č. 19 - Dopravní výchova v rodině

DOPRAVNÍ
VÝCHOVA
V RODINĚ
Několik rad rodičům k přípravě dětí na bezpečnou chůzi
a jízdu v provozu
M D S – B E S I P
N A K L A D A T E L S T V Í
P R A H A 2 0 0 1
F O R T U N A
Zpracoval: Josef Votruba
© Josef Votruba, 2001
© BESIP, 2001
© Nakladatelství Fortuna, 2001
ISBN 80-7168-790-1
Úvod
Každý, kdo se nějakým způsobem setkává s provozem na pozemních komunikacích – a je
jedno, jestli aktivně nebo pasivně –, si určitě uvědomuje, že provoz na našich ulicích a
silnicích je čím dál hustší, a tedy i nebezpečnější. Dokumentují to i statistiky dopravních
nehod. Každoročně se zvyšuje počet dopravních nehod i počet osob při těchto nehodách
postižených. Snaha společnosti tento stav nějakým způsobem zlepšit nevyznívá zatím příliš
optimisticky. A to přesto, že se touto problematikou zabývala i vláda České republiky, která
v říjnu 1998 přijala Akční program zvýšení bezpečnosti silničního provozu.
Výchově účastníků silničního provozu je věnována nemalá pozornost, ať už v médiích
nebo realizací speciálních programů a kampaní. Přesto to někdy vypadá, že na našich silnicích
se pohybují lidé bez znalosti těch nejzákladnějších pravidel silničního provozu, bez potřeby
tato pravidla dodržovat, bez respektování takových vlastností, jako je slušnost, ohleduplnost,
zdvořilost. Často se setkáváme s bezohledností, agresivitou, riskováním.
Nejvíce ohroženou, ale na druhé straně také nejsnáze ovlivnitelnou věkovou kategorií
účastníků silničního provozu jsou pochopitelně děti. Ohroženou proto, že děti vnímají provoz
na pozemních komunikacích jinak než dospělí, a nejsnáze ovlivnitelnou proto, že i tady platí
ono známé: „Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš.“ Tím samozřejmě nechceme
na rodiče svalovat všechnu vinu za nedostatečné působení na děti. Ale přesto v dopravní
výchově v rodině pociťujeme určitou mezeru. Ne snad proto, že by rodiče nechtěli na své děti
správně působit, ale proto, že často nevědí, jak na to, kdy, kde, jak a co děti učit, na co
všechno je mají upozorňovat, a mnohdy jim bohužel i sami svým chováním dávají špatný
příklad pro pohyb v provozu na pozemních komunikacích. Působení rodičů se omezuje
většinou jen na strohé zákazy, příkazy a napomínání. Určitou a ne nedůležitou roli zde hraje
i obligátní tvrzení, že rodiče nemají dostatek času na to, aby se svým dětem věnovali.
I když se s dopravní výchovou děti setkají už v mateřské škole a na škole základní,
zdaleka to nestačí. Rodiče, protože přece jenom tráví s dětmi nejvíce času, mají tak řadu
možností, jak své děti připravovat na chůzi či jízdu v provozu, jak u nich již v raném věku
pěstovat správné návyky, aby pro ně silniční doprava neznamenala nebezpečí. Faktem je,
že za bezpečnost dětí jsou odpovědni rodiče, jejichž role je nezastupitelná, protože základy
znalostí, dovedností i morálních postojů se vytvářejí v nejmladším věku, kdy rodina je
hlavním výchovným prostředím.
V této brožurce bychom chtěli upozornit na hlavní rizika pohybu dětí v silničním provozu,
ukázat možnosti, jak dětem pomáhat a jak je naučit to nejzákladnější, co je potřebné
k bezpečné chůzi a jízdě. Brožura je určena všem, kteří mohou děti jakýmkoliv způsobem
ovlivňovat, působit na ně, učit je, cvičit s nimi – především rodičům, prarodičům, těm, kteří
děti občas provázejí, ale i těm, kteří se s nimi, především jako řidiči, setkávají jako účastníci
provozu na pozemních komunikacích. Chtěli bychom zároveň apelovat na rodiče, kteří často
tvrdí, že mají málo času na to, aby se dětem v dopravní výchově věnovali. A to vše nejenom
proto, že chceme chránit zdraví a životy dětí, ale také proto, abychom z nich vychovali takové
účastníky provozu, kteří svým pohybem v silničním provozu (chůzí, jízdou na kole, v autě)
nebudou nikdy nebezpečím pro sebe ani pro druhé.
Systém dopravní výchovy
V mateřských školách, které navštěvují děti předškolního věku, probíhá učení prostřednictvím
her a dalších činností. Okruhy obecných znalostí, dovedností a návyků, a pochopitelně
i z dopravní výchovy, jsou dány programy výchovné práce, podle nichž se v mateřských
školách pracuje. Děti se zde seznamují s dopravními prostředky, světelnými signály,
základními dopravními značkami učí se rozpoznávat strany zvuky a získávají další důležité
poznatky o dopravě. To vše samozřejmě prostřednictvím her, protože právě při nich děti
většinou ztrácejí pocit nejistoty a nebojí se projevů vlastní samostatnosti.
Obsah dopravní výchovy dětí školního věku je dán závazným dokumentem Ministerstva
školství, mládeže a tělovýchovy – Standardem základního vzdělávání —‚ ze kterého
vycházejí učební osnovy pro jednotlivé typy škol. V rámci povinné školní docházky je tak
dopravní výchova zařazena do různých učebních předmětů a do různých ročníků, ať už jako
samostatný tematický celek nebo jako samostatné heslo. Jsou to především předměty:
prvouka, český jazyk, vlastivěda, přírodověda, zeměpis, občanská nauka, tělesná výchova,
fyzika. Pro žáky základních škol je dána povinnost znát pravidla pro jízdu na kole i chůzi
na komunikacích. Měli by se tedy naučit uplatňovat i respektovat základní pravidla chůze
a jízdy na kole. V 9. ročníku mají žáci možnost navštěvovat nepovinný předmět (nebo
zájmový kroužek) dopravní výchova, po jehož absolvování mohou získat (v 15 letech)
řidičské oprávnění k jízdě na malém motocyklu a na mopedu.
Ke zvýšení účinnosti působení škol jsou vyhlašovány celostátní programy k dopravní
výchově předškolních dětí i žáků základních škol. Je to například Program pro začínající
cyklisty (dopravní soutěž mladých cyklistů) pro věkovou kategorii 10 - 14 let (4. – 8. ročník),
jehož vyvrcholením jsou mezinárodní soutěže, rozhlasový výchovný program Zlatá zebra pro
žáky ve věku 7 - 11 let (2. – 5. ročník), výtvarný program Děti, pozor, červená! pro děti
ve věku 4 - 15 let a program systematického výcviku cyklistů (ale i chodců) na dětských
dopravních hřištích, který podle místních podmínek absolvuje značné procento dětí a jehož
součástí je i organizace výcviku na hřišti pro děti s rodiči. Tyto programy vyhlašuje
Koordinační rada ministra dopravy a spojů pro bezpečnost provozu na pozemních
komunikacích, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy a další instituce a organizace.
