Vybrané články ze starších čísel Ruchadla

Vybrané články ze starších čísel Ruchadla

Svatoprokopské ruchadlo únor 2005
Ticho
„Hospodin je ve svém svatém chrámu. Ztiš se před ním celá země!“ (Abakuk 2,20)
Před dvěma tisíci lety jistý aténský státník jménem Phocion netrpělivě čekal na
oholení, zatímco mu lazebník obšírně komentoval současnou politickou situaci v Aténách.
Nakonec se holič sklonil k Phocionovi a zeptal se ho: „Jak si vlastně přejete upravit vous?“
Phocion odpověděl: „V tichu.“ Tato prostá odpověď je často citována ve velkých dílech
světové literatury.
Jsme všichni oběťmi komplotu proti tichu, bez něhož si ale nelze duchovní život
představit. Každodenně jsme vystaveni hluku automobilů, vlaků, letadel, rozhlasu, televize,
vysavačů, myček, fanoušků a to nemluvím o breptání dětí a neužitečném tlachání dospělých.
Znám křesťany, kteří prožili léta ve vězení na samotce v dokonalém tichu. Když pak
opět uslyšeli lidskou řeč, divili se, že tak velký podíl z toho, co lidé mluví, postrádá skutečný
obsah.
Přejete-li si vstoupit do Boží přítomnosti, vytvořte kolem sebe nejprve dostatečné
ticho. Vypněte všechny vetřelce, kteří na ně útočí. Nepůjde-li to jinak, zamkněte se na toaletě
anebo své nejbližší poproste, aby v určitou, pravidelnou hodinu byli potichu.
Ale ticho není tak úplně tiché. V tichu, které vás obklopí se současně nahromadí
všechny lidské výkřiky bolesti, všechen pláč trpících i všechna zvolání jásavé radosti, ty
nejvášnivější diskuse, množství kázání i vědecká pravda. Nad tím vším uslyšíte Boží hlas. A
když jej zaslechnete, pak se rozzáříte, stejně jako Ježíš, který strávil celou noc na hoře, aby se
tam v naprostém tichu modlil.
(R. Wurmbrand)
Sv. Simeon Nový Teolog
Prorocké slovo o tom, jak dojít spásy
Každý, kdo toužíš po spáse, poslechni, co máš dělat. Považuj se za toho, kdo už
zemřel, kdo se už zřekl celého světa a zanechal ho, kdo opustil přátele, příbuzné a všechnu
marnou slávu. Zároveň od sebe odhoď starosti o pozemské věci, vezmi na ramena kříž, silně
jej přivaž a do konce života snášej námahu pokušení, bolesti smutků a hřeby starostí,
přijímajíc je s velkou radostí jak věnec slávy. Když jsi neustále probodáván střelami urážek a
krutě kamenován kameny všelikého pohrdání a proléváš slzy místo krve, staneš se
mučedníkem.
Když budeš s velikým děkováním snášet nadávky a fackování, staneš se účastníkem
Mého Božství a slávy. A jestliže sám sebe ukážeš posledním ze všech, otrokem a sluhou, já tě
potom učiním ze všech prvním, jak jsem slíbil. Pokud budeš milovat své nepřátele a všechny,
kdo tě nenávidí, a budeš se upřímně modlit za ty, kteří tě urážejí a podle svých možností jim
budeš prokazovat dobrodiní, pak ses skutečně stal podobným Mému Nejvyššímu Otci. A tak
získáš čisté srdce a uvidíš v něm Boha, toho, kterého nikdy nikdo neviděl. Pokud se stane, že
budeš muset snášet pronásledování za spravedlnost, pak se raduj, neboť nebeské království je
tvé.
A co dále? Pokud chcete být ty i všichni ostatní, kteří ve Mne věří, spaseni a chcete
se mnou kralovat na věky věků, vykonávejte tyto a další věci, které jsem přikázal. Tak
postupuj stále a uč to dělat ostatní. Ale pokud to odmítáte a odvracíte se z této cesty a říkáte,
že toto vše snášet je hanbou a vede to k ponížení, a nechcete položit svůj život za Má
přikázání, proč tedy chcete vědět, jak můžete dojít spásy a jakými skutky můžete dosáhnout
sjednocení se Mnou? Proč Mě tedy nazýváte svým Bohem? Proč se tak nerozumně považujete
za věřící ve Mne? Vždyť já jsem kvůli vám toto vše vytrpěl dobrovolně: byl jsem ukřižován a
zemřel jsem smrtí zločince. Mé urážky a hanebná smrt se staly slávou světa, životem,
světlem, vzkříšením mrtvých a chloubou všech ve mne věřících; staly se oděvem
nesmrtelnosti a skutečného zbožstvení všech, kdo ve Mne věří. Proto se také ti, kteří jdou
cestou Mých úctyhodných útrap, stanou účastníky Mého Božství a dědici Mého království.
Budou mít účast na nevyslovitelných a nepopsatelných dobrech a budou věčně přebývat se
Mnou.
A nad ostatními, kdo by nezaplakal a nezanaříkal? Kdo by s lítostivým srdcem
neproléval slzy? Kdo nebude oplakávat jejich ohromnou nechápavost? Vždyť opustili život a
strašným způsobem se zřekli Boha a sami sebe vydali smrti.
Jejich údělu mě nevydávej, Vládce všeho, ale dej, abych já, Tvůj nejposlednější a
nejubožejší sluha, byl hoden stát se účastníkem Tvých neposkvrněných strastí. Dej, Slovo,
abych se také (jak jsi, Bože, zaslíbil) stal účastníkem Tvé slávy a potěšení tvých dober, která
sice nyní vidím jen jako v hádance, obrazu nebo zrcadle, „ale potom poznám plně, jako Bůh
zná mne“ (1 K 13,22).
(z Hymnu 13)
Četba Evangelia osvobozuje a uzdravuje
…kapitán začal vyprávět.
Od mládí jsem sloužil v armádě, ale ne v posádce. Znal jsem vojenskou službu a
nadřízenými jsem byl oblíben jako příkladný praporčík. Ale byl jsem mladý, přátelé také, a
naneštěstí jsem se naučil pít, až jsem se nakonec stal na alkoholu závislým. Když jsem nepil,
byl jsem dobrý důstojník, ale když jsem si zavdal, šest týdnů jsem byl na lůžku. Dlouho mi to
trpěli, nakonec mě za drzost vůči nadřízenému, v opilosti, degradovali na vojína na tři roky,
s přeřazením k posádce. A pohrozili mi ještě přísnějším trestem, kdybych se nenapravil a
nepřestal pít. V tom nešťastném stavu, i když jsem se snažil být zdrženlivý, a dokonce jsem se
i léčil, jsem se nemohl své náruživosti zbavit. Už mě proto chtěli přemístit do vojenského
trestaneckého tábora. Když jsem se to doslechl, nevěděl jsem, co si počít.
Jednou jsem zadumaný seděl v kasárnách. Najednou k nám přišel jakýsi mnich se
sbírkou na kostel. Kdo co mohl, dal. Přistoupil ke mně a zeptal se: Co že jsi takový skleslý?
Dal jsem se s ním do řeči a pověděl jsem mu o svém neštěstí. Mnich měl porozumění
pro mou situaci a začal: Přesně totéž se stalo s mým bratrem, a hle co mu pomohlo: jeho
duchovní otec mu dal Evangelium a přísně mu přikázal, aby, když se mu zachce vodky, bez
váhání přečetl kapitolu z Evangelia. Kdyby znovu zachtěl, aby opět přečetl následující
kapitolu. Můj bratr se podle toho řídil a za krátký čas jeho vášeň k pití zmizela, nyní už
patnáct let nevzal ani kapku alkoholu do úst. Jednej tak i ty, bude ti to k užitku. Mám
Evangelium, chceš-li, přinesu ti je.
Vyslechl jsem to a řekl jsem mu: Jak by mně pomohlo tvoje Evangelium, když mě
žádná moje snaha, ani lékařské prostředky nepřivedly k zdrženlivosti? Řekl jsem to tak proto,
že jsem nikdy nečetl Evangelia.
To neříkej, nesouhlasil mnich, ujišťuji tě, že ti to bude k prospěchu.
Druhý den mi mnich skutečně přinesl toto Evangelium. Otevřel jsem je, prohlédl,
pročetl a říkám: Nevezmu si je. Ničemu tu nerozumím. Nejsem zvyklý číst církevní vydání.
Mnich mě dále přesvědčoval, že v samých slovech Evangelia je blahodárná síla, neboť
je v něm napsáno, co říkal sám Bůh.
Nevadí, že nerozumíš, jenom pilně čti. Jeden svatý řekl: I když Božím slovům
nerozumíš, běsi rozumí, co čteš, a třesou se. A pijáckou vášeň bezpochyby podněcují běsi.
Ještě toto ti řeknu: Jan Zlatoústý píše, že místnost, v níž se uchovává Evangelium, odstrašuje
duchy tmy a bývá nepřístupná jejich úkladům.
Už si nepamatuji, co jsem dal tomu mnichovi. Vzal jsem od něho to Evangelium,
položil je do kufříku a zapomněl jsem na ně. Po nějaké době přišla na mně chvíle pití, k smrti
se mi zachtělo vodky. Rychle jsem otevřel kufřík, abych si vzal peníze a běžel do krčmy.
První mě padlo do očí Evangelium a já jsem si živě vybavil všechno to, co mi říkal mnich.
Otevřel jsem je a začal jsem číst první kapitolu sv. Matouše. Přečetl jsem ji do konce, ale
ničemu jsem nerozuměl. Vzpomněl jsem si, co říkal mnich: Nevadí, že nerozumíš, jenom
pilně čti. Nu, uvažuji, přečtu další kapitolu. Přečetl jsem ji a začal rozumět. Nuže i třetí. Jen
jsem začal, najednou zazněl zvonek v kasárnách: Na ubikace. Nemohl jsem již vyjít za bránu,
tak jsem zůstal bez pití.
Ráno jsem vstal, rozhodnutý zajít na vodku, a říkal jsem si: Co kdybych si přečetl
kapitolu z Evangelia? Přečetl jsem ji a nešel nikam. Znovu se mi zachtělo vodky, znovu jsem
začal číst a ulehčilo se mi. To mě povzbudilo. A při každém nutkání k pití jsem přečetl
kapitolu z Evangelia. Čím dále, tím to vše bylo snazší, nakonec, když jsem přečetl všechny
čtyři Evangelisty, náruživost zcela pominula a pití se mi zprotivilo. A už dvacet let jsem se
nedotkl žádného alkoholického nápoje.
Všichni se podivovali nad takovou mojí proměnou. Po třech letech mě znovu povýšili
do důstojnické hodnosti, a potom do dalších, až jsem se stal velitelem. Oženil jsem se, ženu
jsem si našel dobrou. Získali jsem nějaký majetek, a nyní, Bohu díky, žijeme, pomáháme
chudým, podle možnosti, přijímáme poutníky. Už i můj syn je důstojníkem. Je to dobrý hoch.
Poslyš, od těch dob, co jsem se vyléčil z opilství, dal jsem slib, že každý den, po celý
svůj život, budu denně číst jedno Evangelium, bez ohledu na jakékoliv překážky. Podle toho
se řídím. Když je ve službě velmi mnoho práce a příliš se vyčerpám, večer si lehnu a požádám
svoji ženu nebo syna, aby mně Evangelium přečetli. A tak vytrvale plním svoje předsevzetí.
Z vděčnosti a k Boží slávě jsem to Evangelium opatřil kováním z čistého stříbra, a stále je
nosím na své hrudi.
(Upřímná vyprávění poutníka svému duchovnímu otci)
V patnácti unavení životem
Nicky Cruz, bývalý narkoman a vůdce dětského gangu, obrácený k Ježíši Kristu
pastorem Davidem Wilkersonem, zakladatelem Teen Chalenge, odvykacího programu pro
narkomany, napsal knihu složenou z dopisů, které mu přišly, a jeho odpovědí. Kniha vydaná
jako samizdat ve slovenštině někdy v osmdesátých letech minulého století, je aktuální i (nebo
právě) dnes.
Ve svém denníku mám báseň, kterou napsala patnáctiletá dívka, vnitřně rozervaná. Už
víckrát si sáhla na život. Její bratr přišel do našeho domova, když měl dvanáct roků. Zůstal
tam dva roky a za tu dobu jsem vedl mnoho rozhovorů s jeho sestrou, která ho často
navštěvovala. Oba pocházeli z rozhárané rodiny a už před svým dvanáctým rokem byli závislí
na drogách. V patnácti letech měla dívka pohlavní chorobu. Jejich otec, zámožný ředitel
letecké společnosti, neměl čas na své děti, a matka byla zaneprázdněná společenskými
povinnostmi. Dívka vyrostla v dětském domově. Tu jej její báseň:
Naše hroby jednou ponesou nápis:
Zemřel v patnácti, pochovaný v sedmdesáti
V temnotě noci slyšíš stony těch všech,
Kteří ještě žijí a nemohou zemřít.
Puká mi srdce, když myslím na tyto děti. Vím, jaký je to pocit, být duševně mrtvý a nebýt
schopný zemřít fyzicky. Stávají se chodícími mrtvolami a město se mění na krajinu živých
mrtvol. Toto děvče bylo jen jednou z desetitisíc mladých, kteří se cítí podobně.
V této knize uvádím výňatky z dopisů, které jsem dostal. Všechny jsou psané ručně,
na mnohých jsou stopy slz. Na jednom dopise bylo vidět zaschlé kapky krve. Vysvětlení jsem
našel v postskriptu: pisatelka si přeřezala tepnu, aby dala vědět, že je to s ní skutečně vážné a
že se pokusí o sebevraždu, když jí neodpovím. Zde jsou dopisy a mé odpovědi:
„Milý Nicky,
mám sedmnáct a žiji ve výchovném ústavu. Upadla jsem hluboko do hříchu a prostě
nemůžu proniknout k osobnímu zážitku s Kristem. Jako dítě jsem byla vždy opilá nebo pod
vlivem drog. Má matka spávala s kdekým a nezajímalo ji, že mě to uráží. Mé sousedky mi
řekly, že mám jejich muže nechat na pokoji. Mysleli si, že když je matka poběhlice, musím jí
být i já. Po dvou letech, které jsem takto prožila, jsem konečně našla chlapce, který mi řekl, že
mě má rád. Utekla jsem s ním. Když jsem otěhotněla, opustil mě. Vrátila jsem se zpět k matce
a všechno jí řekla. Házela mi na hlavu všelijaké špinavé nadávky. Potom se do mě spolu
s nevlastním otcem pustili. On mě pevně držel a ona mě mlátila. Měla jsem předčasný porod.
Druhého dne jsem dostala šestistránkový dopis od mého nevlastního otce, v kterém psal, že
mě má rád a že se s matkou rozvede, aby se mohl oženit se mnou. Potom by mohl spolu se
mnou vychovávat miminko. Po porodu jsem odešla z domu a úřad pro mládež se postaral o to,
abych se dostala do tohoto výchovného ústavu. Nicky, jsem tak nešťastná! Radši bych
skutečně byla mrtvá, než vyrůst v tomto světě. Vím, že mi na můj dopis nemůžeš odpovědět,
ale pro mne je ulehčením už jen to, že jsem si mohla takto vylít srdce.“
Phyllis
„Milá Phyllis,
ulehčení, které jsi našla tím, že jsi se mi svěřila, se může tisíckrát zvětšit, až otevřeš
srdce Bohu. Ježíš Tě miluje čistou, nezištnou a dávající láskou. Nikdy Tě nevyužije, nikdy Tě
neodsoudí, z ničeho Tě neobviní. Přinese Ti jen lásku a odpuštění.
Nenech se okrást o odvahu světem, který jsi poznala. V životě existuje i něco jiné než
to, co jsi doposud zakusila. Vím to, protože jsem nejednou seděl v podobné louži. Nevěděl
jsem, že existuje něco jiného než asfaltová džungle slumu, v kterém jsem žil. Nevěděl jsem,
že existují zelené stromy a kvetoucí louky. Nevěděl jsem, že existují věřící lidé, kteří Ti dají
všechno a nečekají za to nic. Nevěděl jsem, že existují lidé, kteří milují, až dokud ke mně
jednoho nepřišel kazatel a neřekl: ‚Nicky, Ježíš Tě miluje a já také.‘
Do té doby jsem o Ježíši nevěděl nic a trvalo to dlouho, než jsem skutečně dokázal
věřit. Ale teď věřím. Stal jsem se svobodným a Bůh mi ukázal, že na světě žije mnoho
skvělých lidí, kteří se znovuzrodili skrze Ježíše Krista, skrze toho, který mne i Tebe vroucně
miluje. Podej Ježíši ruku, Phyllis. Podej ruku Ježíši Kristu, tomu, který miluje Tvou duši a
kráčej s ním vstříc budoucnosti.
Možná Ti následující úryvky z třech listů pomohou pochopit, jak je schopný Ježíš
změnit Tvůj život. Všechny pocházejí od šestnáctileté dívky, která mi je napsala asi
v měsíčních odstupech.
První list jsem dostal v polovině března:
»Milý Nicky,
chtěla bych mít víru, kterou máš Ty, ale nevím, jak ji získat. Jsem si jistá, že jsem
zhřešila víc, než kdokoliv na tomto světě. Může mi Bůh skutečně odpustit? Nemám žádný
životní cíl. Nic se mi nezdá být v životě důležitým. Stále hledám, ale nic nenacházím. Nezdá
se mi, že by něco mělo smysl. Mám za sebou dva těžké pokusy o sebevraždu a teď jsem
v okresní nemocnici. Je to tu peklo na zemi. Dala bych vše za to, abych se odtud dostala.
Sebevražda je to jediné, na co dokážu myslet. Myšlenky na ni mě neopouští. Pronásledují mě
ve dne v noci. Už mnohokrát jsem se pořezala a popálila. Může mě Bůh uzdravit? Jestli máš
čas, napiš mi, prosím Tě. Prosím.« Tracy
Obratem jsem jí napsal. Za tři týdny jsem od ní dostal druhý dopis: »Milý Nicky,
díky za Tvůj dopis. Znamenal pro mne skutečně mnoho. Myslím, že jsem vlastně
odpověď ani nečekala. Nevěděla jsem, že se o mě někdo tak stará. Modlila jsem se, ale moje
modlitby se mi zdály být málo platné. Nevím, zda mě Bůh slyší. Ale mám i jiný problém.
Nenávidím sebe samu. Proto jsem se už tolikrát pořezala břitvou. Poté, co se pořežu, si strhnu
obvaz a pálím si poraněné místo. Nemám už sílu žít takto dál. Moje tělo je samá jizva.
Odevzdala jsem svůj život Ježíši, ale stále je ještě pro mne těžké přestat s tím řezáním. Ale
přece je skvělé vědět, že někdo má účast na mém životě.« Tracy
Ve svém druhém dopise se mě Tracy ptala, zda považuji pokus o sebevraždu za hřích.
Odepsal jsem jí, že pokus o sebevraždu je vnějším znamením prázdnoty v jejím životě a že
Bůh nechce, abychom byli vnitřně prázdní. Napsal jsem jí, že její touha po sebevraždě se
ztratí, když přijme Ducha Svatého, který vyplní její život. Její třetí list jsem dostal v polovině
května:
»Milý Nicky,
skutečně mě mrzí, že Ti píšu tak často, ale Ty jsi jediný člověk, s kterým můžu
hovořit. Modlila jsem se, aby Kristus přišel do mého života a zdá se mi, že do něho vstoupil.
Žiji teď úplně novým životem. Ten starý je minulostí. Víckrát se už nebudu řezat. Odhodila
jsem břitvu a staří démoni mě netrápí od té chvíle, co mě Ježíš osvobodil. Chci žít skutečným
životem. Chci žít pro něho. Sebevražda je to poslední, na co bych teď myslela. Mám před
sebou tolik věcí, které bych chtěla udělat. Chtěla bych se stát misionářkou, i když donedávna
jsem je proklínala, protože se mi pletli do života.« Tracy
Tak vidíš, Phyllis. Tracy na tom byla o mnoho hůře než Ty. A Ježíš jí ukázal cestu
k novému životu v Něm. Modlím se, abys ji mohla najít i Ty.“ Nicky.
(Nicky Cruz a Jamie Buckinghamová, Nicky, tak mi teda pomôž!)
Svatoprokopské ruchadlo červen 2005
Vrchol lásky
Večer před svou smrtí, kdy byl zrazen, kdy Jeho duše byla smutná až k smrti,
pamatuje na nás milý Spasitel. Každý z nás v té chvíli tanul Mu na mysli, když konal
vrcholný svůj div: Eucharistii. Jaké bohatství, jakou moc, milost a lásku nám dává!
Je to oběť Jeho Těla a Krve, Jeho muk a lásky, ze všech tajemství Jeho života oběť
Bohu nejmilejší a nám nejprospěšnější, oběť Jeho samého, celé dílo, vrcholící Kalvarií. A to
nám dává: Vezmi si mne zmučeného, krvácejícího, milujícího a podej mne Otci k Jeho slávě,
za sebe, za všechny své potřeby.
Svátost – pokrm! Týž Spasitel je pokrmem našich duší, nejvnitřněji se s námi
spojuje, aby nás posvěcoval, sílil, řídil život k blažené věčnosti.
Přítel! Ani to však Ježíši nestačí. Touží být s námi stále ve Svatostánku jako Božský
Přítel, Těšitel, Rádce, Pomocník, Útočiště, aby odtud mohl zníti Jeho láskyplný hlas: „Pojďte
ke mně všichni!“
Děkujme z celé duše, klaňme se! Důvěřujme! Eucharistie ať je na vrcholu našeho
života myšlení, vědění a vzpomínek, tužeb – Eucharistie ať vládne celou naší bytostí!
Slavme při každé mši svaté i my odkaz Kristovy lásky. Mezi obojí konsekrací
prosme denně: „Pane Ježíši, dej mně milost, abych umřel s láskou k Tobě, až budu na vrcholu
lásky!“
J. Hlouch, Minutěnka
Vzdálená příprava k přijetí Eucharistie
Modlitba
Že nějaký čas věnujete během rána četbě duchovních knih, je velmi dobré. … Tato
četba, spolu s předcházející modlitbou duši upevňuje a dává jí sílu po celý den. Lékaři říkají:
nevycházej ven lačný. Ve vztahu k duši se toto dodržuje ranní modlitbou a četbou. Duše se
jimi nakrmí a nevstupuje do dne lačná.
Zaveďte si sešit a myšlenky (které se ve vás zrodí při četbě evangelia i jiných knih)
si do něj zapisujte v tomto pořadí: Pán říká v evangeliu to a to; z toho je patrné, že si musíme
vést tak a tak; pro mě splnitelné v takových a takových případech; budu to dělat tak a tak;
Pomoz Pane! Veliká námaha to není, ale kolik přináší užitku! Čiňte tak rovněž. Mysl se bude
bystřit a oduševňovat. Duch, který je činný v Písmu, bude vcházet do vašeho srdce a oživovat
jej. A to je balzám na rány!
Dále, že se myšlenky v čase četby a modlitby rozbíhají? Co dělat? Od toho není
svobodný nikdo. Hřích to ale není, pouze nepatřičnost. Hříchem se to stává, pokud někdo
ochotně sám rozplétá postranní myšlenky, když však odbíhají mimoděk, jakápak vina? Vina
bývá dále i tehdy, když někdo poté, co zaznamenal bloudění myšlenek, bude v jejich bloudění
pokračovat. Je třeba jediné: jakmile zaznamenáme, že mysl odbíhá, musíme ji vrátit hned na
své místo.
Aby v čase modlitby myšlenky bloudily méně, je třeba se naladit, modlit se vřelostí.
Proto je napřed, před modlitbou, nutné duši rozehřát rozjímáním a poklonami. Zvykejte si
modlit se vlastní modlitbu. Tak například podstatou večerní modlitby je děkování Bohu za
den a za všechno, co vás průběžně potkalo – jak příjemné, tak nepříjemné; ze špatného se kát
a prosit za odpuštění a slíbit, že to zítra napravíte, a poté se modlit k Bohu za ochranu během
spánku. Všechno říkejte Bohu myslí a srdcem. Podstatou ranní modlitby je děkování Bohu za
spánek a posilu a prosba, aby celý den pomáhal dělat vše k jeho slávě. I toto mu říkejte myslí
a z celého srdce. Přitom svěřujte Pánu ráno i večer své niterné potřeby (spíše duševní, ale také
vnější) dětsky mu říkajíc: vidíš, Pane, bolest a ochablost! Pomoz a uzdrav! Toto všechno a
podobné lze před Bohem říci vlastními slovy, aniž jste se utíkala k modlitební knížce. A
možná to bude i lepší. Zkuste, pokud to půjde, odložit modlitební knížku úplně; jestliže to ale
nepůjde, je třeba se modlit s modlitební knížkou, neboť nelze zcela zůstat bez modlitby.
