Psychopat

PSYCHOPATOVO VELMI POZDNÍ
ODPOLEDNE
scénář divadelní hry – Petr Rálek
Osoby:
P
H
B
I
F
G
DR
K
M
U
Samuel, psychopat
Hubert, jeho stín
Beatrice, jeho milá
Igor, jeho sluha
Fred, jeho přítel
George, Fredyho syn
doktor Matlafousek
Kiki
Miki
Upír
KUL1
KUL2
SVĚTLO ZVUKY POHYB TAHŮ A OPONY
SCÉNA 1 – DOPIS
OPONA OTEVŘÍT
B, U, H
KUŽEL
PONURÁ HUDBA
V kuželu světla se potácí
krásná B, chytá se za
hrdlo, výraz děsu, couvá…
Přichází U, uchopí ji,
kousne.
H: Tak dost! Na tyhle triky už ti dnes nikdo neskočí, máme moderní
dobu. No nekoukej na mě jak palice česneku. O tobě tahle hra
určitě nebude. Zmiz. Povídám, zmiz! Tak je to správně.
HUBERT 1
Ty ne, Beatrice, tebe ještě budeme potřebovat… ale až tak za půl
hodiny… nebo za padesát let. Tak běž zatím taky.
U zlostně mávne pláštěm a
odchází.
B se usměje a chce odejít.
A my, ubozí nezúčastnění diváci, zatím počkáme, kam až nás
předivo scénáristovy mysli zavede. V čase, v prostoru.
V čase i prostoru, stojíme v pozoru! Hehe, to je dobrý, Samueli, ne?
Měl jsem psát Beatrice básně místo tebe, mnohem víc by si to
bývala užila.
P: Sklapni, Huberte, povídám: sklapni! Snažím se psát dopis.
H: Tak tady ho máme, Samuela, pána domu. Narozen 1818, věk 35,
single, vyšší střední třída, byt 30+1 se zahradou, sklepem a
služebným Igorem. Pár drobných problémů se závislostí a identitou,
jiank ideální kamarád. Snaží se psát dopis. Hele, Same, už mám
začátek: Ach Frede, Fredíčku, přijeď na chviličku. Přivítáme,
pohostíme, Beatrice ti ukážeme…
P: Zmizni, ven, vypadni!
H: To půjde těžko, Same, nejsou tady dveře. Ale dobře, podrobuji se
hrubému násilí. Víš, kde mě najdeš.
P: Drahý Frede! Snad to dělá ta samota venkova, snad to věčně
sychravé počasí tady či ty staré, studené zdi, jejichž chlad mnou
prostupuje do morku kostí… jejichž kameny pamatují pradávnou
historii našeho rodu… Tak či tak, mou duši svírá obava ze všech
nejstrašnější – i mě zdá se dostihlo rodové prokletí a užírá mě
k smrti. Od chvíle, co zemřela milovaná Beatrice, už zde není nic,
co by mě z těch tíživých vod vyneslo na vzduch. Byl jsi vždy mým
nejlepším přítelem a věřím, že tvá návštěva může navrátit život…
… do tohoto ponurého hřbitova. Pro památku tvé drahé sestry…
F: … pro tvou lásku ke mně, prosím, přijeď!
B odejde.
ZADNÍ OSVĚTLENÍ NA PLACHTU
POKOJ
P sedí u stolu, píše dopis. H se
pohybuje za prostěradlem,
vidět je jen jeho stín.
H „splyne se siluetou“ P.
TMA FORBÍNA
Přichází F, čte z dopisu
(společně s P).
F sám.
Rozhlíží se.
SCÉNA 2 – PŘÍJEZD A VYPADNUTÍ FREDA
F: Je tu někdo? Služebnictvo zdá se taky navyklo na zdejší
mrtvolný režim. To šero a ticho by uspalo i mě.
I: Přejete si, pane?
F: Konečně známá tvář. Co civíš, Igore, otevři.
I: Á, mistr Fred. Pán vás již očekává.
F: Nikdy jsem nepochopil, proč vlastně Samuel odešel z města.
Nedbal mých rad, ať raději rodinné sídlo prodá. Netuším, jaké
puzení ho sem táhlo, do těch truchlivých studených chodeb,
DVEŘE
Vykoukne Igor.
Vejdou.
CHODBA
temných pokojů, zatuchlých sklepení… nad tím domem leží jeho
prokletí jako černý mrak. Ach, má ubohá Beatrice, proč tě tvá láska
zavedla až sem, proč jsi jí musela obětovat své mládí, svou krásu,
svůj život! Proč sis jen brala Samuela?
I: Jsme tu, pane Frede. Co si budete přát k obědu?
F: Proč jen sis nevzala Frantu Vomáčku?
I: Omáčka byla včera. Dnes vám mohu nabídnout krvavý steak
nebo sekanou.
F: Tak teda sekanou.
I: Dobrá volba.
