AIO 2/2014 - Acta Iuridica Olomucensia

Komentáře

Transkript

AIO 2/2014 - Acta Iuridica Olomucensia
Acta Iuridica Olomucensia
Vědecký časopis právnický | Journal for Legal Research
2014 | Vol. 9 | No. 2
Univerzita Palackého v Olomouci
Právnická fakulta
Palacký University in Olomouc. Czech Republic
Faculty of Law
Dvakrát ročně (+ supplementa) vydává Univerzita Palackého v Olomouci, se sídlem
v Olomouci, Křížkovského 8, IČ 61989592.
Ročník IX, 2014, číslo 2. Toto číslo vyšlo v Olomouci 31. prosince 2014. Ev. č. period,
tisku: MK E 15579.
Cena 120 Kč (zahrnuje jeden výtisk čísla, poštovné a balné). Předplatné na 1 rok (2 řádná
čísla + speciální čísla): 300 Kč (zahrnuje jeden výtisk každého čísla, poštovné a balné).
Předplatné na 2 roky (4 řádná čísla + speciální čísla): 600 Kč (zahrnuje jeden výtisk
každého čísla, poštovné a balné).
Objednávky předplatného nebo jednotlivých čísel přijímá redakce. Objednávky inzerce
přijímá redakce.
Published twice a year by Palacký University, Olomouc, Czech Republic, Křížkov­ského 8,
IdN 61989592.
Volume IX, 2014, Number 2. This number was issued in Olomouc in December 2014.
Evidence number of periodicals: MK E 15579.
Price 120 CZK. Subscription fee for 2 issues (one volume) is 300 CZK. Subscription fee for
4 issues (two volumes) is 600 CZK. Postal charges included.
Subscription orders and advertisements should be sent to the address of editor’s office.
Adresa redakce | Address of editor’s office: Univerzita Palackého v Olomouci, Právnická
fakulta, redakce Acta iuridica olomucensia, tř. 17. listopadu 8, 771 11 Olomouc, Česká
republika. Email: [email protected] tel.: +420 585 637 635, fax: +420 585 637 506.
Další informace na | Further information at:
http://acta.upol.cz/
Elektronicky archivováno | Archived electronically at:
Central and Eastern European Online Library
http://www.ceeol.com/
© Univerzita Palackého, 2014
ISSN 1801-0288 (Print)
ISSN 1805-9554 (Online)
Redakční rada | Editorial Board
Šéfredaktor | Editor in Chief:
JUDr. Ondrej Hamuľák, Ph.D.
Členové RR | Members of Editorial Board:
JUDr. PhDr. Marek Antoš, Ph.D.
Prof. JUDr. Vladislav David, DrSc., Dr.h.c. (†)
Prof. JUDr. Josef Fiala, CSc.
JUDr. PhDr. Tomáš Gábriš, PhD., MA
Doc. JUDr. Daniela Gregušová, CSc.
Doc. JUDr. Petr Hlavsa, CSc.
Prof. JUDr. Milana Hrušáková, CSc.
Prof. JUDr. Jan Hurdík, CSc.
Doc. JUDr. Juraj Jankuv, PhD.
Prof. JUDr. Jiří Jelínek, CSc.
Doc. JUDr. Jiří Jirásek, CSc.
Prof. Tanel Kerikmäe, LL.M., LL.Lic., Ph.D.
Doc. JUDr. Zdeňka Králíčková, Ph.D.
Prof. JUDr. Karel Marek, CSc.
Prof. nadzw. dr. hab. Krzysztof Skotnicki
doc. JUDr. PhDr. Miroslav Slašťan, PhD.
Prof. JUDr. Vladimír Sládeček, DrSc.
Ass.-Prof. Dr. iur Armin Stolz
Doc. JUDr. Naděžda Šišková, Ph.D.
Prof. JUDr. Ján Švidroň, CSc. (†)
Prof. JUDr. Ivo Telec, CSc.
Dne 11. března 2014 zemřel člen redakční rady našeho časopisu prof. JUDr.
Vladislav David, DrSc., Dr.h.c., profesor mezinárodního práva na Právnické
fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.
Dne 20. června 2014 zemřel člen redakční rady našeho časopisu prof. JUDr.
Ján Švidroň, CSc., ředitel Ústavu státu a práva Slovenské akademie věd v Bratislavě.
Vděčně vzpomínáme
Redakce
Obsah | Contents
DVOJKOĽAJNOSŤ V PRÁVNEJ ÚPRAVE ODVOLANIA
V NESPOROVÝCH KONANIACH V SLOVENSKEJ REPUBLIKE.................................... 7
Svetlana Ficová
AGENDA ÚMLUVY O OBČANSKOPRÁVNÍCH ASPEKTECH
MEZINÁRODNÍCH ÚNOSŮ DĚTÍ PO 1. LEDNU 2014.................................................... 19
Jiří Martin Zrůst
ZAMYŠLENÍ NAD ZASTOUPENÍM NEZLETILÝCH
V OBČANSKÉM SOUDNÍM ŘÍZENÍ..................................................................................... 25
Ondřej Šmíd
MOŽNÉ PŘÍNOSY AUTOMATICKÉHO GENERÁTORU PŘIDĚLOVÁNÍ
VĚCÍ NA SOUDECH................................................................................................................. 37
Petr Ševčík
UNIVERZALITA LIDSKÝCH PRÁV V PLURALISTICKÉ PERSPEKTIVĚ.................... 53
Martin Hapla
ÚČASTNÍCI DETENČNÍHO ŘÍZENÍ.................................................................................... 67
Petr Podrazil
POVINNÉ ZASTOUPENÍ ÚČASTNÍKŮ ŘÍZENÍ ADVOKÁTEM
V ČR A V SRN............................................................................................................................. 73
Jakub Vraník
MŮŽE SE ÚČASTNÍKU ŘÍZENÍ APLIKACÍ USTANOVENÍ O KOMPETENČNÍ
VÝLUCE ZVÝŠIT MAJETKOVÁ NEBO NEMAJETKOVÁ UJMA?.................................. 83
Martina Küchlerová
ZÁSADA ROVNOSTI A ZÁKAZU DISKRIMINACE V PRACOVNĚPRÁVNÍCH
VZTAZÍCH VE FRANCII.......................................................................................................... 91
Eva Šimečková
NÁHRADA UJMY Z DÔVODU DISKRIMINÁCIEV ZAMESTNANÍ
A POVOLANÍ............................................................................................................................ 105
Jakub Vojtko
ZÁKONNÉ LIMITY ZODPOVEDNOSTI ZA ŠKODU ZAMESTNANCA
V PRACOVNOM POMERE.................................................................................................... 121
Ľubica Dilongová
ÚJMA NA ZDRAVÍ DLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU A ZÁKONÍKU PRÁCE........ 135
Jan Kotula
Pokyny pro autory a podmínky přijetí rukopisů..................................................................141
Požadovaná forma příspěvku.................................................................................................142
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2.
Poslání a struktura časopisu
Acta Iuridica Olomucensia (AIO) jsou recenzovaným odborným právnickým
periodikem vydávaným Právnickou fakultou Univerzity Palackého v Olomouci.
Posláním časopisu je přispět k prohloubení odborného diskurzu v oblasti právní
teorie a rovněž nabídnout řešení problematických otázek vzešlých z právní praxe.
AIO jsou multioborovým právnickým časopisem pokrývajícím problematiku
všech disciplin jurisprudence a všech právnických profesí. Cílem redakce,
která ctí pluralitu názorů, je vytvořit otevřený prostor pro prezentaci výstupů
vědeckých bádání autorů. Redakce přijímá v českém, slovenském a anglickém
jazyce. Kategorie přijímaných textů jsou:
Odborné články: Jedná se o vědecké práce psané v českém, slovenském nebo
anglickém jazyce vycházející z originální výzkumné činnosti autora nebo
kolektivu autorů, které jsou vnitřně členěny (hypotéza – rozbor problematiky
– závěry), reflektují dosavadní stav vědeckého poznání v oblasti a relevantní
literaturu z oboru. Práce jsou doplněny o poznámkový aparát a obsahují obvyklé
množství citací. Povinnou součástí článku je abstrakt a seznam klíčových slov
v jazyce práce a v anglickém jazyce. Standardní rozsah je minimálně 18.000
znaků (10 normostran).
Diskuze, názory a komentáře: Jedná se o kratší originální vědecké práce prezentující
individuální náhled autora nebo autorského kolektivu na vybrané otázky právní
teorie a právní praxe. Jejich text je vnitřně strukturován, dostatečným způsobem
reflektuje názory doktríny a je obvykle doplněn poznámkovým aparátem.
Standardní rozsah je do 18.000 znaků (10 normostran).
Recenze a anotace: Část věnovaná recenzím odborných publikací čekých,
slovenských i zahraničních autorů představující individuální náhled recententa
na odbornou kvalitu, originalitu a přínos posuzované publikace.
Informace: Část obsahující informace o minulých a budoucích vědeckých akcích,
konferencích a projektech.
© Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288
5
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
The aim and structure of journal
Acta Iuridica Olomucensia (AIO) is a scholarly peer-reviewed legal journal
issued by the Faculty of Law, Palacký University in Olomouc, Czech Republic.
AIO is multidisciplinal legal journal covering issues of all legal disciplines and
problems of all legal professions. The aim of editors that respects the pluralism of
opinions is to create open space for the presentation of the outputs of scientific
research of the authors. AIO publishes contributions in Czech, Slovak and
English language.
Publication Ethics rules of the AIO are based on the Best Practice Guidelines for
Journal Editors and Principles of Transparency and Best Practice in Scholarly
Publishing developed by the Committee on Publication Ethics (COPE).
We accept the following categories of works:
Research articles: This is a scholarly work written in Czech, Slovak or English
language based on original research activity of author or team of authors, which
is internally divided (hypothesis – an analysis of issue – conclusions), reflects
the current state of scientific knowledge and research outcomes in the particular
field and relevant literature in this field. The work is supplemented by footnotes
and contains the usual number of citations. The usual extent of scientific article
is at least 18.000 characters (10 pages). Abstract and list of keywords in language
of article and in English is required mandatorily.
Discussion, opinions and commentaries: This is a shorter original scientific paper
presenting the individual view of author or team of authors on selected issues of
legal theory or practice. This text is also internally structured, adequately reflects
the views of doctrine and is usually accompanied by footnotes. The usual extent
is up to 18.000 characters (10 pages).
Reviews and annotations: This section contains reviews of publications of Czech,
Slovak and foreign experts representing individual evaluation of professional
quality, originality and impact of the reviewed publication on the discourse in
the particular legal field.
Information: This section contains information about past and future scientific
events, conferences and projects.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
6
DVOJKOĽAJNOSŤ V PRÁVNEJ ÚPRAVE
ODVOLANIA V NESPOROVÝCH KONANIACH
V SLOVENSKEJ REPUBLIKE
The Duality in the Regulation of an Appeal in Noncontentious Proceedings in Slovak Republic
Svetlana Ficová
FICOVÁ, Svetlana. Dvojkoľajnosť v právnej úprave odvolania v nesporových
konaniach v Slovenskej republike. Acta Iuridica Olomucensia, 2014, Vol. 9, No.
2, s. 7–18.
Abstrakt: Článok rozoberá špecifiká úpravy odvolania vo vybraných typoch
nesporového civilného súdneho konania v Slovenskej republike. Autorka poukazuje na odlišnosti v právnej úprave a nastoľuje kritickú hypotézu, poukazujúcu
na dvojkoľajnosť právnej úpravy.
Kľúčové slová: Civilné súdne konanie, nesporové konania, odvolanie, odlišnosti, dvojkoľajnosť.
Abstract: Article discusses the specific features of the legal regulation of
the appeal in selected types of non-contentious civil proceedings in the Slovak
Republic. The author points out the differences in legislation and raises critical
hypothesis whoch demonstrates the duality in the legislation.
Keywords: Civil proceedings, non-contentious proceedings, appeal, differences, duality in legislation.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
7
Acta Iuridica Olomucensia
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
DVOJKOĽAJNOSŤ V PRÁVNEJ ÚPRAVE
ODVOLANIA V NESPOROVÝCH KONANIACH
V SLOVENSKEJ REPUBLIKE
1 Úvod
Právna úprava odvolania, ako inštitútu slúžiaceho na preskúmanie prvostupňového rozhodnutia a jemu predchádzajúceho konania, je v zásade všeobecná.
Platí pre konanie základné aj exekučné, pre konanie sporové aj nesporové, aj pre
obidve formy súdneho rozhodnutia – rozsudok aj uznesenie1.
Určité odlišnosti (výnimky) sú však typické snáď každému procesnému inštitútu, čo jednoznačne možno povedať aj o odvolaní. Dosť výrazné odlišnosti sú
zakotvené práve pri odvolaní podanom proti rozhodnutiu vydanému v niektorých nesporových konaniach. Nie je preto nutné venovať sa rozdielu v právnej
úprave odvolania medzi konaniami sporovými na jednej strane, a konaniami
nesporovými na strane druhej, ale len rozdielu medzi konaniami nesporového
charakteru. Pri hlbšom rozbore možno povedať, že rozdiely sú tak závažné, že sa
dá hovoriť až o dvojkoľajnosti v platnej právnej úprave.
Rozdiely sa dajú rozdeliť do štyroch úrovní. Skôr, ako sa budeme venovať
každej úrovni jednotlivo, je potrebné najprv všeobecne vymedziť dve základné
skupiny nesporových konaní tak, aby korešpondovali s osobitosťami v právnej
úprave odvolania (bližšie v bode 2). Potom bude výklad pokračovať prvou úrovňou, ktorú možno vymedziť ako rozsah dôvodov, z akých môže účastník podať
odvolanie (bližšie v bode 3). Nasleduje druhá úroveň, ktorou je postup súdu
v prípade, keď odvolanie nemá všetky zákonom predpísané náležitosti (bližšie
v bode 4). Treťou úrovňou je rozsah preskúmavacej činnosti odvolacieho súdu
(bližšie v bode 5). Poslednou, štvrtou úrovňou, sú dôvody, ktorých existenciu
súd preskúmava (bližšie v bode 6).
2 Všeobecné vymedzenie dvoch základných skupín nesporových konaní
Nesporové konania sú upravené v 3. časti 5. hlave Občianskeho súdneho
poriadku č. 99/1963 Zb. (ďalej len OSP) s názvom Osobitné ustanovenia. Z poradia, v akom sú konania v príslušnej časti OSP zoradené, ani z obsahu ustanovení
tejto časti nič nenasvedčuje tomu, že medzi nimi pri odvolaní existujú rozdiely.
1 Rozkazy, ako rozhodnutia vo veci samej, ktoré sú výsledkom skráteného konania, netreba
spomínať, keďže sa proti nim nepripúšťa odvolanie, ale iný procesný inštitút obrany (odpor
alebo námietky), s výnimkou výroku o trovách konania, ktorý má povahu uznesenia.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
8
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2.
Základ je totiž zakotvený v § 120 ods. 2 OSP, na ktorý odkazujú viaceré ustanovenia o odvolaní, konkrétne § 205a ods. 2, § 209 ods. 3, § 211 ods. 1 a § 213
ods. 5 OSP.
Ustanovenie § 120 ods. 2 OSP vymenúva konania, ktoré idú v základnom
konaní v osobitnom režime, inými slovami povedané, ktorým zákon poskytuje zvýšenú ochranu. Tá sa prejavuje najmä v tom, že tieto konania sú ovládané vyšetrovacou zásadou. Znamená to, že účastníci konania nemajú dôkaznú
povinnosť, z toho vyplýva, že nenesú ani dôkazné bremeno a tiež aj to, že súd
si nemôže osvojiť skutkové zistenia založené na zhodnom tvrdení účastníkov
(§ 120 ods. 4 OSP), ale musí na ich preukázanie vykonať dokazovanie. Následne sa táto zvýšená ochrana preniesla aj do odvolacieho konania, ako to vyplýva
z výkladov v nasledujúcich bodoch.
Ktoré konania zaradil zákonodarca do § 120 ods. 2 OSP, teda do režimu osobitnej ochrany?
Zjednodušene povedané všetky nesporové konania, ktoré sú upravené v 3.
časti 5. hlave OSP, okrem troch konaní – okrem konania o úschovách (§ 185a až
185h), konania o umorenie listín (§ 185i až 185s) a konania o premene menovitej
hodnoty vkladov zo slovenskej meny na eurá (§ 200f), ak vynecháme konanie
vo veciach drobných sporov (§ 200ea), ktoré sem zákonodarca zaradil napriek
tomu, že už z názvu vyplýva jeho sporový charakter. Znamená to teda, že z konaní upravených v 3. časti 5. hlave OSP idú v osobitnom režime tieto konania:
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
konanie o dedičstve (§ 175a až 175zd)
starostlivosť súdu o maloletých (§ 176 až 180)
konanie o osvojiteľnosti (§ 180a až 180b)
konanie o osvojenie (§ 181 až 185)
konanie o spôsobilosti na právne úkony (§ 186 až 191)
konanie o vyslovenie prípustnosti prevzatia alebo držania v ústave zdravotníckej starostlivosti (§ 191a až 191g)
opatrovnícke konanie (§ 192 až 193)
konanie o povolenie uzavrieť manželstvo (§ 194)
konanie o vyhlásenie za mŕtveho (§ 195 až 200)
konanie vo veciach obchodného registra a rozhodovanie o námietkach
proti odmietnutiu vykonania zápisu (§ 200a až 200c)
konanie o niektorých otázkach obchodných spoločností a družstiev
(§ 200e).
Režimu osobitnej ochrany podlieha v zmysle § 120 ods. 2 OSP ďalej aj konanie:
•
o neplatnosť manželstva, ktoré môže súd začať aj ex offo (aj bez návrhu),
ak je dôvodom neplatnosti prekážka bigamie (§ 9 ZR), zakázaný príbuzenský vzťah (§ 10 ZR), nedostatok veku a súčasná neexistencia rozhodnutia súdu o povolení uzavrieť manželstvo (§ 11 ZR) alebo nedostatok
spôsobilosti na právne úkony, resp. postihnutie duševnou poruchou,
© Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288
9
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
•
ktorá by mala za následok obmedzenie spôsobilosti na právne úkony
a súčasná neexistencia rozhodnutia súdu o povolení uzavrieť manželstvo (§ 12 ZR) a
o určenie a zapretie rodičovstva (§ 82 a nasl. ZR) 2.
Vo všetkých týchto konaniach vystupuje do popredia spoločenský záujem
na čo najúplnejšom zistení všetkých rozhodujúcich skutočností3. Spája ich preto
zhodná právna úprava odvolania, v dôsledku čoho sú v ďalšom výklade označované ako druhá skupina, kým tri nesporové konania, ktoré nepodliehajú osobitnému režimu, sú označované ako prvá skupina.
3 Rozsah dôvodov, z akých je možné podať odvolanie
Dôvody, z akých je možné podať odvolanie, sú v zásade rovnaké (§ 205 ods. 2
OSP), až na jedinú výnimku, ktorá sa týka nových skutočností a nových dôkazov.
Pri prvej skupine konaní nie je možné v odvolaní uvádzať ani nové skutočnosti, ani navrhovať nové dôkazné prostriedky, resp. je možné ich uvádzať (navrhovať) len za obmedzených, v zákone presne stanovených podmienok (§ 205a ods.
1 OSP). Platí tu teda systém neúplnej apelácie.
Na rozdiel od toho je možné pri druhej skupine konaní bez akéhokoľvek
zákonného obmedzenia uvádzať v rámci odvolania aj počas celého odvolacieho
konania nové skutočnosti aj nové dôkazy (§ 205a ods. 2 OSP). Uplatňuje sa tu
teda systém úplnej apelácie.
Jednotlivým dôvodom z pohľadu povinnosti odvolacieho súdu preskúmavať
ich existenciu, nie však ich výkladu, pretože to nie je obsahom tohto príspevku,
je venovaný bod 6.
4 Postup súdu v prípade, keď odvolanie nemá všetky zákonom predpísané
náležitosti
Pri prvej skupine nesporových konaní je súd prvého stupňa povinný skúmať,
či má podané odvolanie všetky náležitosti stanovené v § 209 ods. 1 OSP. Pri zistení, že ich nemá, má povinnosť:
2 V literatúre sa možno stretnúť s názorom, že aj konanie o určenie, či tu manželstvo je alebo
nie je (§ 17a ZR ČR) má nesporný charakter. Bližšie pozri napr. Králíčková, Z.: (Ne)sporná
řízení v rodinněprávních věcech – pohled Zdeňky Králíčkové. In: Šínová, R. a kol. Řízení
ve věcech rodinněprávních v České republice, Slovenské republice a Německu a jejich aktuální
problémy. Praha. Leges, 2010, s. 55.
3 David, L., Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický P. a kol.: Občanský soudní řád.
Komentář. I. díl. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s. , 2009, s. 560.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
10
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2.
•
•
vyzvať odvolateľa, aby chýbajúce náležitosti doplnil v stanovenej lehote,
ktorá nemôže byť kratšia ako 10 dní. Súčasne je povinný odvolateľovi
uviesť, ako treba doplnenie vykonať (§ 43 ods. 1);
poučiť odvolateľa o tom, aké následky sa budú spájať s neodstránením
vád odvolania. Znamená to, že účastníka musí poučiť o tom, že ak odvolanie nemá zákonom predpísané náležitosti napriek tomu, že na ich
odstránenie bol dodržaný zákonom stanovený postup, odvolací súd jeho
odvolanie odmietne bez vecného prejednania odvolania [§ 218 ods. 1
písm. d) OSP].
V súvislosti s úpravou zakotvenou v ust. § 209 ods. 1 OSP v spojení s § 218
ods. 1 písm. d) OSP si možno položiť dve otázky.
Prvú, či musí súd prvého stupňa takto postupovať aj v prípade, keď v odvolaní
chýba taká náležitosť, bez ktorej doplnenia by bolo možné v konaní ďalej pokračovať. Ako príklad možno uviesť absenciu odvolacieho petitu, to znamená, ak
odvolateľ neuviedol, čoho sa odvolaním domáha, t. j. či sa domáha zmeny alebo zrušenia rozhodnutia. Takýmto návrhom (kvalitatívnou stránkou odvolania)
totiž súd nie je viazaný a môže rozhodnutie zrušiť, aj keď sa navrhuje jeho zmena
a naopak (§ 212 ods. 4 OSP).
Oprávnenosť položenia tejto otázky pramení zo všeobecného ust. § 43 ods.
2 OSP, ktoré sa vzťahuje na všetky procesné úkony adresované súdu. Platí teda
v tejto časti aj na odvolanie, a to vzhľadom na ust. § 211 ods. 2 OSP zakotvujúcom primerané použitie ustanovení o konaní pred súdom prvého stupňa aj
na odvolacie konanie, alebo sa na odvolanie aplikuje len osobitné ust. § 209 ods.
1 OSP v spojení s § 218 ods. 1 písm. d) OSP?
Doslovný výklad ust. § 209 ods. 1 OSP v spojení s § 218 ods. 1 písm. d) OSP
by bol neodôvodnene reštriktívny. Možno vysloviť záver, že by bol v neprospech
účastníka a na ňom založený postup odvolacieho súdu by bolo možné kvalifikovať ako odňatie možnosti účastníkovi konať pred súdom.
Druhá otázka, ktorú si možno položiť v súvislosti s ust. § 209 ods. 1 OSP
znie, ako má súd prvého stupňa postupovať, ak je odvolanie nesprávne alebo nezrozumiteľné. O postupe súdu prvého stupňa citované ustanovenie mlčí. Znovu sa
možno pýtať, podobne ako pri prvej otázke, či platí všeobecné ust. § 43 ods. 1
OSP v tejto časti aj na odvolanie, a to vzhľadom na ust. § 211 ods. 2 OSP zakotvujúcom primerané použitie ustanovení o konaní pred súdom prvého stupňa
aj na odvolacie konanie, alebo sa na odvolanie aplikuje len osobitné ust. § 209
ods. 1 OSP? Vzhľadom na to, že ust. § 209 ods. 1 OSP upravuje postup súdu iba
v prípade, keď odvolanie nemá všetky predpísané náležitosti, zrejme nie je možné tvrdiť, že ako osobitné ustanovenie vylučuje aplikáciu všeobecného ust. § 43
ods. 1 OSP na prípady nesprávneho a nezrozumiteľného odvolania. Neopravenie odvolania ani na výzvu súdu však bude mať tie isté dôsledky – odmietnutie
odvolania odvolacím súdom.
© Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288
11
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
K položeniu otázok a k následnej náročnej interpretácii nedostatočne jasnej
právnej normy by neviedla precíznejšia právna úprava, ktorá by korešpondovala
so znením ostatných súvisiacich ustanovení zákona. Napr. ak by sa ust. § 209
ods. 1 OSP nevzťahovalo len na chýbajúce náležitosti, ale na vady odvolania vo
všeobecnosti s odkazom na ust. § 43 OSP podobne, ako je to zakotvené v českej
právnej úprave v § 209 o.s.ř.
Po dôjdení odvolania odvolaciemu súdu má tento v zmysle § 211 ods. 1 rovnaké povinnosti ako súd prvého stupňa (t. j. vyzýva a poučuje) iba za podmienky, že súd prvého stupňa nepostupoval v súlade so zákonom (v súlade s ust. §
209 ods. 1 OSP). Je na škodu veci, že aj v súvislosti s postupom odvolacieho súdu
sa hovorí tiež len o chýbajúcich náležitostiach odvolania (obidve vyššie položené
otázky sú preto relevantné aj pri odvolacom súde).
V druhej skupine nesporových konaní, idúcej v osobitnom režime, je aplikácia ust. § 209 ods. 1 OSP vylúčená ustanovením § 209 ods. 3 OSP. Z neho
vyplýva, že súd prvého stupňa nevyzýva odvolateľa na doplnenie chýbajúcich
náležitostí. Jeho činnosť sa obmedzuje iba na zistenie rozsahu, v akom sa rozhodnutie odvolaním napáda.
Jednoduché znenie sa zdá byť na prvý pohľad aj jednoznačné, bezproblémové. Je tomu ale naozaj tak aj v skutočnosti?
Opäť si možno položiť dve otázky.
Prvú, či je možné, aby sa súd prvého stupňa (príp. aj odvolací súd) vždy
obmedzil len na zistenie rozsahu napadnutia rozhodnutia, alebo tomu tak nie je?
Domnievame sa, že na otázku nie je možné bez ďalšieho zistenia odpovedať vždy
kladne. Náležitosti odvolania totiž treba rozdeliť na také, bez ktorých nie je možné v odvolacom konaní ďalej pokračovať a ich absenciu nemôže súd žiadnym
spôsobom nahradiť sám a na také, ktorých absencia nebráni súdu preskúmať
napadnuté rozhodnutie. Povahu náležitostí, ktoré súd nahradiť nemôže, bude
mať označenie rozhodnutia, proti ktorému odvolanie smeruje a podpis odvolateľa. Ak tieto dve náležitosti chýbajú, nie je, podľa nášho názoru, možné sústrediť
sa len na zistenie rozsahu, v akom sa rozhodnutie napáda. Napriek tomu, že ust.
§ 209 ods. 3 OSP vylučuje postup súdu v prípade absencie náležitostí odvolania,
ktorý je upravený v § 209 ods. 1 OSP, mal by sa súd o odstránenie dvoch spomenutých chýbajúcich náležitostí vždy pokúsiť. V prípade, že sa mu to nepodarí,
mal by to byť dôvod na odmietnutie odvolania [§ 218 ods. 1 písm. d) OSP].
Ostatné chýbajúce náležitosti odvolania nie sú prekážkou pre ďalší postup súdu
v konaní, preto na odstraňovaní týchto nedostatkov nie je nutné trvať.
Druhá otázka sa týka povinnosti súdu zamerať sa na zistenie rozsahu, v akom
sa rozhodnutie napáda (§ 209 ods. 3 OSP). Táto otázka už súvisí s treťou úrovňou
rozdielov, preto odpovedi na ňu je venovaný priestor v nasledujúcom bode.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
12
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2.
5 Rozsah preskúmavacej činnosti odvolacieho súdu
Zistenie rozsahu, v akom sa rozhodnutie napáda odvolaním, má význam pre
vymedzenie suspenzívneho účinku odvolania a súčasne pre vymedzenie rozsahu
prieskumnej činnosti odvolacieho súdu. V zmysle § 212 ods. 1 OSP totiž platí,
že odvolací súd je viazaný rozsahom odvolania. Súčasne je z tohto všeobecného
pravidla urobená výnimka, podľa ktorej odvolací súd nie je viazaný rozsahom
odvolania vo veciach, v ktorých možno začať konanie aj bez návrhu [§ 212 ods.
2 písm. a) OSP].
Takáto právna úprava vyvoláva zamyslenie pri časti nesporových konaní, a to
pri tých, ktoré možno začať aj bez návrhu. Právom možno formulovať otázku,
načo má súd zisťovať rozsah napadnutia rozhodnutia, keď ním nemá byť viazaný?
Alebo bol zámer zákonodarcu taký, že zisťovanie rozsahu napadnutia rozhodnutia malo mať za následok viazanosť súdu vymedzeným rozsahom, tak, ako to
predpokladá § 212 ods. 1 OSP, čo by v zmysle zásady lex posterior derogat priori
znamenalo, že ustanovenie § 209 ods. 3 OSP (účinné je od 1.7.2007) vylučuje
aplikáciu ustanovenia § 212 ods. 2 písm. a) OSP, pretože nadobudlo účinnosť
skôr (1.9.2003), a teda by sa stalo obsolentným? Nie som presvedčená o tom, že
si zákonodarca uvedomoval tieto dôsledky.
Spoločenský význam konaní, ktoré môžu začať aj bez návrhu, svojou podstatou vylučuje viazanosť odvolacieho súdu rozsahom vymedzeným odvolateľom
v odvolaní. Záujmu účastníkov konania aj spoločenskému záujmu by mal preto
zodpovedať taký výklad § 209 ods. 3 OSP, podľa ktorého súd v konaniach, ktoré
môžu začať aj bez návrhu, nemusí zisťovať ani rozsah, v akom sa rozhodnutie
napáda. Zisťovanie rozsahu bude mať preto v zmysle súčasného znenia § 212
ods. 2 písm. a) OSP význam len v tých konaniach uvedených v § 120 ods. 2 OSP
(t.j. v druhej skupine), ktoré môžu začať iba na návrh.
Ak ale zákonodarca pri úprave ostatných otázok postavil na jednu úroveň
všetky konania vymenované v § 120 ods. 2 OSP, bez ohľadu na to, či sa môžu
začať len na návrh alebo aj bez návrhu, treba de lege ferenda uvažovať nad tým, či
nie je odôvodnené vylúčiť viazanosť odvolacieho súdu rozsahom vymedzeným
v odvolaní vo všetkých týchto konaniach a nielen v tých, ktoré môžu začať aj bez
návrhu.
Pri prvej skupine nesporových konaní je súd viazaný kvantitatívnou stránkou
odvolania, t. j. rozsahom, v akom sa rozhodnutie napáda (§ 212 ods. 1 OSP).
6 Dôvody, ktorých existenciu súd preskúmava
Z ust. § 212 ods. 1 OSP vyplýva, že odvolací súd je viazaný dôvodmi, ktoré
odvolateľ uviedol vo svojom odvolaní. Jedinou výnimkou sú vady prvostupňového konania za podmienky, že mali za následok nesprávne rozhodnutie vo veci.
Na tieto musí odvolací súd prihliadať aj keď v odvolaní uvedené neboli.
© Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288
13
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
Uvedené bez pochybností platí pri prvej skupine nesporových konaní.
Pri druhej skupine nesporových konaní (konania podľa § 120 ods. 2 OSP)
sme si položili nasledovnú otázku: Ak je súd viazaný dôvodmi odvolania, no pri
ich neuvedení v odvolaní sa nemá pokúšať o doplnenie tejto chýbajúcej náležitosti
(pozri výklad v bode III.), na aké dôvody sa bude obmedzovať jeho preskúmavacia
činnosť? Odpoveď na túto otázku nie je ľahká.
Predstavitelia českej právnej vedy a praxe možno zbystria svoju pozornosť. Česká právna úprava tejto otázky je totiž od našej odlišná. Konkrétne z ust.
§ 212a ods. 1 o.s.ř. vyplýva, že odvolací súd môže preskúmať rozhodnutie súdu
prvého stupňa aj z dôvodov, ktoré neboli v odvolaní uplatnené, ak nie je ďalej
v zákone stanovené inak. A pri ust. § 212a ods. 2 o.s.ř. možno výkladom a contrario dospieť k záveru, že v konaniach podľa § 120 ods. 2 o.s.ř. (nami označená
druhá skupina nesporových konaní) možno rozhodnutie vo veci samej (rozsudok alebo uznesenie) preskúmať odvolacím súdom, aj keď napriek výzve súdu
nie sú v odvolaní uvedené žiadne odvolacie dôvody. Podľa právnej teórie4 teda
nemôže odvolací súd odvolanie odmietnuť a napadnuté rozhodnutie preskúma
z pohľadu všetkých do úvahy prichádzajúcich odvolacích dôvodov.
Dovoľuje takýto záver urobiť aj slovenská platná právna úprava?
Odpoveď možno hľadať jednak v samotných dôvodoch odvolania (§ 205 ods.
2 OSP) a jednak v ust. § 213 OSP, v ktorom je upravená a) viazanosť odvolacieho
súdu zisteným skutkovým stavom, b) postup odvolacieho súdu v prípade existencie možnosti použitia inej právnej normy na rozhodovaný prípad a c) právo
odvolacieho súdu vykonávať dokazovanie.
Prvým možným dôvodom odvolania [§ 205 ods. 2 písm. a) OSP] sú vady
konania podľa § 221 ods. 1 OSP.
V zmysle § 212 ods. 3 OSP je odvolací súd povinný prihliadať na vady konania, ak mali za následok nesprávne rozhodnutie vo veci. Aj keď v citovanom ustanovení nie je výslovne uvedené, že má súd prihliadať na tieto vady, aj keď v odvolaní uvedené neboli5, výklad v tomto smere je jednotný6. Vychádzajúc z neho
možno povedať nasledovné. Prevažná časť z vád konania uvedených v § 221
ods. 1 OSP sa týka procesných podmienok7. Vzhľadom na význam procesných
4 Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha
: C. H. Beck, 2009, s. 1703.
5 Ako je to napr. pri dovolaní v § 242 ods. 1 OSP.
6 Porovnaj napr. Krajčo, J. a kolektív: Občiansky súdny poriadok. I. diel. Komentár. Bratislava : Eurounion, 2006, s. 570; Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až
376. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1705.
7 Ust. § 221 ods. 1 OSP, v ktorom sú upravené prípady, kedy musí odvolací súd zrušiť rozhodnutie, bolo dodatočne novelizované o ďalšie prípady, ktoré nemajú povahu vád konania. Tak sa stalo, že odkazovacie ustanovenie § 205 ods. 2 písm. a) OSP nekorešponduje
s celým jeho znením.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
14
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2.
podmienok bude mať ich porušenie vždy za následok nesprávne rozhodnutie vo
veci. Odvolací súd preto musí vždy napadnuté rozhodnutie preskúmavať z hľadiska, či existuje tento dôvod odvolania alebo nie, aj keď v odvolaní uvedený nie
je (§ 212 ods. 3 OSP).
Druhým možným dôvodom odvolania je iná vada konania, ktorá mohla mať
za následok nesprávne rozhodnutie vo veci [§ 205 ods. 2 písm. b) OSP].
Podobne ako pri prvom dôvode odvolania si opäť možno pomôcť ust. § 212
ods. 3 OSP, v zmysle ktorého je odvolací súd povinný prihliadať na vady, ak mali
za následok nesprávne rozhodnutie vo veci. Pokiaľ preto odvolací súd zistí, že iná
vada konania mala za následok nesprávne rozhodnutie vo veci, tiež musí na ňu
prihliadať, aj keď nebola v odvolaní uvedená.
Tretím možným dôvodom odvolania je neúplné zistenie skutkového stavu
veci súdom prvého stupňa, pretože nevykonal navrhnuté dôkazy potrebné na zistenie rozhodujúcich skutočností [§ 205 ods. 2 písm. c) OSP].
Medzi týmto dôvodom a ďalším možným, štvrtým, dôvodom odvolania
uvedeným v § 205 ods. 2 písm. e) OSP, ktorým je, že doteraz zistený skutkový stav
neobstojí, pretože sú tu ďalšie skutočnosti alebo iné dôkazy, ktoré doteraz neboli
uplatnené (§ 205a), vidieť veľkú podobnosť. Pre obidva dôvody je spoločné to,
že skutkový stav zistený súdom prvého stupňa nezodpovedá realite. Rozdiel je
v tom, že kým podľa tretieho dôvodu je nedostatok v zistenom skutkovom stave
spôsobený nevykonaním dôkazného prostriedku, ktorý bol navrhnutý v prvostupňovom konaní a ktorým sa mohla preukázať skutočnosť rozhodujúca pre
rozhodnutie vo veci samej, podľa štvrtého dôvodu je nedostatok v zistenom skutkovom stave spôsobený existenciou novej skutočnosti, ktorá v prvostupňovom
konaní nebola vôbec uvedená alebo existenciou nového dôkazného prostriedku,
ktorý počas konania na súde prvého stupňa nebol účastníkom uplatnený, ani
súdom vykonaný z vlastnej iniciatívy. Treba ešte pripomenúť, že pre druhú skupinu nesporových konaní neplatí žiadne obmedzenie čo do uvádzania nových
skutočností alebo navrhovania nových dôkazov (§ 205a ods. 2 OSP).
Aké argumenty možno použiť pri obidvoch (treťom a štvrtom) dôvodoch
odvolania?
Pre konanie na odvolacom súde platia primerane ustanovenia o konaní pred
súdom prvého stupňa, ak Občiansky súdny poriadok neustanovuje inak (§ 211
ods. 2 OSP). V zmysle toho preto aj pre odvolacie konanie platí ust. § 120 ods. 2
OSP, ktoré zakotvuje vyšetrovaciu povinnosť súdu v konaniach, ktoré sme zaradili do druhej skupiny, t. j. zakotvuje povinnosť vykonať ďalšie dôkazy potrebné
na zistenie skutkového stavu veci, aj keď ich účastníci nenavrhli. Pri výklade si
ešte môžeme pomôcť aj ustanovením § 213 ods. 5 OSP. Aj v jeho znení je zakotvená vyšetrovacia zásada, a to slovami – „odvolací súd sám doplní dokazovanie
vykonaním ďalších dôkazov, aj keď to účastníci nenavrhli, ak ich nevykonal súd
prvého stupňa“ (opäť len v konaniach vymenovaných v § 120 ods. 2 OSP – naša
© Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288
15
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
druhá skupina). Z uvedeného jednoznačne vyplýva, že pre oprávnenie súdu
doplniť dokazovanie, sa nevyžaduje iniciatíva zo strany účastníkov konania, a to
ani v prvostupňovom ani v odvolacom konaní. Prípadná iniciatíva účastníkov
však na práve odvolacieho súdu nič nemení. Slovné spojenie „aj keď to účastníci
nenavrhli“ pri použití gramatického výkladu totiž znamená, že pokrýva tak prípady, keď účastníci dôkazy navrhli, ako aj prípady, keď dôkazy nenavrhli.
Z uvedeného možno vysloviť záver, že ak je odvolaciemu súdu v zmysle
vyšetrovacej zásady dané právo doplniť dokazovanie z vlastnej iniciatívy bez
viazanosti na návrhovú iniciatívu účastníka, zhodne by sa to malo vzťahovať
tak na situáciu, keď účastník bol v prvostupňovom konaní iniciatívny a navrhol súdu vykonať konkrétny dôkaz, no súd prvého stupňa ho nevykonal, ako aj
na situáciu, keď bol účastník v prvostupňovom konaní pasívny, nenavrhol súdu
vykonanie žiadneho dôkazného prostriedku a rovnako pasívny bol aj v druhostupňovom konaní. Pri obidvoch spomenutých dôvodoch odvolania totiž musí
byť rozhodujúce nie to, či účastník vykonanie dôkazu navrhol alebo nenavrhol,
ale len to, či skutkový stav zistený súdom prvého stupňa môže podľa názoru
odvolacieho súdu zodpovedať realite alebo nie.
Treba zopakovať to, čo bolo povedané už v úvode príspevku, že v týchto
konaniach nemajú účastníci povinnosť tvrdenia ani dôkaznú povinnosť, keďže
nemajú kontradiktórne postavenie. Takúto povinnosť nemajú ani v prvostupňovom ani v odvolacom konaní. A ak ju nemajú, nie je možné spravodlivo zotrvať
na takom výklade, ktorý by napriek tomu trval iba na púhom pomenovaní (označení) tohto dôvodu v odvolaní (teda bez navrhnutia konkrétneho dôkazu) na to,
aby sa mohla založiť povinnosť odvolacieho súdu preskúmať napadnuté rozhodnutie aj z tohto dôvodu. Opačný výklad by bol učebnicovým príkladom formalizmu.
Piatym možným dôvodom odvolania je, že súd prvého stupňa dospel
na základe vykonaných dôkazov k nesprávnym skutkovým zisteniam [§ 205 ods.
2 písm. d) OSP].
Ani pri najvoľnejšom výklade § 213 OSP v ňom nenájdeme oporu pre záver,
že by odvolací súd mohol zopakovať dôkazy z prvostupňového konania aj bez
návrhu účastníka, teda bez uvedenia tohto dôvodu v odvolaní.
Podľa názoru Ústavného súdu SR8 je pri výklade a aplikácii ustanovení právnych predpisov nepochybne potrebné vychádzať prvotne z ich doslovného znenia. Súd však nie je doslovným znením zákonného ustanovenia viazaný absolútne. Môže, ba dokonca sa musí od neho odchýliť v prípade, keď to zo závažných
dôvodov vyžaduje účel zákona, systematická súvislosť alebo požiadavka ústavne
súladného výkladu zákonov a ostatných všeobecne záväzných právnych predpisov (čl. 152 ods. 4 ústavy). Samozrejme, že sa v takýchto prípadoch musí zároveň vyvarovať svojvôle (arbitrárnosti) a svoju interpretáciu právnej normy musí
8 rozhodnutie spis. značka: III. ÚS 212/2011, zhodne rozhodnutie spis. značka: I. ÚS
334/2011.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
16
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2.
založiť na racionálnej argumentácii. Aj podľa názoru Ústavného súdu ČR9 je
úplne neudržateľným momentom používania práva jeho aplikácia, vychádzajúca
len z jeho jazykového výkladu. Mechanická aplikácia abstrahujúca, resp. neuvedomujúca si, a to buď úmyselne, alebo v dôsledku nevzdelanosti, zmysel a účel
právnej normy, robí z práva nástroj odcudzenia a absurdity.
V duchu týchto slov si preto môžeme opäť pomôcť argumentačne ust. § 120
ods. 2 OSP v spojení s § 211 ods. 2 OSP, v ktorých je zakotvená vyšetrovacia
zásada. Je pravda, že v ust. § 120 ods. 2 OSP je zakotvené výslovne len právo súdu
vykonať ďalšie dôkazy. Ak je ale zmyslom vyšetrovacej zásady, že za objasnenie
skutkového stavu primárne zodpovedá súd10, tak v nej nemôže byť inkorporovaná len povinnosť súdu vyhľadávať nové dôkazné prostriedky, ale aj právo odvolacieho súdu zopakovať dôkazné prostriedky vykonané súdom prvého stupňa, ak
je potrebné vyvodiť z nich iné skutkové závery.
Na základe uvedeného sa dá formulovať záver, že aj na tento dôvod musí
odvolací súd v rámci svojej prieskumnej činnosti prihliadať aj bez návrhu účastníka. Inak by došlo k popretiu zmyslu ochrany, ktorú zákon poskytuje konaniam
vymenovaným v § 120 ods. 2 OSP, ako aj k argumentačne neodôvodniteľnej
nerovnováhe medzi odvolacím dôvodom v § 205 ods. 2 písm. c) OSP a dôvodom
v jeho písm. d), t. j. medzi neúplne zisteným skutkovým stavom a nesprávne zisteným skutkovým stavom v týchto zákonom chránených konaniach.
Posledným, šiestym možným dôvodom odvolania je, že rozhodnutie súdu
prvého stupňa vychádza z nesprávneho právneho posúdenia veci [§ 205 ods. 2
písm. f) OSP].
Ani jedno zákonné ustanovenie o odvolaní nezakotvuje, či už priamo alebo
nepriamo, právo odvolacieho súdu preskúmavať rozhodnutie aj z tohto dôvodu,
ak v odvolaní ako dôvod uvedený nebol. Preto treba vychádzať z účelu zákona
tak, ako to vyplýva z rozhodovacej činnosti ústavného súdu, ktorá sa spomína
pri predchádzajúcom odvolacom dôvode.
Pod nesprávnym právnym posúdením veci sa rozumie použitie nesprávnej
právnej normy, alebo síce použitie správnej právnej normy, ale jej nesprávna
interpretácia alebo aplikácia na zistený skutkový stav. Možno si preto položiť legitímnu otázku. Prečo by v zmysle vyšetrovacej zásady mal mať napríklad odvolací
súd povinnosť z vlastnej iniciatívy vykonávať dokazovanie, ak by po jeho náležitom zistení nemohol na zistený skutkový stav aplikovať relevantnú právnu normu, rozdielnu od normy, ktorú aplikoval súd prvého stupňa, a to len preto, že
tento dôvod nebol v odvolaní uvedený? Alebo, prečo by sa v zákone presadzoval
osobitný spoločenský záujem špecifickou úpravou niektorých otázok pri konaniach vymenovaných v § 120 ods. 2 OSP, ak by odvolací súd napriek správne zis9 Rozhodnutie spis. značka: Pl. ÚS 33/97.
10 Ficová, S., Števček, M. a kol.: Občianske súdne konanie. 1. vydanie. Praha : C. H. Beck,
2010, s. 67.
© Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288
17
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
tenému skutkovému stavu nemohol korigovať rozhodnutie súdu prvého stupňa,
ktoré je nesprávne z dôvodu nesprávnej interpretácie alebo aplikácie správnej
právnej normy, opäť len preto, že odvolateľ tento dôvod v odvolaní neuviedol?
7 Na záver...
Aj dobre myslený úmysel zákonodarcu sa nemusí vždy dosiahnuť, pokiaľ
sa novelizovanie právneho predpisu nerobí dôsledne, ale len vložením (vsunutím) alebo zmenou jedného paragrafu bez potrebnej zmeny všetkých ostatných
dotknutých alebo súvisiacich zákonných ustanovení. Predstavitelia právnej teórie
by sa mohli tešiť, pretože majú dostatok zaujímavých tém na spracovanie. Súdnej
praxi však nie je čo závidieť. Príprava návrhov zákonov aj samotný legislatívny
proces by si preto v záujme ochrany práv účastníkov konania zaslúžili zvýšenie
kvality na úkor početnej kvantity príznačnej v ostatných rokoch.
Náročnej interpretácii, často až cez účel zákona, pretože niekedy už nestačí
ani analógia legis, by sa v nami riešenom probléme dalo predísť, možno napríklad aj právnou úpravou podobnou návrhu de lege ferenda, ktorým sa končia
úvahy prezentované v tomto príspevku:
§ 212
(1) Odvolací súd je rozsahom a dôvodmi odvolania viazaný.
(2) Ustanovenie odseku 1 sa nepoužije v konaniach podľa § 120 ods. 2.
Nešlo by o úpravu novú, pretože znenie zhodné s navrhovaným odsekom 2 je
už teraz zakotvené v § 205a ods. 2 (samozrejme v inej súvislosti).
Návrh de lege ferenda sa netýka ostatných ustanovení § 212, pretože niektoré
z nich boli v tomto príspevku predmetom vedeckého záujmu len z jedného uhla
pohľadu.
doc. JUDr. Svetlana Ficová, CSc.
Právnická fakulta
Univerzita Komenského v Bratislave
[email protected]
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
18
AGENDA ÚMLUVY O OBČANSKOPRÁVNÍCH
ASPEKTECH MEZINÁRODNÍCH
ÚNOSŮ DĚTÍ PO 1. LEDNU 2014
Several current issues concerning the Convention of the Civil Aspects
of International Abduction of minors after 2014, January 1st.
Jiří Martin Zrůst
ZRŮST, Jiří, Martin. Agenda úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí po 1. lednu 2014. Acta Iuridica Olomucensia, 2014, Vol. 9, No.
2, s. 19–24.
Abstrakt: Příspěvek se zaměřuje na aktuální sporné otázky agendy Úmluvy
o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů nezletilých dětí. Důraz je
kladen zejména na recentní procesní úpravu po 1. lednu 2014.
Klíčová slova: obvyklé bydliště, únos, právo péče, Haagská úmluva
Abstract: This paper deals with several current issues concerning the Convention of the Civil Aspects of International Abduction of minors. Special
emphasis is placed on recent procedural regulation after 2014, January 1st.
Keywords: habitually residence, abduction, custody, Haague convention
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
19
Acta Iuridica Olomucensia
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
AGENDA ÚMLUVY O OBČANSKOPRÁVNÍCH
ASPEKTECH MEZINÁRODNÍCH
ÚNOSŮ DĚTÍ PO 1. LEDNU 2014
1 Historické aspekty
V posledních měsících roku 2013 jsme svědky zásadních legislativních změn,
které více než kdy v minulosti zapříčiní podstatný posun dosavadní právní nauky
a prostřednictvím judikatury změní dosavadní náhled na desítky právních institutů. S trochou nadsázky lze říci, že žádná doposud žijící generace tyto změny
co do rozsahu a obsahu nezaznamenala. Po roce 1948 se totiž tehdejší doktrína
přiklonila k názoru o postupném odumírání státu (a práva), přičemž postupovala cestou redukce všech právních předpisů. To bylo umožněno v důsledku prakticky jediné respektované formy vlastnictví (státního socialistického, případně
družstevního) a přecenění úlohy morálky při budování lidově-demokratického
zřízení. Postačuje jen náhled na velmi útlé ročníky Sbírky zákonů z let padesátých a mírně objemnější svazky z let 1968–1969.
Tyto nepříliš šťastné a již vůbec ne sofistikované změny byly dovršeny přijetím občanského zákoníku v roce 1964, včetně doprovodných předpisů. Atmosféra tehdejší doby, striktně z pohledu skutečných osobností z oboru, nikoliv z idylické retrospektivy, je dnes obtížně sdělitelná, stejně jako důvody, které vedly
k tomuto kroku. Zůstává pravdou, že pouze s drobnými novelizacemi (kosmetickou úpravou v roce 1969 a dílčí novelou z roku 1983) byl tento předpis jako celek
používán až do 31.12.1991. Stejně tak právo rodinné bylo v této době do značné
míry ovlivněno ekonomickou realitou a zdá se být pravděpodobné, že v mnohém směru kusá úprava rodinně-právních vztahů byla v době vzniku Zákona
o rodině a ještě mnoho let poté použitelná jen v důsledku určitých mravních
korektivů, které tu existovaly ještě z doby před rokem 1948.
Tento stručný exkurz tedy dostatečně vypovídá o rozměrech legislativních
změn, s nimiž je nutné pracovat od 1. 1. 2014. K těmto změnám bezesporu patří i změna procesní úpravy řízení ve stále více frekventovaných věcech návratu
nezletilého dítěte do místa obvyklého bydliště ve smyslu Úmluvy o občanskoprávních únosech nezletilých dětí, zákonem č.292/2013 Sb. ze dne 12. září 2013
o zvláštních řízeních soudních (dále jen „Zákon“, případně „nová úprava“).
2 Stav po 1. lednu 2014
Již v předcházejících vyjádřeních a stanoviscích adresovaných mimo jiné
legislativnímu odboru Ministerstva spravedlnosti České republiky se autor
zmínil o určité kontroverzi, kterou s sebou novela přináší. V České republice
ovšem není legislativní proces nastaven jako ve Velké Británii, kde proces tvoří
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
20
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2.
kolegium úpravou dotčených předsedů senátů, ani jako v Německu, kde obdobnou situaci komentovala lakonicky soudkyně německé delegace na konferenci
rodinného práva ve Smolenicích slovy „Napíšu prostě na ministerstvo a změní
procesní předpis“.� Sporné okruhy problému proto zůstávají a je třeba je rozdělit
pro účely výkladové a pro zjednodušení do tří, vzájemně propojených oblastí.
Především běží o charakter řízení jako takového, dále pak okruh účastníků řízení a v neposlední řadě lhůty, které mají být v řízení zachovány.
Zvláštní ustanovení pro řízení o navrácení nezletilého dítěte ve věcech mezinárodních únosů dětí nyní upravuje pododdíl 3, § 478 a následující Zákona.
Ustanovení tohoto pododdílu se použijí pro řízení o návrhu na navrácení nezletilého dítěte ve věcech mezinárodních únosů dětí podle mezinárodní smlouvy,
která je součástí právního řádu České republiky, nebo podle přímo použitelného
předpisu Evropské unie.�
Pro řízení je příslušný soud, v jehož obvodu má sídlo Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí (§ 479 Zákona). Tímto soudem je Městský soud v Brně.
Řízení lze zahájit jen na návrh.(§ 480 zákona). 1
Okruh účastníků (ve vazbě na § 8 odst. 1 písm. a)-i) Zákona a ve vazbě
na ustanovení § 35 odst. 1 o.s.ř.) je uveden v § 481 Zákona. Lze si povšimnout,
že absentuje možnost státního zastupitelství vstoupit do řízení. To nelze podle
názoru autora shledat přínosem. Ve věcech mezinárodních únosů dětí podle
mezinárodní smlouvy, která je součástí právního řádu České republiky nebo přímo použitelného předpisu Evropských společenství je totiž účast státního zastupitelství žádoucí.
Veřejný zájem na vstupu do řízení o navrácení dítěte ve věcech mezinárodních
únosů dětí vyplývá z důvodové zprávy k občanskému soudnímu řádu (zákon č.
295/2008 Sb.). Ke stanovení pravomoci státního zastupitelství vstupovat do řízení
dochází „za účelem posílení spolupráce civilního soudu s orgány činnými v trestním
řízení v těchto věcech“, a to s ohledem na potřebu zajistit v těchto řízeních dohled
nad pohybem dítěte v České republice. Podle důvodové zprávy „cílem navrhované
změny je dosažení vyšší akceschopnosti k zajištění ochrany dítěte“. Veřejný zájem
na vstupu do řízení lze odvodit i z cílů vytčených v čl. 1 Haagské úmluvy. Představuje jej zájem na zajištění bezodkladného navrácení dětí protiprávně přemístěných
nebo zadržených ve smluvním státě a na zajištění toho, aby práva týkající se péče
o dítě a styku s ním podle právního řádu jednoho smluvního státu byla účinně
respektována v ostatních smluvních státech.
Stanovení pravomoci státního zastupitelství vstupovat do řízení lze chápat
i jako jedno z opatření smluvního státu k zajištění cílů Haagské úmluvy na jeho
území (viz čl. 2 Haagské úmluvy).
1 Konference Family law, zámek Smolenice, Slovensko, 7.-8. 11. 2013
© Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288
21
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
V průběhu řízení státní zastupitelství působí k tomu, aby bylo objasněno, zda
Haagská úmluva je na daný případ aplikovatelná se zřetelem na její čl. 4. Návrhy
na dokazování zaměří též na objasnění, zda přemístění nebo zadržení dítěte bylo
protiprávní v pojetí čl. 3 Haagské úmluvy a zda není dán některý z důvodů uvedených v čl. 13, 20 Haagské úmluvy, při jejichž naplnění není soud povinen nařídit
navrácení dítěte (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 440/2000, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1931/2006 publikované v časopise Právní
rozhledy č. 6/2007, str. 218 až 221, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo
5473/2007 publikované v časopise Právní rozhledy č. 14/2008, str. 532 až 536. 2
Státní zastupitelství navíc spolupracovalo se soudem i při zajištění vhodného
opatření k zajištění podmínek pro navrácení dítěte (čl. 11 odst. 4 nařízení rady
(ES) č. 2201/2003, doposud též § 193c o. s. ř.). Závěrem také poskytlo rozbor věci
a vyhodnocení, zda k přemístění nebo zadržení dítěte došlo protiprávně z pohledu čl. 3 Haagské úmluvy a zda v takovém případě byly nebo nebyly vyloučeny
důvody, pro které soud není povinen rozhodnout o navrácení dítěte. Vzhledem
k zásadě rychlosti řízení [čl. 11 odst. 2 Haagské úmluvy, čl. 11 bod 3 nařízení
Rady (ES) č. 2201/2003, doposud § 193e odst. 2 o. s. ř.], a se zřetelem k předběžné vykonatelnosti rozsudku odsuzujícího k navrácení dítěte [doposud § 162
odst. 1 písm. b)] bylo přitom obvyklé, že státní zastupitelství vstupovalo do řízení bezodkladně po jeho zahájení.
Pozornost je v nové úpravě (§ 482 odst. 1–3 Zákona) věnována zastoupení dítěte. Prakticky beze změn zůstala úprava rozhodnutí ve věci samé, včetně
předběžné vykonatelnosti rozhodnutí. Precizována a zjednodušena byla otázka
přerušení řízení (doposud § 193b odst. 3 o.s.ř., nyní § 485 Zákona). Zachována
zůstává i možnost soudu činit podle § 486 i bez návrhu vhodná opatření k zajištění podmínek pro navrácení dítěte. Proti usnesením, kterými byla vhodná opatření uložena, není odvolání přípustné.
Novinkou je lhůta pro nařízení jednání u soudu prvního stupně, kdy podle
§ 487 soud nařídí ve věci jednání, které se musí konat do 3 týdnů od podání návrhu.3 Toto ustanovení bezesporu akcentuje zásadu rychlosti řízení, která vyplývá
přímo z Úmluvy, resp. Nařízení. V této souvislosti však zůstává otázkou, zda při
nutnosti doručování do ciziny a nezbytnosti zachovat lhůtu k přípravě jednání
bude soud prvního stupně vždy schopen tomuto ustanovení dostát. Pozitivně
lze vnímat fakt, že dojde-li v průběhu jednání k dohodě mezi navrhovatelem
a odpůrcem, pokud jde o péči o dítě a styk s ním, uloží soud odpůrci povinnosti
pro něj z dohody vyplývající předběžným opatřením. Možnost tzv. kontumač2 Úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, vyhlášená pod
č. 34/1998 Sb., Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti
a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000.
3 Zákon o zvláštních řízeních soudních, zákon č. 292/2013 Sb., ASPI online, komentář, § 478
a následující, dále jen „Zákon“, zpracováno podle stavu ke dni 12. 12. 2013
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
22
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2.
ních rozsudků (§ 488) je pak v praktické rozhodovací činnosti soudu prvního
stupně využívána minimálně, v tomto směru byla i zcela správně a s přihlédnutím k praxi redukována možnost rozhodování bez jednání.
Zásada rychlosti řízení se pak promítá i do ustanovení § 489 Zákona, kdy
soud vydává, stejně jako doposud, rozhodnutí ve věci samé zpravidla do 6 týdnů
od zahájení řízení. Na tomto místě je však nutno pozastavit se nad otázkou, zda
je to pouze a toliko zásada rychlosti řízení, která má být pro soudy obou stupňů
zásadou prioritní. Jak totiž z rozhodovací praxe dovolacího soudu, Ústavního