Aby modlitba s modlitební knížkou soustřeďovala myšlenky a rozpalovala srdce,
seďte ve volném čase (kromě obvyklé modlitby) a dobře si promýšlejte obsah předepsaných
(církevních) modliteb a prociťujte je. Když se je pak začnete modlit v obvyklý čas modlitby
(ranní či večerní), všechny tyto myšlenky a pocity, kterých rozjímáním dosáhnete, se budou
obnovovat, udržovat vaši pozornost a rozpalovat srdce. Nikdy se nemodlete ve spěchu. A
ještě, dejte si práci s učením se modliteb nazpaměť. To velmi soustředěné modlitbě pomáhá.
Jako čemukoliv jinému, i modlitbě je třeba se učit.
Navykejte si myslet na Boha nejen, když se modlíte v kostele, ale v jakýkoliv
okamžik, neboť On je všudypřítomný. Odtud se bude do duše vlévat pokoj, síla k jednání
uspořádání záležitostí. Vaše nynější přání – více se přibližovat Bohu – se tímto způsobem
plně uskuteční. Jako tomu, kdo stojí na slunci, tak i tomu, kdo vždy pamatuje na Boha, bývá
teplo.
Přidejte k pamatování na Boha i pamatování na smrt a věčnost blaženou nebo
strastiplnou. Tyto dvě připomínky vás budou odklánět od všeho špatného, dokonce i
v myšlenkách, a směrovat ke všemu dobrému, ne na odiv, ale upřímně. Někdo si myslí zcela
mylně, že paměť na smrt otravuje život. Neotravuje, naopak učí být opatrným a zdržovat se
všeho, co život skutečně otravuje. Kdybychom více pamatovali na smrt, bylo by v životě
méně nepořádků, v osobním i společenském.
Pokání - sebepoznání
Prvním krokem v díle pokání je vstoupit do sebe. Vejít do sebe a zabývat se sebou
nám nedovolují světské záležitosti, starosti a bloudění myšlenek, které se nedají udržet
v klidu. Proto ten, kdo se připravuje ke svátostem, nakolik je pro koho možné, přerušuje
starosti všeho druhu a namísto běhání a shánění zůstává doma. … Musíte se přezkoumat,
špatné odstranit a odhodit, ale dobré si udržet, poopravit a zdokonalit.
Vstoupíme do sebe a začneme probírat, co v nás prodlévá.
Není namístě a vůbec ani možné, aby se do takového konání vměšovala jakákoliv
cizí osoba. Do vás vstupovat a svědomí rozebírat nemůže nikdo kromě vás samotné. A to se
pokuste také sama dělat. Abyste se dobře prozkoumala, je třeba obrátit pozornost na tři oblasti
našeho aktivního života: na skutky, jednotlivé události, vykonané v dané době, na daném
místě a v konkrétních situacích; na rozpoložení srdce a charakteristické náklonnosti, ukryté
pod skutky; a na celkový duch života.
Celý náš život se skládá z nepřetržitého řetězce činností, myšlenek, slov, skutků,
jedny střídají druhé a jedny se ženou za druhými. Prozkoumat všechny takové činnosti,
každou zvlášť a určit jejich mravní hodnotu není vůbec možné. Dokonce i kdybyste si
usmyslela rozebrat posoudit vlastní skutky, vykonané za jediný den, ani to nebudete moci
udělat. Člověk je pohyblivá bytost. Kolik jen promyslí a vykoná od rána do večera? Kolik
toho udělá od zpovědi ke zpovědi? Jak to tedy má být? Vůbec není potřeba všechno znovu
rozebírat a posuzovat zvlášť. Máme neúnavného strážce: svědomí. Co je špatně vykonáno,
vůbec nepustí; ať byste mu jakkoliv vykládala, že to nic není a projde to, nepřestane opakovat
stále své: co je špatné, to je špatné. A tady máte činnost první: naslouchejte svědomí a
všechny ty skutky, ze kterých usvědčuje, bez jakýchkoliv výmluv přiznejte jako hříšné a
připravte si je ke zpovědi.
Mohli bychom to nazvat činností první a poslední – centrální: tj. přiznat se, že jsme
bezvýhradně vinni v tom, z čeho nás usvědčuje svědomí, předsevzít si, že už dané nebudeme
konat, a bylo by to v pořádku, kdybychom mohli být jistí, že svědomí je ve všem pravdivé.
Ale stává se, že něco kvůli jakémukoliv zmatku nepokládá za hřích kvůli nevědomosti nebo
neúplné znalosti okolností, za nichž jsme jednali. Zde je tedy nutné svědomí pomoci, obrátit
se k Božím přikázáním, která jsou vyjádřena ve slově Božím, a při jejich zkoumání se ptát,
jestli jme neudělali něco proti tomu nebo jinému přikázání. Přitom se nám vybaví mnohé, co
jsme zapomněli, mnohé připomenuté se nám ukáže v jiné podobě, než jsme se domnívali.
Slovo Boží se podobá zrcadlu. Při pohledu do zrcadla každý vidí, kde je jaká skvrna
nebo smítko ve tváři či na šatech; tak i duše, když čte slovo Boží a tam vyjmenovaná
přikázání, zkoumá a nemůže nevidět, jestli je v těchto přikázáních svědomitá nebo
nesvědomitá; svědomí, které je přitom projasňováno slovem živého Boha, to duši sdělí hned
bez přetvářky. A tady máte druhou činnost: znovu si procházejte přikázání a zkoumejte, zda-li
jste je splnila, či nikoliv.
Přikázání říká odpustit každému všechno, dokonce i nepříjemnosti a urážky. A
pohleďte, zda jste vždycky byla ústupná, jestli nebyly spory, ostré rozhovory nebo dokonce
hádky. Pokud se upamatujete, poznamenejte si: hřích, i když svědomí obvykle na to neklade
takový důraz. Ještě: do Boha je nutné klást veškerou naději. Bylo tomu tak u vás vždycky?!
V obvyklém sledu událostí si toho člověk obvykle nepovšimne, ale když se objeví potřeba,
ihned vypluje na povrch, a pak je v tom okamžiku patrné,, oč se duše opírá, zda-li o Boha,
nebo o něco jiného, na Boha zapomínajíc. Není pochyb, že je třeba také využívat vlastních
schopností, abychom se z tísnivých situací vymanili, neboť ony pocházejí od Boha, ovšem
úspěch konečný lze očekávat pouze od Boha. Proto se k němu obracejme s motlitbou o
pomoc, a když se věc urovná, děkujme mu jako jedinému zachránci, aniž bychom naše
schopnosti zmiňovali. Podívejte se tedy, zdali jste takto jednala?Pokud ne, poznamenejte si
znovu: hřích. Tak postupujte u každého přikázání a poznamenávejte si, jakými skutky a proti
kterému přikázání jste se provinila.
Druhou oblastí života je rozpoložení nebo naladění a náklonnosti srdce. Skutky se
ještě nedají zcela poznat. Je třeba vstoupit do sebe hlouběji a prozkoumat, jaké je srdce. A
tomu věnovat větší pozornost než skutkům. Může se například stát, že někdo se ukáže jako
nevstřícný (nepomůže druhému) náhodou, přestože má srdce milosrdné. Ale ve stejném
případě nepodá ruku ani druhý, ne kvůli tomu, že se něco přihodilo, ale proto, že je lakotný.
Na pohled jsou oba skutky stejné, ale podle vnitřního naladění konajících je mezi nimi velký
rozdíl. Skutky jsou v tu donu a na tom místě stejné, ale rozpoložení označují stálá ladění
srdce, která určují charakter a mravnost člověka a odtud vychází jeho největší přání a metují
jeho skutky. Dobré skutky se nazývají ctnostmi špatné neřestmi, hříšnými náklonnostmi a
vášněmi.
Jaké rozpoložení srdce má mít křesťan, ukazují kázání Krista Spasitele o
blahoslavenstvích; konkrétně: pokoru. Lítost, mírnost, pravdivost a lásku k pravdě,
milosrdenství, čistotu srdce, pokoj a trpělivost. Svatý apoštol Pavel následovně ukazuje
křesťanská dobrá rozpoložení srdce jako plody Ducha svatého: láska, radost, pokoj,
shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost (Gal 5,22-23). Na jiném místě:
Jako od boha vyvolení, svatí a milovaní, projevujte navenek milosrdné srdce, dobrotu,
pokoru, mírnost a trpělivost. Snášejte se navzájem si odpouštějte, máte-li kdo něco proti
druhému. Pán odpustil vám, proto (odpouštějte) i vy. A nadto nade všechno mějte lásku,
neboť ona je svorník dokonalosti. A´t ve vašem srdci vládne Kristův pokoj: k němu jste byli
povoláni v jednom těle. Buďte za to vděční (Kol 3,12-15). Opakem jsou neřesti neboli vášně,,
pramen všech špatných skutků, které nás hubí. Nejzávažnější z nich jsou: pýcha, ješitnost,
lakota, žádostivost, hněv, nenávist, závist, lenost, vášeň smyslných rozkoší, smutek,
zoufalství. O nich apoštol vyhlásil zákon, že je křesťan nejen nesmí mít, ale mezi křesťany by
o nich neměla být ani zmínka: (Pokud jde o) smilství a nečistotu vůbec nebo chamtivost, ani
jejich jména ať se u vás nevyslovují, jak se sluší na věřící (Ef 5,3).
Vidíte, jak strohé! Pokuste se tedy důkladně podívat, zda-li nemáte jakékoliv špatné
sklony a vášně. Všichni máme alespoň něco málo z každé, ale nejsou hluboké a stálé. Zato
každý má jednu vášeň hlavní, na kterou se pak namotávají všechny ostatní. Dejte si práci
právě tuto vypátrat ze všech nejlépe. Až ji odhalíte, rozlišíte najednou i ostatní, které jsou jí
nejblíže, a které dál. A pochopíte naladění svého srdce. Drahocenný poznatek! Protože pokud
se někdy pustíme do sebeočisty od vášní a špatných sklonů, budete vidět, kam směrovat
konkrétně úsilí a údery – na svoji hlavní vášeň. Když ji zdoláte, všechny ostatní se samy
rozprchnou, jako ve válce, když rozbili hlavní síly nepřítele, ostatní stačilo jenom hnát a dobýt
bez námahy. Napravit skutky je snadné. Nečiň, a je to. Ale přetavit srdce a znovu je napravit
není možné naráz. Máte před sebou boj. Pokud v boji nevíme, kam budou směřovat údery, je
možné vyčerpat své síly, řinčet zbraněmi, ale úspěch se nedostaví. Dejte se do práce!
Třetí oblastí života je celkový duch života. To je nejdůležitější a nejmoudřejší
poukaz. Nedobrý duch bývá tak zlý a tak se umí maskovat líčidlem dobroty a korektnosti, že
je třeba toho nejostřejšího duchovního zraku, abychom jej zahlédli. Dobrý duch je zato zjevný
(jednoduchý a vzácný): vše odložil a žije pro Boha. Jeho opačný duch žije pro sebe
(egoismus). Tento duch velmi často, pokud ne vždycky, volí postranní trend: světáckost.
Jestli tedy duch života znamená „žít pro někoho“, pak velmi lehce určíte ducha
svého života podle toho, pro koho žijete, nebo pro koho ještě začnete žít, pro koho chcete žít
nejvíce, oč svým srdcem usilujete nejvíce, komu hodláte nejvíce zasvětit svůj život. Podle
toho, k čemu se nejvíce přikláníte, určujte také ducha vašeho života, i když je teprve
v zárodku jako slabé holátko. Kdo žije pro Boha, má ducha bohabojného, který usiluje, aby se
líbil Bohu jedinému. Kdo žije pouze pro sebe, duch jeho života je samolibý, egoistický, zištný
nebo tělesný. Kdo žije pro svět, ten má ducha světského nebo pomíjivého. Podle těchto rysů
zkoumejte, jaký duch ve vás dýchá.
Vidíte tedy, co dělat máte, tak konejte. Na první pohled se to zdá enormní činnost,
ale v podstatě je prostá a snadná. Pomodlete se k Bohu, pusťte se do práce a všechno budete
moci zjistit za jediný večer. Není třeba zdolávat dálavy za mořem, ale rozebrat právě to, co dlí
ve vašem nitru.
Teofan Zatvornik, Povzbuzení k duchovnímu životu
Vzdělání sv. Prokopa a jeho kněžské působení
Všechny středověké legendy nás informují o tom, že sv. Prokop nabyl na svou dobu
dobré vzdělání. Pro nás je studium samozřejmostí, ale v 10. – 11. století to byla zvláštnost,
kterou si mohly dovolit jenom majetnější rodiny. Vyžadovalo to hlavně pochopení rodičů,
kteří museli vidět v získání poznání přínos a dobro pro své dítě.
Ve všech legendách se uvádí Prokopovo slovanské vzdělání. Vita minor a Letopis
mnicha sázavského shodně konstatují, že původcem slovanské vzdělanosti je svatý Cyril. O
sv. Cyrilu však je v menší legendě jen malá zmínka: „Byl tedy blažený opat Prokop, rodem
Čech, jenž v slovanském písmu, od nejsvětějšího biskupa Cyrila někdy vynalezeném a od
církve kanonicky schváleném, byl dokonale vzdělán.” Tato stručná zmínka je významná. O
Cyrilovi se zde píše jako o obecně známé osobě. Autor legendy nepíše „jakýsi Cyril”, nebo
„jistý člověk, kterého někteří nazývají Cyril”, ale píše „nejsvětější biskup Cyril”. Píše o něm
krátce, protože nepovažuje za nutné rozepisovat se o někom obecně uznávaném. Musíme si
uvědomit, že o svatých Cyrilovi a Metodějovi se v 11.- 12. století vědělo docela dost. Svědčí
o tom tzv. Kristiánova legenda Život a umučení sv. Václava a báby jeho sv. Ludmily.
Dokladem je i legenda Beatus Cyrillus.
Kristiánova legenda potvrzuje, že svatý Cyril vytvořil slovanské písmo: „Neboť
nějaký Cyril, rodem Řek, vzdělaný stejně v písemnictví v latinském, jako v samém řeckém,
když před tím Bulhaři víru přijali, jal se ve jménu svaté Trojice a nerozdílné Jednoty také
národu svrchu řečenému, na Moravě bydlícímu, kázati víru Pána našeho Ježíše Krista. A když
je získal Kristu, s přispěním milosti boží také nové značky nebo písmena vynalezl a Starý i
Nový zákon a ještě jiné knihy přeložil z řečtiny a latiny do jazyka slovanského. Mimoto
ustanovil, aby se mše a ostatní kanonické hodinky zpívaly v kostele obecným jazykem, jak se
až podnes v zemích slovanských namnoze děje, hlavně v Bulharsku, a mnoho duší se tím
Kristu Pánu získává.”
Pro nás je důležité, že se ve Vita minor odkazuje na velkomoravské události.
Cyrilometodějská tradice zde byla stále ještě živá. Klášter na Sázavě ji chránil a uctíval. Je
těžko si představit, že informace svatoprokopské legendy o sv. Cyrilovi nepocházely z domácí
tradice. V Čechách muselo existovat nějaké povědomí o velkomoravských událostech, které
se uchovalo po několik generací.
Vzpomínka na sv. Cyrila v menší prokopské legendě není náhodná. Vyjadřuje záměr
autora legendy poukázat na přímý vztah sv. Prokopa k cyrilometodějskému dědictví. Prokop
získal slovanské vzdělání, což autorovi legendy zavdalo příležitost připomenout sv. Cyrila.
Legendista ho uvádí záměrně. Ukazuje tak, že sv. Prokop navazuje na sv. Cyrila, je jeho
pokračovatelem.
Menší prokopská legenda nám poukazuje na to, co chápe pod pojmem „slovanské
vzdělání”. Je však velmi stručná při popisu způsobu, jak ho dosáhl Prokop. Protože však dále
o něm píše: „Nejprve byl Prokop zdatným knězem světským”, je třeba uvažovat o vyšším
slovanském vzdělání, jinak by Prokop nemohl být knězem. Mlčení pramenů nemusí
znamenat, že v Čechách tehdy neexistovala nějaká slovanská škola. Pro 10. století máme pro
naši zemi málo dokladů i o latinském vzdělávacím systému. Protože nic víc nám Vita minor
neprozrazuje, je možno o tom spekulovat. To se dělo už ve středověku například ve Vita
maior.
Autor gotické Vita maior se snažil doplnit strohé údaje Vita minor vyprávěním o
Prokopově pobytu na Vyšehradu: „Slovutní rodiče chlapcovi vidouce takovou milost Boží na
něm se skvíti, dali ho do učení na hrad Vyšehrad, kdež tehdy kvetla proslulá škola jazyka
slovanského, mistru svobodných umění, aby v nich se vyučuje, vzdělával se v naukách
nebeských. tam také denně sbíral výborné ovoce z výkladu mistrů, an to, co v svatých knihách
četl, ihned s pomocí Boží v skutky obracel. V tomto tedy chvalitebném obcování vidouce
choditi blaženého Prokopa, kanovníci toho hradu ho zvolili, ač z veliké pokory se vzpíral,
kanovníkem chrámu sv. Petra, knížete apoštolského, a udělili mu ordinaci. V ten úřad tedy
byv uveden, takovou dokonalost sobě jevil, že by dlouho trvalo, kdybychom o tom chtěli
zevrubně vyprávěti. Nehledalť, jako jiní kanovníci, svého prospěchu, ale z chrámu ve dne
v noci neodcházel. Již po stupních ctností kráčeje, když postupně dospěl důstojenství
kněžského.” Citovaný úryvek ukazuje, že jeho obsah nepochází z 11. století. Obsahuje řadu
nesrovnalostí. Kolegiální kapitula při kostele sv. Petra a Pavla na Vyšehrade byla založena až
po Prokopově smrti roku 1070, proto historikové Prokopovo působení jako zdejšího
kanovníka odmítají.
Menší prokopská legenda ani Letopis mnicha sázavského neví nic o tom, že by
Prokop působil jako kněz na Vyšehradě. Bylo by divné, kdyby to jejich autoři nevyužili, když
tak mohli zvětšit obdiv k Prokopovi. Vyšehrad byl v té době významným místem, na kterém
určitě toužili působit mnozí kněží. Ale víme, že sv. Prokop byl ženatým knězem. U českých
kněží to nebylo až do 12. století nic neobvyklého. Celibát pro všechny kněze byl prosazován
postupně. Teprve k roku 1143 poznamenává Letopis mnicha sázavského: „Téhož roku
apoštolský legát odloučil kněží od manželek.” Je těžké si představit jak by na Vyšehradě
fungovalo společenství několika slovanských kněží celibátníků i ženatých s jejich
manželkami a dětmi.
Na základě ve své době dostupných archeologických pramenů vyslovil R. Turek
názor, že nejvíce velkomoravských prvků v Čechách chová v sobě hmotná kultura
Kouřimska. Do této oblasti patří i Chotouň – rodiště sv. Prokopa. Archeologickým výzkumem
Staré Kouřimi bylo dokázáno, že ještě v první polovině 10. století zde existovala vlastní
domácí hmotná kultura ovlivněna velkomoravskými tradicemi. Sám autor uznává, že z toho
ještě nemožno vyvozovat přímé závěry o větší intenzitě staroslověnských vlivů v duchovní
kultuře Kouřimska. Dá se ale předpokládat, že v tomto prostředí se uchovaly podmínky na
slovanskou vzdělanost, o které se dozvídáme z života svatého Prokopa.
Asi těžko se dá pochybovat o pravdivosti tvrzení legend, že Prokop získal slovanské
vzdělání. Muselo k tomu dojít v závěru 10. století někde v Čechách, pravděpodobně v rodném
kraji v oblasti Kouřimi. Svatý Prokop se poté, co nabyl slovanské vzdělání, stal světským
(diecézním) knězem. Ještě před vysvěcením se oženil. Církevní zákony totiž zakazovaly se
ženit po přijetí vyšších svěcení (jáhenské, kněžské a biskupské). Nevíme, jak se jmenovala
jeho manželka. Víme však, že měl syna Jimrama, který později následoval otce do mnišské
samoty. Tento dobrý vztah otce a syna ukazuje, že měl Prokop jistě dobrý vztah i ke své
manželce. Nevíme o ní nic, ale je docela možné, že (pokud ještě žila) nebránila svému muži
odejít do samoty. Toto rozhodnutí udělal sv. Prokop poté, co pocítil v srdci Boží volání
k úplnému zřeknutí se světa.
Svědectví
Prvního dubna ve dvacet třicet
Byla jsem ve třetím ročníku a už dva roky jsem nevěřila v Boha, nezajímal mne.
Byla jsem značně zablokovaná, obrácená do sebe. Skoro nikdy jsem se nesmála ani
neusmívala, ostatní mi byli lhostejní.
Na jednom shromáždění nám kněz navrhnul svátost smíření. Říkala jsem si, že je
nemožné, aby Bůh odpouštěl hříchy. Bylo nás v sále dva tisíce, bylo horko, a tak jsem se šla
trochu projít a říkala jsem si: „Pane, je spousta lidí, co v tebe věří, ale pro mne to není
možné.“ Najednou jsem narazila na kněze a začala jsem mu říkat, co mám proti Bohu a že pro
mne Bůh nic neznamená. Kněz mne prostě vyslechl, viditelně se za mne modlil a to mi vadilo.
Myslela jsem si: „Proč se modlí k svému Bohu, když ten Bůh pro mne nic neznamená?“ V tu
chvíli ve mně došlo k něčemu velmi silnému: pocítila jsem, že mne Bůh miluje i po těch dvou
letech bez něho, že je skutečně přítomen a že mi v tuto chvíli projevuje všechnu svoji lásku.
V pěti, deseti minutách se změnil celý můj život. Prosila jsem Boha o odpuštění všeho, co
jsem proti němu řekla, a také všeho, co jsem řekla proti rodičům, protože jsem s nimi v té
době měla mnoho problémů. Když mne kněz vyslechl, dal mi požehnání. Pak jsem ušla dva
tři metry a měla jsem pocit, že Bůh je zde přítomen a že Ježíš mne miluje šílenou láskou,
jakou bych si nikdy nedokázala představit. V tu chvíli, jsem se já, která nikdy neuronila slzu,
rozplakala a zároveň mne zachvátila zvláštní radost. To se stalo prvního dubna v půl deváté
večer; byl to apríl, jak se patří.
Když jsem se vrátila do školy, všichni mí kamarádi se mne ptali: „Co je s tebou?
Změnila ses, jsi jiná!“ Začala jsem říkat: „Mám žloutenku nebo není něco v pořádku.“ Pak mi
také jeden profesor řekl: „Jste úplně jiná, změnila jste se.“ Jednoho dne mne uchvátilo slovo
o Vzkříšení a Životě. On mi ukázal, že miluje církev tak, jak je, se všemi jejími slabostmi. Dal
mi pochopit, jak je církev krásná, a naučil mne ji stále více milovat.“ (Marie-Cécile, 19 let)
Z knihy D. Ange, Odpuštění, pramen uzdravení
Odvaha k zvěstování evangelia
Dopis sv. Františka Xaverského portugalskému králi Janu III.
Goa, 8. dubna 1552
(…) Píši tento dopis z Goa, odhodlán nalodit se do Číny; doprovází mě jeden bratr
našeho Tovaryšstva; připojí se k nám Diogo Pereira, který se vydává do oněch krajin jako
vyslanec Vaší Výsosti. Shromáždil pro tento účel bohaté dary, mezi nimiž je jeden, který má
hodnotu nevyčíslitelnou penězi a který nebyl císaři Číny ještě žádným panovníkem ani
knížetem na světě nabídnut: je to evangelium Ježíše Krista, našeho Pána! A kdyby císař chtěl
uznat velikost daru, který mu Vaše Výsost posílá, cenil by si toho více než své panovnické
moci, ať už je jakákoliv. Doufáme, že Bůh, náš Pán, bude tomuto císaři a jeho říši milostivý a
že ve svém milosrdenství otevře cesty, aby jeho tvorové také v této zemi poznali svého
Stvořitele a uvěřili v Ježíše Krista, svého Vykupitele.
