18.března 2013 Poslední večeře a Getsemany

18.března 2013
Poslední večeře a Getsemany
Zpracováno podle knihy Josepha Ratzingera, Gesú da Nazareth, 1. díl, Cittá del Vaticano 2007
Události poslední večeře jsou všeobecně známé a také námětem mnoha obrazů i spekulací. Není divu, jde o
ústřední poselství křesťanství – ono lámaní chleba po domech začalo následovníky Krista od provopočátku
odlišovat. Papež Benedikt k tomu podotýká, že novozákonní poselství není pouhá zbožná idea nebo doměnka –
zásadní je na něm právě to, že se událo v reálné historii tohoto světa : biblická víra nevypráví příběhy jako
symboly nadhistorických pravd, nýbrž má základ v dějinách, které se odehrály na této zemi. Jestliže Ježíš sám
svým učedníkům nepodal chléb a víno jako svoje tělo a svoji krev, pak je slavení Eucharistie v církvi prázdné – je
to zbožná fikce, a nikoli realita zakládající vzájemné společenství mezi Bohem a lidmi
Časové vymezení poslední večeře
Problémem sporu je, zda proces s Ježíšem a jeho ukřižování se udály o svátku pascha, který toho roku připadal
na pátek. Evangelia nejsou v této dataci všechni zajedno, a tak podle všech složitých historických a vědeckých
bádání i papež Benedikt se jasně kloní k názoru, že pravdě odpovídající je podání evangelisty Jana – poslední
večeře nebyla večeře paschální – tj, patřící do židovských velikonoc. Naopak židovské autority, které Ježíše
přivedou před Pilátův soud, odmítají vstoupit do vládní budovy….“aby se neposkvrnili, ale aby mohli jíst
velikonočního beránka..“
Pascha tedy začínala až večer po procesu, soud a ukřižování se koná před židovskou rituální paschální
večeří…“v den příprav“ a ne v den samotného svátku. Svátek pascha tedy v onom sporném roce probíhá od
pátečního do sobotního večera, nikoli od čtvrtečního do pátečního večera
Tedy posloupnost událostí :
Čtvrtek večer-Ježíšova poslední večeře s učedníky, ale ne paschální
Pátek – den před svátkem ne svátek sám – proces a poprava
Sobota – Ježíš v hrobě
Neděle - zmrtvýchvstání
Toto chronologie podle Jana je historicky pravděpodobnější než synoptická verze - soudní proces a poprava o
svátcích působí sotva myslitelně, navíc je teologicky významná skutečnost, že Ježíš umírá současně
s porážením velikonočních beránků v předvečer židovského svátku Pascha
Čím tedy byla poslední večeře..?
Ježíš věděl o své blízké smrti, věděl, že už s učedníky nebude moci jíst večeři paschy – s tímto vědomím pozval
svoje k poslední večeři, která byla mimořádná a neodpovídala žádnému konkrétnímu židovskému ritu, ale byla
rozloučením, při němnž dával něco nového, daroval sám sebe jako Beránka a tím ustanovil svoji paschu
Tím podstatným na tomto jídle na rozloučenou není stará pascha, ale nová, kterou Ježíš v této souvislosti
realizoval. I když to nebyla židovská rituální paschální večeře, byla zde ve zpětném pohledu patrná souvislost
toho všeho -židovské velikonoce s Ježíšovou smrtí a zmrtvývstáním.
