Pod kůží

EMIL JULIŠ
VÝ B OR
Z POE Z IE
1965–2005
Emil Juliš
POD KŮŽÍ
(výbor z poezie)
výtvarný doprovod
Jiří Kubový
Praha 2007
POD KŮŽÍ
Copyright © Emil Juliš, 2006
Illustrations © Jiří Kubový, 2006
Czech edition © dybbuk, 2007
ISBN 978-80-86862-24-8
Šedesátá léta I.
(XX. století)
Progresivní nepohoda
Dunění očí otřásá povětřím
Socha božského Apollona pokleká
a klade hlavu na špalek
Balvan větru
zápasí na schodišti s balvanem dehtu
skelným lomem unavených letek
Poklekám radostně
jsem nesmrtelný jestli to nevíte
a nemůže se mi proto nic stát
Balvan dehtu je stále srážen
ze schodu na schod
až do bahna
vydechujícího methanové předsudky
Mé oči se úží do hrotů nůžek
Nechci mazat rty medem a v ústa kydat dehet!
Zašlé pakosty reprodukcí
radostně prýskají donaha
Ryba s hlavou srnce vydechuje azalkovou vůni
Nudličky sádry mramoru pytlovin papíru a bronzu
coby šumící sifon
protékají bezedným hrdlem tritónů
běhajících po všech šesti
jako ploštice v mělké vodě pláže
Živou vodou rozmetané údy zmrtvýchvstávají
nikoli pro sebe
ale na protření zamázdřených očí
aby duněly jako roh hojnosti
na který troubí bosonohé cikáně
Bučení černého slunce mu odpovídá
9
Čtyřicetiletý
Stojím, ruce zkřížené,
v nich černý klobouk.
Na náhrobky už se nedívám —
stojím před zdí domu s plochou střechou,
po zdi vede vzhůru okapová roura, ke zdi
připoutaná suchým břečťanem.
Jímá mě podezření
a přiložím proto k okapové rouře ucho…
A mé podezření zesílí, protože zaslechnu
známé hlodání.
Vystoupím proto na střechu, abych se podíval
dovnitř okapové roury —
a spatřím množství ptačích koster povalujících se
na střeše.
V tu chvíli ucítím třepetání křídel ve své hrudi
a pak z mých úst vylétne ptáče,
nadýmá vole, radostně křičí.
Pak usedne blízko otvoru okapové roury.
Mám nyní jistotu,
chci něco říci, něco udělat,
ale zůstanu stát nakročen s rukama vztaženýma
a strnule se dívám,
jak z okapové roury jako z plechové ulity
vysune hlavu červ,
uchopí ptáka, který má pojednou smutné oči
a počne ho vysávat.
Tak to vidíš, řeknu si, nakonec budeš ještě
srovnávat svou fyziologii docela biblicky
s tou v okapové rouře…
Ale cožpak žádný pták nezazpívá svoji píseň
skrze tmu a zeď?
10
Noc
Pak mimochodní kroky modlenců hospod,
opilý zpěv, hrdelní pře cikánů,
avanti, avanti, křičí ten mladý v modrém obleku,
ale krysa je neslyšný stín přilepený na zdi.
Ticho občas protrhávané vzdáleným duněním vlaku —
tasemnice se zářivými články prokousává se útrobami noci,
zavytí dítěte, pláč psa, stoupající srdceryvnost koček,
kdo by řekl: čas lásky s tekoucíma očima?
Dívám se, jak měsíc zachází za mraky,
drobné kapky bodují můj obličej, jsou to hvězdy,
noc se posunuje s tíhou dobytčete, jež se převaluje ve spánku.
K ránu ještě naléhavá úzkost sýčka,
oči vypoulené pod studeným čelem noci…
Ten onen se vrací domů, bouchá dveřmi,
vlny dlouhého pláče otřásají tmou
se škvírou světla pode dveřmi osudu.
Propadání do neslyšných vírů pozdního netopýra,
sny o ženách s krásnými těly, hlasy…
Slavíka poznáš okamžitě, řekl přítel, v jeho zpěvu
je hluboký cit, je to příliš lidské.
Zpívá vetknut do terče měsíce na pozadí hudby kanálů,
hudby řeky, která z oslizlých kamenů má housle,
hudby hmyzího ticha starého cukrovaru…
Spánku, sladký spánku plný krajin snů,
rozpadáš se jako korálový útes pronikavými nárazy
těchto hejkajících vln,
nežádoucí povstání z mrtvých:
Jdu koupit květiny, koupím narcisy,
čisté, krásné a odtažité,
s ledovými plátky okvětí, žlutými pestíky
a přesně vroubkovaným sloupkem stonku.
Matka přijde otevřít, sladce se usmívá,
bere mě do náruče a říká:
Vždyť já dnes přece nemám svátek.
11
Úzkost
Kyrys probděných hodin rezaví
a rozpadá se po nocích
naplněných vesmírem a hvězdným tónem cikád
zase ta úzkost dušižravá na pokraji oceánu nicoty
vhryzává se příbojem zděšené krve
až k temnoucímu srdci
temnoucímu a přibitému slovem čas nebo neopakovatelně
nebo tím starým slovem nic nebo nikde nebo nikdy
k té úděsně nekonečné konečnosti
kterou jenom stěží změříš eóny tmy před zrozením
natož po smrti
zdá se tedy lhostejné to nepatrné přerušení
život
a přece
to mezi tím je všechno vše co podmiňuje vděčnost
ó strome vodo oblaku a horo!
ó květe vlno propasti a cesto!
krouživý pohybe překvapených očí! pohybe očí!
pružné vztažení pák ramenou a paží vstříc! vztažení vstříc!
vstřícný pohybe který vycházíš z tajemného bodu
a proudíš všemi siločarami těla
jejichž počet směr a síla jsou mi podnes neprobádané!
budete
i přes mě budete
12
Mořský čas
(Úryvek)
Drť skořepin mušlí písek medúzy a pěna
hrnou vlny mořských trav v rytmických úderech
pod rouškou tmy
ale Ostseebar se třese tancem bílých límečku a manžet
bílých blůziček a bílých květů na šatech
pokožka teď není vidět
inframodré světlo dává fosforeskovat
jen bílé
lidé tančí bez tváří a tedy také bez masek
tím více ovšem tančí
oslněni tou absolutně bílou která srovnává se snad
jen s polárním sněhem za polární noci
po níž tiše malují
modré štětce záře polární
Pod obrazy tance smrti na kostelních lavicích
v tuto chvíli nikdo nesedí
jako kdyby nebyla teď jejich chvíle — ale to je klam
právě protože tu nikdo nesedí
ani já
ani ty
les stožárů a sítí ještě hanzovních
neloví tu unikavou rybu měsíční s kulatými ústy
toho platýze se dvěma očima po jedné straně těla
černý pazourek noci s křídou měsíce
přehluboké tmy s hlukem vln na čáře pobřeží
se trhají
tou bledou tváří Aert van der Neera
20
pták křičí
loď vyplouvá
tisíce labutí
rámuje obzor delty řeky Peene
stojím na přídi
rozhraním dvou vod
plynu na širé moře
21
Šedesátá léta II.
Květy života
Některé pohledy
neboj se
jsou tak strašné
hned se zase vrátím
že všechna opadávající průčelí
dívá se za ní
prach špína černá voda železo a rez
a poněvadž tím díváním vzniknou v jeho hlavě
oprámy a mocné tahy kouře s popílkem
prázdné dutiny
které jindy stojí nad městem jako mrak
zaplní je klíč trčící ve dveřích
a hory stojí nad tím vším
a to je ten klíč co leze leze po železe
se zasychajícími strupy stromů
a nepřestane jsou tak krásné
až chlapeček vstane a otočí tím klíčem
že pronikne mne něco jako láska
miláčku jsi tam? něco trnoucího úchvatem
cos to proved musíš zase otevřít
tento černý uhel pořezal mě
ťoo? říká a neví proč má zase točit klíčem
skelným lomem no tak to zkus miláčku
svého ostří ťoo? říká stále a stojí a nedělá nic
kaleném tmou a časem a ona stále více křičí
a rány těžké jsou a on stále říká ťoo?
se sladkým protažením a nezhojitelné
a tak nezbývá staré jizvy než zavolat
rudě žhnoucí hasiče a občas propukající
vlézt po žebříku oknem a vzít jej do náruče
v nové požáry a udělat cvak cvak
a je to
25
Černá krajina
1
Koruna světa tichne
v průvanu času
co možno říci slovem
koruna světa tichne
v průvanu tmy
to pěšky kráčí písmák
v průvanu hvězd
po povalu
co možno říci slovem
hora hoře ruku podává
to pěšky kráčí písmák
v svém osamění
a cikán zvolna tuhne
po povalu
barvou velkodolu sirou
hora hoře ruku propouští
legrace na tom je
v svém osamění
že slunečnice smutek značí
a cikán zvolna povstává
a město černí pokryté
barvou velkodolu sirou
už nikdo nezjinačí
legrace na tom je
26
Pachenkove Pachenkove
že slunečnice smutek značí
prosakující mozkovici svým
sovím voláním samoty
27
2
A město černí pokryté
plamen šlehající nížinou
už nikdo nezjinačí
blíží se ponechán sám sobě
Pachenkove Pachenkove
i když direktivně určen
sovím voláním samoty
stíny rychlodráhy se sochami lidí
plamen šlehající nížinou
někteří jsou i mluvící
blíží se ponechán sám sobě
když je naléhavá myšlenka přihne k uchu
i když je direktivně určen
noc značí v řeči samotářů ticho
stíny rychlodráhy se sochami lidí
protrhávané dveřmi hospod
někteří jsou i mluvící
větvička snítka haluz růštka
když je myšlenka přihne k uchu
všechno co jemně hladí tvář
noc značí v řeči samotářů ticho
28
všechno nepohnuté v měsíčním světle
protrhávaném dveřmi hospod
laskavý strom jehož kořeny
všechno co jemně hladí tvář
............................
temně a krutě v zemi zápasí
29
Den
Jaro pootočí panty jitřně růžovými
stín topolu dorůstá výšky hráze
tíha poledne se snáší ryze sošná
na sklech břeskně oslňuje dýně večera
blíží se noc a lampa snů a můr
stojím tiše se snem prázdné tmy
den anemické krve měst se končí
jaro pootočí panty jitřně růžovými
Jaro nepootočí panty jitřně růžovými
stín topolu nedorůstá výšky hráze
tíha poledne se nesnáší ryze sošná
na sklech neoslňuje břeskně dýně večera
neblíží se noc a lampa snů a lišajů
nestojím tiše se snem prázdné tmy
den anemické krve měst se nekončí
jaro přesto pootočí panty jitřně růžovými
30
Podzim
Louky u řeky jsou nasáklé chladnou vodou
večer jsou lampy obaleny chuchvalci mlhy
mlha večera je nasáklá chladnými chuchvalci lamp
lampy luk u řeky jsou obaleny chladnými chuchvalci
večerní mlhy
mlha večerní řeky je nasáklá chladnými chuchvalci
vodních lamp
chladem nasáklé říční lampy jsou obalené chuchvalci
mlžných luk
srna prchá marně před závalem noci
bezlisté šlahouny břečťanu spoutávají kamenného anděla
anděl bezlistých šlahounů břečťanu marně prchá
před spoutávající srnou
srna spoutaná bezlistým andělem závalu noci marně prchá
před šlahouny břečťanu
břečťan kamenné srny prchá před bezlistým závalem
marné noci šlahouny spoutaného anděla
anděl kamenného závalu noci marně prchá
před bezlistým šlahounem spoutané srny
stařena upravuje pečlivými pohyby hlínu na starém hrobě
dítě se rozhlíží velkýma očima po dušičkových světlech
světla večerních lamp jsou obalena chuchvalci
pečlivých pohybů stařeny mlhy
mlha chladných luk u řeky je nasáklá dušičkovými světly
velkých očí dítěte vody
voda pečlivých pohybů stařeny je obalena
hlínou chuchvalců lamp na starém hrobě
hrob velkých očí dušičkových luk je nasáklý světly
rozhlížejícího se dítěte chladných vod řeky
řeka pečlivých pohybů stařeny marně prchá před závalem noci
na starém hrobě srny
srna-dítě spoutává bezlistými šlahouny velkých očí
dušičková světla
hřbitova kamenného anděla břečťanu
31
břečťan pečlivých pohybů řeky závalu noci marně prchá
před srnou na starém hrobě stařeny
stařena bezlistých šlahounů velkých očí
— dušičkových světel břečťanu —
spoutává andělské dítě kamenného hřbitova
stařena upravuje pečlivými pohyby
hlínu na starém hrobě dítěte a rozhlíží se
velkýma očima po dušičkových světlech
dítě upravuje pečlivými pohyby
hlínu na starém hrobě stařeny a rozhlíží se
velkýma očima po dušičkových světlech
dušičkové oči rozhlížejí se pečlivými pohyby světel
na starý hrob dítěte a stařeny
louky u řeky jsou nasáklé chladnou vodou
večer jsou lampy obaleny chuchvalci mlhy
32
Co ho to jen napadlo!
chtěl točit stromem chtěl točit kamením
chtěl točit světem chtěl točit klikou
chtěl třást světem chtěl třást kamením
chtěl třást klikou chtěl třást stromem
chtěl házet stromem chtěl házet klikou
chtěl házet světem chtěl házet kamením
chtěl hýbat stromem chtěl hýbat klikou
chtěl hýbat kamením chtěl hýbat světem
33
I t vář krajiny zuhelnatělých…
i tvář krajiny zuhelnatělých a obnažených vegetací i tvář
krajiny dávající i tvář krajiny rabované i tvář krajiny
k níž člověk ztratil cit a tím ji ztratil i tvář krajiny
vyvzdorované i tvář krajiny v dědictví dané i tvář krajiny
zcizené i tvář krajiny k níž bylo všechno naše odsouzené
———
stojíš na pokraji černé jámy a tvoje rty pomalu chladnou
chlad černé jámy od člověka k člověku přestává být
blízký
svět kolem tvých rtů stojí na pokraji dálky od stromu ke stromu
a pomalu strašně důvěrní
důvěrnost chladu tvých blízkých rtů od člověka k člověku
pomalu přestává být světlem na pokraji černé dálky, a jaká
strašná jáma od stromu ke stromu stojí kolem!
kolem člověka a stromu — od blízkého k důvěrnému — stojí
strašná dálka tvých pomalých rtů (od stromů k člověku), jaký
chladnoucí svět (přestává být?) na pokraji černé jámy!
svět tvých strašných rtů — pomalu chladnoucí jáma — stojí
kolem od stromu ke stromu, od člověka k černu, a přestává být
blízkou dálkou člověka na pokraji důvěrného…
(úryvky z delších skladeb TVÁŘ a LÁSKY POZEMSKÉ)
40
Poupě které leží na smetišti a h nije
poupě které je ještě skryté a neznámé v poupěti
poupě které se přes noc stalo růžovým poupětem
v poupěti poupě které je ještě skryté a neznámé
poupětem poupě které se přes noc stalo růžovým
poupě které přes den rozkvetlo v bohatý květ růže
a neznámé v poupěti poupě které je ještě skryté
růžovým poupětem poupě které se přes noc stalo
skryté a neznámé v poupěti poupě které je ještě
poupě které uvadlo ve váze tiše sklonilo květ
stalo se růžovým poupětem poupě které přes noc
ještě je skryté a neznámé v poupěti poupě které
přes noc se stalo růžovým poupětem poupě které
poupě které kvete na keři v parku a opojně voní
41
Kdeže jsou?
ztracené ráje, kdeže byly?
zakázané plody, na kterých stromech uzrály?
vševědoucí hadi, do kterých děr se ukryli?
plamenné meče, ve kterých rukách shořely?
kdeže byly zakázané plody poznání?
na kterých stromech uzráli vševědoucí hadi pokušení?
do který děr byly ukryty plamenné meče vyhnání?
ve kterých rukách shořely ztracené ráje nevinnosti?
zakázané plody poznání, do kterých děr byly ukryty?
vševědoucí hadi pokušení, ve kterých rukách shořeli?
plamenné meče vyhnání, kdeže byly zakázány?
ztracené ráje nevinnosti, na kterých stromech uzrály?
tam v těch Eviných rukách hoří zakázané plody poznání
tam, kde dány boží zákazy, ještě pokoušejí hadi vševědoucí
tam na těch stromech cherubínů zrají plamenné meče vyhnání
tam do těch ztracených děr smrti jsou ukryty ráje nevinnosti
42
Melancholie
odkud přicházím i bez otázky
odkud přicházím du mein lieber Augustin?
odkud přicházím ach a k světlu nelze jíti?
odkud přicházím kam jdu kdo jsem?
přece odpovím kam jdu kdo jsem
přece odpovím du mein lieber Augustin
přece odpovím ach a k světlu nelze jíti
přece odpovím i bez otázky
du bist so müde ach a k světlu nelze jíti
du bist so müde kam jdeš kdo jsi?
du bist so müde i bez otázky
du bist so müde du mein lieber Augustin
padají katarakty tmy kam jdu kdo jsem
padají katarakty tmy i bez otázky
padají katarakty tmy du mein lieber Augustin
padají katarakty tmy ach a k světlu nelze jíti?
