List sVatéhO apOštOLa JaKuba - Nakladatelství svatého Izidora

List sVatéhO apOštOLa JaKuba - Nakladatelství svatého Izidora

NOVÝ ZÁKON
List svatého apoštola Jakuba
Listy apoštolské - Sedm listů katolických
Sýkorův překlad v revisi Hejčlově
k tisku upravil, rozčlenil, úvody
a poznámkami opatřil Dr. Rudolf Col.
NIHIL OBSTAT: Censor ex officio: Dr. Thomas Hudec.
IMPRIMATUR: Olomucii, die 8. Novembris 1945. Nr. 8882.
Dr Udalricus Karlík Vicariux generalis.
Všeobecný úvod do listů katolických
Úvod do listu sv. apoštola Jakuba
1. Sedm listů (Jak, 1 a 2 Petr, 1, 2 a 3 Jan, Juda), které následují
v novozákonním kánoně (sbírce biblických knih) po listech Pavlových, se
nazývají společně „listy katolické”.
Toto řecké pojmenování je velmi staré a zná je již koncem II. stol.
antimontanista Apollonius. Dionysios Alex. označuje 1 Jan listem
„katolickým”, Origenes nazývá „katolickými” 1 Jan, Juda, 1 Petr. Po prvé
vypočítává všech sedm listů s pojmenováním „listy katolické” církevní
dějepisec Eusebios. Po něm tak jmenuje tyto listy sv. Jeroným. Jinak bývaly
také označovány „listy kanonické”.
Název „listy katolické” se opírá jistě také o jejich obsah. Nebyly
určeny, jako listy Pavlovy, jednotlivým křesťanským obcím nebo
osobám, nýbrž měly určení pro křesťanské obce a věřící celých
krajů (srv. 1Petr 1, 1). Jsou tedy katolické listy vlastně „okružními”
listy (encyklikami) a jejich autoři měli na zřeteli velký okruh čtenářů
s výjimkou ovšem 2 a 3 Jan. Avšak pro společného autora byly i tyto
dva listy Janovy spojovány s 1 Jan a přidružovány k ostatním listům
katolickým, obsah listů má ráz všeobecný a listy nemají na zřeteli
nějaké určité nábožensko-mravní poměry. Jsou obsahu poučného
a psány více ve formě pojednání než listu.
2. Pořad těchto listů, jak jej máme nyní v sbírce novozákonních spisů,
nebyl vždy týž. Sněmy hipponský r. 393 a karthaginský r. 397, také sv.
Jeroným a Kassiodor vypočítávají listy podle vážnosti jejich autorů:
1 a 2 Petr, 1, 2 a 3 Jan, Jakub, Juda.Tento pořad byl pojat také do dekretu
o Písmu svatém na církevním sněmu v Tridentu, ale Klementinské vydání
Vulgáty má pořad Církve východní, obvyklý na Východě od IV. stol.:
Jak, 1 a 2 Petr, 1, 2 a 3 Jan, Juda.
V časovém postupu byl by tento pořad: Jak, Juda, 1 a 2 Petr, 1, 2 a 3 Jan.
3. Listy: 2 Petr, 2 a 3 Jan, Juda pro svůj krátký obsah a menší význam po
stránce věroučné byly v některých částech Církve teprve později přijaty
k ostatním inspirovaným knihám Nového Zákona. Ale již od IV. stol.
hájily jednotlivé provinciální církevní sněmy, pokud se zabývaly otázkou
kánonu Nového Zákona, názor, že tyto všechny listy patří právem mezi
knihy kanonické.
1. Autor listu sv. Jakub, příjmením Mladší na rozdíl od apoštola Jakuba
Staršího, syna Zebedeova a bratra apoštola Jana, byl syn Alfea nebo
Kleofáše (Mat 10, 3). Jeho matka se nazývala Maria (Mat 27, 56) a byla
příbuznou („sestrou”) matky Ježíšovy (Jan 19, 25). Jakub byl tedy
s matčiny strany příbuzným Páně a byl nazýván „bratrem Páně” (Gal 1, 19),
podobně jako i jeho bratří Josef, Juda a Simon (Mat 13, 55; Mař 6, 3).
Po seslání Ducha svatého zůstal trvale v Palestině a stal se biskupem
jerusalemským. Požíval veliké vážnosti jak u křesťanů tak i u židů.
Podle svědectví Hegesippova směl vcházeti i do svatyně židovského
chrámu. Vynikal upřímnou zbožností, přísným a čistým životem a zván
byl všeobecně „spravedlivým”, což podle tehdejšího způsobu mluvy
označovalo člověka ctnostného, neboť spravedlnost byla pokládána za
souhrn všech ctností (srv. Mat 1, 19). Svatý Pavel ho nazývá vedle Petra
a Jana „sloupem” Církve (Gal 2, 9).
Přesto však neušel pronásledování od židů a svou apoštolskou
horlivou činností, jíž přivedl ke Kristu hodně židů, popudil proti sobě
saducejského velekněze Anana II. Ten odevzdal Jakuba židovské
veleradě. Na jeho popud byl také r. 62 odsouzen k smrti. Byl shozen
s cimbuří jerusalemského chrámu, na dlažbě kamenován a valchářským
sochorem dotlučen. Podle svědectví Hegesippova byl pochován na
místě, kde zemřel. V VI. stol. byly jeho ostatky převezeny do Říma
a tam uloženy v chrámě dvanácti apoštolů. Církev západní slaví jeho
památku 1. května spolu s apoštolem Filipem. Církev řecká však rozlišuje
apoštola, syna Alfeova, od Jakuba „bratra Páně”. Svátek tohoto slaví
25. října, onoho 9. října.
2. Svůj list napsal sv. Jakub, jak sám poznamenal v nadpise (1, 1), „dvanácti
kmenům rozptýleným v cizině”, t. j. všem křesťanům ze židovství, kteří žili
mimo Palestinu (v diaspoře).
