učíme angličtinu dobře? - Angličtina

K R I T I C K ÝM
O K E M
UČÍME ANGLIČTINU
DOBŘE?
Často se v médiích objevují výsledky testů, které ukazují, jak jsou na
tom naše děti se znalostí angličtiny – tedy povinného cizího jazyka.
Výsledky nejsou nijak povzbudivé. Podívejme se na příčiny tohoto
neblahého stavu.
Text: Sylvie Doláková
ýuka angličtiny závisí zcela jistě na
kvalitě učitele. Jací tito učitelé jsou?
Na svých kurzech potkávám učitele, kteří jsou nadšení, obětaví a rádi by byli
kreativní, ale už vyčerpali všechny své nápady
a cítí, že by potřebovali nějakou „vzpruhu“, hledají cestu, jak své znalosti rozšířit, obětují svůj
volný čas, mnohdy i nemalé finance při pořizování vhodných materiálů. Jsou to však spíše
výjimky.
V
Typologie učitelů
Je naopak spousta učitelů, kteří jsou přesvědčeni, že to dělají dobře, a nemají potřebu se
dále vzdělávat. „Když to takhle učím už patnáct let, tak to přece musí být dobré!“ slyšela
jsem z úst neoblíbené kantorky, když jsem ji
zvala, aby se přišla podívat na workshop nových postupů a nápadů.
Dále je stále ještě spousta těch, kteří se prostě
ocitli v hodinách angličtiny jen proto, že se začali
učit cizí jazyk sami pro sebe a na škole najednou
není nikdo, kdo by ho vyučoval. Ti sice pokračují
v jazykových kurzech, které jsou určeny dospělým, ale také v nich přebírají systém, který v nezměněné podobě uplatňují u dětí. („Otevřete si
učebnici na straně 35, cvičení 4, ty čti a ty překládej!“) Kdo jim vysvětlí, jak mají učit děti?
Často učí angličtinu učitelé druhého stupně,
kteří si jen „odskočí“ odučit třeťáčky, čtvrťáky,
protože nikdo jiný anglicky neumí. Ti mnohdy
do hodin zavádějí přísný styl učebnice – pracovní sešit, aniž by vzali v úvahu věkové a vývojové odlišnosti dětí mladšího školního věku.
Nepochopili, že děti se nic nenaučí, když je budou soustavně krmit novými dávkami slovíček
pečlivě psaných do slovníčků s českým překladem a mnohdy i s výslovnostní transkripcí.
Z těchto slovíček pak mají děti sestavovat věty
podle gramatických pravidel, vyučovaných
v občasných přednáškách. Pak se často diví, že
se děti moc nenaučí. Děti však takhle jazyk chápat nedovedou (a nemůžeme se na ně zlobit, je
to úměrné jejich věku).
Děti začínají s jazykem pozdě
Ideální doba, kdy má dítě začít se seznamováním se s jazykem (nikoli učením se jazy-
24
RODINA A ŠKOLA
ka!) je do sedmi let věku
(S. Krashen, amer. psycholog a lingvista). Do tohoto věku jsou děti
schopné vnímat
zvuk jazyka, odlišnou intonaci a frázování, odhadnout
smysl sdělení, přestože nerozumějí každému slovu,
imitovat správnou
výslovnost, přirozeně reagovat na
podněty. Zmeškání tohoto nástupu, nebo naopak neúměrné
nároky v tomto období (nácvik čtení a psaní) si nese fatální následky; jazyk se naučí
jen několik nadaných žáků, ale už průměrný žák se nedokáže chytit a končí s pocitem
frustrace.
Řešením by bylo zavést povinnou výuku
angličtiny od první třídy, upřednostnit hravý přístup s poslechem pohádek, hraním her
s anglickými dialogy, tělocvikem s anglickými
pokyny, anglickou výtvarnou či hudební výchovou, hraním si se slovíčky a podobně. Odsunout práci se čtením a psaním na třetí rok
výuky. Děti už mají obojí zvládnuto v mateřském jazyce, cizí jazyk mají „naposlouchaný“,
nebezpečí „psané“ výslovnosti nehrozí, mají
rozvinuty komunikativní návyky.
Vysoký počet dětí, staré učebnice
Mezi učiteli je rozšířený názor, že dělit se mohou skupiny dětí v celkovém počtu nad 24.
V zákoně je však uvedeno, že je možné dělit na
dvě skupiny, už když je ve třídě osm a více dětí,
nad 24 se dělit musí. Ředitelé záměrně tuto
informaci z celkem pochopitelných důvodů
zkreslují. Jak se má ale naučit cizí jazyk dítě, se
kterým učitel v hodině nestačí ani jednou promluvit? Jazyk je komunikační záležitost a bez
individuálního přístupu a kontroly hrozí nebezpečí, že jej žák bude používat nesprávně.
Jazykové školy garantují svým dospělým studentům skupiny o maximálním počtu osmi;
proč mají mít děti horší podmínky?
V některých školách dokonce při podobně vysokém počtu (setkala jsem se i s údajem
o 22 dětech v jedné třídě!) existují tři věkové
skupiny, třetí, čtvrtá i pátá třída v jedné lekci.