43
Tančící stromy
fanfáry větru ve stromech zvučí již od rána
slavnou intrádu slunce
orchestr krajiny bouří
bouří fanfáry slunce intrádu větru již od rána
slavný orchestr stromů zvučí krajinou
krajinou slavně bouří slunce ve stromech
intráda zvučí větrem orchestru rána fanfáry lesků
již od břeskných puklic svítí na rozehraných listech
bílá oblaka slavnostně pochodují modrou dálnicí
dálnicí břeskných intrád zvučících leskem větru
rozehrané orchestry slunce svítí v oblaku
puklice slavné krajiny bouří ve stromech fanfárami
na listech slavnostně pochoduje modrá již od bílého rána
již od rána bouří slavnosti rozehraných puklic listů
již od břeskné dálnice větru zvučí oblaka krajiny
již od bílé intrády slunce pochodují stromy světlem
již od lesků fanfár slaví orchestr modř
hejno sivých holubů letící přes celé údolí má sólo
a opět milované stromy
vznešené i prosté
teď tančí v poryvech
V poryvech zvučící lásky slunce k stromovým fanfárám
ráno stromy radostně rozehrávají pochod bílých holubů
a opět intráda hejna oblaků bouří z listu celým údolím
již od břeskné slavnosti orchestru modrého světla
puklice vznešené krajiny slaví lesky sivé dálnice
prostě vítr teď letí tančit
má sólo
již od rána listy stromů: hejno fanfár holubů
již od břeskného poryvu intrád bouří údolí vznešeností
již od slavnosti puklic slunce zvučí celek bílými lesky
44
již slavným orchestrem krajiny rozehrává vítr světla lásky
již slavnou dálnicí opět pochodují modrá oblaka
již slavnými puklicemi slunce zvučí celek bílými lesky
již v tanci teď létají stromy
mají prostě sólo
45
Postupující den
divoký klid
tkvící pohyb
nehybný proud
neklidný bod
divoký pohyb
tkvící proud
nehybný bod
neklidný klid
divoký proud času
tkvící bod ústředního
nehybný klid hledání
neklidný pohyb zastavení
divoký bod hledání času
tkvící klid zastavení ústředního
nehybný pohyb časného hledání
neklidný proud ústředního zastavení
divoký klid časného zastavení se rána
tkvící pohyb ústředního času poledne
nehybný proud hledání ústředního večera
neklidný bod zastavení se v hledání noci
46
Příchod do krajiny SHR
já, který přišel ne zdaleka, také ne zblízka
já, který znal skřivany a louky, žil se zelenou řekou
já, který jsem zblízka skřivanem, dávno nežiji
se zelenou loukou
já, který přicházím také řekou, ale který znám
ale který poznávám, že cesta nadále nepůjde
než černým uhlem
že cesta nadále nepůjde než podél ohrad kouře a popele
že cesta nadále nepůjde než skřivánčím kouřem
zelených ohrad
ale který také poznávám, že louka kouře a cest
nepůjde dále podél živobytí blízkého poznání dálky
ona, která přichází z dalekých černých řek uhlí
ta, která… která je popelem, přece přišla
ta, která nežádána, přece přišla, snad je to osud
je pojednou tu, a než se mé oči rozhlédnou, už mi patří
patří mi ta, která poznává blízkou čerň skřivánčích osudů
ta, která přichází z dalekých cest nežádoucího dýmu
je pojednou tu, přišla podle temných očí nenávistných ohrad
ta, která je nadále dalekou cestou kouře luk popela
ta, která půjde životem neznajícím než uhlí řek
ale která nadále půjde také životem vždy nesnadným
těžko rozhlédavým bytím mých ohrad totožnosti.
47
Blížící se Margareta T.
(Se vzpomínkou na Georga Trakla)
vidím
bledou tvář, která se ke mně pomalu obrací
propadlé oči, které se na mně divoce dívají
napjaté tělo, které se ke mně podivně blíží
křivou ruku, která se ke mně urputně vztahuje
obrovská ústa, která se do mne propastně vsávají
vidím
podivnost obrovské ruky, která se na mě dívá
divokost křivého těla, které se ke mně obrací
pomalost napjatých očí, které se do mě vsávají
propastnost propadlé tváře, která se ke mně vztahuje
urputnost bledých úst, která se ke mně blíží
vidím
vztahovat se urputnost, která má její obrovská ústa
vsávat se propastnost, která má její bledou tvář
obracet se pomalost, která má její propadlé oči
dívat se divokost, která má její napjaté tělo
blížit se podivnost, která má její křivou ruku
vidím
vztahovat se bledé oči, které se ke mně podivně
vsávat se propadlé tělo, které se do mne urputně
obracet se napjatou rukou, která se ke mně propastně
dívat se křivá ústa, která se na mě pomalu
blížit se obrovskou tvář, která se ke mně divoce
48
Hodiny odjezdů
tápu kamsi zpět, ty odjíždíš, hodina rudá a černá, stále mi cosi
prchá, prchá tápáním hodin rudých odjezdů; nestálost,
ta černá, stále mi cosi a kamsi nazpět…
města a krajiny letící vpřed, ptáci a stromy věčně zůstávají
v řeči, v té rudě letící řeči hodin stálých odjezdů, jakýchsi
kamsi vpřed tápajících a prchajících ptáků, a jen má černá
města zůstávají zpět, krajiny věčné nestálosti stromů
ale ne, říkáš, už mě nikdy nehledej; a já přeci nemohu stanout,
není v mé moci zastavit čas, ten černě prchající čas hledání
i nehledání, čas nestálé stálosti kamsi vpřed letících ptáků
řeči; Ale ne, říkáš, už mě mé krajiny rudě tápajících hodin, už
mě nikdy nemohou zastavit i jen stromem, já přece nemám tu
moc jakýchsi věčných měst našich odjezdů zůstávajících stát,
a zpět… A zpět
proudnou mízou šumící nejen žilobitím ulic, i hlízou srdce
opuštěného, kamenem ve zdi zazděným, jak mocná stálost
věčného tápání času zazděným; A přece, říkáš, už mnou
hledající mízy krajin šumí vpřed, už mé kamsi prchající proudy
ptáků ulicemi řeky řeči nikdy nemohou opustit ten kámen
srdce ve zdi rudnoucí, už mé nestále hodiny odjezdů zůstávají
stát a nehledají tu hlízu jakéhosi zastaveného času… Ale ne,
já nejsem jen to žilobití stromu; a tak zpět, v černá města zpět
49
Do ticha vrostlému
(U hrobu básníka a jeho ženy)
těžký kus skály na navršené hlíně a završeném srdci; stromy,
květy, plody; hrana obzoru svou krajinu nevězní, ne, vězní
své hrany v završených plodech, v těžkých květech; a kusy
stromů, skály srdcí vrší svůj hliněný obzor na okraji
po boku milovanou tvář, zbavenou již kruté tělesnosti
prostoupené zhoubou, protože vše tělesné se už rozpadlo
v nesmírné ticho a tmu; v milovaném tichu se zbavuje květ
srdce své zahliněné tváře; krutá těla skal prostupují navršené
plody boků krajiny; vězení obzorů rozpadá se už
v nesmírné kusy stromů, protože těžké hrany všeho
tělesného již nezavršují zhoubu svých potemnělých temnot
to jenom pro nás ještě rozkvétají hvězdy na větvi noci, to
jen před námi se ještě bělá onen v nás přítomný práh; a po
skalních stupech zahliněných tich vrší se plody tíhy, nesmírná
tělesnost temnot vyhraňuje zhoubu milovaných těl, před
námi rozkvétají stále v nás přítomné kruté květy; to jenom
pro nás boky krajiny ještě vězní své obzory hvězd, to jenom
bělostnost ono kusu všeho rozpadání se srdcí zbavuje nás
ještě se větvícího „protože“ oné prahnoucí tváře
to jenom nám tváří v tvář zůstává vlastní přiskřípnutý hlas;
tím, co naše ústa tuší jen v bojácné artikulaci, bohatě vládne
tvá řeč, tvá řeč nesmírných tich tváří v tvář bělostným větvím
už vládnoucí tíhy; po skalách, to jenom krutost hraničních
temnot prahne, před námi jenom to, co zůstává: bojácný
hlas, a co naše ústa rozkvétají, stále se vrší plody tělesnosti,
zahliněná artikulace vlastní krajiny přítomných obzorů
završuje zhoubu onoho kusu naší přiskřípnuté tváře; a v nás
rozpadající se květy milovaných hvězd bohatnou tušením
toho, co stoupá vězením těla, protože ona noc nám ještě…
pro nás ještě… zbav nás… to jen
50
(Kunštát)
Lásky
a láska, kolik je pro nás lásek, ale láska je, noci lásky třeští
a zbavují nás všeho pozemského, i když existuje vystřízlivění,
jsou dokonalé vázy pak pukající, ale o tom nechce být teď řeč,
chceme mluvit o lásce propadající námi k podzemním vodám
šumícím jako krev, o punkevních láskách, které ponořeny
protékají jeskyněmi mozků, prokrvují je vzácnými šťávami
sebezapomnění a současně sebenalezení v kosmu, a láska,
kolik je pro nás lásek, jsme neokoralými moři a oceány bijícími
do pobřeží noci, do skal vesmíru, ale láska je, noci lásky třeští
a zbavují nás všeho pozemského, i když existuje vystřízlivění,
máváme větvemi rozkoše vstříc přibíhajícím pasátům, jsou
dokonalé pak vázy pukající, ale o tom nechce být teď řeč,
ty se usazují na našich rtech, prolínají je a prosolují hojnými
šťávami dotyků a jemných spojení, chceme mluvit o lásce
propadající námi k podzemním vodám šumícím jako krev,
vytrženi ze světa letíme vstříc nočním sluncím a usedavě se
obracíme k dalekým galaxiím, teď na dosah, teď na dosah,
o punkevních láskách, které ponořeny protékají jeskyněmi
mozků, oči se prolamují jako hladina tůně noční oblohy, ruce
se stávají květinami, lkáme radostnou plností, prostoupeni
tajemstvím, které nechceme, nechceme luštit, jsme
neokoralými moři a oceány bijícími do pobřeží noci, do skal
vesmíru, jsme jeho součástí, radostnou součástí rozlévající
se celkem bytí, máváme větvemi rozkoše vstříc přibíhajícím
pasátům, květy našich pohlaví se prostupují, jejich kořeny tkví
v hlíně nekonečna, ty se usazují na našich rtech, prolínají je
a prosolují hojnými šťávami dotyků a jemných spojení, přiliv
a odliv řídí obrovský šišatý měsíc letící noční oblohou, tiše
a rychle letící se zrůdně nehybnou tváří rozežranou leprou
touhy a přece vědoucí, vytržení ze světa letíme vstříc nočním
sluncím a usedavě se obracíme k dalekým galaxiím, teď na
dosah, teď na dosah, vědomi si svých kruhů, svých mizení
i návratů, svého přibývání i ubývání, své závislosti a svého
51
souhlasného přijetí, a láska, kolik je pro nás lásek, oči se
prolamují jak hladina tůně noční oblohy, ruce se stávají
květinami, lkáme radostnou plností prostoupeni tajemstvím,
které nechceme, nechceme luštit, ale láska je, noci lásky třeští
a zbavují nás všeho pozemského, i když existuje vystřízlivění,
jsme jeho součástí, radostnou součástí rozlévající se celkem
bytí, jsou dokonalé vázy pak pukající, ale o tom nechce být
teď řeč, květy našich pohlaví se prostupují, jejich kořeny tkví
v hlíně nekonečna, chceme mluvit o lásce propadající námi
k podzemním vodám šumícím jako krev, příliv a odliv řídí
obrovský šišatý měsíc letící noční oblohou, tiše a rychle letící
se zrůdně nehybnou tváří rozežranou leprou touhy a přece
vědoucí o punkevních láskách, které ponořeny protékají
jeskyněmi mozků, vědom si svých kruhů, svých mizení
i návratů, svého přibývání i ubývání, své závislosti i svého
souhlasného přijetí
52
O jablku a květu
(Léta sedmdesátá)
Čas
Zdeňku Sýkorovi
Jednoho dne překvapivě najdu ve své torně
maršálskou hůl s neuplakatelnými požeráky.
Pocit dotýkaný úzkostí: Co kdyby…
Přímočaře prochází čas vědomím i podvědomím
a nebere na ně ohled, nic se nenavrací,
takže si ani neuvědomuju jeho moc, tak
jako řev vodopádu, u kterého bydlím.
Měl bych šílet melodií, rozpoutat elektronický vichr,
rozehrát kaleidoskop magických barev megakosmu,
použít generátor náhodných čísel k řízení
života čáry jménem Albert, narozen (den, měsíc, rok),
modrá barva, ultramarin tmavý, může se vracet
do obrazu, může se vrátit po své stopě.
Ale to může jen Albert, my se nemůžeme vrátit
po stopě času, a když opustíme pohyblivý obraz života…
Obludný čas se neustále valí vpřed, ke svému vodopádu.
V duhové mlze nad tou padající vodou tančí motýlek.
57
Střílení do terče
Nejsou šípy dostatečně rychlé? Je jich málo?
Nepronikají hluboko? Zůstanou trčet v oblacích?
Padají na kámen — neplodné semeno?
Tehdy je napouštíme jedem nepravých cílů,
Nemíříme soustředěně, se znalostí věci, s citem.
Komu tím svěřujeme šíp? Větrům náhody,
ačkoli i náhoda může přisunout do dráhy cíl.
Ale nemusí být tím pravým cílem, jsou i nebásně.
Pak zůstává jen ono střílení samo,
a to je dost i málo — je radostí a hrou,
ale jen podle neodbytné touhy
povedeme šíp do černého: do svého nitra.
A jestliže nitro je spojené se smyslem poezie
jak siamská dvojčata, stačí,
když zasáhneme jedno — i druhé obživne.
Tak jsme vyslali šíp do středu terče,
ano i hlouběji: do výšky, do daleké dálky,
a někdy šíp uchvátí terč a zmizí s ním,
s naším srdcem, duší, rozumem, vším,
do hvězdných prostorů, do světla, kdoví kam.
58
Příchozí
Divoká melancholie v jejich vzezření
svědčí o duševní depresi
černě zarámované je i nanebevzetí.
A co se dny, které zbývají?
Chopit se země, topolu, skřivana,
chopit se zdi, asfaltu, prožluklého města,
chopit se nezadatelného obrysu blízké tváře,
rozptýlit se do všech přezimujících larev,
vzlínat všemi planoucími mozky,
ponořit svou duši do duše všech duší.
Podívej: ulice, v níž jsou okna dokořán.
lidé jsou kříženci beránků s vlky i jinde,
předoucí motory aut hltají vítr.
Básně tiše hovoří na rubu, když neshledávají
krásný obraz na líci.
A tu se zjevuje ona,
Přichází zpovzdáli všech lidských šelem
a jejich skrytých drápů, mord a žihadel.
Teď! Zítra! Nikdy! A přece jen…
59
Hlava — strom
Jako by se proti tobě
sama lehkost obrátila,
ducha hry však nevyhání —
přesto na něj zapomínám.
Síla kořenů a dechu fascinuje,
a ještě víc krása, ta prý sídlí
kdovíkde a uchopit ji nelze.
Je však možné zaklínat s ní báseň.
Možno báseň zaklínat i pravdou,
tou pravdou k uvěření,
která nechce vložit do rány prst,
která zažehne mě jak hořící keř.
Jak hořící keř, jak planoucí strom,
jen se podívej: strom je mozkovicí,
hlavou z listů, květů, očí, duše,
jeho obzorem je modř, nebe růžové,
oblak zelený, a ta hlava-strom
sahá od země až k nebi, ta hlava-strom
je rozryta v své listnaté tváři
vesmírným plamenem. Je pravdou krásy.
60
Dvě pláně
Slunce s černou skvrnou na ohnivém terči,
pod ním sněžná pláň,
oranžový třpyt na krystalcích sněhu
se mění v další barvy, v odstíny barev
nepopsatelné škály, ale studené,
studené pocitem konce spojeným s tou skvrnou,
propastí, otvorem po vstřelené kulce,
snad by tím projektilem mohla být Země.
Zbavuji se chladného sáhnutí k srdci,
odcházím z té zasněžené pláně
a opět se vydávám do života,
snažím se proplavat potopou, vydržet na sopce
a nebát se zemětřesení.
Jiná pláň, samá mrtvá země, sterilní.
Vyčnívají z ní kusy drátů, rezavé plechy,
ohořelá dřeva, dehtové papíry a kosti,
zbytky lidského bytování, konce věcí;
a měsíc je vyleptaný vysoko nad plání,
tragická maska srostlá s tmou, se samotou,
bratrská tvář.
Díváme se na sebe: dálky, věky, ticho…
Může na mě hledět s melancholií?
Zřejmě ji vidím tak, jak si přeju, aby se dívala,
přenáším na ni vlastní tvář,
zírám na ni do zrcadla.