soudu a v nedávné době i Evropského soudu pro lidská práva – Grand Chamber, ve věci X vs. Latvia, (Application no. 27853/09) Judgment, Strasbourg, 26
November 2013 ) vyplývá, úkolem soudu je rovněž zjistit řádně, úplně a bezchybně skutkový stav věci z hlediska skutečností rozhodných pro aplikaci Úmluvy,
resp. Nařízení. S těmito premisami koreluje do jisté míry i úmysl zákonodárce vyjádřený v nové úpravě, totiž, že řízení ve věci navrácení nezletilých dětí
do místa obvyklého bydliště je řízením nesporným, ovládaným zásadou vyšetřovací a nikoliv tedy řízením nesporným s prvky sporného řízení, jak tomu bylo
doposud. Jakkoliv nepřesvědčivě mohou vyznívat doposud uváděné argumenty
ve prospěch řízení sporného (vyjádření poskytnuté legislativnímu odboru Ministerstva spravedlnosti ČR, úvahy a vystoupení na konferencích), soudce nalézá
hmotné právo a vydává rozhodnutí po proběhlém řízení, jehož zásady jsou přinejmenším (přesněji řečeno mimo jiné také) z hlediska zásady rychlosti řízení
směrodatné. Pamatovat je třeba kupř. na zákonné ustanovení, podle něhož soud
může v rozhodnutí podmínit nebo podmíněně odložit navrácení dítěte, a to splněním přiměřených záruk navrhovatelem nebo vydáním rozhodnutí anebo učiněním jiných opatření orgány státu, do něhož má být dítě navráceno. Otázka tzv.
mirror orders je otázkou vyžadující komunikaci mezi soudci jednotlivých členských států Úmluvy, a následný prostor k vydání rozhodnutí v dožádaném státě.
Nelze ničeho namítat proti tomu, že podle § 490 Zákona bylo-li podáno
odvolání proti rozsudku o navrácení dítěte, předá soud prvního stupně věc soudu odvolacímu do 7 dnů od podání odvolání. Z tohoto ustanovení logicky vyplývá povinnost soudu prvního stupně nezabývat se případnými vadami odvolání,
k jejichž odstranění musí vyzvat účastníky odvolací soud.
O odvolání ve věci samé ovšem musí rozhodnout odvolací soud do 30 dnů
od předání věci. V případě, že řízení není koncentrováno a odvolací řízení probíhá v režimu úplné apelace, je tu dána povinnost odvolacího soudu provádět i jiné
důkazy, než ty, které byly účastníky navrženy. Dále je povinen provést důkazy,
které nebyly provedeny soudem prvního stupně. V souvislosti s institutem záruk
a tzv. mirror orders se tedy jeví lhůta 30 dnů poněkud nepřiměřená, když jen
samotné řádné a nekomplikované doručení předvolání k jednání odvolacího
soudu do ciziny a poskytnutí lhůty účastníkům na přípravu k jednání je otázkou
2–3 týdnů. Snahou odvolacího soudu v únosových kauzách přitom vždy bylo
jakékoliv průtahy v řízení eliminovat a to neodvisle od dané úpravy.
© Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288
23
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
Aby byl výčet změn úplný, je třeba připomenout, že pouze změnou v pořadí
jednotlivých ustanovení je v nové úpravě řešena otázka obnovy řízení a zmatečnosti, když žaloba na obnovu řízení a žaloba pro zmatečnost nejsou přípustné.
Odvolací soud může konečně také odložit vykonatelnost usnesení odsuzujícího k navrácení dítěte, pokud k navrácení dítěte nedošlo.4 O odložení vykonatelnosti ovšem musí rozhodnout do 3 dnů od předložení věci. Zůstává otázkou,
zda rozhodnutí vydá pouze v případě, že návrhu vyhoví, nebo zda vydává rozhodnutí vždy, je-li podán v tomto směru návrh. Autor je toho názoru, že soud
rozhodnutí vydá pouze v případě, že návrhu vyhoví (k tomu srov. obdobnou
úpravu § 243 o. s. ř.).
3 Závěr
Hlavním cílem příspěvku bylo nastínit některé aplikační problémy Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů nezletilých dětí v kontextu balíku legislativních změn platných po 1. 1. 2014. V úvodu autor zmínil
historické aspekty řešené problematiky, následně podává stručnou komparací
procesní úpravy návratového řízení před 1. lednem 2014 a po tomto datu, podle
legislativního stavu ke dni 12. 12. 2013. Veden zkušenostmi z praktické aplikace
Úmluvy autor poukázal na změny, které nová úprava přináší. Běží o klasifikaci
daného řízení jako řízení nesporného, zavedení lhůt k nařízení jednání, rozhodnutí ve věci a k případnému předložení věci odvolacímu soudu, stejně jako změny v okruhu účastníků řízení. Současně autor nastínil potencionální nedostatky
procesní úpravy, s nimiž budou při aplikační praxi soudy bezpochyby konfrontovány.
JUDr. Jiří Martin Zrůst, Ph.D.
Krajský soud Brno
[email protected]
4 Zákon o zvláštních řízeních soudních, zákon č. 292/2013 Sb., ASPI online, komentář, § 478
a následující, dále jen „Zákon“, zpracováno podle stavu ke dni 12. 12. 2013
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
24
ZAMYŠLENÍ NAD ZASTOUPENÍM NEZLETILÝCH
V OBČANSKÉM SOUDNÍM ŘÍZENÍ
Reflection on the Question of the Representation
of Minors in Czech Civil Proceedings.
Ondřej Šmíd
ŠMÍD, Ondřej. Zamyšlení nad zastoupením nezletilých v občanském soudním
řízení. Acta Iuridica Olomucensia, 2014, Vol. 9, No. 2, s. 25–35.
Abstrakt: Příspěvek je věnován krátkému zamyšlení nad otázkou zastoupení
nezletilých osob v českém občanském soudním řízení. Tato problematika souvisí zejména s posouzením procesní způsobilosti nezletilých plně nesvéprávných
osob, tedy určení, zda nezletilá, plně nesvéprávná osoba, může v občanském
soudním řízení jednat sama či nikoli. Příspěvek se ve vazbě na výše uvedené
věnuje ve vazbě na tuto problematiku i současné judikatuře, která se v otázce
posuzování procesní způsobilosti nezletilých ve svých závěrech rozchází.
Klíčová slova: civilní proces, zastoupení, procesní způsobilost, rodičovská
odpovědnost, zastoupení nezletilého plně nesvéprávného dítěte
Abstract: The contribution is devoted to a brief reflection on the question
of the representation of minors in Czech civil proceedings. This issue is mainly
related to the assessment process capability minors who are fully incapacitated,
thus determining whether a fully incapacitated minor can in the civil procedure
act alone or not. The contribution also pays attention on the current case law
which leads to different conclusions.
Keywords: civil procedure, process capability, parental responsibility, representation of the fully incapacitated minor.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
25
Acta Iuridica Olomucensia
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
ZAMYŠLENÍ NAD ZASTOUPENÍM NEZLETILÝCH
V OBČANSKÉM SOUDNÍM ŘÍZENÍ1
1 Úvodem
Příspěvek je věnován krátkému zamyšlení nad otázkou zastoupení nezletilých dětí v českém občanském soudním řízení. Tato problematika souvisí zejména s posouzením procesní způsobilosti nezletilých plně nesvéprávných osob,
tedy určení, zda nezletilá, plně nesvéprávná osoba, může v občanském soudním
řízení jednat sama či nikoli. Příspěvek se ve vazbě na výše uvedené věnuje i současné judikatuře, která se v otázce posuzování procesní způsobilosti nezletilých
ve svých závěrech rozchází.
2 Procesní způsobilost a svéprávnost
Procesní způsobilostí se rozumí způsobilost vykonávat samostatně procesní
úkony neboli způsobilost před soudem samostatně jednat.2 Dle ustanovení § 20
odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) může
každý před soudem jako účastník samostatně právně jednat (procesní způsobilost) v tom rozsahu, v jakém je svéprávný.3
Svéprávnost je pak upravena v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku
(dále jen „OZ“). Svéprávností se dle § 15 odst. 1 OZ rozumí způsobilost nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem
(právně jednat). Plnou svéprávnost nabude člověk dosažením zletilosti, tj. dovršením 18-ti let věku (§ 30 odst. 1 OZ) nebo před nabytím zletilosti přiznáním
svéprávnosti (§ 37 OZ) nebo uzavřením manželství (§ 655 a násl. OZ). Svéprávnost nabytá uzavřením manželství se neztrácí ani zánikem manželství, ani prohlášením manželství za neplatné (§ 30 odst. 2 OZ). Procesní způsobilost je tak
odvozena od hmotněprávního institutu svéprávnosti a stejně jako svéprávnosti
i procesní způsobilosti každý člověk nabývá postupně (s věkem).
Pokud jde o nezletilé má se za to, že každý nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, je způsobilý k právním jednáním co do povahy přiměřeným rozumové a volní vyspělosti nezletilých jeho věku (§ 31 OZ). Pro posouzení, zda nezle1 Tento článek vznikl za podpory prostředků poskytnutých ESF OPVK „Podpora vytváření
excelentních výzkumných týmů a intersektorální mobility na Univerzitě Palackého v Olomouci“ reg. č. CZ.1.07/2.3.00/30.0004
2 WINTEROVÁ, Alena a kol. Civilní právo procesní. 6. Aktualizované a doplněné vydání.
Praha, Linde Praha a.s., 2011, s. 133
3 Stranou ponechávám speciální úpravy způsobilosti pro určitá zvláštní řízení (např. plná
procesní způsobilost nezletilce, který dovršil 16-ti let v případě řízení o povolení uzavřít
manželství dle § 368 odst. 2 nebo řízení o osvojení dle § 431 odst. 2 ZŘS)
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
26
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2.
tilý plně nesvéprávný jedinec pro určité právní jednání je či není svéprávný, je
tak rozhodné, zda i jeho vrstevníci jsou schopni ve stejných záležitostech sami
právně jednat, tzn., zda mají dostatečnou rozumovou a volní vyspělost (složka
posouzení či pochopení a ovládnutí jednání).
V procesním právu existují výjimečně případy, kdy má plně nesvéprávný
nezletilec plnou procesní způsobilost bez ohledu na svéprávnost. Jde vždy o speciální úpravu. Výslovně tak jde např. o určitá konkrétní tzv. zvláštní řízení upravená v zákoně č. 292/2013 Sb., zákon o zvláštních řízeních soudních (dále jen
ZŘS). Speciální úpravu, kdy má nezletilé, plně nesvéprávné dítě, plnou procesní
způsobilost můžeme najít např. v případě řízení o povolení uzavřít manželství,
předběžného řízení ve věcech ochrany před domácím násilím, v řízení o osvojení nebo v řízení o navrácení nezletilého dítěte v případě mezinárodních únosů
dětí, kde má plnou procesní způsobilost nezletilec, který dovršil 16-ti let věku
(viz § 368 odst. 2, § 403 odst. 3, § 431 odst. 2 a § 481 odst. 2 ZŘS)
Pokud jde o procesní způsobilost nezletilých plně nesvéprávných, je vyřešení
otázky jejich procesní způsobilosti jednou z nejvýznamnějších otázek, jimiž se
musí soud v řízení zabývat. Je tomu tak zejména proto, že v případě, kdy osoba
(účastník řízení) není plně svéprávná, musí být v řízení zastoupena svým zákonným zástupcem nebo opatrovníkem (§ 22 OSŘ). Špatné vyřešení otázky procesní způsobilosti pak bude mít za následek vadu řízení. Případné rozhodnutí pak
může být napadeno odvoláním (§ 205 odst. 2 písm. a OSŘ) nebo žalobou pro
zmatečnost (§ 229 odst. 1 písm. c OSŘ), případně dovoláním (budou-li splněny
zákonné podmínky).
3 Jak procesní způsobilost plně nesvéprávných nezletilců posuzovat?
Odpovědět na otázku, zda je nezletilá, plně nesvéprávná osoba procesně způsobilá před soudem samostatně jednat, bude v každém řízení, jehož účastníkem
tato osoba, vždy nezbytně nutné. Tato otázka však musí být vyřešena co nejrychleji, neboť bez jejího vyřešení může být jakýkoli postup soudu vůči plně nesvéprávnému nezletilému dítěti jako účastníku řízení vadný. Řešení této otázky však
nebude pro soud nikdy snadné. Jednoznačný návod na to, jak postupovat, soudu dnes bohužel nedává ani soudní judikatura. Na danou problematiku existují
v dnešní době dva doposud nevyjasněné názory.4
4 Srov. dále rozhodnutí NS ČR ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2775/2005 a nález ÚS ČR
ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 125/1998, nebo z literatury VRCHA, Pavel: K procesní
způsobilosti nezletilé osoby (tzv. „černého pasažéra“) v soudním řízení o plnění z uzavřené
smlouvy o přepravě osob, Soudní rozhledy 11/2006, s. 412, DOLEŽÍLEK, Jiří in DRÁPAL,
Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200 za. Komentář, 1.vydání,
Praha: C.H.Beck, 2009, s. 140 a ŠÍNOVÁ, Renáta. Procesní způsobilost nezletilých účastníků řízení (s přihlédnutím k právní úpravě svéprávnosti v návrhu nového občanského
zákoníku), in Právní rozhledy 17/2011, s. 616
© Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288
27
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
První z názorů se přiklání k výkladu, že je-li nezletilý, plně nesvéprávný
člověk, dostatečně svéprávný k určitému právnímu jednání ve sféře hmotného práva, má plnou procesní způsobilost i v rovině práva procesního.5 Jinými
slovy pokud je dítě z hlediska hmotného práva např. svéprávné co do uzavření
smlouvy o přepravě, je jako účastník plně procesně způsobilé v soudním řízení,
kdy jsou nároky z této smlouvy po dítěti vymáhány. Procesní způsobilost je tak
striktně odvozena od svéprávnosti jednat v konkrétní hmotněprávní záležitosti,
k níž jsou vázána (s níž souvisí) práva a povinnosti, o nichž je v řízení před soudem jednáno (tzn. předmět řízení). Soud tedy bude posuzovat, zda nezletilý plně
nesvéprávný účastník byl natolik svéprávný např. k uzavření smlouvy a pokud
dospěje k závěru, že ano, pak může uzavřít, že účastník má plnou procesní způsobilost v řízení jednat samostatně.
I v takovém případě však může předseda senátu rozhodnout, vyžadují-li to
okolnosti případu, že fyzická osoba, která není plně svéprávná, musí být v řízení
zastoupena svým zákonným zástupcem nebo opatrovníkem, i když jde o věc,
v níž by jinak mohla jednat samostatně (§ 23 OSŘ). Bylo-li podle § 23 OSŘ rozhodnuto, že nezletilý, plně nesvéprávný účastník musí být v řízení zastoupen
svým zákonným zástupcem nebo opatrovníkem, neznamená to samozřejmě, že
by tento účastník nemohl sám činit procesní úkony. Může-li účastník ve věci
jednat samostatně, rozhodnutí učiněné podle § 23 OSŘ nemá za následek, že by
pozbyl tuto svou procesní způsobilost. Z povahy věci ovšem vyplývá, že v případě střetu procesních úkonů nezletilého plně nesvéprávného účastníka a jeho
zákonného zástupce nebo opatrovníka je třeba vycházet z procesních úkonů
zákonného zástupce účastníka.6
Argumentů, proč se přiklonit k tomuto výkladu § 20 a 22 OSŘ, je několik.
Prvním z nich je skutečnost, že soud v občanském soudním řízení nemůže
v průběhu řízení efektivně zkoumat, jakého stupně svéprávnosti nezletilý, plně
nesvéprávný účastník dosáhl. Jednoduše proto, že s ním přijde do přímého kontaktu až při přípravném nebo prvním jednání ve věci (pokud se tedy dostaví).
Proto se jeví tento výklad efektivním. Druhý z argumentů pro užití tohoto výkladu je ten, že v případě, kdy bychom vykládali procesní způsobilost jinak (srov.
druhý možný výklad dále), ztratil by praktického smyslu § 23 OSŘ. Dle mého
názoru tomu tak však není. Ustanovení § 23 OSŘ nesměřuje jen na plně nesvéprávné nezletilé, ale obecně na osoby plně nesvéprávné, tzn. i osoby starší 18-ti
let, jejichž svéprávnost byla omezena.
Za nedostatek chápání procesní způsobilosti pokládám fakt, že tato se vykládá tak, že buď ji člověk v řízení má, nebo ji nemá. Pokud ale posuzujeme proces5 ŠÍNOVÁ, Renáta. Procesní způsobilost nezletilých účastníků řízení (s přihlédnutím
k právní úpravě svéprávnosti v návrhu nového občanského zákoníku), in Právní rozhledy
17/2011, s. 616
6 DOLEŽÍLEK, Jiří in DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád I.
§ 1 až 200 za. Komentář, 1.vydání, Praha: C.H.Beck, 2009, s. 141
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
28
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2.
ní způsobilost tak, že ji vážeme jako celek na fakt, zda dítě bylo plně svéprávné
pro právní jednání, ze kterého vyplývají práva a povinnosti, o nichž je v řízení
jednáno, pak tato konstrukce opomíjí fakt, že v rámci celého řízení dítě bude
činit procesní úkony různého obsahu a závažnosti, které se s obsahem právního jednání v hmotněprávní rovině, z něhož je procesní způsobilost odvozována,
nedají vůbec srovnávat. Není však dle mého názoru účelné posuzovat v každém
konkrétním případě toho kterého procesního úkonu učiněného dítětem jeho
procesní způsobilost.
Dalším z argumentů proti prvnímu z výkladů je skutečnost, že soud v průběhu přípravy jednání posuzuje skutečnost podstatnou pro platnost právního
jednání, o kterém v řízení de facto jde a předjímá tak své rozhodnutí ve věci
samé. Pokud by došel k závěru, že svéprávnost u této osoby je dána ke konkrétnímu právnímu jednání ve sféře hmotného práva nebyla, de facto by předjímal
rozhodnutí ve věci vůči této osobě. Soud by neměl v rámci přípravy řízení zkoumat, zda tu byl dostatek svéprávnosti v době uzavření smlouvy – což může být
otázka nejistá a dozajista bude v průběhu řízení podrobena dokazování – ale měl
by mít jednoznačné pravidlo, dle kterého procesní způsobilost nezletilého plně
nesvéprávného účastníka řízení určí.
Proti výše uvedenému prvnímu výkladu posuzování procesní způsobilosti
směřuje i skutečnost, že i procesní způsobilost by měla (dle jazykového výkladu
textu ust. § 20 a 22 OSŘ ve vazbě na § 15 odst. 2, 30 a 31 OZ) vyjadřovat, zda plně
nesvéprávný nezletilý je schopen rozumět a pochopit soudní jednání a zejména
procesní úkony v rámci řízení činěné. A to nejen z hlediska jejich obsahu ale
i jejich účelu (kdy je učinit, zda vůbec nějaký procesní úkon učinit atd.). Úprava
procesní způsobilosti nezletilých plně nesvéprávných osob by měla být taková,
aby těmto dětem garantovala jejich práva zaručená Úmluvou o právech dítěte,
zejména zvýšenou míru jejich ochrany v jakémkoli směru.
Domnívám se, že výše uvedený výklad, kdy je procesní způsobilost ve vazbě
na svéprávnost vykládána pouze ve vztahu k právnímu jednání ve sféře hmotného práva, není s touto větší mírou ochrany nezletilých plně nesvéprávných
dětí v souladu. Právní jednání ve sféře hmotného práva není z hlediska míry
jeho posouzení z hlediska obsahového totožné s posouzením právního jednání
z hlediska práva procesního (procesních úkonů). Ač k prvnímu svéprávné dítě
být může, k druhému nikoli. Nechávat pak na předsedovi senátu, zda rozhodne
o nutnosti zastoupení ve smyslu § 23 OSŘ, není dobrým řešením, neboť tyto
skutečnosti mohou být zjištěny až v průběhu ústního jednání ve věci (poté, co si
soud udělá představu o konkrétním dítěti). V rámci zachování zvýšené ochrany
nezletilých plně nesvéprávných dětí, je tedy třeba konstatovat, že tyto by měly
být v řízení vždy zastoupeny (ať už dle § 22 nebo § 23 OSŘ). Obecně by tedy
mělo platit, že nezletilé, plně nesvéprávné dítě má být v řízení zastoupeno s tím,
že z tohoto pravidla jsou možné pouze důvodné výjimky. Současná úprava je
© Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288
29
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
však bohužel konstruována opačně a případná pojistka v podobě § 23 OSŘ je
ponechána na úvaze soudu.
Nadto je třeba konstatovat, že výše uvedený první výklad neřeší otázku, kdy
nezletilý, plně nesvéprávný člověk právně jednal v době, které předchází řádově
několik let okamžik zahájení soudního řízení, kde jsou nároky z tohoto jednání
uplatňovány. Vazba právního jednání z hlediska hmotného práva (v době, kdy
bylo jednáno, např. ve věku 7 let dítěte) na otázku míry procesní způsobilosti
v okamžiku, kdy je zahajováno řízení před soudem (např. v době, kdy je dítěti 15
let), tak zjevně neobstojí a je dle mého názoru nesmyslná, neboť nereflektuje stav
procesní způsobilosti v okamžiku faktického průběhu řízení, kdy nezletilý, plně
nesvéprávný účastník činí procesní úkony.
Druhý z výkladů7 směřuje k posuzování procesní způsobilosti plně nesvéprávných nezletilých tím způsobem, že striktně odděluje posuzování svéprávnosti k hmotněprávním právním jednáním a procesní způsobilost jako způsobilost
k procesním úkonům účastníka. Jinými slovy neodvozuje procesní způsobilost
nezletilého plně nesvéprávného účastníka od toho, zda byl či nebyl k právnímu
jednání, z něhož vyplývají práva a povinnosti, o něž v řízení jde, svéprávný, ale
od toho, zda je dostatečně svéprávný k tomu činit právní jednání (procesní úkony) v rámci soudního řízení – tedy zda má procesní způsobilost. Ve stručnosti
řečeno tento výklad tvrdí, že nelze klást rovnítko mezi svéprávnost k právnímu
jednání v dané věci, např. uzavření určité smlouvy a procesní způsobilost k procesním úkonům při vymáhání povinností a práv z této smlouvy. Soudní řízení
samo o sobě zpravidla vyžaduje vyšší úroveň rozumové a volní vyspělosti než
právní jednání, o kterém je v řízení jednáno.
K takovémuto výkladu se přiklání i Nejvyšší soud, který ve svém rozhodnutí ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2775/2005, judikoval, že „způsobilost
k uzavírání smlouvy o přepravě osob, z níž pro cestujícího mimo jiné vyplývá
povinnost zaplatit stanovené jízdné, byla u povinné vzhledem k jejímu věku (14
let) nepochybně dána. I když se její procesní způsobilost od způsobilosti k uzavírání zmíněné smlouvy odvíjí, je zároveň s ohledem na uvedený věk nepochybné,
že povinná nemohla sama před soudem jednat; soud v nalézacím řízení proto
správně jednal s její matkou zástupkyní (§ 22 OSŘ), aniž by předtím o tom vydal
rozhodnutí (§ 23 OSŘ)“.
Na rozdíl od výkladu prvého v tomto případě lépe odpovídá výklad ustanovení § 20 OSŘ výkladu ustanovení občanského zákoníku dopadajících na svéprávnost, tedy že pro každé samostatné právní jednání se svéprávnost posuzuje
zvlášť. Neřeší však výše nastíněnou otázku, že i během soudního řízení je účastník nucen činit nespočet procesních úkonů, kdy k některým procesní způsobi7 DOLEŽÍLEK, Jiří in DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád I. §
1 až 200za. Komentář. 1 .vydání, Praha: C.H.Beck, 2009, s. 140, rozhodnutí NS ČR ze dne
29. 11. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2775/2005,
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
30
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2.
lost mít může a k jiným nikoli, neboť ani tento výklad nemění nic na skutečnosti,
že procesní způsobilost je řešena jako celek ke konkrétnímu řízení jako celku,
tzn. buď ji účastník má, nebo nemá. Zákon nediferencuje ani nepočítá s tím, že
by účastník neměl způsobilost jen k některým procesním úkonům.8
Vyjde-li soud z posuzování svéprávnosti nezletilců dle občanského zákoníku,
bude nucen si posoudit, zda obecně nezletilí plně nesvéprávní lidé ve věku plně
nesvéprávného nezletilého účastníka, jsou schopni vzhledem ke své rozumové a volní vyspělosti pochopit význam všech procesních úkonů, které přichází
v řízení před soudem do úvahy. Domnívám se, že vzhledem k ochraně dítěte jako
slabšího subjektu lze mít vždy pochybnosti o tom, zda všem procesním úkonům,
které přicházejí v rámci řízení do úvahy, nezletilé plně nesvéprávné dítě porozumí. Pokud na soud napadne žaloba, je tedy v souladu s výše uvedeným třeba
konstatovat, že je tu vždy pochybnost o míře dosažené svéprávnosti nezletilého
plně nesvéprávného účastníka, neboť dopředu nikdy není jisté, kolik a jakých
procesních úkonů bude muset nezletilý plně nesvéprávný účastník vykonat. Proto by na něj mělo být vždy pohlíženo tak, že procesní způsobilost nemá, není-li
prokázán opak, a to z důvodu akcentu kladeného na jeho ochranu. Prokázání
skutečnosti, že nezletilý plně nesvéprávný účastník procesní způsobilost má, by
pak bylo na něm.
Lze souhlasit se Smolíkem, který uvádí: „Pokud je účastníkem řízení nezletilec, jeho možnost samostatně jednat před soudem je ve faktické rovině na nižší
úrovni. Je třeba rovněž zohlednit, že v hmotném právu jde o posuzování jeho
možnosti právně jednat při konkrétním dílčím, zvláštním právním jednání,
zatímco účastenství v soudním řízení vyžaduje soubor procesních úkonů, plnění
většího množství procesních povinností, případně využívání procesních práv,
což může zásadně převyšovat schopnosti nezletilce, a je tedy třeba, aby v konkrétní věci zasáhl na jeho ochranu soud a přijal příslušné rozhodnutí“.9
4 Jak správně řešit otázku procesní způsobilosti plně nesvéprávných
nezletilých
V souladu s výše uvedeným a po zvážení všech argumentů se mi jeví jako
rozumné posuzovat procesní způsobilost plně nesvéprávných nezletilých tak, že
soud v případě, že jedním z účastníků řízení bude plně nesvéprávné nezletilé
dítě, zásadně (obligatorně) rozhodne o tom, že tento účastník má být v souladu s ustanovením § 23 OSŘ zastoupen10. Resp. postup soudu a výklad § 20, 22
8 Výjimku snad můžeme najít pouze v případě přístupu k posuzování procesní způsobilosti
ve vztahu k podání návrhu na zahájení řízení či žaloby, viz nález ÚS ČR ze dne 2. 4. 2009
sp. zn. II ÚS 1945/2008
9 SMOLÍK, Petr in SVOBODA, Karel, SMOLÍK, Petr, LEVÝ, Jiří, ŠÍNOVÁ, Renáta a kol.
Občanský soudní řád. Komentář. 1. Vydání. Praha: C.H.Beck, 2013, s. 86
10 Viz i SMOLÍK, Petr in SVOBODA, Karel, SMOLÍK, Petr, LEVÝ, Jiří, ŠÍNOVÁ, Renáta
© Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288
31
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
a 23 OSŘ by měl vést k tomu, že § 23 OSŘ bude aplikován jako základní pravidlo (samozřejmě vyjma dětí velmi útlého věku, kde by byl aplikován § 22 OSŘ).
Obecně si troufám tvrdit, že děti do 15–16 let nemají procesní způsobilost nikdy,
starší děti pouze výjimečně – tzn., pak by nebylo nutné postup dle § 23 OSŘ
uplatňovat. Vzhledem k nejednotnosti právního výkladu procesní způsobilosti
(např. u smluv o přepravě, uplatňování nároků z vad atd.) však nelze s jistotou
tvrdit, že tento názor budou sdílet všechny soudy a posouzení procesní způsobilosti u dětí mladších nebude posuzováno jinak a proto je nutné postup dle § 23
OSŘ zvážit i u dětí mladších.
Pouze v odůvodněných případech, kdy okolnosti případu, popř. stupeň dosažené svéprávnosti nezletilého, plně nesvéprávného dítěte, je takový, že toto je
schopné posoudit obsah a následky procesních úkonů činěných v soudním řízení, soud své rozhodnutí v budoucnu změní tak, že dítě zastoupeno být nemusí
a před soudem může jednat samo. K tomuto by však soud přistoupil zpravidla
až při (po) prvním jednání ve věci (nebo přípravném jednání), jehož se dítě
zúčastní (kdy si soud udělá vlastní představu o procesní způsobilosti konkrétního nezletilého plně nesvéprávného dítěte) nebo možná lépe v případě, kdy plně
nesvéprávný nezletilý účastník prokáže, že procesní způsobilost má (např. znaleckým posudkem).
Jen tímto výkladem a postupem může být zajištěna ochrana nezletilého plně
nesvéprávného dítěte a zároveň zajištění rovnosti všech účastníků soudního
řízení. Pokud soud rozhodne dle § 23 OSŘ, nic nebrání tomu, aby v rámci řízení
nezletilé, plně nesvéprávné dítě platně činilo procesní úkony, pokud je k nim
procesně způsobilé, neboť jak již bylo uvedeno výše, rozhodnutím dle § 23 OSŘ
procesní způsobilost (pokud ji má), dítě neztratí.
Na to, že v praxi de facto neexistují řízení, kde by nezletilý plně nesvéprávný účastník nebyl zastoupen ve smyslu § 22 OSŘ nebo by nebylo rozhodováno
ve smyslu § 23 OSŘ poukázala již Šínová11 a tuto skutečnost potvrdí i všichni
praktikující advokáti a soudci.
Na tomto místě je třeba připomenout úpravu § 894 OZ, který umožňuje
i plně nesvéprávnému nezletilému dítěti uzavřít platně smlouvu o zastoupení
osobou s odbornými znalostmi. Je třeba konstatovat, že procesní úprava tuto
novou právní úpravu nikterak nereflektuje. Zejména by bylo vhodné úpravu provázat s ustanovením § 22 a § 23 OSŘ tak, aby v případě, kdy soud dojde k závěru,
že je třeba aplikovat § 22, mohl dítě zastupovat i zástupce dle § 894 OZ popř.
v případě, kdy je třeba rozhodnout dle § 23 OSŘ, mohl soud v usnesení stanovit,
že dítě může být zastoupeno nejen zákonným zástupcem nebo opatrovníkem,
a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 1. Vydání. Praha: C.H.Beck, 2013, s. 86
11 ŠÍNOVÁ, Renáta. Procesní způsobilost nezletilých účastníků řízení (s přihlédnutím
k právní úpravě svéprávnosti v návrhu nového občanského zákoníku), in Právní rozhledy
17/2011, s. 616.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
32
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2.
ale i zástupcem, kterého si zvolí na základě smlouvy o zastoupení uzavřené dle
§ 894 OZ (je však pravdou, že v takovém případě by tu dle mého názoru nebyl
důvod k aplikaci § 23 OSŘ neboť by procesně způsobilé dítě, tedy i dostatečně svéprávné, bylo zastoupeno zástupcem, kterého si zvolilo samo ve smlouvě
o zastoupení dle § 894 OZ). Samostatně teď ponechávám otázku, zda dítě může,
popř. kdy, platně uzavřít smlouvu o zastoupení osobou s odbornými znalostmi,
jejímž předmětem je zastoupení v řízení, v němž dítě nemá procesní způsobilost
a případné spory mezi zákonnými zástupci a smluvním zástupcem (§ 894 odst.
3 OZ).
Na ustanovení § 894 OZ je tak možné demonstrovat i důvodnost a legitimitu
druhého z výše uvedených výkladů procesní způsobilosti. Dítě může být ve sféře
hmotného práva dostatečně svéprávné k tomu, aby smlouvu dle § 894 OZ uzavřelo, a to právě proto, že si plně uvědomuje, že pro jednání před soudem není
způsobilé, neboť mu nerozumí. Pak tu máme stav, kdy dítě uzavřelo smlouvu
o zastoupení osobou s odbornými znalostmi, k níž je plně svéprávné a plně si
uvědomuje, že však není plně způsobilé před soudem samostatně jednat. Pokud
pak takovýto zástupce podá za dítě žalobu či návrh na zahájení řízení, bude soud
v případě, že bude mít za to, že tento nezletilý plně nesvéprávný účastník není
procesně způsobilý, postupovat dle § 22 OSŘ, § 23 OSŘ nebo připustí smluvní
zastoupení na základě smlouvy uzavřené dle § 894 OZ?
Z hlediska hmotného práva zde bude zmocnění pro zástupce, kterého si dítě
zvolí smlouvou uzavřenou dle § 894 OZ, z hlediska procesního práva bude nutné
vyřešit i přesto otázku, zda je dítě procesně způsobilé či nikoli. Zastánci prvého
z výše uvedených výkladů, se budou věnovat otázce, zda dítě bylo dostatečně svéprávné k uzavření smlouvy podle § 894 OZ a v návaznosti na vyřešení této otázky budou odvozovat i řešení procesní způsobilosti dítěte. Při řešení této otázky
budou zřejmě vycházet ze zásady, že není možné zmocnit žádnou osobu k jednání, ke kterému není dostatečně svéprávný zmocnitel. Vycházeje z této premisy
by pak nezletilé, plně nesvéprávné dítě nemohlo smlouvu dle § 894 OZ platně
uzavřít, neboť by nebylo dostatečně svéprávné pro jednání před soudem (procesně způsobilé). Lze tedy uzavřít, že nezletilé plně nesvéprávné dítě v případě, kdy
není procesně způsobilé, nemůže platně uzavřít smlouvu o zastoupení osobou
s odbornými znalostmi (např. advokátem) jejímž předmětem je jeho zastoupení
v občanském soudním řízení. Soud pak bude postupovat dle § 22 OSŘ (…musí
být zastoupen…).
V případě druhého z výše uvedených výkladů pak bude zřejmě odpověď
odlišná. V daném případě budeme posuzovat svéprávnost dítěte k uzavření
smlouvy nejprve z hlediska hmotného práva – tedy zda si dostatečně uvědomuje a rozumí smlouvě a následkům z ní vzešlých. Pokud dojdeme k závěru, že
dítě z hlediska hmotného práva nabylo dostatečné míry svéprávnosti k uzavření
smlouvy dle § 894 OZ – tedy je dostatečně rozumově a volně vyspělé k tomu,
aby smlouvu mohlo uzavřít (rozumí jejímu obsahu, uvědomuje si, že soudnímu
© Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288
33
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
řízení nerozumí, ví, jaké práva a povinnosti mu ze smlouvy vyplývají atd.), je
smlouva z hlediska hmotného práva platně uzavřena. I při zohlednění zásady, že
nemůže zmocněnec zmocnit zmocnitele k jednání, ke kterému není svéprávný,
nám vyvstane otázka, k čemu není dítě svéprávné, roz. ke kterému procesnímu úkonu? Pokud jde o rovinu procesní, budeme procesní způsobilost zkoumat
zvlášť (odděleně). Pokud dojdeme k závěru, že z hlediska procesního nenabylo dítě dostatečné svéprávnosti k tomu, aby bylo sto pochopit veškeré procesní
úkony, které bude pravděpodobně v řízení činit, bude muset soud postupovat
dle § 22 OSŘ. Dojde-li soud k opačnému závěru, bude dítě zastoupeno smluvním zástupcem, popř. bude možný i postup dle § 23 OSŘ (budou-li to vyžadovat
okolnosti případu).
5 Úvaha de lege ferenda
Dle mého názoru úprava procesní způsobilosti plně nesvéprávných nezletilých osob není dlouhodobě šťastná. Nedomnívám se totiž, že otázka procesní
způsobilosti v jakémkoli soudním řízení je otázkou jednoduchou a žádný z výše
uvedených výkladů nevzbuzuje další problematické otázky ani nepřispívá k jasnému a komplexnímu vyřešení zmíněného problému. Po zvážení celé problematiky v její šíři i argumentů výše uvedených se domnívám, že de lege ferenda v rámci plánované rekodifikace civilního procesu u nás by měla být otázka
procesní způsobilosti vyřešena tak, že plně nesvéprávné nezletilé dítě musí být
v řízení vždy zastoupeno svým zákonným zástupcem nebo opatrovníkem, a to
vždy v řízeních, kdy je stranou žalovanou (stejně tak v případě dítěte jako účastníka tzv. zvláštních řízení, který nepodal návrh na zahájení řízení). Prokázání
procesní způsobilosti nezletilého, plně nesvéprávného dítěte, by pak případně
leželo na jeho bedrech. Výjimkou by byly pouze situace stanovené v případě
některých zvláštních řízení dle zákona o zvláštních řízeních soudních (viz výše).
Zakotvením obligatorního zastoupení nezletilých plně nesvéprávných účastníků řízení budou v prvé řadě významným způsobem ochráněna práva nezletilého plně nesvéprávného dítěte, které i v rámci civilního procesu musí požívat
ochrany, garantované mu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Stejně tak by byla naplněna zásada rovnosti účastníků řízení.
Daná úprava by dále významným způsobem negovala nepříznivé následky
spojené s pozdějším zjištěním, že dítě nemělo procesní způsobilost. Složitost
jakéhokoli řízení před soudem a problematiku procesních úkonů nelze v žádném případě bagatelizovat a přirovnávat je k právnímu jednání, ze kterého vzešel předmět sporu, nehledě na to, že v průběhu řízení účastník činí procesních
úkonů nespočet (a s různým obsahem a relevancí). Stejně tak není vzhledem
k problematice procesní způsobilosti rozdíl v tom, zda je před soudem na základě žaloby projednávána částka 100 Kč nebo 1.000.000 Kč. Mezi svéprávností
ve vazbě k právnímu jednání v oblasti hmotného práva, např. ke kupní smlouvě
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
34
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2.
na obuv za 1.500 Kč ve vazbě na procesní způsobilost při uplatňování nároků
z vad obuvi zakoupené na základě této kupní smlouvy u soudu, je tedy dle mého
názoru velký rozdíl. Laicky řečeno, něco jiného je si koupit v samoobsluze boty
a něco jiného je žalovat prodejce z titulu vad obuvi.
S výše uvedeným bude de lege ferenda nutné vyřešit i otázku způsobilosti
k podání návrhu na zahájení řízení, kdy je třeba vyřešit způsob zahájení řízení nezletilými plně nesvéprávnými dětmi. V tomto případě by byla vhodnější
taková úprava, kdy by bylo stanoveno, že i tyto osoby mají procesní způsobilost k podání návrhu na zahájení řízení, ale v jiných věcech samostatně v řízení jednat nemohou. Zástupcem nezletilého plně nesvéprávného účastníka by
pak byl zákonný zástupce nebo opatrovník, případně kolizní opatrovník. Uvedené je aplikovatelné i pro tzv. zvláštní (nesporná) řízení dle úpravy v zákoně
č. 292/2013 Sb.
Toto předkládané řešení posuzování procesní způsobilosti by dle mého názoru bylo praktické, jasné a nevzbuzující další pochybnosti.
JUDr. Ondřej Šmíd, Ph.D.
Právnická fakulta
Univerzita Palackého v Olomouci
[email protected]
© Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288
35
MOŽNÉ PŘÍNOSY AUTOMATICKÉHO
GENERÁTORU PŘIDĚLOVÁNÍ VĚCÍ NA SOUDECH
Potential Benefits of Automatic Generator of
Assignment of Cases to the Courts
Petr Ševčík
ŠEVČÍK, Petr. Možné přínosy automatického generátoru přidělování věcí
na soudech. Acta Iuridica Olomucensia, 2014, Vol. 9, No. 2, s. 37–51.
Abstrakt: Autor se prostřednictvím tohoto článku věnuje současnému způsobu přidělování věcí na soudech. Popisuje současnou právní úpravu a její nedostatky, které snižují transparentnost přidělování věcí. V druhé části článku se
pak autor věnuje konkrétnímu legislativnímu návrhu, který pro řešení tohoto
problému připravilo Ministerstvo spravedlnosti.
Klíčová slova: justice, zákon, přidělování věcí, soud, procesní právo, ústava.
Abstract: The author through this article deals with the current method of
assigning cases to the courts. Describes the current legislation and its shortcomings that reduce transparency in the allocation of things. In the second part of
the article, the author focuses on a specific proposal with which to address this
issue prepared by the Ministry of Justice.
Keywords: justice, law, assignment of cases, the court, procedural law, constitution.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
37
Acta Iuridica Olomucensia
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
MOŽNÉ PŘÍNOSY AUTOMATICKÉHO
GENERÁTORU PŘIDĚLOVÁNÍ VĚCÍ NA SOUDECH
1 Úvod
Jednou ze základních otázek občana, který se obrací na soud, obvykle je, jaký
soudce, případně senát, jeho věc bude řešit, a jakým způsobem je zabezpečeno, že s jeho podáním nebude při přidělování ke konkrétnímu soudci či senátu
účelově manipulováno. Tyto otázky jsou zcela přirozené a je úkolem zákonodárce a potažmo každého konkrétního soudu, nastavit způsob přidělování věcí
prostřednictvím rozvrhu práce takovým způsobem, aby nevzbuzoval důvodné
pochybnosti.
2 Současná právní úprava přidělování věcí na soudech
Právo na zákonného soudce, které je ve své podstatě procesní garancí pro
každého účastníka řízení, že ze strany státu nepůjde o účelové přidělování konkrétní věci, je v současné době upraveno v různých právních předpisech různé
právní síly. Pro lepší uchopení celé materie lze uvést především tyto hlavní:
•
•
Listina základních práv a svobod (dále jen „Listina“) – čl. 38 odst. 1 –
„Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu
i soudce stanoví zákon.“.1
Zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě
soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o soudech a soudcích“)
• § 41 odst. 1 – „Rozdělení jednotlivých věcí, které mají být u soudu
projednány a rozhodnuty, do soudních oddělení se řídí rozvrhem
práce.“.
• § 41 odst. 2 – „Rozvrh práce vydává na období kalendářního roku
předseda soudu po projednání s příslušnou soudcovskou radou; rozvrh práce musí být vydán nejpozději do konce předchozího kalendářního roku. V průběhu kalendářního roku může předseda soudu
1 Zásada vyslovená v čl. 38 odst. 1, že „nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci“, je
poměrně starého data. V Rakousku byla vyjádřena v tomto znění již v roce 1862 v § 1 zákona na ochranu osobní svobody (č. 87 ř.z.). Zákon měl tehdy chránit osoby „od přehmatů
orgánů veřejné moci“. Poté byla proklamována taktéž v § 94 odst. 2 československé ústavy
z roku 1920. Přestože je její formulace v dnešní době již značně zastaralá, zcela odpovídá
svému významu a zdůrazňuje svůj význam a slavnostnost. (Blíže srov. in PAVLÍČEK, Václav. Ústava a ústavní řád České republiky: komentář. 2. dopl. a podst. rozš. vyd., aktualiz.
dotisk podle stavu k 1. 1. 2003. Praha: Linde, 2002. Zákony – komentáře (Linde). ISBN
80-7201-391-2).
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
38
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2.
•
po projednání se soudcovskou radou rozvrh práce změnit, jen jestliže
to vyžaduje potřeba nového rozdělení prací u soudu.“.
• § 42 odst. 2 – „Věci se rozdělují mezi jednotlivá soudní oddělení podle
jejich druhu, určeného předmětem řízení v jednotlivé věci, ledaže jde
o věci, jejichž povaha nebo význam takové opatření nevyžadují. Způsob rozdělení věcí musí být současně stanoven tak, aby byla zajištěna
specializace soudců podle zvláštních právních předpisů, aby věci, které se projednávají a rozhodují na pobočce soudu, připadly soudnímu
oddělení působícímu na této pobočce, aby pracovní vytížení jednotlivých soudních oddělení bylo, pokud je to možné, stejné a aby v den,
kdy věc soudu došla, bylo nepochybné, do kterého soudního oddělení
náleží; je-li v rámci jednotlivých úseků určeno rozvrhem práce více
soudních oddělení, rozdělují se mezi ně věci ve stanovených poměrech vždy postupně. Způsob rozdělení insolvenčních věcí musí být
dále stanoven tak, aby insolvenční věci dlužníků, kteří tvoří koncern,
projednávalo stejné soudní oddělení.“.
Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. prosince 2001, č. j.
505/2001–Org, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní,
krajské a vrchní soudy (dále jen „instrukce“).
• § 1 odst. 1 – „Předseda soudu sestaví nejpozději do 30. listopadu každého roku návrh rozvrhu práce pro příští kalendářní rok k projednání
se soudcovskou radou.“.
• § 1 odst. 2 – „V rozvrhu práce se uvede v záhlaví jméno a příjmení
předsedy soudu a jeho místopředsedy místopředsedů. Dále se stanoví
způsob rozdělení věcí mezi jednotlivá soudní oddělení, která se vytvářejí pro jednotlivé senáty a samosoudce (včetně senátů evidenčních);
stanoví se i způsob rozdělení věcí mezi předsedy senátů, pokud jich
působí více v jednom oddělení. Zároveň se jmenovitě určí soudci, přísedící, vyšší soudní úředníci, soudní tajemníci a soudní vykonavatelé
pro působení v jednotlivých odděleních a stanoví se jejich zastupování pro případ nepřítomnosti delší než tři měsíce nebo vyloučení
anebo z jiných důvodů stanovených zákonem (u soudců) či z jiných
vážných důvodů (u vyšších soudních úředníků) tak, aby bylo zřejmé,
který senát nebo soudce, vyšší soudní úředník, soudní tajemník nebo
soudní vykonavatel věc projedná a rozhodne…“.
Na základě výše uvedené právní úpravy lze obecně shrnout, že stávající praxe
vychází z rovnoměrného rozdělování nápadu mezi jednotlivé soudce (na soudech se tento způsob přidělování věcí nazývá „kolečko“). Soudcům jsou došlé
věci přidělovány postupně, přičemž z rovnoměrného nápadu mohou být vyloučeni soudci, kteří v dané době mají větší množství časově náročnějších případů
anebo soudci, kteří mají snížený nápad. Snížený nápad mají pak nejčastěji soudci, kteří jsou určeni k řešení specializované agendy, která se nerozděluje mezi
© Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288
39
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
všechny soudce, ale pouze mezi soudce, kteří se specializují na konkrétní právní
oblast.
3 Hlavní nedostatky současné právní úpravy
Současný způsob přidělování věcí na soudech může vést k tomu, že lze
dopředu předpokládat, který soudce či senát bude řešit následující napadnutou
věc. Pro lepší pochopení si lze představit situaci, kdy konkrétní budoucí účastník řízení má eminentní zájem na přidělení své věci ke konkrétnímu předem
vybranému soudci (tzv. „forum shopping“). Na podatelně příslušného soudu se
mu podaří zjistit2, který konkrétní senát je následně v pořadí a podle výsledku
tohoto sdělení svůj návrh buď podá, anebo vyčká, až bude jím vybraný senát či
soudce na řadě. Tím může získat přinejmenším procesní výhodu v tom ohledu,
že konkrétní soudce již v minulosti obdobný spor rozhodoval a došel k určitému
výsledku, anebo se naopak může účastník řízení vyhnout soudci či senátu, jehož
dříve definovaný právní názor nevyhovuje zcela jeho představám o budoucím
vývoji soudního řízení.3
Doposud byla zmiňována pouze možnost zneužití přidělování věcí prostřednictvím účastníka řízení, resp. prostřednictvím podatelny soudu.4 Je však nutné
upozornit i na druhou možnost obcházení práva na zákonného soudce. Jak již
bylo uvedeno výše, soudci jsou přidělováni k jednotlivým případům rovnoměrně s výjimkou soudců a senátů, kteří řeší specializovanou agendu, anebo soudců a senátů kteří mají z důvodu velkého množství časově náročnějších případů
2 Pokud zaměstnanec podatelny vyzradí informaci o stavu přidělování jednotlivých věcí,
vystavuje se možnosti spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §
329 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, s horní hranicí
odnětí svobody 3 let.
3 V tomto ohledu je nutno uvést nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 1999 sp. zn. III. ÚS
293/98 N 11/13 SbNU 71 – „Kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich
obsazení, jako garance proti možné svévoli, je součástí základního práva na zákonného soudce i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel, obsažených v rozvrhu práce soudů. Mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1
Listiny, patří dále předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu, včetně zastupování, pro
účastníky řízení. Osoba soudce ve složení senátů musí tedy být jista předem, než návrh ve věci
civilní, resp. obžaloba ve věci trestní, dojde soudu.“.
Ústavní soud prostřednictvím tohoto nálezu ne zcela jednoznačně stanovil, že osoba soudce nebo senátu musí být jista předem, nikoliv však, že musí být známa předem účastníkům
řízení. Prostřednictvím tohoto nálezu tak Ústavní soud navázal na svá předešlá rozhodnutí
v této oblasti a stanovil povinnost zákonodárci, a potažmo v praxi i jednotlivým soudům,
realizovat proces přidělení soudce či senátu prostřednictvím rozvrhu práce takovým způsobem, aby nebylo možné jakékoli účelové přidělení mimo již předem stanovená pravidla.
4 Účelové přidělení věci podané prostřednictvím datové schránky nebo zaslané prostřednictvím poskytovatelů poštovních služeb je v tomto případě téměř vyloučeno. U datové
schránky je zaznamenán přesný čas, kdy dané podání dorazilo a u podání zaslaných poštou
nelze z důvodu jejich velkého množství předem určit, v jakém pořadí budou podatelnou
zpracovány.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
40
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2.
dočasně pozastaven nápad nových věcí. Reálně tedy může nastat i situace, kdy
konkrétnímu soudci či senátu je pozastaven nápad z důvodu velkého zatížení
zcela účelově, např. proto, že konkrétní kauzu má řešit soudce či senát následující
po soudci či senátu, který má právě v inkriminovaný okamžik pozastaven nápad.
Je zcela evidentní, že v současné době není zcela vyloučeno, že může potenciálně dojít k obejití práva na zákonného soudce, a zároveň tak není možné
garantovat, aby byl pro různé důvody a rozličné účely výběr soudců „ad hoc“
vyloučen.5
4 Legislativní vývoj automatického generátoru přidělování věcí na soudech
Na řešení nápravy tohoto nevyhovujícího stavu začalo pracovat Ministerstvo
spravedlnosti (dále jen „ministerstvo“) již v roce 2010, kdy byly započaty práce na možném zavedení automatického generátoru přidělování věcí na soudech
(dále jen „generátor“), a to jak v technické, tak v legislativní rovině. Generátor
měl napomoci vyřešit některé problémy uvedené v bodě III. a především měl
učinit systém přidělování věcí celkově přehlednějším a transparentnějším. Novela zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů,
která obsahuje produkt generátoru, byla připravena k předložení Vládě České
republiky v červnu 2012. Vlivem následné změny na postu ministra spravedlnosti a redefinici cílového zadání však prozatím předložena nebyla.6
Ministerstvo, jakožto předkladatel legislativního návrhu, mělo určitou
výhodu v tom, že koncept generátoru přidělování věcí byl již před 8 lety spuštěn ve Slovenské republice.7 Ačkoli bylo možné se tímto konceptem a v důsled5 Blíže in sp. zn. III. ÚS 232/95 N 15/5 SbNU 101 – „Ústavní princip zákonného soudce
nelze obcházet, byť by důvody k tomu byly jakékoli; tím méně jej nelze zakrývat poukazem
na „jinak věcnou správnost“ rozhodnutí, které bylo vydáno v rozporu s ním, neboť – mimo
jiné – nejen historické zkušenosti, ale i zkušenosti z nedávné doby totalitního režimu přesvědčivě ukazují, jak pro jedince nebezpečné a pro celou společnost škodlivé je při nalézání práva
povolávat k výkonu spravedlnosti soudy a soudce podle účelových hledisek výběru.“.
6 Návrh novely zákona je dostupný na stránce https://apps.odok.cz/kpl-detail?p_p_id=material_WAR_odokkpl&p_p_lifecycle=2&p_p_state=normal&p_p_mode=view&p_p_resource_id=downloadAttachment&p_p_cacheability=cacheLevelPage&p_p_col_id=column-1&p_p_col_count=3&_material_WAR_odokkpl_attachmentPid=RACK8SVHHB1H
[poslední návštěva dne 31. 1. 2014]
7 Zákon č. 757/2004 Z. z, o súdoch a o zmene a doplnení niektorých zákonov, ve znění
pozdějších předpisů (část čtvrtá). Zákon je dostupný na stránce http://jaspi.justice.gov.sk/
jaspiw1/htm_zak/jaspiw_mini_zak_zobraz_skup1.asp?skupina=1 [poslední návštěva dne
31. 1. 2014],
Vyhláška č. 118/2005 Z. z, o náležitostiach rozvrhu práce, ve znění pozdějších předpisů.
Vyhláška je dostupná na stráncehttp://jaspi.justice.gov.sk/jaspiw1/htm_zak/jaspiw_mini_
zak_zobraz_skup1.asp?skupina=1 [poslední návštěva dne 31. 1. 2014],
Vyhláška č. 543/2005 Z. z, o Spravovacom a kancelarskom poriadku pre okresné súdy,
krajské súdy, Špeciálny sud a vojenské súdy, ve znění pozdějších předpisů. Vyhláška je
dostupná na stránce http://jaspi.justice.gov.sk/jaspiw1/htm_zak/jaspiw_mini_zak_zob-
© Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288
41
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
ku i legislativním řešením inspirovat, výsledný český návrh se značně odlišuje.
Důvodů je poměrně velké množství, především se ale jedná o celkovou institucionální odlišnost justičního systému. Na Slovensku současně s přípravou na přechod automatického generátoru proběhla komplexní systemizace soudnictví,
kdy došlo ke zrušení některých menších soudů, sjednocení do té doby nejednotných specializací a mnoho dalšího. V důsledku toho bylo možné aplikovat
generátor na všech soudech bez výjimky, což se následně ukázalo v podmínkách
českého soudnictví jako značně nereálné (blíže v bodě 5.).
5 Hlavní principy fungování generátoru
Generátor přidělování věcí funguje na principu náhodného výběru. Je mu
tedy známa určitá množina soudců či senátů, ze kterých může v konkrétní věci
vybírat, a generátor pouze „vylosuje“ jednoho z nich. Přesněji řečeno se tedy
jedná o algoritmus přidělování věcí, který generuje čísla tak, že se nedá předpokládat, které číslo bude následovat a trvá velmi dlouho, než se generovaná čísla
mohou začít periodicky opakovat. Není tedy ve výsledku možné ani dlouhodobě
vysledovat způsob přidělování věcí tak, aby mohlo dojít ke zneužití.
Jedním ze základních předpokladů úspěšného zavedení generátoru v českých
podmínkách pochopitelně je, aby konkrétní agendu vyřizovala vždy nejméně
dvě soudní oddělení. Tuto podmínku však lze bezesporu označit za neuralgický bod celé úpravy, neboť především na malých soudech jsou v současné době
příslušné k určitým specializacím pouze osamocená oddělení. Pro plnou aplikaci generátoru by tedy bylo nezbytné, aby konkrétní specializaci měla na soudě
alespoň dvě soudní oddělení, což je však jen velmi těžko představitelné.8 V praxi by to znamenalo, že se v poměrně krátkém časovém intervalu budou muset
někteří soudci seznámit s problematikou jim doposud zcela neznámou a budou
tak vytvářet „losovací alternativu“ proti svým kolegům, kteří se již specializaci
věnují mnoho let. Jako rozumné a kompromisní řešení se tedy jeví aplikace generátoru pouze v těch případech, kdy bude možné „losovat“ mezi alespoň dvěma
soudními odděleními. Pokud tato podmínka splněna nebude z důvodu existence pouze jednoho soudního oddělení na daném úseku, bude předsedou soudu
v rozvrhu práce po projednání se soudcovskou radou stanoven alternativní způsob přidělování věcí.
Generátor přidělování věcí nerozlišuje obsah žaloby. Z dlouhodobého hlediska je statisticky dokázané, že počet časově náročných a nenáročných věcí přidělených jednotlivým soudcům je přibližně rovnoměrný. Složitější situace může
nastat na soudech s nižším nápadem, u kterých je možné, že nápad bude tak
8
raz_skup1.asp?skupina=1 [poslední návštěva dne 31. 1. 2014].
Aplikace generátoru přidělování věcí by se nevztahovala na Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud. Důvodem této výjimky je především odlišná organizační struktura nejvyšších
soudů a v případě Nejvyššího správního soudu taktéž odlišné softwarové vybavení.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
42
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2.
nízký, že k rovnoměrné distribuci dojde až v delším časovém horizontu, kdy se
statistická vyrovnanost přidělování věcí projeví. Takový postup však zcela naplňuje požadavky stanovené Ústavním soudem, který požadavek transparentnosti
