kazani

Kázání na primici novokněze Karla Adamce 5. července
2014 ve farnosti svatého Vavřince v Olešnici
Milý novoknězi Karle, milí rodiče a sourozenci našeho novokněze, milí spolubratři
v kněžské a jáhenské službě, milé sestry a bratři!
Milý Karle, nejprve bych rád řekl, že mám radost z toho, že smím – i když nepocházím
z vaší země - přednést primiční kázání. Je to pro mě čest a pro vás všechny něco nového.
Jak Karla napadlo mít primičního kazatele z Německa? Oba patříme k mezinárodní
kněžské společnosti, schönstattskému svazu kněží, k mariánskému duchovnímu hnutí,
které má svůj původ v Německu, v městě Koblenci v Porýní. A já doprovázím své mladé
spolubratry - zájemce o vstup do naší společnosti v Německu a v Česku - na jejich cestě
seznamování se s naší spiritualitou. A tak mě Karel požádal, abych dnes, v den velkého
svátku pro něj i pro vás, měl primiční kázání, což rád činím.
Proč jste dnes přišli sem do farnosti zasvěcené svatému Vavřinci, abyste se zúčastnili
této slavnostní primiční bohoslužby? Protože máte k našemu primiciantovi vztah. Jsou tu nejprve Tvoji rodiče a prarodiče, Tvůj
bratr a Tvoje sestry. Jsou viditelným znamením Tvých rodinných vztahů. Jsou tu Tvoji početní přátelé z Tvé rodné obce a sousedních
obcí, se kterými udržuješ od dětství dobré vztahy. Jsou tu Tvoji spolubratři, kněží, kteří Tě ovlivnili, kteří Ti byli a jsou vzorem. Je tu
nejeden student z Tvých studijních let v Brně. A konečně je tu také zastoupena Tvoje kněžská společnost, schönstattský kněžský svaz.
Symbolem naší kněžské společnosti jsou zvědové vyslaní Mojžíšem do země Kanaan nesoucí hrozny. Přinesl jsem je s sebou a jejich
obrázek vidíte vytištěný nad textem kázání, který držíte v ruce. Jsou dva a nesou veliké hrozny. Toho bychom si měli dobře všimnout.
Dnes se totiž kněz stále více a více stává „mužem společnosti, která je na cestě“. Nejprve se svým biskupem, se svými
spolubratřími v presbyteriu, avšak také v naší kněžské společnosti.
A zde velice záleží - a je to zásadní věc - na jejím duchu, o který je třeba pečovat. Tak se snažíme žít z principu: „Svobody tolik,
kolik je to možné, závazků nebo forem pouze tolik, kolik je to nutné a duchovní péče co nejvíce“. Vždyť knězi jde přece o to,
je to smyslem jeho pověření, být ve světě nositelem svobody Boží, svobody Božího dětství.
A každý/každá z vás, kteří jste sem dnes přišli, si můžete nyní v duchu položit otázku: „Jaký vztah k našemu novoknězi Karlovi
Adamcovi mám?“.
A tak to první, co chci dnes téměř zakřičet je: Kněz je muž vztahu a muž společnosti, která je na cestě. Nyní, jak vznikne vztah
nebo lépe řečeno, jak vzniká vztah? Vztah k Bohu a k člověku? Kněz - muž vztahu - musí mít „živý kontakt s Bohem a se svými
bližními a všímat si života. Už jsem to s Tebou mnohokrát prožil; když jsme nahlíželi do Tvého života a když jsme si prohlíželi to,
co jej obklopuje, záleželo Ti vždy na tom, aby to bylo spojeno s pozvolným úsilím o duchovní život a aby se tento život rozvíjel
zevnitř navenek, tzn., aby vycházel od Krista. Kněz muž vztahu - musí zvládnout život a přitom všechny šablony hodit přes
palubu. A jak to dělá? Individualizuje, tzn., je si vědom, že když pracuje s člověkem, má co dočinění s originálem. Pracuje se
silnými stránkami jednotlivce. Motivuje a aktivuje svoje spolupracovnice a spolupracovníky. Vede k samostatnosti v činnosti a
k zodpovědnosti a usiluje stále znovu o spolupráci a přijímá konkurenci zvenku! Ano, milý Karle, Ty jsi a stále více se máš
stávat - knězem vztahu!