Bude úkolem vyslance, aby vytvořil mezi Vaší Výsostí a císařem Číny mírovou
smlouvu; my ostatní jako misionáři Tovaryšstva Ježíšova a jako oddaní služebníci Vaší
Výsosti vypovídáme válku mocnostem temnot a těm, kdo je vzývají; chceme se s Boží
pomocí pokusit získat nejdříve císaře a později poddané jeho říše, tak, aby přestali vzývat
satana nebo zhotovené stvůry a aby raději poznali svého Stvořitele Ježíše, svého Vykupitele a
Pána, který je zachránil svou přesvatou krví. Je to velká odvaha, můj králi! A jestliže se musí
v našich dobách pokládat za nebezpečnou opovážlivost říci i samotným křesťanským
knížatům a králům pravdu a napomínat je, oč opovážlivější pak je odvážit se proniknout do
cizí říše, obydlené pohany, a mluvit před cizím a mocným vládcem. Proto nám dává sílu a
odvahu jedině myšlenka, že Bůh je výlučným cílem našeho záměru. Bůh sám nám ve své
dobrotě daroval tuto hlubokou důvěru a my nepochybujeme, že jeho Božská moc je
neporovnatelně větší než sama moc císaře Číny a všech mocností světa.
Protože všechno závisí na Božím vedení a tvorové nemohou z vlastní síly vykonat
více, než odpovídá jeho vůli a jeho svolení, je pak na nás, abychom se nebáli ničeho, leda
jeho, mocného Pána a Boha, a abychom neupadli do jeho trestající ruky; neboť větší
opovážlivost než odvaha navštívit cizí světadíly, připomínat mocným panovníkům jejich
bludy a naučit je pravdě je to, že člověk, který sám v sobě jasně poznává vlastní nedostatky a
hříchy, chce druhé poučovat.
Avšak ujímáme se díla s důvěrou v Boží milosrdenství vědouce, že nejsme hodni,
aby nás použil jako nástroj, ale přesto s vůlí splnit jeho misijní požadavek a s velkou odvahou
beze strachu zvěstovat v cizím světadílu před cizím držitelem moci jeho svaté jméno. Neboť
odvaze a smělosti, kterou nám dává Bůh plný slitování, musí odpovídat poslušnost zvěstovat
evangelium, a to tím spíše, víme-li o modlitbách a pomáhajících skutcích Vaší Výsosti. (…)
František
Papež a Maria
Co Maria znamená pro vás osobně?
Výraz Boží blízkosti. To, že Bůh se stal člověkem, lze uchopit až skrze ni. Je velmi
dojemné, že Boží Syn má lidskou matku a že my všichni jsme této matce svěřeni. Slova
Ukřižovaného, s nimiž Marii předává coby matku Janovi, daleko překračují onen okamžik a
zasahují celé dějiny. Tímto předáním otvírá modlitba k Marii každému člověku zvláštní
aspekt důvěry, blízkosti a vztahu k Bohu vůbec. Já osobně jsem byl původně hodně ovlivněn
přísným kristocentrismem liturgického hnutí, což ještě posiloval dialog s protestantskými
přáteli. Ale vždycky pro mne hodně znamenaly – vedle liturgických mariánských svátků –
májové pobožnosti, říjnový růženec, poutní místa, tedy lidová mariánská zbožnost. A čím
jsem starší, tím je pro mě Matka Boží důležitější a bližší.
„Nekatolíci jsou zvyklí považovat uctívání Marie za újmu Kristu,“ napsal velký
anglický kardinál John Henry Newman. Ostatně i dnes si skeptikové myslí, že rozbujelý
mariánský kult potlačuje samotné jádro křesťanství, totiž vlastní Kristovo poselství.
Nesmíme zapomínat na jedno: V misiích to byla Matka, kdo lidi potkával a otevíral
jim cestu ke Kristu. To platí obzvláštní měrou pro Jižní Ameriku, kde křesťanství pod mečem
Španělů dostalo fatální přídech. V Mexiku misie zpočátku nezmohly vůbec nic – dokud
nedošlo k události na Guadeloupu. A skrze Matku byl náhle blízký i Syn.
(…) Poznámka k protestantům: Je pravda, že se u nich prosadila puristická tendence.
Nejprve tam byl strach, že Maria by mohla něco ubrat Kristu. Během vývoje získává solus
Christus (tj. pouze Kristus) takovou radikalitu, že se věřilo v existenci konkurenčního vztahu
mezi oběma, namísto poznání … že v Mariině tváři prosvítá a ozřejmuje se tvář samotného
Krista.
Dnes u protestantů opět dochází k nesmělým pokusům získat Mariinu postavu zpět.
Poznali, že totální vyškrtnutí ženského prvku z křesťanského poselství znamená i
antropologické omezení. Je důležité jak teologicky, tak antropologicky, že v centru
křesťanství stojí žena. Skrze Marii a světice patří ženství do srdce křesťanského náboženství –
což není konkurence Kristu. Myslet Krista a Marii v konkurenčním vztahu znamená špatně
chápat zásadní rozdíl obou postav. Kristus Matku dává Janovi, a tím nám všem. To není
konkurence, ale jiná, hlubší blízkost. Matka a Panna zásadním způsobem patří ke
křesťanskému obrazu člověka.
(…) U Ezechiela(40. kapitola) se podává vize nového chrámu, v níž je řeč o
„východní bráně“, kterou smí vejít jen sám král. Otcové v tom viděli příměr. Vycházejí
nejprve z toho, že nový chrám je živý: je to chrám živé církve. Brána, kterou vstoupil on,
kterou nesmí vstoupit nikdo jiný – kdo nebo co to je, ne-li Matka Maria? Ona, v Bohu
zrozená, pak nemůže ještě jednou sestoupit k obyčejnosti. Zůstává výsadní branou dějin, skrze
kterou vchází ten, na kterého všechno čeká.
(…) Maria, to jsou dveře, otevřené k Bohu. V promluvě k ní můžeme být tak
nenucení, můžeme přicházet s každou dětinskou prosbičkou a s takovou důvěrou, jaké se
často neodvažujeme ani vůči samému Kristu. Je to řeč srdce. Fakt, že ji vyjadřuje zmíněná síť
poutních míst, ukazuje dvojnásob, jak moc Maria zasáhla lidská srdce. To je víra, o níž
Kristus říká, že přenáší hory.
J. Ratzinger, Bůh a svět, rozhovory.
Svatoprokopské ruchadlo prosinec 2005
Kdo je Ježíš Kristus?
Možná se nám, kteří se považujeme za dobré katolíky, tato otázka zdá zbytečná. Ale
právě o Vánocích, kdy všichni mluví o nějakém „Ježíškovi“, by snad bylo dobré zase se vrátit
do doby, kdy jsme jako děti chodili na náboženství nebo kdy jsme případně jako dospělí
chodili na přípravu na křest či jiné svátosti. Bylo by dobré znovu se zamyslet nad tím, čemu
a komu vlastně věříme. Právě o Vánocích přichází do kostela na půlnoční mši sv. mnoho lidí
nevěřících nebo věřících „jen tak nějak“. Pro ně, pro nás, pro všechny je to příležitost poznat
a přijat do svého srdce skutečného, živého Ježíše Krista. Možná jsi, milý čtenáři, právě jedním
z těch, kteří ví něco o „Ježíškovi“, ale Ježíše Krista – Pána a Spasitele vlastně neznáš. Ať jsi
kdokoliv, nabízím ti četbu úryvku z knihy sv. Augustina O vyučování katechumenů. Zde tento
biskup, žijící na přelomu čtvrtého a pátého století, píše o tom, co je aktuální stále; vykládá
podstatu křesťanské víry. Té víry, která nám získává spásu. Přeji ti o těchto vánočních
svátcích, abys jako sv. Augustin poznal a zamiloval si Božího Syna, který z lásky k nám přijal
náš lidský úděl, žil náš život a za nás se obětoval.
Sv. Augustin píše:
»Kdo by neodplácel láskou nejspravedlivějšímu a nejmilosrdnějšímu Bohu, který lidi
přes všechnu jich nespravedlivost a pýchu už napřed tak miloval, že k vůli nim seslal svého
jediného Syna (1 J 4,9-11), skrze něhož vše učinil (Žd 1,2), a který nezměnil svou podstatu,
ale vzal na sebe lidství a stal se člověkem, aby nejen žil mezi lidmi, nýbrž také pro ně a skrze
ně zemřel (Sk 2,22-23)?
A tak Ježíš Kristus zjevil nový zákon věčného dědictví, ve kterém člověk proměněný
Boží milostí může žít novým životem, životem duchovním. Ukázal tím zároveň, že starý
zákon byl jen začátkem. V dobách starého zákona kromě několika duchovně vidoucích
praotců, proroků a několika skrytých svatých měli ostatní lidé, kteří smýšleli jen tělesně,
pochopení jen pro pozemské tužby. Od Pána Boha očekávali pouze časné odměny, kterých se
jim také dostalo; byl to však předobraz duchovních dober. Právě proto také Pán Ježíš, když žil
na zemi jako člověk, opovrhl všemi pozemskými statky, aby ukázal jejich marnost, a
podstoupil mnohá časná zla. A proto přikazoval že je máme přijímat, abychom ani v dobrých
věcech nehledali blaženost ani ve zlých se nebáli neštěstí.
Narodil se z matky, která nepoznala muže, počala a zůstala vždy neporušenou. Jako
panna počala, jako panna porodila a jako panna zemřela, přece však byla zasnoubena tesaři.
Tím vyhladil veškerou domýšlivost na urozenost tělesného původu. Tím, že se narodil v
Betlémě, který byl mezi všemi judskými městy tak nepatrným městem, že se až dodnes
nazývá jen městysem, ukázal, že se nikdo nemá chlubit vznešeností rodného města. Stal se
chudým, ačkoliv mu vše patří a vše bylo stvořeno skrze něho, aby se ten, kdo v něho uvěří,
nevychloubal pozemským bohatstvím. Nechtěl, aby ho lidé učinili králem, ačkoli veškeré
stvoření hlásá jeho věčné království, poněvadž nešťastníkům, které od něho odvrátila pýcha,
chtěl ukázat cestu pokory. On, který všechny krmí, lačněl; on, který stvořil každý nápoj a
který sám je duchovně chlebem lačnících a pramenem žíznících, žíznil; putováním
pozemským zemdlel ten, který nám sám sebe učinil cestou nebeskou; takřka ohluchl a oněměl
před těmi, kteří jej tupili, ten, jenž dával němým řeč a hluchým sluch; ten, který osvobozoval
od pout nemocí, se nechal spoutat, který odstranil z těl lidských biče všech bolestí, se nechal
bičovat, který našemu kříži učinil konec, se nechal ukřižovat, který mrtvé křísil, sám zemřel.
Ale vstal zase z mrtvých, aby již nezemřel, abychom smrtí opovrhovali, nikoli však
tak, jakoby po ní už nebylo života. Když takto utvrdil své učeníky ve víře, zůstal s nimi ještě
čtyřicet dní a před jejich očima potom vstoupil na nebesa. Padesát dní po svém
zmrtvýchvstání jim seslal (tak jak slíbil) Ducha svatého, který vlil lásku do jejich srdcí (Řím
5,5). Proto pak mohli plnit zákon, který byl Židům dán v desateru Božích přikázaní, v tzv.
dekalogu, ne jen bez obtíží, ale navíc s radostí. Tato přikázaní pak lze shrnout v tato dvě: aby
každý Boha miloval celým srdcem, celou duší a celou myslí; a bližního svého jako sebe
samého. V těchto dvou přikázáních je obsažen celý zákon i proroci, jak sám Pán řekl v
evangeliu (Mt 22,37-40) a jak dokázal svým příkladem. …
A tak, bratře, posilňuj se jménem a pomocí toho, v něhož věříš, proti řečem těch, kteří
se posmívají naší víře. Ďábel skrze ně mluví svůdná slova, především taková, kterými se
vysmívá naší víře ve vzkříšení. Ale ty sám pevně věř, že když žiješ, budeš žít i dále, poněvadž
přece vidíš, že nyní žiješ, ač jsi dříve nebyl. Kde byla hmota tvého těla a jeho podoba i
harmonie údů několik let před tím, než jsi se narodil, nebo než jsi byl počat v lůně své matky?
Cožpak tato hmota nevyšla na světlo ze skrytých útrob přírody za neviditelné pomoci Pána
Boha a nesrostla, zvětšujíc se podle věku, v nynější podobu? Copak je pro Boha, který v
okamžiku vyvádí z úkrytu celé kupy mračen a najednou zakrývá nebe, věcí nesnadnou, aby
části tvého těla, které zde již jednou byly, zase shromáždil? Bude to snad nesnadné pro toho,
který je uměl učinit, když ještě nebyly?
Ať je tedy tvá víra statečná a nezvratná: věci, které, jak se zdá, svým zánikem mizí z
lidských očí, zůstávají celé a neporušené pro všemohoucího Boha. On jim, až bude chtít,
okamžitě a beze všech obtíží vrátí původní stav, aspoň na tolik, na kolik to uzná jeho
spravedlivost za potřebné. Učiní tak proto, aby lidé skládali účet ze svých skutků v těch
tělech, ve kterých je vykonali, a aby v týchž tělech byli buď odměněni proměnou v nebeskou
neporušitelnost, nebo aby v nich došli trestu zkázou svých těl. To neznamená, že jejich těla
budou zničena, ale že budou předmětem věčných muk.
Utíkej tedy, bratře, těmto mukám, při kterých neumdlévají mučitelé a mučení
neumírají, ale neustále zůstávají v úzkostech smrti nekonečného umírání. Setrvávej pevný v
nezvratné víře a ve spravedlivém životě. Rozpal se láskou a touhou po věčném životě, ve
kterém práce neunavuje a klid není nečinností, kde se ozývá bez omrzení a bez ustání chvála
Boží, kde duše nezná mrzutost a tělo je zbaveno vší strasti, kde ty sám nebudeš potřebovat,
aby ti někdo pomáhal, a žádný tvůj bližní nebude potřebovat tvé pomoci. Vší rozkoší a
dokonalým uspokojením svatého města bude Bůh, v němž a z něhož bude moudře a blaženě
žít. Neboť, jak nám on sám přislíbil, očekáváme a doufáme, že budeme rovni Božím andělům
(Lk 20,36) a že zároveň s nimi budeme vidět tváří v tvář Trojjediného Boha. Nyní v něm
žijeme tím, že chodíme vírou (2 K 5,7). Neboť věříme v to, co nevidíme, abychom si
zasloužili vidět a mít to, v co věříme. Takže potom nebudeme pouze vyznávat slovy rovnost
Otce, Syna a Ducha svatého a jednotu této Trojice (ve které, ač ve třech osobách, je přece
jeden Bůh), ale budeme v ní již mít účast a budeme ji kontemplovat nejčistším viděním a
nejvroucnějším mlčením.«
Takže...? Už víš, kdo je Ježíš Kristus? A věříš v něho?
o. František OSBM. Texty sv. Augustina převzaty z www.fatym.com
Svědectví
Ve svatvečer Božího narození
Paraša vyšla na práh chalupy, obrátila mrtvé oči k zapadajícímu slunci a zaposlouchala
se... Kolem ní vládlo hluboké a měkké sněžné ticho. Vysoký les jako by znehybněl v
očekávání. Planoucí nebeský kotouč bělobou žíhal pole fialovými odstíny. Hejno vran
vytvářelo na zasněžené cestičce krajkové vzory, chalupa byla zpola zasypána sněhem. Z
doškové střechy visely těžké rampouchy. Bledé zimní slunce nemělo sílu je rozpustit...
Nadcházela mrazívá noc.
Paraša na sobě měla kožich ze špatně vyčiněné ovčí kůže, holinky a na hlavě černý
vlňák. Její vrásčitý obličej vypadal jako pečené jablko. Jako všichni slepci měla v rukou
velkou sukovitou hůl. Těžko by někdo odhadl její věk. Vrásky neharmonovaly s výrazem
obličeje, v němž nebylo možno spatřit sebemenší zatrpklost, ani se zuby, podobajícími se
perlovému náhrdelníku.
Náhle pod něčími kroky zaskřípěl sníh. „Pochválen buď Ježíš Kristus,“ řekl mužský
hlas. Paraša otočila směrem k němu tvář, která se rozzářila nenadálou radostí. „Na věky
věků,“ odpověděla. „Bála jsem se, že se ti něco stalo. Hodně ses opozdil, Vasiliji.“ - „Těžko
jsem se sem dostával, ale teď je všechno hotové,“ odpověděl muž, „zbývá jenom připravit
ch1év.“
Vysoký a rozložitý Vasilij měl tvář dítěte. Velký pramen vlasů mu padal až k obočí,
pod nímž bylo vidět jasné modré oči. Tváře měl červené jako mák.
Zamířili k chlévu. Nohy se jim bořily do sněhu. „Dej mi lopatu, maminko, abych
proházel cestu,“ požádal Vasilij a začal vesele vyprávět: „Pověsili se mi na paty jako smečka
psů. Pozval jsem je do krčmy a nabídl jim po skleničce vodky. Fjodor drží s námi. Přidal jim
cosi do sklenic a mně nalil prostě vodu. Oni teď budou spát jako dudci až do rána. Káťa
slíbila, že je ohlídá. A tak je, matko, všechno v pořádku.“
„A otec?“ zeptala se Paraša a otevřela dveře chléva. „Je u Gorpiny, mimo nebezpečí.
Přijde převlečený do ženských šatů.“
Ostrý a vlhký pach chléva na ně dýchl. Dvě krávy pokojně přežvykovaly u jeslí. Část
chléva byla zaplněna senem. Svítilna, zavěšená na hřebíku, vrhala podivné stíny. Chlév byl
pečlivě zametený.
„Vidíš okénko?“ Zeptala se Paraša. „Jestli přijdou nezvaní hosté, bude možné
zachránit se okénkem... kromě těch, kdo se obětují. Kdo zůstane?“ - „Já, Grigorij a Váňa,“
řekl rozhodně Vasilij, „ale tebe, maminko, odvedeme.“ - „Ať tě to ani nenapadne! Bude lepší,
když zůstanu... a dokonce bude lépe, když budu hlídat já a mši budu poslouchat na prahu
chalupy. V případě nebezpečí uhodím do dveří žehličkou. To bude znamení. A otec mi podá
svaté přijímání potom. Já už jsem stará. Musíme myslet na mladé.“
Vasilij zamyšleně zavrtěl hlavou. „Nechci se s tebou přít, matičko, ale bylo by ti
smutno, kdybys měla zůstat bez mše svaté. A ještě k tomu ve svatou noc! Když se nám
dostalo takového štěstí, najdeme někoho jiného, kdo by hlídal.“
Paraša se zasmála: „Říkáš to, čemu sám nevěříš. Pán mé ráčil zbavit zraku, ale dal mi
jemný sluch. Nikdo neslyší zvuk z takové dálky jako já. Víš, že když mi zabili syna, měla
jsem povinnost modlit se za zrádce Jidáše. Bůh ode mne žádá zúčtování za tyto duše. A jak je
těžké nosit je v srdci... Ne, myslím si, že lepší bude postavit oltář na toto místo. V tomhle
rohu jsem schovala stolek, na něj můžeme postavit obraz Matky Boží, sem jsem zatloukla
hřebík. Běž rychle, chlapče, času je málo a brzy bude tmavá noc.“
Pracovali mlčky, rychle, svorně a pečlivě. Pamatovali na všechny maličkosti. Na obě
strany oltáře postavil Vasilij čerstvě pokácené voňavé jedličky. Podlahu pokryl vrstvou
jedlových větví.
„Od krav jde teplo,“ řekla Paraša, „pomyslil jsi na to, synku, že to bude jako při
narození Páně na světě? Bohorodička se tu nebude cítit jako v cizím prostředí.“
Táhlý křik způsobil, že sebou trhli. „To je sova,“ řekl Vasilij, „tak to tedy přicházejí!
Jdi přivítat otce. A já zatím dokončím přípravy.“
Nebylo to poprvé, co přijímala Paraša ve svém domě účastníky tajných shromáždění.
Její muž byl lesníkem. Padl ve válce. A její jediný syn byl partyzánem. Jeho druh ho zradil
nepřátelům a ti ho oběsili.
Od té doby se říkalo, že se Paraša hořem zbláznila. To bylo užitečné. Stařena žila
osaměle a celé dny trávila na modlitbách. Po strašné krizi zoufalství ji Pán osvítil. Vědomí
Boží přítomnosti ji neopouštělo ani na chvíli. Zdálo se jí, že ji Pán vede křížovou cestou na
Golgotu. V tu noc, kdy jí přinesli mrtvé tělo jejího syna, jí říkal jeden hlas: „Reptej proti
Bohu, rouhej se“ a druhý: „Modli se za katy.“
„Chvíli jako by mě byl trhal někdo na kousky,“ říkala, „dokud jsem si nevybrala.“ V
těchto slovech bylo obsaženo celé Parašino draměa jeho rozuzlení. Neměla, co by k tomu
dodala. Od té doby se celý její život stal modlitbou.
Na cestě, vedoucí k chalupě, na ni čekaly dvě ženy. „Buď nám milostiv,“ řekla Paraša.
„Spas nás,“ odvětil hluboký hlas. Paraša si pokorně klekla a objala kolena jedné z návštěvnic.
„Pán vám žehnej, otče! Pojďme se aspoň trochu ohřát do chalupy.“
Vešli. V peci vesele praskalo dříví. „Počkejte, zapálím svíčku,“ řekla se smíchem
Paraša, „se svíčkami to umím líp než vy všichni, protože je nepotřebuji.“
Přestrojeného otce Dimitrije s jemnými a pravidelnými rysy hubeného obličeje nebylo
těžké považovat za ženu. Dokonce se naučil, samozřejmě že ne zrovna lehce, mluvit
stařeckým falsetem a podařilo se mu získat průkaz totožnosti ženy. „Ve svirilovském lese je
hodně vlků,“ řekl, „bylo těžké tudy projít.“ Několik minut držel nad ohněm své bílé jemné
ruce. „Kde budu, matičko, zpovídat? Je všechno připraveno?“
„Ano,“ odpověděla, „Vasilij půjde hlídat na rozcestí. A zatím, prosím, vyzpovídejte,
otče, mne.“ Gorpina se chtěla vzdálit. „Zůstaň, Gorpino,“ řekla Paraša, „nemám žádné
tajnosti. A skutečně nevím, otče, jak se mám zpovídat. V mé duši je takový jas. Nevidím nic,
ale vidím všechno v Bohu. Tohle nic a tohle všechno, v tom je celý můj život. Zlo je ode mne
a dobro je od Něho. Ale dobro je silnější, láska je silnější. Čím víc jsem smířená, tím víc mi
On dává všeho hojnost... Vidíte, otče, žiji sama a nemám příležitost hřešit.“ - „A nechováte
odpor k těm, kdo vám ublížili?“ - „Ne, umínila jsem si, že se budu modlit právě za ně. Matka
Boží mi to odhalila se slzami v očích. Tehdy se moje srdce přímo znovuzrodilo. Ne, není v
něm žádná zloba. Oni jsou ubohé, zbloudilé děti! Na pravou cestuje může přivést jen síla
lásky... Boj, který s nimi vedeme, je bojem lásky. Cítím svou vinu, otče, v tom, že dosud
nemiluji dost.“
Za hodinu byl chlév přeplněný. Zápach špatně vyčištěných kůží, potu a dehtu z
holínek vytvářel dusnou atmosféru. Ale modlící se to nepozorovali a opakovali neúnavně,
třebaže tichým hlasem: „Pane, smiluj se! Pane, smiluj se!“
Než začal sloužit mši svatou, obrátil se otec Dimitrij k přítomným s těmito slovy:
„Milovaní bratři, přišel čas radosti. V tuto svatou noc se narodil náš Spasitel ve chlévě stejně
chudém, jako je ten náš. Zvířata ho zahřívala svým dechem. A nemyslete si, že se to stalo jen
jednou, před 1950 lety. Pán Ježíš se stále znovu rodí v našich duších. Milující Bůh má stále
narozeniny. Stačí, když mu řekneme: „Přijdi!“ a on přijde. Dokonce i tehdy, když je tvoje
duše černá a hříšná. On neztrácí trpělivost: Přichází, aby ve tvé duši dal všechno do pořádku.
