Ekologická daň nebo nedaň? Odpovědí není Kodaň

Ekologická daň nebo nedaň? Odpovědí není Kodaň... Prvotní zpráva o přípravách kodaňského summitu OSN mne naplnila pozitivními pocity. Komunikace je přece nejen základním principem všeho živého, ale – z pohledu člověka moudrého – také nezbytným prostředkem výchovy. Navíc se v Kodani jednalo o rozhovory zástupců odlišných oblastí ‐ obchodu, vědy i politiky. Občas slyším kolem sebe názory (nejvíce v církvi), že vše vyřeší až skutečná krize, skutečná hmatatelná globální katastrofa. Krize je dávána na roveň změně. O to více hodnotím snahy takové summity konat, organizovat a informovat o nich. Nemyslím si, že hodnotným výsledkem musí za každou cenu být přijatá „rezoluce“. Plodný dialog a konstruktivní kritika je snad také výsledkem nejen cestou k výsledku. Otázky jsou minimálně stejně důležité jako odpovědi. Proto jsem se nikdy nepohoršoval nad náklady takovýchto akcí. Neznepokojuji se ani tím, že sice středobodem jednání je oteplování planety v důsledku lidské činnosti, a že samotná kodaňská konference podle odhadů odborníků vyprodukuje tolik skleníkových plynů, jako za stejnou dobu město velikosti Plzně, nebo že v celém Dánsku neměli dostatečný počet limuzín pro mobilitu účastníků. Jsem realista, a když se štípá dříví.... Otázka možná stojí jinak, než jen z pohledu zdařilosti summitu. Totiž, jak se v dnešním postmoderně neurčitém světě přeplněném informacemi orientovat? Jak odlišit realitu od fantazie? Klást si otázky o vlivu člověka na okolní svět patří sice mezi znaky moudrosti, pouštíme se (snad zatím) ale na tenký led interpretačního proudu. Vždyť není ani možné definovat optimální stav věcí. Optimum? Pro lidstvo? Pro život? Pro planetu? Všichni jsou si rovni, nebo někteří rovnější? Člověk prý chce pouze jedno, všechno. Ve Velké Británii vznikla dokonce koalice Stop klimatickému chaosu (www.stopclimatechaos.org). Je vnímanou pravdou, že se dnes ekologická témata snaží být politizována. V. Klaus ve své knize Modrá, nikoli zelená planeta např. obhajuje ekonomické vědy jako jediný skutečně nezávislý „společenský systém“, schopný integrovat vzájemně odlišně motivované subjekty. Prý jde v této otázce o moc. Převahu nad „neinformovaným“ človíčkem, který je nucen přijmout falešnou vizi o „nadhodnocování budoucích efektů dnes provedených změn“ (Stern Review). Jde prý převážně o lidskou svobodu, kterou bychom měli hájit. Protože bez člověka vlastně neexistují ani žádné zdroje, které by mohly být ohodnoceny a znehodnoceny. Bez trhu prý nejde slušně zacházet ani s lidmi ani s přírodou. Na scénu postmoderních jevišť (ovšem myšlenka politizace tohoto směru je jasně patrna již v nacionálních programech NSDAP) vystupuje environmentalismus (často označován jako ekoterorismus, ekofašismus), který má bezesporu v radikální podobě silné náboženské rysy, obsahuje totiž myšlenky jednoty, pádu i posledního soudu. CASD deklaruje, že starost o životní prostředí patří k nejranějším východiskům adventismu. Dochází tedy k denominačnímu uchopení ekologické problematiky a její teologizaci, či snad opět politizaci? Je možné, že globální církve parazitují na tomto sociálně citlivém tématu? Stojí církevní postoje na bibli, etice či na světonázoru vůdců? Světoví církevní vůdci poslali vyzývavou zprávu delegátům summitu OSN (http://www.tearfund.org/News/Press+releases/Church+leaders+send+a+message+of+urgency+and+hope+to+t