Já je vztahem mne samého a světa.
61
Noc
Je sladká, sladká je noc.
Vinou se kruhy nikotinu, zní hlas punkevních vod
v tmách mezi souhvězdími,
šumí gravitace na bubíncích duší
citlivých k spočinutí času.
Mírné jsou její krůčky, mírnější olbřímí kroky:
prostupují mé zavřené oči,
odhalují posun věcí do správné polohy
jsou nanejvýš pravdivé.
Noc volá mě do života za očima,
můj horizont je náhle prostupný,
vesmír se do mě tiše řítí:
neústupná Niagara,
pohnuté stíny věcí,
vyčesané vlasy vlasatic.
Hladká je černá pokožka noci, hladká pro všechny
smysly, i pro ten šestý, noční;
dotýká se tajemství skrytého v nervních,
rozlehlých prostorách,
tajemství bušícího srdce a pulsující krve,
tajemství chtíčnosti, černého květu
rostoucího z hlubin ráje i vyhnání;
harmonicky tepe a hraje v nitru noci, vyjevit je
nelze. Ani nesmím vědět proč, náhle klečím
a zalykám se hvězdnou plností jeho těla.
68
Oheň
Je nejen zjevný, i uvnitř je skryt.
Sálá žilkováním křemene,
hučí v jaderném reaktoru slunce,
dýchni na hrst prachu a každé jeho zrnko
vzplane atomy, které ho vážou.
I klas obilí tají v sobě oheň: sytý žár
vyráží z chleba a mísí se s magmatem slin.
V určeném místě tvarů je jádro ohně:
rozpíná celek a určuje hranice;
poslední zahlédnuté galaxie jsou špičkami jeho jazyků.
Cítíš žhavost svého srdce,
prameny ohně prostupují krev
a ta je roznáší do celého těla:
jeho dutiny jsou rozpálené džbány,
mozek je žárovištěm paměti, zapalovač myšlenky,
tvůrce činu.
Žhni, žhavý cite, žhoucí plameny.
Ohni, ty jsi princip, nemožno tě ulít, uhasit.
Vařící se mízo, stahuješ se do kořenů, abys jinde
vyrazila do koruny stromu-plamene.
Živle, nedopusť, aby mě tvé ruce zasely
kamsi mimo, tam, kde nevládne tvůj červený květ.
Ale i tak se nakonec dostanu do samého středu,
kde se taví vše — a všechno přetavuje.
69
Sten
(Básně zralého manželství — 5. část)
Vilmě
Dlouze šumí vodotrysk, slyším
ho rozmlouvat v bezlidné noci,
když přeruší můj sen a vědomí splyne
se světlem pouliční lampy. Je nedlouho
k ránu, zas jiné obrazy vyvstávají,
srdce prudčeji bije, v prsou se
zahnizďuje tíseň. Ty ležíš vedle mne,
ale neruším tě ani vzdechem,
nechci, aby ses vzbudila, vždyť
tíha samoty umí být sladká —
násobí pocit bytí, i když pak mysl
padá ke dnu srázných snů.
Jistě spíš, ale slyším jen ten vodotrysk,
tvůj dech je neslyšný, snad ani
nedýcháš. Představa tvé smrti se
vtírá, černý balvan ve tvaru lebky
na srdci, ale pak by bylo možné —
jiná, neznámá těla… Tvář sukuba,
teď hříšně sladká, se blíží, když tu
široký prostor ticha protrhne tvůj sten.
Začíná v šerosvitné hloubce niterného
dění, vytéká do noci černou mlhovinou,
vyráží z hloubky trpící duše, obnažené,
rvané, v děsu tonoucí a volající
po útěšném světle. Nesmírným soucitem
zaplaven, stržen, vrhám se k tobě
proniknut láskou, tím ostrým nožem.
70
Lidé/Strojky
— — — jakoby s čímsi určitým:
„No jasně, to je přece samozřejmý.“
Najdeš je v každém koutě a všichni otvírají
ústa a oči, nastražují uši a hýbají se,
jsou naplněni mozkovou energií, konají,
chápou se něčeho, někoho, mají nástroje
a hmat.
Je to přece zázrak, dívám se,
a poslouchám s úžasem. Ta zacílenost,
danost, rozhodnost! Od této hlavy
očekávej cokoli, od této otočení těla,
od této slova — neodvratné blesky,
které jsou naváděny na cíl.
Jsou dny,
kdy trnu — nejsem snad zazděný? Hle,
jak se lidé-strojky pohybují ulicí —
a žádný by nepřevzal roli donkichota:
obdivují se sami sobě, jsou pány stvoření,
nemohu však říct, že by jim chybělo srdce,
třeba z kovu, gumy, z náhradní hmoty.
Ale nebuď ukřivděný, zklamaný a žehrající,
ty, který mluvíš o bližním, o duši, duchu:
čeká nás všechny stejný kráter.
71
Staré známé město
Adorace andílků s uraženýma rukama.
Každá zeď může prozradit slova, která
na čerstvém vzduchu zčernají. Pocity
se už ani nehanbí za svou zpuchřelost.
Náměstí je liduprázdné, poslední vlak
odjel na mávnutí kapesníčkem jedné
bledooké, říkali jí — ale na tom
nezáleží. Uprostřed náměstí zasadili
do dlažby obří hlavu. Oční důlky má
prázdné, a přesto zpívá o tom, že
všecko, všecičko vidí. Místní blázni
mají za úkol rozluštit, proč se jí
tolik věcí týká, například obdélníkové
hvězdy nebo slova uplivnutá koktavým
pyskem. Kdyby ta hlava nebyla plná
žebříků a lan, po nichž občas vystupuje
připálený kostelník, mohla by se
leckomu zdát dutá. Kývá se tam a sem,
otevírá vrata úst a prozpěvuje prsním
hlasem. Ale to hlaholí reproduktor
skrytý v jejích ústech, z něj se line
libozvučný hlas vedený sem kabely
z radnice, kde zpívá sbor dobře oblečených,
kadeřavých konšelů a písaříků, přitom
cvaká, drkotá a jektá zuby Posadových
zimomřivých kostlivců. Celé město naslouchá,
někteří i zbožně, přestože je všednodenní
den a láska bloudí až na obzoru týdne.
Mraky se na chvíli trhají v nedozírné
oko. Z něj kane na poklidné město slza.
72
Dávná krajina
Jako by tu ještě táhli cikáni
podél doutnajících ohňů mládí.
A nedaleký hřbitov, zeď, túje…
Nic se za ta léta nezměnilo,
jen několik hrobů přibylo,
jiné srovnal čas.
Sem tam přejede auto po staré
rozpraskané betonce,
nad ní na vysokém sloupu trčí
bezhlavý svatý v mírném záklonu,
po vypjatých prsou se mu řine zelená krev.
Všechny vrstvy krajiny jsou nehybné,
jen v mých žilách roste sladce krutá
touha trvat,
zůstat tváří v tvář.
Už dávno však je vyslovena cena,
kterou splatím všechny tváře světa.
Přes rudnoucí čelo slunce táhnou
nezmarní havrani,
a mlčky.
73
Blízkost ohně
(Léta osmdesátá)
Vyprávěč
Václavu Danešovi
Slunce, které na vás dopadá, je můj hlas,
paprsky, které vás zasahují na pravém místě,
jsou mé vesmírné prsty;
smějete se rozrůzněnými obličeji,
můj nezná sám sebe, ale tuší se:
ve vašich rozdychtěných šrafovaných tvářích
poznává smutek příběhů, dravě se vrhá
na stíny vašich hlav. Ano,
jsem neforemný slepec se spečenými rysy,
s křivýma nohama, tlustý svými událostmi;
měchýř tuku a masa bývá mou odměnou,
jen někdy broskve, víno, ryba.
Tu pojídám třeba syrovou.
Sedím na horkém kameni a mému hladu nevadí
kruh mlčenlivých diváků. Má hlava se změnila
v košaté příběhy, mé břicho v měchy varhaních
píšťal, má ruka v exploze signálů a gest,
někdy ne já, to ona vypráví a přehrabuje se
událostmi jak Messalina v milostných hrách.
Následuje ona mě, nebo já ji, tu fascinující
ruku?
Promalovaný žár ulpívá na pruhu pláže,
několik stop, posledních, které sleduju, mizí,
přede mnou se táhne neporušená čistota,
dlouhoprsté vlny zahlazují, uhlazují, odnášejí
všechno, i stopy racků, i otisky blanitých
prstů volavky, ale nemohou smazat stopy té,
která jde proti mně, a poněvadž nesbírá bronz,
ale růžový mramor, ocitám se proti bohyni,
která nelétá, klade nohu před nohu, kráčí,
její nevyslovitelné nohy však nezanechávají
nejmenší stopu — je to Venuše z Tarzu.
77
Přichází nevšímavě, můj obličej srůstá
s dvoubarevnou maskou kozlího ducha pouště,
pláž se zaplňuje množstvím různých ptáků,
jeden přiskakuje, je to muž s ptačím zobákem,
a nečekaně přibíhá bakchantka, bokatá,
těhotná ženská, živočišně se směje;
všichni se vezmeme za ruce a začneme tanec,
pod nohama nám křepčí kuře a třepe křídly,
po komsi dupáme, má obličej a tělo, asi je jich
víc, tancujeme dále, tváře pod nohama
jsou drasticky rozmazané, kroužíme
stále žlutěji, skutečný poďobaný citron všude,
třeštění srší blesky.
Když pak bozi setřeli mé pokolení
a nikde ani živáčka, zlostně jsem házel
proti bohům na zemi, na nebi i pod zemí
všechno, co mi přišlo pod ruku, kameny,
kosti, nože, kusy dřev, vysušené hlavy Křováků
a pojednou vyrůstaly ze země kamenné menhiry,
neforemné tvary, nelidské postavy, ale pomalu
se začly měnit v lidské, a jako by je země rodila
ze skrytého lůna sopky, tak výrůstaly
magmatické fantómy, a jak tuhly,
opadávaly z nich hrubé krusty hornin, svlékaly
zrohovatělou kůži, vylézaly z larev, ponrav, kukel,
padala z nich hlína, beton, struska, skořápky, a
to vše pod nebem fialovým s rudou skvrnou uprostřed,
salamandři začali rodit v plamenech,
vesmír byl v té době nepojmenovatelný —
a ti z nebe padající nepadali jen tak:
ještě před dopadem stávali se lidmi nebo ptáky,
přistávali v kotoulech, svinutí, skrčení,
jak prolétali všemi okruhy,
jak jimi točila a smýkala vášeň volného pádu,
78
někteří ladně létali blankytem
— delfíni v azurovém moři —
Daidalos s Ikarem, Leonardo, Blériot, Gagarin;
i mně se v mládí zdávalo, že létám,
bylo to blažené; většinou však ti, kteří
jako by padali, dopadli tvrdě,
měli však nejlidštější podobu: souměrná těla
a tváře s mladistvou pokožkou —
leželi tu těžce a těžce oddychovali,
všichni byli polobohy, ale tu polovinu právem zavrhli:
věděli, že bozi jsou jen v myslích lidí.
Nežiju jenom vyprávěním,
složitými tahy barev, z nichž žádný není náhodný,
nežiju římskými hlavami z bronzu:
mocí mého hlasu expandují do proměn, do smutku
harlekýnů, do jaderných hřibů-hlav neodmítajících
jednoznačnost možné masky lidského vesmíru.
Rvou se o ořech, o kořist jeho rozlousknutí:
Kdo postavil kamenné kolosy a jak?
Pátráte, hledáte odpověď, bádáte, chcete rozmnožit
— a proč?
Cožpak si neponecháte žádné tajemství?
Nevíte, že poznání je dvousečný meč?
Já, který na vlastní oči viděl zemřít a
znovu ožít Kašpárka, už nepátrám.
Ostatně zemřít… a oživnout?
Nezemřel snad a znova neožil ten muž, který vyhledal
zaběhlou ovci v rozpálených roklích
a za jásotu svého kmene přinesl ji?
Snad to byl Mithra, snad Attis, snad Adónis,
ale nejspíš mýtus, který stále ožíval
a vypaloval své znamení národům, aby se nakonec
rozpustil sám v sobě a usnul jak opilý Etrusk
na konci hostiny, přikrytý vlastní nahotou.
79
Vedle něho září ovoce a květy fialovým světlem;
jejich girlandy visí do jeho rozpadlých bezesnů.
Po obzoru prchají stromy.
Nepátrám — je to ve mně — snad.
Jak jinak bych se tu mohl posadit,
zvednout přeobrovskou ruku a vyzářit právě to,
co nehledám? Život má jedinou pointu,
a ta není právě vtipná — tedy začínám.
Bude to dlouhý fantastický příběh
o osudech láhve s poselstvím…
80
Dospělost
Krutost poznal, až začal vidět jinak,
sám krutý nebyl, ale cosi v něm o ní
vědělo; svět byl náhle složitý, a pravda?…
Byl plachý, poznával nepoznanost světa
i vědomí. Dorostl, dospěl do věčných střetů
civilizací, poznal milce davů
— mlčenlivý samotář a opožděný hráč.
Touha a naděje ho pak provázely do očistce,
Do infernálních krajin fabrik, ocele a ras,
miloval je vší svou černou poezií,
miloval, až se v něm cosi zlomilo, snad osud,
pomíchaly se letky holubí s havraními,
koňadry s fretkami, fretky s vlčáky,
vlčáci s luňáky, nevěděl, kam běží, letí,
neznal směr, cíl mu udávaly blesky,
nikdo nikomu nic nedaroval, nejmíň jemu,
nastalo velké utírání nosů, ale dech,
dech dále proudí morkem kostí
a v něm se proměňuje v krev a pralásku.
Od časů Kaina s Ábelem se v srdcích zvedá
závist, chtivost, hněv a síla. Kain nezapomněl
boží lekci v rozhřešení: byl vyhnán tam,
kde je hojnost medu, mléka, rouna, kde je
plodnost. Znamení časem zakryly vlasy.
A hojnost dále pokračuje, rozrůstá se:
technice narůstají černobílá křídla,
tlakové vlny a jedovaté hřiby dosáhnou
ke dvěma hvězdám, zasáhnou je pesticidy
jak dva hmyzy a obě se zřítí…
Lidský osud je v podstatě tragický.
Přesto toužíme po věčnosti, po štěstí.
81
Nikdo nezná zpátečku
Nikdo nezná zpátečku, teď,
když se blíží hrozivý zával.
Hlína, suť a kameny brání v chůzi
a z mnohého jde strach. Nesmíme
se mu poddávat. Žijeme na úvěr
a hanbíme se — za co? Čekáme
a nečekáme. Budeme ztraceni
nebo rozkradeni nebo zavražděni,
vykope nás fanatický archeolog,
naše jména čitelná i nečitelná
půjdou za ním jako psíci, a možná
budeme všichni znicováni, životy
beztělé, neživotné a neznámé. I
archeolog zmizí od hlavy až k proti—
nožcům spolu s nehmotnými částečkami
hmoty, jež všecko obklopují a
vydávají cizí, zesinalý jas.
82
Podzim
A hle, růží oživená tvář Afrodíty z Tarzu
snímající červenooranžový šat… Mládí
časem ztrácí tajemnou kresbu motýlích
křídel, která ji neztratí nikdy, ani
v magickém chvění, ani na pustých cestách,
pustých jak stařecká ruka; jen několik srdcí
stále na odchodu, nad propastí, neslyší
varovný zpěv havranů, nevidí jim do očí;
smutek prodlévá u podzimních fontán,
vítr formuluje mrakostroje stále údivnější.
Ptáci jsou někdy smutní, ale nevědí o tom.
83
Elegie
Za Daliborem Kozlem
84
Pocity zahrnuté mokrými hlízami slov,
neubráním duši, nahý plamen,
před nájezdem melancholického Tamerlána,
žalost pokulhává a je cílem blesků,
polem zvonů makovic pod tvrdým mrakem dnů,
podzim je natisíckrát smutným hejnem holubů,
natisíckrát neopakovatelným slovem
vlídných plodů pámelníku, tolikrát bolestný,
že říct sedmibolestný vede cestu podle jiných,
kamenných kalendářů rozpadlých v prach a
bolestivé perly,
tolik labutí mává královskými křídly,
volá bong nad padlým měsícem,
tolik rychlých kopyt pečetí tvárnou zem,
praskají dráty bouře, a jaké bouře!
Nepopsatelné tlamy ticha.
Šumění černé vegetace
odvíjí v hlavě věky, vrací se k tobě,
máš oči vyložené kalnými kameny
zavátými sopečným popelem a zalité lávou
dvojité tmy: první drtívala bolest na štěrk
rachotícího dění, druhá nechce nic a také
nic nedaruje, to jedno jediné mávnutí
nad životem máš za sebou, jsi nekonečně hluboko
na dně Stygu a víš o nehnutelnosti, tichu a tmě, o zapomenutí, možná…
Ne, nevíš nic, nemůžeš pohlédnout
na ty ubohé závěsy, pomalu se rozevírají:
černá, dutá krychle čelem k tobě otevřená,
která hltá žebravý tón houslí, zpěv tvrdící
absurdní, hudba se rýmuje se sudba, harmonie
byla třískou za nehty tvé touhy, byl v ní
osud maličkých a nízkých, neskrývané příběhy
hrbatých cest, kapsy plné snů, i těch slaných
i čehosi královského, nepodléhajícího.
