Maria Goretti

Maria Goretti
Adam Krupička
Útlá knížka Adama Krupičky je odkazem na klasickou hagiografii, která
kolísá mezi fikcí a non-fikcí. Od klasické legendy se však liší svojí věrností
k faktům, která autor využívá jako pevné body příběhové linie, přičemž klade
důraz na jejich odlišení od smyšlených
událostí, jež vyplňují její prázdná místa. K rozlišení těchto dvou rovin zároveň slouží bohatý poznámkový aparát
na konci knihy. Můžeme říci, že legenda má spíše světský charakter, který
více než k středověkým legendám
odkazuje k samotným počátkům toho
žánru. Autor ve své prvotině zpracoval
legendu o jedenáctileté světici počátku
dvacátého století, italské dívce Marie
Goretti, dívce významné zejména svoji
čistou a prostou duší. Jedná se o příběh skromný, který se nesnaží kolem
sebe vyřvávat události, jež dovedly
mučednici až ke skonání, ale naopak
se snaží tiše připomenout prostý život
mladé dívky a její smutný konec.
Tomáš Suk
úzká cesta, která vede k životu
(Mt 7, 14)
Maria Goretti
Adam Krupička
Tomáš Suk, 2012
Text © Adam Krupička, 2012
Ilustrace © Anna Krupičková, 2012
ISBN 978-80-260-2282-4
Slovo úvodem
Ptáte se, jak číst tento text? Jako věrohodný dokument? Jako umění?
Jako oficiální životopis svaté? Maria Goretti je především autonomním literárním dílem, v celé jeho umělecké šíři. Fakta slouží jen
jako rámec, do něhož vkládáme tvůrčí obsah, individuální pohled
do skutečného příběhu. Avšak zároveň nás tento skutečný příběh
jako autory realistické legendy, která chce vyprávět příběh člověka,
jenž s námi kdysi žil, nutí ke konfrontaci s pravdou faktů. Na míru
fikčnosti a faktografičnosti je poukázáno v závěrečných vysvětlivkách, ty pak můžete chápat jako věrohodný dokument. Tedy nejprve
čtěme „legendu“ v pravém slova smyslu, a pak se zamysleme nad
legendou, na kterou kdysi povýšila svůj život malá dívka z Pontinských močálů.
„Růžencová legenda“ je volný cyklus 59 kapitol, které odpovídají
stejnému počtu korálků na této modlitební pomůcce, která je svázána
se životem malé světice. Padesát tři korálky/kapitoly jsou scénami
z jejího života, šest větších (otčenášových) korálků pak představuje
hlavní myšlenky spojené s její osobností. Medailka Madony a krucifix
jsou rovněž vzpomenuty: přímými citacemi z modliteb či nábožen-
ských textů, které Marietta poznala nebo charakterizují její osud.
Oproti modlitbě růžence (od krucifixu k Madoně) postupuje legenda
opačně (od Madony ke krucifixu). Až budeme vyprávět příběh Marie
Goretti, půjdeme proti času, k prvotnímu, k srdci modlitby. Hlavním
smyslem vyprávěného růžence je meditace nad zrnky každodennosti,
v nichž se ukrývá subtilní a nesnadno pochopitelná pravda; pravda,
kterou lze vnímat pouze intuitivně a v horizontu celého života.
5
V legendě je záměrně použito mnoho analogií a aluzí na evangelia,
Maria Goretti
z cizích textů jsou přesně odkázány nebo i citovány ve vysvětliv-
« růžencová legenda »
ale i na budoucí děje příběhu samotného. Pasáže doslovně přejaté
kách; v textu legendy je na ně čtenář vždy upozorněn kurzívou.
V několika případech si umělecké pojetí vyžádalo užití vulgarismů,
střídání vyprávěcích situací nebo změnu narativních módů. Žádný
prvek v textu není dílem náhody, vždy je promyšlený. Dojmy podtrhují
celkovou myšlenku.
Cílem této legendy je ukázat nejen první světici 20. století, ale
také člověka, který miloval život, a právě proto musel zvolit smrt.
Marii jsem představil jako plachou lidskou bytost, která byla v osudovém okamžiku připravena udělat nadlidskou věc, ale svým životem nám byla velice podobná: měla stejné radosti, strach a prožívala
podobná pokušení. Nechtěl jsem psát pohádku o dokonalé a bezchybné křesťance: vymyslel jsem Mariiny drobné neřesti, abych
vyzvedl její dobrotu a lásku. Psal jsem fikci, abych podpořil ducha
pravdy, který její příběh nese. Takže se setkáte s novými postavami,
novými příběhy, s myšlenkami, které pro nás už navždy zůstanou
tajemstvím. Růžencovou legendou však rovněž odmítám i všechny
pokusy Marii Goretti vysvětlovat jako nevědomou mučednici, oběť
důvěry: dospěla k moudrosti hlubší, než si umíme představit, právě
proto, že pochopení nehledala, že k ní přišlo samo a ona jej pouze
nesměle přijala.
AMDG
Adam Krupička
6
A
ve Maria, gratia plena,
A sourozenci jí dlouho neříkali nijak, protože nebylo třeba
benedicta tu in — — mulieribus,
sestru od ostatních. Zůstávala tu s nimi jen ona, když ostatní
Dominus tecum,
et benedictus fructus — — ventris tui, — — Jesus.
Santa Maria, — — Mater Dei,
ora pro nobis — — peccatoribus, — — nunc et — — in hora
mortis — — nostrae.
byli pryč, na poli. Otec znenadání vyměňoval Mariettu za Ma-
rii. Hlasem příkrým a víc nic nedodal. Jak jiné je, myslela si,
když Sandro nebo Angelo řekl: Maria! Starý Serenelli na ni
volal: „Hej-ty, vyper to! Hej-ty, sprav mi košili! Hej-ty, co tak
čumíš?!“ Pak si znovu přihnul a začal prozpěvovat jako meluzína v komíně: María! María! Sousedka Cimarelliová používala
Amen
její druhé jméno. Po Terezce, Terezičce následovala prosba,
*
Narodila se v srdci Corinalda, 16. října roku 1890. Chvíli před
devátou hodinou večerní. Vůbec neplakala, jen se usmívala.
Dívala se na ně tmavě černýma očima. V tomtéž roce byl
v Mnichovském archivu nalezen rukopis Růžencových sonát
Heinricha Ignáce Bibera. Vědělo se, že tyto houslové sklad-
by existují, ale nebyl znám jediný jejich opis. Dárce zůstal
v anonymitě a není o něm dosud nic známo. Závěr partitury
obsahuje passacaglii Strážný anděl.
*
Říkali jí Marietta, ale slyšela na mnohá oslovení. Mezi vrs-
tevníky si zvykla hlásit se k Marille, Marielle, Marittě, Marině, Maiře nebo Rie. Pokřikovali na ní: lária fária Mária!
8
hledat v paměti její jméno, jméno, kterým by odlišili svou
většinou něco potřebovala. Výkřik „Tesoro Tereso“ znamenal
pohlídej mi děti. Měla sklon k teatralitě. Když ale Marietta
musela sklízet a celý den ji nebylo vidět — stala se z ní ta Gorettiovic nebo prostě mladá Gorettka. Lidé jako ona snad ani
nemusí nosit příjmení — v obchodě byla slečnou a v kostele
dcerkou, jen jednou ji zastavila hraběnka Mazzoleni a zeptala
se: „A ty jsi kdo, milé dítě? Galotti?“ — „Ne, paní, Goretti!
Maria Goretti!“ Kdosi uměl i šeptat. Byla svolná stát se pro
ně kýmkoliv, utíkala jen před „miláčkem“ a „pusinkou“ z toho
hlasu…
*
Chodila bosa. Pěšinami v Corinaldu i Palianu, po dláždění
Nettuna, pískem, kalužemi, travou. Večer si z nohou smývala cihlově růžový prach. Zem je teplá. Běhala po ní bosa.
Okolo zápěstí obtočený růženec. Ruce jako roztažená křídla
9
divokých ptáků, kteří táhnou po celý život jen za sluncem; pe-
a hlásky. Stojíte tam a za rohem, tak docela blízko vás… Pozor,
rým oblačným krajinám tam nahoře.
dělala, že nevidí nebo že si nevšimla. Klidně se nechala za-
rutě vysoko nad její hlavou. A zacloněné oči obracela k mod-
*
Zná ho vůbec někdo? Vrtalo jí to tolik hlavou, když poklekla,
už de! Tiše. Nenajdeš mě! Tebe najde určitě. Nene. Občas
pikat, i od menších. Vždyť je to fuk a schovka je přece nuda.
Hledačka nemá chybu! Zato slepou bábu přímo nesnášela,
oči si zavazovat nikdy nenechala.
když tiskla tvář k zemi. Je tak tichý! Sledovala ten svět, když
*
Jenže byla trpělivá, nakláněla se jen opatrně a tajila přitom
Mladá Gioana jí provedla mnoho nepravostí. Ale Marietta
legračně z místa na místo. Šnek se také nedal vyrušovat, když
i její patnáctiletá mučitelka musí leccos vytrpět. Gioana, její
se probouzel. Sotva se přiblížila, hop a je ten tam. Luční koník!
dech. Měl zvláštní oči, nožičky a krásná tykadla. Přešlapoval
pomaličku okusoval lístek. Mravenec někdy unesl tak velký
klacík! Kousek stranou, u osamělých keřů, mívají pavouci své
nejkrásnější pavučiny. Nikdo je tam totiž neruší. Nejdříve se
na nich třpytí rosa, pak se o ně zachytává a láme světlo. Zlaté,
zářící. Svět je zpočátku modrý až do fialova, a potom pod těmi
paprsky, jdoucími skrz sítě, plní se postupně dalšími barvami.
První červená, po ní bílá, nakonec zelená. Potom až přicházejí
zvuky. Ptáci, lidé. Koně promlouvají zřídka.
„Marietto!“ — „Už jdu!“
*
Na schovávanou hrála ráda. Otočíte se a na okamžik jste úplně sami, přesto víte, že jsou tu s vámi, že čekají, až je budete
hledat, že na každé vaše slůvko nebo krok odpoví chichotání
10
to snášela dobře, nikdy na ni nežalovala. Věděla totiž, že
vzdálená sestřenice, přišla z Piemontu a byla zrzavá, až oči
přecházely. Mládenci z Paliana, kteří za Gioanou chodili, ji
pustili k vodě nebo vypekli s jinou. Ona pak bulila, kudy cho-
dila, a Marie se tiše radovala z Gioanina hořekování. To máš
za to, že se mi posmíváš, a za ty všechny hlouposti, které
napovídáš, jen aby tě každý litoval, říkala si ve svém sedmiletém rozoumku. Jinak byly přítelkyně: šly spolu k Madoně
Puglianské i na procházky, spaly v jedné posteli a často si
dlouho do noci povídaly. Všechno o líbání, milování a mužích
znala Marietta od ní. Paní Gorettiová zvala sirotka Gioanu
k večeři. Byl takový zvyk rodiny Goretti v Palianu zvát hosty,
nechat se obejmout lidmi, protože do jednoho cítili, jak cizí
tu jsou. Sestřenka byla hrdá a musela v kuchyni také přiložit
ruku k dílu.
11
Někdy před svatodušními svátky se udála taková příhoda.
a tak položila holčičce před sebou ruku kolem krku, přitáhla
no, na oknech se srážela vlhkost, malátný vydýchaný vzduch
ten flašinet před nimi nemá kliku a ani nehraje — a takhle,
Gioana a Marietta vařily čočku s kukuřicí. V kuchyni bylo duss masem a žlutými bramborami v hrncích. Gioana se zapřela
o pult, zhluboka se nadechla a zaklonila hlavu, jako by ji bolela záda. Marietta přestala míchat. Dívala se, jak po nahých
si k sobě kamarádku Luciu — ta byla dost zmatená, protože
s tím šátkem a únavou ve tváři, onoho parného odpoledne,
zůstala napořád zapsaná do toho okamžiku.
ramenech Gioany stékal a perlil pot. Poslední dobou byla div-
*
a dala se znovu do míchání. Ano, divná. Pořád křičí, zlobí se
„Ne, tu jsem neznal.“ — „Počkejte, nebyla to ta s tím copem?
doháněl k šílenství. Něco do ní vjelo, jak později prohlásila
jíčka a nebo slepici. Taky nosila Luigimu oběd, když povyrost-
ná. „Co?!“ štěkla na ni zrzavá holka, Marie pohodila rukama
kvůli hloupostem a — — — Rytmický pohyb vařečky švadlenu
matka Assunta. Tápavým krokem přešla Gioana ke dveřím
a zamumlala: „Zadělej tu kaši, ty to umíš líp…“ a skácela se
na podlahu. Když se probrala ze mdlob, padla paní Gorettiové kolem krku a strašně plakala. Marietta tomu nerozuměla,
vysvětlení od matky také nedostala a časem na tu příhodu
docela zapomněla. Piemonťanka přestala chodit mezi lidi.
Je nemocná, říkali Mariettě, a pak se z Paliana odstěhovali.
Gioanu a její ctitele už nikdy nespatřila.
*
Pravou podobu Marie Goretti zachytily pouze dvě fotografie.
Jedna je skupinová a druhá vznikla náhodou. Na první je ještě
jako dítě ve stínu matky a sousedů. Na druhém snímku stojí
mezi dívkami, s těsně uvázaným šátkem na hlavě a soustředěným pohledem. Věděla, že se na ni ten pán s fotokamerou dívá,
12
Ale jistě, často tudy chodila s Assuntou, na trh prodávat vala.“— „Neznám, asi byla z druhýho konce, ne? Páne, Ferriére
se táhne jak sejra, jdete hodinu a nejste na konci.“— „Jakpak
ne, to byla holčina! Veselá, čiperná a pokaždý pěkně nahlas
pozdravila. Člověk jí nezahlíd smutnou. No.“— „Jistě, jenže my
se s těmi dole moc nestýkali. Přece jenom my jsme gramotný,
ne jako ti papeženci dole — ti všichni Savalliové, Portreliccové, Gorettiové…“ — „Chuděrka, taková hezká růžička, a jak
hubená. Když to šlo, tak jsme ji s sebou vzali jako drát peří,
štupovat, jen aby mohla zůstat a dát si trochu kaše, kousek
masa s námi…“ — „Nějak si teď nemůžu — tento — vzpomenou.“ — „Mazaná — číst neuměla, no a co? — ale co kde sly-
šela, to si pamatovala. Modlení, ulice, měsíce, hodiny a kolik
co stojí. Taky ji chtěli ošidit, jenomže se nedala. Popletli jí
cedulky a chtěli kuře za babku a ona na ně: ,Jedno kuře za de-
set a deset vajec. A vajíčko je drahé stejně, jako má tady paní
Cimarelliová!´ A pak jsem se do toho vložila já: ať koupějí,
13
nebo ať jdou o dům dál. Ještě něco mleli na Marii, ale ta už se
o zeď. Proudy bičovaly kraj. Občas se pro sebe zasmála, drsně,
holka moje!“ — „A kdo by jí tu neznal? Naší Margaritu!“
na toulavého psa, který šel kolem a deště si nevšímal. Vořech
smála pod fousy. Mrkly jsme na sebe a věděly, co a jak. Zlatá
*
Krev. Tekla pořád, i když to jen slabě pálilo. Seděla v prachu
a slinou si čistila rozbité koleno. Ne, vůbec to nebolelo. Slzy
se jí nahrnuly do očí až poté, co se rozhlédla kolem a uvě-
domila si, že rodina se jí ztratila. „Mami, Angelo!“ zavolala
a po tvářích se jí skutálely dvě horké krůpěje. Rychle si je
hřbetem ruky setřela. Nepláče, proč by měla?! Asi už zašli
za kraj lesa. Rozběhla se tím směrem, koleno nekoleno. Srdce tlouklo. Uřícená s ušmudlaným obličejem stála na pusté
cestě. Jako by zmizeli a ji tu nechali. „Táto!“ zatřásl se jí hlas
a začala natahovat.
*
Jednou pršelo celý den. Marietta stála na prahu a mračila
se. Liják měnil silnici v jezero. Voda stékala ze střechy, šuměla v korunách stromů. A Marii připadalo, že to snad ni-
kdy nemá přestat. Nechtělo se jí trčet doma, Lucia jí dnes
hněvivě. Víc už to nejde, co? „Jedeš, schovej se!“ zadupala
se zastavil a koukal na tu holku na zápraží. Hodila po něm,
padej se schovat. Na oko se proti němu rozběhla. Poposedl si,
zavrtěl ocasem, jako by ji napodoboval. Obrátila oči v sloup
a otočila se, že si ho nebude všímat. Ale za chvilku se po něm
zas ohlédla. Začal skákat sem a tam, válel se v blátě. Usmála
se, blázen jeden, ale už od něj neodtrhla pohled a on to cítil,
štěkal, šaškoval, vrážel do lidí, pletl se jim pod nohy. Šťastný,
že se na něho dívá. Smála se na něj a najednou přestala. Na-
rovnala se, zvážněla na moment a jako by teď viděla jinýma
očima. Co má on, že se tak raduje? Střechu nad hlavou, plné
bříško, tátu a mámu, co ho mají rádi a co se o něj starají, kupu
brášků a sestřiček, má nějakou Luciu, ke které se chystá?
Úsměv jí maloučko pohasl. Jistě nemá. Hafání, panáčkování
už neviděla, jen kdesi z dálky slyšela údery kapek. Tak zvláštní
to bylo. Nedivila se však. Z čeho jen ta nepopsatelná nádhera?
Já jsem tak hloupá a … uvázlo jí to v hrdle … a šťastná! Ve Ferriére ji provázel ten déšť až do spánku.
*
ukáže — inu, něco zajímavého jí ukáže. Musí tam zajít, ještě
u ní nikdy nebyla a Lucia tak málo kdy někomu řekne: přijď
na návštěvu! V dálce se ozvalo hřmění. To máš z toho, že ses
tak těšila, huso, skřípala zuby, složila ruce na prsa a opřela se
14
15
Naslouchání
Málem se spletli: hned vedle stál menší a daleko zachovalejší
Mezi námi lidmi se občas objeví někdo zcela jiný, obklope-
dek, kterého se Goretti zeptal. Jejich nový domov stojí kousek
ný jasem a laskavý, jako by Bůh chtěl ukázat, že jsme stále
jeho obrazem. Život Marie Goretti byl docela obyčejný, nic se
v něm nestalo a nic se v něm nestane. Neznala Bacha, nevyko-
nala žádnou pouť, tajemství Janova Zjevení nepochopila. Ani
sny se jí často nezdály. Jenomže byl tu ten její úsměv.
*
Vlakem dojeli do Nettuna, odtud pěšky až nahoru do Ferriére
di Conca. Osada vyhlížela toho listopadového dne přívětivěji
než jindy, přívětivěji, než skutečně byla. Ostrý vítr rozfoukal
a vysušil, co na cesty přinesly močály. Ze strnišť se nesl dým
pálené natě a trávy. Nepotkali ani živáčka.
Děvčátko se rozhlíželo. Ferriére. Vyšlapané stezky, podobné
korytům vyschlých řek. Ferriére. Bludiště postranních uliček.
Ferriére. Nad hlavy pinií nevykoukne žádná věž, žádný dům
ani holubník. Ferriére. Dvory bez plotů, káry a náčiní podle
zdí. Ferriére.
Jsou doma, narovnal si záda Goretti. Jsou na pachtu, opravi-
la ho Gorettiová. Na vozíku leželo nádobí, malá truhla a uzly
s prádlem. Maria a Angelo šli poslední a popoháněli menší
sourozence. Otec povzbuzoval, ať si něco zazpívají. Assunta
je okřikla, budou si myslet, že se k nim stěhuje banda cikánů!
dům, s krytým schodištěm. To je fabrika na sýr, mávl paží dě-
stranou. Rakev, pomyslel si Goretti a zavolal na děti: hrad!
Maria se usmála, hrad! Assunta mlčela. Angelo si utřel nos,
bedna, rakev. Mariano se únavou rozbrečel a z jednoho okna
na ně už mával Serenelli. Alessandro jim šel naproti.