Avšak tento výraz „rozptýleným v cizině” možno bráti také
v přeneseném významu jako označení pro křesťany vůbec, pokud
žili tehdy rozptýleně mezi nevěřícími (srv. 1 Petr 1, 1). Podle toho lze
zahrnouti do okruhu čtenářů tohoto listu také křesťany ze židovství
v Palestině a sousedních zemích.
-2-
-3-
3. Tito křesťané, rozptýlení mezi nevěřícími, musili snášeti různá příkoří
a ponížení od bohatých a mocných pohanů a židů, takže někteří z nich
i ve stálosti a věrnosti ve víře ochabovali.
Když se o tom dověděl sv. Jakub, napsal list, aby křesťany, povzbudil
k trpělivosti v utrpení a zdůraznil, že k věčnému spasení je potřebí živé
viry, projevující se vpravdě křesťanským životem, poněvadž sama vira bez
dobrých skutků k spasení nestačí (srv. 2, 14-26).
Kromě toho se zmiňuje sv. Jakub o svátosti nemocných (5, 14-15).
4. List byl napsán nejpravděpodobněji v Jerusalemě, Tam mohl apoštol
nejsnáze nalézti někoho, kdo dobře ovládal řečtinu a kdo by mu byl
pomohl při psaní po stránce jazykové. Tím si můžeme vysvětliti čistotu
řečtiny, kterou list Jakubův vyniká.
5. Vznik listu kladou mnozí biblisté do let 40—50, nejspíše kolem
r. 48. List předpokládá, že křesťanské obce jsou složeny jen z křesťanů
ze židovství, o sporných otázkách, jež byly živě přetřásány krátce před
apoštolským sněmem v Jerusalemě (kolem r. 50) mezi křesťany ze
židovství s z pohanství o závaznosti obřízky a jiných starozákonních předpisů
Mojžíšova zákona, není v listu ani stopy. Podle toho možno čítati list sv. Jakuba
vedle aramejskěho evangelia sv. Matouše za nejstarší spis novozákonní.
6. Že tento list pochází skutečně od apoštola Jakuba Mladšího, „bratra
Páně”, dosvědčuje autor sám, když se v nadpise listu uvádí svým čtenářům
pouze jako „Jakub, služebník Boha a Pána Ježíše Krista” (1, 1). Činí tak
z přesvědčení, že to dostačí, aby jeho čtenáři z toho nejen poznali, kdo jim
píše, ale také ochotné přijali slova napomenutí a poučeni. To dokazuje, že
autor byl osobně u čtenářů dobře znám a velmi vážen. Tím byl právě sv.
Jakub Mladší, biskup jerusalemský, neboť apoštol Jakub Starší byl již r. 42 sťat.
Také obsah listu mluví pro Jakuba Mladšího. Mravní poučení prozrazuje
ducha Jakuba „spravedlivého” a výslovné doporučení modlitby (srv.
1, 5-8; 4, 2-3; 5, 16-18) svědčí také pro něho, neboť Jakub Mladší byl
velikým apoštolem modlitby.
7. List byl od počátku uznáván za pravý a kanonický. Narážky na list
a výroky z něho se vyskytují u sv. Klementa Římského, v Pastýři Hermově,
u sv. Justina a Theofila Antíochijského. První, kdo označuje sv. Jakuba
Mladšího, apoštola a ,,bratra Pane”, za autora tohoto listu, jest Origenes.
Středověk nepochyboval o inspiraci listu Jakubova.Teprve Martin Luther
vytrhl jej násilně ze sbírky novozákonních knih a nazval jej „slaměnou
epištolou”, poněvadž list svým učením o nutnosti dobrých skutků
k spasení byl protivou učení Lutherova, že k spasení dostačí jen víra bez
skutků. Zwingli a Kalvín hájili však list jako kanonický a tedy inspirovaný.
8. Ze stavby listu mohli bychom usuzovati, že list nevznikl najednou,
nýbrž po částech. Není tu však rozpor mezi učením sv. Pavla a sv. Jakuba
o víře. Sv. Pavel učí, že člověku dostačí víra bez skutků zákona (srv. na př.
Gal 2, 16; Řím 3, 28), ale oněmi skutky rozumí skutky předepsané
mojžíšským zákonem, na př. předpisy o zachovávání obřízky, svěcení
soboty a jiných židovských svátků, předpisy o levitské nečistotě a pod.
Sv. Jakub má na zřeteli člověka již ospravedlněného, u něhož se musí
víra projevovati skutky podle víry. Ostatně tomu učí i svatý Pavel (srv.
Gal 5, 6; l Koř 7, 19; 13, 1-13; Řím 13, 10).
List však není ani logicky přesně ucelené pojednání, ale ani snad snůška
myšlenek bez jakékoliv spojitosti. Obsahuje kratší a delší poučení volně
spolu souvisící. Mnozí rozčleňují list na trojčlenné verše, jejich členy tvoří
myšlenkovou úměrnost (parallelismus), obvyklou v biblickém básnictví.
-4-
-5-
List svatého apoštola Jakuba
Nadpis listu (1, 1).
1, 1
Jakub, služebník Boha a Pána [našeho] Ježíše Krista, posílá pozdrav
dvanácti kmenům rozptýleným v cizině.