P: To jsi ty, Igore?
F: Same!
P: Frede!
F: Samueli!
P: Frede, drahý švagře!
F: Samueli, příteli!
P: Ani nevíš, jak rád tě vidím. Vypadáš skvěle.
F: Ani nevíš, jak se mi sem nechtělo. Vypadáš hrozně.
P: To dělá to osvětlení.
F: Ani bych neřekl.
P: To dělá to ovzduší.
F: Ne.
P: No dobře, to dělá to opium.
F: Tomu bych věřil.
P: Dáš si?
F: Jo.
P: Stýská se mi po Beatrice.
F: Naše rodina nikdy na souchotiny netrpěla.
P: Víš, jak moc pro mě znamenala.
F: To jsem se tě dávno chtěl zeptat, ta její smrt –
P: Ano, strašně moc pro mě znamenala.
F: To přece není normální, ta její nemoc.
P: Ano, máš pravdu, všichni jsme ji milovali.
F: Tu nemoc určitě způsobil ten zdejší vzduch.
P: Ani bych neřekl.
F: Ne? Ta zdejší divná vůně…
P: Ano! Zdejší vzduch, to je ti člověče taková vůně, když rozkvetou
louky na blatech.
F: Beatrice milovala květiny.
P: Když rozkvetou vlčí máky.
F: Kopretiny měla ráda.
P: Ten rok bylo všude plno vlčích máků, byly rudé jako krev.
F: A růže taky… měla ráda.
P: Všude jen vlčí máky, jako krev rudých, moře, moře krve!
F: Žluté růže měla nejradši.
P: A pak všechny někam zmizely…
F: Růže kvetou přece každý rok…
P: To bylo ten rok, co zemřela. Ach, má drahá Beatrice! Již nikdy
pak vlčí máky nebyly tak krásně rudé, rudé…
F: Rudé ne, bílé růže měla Beatrice ráda.
P: Ano, bílé, bílé ruce, její ruce, jako sníh, a její bílé zuby, zuby!
F: Same, je ti dobře?
P: Ty její bílé zuby se leskly na těch rudých mácích, a všechny ty
máky jsem musel posekat, posekat, posekat!
DVEŘE DO OBÝVÁKU
Zaklepe. Otevřou se dveře.
SPORÉ OSVĚTLENÍ NA KŘESLO
SVĚTLO OBÝVÁK
FILM NA POZADÍ „BEATRICE“
TWIN PEAKS 1
Igor přináší sekanou.
I: Sekaná, pane! Kdyby něco, víte, kde mě najdete.
F: Starý dobrý Igor. Jako by tu byl od nepaměti.
P: Otec říkal, že už jeho otec říkal, že když k jeho otci nastoupil do
služby, že už tenkrát prý byl starý.
F: A že pořád tak drží, co?
P: To dělá to zdejší ovzduší.
F: Ale vypadá hrozně, ještě hůř než ty.
P: Ano, je starý, starý a věčný, jako tenhle dům. I já budu jednou
starý a věčný… splynu s tím domem.
F: To je to, co tě trápí?
P: Nejenom to… Cítím, že ten dům si mě zotročuje. Stávám se jeho
součástí, celý náš rod je jeho součástí, mé srdce je kamenem ve
zdejších zdech, má duše je těžká jako mlha na blatech… a v noci,
v noci vcházejí do mých snů vize, černé jako smrt. A s nimi přichází
on!
To jsem já!
Když noc se zvolna snáší
a na hradech už straší
tu na mou duši sedá splín
všude tma jak v hrobě
já chvěju se jak robě
když vejde onen černý stín
Odejde.
TMA
ZADNÍ OSVĚTLENÍ NA PLACHTU
KUL1 a KUL2 – baletní
číslo.
Hubert při písni tančí za
plachtou..
To jsem já! To jsem já, povídá,
když si boty zouvá. To jsem já!
Jen chvíli se tu zdržím,
dýl to tu nevydržím,
měj mě rád.
Noc co noc se sem vrací
a chlastá, žere, zvrací
a čeká, kdypak se mu vzdám.
Když na chodbě si svítím,
tak kdesi uvnitř cítím,
že tenhle stín, to jsem já sám.
To jsem já!
To jsem já, povídá, když si boty zouvá.
To jsem já!
Jen chvíli se tu zdržím, dýl to tu nevydržím,
měj mě rád.
To jsem já!
To jsem já, povídám, když si boty zouvám.
To jsem já!
Jen navždy se tu zdržím, dýl to tu nevydržím,
tak buď rád.
F: Same, neměl bys možná tolik hulit.
P: Já ho vidím, je tady, je ve tmě, je tu všude, tam stojí, u krbu, tam!
F: Kde? Tady je hovno vidět, otevřu okno.
P: Frede, uteč, je tady, Hubert je tady, všechny nás zahubí, uteč, jeli ti život milý!