*
La Cascina Antica, podlouhlý dvoupatrový dům o dvou desítkách místností a nezakopaným sklepem. Zvětralá, místy
vydrolená omítka. Nedávno opravená střecha. Nahoře dvě
okna bez okenic, dole dvě zamřížovaná. První polovinu domu
budou obývat dva Serenelliové, otec a syn; do druhé půlky se
směstnají manželé Gorettiovi se šesti dětmi. Setkají se každý
den ve společné kuchyni, u dlouhého nehoblovaného stolu,
v kuchyni s černým otevřeným ohništěm, nízkou pecí a oča-
zeným stropem. První noc spali se slamníky na podlaze. Luigi
Goretti rokoval s Giovanni Serenellim, svým společníkem, až
dlouho do rána. Chvíli se hádali, chvíli zas smáli. Marietta je
sledovala škvírkami očí. Ospalá, ale natolik vzrušená novým
prostředím, že nemohla usnout, stále se převalovala.
*
Tak mlčeli.
16
17
Dokud žil Luigi Goretti, chodila na pole pomáhat. Dopoledne
*
tou rovnou širokou silnicí na pole, kde pracoval otec, její starší
Na vysokých mezích oné silnice lemované stromy se v létě
zal jakýmisi smlouvami, jejichž čistopisy nikdo nikdy neviděl,
ko — buvoly, krávy, ovce — a zalehnou. Povětšinou nemají
byla při ruce v domácnosti a o polednách matku doprovodila
bratr, Alessandro Serenelli a ostatní dělníci, které hrabě svás tímto do močálů zapadlým krajem. Přinášely oběd. Maria
rozdala všem jejich porci, a když jídlo skončilo a matka odešla,
ujala se zvířat, přebírání nebo motyky. I když, pravda, kopat
nebo rýt ji otec nenechal. Tohle moje Marietta dělat nebude.
Nechala by v tom zdraví. Styděla se pak, ale sama viděla, že
v promočené půdě spíš překáží. Posléze, jak se úroda a výnosy
rok od roku zhoršovaly, trávila Assunta většinu času vedle
povalují výrostci a líní pasáci dobytka. Vypustí svoje stádečna co koukat, tak tu nudu zaspí. Jenže jednou se nestačili
divit. Dokonce ze svého stanoviště povstali a ukazovali si. Jako
splašený kůň tamtudy proběhla holka metr padesát, cop za ní
vlál, a chlapík, co by přísahal, že je to ta z Cascina Antica, byl
umlčen jako hlupák. Copak tohle mohla být ta bledule, ťukali
si ostatní na čelo.
Byla to ona. „Alessandro!“ vřeštěla už od zatáčky. „Ales-
svého muže a obdělávala ony svízelné hektary bláta, na které
sandro! Tvůj otec!“ No co je s ním, narovnal se mladík a ona,
Nevadilo jí to příliš. Ale projít se tou alejí! Jediná topolová alej
leží s horečkou. A dál? S chladnou hlavou zase přidřepl Ale-
pak svorně láteřili. Marie zůstávala u plotny, necek a zašívání.
ve Ferriére vedla na jejich pole!
Po většinu svých dnů tak podnikla Marietta na pole čty-
ři cesty. S matkou a obědem. V podvečer zpátky pro večeři
a s večeří zas mezi brázdy k dělníkům, kteří již sotva pletli
nohama. Za chvíli půjdeme, Marietto, říkával tatínek, když
nalévala polévku, už se do ničeho nepouštěj. Čtvrtou, poslední
cestu měla nejraději, a jestliže první tři pospíchala, při poslední se ráda loudala. Šlo se domů. Její lidé byli šťastní, že
sotva trochu popadla dech, ze sebe vyklopila, že starý pán
ssandro. Alou za ním, přece! Zacloumala mu za rukáv. Je mu
hodně špatně. Scénu z povzdálí sledoval Luigi a ta zmínka
o horečce se ho jaksi dotkla. Večer ho uvidím, neplaš, odbyl ji
Alessandro. Musíš za svým otcem, popadla ho za nohu a táhla
asi deset metrů, než dobrovolně vstal a dal se také do běhu.
Už ho tu máte, Jano, odhrnula si vlasy z čela. Alessandro se
ve dveřích objevil až za notnou chvíli, tak rychlá byla.
Když poprvé slyšela to slovo, zamrazilo ji. Zprvu si předsta-
už je to pro dnešek za nimi, kouřili, pískali a dobírali si jeden
vovala nějakého obludného netvora, který bydlel v bažinách
maru. Nemusela se toho účastnit, stačilo jí, že byla u toho.
nechtěli mluvit, proto si obraz o tom, co je to vlastně malárie,
druhého, smáli se, i starý Serenelli se přiměl k dobrému rozU radosti, která je tu tak vzácná.
18
a večer zabíjel muže na přilehlých polích. Rodiče o tom před ní
vytvořila jen kusý. Věděla, že to lidem pije krev, že se třesou,
19
jako by jim byla zima, že hubnou, až jsou tak hubení a slabí,
obklopený chlapy, kteří ho přemlouvali, ať se raději zas vydají
v slzách u stolu, Alessandro se rozesmál, dostal od Serenelliho
límcem, „to bude do rána.“
že už prostě nevstanou a umřou. Takhle to pověděla jednou
pohlavek. Už jsi velká, Luigi jí začal vysvětlovat, jak se to má
po silnici. „Máš pravdu,“ přidala se k čahounovi s ohrnutým
Do bažin je to nesvedlo, jak stále prorokoval jakýsi hlas vza-
s tou nemocí: že ji nejdřív má komár a pak píchnutím nakazí
du. „Myslím na,“ začal jejich obvyklou hru. „Na někoho, kdo je
za krkem. Nemoc? Zajiskřily Marii oči, jak se vyléčí? Nedá
věc, nějaké místo?“ Hádala dál a podle náhlého úsměvu, co se
ostatní. A takový člověk potom umře, poškrábal se Goretti
se to vyléčit, řekla Assunta a odšourala se k plotně. Mariettin
úsměv zmizel a zůstaly po něm jen rozpačité rty a za nimi dvě
řady bílých zubů. Co se to děje s tím světem, jako by říkaly,
jak by se asi vyjádřil poeta.
Luigiho boj s tou povídačkou k smrti unavil, kdykoliv si
na ni vzpomněl, kdykoliv vstával z lůžka, kdykoliv to v sobě
přemáhal.
*
Bouřka je zastihla všechny při cestě z práce. Zatáhlo se, skoro
neviděli na krok. Cimarelli je vedl zkratkou, schovají se pod
přístřeškem, dokud to nepřejde. „Alessandro, počkej.“ Ohlédl
tu teď s námi?“ Ne, zakroutil hlavou. „Tak myslíš na nějakou
mu zakmitl kolem úst, se zastavila a hleděla na takové místo,
na které mohl myslet. „Byl jsi tam někdy? Je to u moře, viď?
Nemám pravdu? A znám to místo já?“ naléhala. „Povídej. Já
to vlastně uhodla!“ „A proč tě to tak zajímá, Maria?“ „Třeba
zajímá!“ „Stejně by se ti tam asi nelíbilo.“ „Tak vidíš, už mě to
zas nezajímá!“ Chvíli šli mlčky. „Myslím na…“ „Ne, teď budu
myslet já!“ vzala si slovo. „A myslím na — třeba, třeba — už
to mám! Myslím na!“ zazubila se a šťouchla ho, strčila a po-
poběhla. „Na něco doma?“ Zavrtěla, ne. „Na nějaké zvíře?“
Zase ne. „Na příběh před spaním; na to, že půjdeš do Nettuna;
na nějakou legraci? Počkej!“ Zasmála se a pořád vrtěla hlavou.
„Na co bys mohla myslet?“ ptal se sám sebe nahlas.
Hezký, snad to na nás nespadne, zabručel opět kdosi, když
se a za krk mu natekla sprška ze stromu. „Co ty tady?“ Ohr-
doběhli pod tu širokou šindelovou střechu postavenou na šes-
omotaná šátkem, která si přidržovala sukni, aby ji nerousa-
než je vozkové naložili a odvezli. Zůstanem tu pár hodin, nad
nul si límec a sledoval, jak k němu přes kaluže skáče figurka
la. „Terezka má kašel,“ vyprávěla o sestřičce, „máma s ní
je doma, s obědem jsem šla já.“ „Prý zkratka, takže budem
pochodovat do rána,“ ušklíbl se. Marietta si stoupla na špičky,
aby viděla do tváře panu Cimarellimu, brejlil právě do dálky
20
ti zděných sloupech. Svážely se sem kdysi pokosené snopy,
ránem se to roztrhá, mudroval Cimarelli a ostatní se ukládali
ke spánku, jak dovedli. „Maria, uděláme to jako námořníci
na hlídce, jo? Sedni si a opři se o moje záda, vyspíme se oba,“
povídá Alessandro a ona nechá prohlížení trámů a jde blíž.
21
Svlékla si šátek. Vlhké vlasy voní deštěm. „Na,“ dal jí kabát,
Neřestí Marie Goretti byla zvědavost. Neprojevovala se otáz-
znat. Po chvilce proto dodala: „Děkuju ti, Alessandro.“ Luigi
chavá, ale dokázala s umanutostí dítěte, i v pozdějším věku,
„přikrej se.“ Usmála se, ale ve tmě její úsměv nemohl rozeGoretti rozložil svůj kabát na suchou zdusanou zem. „Marie, lehni si tady,“ zdvihl Alessandrův kabát. Dívka poslechla.
Přikryla se půjčeným kabátem a ulehla na ten otcův. „My tu
budeme držet hlídku, viďte, kapitáne,“ zavtipkoval. Mladík
tam seděl schoulený do sebe, v košili. Goretti byl ostražitý,
zdálo se, že mu tehdy neušlo ani jediné hnutí v Alessandrově
tváři. Ten zas na pár minut vnímal jen to, že Goretti stojí mezi
ním a spící Mariettou. „Rozkaz, veliteli,“ odpověděl na stejné
notě, ale jaksi mimoděk. Hlavou mu proudilo nedokončené
povídání s ní. Dělníci vytáhli karty a nespokojený hlas teď
přijal úlohu kibice. „Zhasněte to, pitomci, jsme na hraběcím!“
Na Gorettiho pohrůžku ohýnek zase zhasl, ale smích jen ze-
sílil. „Dobře, že s námi není tvůj tatík,“ prohodil. Serenelli
mladší přisvědčil, „dal by si záležet, aby z toho nadělal tyjátr.“
Goretti nacpal fajfku, „co Giovanniho znám, panské ho pálí,
jako by na uhlí ležel.“ Dívka promluvila ze spánku, slabě, jen
se to protáhlo kolem a zmizelo v hluku bouřky, ale slyšeli to
kami nebo dotěrností, jak je obvyklé, na to byla příliš ostýpátrat, pozorovat a spojovat si v paměti mnoho věcí. Tu pak
přicházela na denní světlo se svým vlastním pohledem na události, který uváděl občas posluchače v úžas, a se zájmem sle-
dovala, co to udělá. A její zvědavost si pak přišla na své, když
se skrz ten úžas začala klubat pravda. Sama od sebe. Tyto své
milé hlouposti trousila po špetkách a nesměle. Zasmát se jim
uměli nemnozí. Maminka, někdy malý Sandro, Luciu to však
rozčilovalo. Vyčítala pak Mariettě její zlozvyk: nech si toho,
uplakánku! Angelo vybreptal sestřino tajemství. Když jim,
dětem, kněz vyprávěl o ukřižování, Marie se rozplakala, že
srdce usedalo. Co je ti, nechápaly děti. Muselo ho to strašně
bolet a on byl přece tak hodný! I kněz, bratr Theodor, se divil
nářku té drobné holčičky. Těšil ji, ať si z toho nic nedělá, že
Pán přeci žije a kraluje na věky věků. A tahle historka, spolu
s dalšími slzami, které druzí nečekali, se s ní táhla z dětství
až na sám práh dospívání. Uplakánkem ji každý umlčel.
oba, Luigi i Alessandro. Pohlédli na sebe. V tu chvíli proběhla
*
bude dál, až tu zůstane sama, bez otce? Mračna se srážela
„A jak je možné, že vám utečou? V noci utečou?“ Rozcestí,
jim hlavou stejná myšlenka, i když ji každý vnímal jinak. Co
tam v závratné výšce a blesky oněměly.
*
22
křižovatka. „Děti, ty přece utíkají a neptají se!“ Kruh lidí, rozhazování rukama směrem k polím. „Nehádejte se, to teď ne-
pomůže!“ Odložení lampy do středu lidského kruhu. „Na poli
jsme je nenašli, prohledali jsme meze až k lesníkově chatě.
23
Nic.“ Jedna z cest se kroutí, zahýbá, vede do mokřin. „Jairova
ptačí křídla viděla kolemjdoucí. Rukama obepjala nohy a po-
„Museli se splést a zašli do močálů. Ono je to na kraji k nero-
tenčí, hlasitější — jí připadalo jako podivná, ale krásná písnič-
dceruška, chudinka! Chlapeček Naimských!“ Tlumený pláč.
zeznání od polí, zvlášť teď na podzim. Slyšel jsem od jednoho
chlápka: jak jdete, najednou ty bažiny, boří se to pod nohama
a…“ Hovor ustal. „Kdo půjde dál?“ V okolí postává mnoho
diváků, ale do kruhu nevstoupí. „Musíme tam, neslyšíte?“
„Utopíš se, hlupáku!“ „Chce to počkat do rána, za světla —“
„Je pozdě hledat je tam, to může jen sebevrah!“ „Bojíte se?“
„Giuseppe, prosím tě, měj rozum!“ „Za světla třeba — — “
ložila si hlavu na kolena. Vrkání, jedno přes druhé — hlubší,
ka. Vydržela by ji poslouchat pořád, ale jak chodili lidé kolem,
klecí ubývalo. Do večera nezbyla žádná. Koncert skončil, ale
zase bude další a jiný, říkala si a dívala se nahoru a nikdo by
jí v takovém okamžiku nevyvrátil představu, že její muzikanti
do jednoho uletěli, ať už si je koupil kdokoliv, že jsou svobodní
a už napořád budou.
„Představ si, že jsou tvoji! Že tě tam teďka volají! Pusť mě!“
*
kousek — —“ „Rozmístíme lucerny, kde jsou lucerny?“ „Kams
Mariettinou povinností bylo krom jiného každý den probudit
„Už jen čekat na zázrak!“ „Pošlete někdo ty caparty na kutě,
Sousto, jak říkala. Větší chlapci se brzy strojili sami, jen malý
„Vzpamatuj se, klid, teď už nic nezmůžeme!“ „Alespoň na kraj,
je dal?“ „Ráno moudřejší večera!“ „Kriste, co budu dělat?!“
co tu straší?!“ „Jedna pohroma nestačila?“ „Honem ty lucerny
a křesadlo!“ „Kriste Pane!“ „Díky Bohu!“ „Kde jste byly!?“
„Uličníci!“ „Jak jste se tu vzali? My vás tady — —“ „Trnem tu
hrůzou!“ „V močálech?“ „Jak jste našli cestu?“ „Kdo?“ „Marietto, dcerko! Jak jsi je tam našla?“ „Bůh ti žehnej!“ „Kam bys
zase šla?“ „Luigi, hergot, ta tvá holka!“ „Nech ji, Luigi! Snad
nemá rozum, ale srdce má jako nikdo!“ „Anděl!“
*
Na trhu rovnala klícky s hrdličkami a holoubátky na sebe,
stavěla z nich zámek s perutěmi. Sedla si pak za klece a skrz
24
sourozence, pomoct jim v oblékání a připravit jim snídani.
Sandro potřeboval ze začátku pomoc s knoflíky a nohavicemi.
Ersilii se líbilo, když jí Marietta česala kadeřivou hlavičku.
O dva roky starší Angelo miloval vajíčka, proto mu je vařila
i smažila; o tři léta mladší Mariano všechno hned zhltal a po-
kukoval do cizích talířů; o pět let mladší Sandro u snídaně
ještě spal a Ersilii musel někdo krmit, krájet jí menší kousky.
Assunta si namočila kůrky v bílé kávě a obstarala nejmenší
Terezku. Bylo to hodné dítě, vztekala se a naříkala málokdy.
Když se snídaně končila a Marie sklízela hrnečky a pár talířů ze stolu, mamka ji pohladila a dala pusu. Neuměla jinak
vyjádřit, že je té desetileté žábě vděčná. To je fuška, mami,
uznale si uvazovala zástěru její nejstarší dcera.
25
*
Otázka
Vrstevníci a mladší ji neměli v lásce pro její občasné napo-
Noviny s obrázky. Obrázky žen, které si Alessandro vystřiho-
mezi nimi, uměla mlčet.
v nich. Mohla je spálit, nikdo by se nedivil a jemu by stud
mínání a poučování. Všimla si toho záhy, a proto, když byla
Hodina katechismu odbývala se v Conce; tam zažívala jakési
napětí, pokušení své mlčení porušit. Na dotazy velebného
pána si většinou nikdo netroufal odpovědět. Cítila to. Jasně
si uvědomovala, v čem pro ni ta hlavní otázka spočívá: promluvíš, nebo budeš mlčet?
*
val a poté lepil nad postelí. Staré ohmatané noviny. Listovala
nedovolil se po nich ptát. Ale věci mají dvě strany. Vždy je
přítomno i něco, kvůli čemu nesmíme zlomit nad lidmi hůl.
Svlačec je ohavný plevel, ale krásně kvetl. Otec Serenelli
je otec Serenelli, ale umí zazpívat tolik písniček. Co uvidě-
la na té stránce, ji uvedlo do rozpaků, pohněvalo, rozčílilo:
nějaká žena — její nohy — mrkala — takhle obráceně sedět
na židli — rozepnutá — v korzetu? Bídák, otevřela dvířka ka-
men, tohle si prohlíží?! Když obrátila list, nalezla na rubu té
nestydaté herečky… Panáčka, který hraje na harfu. Inzerce
prodavače hudebními nástroji v ulici Saulo 4, Řím. Panáček
obě ruce levé, místo klobouku a hlavy jen tiskařská skvrna.
Harfa v jeho tlapičkách měla obličej a ten obličej se neuměle
usmíval. Nedojímal by nikoho, nedojal ani Marii.
Avšak noviny složila, spálit už je nedokázala.
Proč právě v této naprosto nepatřičné chvíli pocítila tak
trýznivou soustrast s tou malůvkou podle oka, s tou okázale
veselou paní, která se takhle ukazuje? Tak zvláštní to bylo, ale
nedivila se už. Jsme naplněni tím obrovským životem. Dobrým
a špatným. Přesahuje nás všechny jako dravý proud ženoucí se přes okraj dolů. Ten život, který neumí nikdo vyslovit.
Jsme tím proudem okamžik hnáni a my vidíme, my slyšíme
v tom okamžiku, jako bychom my byli tím proudem. Dobrým
26
27
i špatným. Jediným. To naše cesta vedla ty nesmírné vody,
našlapují, běží, pohazují ocasem. Temné mňoukavé vábení
Až jednou odejdeme, až se už neudržíme na hladině, on tu
chvíle, kdy se mrouskání mění a začíná se podobat dětské-
jdoucí od obzoru k obzoru. Hučící peřeje s naším jménem.
zůstane. Široký proud života. Bude pokračovat dál: bude nést
ostatní, opírat se do dalších. Věčně. I když nám dojde dech.
Naše zoufalé ohlížení, se slzami. Víme my, kam se žene? Kde
to končí? Z čeho jen ta nepopsatelná nádhera?
koček jí trne v uších. Zacpává si je rukama. Nepomáhá to. Je
mu pláči. Na nohou, v noční košili, k oknu. „Umlkni!“ Poleno
třesklo o zem, soldateska se rozutekla.
*
*
Učila se vařit, později i péct. Polévka byla vděčným jídlem:
Vlastnila jenom pár předmětů: hřeben; tužku na kreslení, kte-
duchá a rychlá. Namočte fazole, až změknou, zatím nakrájíte
rou našla; bílou a červenou stuhu; modlitební knížku. Nermoutila se tím, bylo jí to jedno, přesto si k věcem uchovala
respekt. Pečlivě se o ně starala, dbala, aby se neopotřebovaly
předčasně, svými chabými silami je opravovala. Nedokázala
si představit, že by nějakou věc za věrné letité služby pro-
stě vyhodila do smetí. Když něco ztratila, ještě dlouhý čas
ji ve snech mučil obraz osiřelé sponky v kaluži, pošlapaný
šátek na chodníku, ke kterému se nikdo nehlásí. Sama sebe
za dobrou nepovažovala. Ztrácela totiž nejen věci, ztrácela
také blízké. Věděla, že to není její vina, ale jak je možné, ptala
se, že tomu jen přihlížím?
