Stáhnout ve formátu PDF

Transkript

V tomto čísle naleznete: Zajímavost: Kladivo z Texasu, Hlavní téma: Najdeme kamennou řadu?,
Reportáž: Fantastika na Světě knihy 2009, Recenze: Brisingr; Mladý samuraj: Cesta válečníka;
Tajemná místa Jizerských hor a Českého ráje; Král Artuš; Titan Quest; Lego Indiana Jones: The
Original Adventures, Povídky: Splnené sny – Prológ; Podivné souvislosti; Krvavé pohádky a
příběhy, Magic: the Gathering: Znovuzrození Alary, Deskové hry: Představení hry: Děti z
Carcassonne, Záhady: Kruhy v obilí; Lebky zkázy, Historie na vlastní kůži: Plzeňské povstání
v roce 1953, Historie: Doba husitská – Část třetí, Redakce pátrá: Bedřichovský kamenný otazník
(snad) vyřešen, Mytologie: Slovanští bohové – Část třetí; Bohové a královský úřad, Rozhovor:
Rozhovor s Ivanem Mackerlem
Úvodník................................................................................2
Zajímavost – Kladivo z Texasu............................................3
Hlavní téma – Najdeme kamennou řadu?.............................4
Novinky – 5/2009.................................................................6
Reportáž – Fantastika na Světě knihy 2009..........................7
Literatura – Brisingr, Mladý samuraj, Tajemná místa..........8
Nové knihy............................................................................9
Film – Král Artuš................................................................10
Hra – Titan Quest................................................................11
Hra – Lego Indiana Jones: The Original Adventures.........12
Povídková část:
Splnené sny – Prológ (Rastislav Kučírek)..........................13
Podivné souvislosti (Jakub Cepník)....................................14
Krvavé pohádky a příběhy (ed. Stanislav Cepník st.).........16
Milí čtenáři!
Vždy celý měsíc přemýšlím, co napíšu do
úvodníku, ovšem když pak sednu k monitoru,
myšlenky jsou ty tam a já netuším, jak zaplnit
textem celý tento sloupek.
Tentokrát bych vás chtěl v první řadě
seznámit s novým redaktorem. Jmenuje se
Rasťo Kučírek a žije na Slovensku. To
znamená, že naše redakce je nyní mezinárodní.
A v Camelotu se vedle češtiny objeví i
libozvučná slovenština, což považuji za
příjemnou novinku.
y Rasťo bude psát i „obyčejné“ články, ale
především zde zveřejníme jeho román na
pokračování, který nese jméno Splněné sny.
Kromě první části Splněných snů najdete
v tomto čísle například deník z výpravy ke
kamenné řadě v Bylanech, reportáž ze Světa
knihy 2009, slibovanou recenzi na Brisingra,
článek
o
kruzích
v obilí,
rozhovor
s významným českým záhadologem Ivanem
Mackerlem a mnoho dalšího.
Původně mělo být toto číslo zaměřeno na
knižní sérii Agent JFK, ale to jsme museli
z několika důvodů přesunout až na příště.
Příjemné čtení vám přeje
Kuba „Gandalf“ Cepník
Magic: the Gathering – Znovuzrození Alary......................18
Deskové hry – Představení hry: Děti z Carcassonne..........19
Záhada – Kruhy v obilí.......................................................20
Záhada – Lebky zkázy........................................................21
Historie na vlastní kůži – Plzeňské povstání v roce 1953...22
Historie – Doba husitská – Část třetí..................................24
Redakce pátrá – Bedři. kamenný otazník (snad) vyřešen...25
Mytologie – Slovanští bohové – Část třetí..........................25
Mytologie – Bohové a královský úřad................................27
Rozhovor – Rozhovor s Ivanem Mackerlem......................28
Výzva: Na webu Camelotu jsme před několika dny spustili
nový projekt – Čtenářský deník Camelotu (odkaz najdete na
našem fóru).
Když přečtete nějakou knihu z oblasti fantastiky, historie,
mytologie či záhad, můžete napsat její krátké zhodnocení
(recenzi) a umístit ho tam. Pokud se nám nějaká recenze
bude líbit, zveřejníme ji se svolením autora v Camelotu.
Zároveň tam můžete s redaktory a s ostatními čtenáři
diskutovat o vaší oblíbené literatuře.
Rozhodli jsme se, že již nebudeme do Úvodníku psát, co se
chystá v dalším čísle.
Není to tím, že by příští číslo nevyšlo, pouze již nechceme
nic slibovat, protože pak je velmi náročné to splnit a my to
často nestíháme. Alespoň budete více napjatí. :-)
Bude vám muset stačit datum, kdy příští číslo vychází.
Příští číslo vychází v pondělí 6. července 2009.
Býčí skála na Moravě, kde byly učiněny významné archeologické nálezy
Kladivo z Texasu
Anna C.
Dialog, knižní velkoobchod a nakladatelství, vydal v roce 2004 knihu Zakázaná archeologie (její recenzi naleznete v 5. čísle Camelotu na
straně 8 – pozn. redakce) od autorů Klause Dony a Reinharda Habecka, kteří ve Vídni v roce 2001 zrealizovali fantastickou výstavu záhadných
originálních exponátů shromážděných z různých zemí, archivů a soukromých sbírek převážně z oblasti Egypta, Střední a Jižní Ameriky. Podle
tvůrců výstavy jde o archeologické nálezy, které oficiální badatelé neuznávají a považují za podvrhy a „humbuk“. Příčinou je ve většině případů
doba, ve které měly předměty údajně vzniknout – doba zpravidla mnohem delší než vědecky poznaná.
Jako příklad bychom si mohli uvést kapitolu Prehistorické nástroje, v níž autoři hovoří o předmětech vzniklých údajně v době, v níž podle
renomovaných historiků lidé ještě nežili, čili o bizarních věcech nalezených tam, kde neměly co dělat. Kupříkladu tzv. „kladivo z Texasu“. Bylo
nalezeno v červnu 1934 ve 140 miliónů let staré hornině (to je doba prehistorických ještěrů). Mělo být nalezeno tak, že vyčnívalo z pevné skály,
z pískovcové horniny, která vznikla v dobách, kdy po lidech ještě nebylo ani potuchy. Nástroj skončil v muzejním sejfu. Hlava kladiva je dlouhá
asi 15 cm, průměr dosahuje 3 cm. Dřevěné topůrko je uvnitř téměř zuhelnatělé, jeho spodek je jakoby odříznut. Co si o tom myslet?
Skeptici myslí, že kladivo ztratil některý horník v 19. století a později že bylo obklopeno usazeninami. Nic podobného jinde ve světě neeistuje.
Později byly prováděny vědeckými ústavy analýzy zaměřené hlavně na složení kovové části nástroje. Kov neobsahuje ani stopu příměsí – jedná
se o téměř čisté nerezavějící železo. Z toho se usoudilo, že takové kvality lze dosáhnout jen průmyslovou výrobou. A tak vznikaly další a další
otázky a dohady – např. se objevil názor, že kladívko ztratili při své návštěvě Země mimozemšťané. Dokonce se objevily teorie, že zkamenělé
kladivo může být památkou z budoucích nebo paralelních světů. Vědci se tomu usmívají a podobné teorie považují za nesmyslné.
A jak se na fosilní „zázrak“ z Texasu dívají sami autoři knihy? Mluví o potřebě důkladné analýzy, která by prokázala skutečné stáří předmětu..
To by ovšem trvalo delší dobu a na tu si nemohou kladivo půjčit. A tak zůstává otázka otevřená, experti si s ní stále nevědí rady a autoři knihy
sami pochybují o prehistorickém původu kladiva.
Najdeme kamennou řadu?
Jakub Cepník
Již minule jsem v úvodníku naťuknul, že
jsme uspořádali další „záhadologickou“
výpravu. Vydali jsme se hledat kamennou
řadu u obce Bylany blízko Kutné Hory.
Bylany patří
mezi nejvýznamnější
archeologická naleziště na našem území.
Kdysi se tam totiž nacházelo předkeltské
sídliště obývané kulturou, kterou dnes
nazýváme právě podle oné vesnice
bylanská. Archeologové tam odkryli
plochu s pravěkým osídlením o velikosti
asi sedmi hektarů.
Kamenná řada
Jednoho krásného dne jsem jako obvykle
seděl u monitoru a prohlížel internetový
archiv Klubu psychotroniky a UFO.
Narazil jsem na zprávu o kamenné řadě
poblíž Bylan.
O jakýchsi kamenech v této oblasti
informoval nějaký amatérský badatel
archeology už v šedesátých letech, v době,
kdy v Bylanech začal archeologický
výzkum. Archeologové však kameny
nikdy nezkoumali.
O kamenné řadě se pak poprvé objevila
zpráva v časopise Regenerace (v čísle
10/1995). Psalo se tam, že se jedná o čtyři
kameny vysoké 120 – 150 centimetrů na
křižovatce cest z Bylan do Poličan a
z Kutné Hory do Malešova. Autor zprávy,
Dr. Špůrek, se o řadě dozvěděl od jistého
Ing. Bruthanze, který však přesněji
neuvedl, kde se řada nachází, a než se ho
na to někdo stačil zeptat, zemřel.
O necelé tři roky později našel pan
Dytrich, starosta nedaleké obce Miskovice,
zbytky dvou kamenů zasazených do země.
Je zřejmé, že řadu musel předtím někdo
zničit, protože kameny, o kterých psal Dr.
Špůrek, byly podle popisu v daleko lepším
stavu. Kdo a proč to udělal, se už zřejmě
nikdo nedozví.
Poté proběhl další průzkum, při kterém
byly nalezeny čtyři povalené kameny
zčásti zarostlé trávou a nejméně čtyři
prohlubně, do kterých zřejmě byly tyto
kameny zasazeny.
Koncem
léta
1998
byla
řada
zrekonstruována. Přišlo se na to, že
prohlubně mají jiný tvar než kameny, a
tudíž do nich kameny nepatří. Jako
materiál kamenů byla určena rula (kromě
jednoho kamene, jenž je z ortoruly), což
potvrdilo, že jsou z jiného materiálu, než
ostatní kameny v okolní (okolní kameny
jsou z pískovce), a tudíž jsou umělého
původu. Nejblíže odtud se rulové kameny
nachází v asi půl kilometru vzdáleném
údolí říčky Vrchlice.
Potvrdilo se také, že se kameny nachází na
bývalé křižovatce cest, takže jsou to
skutečně ty samé, o kterých mluvil Ing.
Bruthanz.
Najdeme kameny?
Informací jsme měli dostatek, zbývalo jen
vydat se na průzkum. To jsme učinili ve
slunečnou sobotu 11. dubna. Kromě mě a
mé rodiny s námi jel také Vojta, náš
kamarád žijící ve Švýcarsku.
Do Bylan jsme přijeli během odpoledne.
Jediné, co jsme o poloze kamenů věděli,
bylo, že „se nacházejí na jihozápadním
okraji Kutné Hory, přibližně 500 metrů
jihovýchodně od Bylan“. Nenechal jsem si
od ostatních říct, abych se zeptal místních,
a místo toho jsem se tvrdohlavě vydal po
silnici, která podle mého odhadu „zaručeně
vedla na jihovýchod“.
Vám už je asi jasné, že to byla špatná
volba. Kráčel jsem několik set metrů, ale
když jsem vystoupal na mírný kopeček a
přede mnou se rozprostřel pohled na
rozlehlou krajinu, došlo mi, že nalezení
kamenů nebude tak jednoduché, jak jsem
tajně doufal.
Musel jsem připustit svůj omyl. Vrátili
jsme se do vesnice a takticky se zeptali
domorodců. Pochopitelně, že o žádných
kamenech neměli ani páru, ovšem když
jsme se zeptali na pravěké sídliště,
dozvěděli jsme se, že se v obci nachází
pobočka archeologického ústavu a tam
jsou prý nějaké mapky.
Archeologický ústav jsme kupodivu nalezli
poměrně brzy a mapky tam skutečně byly.
Zorientovat se v nich však nebylo nic
jednoduchého. Vedou odtud jen dvě cesty,
říkali jsme si, jedna z nich to přece musí
být.
Můj bratr Adam se na mapu znalecky
podíval, chvíli popřemýšlel a poté
prohlásil, že je to stoprocentně ta cesta
vlevo. Vydali jsme se tedy po cestě vlevo.
Dobrá rada nad zlato
Opět jsme chvíli šli a já jsem stále nabýval
dojmu, že už tam musíme být. Bylo
nádherné počasí, sluníčko hřálo a okolí
Bylan mělo své osobité kouzlo. Přišli jsme
k nízkému kopečku, vyběhli na něj a
rozhlíželi se, jestli kameny neuvidíme.
Neviděli jsme je, zato jsme spatřili pána,
který se procházel po nedaleké louce a
venčil psa a malého chlapce.
Pozdravili jsme ho a zeptali se, jestli neví o
kamenné řadě nebo o předkeltském
hradišti.
„O žádné kamenné řadě nevím,“ přiznal se,
„ale tam v údolí je v křoví povalený smírčí
kříž.“ Pak nám popsal, kde najdeme
hradiště. Ta jsou tam prý dvě. Nachází se
na skalnatých ostrozích Denmark a
Cimburk, nedaleko odtud. V lese tam za
Rakouska-Uherska bývala střelnice, z níž
se dodnes dochovaly jen navršené valy.
„Ale pokud se tam chcete vydat, to musíte
jinudy. Nejjednodušší to bude, když ►
se vrátíte k archeologickému ústavu a výzkumů plochu hradiště zakryli a my
půjdete po té druhé cestě,“ vysvětlil.
nenajdeme vůbec nic.
Poděkovali jsme, rozloučili se a opět se Přesto jsem měl ještě jeden důvod
vydali k archeologickému ústavu.
k dalšímu pátrání. Chtěl jsem totiž objevit
smírčí kříž, o kterém se předtím zmínil pán
se psem. A taky jsem chtěl vidět valy
Konečně úspěch!
U archeologického ústavu jsme se obrátili z rakousko-uherské střelnice.
a vykročili po druhé cestě. Já s Adamem
jsme už byli netrpěliví, a tak jsme se Další kameny
rozběhli napřed. Cestou jsme potkali Pokračovali jsme po cestě směrem
usměvavého staříka. „Nazdar indiáni! k jednomu ze skalnatých ostrohů. Trochu
Jdete se koupat?“ odpověděl na náš nás vyděsil magor, který jezdil na motorce
pozdrav. S úsměvem jsme kroutili šílenou rychlostí po okolních polích. Ale
hlavami.
odradit jsme se nedali a pokračovali jsme
Po několika minutách se před námi dál.
rozprostřel krásný výhled na údolí mezi Prošli jsme „chodbou“ mezi porosty keřů,
dvěma skalnatými ostrohy, o kterých a když jsme se opět napojili na cestu,
předtím mluvil pán se psem. Cesta se uviděli jsme v křoví povalený jakýsi
rozdělila do dvou směrů a nebýt pána a otesaný kámen připomínající náhrobek.
paní (opět se psem), kteří se odkudsi „To bude ten smírčí kříž,“ zaradoval jsem
vynořili, zvolili bychom určitě tu špatnou. se. Ale kříž to nebyl. Na kameni byla
„Hledáte kamennou řadu? Tak to musíte vytesána pouze dvě písmena K a jakési
tamtudy,“ ukázal pán na cestu směrem ke číslo, nejspíš desítka.
Kutné Hoře poté, co jsme se ho zeptali. Co to může být? přemýšleli jsme. Mohl by
„Ale ty kameny, jestli jsou to ty, které to být „Katastrální Kámen“? Kámen, který
myslíte, jsou tady jenom tak deset patnáct by ohraničoval území? Otázka zůstala
let.“
nezodpovězena.
To nás velmi zklamalo. Jsou snad kameny, Záhadný kámen jsme nafotili a vykročili
po kterých pátráme, novodobé? Až později dál. Les skončil a my jsme se vynořili na
jsme si uvědomili, že byla řada dlouho louce. Cesta se opět větvila. Všimli jsme si
zničená a zarostlá trávou a až v roce 1998 několika rozlámaných cihel, zřejmě zbytků
proběhla její rekonstrukce. Onen pán si ji nějaké budovy.
tedy nejspíš všiml až v té době.
Přece jen už bylo dost hodin, a tak jsme se
rozhodli, že se rozdělíme na dvě skupinky;
jedna půjde nalevo a druhá napravo.
Jsme u cíle
Brzy potom, co jsme se vydali po cestě,
kterou nám pán ukázal, jsme před sebou Střelnice
kamenou řadu konečně spatřili. Nebylo Já a Adam jsme šli vpravo. Ušli jsme jen
pochyb o tom, že je to to, co hledáme. pár kroků, když jsme u cesty objevili další
Kameny přesně odpovídaly popisu na kámen. Oproti tomu předchozímu byl
stránkách Klubu psychotroniky a UFO. trochu nižší a nebyl povalený.
Zaradovali jsme se, já jsem do zápisníku Byla na něm také dvě K a číslo. Prolezli
načrtl přibližné rozmístění kamenů a Adam jsme křovím a ocitli se mezi dvěma uměle
se pustil do focení.
navršenými rovnoběžnými valy – zřejmě
Když jsme byli s těmito činnostmi hotovi, zbytky rakousko-uherské střelnice.
naše výprava zdaleka nekončila. „Ještě Slunce už se blížilo k obzoru. Kraj na nás
máme moře času,“ řekl jsem ostatním, přímo dýchal svou starobylou atmosférou a
„můžeme se jít podívat, jestli nenajdeme dávnou historií.
hradiště.“ Pochopitelně, že to byl nesmírně Prohledali jsme okolí valů a všimli si
naivní nápad, hledat pravěké hradiště. Bylo nejméně pěti dalších kamenů označených
mi jasné, že archeologové po dokončení dvěma K a číslem. Některé byly
vyvrácené, jiné ještě stály. Nakonec jsem
usoudil, že musí nějak souviset se střelnicí
(nacházely se totiž i na valech), ale jaký
měly účel, to jsem netušil. Kdyby někoho
ze čtenářů napadlo, oč by se mohlo jednat,
napište mi prosím mail a přidejte se tak k
řešení této záhady.
Čas nás tlačí
Nakonec jsme se museli vrátit k ostatním,
aby o nás neměli strach. Bylo už dost
hodin, ale jsem přesvědčen, že kdybychom
se tam zdrželi ještě o něco déle, objevili
bychom další „ká-káčkové kameny“.
Od těch, kteří šli po druhé cestě, jsme se
dozvěděli, že jsou tam strmé skály, mlýn a
teče tam řeka.
Byl nejvyšší čas vrátit se domů. Cestou do
Bylan nás ještě vylekal bažant, který náhle
vylétl z trávy těsně před námi.
Náš výlet tedy skončil. Podle mého názoru
byl mimořádně zdařilý a měl přinejmenším
jeden pozitivní výsledek – Adamovy
fotografie kamenných řad jsme odeslali do
Klubu psychotroniky a UFO a ten je
zveřejnil ve svém Albu megalitických
památek
ČR.