Dopravní výchově dětí předškolního věku a žáků základních škol napomáhají i různé
krátkodobé či dlouhodobější programy v dětských časopisech, např. program Dobrý chodec
v časopise Sluníčko, soutěžní cykly v časopisech Ohníček, Rodina a škola, Pastelka apod.,
a pomůcky, obrázkové tiskopisy s testovými otázkami, výukové videokazety (Partneři,
Anička už to zná), počítačové hry (První cesta do školy, Moje jízdní kolo, Bezpečně
na čtyřech kolech), učebnice dopravní výchovy, omalovánky a další tiskoviny.
Dopravní nehodovost dětí (do 15 let)
Každá dopravní nehoda, při níž je nějakým způsobem postiženo dítě, je daleko tragičtější
než nehoda dospělého. Nejenom proto, že dítě má před sebou celý život, ale i proto, že příčiny
takové nešťastné události nemusí být vždy zcela přesně objasněny. Na čí straně je vina?
Na straně dítěte, nebo řidiče? Vývoj dopravní nehodovosti dětí v silničním provozu je uveden
v tabulka 1. Ve srovnání s dopravní nehodovostí dospělých nemá tolik vzestupnou tendenci,
ale ani tak to nejsou čísla (vezmeme-li v úvahu stále klesající počet narozených dětí) nikterak
povzbuzující.
Statistika dopravních nehod dětí a jejich následků se již řadu let (ve srovnání s celkovou
nehodovostí) nijak výrazně nemění. Zásluhu na tom má určitě realizace řady programů
dopravní výchovy určených dětem. Nejméně příznivý vývoj je tradičně u následků
dopravních nehod spolujezdců. Tady je ovšem hlavní vina jednoznačně na dospělém – na
řidiči.
DOPRAVNÍ NEHODY DĚTÍ V ČR
tabulka 1
Nehody v silničním provozu zaviněné dětmi
Rok
1988
1989
1990
1991
1992
1993
1994
Chodci
Počet
nehod
1 458
1 349
1 439
1 266
1 423
1 342
1 500
U
19
24
18
20
11
7
13
TZ
192
186
213
196
204
198
253
LZ
1 258
1 144
1 233
1 056
1 220
1 147
1 285
Cyklisté
Počet
nehod
796
736
824
854
823
764
812
U
10
10
7
7
12
6
5
TZ
92
99
122
92
103
111
101
LZ
674
614
702
733
689
642
705
Počet dětí
5-15 let
1 925 614
1 873 143
1 812 728
1 740 148
1 683 237
1 630 864
1 581 618
1995
1996
1997
1998
1999
2000
1 486
1 541
1 357
1 178
1 144
1 025
17
10
6
5
3
6
215
254
234
213
160
162
1282
1 289
1 133
9 83
9 91
8 52
827
905
894
738
832
786
9
12
8
0
3
2
98
126
97
94
100
76
712
757
754
616
593
586
1 556 517
1 517 688
1 497 231
1 414 337
1 385 621
Následky dopravních nehod dětí (zaviněných i nezaviněných)
Chodci
Cyklisté
Rok
U
TZ
LZ
U
TZ
1988
30
254
1 476
11
95
1989
25
243
1 134
12
110
1990
29
274
1 460
11
127
1991
34
260
1 242
8
99
1992
32
273
1 438
16
116
1993
17
264
1 409
11
115
1994
38
340
1 580
8
101
1995
25
294
1 577
11
104
1996
13
326
1 634
12
122
1997
17
316
1 446
12
98
1998
17
289
1 339
3
96
1999
14
228
1 269
7
111
2000
21
218
1 111
2
80
U – usmrcené, TZ – těžce zraněné, LZ – lehce zraněné
LZ
755
693
832
842
812
785
770
775
831
801
620
666
617
Spolujezdci
U
TZ
18
107
17
93
20
99
21
115
27
126
31
136
29
130
21
152
16
141
21
171
11
148
19
138
23
112
LZ
1 027
1 040
1 076
958
1 113
1 205
1 314
1 484
1 420
1 421
1 314
1 345
1 323
Co bychom měli vědět o dětech
Dítě – účastník silničního provozu
Jediné, co si může každý dospělý vyzkoušet, je, jak dítě asi vidí svět kolem sebe, jaký má
rozhled. Zkuste se přikrčit za automobil a rozhlížet se. Poznáte, jaký je rozsah zorného pole
dítěte (daný jeho výškou) a jak omezený má rozhled. Ale to je pouze jeden z mnoha faktorů,
které činí děti v provozu značně zranitelné. Ony totiž, přestože se mnohdy samostatně
pohybují přímo v provozu nebo v jeho blízkosti, nemají zdaleka tak vycvičené smysly
ani dostatek zkušeností, aby mohly a uměly správně reagovat na tak obrovské množství
podnětů, které provoz na pozemních komunikacích nepřetržitě přináší, a vůbec si pak
neuvědomují zodpovědnost, kterou mají jako řidiči při jízdě na kole. A právě to by měl každý,
kdo chce v tomto směru na děti působit, bezpodmínečně respektovat. Jinak jeho snahy vyjdou
naprázdno. Totéž by ovšem měli vědět i řidiči, kteří děti na komunikacích potkávají (ať už
jako chodce nebo jako cyklisty).
V čem jsou jiné děti – chodci?
Úplně malé děti se v silničním provozu většinou nepohybují samy. Nikdo však nemá záruku,
že dítě držící se za ruku matky nebo jiného dospělého se náhle nevytrhne. Proto by
pro každého řidiče mělo jakékoliv dítě v blízkosti silnice signalizovat řidiči „Pozor!“. Ať
se drží za ruku, je samo nebo ve skupince dalších dětí. Největší nebezpečí (a statistiky
to potvrzují) hrozí dětem v období, kdy začíná nebo končí vyučování, a v jejich volném čase.
• Malé děti mají oči v daleko nižší úrovni než dospělí, vidí tedy podstatně méně.
• Geometrické tvary, které jsou podstatou dopravních značek, dítě chápe zhruba až od čtyř let
věku.
• Přesné a spolehlivé rozlišení barev lze od dětí vyžadovat až v pěti nebo šesti letech.
• Zcela bezpečně rozlišovat pravou a levou stranu jsou děti schopny až v devíti letech.
• Dítě neumí spolehlivě rozlišovat zvuky v silničním provozu a neumí určit správně ani směr,
odkud přicházejí.
• Dítě si všímá mnoha věcí současně a neumí cíleně zaměřit pozornost, těká od jednoho
předmětu k druhému a v případě, že ho něco zaujme, není schopno zaměřit pozornost jinam;
většinou ho zaujme právě to, co nemá vztah k dopravě.
• Dítě vnímá některé podněty z okolí izolovaně a není schopno spojit je do celků.
• Dítě je ochotno neustále si hrát a tato chuť jej neopouští ani v silničním provozu či v jeho
blízkosti; jestliže si dítě hraje, zapomene na všechno ostatní a může snadno vběhnout
na silnici i z relativně bezpečného místa (hřiště); malé dítě nedokáže náhle přerušit běh.
• Dítě neumí odhadnout vzdálenost ani rychlost přijíždějícího vozidla a ani případnou délku
jeho brzdné dráhy.
• Dítě si neuvědomuje, jaký vliv na brzdnou dráhu má stav vozovky (listí, déšť, sníh, led
apod.).
• Dítě nezná všechna nutná pravidla silničního provozu, a pokud ano, tak je většinou neumí
v praxi používat.