*
Ze tmy se vleklo. Volání. Ponuré, hrdelní. Marie se hnula
a chvíli bloudila očima kolem, hlavu na polštáři. Kocouři
28
bylo jí hodně a chutnala dětem i velkým. „Fazolová je jedno-
cibuli, papriku, rajčata, a pokud najdete — tak i klobásu.“
Všední jídelníček Cascina Antici nebyl bohatý. Polenta, placky
castagnacci, čočka dušená nebo pražená, makaróny. Slepi-
ce nebo skopové jen v neděli nebo ve svátek. Co odkoukala
u plotny v Corinaldu, postupně zapomněla: lasagne I Vincin-
grassi, domácí nudlovku Passatelli in brodo nebo ořechové rohlíčky Le Pecorelle. Odvykla chuti nádivek a Brodetta, polévky
z desítky ryb. Z vůní kraje Marche si do Lazia nepřinesli zhola
nic. „Cibuli zpěníte na sádle a ještě tam dáme mouku, chvilku to mícháme, dokud se neosmahne.“ Serenelli se ošklíbal:
připálené, nedovařené, přesolené. Někdy se to přece naučit
musí, zastával se Marietty Alessandro, krotil otce a sám sta-
tečně snášel ty méně povedené dívčiny výtvory. „Nasypem
koření: papriku. Hrnec dáme z plotny — to kvůli paprice,
aby nezhořkla, ona zhořkne, když se připálí! Zalijeme vodou,
rozmícháme a začneme zas vařit.“ Občas mu mlčky a vděčně
29
položila ruku na rameno. Když se vás zastane on, pak je to
zasmála s nimi, jen ať se ta holka taky trochu vyřádí. Prosila
„Přidáme fazole; vše, co jsme nakrájeli; tymián a čtvrthodinku
tahování pokračovalo. Skočila za stůl, zkoušel jí nadběhnout.
úplně jiné, než Angelovo koktání nebo matčin vysoký hlas.
vaříme. K jídlu!“
*
Když jste s ní mluvili a ona odpovídala, řekli jste si pak: jako
každá dívka jejího věku, nemá hlas o nic hrubší ani jemnější.
A co ta její mluva? „Pěkné“, „šílené“, „vlastně“, „třeba“, „tak
to vidíš“, „nemám pravdu?“ opakuje jak kolovrátek. Ale vy
jste ji neznali, když se smála.
Uplést pomlázku z vrbového proutí, to umí kdekdo. Ale ho-
nit s ní mladá děvčata, na to mohl přijít jedině on, smály se
ho zcela vážně, ať toho nechá, ale smála se a on se smál a pře-
Marietto, vraž mu jednu! Ve dveřích se objevila Lucia a za ní
se už tlačily dětské hlavičky, pusy od ucha k uchu. Alessand-
ro! Alessandro! Koledník povzbuzovaný bandou kluků přešel
od výhružek přímo k útoku. Odsunul stůl, až převrátil židle,
a už měl hospodyňku jako v kleštích. Maria Goretti se kroutila jako ještěrka, smála se, až slzela, byla by snad i škrabala
a kousala, kdyby jí to bylo něco platné. Jak se ale mohla silami
rovnat s tím Serenelliovic chlapiskem? Nakonec jí nezbylo,
než čekat s malou dušičkou, co bude Alessandro provádět
s tou pletenou opentlenou věcí.
Ano, smích. Mělký a průzračný, rychlý jako ta bystřina,
ženské za plotem, když si to Alessandro Serenelli vykračoval
po které posílali lodičky z kůry a mechu. Nebyl skoro slyšet,
kdoví odkud tenhle zvyk vykramařil a přitáhl až sem. Nabije
na té malé tiché bytosti nic tak zřetelného jako tuhle radost.
v čele vesnických rozjívenců. Ale kdeže, mávli rukou mužští,
jim a ony mu za to ještě dávají výslužku, takovou taškařici aby
pohledal. A Cimarelli by dal ruku do ohně, že takhle můžou
Velikonoce slavívat leda v Rusku, tam že je možné všecko.
Velikonoce, čas obětní. Slavné scény se zopakují, slovo
spíš jste si ho jen představovali. A přesto, snad byste nenašli
Na první pohled, i na druhý.
*
od slova. Jak bylo psáno v pašijích. V myslích lidí se promě-
Truhlář Giovanni Serenelli nebyl zlý člověk. Krapet svárlivý,
„Marietto, pojď sem.“ — „Na co, co chceš?“ — „Když poroučím,
poznal v Palianu a dohoda, kterou tam tehdy uzavřeli, zněla
ňují jako frašky na pouťových pódiích. V cosi nepoznaného.
pojď sem!“ — „Až mi povíš, co chceš, jinak nepůjdu.“ Zatáhl
ji do kuchyně, křičela jako o život: „Bože, Bože, já umírám,
mamí, mamí!“ Assunta se ani neohlédla, ti mladí. Pak se ale
30
nadutý, ale není schopen záludnosti. S Luigim Gorettim se
na čestné slovo. Ačkoliv pak Goretti získal pro rodinu větší díl
ze společných peněz, ačkoliv Serenelli pil jako duha. Navzdory
tomu tu ono čestné slovo zůstávalo. I nyní, kdy se Serenelli
31
na poli ukázal jen zřídka. Assunta si stěžovala Mariettě: „Kdy-
Na měsíc, do té vzdálené stříbrné tváře, dovedla se dívat hodi-
budeš tu sedět doma jako baba, nebo pomůžeš vdově svého
ke hvězdám. Jako by jej cosi volalo. Ještě ve snu pokračovala,
by tak nebyl už od Božího rána opilý! Tak bych mu řekla: Jeno,
nejlepšího přítele? Znám ho, i tvůj táta ho znal! Serenelli by
vstal, neřekl by slovo, ale šel by! Ale opilý Serenelli? Poloviční
rozum, žádná vůle, eh!“ Marietta vše pozorně vyslechla, přitakala, nenápadně mrkla do chodby, kam si starý schovával
víno, pak vyprovodila mamku až na zápraží. Stála tam, dokud
Assunta s Angelem nezašli, potom se vrhla do chodby. A to
bylo před osmou ranní.
„Zázrak! Mariettko, zázrak!“ zářila Gorettiová, když se vrá-
ny, bez dechu. Ozařoval krajinu jen slabě. Veškerý svit stoupal
nenechala se vyrušit v tom údivu. Ležela na posteli a nad ní
ruku v ruce, v kruhu, zářilo dvanáct jasných znamení. Některá
měla podobu lidí, jiná zvířat. Dýchala spolu s nimi. „Mistře,
nikdo nemůže činit těch divů, které ty činíš!“ šeptala a věřila,
že vše je dobré nebo že to k dobru má vést.
*
tila večer z práce. Vyprávěla, jak Serenelli vypil svůj demižon
V mlékárenské dílně, která sousedila s Cascinou Anticou, vy-
tomu,“ smála se na Marii, i Marie se smála, ale jinak. „Jako by
byl lisován do pravidelných válců, dlouho zrál a ještě déle
a pak si plivl do dlaní a dřel jak otrok až do úpadu. „Věřila bys
se to jeho víno proměnilo ve vodu, na mou duši! Nevíš o tom
něco?“ koukla na prázdné lahve. Naředila mu ty jeho splašky,
pomyslela si, chytrá! Ale kam vylila to ostatní — — — Ma-
rie se culila sladce na maminku, opřená o truhlu, hlavinka jí
chvílemi klesala na prsa. „Marie Terezie!“ zatřásla za její rameno Assunta, svitlo jí, kdo způsobil ten dnešní zázrak a kam
zmizelo víno, co se obrátilo v Serenelliho lahvích ve vodu.
„Marie Terezie, nejdřív tu zameteš a pak dojdeš pro vědro!“
řekla přísně, ale jaksi vděčně. Dívka zápolila chvíli s koštětem,
málem se přerazila o stůl a pak usnula venku u pumpy. Druhý
den bolel daleko víc.
*
32
ráběli sýr pouze v sezóně. Pecorino romano, z ovčího mléka,
vydržel ve spíži. S kůrkou jako kost. Kraj Lazio žil především
mozzarelou di bufala campana, z mléka kravského nebo bu-
volího. Tu si každý vesničan hnětl sám, když zbyl čas a mléko.
Sypala se do těstovin, nádivek a polévek. Marietta, jež se
vydala s obvyklým nákladem chleba a polenty na pole, se
zastavila pod oknem sýrárny a vdechovala vůni syrovátky
a vlažného mléka. Dostala vám velikou chuť právě na sýr.
*
Rozdala porce, počkala, až dojí poslední — tentokrát byl posledníček Alessandro — a pak zašla opláchnout nádobí. Bys-
třina tekla pod strání. Chtěla seběhnout, ale netroufala si,
33
Alessandro jí podal ruku, přijala ji a pomaličku sestupovali.
Volání
hladině zahlédla Mariettu, která se červenala. Poskládala
Večer po tom divném rozhovoru u potoka byl zamlklý. Vyhýbal
jako nůž. „Já a hezká? Maminka mi říkala, že se na mě nemůže
pomněla, nic se nestalo. A Alessandro přeci prováděl vždycky
„Jsi tak hezká,“ prohlížel si ji a ona ho pocákala. V neklidné
talíře a zapálené líce si zchladila tou samou vodou, studenou
už ani podívat, jak vypadám, když mi při práci…“ Smála se
na něho. Černé oči. „Co to děláš, Sandro?“ Rty se jí chvěly
a zas oheň do tváří. Ovinul ji rukou kolem pasu. „Nech toho!“
Znovu ho pocákala, co to do tebe vjelo? Ale už se nesmála,
jako by tušila, že právě její smích nutil Alessandra k téhle
zvláštní hře. „Uvidíme se doma,“ plaše se po něm ohlédla,
vzala chvatně nádobí a pospíchala za svou prací.
*
„Ne na tvé nové boty, ale na tvé srdce se bude dívat, Angelo.“
Věřila, že jí Bůh rozumí a není třeba stále se ho na něco ptát.
Stačí zůstat spravedlivá.
*
A pak pravila: „Angelo, slíbila jsem to mamince. Někdo to
udělat musí. Jinak by maminka nemohla chodit na pole a pole
by nám vzali.“ — „Amen, amen, Marietto, tak se tady třeba
strhej!“ odfrkl on, ale pak vzal koš za druhé ucho.
*
34
se jí. Ani ona se znovu neptala, nepřipomínala to. A brzy za-
bláznivé kousky. Ale už se neodvážila k tomu, co dělala dříve,
nemohla s ním už mluvit, ani žertem, o mnoha věcech. „Kam
jde mladý pán?“ volávala na něho. „A nechá svou hospodyňku
samotnou?“ Nemohla, tamto u potoka už přestala být hra.
Teprve když se od vás někdo začne vzdalovat, uvědomíte
si, jak moc vám byl blízký. Znala ho od začátku. Dosud má on
v paměti tu příhodu, když jí vypadl první zub. Věděl, co se v ní
odehrává, a ona mu dokázala říct, co potřeboval slyšet. Když
zemřel její otec, když ho otec vyhnal svými řečmi. Časem se
na obou stranách, u ní i u něj, objevovaly starosti, ve kterých si
nemohli být vzájemně oporou. Je tohle ono, přemýšlela, co nás
všechny takhle od sebe vzdaluje? A my se necháme! Ano, my se
necháváme odvádět každý na svou cestu. „Copak se ti přihodi-
lo, miláčku?“ svíčka kreslila na vlídné matčině tváři stíny. „Je mi
smutno, ale to přejde.“ Za okamžik se plamen vytratil a z knotu
stoupal pásek kouře. A kvůli jedné bezvýznamné hlouposti se
mají jeden druhému ztratit docela?! „Marietto, zahraje nám
Alessandro vlka?“ prosila Ersilia, když se Marie uvolila hrát
s nimi na pohádku. „Nevím,“ řekla. „Proč ne?“ postavil se před
ní malý Sandrino. „On už je moc velký, víš?“
Přátelství se rozpadá, mizí s každou chvilkou, kterou ne-
sdílíme a mohli bychom. Ona nechápe, co se děje, a cítila, že
35
do toho nemůže vstoupit. On tomu jen přihlížel. S tím přá-
když si s tlukoucím srdcem a potají zkusila ony bílé šaty. Ta
že si zase sedne vedle ní, ale on už nepřišel. A jednou, když
čarovala. V ty dny by se smála, točila dokolečka, uháněla
telstvím se ale ztrácela i část jejich života. Čekala denně,
odcházel na pole a ona zafoukala na jejich kozlí roh, jak mu
říkali, ani se neotočil. „Zkazit druhému radost je hřích,“ řekla
Angelovi, když se pral s Marianem. „Hřích! Protože ta chvíle
se už nikdy nevrátí a my ji nemůžeme napravit!“ pověděla
naléhavým hlasem, v němž chlapci rozpoznali slzy. Ach, Marie
Goretti, kdyby se tvého Pána zeptali, který zázrak byl nejtěžší,
pak by odpověděl za něho Lazar.
*
Marie ani nevěděla, jak se ve střevících chodí. Obula si je a
zula a zase obula, a tak si vykračovala přes kuchyni a pokoj.
Podpatek těch bílých střevíčků byl nízký, nizoučký, ale byl tam
a ona vnímala: takhle asi chodí i paní Mazzoleni, takhle šla
mamka k oltáři. Zrcadlo neměli, postála proto před oknem
a dívala se na svůj obrys přerušovaný pumpou na dvoře, Serenellim a koněm, kterého vedl. Hleděla na obrys, vlastní tvář,
jež jakoby splývala s šedými mraky a matným sklem. „Mami,
kdy už půjdu k prvnímu přijímání? Už se nemůžu dočkat…“
A dočkala se, zítra v Nettunu poklekne a poprvé přijme hostii.
Kněz mi řekl, a já musela přestat koukat na ty svaté obrázky
za vitrínou, že je to přímé spojení s Ježíšem. Jako by tě držel
za ruku, Marietto. Byla zvědavá a neuměla si nic takového
představit. Ale sváteční atmosféra vše jen umocnila. Dnes,
36
atmosféra shonu, posílek k sousedům, květinového zdobení
o závod, a právě proto zůstala vážná. Neuměla si to vysvětlit,
prostě to tak bylo. A do toho všeho ten Bůh. Jak se jí ho poda-
řilo sehnat, hleděla u vytržení na matčino lůžko. Nádherný,
přejela po něm rukou. Začala tušit, že víra je zahalena čímsi
podobným. Jako její tvář závojem — snad vidíme jen to prosté,
ale pravda je hlubší.
*
Dříve, když se učila chodit a mluvit, dříve to vypadalo, že
budou mít Gorettiovi dcerku Zlatovlásku, časem snad docela
plavou. Jenže jak ubíhala léta, ztrácela se měkká sláma, kterou si hýčkalo v jejích vlasech slunce, až ustoupila tmavým.
Plaché odstíny, jež následovaly a střídaly se každý měsíc, jen
nakoukly do neposlušných pramenů, které jí padaly do tváře.
Počaly se přidávat pod záštitu barvy, kterou jí věk nevyslovil
úplně, ale snad s ní pro Mariettu kdysi počítal. Černovláskou
nikdy nebudeš — a je mi to opravdu líto, kvůli těm tvým kukadlům — ale copak je ti vážně souzena zrzavá haluz, aby jsi s ní
kývala jako vítr listím v listopadu? Oříšek patří dětem, skloň
se a zvedneš kaštanovou, v ní se najdeš jako žena.
*
37
Doktor vsí vždy jen proběhl. Měla co dělat, aby mu stačila.
budu všechny volat ke stolu, tak si na vás vzpomenu. Budu
dil. „Ne, zůstanu tady. S matkou, ona by nikam nechtěla. Ani
v kapsách. Umíráček se vznášel nad krajem a já mizela jako
„Chystáš se také do Ameriky jako tví bratři?“ žertem prohodo Corinalda zpátky nechce.“ Řekla to jen tak, ze slušnosti.
Ve skutečnosti sama nikam nechtěla. Praní, vaření a poklízení je stejné tam i tady. A ona bude v domácnosti. A stáli by
v Americe o někoho, kdo neumí ani trochu číst a psát? Ales-
sandro Serenelli se ji pokoušel vést, ale bez úspěchu. Mariiny
dovednosti při ručních pracích se ve psaní nijak neprojevily,
pokulhávala. Prsty ani pero ji neposlouchaly, kromě toho psala
vás zase vidět, i když mi zmizíte.“ „Aha,“ řekl mi Angelo, ruce
voda z vypálené hlíny. Bylo tak cizí, čemu jsem kdysi věřila.
Rozpřáhl se, ukázal pravicí do noční krajiny. Můj bratr, můj
černý bratr. „Marie,“ uslyšela jsem jeho hlas, nevěděl, co mi
má povědět, snad mě nikdy dosud neslyšel mluvit o těhlech
věcech. O tom, co jednou bude. „Marie,“ opakoval, „vrátíme
se už?“ Podal mi ruku. „Angelo? Slyšíš taky to ticho?“
*
levou a všechno, co napsala, si rozmazala.
S Luciou do Nettuna se cesta vlekla. „Poslechni, Marietto, ty
se vdáš sem nebo zvedneš kotvy?“ zaclonila si Lucia oči před
Matka ji vzala s sebou, když se šla poradit s farářem. Bylo to
dělej, představu mít musíš!“ „Hm, bylo by pěkné zamilovat se
se ocitla prvně. Co hned upoutalo vesnickou dívku? Žárovka
sluncem. „Nevím. Nikdy jsem na to ještě nemyslela.“ „Se neve Ferriére, měli bysme k sobě pár kroků. A ty?“ „Jak to bude
možné, odstěhuju se z močálů někam k moři nebo do města.“
„Ale co on? Mluvilas přece o vdávání. Nemám pravdu? Měl
by být vyšší než ty, že? A musí mít pro strach uděláno. A hlu-
boký hlas.“ „A pak, že na to nikdy nemyslela. Pch!“ dobírala
kvůli jejímu prvnímu přijímání. Marietta byla nesvá, na faře
u stropu. Litovala, že se tu ocitly ve dne. Požádat důstojného pána, zda může otočit knoflíkem, se jí zdálo dětinské,
hloupé. Elektrické osvětlení má poznat za úplně odlišných
okolností.
„Assunta Goretti!“ zvedl ruce, „Padre mio,“ jak zase oslovila
si Mariettu kamarádka.
Gorettiová velebníčka, co jejímu Luigimu neodsloužil zadarmo
kami, do polí a stále dál. Smrákalo se, odkudsi znělo klekání.
mohlo znamenat zrovna tak radostné shledání i děs — co mi
Šli jsme stromořadím na konec cesty, pěšinou vzhůru lou-
Umíráček. Já a bratr, opuštění na horizontu, jako na poušti.
„Budu vás mít stále všechny u sebe, Angelo. Víš, první se
bude jmenovat Luigi, po tátovi, další Assunta, pak Angelo,
Marian, Sandro, Ersilia a Terezku budeme mít také. A až je
38
ani zádušní. Vydřiduchu, usmála se v duchu. Knězovo gesto
zas ta ženská chce, tomu svýmu nedala ani na funus, a teď
bude jistě smlouvat i výlohy na první přijímání pro tuhle
přerostlou, kolohnátskou holku. A zatímco kněz stále otáčel
téma, Maria si horlivě prohlížela kartičky svatých obrázků
39
za sklem, cítila se ztrapněná matčinými rozpravami. Dělala,
tito chudí mají jen Boha, proto se ho drží. Ano, ať si to takový
„Já jsem přijala už tři svátosti. Když mi bylo šest roků, byla
neuvidí tu tvář za závojem. A že ji jednou přestane hledat.
že je neslyší.
jsem u svaté zpovědi a biřmování. Ale už si ani nepamatuji, jak
na mě sestoupil Duch svatý.“ — „To nevadí. Duch svatý sestoupil
na tebe a vešel do tvého srdce. Svou milostí je stále v tobě.“
Flaubert klidně říká. Bála se dvou věcí. Že nikdy nepochopí,
Ostatně zašel někdy ten Flaubert za svým tátou na hřbitov,
omést mu hrob a zalít kytky?
Co říká živá mrtvému. Můj hlas je tak tichý jako soumrak.