Viz.
zde:
http://kpufo.cz/oblasti/meg/album/kartotek
a/mbylany/mbylany.htm ■
Fotografie: Adam Cepník
Novinky – 5/2009
Jakub Cepník
•
Místo:
sinajský
poloostrov Datum: 3. květen 2009
Nález: zbytky kostela z 12. století
(Egypt)
Datum:
21.
dubna
2009
Na začátku května byl spuštěn studentský
internetový portál Topzine.cz, na kterém Nález: pozůstatky čtyř egyptských chrámů Novinky v záhadách:
najdete mimo jiné i rubriku zabývající se určených zřejmě pro zahraniční delegace
Libor
Čermák,
amatérský
český
hrami a fantastikou.
•
Místo: město Betlém v Palestině
„záhadolog“, informuje na svém blogu –
V ní se denně objevují články a aktuality
Datum: 22. dubna 2009
www.liborcermak.blog.cz – o různých
z této oblasti.
Martin Peška, koordinátor celého projektu Nález: římské katakomby se čtyřmi záhadách (nejnovější pozorování UFO,
kruhy v obilí atd.). Doporučuji se na jeho
(rozhovor s ním se objevil v 7. čísle), řekl, rakvemi
blog podívat – najdete tam opravdu
že v blízké době bude rubrika dostupná i
•
Místo: okolí města Salqin v Sýrii zajímavé informace.
na adrese Fanzine.cz.
Přeje si, aby web seznámil s prostředím Datum: 23. dubna 2009
Nález: mozaika z dob Byzantské říše
Koncem února prý u ruské vesničky
fandomu i nováčky.
Panomarevka spadlo UFO. Případ se
Dne 16. května proběhl na pražském
•
Místo: archeologické naleziště nápadně podobá údajné havárii létajícího
talíře u amerického Roswellu – vesničané
Výstavišti již 14. ročník předávání Carevi Kuli v Makedonii
pozorovali na obloze podivné objekty,
Akademie SFFH.
Seznam vítězů si můžete přečíst např. na Nález: 4300 mincí z 12. až 13. století – které se zřítily k zemi. Pak přijeli vojáci,
Sardenu (www.sarden.cz).
velmi
významný
objev
z období uzavřeli oblast a trosky objektu odvezli
neznámo kam.
středověku
Nakladatelství
Straky
na
Vrbě
ZDROJ: www.pressumclanky.ic.cz
(www.straky.cz) vydá svoji stou knihu, a
•
Místo: východní Londýn
to temné fantasy Stín černého hvozdu od Datum: 26. dubna 2009
O dalším případu pozorování UFO
Míly „Roggyho“ Lince.
informoval server www.aktualne.cz. Nad
Nález: římská miska
anglickým Bristolem bylo prý natočeno
Dagmar Krásná a Jan Patrik Krásný
•
Místo:
britský
kraj UFO (záznam můžete zhlédnout na
pořádají od 2. do 30. června 2009 výstavu Worcestershire
YouTube – zadejte do vyhledávání „ufo
na téma Mandaly a Digitální příběhy ve Datum: 27. dubna 2009
bristol 2009“). Pobavilo mě, že video
Viničním altánu Grébovka (Havlíčkovy Nález: uříznuté končetiny z 19. století natočil na digitální kameru jistý
sady, Praha 2).
nalezené poblíž nemocnice, které společně programátor PC her (ti mají určitě
Více na www.krasnyart.eu.
s dokumenty z tamní univerzity svědčí o zkušenosti s počítačovou animací).
tom, že amputace byla zřejmě prováděna ZDROJ: www.aktualne.cz
již
v té době
Novinky v historii:
Na portálu Klubu psychotroniky a UFO se
25. května objevila zpráva, že moře u
•
Místo:
USA
Aktuální archeologické objevy (sepsáno
ruského Sachalinu vyplavilo „před
Datum:
29.
dubna
2009
podle www.lovecpokladu.cz):
Nález: pozůstatky po indiánském osídlení několika dny“ kostru podivného zvířete.
– chatrče, keramické výrobky, šípy, kopí U článku byly přiloženy i jeho fotografie.
•
Místo: egyptské město Fayoum
Skeptici prý tvrdí, že je to kosatka, která
staré 10 000 let
se už začala rozkládat.
Nález: pohřebiště s velkým množstvím cca
Podobnou zprávu jsem objevil i na
•
Místo: Francie
4000 let starých malovaných mumií
www.aktualne.cz – s tím rozdílem, že tam
se píše, že bylo monstrum objeveno již
Nález:
masový
hrob
vojáků
padlých
v
1.
•
Místo: čínská provincie Shaanxi
před třemi lety.
světové
válce
Zároveň jsou tam fotografie dalšího
Nález: hrobka o velikosti čtyř metrů
monstra, ještě pozoruhodnějšího (a
•
Místo: Francie
čtverečních s nástěnou malbou zobrazující
děsivějšího), které bylo prý vyplaveno
tradiční čínskou léčbu
Nález: masový hrob vojáků padlých v 1. začátkem května u New Yorku. Bylo
nazváno Montauk monster a spekuluje se o
•
Místo: okolí dánského města světové válce
tom, že by mohlo souviset s údajnými
Funen
genetickými pokusy na zvířatech (viz.
•
Místo: východní Maroko
článek Případ záhadného řezníka v 8. čísle
Nález: 41 mincí (ruských a především Datum: 1. květen 2009
Camelotu
na straně 3). Fotky Montauk
islámských), náramek a kladivo, které Nález: 47 korálů starých podle prvních monster
najdete
na
stránkách
průzkumů 82 000 let, což by znamenalo,
vypadají jako skandinávské
www.montauk-monster.com.
že se jedná o dosud nejstarší nalezené
ZDROJE:
www.kpufo.cz,
korále
•
Místo: peruánské město Cuzco
www.aktualne.cz,
www.montaukDatum: 19. dubna 2009
monster.com. ■
•
Místo: Velká Británie
Nález: incká zeď
Novinky ve fantastice:
Fantastika na Světě knihy 2009
Jakub Cepník
Svět knihy je mezinárodní knižní veletrh pořádaný každoročně v Praze na Výstavišti. Letos jsem
se na něm byl podívat i já, protože tam bylo několik zajímavých přednášek o fantastice. Učinil
jsem tak ve čtvrtek 14. května.
Když jsem si koupil vstupenku a vstoupil
do rozlehlé budovy Výstaviště, neomylně
jsem zamířil k Pavilonu fantazie a
kreativity, kde se přednášky konaly.
Vlado Ríša, šéfradaktor magazínu Ikarie,
byl prvním přednášejícím. V tu chvíli, co
jsem (pozdě) přišel, již seděl u stolu před
diváky a povídal o své bruncvíkovské
trilogii.
Byla to taková oddychová přednáška. Ríša
nás seznámil s legendou o Bruncvíkovi,
pak povídal o tom, jakým způsobem
postavu Bruncvíka zpracoval ve svých
knihách a nakonec nám z jedné své knihy
předčítal. Pěkně se to poslouchalo.
Místo vyhrazené pro přednášky nebylo
příliš velké, ale stačilo, protože posluchačů
tam bylo stejně jen málo (odhadem tak
maximálně dvacet).
Ríšova přednáška byla jednoduchá na
poslouchání, zato u druhé přednášky, která
nesla jméno Tvrdá data a fantazie, jsem
musel zapojit mozek.
Přednášejícím byl Mirek Žamboch, dříve patřily do sci-fi, stávala postupně Přednáška ale byla zaměřená hlavně na
realita (třeba ponorku Nautilus bychom již zajímavé využití fyzických zákonů ve scioblíbený autor fantastiky.
fi (jako třeba: „Co by se asi stalo, kdyby se
Mluvil o tom, jak se z technologií, které v dnešní době dokázali sestrojit).
k Zemi přiblížila neutronová hvězda?“).
Celkově mi přednáška přišla velmi
zajímavá, ale vytkl bych organizátorům,
že měli špatné nazvučení a Mirka
Žambocha nebylo téměř slyšet (a to jsem
byl od něj vzdálený jen pár metrů), takže
jsem se musel maximálně soustředit,
abych rozumněl tomu, co říká.
Po skončení Žambochovy přednášky jsem
se chtěl jít podívat na besedu
s populárním
ruským
spisovatelem,
autorem
Noční
hlídky
Sergejem
Lukjaněnkem. Beseda byla ovšem
v ruštině a nikde jsem tam neviděl
žádného překladetele (nevylučuji však, že
jsem ho přehlédl).
Besedu jsem tedy opustil a asi půl hodiny
si prohlížel u stánků jednotlivých
nakladatlství knihy.
Neměl jsem ale s sebou žádné peníze,
takže jsem nemohl vydržet koukat se na
ohromnou nabídku knih bez možnosti si
alespoň jednu z nich koupit. Nakonec
jsem z veletrhu odešel. ■
Fotografie: Jakub Cepník
Literatura
Stručné info: Autor: Christopher Paolini, Stručné info: Autor: Chris Badford,
Překlad: Olga Zumrová, Obálka: John Překlad: Jan Kozák, Obálka: Jiří Mičkal,
Christopher Paolini
Jude Palencar, Nakladatelství: Fragment, Nakladatelství: Jota, Rok vydání: 2008
Datum vydání: 29. 1. 2009
Jan Holan
Recenzi na Brisingra vám slibuji již delší
Jakub Cepník
dobu, ovšem v Camelotu se objevuje až
Tajemná místa Jizerských hor
teď.
samuraj:
Cesta a Českého ráje
Důvod je prostý – neměl jsem čas na čtení Mladý
a navíc se mi nechtělo vláčet takto tlustou válečníka
Jan
Kroča
(text),
Marie
bichli do dopravních prostředků (knihy Chris Bradford
Holečková (foto)
totiž čtu především v hromadné dopravě).
No, ale nakonec jsem to zvládl a za to se Britská loď po několika měsících konečně
Tato kniha je druhým (samostatným) dílem
musím pochválit. :-)
doplula do Japonska. Noc před spatřením Kročova putování po tajemných místech
pevniny však zuřila na moři neuvěřitelná
Od doby, co jsem četl první dva díly bouře a loď najela na útesy. Díky opravám severních Čech. Je a není to turistický
průvodce. Nejsou tam popsány značkované
Odkazu dračích jezdců (dále jen ODJ), byl stále odkládán den vylodění.
uplynulo již několik let. Eragon i Eldest Na pevnině bylo občas možné zahlédnout turistické cesty s počtem kilometrů a
tehdy patřily mezi má nejoblíbenější díla plížící se tichý stín a těch bylo pořád víc a výčtem památek, kromě některých
zajímavostí, ale je tam něco jiného, velmi
z oblasti fantastiky.
víc.
přitažlivého
(genius loci).
Ale plynul čas a z nenáročného čtenáře se V noci, když už všichni kromě hlídky tvrdě
Pojizeří
a
Český
ráj patří – pokud jde o
pozvolna začal stávat drsný kritik.
spali, na loď zaútočili japonští piráti. Byli koncentraci památných místa přírodních
Když měl vyjít Brisingr, byl jsem již díky krutí, neúprosní a šlo jim o jedno – chtěli
četbě negativních recenzí dosti „proti- získat navigační deník, kvůli němuž krás – mezi nejzajímavější místa Evropy.
eragonovsky“ naladěn a zpětně jsem si vyvraždili skoro celou posádku včetně otce Autor se často zaměřuje na méně známá
místa, která v běžných turistických
začal uvědomovat různé nedostatky hlavního hrdiny.
průvodcích
nenajdeme, místa vyzařující
prvních dvou knih.
Jack Fletcher jako jediný přežil, opustil ducha krajiny a příznivě působící na
Pak jsem si Brisingr koupil, otevřel a byl loď a dokonce si odnesl navigační deník,
člověka.
jsem napjatý, jaký bude. Předem musím po němž piráti toužili.
Jsou tu popsány podmanivé přírodní krásy,
říct, že mě nezklamal.
O pár chvil později loď vybuchla a nezbylo lidová architektura
z ní nic víc než hromady ohořelého dřeva.
i
řada
Ve světě Alagaësie je okopírována většina Uplynulo několik dní. Japonský samuraj atd.,
magických
míst
kulis z Pána prstnů, ale musím dodat, že Masamoto Takeši vylovil z moře
s
mimořádnou
Paolini je zpracoval svým osobitým polomrtvého chlapce a ošetřil mu
energií.
způsobem, trochu jinak než profesor zlomenou ruku.
Tajemný
svět
Tolkien.
Takhle začal Jackův příběh.
skalních
jeskyní
I přesto, že pravidla pro psaní oddychové
Kelty,
knihy, která se stále omílají v literárních Celá kniha zaujme rozhodně na první přitahoval
podle
obchodních
workshopech, Paolini většinou nedodržuje, pohled samurajskou tematikou. Japonsko
je
řada
je Brisingr dle mého názoru velmi čtivý a má velmi bohatou historii a to je asi hlavní stezek
posvátných
míst,
napínavý.
důvod, proč se kniha nese v tomto duchu.
Svět Alagaësie je po všech stránkách dobře Je hned ze začátku čtivá a to hlavně proto, první křesťané v této oblasti přímo
propracovaný, má vlastní historii, jména a že čtenář toho neví více než samotný Jack, navazují na starší duchovní tradice.
jazyky, přírodní podmínky atd. Čas od který se ocitl v neznámé zemi, bez znalosti Scházeli se tu husité, skalní labyrinty
sloužily
jako
tajná
shromaždiště
času se tam sice vloudí drobná logická japonského jazyka a etikety.
pronásledovaným
evangelíkům,
v 19.
chybička, ale většinou si jí čtenář ani Příběh po celou dobu balancuje na hranici
století
tu
měli
hlavní
centrum
spiritité,
nevšimne.
chytlavosti, i když nutno říci, že nakonec
Je pravda, že zvláště po jazykové stránce se přece jen přikloní na tu správnou stranu. inspirační zdroj tu našli někteří spisovatelé.
Brisingr ještě úplně dokonalý není (např. Skalním čtenářům bych knihu asi příliš Je až neuvěřitelné, kolik nového, většinou
používání moderních výrazů), ale ať si říká nedoporučoval, protože je zde hodně přehlíženého a neznámého, nám tato
knížka přibližuje. Text podtrhuje a
kdo chce co chce, mně se líbí.
situací, které se opakují v hoře jiných titulů zvírazňuje množství krásných barevných
Jediná věc, která mě při čtení doopravdy (např. mladý hrdina, který studuje
rušila, byly někdy dost křečovité dialogy a neobvyklé umění, má úhlavního nepřítele fotografií Marie Holečkové.
Toho, kdo tuto oblast zná, zve kniha
trochu přihlouplé vtipy.
ve škole atd. – nepřipomíná vám to úspěšně k návratům, toho, kdo tu nikdy
Ale myslím si, že za jazykové chyby Harryho Pottera?).
nebyl, láká k brzké návštěvě.
mnohdy může i překladatelka.
Pro ne tak zběhlé čtenáře bych knihu Četba tohoto nevšedního „průvodce“ bude
doporučil jen jako chvilkové zpestření (já pro většinu čtenářů zážitkem.
Jsem si vědom toho, že s touto recenzí osobně jsem ji přečetl za dva dny).
nebude většina „seriózních“ kritiků Pokud ale patříte mezi ty, kteří chodí po Hodnocení: 90 % (výjimečné dílo)
souhlasit, ale napsal jsem ji a za svým ulici v kimonu a s katanou za pasem, Cesta Stručné info: Autoři: Jan Kroča (text),
Marie Holečková (foto), Nakladatelství:
názorem si budu stát.
válečníka vám rozhodně nesmí chybět.
MH
Beroun, Rok vydání: 2008
A už se těším na čtvrtý díl!
Hodnocení: 60 % (lehký nadprůměr)
Stanislav Cepník st. ■
Hodnocení: 80 % (velmi dobré)
Brisingr
Název:
Santarožská bariéra
Měsíc Gomrathu
Kushiel 1 - Kushielova Střela
Temeraire 3 - Dračí pomsta
Flotila hvězd
Crew2 - 24/2009
Conan - Dcera pána mrazu - brož.
Temná věž 5 - Vlci z Cally
Women
Simpsonovi - Komiksové
extrabuřty
Garfield 16 - Garfield škvaří sádlo
Warhammer 40 000 - Nekropole
Noc trifidů vaz.
Mordred - Artušův bastard
Autor:
Herbert Frank
Garner Alan
Careyová Jacqueline
Noviková Naomi
Anderson Poul
komiksový magazín
Busiek Kurt a Nord Cary
King Stephen
Royo Luis
Nakladatelství:
Baronet
Albatros
Triton
Cena:
Vyšlo:
Banshies
Crew
Comics Centrum
Beta-Dobrovský
Norma Editorial
249,269,398,298,269,99,349,349,399,-
9.4.2009
9.4.2009
6.4.2009
6.4.2009
6.4.2009
6.4.2009
6.4.2009
6.4.2009
6.4.2009
Vance Steve a Morrison Bill
Crew
299,-
6.4.2009
Davis Jim
Abnett Dan
Clark Simon
Clegg Douglas
Crew
Polaris
Polaris
Mladá fronta
99,239,269,249,-
6.4.2009
31.3.2009
31.3.2009
31.3.2009
Now 2
Hrútvang
Hubbleovy stíny
Now 1
Park Sung Woo
Andres Adam
KANIPE Jeff
Park Sung Woo
Talpress
Epocha
Mladá fronta
Talpress
249,129,279,249,-
31.3.2009
31.3.2009
30.3.2009
30.3.2009
Conan a První lidé
Blanc Christopher
229,-
30.3.2009
Fantázia 01/2009
Umírat v nitru
CL 17 - Wolverine 5
ATR 1 - Batman - Deset nocí
KGBeasta
Pevnost 04/2009 + kniha Kulhavý
bůh 1 - Štvanice
Pevnost 04/2009
Sirotčinec 3 - Sirotkova cesta
Alakša Ivan Mgr.
Silverberg Robert
Hama Larry , Silvestri Marc
Deus
Mgr. Ivan Alakša Fantázia
Laser
Crew
67,179,219,-
30.3.2009
30.3.2009
30.3.2009
Starlin Jim , Aparo Jim a De Carlo Mike
Crew
249,-
30.3.2009
Thurnwald Antonín
PVS
Buettner Robert
PVS + Epocha
PVS
FANTOM Print
125,55,199,-
30.3.2009
30.3.2009
28.3.2009
Síla Pětice 3 - Temnota
Cujo
Vampiráti 1 - Mořští démoni
Válka s Mloky - n. v.
Horowitz Anthony
King Stephen
Somper Justin
Čapek Karel
BB/art
Beta-Dobrovský
Mladá fronta
Leda / Rozmluvy
199,269,269,189,-
27.3.2009
27.3.2009
27.3.2009
27.3.2009
Marťanské písky
Star Wars: Darth Bane - Cesta
zkázy
Tajemná kočka Ka a tudorovský
poklad
Ílion
Clarke Arthur C.
