docP˚ul hodiny do soumraku
download 
Stížnost Transkript
P˚ul hodiny do soumraku
Půl hodiny do soumraku Byl nádherný letnı́ den, jakých bylo v Barrens za celý rok asi tolik, kolik je listů na fı́kovém stromě. Ptáčci zpı́vali, slunı́čko svı́tilo, někde v dáli se zelenaly oázy a všichni tvorové obdařenı́ mluvicı́m ústrojı́m si svorně stěžovali na nesnesitelné vedro. Všichni až na Fizzyho Dampwicka. Fizzy Dampwick byl totiž chytrý (vlastně byl geniálnı́, ale protože ještě nikdo nevynalezl IQ testy, neměl si to jak ověřit) a když ráno při pohledu na oblohu zhodnotil barvu horizontu, rychlost a směr větru, přechodnou oblačnost a pravděpodobnost přı́chodu studené fronty, vzal si ze své důmyslné sbı́rky doplňků pro každou přı́ležitost pro jistotu klobouk s tou nejširšı́ střechou, jaká se dala na Kalimdoru pořı́dit. Fizzy Dampwick byl dı́ky své genialitě totiž ještě navı́c velmi, velmi bohatý, a tak si to mohl dovolit. Mohl by si dovolit většı́ klobouk, než na jaký by si troufl ogr se dvěma hlavami; naneštěstı́ tak velký klobouk ještě nikdo neušil. Ale kdyby ano, Fizzy Dampwick by byl určitě prvnı́, kdo by ho nosil, protože znal ty správné lidi a uměl si věci zařı́dit. Fizzy Dampwick byl totiž náhodou obchodnı́k a nynı́ si pohodlně hověl pod červeně a bı́le pruhovanou látkovou střı́škou svého přenosného krámku, která brzdila dotěrné a nepřı́jemně pronikavé slunečnı́ paprsky a starala se o to, aby mu jakékoli rozmary zrádného počası́ neznepřı́jemňovaly každodennı́ okrádánı́ zákaznı́ků. A Fizzy Dampwick byl v neposlednı́ řadě také velmi zručný a nainstaloval si do levého hornı́ho rohu malý větráček, za což by ho všichni kolemjdoucı́ nejspı́š upřı́mně nenáviděli, kdyby to ovšem věděli. Jenže oni to nevěděli. Proto byl ten den tak nádherný a proto se Fizzy usmı́val jako malý zelený měsı́ček, když se rozhlı́žel po rozpálené planině a přimhouřenýma hnědýma očkama hodnotil vše, co se kolem mihlo, včetně přı́padných zákaznı́ků. Což byli všichni. I ti, kteřı́ o tom ještě nevěděli. Někdo by možná řekl, že zřı́dit si obchod uprostřed vyschlé stepi, kde smrt přicházela rozhodně častěji než nepravidelné zásoby nechutně zteplalé vody, nenı́ na mazaného goblina přı́liš moudré; na severu byly sice ještě poměrně dobře vidět dřevěné kůlové hradby s pozorovatelnami, pestře malované taurenské totemy zdobené býčı́mi rohy a v občasném vánku se třepotajı́cı́ rudé vlajky Crossroads, ale tady už v podstatě začı́nala divočina. Když našpicoval uši, mohl Fizzy zřetelně slyšet řvanı́ šelem a rytmický klapot kopyt jejich zamýšlených obětı́. Fizzy však nebyl vůbec hloupý goblin a toto mı́sto ve stı́nu jedné z orkských strážnı́ch věžı́ si vybral zcela záměrně. Sázel totiž - jako v mnoha aspektech svého obchodnického umu - na prostou a spolehlivou lidskou hloupost. Středem Barrens co chvı́li procházela nějaká ta karavana a stejně tak osamělı́ dobrodruhové mı́řı́cı́ na jih někam do hlubin Kalimdoru, které Fizzyho nezajı́maly, pokud by se tam nedala zřı́dit pobočka jeho obchodu se smı́šeným zbožı́m. A přestože tito cestovatelé opustili teprve před pár okamžiky jednu z největšı́ch obchodnických osad středu kontinentu, vždy se mezi nimi našel někdo, kdo si něco zapomněl. At’ už dostatečné zásoby vody, sušeného masa, léčivé a posilujı́cı́ lektvary, obvazy či jen pokrývku hlavy, vždycky tam byl někdo, kdo si najednou po necelé mı́li vzpomněl, že ještě něco potřebuje. A at’ už to bylo cokoli, Fizzy to vždycky měl. A pokud to neměl, tvářil se, jako že to má - u něj se nějaká náhrada vždycky našla. I ta voda se dala v nejhoršı́m přı́padě nějak nahradit, když mu došla, ale o takových věcech se mezi slušnými lidmi nehovořı́. 