Když se loučili, zastavil ji naposledy. „Marietto, zůstaň čistá a
Zní ti do snění. Tlumený pláč violy dělá na hladině tvého klidu
rád.“ — „Já budu stát vždycky na straně Ježíšově. A zůstanu
tmavé jako dýha pod strunami, jako tajemství ukrytá uvnitř
dobrá. Zůstaň taková, jaká jsi nyní. Pán Ježíš k tobě jistě přijde
dobrá.“ — „To není vždy tak lehké, Marie Terezie, někdy je to
velmi těžké a vyžaduje to mnoho obětí.“ — „Ať!“ — „Mluvíš
jako ta, která byla posilněna Duchem svatým.“
Assunta znala dobře svou dceru, lépe než ostatní děti. Zů-
stala hodná dost dlouho, dumala, a snažila se radši nemys-
let na kratochvíle, kterými zaháněla nudu v Mariettině věku.
„A ty jsi je poslouchala, Marietto?“ ptala se matka, když holka
povídala, o čem si povídají vrstevníci venku. — „Co jsem měla
dělat? Musela jsem počkat, až mi nateče voda.“ — „Ale abys
ty sama takové řeči nevedla!“ — „Maminko, já takové řeči?
široká kola, která se zas ztrácí v té nesmírné hloubce, stejně
nástroje. Stačili jsme si a okolí k nám prosakovalo, jako když
se objeví na okně houf kapek. Měl jsi rád, jak kraj po dešti
voněl. Stával jsi často u okna a dýchal zhluboka, se zavřenýma
očima. Věděla jsem, že ta chvíle brzy přijde. Kraj mi tě vezme,
jednou se probudím a spatřím otevřené okno a orosené okenice, ty tam už nebudeš. Kdo ví, co všechny táhne pryč z míst,
kde to znají. Byl jsi dlouho nezvěstným v našem kraji. Jsem
tady a čekám tu stále, od toho dne, kdy bylo po dešti. Ale tvé
oči mě už nespatří, odvykl sis vidět mou tvář.
Co říká mrtvý živé. Zanedbaná opuštěná zahrada. Našla sis
Nikdy! To radši umřu!“ Smála se, seskočila ze zábradlí, má-
tu místo k mlčení. Ale mlčet je svolit k tomu, aby pokračoval
i Assunta: ta snad nikdy nedostane rozum.
protože ho zadusily plody, které shodil a pro které si nikdo
lem zakopla o práh a frnk, byla zase pryč. Pak se rozesmála
*
Jednou za týden, v neděli, za tátou na hřbitov. Zalít kytky
a omést listí. Někdo takový jako Flaubert by jistě prohlásil, že
40
v řeči druhý. Strom porostlý mechem, který přestal rodit,
nepřišel. Podobně i ctnosti, dcero. Vyrostou v lidech jako květiny. Ze slunce, ze stínu, z vláhy.
*
41
Ukaž ruce bylo první, čím ji mamka vítala u stolu. Tahle znovu,
zas nemít v zádech! Uvědomila si, že ani nevykřikla. Nikdo
v koutě. Bylo těžké rozpoznat na těch opálených prstech a dla-
Potřeboval bych ji dostat od těch dveří, poručím jí něco, po-
plácla vždycky levou a Marietta se opět odebrala ke kbelíku
ni něco jako prach nebo dokonce špínu, ale právě Assunta to
dokázala takřka neomylně.
nebyl doma. Sedla si k záplatám, on přecházel tam a zpátky.
prosím ji, aby…
Vstala a pomalu, velmi pomalu skládala rozdělanou práci.
Marietto, dělej! Špulila pusu, tlačila na kartáč, jenže má-
Přitom přemýšlela, co má dělat. „Ty se mě bojíš?!“ Černé oči
kterou pouští rajče, když mu někdo zaštípává výhonky. Hlí-
otec?“ řekla téměř klidně a o hlavu vyšší Alessandro se začal
o zástěru pokaždé, ale dnes ji cosi zarazilo. Jak velké jsou ty
právě vynadala. Marietto! Zapřela se do něj oběma rukama
lokdy se podařilo dostat dolů tu zelenou a žlutavou barvu,
na se smyje rychle, ale zůstává pod nehty. Hotovo. Utírá se
ruce, které denně vídám. Nikdy jsem si nevšimla, že se mi
tak prodloužily prsty! Zapitvořila se a koukala na ně dál. Jak
jsi hezká, blesklo jí hlavou, a hned zavřela oči. Ne, i kdyby
stokrát byla, je přeci hezká jinak! Soustředila se na ty ruce
zas, hledala v nich něco z těch rukou, které vždycky sevřel
otec, které se hrabaly v písku na pobřeží, které tak pálily, když
proti modrým. „Ne.“ Chytil ji za ruku. „Co by tomu řekl můj
bát. Co to s ní je, měla by prosit a zatím to vypadá, jako by mu
a odhodila ho zpátky. Tenhle polibek, nasupeně oddechovala
ústa pevně zavřená, ti přijde draho. „Nejsi můj milý! Co si
myslíš?!“ Černé oči a modré oči. Hřbetem ruky jí přejel po tváři, všiml si, jak ho ty zamračené černé oči pod zamračeným
obočím zamračeně sledují.
On to udělá, klidně to udělá, napadlo Mariettu. Teď věděla,
rvala chlupaté stonky kopřiv — třeba i takové ruce hledala,
že by se měla začít bát zas ona. Chtěla projít, strčil ji zpátky.
chytil, když se loudali navečer z práce domů; ty ruce, kterýma
jednou rozhodný tón. On nic. Roztřásla se. Pojď sem, ty krávo!
jen když to budou ty samé, které Alessandro kdysi jen tak
mu rozčesávala vlasy, když mu do nich napadala hlína. Tehdy
v těch rukou byla i srdce. Našla je a šla ke stolu. Když večer
šila, dávno se s nimi smířila.
*
Popadl ji zezadu a sevřel, co nahmatal. Vytrhla se mu, nechala
stlaní stlaním a ustupovala do kuchyně, čelem k němu. Jen ho
42
Tak lehce, jako by hodil klobouk na věšák. Pusť, zkusila ještě
„Nedotýkej se mě!“ Ukázal zuby jako pes, co ji chce pokousat.
Utekla do pokoje a zamkla za sebou.
A Bůh? Co by tomuhle řekl Bůh? Bůh to nechce. Jak by to-
hle mohl chtít?! Ten za dveřmi nejdřív křičel a pak se jí smál.
Seděla tam až do večera, dokud nepřišla máma. Co to má být,
Marietto? Kde je voda, proč jsi neuklidila, neuvařila a nedala
zvířatům? Tu noc přespala na židli, oblečená.
43
Kůň stál až u severní zdi. Nabílený chlév. Pára se nese od je-
žen neplodných. Louku, kde stál hřbitov. Mění se kolem nás
Řetězy nad žlabem. Pro co ale? Zrezlá kosa u stropu. V tom
dál méně jednotlivé scény života a blednou. Čas plyne dál,
jích rudých rtů. Rozhlíží se. Sláma na zemi. Pro něco přišla.
tichu už nebzučí ani mouchy. Veliké černé oko u severní stě-
ny sleduje cosi, co stojí za ní, je vytřeštěné, vidí tam snad
strašidlo? Škubne sebou — nikdo tam není. Dveře jsou pevně
zavřené. Závora. Světlíkem proniká něco málo světla. Proč
jsi sem chodila, sem do pasti, zasmály se hluboko v ní Alessandrovy zuby. A koňské oko na ni promluvilo: „Bojíš se mě?“
Stál celou dobu za nehybnou zvířecí siluetou. Vystoupil, ale
kulisy, někdy dojímavé, ale vždy beze smyslu. Překvapují čím
hluchý a slepý. V jeho kuchyni neumím vařit, jsem jenom záskok. Rozbitý hrnec, rozbitý vesmír. Došel sýr, došla pravda.
Ti, se kterými jsem žila, zemřeli. Ani jsem si nevšimla, že
odešli. Táta, Lucia. Nemohu si vybavit jejich obličeje, jsou
jako chodci v mlze. Budeš moje, nebo tě zabiju! Zabiju tě!
Nic, řekla, nic se nestalo.
zůstal celý ve stínu. Ocitla se v rohu a opět nekřičela. Najed-
*
kem zmizely. Věděla už, co se stalo: zabil ho, zabil Alessandra
Den ze dne to v ní rostlo. A ona si toho nejprve nechtěla všímat.
zuby — — její rudé rty — — Trhla sebou. Seděla zase na židli,
napadlo, jaká je to všechno hloupost, že nemůže, že nedokáže
nou tam už nestál kůň, neležela sláma, i ty dveře se světlía teď místo něj — — on nemá jméno — — jeho ruce — — jeho
oblečená.
*
„Jestli to řekneš, tak tě zabiju! Tebe a pak tvou mámu a na-
konec i sebe! Slyšíš? Udělám to!“ Angelo s ní třese, co je,
Marie? Rio? Co je? Bratrův hlas zněl docela dospěle, pomůže
mi. Zabiju tě, zabiju! Na vteřinku zaváhala. Tiskla k sobě Te-
rezku, hladila ji a pokládala si tvář do dětských vlásků. Jsou
chvíle, kdy se ve vašem nitru cosi zlomí jako suchá větev.
Náhle vidíte život zevnitř. Namísto ptáků nad hlavou mrtvá,
ještě neopeřená ptáčata v prachu. Místo jedné matky deset
44
Musím se vřadit mezi ostatní, kteří to také nevidí. Pak ji ale
projít touhle cestou. Jednoduše proto, že tamtudy žádná cesta
nevede. Není tam. Najednou poznala, jak zoufalá ve skutečnosti je. Že dosud jen zavírala oči. V čase, kdy měla utéct, tam jen
stála a stála, až byla docela sama. Už to uměla pojmenovat: byl
to strach. Byla v tom lese, kam se opatrně vydala, s rozbitým
kolenem a úplně, úplně, úplně opuštěná. V lese, v hlubokém
tichu, ve vysokých korunách. Když si lehne do jehličí, vidí, jak
se vlní větve, jak světlo klesá na dno. Asi jako by prosakovalo
hladinou. Plakala. Volala a myslela na svátečně oblečenou
rodinu — leželi v rakvích. Myslela na ten příšerný obraz a les
ji pohlcoval. Tichý a záhadný. Její slzy, její krev, ji samotnou.
Domů se tenkrát dostala až pozdě v noci.
45
„To tam mám jít já nebo co?“ řekla podrážděně Assunta Go-
„Jsi němá nebo co? Copak ti vlastní matka nestojí za slovo…“
k sobě nespokojeně a zmizela na chodbě, aby se vzápětí vrátila
a plakala, škubala rameny, v pláči skoro vyla. Marietta mlče-
retti a chvíli ji pozorovala ledovýma očima. Zadrmolila cosi
s párem děravých ponožek. „Dej mi pokoj, víš?!“ nenechala si
správku vzít z rukou. Sedla si na druhý konec místnosti a dala
se do štupování. Dávno už nic nespravovala, dvakrát se píchla
do prstu, ale umanutě tahala steh za stehem. Mariettě to bylo
líto. Objevil se on. Sedl si naproti ní, zády k matce Goretti.
Začal si pískat. „Zejtra pudeš s prádlem, Marie,“ zahučela a do-
dala „a bez řečí!“ — „Je toho moc, půjdeme až spolu, mami…“
přestal pískat a podíval se jí do očí. „Já ti s tím pomůžu, Mari-
etto. Bude to raz dva. Uvidíš!“ mluvil k ní, ale patřilo to té str-
hané, kašlající ženské, která se už třese na to, jak zítra nepůjde
ani na pole, ani na trh, a už vůbec k potoku prát. „A vždyť je to
rozkřikla se, ale vzápětí se zlost obrátila v slzy. Dosedla na židli
la, to ticho v ní se rozléhalo jako ozvěna. Slova byla vzdálená
jako cizí planety, studená a mrtvá. A před sebou měla jen tu
jednu jedinou věc, kterou říct nesměla. Pomalu vstala, klekla
před Assuntou a chtěla si položit hlavu do jejího klína, jenže
matka už vzala Terezku na ruku a odešla spát, klečící dceru
tam nechala, snad ji ani nezaregistrovala. „Angelo, stalo se
něco špatného — — on teď dělá takové divné — — věci. Chodí
pořád za mnou. Angelo — —“ dál se nikdy nedostala, proto
uprostřed svých myšlenek zavřela oči a spasila se spánkem.
Do příštího dne.
„Sandro, promluvme si —“ šeptala a on o to víc zvýšil hlas,
celkem čisté —“ pípla Marie a vzala do ruky něco z hromady,
tak to vyper znovu! „Sandro — —“ jen cynický smích a poho-
ožralého chcípáka, který se tu válí jak prase a furt má plnou
košili z ruky a odstrčil ji, víš co — jsi k ničemu! Uháněla s tím
to už se začal smát v rohu i ovíněný Serenelli. Výsměch věčně
hubu tý svý kantýny, byla poslední kapkou, kterou mohla As-
sunta vydržet. Hodila nepřítomně Alessandrovi ponožky (nepřipouštěla další reklamaci), šla přímo k ní. „Tak čisté, hm?!“ ruce
v bok. „Ty si ze mě tropíš šašky, ne?“ — „Marietto, maminka má
pravdu, poslyš, proč si na ni taková?“ zeptal se jí zcela vážně
útočník a v očích mu hrálo. Mlčela jako zařezaná. Naprosto nic
ji nenapadlo, co by na tohle řekla. Nemá mě ráda, táhlo hlavou
Assuntě, už od otcova pohřbu je pořád taková, taková vážná,
a kdy se mnou naposled promluvila normální slovo? Člověk z ní
musí páčit blbou odpověď! Teď si tu sedí a zase mlčí, mlčí, mlčí.
46
zení hlavou. „Sandro — — —“ dusila už pláč a on jí vyškubl
košem a rozdírala si o proutěné dno bok. Ó Tesoro Tereso,
začla Cimarelliová za plotem, koukám s velkým prádlem, a co
dělá máma, ta má ale pomocnici panečku, a ti vaši dva chla-
pi si tam žijou jako v ráji, inu, ani si to nezasloužej, že jo,
no nic — nechtěla bys, Tereso, Tereso, slyšíš?! Sevřela rty
a zrychlila, neměla sílu ani pozdravit, ani to ne. Děvenko, ně-
kdo ti ubližuje, pověz — ozvalo se za ní skoro něžně. Ovládla
se natolik, že zavolala zpátky: „Co vás nemá, teta! Navečír
přijdu a pohlídám vám je, nebojte!“ znělo to téměř vesele
a bolest zůstala u dna, když rozčeřená hladina zavířila.
47
Na rozcestí nedaleko Conci uviděl Mazzoleniho hajný uřvanou
zavolal Assuntu, seskočil a řekl, že si musí pro něco zaskočit.
Zeptal se na cestu do Ferriére — ukázala, zeptal se, jestli
A mlácení pokračovalo dál.
holku, která polykala slzy a nebyla schopna vydat hlásku.
potkala skupinu jezdců — zavrtěla hlavou. Ach, to bude den,
podrbal se na bradě a zamířil do obory.
A pro co, ptali se ho. Pro kapesník, houkl, ale ani se neotočil.
*
*
Poslední dny se snažila, aby nezůstávala doma sama.
Když mohla, hrála si s malou Ersilií na dvoře a zašívala na
schodech, které vedly ze dvora do poschodí. Tam si sedne
se svou prací i dnes. Všichni ostatní byli při mlácení. Matka
Assunta shrabávala vymlácenou nať z bobů. Mlátilo se pomocí
vozů. Kola vozů mačkala lusky, boby se uvolňovaly, zvířata
funěla, země duněla, lusky praskaly. Tetelivým vzduchem
se neslo šustění a jednotvárný klapot těžkých kol. Mrtvol-
né dusno ochromovalo všechny pohyby. Paže, ramena, záda
malátněla. Dospělí vězeli v tom divném mlčení. Děti se
těšily, že se mohou trochu povozit. Jeden vůz řídil Angelo.
Marian, Ersilia a malý Sandro si k němu přisedli, druhý vůz
poháněl Alessandro. Byl takový nevlídný a zamračený, že se
ho děti bály. Starý Serenelli se od práce odtahoval. Trápila ho
malárie a byl opilý. Dovlekl se do komory pod schody a tam
se svalil. Spaní však měl jen lehké. Pomoct přišla sousedka
Cimarelliová s manželem a nějakým nádeníkem. Kousek dál
pracoval na svém poli Ottavio se synem, rolník Domenico
právě přijížděl s nářadím. Najednou Alessandro vůz zastavil,
48
49
Mlčení
z ní nemohla spustit oči. Nevěděla proč. Co ještě má cenu
„Maminko, prosím tě, neodcházej, nenechávej mě tu
Bůh ale odpouští, tím si byla jistá. Odpouští nám lidem, když
samotnou,“ prosila, když matka odcházela z domu. „Marietto,
já ti nerozumím, co ti vlastně je?“ — „Maminko, mám takový
strach, prosím tě, nenechávej mě tu o samotě!“ Budeme jen
támhle ve dvoře, tak jaké strachy? Vstávali už s červánky
a ona věděla, že s nimi dnes musí děj se co děj. A teď tu stojí
uprostřed chodby a poslouchá, jak se venku proplétají známé
hlasy se zvuky práce. Můžeš se zachránit, tak jdi! Tvůj život.
Co ti mám víc říkat? Znáš ho mnohem lépe než kdokoliv jiný,
víš, jak umí zabolet, jak hřeje na bosých chodidlech, jak se
zrcadlí ve všem, na co myslíš. Víš, že jste spolu, co jen pamatuješ. Zná tě tak důvěrně a miluje tě. Tvůj život, který si
dovolí myslet na smrt.
života? Jen život sám. Nic dalšího. Čest anebo nějaký slib?
jsme slabí, když se bojíme o život. On ví, že se bojíme právě
a jenom o život. Proto nám odpouští, když zůstaneme viset
nazí v temnotách jen s tím svým životem v náručí. Odpustí
mi a usměje se na mě a podá mi ruku, vždyť jsem jeho malá
Marietta. Vidí mě krásnou, vidí, jak jsem se snažila, vidí, jak
jsem se nebála. A proto si mě váží. Odpustí mi, protože mě
zná, i to, že bych nechtěla umřít. Šití měla v klíně, její ruce
tam chvíli spočinuly, než se znovu vrátily k zašívání. Dívala
se dolů, na sedmnáct schodů pod sebou, a tu jí přišlo, že je
to tak dlouhá, skoro nekonečná cesta. „Vím, Marietto,“ řekne
„tenkrát to s tím Alessandrem, za to jsi nemohla.“
Život ubíhal Marii Gorettiové velmi pomalu. Připadalo jí to
Zastavila se před obrazem Bohorodičky a v kuchyni si
tak zdlouhavé žít tady mezi těmi dny a týdny! Ale když před
do Alessandrova pokoje. Chytila jeho košili a záplaty, zaběhla
které oloupala, a veškeré skořápky, které vyhodila, a ocitla se
ovinula růženec kolem ruky, zhluboka si vzdychla a běžela
ještě zpátky pro rozespalou Terezku a na schodech ji položila
na peřinku, aby spala dále. Potom si sedla vedle ní a sklonila
se nad šitím. A je to vůbec možné, vzdát se? Ptala se jako
tenkrát, když sledovala pavoučí sítě, kterou krom ní nikdo
neviděl. Vzdát se života, není to všechno nakonec tak hrozně
nesmyslné? Jsme tady a pak už ne, a ani jedno z toho na nás
nezávisí.
Sestřička chvíli žvatlala, pohrávala si s cípem Mariiných
spaním zavřela oči a zkoušela si představit všechny brambory,
přitom na obrovské bramborové hoře, nad kterou se houpaly vlny vaječných šupin, uvědomila si, že její život bude jen
krátký a že uteče rychle, než se stačí nadát. A pak si řekla
docela klidně — no a co? Zvedla oči. Vánek ji pohladil. Měla
nebe bez mraků na širé obloze života.
*
červených šatů a pak již zas pravidelně oddechovala. Maria
50
51
Sem, Assunto! Assunto, rychle! Assunto! Assunto! Assunto!
Ženy zkoušely ji obvázat, a když přišel lékař, poručil, ať ji se-
sunto! Assunto! Assunto, můj Bože!
její tělo ze schodů dolů mezi lid. A oni nesměle zvedali zrak
Assunto! Assunto! Assunto! Assunto! Assunto! Assunto! As-
*
Prosila, aby ji obrátili na bok. Když ji ty plačící ženy svlékaly
a uviděly, jak mnoho krve a ran má, tu se musely samy sebe
ptát, co že se to stalo. K matce pronesla několik slov, tak tiše,
že ta musela přikleknout až úplně k ní: „Chtěl mě svést ke
jmou z kříže. Stařičký Cimarelli vzal ji proto do náručí a snesl
k tomu zkrvavenému plátnu, nemálo rukou vztahovalo se k ní.