Baronet
219,-
26.3.2009
Karpyshyn Drew
Egmont
289,-
26.3.2009
Jarmanová Julia
Simmons Dan
Mladá fronta
Laser
229,349,-
26.3.2009
26.3.2009
Sekera z bronzu, rouno ze zlata
Rozbřesk
Elfové 2
Temná věž 1 - Pistolník
Červenák Juraj
Meyerová Stephenie
Hennen Bernhard
King Stephen
Brokilon
Egmont
FANTOM Print
Beta-Dobrovský
238,399,349,239,-
25.3.2009
25.3.2009
24.3.2009
20.3.2009
Modrý posuv
Nómové 3 - Na shledanou
Nómové 2 - Na nepřítele
Nómové 1 - Na cestu
ed. Al Sarrantonio
Pratchett Terry
Pratchett Terry
Pratchett Terry
Triton
Talpress
Talpress
Talpress
259,149,149,149,-
20.3.2009
19.3.2009
19.3.2009
19.3.2009
Poručík
Čas minulý
Callahanovo tajemství
Fantom hlubin
Shelley Rick
McArthurová Maxine
Robinson Spider
Rollins James
Triton
Triton
Triton
BB/art
219,319,229,249,-
19.3.2009
19.3.2009
19.3.2009
16.3.2009
Dědicové černé vlajky
Virtuální světlo - nové vydání
Anita Blakeová 05 - Krvavé
koleno
Peinkofer Michael
Gibson William
Euromedia Group
Laser
279,249,-
16.3.2009
16.3.2009
238,-
13.3.2009
Hamiltonová Laurell K.
Triton
Tato tabulka byla vytvořena podle seznamu knih na www.fantasyplanet.cz
Král Artuš
Jan Cepník
Stejně jako v minulých dvou číslech Camelotu je rubrika Film i tentokrát věnována králi
Artušovi. Snímek Král Artuš vznikl v roce 2004 a je tedy jedním z nejnovějších zpracování
artušovské legendy.
Hned v úvodu musím říct, že mě tento
snímek překvapil. Čekal jsem totiž, že se
bude velmi podobat Prvnímu rytíři z roku
1995 (recenzi Prvního rytíře si můžete
přečíst v 8. čísle Camelotu na straně 11 –
pozn. autora), resp. že se od něj bude lišit
pouze tím, že Artuš bude mladší, Guinevra
krásnější a zobrazení jejího románku
s Lancelotem odvážnější. Musím však říct,
že jsem Králi Artušovi křivdil. Artušův
příběh je v tomto filmu ztvárněn zcela
jinak a myslím si, že i ojediněle. Jeho
tvůrci totiž (podle svých slov) vycházeli
z nových archeologických nálezů, které
ukazují, že Artuš je možná skutečnou
historickou postavou.
vojsk z Británie pomáhal v boji proti
vpádům různých nájezdníků. O jeho přímo
nadlidské síle se mezi lidmi brzy začalo
vyprávět a jeho příběh se předával
z generace na generaci. V 9.století tento
příběh zaznamenal waleský mnich Nennius
v knize Historia Brittonum (existují i
názory, že autorem knihy byl někdo jiný,
někdo zase tvrdí, že si Nennius Artuše
vymyslel). V pozdějších verzích příběhu se
objevují stále nové prvky, jako je hradní
prostředí či láska mezi Lancelotem a
Guinevrou. Artuš se také postupně stává
králem mezinárodního významu.
opustili Británii (v encyklopedii Diderot i
v jiných pramenech se však uvádí rok
407). Artuš je římský vojevůdce a tvrdý
válečník, ale zároveň také dobrý a moudrý
křesťan.
Vede
legii
sarmatských
bojovníků, se kterými usedá kolem
legendárního kulatého stolu. Sarmaté byli
podle filmu udatným kmenem, který
dlouho
dokázal
odolávat
římské
kolonizaci. Nejsilnější sarmatští bojovníci
byli nakonec pro svou sílu a jezdecké
umění dokonce ušetřeni, museli se však na
15 let stát členy vybrané římské legie...
Shodou okolností jsem v nedávné době
zhlédl dokument z produkce BBC z roku
1999, ve kterém se mluví o tehdy
prováděných archeologických průzkumech
na Tintagelu (Tintagel je místo, kde podle
mnoha lidí mohl král Artuš žít). V tomto
dokumentu také zaznělo tvrzení, že i
konzervativní vědci připouští, že někdy
v 6.století mohl žít někdo jako Artuš. Spíše
Nevím, co všechno je v Králi Artušovi
to však prý byl udatný válečník, který Ale zpátky k filmu. Děj se odehrává kolem podloženo archeologickými nálezy, ale
v době bezvládí po odchodu římských roku 467. V tomto roce Římané údajně tvůrci filmu měli dozajista dost prostoru
pro zapojení vlastní fantazie. Artušova
nadlidská síla by se ještě dala obhájit
(podle Historie Brittonum například zabil
300 nepřátel za jediný den). Nikde se však
asi nedočtete, že by stejnou silou
disponovala také Guinevra (ve filmu
nazývaná Guenever). :-)
Právě neskutečné schopnosti (nejen)
Guenevery jsou podle mě jednou ze slabin
filmu. Herecké výkony zvláště obou
hlavních postav (v podání Clivea Owena a
Keiry Knightley) mě také příliš nenadchly.
Poslední zásadní slabinou jsou podle mě
významné proslovy, známé i z jiných,
převážně amerických snímků. Velký klad
naopak vidím v originálním zpracování
celé legendy.
Hodnocení: 50 % (průměr) ■
Obrázky:
www.allmoviephoto.com,
www.csfd.cz (Photos copyright © Buena
Vista International)
Titan Quest
Rastislav Kučírek
Titan Quest síce uvidel svetlo tohto sveta už pred rokom, ale aj tak sa možno až teraz k nemu
dostanete. A než si ho kúpite, prečítajte si túto recenziu, aby ste vedeli čo vás čaká.
Už hneď na úvodnej ukážke, som bol
veľmi prekvapený. Aj milo aj nemilo.
Grafika, ma šokovala. Je prekrásna,
pestrofarebná a hodí sa k tejto hre. Avšak,
vojaci
v ukážke
bojovali
veľmi
nedokonale. Pohyby mali strašne umelé
a vôbec takto by žiaden vojak nebojoval
(teda ľudský vojak). Ukážka vás uvedie
do deja hry: Titánovia, bohovia pred
terajšími antickými bohmi, sa vymanili
z večného väzenia, aby priniesli skazu na
zem. Rozpútajú sa teda boje medzi
starými a novými bohmi a kto vyhrá, je
samozrejme na vás. Ako náhle spustíte
hru, ocitnete sa na brehu rieky a stretávate
rôznych ľudí, ktorým treba pomôcť,
pretože celú zem, posiali satyrovia a iné
neľudské bytosti. Cestou sa prebíjate stále
do nových častí Zeme, pomáhate
ľuďom ba i celým dedinám
a mestám. Popri tom si vyvíjate
vlastnú postavu počúvate veľmi
príjemnú grécku hudbu alebo
zúfalé dialógy s ľuďmi. Na
začiatku vám beží popri hraní
v malom okne v hre tutoriál, ktorý
vám dáva rady a oboznamuje vás
s hrou. Novinkou, s ktorou sme sa
nestretli sú studne znovuzrodenia,
pri ktorých sa ocitnete po každom
zabití. Sú rozmiestnené po krajine
po dôležitých miestach a aktivujete
ich jednoducho kliknutím, takže sa nám
nestane to čo sme zažili pri Diablovi, že keď
sme chvíľu nedávali pozor na náš život tak
sme sa ocitli opäť v základnom tábore a dlhé
cesty sme museli opakovať. Po uložení hry
sa tu taktiež ocitáte.
Tiež zaujímavý charakter hry, tvoria školy
schopností (obrázok). Po prvej úrovni
dostanete ku výberu zvoliť si jednu
z ôsmych a znova sa vám táto príležitosť
naskytne po dvadsiatej piatej úrovni.
Vyberáte si vždy z tých istých schopností,
takže napríklad môj ohnivý čarodej sa stal
zároveň aj skvelý bojovník s dvoma mečmi
v ruke.
Na záver už len dodám, že celý príbeh sa
neodohráva len v Grécku, ale neskôr sa
dostanete aj do Egypta a Číny.
Titan Quest je skvelá hra so skvelou
grafikou,
príbehom
a hernými
možnosťami.
Je
veľmi
chytľavá
a návyková. Môžeme jej vytknúť azda to,
že má fixné prostredie, ale ti to môže
niekto vidieť ako výhodu. Mne sa táto hra
zdala oveľa lepšia ako Diablo a takisto
som u nej oveľa dlhšie vydržal.
Hodnocení: 90 % (výjimečné dílo) ■
Obrázky: www.webdesignerdepot.com,
www.abcgames.cz
Defense
Cesta, ktorá sa orientuje hlavne na
využitie štítu v boji, ako pre vás tak i
pre vašich spolubojovníkov.
Warfare
Výcvik skutočných sparťanských
vojakov, majstri každého boja
s mečom, a aby toho nebolo málo
dokážu požívať 2 meče naraz.
Earth
Nenechajte sa spliesť názvom. Tento
živel vám pomôže povolávať mocné
ohnivé živly a používať deštruktívnu
mágiu.
Nature
Život v súlade s prírodou umožňuje si
na pomoc privolať vlky či nymfy,
alebo
liečiť
seba
a
svojich
spolubojovníkov.
Storm
Majstrovia každého počasia. Vedia
robiť búrky, vrhať blesky alebo
povolávať bludičky.
Spirit
Nekromancia a stará mágia im je
blízka. Neboja sa vysávať duše či
povolávať nemŕtvých...
Hunting
Títo ľudia sa špecializujú na boj
s lukom a oštěpmi. Spomaľujú
protivníka používajú kočovnú taktiku
a chýbať nemôžu ani pasce.
Rogue
Cesta
zabijaka
–
majstrovské
narábenie s dýkou, používanie jedov,
pohybovať sa nezbadaný, útočiť zo
zálohy...
Lego Indiana Jones: The Original Adventures
Jan Holan
Fenomén Indiana Jonese je vám všem jistě velmi dobře znám. Proto není divu, že si vybojoval i
místo v repertoáru her od Lucas Arts, po boku Lego Star Wars a Lego Batmana.
Nezasvěceným
prozradím
základní
principy Lego her od Lucas Arts. Jak již
název napovídá, většina herního prostředí
je v nich vytvořena z Lega. Díky tomu je
také velká část prostředí rozbitelná. Z
rozbitých beden a sudů vypadávají malé
Lego-kostičky, které se užívají jako
platidlo. Ale o těch až později.
Když říkám prostředí, myslím tím i
postavy. Němcům po úderu vaší pěsti nebo
po švihnutí bičem neupadne končetina, ani
z nich netečou hektolitry krve. Zasažená
postavička se pouze rozpadne na jednotlivé
kostičky a někdy po ní zbude meč či
střelná zbraň.
Dalším ze zavedených pravidel u Lego-her
je absence game overu. Pokud přijdete o
své životy (primárně čtyři, ale třeba
motorka jich má méně), vypadne z vás ono
už výše zmíněné platidlo a vy po brzkém
oživení vesele pokračujete dál.
Teď se dostáváme k vašemu majetku, který
můžete získat cestou. V každé úrovni
kromě sbírání peněz hledáte taky deset
truhel s poklady. Pokud úroveň dohrajete,
dostáváte za tyto truhly kousky (jak jinak
než LEGO) modelů. Můžete tak poskládat
např. sochu draka, pyramidu, brnění a štít
křižáků atd.
V každé misi také najdete balíček, který
vám – pokud ho přenesete do poštovní
schránky a odešlete –odemkne různé
bonusy (např. peníze krát dva, rychlé
stavění, regenerace životů, nebo také
falešný nos a brýle pro každou
postavičku).
Konečně se dostáváme k platidlu. Za
peníze si můžete kupovat postavičku
hrdinů i zloduchů (z hrdinů zmíním třeba
strážce grálu, z padouchů třeba majora
Tohta – viz. obrázek vlevo dole), které jste
potkali ve hře, a po jejich koupení za ně
můžete dokonce i hrát.
Za peníze se dále kupují již zmíněné
bonusy.
Teď se ale podíváme na to, co je v Lego
Indiana Jones nové. Můžete si zde
postupně projít první tři filmy s Indiana
Jonesem (Dobyvatelé ztracené archy,
Chrám zkázy a Poslední křížová výprava).
V každém filmu je šest úrovní, které jsou
proloženy
vtipnými
filmovými
sekvencemi. Hlavní výhodou LIJ je –
stejně jako v Lego Star Wars –
multiplayer. Protože ve většině misí je
potřeba spolupracovat a počítač někdy
pouze hloupě stojí a nehýbe se, tak se
buďto mnohdy chopíte ovládání obou
hrdinů najednou, nebo si prostě přizvete
kamaráda. Možnost zahrát si s kamarádem
tak poskytuje mnoho dalších hodin hraní, i
po splnění sta procent hry.
Hratelných postaviček je téměř šedesát a
můžete si k tomu ještě dotvořit postavičky
vlastní.
Ptáte se, proč tolik postaviček? Každá je
něčím výjimečná. Indy může za pomocí
svého biče odzbrojovat nepřátele a houpat
se nad propastí, Willie má zase dvakrát
větší skoky, malé postavičky se protáhnou
i těmi nejmenšími škvírami, Satipo se svou
lopatou už vykopal nemálo pokladů, a
Henry Jones dokáže jako jeden z mála
rozluštit písmo prastaré civilizace.
Všechny tyto postavičky se vám budou
hodit ve vašem putování, ať už budete
hledat archu úmluvy, nebo svatý grál.
Pro shrnutí: někomu může vadit absence
game overu, zato někoho může potěšit.
Grafika není zastaralá a není na ní špatný
pohled, velkým plusem je také velká
znovuhratelnost, ale maximálě si hru
užijete pouze s kamarádem. Takže pokud
vás zajímá Lego, máte výkonný počítač a
kamaráda v zásobě, je pro vás tato hra
jasnou volbou pro dlouhé večery.
Hodnocení: 80 % (velmi dobré)
Obrázky: www.abecedaher.cz
Splnené sny - Prológ
Rastislav Kučírek
Júlové slnko ostro pražilo na celú
planinu a vyžieralo kôru borovicového
lesa, ktorý sa tiahol po lúku až od
Olivových hôr. Hory nemali nič spoločné
s olivami len svoj názov si vyslúžili kvôli
neprirodzenej farbe skál – olivovo-zelenej.
Stredom borovicového lesa bola schovaná
riečka, ktorá sa na jar menila na riečisko.
Na opačnej strane lesa bola rozľahlá préria,
plná
žltých
stebiel
trávy,
síce
vyprahnutých, ale pri živote. Siahali mi tak
po pás.
Bol som tomu rád, pretože som sa
v nich
mohol
dobre
ukryť
pred
nepriateľmi, ktorých som síce neočakával,
ale bol som na všetko pripravený. Krajina
predo mnou bola vlnitá, ako všetky prérie.
Trmácal som sa už od rána a tak som sa
rozhodol odpočinúť si. Usadil som sa na
kopčeku na ktorom som práve stál.
Nohami som si rozhrnul miesto v tráve
a spokojne som si sadol. Do chrbta sa mi
oprel jemný vánok a tráva predo mnou
zaľahla ako domino. Pozrel som sa na
slnko. Mohlo byť tak pravé poludnie a až
teraz som si začal uvedomovať, že mám
batoh na chrbte. Urýchlene som ho zložil
a začal vyťahovať svoj obed.
Jedol som pečivo, ktoré som ešte kúpil
v našom svete. Zrazu mi za ním prišlo
akosi clivo. Rýchlo som sa na to snažil
zabudnúť a tak som bezmyšlienkovito
začal kontrolovať svoju výbavu. Mapa,
kompas, liečivé byliny, dýka, luk a zvitky.
Všetko mám, pomyslel som si a zrazu sa
vo mne vyvolal neskutočný pocit nechuti,
odporu a nenávisti až ma striaslo. Vtom sa
mi hlave zjavila tá najhoršia spomienka:
„Bože, ty to nechápeš? Nemôžem
chodiť s chalanom z triedy!“
„Ale..., ale prečo?“
„Nebuď ako debil. Pýtaš sa ma to už
tretí krát.“
Nevedel som, čo mám na to povedať.
Samozrejme správna odpoveď sa mi
v hlave zjavila až keď som sa pustil do
plaču. Zase. Prečo som jej nepovedal, že
len chcem, aby ma mala rada? Prečo ma
vôbec rada nemá? Tak strašne si spolu
rozumieme... Bola moja prvá a jediná
kamarátka... Moja prvá láska... A to všetko
kvôli tomu, že sme z rovnakej triedy.
Nemôže byť taká nemožná, že by mi dala
toto ako zámienku.
Premýšľam veľa možností, prečo, ale
ani jedna sa mi nepozdáva. Nakoniec to
vzdám a snažím sa na to nemyslieť. Je to
len odozva zo sveta, v ktorom už nežijem a
žiť ani nebudem. Dojedol som posledný
rožok so šunkou a tým zmietol zo stola
poslednú „pamiatku“ na svet, z ktorého
som bohužiaľ prišiel. Škoda, že sa tak
nedajú zmiesť aj myšlienky...
Strhol som sa z tohto denného,
zlého sna, postavil sa a kráčal ďalej.
Nestrhol som sa tak dokonale. Nemám
takú silu vôle. Zúfalé pocity, bolesť pri
srdci a zovreté hrdlo. Zasa som si musel
odpočinúť a snažiť sa prejsť na iné
myšlienky. Nenapadlo ma nič iné ako
prehľadať opäť svoje veci. Mapa, kompas,
liečivé bylinky, dýka... počkať! Pri dýke
som nahmatal zvláštny predmet zvonku
vrecka. V momente som tam dal ruku
a v nej sa mi objavila čokoláda. Bol som
natešený a sklamaný zároveň. Čakal som,
že tam niečo od nej nájdem. Odkaz.
Ospravedlnenie. Vynadal som si. Aké
naivné. A sprosté. Ako by mi to tam mohla
dať.
Zovrel som čokoládou a pomaličky
som natrhol obal.
„Proste na to zabudni! Nerieš to! Na
triedna vzťahy ma už upozorňovalo veľa
ľudí.“
Sebaľútosť.
Dlho tutlané zlo v srdci.
Kypriace nervy a náhle šialeno-zúrivé
dlane.
Pozeral som sa na drobné kúsky
alobalu a farebného papiera pod nohami.
Záchvat sa skončil a ja drapľavo
vydychujúc som sa zvalil do trávy. Pozeral
som do oblohy a hlava mi išla prasknúť.
Nepraskla. Ďalej som sa už nehneval iba
mi pomaličky začali tiecť z očí slzy.
Stekali mi po spánkoch a zachytili sa na
tom divnom výrastku z ucha odkiaľ mi
kvapkali rovno doňho. Nepríjemný pocit.
Chytro som si rozotrel tvár a zotrel všetky
slzy posmeľujúc sa slovami:
„neplač!...“
„chlapi neplačú!...“
„aj tak si nikdy nemiloval nikoho
iného...“
„ani nikdy nebudeš...“
„ani... do kelu proste prestaň plakať!
Aj tak neplačeš kvôli láske! U tej ti ešte
ostala nádej!“
„plačeš kvôli krivde, ktorá ti bola
spôsobená tým hnusným svetom!“
Keby tu bol teraz môj otec. Keby
vedel aké myšlienky sa mi šíria hlavou.