Kartáče
slunce tě očistí na blankyt, vyplajchují
na sněžnou cíchu: chodíme a kropíme tě
říčními slovy, bláhoví, vždyť odplavíme
veškerý popel a nespálené klouby, odtékají
stružkami paměti, tečou řekami marných vytáček
a slz —
ale na konci všech řek je náš rodný oceán.
85
Jsem na tom všelijak
92
… pták na doraz necítí se volný,
zkouška mečem se mění v alotrii se třemi kapkami
krve.
Jak dlouho budu mlčet, neustále mlčet,
vždyť křik je výsadou i hada v lihu.
Je překroucený život ještě životem? Bohužel je.
Dejte mi pokoj (nebo ho snad mám?),
už neříkám ani slovo, už mlčím. Znamení Cesty
je výsadou přesně tajemných. Mozaiku se vzorem meandru
odmítám, nebudu se plazit po kolenou
k mýtu. Co mi nese černobíle pruhovaný květ?
Karavany velbloudů a řídké oázy zasvěcení
a středu. Nejsem tetovaný a nejsem tedy samozřejmý,
má hlava píská hlavně v mimochodní dny.
Pruh žluté (slunce) a pruh černé (stín) přisuzují
Blížence, ale jsem narozený ve znamení Vah:
Éros a Psýché.
Už dávno ty časy zasuty v letokruzích,
Už dávno ty dny ztratily sladký hlas cherubínů.
Pracuju ode zdi ke zdi, jedna bude poslední.
O tu rozbiju si čelo, ale hrách na ni házet nebudu.
Vypiju tu důstojnou nedůstojnost do dna
a pak budu celou věčnost vzpomínat.
Ale nevzpomenu ani na vzpomínku, až budu pít
vodu z Léthé, trhat asfodely, už si nevzpomenu,
že tohle nebo tamto… Ach, mé asfodely…
A Charón je úplatně neúplatný.
Zato moje kuropění, jež nepropadlo oddechu a míře…
Nezbývá než pochodovat brčálovou kukuřicí.
Ale jsem tady a teď, co bych lamentoval,
Co přijde, přijde, přijít musí, osud, ovšemže.
Nepůjdu trávou k dalekému asfaltu
a k blízkým svých dnů a snů — mají vlastní hlavu,
vlastní život a kdovíco ještě, jistě, právo.
Ale nic jiného jim nezbývá než oni sami. To znám.
A studené cesty; nevím: zebou je tak jako mě?
Snad už ani teplo nehledám… Hledám?
93
Blížíme se ohni
(Daniele)
Opět jsme uviděli auta s očima lidí
strnulýma vpřed. Jakýmsi právem
se domnívají, že mají vlastní cíl, ale cíl
je jenom jeden: ještě přes ten kraj
na obzoru, přes tohle horské sedlo,
přes toto rozlehlé údolí s jezerem,
přes tuhle kvetoucí louku, přes těch
několik drnů, přes několik trav, přes
jediné stéblo, a pak už dále cesta nevede,
dotkli jsme se trávy s kořeny v našem
konci, v hloubce, jež nás ukolébá nebo přinutí
sténat; kdo půjde na skřipec, aby z něho
bolest vyvrtala hříchy? Žili jsme v omylu,
domněnkách, špatně, závoj nevědomosti
visel mezi námi a poznáním, říkáme:
Jen nás vyplajchuj, — a on se neodříká, cítí
perleťový vítr, dýchá klidnou tmu,
volá nás hlasem trávy v dlažbě,
hlasem kvetoucí krve, hlasem dávných tajemství,
hlasem naděje, a my se vzdalujeme břečťanu,
vzdalujeme se černému mramoru, torzu
plačícího anděla s uraženou hlavou, ale
nevzdalujeme se ohni, bílému, bílému ohni.
94
Město-mýtus
(Léta osmdesátá)
TEN CHRAPTIVÝ OPILEC PŘIPOMÍNÁ
stará slova: svět vymknutý z kloubů šílí.
Trápíme se za něho, je naším bližním.
Trápíme se, neukázněně se užíráme.
Oppenheimer si to zdůvodnil, četl Gítu.
Má opravdu vše končit pádem ze žebříku?
Chcem po něm stoupat výš, k věžím, oblakům,
hvězdám, vesmírům, dál k vyššímu životu.
V hloubce jsme globální, jsme však napnuti
na buben řemesla: bubnujeme signály
chápajícím, jejich očima poznáváme
krajinu vidoucího: pustinu, mrtvý dům,
děti na silnici, prostory tušených světů, šachty
nitra. Vždy se popereme o „auplné lůny krásnau twář“,
pak překoktáme staronovým jazykem
dnešní skutečnost; svět se posunul jak stín,
musíme vše pojmenovat znova. Řekni, člověče:
Jsem k vaší podobě a vaše řeč je podobou světa,
patříme mu všichni… Jenomže svět se chystá
zaskočit nás uprostřed věty navždy nedořečené.
Kde je plamen básně? Kde polykači ohňů?
Světlo, ticho, člověčenství, svoboda!…
Prázdné, očesané domy, pár ulic se tísní
na pokraji uhelného lomu… Zóna.
99
CÍTÍME SE LEHCÍ? ROZPŘAHUJEME
křídla, letíme, pomalu se snášíme
nad černou jámu, míříme k uhelné
stěně, tepají v nás křídla a znějí
radostné hlasy, vnikáme do stěny,
odpor necítíme, let uhelnou vegetací
ve stavu zrodu, všechno oživuje,
květy, šelmy, ryby, nedohledné
bažinaté jezero, sopky chrlí oheň
a kamení, páry stoupají,
voda se vaří na žhavém úpatí.
Z našich úst vylétají ptáci,
houfují se a usedají na stromy,
nakonec nás opustí všichni.
Spousty vod řítících se shora
sráží nás zpátky do tmy, hlasy ptáků
zůstaly za námi, hvězdy. Stovky oken
svítí do noci, to, za kterým žijeme
a nasloucháme svým vnitřním hlasům,
nevidíme, nevidíme své doupě, hnízdo,
ve kterém spáváme s jednou nohou
vystrčenou zpod pokrývky — je to tak
příjemně chladivé — a nasloucháme
snovým ptákům, kteří nás celé vyplňují
a vyprávějí o městě, na které už dopadl
nelítostný, nevědomý Damoklův meč.
106
DÍVÁ SE JEDINÝM SATURNSKÝM OKEM,
hemžení termitů ustalo, bojovníci
s černými hlavami odnesli královnu
kdoví kam, za nimi se vlečou dělníci
a dělnice; vydali se k obětovanému
Městu. Královna se nemůže pohybovat
sama: nadouvá ji do nestvůrné velikosti
obrovské množství vajíček; naklade je
devíti otvory do těla člověka,
toho termitiště myšlenek, snění, činů,
lásky a zrad, do nitra uspořádaného
silným duchem pudů…
Pohybujeme se mezi bližními: lhostejnost,
chlad i opovržení a nenávist stíhá
naše kroky. Chráníme se přiblížit
nejen mouchám, ani termitům v nás není
fialový had lhostejný; ohledávají
pohyb ledovce, nasávají mrtvolný zápach
masařek, pátrají v pusté krajině se starou
trávou. Váháme — ale nemáme na vybranou.
V cestě stojí Město neboli Trojnožka.
Kterou nohu Trojnožce odebrat? Zmizí-li
jediná , dvě ji přece neudrží. Ale návrat
je nemožný… Jedna tedy odpadla. Město
se položilo na bok. Dlouhá cesta unavila.
Občasné výkřiky navozují nepřijatelné.
Ten křik!… zmizela druhá noha. Máme se
Odpoutat? Ptají se duchové nad termity.
Ano, opustíme je, vyženeme ze sebe —
107
K čemu jsme to vlastně odsouzeni? Odpovídat
za termity jak za sebe je naším trestem a naší bezmoci odpovídá, že Trojnožka
ztrácí třetí nohu, poslední, a rozpadá se
úplně — Město-Trojnožka v Zónu. Tu ještě
můžeme jmenovat, ale věštící kněžka visí
na skobě, je nahá, nic nemůže být nahé víc —
je kostrou.
108
PŘEBÝVÁME TU BEZ SVÝCH ŽIVÝCH.
Vystoupili jsme na břeh; pozorujeme svou
pravou ruku; kolik nocí zbývá do rozpuku?
Nezbývá z nás nic, co by nesloužilo
naší touze po rozkvetlém životě, přetékajícím osudu.
Kdo to mluví o soli země?
Ven z té černé stěny!
Odkud přicházíte? kdo jste? kde žijete? a proč vlastně?
kam odcházíte? tak řekněte něco…
Někdy zahlédneme nelítostný boj koček s krysami,
bezhvězdná obloha je akváriem snů,
kdosi mluví o důstojnosti, o nezadatelných právech,
jedno oko modré, nerušený blankyt,
bez kazu bělma, duhovky, zornice;
ano, doráží na nás mnoho všedních, těžkých osudů…
A bylo to cosi, co dýchalo na cestě,
ne jáma s několika dalekými svítilnami na dně,
které předcházela řada detonací, rozkvétajících
ze sošné ruky velkého manipulátora.
Dnes mohou zmizet všechny zdi spíš než hradby Jericha.
Každé město je hříšnou růží; kolik živí spravedlivých?
109
SPĚCHAT NELZE, MUSÍME POZNAT
bláto a trávu, kroky a dech,
mlčení srdce, omamnou sklizeň
mračného zdiva; nemůžeme se bránit
neodčinitelnosti. Pach velkých sekvojí
proniká představu: výspu nad mořem
zčernalého, zuhelnatělého života,
zkamenělou flóru a faunu; vítr
zvedá bodavý mour a ten už nás neopustí:
bude zavát do našich pórů
otevřených jak povrchové šachty,
nikdy už se ho nezbavíme:
prožere se nám do žil jako střelný prach
a doplaví se až do mozku, snad bohužel,
ale zaplatí to proměnou v bílou sádru.
Udělá z nás fragmenty, ale ponechá nám
sošné bytí, v němž budeme podstatně.
Splyneme s rozkotaným zdivem
A s ním se změníme v chaos, potom nás
kdosi dá znova hlíně, pak formě, krvi —
a nakonec nám vdechne duši, opět
se zrodíme slovem, jistě jemu podobní.
Takový kruh je možný, snad i žádoucí,
pokud nás nezanese do jiných okruhů
než lidských, a rozhoduje Demiurg, neboť
všechno živé je oduševnělé, a prý nejen
to, avšak je lépe vítat slunce a teplo
radostnou písní, hledáme ji po kapsách.
110
NADÁVAT MŮŽEME,
můžeme proklínat a
zaklínat a pokoušet (se),
ale věčnému pohybu plamene
neunikneme, i kdybychom
měli být přivlečeni.
Vracíme se stále znova,
nechceme věřit uvěřitelnému:
skutečnost je víc a víc
skutečnější: Zóna se rychle
— co je to jeden život,
co pár životů, co celý věk —
propadá do vln uhelného moře.
Slunce zapadá, noc se tiše
drapká po pevnině těla, až
se dotkne srdce; v ruce drží
kamenný květ, co voní fenolem.
Na dně jámy se zase rodí
pravěké šelmy — a nemlčí.
111
DIVNÁ ZÁŘE PADÁ
do divoce laděných barev,
v nichž ze sladkosti jižních měst
není nic, a tak umírá Zóna
v palbě předsmrtné euforie;
má bezhlesnost uhlí, černé
pouště a balvanovitých mraků.
Blátivé cesty vedou daleko,
daleko do neprosvětlenosti,
milenecká setkání jsou ohrožena.
Schody vedou do podsvětí, oči pokrývá
pavučina stmívání, pozlacené rámy tmy
pableskují olejem měsíce,
voda padá vodopádem neuvěřitelných
odstínů zemitosti, na hladině
se zrcadlí labutí oblaka, pomalu
přecházejí temným zrcadlem
z leštěné ocele, mizí… Duhový klid,
rezavě zázračné spektrum hmoty —
může být i jiné vidění, jiná
barevnost, jiný svět: prach, hlína,
písek v očích, hrubá sádra, příliš
hrubá sádra, staré železo a dráty;
zoufale skřípějící příroda,
skřítkové a kyklopové pracují
ve sklepě, pod prahem, na půdě,
v krovech a také v hlavě hlav,
tam hlavně; však jednou skončí.
112
ZÓNA HALÍ SVOU TVÁŘ
nachem zahanbení, studu.
Málo mocní sofisté!
Řeky čisté vody tečou po obloze,
mírně se čeří,
oblaka plují svými bezbřehy,
ovečky, beránci, stáda k počítání,
pak balvany, skály atd., pohoří s mírnýma očima,
terče slunečnic černají,
obrovské smrky — stojím tu maličký,
neobejmu ty mocné kmeny, věkovitý klid,
bystřiny mi rozdírají tvář,
šumí dešť slz,
mléčná dráha stéká po čele,
obracím se za ještěrčí čistotou…
Také o tom, co vyvolá olejová skvrna na zdi,
o čemsi, co nelze pojmenovat, chybí slova,
světélkují tím poznávající bytosti: tajemstvím.
Přesahuje naši tělesnost, všednodennost —
Toho se nelze zříkat, vzdávali bychom sebe:
Nemůžeme se vzdávat pokušení vesmíru ani tlení.
Hlavou poletuje hejno ptáků,
bučí sirény krve,
hvízdá kdejaký projektil,
ani uši si nemohu zacpat, slyším přímo mozkem,
mám v hlavě celý svět, jsem jím nemocný,
proč ani ty nemlčíš, svědomí…
Údery psacího stroje mě zatloukají do básně.
Kde jste zůstaly, flétny smíchu? Nesmějte se.
Ne, nemlčím, a když někdo řekne: Proč tedy nemlčíš?
Nerozumím ti a snad tě i nenávidím, nemluvíš
mými ústy, — odpovím, že mé poznání má
mnoho bílých míst,
mnoho lvů se po nich potuluje, hic sunt.
S tím se nelze smířit.
113
Tam se nemůžeme sejít, já a ty, proto
označuji ta místa naším společným pachem,
řečí, tvarem, zvukem, hmatatelností, výměškem,
a bílá místa mizí i se svými lvy —
objevila se šifra člověka, signál jeho přítomnosti.
Ale proč jste zaujati proti tajemství?
Ztrácíte prostor pro své přesáhnutí.
A možná mě neumíte přečíst.
Jsem však srozumitelný víc než zdrávo.
Kdo trhá mou knihu, rozbíjí mé sochy
a prokopává obrazy, ten…
114
VŽDYŤ RYBAMI JEŠTĚ JSME,
jenomže kousek cesty už máme za sebou.
Zjišťujeme některé odlišnosti a nesouměrnost.
Dnes to není jen zlehčující gesto ruky,
Jen mávnutí. Vedle se loví extáze,
ve sklepě, v autě, v rezaté trávě,
ubohé extáze, nenahraditelné…
Zóna není zoufalství. Snad varování, snad pravda.
Nejspíš všechno dohromady, nejsme soudci.
Soudců je dost a soudit lze pořád…
Jazyk námi protéká jak lavina hmyzu:
jsou schopni mít druhého za zvíře s bezcennou kůží.
Byli i preparátoři.
Ne pro jejich potěšení vypouštíme duhové bubliny.
Učíme se tragikomedii návratů
k prohraným koncům mýtů,
těch ozvučných divadel klasobraní říje.
Poštvaná srdce; jejich smečky vyrážejí ústy.
Vdechujeme páchnoucí kouř a bzdíme kontinenty.
115
TŘOU CIHLOU O CIHLU.
Vzniká přízračné město,
pod zamrzlou plachtou času.
Studené ohně planou v ulicích,
lidé si hřejí prochladlé hlavy,
nohy jim svorně zahřívají
ovce s vlky,
mordy tygrů odhánějí hořící ratolestí.
Dlažba puká žárem, asfalt se roztéká,
v bytech explodují čínské růže,
tupá tma pořádá ohňostroj,
omítka spadává jak uhelná vegetace.
Přesto se její tvář blíží,
lehké kroky s úsměvem obryně
s vilnou kapkou krve na ústech.
Silné liány paží, chtivě rozevřené prsty.
Klín je lesnatou horou
s černou jámou na úpatí,
černobílé nohy se nikdy nezastaví.
Zemdlená souhvězdí se obracejí
v lásce i neřesti,
blesky prošlehují pratmou,
přišla hromská bouře, přešla,
pomalu či rychle se propadá do ticha,
do hlasů stále vzdálenějších,
čekajících na povel k nenávratnu.
Děním už byl dán.
116
Z Gordické hlavy
(1989)
Kraj mého zpěvu
Černá těla zapopílkovaných mraků
sypou si to k horám zrezavělých stromů.