1 Fizzymu zacukalo levé ucho. Goblin si dlouhými hrabivými prsty promnul zlatou náušnici, která v něm vězela jako lesklá udice v rybı́ tlamě, a pátravě vyhlédl zpod vlnı́cı́ se střechy. Jeho instinkt mu dal právě neomylně najevo, že se někdo blı́žı́. To, co však uviděl, se mu pranic nezamlouvalo. Hej hola, dobrý muži!“ ” Kdo je u tebe dobrý muž,“ zavrčel si pro sebe Fizzy a blýskl po přicházejı́cı́m ” muži, který rychlým poklusem předběhl svou skupinu, jednı́m ze svých oslňujı́cı́ch úsměvů, kvůli kterým si nechal vytrhnout tři zuby a nahradit je zlatými. Co pro vás můžu udělat, vážený pane?“ ” Zatı́mco se muž představoval a Fizzy dělal, že poslouchá, měl dost času prohlédnout si zbytek jeho zvláštnı́ společnosti, která se s nenucenostı́ typickou pro všechny, kdož jsou povzneseni nad banálnı́ nebezpečenstvı́ života nebo nemajı́ z jakéhokoli důvodu zapotřebı́ věnovat jim pozornost, v neuspořádaném zástupu blı́žila vyprahlou krajinou a na jejich prachem a špı́nou zanesených tvářı́ch se rozlévaly uvolněné úsměvy, jakmile spatřili prvnı́ odkazy civilizace, kterou Fizzy vždycky považoval za zoufale primitivnı́. Podle výrazů na tvářı́ch cestovatelů by se však mohlo zdát, že právě dorazili k paláci postavenému z toho nejčistšı́ho zlata, obklopenému rozkvetlými zahradami veškerých myslitelných slastı́. Fizzyho pozornému oku také neušel ušpiněný a zválený tabard, který měl muž před nı́m zjevně mı́sto košile. Třebaže znak na něm byl přes vrstvu špı́ny a prachu stěžı́ rozeznatelný, okamžitě mu prozradil vše, co potřeboval vědět: rudofialové oko ozdobené zlatými konfetami na smaragdově zeleném poli znamenalo jediné – že jeho majitel by měl i se svými kumpány hodně rychle vypadnout, než začnou Fizzyho připravovat o zákaznı́ky. . . . takže se tu asi chvı́li zdržı́me, než se vydáme dál,“ dokončil člen festi” valu Darkmoon svůj nevyslechnutý monolog, zhluboka se nadechl, jako by mu již nestačil dech, a přejel si umouněnou rukou přes doruda spálené pruhy na okrajı́ch tabardu, které ostře kontrastovaly s jeho bledou kůžı́. Přestože mužova tvář, stáhnuvšı́ se na okamžik palčivou bolestı́, vypadala slibně, Fizzy se zařekl, že tomuhle chlapovi mast proti popáleninám neprodá, ani kdyby mu za ni nabı́zel celý Orgrimmar i se všemi vzducholoděmi a studeným koktejlem navrch. Po výměně dalšı́ch několika zdvořilostı́ ho Fizzy vypoklonkoval od svého stánku pryč a poté jen podmračeně sledoval, jak je znesvěcováno jeho výsostné územı́. Darkmoonštı́ si posedali ve stı́nu svých ojetých vozů zakrytých pestrobarevnými plachtami v zelené a fialové a někteřı́ z nich měli dokonce tu drzost, že si před sebe rozložili svá živobytı́. Ne, že by šlo o něco zásadnı́ho – výklad karet, věštěnı́ z ruky a prodej nějakých magických nesmyslů a neužitečných cetek Fizzyho živnost nejspı́š nijak neohrožovaly – nicméně si stejně začal vzteky ohryzávat klouby na ruce, když se kolem troufalých vetřelců začalo shromažd’ovat několik osamocených zvědavců přilákaných až z Crossroads hudbou a vyvolávánı́m potulných