UMĚNÍ RESTAUROVAT UMĚNÍ

K
U
R L
YE TŮ
FO Ý S
T
LA
UMĚNÍ
RESTAUROVAT UMĚNÍ
HŘEBÍČKOVÁ: Myslím, že bychom třeba mohli začít jakousi definicí pro někoho, kdo o restaurování už slyšel, ale docela jasnou
představu nemá.
NEČÁSKOVÁ: Co se týče definice restaurování, tak byl vydán,
myslím tak před dvaceti třiceti lety, obecně přijatý materiál
UNESCO... Ale teď jsem trochu zaskočena, protože to nedokážu z hlavy dosti konzistentně říct, i když bych byla schopna
to dohledat… Ale v podstatě tam bylo restaurování charakterizováno jako činnost, jejímž cílem je konzervovat hmotu
díla a umožnit vnímat jeho estetickou hodnotu s maximálním respektem k jeho autenticitě, případně i k jeho historickým úpravám. Jsou tam tedy dvě složky – jednak prodloužení
existence hmotné podstaty daného díla, a jednak – zejména
u výtvarných děl – je tam složka estetická. A restaurování má
estetickou složku posílit, zpřístupnit a respektovat autenticitu.
Zpřístupnit znamená například retuší potlačit některé defekty
s respektem k autenticitě, nebo i odstranit pozdější doplňky.
Jde tedy o zásah, který mění vzhled předmětu, a to je vždycky
etický, ale i estetický problém.
HŘEBÍČKOVÁ: Na konferenci Ústavu památkové péče, kde jsme
se také sešli, se mluvilo o inscenaci výtvarného díla. Co si myslíte o tomto pojetí?
NEČÁSKOVÁ: To je otázka... Protože, co to inscenace výtvarného
díla vlastně je?
4
FOYER
HŘEBÍČKOVÁ: Mně to připadá takové hodně časově omezené.
NEČÁSKOVÁ: To jednak, a jednak respekt k autenticitě znamená,
že ta díla jsou nejlépe prezentována in situ, tam, kde byla vytvořena, to se tedy týká součástí architektury, ale i solitérů, protože
i solitér byl téměř vždycky pro někoho zamýšlen. Takže tohle už
je taková jasná priorita. To místo, pro které bylo dílo určeno,
je součástí historie i hodnoty předmětu. A pak jsou muzea
a urbanistické celky, ale zde už vstupuje do hry mnoho dalších
aspektů, jako třeba bezpečnost díla, nebo finanční aspekty
– komu to patří…
HŘEBÍČKOVÁ: Já se jenom vrátím k té inscenaci, ten termín
použil historik umění. Mě to docela zaujalo, protože hned na
začátku jsme tu narazili na mezioborovou spolupráci. Já vím,
že to chápání může být rozdílné. Pro historika umění je důležitá
akce, výstava, otevření zámku, zatímco aspekt restaurátorský je takový dlouhodobější a méně zaměřený na prezentaci,
i když ta je samozřejmě taky nasnadě, protože vždycky je to pro
nějakého diváka.
FRANK: Já myslím, že je to snaha po hledání nějakého nového
výrazu. Náš obor se potýká s mnoha problematickými body,
například už v terminologii, protože se mluví o restaurování,
mluví se o rekonstrukci, mluví se o konzervaci, ale to jsou vlastně
všechno svébytné součásti restaurátorského oboru. Pokud se ty
věci začnou míchat dohromady, vzniká velké nedorozumění a
zmatek. A pro veřejnost je potom vše nečitelné. Dlouholetý
problém je v rozlišování, co je rekonstrukce nějaké historické
malby nebo stavby a co je restaurování. Pokud se tyto dva pojmy
začnou míchat dohromady, tak z toho prakticky, při realizaci,
vznikne neuvěřitelný paskvil. A myslím si, že toto je i velký
moment nepochopení ze strany památkářů a stavebních firem
a dalších, kteří se podílejí, nebo chtějí podílet na rekonstrukci
objektů a výtvarných děl. Dochází k velkým posunům v autenticitě, ke snaze o prezentaci, „výpomoc“ určité památce…
HŘEBÍČKOVÁ: Jak byste tedy rozlišil pojmy restaurování, konzervace, rekonstrukce?
FRANK: Při restaurování stávající památky se počítá s tím, že se
do vizuální stránky vstupuje nějakým, i výtvarným posunem,
dejme tomu retuší nebo tmelením, počítá se s určitou úpravou
vizuálního stavu. Konzervace je pasivní zachování památky,
nebo jakéhokoli historického artefaktu. A rekonstrukce je –
v tom pravém slova smyslu – pouze replikací určitého historického stavu novými materiály, nebo dejme tomu i historickými
materiály, ale není to práce na samotném objektu.
NEČÁSKOVÁ: K těm pojmům bych dodala: konzervace je v podstatě vždycky součástí restaurování a jde o proces, ať už pasivní,
nebo i intervenční, který probíhá s cílem prodloužit životnost
objektu, nebo zlepšit jeho konkrétní fyzikální stav, který ale také
znamená neměnit vzhled, nic nedoplňovat a taky nepotlačovat
Kulatý stůl, kterým obvykle
otevíráme RozRazil, je tentokrát o druhu činnosti, která ve
volné asociaci koresponduje
s celým číslem. Restaurování,
jako disciplína, je vhodnou
metaforou i našeho pokusu
o „rekonstrukci“ pocitů, dojmů
a skutečností z osudových let
české společnosti, let 1968
a 1989. O politice a společenském kontextu se v tomto
bloku RozRazilu nepíše nic,
ale metody a technologie,
kterými lze obnovit mobiliář
z doby Ludvíka XIV. by mohl
posloužit i k jiným účelům,
například zkusit restaurovat
vlastní chování z doby Gustáva
Husáka, o tom ale až na dalších stranách tohoto vydání.
Teď mají slovo Barbora Hřebíčková, Milena Nečásková, Igor
Fogaš a David Frank.
defekty – jenom se starat o životnost té hmoty. Restaurování pak
obsahuje estetickou i etickou složku, jde zde o způsob, jakým
zpřístupnit estetickou hodnotu. A rekonstrukce je v podstatě
takovou nadstavbou restaurování. Aby se podařilo zpřístupnit
hodnotu objektu, tak se třeba něco doplní… Eticky únosná míra
rekonstrukce se samozřejmě liší objekt od objektu, to se musí
vždycky řešit individuálně. Ale ještě pokud jde o pojmy restaurování a konzervace: tady v českých zemích se někdy vede dost
nervózní diskuze, která má původ v nepochopení anglických
překladů těchto slov. Slovo conservation v angličtině přesně
znamená restaurování a obsahuje jak konzervační, tak i este-
ROZRAZIL 06, 2008
5
tickou stránku nějakého doplnění, retuše, potlačení defektu. To
anglické conservation skutečně má tyto obě složky a v definici
UNESCO, kterou jsem připomněla, jsou obě tyto složky zmiňovány a uvažovány. Ale české slovo konzervace, tato část restaurování, se anglicky řekne preservation a je podobně definováno.
Ovšem toto preservation se v angličtině téměř nevyskytuje,
čili takový ten náš důraz, že ve světě se konzervuje a u nás se
restauruje, je možná z devadesáti procent jen nepochopením
jazykové stránky. Teď už máme dvacet let svobodu a já pořád
cestuji a přitom, postižena svým povoláním, prolézám muzea,
strkám nos ke každému dílu a mohu říct: není pravda, že se ve
světě více konzervuje, než restauruje. Všechny světové galerie
mají obrazy v perfektním stavu, nenajdete defekty. Při různých vzácných příležitostech, kdy se zmiňuje restaurování těch
objektů, je to vidět.
HŘEBÍČKOVÁ: Zeptám se pana Fogaše. Vy pracujete ve státní
instituci, v Moravské galerii, kde se setkáváte jak s restaurátory s vysokoškolským uměleckým školením, tak s restaurátory
nebo s muzejními konzervátory, kteří mají dělat práci týkající se
ne rekonstrukce, ale spíš uchovávání materiálu. Mě by zajímalo,
jestli se vžil ten – svého času propagovaný – úzus restaurátor,
ten který dělá umělecky hodnotná díla a konzervátor, jakýsi
umělecký řemeslník, nebo dokonce úplně jenom pomocník při
spolupráci s restaurátorem. Je možno restaurování a konzervování personálně rozdělit?
FOGAŠ: Konzervace v rámci velkých sbírkových konvolutů je
samozřejmě odlišná od restaurování v komplexním slova smyslu.
Aby se však podařilo obnovit výtvarnou celistvost díla, musí se
obě složky doplňovat. Ve struktuře galerie, případně muzea, je
samozřejmě nevyhnutelné, aby lidé, kteří pracují přímo se sbírkou a jejichž úkolem je chránit ji, pečovat o ni, rozuměli materiálu. Zde se blížíme ke konzervaci. Oni samozřejmě mohou, dle
svých odborných možností, vykonávat určité typy prací, v podstatě jde o tvorbu mikroklimatu, opravdu delikátní manipulaci,
případně nějaké velmi opatrné čištění. A dál už se to dostává do
polohy, kdy tito lidé musejí mít širší a hlubší znalosti, aby mohli
pracovat s materiálem víc, to znamená například u obrazu provádět lokální či celoplošné fixace… Co se týká galerijní struktury, tam je několik možností. Pokud instituce nabízí profesní
prostředí a má dobře zařízené dílny, tak je samozřejmě možné,
že získá profesionály, jako je tomu třeba v Národní galerii nebo
v Moravské galerii v Brně. Tam už jsou skutečně restaurátoři,
kteří mají i licenci Ministerstva kultury. Ale současně je zde
spousta lidí, kteří na svých postech pracují s uměleckými díly,
s respektem k materiálu a tedy vlastně ve sféře konzervace.
Pokud bychom se chtěli vrátit k mezioborové spolupráci, je
samozřejmé, že tento systém může fungovat i jinak. Ne každá
galerie nebo muzeum má možnost mít restaurátorské dílny
a pak je na odborných pracovnících, aby se správně zoriento-
6
FOYER
vali a našli vhodnou formu spolupráce s restaurátory externími,
nebo s jinými státními dílnami.
HŘEBÍČKOVÁ: A jak to vypadá v soukromé firmě?
NEČÁSKOVÁ: Tam neseme za provedení práce odpovědnost
jako fyzické osoby… Ale samozřejmě si necháváme pomáhat
s některými pomocnými nebo rutinními pracemi. Záleží tedy
na vzdělání a zručnosti – mám řadu spolupracovníků, kteří
vystudovali Akademii výtvarných umění, ale ne restaurování
konkrétně, a přesto jsou mi užitečnými pomocníky i při manipulacích s obrazy nebo určitém způsobu čištění. Například při
náročném mechanickém čištění rubu plátna, které se lépe dělá
ve dvou, používám pomoc zkušených lidí. Mám okruh svých
spolupracovníků, ale odpovědnost nesu sama a nenechávám
nikdy nikoho pracovat samostatně.
HŘEBÍČKOVÁ: Myslím si, že například u velkých stavebních
rekonstrukcí se bez pomoci ani obejít nedá, tam bývají různé
technicky složitější úkoly...
NEČÁSKOVÁ: Velký objem prací je například při komplexním restaurování chrámových interiérů, což je moje doména,
respektive doména mojí firmy. Pečlivě umýt několik set čtverečních metrů štuku, to je práce, kterou nemohu udělat svýma
rukama. Moje odbornost je ve vytváření koncepce a v důsledném dohledu nad tím, aby byly dodržovány technologické
postupy. Přitom houbou může máchat klidně také někdo jiný,
kdo je vedle mě.
HŘEBÍČKOVÁ: Jak velká skupina lidí se na pracech podílí, když
se restauruje celý kostel?
NEČÁSKOVÁ: Tady mohu dát konkrétní příklad, protože my
léta děláme krásný chrám Nanebevzetí Matky Boží v Polné,
který byl v těchto dnech prohlášen národní kulturní památkou.
Děláme tam už asi šestý rok a práce jsou již zcela před dokončením. Konkrétně teď pracujeme na bočních oltářích, udělali jsme
už štukovou výzdobu, nástěnné malby, obrovský hlavní oltář.
Podílelo se na tom řádově třicet lidí. Ale paralelně maximálně
dvacet.
FRANK: Svou roli hrají i finance. Zabezpečit kvalitní tým profesionálních restaurátorů s tou největší akreditací při takových
akcích není se stávajícími rozpočty téměř možné.
NEČÁSKOVÁ: Svou roli hraje i stránka časová. Administrativa
narůstá a narůstá a dokud investor nemá příslib finančního
krytí, nemůžeme začít pracovat, pak máme strašně krátkou
sezonu.
FOGAŠ: Časové kritérium je dlouhodobý problém při restaurátorských akcích většího rozsahu. Nejenom v důsledku sezonních prací, ale především v důsledku systému, který funguje
při udělování dotací a při financování různých akcí tohoto
typu. Požadavky jsou nastaveny tak, aby byl rok předem vytvořený záměr a návrh včetně závazného rozpočtu. Než se sejde
komise, než se rozhodne, které akce budou preferovány, než
se zjistí, zdali souhlasí Ministerstvo financí a tak dále, uběhne
půl roku. Na konci května se pak dozvíte, že můžete restaurovat. Těší vás samozřejmě, že už můžete, ale problém je v tom,
že už na práci nemáte dvanáct měsíců, ale jenom šest. A pak
je opravdu nevyhnutelné angažovaně spolupracovat s lidmi
různých profesí, kteří jsou schopni kvalitně a přesně podle
požadavků vykonat dílčí práci tak, aby to odborný restaurátor
organizačně zvládl.