obsazování soudu pro účastníky řízení považuje ve srovnání s požadavkem proporcionality přidělování věcí za primární.9
Přestože nález Ústavního soudu jednoznačně stanovil, že transparentnost
přidělování věcí je ve srovnání s proporcionalitou přidělování věcí primární,
a zároveň lze konstatovat, že v určitém časovém horizontu se vždy počet napadnutých věcí mezi jednotlivá soudní oddělení srovná je přinejmenším vhodné,
stanovit maximální rozdíly v nápadu mezi jednotlivými odděleními. Z povahy
věci je zřejmé, že pokud existují pouze dvě oddělení, které danou agendu řeší,
je možné a zároveň i vhodné stanovit vyšší maximální rozdíl, zatímco pokud
je takových oddělení větší množství, není maximální rozdíl nutné stanovovat
příliš vysoký, neboť náhodnost přidělení věci je již zajištěna samotným počtem
oddělení. Možná rozpětí nápadu věcí by bylo prostřednictvím vyhlášky možné
stanovit například takto10:
㤠x
Při každém přidělení věci prostřednictvím automatického generátoru přidělování věcí nesmí činit rozdíl v počtu věcí stejného druhu určeného předmětem řízení
přidělených jednotlivým soudním oddělením
a) více než 3 věci, jsou-li příslušná 2 soudní oddělení,
b) více než 2 věci, je-li příslušné 3–5 soudních oddělení,
c) více než 1 věc, je-li příslušné 6 a více soudních oddělení.“.
Situace není odlišná ani v případě, kdy určitý soudce soudí více agend, což
je zcela běžná praxe, tzn. například soudí mimo své hlavní agendy ještě agendy
specializované. Oproti soudci, který soudí pouze jednu agendu, je mu snížen
nápad v poměru, v jakém je vytížen ve své specializaci.
Jako příklad může posloužit následující situace. Existují dvě soudní oddělení
5C – soudce Petr (vzhledem k velkému počtu specializací má o polovinu snížen
nápad v C agendě) a 10C – soudce Antonín. Předseda soudu stanoví prostřednictvím rozvrhu práce, že soudce Petr bude dostávat ½ nápadu věcí C a soudce
9 Blíže in sp. zn. III. ÚS 200/98 N 155/12 SbNU 423 – „Funkci rozvrhu práce proporcionálně
přidělovat projednávané věci mezi jednotlivé senáty, resp. soudce, nutno považovat ve vztahu
k požadavkům, plynoucím z čl. 38 odst. 1 Listiny, a to zejména k požadavku předvídatelnosti
a transparentnosti obsazení soudu pro účastníky řízení, za sekundární.“.
10 Zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, prostřednictvím
svého § 45 odst. 1 vytváří předpoklad, že ministerstvo stanoví vyhláškou náležitosti rozvrhu práce okresních, krajských a vrchních soudů. V současné době však žádná vyhláška
upravující náležitosti a vzhled rozvrhu práce neexistuje. Součástí návrhu novely zákona by
tak měla být i nová vyhláška, která by kromě stanovení maximálního rozdílu napadnutých
věcí mezi jednotlivá soudní oddělení upravovala taktéž povinné náležitosti a vzhled rozvrhu práce jednotlivých soudů.
© Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288
43
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
Antonín 1/1 nápadu věcí C. Aplikace generátoru bude pracovat tak, že maximální rozdíl mezi soudci bude 3 z nastaveného nápadu. Takže soudce Petr bude mít
5–8 věcí a soudce Antonín 10–13 věcí (viz obrázek). Osoba, která v podatelně
podání podává, však nemůže vědět, kolik věcí už ten který soudce má a nemůže
tedy vědět, zda generátor zvolí Petra, nebo Antonína.
V praxi běžného dne by
celý proces přidělení soudce
či senátu měl vypadat asi tak,
že v okamžiku přijetí podání
zaměstnanec podatelny soudu založí novou věc, které je
následně po přidělení konkrétní soudní agendy vyšší
podatelnou přidělena spisová
značka. Ta je již generována
prostřednictvím generátoru,
který současně s vydáním spisové značky generuje i konkrétního soudce či senát,
který bude napadenou věc řešit. Konkrétní soudce či senát je generován z množiny soudců určených pro danou soudní agendu, která je zúžena o omezující
výjimky. Množina příslušných soudců, ze kterých je možné generátorem vybírat,
je dána předsedou soudu prostřednictvím rozvrhu práce. Generátor přidělování
věcí tak již pouze vybírá z předem definovaného výběru.
V ideálním případě by účastník řízení, který podal svoji věc na podatelně,
měl v řádech několika málo minut odcházet nejen s přidělenou spisovou značkou, ale taktéž s podacím štítkem, na kterém by již byl uveden konkrétní soudce
či senát.11 Čím kratší bude doba mezi podáním žádosti o vygenerování konkrétního soudce či senátu a zpětné reakce generátoru, tím větší bude jistota běžného
občana v řádné a nikým a ničím neovlivněné přidělení věci. Štítek s informací
o přidělení by mohl být zasílán taktéž účastníkům řízení, kteří zaslali svá podání prostřednictvím emailu. Z povahy věci se jako nejsložitější jeví vyrozumění
účastníků, kteří by svá podání zasílali prostřednictvím poskytovatelů poštovních
služeb nebo prostřednictvím datové schránky12. Bylo by nutné je zpětně infor11 Dle slovenských zkušeností se tato doba pohybuje okolo 3 minut. Potvrzení obsahuje
označení soudu a účastníků řízení, předmět řízení, označení soudce, senátu nebo soudního úředníka, kterému byla věc přidělena k rozhodnutí, spisovou značku přidělenou aplikací, údaj o počtu stejnopisů a příloh, datum a čas přijetí podání, údaj o zaplacení soudního
poplatku a podpis zaměstnance podatelny. V České republice lze tuto dobu očekávat delší
především z toho důvodu, že zde existuje i tzv. vyšší podatelna, která zařazuje věci podle
typu do správných agend. Ve Slovenské republice existuje podatelna pouze jedna, o což je
interakce rychlejší.
12 Zasílání zpětné informace o přidělení prostřednictvím datové schránky je technicky velmi
jednoduchá záležitost. Problematická je spíše nákladovost takového zasílání, neboť v současné době stojí stát jedna datová zpráva okolo 12 Kč. Přesný ceník lze dostupný na http://
www.ceskaposta.cz/cz/sluzby/datove-schranky/postovni-datova-zprava-id29096/#5
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
44
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2.
movat stejnou formou, což by přinášelo výrazný nárůst administrativní činnosti,
ale taktéž finančních prostředků, které by byly použité na úhradu poštovních
služeb.
6 Klíčové otázky právní úpravy generátoru přidělování věcí
Zpětná kontrola generování
Mezi hlavní otázky, které se navrhované právní úpravy týkají, patří bezesporu
otázka, jakým způsobem bude zpětně zjistitelné, že v průběhu generování příslušného soudce nedošlo k zásahu do systému, a tudíž že nebyla cíleně ovlivněna
generace konkrétního účastníka řízení. Tato otázka je zcela opodstatněná a je
jedním z klíčových míst celého procesu přidělování.
Zpětná kontrola bude možná pomocí tzv. „logu“, který je součástí aplikace generátoru. Ten po celou dobu přidělování věci ukládá procesy, které vedou
k přidělení zákonného soudce. Vedle těchto procesů taktéž zaznamenává veškeré změny rozvrhu práce, které by mohly případně vést k účelové změně. V případě, že by došlo ke změně vstupních údajů nebo ke změně rozvrhu práce, je
tato změna nejen uložena do paměti systému, ale taktéž je hlášena správci systému, kterým by mělo být ministerstvo. Jednotlivé podatelny soudů tak de facto
pouze zasílají žádost o vygenerování konkrétního příslušného soudce či senátu
na ministerstvo, kde je systém generátoru uložen. Systém generátoru tak není
ve správě jednotlivých soudů, ty mají přístup pouze do softwarové části generátoru, která slouží k vytvoření žádosti a vygenerování příslušného soudce či senátu. Prostřednictvím tzv. „logu“ je taktéž možné kdykoliv poskytnout potřebné
údaje pro možný přezkum zákonnosti přidělení, tzn. informaci o tom, na jakém
soudě bylo podání učiněno, který odpovědný zaměstnanec soudu žádost o generování provedl, v jakém okamžiku apod.
Algoritmus přidělování věcí
V souvislosti s otázkou možného přezkumu správnosti přidělení věci bývá
často skloňován princip náhodnosti, na kterém je celý systém automatického
generátoru založen. Konkrétně bývá poměrně často vznesena otázka, jakým
způsobem je možné prokázat, že přidělení věci proběhlo správně, když se ve své
podstatě jedná o neopakovatelný úkon. Zároveň pak zaznívá otázka, zda není
taková úprava v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jak již
bylo zmíněno v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 293/98.
Generátor přidělování věcí skutečně funguje na principu náhodnosti. Tato
náhodnost spočívá konkrétně v tom, že do předem vydefinovaného vzorce
jsou zadávány proměnné veličiny13, jako je například přesný čas zaslání žádos[poslední návštěva dne 31. 1. 2014]
13 Jakýkoliv mechanismus náhodného losování v sobě musí vždy obsahovat prvky proměn-
© Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288
45
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
ti o vygenerování apod. Celý tento proces je však ukládán do již zmiňovaného
logu, který zaznamenává, zda nedošlo v průběhu výpočtu k úpravě proměnných
veličin, a tím i k cílenému ovlivnění výpočtu.
V souvislosti se zmiňovaným nálezem Ústavního soudu je nutno taktéž
podotknout, že aplikace generátoru přidělování věcí plně vyhovuje podmínkám
stanoveným v jiném Ústavním nálezu, a to konkrétně v nálezu Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 1302/10.14 Ten stanovil podmínku, která vyžaduje, aby byl předem znám algoritmus, prostřednictvím kterého bude konkrétní výpočet probíhat. Otázkou však zůstává, zda je výslovně nutné algoritmus, v tomto případě
tedy konkrétní výpočtový vzorec, zveřejňovat prostřednictvím zákona, nebo
zda postačí slovní popis takového výpočtu. Vzhledem k tomu, že existují soudy
s různou organizační strukturou, s různým počtem oddělení, senátů atd., bude
patrně nutné, aby každý soud, nebo alespoň každý soudní stupeň, měl nadefinován vlastní výpočtový vzorec. V důsledku by pak zákon nebo prováděcí vyhláška
musela obsahovat soupis všech vzorců, které však běžnému občanovi nebudou
nikterak užitečné. Naopak se jeví jako vhodnější uvést popis tohoto algoritmu
co do způsobu jeho fungování, včetně všech kontrolních mechanismů, které by
zvýšily v očích občanů transparentnost přidělování.
Změna rozvrhu práce
Hlavním výchozím bodem pro možnost generování konkrétního soudce či
senátu je rozvrh práce. V něm je obsaženo přesné vymezení soudců, kteří soudí jednotlivé agendy, včetně vymezení jejich podílů na jednotlivých agendách.
Jednou z možných nevýhod současného stavu je fakt, že předseda soudu má
možnost rozvrh práce změnit a to bez nutného souhlasu soudcovské rady kon-
ných veličin. Pokud by je neobsahoval, bylo by možné dopředu výsledek losování vypočítat. Zároveň však nesmí být proměnná veličina známa předem, resp. nesmí být znám její
přesný tvar. Např. je možné, aby byla veřejnosti známa informace, že proměnnou veličinou
je vteřina zadání žádosti podatelnou, protože to nemá možnost účastník ovlivnit. Naopak
ale nesmí být známa informace, že proměnnou veličinou je počet znaků, které žádost či
podání obsahuje.
14 Nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1302/10 N 77/61 SbNU 239
– Do rámce základního práva na zákonného soudce Ústavní soud podřadil i požadavky,
jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny, tj. předvídatelnost a transparentnost
obsazení soudu, včetně zastupování, pro účastníky řízení (nálezy sp. zn. III. ÚS 200/98, III.
ÚS 293/98 a III. ÚS 182/99). Tyto maximy nebrání využití výpočetní techniky při rozdělování soudní agendy, jakož i využití matematických metod, jež představují základ algoritmu
přidělování věcí. Zároveň však z nich, jako jejich důsledek, vyplývá nezbytnost výslovného
označení takovýchto metod, resp. nezbytnost popisu algoritmu, jež je východiskem programů pro výpočetní techniku a jejího využití při přidělování věcí. V opačném případě
nelze považovat rozvrh práce soudu za souladný se zásadami předvídatelnosti a transparentnosti přidělování soudní agendy, a tudíž přidělení věci za porušení těchto podmínek
nutno považovat za porušení ústavního práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
46
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2.
krétního soudu.15 Takový stav je nežádoucí z toho důvodu, že podmínka, kterou stanoví zákon, tj. že rozvrh práce lze změnit v průběhu roku, jen jestliže to
vyžaduje potřeba nového rozdělení prací u soudu, je natolik vágní, že umožňuje
předsedovi soudu s rozvrhem práce volně manipulovat.
Na druhou stranu je ovšem nutné přiznat, že pokud by zákon stanovil předsedovi soudu povinnost každou změnu projednat se soudcovskou radou a mít
její souhlas, mohlo by se stát řízení soudu značně neefektivní a neumožňovalo
by předsedovi soudu reagovat na výjimečné situace, kdy je nutné na určitý krátký
časový úsek přeřadit jednoho soudce do jiného oddělení apod.
7 Schematické vyjádření popisovaných procesů
Mechanismus fungování generátoru přidělování věcí generujícího zákonného soudce je blíže popsán a vysvětlen ve schématu č. 1 „Přidělení soudce a potvrzení podání“. Součástí schematických nákresů je také nákres případné změny
rozvrhu práce, ke které může v průběhu kalendářního roku reálně dojít. Na schématu č. 2 „Změna rozvrhu práce“ je znázorněna situace, kdy má předseda soudu
povinnost mít pro změnu rozvrhu práce schválení soudcovskou radou soudu.
Schéma č. 1 – Přidělení soudce a potvrzení podání
15 § 41 odst. 2 věta druhá zákona o soudech a soudcích stanoví, že: „V průběhu kalendářního
roku může předseda soudu po projednání se soudcovskou radou rozvrh práce změnit, jen
jestliže to vyžaduje potřeba nového rozdělení prací u soudu.“.
© Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288
47
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
Název objektu /
role / procesu
Popis objektu / role / procesu
Vstupy
Fyzická nebo právnická osoba (dále jen FO / PO)
Informace popisující konkrétPodání
ní požadavek FO / PO
Proces evidence podání a vydání potvrzení o přijetí podání.
• Na vstupu je od FO / PO přijato
Podání (osobně, elektronickou poštou,
datovou schránkou nebo poštou)
• Pracovnice založí novou věc
• Věci je automaticky přiděleno číslo jednací
• Pracovnice vyplní formulář v příslušné
Podání
evidenční aplikaci na základě informací
1 Evidence podání
Úplné inforz přijatého podání (Vstupní informace o podání
mace o podání) a odešle požadavek
na automatické přidělení soudce
• Obratem je k věci prostřednictvím
procesu „2 Automatické přidělení
soudce“ přidělen konkrétní soudce (Úplné informace o podání)
• Pracovnice vydává FO / PO Potvrzení podání obsahující číslo jednací a přiděleného soudce
Informace získané či odvozené z přiVstupní inforjatého Podání, jde o data zaznamenamace o podání
ná pracovnicí v evidenční aplikaci
Proces přidělení soudce je plně automatický elektronický proces, vstupy
zpracuje na výstupy okamžitě.
• Z procesu „1 Evidence podání“ jsou přijaty Vstupní informace o podání jsou
zpracovány do Vstupních omezení
• Na základě Vstupních omezení a Rozvrhu práce daného soudu je vygenerován
konkrétní Seznam soudců určených Vstupní infor2 Automatická
k náhodnému výběru
mace o podání
přidělení soudce • Je proveden náhodný výběr ze Sezna- Seznam
mu soudců a jméno vybraného soudce
soudců
je doplněno do Vstupních informací
o podání, čímž se tyto informace stávají
Úplnými informacemi o podání
• Úplné informace o podání jsou vráceny
procesu „1 Evidence podání“
• Je proveden Záznam o provedeném
přidělení soudce pro účely kontroly
a auditu
Výstupy
Podání
FO / PO
Vstupní informace o podání
Potvrzení podání
Vstupní omezení
Úplné informace o podání
Záznam
o provedeném
přidělení soudce
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
48
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2.
Název objektu /
role / procesu
Vstupní omezení
Rozvrh práce
Seznam soudců
Záznam
o provedeném
přidělení soudce
Úplné informace o podání
Potvrzení podání
Popis objektu / role / procesu
Vstupy
Informace omezujících podmínek pro
výběr soudce, typicky se jedná o:
• Specializace
• Omezující výjimky (např. soudce, který nařídil vazbu, nesmí být
zahrnut do Seznamu soudců pro
náhodný výběr u dané věci)
Data o jednotlivých soudcích, senátech,
specializacích, dlouhodobých absencích,
dočasných vyloučeních z přidělování věcí
atd. Každý soud má svůj vlastní Rozvrh
práce v rámci centrální aplikace Rozvrh
práce. Rozvrh práce je upravován dle
zákona předsedou soudu po projednání s příslušnou soudcovskou radou.
Seznam vhodných kandidátů pro přidělení k dané věci, je tvořen na základě Rozvrhu práce daného soudu
a Vstupních omezení k dané věci.
Informace o provedené operaci v rámci
procesu „2 Automatické přidělení soudce“. Provedené operace musí být zpětně
dohledatelné pro účely kontroly a auditu.
Ze záznamu musí být zřejmé zejména kdy, k jaké věci a za jakých Vstupních omezení byl výběr proveden.
Vstupní informace o podání doplněné o osobu přiděleného soudce.
Informace pro FO / PO o přijetí podání soudem. Potvrzení obsahuje číslo jednací a přiděleného soudce.
© Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288
49
Výstupy
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
Schéma č. 2 – Změna rozvrhu práce
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
50
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2.
Název objektu /
role / procesu
Popis objektu / role / procesu
Vstupy
Výstupy
Předkládá Soudcovské radě Návrh změny Rozvrhu práce ke schválení.
Předseda soudu
Soudcovská rada
Návrh změny
Schválení změny
Návrh změny
Schválení
Zadává a provádí změny v Rozzměny
Zadání změny
vrhu práce na základě Schválení změny Soudcovskou radou.
Soudcovská rada schvaluje Návrh
Návrh změny Schválení změny
změny v Rozvrhu práce.
Dokument popisující navrhované změny a odpovídající zdůvodnění pro Soudcovskou radu.
Dokument vyjadřující souhlas Soudcovské rady
s navrhovanými změnami v Rozvrhu práce.
Proces provedení změny v Rozvrhu práce.
• Předseda soudu v Rozvrhu práce
vyplní formulář Zadání změny
• Předseda soudu potvrdí Provedení
Zadání
3 Změna rozvrhu
změny na základě svého zadání.
změny
• Po potvrzení Předsedy soudu je změna provedena.
• Je proveden Záznam o provedené změně
rozvrhu pro účely kontroly a auditu.
Informace o provedené operaci v rámci
procesu „3 Změna rozvrhu“. Provedené operace musí být zpětně dohledaZáznam o protelné pro účely kontroly a auditu.
vedené změně
rozvrhu
Ze záznamu musí být zřejmé, kdo
Zadání změny
Provedení
změny
Záznam
o provedené
změně rozvrhu
a na základě jakého podkladu změnu v Rozvrhu práce provedl.
Informace popisující úpravu v Rozvrhu práce před jejím provedením.
• Povinnou náležitostí je přiložený dokument Schválení změny
Změny jsou po splnění všech povinných
Provedení změny
náležitostí v Rozvrhu práce provedeny.
Mgr. Petr Ševčík
doktorand Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci
justiční čekatel Krajského soudu v Plzni
[email protected]
© Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288
51
UNIVERZALITA LIDSKÝCH PRÁV
V PLURALISTICKÉ PERSPEKTIVĚ
Universality of Human Rights in Pluralistic Perspective
Martin Hapla
HAPLA, Martin. Univerzalita lidských práv v pluralistické perspektivě. Acta
Iuridica Olomucensia, 2014, Vol. 9, No. 2, s. 53–66.
Abstrakt: Autor ve svém textu pojednává o univerzalitě lidských práv. Soustředí se zejména na analýzu přístupu amerického teoretika Jacka Donnellyho,
který hodnotí jako pluralistický. Specifickou pozornost věnuje otázkám vztahu
univerzality a legitimity a vzájemných vazeb mezi universalismem a relativismem. Na závěr autor zkoumá i potenciál pragmatického přístupu k univerzalitě
a lidským právům.
Klíčová slova: lidská práva, univerzalita, relativismus, legitimita, filosofie
práva.
Abstract: The paper deals with universality of human rights. It focuses mostly on an analysis of the attitude of American theoretician Jack Donnelly, which
author recognizes as pluralistic. The specific attention is dedicated to questions
of the relation between universality and legitimacy and the relation between universalism and relativism. At the end the author examines a potentiality of the
pragmatic attitude to universality and human rights.
Keywords: human rights, universality, relativism, legitimacy, philosophy of
law.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
53
Acta Iuridica Olomucensia
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
UNIVERZALITA LIDSKÝCH PRÁV
V PLURALISTICKÉ PERSPEKTIVĚ
1 Úvod
Ideu univerzality můžeme od lidských práv opravdu jen stěží odloučit: je
tradičně spojována jak s jejich pojmovým vymezením,1 tak s otázkou po jejich
legitimitě.2 Zůstává však otevřené, jakým způsobem bychom se ji měli pokusit popsat a uchopit. Současná doba, která je ovlivněna novými myšlenkovými proudy (například postmodernismem), s sebou totiž přináší nové přístupy
k této problematice. Jedním z nich je i koncept relativní univerzality lidských
práv, jehož autorem je známý americký teoretik Jack Donnelly, a který může být
v tomto kontextu pokládán za nejvíce nosný a ilustrativní. Většina pozornosti
tohoto textu bude tudíž věnována především jeho popisu a analýze s tím, že bude
využit též jako určitý „odrazový můstek“ k dalším, obecnějším zkoumáním dané
oblasti.
Ve smyslu výše uvedeného bude struktura tohoto pojednání následující: Nejprve bude stručně představen sám koncept relativní univerzality a objasněn jeho
metodologický základ, poté rozebrány jednotlivé Donnellym vymezené druhy
univerzality, stejně jako ve stručnosti probrány jejich základní vztahy k relativismu. V další části bude klíčová pozornost věnována zejména otázce legitimity lidských práv a její vazbě na univerzalitu. Nakonec budou nastíněny některé
pragmatické názory na rozebíranou problematiku coby možná východiska jejich
sporných a komplikace působících aspektů.
2 Obecné vymezení relativní univerzality lidských práv
Na úplný začátek se sluší připomenout, že Jack Donnelly není v oblasti teorie
lidských práv druhořadou postavou. Za současného vůdčího teoretika lidských
práv bývá označován dokonce i svými kritiky3 a tématice univerzalismu a relativismu se ve vazbě na lidská práva věnuje již od osmdesátých let minulého století.4
1 Univerzalitu jako jeden ze čtyř definičních prvků lidských práv pojímá např. Hans Maier.
Viz MAIER, Hans. Lidská práva – nárok na obecnou platnost a kulturní diferenciace. In:
HANUŠ, Jiří (eds.). Lidská práva: nárok na obecnou platnost a kulturní diferenciace. 1. vyd.
Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001, 140 s. ISBN 8085959860. S. 8–9.
2 GOODHART, Michael. Neither Relative nor Universal: A Response to Donnelly. Human
Rights Quarterly. 2008, Vol. 30, No. 1, pp. 183–193. ISSN 0275-0392. S. 184–185.
3 Tamtéž, s. 183.
4 Srovnej např. jeho významný text DONNELLY, Jack. Cultural Relativism and Universal
Human Rights. Human Rights Quarterly. 1984, Vol. 6, No. 4, pp. 400–419. ISSN 0275-0392.
Dále též publikaci DONNELLY, Jack. Universal human rights in theory and practice. 1.
publ. Ithaca: Cornell University Press, 1989, x, 295 s. ISBN 0801423163.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
54
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2.
Jeho text The Relative Universality of Human Rights5, kterému bude v tomto pojednání věnována největší pozornost, tudíž zdaleka nepatří mezi jeho první práce
z této oblasti, jakkoliv ji zpracovává v mnoha ohledech inovativním způsobem.
Smyslem tohoto oddílu proto bude reprodukovat a kriticky zhodnotit názory, které v něm Donnelly předkládá svým čtenářům, stejně jako polemiku, jež se o nich
následně rozvinula.
Donnelly shrnuje svůj názor na vztah univerzality k lidským právům charakteristikou, že tato práva jsou nadána relativní univerzalitou (relative universality). Vzhledem k tomu, co chce tímto označením vyjádřit, je nutno připustit, že
se nejedná o šťastně zvolený výraz. Michael Goodhart jej na základě svého čtení
výše jmenovaného textu interpretoval jako jednu z forem univerzalismu, která
poskytuje substanciální místo pro důležité požadavky relativismu.6 Proti tomuto
pojetí pak postavil vlastní tezi, že lidská práva nejsou univerzální, ani relativní
v obvyklém významu těchto slov.7 Na toto tvrzení bylo ze strany Donnellyho reagováno objasněním, že koncept relativní univerzality má především vyjadřovat,
že lidská práva v určitých směrech univerzální jsou a v určitých nejsou. Je tedy
ve skutečnosti pouze slovní zkratkou a nikoliv kumulativním úsudkem, proto
ani v žádném případě nepředstavuje nějakou formu univerzalismu nebo jeho
restriktivní výklad.8
Chceme-li však celé věci porozumět opravdu správně, musíme se především
alespoň krátce zastavit u metody, kterou Donnelly při analýze univerzality používá. Ačkoliv on sám to výslovně neuvádí, můžeme podle mého soudu perspektivu, z níž na tuto otázku nahlíží, označit za bytostně pluralistickou. Vede jej
totiž k rozlišení několika, diametrálně odlišných druhů univerzality lidských
práv, které vyrůstají ze specifických otázek a není je možné převést na jednoho společného jmenovatele. Konkrétně takto hovoří o univerzalitě konceptuální
(conceptual), substantivní (substantive), antropologické (anthropological), funkční (functional), mezinárodně právní (international legal), překrývajícího se konsenzu (overlapping consenzus) a ontologické (ontological). Ve svém článku se pak
snaží tyto jednotlivé univerzality zkoumat odděleně a principiálně neupřednostňovat žádnou z nich. K tomu je ovšem nutné dodat, že mezi těmito zmíněnými
univerzalitami nepanují užší logické souvislosti toho druhu, že by činily jejich
5 DONNELLY, Jack. The Relative Universality of Human Rights. Human Rights Quarterly.
2007, Vol. 29, No. 2, pp. 281–306. ISSN 0275-0392.
6 GOODHART, Michael. Neither Relative nor Universal: A Response to Donnelly. Human
Rights Quarterly. 2008, Vol. 30, No. 1, pp. 183–193. ISSN 0275-0392. S. 183–184. Goodhartova interpretace rozebíraného termínu může být podle mého názoru ovlivněna i Donnellyho vymezením a původním příklonem k slabému kulturnímu relativismu. K tomu viz
DONNELLY, Jack. Cultural Relativism and Universal Human Rights. Human Rights Quarterly. 1984, Vol. 6, No. 4, pp. 400–419. ISSN 0275-0392. S. 419.
7 GOODHART, Michael. Neither Relative nor Universal: A Response to Donnelly. Human
Rights Quarterly. 2008, Vol. 30, No. 1, pp. 183–193. ISSN 0275-0392. S. 184, 193.
8 DONNELLY, Jack. Both Universal and Relative (A Reply to Michael Goodhart). Human
Rights Quarterly. 2008, Vol. 30, No. 1, pp. 194–204. ISSN 0275-0392. S. 197.
© Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288
55
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
výčet úplným a vylučovaly existenci dalších v popisované teorii nezachycených
typů.
V rámci reflexe zvolené metody Donnelly tvrdí, že jedním z jeho hlavních
cílů při zpracovávání své teorie bylo posunout debatu v této oblasti z dominující
binární volby mezi univerzalismem a relativismem9 a dále poskytnout empiricky
a teoreticky obhajitelný popis toho, v jakém smyslu jsou lidská práva univerzální
a v jakém relativní.10 Pro tyto účely může právě zmiňovaný pluralitní náhled
představovat dobrou výchozí pozici. Na první pohled by šlo proti tomu snad
namítnout, že perspektiva pluralismu přece není příliš slučitelná s univerzalismem. Donnelly však primárně usiluje o jeho popis, nikoliv o jeho obhajobu. Jak
sám říká, klíčové je pro něj obhájit koncept lidských práv.11
3 Konceptuální a substantivní univerzalita
Prvním druhem univerzality, který Donnelly vymezuje, je univerzalita konceptuální. Ve svém pojetí ji chápe jako implicitně vyjádřenou již vlastní ideou
lidských práv.12 Tato univerzalita vyplývá ze samotné definice těchto práv coby
práv příslušejících každému člověku, protože je lidskou bytostí.13 Na některá
úskalí, která jsou s ní spojena, upozorňuje sám její autor. Podle jeho soudu totiž
můžeme o této univerzalitě hovořit pouze tehdy, pokud jsou zde práva, jejichž
nositeli jsou všichni univerzálně. Nezdá se ale, že by právě taková práva existovala, respektive jich může být jen velice málo, zároveň vymezených vysoce abstraktně, a proto jen s nepatrnými praktickými konsekvencemi.14 V tomto směru
tedy konceptuální univerzalitu sice respektuje, avšak nezdá se mu být příliš důležitá.
Domnívám se, že Donnelly při hodnocení této univerzality (v zásadě to však
lze vytknout celé jeho teorii) dostatečně neodlišuje deskriptivní a normativní
rozměr celé věci. Ovšemže konceptuální univerzalitu vyvrací empirická zkušenost a proto je jako popis problematická, avšak to nijak neumenšuje její význam,
9 Tamtéž, s. 202.
10 Tamtéž, s. 196.
11Tamtéž.
12 DONNELLY, Jack. The Relative Universality of Human Rights. Human Rights Quarterly.
2007, Vol. 29, No. 2, pp. 281–306. ISSN 0275-0392. S. 282.
13 Tamtéž, s. 282–283. Na tomto místě se sluší připomenout, že tento prvek včleňuje do své
definice lidských práv celá řada dalších autorů. Viz např. MACMILLAN, C. Michael. Social
versus Political Rights. Canadian Journal of Political Science / Revue canadienne de science
politique. 1986, vol. 19, no. 2, s. 283–304. ISSN 0008-4239. S. 284. Dále srovnej též BEITZ,
Charles R. The Idea of Human Rights. Oxford: Oxford University Press, 2009, xiii, 235 p.
ISBN 9780199572458. S. 1. Zajímavý názor na tuto otázku lze vyčíst i v publikaci SUDRE,
Frédéric. Mezinárodní a evropské právo lidských práv. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita,
Evropské informační středisko Univerzity Karlovy, 1997, 364 s. ISBN 8021014857. S. 36.
14 DONNELLY, Jack. The Relative Universality of Human Rights. Human Rights Quarterly.
2007, Vol. 29, No. 2, pp. 281–306. ISSN 0275-0392. S. 283.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
56
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2.
pokud ji vnímáme jako normativní koncept, tedy jako něco, co by mělo platit,
o co bychom měli usilovat, chceme-li hovořit o opravdových lidských právech.
Prostřednictvím srovnání s konceptuální univerzalitou je následně vymezena také univerzalita substantivní, která se vztahuje k dílčí koncepci či seznamu
lidských práv.15 V jejím rámci se můžeme například ptát, zda jsou práva zakotvená ve Všeobecné deklaraci lidských práv univerzální, což je otázka, která by
naopak v kontextu konceptuální univerzality nedávala smysl.16 Substantivní univerzalita totiž na rozdíl od konceptuální nevyplývá z definice samé, nemá onen
čistě formální, ale spíše materiální charakter.
4 Antropologická univerzalita
Antropologickou, popřípadě historickou, univerzalitu pokládá Donnelly
(spolu s univerzalitou ontologickou) za empiricky, filosoficky a politicky neobhajitelnou.17 Poměrně trefně přitom poukazuje na to, že koncepce, které se snaží
ukázat její platnost zpravidla mylně zaměňují hodnoty s praktikami, které směřují k jejich realizaci – tedy zejména se subjektivními právy.18 Stručně řečeno,
skutečnost, že se mohou najít shodné rysy, pokud jde například o různé koncepce lidské důstojnosti, ještě automaticky nemusí znamenat, že shoda panuje
i v oblasti prostředků jejich ochrany, mezi které mimo jiné mohou být řazena
i lidská práva. Osobně k tomu cítím potřebu ještě dodat, že i samotné antropologické závěry o univerzalitě mohou mít vždy nanejvýš pravděpodobnostní
charakter, protože se zpravidla zakládají na induktivních zkoumáních.
5 Funkční univerzalita a otázka západního původu lidských práv
Koncept funkční univerzality vyplývá z Donnellyho názorů, které bychom
mohly označit za konstruktivistické.19 Stěžejní je v tomto směru jeho tvrzení, že
„Lidskoprávní ideje a praktiky nevznikly z žádných hlubokých západních kulturních kořenů, ale ze společenských, ekonomických a politických změn modernity.
Mají tudíž relevanci kdekoliv, kde k těmto změnám došlo a to bez ohledu na dříve
existující kulturu dané oblasti.“20 Podle jeho soudu v klasické a ani ve středověké
15 Tamtéž, s. 282.
16 Tamtéž, s. 283.
17 Tamtéž, s. 281. Dále pro úplnost: To, že univerzalitu ve všeobecné rovině vyvrací empirická
zkušenost, uvádí z českých autorů např. FIALA, Petr. Politická dimenze lidských práv. In:
HANUŠ, Jiří (eds.). Lidská práva: nárok na obecnou platnost a kulturní diferenciace. 1. vyd.
Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001, 140 s. ISBN 8085959860. S. 43.
18 DONNELLY, Jack. The Relative Universality of Human Rights. Human Rights Quarterly.
2007, Vol. 29, No. 2, pp. 281–306. ISSN 0275-0392. S. 284.
19 K tomu srovnej vymezení konstruktivistických přístupů v textu ZEMANOVÁ, Štěpánka.
Nové chápání univerzality lidských práv. Mezinárodní vztahy. 2005, Vol. 40, No. 4, s. 79–94.
ISSN 0323-1844. S. 86.
20 DONNELLY, Jack. The Relative Universality of Human Rights. Human Rights Quarterly.
© Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288
57
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
kultuře nebylo nic, co by Evropany předurčovalo k rozvoji lidskoprávních idejí.21 Funkční univerzalita je tudíž dána prohlubujícím se procesem globalizace
a s ním spojeným rozvojem moderních trhů a států. Hrozby lidské důstojnosti,
které byly původně typické pro Evropu, tím získávají celosvětový charakter a lidská práva, která v jeho pojetí představují tu nejefektivnější odezvu na ně, univerzální rozměr.22 Jedná se však o univerzalitu, která se vyskytuje pouze v současné
době. Je tedy relativní z historického hlediska.23
Uvedená tvrzení vzbudila živý zájem zejména, pokud šlo o otázku západního
původu lidských práv. Jejich problematické rysy opět velice názorně vyvstávají
v postřezích Michaela Goodharta, který již dříve konstatoval, že má-li Donnellyho teze o nezávislosti lidských práv na západní kultuře platit, nesmí modernita a kapitalismus představovat dědictví právě této kultury, o čemž lze poměrně
úspěšně pochybovat, například za pomoci Weberova poukazu na „protestantský“ původ kapitalismu.24 Navíc, pokud bychom i přijali předpoklad, že na hrozbách lidské důstojnosti, které s sebou modernita a kapitalismus přinášejí, není
nic specificky západního, ještě to nic nevypovídá o západním charakteru lidských práv coby reakcí na tyto hrozby.25
Funkční univerzalita se tak opět jeví především jako přiléhavý popis současného stavu. Pokud bychom se ji však snažili pojímat jako normativní koncept, tak je její případný legitimizační potenciál významně podrýván právě onou
nevyjasněností s ní souvisejících, možných, západních vlivů. Stejně tak lze zpochybňovat charakteristiku „nejefektnější odezvy“, kterou Donnelly v této souvislosti lidským právům přisuzuje, protože ta je alespoň v jeho pojetí více tvrzená
než dokázaná, lze-li ji ovšem vzhledem k složitosti celého problému vůbec nějakým adekvátním způsobem verifikovat.
6 Mezinárodně právní univerzalita
Existenci mezinárodně právní univerzality dává Donnelly do souvislosti
s působením dokumentů typu Všeobecné deklarace lidských práv nebo Vídeň2007, Vol. 29, No. 2, pp. 281–306. ISSN 0275-0392. S. 287.
21 Tamtéž, s. 285–287.
22 Tamtéž, s. 287. Vůbec tvrzení, že lidská práva představují nejefektnější odezvu na určité
hrozby lidské důstojnosti, které přináší naše doba (resp. modernita, kapitalismus, byrokratické státy apod.), představuje jeden z klíčových elementů Donnellyho teorie. K tomu viz
DONNELLY, Jack. Both Universal and Relative (A Reply to Michael Goodhart). Human
Rights Quarterly. 2008, Vol. 30, No. 1, pp. 194–204. ISSN 0275-0392. S. 198.
23 DONNELLY, Jack. Both Universal and Relative (A Reply to Michael Goodhart). Human
Rights Quarterly. 2008, Vol. 30, No. 1, pp. 194–204. ISSN 0275-0392. S. 198.
24 GOODHART, Michael. Origins and Universality in the Human Rights Debates: Cultural
Essentialism and the Challenge of Globalization. Human Rights Quarterly. 2003, Vol. 25,
No. 4, pp. 935–964. ISSN 0275-0392. S. 944–945.
25 Tamtéž, s. 945.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
58
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2.
ské deklarace z roku 1993.26 Tuto univerzalitu charakterizuje stejně jako univerzalitu funkční coby podmíněnou a relativní, protože závisí na rozhodnutí států považovat významné mezinárodní lidskoprávní dokumenty za autoritativní
a podle toho s nimi zacházet.27 Tato univerzalita je tedy relativní v tom smyslu,
že se vztahuje pouze na státy a na současnou dobu, což však podle názoru jejího
autora nijak neumenšuje význam, který jí může být přisuzován.28
S představou, že právě v množství stran, které mezinárodní smlouvy o lidských právech akceptují, lze spatřovat určitý důkaz jejich univerzality, se ztotožňuje i Christina M. Cerna.29 Tato teoretička vidí v přijetí Vídeňské deklarace přímo znovupotvrzení univerzality lidských práv založené již Všeobecnou
deklarací.30 Nicméně i v tomto případě se nelze úplně vyhnout konfrontaci
s možnou výtkou západního původu významných lidskoprávních dokumentů,
jež může redukovat legitimizační sílu, kterou by je mohla skutečnost mezinárodně právní univerzality obdařit. Všeobecnou deklaraci lidských práv jako výraz
západního individualismu vnímá například Frédéric Sudre, podle něhož tvrdit
o ní, že je univerzální, znamená totéž jako proklamovat, že západní koncepce je
povolána k univerzalitě.31 V tomto směru se proto jeví být zásadní, jakým způsobem se rozhodnutí státu akceptovat tento typ dokumentů coby relevantních
pro svou praxi utváří, je-li důsledkem dobrovolné shody, nebo různých forem
nátlaku ze strany západu.
7 Univerzalita překrývajícího se konsenzu
Konstrukce univerzality překrývajícího se konsenzu je inspirována některými Rawlsovými názory. S jistým zjednodušením ji můžeme charakterizovat poukazem k tezi, že ačkoliv lidé zastávají různé teoretické postoje a vycházejí z odlišných myšlenkových pozic, tak mohou dospět k totožnému názoru na některé
praktické otázky či koncepce, například jmenovitě na lidská práva.32 Výsledkem
26 DONNELLY, Jack. The Relative Universality of Human Rights. Human Rights Quarterly.
2007, Vol. 29, No. 2, pp. 281–306. ISSN 0275-0392. S. 288.
27 Tamtéž, s. 289.
28 DONNELLY, Jack. Both Universal and Relative (A Reply to Michael Goodhart). Human
Rights Quarterly. 2008, Vol. 30, No. 1, pp. 194–204. ISSN 0275-0392. S. 198.
29 CERNA, Christina M. Universality of Human Rights and Cultural Diversity: Implementation of Human Rights in Different Socio-Cultural Contexts. Human Rights Quartely. 1994,
vol. 16, no. 4, s. 740–752. ISSN 0275-0392. S. 746.
30 Tamtéž, s. 742.
31 SUDRE, Frédéric. Mezinárodní a evropské právo lidských práv. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Evropské informační středisko Univerzity Karlovy, 1997, 364 s. ISBN
8021014857. S. 37. K vnímání lidských práv jako produktu západního světa a kritické
reflexi této teze srovnej též BEITZ, Charles R. The Idea of Human Rights. Oxford: Oxford
University Press, 2009, xiii, 235 p. ISBN 9780199572458. S. 203–206.
32 DONNELLY, Jack. The Relative Universality of Human Rights. Human Rights Quarterly.
2007, Vol. 29, No. 2, pp. 281–306. ISSN 0275-0392. S. 291.
© Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288
59
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
je tedy konsenzus, který není podložen identickými důvody a jemuž může být
přisouzen atribut „politický“.33
Konstrukci tohoto druhu univerzality můžeme vnímat v první řadě jako
důsledek snahy vypořádat se s faktem, na který upozorňoval již Jacques Maritain, to jest, že je nemožno nalézt konsenzus na ospravedlnění lidských práv
vzhledem k přílišné různorodosti filosofií v současném světě.34 Podobně, jak již
bylo poukázáno výše v případě mezinárodně právní univerzality, nelze se ani
zde vyhnout otázce, zda je takovýto konsenzus spíše dobrovolný či vnucený.35
Sám Donnelly se přiklání k názoru, že vzniká dobrovolně.36 Mám ale za to, že
právě v této věci opět neopírá svůj závěr o žádná „tvrdá“ a průkazná fakta. Zdá
se být nejpravděpodobnější, že v praxi se budou oba způsoby utváření konsenzu
prolínat, a proto jej v rozebírané formě lze jen stěží akceptovat jako vhodný legitimizační důvod.
8 Ontologická univerzalita
K univerzalitě překrývajícího se konsenzu lze postavit do protikladu univerzalitu ontologickou. První ze zmíněných totiž předpokládá, že se lidská práva
opírají o mnoho různorodých, někdy i vzájemně protikladných, základů, zatímco druhá uvedená, že mají základ jen jeden a to transhistorický a zároveň i objektivně uchopitelný.37
Podle Donnellyho existují tři důvody, které činí tento typ univerzality nevěrohodným a politicky neatraktivním. První z nich vyplývá z toho, že i když
některé filosofie nebo náboženství chápou své hodnoty jako nadčasové a objektivní, tak nejsou schopny o této jejich nadčasovosti a objektivnosti přesvědčit
filosofie a náboženství ostatní.38 Druhý spočívá v argumentu, že všechny prominentní doktríny po většinu historie ignorovaly nebo dokonce aktivně popíraly
lidská práva a je nepravděpodobné, že by byl nějaký objektivně správný názor tak
široce a dlouhodobě nebrán v úvahu nebo přímo popírán. S tím souvisí i poslední autorův kritický postřeh, kterým je poukaz na to, že ontologická univerzalita
33 GOODHART, Michael. Neither Relative nor Universal: A Response to Donnelly. Human
Rights Quarterly. 2008, Vol. 30, No. 1, pp. 183–193. ISSN 0275-0392. S. 187.
34 K tomu srovnej FREEMAN, Michael. The Problem of Secularism in Human Rights Theory. Human Rights Quarterly. 2004, Vol. 26, No. 2, pp. 375–400. ISSN 0275-0392. S. 376.
35 DONNELLY, Jack. The Relative Universality of Human Rights. Human Rights Quarterly.
2007, Vol. 29, No. 2, pp. 281–306. ISSN 0275-0392. S. 291.
36 Tamtéž, s. 292.
37 DONNELLY, Jack. The Relative Universality of Human Rights. Human Rights Quarterly.
2007, Vol. 29, No. 2, pp. 281–306. ISSN 0275-0392. S. 292.
38 To jak obtížné je identifikovat nějaký objektivní, transhistorický základ, který by mohl
založit univerzalitu lidských práv, lze alespoň podle mého názoru dobře sledovat i na kritice některých názorů Alana Gewirtha Michaelem Freemanem. K tomu viz FREEMAN,
Michael. The Philosophical Foundations of Human Rights. Human Rights Quarterly. 1994,
Vol. 16, No. 3, pp. 491–514. ISSN 0275-0392. Zejména s. 505–511.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
60
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2.
implikuje názor, že většina morálních a náboženských teorií napříč dějinami byla
objektivně špatná nebo nemorální, což sice může být pravda, ale než přijmeme
takovouto radikální ideu, potřebujeme dle jeho názoru mnohem přesvědčivější
argumenty, než jaké jsou v rámci současných teorií dostupné.39
K hodnocení Donnellyho argumentů je třeba uvést, že se vesměs jedná o dobré důvody, které činí ontologickou univerzalitu nepravděpodobnou, avšak logicky ji nijak nevyvrací. Skepsi vůči transhistorickému základu, který ji konstituuje,
lze dát snadno do souvislosti s obecnou nedůvěrou vůči metafyzice a tradičnímu
filosofickému myšlení. Můžeme tudíž očekávat, že budou mít i podobné příčiny.40 Rozebírat je však přesahuje téma i možnosti tohoto textu. Dále se v souvislosti s odmítnutím zmiňovaného základu stojí za to i zamýšlet, co tím člověk či
společnost ztrácí a co tím může získat. Vyjádřeno v nejjednodušší formě: Mohlo
by se tak kupříkladu eliminovat riziko radikálního a agresivního přístupu, který
může být s touto formou univerzalismu spojován (tj. riziko západního imperialismu). Na druhou stranu se však spolu s ním může vytratit i snaha o hledání
společných rysů s druhými, vzdálenějšími lidmi nebo společenstvími, což může
paradoxně vést k oslabení vzájemné komunikace mezi kulturami.
9 Vztah univerzálního a relativního
Při analýze univerzality lidských práv nelze opomenout ani jejich vztah
k relativismu. Donnelly jej ve své teorii reflektuje mimo jiné tím způsobem,
že připouští, že některé druhy univerzality jsou univerzální pouze v určitých
rámcích (například v současné době), zatímco v jiných vyznívají jako relativní
(vzhledem k historii jako celku).41 Dále též tvrdí, že lidská práva jsou univerzální na úrovni pojmů, tedy široce pojatých formulací jako jsou například články
3 a 22 Všeobecné deklarace lidských práv, avšak relativní na úrovni koncepcí,
kterých z právních pojmů vyplývá vždy celá řada, stejně jako na úrovni implementací z těchto koncepcí odvozených.42 Funkční univerzalita a univerzalita překrývajícího se konsenzu se pak dle jeho názoru primárně nachází právě na oné
zmiňované úrovni pojmů. Mezinárodní smlouvy o lidských právech zato naopak
zpravidla ztělesňují různé koncepce a někdy i implementace.43
39 DONNELLY, Jack. The Relative Universality of Human Rights. Human Rights Quarterly.
2007, Vol. 29, No. 2, pp. 281–306. ISSN 0275-0392. S. 293.
40 Ke příčinám odklonu od tradičního filosofického myšlení srovnej např. HAPLA, Martin.
Richard Rorty a lidská práva. Časopis pro právní vědu a praxi. 2014, Vol. 22, No. 1, s. 69–75.
ISSN 1210-9126. S. 71.
41 K tomu srovnej např. DONNELLY, Jack. Both Universal and Relative (A Reply to Michael
Goodhart). Human Rights Quarterly. 2008, Vol. 30, No. 1, pp. 194–204. ISSN 0275-0392. S.
198.
42 DONNELLY, Jack. The Relative Universality of Human Rights. Human Rights Quarterly.
2007, Vol. 29, No. 2, pp. 281–306. ISSN 0275-0392. S. 299.
43 Tamtéž, s. 299–300.
© Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288
61
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
Relativismus samotný je samozřejmě, stejně jako univerzalismus, složitě
strukturovaný fenomén.44 Donnelly jej ve vztahům k lidským právům chápe jako
relativismus kulturní a můžeme říci, že je jeho kritikem.45 Kulturní relativita je
podle jeho názoru sice faktem,46 ale přenesena do oblasti teorie lidských práv přináší s sebou v některých svých formách širokou paletu problémů.47 Za zmínku
stojí například jeho poukaz na to, že jen málokdo věří tomu, že jsou nějaké hodnoty závazné jen kvůli svému zakotvení v kultuře,48 nebo že kulturní relativismus
také neodůvodnitelně popírá možnost vzájemného morálního učení a předpokládá morální neomylnost kultury.49
Toto úzké ztotožnění relativismu s jeho kulturní formou lze ovšem vnímat
jako diskutabilní. Samozřejmě, jak již bylo v tomto textu vícekrát zmíněno, univerzalita lidských práv bývala často zpochybňována poukazem na jejich západní
původ, což je argument zřetelně vyplývající z tohoto rámce. Na druhou stranu,
chceme-li například diskutovat o ontologické univerzalitě, mohou se kritické
výtky vůči ní opírat i o jiné koncepce relativismu, ukotvené primárně ve filosofických a nikoliv kulturních perspektivách.
Také je třeba Donnellymu vytknout, že ve své koncepci dostatečně nerozlišuje deskriptivní a preskriptivní aspekty jím používaných pojmů. Jako vhodné
doplnění k jeho klasifikacím se mi proto jeví dělení relativismu na deskriptivní,
metaetický a normativní z pera Patricka Haydena.50 Deskriptivní relativismus je
v Haydenově pojetí odrazem skutečnosti, že různé společnosti mají různé vnímání toho, co je správné a co je špatné. Metaetický relativismus se podle něj
zakládá na tezi, že nelze poznat, co je morálně pravdivé. Nakonec normativní relativismus stojí na tvrzení, že by lidé měli v závislosti na svém kulturním
zakotvení činit různé věci a mít různá práva.51 Hayden k tomuto dělení ještě
poznamenává, že z deskriptivního a metaetického relativismu nemůžeme logic-
44 Pro zajímavost: Sám Donnelly ve svých starších pracích vymezuje relativismus ve vztahu
k univerzalismu. Na tomto základě rozlišuje radikální univerzalismus, silný a slabý kulturní relativismus a radikální kulturní relativismus. K tomu srovnej DONNELLY, Jack.
Cultural Relativism and Universal Human Rights. Human Rights Quarterly. 1984, Vol. 6,
No. 4, pp. 400–419. ISSN 0275-0392. S. 400–401. DONNELLY, Jack. International Human
Rights. 3rd ed. Boulder: Westview Press, 2007, xiv, 247 s. ISBN 9780813343266. S. 37–38.
DONNELLY, Jack. Universal human rights in theory and practice. 1. publ. Ithaca: Cornell
University Press, 1989, x, 295 s. ISBN 0801423163. S. 109–110.
45 DONNELLY, Jack. The Relative Universality of Human Rights. Human Rights Quarterly.
2007, Vol. 29, No. 2, pp. 281-306. ISSN 0275-0392. S. 293.
46 Tamtéž, s. 294.
47 O tom podrobně tamtéž, s. 295–296.
48 Tamtéž, s. 295.
49Tamtéž
50 Viz HAYDEN, Patrick. The Philosophy of Human Rights. 1st ed. St. Paul: Paragon House,
2001, xviii, 686 s. ISBN 1557787905. S. 383–384.
51Tamtéž.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
62
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2.
ky odvozovat relativismus normativní.52 To je velmi cenná připomínka, jelikož
lze očekávat, že právě nevhodné pojímání vzájemného vztahu různých typů relativismu může být příčinou mnoha nejasností.
Navzdory všem kritickým námitkám, které můžeme vůči výše rozebíraným
Donnellyho názorům nadnést, se přece přikláním k tomu, že bychom je měli spíše vyzdvihnout, než zatratit. Hlavní důvod pro to vidím především v jeho cenné
snaze překonat duální pojetí univerzálního a relativního a postihnout tyto pojmy
v jejich složité, mnohovrstevné struktuře.
10 Univerzalita a legitimita
Spojitost univerzality lidských práv s jejich legitimitou53 je v odborné literatuře často uváděnou skutečností.54 Jsou to ostatně její legitimizační dopady, proč
bývá coby požadavek pokládána za důležitou. Jako nejužší se přitom zmiňované
spojení manifestuje v souvislosti s univerzalitou ontologickou, protože tím, že
tato univerzalita vyplývá z transhistorického základu, musí být jí nadaná lidská
práva legitimní ve všech společenských a kulturních kontextech.55
V tomto ohledu je zajímavé, že sám Donnelly názor, že legitimita lidských
práv je funkcí jejich univerzality, striktně odmítá. Naopak upřesňuje, že lidská
práva nejsou legitimní proto, že jsou univerzální, ale že jejich legitimita vyrůstá
ze zdrojů, které konstituují dílčí formy univerzality. V tomto smyslu lidská práva mají například mezinárodně právní univerzalitu, protože je státy akceptují
jako závaznou část mezinárodního práva a nikoliv jsou závazné (resp. legitimní)
v mezinárodním právu z důvodu, že jsou univerzalní.56 Stavíme-li ovšem celý
problém takto, nebudeme nakonec nuceni hledat zdroje legitimity těchto práv ad
infinitum? Opravdu může k jejich věrohodnému odůvodnění kupříkladu postačit, že je většina států pokládá za závazné? Člověk se samozřejmě může dále ptát,
z čeho čerpá své ospravedlnění tento důvod, proč by měl být vůbec brán vážně. V zásadě se tak může jednat o nekončící proces tázání po legitimitě, jemuž
lze stanovit hranice pouze pragmaticky, tedy s přihlédnutím k tomu, u kterých
důvodů relevantní většina společnosti již nepožaduje další ospravedlnění.
Zajímavý názor na tuto problematiku zastává i Michael Goodhart, podle
něhož je spojování legitimity (popřípadě politické účinnosti) lidských práv
52 Tamtéž, s. 384.
53 K vymezení pojmu legitimity a jejím některým specifikům v oblasti lidských práv srovnej
text HAPLA, Martin. Pojem legitimity a krize lidských práv. Časopis pro právní vědu a praxi. 2013, Vol. 21, No. 3, s. 397–405. ISSN 1210-9126.
54 GOODHART, Michael. Neither Relative nor Universal: A Response to Donnelly. Human
Rights Quarterly. 2008, Vol. 30, No. 1, pp. 183–193. ISSN 0275-0392. S. 184–185.
55 Tamtéž, s. 189.
56 DONNELLY, Jack. Both Universal and Relative (A Reply to Michael Goodhart). Human
Rights Quarterly. 2008, Vol. 30, No. 1, pp. 194–204. ISSN 0275-0392. S. 195.
© Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288
63
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
s jejich univerzalitou obecně chybné a nebezpečné. Tento autor naopak hají stanovisko, že odmítnutí univerzality lidských práv zvyšuje jejich legitimitu a vůbec
nemusí znamenat upadnutí do relativismu.57 Jakkoliv totiž například transhistorický základ konstituuje silnou legitimitu lidských práv, z jeho absence ještě
logicky nevyplývá, že lidská práva nejsou legitimní.58 Sám Goodhart se snaží
založit legitimitu lidských práv poukazem k tomu, že lidská práva slouží k ochraně před hrozbami rodících se z dominance a útlaku (a to nejen ze strany státu,