V tomto smyslu židovskou paschu už neslavil – staré obřady nemohli být vykonány, když nadešla jejich
stanovená doba, byl již mrtev. Ale on dal sám sebe a tak se svými skutečně slavil právě paschu. Staré tak nebylo
odsunuto stranou, ale teprve dovedeno ke plnému smyslu
Nejranější svědectví o spojení starého a nového nacházíme v listě Korinťanům u sv. Pavla …“ očistěte se od
starého kvasu, abyste, byli novým těstem, protože vy jste nekvašené chleby. Vždyť váš velikonoční beránek Kristus
je už obětován…“
Mluví se zde o prvním dne svátku nekvašeným chlebů po večeři pascha, ale tehdejší rituální smysl se proměnil
v něco neslýchaného co dávalo nový smysl jejich životům – nekvašeným chlebem teď musí být sami křesťané
zbaveni kvasu hříchu. Ale obětovaným beránkem je Kristus. Tím se Pavel shoduje s podáním Jana. Kristova smrt
a zmrtvýchstání se tak pro něho staly trvalým svátkem pascha. Odtud lze rozmět tomu, že Ježíšova poslední
večeře, která nezahrnuje jen předpověď, ale v eucharistických darech je anticipaci kříže a zmrtvýchvstání, byla
velmi brzy nahlížena jako Pascha – jako jeho pascha
1
Ustanovení eucharistie
Zpráva o ustanovení, to znamená o slovech a gestech, jimiž dal Ježíš v chlebu a víně učedníkům sám sebe, tvoří
jádro předávání zpráv o poslední večeři. Zprávu o ustanovení najdeme kromě synoptických evangelií u Pavla
v prvním listě Korinťanům – jde o čtyři verze v zásadě velmi podobné
Literálně nejstarší je Pavlova zpráva – napsaná kolem roku 56 po Kr., Pavel na jiných místech říká, že zde
sděluje, co sám přijal z podání, které má původ přímo u Krista – tím myslí tradici ustanovení eucharistie a
zmrtvýchvstání – to jsou u Pavla souvislé texty, o obojím říká, že předává jen co přijal a trvá na doslovném znění.
Z toho plyne, že Pavel přijal slova poslední večeře v rané obce způsobem, který mu dával jistotu, že pocházejí od
samotného Ježíše Krista. Pavel hovoří normativně – normativní je to proto, že je to pravdivé a původní – to co
onoho večera učedníkům před sám Pán.
Papež připomíná v této souvislosti – že tak silné dění jakým byla poslední večeře – nemohlo uniknout
zpochybňování ze strany moderních teologů. Jedni říkají, že tak sympatický židovský rabbi jakým Kristus byl, by
si nedovolil udělat něco tak neslýchaného – totiž dát své tělo a krev pro Zidy nepředstavitelné, nebo že politcký
rebel kterým byl, nic takového nikdy nezamýšlel. Nemalá část moderních teologů tvrdí, že slova ustanovení
eucharistie nepocházejí od Krista, ale je to pozdější dedukce a vynález církve.
Ale podle papeže Benedikta jde o jádro křesťanství vůbec a o ústřední charakteristiku Ježíšovy postavy
Námitky moderních teologů kteří to zpochybňují : totiž Ježíš zvěstoval jen Boha dobrotivého, Otec
bezpodmínečeně ochotný odpouštět - ne Boha soudce, který musí být usmiřován – zástupná smrt usmiřující viny
je nepřijatelná – a přece středem jeho slov při oné večeři je - pro vás – za mnohé... ? Pro moderní myšlení není
stravitelná myšlenka usmiřování vin. Nestaví se mnoho teologů vůči Novému Zákonu s věčnou kritikou těch, kteří
vědí vše lépe, místo aby dovolili, že naše lidské představy je budou slovem Písma očišťovat a prohlubovat..?
Papež říká, že z perspektivy poslední večeře a zmrtýchvstání je právě kříž – zástupná smrt, radikalizací Boží
bezpodmínečené lásky, v níž On sám sebe dává, oproti veškerému NE ze strany lidí, jejich Ne bere na sebe a
tak je táhne do svého Ano….jen On si mohl dovolil tak suveréně propojit a sjednotit předpovědi Písma a proroků
– s naprostou věrností Písmu a zcela v novosti svého Synvství. Jen proto, že on sám to řekl a sám učinil, mohla
církev při své rozmanitosti ve všech jazycích a odlišnosti původu od počátku ..“lámat chleba..“ tak jak to dělal
Ježíš onu noc, kdy byl zrazen
Slova ustanovení
Všechny 4 zprávy o ustanovení začínají tím, že nejprve Ježíš vzal chléb, vzdal v modlitbě dík, požehnal
jej a pak chléb rozděloval. Na začátku stojí eucharistia – řecky děkovat, dobrořečit – tento byť řecký termín
odkazuje k židovské tradici a k beraše - velké modlitbě díkůvzdání a žehnání, která patří k obřadům paschy i
k jiným setkáním u stolu. Lidé nejedí, aniž by nepoděkovali Bohu za dary který dává : za chléb který nechává
vzejít ze země, i za plody révy.