V čem jsou jiné děti – cyklisté?
Začínající cyklisté jsou zpravidla postiženi častými samonehodami, tj. pády z jízdního kola,
které bývají zaviněny nesprávným způsobem jízdy. K nim dochází při jízdě špatným terénem
nebo na neudržované vozovce, při riskantním a nesprávném způsobu jízdy anebo jenom
proto, že mladý cyklista ještě pořádně neovládá techniku jízdy. Tyto nehody, pokud při nich
nedojde k vážnému zranění, nejsou zpravidla vůbec evidovány. Pro vztah řidičů a mladých
cyklistů platí totéž, co jsme si připomněli u dětí – chodců. Řidič, který vidí malého cyklistu,
by měl zvýšit pozornost a jet okolo něj co nejopatrněji.
Mladý cyklista:
• Snaží se jet vždy po rovném povrchu, neočekávaně se vyhýbá všem nerovnostem (kolejím,
ostrým hranám, vyježděným místům apod.).
• Nemá rád zajížďky; i při malých vzdálenostech využívá různé zkratky, a to i v rozporu
s pravidly provozu na pozemních komunikacích, nevnímá případné ohrožení sebe či jiných.
• Technicky nezvládá jízdu do kopce, proto nedodržuje rovnou stopu jízdy.
• Neumí počítat s větrem, např. při předjíždění nebo při jízdě krajinou s nepravidelně
rozmístěným porostem či nerovnostmi.
• Nedokáže se rychle přizpůsobit změnám režimu jízdy (rozjíždění, zrychlení – velký výdej
síly).
• Potíže mu činí nasedání a sesedání z kola.
• Neumí vždy dodržovat rovnou stopu jízdy; pro zajištění rovnováhy musí vykonávat kývavé
pohyby, takže zabírá větší část vozovky.
• Objíždí překážku a předjíždí často s malým bočním odstupem.
• Dění v provozu prožívá daleko bezprostředněji; optické a akustické podněty z okolního
prostředí snadno odvádějí jeho pozornost.
• S kolem je na silnici méně nápadný než automobil, což si většinou neuvědomuje.
• Jízda na kole je pro dítě vlastně hrou (popojížděním); zásadně se tím odlišuje od jízd
plánovaných za určitým cílem.
• Nedá se očekávat, že mladý cyklista naznačí vždy změnu směru, a pokud ano, tak ne včas,
anebo se vůbec neohlédne, aby se přesvědčil, že předpokládaný úkon (odbočování vlevo,
objíždění překážky apod.) bezpečně provede.
Děti v mateřských a základních školách již mají poměrně dobrý přehled o zásadách
pravidel provozu na pozemních komunikacích. Ale jen teoretická znalost nemůže nikdy
zaručit, že se budou v provozu na pozemních komunikacích chovat správně. Proto neustálé
opakování jednotlivých pravidel a zásad je předpokladem, že se dítě bude za každé situace
chovat správně. Děti musejí mít chuť a snahu spolupracovat. Nesmíme je nutit, jinak
se vzepřou a ohrozí úspěch výchovného působení. Vždy je třeba mít na paměti, že děti
i přes intenzivní výcvik mohou přehlédnout nebezpečí nebo reagovat pozdě. Bylo by velkou
chybou v těchto případech dítě trestat. Na druhé straně se schopnosti dětí nesmějí
ani přeceňovat. Mnohdy se domníváme, že když dítě nějaký prvek již zvládlo, že ho zvládne
i v budoucnu. To je ovšem velký omyl. Stačí únava, velká radost, smutek, kdy se dítě
nedokáže v pravý okamžik soustředit, a může zvolit nesprávný krok. Jenom neustálé
opakování formou her v prostředí zbaveném napětí může vést k cíli.
Malým dětem pomáhá, jestliže je posilována jejich psychická a fyzická kondice.
Při procházkách si proto všímáme různých zvuků, určujeme strany, hledáme barvy a tvary,
běháme, skáčeme. To vše dětem působí radost a zároveň napomáhá rozvoji vlastností
a dovedností důležitých pro jejich bezpečný pohyb.
Při našem snažení provést děti bez úhony světem dopravy musíme v každém okamžiku
chápat dítě jako jedince s vlastní osobností. Tak jako potravu potřebuje dítě lásku a péči, čas
na hraní, potřebuje pochvalu za vynaloženou námahu a také potřebuje dodávat odvahu,
abychom na ně (podle jeho schopností) mohli přenášet stále větší míru odpovědnosti.
Jak mohou pomáhat dospělí - rodiče
Zkusme si vytipovat obecně základní úkoly rodičů při dopravní výchově podle věku dítěte.
Rodiče dětí předškolního věku:
• Sami dodržují pravidla provozu na pozemních komunikacích a jsou svým dětem vždy
dobrým příkladem.
• Učí děti obratnosti, disciplíně a rozvíjejí jejich motorické schopnosti.
• Zajistí dětem vhodné prostory pro hry a trvají na zákazu her na ulici, v její blízkosti
a na nebezpečných místech.
• Seznamují děti se základními barvami a se základními tvary (trojúhelník, čtverec, kruh)
dopravních značek.
• Názorným příkladem a vysvětlením pomáhají dětem orientovat se v základních dopravních
situacích (rozlišování barev na semaforu, rozlišování vozovky od chodníku, přechody
pro chodce).
• Cvičí s dětmi přecházení ulice na řízených křižovatkách a na vyznačených přechodech.
• Seznamují děti s druhy dopravních prostředků.
• Učí děti základům ohleduplného chování v dopravních prostředcích.
• Cvičí s dětmi rozlišování pravé a levé strany.
• Naučí děti významu některých dopravních značek (např. přechod pro chodce značka vodorovná a svislá), které jsou v blízkosti bydliště.
Rodiče dětí 6 – l0letých:
• Naučí dítě znát nejbezpečnější cestu do školy a zpět.
• Učí dítě znát základní dopravní předpisy a dopravní značky pro chodce a cyklisty a jejich
význam a správné reakce na ně; vysvětlí význam vyznačených přechodů pro chodce,
nadchodů a podchodů, křižovatek se světelnými signály a podmínky pro přecházení.
• Seznámí dítě s úlohou policistů.
• Seznámí dítě s významem ročních období a s vlivem povětrnostních podmínek na provoz
na pozemních komunikacích.
• Postupně vedou dítě k samostatnosti, ale stále prověřují jeho znalosti.
• Pomáhají dětem při osvojování základních cyklistických dovedností, jak prakticky,
tak i teoreticky.
• Kontrolují, zda děti při jízdě na kole (i dětském) používají cyklistickou přilbu.
Rodiče dětí 11 – 15letých:
• Trvají na dodržování pravidel provozu na pozemních komunikacích a prohlubují znalosti
dítěte.
• Učí dítě samostatnosti při jízdě na kole a péči o něj.
• Rozvíjejí morální vlastnosti dítěte, které mohou uplatnit v provozu, upozorňují na možnost
dopravních nehod a jejich trestních důsledků (policie, pokuty).
• Dbají, aby dítě mělo při jízdě na kole cyklistickou přilbu.
• Prohlubují znalosti dítěte o první pomoci.
• Seznámí dítě s některými postihy, které mají v pravomoci policisté.
• Rozšiřují znalosti dítěte o pozemních komunikacích v republice.