nýbrž všeobecně) a že každý člověk má tedy důvod obávat se, že by se jednou
mohl stát jejich obětí. To dává podle něj těmto právům globální rozměr a dokáže
konstituovat i jejich všeobecnou legitimitu. Nadto to ještě stvrzuje jejich charakter tužeb a nikoliv morálních pravd.59
Osobně mám za to, že se jedná nepochybně o zajímavé řešení „legitimizační
nouze“ lidských práv. Obtíž však můžeme spatřovat v tom, zda se skutečně všichni lidé musejí obávat, že se stanou obětí dominance nebo útlaku. Nemusí části
z nich naopak režim, který lidská práva ignoruje, zajišťovat v souhrnu výhodnější postavení? Goodhartovo řešení vnímám jako relevantní zejména za situace,
kdy by postavení jednotlivců bylo v zásadě rovnocenné (minimálně co do svých
životních šancí), což v reálném světě bývá jevem spíše výjimečným. Kromě toho
ani skutečnost, že by lidé měli ty nejlepší důvody pro to obávat se, že se jednou
mohou dostat do postavení oněch obětí, ještě automaticky neznamená, že tímto
způsobem svou situaci opravdu vyhodnotí a vezmou v úvahu.
Donnelly podle mého soudu správně říká, že zdroje legitimity lidských práv
jsou ve skutečnosti různorodé a mnohdy dokonce protichůdné.60 Mám za to, že
je pro nás možná výhodnější tuto skutečnost přijmout a vzdát se hledání jednoho, všeobecně platného a nezpochybnitelného zdroje jejich ospravedlnění. Toto
stanovisko nám posléze umožňuje věrohodně uplatňovat dva metodologické
přístupy k legitimitě lidských práv. První z nich, který můžeme charakterizovat
jako normativní, má za cíl vyhledávat přesvědčivé argumenty v konkrétně strukturované (nikoliv abstraktní) diskuzi o lidských právech. Druhý usiluje o popis
toho, jak legitimita ve společnosti opravdu funguje. V kontextu, ve kterém je chápáno úsilí o nalezení určitého transhistorického základu jako marné, můžeme
toto vnímat jako maximum možného.
57 GOODHART, Michael. Neither Relative nor Universal: A Response to Donnelly. Human
Rights Quarterly. 2008, Vol. 30, No. 1, pp. 183–193. ISSN 0275-0392. S. 190. Názor, že
odmítnutí univerzalismu lidských práv ještě nutně nepředstavuje podporu morálnímu
relativismu, zastává dále i RAZ, Joseph. Human Rights without Foundations. In: BESSON,
Samantha; TASIOULAS, John (eds.). The Philosophy of International Law. Oxford: Oxford
University Press, 2010, s. 321–337. ISBN 978–0–19–920858–6. S. 335.
58 GOODHART, Michael. Neither Relative nor Universal: A Response to Donnelly. Human
Rights Quarterly. 2008, Vol. 30, No. 1, pp. 183–193. ISSN 0275-0392. S. 190.
59 Tamtéž, s. 190–191.
60 DONNELLY, Jack. Both Universal and Relative (A Reply to Michael Goodhart). Human
Rights Quarterly. 2008, Vol. 30, No. 1, pp. 194–204. ISSN 0275-0392. S. 202–203.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
64
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2.
11 Stručná poznámka k pragmatickému přístupu k lidským právům
Poslední odstavec předcházejícího oddílu nás nutně přivádí k tomu alespoň
ve stručnosti pojednat o pragmatickém přístupu k lidským právům a k jejich
univerzalitě. Ačkoliv výraz pragmatický přístup bude asi nejvíce spojován se
jménem amerického filosofa Richarda Rortyho, jeho prvky bychom mohli spatřovat i v úvahách některých jiných teoretiků.
Jako pragmatickou bych hodnotil například myšlenku Charlese R. Beitze,
podle něhož bychom k lidským právům neměli přistupovat jako k aplikaci určité
filosofické ideje na mezinárodní panství, ale jako k politické doktríně, která byla
zkonstruována k tomu, aby hrála roli v globálním politickém životě.61 V tento
moment si však musíme položit otázku, zda bychom se nemohli nároku lidských
práv na univerzalitu vzdát. Joseph Raz, který se k politické koncepci lidských
práv rovněž přiklání, tvrdí, že v jejím kontextu tato práva nepotřebují být univerzální, aby si uchovala svůj smysl a účinnost.62 Vzdáme-li se opravdu snahy
nalézt nějaký objektivně uchopitelný, transhistorický rámec, ve kterém bychom
mohli lidská práva ukotvit, přestanou být mnohé problémy, na které bychom
jinak naráželi, relevantní. To je samozřejmě pravda. Jak bylo však naznačeno
již výše, nemůžeme spolu s tím ztratit i něco podstatného? Nemůže mít onen
transhistorický prvek svůj význam už jenom v tom, že slouží jako pevný element,
vůči němuž se vymezujeme v naší diskuzi?
Pragmatický přístup k lidským právům má nepochybně velký potenciál.
Přesto bych se však klonil k tomu, že by neměl být vnímán jako jediný možný,
popřípadě neschopný koexistence s jinými přístupy včetně těch, které se opírají o předpoklad nějakého transhistorického prvku. Nakonec i on samotný se
přece nezakládá na potřebě všechno vyjasnit a poskytnout vyčerpávající popisy
a odpovědi. Snaží se spíše poskytnout nám užitečné vodítko, což je ambice, která
se dobře slučuje s tolerancí vůči jiným teoriím a názorům.63
12 Závěr
Z hlediska praxe byly poslední dekády triumfem lidských práv, nahlíženo
z teoretického úhlu pohledu jsme však v situaci poněkud obtížné. Jak trefně uvádí Hubert Smekal: „Nevíme tedy přesně, co jsou to lidská práva a proč je máme –
tedy na základě čeho a k čemu.“64 Jako nesnadně zdůvodnitelný a objasnitelný se
61 BEITZ, Charles R. The Idea of Human Rights. Oxford: Oxford University Press, 2009, xiii,
235 p. ISBN 9780199572458. S. 48–49.
62 RAZ, Joseph. Human Rights without Foundations. In: BESSON, Samantha; TASIOULAS,
John (eds.). The Philosophy of International Law. Oxford: Oxford University Press, 2010, s.
321–337. ISBN 978–0–19–920858–6. S. 332.
63 K tomu srovnej některé úvahy v článku HAPLA, Martin. Richard Rorty a lidská práva.
Časopis pro právní vědu a praxi. 2014, Vol. 22, No. 1, s. 69–75. ISSN 1210-9126. S. 74–75.
64 SMEKAL, Hubert. Lidská práva. Ideje, trendy, výzvy a nástrahy. 1. vydání. Brno: Masaryko-
© Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288
65
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
jeví i požadavek univerzality těchto práv. Donnellyho koncepce relativní univerzality lidských práv, ačkoliv má i svá slabá místa, představuje nesporně zajímavý způsob, jak se v takovéto situaci pokoušet o smysluplnou teoretickou reflexi
této problematiky. Jestliže je jedním z hlavních problémů současné doby přílišná
nejistota a nemožnost nalézt arbitrární kritérium pro upřednostnění některého
z pestré škály možných teoretických přístupů, zdá se být právě pluralismus vhodným metodologickým východiskem.
Inspirativní možnosti při zkoumání lidských práv a jejich univerzálního rozměru nám poskytuje též přístup, který by se dal s jistým zjednodušením označit jako pragmatický. S ním spojené úsilí nahlížet na věci z více konkrétních,
hmatatelnějších rámců může přispět ke kladení smysluplnějších, užitečnějších
otázek. Není ovšem pochyb o tom, že snaha nalézt nějaký objektivní, transhistorický základ, s nímž by byla spojena i univerzalita lidských práv, hrál v dosavadní
evropské myšlenkové tradici významnou roli a přinesl s sebou i četná pozitiva.
Proto je třeba přistupovat k jeho možnému vytěsnění z naší diskuze o lidských
právech jen s největší opatrností. Právě citlivý přístup k tomuto typu problémů
totiž může představovat tu nejlepší záruku jejich řešení nebo alespoň užitečného
podání.
Mgr. Martin Hapla
Právnická fakulta Masarykovy univerzity, Brno
[email protected]
va univerzita, 2013, 195 s. ISBN 978-80-210-6388-4. S. 81.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
66
ÚČASTNÍCI DETENČNÍHO ŘÍZENÍ
The Parties in Detention Proceedings
Petr Podrazil
PODRAZIL, Petr. Účastníci detenčního řízení. Acta Iuridica Olomucensia, 2014,
Vol. 9, No. 2, s. 67–72.
Abstrakt: Článek si klade za cíl podrobit hlubší analýze problematiku účastníků detenčního řízení. V souvislosti s přijetím zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních došlo v detenčním řízení v oblasti pojetí jednotlivých
účastníků řízení k zásadním změnám. Změna procesního postavení se rovněž
dotkla zdravotního ústavu, jenž je v souladu s právní úpravou považován nově
za účastníka řízení. Článek podrobně rozebírá nejzásadnější změny a zvažuje
jejich přínos z pohledu rychlé a účinné ochrany osobní svobody člověka v průběhu detenčního řízení.
Klíčová slova: detenční řízení, účastník řízení, osobní svoboda, podpůrce,
důvěrník, zdravotní ústav.
Abstract: The article aims to provide a deeper analysis of the parties in detention proceedings. In connection with the adoption of the Act No. 292/2013 Coll.,
the special court proceedings, fundamental changes took place in the conception
of individual parties. The change of the procedural status affected also the health
institute which is newly considered as a party of the proceedings. The article discusses the most important changes and considers their benefits in terms of rapid
and effective protection of personal freedom during detention proceedings.
Keywords: detention proceedings, party, personal freedom, sustainer, fiduciary, health institute.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
67
Acta Iuridica Olomucensia
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
ÚČASTNÍCI DETENČNÍHO ŘÍZENÍ
1 Úvod
Ochrana osobní svobody zaujímá vysoce důležité postavení v hierarchii hodnot střežených právním řádem. Právní řád poskytuje osobní svobodě ochranu
dvojího charakteru – hmotněprávní a procesněprávní. Hmotněprávní ochrana
spočívá ve výhradě zákona. Omezení osobní svobody člověka je tak přípustné
pouze za podmínek taxativně stanovených v zákoně. Procesní ochrana je vybudována na úpravě procesního postupu, který musí být při omezování osobní
svobody striktně dodržován. Tento procesní postup je v rámci tzv. zdravotnických detencí od 1. ledna 2014 zakotven v § 66 a násl. (řízení ve věcech vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení ve zdravotním ústavu) zákona č. 292/2013
Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen ZZŘ).1 Z hlediska náležité ochrany
osobní svobody člověka nedobrovolně omezeného na osobní svobodě a rychlého postupu soudu v rámci detenčního řízení je nezbytné zaměřit se na přesné
vymezení okruhu účastníků tohoto řízení.
Právní úprava účastníků detenčního řízení vychází z definice účastníků
zakotvené v § 6 odst. 1 ZZŘ. Podle této definice v řízení, které může být zahájeno
i bez návrhu, jsou účastníky navrhovatel a ti, o jejichž právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno. Uvedená definice účastníků je zákonodárcem zvolena pro ta řízení, u nichž rozmanitost vztahů, které jsou v rámci řízení projednávány, nedovoluje přesné stanovení okruhu účastníků. Účastníkem těchto řízení
bude ex lege vždy osoba, bez níž by řízení nemohlo proběhnout (tj. postrádalo
by smysl). V případě detenčního řízení tak bude účastníkem pokaždé člověk,
u něhož jsou dány důvody pro přezkum zákonnosti omezení jeho osobní svobody [§ 75, § 83 ZZŘ ve spojení s § 38 odst. 1 písm. b), c) zákona č. 372/2011
Sb., o zdravotních službách].2 Pro tuto osobu užívá zákon o zvláštních řízeních
soudních legislativní zkratku „umístěný člověk“ (např. § 69 odst. 1 ZZŘ).
Uvedená legislativní zkratka prodělala určitý vývoj. Původně byla osoba převzatá do zdravotnického zařízení bez svého souhlasu, označována jako
„nemocný“. Novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 205/2005
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 85/1996, o advokacii, ve znění pozdějších přepisů,
s účinností k 1. srpnu 2005 nahradila termín „nemocný“ termínem „umístěný“.
Podle důvodové zprávy byla příčinou této změny skutečnost, že pojem „nemoc1 Až do 31. prosince 2013 bylo detenční řízení zakotveno v § 191a až § 191h zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o.s.ř.).
2 Ten, o jehož umístění v ústavu jde, je účastníkem řízení, v němž má být vysloveno, zda k jeho
převzetí do ústavu došlo ze zákonných důvodů či nikoliv. Ostatně o jeho účastenství v tomto
řízení se výslovně zmiňuje ustanovení § 191b odst. 2 o. s. ř. Stanovisko Nejvyššího soudu
ze dne 14. ledna 2009, sp. zn. Cpjn 29/2006 (dále jen Stanovisko NS).
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
68
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2.
ný“ označoval pouze osoby bez souhlasu umístěné do ústavu zdravotnické péče
a nikoliv již osoby, které sice byly převzaty se svým souhlasem, nicméně v průběhu léčby došlo k omezení jejich volného pobytu či styku s vnějším světem.3
Autor domnívá se, že ani označení „umístěný “ nebylo příliš šťastně použito,
neboť mohlo evokovat určité spojení s represáliemi trestního charakteru. V souvislosti s rekodifikací detenčního řízení zvolil zákonodárce pro osobu nedobrovolně umístěnou humánnější terminologii a častěji operuje s pojmem člověk
(srov. např. § 69 odst. 1 ZZŘ, § 38 zákona o zdravotních službách, § 104 a násl.
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Přesný okruh účastníků detenčního řízení bude odvislý od konkrétních
hmotněprávních skutečností vyskytujících se v daném řízení. Vyjma navrhovatele je totiž třetí definice účastníků založena na tzv. materiálním pojetí. Účastníky řízení jsou tak všechny osoby, o jejichž právech nebo povinnostech má být
v řízení jednáno. Zákon přitom stanoví pouze požadavek projednání, nikoliv
rozhodování o právech nebo povinnostech. Nemusí se tedy jednat pouze o práva nebo povinnosti osob, o nichž bude rozhodováno ve výroku rozhodnutí, ale
účastníkem řízení budou i osoby, jejichž práva nebo povinnosti jsou rozhodnutím přímo dotčena, i přesto, že tato práva nebo povinnosti nebudou ve výroku
rozhodnutí přímo uvedena.4
Účastníkem detenčního řízení je vedle umístěného vždy navrhovatel. Na rozdíl od předchozího stavu zachyceného v občanském soudním řádu do 31. prosince 2013, je od 1. ledna 2014 účastníkem řízení také zdravotní ústav a zákonný zástupce, podal-li zástupce za člověka návrh na zahájení řízení (§ 67 ZZŘ).
Návrh zákona tak zvolil poněkud zvláštní konstrukci, neboť zákonného zástupce
považuje za účastníka, podal-li za umístěného návrh na zahájení řízení.5
Kromě výše uvedených osob mohou být v závislosti na okolnostech konkrétního případu účastníky řízení rovněž osoby blízké, zástupce či opatrovník
umístěného, podají-li za podmínek uvedených v § 82 odst. 1 ZZŘ návrh o nové
vyšetření a rozhodnutí o propuštění umístěného ze zdravotnického zařízení.6
3 Důvodová zpráva k zákonu 205/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 85/1996, o advokacii, ve znění
pozdějších přepisů [cit. 8. června 2013]. Dostupná na <http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.
sqw?o=4&ct=725&ct1=0>.
4 Disertační práce Dr. Šínové s názvem Účastníci nalézacího soudního řízení ve věcech civilních, str. 53 [cit. 5. června 2013]. Dostupná na <http://is.muni.cz/th/76679/pravf_d/>.
5 Podle autora článku by však v takovém případě zákonný zástupce měl být pouze zástupcem umístěného.
6 Disertační práce Dr. Šínové s názvem Účastníci nalézacího soudního řízení ve věcech civilních, str. 53 [cit. 5. června 2013]. Dostupná na <http://is.muni.cz/th/76679/pravf_d/>.
© Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288
69
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
2 Postavení zdravotního ústavu v detenčním řízení
Zdravotní ústav má v detenčním řízení specifické postavení, které pramení z toho, že ve většině případů iniciuje zahájení detenčního řízení, poskytuje
soudu relevantní důkazy, výslech ošetřujícího lékaře poskytovatele zdravotních
služeb je často jediným důkazem, na základě kterého soud v první fázi detenčního řízení zjišťuje, zda zadržení osoby proběhlo v souladu se zákonnými důvody.
Ústav však navzdory uvedeným skutečnostem v řízení až do 31. prosince 2013
nevystupoval jako účastník řízení, ale pouze jako subjekt na řízení zúčastněný.
Usnesení soudu, kterým soud vyslovil, zda převzetí pacienta do zdravotnického
zařízení bylo uskutečněno ze zákonných důvodů, nemělo na ústav žádný dopad.
Ústav se mohl proti usnesení odvolat, bylo-li vysloveno, že převzetí nepřeběhlo
v souladu se zákonnými důvody, nebo že tyto důvody již netrvají.7
Zákon o zvláštních řízeních soudních ústav za účastníka považuje, což
zásadním způsobem usnadňuje situaci umístěných lidí např. v oblasti náhrady
nákladů řízení, rozhodl-li soud že převzetí člověka do ústavu bylo nepřípustné.
Umístěný se v takovém případě podle předešlé právní úpravy musel nákladů
řízení domáhat prostřednictvím žaloby na náhradu škody.
Zákon o zvláštních řízeních soudních dále zavádí speciální řízení o vyslovení nepřípustnosti držení v zařízení sociálních služeb (§ 84 ZRŘ). Z textu zákona není patrné, zda na zařízení sociálních služeb má být nahlíženo obdobným
způsobem jako tomu je u zdravotního ústavu – tj. zda může být považována
za účastníka řízení. Autor je však přesvědčen, že není racionálního důvodu pro
to, aby zdravotní ústav účastníkem řízení byl a zařízení sociálních služeb nikoliv. Na zařízení sociálních služeb je tak rovněž nutné nahlížet jako na účastníka
řízení.
3 Postavení podpůrce a důvěrníka v detenčním řízení
V souvislosti s vymezením účastníků detenčního řízení je nezbytné zaměřit se rovněž na nové instituty, které občanský zákoník (dále jen NOZ) a zákon
o zvláštních řízeních soudních do detenčního řízení přinesly. Jedná se o instituty
podpůrce a důvěrníka.
Institut podpůrce je zakotven v § 45 NOZ. Jeho smyslem je umožnit člověku,
který potřebuje nápomoc při rozhodování, protože mu v tom duševní porucha
působí obtíže, třebaže nemusí být omezen ve svéprávnosti, sjednat si s podpůrcem smlouvu, kterou se podpůrce podporovanému zaváže, že bude s jeho
souhlasem přítomen při jeho právních jednáních, že mu zajistí potřebné údaje
a sdělení a že mu bude nápomocen radami (§ 46 odst. 1 NOZ). Nový občanský
7 K postavení ústavu zdravotnické péče srovnej dále rovněž rozsudek Evropského soudu pro
lidská práva ve věci Ťupa v. České republice ze dne 26. května 201. Stížnost číslo 39822/07.
Dále rovněž Stanovisko Nejvyššího soudu.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
70
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2.
zákoník vychází z předpokladu, že v určitých případech není nutné omezovat
svéprávnost člověka a raději člověku s určitou minimální duševní poruchou
umožnit využití asistence osoby, která nebude rozhodovat namísto člověka se
zdravotním postižením, ale společně s ním.8
Pod pojmem důvěrník si můžeme představit „kolizního zástupce“, jehož si
člověk zadržený v příslušném zařízení může zvolit za účelem posílení ochrany
svých práv. Člověk umístěný proti své vůli ve zdravotnickém zařízení využije
služeb důvěrníka především za situace, kdy byl do zařízení umístěn na návrh
svého zákonného zástupce.
Podpůrce i důvěrník mají v detenčním řízení určité privilegované postavení související s požadavkem na důslednou ochranu práv umístěného. Obě tyto
osoby mají právo být přítomni podání vysvětlení, při kterém je poskytovatel
povinen osvětlit člověku převzatému do zdravotnického zařízení jeho právní
postavení, zákonný důvod, o nějž se převzetí opírá, a možnosti právní ochrany.
Poskytovatel zdravotních služeb je povinen informovat důvěrníkova nebo zmocněnce o provedených opatřeních, která uskutečnil v souvislosti s hospitalizací
umístěné osoby.
Důvěrník nebo podpůrce mohou uplatnit ve prospěch hospitalizovaného
člověka všechna jeho práva vzniklá v souvislosti s jeho převzetím do příslušného
zařízení nebo s jeho držením v takovém zařízení (§ 107 odst. 2 NOZ). Občanský
zákoník poskytuje dále internovanému člověku právo na projednání vlastních
záležitostí bez přítomností třetích osob se svým zástupcem, důvěrníkem nebo
podpůrcem (§ 108 NOZ). Důvěrník či podpůrce budou moci vedle internovaného člověka uplatnit právo na přezkum zdravotního stavu, zdravotní dokumentace nebo vyjádření lékaře o neschopnosti úsudku a projevit vlastní přání lékařem
nezávislým na poskytovateli zdravotních služeb v tomto zařízení i na jeho provozovateli (§ 109 odst. 1 NOZ).
Procesní reflexe zmiňovaných hmotněprávních ustanovení je zakotvena
v § 68 zákona o zvláštních řízeních soudních. Podle tohoto ustanovení je důvěrník nebo podpůrce v řízení ve věcech vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení
ve zdravotním ústavu oprávněn svým jménem uplatnit ve prospěch umístěného
člověka všechna jeho práva vzniklá v souvislosti s převzetím a dalším držením
ve zdravotním ústavu. Pokud by úkony důvěrníka nebo podpůrce odporovaly
zájmům umístěného, posoudí je soud po zvážení všech okolností (§ 68 ZZŘ).
Využije-li umístěný člověk, jeho podpůrce či důvěrník práva zakotveného
v § 109 NOZ bude mít soud za povinnost takový důkaz provést (§ 70 odst. 1
ZRŘ). Podpůrce či důvěrník nemají postavení účastníků řízení a nedají se považovat ani za osoby na řízení zúčastněné, neboť jim v průběhu řízení nevznikají
8 ELIÁŠ, Karel a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vydání. Ostrava: Sagit, 2012, s. 91.
© Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288
71
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
jen povinnosti, ale přísluší jim rovněž procesní práva. Postavení účastníků řízené
budou mít pouze za situace, podali-li návrh na zahájení řízení.
4 Závěr
V důsledku přijetí zákona o zvláštních řízeních soudních, který do svých
ustanovení převzal řízení, jehož cílem je posoudit, zda hospitalizace člověka
do zdravotního ústavu, proběhla v souladu se zákonem a ze zákonem stanovených důvodů (§ 66 a násl. ZZŘ), došlo k přesnějšímu vymezení účastníků řízení.
Zcela novým účastníkem tohoto řízení je zdravotní ústav, který až do 31. prosince 2013 toto postavení postrádal. Nedobrovolně umístěnému člověku se tak
otevírá snazší cesta k náhradě nákladů řízení v případě, kdy soud rozhodne, že
pro převzetí člověka do ústavu neexistovaly zákonem stanovené předpoklady
a převzetí pacienta bylo tudíž nezákonné. K posílení ochrany práv umístěného člověka by dále měly přispět nově zakotvené instituty podpůrce a důvěrníka,
které však nelze považovat za účastníky řízení. Postavení účastníka řízení mohou
mít tyto osoby pouze v případě, že podají za návrh na zahájení řízení (§ 6 odst.
1 ZZŘ).
JUDr. Petr Podrazil
Právnická fakulta
Univerzita Palackého v Olomouci
[email protected]
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
72
POVINNÉ ZASTOUPENÍ ÚČASTNÍKŮ
ŘÍZENÍ ADVOKÁTEM V ČR A V SRN
Obligatory Representation by the Advocate in Civil Proceedings in
the Czech Republic and in the Federal Republic of Germany
Jakub Vraník
VRANÍK, Jakub. Povinné zastoupení účastníků řízení v ČR a v SRN. Acta Iuridica Olomucensia, 2014, Vol. 9, No. 2, s. 73–81.
Abstrakt: Příspěvek se zabývá právní úpravou povinného zastoupení advokátem v civilním řízení v České republice a Spolkové republice Německo, srovnává jeho šíři a ukazuje možný vývoj de lege ferenda.
Klíčová slova: povinné zastoupení, advokát, účastník.
Abstract: This paper deals with legal regulations of obligatory substitution by
advocate in civil proceedings in the Czech Republic and in the Federal Republic
of Germany. It compares its variety and shows development de lege ferenda.
Keywords: obligatory representation, advocate, party.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
73
Acta Iuridica Olomucensia
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
POVINNÉ ZASTOUPENÍ ÚČASTNÍKŮ
ŘÍZENÍ ADVOKÁTEM V ČR A V SRN
1 Úvod
Povinné zastoupení účastníků řízení advokátem bývá také tradičně označováno jako advokátský přímus či advokátský proces. Již V. Hora nazýval ve svém
díle1 spory, v nichž byly strany povinny nechat se zastoupit advokáty a tím
pádem bylo v nich osobní projednávání stran vyloučeno, spory advokátskými.
Stanoví-li zákon pro určité řízení takovou povinnost, není účastník řízení způsobilý jednat před soudem samostatně, ale musí být zastoupen advokátem, či
dokonce již advokátem musí být sepsán určitý procesní úkon. Povinným zastoupením se sleduje, aby se zastoupenému dostalo kvalifikované právní pomoci, aby
sepsaný právní úkon vyhověl náročným formálním požadavkům zákona, resp.
aby se zastoupenému dostalo odborné právní pomoci také při jednání před soudem. Povinné zastoupení zajišťuje jak rovnost účastníků, chápanou jako rovnost
zbraní, tak i úsilí o efektivní a koncentrovaný průběh sporu, pokud jeho příprava
i vedení bude profesionální. Dalším důvodem je rozšířená možnost smírného
vyřízení věci před zahájením řízení nebo i v průběhu řízení. Z uvedeného lze
shrnout, že institut povinného zastoupení sleduje jak zájem veřejný, tak zájem
procesních stran.2
V českém právu nastává povinné zastoupení advokátem ve čtyřech řízeních.
Prvně probíhá advokátský proces v případech tzv. nutné obhajoby v trestním
řízení.3 Dalším řízením s povinným zastoupením účastníka advokátem je
řízení o kasační stížnosti.4 Třetím řízením, kdy nastává advokátní přímus, je
řízení před ústavním soudem5a konečně posledním řízením je řízení dovolací
v občanském soudním řízení.6
Zcela jistě advokátský proces ve všech zmíněných řízeních je jistě hodný rozboru, nicméně není v možnostech tohoto příspěvku se dopodrobna jimi zabývat.
V jeho rámci se tak chci zaměřit na povinné zastoupení v řízení posledně jmenovaném, tedy v řízení dovolacím. Chci jej porovnat s právní úpravou povinného
zastoupení advokátem v civilním řízení ve Spolkové republice Německo, srovnat
1 HORA, Václav. Československé civilní právo procesní: I.-III.díl. Praha: Wolters Kluwer,
2010, II. díl, s. 52.
2 ZOULÍK, František. Rovnost stran a profesionalita v civilním procesu. Bulletin advokacie,
1999, č. 9, s. 13.
3 Ustanovení § 36 a 36a zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů.
4 Ustanovení § 105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů.
5 Ustanovení § 29 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
6 Ustanovení § 241 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
74
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2.
jeho šíři v rámci civilního procesu a také rozebrat výhody či nevýhody advokátského procesu a nastínit vývoj de lege ferenda.
2 Povinné zastoupení účastníků v dovolacím řízení
Povinné zastoupení dovolatele advokátem je zvláštní podmínkou řízení
podle ustanovení
§ 104 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též „OSŘ). Obecně vzniká stejný způsobem jako dobrovolné zastoupení, tedy udělením plné moci (§ 28 OSŘ). V plné moci musí být výslovně uvedeno, že je udělována k zastoupení pro celé dovolací řízení. Udělil-li by dovolatel
advokátovi plnou moc pouze k vypracování dovolání, nebyla by tím podle Nejvyššího soudu7 podmínka povinného zastoupení splněna.
Právně zajímavá situace by nastala, pokud by dovolatel po podání dovolání
plnou moc odvolal a tuto skutečnost v souladu s ustanovením § 28 odst. 2 OSŘ
oznámil soudu. Na další postup existují dva názory. Podle prvního názoru8 by
měl dovolací soud vyzvat ke splnění povinné zastoupení i v průběhu dovolacího
řízení v souladu s ustanovením § 241b odst. 2 OSŘ, přičemž pokud by nedošlo
k odstranění tohoto nedostatku, soud by řízení zastavil.
Naopak dle druhého názoru9 požadavek povinného zastoupení platí jen
pro podání dovolání. Tuto část dovolacího řízení je však dle něj chápat v širším
smyslu, a to tak, že zahrnuje nejen podání dovolání samotného, ale též podání,
kterým se odstraňují případné vady v náležitostech dovolání, podání, kterým se
dovolání doplňuje nebo omezuje, nebo podání, kterým se disponuje rozsahem
dovolání (rozsahem, v němž se rozhodnutí odvolacího soudu napadá), důvody
dovolání nebo dovolacím návrhem. Rozhodne-li se však dovolatel, že dovolání
vezme zpět, může tento procesní úkon učinit sám.
Osobně bych se přikláněl k prvně uvedenému řešení. Pro případ, že by dovolatel chtěl vzít dovolání zpět, musel by podle mého názoru učinit tento procesní
úkon opět skrze svého advokáta, neboť pokud dovolatel uděluje advokátu plnou
moc k zastoupení pro celé dovolací řízení, přičemž zákon z této povinnosti žádné výjimky nestanoví, nedovozuji žádné oprávnění dovolatele, aby mohl tento
úkon učinit jen on sám.
7 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2003, sp. zn. 30 Cdo 1923/2003
8 ŠÍNOVÁ, Renáta in SVOBODA, Karel, SMOLÍK, Petr, LEVÝ, Jiří, ŠÍNOVÁ, Renáta, a kol.
Občanský soudní řád. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 750.
9 PUTNA, Mojmír in DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav. Občanský soudní řád I, II.
Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1912.
© Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288
75
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
3 Zástupci dovolatele
Zástupcem dovolatele může být pouze advokát či notář, v případě notáře navíc
pouze ve věcech10 uvedených v ustanovení § 3 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích
a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Advokátem je dle
ustanovení § 4 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů,
ten, kdo je zapsán v seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou.
Za advokáta je považován rovněž hostující evropský advokát (§ 35f ) a usazený
evropský advokát (§ 35l). Zastoupení jinou osobou, ať již advokátním či notářským koncipientem či obecným zmocněncem, byť s právnickým vzděláním,
není přípustné. Naopak podmínka povinného zastoupení je splněna, je-li dovolatel zastoupen svým zákonným zástupcem nebo opatrovníkem, který je advokátem a notářem. Zástupce dovolatele musí soudu doložit zastoupení plnou mocí,
která jej opravňuje k zastupování v dovolacím řízení (zástupci dovolatele musí
být udělena samostatná plná moc, nepostačuje udělení plné moci k zastupování
v řízení, vzhledem k tomu, že plná moc zaniká dnem právní moci rozhodnutí,
kterým bylo skončeno řízení, pro něž byla udělena, nevyplývá-li z ní něco jiného), listinou dokládající vztah mezi ním a dovolatelem, z níž by vyplývalo, že je
zákonným zástupcem dovolatele, nebo rozhodnutím soudu.11
Zástupce dovolatele musí dovolání podepsat ve smyslu § 42 odst. 4 OSŘ,
neboť jedině tak lze totiž prokázat, že jím bylo sepsáno. Dovolání sepsané advokátem a jím podepsané jsou podstatnými náležitostmi dovolání, jejichž nedostatek brání v pokračování v řízení. Pokud takovýto nedostatek není odstraněn, 10 Ustanovení § 3 zní:
(1) Notář může v souvislosti s notářskou činností v rámci další činnosti poskytovat tyto
právní služby:
a) udělovat právní porady a zastupovat v jednání s fyzickými a právnickými osobami
a v řízení před orgány veřejné moci; před soudy jen v řízeních podle části páté občanského
soudního řádu, ve věcech veřejných rejstříků a ve věcech podle zákona o zvláštních řízeních soudních s výjimkou
1. řízení o pozůstalosti, v němž vykonává činnost soudního komisaře,
2. řízení ve věcech kapitálového trhu,
3. řízení o předběžném souhlasu s provedením šetření ve věcech ochrany hospodářské
soutěže,
4. řízení o nahrazení souhlasu zástupce České advokátní komory k seznámení se s obsahem listin,
5. řízení o plnění povinností z předběžného opatření Evropského soudu pro lidská práva,
6. řízení o soudním prodeji zástavy,
7. řízení ve věcech rodinněprávních vyjma péče soudu o nezletilé a výkonu rozhodnutí
ve věcech péče soudu o nezletilé a
b) sepisovat soukromé listiny a zpracovávat právní rozbory.
(2) Notář může vykonávat správu majetku a zastupovat v této souvislosti.
(3) Notář může též vykonávat funkci insolvenčního správce, předběžného insolvenčního
správce, zástupce insolvenčního správce, odděleného insolvenčního správce a zvláštního
insolvenčního správce v insolvenčním řízení.
11ŠÍNOVÁ: Občanský soudní…, s. 751.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
76
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2.
soud dovolání odmítne dle § 43 odst. 2 OSŘ.12 Pokud dovolatel není zastoupen advokátem a sám nemá právnické vzdělání, resp. jej nemá osoba oprávněná
za něj jednat, vyzve soud dovolatele k odstranění tohoto nedostatku v souladu
s ustanovením § 104 odst. 2 OSŘ a určí mu k tomu lhůtu dle § 241b odst. 2 OSŘ
a rovněž ho poučí o následcích nesplnění této povinnosti. Ve výzvě musí soud
dovolatele poučit o možnosti požádat si o ustanovení zástupce dle § 30 OSŘ.
Pokud takový nedostatek procesní podmínky není odstraněn, soud řízení
zastaví dle § 241b odst. 2 OSŘ. Bylo-li dovolání podáno opožděně, neoprávněnou osobou, či je-li nepřípustné, soud jej usnesením odmítne dle § 243c OSŘ.
4 Výjimky z povinného zastoupení
Z povinného zastoupení existují zákonem stanovené výjimky. První výjimkou je případ, kdy dovolatelem je fyzická osoba, která má právnické vzdělání.
Druhou výjimkou jsou případy, kdy dovolatelem je právnická osoba, stát, obec
nebo vyšší územně samosprávný celek, jedná-li za ně osoba uvedená v § 21, 21a,
anebo v § 21b OSŘ, která má právnické vzdělání.
Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu13 není podmínka povinného zastoupení
splněna v případě, pokud se nechá zaměstnavatel – fyzická osoba, zastupovat
zaměstnancem, který má právnické vzdělání. Nejvyšší soud za „diskriminační“
nepovažuje; na roveň právnické osobě, zaměstnávající zaměstnance s právnickým vzděláním, je fyzická osoba dovolatele (podnikatele) postavena v případě,
kdy sama právnickým vzděláním disponuje. Podle Nejvyššího soudu tak platí,
že dovolatel – fyzická osoba musí být zastoupen advokátem, pokud nemá sám
právnické vzdělání. V dovolacím řízení nestačí, když je zastoupen svým zaměstnancem, který má právnické vzdělání.
Co se definice právnického vzdělání týče, splňuje podmínku právnického
vzdělání dle ustanovení § 241 odst. 1 OSŘ jen ten dovolatel, který získal vysokoškolské vzdělání na právnické fakultě vysoké školy se sídlem v České republice
nebo vysokoškolské vzdělání získané na právnické fakultě vysoké školy se sídlem
na území ČSFR nebo jejích právních předchůdců, případně dovolatel s nostrifikovaným zahraničním vysokoškolským právnickým vzděláním.14
5 Způsoby zastoupení v civilním procesu v SRN
Dříve než se začnu zabývat povinným zastoupením účastníků advokátem
v SRN v rámci civilního procesu, chci v krátkosti představit tři druhy zastou-
12 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2262/2004
13 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2004, sp zn. 20 Cdo 638/2003
14 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1638/98
© Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288
77
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
pení v občanském soudním řízení. Jedná se o zastoupení zákonné, zastoupení
na základě plné moci a tzv. advokátský proces.
V ustanovení § 51 německého občanského soudního řádu (Zivilprozessordnung, dále též „ZPO“) je upraveno zákonné zastoupení, jež je na vůli stran nezávislé a vzniká přímo ze zákona.15
Právní zástupce, jenž zastupuje účastníka na základě plné moci, odvozuje své
oprávnění zastupovat buďto přímo z plné moci, či zprostředkovaně prostřednictvím soudu, když je účastníku na základě ustanovení § 121 ZPO přiřazen v případech, kdy účastník zastoupen být musí. Jedná se tedy o zastoupení na základě
plné moci.
Konečně posledním případem je tzv. advokátský proces, kdy právním
zástupcem může být pouze advokát. Kromě Spolkového soudního dvora může
vystupovat před všemi ostatními soudy advokát, jenž splňuje podmínky připuštění k advokacii. Pro zastupování účastníků před Spolkovým soudním dvorem je
vyžadována ještě další podmínka, k níž se dostanu později. Na roveň advokátům
jsou postaveni sdružení advokátů či partnerství advokátů dle ustanovení § 59l
spolkového advokátního řádu (Bundesrechtsanwaltsordnung).16
6 Povinné zastoupení účastníků advokátem v SRN
Povinné zastoupení advokátem v německém občanském soudním řádu
upravuje ustanovení § 78. Jeho první odstavec říká: „Před zemskými a vrchními
zemskými soudy se musí strany nechat zastoupit advokátem. Je-li ve spolkové zemi
zřízen na základě § 8 uvozovacího zákona17 k zákonu o uspořádání soudů nejvyšší zemský soud, musí se strany nechat zastoupit advokátem rovněž před tímto
soudem. Před Spolkovým soudním dvorem se musí strany nechat zastoupit advokátem, jenž je u něj zapsán jako advokát.“ Z uvedeného ustanovení vyplývá, že
povinné zastoupení nastává v každém řízení před zemským a vrchním soudem.
Ustanovení § 8 uvozovacího zákona k zákonu o uspořádání soudů umožňuje v jednotlivých spolkových zemích zřízení nejvyšších zemských soudů. Pokud
jsou zřízeny, je před těmito soudy rovněž povinné zastoupení advokátem. Rovněž před Spolkovým soudním dvorem je povinné zastoupení advokátem, nicméně jako advokáti mohou být ustanoveni pouze, ti, jež byli u Spolkového soudního
dvora jmenováni volebním výborem podle § 164 spolkového advokátního řádu.
15 Zivilprozessordnung. [online]. Bundesministerium der Justiz und Verbraucherschutz. [cit.
20. 2. 2014]. Dostupné na <http://www.gesetze-im-internet.de/zpo/__51.html>.
16 Bundesrechtsanwaltsordnung. [online]. Bundesministerium der Justiz und Verbraucherschutz. [cit. 21. 2. 2014]. Dostupné na <http://www.gesetze-im-internet.de/brao/__59l.
html>.
17 Einführungsgesetz zum Gerichtsverfassungsgesetz. [online]. Bundesministerium der Justiz
und Verbraucherschutz. [cit. 22. 2. 2014]. Dostupné na < http://www.gesetze-im-internet.
de/gvgeg/index.html>.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
78
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2.
Před soudem prvního stupně, tj. obvodním soudem, (Amtsgericht) občanský
soudní řád povinné zastoupení nestanoví, nicméně povinné zastoupení je požadováno v některých rodinněprávních záležitostech dle jiného zákona. Tímto
zákonem je zákon o řízení v rodinněprávních záležitostech a v záležitostech dobrovolného soudnictví (Gesetz über das Verfahren in Familiensachen und in den
Angelegenheiten der freiwilligen Gerichtsbarkeit). Příkladem může být ustanovení
§ 118 odst. 1 uvedeného zákona, jež stanoví: „Před soudem pro rodinné záležitosti
a vrchním zemským soudem se musí manželé v manželských věcech a dalších záležitostech a zúčastnění v samostatných rodinných sporech nechat zastoupit advokátem“18 Podle ustanovení § 23b zákona o soudním zřízení (Gerichtsverfassungsgesetz) je soudem pro rodinné záležitosti míněn již výše zmíněný obvodní soud
(Amtsgericht).
Z uvedeného vyplývá, že povinné zastoupení advokátem se ve Spolkové
republice Německo může vyskytnout v rámci civilního řízení před soudy všech
instancí.
7 Výjimky z povinného zastoupení
Jak je již uvedeno výše, povinné zastoupení se neuplatní ve většině řízení
před obvodním soudem. Další výjimku z povinného zastoupení advokátem
obsahuje ustanovení § 78 odst. 2 ZPO, jež říká: „Úřady a právnické osoby veřejného práva, včetně těch z nich, které k plnění veřejných úkolů vytvořily sdružení,
se mohou nechat zastoupit jako zúčastněné osoby vlastními zaměstnanci se způsobilostí k soudcovskému úřadu anebo zaměstnanci se způsobilostí k soudcovskému
úřadu jiných úřadů nebo právnických osob veřejného práva včetně těch z nich, které k plnění veřejných úkolů vytvořily sdružení, pro opravný prostředek proti nepřipuštění dovolání.“ Toto ustanovení se částečně shoduje s ustanovením § 241 odst.
2 písm. b) OSŘ. Podle německého občanského soudního řádu úřady a právnické osoby veřejného práva, včetně těch, které k plnění veřejných úkolů vytvořily
sdružení, nemusí být zastoupeny v řízení advokátem (ale samozřejmě mohou),
ale vlastními zaměstnanci se zákonem stanovenou způsobilostí, a to se způsobilostí k soudcovskému úřadu (Befähigung zum Richteramt). Německé právo
považuje způsobilost k soudcovskému úřadu za stav vzdělání, který je předpokladem pro výkon právnických povolání, jako je soudce, státní zástupce, advokát
či notář.19 Předpoklady pro nabytí této způsobilosti jsou definovány v ustanove18 Gesetz über das Verfahren in Familiensachen und in den Angelegenheiten der freiwilligen.
[online]. Bundesministerium der Justiz und Verbraucherschutz. [cit. 24. 2. 2014]. Dostupné na < http://www.gesetze-im-internet.de/famfg/__114.html >.
19 Jistou paralelu lze v České republice spatřit v advokátní zkoušce, za kterou se dle ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 85/1999 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, pokládá
též justiční zkouška, soudcovská zkouška, jednotná soudcovská zkouška, jednotná soudcovská a advokátní zkouška, prokurátorská zkouška, závěrečná zkouška státního zástupce,
arbitrážní zkouška a notářská zkouška a exekutorská zkouška; Komora může uznat i jinou
© Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288
79
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
ní § 5 zákona o soudcích (Richtergesetz).20 Je ovšem důležité dodat, že povinné
zastoupení se nevztahuje pouze pro opravný prostředek proti nepřipuštění dovolání (Nichtzulassungsbeschwerde – § 544 ZPO ). Z argumentu a contrario vyplývá,
že ve všech ostatních případech strany zastoupeny advokátem již být musí.
Advokát, který je oprávněn zastupovat podle pravidel odstavců 1 a 2 ustanovení § 78, je oprávněn zastupovat sám sebe (§ 78 odst. 4 ZPO). Z dikce posledního odstavce tohoto ustanovení vyplývá, že ve srovnání s § 241 odst. 2 písm. b)
OSŘ, kdy dovolatel má právnické vzdělání a nemusí tedy být zastoupen advokátem, je právní úprava v SRN značně náročnější a přísnější. Zatímco v České
republice postačí právnické vzdělání ve smyslu zákona o advokacii, v Německu
musí být zástupce advokátem se způsobilostí k soudcovskému úřadu.
Další výjimku upravuje odstavec třetí ustanovení § 78 ZPO, když stanoví:
„Tyto předpisy nelze použít na řízení před pověřeným nebo dožádaným soudcem,
jakož i na procesní jednání, která mohou být konána před ověřovatelem listin Kanceláře soudu.“ Výjimka z povinného zastoupení se týká pouze příslušných soudních řízení, nikoli pak navazujících řízení, zvláště pak ne ústních jednání. Povinné zastoupení se nepoužije ani pro návrhy, která jsou ověřovateli adresována, či
pro opravné prostředky proti rozhodnutí ověřovatele.21
8 Závěr
Mám-li srovnat povinné zastoupení advokátem v České republice a ve Spolkové republice Německo, nutně dospěji k závěru, že v SRN je advokátní přímus
značně rozsáhlejší. Povinné zastoupení u našich západních sousedů následuje
věcnou a funkční příslušnost a dotýká se v určité míře všech soudů. Svůj význam
má podle mého názoru také rozdílná forma státu. SRN je federativní republika,
která se skládá z 16 spolkových zemí, přičemž v jednotlivých spolkových zemích
může být zřízen nejvyšší zemský soud, před nímž je rovněž zastoupení advokátem povinné. V případě zastupování před Spolkovým soudním dvorem je ještě
vyžadována podmínka navíc. Jak by tím vším měl být zajištěn hlavní cíl a smysl
povinného zastoupení, totiž zajištění kvality poskytnutých služeb.22
V ČR, jež jen unitárním státem, je v civilním procesu zastoupení advokátem povinné pouze pro případ dovolacího řízení. Stejně jako německý občanský soudní, tak i ten český vymezuje určité výjimky z povinného zastoupení.
odbornou zkoušku v oblasti právní praxe za zkoušku advokátní.
20 Richtergesetz. [online]. Bundesministerium der Justiz und Verbraucherschutz. [cit. 28. 2.
2014]. Dostupné na <http://www.gesetze-im-internet.de/drig/__5.html>.
21 RAUSCHER, Thomas. WAX, Peter, WENZEL, Joachim. Münchener Kommentar zur Zivilprozesordnung. Band 1. §§ 1–510c. 3. Auflage. München : C. H. Beck, 2008, s. 511.
22 BAUMBACH, Adolf, LAUTERBACH, Wolfgang, ALBERS, Jan, HARTMANN, Peter.
Zivilprozessordnung mit FamG, GVG und anderen Nebengesetzen. München: Verlag C. H.
Beck, 2013, s. 258.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
80
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2.
Zatímco rozsah výjimek je téměř srovnatelný, rozsah advokátního přímusu nelze
srovnávat.
Je otázkou, jakou cestou by mělo povinné zastoupení advokátem v civilním procesu de lege ferenda ubírat. Podle mého názoru by bylo vhodné zavést
povinné zastoupení pro řízení před krajským soudem jakožto soudem prvního
stupně. V případě okresního soudu jakožto soudu prvního stupně by se povinné
zastoupení mělo týkat pouze taxativně vymezených řízení – např. pokud by částka sporu překračovala výši 1 000 000 Kč nebo by se jednalo o spor o nemovitost
či o určité rodinněprávní záležitosti podle německého vzoru. Samozřejmostí by
pak bylo následné povinné zastoupení advokátem v odvolacím řízení před vrchním, resp. krajským soudem.
Na závěr si dovolím citaci již zmíněného V. Hory, jenž se k povinnému
zastoupení vyjádřil takto: „Odhodlá-li se zákon nutit strany, aby se daly zastupovat advokáty, nevychází snad z toho, aby bylo zjednáno a zaručeno příslušníkům
advokátského stavu jisté zaměstnání, nýbrž činí tak proto, aby procesní látka dříve než bude předložena soudu, byla právnicky promyšlena, odborně zpracována
a uspořádána. To je tak v zájmu stran, které nejsou znalé práv, tak v zájmu soudu,
jemuž má být práce ulehčena a odpovědnost zmenšena. Nucené zastoupení stran
advokáty může ale působit také značnou měrou ke smírnému vyřízení věci a tím
i k odvrácení sporů, jsou-li advokáti na výši svého povolání.“23
Mgr. Jakub Vraník
Právnická fakulta
Univerzita Palackého v Olomouci
[email protected]
23HORA: Československé civilní…, s. 52.
© Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288
81
MŮŽE SE ÚČASTNÍKU ŘÍZENÍ APLIKACÍ
USTANOVENÍ O KOMPETENČNÍ VÝLUCE ZVÝŠIT
MAJETKOVÁ NEBO NEMAJETKOVÁ UJMA?
Is the Application of the Competence Exception Capable to Increase the
Pecuniary or Non-pecuniary Damage of the Parties of Proceedings?
Martina Küchlerová
KÜCHLEROVÁ, Martina. Může se účastníku řízení aplikací ustanovení o kompetenční výluce zvýšit majetková nebo nemajetková ujma? Acta Iuridica Olomucensia, 2014, Vol. 9, No. 2, s. 83–89.
Abstrakt: Předkládaný příspěvek se zabývá problematikou kompetenčních
výluk, úžeji pak rozhodnutím předběžné povahy jako kompetenční výluky
vymezené v ust. § 70 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb. Kompetenční výluky jsou
beze sporu legislativní technikou, prostřednictvím které zákonodárce vymezuje kategorie rozhodnutí, které jsou samostatně vyloučeny z přezkumné činnosti soudů. Problémem však může být vymezení oné „předběžnosti“ rozhodnutí
a důsledky nesprávného posouzení této otázky. Pomocí jakých kritérií dospěje
soud při svém rozhodování k závěru, že rozhodnutí, se kterým počítá ustanovení právního předpisu, je skutečně rozhodnutím předběžné povahy? Je rozumné
vymezovat kompetenční výluku tam, kde hrozí potencionální vznik či zvýšení
majetkové nebo nemajetkové ujmy při aplikaci takového ustanovení?
Klíčová slova: Kompetenční výluka, majetková ujma, nemajetková ujma,
rozhodnutí předběžné povahy, přezkumná činnost soudů.
Abstract: The present contribution deals with issue of competence exception,
specially by the preliminary decision as a competence exception defined in § 70
point. b) Act No. 150/2002 Coll. (Code of administrative justice). Competence
exceptions are unquestionably legal technique, by which the legislature defines
the category of decisions, that are self-excluded from the review court activities.
However, the problem may be in demarcation of the „preliminary „ decisions
and consequences of incorrect assessment of this question. With what criteria
the court reaches to the conclusion, that the decision like this is envisaged in the
provisions of the legislation and is really a preliminary decision? It is reasonable
to define competency exception where there is the potential emergence of the
creation or increase of property damage or non-material damage by application
of the provisions of competency lockout.
Keywords: Competence exception, property damage, non-material damage,
preliminary decision, judiciary review.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
83
Acta Iuridica Olomucensia
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
MŮŽE SE ÚČASTNÍKU ŘÍZENÍ APLIKACÍ
USTANOVENÍ O KOMPETENČNÍ VÝLUCE ZVÝŠIT
MAJETKOVÁ NEBO NEMAJETKOVÁ UJMA?
1 Úvod
Článek 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“)1 stanoví, že: „Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné
správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí,
nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se práv a svobod podle Listiny.“
Závěr první věty výše citovaného článku LZPS umožňuje zákonodárci vymezit kategorie rozhodnutí orgánů veřejné správy zabývající se subjektivními právy
fyzických a právnických osob, které jsou vyloučeny z přezkumné činnosti soudů.
Na úrovni podústavního práva je výše uvedená konstrukce provedena ust. § 70
soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“).2 Zmíněné ustanovení prostřednictvím negativní enumerace taxativně vypočítává tzv. kompetenční výluky, neboli
zákonem vymezené výčty výjimek z přezkoumávání rozhodnutí orgánů veřejné
správy soudy.3 Kompetenční výluky je tak nutno chápat jako prostředek legislativní techniky, jejímž prostřednictvím se oklešťuje generální pravidlo všeobecné
přezkumné pravomoci soudů ve správním soudnictví, jak je vymezeno v ust. § 4
s.ř.s.4 Obecným ustanovením vymezujícím prostor mimo jiné i pro kompetenční výluky je pak ust. § 6 s.ř.s.5
Význam kompetenčních výluk je deklarován i tím, že se otázkou jejich přezkumu v řadě případů zabýval i sám Ústavní soud. Aplikace ustanovení o kompetenční výluce automaticky znamená vyloučení daného aktu z přezkumné
1 Listina základních práv a svobod, schválená Federálním shromážděním ČSFR 9. ledna
1991 s uvozovacím ústavním zákonem č. 23/1991 Sb., prohlášena čl. 3 a čl. 112 odst. 1
Ústavy za „součást ústavního pořádku České republiky“ a znovu vyhlášená jako ústavní
zákon č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
2 Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů.
3 Nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1999, sp. zn.: Pl. ÚS 8/99.
4 Podle ust. § 4 s.ř.s. soudy ve správním soudnictví rozhodují o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud
jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob
v oblasti veřejné správy, (dále jen „správní orgán“), ochraně proti nečinnosti správního
orgánu, ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu, kompetenčních žalobách.
Ve správním soudnictví dále soudy rozhodují ve věcech volebních a ve věcech místního
a krajského referenda, ve věcech politických stran a politických hnutí, o zrušení opatření
obecné povahy nebo jeho částí pro rozpor se zákonem.
5 Podle ust. § 6 s.ř.s. jsou z rozhodování soudů ve správním soudnictví vyloučeny věci,
o nichž to stanoví tento nebo zvláštní zákon.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
84
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2.
činnosti soudů, kdy může dojít k odepření přístupu k soudu garantovanému
ústavním pořádkem České republiky.
2 Kompetenční výluka a vznik ujmy
Problematiku potencionálního vztahu aplikace ustanovení o kompetenční
výluce a majetkové a nemajetkové ujmy se pokusím demonstrovat na konkrétním případě projednávaném Nejvyšším správním soudem6. V předmětné věci
bylo rozhodnuto celním úřadem o zajištění výrobku, konkrétně lihovin a tabákových výrobků prodávaných na prodejním stánku na tržišti7 (pozn. autora: analyzovaný případ se řídí právní úpravou zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních
daních ve znění platném a účinném do 30.6.2005, dále jen „zákon o spotřebních
daních“, nicméně i současná platná a účinná právní úprava obsahuje obdobné
ustanovení8). Zákon o spotřebních daních upravuje omezení prodeje tabákových výrobků a lihovin na stanovených místech či určitými způsoby (například
na tržištích a v tržnicích)9 a stanovuje taktéž sankce za porušení tohoto zákazu.
Aby ustanovení tohoto zákona byla efektivně dodržována, stanovil zákonodárce
také možnost zajištění věcí (zboží), u nichž orgán pověřený dozorem nad dodržováním zákazů plynoucích ze zákona takovéto porušení shledal.
6 Srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu, sp. zn.: 2 Afs 183/2005, ze dne 29.3.2006.
7 Podle ust. § 134 odst. 2 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních ve znění platném
a účinném do 30.6.2005, zjistí-li kontrolní orgán porušení zákazu prodeje lihovin a tabákových výrobků, sepíše o této skutečnosti protokol a současně lihoviny a tabákové výrobky