Ustaly ve vzduchu mezi touhou dotknout se a touhou požehnat. Přenesli ji do sanitky, kam za ní vylezli všichni malí členo-
vé její rodiny. Tam je políbila, každého z nich, na rozloučenou,
a kdyby jí bolest dovolila, zaplakala by jako oni, kdyby zas jim
to dovolilo leknutí.
*
hříchu, já nechtěla, a proto mě celou rozbodal.“ Touto první
větou jako by odcházel navždy svár z toho domu, nechaje
za sebou ve spěchu dveře dokořán.
*
A venku všichni volali: „Chceme Barabáše! Vydejte nám ho!
Chceme Barabáše! Jeho krev na naše hlavy!“ Biřici a strážci
chrámu předali ho vojákům, ti ho svázali na rukou a na šíji.
Přiskočil jeden z věrných a chtěl ho tít po uchu. „Cos to udělal
mojí sestře?!“ Angelo s vidlemi se zdál být storuký. Odsouzenci
vstávaly vlasy, ježil se hrůzou. Láli mu, dokud ho Římané neodvedli, a pak se hned obraceli jeden na druhého, jak se to stalo.
Marian vypověděl, že doběhli s otcem Serenellim zároveň. On
poslechl matku, která ho poslala podívat se, proč Terezka tolik
pláče. Serenelliho prý zas zavolala ona sama: Jeno, hlesla,
Jeno, pojďte sem, Sandro mě popíchal, a pak utichla.
52
Není to tak zlé, říkala matce a před očima měla tu krev. Krev
na svých rukou. A slyšela stále zřetelněji, jako by to snad nebyl ani sen: dětský pláč, nářek svojí sestry. Nářek dítěte, jež
náhle zburcovala neznámá tíseň, tam nahoře v uličce úzkých
schodů. Cesta do nemocnice trvala dvě hodiny, koně jsou již
k večeru unavení a spíše jdou. Vůz se nakláněl a ten dětský
pláč zřítil se do volání koček za jejích bezesných nocí. Nocí,
kdy si hleděli s Gioanou do tváře a ona jí pověděla tehdy do-
cela vážně: máš pravdu, Marietto, lásku nemusíš hledat, ona
přijde. A pak dodala: tebe bude Bůh milovat a teď spi! A ona
nechala se ukolébat tou bolestí, cestou i přítelkyní, která snad
kdesi ve špíně živoří dodnes. Vyrušily ji až zvony v Nettunu
volající k nešporám.
*
53
Třikrát po sobě Maria řekla tuto větu: „Maminko, mám velikou
A začněte připravovat zákrok v oblasti páteře. Morfin?! Zbláz-
ocet, a napít jí nedali, neboť nachází-li se kdo v nebezpečí
tit —“ — „Pane, ona je mrtvá.“ — „To snad ne, uhněte. Není,
žízeň!“ Připomněli jí však strádání Krista, který nedostal než
smrti a lékař neví, zda vejde k nemocnému znovu život, nesmí
tento okusit ani doušku, protože s vodou může ruku v ruce
odejít i krev. Před operací ani po operaci nesmíš pít, Marietto, uškodilo by ti to, rozumíš? Zdála se být upokojena touto
odpovědí a o vodu už neprosila. Její rty měly barvu popela
a křehké byly jako padlý list na podzim.
*
Z kolegia chirurgů vystoupil jeden. Byl vysoký až do stropu,
anebo ji jen mátly smysly? Tady v šeru, tady nízko u země,
tady v zápachu sanitární dezinfekce. Jak ležela nahá pod pro-
nil jste se, člověče? Řekl jsem bez narkózy, nesmíme připus-
není mrtvá.“ — „Žije?“ — „Není mrtvá.“ — „Pane asistente,
přepočítejte nástroje a nálezy a vy jděte, odškrtejte to na tabuli křídou. Budu vám diktovat: dvě na ruce, jedna na hrud-
níku, blízko srdce jedna, šest na zádech, jedna u páteře, tři
v okruhu levé lopatky, rozsáhlá na břiše, jedna v levé plíci
a další nad dutinu břišní.“ — „Pane, ona je mrtvá.“ — „Sklapni, ty kreténe! Dýchá, není mrtvá! Pohleďte na ni!“ — „Právě,
vnímá — ale nekřičí. Můj Bože, pane, je to vůbec možné?
V takové řezničině?! — — Ty mě slyšíš, maličká? Vydrž ještě,
za chvíli skončíme, mysli — — příklad — — oběť — — Ježíš — — Maria — —
„Jak se mají bratříčkové?“ zeptala se a promluvila potřetí,
stěradlem na operačním stole, zdálo se jí, zdálo, ale nevěděla
aby rozptýlila svou máť, viděla totiž, že matka její onoho sed-
šejí. Bez narkózy, milá — — všechnu bolest — — srdce je
vstoupit do přítomné chvíle jediným lidským slovem, jež by
co. Co z toho je pravda a co obludy z pouště, které ji pokouslabé — — Ano, to věděla, její srdce, už ho sotva cítila. „Mysli
na mě v ráji!“ Dobře budu, ale kdo ví, kdo z nás dvou tam bude
první. „Ty, Marie.“ Řekl mi starý medik, s bílým prorockým
mibolestného úsvitu mře úzkostí včerejší ještě noci a nemůže
nemučila chmura téměř předsmrtná, kterou odpočítávají ze
svého růžence zubů nebožtíci.
vousem. To jsem za vás moc ráda! „Procitla, pane!“ — „Oprav-
*
bavte ji, ještě je nutné zašít dvě rány na vnitřní straně pravé
Však bylo to jenom mámení, že považovala světlo kolem sebe
také něco…“ — „Poslední rána na břiše hotová.“ — „Dob-
ve větru zloby, spojili prsty v kruhu: Maria očekává, že se
du, životní funkce se mobilizují.“ — „Co mám dělat?“ — „Zaruky, sešít boltec a s tou modřinou pod kolenem by se mělo
ře, stabilizovali jste plíce? Jistě? Ukažte. Obraťte ji, honem!
54
za úsvit, to se jen soumrak vkrádal. Její učedníci, rozprchlí
rozední, že temnota se zvedne, avšak naděje zmírala. A oni
55
se pojednou chytali za hlavu, klekali a pod svýma nohama
z kruhu příšer, ale v tom okamžiku padla na podlahu stržena
Odpověděla, že dobře. Když pak Assunta stála u dveří, zadr-
Marii zadržela, neboť se děvče zvedalo na lůžku. Pak sedmé
tušili v té hodině zemětřesení. Ptala se Marie, jak se jí daří.
želo dítě skoro výkřikem její odchod: „Maminko, nezůstanete
u mne přes noc?“ Jenže žádný blízký neměl s ní zůstat a bdít.
Tak minula noc.
mdlobou. A přes ni zakopla Cimarelliová, která se vztáhla, aby
slovo na kříži odeznělo, vyběhlo chodbou davu.
*
*
Ležela v bílých šatech, na bílém prostěradlu, v bílé posteli,
„Mé milované dítě, proč jsi mne nepožádala? Mohla bys dnes
rozpuštěnými vlasy. Zápas ji vyčerpal. Měla sil už jen na to
žít.“
„Ach, maminko, já jsem se styděla. Ani jsem nevěděla, jak
bych ti to pověděla.“ Zašeptala dívka a rozplakala se. Předposlední slovo všem ubohým, protože patřilo lidskosti.
mezi čtyřmi bílými stěnami toho bílého pokoje. S dlouhými
zůstat klidnou, vyrovnanou. Holubice za oknem — přecházela,
ťukala na parapet, přehlušila její dech.
*
*
Umírající obstoupily pak stíny. Sepjaly paže, přízračné paže
jako by se šklebily rukám Assunty, Marie Magdaleny, evangelistů a saniťáků, kteří poklekli, aby ji modlitbou vyprovodili
na věčnost. Přízraky utvořily kol ní kruh tak těsný, že se počala
dusit. Svíce mihotala. V Nettunu jako po celém vezdejším světě kýval se plamen života. Marietto, vraž mu jednu! Gioanino
„co?!“ zakrylo jí oči mrákotou. Ale smrti se bráním. „Sandro,
co to děláš? Nedotýkej se mě, nebo přijdeš do pekla!“ Křičela a matka Assunta slyšela svůj křik, svůj vlastní křik, když
svou dceru přiváděla na svět. Chtěla tam skočit a vyprostit ji
56
57
Odpověď
možné ptát se po vlastním životě, když můžeme zachránit ži-
Všichni byli, jako by oněměli. A ještě po dlouhý čas nepronesl
bát. Zahlédla to a mohla už odejít. Není nezbytné život prožít,
nikdo slova. Nic z toho, co tu viděli a vyslechli, nedojalo je to-
lik jako její pátá věta, jež předcházela slovům lítosti a slovům
děsu. Protože uzamkla svědkům ústa, musíme na tomto místě
o ní promluvit sami. Zazněla totiž jako zázrak.
vot druhého? A ona zahlédla v jeho očích lítost, nemá se čeho
ale předat ho dál. Jakkoliv. Láskou, obětí. Přijmout znamená
svést zápas o sebe sama a přijmout znamená vzdát se toho,
co chceme ochránit.
*
Moci být dobrým, dobro konat je nesmírný prožitek, který
zasahuje lidskou duši až na sám práh jejího bytí a dokáže
zcela nemožné — změnit ji. Poznání, že pro někoho má naše
Její černé oči v ten okamžik. Oči s úlevou, zmírající a pře-
poznání způsobí jediný zázrak, kterého je člověk ve své pomí-
kousky života. Dívá se dál a bez ustání. Tak mocný život je
setkání s dobrem větší cenu než jeho vlastní život, pouze toto
jivosti schopen: a tím zázrakem je láska. To nejvyšší, co může
člověk člověku dát na této zemi. Láska, která přináší lásku
nebo i smrt; láska bratrů; láska matky; láska těch, kteří nám
ubližují; láska, která nebyla, snad ale mohla být, za pár let.
ci s plamenem, jako by v nich neznámý žár pálil poslední
v životech teprve před chvílí zrozených. Jako by prožila v tom
jediném pohledu, pohledu na tebe, všechny roky, které nyní
opouštěla.
A tak ti, kteří jsou nadáni dobrem a schopností vidět lásku
*
nu. Jdi a za můj život poznej, proč jsem byla dobrou, a chceš-li,
Nízká proutěná židlička, proč na ní nikdo nesedí, napadlo ji,
„Ano, ano, z lásky k Ježíši mu odpouštím z celého srdce
Ještě pár minut slyšela v temnotě hlasy těch, kteří zůstávají.
v druhých, podstupují a věčně budou podstupovat tuto výmědobrým se i staň, protože máš volnou cestu.
a v nebi ho chci mít u sebe!“
Umírají smířeni a s dětskou radostí, protože vidí před se-
bou, že učinili vše. To jedno potřebné, k čemu má odvahu
hrdina z pohádek, anděl z obrázku. To jediné, k čemu se lidé
bojí přiblížit, třebaže se jim to zdá krásné. Za jakou cenu, zní
výčitka, ale k jejich sluchu ve výšinách nedolétne. Copak je
58
proč je prázdná, když tu stojí tolik lidí? Víčka se jí zavřela.
Poprvé ji na židli vyzvedl otec a matka dala na stůl další pár
příborů. Při jídle se její ruka setkala s rukou manželovou.
Tak naše dcera vstoupila do života. Angelo dychtivě sledoval každý její pohyb, připravený radit. Poleva vypadala jako
mydlinky, které vídala na čísi bradě, když se otec holil na bohoslužbu. Musíš je sfouknout najednou! Skutečně, otočila se
59
a rodiče přitakali. Tak naše dcera vstoupila do života, ať je
v něm šťastná. Nadechla se a — — —
*
Maria Goretti zemřela na okraji Nettuna v neděli 6. července
roku 1902. Ve věku jedenácti let, osmi měsíců a dvaceti dní.
Odpoledne se nachýlilo. Hodiny ukazovaly přesně tři čtvrtě
na čtyři. Všichni kolem čistě povlečeného nemocničního lůžka
plakali, na tváři měla úsměv. O pár dní později se v Benátkách
zřítila zvonice sv. Marka. Nikomu se nic nestalo.
*
Beze slov
Mé vyprávění berte spíš jako dovětek k předchozímu příběhu.
Povím vám o Alessandru Serenellim, jak jsem ho poznalo a jak
nás osud po mnoha letech znovu svedl dohromady. Začít bych
ale mělo u sebe, pro pořádek: jsem sedlářské bodlo, měřím
třiadvacet centimetrů, a pokud si dobře vzpomínám, patřilo
jsem jednomu koňákovi ze stájí hraběte Mazzoleniho, dokud
mě jednoho krásného dne neodnesl mladý Serenelli. Šel se
přeptat na práci u koní, odbyli ho: ne, nikoho nepotřebujou, ať
hledá, kde nechal tesař díru. No šel, to se ví, co mu zbylo, ale
aspoň jim tam šlohl, ze vzteku se rozumí — protože pochybuji,
že by se snížil k něčemu jako krádež, věřte mi, znám tyhle
lidi, zuří, ale skutečná lumpárna je nenapadne — no tak tedy
ze vzteku popadl a strčil pod kabát první, co mu přišlo pod
ruku. No a tady se počíná moje předlouhá známost s tímhle
Alessandrem Serenellim. Hodil mě za kavalec a já si myslelo,
že mám na pár roků pokoj, jenže on vám ještě ten den strčil
za tu postel ruku a šátral po mně. Chvíli mu trvalo, než mě
nahmatal a vytáh, ale řeknu vám, ani jsem to nepozorovalo,
zcela mě konsternovalo, co se mnou právě takový človíček
chce pořídit. Jeho ruce nevypadaly na řemeslo, zřízené byly
slušně, to je sice pravda, jenže jinak než ruce dělníků nebo
pachtýřů. Až po letech, když jsem mělo možnost poznat Nettuno a jeho přístav, tak mi to došlo. Vždyť on byl námořník!
Drsná lana, co vám zbrousí dlaně. Mořská voda, která vám
z nich udělá nasolenou rohož. K čertu s těmi námořníky, prý
60
61
rozbité nářadí hází rovnou přes palubu. K věci však — tenhle
se usmála! Dostalo jsem strašnou chuť přestat být bodlem
vlastně jenom čtyři lidi, ani když jsem se s ním potkalo pak,
ji snášeli z těch schodů? „Ať mu nic zlého neudělají! — Vždyť
kluk pořád mlčel a nevěděl do čeho píchnout, měl kolem sebe
jich nebylo víc. Nejdřív ochlasta, tak o něm mluvil, to byl asi
jeho otec. Další jeho matka a bratr, oba zemřeli už dávno,
a zbít toho ubožáka, vytřást z něj duši! Co to tehdy řekla, když
on trpí víc než já!“
No a dál to znáte. S četníky jsem jelo do Říma, tam jsem
Alessandro na ně ale pořád myslel, vracel se k nim. Nene-
spatřilo Alessandra ještě jednou u soudu. Byl stejný, ale v očích
nepojmenoval, za nocí vyčítal, že ho do té studně skutečně
z Marietty. Mlčel, čelo vztyčené, jako trosečník, který se topí,
chal je spát. Viděl jsem to na něm. Matce, i když ji tak nikdy
nehodila. A bratrovi zas něco ohledně rodičovské lásky, znáte
to, ne? No a tenhle kluk vám mě vzal, sevřel mezi stůl a pelest
mu zůstalo něco, co jsem spatřil v jejích očích. Ano, něco z ní,
ale zahlédl mezi těmi vlnami a řevem příboje zem.
Dlouho se pak nic nedělo. Asi za deset let později otevřel
a začal mě pilovat do špičky, věřili byste tomu? Brousil, brousil
šuple kriminálního archivu nějaký páter. Že prý museum v Cas-
z něj strach. Byl tak nečitelný ten jeho pohled, když na mě
kterého zneužíval Mazzoleniho pytlák. Dnes už se tomu směju.
a hekal do toho to čtvrté jméno: Ma-ri-e-tta, M-a-r-i-e-tt-a. Šel
hodiny a hodiny zíral. A třebas jeho obličej tak nějak tvrdnul,
mělo jsem stále ten pocit, že se mi chce s něčím svěřit. Jako
vyplakat se nebo co. A najednou, po té probdělé noci se vám
tak zašklebil, zasmál a strčil mě do kapsy. Nechci si přisvojovat rozumy, co mi nenáleží, tenkrát jsem se v něm spletlo.
Já myslelo, že to se mnou skoncuje, že mě najdou, jak mu
koukám z krku, a řeknou s pohrdáním: sebevrah. No a pak
mě vytáhl a já se vznášelo mezi ním a tou dívkou, v tom křiku
a v té krvi. Odhodil mě do kouta. Po té věci, co udělal. Já, při-
znám se bez mučení, jsem bylo rádo, že to tak dopadlo, víte,
nějak jsem tušilo, že tenhle kluk si nezaslouží zdechnout jako
pes. A jak se tak kutálím po podlaze, vidím ji ležet na zemi.
Chvěla se a každou chvilku sevřela ty malé pěsti. Chtěla se
zvednout a nešlo to. A její ústa — muselo být tak pěkné, když
62
cina Antica. Jenomže šáhl vedle a dnes tam uctívají kolegu,
S Alessandrem jsem se shledalo čirou náhodou. Ve věznici
na Sardinii: já čerstvá pracovní posila a on ve výkonu trestu.
Jak mě vzal do ruky, poznal, že jsem to já. Víte, on se za těch
dvacet sedm let vůbec nezměnil. Snad jen už nebyl prudký
a ten vztek odplul. Vyrobili jsme spolu moc užitečných věcí a já
mu odpustilo. Při práci mluvil a tak jsem několikrát vyslechlo
o tom, jak ho navštívila ve snu. Věřím mu to, a na slovo! Jen
závidím! Usmíval se ze spaní. Dřív se převaloval nebo fňukal.
Dnes úsměv, to mě podržte. Přišla a podala mu své bílé květy.
No a to je celé, o lidské duši neumím básnit a neumí to ostatně
nikdo. Jak je to s životem, smrtí a odpuštěním, netroufám si
pokračovat. A abych nezapomnělo, Mariettu svatořečili!
Slunečný den a na zápraží klímá starý, dítě posílá mýdlové
bubliny. Dívají se na tebe. Končí léto, mladík se vrací domů, je
63
na nebi měsíc, ale tma nepřichází, směje se čemusi, co zažil,
a dívá se na tebe. Marian se krčí, mezi nohama pušku. Zacpá-
vá si uši, ty mu radíš, ať ještě počká. Všude kolem vybuchují
bomby a rozléhá se dusot kroků. Slyší tě, a proto čeká. Nemocný očekává další ráno, bolest neustupuje a jemu vysychají rty.
Sleduje sádrovou hlavu na římse, lampa čaruje a Dido ožívá.
V té bustě vidí tebe, Marietto. Jsi jejich svatá bez svatozáře.
*
Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj
kříž a následuj mne.
Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde,
kdo však přijde o život pro mne, zachrání jej.
(Lukáš, 9, 23—24)
64
Vysvětlivky
Ave Maria. A: velmi pravděpodobné,
že MG uměla i latinskou verzi této
základní modlitby. O: inspirováno filmovým zpracováním (2003; 1:27:43),
v němž se vyskytuje podobná scéna.
P: odmlky mají dokládat, že modlitba
je pro umírající obtížná.
1) Okolnosti narození. A: údaje
jsou pravdivé, narozena 20:40 toho
dne (1995), detail úsměvu je fikční.
O: podobným literárním tropem;
detailem úsměvu život svaté začíná
i končí (viz 58); podobnost se scénou
Narození v Betlémě (Lk 2, 1—7). P:
dojem reality, který vyvolávají dvě
na sobě nezávislé události, je jejich vzájemnou konfrontací popřen.
Vzniká dojem zcela opačný – dojem
zázraku (v roce narození dojde k objevu partitur, které odkazují k symbolu, atributu světice – k růženci,
umocňují zároveň i celou koncepci
díla – vytváří z něho emblém), který je zasazen do reálného rámce.