• Seznámí dítě s podmínkami pro získání řidičských oprávnění.
• Vychovávají budoucího zodpovědného řidiče.
• Učí dítě pomáhat méně zkušeným (mladším) chodcům i starším lidem.
Výchova v domácím prostředí samozřejmě klade největší nároky na rodiče.
Nezapomeňme ale požádat o pomoc i další členy rodiny. Mohou pomoci trpěliví a zkušení
dědečkové, tetičky, u nichž dítě tráví prázdniny. Nepodceňujme brzký začátek dopravní
výchovy. To, co vštípíme dítěti v prvních letech života, je základem, na který mohou
navazovat učitelé a vychovatelé mimo rodinu.
Kdy, jak a co učit nejmenší děti?
Pravidla provozu na pozemních komunikacích jsou dána zákonem. Samo zřejmě je nesmyslné
dětem citovat jejich paragrafované znění, stejně jako je zbytečné je neustále jenom slovně
varovat a napomínat: „Choď (jezdi) opatrně. Dávej pozor. Nespěchej. Dobře se rozhlédni. . .“
S dopravní výchovou v rodině by se mělo začít co nejdříve. Prakticky již tehdy, kdy poprvé
vstoupí do provozu, byť je jenom vedeno za ruku. A dokdy? Stále. Ani nástup puberty není
bezpečný. Dospívající děti se začínají předvádět, vymýšlejí různé „hrdinské“ kousky.
V období dospívání, ale i v dospělosti souvisí chování v provozu s celkovou zralostí
osobnosti. Naše výchova směřující k vytvoření sebejistého a rozvážného člověka má přinést
své ovoce. Děti, které mají stále potřebu revoltovat proti dospělým, nebudou chtít uznávat
žádná pravidla, tedy ani dopravní.
Dítě se učí, jak má chodit a jezdit v provozu, především tím, že samo pozoruje dění okolo
sebe. Všímá si ostatních chodců, řidičů a především velice pozorně sleduje chování svých
rodičů (Jak při chůzi, tak i při jízdě autem). Tady se hned nabízí jeden způsob „výuky“.
Chodit a jezdit tak, aby dítě ve svých rodičích vidělo vzor, a neustále připomínat nezbytnost
vzájemného slušného chování, které je hlavním předpokladem bezpečného pohybu
v silničním provozu. Upozorňovat dítě na chování ostatních, ať už správné či nesprávné,
a to od začátku, od prvních krůčků, soustavně, vytrvale a s trpělivostí.
Soustředíme se zejména na:
– chůzi po nesprávné straně chodníku, silnice, vrážení do kolemjdoucích,
– přecházení mimo vyznačený přechod, mimo podchod (Jsou-li ve vzdálenosti 50 metrů),
– přelézání zábradlí,
– přecházení na červenou,
– přecházení po nesprávné straně přechodu,
– přecházení při nedostatečném rozhledu (mezi automobily, po vystoupení z autobusu apod.),
– rychlou jízdu na skateboardech, na kolečkových bruslích,
– připoutání dětí bezpečnostními pásy v zádržných systémech (autosedačky, košíky, polštářky),
– nesledování okolního provozu při chůzi (čtení, být „mimo“),
– vytváření skupinek na chodníku, které překážejí ostatním chodcům v pohybu,
– překážky provozu (obcházení, předcházení),
– vliv počasí na dopravu (sníh, náledí, déšť, spadané listí – kluzká vozovka, brzdná dráha),
– jízdu cyklistů po chodníku, vedení jízdních kol po chodníku,
– používání podchodů a nadchodů,
– povinnost používání cyklistické přilby.
Zároveň můžeme děti pomalu a nenásilně seznamovat s některými dopravními značkami
a vysvětlovat jim jejich význam (především v nejbližším okolí bydliště) – jak vypadají,
co komu přikazují:
– přechod pro chodce (značka vodorovná i svislá),
– podchod nebo nadchod (chodec kráčející po schodech),
– výstražný kříž pro železniční přejezd (kříže),
– zákaz vstupu chodců (chodec v kruhu s červeným lemem),
– zákaz vjezdu všech vozidel (červeně lemovaný kruh),
– obytná zóna a její konec,
– pěší zóna a její konec,
– stezky pro chodce, cyklisty, chodce a cyklisty (modrý kruh s bílým vyznačením příslušného
účastníka provozu).
Když si dítě maluje, je vhodné ho motivovat takovými náměty z dopravy, o kterých lze
dále diskutovat. Určitě stojí za to usměrnit jeho výtvarné projevy na:
– dopravní prostředky,
– dopravní značky v různých situacích,
– chodce v různých situacích,
– dopravní nehody,
– policisty při řízení provozu,
– světelnou signalizaci,
– železniční přejezdy,
– přechody pro chodce.
Rodiče cvičí se svým dítětem
V západních státech se využívá výukový program pod názvem Pro bezpečnost dětí; proti jeho
formě však mají někteří odborníci výhrady, protože připomíná jakýsi dril. Program předkládá
rodičům řadu metodických postupů při výcviku dětí v těch nejzákladnějších situacích
bezpečného pohybu v provozu. Je možno ho využít i při nacvičování cesty dětí do školy.
Zahrnuje osm tematických okruhů, které umožňují individuálně s dítětem procvičit základní
úkony bezpečné chůze. Je samozřejmé, že celý výcvik se provádí na méně frekventovaných
ulicích (v případě cesty do školy ovšem v konkrétních situacích i za většího provozu)
a cvičení se stále opakují. Výcvik lze uskutečňovat už s dětmi tříletými.
1. úkol: Na chodníku
Dítě učíme chodit na vnitřní straně chodníku, ne po obrubníku, v jehož těsné blízkosti auta
někdy projíždějí; na chodníku vyznačíme dělicí čáru křídou nebo švihadlem; na běžných
cestách s dospělým po chodníku se musí držet za ruku, vždy však na straně vzdálenější
od vozovky.
2. úkol: Zastav se u okraje chodníku
Dítě se učí před přecházením zastavit u okraje chodníku (ne na obrubníku). Toto místo
mu samozřejmě vyznačíme čarou. Příkazy „Zastav se!“ nebo „Stop!“ musí dítě
bezpodmínečně vždy respektovat a zastavit se na znázorněné linii; později cvičíme
už bez vysloveného příkazu. Tento úkon je nutno s dítětem procvičovat obzvláště často.
Při cvičení záměrně rozptylujeme jeho pozornost.
3. úkol: Sám přes ulici
Dítě se učí samostatně přejít vozovku. Musí se samozřejmě zastavit, několikrát se rozhlédnout
vpravo i vlevo a přecházet pouze tehdy, když žádné vozidlo nepřijíždí, nebo tehdy, když
zastaví a dá dítěti přednost. Je důležité, aby se děti dostaly do zrakového kontaktu s řidičem,
nikoliv jen s autem.
Jdeme rychle, ale neběžíme. Dítě si musí uvědomovat, že řidič nemůže zastavit okamžitě.
Neustále hledáme vhodná místa pro přecházení (dobrý výhled na obě strany).
4. úkol: Na přechodu se semaforem
Dítě se učí přecházet v místech, kde je provoz řízen světelnou signalizací (přechod,
křižovatka). Je nutno mu vštípit některé zásady: vždy se zastavit a rozhlédnout se, a to i tehdy,
svítí-li zelená; přesvědčit se, že všechny automobily zastavily a žádný neodbočuje; dokončit
přecházení a nevracet se, i když se v průběhu přecházení najednou rozsvítí červená.