zajistí. Propis kontrolního protokolu a propis rozhodnutí o zajištění lihovin a tabákových
výrobků kontrolní orgán doručí osobě, která zákaz prodeje lihovin a tabákových výrobků
porušila a v době kontroly byla kontrolním orgánům k dispozici nebo která prodej lihovin
a tabákových výrobků v rozporu s tímto zákonem zajišťovala (dále jen „kontrolovaná osoba“).
8 Podle ust. § 134 odst. 3 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních ve znění platném
a účinném, lihoviny a tabákové výrobky zjištěné na místě, kde je zákaz jejich prodeje,
správce daně nebo jiný příslušný orgán zajistí, přičemž bez zbytečného odkladu předá
rozhodnutí o zajištění lihovin a tabákových výrobků jejich držiteli. Nelze-li rozhodnutí
o zajištění lihovin a tabákových výrobků takto doručit, zakládá se toto rozhodnutí jako
nedoručitelné ve spise.
9 Podle ust. §133 odst. 1 ve spojení s § 132 písm. d) a e) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních ve znění platném a účinném od 30.6.2005, na tržištích, v tržnicích a mimo
provozovny určené k prodeji zboží a poskytování služeb kolaudačním rozhodnutím podle
zvláštního právního předpisu, je prodej tabákových výrobků a lihovin zakázán. Tržištěm
je volně přístupný prostor, kde dochází k prodeji zboží nebo poskytování služeb, přičemž
tento prostor umožňuje sestavit určitý počet prodejních míst a může být nebo je vybaven
stánky, pulty, stolky nebo obdobnými zařízeními, která jsou určena pro prodej zboží nebo
poskytování služeb. Tržnicí je vymezený uzavíratelný zastřešený nebo nezastřešený přístupný prostor, kde dochází k prodeji zboží nebo poskytování služeb na místech pronajatých k tomuto účelu, přičemž tento prostor umožňuje sestavit určitý počet prodejních míst
a může být nebo je vybaven stánky nebo jednoduchými objekty, popřípadě pulty, stolky
nebo obdobnými zařízeními, která jsou určena pro prodej zboží nebo poskytování služeb,
© Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288
85
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
Rozhodnutí o zajištění výrobku bylo v popisované věci po podaném odvolání potvrzeno nadřízeným správním orgánem, konkrétně celním ředitelstvím.
Následně byla ve věci podána žaloba proti rozhodnutí správního orgánu, ve smyslu ust. § 65 a násl. s.ř.s., a to k příslušnému krajskému soudu. Krajský soud žalobu odmítl s tím, že napadené rozhodnutí i rozhodnutí správního orgánu, který
rozhodoval věc v první instanci, jsou rozhodnutími předběžné povahy – tedy
kompetenční výlukou ve smyslu ust. § 70 písm. b) s.ř.s. Proti rozhodnutí krajského soudu směřovala kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Argumentace krajského soudu se opírala o to, že napadená rozhodnutí mají povahu
rozhodnutí předběžných a nikoli konečných. Jejich účelem je pouze předběžně,
do doby vydání rozhodnutí ve věci samé (konkrétně do okamžiku zjistí-li kontrolní orgán porušení zákazu prodeje předmětného zboží), zajistit zboží podléhající spotřební dani. V řízení před Nejvyšším správním soudem se tak klíčovou
stala otázka „předběžnosti“ rozhodnutí správních orgánů. Krajský soud dospěl
k závěru, že žalobou napadené správní rozhodnutí i rozhodnutí správního orgánu, který věc rozhodoval v první instanci, mají skutečně povahu rozhodnutí
předběžné povahy a spadají pod režim ust. § 70 s.ř.s. Jejich účelem je předběžně,
tedy do doby konečného rozhodnutí o správním deliktu podle ust. § 135 odst.
2 zákona o spotřebních daních, zajistit zboží podléhající spotřební dani. Je však
tento závěr krajského soudu správný?
Nejvyšší správní soud si stanovil znaky, které musí rozhodnutí předběžné
povahy splňovat. Vytvořil vzorec, do kterého dosazoval jednotlivé předem určené znaky rozhodnutí. Závěrem bylo, že rozhodnutí předběžné povahy musí splňovat „materiální znak – musí jít o rozhodnutí správních orgánů ve věcech veřejnoprávních, upravujících předběžně či dočasně poměry osob, zajišťující určité věci
nebo osoby či zatímně fixující určitý stav a procesní znak – proti tomuto rozhodnutí nebo jeho důsledkům musí mít každá osoba, jejíž subjektivní práva jím byla
dotčena, možnost bránit se v řízení před správním orgánem, jež musí nutně proběhnout (tj. musí být následně po vydání rozhodnutí zahájeno anebo v něm musí
být pokračováno, došlo-li k jeho zahájení před vydáním rozhodnutí nebo současně
s ním) a jež v dané věci rozhodne s konečnou platností.“10 Nejvyšší správní soud
tak stejně jako soudu krajský dospěl k závěru, že rozhodnutí o zajištění zboží dle
zákona o spotřebních daních je rozhodnutím předběžné povahy.
Účelem předkládaného příspěvku není polemizovat s jasnou a přesvědčivou
argumentací krajského a Nejvyššího správního soudu, ale poukázat na několik s tím souvisejících otázek, vztahujících se právě k problematice majetkové
a nemajetkové ujmy. Výše popisovaný případ je možné rozebrat v několika rovinách vztahujících se k ujmě majetkové. Máme osobu, které bylo kontrolním
orgánem zabaveno (slovy zákona zajištěno) zboží. Kontrolnímu orgánu ust. §
134 odst. 2 zákona o spotřebních daních ukládá oprávnění okamžitě zasáhnout
při zjištění skutečností, které nasvědčují porušení zákazu prodeje lihovin a tabá10 Rozsudek Nejvyššího správního soudu, sp. zn.: 2 Afs 183/2005, ze dne 29.3.2006.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
86
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2.
kových výrobků, a to způsobem vedoucím k tomu, aby byly zajištěny věci jevící
se jako prodávané protiprávním způsobem. Kontrolnímu orgánu dává zákon
možnost zároveň zjistit, a úředním způsobem zaznamenat, informace o porušení zákona – kdo, kdy, kde a za jakých okolností měl protiprávní způsob prodeje
provádět. Potencionálně zde však hrozí riziko, že kontrolní orgán na konkrétním
místě svou pravomoc realizuje ve vztahu ke zboží, které jeho pravomoci nepodléhá (zboží nemá vlastnosti, pro které by mohlo být zabaveno), nebo je problém
v okolnostech, za kterých kontrolní orgán jedná. Za zpravidla správně zjištěného
skutkového stavu, nemusí být správně vyhodnoceny veškeré právní otázky, spočívající v celé řadě okolností toho kterého konkrétního jednání – zabavení zboží
kontrolním orgánem.
Zpravidla dojde k situaci, kdy adresát rozhodnutí o zajištění zboží podá
odvolání. Ale co když nadřízený správní orgán napadené rozhodnutí potvrdí?
U soudu bude žaloba odmítnuta, protože půjde o kompetenční výluku v podobě
rozhodnutí předběžné povahy. Adresát tak čeká na konečné rozhodnutí o správním deliktu (ke kterému je právě výše popsané rozhodnutí o zajištění výrobků
rozhodnutím předběžné povahy). Dále tak nastává hned několik variant, jakým
způsobem se může celý případ vyvíjet. Řízení o správním deliktu může být zastaveno, a to z toho důvodu, že vlastně nikdy nemělo běžet. V řízení o správním
deliktu dojde správní orgán k závěru, že nedošlo k porušení zákazu nabídky
a prodeje lihovin a tabákových výrobků, jak je vymezen v zákoně o spotřebních
daních, a dojde tak k ukončení zajištění zboží a jeho vrácení vlastníku. Kontrolní orgán neměl vůbec v daném případě zajištění zboží provést. Nebyly zde
splněny podmínky stanovené zákonem a jednáním kontrolního orgánu skutečně
došlo k poškození adresáta rozhodnutí o zajištění zboží. V tomto případě připadá v úvahu žaloba na náhradu škody způsobené adresátovi nesprávným úředním postupem, a to v režimu zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem.
Další variantou, která může za výše nastíněného skutkového stavu nastat,
bude situace, kdy kontrolní orgán provedl zajištění zboží oprávněně. Ve fázi
kdy takto konat měl a mohl a byly splněny všechny předpoklady pro realizaci
zajištění zboží. Následně ale došlo k odpadnutí důvodu, pro který bylo zajištění
zboží realizováno. I v tomto případě dojde k zastavení řízení o správním deliktu.
I v tomto případě nedošlo k porušení zákazu nabídky a prodeje lihovin a tabákových výrobků a zboží bude vráceno jeho vlastníku. Je možné v tomto případě
mluvit o vzniku majetkové ujmy? Respektive přesněji o jejím zvýšení se v určitém časovém úseku? Rozhodně ne. Kontrolní orgán jednal ve veřejném zájmu,
v mezích zákona a v době kdy rozhodl o opatření spočívajícím v zajištění zboží,
byly splněny veškeré zákonem stanovené předpoklady.
Poslední z variant, kterou bych ráda zmínila je případ, kdy dojde k vydání
rozhodnutí kontrolní orgánem o zajištění zboží, a to za splnění všech předpokla© Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288
87
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
dů a okolností za kterých k němu má docházet. V následném řízení o správním
deliktu dojde k uložení sankce, zpravidla pokuty. Toto rozhodnutí je po odvolání
potvrzeno odvolacím orgánem. Až v tomto okamžiku se adresát může obrátit
na soud. Až v tomto okamžiku má konečné rozhodnutí správního orgánu. Správní soud tak dostává možnost přezkoumat, jak rozhodnutí konečné, tak v jeho
rámci i rozhodnutí předběžné povahy o zajištění zboží. Správní soud rozhodnutí
pro nezákonnost zruší. Jak se teď bránit? V tomto případě je potřeba poukázat
na to, že zrušení rozhodnutí o správním deliktu spolu se zrušením rozhodnutí
o zajištění věcí, jsou postačující pro nápravu případného zásahu do subjektivních práv adresáta správního aktu. Osoby, která byla dotčena na svých subjektivních právech, konkrétně právech k zajištěným věcem. Obranou v tomto případě
je tak žaloba na náhradu škody v režimu již zmiňovaného zákona č. 82/1998 Sb.,
způsobenou nezákonným rozhodnutím.
Vztah všech výše uvedených případů k problematice majetkové ujmy tak
spatřuji v možnosti jejího prohloubení se nebo snad zvýšení, a to od okamžiku
aplikace ustanovení o kompetenční výluce správním soudem do potencionálního zrušení zajištění zboží z důvodu nesprávného úředního postupu nebo pro
nezákonnost rozhodnutí (jak je popsáno výše). Správní soud se otázkou oprávněnosti zajištění zboží bude zabývat až v okamžiku napadnutí správní žaloby
proti rozhodnutí správního orgánu, a to rozhodnutí konečného – rozhodnutí
o správním deliktu. V jeho rámci správní soud přezkoumá i otázku zákonnosti zajištění zboží kontrolním orgánem. Ptám se proto, zdali je účelné a efektivní vymezit rozhodnutí o zajištění zboží kontrolním orgánem v režimu zákona
o spotřebních daních, jako kompetenční výluku v podobě rozhodnutí předběžné
povahy?
Smyslem kompetenčních výluk není jen obřemenění soudů ve správním
soudnictví, ale i posílení efektivity v jejich rozhodovací činnosti. Smysl správního soudnictví spočívá v realizaci kontroly veřejné správy. Dokud správa koná,
správní soudy vyčkávají. Vyčkávají až do okamžiku, dokud nebude realizace
správy v jakékoli její podobě vykonána. O rozhodnutí předběžné povahy jako
kompetenční výluce můžeme mluvit jako o prostředku, jehož prostřednictvím
je podporován princip dělby moci ve státě. Správní soud je příslušný přezkoumat skutečně až rozhodnutí konečné, opírající se o kompletní skutková zjištění,
pocházející z řízení před správním orgánem.
3 Závěr
Závěrem se tak přikláním k tomu, že u konkrétního adresáta může dojít
k prohloubení jemu vzniklé majetkové ujmy v důsledku delšího časového úseku
dělícího adresáta od vrácení jemu zajištěného zboží. Zákonodárce však na tyto
situace pamatuje a umožňuje v případech nesprávného úředního postupu, nebo
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
88
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2.
při změně či zrušení nezákonného rozhodnutí, domoci se majetkové ujmy, a to
v režimu již zmiňovaného zákona č. 82/1998 Sb.11
Mgr. Bc. Martina Küchlerová
Právnická fakulta
Univerzita Palackého v Olomouci
[email protected]
11 Jako poznámku si ještě dovolím zmínit rovinu ujmy nemajetkové. Představme si situaci,
kdy zajištění zboží povede u konkrétního malého podnikatele, fyzické osoby, až k zániku
jeho podnikatelské činnosti. Ztráta, nebo porušení jeho dobrého jména, může být pro podnikající fyzickou osobu v konkrétním místě likvidační, a vést skutečně až k ukončení jeho
podnikatelské činnosti. Dle mého je tak ve výše rozebíraných případech možný i vznik
žalovatelného nároku v podobě ujmy nemajetkové. Výše takového nároku by však byla
předmětem složitého dokazování.
© Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288
89
ZÁSADA ROVNOSTI A ZÁKAZU DISKRIMINACE
V PRACOVNĚPRÁVNÍCH VZTAZÍCH VE FRANCII
The Principle of Equality and the Prohibition of
Discrimination in Employment Relations in France
Eva Šimečková
ŠIMEČKOVÁ, Eva. Zásada rovnosti a zákazu diskriminace v pracovněprávních
vztazích ve Francii. Acta Iuridica Olomucensia, 2014, Vol. 9, No. 2, s. 91–104.
Abstrakt: Diskriminaci, která je francouzským právem zakázána, můžeme definovat jako odlišné jednání vůči osobám pro jejich příslušnost k určité
skupině či skupině, kterou takto můžeme označit díky konkrétnímu kritériu.
Rozlišuje se například diskriminaci založenou na rozdílnosti pohlaví, skutečné
nebo domnělé příslušnosti k etniku nebo rase, náboženskému přesvědčení, věku,
zdravotnímu stavu, zdravotnímu postižení, sexuální orientaci. Diskriminaci
postihuje jak zákoník práce, tak také trestní zákoník, který je více restriktivní.
Klíčová slova: zásada rovnosti, zákaz diskriminace, diskriminace přímá, diskriminace nepřímá, obrácené důkazní břemeno, zákoník práce, trestní zákoník.
Abstract: Discrimination, which is abolished by the french law, could be
defined as different behaviour towards individuals for their relation some group,
which can be defined by some features. We may distinguish discrimination based
on gender, race, ethnic group, religion, age, health, physical disability, sexual orientation. Discrimination is adopted by labour code, and also by criminal code,
which is more restrictive.
Keywords: the principle of equality, prohibition of discrimination, direct discrimination, indirect discrimination, reversed burden of proof, France, labour
code, criminal code.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
91
Acta Iuridica Olomucensia
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
ZÁSADA ROVNOSTI A ZÁKAZU DISKRIMINACE
V PRACOVNĚPRÁVNÍCH VZTAZÍCH VE FRANCII
1 Rovnost mezi zaměstnavateli a zaměstnanci
Individuální pracovněprávní vztahy jsou charakterizovány nerovností stran
pracovněprávního vztahu, jedná se o nerovnost ze zákona, neboť jedna strana je
podřízena straně druhé a zároveň nerovnost pramení z dominantní ekonomické
pozice zaměstnavatele. Tato zákonná ale i faktická situace ve vztahu zaměstnavatele a zaměstnance by neměla být vykládána jako výjimka ze zásady rovnosti. Naopak podle francouzské literatury by se mělo zvážit případné podřazení
nerovnosti ze zákona pod výjimku z uplatnění principu rovnosti, protože tento
přístup vysvětluje mnohé aspekty pracovního práva.1 Princip rovnosti, v užším
slova smyslu, vyžaduje, aby rozsah výkonu práv zaměstnavatele byl předvídán
zákonem. Princip rovnosti mezi zaměstnavateli a zaměstnanci je také jedním
z důvodů pro právní úpravu kolektivních pracovních vztahů.2 Právo na stávku,
právo sdružovací, právo kolektivního vyjednávání jsou nezbytné instituty pro
vyvážení trhu práce.
Ve francouzském právu byla rovnost nejprve navržena jako formální rovnost,
spočívající v garanci svobody sdružovací, práva na stávku a práva na kolektivní
vyjednávání. Avšak postupně se potvrzoval přístup, že rovnost pro svoji existenci v kolektivních vztazích i individuálních vztazích potřebuje oporu v zákoně.
Práva náležející odborovým organizacím jako zástupcům zaměstnanců, zejména
jejich významné postavení v právu na kolektivní vyjednávání, jsou dnes hlavní
ukázkou vyjádření rovnosti mezi zaměstnavateli a zaměstnanci.
2 Vývoj právní úpravy ochrany před diskriminací
Pro pochopení institutu diskriminace je nutné vrátit se k vývoji právní úpravy zákoníku práce. Jeden z prvních zakázaných diskriminačních důvodů, který
byl upraven zákonem, se vztahoval ke členství zaměstnanců v odborové organizaci. Tento princip se objevil v zákoně ze dne 27. dubna 1956, kterým byl změněn
čl. 413-2 zákoníku práce.3 V této době tato ustanovení nebyla určena k zákazu
odborového sdružování. Zákonem bylo stanoveno právo propustit zaměstnance,
který nebyl členem odborové organizace, a to na žádost samotných odborů, které
1 AUZERO, Gilles – DOCKES, Emmanuel. Droit du travail. 28. vydání. Paříž: Dalloz, 2014,
s. 708.
2 SUPIOT, Alain. Critique du droit du travail. PUF, 1994, 2e éd., 2002, p. 111.
3https://books.google.fr/books?id=xI6NdBGLuyoC&pg=PA123&lpg=PA123&dq=loi+du+27+avril+1956+code+du+travail&source=bl&ots=LtCkPB7xrN&sig=vqttjI5omYwqU4PeS9o7yMNCE1M
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
92
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2.
požadovaly, aby se u zaměstnavatele nacházeli pouze členové odborové organizace. Toto právo se vztahovalo např. na oblast zaměstnanců v přístavech.
V roce 1973 byl zákoník práce novelizován a změnil původní ustanovení zákona z roku 1956. Nově čl. 412-2 zákoníku práce uváděl, že je zakázáno,
zohledňovat členství nebo nečlenství v odborové organizaci při jejich rozhodování, a to především při přijímání nových zaměstnanců, vedení a rozdělování
práce, odborném vzdělávání, kariérním růstu, odměňování, udělování sociálních výhod, disciplinárních opatření a skončení pracovního poměru. Zaměstnavatelům bylo zakázáno strhávat ze mzdy zaměstnanců odborový příspěvek.
Vedoucí zaměstnanec nesmí poskytovat žádným způsobem zaměstnancům
žádné výhody ani projevovat sympatie nebo antipatie vzhledem k jejich členství
nebo nečlenství v odborovém sdružení. Veškeré jednání nebo opatření, která
byla v rozporu s těmito pravidly chování, byla zákonem považována za zvlášť
hrubé porušení ze strany vedoucích zaměstnanců a soud mohl stanovit povinnost k náhradě škody. Tato ustanovení měla povahu veřejného pořádku.
Na francouzskou právní úpravu mělo v sedmdesátých letech zásadní význam
přijetí směrnice Evropského společenství 76/207/EHS, o zavedení rovného
zacházení pro muže a ženy, pokud jde o přístup k zaměstnání, odbornému vzdělávání a postupu v zaměstnání a pracovní podmínky. Tato směrnice byla považována za základní kámen úpravy rovného zacházení mezi muži a ženami, za
důležité bylo považována povinnost rovného zacházení nejen v rámci přístupu
k pracovní pozici, ale i ke vzdělávání a kariérním postupu.
Princip zákazu diskriminace, v obecné rovině, přinesla novelizace zákoníku
práce provedená zákonemze 4. srpna 1982 č. 82-689. 4 Zákoník práce v čl. 122–
45 stanovil, že žádný zaměstnanec nemůže být potrestán či propuštěn na základě
svého původu, pohlaví, rodinné situace, své náležitosti k etnické skupině, národnosti, rase, politickým názorům, členství v odborové organizaci či náboženského
vyznání. Jednání, které bylo v rozporu s tímto ustanovením, bylo stiženo nulitou.
Princip zákazu diskriminace byl v porovnání s dnešní preávní úpravou vymezen
poněkud úžeji. Zákoník práce počítal s řadou důvodů, ovšem stále neobsahoval
s diskriminací na základě věku, či zdravotního stavu. Zákonem ze dne 29. prosince 1983 byla diskriminace odborového hnutí i členství v odborové organizaci
prohlášena za trestný čin. 5 Až na konci osmdesátých let byl čl. 122-45 zákoníku
práce modifikován a byly přidány další diskriminační důvody, jako výkon práva
na stávku a diskriminace z důvodu zdravotního stavu.
Přičemž otázka dokazování diskriminace, ať již z jakéhokoli důvodu, zůstávala nejprve na obecném principu dokazování – diskriminaci musel prokázat
4 Loi n° 82-689 du 4 août 1982 relative aux libertés des travailleurs dans l‘entreprise. Loi dite
loi Auroux.
5 DUPUY, Anne – Marie – SAFAR, Pierre. Carriére et discriminations dans l´enterprise. Éditions Lamy. Wolters Kluwer France, 2011, Rueil Malmaison, s. 23.
© Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288
93
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
ten, kdo tvrdil, že došlo k diskriminaci. Jinými slovy, ten kdo tvrdí, že byl diskriminován, musí soudu přinést důkazy o tomto jednání, které mohou soud přesvědčit o tom, že k tomuto jednání došlo, pokud toto neprokáže, bude jeho návrh
zamítnut.
Přelomová změna přišla spolu s evropskou směrnicí 97/80/CE ze dne
15. prosince 1997, týkající se změny důkazního břemene v případě diskriminaci založené na pohlaví. Tato směrnice obsahuje důležité ustanovení týkající
se diskriminace založené na pohlaví, konkrétně především čl. 4, který říká, že
osoba, která se cítí být dotčena diskriminačním jednáním, a toto jednání uplatňuje před soudem, byla povinna pouze tvrdit toto jednání a na straně obviněné,
tj. na straně žalovaného je, aby prokázal, že nedošlo k porušení principu rovného
zacházení. V roce1997 Kasační soud použil ustanovení čl. 4 směrnice, když rozhodoval o prvním případu diskriminace založeném na původu. Tato směrnice
byla dodatečně implementována do zákoníku práce. 6
Odborové svazy využívaly možnosti interpretace evropského práva ve vztahu
k odborové diskriminaci v průběhu trvání pracovního poměru. Antidiskriminační legislativa měla značný význam a se brzy promítla do praxe. V roce 1998
společnost Peugeot odškodnila 169 zaměstnanců, kteří namítali diskriminaci
z důvodu členství v odborové organizaci.7
Dne 29. července 2000 byla přijata nová evropská směrnice 2000/43/ES, kterou byla zavedena zásada rovného zacházení s osobami bez ohledu na jejich rasu
nebo etnický původ. Dne 27. listopadu 2000 byla přijata nová evropská směrnice
2000/78/ES, kterou se stanovil obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání. Tyto směrnice vedly k novelizaci francouzského zákoníku práce,
která byla provedena zákonem č. 2001-1066 o boji proti diskriminaci ze dne 16.
listopadu 2001.8 Zákon přinesl poměrně zásadní změny do čl. 122-45 zákoníku
práce, zejména rozšiřoval jednání, která mohla být považována za diskriminaci
v civilních věcech. Ustanovení čl. 122-45 před novelou předvídalo sankce v případě diskriminačního propuštění, zákon č. 2001-1066 rozšířil sankce v případě
diskriminace v odborné přípravě, změně kvalifikace, povýšení, prodloužení pracovní smlouvy apod. Úmysl zákonodárce tedy byl pokrýt oblast zákazu diskriminace na celý pracovní proces. Tento zákon ale ještě nezavedl trestní postih
diskriminačního jednání.
Do čl. 122-45 zákoníku práce byla také tímto zákonem vložena směrnice
o důkazním břemenu. Zákoník práce tak od roku 2001 stanovil, že v případě
sporu vyvolaného použitím čl. 122-45 odstavce 1, musí zaměstnanec nebo uchazeč o zaměstnání tvrdit a prokázat skutečnosti, na základě kterých lze předpoklá6 Cass. soc. 23oct. 1999, no 97-42.940.
7 DUPUY, Anne - Marie – SAFAR, Pierre. Carriére et discriminations dans l´enterprise. Éditions Lamy. Wolters Kluwer France, 2011, Rueil Malmaison, s. 24.
8 Loi no 2001-1066 du 16 novembre 2001 relative à la lutte contre les discriminations
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
94
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2.
dat existenci diskriminace, a to diskriminace přímé nebo nepřímé. Na základě
tohoto je tedy ponecháno na straně žalovaného, aby prokázal, že označené jednání je objektivně odůvodnitelné, o čemž rozhodne následně soud, který navíc
může nařídit provedení dalších důkazů. To znamená, že diskriminace, v oblasti
civilní, kam spadá i úprava pracovního práva, se posuzuje bez ohledu na zavinění. Zákonem č. 2004-1486 ze dne 30. prosince 20049 došlo k transpozici čl.
13 směrnice 2000/43/ES do francouzského práva. Směrnicí bylo nařízeno zřídit
orgán, jehož cílem je prosazovat rovné zacházení. Tímto aktem došlo ke zřízení
Úřadu pro rovné zacházení a pro boj proti diskriminaci (la Haute autorité de
lutte contre les discriminations et pour l´égalité (Halde).
Poslední významná novelizace této oblasti byla provedena zákonem č. 2008496 z 27. března 200810, antidiskriminačním zákonem, kterým byly zpřesněny
definice přímé a nepřímé diskriminace, ve smyslu směrnic Evropské unie. 11
3 Pojem diskriminace
Termín diskriminovat znamená „dělat rozdíl“, ale každé rozdílné zacházení
nemusí být vždy v rozporu s právem. Na druhou stranu, diskriminace se stane
protiprávní, pokud rozdílné zacházení je založena na zakázaném kritériu jako
např. pohlaví, rasa, etnická příslušnost, členství v odborech, sexuální orientace,
a toto jednání není objektivně odůvodněné.
Může se jednat o případ zaměstnance, jehož mzda je mnohem nižší v porovnání s ostatními zaměstnanci. Důvodem jeho nízkých příjmů je jeho nadřízený,
který ho nemá rád už od okamžiku jeho nástupu na pracovní pozici a zaměstnanec ani nemusí vědět z jakého důvodu. Popsaná situace, za předpokladu, že
by se tyto skutečnosti prokázaly, je jistou formou nespravedlnosti, ale není založena na zakázaných diskriminačních znacích – z důvodu pohlaví, rasy, sexuální
orientace, věku, náboženskému vyznání, členství v odborové organizaci apod.,
které jsou přímo stanoveny zákonem. Tento zaměstnanec může žalovat náhradu
škodu, ale nemůže argumentovat diskriminačním jednáním.
Diskriminace se může projevit jak při procesu přijímání nového zaměstnance, tak i v procesu propouštění. Při přijímání nového zaměstnance je celkem
častou praxí odmítnutí přijetí uchazeče na základě jména, adresy, nebo jiných
údajů obsažených v životopisu. Ovšem diskriminace z těchto důvodů je velmi
těžko prokazatelná. Diskriminace se projevuje také v rámci skončení pracovního
9 Loi n°2004-1486 du 30 décembre 2004 portant création de la haute autorité de lutte contre
les discriminations et pour l‘égalité
10 LOI n° 2008-496 du 27 mai 2008 portant diverses dispositions d‘adaptation au droit communautaire dans le domaine de la lutte contre les discriminations. Zákon č. 2008-498,
kterým se upravují některá ustanovení práva Společenství v oblasti boje proti diskriminaci
(v překladu antidiskriminační zákon)
11 Jedná se o inkorporaci směrnice 2000/78/ES z 27. listopadu 2000.
© Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288
95
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
poměru. Podle literatury judikatura těchto případů moc neobsahuje12, ovšem,
pokud je ovšem prokázána, je přísně postižena.13 V případě prokázání diskriminace ve vztahu ke skončení pracovního poměru, je zaměstnavatel povinen
poskytnout zaměstnanci náhradu škody spočívající zejména v zaplacení ušlé
mzdy.
Francouzští zaměstnanci překvapivě častěji žalují diskriminaci v době trvání
pracovního poměru. Zaměstnanci tvrdí, že se stali objektem zakázaného diskriminačního jednání, které se týkalo především kariérního postupu a zejména
odměňování, tj. mzdy a jejích složek. V případě diskriminace, ke které došlo
v průběhu pracovní kariéry, žaluje diskriminovaný zaměstnanec náhradu škody
za celou dobu, kdy byl oproti ostatním zaměstnancům diskriminován. Zaměstnavatelé by měli řešit otázku zvyšování mzdy jednotlivým zaměstnancům tak,
aby v odměňování zaměstnanců nevznikaly nedůvodné rozdíly. Vždy ale budou
panovat určité rozdíly mezi odměňováním jednotlivých zaměstnanců.
4 Zákaz diskriminace v antidiskriminačním zákoně
Pojem diskriminace je čím dál tím více používán v praxi zaměstnanci
i zaměstnavateli. S tím přicházejí některé problémy s výkladem tohoto pojmu.
Diskriminace může být přímá a nepřímá.
4. 1 Diskriminace přímá
Podle zákona č. 2008-498 ze dne 27. května 2008, 14 antidiskriminační zákon,
se jedná o přímou diskriminaci, pokud zaměstnavatel se zaměstnancem zachází na základě pohlaví, skutečné nebo domnělé příslušnosti k etniku nebo rase,
náboženskému přesvědčení, věku, zdravotnímu stavu, zdravotnímu postižení,
sexuální orientaci, s osobou méně příznivě než jak je zacházeno, bylo zacházeno
nebo by bylo zacházeno s ostatními ve srovnatelné situaci.
Tato definice ponechává prostor k úvahám, zdali pro stanovení přímé diskriminace je nutné faktické srovnání s více zaměstnanci. Požadavek srovnání ale
není v čl. 1132-1 (dříve čl. 122-45) zákoníku práce obsažen. Vyvstává tedy otázky, zda je nutné srovnat situaci zaměstnance, který tvrdí, že byl diskriminován
12 DUPUY, Anne – Marie – SAFAR, Pierre. Carriére et discriminations dans l´enterprise. Éditions Lamy. Wolters Kluwer France, 2011, Rueil Malmaison, s. 20
13 Signalons l´un des premiers cas constatés par la Cour d´appel de Paris en 1999, concernant
un cadre commercial d´une enterprise japonaise, licencié en raison de ses origines algériennes; le directeur général de l´enterprise avait écrit á la direction japonaise „qu´il n´était
pas bien á long terme d´employer un ressortisant d ´une ancienne colonie francaise pour
diriger une équipe constituée de francais“.
14 LOI n° 2008-496 du 27 mai 2008 portant diverses dispositions d‘adaptation au droit communautaire dans le domaine de la lutte contre les discriminations. Zákon č. 2008-498,
kterým se upravují některá ustanovení práva Společenství v oblasti boje proti diskriminaci
(v překladu antidiskriminační zákon)
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
96
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2.
s ostatními zaměstnanci stejného zaměstnavatele, kteří se nacházejí v porovnatelné situaci, k tomu abychom rozhodli, zda – li se kariéra tohoto zaměstnance
vyvíjela normálně, nebo odlišně ve vztahu ke kariéře ostatních zaměstnanců,
kolegů tohoto zaměstnance. Další otázkou je, zda lze pro srovnání použít pouze
současné zaměstnance nebo i zaměstnance, kteří pracovali u zaměstnavatele dříve ve srovnatelné pozici nebo zda je možné pro toto srovnání použít hypotetického zaměstnance, odpovídajícího standardní kariéře u zaměstnavatele. Jinými
slovy, zda může zaměstnanec tvrdit, že byl diskriminován ve vztahu ke svému
kariérnímu růstu a to bez srovnání s ostatními zaměstnanci, a to pouze na základě hypotézy, že jeho kariéra by měla být momentálně již na vyšší úrovni.
V rámci evropského práva se pracuje s alespoň hypotetickým komparátorem,
ovšem francouzský zákonodárce tuto podmínku nepřejal. Ačkoliv text antidiskriminačního zákona považují někteří autoři za těžkopádný a „jeho text je pravděpodobně jiný, než byl úmysl zákonodárce“ 15, tak za jedno s francouzským
zákonodárcem byl i Kasační soud, který dne 10. listopadu 2009 vydal rozhodnutí, ve kterém výslovně uvedl, že existence diskriminace neimplikuje sama o sobě
nezbytnost srovnání této situace s ostatními zaměstnanci. Toto řešení bylo přijato především kvůli požadavkům praxe. 16
Základním lidskoprávním pohledem na věc je, že zákaz diskriminace není
založen pouze na principu rovnosti v přístupu k zaměstnancům. Přímo navazuje
na rovnost lidí. Pokud tedy zaměstnavatel použije ke svému rozhodnutí některý
ze zakázaných znaků, např. protože je zaměstnanec původem Arab nebo se jedná
o zaměstnankyni – ženu, odlišuje tyto osoby od těch, co nejsou Arabové a jsou
muži. Použití těchto kritérii je nejenom proti pojetí rovnosti lidí, ale i diskriminací.
Zákon vyžaduje, aby bylo prokázáno, že takové jednání zaměstnavatele bylo
založeno na základě diskriminačního znaku. Není potřeba prokazovat, odlišné
jednání k ostatním zaměstnancům. Oběť takového zacházení obvykle nedisponuje informaci ohledně ostatních zaměstnanců. Navíc v situaci firmy s jedním
zaměstnancem, zaměstnavatel, který tohoto zaměstnance propustil s odůvodněním, že je např. muslim, by nemohl být postihnut za diskriminaci z důvodu
náboženského vyznání, protože se jednalo o jeho jediného zaměstnance, a tak by
nemohla být splněna podmínka srovnání s ostatními zaměstnanci. 17
15 AUZERO, Gilles – DOCKES, Emmanuel. Droit du travail. 28. vydání. Paříž: Dalloz, 2014,
s. 713.
16 Soc. 10 nov. 2009, no 07-42849, P, Dr. soc. 2010.112, obs. C. Radé, D. 2010, Pan. 672, obs.
J. Porta; RTD 2010, 169, obs. Th. Aubert-Montpeyssen : „ l´existence d´une diskrimination n´implique pas nécessairement une comparaison avec la situation d´autres salariés“;
podobně v. not. Soc. 20 févr. 2013, no 10-30028 P.
17 AUZERO, Gilles – DOCKES, Emmanuel. Droit du travail. 28. vydání. Paříž: Dalloz, 2014,
s. 713.
© Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288
97
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
4.2 Diskriminace nepřímá
V praxi je velice obtížné, ne-li nemožné, dokázat, že jednání bylo ovlivněno diskriminačními znaky, obzvláště v případě, když zaměstnavatel své počínání zdůvodňuje. Diskriminace je často maskována jako individuální rozhodování nebo jednání. Přetrvávající rozdíly v jednání samy o sobě jsou nevhodné
a nebezpečné, a to i bez úmyslu upřednostňovat určitou kategorie osob. Z tohoto
důvodu zákaz nepřímé diskriminace proto doplňuje přímou diskriminaci.
Nepřímá diskriminace se ve francouzském právu objevila poměrně nedávno,
a zahrnuje v sobě akty na první pohled neutrální, avšak inspirované některými
zakázanými diskriminačními kritérii. To může být v situaci, kdy výrobci oblečení, v dobré víře, lépe finančně ohodnocují práci obsluhy spřádacích strojů než
práci šiček. Pokud ovšem spřádací stroje obsluhují převážně muži a šicí stroje
převážně ženy, je výsledkem skutečnost, že muži jsou lépe placeni než ženy. Je
možné, že kritérium pohlaví nebylo vůbec bráno v potaz jako diskriminační kritérium. Zbývající zaměstnanci – muži jsou placeni stejně jako ženy a taktéž, že
některé ženy jsou placeny na stejné úrovni jako muži. Na tom ovšem nezáleží.
Takový to systém odměňování vede v součinu k nedostatečné výši odměňování
žen, což je dostatečné k označené takového jednání za nepřímou diskriminaci
na základě pohlaví.
Definice nepřímé diskriminace je obsažena v čl. 1 a čl. 2 antidiskriminačního zákona. Za nepřímou diskriminaci se považuje ustanovení, hledisko či praxe
na první pohled neutrální, avšak způsobilé na základě zakázaných kritérií obsažených v čl. 1, vyvolat znevýhodnění ve vztahu k ostatním osobám, pokud toto
ustanovení, hledisko či praxe sloužící k dosažení určitého cíle nejsou objektivně
odůvodnitelné a to legitimním cílem a prostředky k dosažení tohoto cíle jsou
nezbytné a přiměřené. Ten, kdo namítá a poukazuje na diskriminační jednání,
musí pouze prokázat rozdílné zacházení, nikoli již dokázat úmysl diskriminačního zacházení, protože ten by bylo velice obtížné prokazovat. Zůstává na žalovaném, tedy straně, která je obviněna z diskriminačního jednání, zda dokáže, že
toto jednání bylo „objektivně odůvodnitelné z důvodu dosažení určitého cíle“
a dokáže „že použité prostředky pro dosažení tohoto cíle přiměřené a nezbytné“.
Důkazní břemeno tedy zůstává na straně žalovaného, tedy strany obviněné z diskriminačního jednání.
Spory týkající se diskriminačního zacházení umožnily upřesnit, co lze považovat za dostačující důkaz k prokázání odlišného zacházení mezi zaměstnanci.
Například zaměstnanci, který je členem odborové organizace, stačí prokázat, že
na rozdíl od ostatních zaměstnanců se stejným vzděláním nebyl povýšen, tedy
že neměl žádný karierní růst. Úkolem zaměstnavatele bude prokázat, že to bylo
z jiného důvodu, než z důvodu členství v odborech. To ovšem nevylučuje princip autonomie vůle, tedy princip svobodného rozhodování založenou na vůli
zaměstnavatele. Pouze vylučuje takové jednání, které by bylo založeno na diskri-
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
98
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2.
minačních znacích vyjmenovaných zákonem. Rozdílné zacházení je zakázáno,
pokud dojde k naplnění diskriminačního prvku. Jinými slovy, výsledek tohoto
zacházení je zakázán. Je ovšem ponechán prostor pro zdůvodnění a obhájení
takového jednání. Nejedná se o dokazování, že nedošlo k diskriminaci, nýbrž
o dokazování, že ačkoli byly naplněny znaky pro diskriminaci, taková diskriminace je objektivně zdůvodnitelná, tedy nezbytná a přiměřená. 18
5 Pozitivní diskriminace
Jedná se o opatření vydané zákonem nebo jiným předpisem, které v konečném důsledku upřednostňuje určitou část osob. Ve francouzském pracovním
právu se toto objevuje pouze spíše sporadicky, např. se jedná o povinnost podniků zaměstnávat osoby se zdravotním postižením.19 V rámci vývoje kariéry můžeme uvažovat o přístupu zaměstnavatelů, kteří upřednostňují kariérní postup žen
před kariérním postupem mužů, který má sloužit k vyrovnání méně zastoupeného pohlaví. 20 V trestním zákoníku je upravena pozitivní diskriminace osob
s pobytem v určitých zeměpisných oblastech a opatření přijatá v jejich prospěch
na podporu rovného zacházení nepředstavují diskriminaci (čl. 225-3 TZ).
6 Zákaz diskriminace v zákoníku práce
Princip zákazu diskriminace směřuje k vyloučení všech prvků, které nejsou
relevantní pro pracovní výkon a nesouvisí s profesionálními schopnostmi. 21 To
je vyjádřeno v ustanoveních mezinárodního, komunitárního a francouzského
práva, ve kterém můžeme nalézt i odpovídající sankce.
Antidiskriminační zákon v čl. 1 a čl. 2 zakazuje přímou a nepřímou diskriminaci z důvodů členství nebo nečlenství v odborové organizaci, skutečného nebo
předpokládaného etnického původu nebo rasy, náboženství, víry, věku, zdravotního postižení, sexuální orientace nebo pohlaví. V tomto výčtu není výslovně
stanoveno, že by šlo o výčet taxativní, nicméně čl. 1132-1 zákoníku práce, který
na něj odkazuje, uvádí mnohem obsáhlejší výčet.
18 V. l´art. 1 de la loi du 27 mai 2008 et les dir. préc. Adde Soc. 6 juin 2012, no 10-21489 P –
„qui, conformément a ces textes, exige que la pratique „soit objectivement justifiée par un
objektif légitime et gue les moyensde réaliser cet objektif soient appropriés et nécessaires“.
19 DUPUY, Anne – Marie – SAFAR, Pierre. Carriére et discriminations dans l´enterprise. Éditions Lamy. Wolters Kluwer France, 2011, Rueil Malmaison, s. 29.
20 BORENFREUND, Georges – VACARIE, Isabelle: Le droit social, l´égalité et les discriminations. Éditions Dalloz, Paris, 2013, s. 15.
DUPUY, Anne – Marie – SAFAR, Pierre. Carriére et discriminations dans l´enterprise. Éditions Lamy. Wolters Kluwer France, 2011, Rueil Malmaison, s. 29.
21 Viz např. SUPIOT, Alain. Principe dégalité at limites du droit du travail. Dr. soc. 1992. S. 382
WAQUET, Philippe. Le principe d´égalité en droit du travail, Dr. soc. 2003. S. 276
JEAMMAUD, Antoine. Du principe d´égalité de traitement des salariés, Dr. soc. 2004. S. 694.
© Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288
99
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
Pro oblast pracovněprávních vztahů je zákaz diskriminace definován v čl.
1132-1 zákoníku práce, kde je zakázáno zaměstnavateli vyloučit jakoukoli osobu z výběrového řízení, přístupu k zaměstnání nebo stáži. Žádný zaměstnanec
dále nesmí být potrestán, propuštěn nebo diskriminován přímo nebo nepřímo,
zejména pokud jde o odměňování, zařazení na pracovní pozici, změnu nebo
skončení pracovního poměru, kvalifikaci a rekvalifikaci, povýšení, a to z důvodu původu, pohlaví22, zvyků23, sexuální orientace24, věku25, rodinných poměrů26, těhotenství, genetických znaků, skutečné nebo předpokládané příslušnosti
k etniku, národnosti, rasy, politických názorů, příslušnosti k odborové organizaci27, náboženského přesvědčení, fyzického vzhledu28, jména a příjmení,29 zdravotního stavu30 či zdravotního postižení, pokud není překážkou pro výkon konkrétní práce. Toto ustanovení je poměrně široké. Odkazuje na všechna jednání,
ale zároveň i zdržení se např. ve vztahu k nepřijetí do zaměstnání.
Tento výčet kritérii byl ve francouzském právu obecně považován jako taxativní, což je ale neslučitelné s mezinárodním právem. Výčet diskriminačních
kritérií, tak jak je zakotven v čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech z roku 1966, je demonstrativní. Povahou je tento akt nadřazen
právu francouzskému a musí být tedy aplikován i v rámci francouzského práva.
Obdobně je přímo aplikovatelný, demonstrativní výčet čl. 81 Charty základních
práv EU. Nedostatkem taxativního výčtu je totiž samotný způsob vypořádání
s jednotlivými seznamy kritérií – zákaz určitých kritérií by se neměl vykládat
jako automatické povolení těch ostatních kritérií, které nejsou zmíněny.
Avšak ani výčet důvodů v zákoníku práce není vyčerpávající. Ustanovení čl.
1132-1 nezmiňuje například kritérium majetkových poměrů. Znamená to, že
zaměstnavatel, který si nepřeje míchat jablka s pomeranči, může vyžadovat, aby
jeho budoucí zaměstnanci prokázali vlastnictví nemovitých věcí v hodnotě nad
22 Soc. 11 janv. 2012, no 10-28213, P, RDT 2012. 159.
23 Soc. 26 avr. 2007, no 05-423552 (nullité du licenciement d´une cadre, motivé par son
absence de réaction a un tract ordurier ralatif a ses moeurs)
24 Soc. 24 avr. 2013, no 11-15204 P, Sem. soc. Lamy 2013-1585, p. 12, obs. V. Chandivert
25 Soc. 21 déc. 2006, no 05-12816, P; Soc. 4 avr. 2012, no 11-10706 P (réintegrations de salariés
dont le contact a été rompu en raison de leur age).
26 Soc. 26 févr. 2002, Houilleres du bassin de Lorraine, Dr. soc. 2002. 560, obs. J. Savatier.
Cependant, selon la Cour de cassation, les dispositions d´un statut collectif (statut des
mineurs) qui prévoient des avantages déterminés par un critére indépendant du travail
fourni tenant compte de la situation de famille des agents ne viole pas le principe d´égalité
de rémuneration et n´ institue aucune discrimination prohibée.
27 Soc. 17 oct. 2006, no 05-40393, Dr. soc. 2006. 1186, obs. Radé (prise en considération des
activités syndikales lors d´un entretien d´évaluation).
28 Soc. 11 janv. 2012, no 10-28213, P, RDT 2012.159, note N. Moizard. (nullité du licenciement
d´un chef de rang dans un restaurant de prestige pour port d´un boucle d´oreille sur ce
fondement).
29 Soc. 15 déc. 2011, no 10-15873, P, RDT 2012.291, obs. J. Bouton.
30 Soc. 31 oct. 2006, no 05 – 43214 (licenciement pour troubles comportementaux résultant
d´un état pathologique).
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
100
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2.
250 000 euro? Zcela jistě ne. Takové kritérium by bylo v rozporu s čl. 1221-6 alinea 2 zákoníku práce, který stanovuje, že všechny požadované informace musejí
být v přímé souvislosti se zaměstnáním. Použití by muselo být většinou posouzeno jako diskriminační na základě diskriminačního znaku – majetku. Ustanovení
čl. 14 Evropské úmluvy, výslovně takovéto diskriminační kritérium předvídá –
a tak doplňuje zákonnou dikci čl. 1132-1 zákoníku práce.
6.1 Prokázání důvodů diskriminace
V praxi bylo dost časté, že společnosti, které byly zažalovány z důvodu diskriminace, tento spor prohrály. K tomu vedlo několik důvodů, jedním z nich je
podcenění důležitosti rovného zacházení se zaměstnanci. Zákoník práce vyjadřuje obecné principy o rovnosti zaměstnanců v oblasti odměňování, jinak může
zaměstnanec požadovat náhradu škody. V této oblasti měla značný význam dnes
již poměrně ucelená judikatura zejména Kasačního soudu, který popsal mnoho případů diskriminace, a tím přispěl k výkladu pojmu rovné zacházení se
zaměstnanci a pojmu diskriminace. K antidiskriminační osvětě přispěly i texty tvůrců pocházejících z řad odborových organizací, přestože jsou některými
autory odmítány, protože je zpochybňována jejich spolehlivost a neutralita, protože takový zdroj nemůže sloužit soudu k tomu, aby byla společnost odsouzena
za diskriminační praktiky. 31
6.2 Povinnost tvrzení diskriminace
Zaměstnanec, který se snaží dosáhnout toho, aby byl uznán objektem diskriminačního jednání, musí prokázat skutečnosti, na základě kterých byl diskriminován. Z praktického hlediska tento požadavek míří především na podmínku
vyžadující existenci důkazů. V praxi se proto často objevují případy, kdy žalobce uvádí, že byl podroben diskriminačnímu zacházení s odkazem na čl. 1132-1
ZP 32 bez upřesnění skutečností, na základě kterých mělo dojít k diskriminaci.
V těchto případech je žalobce neúspěšný.
Odvolací soud v Paříži rozhodl ve věci žalobce, který neuvedl skutečnosti
(důvody), na základě kterých měl být diskriminován. Jeho návrh na náhradu
škody tak nemohl být posouzen podle čl. 1132-1 zákoníku práce, který se týká
diskriminace.33 Kasační soud potvrdil tento přístup, a to dvěma svými rozsudky
z roku 2009.34 V těchto rozhodnutích bylo uvedeno, že pokud žalobce jasně neoznačí důvod, pro který mělo dojít k tvrzené diskriminaci, tedy důvody, které jsou
vyjmenovány v čl. 1132-1, nemůže se dovolat zadostiučinění z důvodu diskriminace. Jedná se o to, že zaměstnanec musí tvrdit, že byl diskriminován na základě
31 DUPUY, Anne – Marie – SAFAR, Pierre. Carriére et discriminations dans l´enterprise. Éditions Lamy. Wolters Kluwer France, 2011, Rueil Malmaison, s. 46.
32 OBERDORFF, Henri – ROBERT, Jacques: Libertés fondamentales et droits de l´homme. 12e
édition, LGDJ, Lextenso éditions, 2014, Paris, s. 720 – 721.
33 CA Paris, 3 juin 2008, no RG: 07/02354
34 Cass. soc. 14 oct. 2009, no 08-41.091; Cass. soc. 21 oct. 2009, no 08-42.699.
© Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288
101
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
některého z důvodů, zakázaných zákoníkem práce. Velmi často namítaným diskriminačním důvodem je rovné odměňování.
Například zaměstnanec nemůže nárokovat, že se stal obětí diskriminace
založené na členství v odborech, pokud není členem žádné odborové organizace.
Protože odškodnění za tuto diskriminaci mohou požadovat pouze osoby, které
jsou členy odborové organizace nebo jsou jinak zapojeny do činnosti odborové
organizace. Navíc musí zaměstnanec prokázat i skutečnosti, na základě kterých
se domnívá, že došlo k diskriminaci na základě toho dotyčného zakázaného kritéria.
Literatura rozlišuje kritéria, na základě kterých dochází k diskriminaci, a to
na kritéria, která jsou zaměstnanci vlastní (např. barva kůže, pohlaví) a ty, ke
kterým dochází v průběhu výkonu práce v rámci pracovního poměru. 35 Ta kritéria, která jsou zaměstnanci vlastní, ta mají neměnnou povahu, a proto v těchto případech není zaměstnanec povinen tyto skutečnosti prokazovat před soudem. Nenese důkazní břemeno v případě diskriminace ze strany zaměstnavatele
na základě jeho původu, barvy kůže, pohlaví, v případě zdravotního postižení,
kdy se jedná o kritéria, které jsou viditelná pouhým okem. Druhou skupinou
jsou důvody, které vznikají při výkonu pracovní činnosti. V těchto případech
musí zaměstnanec dokázat, že se jedná o zakázaný důvod a že byl na základě
něho diskriminován. Jedná se např. o diskriminaci založenou na základě členství
v odborové organizaci nebo o diskriminaci z důvodu uplatňování práva na stávku zaměstnancem apod.
Diskriminovat zaměstnance z důvodu uplatnění práva na stávku je zakázáno
čl. 1132-2 zákoníku práce, podle kterého žádný zaměstnanec nesmí být potrestán, propuštěn nebo diskriminován z důvodů uvedených v čl. 1132-1. Zaměstnanec, který namítá, že se stal objektem diskriminačního zacházení z tohoto důvodu, musí uvést skutečnosti, které jsou způsobilé podpořit existenci diskriminace
z tohoto důvodu, tedy musí doložit, že opravdu vykonával své právo na stávku,
a to tím, že uvede, v rámci které odborové organizace toto právo vykonával,
a přesně uvede místo a čas, kdy k tomuto výkonu práva na stávku mělo dojít.
Zaměstnanec zažaloval svého zaměstnavatele velkou hutnickou společnost,
u které pracoval od roku 1994. V roce 1995 se zúčastnil třítýdenní stávky proti
plánu „Juppé“. Od tohoto roku jeho pracovní kariéra stagnovala. V roce 2010 se
zaměstnanec domáhal u soudu, že z důvodu jeho účasti na demonstraci v roce
1995 se zastavil vývoj jeho kariéry. Domáhal se náhrady škody na základě čl.
1132-1 a čl. 1132-2 zákoníku práce. V tomto případě se zaměstnanec zúčastnil
pouze jedné stávky a mezi událostí, které měla mít za následek jeho následnou
diskriminaci a podáním žaloby k soudu byla velká časová prodleva. Je tudíž nut-
35 DUPUY, Anne – Marie – SAFAR, Pierre. Carriére et discriminations dans l´enterprise. Éditions Lamy. Wolters Kluwer France, 2011, Rueil Malmaison, s. 51.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
102
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2.
né, aby zaměstnanec popsal skutečnosti, jak se diskriminace projevila po té, co se
zúčastnil stávky a to ne pouze abstraktně, ale podal o tomto konkrétní důkazy. 36
7 Postih diskriminace v zákoníku práce a v trestním zákoníku
7.1 Postih diskriminace v zákoníku práce
Za zákonem stanovených podmínek je diskriminace postihována. Z pohledu
soukromého práva podle čl. 1132-4 ZP jsou všechna opatření a veškeré jednání,
které bylo učiněno v rozporu s čl. 1132-1 a násl. nulitní. Pokud zaměstnavatel
propustil zaměstnance z některého z diskriminačních důvodů, je právní jednání
vedoucí ke skončení pracovního poměru nulitní a pracovní poměr zaměstnance
je rozhodnutím soudu obnoven. 37 V těchto případech soud může vyčíslit náhradu škody, spočívající v ušlé mzdě. 38
7.2 Obrácené důkazní břemeno
Aby byla antidiskriminační opatření efektivní, je nezbytné umožnit obětem
diskriminace obrátit se na justici. Zákon se snaží o to, aby co nejvíce usnadnil
prokázání diskriminačního zacházení. Osoby, které napadají ať už diskriminaci
přímou nebo nepřímou, musí před soudními orgány tvrdit skutečnosti, které
by mohly mít za následek vznik diskriminačního zacházení. Žalovaný pak musí
prokázat, že takové jednání je odůvodněno objektivními důvody bez jakéhokoli
diskriminačního znaku. Podle čl. 4 antidiskriminačního zákona je žalovaná strana zatížena obráceným důkazním břemenem. Pokud se diskriminace ve smyslu
antidiskriminačního zákona prokáže, tak jsou veškeré sankce a diskriminační
opatření proti zaměstnanci označeny následně za nulitní. 39 Obrácené důkazní
břemeno se neuplatní v trestním řízení.
7.3 Zákaz diskriminace trestním zákoníku
Zákaz diskriminace byl vložen do trestního zákoníku v roce 1992, a to do čl.
416-3. V současné době obsahuje zákaz diskriminace čl. 225-1 trestního zákoníku. Je zakázáno činit rozdíly mezi fyzickými osobami z důvodu jejich původu,
pohlaví, rodinného stavu, těhotenství, fyzického vzhledu, jména a příjmení, místa bydliště, zdravotní stavu, zdravotního postižení, genetických znaků, zvyků,
sexuální orientace a genderové identity, věku, politických názorů, členství nebo
nečlenství v odborové organizaci, skutečné nebo předpokládané příslušnosti
36 DUPUY, Anne – Marie – SAFAR, Pierre. Carriére et discriminations dans l´enterprise. Éditions Lamy. Wolters Kluwer France, 2011, Rueil Malmaison, s. 52.
37 Soc. 10 juill. 2002, no 00-45.359 (ordre du juge de reclasser a un coefficient déterminé de la
convention collective)
38 Soc. 19 janv. 2011, no 09-70.076 D.
39 AUZERO, Gilles – DOCKES, Emmanuel. Droit du travail. 28. vydání. Paříž: Dalloz, 2014,
s. 717.
© Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288
103
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
k etniku, národnosti, rase, nebo náboženství. 40 Zákaz diskriminace z uvedených
důvodů platí i ve vztahu ke členům právnické osoby. Za diskriminační jednání
může být odsouzena fyzická i právnická osoba. Zákaz diskriminace z důvodu
zdravotního stavu a zdravotní postižení je dále podrobněji rozveden v čl. 2253 trestního zákoníku. Antidiskriminační zákon doplnil do trestního zákoníku
zákaz diskriminace založené na přístupu k majetku a službám. Dále vložil ustanovení o respektu k osobnímu životu, nediskriminování osob stejného pohlaví, právo svobodně se sdružovat či organizovat sportovní aktivity a rovnost
v zájmech mužů a žen. 41 Za diskriminaci se nepovažuje rozdílné zacházení při
přijímání do zaměstnání z důvodu pohlaví, věku nebo fyzického vzhledu, pokud
z povahy pracovních činností vyplývá, že toto rozdílné zacházení je podstatným
požadavkem nezbytným pro výkon práce. Účel sledovaný takovou výjimkou
musí být oprávněný a požadavek přiměřený.
Pokud se prokáže porušení zákazu diskriminace podle čl. 225-2 trestního zákoníku bude pachatel potrestán odnětím svobody na tři roky a pokutou
45 000 eur. Pokud je trestně odpovědná právnická osoba, tak jí podle čl. 225-4
TZ mohou být kromě již zmíněné pokuty stanoveny další sankce podle čl. 13138 a čl. 131-39 TZ. Dalším alternativním trestem pro právnickou osobu může