Část první: Snášejte radostně pronásledování pro víru! (1, 2-12)
2
Pokládejte to, moji bratří, skutečně za radost, když 3 upadnete do
rozličných pokušení! Vždyť víte, je-li zkoušena vaše víra, že to přispívá
k vytrvalosti. 4 Vytrvalost však ať dokončí (vaše) dílo. abyste byli dokonalí
a bezúhonní, ničeho nepostrádajíce. 5 Postrádá-li však někdo z vás
moudrosti, ať (ji) žádá od Boha - ten (ji) dává všem hojně a bez výčitek a bude mu dána. 6 Ale ať žádá s důvěrou beze všeho pochybování, neboť
kdo pochybuje, podobá se mořské vlně, která se větrem čeří a zmítá;
7
jen ať se však takový člověk nedomnívá, že dostane něco od Pána,
8
totiž člověk nerozhodný a nestálý na všech svých cestách. 9 Ať se chlubí
bratr v nouzi žijící svou vznešeností, 10 boháč svou ponížeností, protože
pomine jako květ trávy. 11 Neboť vyjde slunce palčivé a usuší trávu a její
květ opadne a veta bude po její zevní kráse. 12 Tak i boháč pomine na svých
cestách. Blaze člověku, obstojí-li v pokušení! Osvědčí-li se totiž, dostane
korunu života, kterou Bůh zaslíbil těm, kdož ho milují.
Část druhá: Zdroje pokušení (1, 13-18).
13
Ať neříká nikdo, když bývá pokoušen: „Od Boha jsem pokoušen.”
Bůh totiž nemůže býti pokoušen ke zlému, sám pak nikoho nepokouší.
14
Ale každý bývá pokoušen, jsa lákán a vnaděn svou žádostivostí.
15
Počala-li žádostivost, rodí pak hřích; hřích pak, byl-li spáchán, plodí smrt.
16
Neklamte se (tedy), moji milovaní bratří! 17 Každý dobrý úděl a každý
dokonalý dar je shůry, sestupuje od Otce světel, u něhož není proměny,
ani ze změny zastínění, 18 Dobrovolně zplodil nás slovem pravdy, abychom
byli jakousi prvotinou jeho tvorstva.
Část třetí: Činné křesťanství (1, 19-27).
19
Vězte, moji milovaní bratří, toto: Budiž každý člověk rychlý
k slyšení, ale zdlouhavý k mluvení a zdlouhavý k hněvu! 20 Neboť
v hněvu nekoná člověk, co je spravedlivé před Bohem. 21 Proto
odložte všechnu nečistotu a všechen pozůstatek špatnosti
a přijměte v tichosti vštípené slovo, které může spasiti vaše duše!
22
Uvádějte však slovo ve skutek a neposlouchejte je jenom, jinak
oklamáváte sami sebe! 23 Neboť jestliže někdo slovo poslouchá, ale
podle něho nejedná, podobá se člověku, který se dívá na svůj přirozený
zevnějšek v zrcadle. 24 Podívá se sice na sebe a odejde, a hned zapomene,
jaký byl. 25 Tomu však, kdo pohlédne v dokonalý zákon svobody a při něm
vytrvá, a není zapomínavým posluchačem, nýbrž jedná podle něho, bude
blaze při jeho jednání. 26 Domnívá-li se někdo, že je zbožný, ale nedrží
na uzdě svůj jazyk, nýbrž klame sám sebe, toho zbožnost je bezcenná
27
Zbožnost pravá a bez poskvrny před Bohem Otcem je tato: Navštěvovati
sirotky a vdovy v jejich soužení a zachovati si neposkvrněnost tímto světem.
se zlatým prstenem v nádherném rouchu a vstoupil-li by též chuďas
v ošumělém šatě, 3 a jestliže byste pohlédli na toho v nádherném rouchu
a řekli byste mu: „Ty, posaď se na toto pěkné místo,” a chuďasovi byste
řekli: „Ty, postav se tamto” nebo: „Posaď se mi u podnože,” 4 což neoctli
jste se tím v rozporu sami se sebou a nestali jisté se zlovolnými soudci?
5
Poslechněte, moji milovaní bratří! Nevyvolil Bůh chudé v očích tohoto
světa za bohaté ve víře a za dědice království, které zaslíbil těm, kdož ho
milují? 6 Ale vy jste zneuctili chuďasa. Což nejsou to právě boháči, kteří
vás (svou) mocí utiskují, a což ne zase oni, kteří vás tahají k soudům?
7
Nejsou to oni, kteří se rouhají vznešenému jménu, které bylo vzýváno
nad vámi? 8 Dobře činíte, jestliže plníte královský zákon podle Písma:
„Miluj bližního svého jako sebe samého!” 9 Avšak jednáte-li stranicky,
dopouštíte se hříchu a zákon vás usvědčuje z přestupku. 10 Neboť kdo
by celý zákon zachoval, ale prohřešil se v jednom (jeho příkazu), provinil
se proti všem. 11 Vždyt kdo řekl: „Nesesmilniš”, řekl také: „Nezabiješ!”
Jestliže tedy nesmilníš, ale dopouštíš se vraždy, přestoupil jsi zákon. 12 Tak
mluvte a tak jednejte jako ti, kdož budou souzeni podle zákona svobody.
13
Neboť soud nezná milosrdenství s tím, kdo sám jednal nemilosrdně.
Milosrdenství však vítězí nad soudem.
Část čtvrtá: Nejednejte stranicky! (2, 1-13)
2, 1
Moji bratří, věříte-li v oslaveného Pána našeho Ježíše Krista, nejednejte
stranicky! 2 Neboť vstoupil-li by do vašeho shromáždění nějaký muž
Část pátá:Vira bez dobrých skutků nestačí (2, 14-26).
14
Co prospěje, moji bratří, praví-li kdo, že má víru, ale nemá skutky?
Může ho víra spasit? 15 A kdyby bratr nebo sestra byli nazí a neméli na
denní výživu, a někdo z vás pak by jim řekl: 16 „Jděte v pokoji, zahřívejte se
a nasycujte se,” ale nedali byste jim, co potřebují k životu, co to prospěje?
17
Tak (je to) i s vírou: nemá-li skutky, je mrtvá sama v sobě. 18 Ale někdo
řekne: „Ty máš víru, a já mám skutky. Ukaž mi svou viru bez skutků, a já ti
ukáži ze svých skutků, jaká je víra má. 19Ty věříš, že je jeden Bůh? Dobře činíš.