FRANK: Mně se zdá, že některá výběrová řízení, i uvnitř institucí,
jsou vypisována na tak směšné částky, že je to úplně proti fungování restaurátorů… Výběrová řízení se vypisují na třicetitisícovou zakázku, nebo i menší, přitom každé výběrové řízení také
něco stojí… A prodlevy jsou u toho prostě nehorázné.
Výběrová řízení zde straší celou společnost jako jakési bašty
korupce a manipulace se zakázkami, kunsthistorici a kurátoři
z malých muzeí a galerií, zadavatelé těchto prací, mají strach,
aby jim městský úřad nebo jejich zřizovatel nešlapal na paty
a neptal se, zda náhodou nezadávají příliš mnoho zakázek stejnému týmu restaurátorů. Ale já si přitom myslím, že základem
je dobrá, i dlouhodobá spolupráce a fungování, nikoli neustálé
hledání a opakování nějakých výběrových řízení. Mělo by být
v kompetenci zadavatelů restaurátoských zakázek, aby vzali
odpovědnost sami na sebe a mohli jednat i bez toho, aby stále
organizovali další a další výběrová řízení.
FOGAŠ: S tím se památkáři potýkají už léta. Jde v podstatě o to,
že oni mají eticky obrovskou odpovědnost, ale minimální reálné
kompetence. A ve chvíli, kdy se zakázka připravuje, mají svázané ruce právě těmi časovými prodlevami.
NEČÁSKOVÁ: Problém je také dělení zakázek na části. Já například dělám sedm let v Rumburku a x-krát jsem tam musela,
naštěstí úspěšně, absolvovat výběrové řízení. Jednodušší situace
nastává, když investor vypíše výběrové řízení na celek a potom
práci zadává postupně podle toho, jak má přísun peněz. Ale na
druhé straně nebezpečí korupce, respektive korupce samotná,
existuje, to je jasné – a je špatně prokazatelná. Je také jasné, že
čestné a zodpovědné vedení bez přebujelé administrativy je nejefektivnější způsob, jak něčeho dosáhnout. Ale to nejde vyřešit od
stolu. To je v lidech, kulturní a etické tradici země, a ta je u nás
bohužel mizerná… Konečně je to i problém cenové politiky, protože v podstatě u všech výběrových řízení, kterých já se účastním,
je buďto jediným, nebo naprosto dominantním kritériem cena...
FOGAŠ: Ano, a potom kde je ta kvalita, že? Dokážete konkurovat někomu, kdo je také zaštítěn licencí, ale spolupracuje
jenom s nekvalifikovanými lidmi a tedy má nesrovantelně nižší
náklady?
FRANK: Z těch potíží s výběrovými řízeními vychází další problém českého restaurování. A to je určitá kvalita a modernost.
Protože člověk, který se snaží dělat zakázky, vstupovat do výbě-
ROZRAZIL 06, 2008
7
rových řízení a přitom neustále sráží ceny, pak samozřejmě
není schopen pracovat na úrovni, není schopen dělat rozsáhlejší
průzkumy, protože se jeho práce prostě nedá protáhnout na
delší časový úsek. Je jednak limitována cenou, jednak termíny.
A to se potom, myslím, nutně odráží na celém oboru. Vlastně
dochází ke zjednodušování restaurování, které pak nemůže být
komplexní.
NEČÁSKOVÁ: Já bych s vámi v tomto nesouhlasila. Já opravdu
velikou část svého profesního času strávím různými průzkumy,
čili vlastně přípravou projektů. Dělám to už řadu let a můžu říct,
že kvalita průzkumů prováděných za socialismu se s tím, co se
dělá dneska, nedá srovnat. Určitě narostl význam průzkumu.
I ve srovnání se zahraničím nemám pocit, že by se u nás restaurovalo na výrazně nižší úrovni. Myslím to dobré restaurování,
samozřejmě otřesné příklady najdete, to je bez debat, ale úroveň u nás je jinak solidní.
Projevuje se i dost velké konkurenční prostředí. Spousta lidí,
jejichž jména znám z mládí, se v branži už nepohybuje. Důvodů
je spousta, jedním z nich je, že nebyli dost pracovití, protože
těch nudných činností u restaurování je strašná síla, to si málokdo uvědomuje, když to jde dělat. A lidi, kteří například nejsou
schopni trhat chmel nebo něco podobného, tak u toho nevydrží. U restaurování musíte být schopni sedět. A další věc, já na
peníze myslím, když stanovuji rozpočet, ale pak už opravdu ne.
FOGAŠ: Ono bez pokory restaurovat nelze a myslím, že bez nadšení pro věc také ne. Já mám to štěstí, že lidi z oboru, které
znám, splňují obě tyto podmínky. Například se nám teď povedlo
získat grant na restaurátorský průzkum výtvarných děl, a to mi
umožnilo spolupracovat právě s přírodovědci, například s Barborou Hřebíčkovou, také s Akademickou laboratoří ALMA,
zastoupenou manželi Hradilovými. Řešíme spolu několik velmi
zajímavých problémů v rámci mezinárodní spolupráce Artech.
A musím říct, že mě to hodně poučilo, nejenom v oblasti technické výstavby výtvarných děl a určování autenticity věcí, ale
i v možnostech, jak dělat průzkum absolutně efektivně. Třeba
Artech mi umožnil získat přístrojovou techniku přímo do ateliéru a pracovat s ní, techniku, kterou bych normálně nepotkal
ani z dálky.
HŘEBÍČKOVÁ: Jakou konkrétně?
FOGAŠ: Konkrétně prototyp infračerveného skeneru, který
umožnil zmapovat celou plochu obrazu a odečítat jednotlivé
vrstvy.
NEČÁSKOVÁ: Čili to funguje jako infračervená kamera?
FOGAŠ: Je to jako infračervená kamera, jenomže mnohem dokonalejší co se týče zobrazovacích možností. Jde o mobilní přístroj,
který mapuje plochu obrazu na principu pantografu a bodově
skenuje v mimořádně vysokém rozlišení.
NEČÁSKOVÁ: Ještě bych chtěla dodat k průzkumu jednu strašně
důležitou věc z praxe. Když se řekne průzkum, je to šíleně široký
8
FOYER
pojem. Můžeme hovořit o průzkumech technologických, tedy
o tom nejzajímavějším jádru restaurátorské práce. Ale zpočátku zde slovo průzkum padlo ve významu příprava a realizace komerční zakázky. A v tom je veliký rozdíl, je-li průzkum
orientován na přípravu projektu, třeba i v tom smyslu, že se má
stát základem pro určité výběrové řízení, anebo zda je součástí
restaurování, kde už má přinést nějaké hlubší poznatky nebo
analýzy, které budou podkladem pro volbu metody restaurování. A myslím, že lidé v širší odborné veřejnosti, tím myslím
památkovou péči, kultivované a poučené správce či vlastníky
výtvarných děl, si často tento rozdíl neuvědomují. Dostávám se
občas do situace, kdy mám udělat rozpočet na poměrně velký
projekt a když se zeptám, zda je u toho nějaký průzkum, tím
samozřejmě myslím přípravu projektu – zda někdo zmapoval
základní stratigrafii, druhotné zásahy, stav díla – tak oni mi
řeknou, že ano, řeknou renomované jméno, a dají mi nakonec
jen laboratorní průzkum autorské technologie, který je naprosto nepodstatný. To jsou potom pro mě v tu chvíli jen hezké
obrázky…
HŘEBÍČKOVÁ: To znamená, že je tam jenom laboratorní, nikoli
restaurátorský průzkum?
NEČÁSKOVÁ: To znamená, se průzkum v podstatně omezil
na zkoumání technologie vzniku díla, nebo tedy technické
skladby.
FOGAŠ: Zaměření průzkumu má tisíc možností a skutečně záleží
na tom, co chceme dokázat, k čemu má sloužit.
NEČÁSKOVÁ: A mě třeba na tom v tu chvíli mnohem víc zajímá,
zda přemalba je akrylátová, anebo jestli je to vůbec přemalba
a jestli pod ní něco je.
FRANK: Je zde další zajímavá věc: zda by se měly zveřejňovat
odborné poznámky stran průzkumu, například u moderních
děl. Já jsem se setkal s tím, že jsem byl v podstatně zrazován
od toho, abych některé poznatky o malířské výstavbě a o podkladech a vůbec malířské technice některých autorů přednášel
na odborném fóru. Protože pro padělatele je to samozřejmě
poměrně důležitý materiál. Mě se ale zdá, že je to takový planý
strach, v zahraničí jsem se s tím nikde nesetkal...
FOGAŠ: Mně se zdá, že všichni chápeme, že v jistém směru jsou
tyto informace delikátní, na druhou stranu se musíme rozhodnout. Chceme-li vývoj a pokrok posunout nějakým směrem
a chceme-li vytvářet seriózní databáze, se kterými se bude pracovat, tak musíme být otevření, musíme konfrontovat názory,
musíme přednášet, dělat osvětu, bavit se u stolu, jako to teď
děláme.
HŘEBÍČKOVÁ: Já jsem také, musím říct, docela tvrdě narazila se
svou knížkou Recepty starých mistrů. Dočkala jsem se kritiky,
že to je vlastně návod pro padělatele. Myslím si ale, že informace
jsou jedna věc a dokázat to pak udělat druhá. A navíc, jestliže
každý sám bude stále znovu přicházet na ty stejné věci, tak se ni-
kam nepohneme. Mně to tedy připadá podobné, jako vlastnictví
střelných zbraní. Střelné zbraně se prodávají lidem se zbrojním
pasem a vlastně není žádná ochrana proti tomu, aby tou legálně
drženou zbraní člověk někoho nezastřelil. Tohle ta společnost
toleruje, takže by měla tolerovat i šíření informací.
NEČÁSKOVÁ: Já osobně nemám ráda, když se restaurování srovnává s medicínou, protože pro mě osobně je živý člověk eticky
něco naprosto jiného, než moje milované umělecké dílo. To je
jedna věc. Pak je tu ještě druhý základní rozdíl, že památky
neřvou. Nemám ráda tohle srovnávání, ale přesto se k němu
občas uchyluji a chci upozornit na obrovský rozvoj v medicíně
od dob, co se poznatky sdělují, publikují. A samozřejmě, že jsou
zneužitelné. Ale co není. A také se domnívám, že otevřenost
a svoboda je základem dobrého života a pokroku.
FRANK: S tím souhlasím. Například obor restaurování papíru,
zdá se mi, je u nás daleko pokročilejší právě díky tomu, že se
v něm komunikuje, má svoje konference...
NEČÁSKOVÁ: Já tedy musím, jako člověk, který nikdy nebyl zaměstnán v žádné instituci, upozornit na jeden důležitý důvod, proč
restaurátoři pracující ve svobodném povolání nejsou tak zcela
otevření. Potkala jsem před časem jednoho našeho kolegu, a ten
mi řekl, že při hodnocení restaurátorských prací jsou restaurátoři
naprosto zbyteční. A řekl mi doslova, bylo to v Mostecké ulici, dvacet dva metry od Karlova mostu: „Vy uděláte tu práci, kunsthisto-
rik vám řekne, zda jste to udělala hezky, vy mně řeknete, čím jste to
dělala a já vám řeknu, zda jste tu malbu nepoškodila“. Na to jsem
mu odpověděla, že ho ubezpečuji, že bych snadno dokázala zničit
obraz i čistým terpentýnem, a že naopak dokážu použít i velmi
razantních prostředků pro nástěnnou malbu a používám je, protože je potřeba je použít, aniž bych ji poškodila. Takže potom, když
máte partnery tohoto druhu, samozřejmě velmi váháte, co a jak
napíšete do restaurátorské zprávy.
HŘEBÍČKOVÁ: Když někdo nerespektuje vaši odbornost, tak je
téměř nemožné se obhájit.
NEČÁSKOVÁ: Je téměř nemožné se obhájit, protože tato profese
nemá objektivní kritéria. S tím se musíme smířit.
HŘEBÍČKOVÁ: Důležitá je důvěra v to, že když je někdo odborník,
tak tomu rozumí. Jinak, já jsem se s tím, co jste zmínila, setkala
také – když řeknu, že něco nejde a druhá strana mi řekne, že to
jít musí, a není chemik, tak na to už se nedá nic říct...
NEČÁSKOVÁ: Jistě. Já často čelím dotazům: proč jste použila
tohle, když to má tuto negativní vlastnost? A já řeknu, ano, má,
ale také jsem mohla použít ještě toto, a to má zase onu negativní
vlastnost a podobně. Já v podstatě často volím to nejmenší zlo,
a to na základě svých znalostí a zkušeností. A ještě se přitom
samozřejmě mohu splést, protože prostě nejsem jasnovidá.
FOGAŠ: A vy máte navíc i přírodovědné vzdělání – to přece každý
restaurátor nemá...
ROZRAZIL 06, 2008
9
NEČÁSKOVÁ: Já mám přírodovědný titul, vzdělání mám matematické...