Ve vzdálenosti 50 metrů od tohoto přechodu se přecházet nesmí.
5. úkol: Na přechodu pro chodce
Dítě se učí samostatně přecházet na vyznačených přechodech (,‚zebra“). I zde platí stejná
pravidla: zastavit se, rozhlédnout se vpravo i vlevo a počkat, až všechna vozidla zastaví;
při přecházení stále sledovat provoz; přecházet v pravé polovině vyznačeného přechodu.
Ve vzdálenosti 50 metrů od vyznačeného přechodu se nesmí přecházet.
6. úkol: Přecházení mezi zaparkovanými auty
Dítě se učí přecházet ulici v prostoru mezi zaparkovanými automobily; je nutno mu vyznačit
a vysvětlit tzv. výhledovou linii, tj. místo, kde může vidět projíždějící řidiče a kde je také
vidět ono samo; tento způsob lze používat, jen když není možné přecházet bezpečněji.
7. úkol: Na silnici
Dítě se učí chůzi po silnici, kde není chodník; chůzi po pravé straně vozovky (v protisměru
přijíždějících vozidel); vedle sebe mohou jít maximálně dva chodci; v hustším provozu
a na nebezpečných a nepřehledných místech (v zatáčkách, vrcholech stoupání) vždy jen
za sebou.
8. úkol: Samostatně na ulici
Vyměňte si role. Dítě se učí projít delší úsek cesty samostatně a bezpečně (necháme se jím
vést a necháme ho, aby průběh komentovalo formou otázek a odpovědí, nebo ho necháme,
ať říká, co právě dělá).
Závěrečná zkouška
Dítě pod dohledem dospělé osoby samostatně přechází vozovku, na druhé straně jde
zvoleným směrem asi 10 metrů po chodníku a přechází zase zpět.
První cesta do školy
Ještě dříve, než vaše dítě půjde poprvé samo do školy, je nezbytné ho na tuto cestu připravit.
To předpokládá, že již při zápisu – a hlavně před prázdninami (samozřejmě i o prázdninách) –
s ním několikrát (čím vícekrát, tím lépe) tuto cestu projdeme a znova a znova mu vše
vysvětlujeme a procvičujeme s ním, jak má v konkrétních situacích postupovat. V podstatě
jde o to, znovu opakovat příslušné úkoly uvedené metodické řady. Obecně lze říci, že cesta
do školy nemusí být nejkratší, ale musí být co nejbezpečnější. Volíme proto, pokud možno,
chůzi po co nejširších chodnících a přecházení tam, kde jsou semafory, vyznačené přechody
pro chodce, nebo alespoň na křižovatkách (před křižovatkou řidiči zpravidla trochu zpomalí).
Při těchto cestách učíme děti přiměřené chůzi, ne příliš rychlé ani příliš pomalé. Varujeme je
před nebezpečím na vozovce při dešti, sněžení, padání listí apod., řekneme mu, že je epší
přijít do školy pozdě a omluvit se, než se při spěchu stát obětí dopravní nehody. I při těchto
zkušebních cestách zopakujeme význam všech dopravních značek, které na trase jsou. Měli
bychom vycházet z toho a procvičovat to, co již dítě umí z předchozího výcviku.
Dítě jako spolujezdec v autě
Zádržné systémy
Téměř polovina dětí, které v poslední době zahynuly při dopravní nehodě, byla spolujezdci
v automobilu. V mnoha případech mohli rodiče, resp. řidič těmto tragédiím zabránit. Snad
každý otec nebo matka, babička nebo dědeček vozí v automobilu své potomky. Ne každý
si však uvědomuje, že i při těchto jízdách (ať jsou dlouhé nebo krátké) je nutné dodržovat
určité důležité zásady. Nejdůležitější zásadou je připoutat se bezpečnostními pásy, respektive
děti mladší 12 let (menší než 150 cm) převážet za použití zádržných systémů (na sedadlech,
která jsou povinně vybavena bezpečnostními pásy). Ze statistik dopravní nehodovosti dětí
zcela jednoznačně vyplývá, že nejvíce dětí je postiženo právě jako spolujezdci v automobilu.
A to přece jejich vina není, ani být nemůže. Zodpovědnost za tyto následky nehod mají zcela
jednoznačně dospělí – řidiči. Rodiče často podlehnou žadonění dětí a alespoň na cestě mimo
provoz dovolí dítěti sedět vedle řidiče bez zádržného systému. Ať už je k tomu vede pýcha
rodičovská nebo řidičská či touha vyhovět dítěti, vždy tím dítě ohrožují. Situace na silnicích
jsou nevypočitatelné a každý řidič jistě ví, že se nemůže spoléhat jenom sám na sebe.
I na tiché lesní cestě na něj může nečekaně vyrazit spěchající náklaďák nebo lesní zvěř.
Při náhlém a prudkém brždění, nebo dokonce při čelním nárazu, je síla setrvačnosti tak veliká,
že hrozí nebezpečí, že dítě prolétne čelním sklem vozidla. Pro dospělého tato situace již tak
nebezpečná není.
Nový zákon o provozu na pozemních komunikacích (č. 36 1/2000 Sb.) předepisuje mj.
povinnost přepravovat děti do 12 let (a osoby menší než 150 cm) na dálnicích a silnicích
pro motorová vozidla v zádržných systémech, to znamená v bezpečnostním košíku, lehátku,
v dětské sedačce schváleného typu, řádně upevněné tříbodovým systémem, popř. na sedáku
(polštářku). Podle tohoto zákona je možné přepravovat děti i na sedadle vedle řidiče, pokud
jsou řádně chráněny zádržným systémem a pokud je z činnosti vyřazen airbag (nebo není-li
jím vozidlo vybaveno). Předpokládá se, že povinnost přepravovat dítě vy zádržných
systémech bude rozšířena na každou jízdu auto mobilem (tedy nejenom na dálnicích).
Abychom měli jistotu, že dětský zádržný systém dítě opravdu ochrání, musí být schválen
podle příslušné normy a musí odpovídat váze a věku dítěte. Česká republika uznává
předpis č. EHK OSN (ECE-R-44), který rozděluje dětské zádržné systémy do čtyř základních
skupin: skupina 0 pro děti do 9 měsíců věku (do 10 kg), skupina I pro děti od 9 měsíců
do 4 let (od 9 do 18 kg), skupina II pro děti od 3 let do 7 let (od 15 do 25 kg) a skupina III
pro děti od 5 let do 12 let (od 22 do 36 kg). Vyrábějí se také sedačky, které jsou kombinací
jednotlivých skupin, popř. sedačky univerzální. Při nákupu sedačky je důležité, aby si ji dítě
předem vyzkoušelo.
Povídání v automobilu
Komentáře řidičů při jízdě jsou často předmětem kritiky: „Koukej na toho osla, jak jede! Ten
se asi zbláznil! Kam se šineš s tou rachotinou? Nemysli si, frajere, že mě předjedeš. Toho
předjedeme jedna dvě. . .“ Tím ovšem pohodu v autě nezlepšují, a už vůbec nemají dobrý vliv
na dopravní výchovu dítěte jako spolujezdce. Naopak vhodně volené komentování jízdy je
výborným prostředkem pro seznamování dětí s pravidly provozu, pro dopravní výchovu.