Přináší lásku, stále více lásky. A to nás obohacuje a obšťastňuje. Musíme z celého srdce
litovat ty, kdo přestali milovat. Naši nepřátelé, ti, co nás pronásledují, jsou mnohem ubožejší
než my...
Ženy začaly vzlykat, jak se sluší, když jde o kázání „na tělo“, některé začaly
posmrkávat a plakat. Muži si také občas kradmo utřeli slzy, ale snažili se to dělat nenápadně,
protože jejich slzy nebyly „na programu“. Ale hodina to byla slavnostní. Na všechny se
neobyčejně vylévala milost. Pro kolik z nich může být tato mše svatá poslední?
Otec Dimitrij se na chvílí odmlčel, aby se lidé mohli uklidnit.
Paraša v té chvíli hlídala na prahu chalupy. Otec s ní souhlasil. Její úkol byl hlídat. I
když nemohla rozeznat slova, přece jen jí zvuk hlasů dovoloval sledovat bohoslužbu. Chlév
byl ve vzdálenosti sta metrů. Tak teď začíná kázání. Sklonila se na prahu a pohroužila se do
svého drahého vnitřního světla.
Náhle se roztřásla na celém těle. Někdo se k ní blížil. Než mohla dát znamení, dopadla
jí těžká ruka na rameno a druhá jí zakryla ústa „Mlč, stará čarodějnice, tak to je to tvé
šílenství! Pojď se mnou!“
Hrubě do ní strčil, až upadla na zem. Muž pečlivě zavřel dveře a začal se jí vyptávat:
„Chytla ses jako do pasti. Teď mi zazpíváš. No tak, pověz, odkud přišel ten kněz?“
Paraša se vzpamatovala. Ve vykloubeném rameni cítila strašnou bolest. Jak to, že nic
neslyšela? „Matko Boží, zachraň je! Matko Boži, smiluj se nad nimi! Matko Boží, vezmi si
můj život, ale z nich ať nezahyne nikdo!“
„Moji milicionáři tu budou za hodinu,“ řekl člověk a mnul si ruce. „Ale zatím si
můžeme pohovořit, že ano?! Řekni mi, cos dělala tady u dveří?“ Paraša uslyšela v nitru
zřetelně slova, která měla říci, a poslušně je opakovala: „Modlila jsem se za tebe.“ Mužem to
trhlo. „Á!“ protáhl sarkasticky, „tak takovou čest jsem nečekal! Ty ses za mě modlila, stará
čarodějnice! Za mě, třebaže ti mohu zakroutit krkem. Takhle, hned, jestli budu chtít.“
Ucítila, jak jí ruce svírají hrdlo jako kleště. Ale nepolekala se. Jenom poslouchala
vnitřní hlas a opakovala slovo za slovem to, co jí říkal. Kleště náhle povolily. „Lítost si
nezasluhuji já, ale ty! Proč ti není líto tvé ubohé duše?!“ - „Mé duše? Nemám duši!“ - „Jen se
na ni podívej, copak ji nevidíš?“ - „Čarodějnice, dej mi pokoj!“ - „Já nejsem čarodějnice, to je
tvoje duše. Ty ji nevidíš? Je jako svázané dítě, jako hladové dítě. Slyšíš, jak pláče? Smiluj se
nad svou duší!“
Do muže jako by uhodil hrom. Oba stáli u ohně. Ona zády k němu, on v plném světle.
Jeho napjatá tvář vyjadřovala údiv. Třásl se a jektal zuby.
„Vidím tvou duši,“ řekla s mocí, jí samotné neznámou. „Tvoje ubohá duše vězí v
bahně. A obraz tvého Boha v tom bahně utonul. Kolik bahna, Pane Ježíši, kolik bahna!
Poslouchej...
Ona prostě opakovala to, co jí napovídal vnitřní hlas. Při tomto vědění ztratila vědomí
nebezpečí a pojem času. Viděla hříchy tohoto člověka se všemi jejich podrobnostmi a
okolnostmi, za nichž se jich dopustil. Jako strašný film jí probíhaly před očima. I kdyby chtěla
mlčet, nic na světě ji nemohlo k mlčení přinutit. Viděla hříchy, jeden za druhým, v takových
strašných a temných obrazech, až se bála, že ztratí vědomí.
„Tak tohle jsi udělal, když ti bylo dvanáct, šestnáct, dvacet let...“ Náhle vykřikla a
zapotácela se. Všechna krev se jí nahrnula do hlavy. „To jsi ty, Jidáši, za kterého se modlím!
To ty jsi oběsil mého syna,“ řekla hluchým hlasem. Viděla, jak se to stalo a i o tom musela
vyprávět.
Její Váňa, její milované dítě, její jediný syn... co jen to s ním udělali?! Váňa, celý k
nepoznání dotlučený, s obličejem opuchlým a znetvořeným. Když ho mučili, žalostně volal
svou maminku. Pověsili ho na bříze. Jeho těla sebou několikrát trhlo a všemu byl konec. A
člověk, který je teď před ní, ztuhlý hrůzou, to je Jidáš. Ten ho zradil... Stál vedle břízy a zle se
vysmíval umírajícímu.
Celá se třásla, ale panovačný hlas neumlkal. Smrt syna byla jen jednou z epizod tohoto
hříšného člověka. Tu nová děsivá scéna... Musí pokračovat. Nedávno svedl krčmářovu ženu.
Nevěděla, co má strachem dělat, a podle rozkazu špehovala svého muže. Předala mu rozvrh
schůzek a seznam věřících. Doufal, že po tomto „hrdinském činu“ dostane povýšení. Chtěl,
aby tato čest patřila jen jemu samotnému... Jeho milicionáři nepřijdou sami, čekají u uhlířova
domu, až jim dá signál, oznamující, že ptáčci jsou pochytáni. Aby splnil až po okraj pohár
svých přestupků, k tomu chybí už jen hvizd...
Vyčerpáním zmlkla. Muž vzlykal u jejích nohou. Tu pocítila, jak z hloubi její duše
tryská nevýslovná radost, podobná mohutnému proudu, který na své cestě všechno strhává.
Pán ji vyslyšel, Jidáš se jí vydal do rukou. Pomalu se k němu naklonila a objala ho. „Pokoj s
tebou, dítě moje! Dnes je noc pokoje!“ Obrátil k ní svůj dosud mladý, uslzený obličej. „Co
mám dělat?“ řekl.
„Pojď se mnou,“ řekla mu, „pojďme, jsi očekáván.“ Vedla ho za ruku ke chlévu a
otevřela dveře. Otec Dimitrij se okamžitě odmlčel a všechny oči se obrátily k novým
příchozím. „Přišel jako Jidáš,“ řekla prostě, „ale já ho k vám přivádím jako bratra.“
A já jsem s vámi i za železnou oponou, převzato z www.fatym.com
Z Kátina deníku
Katce je devatenáct, asi před rokem uvěřila v Boha a má s ním živý vztah – i ve všední
dny. Píše si deník – píše tam skoro o všem – a něco nám z něho dala přečíst.
Ano, Otče, mám tě strašně moc ráda, ty mi dáváš smysl mého života. Díky tobě se
těším z maličkostí zraduji se ze života. Potřebuji tě cítit každý den, Bože, potřebuju s tebou
mluvit každý den. Jsi můj kamarád a Otec, který mě ochraňuje a miluje. Díky za všechny dny
strávené s tebou. Díky, že mě máš rád takovou, jaké jsem a že mi se vším pomáháš. Začínám
ti víc a víc rozumět, chápu, že nám dáváš svobodnou vůli se rozhodovat, a proto do všech věcí
nezasahuješ. Díky, že jsi takový, jaký jsi, pravý, čistý, spravedlivý, ohleduplný, milující,
prostě takový, jaký by měl být náš Otec. Díky ze to, že jsem tě našla, že tě znám.
▪▪▪▪▪▪
Pořád brečím, Otče, proč mě můj taťka tak zraňuje; prý mu mám ukázat důkazy, jak to vím,
že Ježíš léčil, nechci se s ním hádat, kdo má pravdu a kdo ne. Já beru jeho názor, ale ne
takovým způsobem, že mě bude urážet za moji víru. – Přichechtl se, ťukal si rukou na hlavu a
říkal si, že jsem blbá. „Věř přírodopisu, jak asi vznikl člověk.“ Ty věříš, že jsme vznikli
z opic, ale já ne. On snad nikdy neuvěří, Otče, promiň, prosím, Bože, prosím, aŤ ho osvítí
Duch svatý, je mi to tak líto.
▪▪▪▪▪▪
Dneska jsem brečela, ale jak. Strašně moc, když jsem si vzpomněla, co pro mně Pán Ježíš
udělal, že za mně zemřel na kříži. Tak to mě vždycky dokáže tak rozbrečet. Je skvělé mít
kolem sebe bublinu1, a vědět, že si s ním můžu povídat, kdy se mi zachce.
Jinak mám, díky Bohu, skvělou náladu. Už s ním více komunikuji a cítím se proto strašně gut.
Florbal byl taky fajn, nakonec jsem dala jeden gól.
▪▪▪▪▪▪
Už je to lepší, tedy dobrý, ta moje nálada. Dnes byl super den. Jela jsem do školy, přišla jsem
o půl hodiny později, děcka šly na zimák. Nechtělo se mi tam, tak jsem si to raději obešla
druhou stranou, a tam všude policajti a pyrotechnici. Jeden se tam zrovna bavil s jedním
z profesorů a protože jsem potřebovala jít na záchod, tak jsem tam vběhla a byla jsem tam asi
čtvrt hodiny (na záchodě ve škole). Nikde ani noha. Pak jsem se šla kouknout na rozvrh a
vtom za mnou přišel policajt s vyjevenou tváří. Slečno, kde jste byla? No, na záchodě. To
musíte odejít, máme tady hlášenou bombu. Aha, tak se nezlobte, já jsem to nevěděla. Ty jo!
Všichni byli venku, celá škola, nikde ani noha a já si tam sedím vevnitř. Jinak mám díky
Bohu dobrou náladu.
Zjistila jsem, že Monča je pořád stejná, stejná lhářka. Kámoška ji zná trochu z vyprávění, tak
se mě ptala, jestli ji neznám. No zavzpomínala jsem na ni, ale stejně na ni nezapomenu, přece
jen byla moje nejlepší kámoška. Odpustila jsem jí všechno, přece jsem křesťanka, tak se
musím naučit odpouštět.
▪▪▪▪▪▪
Budu se modlit za (…) Potřebuje teď Boha víc než kdy jindy, myslím. Je to těžké, když se líbí
křesťanovi nekřesťanka nebo se do ní zamiloval. Je to boj. A Marci v tom obdivuju. Dokázala
se vzdát kluka, kterého milovala – kvůli Bohu. Nebyl totiž křesťan. Taky bych chtěla
křesťana – a mrzí mě, že to rodiče nechápou. Myslí si, že je to nepřirozené, a taky že jsem
fanatik. Už přemýšleli i nad tím, že mě dají k psycholožce.
▪▪▪▪▪▪
V soboru jsem četla večer knížku – bylo tam jedno svědectví – úplně jsem z něho byla
unesená a modlila jsem se, a vyznávala jsem Bohu svoje hříchy a cítila jsem, jak mi Bůh
odpouští. Polila mě po celém těle šílená láska, úplně až do srdce, takhle jsem se dlouho
necítila. Cítila jsem Boha, že jsem jeho kuřátko, že mě drží a že se ničeho nemusím bát,
protože on je vždy se mnou a miluje mě. Chtěla bych mu dělat radost každý den, děkuji Ti za
dnešní den.
▪▪▪▪▪▪
Pane, chci Ti moc poděkovat, že jsi ke mně promlouval skrze Jarču, teď cítím strašnou
pohodu u srdce. To jsem potřebovala. Ote. Vím, že teď potřebuju rozvíjet vztah s Tebou.
Potřebuju Tě víc poznávat. Vím, že Ty mně necháváš projít tímto úkolem. Ty jsi mi dal teď
takovou jistotu do srdce, že to ani není možné. Jistotu, že o nic nepřijdu, že ty budeš se mnou
a že mi to tisíckrát vynahradíš. Zase mám kolem sebe bublinu a strašně Ti za to děkuju.
Máš taky zážitky s Bohem, které stojí za to, aby o nich druzí věděli? Napiš.
Z čas. Ethos 3/2004.
Hlad po Božím slově
Božímu slovu nasloucháme při každé mši sv. a mnozí z nás ho pravidelně doma čtou.
Kolem nás je mnoho problémů. Ale když se budeme otvírat na živé Boží slovo, naše víra
bude pevná a žádné těžkosti nám nevezmou víru v Boží pomoc a ochranu. Proto i dnes
potřebujeme slyšet konkrétní Boží slovo pro náš život, aby rostla naše víra. Slovo Boží je živé,
mocné a ostřejší než jakýkoliv dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí
1
Bublina je takový obal, že když povídáš lidem o Bohu, vůbec nemáš strach, nebojíš se, neříkáš si, co si
asi myslí…
a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce (Žd 4,12). Otec Rufus Pereira z Indie ve svém
svědectví hovoří o svém obrácení a popisuje živou osobní zkušenost s Božím slovem, které
proniklo až do hloubky jeho duše:
»Byl jsem známý jako intelektuál. Jako seminarista jsem dokonce měl ambice napsat
knihu o metafyzice. Můj arcibiskup kardinál Gracias mi žertem říkal: „Rufe, ty jsi stále
s hlavou v oblacích, bylo by pro tebe lepší sestoupit dolů na zem.“ Povahově jsem byl
rezervovaný. V semináři byla přísná pravidla pro zachovávání silencia (ticha) pro všechny
seminaristy, ale u mne to znamenalo vyloučení mluvení. Rektor semináře si mě často volal
k sobě, aby mi položil jedinou otázku: „Rufe, řekl jsi dnes aspoň jednu větu?“ Od roku 1969
jsem byl ředitelem střední školy sv. Ondřeje v Bandra. V městě byla nemocnice sv. Rodiny
vedená misijními zdravotními sestrami, ale osobně jsem se s nimi nesetkal. Poprvé jsem tyto
sestry viděl, až když jsem šel za představenou s. Andreou, která se hněvala na mé žáky, že
kradou z jejich zahrady kokosové ořechy.
Zanedlouho potom mě jedna z těchto sester s. Bernardina navštívila v mém kostele sv.
Ondřeje. Bylo to o Letnicích po mši sv. 21. května 1972. Vypadala, že hoří v Duchu
a mimořádným tónem hlasu mi oznámila, že sestry byly naplněné Duchem svatým. Podivil
jsem se tomu. Potom mi řekla „dobrou zprávu“, že sestry teď „mluví v jazycích.“ Už jsem ji
chtěl odpovědět: „Sestro, opravdu nevím, co myslíte tím mluvením v jazycích, ale jedno si
myslím – vy sama máte pěkně ostrý jazyk.“ Avšak pro zachování klidu, jsem se zdržel. Potom
mne, pokorného diecézního kněze pozvala, abych přišel na modlitební setkání, které budou
mít každé úterý v jejich klášteře na ulici naproti školy sv. Ondřeje.
Příští úterý jsem šel na jejich setkání spolu s dvěma zpěvačkami dětského sboru kvůli
zajištění podpory a případné pomoci. Na setkání bylo sedm misijních zdravotních sester, dva
vedoucí s manželkami, pět starých žen z okolí a my - ubožáci. Po vzájemném představení
začali chválit Pána. Neformální způsob, kterým to dělali, se mi však nelíbil. Musím vyznat, že
jsem tehdy Pánovi říkal: „Pane, chtěl bych ti poděkovat za toto moje první modlitební setkání.
Taky ti chci říci, že to bude mé poslední setkání.“ Podíval jsem se na dvě dívky, které se
mnou přišly, ale viděl jsem jen jejich tváře přikryté kapesníky. Mohl jsem jen předpokládat,
že se smějí tomu, co se dělo – chabá podpora. Pokradmu jsem sledoval dveře, napůl
rozhodnutý, že odejdu pryč, ale před dveřmi stále někdo byl – andělský strážce? Dále jsem se
obával, co by řekli moji příbuzní a moji studenti, kdyby mě - jejich ředitele viděli jít do tohoto
bláznivého domu. Čekal jsem jen kvůli tomu, abych se ještě jednou setkal se s. Bernardinou
a přemýšlel jsem, jak jí to spočítám.
Potom, co to trvalo nekonečný čas, se všecko utišilo. Nastalo úplné ticho. Myslel
jsem, zda to není jen ticho před bouřkou nebo zda nebude nějaký nácvik před dalším
představením. Předtím, než jsem nabral dost odvahy odejít, vstal jeden z vedoucích, aby kázal
na list Galaťanům. A poprvé v životě jsem slyšel někoho mluvit o Božím slově tak, že
opravdu věřil, že je to Jeho (Boží) slovo pro nás tu a teď. Toto byl počátek mé
charismatické cesty.
Je pravdou, že po skončení studia v semináři jsem dva roky studoval doktorát
z biblické teologie. Ten jsem získal obhájením práce Láska v Janově evangeliu, kterou jsem
dělal u mons. Garofalo, jednoho z nejpřednějších italských učitelů Písma. Dodnes si pamatuji
rozechvění po jeho poznámce, že moje obhajoba doktorské práce byla nejlepší, jakou kdy
zažil za 30 roků své profesorské kariéry. Dokonce jsem uspěl na extrémně těžké zkoušce
Papežské biblické komise, které osobně předsedal slavný kardinál Bea. Ale jen co jsem získal
titul a udělal dojem na mého arcibiskupa, zavřel jsem svoje knihy a nikdy jsem se už do nich
nepodíval. Písmo bylo pro mne způsobem jak se stát akademicky vzdělaným. Zůstávalo jen
v mé hlavě a nikdy nesestoupilo do mého srdce. A teď jsem slyšel muže, který věřil a žil Boží
slovo.
Ten večer jsem se doma ve svém pokoji rozhodl, že budu navštěvovat tato setkání jen
kvůli biblickému vyučování a živým písním, které jsem slyšel poprvé ve svém životě, ale nic
víc. Když se počet účastníků zvětšil, rád jsem je pozval do auly naší školy. Na setkání jsem
přicházel až po začátku a odcházel jsem před koncem z obavy, aby mě snad někdo nesledoval.
Věděl jsem, že znám Boží slovo lépe, než kterýkoliv z těchto prostých laiků. Byl jsem
však neodolatelně přitahovaný na tato setkání tímto novým hladem po Božím slově.«
Jak o. Pereira sám přiznává, jeho cesta k hlubší zkušenosti s Duchem svatým byla
postupná a trvala delší dobu. Později ho Bůh vedl k službě exorcisty. Jako zkušený exorcista
mohl posledních 15 – 20 let předat stovkám biskupů a kněží a mnohým laikům po celém světě
svoje zkušenosti. Na počátku však byla osobní zkušenost s mocí Božího slova, která změnila
jeho život.
I my potřebujeme živé Boží slovo, které pronikne naše srdce. Slovo o kříži je
bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží (1 Kor
1,18). Jen ten, kdo je zapálený pro Boha, kdo bojuje za Boží království, jen ten touží nasytit
se Božím slovem. Pán Ježíš říká Samaritánce: Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já,
nebude žíznit navěky. (J 4,14) A na jiném místě říká k zástupu: Já jsem chléb života; kdo
přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit. (J 6,35)
Boží slovo je živé a konkrétní pro náš život. Boží slovo mění náš život. Podle Božího
slova se dá žít. I my, tak jako o. Pereira, potřebujeme zažít, že Bůh nám dá konkrétní slovo,
které v nás vyvolá nový hlad, hlad po Bohu a nesmrtelných duších.
Kolem nás je mnoho duchovně hladových lidí. Mnozí hledají v křesťanství něco
živého, ale když nenajdou, obracejí se k okultizmu a různým pohanským náboženstvím. Tam
však nedostanou skutečné Boží slovo, ale jed, který je otráví. Pán Ježíš říká, že kdo přichází
k němu, nikdy nebude hladovět. Napodobeniny skutečného pokrmu nás nenasytí. Pokud jsme
aspoň trochu pocítili duchovní hlad, důvěřujme příslibu Pána Ježíše, že On nás nasytí.
Modleme se hlavně za biskupy a kněze, aby jim Pán dal živé Boží slovo, které by posilovalo
ty, kteří po něm touží. Otec Pereira si musel sám před sebou přiznat, že sice znal velmi dobře
Boží slovo, ale bral ho jen jako nutnou součást jeho vzdělání. Když mu Bůh skrze obyčejné
lidi ukázal, jak je jeho srdce prázdné, začal ho intenzívně sytit. To potřebujeme i my,
potřebujeme často posilňovat svoje srdce, svou víru Božím slovem, které nám Pán Ježíš dává.
Božím slovem se nemůžeme nikdy přesytit. Čím víc toužíme po Božím slově, tým více se jím
chceme nasytit. Kdo jednou poznal, jak živé a účinné je pro jeho život Boží slovo, ví, že
problémy a těžkosti se dají řešit jinak, bez depresí a chmur, bez nadávání a hněvu. Zkušenost
s Božím slovem upevní naši důvěru v Boha v každé životní situaci. Také v našich modlitbách
se spolehněme na zaslíbení z Božího slova. Na počátku naší soukromé modlitby je dobré si
přečíst úryvek z Písma sv. a s vírou se postavit na slovo, které dostaneme od Pána. V Písmu je
mnoho příkladů, jak se Boží služebníci v čase zkoušky povzbuzovali Božími zaslíbeními.
Abrahám, Mojžíš, David, proroci a apoštolové vykonali velké věci právě proto, že věřili
Božímu slovu. Také Panna Maria nám je příkladem, když andělu Gabrielovi, který ji
zvěstoval konkrétní Boží slovo pro její život, řekla: Hle, jsem služebnice Pán; staň se mi
podle tvého slova. (Lk 1, 38)
Využijme tento nastávající rok 2006 k prohloubení naší víry. Pokud vidíme, že někdo
už ztrácí chuť modlit se, povzbuďme ho. Naše svědectví o živém Božím slově může
v mnohých probudit novou touhu po Bohu. Také v našich modlitebních společenstvích se
modleme, aby ti, kteří jsou daleko od Boha, mohli uslyšet Boží slovo. Modleme se za nové
misionáře a hlasatele Božího slova.
-zon-
Svatoprokopské ruchadlo duben 2006
Sv. Jan Damašský
Kánon velikonoční jitřní
Píseň 1, irmos.
Jest vzkříšení den, osvětleme se, lidé! Pascha, Hospodinova Pascha! Neboť Kristus, Bůh
náš, od smrti k životu a ze země k nebi převedl nás, kteří zpíváme vítěznou píseň.
Píseň 3, irmos.
Pojďte, pijme nápoj nový, ne ze skály neplodné zázračně vyvolaný, nýbrž pramen
neporušitelnosti tryskající z hrobu Kristova, v němž jsme utvrzeni.
Píseň 4, irmos.
Na Boží stráži bohohlasný Habakuk nechť stojí s námi a ukáže nám světlonoše anděla, jasně
hlásajícího: Dnes nastalo světu spasení, neboť vstal z mrtvých Kristus, jako všemocný.
Píseň 5, irmos.
Vstaňme časně zrána a místo myrhy přinesme píseň Vládci a uzříme Krista, slunce
spravedlnosti, jež osvěcuje všem život.
Píseň 6, irmos.
Sestoupil jsi, Kriste, v hlubiny pod zemí a zlámal věčné závory, jež držely spoutané, a
třetího dne jsi vstal z hrobu, jako Jonáš z velryby.
Píseň 7, irmos.
Ten, jenž z pece ohnivé zachránil mládence, stal se člověkem a trpí jako smrtelník a
utrpením svým odívá smrtelné v krásu neporušitelnosti; to je oslavovaný a nade vše velebený
Bůh otců našich.
Píseň 8, irmos.
Tento významný a svatý den, první po sobotě, král a pán všech svátků, je svátkem nad
svátky a slavností nad všechny slavnosti; v něm oslavujme Krista na věky.
Píseň 9, irmos.
Rozsviť se, rozsviť se, nový Jeruzaléme, neboť Hospodinova sláva nad tebou zazářila.
Plesej nyní a vesel se, Sióne! A ty, přečistá Bohorodičko, raduj se ze vzkříšení Syna svého!