Len raz som mu podobné idey vyslovil,
prvý a posledný krát. Dostalo sa mi peknej
výslužky:
„Čo ty môžeš vedieť o bolesti sveta!
Stále iba plačeš nariekaš a chodíš
utrápený! Kto sa má na ten ksicht
pozerať!? Iným ľuďom svet viac uškodil
ako tebe a držia sa. Vzmuž sa! Nechcem
mať z teba babu...
Mamina by mi zase povedala, že jej
mám všetko vyrozprávať. Aj tak by to
nepochopila. Iná duša.
Ešte som nad
podobnými vecami chvíľku uvažoval
a prešiel na iné myšlienky. Už som ani
neplakal. Len plačlivo vzlykal. Ďalšie slzy,
ktoré mi ešte vytekali z očí som si naschvál
nechal zaschnúť na lícach aby ma to
štípalo. Aby som trpel. Strašne moc trpel.
Zato, že som plakal. So zahmleným
zrakom som pozbieral všetky kúsky
alobalu a papiera, ktoré som tam roztrhal.
Dal som si ich do vrecka a rozhodol sa ich
hodiť do najbližšieho ohňa, ku ktorému sa
dostanem. Ak vôbec.
Konečne som sa zakusol do vytúženej
čokolády. Aspoň, že tá bola dobrá. Žiaden
poľský šmejd. Prvý hryz sa ledva pretlačil
mojim uplakaným hrdlom. Potom už to
išlo ľahšie. Sedel som, nohy som mal
rozvalené pred sebou a hltal celé kúsky
čokolády. Ďalší kúsok, čo som sa snažil
vychutnať. Aby mi lepšie prešiel krkom,
zaklonil som hlavu a oči uprel do neba.
Takmer mi zabehlo. Neveril som
vlastným očiam.
Tam hore bol drak.
Je to len veľký vták, ja také šťastie
nemôžem mať. Vlepil som si facku, ruka
mi zostala vlhká od sĺz. Nesústredil som sa
na to. Aj po facke som draka stále videl.
Bol zlatisto červený a práve letel pod
bielym mrakom. Drak na bielom podklade.
Upieral som naňho stále oči. Letel rovno
ničoho si nevšímal.
Práve preletel cez slnko.
Úžasné. Postavil som sa a priložil si
ruku k čelu, aby som si zrak zastrel od
žiary. Štyri nohy mal voľne sklopené
k telu, nie príliš dlhý chvost sa mu
hompáľal za telom. Krídla mal obrovské
a cez slnko mu ich blany presvitali.
Bodáky na predku krídla boli veľmi jasné
a zreteľné. Jeho obrovská, červená, krutonádherná hlava s týčila na zubatom krku
ako hrdý jazdec na vzácnom koňovi. Uši
nebolo vidno vôbec, a rožky takisto. Preto
som skonštatoval, že je to Firdský drak.
Ako dobre, že som si tie knihy všetky čítal.
Oči nebolo vidno nejako badateľne, ale
očné brvy veľmi. Nozdry mal gigantické.
Obrovskou hlavou mimovoľne otočil
doprava a potom doľava.
Drak ma zočil.
Zrazu prestal mávať krídlami a keď si
uvedomil, že klesá, prudko zabrzdil. ►
Zrakom ohňa silným ako plameň sa
mi pozrel rovno do očí. Ja som jeho oči
nevidel, ale bol som presvedčený, že sa
díva do tých mojich. Zatackal som sa.
Nespadol som. Akonáhle som chytil zasa
rovnováhu, Fird sa v momente pohol
a letel tam, odkiaľ prišiel dvojnásobnou
rýchlosťou. Vyletel vyššie, aby nebolo
počuť mávanie jeho krídel.
Stál som ako obarený. Uvítanie
ako
má
byť.
Krásne,
šokujúce
a vyvolávajúce obavy. Čo to malo
znamenať?! Dojedol som čokoládu, rýchlo
sa zbalil a vykročil vpred. Cestou som nad
tým rozmýšľal. Asi to bol nejaký služobný
drak a nečakal, že tu stretne mňa. Len
dúfam, že niečo vo mne nespoznal. Ozaj
dúfam.
Kráčal som celé poobedie aj
podvečer.
Mraky sa stiahli za obzor, tam odkiaľ
zapadalo slnko. Vytvorila sa nádherná
panoráma. Obzrel som sa za seba. Veľký
kus prérie, ktorý som už prešiel, teraz žiaril
v oranžovej farbe slnka. Napadlo ma
pozrieť sa na mapu. Pomocou buzoly
a odhadu, by som už aj mal byť na mieste.
A nebol. Veci som chytro skoval. Zrýchlil
som krok. Dúfam, že to stihnem do noci.
Prešiel som už na tretí kopček
a rozhľadel sa. Odvtedy, čo som pozeral na
mapu prešla už minimálne pol hodina, lebo
na oblohu vystúpili hviezdy. Pozrel som
doľava, kade sa tiahol veľký pás borovíc.
Išiel som zrakom po okraji lesa, až kým
som neuvidel akoby zákrutu stromov.
Príroda by toto sama neurobila. Rúbanisko.
A uprostred neho svietila žltá bodka.
Srdcom mi prešiel pocit úľavy. Konečne.
Predo mnou stál v celej paráde môj cieľ –
Hostinec u Kartera... ■
Možno existujú nejaké dohady o tomto
type písania, ale ja som naňho prišiel
spontánne. Nikoho nenapodobňujem ani
nepíšem tak ako nás to učili v škole na
slohu. Píšem ako mi vraví srdce. To však
nie je podstata fantasticko-realistického
štýlu. Keď sa nad tým názvom zamyslíte
asi vám dôjde, že nedáva zmysel.
Fantastika a realistika sú opozitá. Ja som
to však myslel ináč. Myslel som to asi
tak ako keď sa vám sníva krásny sen,
kde beháte bosí po zelenej lúke, fúka
príjemný letný vánok a vy sa zastavíte
pod prekrásnou jabloňou a objímate
niekoho, ktorého sa v skutočnosti ani
nemôžete dotknúť. Nakoniec sa zobudíte
do upršaného rána, opäť sám, dlho ležíte
v posteli s otvorenými očami a nakoniec
sa celý dolámaný z nej postavíte a aby
ste zahnali pochmúrne myšlienky idete
si dať teplú sprchu...
Prechod úžasnej fantázie do krutého
realizmu. Myslím, že ma mnohí
pochopia.
Pochopiteľne odo mňa nečakajte
nijakého profesionála. Nejde mi
o skúmanie viet v mojich textoch. Ide mi
skôr o to, aby ste to zhltli a vyvolal sa vo
vás cielený dojem. Ako impresionistickí
Rastislav Kučírek
Narodil som sa v Auguste a som
znamenie lev. Svoje životné postoje
však vidím ináč ako vám to povie
horoskop. Povaha mojej osobnosti je
najlepšie vystihnutá v hlavnom hrdinovi
poviedky Bedna od Štěpána Kopřivu.
Dlho som mal v sebe dehet fantastiky
a tento príbeh ho iba zapálil. Konečne
som objavil spôsob ako rozumne zo seba
dostať dlho dusené zlo iným spôsobom
ako bitkou. Písanie je boj múdrych.
A fikcia ešte viac. Veď snívať je také
krásne...
V románe Splnené sny, ktorý bude celý
publikovaný po častiach, v Camelote,
používam fantasticko-realistický štýl.
maliari. Ja som však len amatér
a časopis Camelot vidím ako moju
splnenú detskú túžbu, že raz stretnem
ľudí, ktorí ma nebudú považovať za
zvláštneho a už vôbec by som nečakal,
že sa mi naskytne príležitosť tak široko
zverejniť moju tvorbu. Dostanem
kritiku, ktorú si naozaj zaslúžim a podľa
toho sa zariadim do budúcnosti.
Ak sa ešte stále pýtate kto som, možno
vám to samo vyznie z mojich príbehov,
ktoré berú základy z môjho života.
A ak vám stále nedá tá fotka... Hmm...
Je to len fotomontáž. Ale tváre nie. Mám
13 rokov. Nikto by to na mňa nepovedal,
ja viem, som moc dospelácky a často pre
to mám problém na mnohých miestach
zapadnúť. Ale som kto som, mám okolo
seba
ľudí,
ktorých
potrebujem
a ostatným sa zapodievam len okrajovo,
pokiaľ to teda neútočí na môj život až
príliš.
Som tá typická snivá duša, ktorá sa stále
snaží vyskočiť medzi oblaky a keď sa jej
to aj podarí, zas ju všetci stiahnu dole
a dokopú, zbijú a počas toho aj tak myslí
akoby to bolo pekné tam hore. A keď sa
z toho pozviecha zasa skočí... ■
Podivné souvislosti
Čtvrtá část povídky Wotanovo bratrstvo
Jakub Cepník
Tak jsem tady, pomyslel jsem si. Stál
jsem před vraty velké kýčovitě vyzdobené
vily s obrovskou a zřejmě neudržovanou
zahradou zarostlou plevelem a mnoha
stromy.
Bylo sychravé počasí a drobně
mrholilo.
Stiskl jsem zvonek. Po chvíli čekání se
dveře vily otevřely a za nimi se vynořil
malý muž ve staromódním oblečení. Vlasy
i hustý plnovous měl prošedlé a jeho věk
bych odhadl tak na šedesát let. Přesto se
pohyboval velmi čiperně, když mi šel
k vrátkům otevřít. „Tak vás tady vítám,“
usmál se. Vytáhl z kapsy tlustý svazek
klíčů, odemkl zrezivělá vrátka a za
hlasitého zaskřípění je otevřel.
„Profesor Methodius Pittner, odborník
na okultismus a paranormální jevy,“ stiskl
mi pevně ruku. „Těší mě, já jsem Eduard
Nedoma, historik a amatérský archeolog,“
představil jsem se.
„Taky mě těší,“ přikývl Pittner,
„pojďte dovnitř.“ Vstoupil jsem tedy do
zahrady, profesor za mnou zamkl vrátka a
vydali jsme se po úzké cestičce k vile.
Hned jak jsem překročil vstupní práh,
ucítil jsem zvláštní silnou vůni. Rozhlédl
jsem se kolem sebe a byl jsem ohromen.
Na stěnách byly vystaveny artefakty všeho
druhu:
indiánské
tomahawky,
staroegyptské papyry, středověká brnění,
tabulky popsané klínovým písmem a
mnoho, mnoho dalšího.
„To je moje sbírka,“ pochlubil se
profesor, „hodně cestuji a na svých cestách
sbírám různé starožitnosti.“ „To je lepší
než v národním muzeu,“ řekl ►
jsem se zatajeným dechem a ohromeně si
prohlížel předměty kolem sebe.
„Tady si můžete odložit. Pak si
půjdeme sednout do obýváku a vy mi
povíte o té vaší příhodě,“ navrhl Pittner.
Zul jsem si tedy boty, pověsil kabát na
věšák a profesor už mě vedl do obýváku.
Tam bylo snad ještě více artefaktů než na
chodbě. „Posaďte se,“ ukázal na vysoké
křeslo v rohu místnosti, „dal byste si
brazilskou kávu?“ „Tak dobře,“ souhlasil
jsem. Pittner odběhl do vedlejší místnosti –
byla to zřejmě kuchyně – a zanedlouho se
vrátil se dvěma šálky horké
kávy.
Poděkoval jsem, on si nacpal dýmku,
vyfoukl obláček kouře a pobídl mě: „Tak
tedy povídejte!“
Začal jsem vyprávět o všem, co se mi
v posledních dnech přihodilo. Profesor
pozorně poslouchal, sem tam se vyptával
na detaily.
Když jsem se zmínil o podivné
bytosti, která byla vyražena na minci ze
svatyně a též nakreslena v záhadné jeskyni,
profesor ožil, prudce vyskočil z křesla a
vyběhl z místnosti. Za chvíli byl zase
zpátky a podával mi do ruky jakýsi plochý
kámen. „Je to ono?“ zeptal se.
Na kameni byla vyryta opět ta stejná
nestvůra s šesti chapadly místo rukou.
Z neznámého důvodu ve mně vyvolávala
jakousi hrůzu. Bylo to něco nelidského,
odporného. „Ano,“ řekl jsem potichu, „to
je přesně ono.“ „Tak to je opravdu
záhada,“ usmál se Pittner, „tenhle kámen
mi svěřilo muzeum do úschovy. Našli ho
asi před půlrokem dělníci při stavbě
dálnice
na
východě
Německa.
Archeologové
jeho
stáří
odhadují
minimálně na deset tisíc let.“
„Co si myslíte, že ta potvora je?“
zeptal jsem se. „O žádném jiném nálezu
tohoto typu jsem neslyšel,“ pokrčil
profesor rameny, „domnívám se ale, že by
to mohl být nějaký bůžek či démon.“
Pokračoval jsem ve vyprávění. Když
jsem se dostal k tomu, jak jsme s Jakubem
objevili létající talíř, profesor mě opět
přerušil. Podrobně se mě vyptal na tvar,
barvu, délku a další údaje o záhadném
stroji. Na všechno jsem odpověděl, Pittner
se na chvíli zamyslel, a pak potichu řekl:
„Váš popis přesně odpovídá diskoplánu
Haunebu z laboratoří Třetí říše. Je známo,
že Hitler nechal na konci války zbudovat
tajné továrny v bývalých pravěkých
svatyních, jako je například moravská Býčí
skála. Nahnal tam pracovat vězně
z koncentráků a nikdo neví, co se tam
vyrábělo. Existují ovšem četná svědectví a
dokonce fotografie diskoplánů čili
létajících talířů, které prý nacisté vyvíjeli a
využívali. A jakoby náhodou se po válce
vyrojilo obrovské množství pozorování
UFO, která se přesně shodují s popisem
nacistických diskoplánů. A to není vše.“
Profesor znovu odešel do vedlejší
místnosti a obratem přinesl malý výstřižek
z novin. „Podívejte se na to,“ podal mi ho.
Jednalo se o krátkou zprávu
nadepsanou UFO nad Prachaticemi. Psalo
se v ní: „Včera v ranních hodinách se
skupině turistů podařilo vyfotografovat
nad Prachaticemi neidentifikovaný létající
objekt neboli UFO.
„Prolétlo to po obloze vysokou
rychlostí – viděl jsem jen takovou tmavou
skvrnu,“ řekl novinářům prachatický
občan, který si nepřeje být jmenován.
Fotografii již zkoumali odborníci a
usoudili, že se zcela jistě nejedná o
podvrh.“
Zmíněná fotografie byla u článku
vytištěna. Byl na ní jasně vidět objekt
prolétající nad prachatickými domky.
Tvarem se shodoval s létajícím talířem ze
svatyně.
Nahoře na výstřižku bylo drobným
písmem napsáno „pátek 2. listopadu 2012“
a logo deníku METRO.
„To by odpovídalo,“ uvažoval jsem,
„svatyni jsme objevili 31. října a UFO bylo
vyfoceno o den později.“
Popsal jsem Pittnerovi události, které
mě potkaly od objevení létajícího talíře, a
své vyprávění jsem ukončil domněnkou:
„Myslím, že to byl Petr, kdo o našem
objevu řekl těm zločincům. Oni pak dojeli
do svatyně, zabili Jakuba, ukradli všechno
to zlato a odletěli s talířem někam směrem
na Prachatice.“
„Tak to je průšvih,“ zvolal profesor.
Zvedl se z křesla a odkráčel k telefonu na
druhé straně místnosti. Zvedl sluchátko a
několikrát
otočil
starým
otočným
číselníkem. „Zdravím, Arture,“ řekl do
telefonu, „přijeď ke mně co nejrychleji.
Máme problém! Bratrstvo se zřejmě
zmocnilo Hitlerovy tajné zbraně!"
I přesto, že jsem byl od telefonu
vzdálený několik metrů, uslyšel jsem z něj
hrubou kletbu. Pittner položil sluchátko a
obrátil se ke mně: „Poslouchejte mě dobře.
Důvěřuji vám, a proto vám teď prozradím
jednu přísně tajnou informaci. Správně
bych vám to asi ještě říkat neměl, ale čas
nás tlačí a já si myslím, že je to nutné. Tak
tedy: existuje tajné společenství – jeho
jméno vám zatím neprozradím –, které má
úkol chránit naši zemi před zločinem.
Zabývá se obzvláště zapeklitými případy,
se kterými si neporadí obyčejní
detektivové. Já s tímto společenstvím
spolupracuji, protože mám určité znalosti,
které jsou mnohdy pro pátrání potřebné.
Naším největším nepřítelem je sekta, která
si říká Wotanovo bratrstvo. Snaží se
navázat na temné rituály Třetí říše, chce
dokončit to, co začal Hitler.“ „Nějací
neonacisti?“ zeptal jsem se. „Ne,“
zakroutil profesor hlavou, „nacismus je
příliš nezajímá, i když někteří z nich se
k němu také hlásí. Bratrstvo se snaží
stvořit nadčlověka, navázat kontakt
s podzemní říší Agarthou a dělá mnoho
dalších zvrácených věcí. A bojím se, že
teď získali Hitlerovu tajnou zbraň. Pokud
jim v tom nezabráníme, podaří se jim
ovládnout svět.“ „Co s tím chcete dělat?“
„To ještě nevím. Ale předpokládám, že vás
budeme potřebovat. Tedy samozřejmě jen
v případě, že s tím budete souhlasit.“
Pittner se na chvíli odmlčel, ale pak opět
pokračoval: „Každou chvíli by sem měl
dorazit Artur Kasowski, velitel našeho
tajného společenství. Jestli vám to nebude
vadit, řekněte mu prosím o vašem objevu a
pak se společně dohodneme na dalším
postupu.“ „Ne, to mi samozřejmě vadit
nebude,“ kývl jsem. „Tak tedy dobře,“
usmál se Pittner.
Uplynulo ještě asi deset minut, než se
ozval zvuk domovního zvonku. Profesor
byl už netrpělivý, takže se zaradoval a
přispěchal otevřít. Já jsem zatím počkal
vevnitř.
Profesor se brzy vrátil a spolu s ním
vstoupil do místnosti vysoký muž oblečený
v džínách a šedém saku. Na první pohled
mě upoutala černá páska, která mu
zakrývala jedno oko. Měl ostře řezané
rysy, krátké kudrnaté hustě černé vlasy a
mírně ohnutý nos, který mu asi v minulosti
někdo zlomil.
„Dobrý den, já jsem Artur Kasowski,“
potřásl mi rukou. „Těší mě. Eduard
Nedoma,“ rozpačitě jsem se usmál.
„Methodie, mohl bys mi říct, co zase
provedlo
Bratrstvo?“
zamračil
se
Kasowski. „Já ne, Arture, to ti poví tady
pan Nedoma,“ odpověděl mu profesor.
Odvyprávěl jsem tedy celý příběh
ještě jednou. Když jsem skončil, Kasowski
udeřil do stolu a zaklel. „Vyšlu zvědy, ať
zjistí, co má Bratrstvo za lubem,“ navrhl.
