Jehličnany, které známe z našich lesů I a II

Jehličnany, které známe z našich lesů I a II
Autochtonní – alochtonní (obr. 1)
Autochtonní:
smrk ztepilý – Picea abies (L.) Karst., P.excelsa Link; borovice lesní (b. sosna) – Pinus sylvestrisL.; borovice
blatka – Pinus rotundata Link; b. kleč (kosodřevina) – Pinus mugo Turra (P. Pumilio Haenke); tis červený –
Taxus baccata L.; jalovec obecný – Juniperus communis L.; modřín opadavý – Larix decidua Mill.; jedle
bělokorá – Abies alba Mill.
Alochtonní:
douglaska tisolistá – Pseudotsuga menziesii (Mir.) Franco (P. taxifolia (Lamb.) Britt.); borovice černá – Pinus
nigra Arn.; borovice vejmutovka – Pinus strobus L.; jedle obrovská – Abies grandis (D.Don.) Lindl.
smrk ztepilý (obr. 2)
strom různých výšek – hlavně podle nadmořské výšky, ale max. do 50 m; kmen je přímý; nečastěji má habitus
kuželovitý, vždy se znatelným vrcholovým terminálem; větvení je pravidelně hustě přeslenovité;
charakteristická je hnědá až hnědočervená kůra, která zhruba od 80 let stáří přechází v tzv. borku, která je
šupinovitá a se stářím sestává i brázditou.
Nedostatečně vyvinutý kůlovitý hlavní kořen s bohatě vyvinutými talířovitými bočními kořeny je příčinou
velmi častých vývratů.
Obr. 3
Tento druh má velký areál v celé Euroasii od Alp až po Vladivostok
Obr. 4
Podrobnější areál v Evropě lze rozdělit areál na dvě části:
středoevropsko-balkánskou – převážně v horských oblastech ostrůvkovitě
– hercynsko-karpatská, ale v nížinách severovýchodního Polska, severního
Německa a v Belgii na mokřadech
- alpská
- dinárská (v Chorvatsku)
- rodopská (Bulharsko)
Severoevropská – Skandinávie v horách; pobaltí + Finsko + navazující Rusko (mimo poloostrova Kola a jižněji
50 až 55 rovnoběžky) v nížinách a pahorkatinách
Obr. 5
Podle klimatických podmínek se vyselektovaly 3 typy větvení – hlavně v závislosti na množství sněhu:
Hřebenitý typ je hlavně v horských oblastech – lepší sesuv sněhu, hlavně mokrého
Deskovitý typ podhorské oblasti a mokřady – nebývá mnoho sněhu
Svazčitý typ podhorské oblasti – nebývá mnoho sněhu
Bohužel došlo k smísení typů na nepatřičné polohy – škody sněhem a námrazou
Jehlice jsou kolem velého letorostu ve šroubovici, čtyřhranné, max. 2cm dlouhé a slabě kosovitě zanuté; čerstvé
letorosty (posledního ročníku) jsou světlé.
Obr. 6
Samčí i samičí šištice jsou nící. Samičí jsou v mládí jsou světle zelené, v době hlavného ‚kvetení‘ jsou
purpurové. Po opylení, při vývoji semen mění svoji barvu do různých světlejších odstínů hnědé. Semena jsou
jsou v samičích šiškách zakryty tzv. Semennými šupinami, které vytváří variety:
- varieta europaea – tupé
- varieta obovata – oblé – často souvisí s velmi chladnými polohami – a od sev. Skandinávie přes severní Rusko
a Sibiř (mimo nejchladnější polohy) po Vladivostok se podle tohoto znaku vylišuje jako Picea abies ssp.
obovata – smrk ztepilý sibiřský, někdy též dokonce jen jako Picea obovata smrk sibiřský
- varieta acuminata – ostré
(Samičí) šišky dozrají za 1 rok, podpůrné šupiny se otevírají a současně šiška opadává
Samčí šišky jsou ovislé, drobné načervenalé a v době ‚květu‘ žluté. Uvolňují velká množství pylu.