I zlí duchové věří, ale třesou se.” 20 Chceš však, pošetilý člověče, poznati, že
víra bez skutků je mrtvá? 21 Což náš otec Abraham nebyl ospravedlněn
ze skutků, protože obětoval svého syna Izáka na oltáři? 22 Vidíš, že spolu
působila víra s jeho skutky a že víra byla skutky dovršena. 23 I naplnilo se
Písmo: „Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to připočteno k spravedlnosti”
a „byl nazván přítelem Božím.” 24 Vidíte, že člověk bývá ospravedlňován
skutky, a ne pouhou vírou. 25 Což nebyla i nevěstka Rahab ospravedlněna
-6-
-7-
skutky, že pohostinsky přijala posly a propustila je jinou cestou? 26 Neboť
jako je tělo bez ducha mrtvé, tak jest i víra bez skutků mrtvá.
Část šestá: Jazyk nutno držeti na uzdě (3, 1-12).
3, 1
Nevystupujte, moji bratří, příliš jako učitelé! Víte přece, že (tím)
dostanete těžší soud. 2 Vždyť v mnohém klesáme všichni. Jestliže se
někdo neprohřešuje slovem, je to muž dokonalý, který je schopen držeti
na uzdě také cele tělo, 3 Dávame-li však koňům uzdy do tlamy, aby nás
poslouchali, řídíme též celé jejich tělo.
4
Hle, i lodi, ačkoliv jsou veliké a bývají hnány prudkými větry, jsou
řízeny zcela malým kormidlem, kamkoliv chce vůle kormidelmkova.
5
Tak i jazyk je sice malý úd, ale velikými věcmi se honosí. 6 Hle, jak malý
oheň a jak veliký les zapálí! Tak i jazyk jest ohněm a vesmírem nepravostí.
Jazyk se projevuje mezi našimi údy jako moc poskvrňující celé tělo, ano,
rozpalován jsa peklem, zapaluje kolo našeho života. 7 Člověk zkrocuje
a zkrotil všechny druhy zvířat, ptáků, plazů i vodní zvířeny, 8 ale jazyk, toto
nepokojné zlo, plné smrtícího jedu, zkrotiti nedovede nikdo z lidí. 9 Jím
velebíme Pána a Otce, a jím zlořečíme lidem, stvořeným podle obrazu
Božího. 10 Z týchž úst vychází dobrořečení i zlořečení. Nemá to tak býti,
moji bratří! 11 Což vydává pramen týmž ústím sladkou i hořkou [vodu]?
12
Či může, moji bratří, fíkovník nésti hrozny a vinný keř fíky? Tak nemůže
ani pramen slaný dávati sladkou vodu.
Část sedmá:Varujte se svárlivosti! (3, 13-18)
13
Kdo je mezi vámi moudrý a rozumný? Ten ať ukáže dobrým životem,
že své skutky koná v moudré tichosti! 14 Máte-li však v svém srdci hořkou
řevnivost a sobectví, nechlubte se a nelžete proti pravdě! 15 To není (ta)
moudrost, která přichází shůry, nýbrž pozemská, smyslná, ďábelská.
16
Neboť kde je řevnivost a sobectví, tam je rozbroj a všeliký skutek zlý.
17
Moudrost shůry však je předně čistá, potom pokojná, laskavá, ústupná,
[k dobrému nakloněná,] plná milosrdenství a dobrého ovoce, upřímná
a bez pokrytectví. 18 Ovoce spravedlnosti se pak v pokoji rozsévá těm,
kdož se příčinují o pokoj.
-8-
Část osmá: Potírejte příčiny rozbrojů! (4, 1-12)
4, 1
Odkud (vznikají) mezi vámi boje a rozbroje? Ne-li od vašich zlých
žádostí, které bojují ve vašich údech? 2 Dychtíte (po něčem), a nemáte
(to); zabíjíte a závidíte, a nemůžete (toho) dosáhnouti, přete se a bojujete
(o něco), a nemáte (to), poněvadž se nemodlíte. 3 Modlíte se a nedostáváte,
poněvadž se modlíte špatně. Chcete totiž toho využíti pro své špatné
žádosti. 4 Cizoložníci, což nevíte, že přátelství s tímto světem je nepřátelství
s Bohem? Kdo tedy chce býti přítelem tohoto světa, stává se nepřítelem
Božím. 5 Nebo se domníváté, že Písmo nadarmo praví: „Řevnivě touží
po duchu, jejž ubytoval v nás”? 6 Větší však dává milost; proto praví: „Bůh
se pyšným protiví, ale pokorným dává milost.” 7 Podrobte se tedy Bohu!
Odpírejte však ďáblu, a uteče od vás! 8 Přibližte se k Bohu, a přiblíží se
k vám! Očisťte své ruce, hříšníci, a posvěťte své srdce, vy nerozhodní!
9
Pociťte svou ubohost, kvilte a plačte! Váš smích ať se obrátí v nářek,
a vaše radost v zármutek! 10 Pokořte se před Pánem, a povýší vás!
11
Netupte jeden druhého, bratří! Kdo tupí svého bratra nebo svého bratra
odsuzuje, tupí zákon a odsuzuje zákon. Odsuzuješ-li však zákon, neplníš
zákon, nýbrž činíš se nad nim soudcem. 12 Jeden je zákonodárce a soudce,
jenž může zahubit i spasit. Kdo však jsi ty, že odsuzuješ bližního?