kejklı́řů. Jen pár metrů od něj jakýsi starý ork, jehož letitá tvář připomı́nala spı́še mimořádně ošklivou zelenou ponožku srolovanou přes jeho obličej, před sebe mlčky umı́stil balı́ček karet a nečekaně jemnými a zručnými prsty je rozložil do vějı́ře. Nijak se nevnucoval, vlastně neřekl jediné slovo až do chvı́le, kdy si na něj okolostojı́cı́ zevlouni začali ukazovat a posléze k němu přistoupila jakási mračı́cı́ se elfka, postrčená dopředu svým společnı́kem, který se přihlouple usmı́val pod prameny pı́skově světlých vlasů, které mu spadaly přes jemné rysy, a třebaže 2 chtěl zjevně vidět, jak bude orkovo věštěnı́ probı́hat, nechtělo se mu vystupovat z uklidňujı́cı́ anonymity davu. Ork probodl elfku ponurým pohledem a Fizzy, který je znechuceně pozoroval a zároveň nedokázal potlačit zvědavost, si všiml, že starý zelenokožec, třebaže maje jedno oko zakalené a bı́lé jako kost, upı́ral obě na rudovlasé děvče se znepokojujı́cı́ intenzitou. Vyber si tři karty.“ Jeho hlas byl hlasem probuzené chvějı́cı́ se skály, tichým ” a přitom natolik důrazným, že elfčina ruka se natáhla vpřed ještě dřı́v, než stařešina dokončil větu. Zřejmě si to uvědomila, nebot’ ztuhla v půli pohybu a hodila nehezkým postrannı́m pohledem po svém druhovi, který rozpačitě přešlapoval na mı́stě a hloupě se zubil. Ork beze slova a trpělivě čekal, aniž by hnul brvou (což bylo poměrně zvláštnı́, protože Fizzymu připadalo, že hluboké vrásky a snad i jizvy na jeho tváři tvořı́cı́ převislé laloky se snad musı́ rozpohybovat i závanem větru), a elfka zřejmě nakonec neodolala vábenı́ neznáma, namátkou vybrala tři karty a rozložila je vedle sebe na rozviklaný dřevěný stůl. Ork hbitě složil nevyužitý zbytek a balı́ček odložil stranou. Trojice karet ležela mlčky uprostřed stolu, koupajı́c se ve zvědavém a trochu nedůvěřivém elfčině pohledu, který dı́vka posléze zvedla k zamyšlenému orkovi. Dlouhé obočı́ se jı́ vyklenulo vzhůru a spojilo se s rudými neupravenými vlasy. Fizzyho napadlo, jestli elfům ta dlouhá obočı́ nepřekážı́, když si chtějı́ lehnout na bok. Možná by jim mohl začı́t prodávat nějakou sadu na úpravu obočı́. Ležı́ před tebou velké věci,“ zazněl opět zvuk prastarého větru nad šepta” jı́cı́mi skalami a ork přejel nad kartami mohutnou zelenou pažı́. To i za mnou,“ poznamenala ironicky elfka, ale ork si jı́ nevšı́mal. Ve slepém ” oku mu vı́řila mléčně bı́lá mlha a Fizzyho až zamrazilo v zádech; na moment zapomněl na svou zášt’ vůči přivandrovalým kejklı́řům. Neodolal, přelezl svůj naleštěný pultı́k a připojil se k nepočetnému shromážděnı́ kolem orka, aby měl lepšı́ výhled. Ork poklepal dlouhým zahnutým drápem na prvnı́ kartu; byl na nı́ dobře patrný znak Hordy, ověnčený ozdobnými pı́rky a koupajı́cı́ se v krvi, která však mohla být také zapadajı́cı́m sluncem. Fizzymu náhle připadalo, že i obloha náhle zrudla v krvavých červáncı́ch, třebaže ještě nebylo ani poledne. Přicházejı́ dny zkoušek, kdy bude třeba pokleknout před novými pány. Na ” konci cesty zjistı́š, že správná byla jenom jedna volba a návratu nenı́, protože tvé stopy už dávno zavál nepokojný vı́tr. Rozhodnutı́ je třeba činit s rozvážnostı́, ale v přesýpacı́ch hodinách zbývá pouhých pár zrnek a čas se krátı́ rychleji, než bije tvoje srdce.“ Čas zbývajı́cı́ do čeho?