být zákaz činnosti až na dobu 5 let, příp. trvalý zákaz činnosti a dále povinnost
zveřejnit rozsudek na její náklady.
8 Závěr
Diskriminaci, která je francouzským právem zakázána, můžeme definovat jako odlišné jednání vůči osobám pro jejich příslušnost k určité skupině či
skupině, kterou takto můžeme označit díky konkrétnímu kritériu. Rozlišuje se
například diskriminaci založenou na rozdílnosti pohlaví, skutečné nebo domnělé příslušnosti k etniku nebo rase, náboženskému přesvědčení, věku, zdravotnímu stavu, zdravotnímu postižení, sexuální orientaci. Diskriminaci postihuje jak
zákoník práce, tak také trestní zákoník, který je více restriktivní.
JUDr. et Mgr. Eva Šimečková, Ph.D.
Právnická fakulta
Univerzita Palackého v Olomouci
[email protected]
40 Čl. 225 -1 trestního zákoníku, naposledy novelizován zákonem č. 2014-173. LOI n° 2014173 du 21 février 2014 de programmation pour la ville et la cohésion urbaine.
41 FARDOU, Olivier – PLANQUE, Jean-Claude: Droit pénal du travail. Lexifac Droit. Dalloz
Paris. 2010, s. 139.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
104
NÁHRADA UJMY Z DÔVODU
DISKRIMINÁCIEV ZAMESTNANÍ A POVOLANÍ
Compensation of Damages Caused by the
Discrimination in Employment Relations
Jakub Vojtko
VOJTKO, Jakub. Náhrada ujmy z dôvodu diskriminácie v zamestnaní a povolaní. Acta Iuridica Olomucensia, 2014, Vol. 9, No. 2, s. 105–120.
Abstrakt: Autor v príspevku opisuje právnu úpravu ochrany pred diskrimináciou v zamestnaní a povolaní. Zaoberá sa rozšírením ochrany podľa Antidiskriminačného zákona aj na prípady výkonu práva v rozpore s dobrými mravmi a zneužitia práva. Charakterizuje právo osoby dotknutej diskrimináciou
na náhradu nemajetkovej ujmy a poukazuje na zásadné interpretačné a aplikačné problémy súčasnej právnej úpravy tohto inštitútu v slovenskom práve.
Kľúčové slová: náhrada ujmy, primerané zadosťučinenie, nemajetková ujma,
zákaz diskriminácie, Antidiskriminačný zákon, Zákonník práce, pracovné právo, Smernica Rady 2000/43/ES, Smernica Rady 2000/78/ES, Smernica Európskeho parlamentu a Rady 2006/54/ES.
Abstract: The author describes in this paper a legislation providing protection against discrimination in employment and occupation. He analyzes an
augmentation of scope of protection provided by the Antidiscrimination Act to
cases of execution of rights contra bonos mores and of abuse of rights. Then he
characterises a right of a person damaged by discrimination to compensation for
non-material damage and points to substantial interpretation and application
problems of actual adaptation of this institute in the Slovak law.
Keywords: compensation for damage, adequate satisfaction, non-material damage, prohibition of discrimination, Antidiscrimination Act, Labour
Act, labour law, Council Directive 2000/43/EC, Council Directive 2000/78/EC,
Directive 2006/54/EC of the European Parliament and of the Council.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
105
Acta Iuridica Olomucensia
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
NÁHRADA UJMY Z DÔVODU DISKRIMINÁCIE
V ZAMESTNANÍ A POVOLANÍ1
1 Úvod
Zakotvenie zásady rovnakého zaobchádzania a zákazu diskriminácie nie
len v zamestnaní a povolaní v právnom poriadku Slovenskej republiky by bolo
samoúčelné, pokiaľ by príslušné právne predpisy neustanovovali účinné prostriedky ochrany pred porušením tejto zásady. Nedodržiavaním zásady rovnakého zaobchádzania a zákazu diskriminácie dochádza k vzniku nemajetkovej
ujmy, a to predovšetkým na ľudskej dôstojnosti a psychickej a emocionálnej
integrite dotknutej osoby. Preto právo musí vytvárať prostriedky, ktoré efektívne a primerane zabezpečia v prvom rade náhradu tejto ujmy a v druhom rade
predchádzanie vzniku ďalšej ujmy. Cieľom tohto príspevku je preto zhodnotiť
kvalitu právnej úpravy náhrady ujmy z dôvodu diskriminácie v zamestnaní
a povolaní. K naplneniu tohto cieľa používame analýzu ustanovení príslušných
predpisov platných a účinných v Slovenskej republike vo svetle súvisiacej judikatúry a názorov právnej vedy. Podporne a informatívne využívame komparáciu
skúmaných inštitútov s právom Českej republiky.
2 Legislatívne zakotvenie ochrany pred diskrimináciou v zamestnaní
a povolaní
Požiadavka na ochranu pred diskrimináciou, a to vrátane jej prejavov
v zamestnaní a povolaní, vyplýva zo všeobecného princípu rovnosti ľudí
v dôstojnosti i v právach, ktorý je ustanovený v článku 12 Ústavy Slovenskej
republiky č. 460/1992 Zb. v znení neskorších predpisov (ďalej len „Ústava“) a zo
zákazu poškodzovať, zvýhodňovať alebo znevýhodňovať osoby z niektorého
z dôvodov uvedených v článku 12 odsek 2 Ústavy. Ďalším prameňom tejto
požiadavky sú záväzky Slovenskej republiky z medzinárodných dohovorov2
a záväzky vyplývajúce z členstva v Európskej únii3.
1 Vedecká práca bola vypracovaná v rámci riešenia projektu Agentúry na podporu výskumu
a vývoja: „Dôstojnosť človeka a základné ľudské práva a slobody v pracovnom práve“, projekt číslo APVV-0068-11, zodpovedný riešiteľ prof. JUDr. Helena Barancová, DrSc.
2 Spomenúť možno napríklad článok 26 Medzinárodného paktu o občianskych a politických právach (Príloha č. 1 Vyhlášky ministra zahraničných vecí č. 120/1976 Zb. v znení
neskorších predpisov).
3 Záväzky vyplývajúce z členstva v Európskej únii v oblasti ochrany pred diskrimináciou
sú upravené v sekundárnych aktoch prijatých na základe článku 19 Zmluvy o fungovaní
Európskej únie (pôvodne článok 13 Zmluvy o Európskom spoločenstve). Predovšetkým
ide o Smernicu Rady 2000/43/ES z 29. júna 2000, ktorou sa ustanovuje zásada rovnakého
zaobchádzania medzi osobami bez ohľadu na ich rasový alebo etnický pôvod (Mimoriadne vydanie Ú. v. EÚ, kap. 20/zv. 01; Ú. v. ES L 180, 19. 7. 2000) (ďalej len „Smernica Rady
2000/43/ES“), Smernicu Rady 2000/78/ES z 27. novembra 2000, ktorou sa ustanovuje vše-
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
106
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2.
Ochrana pred diskrimináciou v zamestnaní a povolaní, potreba ktorej zakotvenia vyplýva z vyššie uvedených prameňov, je v Slovenskej republike legislatívne zakotvená v základných predpisoch pracovného práva4, ktoré odkazujú
na kľúčový predpis v tejto oblasti. Zmieneným predpisom je Zákon č. 365/2004
Z. z. o rovnakom zaobchádzaní v niektorých oblastiach a o ochrane pred diskrimináciou a o zmene a doplnení niektorých zákonov (antidiskriminačný zákon)
(ďalej len „Antidiskriminačný zákon“). Pre zjednodušenie výkladu budeme
v ďalšom texte pozornosť venovať popri úprave podľa Antidiskriminačného
zákona primárne ustanoveniam Zákonníku práce5.
2.1 Právna úprava zásady rovnakého zaobchádzania v Zákonníku práce
V Zákonníku práce je zásada zákazu diskriminácie v pracovnoprávnych
vzťahoch upravená v článku 1 jeho základných zásad.6 Uvedená základná
zásada je konkretizovaná predovšetkým v § 13 Zákonníka práce, ktorý v odseku
1 ustanovuje, že: „[z]amestnávateľ je v pracovnoprávnych vzťahoch povinný
zaobchádzať so zamestnancami v súlade so zásadou rovnakého zaobchádzania
ustanovenou pre oblasť pracovnoprávnych vzťahov [Antidiskriminačným
zákonom].“ Druhý odsek citovaného ustanovenia následne rekapituluje dôvody
obecný rámec pre rovnaké zaobchádzanie v zamestnaní a povolaní (Mimoriadne vydanie
Ú. v. EÚ, kap. 05/zv. 04; Ú. v. ES L 303, 2. 12. 2000) (ďalej len „Smernica Rady 2000/78/
ES“) a Smernicu Európskeho parlamentu a Rady 2006/54/ES z 5. júla 2006 o vykonávaní zásady rovnosti príležitostí a rovnakého zaobchádzania s mužmi a ženami vo veciach
zamestnanosti a povolania (prepracované znenie) (Ú. v. EÚ L 204, 26. 7. 2006) (ďalej len
„Smernica Európskeho parlamentu a Rady 2006/54/ES“).
4 Tými sú predovšetkým zákon č. 311/2001 Z. z. Zákonník práce v znení neskorších predpisov (ďalej len „Zákonník práce“) a Zákon č. 5/2004 Z. z. o službách zamestnanosti
a o zmene a doplnení niektorých zákonov v znení neskorších predpisov. Popri uvedených
predpisoch je zákaz diskriminácie osobitne upravený v Zákone č. 400/2009 Z. z. o štátnej
službe a o zmene a doplnení niektorých zákonov v znení neskorších predpisov. Osobitnú
úpravu pre prípad diskriminácie pri výberovom konaní ustanovuje aj Zákon č. 552/2003
Z. z. o výkone práce vo verejnom záujme v znení neskorších predpisov.
5 Domnievame sa, že toto zúženie záberu nebude mať na vyvodené závery zásadný dopad,
pretože úprava v ostatných vyššie uvedených pracovnoprávnych predpisoch je v podstate
totožná ako úprava v Zákonníku práce, prípadne odkazuje na Zákonník práce ako na lex
generalis.
6„Fyzické osoby majú právo na prácu a na slobodnú voľbu zamestnania, na spravodlivé
a uspokojivé pracovné podmienky a na ochranu proti svojvoľnému prepusteniu zo zamestnania v súlade so zásadou rovnakého zaobchádzania ustanovenou pre oblasť pracovnoprávnych vzťahov [Antidiskriminačným zákonom]. Tieto práva im patria bez akýchkoľvek
obmedzení a diskriminácie z dôvodu pohlavia, manželského stavu a rodinného stavu, sexuálnej orientácie, rasy, farby pleti, jazyka, veku, nepriaznivého zdravotného stavu alebo zdravotného postihnutia, genetických vlastností, viery, náboženstva, politického alebo iného zmýšľania, odborovej činnosti, národného alebo sociálneho pôvodu, príslušnosti k národnosti alebo
etnickej skupine, majetku, rodu alebo iného postavenia s výnimkou prípadu, ak rozdielne
zaobchádzanie je odôvodnené povahou činností vykonávaných v zamestnaní alebo okolnosťami, za ktorých sa tieto činnosti vykonávajú, ak tento dôvod tvorí skutočnú a rozhodujúcu
požiadavku na zamestnanie pod podmienkou, že cieľ je legitímny a požiadavka primeraná.“
© Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288
107
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
uvedené v článku 1 základných zásad Zákonníka práce, z ktorých je diskriminácia
zakázaná. V § 13 odsek 5 Zákonník práce umožňuje zamestnancovi v súvislosti
s porušením zásady rovnakého zaobchádzania podať zamestnávateľovi sťažnosť,
na ktorú zamestnávateľ musí bez odkladu odpovedať, vykonať nápravu, upustiť
od škodlivého konania a odstrániť jeho následky. Zo spojky „a“, ktorá je
v uvedenom ustanovení použitá, vyplýva, že zamestnávateľ musí použiť všetky
z vymenovaných prostriedkov, ktoré prichádzajú do úvahy. V zásade tak nebude
stačiť, ak zamestnávateľ upustí od diskriminačného konania, prípadne že zakáže
ostatným zamestnancom porušovať zákaz diskriminácie, ak vznikol škodlivý
následok, napríklad ujma, ktorý možno odstrániť.
V ďalšom odseku sa ustanovuje, že „[z]amestnanec, ktorý sa domnieva, že
jeho práva alebo právom chránené záujmy boli dotknuté nedodržaním zásady rovnakého zaobchádzania alebo nedodržaním podmienok podľa [§ 13 odsek 3 Zákonníka práce]7, môže sa obrátiť na súd a domáhať sa právnej ochrany ustanovenej
[Antidiskriminačným zákonom].“ Zákonník práce tak v prípade, že sa zamestnanec rozhodne hájiť svoje práva na súde, odkazuje na Antidiskriminačný zákon,
ktorý upravuje nároky osoby, ktorej práva boli dotknuté porušením zásady rovnakého zaobchádzania. V tejto súvislosti možno ozrejmiť, že zamestnanec nie je
povinný pred podaním žaloby brániť svoje práva najprv prostredníctvom sťažnosti zamestnávateľovi podľa § 13 ods. 5 Zákonníka práce. Vzhľadom na záujem
na predchádzaní sporov, ktorý zákonodarca prejavil aj tým, že osobitné právo
zamestnanca obrátiť sa na súd systematicky upravil až po práve podať sťažnosť, možno síce pokus vyriešiť spor mimosúdne odporučiť, zamestnanca však
k takémuto postupu nemožno nútiť. Vyššie uvedená právna úprava zároveň lepšie vyhovuje požiadavke, aby vnútroštátne opatrenia ustanovené na vykonanie
európskych noriem zabezpečili dostatočne účinnú ochranu práv osôb z týchto
noriem vyplývajúcich.8
7„Výkon práv a povinností vyplývajúcich z pracovnoprávnych vzťahov musí byť v súlade s dobrými mravmi. Nikto nesmie tieto práva a povinnosti zneužívať na škodu druhého účastníka
pracovnoprávneho vzťahu alebo spoluzamestnancov. Nikto nesmie byť na pracovisku v súvislosti s výkonom pracovnoprávnych vzťahov prenasledovaný ani inak postihovaný za to, že
podá na iného zamestnanca alebo zamestnávateľa sťažnosť, žalobu alebo návrh na začatie
trestného stíhania.“
8 Pozri napríklad článok 17 Smernice Rady 2000/78/ES: „Členské štáty ustanovia pravidlá
ukladania sankcií za porušenie vnútroštátnych ustanovení prijatých podľa tejto smernice
a vykonajú všetky opatrenia potrebné na ich uplatňovanie. Sankcie, ktorých súčasťou môže
byť náhrada za ujmu pre obeť, musia byť účinné, primerané a odstrašujúce. Členské štáty
oznámia tieto ustanovenia Komisii najneskôr do 2. decembra 2003 a bezodkladne všetky
neskoršie zmeny a doplnky, ktoré majú na ne vplyv.“ Obdobne pozri článok 15 Smernice
Rady 2000/43/ES a článok 25 Smernice Európskeho parlamentu a rady 2006/54/ES.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
108
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2.
2.2 Uplatnenie právnej ochrany podľa Antidiskriminačného zákona na prípady
výkonu práva v rozpore s dobrými mravmi a zneužitia práva
Pred analýzou ustanovení Antidiskriminačného zákona dotýkajúcich sa
problematiky náhrady ujmy spôsobenej diskrimináciou v zamestnaní a povolaní si dovolíme zamerať pozornosť čitateľa na Zákonníkom práce rozšírený rozsah uplatňovania právnej ochrany ustanovenej Antidiskriminačným zákonom.
V zmysle vyššie citovaného § 13 odsek 6 Zákonníka práce možno príslušné ustanovenia Antidiskriminačného zákona použiť, aj ak zamestnávateľ poruší zákaz
výkonu práv a povinností vyplývajúcich z pracovnoprávnych vzťahov v rozpore s dobrými mravmi a zneužitia týchto práv na škodu druhého účastníka.
Aj v týchto prípadoch tak zamestnanec bude mať nároky, aké by mu vyplývali
z porušenia zásady rovnakého zaobchádzania, a to vrátane prípadnej náhrady
nemajetkovej ujmy v peniazoch. Tým sa prekonáva do istej miery imperfektná povaha zákazu zneužitia práva a zákazu výkonu práva v rozpore s dobrými
mravmi v slovenskom právnom poriadku.9 Je však potrebné si uvedomiť, že zo
znenia § 13 ods. 6 Zákonníka práce vyplýva, že ochranu poskytuje len zamestnancovi a nie zamestnávateľovi. Právna pozícia zamestnanca a zamestnávateľa
je v tomto prípade asymetrická v prospech zamestnanca. Napriek tomu možno
súhlasiť s ostatnými autormi, ktorí považujú tento model ochrany za významný
krok smerujúci k účinnejšej ochrane zamestnanca pred šikanou, hoci je nutné
uznať, že dosah tohto ustanovenia je ešte širší.10
Nestotožňujeme sa však s názorom, že na prípad zneužitia práva a výkonu
práva v rozpore s dobrými mravmi sa vzťahuje aj inštitút obráteného dôkazného
bremena ustanovený v Antidiskriminačnom zákone.11 Zákonník práce v § 13
odsek 6 ustanovuje, že zamestnanec sa môže „domáhať právnej ochrany ustanovenej“ Antidiskriminačným zákonom. Zjavne sa tým odkazuje na § 9 a nasl.
Antidiskriminačného zákona. Je pravdou, že tieto ustanovenia, konkrétne § 11
odsek 2, upravujú aj obrátenie dôkazného bremena a ďalšie procesné ustanovenia. Pri výklade však je nutné prihliadať aj na názov rubriky, v ktorej sú systematicky začlenené: „Právna ochrana a konanie vo veciach súvisiacich s porušením
zásady rovnakého zaobchádzania.“ Z tohto názvu, vyplýva, že v danej systematickej časti Antidiskriminačného zákona sa nachádzajú procesnoprávne ako aj
hmotnoprávne ustanovenia upravujúce práva osoby dotknutej porušením zásady rovnakého zaobchádzania, ktoré sú súhrnne označené ako „právna ochrana.“
Odkaz v citovanom ustanovení Zákonníka práce tak smeruje len k týmto hmotnoprávnym ustanoveniam. Obrátené bremeno sa preto uplatní len v prípade, keď
došlo k porušeniu zásady rovnakého zaobchádzania, pričom platí, že nie každé
9 LAZAR, J. a kol.: Občianske právo hmotné. 1. zväzok. Bratislava : IURA EDITION, 2010, s.
21.
10 BARANCOVÁ. H.: Zákonník práce. Komentár. 3. vydanie. Praha : C. H. Beck, 2013, s. 198.
11 BARANCOVÁ, H.: Antidiskriminačný zákon a zásada rovnakého zaobchádzania v pracovnoprávnych vzťahoch. In Právny obzor. 2005, roč. 88, č. 4, s. 342 a nasl.
© Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288
109
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
zneužitie práva a nie každý výkon práva v rozpore s dobrými mravmi je zároveň
porušením tejto zásady. Preto sa domnievame, že bez priameho legislatívneho
zakotvenia alebo bez ustálenej rozhodovacej praxe súdov je opačný výklad zrejme príliš extenzívny.
2.3 Právna ochrana pred porušením zásady rovnakého zaobchádzania ustanovená v Antidiskriminačnom zákone
Zákonník práce a ostatné pracovnoprávne predpisy ponechávajú úpravu
všeobecných otázok ochrany pred porušením zásady rovnakého zaobchádzania
a zákazu diskriminácie na Antidiskriminačný zákon. Uvedený predpis tak upravuje predovšetkým obsah základných pojmov, rozsah ochrany pred diskrimináciou, osobitosti tejto ochrany v niektorých spoločenských oblastiach, vrátane
oblasti výkonu zamestnania a povolania, ako aj dôsledky porušenia zásady rovnakého zaobchádzania a osobitné procesné ustanovenia vzťahujúce sa na konanie súvisiace s porušením uvedenej zásady.
Z ustanovení, ktoré upravujú právnu ochranu pred porušením zásady rovnakého zaobchádzania je najdôležitejší § 9 Antidiskriminačného zákona, ktorý upravuje práva dotknutej osoby – jednotlivca. Antidiskriminačný zákon
priznáva práva proti porušiteľovi zásady rovnakého zaobchádzania za splnenia
určitých podmienok aj vymedzenému okruhu právnických osôb, ktoré sa zameriavajú na ochranu pred diskrimináciou. V ďalšom texte sa právnej ochrane,
ktorej sa môžu dovolávať tieto subjekty, nebudeme osobitne venovať12, pretože
nižšie vyslovené závery možno v zásade vztiahnuť aj na tento prípad. Dôležitou
odlišnosťou však je, že zákon neuvádza výslovne, že by sa uvedené právnické
osoby mohli domáhať primeraného zadosťučinenia, či už nemajetkového alebo
peňažného. Naproti tomu však Antidiskriminačný zákon explicitne uvádza, že
tieto osoby sa môžu domáhať určenia, že bola porušená zásada rovnakého zaobchádzania. Výpočet nárokov právnických osôb podľa § 10 Antidiskriminačného
zákona uvedený v § 9a tohto predpisu navyše nie je taxatívny, takže možno pripustiť aj ďalšie nároky.13
12 Pre podrobnosti čitateľa odkazujeme na: DEBRECÉNIOVÁ, J.: Antidiskriminačný zákon.
Komentár. Bratislava : Občan a demokracia, 2008, s. 215 a nasl.
13 Z tohto dôvodu, pri absentujúcej judikatúre, možno ustanovenie § 9a Antidiskriminačného zákona vykladať tak, že by zmienené právnické osoby mohli požadovať aj peňažné plnenie. Domnievame sa však, že súdy ho priznajú len výnimočne, ak vôbec, pretože uvedené
právnické osoby samé o sebe neutrpeli konaním porušiteľa ujmu. Toto plnenie by preto
malo povahu súkromnoprávnej pokuty, ktorá je v našom právnom poriadku zriedkavým
inštitútom.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
110
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2.
3 Práva osoby dotknutej porušením zásady rovnakého zaobchádzania
3.1 Vzťah medzi právami z dôvodu porušenia zásady rovnakého zaobchádzania a právom na náhradou škody alebo inú náhradu
Pred vymenovaním práv, ktoré dotknutej osobe prislúchajú priamo
z dôvodu porušenia zásady rovnakého zaobchádzania, je vhodné upozorniť, že
Antidiskriminačný zákon pre vylúčenie pochybností v § 9 odsek 4 ustanovuje,
že „[p]rávo na náhradu škody alebo právo na inú náhradu podľa osobitných
predpisov nie je týmto zákonom dotknuté.“ Práva vyplývajúce z porušenia
zákazu diskriminácie teda nekonkurujú prípadnému právu na náhradu škody
alebo inému právu, ktoré dotknutej osobe vznikne konaním, ktorým bola
zároveň porušená zásada rovnakého zaobchádzania. Dotknutá osoba si ich tak
môže uplatniť súbežne. V tejto súvislosti však čitateľa chceme upriamiť na § 41
odsek 9 Zákonníka práce, ktorý je v poznámke pod čiarou k vyššie citovanému
ustanoveniu, uvedený ako príklad osobitného predpisu, na ktorý odkazuje.
Uvedená norma priznáva fyzickej osobe právo na primeranú peňažnú náhradu,
ak zamestnávateľ poruší povinnosti vyplývajúce z právnych vzťahov pred
uzatvorením pracovnej zmluvy. Právo na túto náhradu vzniká, keď zamestnávateľ
požaduje od fyzickej osoby – uchádzača o zamestnanie, informácie nad pozitívne
a negatívne vymedzený rámec14, a keď zamestnávateľ pri prijímaní fyzickej
osoby do zamestnania poruší zásadu rovnakého zaobchádzania, ak ide o prístup
k zamestnaniu15.
Otázkou je, či sa má § 9 odsek 4 Antidiskriminačného zákona vykladať tak,
že fyzická osoba – uchádzač o zamestnanie má právo aj na náhradu nemajetkovej ujmy (niektorým zo zákonom predpokladaných spôsobov) aj na peňažnú
náhradu podľa § 41 odsek 9 Zákonníka práce. Na prvý pohľad sa z dikcie Antidiskriminačného zákona javí, že áno. Zároveň by sa takýmto výkladom dosiahla
zvýšená ochrana uchádzača o zamestnanie. Na druhú stranu nám nie je známy žiadny dôvod na to, aby zákon priznával uchádzačovi o zamestnanie vyššiu
mieru ochrany než zamestnancovi prípadne inej osobe, ktorá môže byť obeťou
diskriminácie v zamestnaní a povolaní. Uchádzač o zamestnanie nie je podľa
nášho názoru v žiadnom zjavne nevýhodnejšom postavení ani jeho ujma nie je
objektívne vopred určiteľná ako väčšia. V tomto svetle je potrebné výklad uvedených ustanovení prispôsobiť tak, aby sa minimalizovali rozdiely v miere právnej ochrany, ktorú zákon priznáva fyzickej osobe – uchádzačovi o zamestnanie
v porovnaní s inou fyzickou osobou – účastníkom pracovnoprávnych vzťahov.
Napriek tomu rozdiel zjavne existuje, pretože uchádzač o zamestnanie dotknutý
porušením zásady rovnakého zamestnávania má na základe Zákonníka práce
právo priamo na peňažnú náhradu, zatiaľ čo Antidiskriminačný zákon náhradu
nemajetkovej ujmy v peniazoch považuje za prostriedok ultima ratio.16
14 Pozri § 41 odsek 5 a 6 Zákonníka práce.
15 Pozri § 41 odsek 8 Zákonníka práce.
16 Pozri časť 3.2 nižšie.
© Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288
111
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
Druhým dôvodom, prečo sa domnievame, že je vylúčený súbeh práva podľa
§ 9 odsek 2 a 3 Antidiskriminačného zákona a podľa § 41 odsek 9 Zákonníka
práce, pokiaľ ide o náhradu z dôvodu porušenia zásady rovnakého zaobchádzania, je ten, že v skutočnosti ide o totožné právo. V oboch prípadoch ide o právo
na náhradu nemajetkovej ujmy z dôvodu porušenia zásady rovnakého zaobchádzania, hoci spôsob realizácie náhrady je upravený odlišne. V rozpore s takýmto
tvrdením nie je ani fakt, že v Zákonníku práce je toto právo označené ako „právo na primeranú peňažnú náhradu“, pretože terminológia slovenského zákonodarcu pri označovaní práva na náhradu nemajetkovej ujmy nie je jednotná.17
Zákonník práce tak upravuje náhradu nemajetkovej ujmy spôsobenej porušením zákazu diskriminácie v osobitnom prípade, preto tieto ustanovenia nemožno použiť súbežne, ale ani alternatívne, pretože je potrebné aplikovať zásadu lex
specialis derogat legi generali.
Dôsledkom takéhoto výkladu je, že fyzickej osobe – uchádzačovi o zamestnanie zostáva jediný spôsob náhrady jeho nemajetkovej ujmy, a to „holá“ peňažná náhrada. Nemôže uplatniť právo na upustenie od protiprávneho konania ani
na odstránenie škodlivého následku. Uvedené však nemusí mať tak negatívne
dôsledky ako sa na prvý pohľad môže zdať. Z nižšie uvedených dôvodov sa
domnievame, že primeraná peňažná náhrada je v prípade porušenia zásady rovnakého zaobchádzania v predzmluvných vzťahoch vhodným spôsobom náhrady
vzniknutej nemajetkovej ujmy.
Upustenie od protiprávneho konania v prípade diskriminácie v predzmluvných vzťahoch prakticky neprichádza do úvahy. Upustiť možno len od pretrvávajúceho konania. V predzmluvných vzťahov si však možno len ťažko predstaviť
nejaký trvajúci stav porušovania zásady rovnakého zaobchádzania zamestnávateľom voči uchádzačovi o zamestnanie. Porušenie zásady rovnakého zaobchádzania tak bude spočívať predovšetkým v jednorazovom krátkodobom a dokonanom akte.
Pri diskriminácii, pokiaľ ide o prístup k zamestnaniu, možno uvažovať
o dvoch druhoch škodlivých následkov. Jedným je ujma na dôstojnosti a psychickej a emocionálnej integrite dotknutej osoby, ktorú možno nahradiť peňažnou
náhradou. Druhým je neuzatvorenie pracovnej zmluvy. Ak by zákon stanovoval,
že zamestnávateľ musí osobu dotknutú diskrimináciou prijať do zamestnania,
mohlo by, okrem vážneho zásahu do kontraktačnej slobody zamestnávateľa18,
17 Pre ucelený obraz o tejto problematike pozri: KERECMAN, P.: Právo na primerané zadosťučinenie a náhradu nemajetkovej ujmy v slovenskom právnom poriadku. IN Justičná
revue. 2006, roč. 58, č. 8–9, s. 1157–1182 a KERECMAN, P.: Právo na primerané zadosťučinenie a náhradu nemajetkovej ujmy v slovenskom právnom poriadku (2. časť – dokončenie). IN Justičná revue. 2006, roč. 58, č. 10, s. 1431–1445.
18 S otázkou, či v prípade diskriminácie uprednostniť ochranu zamestnanca vo forme povinnosti zamestnávateľa uzatvoriť pracovný pomer voči ochrane kontraktačnej slobode
zamestnávateľa sa potýkajú aj zahraniční právni vedci. K tomu pozri KÜHN, Z.: Nová
žaloba podle § 10 antidiskriminačního zákona. In Právní rozhledy. 2010, roč. 18, č. 3, s. 81
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
112
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2.
spôsobiť aj praktické ťažkosti a neprimerané náklady, napríklad s vytvorením
pracovného miesta so zodpovedajúcou pracovnou náplňou pre zamestnanca, ktorého zamestnávateľ neplánoval prijať. Zamestnávateľovi by zároveň bez
ďalšej právnej úpravy nič nebránilo v tom, takéhoto zamestnanca bezprostredne po prijatí prepustiť, pretože by sa mohol ľahko ocitnúť v stave objektívnej
nadbytočnosti zamestnancov. Povinnosť prijať diskrimináciou dotknutú osobu
do zamestnania pritom neustanovuje ani európske právo.19
3.2 Systém práv dotknutej osoby podľa § 9 Antidiskriminačného zákona
Antidiskriminačný zákon v § 9 odsek 2 priznáva každému, kto sa domnieva,
„že je alebo bol dotknutý na svojich právach, právom chránených záujmoch alebo
slobodách nedodržaním zásady rovnakého zaobchádzania“, domáhať sa svojich
práv na súde. V tom istom ustanovení zákon ustanovuje právo dotknutej osoby na náhradu nemajetkovej ujmy, pričom na účel jej náhrady môže požadovať, „aby ten, kto nedodržal zásadu rovnakého zaobchádzania, upustil od svojho
konania, ak je to možné, napravil protiprávny stav alebo poskytol primerané zadosťučinenie“. Navyše, za splnenia podmienok, ktoré rozoberieme nižšie, možno
v súlade s § 9 odsek 3 Antidiskriminačného zákona nemajetkovú ujmu nahradiť v peniazoch. Je pritom vhodné pamätať na to, že Antidiskriminačný zákon
výpočet jednotlivých možných spôsobov náhrady nemajetkovej ujmy uvádza
výrazom „najmä“, takže súd môže na návrh dotknutej osoby pripustiť, aby bola
nemajetková ujma nahradená aj iným spôsobom.
Citované ustanovenia svojou konštrukciou a obsahom vychádzajú z § 13 zákona č. 40/1964 Zb. Občiansky zákonník v znení neskorších predpisov (ďalej len
„Občiansky zákonník“), ale zakotvuje významné odlišnosti. Na rozdiel od toho
česká právna úprava, preberá ustanovenia občianskoprávneho kódexu prakticky doslovne.20 Zmenou oproti Občianskemu zákonníku je v prvom rade to, že
spojka „a“ pri vymenovaní spôsobov náhrady nemajetkovej ujmy sa nahrádza
spojkou „alebo“. V literatúre sa v tejto súvislosti stretneme s názorom, že použitie
tejto spojky smeruje k takému výkladu, že žalobca je oprávnený vybrať si buď
upustenie porušiteľa od konania resp. nápravu protiprávneho stavu na jednej
strane alebo primerané zadosťučinenie na druhej strane.21 Domnievame sa, že
takýto výklad je prípustný, nie je však o nič prípustnejší než výklad, ktorý spoja literatúru uvedenú v poznámke pod čiarou č. 27 na tej istej strane.
19 Pozri napríklad bod 1 výroku Rozsudku Európskeho súdneho dvora vo veci 14/83 z dňa
10. apríla 1984 (prípad von Colson): „Smernica Rady 76/207/EHS neustanovuje, že sankciou
za diskrimináciu z dôvodu pohlavia, pokiaľ ide o prístup k zamestnaniu, musí byť povinnosť
uložená zamestnávateľovi, ktorý sa dopustil diskriminácie, uzavrieť pracovnú zmluvu s diskriminovaným uchádzačom.“
20 Pozri § 10 Zákona č. 198/2009 Sb. o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany
před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon) (ďalej len „Český antidiskriminačný zákon“).
21 Porovnaj BARANCOVÁ, H.: Antidiskriminačný zákon a zásada rovnakého zaobchádzania
v pracovnoprávnych vzťahoch. In Právny obzor. 2005, roč. 88, č. 4, s. 344 a nasl.
© Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288
113
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
ku „alebo“ považuje za operátor inkluzívnej disjunkcie. Naopak, pokiaľ chýba
výslovné uvedenie exkluzívnej disjunkcie (napríklad formuláciou „buď ... alebo
...“), dávame prednosť nevylučujúcej alternatíve. Bez zodpovedajúcej rozhodovacej praxe súdov však definitívny záver urobiť nemožno. Možno ale súhlasiť, že
ustanovenie mohlo byť v tomto smere formulované jasnejšie.
Interpretačne jednoduchý nie je ani § 9 ods. 3 Antidiskriminačného zákona,
ktorý ustanovuje, že „[a]k by primerané zadosťučinenie nebolo dostačujúce, najmä
ak nedodržaním zásady rovnakého zaobchádzania bola značným spôsobom znížená dôstojnosť, spoločenská vážnosť alebo spoločenské uplatnenie poškodenej osoby,
môže sa tá domáhať aj náhrady nemajetkovej ujmy v peniazoch.“ Je zrejmé, že
náhrada nemajetkovej ujmy v peniazoch je rovnako ako v Občianskom zákonníku až krajným prostriedkom nápravy, ak by ostatné neboli dostačujúce. Zároveň,
sa táto ultima ratio povaha citovaného ustanovenia ešte zostruje formuláciou
„... značným spôsobom znížená ...“, ktorá predpokladá výnimočný, hrubý zásah.
Je síce pravdou, že ešte pred touto formuláciou je uvedené slovo „najmä“, takže
výslovne uvedený značný zásah do osobnej sféry dotknutej osoby sa má považovať len za príklad, predsa však má pre sudcu povahu miery, s ktorou bude
porovnávať iné dôvody, pre ktoré má podľa požiadavky žalobcu priznať náhradu nemajetkovej ujmy v peniazoch. Takže citovaný text má veľkú interpretačnú
relevanciu. Preto sa v súlade s ďalšími právnymi vedcami22 domnievame, že takto formulované opatrenie nie je plnohodnotne spôsobilé dostáť splneniu požiadavky príslušných sekundárnych právnych aktov Európskej únie na vytvorenie
účinných, primeraných a odradzujúcich23 prostriedkov ochrany pred diskrimináciou. Tento nedostatok potom musí súdna prax naprávať prostredníctvom
relatívne extenzívneho eurokonformného výkladu. Za zodpovedajúce možno
považovať legislatívne riešenie, ktoré by v zásade priznávalo v prípade porušenia
zásady rovnakého zaobchádzania náhradu nemajetkovej ujmy v peniazoch, a ak
by tá bola neprimeraná, prichádzalo by do úvahy nepeňažné zadosťučinenie.
Takýto prístup k úprave spôsobu náhrady nemajetkovej ujmy sa v Českej republike zaviedol prijatím a účinnosťou zákona č. 89/2012 Sb. Občanský
zákonník (ďalej len „Nový český občiansky zákonník“). V zmysle § 2951 odsek
2 zákona musí byť zadosťučinenie „poskytnuto v peňezích, nezajistí-li jeho jiný
způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.“ Nedošlo ale
k súbežnej novelizácii Českého antidiskriminačného zákona. Vzhľadom na to,
že Český antidiskriminačný zákon má voči Novému českému občianskemu
zákonníku povahu lex specialis, nezostáva než uzavrieť, že napriek správnemu
posunu v zmýšľaní v Novom českom občianskom zákonníku, nedošlo v právnej
úprave náhrady nemajetkovej ujmy z dôvodu diskriminácie v právnych vzťahoch
vymedzených Českým antidiskriminačným zákonom k zmene. V prípadoch
22 Pozri napr. tamže, s. 345 a nasl., BOUČKOVÁ, P.a kol.: Antidiskriminační zákon. Komentář.
Praha : C. H. Beck, 2010, s. 291 a nasl.
23 Pozri ustanovenia uvedené v poznámke pod čiarou č. 8.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
114
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2.
porušovania zásady rovnakého zaobchádzania mimo pôsobnosť tohto predpisu sa však uplatní § 2951 odsek 2 v spojení s § 2956 a § 2967 Nového českého
občianskeho zákonníka24.
Antidiskriminačný zákon vo vyššie citovanom ustanovení uvádza niekoľko
príkladov, kedy je potrebné považovať jednotlivca za dotknutého diskrimináciou
takým spôsobom, že mu prináleží náhrada nemajetkovej ujmy v peniazoch. Ak
sa na tieto príklady: znížená dôstojnosť, spoločenská vážnosť alebo spoločenské
uplatnenie; zamierame pozornejšie, všimneme si, že zákon akcentuje také okolnosti, pri ktorých sa diskriminácia dotknutej osoby určitým spôsobom dotkne
jej postavenia, či vnímania v spoločnosti – na verejnosti. V prípade ochrany
osobnosti podľa Občianskeho zákonníka je takýto prístup nepochybne v poriadku. Avšak v prípade diskriminácie možno mať o vhodnosti tohto ustanovenia
dôvodné pochybnosti. V prvom rade diskriminácia v zamestnaní a povolaní sa
nemusí diať, a často sa ani nedeje, na verejnosti. K diskriminácii dochádza najmä
za zatvorenými dverami s nápisom „výberové konanie“ alebo v mzdových ustanoveniach pracovnej zmluvy s doložkou zachovávania dôvernosti o ich obsahu.
V druhom rade, ale nemenej významnom, škodlivosť diskriminácie nespočíva
v tom, že sa negatívne zmení pohľad verejnosti na dotknutú osobu, ale v tom,
že bez relevantného dôvodu sa jednej osobe dostáva menej než inej. Dotknutá
osoba ale nie je ukrátená len na uspokojovaní svojich potrieb, zároveň môže byť
frustrovaná pocitom neúcty a pohŕdania hodnotou vlastnej osobnosti a ľudskej
dôstojnosti. Táto frustrácia sa pritom bude prejavovať vo vnútornom prežívaní
dotknutej osoby, pričom nemusí vôbec platiť, že túto frustráciu amplifikuje až
zapojenie verejnosti či okolia do veci.
Preto sa plne stotožňujeme s predstaviteľmi právnej vedy, ktorý zastávajú
názor, že Antidiskriminačný zákon a rovnako aj Český antidiskriminačný zákon
svojou formuláciou zlyhávajú vo svojom účele nahradiť nemajetkovú ujmu
spôsobenú diskrimináciou, pretože sa nezameriavajú na okolnosti, pri ktorých k vzniku tejto ujmy v najvýznamnejšej miere dochádza, ale obracajú svoju pozornosť na okolnosti, ktoré s ujmou spôsobenou diskrimináciou majú len
minimálny súvis.25 Možno pritom oprávnene oponovať, že oba zákony uvádzajú
len exemplifikatívny výpočet, ale aj v tomto prípade platí, čo sme uviedli vyššie.
Cieľom exemplifikatívneho výpočtu je zúžiť neohraničenú voľnú úvahu na prípady, ktoré sa svojou kvalitou ale aj smerovaním dajú porovnávať s vymenovanými situáciami. Pre zabezpečenie plnej ochrany práv osôb dotknutých diskrimináciou nie len v zamestnaní a povolaní, a zároveň pre riadne splnenie záväzkov
vyplývajúcich z členstva v Európskej únii sa teda javí nevyhnutným, aby rozo-
24 Porovnaj BOUČKOVÁ, P.a kol.: Antidiskriminační zákon. Komentář. Praha : C. H. Beck,
2010, s. 286.
25 Pozri napr. KÜHN, Z.: Nová žaloba podle § 10 antidiskriminačního zákona. In Právní
rozhledy. 2010, roč. 18, č. 3, s. 81.
© Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288
115
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
berané ustanovenie bolo primeraným spôsobom novelizované, alebo minimálne
podrobené extenzívnemu výkladu pri rozhodovacej činnosti súdov.
3.3 Stanovenie výšky nemajetkovej ujmy v peniazoch
Antidiskriminačný zákon v druhej vete svojho § 9 ods. 3 ustanovuje, že
„[s]umu náhrady nemajetkovej ujmy v peniazoch určí súd s prihliadnutím
na závažnosť vzniknutej nemajetkovej ujmy a všetky okolnosti, za ktorých došlo
k jej vzniku.“ Proti závažnosti vzniknutej ujmy ako miere stanovenia jej výšky
nemožno namietať. Usmerňuje sudcu k tomu aby prípady hrubého porušenia
zásady rovnakého zaobchádzania odškodnil vyššou náhradou, zatiaľ čo menej
závažné prekročenie zákazu sankcionoval len mierne. Takáto úprava je tiež
v súlade s požiadavkou práva Európskej únie, aby výška sankcie za diskriminačné
správanie nebola obmedzená hornou hranicou.26 V Slovenskej republike však
chýba relevantná judikatúra, ktorá by zjednocovala prax súdov pri stanovení
konkrétnej výšky peňažnej náhrady. Judikatúru k § 13 Občianskeho zákonníka
pritom nemožno použiť, pretože, ako sme uviedli vyššie, ujma spôsobená
zásahom do práva na ochranu osobnosti a ujma spôsobená porušením zásady
rovnakého zaobchádzania nie sú totožné a nevznikajú za rovnakých skutkových
okolností pričom tieto skutkové okolnosti neovplyvňujú rovnakým spôsobom
ich mieru.27 Na spresnenie hľadísk, na ktoré má sudca prihliadať pri posúdení
výšky náhrady nemajetkovej ujmy v peniazoch, si tak musíme počkať.
Uvedené primerane platí aj pokiaľ ide o požiadavku, aby súd pri zvážení
výšky peňažnej náhrady prihliadal aj na všetky okolnosti, za ktorých k vzniku
nemajetkovej ujmy došlo. Hoci je táto požiadavka formulovaná vágne, domnievame sa, že ak by bola legislatívne spresnená, mohlo by dôjsť k obmedzeniu
peňažnej náhrady alebo naopak k jej nezníženiu v prípadoch, ktoré zákonodarca
nepredpokladal. Preto je správne, že sa konkretizovanie uvedeného usmernenia ponecháva na rozhodovaciu činnosť súdov. Napriek tomu možno vyvodiť,
že sudca by mal predovšetkým prihliadať na mieru zavinenia porušiteľa, dĺžku
trvania a intenzitu zásahu a na to, či porušenie zásady rovnakého zaobchádzania
predstavuje opakovaný alebo pretrvávajúci stav. Zároveň pokiaľ ide o zamestnanie a povolanie, mal by sudca prihliadať napríklad aj na to, či k porušeniu zásady
diskriminácie došlo napriek tomu, že sa zamestnávateľ ako zodpovedný subjekt
snažil predchádzať diskriminácii prípadne obťažovaniu zamestnanca ostatnými
zamestnancami, a podobne.28
Sporným pritom je, či ustanovenie citované v úvode tejto časti príspevku
možno vykladať tak, že umožňuje dotknutej osobe priznať peňažnú náhradu,
ktorá svojou výškou presahuje primeranú satisfakciu spôsobenej ujmy, a smeruje
26 Pozri napr. článok 18 Smernice Európskeho parlamentu a rady 2006/54/ES.
27 Porovnaj BOUČKOVÁ, P.a kol.: Antidiskriminační zákon. Komentář. Praha : C. H. Beck,
2010, s. 298 a nasl.
28 Porovnaj Porovnaj BARANCOVÁ, H.: Antidiskriminačný zákon a zásada rovnakého
zaobchádzania v pracovnoprávnych vzťahoch. In Právny obzor. 2005, roč. 88, č. 4, s. 345.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
116
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2.
tak k súkromnoprávnej pokute pre porušiteľa zásady rovnakého zaobchádzania.
Zástancovia takejto interpretácie argumentujú tým, že takýto výklad dikcia ustanovenia nevylučuje. Uvedená norma najprv požaduje prihliadať na závažnosť
vzniknutej ujmy, ktorá v najväčšej miere ovplyvňuje výšku peňažnej náhrady,
a následne na okolnosti, za ktorých k porušeniu práva došlo. Podľa vplyvu týchto okolností sa má miera peňažnej náhrady zvýšiť alebo znížiť nad alebo pod
„holú“ satisfakčnú úroveň. V ďalšom rade títo právni vedci argumentujú tým, že
ustanovenia Antidiskriminačného zákona majú mať okrem iného preventívnu
funkciu. Generálnej prevencii pritom prospieva, ak porušiteľ zásady rovnakého
zaobchádzania bude okrem povinnosti nahradiť vzniknutú ujmu postihnutý aj
peňažnou sankciou – pokutou. Táto súkromnoprávna pokuta zároveň odmení dotknutú osobu, ktorá mala odvahu domáhať sa svojich práv tým, že prispela k prevencii pred porušovaním zákazu diskriminácie. Takýmto spôsobom
výkladu potom rozoberané ustanovenie najlepšie smeruje k naplneniu svojho
účelu. V neposlednom rade sa priaznivci tejto interpretácie opierajú o požiadavku európskeho práva, aby bola sankcia respektíve náhrada uložená za porušenie zákazu diskriminácie dostatočne odradzujúca. Tvrdia pri tom, že peňažné
plnenie spočívajúce čisto v náhrade vzniknutej nemajetkovej ujmy, bez toho, aby
zároveň malo funkciu trestu, nemá dostatočnú odstrašujúcu funkciu.29
Podľa nášho názoru je síce vyššie uvedený výklad prípustný, domnievame sa
však, že z hodnotového hľadiska by peňažná náhrada nemajetkovej ujmy spôsobenej diskrimináciou v zamestnaní a povolaní nemala zahŕňať súkromnoprávnu
pokutu. Pritom však je potrebné mať na zreteli, že v tomto príspevku nemáme
za cieľ túto polemiku definitívne zavŕšiť, ale len k nej malou mierou prispieť.
V prvom rade máme za to, že je pozitívnym záväzkom právneho štátu chrániť
občanov pred porušovaním ich základných práv a slobôd garantovaných Ústavou, a to nepochybne aj dôsledným uplatňovaním zásady zákazu diskriminácie.
Prenášanie úlohy zabezpečiť generálnu prevenciu na občanov prostredníctvom
súkromnoprávnych pokút možno podľa nášho názoru ospravedlniť, len ak štát
nedokáže pri vynaložení primeraných prostriedkov sám zabezpečiť účinné opatrenia na predchádzanie porušovania práv občanov. Slovenský právny poriadok
pritom v oblasti ochrany pred diskrimináciou v zamestnaní a povolaní má prostriedky na administratívnoprávne sankcionovanie subjektu, ktorý sa diskriminácie dopustil.30 Je však pravdou, že pre zabezpečenie riadnej ochrany sa vyžaduje pokrok v reálnom uplatňovaní týchto opatrení. Zlepšenie by sa napríklad
29 Uvedené argumenty zhŕňajú najmä napríklad nasledujúce práce: BOUČKOVÁ, P. a kol.:
Antidiskriminační zákon. Komentář. Praha : C. H. Beck, 2010, s. 300 a nasl., HAJN, P.:
K přiměřenému zadostiučinění ve sporech o ochranu osobnosti. In Bulletin advokacie.
2003, č. 4, s. 8 a nasl.
30 Tieto opatrenia spočívajú predovšetkým vo vytvorení skutkových podstát iných správnych
deliktov v § 19 Zákona č. 125/2006 Z. z. o inšpekcii práce a o zmene a doplnení zákona č.
82/2005 Z. z. o nelegálnej práci a nelegálnom zamestnávaní a o zmene a doplnení niektorých zákonov v znení neskorších predpisov, ktoré sú sankcionované peňažnými pokutami.
© Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288
117
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
dosiahlo, ak by súdy oznamovali inšpektorátom práce, že vydali rozhodnutie
súvisiace s porušením zásady rovnakého zaobchádzania v zamestnaní a povolaní, na základe čoho by tieto mohli iniciovať administratívnoprávne konanie
o uloženie pokuty.
Zabezpečovanie generálnej prevencie prostredníctvom „odmeňovania“
súkromných osôb za to, že uplatnením svojho práva prispeli k rozvoju tejto prevencie by podľa nášho názoru pri súčasnom stave právneho povedomia populácie nemalo predpokladaný efekt a zároveň by vyvolávalo neželané účinky.
Hoci zámerom súkromnoprávnej pokuty je povzbudiť každého, kto sa cíti byť
dotknutý na svojich právach, v našich podmienkach bude v prvom rade mobilizovať osoby, ktorých cieľom je zneužívať tento preventívny prostriedok na svoje
obohatenie. Nebudú pritom váhať použiť opatrný a zvýhodňujúci postoj spoločnosti voči týmto osobám, ktorý je podmienený ich domnelým alebo skutočným znevýhodneným postavením. Namiesto rozvoja generálnej prevencie teda
predpokladáme, že použitie súkromnoprávnych pokút ako prostriedku boja
proti diskriminácii v zamestnaní a povolaní prospeje predovšetkým príživníkom
spoločnosti.31
V poslednom rade možno relativizovať aj argument vychádzajúci z požiadavky dostatočne odradzujúceho účinku sankcií, vyžadovanej európskou antidiskriminačnou legislatívou. Európske právo nevyžaduje, aby jedinou sankciou
za porušenie zákazu diskriminácie bola náhrada nemajetkovej ujmy v peniazoch. Pokiaľ vnútroštátne právo zabezpečí, že ujma dotknutej osoby bude primerane nahradená, že opatrenie vyvodené proti porušiteľovi bude dostatočne
odradzujúce, a že tieto opatrenia budú skutočne účinné, nie je pre dodržanie
ustanovení antidiskriminačných smerníc rozhodujúca forma týchto opatrení.
Preto je v súlade s európskym právom model, ktorý zabezpečí dotknutej osobe
primeranú náhradu jej ujmy a navyše vyvodí pre prípad, že by toto opatrenie
nebolo dostatočné, administratívnoprávnu sankciu.
4 Záver
Právna úprava zákazu diskriminácie je rozdelená medzi základné pracovnoprávne predpisy, ktoré konkretizujú túto zásadu pre oblasť pracovnoprávnych
vzťahov a obdobných pracovných vzťahov, a Antidiskriminačný zákon, na ktorý
tieto predpisy odkazujú, a ktorý popri definíciách základných pojmov a osobit31 Na dôsledky neuváženého prenosu úloh štátu na súkromné osoby upozorňuje už Marcus
Tullius Cicero v 1. storočí pred naším letopočtom vo svojich rečiach proti Gaiovi Verrovi.
Cicero poukazuje na to, že sa rozmáha nečestný spôsob obživy, kedy súkromný trestnoprávni obžalobcovia sú oprávnení na zaujímavú odmenu z majetku obžalovaného usvedčeného z trestného činu. Takíto žalobcovia zároveň tento inštitút často zneužívali na účel
budovania svojej politickej kariéry. Pozri: CICERO, M. T.: Řeči proti Verrovi. preložil a editoval BAHNÍK, V. Praha : Odeon, 1972, časť In Q. Caecilium divinatio, kapitola 7, § 24
a kapitola 21, § 67–69.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
118
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2.
ných ustanoveniach upravuje právo na náhradu ujmy spôsobenej nedodržaním
zásady rovnakého zaobchádzania a spôsoby tejto náhrady. Zákonník práce ustanovuje súbežne právo zamestnanca podať zamestnávateľovi sťažnosť v súvislosti s porušením zásady rovnakého zaobchádzania a právo zamestnanca obrátiť
sa pre porušenie tejto zásady na súd. Výkladom týchto ustanovení dospievame
k záveru, že zamestnanec si môže zvoliť ktorýkoľvek postup. Nie je jeho povinnosťou najprv podať sťažnosť, a až v prípade, že nedôjde k náprave obrátiť, sa
na súd.
Zákonník práce odkazuje na právnu ochranu ustanovenú Antidiskriminačným zákonom nie len v prípade porušenia zásady rovnakého zaobchádzania,
ale aj ak dôjde zo strany zamestnávateľa k výkonu práv a povinností vyplývajúcich z pracovnoprávneho vzťahu v rozpore s dobrými mravmi alebo k zneužitiu
takýchto práv. Z dikcie príslušných ustanovení vyplýva, že táto právna ochrana
je ustanovená len pre zamestnanca. Zamestnancovi sa tak významnou mierou
rozširuje rozsah jeho ochrany. Po vykonaní rozboru príslušných ustanovení
dospievame k názoru, že bez príslušnej ustálenej rozhodovacej praxe je priširoký
výklad, podľa ktorého dochádza k obráteniu dôkazného bremena aj v prípade
žaloby o náhradu nemajetkovej ujmy z dôvodu výkonu práv a povinností v rozpore s dobrými mravmi alebo z dôvodu zneužívania práv na ujmu zamestnanca.
Z Antidiskriminačného zákona je zrejmé, že právami, ktoré zakotvuje
na ochranu pred diskrimináciou, nie je dotknuté právo na náhradu prípadnej
škody alebo právo na inú náhradu. Antidiskriminačný zákon však v príslušnom ustanovení odkazuje na ustanovenie Zákonníka práce, ktoré upravuje právo na primeranú peňažnú náhradu v súvislosti s porušením zásady rovnakého
zaobchádzania pri prístupe k zamestnaniu. Pri skúmaní vzťahu týchto ustanovení vyslovujeme záver, že upravujú odlišný spôsob uspokojenia toho istého práva a majú povahu lex generalis voči lex specialis. Ak dôjde k porušeniu zásady
rovnakého zaobchádzania v predzmluvných vzťahoch pri prístupe k zamestnaniu, uplatnia sa preto osobitné ustanovenia Zákonníka práce priznávajúce právo
na primeranú peňažnú náhradu.
Porovnaním príslušných ustanovení Občianskeho zákonníka a Antidiskriminačného zákona zisťujeme, že Antidiskriminačný zákon bol pri úprave spôsobov náhrady nemajetkovej ujmy z dôvodu diskriminácie inšpirovaný normami
Občianskeho zákonníka upravujúcimi náhradu nemajetkovej ujmy z dôvodu
porušenia ochrany osobnosti. Nedošlo však k do takej miery doslovnej recepcii ako v českom právnom poriadku. Znenie príslušného ustanovenia Antidiskriminačného zákona vyvoláva radu aplikačných problémov. Nie je napríklad
vysvetlené, či uplatnenie práva na upustenie od diskriminácie a prípadne nápravy škodlivého následku vylučuje uplatnenie práva na primerané zadosťučinenie a naopak. Domnievame sa však, že v záujme eurokonformného výkladu je
potrebné pripustiť, že obe práva možno uplatniť súbežne, ak uplatnenie len niektorého z nich nie je primeranou satisfakciou.
© Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288
119
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
Rovnako nešťastným riešením je, že Antidiskriminačný zákon považuje
peňažnú náhradu nemajetkovej ujmy až za poslednú alternatívu, ktorá sa uplatní
až, ak bola diskrimináciou spôsobená značná ujma. Aby bola dodržaná zásada
primeranosti náhrady spôsobenej ujmy predpokladaná antidiskriminačnými
smernicami, je potrebné zvoliť výklad, ktorý považuje ujmu spôsobenú diskrimináciou za značnú za väčšiny okolností, v čoho dôsledku sa len výnimočne
uplatní nemateriálna satisfakcia. Takýto výklad však komplikuje nepremyslená
recepcia z Občianskeho zákonníka, ktorá navádza sudcu k tomu, aby pri hodnotení miery ujmy spôsobenej diskrimináciou používal ako meradlo predovšetkým to, ako diskriminácia vplýva na verejnosť pri nazeraní na dotknutú osobu. V príspevku ukazujeme, že miera ujmy spôsobenej diskrimináciou nezávisí
od jej prejavov pôsobiacich na verejnosti, a že z tohto dôvodu je zákonodarcom
určené meradlo nesprávne. Preto ak chce sudca dostáť spravodlivosti a výkladu
v súlade s právom Európskej únie, musí zákonné kritérium opustiť a používať
alternatívne kritériá, ktorých uplatnenie rozoberané ustanovenie do istej miery
umožňuje.
Pokiaľ ide o stanovenie výšky náhrady nemajetkovej ujmy v peniazoch, Antidiskriminačný zákon dáva dostatočný priestor judikatúre na to, aby vytvorila
podrobné a spravodlivé kritériá. Spornou je však otázka, či Antidiskriminačný
zákon, aj vo svetle antidiskriminačných smerníc umožňuje použitie súkromnoprávnych pokút, a či je ich použitie správne z hodnotového hľadiska. Hoci
dospievame k záveru, že takýto výklad je prípustný, domnievame sa, že minimálne v prípade diskriminácie z dôvodu zamestnania a povolania by sa súkromnoprávne pokuty nemali aplikovať, pretože slovenský právny poriadok obsahuje dostatočné opatrenia administratívnoprávneho charakteru, ktoré umožňujú
postihnúť porušiteľa a prispievať tak aj ku generálnej prevencii. Postačí zlepšiť
ich uplatňovanie. Zároveň sme toho názoru, že právne povedomie v Slovenskej
republike nie je v tomto čase na takej úrovni, aby použitie inštitútu súkromnoprávnej pokuty prinieslo želaný preventívny efekt. Naopak, máme za to, že
by sa tento inštitút stal prostriedkom na zneužívanie práva a obohacovanie sa
špekulantmi.
Problematiku právnej úpravy náhrady ujmy spôsobenej diskrimináciou
v zamestnaní a povolaní možno v samom závere zhrnúť tak, že jej legislatívne
zakotvenie nie je vyhovujúce a je opodstatnená jeho zmena. V opačnom prípade
možno dospieť k plnej realizácii účelu tejto právnej úpravy a súladu s európskym
právom len extenzívnym výkladom týchto ustanovení v rozhodovacej praxi
súdov. K dnešnému dňu sa však ustálená judikatúra k tomuto inštitútu ani len
nezačala tvoriť.
Mgr. Jakub Vojtko
Právnická fakulta Trnavskej univerzity v Trnave
[email protected]
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
120
ZÁKONNÉ LIMITY ZODPOVEDNOSTI ZA ŠKODU
ZAMESTNANCA V PRACOVNOM POMERE
Statutory Limits of the Employees Liability in the Labor Relations
Ľubica Dilongová
DILONGOVÁ, Ľubica. Zákonné limity zodpovednosti za škodu zamestnanca
v pracovnom pomere. Acta Iuridica Olomucensia, 2014, Vol. 9, No. 2, s. 121–134.
Abstrakt: Oblasť zodpovednosti za škodu v rámci pracovnoprávnych vzťahov
je komplikovaná najmä v súvislosti s otázkami nemajetkovej ujmy. V súčasnosti chýbajú ustanovenia zákona, ktoré by riešili prípadné odškodnenie z dôvodu
šikanovania na pracovisku, či porušovania práva na súkromie pri neoprávnenom monitorovaní na pracovisku. Právna úprava antidiskriminačného zákona,
ktorá v otázkach náhrady škody a primeraného zadosťučinenia úzko súvisí s pracovnoprávnymi vzťahmi do určitej miery komplikuje proces dokazovania tým,
že zaviedla obrátené dôkazné bremeno. Príspevok sa zaoberá analýzou existujúcej právnej úpravy, judikatúry v predmetnej oblasti a možností ich využitia pri
nových problémoch.
Kľúčové slová: zamestnanec, pracovný pomer, zodpovednosť za škodu,
nemajetková ujma, primerané zadosťučinenie
Abstract: employee, labor relations, liability for damages, non-pecuniary
damage, appropriate compensation
Keywords: The liability in labor relations is particularly difficult problematic
especially with regard to issues of non-pecuniary damage . Currently, the law
lacks some provisions to address the compensation due to bullying in the workplace or violations of privacy in the workplace . The Anti-discrimination Act