A tak si dovolím být osobní a řeknu: Ty, Karle, máš velmi důvěrný vztah k Marii, Matce Boží. Já jsem se Tě ptal, proč je pro Tebe
tento vztah tak důležitý a Ty jsi mi řekl, že je to proto, že knězi často chybí ženský prvek. Co je tím asi míněno? Kněz dneška
potřebuje srdečný způsob chování, organický, to znamená způsob chování, který komunikuje s dnešním životem. Kněz je
muž, který právě tímto způsobem „slouží nezištně cizímu životu“. - A jak se to dělá, a to kněz může, odkoukáš od Marie. Chtěl
bys jako kněz v rozmanitých vztazích vyprávět o svém vztahu k Bohu, o základu své naděje, ano, chtěl bys pomáhat druhým
nalézat odpovědi na jejich otázky.
Kněz je mužem vztahů a mužem společnosti, která je na cestě. Kněz je pak zadruhé mužem vazeb. Má na starost vazby, které spojují
člověka s druhými lidmi a s místy, kde žijí.
Bůh mluví skrze osobní vazby, což dnes znamená, že kněz musí být lidem blízko! Tzn., milý Karle, že bys měl být lidem blízko.
Takříkajíc kněz, kterého je možné se (téměř) dotknout. A kdo Tě zná, může potvrdit, že tomu tak je. Stačí, když myslíme na to, jak ses
odmalička účastnil života své farnosti … Vždy jsi pečoval o bohatá osobní pouta. Také s některými kněžími, kteří přišli i dnes. Od
nich jsi mnohé odkoukal a vnímal, že my jako kněží „spravujeme tajemství“.
Ano - tak je to. Můžeme zestárnout jak chceme, ale jedno je jisté, nikdy nebudeme úplně rozumět tomu, co se za těmito tajemstvími
skrývá. Velikost mše svaté, svátosti smíření nebo pomazání nemocných se totiž může jen vytušit. Jak mi řekla nedávno jedna téměř
stoletá žena: „Vy mi přinášíte to nejcennější, co může člověk člověku přinést“ a myslela tím svaté přijímání.
Ano, milý Karle, milé sestry a bratři, kněz je rozdavatel těchto tajemství, která vytvářejí pouta k lidem - osobní vazbu.
A tak je kněz také zvláštním způsobem - celibátem - upoután na Boha. Mnozí říkají, že prý je tato životní forma vynucována. Ne - Ty,
milý Karle, jsi mi řekl: „Jsem svobodný pro všechny“. V této větě spočívá svoboda, kterou dává toto pouto tak, jak mu rozumí svatý
Pavel.
Jen si přečtěme jeho slova z 1. Listu Korintským (7,7-8): „Přál bych si totiž, aby všichni lidé byli jako já; ale každý má od Boha svůj
vlastní dar, jeden tak, druhý jinak. Svobodným a vdovám pravím, že je pro ně lépe, když zůstanou tak jako já“. Nazýváme to charisma
a pro Pavla je to mimořádný dar, který nelze vysvětlit podle čistě lidských měřítek. - Tato odevzdanost je téměř „reklamou pro Boha
a nebeské království“.
Vedle pout osobních potřebuje člověk také upoutání na místo. Milý Karle - zde, v Olešnici, se pro Tebe stal farní kostel svatého
Vavřince místem svatým, které Tě upoutalo na Pána. Také schönstattské kapličky, ať v Rokoli, v Schönstattě nebo v Nittenau jsou
místa, která Tě v pozitivním smyslu slova upoutala, a která Tě i nadále ponesou. Je samozřejmé, že místa jsou spojena také se zážitky,
a sice se zážitky zcela osobními. Pomysleme jen na mnoho krásných a hlubokých bohoslužeb, které jsi ve farnosti slavil. Na mnohé
poutě, mnohé modlitby Tvoje i Tvých rodičů a prarodičů, Tvé rodiny, které odtud stoupaly k nebi. Krátce - kdo se chce upoutat na
Pána, ten potřebuje svatá místa. Místa, kde se cítí dobře. Proto je důležité, aby tato místa byla také krásná. A není jedno, jak vypadají.
Nezapomínejme na to.
Jak se to dělá, abychom navázali osobní vztah k člověku nebo k místu? Člověk musí začít úplně dole: lidsky a přirozeně
milovat. „Láska začíná úplně dole“, tak se zpívá v jedné písni z muzikálu „Odvaha a láska“. Matka Tereza byla jednou jedním
novinářem dotázána, jestli chtěla lidi obrátit ke křesťanské víře. Její odpověď byla: Můj úkol je milovat. A láska získává pro víru,
když chce“. Lidé musí z nás kněží tuto lásku cítit. Buďme si vědomi: Pouze tehdy, když je v našich rodinách a v ostatních
vztazích zdravě rozvinut přirozený organismus vazeb, může růst nadpřirozené pouto k Bohu.