Církev od samých počátků pojímala slova proměňování nikoli ve smyslu nějakého magického příkazu, nýbrž jako
součást modlitby, společné modlitby s Kristem, jako ústřední část děkovné chvály, skrze niž je náš pozemský dar
Bohem vracen nově jako Ježíšovo tělo a krev, jako sebedarování Boha v Synově otvírající se lásce.
Slovo eucharistie – označující celé bohoslužebné dění – je pojem těžko pochopitelný bez víry, jde
v nejvlastnějším významu o výsostnou modlitbu z židovské barachy.
V druhém kroku se nám říká, že Ježíš chléb lámal. Lámání chleba pro všechny je v domě úkolem otce, který tím
také jaksi zastupuje Boha Otce - skrze úrodnost země dává všem v hojnosti, co je pro život nutné. Je to také
gesto pohostinnosti, jež dává cizinci podíl na vlastním, přijímá cizince do společenství u stolu. Lámání a
rozdávání : právě rozdávání vytváří společenství. Toto prapůvodní gesto dávání, dělení se, vědomí přináležitosti,
nabývá v poslední večeři nové hloubky : Ježíš dává sám sebe. Rozdávající se Boží dobrota je v okamžiku, kdy se
Syn sám sdílí a rozdává v chlebě, naprosto radikální
Ježíšovo gesto se stalo symbolem celého slavení eucharistie : ve Skutcích apoštolů a v raném křesťanství vůbec
je „lámání chleba“ označením pro eucharistii. V ní přijímáme Boží pohostinnost, která se nám daruje v Ježíši
Kristu, ukřižovaném a zmrtvýchvstalém
Avšak lámání a rozdílení – akt láskyplné náklonnosti k tomu, kdo mě potřebuje – je také vnitřní dimenzí samé
eucharistie . Caritas – starost o druhého, není jen druhým a podřadným sektorem křesťanského kultu, nýbrž je
právě v něm zakotvena a patří k němu. Horizontála a vertikála jsou v lámání chleba nerozlučně spjaty. Ve dvojí
2
výpovědi o díkuvzdání a dělení, která je na počátku zprávy o ustanovení eucharistie, je patrná podstata nového
kultu, který Kristus založil večeří, křížem a zmrtvýchvstáním : v něm se ruší a zároveň naplňuje kult chrámu
Přejděme k slovům o chlebě – ve zprávách zazní slova : …“ Toto je moje tělo, které se za vás vydává..“ –
když Ježíš mluví o těle, je tím míněno celá jeho osoba – jakoby řekl : to jsem já Mesiáš. Naplňuje to, co řekl při
promluvě o pastýři, který dává život za své ovce . ..“nikdo mi život neodnímá, ale dávám jej sám od sebe..“ Jan
10,18
Život mu bude odňat na kříži, ale on jej už teď dává sám od sebe. Proměňuje svoji násilnou smrt ve svobodný akt
vydání se za druhé a pro druhé. A ví:…“mám moc jej dát a mám moc jej opět přijmout..“ Jan 10,18
Dává život a ví, že jej právě tak ho nově přijme. Ve vydání života je zahrnuto i zmrtvýchvstání. Tak teď může
ustanovit svátost tím, že se stává odumírajícím pšeničným zrnem a po věky se rozdává lidstvu jako pravý chléb
Slova u kalicha – jsou teologicky hutná, totiž splétají se tu tři starozákonní texty- jakoby celé předchozí
dějiny, které se stávají přitomností. Jsou to zmínky o první smlouvě na Sinaji, pak příslib nové smouvy
v nejtemnější chvíli dějin v babylonském exilu a zničeném chrámu a nakonec tajemný příslib Isaiáše o trpícím
Božím služebníkovi, který ponese hříchy mnohých a tak jim získá spásu.
