foča – banja luka

CESTOVÁNÍ
9. díl / Cesta bez překážek nikam nevede!
MOTORKOU PO ALBÁNII
FOČA – BANJA LUKA
Ranní vstávání bylo pohlazením po duši. Slunce mírně hladilo vršky
okolních kopců a místní říčka klokotala svou každodenní písničku.
P
ři pohledu na kolegy z ČR, kteří divokou
gestikulací domlouvali další cestu se
svými polovičkami, se mi vloudil úsměv na
líc. „Hrdinové,“ utrousil Aleš (náš náčelník) pozoruje stejnou scénu. „Já bych to
nazval jinak,“ zaskřehotal Dezi (náš bejbl
a mekanik z Plzně). „No,“ uzavřel Vlastík
(náš doktor), kterému přejel po tváři mírný
stín našeho návratu. Snídani nám zpestřily
vůně celého světa, jež až demonstrativně
aplikovaly dámy na sebe, svoje šoféry,
motorky i okolí. „Mám si to brát osobně?“
přesunul se náčelník z půlky na půlku poté,
6
co vypustil džina z „láhve“. „Ne, Alešku,“
ujistil ho Dezi a pokračoval domácím hemenexem, který jsme dostali od místního
„CZESI, WITAMY!!”
DĚLÁ ZÁBOR U CHODNÍKU
A VLEČE NÁS NA ÚTULNOU
ZAHRÁDKU. PRVNÍ PIVKO ZASYČELO
JAK NA HORKÝCH KAMNECH.
kouče kempu. Při pohledu na nablýskané
odjíždějící mašiny se spolujezdkyněmi odě-
nými v přiléhavé kůži na zadních sedátkách
jsme se shodli, že to zas tak blbý nápad
není. „Tedy na víkend,“ konstatuje Vlastík.
„V pátek je hustá doprava, jel bych od
soboty do neděle,“ doplňuje Aleš. „Není to
klukovina, kazit si jeden z mála víkendů?“
uzavírá Dezi a posílá tenhle dobrodružný
nápad do archivu.
Pomalu balíme a jedeme. Dneska je
oddychový den. Na plánu je pár výjezdů
a hlavně celkem blízký cíl – Banja Luka.
Kopeme za jedna a za zuřivého mávání
místních míříme po žluté do kopečků
v okolí. Cesta byla pohodová, až nudná.
Nikdo nepadá, žádné brody, jen sem tam
komár či výmol. Pořádné zpestření nám
připravuje až oběd. Konečně přichází na
řadu speciální edice polotovarů „Touratech“, která prý vydrží všechno. Oproti
stříbrným sáčkům, které vytáhli kluci, se
můj nafouklý balón zdá poněkud podivný.
„Asi rodinné balení,“ řehtá se Dezi. Všichni
zíráme na ten gravidní úkaz. „Hele, co by
se…, joooo!“ Moudří už vědí a já začínám
připravovat střelnici. Se vzpomínkami na
Pata, Mata a jejich konzervu začínáme
ofenzívu. Kluků z Touratechu se musím
zastat, pytel držel dlouho… hlavně proto,
že ho dlouho nikdo nemohl trefit. Až jeden
z nás, celkem podceňovaný kus, který
nebyl brán zcela vážně, ba co víc, nebylo
mu někdy ani věřeno, přesně zacílil pytlík
vepřového a trefil ho přímo do obličeje.
Hodil jsem tak silně, že z obsahu nezbylo
zhola nic. Namísto pochvaly se mi dostaly
jen úšklebky s přáním dobré chutě. Po
obědové pauze, kdy jsem rozhodně nepřibral, míříme na sever. Cesta do Luky uběhla
jako voda. S přibývající civilizací přichází
smutek z končícího dobrodružství.
Pod vedením náčelníka projíždíme
dvakrát centrum a hledáme správnou
krčmu pro uspokojení našich maličkostí.
Z jednoho baru na nás huláká člověk
s podobným nářečím. Neváhá, vyběhne za
námi a nakonec i s úspěchem zastaví. „Czy
jesteście nasi?“ zubí se a je vidět, že v baru
není poprvé. „Čo?“ navazuje plynně náčelník. „Nie jesteś z Polski?” ukazuje severní
soused na moji zamotanou vlajku. Po dvou
otáčkách odkrývám náš národní modrý
klín. „Czesi, witamy!!” dělá zábor u chodníku a vleče nás na útulnou zahrádku. První
pivko zasyčelo jak na horkých kamnech.
Soused je při síle a poroučí místní kořalku
„duna”, která ctí své jméno. Po pár minutách je jasno. Tlačíme stroje do přilehlého
hotelu s vidinou prvního komfortního spaní
se sprchou a teplou vodou. Polský kolega je
v laufu, ale přece jenom narazil na odolné
kusy, tak po desáté skládá zbraně a odvádí
ho jeho žena. Rodinná nálada noční Banja
Luky nás provedla po několika kulturních
zajímavostech a okolo třetí i do postele
našeho komfortního bydlení. Zítra nás čeká
závěr pouti a cesta domů…
Text: Jakub Olbert, Foto: Vlastimil Jakubec
7