Obvyklým jevem jsou deset let staré učebnice. Výuka jazyka je ale živá záležitost, a děti se
mají učit i v cizím jazyce reagovat na aktuální
situaci kolem sebe. Je třeba vysvětlovat učitelské veřejnosti nutnost pružnějšího nákupu
nových učebnic. Umožnit učitelům seznámit
se s celkovou nabídkou učebnic, možnost porovnání a výběru.
Proč je postup při výuce
angličtiny nejednotný?
Odpověď je jednoduchá: protože chybí propracovaná metodika, která by zohledňovala
věkové i vývojové zvláštnosti dětí a nabízela dostatek materiálu k rozvoji řeči. Na vysokých školách chybějí kvalitní metodici, kteří
připravují budoucí učitele angličtiny. Není
tajemstvím, že u nás existují univerzity, kde
se metodika cizího jazyka učí předčítáním ze
zahraničních metodik, kde sami vyučující lapají nápady studentů, kteří už mají s výukou
v dobrých jazykových kurzech zkušenosti
a mnohdy je pak předávají dál (v lepším případě uvedou zdroj materiálu). Někteří metodici se naučí nazpaměť jednu světově uznávanou metodiku a pak ji vyžadují s téměř
stoprocentní citací.
Je všeobecně známo, že vysokých škol, které
kvalitně připraví budoucího učitele na vzdělá-
vací proces, je jako šafránu (pakliže u nás vůbec
jsou). Na tomto stupni převládají„akademické“
znalosti nad praxí, definice, poučky a odrecitované teorie se cení daleko více než schopnost
použít teorii funkčně v praxi. Jak jinak lze vysvětlit, že přinejmenším na jedné z našich největších škol se vyučuje deset semestrů gramatiky (lexikologie, morfologie, stylistiky, textové
analýzy) a jen 90 minut (!) se přednáší, jak učit
gramatiku na základní škole (bez rozlišení stupně)! Jak je možné, že znalost literatury je vyžadována do nejmenších detailů, ale jak pracovat
s literaturou v hodinách angličtiny s dětmi se
studenti učí sotva jeden semestr! Mnohé praktické předměty jsou vyučovány jen jako povinně volitelné. Proč se v psychologii nedozvíte, co
dělat s dítětem, které potřebuje svou„silent period“ – tedy pasivní vnímání jazyka bez zapojení se do aktivit a ministerští odborníci si usmyslí, že takové dítě budou zkoušet podle tabulek
stejně jako ostatní, a co s dítětem, které se naopak rozhodne uplatnit svou silnou osobnost
na úkor všech ostatních i na úkor učiva a kázně? Proč v pedagogice studenti tráví hodiny
nad životopisem Komenského, ale nerozebírají přínos či využitelnost jeho myšlenek? Dalo
by se pokračovat ještě hodně dlouho, náprava
však je vzdálená. Dokud bude ceněn více akademický titul nad praktickými znalostmi problematiky, situace se nezlepší.
Užitečný přístup k výuce
Děti se učí jazyku jinak, proto se také používá
termínu „osvojují“. Učí se při tom, když je vystavujeme přirozeným situacím, zábavnému
poslechu, láskyplnému ověřování. Když učitel v hodinách nabízí manipulační hry s předměty či obrázky, doplněné jednoduchými
základními větami, které komentují jeho počínání, dokážou děti brzy zareagovat na jednoduché otázky odpovědí, kterou předtím
od učitele několikrát slyšely. V podobné situaci příště použijí stejnou větu, a tím se učí
jazyk používat (nikoli skládat z naučených
slov). Děti by se měly učit cizí jazyk tak, jak
se učily svoji mateřštinu. Zamysleme se, jak
se děti učí svůj první rodný jazyk. Maminka
drobečka láskyplně obklopí jednoduchými
slovy bez vysvětlování, jak to má a nemá říkat, vše trpělivě několikrát opakuje, pochválí
každý správný (i méně správný) pokus o vlastní slovo, každý den přidá k dosavadní znalosti
další kousek. Nekrmí ho přednáškami, jak se
tvoří tvary sloves v různých typech vět, nevysvětluje mu, že zájmeno i sloveso musejí
odpovídat osobě a podmět musí stát na začátku věty. Nenutí batole, které se prokousává prvními pokusy o výslovnost, zapisovat si
značky vyslovovaného zvuku, nezásobuje ho
sloupečky slovíček, úhledně zapsanými, aby
ho mohla zkoušet, zda už všechna umí, nečeká, až z deseti slov dítko sestaví svou první
gramaticky správnou větu, netrestá ho, když
něco nenapíše správně.