Část devátá: Nečiňte smělé plány do budoucna! (4, 13-17)
13
Nuže vy, kteří říkáte: „Dnes nebo zítra půjdeme do toho a toho města,
pobudeme tam rok a budeme tam u obchodovati a těžiti,” 14 vždyť přece
nevíte, co bude zítra! 15 Neboť copak je váš život? Párou jest, která se jen
na chviličku ukazuje a potom se rozplyne. Místo toho měli byste říkati:
„Bude-li Pán Bůh chtíti a zůstaneme-li na živu, vykonáme to neb ono.”
16
Vy však se chlubíte svým chvástáním. Každé takové vychloubání je zlé.
17
Kdo tedy umí činiti dobré, a nečiní, dopouští se hříchu.
Část desátá: Odsouzení zatvrzelosti boháčů (5, 1-6).
5, 1
Nuže, boháči, zaplačte a naříkejte nad svými bědami, které vás stihnou!
2
Vaše bohatství shnilo a vaše roucha jsou moly prožrána. 3 Vaše zlato
a stříbro zrezavělo a jejich rez bude svědčit proti vám a stráví jako
oheň vaše tělo. Nashromáždili jste si ve dnech posledních poklady
[hněvu]. 4 Hle, zadržená mzda dělníků, kteří vaše pole požali, volá vzhůru
-9-
a jejich volání se dostalo k uším Pána zástupů. 5 Hýřili jste na zerni
a v rozkoších jste své srdce vykrmili v den zabíjení. 6 Odsoudili a zabili
jste spravedlivého; [a] nepostavil se vám na odpor.
1, 1 V názvu „služebník Boha . . .” projevuje apoštol svou důstojnost. Ta mu
ukládá povinnost a dává právo věřící napomínat a povzbuzovat.
2 Srv. Mat 5, 11. - „moji bratří” moji souvěrci), poněvadž jsme všichni dětmi
jednoho a téhož Otce. - „pokušení” v širším významu = rozličné útrapy,
pronásledování pro víru. Sv. Jakub nazývá je „pokušením”, poněvadž v takových
chvílích” se snadno muže někdo dáti svést od vytrvalosti ve víře.
3—4 Křesťané mají snášeti utrpení s vyššího hlediska: viděti vždy a ve všem
Boží prozřetelnost; tak lze dosáhnouti pravé dokonalosti.
4 Místo „ať dokončí” je ve Vulgátě jen oznamovací způsob.
5 „Moudrostí” míní v tomto listě Jakub praktickou moudrost, která řídí celý
život křesťana, t. j. poznání a přesvědčení, že i v utrpení má zachovati klidnou
mysl, usilovat o konání dobra a o mravní dokonalost podle učení Kristova (viz
níže 3, 17). - Místo „hojně” má řecké znění „rád”.
6 „s důvěrou”, že té moudrosti dosáhne; srv. Mar 11, 24; Mat 18, 19-20; 21, 21.
8 „nestálý” v důvěře v Boha. - „na všech svých cestách” = v celém svém životě
(srv. níže v. 11).
9 „Ať se chlubí bratr” = ať se raduje křesťan (srv. v. 2 a níže 2, 5). - „vznešeností”,
že sv. křtem se stal dítkem Božím a dědicem nebeského království.
10 „Boháč” (=utiskovatel chudých křesťanů; srv. níže 2, 6-7; 5, 1-2) se má zase
hanbit „svou poníženosti”, v niž bude žít, až ztratí pomíjející majetek. - „květ
trávy” = polní květ, který bývá v Písmě sv. často obrazem lidské pomíjejícnosti
(srv. Iz 40, 6-7; 14, 18; 1 Petr 1, 24).
11 Spisovatel má na zřeteli asi účinky horkého větru jihovýchodního, vanoucího
z Moabska. - „na svých cestách” = v svém životě (srv. výše v. 8).
12 „Blaze člověku” = muži = každému (hebraismus); srv. Dan 12, 12; 2 Tim 4, 8;
1 Petr 5, 4; 1 Kor 9, 25; Zjev 2, 10. - V řeckém znění = . . . kterou Pán zaslíbil . . .”.
13 Nyní mluví Jakub i o vnitřních pokušeních, v nichž máme osvědčit svou víru
a mravní dokonalost. - Bůh nemůže činiti mravní zlo (hřích), nemůže býti
k němu pokoušen, je nejvýš svatý. Ta svatost naprosto vylučuje, aby Bůh sám
někoho ke hříchu sváděl.
14 Viz Job 5, 17; Sir 7, 1; 9, 1-9; Řím 7, 7-8. - „žádostivost” = sklon ke zlému, který
zůstává v každém i po sv. křtu jako jeden ze smutných následků dědičného
hříchu. - Sv. Jakub užívá o pokušení obrazu chytání ryb a zvěře.
15 Žádostivost sama o sobě není ještě hříchem, hříchem se stává, když člověk
vnitřně s ní souhlasí („počala-li žádostivost”) a pak zevně se projeví slovem
nebo skutkem. - „smrt” duchovní, věčná.
17 „světla” = nebeská tělesa na obloze (srv. Gen 1, 14-18; Sir 43, 1-9).
Stvořitelem a zachovatelem těchto světel je Bůh, „Otec světel”. Nebeská tělesa
mění své světlo, kdežto Bůh je nezměnitelný.
18 Bůh nás z lásky („dobrovolně”) „zplodil slovem pravdy”, t. j. hlásáním
evangelia jsme byli přivedeni k sv. křtu, na němž jsme byli duchovně zplozeni
k nadpřirozenému životu. Jakub zdůrazňuje, že čtenáři byli mezi prvními, jež
- 10 -
- 11 -
Část jedenáctá: Buďte trpěliví! (5, 7-11)
7
Nuže, bratří, vytrvejte trpělivě až do příchodu Páně! Hle, rolník trpělivé
čeká na drahocenný plod zemský, až obdrží raný l pozdní déšť. 8 Trpěliví
buďte i vy, zmužte se, neboť příchod Páně se přiblížil! 9 Nestěžujte si,
o bratří, jeden na druhého, abyste nebyli souzení! Hle, soudce stoji přede
dveřmi! 10 Jak trpělivě máte snášeti utrpení, vezměte si, bratří, za vzor
proroky! 11 Ti mluvili ve jménu Páně. Hle, blahoslavime ty, kdož vytrvali.