A jak podupávají na prkna zemské kůry
ty ocelové stroje!
Svítí na obzoru nocí —
souhvězdí zvané Exkavátor,
souhvězdí zvané Zakladač.
Můj pane zpěvu!
V labyrintech dieselelektrických trakcí
bučí železní Mínotaurové
tvých červenočerných vlaků,
v rozlehlých halách továren kvílejí a praskají
ocelové struny tvé loutny,
v kyselinách jsi vykoupal svou harfu,
její tóny opadávají jak spálené maso.
Pane mého zpěvu!
Skučím v útrobách rozvoden,
hektickými ústy komínů chrlím kouř k nebi,
těžce supím v plynech hlubinných šachet,
šlehám červeným plamenem chemickou nocí —
k tobě volám:
Mélos, můj hluku, mé ticho!
Mélos, mé kroky dýmů, mélos!
Co mi brání, mé převracení země naruby,
abych časně nebo věčně od tebe neodešel!?
Snad nic, snad tvůj drsně uhelnatý mélos,
snad něco jako soucit,
můj hrozný pane s černou lyrou.
121
Říkejte si co chcete
Nechci ztratit ani jedno slovo,
toužím po mracích slov,
po oblacích slov letících oblohou,
dešti slov skrápějících velkou krajinu,
po krajině slov zaplavující mé uši, hlavu, srdce,
chrlící na mé oči květy, hory, vody,
smáčející mé smysly příběhy, osudy a událostmi
(příběhy květin, hor a vod,
osudy zvířat a lidí,
událostmi mraků slov padajících na krajinu) —
a hle:
už skrápějí děje mraků slov oblohu mých uší,
už zaplavují mýty květů slov krajinu mých očí,
už vsakují touhu jednoho slova ztraceného
všechny mé smysly.
Říkejte si co chcete.
122
Velikonoce
Krajina stále proniká srdcem, důlek v zemi
ve kterém spočívám, trávu kolem sebe.
Tráva je předjarní, hnědá a polehlá,
pod hlínou cítit mráz, oblaka mokrá, studená,
jen občas zahlédnu cípek čisté modře.
Jaké okoděje mě mají poutat, přimlouvat se,
když odpoutání je duší mé touhy, ale
nekrystalizuje v jejím středu, koule není
celistvá: krajina dále naráží na smysly
a proniká k ústředí mého spočinutí v sobě.
A tak mohu vystupovat ven a setkávat se
se životem, se světem, ale láká nepodléhat mu,
jen ho používat jako záminku a zkoumat, zda
bez úryvků reality uplatním svůj hlas.
Vím — nevím, předpokládám, že se nelze vymanit.
A transcendence? Za všechno se platí.
A kdo vůbec ví, kde začíná? Jakou má vůni?
Lámu vrbové proutky, splétám je a šlehám jimi
živé tělo jazyka, to velikonoční děvče.
Vyskakuju z důlku v zemi, utíkám trávou
k jasnému osení, pupeny pukají, lístečky
vyrážejí, křičím radostí a mrak nade mnou
kdoví po kolikáté vypouští projektily deště.
Jimi se probíjejí mlčenliví havrani.
123
Cesta do města ÚNL
Půjdeš tam, kde ti bude úzko,
ale nesmíš se bát, patří ti
také radost. Kde ji najdeš?
Jdi tam, kde železný most
se směle klene přes velkou řeku
a v ní se zrcadlí šňůry modrých
světel, stopy vzdáleného člověka;
nač myslíš? Nesmutni pro tenhle
den, i tam bude noc tvá a
ty se můžeš opájet jejím smutkem,
melancholiku, který toužíš —
nepovím, po čem všem toužíš,
ale je to tady, tam, stále přítomné,
všude dobro se zlem hrají mariáš
o osud světa, jen vztáhni ruku.
Ale pozor! Nelze uchopit
všechno najednou, sám vidíš:
je chaos, divoká směsice, vír,
čeká však na tvou ruku, oči, slovo,
a i když nemůžeš ten chaos zastavit
(jeho koloběh je silnější než ty),
můžeš si cokoli vyvolit, věc,
kterou považuješ za zástupnou světa,
uchopit, a aniž ji pronikneš
— vyrůstá z nepoznatelna —
obkružovat ji vším, co ti dáno.
Obtáčet ji něhou, odporem, láskou,
a ona, třeba to byla kostrč
vychrtlé víly, vystavena zrakům všech,
sladce zatrne a utkví.
124
Krychle a koule
(Vladislavu Mirvaldovi)
Krychle závidí kouli
její naprostou oblost, celistvost, vesmírnost.
Krychle si ještě nezvykla nemít svou podobu
z hvězdy, oblázku, dělové koule,
prostě: být zkonstruována složitým zařízením
v mozku člověka, které se jí přece nepodobá.
Často trpí pocitem méněcennosti,
a zbytečně, je to hypochondrie:
přece skákat o osmi nohách,
bránit se nebo útočit dvanácti hranami
či osmi ostrými rohy
a odpočívat na šesti zádech nebo tolikerém břiše
je bezpečnější
než podlehnout každé šikmé ploše,
sebenepatrnějšímu dloubnutí…
Ale co to kroužení koulí, kruhu, jejich rotace,
co ty výboje i pády, stoupání, vynořování i ponor
na obvodech světla a tmy, života i smrti,
v samém centru zdivočelého mlčení — posedlého —
to kosmické, do mozku vbodnuté.
125
Ubytovna
Petroleje bylo málo,
svítilo se světluškami v krabičkách od zápalek.
Na čtení to stejně nebylo,
tak se spalo a spalo a spalo…
Mnoho lidí přemýšlelo
nebo vzpomínalo, na uhlí, na koks, na brikety,
na škvařené sádlo.
Mozek poskakoval, salamandr
v plamenech pece, a vosk tál, kapal do očí, stékal do úst, ústy do hrdla
a plic, a to se pak nejlépe spalo v příčné poloze,
s hlavou padlou na prsa čerstvě umírajícího,
jehož rty chroptěly orientální moudrosti
pocházející od Selbia,
krále vymyšleného města.
126
No právě
Slunce dopadá na širokou krajinu,
žár se třese nad polem kvetoucího máku,
obilí se přelévá a vlní v mírném větru,
osamělý člověk pracuje daleko v polích,
ptáci vyletují z březového háje,
vzdálená píšťala zvučí ve světlém lese,
je slyšet vzdálený hlas broušené kosy,
bělásci usedají na blátivá místa cesty,
na slámě schne myší mrtvolka se zelenou mouchou.
134
Odchod
Ale ten štěkot v dáli,
ten měsíc,
podívej, hvězdy se třpytí smíchem —
musím odejít.
Však ty se vrátíš
k smíchu mých očí a vlasů,
k třpytu mého hlasu
a k dálkám mého těla.
Snad, ale to bude jiný smích
a jiný hlas,
to budou nová souhvězdí
a nové dráhy krve.
135
Přikývnutí
Opilé hlasy, za nimi se potácí hudba.
Nemůžeme říct, že je to harmonie sfér,
ale je natolik kosmická, že zakryje
i dávení přízemnosti, sebevíce vulgární.
Pak tiše zašeptáme tónem vemlouvavé
touhy života, ale pozemský zpěv šlágrů
přehluší zas ten, přehluší? — Nakonec
se tóny, zvuky smísí, ten vesmírný — a co láskyplný?
Jaká něha má prostoupit člověka
na pokraji šelmy a jakési andělské bytosti?
Jaká jemná sklovina zdůvěrnělé chvíle, když
sekera osudu je dvoustranná a oboustranně tupá?
Jen zůstaň, zůstaň, — tak když prořeknou se
ústa mlčenlivá, lačná všech svých snů,
to když vysloví a v očích spatříš nevýslovné,
nezbude než přikývnout a sladce, sladce spočinout.
136
Let
Cesty jevů jsou oblačné i zákonité, cesty lidí
Jsou zjevné i skryté — vzdálená propast
punského obětiště dětí; jakou krutost by oni
přisoudili nám?
To tady dole pluly fénické lodě,
stonohý barevný šperk hmyzu se sunul po moři,
měď, obilí, víno, vlna; slonovina, koně a otroci;
barevné sochy, nádoby, sloupové hlavice a dříky.
Kabylské stařeny s tetovanou tváří sedí na ulici
a žmoulají chléb. Kdoví co žmoulají za kosým
úsměvem. Pokorný starče v chalátu, zdalipak jsi
v tomto světovém čase prodal jedinkou píšťalu?
Bezmocně krčíš rameny, maličko se usmíváš, odcházíš.
Srpovitý obr měsíce patří k zemi, patří také slunci
a vesmíru, je současně uvnitř a vně, stejně tak
lidé, tak já. Obloha je nehmotnou ocelí nebo sklem
nebo průsvitným lakem, ale není z toho ničím —
je dávným éterem, je živlem. Vznáším se mezi zemí
a nebem, v moci kolébky i hrobu, hlíny a oblaků.
Chvíle rozrůstajícího se vědomí prostoru, jehož celku
jsem účasten, řícen jím i budován.
V dálce je den, modro a slunce,
zatímco stříbrný projektil letí hrozivými mraky —
masivy stehované blesky trčí. Kamkoli se obrátím,
vidím jiné představení, přítomnost se posunula,
lehčí než dech čápů, spících za letu, když táhnou.
Má černobílá klaviaturo paměti, na kterou jsem chvíli
hrál, teď, když přiklonil se podzim a dny jsou
čím dál chladnější! Přítomnost se posunuje stále.
Zrno klíčí, květ opadá a vzejde plod. Všechno spěje
od života k smrti, vše se dere od nicoty k životu.
Ale tehdy, ve výši, všechno bylo celistvé a věčné.
137
Kroky
Jdu, někdy rychle, jindy pomaleji,
ale teď už vím:
mnoho nocí je mezi těmi, které zanikají v nepaměti,
není na jejich dně vždycky sladkost hroznů;
jsou i takové, co krvácejí do stenů a do červánků.
Propadají se do mě všecky děje, jsem zasažen
kroky událostí, domýšlením, smysly.
Tma volá po světle a světlo po tmě,
měsíc je dále fantastický i s lidskou stopou na tváři;
co může zanechat syn hlíny? Ovšem,
i šifry rukou v jeskyních, kosti a sny,
stroje, zbraně, básně, babylonskou věž i nevýslovnou
hudbu. A nelze rozhodnout, zda mu to vše bylo darováno
nebo zda to vytvořil.
Nyní bloudím podle řek a hor, houfují se ptáci,
velká hejna havranů klovají na silnici sůl.
Jdu, i když nemohu říct proč.
Kdesi za mnou smetá uragán ostrovy se vším živým,
jsem však přesvědčen o tom, že když dám nohu
před nohu a přenesu na ni svou váhu, učiním krok.
Také jsem našel svůj hlas, zazpívám tedy tu svou.
Kameny nacházím na cestě také, ale většinou vydaly
květ i plod. Vím, kam cesta vede, ale nepřestávám
se proto rozhlížet. Pozdvihnu dlaň
a přitisknu ji jako pečeť na tvář noci, pozdvihnu hlas
a protknu jím sluch netichého dne, pozdvihnu oči
a nechám je zazářit ve světle očí tvých.
138
Vždy budu vědět, že to činím já, i když mnou procházejí
kroky nepoznatelna
a na mém srdci spočívá těžká tlapa noci.
Za matkou
Rachotí stavy noci
a tkají plátno ticha.
Velký známý obličej
s víčky spuštěnými
prostupuje hvězdy, blíží se.
Projde mnou jak mlžnou zdí.
A když se obrátím,
stejná tvář ode mne couvá,
vzdaluje se, zmenšuje,
ale ze mne její obraz nemizí,
mění se v kaleidoskop pohybů:
úsměv náhle zpozorní, přejde
do pohybu úst, která vytvářejí
slova zapomenutého obsahu;
malé zamračení, vrásky se přeskupují,
v očích se rozsvítí souhlas,
rty se stávají rukama a vyprávějí
o mnohém: o bezpočtu svých úkonů,
o krocích zkoušeného srdce, žel
tak často osamělých, ztracených stop
jejích dětských nohou v sněhu.
Ale ty ruce! V nich do poslední chvíle
zůstalo i to, co jim už dávno unikalo
a uniknout nemohlo, ani dříve,
ani dnes a ani zítra:
mé srdce plné vzpour a díků.
139
Ze Hry o smysl
(1990)
Jakým hlasem
Usedlas mi na rameno,
ptal jsem se tě, jakým hlasem zpíváš.
Zakrákalas krásným vraním hlasem píseň o radosti —
a já ti podlehl, rád podlehnu melancholii.
Usedlas mi na druhé rameno,
ptal jsem se tě, jakým hlasem proklínáš.
Zazpívalas křivou flétnou píseň o pádu do propasti —
A já ti uvěřil, vždycky věřím kráse.
Usedlas mi na vztaženou ruku,
ptal jsem se tě, jakým hlasem chválíš.
Tys mně stříkla mlčenlivou slinu s červem do očí —
a já se ti vzepřel, vždy mě volá do života
pomyšlení na smrt.
143
Příchod
Sestoupil jsem z hor
až k starému ovčímu bez ovcí.
Proti mně se zdvihly
stromy s obrovskou plností listnatých rukou.
V ovčíně jsem našel
poločitelnou zprávu, vrytou do březové kůry,
zanesla ji sem potopa. Pochopil jsem…
Co vlastně? O arše Noemově v ní nestálo nic.
A tady jsem založil svůj domov.
144
Stinná a zářivá
Vlevo strom v pavučinách nebe,
vpravo o málo nižší husté stromoví,
mezi nimi stinná, tichá cesta.
A dál se prostírá rozlehlá
zvlněná krajina a stoupá k obzoru.
Nízká vegetace, snad ovocné stromky, nekonečný
sad, nebo snad vlna za vlnou spěchá do dálky…
Zalévá je vysoká, větrná zář. Za tou září
hoří veliká, hluboká a mlčenlivá tvář.
145
Demolice
Pád nevidomých cihel,
kouř přestal naříkat, teď mlčí,
zeď stržena v mraku prachu, ten má tvar otazníku.
Květiny opadávají z fasád vyklizených domů.
Řekou protékají dětské kočárky,
vedle leží opilý cikán.
V syčící trávě stojí usmívající se žena
s vejčitou hlavou.
Zuhelnatělé balvany mraků se řítí.
146
Podivná mince
Sen prodlouží život
a rozšíří ho o podivné obrazy.
Snění mě však vede jinou cestou.
Dívám se na krajinu, kterou nevidím,
jen zahlédám další možnosti a formy,
jiný život.
Když se vrátím ke skutečnosti kolem,
najdu pod hlavou zlatou minci.
Na líci je vyražena hlava fantomatického krále,
na rubu květ máku s nápisem okolo:
Neodcházej, vymyjí ti mozek a srdce hodí bohům.
Dá ti velkou námahu, aby ti místo toho
uřízli nožičky —
ale ty jít musíš.
Vrať se ke mně, a třeba bez nožiček.
147
Smích
V zobáku průvanu nesu v sobě
náklad i s velbloudem. Protinožci
mlčí, ne? Všude kolem peřeje.
Bílá voda, říkají ti neználci.
Nohama nedosáhnu, jen mozkem
často klamaným a často zpěněným.
Proboha světlo! volám hlasem
volajícího na poušti. Neproniknutelná
tříšť osudů fatálně mlčí. Smečka
zdí, oken, paneláků, asfaltu —
lhostejné. Nebojím se podívat
ani do infernálního jícnu krajiny
s nahými těly salamandrů v plamenech.
Bloud na pustých horských cestách,
pozdvihuji lucernu: hledám, hledám,
naleznu? Někdy skutečně: paradoxně
nacházím touhu. — Každé probuzení
je darem bdělých snů, každý spánek
milostí snového života. To mezi tím
jsou práskající prapory, které
den co den záplatuje noc jak rybář
potrhané sítě bez mastných, horských,
kuřích ok. Největší spokojeností je
lov na kničemutonení, i v barevných
vegetacích sošných kamenů. Častěji
stoupá tělem míza míz, až vyrazí
bílý gejzír smíchu k černým oblakům.
148
Záblesky
Žádnou z těchto ulic neznám
a nejsem přece v tomto městě poprvé,
ačkoli je dávno pohřbeno na mořském dně —
jejich barbarské názvy zanikly ve slově OM.
Tato socha byla netknutými zády vydána bahnu,
té zase moře a červi setřeli prsy, břicho a obličej.
Dech se každou zámlkou chce vrátit,
je pěnou, která schne na břehu touhou po vlnách.
Panna Marie volá z proluky:
„Cokoli není postaveno na hlavu, je neplodné.“
149
Ranní symfonie
Ani ne drsně, spíš všednodenně
Násilnické zvonění budíků
způsobuje katastrofy v epicentru nervů, ale ideály
ne a ne se zhroutit. Kroky tepají
nevratkou dlažbu panelových kaňonů.
Kdesi v galaxii však trvá mrazivé ticho.