ZADNÍ OSVĚTLENÍ NA PLACHTU
+ SLABÉ SVĚTLO OBÝVÁK
OKNO
F: Same, nikdo tu není. Pojď na vzduch, nadechni se zhluboka.
P: Tam je, utekl ven, je venku, dole, podívej!
F se vyklání a rozhlíží.
P: Vidíš ho, vidíš? Frede, proboha!
H: A je to. Ani to nebolelo.
P: Cos to udělal?
H: Já? To všechno ty, sám! Já přece neuzvednu ani tenhle talíř.
P: Zabiju tě.
H: Tak to zkus. Garantuju ti, že nepřežiješ ani ty.
Vykloní se spolu, P vystrčí
F z okna.
PÁD
I: Na sekanou jako vždycky, pane? Nebo naložit?
P: Tak, Igore. Chudák Fred.
I: Docházejí vám přátelé, pane Samueli. To abych začal
obepisovat širší okruh Vašich známých.
P: Ne! Já s tím končím, jednou provždy. Jsem úplně v pohodě. Běž
udělat nálev.
Zjeví se Igor.
H: Haha, prej končím, to si mě vyndej z hlavy, Samíku.
P: Už je to nafuč.
H: Dávám ti rok, maximálně dva. Jako minule.
P: To je všechno tvoje vina! Za všechno můžeš ty.
H: Napiš mu báseň na rozloučenou, uleví se ti.
P: Myslíš?
H: Hele, třeba: tak jako drátem se omotá cívka, namotám na klubko
tvá tenká střívka…
Odejde.
H: Že by tohle měl být konec? Vždyť jsme sotva začali! Čas, ten tu
plyne pomalu, snad minuta jen tu uběhla a tam venku zatím deset
let. Někdo klepe na dveře a ten můj trouba usnul. Samueli, vstávej,
je čas k obědu…
P: Měl bych aspoň napsat jeho ženě.
H: Fred měl ženu? Asi se rozpláču. Ještě řekni, že měl i dítě.
P: Ano, syna, myslím, že George… Co říkáš na tohle? Drahá Marie
– to je dobrý začátek, ne? Drahá Marie, mé srdce svírá bolest
největší. Stejná nemoc, stejná smrt vzala si po Beatrice i jejího
bratra, otce tvého syna a mého milovaného přítele.
H: Zkrať to. Já mu říkal, ať se tolik nevyklání z toho okna… že je to
vysoko. Víš přece, jak se bál výšek.
SCÉNA 3 – PŘÍJEZD A VYPADNUTÍ GEORGE
G: Snad se mu zatočila hlava závratí… To je divný, v životě jsem
neměl závrať. Buď moje matka před mým otcem něco tajila a týká
se to i mě, nebo netajila, a pak ovšem otec závratěmi netrpěl. Tady
asi nebývá moc živo. Haló, je tu někdo?
I: Přejete si, pane?
G: ty budeš Igor, viď?
I: tady straší! To je pan Fred!
G: Vrať se, hlupáku! Já jsem syn svého otce, George jméno mé.
Jinak ti teda děkuji, že teď už mám jasno stran svého početí.
I: Ta podoba!
G: No právě.
I: Račte dál.
TMA
HUDBA HUBERT
ZADNÍ OSVĚTLENÍ NA PLACHTU
SVĚTLO OBÝVÁK
TMA
FORBÍNA Přichází G, čte
z dopisu (společně s P).
F sám.
Rozhlíží se.
DVEŘE
Vykoukne Igor.
Vejdou.
G: Doufám, že nepůjdeme moc vysoko. Trpím totiž závratí, víte?
I: To věřím, pane. Váš otec jí trpěl velmi. Ta nehoda mě velmi mrzí.
G: To věřím.
I: A hle, už jsme tu, pane Frede. Co si budete přát k obědu?
G: Cokoliv kromě sekané.
I: Mohu nabídnout sekanou nebo krvavý steak.
G: Chléb by nebyl?
I: Přílohy podáváme pouze k hlavnímu jídlu. Píšu si sekanou.
P: To jsi ty, Igore?
G: Strýčku!
P: Georgi, synovče, tys ale vyrostl!
G: Strýčku Samueli!
P: Ani nevíš, jak rád tě vidím. Vypadáš skvěle, celý tvůj otec, když
tu byl naposled.
G: Zato ty vypadáš hrozně.
P: To dělá to osvětlení.
G: Ani bych neřekl.
P: To dělá to ovzduší.
G: Neřekl bych.
P: No dobře, to dělá to opium.
G: Tomu bych věřil.
P: Dáš si?
G: Díky, ale ne. Abstinuji.
P: Opravdu?
G: Už týden.
P: Pro jednou tě přece neubude. Stýská se mi po Fredovi.
G: Naše rodina nikdy na závratě netrpěla.
P: Víš, jak moc pro mě znamenal.