O trpělivosti Jobově jste slyšeli a konec (připravený mu) od Pána jste
viděli. Je totiž Pán plný slitování a milosrdenství.
Část dvanáctá: Poslední napomenutí (5, 12-18).
12
Především však, moji bratří, nepřísahejte ani při nebi ani při zemi ani
jinou přísahou! Vaše řeč budiž „ano, ano”, a „ne, ne”, abyste nepropadli
soudu! 13 Trpí-li někdo z vás, ať se modlí! Je-li někdo dobré mysli, ať zpívá
chvály! 14 Je-li z vás někdo nemocen, ať povolá k sobě kněze Církve, a ti ať
se nad ním modlí a maží ho olejem ve jménu Páně; a modlitba víry uzdraví
nemocného, 15 Pán mu ulehčí, a je-li v hříších, budou mu odpuštěny.
16
Vyznávejte se tedy jedni druhým ze svých hříchů a modlete se za sebe
navzájem, abyste dosáhli spásy, neboť mnoho zmůže usilovná modlitba
spravedlivého. 17 Eliáš byl člověk podrobený utrpením jako my, a když se
vroucně modlil, aby nepršelo na zemi, nepršelo tři roky a šest měsíců.
18
A opět se modlil; i vydalo nebe déšť a země vydala svou úrodu.
Závěr listu (5, 19-20).
19
Moji bratří, jestliže by někdo mezi vámi zbloudil od pravdy a někdo by
ho obrátil, 20 věz, kdo odvrátí hříšníka od Jeho bludné cesty, že zachrání
jeho dusí od smrti a odčiní množství hříchů.
Poznámky
Kristus sv. křtem duchovně zplodil, jsou tudíž „jakousi prvotinou jeho tvorstva”.
19 Místo „Vězte” má Vulgáta „víte”.
21 „nečistotu” mravní = hřích. - „pozůstatek” (podle řeckého znění), Vulgáta
má „nadbytek”. - „pozůstatek špatnosti”, co zbylo ze zlých sklonů a hříšných
zvyků ze života před přijetím křtu. - Slovo Boží, které jim bylo hlásáno, bylo
jim do srdce „v tichosti (= ochotně) vštípené”, t. j. zaseto, zasázeno, a nyní má
přinášeti duchovní užitek.
22 Srv. Řím 2, 13; Mat 7, 26.
23—25 Jestliže se člověk neupraví hned před zrcadlem, nýbrž odejde po
práci, snadno zapomene, co má na sobě upravit, takže mu pohled do zrcadla
neprospěl. Takovým zrcadlem pro naší duši je pohled do evangelia Kristova, do
jeho nauky. Kdo sice slova evangelia slyší, ale podle nich se nesnaží hned upraviti
svůj mravní život, pro toho nepřináší evangelium užitek.
27 „Navštěvovati” = těšiti a pomáhati jim skutky duchovního a tělesného
milosrdenství. - „tímto světem” = stykem s hříšnými lidmi v něm.
2, 4 Tím rozlišováním vlastně kolísají mezi praxí světa, který dává přednost boháčům,
a mezi učením evangelia, učícím, že bohatství samo nemá před Bohem ceny.
5—7 Jakub přihlíží k tomu, že do Církve se hlásí spíše chudí než bohatí. „v očích tohoto světa” (= v tomto světě) = podle úsudku a zásad tohoto světa
(srv. v. 4). - „za bohaté ve víře”, poněvadž víra je největším bohatstvím člověka.
- „boháči” byli asi židé, kteří pronásledovali křesťany. - V Starém Zákoně
„vzývati něčí jméno nad někým” znamenalo „zasvětiti se ve vlastnictví a službu
toho, jehož jméno se nad zasvěcujícím vzývá”. Na křtu sv. bylo nad každým
vzýváno „vznešené jméno” Ježíše Krista a věřící se podle toho jména nazývají
„křesťané” (Skut 15, 17) a křesťan se stal posvátným majetkem Kristovým,
zasvěceným službě Boží. - „rouhají se” = tupí jméno Ježíšovo, jak bývalo zvykem
u židů už v době Pavlově v synagogách (Skut 18, 6; 26, 11; 1 Kor 12, 3).
8 Viz Lev 19. 18; Mat 22, 39. - Jakub nazývá krásně přikázání lásky k bližnímu
„královským zákonem” pro jeho původ (pochází od nejvyššího krále - Boha)
i pro jeho vznešenost.
10 Všechna přikázání mají téhož zákonodárce, tvoří jeden celek, takřka jeden
zákon (srv. Mat 5, 19).
11 Viz Ex 20, 13-14; Dt 5, 17-18.
13 Naráží na podobenství o nemilosrdném služebníku (Mat 18, 23-34; srv. také
Mat 5, 7; 25, 31-46).
14 „nemá skutky”, t. j. jeho víra se neprojevuje skutky.
16 „jděte v pokoji” (= „Mějte se dobře”) byla tehdy běžná slova při loučení
(víz Skut 16, 36).
17 Bez ceny jsou laskavá slova, nejsou-li spojena se skutky milosrdné lásky, tak
i „víra sama v sobě”, t. j. víra bez skutků podle ní.
18—19 víra je ctnost neviditelná a projevuje se zevně životem. Tvrdili někdo, že
má víru, ale nejedná podle ní, nemůže nikoho přesvědčiti, že víru má. Jedná-li podle
ní, snadno prokáže svými skutky, že má víru. Zlí duchové věří v Boha, a přece „se
třesou” před jeho dokonalou spravedlností, poněvadž jim víra nic neprospívá.