Smrk ztepilý sice plodí každým rokem, ale jednou za 3- 5 let je výjimečně plodný. Semena jsou tmavá se světle
hnědým křídlem
1
Smrk ztepilý se na naše území značně rozšířil až v době boreálu cca 7700 až 6000 př. n.l. do pohorských až
horských oblastí z jihozápadních předhůří Alp a jihovýchodních předhůří Karpat. Nesnáší totiž vysýchání půdy
a vyžaduje vyšší relativní vlhkost vzduchu, na živiny v půdě není náročným druhem.
V hospodářských lesích je doba obmýtí 100 – 120 let, v rezervacích 300 – 400 let (nejstarší je ve Švédsku asi
600 letý). Je ale zajímavé, že kořeny jsou mnohem dlouholetější – právě u toho nejstaršího jedice ve Švédsku
byl zjištěn jejich věk přes 9 tis. let!)
borovice lesní (b. sosna) Obr. 7
strom dorůstající maximálně do výšky 45 m; dožívá se 300 až 500 let; charakteristická je oranžově zbarvená
šupinovitě odlupčivá borka, která během věku se stává odspodu hlouběji odlupčivá. Koruna je v mládí
kuželovitá, později spíše kopulovitá až dešníkovitá.
Obr. 8
Borovice lesní zaujímá opět rozsáhlé území Euroazie – od Pyrenejí až na Sibiř do oblasti Chabarovska,
v souvislejším pásmu od Alp po řeku Lenu.
Obr. 9
Souvislý areál v Evropě se táhne od Alp po Ural s izolovanými areály v Pyrenejích, pohoří Sierra Nevada a
pohoří ve středním a severním Španělsku, ve Skotsku, v Apeninách, v Rodpech. Dále pak na Kavkaze,
severním Turecku v pohořích podél Černého moře a izolované ostrůvky v pohořích Turecka.
Obr. 10
Jehlice jsou šedozelené 3-8 cm dlouhé a po dvou ve svazečku na brachyblastu. (Brahyblast je trvale zkrácená
postranní větev (tedy NE ta s terminálem) dřevnatých stonků. Pupeny jsou tupě konické a silně pryskyřičnaté.
Samčí a samičí květy se vyvíjejí současně, samičí jsou samostatně na konci větviček a jsou načervenalé, samčí
jsou na posledním letorostu ve spodní části a jsou smetanově žluté – obsahují mnoho pylu. Samičí šišky
dozrávají 2 roky. Semena jsou mandlově hnědá, křídlatá. Šišky jsou kolem 5 cm dlouhé, obvejčité s matnými
hnědými štítky a světlým pupkem, který není ostnitý.
Obr. 11
Dřevo borovice lesní je silně pryskyřičnaté, s rezivě hnědým jádrem, které je vždy menší než běl, které je světlé
borovice blatka Obr. 12
našeho území se týká to, co je označeno čeveně. V oblasto Alp a Pyrenejí je za blatku považovaná i stromovitá
kosodřevina (Pinus uncinata).
Obr. 13
Vždy stromovitý vzrůst; nejčastější výška je mezi 10 – 13 m; v mládí je to často polykormon – v dospělosti
poze jeden přímý kmen, koruna válcovitá; dřevo je tuhé se slabě patrným slabě rezivěhnědým jádrem a je málo
pryskyřičné. Borka se spíše podobá smrkové – hnědá až černohnědá. Jehlice jsou různě dlouhé – ovlivňuje to
zamokřenost terénu – krátké – vysoká hladina spodní vody. Jsou 2 ve svazku na brachyblastu a bývají dost
hustě nahlučeny.
Samčí a samičí květy se podobají borovici lesní; Šišky jsou asymetrické, pupek je světlejčí a je černě lemován;
na vyklenuté straně bývají na štítcích tupé hákovité výrůstky.