Přispěje se tím i k pohodové jízdě. Je toho hodně; co se dá komentovat: „Vyjíždíme z garáže,
podívej se, jestli nejdou chodci po chodníku, mají přednost. Dnes pojedeme pomaleji,
je náledí, prší. Kolem nástupního ostrůvku pro tramvaj pojedeme obzvláště opatrně, tady
chodci dost často vůbec nesledují provoz okolo sebe. Podívej se, tamhle ten pán běží
na poslední chvíli, a vůbec se nerozhlíží. Podívej se na toho chlapečka, vběhl do vozovky,
ani se nerozhlédl, a kousek od něho je přechod pro chodce. Měl by přejít na přechodu, tam má
přednost před automobily. Podívej se, tamhle ti dva cyklisté jedou vedle sebe, a to se nesmí,
musím je objet velkým obloukem. Červená – stojíme, červená se žlutou – připravíme se
ke startu, zelená – jedeme, abychom nezdržovali ostatní auta. Jestlipak víš, co znamená
tamhleta dopravní značka? A tady musíme dát přednost v jízdě. Tahle značka nám říká,
že musíme před křižovatkou zastavit. Tady se nesmí stát. Teď nás čeká několik zatáček, raději
zpomalíme. Tady nemohu předjíždět...“
Chování v automobilu
Již nástup do auta je velice důležitý pro celý průběh jízdy. Děti samozřejmě řádně usadíme
do sedaček, připomeneme nebezpečí přiskřípnutí prstů, proto raději dveře zavřeme sami.
Zasuneme páčku dětské pojistky. Těžko můžeme spoléhat na to, že děti dveře během jízdy
neotevřou. Proto jim také zakážeme manipulovat s jakýmikoliv páčkami. Děti smějí
vystoupit, až když jim dospělý sám otevře dveře. Vysvětlíme jim také, že je zakázáno cokoliv
vyhazovat z auta. Základním předpokladem bezpečné jízdy je i chování dětí na zadních
sedadlech. Dětský smích a hry jsou příjemné při klidné jízdě. Už ale mohou řidiči vadit
ve stresových situacích, např. při jízdě v cizím městě, kdy je těžší orientace, nebo
ve ztížených povětrnostních podmínkách (při náledí, v dešti, na zasněžené vozovce). Velice
nepříjemné pro řidiče také je, když se děti na zadních sedadlech perou.
Nezapomeňte před jízdou zkontrolovat, zda jsou všechny věci ve vozidle pevně uchyceny.
V případě prudkého zabrzdění se i relativně malý předmět stává střelou a může vážně zranit
vaše dítě nebo jiného ze spolujezdců.
Jídlo a ostatní
Zejména při cestách trvajících déle než jednu hodinu je důležité pamatovat na jídlo a pití.
Proto je nutné se v tomto směru na jízdu důkladně připravit. Mít s sebou dostatek ovoce,
zeleniny, jogurty či různé krémy, chleby, pití. K tomu samozřejmě i ubrousky a mokrou
žínku. To vše ve zvýšené míře platí pro jízdy na dovolenou.
Děti jsou zprvu zaujaty krajinou, jízdou, ale po určité době se začnou nudit. Jídlo a různé
dobrůtky, které si samozřejmě necháváme až na později, jim dokáží zlepšit náladu.
Vynikajícím zdrojem rozptýlení jsou kazety nebo kompaktní disky s nahranými pohádkami.
Řidič nejvíce ocení, sedí-li vzadu s dítětem nebo s dětmi dospělá osoba, která může dětskou
nudu eliminovat. Zásadně v autě nekouříme. Je-li řidič silný kuřák, je vhodnější zastavit
na odpočívadle a k cigaretě si dát třeba i kávu. Častější zastávky mají význam pro každého
řidiče. I pro děti znamenají velké uvolnění. Mohou se protáhnout, proběhnout, což je důležité
především při delších cestách.
Jízda na kole
Nácvik jízdy
V provozu smějí samostatně na jízdním kole jezdit pouze cyklisté starší 10 let. Do té doby
mohou jezdit sami pouze mimo provoz (louka, hřiště, dětské dopravní hřiště) anebo i
v provozu, ale jen v doprovodu dospělého (osoby starší 15 let). Nesmíme zapomenout
ani na to, že cyklista mladší 15 let musí mít při jízdě v provozu i mimo provoz ochrannou
přilbu. To je zvláště důležité při výcviku.
Cyklistická přilba musí být schválena Ministerstvem dopravy a spojů a označena
schvalovací značkou „ATEST 8 SD. . .“ (přiložen musí být návod k obsluze v češtině).
Při výběru a nákupu cyklistické přilby platí základní pravidlo: ten, kdo ji bude užívat, si ji
musí i vyzkoušet. Přilba musí pevně přiléhat k hlavě, ale nesmí tlačit a při pohybu
se posunovat do čela nebo do týlu. Řemen s uzávěrem nesmí tlačit ani se nesmí zařezávat
do krku. Přilba nesmí zakrývat uši. Větrací otvory musí být dostatečně široké,
aby umožňovaly proudění vzduchu. Přilby se prodávají ve velikostech od S do XL.
A nezapomeňte – příklady táhnou; proto i dospělí, kteří budou dítě doprovázet na kole
(a nejenom ti), by měli přilbu mít.
V současné době existuje řada typů jízdních kol pro různé věkové kategorie, takže s jízdou
na kole se seznamují děti už kolem tří čtyř let. Jde o to, jak je naučit jezdit. Výcvik musí
probíhat mimo provoz, to znamená na hřišti, na louce, na méně frekventovaných
komunikacích. Výcvik ovšem není tak jednoduchý, jak by se na první pohled mohlo zdát.
Řada rodičů naběhala stovky metrů, než se dítě samo udrželo na kole. Základní problémy jsou
dva: jednak vypěstování citu pro rovnováhu při jízdě, jednak zvládnutí techniky jízdy,
především šlapání do pedálů, nasedání, rozjíždění, brždění, sesedání a ukazování směru – tyto
dovednosti se dají získat cvikem a opakováním, což u zvládnutí rovnováhy tak jednoznačné
není.
Je pochopitelné, že rodiče zpočátku považují za nejdůležitější naučit dítě jezdit na kole
bez přidržování a bez opory. Ti nejaktivnější volí způsob jednodušší, ale fyzicky i psychicky
nejnáročnější. Posadí dítě na kolo a přidržováním za sedlo a zpočátku i za řídítka je tlačí vedle
sebe. Samozřejmě v poklusu, neboť jinak by dítě jelo tak pomalu, že by na kole udrželo
rovnováhu jen obtížně. Tento způsob je sice výbornou kondiční přípravou pro rodiče,
ale dosažené výsledky u dítěte, pokud neprodělalo odpovídající průpravu a nácvik rovnováhy
za jízdy, jsou malé.
Než posadíte dítě na kolo, vyzkoušejte s ním některá průpravná cvičení k nácviku udržení
rovnováhy a zbavení se strachu z rychlosti. Není vhodné dávat na kolo opěrná kolečka.