20 „mrtvá”, tak Vulgáta a mnohé řecké rukopisy; jiné řecké rukopisy mají
„neplodná” (jalová).
21—25 Jakub nemíní tu „ospravedlnění” t. zv. první, t. j. uvedení ze stavu
hříchu do stavu Boží milosti, nýbrž t. zv. druhé ospravedlnění u člověka již
pokřtěného a žijícího v posvěcující milosti. V takovém stavu se posvěcující
milost každým dobrým skutkem rozmnožuje a tím i úměrně se rozmnožuje
věčná blaženost. Proto tu mluví ne o Abrahamových skutcích, vykonaných
před prvním ospravedlněním, nýbrž o skutcích, vykonaných již v posvěcující
milosti, o skutcích, vyvěrajících z lásky k Bohu za spolupůsobení víry. Tím není
rozporu mezi sv. Jakubem a sv. Pavlem (srv. Řím 4, 1-5; Gal 5, 6). Pavel dokazuje,
že každý člověk, žid i pohan, může živou vírou v Ježíše Krista dosáhnouti
ospravedlnění, t. j. posvěcující milosti, jež činí z hříšníka člověka spravedlivého
(první ospravedlnění), kdežto sv. Jakub tu mluví, že člověk vírou ospravedlněný
je povinen svou víru také projevovat skutky. K dosažení prvního ospravedlnění
stačí víra v Ježíše Krista, ale k dosažení věčné blaženosti, která je vyvrcholením
našeho ospravedlnění, je nezbytně třeba skutků podle víry (Gal 5, 6).
23 Viz Gen 15, 6 (srv. Řím 4, 3; Gal 3, 6). - „přítelem Božím” byl nazván Abraham
v 2 Par 20, 7.
25 „nevěstka”, srv. Žid 11, 31. - „posly” = muže poslané na výzvědy (=
vyzvědače; viz Jos 2, 1-24).
3, 1 Navazuje na 1, 19-26; 2, 12. - V dobách apoštolských vystupovali v Církvi
také různí učitelé víry. Pavel je jmenuje mezi těmi, kteří dostali k tomu zvláštní
dar (charisma); srv. 1 Kor 12, 28; Ef 4, 11. Mnozí z nich byli i falešní a pod
rouškou hlásání evangelia vnášeli mezi věřící různé bludy. Svatý Pavel proti
nim musel stále bojovati. Jakub tu zase varuje křesťany, aby si neosobovali
úřad učitele, nejsou-li k tomu povoláni nebo určeni, neboť učitel má velkou
odpovědnost před Bohem. - Místo „dostanete” má řecké znění „dostaneme”.
2 Čeká nás všechny přísný soud Boží, poněvadž všichni chybujeme; ale přísněji
bude potrestán ten, kdo bude nepovolaně vystupovati jako učitel víry a karatel
jiných, a sám nebude ovládat svůj jazyk.
6 Jazyk počíná hřích slovy a hřích pak dokonají skutkem ostatní údy, takže jazyk
mravně poskvrňuje celé tělo, celý náš život („kolo našeho života”). Zneužití
lidského jazyka (k rouhání, ke lži, k nactiutrhání) je ďáblu („peklu”) vhodným
prostředkem k provedení jeho ďábelských plánů.
7 „Člověk”, doslovně „lidská přirozenost”.
9 „Pána a Otce” = Boha (srv. Iz 63, 16);Vulgáta má „Boha a Otce”.
- 12 -
- 13 -
12 Místo „hrozny” má řecké znění „olivy”.
13—17 Důkazy své „moudrosti”, t. j. mravní dokonalosti (srv. výše 1, 5) podává
křesťan skutky, především tichostí ve styku s bližním. - „shůry” = s nebe. O „moudrosti” (v. 17) viz výše 1, 5.
4, 4 „Cizoložníci”, t. j. Bohu nevěrní, milující hříšný život. Křesťan má věrně
milovat svého Boha a ne svět; dává-li přednost světu, dopouští se v své lásce
k Bohu nevěry, duchovního cizoložství. Obraz se opírá o starozákonní poměr
izraelského národa k Bohu Ten poměr byl proroky znázorňován manželským
poutem. Podle toho byl Bůh mužem a izraelský národ jeho chotí. Porušený
poměr úcty a věrností k Bohu odklonem k modloslužbě byl v Starém Zákoně
označován jako duchovní cizoložství (srv. na př. Ex 34, 15; Lev 17, 7; 20, 5-6;
Num 15, 39; Dt 31, 16; 1 Par 5, 25; Os 2, 2; 4, 12; Ez 16, 15)
5 Jakub zde cituje zpaměti; slova se vyskytují v Písmě sv. na různých místech jen
co do smyslu (srv. na př. Gen 2, 7; Kaz 12,
7; Iz 42. 5). Bůh nás tak miluje, že - řečeno po lidsku - žárlí, když člověk více miluje
tvory než Tvůrce. Podle Vulgáty: „K závisti ponouká duch, který přebývá ve vás.”
6 Srv. Přísl 3, 34 (podle Septuaginty); viz také 1 Petr 5, 5.
8 „vy nerozhodní” mezi Bohem a světem.
11 Vrací se zase ke hříchům jazyka (viz výše 1, 26; 3, 1-12). -„tupí zákon”,
poněvadž zákon chrání čest bližního.
13 Oslovuje obchodníky, kteří se pachtí po zisku (srv. Přísl 27, 1: Luk 12, 19-20),
ale zapomínají na svou duši.
14 Místo „Párou jest” (váš život) má řecké znění „Jste pára”.
15 Místo „Zůstaneme-li na živu”, má řecké znění „i zůstaneme na živu”.
5, 1 „boháči”, viz výše 1, 10. - „které vás stihnou” při posledním soudu.