which is in matters of compensation and adequate satisfaction closely linked
with employment relations somewhat complicates the process of proving. I tis
because it introduced the reversal burden of proof. The paper deals with the
analysis of existing legislation and case law in this area and the possibility of their
use in the proces of evaluation of new questions.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
121
Acta Iuridica Olomucensia
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
ZÁKONNÉ LIMITY ZODPOVEDNOSTI ZA ŠKODU
ZAMESTNANCA V PRACOVNOM POMERE1
1 Úvod
Právna úprava zodpovednosti za škodu v pracovnom práve predstavuje do určitej miery stabilný a vo svojej podstate nemenný inštitút vzhľadom
na meniacu sa politickú či ekonomickú situáciu, ktorá rôznym spôsobom
ovplyvňuje ostatné inštitúty. Pracovnoprávna koncepcia zodpovednosti vychádza z koncepcie zodpovednosti za porušenie povinnosti. Pracovnoprávnu zodpovednosť môžeme vymedziť ako sankčný vzťah, ktorý vzniká porušením právnej povinnosti z existujúceho pracovnoprávneho vzťahu, ktorého obsahom je
povinnosť škodcu nahradiť vzniknutú škodu a právo poškodeného túto náhradu
požadovať2.
2 Koncepcie zodpovednosti
Podľa názoru právnych teoretikov3 zodpovednosť predstavuje hrozbu sankciou, čo inými slovami znamená, že ten, kto prevzal na seba povinnosť, prevzal aj
zodpovednosť za to, že ju splní. Zodpovednosť nevzniká až po nesplnení povinnosti. V tomto zmysle zodpovednosť vzniká súčasne s prijatím povinnosti a trvá
až dovtedy, pokiaľ existuje povinnosť, vrátane momentu, kedy dôjde k porušeniu povinnosti. V momente nesplnenia povinnosti, či už konaním, alebo nekonaním, sa zodpovednosť reálne aktivizuje. Ten kto prevzal na seba povinnosť
je, v zmysle tejto koncepcie, pozitívne motivovaný túto povinnosť každopádne
splniť. Táto koncepcia bola podľa môjho názoru odrazom morálky jednotlivcov
svojej doby, kedy každý slušný človek považoval plnenie svojich povinností, či
už na pracovisku, v spoločnosti alebo v rodine, za niečo samozrejmé. Morálka
na pracovisku a tým aj zodpovednosť za plnenie povinností a následne zodpovednosť za porušenie povinností bola prirodzene realizovaná jednotlivcami pod
dohľadom spoločnosti bez nutnosti použitia sily práva.
V duchu právnoteoretických koncepcií iných autorov4 zodpovednosť je koncipovaná ako následná sekundárna právna povinnosť vznikajúca subjektu, ktorý
porušil primárnu právnu povinnosť, nielen ako hrozba sankciou. Až v momen1 Vedecký príspevok bol vypracovaný v rámci výskumného projektu APVV, označeného
APVV-0068-11 s názvom Dôstojnosť človeka a základné ľudské práva a slobody v pracovnom práve, zodpovedná riešiteľka prof. JUDr. Helena Barancová, DrSc.
2 Barancová H. – Schronk.R.: Pracovné právo, Bratislava, Sprint 2007, str.650.
3 Knapp.V.: Niektoré úvahy o zodpovednosti v občianskom práve. Štát a právo I., Nakladateľstvo ČSAV, Praha 1956, str.66 a nasl.
4 Luby,Š.:Prevencia a zodpovednosť v československom práve I.Vydavateľstvo SAV,Bratislava 1958, str.33 a nasl.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
122
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2.
te keď subjekt poruší právnu povinnosť zakotvenú v zákone alebo inej právnej
norme, nasleduje nepriaznivý právny následok. Ak by bola zodpovednosť len
hrozbou, stratila by všetku represívnu, reparačnú a satisfakčnú povahu a zostala
by len preventívnym nástrojom. Jedným z predpokladov zodpovednosti je teda
porušenie primárnej povinnosti pričom subjektu vzniká povinnosť nahradiť
spôsobenú škodu, tak ako to obsahuje zodpovednostná norma. Právna úprava
zodpovednosti za škodu v Zákonníku práce vychádza z koncepcie zodpovednosti za porušenie povinnosti.
3 Zodpovednosť v hraniciach pracovného práva
Pracovnoprávnu zodpovednosť za škodu môžeme preto vymedziť ako sankčný vzťah, ktorý vzniká ako nový odvodený právny vzťah a ktorého obsahom je
povinnosť škodcu nahradiť vzniknutú škodu a právo poškodeného túto náhradu požadovať.5 Zodpovednosť v pracovnom práve vychádza z občianskoprávnej
koncepcie. Predpokladmi zodpovednosti sú rovnako ako v občianskom práve
protiprávne konanie, alebo škodová udalosť, vznik škody, príčinná súvislosť
medzi protiprávnym konaním a škodou, zavinenie. Špecifikum pracovného práva je kritérium súvislosti medzi vznikom škody a plnením pracovných úloh ako
aj preukázanie existencie pracovnoprávneho vzťahu.
Zamestnávateľ je povinný zabezpečiť svojim zamestnancom primerané pracovné podmienky, aby mohli riadne plniť svoje pracovné úlohy bez ohrozenia
života, zdravia a majetku. Osobitosťou základnej prevenčnej povinnosti zamestnávateľa je, že presahuje obsahový rámec pracovnoprávneho vzťahu, pretože
predmetom ochrany je nielen život, zdravie a majetok zamestnancov, ale aj tretích osôb6, ktoré sa z rôznych dôvodov nachádzajú na pracovisku zamestnávateľa.
Dôvodom môže byť služobná cesta, resp. vyslanie od iného zamestnávateľa, alebo riešenie vlastnej žiadosti napríklad zápis do matriky, odovzdanie daňového
priznania a pod.
Legislatívna úprava ukladá aj zamestnancovi prevenčnú povinnosť v rámci
plnenia pracovných úloh na pracovisku správať sa tak, aby nedošlo ku škode
na zdraví, ani na majetku. Medzi povinnosti zamestnanca ďalej patrí hospodáriť
riadne s prostriedkami, ktoré mu zamestnávateľ zveril, chrániť majetok zamestnávateľa pred poškodením, stratou, zničením a nekonať v rozpore s oprávnenými záujmami zamestnávateľa.
V zmysle ustanovenia § 186 Zákonníka práce je zamestnanec, ktorý zodpovedá za škodu, povinný nahradiť zamestnávateľovi skutočnú škodu, a to v peniazoch, ak škodu neodstráni uvedením do predchádzajúceho stavu a ak túto škodu
zamestnávateľ od zamestnanca požaduje. Peňažná náhrada škody je najčastejšou
5 Barancová, H. – Schronk,R.: Pracovné právo,Sprint 2 s.r.o. ,Bratislava 2012, str.516.
6 R III/1967, Najvyšší súd SR, porovnaj – Barancová,H.: Zákonník práce.Komentár.2.vydanie. Praha : C.H.Beck,2012,str.849
© Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288
123
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
formou zadosťučinenia, skôr výnimočne sa škoda nahrádza uvedením do predošlého stavu. Ak je to možné a účelné a ak o to zamestnávateľ požiada, škoda sa
uhrádza uvedením do predošlého stavu, ktoré sa uskutoční napríklad tak, že sa
poškodená vec – stroj, zariadenie, opraví.
V zmysle judikatúry za skutočnú škodu sa pokladá majetková ujma vyjadriteľná v peniazoch, ktorá spočíva v zmenšení existujúceho majetku poškodeného
a predstavuje majetkové hodnoty, ktoré bolo treba vynaložiť na to, aby sa vec
uviedla do predošlého stavu, resp. aby sa v peniazoch vyvážili dôsledky vyplývajúce z toho, že navrátenie do predošlého stavu nebolo dobre možné alebo účelné7.
Za takýchto okolností možno za skutočnú škodu považovať napríklad aj
náklady nevyhnutne vynaložené na nové získanie veci, a to aj v prípade, ak tieto
náklady presahujú cenu veci v čase škody. Súčasťou skutočnej škody sú aj náklady spojené s odstraňovaním škodlivého následku a podľa konkrétneho prípadu
aj náklady nevyhnutné na zabezpečenie rozsahu škody. Platí však, že na náhrade
škody by zamestnávateľ nemal profitovať. Princíp náhrady skutočnej škody znamená, že zamestnávateľ by mal od požadovanej náhrady odpočítať všetky výhody, ktoré v súvislosti s porušením povinnosti zamestnanca sám získal. V opačnom prípade by došlo k bezdôvodnému obohateniu.
Obmedzenie sumy náhrady škody v zmysle § 186 Zákonníka práce, podľa
ktorého náhrada škody spôsobená z nedbanlivosti, ktorú zamestnávateľ požaduje od zamestnanca, nesmie u jednotlivého zamestnanca presiahnuť sumu rovnajúcu sa štvornásobku jeho priemerného mesačného zárobku pred porušením
povinnosti, ktorým spôsobil škodu, neplatí však, ak ide o osobitnú zodpovednosť zamestnanca podľa § 185 Zákonníka práce, t. j. zodpovednosť zamestnanca
za stratu zverených predmetov.
Ak bola škoda spôsobená úmyselne, môže zamestnávateľ okrem skutočnej
škody požadovať aj náhradu ušlého zisku, ak by jej neuhradenie odporovalo dobrým mravom. Ušlým ziskom sa rozumie majetková ujma vyjadriteľná v peniazoch, ktorá na rozdiel od skutočnej škody spočíva v tom, že nedošlo k rozmnoženiu majetkových hodnôt poškodeného, ktoré bolo možné odôvodnene očakávať
so zreteľom na pravidelný chod veci.
4 Náhrada škody versus nemajetková ujma
V tejto súvislosti je zaujímavým judikát Najvyššieho súdu SR, 4 Cdo 168/2009,
ktorý vyjadruje rozdiel medzi náhradou škody a nemajetkovou ujmou „...platná
právna úprava dôsledne rozlišuje medzi právom na ochranu osobnosti upravenom v § 11 a nasl. OZ a s ním spojeným právom na náhradu nemajetkovej ujmy
v peniazoch a právom na náhradu škody v zmysle § 415 a nasl. OZ. Medzi týmito
dvomi inštitútmi je pojmová a obsahová odlišnosť. Právo na ochranu osobnosti
7 R 55/1971 Najvyšší súd SR.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
124
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2.
predstavuje nemajetkové právo, rýdzo osobnej povahy a je úzko späté s osobnosťou človeka a jej prejavmi. Na rozdiel od toho, právo na náhradu škody patrí
tak fyzickej ako aj právnickej osobe, nemá absolútnu, ale len relatívnu povahu
a má majetkovú povahu. Zásadný rozdiel je aj medzi odškodnením nemajetkovej
ujmy v peniazoch a náhrady škody ako majetkovej ujmy, ktorý spočíva v tom, že
pri určení výšky nemajetkovej ujmy v peniazoch sa vychádza iba z predpokladu,
akú ujmu mohol zásah vyvolať (nemožno presne zistiť skutočnú ujmu)8.“
Pracovnoprávne predpisy okrem náhrady skutočnej škody alebo ušlého zisku umožňujú zamestnancovi žiadať na súde aj náhradu tzv. nemajetkovej ujmy
alebo primeraného zadosťučinenia v peniazoch. Takýmto ustanovením je aj §13
Zákonníka práce, ktorý zakotvuje povinnosť zamestnávateľa zaobchádzať so
zamestnancami v súlade so zásadou rovnakého zaobchádzania v zamestnaní.
Ustanovenie § 13 ZP je tematicky zamerané na normatívnu reguláciu nasledovných inštitútov ako uplatňovanie zásady rovnakého zaobchádzania9, konanie
v súlade s dobrými mravmi, zákaz zneužitia práva, podmienky realizácie práva
na ochranu osobného súkromia zamestnanca a prípustnosť a realizácia práva
na sťažnosť a práva na súdnu ochranu.
Pod kategóriu zákaz zneužitia práva, prípadne ako úmyselné konanie proti
dobrým mravom by bolo možné subsumovať v súčasnosti aktuálnu problematiku šikanovania na pracovisku. V rámci zabezpečenia ochrany zamestnancov
na pracovisku pred takýmto nežiaducim konaním je však náročné preukázať vznik skutočnej škody. Vhodnejším bude uplatnenie si nároku na náhradu
nemajetkovej ujmy v peniazoch alebo primerané zadosťučinenie využijúc ustanovenia antidiskriminačného zákona.
Predmet pracovnoprávneho úkonu sa prieči dobrým mravom (bonos mores)
vtedy, keď jeho obsah a účel je v danom mieste a v danom čase, poprípade s prihliadnutím k osobám účastníkov alebo iných subjektov pracovnoprávnych vzťahov,
v rozpore so všeobecne uznávanými názormi na vzťahy medzi zamestnávateľom
a zamestnancom alebo medzi inými subjektmi pracovnoprávnych vzťahov, ktoré
určujú, aký má byť obsah právneho úkonu, a to tak, aby zodpovedal základným
zásadám mravnosti a aby týmto spôsobom vyjadroval princíp súladnosti pracovnoprávnych predpisov so širším celospoločenským poriadkom. A z toho vyplý-
8 Rozsudok Najvyššieho súdu SR sp. Zn. 4 Cdo 168/2009.
9 Uplatňovanie tejto zásady priamo vychádza zo Smernice Rady 2000/43/ES z 29. júna 2000,
ktorou sa zavádza zásada rovnakého zaobchádzania s osobami bez ohľadu na rasový alebo
etnický pôvod,
Smernica Rady 2000/78/ES z 27. novembra 2000, ktorá ustanovuje všeobecný rámec pre
rovnaké zaobchádzanie v zamestnaní a povolaní,
Smernica Európskeho parlamentu a Rady 2006/54/ES z 5. júla 2006 o vykonávaní zásady
rovnosti príležitostí a rovnakého zaobchádzania s mužmi a ženami vo veciach zamestnanosti a povolania.
© Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288
125
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
va, že za rozpor s dobrými mravmi možno považovať aj šikanovanie10. Obsah
subjektívnych práv a povinností v Zákonníku práce sa pomerne často vyznačuje neurčitosťou. Šikanovaní zamestnanci si v mnohých prípadoch myslia, že
šikanujúci nadriadení (v prípade bossingu) majú právo na taký postup, pretože
zdanlivo sa neporušuje žiadne ustanovenie pracovnoprávnych predpisov. Preto
v článku 2 Základných zásad Zákonníka práce zakotvený zákaz zneužitia práva
a príkaz konať v súlade s dobrými mravmi majú byť limitom na výkon týchto
subjektívnych práv a povinností. Podľa konkrétneho obsahu subjektívnych práv
a povinností je „priestor“ ich výkonu širší alebo užší. V prípade, ak subjekt prekročí tieto limity, koná v rozpore s dobrými mravmi, ale nejaví sa to ako protiprávne konanie. Ale keďže objektívne právo, t. j. Zákonník práce obsahuje zákaz
zneužitia práva, ide o protiprávne konanie.
Najvyšší súd ČR svojím rozhodnutím11 významnou mierou prispel k tomu,
aby sa obete šikanovania hlásili o svoje práva, hoci aj v podobe náhrady škody. V rámci rozhodnutia dospel k záveru, že šikanovanie predstavuje porušenie
právnej povinnosti zamestnávateľa, a za splnenia ďalších predpokladov zakladá zodpovednosť zamestnávateľa v zmysle ustanovenia § 187 odst. 2 zák. práce (u nás § 192 Zákonníka práce). Pre posúdenie, či je daná príčinná súvislosť
medzi porušením právnej povinnosti zamestnávateľa a vznikom škody, spočívajúca v strate na zárobku z pracovného pomeru zamestnanca u zamestnávateľa, nie
je významná samotná izolovane chápaná skutočnosť, že pracovný pomer skončil
dohodou na návrh zamestnanca (spôsob skončenia), ale tiež dôvod, z akého ku
skončeniu pracovného pomeru došlo. Za situácie, keď bol zamestnanec šikanovaný „z dôvodu zdravotného stavu, resp. došlo k porušeniu zákazu zneužitia
práva vtedajším riaditeľom nemocnice, ktorou bola ponížená ľudská dôstojnosť,
vážnosť a profesijná odbornosť zamestnanca“, nie je možné úspešne odvodzovať,
že návrh zamestnanca na skončení pracovného pomeru dohodou, uskutočnený v úzkej časovej súčinnosti, na to nemá právny význam, a že „diskriminačné
konanie nemalo za následok skončenie pracovného pomeru“, alebo „zamestnanec sa sám rozhodol pracovný pomer skončiť“.
Najvyšší súd ČR teda dospel k záveru, že šikanovaný zamestnanec nemusí
pasívne čakať na ďalší vývoj vecí a ďalej znášať šikanovanie, ale namiesto toho
mu môže aktívne čeliť napr. aj skončením pracovnoprávneho vzťahu.
Zásada rovnakého zaobchádzania nie je v Zákonníku práce terminologicky
komplexne stanovená v podobe legálnej definície a jej obsahové určenie, ako aj
samotný rozsah tohto pojmu sa odvíja od vymedzenia jej zákonných znakov.
V oblasti pracovného práva, právo na rovnaké zaobchádzanie neznamená len
rovnaké zaobchádzanie v prístupe k zamestnaniu, ale aj rovnaké zaobchádzanie
pri výkone zamestnania vrátane profesionálneho postupu a pracovných podmie10 HARAJDIČ, J.: Šikanovanie na pracovisku a možnosti právnej ochrany; Justičná revue, 65,
2013, č. 6–7, s. 837–845.
11 Rozsudok Najvyššieho súdu ČR sp. zn. 21 CDo 2204/2011.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
126
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2.
nok. Na druhej strane však zásada rovnakého zaobchádzania neznamená imperatív „rovnako zaobchádzať s nerovným“, ale naopak, vyjadruje zámer „rovnako
zaobchádzať s rovným“ a „nerovnako zaobchádzať s nerovným“12.
Inkorporovaním zásady rovnakého zaobchádzania do normatívneho textu
ZP, ako kódexu pracovného práva, sa deklaruje všeobecná platnosť a aplikovateľnosť tejto zásady na celú oblasť pracovného práva. Zákonník práce už neobsahuje
„vlastné“ definície priamej diskriminácie, nepriamej diskriminácie, obťažovania,
pokynu na diskrimináciu a pod., ako i prostriedky právnej ochrany, od nadobudnutia účinnosti antidiskriminačného zákona, tieto základné pojmy definuje
práve tento osobitný zákon.
Terminologické vymedzenie pojmu diskriminácia je predmetom úpravy
v antidiskriminačnom zákone. V tomto zákone sú taktiež určené a diferencované jednotlivé formy diskriminácie, pričom samotný rozsah pojmu diskriminácia,
konkretizovaný v ustanovení § 2a ods. 1 antidiskriminačného zákona, znamená,
že diskriminácia je priama diskriminácia, nepriama diskriminácia, obťažovanie,
sexuálne obťažovanie a neoprávnený postih; diskriminácia je aj pokyn na diskrimináciu a nabádanie na diskrimináciu. Takto formulované ustanovenie má
podstatný právny význam aj pre právnu kvalitu procesnoprávnych záruk poškodenej osoby.
Zákonodarca taktiež určil, že odmietnutie alebo strpenie diskriminácie osobou nemôže žiadnym spôsobom ovplyvniť následné zaobchádzanie s touto osobou alebo správanie sa k tejto osobe alebo byť základom pre rozhodnutie, ktoré
sa týka tejto osoby.
Ochrana podľa antidiskriminačného zákona je založená na objektívnom
zodpovednostnom princípe, z ktorého vyplýva, že sa nevyžaduje zavinenie ako
subjektívny predpoklad. Zavinenie a jeho miera však môže nadobudnúť právny
význam napríklad pri priznávaní výšky náhrady nemajetkovej ujmy v peniazoch. Z aplikácie § 11 ods. 2 antidiskriminačného zákona na prípady šikanovania
vyplýva, že žalovaný je povinný preukázať, že k šikanovaniu nedošlo, ak žalobca
oznámi súdu skutočnosti, z ktorých možno dôvodne usudzovať, že k šikanovaniu (porušeniu zásady zákazu zneužitia práva) došlo, t. j. uplatní sa inštitút obráteného dôkazného bremena.
Od peňažného odškodnenia nemajetkovej ujmy je však potrebné odlíšiť prípady odškodnenia ujmy, ktorá môže vzniknúť ako následok zásahu do nemajetkovej sféry13. V týchto prípadoch sa použijú ustanovenia Zákonníka práce
o náhrade škody. Predmetom úpravy ustanovenia § 192 Zákonníka práce je všeobecná zodpovednosť zamestnávateľa za škodu.
12 Demek,P., Olšovská,A.: Zákonník práce.Komentár.2013. www.epi.sk
13 HARAJDIČ, J.: Šikanovanie na pracovisku a možnosti právnej ochrany; Justičná revue, 65,
2013, č. 6–7, s. 837–845.
© Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288
127
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
Procesnoprávne záruky dodržiavania zásady rovnakého zaobchádzania sú
rámcovo limitované už v rámci normotvorby EÚ. Smernice upravujúce zásadu rovnakého zaobchádzania, ako aj judikatúra Európskeho súdneho dvora
nastoľujú požiadavky, aby v prípade porušenia zásady rovnakého zaobchádzania členský štát zakotvil účinné sankcie, ktoré by boli pre porušovateľov účinné,
primerané a odstrašujúce. Členským štátom je uložená i povinnosť zabezpečiť
právne garancie pre poškodené osoby, aby sa mohli brániť proti porušeniu zásady rovnakého zaobchádzania aj v situáciách, keď vzťah, v rámci ktorého došlo
k porušeniu tejto zásady, sa už skončil.
Monitorovanie zamestnancov na pracovisku patrí z pohľadu právnej teórie
do oblasti ochrany osobných údajov. Keďže v posledných desaťročiach došlo
v praxi k výraznému nárastu využívania najrôznejších prostriedkov monitorovania zamestnancov na pracovisku, najmä v súvislosti s rozvojom informačných
technológií a profesionalizáciou postupov v oblasti personálneho manažmentu, ide o veľmi aktuálny a citlivý problém. K najčastejším technikám sledovania
zamestnancov patrí monitorovanie telefonických rozhovorov, kontrola elektronickej pošty (e-mailov), sledovanie využívania internetu zamestnancami, či
kamerový dohľad na pracovisku. Zamestnávatelia uvedenú prax odôvodňujú
potrebou kontroly plnenia pracovných povinností zamestnancami, prevenciou
porušovania pracovných povinností či zaisťovaním bezpečnosti a ochrany zdravia na pracovisku. Sledovanie zamestnancov sa však často dostáva do konfliktu
s viacerými právami a slobodami prináležiacimi fyzickým osobám, a to najmä
v súvislosti s právom na ochranu súkromia, právom na ochranu osobných údajov či listovým a telekomunikačným tajomstvom. Právnym aspektom aplikácie
rôznych monitorovacích prostriedkov stále nie je v odbornej verejnosti venovaná náležitá pozornosť a ani súčasná legislatíva neupravuje spomínané právne
vzťahy dostatočným spôsobom. Prevažujúcim národným modelom je existencia
výlučne všeobecných právnych úprav týkajúcich sa občianskoprávnej ochrany
osobných údajov bez zohľadnenia osobitostí pracovnoprávneho vzťahu14.
Podobne ako pri šikanovaní na pracovisku, kedy je pre zamestnanca náročné preukázať vznik prípadnej škody, avšak náhrada nemajetkovej ujmy v peniazoch, či primerané zadosťučinenie v rámci odškodnenia je opodstatnené. Rovnako aj pri neoprávnenom monitorovaní zamestnancov na pracovisku a následne
porušení ich práva na súkromie sa vynára otázka možnej náhrady nemajetkovej
ujmy v peniazoch.
Osobitnou formou vyjadrenia ochrany zamestnanca v prípade porušenia,
resp. nedodržania zásady rovnakého zaobchádzania zo strany zamestnávateľa je
priznanie možnosti domáhať sa svojich práv na súde a domáhať sa najmä upustenia od protiprávneho konania a nápravy protiprávneho stavu, ak je to možné,
14 BULLA, M. – ŠVEC, M.: Ochrana súkromia zamestnancov pri prevádzkovaní kamerového
systému na pracovisku (národné a európske východiská) ; Justičná revue, 62, 2010, č. 10, s.
1062–1080.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
128
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2.
alebo poskytnutia primeraného zadosťučinenia. Týmto nie je dotknuté právo
na náhradu škody, ak vznikla, taktiež právo na primeranú peňažnú náhradu
nemajetkovej ujmy v peniazoch. Primeranosť tejto náhrady posúdi súd najmä
s ohľadom na závažnosť spôsobených následkov.
V občianskoprávnych sporoch sa v spojitosti s náhradou nemajetkovej ujmy
v peniazoch Najvyšší súd SR vyjadril, že podmienkou priznania náhrady nemajetkovej ujmy v peniazoch (t.j. materiálnej satisfakcie) je – vždy – v závislosti
na individuálnych okolnostiach daného prípadu – existencia závažnej ujmy. Za
závažnú ujmu treba podľa právneho názoru dovolacieho súdu považovať ujmu,
ktorú fyzická osoba vzhľadom na okolnosti, za ktorých k porušeniu práva došlo,
intenzitu zásahu, jeho trvanie alebo dopad a dôsledky považuje za ujmu značnú.
Pritom však nie sú rozhodujúce jej subjektívne pocity, ale objektívne hľadisko,
teda to, či by predmetnú ujmu takto v danom mieste a čase (v tej istej situácii,
prípadne spoločenskom postavení a pod.) vnímala aj každá iná fyzická osoba.
Pokiaľ dôjde k neoprávnenému zásahu do práva na česť a dôstojnosť, má
zásah závažné dôsledky vtedy, keď ním bola v značnej miere znížená dôstojnosť alebo vážnosť fyzickej osoby v spoločnosti. Aj v prípade niektorého zásahu
do práva na súkromie môže nastať ten istý dôsledok (zníženie dôstojnosti alebo
vážnosti v spoločnosti v značnej miere); tento negatívny – difamačný následok
ale nie je jediným právne akceptovateľným prejavom závažnosti ujmy spôsobenej fyzickej osobe na týchto chránených právach15.
5 Primerané zadosťučinenie
Primerané zadosťučinenie vo forme morálneho zadosťučinenia, alebo náhrady nemajetkovej ujmy v peniazoch patrí jednotlivcovi v prípade porušenia
jeho práv v zmysle príslušného zákona. Peňažná náhrada patrí poškodenému
za podmienky, že nie je postačujúce morálne zadosťučinenie, a to najmä preto,
že nedodržaním zásady rovnakého zaobchádzania bola značným spôsobom znížená dôstojnosť, spoločenská vážnosť alebo spoločenské uplatnenie poškodenej
osoby. Podľa § 9 antidiskriminačného zákona patrí dotknutej osobe v prípade
minulého alebo trvajúceho dotknutia práv, právom chránených záujmov alebo
slobôd nedodržaním zásady rovnakého zaobchádzania, a to aj v pracovnoprávnych vzťahoch a pri prístupe k službám zamestnanosti.
Rovnaké formy primeraného zadosťučinenia a za rovnakých podmienok ako
v občianskoprávnych vzťahoch patria dotknutým osobám aj v prípade dotknutia
práv alebo právom chránených záujmov v pracovnoprávnych vzťahoch nedodržaním podmienok v § 13 ods. 3 ZP. A to v prípadoch zneužitia práv a povinností z týchto vzťahov na škodu druhého účastníka pracovnoprávneho vzťahu
alebo spoluzamestnancov( napríklad šikana na pracovisku), pri prenasledovaní
15 uznesenie Najvyššieho súdu SR z 29. júna 2011, sp. zn. 4 Cdo 232/2010.
© Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288
129
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
na pracovisku, postihovaní za podanie sťažnosti na iného zamestnanca alebo
zamestnávateľa, za žalobu alebo návrh na začatie trestného stíhania, no rovnako
tak aj v oblasti prístupu k službám zamestnanosti v dôsledku uplatňovania práv
v rozpore s dobrými mravmi, ich zneužitia na škodu druhého občana, prenasledovania alebo iného postihovania za podanie na iného občana, úrad alebo
zamestnávateľa, a to sťažnosti, žaloby alebo návrhu na začatie trestného stíhania,
ako aj v prípade, ak úrad postihuje alebo znevýhodňuje občana preto, že tento
uplatňuje svoje práva na prístup k zamestnaniu.
V prípade, ak k zásahu došlo tým, že zamestnávateľ od fyzickej osoby uchádzača o zamestnanie vyžaduje iné informácie, než iba tie, ktoré súvisia s prácou,
ktorú má zamestnanec vykonávať, najmä ak vyžaduje informácie o tehotenstve,
rodinných pomeroch, bezúhonnosti (ak požiadavka bezúhonnosti nevyžaduje
povaha práce), politickej či odborovej alebo náboženskej príslušnosti, alebo ak
pri prijímaní fyzickej osoby do pracovného pomeru poruší zásadu rovnakého
zaobchádzania, potom v každom uvedenom prípade patrí dotknutej osobe primeraná peňažná náhrada16.
V prípade porušenia zásady rovnakého zaobchádzania pri výberovom
konaní na obsadenie miesta vedúceho zamestnanca v rámci pôsobnosti zákona
o výkone prác vo verejnom záujme, alebo pri nedodržaní iných podmienok pri
takomto výberovom konaní patrí dotknutej osobe náhrada nemajetkovej ujmy
v peniazoch.
6 Okolnosti vzniku škody a nemajetkovej ujmy
Ak boli dotknuté práva alebo právom chránené záujmy zamestnanca nedodržaním podmienok v § 13 ods. 3 ZP, teda v prípadoch výkonu práv a povinností vyplývajúcich z pracovnoprávnych vzťahov, zneužitia práv a povinností
z týchto vzťahov na škodu druhého účastníka pracovnoprávneho vzťahu alebo
spoluzamestnancov, alebo prenasledovania na pracovisku, postihovania za to, že
sa podá na iného zamestnanca alebo zamestnávateľa sťažnosť, za žalobu alebo
návrh na začatie trestného stíhania, výšku náhrady ujmy v peniazoch určuje súd
s prihliadnutím na závažnosť vzniknutej nemajetkovej ujmy a všetky okolnosti,
za ktorých došlo k jej vzniku.
V prípade, ak k dotknutiu práv alebo právom chránených záujmov došlo pri
prístupe k službám zamestnanosti v dôsledku ich uplatňovania v rozpore s dobrými mravmi, ich zneužitia na škodu druhého občana, prenasledovania alebo
postihovania iného za to, že podá na iného občana, úrad alebo zamestnávateľa
sťažnosť, žalobu alebo návrh na začatie trestného stíhania, ako aj v prípade, ak
úrad postihuje alebo znevýhodňuje občana preto, že tento uplatňuje svoje práva
na prístup k zamestnaniu – výšku náhrady ujmy v peniazoch určuje súd s prihli16 § 41 ods. 9 Zákonník práce.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
130
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2.
adnutím na závažnosť vzniknutej nemajetkovej ujmy a všetky okolnosti, za ktorých došlo k jej vzniku.
Ak zamestnávateľ od fyzickej osoby uchádzača o zamestnanie vyžaduje iné
informácie, než iba tie, ktoré súvisia s prácou, ktorú má zamestnanec vykonávať,
najmä ak vyžaduje informácie o tehotenstve, rodinných pomeroch, bezúhonnosti (ak požiadavku bezúhonnosti nevyžaduje povaha práce), o politickej či
odborovej alebo náboženskej príslušnosti, alebo ak pri prijímaní fyzickej osoby
do pracovného pomeru poruší zásadu rovnakého zaobchádzania, v týchto prípadoch zákon výslovne nehovorí o kritériách na stanovenie výšky. Podobne pri
porušení zásady rovnakého zaobchádzania pri výberovom konaní na obsadenie miesta vedúceho zamestnanca pri výkone práce vo verejnom záujme, alebo
nedodržanie iných podmienok pri takomto výberovom konaní zákon nešpecifikuje podľa akých kritérií má súd posudzovať výšku náhrady.
V prípadoch absentujúcej úpravy výšky primeraného zadosťučinenia neostáva nič iné, než analogicky vychádzať z kritérií stanovených pre iné prípady
z danej oblasti, teda výšku primeraného zadosťučinenia určovať jednak s prihliadnutím na závažnosť vzniknutej nemajetkovej ujmy a jednak s prihliadnutím
na všetky okolnosti, za ktorých došlo k vzniku ujmy a na všetky okolnosti, za
ktorých došlo k porušeniu práva17.
7 Problematika dôkazného bremena a obráteného dôkazného bremena
Problematika dôkazného bremena je v jednotlivých predpisoch upravená rôzne. V tejto súvislosti je potrebné rozlišovať dôkazné bremeno vo vzťahu k samotnej existencii zásahu do chráneného práva a jeho neoprávnenosti
a dôkazné bremeno pokiaľ ide o preukázanie skutočností rozhodných pre určenie typu, resp. výšky primeraného zadosťučinenia vrátane príčinnej súvislosti
medzi zásahom a jeho následkom. Odpoveď na otázku, ktorý z účastníkov znáša
dôkazné bremeno, a teda následky nedokázania určitej skutočnosti, možno čerpať len z hmotného práva. Dôkazné bremeno treba zreteľne odlíšiť od dôkaznej
povinnosti, nie je s ňou totožné, je totiž jej následkom18.
Zložitejším sa javí dôkazné bremeno v konaniach vedených podľa procesných ustanovení antidiskriminačného zákona, popri ktorých platia ustanovenia
občianskeho súdneho poriadku. Pokiaľ ide o dôkazné bremeno a bremeno tvrdenia, ustanovuje táto norma, že „žalobca je povinný v návrhu označiť osobu,
o ktorej tvrdí, že porušila zásadu rovnakého zaobchádzania“, a takýto žalovaný je
„povinný preukázať, že neporušil zásadu rovnakého zaobchádzania, ak žalobca
predloží súdu dôkazy, z ktorých možno dôvodne usudzovať, že k porušeniu zásady rovnakého zaobchádzania došlo“.
17 KERECMAN, P.: Právo na primerané zadosťučinenie a náhradu nemajetkovej ujmy v slovenskom právnom poriadku ,2. časť . Justičná revue, 58, 2006, č. 10, s. 1431–1445.
18Tamtiež.
© Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288
131
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
Skôr, než sa pokúsime sformulovať princípy dôkazného bremena v týchto
prípadoch, pristavme sa pri dôvodovej správe k tomuto ustanoveniu. Tá stroho
uvádza, že tieto ustanovenia „aktivizujú žalobcu a prenášajú dôkazné bremeno na žalovaného až vtedy, ak z dôkazov žalobcu možno usudzovať, že k nedodržaniu zásady rovnakého zaobchádzania skutočne mohlo dôjsť“, pričom toto
ustanovenie tak činí v súlade s ustanoveniami smernice ES. Touto smernicou
je Smernica Rady 97/80/ES z 15. 12. 1997 o dôkaznom bremene v prípadoch
diskriminácie na základe pohlavia. Táto vo svojom úvode konštatuje, že ak by
k takejto úprave, ktorá uvalí dôkazné bremeno na žalovaného ohľadne preukázania, že jeho praktiky nie sú v skutočnosti diskrimináciou, nedošlo, žalobcovia
by mohli byť zbavení účinných prostriedkov na presadenie zásady rovnakého
zaobchádzania. Článok 4 ods. 1 tejto smernice preto stanovuje, že „členské štáty
prijmú v súlade so svojimi vnútroštátnymi súdnymi systémami také nevyhnutné
opatrenia, ktorými sa zaistí, že ak osoby, ktoré sa považujú za poškodené tým,
že v ich prípade nebola uplatnená zásada rovnakého zaobchádzania, uvedú pred
súdom alebo iným príslušným orgánom skutočnosti, z ktorých možno odvodiť,
že došlo k priamej alebo nepriamej diskriminácii, bude na odporcovi dokázať, že
nedošlo k porušeniu zásady rovnakého zaobchádzania“. Ako smernica dodáva,
členské štáty môžu zaviesť také pravidlá dokazovania, ktoré sú pre žalobcu priaznivejšie.
Základným rozdielom medzi obsahom smernice a obsahom ustanovenia § 11
ods. 2 antidiskriminačného zákona je to, že zatiaľ čo smernica vyžaduje pre vznik
povinnosti žalovaného dokázať, že jeho označené konanie neporušilo zásadu
rovnakého zaobchádzania, iba to, aby žalobca uviedol – tvrdil – pred súdom skutočnosti, z ktorých možno odvodiť, že k diskriminácii došlo, antidiskriminačný
zákon vyžaduje, aby žalobca súdu predložil dôkazy, z ktorých možno dôvodne
usudzovať, že k porušeniu zásady rovnakého zaobchádzania došlo. Odhliadnuc
od toho, že takáto úprava v zákone zrejme nie je pre žalobcu priaznivejšia než
je smernica, vytvára neobvyklú a komplikovanú situáciu v dokazovaní. Zatiaľ čo
podmienka tvrdenia istých skutočností žalobcom pre určitý postup v konaní je
nášmu občianskemu súdnemu poriadku známa (napr. jednou z podmienok pre
vydanie platobného rozkazu je to, že navrhovateľovo „právo vyplýva zo skutočností uvedených navrhovateľom“ – § 172 ods. 1 O. s. p.), podmienka vykonania
určitého dokazovania s určitým záverom ako predpoklad pre presun dôkazného
bremena na žalovaného nie je v našom právnom poriadku bežná19.
Nie je celkom jasné ani to, čo mal zákonodarca na mysli, keď žiadal predložiť
súdu práve také dôkazy, z ktorých možno dôvodne usudzovať, že k diskriminácii došlo. Nielen preto, že predložiť možno súdu v zásade iba listinné dôkazy
(a nie svedka), ale (a najmä) preto, že kvalita týchto dôkazov má byť iba taká, že
postačuje, ak z nich možno iba „dôvodne usudzovať“, teda nemusí byť nimi určitá skutočnosť „preukázaná“, a konečne aj preto, že zákon hovorí o „usudzovaní
19Tamtiež.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
132
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2.
z dôkazu“ a nie z vykonania dôkazu, čo evokuje zasa to, že dokazovanie vlastne
ani netreba vykonať, súdu postačuje iba z listiny usúdiť, avšak to je zasa zjavne
absurdné. Inak povedané, napriek nejasnosti formulácie, v konečnom dôsledku
zrejme aj v tomto prípade bude musieť ísť o riadne vykonanie dôkazu a záver, že
tento aspoň „osvedčuje“ (napríklad tak ako pre účely rozhodovania o predbežnom opatrení), že k porušeniu zásady rovnakého zaobchádzania došlo.
Z procesnej sankcie nesplnenia povinnosti žalobcu „predložiť súdu dôkaz,
z ktorého možno dôvodne usudzovať, že k diskriminácii došlo“, potom logicky
vyplýva, že žalobca nebude „povinný preukázať, že neporušil zásadu rovnakého zaobchádzania“, teda že dôkazné bremeno neprejde na žalovaného a žalobca
bude ten, kto bude musieť pre úspech v spore preukázať, že žalovaný zásadu rovnakého zaobchádzania porušil. Posúdiť, či si žalobca povinnosť „predložiť súdu
dôkaz, z ktorého možno dôvodne usudzovať, že k diskriminácii došlo“ splnil alebo nie, patrí zrejme iba súdu (hoci zákonodarca hovorí iba o tom, že všeobecne,
či objektívne „možno usudzovať“). O tejto otázke však súd nebude zrejme rozhodovať samostatným rozhodnutím. Z toho vzniká otázka, ako v tejto situácii
účastníci zistia, kto bude v konaní znášať dôkazné bremeno o tom, že predmetné
konanie bolo porušením zásady rovnakého zaobchádzania.
Z uvedeného je zrejmé, že žalobca, okrem toho, že má povinnosť tvrdenia
ohľadne existencie konania žalovaného, ktoré je diskriminačné, musí jeho existenciu aspoň osvedčiť a v takom prípade bude žalovaný ten, kto bude povinný
preukázať, že označené konanie neporušuje zásadu rovnakého zaobchádzania.
V prípade, ak sa žalobca bude domáhať primeraného zadosťučinenia v peniazoch, bude na ňom dôkazné bremeno pokiaľ ide o preukázanie, že v danom prípade nie je postačujúce morálne zadosťučinenie, najmä preto, že nedodržaním
zásady rovnakého zaobchádzania bola značným spôsobom znížená dôstojnosť,
spoločenská vážnosť alebo spoločenské uplatnenie poškodenej osoby, a konečne
na žalobcovi bude spočívať dôkazné bremeno aj ohľadne skutočností, ktorých
preukázanie je potrebné pre určenie výšky primeraného zadosťučinenia, teda
závažnosť vzniknutej ujmy a okolnosti, za ktorých k jej vzniku došlo.
Zákonodarca sa v prípade dokazovania diskriminácie v rámci štátnozamestnaneckého pomeru rozhodol ustanovenie o dôkaznom bremene formulovať
osobitne, a to v § 3 ods. 4 zák. č. 312/2001 Z. z., podľa ktorého „v konaní pred
príslušným orgánom služobný úrad preukazuje, že nedošlo k porušeniu zásady
rovnakého zaobchádzania“. Uvedená právna úprava zrozumiteľne stanovuje, že
dôkazné bremeno ohľadne oprávnenosti zásahu ťaží žalovaného.
V prípade ak zamestnávateľ od fyzickej osoby uchádzača o zamestnanie vyžadoval iné informácie, než iba tie, ktoré súvisia s prácou, ktorú má zamestnanec
vykonávať, najmä ak vyžaduje informácie o tehotenstve, rodinných pomeroch,
bezúhonnosti (ak požiadavku bezúhonnosti nevyžaduje povaha práce), politickej či odborovej alebo náboženskej príslušnosti, alebo ak pri prijímaní fyzickej
© Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288
133
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
osoby do pracovného pomeru porušil zásadu rovnakého zaobchádzania, žalobcu ťaží dôkazné bremeno, že sa tak stalo, ako aj dôkazné bremeno ohľadne preukázania skutočností pre priznanie primeranej peňažnej náhrady a toho, že táto
ujma vznikla v príčinnej súvislosti s konaním žalobcu, ktoré bolo protiprávne.
V prípadoch porušenia zásady rovnakého zaobchádzania pri výberovom
konaní na obsadenie miesta vedúceho zamestnanca pri výkone práce vo verejnom záujme, alebo pre nedodržanie iných podmienok pri takomto výberovom
konaní zaťažuje dôkazné bremeno žalobcu.
Podľa názoru niektorých autorov20 by malo byť v záujme právnej istoty, predvídateľnosti súdnych rozhodnutí a právnej kultúry všeobecne, aby rovnaké pojmy
v právnom poriadku mali rovnaký obsah a rovnaké skutočnosti boli v terminológii právnych predpisov označené rovnakým termínom. Takisto uplatňovanie
obdobných nárokov by malo byť upravené obdobným spôsobom a obdobný by
mal byť aj rozsah dokazovaných skutočností a koncepcia dôkazného bremena.
8 Záver
Právna úprava primeraného zadosťučinenia v nadväznosti na náhradu škody
v rámci pracovnoprávnych vzťahov je málo prepracovaná a chýba komplexnosť
a nadväznosť na občianskoprávnu úpravu. Chýbajú presné a jasné kritéria pre
rozhodovanie o výške primeraného zadosťučinenia v peniazoch. To znemožňuje predvídať rozhodnutia súdov o tomto type nárokov. Rozdiely v jednotlivých
normách upravujúcich primerané zadosťučinenie v právnej úprave komplikujú
postavenie subjektov, ktorým sú adresované. Za tejto situácie klesá význam inštitútu primeraného zadosťučinenia, keď ho možno iba obtiažne prakticky využiť.
Naopak efektívne odškodnenie všetkých následkov protiprávneho konania by
predstavovalo dostatočnú satisfakciu pre poškodené subjekty.
JUDr. Ľubica Dilongová
Právnická fakulta
Trnavská univerzia v Trnave
[email protected]
20 KERECMAN, P.: Právo na primerané zadosťučinenie a náhradu nemajetkovej ujmy v slovenskom právnom poriadku ,2. časť . Justičná revue, 58, 2006, č. 10, s. 1431–1445.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
134
ÚJMA NA ZDRAVÍ DLE OBČANSKÉHO
ZÁKONÍKU A ZÁKONÍKU PRÁCE
Damage on health in the new civil code and in the labour code
Jan Kotula
KOTULA, Jan. Ujma na zdraví dle občanského zákoníku a zákoníku práce. Acta
Iuridica Olomucensia, 2014, Vol. 9, No. 2, s. 135–139.
Abstrakt: Článek představuje právní úpravu náhrady újmy na zdraví v zákoníku práce a v novém občanském zákoníku. Podstatou článku je komparace
obou právních úprav a kritické zhodnocení připravované metodiky odškodnění
újmy na zdraví.
ví.
Klíčová slova: nový občanský zákoník, zákoník práce, náhrada újmy na zdra-
Abstract: An article presents legislation of compensation for the damage on
health in the labour code and in the new civil code. The essence of the article is
comparison of both legislations and critical evaluation of new methodology for
compensation for the damages on health which is preparing nowadays.
Keywords: new civil code, labour code, compensation for the damage on
health.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
135
Acta Iuridica Olomucensia
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
ÚJMA NA ZDRAVÍ DLE OBČANSKÉHO
ZÁKONÍKU A ZÁKONÍKU PRÁCE
1 Úvod
V souvislosti s přijetím nového občanského zákoníku1 jsme se mohli ve sdělovacích prostředcích často setkat s titulky, že nový občanský zákoník definitivně ruší „bodovou“ vyhlášku, podle které doposud bývala odškodňována újma
na zdraví a také paušální částky pro pozůstalé po zemřelém. Rovněž jsme se
mohli setkat s informacemi, že díky této změně lze očekávat vyšší a spravedlivější
náhrady za újmu na zdraví. Tyto informace jsou dle mého názoru pravdivé pouze z části, nicméně je potřeba zdůraznit, že nový občanský zákoník skutečně ruší
„bodovou“ vyhlášku2 a opouští paušální částky pro pozůstalé po zemřelém, tak
jak byly stanoveny v § 444 odst. 3 starého občanského zákoníku.3 Právě zamyšlení nad další (ne)existencí bodové vyhlášky a také nad připravovanou metodikou
odškodňování újmy na zdraví je podstatou tohoto článku.
2 Historický exkurz
Nejdříve si dovoluji poukázat na vývoj odškodnění pozůstalých po zemřelém. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník původně paušální částky jednorázového odškodnění za smrt neobsahoval a ke změně došlo, až s účinností od 1.
dubna 2004, kdy byly paušální částky zakotveny do § 444 odst. 3. Do té doby však
paušální částky existovaly v oblasti pracovního práva v § 200 zákona č. 65/1965
Sb., starého zákoníku práce. Zákoník práce,4 který s účinností od 1. ledna 2007
nahradil starý zákoník práce, pak u této koncepce zůstává, s tím, že oproti starému zákoníku práce provedl navýšení těchto částek, které ale nebyly shodné
s úpravou § 444 odst. 3 OZ.5 Po 1. lednu 2014 sice nabyl účinnosti nový občanský
zákoník, který již v § 2959 neobsahuje paušální částky jednorázového odškodnění za smrt, ale i nadále zůstává v účinnosti § 378 zákoníku práce, který paušální částky jednorázového odškodnění za smrt obsahuje. Český právní řád se tak
dostal zpět do situace před 1. dubnem 2004, neboť v občanském právu paušální
částky jednorázového odškodnění za smrt nejsou, na rozdíl od pracovního práva, kde tento stav přetrvává.
1 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „nový občanský zákoník“ nebo „NOZ“).
2 Viz § 3080 NOZ, kterým se zrušuje vyhláška č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení
společenského uplatnění (dále jen „vyhl. 440/2001 Sb.“).
3 Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění zákona č. 428/2011 Sb. (dále jen „starý
občanský zákoník“ nebo „OZ“)
4 Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník
práce“).
5 Zákoník práce obsahuje menší okruh oprávněných osob a přísnější podmínky, za kterých
mají právo na odškodnění než § 444 odst. 3 OZ.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
136
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2.
Odškodnění újmy na zdraví bylo do 31. prosince 2013 řešeno ve starém
občanském zákoníku a zákoníku práce shodně odkazem na vyhl. č. 440/2001 Sb.
3 Konec bodové vyhl. č. 440/2001 Sb.?
Jak již bylo uvedeno v předchozím výkladu, nový občanský zákoník vyhl.
č. 440/2001 Sb. zrušil a odškodnění újmy na zdraví má být v oblasti občanského
práva řešeno dle § 2958 NOZ, tak aby byla peněžitou náhradou plně odčiněna
vzniklá bolest, jiná nemajetková újma či ztížení společenského uplatnění. V případě, že není možné výši stanovit má se dle nového občanského zákoníku postupovat dle zásad slušnosti. V oblasti občanského práva je tedy situace ve vztahu
k vyhl. č. 440/2001 Sb. zcela jasná.
V souvislosti s příchodem roku 2014 vyvstala otázka jak postupovat při
odškodňování nemocí z povolání a pracovních úrazů dle zákoníku práce. Tento
předpis totiž i po 1. lednu 2014 v § 372 odst. 2 obsahuje zákonné zmocnění pro
Ministerstvo zdravotnictví, aby po dohodě s Ministerstvem práce a sociálních
věcí vydali vyhlášku k určování výše odškodnění za bolest a ztížení společenského uplatnění. Současně je potřeba zdůraznit, že drtivá většina odškodnění
za pracovní úrazy a nemoci z povolání je odškodňována mimosoudně prostřednictvím dvou pojišťoven. V této oblasti se také odškodňuje bolest a ztížení společenského uplatnění za nemoci z povolání, což je specifická kategorie, na kterou
pomatovala příloha č. 3 vyhl. č. 440/2001 Sb. Obava zaměstnavatelů, potažmo
jejich pojišťoven, z toho jak pracovní úrazy a nemoci z povolání objektivně
mimosoudně odškodňovat, vyústila ve vydání právního názoru Ministerstva
zdravotnictví a Ministerstvem práce a sociálních věcí. Dle názoru zmíněných
ministerstev ze dne 28. ledna 2014 se má s odkazem na § 394 odst. 2 zákoníku
práce6 i nadále postupovat při odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání dle vyhl. č. 440/2001 Sb.7
Byť rozumím důvodům, pro které byl tento právní názor přijat, dovoluji si
polemizovat s jeho správností. S přijetím nového občanského zákoníku byla projevena vůle zákonodárce opustit systém stanovování výše odškodnění za újmu
na zdraví pomocí zákona či podzákonného předpisu a tedy i vůle zrušit vyhl.
č. 440/2001 Sb.8 Nový občanský zákoník v přechodných ustanoveních na podobnou situaci pomatuje. Dle § 3029 NOZ dále platí, že pokud se právní předpisy
dovolávají ustanovení, která nový občanský zákoník ruší, vstupují na jejich místo
6 Dle tohoto ustanovení „Do nabytí účinnosti právní úpravy úrazového pojištění se postupuje
podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve
znění vyhlášky č. 50/2003 Sb.“
7 Právní názor je dostupný na webových stránkách Ministerstva práce a sociálních věcí –
http://www.mpsv.cz/files/clanky/17137/stanovisko_odskodnovani.pdf.
8 Viz Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku komentář k § 2951–2971 NOZ.
© Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288
137
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
jim odpovídající ustanovení NOZ, což je v tomto případě § 2958, který řeší peněžitou náhradu za ublížení na zdraví.
Dle mého názoru tedy nelze používat vyhl. č. 440/2001 Sb. jako účinný podzákonný předpis, nic však nebrání tomu, aby byla použita jako soft law, což ostatně připouští někteří autoři i v oblasti občanského práva.9 Kruhem se tak dostáváme zpět k možnému použití vyhl. č. 440/2001 Sb.
4 Jak postupovat při odškodňování za újmu na zdraví dle nového
občanského zákoníku a zákoníku práce?
V souvislosti s blížící se účinností nového občanského zákoníku začala být
z podnětu senátu 25 Cdo Nejvyššího soudu připravována metodika k odškodňování újmy na zdraví. Tato metodika byla představena na V. Kongresu medicínského práva, který se konal ve dnech 28–29. listopadu 2013 v Praze. Představené
obrysy metodiky mohou být pro mnohé překvapující. V případě bolesti by měla
být přepracována příloha č. 1 vyhl. č. 440/2001 Sb., s tím, že hodnota 1 bodu
by měla být navýšena na Kč 250,-. V případě odškodnění ztížení společenského
uplatnění je základním pramenem Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví, s tím, že maximální částka odškodnění za ztížení společenského uplatnění má činit 10 000 000, – Kč. Za určitých podmínek může být
tato částka zvýšena max. na dvojnásobek. Nová metodika počítá s omezeným
počtem lékařů (znalců), kteří budou moci posuzování bolesti a ztížení společenského uplatnění provést.
Dle mého názoru se tak spíše dostáváme do situace, kdy staré tabulky měníme za nové. Omezený okruh osob, které by měly následky úrazu posuzovat, pak
logicky přináší otázku nad rychlostí a ceně za posudky. Paradoxní je dle mého
názoru také to, že by nová metodiky měla přinést limity výše ztížení společenského uplatnění.
Osobně se domnívám, že vyhl. č. 440/2001 Sb. není až tak špatným právním
předpisem. O tom nepochybně svědčí i skutečnost, že nová metodika vychází
z poloviny z vyhl. č. 440/2001 Sb., když de facto převezme přílohu č. 1. Metodika k odškodňování újmy na zdraví je dle mého názoru potřebná, zejména
s ohledem na možnost objektivního posouzení nároku v případě mimosoudního řešení. Je však otázkou, zda vymýšlet nový materiál. Osobně se domnívám,
že by zcela postačilo nechat odborné lékařské společnosti provést revizi vyhl. č.
440/2001 Sb., provést navýšení hodnoty bodu ze 120, – Kč na 250, – Kč a změnu
této hodnoty zafixovat na výši inflace, tak aby v čase neklesala, tak jak tomu bylo
doposud, kdy od 1. května 2004, kdy vstoupila vyhl. č 440/2001 Sb. nebyla hod-
9 BEZOUŠKA, Petr, PIECHOWICZOVÁ, Lucie. Nový občanský zákoník – nejdůležitější
změny. Praha: Anag, 2013, s. 335.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
138
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2.
nota bodu navýšena. Takto upravenou vyhl. č. 440/2001 Sb. lze dle mého názoru
používat jako soft law.
V současnosti lze již sledovat postup pojišťoven, které s ohledem na skutečnost, že zmíněná metodika stále ještě není dokončena, postupují při odškodňování újmy na zdraví po 1. lednu 2014 nadále dle vyhl. č. 440/2001 Sb. s navýšením hodnoty bodu na Kč 250,-. Snadno tak může dojít k situaci, že až bude
nová metodika představena, nebude již o ni ze strany poškozených a pojišťoven
zájem, zvlášť v situaci, kdy vyhotovení posudků dle nové metodiky bude dražší
a zdlouhavější, než jak tomu bylo u vyhl. č. 440/2001 Sb.
JUDr. Jan Kotula
Právnická fakulta
Univerzita Palackého v Olomouci
[email protected]
© Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288
139
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2.
Pokyny pro autory a podmínky přijetí rukopisů
•
•
•
•
•
•
Vydavatel přijímá dosud nevydané příspěvky prostřednictvím redakce
ve dvou výtiscích a na CD / DVD, popř. elektronickou poštou.
Příspěvek je nutno zpracovat v textovém procesoru MS WORD (přípona *.doc, nebo *.docx) nebo kompatibilním a v datové podobě jej doručit
na emailovou nebo poštovní adresu redakce AIO.
Každý příspěvek musí být odevzdán ve formě požadované redakcí (podle
následujícího vzoru).
Každý příspěvek prochází recenzním řízením.
Redakce si vyhrazuje právo odmítnout bez další výzvy publikaci příspěvku, který nesplňuje požadavky na formu nebo nebude lektorem doporučen
k publikování.
O nutnosti provedení autorské korektury rozhoduje redakce. Když redakce
rozhodne, že autorská korektura není potřebná, nemá autor právo požadovat její provedení.
Instructions for the Authors and Publishig Conditions
•
•
•
•
•
The publisher accepts only contributions not yet published that must be sent
in two printed copies and on CD/DVD/or through electronic e-mail.
Contributions must be submitted in the form required by the editors (see
form below). Especially the contributions must be processed in Microsoft
Word (*.doc or *.docx filetypes) or a compatible data format and must be
sent to the email or mailing address of the editors of AIO.
Each contribution is peer-reviewed.
Editors reserve the right to refuse any contribution which does not comply
with the requirements of form and content or which will be assessed as not
suitable for publishing by the reviewer.
The editors reserve the right to decide on the need of author’s corrections.
If the editor’s office finds there is no necessity of author’s corrections, the
author is not authorized to require it.
Adresa redakce | Address of editor’s office: Univerzita Palackého v Olomouci,
Právnická fakulta, redakce Acta iuridica olomucensia, tř. 17. listopadu 8, 771 11
Olomouc, Česká republika. Email: [email protected] tel.: +420 585 637 635,
fax: +420 585 637 506.
© Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288
141
AIO, 2014, Vol. 9, No. 2
Požadovaná forma příspěvku
Název článku (česky nebo slovensky)
Název článku (anglicky)
Jméno autora(ů)
Klíčová slova (česky nebo slovensky, maximálně 15 slov)
Abstrakt (česky nebo slovensky, maximálně 50 slov)
Keywords (anglicky, maximálně 15 slov)
Summary (anglicky, maximálně 50 slov)
Text příspěvku (vhodně členěný na jednotlivé odstavce. Každý odstavec na
novém řádku. Pro poznámky pod čarou použít automatickou funkci. (Vložit/
Poznámka pod čarou). Citace podle obvyklé formy. Podle rozsahu a zaměření
bude příspěvek zařazen do příslušné sekce časopisu.)
Jméno autora(ů) + tituly
Působiště autora
Email
Required form of the paper
Title
Name of the Author(s)
Keywords (English, maximum 15 words)
Summary (English, maximum 50 words)
Text of paper (it should be properly divided into separate paragraphs; each
paragraph starting in a new line. For footnotes, please, use the automatic function – Insert / Footnote. All notes should be numbered automatically. Quote
according to the usual form)
Name of autor(s) + academic titles
Home institution
Email
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
142