„Souhlasím Arture,“ přitakal profesor. „Vy
teď můžete odejít,“ otočil se ke mně,
„ovšem počítejte s tím, že vám brzy
zavolám.“
Vstal jsem z křesla, rozloučil se
s Kasowskim, oblékl si kabát a vyšel před
dům. Venku mezitím přestalo pršet, ale
pořád bylo mokro a zima. Pittner mi
odemkl vrátka a rozloučil se se mnou.
Zamířil jsem k nedaleké autobusové
zastávce. Měl jsem o čem přemýšlet. ■
Krvavé pohádky a příběhy
Stanislav Cepník (editor)
Dnes servírované násilí je masové (to
souvisí se stavem společnosti), brutální,
plné napětí, a i když v něm nakonec zvítězí
dobro, je bez náhrady zničeno mnoho
pozitivního, nenahraditelného. To si ovšem
uvědomí jen vnímavý divák (popř. čtenář),
Určitě ano, ale někdy tak vzdáleně, že kterému nejde pouze o senzační podívanou
si tyto souvisloti uvědomíme zcela místy nahánějící hrůzu. Přitom nemluvím o
bezděčně, aniž bychom po nich pátrali, čisté komerci.
aniž bychom si je v nejbujnější fantazii
představovali.
Ty dávné příběhy jsou přece jenom
Ještě jinými slovy: Všechny cesty jiné. Násilí v nich podávané není méně
vedou do Říma, ale některé nejprve drastické, váže se také k negativním
nakolikrát oběhnou kolem zeměkoule. Je-li vlastnostem lidských „zrůd“ (to není
nám tam však souzeno dojít, i když jsme míněno fyzicky), jako trestající tam
tam nikdy nechtěli, najednou stojíme zasahují bytosti poplatné tehdejším
v němém úžasu uprostřed římského náboženským představám, ale každý zlý
náměstí.
čin je v brzké době po zásluze tvrdě a
nemilosrdně potrestán. To důrazně varuje
Dostal jsem od šéfredaktora za úkol před zlem. (Poněkud jiné je to v pověstech
najít v Erbenových Vybraných bájích a o bohatýrech.) Křesťanská mytologie pak
pověstech
národních
jiných
větví navíc přináší tam, kde provinění nejde
slovanských nějaké hodně drastické.
výrazně proti lidskosti, prvek pokání a
Snad proto, že dnes jsou v televizi – odpuštění.
bohužel i v té pro děti – často uváděny
pořady zaplavené zabíjením, zločinností,
Jako první předkládám pověst
násilím, a že i v některých dávných Stvoření člověka podle podání raskolniků
pohádkách a pověstech bylo krutosti až (ruská náboženská sekta):
nad hlavu (i třeba v těch, které zpracoval
Erben ve své nádherné a nadčasové
Bůh udělal tělo člověčí z hlíny a
Kytici).
položil je na zemi. Potom šel, aby přinesl
Situací v televizní tvorbě pro děti duši, a postavil k němu psa, aby zatím
v poslední době se před několika lety hlídal. I přišel čert a vida tak krásné tělo,
zabýval ve svém sloupku (otištěném i chtěl je zkaziti; ale pes nedal, dorážel na
v učebnici českého jazyka pro střední čerta a kousal ho v hubená lýtka. Tu udělal
školy) režisér a herec Jiří Menzel.
čert náramnou zimu, a pes, jenž posud byl
Vzpomínal na všestranně vysokou holý a bez chlupů, ztuhnul a nemohl se
estetickou úroveň zejména českých hnouti. Potom čert přistoupil k tělu a
pohádek a příběhů pro děti a srovnával je poprskal je několikrát, a toto jest příčinou
s tím, co je dětem předkládáno v našich všelikých nemocí, soužení, hříchů a
televizních kanálech z cizí tvorby (s nedostatků. Bůh pak se vrátil, vložil duši
podotknutím, že slovo „kanál“ výborně do těla, i ačkoli viděl, co se stalo, nechal
vystihuje úroveň části této produkce).
těla bez proměny, předvídaje, že i ta
Dětské duše si tak zvykají na jinou soužení a ty nedostatky člověku jsou
výtvarnou kulturu, která se ve svém potřebné. Ale psu dal kožich, aby
průměru ani zdaleka nerovná té naší, ale budoucně, kdyby se mu co podobného
mnohem horší je, že se děti učí vidět přihodilo, lépe mohl hlídati.
v násilí téměř nutnou součást života a jsou
vedeny především k tomu, že musí praštit
Druhá ukázka, Pláč po mrtvých, je
dřív než ten druhý!
z jižní Rusi:
Menzel se právem ptá, zda lidé, kteří
Jedna matka plakala dlouho po svém
toto dětem servírují, mají sami vůbec děti
(jestliže ano, zda by jim dovolili, aby se na synu. „Kéž bych ho mohla, třeba mrtvého,
ještě uhlídat!“ I poradili jí lidé, aby šla v
to dívaly).
noci do kostela, když se všickni umrlci
Pokud bychom srovnávali dnešní sejdou, i aby vzala s sebou, pro všelikou
produkci
s dávnými
pověstmi
(ale příhodu, kohouta. Tehdy ona šla a stála u
fundované srovnání by vyžadovalo kostela. O půlnoci vidí, an ze hřbitova jde
mnohaleté studium a mnohasetstránkovou zástup umrlcův, a mezi nimi jde také její
studii), asi bychom zjistili zásadní rozdíl. syn a nese konev slz: to ty, jež matka
Krutosti v lidové slovesnosti a
v dnešní literatuře
Vzpomínky na minulost? Děsivá
budoucnost? – aneb všecho souvisí se
vším?
vyplakala. Když ho spatřila mezi mrtvými,
uleknutím dala se na útěk domů. A on
ucítiv matku svou, běžel za ní. Tu ona
začala shazovat se sebe oděv. Co koli
odhodila, to všecko uchopil a roztrhal. A
když už doběhla domů na práh, tu kohout
zakokrhal! Umrlec upadl a ona za den
umřela taky. — Synovi těžko, když máti po
něm naříká; a matce vesele odpočívat,
když děti po ní pláčou.
Ta třetí, charvatská,
Morová žena (Kuga):
se
jmenuje
I.
Byl jeden bohatý král a neměl žádných
dětí. Sedmkrát se oženil a s každou ženou
byl sedm let živ, ale beze všeho plodu.
Když minulo sedm let, a žena byla
neplodná, dal ji zabit. Konečně si umínil,
že se už nebude ženit, protože ho žádná už
za muže nechtěla. Jednou když se za zvěří
honil po lese, zabloudil a našel nějakou
ženštinu. S tou byl tři léta živ a měl tři
dcery, ale všecky tři přišly s kozími nohami
na svět. Když odrostly, pověděla jich matka
králi, že ona je čert a zmizela. Král věda
to, zavřel všecky tři dcery do vězení, kdež
dlouho byly zavřeny. Ale nějaký člověk při
dvoře domnívaje se, že jsou krásné, opatřil
si nějak klíče od vězení a dvéře jim otevřel.
Ty hned utekly a začaly od té doby lidi
zabíjet. Po nedlouhém čase došla krále
zpráva, že mu Morová žena po celém
království zabíjí lidi. I povolal k sobě
všecky lékaře nejučenější, aby mu lid
osvobodili, ale vše bylo nadarmo. Lidi
umírali den co den, tak že konečně král
zůstal samoten, a aby byl náležitě
potrestán, celé jeho království propadlo se
do země, a kde ten král kraloval, je nyní
moře. Jeho tři dcery pak se rozešly do tří
světů, aby tam zabíjely. Ale že nyní jest pět
světů, chodí do těch dvou ostatních jedna
po druhé. Až se jedenkráte přihodí, že se ty
tři sestry zároveň sejdou, tehdy se pobijí a
všecky tři zahynou.
Předposlední ukázkou je Ďábelský
tanec (z Polska):
Jedna nádenice měla dvě dcery, ale
jedna byla její vlastní dcerka, a druhá
pastorkyně. A poněvadž se sama musila
svýma rukama živiti, musily i ty dívky
dělati na sebe — celé jaro i léto všecky tři
kopaly v zahradách a v poli žaly, a v zimě
předly koudel. Když pak nastala zima,
dostala od hospodyň hromadu lnu na
spředení; děvčata jedny druhých ►
navštěvovaly a do půlnoci zpívajíce i
pohádky sobě vypravujíce, předly úkolem.
Ale že ty dvě dívky nebyly sobě pravé
sestry, proto taky spolu k jiným na přástvu
nechodily, nébrž jedna šla na jeden konec
vsi a druhá na druhý. V jednom konci vsi
byla pustá chalupa. Jednou u večer šla ta
jedna dívka, pastorkyně, na přástvu k
jiným, i spatřila v té chalupě světlo. Jsouc
žádostiva zvěděti, kdo se tam asi
přistěhoval, vešla do chalupy; a tu ji
popadl nějaký mladý pán v krátkém kabátě
k tanci, a děvče tak se ho leklo, že až
udělalo kříž. Jakmile dívka se požehnala
křížem, hned ji ten mladý pán pustil a
velmi pěkně jí prosil, aby si sedla a předla,
že jí tak bude pomáhati, že do půl noci ze
všech děvčat nejvíce napřede. Dívka si
sedla a předla, i ačkoli ještě daleko bylo
do půlnoci, všecko vypředla, a mladý pán
řekl: „Spředla’s panno, koudel, pojďme
tancovat.“ A dívka mu odpověděla: „Třeba
já spředla koudel, tancovat nepůjdu, dokud
si neodpočinu a se nenajím.“ A ten mladý
pán běžel a přinesl jí mnoho všelikých
lahůdek, a když je snědla, řekl: „Spředla’s,
panno, koudel, spředla’s a najedla jsi se,
pojďme tancovat.“ A ona mu zas
odpověděla: „Třeba já spředla koudel a se
najedla, tancovat nepůjdu, dokud se
nenapiju vody.“ A ten mladý pán běžel a
přinesl jí čisté vody ze studánky, a když se
jí napila, řekl: „Spředla’s, panno, koudel,
odpočinula’s, najedla se’s i napila —
pojďme tancovat.“ A ona mu odpověděla:
„Třeba já spředla koudel, odpočinula,
najedla se i napila, tancovat nepůjdu,
dokud se dříví v komíně nerozhoří a
nebude jasněji.“ A v tom kohout zakokrhal
a mladý pán v tom krátkém kabátě zmizel.
Pastorka šla domů a přinesla macoše
třikrát více přediva než její nevlastní
sestra. A tak ta pastorka každý večer
chodila do pusté chalupy příst, a ten mladý
pán pokaždé jí pomáhal a všecko jí
přinášel jedno po druhém; ale ona vždycky
s tancem odkládala dotud, až kohout
zakokrhal, a pak třikráte více přediva
doma maceše odváděla než její sestra. A
když byla macecha žádostiva zvědět, kam
chodí příst a kdo jí tak pomáhá, pověděla
jí pastorkyně pravdu, a macecha tam
potom poslala taky svou vlastní dcerku. I
šla ta macešina dcerka do pusté chalupy a
brzy potom přiběhl taky ten mladý pán v
krátkém kabátě a řekl jí: „Koudel, panno,
koudel, pojďme tancovat.“ A ona
odpověděla: „Přines mi jíst a pít, a udělej
oheň, aby bylo světlo, a půjdu tancovat.“ A
ten mladý pán běžel, přinesl všecko a v
komíně udělal jasný oheň, a proto že se
dcerka macešina ani taky nepožehnala
křížem, popadl ji k tanci, dvakráte se s ní
zatočil a po třetí jí ukroutil hlavu a
postavil do okna, duši pak vzal a odletěl.
Časně ráno potom šla matka okolo pusté
chalupy, a když spatřila v okně hlavu dcery
své, řekla: „Oj, musila má dcerka mnoho
napříst, proto že kouká oknem a směje se.“
Ale jak vešla do chalupy, tu teprv viděla
všecko, jak bylo.
Naše ukázky uzavře Píšťalka (rovněž
z Polska):
Byly tři sestry, všecky zrostlé a krásné,
ale nejmladší byla nejkrásnější. Přijel pán
z daleké Ukrajiny, potkal sestry na louce,
když trhaly kvítí a byliny na věnec, i oblíbil
sobě nejmladší a chtěl si ji vzít za ženu. Za
několik dní šly sestry do lesa na jahody, a
nejstarší, zamilována jsouc do pána,
nejmladší sestru svou zabila. Prostřední
sice bránila jí, ale ubránit nemohla. Po té
vykopala hluboký hrob a tělo její tam
pochovala, rodičům pak řekla, že sestru
sežrali vlci. Přijel pán, táže se po své
nevěstě a všickni jemu plačíce vypravují,
jaké neštěstí se jí přihodilo. Hořce a
žalostně oplakal její smrt; ale čas ukojil
zármutek jeho, a vražednice těšíc pána,
naklonila sobě srdce jeho tak, že požádal
za její ruku a den ke sňatku byl ustanoven.
A na hrobě zabité sestry vyrostla vrba;
šel tudy pastýř, udělal sobě z proutku té
vrby píšťalku a začal si pískat Ale jak se
podivil! píšťalka nepískala jako jiné, nébrž
zpívala
neustále
písničku
hlasem
truchlivým:
„Hrej, sestřičko, hrej!
Bůh ti pomáhej!
starší sestra mě zabila,
ty’s, sestřičko, mne bránila:
hrej, sestřičko, hrej,
Bůh ti pomáhej!“
Vražednice slyšíc tu píseň, zbledla;
tehdy otec a matka podali jí píšťalku: ale
sotva že se jí dotkla ústy, ihned krev zabité
sestry polila jí tváře, a píšťalka zazpívala
naposledy ještě písničku:
„Hrej, sestřičko, hrej!
Bůh tě potrestej!
ty’s to, sestro, mě zabila,
mladší sestra mne bránila!
ty’s to, sestro, mě zabila,
neb’s mi štěstí záviděla!
do jámy’s mne pochovala,
černou zemí zasypala;
Pastýř šel k matce a otci zabité, a vyrostly ti tam vrbičky,
píšťalka neustále se ozývala týmiž slovy. co budou zpívat písničky:
Když pak matka začala pískat, uslyšela hrej, sestřičko, hrej,
písničku:
Bůh tě potrestej!“
„Hrej, pastýři, hrej!
Bůh ti pomáhej!
mladší sestra mne bránila:
hrej, pastýři, hrej,
„Hrej, mamičko, hrej!
Bůh ti pomáhej!
mladší sestra mne bránila:
hrej, mamičko, hrej,
Potom vzal otec píšťalku a slyší totéž:
Tak ten zločin přišel na jevo; i
přivázali vražednici za ruce i za nohy k
divokým koním a za živa ji roztrhali. A pán
jí nikoli nelitoval, ale vzal sobě za ženu
sestru pozůstalou.
(Vybrané ukázky
nejdrastičtějším.)
nepatří
k těm
Lidová slovesnost je nepřebernou a
nevyčerpatelnou pokladnicí inspiračních
zdrojů, otevřenou všem, kdo chtějí tvořit,
Prostřední sestra na to s pláčem vzala ale velmi zajímavou a poučnou i pro ty,
kdo do ní chtějí „pouze“ nahlédnout. ■
píšťalku od otce, a pořád jedna písnička:
„Hrej, tatíčku, hrej,
Obrázek: www.wikisource.cz
Znovuzrození Alary
Adam „iLegolas“ Cepník
Do světa Magic: The Gathering vtrhla další alarská edice – Alara Reborn.
První, co mě zaujalo, bylo to, že je v edici
všech 145 karet vícebarevných a marně
byste tu hledali třeba kartu za modré landy.
Našli byste maximálně modročernou kartu.
Jednobarevné karty prostě v Alara Reborn
neexistují.
Je jasně vidět, o co se Richard Garfield
snažil: vytvořit tajemnou edici plnou
legend a bájných artefaktů. Na většině
karet uvidíte ilustraci z červené a zelené
barvy, jež představuje kdejakou příšeru
nebo jen řadového pěšáka. Přes to všechno
je tu ale poznat i zmatek a chaos. Byť jsem
nečetl příběh této edice, je vidět, že se
nejspíše jedná o válku mezi alarskými
světy (možná však kecám – nijak jsem si to
neověřil), o kterých se můžete dozvědět
více v prvním a druhém čísle Camelotu
v článku Odštěpky Alary – Část první a
Odštěpky Alary – Část druhá.
Podle mě je toto povedená edice, jelikož
zde je od všeho něco – na jedné kartě
uvidíte rozzuřenou bestii a na jiné
zlomyslně se smějícího skřítka nebo třeba
vojenského kapitána v lesknoucím se
brnění. A nyní vám, jako obvykle,
představím ty (podle mého názoru)
nejlepší kartičky této edice.
zrtatili, což se hodí po nemalé řežbě, ve
které někdo přišel o hodně životů.
2. Zealous Persecution
Tenhle instatnt stojí jednu černou a bílou
manu. Do konce tahu dostanou všechny
vyše bytosti +1/+1 a všechny soupeřovy
zase –1/-1. Dobré, že?
3. Reborn Hope
Za jednu bílou a jednu zelenou dostanete
jednu vícebarevnou kartu ze hřbitova do
ruky.
4. Jenara, Asura of War
Tento 3/3 anděl za jednu zelenou, modrou
a bílou manu s flyingem dostane za jednu
bílou a jednu libovolnou manu +1/+1
counter. Problém je však v ceně karty –
stojí samostatně 290 Kč.
5. Meddling Mage
Další drahá karta (stojí 260 Kč). Je to 2/2
human wizard za jednu modrou a bílou
manu. Když vstupuje do hry, jmenuj
nějakou nelandovou kartu. Ta karta se
nesmí vyložit.
6. Identity Crisis
Toto sorcery stojí sice dost man – dvě
Hvězdy z řad alarských armád
libovolné, dvě černé a dvě bílé, ale není jen
tak ledajaké. Vyhodí ze hry celou
1. Tainted Sigil
Tenhle artefakt stojí jednu černou, jednu oponentovu ruku a oponentův hřbitov.
bílou a jednu libovolnou manu. Za tapnutí
a obětování dostanete tolik životů, kolik 7. Maelstrom Pulse
v minulém kole všichni hráči dohromady Toto je jedna z nejdražších karet edice
Alara Reborn (stojí 460 Kč,-). Za jednu
libovolnou, jednu černou a jednu zelenou
manu zničíte cílový nelandový permanent
a všechny ostatní permanenty se stejným
jménem.
8. Lord of Extinction
Tento strašidelný elementál za tři
libovolné, jednu černou a jednu zelenou
manu je */*. Útok i obrana téhle příšerky
je stená, jako počet karet na všech
hřbitovech dohromady. Bohužel je tato
kusovka k mání za 320 Kč.
9. Lich Lord of Unx
A zase něco levnějšího (30 Kč). Tento
zombícký čaroděj se silou 2 a obranou
taktéž za jednu modrou, černou a jednu
libovolnou manu má velice dobré
schopnosti. Za jednu černou a jednu
modrou manu můžete vyložit modro-
černého tokena 1/1 zombie a za dvě modré
a dvě černé many libovolný hráč ztratí X
životů a dá si X vrchních karet knihovny
do hřbitova, přičemž X je počet zombíků
ve vaší kontrole.