2 Jakub líčí vše v minulém čase, jako by se bylo vše už stalo.
3 Zlato a stříbro sice nerezavějí, ale sv. Jakub chce tu zdůrazniti, že ony
drahé kovy budou znehodnoceny a jen přitíží při posledním soudu boháčům,
poněvadž jich za života hříšně užívali. - „ve dnech posledních”, t. j. v době
od Krista do jeho druhého příchodu k soudu (srv. Iz 2, 2; Os 3, 5; Mich 4, 1;
1 Jan 2. 18: 1 Kor 10, 11), který byl podle tehdejšího mínění už blízký.
4 Už mojžíšský zákon přísně zakazoval zadržovati dělníkům mzdu (srv. Lev 19,13;
Dt 24, 14-15); tím přísněji trestá tento hřích do nebe volající Nový Zákon. „a jejich volání”, podle řeckého znění „volání těch, kteří sklidili”.
5 „v rozkoších jste své srdce vykrmili”, ť. j. ukojili jste své smyslné žádosti,
„v den zabíjení”, t. j. ve dnech posledních (viz výše 5, 3) před soudem.
6 V své bezohledné násilnosti nejen nevinné („spravedlivého” je tu řečeno
hromadně místo „spravedlivé”) odsuzovali, nýbrž i usmrcovali. Ti však to
trpělivě snášeli a nepostavili se na odpor (podle řeckého znění „nestaví se . . .”).
7 „až do příchodu Páně” = k poslednímu soudu. - „raný” na podzim, když je
símě zaseto, „pozdní déšť” na jaře, aby vydalo klas. - Sinajský rukopis (S) má
„raný a pozdní plod”.
9 Varuje před nedůtklivostí. - „přede dveřmi”, jako u Mat 24, 33; Mar 13, 29.
10—11 O utrpení proroků viz Mat 5, 12; 23, 31; Žid 11, 32-40. - „konec”, t. j.
odměna, kterou mu Bůh dal za jeho trpělivost (Job 42, 10).
12 Pobádá k pravdomluvnosti, aby nebylo přísahy potřeba; za-kazuje jen
lehkomyslnou přísahu (srv. Mat 5, 34-37).
13 Podle Vulgáty: „Je-li někdo z vás smuten . . .”
14—15 „nemocen” (z řeckého slovesa vysvítá „vážně nemocen”). - „kněze
Církve” (řecky „presbytérus” = starší, t. j. kněze nebo biskupy; srv. Skut 14,22).
Jak prohlásil tridentský sněm: „Nelze rozuměti starší věkem nebo přední muže
v lidu. nýbrž biskupy nebo kněze.” Sněm vylučuje z Církve ty. kdož berou
slova tohoto verše obecně o každém starci. - Jakub tu užívá množného čísla
„starší”. Z toho neplyne, že by k udílení svá- tosti nemocných, o které je tu
řeč, bylo potřebí více kněží, jak je tomu ve východní Církvi a kdysi bylo také
v západní, nýbrž toto množné číslo ie tzv. „plurál kategorie” (srv. Mat 2, 20; 27, 44)
a možno jej přeložiti „jednoho z kněží” (z presby- terů). - Ze slov „ve jménu
Páně” (z rozkazu Páně) vyplývá, že ten obřad ustanovil Ježíš Kristus jako svátost.
- „Modlitba víry” modlitba vyvěrající z víry v pomoc Boží. - „uzdraví” duševně
(odpuštěním hříchů, které bývají mnohdy příčinou duševního neklidu), někdy
i tělesně, prospívá-li to nemocnému k spáse. - „ulehčí mu” (řecky „pozvedne”)
tím, že posílí jeho víru, naději a lásku a udělí trpělivost a sílu, aby svou nemoc
trpělivě snášel a pokušení vítězně přemáhal. - Ujištění, že „je-li v hříších, budou
mu odpuštěny” (řecky „bude mu od- puštěno”), předpokládá svátostný ráz
celého úkonu: modlitby a mazání nemocného olejem.Tridentský sněm prohlásil:
„Bu- de-li kdo tvrditi, že poslední pomazání není . . . svátost usta- novená Ježíšem
Kristem . . . a prohlášená sv. apoštolem Jakubem . . ., budiž z Církve vyobcován!”
16 „Vyznávejte se tedy jedni druhým . . .” jsou určena pro zdravé věřící. Zda
tu má na mysli sv. Jakub vyznání hříchů v svaté zpovědi, nejsou vykladatelé
zajedno. Pravděpodobnější je názor, že je tu řeč o vyznání ve sv. zpovědi. - „jedni
druhým” neznamená v Písmě sv. vždy přesnou vzájemnost (srv. Ef 5, 21). Možno
tu též mysliti na všeobecné vyznání hříšnosti při společných modlitbách (srv. na
př. naše Konfiteor před sv. přijímáním).
17 Zmohl-li svou modlitbou tolik prorok Eliáš (viz 3 Král 17, 20; 18, 36-37), ač
byl člověk jako my, můžeme mnoho zmoci vytrvalou modlitbou i my.
19 „od pravdy” = od života podle křesťanské pravdy.
20 Jakub napomíná k skutkům duchovní almužny (skutky duchovního
milosrdenství). - „od smrti” věčné. - „odčiní množství hříchů”, viz 1 Petr 4, 8.
- 14 -
- 15 -
Dr. Rudolf Col
List svatého apoštola Jakuba
Listy apoštolské - Sedm listů katolických
Vydalo nakladatelství sv. Izidora
se sídlem v Okružní ul. 505/2 v Liberci
Vytiskla Tiskárna macek-kusala
sídlem v ul. U Rybníka 11 v Jablonci nad Nisou
Rok vydání 2014
Odpovědný redaktor Ing. Nikol Lorencová
Obálka, sazba a zlom Česká-grafika.cz
Vyšlo v Edici Písmo Svaté
1. vydání
Doporučená cena 33 Kč