Zázračný obsah, ukrývající se mezi
řádky jen v literárním efektu, podaný
reálnou formou vede čtenáře k větší
důvěře; čtenář uvěří, že je postava
výjimečná. Vše přitom působí zřetelně příznakově, nevzdaluje se z pole
legendy. Zvukový-hudební obraz.
2) Oslovování. A: fikční; pravděpodobně fikční setkání s hraběnkou
Mazzoleni se již vžilo v literární tradici tohoto tématu (C, H, N, 1949,
66
2003). Dívka byla pokřtěna druhého
dne po svém narození (17. 10.) jako
„Maria“ podle Matky Boží a „Teresa“ (Terezie) po sv. Terezii, kterou je
pravděpodobně myšlena sv. Terezie
od Ježíše. Domácky tedy Marietta
(A, N). Teresa Cimarelli, sousedka
a přítelkyně rodiny již z Corinalda.
O: Emilia Galotti (1772) – proslulé
drama G. E. Lessinga, v této truchlohře je mladá dívka obětí nečestného
úkladu místního zeměpána, je však
otcem usmrcena, aby nebyla pošpiněna její čest, s tímto východiskem
přitom sama souhlasí, podněcuje ho.
P: „Tesoro Tereso“ (z it.) – „poklade
Terezo“. Obraz živého a nestálého
žitého prostoru: formálně ucelená
kapitola je v podstatě roztříštěna
počtem postav, způsobem jejich jednání, prostředím, časovým horizontem. Kapitola inspirována podobnou
pasáží z autorského textu Marie Augusta Handelová (2009). Přihlédneme-li k závěrečnému hlasu a odkazu
ke Galotti, můžeme celý příběh rekonstruovat již z této kapitoly.
3) Bosa s růžencem. A: založeno
na realitě; obuv nosila jen v kostele (C, N). O: připomíná přítomnost
pastýřů při Narození Páně (Lk 2,
18). P: motiv zpracováván odlišným způsobem již v textu Modrovous (2009) – „A nad jejich hlavami
zašustila ptačí křídla. Vyskočil
na nohy, viselo to nad nimi. Vzhlížela
k němu jako k prorokovi. Jsou blízko!
A první, druhé! Máchnutí křídly,
z plachtění se stalo pádlování.
Divoké husy jsou tu! Poběž! Jsou
tady! Udeřila první husa křídly
a za ní celé hejno. A oni s nimi, tam
dole, na zemi chvíli běží. Chvíli stejně
rychlí a svobodní a před nimi ještě
dlouhá cesta.“ Obraz inspirován
sborem Thomase Linleyho mladšího: Arise! Ye spirits of the storm ze
zpěvohry Tempest (1777).
4) Svět v trávě. A: fikce. P: zvýraznění odlišného pohledu dítěte, vnímání celku postupně jednotlivými
smysly.
5) Oblíbená hra. A: fikce. O: parafráze na cestu Tří králů, kteří rovněž
„hledají“ (Mt 2, 9—10). P: poukázáno
na dvě povahové vlastnosti hrdinky – touha nalézat a nesouhlas se
„zavíráním očí“.
6) Gioana. A: fikce; rodina žije
v Colle Gianturco nedaleko Paliana (statek senátora Selsiho) mezi
léty 1896—99 (A, M). O: vzpomínky na tuto přítelkyni bude využito
ve vypjatých momentech vyprávění
(viz 48, 53). Alternativa ke scéně Navštívení Panny Marie (Lk 1, 39—56).
P: převzetí pasáže z Marie Augusty
Handelové. Nabízí zpětně pragmatickou bilanci – jak by dopadl příběh
MG, kdyby útočníkovi ustoupila?
7) Fotografie. A: reálie zasazená do fikce; zda snímky (viz koláž
na obálce) skutečně zachycují tvář
MG, není možné s jistotou prokázat,
odborníci vycházejí z určité míry
pravděpodobnosti. Obě fotografie
vlastní archiv (Nettuno) spravující
i další předměty spojené s MG (1995).
Pasionista, páter Fortunato Ciomei,
který nalezl předchozí snímky, nemohl jejich hodnověrnost nikdy přímo
prokázat. Zůstalo vždy jen u velké
pravděpodobnosti. Existuje však ještě třetí fotografie, a její autenticita je
již nesporná. Ugo de Angelis poradce
Kongregace pro věrouku (Congregazione per la dottrina della fede) nalezl fotografie, které předtím v archivu
chyběly, byly však evidovány v záznamech a již Coimei se domníval, že
by na nich rodina Goretti mohla být
zachycena. De Angelis pak prostudoval detailní archivní záznamy policie,
zápisy z lékařských deníků, výpovědi a dokumentaci, v neposlední řadě
i pitevní zprávy, a s jistotou prohlásil, že tato třetí fotografie zachycuje
MG. Byla pořízena na počátku roku
1902, kdy v kraji Agro Pontino probíhalo zdravotnicko-osvětové šetření, na jehož základě by bylo možné
zajistit zlepšení životních podmínek
v oblasti. Přítomni byli i zástupci majitele pozemků. Člen hraběcí rodiny,
Gori Mazzoleni, si koupil kameru;
67
rád a často při takových příležitostech fotil vesničany. Archiv obsahuje
celou řadu snímků, zachycují takřka
všechny pachtýřské rodiny. MG je
na snímku zřejmě se svými bratry; je
vyšší než oni, protože stojí na obráceném kbelíku (byla vysoká 138 cm). Je
ironií, že zachycuje de facto stejnou
situaci (již při zběžném porovnání
dochází autor legendy k zjištění, že
jsou snad dokonce fotografie první
a třetí totožné a jedná se pouze o jedinou), ale MG je označena chybně.
Nejedná se o malé děvče v tmavých
šatech, ale o vysokou postavu s bílou zástěrou vpravo. Omyl byl pravděpodobně způsoben špatnou datací,
která automaticky zařazovala MG
mezi děti, a absencí podrobnějšího
záznamu, který by situaci na snímku
vysvětloval. Podle našeho mínění se
tak nejedná přímo o nalezení nového snímku, spíše došlo k nalezení
důkazů, které uvedly identifikaci
MG ke správnému a jistému závěru. Shrneme-li dosavadní poznatky,
existují tedy dvě fotografie MG: jedna
pravděpodobná a jedna garantovaná.
Zpráva o „nalezení fotografie“ byla
uveřejněna poprvé v deníku Famiglia
Cristiana, 5. 7. 2011. Autor legendy
se dověděl o objevu až 5. 11. téhož
roku.
8) Svědectví. A: fikční výpovědi obsahující reálná svědectví o charakteru
68
MG; dívka chodila na trh prodávat
vypěstované přebytky (P); svědectví
pana Pasquale, obchodníka z Conce:
„Byla pohotová, inteligentní, věděla,
kolik může při nákupu utratit.“; svědectví správce hraběte Mazzoleniho:
„Vždy mě překvapila její vážnost.
Když hovořila, působila jako dospělá
žena.“ (C – s. 35). P: dojem zpětné
reflexe života MG, figurování nevyslovené otázky položené nezasvěcenou, ale interesovanou osobou;
záměrné vyvažování lhostejností
a nevědomostí tázaných nabízí otázku, do jaké míry jsou lidé přitahováni
popularitou, do jaké míry jsou schopni povšimnout si svatého mezi sebou.
9) Rozbité koleno. A: fikce. O:
příhoda s následným zablouděním
v lese je v dalším textu využita jako
vracející se motiv strachu (viz 42);
výkřik: „Táto!“ evokuje jak otcovu
smrt, která není přímo zachycena,
tak vlastní smrt MG, na nemocničním lůžku pronesla podobné zvolání (N); Vraždění neviňátek (Mt 2,
16—18). P: úvodní obraz krve evokuje budoucí drama v jeho nenadálé
bezprostřednosti.
10) Toulavý pes. A: fikce. P: otázka
„Z čeho jen ta nepopsatelná nádhera?“ se objeví znovu, toto je zárodek
poznání, které MG prodělá později
(viz 22); předběhnutí scény stěhování
je úmyslné – rozvolňuje časovou linii.
11) Naslouchání. A: fikce. P: sentence o obyčejnosti života MG je
doslovně převzata z textu Marie Augusta Handelová.
12) Stěhování do Ferriére. A: volné
zpracování faktů; stěhování proběhlo
v únoru 1899 (A), sousední dům není
továrnou na sýr, ale domem Cimarelliových (C). O: parafráze na scénu
Útěku do Egypta (Mt 2, 13—15).
13) Dům La Cascina Antica. A:
fakta; první večer strávila rodina
u sousedů, kde jim podala Teresa
Cimarelli první večeři (C); Serenelliovi byli tři – v příběhu nevystupuje
Alessandrův bratr Gaspar (C, M). O:
parafráze na novozákonní příběh –
Gorettiové a Serenelliové jako Marta
a Marie (Lk 10, 38—42).
14) Práce na poli. A: fikce na základě fakt; hrabě Attilio Mazzoleni
vlastnil rozsáhlé pozemky, na kterých
hospodařili pachtýři, jako byla rodina
Goretti (C, N a další). P: silnou inspirací je ruralistická próza: „Vracívali
jsme se večer po pěšinách plných
rosy, z mokřiny se ozýval chraptivý
hlas chřástalův a v mošně, kterou
nesla mladší služka, ťukala prázdná
sklenice o talíř. To už všichni mlčeli
a únava se rozprostírala po těle
jako opojný nápoj.“ (Jan ČEP, Modrá
a zlatá, Praha 1942, s. 135).
15) Malárie. A: ve fikci zpracovaná fakta; životní podmínky
v Agro Pontino byly na přelomu
19. a 20. století otřesné, touha zkultivovat močály, které se staly zdrojem nákazy (malárie, tyfus, cholera,
tetanus ad.), si vyžádala mnoho lidských životů; Dr. Maggi informuje:
„Z mladých lidí v plné síle se stávaly
vyhublé bytosti neschopné práce,
které otupěle zahálely a uprostřed
srpna se třásly zimou“ (C – s. 26); neustále připravené rakve nejsou pouhou pozdější stylistickou rekvizitou
(2003, C, N); Giovanni Serenelli malárií skutečně po určitou dobu trpěl,
pravděpodobně jej ošetřovala právě
MG (H); Luigi Goretti podlehl pod vlivem této nemoci zápalu mozkových
blan 6. 5. 1900 (C a shodně ostatní
prameny). O: evokace Garasenského
zázraku jako démona sužujícího krajinu (Lk 8, 26–39); naznačení otcovy
smrti.
16) Bouřka. A: fikce; Serenelli otec
měl s autoritami vždy potíže, právě
kvůli jedné hádce je senátor vyhnal
z Colle Gianturco (C); O: Utišení
bouře (Mt 8, 24–27). P: hra „Myslím
na“ je prostředek, jak obrátit pozornost čtenáře přímo do mysli dívky,
a zároveň předestírá holý fakt, že se
jak v případě Alessandra, který původní věc, na kterou myslel, rychle
zaměnil za vzpomínku na moře, tak
v případě MG nedovídáme, na co
vlastně mysleli. Původní součástí
69
této kapitoly měl být i závěrečný popis bouře jako metafyzického dění
(nacházíme se na zlomovém ploše vyprávění, blížíme se k bodu
obratu): „Mračna se srážela tam
v závratné výšce a blesky oněměly.
Poslední fuga tomášského kantora je
nedokončená, ale dokonalá: ve všem
vždy odpovídá jen sama sobě, ze
sebe, svou vlastní frází, která vzešla
z téhož jako její otázka. Této noci se
modlila v duchu, ruce pod kabátem,
pletla se. Jako byla na počátku,
i nyní, i vždycky a na věky věků.
Této noci bylo vše jinak, zaskočilo ji
to. V podstatě zde, na šesti notových
linkách, v několika hlasech dovršuje
umění kontrapunktu, ale této úvahy
se nyní vzdejme. A opravdu, na chvíli
se divoký nečas uklidnil, aby se
v následujícím intervalu rozpoutal
nanovo. Alessandrovy oči uvykly tmě,
nudil se, a tak na to stále myslel.
Luigi na to myslel stále a očekával
rozbřesk vestoje.“ Obraz bouře – rozbor Umění fugy J. S. Bacha – Mariettina modlitba mimo domov – slova
modlitby – úvahy Alessandra a otce
Gorettiho: mají vytvářet vlastní plastickou fugu smyslu scény, mají přinášet nový duchovní rozměr. První
hlas (obraz bouře) zastupuje ideu neustálého zápasu světa a je implicitně
obsažen ve všech větách celku, jako
je opakováno téma fugy – věty svou
70
neuspořádaností a intenzitou navazují na běs živlů naznačených v prvé
větě explicitně. Druhý hlas (poznámky k Bachovi) symbolizují naopak bytostný smysl přítomný ve světovém
a vesmírném řádu a indikují vlastní
mnohohlasou hru jako téma: čtenáři,
uvědom si, že posloucháš mnohohlas.
Třetí (Mariettina modlitba) a čtvrtý
(vlastní modlitba) hlas tvoří uvnitř
fugy dialog mezi pomíjivostí („vše
jinak“) a věčným plynutím („na věky
věků“). Čtvrtý hlas je obstoupen
třetím z obou stran. Dál se navrací hlas druhý a uvozuje hlas první,
naznačuje přímo jejich provázanost
a souvislost (ukončujeme úvahu
a odmlčí se i bouře samotná – spojení „A opravdu“). Pátý (Alessandro) a šestý (Luigi) hlas jsou opět
v kontrastu: mladý život, který maří
sám sebe a „uvykající tmě“, a odumírající život, snažící se o záchovu
života a očekávající duchovní obzor.
Máme zde tedy šest hlasů znějících
na pozadí jediného myšlenkového tématu a tím je „bouře“ jako „předěl“.
Hudební fuga může být sestavena
maximálně ze šesti hlasů, ale zde
vnímáme ještě hlas sedmý, završující
a dávající vůbec celému tématu smysl po vzoru harmonie – sedmým hlasem je Boží záměr. Ovšem celá fuga
kontext kapitoly natolik přerůstá, že
ji nelze vyslovit.
17) Neřesti a zlozvyky. A: fikce.
O: odkaz k prvnímu náboženskému
vzdělávání dítěte již v Corinaldu, kde
přijala rovněž svátost biřmování (N
a další).
18) Vyvedení dětí z bažin. A: fikce; Marietta se nebála hadů, kteří se
vyhřívali na polích a v nedalekých
křoviscích, podle svědectví matky
je často sama zaháněla: „Napřed
půjdu já, maminko. Vy se bojíte, já
ne.“ (H, M – s. 26). O: situace kontextem (dívka v situaci, kdy jsou její
rozhodnutí základním bodem dalšího
dění, samota je podtržena také tím,
že MG prakticky po celou dobu není
přítomna a vůbec nepromluví) analogická k Pokušení na poušti (Mk 1,
12—13); dva zázraky – Dcera Jairova
(Lk 8, 40—56) a Syn naimské vdovy
(Lk 7, 11—17). P: volné přiřazování
přímých řečí prokládané zpočátku
jednotlivými konkrétními obrazy
scény má vyvolat iluzi gotické deskové malby.
19) Prodej holubů. A: fakta (N)
zpracovaná fikcí.
20) Domácí práce. A: fakta (všechny prameny), detaily stravovacích
návyků atd. fikční; matka Assunta
ze záznamu Armanda Gualanda:
„Maruška vstávala jako první ze
všech, pomodlila se… potom, zatímco
já jsem dojila krávy, obstarala slepice
a celý kurník. Pak připravila snídani,
vzbudila sourozence, pomohla jim se
obléci, pomodlila se s nimi. Následně
šla pro vodu na oběd, do zahrady pro
salát, připravila jíšku, a než se muži
vrátili, bylo vše hotovo. Odpoledne
žehlila a uklízela pokoje (…), když
bylo potřeba jít na nákup, šla
do Conky, a vždy nakoupila dobře.
Večer ukládala sourozence do postele
(…), ale ještě neskončila. Když jsme
se modlili růženec, při světle lucerny
látala ponožky a zašívala košile.“
(Svatí na každý den, III. svazek,
Kostelní Vydří 2010, s. 40); u večerní modlitby pak často únavou usínala
(C); při oblékání bratrů neasistovala
z morálních důvodů (M).
21) Umění mlčet a promluvit. A:
fikce; katechismu vyučoval MG don
Alfredo, kněz z Cisterna, a Elvíra
Schiassiová, učitelka v domácnosti
hraběte Mazzoleniho (C, H). O: Ježíš
mezi učenci (Lk 2, 40—52); myšlenka promluvení inspirována filmem
(2003; 0:56:14).
22) Otázka. A: fikce, podepřená
fakty; Alessandro Serenelli si vystřihoval a vylepoval obrázky z nejrůznějších časopisů, které mu přinášel
z města otec, pozastavovala se nad
nimi jak Assunta, tak MG, která se
na ně odmítala dívat (A, C, H, N). O:
roubování na původní větu: „Proč
právě v té naprosto nepatřičné chvíli,
kdy se jí shýbal nad botkou, pocítila
71
k němu tak trýznivou soustrast, až
se jí do skloněného obličeje nahrnula
krev, a při pomyšlení, jak byla vůči
němu prve tvrdá (vždyť ho v duchu
nazvala komediant), jí do očí vhrkly
palčivé slzy? V té pozici jí připadal
nekonečně dojemný. Zavazuje
tkaničky na uzly.“ (Virginie WOOLFOVÁ, K majáku, Praha 1965,
s. 139). P: dokončení myšlenky o nepopsatelné nádheře (viz 10).
23) Co si myslí sama o sobě. A:
fikce; otec Luigi Goretti zemřel
6. 5. 1900; mezi kamarádkou Lucií
a postavou z filmu (1949) není souvislost. O: souvislost se scénou Křestu v Jordáně (Mk 1, 9—11) je tušitelná skrze abstraktní souvislost: křest
je počátkem prozření – smutek je
počátkem prozření. P: vstupní pasáž
o vlastnictví předmětů denní potřeby vychází z obdobné pasáže v textu
Marie Augusta Handelová. Později
jsem si uvědomil, jak podobný osudu
MG je osud jiné trpící dívky: „Můžu
jen přihlížet tomu, jak ostatní lidé
trpí a umírají.“ (Anne FRANKOVÁ,
Deník, Praha 2006, s. 124) a jinde:
„Všichni žijeme, ale nevíme proč
a k čemu. Všichni chceme být šťastni,
žijeme každý jinak a přece stejně.“
(táž, s. 251).
24) Mrouskání koček. A: fikce. O:
analogie s Uzdravením posedlého
v Kafarnaum (Lk 4, 33—35).
72
25) Učila se vařit. A: fikce, vařit se
však MG učila a postupně stravování
rodiny plně převzala; „Mami, neboj
se, podruhé to udělám lépe. Všechno
se naučím dělat správně,“ uvádí Assunta odpověď dcery, když se jí poprvé oběd nepovedl (C – s. 35); Serenelli si na jídlo také stěžoval (P).
Dále matka uvádí: „Nikdy nejedla
nic, o co by se předtím nepodělila se
sourozenci a se mnou. A když se jí
zdálo, že jsem jedla málo, naléhala,
abych si vzala víc. ,Já jsem menší
než ty.´“ (C – s. 36). Uváděné pokrmy odpovídají přibližně dobovému
a lokálnímu stravování (H; Claudia
PIRASOVÁ, Culinaria Itálie, Praha
2008; Antico riceptario di Corinaldo
– propagační leták města). O: analogie se zázrakem Nasycení zástupů
(Mt 15, 32—39).
26) Velikonoce. A: fikce jako rámec
faktů – viz dále. O: citace (N – s. 39);
rady Lucii se navrátí při agónii (viz
53). P: obraz pro Itálii netypický – slovanský zvyk pomlázky je užit
záměrně, vytváří dramatickou a přímou analogii s budoucími událostmi – s pobodáním MG dne 5. 7. 1902,
které tak mohou zůstat později v textu pouze naznačeny. Z tohoto úhlu je
průběh Alessandrovy koledy věrným
zachycením vrahova útoku (P) i pravděpodobných výkřiků napadené.
27) Serenelliho víno. A: fikce;
alkoholismus Giovanni Serenelliho
(N a ostatní). O: antifona ke Svatbě
v Káně (J 2, 3—10): opak zázraku.
28) Měsíc. A: fikce. O: zpracovaná
filmová inspirace (2003; 0:31:15);
analogie k Nočnímu rozhovoru s Nikodémem (J 3, 2—3). P: sentence použitá ze staršího textu (2007).