“ Přestože se elfka snažila tvářit lhostejně a nad věcı́, ” lesknoucı́ se smaragdové oči prozradily jejı́ nelı́čený zájem. Ork hleděl někam skrz nic a Fizzyho vůbec nepřekvapilo, když jı́ odpověděl dalšı́ hádankou: Ne” zapomı́nej. Řetěz je jen natolik silný, jak pevný je jeho nejslabšı́ článek.“ Elfka si odfrkla a goblin si zabručel pod vousy něco o starých zelených šarlatánech. Vzápětı́ ho napadlo, kolik má s tı́m orkem společného. Tedy až na to stářı́. Fizzy byl už půlku svého života v nejlepšı́ch letech a ještě nějakou dobu v nich být plánoval. Dobrá, tak tedy pokračujme,“ řekla dı́vka se stěžı́ patrným povzdechem ” v hlase. Nebylo zcela zřejmé, zda už chce mı́t věštěnı́ za sebou, nebo zda ji rozčiloval nedostatek uspokojivých odpovědı́. Dost možná šlo o obojı́. 3 Výprava do neznáma,“ pronesl ork nad druhou kartou vyobrazujı́cı́ pětiúhel” nı́kový zlatý štı́t. Pout’ očištěnı́. Cesta vyvolených, kteřı́ pátrajı́ po odpovědı́ch ” na nepoložené otázky a netážı́ se na návrat. Vydáš se daleko, kam až svět sahá, bez přátel a bez ujištěnı́ bezpečného cı́le, abys odkryla tajemstvı́ ležı́cı́ v ruinách starých chrámů, kde se slunce zatmı́vá v bouřı́ch hodiny soumraku.“ Elfka se při poslednı́ch několika slovech zatvářila mı́rně znepokojeně a nakrčila čelo, jako by si na něco upamatovávala, ale Fizzy se spı́še snažil přijı́t na ten trik. V podstatě to bylo prosté. . . starý ork byl možná na jedno oko slepý, ale rozhodně nebyl hloupý. A nebyla žádná velká věda v tom předpovědět elfce, která byla oblečená do obnošených šatů a značně prošlapaných kožených bot, s cestovnı́ brašnou přes jedno rameno, a která navı́c rozhodně nebyla mı́stnı́, že ji v nejbližšı́ době čeká daleká cesta. A ten zbytek, to byla prostě jenom omáčka, jejı́mž jediným účelem bylo znı́t dostatečně tajemně. Možná by si taky mohl pořı́dit karty. Třeba by na tom vydělal. Mohl by si zakrýt obě oči páskou a dělat, že je slepý úplně. Goblini nikdy netroškařili. Fizzy byl sám se sebou náramně spokojený, když ork obrátil svou pozornost k poslednı́ kartě - divokému temně zelenému vı́ru. Temná jsou rána v řı́ši padlých. Cesty vedou mnohými směry a brána ne” musı́ vést z obou stran na téže mı́sto,“ zaševelil staletý vánek v orkově hlase. Když se obloha stává zemı́ a země oblohou, je těžké udržet si pevnou půdu ” pod nohama.“ Někdo v davu se nervózně uchechtl; v tom zvuku byl však spı́še než výsměch patrný neobratný pokus o zlehčenı́ napjaté atmosféry, v nı́ž se dokonce i ti, v jejichž tvářı́ch se zračil nezájem, nakláněli blı́ž, aby jim neuteklo jediné slovo orkovy věštby. Nezáleželo na tom, kdo čemu a v co věřil; některé chvı́le byly magické svou vlastnı́ podstatou a toto byla jedna z nich. Ork navı́c ještě ani zdaleka neskončil, pouze se na chvı́li odmlčel a zhluboka nasál vzduch do ohromných nozder, přivı́raje obě oči, jako by něco větřil. Elfka zatı́m vyčkávala, stejně jako všichni přihlı́žejı́cı́. Někteřı́ dokonce tajili dech, což Fizzymu přišlo mimořádně hloupé. Až se pak budou muset znovu nadechnout, bude to slyšet daleko vı́c. Hloupá stvořenı́. Avšak ti, kteřı́ znajı́ svět vnějšku a pohlédli za hranice toho, co vstupuje do ” jejich očı́, se v úpadku vı́ry mohou odvážit nazřı́t tvář chaosu a naleznout v nı́ řád. Cesta do hlubin zvrácených řı́šı́ je však strážena nenávistı́ a hněvem, které porazı́ jen čistá srdce, a klamné úmysly odvracı́ pouze návrat do zapomněnı́. Nebot’ chladné mohou být větry vanoucı́ ze Spletitého podsvětı́.