Na takto upraveném kole můžete děti naučit techniku šlapání do pedálů, ale v případě,
že přídavná kolečka nedosahují až na zem, napomáháte vadnému držení těla (bočnímu
zakřivení páteře). Pokud jste již přídavná kolečka opatřili, věnujte zvýšenou pozornost
nácviku techniky šlapání. Sledujte správné posazení chodidel na šlapkách, jejich rovnoběžnou
polohu a správný pohyb nohou. K nejčastějším chybám patří špatná poloha chodidel
na šlapkách a vybočování kolen do stran při šlapání.
Nejlepším způsobem nácviku rovnováhy a zbavení strachu dítěte z rychlého pohybu
je jízda na koloběžce. Dokonalé zvládnutí jízdy na koloběžce na rovině, z kopce a v zatáčkách
je v předškolním věku základním předpokladem nejen ke snadnějšímu zvládnutí jízdy na kole,
ale i k začátkům jízdy na lyžích a na bruslích. Snaha udržet rovnováhu při pohybu vpřed
v úzké stopě, pěstovat cit pro změnu směru, seznamovat se s vlivem setrvačnosti a překonávat
strach z jízdy bez opory, to jsou významné prvky, které ovlivní první pokusy o jízdu na kole
u dětí. Koloběžka se navíc snadno ovládá, děti mají „blíž k zemi“ a respekt z jízdy i u těch
bázlivějších mizí.
Jiným osvědčeným postupem je upravit dítěti kolo tak, aby dosáhlo oběma nohama
na zem. Dítě se rozjíždí střídavým odrážením nohama o zem a brzdí a zastavuje ruční přední
brzdou a oběma nohama. Cit pro rovnováhu za jízdy nacvičujeme s dítětem na mírném svahu
s bezpečným dojezdem, případně roztlačením a později tlačením kola s dítětem na rovině.
Důležitým úkonem, který učíme děti hned od počátku, je brždění. Dítě by si mělo
co nejdříve zafixovat, že z kola nesmí sestoupit dříve, než ho uvede do úplného klidu.
Při seskakování z rozjetého kola, jehož rychlost dítě těžko odhadne, hrozí nebezpečí pádu
a zranění.
Jakmile dítě překoná počáteční úskalí jízdy na kole, začne nabývat sebevědomí a pouštělo
by se nejraději samo na cyklistické výpravy do okolí. Ale nedá se počítat s tím, že by dítě
zvládlo kolo v každé dopravní situaci, a samozřejmě, pokud mu není 10 let, ani do provozu
samo nesmí. Příležitost k tomu, aby se „otrkalo“, se naskýtá při společných vyjížďkách, kdy
rodiče mohou dítěti vysvětlit řadu zásad a pravidel, která cyklista musí respektovat, naučí
ho znát význam dopravních značek a povedou ho k ukázněnému chování v provozu.
Zkušenosti, které zde dítě získá, jsou neocenitelné. Pokud máte možnost, vezměte dítě
na dětské dopravní hřiště. Zde si může vyzkoušet situace, do kterých se později ve skutečném
provozu může dostat. To už je vlastně vyvrcholení výcviku. Zde je čas v průběhu jízdy
kdykoliv zastavit, vysvětlit chyby a znovu zopakovat úkon, který se napoprvé nepodařil.
Na silnicích už na to zpravidla nebývá čas. Řada dětských dopravních hřišť má vyhrazené
odpolední a podvečerní hodiny pro výcvik dětí s rodiči.
Ke zvýšení cyklistova sebevědomí může přispět také trénink projíždění nebo překonávání
různých překážek. Dítěti můžeme připravit jednoduchou překážkovou dráhu nebo jen dílčí
překážky (např. dlouhé prkno nebo pískem vymezená úzká pěšinka, jednoduché slalomové
dráhy vyznačené kameny, plechovkami, tyčemi), projíždění kamenné stezky, jízdu v určeném
kruhu, projíždění různých koridorů apod. s tím, že překonávání překážek bude stále složitější.
Kde jezdit?
Když dítě vlastní jízdní kolo, chce na něm také jezdit a hrát si. Prostor pro jízdu na kole nesmí
být příliš malý a musí mít rovný a pevný podklad. Takových míst však není mnoho. Jedním
z nejdůležitějších kroků, který mohou rodiče udělat, je stanovení přesných hranic prostoru,
v němž se dítě smí pohybovat bez dozoru (obytné zóny, cyklistické stezky, místa bez provozu
motorových vozidel, hřiště apod.). Přitom nestačí dítěti jenom přikazovat: „Tady nesmíš
jezdit.“ Lepší jsou dobře viditelná ohraničení, např. řetěz z umělé hmoty, plot, barevné
označení na zemi nebo zpomalovací pruhy při vjezdu či výjezdu z místa mimo provoz
na pozemních komunikacích. Tuto skutečnost nelze podceňovat a je nutno dítě kontrolovat,
zda vymezený prostor respektuje. Pokud vhodné místo je dál od bydliště, je třeba zajistit
i bezpečný přesun na něj (po chodníku).
Dítě do 10 let věku smí na dětském kole jezdit i po chodníku.
Na jakém kole jezdit?
Když dítěti povolíte jízdu na kole v ohraničeném prostoru, stačí dobře vybavené jízdní kolo
na učení i hraní. Povinné vybavení jízdního kola je jednoduché: dvě na sobě nezávislé účinné
brzdy (jízdním kolům pro děti předškolního věku stačí, mají-li kola jen zadní protišlapací
brzdu), zvonek nebo obdobné zařízení, přední bílá odrazka, zadní červená odrazka a oranžové
odrazky na šlapadlech – pedálech a v paprscích kol. Tyto odrazky mohou být nahrazeny
odrazovými materiály obdobných vlastností a mohou být umístěny i na oděvu či obuvi
cyklistů.
Pro jízdu za snížené viditelnosti musí být jízdní kolo navíc vybaveno světlometem, který
vrhá bílé světlo, a zadní svítilnou, která vydává stálé nebo přerušované červené světlo.
Ani s kolem „na hraní“, které je velikostí přizpůsobeno věku dětí, nesmí dítě jezdit
v provozu samo. V první fázi je povinností rodičů dbát na to, aby všechny důležité součásti
jízdního kola byly řádně přišroubovány a upevněny. Uvolněná řídítka, špatně upevněné
sedadlo nebo protáčející se pedály mohou být příčinami nebezpečných pádů a zranění.
První jízdní kolo pro učení a hraní se často „dědí“. Právě u těchto „zděděných“ kousků
je třeba pečlivě zkontrolovat a přezkoušet technický stav, upevnit a upravit vše, co by mohlo
vést k ohrožení dítěte (řídítka, přední i zadní brzdy, kryt řetězu, tlačítka zvonků a upevňovací
šrouby).
Jízda na kole je pro každé dítě tělesně a duševně namáhavá. Proto bychom měli udělat
vše, abychom snížili zatížení a omezili rozptylování dítěte při jízdě na kole. Nabízíme několik
příkladů, jak zjistit, zda je jízdní kolo pro vaše dítě vhodné:
Výška sedla
Sedí-li dítě vzpřímeně, musí oběma nohama dosáhnout až na zem; u pokročilých jezdců stačí,
když se chodidla země dotýkají.
Šířka řídítek
Měla by přibližně odpovídat šířce ramen dítěte (raději o něco širší než užší).