Co byl význam smlouvy – od Sinaje základem byla jednak krev obětních zvířat jíž se kropil oltář, jednak Boží
slovo a slib poslušnosti ze strany Izraele. Celé dějiny které pak následují jsou dějinami nového a nového
zpronevěřování se slibu poslušnosti – až se to zdá nezhojitelné - Bůh nechává svůj lid napospas vyhnanství a
chrám zkáze. Pak v této dějinné chvíli vstupuje do popředí naděje na novou smlouvu, která bude mít základ
v nové poslušnosti, která je neodvolatelná a neporušitelná – postava Božího služebníka a příslib nezničitlené
smlouvy patří k sobě – ona se děje zástupným utrpením Syna, který se stal služebníkem. Nová smlouva v jeho
krvi – to je úplný dar sebe sama, v němž protrpí všechno zlo lidstva, to je nový kult, který zakládá při poslední
večeři – vtahování lidstva do jeho zástupné poslušnosti, to co On dělá za nás, za mnohé a ve svátosti nás přijímá
mezi tyto mnohé – jeho smrt platí židům i pohanům, lidstvu jako celku. Při poslední večeři se zrodila církev – dal
učedníkům to nové, co je spojilo – mohou vstoupit do kontaktu s živým Bohem a také se církve skrze jeho smrt
otevírá šíři světa a a dějin – zde získává jednotu a poslání
Od večeře k eucharistii nedělního rána
Po slovech u kalicha následuje příkaz : „to konejte na mou památku.“ Tak to bylo chápano od prvních dob – co
se tu stalo poprvé, musí ve společenství učedníků pokračovat. Ale co přesně jim uložil opakovat? Jistě ne
židovskou paschální večeři, ale to co onoho večera ustanovil nově – lámání chleba, žehnání a díkůvzdání a s ním
slova proměňování chleba a vína – skrze tato slova je naše nyní, včleňováno do Ježíšova okamžiku. Tak se
vyvinula podoba liturgie, nový kult který vystřídal chrámové oběti – oslava Boha ve slově, ale ve slově které se
v Ježíši stalo konkrétním, tělem, které prošlo smrtí a teď do sebe pojímá celého člověka, celé lidstvo a stává se
počátkem nového stvoření. To co se slaví, není jidlo ani večeře, ale jeho podivuhodná smrt, v níž se za nás
obětoval.
Pro formování křesťanské bohoslužby je důležitá ještě jedna věc – v jistotě, že bude vyslyšen, dal Kristu už při
večeři svoje tělo a krev jako dar zmrtvýchvstání: kříž a zmrtvýchvstání patří do euchristie, bez nich není sama
sebou. Protože k prvnímu setkání se Zmrtvýchvstalým došlo v něděli ráno-první den v týdnu – ten se přirozeně
stal dobou křesťanské bohoslužby a neděle dnem Páně – zmínky ve Skutcích a v Učení 12 apoštolů - kolem r.
100 po Kr. – den Zmrtvýchvstání je dnem Páně a tím i dnem jeho učedníků. Bylo pak logické, že už neslavili
šabat, ale se slavením eucharistie se spojila i bohoslužba slova – čtení Písma, jeho výklad a modlitba –
počátkem II.st už takto existuje křesťanská bohoslužba – šíří se všude tam kde žijí křesťané
GETSEMANY
…..“ potom zazpívali chvalozpěv a vyšli na Olivovou horu..“ – těmito slovy uzavírají Matouš a Marek zprávu o
poslední večeři. Tato večeře byla bohoslužebným děním, v jeho středu je modlitba díků a žehnání. Pak Ježíš
vychází se svými do noci, která připomíná noc, kdy byli pobyti prvorozenci Egyptanů a Izrael uchránila krev
beránků – do noci, kdy má převzít úděl beránka
Má se za to, že zpívali některé žalmy halelu, kde se Bohu děkuje za záchranu Izraele z Egypta a kde je řeč také
o kameni, který stavitelé zavrhli, ale jež se podivuhodně stal kvádrem nárožním. Minulé dějiny se znovu v těchto
žalmech stávají skutečností v tom, že se i Ježíš modlí žalmy
3
On je nový David, který se je modlí v čele Izrale a vyjadřuje sebe sama, ale nově, stará pascha je jen přípravný
koncept pro novou paschu – nové vysvobození pro celé lidstvo
Prolutí věrnosti a novosti – pro tuto noc kdy slaví svou paschu se drží předpisu neopouštět Jeruzalém – jde
vědomě vstříc zrádci a hodině utrpení, zůstane uvnitř hradeb Jeruzaléma.