Kořenová soustava je plytká – ovlivněna spodní vodou.
borovice kleč – kosodřevina Obr. 14
druh je vázán na nejvyšší horské polohy (zelené tečky – mu); v západoalpské oblasti jsou kříženci s borovicí
pyrenejskou (Pinus uncinata) – zelenobílé tečky; na rašeliništích Šumavy, Krušných a Jizerských hor jsou
kříženci s borovicí blatkou, kteří namají české jméno, jen latinský Pinus x pseudopumilio – hnědé tečky);
Obr. 15
Keř – polykormon, který se dožívá i několik set let zakořeňováním větví – hřížení; Výška max 2,5 m; pokud je
vyšší jedná se zřejmě o křížence s blatkou nebo i borovicí lesní. Samčí i samičí šišky se podobají borovici lesní,
jen jsou výrazně menší. Někdy bývají dokonce jejinci jednopohlavní. Pupeny jsou velmi pryskyřičnaté, stejně
tak vetvičky a kmeny. Šiška je souměrná malá – kolem 3 cm na délku. Pupek je světlejčí a je černě lemován.
Jehlice jsou vždy 2 ve svazku, 3-4 cm dlouhé a jsou značně nahlučeny.
2
tis červený Obr. 16
dvoudomý (jedinci s prašníky – mužský; jedinci s pestíky - ženské) strom i keř s šupinovitou rezivě hnědou
kůrou. Dřevo, kůra a jehlice Nemají pryskyřičné kanálky.
Obr. 17
Vyskytuje se v celé Evropě s výjimkou východu s kontinentálním klimatem, dále v přilehlé Africe a Asii. I
když podle obrázku to vypadá na bohatší výskyt, je to klamlivé. Jsou vyznačeny lokality, kde třeba je i jen 1
jedinec. To tedy ukazuje, že výskyt je v současnosti velmi sporadický. Důvodem je jeho velká obliba ve
starověku a hlavně středověku při výrobě tětiv luků a jeho velmi pomalým růstem. Jedinci se dožívají i stovek
let. V poslední době je hodně vysazován, ale to jsou bohužel klony, takže je tímto znehodnocován lokální
genofond.
Obr. 18
Je to strom 12-20 m vysoký, často polykormní, výjimečně keř – bohužel to jsou to hlavně ty novodobé
výpěstky, často s různými odstíny jehlic. Kůra je rezivě hnědá šupinovitě odlupčivá. Často jsou na ní nové
adventivní výhony.
Jehlice jsou ploché a rostou po stranách zelených větviček. Samčí i samičí květenství rostou vždy na různých
jedincích a jsou vždy v paždích jehlic. Tím, jak druh roste velmi pomalu je výsledkem velmi tvrdé dřevo
s výrazně odděleným jádrem a bělí.
Uvádí se, že je vše jedovaté, mimo červeného míšku plodu. Je však známo, že jehlice konzumuje zveř (vysoká i
dobytek) a jehlice se přidávají i do čajů.
jalovec obecný Obr. 19
opět dvoudomý druh (výjimečně jednodomý); stromovitý je uváděn jako. J. c. ssp communis = jalovec obecný
pravý; v horských polohách a v tundře pak keřovitý, plazivý jako J. c. alpina = jalovec obecný nízký.
Obr. 20
Druh je rozšířen téměř všude na severní polokouli; často druhotně na degradovaných stanovištích – hlavně
pastvou.
Obr. 21
Jehlice jsou asi 1 cm dlouhé a ostře pichlavé, umístěné na větvičce po 3 v přeslenech. Samčí květy prašníkové
vyrůstají v paždích jehlic samčího jedince. Samičí vyrůstají tamtéž, ale na samičích jedincích. Plodem jsou
dužnaté šištice, které se využívají v různých receptech. Také se využívají k aromatizování alkoholu – tzv.
Borovička nebo gin.
modřín opadavý Obr. 22
má dva oddělené areály – menší v Evropě a větší na Sibiři. Někdy se pak podle toho uvádí jako 2 druhy –
modřín evropský a modřín sibiřský.