Podobné dokumenty

příručky Microsft Office 365 - Výpočetní centrum Vysoké školy

příručky Microsft Office 365 - Výpočetní centrum Vysoké školy  absolutní energetická nezávislost, výroba veškeré energie z obnovitelných zdrojů,  vysoká bezpečnost. Datová centra pro Office 365 jsou v severní Americe, Evropě (Dublin, Amsterdam) a Asii. Gara...

Více

Studie vymahatelnosti střetu zájmů, financování

Studie vymahatelnosti střetu zájmů, financování střední a východní Evropy“, společného projektu pěti zemí (států Visegrádské čtyřky a Estonska). Celkovým cílem projektu je posílení institucionálního protikorupčního rámce v zemích střední a výcho...

Více

Souhrnná publikace „Harmonizace fiskální a - eu

Souhrnná publikace „Harmonizace fiskální a - eu Výše uvedení členové realizačního týmu projektu a další přednášející na vědeckopopularizačním semináři prezentovali výsledky domácího, zahraničního i svého vlastního výzkumu týkajícího se probírané...

Více

15 let činnosti veřejného ochránce práv

15 let činnosti veřejného ochránce práv Práve z tohto ukrajinského pohľadu sa mi nedostatky spojené so vznikom inštitútu verejného ochrancu práv v  Slovenskej republike, ktoré pretrvávajú dodnes, zdajú stráviteľné, aj keď sú znepokojujúc...

Více

ZDE - Poradna pro občanství, občanská a lidská práva

ZDE - Poradna pro občanství, občanská a lidská práva státoobčanským statusem determinováni. Jiní se musí naopak v mnohém podřídit abstraktním požadavkům, aby se domohli toho, co je pro většinu jejich sousedů úplnou samozřejmostí. V mnoha situacích je...

Více

obecná regionální politika - Katedra regionálních studií

obecná regionální politika - Katedra regionálních studií kde H znamená lidský kapitál použitý ve výzkumu a rozvoji, A je celková úroveň technologických znalostí dostupných v daný okamžik, a dA je změna technologických znalostí vyúsťující v soukromé úsilí...

Více

zájem dítěte v soudní praxi - Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí

zájem dítěte v soudní praxi - Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí mocenském uplatňování zákonných principů, ale na otevřené a plnohodnotné spolupráci. Téma zájem dítěte doprovázelo každé setkání pracovní skupiny, proto se její členové rozhodli věnovat mu větší po...

Více