Poučné slovo sv. Jana Zlatoústého na Velikonoce
Je-li kdo zbožný a bohabojný, ať se kochá touto skvělou a zářivou slavností. Je-li kdo
sluhou moudrým, ať s veselím vejde do radosti svého Pána. Strádal-li kdo tím, že se postil, ať
nyní dostane odměnu. Pracoval-li kdo od první hodiny, ať dnes přijme spravedlivou mzdu.
Přišel-li kdo po třetí hodině, nechť děkuje Bohu a radostně oslavuje. Dospěl-li kdo po šesté
hodině, ať nezoufá, neboť mu nebude nic ubráno. A kdo nestihl ani devátou hodinu, ať
přistoupí bez rozpaků a bázně. A kdo přišel až o jedenácté hodině, ať se nestrachuje, že se
opozdil. Vždyť Pán je laskavý a přijme posledního jako prvního. Uspokojí toho, kdo přišel o
jedenácté hodině, právě tak, jako dělníka první hodiny. Je milosrdný k poslednímu a laskavý
k prvnímu; i onomu dává i toho obdaruje; přijímá skutky a vítá i úmysly; váží si vykonaného
a chválí i upřímné touhy. Vejděte tedy všichni do radosti svého Pána. První i poslední
přijměte odměnu.
Bohatí i chudí jásejte společně. Vytrvalí i nedbalí ctěte tento den. Radujte se dnes i ti,
co se postili, i ti, co se nepostili. Hospodinův stůl je připraven – užívejte všichni. Je to svatá
Pascha – ať nikdo neodejde hladový. Všichni požívejte hostiny víry, všichni přijměte
bohatství dobroty.
Nikdo ať nenaříká, že má nedostatek, vždyť nastalo všeobecné království. Nikdo ať
nepláče nad přestupky, neboť z hrobu zazářilo odpuštění. Nikdo se neboj smrti, neboť nás
vysvobodila smrt Spasitele. Zničil ji ten, koho držela. Ten, kdo do pekel sestoupil, přemohl
peklo. To se zarmoutilo, když se setkalo s jeho tělem. Prorok Izaiáš, který to prorocky viděl,
zvolal: Peklo se zarmoutilo, když tě dole potkalo… Zarmoutilo se, neboť bylo ochromeno;
zarmoutilo se, neboť bylo zahanbeno; zarmoutilo se, neboť bylo umrtveno. Zarmoutilo se,
neboť bylo přemoženo; zarmoutilo se, neboť bylo spoutáno. Přijalo člověka a narazilo na
Boha. Přijalo zemi a setkalo se s nebem. Přijalo to, co vidělo, a upadlo do toho, co
nepředvídalo.
Kde je tvůj osten, smrti? Kde je tvé vítězství, peklo? Kristus vstal – a tys svrženo.
Kristus vstal – a démoni padli. Kristus vstal – a radují se andělé. Kristus vstal – a vládne
život. Kristus vstal – a nikdo není v hrobě, protože Kristus vstal z mrtvých a pro zesnulé
nastal počátek vzkříšení. Jemu buď sláva a kralování na věky věků. Amen.
Jak ožívají zahynulé duše
"Ona spolykala celou krabičku prášků," řekla sestra Olga muži, který na zahradě
okopával záhonky. "Našli ji dnes ráno na chodbě u schodů v bezvědomí. Dokonce už ani
nedýchala. Sestra Anežka hned učinila příslušná opatření a zdá se, že úspěšně. Srdce jí začalo
tlouci. Ale jak jsme se všechny rozrušily. Představte si, otče, co by nás čekalo, kdyby umřela.
Nikdo by neuvěřil, že spáchala sebevraždu. Vždyť sloužila v armádě! Hned by nás obvinili ze
spojení s diverzanty a špiony. A vy sám víte, jak se trestají teroristické akce!"
Sestra Olga nemohla nijak přijít k sobě. Dokonce jí i řeholní závoj seděl nakřivo. A
ona bývala obvykle taková klidná a vyrovnaná!
Muž přestal okopávat a pomalu si otřel ruce o modrou zástěru. "Já k ní půjdu," řekl
polohlasem. Sestra Olga se mu postavila do cesty: "Co vás napadá? To je přesně totéž jako
vlézt do tlamy drakovi. Tady nikdo neví, kdo jste, a vy nemůžete nijak pomoci té nešťastné
ženě, která z náboženských otázek nic nechápe. Sestra Vanda umí rusky a před několika dny s
ní dlouho hovořila. Rudoarmejka se zvědavě vyptávala na náš život a kladla dětinské otázky:
Zda existuje Kristus, proč nosíme řeholní šat, prsteny a co je to křest? V těch dnech si
prohlížela sochu Panny Marie Lurdské a řekla sestře Žofii: ‚Ta žena je podobná vám. Ale co
je to za mauzoleum?‛ Věřte mi, otče Jiří, jenom s ni budete ztrácet čas. Musíme ji zachránit a
pak ať odtud odejde co nejdříve a co nejdále."
"No právě! Musíme ji zachránit! Pojďme!" Muž rozhodným pohybem odložil lopatu a
hrábě a dlouhými kroky zamířil k domu Sestra Olga ho následovala a utírala si slzy.
Otec Jiří mohl svou pastýřskou službu vykonávat dále jen tajně, v převlečení za
zahradníka. Na jeho hlavu vypsali Němci velkou odměnu. A nyní sovětská vojska bez milosti
likvidovala kněze, řeholníky a řeholnice. Sestry, které poskytly otci Jiřímu útulek, to
riskovaly za nesmírný dar denní účasti na mši svaté. Přesto, myslela si sestra Olga, by se
nemělo dělat složitějším postavení již beztak těžké. A tento svatý otec se rychlými kroky
přibližuje k okraji propasti. Vždyť tyhle ženy jsou horší než vojáci. Hrubé, nemravné,
poddávající se špatným hnutím až k sadismu. Sestra Olga, vrátná, věděla, co je to za ptáčky!
Ona už dávno přinesla svůj život v oběť Bohu, ale přesto se domnívala, že není třeba
dobrovolně vyhledávat svoji zkázu.
Otec Jiří vyšel zadýchán do kuchyně, kde sestra Jadwiga loupala brambory. "Kde je?"
zeptal se sestry. Stařenka mu ukázala přes rameno. Její rty se tiše pohybovaly: "Svatá Maria,
pros za nás nyní i v hodinu smrti naší. Amen." Sestra Anežka tu ženu umístila v nemocničním
pokoji. "Ubohá duše! Ať se nad ní Bůh smiluje!"
Na chodbě na otce Jiřího čekala sestra Anežka: "Viděla jsem vás oknem. Udělal jste
dobře, že jste přišel. Právě se probrala z bezvědomí. Nevím, jak ji mám uklidnit. Vzlyká jako
Maří Magdaléna. Pojďme."
Za zavřenými okenicemi v nemocničním pokoji rozeznal otec Jiří nejdříve jen bílou
postavu, křečovitě se otřásající vzlyky, které ji dusily. Tvář měla schovanou v polštáři. Celé
tělo neznámé, skrčené pod pokrývkami, se podobalo raněnému zvířeti.
"Jaká nešťastná bytost," řekl si v duchu pro sebe otec Jiří. Pak se přiblížil k posteli a
položil tiše ruku na její hlavu. Žena prudkým pohybem hlavu zvedla. Její očí byly kalné.
"Neboj se," řekl kněz rusky, "přišel jsem tě zachránit. Jak se jmenuješ?"
Podívala se na něho nedůvěřivě. "Kateřina," odpověděla, "říkají mi Káťa. Ale co je
tobě do toho?" - "Lépe se nám bude mluvit, když se seznámíme. Mně říkají otec Jiří. Jsem
kněz."
Ženiny šilhavé oči se zúžily jako dvě čárky: "Víš, že tě mohu dát zavřít?" - "Ano,
vím."
Sestra Anežka se sklonila nad nemocnou a počítala puls. "Je jí líp," řekla stručně,
"nechám vás o samotě."
Dveře se tiše zavřely. Otec Jiří stál u postele a pozoroval nemocnou. Byla to žena ještě
zcela mladá. Její široce rozevřené oči se horečně leskly a ruce, zhrublé od práce, se třásly.
"Co je to? Proč jsi to, Káťo, udělala?" Zeptal se kněz. Žena si zakryla tvář
prostěradlem. "Protože se stydím," řekla. "Zprotivila jsem se sama sobě."
Sepjal ruce, modlil se v hloubi duše a čekal. Překvapená jeho mlčením odhalila tvář,
podívala se na něho a pokračovala: "Víš, kdo jsem? Nevěstka! Bavila jsem se s vojáky ve dne
v noci. Ve dne i v noci, rozumíš! Když mi bylo deset roků, snila jsem o rodině a dětech. Ale
to všechno je pryč. Zkazili mě. Do té doby, než jsem přijela sem, jsem si myslela, že to je
život. Nevěřila jsem, že ještě existuje čistota. Poručili mi, abych na vás dohlížela, a tak
dohlížím, dívám se... A vidím tváře, v nichž není nic nečistého. Pokoj duše. Vysvětlili mi, kdo
je Matka Boží. Byla jsem ve vašem kostele, v ložnici, všude. To vše je svět mně neznámý.
Nevěděla jsem, že je něco takového možné. Tehdy se mi udělalo zle. Chtěla jsem zničit sama
sebe. Teď o všem víte."
"Buď pochválen Pán," řekl otec Jiří jasným hlasem. "Nic není ztraceno, Káťo. Ještě
můžeš být, jestli budeš chtít, tak čistá jako tyto řeholnice. Chtělas spáchat sebevraždu, protože
ses zprotivila sama sobě? Ale jestlipak víš, co je to křest? Jsi pokřtěná?"
Záporně otočila hlavou, ale oči se jí nenadále naplnily slzami.
"Křest, Káťo, to je také smrt. Smrt hříchu. Všechna naše špína mizí ve vodě. Ta voda
nás očišťuje, protože Kristus za nás umřel. Umřel, aby nám dal život. Jenom na tobě samotné
záleží, zda se chceš zbavit této tíže. Chápeš moje slova?"
Pomalu sepjala ruce a polohlasem řekla: "Bože, smiluj se! Babička stále říkala
Ježíšovu modlitbu, ale my jsme si mysleli, že je šílená. Říkali nám, že Bůh zemřel. Tedy to
není pravda?" Sedla si na posteli. Výraz její tváře vyjadřoval napětí: "Řekni, otče, existuje
Bůh?!"
"Kdyby neexistoval, mohli by existovat řeholníci, řeholnice a kněží? Copak by jejich
život měl smysl? Myslíš si, Káťo, že by čistota byla možná, kdyby nebylo Boha?"
Zamračila se a zamyslela se. "Zdá se mi, že máš pravdu. Ale co mám dělat?" Teď se
mu dívala do očí s prosebným výrazem. "Udělám všechno, co mi řekneš."
"Děkuji, přesvatá Panno," řekl v duchu otec Jiří. Potom se obrátil k nemocné: "Zůstaň
ještě tady, Káťo, a řekni, že jsi nemocná. Budu tu o tebe pečovat. O tělo i o duši. Za týden
jsou Velikonoce. Víš, co to znamená Velikonoce?" -"Christós voskrése!" řekla tiše. "Babička
říkávala Christós voskrése a my dva s bratrem jsme se jí smáli."
"No tak vidíš, Káťo, teď budeš pokřtěna na Bílou sobotu. Všechna špína, za kterou se
nyní stydíš, se smyje křestní vodou. Ale nejdříve ti musím vyprávět o Bohu, o tom, jak se k
Němu máme modlit a jak Ho milovat. Vždyť ty o něm nic nevíš."
Káťa svěsila hlavu a zakryla tvář rukama. "Co ještě?" zeptal se otec Jiří, trochu
znepokojený. Podívala se na něho úkosem: "Myslíš si, otče, že budu moci někdy být taková
jako ony?"-"Jako kdo?" -"Jako řeholnice." Hlasitě se rozesmál. Sestra Anežka, která hlídala
na chodbě, přišla a s údivem pootevřela dveře. "Sestro Anežko," řekl otec Jiří, "dovolíte mi,
abych vám představil novou novicku? Ale nejdříve ji musíme pokřtít!"
A já jsem s vámi i za železnou oponou, převzato z www.fatym.com
Darwinova černá skříňka - co Darwin nemohl vědět
Držím ve svých rukou past na myši - důmyslný vynález, který vážně ohrožuje
Darwinovu teorii postupného vývoje života na této zemi v průběhu miliard let. Někteří lidé se
domnívají, že tento vynález představuje neotřesitelný důkaz pro existenci Boha jako
Stvořitele! Po několik večerů odhalujeme na základě Bible působivý obraz Boha jako bytosti,
která touží vstoupit do velmi důvěrného přátelství s každým z nás. Společnost, ve které
žijeme, má však jen malé pochopení pro takové rozhovory o Bohu. A když byste pokročili
ještě o kousek vpřed a řekli, že jste v Bohu objevili pečujícího, milujícího Přítele, dovolím si
předpovědět, že to bude trvat jen okamžik než nějaký z vašich přátel nebo spolupracovníků se
bude okamžitě bránit: „Bůh? Dejte mi pokoj! Boha jsme po celá desetiletí vůbec
nepotřebovali!“ „Copak nedokázal bystrý vědec jménem Charles Darwin již před půldruhým
stoletím, že všechny ty nesmysly ohledně stvoření nejsou nic víc než pouhý mýtus?“ Evoluce
většinu lidí zbavila ochoty veřejně diskutovat o Božím přátelství. Jak by mohl někdo tváří
v tvář takovým zdrcujícím vědeckým důkazům zpochybňovat to, čemu věří celý svět pravdě o
původu člověka - Darwinově evoluční teorii.
V této přednášce se chci s vámi podělit o některé překvapivé důkazy, které jsou skryté
v tamto malém důmyslném vynálezu. Jsou to důkazy, které jasně dokazují, že naše přátelství
s Bohem není nějakým zbožným, vysněným přáním, vzdušným zámkem, ale jistou a
skutečnosti! Podělím se s vámi o tyto důkazy ne jako vědec, ale jako laik. Mnozí vědci z
různých částí světa by byli schopni povstat a celé hodiny přednášet ohledně evoluce a
stvoření. Ještě jednou opakuji: Nejsem vědec, i když jsem strávil mnoho hodin studiem tohoto
předmětu a četl mnoho knih napsaných vynikajícími vědci.
Může přátelství s Bohem, jak jej představuje Bible, obstát ve světle Darwinovy teorie?
Budeme společně hledat odpověď na tuto otázku.
Přečtěme si nejprve velmi realistickou předpověď zapsanou v slavné knize Charlese
Darwina Původ druhů: „Pokud by mohlo být prokázáno, že nějaký složitý orgán existoval
a nemohl by být náhodně zformován početnými, následnými, drobnými modifikacemi,
má teorie by byla naprosto v troskách.“
Past na myši
Biochemik jménem Michael Behe napsal monumentální dílo s názvem Darwinova
černá skřínka.Toto dílo bych mohl přirovnat k pastičce na myši. Pro toho, kdo už dlouho
neviděl tento důmyslný vynález, připomínám, že past na myši má pět částí: dřevěnou
podložku, úderový drát, pružinu, pojistku a plíšek s návnadou. Jsou to velmi jednoduché
součástky, ale když jsou správně sestaveny, stávají se smrtonosným nástrojem!
Past na myši je vynikajícím příkladem toho, co Behe nazývá neredukovatelná
komplexita. Dovolte mi přečíst definici neredukovatelné komplexity z jeho knihy:
„Neredukovatelným celkem mám na mysli jeden systém tvořený do sebe zapadajícími,
spolupracujícími součástmi, které přispívají k vykonávání základních funkcí, kde by
odstranění jedné z částí způsobilo, že by systém přestal účinně fungovat.“ Stejné je to s touto
pastí na myši. Funkcí pastičky je znehybnit myš, znemožnit jí cestovat po vašem bytě. Co se
ale stane, jestliže bude chybět některá část pastičky? Kdyby například chyběla dřevěná
podložka, nebylo by kam umístit jednotlivé součásti. Zlomili byste si palec ještě dříve, než byste
chytili myš!
Past na myši je tedy neredukovatelný komplexní systém, kde všechny komponenty
mají svou funkci a jejich fungování je podmínkou funkčnosti celého systému, „kde by
odstranění jedné z částí způsobilo, že by systém přestal účinně fungovat.“ To znamená, že
systém by nefungoval s 1, 2, 3 nebo 4 komponenty. Musíte mít všech pět komponentů
pracujících společně. A nejen to. Všechny části musí být ze správného materiálu a na
správném místě - pokud má past na myši správně fungovat. Neexistuje žádný postupný vývoj
pasti na myši. Musíte mít všech pět částí ze správného materiálu, správně umístěných a
sestavených. Co to všechno má společného s Darwinovou teorií, že se život vyvíjel postupně
miliardy let prostřednictvím přirozeného výběru, prostřednictvím pomalých přirozených
změn, které zvyšují složitost organismu v průběhu časového údobí?
Dovolte mi zopakovat Darwinovo upřímné vyznání, které jsme četli před několika
minutami: „Pokud by mohlo být prokázáno, že nějaký složitý orgán existoval a nemohl by být
zformován početnými, následnými, drobnými modifikacemi, má teorie by byla naprosto v
troskách.“ Beheův molekulární výzkum došel k závěru, že na molekulární úrovni
skončila Darwinova teorie v troskách. Jak je to možné?
Tento biochemik z Lehigh University v Pensylvánii konfrontoval svůj molekulární
výzkum s otázkou: Existují v přírodě systémy podobající se pasti na myši, které jsou tak
neredukovatelně složité, že je z vědeckého hlediska nemožné, aby se vyvíjely kousek po
kousku; že jediný možný způsob, jak mohou fungovat je, že byly vymyšleny a vyrobeny
celistvě a ve stejný okamžik jako neredukovatelný komplexní systém se všemi částmi
potřebnými k jeho fungování?
Beheovy překvapivé důkazy
Vědec Behe měl dar! Nejen jako biochemik, ale také jako talentovaný spisovatel,
který je schopen vzít obtížnou biochemii a osvětlit ji úchvatnými ilustracemi a velmi
názornými analogiemi. Přál bych si, abyste mohli vlastnit jeho knihu a sami si ji přečíst.
Opakuji: Behe nevěří ve stvoření ani se nehlásí k víře v Boha! Přesto jako vědec klade před
Darwinisty mnoho molekulárních důkazů pro inteligentní plán na těch nejzákladnějších
úrovních života. A pokud zde existuje záměr, pak zde musí být i Tvůrce.
Jeden z důkazů: oko. Oko je dalším neredukovatelným systémem. To už Darwinovi
dělalo problémy. A tak místo toho, aby se snažil stanovit pořadí kroků, které by nakonec
vedly od velmi jednoduchého oka k složitému lidskému oku, hovořil o oku u různých zvířat a
navrhoval, že přirozený výběr mohl přinést postupné změny z jednobuněčného oka citlivého
na světlo u medúzy až k vyduté skupině na světlo citlivých buněk jako má hvězdice, přes
bulou s primitivní čočkou jakou mají hadi až k úžasnému oku ptáků a člověka. V Darwinově
myšlení nemohla evoluce vybudovat složitý orgán v jednom nebo několika krocích; taková
radikální inovace jako je oko by vyžadovala generace organizmů pomalu využívajících změn
při postupném vývoji. Uvědomil si, že pokud by se během jediné generace objevil orgán tak
složitý jako je oko, rovnalo by se to zázraku. Jak se však ukázalo, postupný vývoj lidského
oka je nemožný, protože jeho četné složité prvky jsou jeden na druhém závislé. Aby byla
evoluce věrohodná, musel Darwin přesvědčit veřejnost, že složité orgány se mohou vytvořit
krok za krokem. Zvládl to vynikajícím způsobem. Použil výše uvedené zdůvodnění, a tak
přesvědčil mnoho ze svých čtenářů, že cesta evoluce vede od nejjednodušší světelné buňky až
ke složitému, kameře podobnému oku člověka. Otázka kde má zrak svůj původ však zůstala
nezodpovězena. Darwin přesvědčil většinu světa, že oko se vyvinulo postupně z jednodušší
struktury, ale ani se nepokusil vysvětlit, odkud se vzalo oko. Naopak, Darwin obešel otázku
vzniku oka: „Jak se nervy staly citlivé na světlo, to nás nezajímá tolik, jako otázka, jak vznikl
život.“
Nyní se můžeme podívat do černé skřínky, kterou nám otevřela biochemie. Co
odhaluje? Zde je zjednodušená verze podrobností, o kterých se zmiňuje Behe: Světlo dopadne
na sítnici a reaguje s molekulou, která okamžitě změní tvar. Změna tvaru přiměje protein
zvaný rodopsin, který je s touto molekulou úzce spojen, aby také změnil tvar. Změna tvaru
rodopsinu způsobí, že se spojí s další bílkovinou tranducinem. Když k tomu dojde, tranducin
vypustí malou molekulu a přijme jinou, která se nepatrně liší, na její místo. Protein tranducin
je nyní spojen s třetí bílkovinou fosfodiesterázou, která má schopnost „odkrojit“ třetí
molekulu, která snižuje počet kladně nabitých sodíkových iontů. Výsledná nerovnováha
kladných a záporných sodíkových iontů uvnitř a vně buněčné membrány způsobuje elektrické
napětí, které je přenášeno očním nervem a mozek jej převádí na zrakový vjem. Ale co se
odehrává v mozku, aby pak následně vytvořil vidění - to už je jiná úžasná, ale složitá věc,
kterou se zde nemůžeme zabývat!
Černá skřínka zraku byla otevřena. Pro evoluční teorii už není postačující uvažovat
pouze o anatomických strukturách celého oka tak, jak to dělal Darwin v 19. století (a jak to
popularizátoři evoluce činí dodnes!). Každá z anatomických struktur, kterou Darwin
považoval za velmi primitivní, ve skutečnosti představuje překvapivě složité
biochemické procesy, které nelze zakrýt řečnickým uměním. Jak napsal Behe:
„Darwinovy obrazné skoky z vršku na vršek se nyní v mnoha případech ukazují být velkými
dírami v pečlivě vytvořeném stroji. Na vzdálenosti, které kdybychom je chtěli překonat
během jediného výletu bychom potřebovali vrtulník.“
Důkaz číslo dvě: Brouk ostřelovač. Behe představuje další důkaz, kteří mají
kreacionisté velmi rádi. Je to nezajímavý tmavý brouk velký asi centimetr. To, co ho
proslavilo, je jeho nezvyklý způsob obrany. Otvorem v zadečku je schopen vystříknout na
svého nepřítele vřící kyselinu. Ale jak je schopen ve svém těle nosit vřítí kyselinu aniž by si
sám ublížil? Odpovědí je, že tento brouk využívá chemie. Vařící kyselina je vyrobena ve
chvíli, kdy brouk vystříkne svou zapáchající kyselinu. Tento proces probíhá následovně:
Žlázy umístěné v břiše produkují dvě chemické látky-peroxid vodíku a hydrochinon.
Jsou uchovávány ve sběrných měchýřcích. Pokud se tyto dvě látky smíchají, dochází k
výbušné reakci, ale pouze za přítomnosti speciálního enzymu jako katalyzátoru. Katalyzátor
je chemická látka, která mění poměr chemické reakce aniž by sama byla použita v tomto
procesu. Bez tohoto katalyzátoru by chemická reakce mezi oběma látkami byla příliš pomalá
na to, aby byla pro zvířata nebezpečná. Když se blíží nebezpečí, brouk ze sběrných měchýřků
uvolní do výbušné komory jednotlivé látky. A zároveň je do této komory z blízkých žláz
vstříknut katalyzátor. Nyní to z chemického hlediska začne být zajímavé. Peroxid vodíku se
rychle rozkládá na vodu a kyslík, stejně jako v drogerii koupená láhev peroxidu, se rozloží,
pokud ji necháte otevřenou. Kyslík reaguje s hydrochinonem, čímž vznikne ještě více vody a
velmi dráždivá chemikálie zvaná chinon. Při těchto reakcích dochází k uvolňování velkého
množství tepla. Teplota roztoku se blíží k bodu varu a část se vlastně přemění na páru. Pára a
kyslík vytváří velký tlak na stěny „výbušné komory“. Svěrač je nyní uzavřen, ale je to nyní
jediná cesta, kudy může uniknout vřící směs. Svaly obklopující kanálek umožňují, aby se
proud páry zaměřil na útočníka. Výsledkem je, že nepřítel brouka je spálen vřícím roztokem
chinonu.