Evropský areál je ještě rozdělen na oblasti:
alpská – největší, zahrnuje oblast Alp a v západních Alpách, tzv. Savojských dokonce tvoří horní hranici
lesa
karpatské oblasti jsou oddělené pro Tatry a Transylvánských Karpat
sudetská – hlavně na Polské straně, ale i u nás v oblasti Hrubého Jeseníku
polská – hlavně v povodí Visly
Obr. 23
Velký sibiřský areál v podstatě kopíruje klimatickou část Sibiře, kde mohou růst stromovité taxony
Obr. 24
Strom dosahuje až 60 m výšky – často ale nižší – závisí na vlhkostních půdních podmínkách; letorosty prvním
rokem jsou tenké na žlutavé; oddělené samčí a samičí šištice (květy) vyrůstají v paždích svazečků jehlic; jehlice
jsou ve svazečcích 1- 3 cm dlouhé, každým rokem opadávající;plodem jsou šišky, které jsou malé – nepřevýší
délkou 3 cm; po dozrání a vypadání okřídlených semen na větvičkách přetrvávají i několik let.
Obr. 25
Dřevo modřínu opadavého je pryskyřičnaté, ale ne tolik jako borové; má rezive hnědé jádro, které je výrazně
širší,než běl
3
jedle bělokorá Obr. 26
jedle bělokorá se vyskytuje výhradně jen v Evropě – uvádí se, že je to evropský endemit; vyžaduje oceanické
klima horských oblastí, ale neroste výše než 1100 m n.m., takže je nejzápadněji v Pyrenejích, pak v celých
Alpách, odděleně v Apeninách, obývá i naše hory, zasahuje do středního Polska (výše jsou již písčité mokřady),
a Karpaty zasahuje až do Rumunska. Pak se též vyskytuje v pohořích Chorvatska, Bosny-Hercegoviny a
v severní Makedonii a přechází do pohoří v Bulharsku
Obr. 27
Je to strom dorůstající do 60 m; má typický habitus téměř vodorovného větvení, v dospělosti zpomaluje růst
terminální vrchol, což se projevuje tzv. čapími hnízdy. Kůra je bílo šedá a u hodně straých jedinců je šupinovitě
odlupčivá
Obr. 28
Samčí šištice (květy) rostou nahlučeny v paždích jehlic většinou posledních letorostů a rostou svisle, jsou
smetanově žluté; samičí šištice, které se po opylení dozrají v šišky rostou v menším množství, také většinou na
posledních letorostech, ale vždy vzpřímeně – je jich ale vždy méně než samčích a jsou načervenalé;
Obr. 29
V dozrávajících šiškách vyčnívají podpůrné šupiny a ty jsou po opylení zelené – po dozrání zhnědnou a na
stromě se rozpadnou – zůstane jen vřeteno. Semena jsou tmavá hnědo černá s odlupčivým křídlem.
Jehlice rostou ploše ve dvou řadách 2-3 cm dlouhé s typickými dvěma bílými pruhy na spodní straně; letorosty
jsou hustě chlupaté
douglaska tisolistá Obr. 30
je původním druhem Severní Ameriky. Její domovinou je západní část Kanady a USA až po Mexiko – hlavně
Skalisté hory a Kaskádové pohoří.
Obr. 31
Strom dorůstající u nás až 50 m, v domovině až 100 m; habituálně z dálky se velmi podobá smrku ztepilému –
hlavně do doby než se objeví hluboce brázditá borka; kůra a později i borka jsou tmavě rezivě hnědé.
