PT-publikace - Protetická technologie

Transkript

PROTETICKÁ
TECHNOLOGIE
Upravená vizuální učebnice pro studenty se sluchovou vadou
© Střední škola, Základní škola a Mateřská škola pro sluchově postiţené, Praha 5, Výmolova 169, 2007
Zpracoval: David Jorda
OBSAH
1
ÚVOD ..........................................................................................................................................................................5
1.1
1.2
1.3
1.4
2
STRUČNÝ HISTORICKÝ VÝVOJ ...............................................................................................................................5
ZÁKLADNÍ ROZDĚLENÍ STOMATOLOGICKÝCH MATERIÁLŮ .........................................................................................5
ZÁKLADNÍ VLASTNOSTI PROTETICKÝCH MATERIÁLŮ ................................................................................................6
ZÁKLADNÍ SCHÉMA LABORATORNÍHO POSTUPU .....................................................................................................7
ZAŘÍZENÍ PROTETICKÉ LABORATOŘE ..................................................................................................................9
2.1
2.2
2.3
2.4
LABORATORNÍ PŘÍSTROJE ....................................................................................................................................9
TEPELNÁ ZAŘÍZENÍ .............................................................................................................................................12
ARTIKULAČNÍ PŘÍSTROJE ....................................................................................................................................14
LABORATORNÍ NÁSTROJE A POMŮCKY .................................................................................................................14
3
PRAVIDLA BEZPEČNOSTI A OCHRANY ZDRAVÍ PŘI PRÁCI V PROTETICKÉ LABORATOŘI .........................16
4
POMOCNÉ MATERIÁLY ..........................................................................................................................................17
4.1
SÁDRA...............................................................................................................................................................18
4.1.1 Výroba, složení a vlastnosti sádry ...............................................................................................................18
4.1.2 Rehydratace (tuhnutí) sádry ........................................................................................................................18
4.1.3 Stomatologické druhy sádry ........................................................................................................................19
4.1.3.1
I. třída (otiskovací sádra) ...................................................................................................................19
4.1.3.2
II. třída (alabastrová sádra) ................................................................................................................19
4.1.3.3
III. třída (tvrdá sádra) .........................................................................................................................20
4.1.3.4
IV. třída (kamenná sádra) ..................................................................................................................20
4.2
OTISKOVACÍ HMOTY ...........................................................................................................................................21
4.2.1 Kompoziční otiskovací hmoty ......................................................................................................................22
4.2.1.1
Stentsova hmota ...............................................................................................................................22
4.2.1.2
Kerrova hmota ..................................................................................................................................23
4.2.1.3
Termoplastické kompoziční hmoty bez plnidel...................................................................................23
4.2.1.4
Šelakové bazální destičky..................................................................................................................23
4.2.2 Zinkoxideugenolová otiskovací hmota.........................................................................................................23
4.2.3 Hydrokoloidní hmoty ....................................................................................................................................24
4.2.3.1
Agarové hmoty ...................................................................................................................................24
4.2.3.2
Alginátové otiskovací hmoty ..............................................................................................................25
4.2.4 Elastomery ..................................................................................................................................................27
4.2.4.1
Polykondenzační silikonové otiskovací hmoty ...................................................................................27
4.2.4.2
Polyadiční silikonové hmoty ...............................................................................................................29
4.2.4.3
Polysulfidové otiskovací hmoty ..........................................................................................................29
4.2.4.4
Polyéterové otiskovací hmoty ............................................................................................................30
4.2.5 Celkové hodnocení otiskovacích hmot ........................................................................................................30
4.3
MODELOVÉ MATERIÁLY ......................................................................................................................................33
4.3.1 Modelová sádra ...........................................................................................................................................34
4.3.2 Modelové pryskyřice ....................................................................................................................................34
4.3.3 Galvanoplastická měď a stříbro (galvanoplastika).......................................................................................34
4.3.4 Lehce tavitelné slitiny ..................................................................................................................................34
4.3.5 Celkové hodnocení modelových materiálů ..................................................................................................35
4.4
MODELOVACÍ MATERIÁLY....................................................................................................................................36
4.4.1 Základní složky vosků .................................................................................................................................36
4.4.2 Protetické druhy vosků ................................................................................................................................38
4.4.2.1
Vlastnosti voskových materiálů ..........................................................................................................38
4.4.2.1.1 Objemové změny ..........................................................................................................................38
4.4.2.1.2 Tok vosku......................................................................................................................................38
4.4.2.1.3 Deformace voskového modelu......................................................................................................38
4.4.2.1.4 Tvárlivost vosku ............................................................................................................................39
4.4.2.1.5 Tvrdost a pevnost vosků ...............................................................................................................39
2
4.4.3 Druhy vosků pro laboratoře .........................................................................................................................39
4.4.3.1
Modelovací vosky ..............................................................................................................................39
4.4.3.2
Licí vosky ...........................................................................................................................................40
4.4.3.3
Voskové prefabrikáty .........................................................................................................................41
4.4.3.4
Lepicí vosky .......................................................................................................................................41
4.4.3.5
Vykrývací vosky .................................................................................................................................42
4.4.3.6
Otiskovací vosky ................................................................................................................................42
4.4.3.7
Vosky k laboratornímu orámování otisků ...........................................................................................42
4.4.4 Plastické hmoty jako modelovací materiály .................................................................................................42
4.5
FORMOVACÍ HMOTY............................................................................................................................................43
4.5.1 Sádrová formovací hmota ...........................................................................................................................45
4.5.2 Fosfátová formovací hmota .........................................................................................................................46
4.5.3 Jiné formovací hmoty ..................................................................................................................................48
4.5.4 Spájecí hmota .............................................................................................................................................48
4.6
IZOLAČNÍ PROSTŘEDKY ......................................................................................................................................49
4.6.1 Způsoby izolace ..........................................................................................................................................49
4.7
BRUSNÉ A LEŠTÍCÍ PROSTŘEDKY, NÁSTROJE .......................................................................................................52
4.7.1 Broušení a brusné prostředky .....................................................................................................................52
4.7.2 Leštění a leštící prostředky .........................................................................................................................54
4.7.3 Preparační, brusné a leštící nástroje ...........................................................................................................55
5
POMŮCKY A MATERIÁLY NEZAŘAZENÉ DO SKUPIN ........................................................................................58
6
HLAVNÍ MATERIÁLY ...............................................................................................................................................60
6.1
PLASTICKÉ HMOTY (PLASTY) ...............................................................................................................................61
6.1.1 Polymerní plastické hmoty...........................................................................................................................62
6.1.1.1
Metylmetakrylát ..................................................................................................................................62
6.1.2 Základní způsoby zpracování plastických hmot ..........................................................................................64
6.1.3 Chyby při zhotovování pryskyřičných protéz a jejich příčiny........................................................................65
6.1.4 Biologické vlastnosti pryskyřičných protéz ..................................................................................................66
6.1.5 Klasifikace polymetakrylátových plastických hmot (PMMA) užívaných v protetice......................................66
6.1.5.1
Korunková PMMA ..............................................................................................................................67
6.1.5.2
Bazální PMMA ...................................................................................................................................68
6.1.6 Způsoby zpracování PMMA ........................................................................................................................69
6.1.6.1
LISOVACÍ TECHNIKA teplem polymerující pryskyřice ......................................................................69
6.1.6.2
LICÍ TECHNIKA teplem polymerující nebo samopolymerující pryskyřice ..........................................73
6.1.6.3
VSTŘIKOVACÍ TECHNIKA pryskyřic ................................................................................................73
6.1.6.4
VOLNÁ MODELACE teplem polymerující nebo samopolymerující pryskyřice ..................................74
6.1.7 Kompozitní materiály ...................................................................................................................................74
6.1.8 Fotokompozitní materiály ............................................................................................................................75
6.1.9 Umělé pryskyřičné zuby ..............................................................................................................................75
6.1.10
Neakrylátové plastické hmoty .................................................................................................................76
6.1.11
Měkké (rezilientní) plastické hmoty.........................................................................................................77
6.1.12
Adhezivní plastické hmoty ......................................................................................................................77
6.1.13
Opákní plastické hmoty ..........................................................................................................................78
6.2
KERAMICKÉ HMOTY ............................................................................................................................................79
6.2.1 Složení a výroba keramických hmot ............................................................................................................79
6.2.2 Vypalovací proces a vlastnosti keramických hmot ......................................................................................81
6.2.2.1
Plášťové keramické korunky ..............................................................................................................82
6.2.2.2
Napalovaná keramika – metalokeramika ...........................................................................................83
6.2.2.3
Umělé keramické zuby.......................................................................................................................84
6.2.2.4
Keramické můstkové fazety ...............................................................................................................85
6.2.2.5
Litá a lisovaná keramika ....................................................................................................................85
6.2.2.6
CAD/CAM technologie .......................................................................................................................86
6.3
KOVY A JEJICH SLITINY .......................................................................................................................................87
6.3.1 Vlastnosti kovových prvků ...........................................................................................................................87
6.3.2 Krystalická struktura kovů ...........................................................................................................................88
3
6.3.3 Tváření kovů................................................................................................................................................88
6.3.4 Pohlcování plynu čistými kovy .....................................................................................................................88
6.3.5 Fyzikální a chemické vlastnosti kovů...........................................................................................................88
6.3.6 Tavení čistých kovů .....................................................................................................................................89
6.3.7 Slitiny kovů ..................................................................................................................................................89
6.3.7.1
Tavení slitiny ......................................................................................................................................89
6.3.7.2
Vlastnosti slitin ...................................................................................................................................90
6.3.7.3
Protetické slitiny kovů ........................................................................................................................90
6.3.7.3.1 Zlaté slitiny ....................................................................................................................................90
6.3.7.3.1.1 Typy a vlastnosti zlatých slitin .................................................................................................92
6.3.7.3.1.1.1 Zlatoplatinové slitiny .........................................................................................................92
6.3.7.3.1.1.2 Zlatopaládiové slitiny ........................................................................................................92
6.3.7.3.1.1.3 Plech a drát ze zlatých slitin .............................................................................................93
6.3.7.3.1.1.4 Zlaté slitiny české výroby .................................................................................................93
6.3.7.3.2 Stříbrné slitiny ...............................................................................................................................94
6.3.7.3.2.1 Stříbropaládiové slitiny ............................................................................................................94
6.3.7.3.2.2 Stříbrocínové slitiny .................................................................................................................94
6.3.7.3.3 Slitiny obecných kovů....................................................................................................................95
6.3.7.3.3.1 Chromkobaltové slitiny ............................................................................................................96
6.3.7.3.3.2 Chromniklové slitiny.................................................................................................................96
6.3.7.3.3.3 Nerezavějící ocel .....................................................................................................................97
6.3.7.3.4 Lehce tavitelné slitiny ....................................................................................................................97
6.3.8 Laboratorní zpracování kovových slitin .......................................................................................................97
6.3.8.1
Licí technika .......................................................................................................................................97
6.3.8.2
Licí forma ...........................................................................................................................................98
6.3.8.3
Vyhřátí formy a odlití ..........................................................................................................................99
6.3.8.4
Odlévání velkých odlitků .................................................................................................................. 100
6.3.9 Defekty odlitků ........................................................................................................................................... 100
6.3.10
Spájení ................................................................................................................................................. 101
6.3.10.1 Pájky ................................................................................................................................................ 101
6.3.10.2 Spájecí prostředky ........................................................................................................................... 102
6.3.11
Sváření ................................................................................................................................................. 102
6.3.12
Moření .................................................................................................................................................. 102
6.3.13
Tepelné ošetření slitin .......................................................................................................................... 103
6.3.14
Elektrochemická koroze........................................................................................................................ 103
7
IMPLANTAČNÍ MATERIÁLY .................................................................................................................................. 104
7.1
7.2
DRUHY KOVŮ A JEJICH SLITINY K VÝROBĚ IMPLANTÁTŮ ...................................................................................... 104
DRUHY IMPLANTÁTŮ VE STOMATOLOGII ............................................................................................................. 105
8
SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY ......................................................................................................................... 107
9
ZDROJE ILUSTRACÍ A FOTOGRAFIÍ ................................................................................................................... 108
4
1 Úvod
Protetická technologie je předmět zabývající se teorií, která souvisí
s praktickou částí předmětu Zhotovování stomatologických protéz.
Protetická technologie se zabývá také stomatologickými materiály, jejich
výrobou a vlastnostmi. Pokud není dobrá znalost stomatologických
materiálů a postupů, nemůţe se obnovovat porušené ţvýkací ústrojí ani se
nemohou vyrábět různé zubní protézy (malé umělé korunky ani velkou
celkovou protézu). Zubní technici, zubní lékaři nebo jejich zdravotní sestry
musí velmi dobře znát, jak s materiály pracovat a jak tyto materiály
pouţívat. Materiály se rychle vyvíjejí, stále je třeba se učit. Vzdělávat se
v našem oboru je důleţité i po dostudování a získání maturity.
Obr. 1 – Protézy v historii
1.1 Stručný historický vývoj (obr. 1)
K nejstarším materiálům patří zlato. Začalo se pouţívat v protetice
v 10. století před naším letopočtem. Ještě před tím se pouţívaly „umělé“ zuby –
lidské nebo zvířecí, upevněné do úst ligaturami (obr. 2) ze zlatých drátů nebo
fixované plechovými obroučkami (obr. 3). Tento způsob přetrval aţ do
novověku.
První umělé porcelánové zuby se uţívaly od 18. století.
Obr. 2 – Zuby se zlatou ligaturou
První otiskovací hmota – pečetní vosk – se pouţívala od roku 1756.
První pryskyřičné zuby se začaly uţívat od 40. let 20. století.
Dříve se uţívalo hodně zlata, dnes se pouţívá zlata méně, protoţe byly
objeveny slitiny obecných kovů. Jsou méně nákladné, pevnější a tvrdší
neţ zlaté slitiny.
Vývoj materiálu je velice sloţitý na biologickou snášenlivost slitin
(nevhodné jsou kovové prvky jako nikl, beryllium a kadmium).
Obr. 3 – Zuby se zlatými obroučkami
Keramické hmoty se dočkaly v posledních
30. letech 20. století velkého rozšíření –
vakuové pálení a aluminové porcelány – metalokeramika (vysoký stupeň
dokonalosti).
Plastické hmoty (plasty) – se vyvíjejí od jednoduchých metylmetakrylátů
k dokonalým – volná modelace, licí technika pryskyřic a nejnovější světlem
polymerující kompozita.
1.2 Základní rozdělení stomatologických materiálů
Obr. 4 – Tvrdá sádra
Stomatologické materiály jsou materiály, které se pouţívají na zhotovování zubních náhrad.
Stomatologické materiály se rozdělují na:


pomocné materiály (vedlejší)
hlavní materiály
Obr. 5 – Horní situační model –
pozitiv
5
Pomocné materiály jsou materiály, které se pouţívají při zhotovovaní stomatologických náhrad.
Vedlejší materiály pomáhají pouze při zhotovování zubních náhrad. Z vedlejších materiálů se vůbec
nezhotovují nové zuby.
Druhy pomocných materiálů:







sádra (obr. 4)
otiskovací hmoty
modelové materiály (obr. 5)
modelovací materiály (obr. 6)
formovací hmoty
izolační prostředky (obr. 7)
brusné a leštící prostředky
Obr. 6 – Voskový model zubů
Hlavní materiály jsou materiály, ze kterých se zhotovují stomatologické
náhrady.
Druhy hlavních materiálů:



Obr. 7 – Alginátový roztok
plastické hmoty (plasty) – pryskyřičné korunky, pryskyřičné můstky,
pryskyřičné protézy, pryskyřičné zuby
keramické hmoty – keramické korunky, keramické můstky, keramické zuby
kovy a jejich slitiny – kovové korunky, kovové můstky, kovové protézy, kovové zuby
1.3 Základní vlastnosti protetických materiálů
Vnitřní struktura látek určuje jejich základní vlastnosti. Atomy nebo molekuly v uţívaných tuhých látkách
mají pravidelné uspořádání (krystaly a jiné vlastnosti) nebo nepravidelné uspořádání (amorfní –
beztvaré).
Krystalické hmoty jsou tvrdší, pruţnější a při tlaku pevnější neţ látky amorfní.
Amorfní látky při zahřívání měknou postupně a stávají se plastickými. Krystalické látky mají naopak výrazný
bod tání, náhle ztekutí.
Důleţité vlastnosti protetických materiálů:




vlastnosti chemické – sloţení, odolnost proti vlivům prostředí, rozpustnost
vlastnosti fyzikální – bod tání, bod varu, měrná hmotnost, vodivost, tepelná roztaţnost
vlastnosti biologické
vlastnosti mechanické – pruţnost, tvrdost, plastičnost, odolnost proti odrazu, houţevnatost
Nejvýznamnější vlastností pro přesnost práce v laboratoři je tepelná roztaţnost u hlavních i pomocných
materiálů. Kaţdý materiál má vlastní tepelnou roztaţnost. Materiál se v teple roztahuje – tomu se říká expanze.
V chladném prostředí se naopak smršťuje, tomu se říká kontrakce. Při práci s materiály (v zubní laboratoři)
se musí dodrţovat jejich minimální objemové změny. Není jednoduché vyrovnávat vznikající rozdíly,
protoţe změny probíhají často proti sobě.
6
Mechanická odolnost protetických materiálů
Mechanická odolnost je rozhodující pro uţití a indikaci – důleţitá je pevnost v tahu, tlaku a ohybu.
Napětí stoupá pomalu a rovnoměrně. Čím více se materiál pouţívá, tím více se mění. Kdyţ se materiál nechá
v klidu, vrátí se do původního stavu a tvaru. Zůstane-li déle v napětí (překročí-li se mez pevnosti), tvar se
zdeformuje, můţe prasknout nebo se přetrhnout.
Tvrdost protetických materiálů
Tvrdost protetických materiálů informuje o odolnosti proti porušení povrchu vrypem, otěrem, řezáním
a podobně.
Biologická zkouška protetických materiálů
Biologická zkouška protetických materiálů je předepsána u všech materiálů, které jsou kompatibilní ve
styku s tkáněmi dutiny ústní, od otiskovacích hmot aţ k materiálům hlavním. Biologická zkouška se musí
zkoumat na pokusných zvířatech a/nebo na tkáňových kulturách, protoţe je třeba, aby byl materiál k ústní
dutině biotolerantní. Bez zkoušek biotolerance protetických materiálů se jiţ v moderní době nelze obejít.
Poměrně rychle se můţe zásluhou biologické zkoušky zjistit toxicita a případný sklon k nádorovému dráţdění
tkání.
1.4 Základní schéma laboratorního postupu (obr. 8)

otisk lékaře od pacienta – negativ situace z otiskovacích hmot
Obr. 8 – Laboratorní schéma



zubní technik potřebuje modely otisku od lékaře, vytvoří
pozitiv – model situace z modelových materiálů
na modelu situace se udělá model protézy z modelovacích
materiálů (některý model protézy se dává ke zkoušce
pacientovi do úst; je zhotoven z modelovacích materiálů)
model protézy z modelovacích materiálů je potřeba nahradit
7
Obr. 9 – Licí forma s keramickým kelímkem

některým z hlavních materiálů, pouţijí se formovací hmoty, ve formě vznikne dutina (obr. 9), ta
se naplní hlavním materiálem (plastické hmoty, některé druhy keramických hmot nebo kovové
slitiny), hotová protéza se po vyndání z formy opracuje pomocnými materiály – provádí se moření,
broušení, leštění
úplně hotová protéza se nasadí pacientovi do úst – začlenění do ţvýkací dutiny
Dva základní způsoby při výrobě protéz:


podle modelu protézy – model protézy se můţe zhotovit přímým způsobem – přímo v ústech
nebo nepřímým způsobem – na modelu situace
bez modelu protézy (tzv. bezprostředně) – protéza se modeluje přímo z hlavního materiálu opět
přímým nebo nepřímým postupem
Zubní technik se zubním lékařem musí spolupracovat v ordinačních i laboratorních fázích. Práce zubního
lékaře a zubního technika je na sobě závislá a navzájem se velmi prolíná a podmiňuje. Zesiluje se kladný
léčebný význam kaţdé protézy.
8
2 Zařízení protetické laboratoře
Umístění a rozsah laboratoře je individuální. Přesto stále platí některá základní pravidla, která by
měla být dodrţena. Laboratoř mívá několik oddělených místností – na nečisté práce i na práci
specializovanou (polymerace plastických hmot, zpracování keramických hmot, lití kovových slitin,
sádrovnu, leštění, další zpracování chromkobaltových slitin nebo ortodontických aparátů).
Obr. 10 – Osvětlení
Místnost má být velká a světlá, bez přímého slunečního světla. Na jednoho
technika je potřeba 2 m2 plochy a 13 m2 vzdušného prostoru. Podlaha má být
beze spár, protiskluzová, jednobarevná, stěny ve spodní části do výšky
1,5 m chráněny nátěrem nebo dlaţdičkami. Umělé světlo (obr. 10) by mělo
být kombinované – stropní a stolní. Stolní lampy
jsou nejlepší s pohyblivými rameny, dobře
aretovanými v kaţdé poloze.
Pracovní stůl (obr. 11) je určený k práci vsedě – výška mezi 80 a 85 cm,
má mít hladkou, tvrdou, nehořlavou a nevodivou pracovní desku. Vlastní
uspořádání pracovního stolu je individuální, podle
Obr. 11 – Pracovní stůl
výrobce. Pracovní stůl je vybaven vhodnou
anatomickou pojízdnou sedačkou. Má zásuvky na nástroje, na materiály, ve
střední části je prostor na odpadky. Nezbytné je, aby na stůl byl vyveden stlačený
vzduch z kompresoru a připojen malý odsávací box (obr. 12) – buď k vysavači, nebo
k centrálnímu odsávání.
Obr. 12 – Odsávač
prachu
V sádrovně je umístěn sádrovací stůl (obr. 13), je vyšší a má plechovou desku.
Uprostřed je otvor na odpady. Má zásuvky na sádru. Na kraji desky má být dřevěná
lišta, která má zabránit, aby sádra nepadala na zem. Na stole je upevněn vřetenový
nebo hydraulický lis. V místnosti se dále nacházejí
další pomocné stoly se zásuvkami na různé materiály
a na stolech jsou různé laboratorní přístroje.
Všechny vodovodní dřezy by měly být opatřeny
lapačem (obr. 14) sádrových zbytků. Důleţitý je
dokonalý a bezpečný přívod elektrického
proudu,
plynu,
stlačeného
vzduchu
a centrálního odsávání.
Obr. 14 – Lapač
Obr. 13 – Sádrovací stůl
Nezbytná je i digestoř na účinné odsávání pachů z místností
– digestoř odsává znečištěný vzduch z vypalovací pece nebo
zplodiny při práci s kyselinou.
2.1 Laboratorní přístroje
Technická vrtačka
Má elektrický motor s velkou taţnou silou a vysokým rotačním momentem
(obr. 15). Můţe se regulovat počet otáček asi od 800 do 12 000, dokonce aţ 25 000
otáček za minutu (u novějších typů). Na vrtačku se mohou nasadit technické násadce
(obr. 16). Jedná se spíše o zastaralý typ. V moderních laboratořích se vyskytuje
mikromotorová technická vrtačka (obr. 17). Má vlastní mikromotorek v násadci, má
9
Obr. 15 – Technická
vrtačka
Obr. 16 – Násadce
k technické vrtačce
Obr. 18 – Elektrická leštička
vyšší otáčky, a to aţ 28 000 za minutu. Je bezhlučná a bezvibrační, má snadno
ovladatelné násadce s mikromotorem.
Nejmodernější je však turbínová vrtačka, pracuje při
spotřebě vzduchu okolo 50 litrů za minutu s tlakem 0,3 –
0,4 MPa. Má nejvyšší počet otáček, aţ 50 000 za minutu.
Vrtačky jsou na pracovním stole buď zavěšeny, nebo
uloţeny na pracovní ploše uvnitř stolu. Moderní vrtačky
mají přesnou regulaci otáček, ovládají se kolenním nebo
noţním spínačem.
Elektrická leštička (obr. 18)
Je horizontálně uloţený výkonný elektromotor. Na
prodlouţenou hřídel se mohou nasadit různé leštící
prostředky. Má dvě rychlosti (1 500 nebo 3 000 otáček za
minutu). Leštičky jsou obvykle uloţeny v oddělené místnosti
a jsou postaveny na stole s odsávacím zařízením. Po obou
stranách mají na sobě sklopné ochranné kryty.
Rychloběţná elektrická bruska (obr. 19)
Slouţí k opracování kovových slitin. Má vyšší počet
otáček, aţ 50 000 za minutu. Má ochranné kryty, vlastní
osvětlení a odsávací zařízení.
Obr. 20 – Ořezávačka sádrových
modelů
Obr. 17 – Mikromotor
s manuálním ovládáním
Obr. 19 – Rychloběţná
elektrická bruska
Ořezávačka sádrových modelů (trimmer) (obr. 20)
Má na hřídeli elektromotoru velký brusný kotouč (je
uloţen v ochranném krytu). K výřezu v krytu, opatřenému
pevným podstavcem, se dávají modely, sádrový prach je
splavován proudem vody.
Elektrický mísící přístroj (obr. 21)
K přípravě směsi sádrových nebo formovacích hmot se pouţívá elektrický
mísící přístroj. Míchání probíhá ve speciálním kelímku, počet otáček je okolo 350 za
minutu, v míchačce se nachází odsávací zařízení (účinnost 95 – 98%). V míchačce lze
dosáhnout lepší kvality směsi bez bublin.
Obr. 21 – Elektrický
mísící přístroj
Elektrický vibrátor (obr. 22)
Pouţívá se k plnění hmoty do otisků, do forem nebo kyvet, vibrátor je
s regulovatelným rozsahem a frekvencí kmitů. Maximální počet kmitů bývá 7 000 za
minutu.
Obr. 22 – Elektrický vibrátor
Pískovač (obr. 23)
Je účinný na čištění zbytků zatmelovací hmoty z odlitků kovových slitin. Také
čistí kovové konstrukce před napalováním keramiky. Princip všech pískovačů je
stejný. Do utěsněné skříňky opatřené okénkem a vnitřním osvětlením proudí tryskou
stlačený vzduch se speciálním pískem, pod který se vkládá opracovávaný předmět. Drţí
se ho buď v rukavici, nebo v kleštích s gumovou manţetou. Stlačený vzduch má tlak 0,4
– 0,6 MPa.
Obr. 23 – Pískovač
10
Elektrolytická leštička (obr. 24)
Pouţívá se k povrchové úpravě kovových konstrukcí snímatelných protéz.
Pracuje na galvanoplastickém principu, odstraňuje mikroskopické nerovnosti.
Pouţívá se zde stejnoměrného proudu (0 – 12V, 0 – 12A, u některých aţ 50A). Má
anodu (připevněný odlitek) a katodu (válec). Některé typy mají elektrolyt (tekutina –
anorganická kyselina). Musí se dodrţovat bezpečnostní předpisy.
Parní přístroj (obr. 25)
Na čištění různých výrobků se pouţívá parní přístroj,
který tryskající párou velmi jemně očistí odlitek.
Obr. 25 – Parní přístroj
Obr. 24 – Elektrolytická
leštička
Dublovací přístroj (obr. 26)
Je velká nádoba různého tvaru na zahřívání dublovacích
hmot s termostatem. Má i míchací zařízení a výstupní ventil na
plnění roztavené dublovací hmoty do dublovací kyvety.
Přístroj pro vyplavování vosku (obr. 27)
Je přístroj pro vyplavení vosku z kyvety. Má vlastní
oběh vody a vosk se odstraňuje jemnou teplou sprchou.
Obr. 27 – Přístroj pro vyplavování
vosku
Obr. 26 – Dublovací
přístroj
Vodní polymerátor (obr. 28)
Slouţí k polymeraci lisovaných korunkových
i bazálních pryskyřic ve vodní lázni podle přesného
časového a tepelného reţimu.
Hydropneumatický polymerátor (obr. 29)
Je jako vodní polymerátor, ale pracuje i na bázi tlaku.
Je vhodný pro volně modelovatelné pryskyřice.
Polymerace, většinou ve vodní lázni nebo páře, probíhá
kolem 100°C s tlakem do 0,6 MPa a trvá asi 15 minut.
Obr. 28 – Vodní
polymerátor
Světelný polymerátor (obr. 30)
Slouţí pro vytvrzování fotokompozitních
materiálů polymerujících světlem. Má tvar malé
skříňky s vnitřním prostorem. Má světelnou energii (můţe mít aţ 8 xenových lamp).
Délka polymerace je určena návodem pro zpracování pouţité pryskyřice.
Obr. 29 – Hydropneumatický
polymerátor IVOMAT
Obr. 30 – Světelný polymerátor
Skoro všechny přístroje vyţadují regulaci tlaku, teploty,
času, otáček, napětí a proudu, mají příslušné regulátory a indikátory,
u novějších typů se obvykle nacházejí na displeji.
Obr. 31 – Vřetenový
lis
Lis na kyvety
Vřetenové lisy (obr. 31) jsou menší, mohou dosáhnout
maximálního tlaku 300 MPa. Modernější jsou hydraulické lisy (obr.
32), mohou dosáhnout aţ 750 MPa.
Paralelometr (obr. 33)
Je nejdůleţitější přístroj uţívaný při výrobě kovových konstrukcí částečně
snímatelných protéz. Paralelometr je nutný k určení směru nasazování protéz,
k vyhledávání a vyuţití podsekřivých míst pro konstrukci spon. Existuje několik typů,
většinou se pouţívají ty s nepohyblivým naklonitelným podstavcem pro model a volně
11
Obr. 32 –
Hydraulický lis
pohyblivým svislým ramenem. K paralelometru patří různá příslušenství, například
zařízení pro měření hloubky podsekřivin, různé ořezávače vosku, kovové analyzační
tyčinky.
Nejsloţitější paralelometry (obr. 34) mají dvě aţ tři pohyblivá ramena, která
umoţňují fixaci násadců k provádění „frézovací techniky“.
Obr. 33 – Jednoduchý
paralelometr
Přístroj na tlakové formování fólií z plastických hmot
Pracuje s tlakem vzduchu okolo 0,4 MPa. Z fólií se formují
čepičky pro modelaci korunek, báze skusových šablon,
individuální lţičky. Fólie různé tloušťky se v přístroji nahřejí
a tlakem vzduchu se formují na situační model.
Termostatický zásobník (obr. 35)
Je přístroj na zahřátí vosku, v tomto přístroji jsou malé
vaničky na roztavení vosku. Slouţí k přípravě voskových
kapniček. Má regulátor na ohřátí.
Obr. 35 – Termostatický
zásobník
Obr. 34 – Paralelometr
s frézovací technikou
Dalšími přístroji jsou například různé spájecí a svářecí stolky, pájecí hořáky
s mikroplamenem, přístroje k dekyvetaci (oddělení formy a hmoty) protéz a
odlitků.
2.2 Tepelná zařízení
Tepelná energie se nyní v laboratoři zajišťuje pomocí elektrického proudu a spalování hořlavých plynů
nebo par. Pouţívá se plyn, zemní plyn je dodáván centrálně, méně často se pouţívá propan-butan stlačený
v láhvích a výjimečně acetylén v ocelových tlakových láhvích.
Základním hořákem je Bursenův hořák (obr. 36) – zde hoří směs plynu se
vzduchem, hoří typickým plamenem, v plameni jsou různé tepelné vrstvy:
a) první nejmenší vrstva – chladná vrstva směsi plynu a vzduchu
b) druhá vrstva nad ní – výrazně svítivá redukční vrstva od uhlíků
c) třetí vrstva – neutrální spalovací vrstva, má nejvyšší teplotu, vyuţívá se
k tavení a spájení
d) čtvrtá vrstva – oxidační vrstva, nehodí se k uţití
Obr. 36 – Bursenův hořák
Podle popsaného způsobu jsou upraveny základní
laboratorní kahany (obr. 37) na pracovním stole kaţdého
technika. Technik můţe regulovat niţší spotřebu plynu
jednoduchým překlopením raménka.
Upravený Bursenův hořák je tzv. Fletcherova pistole, funguje stejně jako
laboratorní kahan, ale plyn se spaluje se stlačeným vzduchem. Uţívá se k tavení
nízkotavitelných kovových slitin, můţe dosáhnout aţ 1200°C.
Dříve se uţívalo k tavení vysokotavitelných kovových slitin elektrického
oblouku (zařízení ze dvou uhlíkových elektrod o průměru 1,5 cm a velkým
elektrickým proudem). Oblouk se vytvořil dotykem a dosahoval maximálních teplot
3000 aţ 4000°C.
12
Obr. 37 – Laboratorní kahan
Přístroj na bodové sváření
Vyrábí se jako mikrosvářecí přístroj pro pouţití zejména při výrobě fixních ortodontických náhrad.
Sváří se mezi měděnými elektrodami. Svářený kov se přivede do plastického stavu a tlakem elektrod se
spojí.
Přístroj na tavení na bázi vysokofrekvenční indukce (obr. 38)
V současné době se tento přístroj nejvíce pouţívá k tavení všech druhů
kovových slitin. Slitiny se taví v ţáruvzdorném kelímku a potřebné teplo se vyvíjí
vířivými proudy, které vzniknou ve slitině po nasunutí indukční cívky na tavící kelímek.
Obr. 38 – Přístroj na
tavení na bázi
vysokofrekvenční indukce
Předehřívací (vypalovací) pec (obr. 39)
Pouţívá se k vyhřívání licích forem, můţe se
naprogramovat na určitou teplotu, rychlost i způsob ohřevu. Má
displej a odsavač par. Je vyhřívána odporovým drátem a je
keramicky izolována.
Sušicí pec (obr. 40)
Je nastavena na niţší teplotu, slouţí k vysoušení
pracovních nebo licích situačních modelů a licích forem.
Obr. 39 – Vypalovací pec
Pec na vypalování keramických hmot (obr. 41)
Funguje jako předehřívací (vypalovací) pec, ale z této pece
lze i čerpat vzduch, a to proto, aby určité fáze vypalování
Obr. 40 – Sušicí pec
probíhaly ve vakuu. Moderní typy jsou plně automatické,
programovatelné a všechny funkce lze kontrolovat digitálně. Maximálně dosaţitelné
teploty se pohybují do 1200°C.
Licí přístroje
Licí přístroje slouţí k odlévání všech druhů kovových slitin, zajistí plnění licích
forem. Dělí se na odstředivé, tlakové a podtlakové.
Obr. 41 – Keramická
pec
Odstředivý přístroj (obr. 42)
Je nejrozšířenější a nejspolehlivější. Předehřátá forma se dá do přístroje.
Kov se roztaví, po roztavení slitiny se forma začne otáčet rotačním způsobem
a odstředivá síla do formy vlije kov.
Nejprimitivnější přístroj je ruční licí prak. Je to jediný pouţívaný přístroj, ve
kterém se taví kov v licí prohlubni, je spolehlivý, ale struktura odlitku je nekvalitní.
Mechanický licí přístroj je dokonalejší a vyrábí se ve velkém mnoţství,
existuje i několik typů. Má vlastní rotující rameno, na jednom konci má prostor
Obr. 42 – Odstředivý licí aparát
pro vloţení předehřáté formy a tavící kelímek, na
druhém konci je závaţí. Pohon ramene je buď pérový, nebo motorový. Kovová
slitina se roztaví v přístroji, ve kterém jsou zabudovány indukční či odporové zdroje
tepla.
Obr. 43 – Tlakový licí aparát
Tlakový a podtlakový přístroj (obr. 43)
Je méně rozšířený. Po roztavení kovové slitiny se z předehřáté formy vysaje
vzduch a zbytky dalších plynů, nízkým přetlakem se zavede roztavená slitina do
formy a vysokým tlakem se zajistí její vyplnění.
13
2.3 Artikulační přístroje
Artikulační přístroje (obr. 44) se uţívají v laboratoři k reprodukci čelistních
vztahů zaregistrovaných či zrekonstruovaných u pacienta. Na artikulační přístroje
jsou kladeny poţadavky, aby co nejpřesněji napodobily funkci lidského
čelistního aparátu, proto se nazývají čelistní simulátory. Artikulační přístroje
mají horní a dolní ramena spojena klouby. Vertikální a horizontální pohyby
se provádějí horním ramenem, dolní rameno slouţí jako podstavec.
Obr. 44 – Artikulační přístroj
Když je kloubní hlavička na horním rameni a kloubní jamka na dolním rameni
– typ artikulátoru se jmenuje non-arcon. Pokud je tomu jako u skutečného čelistního kloubu (hlavička na
dolním a jamka na horním rameni) – jde o typ artikulátoru arcon.
Artikulátory se rozdělují na:



přístroj neadaptibilní – přístroj šarnýrový s fixní kyvnou osou, nazývá se OKLUDOR (obr. 45);
přístroj s kondylovou dráhou a registrací řezákového vedení – dříve průměrný artikulátor (obr. 46)
přístroj poloadaptibilní (obr. 47) – je více funkční neţ přístroj neadaptibilní, lze zde nastavit
například podélný sklon kloubní dráhy, řezákové vedení nebo Bennetův trojúhelník
přístroj plně adaptabilní (obr. 48) – zvaný gnatologický, je artikulátor k zaznamenání
individuálních pohybů kondylů nebo celé mandibuly, je velmi sloţitý a precizní, udělá se
přesná kopie, zaznamená se pohyb čelisti u pacienta
Obr. 45 – Okludor
Obr. 46 – Jednoduchý artikulátor
Obr. 47 – Průměrný artikulátor
Obr. 48 – Individuální artikulátor
2.4 Laboratorní nástroje a pomůcky
Gumový kelímek (obr. 49) – na míchání sádry, otiskovacích hmot,
formovacích hmot kovovou nebo umělou zaoblenou
lopatkou – špachtle.
Obr. 50 – Skleněná miska s
tyčinkou
Obr. 52 – Dvoudílná a čtyřdílná
kyveta
Skleněná miska se skleněnou tyčkou (obr. 50) – na
míchání pryskyřičných hmot, tvorba pryskyřičného těsta.
Obr. 49 – Gumový kelímek a
špachtle
Pilka a nůţ na sádru (obr. 51) – na úpravu
podstavce situačních modelů a k dělení modelu se
pouţije jemně listová pilka o tloušťce 0,12 mm.
Obr. 51 – Pilka a sádrovací
Kyveta (obr. 52) – k přípravě forem na lisování
noţe
plastických hmot, je to rozkládací pouzdro ze dvou
nebo čtyř dílů. Korunková je dvoudílná a protézová je
čtyřdílná. Skládá se z horního a dolního dílu, které do sebe přesně zapadají
výběţky.
14
Třmen na kyvetu (obr. 53) – po slisování je nutné kyvetu sevřít do třmenu, je
to kovový rám s jedním šroubem pro jednu aţ tři kyvety.
Obr. 53 – Třmeny
Licí obroučka (krouţek) (obr. 54) – má různou velikost
pro přípravu licích forem, je z oceli, dává se do něj přetvar
licích prohlubní, plastové licí čepy.
Dublovací kyveta (obr. 55) – kovová nebo plastová
nádobka. Je dvoudílná nebo s odnímatelným dnem a
víkem. Otvorem ve víku se odlévá dublovací hmota
Obr. 55 – Dublovací kyvety
Obr. 54 – Kovové krouţky
s keramickým páskem
k přípravě licího modelu.
Modelovací nůţ (obr. 56) – malý a velký – slouţí
k modelaci.
Obr. 57 – Lekrony
Lekron (obr. 57) – modelovací nůţ na jemnou
modelaci.
Obr. 56 – Malý a velký
modelovací nůţ
Kleště kramponové (obr. 58) – univerzální kleště.
Štípací kleště (obr. 59) – kleště na štípání drátů.
Obr. 58 – Kramponové kleště
Sponové kleště (obr. 60) – slouţí k ohýbání
drátu k tvorbě spon.
Obr. 59 – Štípací kleště
Pinzeta (obr. 61) – kovová nebo opatřená
hroty ze skel pro vkládání odlitků do kyselin při
moření.
Otiskovací lţíce (obr. 62) – konfekční –
pouţívá se v ordinaci pro otiskování v ústech. Je
kovová nebo plastová. Všechny lţíce se vyrábějí buď s plnými stěnami (pro
otiskovací sádru a kompoziční hmoty) nebo perforované (pro silikonové
otiskovací hmoty a alginátové otiskovací hmoty).
Zhotovují se v základních velikostech (horní čelist 1 – 4
a dolní čelist 1 – 3).
Obr. 60 – Sponové kleště
Obr. 61 – Pinzeta
Obr. 62 – Otiskovací kovové
konfekční lţíce
Repoziční skříňka (obr. 63), vodicí čep (obr. 64) a
retenční krouţek (obr. 65) – jsou důleţité pomůcky k přípravě dělených situačních
modelů.
Obr. 63 – Repoziční skříňka
Obr. 64 – Vodicí čepy
15
Obr. 65 – Retenční krouţky
3 Pravidla bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v protetické laboratoři
Pracovní podmínky v laboratoři nejsou vţdy ideální, často je to i práce riziková. Ovzduší v laboratoři je
znečišťováno prachem z brusných, leštících, ale i opracovávaných materiálů.
Důleţitým poţadavkem je proto odsávání prachu (obr. 66), a to všude,
i u pracovního místa.
Například při polymeraci, sušení, odlévání a moření se uvolňují zplodiny do
ovzduší. Proto je důleţité mít v laboratoři dokonalou vzduchotechniku. Jestliţe je
vzduchotechnika špatná, stará nebo nefunkční, zubní technik můţe dostat nejen
onemocnění horních cest dýchacích, ale i silikózu (zaprášení oxidem
křemičitým) a silikatózu plic (zaprášení plic prachem silikátů).
Obr. 66 – Odsávací přístroj
Vlivem rozptýleného prachu a dalších chemických látek můţe docházet
k přecitlivělosti (alergizaci) organismu na škodliviny, v místě styku s kůţí to můţe být kontaktní přecitlivělost
kůţe (alergie).
Při pouţívání rotačních elektrických přístrojů musí zubní technik dodrţovat
bezpečnostní opatření, aby předešel závaţným úrazům.
V laboratoři pracuje technik s otevřeným ohněm, proto zde platí přísné
protipoţární předpisy. Zubní technik musí
také dodrţovat základní hygienické normy –
kaţdý pracovník musí mít pracovní
oblečení (obr. 67) a být poučen
o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci,
musí být chráněn před infekcí (virové
kapénkové infekce, hepatitida B, HIV a AIDS),
Obr. 67 – Pracovní oblečení
je povinen hygienicky očistit protetickou
Obr. 68 – Ochranná rouška
práci, která je přenášena z ordinace do
laboratoře. Pouţívá stejné ochranné pomůcky jako ošetřující lékař – gumové rukavice, ochranný štít,
roušky (obr. 68), ochranné brýle (obr. 69).
Protetický výrobek se dezinfikuje (obr. 70) 0,2% roztokem chlorhexidinu
po dobu 10 minut ve všech pracovních fázích. Alginátové otisky se pouze
oplachují. Také zubní technik musí dezinfikovat kaţdý protetický výrobek,
který odevzdává z laboratoře do ordinace. Je to v zájmu ochrany pacienta.
Obr. 69 – Ochranné brýle
Obr. 70 – Dezinfekce otisku
16
4 Pomocné materiály
Pomocné materiály se uţívají v celém procesu výroby, oprav, nebo úprav protéz.
Mezi pomocné materiály patří:

základní materiály pro výrobu:
 materiály otiskovací
 materiály modelové
 materiály modelovací
 materiály formovací

materiály k opracování a úpravě vznikající protézy nebo jejího modelu:
 materiály preparační
 materiály brusné
 materiály leštící
 materiály izolační
 materiály mořící
 materiály spájecí
Nejdůleţitějším a nejpouţívanějším pomocným materiálem je sádra.
17
4.1 Sádra
Sádra je pomocný a univerzální materiál, ve stomatologické laboratoři se však
pouţívá nejvíce. Podle pouţití patří do několika skupin otiskovacích hmot –
například do otiskovacích, modelových a formovacích hmot.
Pouţívá se k přípravě pracovních modelů (obr. 71) a forem (obr. 72).
Základní surovina, sádrovec (obr. 73), ze které se sádra vyrábí, se vyskytuje po
celém světě. Je levný, dobře se zpracovává.
Obr. 71 – Modely situační
4.1.1 Výroba, sloţení a vlastnosti sádry
Sádrou se označuje výrobek, který se získává zahřátím přírodního nebo
umělého sádrovce na takovou teplotu, při které ztrácí vodu.
Obr. 72 – Sádrová forma
Sádrovec je dihydrát síranu vápenatého CaSO4 . 2 H2O. Přírodní
sádrovec je bezbarvý aţ našedlý. Ve stomatologické laboratoři se uţívá jen
čistý sádrovec.
U nás se sádrovec nachází ve Slezsku. Je znečištěný, vhodný pro stavební
práce.
Obr. 73 – Sádrovec
Existuje i umělý sádrovec, je to odpad v chemickém průmyslu.
Po zpracování přírodního nebo umělého sádrovce vznikají dva typy
zpracované sádry ve dvou formách – alfa a beta polohydrát. Liší se způsobem výroby a vlastnostmi.
Alfa–polohydrát se vyrábí mokrou dehydratací, pod tlakem v autoklávech. V autoklávech vyhřátých
parou na 130°C probíhá dehydratace. Za 4 hodiny se dosáhne tlaku 0,4 – 0,5 MPa. Hotový alfa–polohydrát
se pak ihned suší při 105°C, následně se rozmele na jemný prášek.
Beta–polohydrát se vyrábí suchou dehydratací. Rozemletý sádrovec se pálí v otevřených nádobách při
teplotách mezi 120 – 180°C. Krystalky sádrovce se poruší unikající párou z krystalové vody. Vzniká tak
stomatologická alabastrová sádra.
Zpracování umělého chemického (syntetického) sádrovce je sloţitý proces, musí se předem zbavit
flotací organických i anorganických nečistot, a pak v autoklávu dehydratovat.
4.1.2 Rehydratace (tuhnutí) sádry
Tuhnutí sádry je proces, při kterém dojde po smíchání sádry s vodou ke ztvrdnutí. Po rozmíchání prášku
sádry s vodou tuhne směs zpočátku na mazlavou, později na tvrdou hmotu. Rehydratace sádry je exotermická
reakce a sádra se při ní zahřívá.
Rychlost tuhnutí lze ovlivnit různými způsoby.
Rychlejší tuhnutí sádry – přidá se sůl nebo teplá voda do 40°C, ale u chemické sádry se vyšší teplotou
tuhnutí prodluţuje. K rychlejšímu tuhnutí sádry napomáhá také intenzivnější a rychlejší míchání sádry.
Pomalejší tuhnutí sádry – přidá se například ţelatina nebo agar. Pomalejší tuhnutí sádry můţe způsobit
také krev na otisku. Účinným zpomalovačem je borax, chlorid sodný nad 3%, ale také nízká teplota vody.
18
Při tuhnutí sádra zvětšuje svůj objem (expanze). Při míchání, až do úplného ztuhnutí se sádra
roztahuje, poté se smršťuje, když se ze sádry vypařuje voda. Expanze probíhá rovnoměrně a rozpínající se
sádra stlačí kaţdý elasticky otiskovací materiál.
Během sedmi dnů v laboratoři za normální teploty a vlhkosti sádrový model kontrahuje aţ o 0,04%.
Pevnost ztuhlého a suchého sádrového modelu je závislá na jeho hustotě a porózitě nebo uţitém poměru
vody a sádry. Přebytečná voda zůstává v pórech modelu, tím sniţuje jeho pevnost. Po vyschnutí modelu
pevnost stoupá. Čím méně vody se pouţije, tím je sádra pevnější a tvrdší.
Po vyplnění hydrokoloidního otisku sádrou musí být model sejmut za 40 minut, jinak by se rozlámal.
4.1.3 Stomatologické druhy sádry
Hlavní poţadavky na kvalitu sádry:







objemová stabilita
dostatečná manipulační doba
přesná reprodukce detailů
ţádné dodatečné změny po ztuhnutí způsobené kontaktem s otiskovacím materiálem
hladký, neporézní povrch
dostatečná pevnost v tlaku a ohybu
dostatečná tvrdost ke spolehlivému zabránění odření při manipulaci s kovovými odlitky
Sádra se rozděluje na čtyři třídy:




I. třída (otiskovací sádra)
II. třída (alabastrová sádra)
III. třída (tvrdá sádra)
IV. třída (kamenná sádra)
4.1.3.1 I. třída (otiskovací sádra)
Otiskovací sádra (obr. 74) je beta–polohydrát, je jednou z nejpřesnějších
a nejlevnějších otiskovacích hmot. Pouţívá se na otiskování bezzubých čelistí
a také na zasádrování modelů situace do artikulátorů a okludorů. Připravuje se
bez odměřování vody, prášek se sype do vody. Do úst se aplikuje sádra
v plnostěnných kovových konfekčních otiskovacích lţičkách. Většinou je zabarvena do
růţova. Jméno tohoto typu sádry je EFEKTOR.
Obr. 74 – Otiskovací sádra
4.1.3.2 II. třída (alabastrová sádra)
Alabastrová sádra (obr. 75) je beta–polohydrát. Je vhodná pouze k přípravě
orientačních situačních modelů a k zasádrování modelů situace do artikulátorů
a okludorů. Směs na míchání se připraví odhadem sypáním sádry do vody. Směs pro
modelovou sádru se připravuje smícháním přesného poměru 1:1 (voda : prášek –
alabastrová a tvrdá sádra). Namíchané těsto je tuţší. Do otisku se dá pomocí
vibrační techniky.
19
Obr. 75 – Alabastrová sádra
4.1.3.3 III. třída (tvrdá sádra)
Tvrdá sádra (obr. 76) je alfa–polohydrát. Je tvrdší neţ alabastrová sádra. Je
vhodná na antagonální modely a na přípravu pracovních situačních modelů při
výrobě konstrukčně jednodušších částečných snímatelných náhrad. Pro tvrdou
sádru se pouţívají také termíny MRAMORIT, HYDROKAL.
4.1.3.4 IV. třída (kamenná sádra)
Obr. 76 – Tvrdá sádra
Kamenná sádra (obr. 77) je alfa–polohydrát. Je to nejtvrdší sádra ze všech
druhů sádry. Je vhodná pro pracovní situační model (obr. 78) při výrobě fixních
náhrad, a také pro kovové konstrukce snímatelných náhrad. Je draţší, musí se
s ní šetřit. Podstavec se vyrábí z tvrdé sádry, kamenná sádra se pouţije jen pro
pracovní část modelu. Jiné uţívané termíny jsou STONE [stoun] a DENZIT.
Obr. 77 – Kamenná sádra
Obr. 78 – Dělený model
20
4.2 Otiskovací hmoty
Otiskovací hmoty (obr. 79) se pouţívají k otiskování situací v ústech po
preparaci. Začíná tak výroba protézy.
Otiskovací hmoty mají dva způsoby tuhnutí:
 tuhnutí chemickou reakcí – chemoplastické
 tuhnutí fyzikálním pochodem (ochlazením) – termoplastické
Rozdělení otiskovacích hmot podle stavu po vyjmutí z úst:
 tuhé – rigidní
 pruţné – elastické
Obr. 79 – Otiskovací hmota
Rozdělení otiskovacích hmot podle způsobu tuhnutí a stavu po tuhnutí:
1. Termoplastické hmoty se rozdělují:


tuhé:
pruţné:
kompoziční otiskovací hmoty
agarové hmoty
2. Chemoplastické hmoty se rozdělují:

tuhé:

pruţné:
sádra (otiskovací sádra)
zinkoxideugenolové otiskovací hmoty
alginátové otiskovací hmoty
polykondenzační silikonové otiskovací hmoty
polyadiční silikonové hmoty
polysulfidové otiskovací hmoty
polyéterové otiskovací hmoty
V současné době se nejvíce pouţívají k otiskování pruţné chemoplastické hmoty.
Nezbytné poţadavky na otiskovací hmoty:










příjemná chuť a vůně, estetická barva (obr. 80)
ţádná celková ani lokální toxicita (nesmí dojít k otravě pacienta, ani
k podráţdění sliznice)
jednoduchá příprava
dlouhá skladovací doba
vhodná konzistence (moţnost proniknutí otiskovacích hmot do všech
míst)
přijatelná doba tuhnutí
dostatečná pevnost a elasticita
vysoká objemová přesnost (nesmí být expanze ani kontrakce otiskovacích
hmot)
dobrá reprodukční schopnost (obr. 81), přesná reprodukce neboli
otiskovací ostrost – přesné rozeznání preparačních detailů
kompatibilita s modelovými materiály
21
Obr. 80 – Situační otisky s
registrací
Obr. 81 – Detailní otisk
4.2.1 Kompoziční otiskovací hmoty
Kompoziční otiskovací hmoty patří do skupiny termoplastických rigidních hmot. Jsou nejstarší skupinou
otiskovacích hmot (Stentsova a Kerrova otiskovací hmota), nemají
však v současnosti význam. Dnes se pouţívají nízkotavitelné
kompoziční hmoty bez plnidel. Jsou vhodné na úpravu
individuálních lţiček (obr. 82) pro otiskování celkových protéz. Do
skupiny kompozičních otiskovacích hmot patří šelakové bazální
destičky (nejsou to otiskovací hmoty, ale slouţí k výrobě
Obr. 82 – Individuální lţíce z Duracrolu
individuálních lţic nebo báze skusových šablon).
Výroba a sloţení
Kompoziční hmoty se skládají z plastických hmot, elastických hmot, změkčovadel, plniv a barviv.
Základem kompozičních hmot jsou plastické hmoty jako pojivo, elastické hmoty sniţují tvrdost a bod
měknutí (změkčují se při teplotě 45 – 50°C), tuhnou při teplotě 37°C.
Starší kompoziční materiály Kerrova a Stentsova typu obsahují manilské kopály, kyseliny stearové, mastek.
V šelakové bazální destičce je šelak se stearinem a syntetickými vosky s přidáním mastku.
Sloţky tavících hmot se taví v kotli, přidá se mastek, po ochlazení se
rozemelou a za tepla se stříkají nebo lisují do poţadovaných tvarů.
Jiné kompoziční materiály bez plnidel – voskopryskyřičné hmoty – se
plní do vhodných nádob, slouţí k tavení. Při tavení nad plamenem se
pouţívají kovové pánvičky, při změkčování ve vodě se pouţívají pístové
stříkačky (obr. 83) a ze stříkaček se hmoty vytlačují tlakem pístu.
Obr. 83 – Termoplastická kompoziční
hmota bez plnidel DENTIPLAST
Vlastnosti kompozičních hmot
Kompoziční hmoty jsou špatnými vodiči tepla. Musí se zahřívat postupně, pozvolna, aby se rovnoměrně
prohřál celý objem hmoty. Při prudkém zahřívání se kompoziční hmota vypařuje. Nesmí překročit teplotu
70°C. Při nerovnoměrném zahřátí nebo nestejnoměrném tlaku při otiskování v plastické hmotě vznikne vnitřní
pnutí, po ochlazení deformace otisku. Termoplastické hmoty mají teplotní kontrakci 1,2 – 1,5 % (ochlazení
z 55°C na 23°C). Kvůli deformaci je nejlepší zpracovávat otisk, který zubní technik dostane z ordinace, ihned
v laboratoři.
Druhy kompozičních hmot:
Kompoziční hmoty



otiskovací hmoty s plnidly (Stentsova a Kerrova otiskovací hmota)
otiskovací hmoty bez plnidel (termoplastické kompoziční hmoty bez plnidel)
šelakové bazální destičky
4.2.1.1 Stentsova hmota (obr. 84)
Pouţívá se k individuální úpravě konfekčních lţic. Vyrábí se v destičkách,
ohřívá se v horké vodě do 70°C. Aplikuje se v kovových neperforovaných lţičkách,
v ústech se chladí studenou vodou, pak se zhotoví model ze sádry.
Obr. 84 – Kompoziční otiskovací
hmota STENT
22
4.2.1.2 Kerrova hmota (obr. 85)
Pouţívá se k otiskování jednotlivých preparovaných
zubů, vyrábí se v tyčinkách. Změkčuje se rovnoměrně nad
plamenem. Otisk v měděné obroučce se chladí proudem vody.
Modely se zhotovují z denzitu.
Obr. 85 – Kompoziční otiskovací hmota KERR
4.2.1.3 Termoplastické kompoziční hmoty bez plnidel
Je to novodobá otiskovací hmota, pouţívá se k funkční modelaci okrajů
(obr. 86) individuálních otiskovacích lţic pro otiskování bezzubých čelistí. Má
nízký bod tání, takţe v plastickém stavu se dá adaptovat při teplotě ústní dutiny.
Funkčními pohyby a tlakem na protézní loţe je lze tvarovat a dosáhnout tak
skutečného funkčního otisku. V ústech se chladí otisky studenou vodou. Modely se
zhotoví z HYDROKALU. Otisk se nesmí v laboratoři poloţit okraji na tvrdou
podloţku kvůli deformaci. Domácí výrobek se nazývá DENTIPLAST (dodává se
ve stříkačce, nahřeje se v teplé vodě a pístem se vtlačí na individuální lţičku).
Obr. 86 – Otisk v individuální
lţíci s Dentiplastem a Repinem
4.2.1.4 Šelakové bazální destičky
Obr. 88 – Šelaková bazální destička
TESSEX Al
Slouţí k výrobě individuálních otiskovacích
lţic (obr. 87), bází skusových šablon a bází
Obr. 87 – Pomůcky z šelakových
modelu těla totálních protéz. Vyrábí se v tenkých
bazálních destiček
destičkách ve tvaru horní a dolní čelisti. Změkčují
se zahřátím nad plamenem a adaptují se na sádrový model. Domácí výrobek je
TESSEX a TESSEX AL (obr. 88) (obsahuje hliník kvůli lepší vodivosti tepla).
4.2.2 Zinkoxideugenolová otiskovací hmota
Otiskovací hmoty (obr. 89) obsahující oxid zinečnatý a eugenol jsou
nejstarší, ale v současnosti se pouţívají pro otiskování bezzubých čelistí.
Výroba a sloţení
Základ zinkoxideugenolové hmoty je oxid zinečnatý, eugenol a popřípadě
hřebíčkový olej obsahující okolo 80 % eugenolu.
Obr. 89 – Zinkoxideugenolová
otiskovací hmota REPIN
Pouţívá se kromě otiskování k:
 dočasnému podkládání imediátních protéz
 fixaci provizorních korunek či můstků
 zhotovení plastického obvazu po chirurgických zákrocích v parodontologii
Obě hlavní sloţky se dodávají především v tubách, spojením obou past dojde k tuhnutí. V tubách jsou
stejně husté pasty.
Upravené vlastnosti jsou závislé na době tuhnutí, rychlosti tuhnutí a pevnosti po ztuhnutí. Výhodnější je
pouţití eugenolu neţ hřebíčkového oleje, neboť eugenol méně dráţdí ústní sliznici. Velký význam má
přísada kalafuny jako plniva pro lepší soudrţnost při míchání. Ztuhlý otisk se před vyjmutím modelu musí
23
nechat změkčit v teplé vodě. Pasta v tubě s oxidem zinečnatým je zbarvena bíle a pasta s eugenolem buď
ţlutě, hnědě nebo červeně. Kontrastní zbarvení obou past je současně
indikátorem správného promíchání (obr. 90). Otisk dobře adheruje k suchému
povrchu individuálních lţic ze šelakových bazálních destiček nebo ze
samopolymerujících pryskyřic (DURACROL).
Obr. 90 – Míchání dvou past
REPINu
Reakce tuhnutí je sloţitá kombinace fyzikálních a chemických pochodů.
Spojením oxidu zinečnatého a eugenolu vznikne chelátový komplex eugenolátu
zinečnatého. Vykrystalizuje v dlouhých jehlicovitých krystalech, které dobře stmelí
ostatní součásti pasty. Tuhnutí urychluje teplo a vlhkost (sliny!) v ústech.
Vlastnosti a pouţití
V ústech ve styku se slinami a teplem tuhne hmota asi 2 minuty. Zbytek pasty na podloţce tuhne 4 – 5x
pomaleji. Hmota se připraví smícháním stejného poměru past z obou tub na nepropustné podloţce.
Ztuhlý otisk má dostatečnou pevnost. Okraje zinkoxideugenolové hmoty se
nepokládají na tvrdou podloţku, hrozí jim deformace. Objemová stálost ztuhlé
pasty je vynikající. Má malou kontrakci do 0,1 %.
Po vyjmutí z úst se otisk zpracuje nejlépe ihned. Izolace není třeba, přestoţe
má otisk mastný povrch, je smáčivý a sádrou se vyplní bez problémů. Před
zhotovením modelu se otisk vţdy orámuje (obr. 91).
Domácí preparát se nazývá REPIN.
Obr. 91 – Rámování otisku
bezzubé čelisti
4.2.3 Hydrokoloidní hmoty
Pruţné hydrokoloidní otiskovací hmoty patří ke skupině termoplastických hmot (agarové hmoty)
a také do skupiny chemoplastických hmot (alginátové otiskovací hmoty). Společným základem obou hmot
jsou koloidní roztoky. Obsahují hlavně vodu a agar nebo alginát. Jsou rostlinného původu. Ve vodě
bobtnají a jsou schopny přejít z tekutého stavu (sol) do tuhého stavu (pruţný gel). Jestliţe je moţný
přechod gelu do solu – jedná se o reverzibilní hmoty. Není-li moţný přechod gelu do solu – jedná se
o ireverzibilní hmoty.
K reverzibilním (vratným) hmotám patří agar-agar, želatina;
k ireverzibilním (nevratným) hmotám patří algináty nebo křemičitý sol
a bílkoviny.
4.2.3.1 Agarové hmoty
Agarové hmoty (obr. 92) jsou nejstarší otiskovací hmoty v ordinaci,
později se začaly pouţívat v laboratoři. V ordinaci je jejich uţití velmi sloţité,
proto uţ se v současnosti nepouţívají. V laboratoři se agarové hmoty pouţívají
k dublování (obr. 93). Dublováním se získává licí situační model z formovací
hmoty.
Obr. 92 – Agarová dublovací hmota
DUBLAGA SPECIAL
Sloţení a výroba
Agarové hmoty se skládají z mořských řas, jejich rozpouštěním ve vodě
vzniká hydrosol, který se po ochlazení změní na pruţný gel. Je reverzibilní
(vratný).
24
Obr. 93 – Dublování agarové
hmoty
Základní sloţky agarových hmot jsou: 75 % vody, 10 % agaru, 7 % glycerinu, 8 % kaolinu. Jsou citlivé na
vysychání, ale i k opačnému pochodu, k bobtnání. Glycerin s kaolínem ovlivňují konzistenci a plasticitu. Borax
způsobuje zvýšení pevnosti.
Do agarové hmoty se přidávají také dezinfekční přísady, aby hmota nezplesnivěla. K zahuštění se
pouţívají vosky.
Pro laboratorní uţití se dodávají ve velkých plechovkách nebo jiných nádobkách z kovu či plastu.
Z tuhého gelu agarové hmoty ke zkapalnění (proces „solace“) dochází po zahřátí na 95 – 100°C k solu
agarové hmoty. Z kapalného solu agarové hmoty dochází k ţelatinaci (proces „gelace“) při ochlazení pod
40°C ke gelu agarové hmoty. Teplotnímu rozdílu mezi oběma stavy říkáme hystereze. Agar nemá ţádné
kontrakce, ale vypařuje se z něj voda – synereze – a ta přesnost agarových gelů ohroţuje. Jestliţe je třeba
předejít vypařování, umístí se agar do prostředí s 100% vlhkostí. Nejlepší je ihned vyplnit otisk po sejmutí
formovací hmotou.
Přetavováním se ze začátku vlastnosti příliš nemění, ale po desátém
opakování dochází ke změnám přesnosti otisků při dublování.
Agarová dublovací hmota se taví v dublagátoru (dublovacím přístroji),
předem se však musí nakrájet na malé kousky. Po prohřátí na 95°C zkapalní,
po ochlazení na 55°C se vlévá do dublovací kyvety s pracovním situačním
modelem. Nikdy se nedává teplejší směs, protože by poškodila voskové úpravy
Obr. 94 – Sejmutí modelu
modelu. Pracovní model se namáčí do teplé vody, aby se dublovací hmota lépe
z dublovací kyvety
smáčela s modelem. Po důkladném ochlazení se sejme model z dublovací
kyvety (obr. 94) a do otisku se vlévá fosfátová formovací hmota. Vznikne tak licí situační model sloužící
nejčastěji k výrobě kovové konstrukce částečných snímatelných protéz.
Domácí výrobek se nazývá DUBLAGA, v zahraničí GELOFORM.
4.2.3.2 Alginátové otiskovací hmoty
Alginátové otiskovací hmoty (obr. 95) jsou druhou skupinou pruţných
otiskovacích hmot, které se v současnosti hodně pouţívají. Jsou to ireverzibilní
(nevratné) hydrokoloidní hmoty – chemoplasticky tuhnoucí. Jsou univerzální,
uţívají se k otiskování předběţných a orientačních modelů, také k otiskování
pracovních modelů pro výrobu částečných snímatelných náhrad.
Obr. 95 – Situační otisk
z alginátové otiskovací hmoty
Sloţení a výroba
Základem při výrobě alginátových hmot jsou sodné, draselné nebo trietanolové soli kyseliny algové –
algináty. Kyselina algová je polymerní sloučenina podobná škrobu, pochází
z mořských hnědých nebo červených řas. Většina solí kyseliny je nerozpustná ve
vodě, jen sloţky z alginátů jsou rozpustné.
Rozpustné algináty vypadají jako bílý prášek zvaný algin – v dřívější době se
pouţívaly jako zahušťovadlo. Před 50 lety se poprvé začaly pouţívat jako otiskovací
hmoty.
Přidáním vápenatých solí CaSO4 alginátová hmota ztuhne a přemění se
v nerozpustný gel alginátu sodnovápenatého. Reakce je velice rychlá, proto se musí
zpomalit, a to přidáním fosforečnanu sodného do roztoku. Alginátové hmoty se vyrábějí
ve formě prášku (obr. 96), který se mísí s vodou v poměru stanoveném výrobcem.
Obr. 96 – Alginátová
otiskovací hmota s
dávkovačem
Prášek je vţdy ochucen, parfémován a obarven. Některé výrobky mění během
25
tuhnutí nápadně barvu (upozornění na proběhlou reakci). Je dodáván v neprodyšně uzavřené krabici kvůli
vzdušné vlhkosti. Před otevřením i během pouţívání se krabice musí protřepat. Kaţdé balení obsahuje
odměrky na prášek a na vodu. V současné době je dodáván v sáčcích. Jeden sáček obsahuje mnoţství hmoty
pro jeden otisk.
Ztuhlý alginátový gel je pruţný a pevný v omezené míře. Míra
deformace od pruţnosti je závislá na míře vody, při pouţití s větší dávkou vody
vznikne měkčí a více deformovatelný gel. Po sejmutí otisku od pacienta, se
můţe trhat kvůli podsekřivým místům zubů. Reprodukční schopnost
u alginátové hmoty (obr. 97) je horší neţ u agarových hmot a elastomerů.
Velkou nevýhodou je objemová nestálost ztuhlého otisku, protoţe
Obr. 97 – Méně detailní otisk
z hydrokoloidní hmoty se voda vypařuje, a tím se jeho objem smršťuje.
Nelze omezit kontrakci. Alginátová hmota se musí uchovat v těsně uzavřené
krabici nebo v neprodyšném sáčku, aby vydrţela vlhkost otisku. Musí se zpracovat
ihned po příchodu z ordinace. Transport otisku do vzdálené laboratoře je prakticky
nemoţný. Kdyţ se nechá alginátový otisk na vzduchu 30 minut, stane se
nepouţitelným. Kontrakci (obr. 98) se nezabrání ani ponořením do vody. Hmota
bobtná a změní se v jiný otisk. Povrch otisku po vyluhování některých látek ve
vodě zhrubne. Musí se dodrţet přesný poměr podle návodu výrobce. Pokud by se
nedodrţel přesný poměr, mohou vzniknout chyby (aţ 15 %).
Obr. 98 – Kontrakce situačního
modelu z alginátové otiskovací
hmoty
Alginátový prášek se sype do vody (to je stejné jako u otiskovací sádry). Vzniklá
pasta se pomalu roztírá po stěně kelímku. Pak se dá do
perforované konfekční lžíce (obr. 99), může se dát i do
neperforované lžíce zalepené vrstvou náplasti nebo adhezivem (nedržela by na
hladkých stěnách).
Nová balení alginátové hmoty jsou dodávána v sáčku s přiměřeným obsahem pro
jeden otisk a přesnou odměrkou na vodu. Modernější alginátová hmota je dodávána
v kapslích, které místo prášku a vody obsahují pastózní gel. Hmota se míchá
v třepačce a pak se pístem vtlačí do otiskovací lţíce.
Obr. 99 – Otisk
v perforované otiskovací
lţíci
Novější výrobky alginátových otiskovacích hmot mají prodlouţenou dobu v objemové stálosti.
Otisky musejí být uchovány v sáčku s navlhčeným papírem. Vydrţí cca 75
hodin, maximálně však 120 hodin, poté se smršťují. Pro zubního lékaře je
výhodou, ţe pokud má ordinaci daleko od zubní laboratoře, můţe odnést
alginátový otisk do laboratoře o několik hodin později.
Obr. 100 – Alginátová otiskovací
hmota YPEEN
Je-li třeba zabránit objemové nestálosti,
musí se otisky zpracovat bezprostředně po
vyjmutí z úst. Není potřeba je izolovat.
Alginátový otisk je snášenlivý se sádrou.
Domácí preparát se nazývá YPEEN (obr.
100) a ELASTIC (obr. 101) (120 hod.) od firmy Dental, jiné zahraniční preparáty
– DEGUPRINT (Ögussa), PALGAT (Espe), IDENTICA (DeTrey), kapsle
alginátu SR – ALGICAP (Ivoclar).
26
Obr. 101 – Alginátová otiskovací hmota
ELASTIC CROMO
4.2.4 Elastomery
Elastomery (obr. 102) jsou nejmladší otiskovací hmoty. Jsou to syntetické hmoty. Vyrábí se hlavně
z kaučuku vulkanizujícího za studena.
Elastomery mají:



nejlepší elastické vlastnosti s vysokou hodnotou pruţné
deformace
nejlepší reprodukční schopnost
velmi dobrou objemovou stabilitu
Elastomery jsou vhodné k otiskování na výrobu fixních protéz a pro výrobu
kovových konstrukcí snímatelných náhrad.
Obr. 102 – Otisk z elastomeru
Elastomery se vyrábějí v různých konzistencích, proto to jsou univerzální
otiskovací hmoty. Mohou se i kombinovat ze třech obvyklých druhů – metodou dvojího míchání a metodou
dvojího otiskování.
V současnosti se vyrábějí typy: silikony, polysulfidy, polyétery. Odlišují se svým chemickým
sloţením, ale neliší se vlastnostmi a pouţitím. Všechny mají přísně klinické poţadavky. Jedinou
nevýhodou je smáčivost vody. Jsou draţší neţ ostatní otiskovací hmoty. Otiskovací nástroje musí být
opatřeny mechanickou retencí nebo vrstvou lepicího laku.
Rozdělení elastomerů:




polykondenzační silikonové otiskovací hmoty
polyadiční silikonové hmoty
polysulfidové otiskovací hmoty
polyéterové otiskovací hmoty
4.2.4.1 Polykondenzační silikonové otiskovací hmoty
Základem polykondenzačních silikonových hmot je siloxanový řetězec, ve kterém jsou střídány pravidelně
atomy křemíku a kyslíku. Polysiloxany vhodné pro protetické pouţití mají zakončený řetězec skupinami –OH.
Silikonové hmoty jsou kombinací anorganických a organických látek. Anorganické látky zajišťují chemické
a tepelné stálosti a organické látky zajišťují plasticitu. Koncové skupiny –OH jsou velmi reaktivní.
Silikonové hmoty mohou zesíťovat, tj. zvulkanizovat.
Základní látkou polykondenzačních silikonových otiskovacích hmot je silikonový polymer –
polydimetylsiloxandiol.
K zesíťování (vulkanizaci) se pouţívají estery kyseliny křemičité. Při teplotě
ústní dutiny je vulkanizace pomalá. Do hmoty se proto přidává přísada katalyzátorů,
aby byla vulkanizace rychlejší.
Síťovadlo a katalyzátor (obr. 103) byly dodávány jako tekutina s olejovým
ředidlem. V modernější podobě od zahraničních výrobců jsou dodávány jako druhá
Obr. 103 – Katalyzátor pro
pasta s příslušnými plnidly. Po smíchání dvou hmot dohromady vzniká viskozita
silikonové otiskovací hmoty
a přibýváním síťování roste elasticita. Podstatou tuhnutí je polykondenzace, tím
vzniká vedlejší produkt – alkohol. Vypařuje se a způsobuje kontrakci u ztuhlého
otisku.
27
Silikonové hmoty se vyrábějí od roku 1955.
Silikonové hmoty jsou rozděleny na tři konzistence:



tuhý tmel
středně viskózní pasta
řídký krém
Vyrábějí se ve formě pasty a tekutiny.
Tuhý tmel se nabírá odměrkou, na tmel se nakape katalyzátor a hmota se prohněte v prstech. Pasta
a krém se vytlačují z tuby na podložku (na nesavou, umělou nebo skleněnou podložku), na podložce se na ni
nakapou kapky katalyzátoru a vše se míchá nožem.
Katalyzátory bývají většinou lehce toxické, proto se pouţívají co nejméně. Při krátkodobém styku
s povrchem sliznice v ústech při otiskování neohroţují pacienta ani lékaře.
Tekutina síťovadla se snadno rozkládá do ovzduší, proto se musí
důkladně uzavřít. Otevřít se smí aţ těsně před pouţitím.
Při ručním mísení se musí důkladně promíchat (obr. 104), po
prohnětení se aplikuje do perforované lţíce nebo do lţíce potřené
adhezivním lakem.
Novější výrobci silikonových hmot
dodávají pastu. Lépe se pouţívá při
míchání, lépe je poznat, jaký je poměr obou
Obr. 104 – Rozdíl promíchání elastomerů
past. Pasty mají různé barvy, pro lepší
ručně a míchací pistolí
kontrolu
promíchání
bývají
odlišně
zabarveny. Nejmodernější mísící příprava je
Obr. 105 – Mísící pistole
mísící pistole aneb automixtechnika (obr. 105). Pasty jsou naplněny do
dvojitého pouzdra a tlakem dvou pístů se současně vytlačují do mísící koncovky,
ze které vytéká už dokonale promíchaná hmota.
Pouţívá se metoda dvojího otiskování (obr. 106). První otisk se dá do
konfekční lžíce, tmel se dá do stejného otisku
s krémem. Vzniká detailnější otisk, hlavně
u preparace.
Obr. 106 – Otisk metodou dvojího
Doba tuhnutí u silikonových otiskovacích
otiskování
hmot je asi 5 minut. Sníţení doporučeného
Obr. 107 – Silikonová otiskovací
mnoţství kapek katalyzátoru prodluţuje tuhnutí.
hmota STOMAFLEX CREME
Opačný postup při velké dávce katalyzátoru neovlivňuje rychlejší tuhnutí, ale
způsobuje velkou změnu objemové stability a pruţnost u silikonové otiskovací hmoty.
Otisk se smršťuje vlivem těkavých látek, neboť u polykondenzovaných
hmot se vylučuje vedlejší produkt
polykondenzace (alkohol, voda).
Celková kontrakce u silikonových hmot
nepřekračuje 0,1 % za jednu hodinu a 0,4 %
za 24 hodin. U řidších forem je kontrakce
hmota STOMAFLEX PASTA
větší, za 24 hod aţ do 1,2 %.
hmota STOMAFLEX SOLID
28
Známé preparáty polykondenzačních silikonů jsou například: STOMAFLEX CREME (krém) (obr. 107),
STOMAFLEX PASTA (pasta) (obr. 108), STOMAFLEX SOLID (tmel) (obr. 109), XANTOPREN, OPTOSIL,
COLTEX, SILASOFT.
4.2.4.2 Polyadiční silikonové hmoty
Polyadiční silikonové hmoty (obr. 110) se začaly vyskytovat v 70. letech 20. století. Polykondenzační
a polyadiční silikonové hmoty se odlišují svými chemickými reakcemi. U polyadiční hmoty se nevyskytuje
vedlejší produkt ani se nesmršťuje. Reakce je umoţněna katalyzátory, které obsahují ušlechtilé kovy
(platina, paladium).
Hmoty se vyrábějí ve formě dvou past v pěti různých
konzistencích. Jsou zpracovatelné delší dobou, rychleji tuhnou. Mají
malou kontrakci do 0,2 %.
Pruţná deformace dosahuje průměrně
10 %. Na povrchu se nevyskytuje ţádný
vedlejší produkt jako při polykondenzaci.
Obr. 110 – Polyadiční silikonová hmota
Polyadiční silikonové hmoty se také
pouţívají jako dublovací hmoty (obr. 111).
Pro dokonalé promísení je lepší pouţít mísící pistoli.
Obr. 111 – Dublovací hmota
U polyadičních silikonových hmot jsou to výrobky PRESIDENT, REPROSIL
a BAYSILEX.
4.2.4.3 Polysulfidové otiskovací hmoty
Sloţení a výroba
Polysulfidové otiskovací hmoty (thiokoly) (obr. 112) se u nás nikdy
nerozšířily, jsou nejstarší skupinou elastomerů, pouţívaly se od roku
1954. Jsou dodávány ve dvou pastách. Báze obsahuje polysulfid ve
formě polymerního řetězce se dvěma koncovými a jednou
postranní skupinou -SH.
Do formy pasty je báze upravena pomocí plnidel
a změkčovadel. Druhá tuba s akcelerátorem obsahuje katalyzátor,
který se sírou zajistí polykondenzaci.
Obr. 112 – Polysulfidová otiskovací hmota
Polysulfidové otiskovací hmoty jsou vyrobeny ve třech konzistencích:



řídká pasta
středně hustá pasta
hustá pasta
Obr. 113 – Nanášení řídké otiskovací hmoty pro získání detailního otisku, poté se na ni aplikuje hustá otiskovací hmota, vznikne detailní otisk
29
Polysulfidový kaučuk je plasticky pomalejší neţ u silikonů. Při tuhnutí se elasticita zlepšuje. Proto je
nejlepší nechat ho v ústech tuhnout cca 10 minut. S pomalejším tuhnutím je však spojena i delší
manipulační doba, která realizuje sloţitější otiskovací techniku, například metodu dvojího míchání (obr. 113).
Pouţije se při ní dvou krajních konzistencí, namíchaných současně. Řídká pasta se nanáší pístovou stříkačkou
na důležitá místa preparace a kolem preparovaných zubů. Na dosud neztuhlou hmotu se ihned zavede do úst
hustá pasta. Nanáší se jen do individuální lţíce.
Smrštění u polysulfidové otiskovací hmoty jsou menší neţ u silikonové otiskovací hmoty, dosahuje
za 24 hod 0,2 – 0,4 %. Polysulfidová otiskovací hmota má neestetickou barvu – šedohnědou – vlivem
zabarvených urychlovačů a zvláštní pach. Má velkou výhodu – dlouhou skladovací ţivotnost.
Mezi známé preparáty patří COE-FLEX, NEO-FLEX, PERMLASTIC.
4.2.4.4 Polyéterové otiskovací hmoty
Sloţení a výroba
Polyéterové otiskovací hmoty (obr. 114) jsou nejmladší pruţné
elastomery, vyrábí se od roku 1965.
Základní sloţkou této hmoty je polyglykoléter ve formě tekutiny. Do
formy pasty je upraven směsí plnidel, inertních olejů a změkčovadel. Jako
katalyzátory se pouţívají estery kyseliny sulfonové, jako plnidlo forma pasty.
Před pouţitím se smíchá stejné mnoţství obou hmot, nejlépe pomocí mísící
pistole.
Obr. 114 – Polyéterová otiskovací hmota
Polyéterové otiskovací hmoty mají z elastomerů nejdelší skladovací ţivotnost a nejmenší objemové
změny. Jako modelový materiál se uţívá kamenná sádra. Pouţívá se k otiskování metodou dvojího míchání.
Původně jednokonzistentní polyétery byly první v názvu IMPREGNUM od firmy Espé a v současnosti jsou
ve dvou konzistencích – tmel a krém PERMADYNE (od Espé).
4.2.5 Celkové hodnocení otiskovacích hmot
Nejdůleţitější poţadavky pro otiskovací hmoty jsou:



rozměrová přesnost
odolnost proti deformaci
reprodukční schopnost.(obr. 115)
Obr. 115 – Průřez detailním otiskem
Pruţnost otiskovacích hmot nám umoţňuje sejmout otisk
i z podsekřivých prostor.
Pruţná deformace umoţňuje po dočasném zdeformování po přetahování otisku přes konvexní
plochy návrat do původního tvaru. To je pozitivní vlastnost. Měla by být co největší. Naopak negativní vlastnost
je trvalá deformace, která způsobí, ţe se otisk nevrátí do původního tvaru. Tvar zůstává změněný. Není
vhodný pro otiskovací hmoty.
30
Tabulka: Smrštění a deformace otiskovacích hmot v % (procentech)
Smrštění při
tuhnutí
0,2 – 1,2
0,15
0,15 – 0,5
0,15 – 0,5
0,2 – 0,4
0,2 – 0,4
0,2
0,2
Kompoziční otiskovací hmota
Zinkoxideugenolová otiskovací hmota
Agarová hmota
Alginátová otiskovací hmota
Polykondenzační silikonová otiskovací hmota
Polyadiční silikonová hmota
Polysulfidová otiskovací hmota
Polyéterová otiskovací hmota
Smrštění po
24 hod
méně neţ 0,1
0,15
více neţ 5
více neţ 5
méně neţ 0,1
0,2 – 0,4
0,2
Současné otiskovací hmoty nejsou toxické a jejich uţívání je bezpečné. Málokterý pacient má alergie
na zinkoxideugenolové otiskovací hmoty nebo na silikonový tmel z rukou sester nebo lékařů.
Pokud se při přípravě tmelu dostane tekutina do očí pacienta, lékař musí vypláchnout oči
mnoţstvím vody.
Termoplastické otiskovací hmoty se nesmějí moc zahřát, aby pacientovi nepopálily sliznice
a neohrozila se zubní dřeň preparovaných zubů.
Skladovací ţivotnost u všech otiskovacích hmot není spolehlivá. Práškové hmoty je třeba chránit před
vlhkem, pastovité se mohou v tubách odmísit (silikony nebo eugenol). Prodluţovací doba u silikonové
otiskovací hmoty je jeden rok.
Ordinace i laboratoře poţadují jednoduché zpracování otiskovacích hmot. Nejrozšířenější otiskovací
hmoty jsou hmoty hydrokoloidní a elastomery. To proto, ţe jejich příprava je jednoduchá.
Důleţitá je doba tuhnutí, je závislá na dodrţení předepsaných podmínek a přípravě, ale i na správném
promísení a skladování. Průměrná doba tuhnutí nemá přesahovat minuty.
Chuť a vůně jsou u většiny hmot upravené a snesitelné. Polysulfidové otiskovací hmoty jsou
zápachové, ale pacienti si na hmotu nestěţují. V současné době se za nejpřesnější otiskovací hmoty
povaţují polyéterové.
Tabulka: Časový interval pro zhotovení modelu z ordinace
Otiskovací hmoty
Termoplasty
Zinkoxideugenolová otiskovací hmota
Agarové hmoty
Alginátové otiskovací hmoty
Polykondenzační silikonové otiskovací hmoty
Polyadiční silikonové hmoty
Polysulfidové otiskovací hmoty
Polyéterové otiskovací hmoty
Časový interval pro
zhotovení modelu
0 min – ∞
0 min – ∞
5 min – 15 min
10 min – 15 min
6 hod – 24 hod
3 hod – ∞
6 hod – 24 hod
3 hod – ∞
Základní technologická pravidla pro uţívání otiskovacích hmot:
1. Dodrţovat předepsané skladovací podmínky a kontroly doby platnosti.
2. Dodrţet poměry k přípravě a postupy předepsané výrobcem.
3. Vzduchotěsně uzavírat pouţívané nádoby se součástmi otiskovacích hmot.
31
4.
5.
6.
7.
Zkrátit doby plnění otiskovacích nástrojů na minimum.
Zajistit plynulé narůstání tlaku při vlastním otiskování.
U korekčních otisků umoţnit odtok přebytečného materiálu.
Ponechat otisky z pruţných hmot v ústech dostatečně dlouhou dobu ke vzniku potřebných
elastických vlastností.
8. Otisky vyjímat rovnoměrným tahem, nikoli páčením.
9. Zpracovat otisky podle tabulky časového intervalu, aby se zabránilo pozdním deformacím.
Elastomery jsou univerzální otiskovací hmoty.
Alginátové otiskovací hmoty by měly slouţit k provádění předběţných a orientačních otisků a neměly
by se pouţít k hlavním otiskům při zhotovování kovových konstrukcí částečných snímatelných protéz.
Termoplastické otiskovací hmoty bez plnidel lze pouţít k funkční modelaci okrajů individuálních
lţiček.
32
4.3 Modelové materiály
Zubní technik potřebuje mít k práci model situace (obr. 116) (horní a dolní
situační modely spojené v okluzi). Z otisku – negativu, který zubní technik získá od
lékaře, se vytvoří situační model – pozitiv. Je základem pro výrobu všech druhů
náhrad (od inlejí aţ po totální náhrady zubů).
Modelové materiály jsou potřeba proto, aby se mohly udělat modely
z otisku. Důleţitým poţadavkem u modelových materiálů je rozměrová stabilnost
Obr. 116 – Model situace
neţ u otiskovacích hmot. Modelové materiály se pouţívají hlavně v laboratoři při
práci s modelem.
Otiskovací hmoty, které se dnes pouţívají, většinou kontrahují. V současné
době se zhotovují modely nejvíce ze sádry.
Základním poţadavkem je tedy pouţití rozměrově co nejpřesnějšího modelového materiálu
v kombinaci s rozměrově nejpřesnějším otiskovacím materiálem.
Na modelu musí být přesná reprodukce všech potřebných detailů. Model musí být pevný, aby se při práci
nezdeformoval ani neodřel. Modelové materiály nesmí v kontaktu s otiskovací hmotou reagovat. Musí být
snadno zpracovatelné, měly by být světlé a laciné.
Shrnutí:
Poţadavky na modelové materiály:







rozměrová stabilita
přesná reprodukce detailů
odolnost proti odření
pevnost v ohybu a v lomu
jednoduché zpracování
snášenlivost s otiskovacími a modelovacími materiály
světlá barva kontrastující s modelovacími hmotami
Druhy modelových materiálů:







modelová sádra
modelové pryskyřice
galvanoplastická měď a stříbro (galvanoplastika)
lehce tavitelné slitiny
amalgám
keramické hmoty
modelové cementy
V současné době se nejvíce pouţívá sádra, výjimečně galvanoplastická
měď a stříbro.
Obr. 117 – Licí model s voskovým
modelem
Ţádná z uvedených skupin materiálů nesplňuje všechny poţadavky, kaţdá
má specifické výhody i nevýhody.
V této době se nepouţívá amalgám, keramické hmoty, modelové cementy,
málo se uţívají modelové pryskyřice a lehce tavitelné slitiny k nástřiku.
Jiné modelové materiály, na licí modely (obr. 117) pro odlévání kovových
konstrukcí snímatelných náhrad, se odlévají z formovací (zatmelovací) hmoty.
33
4.3.1 Modelová sádra
Speciální modelové sádry se staly v současné době prakticky jediným uţívaným modelovým materiálem.
Jejich výroba, sloţení, zpracování a vlastnosti byly probírány v předchozí kapitole. Pokud je třeba
dosáhnout poţadovaných vlastností sádrového modelu, musejí být dodrţovány přesné mísící poměry vody
a sádry. Současné drahé typy modelové sádry nelze nikdy připravovat odhadem, jen odměřením vody
a odváţením sádry. Při malinkém nadbytku vody se sniţuje pevnost v tlaku
a zhoršuje se vlastnost ztuhlé sádry.
Současné nejtvrdší sádry – denzity – jsou většinou vyráběny ze syntetického
sádrovce. Hlavní předností proti přírodnímu sádrovci je menší obsah nečistot.
U denzitu je vţdy důleţité pouţít méně vody neţ u ostatních typů sádry.
Doporučený poměr je mezi 20 a 27 ml vody na 100 g
sádry. Oproti ostatním typům sádry je to tuţší kaše.
Obr. 118 – Dělený model
Nelze ji „odlévat“ do otisku, musí se pouţít vibrační
metodou vodicích čepů a
zařízení, nanáší se špachtlí nebo modelovacím
retenčních krouţků
noţem.
Sádrové pracovní situační modely pro fixní protetiku se zhotovují zásadně
Obr. 119 – Model metodou
dělené (obr. 118) a uţívá se buď metoda vodicích čepů a retenčních krouţků
repoziční skříňky
(nejčastější metoda) nebo metoda repoziční skříňky (obr. 119). Modely pro
snímací náhrady se obvykle nedělí.
4.3.2 Modelové pryskyřice
Samotné pryskyřice (obr. 120) jako modelový materiál jsou většinou nevhodné,
neboť při tuhnutí kontrahují, proto se pouţívají pryskyřice s plnidly aţ 50 %, slouţí
jako pojiva jemných částic plnidla.
Pouţívají se různé typy pryskyřic, ale také různé druhy plnidel (prášková
měď nebo její slitiny, keramické hmoty nebo sádrový prášek).
Namíchaná pryskyřice se nemůţe odlévat do otisku ani na vibračním
zařízení. Musí se nanášet noţem do dutiny otisku.
Obr. 120 – Modelové
pryskyřice
4.3.3 Galvanoplastická měď a stříbro (galvanoplastika)
Obr. 121 – Model
z galvanoplastické
mědi a stříbra
Galvanickým pokovením mědí, stříbrem, i niklem se vytváří uvnitř otisku tenká kovová
vrstvička (obr. 121), která se doplňuje sádrou nebo modelovou pryskyřicí. Povrch modelu
je pevnější a tvrdší vrstvička je s malou kontrakcí mezi 0,1 – 0,2 %. Tloušťka vrstvičky
kovu je maximálně 0,5 – 1 mm.
Nejpouţívanější metodou je poměďování. Vodivý otisk se ponoří do elektrolytu – do
speciální tekutiny (obsahuje například krystalický síran měďnatý, kyselinu sírovou
a destilovanou vodu). V elektrolytu se pouţívá princip katody a anody.
Také lze vyuţít i postříbřování, místo mědi se pouţije stříbro. Poměďovat i postříbřovat
lze otisky z kompozičních hmot elastomerů, s výjimkou polyéterových
otiskovacích hmot, které se jen postříbřují.
4.3.4 Lehce tavitelné slitiny
Při zhotovení modelu se do otisku nastříkne speciální tavící pistolí roztavený bismut
nebo cín o teplotě kolem 140 °C. Po vychladnutí se vytvoří na otisku kovová vrstvička
(obr. 122) jako u galvanoplastiky, ta se pak doplňuje do otisku běţně sádrou nebo
pryskyřičnou modelovou hmotou. V současné době se vůbec nepouţívá.
34
Obr. 122 – Modely
z lehce tavitelné slitiny
4.3.5 Celkové hodnocení modelových materiálů
Objemové změny:


modelová sádra – během tuhnutí expanduje; za 24 hodin kontrahuje jen 0,1 %
modelové pryskyřice – mají větší kontrakci neţ sádra
Rozměrová přesnost:


galvanoplastika – ve srovnání s ostatními hmotami je zde nejpřesnější rozměrová přesnost
modelová sádra – má lepší rozměrovou přesnost neţ modelové pryskyřice
Odolnost proti otěru:



galvanoplastika – má největší odolnost
modelové pryskyřice – mají menší odolnost
nejvíce opatrnosti se musí dbát u modelové sádry
Pevnost v ohybu a lomu:



galvanoplastika – je nejlepší, má největší pevnost
modelové pryskyřice – pevnost je menší, ale je lepší neţ u sádry
modelová sádra – je potřeba pořídit kvalitní sádru, tím se dosáhne menšího odlomení
Zpracování:



nejsnadněji je zpracovatelná modelová sádra, její příprava je jednoduchá a rychlá
doba tuhnutí u modelových pryskyřic je také krátká, ale nanáší se do otisku obtíţně
nejpomaleji se připravují modely pomocí galvanoplastiky, zpracovávají se dlouho; proto jsou málo
rozšířené
35
4.4 Modelovací materiály
K vytvoření modelu protézy (obr. 123) se pouţívají modelovací
materiály. Bez modelovacích materiálů se obejdeme jen při pouţití
plastických hmot nebo keramických hmot k volné modelaci.
Poţadavky na modelovací materiály:








snadné uvedení do plastického stavu (moţnost formovat do
sloţitého a přesného tvaru všech typů zubních protéz)
po ztuhnutí (při ochlazení) musí získaný tvar drţet
pohromadě, aby nepodlehly tvarovým a rozměrovým změnám
kontrastní barva oproti světlé barvě pracovního modelu
(obr. 124)
musí být spalitelné beze zbytku v licí formě nebo bez vsáknutí
do sádrové formy – vyplavitelné
při laboratorní teplotě jsou pevné aţ křehké
změkčují se mezi 30 – 50°C a tají při 50 – 95°C
roztavené mají malou viskozitu a nejsou vláknité
jsou lehce leštitelné a odpuzují vodu
Obr. 123 – Modely protézy
Obr. 124 – Kontrastní barva
modelovacích hmot oproti modelu
4.4.1 Základní sloţky vosků
Dříve se uţívaly hlavně přírodní vosky, v současné době se většinou pouţívají syntetické vosky.
Pouţívá se více a více syntetických vosků, protoţe jsou lepší a splňují více poţadavků neţ vosky přírodní.
Obvykle se pouţívají tyto základní druhy vosků:


přírodní vosky:
 ţivočišné (včelí vosk, šelakový vosk, lanolin)
 rostlinné (karnaubský, candelila)
 minerální (parafín, ozokerit, cerezin, montánní)
syntetické vosky:
 (polyglykoly, polyetyleny, parafíny a řada dalších vosků s různými firemními
názvy)
Většina uvedených vosků jsou vzájemně promísené (vzájemně společně roztavené a pak ochlazené),
vzniká tak homogenní materiál.
Podle poţadovaných vlastností lze přidávat do vosku další přísady, jako
jsou oleje nebo pryskyřice (kalafuna, kopál, damara).
Základní součástí voskových směsí je parafín (obr. 125), který po ochlazení
tuhne v pevnou krystalickou hmotu s kontrakcí 11 – 15 objemových procent.
Mikrokrystalické vosky jsou pevnější, ohebnější a méně kontrahující. Pokud
je třeba zvýšit teplotu tání, přidává se do voskové směsi ozokerit nebo cerezin.
Obr. 125 – Parafín
Také montánní a karnaubský vosk zvyšuje tvrdost a teplotu tání a naopak
včelí vosk změkčuje a zvyšuje lepivost.
Ze změkčovadel je důleţitá kyselina stearová. Teplotu tání sniţují i oleje.
36
Druhy přírodních vosků jsou:
Ozokerit






bílý, hnědý aţ černý nerost
nerost vypadá jako vosk (voskový vzhled)
lze ho najít v blízkosti loţisek ropy
je to směs vyšších uhlovodíků
bod tání okolo 65°C
pouţívá se do parafínu (aby parafín měl lepší vlastnosti)
Cerezin



vyrábí se ze zemního vosku
chemicky se podobá mikrokrystalickým voskům
pouţívá se jako náhraţka karnaubského vosku
Montánní vosk




získává se z extrakce voskového uhlí
má podobné vlastnosti jako rostlinné vosky, ale původem první je minerální vosk
bod tání mezi 72 – 92°C
pouţívá se ke zvýšení tvrdosti
Karnaubský vosk


pochází z tropických palem
je tvrdý a křehký (vypadá jako sklo)
Včelí vosk (obr. 126)




produkují ho včely mladušky, vylučují ho vlakotvorné
ţlázy
je to směs esterů, uhlovodíků a organické kyseliny
bod tání je mezi 60 – 70°C
změkčuje se a je součástí lepicího vosku
Obr. 126 – Včelí vosk
Vlastnosti základních sloţek vosků:
Druh vosku
Karnaubský vosk
Kalafuna
Šelak
Montánní vosk
Kyselina stearová
Parafín
Ozokerit
Cerezin
Včelí vosk
Lanolin
Teplota tání °C
80
85 – 90
68 – 75
78 – 90
70
45 – 58
70 – 90
70 – 90
55 – 65
31 – 45
37
Tvrdost
Tvrdý
Měkký
V současné době se nejvíce pouţívají syntetické vosky. Většina vosků má krystalické struktury, záleţí
na chemickém sloţení, někdy mají sklon k amorfní struktuře.
4.4.2 Protetické druhy vosků
Speciální druhy vosků (obr. 127) jsou směsi dvou nebo více základních
vosků. Přesné sloţení není důleţité, ale je třeba znát jejich vlastnosti,
poţadavky a skutečnosti. Důleţitá je homogenita zachovaná při roztavení
i po ztuhnutí.
Obr. 127 – Licí vosky bločkového
typu
4.4.2.1 Vlastnosti voskových materiálů
Znalost základních vlastností je pro zubního technika a pro stomatologa důleţitá.
Nejdůleţitější je závislost změn tvaru a struktury na mechanických a tepelně uţívaných voskových
směsích:





objemové změny
tok vosku
deformace voskového modelu
tvárlivost vosku
tvrdost a pevnost vosků
4.4.2.1.1 Objemové změny
Vosk při zahřátí zvětšuje svůj objem (to je stejné jako u termoplastických otiskovacích hmot) a zmenšuje
se při ochlazení. Ze všech stomatologických hmot má modelovací materiál největší koeficient tepelné
roztaţnosti. Expanze není rovnoměrná, se stoupající teplotou se objem vosku stále zvětšuje a při ochlazení se
hodně smršťuje. Při tuhnutí se smršťuje hodně a postupně se zmenšuje kontrakce do tuhého stavu. Mezi 45°C
a 20°C kontrahují některé voskové směsi aţ 5 %.
Vosky zpracované v plastickém stavu mají menší teplotní kontrakci neţ vosky (pouze) nakapávané.
4.4.2.1.2 Tok vosku
Stejný název je plasticita vosku, nebo také plastická deformace voskového materiálu. Hodnota toku se
zvětšuje při růstu teploty a tok vosku je aţ těsně před bodem tání. Při ochlazení se jeho hodnota
zmenšuje.
Pro zjištění plasticity vosku je třeba zahřát vosk jen na poţadovanou teplotu, musí se zabránit
zbytečnému přehřívání vosku. V okamţiku, kdy vosk začíná tát, začíná tok vosku.
4.4.2.1.3 Deformace voskového modelu
Vnitřní pnutí voskových směsí je v praxi velký problém, mohou vzniknout trvalé deformace
voskového modelu. Vnitřní pnutí je závislé na teplotě a způsobu zpracování. Při ochladnutí se smršťuje a při
sejmutí z modelu se můţe změnit tvar. Kdyţ je voskový model na pracovním modelu, nemohou se vyvolat
vnitřní pnutí, neboť tomu brání rigidní pracovní model. Sejme-li se voskový model, vzniká tak vnitřní pnutí,
deformuje se. Vlastní deformace vnitřního pnutí je závislá na čase a teplotě. Čím je větší a trvalejší teplota ve
vosku, tím je větší ohroţení vnitřního pnutí.
38
Aby se zabránilo vzniku vnitřního pnutí, hned po sejmutí z pracovního modelu se musí zatmelit
voskový model. Toto pravidlo platí i pro kořenové inleje přímým způsobem z ordinace.
Nebezpečí deformace sniţuje uţívání vosku homogenně roztaveného v termostatickém zásobníku.
4.4.2.1.4 Tvárlivost vosku
Tvárlivost vosku, jeho plasticita (modelovatelnost) a elasticita (pruţnost), závisí na teplotě. Čím je
teplota vosku niţší, tím je vosk tvrdší a křehčí. Elastické změny jsou v omezení, při překročené síle
praská. Při zvýšení teploty se vosk změní – díky své flexibilitě je nejprve pruţný, potom ohebný a plastický. Při
maximální teplotě se roztaví.
4.4.2.1.5 Tvrdost a pevnost vosků
Tvrdost a pevnost vosku je různé, záleţí na typu vosku. Čím je vosk pevnější, tím tuhnutí vosku
narůstá. Základní vlastnosti některých vosků jsou v tabulce.
Vosky
Licí vosk
Modelovací vosk
zvlášť tvrdý
tvrdý
normální
středně tvrdý
měkký
Tvrdost (Shore)
90 – 97
80 – 90
75
75
65
V současné době existují další vosky, ještě tvrdší a pevnější kvůli frézování. Jsou to tzv. vosky
frézovací. Běţné vosky nejsou vhodné pro frézovací techniku.
4.4.3 Druhy vosků pro laboratoře







modelovací vosk
licí vosk
voskové prefabrikáty
lepicí vosk
vykrývací vosk
otiskovací vosk
vosky k laboratornímu orámování otisku
4.4.3.1 Modelovací vosky
Modelovací vosk (obr. 128) je pro práci ve stomatologii hodně důleţitý.
K modelaci se pouţívají všechny druhy vosků. V současné době se vyrábějí dva typy,
které se liší konzistencí – měkký a středně tvrdý vosk.
Kvalitní vosky by v teplotním rozmezí 25 – 40°C neměly mít větší expanzi neţ 0,8 Obr. 128 – Modelovací vosk
%. Důleţitým poţadavkem je dobré vyplavování, aby na modelu nezůstal ani
zbytek vsáknutého vosku. Zahřáté destičky vosku musí být stále homogenní, při formování nesmí
praskat a lepit se. Po ochlazení se musí dobře odříznout ostrou hranou, aby nad plamenem zůstala na
povrchu hladká ploška.
39
Pouţití modelovacích vosků:


v laboratoři – modelace, vytváření modelů těla celkových
a částečných snímatelných protéz (obr. 129)
v ordinaci – nákusný val, okluzní otisk, rámování otisků
Většina vosků je vyráběna ve formě plotének o tloušťce okolo 1,5 mm,
v růţové či červeně zbarvené barvě.
Obr. 129 – Modely snímatelné náhrady
Český preparát je
CERADENT I (měkčí vosk) a CERADENT II (středně
tvrdý vosk) (obr. 130).
4.4.3.2 Licí vosky
Jsou to vosky pro výrobu kovových náhrad.
Obr. 130 – Modelovací vosk CERADENT I. a CERADENT II.
Rozeznávájí se dva typy licích vosků:
 typ I je pro přímou techniku (pouţívá se v ordinaci na modelaci
v ústech)
 typ II je pro nepřímou techniku (pouţívá se v laboratoři na
modelaci na pracovním modelu) (obr. 131)
První typ vosku má tok ve vyšší teplotě neţ druhý typ vosku. Tok vosku
obou vosků při 45°C je téměř stejně plastický.
Obr. 131 – Modely fixní protézy
Tepelná expanze je omezena na 0,2 – 0,6 %. Vosky musí být po zahřátí
dobře plastické a musí být moţné dobře je formovat při tlaku, po ochlazení
seříznout do ostré hrany, nesmí prasknout ani se odlupovat na šupinky.
Po vypálení (při teplotě 500°C) ve formě musí zmizet zbytek vosku, můţe
zůstat jen 0,1 %. Říká se tomu metoda ztraceného vosku.
Vyrábí se ve formě tyčinky, lancety, bločku, fólie (obr. 132). Většinou mají
tmavé zbarvení oproti pracovnímu modelu. Také pro zlepšení viditelnosti
tloušťky vosku. Mají také velmi rozdílné vlastnosti. Mohou být velice měkké (fólie) aţ
velmi tvrdé.
Obr. 132 – Licí vosky
fóliového typu
Základní pravidla pro licí vosky:







dobré nanášení roztaveného vosku
nepřehřát
nanášet se musí jedním tahem na celou plochu, nikoliv kapkou po kapce
musí být plasticky homogenně prohřáté
nesmí se rychle vychladit
k modelaci se pouţijí ostré nástroje
voskový model se musí hned zatmelit do formy
Všechny druhy vosku se změkčují suchým teplým zahřátím nad
plamenem.
Licí vosky II. typu jsou pro nepřímou techniku, jsou vhodné do laboratoře.
Jsou vyráběny v různých formách, jsou to většinou korunkové (obr. 133) nebo
cervikální vosky (obr. 134), které jsou uţívány ve fixní protetice. Cervikální vosky
Obr. 133 – Licí vosky
40
jsou vhodné pro modelaci okrajů korunek, odolné proti deformaci krčkového
uzávěru korunek při sejmutí z pracovního modelu.
Obr. 134 – Cervikální vosk
Další typ je ponořovací technika, je na výrobu voskové čepičky, získává
se ponořením pracovního modelu do roztaveného vosku v termostatickém
zásobníku.
Pro modelaci vytyčovací techniky se vyrábějí různé předtvary ve formě třmínků
(obr. 135) nebo kuţelíků různé výšky a velikosti se spojovacím voskem. Licí čepy
z licího vosku jsou různého průměru, délky a různých tvarů. Je jich velký výběr.
4.4.3.3 Voskové prefabrikáty
Obr. 135 – Voskové
Jsou
zhotoveny
z předem
třmínky
vyrobených předtvarů z továrny. Je
s nimi jednodušší a rychlejší práce v laboratoři. Jsou to
prefabrikované modely pro konstrukční prvky snímatelné
náhrady (obr. 136) i pro fixní
náhrady (obr. 137).
Jsou vyráběny ze speciálních
Obr. 136 – Voskové konstrukční prvky pro
snímatelné náhrady
druhů licích vosků, mají tvar všech
konstrukčních prvků. Prefabrikáty
jsou mírně lepivé, snadněji se adaptují na model. Mají větší plasticitu, vypálí se
beze zbytku při teplotě 500°C.
Na trhu jsou prefabrikáty zahraniční i české
Obr. 137 – Voskové konstrukční
výroby. Kromě konstrukčních prvků jsou zde
prvky pro fixní náhrady
retenční mříţky (obr. 138), voskové třmeny, dráty
a ploténky (obr. 139).
Pro pouţití ve fixní protetice se vyrábí voskové
modely celoplášťových korunek, ţvýkací plošky,
retenční rámečky pro fazetové korunky a různé
tvary voskových mezičlenů pro fazetování plastickými hmotami i keramikou.
Obr. 138 – Retenční mříţky
Obr. 139 – Voskové rastrované
ploténky
Voskové prefabrikáty pro fixní náhradu jsou tuţší a méně plastické
oproti prefabrikátům pro snímatelné protézy. Při zahřátí změknou a hned se musí adaptovat na pracovní
model, třeba se musí i domodelovat na okraji a na okluzní ploše stejným voskem jako prefabrikát.
4.4.3.4 Lepicí vosky
Obr. 140 – Lepicí vosk
Pouţívají se ke slepení prasklých protéz, sádrových otisků nebo
kovových dílců před sletováním. Jsou vyrobeny z včelího vosku nebo parafínu
s kalafunou či damarovou pryskyřicí. Vznikají lepivostí při zahřátí a po ochlazení
ztuhnou v tvrdou a křehkou hmotu.
Lepicí schopnost vosku (obr. 140) ubývá opakovaným zahříváním a prudkým
ochlazením. Maximální kontrakce při chladnutí mezi 40 – 30°C má být 0,5 %.
Český preparát je TENIT (Dental), PLASTODENT K (Ögussa).
41
4.4.3.5 Vykrývací vosky
Stejný název má vosk k blokování podsekřivých míst (obr. 141) pracovního
modelu před dublováním, musí dobře přilnout k sádrovému modelu. Jeho povrch
se upravuje v paralelometru.
Obr. 141 – Vykrývací vosk
4.4.3.6 Otiskovací vosky
Je to vosk k zajišťování vertikálních okluzních kontaktů (= nákusný val),
další typy jsou i k okluzním otiskům (registrace skusu). Otiskovací vosky
(obr. 142) jsou svým sloţením podobné termoplastickým kompozičním hmotám bez
plnidel.
4.4.3.7 Vosky k laboratornímu orámování otisků
Obr. 142 – Otiskovací vosky
To je čistě laboratorní pomůcka, pouţívá se k orámování otisků bezzubých
čelistí ve tvaru silných vláken a pásků. V laboratorním prostředí jsou plastické. Nemusí se zahřívat.
4.4.4 Plastické hmoty jako modelovací materiály
Vyrábí se buď ve formě fólie (tenké destičky z plastických hmot), nebo licích
čepů (obr. 143); fólie pro čepičky i licí čepy jsou spalitelné beze zbytku.
Pouţívají se hlavně k výrobě:
 základních čepiček pro modelaci litých kovových celoplášťových
korunek, fasetových korunek
 dočasných dlah
 individuálních lţiček
 báze skusových šablon
Obr. 144 – Plastické hmoty jako
modelovací hmoty
Zahřátá fólie (pro korunky se sílou 0,3 mm a pro lžičky se sílou až 3 mm) se
na model formuje v přístroji buď tlakem pomocí vzduchu, nebo podtlakem
pomocí vakua.
Druhá možnost je jednodušší (obr. 144), ale méně přesná, je vhodná na
modelaci korunek. Fólie se nahřeje nad plamenem a modelem preparovaného
zubu se vtlačí do nádobky se silikonovým tmelem, který fólii přitlačí na povrch
modelu.
Existují tyto fólie:



Obr. 143 – Licí čepy
z plastických hmot
měkké fólie
středně tvrdé
tvrdé
42
4.5 Formovací hmoty
K přeměně modelu protézy na protézu pryskyřičnou nebo kovovou je třeba
přesná forma (obr. 145), která se zhotoví z formovacích materiálů.
Pro výrobu protéz z plastických hmot se uţívá formovací hmota – sádra.
Pro výrobu kovových protéz se pouţívají formovací hmoty ze ţáruvzdorného
materiálu různého sloţení. Na toto sloţení jsou přísné poţadavky – nejdůleţitější
mezi nimi je nutnost přispět svými objemovými změnami k vyrovnání
koncentrace tuhnoucí kovové slitiny.
Obr. 145 – Ţáruvzdorná
forma
Poţadavky na formovací hmoty:





jednoduchá příprava, dobré přilnutí k povrchu voskového modelu, aby
hmota vytvořila formu (obr. 146) s hladkým vnitřním povrchem a potřebnými
detaily
po vysušení a vypálení musí být forma pevná, nesmí prasknout ani při
tlaku v rámci odlévání kovových slitin
po vypálení voskového modelu musí být forma prodyšná, aby napomohla
průniku části vzduchu před nárazem vlévaného kovu (aby mohl vzduch skrz
Obr. 146 – Licí forma
formu ven)
nesmí obsahovat škodlivé látky ani se na ně rozkládat, tavená slitina se nesmí spojit s touto
škodlivou látkou, škodlivé látky škodí zdraví a zhoršují vlastnosti formovací hmoty
musí mít dostatečně velkou expanzi k vyrovnání smrštění kovové slitiny po odlévání
a k zajištění rozměrové přesnosti
K rozvoji licí techniky došlo aţ ve 20. století, od té doby jsou zatmelovací – formovací hmoty stále
zlepšovány a v současné době jsou skoro dokonalé. Na stejné úrovni jsou i potřebné pomůcky, přístroje,
technologické pomůcky, dokazují to dosavadní kvalitní výsledky. Kdyţ dojde k odchylce od postupu, zhoršuje
se kvalita odlitku.
Formovací hmoty obsahují dvě základní sloţky:


ţáruvzdorné ostřivo
pojivo – stmelené dohromady druhou látkou
Ţáruvzdorné ostřivo je prakticky vţdy některá z forem oxidu
křemičitého SiO2. Ostřivo SiO2 se pouţívá ve dvou hlavních
modifikacích (formách) jako křemen nebo krystobalit a výjimečně
tridymit. Jeho hlavním úkolem je zvýšení tepelné expanze
(obr. 147) a vykompenzování navíc i kontrakce chladnoucí
krystalizující slitiny.
Obr. 147 – Graf – probíhání zvýšení teploty
Pojivo se pouţívá různě, podle typu formovacích hmot. Je to
sádrová, fosfátová, nebo etylsilikátová formovací hmota.
Sádrová formovací hmota – na odlévání nízkotavitelných slitin.
Fosfátová a etylsilikátová formovací hmota – pro vysokotavitelné slitiny.
Méně uţívaná formovací hmota – keramická formovací hmota pro keramickou inlej.
43
Pokud je třeba mít precizně odlitou strukturu, tak se musí při práci s formovací hmotou dodrţovat
následující přesná pravidla:




doba tuhnutí – pro formovací hmotu je výhodnější pomalé tuhnutí, které zabraňuje vzniku
povrchových defektů při rychlém tuhnutí; pomalu tuhnoucí hmoty umoţňují současné zatmelení
většího počtu modelů naráz; musí se míchat ve vakuové míchačce a musí minimálně patnáct
minut tuhnout
pevnost tuhnutí – je určena sloţením formovací hmoty a mísícím poměrem; čím více je prášku
ve směsi, tím větší je pevnost a naopak; čím více je vody ve směsi, tím je pevnost formy nižší
(kdyţ se dá o kapku vody navíc, sniţuje se tím pevnost formy po ztuhnutí i po vypálení); směs
s vyšším obsahem krystobalitu při rychlém zahřívání v peci snadno praská; pevnost nejvíce vzrůstá
v první hodině po ztuhnutí; pevnost se sniţuje také při přerušení vypalování formy
porózita formovací hmoty – prodyšnost – napomáhá k úniku části vzduchu z formy před
odléváním roztavené slitiny; záleţí na velikosti částic formovacích hmot a na poměru vody
a prášku; čím je ve směsi více ostřiva, tím je hmota prodyšnější (zvlášť pevné formovací hmoty
s vysokým obsahem sádry jsou málo prodyšné, jemnější formovací hmoty jsou přesnější
při reprodukci detailů modelů, obsahují nejmenší velikost částic ostřiva)
vyrovnání objemových změn – je nejdůleţitější vlastnost formovacích hmot, cílem přesného lití
v protetice je získat co nejpřesnější odlitek kovové konstrukce náhrady, a to znamená, ţe v rámci
daných klinických a laboratorních moţností musí odlitek odpovídat výchozímu tvaru
Známé problémy modelovacích materiálů a kovů a jejich slitin, které by zubní technik měl vědět:


smrštění voskového modelu
kontrakce kovové slitiny při ochlazení na pokojovou teplotu po odlití
Z toho důvodu musí být dutina ve vypálené formě před odlitím větší o 1,75 – 2,3%.
Uţívají se objemové změny formovacích hmot, které se skládají z několika dějů:

Objemové změny při tuhnutí formovací hmoty – expanze při tuhnutí (studená expanze):
Expanze při tuhnutí je závislá na chemicko-fyzikálním chování polohydrátu síranu vápenatého při
tuhnutí. Expanze je vyšší, čím více je sádry ve formovací hmotě. Velikost expanze kolísá mezi
0,1 – 0,4 %. Kdyţ se ponoří ztuhlá formovací hmota do vody,
vznikne hygroskopická expanze. Tento jev je ale hodně
problematický.
Má-li se expanze vůbec uplatnit, je třeba upravit licí kroužek tak,
aby tomu svou tuhostí nebránil. Lze použít některý žáruvzdorný
stlačitelný materiál (obr. 148), např. fólii z keramických nebo ze
skelných vláken (azbest není vhodný, může vzniknout azbestóza).

Objemové změny při zahřívání formovací hmoty – tepelná
expanze:
Obr. 148 – Ţáruvzdorný stlačitelný
materiál
Teplotní změny obou hlavních sloţek formovacích hmot probíhají proti sobě, sádra při zahřívání
kontrahuje a ostřivo expanduje. K expanzi formy dojde, kdyţ je expanze oxidu křemičitého větší neţ
kontrakce síranu vápenatého, proto konečným výsledkem je teplotní expanze. Největší expanzi má
krystobalit. Průběh expanze u křemene a krystobalitu je jiný. U krystobalitových formovacích hmot
dochází k největší expanzi mezi 200 – 300°C a při prudkém zahřívání praská. U křemenných
44
formovacích hmot je expanze mezi 450 – 600°C a lze ji zvýšit na vysokou teplotu. Nevzniká
nebezpečí jako u krystobalitových formovacích
hmot.
Velikost teplotní expanze (obr. 149) závisí
na obsahu ostřiva. Čím je méně ostřiva
v hmotě, tím je menší teplotní expanze.
Krystobalitové ostřivo více expanduje neţ
u křemenné formovací hmoty. Poměr vody
a prášku – dodrţení mísícího poměru je
nejdůleţitější. Kdyţ se poměr nedodrţí, ovlivní se
tím vlastnost formy. Řidší těsto má malou
teplotní expanzi.
Obr. 149 – Graf – objemové změny při zahřívání formy, buď jsou
zatmelovací hmoty promísené s vodou či s křemičitým solem

K plnému rozvinutí teplotní expanze dojde
jen při vyloţení licího krouţku stlačitelnou vrstvou
(teplotní expanze kovového krouţku je menší
neţ expanze formy).
Objemové změny při chladnutí zahřáté formovací hmoty – tepelná kontrakce:
Zahřátá forma se nechá ze 700°C chladnout na laboratorní teplotu, dojde ke kontrakci
formovací hmoty. Pro praxi je důleţité, ţe při vyjmutí zahřáté formy z pece, je třeba okamţitě
odlévat roztavenou slitinu do formy, odlitek tak bude přesnější. Také se nesmí přerušit zahřátí
ve vypalovací peci, nedosáhlo by se poţadované expanze.
4.5.1 Sádrová formovací hmota
Je vhodná na odlévání nízkotavitelných slitin, její teplota tání je mezi 800 – 1000°C (zlaté slitiny
a některé stříbrné slitiny).
Sloţení a výroba
Pojivo je sádra CaSO4. 1/2 H2O ve formě polohydrátu α. Ostřivem u stomatologických formovacích hmot
je vţdy oxid křemičitý v mnoţství 60 – 70% a ještě další 2 – 3% přísady, které ovlivňují dobu tuhnutí, pevnost
a expanzi.
Při zahřívání nad 250°C začíná sádra kontrahovat a při 700°C dojde ke smrštění aţ o 2%.
Vypalováním se navíc sniţuje pevnost hmoty. Při dalším neopatrném vypalování a zvýšení teploty na 900°C
se můţe forma chemicky rozkládat, při teplotě nad 1000°C dochází k rozpadu pojiva.
Nad 750°C je kontrakce sádrového pojiva tak veliká, ţe ohroţuje rozměrovou přesnost odlitku.
Při výrobě se jednotlivé složky rozemílají v kulových mlýnech, pak se prosívají na sítech o velikosti stejných
částic a smíchají se v mísících bubnech. Musí být zabaleny a chráněny před vzdušnou vlhkostí.
Důleţité poznatky pro sádrovou formovací hmotu v praxi:





musí být uchována před vlhkostí
přísné dodrţení mísícího poměru
pouţívat vakuovou míchačku
smí být vyhřívána jen v elektrických pecích
licí vosk musí být z formy úplně a beze zbytku eliminován
45



nesmí se překročit teplota 750°C
doba vypalování nesmí překročit 45 minut
k odlévání slitin obsahující stříbro a paládium je sádrová formovací hmota nevhodná
Spotřeba sádrové formovací hmoty v současné době klesá. Většinou je
pouţívána k odlévání vysokokarátových zlatých slitin, inlejí a onlejí.
Český preparát sádrové formovací hmoty je EXPADENTA a GLORIA
SPECIAL (obr. 150). Zahraniční preparát je DEGUVEST CALIFORNIA pro
odlévání zlatých slitin pro metalokeramiku.
Obr. 150 – Sádrová formovací
hmota GLORIA SPECIAL
4.5.2 Fosfátová formovací hmota
Je vhodná na odlévání vysokotavitelných slitin, které tají mezi 1100 – 1400°C. Nelze pouţít sádrovou
formovací hmotu, neboť sádra by se při vysoké teplotě rozkládala a plynný SO2 by naplňoval odlitky, korodoval
obecné kovy, pevnost formy by klesala. Proto se místo sádrových pojiv se pouţije fosfátové pojivo, které
vydrţí i vyšší vypalovací teploty.
Sloţení a výroba
Ostřivem zůstává křemen nebo krystobalit. Nejčastější pouţívané fosfátové formovací hmoty patří do
jednofázových preparátů, které obsahují jako pojivo kovové oxidy a fosfáty. Můţe to být i práškovitá směs
oxidu horečnatého (MgO) s kyselým fosforečnanem amonným a oxidem křemičitým SiO2 jako ostřivo.
K přípravě směsi se pouţije voda a směs tuhne během 5 – 8 minut.
Při tuhnutí reaguje oxid horečnatý s fosforečnanem amonným a vzniklý fosforečnan horečnatoamonný
zrnka ostřiva pevně stmelí. Při zahřátí do 270°C pojivo ztrácí vodu a při teplotě nad 300°C se uvolňuje
čpavek. Pojivo se změní na pyrofosforečnan horečnatý, je dostatečně pevný i po vypálení.
Výroba je stejná jako u sádrových formovacích hmot. Jemně prášková hmota se plní do obalů, které ji
ochrání před vzdušnou vlhkostí.
Vznik fosforečnanu horečnatoamonného je při tuhnutí provázen značnou expanzí mezi 0,5 – 0,7%, a při
zahřívání opět expanduje díky křemičitému ostřivu okolo 0,8 – 1,0%, takţe celková expanze fosfátové
formovací hmoty je asi 1,5%. Fosfátové pojivo na rozdíl od sádry nekontrahuje při zahřátí na vysokou teplotu.
Pevnost v tlaku postačí k tomu, aby velká forma potřebná k odlévání například chromkobaltových
konstrukcí odolala silám a tlaku při lití.
Musí se dodrţovat mísící poměr. Směs je u některých preparátů zpočátku velice hustá, ale během
míchání zkapalní, lze s ní dobře manipulovat při dublování i zatmelování. Formy se vypalují na teplotu do
900°C. Křivky tepelné expanze neprobíhají stejně, ale různě, proto se musí forma opatrně zahřívat, aby
forma nepopraskala při prudkém zahřívání. Kontrakční křivka při ochlazení probíhá jinak a při opětovném
zahřívání vychladlé formy expanduje jinak neţ u prvního vypálení.
Fosfátové formovací hmoty jsou velmi tvrdé, ale jsou náchylné k pohlcování vzdušné vlhkosti, proto musí
být dobře uzavřeny. Když je prášek vlhký, změní se doba tuhnutí a snižuje se teplotní expanze a pevnost klesá
až na polovinu, forma může i praskat.
46
Fosfátové formovací hmoty jsou univerzálně pouţitelné pro odlévání všech druhů protetických slitin.
Jsou vhodné i k odlévání vysokotavitelných zlatých slitin pro metalokeramiku, vysokotavitelných slitin
obecných kovů pro odlévání konstrukcí snímatelných protéz, slitiny obecných kovů pro
metalokeramiku, stříbrné a paládiové slitiny. Pro odlévání konstrukcí
snímatelných náhrad z chromkobaltů fosfátové formovací hmoty se uţívá licího
modelu pomocí dublovací techniky. Pak se licí model musí vysušit a vytvrdit
voskovým roztokem nebo křemičitým solem.
Můţe se pouţívat i speciální mísící tekutina podporující tepelnou expanzi.
Je to křemičitý sol (obr. 151), koncentrovaná tekutina. Tekutina se ředí
s destilovanou vodou na polovinu.
Obr. 151 – Křemičitý sol
BEGOSOL
Koncentrace mísící
tekutiny
Expanze při tuhnutí
Expanze teplotní
25%
50%
75%
100%
0,35
0,55
0,65
0,75
0,95
1,15
1,25
1,35
Hmota
HYDROVEST
DEGUVEST
CALIFORNIA
DEGUVEST
CF
DEGUVEST F
BIOSINT
SUPRA
Mísící poměr g:ml
Celková expanze v
%
Doba míchání ve
vakuu
Doba
zpracovatelnosti
Pevnost v tlaku
100:14
100:32-40
100:22-23
100:14-16
100:14-15
1,3 – 2,1
1,3 – 1,6
2,4
1,3 – 2,1
0,9 – 1,65
60 s
60 s
4–5
7–8
1,5 – 2 min
10 N
4–6
5–6
3–5
8N
10 N
20 N
Pro odlévání zlatých slitin jsou vhodné zatmelovací hmoty typu DEGUVEST
F a DEGUVEST CF, BELLAVEST T (obr. 152), ve kterých není obsaţen uhlík.
Hmoty OPTIVEST nebo WIROQUICK NEW (obr. 153) jsou vhodné pro lití
vysokotavitelných slitin na licí model.
Obr. 152 – Formovací hmota
BELLAVEST T
Obr. 154 – Fosfátová
formovací hmota SILIKAN a
SILIKAN UNIVERSAL
Pro odlévání fixních protéz je vhodná formovací
hmota ÖGUVEST QUICK START s fosfátovým pojivem
bez grafitu. Do pece je moţné vloţit formu za 15 minut
po ztuhnutí a započít rychlé vypalování do 45 minut do
lití. Pro zlaté slitiny je vhodná zatmelovací hmota
HYDROVEST F a BELLASUN.
Obr. 153 – Formovací hmota
WIROQUICK NEW
Český preparát formovací hmoty je SILIKAN (obr.
154), SILIKAN UNIVERSAL, SILIKAN F, jako tekutina
se pouţívá křemičitý sol SILISAN N (obr. 155). Je
vhodný k odlévání vysokotavitelných slitin.
Obr. 155 – Křemičitý sol
SILISAN N
47
4.5.3 Jiné formovací hmoty
Etylsilikátová formovací hmota, známá od roku 1920, se v současné době moc nepouţívá, neboť její
příprava je sloţitá a obtíţná, ale má vynikající vlastnosti a dostatečnou expanzi, pevnost a velice hladké odlitky.
4.5.4 Spájecí hmota
Pro spájení dílců fixních protéz se pouţívají spájecí hmoty, které dílce udrţí v poloze, ve které byly
zafixovány. Kdyţ se pouţije normální formovací hmota, expanze
můţe způsobit vzájemnou polohu spojovaných dílců. Proto spájecí
hmota nemá dostatečnou tepelnou expanzi.
Je to hrubozrnná formovací hmota s křemenným ostřivem,
která má malou celkovou expanzi, má vyšší prodyšnost (dojde tak
Obr. 156 – Bloček ze spájecích hmot
rychleji k prohřátí před pájením). Pro přesnost pájení je důleţité
rovnoměrné prohřátí bločku (obr. 156), nejlépe v elektrické peci. Spájecí hmota DEGUVEST L má expanzi jen
1,2 % při zahřátí na 700°C.
48
4.6 Izolační prostředky
Jsou to prostředky, které zabrání spojení nebo vzájemnému ovlivnění dvou látek, které se v průběhu
výroby protéz dostanou spojením do styku, proto se musí provést izolace.
Mezi tyto materiály se řadí:












studená voda
vodní či lihový roztok mýdla
vodní sklo
alginátový roztok IZODENT
talek
cínová fólie
silikonový lak
izolační prostředek ISOLIT
separační roztok – distanční lak
celofán
platinová fólie
odmašťovací roztok FIXACRYL a WAXIT
Izolací se zabrání:




vnikání vodní páry do pryskyřice
unikání monomeru
spojení modelovacího vosku s pracovním modelem při modelování
nerovnému povrchu
Izolační prostředky izolují nejlépe v silné vrstvě, ale pro přesnost v reprodukci povrchu izolovaného
objektu nejsou vhodné, proto je lepší, pokud se izoluje v nejtenčí vrstvě.
4.6.1 Způsoby izolace
1. Izolace sádrových otisků – zhotovení situačního modelu ze sádry je uţ
spíše historickým pracovním výkonem. Pouţívá se ponoření sádrového
otisku do nádoby se studenou vodou (ne pod proudem z kohoutku, zničil
by se reliéf otisku). Existovaly i jiné izolační prostředky: vodní či lihový
roztok mýdla, vodní sklo, alginátové roztoky (obr. 157) nebo talek (obr.
158).
Další otiskovací hmoty nepotřebují izolaci před zhotovením.
Při přípravě dvoudílných sádrových forem k výrobě pryskyřičných fixních nebo
snímatelných protéz je důleţité zabránit spojení obou dílů formy, izoluje se
ponořením ztuhlé formy v prvním díle do studené vody nebo nátěrem vodního
skla nebo vetření vrstvy mastku do povrchů sádry. Alginátové roztoky
nejsou vhodné.
Obr. 158 – Talek
49
2. Izolace vlastní sádrové formy před lisováním pryskyřičného těsta
Tři zásady pro izolaci:



brání pronikání vodní páry a vlhkosti z formy do pryskyřičného těsta
zabraňuje úniku volného monomeru z pryskyřičného těsta do formy
zajišťuje hladký povrch – snadné sejmutí protézy z formy po polymeraci
Podle teorie jsou vhodné na izolaci cínové fólie (obr. 159), ale pro praxi nejsou vhodné, neboť se
obtíţně adaptují na protézní loţe, proto uţ se nepouţívají. V současné
době se pouţívají jen na patrovou klenbu – odlehčení patrového švu.
V současné době se nejvíce uţívá alginátový roztok. To je vodní roztok
alkalického alginátu s přísadou dezinfekčního prostředku. Po nanesení
roztoku na sádrový povrch vznikne tenká dobře izolující vrstva alginátu
vápenatého. Sádrový povrch musí být čistý a zbaven mastnot
od modelovacích materiálů. Nanáší se na
Obr. 159 – Cínová fólie
suchou a vlaţnou formu. Na studeném povrchu
se izolační prostředek drţí hůře. Izolační prostředek lze natřít podruhé, na
suchou izolační vrstvu, po důkladném ztuhnutí prvního nátěru.
Český preparát alginátového roztoku je IZODENT (obr. 160).
Při pouţití jakéhokoliv prostředku natíraného štětcem se musí chránit
spodní plochy zubů. Pokud jsou omylem potřeny, musejí se ihned
IZODENT
vyčistit, po polymeraci by mohly vypadávat zuby z protéz. Po natření
se postaví obě poloviny kyvety na bok, aby vytekl přebytek izolačního prostředku. Izolované kyvety se
hned zpracují – povrchní vrstva alginátu je hygroskopická, po zvlhnutí ztrácí izolační účinek.
Rychlost tuhnutí alginátového roztoku (reakce se sádrou) je vhodnými přísadami zpomalena, proto
roztoky lze dobře roztírat. Před izolací se musí dát alginátový roztok do zvláštní nádoby na
roztírání, zbytek se pak nevrací zpět do láhve, neboť kdyby byla v roztoku třeba jen malá částečka
sádry, celá láhev by ztuhla.
3. Při výrobě snímatelných protéz se ve formě izolací zajišťuje lepší
reprodukce povrchu budoucí protézy okolo zubů a pro snazší
očištění po polymeraci lze pouţít nanesení silikonové vrstvičky
– silikonový lak – na voskový model. Nanášejí se většinou na
krčkové partie okolo zubů před zhotovení formy. Na povrch Obr. 161 – Silikonový lak DENTAFLEX LAK
silikonového laku se sype vhodné ostřivo, tím se zlepšuje spojení
se sádrou v kyvetě. Nesmí se nanášet na okluzní plošky zubů, aby se zub při lisování nezměnil,
například do jiné polohy. Po polymeraci se silikonový proužek snadno odloupne,
a pak se vše trochu upraví brouskem, doleští se protéza. To jsou preparáty, které
patří do silikonové otiskovací skupiny. Smíchá se silikonová hmota
s katalyzátorem, vzniká jemná kaše a po ztuhnutí vznikne pruţná hmota, dobře
přilne k povrchu voskového modelu a odpuzuje vodu.
Český preparát silikonového laku je DENTAFLEX LAK (obr. 161).
4. Před zhotovením voskových modelů fixních náhrad je třeba izolovat
pracovní situační model – izolační vrstva zabrání přilepení většinou za tepla
nanášeného vosku na pracovní model a lze sejmout z modelu hotový voskový
model bez poškození. Musí to být velice tenká vrstva – tenčí neţ vrstva
z alginátového roztoku. Preparátem je ISOLIT (obr. 162), který dobře izoluje licí
50
Obr. 162 – Izolační
prostředek ISOLIT
a modelovací materiály proti sádře, plastickým hmotám, kovům a jejich slitinám. Místo ISOLITu
lze pouţít saponát. Izolace mastnými oleji se nesmí pouţívat, protoţe by se voskový model špatně
odmastil před zatmelením.
5. Při zhotovování pryskyřičných plášťových korunek volnou modelací je třeba izolovat sádrový
pracovní model – je třeba izolovat model, aby se mohla ztuhlá
pryskyřičná korunka z hydropneumatického polymerátoru sejmout
z modelu. Můţe se pouţít buď cínová fólie na tvorbu čepičky na pahýl,
nebo separační roztok – distanční lak (obr. 163).
Nanáší se na vysušený pahýl štětečkem. Také je moţné pouţít k izolaci
sousedních zubů při modelaci keramických korunek před odsáváním
vodu z keramické masy. Lahvičku je nutné dobře zavírat.
Obr. 163 – Separační roztok –
6. Před adaptací šelakových destiček nebo skusových šablon je třeba
zabránit přilepení modelu. Stačí, aby studená voda důkladně prosákla
do pracovního modelu (ponořit do nádoby).
distanční lak
7. Vytvoří se individuální lţíce ze samopolymerujících pryskyřic
(DURACROL), pracovní model se musí izolovat alginátovým roztokem.
8. Při lisování pryskyřice do první formy se izoluje listem celofánu
(obr. 164) oproti druhému dílu formy, aby bylo moţné opět rozevřít formu,
a zabránit tak přilepení k druhému dílu formy.
9. K izolaci modelu preparovaného zubu při výrobě keramické plášťové
korunky se pouţívá platinová fólie (obr. 165) o tloušťce 0,15 mm. To je
nosič keramické masy při pálení.
Obr. 164 – Celofán
Obr. 165 – Platinová fólie
10. Pro odmaštění voskového modelu před zatmelením formovacími
hmotami je třeba český preparát FIXACRYL (obr. 166) a zahraniční
preparát WAXIT – Ögussa.
Obr. 166 – Odmašťovací
prostředek FIXACRYL
51
4.7 Brusné a lešticí prostředky, nástroje
Brusné a leštící prostředky se pouţívají k povrchové úpravě zhotovených protéz.
 Brusné prostředky se pouţívají k definitivní úpravě detailů tvaru
protézy (obr. 167), které nebylo moţné provést při modelaci. Provádí
se nejen zevní úpravy, ale i vnitřní povrchové úpravy, aby se
mohla adaptovat protéza na model a začlenit do ţvýkacího ústrojí.
 Lešticí prostředky se pouţívají k vyhlazování zevní plochy protéz.
Na dobře vyleštěné protézy a fisury se méně ukládají měkké povlaky
a zubní kameny, dají se lépe čistit – hygiena ústní dutiny, také se
zlepšuje estetický vzhled.
Obr. 167 – Diamantový brousek
na fazety můstku
Broušením a leštěním se zlepšují vlastnosti a mění se stav protéz – stoupá
kvalita (povrch je hutnější a méně náchylný k opotřebování).
Kromě závěrečné úpravy povrchu hotových protéz se
pouţívá broušení jako úprava individuálních otiskovacích
Obr. 168 – Diamantový
lţiček (obr. 168), bází skusových šablon, umělých zubů,
brousek na individuální lţíci
drátů a mnoha dalších.
Broušení je spojeno s velkým úbytkem hmoty – jsou
potřeba prostředky velmi tvrdé, a to kovové brousky s ostrými hranami (obr. 169),
nekovové brousky do ostrých hran štěpitelné.
Obr. 169 – Frézování
tvrdokovovou frézou
Začíná se broušením hrubšími brusnými prostředky a nástroji a končí se
nejjemnějšími. Na závěr se leští jemnými lešticími prostředky.
V laboratoři se nacházejí brusné prostředky:




frézy
tvrdokovové frézy
vrtáčky
brousky
V laboratoři se nacházejí lešticí prostředky:





pasty
prášky
rotující kartáče
kotouče z měkkých materiálů
gumové prostředky na leštění
4.7.1 Broušení a brusné prostředky
Broušení se uţívá k závěrečné úpravě tvaru protézy (obr. 170),
provádí se zevní i vnitřní povrchové úpravy. Brousí se proto, aby
nerovnosti protézy nedráţdily ústní sliznici pacienta.
52
Obr. 170 – Diamantový brousek na
protézu
Účinné částice brusných prostředků (abraziv) musí mít nepravidelný tvar
a ostré hrany (obr. 171), aby se mohl brousit hrubý povrch. Při broušení se
brusná zrna musejí snadno štěpit a vypadávat z brousků, aby se opět obnovila
účinnost broušení. Vše závisí na pevnosti pojiv, která stmelují brusná zrna. Pojiva
mohou být organická nebo anorganická.
Brusné prostředky musí být tvrdé a štěpitelné
(obr. 172) do ostrých hran a hrotů, kovové
brousky musí mít stále zformované hrany.
Nejvíce se pouţívají brusné prostředky diamantové, karbid křemíku,
karbid wolframu, někdy karbid boru, umělý nebo přírodní korund,
křemen a smirek. K pískování se uţívá křemenný písek a jemně drcený
korund.
Obr. 171 – Brusivo








Obr. 172 – Ubývání brusného
prostředku při broušení
Diamant – čistý krystalický uhlík a nejtvrdší přírodní produkt, je
sloţen z uhlíků, je špatný vodič tepla. Diamantová drť se
pouţívá na výrobu brousků pro ordinační účely. Kovový tvar brousku se drtí diamantu fixuje
galvanoplasticky.
Karbid křemíku (SiC, karborundum) – je nejtvrdší a umělý brusný prostředek. Má stejnou
krystalickou mříţku jako diamant. Má tepelnou vodivost při štěpení, odolnost proti změnám teploty,
vysoký bod tání a chemickou odolnost.
V továrně jsou vyráběny dva typy SiC – šedý a zelený. Vyrábí se z křemičitého písku (SiO2). Ţhaví
se v peci a po vytavení se blok SiC drtí, mele, prosívá na sítu. Pro výrobu brousku se SiC mísí
s pojivem a přísadami, lisuje se do tvarů brousků (různé mnoţství tvarů).
Karbid wolframu (W2C) – je nejjemnější prášek, mísí se s práškovým kobaltem. Při zahřátí na
1600°C je směs plastická a lisuje se do tvaru vrtáčků nebo fréz. Hrubozrnné karbidy wolframu se
mohou pouţívat jako brusné práškové prostředky.
Karbid boru (B4C) – je velmi tvrdý brusný prostředek z lesklých černých krystalů. Ve stomatologii
se pouţívá velmi málo. Jsou z něj vyrobeny karborundové brousky.
Umělý nebo přírodní korund (obr. 173) (obsahující Al2O3 – oxid
hlinitý) – nejvíce se pouţívá umělý korund, ve světě se hodně tvrdý
přírodní korund málo vyskytuje. Umělý korund je krystalická látka,
kromě Al2O3 ještě obsahuje Ti, Si a Fe. Brusná zrna se získávají
drcením. Mají nepravidelné tvary, vytvářejí se z nich ostré pracovní
břity. U nás se vyrábějí tři druhy korundových brusiv – bílý korund
(99 % Al2O3), druhý růţový korund (98 % Al2O3) a třetí hnědý (96 %
Obr. 173 – Korund
Al2O3). Nejtvrdší jsou růţové brousky. Brousky jsou stmelovány
vhodným pojivem.
Křemen (SiO2) – má zrna s hladkým povrchem, ale s ostrými hranami, které se štěpením stále
obnovují. Pouţívá se k výrobě brusných terčíků a pásků.
Smirek – směs 65 % oxid hlinitého s křemenem a silikáty.
Nejkvalitnější se těţí v Řecku. Pouţívá se na výrobu brusných
terčíků nebo pásků, na které je nalepen.
K pískování (otryskávání) hotových výrobků se pouţívá několik
druhů prostředků. Křemenný písek (obr. 174) nebo jemně
drcený korund slouţí k odstranění formovací hmoty a vrstvy
oxidů z odlitků. K jemnému opískování před leštěním se pouţívá
perličkové natronové sklo. Otryskat lze ale i sádru z povrchu
Obr. 174 – Křemenný písek
pryskyřičných protéz perličkového organického materiálu.
53
4.7.2 Leštění a lešticí prostředky
Leštění znamená v protetice vytvoření hladké, zrcadlově lesklé povrchové
plochy (obr. 175) umělé zubní náhrady. Nemůţe se pouţít ţádné leštidlo, ţádný
lesklý povlak na povrch.
Obr. 175 – Lešticí prostředky a
nástroje
Lešticí prostředky jsou velmi jemně mleté
nebo amorfní prášky, které se pomocí
leštících nástrojů (obr. 176) (většinou
rotačních) roztírají na povrchu kovových
i pryskyřičných protéz.
Obr. 176 – Leštění
Pouţívají se tyto lešticí prostředky:



pemza
plavená křída
kovové oxidy (oxid ţelezitý a oxid chromitý)

Pemza – ztuhlá láva (obr. 177), je tvrdá jako brusný prostředek.
Je to směs z Al2O3, SiO2 a oxidu ţeleza, vápníku, hořčíku aj.
Dodává se jako velmi jemný prášek, smísí se s vodou při leštění.
Pasta se roztírá kartáčem po povrchu pryskyřičných protéz,
připomíná to postup přibliţně mezi broušením a závěrečným
leštěním do vysokého lesku.
Obr. 177 – Ztuhlá láva u sopky
Plavená křída – z vápníkových skořápek mořských ţivočichů, je
sloţena z CaCO3. Mísí se s vodou a uţívá se k závěrečnému vyleštění do vysokého lesku
pryskyřičných protéz.
Oxid ţelezitý (Fe2O3) – je amorfní hnědočervený prášek, vypadá
jako plavená křída. Čím je barva tmavší, tím je tvrdší. Mísí se
s pojivem (vosk nebo lůj), je upraven jako tuhá pasta (obr. 178),
která se při leštění nanáší na rotující kotouč, roztírá se na povrch
leštěné kovové protézy. Uţívá se pro leštění korunek a můstků ze
zlatých slitin.
Oxid chromitý (Cr2O3) – je amorfní prášek zelené barvy, je
upravený do tuhé pasty podobně jako oxid ţelezitý. Pouţívá se
Obr. 178 – Leštící pasta na kovové
k leštění vysokotavitelných slitin obecných kovů (chromkobaltové
protézy
slitiny), slitin stříbra a paládia.



Prostředky na leštění pryskyřic jsou většinou práškové (obr. 179)
a před pouţitím se mísí s vodou, zabraňuje se tak prášení a chladí se leštěný
povrch.
Obr. 179 – Pemza
Prostředky na leštění kovových slitin jsou tuhé voskové pasty ve
tvaru silných válečků nebo jsou v plněných nádobách. Po vyleštění se musí
smýt vodou, či tekutým roztokem. Moderněji se
čistí párou, parními přístroji.
Při úpravě povrchu kovu se příprava před leštěním obvykle provádí
gumovými nástroji (obr. 180). Tlak na povrchu musí být minimální, neboť při
vysokém tlaku se zvyšuje teplo, špatně se pak leští do lesku.
54
Obr. 180 – Gumování kovové
konstrukce
Zvláštní způsob u frézování (obr. 181) – je to přesná brusná a leštící
technika. Připravuje se u voskového modelu fixních protéz i po odlití hotových
protéz. Je vhodná pro zakotvení snímatelných náhrad pomocí zásuvných spojů.
Uţívají se nástroje jako tvrdokovové frézy s dvěma nebo třemi břity pro
frézování voskového modelu a tvrdokovové frézy s velkým počtem jemných
břitů pro frézování kovových odlitků. Leští se frézou s pokrytým voskem na
břitech. Frézování se provádí na speciálním paralelometru a vyţaduje maximální
přesnost.
Obr. 181 – Frézování na
paralelometru
Povrchovou úpravou kovových slitin je také
otryskávání křemičitým pískem (obr. 182) u slitin
obecných kovů nebo perlami z plastických hmot u zlatých slitin. Lze leštit
i elektrolytickou leštičkou s tekutinou elektrolytu, ale poté se vše musí ještě
mechanicky přeleštit.
Při leštění s pryskyřičnou protézou se musí dávat pozor, protože asi při 70°C
Obr. 182 – Pískování
začínají pryskyřice měknout. Musí se myslet i na tlak při leštění. Při teplotě se
pryskyřice stane mazlavá a po vychladnutí „zmrzne“, vzniká „prasklina“ na povrchu pryskyřičných protéz.
Hlavně se musí dbát opatrnosti u samopolymerujících pryskyřic.
4.7.3 Preparační, brusné a lešticí nástroje





Kovové vrtáčky (obr. 183) – ordinační nástroje k preparaci zubní tkáně,
v laboratoři se pouţívají k opracování jemných detailů kovových
konstrukcí, k odstraňování drobných odlitků vzduchových bublinek,
zbytků formovacích hmot z nepřístupných míst. Také se uţívají
k zdrsnění retenčních ploch pro pryskyřici. Mají různé tvary – kónické,
kulaté. V ordinaci se pouţívají různé tvary – kulaté, obráceně kónické,
fisurové. Starší výrobky jsou z tvrdé oceli a v současné době je máme
z wolframkarbidové oceli, jsou tvrdší, ale křehčí. Vyţadují vyšší rychlost
otáček – 12 000 otáček za minutu.
Kovové frézy z oceli (obr. 184) – vhodné k opracování nekovových
materiálů, jsou vyrobeny v různých tvarech – kulaté, oválné, hruškovité,
kotoučovité. Pouţívají se v laboratoři i v ordinaci, jsou to zastaralé
výrobky.
Tvrdokovové a wolframkarbidové frézy (obr. 185) – vhodné
k opracování odlitků a frézování v laboratoři. Mají různé
tvary – hruškovité, kulaté, válečkovité, se špičatým nebo
zaobleným koncem. Odstraní zbytky formovací hmoty,
oxidy, vybrousí do poţadovaného tvaru i vyhladí. Také
jsou vhodné k opracování plastických hmot a šelakových
bazálních destiček.
Diamantové brousky (obr. 186) – většinou
vhodné pro ordinace k preparaci zubní tkáně.
V laboratoři pouţíváme brousky k jemnému
opracování fazet, keramických korunek. Mají
různé tvary.
Výměnné brousky (obr. 187) – nejvíce se
pouţívají v laboratoři, jsou vyráběny ve tvaru
55
Obr. 183 – Kovové vrtáčky
Obr. 184 – Kovové frézy z
oceli
Obr. 185 – Tvrdokovové a wolframkarbidové frézy
Obr. 186 – Diamantové brousky

kotoučku různého rozměru a různé tloušťky. Nasadí se na mandrel upevněným šroubem.
Laboratorní brousky bývají tmavší a tvrdší. Všechny brousky při
broušení práší.
Brousky natmelené na stopce, tzv. montované (obr. 188) –
většinou různého tvaru s jemnozrnným brusivem a pouţívají se
k jemnému obrušování v laboratoři nebo v ordinaci.
Výměnné a natmelené brousky se vyrábějí spojením zrna a pojiva
s přísadou do příslušných forem vypálením.

Brusné terčíky – pouţívají se v ordinaci k separaci
aproximálních ploch zubů a v laboratoři k opracování hladkých
ploch protéz. Jsou z drcených korundů, karborundu, smirku nebo
křemene.
Existují různé tvary brusných nástrojů:



Obr. 187 – Výměnné brousky
Obr. 188 – Brousky natmelené na
stopce
 Ocelové disky (HORICO) (obr. 189) – rotující disk
z tenkého pruţného ocelového plechu s natmeleným brusivem na
jedné nebo na obou stranách, je nebezpečný – můţe dojít k uříznutí
prstu!
Obr. 189 – Ocelové disky
 Disky z tvrzeného kaučuku – vulkarbodisky – řezný
nástroj, brusivo je do nich zavulkanizováno. Praskají při páčení – pozor na oči, hrozí poranění!
 Papírové terčíky s nalepenou vrstvou brusiva (různé typy
– od hrubého k jemnějšímu). Hrubé se pouţívají k obrušování
a jemnější k přechodu na leštění.
Gumové a leštící nástroje (obr. 190) – slouţí k úpravě povrchu
kovových protéz před leštěním (tzv. gumování). Nepouţívají se na
pryskyřice. Vyrábí se ze směsi gumy s jemným brusivem. Tvary
(kalíšky, čočky, kotouče různých velikostí) mají různé barvy. Měkčí
bývají bílé, tvrdší modré a nejtvrdší červené.
Obr. 190 – Sada gumových
Lešticí nástroje – pouţívají se k leštění protéz. K leštění jsou
nástrojů
potřeba leštící prostředky, aby se roztíraly na povrchu protéz a vznikl
tak lesk. Upevňují se na hřídel elektrické leštičky –
plstěné kotouče a kuţele, nejrůznější kartáče (obr.
191) lišící se velikostí a pouţitými štětinami,
koţené či bavlněné kotouče.
Silikonové lešticí nástroje (obr. 192) – pouţívají
se k předleštění kovových, ale i pryskyřičných
Obr. 191 – Kartáče z kozích chlupů
materiálů. Jsou ve tvaru válečků, kotoučků
a špiček.
Obr. 192 – Silikonové leštící nástroje
Všechny nástroje jsou velmi přesné, rovné a vycentrované, aby se při
vyšším počtu otáček nezkřivily. Musí se pracovat s malým tlakem, a velkou
rychlostí. Kdyţ je brousek při broušení horký, je tlak příliš silný. Broušení za
mokra sniţuje teplotu a sniţuje prášení, ale ucpává póry, nemá tak velký účinek
při broušení. Při opracovávání pryskyřičných protéz je lepší frézovat neţ
brousit.
56
Při kaţdém broušení a leštění se musí chránit dýchací cesty, je nutné pouţít odsávání a pouţívat
pomůcky k ochraně dýchacích cest. Nejvíce je třeba být na pozoru při leštění pemzou (obsahuje SiO 2)
a při pouţívání křemičitých brusiv při pískování.
57
5 Pomůcky a materiály nezařazené do skupin
V předchozích kapitolách jsou popsány materiály pomocné. Následující pomůcky a materiály však nepatří
k pomocným materiálům, nepatří ani k materiálům hlavním, které budou popsány dále.
Mezi tyto materiály se řadí:





zinkoxidfosfátové cementy
karboxylátové cementy
dvousloţkové kompozitní cementy
moldina
attachmenty
1. Zinkoxidfosfátové cementy jsou nejvíce uţívané materiály v ordinaci
pro fixaci fixních náhrad. V laboratoři se pouţívají ke slepení
prasklých modelů nebo k přilepení vodicích čepů do dentální části
modelu po PIN systému. Smíchají se s tekutinou a práškem a tuhnou
do velmi odolného materiálu s vysokou pevností.
Prášek má sloţení 90 % ZnO a 10 % MgO, tekutina je vodným
roztokem kyseliny fosforečné (H3PO4) se zinečnatými a hliníkovými
ionty. Preparátem je ADHESOR (obr. 193) od firmy Dental.
Obr. 193 – Zinkoxidfosfátový cement
ADHESOR
2. Karboxylátové cementy se uţívají podobně jako ADHESOR. Prášek
se skládá z ZnO, MgO a dalších kovových oxidů. Tekutina je kyselina
polyakrylová. Po ztuhnutí má menší pevnost, ale lepší lepivost neţ
zinkoxidfosfátový cement. Preparátem je ADHESOR CARBOFINE
(obr. 194).
3. Dvousloţkové kompozitní cementy se pouţívají ke slepení
kovových dílců. Preparátem je například NIMETIC – CEM (obr. 195)
od firmy Espe.
Obr. 194 – Karboxylátový cement
ADHESOR CARBOFINE
4. Moldina je tvárlivý tmel z bílé hlinky smíšené s glycerinem
a s přísadami ke zlepšení plasticity. Pouţívá se dočasně k fixaci
modelů při montáţi do artikulátoru.
5. Attachmenty jsou důleţité pomůcky pro kotvení částečných
snímatelných protéz. Attachmenty se nemohou ručně modelovat
v laboratoři. Jsou kompletně vyrobeny v továrně. Jsou buď kovové,
Obr. 195 – Dvousloţkový kompozitní
cement
nebo plastové, jsou spalitelné beze zbytku.
Existují dva typy – matrice (obr. 196) a patrice (obr. 197). Matrice je
jako důlek, do ní zapadá patrice. Patrice je jako výčnělek. Výsledkem je scvaknutí matrice a patrice
(retence).
Obr. 196 – Matrice
Obr. 197 – Patrice
58
Kompletní zásuvné spoje jsou z kovových slitin (od zlatých aţ po
vysokotavitelné slitiny obecných kovů). Známý typ
zásuvných spojů je CEKA (obr. 198) s rigidní matricí
a pruţnou patricí. Spájí se do fixních konstrukcí, do
které se patrice pro moţnost výměny zašroubuje.
Obr. 199 – Nasazování
zásuvného spoje do voskového
modelu v paralelometru
Jiné typy attachmentů – rigidní patrice – jsou Obr. 198 – Attachment typu
dodávány jako přesně tvarované modely, připojí se
CEKA
k voskovému modelu (obr. 199) fixní konstrukce před
odléváním. Matrice je z pruţného plastu a dává se do snímatelných náhrad.
Různé výrobky attachmentů se většinou dováţejí ze zahraničí.
59
6 Hlavní materiály
Popsané materiály v předchozích kapitolách jsou pomocné materiály slouţící pouze ke zhotovení všech
typů náhrad v protetické stomatologii, nejsou určeny do úst.
Fixní a snímatelné náhrady zubů se bez pomocných materiálů nedají zhotovit. Výsledné protézy jiţ
neobsahují pomocné materiály, pouze hlavní materiály. Hlavní materiály nejsou stejné jako pomocné
materiály.
Mezi hlavní materiály patří:



plastické hmoty
keramické hmoty
kovy a jejich slitiny
Nejvíce se uţívají plastické hmoty (nepřesný název jsou pryskyřice
a plasty) a kovové slitiny. Méně uţívaným materiálem jsou keramické
hmoty (nepřesný název je porcelán).






Fixní náhrady (obr. 200) se konstruují ze všech tří materiálů
Obr. 200 – Fixní náhrada
(plastických hmot, keramických hmot, kovů a jejich
slitin).
Snímatelné náhrady (obr. 201) se konstruují z kovových
slitin a plastických hmot.
Částečné snímatelné protézy se vyrábí z kovových slitin a plastických hmot.
Celkové snímatelné protézy jsou z plastických hmot a výjimečně z kombinace kovové slitiny
a plastických hmot.
Umělé zuby se uţívají z plastických hmot.
Provizorní protézy fixní a snímatelné jsou vyrobeny z plastických
hmot, jsou někdy navíc opatřeny drátěnými sponami.
Obr. 201 – Částečná snímatelná
náhrada
60
6.1 Plastické hmoty (plasty)
Plastické hmoty jsou hlavní protetický materiál. Z plastických hmot se mohou vyrobit fixní i snímatelné
náhrady.
Ve fixní protetice se z plastických hmot zhotovují:



plášťové korunky na frontální zuby
fasety do korunek i mezičlenů
provizorní ochranné a imediátní korunky, můstky
Ve snímatelné protetice se z plastických hmot zhotovují:


těla a báze částečných snímatelných protéz
těla a báze celých totálních protéz
Plastické hmoty jsou také pomocný materiál, ze kterého se zhotovují
individuální otiskovací lţíce (obr. 202).
Obr. 202 – Individuální lţíce
V současné době se uţívají nesprávné názvy – pryskyřice, umělé pryskyřice, plastické hmoty. Správný
název je plasty (plastová korunka, plastová protéza). Termíny pryskyřice, umělé pryskyřice, plastické hmoty se
však pouţívají tradičně (dlouhodobě – uţ asi 50 let), proto se mohou pouţívat i nadále.
Plastické hmoty jsou velmi cenný materiál, protoţe plasty nejlépe splňují celý soubor poţadavků na
protézní materiál.
Poţadavky na protézní materiál:






zdravotní nezávadnost
dostatečná přesnost
objemová stálost
dostatečná pevnost v lomu
vkusný a nenápadný vzhled
jednoduchost zhotovení
Všechny plastické hmoty vznikají třemi základními procesy: polyadicí, polykondenzací a polymerací
(názvy výrobků – polyadukty, polykondenzáty, polymerizáty).
1. Polyadice – slučováním nízkomolekulárních látek a katalyzátorů vzniká makromolekulární hmota bez
vzniku vedlejšího produktu. Reakční skupiny se při polyadici pouze přemisťují a výsledný produkt má
stejné chemické sloţení jako směs výchozích látek.
2. Polykondenzace – slučováním různých nízkomolekulárních sloučenin, kromě makromolekulární látky,
vznikají nízkomolekulární vedlejší produkty – H2O HCl, čpavek nebo alkohol. Polykondenzát má jinou
strukturu a sloţení neţ výchozí látky.
3. Polymerace – je chemický proces molekul výchozích látek (monomer), spojují se bez vzniku
vedlejšího produktu, vznikají tak polymerizátory. Vzniklý polymer má stejné sloţení jako výchozí
monomer, liší se jen ve skupenství a fyzikálních vlastnostech.
61
Podle struktury a chování za tepla se mohou plastické hmoty dělit na dvě základní skupiny:


Termoplasty – jsou reverzibilní plastické hmoty, při zahřívání se jejich chemické sloţení nemění,
pouze měknou. V plastickém stavu se dají tlakem tvarovat, stříkat, svařovat či ohýbat, po ochlazení
ztuhnou.
Duroplasty (termosety) – na rozdíl od termoplastů zde vzniká tepelně stabilní chemická vazba
mezi makromolekulárními řetězci – síťováním se zvýší pevnost a tvrdost, klesá rozpustnost plastů.
Jejich hlavní předností je především trvalá pevnost a stálost tvaru při vyšších teplotách.
6.1.1 Polymerní plastické hmoty
V protetické stomatologii se z polymerních plastických hmot pouţívají pouze akrylové polymery –
polymerní metylmetakryláty.
Polymerní plastické hmoty mají:






snadnou zpracovatelnost
dobré mechanické vlastnosti (pevnost, elasticita)
nerozpustnost ve vodě
odolnost proti bobtnání
vlastnost, ţe je lze obarvit
snadnou opracovatelnost a opravitelnost
Schopnost polymerovat dává sloučeninám vinylová dvojná vazba CH2 = CH-. Polymeraci předchází
vytvoření aktivního centra rozevřením uvedené dvojné vazby, k aktivnímu centru se řadí další molekuly,
narůstá řetězec makromolekuly. Do aktivního stavu se molekula přivede dodáním energie (zářením
ultrafialovým světlem, zahřátím, chemickými iniciátory).
Polymerační reakce, při které se z jednoduchých molekul monomeru vytvářejí dlouhé řetězce
polymeru, by měla končit vyčerpáním monomeru. Vţdy ale po reakci zbývá mezi molekulami minimální
mnoţství volného monomeru – říká se mu zbytkový monomer.
K zábraně samovolné polymerace monomeru se pouţívají látky, které ji brzdí nebo zastavují. Účinné
zpomalovače (inhibitory) jsou fenoly, étery fenolů a další látky.
V současné době nejsou řetězce polymeru tvořeny molekulami jednoho monomeru. Ke komplexnímu
zajištění poţadovaných vlastností polymerizátu lze pouţít polymer se dvěma i více monomery. Tento proces
výroby se nazývá směsná polymerace (kopolymerace), vzniklý produkt je kopolymer.
6.1.1.1 Metylmetakrylát
Ve stomatologii má hlavní význam polymerní metylmetakrylát, který vyniká všemi vlastnostmi.
Kladné vlastnosti metylmetakrylátu:





snadné laboratorní zpracování
vyhovující vlastnosti mechanické (při správné indikaci protézy či pomůcky)
dokonalá stálost ve vlhkém prostředí dutiny ústní
nebobtná
snadno se při výrobě obarvuje
62

lehce se opracovává a opravuje
Základem metylmetakrylových plastických hmot (zkratka MMA) je metylmetakrylát neboli
metakrylan. Monomer je charakteristicky páchnoucí bezbarvá kapalina, vroucí při 100,3°C, mísící se
snadno s alkoholem, éterem nebo acetonem, ve vodě se nerozpouští dobře. Při práci je třeba opatrnosti,
při nadýchání má omamné účinky a při velkých dávkách je toxický.
Při polymeraci s účinkem tepla, ultrafialového světla, chemickým iniciátorem přechází
metylmetakrylát z tekutého monomeru do čirého, bezbarvého a tvrdého polymeru. Ve skutečnosti se
vyskytují dvě skupenství – tekutý monomer a práškový polymer. Lze připravit těsto, které se snadno formuje do
tvaru zubní protézy.
U rychlepolymerující pryskyřice obsahuje tekutina monomerní metylmetakrylát, dymetil – p – toluidin
a stabilizátor, prášek je perličkový polymer s nadbytkem dibenzoylperoxidu, který je obsaţen buď v hmotě,
nebo se tam přidává. U teplem polymerující pryskyřice je tekutina bez dimetyl – p – toluidinu.
Výroba a zpracování:
K přípravě pryskyřičného těla je třeba získat polymerní metylmetakrylát v práškovité formě.
Metakrylovou dentální plastickou hmotu uvedla na trh nejdříve německá firma v roce 1936 pod názvem
PALADON a PALAPONT. V současné době se uţ vyrábí hodně druhů plastických hmot, které mají téměř
stejné zpracování a velmi podobné vlastnosti. České preparáty plastických
hmot jsou SUPERACRYL (báze snímacích náhrad), SUPERPONT (korunky
a mezičleny můstků). Dále sem patří i samopolymerující neboli rychletuhnoucí
plastické hmoty DURACRYL (opravy snímacích náhrad) a DURACROL
(obr. 203) (pro individuální lţíce).
Nejobvyklejší formou SUPERACRYLU je balení v mnoţství 100 g nebo
500 g práškového polymeru a poloviční mnoţství minometní tekutiny. Tekutina
je čistý metakrylan metylnatý, který obsahuje inhibitor v mnoţství 0,01 %,
Obr. 203 – Plastická hmota
zabraňuje samotuhnutí. Prášek je čistý polymerní metylmetakrylát ve tvaru
DURACROL
kuliček o průměru 0,005 – 0,15 mm. To je perlový polymer, který je jemnější,
hodí se pro korunky, mezičleny a fazety. Liší se barevnými odstíny. Barvení polymeru na růţové, bílé, ţluté,
a šedé odstíny se provádí anorganickými pigmenty dlouhodobým promícháváním v kulových mlýnech, kdy se
stejnoměrně promíchají.
Polymetylmetakrylát je termoplast, bobtná a rozpouští se v různých organických tekutinách, i ve vlastním
monomeru. Při polymeraci se smršťuje asi o 25 %, zaleţí na mnoţství monomeru. Kdyţ je více monomeru,
více se bude smršťovat. Polymerace je vţdy výsledek vývinu tepla (exotermická reakce).
Správný poměr monomeru a polymeru je 1:3 – 1:4, kontrakce se tak zmenšuje aţ o 7 %.
Po smíchání polymerního prášku s monomerní tekutinou se část polymeru rozpustí v monomeru,
vzniká tak viskózní těsto a dochází k polymeraci. U teplem polymerujících pryskyřic je nutný přívod
tepla, aby došlo k tuhnutí, rychletuhnoucí pryskyřice tuhnou při laboratorní teplotě.
Při výrobě protéz se polymerace provádí při atmosférickém tlaku a kyveta se ve vodní lázni zahřívá na
70°C, nastává pomalejší reakce a výrobek je kvalitnější. Pokud bod varu překročí více neţ 100,3°C, bod
varu monomeru, reakce je rychlejší a zhoršuje se kvalita pryskyřic, vzniká porézní hmota. V případě, ţe
je třeba urychlit polymeraci, menší nebezpečí pro kvalitu pryskyřic bude znamenat pouţití zvýšeného tlaku
vzduchu.
Existuje i moderní způsob polymerace, v hydropneumatických polymerátorech se zvýšením teploty
urychlí polymerace na 10 minut, nevznikne tak porézní hmota.
63
Obsah zbytkového monomeru při tepelné polymeraci bývá okolo
1,5 %.
Při samovolné polymeraci nehrozí nebezpečí, ale zbytkový
monomer je aţ 10 %, dá se dopolymerovat, např. při 40°C
v hydropneumatickém hrnci (obr. 204) se obsah zbytkového monomeru
sníţí na 1 – 2 %.
Obr. 204 – Hydropneumatický hrnec
Vlastnosti
Mechanické vlastnosti polymetylmetakrylátu závisejí na způsobu
polymerace a u samopolymerujících pryskyřic jsou vţdy horší. Důvodem je zvýšený obsah zbytkového
monomeru. Kdyţ se provede správná polymerace, budou mít kvalitnější a lepší mechanické vlastnosti (tvrdost,
pevnost v tlaku, pevnost v ohybu a pevnost v rázu).
Objemové změny závisí na poměru monomeru a polymeru.
Teplem polymerované metylmetakryláty jsou barevně stabilnější neţ u rychletuhnoucích pryskyřic.
Většina se zbarvuje do ţluta.
Polymetylmetakryláty přijímají větší nebo menší mnoţství vody, naopak v suchém prostředí vysychají,
deformují se a mohou popraskat.
6.1.2 Základní způsoby zpracování plastických hmot
Existují dvě základní techniky pro zpracování:
1. termoplastický postup
2. chemoplastický postup
Termoplastický postup je zastaralý. Roztavené granule plastických hmot se vstřikují tlakem do vyhřáté
formy, pouţívají se hlavně v průmyslu. Mají špatnou kvalitu.
Chemoplastický postup se uţívá hlavně při zpracování ve stomatologii. Plastická hmota se polymeruje
v dutině formy.
Jsou čtyři způsoby uţití u chemoplastického postupu:
1. lisovací technika
2. vstřikovací technika
3. licí technika
4. volná modelace
Ad 1. – nejrozšířenější způsob. Těstovitá směs prášku a tekutiny se cpe do dutiny v otevřené kyvetě, a pak se
slisuje po sevření kyvety. Je to základní způsob pouţití akrylátu.
Ad 2. – vstřikování plastických hmot pod tlakem úzkým kanálkem do formy. Je to sloţitý postup, ale má menší
spotřebu. Je vhodný pro vinylakrylové kopolymery.
Ad 3. – objevila se v poslední době, uţívá se lití tekuté masy plastických hmot do formy. Lije se bez tlaku
a hlavním problémem je polymerační kontrakce, je vhodné pouţít polymeraci v hydropneumatickém
polymerátoru.
64
Ad 4. – je vhodná na zpracování korunek. Modeluje se přímo na modelu hustou pryskyřičnou hmotou do
poţadovaného tvaru a polymeruje se v hydropneumatickém polymerátoru. Má lepší vlastnost a homogenitu, je
méně porézní a lépe se adaptuje na okraje kovové konstrukce.
6.1.3 Chyby při zhotovování pryskyřičných protéz a jejich příčiny
Při zpracování polymetylmetakrylátu se můţe vyskytnout řada chyb, vznikají tak nepřesně zhotovené
protézy.