“ Fizzy měl pocit, že se elfka mı́rně zapotácela. Ork si ji kriticky prohlı́žel svým jediným zdravým okem a Fizzy si náhle musel otřı́t čelo orosené potem. Bylo čı́m dál většı́ horko; v tom to bylo. Ne že by se elfka lekla karty Spletitého podsvětı́. Takový nesmysl, žijou tam démoni a tak vůbec všechno. Fizzy zalitoval, že si ze stanu nevzal svůj větráček. Co že ho to předtı́m napadlo s těmi kartami? A co bylo vůbec to Spletité podsvětı́? Koruny budou sňaty a vloženy na nová čela,“ rozhovořil se opět vykladač ka” ret. Jeho hlas šuměl přı́sliby nepojmenovaných dálav a ztrácely se v něm veškeré zbytky tlumeného hovoru okolı́, které se tak postupně vytrácelo v hluboké kolektivnı́ mlčenı́. A zatı́mco vládci odcházı́ za přı́livů krve a hřměnı́ mocných ” bouřı́, stı́ny z podsvětnı́ch slujı́ zastavı́ každou ruku i meč.“ Ork nabral dech a chmurně pohlédl na rusovlásku, která mu pohled oplácela se rty mı́rně pootevřenými, jako by se celou dobu chystala něco řı́ct, ale bránila jı́ v tom nějaká neznámá sı́la. Vzduch byl najednou těžšı́, vnikal do plic pomalu jako řı́dké těsto 4 nalévané z dı́že a chvěl se ve vlnách spalujı́cı́ho nehybného horka. Z prastarých totemů budou kanout hořké slzy.“ ” Nastalé ticho prořı́zlo ohlušujı́cı́ zahřměnı́, jako když se bortı́ kamenná hradba. Několik přı́tomných vzhlédlo k obloze, která byla stále blankytně modrá, avšak v dusném vzduchu se chvěla veškerá zběsilost a hněv bouře. Ozval se jakýsi rozpačitý potlesk, který ale po pár vteřinách odumřel; někdo to zřejmě považoval za součást vystoupenı́, nějaké šamanské kouzlo, avšak když se se zlověstnou razancı́ zachvěla země, jako by se v jejı́m nitru probudilo cosi zlovolného, na tvářı́ch kolem Fizzyho začaly vykvétat výrazy paniky a zděšenı́. Elfka se znovu zapotácela, tentokrát pod silou nečekané erupce, a zachytila se stolku před sebou. Většina karet se sesypala na zem, zůstal jen zlatý štı́t Výpravy do neznáma, který zakryla jejı́ dlaň. Co se děje?“ ” Otázka byla zopakována několikrát, než se jednomu z vyděšených tázajı́cı́ch konečně dostalo odpovědi. Možná pı́sečná bouře. . . ?“ hlesla elfka nejistě a stále ” se jednou rukou přidržujı́c stolku, zaclonila si oči a pohlédla kamsi k západu. Po dalšı́m mohutném otřesu několik lidı́ už nepokrytě vykřiklo hrůzou a Fizzy zmizel pod orkovým stolem. Seděl tam na pomačkaných kartách a zoufale se přál, aby goblini měli nějakého boha, ke kterému by se ted’ mohl modlit. Kolem proběhlo několik nohou a kdesi za sebou slyšel do náhle se vzedmuvšı́ho větru šeptat chraplavý hlas: Moře se vylijı́ ze svých břehů a koryta řek zrudnou ” krvı́. Naše domovy ležı́ roztřı́štěny a přátelé se stanou nepřáteli, když se kolem rozmáhá strašlivá zrada a na potemnělá nebesa padá černý stı́n. . . “ Dalšı́, dosud největšı́ otřes zřejmě zbortil narychlo postavenou plachtu vykladačova stánku; Fizzy si přitiskl dlaně na uši a potichu zakvı́lel. Bratránek Izzy mu kdysi řı́kal, že při zemětřesenı́ se má člověk schovat pod nejbližšı́ stůl. Za chvı́li to všechno určitě přestane a navı́c, tady byli moc daleko od pobřežı́, než aby je mohla zaplavit nějaká vlna. Když zůstane schovaný, bude to v pořádku. Ostatnı́ at’ si venku běhajı́, když je to bavı́, on tu bude sedět, ani se nehne a nevydá ani hlásku. . . Najednou ho něco napadlo. Až na něj něco spadne, zůstane