..“přišli k venkovskému dvorci zvanému Getsemany.. ..posaďte se až se pomodlím…“ zde na svahu Olivové hory
byl dvorec s lisem na olej, ten dal tomu místu jménu, blízko byla přirodní jeskyně. Ve 20.st zde znovu odkryli
františkáni Kostel smrtelné úzkosti ze 4.st, zhrnuje i skálu, kde se podle tradice Ježíš modlil - místo smrtelné
úzkosti – jedno z nejposvátnějších míst křesťanství. I když všechny stromy dal Titus vykácet při obléhaní
Jeruzaléma, přesto je to tatáž Olivová hora jako tehdy. Kdo sem přijde, je konfrontován s nejzašší samotou
Krista, tady zakusil propast hříchu a všeho zla, tady byl otřesen blízkostí smrti, tady ho políbil zrádce. Tady ho
opustili všichni učedníci, tady zápasil i o mne.
Svatý Jan tomu dává i svůj vlastní výklad, když říká : ..“ na druhé straně potoka Cedron byla zahrada..“ Podobná
věta se vrací na konci pašijí ve zmínce o novém hrobě v zahradě. Je nepřehlédnutelné, jak Jan slovem zahrada
dělá narážku na ráj a prvotní hřích. Chce nám říct, že jde znovu o tento příběh. Neboť v zahradě Ježíš zcela
souhlasil s Otcovou vůlí a tím obrátil dějiny
Po společné modlitbě žalmů, ještě cestou na místo k nočnímu odpočinku, Ježíš vyslovuje trojí předpověd :
1. vztahuje na sebe Zachariášovo proroctví o tom, jak budou bít pastýře a ovce se rozprchnou….to On sám je
pastýřem, bere na sebe bezpráví, postaví se na stranu bitých celých dějin
2. po této hořké předpovědi ihned následuje i nečekaný příslib..: “…ale po svém vzkříšení vás předejdu do
Galileje..“ předcházet je typické slovo pastýřské mluvy, On jako vzkříšený bude plně pastýřem, který skrze smrt
vede na cestu života. K dobrému pastýři patří obojí : vydání života i předcházení – vydává život a právě tím nás
vede. Na začátku noci na Olivové hoře tak stojí temná slova o bití a rozprchnutí, ale i příslib, že takto se Ježíš
ukáže jako skutečný pastýř, shromáždí rozprchlé a povede je k Bohu a životu.
3. třetí předpověd platí Petrovi, je obměnou sporu který už zazněl u poslední večeře – slyší ohlášení smrti a
rozprchnutí a slibuje neochvějnou odvahu a naprostou věrnost. Protože nechce kříž, neslyší slova o
zmrtvýchvstání a chtěl by úspěch bez kříže, spoléhá na svou vlastní sílu. Je to neustálé pokušení i nás, i církve.
Tak mu musí být ohlášena trojí slabost, trojí zapření. Nikdo není sám ze sebe dost silný a všichni zhřešili a
potřebují jeho slitování, lásku Ukřižovaného
Ježíšova modlitba
Tedy nás papež Benedikt vybízí, abychom naslouchali textům evangelia o modlitbě na hoře Olivové a pokusili se
přiblížit, jak to jen půjde, tajemství této Ježíšovy hodiny.
Po společné rituální modlibě je modlí sám, tak jako mnoho nocí předtím. Nicméně ponechává si jako
svědky svého nočníhl zápasu tři učedníky. Marek říká, že se ho zmocnila hrůza a úzkost a k oněm třem řekl :
Zůstaňte zde a bděte !
Co je míněno tak naléhavou výzvou k bdělosti. Papež odpovídá, že ačkoli se Ježíš obrací právě k této chvíli jejich
dějin, předjímá také nadcházející dějiny křesťanství. Ospalost učedníků je napříc stoletími šancí pro moc zla.
Tato ospalost představuje otupění duše, kterou nevzrušuje moc zla ve světě, všechno to bezpráví a utrpení
pustošící Zemi. Je to otupělost, která to vše raději nechce vidět, aby mohla dál setrvávat v uspokojení z vlastní
nasycené existence. Tato otupělost dává ve světě moc zlu. Ježíš sám říká ospalým učedníkům, kteří se nedají
znepokojovat …“ má duše je smutná až k smrti…“ slova vzatá z Z 43
Slova žalmů ted v jeho ústech zcela zosobněla, promlouvá o sobě, o své vnitří bídě a nouzi a mluví k Bohu Otci,
On je tím, kdo se v žalmech modlí – slova trpícího Izraele a Kristova osobní modlitba ted zcela splývají
Po této výzvě se vzdálí a padá na zem – což je poloha maximální podřízenosti Boží vůli, radikální vydání se mu,
dodnes se praktikuje v západní liturgii na Velký pátek a před svěcením.