Špatná retence protézy po zhotovení.
Ztráta retence po krátké době.
Velké mnoţství dekubitů z nových protéz.
Pocity pálení – zánět sliznice pod protézou.
Zbarvení, zdrsnění i popraskání povrchu protézy.
Nápadné zvýšení skusu jednotlivých zubů nebo všech zubů.
Nápadná abraze umělých zubů.
Některé chyby nemusejí souviset s vadou materiálu a s jeho zpracováním, ale mohou být způsobeny
chybami při otiskování. Vznikají například deformované otisky, vadné rekonstrukce čelistních vztahů. Příčina
nadměrné abraze můţe být v parafunkcích. Také se můţe vyskytnout chyba způsobená špatným
technologickým postupem.
Přesný tvar protézy – naprostý souhlas slizniční plochy protézy s protézním loţem. Je důleţitý pro
funkční schopnost. Můţe se vyskytnout houpání protéz, četné otlaky a špatná retence. Protéza můţe vést
k resorpci kostěného podkladu, zhoršuje se tak retence protézy.
Hlavní příčiny obtíţí jsou v technologickém procesu:
1. Průběh polymerace – je důleţitý pro přesnost protézy. Při dlouhodobější polymeraci při niţší teplotě bude
protéza přesnější. Při rychlejší polymeraci můţe dojít k vnitřnímu pnutí. Po polymeraci se musí protéza
nechat chladnout ze 100°C na laboratorní teplotu.
2. Zabránění vnikání vody do formy při polymeraci – je to velmi významné pro přesnost protézy. Kdyţ se
pouţije dvojí izolace, cínová fólie na jedné i druhé straně proti alginátovému roztoku, vznikne tím konvexní
protaţení a tedy závaţná deformace. Podíl na deformaci má i forma ze dvou výrazně rozdílných druhů
sádry (pracovní model z denzitu ve spodním dílu formy a model z alabastrové sádry v horním dílu).
3. Způsob ochlazení – musí být pomalý. Rovnoměrné ochlazení celé hmoty protézy zabrání vnitřnímu pnutí.
Sádra a plastická hmota jsou špatní vodiči tepla, proto forma nemůţe chladnout rychle a rovnoměrně. Kdyţ
se dá forma po polymeraci do studené vody, ochladí se nejprve na kraji a aţ nakonec ve středu formy.
Proto se můţe po dekyvetaci zdeformovat střed protézy.
4. Deformace při závěrečném vypracování a vyleštění – příčina obtíţí je dvojí: zvýšený přívod tepla při
broušení a leštění vyvolaný tlakem rotujících nástrojů. Musí se dávat pozor na okraje protézy.
Rozměrová stálost protézy je významná pro přesnost protézy, na přesnost působí tyto vlivy:




mechanické zatíţení
změny prostředí a teplot
změny sloţení
vyschnutí
65
K výrobě pryskyřičných protéz by se měly pouţívat pouze zesíťované polymery, protoţe málo
bobtnají, méně přijímají vodu a protéza je přesnější. Polymery s lineárními řetězci bobtnají více, proto také
výrazně mění tvary.
Pevnost protézy:
Poţaduje se, aby byla pevná, nikoli nerozbitná. Prasknutí protézy je prvním indikátorem změny tvaru
protézního loţe. Protéza by měla být přiměřeně zesíťována, je křehká a mohla by prasknout uţ při
dekyvetování. Zesíťované polymerizáty praskají snáze při ochlazení.
Při rychlém ochlazení se také sniţuje trvalá pevnost protézy. Při pomalém ochladnutí kyvety při
laboratorní teplotě je pevnost 2,5x větší, při chladnutí ve vodním polymerátoru s poklesem teploty
o 5°C za hodinu dokonce 3x větší neţ při prudkém ochlazení ve studené vodě, která má 10°C.
Dále můţe dojít k poruchám reliéfu ţvýkací plochy protézy. Bývají to změny polohy jednotlivých zubů,
jejich skupin, nebo celé protézy ve smyslu zvýšení skusu. Důvodem je nesprávný tlak při lisování. Prevencí
proti tomu je zvýšená opatrnost při cpaní těsta a následuje lisování nadvakrát.
6.1.4 Biologické vlastnosti pryskyřičných protéz
Biologická nezávadnost u protézy je velmi důleţitá, ale těţko lze dodrţet tento poţadavek. Kaţdá
protéza zhoršuje biologické prostředí v ústní dutině kvůli zvýšenému výskytu mikroorganismů. Proto je nutná
zvýšená hygiena a hlavně kvalitně zpracovaný materiál protézy. Protéza musí být homogenní
s bezpórovým povrchem. Póry vznikají z bodu varu monomeru (100,3°C) nebo z bublin v těstě pryskyřic.
Nemá-li být protéza s pórovitým povrchem, musí se dodrţovat polymerizační schémata
(polymerace tlakem, nízkoteplotní dlouhodobá polymerace).
Důleţité je vyplavit z protézy zbytkový monomer. V dobře polymerované protéze ho bývá asi 1%, ale
ihned se vyplaví. Poté se nechá protéza odstát ve vodě.
Jemná prasklina u protézy zhoršuje hygienu, vznikne při polymeraci, kdyţ je špatně izolovaná. Při
polymeraci je nasycena pryskyřice vodou, při ochlazování se voda uvolňuje z protézy a vzniká trhlina.
Při zhoršení homogenity povrchu protéza snadno přijímá pachy, které se těţko odstraní.
Protéza se čistí čisticím prostředkem, zbavuje se všech infekčních zárodků.
U kaţdé protézy vznikají povlaky ve třech fázích:



mucinosní membrána se zbytky potravy
hromadění plaku
kalcifikace (obr. 205) (ovápnění) v místech slinovodů
Je třeba odstranit kameny na protéze čisticím prostředkem, slabým
Obr. 205 – Kalcifikace na protéze
roztokem kyseliny (5% HCl, 15% H3PO4). K očištění měkkých povlaků se
pouţije peroxid vodíku.
Nejspolehlivějším čisticím prostředkem však stále zůstává kartáček s pastou.
6.1.5 Klasifikace polymetakrylátových plastických hmot (PMMA) uţívaných v protetice
PMMA jako materiál na protézy dělíme na dvě skupiny:


korunkové – plášťové korunky, fazety kombinovaných korunek a mezičlenů, konfekční umělé
zuby
bazální – těla snímatelných protéz a ortodontických přístrojů
66
Všechny druhy PMMA dělíme podle polymerace:




samopolymerující
teplem polymerující
tlakem polymerující
světlem polymerující
Podle způsobu formování PMMA:





sypací technika
lisovací technika
licí technika
vstřikovací technika
volná modelace
Způsob modelace plastických hmot – volná modelace:
Při formování volnou modelací a licí technikou je třeba pouţít polymeraci v hydropneumatickém
polymerátoru lišící se podle toho, formuje-li se pryskyřice samopolymerující nebo teplem polymerující.
Při volné modelaci a licí technice samopolymerujících pryskyřic je třeba mít hydropneumatický hrnec bez
přívodu tepla. Stačí nalévat do hrnce teplou vodu kolem 40°C, dát tam vymodelovaný předmět, stlačit
vzduchem 0,2 MPa a udrţet tlak po předepsanou dobu, asi 20 – 30 minut.
Volná modelace a licí technika teplem polymerujících pryskyřic vyţaduje speciální hydropneumatický
polymerátor s přívodem tepla a stlačeného vzduchu. Polymerace probíhá ve vodě nebo ve vodní páře s tlakem
vzduchu aţ 0,6 MPa a teplotě do 160°C po dobu 5 – 60 minut (záleţí na doporučení výrobce pryskyřic).
Důleţité poţadavky pro zpracování PMMA při jakémkoliv způsobu:
1.
2.
3.
4.
5.
Dodrţení předepsaného poměru monomeru a polymeru.
Dodrţení předepsaného polymeračního schématu.
Zpolymerovanou protézu pomalu chladit.
Při opracování protézy zajistit dostatečné chlazení a minimum tlaku.
Uchovávat hotovou protézu ve vodě, vyplavit zbytkový monomer.
6.1.5.1 Korunková PMMA
Současné korunkové polymetylmetakryláty v barvách zubů se vyrábějí ve formě jednoho polymeru
a tří různých monomerů. Slouţí ke zpracování lisovací technikou, volnou
modelací s tepelnou polymerací v hydropneumatickém polymerátoru
a lisovací technikou se samopolymerací. Mají různé barvy – barevný vzorník
(obr. 206). Nevyrábějí se jednotlivé barvy, ale uţ kompletně vybarvené zuby. Jsou
rozděleny na dentinové, krčkové a sklovinné hmoty. Ještě modernější jsou
korunkové pryskyřice, navíc intenzivnější barvy k vytváření barevných
efektů a k imitaci výplní, skvrn či prasklin ve sklovině.
Polymerní prášek bývá jako perličkový kopolymer metylmetakrylátu se
styrenem nebo vyšším akrylátem, do prášku se přidávají potřebné pigmenty.
Základní tekutinou je metylmetakrylát s 15 – 50 % dimetakrylátu.
Obr. 206 – Barevný vzorník zubů
Tvrdost, odolnost proti abrazi a ostatní mechanické vlastnosti jsou dvakrát
67
lepší u volné modelace neţ u materiálů z lisovací techniky pryskyřice. Struktura pryskyřic je homogenní,
bez porózity. Stejný polymerní prášek lze pouţít u lisování pryskyřic s jinou tekutinou, která je vhodná pro
lisování nebo s další jinou tekutinou, která je vhodná pro samopolymeraci.
Pouţití korunkových pryskyřic je velice široké:



pryskyřice ve volné modelaci s polymerací v hydropneumatickém přístroji – výroba pryskyřičných
fazet, korunek a můstků
pryskyřice v lisovací technice s tepelnou polymerací – výroba celoplášťových pryskyřičných
korunek
pryskyřice v lisovací technice se samopolymerací – výroba provizorní pryskyřičné korunky
a můstku, oprava fixní náhrady v ústech
Materiály pro volnou modelaci jsou často označeny K + B (německy
Kronen + Brücken) nebo C + B (anglicky Crown + Bridges).
SUPERPONT
Náš český preparát korunkových pryskyřic
pro lisovací techniku je SUPERPONT (obr.
207), pro volnou modelaci SUPERPONT C + B
(obr. 208). Zahraniční preparát je VITA K + B 93,
BIODENT K + B 75, PALAPONT 77.
U nás se pouţívá samopolymerující
pryskyřice DURACRYL EXTRA (obr. 209).
Vývoj
volně
modelovatelných
SUPERPONT C+B
korunkových pryskyřic se v poslední době
hodně rozvíjí. Dodává se ve formě pasty hustší konzistence, vhodné přímo
k modelování. Je spolehlivě stabilizovaná proti samovolné polymeraci.
Obsahuje mikroplniva, která zlepšují mechanické vlastnosti a vazba
s pryskyřicí je zajištěna silanováním. Je po polymeraci tvrdší a odolnější proti
DURACRYL EXTRA
abrazi, dá se pouţít k fazetování kombinovaných skeletových korunek.
Známý preparát je SR – ISOSIT PE nebo VITAPAN MONOPAST.
V současné době se někdy pouţívá teplem polymerující kompozitní pryskyřice CHROMASIT od firmy Ivoclar.
6.1.5.2 Bazální PMMA
Bazální pryskyřice se vyrábějí v různých odstínech barvy ústní sliznice a pouţívají se především k lisovací
technice tepelnou polymerací. Z bazálních pryskyřic se zhotovují těla částečných i totálních
snímatelných náhrad.
Pouţívá se pouze český preparát SUPERACRYL PLUS (obr. 210), který
je zlepšenou variantou SUPERACRYLU. Je zde delší plasticita
a zpracovatelnost neţ u SUPERACRYLU. Dodává se ve třech barevných
odstínech.
Na opravu snímatelných náhrad se pouţívá v ordinaci a v laboratoři
rychletuhnoucí pryskyřice – v ústech k rebazování, v laboratoři na všechny
opravy i úpravy, je moţné pouţití s tlakem při polymeraci. Český preparát je
DURACRYL, tuhne asi 5 minut.
68
SUPERACRYL PLUS
Další způsoby zpracování bazálních pryskyřic nejsou u nás hodně rozšířeny.
Jiná bazální pryskyřice pro volnou modelaci s rychlou polymerací se pouţívá
na těla provizorních snímatelných náhrad a v současné době se z bazální
pryskyřice zhotovují skeletové náhrady a ortodontické přístroje. Český preparát
má název PREMACRYL (obr. 211).
Modernější metodou je sypací technika plastických
hmot.
Je vhodná pro výrobu snímatelných ortodontických
PREMACRYL PLUS
přístrojů (obr. 212). Na vlhký izolovaný model, kde bude
sedlová pryskyřičná deska, se nakape monomer, poté se
posype polymerem, a následně se provede tento postup střídavě. Po posypání se dá
do tlakového hrnce s teplou vodou okolo 45°C s tlakem na 0,2 MPa a nechá se
tuhnout 15 minut. Po ztuhnutí se vyjme a vypracuje jako klasická bazální pryskyřice.
Lze pouţít různé barvy a třpytivé částečky. Zahraniční preparát je ORTHROCRYL
(obr. 213) od firmy Dentaurum, český preparát neexistuje.
Obr. 212 – Ortodontický
přístroj
V zahraničí jsou hodně rozšířené druhy pryskyřic pro výrobu těl snímatelných protéz –
licí technika samopolymerujících nebo teplem polymerujících pryskyřic.
Obr. 213 – Plastická
hmota ORTHROCRYL
Licí pryskyřice mají upraveno tuhnutí a konzistenci, aby po míchání (asi dvě minuty)
šly vlévat do formy. Jsou to dvousloţkové pryskyřice, připravované smíšením prášku
a tekutiny. Mají pevnost v rázu, barevnou stálost a malou nasáklivost.
Samopolymerující licí pryskyřice tuhnou při teplotě 30 – 40°C po dobu 30 – 60
minut, buď bez tlaku nebo pod tlakem do 0,4 MPa, teplem polymerující licí pryskyřice
tuhnou při teplotě 60 – 95°C při tlaku 0,4 – 0,5 MPa.
Forma je v obou případech jednodílná a její největší předností je ochrana před
zvýšením skusu.
6.1.6 Způsoby zpracování PMMA
PMMA se zpracovává moderněji volnou modelací, někdy licí technikou, ale tradičně stálým způsobem, a to
lisovací technikou pryskyřičného těsta, vzniklého z prášku a tekutiny, do dutiny v sádrové formě a polymerování
teplem. Toto se nazývá „mokrý způsob“ zpracování nebo „metoda Paladon“.
6.1.6.1 LISOVACÍ TECHNIKA teplem polymerující pryskyřice
Způsob formování pryskyřičného těsta lisováním je během uţívání zlepšován a postupně se zlepšuje
zpracování korunkových a bazálních pryskyřic. Přispívá k tomu časová, materiálová a přístrojová nenáročnost
včetně lepších výsledků. Důleţité je rozdělení fáze pracovních postupů pro úspěšné zhotovení.
a) Zhotovení modelů (obr. 214) – modely pro totální náhrady musí být ze
sádry III. třídy, pro částečné snímatelné protézy a pryskyřičné korunky ze
sádry IV. třídy. Musí se dodrţovat přesný poměr sádry a vody. Sádra se nesmí
namíchat příliš řídká, model by nebyl pevný, při vyplavování by se snadno model
rozpustil a vznikl by porézní povrch; špatně by se na porézním povrchu izolovalo
a nevytvořil by se hladký povrch. Vznikl by hrubý drsný povrch.
Voskový model musí být hladce vymodelován, co nejpřesněji a s hladkým
povrchem, aby vznikla po kyvetování hladká forma a protéza. Bude tak následovat
menší opracování a úprava protézy.
69
Obr. 214 – Zhotovení modelu
protézy
b) Zhotovení formy – zatmelení (čtyřdílné robustní kovové kyvety). Před pouţitím se natře uvnitř trochu
olejem, aby se snadno dekyvetovala. Na zhotovení obou dílů formy by se měla pouţít sádra III. třídy, ale
pro snadnou dekyvetaci je lepší pouţít směs sádry III. třídy se sádrou II. třídy.
Forma se zhotovuje dvěma způsoby:


kyvetováním na val (obr. 215) – výhodou je zabránění
před zvýšením skusu, ale nevýhodou je obtíţné cpaní
pryskyřičného těsta
obráceným kyvetováním (obr. 216) – je to jednodušší
práce, ale je zde riziko, ţe se můţe zvýšit skus
Obr. 215 – Kyvetování na val
Před zhotovením horního dílu formy je nutné
izolovat dolní vrstvu sádry ve formě. Nechá se
prosáknout vodou nebo se pouţije vodní sklo či
saponát. Uţití alginátového roztoku je nevhodné.
Sádra nesmí přesahovat okraj kovové formy.
Obr. 216 – Obrácené kyvetování
c) Vyplavení vosku ve formě – kyveta se nahřívá
5 minut ve vodě horké 90°C, ne vařící, protoţe
voskový model musí jen změknout pro odstranění z kyvety, nesmí se roztavit ve formě. Vosk se nesmí
vsáknout do formy, neboť by povrch nebylo moţné naizolovat. Po odstranění vosku se forma přelévá
horkou vodou s přísadou vhodného saponátu, aby se forma odmastila.
d) Izolace – alginátové roztoky se aplikují na suchý povrch, ale je moţné izolovat vlaţný povrch
formy aţ do nasáknutí. Druhý nátěr je prospěšný, nanáší se po zaschnutí prvního.
Při izolaci alginátovým roztokem se musí zabránit stékání přebytku k umělým zubům. Musí se pečlivě
vyčistit spodní plochy zubů, případně také odstranit zbytky alginátového roztoku ze silikonového laku.
Izolované poloviny formy se nenechávají dlouho schnout, ztrácela by se izolační schopnost.
e) Cpaní pryskyřičného těsta – po zaschnutí izolačního prostředku se musí připravit pryskyřičné těsto
v poměru jednoho objemového dílu monomeru na tři objemové díly polymeru. Musí se dodrţovat přesný
poměr. Pokud se udělá odhad poměru monomeru a polymeru, neznamená to zlepšení vlastností.
Podíl monomeru ve směsi má vliv na:
1. kontrakci při polymeraci
2. pruţnost
3. modul elasticity
4. pevnost
5. mnoţství zbytkového monomeru v hotové protéze
Čím více se dá monomeru při mísení, tím větší bude kontrakce při polymeraci, pruţnost a mnoţství
zbytkového monomeru v hotové protéze; menší bude modul elasticity a pevnost.
Modernější výrobky na přípravu pryskyřičného těsta jsou kapsle pryskyřic pro vstřikovací techniku IVOCAP
od firmy Ivoclar.
70
Klasický způsob pro přípravu pryskyřičného těsta lisovací technikou:
Tekutina s práškem se promíchá do homogenní konzistence a zakrytá nádobka se nechá odstát asi 10 –
15 minut. Po smísení vypadá masa jako mokrý písek, pak se začne polymer v monomeru rozpouštět a směs se
stává lepivou. Postupně se monomer zahušťuje bobtnajícím polymerem, a tím vzniká plasticita a ztrácí se
lepivost. Těsto má správnou konzistenci pro cpaní. Vyjme se z nádobky a musí se dobře prohníst k dosažení
homogenní konzistence, ne pouze holými prsty, ale v polyetylenové fólii.
Pokud je k dispozici kyvetování na val, je cpaní pryskyřičného těsta obtíţné. Částečky těsta se musí
protlačit pod umělými zuby do vestibulárních partií formy, a pak vyplnit její zbytek.
Při obráceném kyvetování se vloţí pryskyřičné těsto ve tvaru
silného válečku do dílu kyvety s umělými zuby a lehce se protlačí, na
dolním dílu kyvety se zbytek těsta dá na protézní loţe.
Před cpaním pryskyřičného těsta se musí zdrsnit a lehce zvlhčit
monomerem spodní plošky umělých zubů (obr. 217), aby bylo lepší
spojení s bazální pryskyřicí.
Obr. 217 – Provrtání spodních části zubů
před cpaním plastických hmot
f) Lisování – musí se splnit tyto poţadavky:
1. vyplnění celé formy
2. odstranění přebytků pryskyřice
3. odstranění vzduchových bublinek z těsta
4. zabránění porozitě slisováním těsta
Lisy se pouţívají vřetenové nebo hydraulické. Vřetenové jsou lepší a sniţuje se nebezpečí příliš
silného tlaku neţ u hydraulického lisu. Formy se mohou deformovat a poškozovat.
Poprvé se lisuje přes celofán, aby bylo možné zkontrolovat vyplnění formy a odstranit přebytky pryskyřice
mezi oběma polovinami formy. Nevynechá se lisování na zkoušky, protože zbytky těsta mezi díly znamenají
vždy zvýšení skusu.
Kyveta s plastickou hmotou se lisuje zvolna, postupně v daných intervalech se zvyšuje tlak, v lisu se
nechá minimálně 10 minut. U hydraulického lisu se pozná ukončené lisování, kdyţ ručička manometru
stojí a neklesá. U vřetenového lisu se pozná ukončené lisování, kdyţ z kyvety nepřetékají ven přebytky
pryskyřičného těsta. Po lisování se opatrně otevře kyveta a měl by být vidět „lesklý povrch“. Pokud je
„matný povrch“, znamená to, ţe kyveta není dobře slisovaná. Musí se znovu slisovat, případně do kyvety
přidat pryskyřičné těsto.
Po slisování se hned dají kyvety do vhodného třmenu. Kyvety musí hlavně úplně sedět až do bezpečného
dotyku s kovovými okraji, mohly by se uvolnit při vnitřním pnutí těsta.
Nejčastější chyby při lisování:



málo pryskyřičného těsta ve formě – povrch je matný, porézní s bělavým zbarvením; mohou chybět
celé, hlavně tenké okrajové partie
rychle slisované těsto, tuhé těsto, těsto nevyplní dobře formu (viz předchozí bod)
rychlé slisovaní s rázovým vzestupem tlaku, slisuje se jen povrch protézy a vytlačí přebytek mezi
díly kyvet dříve – stejný případ jako u prvního bodu a ještě se zvýšeným skusem
71
g) Polymerace – přeměna pryskyřičného těsta v konečný výrobek protézy.
Klasické polymerační schéma – Kulzerova polymerace – je standard, dodnes se pouţívá. Polymeruje se
ve vodní lázni se 2 – 3 litry na jednu kyvetu. Kyveta nesmí leţet na dně, ani na stěně (obr. 218). Kyveta
musí být podloţena na desce.
Kulzerova polymerace:
1.
2.
3.
4.
5.
Kyveta se dá do studené vody.
Zvolna se zahřívá na 60 – 70°C cca 30 minut.
Udrţuje se stálá teplota na 30 – 60 minut, aby se kyveta homogenně prohřála.
Zvyšuje se pomalu do bodu varu (100°C) cca 30 minut.
Udrţuje se stálá teplota na 30 minut, aby se v kyvetě zabránilo vnitřnímu pnutí a sníţil se obsah
zbytkového monomeru.
6. Po bodu varu se zvolna pomalu chladí.
Obr. 218 – Rovnoměrný přívod tepla, uprostřed nádoby se kumuluje teplo (vlevo), nerovnoměrný přívod tepla,
teplo se kumuluje na dně nádoby
Celková polymerace činí 2 – 2,5 hod. Kdyţ není naprogramovatelný vodní polymerátor, tak se musí
nechat dvě hodiny pozvolna zahřívat k bodu varu a pak půl hodiny závěrečně vařit.
Kdyţ se dá kyveta do horké vody, monomer rychle reaguje a vznikne porozita na povrchu protézy
a oslabuje se pevnost.
Pokud je třeba rychle ochladit polymerovanou kyvetu, deformuje se tím vnitřní pnutí protézy,
protoţe vysoká teplota v kyvetě vyvolává změnu.
Při polymeraci dochází ke smrštění o 4 – 6 %. Většinou se to na povrchu protézy projeví. Při ochlazení
ze 100°C na laboratorní teplotu se pryskyřice smrští 4x více než sádra. Opět trochu bobtná a vrátí se rozměr,
ne úplně stejný jako předchozí, jako když se dá hotová protéza do vody.
h) Dekyvetování, vypracování a vyleštění – jsou závěrečné pracovní úkony. Vyjme se polymerovaná
protéza z kyvety – vyjme se opatrně, nenásilně, nejlépe vytlačením obsahu z kyvety v celku, odštípne se
pomocí silných nůţek nebo sádrovacích noţů. Vše se vypracovává jemně, ne silným tlakem, protoţe kaţdé
zvýšení teploty při opracování vyvolává deformaci tvaru a zhoršení vlastnosti protézy. Po leštění se nesmí
čistit organickými rozpouštědly, jako jsou líh nebo benzín. Vyvolalo by se popraskání povrchu
a zhoršovala by se pevnost. Můţe se pouţít čištění v ultrazvukovém přístroji s vhodným roztokem.
České preparáty pro techniku teplem polymerující pryskyřice jsou bazální pryskyřice SUPERACRYL
a korunkové pryskyřice SUPERPONT.
72
6.1.6.2 LICÍ TECHNIKA teplem polymerující nebo samopolymerující pryskyřice
Při licí technice zhotovování protéz se forma vytváří z termoplastické
dublovací hmoty ve speciální kyvetě (obr. 219).
Postup:
1. Pracovní model se dá do dublovací kyvety a nalije se na něj roztavená
dublovací hmota o teplotě 45 – 50°C.
2. Kyveta se nechá s dublovací hmotou pozvolna chladnout, aţ bude
vypadat jako gel.
3. Z kyvety se vyjme pracovní model s modelem protézy. Voskový model
se odstraní a umělé zuby se pečlivě vyčistí dočista.
4. Vrátí se do negativu ve formě. Ze zadního okraje se do formy vyvrtají
široké vtokové a odtokové kanálky. Po izolaci sádrového modelu se
pečlivě sloţí.
5. Je třeba připravit licí pryskyřice (obr. 220) (zpomalené samopolymerující
pryskyřice, kvůli tomu, aby netuhla moc rychle a byla stále tekutá), vyplní
se preformovaná vtoková soustava tekutou směsí. Ve speciální
odstředivce je to lepší pro úplné vyplnění, ale není to nutné.
6. Kyveta se zpolymeruje (záleţí na způsobu zpracování – jestli se jedná
o samopolymerující nebo teplem polymerující pryskyřice).
Obr. 219 – Dublovací kyvety pro licí
techniku
Obr. 220 – Licí pryskyřice
Výhoda licích pryskyřic při zpracování:




jednodušší příprava
zkrácená polymerace
nenamáhavá dekyvetace
časová úspora
Nevýhoda licích pryskyřic při zpracování:


umělé zuby v nepevné formě, mohou během polymerace měnit polohu
velká kontrakce v licí směsi
Existují tři základní způsoby licí techniky:



licí technika – je popsáno výše
odstředivá licí technika – je podobné jako lití, ale s rotací
v odstředivce
vstřikovací technika – je sloţitější a modernější
6.1.6.3 VSTŘIKOVACÍ TECHNIKA pryskyřic
Obr. 221 – Vstřikovací technika
Pro přípravu na vstřikování musí být speciální přístroj – vstřikovací
hydraulický aparát (obr. 221). Forma se po připojení vtokového a odtokového čepu zhotovuje ze sádry, vosk
se běţně vyplaví a v přístroji se pod tlakem vstříkne do formy tekutá pryskyřičná směs. Polymerace probíhá
ve speciálním hydropneumatickém polymerátoru (se zdrojem tepla i stlačeného vzduchu).
Zhotovují se těla definitivních snímatelných protéz, částečných i celkových.
U nás se v současné době nevyrábí. Zahraniční preparát je SR IVOCAP od firmy Ivoclar.
73
6.1.6.4 VOLNÁ MODELACE teplem polymerující nebo samopolymerující pryskyřice
Volná modelace (obr. 222) nebo přímá modelace znamená modernější
uţití pryskyřic ve fixní i snímatelné protetice. Z volné modelace se mohou
zhotovit těla částečných protéz i ortodontické přístroje, ale hlavní pouţití
má ve fixní protetice.
V současnosti se pouţívá metoda fazetování. Stále nám však chybí
domácí separační tekutina k výrobě celoplášťových pryskyřičných
korunek při volné modelaci.
Starší typ volně modelovatelných teplem polymerujících pryskyřic
Obr. 222 – Volná modelace
SUPERPONT C+B je dvousloţkový (prášek a tekutina), novější jsou
jednosloţkové pasty (hotové připravené těsto) odlišných značek od různých firem, např. SR – ISOSIT – N,
nebo VITAPAN MONOPOST. U některých výrobků se barvy mísí kombinací několika základních barev a jiné
výrobky obsahují uţ hotové barevné směsi, většina je rozdělena na dentinové, cervikální a incizální barevné
směsi. Podle barev zubů je zhotoven vzorník barev.
Kdyţ je třeba udělat fazetu na kovové konstrukci, musí se na konstrukci dát příslušná opákní vrstva,
která je buď součástí sortimentu v kazetě, nebo zvlášť, pouţívá se CONALOR. Po zaschnutí nebo polymeraci
se nanášejí jednotlivé vrstvy jako u fazetování.
Jsou dva způsoby fazetování:


první způsob je snazší modelace – jednotlivé vrstvy se polymerují a pak se na to přidá druhá
část a opět se polymeruje
druhý způsob je, pokud se najednou vymodelují fazety a polymerují se dohromady
Po vymodelování probíhá definitivní polymerace v hydropneumatickém polymerátoru ve vodě nebo
v páře při teplotě 95 – 120°C, tlak od 0,4 – 0,6 MPa po dobu 5 – 15 minut.
Volnou modelací je moţné zhotovovat:




těla částečných snímatelných protéz
těla provizorních protéz
těla definitivních protéz
těla z bazálních pryskyřic
Pryskyřice samopolymerující – volnou modelací se zhotovují mimo částečné provizorní protézy
a ortodontické přístroje i opravy všech protéz v laboratoři. Náš český preparát je PREMACRYL.
Připravuje se stejným způsobem jako SUPERACRYL. Těsto je dostatečně dlouho plastické, proto je moţno
modelovat přímo na izolovaný model. K polymeraci stačí hydropneumatický hrnec bez přívodu tepla (stačí jen
teplá voda 30 – 40°C) a tlak na 0,4 MPa na 10 minut.
Pryskyřicí teplem polymerující se zhotovují těla definitivních částečných snímatelných náhrad.
Volnou modelací je výhodné doplnit zformování pomocí předlitku. Polymerace v hydropneumatickém
polymerátoru je jako u korunkových pryskyřic. Zatím se u nás nevyrábí.
6.1.7 Kompozitní materiály
Jsou jako volně modelovatelné pryskyřice.
74
Vlastnosti kompozitních materiálů:






vysoká barevná stabilita
homogenita struktury a povrchu
vysoká leštitelnost
vysoká odolnost proti usazování bakteriálního plaku
vysoká odolnost proti pigmentaci
vysoká odolnost proti abrazi
Kompozitní materiály jsou vhodnější pro fazetování fixní náhrady.
Částečně obsahují keramická plniva a různé přísady. Polymerují se
hydropneumatickým polymerátorem. Nacházejí se vţdycky v tubě nebo
v nádobce s masou. Nemusí se připravovat pryskyřičné těsto.
Zahraniční preparát je např. CHROMASIT (obr. 223) od firmy Ivoclar, VITA
ZETA od firmy Vita.
Obr. 223 – Kompozitní hmota
CHROMASIT
6.1.8 Fotokompozitní materiály
Jsou jako kompozitní materiály. Vytvrzují se světlem (obr. 224).
Fotokompozitními materiály se mohou vymodelovat všechny fixní náhrady,
od inleje aţ po můstky.
Obsahují nejen keramická plniva, ale i různé přísady, vyrábí se bez
metylmetakrylátů.
Polymerují se speciálním
světelným polymerátorem (obr.
Obr. 224 – Polymerace světlem
224), ozáří se wolframem –
halogenovým světelným zdrojem, účinkuje to do hloubky 4,5 mm.
Zahraniční preparát je VECTRIS (nosná konstrukce), TARGIS
(fazetovací materiál), novější ADORO (obr. 225) (fazetovací materiál
bez keramického plniva) od firmy Ivoclar, SINFONY od firmy Espe.
Obr. 225 – Fotokompozitní hmota ADORO
6.1.9 Umělé pryskyřičné zuby
V současné době se vyrábějí z pryskyřičného těsta umělé zuby.
Postup je pro tovární výrobu (obr. 226) upraven, do kovové formy se dá
polymerní prášek a navlhčí se monomerem, uzavře se forma, předehřívá se
a polymeruje se při vysoké teplotě (160 – 200°C), pod tlakem.
Ke zlepšení vlastností umělých zubů se počítá zesíťování
pryskyřičných hmot na povrchu, zvýší se mechanická a chemická
odolnost, i barevná stálost. Díky továrnímu zpracování jsou umělé
Obr. 226 – Výroba umělých zubů v
továrně
zuby kvalitnější neţ korunkové pryskyřice zpracovávané v laboratoři.
Umělé zuby jsou tvrdší a hutnější neţ korunkové pryskyřice.
Pryskyřičné zuby se dodávají v sadách – garniturách (obr. 227) – frontální a laterální nebo kompletní,
tzv. osmadvacítky pro obě totální protézy najednou, v mnoha barevných odstínech a velikostech. Každá sada
nese označení tvaru a barvy.
75
Základní tvary frontálních zubů:



kvadratický
trojúhelníkový
oválný
Základní tvary laterálních zubů:


Obr. 227 – Garnitura umělých zubů
nízkohrbolkové
vysokohrbolkové
Výroba – dva základní technologické postupy výroby umělých pryskyřičných zubů:
1. starší technologie:
Třídílné formy – jsou vyrobeny kvalitněji, vypadají přirozeněji:





polymer a monomer se smísí v těsto, pak se lisuje do dvoudílné formy (první díl formy je orální
strana budoucího pryskyřičného zubu, druhý díl formy je jádro)
polymerní těsto se ve dvoudílné formě částečně teplem vytvrdí
druhý díl formy (jádro) se odstraní
na tmavé jádro se nanese transparentní těsto
na transparentní těsto se přiloţí třetí díl formy a vytvoří se vestibulární a okluzní plošky zubu
2. novější technologie:
Je podobná práci v laboratoři:






smísením polymeru a monomeru se připraví těsto
těsto se nacpe do ocelových nebo bronzových dvoudílných forem
formy se zahřívají několik minut při teplotě 200°C, poté těsto změkne, je tvárné
formy s tvárným těstem se slisují
hmota se ochladí a nechá se ztuhnout, zub si tak udrţí svůj tvar
odstraní se přebytky pryskyřic z lisování
Současné umělé zuby české výroby jsou typu SPOFADENT a zahraniční umělé zuby jsou např.
ESTEDENT z Ruska, MAJOR z Itálie, PRIMODENT ze Slovinska a další.
6.1.10 Neakrylátové plastické hmoty
Přibliţně od 50. let 20. století se ve stomatologii uţívají plastické hmoty. Nejprve to byl kaučuk, poté
metakryláty. Potom byl zájem najít jiné materiály k výrobě protetiky, nepodařilo se je však najít, protoţe
metakryláty jsou výhodné pro nenáročné zpracování a mají dobré klinické poţadavky. Objevily se jiné materiály
– polymerizáty nebo polykondenzáty.
Známé preparáty neakrylátových plastických hmot jsou:

Polykarbonátové plastické hmoty – bazální plastické hmoty. Uţívají se také k výrobě
konfekčních ochranných korunek, zpracovávají se litím a teplem se polymerují. Vyţaduje to však
sloţité přístrojové vybavení. Nevýhodou je nasákavost vody a vznik větší distorze (posouvání
protézy na protézním loţi), jsou pruţné a málo tvrdé, špatně se váţou na umělé pryskyřičné zuby.
76




Polyamidy – jako bazální pryskyřice, zpracování je jako u polykarbonátů. Mají vysokou
nasákavost vody.
Vinylakrylové kopolymery – pouţívají se k fazetování. Dodávají se v předpolymerovaných
blocích, zpracovávají se termoplastickým lisováním ve specializovaných laboratořích.
Epoxidové plastické hmoty – jsou jako modelové materiály, ale uţ se nepouţívají. Měly velkou
kontrakci, díky plnivu se sníţilo smrštění, ale měly nevýhodu, ţe přijímaly vlhkost. Pouţívaly se pro
litou keramiku.
Epiminové pryskyřice – jsou podobné jako epoxidové pryskyřice a pouţívání je téměř stejné.
Známý preparát je od firmy Espe – IMPREDUR. Pouţívají se k výrobě provizorních můstků
a korunek razidlovou technikou (obr. 228). Výrobek firmy Espe – SUTAN je dodáván v pastě
s katalyzátorem. Tuhne rychle, 1,5 – 3 minuty.
Obr. 228 – Razidlová technika
6.1.11 Měkké (rezilientní) plastické hmoty
Jsou velmi nutné pro rebazování snímatelných náhrad, a to částečných
i celkových. Většinou se uţívají u dolních bezzubých čelistí s výraznou atrofií
alveolárního výběţku i sliznice.
Musí se umět spojovat s bazální pryskyřicí, musí si zachovat objemovou
stálost a být stále měkké. Nesmí bobtnat ve vodě, měnit barvu a musí se snadno
zpracovávat. Nesmí v ústní dutině dráţdit sliznici.
Zatím neexistuje ideální materiál s klinickými poţadavky.
Obr. 229 – Silikonová hmota pro
Do dnešní doby existují silikony (obr. 229), které vydrţí být stále měkké, ale
báze snímatelné náhrady
nespojí se dobře s bazální pryskyřicí, proto se do nich musí přidat adhezivní
materiály, aby se spojily dohromady. Vydrţí však jen několik týdnů.
6.1.12 Adhezivní plastické hmoty
V protetické praxi je potřeba mít adhezivní plastické hmoty hodně lepivé,
aby se mohly provádět opravy a úpravy, například:




vypadlá fazeta z fazetových korunek
dočasná oprava pryskyřičných korunek
dlahování viklavých zubů
tmelení fixních ortodontických přístrojů
Obr. 230 – Adhezivní plastická
hmota SPOFACRYL
Česká adhezivní plastická hmota je SPOFACRYL (obr. 230). To je
dvousloţková pryskyřice. Polymerací vznikne zesíťování, dobře tuhne i v tenkých vrstvách, dobře zatéká.
Je dostatečně plastická. Spojuje se dobře s pryskyřicí a také se zdrsnělým povrchem kovových slitin. V ústech
tuhne do pěti minut. Vyrábí se jako transparentní a také v základních barvách.
77
6.1.13 Opákní plastické hmoty
Krycí, opákní pryskyřice jsou ve fixní protetice nutné pro úspěšné
fazetování. K zakrytí nestačí tenká pryskyřičná fazeta na tmavší barvu
kovové konstrukce, proto se musí zakrýt (odizolovat) barevně. Jsou různé
opákní materiály, které kov spolehlivě zakryjí.
Obsahují jemně polymerní prášek s barevným pigmentem a tekutinou,
Obr. 231 – Opákní plastická
vznikne tak nerozpustný polymer. Vyrábí se v základních barvách, podobně jako
hmota CONALOR
barvy u korunkových pryskyřic. Prášek s tekutinou se smíchá do konzistence
řídké pasty. Nanáší se na konstrukce štětečkem a vytvrdí se buď nad plamenem laboratorního kahanu, nebo
zahřátím na 250°C po dobu dvou minut. Nesmí se přepálit.
Český preparát je CONALOR (obr. 231).
78
6.2 Keramické hmoty
Pro keramické hmoty existuje i jiný název – porcelány. Vyrábí se v různých druzích, od hygienického aţ
po umělecký druh. Skládají se ze třech základních sloţek: jsou to ţivec, křemen a kaolin.
Sloţení a struktury mezi dentálními a průmyslovými porcelány jsou rozdílné.
Dentální keramické hmoty vůbec neobsahují kaolin, nebo jen nepatrně, zato obsahují více oxidu
hlinitého (Al2O3) a nazývají se alumina.
Keramické hmoty uţíváme v protetice ve třech základních formách:



volná modelace (obr. 232) – plášťové korunky, můstky, korunkové
a můstkové fazety
uţití keramických hmot k tovární výrobě umělých zubů
modernější postup – frézovací technika keramických bloků
CAD/CAM (obr. 233)
Obr. 232 – Volná modelace
keramických hmot
Keramické hmoty se u nás
nevyrábějí, v zahraničí jsou však hodně
rozšířené. V dávné době se moc nepouţívaly, neboť byly velmi
drahé, sloţitě se zpracovávaly, poţadovaly se speciální přístroje
k vypalování keramiky. V současné době se jiţ více uţívají
keramické hmoty k volné modelaci.
Obr. 233 – CAD/CAM přístroj CEREC z firmy
SIEMENS
Umělé zuby z keramiky se dříve uţívaly, v současné době se uţ
moc neuţívají, neboť nemají poţadované vlastnosti jako vlastní
zuby. Jsou moc tvrdé, abradují vlastní zuby, mají špatnou retenci
s bazální pryskyřicí. Přestaly se vyrábět, místo toho jsou hodně
rozšířeny umělé pryskyřičné zuby.
6.2.1 Sloţení a výroba keramických hmot
Základní sloţka dentálních keramických hmot:



ţivec
křemen
kaolin
Ostatní sloţky keramických hmot:




oxid hlinitý
glazura
barevné pigmenty
tavidlo
ţivec (obr. 234):
 hlinitokřemičitan draselný, je to velmi rozšířený nerost
(K2O.Al2O3.6 SiO2)
 do dentální keramiky se pouţívá nejčistší ţivec, v případě, ţe by byl
ţivec špinavý, zbarvoval by se zub
79
Obr. 234 – Ţivec

má nejniţší teplotní bod – 1300°C, působí jako tavidlo, spojuje ostatní sloţky dohromady a sniţuje
jejich teplotu tání, zvyšuje pevnost ve vypálené hmotě, drţí tvar při modelaci
křemen (obr. 235):
 oxid křemičitý SiO2, je čirý a neznečištěný od oxidu ţeleza
 díky vysokému bodu tání křemene (1700°C) při pálení se stabilizuje tvar
výrobku, vytváří pevnou strukturu a dělá transparenci v keramické mase
kaolin (obr. 236):
 sloţen z kaolinitu, křemene, slídy a jílu
 pro výrobu porcelánu je kaolin vlastní surovinou (zásaditý křemičitan hlinitý)
 KAOLINIT (čistý kaolin) je bílá hlinitá hmota s nejvyšším bodem tání ze
všech tří základních hmot (1750°C)
 po smíchání s vodou vzniká plastická hmota, cílem hmoty je udrţet tvar
při sušení i po vypálení
 pro výrobu umělých zubů z keramických hmot je zde obsaţeno
nepatrné mnoţství kaolinu (4 %)
 hmota pro volnou modelaci neobsahuje ţádný kaolin
Obr. 235 – Křemen
Obr. 236 – Kaolin
oxid hlinitý (Al2O3, alumina):
 má důleţitý vliv na vlastnosti keramických hmot
 zvyšuje dvojnásobně pevnost v ohybu, pětinásobně pevnost v lomu a odolnost proti tepelným
změnám
 vytváří estetiku a přirozenost zubů
 obsah oxidu hlinitého není přesně znám, základní hmota bývá někdy z čistého Al2O3, ostatní
dentinové a sklovinové masy jsou tvořeny ze směsi (aţ 50%) s ostatními sloţkami
glazura:
 lehkotavitelné sklo, zaručuje homogenní povrchovou vrstvu
 není známo přesné sloţení glazovacích materiálů
 kaţdý výrobek z keramických hmot má jiné sloţení a vlastnosti
 je podobná sklu
barevné pigmenty (obr. 237):
 anorganické látky a barva se vytváří po vypálení
 jsou stavěny z různých kovových oxidů se sklem a ţivcem,
vychlazená směs se mele na prášek a přidává se do keramických
hmot
 oxid titaničitý TiO2 – ţluté, ţlutohnědé barvivo
 oxid uranový UO3 – oranţově ţluté barvivo
 oxid ţelezitý Fe2O3 – hnědé barvivo
 oxid mědný Cu2O – zelenoţluté barvivo
 oxid chromitý Cr2O3 – zelené barvivo
Obr. 237 – Barevné pigmenty VITA
AKZENT
 oxid nikelnatý NiO – hnědé barvivo
 obarvení anorganických pigmentů se projeví po vypálení
 k usnadnění rozdělení vrstev při modelaci se přidají barviva organická, která po vypálení shoří
beze zbytku a zmizí
80
tavidlo:
 přidává se do hmoty v mnoţství 10 – 20 %, je to borax (Na2B4O7.10 H2O), uhličitan sodný
(Na3PO4), uhličitan draselný (K2CO3) a fosforečnan draselný (K3PO4)
 pouţívá se pro sníţený bod tání keramických hmot
Přesné sloţení dentálních keramických hmot není známo, ale podstatně se liší od průmyslového
porcelánu.
Základ obsahu sloţení keramických hmot:



ze 70 – 80 % ţivec
z 10 – 20 % křemen
z 10 – 20 % jsou to tavidla, barviva a lepivé hmoty (pojiva) k usnadnění modelace
Kromě barviv se přidávají i fluoreskující barvy k dosaţení vzhledu přirozeného zubu při denním
i umělém světle.
Konzistence keramických hmot je pískovitá, k modelaci je potřeba, aby byla hmota lepivá, přidají se
k tomu pojiva, která se s vodou a práškovitou směsí slepí. Jsou organické, spálí se beze zbytku při vypalování.
6.2.2 Vypalovací proces a vlastnosti keramických hmot
Průběh pálení je sloţitý proces, v keramické hmotě při vypálení probíhá fyzikální a chemický pochod.
Nejprve nastává fyzikální změna, vypařuje se ve vymodelované korunce voda –
dehydratace mezi 100 – 500°C, pak nastává chemická změna. Při oxidaci
a ztrátě vody dojde k pevnosti v teplotě mezi 500 – 700°C a zvyšuje se opacita.
Při vypalování dochází ke slinování (spojování), práškovitá hmota se
zpevňuje a zhušťuje se při teplotě 800°C. Slinování nastává účinkem vznikající
taveniny, provází to výrazné smrštění, aţ 20 – 30 %. Velikost smrštění závisí na
porozitě vymodelovaného zubu, ve vakuu je větší smrštění.
Obr. 238 – Kontrakce keramické
Kontrakce (obr. 238) vzniká na keramické hmotě, způsobuje to ztrátu vody
korunky po vypálení
a spálené organické sloţení. Stejné výsledky jsou třeba u vysoké teploty
a krátkého času vypálení nebo u nízké teploty s dlouhou dobou vypalování.
U kaţdé keramické hmoty různých výrobků se dostatečně liší mechanické vlastnosti. Keramické vypálené
hmoty jsou málo pruţné, ale jsou velice chemicky odolné.
Vlastnosti keramických hmot:





vzhled keramických náhrad je estetický a vynikající
jsou barevně stálé
jsou dobře snášenlivé k měkkým tkáním
odolné proti změnám teploty
jsou pevné a tvrdé, ale jsou příliš tvrdé oproti zubní tkáni (proto
keramická náhrada a keramické umělé zuby abradují méně než ostatní
zuby či náhrady)
Zubní technik při zhotovování keramických náhrad volnou modelací musí být
velice pečlivý, přesný, zručný, zkušený a musí mít vybavení (obr. 239)
v laboratoři.
81
Obr. 239 – Štětečky a nástroje
pro nanášení keramických
hmot
Keramické zubní náhrady se nevyrábí ve formě, ale volnou modelací s následným vypálením v peci.
Při smíchání prášku s vodou musí mít keramická hmota tyto nejdůleţitější vlastnosti:




dobrá modelovatelnost ve vlhkém stavu
stálost tvaru ve vlhkém stavu bez stékání nebo opadávání
moţnost opracování brusnými prostředky (nejčastěji diamantovými
(obr. 240))
moţnost dodatečného nanášení a opětovného vypálení hotového
výrobku
Obr. 240 – Broušení
diamantovým brouskem
Jediná nevýhodná vlastnost keramiky je kontrakce při pálení, smršťuje se
o 14 – 17 %, proto vyţaduje domodelování s následným vypálením.
Volnou modelací keramických hmot se vyrábí dva typy protetických výrobků:


celoplášťové keramické korunky, s pouţitím platinové fólie během pálení, popřípadě
modernějším způsobem pomocí frézovací techniky CAD/CAM
keramické fazety do kombinovaných korunek a můstkových mezičlenů jako napalovaná
keramika na kovovou konstrukci – metalokeramika
Metody nanesení keramické hmoty:



podle vibrační metody – nanesení keramické hmoty, pak vibrace modelem, například se lehce
jezdí pilníkem, pouţívá se u inlají
podle spatulační metody – nanesení keramické hmoty, pak se stlačuje a uhlazuje modelovacím
noţem
podle kapilárně – atrakční metody – nanesení keramické hmoty, pak se odsává zbylá voda
práškem, prášek se sype na keramickou hmotu
6.2.2.1 Plášťové keramické korunky
Pro výrobu této korunky (obr. 241) je důleţitá naprostá čistota
v pracovní fázi.
Pro modelaci korunky je potřeba mít čepičku z platinové fólie, která sedí
na pahýlu. Podle novějších metod se provádí galvanicky cínem na platinovou
čepičku o síle 0,1 µm, aby se při pálení chemicky zlepšila vazba s keramickou
masou.
Obr. 241 – Plášťová keramická
Modeluje se po vrstvách. První vrstva je základní masa, tenká
korunka
vestibulárně a silnější palatinálně. Je opákní,
aby neprosvítala kovová čepička, vyniká větší
pevnost. Dentinové a sklovinné masy se dobudují do tvaru zubu (obr. 242).
Pro snadnou modelaci je rozdělení masy s organickými barvivy (dentinové –
růţové, sklovinné – modré). Ke zvýraznění skloviny, aby vypadala jako ţivý zub,
se nanese palatinálně za hranou sklovinnou masu.
Všechny vybrané masy se mísí s destilovanou vodou.
Obr. 242 – Modelace zubu před
vypálením – zub se vţdy musí
modelovat větší
Ve vakuu se vypálí nejprve opákní jádro, pak se provede dentinová
a sklovinná modelace, musí se modelovat větší zub, neboť při vypalování
korunka kontrahuje. Po druhém vypálení vzniká drsný povrch, aby bylo
82
moţné provést korektury. Poté se zub domodeluje do správného tvaru. Po třetím vypálení se upraví
korunka a dá se do keramické pece bez vakua, tím se vytvoří hladký a lesklý povrch – homogenní lesklá
glazura.
Nanesená vrstva se musí se nejprve důkladně a pak pomalu vysušovat, teprve potom se můţe dát korunka
vypálit. Nesmí se vypalovat více neţ čtyřikrát.
Po vyzkoušení korunky v ústech se odstraní platinová fólie.
6.2.2.2 Napalovaná keramika – metalokeramika
Pokud je třeba vyrobit keramickou korunku s kovovou konstrukcí, musí být splněny základní poţadavky na
vlastnosti slitin a keramiky:
Poţadované vlastnosti kovových slitin:
dobré mechanické vlastnosti (tvrdost, pevnost v rázu a
v ohybu) – nedeformování kovových konstrukcí
stálost v prostředí dutiny ústní
estetická barva
ţádná zbarvená oxidace – aby zůstala keramická hmota
barevně stálá
vynikající vazba s keramickou hmotou (vznik vazebných
oxidů)
solidus minimálně 150°C nad vypalovací teplotou keramické
hmoty
menší rozdíl tepelné roztaţnosti mezi kovovými slitinami a
keramickou hmotou – nesmí docházet při chladnutí
k popraskání keramické hmoty
moţnost letování před nebo po vypálení keramické hmoty
moţnost kombinovat s jinými kovovými slitinami
Poţadované vlastnosti keramických hmot:
bezpečná vazba mezi oběma materiály
větší pevnost hmot v rázu, ohybu a proti abrazi
stálost v prostředí dutiny ústní
dobrá barevná reprodukce
malé objemové změny při pálení
větší odolnost proti teplotním změnám
odolnost proti tepelným změnám při opakovaném zahřátí
(například letování)
dobrá modelovatelnost
snadné opracování po vypálení
Nejdůleţitější je pro napalovanou keramiku (obr. 243) chemická vazba
mezi kovovou konstrukcí a keramickou hmotou. V průběhu vypalování
kovová konstrukce oxiduje, tím se napalovaná keramika (opákr) rozpouští
a vše se samo homogenně spojí, vzniká chemická vazba. K zesílení
chemických vazeb se do ušlechtilých slitin přidávají obecné kovy (Fe, In, Sn), do
slitin obecných kovů se přidávají Ni, Cr, Mn, které při pálení vytvářejí oxidy, tím
se zpevňuje vazba.
Mikroskopická vyšetření tvrdí, ţe keramická hmota přilne na kovový
povrch beze spáry.
Obr. 243 – Metalokeramika
Pokud se pouţije zlatá konstrukce k napalování keramiky, musí se dělat
oxidace na povrchu zlaté konstrukce v keramické peci bez vakua
10 minut při teplotě 980°C.
Poţaduje-li se dokonalá vazba keramické hmoty:



musí se připravit správná kovová konstrukce (obr. 244)
nesmí obsahovat ţádné retenční zařízení
plochy k fazetování jsou modelovány se zaobleným
přechody
Obr. 244 – Správná anatomie kovové
konstrukce
Po očištění se opracují jemným brouskem, aby byl hladký bez hran
a rýh. Opískuje se čistým oxidem hlinitým, na povrchu nesmějí být
ţádné mastnoty, vyčistí se tlakovou párou, poté uţ se manipuluje s konstrukcí jen pomocí peanu.
83
Nevýhodou je nákladná práce, finančně nákladné zařízení v laboratoři.
Postup modelace (obr. 245) u keramických hmot:
1. první nanášení, vazebná opákní hmota (tenká transparentní
vrstva) smíchaná s alkoholem nebo mísící tekutinou
2. vypálení – 1 minuta při 980°C ve vakuu
3. druhá krycí opákní vrstva (hustá hmota)
4. vypálení – 1 minuta při 940°C ve vakuu
5. hlavní modelace, známý postup
6. vypálení – 920°C ve vakuu
7. první korektura
8. vypálení – 910°C
9. závěrečné vypálení – 890°C na vzduchu, vytvoření glazury
Obr. 245 – Schéma pro hlavní modelaci
keramických hmot
Hlavní modelace se provede stejným postupem jako u celokeramických plášťových korunek,
u ţvýkacích plošek se uţívá vytyčovací technika jako při voskové modelaci. Odsaje se pečlivě voda
z keramické masy, hmota se tak zhustí (doporučení – před vypálením se řezem v povrchu ke konstrukci
oddělí hmota korunek od hmoty mezičlenů, usnadní se průběh kontrakce směrem od povrchu a zabrání se
vzniku prasklin).
Pokud vznikne na kovové konstrukci mezera od kontrakce, provede se korektura, domodeluje se do
správného tvaru. V případě, ţe se bude konstrukce opracovávat před nanášením keramické hmoty, musí
se pouţít čistý, jemný diamantový brousek.
6.2.2.3 Umělé keramické zuby
Keramické zuby (obr. 246), nepřesný termín pro ně je porcelánové
zuby. Tyto zuby se u nás ani ve světě moc nepouţívají. Prefabrikované
zuby jsou moc nákladné.
Frontální zuby se vyráběly ve třech základních tvarech:



trojúhelníkovém
kvadratickém
oválném
Laterální zuby byly řešeny hlavně
modelovanými hrbolky se sklonem na 20°.
Obr. 246 – Keramické zuby
anatomicky
s dobře
Frontální keramické zuby se nazývají kramponové (obr. 247) podle knoflíčkových
čípků, vyčnívajících platinových trnů ze zadních ploch zubů z důvodu dobré retence
pro bazální pryskyřičné tělo.
Laterální keramické zuby se nazývají diatorické (obr. 248),
v plastické hmotě těla protézy se zafixuje podsekřivá kavita na
spodní plošce zubu.
Obr. 248 – Diatorický zub
Obr. 247 –
Kramponový zub
Poslední české keramické zuby, vyráběné v dávné době, se nazývaly SOLIDENS
EXTRA.
84
Keramické zuby se vyrábí ve vrstvách jako plášťové korunky nebo fazety.
6.2.2.4 Keramické můstkové fazety
Keramické můstkové fazety se pouţívaly v dřívější době, byly zhotoveny v továrně.
Existovaly dva druhy keramických fazet:


fazety zásuvné (Steelovy) (obr. 249) – orální stěna je plochá, s hlubokou
podélnou, na dně rozšířenou dráţkou, fazeta se fixovala cementem
fazety čípkové – jsou podobné kramponovým zubům, ale jsou na nich dva
kovové čípky, do otvoru v můstkových mezičlenech se připájely
Obr. 249 – Fazety
zásuvné (Steelovy)
V současné době se fazety moc nepouţívají, neboť existuje napalovaná keramika. Je výhodnější.
6.2.2.5 Litá a lisovaná keramika
Novějším způsobem zhotovování keramických korunek je litá a lisovaná keramika, je to odlišný způsob
výroby. Existují dva odlišné systémy k výrobě samostatných korunek s oblým schůdkem, jsou vhodné
i pro distální zuby.
Dva systémy litých a lisovaných keramik:
1. Litá keramika – sklokeramický systém od firmy Dow Corning – je to speciální sklo, které je
schopné se při zahřátí roztavit a zkrystalovat, změnit se v opákní keramiku se stabilním
objemem a s dobrými mechanickými vlastnostmi.
Modelují se korunky voskovým materiálem, poté se zatmelí a vypálí licí forma z fosfátové
formovací hmoty. Zahřeje se na 900°C. Sklokeramický materiál PYROCERAM se roztaví při
1370°C a odlije se do licí formy. Vznikne z toho transparentní odlitek a musí se dát do
předepsaného několikahodinového žíhání, vzniká tak keramická opákní korunka. Zkouší se
v ústech pacienta, pak se upraví a opískuje keramická čepička, domodeluje se keramickými
barvami a vypálí se běžným způsobem v keramické peci.
2.
Lisovaná keramika (obr. 250), tzv. Cerestore system – musí
se zhotovit model pahýlu z tepelně odolného epoxidu, na
modelu pahýlu se vymodeluje neanatomická kapnička v síle
0,6 mm, připojí se krátký široký licí kanálek s kónickou licí
prohlubní. Vosková kapnička se zatmelí najednou
s modelem pahýlu sádrou v pevném ocelovém krouţku. Po
vyplavení vosku se zahřeje usušená forma na 200°C, do
licí prohlubně se dá peleta z čistého krystalického Al2O3 se
silikonem a tlakem lisu se to dostane do formy. Tato získaná
základní kapnička (obr. 251) se přes noc ţíhá v keramické peci,
změní se v keramickou kapničku a to díky tomu, ţe se spojí oxid
hlinitý s křemíkem ze silikonového pojiva. Vyzkouší se v ústech
pacienta. Domodeluje se běţným způsobem nanášením
dentinovou a sklovinnou masou do anatomického tvaru a vypálí
se v keramické peci.
85
Obr. 250 – Lisovaná keramika
Obr. 251 – Základní čepička
z lisované keramiky
6.2.2.6 CAD/CAM technologie
Je nejmodernější způsob zhotovení keramických zubů. CAD/CAM technologie uţ umí „udělat“ celý
zubní oblouk. CAD/CAM znamená, ţe se vyrobí počítačové modelování zubních
náhrad (CAD), je to počítačem řízená výroba (CAM). Mezi prvními vynálezci
CAD/CAM byla firma Siemens se svým přístrojem CEREC (obr. 252). Mohou se
zhotovit keramické inleje a onleje přímo v ordinaci bez pomoci stomatologické
laboratoře. V laboratoři lze zhotovit v přístroji CEREC fazety, kapničky, celé
korunky, malé můstky a nakonec i velké můstky.
Přístroj CEREC poţaduje modely z velmi tvrdé
sádry s čokoládovým nebo grafitovým pigmentem
kvůli lepšímu kontrastu skenovaní plochy. Aby se
Obr. 252 – Přístroj
plocha mohla trojrozměrně skenovat, doporučuje se
CAD/CAM
na model pouţít sprej CEREC PROPELLANT, který
umoţňuje lepší odraz laserového paprsku, lépe se tak digitalizují modely.
Naskenované modely se zobrazí na monitoru ve 3D obrazech (obr. 253) Obr. 253 – Model v 3D obrazech na
monitoru
a příslušný pracovník, spíše operátor (ne zubní technik), vymodeluje
pomocí klávesnice a myši zamýšlenou náhradu. Místo voskových přetvarů
pracuje s databankou tvarů a velikostí (můţe být skořepinka, korunka,
kapnička, malý můstek a velký můstek). Tento virtuální model pošle
informace v podobě digitální informace do
přístroje, tam jsou dvě číslicově řízené frézy
(obr. 254) s jinými tvary, s keramickými bloky
(obr. 255) – zirkoniová nebo aluminiová keramika.
Obr. 254 – Přístroj se dvěma
Frézy v přístroji samy vykrouţí ţádanou
číslicově řízenými frézami
náhradu, trvá to cca 25 minut. Je to
celorobotizovaný postup.
Obr. 255 – Keramický blok
k frézování v přístroji
Výhody CAD/CAM technologie:





vysoký nárůst produktivity práce
rychlá práce (pár minut) oproti klasické práci v laboratoři
jeden frézovací přístroj můţe zhotovit různé výrobky
data navrhovaného výrobku lze prostřednictvím počítače posílat E-mailem nebo vypálit na CD
ušetří se materiály – vosky, zatmelovací hmoty, vypalování formy, lití a z velké části i broušení
Nevýhody CAD/CAM technologie:

velmi nákladný komplet – vysoká pořizovací cena, pohybuje se v miliónech korun
86
6.3 Kovy a jejich slitiny
Kovy a jejich slitiny (obr. 256) jsou hodně rozšířené, v protetické
laboratoři se konstruují nejrůznější protézy, od rigidních aţ po snímatelné.
Čisté kovy se jako hlavní materiál uţ vůbec nepouţívají, protoţe
jejich vlastnosti nejsou vhodné a komplexní pro potřeby v klinické praxi.
V současné době se uţívají jako pomocné materiály:



čistá platina jako fólie pro napalování keramiky
měď ke galvanoplastice
stříbro ke galvanoplastice
Obr. 256 – Kovy a jejich slitiny
Ve fixní protetice tvoří kovové slitiny základ pro korunkové a můstkové náhrady a všechny typy inlejí
a onlejí.
Existují různé druhy slitin – nejen zlaté a stříbrné slitiny, ale i slitiny obecných kovů.
V oblasti snímatelných zubních náhrad jsou zhotoveny z kovových slitin konstrukce protéz a některé
typy kotevních prvků. Nejvíce se uţívají slitiny obecných kovů, málokdy zlaté a stříbrné slitiny.
Zlaté a stříbrné slitiny patří do skupiny drahých kovových slitin.
6.3.1 Vlastnosti kovových prvků
Mají základní společné vlastnosti:






lesk
opacita
hutnost
pevnost
tepelná vodivost
elektrická vodivost
Na prvním místě je třeba u kovů znát fyzikální vlastnosti – pevnost a zpracovatelnost, pak tvrdost,
pruţnost a také niţší bod tání, malou oxidaci při zahřívání a odolnost proti korozi.
Je známo, ţe kaţdý prvek nemůţe splnit všechny poţadavky, proto se mohou vlastnosti díky tvorbě slitiny
zkombinovat tak, aby byly poţadavky splněny.
Důleţité jsou také optické vlastnosti. Kovy jsou opákní a pozoruje-li se jejich povrch v odraţeném světle,
lze vidět jejich rozdílnou barevnost. Barvy jsou různé, od šedivé aţ po bílou, výjimkou je červená měď
a ţluté zlato. Lesk kovů je závislý na hustotě a homogenitě povrchu a zvyšuje se uměle – leštěním.
Mechanické vlastnosti kovů se zkouší různým způsobem. Jako pevnost se označuje odpor, zkouší se
v tahu, tlaku nebo v rázu. Nejlepší zkouškou je trhání, tím se získají údaje o pruţné deformaci, modulu
(míře) pruţnosti v tahu a mezi pevnosti v tahu.
Tvrdost se pozná, když se vtlačuje tělísko určeného tvaru a rozměru a měří se hloubka a rozměr otisku,
který je po vtlačení v kovu zanechán. Tvrdost je ovlivněna vlastnostmi kovu a jeho homogenitou.
87
Nejznámějšími metodami měření tvrdosti jsou:



Brinellova metoda, označená zkratkou HB, (vtlačování ocelové kuličky)
Vickersova metoda, označená zkratkou HV, (vtlačování diamantových jehlanů)
Rockwellova metoda, označená zkratkou HR (vtlačování diamantových kuželíků)
6.3.2 Krystalická struktura kovů
Krystal kovu je homogenní částice s přesným uspořádáním atomů v atomové
mříţce s určitou krystalickou strukturou:


většina známých kovů krystalizuje v krychlové soustavě s plošně
centrovanou mříţkou (obr. 257), například zlato, stříbro, platina,
iridium, paládium, měď, nikl nebo kobalt při teplotě nad 450°C
v krychlové soustavě se středově (prostorově) centrovanou
mříţkou (obr. 258) krystalizuje například chróm, molybden nebo
wolfram
Při přechodu z kapalného do tuhého skupenství začíná krystalizace.
Z praktických důsledků krystalizace je třeba vědět, ţe roztavený kov vţdy tuhne
nejprve od stěny formy dovnitř, protoţe povrch odlitku je chladnější kvůli
ochlazování formy. Vzniká jemnozrnná vrstva, ve středu odlitku je struktura
jemnozrnnější. Krystalizace je vţdy smrštěna v centru odlitku, neboť ten vţdy
chladne naposled, vznikají kontrakční defekty. Kontrakce zlatých slitin je kolem
1,4 %, kontrakce vysokotavitelných slitin obecných kovů je 2,3 – 2,7 %.
Obr. 257 – Kov krystalizovaný
v krychlové soustavě s plošně
centrovanou mříţkou
Obr. 258 – Kov krystalizovaný
v krychlové soustavě se
středově (prostorově)
centrovanou mříţkou
6.3.3 Tváření kovů
Tvárlivost kovů je vlastnost, která dokáţe měnit tvar mechanickým násilím. Nazývá se plasticita kovů,
tzn. taţení, válcování, kování a lisování.
Taţení kovů je měnění se tahem do délky, například taţení drátů. Válcování je také taţení, ale do plochy,
vzniká plech. Kování je raţení kovů.
Během mechanického tváření kovů se mění zevní tvar a vnitřní struktura kovů. Tak se změní krystaly
v kovu. Kdyţ je třeba vrátit deformované krystaly do původního stavu, provede se rekrystalizace.
6.3.4 Pohlcování plynu čistými kovy
V roztaveném stavu pohlcují čisté kovy některé plyny, vznikají plynové inkluze, které zhoršují vlastnost
kovů, vzniká potom špatný odlitek. Pokud vzniknou bubliny v kovu, zhoršuje se pevnost kovu. Nejvíce
pohlcují kyslík stříbro a platina; paládium a nikl pohlcují vodík.
6.3.5 Fyzikální a chemické vlastnosti kovů
Fyzikální vlastnosti kovů jsou zaměřeny na body tání a body varu, kaţdé čisté kovy mají vlastní bod
tání a bod varu.
Velmi významné jsou chemické vlastnosti kovů, které určují způsob jejich chování v dutině ústní.
Reakcí s kyslíkem vznikají oxidy a reakcí se sírou vznikají sirníky, vedou ke zbarvování povrchu s výjimkou
zlatých a nerezavějících slitin.
88
V prostředí dutiny ústní, ve které slina působí jako elektrolyt, se projevují elektrogalvanické vlastnosti kovů
– tvoří elektrody galvanického článku, který můţe v extrémních situacích vést aţ k rozrušení slitiny.
Z kovových prvků jsou proti takto vznikající korozi odolné pouze zlato a platina.
6.3.6 Tavení čistých kovů
Přechod kovu z pevného do kapalného skupenství je název pro proces tavení a teplotu tání.
Další přívod tepla u teploty taveného kovu se nezvyšuje, dokud se veškerý kov neroztaví. Tento časový
úsek se nazývá prodleva a mnoţství tepla, které je během ní dodáváno, a které je třeba ke změně skupenství,
se nazývá skupenské teplo.
Celý pochod je reverzibilní a při chladnutí dosáhne průběhu, včetně prodlevy, při kterém dojde k opačné
změně skupenství.
6.3.7 Slitiny kovů
Kovová slitina obsahuje dva a více kovů dohromady. Kaţdá slitina má vlastní teplotu tání, slitiny kovů
jsou rozděleny na nízkotavitelné a vysokotavitelné slitiny.
Nízkotavitelné slitiny – teplota tání je mezi 800 – 1000°C. Jsou vhodné pro zatmelení sádrovou
formovací hmotou, moţné je i zatmelení fosfátovou formovací hmotou.
Do této skupiny patří:










zlatoplatinová slitina
zlatopaládiová slitina AURIX
22 karátová zlatá slitina
20 karátová zlatá slitina
zlatá slitina AUROSA
stříbrocínová slitina KOLDAN
stříbrocínová slitina ACENOR
stříbroměděná slitina KONSTRULIT
stříbrocínová slitina INLED
lehce tavitelná slitina MELOT
Vysokotavitelné slitiny – teplota tání je mezi 1100 – 1400°C. Odlévají se do
licí formy z fosfátové formovací hmoty.
Do této skupiny patří:
 stříbropaládiová slitina PALARGEN
 chromkobaltová slitina ORALIUM, WIRONIT
 chromniklová slitina WIROLLOY, WIRON 99 (obr. 259)
Obr. 259 – Chromniklová slitina
WIRON 99
6.3.7.1 Tavení slitiny
Průběh teplotních změn při zahřívání slitin se liší od zahřívání čistých kovů. Od počátku zahřívání
stoupá křivka pravidelně aţ k určitému bodu, nazývanému solidus, ve kterém začíná slitina tát.
89
Vzestup teploty je méně rychlý. Po dosaţení druhého bodu, zvaného likvidus, je slitina zcela roztavená
a teplotní křivka začne opět prudce stoupat. Pod solidem je celý objem slitiny ve fázi tuhé, mezi solidem
a likvidem jsou obě fáze vedle sebe a nad likvidem je celá slitina roztavená.
Pod solidem a nad likvidem jsou slitiny homogenní, ale mezi solidem a likvidem jsou vţdy
heterogenní.
6.3.7.2 Vlastnosti slitin
Při tvorbě slitin se někdy mění i vlastnosti a slitina můţe mít i takové vlastnosti, které zúčastněné kovy
nikdy neměly.
Záleţí na slévaných kovech, ale i na jejich pořadí. Například dva měkké kovy (zlato a měď) vytvoří tvrdou
slitinu, která přidáním platiny získá navíc i pruţnost.
Protetické slitiny jsou všechny nemagnetické a jejich elektrická vodivost je niţší neţ u čistých
kovů, obojí je ale závislé na zpracování. Mechanicky tvářená slitina je méně elektricky i tepelně vodivá.
Mechanické tváření je stejné jako u čistých kovů a je doprovázeno
stejnými jevy (vnitřní pnutí, rekrystalizace). Platí, ţe při pokračujícím tváření za
studena stoupá pevnost, tvrdost a pruţnost, zatímco tvárlivost klesá. Praktický
význam má i zjištění, ţe se zmenšuje odolnost proti korozi.
Formovaný drát (obr. 260) se nesmí nikdy rekrystalizovat. Naopak spony ze
zlatých, tepelně nevytvrzených drátů, jsou bezcenné.
Obr. 260 – Nerezavějící ocel
6.3.7.3 Protetické slitiny kovů
Většina fixních i snímatelných protéz je zcela nebo částečně konstruována z kovových slitin.
Podle pouţití se mohou protetické slitiny kovů dělit na slitiny pro:



korunky (obr. 261)
můstky
snímatelné protézy
Vytváří se několik typických skupin, které mají vţdy společnou základní
charakteristiku.
Obr. 261 – Kombinované
korunky
Podle protetických slitin kovů se rozlišují:




zlaté slitiny
stříbrné slitiny
slitiny obecných kovů
lehce tavitelné slitiny
6.3.7.3.1 Zlaté slitiny
Zlaté slitiny jsou historickým protetickým materiálem. Od počátku, kdy se zlato uţívalo v téměř ryzí
formě, se přes převáţně formovaný materiál dospělo k výhradnímu zpracování litím. V současné době je
k dispozici nepřehledné mnoţství slitin s různým mnoţstvím zlata a s vlastnostmi, které je indikují pro
kteroukoliv konstrukci.
Společnou charakteristikou všech zlatých slitin je dobrá odolnost proti zbarvování, korozi, vyrovnané
mechanické vlastnosti a dobrá zpracovatelnost.
90
Základem všech uvedených slitin je zlato, doplněné obvykle stříbrem a mědí.
Tato slitina je dále upravována přísadami různých kovů:


platina zvyšuje tvrdost a pevnost
paládium zlepšuje strukturu a zvyšuje odolnost proti korozi i při niţším obsahu zlata
Do slitiny se přidává zinek, do pájek se navíc dříve přidávalo kadmium, nyní cín.
Zlaté slitiny mohou obsahovat kovové prvky:
1. Zlato (aurum, Au) (obr. 262)
Je měkký kov, dobře kujný a taţný. V prostředí dutiny ústní je zcela
chemicky odolný. Krystalizuje v plošné centrované krychlové soustavě,
bod tání má 1063C, ale uţ při 1100C se začíná vypařovat.
Poměrné mnoţství zlata ve slitině se nazývá ryzostí a vyjadřuje se
v tisícinách (karát). Karát je relativní označení a vyjadřuje poměrný
obsah zlata ve 24 dílech slitiny, kdy 1 karát je 1/24.
Obr. 262 – Zlato
2. Stříbro (argentum, Ag)
Je kujný a taţný bílý kov, je tvrdší neţ zlato, ale měkčí neţ měď. Taje při 960,5C. Má schopnost pohlcovat
při tavení kyslík. Plynové porozitě se zabrání při přidání 5 – 10 % mědi. V ústní dutině koroduje.
Se zlatem se stříbro slévá v kaţdém poměru a vytváří s ním homogenní slitinu.
Reakcí s mědí se podílí na moţnosti tepelného vytvrzení slitiny, také ve směsi s paladiem, ale i samo
zvyšuje taţnost a tvrdost slitiny.
Ryzí stříbro se pouţívá při galvanoplastickém pokovení otisku, jako hlavní materiál se pouţívá pouze ve
slitinách.
3. Měď (cuprum, Cu) (obr. 263)
Je kujná a taţná, vytvrzuje se mechanickým tvářením. Bod tání je 1083°C. Má
částečný sklon k pohlcování kyslíku. Čistá měď se pouţívá k poměďování
otisků a k výrobě otiskovacích obrouček. Jako hlavní materiál se pouţívá
pouze ve slitinách.
Se zlatem se slévá měď v kaţdém poměru a tvoří homogenní slitinu. Ve
slitinách zvyšuje tvrdost a pevnost.
Obr. 263 – Měď
4. Platina (platinum, Pt) (obr. 264)
Je pevná, kujná a taţná. Vyniká nízkým koeficientem tepelné roztaţnosti. Bod
tání je 1773C. Při tavení pohlcuje kyslík. Ryzí platina se uţívá pouze jako fólie
při zhotovování keramických korunek. Jako hlavní materiál se pouţívá pouze při
slitinách.
Ve zlatých slitinách zvyšuje platina pevnost a tvrdost, v kombinaci s mědí
zajišťuje tepelné vytvrzení.
5. Paládium (Pd)
Obr. 264 – Platina
Vyniká taţností a je dobře mechanicky zpracovatelné. Bod tání je 1555°C. Při
91
tavení má skon k pohlcování vodíku.
Při niţším obsahu zlata zvyšuje odolnost slitiny proti korozi a zaručuje její jemnozrnnou strukturu.
6. Zinek (zincum, Zn)
Sniţuje teplotu tání (bod tání 419C) litiny, ve které působí jako deoxidační činidlo, dále viskozitu taveniny
a zlepšuje její tekutost.
7. Cín (stannum, Sn) (obr. 265)
Běţně se přidává do zlatých pájek, teplotu tání zlatých pájek výrazně sniţuje.
Jeho bod tání je 232C. Čistý cín se jako fólie pouţívá k podkládání
a k izolaci.
8. Další kovy




Obr. 265 – Cín
Iridium – slouţí k vytváření pevných a tvrdých slitin a ke sníţení
velikosti zrn
Ruthenium – uţívá se v některých slitinách k napalování keramiky
Nikl – pouţívá se k úpravě tvrdosti a pevnosti zlatých a stříbrných slitin
Indium – zlepšuje vazbu s keramikou
6.3.7.3.1.1 Typy a vlastnosti zlatých slitin
Slitiny pouze ze zlata, stříbra a mědi jsou uţ jen historické, od 20. století se objevily první zlatoplatinové
slitiny. Další vývojovou skupinu vytvořily slitiny pro napalování keramiky, které uţ neobsahují měď (měď můţe
zbarvovat keramickou vrstvu).
Zlaté slitiny se pro praktickou potřebu nikde nerozdělují podle ryzosti, ale výhradně podle vlastností a tedy
vlastně podle indikací.
Zlaté slitiny se dělí do čtyř skupin:




měkké slitiny, indikované pro mechanicky nenamáhavé centrální nebo krčkové inleje
středně tvrdé slitiny indikované pro silnější MOD inleje nebo masivní lité korunky
tvrdé slitiny pro všechny ostatní fixní konstrukce
velmi tvrdé slitiny pro zvlášť namáhavé fixní konstrukce a pro konstrukce snímatelných protéz
6.3.7.3.1.1.1 Zlatoplatinové slitiny
Pouţívají se hlavně k napalování keramiky. Zlatoplatinové slitiny mohou obsahovat až 10 % platiny, 5 %
paládia, z obecných kovů přísady železa, cínu, rhenia, india. Teplotu tání mají vţdy nad 1000°C (do 1250°C).
Zlatoplatinové slitiny mimo keramické pouţití mají teplotu tání niţší, od 900°C.
6.3.7.3.1.1.2 Zlatopaládiové slitiny
Velkou skupinu tvoří zlatopaládiové slitiny (obr. 266) se sníţeným
obsahem zlata a se změněnou barvou, zesvětlenou paládiem a stříbrem.
Výjimečně je zde obsaţena měď. Pouţívají se k napalování keramiky.
Obsah slitiny je 55 % zlata, 27 % paládia, 10 % stříbra a přísady. Teplota tání
92
Obr. 266 – Zlatopaládiová slitina
AURIX
je opět nad 1000°C. Mimo keramiku se pouţívají ve všech různých protetikách. Teplota tání je od 900 –
1000°C.
Všechny uvedené zlaté slitiny se při ochlazování smršťují a průměrná kontrakce činí 1,4  0,2 %.
6.3.7.3.1.1.3 Plech a drát ze zlatých slitin
Dodnes se pouţívají tyto materiály – plech a drát.