29) Chuť na sýr. A: fikce; „stará továrna na sýr“ bývala přímo v domě
Gorettiových a byla tou dobou již
pravděpodobně zrušená. Údaje o sýrařské produkci regionu korespondují s realitou (Christian CALLEC, Encyklopedie sýrů, Dobřejovice 2002).
P: záměrně bez jakéhokoliv významu.
I svatá občas dostane chuť na sýr.
30) První obtěžování. A: fakta
zpracovaná do uměleckého rámce;
událost popsal Alessandro Serenelli takto: „Pracovali jsme na poli
trochu vzdáleni jeden od druhého.
Začal jsem dělat narážky na svoje
nečestné úmysly. Neodpověděla mi
a pracovala dál. Pozoroval jsem, že
se ode mě vzdaluje. Zmátlo mě to,
protože nic neřekla. Po několika
minutách jsem k ní přistoupil a beze
slova jsem ji objal. Ona se vyvinula
z mého objetí. Oba jsme se znovu
pustili do práce a tím to skončilo.
Důrazně jsem jí však řekl, aby o tom
nikomu nic neříkala. V ten den
jsem jí ještě ničím nevyhrožoval.“
(C – s. 51). I v případě posledního,
krvavého útoku MG na Alessandrovy
výzvy, aby ho následovala do domu,
ona nijak nereaguje (M, P). Ostatně
mlčení a klid zachovává vždy, když
se jí děje křivda. Matka vzpomíná
na chování dcery: „Hněvala jsem
se, ale ona za to nemohla. Vyčítám
si to ještě i dnes. Marietta pokorně
přijala nezasloužené pokárání,
neodpověděla a pokračovala
ve své práci.“ (C. – s. 35). O: citace
(N. – s. 32), kompletní věta zní: „Já
a hezká? Maminka mi říkala, že se
na mě nemůže už ani podívat, jak
vypadám, když mi při práci padají
vlasy stále do tváří.“ Zápolení má
implicitně – a to především svou
přítomností před závěrem třetího
desátku „růžencové legendy“, tedy
již v okruhu Ježíšova Jerusalémského působení – připomenout Vyhnání
kupců z chrámu (Mk 11, 15—19).
Na tomto místě je vhodné připomenout, že evangelické obrazy, které
sledují průběh legendy, jsou plánovány v souběžnosti – Ježíš a MG.
První část „růžencové legendy“ (tedy
do první pojmenované kapitoly) zahrnuje obrazy Ježíšova dětství, druhá
Ježíšovo mládí a první zázraky, třetí
(ve které se právě nacházíme) Ježíšovo působení mezi učedníky, čtvrtá (následující) Ježíšovo působení
v Jerusalémě až do Poslední večeře
a pátá Ježíšovo umučení, šestá je
73
přesahem do mystéria Zmrtvýchvstání. Tyto okruhy obrazů jsou
však volné: posloupně nezávazné
(často předbíhá scéna mladší scénu
chronologicky starší), často předbíhají další okruh (jako právě Vyhnání
kupců mezi scénami třetího okruhu,
předznamenává tak okruh čtvrtý).
Biblické scény často prokazují svou
příslušnost k analogii k životu MG
jen svým postavením ve fázi příběhu.
31) Výrok o botách a srdci. A:
fakta, výrok před odchodem na první svaté přijímání (viz chronologie
vybraných výroků MG). O: zhuštěná
výpovědní forma citátu má evokovat
Horské kázání (Mt 5—7).
32) Další výrok. A: přejatá fikce. O:
citace (N. – s. 26). Odlišný charakter
monologu i reakce na něj odlišují
od předchozího výroku – rozmluvy
s farizeji a odpůrci (Mk 11, 27—33;
Lk 20, 20—26).
33) Volání. A: fikce založená na reálném kontextu. Matka uvádí: „Když si
hrála se svými sourozenci a s jinými
dětmi, všude byl klid. Jen co odešla,
aby se pustila do domácích prací, děti
se začaly hašteřit.“ (C – s. 36—38). O:
motiv rohu přejat z filmového přepisu (2003; 1:05:47). Postavy prožívají
implicitní retrospektivu, kterou si
čtenář domýšlí. Vzkříšení Lazara (J
11, 1—44). P: obsah kapitoly je synopsí nerealizovaného románu Adieu.
74
34) Závoj a střevíce. A: fikce; závoj
a další výbava nutná k prvnímu svatému přijímání byla částečně darována a částečně vypůjčena od sousedek
(C, N). O: upravená citace (N – s. 31);
volné spojení s kapitolou 37; slavnostní chvíle analogická k Vjezdu
do Jerusaléma (Mk 11, 9).
35) Vlasy. A: fikce; pravděpodobně užívala spletení do copů a tehdy
oblíbený dívčí účes „kočičí zahrádka“ (viz autentická fotografie): copy
svinuté a zachycené kolem uší (Ludmila KYBALOVÁ, Doba turnýry a secese, Praha 2006, s. 82). Ke vzhledu MG, Serenelli mladší: „Měla
pravidelné rysy tváře. Nijak zvlášť
neupoutávala. Měla světlé vlasy,
kaštanové oči a plnou tvář. Na svůj
věk byla urostlá, ale ne tak, jak ji
popsali nebo zobrazili. Mně sahala
asi po ramena a já nejsem vysoký,
měřím jen metr šedesát dva... Nebyla
mimořádně krásná, byla tak akorát.
Líbila se mi.“ Ke stylu oblékání dodává: „Hlavu pokrývala černým šátkem,
svázaným pod bradou. Nosila
dlouhé šaty, které neodkládala ani
v těch nejteplejších letních dnech.“
(C – s. 48). Jak předčasnou vyvinutost, tak styl oblékání potvrzují i další
prameny (M, N).
36) Uvažování o budoucnosti. A:
fikce; otec skutečně na smrtelném
loži Assuntu Goretti vyzval k návratu
do Corinalda (C, P); bratři později odjedou do USA (N). Vzdálenosti z Ferriére – do kostelíka v Campomorto
5 km, do chrámu v Nettunu 12 km
(C). O: rozmluvy Krista s apoštoly. P:
využity pasáže z textu Le Sommeil
d´Ulisse (2011).
37) Rozmluva na faře. A: fikce; rozmluva s matkou o neslušných hovorech ostatních dětí (viz chronologie
výroků); o mladí Assunty – osiřela
těsně po narození, s číslem 3520
pobývala v sirotčinci a celkem sedmkrát byla bez úspěchu adoptována (C). O: citace s jiným kontextem
(N – s. 28–30).
38) U otcova hrobu. A: fakta; Goretti je pohřben v Conce (A). P: využití staršího textu (2007). Nakonec
byla vyškrtnuta věta: „To nesmrtelné
v nás sídlí v pomíjivém. Neviditelné
se ukrývá ve viditelném.“ Silnou inspirací byl dokument Josefa Císařovského Mapa míst svatých a klatých
(2003): „Opuštěná zahrada. V ní
hluboké ticho a vůně jehličí, sněhové
vločky, podzimní listí, hlína a kamení.
A v ní všechen čas.“
39) Ruce. A: fikce. O: první obtěžování (viz 30).
40) Pokus o znásilnění. A: faktografický základ (C, P), sen fikční. O:
citace (N – s. 32, 35). Výjev ve snu
částečně inspirován (2003). Jidášův polibek (Mk 14, 45). P: velikou
autoritu si uchovává u autora scéna
slavného románu: „Mezi jejími kolegy
byl také jeden starý číšník jménem
Josef, který ji chránil, upozorňoval ji
na zlé kousky, které na ni nastražili,
a zarážel v její přítomnosti příliš
volné hovory autoritou svých bílých
vlasů a otcovského zájmu. (…)
Několik dní nato byla na Martově
poli velká přehlídka a číšníci dostali
na celý den volno. Zůstala jen
Germinie a starý Josef. Josef skládal
v černé komůrce špinavé prádlo.
Řekl Germinii, aby mu šla pomoci.
Vešla, vykřikla, upadla, plakala,
prosila, zápasila, zoufale volala…
Prázdný dům zůstal hluchý. Když se
vzpamatovala, běžela se Germinie
zavřít do své světnice. Celý den už ji
nespatřili. Když s ní chtěl nazítří Josef
promluvit a přiblížit se k ní, ucouvla
zděšeně, trhla sebou pomateně
s úděsem šílené. Ještě dlouho potom,
kdykoliv se k ní přiblížil nějaký muž,
mimovolně ustupovala v prvním
prudkém, polekaném a nervosním
hnutí, v panické hrůze vyplašené
zvěře, která hledá, kudy se spasit.“
(Edmund a Jules de GONCOURT,
Germinie Lacerteuxová, Praha 1958,
s. 61 – 62). Nesrovnatelné!
41) Výhrůžka a tajemství. A: výhrůžka je faktem; MG tajila své obavy, ale ve svědectví není zaznamenáno, že by se po zdroji jejích obtíží
75
někdo ptal; povídka dokonce udává,
že bratr Angelo o druhém útoku věděl a sestru osvobodil (H). O: úmrtí blízkých. Obejmutí mladší sestry
a otázka bratra inspirována (2003;
1:08:37). Obraz utrpení v duchovní
noci, v tajnosti – Kristus na hoře Olivetské (Lk 22, 39—43). P: výňatky
z textu Le Sommeil d´Ulisse (2011).
42) Strach. A: fikce; fakticky však
Alessandro Serenelli svůj tlak na dívku stále stupňoval, nebyl spokojen
s ničím, co pro něj udělala, a neustále ji sledoval (A, C, N, P a další).
Útěchu a pomoc hledala dívka v dalším svatém přijímání (neboť to je považováno za bezprostřední ochranu
před zlem) v Campomorto a neustále
se ptala Terezy Cimarelliové, kdy se
vypraví na mši (viz chronologie výroků). O: Obraz strachu (viz 9). Modlitba v Getsemane, stupňování až k pocení krve (Lk 22, 44—46), které má
být analogické k hořkému pláči MG.
43) Odpoledne před posledním
útokem. A: fakta (1949, A, N, P).
Zmíněný Domenico odjel poté obratem pro pomoc do Nettuna (P).
Události onoho dne ve skutečnosti začínají teprve kolem poledne.
Když oběd končil, starý Serenelli se
místo slibovaného odpočinku chtěl
ihned pustit znovu do práce. Maria
začala mýt nádobí a pobrukovala
si písničku. Giovanni Serenelli se
76
začal shánět po postrojích a naléhal, ať dokončí práci na bobech,
aby jim venku nezmokly, protože
bouřku cítil ve vzduchu. Alessandro
a Angelo tedy vstali od stolu, ostatní děti vyběhly ze dveří. Alessandro
nevnímal otce, který mu nakázal, ať
dá boby do pytlů a složí je na půdě.
Místo odpovědi odešel do svého pokoje a dlouho něco hledal ve skříni.
Vrátil se a oslovil Marii: „Potřebuji,
abys mi spravila košili, chci v ní jít
zítra do kostela.“ Dívka se od nádobí ani neotočila, ale s prací na chvíli
přestala. Nakonec odpověděla, že
mu košili nespraví, že nemá čas.
Avšak když nádobí umyla, přeci jen
se do správky pustila. O: doslovná
citace (N – s. 39). P: autor potlačil
tvůrčí invenci a převzal doslovně pasáž z druhého textu, protože si myslí,
že lépe ji nelze napsat.
44) Mlčení. A: fikce opřená o údaj,
že MG těsně před útokem usedla
na schody se svou prací (N, P a další). Obraz Panny Marie byl jediným
věnem Assunty Gorettiové; putoval s rodinou z Corinalda vlakem,
během této cesty jej opatrovala
malá MG (1995, C, N). Podle svědectví dívka růženec v posledních
vypjatých dnech ze své ruky vůbec
nesundávala, pouze když jí vadil
při práci. Po smrtelném útoku jej
naleznou na podlaze roztrhaný (C,
M). Násilník nejprve MG mine a pokračuje do svého pokoje, čímž dívka
zdánlivě ztratí ostražitost. Poté ji
však zavolá do svého pokoje: „Marie,
pojď sem!“ Svůj povel musí dokonce
důrazně opakovat, protože dívka strnula úlekem a nebyla schopna ani odpovědět. Serenelli ji popadne za rameno, odtrhne jí ruku od zábradlí,
za které se křečovitě držela, a vtáhne
ji do kuchyně, doslova ji kus vleče
za sebou. MG nejprve téměř plačtivě
prosí, aby ji pustil ven, a pak následuje scéna popsaná hypertextuálně
v kapitole 26 (1949, P). O: citace
(N – s. 38). Hlavní hrdinka prožívá
implicitní retrospektivu svého života
ve svém vnitřním dialogu. Poslední
večeře Páně (Mk 14, 17—25). P:
transformované pasáže z textu Marie
Augusta Handelová (2009) a starší
sentence.
45) Výkřiky. A: fikce. O: počet výkřiků připomíná čtrnáct bodných ran,
které vrah dívce zasadil – tyto pak
odkazují ke čtrnácti zastavením křížové cesty Ježíše Krista.
46) Obrácení na bok: první slovo.
A: fakta (A, N); Assunta jak doběhla
a uviděla, co se stalo, omdlela, manželé Cimarelliovi přenesli MG do její
světnice a Cimarelli těšil matku, že
se dívce udělalo jen špatně a omdlela; mezitím již Cimarelliová zjistila,
když dívku svlékala, že je zranění
kritické. Jala se proto dívku spolu
s Assuntou obvazovat, což bylo dost
obtížné – dívka, stále ještě v šoku,
se bránila sundávání oděvu, a rovněž dlouho trvalo, než byla schopna alespoň částečně povědět, co se
přihodilo (A, P). O: citát (N – s. 40).
Promluvy zraněné dívky jsou prezentovány tak, aby připomněly sedm posledních slov Krista na kříži. Přímou
analogii k promluvám Ukřižovaného
lze však vytvořit jen v několika případech (49, 50, 51, 53, 55); zde by
šlo uvažovat o latentní souvislosti
s výrokem: „Otče, odpusť jim, vždyť
nevědí, co činí.“ – „Pater, dimitte illis,
quia nesciunt, quid faciunt.“ (Lk 23,
34), neboť i slova MG vyznívala spíš
v obavě o vlastní život než v touze,
aby byl vrah dopaden. U nekorespondujících situací by dosazení bez
souvislosti za cenu ucelené symetrie
bylo násilné. P: v závěrečné „pašijové“ části legendy je záměrně užíván
jazyk napodobující biblické obraty,
text se přibližuje nejvíce hagiografii.
47) Vyvádění vraha a snášení
oběti. A: fakta (A, P); zuřivost davu
byla tak velká, že museli četníci vraha vyvést zadním vchodem a vyčkat
příjezdu jízdní policie (C). MG se rozloučila se svou rodinou, byla otupělá
bolestí, avšak i v nemocnici se potom
stále ptala, kdy ji sourozenci navštíví (C, P). O: citace v nepřímé řeči
77
(N – s. 40). V odvádění Alessandra
Serenelliho se mísí mnoho přímých
evangelických obrazů – situačně
Ecce homo (J 19, 5); konkrétně Barabášovo omilostnění (J 18, 40) s paradoxním obsahem – vrah zde není
omilostněn jako v Písmu, ale naopak
je odsuzován; přijetí viny za Kristovu smrt (Mt 27, 25) – „A všechen
lid odpověděl: ,Jeho krev na nás
a na naše děti!´“ – rovněž s opačným
významem, a Malchusovo ucho (J 18,
10) – „Tehdy Šimon Petr, který měl
meč, ho vytasil, zasáhl služebníka
nejvyššího kněze a usekl mu pravé
ucho. Ten služebník se jmenoval
Malchus.“ Scéna snášení dívky ze
schodů jako Sejmutí z kříže (J 19,
38) a loučení jako Veroničinu roušku
(Iz 53, 2—3).
48) Cesta do nemocnice. A: fakta (N) doplněná fikcí. Dr. Domenico
Bartoli, který byl přivolán, zajistil jen
nezbytné ošetření a rozhodl o převozu raněné, kterou poté sám operoval
(A). Cestou sanitní vůz míjela jízdní policie se zatčeným Serenellim,
Assunta to zpozorovala a odvrátila
dceřinu pozornost (P). O: v nepřímé
řeči citace (N – s. 41). Připomenutí
Gioany (viz 6) a nepříjemného mrouskání koček (viz 24) jako symbolu svádění. Dlouhá cesta do Nettuna v sobě
ukrývá dvojí evangelijní paralelu – je
to jakási stínová cesta ke kříži, bez
78
emocí, bez všech výjevů, jen v náznacích; a zároveň odkazuje k nejisté Noci zatčení (Mt 26, 47—56)
a následné Petrovo zapření (Mt 26,
69—75) – podobně jako apoštol Petr
i MG odvahu získává až postupně,
bolest ji nutí nejprve k otázkám.
Dívka se cestou ptala: „Maminko,
pojedeme ještě dlouho?“ (M – s. 16).
49) Žízeň: druhé slovo. A: fakta
(A a další). O: citace (N – s. 43). Analogie ke Kristovu – „Žízním!“ – „Sitio!“
(J 19, 28).
50) Operace: třetí slovo. A: fakta
(A) zpracovaná fikčně. Operace trvala dvě hodiny – od 20 do 22 hodin
a byla pro operující nezvyklá i v tom
směru, že pracovali (Bartoli, Perotti,
Onesti) poprvé pod elektrifikovaným osvětlením (A, C). Rozhovor se
starým medikem skutečně proběhl (M), MG při operaci rovněž tiše
sténala: „Ježíši, Maria.“ (N – s. 43).
Výňatek z lékařské zprávy o ranách:
„1. 2. drobná poranění na vnitřní
straně pravé paže, široká kolem
1 mm; 3. rána na hrudi těsně pod
klíční kostí, šířka 3 mm; 4. 5. 6. 7.
8. 9. rány na zádech: jedna na levé
lopatce na sedmém žebru, 9 mm;
dlouhá rána podél páteře v rámci
osmého obratle široká 5 mm; tři
zranění v řadě mezi levou lopatkou
a paravertebrálem u desátého žebra
a jedenácté mezižebří, širší než
12 mm; další zranění v dolní části,
2,5 cm široké; 10. rána v boku,
malá; 11. 12. 13. 14. přímé široké
rány, kopírující břicho, široké 12 cm,
zprava doleva; 15. malá modřina
na pravém lokti; 16. malá modřina
na pravém koleni; 17. 18. malé
modřiny, v průměru jedna čtvrtina
plochy přední levé nohy, čtyři rány
pronikly osrdečník, zasáhly pravou
i levou plíci, bránici; pět ran proniklo
do dutiny břišní a tenkého střeva,
pobřišnicí a společnou kyčelní žilou;
příčina smrti: septická peritonitida
pocházející ze střevního zranění
provázená těžkým a úporným
krvácením“ (A – s. 177—179). O: citace (N – s. 43). Starost MG o sourozence jako odkaz ke Kristovi, který
se na kříži obrací ke své matce a svěřuje ji svému nejvěrnějšímu učedníkovi Janovi: „Ženo, hle, tvůj syn!“ –
Mulier, ecce filius tuus.“ (J 19, 26).
P: změněný stav vědomí u operované
je naznačen sledem nepřímých řečí,
v nichž se střídají mluvčí a nejsou
identifikovány osoby či které jsou
prostupovány blouznivými fantazijními motivy.
51) Odloučení: čtvrté slovo. A:
fakta (A, N); protože nemocnice
sloužila výhradně mužům, byla MG
po zákroku umístěna v malém domku v nemocniční zahradě (dnes se
mu říká „dům odpuštění“, je v něm
zřízena kaple), která sloužila pro mimořádné případy, v místnosti byla tři
lůžka, jedno její a dvě neobsazená,
snad proto se dítě ptalo, kde bude
matka spát, protože doufalo, že jí
bude dovoleno zůstat v pokoji s ní.
Ale lékaři nechtěli zraněnou vystavovat zbytečnému rozrušování a hovoru, ke kterému by ji přítomnost
matky povzbuzovala. (C). U zraněné
byla přítomna Tereza Cimarelliová,
která přišla za sanitou vzápětí pěšky; té noci byla přítomna u MG ještě
španělská hraběnka Donna Luisa
Gucalon de Bagner, dvě sestry ošetřovatelky a zpovědník Signori, který
MG přivedl k prvnímu přijímání (M).