10. Nemesis of Reason
A to nejlepší nakonec! Tento 3/7 leviathanhorror za tři libovolné, jednu černou a
jednu modrou manu má úžasnou schopnost
– když útočí, oběť útoku si dá deset
vrchních karet z knihovny do hřbitova. ■
Obrázky: www.cernyrytir.cz
Představení hry: Děti z Carcassonne
Jakub Dobal
(Tento článek pochází ze stránek Frodovy deskové hry – www.deskovehry.blogspot.com – a je v Camelotu zveřejněn se svolením
autora)
Počet hráčů: 2-4
Doporučený věk: od 4 let
Délka hry: 10 až 20 minut
Autor: Marco Teubner
Rok vydání: 2009
Výrobci: MindOK, Hans im Glück
Obvyklá cena: cca 490 Kč
Herní systém: pokládání kartiček,
vytváření "mapy" kraje s cestičkami a
domečky, umisťování figurek
Čeština: hra je kompletně v češtině
Do rodiny her Carcassonne přibyl nový
přírůstek a díky MindOKu je již také k
dispozici u nás v českém vydání. Dobrých
her pro děti není nikdy dost. A obzvláště je
třeba ocenit ty, které jsou určeny pro ty
předškolní, ale zároveň jsou vhodné pro
společné hraní se staršími dětmi a
dospělými. Za další pozitivní znaky
považuji jednoduchá pravidla, kvalitní
provedení
s
výraznou
a
dětem umisťujete na ni své figurky. Tím však
přizpůsobenou
grafikou.
Děti
z podobnost končí. Kartičky můžete přiložit
Carcassonne takovou hrou jsou.
ke kterékoliv již dříve umístěné kartičce,
protože do všech stran se rozbíhají cesty
Hra má stručnou legendu, která je rovněž (nejde tedy o puzzle). Panáčky hráči
výtvarně zachycena na kartičkách. Ve mohou umístit až v momentě, kdy je
městě Carcassonne se koná slavnost, při některá cesta uzavřena. Pak položí figurky
níž jsou vypuštěna domácí zvířata z ohrad na obrázky dětí své barvy na této cestě.
a kurníků. Děti se celý den baví tím, že Učiní tak všichni hráči, jejichž postavičky
běhají po cestách v okolí města, aby na uzavřené cestě jsou. Vyhraje ten, kdo
rozprchlé ovečky, slepičky, kravičky má všechny své figurky v krajině jako
zahnaly zpět.
první. Děti z Carcassonne jsou tedy
samostatnou variantu hry.
Základní princip Carcassonne je zachován.
Z kartiček skládáte mapu krajiny a Hru tvoří sada 36 kartiček, které jsou
výrazně větší než v
klasickém Carcassonne, a
po osmi figurkách dětí ve
čtyřech barvách. Figurky
jsou také pěkné a velké.
Hra je vyrobena poctivě,
tak, aby se dětem s
kartičkami i figurkami
dobře manipulovalo. Tomu
je uzpůsobena i grafika,
která je výrazná, barevná a
velmi pěkná. A dětem se
líbí. :-) Počet kartiček je
uzpůsoben
předškolním
dětem. Děti z prvního
stupně
by ocenily i
dvojnásobný počet.
stranách i s obrázky. Z toho první dva hru
představují a poslední říká, kdy a jak hra
končí. Seznámíte se s nimi velmi rychle,
takže hned můžete začít hrát. Hra je rychlá
a plyne bez zbytečného zdržování a
protahování. A nic nebrání zahrání
několika partií za sebou. Pokud bude
pohromadě dětí více, zvládnou další hry v
pohodě samy.
Děti z Carcassonne jsou ušity dětem na
míru, a nutno říci, že promyšleně a zdařile.
Hru doporučuji všem, kdo mají malé děti.
Už s čtyřletým dítětem si zahrajete a bude
vás bavit jeho nadšení z každého panáčka a
ovečky, pětileté zvládne hru rychle a starší
budou vymýšlet způsoby, jak vás dospělé
nekompromisně
porazit.
Hra
je
jednoduchá, ale otázkou je, jak často ji
hrát, aby se vám neohrála. Pokud ji
prostřídáte i s jinými hrami, bude
výbornou součástí herní kolekce vašich
dětí.
Zkušenější hráče ale musím varovat, hra je
to opravdu jednoduchá. Přesto v ní můžete
objevovat různé taktické možnosti.
Například v tom, jak nejlépe přikládat
kartičky s postavičkami vaší barvy, abyste
je uzavírali, a naopak soupeři ne. Co říci na
závěr: Děti z Carcassonne vaše ratolesti
pěkně a přirozeně uvedou do světa
deskových her, přitom se leccos naučí a
Pravidla jsou shrnuta do společně se budete dobře bavit. ■
sedmi bodů na dvou
Kruhy v obilí
Stanislav Cepník st.
Kruhy v obilí (nebo také agrosymboly,
obilné piktogramy) vzbuzují zájem lidí a
vyvolávají polemiky už od sedmdesátých
let minulého století. Vlny zájmu klesají a
opět stoupají s novými agrosymboly už od
roku 1972, kdy se objevily v jižní Anglii.
Od té doby se občas vyskytují i v jiných
zemích, také u nás.
Ve starých kronikách jsou o nich zmínky
minimálně od 17. století, od 70. let 20.
století se jimi zabývají stovky organizací
na celém světě.
Zpočátku šlo především o kruhy nebo
elipsy, v poslední době se objevují i velmi
komplikované obrazce, v nichž jsou kruhy
kombinovány se čtverci, obdélníky,
trojúhelníky i mezikružími.
Jde o jevy, kdy se nejčastěji v ploše obilí
nebo jiné zemědělské plodiny (v řepce,
vojtěšce, kukuřici, tabáku) vytvoří
polehnutím rostlin pravidelné geometrické
obrazce.
Podle některých teorií nebylo toto
polehnutí způsobeno mechanicky, ale
dosud neznámým vlivem. Odpůrci těchto
teorií se však domnívají, že jde o lidský
nebo přírodní výtvor.
Společným rysem všech těchto obrazců je,
že jsou tvořeny polehlými plochami
zemědělských kulturních rostlin, které jsou
ohnuty těsně nad zemí, nejsou přelámány a
po určité době jsou rostliny obvykle
schopny dalšího růstu.
Při studiu těchto jevů se průzkumníci
zaměřili obvykle na:
• způsob položení rostlin
• chemické složení půdy
• magnetické jevy – v několika
případech bylo hlášeno netypické chování
magnetické střelky
• psychické projevy – u tzv.
„pravých kruhů“, tj. nezpůsobených
činností člověka (senzitivní osoby měly při
vstupu do obrazce návaly slabosti, motání
a bolesti hlavy, nesoustředěnost, zrychlený
tep apod., ale jde o subjektivní pocity)
• psychotronické projevy – při
vstupu senzibila do „pravého obrazce“
dochází k odlišného chování virgule,
magického kyvadla aj. ve srovnání s okolní
nezasaženou krajinou.
Zájem o tyto jevy byl v určité části
veřejnosti veliký, dohadů a domněnek –
velmi protichůdných – je značné množství.
Jedinou monografií, která k tomuto tématu
u nás vyšla, je Hasemannova publikace
Poselství vesmíru (Etna Praha 1993),
v druhém vydání ve stejném nakladatelství
1996 doplněna o případy v českých zemích
(M. Hesemann, E. Tothová: Záhadné
kruhy v obilí). Skutečným průřezem
problematiky byla pak práce kolektivu
autorů Klubu psychotroniky a UFO:
Agrosymboly – objevy, názory, hypotézy
(Včelka, Plzeň 1996); z té vychází
Wikipedie, otevřená encyklopedie (článek
Kruhy v obilí), která ji doplňuje, rozvíjí i
kriticky překonává.
Web:
•
•
www.kpufo.cz (Klub psychotroniky a UFO)
www.wikipedia.cz (Wikipedie, Otevřená encyklopedie)
Četba řady novinových článků, dnes už neidentifikovatelných
Mě tyto jevy zaujaly natolik, že jsem se
v 90. letech seznámil s prací Hesemanna a
Tothové, s řadou nejrůznějších článků od
různých autorů a o prázdninovém pobytu
v Pošumaví jsem si zašel i do Žihobců, kde
se kdysi kruhy také objevily. Ty byly
pochopitelně už dávno pryč, ale zaujalo mě
tamější prostředí i příjemná krajina.
Zájemce o tyto fenomény odkazuji
zejména na Wikipedii. Tam jsou shrnuty
hlavní hypotézy o technologii, vzniku
agrosymbolů, od přírodních vlivů přes
záměrné působení člověka až po domnělé
zásahy UFO. Stejně pestré jsou hypotézy o
smyslu agrosymbolů – určitě se nebudete
nudit. ■
Obrázek: www.astrojan.ini.hu
Lebky zkázy
Jiří Šika
(Tento článek pochází ze stránek www.tajemstvi.mysteria.cz a je v Camelotu zveřejněn se svolením autora)
Jednoho dne roku 1927 pomáhala mladá Anna Mitchell-Hedgesová svému nevlastnímu otci,
britskému cestovateli F. A. Mitchell-Hedgesovi zvanému Mike, při vykopávkách mayského
města Lubantum v Britském Hondurasu (dnešní Belize), když náhle cosi objevila.
Kopali v chrámu a tu si všimla, jak se za
oltářem něco leskne. Ukázalo se, že jde o
lebku v životní velikosti, pečlivě vytesanou
z kusu čirého křišťálu. Chyběla spodní
čelist, ale tři měsíce nato byla objevena v
zemi asi metr od místa, kde byla nalezena
původní lebka. Taková je oficiální historie
předmětu, kterému se říká MitchellHedgesova křišťálová lebka nebo Lebka
zkázy, a který je považován za
nejúžasnější umělecké dílo, jaké kdy lidská
ruka vytvořila.
Tento fascinující předmět Anna vlastnila
od chvíle, kdy jej nalezla, není však jediný.
Existuje ještě jedna lebka vytesaná z
křišťálu a v životní velikosti. Od roku 1898
je v držení londýnského Muzea lidstva
(součást britského muzea), které ji koupilo
od slavného newyorského klenotníka
Tiffanyho za 120 liber.
Mistrovské provedení obou těchto lebek je
skutečně neuvěřitelné. Vynikající britský
antropolog dr. G.M. Morand porovnával v
červenci 1936 jejich rozměry se skutečnou
lidskou lebkou a své závěry zveřejnil ve
vědeckém časopise Man: „Žádný z těchto
rozměrů nebyl ničím zvláštní, až na
očnice..., které se poněkud vzdálily
přirozenému tvaru. Ostatní rozměry jsou
ovšem pozoruhodně přesné.“
Když se však porovnaly obě křišťálové
lebky, jisté rozdíly se našly. Zatímco
spodní čelist lebky z londýnského muzea je
pevně a nehybně připojena, spodní čelist
Mitchell-Hedgesovy
je
vytvořena
samostatně a lze s ní hýbat nahoru a dolů.
Vzhledem k tomuto rozdílu je muzejní
exponát mnohem stylizovanější a MitchellHedgesův nález se více blíží skutečnému
anatomickému tvaru.
Tato lebka tak přesně odpovídá
skutečnosti, že při prosvícení slunečními
paprsky vypadá, jako by kostěná podstata
pravé lidské lebky zázračně zesklovatěla a
změnila
se
v
křišťálový
oheň.
Nejefektivněji však působí její duhové oči,
které jsou vytvořeny tak obratně, že
dokonale soustřeďují světlo, které se jako
tajemná záře šíří celou lebkou. Avšak ani
kousek
jejího
hladkého
povrchu
neprozrazuje, jakým způsobem byl tento
udivující předmět vyroben. Jen jeden zub
lebky z londýnského muzea jako by nesl
stopy po broušení.
Morant ve svém článku píše, že je
„nemožné dospět k závěru, že oba artefakty
mají společný původ... je snadné zjistit, že
představují
tutéž
lidskou
lebku
(pravděpodobně ženskou), ačkoli jedna by
mohla být kopií druhé“.
Za pravděpodobnější považuje, že méně
propracovaná lebka z muzea je kopií
detailněji provedené Mitchell-Hedgesovy
lebky. Snad trochu méně pozoruhodný něž
samotné lebky je fakt, že neznáme jejich
původ ani jejich tvůrce ani pravděpodobný
účel těchto hypnoticky zlověstných
předmětů.
V tomto směru se v řadách vědců objevilo
mnoho pochybností týkajících se okolností
nálezu Anny Mitchell-Hedgesové v
Lubantumu. Zdůrazňují, že toho dne, kdy
lebku našla, slavila své sedmnácté
narozeniny a předpokládají, že otec pro ni
nález záměrně nastražil jako narozeninový
dárek. Avšak kde ji potom získal on?
Později, 15. září 1943, lebku vystavil v
londýnské aukční síni Sotheby místní
obchodník s uměním Sydney Burney.
Nedosáhla však vyvolané ceny a otec
Anny ji koupil za 400 liber. Později tvrdil,
že nějaký čas před aukcí ji Burneyovi dal
jako záruku na půjčku a tím, že ji na aukci
koupil, pouze vyplatil, co mu již patřilo.
Skeptici však poukazují na to, že Morantův
článek, publikovaný sedm let před aukcí,
hovoří o Buneyově lebce a o MitchellHedgesové se nezmiňuje. Je tedy možné,
že příběh o Annině nálezu v Lubantumu je
výmyslem jejího otce (jehož záliba ve
vyprávění byla všeobecně známa) a že
lebka se do vlastnictví Mitchell-Hedgesovy
rodiny dostala, teprve když ji Annin otec
koupil od Burneyho na aukci.
Podle geologa G. F. Kunze, který se
zabývá zkoumáním drahých hornin,
druhou lebku do Evropy přivezl z Mexika
španělský voják někdy před francouzskou
okupací Mexika v polovině 60. let 19.
století a prodal ji anglickému sběrateli. Po
jeho smrti lebka několikrát změnila
majitele, až ji koupilo klenotnictví Tiffany
a posléze britské muzeum.
V autobiografii Danger my Ally otec Anny
píše, že lebka zkázy je „nejméně 3600 let
stará a podle legend ji používal mayský
velekněz při esoterických obřadech. Když
prý s pomocí lebky věštil smrt, pak
skutečně úmrtí následovalo. Je popisována
jako ztělesnění ďábla.“
V knize The Mayan Prophecies (u nás ji
v roce 1997 vydalo nakladatelství Pragma
pod jménem Mayská proroctví – pozn.
redakce) vyslovili Adrian G. Gilbert a
Maurice M. Cotterell domněnku, že lebku
mohl nejvyšší kněz používat jako spojnou
čočku při mayském obřadu ohně. Uvedli,
že pokud kněz držel dokonale vytesanou
lebku v určitém úhlu ke slunci, působila
jako lupa a lom slunečních paprsků dal
vzniknout širokému plamennému jazyku,
který vyšlehl z ústního otvoru. Snad to
vysvětluje i její pohyblivou čelist.
Pokud jde o křišťálovou lebku z muzea,
antropolog H. J. Braunholtz v roce 1936
potvrdil, že její stylizovaná podoba s
kulatými očnicemi a nesprávně pojatými
zuby je charakteristická pro pozdní aztécké
umění.
V poslední době se uvažuje i o dalších
možných zdrojích křišťálu použitého při
výrobě lebek, včetně Brazílie, Cavalaveras
County v Kalifornii a Peru. Je totiž
skutečně pravděpodobné, že lebky byly
vyrobeny mnohem později, něž se původně
předpokládalo a mnohem dále od
jakéhokoli zdroje křišťálu – v Japonsku, v
Číně za dynastie Čching, nebo dokonce v
Evropě za renesance.
Větší pozornosti se Mitchell-Hedgesově
lebce dostalo až tehdy, když odborník na
křišťál, Frank Dorland, který ji 6 let
zkoumal, prohlásil, že souvisí s několika
zvláštními jevy. V objemném svazku Feats
and Wisdom of the Ansiens Dorland uvádí,
že tato lebka „někdy mění barvu, někdy se
zaplní mlhou, vydává "prchavou vůni" a
zvláštní zvonivé zvuky, zobrazuje horstva,
chrámy a řadu dalších objektů, a jednou za
několik minut ji obklopovala svatozář.“
Ti, kteří lebku viděli, když ji měl Dorland
půjčenou, podobné jevy potvrzovali.
Někteří dokonce říkali, že když se jí
upřeně podívali do očí,zrychlil se jim tep,
svaly na rukou a nohou se napjaly a jejich
oči jako by byly vtahovány do prázdných
očnic lebky. Dorland se domnívá, že tyto
účinky nemají podstatu fyzikální, ale
halucinační,
podnícenou
strukturou
křišťálu lebky. Opravdu není divu, že se jí
říká lebka zkázy. ■
Plzeňské povstání v roce 1953
PLZEŇ...
Jediné velké město naší vlasti osvobozené
v roce 1945 americkou amádou. V roce
1948 jeho občané na vlastní kůži pocítili,
že za tento fakt budou dlouhou dobu pykat.
Svedli zoufalý a předem prohraný boj za
záchranu základů pro pomník americké
armádě.
K dalšímu střetu došlo v roce 1953. Jeho
ústřední postavou nebyl nikdo z živých,
osou dějů se stala majestátní socha T. G.
Masaryka, jedna z nejkrásnějších, jaká
byla na paměť prvního prezidenta u nás
vztyčena. Po bezvýsledném střetu v roce
1948 se bronzový velikán stal symbolem
potlačeného, ale nepokořeného ducha
Plzeňanů. Dokud on tu bude stát, vznosný
a majestátní, plzeňští občané budou chodit
co je k dostání (příliš mnoho toho není).
se vzpřímenou šíjí.
(Ondřej Neff) Profesoři ekonomických předmětů na vyšší
hospodářské škole (bývalá obchodní
akademie) nám sdělují, že tento způsob
PLZEŇ 1. června 1953
(Co v učebnicích není a asi už nebude, a co vyplácení mzdy je běžný i jinde, že není
bychom přece jenom měli vědět. Doluju důvod k panice.
v paměti, po těch letech už asi nebudu Krátce před vyhlášením měnové reformy
v podrobnostech úplně přesný, ale jde o vystoupil ve sdělovacích prostředcích
silné autentické zážitky – a to podstatné prezident Antonín Zápotocký a uklidňoval
občany, ať se o své peníze nebojí, že
přesné je.)
s měnou nic nebude.
Jsme
v padesátých
letech Téměř hned poté byla vyhlášena měnová
Prolog:
dvacátého století, blíží se měnová reforma. reforma. Peníze se měnily v poměru jedna
Místo jednorázových měsíčních výplat se ku padesáti s výjimkou nepatrného minima
začíná vyplácet nadvakrát. Záloha, po pro okamžitou potřebu – to bylo jedna ku
čtrnácti dnech pak dobírka. Lidé režimu pěti (a myslím, že i omezené částky vkladů
příliš nevěří, začínají rychle skupovat to, ve spořitelně – to už přesně nevím). Lidé
měli peníze většinou doma, peněžním
ústavům nevěřili. Přišli prakticky o
všechno. Byl to hodně krutý výsměch
socilistické vlády občanům.