G: To jsem se tě dávno chtěl zeptat, ta jeho smrt –
P: Ano, strašně moc pro mě znamenal.
G: To přece není normální, ta jeho závrať.
P: Ano, máš pravdu, všichni jsme jej milovali.
G: Nebyl třeba zhulenej?
P: Ani bych neřekl.
G: Ne? Ta zdejší divná vůně…
P: Ano! Zdejší vzduch, to je ti člověče taková vůně, když rozkvetou
louky na blatech.
G: Matka milovala květiny.
P: Když rozkvetou vlčí máky.
G: Otec kytky nesnášel.
P: Ten rok bylo všude plno vlčích máků, byly rudé jako krev.
G: Ale pivo, to měl rád.
P: Všude jen vlčí máky, jako krev rudých, moře, moře krve!
G: Nefiltrovanou dvanáctku měl nejradši.
P: A pak všechny někam zmizely…
G: To ne, dělal si vždycky dostatečnou zásobu.
P: To bylo ten rok, co zemřela. Ach, má drahá Beatrice! Již nikdy
pak vlčí máky nebyly tak krásně rudé, rudé…
G: Rudé ne, Spartu otec nesnášel, fandil Slavii. Červená a bílá.
P: Ano, červené rty, a ty bílé, bílé ruce, její ruce, jako sníh, a její bílé
zuby, zuby!
G: Strýčku Same, je ti dobře?
CHODBA
DVEŘE DO OBÝVÁKU
Zaklepe. Otevřou se dveře.
SPORÉ OSVĚTLENÍ NA KŘESLO
SVĚTLO OBÝVÁK
TWIN PEAKS 1
P: Ty její bílé zuby se leskly na těch rudých mácích, a všechny ty
máky jsem musel posekat, posekat, posekat!
I: Sekaná, pane.
P: Díky, Igore. Díky, povídám, jíst už budeme sami.
I: Kdyby něco, víte, kde mě najdete.
P: Starý dobrý Igor. Jako by tu byl od nepaměti.
G: Rád bych navštívil jeho hrob.
P: Igor ještě žádný hrob nemá. Hroby se dělají jen mrtvým, ano,
mrtvým.
G: Otcův hrob. Kde je?
P: Já ho vidím, je tady, je ve tmě, je tu všude, tam stojí, u krbu, tam!
G: Kde? Tady je hovno vidět, otevřu okno. Tady nic není.
P: Tam je, venku, dole, podívej!
P: Vidíš ho, vidíš? Georgi, proboha!
H: A je to. Ani to nebolelo.
P: Cos to zase udělal?
H: Já? To všechno ty, sám, jako vždycky!
I: Na sekanou jako vždycky, pane? Nebo naložit?
P: Tak, Igore. Chudák George.
H: Že by tohle měl být konec? Vždyť jsme sotva začali! Čas, ten tu
plyne pomalu, snad sekunda jen tu uběhla a tam venku zatím dva
dny. Policajti klepou na dveře a ten můj trouba usnul. Samueli,
vstávej, je čas k obědu…
SCÉNA 4 – SANATORIUM MUDR. MATLAFOUSKA
L: No to je příběh k neuvěření. To ani nemůžu vyprávět kolegovi
Chocholouškovi, nebo si mě tam rovnou nechá.
G: Slovo od slova je to pravda, pane doktore.
L: Ještě jste mi neřekl, jakým zázrakem jste vlastně přežil?
G: No… okno na druhé straně místnosti vedlo směrem na zahradu.
Ještě, že na zimu nevypouštějí to jezírko.
L: Otcovi ostatky jste nalezl?
G: Bohužel… Vrátil jsem se s policií. Ta prohledala celý dům od
střechy po sklep, ale vesničané jej mezitím celý vyplenili. Jen ve
sklepě zbylo pár sudů s nápisem Archivní 1837.
L: Proboha. A co v nich bylo?
G: Skoro nic. Igor tvrdil, že víno a že ho mezitím vypil. Netušíte,
proč by někdo skladoval v sudě s vínem lidské zuby?
L: Bohužel nejsem odborník přes víno, zeptejte se nějakého vinaře.
Hodně štěstí, mladíku.
G: Vám taky, doktore. A dejte té stvůře co proto!
L: Po mé léčebné kúře bude jako beránek. Tady už jsme zklidnili
jinačí kusy.
G: Díky, doktore. Sbohem.
L: Sbohem.
Igor.
Odejde.
ZADNÍ OSVĚTLENÍ NA PLACHTU
+ SLABÉ SVĚTLO OBÝVÁK
Zjeví se H.
OKNO
G se vyklání a rozhlíží.
Vykloní se spolu, P vystrčí
F z okna.
PÁD
Zjeví se Igor.
Odejde.
TMA
HUDBA HUBERT
ZADNÍ OSVĚTLENÍ NA PLACHTU
NORMAL FULL
Vzadu jen plachta, na
pódiu stojí L a G.