Plech (0,25 mm) – pouţívá se k výrobě zastaralých typů obroučkových korunek.
Drát (0,7 – 1,2 mm) – slouţí k výrobě retenčních ramen spon. Dráty mají vysokou pevnost
v ohybu, v tahu a jsou tvrdé. Zásadně se tepelně vytvrzují.
6.3.7.3.1.1.4 Zlaté slitiny české výroby
Všechny domácí zlaté slitiny jsou rozděleny na skupiny A a B:


do skupiny A patří slitiny s obsahem zlata nad 750 tisícin
do skupiny B patří slitiny s niţším obsahem zlata
Zlaté slitiny, patřící do skupiny A, se vyrábějí jako 22 karátové (plech a litina) a 20 karátové (litina).
Skupinu A, kterou tvoří 18 karátová zlatoplatinová slitina (plech, drát, litina), by bylo moţné uţít pro všechny
fixní konstrukce (pouţití pro konstrukce snímatelných protéz uţ dnes není výhodné). Vytvrzuje se
desetiminutovým zahříváním při 360C, po vytvrzení se její tvrdost pohybuje nad dolní hranicí specifikací.
Univerzálně a téměř výhradně se pouţívá v současnosti zlatopaládiová slitina AURIX, řazená do
skupiny B.
AURIX L – slitina obsahuje 650 tisícin zlata a 45 tisícin paládia a platiny. Tepelný interval je 940 – 950C.
Při tavení se roztavená litina zaoblí a zrcadlí se. AURIX je náchylný k plynovým inkluzím a kaţdé přehřátí
litiny a přehřátí formy nad 700C silně ohroţuje strukturu odlitku.
AURIX se odlévá do sádrových formovacích hmot, odlitky lze vytvrdit desetiminutovým zahříváním při
teplotě 400C. AURIX se dá pouţít k výrobě všech fixních konstrukcí.
K AURIXu patří i dvě pájky:


tvrdá (AURIX T)
měkká (AURIX M)
Jsou to moderní zlaté pájky naší výroby, protoţe ke sníţení likvidu obsahují cín a zinek. Pevnost je jen
o málo menší neţ pevnost litiny.
Druhou slitinou, patřící podle zahraničních specializací mezi
zlatopaládiové, je nedávno vyvinutá AUROSA (obr. 267). Obsahuje
20 % zlata, 20 % paládia, doplnění stříbrem, mědí a zinkem. Tepelný
interval je 953 – 1008C. Má bílou barvu. Je určena pro fixní
protetiku a lze z ní zhotovit všechny fixní konstrukce jako z AURIXU.
Odléváme ji do forem ze sádrových formovacích hmot, taví se
buď plamenem, nebo vysokofrekvenční indukcí. Je-li třeba, spájí se
aurosové dílce pájkou PALARGEN M.
93
Obr. 267 – Zlatopaládiová slitina AUROSA
6.3.7.3.2 Stříbrné slitiny
Stříbrné slitiny, které se pouţívají ve fixní protetice, jsou rozděleny na dva druhy:


stříbropaládiové slitiny
stříbrocínové slitiny
Díky vysokému obsahu stříbra jsou to slitiny ušlechtilých kovů.
6.3.7.3.2.1 Stříbropaládiové slitiny
Jsou to slitiny, které průměrně obsahují 65 % stříbra, 20 – 25 % paládia, 9 % mědi, 0 – 5 % zlata a různých
přísad. Mají bílou barvu a jsou odolné proti korozi v prostředí ústní dutiny.
Stříbropaládiové slitiny se pouţívají k napalování keramiky.
Česká stříbropaládiová slitina PALARGEN obsahuje 40 % paládia, 59 % stříbra a 1 % zinku.
Obr. 268 – Celokovová korunka
PALARGEN L má tepelný interval 1175 – 1250 C, po 15 minutách vytvrzení
při teplotě 600C stoupne na vyšší tvrdost. Odlévá se do fosfátových
formovacích hmot, formy se zahřívají na 900C. K tavení se pouţívá téměř
výhradně vysokofrekvenční indukce. Pro menší přesnost a niţší mechanickou
odolnost otisků jsou indikace PALARGENu ve fixní protetice zúţeny na
celoplášťové korunky (obr. 268), fasetové korunky a můstkové mezičleny.
Uţ zmíněná menší přesnost PALARGENu kvůli vyšší kontrakci nutí modelovat
konstrukce silnější a dodatečně je adaptovat na model. Odlitek oslabuje častější
plynová porózita.
6.3.7.3.2.2 Stříbrocínové slitiny
Ve stříbře je cín rozpustný do 12 %. Slitiny, vytvořené na tomto základě, se dají pouţít
ke zhotovení korunkových inlejí v distálních úsecích chrupu nebo ke zhotovení
kořenových inlejí (obr. 269). Všechny tyto slitiny jsou mechanicky málo odolné a v ústech
se zbarvují.
Česká slitina KOLDAN (obr. 270) obsahuje kromě
stříbrného základu 9 % cínu a nepatrnou přísadu zinku
a kadmia. Slitina KOLDAN je poměrně měkká, málo pevná
a v ústech tmavne, proto je třeba přizpůsobit indikaci. Tepelný
Obr. 269 –
Kořenová inlej
interval je 826 – 870C. Přesto, ţe se vyrábí i plech, lze
pouţívat pouze slitiny, které jsou snadno zpracovatelné
Obr. 270 – Stříbrocínová slitina
plynovým hořákem a odlévané do sádrových formovacích hmot.
KOLDAN
Další stříbrocínové slitiny jsou například ACENOR (710 – 820°C), je podobný
jako KOLDAN.
Dále existují slitiny jako například KONSTRULIT. Je to stříbroměděná slitina, její bod tání je 779 – 825°C.
INLED, stříbrocínová slitina s příměsí mědi, je podobná jako KOLDAN.
94
6.3.7.3.3 Slitiny obecných kovů
Historickým představitelem slitin obecných kovů je nerezavějící ocel, která byla v padesátých letech
nejrozšířenější slitinou, z oceli se vyráběly korunky, můstky a také konstrukce snímatelných protéz.
Zpracovatelské obtíţe, velké objemové změny a nemoţnosti přesného lití vedly k hledání jiných
slitin. Byly tak objeveny a po dlouhém vývoji zavedeny chromkobaltové slitiny do oblasti snímatelných
protéz. Ve fixní protetice byla ocel vytlačena zlatými a stříbropaládiovými slitinami. Také vznikly i chromniklové
slitiny, které jsou vhodné k napalování keramických hmot. V současné době se stále uţívá nerezavějící
ocel jen v podobě ocelových drátů.
Kaţdá slitina musí splňovat následující poţadavky:
1. Mechanické vlastnosti (teplota musí mít poţadované vlastnosti).
2. Nesmí být biologicky závadná při zpracování ani pro pacienta.
3. V prostředí dutiny ústní nesmí podléhat chemickým ani fyzikálním změnám.
4. Měly by být snadno zpracovatelné a levné.
Všechny slitiny jsou charakteristické vysokou teplotu tání a skládají se z typických kovových prvků. Kovy
jsou stříbřité barvy s různou intenzitou šedavého nádechu.
Ve slitině obecných kovů se mohou vyskytovat kovové prvky:









kobalt (obr. 271) (cobaltum, Co) zajišťuje pevnost, rigiditu, tvrdost; je
odolný proti korozi v ústech; taje při 1498C
chrom (obr. 272) (chromium, Cr) zajišťuje tvrdost, je odolný proti korozi;
taje při 1890C
nikl (obr. 273) (niccolum, Ni) nepodléhá korozi, při zahřívání neoxiduje,
zvyšuje kujnost a taţnost, sniţuje pevnost; taje při 1455C
molybden (molybdaenum, Mo) je přísadou pro zvýšení tvrdosti,
taje při 2625C
ţelezo (ferrum, Fe) tvoří základ nerezavějící oceli, uţívá se jako
přísada chromkobaltových a chromniklových slitin; taje při 1245C
mangan (manganum, Mn) chrání taveninu před oxidací a sniţuje
viskozitu; tání nastává při 1245C
wolfram (wolframium, W) někdy je nazýván jako tungsten (Tu),
tání při 3410C; působí stejně jako molybden
beryllium (beryllium, Be) se pro toxické účinky nepouţívá, tání při
1290C
titan (titanium, Ti) má perspektivní účinek na jemnozrnnost, homogenitu
a pevnost; taje při 1670C
Obr. 271 – Kobalt
Obr. 272 – Chrom
Slitiny obsahující i nekovy, mění vlastnost. Jsou zde obsaţeny jako přísady,
ale také i jako nekontrolované nečistoty při zpracování:



uhlík (carboneum, C) zajišťuje tvrdost a pruţnost
dusík (nitrogenium, N) je jako uhlík, při tavení v atmosféře se obtíţně kontroluje
křemík (silicium, Si) je přísadou, sniţuje viskozitu při lití, ale zvyšuje i křehkost
95
Obr. 273 – Nikl
Nikl + beryllium (obr. 274) patří mezi alergeny a senzibilizátory kovů.
Moţnost kontaktu je větší mimo stomatologii. Vznik solí po rozpuštění niklu ve
slinách – vzniká nikeloplasmin, ten depolymeruje kyselinu ribonukleovou. Je-li
ve slinách rozpuštěno i beryliium, můţe vzniknout berylióza, tzn. porucha
svalové kontraktibility a činnosti enzymů. Proto naše slitiny neobsahují nikl
ani beryllium.
Obr. 274 – Beryllium
6.3.7.3.3.1 Chromkobaltové slitiny
Zavedení chromkobaltových slitin (obr. 275) do protetické praxe umoţnilo, aby se částečně snímatelné
protézy s litou kovovou konstrukcí staly dokonalými náhradami zubů. Sloţení většiny známých
chromkobaltových slitin je podobné.
Odolnost slitin proti korozi je větší neţ u nerezavějících ocelí, díky vyššímu obsahu chrómu. Tím je
také zaručena povrchová pasivita, která umoţňuje pouţívat chromkobaltové slitiny jako implantační
materiál v chirurgii.
Doporučuje se odlévat výhradně v licích přístrojích po roztavení
vysokofrekvenční indukce a nepouţívat ani plamene, ani oblouku.
Problémem je i opakované lití, tedy uţívání nálitku v kombinaci s novou
litinou. Litiny mohou být bez problému přetavovány aţ desetkrát, ale
zhoršuje se jejich vlastnost. Proto firma doporučuje přidávat k nové litině
přetavené zbytky v poměru 1:1 k tavení ve vysokofrekvenčních indukcích,
nejlépe s ochrannou argonovou atmosférou.
Obr. 275 – Chromkobaltová slitina
WIRONIT
Současná česká slitina, ORALIUM (1987), se doporučuje opakovaně tavit
pouze 2x po sobě po důkladném očištění. K případnému odlévání
implantátu se smí pouţít ale jen nový materiál, to platí pro všechny značky chromkobaltových slitin. Vysoký
obsah kobaltu ve slitině zaručuje dobrou tekutost litiny, tak se odlévají i nejtenčí konstrukční prvky.
Nevýhodnou vlastností je značná kontrakce při tuhnutí a chladnutí, dosahuje okolo 2,4 %. Odlévá se do
formy z fosfátových nebo etylsilikátových formovacích hmot.
Chromkobaltové slitiny se pouţívají k výrobě:



konstrukcí snímatelných protéz – lijí se na licí model (obr. 276)
z formovací hmoty
fixních náhrad
kovových konstrukcí pro napalování keramických hmot
Kontrakce chromkobaltových slitin je asi 2 – 3 %, a protoţe ji nevyrovná
expanze fosfátové formovací hmoty, pouţije se k přípravě místo vody křemičitý
sol SILISAN N, forma lépe bude expandovat.
Odlitky se zbavují oxidů pískováním. Výrobce uvádí moţnost vytvrzení odlitku
hodinovým ţíháním při 800C.
Obr. 276 – Licí model
s voskovým modelem
konstrukce
6.3.7.3.3.2 Chromniklové slitiny
Na rozdíl od chromkobaltových slitin se chromniklové slitiny (obr. 277) uţívají
ve fixní protetice ke zhotovování kovových konstrukcí pro napalování keramiky.
Je zde obsažen hlavně nikl, a to 70 – 80 %, chrom 10 – 16 % a další přísady,
například hliník 4 %, železo 2 %, molybden 4 %, mangan 4 %, beryllium 2 %
a křemík 1 %.
96
Obr. 277 – Chromniklová
slitina WIROLLOY E
Bod tání je mezi 1250 – 1400°C, mají značnou kontrakci, aţ 2,5 %. Jsou velice odolné proti korozi
v dutině ústní. Novější typy slitin jsou bez beryllia.
Díky vysoké tvrdosti se pruţně nedeformují při ţvýkacím tlaku v ústech.
U nás se chromniklové slitiny nevyrábí.
6.3.7.3.3.3 Nerezavějící ocel
Nerezavějící ocel (obr. 278), také nazývaná chromniklová ocel, je nejstarší
známá náhradní slitina v protetice, pouţívá se od roku 1912.
Je v ní vždy obsaženo železo v množství 72 – 74 % s 18 – 20 % chrómu
a 8 % niklu.
Čelné postavení v protetice i v ortodoncii mají stále dráty z nerezavějící oceli.
Dodávají se obvykle v různé tvrdosti, v různých profilech (kulatý, oválný, polooválný)
a v různých poměrech (od 0,2 – 4 mm). Tvářením za studena se vytvrzují.
Hlavní zásadou je, ţe nejtvrdší drát se pouţije tam, kde je vyţadována jen
malá úprava ohýbáním a nejměkčí drát se uţije při nejnáročnějším formování.
Obr. 278 – Nerezavějící ocel
6.3.7.3.4 Lehce tavitelné slitiny
Obr. 279 – Raţení dvoupůlkových
ochranných korunek
Lehce tavitelné slitiny jsou pomocný materiál. Mezi poţadované
vlastnosti patří nízká teplota tání, dobrá reprodukční schopnost a objemová
stálost.
Pouţívají se k raţení (obr. 279)
dvoupůlkových ochranných korunek při
úrazech stálých zubů u dětí.
Slitina naší výroby se nazývá MELOT
(obr. 280) a obsahuje 50 % bizmutu, 18,8 % cínu a 31,2 % olova. Taje při 95°C.
6.3.8 Laboratorní zpracování kovových slitin
Obr. 280 – Lehce tavitelná slitina
MELOT
Kovové konstrukce zubních protéz se v současné době zpracovávají litím,
jen výjimečně spájením dílců fixních můstků.
6.3.8.1 Licí technika
Licí technika se od svého zavedení do protetiky v zásadě nemění, pouze se technologicky a materiálově
zlepšuje. Pro získání odlitku se musí splnit tři základní poţadavky:
1. Mít voskový model protézy.
2. Získat podle něj přesnou licí formu.
3. Licí formu v licím přístroji vyplnit vhodnou roztavenou slitinou.
Při lití jakékoliv konstrukce se usiluje o získání co nejpřesnějšího odlitku. Za
optimální přesnost se povaţuje odchylka 0,1 – 0,2 %, při které uţ se
v současné době nečiní rozdíl mezi fixními a snímatelnými konstrukcemi.
Hlavní snahou je kompenzovat smrštění kontrahujících materiálů – získat
odlitek (obr. 281) pevný a hustý, bez vnitřních a povrchových defektů.
97
Obr. 281 – Kovový odlitek
Na rozměrové přesnosti se podílejí všechny materiály svými objemovými změnami. Celý pracovní postup
se musí ve všech fázích vést tak, aby se zabránilo daleko nebezpečnějším změnám (deformace), a udrţovat
největší péči při manipulaci s voskovým modelem protézy.
6.3.8.2 Licí forma
Licí formu (obr. 282) je třeba upravit tak, aby se vhodnou sestavou licích
kanálků zajistila i struktura odlitku.
Licí forma se skládá z:
Obr. 282 – Licí forma
 licí prohlubně
 licích kanálků (vtoků)
 případného zásobníku
Licí prohlubeň se tvaruje podle způsobu tavení, k vytvoření prohlubně se vţdy bezpodmínečně pouţije
přetvar (obr. 283), ať uţ z vosku, tvrdých nebo pruţných umělých hmot. Vyříznutí licí prohlubně noţem je
nejhrubší chybou, neboť se mohou v licí technice objevit zrnka z řezných ploch
z proudu litiny do odlitku, vznikne tak nekvalitní odlitek (směs kovové slitiny
s kousky zatmelovací hmoty).
Licí kanálky spojují prohlubeň s dutinou pro odlitek a vedou roztavenou litinu do
formy. Licí čepy mohou být z kovu nebo plastických hmot a před vypalováním se
musí vyjmout z formy.
Průměr kanálku nelze určit libovolně – příliš úzký kanálek omezuje
Obr. 283 – Přetvar prohlubně
dynamiku vtoku, příliš široký se můţe předčasné ucpat (při tavení v licí
prohlubni). Průměr se tedy bude lišit při tavení v licí prohlubni, kdy nesmí překročit
1,7 mm a při tavení mimo licí prohlubeň, kdy podle nejnovějších doporučení např. firmy Degussa má mít
průměr aţ do 3 mm. Při vakuovém lití se široký licí kanálek před vstupem do formy doporučuje zúţit na
polovinu.
Široký licí kanálek působí jako dosycovací zásobník (obr. 284).
Úzký kanálek při tavení v licí prohlubni musí být opatřen kulovým
zásobníkem, zásobník musí být symetricky aţ třikrát větší neţ čep.
Vzdálenost zásobníku od voskového modelu musí být co nejmenší,
maximálně 1 mm a spojka k němu širší neţ u licího kanálu.
Dosycování ze zásobníku je ale
Obr. 284 – Dosycovací zásobník
účinné jen tehdy, pokud tuhnutí ve formě
probíhá v pořadí: odlitek – vtoková
soustava – licí prohlubeň.
Voskový model musí být mimo tepelné
centrum v licí formě (obr. 285) a licí soustava
v tepelném centru.
Odvzdušňovací kanálky (obr. 286) – díky nim
Obr. 285 – Tepelné centrum v licí formě
jsou odlitky hutnější a tím, ţe se kanálky odvádí
z odlitku teplo, fungují jako ochlazovací zařízení,
tzv. řízené tuhnutí. Dutina odlitku se dobře naplní a kontrahující slitina se spolehlivě
dosytí z širokého kanálku nebo ze zásobníku a dojde k řízenému tuhnutí.
Doporučuje se nepouţívat komplikované licí soustavy, kde by roztavená litina
Obr. 286 –
Odvzdušňovací kanálky
musela měnit směr, protoţe litina má téct přímo do odlitku a nemá měnit směr.
98
Je důleţité znát pravidla připojení čepu, v zásadě platí, ţe:







pro získání kvalitního odlitku (odlitek husté homogenní
struktury), má být připojen na jednu korunku nebo
mezičlen jeden čep
přechody mezi prohlubní, zásobníkem, modelem a čepem
Obr. 287 – Správný přechod mezi licími čepy
musí být zaobleny (obr. 287)
(vpravo)
čep se připojuje k voskovému modelu v nejhmotnějším
místě
čep se nikdy nepřipojuje proti ostrým výběţkům, které by se mohly při nárazu roztaveného
kovu odlomit
k větším plochým částem voskového modelu se připojují čepy pod úhlem asi 45° (ne kolmo!)
rozhoduje délka čepu, nejniţší část voskového modelu musí být 8 –10 mm od dna formy
pokud jsou čepy z korodujícího materiálu, hrozí nebezpečí, ţe zkorodují s tekutou formovací
hmotou a vznikne rez, která poškodí odlitek, proto se musí zakrýt vrstvičkou vosku
Po připojení čepů je připravena licí soustava k zatmelení do formovací hmoty v licím krouţku. Velikost
krouţku se vybírá podle toho, aby od krajů modelu ke stěnám krouţku nebo ke dnu bylo max. 8 – 10 mm,
aby zde bylo místo pro tepelnou expanzi. Krouţek se vyloţí vrstvou ţáruvzdorného papíru o síle asi 1 mm
(papír umoţní expanzi formovací hmoty).
Vlastní zatmelení je zatmelení podle návodu formovací hmoty:


ihned zatmelit sejmutý voskový model z pracovního modelu do licí formy, aby se zabránilo
vnitřnímu pnutí ve voskovém modelu
po odmaštění povrchu voskového modelu musí být hmota upravena tak, aby byl co
nejkvalitnější odlitek. V jiném případě se pouţije buď starší metoda na jádro, nebo modernější
zatmelení pomocí vibrátoru eventuelně s odsáváním.
Během 40 – 60 minut formovací hmota ztuhne a proběhne expanze při tuhnutí.
6.3.8.3 Vyhřátí formy a odlití
Po ztuhnutí se vyjme z formy předtvar licí prohlubně
a popřípadě i licí čepy (kovové nebo plastové). Forma se dá do
předehřívací pece, postaví se kanálky směrem dolů a při
200°C se zvolna nechá vytékat vosk z formy a vypuzuje se
z formy vodní pára. Cílem je vysoušení formy a pak pozvolné
zahřívání (obr. 288) do poţadované teploty, u sádrové
formovací hmoty do 700°C a fosfátových hmot do 900 –
1000°C. Překročením vypalovací teploty se ohroţuje
struktura odlitku porozitou a rozměry odlitku klesající
tepelnou expanzí. Vypalování se nikdy nesmí přerušit,
zhoršila by se pevnost formy.
Obr. 288 – Graf – pozvolné zahřívání formy
Po dosaţení poţadované teploty se dá co nejrychleji
forma do licího aparátu, slitina se roztaví a odlije. Licí forma
rychle chladne a kontrahuje. Pro jistotu by mělo přenesení formy z pece do okamţiku odlití slitiny trvat
maximálně jednu minutu.
99
Zlaté slitiny se taví pod tavidly, chromkobaltové slitiny bez tavidel, ale pokud moţno pod ochrannou
atmosférou. Odlévají se okamţitě, ihned po dosaţení licí teploty, která se pozná podle typických známek,
vypadá to jako zaoblení povrchu a případné zrcadlení u zlatých slitin.
Vlastní odlití, tedy vyplnění dutiny v licí formě, proběhne velice rychle, během 0,1 – 0,5 sekundy. Na
vzduchu forma velice rychle chladne a hned jak ztratí nálitek tmavočervenou barvu, je moţné dokončit
chlazení ve vodě (pozor na páru), tím se získá změkčený odlitek, který se lépe vypracovává, ale musí se
potom tepelně vytvrdit. Při pomalém chladnutí aţ na laboratorní teplotu se získá odlitek vytvrzený.
Přestoţe ani jeden z uvedených způsobů chladnutí nepoškozuje homogenitu odlitku, správný způsob
chladnutí je ten druhý.
6.3.8.4 Odlévání velkých odlitků
Odlévání velkých odlitků pro snímatelné náhrady je odlišné neţ odlévání malých odlitků pro fixní
náhrady. Model konstrukce na snímatelné náhrady se vytváří na licím modelu a s ním se také zatmeluje.
Musí se vytvářet i vtoková soustava, pouţijí se licí kanálky o rozměru alespoň 4 mm. Otvor bází modelu se
nikdy nesmí vrtat, preformuje se s kuţelovitou licí prohlubní jiţ při dublování.
Vyhřívání velké licí formy podle návodu výrobce trvá aţ 2 hodiny. Licí forma nemusí mít ocelový
krouţek, protoţe fosfátová formovací hmota má dostatečnou pevnost, vydrţí i bez krouţku.
6.3.9 Defekty odlitků
Během odlití formy se můţe vyskytovat řada chyb na hotovém odlitku. Ale můţe se objevit i na začátku
v ordinaci, při otiskování.
Jsou 4 hlavní skupiny defektů:

Deformace tvaru a odlitku – má příčinu většinou v deformaci voskového modelu (viz vnitřní pnutí
vosku), můţe ji ale také zavinit příliš velká expanze při tuhnutí, na to ale musí myslet výrobce.

Nepravidelnost povrchu – ve smyslu změn jeho hladkosti souvisí
s největší mírou se zatmelovací technikou.
Na povrchu se mohou odlít vzduchové bublinky (obr. 289):
 Po nesprávném odmaštění.
 Po pouţití řídké, nesprávně nanesené formovací
hmoty.
Obr. 289 – Vzduchové bublinky na
povrchu kovové konstrukce
Přebytek vody z řídké formovací hmoty se vyloučí a potom odlije
na povrchu ve formě nepravidelných hřebínků. Ve tvaru
zástěrek se odlijí praskliny (obr. 290) ve formě řídké, prudce
zahřívané formovací hmoty (někdy i dosud neztuhlé). Poměr
vody a prášku způsobí v obou krajních mezích poruchy povrchu:
příliš řídká forma je porézní, příliš hustá se nedá dobře
zkondenzovat.
Obr. 290 – Kovové odlitky se
zástěrkami
 Ke zhrubnutí povrchu vede i příliš dlouhé
vypalování formy a přehřátá slitina. Povrchové defekty způsobí
cizí tělesa, jako drobty formovací hmoty, například po
dodatečných úpravách formy noţem. Podobný výsledek má
i vedení licího kanálu proti ostré hraně uvnitř formy, která se pak
nárazem kovu odlomí.
100
Obr. 291 – Plynová inkluze v kovové
slitině

Porozita (obr. 291) – můţe se objevit uvnitř odlitku, ale i na jeho povrchu. Vnitřní porozita odlitku
oslabuje, ale není většinou patrná aţ do té doby, neţ dojde ke
zlomení, prasknutí nebo prokousání odlitku.
Existují dva typy porozity:
 Kontrakční defekty (lunkry) (obr. 292) – projeví se
jako drobné cípaté dutinky v místech, která tuhnou naposled,
obvykle v místě připojení licích čepů. Spolehlivou ochranou je
moţnost dosycení (popsaná u přípravy vtoků a vyuţití
tepelného centra formy). Vysoká teplota formy a taveniny
způsobí podpovrchovou porozitu, která je tvořená souvislou
vrstvou sférických dutinek pod povrchem odlitku.
 Plynové inkluze (porozity v kovové slitině) (obr. 293) –
příčinou je nesprávné příliš dlouhé tavení plamenem
s nadbytkem vzduchu, přehřátí taveniny nebo uţití boraxu
s krystalovou vodou. Slitina pak ve větší míře pohlcuje plyny,
které se uvolní ve formě drobných bublinek. Nebezpečí
plynové porozity se také častěji vyskytuje při opakovaném tavení
nálitků.

Obr. 292 – Kontrakční defekty v kovové
slitině
Obr. 293 – Plynové inkluze v kovové
slitině
Neúplnost odlitku (obr. 294) – důvodem je zavinění
nedostatečného odvzdušnění formy při málo průlinčité formě
při krátkém působení odstředivé síly (například při ručním lití)
nebo zpětný tlak vzduchu ze stejných příčin. Druhou příčinou je
špatná eliminace vosku z formy, kdy se neumoţní vosku odtéci
a spoléhá se jen na jeho spálení.
Obr. 294 – Neúplnost odlitku
6.3.10 Spájení
Spájení (obr. 295) se v současné době moc nepouţívá. K přípravě jsou
potřeba některé pomocné materiály:



pájky
spájecí hmota
spájecí prostředky
Obr. 295 – Spájení
Spájení (letování) se pouţívá při spojování jednotlivých konstrukčních částí fixních můstků, fixních
dlah, při letování některých typů attachmentů k fixním konstrukcím, ale také k opravám fixních konstrukcí.
6.3.10.1 Pájky
Pájky (obr. 296) sice jsou pouţitím pomocné materiály, zůstávají ale
součástí kovových dílců protéz. Jsou to slitiny kovů, které mají téměř stejné
sloţení jako spájený kov, stejné mechanické vlastnosti, ale niţší teplotu tání.
Pájky musí mít:



dobrý tok při podmínečně niţších teplotách
nízkou viskozitu, aby slitiny lehce tekly i do úzkých spár
stejné mechanické vlastnosti a barvu jako pájená slitina
101
Obr. 296 – Pájky




odolnost proti korozi a zbarvování
dobrou difúzi do spájených dílců
likvidus minimálně 50 – 100°C pod solidem spájené slitiny
spoj nesmí být porézní
Pájky pro spájení zlatých slitin mají stejný základ jako spájené slitiny.
Ke sníţení teploty tání a viskozity se u současných pájek uţívá většinou cín a zinek.
Ke kaţdé slitině patří dvě pájky: měkká a tvrdá s rozdílnými intervaly – likvidus pájky tvrdé je vyšší neţ
měkké.
6.3.10.2 Spájecí prostředky
Při spájení a tavení zlatých slitin se musí zabránit tvorbě oxidů pouţitím
spájecích prostředků. Musí mít bod tání niţší neţ solidus pájky a navíc nesmí při
pájení shořet.
Běţně uţívaným základem všech spájecích prostředků je borax (obr. 297), který
má v dehydrované podobě schopnost rozpouštět kovové kysličníky. Měl by se
roztavit při teplotě 400 – 500°C a vytvořit sklovitou taveninu. Fluoridy jsou spájecí
Obr. 297 – Borax
prostředky vhodné pro vysokotavitelné slitiny, rozpouštějí i oxidy obecných kovů.
Některé pájky uţ přísadu tavidel obsahují.
Zbytky tavidel po spájení se rozpouštějí 10% kyselinou sírovou.
6.3.11 Sváření
Sváření znamená spojování dvou dílců vzájemným stavením, ke kterému dojde po lokálním zahřátí na
teplotu tání.
Pouţívá se prakticky jediný způsob – odporové, tzv. bodové sváření.
Vyuţívá se při výrobě dlah v traumatologii a v ortodoncii při zhotovování fixních aparátků
Přístroj na bodové sváření sevře svářené dílce pevně mezi dvě elektrody, mezi kterými probíhá proud.
Dílce se roztaví se a po zchladnutí se pevně spojí. Proud má nízké napětí, ale má velkou intenzitu, proto se
průchod proudu může zkrátit na minimum.
6.3.12 Moření
Po odlití je povrch kovového dílce pokryt vrstvou oxidů (nebo i sirníků), proto se musí před dalším
zpracováním odstranit.
Potřebný pracovní postup se nazývá moření a provádí se tak, ţe odlitek se čistí za tepla v roztoku některé
anorganické kyseliny.
Nejvýhodnějším mořícím prostředkem je kyselina sírová (H2SO4), která spolehlivě odmoří vrstvu oxidů
jiţ při koncentraci 15 – 20 %. Pouţívání kyseliny chlorovodíkové je škodlivé, protoţe se při moření vypařuje
do pracovních prostředí, tím ohroţuje zdraví pracovníků a způsobuje korozi všech kovových přístrojů
v laboratoři.
Při správném moření, technologicky i zdravotně nezávadném, se postupuje tak, že po očištění zbytků
formovací hmoty se vloží odlitek do misky nebo do zkumavky a zalije se čistou zředěnou kyselinou, zvolna se
zahřívá, ale nevaří, protože odmoření se dosáhne už pod bodem varu. Sleduje se povrch odlitku – jakmile se
dosáhne očištění a povrch se začíná mírně lesknout, moření se ukončí. Odlitek se vyjme a důkladně se
opláchne.
102
Pozor, odlitku se před očištěním do kyseliny nesmí dotýkat kovovou pinzetou ani se nesmí z kyseliny
kovovou pinzetou vyndávat! Pinzeta musí mít chapadla ze skla.
Obr. 298 – Ultrazvukový přístroj na čištění
Kyselinu je třeba často měnit a při moření se nikdy nevaří. Při
vaření téměř vţdy dochází k porušení povrchové struktury všech
zlatých slitin, které obsahují paládium, měď a zinek (AURIX, AUROSA,
ale i PALARGEN).
Moření se můţe provádět i v ultrazvukovém přístroji (obr. 298)
pomocí speciálních roztoků, nebo při teplotě 70C v termostatech
pomocí roztoků neobsahujících kyseliny (například zahraniční preparát
NEACID).
Moření se málo pouţívá k očištění odlitků z chromkobaltových
slitin, je účinnější, kdyţ se očistí pískováním.
6.3.13 Tepelné ošetření slitin
Tepelným ošetřením se mohou změnit vlastnosti kovových slitin pomocí vysokých teplot. Můţe se
provádět změkčením nebo vytvrzením.

Změkčování se provádí tehdy, kdyţ je třeba vrátit původní tvárlivost slitině, která ztvrdla
mechanickým tvářením. Tvrdost se odstraní žíháním do tmavočerveného žáru (700C), potom se
ochladí ve vodě a tím se odstraní z tvářeného materiálu vnitřní pnutí a dosáhne se rekrystalizace.
Změkčuje se jen plech ze zlatých slitin, nikdy ocelový drát.
 Vytvrzováním (zlepšováním) slitin se zvyšuje tvrdost a pruţnost kovových výrobků, kterou
předchozím zpracováním ztratily. Z našich slitin se mohou vytvrzovat jen 18 karátová
zlatoplatinová slitina, AURIX a PALARGEN.
Před vlastním vytvrzením je třeba provést tzv. homogenizační ţíhání, kterým se odstraní nerovnoměrné
ztvrdnutí, které vzniklo předchozím zpracováním, a kterým se obnoví homogenita odlitku. Ţíhání se provádí
v peci nebo v solné lázni, zahřáté na předepsanou teplotu, následně se ochladí ve zředěném alkoholu nebo
ve vlaţné vodě. Kdyţ se nedodrţí předepsaný správný čas a teplota, nedojde k homogenizaci. Naopak,
kdyţ se čas a teplota překročí, vznikne hrubozrnná struktura.
Pokud není k dispozici tato moţnost, můţe se vytvrdit klasickým způsobem po odlití formy kovovou
slitinou a forma se nechá pozvolna vychladnout.
6.3.14 Elektrochemická koroze
Většina kovů má snahu vytvářet chemické sloučeniny, kovový předmět pak koroduje a ztrácí
hmotnost.
Kdyţ se ponoří do elektrolytu (sliny) dva kovy s rozdílným potenciálem, vytvoří se galvanický článek –
čím silnější, tím je větší jejich potenciální rozdíl.
Vzniklé galvanické proudy jsou sice velmi malé, ale mohou ve svých důsledcích vést k porušení
struktury slitiny, které se nejčastěji projeví zbarvením.
Galvanické proudy navíc u některých citlivých pacientů vyvolávají (způsobují) dráţdění, které se
projevuje kovovou pachutí, pocity pálení nebo neuralgickými bolestmi.
Současné slitiny obvykle popsané jevy nevyvolávají, mohou se tedy dobře kombinovat (současné
pouţití zlatých, stříbrných i chromkobaltových slitin u téhoţ pacienta).
Nejčastějším projevem elektrochemické koroze je zbarvování. Většinou jsou to heterogenní odlitky,
pouţití znečištěné zlaté slitiny nebo porozita odlitku.
Pokud je v ústní dutině hodně bílkovin, které obsahují síru, vznikají pak sirníky kovů na kovové
protéze.
103
7 Implantační materiály
V současné době se častěji pouţívají ve stomatologii implantáty. Jsou sloţeny z různých materiálů: od
kovů a jejich slitin, přes různé druhy keramických hmot, aţ k plastickým hmotám.
Všechny implantační materiály by měly splňovat následující poţadavky:



mechanická pevnost
chemická a fyzikální indiference
aktivní biokompatibilita
7.1 Druhy kovů a jejich slitiny k výrobě implantátů







Zlaté slitiny – nepouţívají se, neboť mají velkou tepelnou vodivost. Lze je kombinovat
s napálenou keramikou.
Nerezavějící ocel – nejlepší kov oproti kovu, který vytváří korozi. Ale ve stomatologii se neuţívá
na výrobu implantátů.
Chromkobaltové slitiny – v minulosti se uţívaly, v současné době
jsou stále nahrazovány titanem a tantalem.
Tantal (obr. 299) a jeho slitiny – dá se pouţívat jako implantační
materiál. Má dobrou biologickou snášenlivost a stálost, ale má horší
mechanickou vlastnost, je méně tvrdý a více taţný, v případě
robustnější (= mohutnější) konstrukce implantátu, která musí mít
Obr. 299 – Tantal
vyšší tvrdost a pevnost, tantal tuto vlastnost nesplňuje.
Titan a jeho slitiny (obr. 300) – je to lehký neušlechtilý kov a má lepší vlastnost neţ tantal. Jeho
mechanická vlastnost je stejná jako u ocele. Má vyšší odolnost proti
korozi. Na jeho povrchu se vytváří vrstva oxidů, která zastavuje
korozi. Ale určitou nevýhodou titanu je obtíţná zpracovatelnost (bod
tání je 1670°C).
Plastické hmoty na bázi akrylátu – zkoušely se vyrobit, ale
skončilo to neúspěchem.
Keramické hmoty – pouţívá se keramika na bázi oxidu hlinitého.
Sklokeramické materiály (biosklo) jsou připraveny v řadě různých
Obr. 300 – Titan
strukturních modifikací, od sklovitých aţ po porézní.
Pouţívání nekovových materiálů otevřelo implantologii nové cesty
a jejich další vývoj je slibný. Mechanické vlastnosti jsou u kovových materiálů zatím stále prospěšné. Ve
výjimečných případech jsou v organismu pouze tolerovány, nikoliv přijímány.
104
Vztah mechanických a biologických vlastností implantačních materiálů
Biologické
vlastnosti
B
I
O
A
K
T
I
V
N
Í
Sklokeramika
Uhlíkové materiály
Aluminiumoxidová keramika
B
I
O
I
N
E
R
T
N
Í
B
I
O
T
O
L
E
R
A
N
T
N
Í
Tantal, titan
Titanové slitiny
Drahokovové ušlechtilé slitiny
Ušlechtilé Cr-Co-Mo-Ni slitiny
Slitiny obecných kovů
Mechanickofyzikální
vlastnosti
Biotolerantní materiály jsou biologicky tolerované, ale můţe zde docházet k vyloučení implantátu ven
z těla. Dochází k vytvoření různě silné spojovací vazivové vrstvy mezi kostí a implantátem, coţ není pro
dlouhodobé vhojení a funkci ideální.
Jsou to slitiny obecných kovů, ušlechtilé kovy.
Bioinertní materiály – biologicky neaktivní, jsou plně
akceptovatelné (= přijímané) kostní tkání. Jestliţe splňují další
poţadavky – tvar, způsob a úprava povrchu – vhojí se bez spojovací
vazivové vrstvy na hraniční ploše mezi kostí a implantátem
(nevytvářejí se vazivové vrstvy mezi kostí a implantátem).
Jsou to titan a jeho slitiny, tantal, uhlíkové materiály,
aluminumoxidová keramika. Díky oxidům na povrchu titanu je
implantační materiál vysoce biokompatibilní ke kostní tkáni –
povlakové implantáty (obr. 301).
Obr. 301 – Povlakové implantáty
Bioaktivní materiály – biologicky reaktivní, jsou vysoce biokompatibilní. Dokáţí se spojit s lidským
tělem (implantát se spojí s kostí) – biointegrace.
7.2 Druhy implantátů ve stomatologii


šroubový implantát (obr. 302)
čepelkový implantát
Obr. 302 – Šroubový
implantát
105