FOGAŠ: Aha, já myslel, že jste vystudovaný chemik nebo fyzik.
Protože restaurování je typická mezioborová disciplína a jsem
přesvědčen, že aspoň základní znalosti z chemie by tam v každém
případě být měly… Přesto někteří restaurátoři význam přírodních věd podceňují, ačkoli absence těchto znalostí je do značné
míry omezuje. Připomíná mi to můj urputný boj o kartotéku
restaurátorských zpráv. Když jsem se stal vedoucím restaurátorského oddělení, narazil jsem na tvrdý odpor kolegů ze starého umění, kunsthistoriků, kteří žili v pocitu, že nějaká kartotéka restaurátorských zpráv je absolutní nesmysl. Trvalo mi to
několik let, než se všechno dalo dohromady, udělal se pořádek,
vznikla databanka. Pak jsem spolupracoval s památkovým ústavem, vzájemně jsme si vyměnili určité informace, čímž se vše
zkompletovalo a dnes máme k dispozici tisíc restaurátorských
zpráv. U nás můžete po předchozí domluvě přijít do knihovny
a prezenčně si tam nastudovat, co potřebujete. Samozřejmě,
že se na tyto práce vztahuje autorský zákon, takže není dovoleno fotit, ani kopírovat, ale studium se nikomu nezakazuje. A
řekl bych, že v posledních letech toho studenti konzervátorství,
restaurátorství a dějin umění celkem využívají.
HŘEBÍČKOVÁ: Komunikace mi opravdu připadá jako stěžejní
– to je také důvod, proč jsme se tu vlastně sešli. Kdyby existovala otevřená platforma, kde by se věci provětrávaly efektivním
způsobem, tak bych redaktorům z RozRazilu řekla: jsem ráda,
že se zajímáte o restaurování, ale jsou tady povolanější a v oboru
to máme tak nějak pořešené…
NEČÁSKOVÁ: Já jsem se kdysi snažila – protože mám ráda společnost – v rámci Asociace restaurátorů, která začátkem devadesátých let byla poměrně aktivní a měla širokou členskou
základnu, o takovou vnitrooborovou komunikaci. Několik let
jsem udržovala restaurátorské besedy první čtvrtek v měsíci,
a nakonec jsem to vzdala v podstatě pro nezájem lidí.
FOGAŠ: Musíme věřit, že nastupující generace bude mít jiný přístup, otevřenější.
HŘEBÍČKOVÁ: Já se setkávám s tím, že restaurátoři svoji práci
hodnotí s akcentem na výtvarnou stránku, nebo s akcentem na
technickou stránku, jsou restaurátoři, kteří říkají, že jsou poučení řemeslníci s nějakým citem a vkusem, a jsou zase ti, kteří
říkají, že jsou v podstatě umělci, kteří dělají volné umění a také
restaurují. Já mám pocit, že to jsou prostě různé přístupy, které
není třeba unifikovat, protože jsou tu také různé problémy.
FOGAŠ: Myslím si, že nelze oddělovat konzervaci od restaurování,
protože restaurování je proces, kde tyto úkony pro záchranu materiálu musím provést nejdřív, a pak se v rámci svých možností mohu
realizovat výtvarně. To samozřejmě s respektem vůči materiálu,
vůči originálu a ještě reversibilními prostředky. Tedy restaurátor
samozřejmě konzervuje, ale konzervátor nikdy nemá restaurovat.
10
FOYER
Já jsem velmi rád, že jsem prošel ještě klasickým akademickým
vzděláním, výtvarná přípravka pro mě byla velmi významná právě
z toho hlediska, o kterém jsme mluvili. Jednak mám rád výtvarnou práci a rád jsem prošel klasickými výtvarnými disciplínami:
zátiší, portrét, krajina, různé techniky a podobně. A za druhé si
myslím, že právě obeznámení se s materiálem při vlastní tvorbě
vytváří úplně jinou startovní čáru pro realizace restaurátorské.
To znamená, že pokud dokážete akceptovat originál a současně
dobře zvládáte výtvarné techniky, máte větší šanci, než kdybyste
to brala čistě řemeslně. A proto mi tento styl studia vyhovoval
a opravdu jsem rád, že jsem ho absolvoval v této podobě. Novější
systém otevřených ateliérů je zase vynikající v možnosti rozšiřování mezioborových znalostí a schopností.
HŘEBÍČKOVÁ: Mohl byste vysvětlit, co to znamená „systém otevřených ateliérů“?
FOGAŠ: To znamená, že dnes můžete studovat třeba jeden typ materiálu a pak přejít na další, což u nás nebylo možné, my jsme museli
absolvovat celé studium v jednom oboru – rozhodnout se hned na
začátku a v té disciplíně skončit. To bylo vynikající v tom, že v dané
disciplíně jste měla velké možnosti. Jenomže k tomu přistupuje
další věc: v praxi se často řeší více materiálů najednou a Akademie neposkytovala možnost získat informace o dalších oborech,
například restaurování užitého umění nebo knih. Ale v zásadě tady
byla dobrá snaha pokrýt sféru, kterou u nás nikdo neřešil, protože
Akademie neučí restaurování uměleckého řemesla. A teď mluvím právě jako restaurátor, který zná prostředí instituce, protože
Moravská galerie je specifická tím, že sdružuje sbírky volného a
užitého umění a mně, když chci tyto sbírky zajistit, nestačí rozumět technologii závěsného obrazu. Musím se umět alespoň zorientovat, pokud chci určit, kde jsou akutní problémy v rámci sbírek,
musím aspoň v základních rysech rozumět ostatním materiálům.
Proto jsem se v období po nástupu do Moravské galerie musel učit
a prakticky nebylo kde, protože restaurování uměleckého řemesla
je u nás obor, který není nikde zastřešen. Vysoká škola uměleckoprůmyslová se, pokud vím, až tento rok začala zamýšlet nad tím,
zda by bylo prospěšné otevřít obor restaurování užitého umění.
HŘEBÍČKOVÁ: Já si myslím, že pro ty instituce je obtížné tento studijní obor naplnit, navíc je náročný na dílny, na vyučující...
FOGAŠ: Nicméně požadavky v praxi jsou a nejsou naplněny. Právě
v užitém umění vznikají velké dluhy restaurování.
HŘEBÍČKOVÁ: Takže si myslíte, že na užité umění by mělo být také
vysokoškolské vzdělání?
FOGAŠ: Určitě ano. Ukazuje se, že lidé, kteří se zaměřili na
restaurování i ve sféře užitého umění, jsou výrazně lepší a rozvíjejí tento obor. Já jsem na základě konkurzu přijal absolventa
Vyšší odborné školy restaurátorské v Brně, který je specialistou na keramiku, a on byl tak dobře připraven, co se týče vnímání materiálu i automatického zpracování dokumentace na
poměrně vysoké úrovni, že se hned mohl zúčastnil naší výstavy
Umění restaurovat umění, která v Moravské galerii proběhla
v roce 2007.
ROZRAZIL: Je dnešní výtvarná technika natolik jiná, než třeba
u starých mistrů, budou za sto let restaurátoři mít z dnešní doby
vůbec co restaurovat... A můžete například vy nějak aktivně spolupracovat s umělcem na technice? Funguje vůbec nějaké propojení restaurátora a umělce?
FRANK: Propojení restaurátora a umělce rozhodně nefunguje,
aspoň z mé zkušenosti, protože umělec je svébytný a pracuje
živelně, takže není absolutně žádné pravidlo, jak malovat, jak
tvořit a umělci se tím naprosto nezaobírají.
HŘEBÍČKOVÁ: Ono se říká, že v moderním umění je podstatný
prvek akce a že těch, kteří mají zájem o trvanlivost a technické
zvládnutí výtvarného díla, je málo…
FOGAŠ: Z čehož plyne, že restaurovat moderní umění je mnohem
náročnější, protože u starého víte, co vás čeká, je tam jistá kvalitně zvládnutá technika, kvalitní materiál, navíc tam byly určité
styly, kánony v technické výstavbě obrazu a tak dále, takže je o co
se opřít. Jelikož moderní umění je často v poloze experimentu, tak
i ty souvztažnosti materiálu jdou někdy přímo proti smyslu existence. Například těžký kovový modul nalepený na ultratenkém
plátně – taková věc se logicky po čase zbortí a podobně. Nebo
například řasy nasbírané někde na pobřeží Kalifornie a přivezené
v nezajištěném klimatickém obalu do galerie a tam využité při
výtvarné tvorbě probíhající přímo v místnosti. Umíte si představit, co se s tím materiálem stane, když se razantně změní relativní
vlhkost a teplota? Samozřejmě, že se to rozpadne…
HŘEBÍČKOVÁ: Dalším příkladem může být plastika z čokolád, do
kterých se dají červi, nebo modely z kostek cukru, které podléhají
vlhkosti…
ROZRAZIL: …nebo soška z čokolády, která se převáží do Budapešti a svítí prudce slunce...
FRANK: Ale to jsou možná většinou takové marginální projevy…
HŘEBÍČKOVÁ: To nejsou marginální projevy, já bych skoro řekla,
že je to dost typické. Nebo obraz namalovaný v záchvatu inspirace na vikslajvantovém ubrusu, který samozřejmě začne opadávat a není téměř možné ho tepelně opracovat při zažehlování,
pořádně to nedrží pohromadě, aby se to nějakým způsobem
konsolidovalo..., je to opravdu pro vztek. A ještě navíc, když se na
tom pracuje, tak je otázka, zda momentální konjunktura tohoto
umělce vydrží dalších sto let.
FOGAŠ: Fakt je, že mnozí z těchto výtvarníků ani nesledují cíl, aby
jejich věc přečkala věky…
FRANK: To je také problém, když už galerie dá za nějakou výtvarnou věc určité množství peněz, ta věc má i svou pojistnou částku,
když cestuje po výstavách, a přitom je z materiálů, který si vůbec
nedělá hlavu z toho, že má přežít. Takže potom se restaurátor
snaží tu věc za každou cenu zachytit, zkonsolidovat, ale myslím
ROZRAZIL 06, 2008
11
ských. Během studií v roce 1993 absolvoval studijní pobyt
na Královské akademii v Gentu (Belgie), atelier restaurování malířských děl. V roce 1997 absolvoval stáž v restaurátorské škole v Courtauld Institute of Art and Technology
v Londýně. V letech 1998–2002 pracoval jako odborný
asistent na AVU v Praze v atelieru Školy restaurování
výtvarných děl malířských u prof. Strettiho. Od roku 1994
až do současnosti pracuje jako soukromý restaurátor.
Věnuje se restaurování klasických i moderních výtvarných
děl, výtvarných děl na papíře, ale i volné malířské tvorbě.
Podílel se na grantech MK ČR Restaurování moderního
umění, Poškození pergamenu a knižních maleb. Jako
externí spolupracovník NG v Praze restauroval obrazy pro
výstavy Emil Filla, Jan Zrzavý, Josef Šíma, Antonín Slavíček a dalších autorů.
si, že to v podstatě není už ani autorský záměr – snaha o přežívání
té věci.
ROZRAZIL: Takže myslíte, že vaše práce bude taková, že budete
postupně čím dál víc konzervovat…
FRANK: Já si myslím, že takové ty výkřiky jako kostky z čokolády,
nebo objekty z loje, to jsou věci, které se sice zapsaly ve výtvarném umění jako určitý vývojový moment, ale rozhodně se s nimi
nemusí počítat nadále. Ty objekty splnily tu svou časově omezenou funkci šokovat, nebo přinést něco nového a vývoj jde dál a tyto
věci už pak fungují jenom v nějaké dokumentaci, nebo v mentálním milieu té doby. Ale myslím si, že není naší povinností a nedá
se od nás očekávat, že to budeme restaurovat, nebo že se nám to
podaří, a možná, že ani nebudeme ochotni to restaurovat…
FOGAŠ: Je to spíš v pozici dobře to zdokumentovat.
HŘEBÍČKOVÁ: No, ale to bývá v intencích takového díla – měnit se,
jde o akci... Navíc ta dokumentace bude určitě výtvarně zajímavá.
Ale řekla bych, že časový úsek sta let restaurátory zbaví mnoha
těchto výtvarných děl, která skutečně nebyla dělána na přežití.
A to, co zbude, tak se třeba bude dát zrestaurovat…
kovu, nástěnné malby a polychromie sochařských děl. Absolvoval studium restaurování plošných disciplin na VŠVU v
Bratislavě (1990). V letech 1991–1995 samostatné restaurátorské realizace. Od roku 1996 restaurátorem Moravské galerie v Brně (od r. 1997 vedoucím restaurátorského
oddělení) – komplexní restaurování sbírkových předmětů,
restaurátorská příprava výstavních projektů, výzkumná
a publikační činnost. V roce 1998 obdržel stipendium Adalbert Stier Verein v Mnichově na restaurování olejomalby.
Řešitelem mezinárodního projektu MOLAB pro výzkum
malby v rámci grantu EU–ARTECH a grantu Průzkum malby,
plastiky a užitého umění, 2005–11. Spoluautorem výstavy
Umění restaurovat umění, 2006–2007, která představila
výsledky odborné práce restaurátorů MG a přiblížila veřejnosti restaurování jako proces ochrany a záchrany uměleckých děl v rozmanitosti jednotlivých zásahů a různých fázích
průběhu akcí. V roce 2007–2008 restauroval exponáty
výstav: Cranach der Ältere, Evropa Rusko Evropa, Jindřich
Štyrský, Jakub Schikaneder, František Foltýn, Josefínský
reliéf, Sběratelé a mecenáši, Italské zátiší a další.