Přechází za prostěradlo,
kde již stojí P.
TMA ZADNÍ OSVĚTLENÍ NA
L: Tak copak to tu máme, co? My jsme zlobili? Moc, moc, moc jsme
zlobili!
P: To si mě s někým pletete.
L: Dáme injekci, dáme? Včelička píchne, píchy píchy pích!
PLACHTU
Stínohra.
P: Né!
L: Tak to bychom měli. Já vám nemám tyhle lidi rád, co si nechtěj
moje léky brát…
Vytahuje obrovskou
injekci a propíchne P ruku.
L vyjde ven, oprašuje se od
krve.
NORMAL FULL
Psychiatrická
Já vám nemám tyhle lidi rád,
co si nechtěj moje léky brát.
Řekněte mi, má to smysl neoblbovat si mysl?
Vždyť se člověk může smát, i když je psychopat.
Dejme tomu deviant, co bipolární má poruchu,
co při hře nesmí dávat fant, varuje se vzruchů.
Spatří-li slečnu v tílku,
naběhlou má v mozku žilku,
do ruky vezme pilku, řízne ji za chvilku.
Ten snad má právo mít k zoufalství vlohy.
Injekci stačí vzít, ta postaví jej na nohy.
A tak, máš-li svou slabou chvilku,
chce se ti někoho zamordovat,
injekcí naplň si žilku a jseš na světě rád!
L: Japa se cítíme, co?
P: Cítím se báječně, doktore! A víte vy co? Přijal jsem sám sebe se
všemi svými chybami. Už se sebou dovedu žít. Víte, vždycky jsem
se nenáviděl za to, jaký jsem… a ted? Teď se konečně návidím!
L: No skvěle!
P: Za to všechno vděčím vám, doktore. Složil jsem pro vás i
sebeanalyzující báseň!
Pojďte sem, slečno, kterápak vy ‘ste?
Úmysly moje jsou krásné a čisté
Jsem jako keříček bílého hlohu
rozkvetu a pak vám uříznu nohu
Jsem jako sokol, co letí převysoko
střemhlav se vrhám vám vydloubnout oko
Až očko ubohé přestane blikat
zahodím okolky, začnu vám tykat
Klidně si stěžuj, nadávej, láteř
poté, co tyčí ti přerazím páteř
Vápnem tě zasypu v hromadném hrobě
básnička tahle je o mně a tobě
L: To byl teda outcoming. Výborné, zajímavé, postmoderní. Od
zítřka zvýšíme dávky.
P: Jen mě mrzí, že jsem to sebepřijetí neprodělal dřív. Tolik věcí
bych býval chtěl Beatrice ještě říct, než jsem ji zabil. Jak ji mám rád,
jaký opravdu jsem. Třeba by jí to ani nevadilo, že jsem psychopat,
co myslíte? Když by věděla, že za všechno může Hubert…
Přivezou P ala Hannibal
Lecter.
L: Už zase, my zlobíme, moc zlobíme! Žádný Hubert není!
Píchneme včeličku.
P: Né, prosím už ne. Hubert není, není, to všechno já sám. Musím
to Beatrice říct, musím! Ať ji přinesou, hned!!!
L: Zde je, vaše Beatrice.
P. Slyšíš, Beatrice, slyšíš mě? Odpověz. Proč nic neříká, doktore?
L: Je mrtvá, ty debile.
L: No ale to se dá zařídit! Soustřeďte se, uvedu vás do stavu
hluboké rohypnolózy. Vaše nohy jsou těžké, příjemně těžké. Chcete
s nimi pohnout, ale nejde to. Vaše ruce jsou také těžké. Tíha se
postupně rozprostírá do celého těla. Dýcháte zhluboka a lehce
otevřenými ústy. I vaše hlava je těžká. Závoj vás obestírá. Až
napočítám do deseti, budete se nacházet ve stavu hluboké
rohypnolózy. Deset!
L: Nyní cítíte přítomnost Beatrice všemi smysly. Vidíte ji, slyšíte ji.
Můžete jí říct všechno, co chcete, a uslyší vás.
P: Ahoj Beatrice, lásko.
B: Ahoj, Samíku.
P: Jak se máš?
B: Mám se dobře. A ty?
P: Skvěle. Miluju tě! Už dávno jsem ti chtěl všechno říct.
B: vypovídej se, Samueli, vypovídej se!
URNA
L si říká pro sebe.
Pak hned k P.
TWIN PEAKS 2
BOĎÁK NA STŘED
POSTUPNÉ STMÍVÁNÍ OKOLÍ
P je svázaný – nemůže se
hnout.
MODRÝ SEN
zjeví se B.