Kdo je schopen ještě zpívat,
žije ve skrytu plen, v jeskyních kojenců;
kdo chodí s aktovkou,
má několik vrstev obličejů, teď má nejspodnější,
ze dřeva, papíru, drátů, sádry, kuřáckého kašle
a občasného klení. Suky
ledových zmrazků připékány televizním optimismem
zasmrdí a dále vzdorují
podpatkům neveselých panen, ovšem ty panny
nejsou sňaté z katedrály. A také asi nejde
o panny. Světlo na tvářích manekýnů je krvavé,
úsměvy na tvářích pomerančů zelené.
Píchačky slouží ranní mši, jsou zapojeny
do času. Některé tváře už jsou pod maskou
a šlehají mravenečníkovým jazykem
syrovátku teleprogramů, z úst jim padají
mravenčí larvy a jsou nelítostně ponechány osudu.
Tma se zuby nehty drží očnic s modrými víčky
a pachu zpocených podpaždí. Auta vrčí v dur,
objíždějí úhly chodníků a ospalky soch.
Užuž vypukne řetězová reakce černé kávy
a ředitelů s hlavou obroubenou podvojnými šponami.
150
V trávě se páří slimáci, slepují se coby listy papíru
a hned se rozmnožují — všemoc lejster
nemůže neovládnout všechny minulé i příští dekády.
Výtahy vylétají do oblak a marně
hledají cestu zpět: nahoře nejsou ocelová lana,
kolejnice, motory atd., pak podléhají studu,
který čas od času zachvátí i hmotu.
Lidé začínají být nespokojeni, ale
zvonění telefonu strčí do kapsy i zázrak.
Člověk si však brzy zvykne, prý i na smrt si zvykne,
neberme její jméno nadarmo. Nanebevstoupení
v tomhle industriálním výběhu potká jen ty, kteří
rozdrtí náhle zešílevším podpatkem zvonícího budíka,
čistě se umyjí, pečlivě oholí, obléknou se
a vyjdou dveřmi úsměvem napřed. Kampak to jdou?
151
Periférie
152
V souladu se švihem oceánských proudů
plahočí se pramínek kalných pomyjí
stružkami mezi dlažbou ohlazenou pemzou
a vytváří pavučinu splavnou nedopalkům
s uschlými křídly motýlů, meandry zdí
se probudily s trhajícími se mračny
a svolávají všechno zdánlivé ticho sluncí
do svých ohrad s hladovými psy podvraťáky,
zatímco chromec s bezzubým obličejem
vyťukává dřevěnou nohou strojopisně vytečkovanou
čáru nezhojitelného závaží. Stromy otlučené
už v srpnu deštěm meteorů vztahují rourovité
pahýly k zaslepeným oknům se stružkami slz
v prachu galaxie. Oka drátěných plotů
cedí řídký kouř hořících vztyčených prstů,
jedině plakáty otřásá sterilní smích
vyceněných zubů a vítr vanoucí atropinovanýma
očima pozemských hvězd, pomalu se propadají
do stále nižších vrstev. Na některých místech
je tlustá kůže odtržená až na maso pozůstatků
dřeva, pily a červotoče. Drtírna prašné trávy
mele naprázdno, trávou se opile potácí
starý orchestrion marně hledající svou hospodu
s plivanci a neholenými bradami. Stařecká tvář
v posledním okně napichuje na ostny kaktusů
kočičí oči a přikyvuje dutosti se schnoucí
mrkví obecnou, vždycky dvoutvářnou, dvoupohlavní.
Z prken vesmíru vypadl suk, dírou po něm
nahlíží skleněné boží oko a zkoumá regulaci
páchnoucího potoka, jestli byla správně změřena.
Ignoruje přitom prastarý nápis Volte číslo 999,
dávné volební bonmoty, hesla, výzvy hřmí už mimo.
Na zdi je nakreslena půlka člověka, druhá vystupuje ze zdi
v podobě vlka, živá. Znáte přece ty nevinné hry dětí.
Dějiny
Rozeklané listy Podívej jak se ty gumové ještěrky
zvedají na zadní zatímco kovová tráva
se magneticky pohybuje soukolím
stroje na vyhazování míčů Kanály jdou dále
svými určenými cestami auta kvílejí nedostatkem
na nejvyšší horu světa vystupuje mladá Japonka
jmenuje se ta která stojí zády
ke stříbrné vodě jezera za měsíčního svitu
zatímco pánve v kuchyni prskají sisyfovskou píseň
Je to krásné jméno je v něm slyšet
dávná hudba jeskyní ohňů a přezvětšených penisů samurajů
a jejich křečovitou grimasou mužného hněvu
pro nás exoticky šmíráckou Ale co chcete
každý svátek chce svůj koláč
svou husu vypečenou do barvy starého zlata
a tak všechny krajiny menhirů které se prostírají
na mořském dně na temných planetách
a v duších těch Povolaných kteří chápou tento svět
tak trochu — vlastně dost anebo úplně jinak:
jaksi hlavou nahoru nebo vůbec naruby
přitom svázaný pupeční šňůrou válek kšeftů komplotů
a jiných radostí někdo řekne nepočítaných
Ale mně už chybí ta pravá trpělivost
naopak přebývá smysl pro určitou vyprázdněnost
některých způsobů hry — kdo chápou obrazy takto
promítají právě tyhle krajiny na plátna svých mozků
pokud ty mozky nebyly vyrabovány raubíři
ať jsou živí nebo tekutí jistě chápete
že raubířů je mnoho a najdou se i mezi džentlmeny takoví
kteří se jimi vědomě i nevědomě stávají — — —
153
A faktem je že Velká kudlanka
přestala být magickým strachem před ženou
a před pohlcujícím koitem
zatímco promiskuita už našla svůj mýtus
takže jsme u toho smějme se a bavme se
Je málo poodkrytých cípků jimiž můžeš zahlédnout
jak se dějiny opravdu dějí spíš si připadáme
známým psem na značce gramofonů — poslouchá
hlas svého pána a ani se neohlédne — inu pes
Kdybychom se však ohlédli — raději nedomyslet
třeba bych spatřili Dalího obraz Občanská válka
ale možná je to obraz malovaný někým něčím jiným
a zase bychom mohli počítat nepočítaně
popsat tvář nebo tvářnost jednání chování
uvést něco ze života bonmoty anekdoty skandály
a zase nám v tom brání ta vyčerpanost hry
nechceme si jen tak hrát vždyť i tragédie je hra
Avšak obraz toho malíře nezmizel
ten obraz nás vtáhl do sebe
stali jsme se jeho součástí jeho spolutvůrci
Já jsem se stal…
154
Rozhraní
(1990–2005)
V Želenicích
V Želenicích mi přes cestu přeběhla
černá kočka se zlatýma očima
V Želenicích na louce se pásli
dva hřebci vraní jak bezměsíčná noc
Frkali, šlehali žíněmi ocasů
po vycíděných mouchách
zvedali hlavu k obloze, třásli hřívou
znova se skláněli s nelítostnými pysky, zuby
V Želenicích září dvě bílá slunce
jedno na obloze
a druhé jako blýskající odraz na hladině
V Želenicích je řeka široká
teče pod galaxiemi daleko sahajících větví, listů
bez spočinutí se sune do ještě mocnější řeky
až oba ty keltské toky pohltí daleké moře
a moře se spáří s oceánem
V Želenicích pod kvetoucí jabloní
leží roztrhaný holub, vlastně už jen letky
rozhozená pírka se v bezvětří ani nezachvějí
V Želenicích se z pole vracejí lidé
Každý z nich má ve svém kroku, v tváři, v oku
vepsán pozemský úděl
Dívám se na ně, jako bych člověka viděl poprvé
jako bych od nich cosi očekával
ale oni nemyslí na to
co vše je právě požíráno časem, dějinami, prostorem
a že oni…
V Želenicích jsem nejnaléhavěji poznal
jak na stará kolena přeostře vnímám svět
ten svar i svár protikladů
teď tak nebezpečně se vychylující k sebezničení
a jak každý vhled je niterně ohromující, nevyslovitelný
a jak báseň se stává směsicí touhy a marnosti…
Málo platné, v Želenicích chcípnul pes.
159
Prométheus
Jsou denně dorůstající
Prométheova játra
stále táž Prométheova játra?
A kdo jim dává dorůstat?
Je orel
denně přilétající pohnutým ovzduším
stále týž orel? To je vedlejší —
ale teď víme, kdo ho posílá!
Orel přilétá,
dopadá na Prométheův bok,
Prométheus se bortí,
jeho tělo nabývá hran a ploch,
jeho vytesaná brada se pozdvihuje vzhůru,
řetězy řinčí a nebesa jsou spokojena?
A nebesa jsou spokojena!
160
Láska…
Veškerá radost stála na jeho tváři
jako monstrum.
Měla křivé nohy a řvala v pohoří.
Stromy se zmítaly v mracích
a kříž se kácel s praskotem.
Masky ho uchopily za krk, za ruce, za vlasy
a vlekly ho k menhirům.
Hory se blížily s otevřenými chřtány.
Dítě zatím přelévalo mušlí oceán.
„Jestliže mi ho naleješ do srdce,“ řekl,
„jsem ztracen — ale zatracen jsem stejně.“
Bratrovraždy neustávaly,
červená niť se dále táhla k propasti,
a ten smích! Nebo to byl pláč?
Ty dva srostlé stromy jsou podivné;
říkají jim milenci.
V tichých nocích je slyčet praskot,
jak spolu krutě zápasí.
161
Matka a dítě
(Pavlovi a Jarce Vejrážkovým)
Na pozadí motýlů andělských i ďábelských
to, co přisunuje na starých kostrách ty nejmladší matky
ty ještě s většími křídly motýlokvětými
takže za nimi nevidíme jejich oblíbenou potravu
ale cítíme živočišný zápach olomouckých syrečků
ale to jen tak mimochodně
neboť kdo se to pozvedá na pupeční šňůře dneška
kdo naplněn klidem andělů i ďáblů pozvedá ručičku
a upřeně se dívá do slzících očí technického světobolu
ale toť ten, kdo ještě neodstřihnut a s nahou prdelkou
už vládne světu, už vládne všem nebesky mdlým motýlům
a ti nebeští motýlové mu už teď tkají roucho
tkají mu pozadí jeviště svými gobelínovými křídly
a jeho matka prastarých kostí mu strojově přihlíží
dosud se nevydral železný křik deroucí se na svět
kdesi vedle voní olomoucké tvarůžky života a daru pokoje
čekání je dlouhé, nic se neděje a děje se všechno
162
Jurský park
Tehdy si hrával se železnými mosty, dlažbou, zdmi se stíny
krys
vše se zřítilo do prachu, do kalných vod, do hromadných
hrobů
je to úsměv anebo škleb, ptáme se postav naplněných řevem
ten kopající odpovídá kupodivu pouze kousnutím do pohlaví
je to radost ta sexualizace zábavy, řičíme smíchem
pivo nám teče po prsou, pivo, sex a punk
chceme nenávist, co se studenou naplánovanou vraždou
nenávist je silnější než láska a láska je silnější než smrt
pokora, přiznání, pokání je na draka
budeme zatloukat na všech instancích, máme přece svobodu
jsme tady a neptáme se po žádných božích tvorech
chci být sama sebou, řekla miss wagon-lits po svém zvolení
— kým tedy? ale ne nejsme přece mravokárci
to slovo dávno ztratilo smysl, chceme si jen trochu zařádit
přece nám to nebudete upírat
zeměkoule pořád krouží ve svých drahách se vším všudy
a urodilo se jí toho nemálo, radujeme se
život — to je síla, to má grády
ber kde ber, pořád si přijdeš na svý, přece nebudeš remcat
řekl mi jeden člověk, ten byl rovnej, ale stejně ho přibili
na dřevo
163
Sklerotikon
Zužuje se průtok slovodárných cest
vrtkavé sochy nohou lapají po mouchách dechu, oči
skelně bloudí, přesto nespočet jizev, pádů, ztracených dnů
dále putují soutěskou, trne nad mramorovou propastí
volá lastury slunce, písečná pobřeží, sevřená
hejna rybek s jedním společným záměrem úniku, záchrany
ale kam se hrabou ty bleskurychlé, rotující manévry
predátoři příběhu vědí jak na to, třeskutě vystřelují
pak mizí v ledovcích, jen ptáci se ještě střemhlavě vrhají
bíle smaltované obrovské cedníky se vlečou modrou
mandalou, sochy si vykračují ulicí, kdekterá poznává živáčka
směje se, nesměje, roste pohoří pozdravů, dotazů
šklebů, křivých slin, mozkové pleny vlají ve větru
slova se napadají, požírají, rodí, trnité bulvy skáčou
po světě popelnic, fasád, plotů, psů, neuchopitelného hluku
prchajících dnů a starých, prastarých otázek — teď je
nevnímáš, nechápeš, míjíš, přestože tě bijí po duši —
lhostejně světélkující větve mlhovin
164
Co s tím…
Bobřík odvahy skučí pod železnými pláty těch trhnutých
ano, budeme se dívat na kotrmelce jsoucího
a klidně vezmeme do úst všechny mraky táhnoucí z podsvětí
ale vezmeme-li je, zaskučíme a nikdo se o tom nedoví
je nám to líto, ozveme se vší bolestí přenošených
neboť štipec času jde v ústrety, pokulhává, pobekává
jen ty hory v pozadí jsou stále stejné a stále jiné
ty přejde i chromá noha a spatří předoucí obraz kočky
je svinutá a valí se po svahu a září — planoucí slunce
vstříc mu jdou jen ti s odhozenou maskou, je ze zlata
a zapadla tam, kam zapadnou všechny masky, jistě bohudík
neboť co lze vědět, tvrdit bez bouřlivého smíchu poznání…
tak to vidíte, dospěli jste, v hlavě vám narostly chápavé
ručičky
teď vylézají z lebky, mávají, hrají si s vašimi nevědomými
vlasy
a vy nevíte: je to v pořádku? co s těmi pahnidami? ledaže…
165
Čtvrtohorní třes
Jakási hudba prostupuje tenhle sametově narezlý kraj
kdesi v temných hřbetech violoncell se ještě dní
flétnové tóny mizí v mlčenlivých temnotách kravských těl
šerosvit táhne po vsích, lunosvit je mu v okoralých patách
zříceniny putují celou noc, ráno se najdou ve svých kořenech
srdce tluče pravidelně, svět co by kamenem dohodil, jakýsi
požár třesu, jaké to trpké ovoce! hora červených granátů
žhavé mléko praská po bradě, jsou to obrazy dávných
vzpomínek
na daleké cesty, na polibky, na tu pitomou obojetnost světa
ale kuš, přece nechceš, aby všechno šlo jako po másle
jsi tu bez záruky, a co takhle bezvědomí, náhlé nic, jen čára
mezi světlem a tmou, mozek nic nezaznamenal — krásná smrt
a pak toho divení — rozednil je nepostřehnutelný blesk zření
proboha, v jaké to krajině jsi se narodil, našel, odejdeš
a kus cesty se propadá, holubi sebejistě vyletují z holubníku
Ale to nic, držíš si třesoucí se hlavu, ruce, to se někdy stává
ať se kočky mrouskají, ale ty teď… ty teď pěkně do dna
172
Tváří v tvář Ježíšovi
Zná ho půl města.
Krátký zimník s vyhrnutým límcem,
těsné kalhoty,
klobouk posunutý dozadu,
zpod něho se derou černé kudrny.
Tvář trochu teatrálně sebevědomá.
Teď se sladce usmívá, ta tvář na plakátě,
přestože po ní stékají pramínky sražené mlhy
smíšené s popílkem.
Usmívá se jako tehdy, když ho uviděla ona.
Nahé paže a rameno vystupovaly z čista roucha,
na hlavě slaměný klobouk s modrou stuhou —
Zahradník duší.
Och, Rabboni, vydechla a vpíjela se
v ten krásný zjev a sladkou tvář.
Ale kde vzal tu sladkost tenhle?
Pomyslel si snad, že je Jeho odkazem?
Že člověk už nemá trpět,
jestliže byl vykoupen a tak nasměrován na štěstí?
Nebo to odkoukal ze starých obrazů?
Ale jak potom mohl přehlédnout jiné výjevy?
Těla pokroucená, krev a poplivaný obličej,
tváře mocných, jejich pochopů a farizejské láje.
Nezachytil tedy pouze jednu misku vah?
Tu, na kterou kdosi přihodil pár sladkých slov,
která nemohou převážit ten flák utrpení,
a miska proto s nadějí, ale vpravdě beznadějně
stoupá vzhůru.
173
Ale jsme to konečně jen my, kdo příběhu
nasazuje takový obličej, jaký odpovídá
naší touze nebo našemu zklamání.
I když je jisté, že jednou spadnou
všechny obličeje jako masky
a nebude už žádné drama,
žádné komedie,
žádná hra.
A žádné, žádné vzkříšení.
To by muselo být strašné.
Jediná naděje zůstává:
že zůstaneme navždy v paměti boží.
Setkáme se tam opět
všichni a všechno?
Láska? Krása? Křeč
a šílenství? Báseň?