.
12
FOYER
ak. mal. rest. DAVID FRANK (1968)
V roce 1994 dokončil studium na Akademii výtvarných
umění v Praze – atelier restaurování výtvarných děl malíř-
RNDr. MILENA NEČÁSKOVÁ ak.mal. (1953)
Vystudovala obor matematika na MFF UK(1976) a obor
restaurátorství na AVU(1979). Od roku 1979 pracuje
nepřetržitě jako restaurátorka ve svobodném povolání. Je
zakládajícím členem a jednatelkou restaurátorské umělecké společnosti Brandl s r.o. Podrobnými restaurátorskými průzkumy připravila projekty restaurování interiérů kostelů Panny Marie před Týnem a kostela sv. Ignáce
v Praze, Vrtbovské zahrady na Malé Straně, Šternberského paláce Národní galerie v Praze a kostela Nanebevzetí Panny Marie v Polné a se společností Brandl se
podílela na realizaci těchto projektů. Účastnila se restaurování nástěnných maleb ve Svatováclavské kapli chrámu
sv. Víta a na mezinárodním projektu CSI restaurování
gotické mozaiky Posledního soudu na chrámu sv. Víta.
Její práce byly prezentovány na několika restaurátorských výstavách, zabývá se také příležitostnou publikační
a přednáškovou činností.
inzerce
akad. mal. IGOR FOGAŠ (1964)
Malíř a restaurátor. Držitel licence MK ČR pro restaurování
kulturních památek v technikách malby na plátně, dřevě,
ing. BARBORA A. HŘEBÍČKOVÁ (1965)
Studovala chemii na VŠCHT a filosofii na FF UK. Od r. 1991
učila chemii restaurátory na pražské AVU, od roku 2005
pracuje v komerční firmě. V roce 2005 jí vyšla beletristická úprava deníků Vlasty Lavalové Dnes nehlásili žádné
popravy v nakladatelství Prostor. Vzpomínky se týkají
zážitků mladé ženy v českém pohraničí za druhé světové
války a jejího milostného vztahu k francouzskému zajatci.
V roce 2006 v nakladatelství Computer Press vydala knihu
Recepty starých mistrů, sbírku středověkých malířských
receptů se slovníkem názvosloví.
ROZRAZIL 06, 2008
13
N
D
U
S
několik poznámek ke genezi projektu…
deník se zpětnou platností (BARBARA VRBOVÁ)
FU
PERVERZE V ČECHÁCH
Foto:
Tomáš Zeno Václavík (Lásky jedné plavovlásky)
Bohdan Holomíček (Cirkus Havel)
Cirkus Havel, premiéra 17. 11. 2008
Lásky jedné plavovlásky, premiéra 16. 11. 2007
První díl projektu tvoří Formanovy, Pazderovy a Papouškovy
Lásky jedné plavovlásky (premiéra 16. 11. 2007), které divadlo
uvádí jako podobenství doby, kdy všichni v něco věřili, nadšeně se
domnívali, že nad Čechy není krásnější místo k narození, kde tak
krásně dá se tančit den co den až do rána. A v rámci té euforie pak
následně došlo ke katastrofě, která nadlouho změnila vše.
Druhým dílem trilogie je Cirkus Havel aneb My všichni jsme Láďa
(podívaná o dvou dílech) – premiéra 7. listopadu 2008. V koláži z textů
Václava Havla (včetně autorovy poslední hry Odcházení) se citují
také úryvky z knihy polského autora Mariusze Szczygieła Gottland.
Třetím, závěrečným dílem projektu Perverze v Čechách pak
bude v sezoně 2009/2010 inscenace nejnovější hry Davida Drábka
České moře o tom, jak se žije v zemi, kde se – jak říká pan prezident
Klaus, ještě nikdy nežilo lépe, kde se už dá cestovat kamkoliv, koupit
už cokoliv – a přece tu a tam chce se někomu namířit zbraň na hlavu
řidiče tramvaje, vykřiknout – Odvez mě k moři – Okamžitě – Teď!
Předpokládaná premiéra na úvod sezony 2009/10.
První společné uvedení projektu Perverze v Čechách se předpokládá 17. listopadu 2009 v Divadle Husa na provázku Brno.
Součástí tohoto projektu je i cyklus debat v Kabinetu Havel Úsvit
28
FUNDUS
v Čechách, které Divadlo Husa na provázku od sezony 2008/09
zřizuje. Přední čeští myslitelé, spisovatelé, politici a filozofové
debatují na téma Česká identita, zaobírají se mravností tady a teď,
shledávají naše selhání a formulují naši naději.
Režisérem projektu je Vladimír Morávek: „Zcela vážně mluvíme
o tom, že tuto zemi v budoucnu čeká velká mravní obnova, jakési
duchovní vzkříšení, možná nové národní obrození. Věříme, že
důležitým aspektem toho velkého společenského pohybu by mohl být
právě projekt Divadla Husa na provázku Perverze v Čechách.“
14. 10. 2006 těsně po půlnoci – nečekaná nahota
Právě skončilo Svlékání z kůže – dvanáctihodinové vyústění tříleté
práce na projektu Sto roků kobry. Zdá se mi, že už není kam jít… není
kam se schovat. Přitom Dostojevský byl pro mě zpočátku poněkud
zaprášená čítanková četba, která nemá dnešnímu člověku co říci.
V průběhu zkoušení začala náhle realita všedního dne nabývat
obrysů zvláštní vypjatosti, rozechvělosti, neschopnosti zacházet
s vlastní svobodou a zároveň se vymezovat vůči svobodné vůli ostatních. Na konci si připadám jako nahá uprostřed prázdné dekorace.
Přemýšlím, co může být dál. Vladimír (Morávek) nechce ztratit
příběhy vyhraněných individualit, ale cítí vnitřní potřebu být blíž
osudu českého národa. Chtě nechtě směřujeme, aniž bychom o to
vědomě usilovali, k více angažovanému divadlu, k otázce české
identity. Volba padá na tvorbu Milana Kundery.
tem mozkových blan. Něžná zůstane zvláštním epilogem naší tetralogie, divadlo bez vedení na dobu neznámou.
někdy v listopadu
Sháníme přes Petra Minaříka kontakt na Milana Kunderu a od
jeho známých se snažíme zjistit, jaké máme šance. Mizivé, říkají
všichni. Píšu obsáhlý dopis, kde se pokouším vysvětlit, proč zrovna
nám by měla být udělena výjimka k dramatizování jeho románů.
Nikdy ho nepošlu. Vladimír Morávek se chystá do Paříže zkoušet
dalšího Dostojevského – Něžnou a získává i utajené telefonní číslo,
vše začíná vypadat nadějně. Rýsuje se i osobní schůzka.
Souběžně zkoušíme Velice Modrého ptáka, který měl být původně
vítaným odlehčením od Dostojevského. Symbolismus se zkouší
těžce a zvednout křídla z „ruského“ prachu je téměř nemožné.
Sháním anglický překlad Kunderova románů L’Identité (Totožnost), zatím bez úspěchu.
21. srpna 2007
Usedáme k filmovému scénáři Miloše Formana Lásky jedné plavovlásky. Geniální nápad Čestmíra Kopeckého těsně před odchodem
z pozice intendanta divadla. Projekt o české identitě nabývá lehkých kontur. Vladimír navrhuje název Česká pornografie. Vzápětí
nám telefonují zástupci Dilie, následně Karel Steigerwald osobně,
že jsme mu ukradli titul. Po několika dnech tedy měníme název
projektu na Perverzi v Čechách.
Stejně jako v případě Dostojevského se velmi těžko prokousávám
dobovou literaturou pražského jara a následné normalizace. Je neuvěřitelné, jak se na chvíli tak odvážně český národ vzepjal k odporu,
inspiroval celý svět a se stejnou rychlostí se vzdal... Žijeme stále
někde mezi dočasnými nadějemi a vyčkávavými deziluzemi bez
schopností hlubší sebereflexe? Stále se snadno a bez boje smiřujeme s jakousi „daností“ osudu? Objevuji text Pavla Švandy Mé svědectví o slavných šedesátých. První studie mezi stohy projevů osmašedesátníků pokoušející se nahlédnout k podstatě a definující můj
pocit z dosud načteného – „…československé dění šedesátých let bylo
spontánním, ale v podstatě beznadějným pokusem pohodlně se usadit
v mezeře mezi dvěma židlemi“. Připadám si stejně, když si položím
otázku, jak bych se já sama zachovala, kdybych v té době žila. Dnes
17. 2. 2007 Premiéra Velice Modrého ptáka
Jako bychom zůstali někde v krajině doposud nenarozených dětí...
na začátku dubna 2007
Vladimír posílá z Paříže úvodní text do předplatného ke 40. výročí
DHNP. Čte na Montmartru Nesnesitelnou lehkost bytí a naznačuje
mnohé... Dva dny poté skončí na jednotce intenzivní péče se záně-
ROZRAZIL 06, 2008
29
Cirkus Havel, premiéra 17. 11. 2008
Lásky jedné plavovlásky, premiéra 16. 11. 2007
je lehké odsoudit rozhodnutí mých rodičů či prarodičů, případně diskutovat o emigraci, disidentství, či jiné možnosti odporu, ale když si
velmi symbolicky představím možnost podobného napadení dnes,
nedokážu vůbec odhadnout, jak bychom se k celé situaci postavili.
Možná tuším jak já, ale celý národ? Byli bychom vůbec schopni
se semknout v otázce tak zásadního rozhodnutí aspoň na dobu
stejně dlouhou? Vždyť už debata k radaru dává důvod pochybovat.
1. 9. 2007 Intermezzo – Odcházení
Přichází nabídka uvést jako první divadlo poslední text Václava
Havla. Čteme text přes noc, netroufáme si a ještě se nám zdá, že
tomu ne úplně rozumíme. Chvíli ještě váháme a pak to vzdáváme.
S velkou úlevou a zároveň rozpaky sledujeme další osud této hry.
3. 9. 2007 Promítání filmu Lásky jedné plavovlásky
Většina herců odchází z projekce se slovy: „Skládám roli, toto se
nedá nikdy zahrát.“
Plavovlásky jsou nakonec dvě – jedna je bruneta.
17. 11. 2007 Premiéra – Lásky jedné plavovlásky,
1. díl projektu Perverze v Čechách
Nečekaná diskuze – spor mezigenerační – pro někoho povrchní,
pro někoho zahlcené fakty. Formanův scénář ovšem bez debat.
Možná více, než v době natočení filmu, vyvstává tušená „perverze“
30
FUNDUS
celého úsilí soudružek poskytnout z „morálního hlediska“ upracovaným děvčatům lásku na jednu noc.
Diskuze pokračuje a dává projektu naději...
(Vratislav Dostál. Posláno na chat 22. 11. 2007 – čtyři dny po
premiéře hry Lásky jedné plavovlásky v Divadle Husa na provázku
v Brně.)
Pokud je ambicí Vladimíra Morávka zabývat se v rámci projektu Perverze v Čechách tématem české identity, tak ve výše zmíněné pasáži
z Lásek jedné plavovlásky se v mistrovské zkratce dotkl jádra problému. Co to je vlastně identita? Není třeba vymýšlet nic originálního,
Václav Havel se tímto tématem zabývá po celý život. Volně parafrázuji:
Základním měřítkem identity člověka je identita lidských vztahů. A co
je to vlastně lidský vztah? Nepochybně určitá závaznost, určitá trvalost; něco mezi dvěma (či více) lidskými bytostmi, co jakýmsi způsobem je, trvá, platí. Identický vztah má pak ovšem i svou historii, svou
minulost a svou budoucnost, své začátky, své motivy, své překážky, své
krize, atd. Čili to, co jsem byl, říkal, sliboval včera, platí i dnes a je pro
mne závazkem pro zítřek, přestože okolnosti se mohou změnit. Tam,
kde je naopak ve sféře vztahů všechno možné, kde nelze nic předvídat,
nic uchopit, nic definovat, kde tedy neplatí žádná pravidla, na které se
lze spolehnout, kde není trvalost a závaznost a tedy platnost závazku
(slibu), ale jen čirá neuchopitelnost, tam ztrácejí vztahy totožnost,
tam vztahy mizí. Nuže, existuje-li aspoň jediný člověk, který se na mě
může spolehnout, znamená to, že je ve mně pořád ještě nějaká kontinuita, nějaká konzistence, že jsem tedy stále ještě nějak identický
sám se sebou, že tedy někým jsem…
na začátku dubna 2008
Divadlo v pohybu – 40. výročí Divadla Husa na provázku.