Navázat vztah potom zadruhé znamená: Jde o malá znamení ve všedním dnu. Když se P. Errazuric, Schönstatt-patres pocházející
z Čile, stal arcibiskupem v Římě, navštívila jej jednou skupina chlapců a dívek z Německa. Mladí byli kritičtí a zároveň zvědaví na to,
jak vypadá Vatikán zevnitř a jaký člověk je to „velké zvíře“. A co udělal? Nejprve mladé pozval na obrovskou porci zmrzliny! A most
byl postaven. Mohli se bavit o všem. Ano, kéž by církev taková byla! Tak lidská jako tento biskup! Má v sobě něco lidského, právě
jako náš papež František, a to nám říká: Malá znamení pomáhají navázat vztahy.
Navázat vztahy potom zatřetí znamená: Pěstovat komunikaci. Nedávno mi řekla naše farní referentka, že jí jeden mladík, který je
zvláště horlivý při práci s ministranty - ačkoli doma nemá žádnou náboženskou oporu - řekl: „To dělám pro faráře!“ Osobní láska!
Organismus vazeb! Všechno podstatné je nám darováno pouze v komunikaci s druhými. Vytvořit osobní blízkost totiž také potom
znamená, že když někdo něco pro nás dělá, potom to dělá také pro Boha a dělá to právě tím, že pracuje pro farnost.
Krátce: Člověk může dnes jako kněz uvádět do víry pouze přes osobní vazby a vazby na místa. Nejvíce se dnešní člověk trápí
strastmi ve vztazích, neschopností se vázat, neschopností důvěřovat. Neměla by u nás existovat nějaká škola, kde bychom se učili, jak
jednat s okolostojícími, hledajícími? Nějaké místo, kde by se člověk mohl vnořit do zcela lidské, přirozeně-nadpřirozené atmosféry?
Evangelizovat tak, že by se lidé zúčastnili našeho kněžského života ve smyslu „přijď a podívej se“, zde dostaneš něco darem pro
sebe a svoji víru!
Kněz je mužem vztahu a patří do společnosti, která je na cestě, muž upoutání se. A zatřetí je kněz také „prorocký muž“. To se vám
jistě nejprve jeví jako příliš silný výraz. A to také určitě je. - Avšak co to znamená prakticky? Kněz je představený farnosti. A zde jde
často především o vnímání, podporu a doprovázení životních zlomů a životních proudů. Má to velký význam, abys Ty, milý Karle,
toto proudění času vnímal a spolu se svými spolupracovnicemi a spolupracovníky jim svým velmi komunikativním způsobem
vdechoval život. U nás kněží bude v budoucnu stále více záležet na tom, abychom dobrým duchem, správným způsobem oživovali
proudění života. Prorockému knězi musí přejít do krve, že bude své farnosti říkat: Zde a tady pracuje Bůh. Jde přece o to odkrývat
přítomnost Boha za lidmi a nést Ho k lidem. - My jako církev nejsme žádný spolek nebo podnik. Jsme mnohem více povoláni
k tomu, jak v sobě slovo „eclesia“ obsahuje, abychom rozpoznali stopy Boží ve všedním dnu a vyložili je s výhledem na nový život,
který je před námi.
Tedy, milý Karle - buď a stávej se stále více knězem vztahů, vazeb a nad to také prorockým knězem.
Dnešní den je ve vaší zemi ve znamení slovanských apoštolů svatého Cyrila a Metoděje. V roce 2000 je papež svatý Jan Pavel II.
povýšil na ochránce Evropy. Tradičně se 5. července připomíná příchod obou bratří ze Soluně do tehdejší Velkomoravské říše roku
863. Oni byli tedy také něco jako „zvědové víry“.
A jestliže ti dva na našem obrázku nesou obrovské hrozny, potom nám to připomíná, že to, že tu dnes jste, je bezpochyby plodem
života a působení obou slovanských bratří.
A nyní visí vzduchu poslední otázka -: „Co má tohle všechno společného s námi, kteří jsme přišli dnešní svátek slavit právě sem?“
Myslím, že každý/každá z nás je ve smyslu všeobecného kněžství ženou/mužem vztahů, vazeb a máme účast na prorockém myšlení,
životě a lásce. Neboť být církví zítřka můžeme být pouze společně s vaším biskupem Vojtěchem, kněžími, jáhny a spolupracovnicemi
a spolupracovníky. Podporujme se navzájem v modlitbě a skutcích a vydejme se na cestu, která církvi zítřka daruje budoucnost.
Amen