Ticho… Nikdo neodpovídá…
174
Kdesi v koutku galaxie
Bible v kontejneru na odpadky
víra naděje a láska
žádné květy zla žádné maximy o lásce
žádné poctivé hlupáky
každá báseň je neomezená a nikomu nezodpovídající
lidé loví se psy a dravými ptáky
se sítěmi a samostříly
s puškami a kopími a luky a harpunami
s drátěnými oky a pastmi
štvaním a vábením —
jiní zase s fantastikou vyššího řádu
halucinace duševní poruchy čirá grotesknost
nepřirozené jevy atp.
neboť kdo jako hlupák bere vážně věci duše
bude trpět…
Ale že bych stářím moudřel?
ať jsme stále soběstační a trefíme domů
básníci chvíle básníci postřehu
básníci dárného plamene
neboť tam kde pozorujeme záměr natož účel
tam je pravdivost a nevinnost ztracena
kolem rtů oči a v zubech písek hlínu
(nebo ne? milý Radku F.)
vždyť nedělat umění je nedělat umění jak řekla
a ano chci číst nebo poslouchat a nerozumět
ale s básněmi je to jako s větry
jsou pšouky které se nedají udržet
bráno absolutně žádné dílo špatné není
jako by touha uvěřit byla silnější než víra sama
já jsem Ježíš, Milosti
přišel jsem si pro duše…
175
176
To, co nehledám
I. SLOVO A EXPERIMENT
Experiment — to slovo dokáže být v souvislosti s poezií zavádějící. Jak tím, co evokuje, tak i tím, co zastírá a nepřiznává. Pojem
experiment v myslích mnoha lidí navodí představu laboratoře,
exaktnosti a kliničnosti snad náruživě provozované, v principu
ale vždy nějak vyspekulované, z vnějšího zadání odvozené a tedy
„chladné“. Jako by byl experiment zaháněn do pozice protipólu
spontánní citovosti, méličnosti či obrazivosti, tedy vlastností,
které jsou zejména s českou poezií tradičně spojovány. Co na druhou stranu pojem experiment zastírá? Už jen prostý fakt, že hra či
pokusnictví s formou či obsahem k poezii odedávna patří, nejsou
vynálezem žádné avantgardy či produktem racionální moderní
doby. A nejen to. Jakýsi „experiment“ konec konců vždy nějak
stojí u kořene vlastního tvoření, zacházení s vjemem, představou,
jazykem. Tak už jen pouhý rým: vždy jde o zkoušku, jaký nový
obsah do textu vnese čistě zvukový vztah dvou slov. Rým, jakkoli přirozený či hravý, vždy zároveň skrytě testuje, do jaké míry
se dá obsah dále posouvat či rozšiřovat „nahodilými“ lexikálními
souvztažnostmi, totiž pouze zvukovou, v jádru „bezobsažnou“
slovní spodobou. S nadsázkou lze říci, že „experimentem“ je už
sám vjem, verš, každé slovo. Už v jediném slovu se dobíráme živé,
vždy znovu zkoušené hranice mezi realitou a pojmenováním,
mezi nevýslovným a vyjádřeným. Podobně každá metafora je
vnitřně složitým, jemně odstiňovaným pokusem o vzájemné překrytí dvou silových polí: oblasti, kde věci a jevy existují ve svém
původním, přímočarém stavu, a území, kde se tytéž věci a jevy
posouvají do významově bohatšího obrazného kontextu. Toto se
177
neděje nahodile, ale na základě „exaktního“ zvážení všech možných vztahů — a zároveň jejich „experimentálního“ vychýlení
nečekaným, ale přiléhavým směrem.
V užším smyslu ovšem pojem experiment slouží jako literárněhistorické označení. A mluvíme-li u nás o experimentální poezii, vytane nám na mysli podivuhodný směr tvorby, spadající do
konce let padesátých a naplno se pak rozvíjející v éře svobodomyslných, výbojům nakloněných, hravým i rebelantským espritem dýchajících let šedesátých. Z dnešního pohledu, zoceleného pluralismem postmoderny a rozvolněností (když ne rovnou
cynismem) pozdní doby, nás může až dojmout elegantní vážnost
šedesátoletní experimentální tvorby, prozrazující zájem o věc,
emancipovanost, noblesní ochotu vydat se obtížnou a nesamozřejmou cestou a zároveň vyzařující cosi jako setrvalou víru
v slovo, byť paradoxně pasírovanou skrz analytické, skeptické,
odosobněné síto. Vážnost — nikoli však na úkor lehkosti, humoru, hravosti vůči vesmíru. Už jména experimentujících autorů
jako Jiří Kolář, Josef Hiršal a Bohumila Grögerová, Vladimír Burda,
Ladislav Novák, Josef Honys či třeba Karel Milota napoví, že šlo
o tvorbu vysoce intelektuální, ale též podloženou osobním nasazením a tvůrčí opravdovostí.
Mezi těmito autory se Emil Juliš (1920–2006), jehož autorský
výbor z celoživotní tvorby máme v rukou, vynořil jako skrytá
temná hvězda. Zatímco pokusnictví takového Koláře se pohybovalo spíš v rovině konceptuální, později programové a proklamativní a nakonec, jako třeba v Básních ticha, již docela grafické, Juliš
rozvíjel důsledný experiment jazykový a významový, vycházející
z aplikace různých permutačních či alteračních metod. V jednom
rozhovoru označil sám básník svůj přístup k tvorbě za jazykovou
hru. O pár řádků dále v témže interview však zdůraznil, že hru
nechápe jako něco zábavného či vylehčeného, ale jako zápas,
zápolení, úsilí o odhalení a manifestaci skrytých zákonitostí. Jedním dechem mu hra splývá s řádem kosmu, s čímsi božským jež
proniká svět a vtiskuje do něj svůj prapůvodní logos. Tady jsme
snad u kořene toho, co Emila Juliše nakonec dělá tak výraznou
básnickou osobností. Juliš totiž disciplínu experimentální poezie
178
nejen naplňuje brilantním zvládnutím experimentálního „zadání“, ale košatě ji přesahuje svým naléhavým niterným angažmá.
Zvnějšku aplikované experimentální principy neznamenají pro
Juliše omezení osobní naléhavosti. Naopak, básníkovo osobní
nasazení je těmito zdánlivě zcizujícími metodami zázračně umocňováno a zintenzivňováno. Proto mají Julišovy texty často až extatický charakter. Přísné, zprvu možná ztrnule či obtížně působící
postupy ze sebe dokáží uvolnit v pravém slova smyslu magický,
rituální účin. Klinické principy se v nejlepších číslech Julišova díla
spontánně mění v čiré zaříkání. Ačkoliv Julišova poezie dosáhla na
experimentálním poli nejspíš vrcholu, zároveň se nikdy nezbavila úzké vazby na básníkovu zkušenost, na jeho zjitřené vnímání
prostředí a doby, v nichž mu bylo žít. Julišova poezie tak neztrácí
na síle ani potom, co básník počátkem sedmdesátých let experimentální metody — podle svého vlastního tvrzení — vyčerpal
a vrátil se k tvorbě tradičnější. I pak si jeho poezie drží jakousi
těžko definovatelnou, ale dobře rozpoznatelnou „experimentální“ auru. Básník se sice vzdal rigorózního systematického pokusnictví, jeho texty jsou však stále nabité atmosférou a étosem
vnitřní důslednosti, přirozeně odvozované od nevyhnutelného
vnímání skrytých vzorců kosmického řádu.
Iniciační roli v Julišově vstupu do literatury sehrál, jako ostatně u mnoha později významných autorů, Jiří Kolář. Nebýt zásahu
cenzury, málem se na sklonku padesátých let ve Spolku českých
bibliofilů na Kolářův návrh podařilo vydat Julišovu prvotinu.
Její texty posléze Kolář s Josefem Hiršalem zařadili do památného strojopisného sborníku Život je všude. I vůbec první Julišova
otištěná báseň je svázána s demiurgem Kolářem, vychází totiž
v katalogu výstavy jeho koláží na přelomu roku 1963–64. Vazby
na malíře a malířskou tvorbu ostatně Juliše provázejí celý život,
vydává bibliofilie s Vladislavem Mirvaldem (Ranská hora, 1964),
spolupracuje na autorských knihách se Zdeňkem Veselým, stýká
se s litvínovským malířem uhelných vrstev Bohdanem Kopeckým.
Později, už za normalizace, se účastní akcí skupiny kolem sochaře
Jiřího Sozanského v zanikajícím Mostě. Až ve svých zralých pětačtyřiceti letech se Julišovi v roce 1965 podaří vydat samostatnou
179
sbírku s podivuhodně příznačným, lakonicky skeptickým a vlastně prorockým názvem Progresivní nepohoda. Rychle za sebou
následují tři další sbírky, tentokrát již vyhraněně experimentální: Pohledná poezie (1966), Krajina her (1967), Vědomí možnosti
(1969). Další kniha, Pod kroky dýmů (1969), je retrospektivou přinášející básně z raného autorova období. A pak už to jde podle
známého normalizačního mustru sílící obecné nepohody. Náklad
sbírky Nová země (1970) je zničen a kniha vyjde až v roce 1992.
Znamená to začátek dlouhého Julišova odmlčení, přerušovaného jen publikacemi bibliofilskými, samizdatovými (Caput mortuum, 1975; trojsbírka Jablko nevrátím květu, 1984) případně — bez
básníkova vědomí — exilovými (Blížíme se ohni, 1987). Teprve na
samém sklonku osmdesátých let se Julišovi daří publikovat mimo
centrum, totiž v Severočeském nakladatelství, kde kromě opraveného a autorizovaného vydání exilové sbírky Blížíme se ohni
vychází ještě Gordická hlava (1989) a později, už po listopadovém
převratu, Hra o smysl (1990). V Lounech, kde se básník mezitím
natrvalo usadil, vychází soubor básnických próz Cesta do města
Lawn (1993) a Julišův návrat po mnohaleté odmlce završí reprezentativní výbor Svět proměn (1994). Svazek Nevyhnutelnosti
(1996) pak shrnuje texty z příležitostných, bibliofilských, obrazových a samizdatových publikací, básnické prózy a několik esejů a rozhovorů. Celoživotní výbor Pod kůží šestaosmdesátiletý
básník sice ještě stačil uspořádat, jeho vydání se však již nedožil.
II. KRAJINA
Ačkoliv původem z Prahy, Emil Juliš je životem i tvorbou osudově
svázán s drsným průmyslovým krajem severních Čech. Na Mostecku, mezi šachtami a jámami povrchových dolů, v „infernální
krajině fabrik“, kam Juliš (na radu Kolářovu!) odjíždí v rámci akce
„70 000 z administrativy do výroby“, nachází básník svou „černou
poezii“ a později pak, když je svědkem likvidace starého Mostu,
i přízračnou, odosobněnou i fascinující „Zónu“, vyvráceně a přerývaně věcnou — až po mez fantaskní abstrakce. Drsná a rozbitá
severočeská krajina je Julišovým zásadním prožitkem. Znamená
180
pro něj cosi, co se opravdu zadře „pod kůži“, je pro něho pronikavým sblížením se s tvrdostí živlů, s magmatickou podstatou
proměnlivých dějů lidského i anorganického světa. Zároveň se ale
krajina v díle okamžitě mění i v klíčovou, do mnoha stran rozvíjenou metaforu. Magmatická „uhelná“ krajina je u Juliše častým
východiskem básně, půdorysem zakládajícím následně rozehrané drama textu. Atributy černé, domrtva vyrabované i zevnitř
stále kypící krajiny, území, kde živly v sobě drží jak pozemskou
tíhu, tak metafyzickou osvobodivost, se vinou celým Julišovým
dílem, vytrvale, od první básně Progresivní nepohoda, v níž je
básníkův celoživotní „terén“ vytyčen až symbolicky. „Dunění
očí otřásá povětřím / … / Balvan větru / zápasí na schodišti s balvanem dehtu…“
Hutné, nelidské, avšak vnitřním napětím nabité hmoty a materiály okamžitě vyzařují svou eruptivní dynamiku. Přitom nepůsobí jen svou tupě ničivou silou, ale naopak i tato energie je vnímána ve vyšší, kosmičtější perspektivě jako živel tvárný, hybný,
rodivý. Krajina skrytých šachet a zejících jam v sobě neskrývá jen
hrozbu, ale i samozřejmou dynamiku proměny a přerodu. Ocitáme se v krajině střetu, přičemž niterně se převalující uhelné zemi
básník, skrze svou citlivost vůči prazákladní kosmické „hře“, přisuzuje i jakýsi přirozený étos, jenž sice není nakloněn člověku,
přesto mu nabízí svou nehumánní, „lhostejnou“, tím ale i pevnější paradoxní naději. „Živou vodou rozmetané údy zmrtvýchvstávají…“ V závěru Julišova iniciačního textu pak nad krajinou
s barvitostí a silou až prorockou zazní „bučení černého slunce“.
Můžeme vstoupit, brána mýtu je otevřena.
Julišovi ovšem metafora jako taková nestačí, je mu málo, potřebuje ji chvatně přeskočit a jít dál. Juliše přitahuje abstraktní pojmenování, třebas příkře, ostře do hutné věcnosti vsazené; tím lépe.
„Má bezhlesnost uhlí…“ Sytá, kypivá a kupivá malba — to ještě
ano, avšak více než spájivá obraznost, vysvětlující „jiné jiným“,
je Julišovi vlastní přímá, klinická filosofující sentence. „Nechceme uvěřit uvěřitelnému: / skutečnost je víc a víc / skutečnější:
Zóna se rychle / — co je to jeden život, / co pár životů, co celý věk
— / propadá do vln uhelného moře.“ A je to zase krajina, která tu
181
abstraktní myšlence posléze propůjčuje své smyslově konkrétní podloží, své materiály natolik fyzicky působivé, že se z nich
stávají významuplná, znovu a znovu se vynořující znamení. Tak
třeba právě uhlí nalezneme v průběhu let u Juliše v mnoha podobách, na nebi, na zemi či v duši. Jednou je tu „uhlí řek“, jinde se
zas nebem řítí „zuhelnatělé balvany mraků“, ještě dále narazíme
na „tvář krajiny zuhelnatělých vegetací“. Uhlí, dávná vrstva, která sama je výsledkem nekonečně pomalého, němě kdesi v hloubi pracujícího, avšak neúprosného a nezadržitelného fyzického
procesu, se stává symbolickým příznakem, jehož prostřednictvím se sbližujeme, postupně identifikujeme s cizostí světa. Juliš
je básník důsledný, důsledně sobě naslouchající, věrný svým
určujícím, zásadním vjemům. A tak nás nepřekvapí, když původně velmi fyzickou i jaksi malebnou materii uhlí v určité chvíli
dotáhne do roviny abstrahujícího pojmenování, sumarizujícího,
niterného vyznání: „Snad nic, snad tvůj drsně uhelnatý mélos, /
snad něco jako soucit, / můj hrozný pane s černou lyrou.“
Je to stále ta černá krajina, krajinný prvek, zlom v tektonice
„Zóny“, jejíž nezávislá cizota je přízračná, přestože její nelidskost je nakonec způsobena samotným člověkem. Zase je to místo
v krajině, kde se „pár ulic tísní na pokraji uhelného lomu“, které
básníka přirozeně dovede k podstatným formulacím, k zásadnímu poznání. „Svět se chystá zaskočit nás uprostřed věty navždy
nedořečené.“ Juliš je extatický agnostik, při vší schopnosti formulovat přesnou abstraktní sentenci je zároveň jeho živlem naléhavý, složitě a dramaticky se rozvíjející mnohohlasý lament, jenž
spontánně vyvěrá z fyzického prožitku světa, eruptivně provází
ustavičný přerod krajiny vnější v krajinu vnitřní.