Zahajujeme nečekaně scénickým čtením Odcházení za osobní
účasti Václava Havla. Půlroční oddych od textu se vyplatil, najednou se hra rozevírá do netušených možností. Stihneme ovšem
jenom první dějství a déšť na závěr. Média nakonec nejvíce zajímá,
co Václav Havel obědval a kde se ubytoval. Jeden z redaktorů
vznese po tvrdém odmítnutí takových otázek dotaz „k tématu“:
Proč vlastně bylo na stole tolik višňových kompotů? A ten déšt, to
je takový „morávkovský“ efekt? Jak dlouho ještě vydržíme takovou
formu mediální perverze, která s úspěchem zaměňuje divadelní
událost za setkání celebrity s „legendárním“ divadlem...
květen 2008
Setkání s Václavem Havlem přineslo zásadní rozhodnutí o druhém
dílu Perveze v Čechách, věnovanému období po srpnu 68 – CIRKUS
Havel aneb My všichni jsme Láďa. Díky osobnímu přátelství Petra
Oslzlého a důvěry prezidenta v režijní rukopis Vladimíra Morávka
získává divadlo svolení k montáži ze všech Havlových textů.
Šest metrů v knihovně – program na celé léto.
červen 2008
Přemýšlíme, kde reflektovat pokračující diskusi našich diváků
na chatu. Chybí nám Kabinet Dostojevský. Zvažujeme oslovení
vysokoškolských studentů, druhý den se návrh na diskuzní cyklus
objeví v poště.
O roce s osmičkou na konci se říká, že cokoliv je vysloveno
nahlas spojí se někdy v meziprostoru rychlostí světla – zřejmě
to funguje, aspoň v tomto případě. Vzniká koncept diskusních
večerů s názvem Úsvit v Čechách.
25. 8. 2008
Soustředění na Komáří louce. Scénář má skoro 80 stran. Vladimír
vyžaduje ode všech herců přečtení minimálně těch her, jejichž
repliky vyslovují. Eseje, projevy, Dopisy Olze povinně všichni.
Dramaturgie je tentokrát v rukou Lucie Němečkové a Petra
Oslzlého a já stejně jako loni v srpnu procházím různé texty vztahující se k normalizaci, k revoluci. Přemýšlím nad konceptem
Sametového festivalu, který chystáme jako součást česko-německého projektu Zipp a hledám nějaké to spojení česko-německé
minulosti.
První asociace logicky skončí u příběhu Karla Gotta. Nejprve
se sama usměji nad banální úvahou, ale na pozadí čtených zkoušek
na Cirkus Havel se osud Karla Gotta velmi rychle stává živouci ikonou „perverze“ v Čechách. Kniha Mariusze Szczygieła Gottland
ROZRAZIL 06, 2008
31
Cirkus Havel, premiéra 17. 11. 2008
Lásky jedné plavovlásky, premiéra 16. 11. 2007
je navíc nedílnou součástí scénáře a i příběh jejího stažení z tisku,
kvůli soudu o název knihy, patří do sbírky našeho projektu. Navíc
způsob jakým Szczygieł nahlíží na českou historii je velmi důležitý
pro současné uvažování nad vznikajícím obrazem o našem bytí.
Kombinace dobových dokumentů s novinovými články a bulvárním tiskem totiž přináší námi dosud možná nevnímaný aspekt,
a to, že přes naši nechuť k takové podobě informací vypovídá o nás
samých – neuhlazeně, hrubě a lživě, a přesto v hlubším kontextu
přináší poměrně přesnou výpověď.
Odjíždím se soustředění s rozporuplnými pocity. Loni na konci
srpna se mi název naší plánované trilogie o „českém údělu“ zdál
nadsazený, teď se trochu začínám obávat, zda opět nepojmenováváme nastupující realitu, která je možná ještě o něco více děsivější
něž Dostojevského „běsnění“. Navíc do ní vstupujeme s čerstvě
svlečenou kůží...
3. 9. Druhé intermezzo – Kunderovská konference
Na konci prázdnin přichází dopis od Francouzské aliance s návrhem uspořádat v rámci mezinárodní Kunderovské konference
inscenační projekt či scénické čtení z jeho díla. Dramaturgie na
celou sezonu 2008/2009 je stejně jako v loňském roce uzavřena,
ale přesto nabídka vzhledem k našim původním záměrům velmi
lákavá. Zvažujeme variantu scénického čtení, probíhá oficiální
korespondence s dlouhými časovými rozestupy, přičemž v mezi-
32
FUNDUS
časech vzniká Cirkus Havel a koncept Sametového festivalu. Obojí
nelehce.
Diskusního cyklu Úsvit v Čechách se po několika drobných
peripetiích ujímá v roli moderátora Renata Kalenská. Odborná
veřejnost kritizuje pragocentrický název. Trváme na svém.
9. září 2008
Václav Havel přijíždí přečíst sám celý text Odcházení a zhlédnout
první nazkoušené scény Cirkusu Havel. Přes všechna varování jeho
spolupracovníků o špatném zdravotním stavu, zůstává v divadle
až do půlnoci a přebírá záštitu nad diskusním cyklem. Upravujeme název na KABINET HAVEL s podtitulem Úsvit v Čechách (je
třeba vytrvat).
12. říjen 2008
Milan Kundera je obviněn z udavačství. Navzdory své nechuti
k médiím čtu všechny články a komentáře a nedokážu pochopit,
jakým způsobem na základě zkušeností z minulosti nakládáme
s dobovými materiály... I přes dlouhodobou oblibu nezávislého
týdeníku Respekt mě překvapuje formulace „objevu“ kdesi
špatně založeného prohlášení, které náhodou spatřilo světlo
světa.
Nejde už v tuto chvíli o prokázání viny či neviny, ale opět
o způsob „jakým“ je nám to sdělováno. Vzniklý mediální obraz
nás jako národ usvědčuje z tiché radosti nad „pokleskem“ Milana
Kundery a tím pak i z totální neschopnosti vyrovnat se s vlastní
minulostí.
Nezbývá než se připojit k řadě světových autorů a kategoricky
nesouhlasit, jak s obviněním, tak především se způsobem mediální prezentace.
Zároveň věřím, že tato událost má zásadní význam pro naši
budoucnost, a to nejen našeho projektu, jehož zvláštním průvodcem se paradoxně Milan Kundera stal, ale pro hlubší pochopení
současnosti, kde se „perverze“ v médiích, zprostředkovávající
jeden z obrazu našeho světa, pozvolna stává realitou všedního
dne, aniž bychom si toho povšimli.
8. 11. 2008 Zahájení diskusního cyklu – Kabinet Havel
Václav Havel v rozhovoru s Renatou Kalenskou na závěrečnou
otázku týkající se výsledků posledních voleb tiše odpověděl, že má
strach, zda to všechno nebylo zbytečné...
8. 11. 2008 Cirkus Havel – druhá premiéra
40 let ve třech hodinách, více než 40 postav na scéně. Je to cirkus
se vším všudy, všechno velmi směšné a k pobavení, ale přitom
veskrze tragické a lidské. Diváci na závěr vstali a tleskali, těžko
říct zda více inscenaci nebo Václavu Havlovi... snad to tedy nebylo
zbytečné.
Za rok nás čeká třetí díl projektu, který zatím nese pracovní název
České moře, kam nás ovšem „perveze“ odplaví těžko říct...snad ne
někam za hranice... čtu si v Nesmrtelnosti...
Svět se dostal na pokraj jakési hranice; když ji přestoupí, všechno se
může proměnit v šílenství: lidé budou chodit po ulici s pomněnkou v
ruce, anebo se budou na potkání zabíjet. A bude stačit málo, jedna
kapka vody, pro kterou přeteče sklenice: třeba že bude na ulici o jedno
auto, o jednoho člověka, o jeden decibel víc. Je tu nějaká kvantitativní hranice, která nesmí být překročena, jenomže ji nikdo nestřeží
a možná nikdo ani neví, že existuje.
(Milan Kundera, Nesmrtelnost, 68 Publishers, Toronto, 1993,
str. 28)
Barbara Vrbová
P. S.
16. listopadu (tedy den před vydáním tohoto speciálního čísla
časopisu RozRazil) má Karel Gott koncert v brněnské hale Rondo.
Lístky už nejsou dva měsíce.
ROZRAZIL 06, 2008
33
FU
Co je dnes naprosto nezbytné?
M: Naděje…
V: Nezaspat…
N
D
U
S
PATNÁCT OTÁZEK pro režiséra trilogie
Divadla Husa na provázku Perverze
v Čechách Morávka (M) a dramaturgyni
Sametového festivalu Vrbovou (V)
Chtěli by jste prožít rok 1968 a 1989 znovu?
M: Ne a Ano.
V: No já nevím, třeba že bych míň toužila po tom rudém pionýrském šátku? Mě vlastně hlavně mrzelo, že nejdu na to jeviště, kde
to všem předávají. Samozřejmě jsem si mohla uvazovat doma šátek od sestry, ale to nebylo ono.
Zajímá vás Láďa, inspiruje, anebo jím opovrhujete, chcete ho
ze sebevytlouct?
M: Odpustit sám sobě – to je první podmínka očištění.
V: Zajímá se říct nedá, já se snažím pochopit, jak jím nebýt, ale jde
to ztuha... vzory chybí... Václav Havel daleko...
Co jste dělali na jaře ’68 a na podzim ’89?
M: Na jaře 68 jsem pořád chtěl být co nejblíž mámy. Akorát že
brácha byl slnější. Na podzim 89 jsem byl první dva měsíce stipendistou na Provázku. Byl jsem šťastný jak miminko, tu a tam se mi
chtělo brečet – že si mě vybrali.
V: Na jaře 68 jsem nebyla na světě a zatím nic nenasvědčovalo
tomu, že jednou budu.
Na podzim roku 89 mi bylo devět let, chodila jsem do dramatického kroužku a do flétny. Do pionýru bohužel ne, nějak se mi
nechtělo skládat slib, ale pak mě to mrzelo, kvůli tomu šátku, že
jsem ho nedostala.
Jak byste strávili jeden den s Václavem Havlem?
M: Pili čaj na Hrádečku a mlčeli. Tu a tam by pan prezident řekl
něco vtipného a já bych se smál – hýkavě a něžně.
V: Posadila bych ho do vlaku a jela s ním úplně jedno kam, hlavně
kde bude hodně tunelů a tím pádem malý signál pro mobilní telefony a cestou bych se ho vyptávala jak se dá přežít ve vysoké politice se ctí. O jiném příkladu totiž nevím.
Měli jsme se postavit okupantům v roce 1968?
M: Nevím. Anebo vlastně vím. Václav Havel v ty dny zformuloval
takové desatero, co je třeba dělat – a co nedělat. Tak já bych se ho
držel.
34
FUNDUS
V: Já za sebe 11. 11. 2009 říkám ano, ale 21.8. 1968, kdyby mi bylo
tolik co teď – tak nevím...nesla bych si totiž s sebou možná jiný
druh odvahy, než mám coby dítě narozené v roce 1980.
Zůstalo ve vás trošku averze k občanům někdejší NDR?
M: Ne.
V: Vzhledem k mému věku nebyl nikdy žádný důvod. Teď mě ale
překvapuje, že větší zábava je často s východními Němci – aspoň
tedy mezi těmi, které znám. Anebo je to možná proto, že se k tomu
hrdě hlásí. Dobrá otázka. Zamyslím se a prověřím si to.
Byl Gustav Husák první Slovák, anebo poslední Čechoslovák?
M: Neumím odpovědět.
V: Na to nedokážu odpovědět, ale já sama bych docela ráda byla
„čechoslovačka“ kus slovenské mentality by se někdy hodil.
Co nejperverznějšího si umíte představit na divadle?
M: Nicotu.
V: Já si nemusím nic představovat, my to tři roky budeme zkoušet...
Která postava z her Václava Havla je kladnou, takřka hrdinnou
postavou?
M: Vaněk.
V: Paní Olga, z dopisů Olze – to je neskutečné monodrama s neviditelnou hlavní hrdinkou.
Kdo je Václav Havel?
M: Žijící klasik. Žijeme v časoprostoru, který zpětně bude mít
pojmenování Čechy za časů Václava Havla.
V: Pro mě stále pan prezident.
O čem musí být projekt Perverze v Čechách? Co uzavře trilogii?
M: Perverze v Čechách má funkci zpovědi. V klidu, soustředěni
na svůj nepokoj, mluvíme pravdu do tmy. A tím, jak ji vyslovíme,
není už naše vina zas tak hrozná, tak fatální – je vlastně pošetilá. Člověk se může nadechnout a znovu začít používat taková ta
slova jako CHCI, DOUFÁM, MILUJI, OBĚTUJI, ODPOUŠTÍM,
TÍMTO DÁVÁM SE K DISPOZICI... Trilogii uzavře nejnovější
text Davida Drábka České moře. Měl by to být text o Čechovi žijícím tady a teď, který tak nutně potřebuje najít moře, až je mu to
dáno – Tu a tam to odesere nějaká tramvaj mířící původně na
Smíchov –
V: Píšu o tom, v samostatném textu, který je součástí tohoto čísla.
Není to nakonec tak zásadní text, jak jsem si myslela, že napíšu,
ale snad jsou z toho zřejmé alespoň odpovědi na obě tyto otázky.
Byla erotika před rokem ´89 šedá a tupá?
M: Žádná erotika není tupá –
V: Tak to opravdu nevím. Ale z toho co jsem si přečetla se mi zdá,
že musela být docela vynalézavá, vzhledem k minimálnímu soukromí...
Vaše nejoblíbenější píseň od Karla Gotta?
M: Buď sbohem, brácho z dětských let –
V: Tak to vůbec nemám.
Nejoblíbenější píseň od Hany Zagorové?
M: Jen pár dnů s tebou být, jen pár dnů. Ale to jistě i díky panu
Harapesovi – který tam tak podstatně zpívá na dvou tónech.