MODRÝ SEN + BOĎÁK NA STŘED
Kosti chrastí
Vraždím rád a je to na mně doufám znát
vraždím rád, vám všem bych chtěl kus lásky dát
častokrát, když celý kraj šel v písních spát
kosti chrastí, je slyším v dálce znít a hrát
Chrastěnie mám zo všetkého najradšej
chrastěnie sú moje chvíle najkrajšie
Chrastěnie, som jako v rozprávkovom sne
Zvonček šťastia aj pre mňa v cintoríne znie
Zvonění – zvonenie
Krásně zní – krásne znie
Táto melódia ozaj zázračne
Poslouchám a chvěje se mi trémou hlas
Kosti chrastí, je slyším zpívat v každém z nás
Zpívání je to, co máme společné
Vraždím/vraždíš rád a to je právě báječné
častokrát, když celý kraj šel v písních spát
1. kosti chrastí, je slyším v dálce znít a hrát
2. Zvonček šťastia aj pre mňa v cintoríne znie
3.
Chrastění – zvonenie
Krásně zní – krásne znie
Táto melódia ozaj zázračne
Poslouchám a chvěje se mi trémou hlas
Kosti chrastí, je slyším zpívat v každém z nás
TMA
PŘESTÁVKA
I: Sekaná se podává ve foyer!
SCÉNA 5 – KIKI A MIKI NA VÝLETĚ
M: Kiki?
K: Ano, Miki?
M: Myslím, že už jsme tady.
K: Myslíš, jo, Miki? Tady je to fakt boží. Seš fakt super, že si mě
vzala na ten vejlet s sebou, Miki.
M: To já ráda, Kiki.
K: A cože je tu vlastně tak senzačního?
M: Kikino, ty máš takový mezery! Vždyť podle toho šílence, kterej tu
v 19. století bydlel, natočili Mlčení jehňátek. A taky Spalovače
mrtvol. A Ženu za pultem myslím. Vždyť tady tohle, to je předobraz
všech hororů!
K: No… jestli jsme radši neměly vzít místo v tom hostelu, jak nám
nabízeli.
M: Kiki, nebuď měkká, tady to fakt bude boží! Poď už!
DVEŘE
K nasucho polkne.
Vejdou do dveří.
BATERKY
Bloudí domem, depresivní
hudba, ve světle se
postupně naráz objevují
tváře duchů apod.,
nakonec se zjeví Igor a ten
je osloví.
M: Áááá!
K: Áááá!
I: Áááá! Bééé! Cééé!
M: Vy ste člověk?
I: Až doposud jsem o svém původu nepochyboval, madam!
K: A co tu děláte? Potmě?!
I: Zrovna jsem hledal vypínač. A hele, tu je!
M: Nejseš zrovna krasavec, brouku. Ale, co, už jsem měla v ruce
hnusnější. Já jsem Miki a tohle je Kiki. A jak říkaj tobě, vosková
figuríno?
ŠERO
M si ho se zájmem
prohlíží.
SVÍCNY
ŠERO
Strejda Igor
Já jsem přece strejda Igor, děvčata
Já když se rozjedu, vše dovedu
Malá, velká, tlustá, tenká, prsatá
Která mě nechce, tak ta skončí u ledu
Dámy, já snad mládnu, když vás vidím, když
vás slyším
Silou lví zas vládnu, vzletem sokolím
Já jsem přece strejda Igor, děvčata
Já když se rozjedu, nepovolím!
M: Ses nám nějak rozjel, strejdo. Ty to tady znáš? Kde tu maj ten
obejvák, ve kterým se děly ty vraždy?
I: Myslíte asi salonek pana Samuela, madam. Rovně a vpravo. A
hle, už jsme tu! Upozorňuji vás, že večeře se podává v šest hodin.
K: Miki, mně se to tu fakt nelíbí, pojďme pryč.
M: No tak, Kikino, nebuď srábotka, zatím si to tu omrknem, pak se
nadlábnem a vypadnem.
M listuje v bedekru.
DVEŘE
Zmizí.
TMA
SCÉNA 6 – VEČEŘE SE ŠTAMGASTY
F: Říkal jsem ti stokrát, ať si zajdeš k zubaři. Akorát si to
rozšťouráš.
U: No jo, porád. Tyhle zuby mi prostě nesedí.
F: Chtělo by to nějakou čerstvou mrtvolu, co?
U: Ale jo, ta Kikina je má zdá se docela zdravé. Přinejhorším
vyhrabu nějaký chrup ve sklepě.
B: Ty vaše debaty před večeří, pánové! Kdo má mít pak chuť
k jídlu?
F: Vítej, sestřičko, tobě to dnes sluší.
B: Nazdar, Frede. Drahý hrabě.
U: Beatrice, ani nevíte, jak mě to stále mrzí, že jsem Vás ještě
zaživa nestihl ochutnat…
B: Ale vím, hrabě, vím. Holt Samuel měl tehdy větší žízeň.
U: Někdo jde. Rychle pryč!