he+Copenhagen+summit.htm; http://www.usatoday.com/news/religion/2009‐12‐06‐climate_N.htm)? Ano, globální změna klimatu je patrná. Stanovisko církve si můžeme přečíst v oficiálním prohlášení k životnímu prostředí (http://www.adventist.org/beliefs/statements/main_stat9.html; http://www.adventist.org/beliefs/statements/main_stat10.html; atp.). Stanovisko ČS CASD je patrné i z tématicky zaměřeného čísla časopisu Advent, závěrečných prací studentů a studentek Teologického semináře, článků v časopisu TS Koinonia, ekologických aktivit atp. atp. Nevyčerpali jsme zdaleka přehled postojů, které se snad mohou věřícího čtenáře týkat, a kterými je možné vnímat Kodaňský summit. Legitimní spor vědců o klimatických změnách je zatím bohužel ztracen v politickém hluku. I když ve skutečnosti o žádný spor nejde, i odvážní vědci formulují svá oficiální stanoviska natolik precizně, ne snad proto, aby se vyhnuli falzifikovatelnosti dat (ve smyslu Poppera), ale spíše proto, že vědecká zjištění je velmi těžké interpretovat; jako například fakt o zvyšujícím se množství energie v dolních vrstvách atmosféry; spíše je pravdou, že získaná data diletantsky vysvětlují novináři a politici). I když transparentní politizace (rozuměj rozhodování o pluralitních zájmech obce) problému nemusí být na škodu, pokud nesleduje prvoplánově získání voličů ale reflektuje jejich přání. Z pěti hlavních bodů konference se čtyři bez politiků v dnešním světě neobejdou (Adaptace, Financování, Přenos technologií a Společná vize; http://zpravy.idnes.cz/svetovi‐lidri‐miri‐do‐kodane‐resit‐oteplovani‐fischer‐ucast‐nepotvrdil‐1n9‐
/vedatech.asp?c=A091204_161921_domaci_taj). Komu dát v tomto nejen pomyslném boji o moc za pravdu? Máme se jaksi podřídit obecnému povědomí určité mocenské skupiny nebo stát na vlastní myšlenkové syntéze? Není naplnění příkazu plození a množení vlastně plněním pomyslné sklenice? Pozornému čtenáři neuniklo, že odpovědi: „Nejdříve hledejte Boží království...“ se ode mne nedočká. Máme se stále držet biblických příkazů nebo hermeneuticky hledat jejich principy? Již Konfucius vyslovil, že harmonie je to nejvyšší, čeho můžeme dosáhnout. Nejasné výstupy kodaňského summitu OSN mi nedovolují lacině nad problematikou globálních změn mávnout rukou. Myslím, že právě naopak vzniklé rozčarování nutí každého k vytvoření vlastního názoru ale hlavně osobního postoje založeného na odpovědné svobodě! Změnit emoce strachu a nejistoty a programovat se na změnu. Být pastýřem stvoření (ve smyslu prof. Hellera), nejen sběračem či lovcem. Na závěr si dovolím osobní poznámku. „Spory“ o řešení lidského dopadu na životní prostředí mi připomínají informaci, kterou mi jako jednoznačný fakt sdělila známá z Madagaskaru: Domorodci prý věří, že vírou v trojjediného Boha zbohatnou jako bílí, staří je ale děsí, že bez tradičního kultu zemřou... provádějí tedy obojí. Nejsem si jist, zda‐li cestou řešení globálních změn je direktivní nařízení, týkající se spíše industriálního vývoje a inovací; či jestli se každý slušně uvažující člověk musí chytnout za klopu a rozhodnout se sám, jít vlastní cestou (tzv. „zdola“), cestou osobního nasazení. Nevím, chci se vážně podílet na obou možnostech. Křesťansky ukazovat díky kráse Božího stvoření na krásu Stvořitele, vědecky na poli rostlinné fyziologie podporovat efektivitu výnosu plodin a neposledně lidsky – biofílií (láskou k životu). A to se slovy Livingstona: „Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu!“ Ing. Milan Oldřich Urban, DiS PhD student Přírodovědecké fakulty UK absolvent Teologického semináře CASD