V: Nevím, jak se ta píseň jmenuje, ale je to o tom vzrůstajícím
luxusu... jedno auto v garáži, dovolená na pláži...to je prostě v na
tu dobu naprosto „neskutečný text“.
Barbara Vrbová a Vladimír Morávek
ROZRAZIL 06, 2008
35
D
ÍL
N
A
KUPŘEDU LEVÁ
rozhovor s Davidem Pazderou, členem
Svazu mladých komunistů Československa
Co pro tebe a tvoje soudruhy znamená VŘSR?
Když budu mluvit pateticky, tak zlom v dějinách, nejvýznamnější
událost 20. století. Ale možná tak jak říká Marx, teprve se začaly
psát dějiny.
Dá se říct o levicovém hnutí něco překvapujícího, něco co
nevíme? V čem je to ve 21. století současné téma?
Myslím, že důvody, proč levicové hnutí vzniklo, nezmizely.
Marx to sice vymyslel v jiné době, kdy se ještě používal termín
dělnická třída, ale důvody jsou stále stejné. Proletář je u někoho
námezdně zaměstnán, prodává svou pracovní sílu, protože nic
jiného nemá, a tím vytváří nadhodnotu, kterou někoho živí. To
je nespravedlivé.
Co další koloběh zisku? Někdo kapitál shromažďuje, ale nespotřebuje ho sám. To, co může utratit jeden člověk je přeci jen
omezené.
Profesor Jan Keller, sociolog, hovoří o tom, že kdybychom vzali
majetek čtyř set nejbohatších lidí této planety, nechali jim 50 milionů dolarů, aby se nějak protloukli, celý rozvojový svět by si za
zbytek těch peněz mohl zvýšit životní úroveň.
Kdyby se peníze daly do placu, co by se s nimi mělo dělat? Kdo
by je rozděloval? Stát?
Tady nejde o státní, ale celospolečenské vlastnictví. To je veliký
rozdíl. Příčina porážky minulého systému je i to, že se nebudovalo
všelidové, ale státní vlastnictví.
36
DÍLNA
V. S.: Jakou barvu má tvoje duše? Do jaké barvy se projektuješ?
Já si myslím, že jsem v těchto věcech člověk bez fantazie. Napadla
mě samozřejmě automatická odpověď, to by byla rudá, ale asi je to
modrá, jako nebe.
V. S.: A proč potom ta cenzura náboženství?
Já jsem nežil ani v 50. letech ani v 18. stol za Josefa II. Je ale otázkou, jak bych řešil tyhle věci já sám. Já si myslím, že osobní přesvědčení, ať už náboženské nebo jiné, je osobní věcí člověka. Já
sice velmi stojím proti institucionalizaci náboženství, ale jinak
s tím nemám problém. Pracuju třeba s luteránskou farářkou,
pravoslavnými věřícími. Nehledám konsensus. Skutečný, ne
buržoazní humanismus, zastupuje ideály křesťanství. I encyklika katolické církve hovoří o tom, že existuje vykořisťování
a je třeba s tím něco udělat. Myslím, že zásadní antikřesťanská
organizace je katolická církev, která porušila desatero i veškeré
principy křesťanské morálky.
Co je pro tebe duchovní život, věci víry? Jak si to pro sebe definuješ?
Já si pokládám základní otázku, kterou si pokládá každý Marxista.
Když nás stvořil Bůh, kdo stvořil Boha? Mě témata jako transcendence zajímají jen jako kuriozita. Myslím spíš, že jsem sběratel
reálného. Zajímá mě ten, kdo opravdu žije, ať už je to potápěč,
nebo cemballistka, nebo někdo, kdo žije poutavý život. Chci to
pochopit. Kulturu od techna, rockových věcí...
Jak si odpovídáš na jiné otázky života, týkající se třeba nespravedlnosti?
Má ohromná životní pomůcka je dialektický a historický materialismus. Tohle se dá aplikovat od osobních vztahů po nejvyšší
politiku.
Tak konkrétně. Co když miluješ holku a ona tebe ne. Proč to tak
je?
Já si tyhle věci vysvětluji chemií, každý vidí na tom druhém nějaké
priority. Pro některé slečny je afrodisiakum třeba moc, fyzický
vzhled, intelektuální rozměr, pro některé zase něco úplně jiného…
Jaké ty vidíš priority u holek?
Mimo fyzických věcí, což je samozřejmé, je to určitý styl revolucionářky. A to nemyslím v našem názorovém proudu, nebo v těchto
věcech. Měla by mít revolučního ducha.
Můžeš to upřesnit, toho revolučního ducha?
Určitá spontánnost, chuť jít do diskuze, emotivnost, rozhodování
o svých činech na základě emocí, které považuje za správné.
Když by sis měl vybrat holku podle klasických národnostních
klišé, byla by to Ruska, Italka, Francouzska nebo Němka?
Samozřejmě Ruska.
Jak definuješ ruského člověka?
Ruský člověk je pro mě někdo, kdo se musí vyrovnávat s různými
sociálními obtížemi, které my už vůbec neznáme. Jezdí tam vedle
sebe pouze luxusní mercedesy a prorezlé moskviče. Ruský člověk
je skromný, kulturní, který je ve frontě v metru schopen číst Tolstého.
V. S.: Jak bys interpretoval Bondyho výrok: „Všechno je v prdeli,
v sobotu i v neděli, jen ty filmy sovětský jsou vědecký“?
Pro mě je tenhle výrok žvást. To je vše co bych k tomu řekl. Já se
k Bondymu nehlásím, i když jsem přesvědčen, že některé věci
zanalyzoval dobře.
Mluvme o roce 1968 a 1989. Jakou asociaci si ihned vybavíš?
Rok 1989 je dokončení toho, co tady chtěl někdo začít v roce 1968.
V čem to pokračování spočívá?
Stavění iluzí a vzdušných zámků.
Leží tu před tebou Marlbora. To je oblíbená značka?
To jsou cigarety, které jsem dostal od maminky, protože je u nás
v trafice prodávají ještě za starou cenu. Moje oblíbená značka je
Trumf.
Jak se díváš na Dubčeka?
Zoufalec, slaboch, člověk, který naprosto nechápal realitu kolem
sebe.
V. S.: A co Husák, to nebyl zoufalec? Nebo Jakeš?
Já osobně znám soudruha Jakeše, to je člověk, který je v dnešní
době mimo pojem.
Myslíš, že byl Jakeš oportunista a zpronevěřil se ideálům,
kterým ty a tví soudruzi věříte?
Byl to člověk, který věřil zcela pevně věcem, za kterými šel a myslel si, že to dělá správně. I z toho projevu na Červeném hrádku
Začátkem listopadu jsme se
vypravili k pokusu o rozhovor
s členem Svazu mladých komunistů Československa Davidem
Pazderou. Mladý radikál má
na první poslech nesnesitelně
demagogickou dikci, opakuje
fráze a nanejvýš cituje své klasiky. Potud bychom mohli být
s případem „Mladý komunista“
hotoví, ale proč se v roce 2008
hlásí k odkazu Grebeníčka i Stalina někdo, komu ještě nebylo
třicet, a kdo prokazatelně není
úplně magor, to nám nebylo jasné.
K rozpravě jsme pozvali i dva
výtvarníky, více méně konceptuální, totiž Laco Garaje a Václava Stratila, oba mají schopnost komunikovat mezi větami,
tak jsme doufali, že nakonec se
dostaneme k podstatě. Základní
proč zůstala nezodpovězena,
snad se alespoň podařilo zčásti
zmapovat terén. A taky víme, že
herečka pod pultem, Jiřina Švorcová má i dnes své fanoušky.
bych s mnoha věcmi souhlasil. Neměl ale schopnosti, aby zvládal
funkci, kterou zastával.
Jestli Dubčeka považuješ za slabocha, jak si vysvětluješ tu
obrovskou podporu, kterou měl mezi lidmi?
Když zemřel Stalin, taky se stála fronta, kde byli i pozdější signatáři Charty 77. Stalin měl mnohem větší podporu.
Cos prožil ty, že tě to přivedlo k pozicím, které zastáváš?
K těmto pozicím mě přivedla zcela jednoznačně moje osobní zkušenost s tím, co se tady děje. Už jako teenager jsem se setkával
s otevřeným fašismem mnohdy omlouvaným vrcholnými představiteli státu, manipulací ve škole a tak dále. To ale není žádný mar-
ROZRAZIL 06, 2008
37
xismus, ale věc určité kultury, do které jsem vstoupil – rockové,
punkové, nonkonformní.
Jakou máš rád hudbu?
Mám rád Franka Sinatru, Tinu Turner, Beatles, psychodelickou
vlnu na konci 60. let.
Co prožiješ když posloucháš Sinatru?
Pozitivní emoční zážitek, kdy se člověk v pauzách, které tam
nechává, už těší na to co přijde. A mimoto mám rád i Alexandrovce
a revoluční písně. Nebo folkaře, třeba Kryla.
Můžeš se dotknout otázky vzdělání?
Současné vysoké školy jsou baštou reakce a páteří stávajícího systému. Studenti jsou vzděláváni způsobem, který chce tento systém.
Zklamal tě někdy Grebeníček?
Nikdy. Je to můj přítel a jsem na to velmi hrdý.
Ale není přece úplně bezchybný...
Pochybil tak, jak on to sám řekl na plénech před mnoha členy
strany, v kádrové politice. Ve výběru lidí, kteří nedělají politiku ale
politikaření.
V. S.: Jak vnímáš herečku Švorcovou?
To je úžasný člověk, se kterým jsem se měl tu čest seznámit až po
dlouhé době, protože je pořád obklopená houfem obdivovatelů
a fanoušků, takže se k ní nedá dostat. Je to ženská, která ví co chce.
Umí kumšt, umí hrát, je to velmi výrazná dáma.
Do čeho bys ji obsadil?
My s ní teď budeme dělat divadelní představení. Náš mladý soudruh, který vede pražskou komisi mládeže, Daniel Rovný, napsal
divadelní hru, kde bude vystupovat podnikatel, mladý komunistický pár a volič sociální demokracie. První koho jsme oslovili byla
Jiřina Švorcová. Byla hned pro a ráda, že se konečně něco děje.
L. G.: Proč nás policajti nutili stříhat a chtěli nás mlátit, protože
jsme měli dlouhý vlasy?
To není otázka žádného politického systému, ale emancipace
lidí. Ale já bych chtěl být v sedmdesátých letech raději „mánička“
v Československu, než v Americe. Tam se k hippiesákům chovali
mnohem hůř. Při mírumilovné akci třeba i umlátili několik lidí.
Berete si jako mladí komunisti z osmašedesátého nějaké poučení? Jak se k tomu vlastně stavíte?
Byla to obrovská manipulace s lidmi.
Ale tuhle reformu vedli komunisti.
Nemyslím si, že to byli komunisti. Dubček byl kompromis. Třeba
odvysílal lživé stanovisko vedení Ústředního výboru. Mám například dokumenty, jak ministr vnitra Pavel Pavel chtěl pro komunisty
zavádět, když ne koncentrační, tak alespoň internační tábory.
Tady byly po éře totálního destruenta systému Novotného, který
žil zcela mimo realitu, reformy potřeba, ale oprávněné požadavky
lidí byly zneužity těmi, kdo využili slabošského Dubčeka
Tanky tedy podle tebe byly tehdy dobré řešení?
Ano, bylo to nejmenší zlo z těch možných, které byly.
38
DÍLNA
V. S.: Máš rád Havlovy hry?
Ne, nečetl jsem je, nemám čas na takové věci.
Co čteš?
Já si rád přečtu třeba i Alexandra Solženicina – Rusko v troskách,
nebo anarchistické věci. Ale především, co se snažím číst, tak
Marxe, Engelse a Lenina. Když jsem poprvé četl Leninovo Stát
a revoluce, to jsem byl úplně nadšenej, takhle jsem to vždycky
chtěl říct, tahle kniha mi mluvila z duše.
V. S.: Jak vnímáš evangelia?
Já jsem nečetl bibli. Dokonce když dostala moje sestra dětskou
bibli, tak jsem jí to vyměnil za indiánské pověsti a pohádky. Zcela
cenzorsky, aby jí to neporanilo duši.
Zdá se ti, že současní komunisti jsou ve srovnání se členy
někdejší KSČ citlivější, empatičtější, víc jim záleží na lidech,
nebo jen moudřejší, vědečtější?
To je různé. Znám lidi, co vzpomínají, jak si pod bustu Gottwalda schovávali marky a bony, ale i lidi srdečné, ohromné. Já
znám spoustu těch, kdo byli přední představitelé StB a lidových
milicí a jsou to skvělí lidé. Já je můžu hodnotit pouze z hlediska
své osobní zkušenosti.
V. S.: Já ti jako člověk, který by mohl být generačně tvůj otec,
a taky jako učitel říkám, že máš masku a nevíš o tom. Zkus se
k tomu vyjádřit.
Myslím si, že naopak. Snažím se své masky odkládat, aby mi víra
nenahrazovala rozum.
A my co tu sedíme máme nějaké masky?
Máte.
Jaké?
Hrajete si na nějakou subkulturu, na underground a ve skutečnosti sloužíte estabilishmentu. Ty havlovisticko-kohoutovské-pelikánovské teze o vyšší morálce, vyšším humanismu, o tom
lidském, to si nasazujete jako masku a pak hodnotíte tu odpornou
konzumní společnost vedle vás, a tam ty zatvrzelý bolševiky. To je
vaše maska.