B: Zmizte si sám, drahý hrabě, právě jsem si sedla. Kromě toho,
jsem neviditelná.
B: Ty jsi taky neviditelný, Frede, sedni! To by se ti tak hodilo, utéct
s hrabětem a chlastat s ním ve sklepě. Vím však, mi že mi tu budeš
rád dělat společnost.
M: Ty jo, Kiki, maj tu fakt hustej špajz, co? Samá malinová
marmeláda.
K: Co když to nebyly maliny, ale krev zavražděných?
M: Copak tenkrát v tom 19. století měly sklenice na dně nápis Made
in China, ty kozo?! To je všechno čerstvý, asi to baští Igor.
K: Hm. Dám si radši chleba. Kde chceš sedět, Miki?
M: Třeba vpravo.
F: Krávo slepá!
K: Tak já vlevo.
B: Proboha, to je zadek. Za mého mládí o sebe musel člověk jinak
pečovat.
M: Ale jo, sedí se tu dobře.
I: Sekaná.
K: Vy si s námi nedáte?
I: Já si dám až potom…
K: Miki, tys mi to snědla?
M: Co, já? Prdlajs. Tys mě to snědla!
… (zbývá něco dopsat)
K: Tys mě přebrala Majka!
M: Prosím tě, toho zoufalce? Bych musela bejt slepá. To byla čirá
dobročinnost.
K: Krávo jedna Mikino blbá!
M: Huso vole Kikino debilní!
K: Jdu domů. Už nejsi moje kamarádka.
M: Si di. To jsem zvědavá, jak daleko dojdeš.
B: Nemají žádné vychování!
F: Mně se to líbilo…
B: Tys byl vždycky omezenec, Frede. Dobrou noc.
SVĚTLO OBÝVÁK MOZART
PROSTŘENÝ STŮL
U stolu už sedí Upír, rýpe
se párátkem v zubech.
Přichází duch F a sedá si.
Přichází duch B a sedá si.
Pokývne hlavou k U.
Hluk zvenčí, přicházejí K a
M.
U odkvačí, F chce taky.
F smutně pokývá hlavou.
Vejdou K a M.
K a M je nevidí a sednou si
na ně na židli, …
Igor.
Dá na stůl.
Zasměje se. Odejde.
Duchové ujídají holkám.
Perou se. Duchové to
mezitím dojedí.
Holky vyčerpáním
padnou.. K odejde.
M si sedá do křesla, usíná.
Odejde.
F: Dobrou. Kdybys něco potřebovala, chlastám ve sklepě
s hrabětem.
Udělá dlouhý nos a odejde.
STŮL PRYČ TMA
OSVĚTLENÍ NA PLACHTU
H: Ááá, do tohohle křesla si nikdo staletí nikdo nesedl… Ach, má
krásná Miki, teplá Miki, hodná Miki. Miki!
M: Je tu někdo? Igore?
H: Miki!
M: Kdo jsi?
H: Já jsem Hubert. Chci být tvůj kamarád.
M: Proč tě nevidím, to seš tak hnusnej? Ukaž se!
H: Mně nemůžeš vidět, ale můžeš mně cítit, cítit v sobě.
M: Nějakej voprsklej, ne? Už toho mám dost!
H: Já taky. Čekal jsem už dost dlouho. Sedni!!
M: Mně se to nelíbí. Co to děláš?! Né!
K: Hele, Miki, já sama fakt nikam netrefím. Nemohly bychom
vypadnout spolu? Miki, je ti něco? Vzbuď se!
M: Co – se – stalo? Kiki?
M: Ty ses vrátila. Mě to mrzí, fakt. Budeme zase kámošky?
K: Jasně, Miki. Mám tě ráda.
M: Já tebe přece taky.
ZADNÍ
HUDBA HUBERT
Zjeví se Hubert.
Stoupne si a rozhlíží se.
M si proti své vůli sedne.
Hubert vstoupí do M.
M omdlí. Po chvíli přijde K.
M se vzbudí.
Tajemně se usměje.
Obejmou se.
M: Vypadneme odsud?
K: Jo!
Odejdou.
TMA
SCÉNA 7 – CO UKRÝVÁ SKLEPENÍ?
HUDBA HOROR 2
ŠERO
K: Hele, Miki, a jseš si jistá, že cesta ven vede tudy? Sklepem?
Tudy jsme přece nešly.
M: Důvěřuj mi, Kiki, copak jsem už někdy zabloudila?
K: Hm. Hele, támhle se svítí! Já se bojím.
M: Vidíš, jdeme dobře.
Na scéně se plíží K a M.
RUDÝ SEN
Jdou dál.
K: Ááá!
M: Jsme tu.
K: Miki, pusť mě, to bolí! Proč jsme šly sem?
M: Já nevím. Něco mi říkalo, ať sem jdu.
H: … sežrala ti sekanou, nikdy tě neměla ráda, jen ti záviděla, že jsi
krásnější, chytřejší, lepší. Zab ji, zab ji!