III . MAGICKÁ NÁPODOBA
Je podivuhodné, jak plynulý, smysluplně návazný je přechod
mezi Julišovou ranou, více méně tradiční poezií, a texty psanými důsledně experimentálními metodami. Můžeme se o tom přesvědčit při četbě I. a II. oddílu knihy. Přestože se poetika výrazně,
vlastně nebetyčně proměňuje, zároveň máme pocit, že texty se
182
rodí neustále ze stejného východiska. Jestliže Juliš nejprve dobýval archetypální a prazákladní z nadrsno hromaděné věcnosti
tradičními způsoby, teď se k téže „pratmě“, rozprostírající se
za věcným chaosem světa, vztahuje prostřednictvím složitých,
jakoby odosobněných, ve svém účinku však velmi expresivních
a strhujících postupů. U kořene Julišova experimentování tedy
stojí táž magmatičnost, která prostupovala jeho tradiční poezii, tentýž pod povrchem naměstnaný přetlak měnlivé, eruptivní, „myslící“ hmoty. V Julišově experimentální poezii jako by se
naplno dostával ke slovu prazákladní dynamismus světa, uvádějící do pohybu jeho hmoty a materie. Dynamismus všeho dění
vůbec, včetně veškerých dějů lidských, které jsou samozřejmou
součástí toho samého kosmického mnohopohybu. Zatímco tradiční poetický přístup ještě musel tento dynamismus „opisovat“
všelijakými básnickými mody, experimentální texty jej přímo
simulují, zpřítomňují svou systematicky rozpohybovanou strukturou. „Chtěl točit stromem chtěl točit kamením / chtěl točit světem chtěl točit klikou / chtěl třást světem chtěl třást stromem /
chtěl házet stromem chtěl házet klikou / chtěl házet světem chtěl
házet kamením…“
Při čtení předchozích veršů si všimneme, že akce, která by se
v tradičním pojetí nabízela plastičtějšímu dramatickému rozehrání, je tu naopak archaicky redukována na elementární slovesa,
osekaná o jakékoli přídavné fasety, ať už psychologické, obrazné, vztahové či asociativní. Zbývají strohé, avšak razantní, svou
statičností zcizené, a přece naléhavé a čímsi absolutní infinitivy:
„točit“, „třást“, „házet“, „hýbat“. Slovesa sice v neutrálním tvaru, avšak nabitá výbušným obsahem. Jako by se v textu zpřítomnila dynamická esence světa, uhrančivá, ale zároveň až groteskní
ve své přísné, kostrbatě elementární asketičnosti. Jako by se před
námi zjevil řetěz všech zaměnitelných, proteovsky splývavých
proměn, jakýsi odvěký klopotný rumpál všeho dění, směšný
a podmanivý tím, jak beze smyslu a bez konce rotuje odnikud nikam. Přitom Julišova báseň vlastně nic nepojmenovává, ale sama
na sebe bere dynamismus, o němž vypráví. Zlomek nekonečného vesmírného koloběhu (spolu s elementárním existenciálním
183
impulsem, skrytým v opakovaném slovesu „chtěl“) je tu vtělen
přímo do básně. Vzniká nový způsob sdělení — magickou nápodobou.
Účinek stejného druhu, avšak ještě intenzivnější najdeme
v textech psaných permutační technikou. Text těžkne tím, jak se
převaluje sám v sobě, jak sám na sebe nabaluje své skryté vnitřní
možnosti. V důsledně prováděných verbálních posunech a výměnách se skrývá cosi nesnesitelného, neuchopitelného, ba monstrózního. Toto není svět, jak ho známe zprostředkovaný a zdůvěrnělý řečí, ale je to svět, jak se přímo odehrává v nás a skrz nás,
zároveň cizí a tolik blízký. Toto je „buněčné dělení“ světa, jímž
jsme sice sami konstituováni, ale zároveň nad ním nevládneme,
do jehož úhrnu sice spadáme, avšak sotva ten úhrn dokážeme
nahlédnout. Experiment je Julišovi svrchovanou poznávací metodou, přitom se ale toto poznání v experimentálních verších děje
nikoli pojmenováním a formulováním, ale magickým souzněním,
šamanským spoluopakováním původních pohybů světa.
„Stojíš na pokraji černé jámy a tvoje rty pomalu chladnou /
chlad černé jámy od člověka k člověku přestává být blízký / svět
kolem tvých rtů stojí na pokraji dálky od stromu ke stromu /
a pomalu strašně důvěrní / důvěrnost chladu tvých blízkých rtů
od člověka k člověku / pomalu přestává být světlem na pokraji černé dálky…“ Prostupnost, směnitelnost elementů, počínaje
člověkem, přes strom, dálku i blízkost až k chladu příslušejícímu
nejdřív rtům, pak jámě a nakonec samotnému světu, oxymoronická příbuznost protiv (strašně důvěrnit, důvěrnost chladu), jakož
i průlinčitost rozličných perspektiv, křehkých detailů vratce
balancujících na mohutném pozadí (rty na pokraji jámy) — to vše
se rozpouští v jakési bezsměrné prapočáteční hybnosti, nabízející se věcem a dějům. Verbálně-věcná permutace je výrazem vzájemné prostupnosti a návaznosti světa, jeho přirozené, niterné
litaničnosti. Ani jsme to nevěděli, ale v určité chvíli jsme při četbě textu pochopili, že jde o litanii. A kdeže vlastně litanie začala?
Litanie začíná kdekoli, to je jedno z nádherných poznání Julišova
experimentu. Výčet všech podob světa trvá bez ohledu na začátek
či konec. Vše je vším — protože vše je jedním. Vše se donekonečna
184
odvíjí — a tedy opakuje. Permutační metoda vyvolává dojem neustále se košatící plnosti, ačkoliv souběžně, dík ustavičné stejnosti
permutovaných elementů, jde vlastně i o velkolepé vyprázdnění.
„Odkud přicházím i bez otázky / odkud přicházím du mein
lieber Augustin? / odkud přicházím ach a k světlu nelze jíti? /
… / přece odpovím kam jdu kdo jsem / přece odpovím du mein
lieber Augustin / přece odpovím ach a k světlu nelze jíti…“ Permutační technika na sebe bere cosi z vyzvánění. Rytmizuje se tu
těžká „zvonovina“ hmotného světa spolu s nehmatnými impulsy
vstříc něčemu „vyššímu“, neznámému. Konkrétnost se uvolňuje do prchavého stavu, svět pozemský i nadpozemský pospolu
emanují do jediné, podmanivě důrazné éteričnosti. Cosi se v permutačních básních děje i s dramatickou stavbou textu, s „časem“
básně, jenž náhle jako by stál na místě, a přesto neustále monotónně, dunivě odbíjí — tak jako vyzvánění. Nastupuje utkvělá, ale
bezedná vertikála, symbolická zástupka nekonečna.
Kromě výrazné a asi nejvděčnější, „nejmalebnější“ permutační techniky používá Juliš další postupy. Třeba metodu podobnou proláži, dobře známé z výtvarných prací Jiřího Koláře. Stejně
jako Kolář rozstříhal na pruhy dva obrazy a proložil jeden druhým, tak Juliš ve svých básnických prolážích rozseká dva texty na
jednotlivé verše a ty pak střídavě skládá v jednu výslednou báseň.
A zase, podobně jako u rozvětvených permutačních textů, dýchá
básnická proláž dialektickým napětím, smysl se tu rodí z dramatické „negace“ střídajících se nesourodých částí, dialogičnost
se uskutečňuje střetem nesouvislého, význam povstává z narušení výchozí srozumitelnosti. Je to kruté jako svět sám, zároveň
ale spravedlivé ve své nevybíravosti. Je to zázračné tím, jak se tu
zázrak rodí skrz kosmickou „lhostejnost“ rozličných textů-přírodnin vůči sobě.
A ještě jednu metodu Juliš občas užije, metodu výrazově snad
nejzazší a ve své prostotě nejdrtivější, totiž metodu prosté negace řečeného. Tady se mimoběžnost, již v proláži reprezentovaly
dva rozstříhané texty, absolutisticky zredukuje do textu jediného a vyhrotí se v čirou protichůdnost. Stačí se podívat na podivuhodnou dvoustrofou báseň Den. Skutečnost, již postulovala
185
první strofa, je ve strofě následující systematicky, verš za veršem, vidinu za vidinou popřena, klinicky znegována a postulována tentokrát jako nejsoucí. Technika je prostá a přímočará — na
způsob dětské říkanky. „Jaro pootočí panty jitřně růžovými / stín
topolu dorůstá výšky hráze / … / blíží se noc a lampa snů a můr /
stojím tiše se snem prázdné tmy / … // jaro nepootočí panty jitřně
růžovými / stín topolu nedorůstá výšky hráze / … / neblíží se noc
a lampa snů a lišajů / nestojím tiše se snem prázdné tmy…“
Popření věcí dříve řečených tu nabývá nepochopitelného smyslu, z básně se stává skutečné zaříkávání světa, kouzelné sblížení
se s jeho niternou, přitom tak „prostě“ nabízenou rozporuplností, ukrytou v mystické jednotě všeho. Skutečně, hra jako zápas
a zápolení. Básník sice staví své magické ene bene z plavně lyrických segmentů, vlastní hra je však rozehrána tvrdě, s jakousi až
rafinovanou toporností, nezvratností údernou a přirozenou jako
život a smrt. Postup je natolik flagrantní a „nezáludný“, že nás
dokonale uvede ve zmatek. Subverze je úplná — ze všeho nejdřív
totiž podvrací samu sebe. Neboť jsme vlastně nesdělili nic jiného než dvojí: tvrzení — a jeho opak. Proč se tu ale řečené vůbec
stane řečeným, když je vzápětí zas popřeno? A kdo tu věci popírá — ten, kdo je nejprve postuloval? Odkud se bere gesto negace?
Přichází jeho protivlna odněkud zcela odjinud, z jakéhosi „opačného pólu“ — anebo, jak tušíme z enigmaticky sveřepé krásy básně, vyvěrá tato vše negující vlna naopak z téhož významového
lůna? Hlas, který vše říká a vzápětí vše popírá, je jeden a ten samý.
Popřené se rodí ve vyřčeném. Věci, děje, hmoty, které spatří světlo světa, se kryjí s těmi, co nikdy nevzniknou. Bytí je pouze jistým modem nebytí. Daná možnost je věrným svědkem možnosti
opačné. V gestu negace se děje zároveň smír i svár, celé toto školácky prosté, dětsky tajuplné gesto se stává součástí šamanského, na místě přešlapujícího tance. Rituálního vydupávání týchž
umanutých kroků: je-není, vše-nic, ano-ne. Vím nevím. Řeknu
neřeknu. Vadí nevadí. Bylo nebylo. Jsem tu — a už tu nejsem. Je
mi dán, stejně jako všem ostatním, jeden jediný archetypální
„krok“, shodný s podobně absolutním, prostým a nevývratným
kročejem všeho okolního.
186
IV. OHEŇ A RUKA
Během sedmdesátých let Juliš od experimentování upouští. Dále
však, možná ve zvýšené míře, nalézáme v jeho verších zvichřenou, hutnou věcnost, dychtivě chaotické prosévání jednotlivin,
sbližování se s elementárními látkami a živly, s jejich dynamismem a niterným žárem. Je v tom chuť na svět, či spíše chuť ke
střetu se světem, potřeba robustně se probrat všemi jeho slujemi. Ale někde vespod Julišova zašpiněná věcná fuga prozradí
i potřebu prokutat se magmatickým závalem kamsi dál, za tíhu
a hlučnost věcí, za jejich cizí nepokoj. Hlasů se tu ozývá víc, místy
zaslechneme jakousi skoro až traktátovitost, vzrušenou a exaltovanou, podobně jako za časů experimentu. Nyní si ale vzrušení hledá přímý výraz, není rituálně krouženo složitou verbální
„hrou“. Zaslechneme hlas hledačský až prorocký, vzpínající se
ve svých lamentacích ke kosmu hrajícímu všemi barvami, včetně
kosmu niterného, lidského. Tady zazní naléhavé a zároveň průzračně formulované sentence, z nichž se postupně skládá Julišovo pohyblivé básnické krédo. Svět stojí před námi jako věčné,
věčně se opakující a nabízející tajemství. Naše poznání je ustavičným ohledáváním tohoto nepoznatelna. Zároveň však vpadáme
do světa i protipohybem intuitivního vhledu, niterného, „vysokožárného“ souznění. „Svět se posunul jako stín, / musíme vše
pojmenovat znova … Jenomže svět se chystá / zaskočit nás uprostřed věty navždy nedořečené. / Kde je plamen básně? Kde polykač ohňů?“ Básníkova hledačská naléhavost je přitom stále podbíjena jakousi odhodlanou nesmlouvavostí. Setrvalá, jakoby prapůvodní skepse je náruživě tavena do další a další naděje. Naděje
nadějné už jen svou umanutostí, svým elementárním naléháním,
prostým vzmachem vzhůru. Naděje přítomná už jen ve vznesení
extaticky absolutního nároku na úhrn všeho, na absolutno rozprostřené všemi věcmi. „Nechci ztratit ani jedno slovo / toužím
po mracích slov / po oblacích slov letících oblohou…“
Z proudu Julišových veršů se nakonec vynořují dva prvky, skoro až emblematické. Jako podstatný živel tu vyvstane „absolutistický“, životu i smrti zasvěcený oheň a vedle něj hluboce lidský,
187
ale i teskně, záhadně nad lidskost do roviny symbolu vyzvednutý
motiv ruky. Motiv obyčejné lidské ruky jako by Juliše skrytě vracel k jeho počátkům, k textům dávného sborníku Život je všude,
k básním o obyčejných, drsně všedních lidech a životních okamžicích. K textům sbližujícím raného Juliše s Hrabalem a Kolářem.
Teď však je plebejsky lidský motiv už součástí básníkovy polyfonní, niterně rozehrané „kosmogonie“. V ní oheň značí prvotní, beztvarý, bezsměrný a bezejmenný, ne-lidský, byť i v člověku samém sídlící vnitřní žár. Zatímco ruka je naopak znamením
kognitivním, formujícím, je ukazatelem směru, uhrančivým znakem tříbení, zpytování, hledání identity. Zároveň ale je magický
znak ruky i jakýmsi médiem intuitivního vhledu, splynutí s prožitým, jež zároveň zůstává nepoznatelné. „Zvednout přeobrovskou ruku a vyzářit právě to, / co nehledám?“
Nehledané je ve skutečnosti dávno uvnitř „nalezené“. A ono
dávno „nalezené“ v nás ovšem naplno vyvstane jako — nehledané. Emil Juliš byl nejen básníkem brilantního zacházení se slovy
a s verbálně-sémantickými principy, ale i autorem schopným
přesně básnicky zachytit a zformulovat náročnou niternou filosofii světa, jejž nelze připravit o jeho tajemství. Zároveň však byl
i básníkem strhujícího lidského obsahu. Ačkoli Juliš sám byl člověkem do poslední chvíle pochybujícím a poctivě, neodevzdaně
skeptickým, přesto ve svém díle zároveň dosáhl ke všeobjímajícímu, nesnadnému a nesamozřejmému snad, avšak osvobozujícímu přitakání světu.
Jan Štolba
Obsah
Šedesátá léta I. (XX. století)
Progresivní nepohoda
Čtyřicetiletý
Noc
Úzkost
Mořský čas
9
10
11
12
20
Šedesátá léta II.
Květy života
Černá krajina 1
Černá krajina 2
Den
Podzim
Co ho to jen napadlo!
I tvář krajiny zuhelnatělých…
Poupě které leží na smetišti a hnije
Kdeže jsou?
Melancholie
Tančící stromy
Postupující den
Příchod do krajiny SHR
Blížící se Margareta T.
Hodiny odjezdů
Do ticha vrostlému
Lásky
25
26
28
30
31
33
40
41
42
43
44
46
47
48
49
50
51
O jablku a květu (Léta sedmdesátá)
Čas
Střílení do terče
Příchozí
Hlava — strom
57
58
59
60
Dvě pláně
Noc
Oheň
Sten
Lidé/Strojky
Staré známé město
Dávná krajina
61
68
69
70
71
72
73
Blízkost ohně (Léta osmdesátá)
Vyprávěč
Dospělost
Nikdo nezná zpátečku
Podzim
Elegie
Jsem na tom všelijak
Blížíme se ohni
77
81
82
83
84
92
94
Město-mýtus (Léta osmdesátá)
Ten chraptivý opilec připomíná
Cítíme se lehcí? Rozpřahujeme
Dívá se jediným saturnským okem
Přebýváme tu bez svých živých
Spěchat nelze, musíme poznat
Nadávat můžeme
Divná záře padá
Zóna halí svou tvář
Vždyť rybami ještě jsme
Třou cihlou o cihlu
99
106
107
109
110
111
112
113
115
116
Z Gordické hlavy (1989)
Kraj mého zpěvu
Říkejte si co chcete
Velikonoce
Cesta do města ÚNL
Krychle a koule
Ubytovna
121
122
123
124
125
126
No právě
Odchod
Přikývnutí
Let
Kroky
Za matkou
134
135
136
137
138
139
Ze Hry o smysl (1990)
Jakým hlasem
Příchod
Stinná a zářivá
Demolice
Podivná mince
Smích
Záblesky
Ranní symfonie
Periférie
Dějiny
143
144
145
146
147
148
149
150
152
153
Rozhraní (1990—2005)
V Želenicích
Prométheus
Láska…
Matka a dítě
Jurský park
Sklerotikon
Co s tím…
Čtvrtohorní třes
Tváří v tvář Ježíšovi
Kdesi v koutku galaxie
159
160
161
162
163
164
165
172
173
175
Doslov: To, co nehledám (Jan Štolba)
177
poezie sv. 4
EMIL JULIŠ
POD KŮŽÍ
( V Ý BOR
Z P OE Z I E
1965–2005 )
Výtvarný doprovod Jiří Kubový
Doslov Jan Štolba
Korektura Michaela Šmejkalová
Grafická úprava Jan d’Nan
Tisk Akcent, tiskárna Vimperk s. r. o.
Vydalo nakladatelství dybbuk,
Jan Šavrda, Sekaninova 12, 128 00 Praha 2,
www.dybbuk.cz,
roku 2007 jako svou 35. publikaci.
První vydání
ISBN 978-80-86862-24-8
9 788086 862248