Proč učitelé nemohou připravit pohodové prostředí, kde se prostě mluví trochu jinak,
kde zkoušíme pojmenovat věci jinými výrazy
a reagovat na situaci jinými slovy, než jsme
byli zvyklí v rodném jazyce? Proč si nemůžeme hrát, zpívat, recitovat v angličtině bez hrozeb zkoušení a diktátů? Proč je nemůžeme
zaujmout vyprávěním něčeho, co je nesmírně zajímavé, i když je to v jiné řeči? Že nemůžeme vyprávět něco dětem, které mají malou
a omezenou slovní zásobu? Doplňte příběh
gesty, mimikou a nechte je v češtině převyprávět obsah. Budete překvapeni, jak hodně
dokážou pochopit. Ne nadarmo platí, že slovní stránka je jen dvacet procent komunikace,
zbytek jsou gesta, výraz, postoj a celá řada
dalších faktorů.
Jak se angličtina učí
ve Španělsku
Při svých četných návštěvách evropských
zemí jsem se setkala s různými přístupy.
Mohu popsat dva základní, velmi odlišné.
Ve Španělsku se děti začínají učit angličtině velmi brzy, už ve třech letech. V mateřských školách jsou povinné kurzy angličtiny. Španělé jsou velmi horliví ve výuce,
protože sami cítí, že to nejde tak hladce, jak
by mělo. Úporně dosažené výsledky nejsou
adekvátní snažení ani vynaloženým financím (na kurzech v zahraničí potkáte snad
třikrát více španělských učitelů než těch z jiných zemí). Také jsem ovšem zažila učitelku
(British Council Madrid), která na konferenci s pýchou představovala eseje, napsané (!)
šestiletými dětmi (My shoes. I like my shoes.
They are red and blue. They have laces.). Děti
poslušně provedou vše, co po nich učitelka
požaduje. Jak dlouho? Než je to totálně znechutí, protože už v útlém věku dělají něco, na
co mají spoustu let času. A pak? Nuda. Už nic
nového. Že má odpovědět? Promluvit na kamaráda? Jak? Nemůže si to napřed napsat?
Že se na ulici často anglicky nedoptáte na nejzákladnější věci (v turistické kanceláři na nádraží
sedmisettisícové Sevilly
například na to, kde je
zastávka autobusu na
letiště), je o této zemi
všeobecně známo.
Příklad z Norska
Děti zde začínají s angličtinou s nástupem
do školy, tedy v šesti
letech.
Čtete? Píšete? – Ani náhodou! – Co tedy v hodinách
děláte? – Coby, povídáme si, hrajeme, recitujeme, zpíváme, tancujeme,
hrajeme scénky, počítáme, prohlížíme si knížky. – Učebnice a slovníčky? – Prosím?
Ještě jeden moment na mě v norské škole silně zapůsobil. Součástí našeho kurzu
o technice výuky čtení (všeobecného čtení, nikoli v angličtině) byla exkurze v místní
škole. Tam jsme zaznamenali, že děti pracují
soustředěně, pečlivě, bez úhybných či rušivých manévrů, na jaké jsme zvyklí od našich
dětí. Při počtu 16 dětí ve třídě mnohdy se
dvěma učiteli a až šesti asistenty (!) to nebylo
až tak neobvyklé, ale všichni jsme konstatovali, že děti toho umějí málo. Jejich vrstevníci
v našich školách (byli jsme tam návštěvníci
z osmi evropských zemí) jsou napřed velmi
výrazně. Maličko škodolibě jsme na to poukázali vedoucímu našeho programu a on se
usmál skoro potutelně: „My víme. A čím to,
že jsme v počtu vysokoškolských profesorů
nejlepší v Evropě?“
V ulicích jsem neměla jediný problém se domluvit, v obchodech zareagovali na můj dotaz
„Excuse me, do you speak English here?“ dotčeným:„Of course“ (jak se můžete ptát?).
Cože? Že by méně i tentokrát znamenalo
více?
Otázka na závěr
Je tedy nutné naše děti tak popohánět, tak
překrmovat požadavky na to, co musejí do
určitého věku zvládnout? Silným argumentem zastánců je to, že to děti zvládnou. Ano,
zvládnou, stejně jako španělské děti čtení
a psaní anglicky v první třídě. Ale jak dlouho jim to úsilí a nasazení vydrží? A jak toho
chceme dosáhnout s dětmi z nepodnětného
prostředí, pro které učení neznamená motivaci k dosažení vyššího cíle. Samozřejmě děti
zvládnou hodně! Ale v angličtině opravdu jen
ty nejlepší, s rodiči, pro které je vzdělání důležitou součástí života a dokážou to svým potomkům vštípit. Ty průměrné po čase začnou
lapat po dechu a ty maličko slabší? Po prvním, druhém neúspěchu rezignují a prohlásí angličtinu za „pitomou, zbytečnou nudu“.
Naši učitelé neumějí naučit angličtinu.
A já dodávám: protože
nemají zajištěné odpovídající podmínky
– vzdělání, informovanost, motivaci,
pracovní i studijní
podmínky, společenskou prestiž
a občasné ocenění
jejich nelehké práce. Ale to poslední
jen těm nejlepším,
kteří stále hledají, jak
učit a naučit lépe!
Autorka je lektorkou metodiky výuky
angličtiny u dětí ve věku 4–15 let a externí VŠ
učitelkou metodiky na Katedře anglického jazyka
a literatury při Pedagogické fakultě v Brně.
RODINA A ŠKOLA
25