M: Jsme kamarádky, Kiki?
K: Jasně, Miki.
M: Lžeš, Kikino, celej život mi jen lžeš, ty pijavice!
K: Miki, já jsem přece tvá kamarádka, co to děláš?
H: … zase lže, pořád jen lže, mluvící hlava, hnusná hlava,
nezaslouží si tu hlavu, nezaslouží!
M: Cos to udělal, ty bestie?
H: Já? To všechno ty, já snad udržím kosu?
SKLEP - VISÍCÍ KOSTRY,
MRTVOLY
M svírá K.
Pustí ji. Tváří se šíleně.
ZADNÍ OSVĚTLENÍ NA PLACHTU
Zjeví se Hubert.
M se pomalu otočí na K.
Chytne ji a uváže
k řetězům, visícím ze
stropu.
HUDBA STRAUSS
M vezme kosu a usekne
K hlavu v přímém přenosu.
M se rozpláče.
I: Na sekanou, madam?
M: Prosím?
U: Momentík! Můžu si nechat zuby?
M: Prosím? Co je zas tohle?
U: Igore, sežeň rychle kýbl, vždyť je to škoda, takový krve vyteče!
F: Ehm, hrabě, už jsem se propil až na dno sudu, bohužel ani
zoubek. – A hele, tady je kompletní chrup, slečna už jej asi
potřebovat nebude. Chytejte!
I: Tak tedy na sekanou nebo naložit, madam?
M: Co máš furt s tou sekanou?
I: Jinak se nám zkazí, madam.
M: Ty myslíš tady Kiki? Ty prase! Je k jídlu něco jiného? No jo, tak
tu sekanou.
B: Tady je zase bordel… Který z vás to byl, pánové?
M: Kdo je zase tohle? Huberte, kde jsi, ty vrahu?
H: K tvým službám, sladká Miki!
M: Co je to všechno za lidi?
H: Igore, mohl bys?
I: Hrabě Alfons Baťány. Nebo Báthory nebo tak nějak. Něžná
zavražděná Beatrice a její prostoduchý, taktéž zavražděný, bratr
Fred. Já jsem Igor. A ty jsi teď tak trochu Hubert.
M: Cože? Já jsem Miki, Hubert je přece on? Kam zmizel?
B: Nic si z toho nedělej, dítě. On je v každém z nás. On je součástí
tohoto domu, on je součástí tebe, my jsme součástí jeho.
H: Sám bych to neřekl lépe.
M: To ste teda uhodli. Já jdu domů!
F: Miki, tady jsi přece doma.
U: Nemáte žízeň?
M: Já mám hlad!
I: K obědu se podává sekaná.
B: Vítej doma!
F: Ahoj, já jsem Fred a jsem single.
U: Alfons Baťány.
M: Hubert, teda Miki!
H: Lidi, já vás všechny miluju!
M: Já jsem tak šťastná, našla jsem domov. Ale proč je tu jen tak
smutno? Proč je tu všude taková tma?
U: Já jaksi…
M: Já mám ráda světlo, slunce, pořádek, květiny, vzduch.
B: Ach, my budeme nejlepší kamarádky, Miki!
F: Kde budeme chlastat, hrabě?
U: Ženský zatracený.
Igor.
Přijde U.
Přijde F s lahví.
Zvedne hlavu K a hodí ji U.
I zavrtí hlavou.
Přichází B.
Ukážou na M.
Chce odejít.
Nabízí jí kýbl.
Je trochu zmatená.
Široce se usměje.
Všichni si potřesou
rukama.
H se zase vnoří do M.
PROČ BYCHOM SE NETĚŠILI
SCÉNA 8 – VELKÉ FINÁLE
Postupné rozsvětlení a
čištění scény během písně.
Kdyby se ve sklepích
Smrad a tma v baráku, mrtvoly na háku
je tu neveselo, je tu truchlivo
V jinačích staveních celý den zní jen smích
není neveselo, není truchlivo
Kdyby se v komnatách ostnatej
a na něm psychopati by začali
kdyby nás v paláci hlídali
to by se krásně žilo, to by
drát natáh
ručkovati
vojáci
byl ráj
Kde světlo nesvítí, člověk se necítí
je mu neveselo, je mu truchlivo
Bez lidí, bez styku chabou má psychiku
je mu neveselo, je mu truchlivo
Kdyby se ve sklepích místo těch cest slepých
pár příček vybouralo, vytřelo, vyvětralo
vynesly mrtvoly na skládky v okolí
to by tu krásně bylo, to by byl ráj
…
V cimrách
Dáme
V cimrách
Dáme
nám svítí, klystýr nás chladí
si prášek a máme se rádi
nám svítí, klystýr nás chladí
si prášek a půjdeme spát
Zpívají všichni. Přijde i DR.
Všichni dostávají svěrací
kazajky.