O: Kristovo zvolání na kříži: „Bože
můj, proč jsi mne opustil?“ – „Deus
meus, utquid dereliquisti me?“ (Mk
15, 34). Dále situační návaznost
na Olivetskou modlitbu: „Tehdy Ježíš
přišel s učedníky na místo zvané
Getsemane a řekl jim: ,Posaďte se
tu, zatímco se odejdu tamhle modlit.´
Vzal s sebou Petra a oba Zebedeovy
syny a tu se začal rmoutit a mít
velikou úzkost. Tehdy jim řekl: Má
duše je smutná až k smrti. Zůstaňte
tu a bděte se mnou.“ (Mt 26, 36—38).
52) Stud: šesté slovo. A: fakta.
Po udělení svátosti posledního pomazání přichází policejní seržant
se svým asistentem vyptat se na podrobnosti, které předcházely zločinu,
79
a skrze matku se dovídá o předchozím sexuálně motivovaném obtěžování. Matka zakončuje tlumočené
dotazy citovanou otázkou (A, C). O:
citace (N – s. 46).
53) Agónie: sedmé slovo. A: upravená fakta, zejména asociativní obsahy jsou fikční. MG volala v agónii
Pannu Marii, otce, prosila, aby k ní
nepouštěli vraha (viz chronologie
výroků, A, P). O: citace (N – s. 46);
parafráze verše „Smrti se však
bráním“ (Jaroslav SEIFERT, Býti
básníkem, Praha 1984, s. 82). Aluze
k sestřenici Gioaně (viz 6) a povzbuzování Lucii (viz 26). Analogie k sedmému slovu na kříži: „Dokonáno
jest“ – „Consumatum est!“ (J 19,
30). Ke kontextu výjevu legendy:
„V poledne nastala tma po celé zemi
až do tří hodin. Kolem třetí hodiny
zvolal Ježíš mocným hlasem: „Eli,
Eli, lema sabachthani?“, to jest:
‚Bože můj, Bože můj, proč jsi mě
opustil?‘ Když to uslyšeli, říkali
někteří z těch, kdo tu stáli: „On volá
Eliáše.“ Jeden z nich hned odběhl,
vzal houbu, naplnil ji octem, nabodl
na tyč a dával mu pít. Ostatní však
říkali: „Nech ho, ať uvidíme, jestli
přijde Eliáš a zachrání ho!“ Ale
Ježíš znovu vykřikl mocným hlasem
a skonal. A hle, chrámová opona se
roztrhla vpůli odshora až dolů, země
se zatřásla, skály pukaly, hroby se
80
otevřely a mnohá těla zesnulých
svatých byla vzkříšena; vyšli
z hrobů a po jeho vzkříšení vstoupili
do svatého města a mnohým se
zjevili. Setník a ti, kdo s ním střežili
Ježíše, když viděli zemětřesení
a všechno, co se dálo, velmi se
zděsili a řekli: „On byl opravdu
Boží Syn!“ Zpovzdálí přihlíželo
mnoho žen, které provázely Ježíše
z Galileje, aby se o něj staraly; mezi
nimi Marie z Magdaly, Marie, matka
Jakubova i Josefova, a matka synů
Zebedeových.“ (Mt 27, 45—56).
54) Umírající v bílém. A: fikce.
O: citace (N – s. 46) zní doslovně –
„Ležela mrtvá v bílých šatech, bledá
jako vosk, s dlouhými rozpuštěnými
vlasy.“
55) Odpověď: páté slovo. A: fakta; odpuštění MG bylo reakcí na výzvu kněze. O: citace (N – s. 45).
Kristovo odpuštění a příslib lotrovi
Dismasovi: „Dnes budeš se mnou
v ráji.“ – „Hodie mecum eris in
Paradiso.“ (Lk 23, 39—43). Tato parafráze je živá, neboť MG o svých
slovech uvažovala právě v tomto
kontextu. P: uprostřed úvah o odpuštění byly vypuštěny tyto dvě nepřímé
řeči svědků smrti MG: „Moje ubohá
holčičko, cos nám to udělala. Hleďte,
jak statečná a skromná je!“ Chtěl
jsem jimi naznačit, jak ihned – ještě za života MG – vyklíčily dvě
mytologizující tendence, které její
památku mění: první výčitka matky,
která degraduje její skutek do nepochopení, a druhá, která jejímu skutku
bere autenticitu svým výkladem o vysokém hrdinství. S vědomím toho,
že by čtenář tuto jemnou kritickou
nuanci nemusel pochopit a mohl by
ji brát jako autentický názor autora,
jsem ji raději vynechal.
56) Oči umírající. A: fikce.
57) Poslední okamžik. A: fikce.
Z výpovědi matky: „Když jsem viděla,
že moje dcera umírá, políbila jsem
ji, ona mě též políbila. Potom jsem
jí podala křížek a medailku Panny
Marie, kterou jsem měla zavěšenou
kolem krku, aby je také políbila.“
(C – s. 57). P: poslední okamžik MG
patří vzpomínce na oslavu narozenin. Proč jsou věnovány poslední
okamžiky v životě osobnosti, kterou
jsme líčili jako výjimečnou, právě
vzpomínce na takovou lhostejnou
událost, událost bez vyššího obsahu?
Protože poslední okamžik by měl patřit soukromé Marii Goretti, nikoliv té
veřejné. Její rozloučení se životem.
Poslední věta je obsahově směřována
na práci s dechem (sfouknutí svíček
na dortu), aby doplňovala onen obraz
umírající, která při něm zemře, vydechne naposledy. Využito sentence
z textu Modrovous (2009).
58) Okolnosti úmrtí. A: fakta (A);
viz 1. O: citace týkající se věku MG
(N – s. 46). Událost v Benátkách má
v jakýchsi ozvucích připomenout zemětřesení, které následovalo po Kristově smrti na kříži (viz poznámky
k 53). Zároveň je to završení těchto
evangelických paralel, šťastný výsledek pádu Benátské zvonice zemětřesení transponuje do laskavějších,
smířlivých poloh. P: viz 1.
59) Beze slov. A: fikce vyvolaná fantazijním módem vyprávění obsahuje
i reálná fakta (Alessandrovo věznění,
jeho sen o MG, svatořečení); bodlo
si pořídil vrah sám – nalezl jej pravděpodobně v komoře mezi rozbitými
nástroji a starým železem (C, M).
Co se týče detailu vraždného útoku:
vrah nejprve dívku v afektu pobodal
na hrudi, zbil pěstmi, a když se snažila přivolat pomoc nebo se odplazit,
pokračoval podáním do zad. Dívka
se podle výpovědi vraha bránila jen
jednou rukou, druhou se snažila zakrýt potrhané šaty. Proto je často
zobrazována s napřaženou pravicí.
(H). Alessandro Serenelli v roce 1934
vyhledal Assuntu Goretti, požádal ji
za odpuštění a ona mu odpustila slovy: „Odpustila vám Marietta, odpustil
vám Bůh a já vám také odpouštím!“
(C – s. 63). I nadále pak udržovali
vřelý vztah a Serenelli byl u jejího
smrtelného lože (1995). V závěru
jsou zmíněny konkrétně dva zázraky
81
spojené s osobností MG – záchrana
mladšího bratra Mariana za první
světové války, když setrval v zákopu
a jako jediný přežil nepřátelský útok,
a uzdravení dělníka Giuseppe Cupa,
který prodělal těžký pracovní úraz
(C, N, M). O: citace (H – s. 108). P:
závěrečná pasáž přejata z Goldbergových nocí (nerealizováno).
Z Lukášova evangelia. O: podtrhuje smysl života a oběti MG. Ten, kdo
se nebojí o svůj pomíjivý život, smí
doufat v ten věčný.
Zkratky, citování1, prameny2:
Téma = zvýraznění obsahu kapitoly pro lepší orientaci
A autenticita = údaje o fikčnosti/faktografičnosti kapitoly; originální
znění výroků; další informace vztahující se k tématu, reálie
O odkazy = k citovaným materiálům a pramenům, inspiracím; aluze
k jiným pasážím příběhu, biblické paralely
P poznámky = autorská upozornění na význam literárních tropů
a figur užitých v textu; marginálie k tvůrčí genezi pasáží
1949 Cielo sulla palude (Itálie, 1949), režie: Augusto Genina.
1995 Fourteen Flowers of Pardon (USA, 1995), námět: Godfrey Poage.
2003 Maria Goretti (Itálie, 2003), režie: Giulio Base.
A Giovanni ALBERTI, Maria Goretti. Storia di un piccolo fiore di
campo. Roma 2000.
C Fabrizio CONTESSA, Svätá Mária Gorettiová, Bratislava 2002.
H Vilém HÜNERMANN, I dnes se platí krví, Řím 1970.
M Domenico MONDRONE, Bl. Marie Gorettiová, Přerov 1947.
N Nebe nad močály, Olomouc 2008.
P Godgrey POAGE, In Garments All Red, Charlotte – North Carolina
2010.
1 Úplná citace odkazující ke stranám je užita pouze při doslovného citování,
v ostatních případech je odkazováno pouze k prameni obecně.
2 Bibliografie, která není monotematicky zaměřena na MG či je z ní citováno pro konkrétní situaci nesouvisící přímo s MG, je uváděna vždy přímo.
82
83
di un piccolo fiore di campo Giovanni Albertiho, která využívá ci-
Chronologie vybraných výroků
marie goretti
svědků (např. Cimarelliových) a autorsky stojí, spolu s Albertim,
Ve výběrovém výčtu jsou zahrnuta jen autentická slova světice, která
popularizační a beletrizované, podávají sice konkrétní údaje a vý-
nizačních akt, případně protokolů soudního procesu.
Povahu odborné práce má pouze monografie Maria Goretti. Storia
tací z kanonizačních materiálů. Poage sestavuje příběh z výpovědí
i za dokumentem Fourteen Flowers of Pardon. Ostatní práce jsou
roky (většinou odpovídající kritickému bádání Albertiho), ovšem
byla uvedena přímými svědky a zanesena do beatifikačních a kanoItalské znění je vždy uvedeno podle Albertiho, který z příslušných
bez autority odkazů. Oficiálním církevním schválením je zaštítěna
dokumentů cituje. Výjimečně je užito i výroků z jiných, důvěryhod-
zpracování námětu, Cielo sulla palude a Maria Goretti podléhají
ovou; Nebe nad močály sestavené z italských pramenů). V takových
pouze brožura Bl. Marie Gorettiová a Nebe nad močály. Obě filmová
umělecké autorizaci, třebaže se v základní linii přidržují výsledků
životopisných zkoumání. I dnes se platí krví jako jediný pokus o vyšší
umělecké ztvárnění se od faktů značně vzdaluje, a to i v zásadních
momentech příběhu, které se dotýkají jeho smyslu.
84
ných zdrojů (Poage, který zaznamenal rozhovor s Terezou Cimarelli-
případech není uvedeno italské znění, ale znění v jazyce příslušného
pramenu. Český překlad je uzpůsoben, aby co nejvíce odpovídal
italskému originálu, přihlíženo je k některým textům v českém znění.
85
86
87
Mamma non ti preoccupare, Dio non ci
abbandonerà.
Mamma, non piangete,
ora siamo più grandi,
penserò io ai lavori di
casa.
Mamma, quando faccio
la Prima Comunione io?
Angelo, non fare così,
Gesù non è contento.
Lui non guarda le
scarpe se sono o non
sono nuove. Lui vede il
cuore.
Mamma, sarò sempre
Maminko, nebojte se.
Bůh nás neopustí.
Maminko, neplačte, teď
jsme už starší; myslím,
že zastanu domácnost.
Mami, kdy půjdu k
prvnímu přijímání?
Angelo, nestane se, že
nebude Ježíš šťastný. On
se nedívá na boty, on se
dívá na srdce.
Mami, budu stále lepší!
A., s. 109.
A., s. 150.
A., s. 313.
Převzetí povinností.
Prosby.
Odpověď bratrovi, na
poznámku, že kvůli
přijímání potřebuje také
nové boty.
Teresa, andiamo
domani a Campomorto?
Non vedo l´ora di fare
la comunione.
(angl.: Alessandro, let
me go! Let me go!)
Ho, no! Dio non vuole!
Se fai questo vai
all'inferno!
No, è peccato, tu vai
all´inferno, Alessandro!
Che fai Alessandro? Tu
vai all'inferno…
Venite su che
Alessandro mi ha
ammazzata.
Terezo, půjdem zítra do
Campomorto?
Nemůžu se dočkat
přijímání.
Alessandro, pusť mě,
pusť mě!
Ne! Bůh to nechce!
Když to uděláš, půjdeš
do pekla!
Ne, je to hřích, půjdeš
do pekla, Alessandro!
Co to děláš,
Alessandro? Půjdeš
do pekla…
Pojďte sem, Alessandro
mě pobodal!
Přivolání Giovanni
Serenelliho.
A., s. 164.
Poslední naléhání dívky
na svědomí útočníka.
Mezi jednotlivými
verzemi prakticky
není možné zjistit tu
autentickou.
Pravděpodobné,
že zazněly všechny
zmíněné.
A., s. 166.
A., s. 165.
A., s. 11.
POAGE, s. 37.
A., s. 161.
BIBLIOGRAF. CITACE
A., s. 109.
Zoufalé prosby.
Naléhání, že se
uskuteční návštěva
mše. Pár dní před
tragédií.
SITUACE
ORIGINÁLNÍ ZNĚNÍ
VÝROK
bych radši zemřela.
Se dovessi parlare come Výhrada vůči neslušným
řečem, které vedly
loro è meglio morire.
ostatní děti.
A., s. 157.
A., s. 139.
Opora matce po smrti
otce.
Slib večer po přijímání.
BIBLIOGRAF. CITACE
SITUACE
Než mluvit jako ony, tak
più buona.
ORIGINÁLNÍ ZNĚNÍ
VÝROK
88
89
(angl.: Theresa.)
Terezo! / Tereza!
POAGE, s. 49.
(angl.: Mama, forgive
me.)
Odpusť mi, mami!
Poslední slovo; agónie
umírající: Cimarelli
nebo nejmladší sestra
(?)
-
Dejte mě blíž k Panně
Marii. Proč mě k ní
nechcete pustit?
POAGE, s. 49.
Perché mi aveva
detto che mi avrebbe
ammazzato se io lo
dicevo. E pertanto poi
mi ha ammazzato lo
stesso.
Protože mi řekl, že mě
zabije, když to řeknu. A
pak mě zabil stejně.
Rozloučení.
Mamma, altre due
volte. Da un mese.
Mami, předtím dvakrát.
Asi před měsícem.
NEBE, s. 46.
ORIGINÁLNÍ ZNĚNÍ
VÝROK
Vstahuje ruce na lůžku,
blíží se agónie.
A., s. 176.
Odpuštění vrahovi na
dotaz kněze udělujícího
svátost posledního
pomazání.
Sì, per amore di Gesù
gli perdono, e voglio
che venga con me in
Paradiso.
Ano, pro lásku k Ježíši
jsem mu odpustila a
chci, aby se mnou byl
v ráji.
A., s. 160.
A., s. 174.
Matce před jejím
odchodem.
Stai qui questa notte?
Kde přespíš?
Na zoufalou otázku
matky, proč se
nesvěřila.
A., s. 314.
Uklidňování matky po
operaci.
Come stanno i
fratellini? Bada a loro
perché io sto bene.
Jak se mají bratříčkové?
Už je mi dobře, můžete
se za nimi podívat.
A., s. 160.
A., s. 175.
Žízeň před operací.
Datemi una goccia
d'acqua. Possibile che
non possiate darmi una
goccia d'acqua?
Dejte mi kapku vody.
Můžete mi dát kapku
vody?
BIBLIOGRAF. CITACE
A., s. 167.
Při obvazování raněné.
Teresa, voglio star sola
con te. Levami di qui,
per carità non fate
venir su Alessandro.
Terezo, chci tu být
sama. Řekněte, je
tu? Nepouštějte sem
Alessandra!
Zprostředkovaně
na dotaz policejního
seržanta, zda se
násilník pokusil o útok
již dříve.
A., s. 167.
Odpověď na matčinu
bezprostřední otázku.
È stato Alessandro, mi
voleva far fare del male
ed io non ho voluto.
Udělal to Alessandro,
chtěl mi ublížit a já
nechtěla.
SITUACE
BIBLIOGRAF. CITACE
SITUACE
ORIGINÁLNÍ ZNĚNÍ
VÝROK
Růžencová tajemství gorettiánská
Bez růžencových tajemství, obrazů ze života Panny Marie a Ježíše
a požehnaný život životu Tvému daný,
Marietta,
Krista vzpomínaných v rámci modlitby růžence, by byla růžencová le-
1. která zrozena pro chudobu, střádala si poklady v nebi.
těchto reflexí, které de facto stojí mimo klasickou modlitbu, umožňu-
3. která jim byla druhou matkou a rozdělila se o každé sousto.
genda ochuzena o jeden podstatný duchovní rozměr. Povaha a smysl
je vytvořit také svébytnou a nezávislou stránku příběhu Marie Gore-
tti, stránku lyrickou, která by se mohla stát také ikonickou – mohla
by být doplněna ilustracemi pro každé tajemství.
Přidrželi jsme se patnácti klasických tajemství; z růžence radost-
ného, bolestného a slavného. Vynecháváme růženec světla, protože
jsme přesvědčeni, že růžencová legenda má být tím růžencem, který
znala Marie Goretti.
Třikrát pět tajemství, třikrát pět míst a předmětů: jako šťastné, tra-
gické a hrdinné období Mariina života. Zaznamenáváme jej i s upra-
2. kterou do práce volá úsvit a odvádějí až poslední hvězdy.
4. co planý květ větrem rvaný očekává příchod jara.
5. která povzbuzovala druhé a sama stoupala po schodišti důvěry.
6. která má slzy v očích před otevřeným hrobem.
7. která v srdci ukrývala tajemství úzkosti.
8. která křivdy zapomíná a tiše spravuje košili.
9. která odmítla.
10. která krví svého těla vykoupí život svojí duše.
venou modlitbou Zdrávas pod názvem Scala (it. znamená „Scho-
11. která hostila u svého lože Žízeň, Bolest a Stíny.
proměna ve schodiště duchovní).
13. která mu odpustila a chce ho mít vedle sebe v ráji.
diště“ – tedy další emblém našeho příběhu, nebo „Stupnice“ – tedy
12. která trpí na operačním stole, jako by ji na kříž přibíjeli.
14. která se smrti nebojí, jako se nebála hadů v poli.
15. která přichází k nám ve snu, po kterém mizí horečka nenávisti.
Scala
Svatá Maria,
Zdrávas Maria,
pros za nás hříšné,
milosti plná,
Pán s tebou;
požehnaná ty mezi ženami
90
dítě Boží,
nyní i v hodinu smrti naší.
Amen.
91
Obsah
Slovo úvodem�������������������������������������������������������������������������5
Maria Goretti, růžencová legenda���������������������������������������������7
Naslouchání��������������������������������������������������������������������������16
Otázka���������������������������������������������������������������������������������27
Volání�����������������������������������������������������������������������������������35
Mlčení����������������������������������������������������������������������������������50
Odpověď�������������������������������������������������������������������������������58
Beze slov������������������������������������������������������������������������������61
Vysvětlivky���������������������������������������������������������������������������65
Zkratky, citování, prameny�����������������������������������������������������83
Chronologie vybraných výroků Marie Goretti���������������������������85
Růžencová tajemství gorettiánská�������������������������������������������90
Adam Krupička
Maria Goretti
Ilustrace Anna Krupičková
Odpovědný redaktor Tomáš Suk
Sazba Miloš Makovský
Tisk a knihařské zpracování PrintActive s. r. o.
Počet stran 94
Tato edice je součástí projektu Vzděláním k multikulturalitě
www.vzdelanimkmultikulturalite.cz
Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem
a státním rozpočtem České republiky.
Adam Krupička
(* 1986, Mladá Boleslav)
Vystudoval bohemistiku a historii
na univerzitě v Ústí nad Labem, kde
svá studia zakončil prací Role fantoma
v narativní literatuře. Jeho tvorbu nejvíce ovlivňuje středověká symbolika,
expresionismus, berlínští romantikové
a Virginia Woolfová. Zároveň je nadšeným posluchačem klasické hudby,
zvláště pak té barokní. Odborné stati
o hudbě publikuje ve vlastní rubrice
časopisu H_aluze s názvem La Follia.
S příběhem o Marie Gorettiové pracuje od patnácti let.
autorka fotografie: Lenka Kozlíková
Vydání první
Tomáš Suk, 2012