Profesorka angličtiny Zdena Ledeerová
(měla za sebou koncentrační tábor) potom
vystoupila před třídu s omluvou za
profesory, kteří nás před 1. červnem
uklidňovali. Řekli, že nikoho nenapadlo, že
by hlava státu mohla takto veřejně a
bezostyšně lhát celému národu. Nabízela
těm, kdo by neměli peníze na výměnu, že
mu je dá, že taky přijde o všechno.
Vraťme se k tomu, jak jsme události
prožívali my. Chodil jsem do druhého
ročníku uvedené školy (dnešní střední
ekonomická škola), ta se běžně po osmé
hodině zamykala, ale 1. června byla
otevřená, protože se v ní měnily peníze.
Probíhala druhá vyučovací hodina, seděli
jsme v posluchárně chemie, měli jsme
technologii s Ing. Brandtnerem. To byl už
starý pán. Laskavý, velmi pobožný, také
občas dost náladový. Byl sice přísný, ale
nikdy nikoho nenechal propadnout.
Zvenku k nám do třídy dolehl hluk,
výkřiky, městský rozhlas začal vyhrávat.
Běželi jsme k oknům. Venku byly shluky
lidí, po třídě 1. máje (Klatovská) se valil
průvod lidí, kteří provolávali hesla jako
„Chceme svobodné volby!“ aj.
Tím vyučování skončilo. Profesor
Brandtner nás varoval, ať se do ničeho
nepřipleteme, že doba ještě není zralá na
převrat a že budou zavřeni nejlepší lidé.
Byli jsme mu za to varování vděční, ale
přesto jsme běželi všichni ven. Studenti
z ostatních tříd také. Starší ze školníků
(měli jsme vzhledem k rozsahu školy dva)
nás pobízel, ať jdeme pomoci lidem, které
stát připravil o úspory. To bylo zbytečné.
Naprostá většina z nás byla povstáním ►
nadšená.
Na náměstí před školou stálo na žulovém
podstavci bronzové sousoší: T. G.
Masaryk, o něco menší voják, dělník, selka
a dítě. V době války bylo dobře schováno,
po ní se vrátilo na své místo. Za ním rostla
lípa slovanské vzájemnosti. Po roce 1948
bylo zakryto vysokými panely, které
hlásaly, jak plníme plán. Ty byly strženy,
některé hořely. Na prostranství se objevila
malá improvizovaná tribunka, kde se
střídali různí příležitostní řečníci. Kolem
náměstí utvořili řetěz vojáci z plzeňské
posádky.
Byli
beze
zbraně,
ve
vycházkových uniformách, přihlíželi a
většinou se usmívali. Vždy když se zdálo,
že některý z řečníků má být zatčen, lidé
začali pomalu a rozvážně zpívat hymnu,
vojáci stáli v pozoru a salutovali a ten, kdo
měl být zadržený, v klidu a bez velkého
spěchu odešel.
Na tribunu vystoupil také jeden náš
spolužák (A. K.), menší, robustní až
obtloustlý, jediný stalinista z celé třídy, a
začal režim obhajovat. Jeden občan ho
poplácal po rameni a poradil mu, aby šel
domů, že ho bude maminka hledat. Docela
nás to pobavilo.
Už jsem se zmínil, že Klatovskou třídou
procházel průvod, lidé nesli vlajky, hudba
vyhrávala i americké písničky – to až do té
doby, než bylo do městského rozhlasu
puštěno vysoké napětí, které přístroje
zničilo. Z oken létaly sádrové busty
Gottwalda a Stalina, jejich roztrhané
portréty, rovněž roztrhané sovětské
praporky. Byla tím poseta ulice i chodníky.
Na místě, kde po osvobození Plzně stál
americký tank, který přijel 6. 5. do Plzně
jako první (po únoru ho odstranili), byla
navršena hromada květin. Lidé k nim
přidávali další a další. (Dnes je na tom
místě pomník americké armádě – obr. na
předchozí straně vlevo dole.)
Po Klatovské třídě proudilo směrem do
centra stále množství lidí. Šli jsme s nimi,
pak jsme zašli k justičnímu paláci (obr.
vpravo dole). Před ním byla hromada
soudních spisů, které se lidem, kteří se
dostali na chvíli dovnitř, podařilo vyházet
z oken ven a zapálit. Prohořívala, spíš
doutnala, lidé dlouhými bidly spisy
nadzvedávali, aby papíry shořely. O hlavní
bránu se přetlačovali lidé s policajty a
s dozorci z justičního paláce, chtěli
osvobodit politické vězně, ale to se
nepodařilo.
Odtud jsme přešli na náměsí, ale tam už
zatím dorazily oddíly vojáků s přilbami na
hlavách,
v rukou
drželi
pušky
s nasazenými bodáky. Byli přivezeni
z mimoplzeňských posádek. Postavili
kulomet a začali náměstí obkličovat. Naše
nadšení vystřídal strach. Rychle jsme
proběhli okolo vojáků a opustili náměstí.
Pak už nastalo zatýkání a tvrdé až brutální
násilí (to přibližuje ve svém článku Ondřej
Neff).
V té době se začal tvořit narychlo sehnaný
komunistický průvod v čele s hercem
plzeňského divadla Josefem Větrovcem
(později hrál v Praze). Údajně byl velmi
aktivní při pokusech rozbít bronzovou
sochu T. G. M. (on to však potom popíral).
To se sice nepodařilo, ale zakrátko byla
stržena a ve Škodovce rozbita a roztavena.
Dnes už tam stojí její monumentální a
krásná kopie.
Bylo jasné, že je po všem, proto jsem odjel
– stejně jako další venkovští spolužáci –
odpoledním vlakem domů.
a Maďarsko následovaly až později. Přesto
v Muzeu komunismu Na Příkopech o tom
nebyla ani zmínka. Upozornil jsem na to,
ale vlastně ani nevím, zda byla zjednána
náprava.
Uvádím jen své zážitky – a já jsem z Plzně
odjel, když nastoupilo vojsko, policie a
snad i milice. Po potlačení povstání či
vzpoury následovaly velmi tvrdé represe,
které postihly často i lidi, kteří se octli na
fotografii jen proto, že šli kolem, anebo že
mávali na malé pozorovací letadlo, které se
nad nimi vznášelo. Netušili, že je pilot
fotografuje.
Přišly výslechy, vystěhovávání, věznění
(včetně Jáchymova), pro některé zničení
Druhý den: U dveří školy stáli po obou zdraví na celý život. Ale o tom píše velmi
stranách vojáci s puškou s nasazeným zasvěceně Ondřej Neff, který sebral zprávy
bodákem, každého, kdo vstupoval dovnitř, asi od stovky zúčastněných.
si prohlíželi. Dostali jsme strach.
Začalo vyučování a zároveň v ředitelně Režim se kritě mstil za svou bezohlednost,
výslechy těch, kteří byli někým viděni na za to, že ho lidé prohlédli. Komunisté
manifestaci. Můj kamarád byl mezi nimi, otevřeně předvedli svou „humánnost“.
já ne. Když se ale kamarád vrátil do třídy, Především chtěli zastrašit a odradit od
byl jsem předvolán i já. Vytýkali mi, že podobných pokusů nespokojené lidi. Těch
jsem se měl sám přihlásit a vysvětlit, co bylo stále víc.
jsem tam dělal. Uvedl jsem, že veškerá má
činnost spočívala v tom, že jsem se šel ze Ještě několik drobných poznámek:
zvědavosti podívat, a když jsem viděl, co Vyloučeného
spolužáka
záměrně
se děje, odjel jsem domů, a že si nejsem nejmenuji z těchto důvodů: Po vyloučení
vědom, že bych byl dělal něco špatného. ze školy šel pracovat na stavbu mládeže,
Říkali, že ta má zvědavost trvala příliš poté si dokončil studium v Klatovech, stal
dlouho (několik hodin).
se funkcionářem ČSM, vystudoval
Vyučování bylo co chvíli přerušeno vysokou školu a údajně spolupracoval
civilisty, kteří vešli do třídy s fotografiemi s StB. Chci věřit, že ale nikomu neublížil
v ruce, chodili od lavice k lavici a (tyto údaje mi sdělil nedávno jeden z mých
porovnávali nás s těmi, kteří byli nafoceni. spolužáků).
Ředitel školy, Josef Spousta, pochopitelně K tomu obhájci komunismu (A. K.) taky
komunista, nám pak říkal, že vidíme několik vět: Původně režimu věřil, jinak by
skutečnou demokracii, že nás vojáci mohli ho byl určitě nehájil, později se změnil.
všechny postřílet, ale že se zachovali V roce 1968 se stal místopředsedou
lidsky.
plzeňského Dubčekklubu. Dál už vím
z doslechu jen to, že zemřel mladý (něco
Přišly tresty. Jeden z naší třídy (Karel XY.) přes třicet let) na infarkt. ■
byl ze školy vyloučen, nám ostatním
zjištěným byly sníženy známky z chování Fotografie: M. Kašparová
a dostali jsme ředitelské důtky s výstrahou, Úvod: z článku O. Neffa rozmnožovaného
že bychom mohli ve škole natrvalo cyklostylem
skončit.
Rodiče
byli voláni na
národní výbor, kde
jim vytkli špatnou
výchovu.
To byl konec
skutečně prvního
veřejného
masového odporu
proti
komunistickému
režimu
ve
„východním
bloku“, Německo
Doba husitská – Část třetí
Anna C.
Nejslavnějším husitským hejtmanem byl
Jan Žižka z Trocnova.
O jeho autentickém osudu mnoho nevíme,
sotva desetinu. Víme, že byl drobným
jihočeským zemanem, ale zchudl a opustil
své rodiště. Vedl záškodnickou válku se
sousedními
Rožmberky,
sloužil
u
královského dvora, bojoval v Polsku proti
Řádu německých rytířů a v Praze si kupuje
dům. Roku 1419 se staví na obranu
revoluce. V husitském táboře patří
k realistům,
nikoliv
k extrémním
blouznivým radikálům.
K jeho křídlu patří Mikuláš z Husi, Zbyněk
z Duchcova a Chval z Mladoňovic. Žižka
vede tábority, proti nim stojí umírnění
pražané, kteří jsou ochotni k ústupkům.
Proto Žižka hrozí Praze zničením.
Žižka nebyl nikdy poražen. Zemřel 11.
října 1424 u Přibyslavi při cestě na Moravu
(výprava proti Albrechtu Habsburskému,
Zikmundovu zeti). Údajně měl podlehnout
moru, ale to je druhá záhada. V té době
nebyla epidemie a pokud by šlo o mor,
museli by se zákonitě nakazit všichni
z jeho blízkosti. Spíše šlo o nějakou
otravu.
Žižka byl pohřben v Hradci Králové,
později byl převezen do Čáslavi. Část
husitů si po jeho smrti začala říkat Sirotci.
Jsme u další záhady. V roce 1910 byla
v čáslavském kostele objevena kalva (tj.
horní část lebky, mozkovna), která se
připisuje
Žižkovi.
Byla
několikrát
antropologicky zkoumána a je vysoká míra
pravděpodobnosti, že jde o kalvu Žižkovu.
Ještě to není jistota, ale usuzuje se podle
zranění oka, které Žižka utrpěl v dětství, a
podle věku.
Jeho smrt a osudy pozůstatků tedy
zůstávají tajemstvím.
Prokop Holý zahynul v bitvě u Lipan. Je dočasně a brzy se začala prosazovat
otázka, kde byl pohřben (na místě bitvy je reakční politika.
dnes monumentální pomník).
●●●
Husitské revoluční hnutí končí už
zmíněnou
bitvou
u
Lipan
(na
Českobrodsku). Bitva proběhla 30. května
1434 a byla to bitva Čechů s Čechy. Střetli
se v ní sirotci a táborité na jedné straně a
umírnění kališníci a čeští katolíci na straně
druhé. Husitské radikály vedl Prokop
Holý. Asi tříhodinová bitva proběhla
v neděli odpoledne.
Kališnicko-katolické vojsko zvítězilo
brilantní technikou, podařilo se mu
proniknout do vozové hradby táborů a
sirotků. Vrchním hejtmanem sirotčího
vojska byl Jan Čapek ze Sán – ten prchl
z bojiště a do českého povědomí vstoupil
jako zrádce.
Po Žižkově smrti nastává únava z bojů –
pět let byla země jediným bojištěm.
Zůstala zbořeniště, zanedbaná pole, V té době už mělo husitské vojsko jiný
zplundrovaná města. Věčná válka se začíná charakter. Původní nadšení ustoupilo
profesionální rutině, ideály byly pryč.
jevit jako ne ta pravá cesta.
Porážka je dokladem skutečnosti, že Češi
Do čela husitských vojsk se staví Prokop sami mezi sebou nedovedou být nadlouho
Holý. Pod jeho vedením přecházejí houfy svorní.
husitů od obrany do útoku. V řadách
nepřátel vzniká psychóza hrůzy, zvláště při Výsledky: Češi se museli pomalu vrátit do
sborovém zpěvu chorálu Ktož jsú boží lůna církve, panovnický stolec definitivně
získal Zikmund, kalich byl uznán jen
bojovníci.
Jak hodnotíme husitství dnes?
Šlo o hnutí na jedné straně ušlechtilé, na
druhé však velmi kruté. Nebylo hnutím
jednolitým, celistvým. Pod praporem
kalicha bojovala chudina z měst i venkova,
ale také bohatí měšťané a šlechta. Toto
spojení bylo velmi křehké, proto nakonec
ztroskotalo. Vedlo k bratrovražednému
boji Čechů s Čechy. Koalici stmelovala
existence společného vnějšího nepřítele
(křižáci), ale jakmile nebezpečí pominulo,
projevily se odstředivé tendence.
Patnáct let husitských válek znamenalo pro
naši zemi nesmírné ztráty, kruté zabíjení,
ničení nenahraditelných kulturních hodnot,
děsivé průvodní násilí.
Dnešní člověk sotva chápe obrazoborectví
– za první rok revoluce bylo v Čechách
pobořeno nejméně čtyřicet klášterů a
kostelů se vší bohatou výzdobou, byli
upalováni mniši a kněží.
Podle husitů šlo o produkty Antikrista.
Prostě – byl to středověk, žádná idylka. ■
Obrázek: www.bezverov.cz
Knihy:
•
•
Toulky českou minulostí – 2. díl, Práce 1991, autor: P. Hora
Záhady českých dějin, Reader‘s Digest Výběr 2005, autoři: kolektiv autorů
Bedřichovský kamenný otazník (snad) vyřešen
Jakub Cepník
V minulém čísle Camelotu se objevil To mě vybídlo k dalšímu pátrání na
krátký článek o kamenech, možná internetu, a byť jsem v to ani nedoufal,
menhirech, které jsme objevili u vesnice nakonec se mi pravděpodobně povedlo
původ bedřichovských kamenů odhalit.
Bedřichov v Jizerských horách.
Toto
jsem
našel
na
stránkách
Krátce po zveřejnění této zprávy mi www.fp.tul.cz: „V roce 1848 nechali
napsala Františka Vrbenská a navrhla, že Clam-Gallasové zbudovat v centrální části
může na bedřichovské kameny upozornit Jizerských hor oboru, jejíž plot měřil 42
badatele při konferenci záhadologů na km a tvořilo jej 11 180 žulových sloupků,
které se mnohdy zachovaly do současnosti
hradě Houska.
a v travinách na náhorní plošině
připomínají keltské menhiry.“
Osobně se domnívám, že se skutečně jedná
o vysvětlení tohoto "kamenného otazníku".
O kamenech jsem též informoval Klub
psychotroniky a UFO. Odepsali mi, že o
nich napíší ve svém informačním bulletinu
a poptají se místních. ■
Slovanští bohové – Část třetí
Jan Holan
Radegast
Radegast je slovanský bůh slunce, úrody a
hojnosti. Oslavován byl hlavně v době
letního slunovratu. Může se pyšnit mnoha
přízvisky, já zmíním jen dvě z nich, a to
„dobropán“ a „životodárce“.
Někdy bývá pojmenován Radigost,
Radhost nebo Redigast.
Někteří lidé poukazují na možnost, že je
identický se Svarožicem.
Jedna z prvním zmínek o něm pochází
z 11. století od německého kronikáře
Theimara Merseburského, který se ve své
kronice Chronicon zmiňuje o pohanské
svatyni kmene Ratarů ze svazu lutickoveleského. Jméno svatyně zní Radogost. V
těch končinách patřil k nejuctívanějším
bohům právě Svarožic.
Zápis v Theimarově kronice doslova zní:
„Je v kraji Ratarů pevný hrad třírohého
tvaru o třech branách do něj vedoucích
zvaný
Radogost
(Riedegost),
který
obklopuje ze všech stran velký prales,
rukou obyvatel netknutý a uctívaný. Dvě
brány tohoto hradu stojí přímo ke všem
příchozím, třetí, od východní strany, je
nejmenší a označuje stezku k vedle
položenému a na pohled hroznému jezeru.
Ve městě se nachází pouze jeden chrám,
mistrně vybudovaný ze dřeva a spočívající
svými základy na rozích divokých zvířat.
Jeho venkovní stěny zdobí rozmanité
podobizny bohů a bohyň…podivuhodným
způsobem vyřezávané, uvnitř pak stojí
bohové vytvoření lidskou rukou v hrozných
přilbách a brněních, každý zespodu s
vyrytým jménem. První mezi nimi se
nazývá Svarožic (Zuarasic), jenž je zvláště
ctěn všemi pohany. Nacházejí se tam
rovněž standarty, které se nikdy odtud
neodnášejí, leda pokud jsou nezbytné k
vojenské výpravě a tehdy je nesou pěší
bojovníci.“
Od Theimara převzal nejspíše informace
do své kroniky Gesta Hammaburgensis
Ecclesiae Pontificum Adam Brémský,
který ale nejspíše zaměnil jméno sídla za
jméno božstva. V líčení událostí v kronice
Adama Brémského má Radogost bran
devět, ale oproti Theimarovi udává Adam
přesnější lokaci – podle něj je Radogost
„čtyři dne cesty od Hamburku“.
Od Adama Brémského později převzal
omyl Helmodus z Bosau do své slovanské
kroniky Chronicon Slavorum. Podle něho
měl mít Radogost bran deset.
Text v Helmodusově kronice zní: „Za
mírným tokem Odry a rozličnými plemeny
Pomořanů vyskýtá se západním směrem
kraj Vinulů, těch, kteří se jmenují
Dolencové
nebo
Ratarové.
Jejich
nejznámější město je Ratara, sídlo
modlářství. Chrám veliký je tam postaven
ďáblům, jejichž kníže je Redegast. Jeho
socha je vyzdobena zlatem, jeho lože
nachem. Město samo má deset bran ze
všech stran uzavřených hlubokým jezerem,
dřevěný most skýtá přechod, který je
dovolen jen obětujícím nebo žádajícím
odpovědi.“
K záměně jmen Svarožice a Radegasta
došlo nejspíše na začátku 11. století.
Význam Svarožice upadal, zatímco vliv
města Retra výrazně sílil.
Jméno Radogost se užívalo jako běžné
jméno, které znamenalo „ten, kdo rád
přijímá hosty“. Radegast – na rozdíl od
většíny ostatních bohů – měl dvě posvátná
zvířata.