Jak se tento obranný systém vyvinul? Tvrdit, že se tento složitý obranný systém
vyvinul proto, že požadované látky se využívají na jiných částech těla - což je přesně
způsob, jakým to někteří evolucionisté vysvětlují - je totéž jako říci, že automobil může
vzniknout na vrakovišti jednoduše proto, že se zde najdou všechny nezbytné součástky.
To malé zvířátko má zajímavý nedělitelně složitý mechanismus, který nemůže fungovat,
pokud zde nejsou přítomny určité látky a struktury ve správné konfiguraci a ve správném
čase.
Behe: „Většina biochemických systémů byla navržena“
K jakému závěru Behe došel na základně biochemických důkazů? Říká: „Většina
biochemických systémů byla navržena. Neobjevily se zde na základě přírodních zákonů ani
díky náhodě nebo nezbytnosti; byly naplánovány. Tvůrce věděl, jak tyto systémy mají
vypadat a pak učinil kroky pro to, aby vznikly. Život na zemi v jeho nejprimitivnější formě v
těch nejdůležitějších prvcích je výsledkem inteligentní činnosti...“ Ve světle nesmírné
složitosti buněk, kterou moderní biochemie odkryla, jsou vědci naprosto ohromeni.
Žádný absolvent Harvardské Univerzity, člen Národního Institutu zdraví, Národní
akademie věd nebo laureát Nobelovy ceny - nikdo není schopen popsat, jak by se bičíky,
zrak, krevní srážlivost nebo jiné biochemické procesy mohly rozvinout na základě
Darwinovy teorie. Ale my lidé jsme zde. Rostliny a zvířata jsou zde. Složité systémy jsou
zde. Všechny tyto věci nějak musely vzniknout: jestliže ne tak, jak to řekl Darwin, pak tedy
jak?“
To je Behův silný důkaz, že je zde inteligentní tvůrce. On ho nepojmenoval ani
nehledal - přesto však uznává jeho existenci. Závěr, ke kterému Behe přesvědčivě směřuje,
zní: existuje inteligentní tvůrce, který stál na počátku vzniku neredukovatelných složitých
systémů. Jaký postoj k tomuto závěru zaujmeme?
Musím se vám svěřit, že jsem byl vzrušen Behovou vynikající obranou inteligentního
tvůrce v nejzákladnějších i složitějších formách života! Přijímám to jako jasné potvrzení toho,
co sice ve své knize nenapsal, ale co je nádherným úvodem na začátku Bible: „Na počátku
stvořil Bůh nebe a zemi.“ (Gen 1,1) Stejně to vyjadřuje žalm: „Co on řekl, to se stalo. Jak
přikázal, tak vše stojí.“ Tyto složité formy života by nemohly nikdy vzniknout, kdyby za nimi
nestál inteligentní Tvůrce.
Překvapí vás, když řeknu, že Bible před dvěma tisíci lety předpověděla to, co říká
Behe? Jak jinak bychom mohli vysvětlit slova vynikajícího křesťanského myslitele apoštola
Pavla v listu Římanům 1,20: „Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od
stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu.“ Velmi
srozumitelně Pavel prohlašuje, že máme všechny nezbytné důkazy, abychom poznali ve
stvoření jeho Tvůrce, abychom předpokládali existenci inteligentního Tvůrce a Stvořitele. Já
jsem prostudoval tyto nezvratné důkazy a přijal jejich věrohodnost. Pavel prohlašuje (na konci
verše), že budu bez výmluvy, jestliže budu dále odmítat Stvořitele navzdory těmto důkazům!
Domnívám se, že Darwinova černá skřínka a jistě ne záměrně - potvrzuje a vyvyšuje víru v
božského Stvořitele, který dal vzniknout neredukovatelně složitým systémům, tak jak to Bible vždy
tvrdila!
V této přednášce jsem chtěl říci toto: Skeptici, prosím, znovu uvažujete o důvodech
vašich pochybností. Mladí křesťané, neházejte svou víru přes palubu. Vy, kteří věříte již
dlouho, neopouštějte svou Bibli. Moderní věda neúmyslně a nevědomky podporuje velkou
základní pravdu této Knihy: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.“ A jestliže Bůh mohl
stvořit nekonečně komplikovaný molekulární systém, který nosíte v sobě, není také
schopen utvářet nekonečné detaily životních sil kolem vás?
Nevím, možná cítíte, že váš život je právě nyní nedělitelně složitý. Tak složitý, tak
chaotický, že v něm nevidíte žádný plán a záměr, žádný smysl v bolesti a osamělosti a
nejistotě a selhání, které dnes zakoušíte. Možná máte pocit, že na počátku nového tisíciletí se
váš život rozpadá. Kdyby tak někde byl někdo, kdo to stále řídí! Někdo, kdo může dát příkaz
a plán, naděje a život se vrátí zpět do vašeho současného zmatku. Někdo, kdo je schopen vzít
ty poztrácené a rozbité kousky a jediným slovem dát vaše srdce znovu dohromady. Je zde
někdo, koho znáte. Ochrnutému mladému muži, který byl zoufalý díky tomu, co udělal, Ježíš
řekl: „Synu, odpouštějí se ti hříchy.“ Nešťastné mladé ženě, která byla naplněna beznadějí
,Ježíš řekl: „Dcero, tvá víra tě uzdravila.“ On pronesl slovo, které se dotklo onoho muže, řekl
slovo, které povzbudilo tuto ženu - a stvořil je úplně znova. Co on řekl, to se stalo. Jak
přikázal, tak vše stojí. Staří latiníci však mají ještě jeden výraz pro stvoření: ex nihilo - z
ničeho. To je přesně to, co Stvořitel na počátku učinil - z ničeho učinil něco, co je nesmírně
krásné.
Díky jeho kříži na Golgotě hovoří stejný Stvořitel do našeho zoufalého chaosu
právě teď: Z ničeho je schopen udělat nejkrásnější něco - z vás, z našeho života, právě
nyní, dokonce i dnes. Bůh stvořil svět z ničeho. Dokud se nestaneme ničím, Bůh nebude
schopen z nás něco stvořit. Možná nastal čas, abychom uznali svou nicotnost a požádali
Boha, aby učinil něco krásného z toho ničeho, co jsme mu přinesli.
zkrácená přednáška, převzato z www.fatym.com (zvýraznění redakce Ruchadla)
Svatoprokopské ruchadlo červen 2006
Relikvie světců a zázračná uzdravení
Svatý Augustin v závěru díla O Boží obci podává několik svědectví o zázračných
uzdraveních na přímluvu svatých. Na přímluvu sv. Štěpána, jehož ostatky byly přineseny do
Hyppo Regius, města, kde byl sv. Augustin biskupem, se za dva roky událo okolo sedmdesáti
zázraků. A to byly jen zázraky, které byly zapsány. V blízké Calamě, kde byly tyto relikvie
již dříve, bylo podle sv. Augustina takových zápisů daleko více. Jeden ze zázraků opisuje sv.
Augustin takto:
„Ještě jeden zázrak se u nás stal, takový jasný a známý, že podle mne není
Hyppončana, který by ho nebyl viděl nebo o něm nebyl slyšel a mohl na něho zapomenout.
Bylo deset sourozenců, z toho sedm chlapců a tři děvčata, kteří pocházeli z dost zámožné
rodiny z Césareje v Kapadocii. Jejich matka, opuštěná po smrti muže, která těžce nesla křivdy
svých dětí, je proklela. Byli od Boha tak potrestaní, že všichni dostali jakousi strašnou
chorobu třesení všech údů. V tomto stavu se nechtěli ukazovat svým spoluobčanům a proto se
rozešli po celém širém římském světě. Dva z nich, Pavel a Palladie, přišli k nám. Jejich
neštěstí bylo známé na mnoha místech. Přišli asi patnáct dní před Velikonocemi. Každý den
navštěvovali kostel a v něm relikvie sv. Štěpána a prosili o Boží milosrdenství a zdraví.
Kdekoliv se objevili, obracely se na ně oči celého města. Někteří lidé, kteří je potkali už jinde
a věděli o příčině jejich třesení, seznámili s jejich případem množství dalších. Nadešly
Velikonoce a právě o Velikonoční neděli ráno, když bylo v kostele nejvíc lidí, se to stalo.
Nemocný mladík se při modlitbě před relikviemi mučedníka chytil zábradlí před
svatyní, náhle padl na zem a zůstal ležet jako by usnul. Třesení, které ho předtím neopouštělo
ani ve spánku, náhle přestalo. Na přítomné to velmi zapůsobilo. Někteří pocítili jakýsi strach,
jiní ho zase litovali. Jedni ho chtěli postavit na nohy a jiní jim v tom zase bránili, aby se prý
čekalo, co se stane dál. Najednou nemocný sám vstal a už se vůbec netřásl – byl uzdravený!
Stál jak každý zdravý člověk a díval se na lidi a ti na něj. Copak se může někdo v takové
chvíli zdržet, aby nahlas nechválil Boha? Celý kostel zahučel hlasitými výkřiky díků a
upřímná blahopřání se ozývala ze všech stran. Lidé přiběhli ke mně, když jsem ještě seděl, ale
už jsem se chystal jít ven. Doslova se ke mně hrnuli jeden za druhým a každý mi zvěstoval
novinu, kterou jsem před chvílí uslyšel od jiného. Radoval jsem se také a v duši jsem děkoval
Bohu. Pak přišel i sám uzdravený doprovázen velkým zástupem. Poklonil se k mým nohám a
hned se narovnal, abych ho mohl políbit. Šli jsem do kostela přeplněného lidmi a burácejícího
výkřiky. ‚Bohu díky! Chvála Bohu!‛ Nebyl tam jediný člověk, který by nahlas nechválil
Boha.
Když jsem pozdravil shromáždění, ozývaly se ještě hlasitější výkřiky. Nakonec se
všichni utišili a začali jsme číst obvyklý úryvek ze Svatého Písma. Když přišel čas kázání,
řekl jsem jen několik slov, vhodných pro ten čas a takovou radostnou událost. Chtěl jsem, aby
přítomní hleděli spíš na to zjevné Boží dílo, než by o něm měli jen slyšet. Uzdravený potom
s námi poobědval a obšírněji vyrozprávěl svůj smutný případ i případ své matky a
sourozenců. Druhý den po kázání jsem slíbil, že dalšího dne přečtu písemný záznam o této
události. Třetího dne velikonočních svátků, když se četl zápis, jsem oběma řekl, ať si
stoupnou na schůdky před biskupským trůnem. Já jsem zaujal místo nad nimi a mluvil jsem.
Všichni lidé je měli před očima. Jeden z nich stál klidně bez toho strašného třesení těla,
zatímco druhá se celá třásla. Lidé, kteří před tím toho uzdraveného neviděli, mohli nyní
posoudit, co na něm Boží milosrdenství vykonalo, především když viděli jeho sestru. Viděli,
proč mu mají blahopřát a co mají vyprošovat jí. Mezitím jsem přečetl písemný záznam a těm
dvěma jsem přikázal odejít. Sám jsem začal o této události dost obšírně hovořit.
Během mé řeči se najednou z toho místa, kde byly relikvie svatého mučedníka, začaly
rozléhat nové výkřiky a chvalozpěvy. Moji posluchači se otočili tím směrem a začali se tam
hrnout. Ukázalo se, že dívka, sestra uzdraveného, se po opuštění schůdků šla modlit
k svatému mučedníkovi. Když se dotkla zábradlí, spadla jako omráčená k zemi – podobně se
to stalo jejímu bratrovi – potom vstala jako by se probudila ze spánku a byla úplně zdravá.
Když jsme se ptali, co se stalo, proč ten radostný křik, vešli s ní do baziliky, kde jsme čekali,
a úplně zdravou ji přivedli od relikvií svatého mučedníka. Teprve potom v plné míře
vybuchly výkřiky údivu a zdálo se, že hlasy a radostný pláč nemají konce. Dívku přivedli na
to samé místo, kde ještě před chvilkou stála s třesením na celém těle. Přítomní, kteří ještě
před chvílí litovali jejího bratra, že jeho sestra zůstala nemocná, teď s radostí viděli, že i ona
je zdravá jak bratr. Lidé viděli výsledek svých modliteb. Někteří z nich dokonce ještě neměli
čas se za to pomodlit, jen si to umiňovali. Přítomní tak radostně chválili a velebili Boha bez
srozumitelných slov, že až v uších zaléhalo. Co bylo v srdcích těch lidí když ne víra Kristova,
za kterou sv. Štěpán prolil svou krev?“
Nejenom v dobách sv. Augustina, ale i v dobách pozdějších, až do dnešních dnů, Bůh
dělal a dělá pro víru svých maličkých stejné zázraky. I zde na Sázavě Pán Ježíš oslavil svého
služebníka sv. Prokopa tím, že u jeho hrobu učinil mnohé zázraky a znamení jak v oblasti
tělesné, tak i v oblasti duchovní. Mnohé z nich se staly v kryptě sázavského chrámu, kde
spočívají ostatky sv. Prokopa. Z 18. st. víme např. o těchto:
1. Uzdravení z prudkých bolestí hlavy
Roku 1716 byla uzdravena z prudkých bolestí hlavy paní Anna Skorkovská. Předtím
konala pokání za svou vlažnost a lhostejnost o spásu své duše. Děkovala Bohu, že na ni
dopustil tyto bolesti a potom vykonala pouť na Sázavu a v kryptě, kde byl pochován sv.
Prokop, se s vírou modlila za uzdravení. Na tomto posvátném místě, kde sv. Prokop vyhnal
1000 démonů a kde byl pochován, ucítila Boží zásah a byla okamžitě uzdravena. Z vděčnosti
za uzdravení obětovala obraz hlavy na tabulce “ex voto”.
2. Uzdravení sluchu
R. 1716 přišla na pouť na Sázavu paní Kateřina Frommová z Prahy. Postupně se jí
ztrácel sluch, takže už byla téměř hluchá. S vírou vstoupila do chrámu. Když zde vykonala
svatou zpověď, nerozuměla nic z toho, co jí kněz říkal. S bolestí vešla do krypty chrámu a
tam s pláčem prosila o přímluvu sv. Prokopa o uzdravení sluchu. V hlavě najednou pocítila
divný tlak a všimla si, že slyší zpěv z chrámu. Když vyšla nahoru do chrámu, poznala, že to
není sen, ale realita, že skutečně dobře slyší. Z vděčnosti za to přinesla ještě téhož roku desku
se stříbrnýma ušima, kterou věnovala chrámu za své uzdravení. Tu se jí dostalo i milosti
kajícnosti a pokání. Tu se ji otevřel i vnitřní sluch, takže vnímala a potom rozlišovala Boží
hlas a snažila se žít život víry podobně jako Boží služebník sv. Prokop.
3. Uzdravení ruky
R. 1716 panu Kubínu Hotmilskému ochrnula ruka po slabé mozkové mrtvici. Protože
měl ženu a děti, bylo potřeba hospodáře v rodině a proto prožíval psychické trauma ze svého
stavu. Žena ho povzbuzovala, aby se smířil se svou nemocí a říkala mu: „Buď rád, že to
nedopadlo ještě hůře.” Když vzpomněla zázraky, které se v těchto letech udály na staroslavné
Sázavě, přišla mu jiskerka naděje: „I já půjdu a poprosím o přímluvu sv. Prokopa. Když tolika
lidem vyprosil zdraví, může i mně.” Před odchodem na Sázavu se několik dní s vírou modlil a
prosil sv. Prokopa o pomoc. Jeho víra rostla víc a víc, až téměř došel k přesvědčení, že Bůh
ho uzdraví. V neděli slyšel v místním kostele evangelium o tom, jak Ježíš uzdravoval
nemocné a vysvobozoval lidi z otroctví ďábla. Pan farář přitom vzpomněl i zázraky na
Sázavě. To jako by mluvil přímo do jeho duše. Za několik dní se účastnil pouti na Sázavu.
Když se modlil v kryptě chrámu na místě, kde byl pochován sv. Prokop, uslyšel vnitřní hlas:
„Nepochybuj a věř. Ježíš Kristus je stejný včera, dnes i navěky!” Jakoby slyšel v nitru hlas:
„S vírou vzývej jméno Ježíš! Já jsem v tomto jménu odtud i z celé krajiny vyhnal démony a
Ježíš to byl, kdo skrze mě uzdravoval a uzdravuje.” Když p. Kubín s vírou začal opakovat
jméno Spasitele, cítil velké horko v ruce i v celém těle. Znovu slyší hlas: „Neboj se. S vírou
zvedni svou ruku!” Udělal to. Ach, jsem opravdu zdravý! Slzy radosti a vděčnosti zalily tvář
pana Kubína Hotmilského. Na poděkování za své uzdravení věnoval stříbrnou ruku v malém
provedení sázavskému chrámu.
Kromě zde uvedených zázraků byla v té době na Sázavě uzdravena roku 1708 z
bolavého prsu Anna Maria Ambalia, rozená hraběnka ze Šternberka, roku 1715 slečna
Eleonóra z Valdštejna z bolestí a slabosti uší, hlavy a nohou, r. 1716 Athanasia Barbora
Šmerovská z následků úrazu na pravé noze a mnozí další. Tak jako oni, i my můžeme být
uzdraveni a posíleni na přímluvu sv. Prokopa, pokud splníme několik podmínek. Jsou to
především pokání (nejúčinnější je dobrá svátost smíření) a modlitba s živou vírou v kryptě
sázavského chrámu u ostatků sv. Prokopa. Každá taková modlitba je vyslyšena a pokud
nevidíme její výsledek hned ve viditelné oblasti, v duchovní je již dokonáno!
Kdy začíná snoubenecká láska k Ježíši?
Tvá láska k Ježíši vzplane, čím více budeš na Ježíše hledět, čím více se Jím budeš
zabývat, čím více s Ním bude tvoje srdce rozmlouvat a čím více budou tvá ústa vyprávět o
tom, kým On je.
Hleď proto co nejvíce na Ježíše. Zaměstnávej se myšlenkami na jeho utrpení, odkud ti
nejvíce září celá Jeho Krása. Chval, vypravuj nebo opěvuj vždy znovu a znovu, jaký je tvůj
Ježíš a tvoje srdce se více a více rozhoří láskou k Němu. Stále více budeš poznávat, kdo Ježíš
je, lépe pochopíš Jeho lásku a krásu, a tak budeš stále více a více toužit po tom, abys mu Jeho
lásku opětoval.
Vyhledávej častá setkání s Ježíšem. Tvoje láska poroste v té míře, jak se budeš snažit
využít každé minuty k tomu, aby ses s ním setkal na modlitbě, abys s Ním hovořil, abys ve
svém nitru naslouchal, co ti chce říci a abys mu vyléval svoje srdce.
Tvá láska k Němu vzplane, jestliže Mu dáš větší prostor ve svém srdci, protože z něj
vypudíš všechno, co není dobré a na čem dosud ještě lpíš. Jedině tak Mu uvolníš místo, aby
tam mohl přebývat a šířit svoji lásku. V podstatě se jedná o to, že se zřekneš něčeho milého, a
to proto, aby ses mohl uchopit ze všech Nejmilejšího – svého Ženicha.
Tvoje láska bude roznícena obětí. Pokaždé, když se pro Ježíše něčeho vzdáš, upevníš
své niterné pouto s Ním. Podstatou oběti je tvá odevzdanost vůle a přání. Čím více pro Ježíše
obětuješ, tím více s Ním jsi spojen. Ve spojení tvé vůle s vůlí Jeho se posílí i tvoje láska
k Němu. Kde leží na oltáři oběť naší vůle, tam hoří jasný plamen lásky.
Tvoje láska k Ježíši vzplane, jestliže zůstaneš věrně po Jeho boku, jako nevěsta po
boku svého Ženicha. Znamená to, že s Ním jde po všech cestách, kudy On prochází. Pokaždé,
když s Ním vstoupíš na „dlažební kameny“ Jeho cesty – a to jsou: chudoba, ponížení, kříž,
pokora, poslušnost a čistota – budeš s Ním niterně spojen, protože jdeš po stejné cestě s Ním.
Ovšem ve chvíli, kdy vstoupíš na jiný „dlažební kámen“, jsi od Něho oddělen. Pak ti
nepomůže svého Ženicha vzývat, chválit Jeho lásku a hovořit o ní, protože plamen lásky
hasne.
Tvoje láska k Ježíši vzplane, když Ježíši budeš důvěřovat. Důvěrou Mu vzdáváš čest a
dovolíš, aby se k tobě v lásce sklonil a Jeho láskyplné sklonění podnítí znovu tvoji lásku.
Důvěru Mu můžeš projevit především ve chvílích, kdy se ti zdá, že je ti příliš vzdálen, že už o
tebe nedbá, že ti neodpovídá a kdy je ve tvém srdci pusto. Důvěru v Jeho lásku Mu obzvláště
prokážeš, když Jeho cestám vůbec nerozumíš, protože všechna tvá očekávání selhala a
všechno ti připadá úplně nesmyslné. Jestliže Mu v takových chvílích prokážeš důvěru a dáš
Mu najevo, že víš o Jeho přítomnosti ve tvém srdci a že vás nic nemůže odloučit, pak taková
vytrvalost v lásce rozžehne nový plamen a tvoje láska k Ježíši se ještě více utvrdí.
Tvoje láska k Ježíši vzplane, když všechno, co činíš, budeš vždy činit společně
s Ježíšem. Pak i to nejmenší, nejnepatrnější – ano, i zdánlivě nesmyslné – ale s Ním
vykonané, zplodí novou a trvalou lásku k Němu, která bude prověřena ve zkušenostech
všedního života.
Tvoje láska k Ježíši vzplane, když všechno, co činíš – a to i vše, co ti připadne hodně
těžké, budeš činit se slovy „Pro Tebe“. A jestliže ti toto vyznání „Pro Tebe“ vychází opravdu
ze srdce, protože je říkáš právě ve chvíli, kdy se ti tvá cesta nebo práce zdá nad síly a
k neunesení, pak se stane větrem, který zaduje do ohně – do ohně lásky, který se ještě jasněji
rozhoří.
Tvoje láska k Ježíši vzplane, jestliže se v lítosti skloníš u nohou ukřižovaného Muže
bolesti. Zatvrzelost a nekajícnost plamen lásky dusí. Lítost a kajícnost jej rozdmýchává. Lítost
je potravou pro oheň lásky, aby se jasněji rozhořel. Pokání nám otevírá oči, abychom Ježíše
viděli jako Muže bolesti, který je raněn pro naše hříchy. Lítost nám pomáhá pochopit úžasný
dosah Jeho utrpení, čímž se láska k Němu jen rozněcuje. Jen nad vlastním hříchem plačící oči
se otevřou, aby viděly Ježíše v Jeho skutečné kráse. Jsou-li tvé oči bez slz, pak můžeš o Ježíši
sice mnoho mluvit, ale ve svém srdci Ho nikdy nespatříš – a proto Ho ani nemůžeš milovat.
Tvoje láska k Ježíši vzplane, když tě lítost nad hříchy přivede k obrácení a návratu
k Ježíši. Lítost tě bude pohánět, abys něco učinil, co Mu způsobí radost, na rozdíl od toho,
kdy jsi hřešil a působil Mu žal. Jeho radost nad tvým jednáním zaplaví tvé srdce a roznítí ještě
více tvou lásku k Němu.
Tvoje láska k Ježíši vzplane, když se jako nevěsta zajímáš o nejniternější city svého
Ženicha: Jeho láskou, která kdysi trpěla a trpí i dnes tak dlouho, dokud nás svou láskou
nepřivede do věčného domova. Zabývej se proto cestou Ježíšových utrpení v minulosti, ale
přemýšlej o tom, jak trpí dnes. Čti a medituj o tom, a tvá láska poroste do velikosti, niternosti
a něhy. Bude cítit s Ježíšovým utrpením a povede tě k tomu, aby ses pro Něj nebál něco
vytrpět.
Tvoje láska k Ježíši vzplane, když se budeš zabývat Jeho druhým příchodem a budešli pro Jeho návrat i žít. Slíbený příchod Ženicha přivádí vždy nevěstu do varu lásky. To je
zákonité. Nežiješ-li v ustavičném očekávání Jeho příchodu, hasne plamen tvojí lásky.