Marek pak podává doslovné znění zásadní věty Kristovy dramatické modlitby ..: „ Abba Otče, tobě je všechno
možné, odejmi ode mě tento kalich! Avšak ne, co já chci, ale co ty chceš..“ 14,36
Papež zde nachází podstatné prvky :
1. prastará zkušenost strachu, otřes tváří v tvář moci smrti, úděs z propasti nicoty, takže se chvěje a jak píše ve
svém evangeliu Lukáš - se potí krví . Tento detail zaznamenal jen on – byl jediný vzdělaný lékař a navíc mu šlo o
ty nejlidštější detaily.
4
Podle papeže Benedikta, ale nejvýstižněji vykládá tuto dramatickou lidskou situaci Krista Jan – označuje
prapůvodní strach všeho tvorstva tváří tvář blízké smrti, ale přesto ještě něco víc : obzvláštní zdrcení toho, kdo
sám je životem – Tvůrce schopný tvořit z ničeho, ted sám zažívá zdrcení nad propastí veškeré moci ničení, zla,
toho, co se protiví Bohu a co se teď vrhá na něho samého, co teď přímo má vzít na sebe – aby …“sám sebe
učinil hříchem..“ 2 Kor 5,21
Právě proto, že je Bůh, vidí maximálně zřetelně celou tu špinavou záplavu zla, veškerou moc lži a pýchy,
všechnu rafinovanost zla, které na sebe veší masku života a nepřetržitě devastuje lidské životy. Právě proto, že
je Syn, nejintenzivněji pociťuje hrůzu, nejhrubší nízkost, kterou musí pít z jemu určeného kalicha – veškerou moc
hříchu a smrti - všechno toto do sebe pojmout, aby to v něm bylo zbaveno moci a překonáno – jde o nejvlastnější
drama rozhodování v lidských dějinách. V tomto smyslu můžeme dění z Olivové hory spolu s Pascalem vztahovat
zcela osobně i na sebe : i můj hřích byl přítomen v tom strašlivém kalichu. ..“Onu kapku krve jsem prolil i za
tebe..“ slyší Pascal říkat Pána zápasícího na Olivové hoře.
2. druhá část Ježíšovy modlitby se jeví jako kontrast dvojí vůle - je tu přirozená vůle člověka Ježíše, která se
vzpírá proti destruktivitě zla a druhá vůle Syna, která se cele odevzdává do vůle Otcovy. Snažíme-li se to
pochopit, papež nám přípomíná, že je dobré podívat se opět na Janovu verzi modlitby – najdeme dvě prosby
…“Otče, osvoboď mě od té hodiny….Otče, oslav své jméno…“ 12, 27
Měl vůbec svou lidskou vůli..? Ano, Ježíš má přirozenou vůli odpovídající lidské přirozenosti, ale existuje jen
jedna vůle osoby – tak jak byla stvořena, jež přirozeně tíhne k Bohu, jen hříchem se člověk dostal do opozice vůči
Bohu – jakoby vůle Boží ohrožovala jeho svobodu, jakoby Bůh zamýšlel vůči němu zlo svou vůli ? Co udělal
Kristus – přivádí člověka z opozice zpět k tíhnutí k Bohu, v Něm je takříkajíc přítomen celý odpor lidské
přirozenosti vůči Bohu, a Ježíš zápasí a táhne vzpírající se přirozenost k podstatě jí vlastní – v tomto předání –
ne já,ale Ty Otče – v Jeho poslušnosti jsme ted spolu přítomni všichni, my všichni jsme vtahováni do synovství.
3. poslední část – kde je klič k pochopení a sice v oslovení Abba, Otče, tobě je všechno možné…
- zatímco v židovské tradici není žádný doklad o oslovování Otče. Ježíš takto oslovuje Boha vždy, s vyjímkou na
kříži, i zde na Olivové hoře mluví neslýchaně – s Bohem jako jeho Syn, který má právo a důvod Mu věřit, který
do sebe pojal celou lidskou vůli a proměnil ji ve vůli Syna, to může jen skutečný Syn a skutečný Otec
5