subperiostální implantát (obr. 303)
bikortikální šroub
transdentální implantát
diskový implantát (obr. 304)
Obr. 303 – Subperiostální implantát
Obr. 304 – Diskové implantáty
106
8 Seznam pouţité literatury
BITTNER, Jiří. Protetická technologie: (učební text). Brno: IDV SZP, 1989. 148 s. ISBN 80-7013-013-X
BITTNER, Jiří. Protetická technologie: (pro střední zdravotnické školy obor zubní technik 1.díl). Praha: Scientia
Medica, 2001. 96 s. ISBN 80-85526-77-8
BITTNER, Jiří a kolektiv. Zhotovování stomatologických protéz I.: (učebnice pro zdravotnické školy). Praha:
Avicenum, 1984. 272 s. ISBN 08-048-84
BITTNER, Jiří; SEDLÁČEK, Josef. Technologie pro zubní laboranty: (učebnice pro zdravotnické školy). Praha:
Avicenum, 1979. 276 s. ISBN 08-012-79
BITTNER, Jiří; VACEK, Mojmír; NOVÁK, Josef. Stomatologické protézy I: (učebnice pro střední zdravotní
školy). Praha: Avicenum, 1982. 230 s. ISBN 08-033-82
BITTNER, Jiří; VACEK, Mojmír; NOVÁK, Josef. Stomatologické protézy II: (učebnice pro střední zdravotní
školy). Praha: Avicenum, 1982. 212 s. ISBN 08-034-82
VACEK, Mojmír; BITTNER, Jiří; KOMRSKA, Jiří; ZÁHLAVOVÁ, Eva. Stomatologické materiály. Praha:
Avicenum, 1980. 228 s. ISBN 08-009-80
107
9 Zdroje ilustrací a fotografií
Obr. 1 – Protézy v historii – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169.
Obr. 2 – Zuby se zlatou ligaturou – Zdroj: BITTNER, J. – VACEK, M. – NOVÁK, J. Stomatologické protézy I. (Učebnice pro
zdravotnické školy). Praha: AVICENUM, 1982, s. 16. ISBN 08-033-82.
Obr. 3 – Zuby se zlatými obroučkami – Zdroj: BITTNER, J. – VACEK, M. – NOVÁK, J. Stomatologické protézy I. (Učebnice pro
Obr. 4 – Tvrdá sádra – URL <http://www.hinrichs-dental.de/web/start/start_e.html> [cit. 2005-04-03]
Obr. 5 – Horní situační model – pozitiv – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169.
Obr. 6 – Voskový model zubů– Zdroj: ČESNEKOVÁ, Magdaléna – DOSTÁLOVÁ, Taťjána – BARTOŇOVÁ, Marie – CHARVÁT,
Jindřich. Frézovací technika – přesné propojení fixní a snímatelné části náhrady. Quintessenz (Zubní laboratoř). 2005, roč. 9, č. 1,
s. 33. ISSN 1213-0117.
Obr. 7 – Alginátový roztok – Zdroj: BEGO Bremer Goldschlägerei Wilh. Herbst GmbH & Co. KATALOG ‘95/’96. 1995, s. 101.
<katalog>
Obr. 8 – Laboratorní schéma – Zdroj: BITTNER, Jiří. Protetická technologie pro střední zdravotnické školy, obor zubní technik, 1 díl.
Praha: SCIENTIA MEDICA, 2001, s. 9. ISBN 80-855526-77-8.
Obr. 9 – Licí forma s keramickým kelímkem – Zdroj: THIEL, Herbert. Začepování: pravidla pro umístění licích kanálků. Quintessenz
(Zubní laboratoř). 2006, roč. 10, č. 1, s. 23. ISSN 1213-0117.
Obr. 10 – Osvětlení – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169.
Obr. 11 – Pracovní stůl – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169.
Obr. 12 – Odsávač prachu – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 224. <katalog>
Obr. 13 – Sádrovací stůl – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169.
Obr. 14 – Lapač – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169.
Obr. 15 – Technická vrtačka – Zdroj: BITTNER, J. – SEDLÁČEK, J. Technologie pro zubní laboranty (Učebnice pro zdravotnické
školy). Praha: AVICENUM, 1979, s. 17. ISBN 08-012-79.
Obr. 16 – Násadce k technické vrtačce – Zdroj: BITTNER, Jiří. Protetická technologie pro střední zdravotnické školy, obor zubní
technik, 1 díl. Praha: SCIENTIA MEDICA, 2001, s. 11. ISBN 80-855526-77-8.
Obr. 17 – Mikromotor s manuálním ovládáním – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169.
Obr. 18 – Elektrická leštička – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169.
Obr. 19 – Rychloběţná elektrická bruska – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169.
Obr. 20 – Ořezávačka sádrových modelů – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169.
Obr. 21 – Elektrický mísící přístroj – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169.
Obr. 22 – Elektrický vibrátor – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169.
Obr. 23 – Pískovač – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169.
Obr. 24 – Elektrolytická leštička – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169.
Obr. 25 – Parní přístroj – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169.
Obr. 26 – Dublovací přístroj – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169.
Obr. 27 – Přístroj pro vyplavování vosku – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169.
Obr. 28 – Vodní polymerátor – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169.
Obr. 29 – Hydropneumatický polymerátor – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169.
Obr. 30 – Světelný polymerátor
Obr. 31 – Vřetenový lis – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169.
Obr. 32 – Hydraulický lis – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169.
Obr. 33 – Jednoduchý paralelometru – Zdroj: GAUDENT-SANITARIA s.r.o. Laboratorní katalog 1. Rok vydání neuvedeno, s. 330.
<katalog>
Obr. 34 – Paralelometr s frézovací technikou – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 159.
<katalog>
Obr. 35 – Termostatický zásobník – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 47. <katalog>
Obr. 36 – Bursenův hořák – Zdroj: BITTNER, Jiří. Protetická technologie pro střední zdravotnické školy, obor zubní technik, 1 díl.
Praha: SCIENTIA MEDICA, 2001, s. 19. ISBN 80-855526-77-8.
Obr. 37 – Laboratorní kahan – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169.
Obr. 38 – Přístroj na tavení na bázi vysokofrekvenční indukcí – Zdroj: BEGO Bremer Goldschlägerei Wilh. Herbst GmbH & Co.
KATALOG ‘95/’96. 1995, s. 63. <katalog>
Obr. 39 – Vypalovací pec – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169.
Obr. 40 – Sušicí pec – Zdroj: BEGO Bremer Goldschlägerei Wilh. Herbst GmbH & Co. KATALOG ‘95/’96. 1995, s. 23. <katalog>
Obr. 41 – Keramická pec – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169.
Obr. 42 – Odstředivý licí aparát – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 72. <katalog>
Obr. 43 – Tlakový licí aparát – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 72. <katalog>
Obr. 44 – Artikulační přístroj – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 13. <katalog>
Obr. 45 – Okludor – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169.
108
Obr. 46 – Jednoduchý artikulátor – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169.
Obr. 47 – Průměrný artikulátor – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169.
Obr. 48 – Individuální artikulátor – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 12. <katalog>
Obr. 49 – Gumový kelímek a špachtle – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169.
Obr. 50 – Skleněná miska s tyčinkou – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169.
Obr. 51 – Pilka a sádrovací noţe – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169.
Obr. 52 – Dvoudílná a čtyřdílná kyveta – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169.
Obr. 53 – Třmeny – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169.
Obr. 54 – Kovové krouţky s keramickým páskem – Zdroj: BEGO Bremer Goldschlägerei Wilh. Herbst GmbH & Co. KATALOG ‘95/’96.
1995, s. 42. <katalog>
Obr. 55 – Dublovací kyvety – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169.
Obr. 56 – Malý a velký modelovací nůţ – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169.
Obr. 57 – Lekron – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169.
Obr. 58 – Kramponové kleště – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169.
Obr. 59 – Štípací kleště – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169.
Obr. 60 – Sponové kleště – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169.
Obr. 61 – Pinzeta – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169.
Obr. 62 – Otiskovací kovové konfekční lţíce – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169.
Obr. 63 – Repoziční skříňka – Zdroj: BEGO Bremer Goldschlägerei Wilh. Herbst GmbH & Co. KATALOG ‘95/’96. 1995, s. 11.
<katalog>
Obr. 64 – Vodicí čepy – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 7. <katalog>
Obr. 65 – Retenční krouţky – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 8. <katalog>
Obr. 66 – Odsávací přístroj – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 225. <katalog>
Obr. 67 – Pracovní oblečení – Zdroj: LABOSHOP ČR, s.r.o. LABOSHOP. 2006, s. 341. <katalog>
Obr. 68 – Ochranná rouška – Zdroj: GAUDENT-SANITARIA s.r.o. Laboratorní katalog 1. Rok vydání neuvedeno, s. 33. <katalog>
Obr. 69 – Ochranné brýle – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 214. <katalog>
Obr. 70 – Dezinfekce otisku – ČESNEKOVÁ, Magdaléna – SEYDLOVÁ, Michaela – DOSTÁLOVÁ, Taťjána. Zhotovení pracovního
modelu. Quintessenz (Zubní laboratoř). 2006, roč. 10, č. 1, s. 17. ISSN 1213-0117.
Obr. 71 – Modely situační – Zdroj: SCHUNKE, Stefan – KREISL, Alexandra. Funkční a estetická hlediska zhotovení protetické
náhrady. Kazuistika. Quintessenz (Zubní laboratoř). 2005, roč. 9, č. 4, s. 8. ISSN 1213-0117.
Obr. 72 – Sádrová forma – Zdroj: BREDENT. bredent 1998. Dentalfarbikation. Vario-Kugel-Snap OC – Kořenová nástavba. 1998,
strana neuvedeno. <katalog>
Obr. 73 – Sádrovec – URL <http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/c/c8/Alabaster.jpg> [cit. 2007-05-16]
Obr. 74 – Otiskovací sádra – URL <http://www.hinrichs-dental.de/web/start/start_e.html> [cit. 2005-04-03]
Obr. 75 – Alabastrová sádra – URL <http://www.hinrichs-dental.de/web/start/start_e.html> [cit. 2005-04-03]
Obr. 76 – Tvrdá sádra – URL <http://www.hinrichs-dental.de/web/start/start_e.html> [cit. 2005-04-03]
Obr. 77 – Kamenná sádra – URL <http://www.hinrichs-dental.de/web/start/start_e.html> [cit. 2005-04-03]
Obr. 78 – Dělený model – Zdroj: ČESNEKOVÁ, Magdaléna – SEYDLOVÁ, Michaela – DOSTÁLOVÁ, Taťjána. Zhotovení pracovního
modelu. Quintessenz (Zubní laboratoř). 2006, roč. 10, č. 1, s. 19. ISSN 1213-0117.
Obr. 79 – Otiskovací hmota – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169.
Obr. 80 – Situační otisky s registrací – Zdroj: DICKOVÁ, Lucie – KRŇOULOVÁ, Jana. Imediátní celková náhrada. StomaTeam CZ.
2005, roč. 5, č. 1, s. 14. ISSN 1214-147X.
Obr. 81 – Detailní otisk – Zdroj: HARISIS, Dimitri. Estetická oprava předních zubů pomocí venér. Quintessenz (Zubní laboratoř).
2004, roč. 8, č. 2, s. 47. ISSN 1213-0117.
Obr. 82 – Individuální lţíce z Duracrolu – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169.
Obr. 83 – Termoplastická kompoziční hmota bez plnidel DENTIPLAST – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok
vydání neuvedeno, s. 18. <katalog>
Obr. 84 – Kompoziční otiskovací hmota STENT – Zdroj: BITTNER, J. – SEDLÁČEK, J. Technologie pro zubní laboranty (Učebnice
pro zdravotnické školy). Praha: AVICENUM, 1979, s. 70. ISBN 08-012-79.
Obr. 85 – Kompoziční otiskovací hmota KERR – Zdroj: BITTNER, J. – SEDLÁČEK, J. Technologie pro zubní laboranty (Učebnice pro
Obr. 86 – Otisk v individuální lţíci s Dentiplastem a Repinem – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169.
Obr. 87 – Pomůcky z šelakových bazálních destiček – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169.
Obr. 88 – Šelaková bazální destička TESSEX Al – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno,
s. 17. <katalog>
Obr. 89 – Zinkoxideugenolová otiskovací hmota REPIN – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ ORDINACE. Rok vydání
neuvedeno, s. 8. <katalog>
Obr. 90 – Míchání dvou past – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169.
Obr. 91 – Rámování otisku bezzubé čelisti – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169.
Obr. 92 – Agarová dublovací hmota DUBLAGA SPECIAL – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání
Obr. 93 – Dublování agarové hmoty – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169.
109
Obr. 94 – Sejmutí modelu z dublovací kyvety – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169.
Obr. 95 – Situační otisk z alginátové otiskovací hmoty – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169.
Obr. 96 – Alginátová otiskovací hmota s dávkovačem – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169.
Obr. 97 – Méně detailní otisk – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169.
Obr. 98 – Kontrakce situačního modelu z alginátové otiskovací hmoty – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169.
Obr. 99 – Otisk v perforované otiskovací lţíci – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169.
Obr. 100 – Alginátová otiskovací hmota YPEEN – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ ORDINACE. Rok vydání neuvedeno, s. 4.
<katalog>
Obr. 101 – Alginátová otiskovací hmota ELASTIC CROMO – Zdroj: SpofaDental A KERR COMPANY. Katalog výrobků 2005/2006.
2005, s. 3.4. <katalog>
Obr. 102 – Otisk z elastomeru – Zdroj: Nová éra v technologii otiskovacích materiálů. Progresdent. 2006, roč. 12, č. 2, s. 21. ISSN
1121-3859.
Obr. 103 – Katalyzátor pro silikonové otiskovací hmoty – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169.
Obr. 104 – Rozdíl promíchání elastomerů ručně a míchací pistolí – Zdroj: Nová éra v technologii otiskovacích materiálů. Progresdent.
2006, roč. 12, č. 2, s. 20. ISSN 1121-3859.
Obr. 105 – Mísící pistole – Zdroj: BÜCKING, Wolfram. Frontální zúţení – komprese v dolní čelisti. Quintessenz (Mezinárodní odborný
časopis pro zubní lékaře a zubní techniky). 2006, roč. 15, č. 2, s. 61. ISSN 1210-017X.
Obr. 106 – Otisk metodou dvojího otiskování – Zdroj: MAJERNÍKOVÁ, Ţaneta. Aquasil Ultra. Progresdent. 2006, roč. 12, č. 1, s. 36.
ISSN 1121-3859.
Obr. 107 – Silikonová otiskovací hmota STOMAFLEX CREME – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ ORDINACE. Rok vydání
Obr. 108 – Silikonová otiskovací hmota STOMAFLEX PASTA – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ ORDINACE. Rok vydání
Obr. 109 – Silikonová otiskovací hmota STOMAFLEX SOLID – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ ORDINACE. Rok vydání
Obr. 110 – Polyadiční silikonová hmota – URL <http://solutions.3m.com/wps/portal/3M/cs_CZ/3M-ESPE/dentalprofessionals/products/catalog> [cit. 2009-11-09]
Obr. 111 – Dublovací hmota – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169.
Obr. 112 – Polysulfidová otiskovací hmota – Zdroj: KERRHawe SA. KerrHawe Produktový program 2005-2006. 2005, s. 1.4.
<katalog>
Obr. 113 – Nanášení řídké otiskovací hmoty pro získání detailního otisku, poté se na to aplikuje hustá otiskovací hmota, vznik detailní
otisk – Zdroj: MAJERNÍKOVÁ, Ţaneta. Aquasil Ultra. Progresdent. 2006, roč. 12, č. 1, s. 35. ISSN 1121-3859.
Obr. 114 – Polyéterové otiskovací hmota – URL <http://solutions.3m.com/wps/portal/3M/cs_CZ/3M-ESPE/dentalprofessionals/products/catalog> [cit. 2009-11-09]
Obr. 115 – Průřez detailním otiskem – Zdroj: Nová éra v technologii otiskovacích materiálů. Progresdent. 2006, roč. 12, č. 2, s. 21.
ISSN 1121-3859.
Obr. 116 – Model situace – Zdroj: Quintessenz (Zubní laboratoř). 2006, roč. 10, č. 1, s. 52. ISSN 1213-0117.
Obr. 117 – Licí model s voskovým modelem – Zdroj: BREDENT. bredent 1998. Dentalfarbikation. Protek. 1998, strana neuvedeno.
<katalog>
Obr. 118 – Dělený model metodou vodicích čepů a retenčních krouţků – Zdroj: KRÁLOVIČ, Roman. Celokeramika – budoucnost na
dosah. StomaTeam CZ. 2005, roč. 5, č. 3, s. 37. ISSN 1214-147X.
Obr. 119 – Model metodou repoziční skříňky – Zdroj: BITTNER, J. – VACEK, M. – NOVÁK, J. Stomatologické protézy I. (Učebnice
Obr. 120 – Modelové pryskyřice – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 6. <katalog>
Obr. 121 – Model z galvanoplastické mědi a stříbra – Zdroj: BITTNER, J. – SEDLÁČEK, J. Technologie pro zubní laboranty (Učebnice
Obr. 122 – Modely z lehce tavitelné slitiny – Zdroj: BITTNER, Jiří. Protetická technologie pro střední zdravotnické školy, obor zubní
technik, 1 díl. Praha: SCIENTIA MEDICA, 2001, s. 59. ISBN 80-855526-77-8.
Obr. 123 – Modely protézy – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169.
Obr. 124 – Kontrastní barva modelovacích hmot oproti modelu – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169.
Obr. 125 – Parafín – URL <http://www.svicky.net/cz/parafiny/parafiny-na-svicky/parafin-v-supinkach-velmi-vysoke-kvality-sitem.html>
[cit. 2007-06-08]
Obr. 126 – Včelí vosk – URL <http://www.obec-bratcice.cz/fotkyv/Dsc00796.jpg> [cit. 2007-06-08]
Obr. 127 – Licí vosky bločkového typu – Zdroj: DENTAMED (ČR) spol. s r.o. LABORATOŘ KATALOG 2005. 2005, s. 22. <katalog>
Obr. 128 – Modelovací vosk – Zdroj: BEGO Bremer Goldschlägerei Wilh. Herbst GmbH & Co. KATALOG ‘95/’96. 1995, s. 25.
<katalog>
Obr. 129 – Modely snímatelné náhrady – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169.
Obr. 130 – Modelovací vosk CERADENT I. a CERADENT II. – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169.
Obr. 131 – Modely fixní náhrady – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169.
Obr. 132 – Licí vosky fóliového typu – Zdroj: BEGO Bremer Goldschlägerei Wilh. Herbst GmbH & Co. KATALOG ‘95/’96. 1995, s. 26.
<katalog>
Obr. 133 – Licí vosky – Zdroj: DENTAMED (ČR) spol. s r.o. LABORATOŘ KATALOG 2005. 2005, s. 22. <katalog>
110
Obr. 134 – Cervikální vosk – Zdroj: GAUDENT-SANITARIA s.r.o. Laboratorní katalog 1. Rok vydání neuvedeno, s. 79. <katalog>
Obr. 135 – Voskové třmínky – Zdroj: BEGO Bremer Goldschlägerei Wilh. Herbst GmbH & Co. KATALOG ‘95/’96. 1995, s. 27.
<katalog>
Obr. 136 – Voskové konstrukční prvky pro snímatelné náhrady – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání
Obr. 137 – Voskové konstrukční prvky pro fixní náhrady – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání
Obr. 138 – Retenční mříţky – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 36. <katalog>
Obr. 139 – Voskové rastrované ploténky – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 32.
<katalog>
Obr. 140 – Lepicí vosk – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 41. <katalog>
Obr. 141 – Vykrývací vosk – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 41. <katalog>
Obr. 142 – Otiskovací vosky – Zdroj: PK DENT. VOSKOVÝ DRÁT PRO REGISTRACI SKUSU. Rok vydání, strana neuvedeno.
<propagační materiál>
Obr. 143 – Licí čepy z plastických hmot – Zdroj: BEGO Bremer Goldschlägerei Wilh. Herbst GmbH & Co. KATALOG ‘95/’96. 1995,
s. 30. <katalog>
Obr. 144 – Plastické hmoty jako modelovací hmoty – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno,
s. 43. <katalog>
Obr. 145 – Ţáruvzdorná forma – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 29. <katalog>
Obr. 146 – Licí forma – Zdroj: THIEL, Herbert. Začepování: pravidla pro umístění licích kanálků. Quintessenz (Zubní laboratoř). 2006,
roč. 10, č. 1, s. 29. ISSN 1213-0117.
Obr. 147 – Graf – probíhání zvýšení teploty – Zdroj: KOMRSKA, Jiří. Novodobé zatmelovací hmoty. Progresdent. 2007, roč. 13, č. 1,
s. 49. ISSN 1121-3859.
Obr. 148 – Ţáruvzdorný stlačitelný materiál – Zdroj: DENTAMED (ČR) spol. s r.o. LABORATOŘ KATALOG 2005. 2005, s. 40.
<katalog>
Obr. 149 – Graf – objemové změny při zahřívání formy, buď jsou zatmelovací hmoty promísené s vodou či s křemičitým solem –
Zdroj: KOMRSKA, Jiří. Novodobé zatmelovací hmoty. Progresdent. 2007, roč. 13, č. 1, s. 49. ISSN 1121-3859.
Obr. 150 – Sádrová formovací hmota GLORIA SPECIAL – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání
Obr. 151 – Křemičitý sol BEGOSOL– Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 62. <katalog>
Obr. 152 – Formovací hmota BELLAVEST T – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 60.
<katalog>
Obr. 153 – Formovací hmota WIROQUICK NEW – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno,
s. 57. <katalog>
Obr. 154 – Fosfátová formovací hmota SILIKAN a SILIKAN UNIVERSAL – Zdroj: DENTAMED (ČR) spol. s r.o. LABORATOŘ
KATALOG 2005. 2005, s. 38. <katalog>
Obr. 155 – Křemičitý sol SILISAN N – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 64. <katalog>
Obr. 156 – Bloček ze spájecích hmot – URL <http://www.flava.cz/index.php?n=SHERALOTEINBETTMASSE-LM-86-5kg&go=shop&id=404&cat=155> [cit. 2007-05-17]
Obr. 157 – Alginátový roztok – Zdroj: BEGO Bremer Goldschlägerei Wilh. Herbst GmbH & Co. KATALOG ‘95/’96. 1995, s. 101.
<katalog>
Obr. 158 – Talek – URL <http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/f/fd/Talc_block.jpg> [cit. 2007-05-16]
Obr. 159 – Cínová fólie – Zdroj: LABOSHOP ČR, s.r.o. LABOSHOP. 2005, s. 297. <katalog>
Obr. 160 – Alginátový roztok IZODENT – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 141.
<katalog>
Obr. 161 – Silikonový lak DENTAFLEX LAK – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 141.
<katalog>
Obr. 162 – Izolační prostředek ISOLIT – Zdroj: LABOSHOP ČR, s.r.o. LABOSHOP. 2007, s. 42. <katalog>
Obr. 163 – Separační roztok – distanční lak – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 44.
<katalog>
Obr. 164 – Celofán – URL <http://www.prometej-arthobby.si/trgovina/izdelki/celofan.jpg> [2007-05-16]
Obr. 165 – Platinová fólie – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 54. <katalog>
Obr. 166 – Odmašťovací prostředek FIXACRYL – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169.
Obr. 167 – Diamantový brousek na fazety můstku – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno,
s. 175. <katalog>
Obr. 168 – Diamantový brousek na individuální lţíci – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno,
s. 187. <katalog>
Obr. 169 – Frézování tvrdokovovou frézou – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 166.
<katalog>
Obr. 170 – Diamantový brousek na protézu – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 187.
<katalog>
Obr. 171 – Brusivo – Zdroj: BREDENT. bredent 1998. Dentalfarbikation. bre-diamant. 1998, strana neuvedeno. <katalog>
111
Obr. 172 – Ubývání brusného prostředku při broušení – Zdroj: BITTNER, Jiří. Protetická technologie pro střední zdravotnické školy,
obor zubní technik, 1 díl. Praha: SCIENTIA MEDICA, 2001, s. 86. ISBN 80-855526-77-8.
Obr. 173 – Korund – URL <http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/9/9a/Several_corundum_crystals.jpg> [cit. 2007-05-16]
Obr. 174 – Křemenný písek – Zdroj: LABOSHOP ČR, s.r.o. LABOSHOP. 2005, s. 141. <katalog>
Obr. 175 – Leštící prostředky a nástroje – Zdroj: SHERA GmbH & Co. KG Lemforde-Germany a GRACIAS Tomáš. Ostatní výrobky
firmy SHERA. Rok vydání, strana neuvedeno. <propagační materiál>
Obr. 176 – Leštění – Zdroj: LABOSHOP ČR, s.r.o. LABOSHOP. 2007, s. 158. <katalog>
Obr.177 – Ztuhlá láva u sopky – URL <http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/5/5e/D%C5%AFl_na_pemzu%2C_Lipari.JPG>
[cit. 2007-05-16]
Obr. 178 – Leštící pasta na kovové protézy – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 209.
<katalog
Obr. 179 – Pemza – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 211. <katalog>
Obr. 180 – Gumování kovové konstrukce – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 192.
<katalog>
Obr. 181 – Frézování na paralelometru – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 157.
<katalog>
Obr. 182 – Pískování – Zdroj: BEGO Bremer Goldschlägerei Wilh. Herbst GmbH & Co. KATALOG ‘95/’96. 1995, s. 72. <katalog>
Obr. 183 – Kovové vrtáčky – Zdroj: LABOSHOP ČR, s.r.o. LABOSHOP. 2005, s. 171. <katalog>
Obr. 184 – Kovové frézy z oceli – Zdroj: LABOSHOP ČR, s.r.o. LABOSHOP. 2005, s. 173. <katalog>
Obr. 185 – Tvrdokovové a wolframkarbidové frézy – Zdroj: LABOSHOP ČR, s.r.o. LABOSHOP. 2005, s. 177. <katalog>
Obr. 186 – Diamantové brousky – Zdroj: LABOSHOP ČR, s.r.o. LABOSHOP. 2005, s. 169. <katalog>
Obr. 187 – Výměnné brousky – Zdroj: LABOSHOP ČR, s.r.o. LABOSHOP. 2005, s. 179. <katalog>
Obr. 188 – Brousky natmelené na stopce – Zdroj: LABOSHOP ČR, s.r.o. LABOSHOP. 2007, s. 144. <katalog>
Obr. 189 – Ocelové disky – Zdroj: LABOSHOP ČR, s.r.o. LABOSHOP. 2007, s. 138. <katalog>
Obr. 190 – Sada gumových nástrojů – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 197.
<katalog>
Obr. 191 – Kartáče z kozích chlupů – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 208.
<katalog>
Obr. 192 – Silikonové leštící nástroje – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 193.
<katalog>
Obr. 193 – Zinkoxidfosfátový cement ADHESOR – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ ORDINACE. Rok vydání neuvedeno,
s. 21. <katalog>
Obr. 194 – Karboxylátový cement ADHESOR CARBOFINE – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ ORDINACE. Rok vydání
Obr. 195 – Dvousloţkový kompozitní cement – Zdroj: LABOSHOP ČR, s.r.o. LABOSHOP. 2007, s. 106. <katalog>
Obr. 196 – Matrice – URL <http://www.bredent.com/infosys/index.phtml?p_sprachid=10> [cit. 2006-01-29]
Obr. 197 – Patrice – URL <http://www.bredent.com/infosys/index.phtml?p_sprachid=10> [cit. 2006-01-29]
Obr. 198 – Attachment typu CEKA – Zdroj: BITTNER, Jiří. Protetická technologie pro střední zdravotnické školy, obor zubní technik,
1 díl. Praha: SCIENTIA MEDICA, 2001, s. 92. ISBN 80-855526-77-8.
Obr. 199 – Nasazování zásuvného spoje do voskového modelu v paralelometru – Zdroj: BREDENT. bredent 1998. Dentalfarbikation.
Vario-Kugel-Snap vks-sg für Freiendprothesen. 1998, strana neuvedeno <katalog>
Obr. 200 – Fixní náhrada – Zdroj: DENTAMED (ČR) spol. s r.o. LABORATOŘ KATALOG 2005. 2005, s. 42. <katalog>
Obr. 201 – Částečná snímatelná náhrada – Zdroj: BEGO Bremer Goldschlägerei Wilh. Herbst GmbH & Co. KATALOG ‘95/’96. 1995,
s. 54. <katalog>
Obr. 202 – Individuální lţíce – Zdroj: BREDENT. bredent 1998. Dentalfarbikation. Löffelmaterial UV. 1998, strana neuvedeno
<katalog>
Obr. 203 – Plastická hmota DURACROL – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 17.
<katalog>
Obr. 204 – Hydropneumatický hrnec – Zdroj: DENTAMED (ČR) spol. s r.o. LABORATOŘ KATALOG 2005. 2005, s. 136. <katalog>
Obr. 205 – Kalcifikace na protéze – Zdroj: CHARVÁT, Jindřich. Ústní hygiena u pacientů se zubními náhradami. Progresdent. 2005,
roč. 11, č. 3, s. 40. ISSN 1211-3859.
Obr. 206 – Barevný vzorník zubů – Zdroj: VITA Zahnfabrik H. Rauter GmbH & Co. KG. VITA ZETA. Verarbeitungsanleitung. Rok
vydání neuvedeno, s. 34. <propagační materiál>
Obr. 207 – Plastická hmota SUPERPONT – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 101.
<katalog>
Obr. 208 – Plastická hmota SUPERPONT C+B – Zdroj: DENTAMED (ČR) spol. s r.o. LABORATOŘ KATALOG 2005. 2005, s. 102.
<katalog>
Obr. 209 – Plastická hmota DURACRYL EXTRA – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno,
s. 101. <katalog>
Obr. 210 – Plastická hmota SUPERACRYL PLUS – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno,
s. 113. <katalog>
112
Obr. 211 – Plastická hmota PREMACRYL PLUS – Zdroj: DENTAMED (ČR) spol. s r.o. LABORATOŘ KATALOG 2005. 2005, s. 123.
<katalog>
Obr. 212 – Ortodontický přístroj – Zdroj: BREDENT. bredent 1998. Dentalfarbikation. Dentaplast KFO. 1998, strana neuvedeno.
<katalog>
Obr. 213 – Plastická hmota ORTHROCRYL – Zdroj: LABOSHOP ČR, s.r.o. LABOSHOP. 2006, s. 315. <katalog>
Obr. 214 – Zhotovení modelu protézy – Zdroj: FLAVA s.r.o . ORMALAB 95 MAJOR.SKEL. Svitavy, 2005. <instruktáţní video>
Obr. 215 – Kyvetování na val – Zdroj: BITTNER, J. – VACEK, M. – NOVÁK, J. Stomatologické protézy II. (Učebnice pro zdravotnické
Obr. 216 – Obrácené kyvetování – Zdroj: BITTNER, J. – VACEK, M. – NOVÁK, J. Stomatologické protézy II. (Učebnice pro
Obr. 217 – Provrtání spodních části zubů před cpaním plastických hmot – Zdroj: BREDENT. bredent 1998. Dentalfarbikation. PolyGel UV. 1998, strana neuvedeno. <katalog>
Obr. 218 – Rovnoměrný přívod tepla, uprostřed nádoby se kumuluje teplo (vlevo), nerovnoměrný přívod tepla, teplo se kumuluje na
dně nádoby – Zdroj: Interní materiál SZŠ a VZŠ Ústí nad Labem. [CD-ROM]
Obr. 219 – Dublovací kyvety pro licí techniku – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 140.
<katalog>
Obr. 220 – Licí pryskyřice – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 114. <katalog>
Obr. 221 – Vstřikovací technika – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 116. <katalog>
Obr. 222 – Volná modelace – Zdroj: VITA Zahnfabrik H. Rauter GmbH & Co. KG. VITA ZETA. Verarbeitungsanleitung. Rok vydání
neuvedeno, s. 11. <propagační materiál>
Obr. 223 – Kompozitní hmota CHROMASIT – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 100.
<katalog>
Obr. 224 – Polymerace světlem – Zdroj: IVOCLAR VIVADENT technical. Adoro. Instructions for use. 2004, s. 123. <katalog>
Obr. 225 – Fotokompozitní hmota ADORO – Zdroj: IVOCLAR VIVADENT technical. Adoro. Instructions for use. 2004, s. 5. <katalog>
Obr. 226 – Výroba umělých zubů v továrně – Zdroj: Příběh o zubech ze Svitav. Progresdent. 2005, roč. 11, č. 2, s. 45. ISSN 11213859.
Obr. 227 – Garnitura umělých zubů – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 118.
<katalog>
Obr. 228 – Razidlová technika – Zdroj: MURADOV, M. A. Zvláštnosti přímé výroby dočasných náhrad. Progresdent. 2004, roč. 10,
č. 6, s. 21. ISSN 1121-3859.
Obr. 229 – Silikonová hmota pro báze snímatelné náhrady – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání
Obr. 230 – Adhezivní plastická hmota SPOFACRYL – Zdroj: DENTAMED (ČR) spol. s r.o. LABORATOŘ KATALOG 2005. 2005,
s. 104. <katalog>
Obr. 231 – Opákní plastická hmota CONALOR – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno,
s. 101. <katalog>
Obr. 232 – Volná modelace keramických hmot – Zdroj: VITA Zahnfabrik H. Rauter GmbH & Co. KG. VITA OMEGA 900
METALOKERAMIKA (Návod k zpracování). Rok vydání, strana neuvedeno. <propagační materiál>
Obr. 233 – CAD/CAM přístroj CEREC z firmy SIEMENS – Zdroj: BARTÁK, Petr – ŠMUCLER, Roman. CAD/CAM technologie ve
stomatologii – systém Cerec. Díl II.: Laboratorní část. Quintessenz (Mezinárodní odborný časopis pro zubní lékaře a zubní techniky).
2007, roč. 16, č. 1, s. 8. ISSN 1210-017X.
Obr. 234 – Ţivec – URL <http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/6/66/PotassiumFeldsparUSGOV.jpg> [cit. 2007-05-15]
Obr. 235 – Křemen – URL <http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/e/e7/Quartz_Crystal.jpg> [cit. 2007-05-15]
Obr. 236 – Kaolin – URL <http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/6/61/Kaolin.jpg> [cit. 2007-05-15]
Obr. 237 – Barevné pigmenty VITA AKZENT – Zdroj: VITA Zahnfabrik H. Rauter GmbH & Co. KG. Souhrnný přehled výrobků firmy
VITA. Rok vydání, strana neuvedeno. <propagační materiál>
Obr. 238 – Kontrakce keramické korunky po vypálení – Zdroj: VITA Zahnfabrik H. Rauter GmbH & Co. KG. VITA OMEGA 900
Obr. 239 – Štětečky a nástroje pro nanášení keramických hmot – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání
Obr. 240 – Broušení diamantovým brouskem – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 175.
<katalog>
Obr. 241 – Plášťová keramická korunka – Zdroj: KRÁLOVIČ, Roman. Celokeramika – budoucnost na dosah. StomaTeam CZ. 2005,
roč. 5, č. 3, s. 34. ISSN 1214-147X
Obr. 242 – Modelace zubu před vypálením – zub nevţdy musí modelovat větší – Zdroj: VITA Zahnfabrik H. Rauter GmbH & Co. KG.
VITA OMEGA 900 METALOKERAMIKA (Návod k zpracování). Rok vydání, strana neuvedeno. <propagační materiál>
Obr. 243 – Metalokeramika – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 80. <katalog>
Obr. 244 – Správná anatomie kovové konstrukce – Zdroj: VITA Zahnfabrik H. Rauter GmbH & Co. KG. VITA průvodce při zhotovení
konstrukcí z kovokeramiky. 2000, s. 5. <propagační materiál>
Obr. 245 – Schéma pro hlavní modelaci keramických hmot – Zdroj: VITA Zahnfabrik H. Rauter GmbH & Co. KG. VITA OMEGA 900
113
Obr. 246 – Keramické zuby – Zdroj: VITA Zahnfabrik H. Rauter GmbH & Co. KG. VITA LUMIN VACUUM. 1993, strana neuvedeno.
<propagační materiál>
Obr. 247 – Kramponový zub – Zdroj: BITTNER, J. – SEDLÁČEK, J. Technologie pro zubní laboranty (Učebnice pro zdravotnické
Obr. 248 – Diatorický zub – Zdroj: BITTNER, J. – SEDLÁČEK, J. Technologie pro zubní laboranty (Učebnice pro zdravotnické školy).
Praha: AVICENUM, 1979, s. 146. ISBN 08-012-79.
Obr. 249 – Fazety zásuvné (Steelovy) – Zdroj: BITTNER, J. – SEDLÁČEK, J. Technologie pro zubní laboranty (Učebnice pro
Obr. 250 – Lisovaná keramika – Zdroj: Nové fazetovací materiály na bázi kompozitního plastu a keramiky. Progresdent. 2004, roč. 10,
č. 4, s. 37. ISSN 1211-3859.
Obr. 251 – Základní čepička z lisované keramiky – Zdroj: TEMPERANI, Michele – BENELLI, Livio – SPINELLI, Francesco. Přirozené
fazety zhotovené kombinovaným postupem. Představujeme Vám nový materiál pro estetické fazety. Quintessenz (Zubní laboratoř).
2006, roč. 10, č. 1, s. 49. ISSN 1213-0117.
Obr. 252 – Přístroj CAD/CAM – Zdroj: BARTÁK, Petr – ŠMUCLER, Roman. CAD/CAM technologie ve stomatologii – systém Cerec.
Díl II.: Laboratorní část. Quintessenz (Mezinárodní odborný časopis pro zubní lékaře a zubní techniky). 2007, roč. 16, č. 1, s. 10.
ISSN 1210-017X.
Obr. 253 – Model v 3D obrazech na monitoru – Zdroj: BARTÁK, Petr – ŠMUCLER, Roman. CAD/CAM technologie ve stomatologii –
systém Cerec. Díl II.: Laboratorní část. Quintessenz (Mezinárodní odborný časopis pro zubní lékaře a zubní techniky). 2007, roč. 16,
č. 1, s. 11. ISSN 1210-017X.
Obr. 254 – Přístroj s dvěma číslicově řízenými frézami – Zdroj: BARTÁK, Petr – ŠMUCLER, Roman. CAD/CAM technologie ve
stomatologii – systém CEREC. Díl I.: Ordinační část. Quintessenz (Mezinárodní odborný časopis pro zubní lékaře a zubní techniky).
2006, roč. 15, č. 6, s. 59. ISSN 1210-017X.
Obr. 255 – Keramický blok k frézování v přístroji – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno,
s. 109. <katalog>
Obr. 256 – Kovy a jejich slitiny – Zdroj. INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 51. <katalog>
Obr. 257 – Kov krystalizovaný v krychlové soustavě s plošně centrovanou mříţkou – Zdroj: BITTNER, J. – SEDLÁČEK, J.
Technologie pro zubní laboranty (Učebnice pro zdravotnické školy). Praha: AVICENUM, 1979, s. 182. ISBN 08-012-79.
Obr. 258 – Kov krystalizovaný v krychlové soustavě se středově (prostorově) centrovanou mříţkou – Zdroj: BITTNER, J. –
SEDLÁČEK, J. Technologie pro zubní laboranty (Učebnice pro zdravotnické školy). Praha: AVICENUM, 1979, s. 182. ISBN 08-01279.
Obr. 259 – Chromniklová slitina WIRON 99 – Zdroj: BEGO Bremer Goldschlägerei Wilh. Herbst GmbH & Co. KATALOG ‘95/’96.
1995, s. 48. <katalog>
Obr. 260 – Nerezavějící ocel – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 69. <katalog>
Obr. 261 – Kombinované korunky – Zdroj: INTERDENT. Univerzální ZL-Star-Anker. Rok vydání a strana neuvedeno. <propagační
materiál>
Obr. 262 – Zlato – URL <http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/5/5b/GoldNuggetUSGOV.jpg> [cit. 2007-05-15]
Obr. 263 – Měď – URL <http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/3/34/Kupfer_Nugget.jpeg> [cit. 2007-05-15]
Obr. 264 – Platina – URL <http://upload.wikimedia.org/wikipedia/cs/6/68/Platina.jpg> [cit. 2007-05-15]
Obr. 265 – Cín – Zdroj: Interní materiál SZŠ a VZŠ Ústí nad Labem. [CD-ROM]
Obr. 266 – Zlatopaládiová slitina AURIX – Zdroj: Hu-Fa Dental a.s. Informační časopis pro stomatologickou praxi. 2006, č. 1, s. 7.
<informační časopis>
Obr. 267 – Zlatopaládiová slitina AUROSA – Zdroj: Hu-Fa Dental a.s. Informační časopis pro stomatologickou praxi. 2006, č. 1, s. 7.
Obr. 268 – Celokovová korunka – Zdroj: BREDENT. bredent 1998. Dentalfarbikation. Diatit- und Hartmetallwerkzeuge.
Fissurengestalter. 1998, strana neuvedeno. <katalog>
Obr. 269 – Kořenová inlej – Zdroj: BITTNER, J. a kolektiv. ZHOTOVOVÁNÍ STOMATOLOGICKÝCH PROTÉZ I. Praha: AVICENUM,
1984, s. 166. ISBN 08-048-84.
Obr. 270 – Stříbrocínová slitina KOLDAN – Zdroj: Hu-Fa Dental a.s. Informační časopis pro stomatologickou praxi. 2006, č. 1, s. 7.
Obr. 271 – Kobalt – URL <http://upload.wikimedia.org/wikipedia/cs/1/12/Kobalt.jpg> [cit. 2007-05-15]
Obr. 272 – Chrom – URL <http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/e/e3/Cr%2C24.jpg> [cit. 2007-05-15]
Obr. 273 – Nikl – URL <http://upload.wikimedia.org/wikipedia/cs/7/71/Ni-kov.jpg> [cit. 2007-05-15]
Obr. 274 – Berryllium – URL <http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/5/56/Beryll.jpg> [cit. 2007-05-15]
Obr. 275 – Chromkobaltová slitina WIRONIT – Zdroj: BEGO Bremer Goldschlägerei Wilh. Herbst GmbH & Co. KATALOG ‘95/’96.
1995, s. 52. <katalog>
Obr. 276 – Licí model s voskovým modelem konstrukce – Zdroj: ZIESCHE, Uwe. Extrakoronární západka Mini-SG. Quintessenz.
(Zubní laboratoř). 1999, roč. 3, č. 2, s. 14. (ISSN neuvedeno.)
Obr. 277 – Chromniklová slitina WIROLLOY E – Zdroj: BEGO Bremer Goldschlägerei Wilh. Herbst GmbH & Co. KATALOG ‘95/’96.
1995, s. 58. <katalog>
Obr. 278 –Nerezavějící ocel – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 69. <katalog>
Obr. 279 – Raţení dvoupůlkových ochranných korunek – Zdroj: Interní materiál SZŠ a VZŠ Ústí nad Labem. [CD-ROM]
114
Obr. 280 – Lehce tavitelná slitina MELOT – Zdroj: BITTNER, J. – SEDLÁČEK, J. Technologie pro zubní laboranty (Učebnice pro
Obr. 281 – Kovový odlitek – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 53. <katalog>
Obr. 282 – Licí forma – Zdroj: THIEL, Herbert. Začepování: pravidla pro umístění licích kanálků. Quintessenz (Zubní laboratoř). 2006,
roč. 10, č. 1, s. 30. ISSN 1213-0117.
Obr. 283 – Přetvar prohlubně – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169.
Obr. 284 – Dosycovací zásobník – Zdroj: THIEL, Herbert. Začepování: pravidla pro umístění licích kanálků. Quintessenz (Zubní
laboratoř). 2006, roč. 10, č. 1, s. 25. ISSN 1213-0117.
Obr. 285 – Tepelné centrum v licí formě – Zdroj: THIEL, Herbert. Začepování: pravidla pro umístění licích kanálků. Quintessenz
(Zubní laboratoř). 2006, roč. 10, č. 1, s. 24. ISSN 1213-0117.
Obr. 286 – Odvzdušňovací kanálky – Zdroj: BITTNER, Jiří. PROTETICKÁ TECHNOLOGIE (Učební text). Brno: IDV SZP, 1989,
s. 146. ISBN 80-7013-013-X.
Obr. 287 – Správný přechod mezi licími čepy (vpravo) – Zdroj: BITTNER, J. – SEDLÁČEK, J. Technologie pro zubní laboranty
(Učebnice pro zdravotnické školy). Praha: AVICENUM, 1979, s. 236. ISBN 08-012-79.
Obr. 288 – Graf – pozvolné zahřívání formy – Zdroj: KOMRSKA, Jiří. Novodobé zatmelovací hmoty. Progresdent. 2007, roč. 13, č. 1,
s. 52. ISSN 1121-3859.
Obr. 289 – Vzduchové bublinky na povrchu kovové konstrukce – Zdroj: HOFER, H – FISHER, J. Zpracování slitin ušlechtilých kovů –
úspěchy a neúspěchy a jejich příčiny. Quintessenz (Zubní laboratoř). 1998, roč. 2, č. 2, s. 8. (ISSN neuvedeno.)
Obr. 290 – Kovové odlitky se zástěrkami – Zdroj: HOFER, H – FISHER, J. Zpracování slitin ušlechtilých kovů – úspěchy a neúspěchy
a jejich příčiny. Quintessenz (Zubní laboratoř).
Obr. 291 – Plynová inkluze v kovové slitině – Zdroj: HOFER, H – FISHER, J. Zpracování slitin ušlechtilých kovů – úspěchy
a neúspěchy a jejich příčiny. Quintessenz (Zubní laboratoř). 1998, roč. 2, č. 2, s. 6. (ISSN neuvedeno.)
Obr. 292 – Kontrakční defekty v kovové slitině – Zdroj: HOFER, H – FISHER, J. Zpracování slitin ušlechtilých kovů – úspěchy
Obr. 293 – Plynové inkluze v kovové slitině – Zdroj: HOFER, H – FISHER, J. Zpracování slitin ušlechtilých kovů – úspěchy
Obr. 294 – Neúplnost odlitku – Zdroj: HOFER, H – FISHER, J. Zpracování slitin ušlechtilých kovů – úspěchy a neúspěchy a jejich
příčiny. Quintessenz (Zubní laboratoř). 1998, roč. 2, č. 2, s. 3. (ISSN neuvedeno.)
Obr. 295 – Spájení – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 57. <katalog>
Obr. 296 – Pájky – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 56. <katalog>
Obr. 297 – Borax – URL <http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/f/f7/Borax_crystals.jpg> [cit. 2007-05-15]
Obr. 298 – Ultrazvukový přístroj na čištění – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 221.
<katalog>
Obr. 299 – Tantal – URL <http://upload.wikimedia.org/wikipedia/cs/3/3c/Tantal.jpg> [cit. 2007-05-16]
Obr. 300 – Titan – URL <http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/9/90/TitaniumMetal_jpg.jpg> [cit. 2007-05-15]
Obr. 301 – Povlakové implantáty – Zdroj: ŠIMŮNEK, Antonín a kol. Dentální implantologie. NUCLEUS HK, 2001, s. 29. ISBN 8086225-15-1.
Obr. 302 – Šroubový implantát – Zdroj: ŠIMŮNEK, Antonín a kol. Dentální implantologie. NUCLEUS HK, 2001, s. 18. ISBN 8086225-15-1.
Obr. 303 – Subperiostální implantát – Zdroj: ŠIMŮNEK, Antonín a kol. Dentální implantologie. NUCLEUS HK, 2001, s. 9. ISBN 8086225-15-1.
Obr. 304 – Diskové implantáty – Zdroj: ŠIMŮNEK, Antonín a kol. Dentální implantologie. NUCLEUS HK, 2001, s. 21. ISBN 80-8622515-1.
115

PT-publikace - Protetická technologie

Transkript

Podobné dokumenty

Proteticka technologie

Magazín Komory zubních techniků ČR

kazuistika

Pragodent 2011_Companies

Otiskovací hmoty