Očekávej Ho! Nečekej Ho však jen pro každý den – vždyť On k tobě denně přichází, ale co
nejtoužebněji Ho očekávej i po poslední hodinu svého života a pro den, kdy On přijde, abys
Ho viděl tváří v tvář. Očekávej Ho jako Ženicha a Krále, který se vrátí ve velké slávě, aby
svoji nevěstu odvedl na svatbu. Budeš-li se zabývat Jeho příchodem, budeš o tom zpívat a
mluvit. A když Ho takto přijmeš do svého srdce, tvoje láska k Němu vzroste.
Tvoje láska k Ježíši vzplane, budeš-li s láskou vyslovovat Jeho jméno. Čím více
nevěsta vyslovuje jméno svého ženicha, tím více tím dává najevo, jak je jí blízký a jak ho
miluje. Proto ve dne i v noci, večer, když usínáš a ráno, když procitáš, mysli na Něho a hovoř
s Ním. Vyslovuj Jeho jméno, které má v sobě úžasnou moc! Při uctivém vyslovení Jeho
jména se Ježíš sklání k tomu, kdo ho vysloví. On miluje ty, kdo jeho milují. A láska se pozná
i podle toho, že láskyplně vyslovujeme jméno toho, koho milujeme.
Tvoje láska k Ježíši vzplane, když si najdeš chvíle ke ztišení s Ním. Jen v tichém
soukromí, kdy jsou ženich s nevěstou sami, mohou si zcela projevit a darovat svoji lásku. Jen
když jsou sami, mohou se na sebe zalíbeně dívat a říkat si slůvka lásky. Vždyť nad
zamilovaným visí jakýsi jemný závoj. Svoji lásku nevystavují na ulici, ale dávají si ji ve
skrytu a v tichosti. Vyhledávej proto chvilky ztišení, kdy tě nikdo nevyruší, kdy kolem tebe
všecko mlčí a kdy se nemusíš zaměstnávat ničím jiným než tím, že se zcela přivineš k Ježíši a
budeš tu jenom pro Něho. V takové chvíli věř, že se k tobě blíží, že je tu a že mluví k tvému
srdci. Jen ten, kdo se něčeho takového odváží, pocítí navštívení Jeho lásky, která vysoko
roznítí plamen milování.
„Nyní jen po jednom toužím:
Umět všechno pokládat za škodu,
ale s tebou, Bože, být navždy sjednocen
jako oběť lásky a milosti.“ (R. A. Schröder)
M. Basilea Schlinková, Všecko pro Jediného
Homilie na den svatého Prokopa opata, vyznávače a
patrona českého
Přislibuje Syn boží učedlníkům, že i oni někdy s ním v nebeským království seděti a
královati budou; a brzo na to, když svatých Jakuba a Jana matka tuž milost synům svým
vyprositi usiluje, těm dvoum apoštolům praví: „Seděti na pravici mé anebo na levici neníť mé
dáti vám.“ (Mat 20,23) Co jest to? Sám Syn boží toho příčinu ponavrhuje, řka: „Když seděti
bude Syn člověka na stolici velebnosti své, budete seděti i vy.“ Jako by řícti chtěl: „Rozmilí
učedlnící, ne hned na ty stolice dosednete. Přislíbil jsem vám za to, že jste opustivše všechno,
mne následovali, královstí nebeské: ale ne dřív, než až já se tam dostanu: nejináč než
dokaváde já, kterak já k němu pozdvižen budu, a když vy nápodobně skrze dlouhou snážnost,
skrz mnohé trápení, skrz ustavičnou práci sobě toho zasloužíte: seděti budete i vy. Neboť já
vám způsobuji, jakož mi způsobil Otec můj, království.“ (Luk 22,29) „Mně ale Otec nebeský
to království darmo dáti nechce, nýbrž já sám skrz neustálou práci třiceti a tři léta jej sobě
dobejvati mám: tak i vy ustavičně v ctnostech se cvičte, neustále až do skonání pracujte, tak a
ne jináče na trůn království věčného dosednete.“
Tá vejstraha dnešního svatého čtení všem křesťanům patří. Chceme-li
k blahoslavenému odpočinutí přijíti: chceme-li s sv. apoštoly v nebi seděti: sedě tam
nepřijdeme, zde ustavičně pracovati, všeliké bídy a nesnáze snášeti, všecky překážky na cestě
spasení udatně přemáhati, v ctnosti až do skonání setrvávati musíme. Neboť jak dí sv.
Augustýn: „Věčné odpočinutí práce věčné hodné jest.“
Kdo silně na kamenu usne, znamení jest, že dřív těžce pracoval. Usnul patriarcha
Jakob po dlouhé cestě, po velikém unavení na kamenu, a hle ukázal Bůh Jakobovi ve snách
řebřík až do nebe se vznášející, k našemu naučení, že ustavičná a neustálá práce jest jistá
cesta, bezpečný do království nebeského řebřík. Sám Syn boží do nebe se ubíraje z Olivetské
hory, po dlouhé práci na tom místě, kde prve až do krve se potil, na kamenu své svaté šlépěje
vytiskl, k naší vesjstraze, že chceme-li se za ním do nebe dostati, i my šlépěje jeho
následovati, v potu tváře své spasení sobě dobejvati máme.
Pokudž pak odpočinutí na kamenu podstatnou práci vyznamenává, nedivím se, že
v Čechách na mnohých místech nachází se kamení, na kterých dlé zprávy předků našich
veliký vlasti naší zástupce a divotvorce sv. Prokop odpočíval. Uprostřed cesty, která z Tábora
do Prahy vede, stranou stojí kámen na způsob sesle, který všem pocestným se trefuje, na
kterýmž sv. Prokop sedával. Blíž Stířina při Petřikově nachází se velmi veliký kámen, do
kteréhož sv. Prokop své záda vtískl a na něm odpočíval. Pocestní lidé, velké tíže nosící, jestli
záda bolavé mají, do toho vytlačeného místa zády svými se kladou, a skrz orodování sv.
Prokopa bez bolesti odchází. Na panství břežanském jest kámen, na kterém sv. Prokop slovo
boží kázával. Za vsí Čeřenicí půl míle od sázavského kláštera pod vrchem při potoce jest
veliký kámen, na kterém sv. Prokop odpočívaje, znamení své osoby ležící zanechal, jest spolu
na tom kamenu znamení kříže s palcem vytlačeného. Plavcům velmi známý jest onen kámen
sv. Prokopa při řece Sázavě u Poříče, kdež podobně osoba sv. Prokopa vtisknutá se spatřuje.
Tolikeré podivné kamení jest věčné svědectví ustavičné práce sv. Prokopa, kteroužto
on pro rozmnožení cti a slávy božské, pro spasení své a vlastencův svých vynaložil. (…)
Cvíčil se v postu a v horlivém modlení, neb na vysokou skálu každodenně do své sobě
oblíbené jeskyně velmi příkrou a nevhodnou cestou s velikou horlivostí chvátal, kdežto
v samotě před Bohem svým vroucné prosby slzavě vyléval. Cvíčil se spolu v křesťanské
lásce: nebo sám voral, mlátil, a co nashromáždil, chudým rozdával, takže všickni z kraje
kouřímského chudí a potřební od něho obživeni byli. Cvíčil se v poníženosti tak, že skoro
všickni osobu sprostného mnícha, málo kdo důstojnost kanovnickou při něm seznali. Těšiti se
jistě mohl sv. Prokop, že jeho neustálé pro spasení věčné unavení, jeho skalnatá v protivenství
trpělivost jemu na způsob Jakobového řebříku do nebeské výsoti sloužiti bude.
Tázati by se někdo mohl, proč Tibérius císař, Pilát, Herodes a jiní jim podobní
korunovaní lotrové, šarlatem přikrytí břichopáskové, leniví žroutové na trůnu důstojném před
celým světem vznešeni seděli: a proč sv. Jan Křtitel a sv. Prokop přísný a kající na poušti
život vedli a před světem opovrženi byli? Odpověď ponavrhuje sv. Augustýn, řka: „Na tomto
světě nemáme milovati nasycení: zde žízniti a lačněti, a jinde se krmiti budeme.“ (Aug. In Ps.
62) Ovšem Tibérius a jemu podobní lenochové zde všelikými rozkoší oplývali: Jan a Prokop
hlad a žízeň snášeli. Oni zaháleli: tito pracovali. Oni se krmili pro peklo: Jan a Prokop bídy
snášeli a pracovali pro nebe. Oni byli na vrchu slávy světské postaveni: Jan a Prokop byli
perle na poušti škořepinou a hrůdou svaté poníženosti přikrytí.
Kde jsou knížata národův, táže se Prokop. Kde jsou, kteří stříbro na poklad skládají, a
zlato, a není konce dobývání jejich? Kde jsou všelikou rozkoší nadívaná břícha, bohatstvím
špikovaní králové, zahálčiví světákové? Vyhlazeni jsou, a do pekel sstoupili, a jiní místo nich
povstali. (Bar 3, 16.18-19) Kde jsou se poděli svou pejchou až do nebe se vypínající vrchové?
Hory jako vosk rozplynuly se od tváři Páně, odpovídá korunovaný prorok. (Ž 96,5) Oni
z rozkošného života do propasti pekelné se dostali: Jan a Prokop z jeskyně a z pouště do nebe
k trůnu a slávě boží jsou pozdvíženi.
Tak totižto vysoký dub ovoce, které před svině metáme, nese. Nízký, ale škaredý a
drsnatý vinný kmen sladkými hrozníčky oplývá. Vysoký dub byl Tibérius, Domitián a jiní
rozkoší nadívaní mocnáři světa, v nichž ovoce svinského dobytku hodné nalezneme, dí
vysoce učený Barradius. Jan Křtitel a jeho věrný následovník sv. Prokop, jako k zemi snížená
vyzáblá ratolest vinná, Bohu, anjelům i lidem milé a rozkošné ovoce svatosti a ctnosti
vydávali. Dobře napsal Lactantius: „Každou práci podstoupiti, každou těžkost a nesnáze míle
snésti máme, poněvádž skrz ni dosáhneme odpočinutí, radost a slávu, kterou na věky
neztratíme.“ (Firm. I, 4 De vero cultu, c. 4) Nebo „Bůh chce, abychom zde pracovali a
bojovali: nahoře nás korunovati bude“, dí sv. Chryzostom. (Ad Philip. Hom. 12) Pročež sv.
Prokop sobě svěřeným bratřím, umíraje, toto poslední napomenutí zanechal: „Bratří mojí,
Boha snážně milůjte, jemu služte, neb za krátké zde posloužení dá vám v nebi věčné
králování.“ (Ex Vita)
Slovníček: někdy – jednou; sesle – židle; sprostný – prostý; metáme – házíme
Antonín Koniáš, Vejtažná naučení, zkráceno
Ach, ti černí
Jeden profesor, který učil dějiny, měl ve zvyku zkrášlovat své přednášky poznámkami
typu: Kněží jsou k ničemu! Už od počátku nenáviděli vědu, umění a vždy milovali pouze
zpátečnictví a tmářství.
Jednou po takové přednášce ho navštívil jistý pilný a vtipný student.
„Pane profesore,“ řekl, „nepomohl byste mi? Mám určité pochybnosti, které mě stále
zneklidňují od chvíle, kdy jsem začal chodit na vaše přednášky.“
„Proč ne, pane kolego. Rád. O co jde?“
Pouze několik otázek, pane profesore. Díky komu se nám zachovaly filozofické spisy
starých klasiků? Jak se to mohlo stát, že v průběhu barbarského středověku tyto spisy nebyly
zničeny?“
„Mniši je přepisovali ve svých klášteřích, a tímto způsobem se mohly dochovat
dodnes.“
„Mniši?“
„Ano, mniši. A zvláště benediktini.“
„Ach, ti kněží! Takže to oni přepisovali staré kodexy, a tímto způsobem je zachránil.
Musela to být veliká a únavná práce. No a pochopitelně, že z prachu knihoven nejeden
onemocněl tuberkulózou. Je pravda, že to bylo v době, kdy ani vládnoucí hlavy státu neuměly
číst ani psát? To byly divné časy. Divní byli určitě také ti mniši, že měli ochotu přepisovat
písmenko za písmenkem z Livia, Cesara, Cicerona, Virgilia atd. A jak tyto kodexy vypadají?
Svědomitě přepsané, jakoby malované, s iniciálami – skutečně umělecká díla. Zpátečničtí
kněží.“
Po chvíli zase druhá otázka: „A je vůbec pravdou, že bez nich bychom dnes neměli ani
Columba ani Vasco de Gamu? Určitý m,mnich nějaký Fra Mauro, jak říkají, nakreslil r. 1450
tu slavnou mapu, která později sloužila Columbovi.“
„Ano, je to pravda, ale takovou mapu mohl nakreslit kdokoliv jiný.“
„Pochopitelně! Proč pouze duchovním měly přicházet na mysl takové nápady?“
„Četl jsem také, pane profesore, že místo nepohodlných římských číslic určitý papež
zavedl v aritmetice číslice arabské.“
„Papež Silvestr II. Mohl to učinit kdokoliv jiný! Ale co, papežové se vždy tlačili
kupředu!“
„Říkají, že dalekohled a teleskop objevil také nějaký kněz, ale možná, že to není
pravda. Kněží si vždy rádi přivlastňují různé věci!“
„Ne, to je pravda. Byl to minorita Roger Bacon, který vynalezl tyto přístroje.“
„Á, to ten prokletý Bacon, když že on to žil?“
„Zemřel r. 1294.“
„A už tenkrát byl tak progresivní? … A ještě něco. Myslím, že právě kněz jako první
dokázal, že Země se točí kolem Slunce.“
„Ano, Mikuláš Koperník.“
„Promiňte, pane profesore, proč vlastně nazývají století, ve kterém se věda, umění a
literatura nejlépe rozvíjely, zlatým stoletím Lva X.?“
„Poněvadž papež Lev X. byl protektorem učenců a umělců té doby.“
„Cože? Papež protektorem civilizace?“
„Á, tak se mi zdá milý chlapče, že si ze mne střílíš.“
„Já? To vše jsou ty pochybnosti, neúnosné pochybnosti! S radostí bych těm „černým“
připsal přívlastek zpátečníci, ale právě tyto pochybnosti mi nedají pokoj. Je to pravda, pane
profesore, že první lidové školy založil a bezplatně provozoval de la Salle?“
„Ano, Francouz de la Salle!“
„Černý?“
„Černý!“
A že první, kdo se začal starat o hluchoněmé, byl Španěl, kněz Pedro de Ponce, a po
něm del Epee?...“
„Prosím vás, odpusťte, pane profesore, já za to nemůžu, že ti Černí v dějinách mi
nedávají klid. Četl jsem ještě toto: Nestačí, že mnich Berthold Schwarz vynalezl střelný
prach, mnich Guido de Areco stupnici a základní pravidla harmonizace, jezuita Savalieri
(1747) polychromii, jezuita Secchi spektrální analýzu, mnich Tegeruss z Bavorska kolem r.
1000 jako první začal malovat na sklo…“
„Už dost, ke všem hromům! Teď už dobře vidím, že si děláš legraci!“
„Pravda, pravda! První hromosvod nebyl vynalezen Franklinem, ale nezhotovil ho už
v roce 1754 nikdo jiný než opět mnich premonstrát Prokop Diviš? O tom mluví dokonce
Kürschner v konverzačním lexikonu.“
„Mlč, kecale!“
„Kecal? Největším znalcem jazyků naší doby byl kardinál Mezzofanti!“
„Ty zpátečníku!“
„Ó, ne! Největším zpátečníkem byl nejslavnější paleograf 19. století kardinál Mur.“
„Dost těch blbostí! Ale okamžitě vypadni!“
„A kterým směrem? Může vám to říct diakon Flavio Gioia. On velice zdokonalil
kompas již v roce 1300!“
„Ty jsi asi úplně zcvokatěl a máš rozpálenou hlavu.“
„Kdybych začal hořet, musel by přijet požární vůz a vodní pumpu také první zavedli
mniši cisterciáci a pařížští kapucíni měli za úkol až do 17. stol. střežit Paříž před ohněm!“
„Když neztichneš, tak poletíš!“
„Vzduchem? Pravda! První balón vynalezl ještě 60 let před Montgofierem mnich
Berthold Gusman, který se v r. 1720 před celým portugalským královským dvorem vznesl do
vzduchu. Co hledáte, pane profesore? Brýle? To také vynalezli ti „černí“! Pospícháte, pane
profesore, že se díváte na hodinky? Hodinky jsou také vynálezem duchovních. První hodinky
máme od církevního kronikáře Cassiodora (r. 505), zdokonalil je Gerbert, pozdější papež
Silvestr II. První astronomické hodiny sestrojil opat Richard Vallimford v r. 1316. No, ale teď
už jdu! Už jsou zapáleny plynové lampy na ulicích. Ještě jedno slůvko, pane profesore! Určitě
víte, že plynové světlo vynalezli jezuité. V roce 1794 ho zavedli v Stonyhurstu v Anglii a
jezuita Dunn otevřel v roce 1815 v Prestonu první plynovou společnost. Nashledanou, pane
profesore! Cože, máte kolo? I tuto věc vynalezl kněz. Jmenoval se Pinaton, který již v roce
1845 jezdil na dvojkolce!...“
„Promiňte, ještě jedno. Pravda zůstane vždy pravdou a pouze pravdu by měl hlásat
ten, kdo zkoumá historii.“
sv. Maxmilián M. Kolbe, Rytíř Neposkvrněné, převzato z čas. Immaculata
O křesťanské výchově mládeže
Nikterak nelze zapomínat, že křesťansky má být vychován celý člověk, v němž duše a
tělo tvoří jednu přirozenost, se všemi duševními i tělesnými, přirozenými i nadpřirozenými
schopnostmi, jak ho poznáváme rozumem i ze zjevení. Celý člověk poklesl z původní
dokonalosti a Kristus jej vykoupil a zase mu vrátil nadpřirozenou důstojnost, aby byl zase
přijat za dítě Boží, ale přece mu nevrátil mimopřirozené dary, které měl před pádem, totiž
nesmrtelnost těla a duševní rovnováhu a neporušenost ducha. A tak zůstaly v člověku rány,
jež zasadila lidské přirozenosti Adamova vina, především slabost vůle a nezřízená žádostivost
duše.
Skutečně, „v srdci chlapce vězí pošetilost, ale trestající hůl ji od něho vzdálí“ (Př
22,15). Od dětství je nutno potlačovat zlé náklonnosti vůle a pěstovat dobré a hlavně naplnit
mysl dětskou Božím učením a posilovat ducha Boží milostí. Kdyby nebylo pomoci milosti
Boží, nikdo by nemohl zvládnout svou žádostivost, ani by nebylo možno přivést k naprosté
dokonalosti výchovu poskytovanou Církví, již Kristus natolik vybavil božskou naukou a
svátostmi, aby byla učitelkou všech lidí.
Proto je klamná a plná omylů veškerá výchova dětí jež se opírá jen o přirozené síly
(naturalismus) a pohrdavě zanedbává vše, co z nadpřirozeného hlediska přispívá k řádné
výchově ke křesťanskému životu. Stejně bloudí daleko od pravdy takový způsob výchovy
mládeže, který vůbec anebo téměř nedbá dědičného hříchu a Boží milosti a proto cele spočívá
jen v přirozených silách. Sem patří pod různými jmény veřejně hlásané nauky, které vesměs
stanoví za základní požadavek všeho vzdělání, aby se děti samy zcela podle své vůle
rozhodovaly i přes rozkaz a rady starších lidí a vychovatelů a bez ohledu na zákony a
ustanovení Boží i lidská. (…)
Uvážíme-li však obvyklý význam slov a věc samu, tu poznáváme, že novotářští
vychovatelé většinou nezamýšlejí nic jiného, než aby výchovu dětí zprostili Božích zákonů.
Proto v současnosti vidíme nový a podivný úkaz: vychovatelé a filosofové shánějí v potu
tváře nový všeobecný mravní zákoník pro mládež, jakoby nebylo Božích přikázání v desateru,
jakoby nebylo přikázání Evangelia, jakoby nebylo přirozeného zákona, jež Bůh vložil a takřka
vtesal do lidského ducha, prohlásil zdravým rozumem a sám ještě potvrdil desaterem. (…)
Žalostně opravdu klamou sami sebe, když se pokoušejí, jak říkají, osvobodit dítě.
Neboť je vlastně uvádějí v poddanství nezdravého přeceňování a nezřízených vášní, které by
měly podle jejich výmyslů být schvalovány jako potřeba lidské přirozenosti a ta prý
nepodléhá zákonu. (…)
Avšak daleko zhoubnější jsou domněnky a názory, že ve všem má být vůdcem
přirozenost, když pronikají na velmi obtížný úsek výchovy, která směřuje k mravní
neporušenosti a čistotě. Stále někteří pošetilci obhajují a šíří nebezpečný způsob výchovy, jejž
nechutně nazývají pohlavní výchovou. Mylně se domnívají, že mohou mládež ochránit proti
smyslným nebezpečím jen přirozenými prostředky a bez veškerého přispění náboženství a
osobní zbožnosti: totiž tím, že budou mládež bez rozdílu pohlaví i veřejně poučovat o
pohlavním životě a ji do něho zasvěcovat, a ještě hůře, že ji předčasně vystaví příležitostem,
aby si mladý duch takovým věcem navykl, a jak říkají, otužil se proti nebezpečí pohlaví.
V tom se však velice mýlí, neboť neuznávají vrozenou křehkost lidské přirozenosti ani
„jiný zákon v našich údech“, jenž podle slov apoštola Pavla „odporuje zákonu mysli“ (Ř
7,23). Hlavně popírají denní zkušenost, že především mládež upadá do neřesti častěji ne tolik
pro nedostatek rozumového poznání jako ze slabosti vůle vystavené nástrahám a zbavené
Boží pomoci.
Z encykliky papeže Pia XI., Divini illius magistri
Svatoprokopské ruchadlo prosinec 2006
Zlomení člověka
Chtěli bychom prostým způsobem hovořit o probuzení. Probuzení je stav, při němž
život Pána Ježíše proudí do lidských srdcí. Pán Ježíš je univerzálním vítězem. Zvítězil na
všech bojištích. Celé nebe jej bude po všechny věky oslavovat za jeho vítězství. My lidé často
prohráváme své boje a býváme poráženi, avšak Pán Ježíš nikdy neprohrál. Jeho moc je
bezmezná. Naší jedinou potřebou je, abychom vešli do správného vztahu k němu. Učiníme-li
tak, pak se jeho moc zjeví v našich srdcích, v našich životech i v naší službě. Budeme
naplněni jeho vítězným životem a ten bude proudit skrze nás k druhým. To je probuzení ve
své podstatě.
Jestliže však chceme vejít do správného vztahu k Pánu Bohu, pak tou první věcí, k níž
musíme bezpodmínečně dojít, je zlomení naší vůle. Na počátku každého probuzení je zlomení
člověka. Je to bolestné, pokořující, avšak je to jediná možná cesta. Pán Ježíš v nás nemůže
plně žít a působit skrze nás, jestliže naše hrdé já není zlomeno. Náš starý člověk, hrdý a
sebevědomý, sebeospravedlňující, hledající svých cest a své slávy, hájící svých práv a držící
se svých zájmů, musí být nutně zlomen. To znamená, že se musí sklonit a ohnout před Pánem
Ježíšem, musí před ním kapitulovat a nakonec umřít (por. Gal 2,20). Jen tak může být Pán
Ježíš všechno a ve všem.
Budeme-li k sobě jako křesťané upřímní, budeme muset doznat, jak mnoho z našeho
starého člověka dosud při nás žije. Starý člověk bývá často nepozorovaně zahalen do
křesťanského roucha, mnohdy se podílí i na křesťanské práci. Prozradí se však vždy
vznětlivostí, závistí, kritikou, ba i hněvem. Je patrný v projevech neústupnosti vůči druhým.
Myslí příliš sám na sebe. Je tudíž naléhavě zapotřebí, aby byl zlomen. Pokud v nás vládne
tento starý člověk, Pán Bůh nemůže skrze nás mnoho vykonat, protože ovoce Ducha, jímž nás
chce naplnit je v přímém rozporu s charakterem starého člověka. Jen tehdy, když bude náš
starý člověk ukřižován, můžeme očekávat nové věci.
Zlomení člověka je dílo Boží i lidské. Pán Bůh nám ukáže naléhavost této potřeby, ale
odhodlat se k činu musíme my sami. Jestliže budeme ochotni chodit ve světle, což je
základním předpokladem k správnému vztahu vůči Pánu Bohu a budeme-li ochotni nechat se
usvědčit, Pán Bůh nám zjeví ohavnost našeho pyšného a hrdého já, kterým jej zarmucujeme.