Posvátnější byl bílý kůň, s jehož pomocí
kněží věštili. Při věštbě byl kůň veden přes
zkřížené hroty kopí a výsledek věštby se
posuzoval podle toho, jakou nohou kůň
hroty překročil. Díky věštbám narůstal
význam knězů a také chrámová
pokladnice.
Druhým posvátným zvířetem byl kanec.
Podle Thiemarovy kroniky předzvěstoval
konflikty: „Z dávných časů…pochází
svědectví, že kdykoliv jim hrozí velké
neštěstí dlouhé občanské války, vychází ze
zmiňovaného jezera mohutný kanec s
pěnou na bílých klech a před očima všech
se válí se zálibou v bahně za strašných
otřesů země.“
Podle Helmodovy kroniky byl také v roce
1068 v Radogostu obětován křesťanský
biskup, svatý Jan Skot: „Biskup Jan,
stařec, byv s ostatními křesťany jat v
Magnopoli, to jest Mikilinburgu, byl
zachován k triumfu. Ten tedy pro
vyznávání Krista byl tlučen kyji, pak pro
posměch veden po jednotlivých městech
slovanských, a když nemohl býti odvrácen
od jména Kristova, usekavše mu ruce a
nohy, tělo jeho povrhli na náměstí. Hlava
však mu byla uťata, kterouž ►
nabodnuvše barbaři na kopí, na znamení
vítězství
obětovali
bohu
svému
Radigastovi. Toto se stalo v metropoli
slovanské Ratře 10. listopadu.“
Brzy poté, v listopadu, bylo město
napadeno křesťanskou výpravou, která
byla vedena německým biskupem
Burhcardem II.
Chrám byl po prohře Slovanů vypleněn,
všichni kněží byli bez milosti povražděni
a Radegastova modla byla zničena
biskupem samotným. Poté – na znamení
triumfu a zahanbení pohanů – se vrátil
biskup do čela vojska sedě na posvátném
koni.
Retra byla sice později znovu obnovena,
ale už nikdy nenabyla minulé slávy znovu.
Radegast byl uctíván i v jiným městech. U
Vendů v Srbsku byl ctěn v Lužici a svou
modlu měl dokonce i ve slavném městě
Vinetě.
(Další informace o Radegastovi najdete
v 6. čísle Camelotu na stranách 4 a 5. –
pozn. redakce)
Prove
Prove
byl
staroslovanský
bůh
spravedlnosti a soudu. Byl
hlavním
bohem města Stargardu ve Vagrii, kde mu
byl zasvěcen dubový háj, ve kterém se
konaly soudy. Do samotného háje měli
povolen vstup pouze kněží a žadatelé o
azyl.
Zmínky o něm se nachází i ve výše
zmíněné Helmodově kronice: „Přihodilo
se pak, že cestou jsme přišli do lesa,
jediného v oné zemi, neboť celá se
prostírá rovinou. Tam jsme mezi
prastarými stromy spatřili posvátné duby,
zasvěcené bohu té země Provenovi, které
obkličovaly nádvoří a plot, vystavený
velmi pečlivě ze dřeva, v němž byly dvě
brány. Neboť kromě domácích bůžků a
model, jimiž každá ves oplývala, bylo
místo to svatyní celé země, a byl pro ni
ustanoven žrec a slavnosti a rozličné
obětní obřady. Tam se každé pondělí
scházíval lid té země s knížetem a knězem
za příčinou soudů. Vstup do nádvoří byl
ovšem zakázán, vyjímaje kněze a ty, kteří
chtěli obětovati nebo na které doléhalo
nebezpečí smrti; těmto totiž se nikterak
neodpíralo útočiště. Neboť Slované
prokazují svým svatyním takovou úctu, že
ani v době nepřátelství nedovolují, aby
ohrada chrámová byla poskvrněna krví.“
Web:
•
•
•
www.wikipedie.cz
www.slovanstvo.wz.cz
www.slovane.cz
Helmod ve své
kronice
také
vypráví, jak byl v
roce 1156 přítomen
při
zničení
Provenova
háje.
„Když však jsme
přišli do onoho lesa
a
na
místo
znesvěcené, vybídl
nás
biskup
(Gerold), abychom
statečně přistoupili
ke zkažení háje. On
sám skočiv s koně,
rozbil v zanícení
znamenitě
vyzdobené
čelní
strany
vrat;
a
vkročivše
do
nádvoří,
všecku
ohradu
nádvoří
jsme snesli kolem
oněch posvátných
stromů, a zapálivše
hranic drv, učinili
Stribog
jsme veliký oheň, ne
však beze strachu,
aby se nezběhli
obyvatelé a nevrhli se na nás. Ale Bůh nás
chránil.“
Zajímavé je, že na rozdíl od ostatních
slovanských bohů neměl Prove žádný idol.
Jeho jméno se dá odvodit od slovanského
prav-, které znamenalo spravedlivý. Byl
tedy ochráncem spravedlnosti a práv, avšak
přísahání na jeho jméno se považovalo za
skutečně nebezpečné. Mezi prostým lidem
měl Prave podobu starce v roztrhaném plášti
s řetězem na krku.
Jako jeho hlavní rysy byly také udávány oslí
uši a schovávání se v hájích. Díky těmto
rysům také připomíná řeckého boha Pana a
satyry.
Lidé si ho představovali jako člověka se
zakovanými ústy, který dýchá jen přes
zuby, protože kdyby se nadechl naplno,
srovnal by všechny hory se zemí.
Podle jedné verze také jezdí na bílém
koni, který bývá v pohádkách často
označován jako Vítr.
Podle verze druhé létá v modrooblakovém
voze, do kterého je zapřažena čtveřice
koní: Jih, Sever, Východ a Západ.
Větry bývají tedy rozdělovány podle
světových stran, všichni jsou syny jedné
matky, ale často se hádají.
Nejuctívanějším je jižní vítr, který
zvěstuje konec zimy a přináší úrodnou
vláhu. S menší vděčností je uctíván Sever,
který sic má špatné vlastnosti, ale přináší
zdraví. Západ přináší deště a Východ čistý
vzduch.
Větrům se obětovalo často. Hlavní
obětinou byla mouka, někdy se také
pokládaly čtyři kousky chleba na okno.
Stribog patří také mezi bohy kyjevského
panteonu, který nechal postavit kníže
Vladimír. ■
Stribog
Stribog je bůh větru. Často bývá označován
za vševědoucího, protože na svých cestách
proletěl celý svět.
Je označován za božstvo dobré i škodlivé.
Někdy bývá v úzkém vztahu s vodou,
sluncem a dušemi zemřelých.
Často, hlavně zjara, bývá hojně žádán o
věštby. Jeho jméno je zřejmě odvozeno od
moravského stří-, což znamená vítr, někdy Obrázky: www.slovanstvo.wz.cz
bývá také pojmenován Stříboh, Striw a
Strigoň.
Bohové a královský úřad
Názory na to, zda je panovník bohem, se
v různých obdobích lišily. Mohl být
považován za boha, poloboha, nebo za
pouhou lidskou bytost. Královský úřad
měl ale původ božský.
Král měl k bohům velmi dobrý vztah,
jakého nemohli jeho poddaní nikdy
dosáhnout. I proto měli ke královskému
úřadu hlubokou úctu, až posvátnou bázeň.
V mnohých
pramenech
byl
král
považován za boha během života i po
smrti. Faraón byl spojován se sokolím
bohem Horem, po smrti pak s Usirem.
V egyptské historii je dobře doloženo, že
mrtvý král byl považován za boha, není
však úplně jasné, zda byl za boha
považován i král živý.
Chrámy starověkého Egypta vzbuzovaly
po celé věky úctu. Do doby Nové říše (asi
1550 – 1069 př. n. l.) se královské zádušní
chrámy – pokud jde o velikost, bohatství a
správu – rovnaly kultovním chrámům
bohů. Lišily se velikostí a podle významu
daného
božstva.
Měly
společné
architektonické prvky bez ohledu na to,
zda byly zasvěceny bohům nebo králům
(živým nebo mrtvým).
Byly stavěny z kamene na okraji pouště za
hranicí zátopového území – to proto, aby
nebyly povodněmi zničeny. I dnešní
návštěvníci žasnou nad jejich velikostí,
nádherou a nad detaily reliefů na stěnách.
I přístupy k nim byly honosné (viz. např
chrám v Karnaku).
Většinu chrámů nestavěli faraoni,
pocházejí z Ptolemaiovského a Římského
období (332 př. n. l. – 395 n. l.), ale
vycházejí ze stylu starověkých staveb.
Chrámy
zaměstnávaly
neuvěřitelné
množství lidí, ale většina z nich nebyli
kněží, aspoň ne v dnešním slova smyslu.
Počet chrámových zaměstnanců závisel na
velikosti chrámu, postavení božstva,
jemuž byl chrám zasvěcen, a na velikosti
sídla nebo města.
Největší skupinu kněží tvořili lidé, kteří
po většinu času vykonávali svá
zaměstnání. Byly vytvořeny tzv. kněžské
směny. Kněží byli rozděleni do čtyř
skupin.
Příslušníci
každé
z nich
vykonávali jeden měsíc chrámovou
službu, další tři měsíce svá zaměstnání.
Vykonávání chrámové služby bylo
výhodné.
Kněží
dostávali
díl
z chrámových
dávek
(božstvo
z předložených potravin „vstřebalo esenci“,
pak byly potraviny předloženy kněžím – to
byl tzv. „návrat oběti“). Chrámy měly také
příjem z desátků a válečné kořisti.
Kněží byli navíc osvobozeni od některých
daní, mohli se také vyhnout povinným
pracím pro stát (třeba kopání zavlažovacích
kanálů).
Všechny práce vykonávané v chrámu byly
považovány za obřadně čisté. Očišťující
systém byl velmi složitý, měl i přísná
hygienická pravidla. Ta uvádí řecký historik
Hérodotos v 5. století př. n. l.
Většina kněží nepřišla do přímého styku
s modlou božského chrámu. Úzké kontakty
s bohy pěstoval velekněz. Jeho zástupcem
byl
Druhý
prorok
(odpovídal
za
ekonomickou organizaci chrámu), převážná
většina kněží pak zajišťovala údržbu a
bezpečnost chrámu. Úkolem stolistých byla
péče o božstvo (velmi složitá), následovala
skupina předčitatelů, při úmrtí hrál
významnou roli velekněz, sem.
chrámu.
Ve
společnosti
privilegované postavení.
měli
Hlavním veleknězem všech egyptských
kultů byl král. Nemohl být pochopitelně
na několika místech najednou, prot musel
těmito povinnostmi pověřit muže žijící
v jednotlivých chrámech. Byl jmenování
králem, měli velkou náboženskou i
politickou váhu. Prosazovali královy
zájmy, měli nejbližší kontakt s kultovní
sochou.
V chrámech pracovalo mnohem méně žen
než mužů, ale existoval i titul kněžka.
Tyto ženy pocházely většinou z vyšších
společenských vrstev a bývaly provdány
za kněze. Od jeho postavení se odvíjelo i
jejich.
V kultu Hathor hrály významnou roli při
obřadech (hudba, tanec), významnou
úlohu měly i při pohřbech a v době Staré
říše (2686 – 2181 př. n. l.) i při obřadech
pohřebních kultů zesnulých.
(Zpracováno a prokráceno
Všichni lidé pracující ve vnitřních z knihy Egypt.) ■
chrámových
prostorách
byli
vázáni
přísahou, že nevyzradí tajemství a mysteria Obrázek: www.myty.info
Literatura:
•
Egypt, Rebo 2004, autor: Lucia Gahlin, překlad: K.Cingrošová a M. Jílková
• Magazín Živá Historie leden – únor 2009, autoři: kolektiv autorů (článek „Tajuplná země faraonů“ na straně 8)
zejména
Rozhovor s Ivanem Mackerlem
Jakub Cepník
„Chci, aby nová kniha byla vzrušující, úderná a zajímavá,“ říká známý český badatel Ing. Ivan
Mackerle.
Na svých expedicích se vydáváte do
vzdálených
exotických
krajů
a
setkáváte se tam s jevy, které se dají
logicky vysvětlit jen stěží. Jak to
změnilo váš celkový pohled na svět?
Zůstáváte skeptikem?
Když se vydáváme na nějakou expedici za
záhadou, o které jsem si předem vše
prostudoval a připravil se na ni, tak mám
v mysli vytvořenou představu, jaké to asi
bude a co vše budeme dělat. Dlouholeté
zkušenosti mi ale ukazují, že skutečnost je
hodně
odlišná
od
představ.
To
samozřejmě není nic neobvyklého, s tím
se setkává většina cestovatelů. Místo
„těžce dostupných, civilizací nedotčených
míst“ se záhadnou stavbou nebo objektem
se vyklube oplocený exponát s babkou
prodávající vstupenky v pokladně, se
stánky s Coca colou a hamburgery a
s parkovišti
plnými
autobusů
s rozjívenými turisty. Zkrátka z bývalé
velké záhady se stal lunapark. To je daň
za to, že snobové, často z řad celebrit,
chtějí být zajímaví tím, že taky dělají to,
co mnoho lidí vzrušuje (lezou nám do
zelí), a hladový trh vychytralých cestovek
na to ihned zareaguje. Kdyby se radši
starali jen o ty své památky.
Horší ale ještě je, že se často ukáže, že
informace kolující na internetu jsou
zkreslené, ne-li vymyšlené. Místní
obyvatelé o údajných „příšerných jevech“
často ani nevědí. Anebo se ony jevy dají
vysvětlit přirozeným způsobem, i když
mnohdy vzácným a neobvyklým (použití
Ocamovy břitvy). Jevů, které se logicky
vysvětlit nedají, jsem zažil jen velmi
málo. Ale zažil!
Můj pohled na svět však zůstává stejný.
Při
zkoumání
těchto
logicky
nevysvětlitelných jevů, kterých skutečně
zas tak mnoho není, je nutno opustit tzv.
racionální uvažování a zbavit se
naučeného, mechanistického pohledu na
okolní svět. Mnohé tyto jevy totiž nemají
svůj původ ve fyzikálním světě, ale
v psychické rovině, a nedají se tudíž měřit
a zkoumat běžnými vědeckými metodami.
Proto jsou oficiální vědou odmítány a už
jenom debata o nich vede k filozofickým
úvahám o tom, co je to vlastně realita a
zda jsou pojmy objektivní a subjektivní
skutečně tak naprosto protichůdné. A v tom
vězí ten základní rozpor mezi záhadology a
skeptiky. Mnozí záhadologové stále hledají
fyzikální vysvětlení a vymýšlejí různé nové
energie (vesmírné, negativní atd.), které
fyzika nezná.
Já sám jsem měl zpočátku samozřejmě
problémy i s vlastní „rozumovou“ složkou
osobnosti. Školní a univerzitní výchova
k vědeckému přístupu mne pochopitelně
určitým způsobem zformovala a stále ve
mně převažoval skeptik. Ale ne „sysifák“,
ale skeptik otevřený přijímání nových
myšlenek.
Většina vědců existenci paranormálních
jevů kategoricky odmítá nebo se k nim
staví velmi skepticky. Myslíte, že by se to
časem mohlo změnit?
Většina vědců má dnes názor vycházející z
dávno
zastaralého
newtonovskokarteziánského
paradigmatu,
kde
je
materiální svět popsán mechanisticky bez
ohledu na lidského pozorovatele. Je to
jednoduché, pochopitelné, logické a
odpovídá to „zdravému rozumu“. Proto tak
oblíbené. Těmto lidem dělá potíže už jenom
přechod na kvantovou mechaniku nebo
Einsteinovu fyziku se svými paradoxy,
našemu mozku nepochopitelnými. A co
teprve oblast transpersonálních zážitků, kde
rozšířené vědomí může ovlivňovat nebo
dokonce vytvářet hmotu. Obávám se, že
převážná část populace zůstane u toho
jednoduchého vysvětlení vesmíru a reality,
které ve světě každodenní zkušenosti a
„oblasti
středních rozměrů“
dokonale
vyhovuje, a ty hraniční oblasti, kdy
nevyhovuje, budou nadále odmítat jako
nemožné. Jen úzká skupinka pokrokových
vědců
z oblasti
moderních
fyziků,
psychologů a filozofů s holistickým
pohledem na svět bude „v obraze“, ale moc
své názory nebudou zveřejňovat, protože
proč se přít s tou obrovskou masou
jednoduchých a nechápajících? Ať si
zůstanou v té své nevědomosti.
Samozřejmě, že se
chystám. Nerad bych,
aby kniha vyznívala
jako cestopis, a tak
aby
nebyla
pro
milovníky
záhad
rozvláčná, ale byla
vzrušující, úderná a
zajímavá, chtěl bych
tam
zahrnout
i
výsledky z poslední, teprve chystané
expedice do Matto Grosso v Brazílii.
Takže knihu můžu začít psát nebo
dopisovat až nejdříve v listopadu. Letošní
rok to tedy nestihnu. Věřím, že příští. A to
jsem ještě podepsal smlouvu na druhé
rozšířené vydání Golema a Drakuly. A to
má přednost. Zatím jsem toho moc
nenapsal, stále mám co dělat, a u počítače
sedím od rána do večera. Nevím, kde se ta
nová a nová práce stále bere.
Po jakých záhadách momentálně
pátráte?
Momentálně
sháním
informace
o
skutečných cílech plukovníka Fawcetta
při jeho expedici do Matto Grosso ve 20.
letech. Nejen ztracené Město Z, ale i jeho
mystické cíle v podzemních prostorách
pohoří Roncador. Záhady kolem Portálu,
kterým se vstupuje do jiného světa a který
chrání skupinka brazilských ufologů a
mystiků z Nova Xavantiny. Záhady
indiánského kmene Morcegos, strážců
vstupů do podzemí s nadpřirozenými
schopnostmi. Atd. Zkrátka většinu času
věnuji přípravě expedice.
Nezapomínám ani na kryptozoologické
záhady z této oblasti.
Vzhledem k tomu, že Camelot se zabývá
mimo jiné i fantastikou, mohl byste
nám říct, jaký máte k fantastice vztah?
Musím se přiznat, že v současné době se
fantastikou moc nezabývám. Obzvlášť ne
tou typu Star Trek. Dříve to bylo jiné a
nacházel jsem tam mnoho inspirací. Je to
ale vše jen otázka nedostatku času.
Od roku 2005, kdy vám vyšla výborná
kniha Cesty za příšerami a dobrodružstvím, To je vše. Děkuji za čas, který jste nám
jste již uspořádal několik dalších expedic. věnoval! ■
Plánujete o nich napsat další knihu?
Fotografie: www.mackerle.cz
Pokud ano, kdy se jí dočkáme?
Camelot – červen 2009 vychází 1. 6. 2009, Tento magazín lze ZDARMA stáhnout na jeho oficiálních stránkách –
www.camelot.czweb.org, je však zakázáno rozšiřovat jakýkoliv materiál z tohoto magazínu bez svolení redakce!

Stáhnout ve formátu PDF

Transkript

Podobné dokumenty

ragnarok text.indd

ekopsychologie-II-praktika-prime-cesty - font-20