V. S.: V čem spočívá postkomunismus dnes?
Že se třeba členů ODS, se kterými sedím na zastupitelstvu a deset
z devatenácti jsou to bývalí členové KSČ, vždy když se rozhovoří
o demokracii a totalitě ptám: Já jsem na rozdíl od vás nikdy v KSČ
nebyl, tak mi řekněte, jaké jste tam dělali zločiny? Ptám se jich
také, jak se demokraticky rozhoduje o totalitních bytech.
Umíš rusky?
Neumím, já mluvím anglicky.
Piješ vodu z lahve nebo z kohoutku?
Z kohoutku, myslím, že je tam úplně stejná voda.
V. S.: Koho a co máš na světě nejradši?
Nejradši mám na světě maminku. A to, když člověk může měnit
realitu kolem sebe, když té realitě není podřízen.
V. S.: Čili pokud možno žádná manipulace, že?
Přesně tak, kritické myšlení.
Je možné uvést komunistické myšlenky v praxi?
To je prostě zcela nevyhnutelné. Je nemožné tomu zabránit.
Máš pocit že to k tomu spěje?
Řekl jsem, že od VŘSR se píšou dějiny lidstva, že to soudruzi převzali do svých rukou. Stalin, i když nemusím souhlasit se spoustou
jeho praktických kroků, věděl, co je to uvědomělá změna. A uvědomělá změna jsem já, jsme to my, mladí komunisti. Jsme tady
a každý se s tím musí nějak vypořádat. My tady také budeme, až se
tenhle režim lidem předvede sám.
Demokracii jako státní zřízení tedy považuješ za slepou
uličku?
Jaká demokracie? Když si já napíšu na papír „komunistický svaz
mládeže“ a stoupnu si na křižovatku, tak mě okamžitě zadrží za
přestupek. To je demokracie? Mně byly za bílého dne ukradeny
policií tohoto státu moje soukromé prapory a já jsem byl zadržen –
dost rázně - za to, že jsem měl piketu proti zrušení poplatků ve
zdravotnictví a proti zrušení úrazové nemocnice.
Jak bys definoval demokracii?
To je utopie. Demokracie může fungovat jen v městských státech,
kde se mohou všichni shromažďovat na náměstí. Jinak je to nesmysl.
Takže komunismus není pro demokracii?
Všechny systémy od prvobytně pospolné společnosti byly diktatury. Buďto je to diktatura menšiny nad většinou nebo obráceně.
Není žádný jiný výběr.
Včetně socialistického?
Samozřejmě. To je jediná diktatura většiny nad menšinou. Až do
VŘSR to bylo vždycky naopak. To je jediný rozdíl.
Komunismus v praxi je co?
Když odumře stát. Když to není už ani diktatura většiny nad menšinou. Když lidi nepotřebujou stát k tomu, aby společnost mohla
fungovat.
Zopakoval se někdy od prvobytně pospolné společnosti komunismus?
Komunismus ne. Nikdy se od té doby neopakoval.
A váš cíl je dospět po spirále dějin ke komunismu, čili znovu
k prvobytně pospolné společnosti?
Ne. Ne po spirále dějin zpět k něčemu, co bylo proto, protože
tehdy pro ně samozřejmě bylo výhodnější mít celospolečenské
vlastnictví nějakého nástroje. To je otázka emancipace společnosti. Je evoluce a je revoluce.
Ke komunismu tedy dospějeme evolucí?
Ne. Ke komunismu dospějeme pouze revolucí. Budováním socialismu.
Chystáte revoluci?
Každý den.
DAVID PAZDERA (1982)
Člen KSČM, od komunálních voleb 2006 členem
Zastupitelstva městské části Brno-střed.
ROZRAZIL 06, 2008
39
PR
O
PA
D
LI
Vojenský historický ústav Praha)
Ě
(IVO PEJČOCH,
ŠT
TANK
jeho vznik, vývoj a vliv
na křižovatky českých dějin
Války jsou staré jako lidstvo samo a stejně dávné kořeny má snaha
ochránit vlastní vojáky před zbraněmi protivníka. Od kožených
kabátců vývoj v průběhu tisíciletí pokračoval přes první primitivní brnění, kroužkové košile, až po vrcholnou zbroj patnáctého
století nebo kyrysy těžké jízdy. Zcela nový impuls ve vývoji vojenských technologií přinesl rozvoj spalovacích motorů v druhé
polovině devatenáctého století, na počátku dvacátého století se
již objevily první pokusy o opancéřování osobního nebo nákladního automobilu, který ochraňoval svou posádku alespoň před
kulkami z pušek.
Když v roce 1914 vypukla první světová válka, zúčastněné
strany ještě netušily, že rozpoutaly nejkrvavější konflikt dosavadních dějin, který přetne Evropu na západě i východě rozsáhlým
systémem zákopů. Ten učinil z války poziční záležitost. Tisíce
mužů ztratily zbytečně životy, když se jím v zuřivých ofenzivách
marně pokoušeli proniknout.
Situaci se na obou stranách pokoušeli změnit použitím obrněných vozidel, která by dokázala překonat zákopy a utvořit dostatečný průlom v systému protivníkovy obrany. Dosavadní pancéřované automobily nebyly prakticky schopny jízdy v terénu. Již před
válkou ovšem existovaly první pásové traktory a na základě zkušeností s jejich podvozky dokázali Britové vytvořit první tanky, ještě
pomalé neohrabané krabice, ale přece jenom schopné bojového
použití. Britské a francouzské továrny pak do konce první světové
50
PROPADLIŠTĚ
války postavily tisíce tanků a jejich masové nasazení rozhodně přispělo k porážce Německa, Rakouska a jejich spojenců, kteří nebyli
schopni na technologický nástup protivníka adekvátně odpovědět
(Němci postavili pouhopouhých dvacet těžkých tanků, Rakušané
ani jeden).
Období po skončeném světovém konfliktu přineslo ve vojenství určitou pochopitelnou stagnaci, v oblasti tankové techniky
se vývoj rovněž zpomalil, ale pokračoval. Třicátá léta již obsahovala události, které předznamenaly novou světovou válku. V jejich
průběhu se odehrála řada nesmírně krvavých regionálních konfliktů, ať již japonská agrese vůči Číně, italský útok proti Habeši
nebo krutá občanská válka ve Španělsku. Tyto střety prokázaly
stoupající význam mobilních zbraní, zejména letectva a tanků,
jejichž vývoj nabral nové obrátky. Obrněnce, které evropské
armády zařazovaly do své výzbroje před druhou světovou válkou,
již ani vzdáleně nepřipomínaly pomalé, neohrabané a veliké krabice, které se s největšími obtížemi ploužily rozbahněnými a krátery posetými bojišti Velké války. Moderní stroje byly pohyblivé,
poměrně rychlé a schopné pronikat i těžkým terénem. Výzbroj
měly zpravidla uloženu v otočné věži, pancéřování skýtalo jejich
osádkám ochranu před střepinami a kulometnou palbou. V tomto
období se vysokou kvalitou svých lehkých tanků zařadilo mezi
přední výrobce i Československo, které dokázalo uspět na zahraničním trhu a vyzbrojit touto technikou řadu států.
V letech druhé světové války představovaly tanky hlavní údernou sílu pozemních vojsk, na bojišti dominovaly stále těžší stroje
s mohutnějším pancéřováním a výkonnějšími kanóny. Produkce
těchto vozidel probíhala v ohromujících sériích. Odhaduje se, že
sovětského tanku typu T-34, tvořícího páteř Rudé armády, bylo
postaveno na 50 000 kusů, podobně významných amerických
strojů Sherman více než 40 000. Typický střední tank druhé světové války byl vyzbrojen kanónem ráže 75, popřípadě 85 milimetrů, doplněným jedním až třemi kulomety.
Období studené války bylo v obou táborech bipolárního světa
charakterizované soupeřením ve zbrojení nebývalého rozsahu,
přičemž tanková technika stále představovala nezastupitelný
prvek úderných klínů Varšavské smlouvy i Severoatlantické aliance. Vývoj stále pokračoval, tanky „přibývaly na váze“, takže
nové typy se pohybují přibližně v rozmezí 50 až 60 tun, což je
oproti předchůdcům z let druhé světové války takřka dvojnásobek. V průběhu desetiletí došlo na aplikaci celé řady výsledků
technologického výzkumu – tanky postupně dostávaly moderní
pohonné jednotky, u některých typů je dieselový motor nahrazen spalovací turbínou, pancíř je vrstvený z plátů ocele, keramiky
a dalších materiálů, zcela zásadním se stalo využití vymožeností
z oblasti elektroniky. Tanky jsou schopny bojovat v noci, vést přesnou palbu za rychlé jízdy, jejich neodmyslitelnou výbavou je výpočetní systém, palubní jednotka či navigace GPS. Vzrůstá i ráže
a výkonnost děl, generace padesátých a šedesátých let využívala
kanóny kalibru 100 respektive 105 milimetrů, jejich nástupci již
dostávali zbraně ráže 120 či 125 milimetrů a u v současnosti připravované nové generace se uvažuje dokonce o rážích v rozmezí
135 až 155 milimetrů. Přes hlasy skeptiků z konce studené války
má tato kategorie vojenské techniky před sebou pravděpodobně
ještě dlouhou budoucnost.
Do českých dějin vstoupily tanky osudovým způsobem celkem
třikrát. Poprvé 15. března 1939 jako symbol porobení národa okupační armádou, podruhé v poslední fázi druhé světové války, kdy
jako součást spojeneckých armád osvobozovaly zemi od německé
nadvlády a potřetí, když v noci z 20. na 21. srpna 1968 v barvách
invazních vojsk Varšavské smlouvy zadusily pokus československého vedení i občanů o určitou demokratizaci společnosti.
Ve dvou z těchto tří případů, v letech 1945 a 1968, patřily
tanky, operující na našem území, do výzbroje sovětských ozbrojených sil.
Vývoj tankové techniky v Sovětském svazu se datuje od doby
po počátku dvacátých let, v následující dekádě pak zbrojní továrny
dokázaly chrlit obrovská množství obrněnců, nesrovnatelná s produkcí v žádné jiné zemi. Až do počátku války však Sovětský svaz do
velké míry využíval licencí zakoupených ve Velké Británii a USA,
na jejichž základě vznikla většina předválečných strojů. A bylo
jich skutečně ohromující množství. Zatímco Němci nasadili při
vpádu do Sovětského svazu přibližně 3 500 obrněnců, Stalin jich
měl k dispozici až 24 000, většina však byla zničena již v prvních
týdnech války.
Prioritu postupně získaly moderní střední a těžké tanky, které
pak ve výzbroji dominovaly a nesly hlavní tíži bojů. S těmito
stroji se setkali i občané Československa v roce 1945. Základním
typem byl již zmíněný T-34 ve verzích T-34/76 případně T-34/85,
produkovaný v obrovských sériích, po „únoru“ byl ostatně na
základě politického rozhodnutí vyráběn i v Československu.
Lehčí kategorii obrněné techniky v té době reprezentovaly lehké
tanky T-70, využívané zejména k průzkumné činnosti. Naopak
nejtěžší druh představovaly těžké tanky IS-2 vyzbrojené kanóny
s ráží 122 mm.
Tato vozidla tvořila základ výzbroje vojsk východního bloku
i v následujícím desetiletí, ale postupně byla nahrazována novou
generací obrněnců, které vzbudily rachotem svých pásů obyvatele spících českých a slovenských měst v noci na 21. srpna 1968.
Základem výzbroje všech pěti armád Varšavské smlouvy byly
tehdy střední tanky řady T-54 respektive T-55, vyzbrojené 100 mm
kanónem. V rámci unifikace výzbroje satelitů Sovětského svazu
měla stejné stroje ve svém stavu i československá armáda. Sověti
při invazi nasadili i novější vývojovou verzi T-62, vyzbrojenou
kanónem ráže 115 milimetrů. Jeden z těchto tanků se stal hlavním
aktérem brutálního masakru neozbrojených českých občanů na
náměstí v Liberci. Výsadkáři, kteří za pomoci Státní bezpečnosti
ROZRAZIL 06, 2008
51
obsadili letiště Praha-Ruzyně, ze svých transportních letadel
vyložili mimo jiné lehká samohybná děla ASU-57 a větší ASU-85,
která následně vjela do ulic noční Prahy a podílela se na obsazení
klíčových budov i dopravních tepen. V některých městech se objevily i značně obstarožní tanky T-10M, pocházející z poválečných
let. Invazní jednotky používaly také kolových obrněných transportérů BRDM a BTR.
Jaká byla tanková výzbroj SSSR v období sametové revoluce, kdy na našem území stále ještě pobývala okupační vojska?
Stárnoucí T-55 a T-62 se stále nacházely ve výzbroji. Část byla
postupně modernizována, jádro prvoliniových sil však představovaly už stroje nové generace. Těmi byly dvě řady, jednak T-72,
rozšířený i v dalších zemích Varšavské smlouvy a pak T-64, z nějž
v průběhu dalšího vývoje vznikl stroj T-80, v podstatě poslední
sovětský tank. Další typy totiž vznikly v Rusku a na Ukrajině až po
rozpadu SSSR. Charakteristickou výzbrojí všech těchto vozidel se
stal kanón ráže 125 milimetrů.