Při blízkém pohledu na jehlice se zase podobá jedli bělokoré, také rostou na plocho a na spodní starně mají 2
bílé pruhy, ale po rozemnutí příjemně voní po citrusech; koncové pupeny jsou vřetenovité a špičaté;
Šišky jsou svisle nící z letorostů a mají nápadně vyčnívající podpůrné zašpičatělé podpůrné šupiny;
Do našich lesů se vysazuje hlavně kvůli vyšší produkci dřeva a v dospělosti odolnosti k přísuškům.
borovice černá Obr. 32
je druhem, který má areál hlavně na suchých místech s vápencem v oblasti Středozemí a Černomoří, především
v jižní Evropě a Malé Asii. Nejsevernější přirozený areál je v Rakousku. U nás byla tato borovice využita při
zalesnění vysýchavých vápencových stanovišť krasových oblastí
Obr. 33
Strom výšky max. do 50 m, nejčastěji mezi 30 – 40 m; charakteristická je barva borky svými tmavými –
černými zbrázděními, jinak je borka rezavě hnědá odlupčivá; jehlice jsou až dvojnásobně dlouhé než u borovice
lesní, jsou tmavě zelené a 2 ve svazečku; termální pupeny jsou poměrně velké a jsou silně pryskyřičnaté; Šišky
dozrávají 2. rokem a ze zelených se měmí na žlutohnědé až světle hnědé; jsou o polovinu větší než u borovice
lesní; mají podpůrné šupiny lesklé a uvnitř šišky černé; dřevo je měkké má úzké rezavě hnědě zbarvené jádro a
je bohatší na pryskyřici
Obr. 34
Samičí šištice bývají na konci minuloročního letorostu – vedle terminálního pupenu a jsou načervenalé; samčí
rosotou nahlučeny ve spodní části nového letorostu a jsou smetanově bílé.
borovice vejmutovka Obr. 35
přirozený areál je ve východní části Severní Ameriky – hlavně z oblasti Velkých jezer a okolí a ústí řeky
Svatého Vavřince a v Apalačských horách
Obr. 36
4
Strom, který v Evropě dorůstá do 35 m (v domovině až 67 m); koruna je v mládí kuželovitá, později rozložená,
velice často nepravidelná. Kmen má borku v mládí tenkou a hladkou, později hrubší a podélně rýhovoanou,
šedočernou;
Jehlice jsou velmi tenké kolem 8 cm dlouhé a je jich 5 ve svazku na brachyblastu a jsou světlejší, než u
borovice lesní;
Letorosty jsou tenké a velmi ohebné; pupeny jsou kuželovité, tupě špičaté a pryskyřičnaté;
Šišky jsou asymetrické podlouhlé 10 – 15 cm dlouhé a dozrávají 2. rokem. Mladé šišky (šištice) jsou zelené, po
dozrání jsou světle hnědé; štítky šupin jsou ploché
Obr. 37
Jak již bylo řečeno, samičí šištice jsou zelené a vyrůstají v bazální části nových výhonů, rašících na starších
bočních větvích. Samčí šištice rostou nahlučeně ve spodní části nových výhonů a jsou žlutohnědé.
jedle obrovská Obr. 38
má domovinu v severozápadní části USA – severní Skalisté hory;
strom kuželovitého vzhledu – nevytváří ‚čapí hnízda‘ – výškou do 70 – 80 m; v mládí roste dost rychle do
výšky – kolem 20 let růst zpomaluje a začíná nabírat na tloušťce; kmen je válcovitý, tmavě hnědý s našedlým
nádechem; borka je v mládí celistvá s množstvím pryskyřičných kanálků, ve stáří (nad 100 let) je podélně
rozpraskaná
Obr. 39
Letorosty jsou olivově zelené; jehlice jsou na letorostu naplocho
Jehlice jsou výrazně dvouřadé a nestejně dlouhé –kratší jsou poloviční než ty delší
Samčí šištice jsou světle zelené – výjimečně načervenalé – rostoucí v paždích jehlic kolem celého letorostu
Samičí šištice jsou tmavěji zelené (nikoliv tmavě zelené) – rostou výhradně na horní straně letrostů v paždích
jehlic
Šišky dozrávají tentýž rok a rozpadnou se na stromě. Podpůrné šupiny jsou skryté.
5