Tvar řídítek
Měl by být rovný, aby dítě nemuselo kulatit záda a příliš krčit paže.
Výška řídítek
Měla by být znatelně vyšší, než je výška sedla; čím vzpřímenější může být dítě, když sedí, tím
méně se musí horní část těla opírat o řídítka.
Vzdálenost mezi řídítky a sedlem
Když se dítě v sedle předkloní, měla by hlava přesahovat přes řídítka.
Páka brzdy
Dítě by mělo mít možnost uchopit páku brzdy všemi prsty, aniž by palcem pustilo řídítka.
Nastavitelnost
Sedlo i řídítka by měly být nastavitelné; kolo tak „roste“ s dítětem.
Jak bezpečné je dítě na kole?
Děti se na kole naučí jezdit většinou velmi rychle. Rodiče jsou zpravidla přesvědčeni,
že jejich dítě umí jezdit velmi dobře. Jenomže často vidí pouze to, že jejich dítě umí
nasednout a rozjet se, umí jezdit do zatáček a zase zastavit a sesednout. To však samo o sobě
není zárukou bezpečné jízdy. Tu se dítě nemůže naučit během několika týdnů; je to záležitost
spíše několika let. V místech mimo provoz si můžeme s dítětem udělat malou zkoušku, která
ukáže, jak je dítě při jízdě zdatné:
Nasednutí a rozjezd
– Umí nasednout na kolo z obou stran a bez pomoci se rozjet?
– Dokáže udržet rovný směr, nebo se kroutí jako had?
– Je při rozjíždění zcela zaujato úkonem, nebo je schopno také dávat pozor na jiné věci?
Řízení
– Umí vyjíždět menší kruhy nebo oblouky oběma směry?
– Umí jezdit přímo vpřed?
– Umí se během jízdy krátce pustit jednou rukou řídítek (např. aby dalo znamení o změně
směru jízdy)?
– Umí se během jízdy ohlédnout, aniž by vybočilo ze směru jízdy?
Brždění a zastavení
– Umí rychle a s dostatečnou silou ovládat ruční a nožní brzdu?
– Zůstane v sedle ještě před zastavením, nebo předem seskočí?
– Zvládne rychle zastavit, když mu neočekávaně vstoupíte do cesty nebo na něj zavoláte,
aby zastavilo?
Vyhýbání
– Umí rychlými pohyby řídítek a těla změnit směr jízdy?
– Umí se vám vyhnout, když mu ze strany nečekaně vstoupíte do cesty, aniž by zastavilo?
Ostatní
– Umí během jízdy zazvonit na zvonek?
– Jak zvládá jízdu přes malou překážku?
– Dodržuje při jízdě dostatečný odstup od překážek?
– Umí kolo bezpečně vést?
– Postaví své kolo po ukončení jízdy tak, aby nespadlo a nikomu nepřekáželo?
– Když chce s kolem přecházet vozovku, zastaví se dostatečně daleko před obrubníkem?
– Umí se rozhlédnout, než přejde vozovku?
– Je při přecházení a vedení jízdního kola zaměstnáno výhradně svým kolem nebo umí dávat
také pozor na provoz?
Která pravidla provozu na pozemních komunikacích (nejlépe na dopravním hřišti) s dětmi procvičovat?
– Vyjíždění od okraje vozovky (ohlédnutí se, znamení o změně směru jízdy).
– Jízda u pravého okraje vozovky (po krajnici).
– Zastavení u pravého okraje vozovky (znamení o změně směru jízdy).
– Projíždění zatáček.
– Objíždění překážky – předjíždění (ohlédnutí se, znamení o změně směru jízdy, dostatečný
boční odstup).
– Odbočování vpravo (znamení o změně směru jízdy).
– Odbočování vlevo (ohlédnutí se, znamení o změně směru jízdy, dát přednost protijedoucím).
– Řazení do jízdních pruhů.
– Projíždění křižovatek (nejprve teoretický výklad, např. s použitím dětských autíček).
– Jednosměrný provoz.
– Zákazy vjezdu pro cyklisty (dopravní značky, dálnice, silnice pro motorová vozidla).
Na kole v provozu
Desetileté dítě už chce samo jezdit na silnici. Jste přesvědčeni, že už dostatečně dobře zná
a umí prakticky uplatňovat všechna potřebná pravidla provozu na pozemních komunikacích?
Jestliže jste s ním často jezdili na výlety a vyjížďky, často jste s ním cvičili na dětském
dopravním hřišti a při jízdách automobilem jste vedli odborné diskuse na téma dodržování
pravidel provozu (popř. vaše dítě získalo ve škole nebo na dopravním hřišti průkaz cyklisty
jako osvědčení svých znalostí a dovedností), budete ho do provozu moci pustit. I pak mu ale
raději vymezte místa a prostory, kde jezdit může a kam nesmí. Znovu připomínáme,
že důležitou podmínkou jízdy na kole každého cyklisty mladšího 15 let je používání ochranné
cyklistické přilby, a to jak na silnici, tak i v terénu. Přilba musí být správně nasazena
a připevněna. To platí i pro jízdu na tříkolce a na běžné (ne skládací) sportovní koloběžce.
Naštěstí se užívání cyklistických přileb stalo v posledních letech samozřejmostí i pro mnohé
starší cyklisty.
Jaké musí mít jízdní kolo vybavení, to jsme si již řekli. Pro bezpečnost cyklisty jsou však
velmi důležité i další součásti, např. kryt řetězu a blatníky.
ZÁVĚR
Rodina zajišťuje biologické a citové potřeby dítěte, vytváří základy pro rozvoj jeho osobnosti
a mezilidských vztahů. Rodiče poskytují dítěti první modely řešení sociálních situací, a tak
ovlivňují jeho předpoklady pro zařazení do společnosti. Rané dětské zážitky jsou nejsilnější.
Co rodiče vytvoří nebo pokazí v prvních letech života dítěte, to ho provází i v budoucnosti.
Osobnost dítěte se vytváří součinností tří faktorů: zděděnými vlastnostmi, rodinnou výchovou
a působením okolí. První roky života jsou pro formování osobnosti nejdůležitější; na výchově
se nejvíce podílí rodina. Vše, co se v tomto období děje, je proto velice významné a stává se
základem osvojování dalších znalostí a dovedností.
Chceme-li naše děti uchránit před nehodami, přejeme-li si, aby se samostatně,
disciplinovaně a bezpečně pohybovaly v dopravních situacích, a chceme-li z nich vychovat
slušné řidiče, musíme s dopravní výchovou začít co nejdříve. Pomoci k tomu mohou rady
z této brožury.
DOPRAVNĺ
VÝCHOVA
V RODINĚ
Několik rad rodičům k přípravě dětí
na bezpečnou chůzi
a jízdu v provozu
Obrázky nakreslila Miroslava Jakešová
Vydalo nakladatelství učebnic Fortuna, JUDr. František Talián,
Ostrovní 30, 110 00 Praha 1, pro MDS – BESIP
Odpovědná redaktorka Ing. Ludmila Kořenářová
Technická redaktorka Jitka Greplová
Sazba a zlom Fortuna -Type, Ostrovní 30, 110 00 Praha 1
Tisk Tiskárna Strakonice, s. r. o., Na Stráni 354, Vimperk
Počet stran 32
Vydání první
ISBN 80- 7168-790-1
176-1225-01