Při tomto odhalení můžeme buď zatvrdit svoji šíji a odmítnout činit pokání, anebo se v pokoře
sklonit a dát Pánu Bohu za pravdu. Zlomení člověka v každodenní praxi se projevuje
pokořením při Božím usvědčení z hříchu. Protože k tomuto obviňování dochází neustále,
musíme být i my stále znovu a znovu lámáni. Bude nás to stát mnohou bolest, neboť zřeknutí
se svých práv a sobeckých zájmů stojí hodně sebezapření. Není však jiné cesty k nápravě a
obnově duchovního života.
K našemu zlomení může dojít jen u kříže Pána Ježíše. Ježíšova ochota dát se zlomit
kvůli nám je dosti pádným důvodem k tomu, abychom byli i my ochotni dát se zlomit. Jen
považte! On, ač „způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám
sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka“ (Fil 2,6-7). On, Boží služebník, stal se
služebníkem člověka. Vzdal se všech svých práv, neměl žádný domov, ani žádného
vlastnictví, snášel, aby mu lidé nadávali a zlořečili. Neodplácel zlo zlem, ani se nebránil. Tiše
a odevzdaně kráčel na Golgotu, aby se stal na dřevě kříže obětním beránkem za naše hříchy.
V prorockém 22. žalmu, kde je řeč o utrpeních Kristových, praví: „Já však jsem červ a ne
člověk, potupa lidství, povrhel lidu“ (Ž 22,7). Je veliký rozdíl mezi červem a hadem v jejich
postoji vstříc nebezpečím. Když se chystáte udeřit hada, tento se vztyčí, začne syčet a je
připraven na protiúder. U červa však nenarazíte na žádný odpor, dovolí vám, abyste s ním
naložili jak chcete, můžete do něho kopnout anebo jej rozmáčknout svým podpatkem. To je
obraz pravého zlomení. Pán Ježíš byl takto zlomen pro nás. Byl jako červ, a ne jako člověk.
To všechno pro nás a kvůli nám, protože my, jako červi, jsme kvůli svému hříchu ztratili
všechna svá práva a zasluhujeme si jen peklo. Teď nás Pán vybízí, abychom pro něj a kvůli
němu zaujali postavení červů. Celé Ježíšovo kázání na hoře s učením o neodplácení zlému,
milování nepřátel a sebeobětování se pro druhého je názorným příkladem toho, jak se má
zlomení člověka projevovat v praxi. Už samotný pohled na Ježíšovu lásku, která se dala
zlomit pro nás, má nás vyburcovat k ochotě dát se zlomit pro něho.
Umřít sám sobě – to není čin, který by člověk mohl učinit jednou provždy. K prvnímu
umírání dochází tehdy, když Pán Bůh po prvé člověku zjeví jeho nutnost. Od té doby však
dochází k stálému umírání, protože jenom takto může být život Ježíšův zjeven na našem
smrtelném těle (por. 2 Kor 4,11). Znovu a znovu, tisícerým způsobem musíme k tomuto
umírání být odhodláni. Znamená to zříci se svých plánů, svých nároků na čas, peníze a různé
radovánky. Znamená to být stále k dispozici ke službě druhým, neboť naše služba Bohu je
totožná s naší službou bližním. Každé pokoření a každá bolest, způsobená nám od druhých, je
Boží cestou k našemu zlomení. Jím se prohlubuje řečiště našeho života, aby v něm mohl
proudit hojněji Kristův život.
Jediný život, který se může Pánu Bohu líbit a který vede k vítězství, je život Kristův.
Nikdy to není život náš, ať se o to snažíme sebevíc. Protože náš soběstředný život je přesným
protikladem života Ježíšova, nemůžeme mít jeho život dotud, dokud se neodhodláme ke
stálému umírání. K němu se ovšem musíme odhodlat svobodně, ze své vlastní vůle.
Roy Hession, Cesta kříže
Umučení smyrnenského biskupa svatého Polykarpa
Velmi obdivuhodný Polykarp, když uslyšel, že jej chtějí zatknout, se nepolekal.
Rozhodl se zůstat ve městě. Mnozí jej však přemluvili, aby odešel z města. Tam se skrýval s
několika věrnými, a jak bylo jeho zvykem, ve dne v noci se neustále modlil za všechny i za
církve ve světě. Tři dny před svým zatčením měl při modlitbě vidění. Viděl, co se mu stane.
Viděl, jak jeho oltář hoří. I obrátil se k těm, kteří s ním tam byli a řekl: "Budu za živa upálen".
Když jej zde hledali, odešel na jiný statek. Pátrací četa tu byla hned. Když však jej
nenašli, chytili dvě děti. Jedno z nich po bití se přiznalo. Ukrýt Polykarpa bylo totiž nemožné,
poněvadž zrádci vystupovali jako přátelé. Irenarha jménem Herodes se snažil co nejdříve jej
přivést na stadion. Zde měl Polykarpa čekat úděl Kristova učedníka, zrádce však měl stihnout
stejný trest jako Jidáše.
Tedy v pátek kolem oběda vyjeli pronásledovatelé na koních, ozbrojení jako by šli
zatýkat zločince, za pomoci dítěte hledat Polykarpa. Ve večerní hodině jej našli v podkrovní
místnosti. I odtud mohl Polykarp odejít jinam, ale nechtěl. "Staň se vůle Boží", pravil. Když
je uslyšel přicházet, vyšel jim naproti a hovořil s nimi takovým způsobem, že diváci, kteří tam
přišli, se divili jeho věku i klidu i spěchu se zatýkáním takového starce. Poručil jim přichystat
jídlo a pití, kolik budou chtít. Požádal je však, aby mu bez obav poskytli chvíli pomodlit se.
Když svolili, postavil se a pln Boží milosti se modlil plné dvě hodiny. Ti, co jej poslouchali,
žasli. Mnohým bylo líto, že přišli zatýkat takového bohumilého starce.
Když se přestal modlit vzpomenuv všech, i těch, kteří s ním byli, malých, velkých,
slavných, prostých i celé katolické církve, a když nadešla chvíle odchodu, posadili jej na osla
a vezli do města. Byl velký svátek. Irenarcha Herodes a jeho otec Niketes mu vyjeli naproti.
Naložili jej na svou káru, sedli si k němu a neustále jej přemlouvali. "Co je na tom zlého říkat
císaři ,Pane`, obětovat bohům se vším, co k tomu náleží, a zachránit se?", říkali. Napřed jim
neodpověděl. Když čekali na odpověď, řekl: "Nechci udělat, k čemu mi radíte". Když se jim
nepodařilo jej přemluvit, nadávali mu a pak jej prudce shodili s káry, takže si při pádu zlomil
nohu. Vstal, jako by se mu nic nestalo a zase rychle šel. Přivedli jej na stadion, kde bylo tolik
křiku, že nebylo možno nic slyšet.
Jak Polykarp vcházel na stadion, uslyšel hlas z nebe: "Polykarpe, vydrž, bud
statečný!" Nikdo nespatřil toho, kdo to řekl, ale přítomní ten hlas slyšeli. Když lidé uslyšeli,
že zatčený Polykarp byl přiveden, dali se do křiku. Prokonsul, když jej k němu přivedli, se
zeptal, zda je tím Polykarpem. Přiznal se bez zapírání. Prokonsul se jej snažil přemluvit.
"Šetři svého stáří", říká a pak jako obyčejně ze zvyku dodal: "Při štěstěně císařově přísahej,
změň své smýšlení! Řekni: Pryč s bezbožníky!" Polykarp s vážnou tváří pohleděl na zástupy
zločinných pohanů na stadionu, zdvihl ruku, zabědoval a s očima upřenýma k nebi zvolal:
"Pryč s bezbožníky!" Když na něho vladař naléhal "Odpřísáhni a propustím tě, potup Krista",
řekl Polykarp: "Osmdesát šest let mu sloužím a v ničem mi neukřivdil, jak mohu potupit
svého Krále, jenž mne vykoupil?"
"Přísahej při štěstěně césarově", doléhal na něho znovu prokonsul. Polykarp však
odpověděl: "Nutíš-li mne, abych přísahal při césarově štěstěně, jak říkáš, snaž se poznat mne,
kdo jsem. Slyš otevřeně: Jsem křesťan. Chceš-li poznat křesťanskou nauku, dopřej mi jeden
den a pak uslyšíš". "Přesvědč lid", řekl prokonsul. A Polykarp na to: "I ty jsi hoden toho,
abych s tebou mluvil. Naučili jsme se vzdávat vládám a mocnostem od Boha ustanoveným
patřičnou úctu, která neuráží naše svědomí. Tyto však nepovažuji za hodné, abych jim skládal
účty".
Mám dravou zvěř. Té tě předhodím, nezměníš-li své smýšlení", pravil prokonsul.
"Zavolej ji. Pro nás není možné obrácení od lepšího k horšímu. Krásné je obrátit se od
špatného ke spravedlivému", odpověděl mu Polykarp. A prokonsul: "Pohrdáš-li zvěří,
nezměníš-li smýšlení, učiním tě pokrmem ohně". Polykarp však řekl: "Hrozíš ohněm, jenž
chvíli pálí a za chvíli zhasne. Nevíš však, že bezbožným hrozí oheň budoucího soudu a
věčného trestu. Proč váháš? Učiň, co chceš!"
Když toto a ještě více říkal, bylo vidět v jeho tváři tolik odvahy, radosti i lásky, že se
nejen nezalekl toho, čím mu prokonsul hrozil, dokonce překvapil tím prokonsula. Tento vstal
a poslal svého hlasatele ohlásit uprostřed stadia třikrát: "Polykarp doznal, že je křesťanem".
Když to hlasatel ohlásil, všichni pohané i židé bydlící ve Smyrně v nepředstavitelné nenávisti
začali křičet: "To je ten učitel Asie, otec křesťanů, jenž ničí naše bohy. Učí neobětovat a
neklanět se bohům". Současně žádali asiarchu Filippa, aby pustil na Polykarpa lva. On však
odpověděl, že to již není dovoleno, poněvadž skončila doba zápasů se zvířaty. Tu si svorně
usmyslili, aby Polykarp byl za živa upálen. Musilo se splnit vidění o polštáři. Viděl jej hořet,
když se modlil. Tehdy se obrátil ke svým věrným, kteří tam s ním byli, a prorocky jim řekl:
"Musím za živa hořet".
Toto bylo vykonáno velmi rychle, rychleji než to bylo vysloveno. Lid okamžitě snášel
dříví a chrastí z dílen a lázní. Jako obyčejně nejochotněji pomáhali židé. Když byla narovnána
hranice, odložil své šaty i opasek a pokoušel se i zout, aby některý z věrných, kteří vždy se
snažili dotknout se aspoň jeho těla, nepřiběhl a nezul ho. Pro svůj ctnostný život již před
umučením byl ozdoben veškerou krásou. Ihned byl tedy obložen věcmi, potřebnými pro
upálení. Když jej chtěli přibít, řekl jim: "Nechte mne takhle. Kdo mi dá sílu, abych snesl
oheň, dá mi i sílu, abych i bez vašich hřebů vydržel na hranici."
Nepřibili ho, jen položili. S rukama vzadu svázanýma jako beran z velkého stáda,
určený k oběti, ochoten k celopalu na počest Boží pohleděl k nebi a řekl: "Pane, Bože
všemohoucí, Otče milovaného a požehnaného svého Syna Ježíše Krista, skrze něhož jsme
tebe poznali, Bože andělů, mocností a veškerého tvorstva i pokolení spravedlivých, kteří žijí
před tvou tváří. Velebím tě, že jsi mne učinil hodným tohoto dne a této chvíle a smím mít s
mučedníky účast v kalichu tvého Krista skrze Ducha Svatého na věčném životě duše a
neporušitelného těla. Kéž bys mne dnes s nimi přijal jako bohatou a sobě milou oběť, jak jsi
to předem připravil, zjevil a splnil, pravdivý a neklamný Bože. Pro toto a za všechno tebe
chválím, tobě blahořečím, tebe oslavuji skrze věčného nebeského, velekněze Ježíše Krista,
tvého milovaného Syna, skrze nějž budiž tobě spolu s ním a Duchem Svatým sláva nyní i v
budoucnu. Amen".
Skončil modlitbu a sotva vyřkl své Amen, muži zapálili oheň. Jakmile vyšlehl plamen,
viděli jsme zázrak. Bylo nám dopřáno jej spatřit. Pozorně jsme se dívali, abychom to oznámili
ostatním. Oheň jako by vytvořil klenbu a jako větrem vzedmutá plachta lodi zahalil
mučedníkovo tělo. Uprostřed jako by nebylo spalované tělo, nýbrž jako by se pekl chléb či
jako by se v peci tavilo zlato nebo stříbro. Cítili jsme vůni jako z vonného kadidla či jiné
vzácné vonné rostliny.
Když tedy bezbožníci konečně viděli, že oheň nemůže strávit jeho tělo, rozkázali
dobíječi, aby Polykarpa probodl dýkou. Když tak učinil, vytrysklo z levého boku množství
krve, až uhasila oheň. Lidé žasli, že je takový rozdíl mezi nevěřícími a vyvolenými. A jeden z
těchto vyvolených, apoštolský a prorocký učitel, biskup katolické církve ve Smyrně Polykarp
se stal nejobdivuhodnějším mučedníkem naší doby. Všechno, co vyslovil svými ústy bylo a
bude splněno.
Převzato z: http://www.fatym.com/
Tisková konference s Ježíšem
V druhé polovině XX. Století se konala tisková konference Ježíše Krista z Nazareta se zástupci
tisku, rozhlasu a televize.
Komentátor televizní společnosti Winsor, Evropa: Mohl byste úvodem k této tiskové konferenci
sdělit něco o sobě?
!Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý,
kdo je z pravdy, slyší můj hlas.
Dopisovatel agentury Nauru, Austrálie: Jaký důvod měl Bůh k tomu, aby vás, jednorozeného
syna, poslal na tento svět?
!Aby, kdo v něj věří, nezahynul, nýbrž měl věčný život.
Zástupce tiskové kanceláře Siera Madre Oriental, Amerika: Jak vysvětlíte skutečnost, že jste se při
svém vznešeném poslání stýkal s morálně narušenou vrstvou lidstva?
!Nepotřebují lékaře zdraví, nýbrž nemocní. Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky
k pokání.
Stálý redaktor rozhlasu Chuang-cho, Asie: Jaký je váš názor na vzájemný vztah muže a ženy
v rodině, která je základní buňkou každé lidské společnosti?
!Na počátku stvoření učinil je Bůh jako muže a ženu. Proto muž opustí svého otce a svou
matku a přilne ke své manželce; a ti dva budou jedno tělo. Proto už nejsou dva, nýbrž jedno
tělo. Co tedy Bůh spojil, člověk nerozlučuj.
Redaktor časopisu Ólympos, Evropa: V některých zemích světa vzrůstá během posledních let
počet manželských rozvodů. Jaký postoj k této otázce zaujímá vaše náboženství, které hlásáte?
!Každý, kdo propustí svou manželku a bere si jinou, cizoloží, a kdo si bere propuštěnou od
muže, cizoloží.
Stálý zpravodaj listu Mauna Kea, Oceánie: Kdyby nějaké pomyslné matematické středisko po
jeden rok zaznamenávalo počet vražd spáchaných na tomto světě, obdrželi bychom
astronomické číslo. V čem vidíte příčinu?
!Kdo zabije, propadne soudu. Ale já vám pravím: Každý, kdo se hněvá na svého bratra,
propadne soudu.
Generální ředitel televizní společnosti Ohio, Amerika: S velkým znepokojením sledujeme statistiky
zaznamenávající prudký vzrůst zločinnosti mládeže, dokonce dětí. Jak tomu zabránit?
!Nechte, ať jdou ke mně a nebraňte jim, neboť takovým patří Boží království.
Zvláštní dopisovatel listu Džebel Eššajb, Afrika: Existuje nějaký způsob, jak čelit současnému zlu
v lidské společnosti?
!Neodpírejte zlému, nýbrž udeří-li tě kdo po pravé lící, nastav mu i druhou.
Zástupce tiskové kanceláře Defná, Asie: Dovoluji si tvrdit, že každý člověk má kromě svých
přátel též četné nepřátele. K přátelům se chováme podle ustálených společenských pravidel.
Jak se však máme chovat ke svým nepřátelům? Máte na tento problém svůj specifický názor?
!Milujte své nepřátele, dělejte dobře těm, kdo vás nenávidí, žehnejte těm, kdo vám zlořečí,
modlete se za ty, kdo vás tupí.
Ředitel rozhlasové společnosti Mabelle Sydley, Antarktis: První polovina našeho století je dobou,
v níž svět prožil dvě nejkrvavější války v dějinách lidstva. Druhá polovina naznačuje, že může
vzniknout válka třetí, krvavější obou předchozích. Co v této souvislosti odkazujete lidstvu?
!Všichni, kdo sahají po meči, mečem zahynou.
Dopisovatel listu Lalla Chedidža, Afrika: Jaký postoj zaujímáte k vytváření soukromého
vlastnictví?
!Neshromažďujte si poklady na zemi, kde je kazí rez a mol a kde se zloději prokopávají a
kradou. Shromažďujte si poklady v nebi, kde je nekazí ani rez, ani mol a kde se zloději
neprokopávají a nekradou. Neboť kde je tvůj poklad, tam je i tvé srdce.
Zpravodaj agentury Rhein, Evropa: Může vládnoucí třída lidstva, disponující kapitálem a
výrobními silami společnosti, dosáhnout nebeského království, které hlásáte?
!Snadněji je pro velblouda, aby prošel uchem jehly, než aby boháč vešel do Božího
království.
Ředitel rozhlasové stanice Murray, Austrálie: Mohl byste předešlou odpověď vysvětlit?
!Žádný sluha nemůže sloužit dvěma pánům. Protože buď bude jednoho nenávidět, a druhého
milovat, anebo k jednomu přilne, a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu.
Ředitel rozhlasové stanice Pacifik, Amerika: Pochopil jsem správně? Z vašich slov usuzuji, že
majetná třída lidstva Božího království nedosáhne.
!Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady, a není bohatý před Bohem.
Zvědavé prsty televizních kamer
Ohmatávaly postavu
Pevnou
Jako socha narozená z kararského mramoru
Po vlasech a vousu
Barvy houslí
Mu stékaly jízlivé plameny bleskových světel
Třpytné mřížky mikrofonů
Dychtivě pily
Sebemenší zachvění jeho úst
A
On
Stál tiše
Silné větve rukou prorostlé krvavými suky mozolů
Zkřížené na tmavomodrém indigu dělnické blůzy
S hlavou mírně nakloněnou
K pravému rameni
On
Nejpokornější člověk
Který kdy od stvoření světa vtlačil svou stopu
Do
Elastického povrchu zeměkoule
Komentátor listu Himaláj, Asie: Podstatou vašeho učení je hlásání Božího království. Podejte
nám jeho charakteristiku.
!Nebeské království se podobá člověku, který zasel dobré zrno na svém poli. Ale zatím co
lidé spali, přišel jeho nepřítel, zasel koukol mezi pšenici a odešel. Když osení vyrostlo a
ukazovalo plody, tehdy se objevil i koukol. Tu přišli hospodářovi služebníci a řekli mu: Pane,
což jsi nezasel dobré semeno na svém poli? Odkud má tedy koukol? On jim pravil: Nepřítel to
udělal. A služebníci mu řekli: Chceš-li, půjdeme a sebereme ho. On však řekl: Ne; abyste při
sbírání koukolu nevytrhali s ním také pšenici. Nechte obojí růst spolu až do žní, a pak v době
žní řeknu žencům: Seberte nejprve koukol a svažte ho do snopků k spálení; pšenici pak
shromážděte do mé stodoly.
Zástupce agentury Loffa, Afrika: Mohl byste se k předcházející odpovědi vyjádřit konkrétněji?
!Rozsévač dobrého semene je Syn člověka, pole je svět. Dobré sémě jsou účastníci
království, koukol však jsou ti, kdo jsou propadlí zlému. Nepřítel, který ho zasel, je ďábel.
Žně jsou skonání světa, ženci pak jsou andělé. Jako se tedy koukol sbírá a spaluje ohněm, tak
bude i při skonání věků. Syn člověka pošle své anděly, ti seberou z jeho království všechna
pohoršení a pachatele nepravosti, a uvrhnou je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípání zuby.
Tehdy budou spravedliví zářit jako slunce v království svého Otce.
Zpravodaj listu La Plata, Amerika: Kdo, podle vašeho názoru, dosáhne tohoto království?
!Blažení chudí duchem, neboť jejich je nebeské království. Blažení, kteří lkají, neboť oni
budou potěšeni. Blažení tiší, neboť oni budou dědit zemi. Blažení, kteří lačnějí a žízní po
spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Blažení milosrdní, neboť oni dosáhnou
milosrdenství. Blažení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha. Blažení pokojní, neboť oni
budou zváni Božími syny. Blažení ti, kdož jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich
je nebeské království. Blažení jste, když vám budou zlořečit a pronásledovat vás a mluvit
proti vám vylhaně všechno zlé kvůli mně. Radujte se a jásejte, neboť hojná je vaše odměna
v nebesích.
Zvláštní dopisovatel listu Korintji, Asie: Můžete potvrdit existenci Ducha svatého?
!Řekne-li kdo slovo proti Synu člověka, bude mu odpuštěno; ale kdo bude mluvit proti
Duchu svatému, tomu nebude odpouštěno ani na tomto světě, ani na onom.
Zástupce šéfredaktora listu Zambezi, Afrika: Mnoho lidí – i vyznavačů vašeho náboženství – se
zdráhá věřit tomu, že v podobě hostie požívá vaše tělo. Mohl byste se k této otázce vyjádřit
s definitivní platností?
!Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má věčný život a já ho vzkřísím v poslední den. Moje tělo
je totiž skutečně pokrm a moje krev je skutečně nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává
ve mně a já v něm.
Dopisovatel tiskové agentury Šniardwy, Evropa: V souvislosti s druhým vatikánským koncilem
mne napadla jedna otázka. Dovolím si použít vaší terminologie: Co s ovcemi nacházejícími se
mimo váš ovčín, jehož viditelným pastýřem jste ustanovil apoštola Petra?
!I ty musím přivést a uslyší můj hlas; i bude jeden ovčinec a jeden pastýř.
Reaktor rozhlasové stanice Kivu, Afrika: Vaše imposantní předpověď zkázy izraelského města
Jeruzaléma mne nutí k otázce: Jaké jevy budou provázet zánik této planety?
!Budou znamení na slunci, měsíci a hvězdách a na zemi úzkost mezi národy bezradnými nad
hukotem moře a příbojů, takže lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přichází na
celou obývanou zem, neboť nebeské moci se budou hýbat. A tehdy uvidí Syna člověka, jak
přichází s velikou mocí a velebností. Až se to začne dít, vzhlédněte a zdvihněte hlavu, protože
se přibližuje vaše vykoupení.
Ředitel listu Mte Vesuvio, Evropa: Jak se má chovat lidstvo do té doby, než se vyplní vaše slova
o zániku zeměkoule?
!Dávejte pozor, aby vaše srdce nebylo zatíženo opojením, opilstvím a nesmírnou starostí o
tento život a aby na vás nepřišel onen den znenadání, jako léčka, neboť překvapí všechny, kdo
bydlí na povrchu celé země. Bděte tedy a modlete se v každé době.
Zástupce časopisu Tahiti, Oceánie: Mohl byste svou předpověď vymezit časově?
!Vpravdě vám pravím, že nepomine toto pokolení, dokud se všechno nestane.
Redaktor televizní společnosti Hondo, Asie: Vaše předpověď se v případě Jeruzaléma splnila do
posledního písmene. Dá se z toho usuzovat, že se splní i vaše poslední předpověď?
!Nebe i země pominou, ale slova má nepominou.
Šéfredaktor listu Alcan, Amerika: Co byste závěrem této tiskové konference vzkázal třem
miliardám lidstva žijícího na této planetě v různém společenském postavení a státním zřízení,
rozličných politických názorů a náboženských vyznání, rozdělených pletí a jazykem?
!Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi břemenem, a já vás občerstvím.
Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete
odpočinutí pro svou duši.
Fanyn Krša, Domine non sum dignus.