uvězněn pod tı́m pitomým kusem dřeva a nebude se moct ani dostat ven! V duchu proklel svého bratrance do pátého kolena (sám žádnou rodinu nikdy mı́t nechtěl, kazilo to obchody, a tak mu to bylo jedno) a jako šipka vystřelil zpod nestabilnı́ho stolku. Za jeho vzdalujı́cı́mi se zády slétla na zem jedna z mála karet, které ještě neskončily na zemi: černý stı́n, v němž žhnuly nenávistné rudé oči. Smrt. Fizzy pelášil, co mu jeho krátké hubené nohy stačily, ale když se mu země pod nohama rozhoupala jako paluba na rozbouřeném moři, upadl a rozedřel si ruce do krve. Za nı́m se ozvalo několik polekaných výkřiků a on se otočil právě včas, aby spatřil tu nejvelkolepějšı́ podı́vanou svého života, která ho bude ještě po desı́tky let probouzet z neklidných snů. K nebi se vyvalil kouř a dým a celou krajinu jako těžký plášt’ zahalil téměř nadpozemský děs, jenž se poté zformoval do jediného nekonečně hlasitého zvuku, který zakryl celou zemi a ve slábnoucı́ ozvěně každému připomı́nal, že procitly samotné hlubiny země, aby ve světě nad sebou zažehly plameny své strašlivé po léta vyčkávajı́cı́ pomsty. Nad mořem i pevninou se prohnalo úděsné dračı́ zařvánı́ a na potemnělých nebesı́ch vyšlehl oheň. A pak, jako když se rozevře opona toho největšı́ho divadla na světě, divadla života, se po obloze rozprostřela křı́dla temná jako nejčernějšı́ hlubiny noci, protkaná žı́lami tekutého plamene, který kanul k zemi jako vláčný 5 všepohlcujı́cı́ déšt’, pod jehož dotekem vysychaly vody a země s hrůzou ustupovala jeho smrtı́cı́mu laskánı́. Dračı́ silueta, většı́ než cokoli, co kdy Fizzy viděl nebo si i jen dokázal představit,vyrazila vpřed a svět byl náhle plný výkřiků, dusotu prchajı́cı́ch nohou, hřměnı́ dravých nebes a bestiálnı́ho řevu černého draka. Někdo Fizzymu šlápl na ruku, zrovna když se zvedal ze země. Goblin zaúpěl a chráně si rukama hlavu, stočil se do malého zeleného klubı́čka a přál si, aby se v jeho sortimentu vyskytoval nějaký plášt’ neviditelnosti. Nebo lépe létajı́cı́ koberec. Létajı́cı́. . . Drak. . . Fizzy zakvı́lel a z obrovských vykulených očı́ mu tekly slzy nepozemské hrůzy; vzduch byl tak horký, že se mu slané kapky na tvářı́ch téměř začaly srážet na páru. Někdo ho dost hrubě nakopl. To ho probralo. Rozběhl se jako vystřelený z kanónu a už naštěstı́ neviděl, jak silné podpěry strážnı́ věže popraskaly jako dřevěné třı́sky a celá věž se s praskotem zřı́tila k zemi. To, že pod jejı́mi troskami zůstal pohřbený i Fizzyho stánek by prchajı́cı́ho goblina nejspı́še nezajı́malo, i kdyby v něm byly zůstaly všechny jeho věci. Což přesně se stalo; to mu však došlo až o den později, kdy už seděl bezpečně v jedné z orgrimmarských krčem a zakládal společnost pro pojištěnı́ proti škodám způsobených šı́lenými draky. Nynı́ byl však spolu s desı́tkami dalšı́ch lidı́, elfů, orků, trpaslı́ků a samozřejmě i goblinů na obou kontinentech svědkem toho, jak se samotné základy Azerothu třı́štı́ jako křehká dětská skládačka, s nı́ž si už jejı́ náladový majitel nechce hrát, jak se v půdě otevı́rajı́ kruté rány nemilosrdné odplaty a zelené oázy spaluje neúprosná záhuba mimo veškeré chápánı́, a jak se země, kterou znal po celý svůj život, před nı́m trhá jako porcované maso a z jejı́ho rozervaného klı́na tryskajı́ řeky lávy rudé jako obloha zahalená křı́dly, na jejichž stı́nu přišla na Azeroth smrt. 6