Tanky, postavené pro udržení sovětské moci se nakonec staly
nechtěným symbolem zhroucení SSSR, z pancíře jednoho z nich
pronesl svůj památný projev Boris Jelcin v průběhu pokusu o převrat roku 1991.
IVO PEJČOCH (1962)
Absolvoval obor historie na Filosofické fakultě Univerzity
Karlovy. Pracuje jako vědecký pracovník ve Vojenském
hiostorickém ústavu v Praze, je autorem 22 knih a 300 článků
v odborných periodikách.
Československý lehtý tank LT vz. 35 tvořil páteř naší předmnichovské armády. Na snímku je stroj, získaný z USA
jako státní dar v roce 2008 a vystavený na nádvoří Vojenského historického ústavu v Praze (foto: sbírky VHÚ)
Kolona obrněných vozidel vedená tankem T 55 během invaze vojsk Varšavské smlouvy v Praze (foto: sbírky VHÚ)
Tanky T 55 sovětské armády v srpnu 1968 v Praze (foto: sbírky
52
PROPADLIŠTĚ
ROZRAZIL 06, 2008
53
PR
O
PA
„Voloďa Majorov zemřel 20. srpna ráno. Druhý den jsme si ve špitále
říkali, že to asi Rusové přijeli Voloďovi na pohřeb,“ vzpomíná lékař
Alfréd Parma, dosud internista nemocnice v Ostravě-Vítkovicích,
který se v průběhu srpna 1968 podílel na ošetřování „posledního
sovětského vojáka v Československu“. Přesně tak totiž vojákovi přezdívali novináři, kteří z Majorova učinili na počátku srpna něco
jako symbol nezávislé Československé republiky, na jejímž území
už konečně neoperují žádné cizí armády.
Vojín Majorov se na sklonku června 1968 zúčastnil štábního
cvičení ŠUMAVA, společně s dalšími osmnácti tisíci vojáky Varšavské smlouvy. Sovětům se po ukončení manévrů nechtělo domů
54
PROPADLIŠTĚ
Ě
A UŽ JE TO DOBRÉ!
ŠT
Jednadvacátý srpnový den roku 1968 připadl na středu. Ranní
vydání novin nestačila zareagovat na noční invazi, ale i tak se
v tisku objevila zpráva o sovětské armádě. Respektive o jediném
ruském vojáčkovi - devatenáctiletém Voloďovi Majorovi.
„V nemocnici Vítkovických železáren zemřel včera ráno 19letý
sovětský voják Vladimír Majorov,“ cituji z Lidové demokracie
z 21. srpna 1968. „Jak známo, byl 1. srpna u Žiliny při přesunu sovětských vojsk po velitelskoštábním cvičení Šumava nešťastně postřelen
svým kamarádem při střídání stráží. Téměř v beznadějném stavu byl
převezen do Ostravy na umělou ledvinu a přes veškerou péči lékařů
následkům těžkého zranění podlehl.“
LI
(IVAN MOTÝL)
D
PŘÍBĚH
Volodi Majorova
Vítkovická nemocnice působí
jako jeden ze závodů železáren. Kolem pavilonů se táhnou
kilometry potrubí, z nemocničních pokojů je výhled
k vysokým pecím, strojírenským halám i k válcovně trub.
Jakoby se tady léčilo železo,
jakoby se tady kalila ocel. Как
закалялась сталь. Na interním
oddělení mě čeká lékař Alfréd
Parma, který je jediným žijícím
svědek kauzy „VOLOĎA
MAJOROV“ ze srpna 1968.
a Moskva svoje vojáky držela v šumavských hvozdech ještě celý
další měsíc v roli strašáka vůči údajným kontrarevolučním silám.
Třetí srpnový den Rusové přece jen opustili republiku a redaktorka Lidové demokracie Alena Smetanová v reportáži ze 4. srpna
emotivně líčila, jak si národ ulevil: „Z několika tranzistorů se
ozvala informace o tom, že poslední sovětské jednotky opustily území
naší republiky. Paní na lavičce se naklonila ke své sousedce: Vidíte,
já jsem to říkala, že všechno dobře dopadne a že se nemáme čeho
bát! A už je to dobré!“
VÝPISKY Z NOVIN I.
1. SRPEN 1968
Plukovník Rubáš, velitel Pohraniční stráže na dvěstěkilometrovém úseku hranic s Rakouskem a Bavorskem na jihu Čech:
„Padesát procent narušitelů hranic tvoří občané Německé demokratické republiky. O přechod se pokoušejí často celé rodiny i s dětmi.
Zadržené osoby předávají pohraničníci naší Veřejné bezpečnosti –
a ta jim umožňuje návrat do NDR.“
2. SRPEN 1968
Prezident republiky Ludvík Svoboda: „Víme, kam patříme, a myslíme to poctivě a upřímně. Proto každý, kdo by chtěl narušovat naše
spojenectví se Sovětským svazem a druhými socialistickými zeměmi,
neprospívá naší republice.“
4. SRPEN 1968
ČTK: „Dozorčí generál ministerstva národní obrany byl pověřen
ministrem národní obrany předat Československé tiskové kanceláři
tuto zprávu: – Dnešního dne, tj. 3. srpna t. r., opustily čs. státní
území jednotky Sovětské armády, které se od 20.–30. června t. r.
zúčastnily spojeneckého velitelskoštábního cvičení.“
6. SRPEN 1968
Ministr obrany Martin Dzúr: „Československá armáda je moderní
a plně bojeschopná, i když se musí vyrovnávat s řadou technických
i lidských problémů.“
ZASTŘELIL MAJOROVA SLOVÁK?
Sovětská vojska opustila republiku 3. srpna, jeden sovětský voják
v republice přece jen zůstal. Devatenáctiletý Voloďa Majorov byl
přivezen do vítkovické nemocnice s vážnými střelnými poraněními, v posttraumatickém šoku a s celkovým selháním ledvin.
„Oficiální zpráva říkala, že byl nešťastně zraněn jiným sovětským
vojákem při střídání stráží u Žiliny. Neoficiálně jsem slyšel i verzi,
že ho u Strečna postřelil nějaký Slovák. Pravdu už se nedozvíme,“
přemítá pětašedesátiletý internista vítkovické nemocnice Alfréd
Parma.
Zdravotní stav postřeleného Majorova sledoval následující dny
celý národ a poslednímu sovětskému vojákovi upřímně přál, aby
přežil. Dokonce se našli lidé, kteří postřelenému nabízeli prostřednictvím tisku vlastní ledvinu. „Určitě to ale nebyl poslední sovětský
voják v zemi, vždyť nás tady pravidelně navštěvovali vysocí sovětští
důstojníci,“ vzpomíná Parma. Těžce zraněný Voloďa byl schopen
základní komunikace a dokonce za ním přijela i jeho matka. „Jeho
matku od nás sovětští vojáci zcela izolovali, nikdo s ní nesměl promluvit“ vybavuje si lékař.
VÝPISKY Z NOVIN II.
7. SRPEN 1968
Nina Ivanovna Matiašviliová, sovětská docentka státní univerzity
v Tbilisi: „Já, matka z blankytné Gruzie, jsem vždy s Vámi a sdílím
s Vámi radost i bolest. Nedávno jsem se dozvěděla, že ušlechtilí vlastenci ČSSR se rozhodli darovat milované vlasti každý jeden gram
zlata. I já přináším dárek; malý ve srovnání s tím velkým darem,
který jsem dala 22. dubna 1945 Československé republice, když jsem
ztratila svého jediného syna, poručíka Tariela Kurchulliho. Snímám
z ruky zlaté hodinky se zlatým náramkem, nevím, kolik zlata obsahují,
a předávám je bance této země, která je druhou vlastí mého syna.“
9. SRPEN 1968
Předseda vlády Oldřich Černík: „Bezpečnost republiky nám pomáhají zajišťovat spojenci, především Sovětský svaz. Obranný potenciál
zemí socialistického tábora chrání i naši vlast.“
ROZRAZIL 06, 2008
55
10. SRPEN 1968
Pěstitelé rybízu: „Nevykupuje se. Proč? Pěstitelé se táží, jak to přijde, že loni bylo v tisku psáno o neomezených možnostech vývozu
rybízu i výrobků z něho do devizové ciziny?“
20. SRPEN 1968
Oldřich Šveska, člen ÚV KSČ: „Československo nyní určitě uskuteční svůj cíl; vybudovat svobodnou společnost podle původních myšlenek Marxe, Engelse a Lenina.“
11. SRPEN 1968
Pavel Novák: „Jsem s Moravou srostlý jako málokdo jiný. Ale nejsou
tyhle tendence, volající po národní moravské samostatnosti, přehnané a zbytečné?“
SPOJENÉ DENÍKY OSTRAVSKÉ
750 TISÍC KAMARÁDŮ VE ZBRANI
Když Majorov v úterý 20. srpna zemřel v moravských Vítkovicích,
odvezli ho saniťáci do nemocniční márnice. Nikdo netušil, že ještě
v noci přitáhne do Československa přes 750 tisíc Majorových
druhů ve zbrani, společně s 800 letadly, 6300 tanky a 2000 děly
a raketami.
„Asi dva dny po okupaci si mrtvolu Volodi Majorova vyzvedla
sovětská armáda. Kde ho pohřbili, to se samozřejmě nikdo
z nemocničního personálu nedozvěděl,“ říká Parma. V tu chvíli
už měl stejně jiné starosti, než se zaobírat jedním sovětským
nebožtíkem v márnici, okolí nemocnice důkladně střežili tanky
a transportéry, hrozilo krveprolití. „Železárny byly strategickým podnikem, takže vojáci hlídali všude kolem, měli jsme z nich
hrůzu,“ přiznává lékař, který pochybuje, že se jeho tehdejší
sovětský pacient skutečně jmenoval Voloďa Majorov. „Kdo ví,
kdo to byl. Neviděli jsme jediný jeho doklad, nic. Sovětští důstojníci
jen chtěli, ať ho vyléčíme.“
VÝPISKY Z NOVIN III.
16. SRPEN 1968
Vasil Biľak: „Atmosféra jednání byla taková, jaká má být mezi
dvěma bratrskými stranami, které mají společný cíl a řídí se společnou marxisticko-leninskou ideologií, tj. atmosféra soudružská,
úplně otevřená, bez zastírání faktů. Jednali jsme jako rovný s rovným, jako bratr s bratrem.“
17. SRPEN 1968
Studenti: „Šijou na nás boudu! Vylezte ven! Máte strach? Smrkovský k raportu!“
18. SRPEN 1968
Houbařský poradce: „Na mnohých místech se nyní v srpnu vyskytují jarní májovky, zatímco jinde rostou václavky, typické podzimní
houby. Hřiby nerostou.“
V některých městech republiky se novinářům podařilo 21. srpna
vydat i druhé vydání novin. Tak tomu bylo například v Ostravě,
přičemž odpolední noviny už se smrtí Volodi Majorova pochopitelně nezaobíraly. Spojené deníky otevíral palcový titulek: „Nesouhlasíme s okupací naší země!“ Pod hlavněmi samopalů vycházely v Československu, možná poprvé od roku 1938, skutečné
demokratické noviny. Redaktoři se nebáli přirovnávat sovětskou
armádu k nacistickým vojskům a už necitovali jen z prověřeného západního komunistického tisku, jako ještě 20. srpna, ale
i z „buržoazních plátků“. Objevil se dokonce požadavek, aby se
Československo stalo neutrální zemí.
„Přivezli jste slzy, tovarišči,“ začínal text na podvale titulní
strany Spojených deníků, který popisoval atmosféru v okolí Vítkovických železáren, tedy i v blízkosti nemocnice, v níž o den dříve
zemřel vojín Voloďa Majorov. Reportáž líčila, jak hlavní Ruskou
ulici ve Vítkovicích lemují tanky. Na jednom z nich před kotlárnou železáren odpovídal mladý politruk na dotazy občanů. „My
jsme taky za Svobodu, za Dubčeka. My přijeli pomoci jim proti jejich
nepřátelům,“ tvrdil sovětský voják.
AŽ DO ROKU 1989
Během následné okupace Rusové na vyhlášené dialyzační oddělení do vítkovické závodní nemocnice přivezli ještě mnoho postřelených či jinak zraněných vojáků z vojenského prostoru Libavá.
A to ještě i v průběhu roku 1989. „Většinou v beznadějném stavu,
hodně jich u nás umřelo. Sovětští důstojníci nám ale nikdy neřekli
jejich jména, věk, a nesměla se o nich vést ani žádná evidence,“ vzpomíná na svoje anonymní sovětské pacienty internista Parma.
IVAN MOTÝL (1967)
Básník, publicista, redaktor časopisu Týden, amatérský
historik a historický amatér, piják piva a starý žvanil.
S manželkou Elli Tiliu provozovatel galerie Červený kostel
v Hlučíně ve Slezsku.
19. SRPEN 1968
Moskevský deník Pravda: „V poslední době možno v Praze znovu
pozorovat podvratné činnosti socialistických sil, namířených proti
KSČ a základům socialistického zřízení v Československu.“
56
PROPADLIŠTĚ
ROZRAZIL 06, 2008
57
POSLEDNÍ STRANA
ZBYNĚK HRBATA