oficiální propaganda nejlépe ilustruje absurditu Severní Kor

oficiální propaganda nejlépe ilustruje absurditu Severní Kor

absurdita
text ondřej formánek
foto JAN ŠIBÍK
Korejský vůdce
Oficiální propaganda nejlépe ilustruje absurditu
Příslušnice armády
a její sušící se botky
(jde o jednotný vzor pro
občany celé země)
56 X REFLEX 23–09
doktor skotu!
Severní Koreje
Absurditu severokorejského režimu, který provedl pokusný atomový
výbuch a vyzkoušel celou sérii raket (režimu, s nímž se dá jen obtížně
jednat, neboť nedodržuje žádná pravidla, a jemuž lze jen
těžko vyhrožovat, protože nemá co ztratit), ilustrují ukázky z oficiální
knihy drobných příběhů ze života prvního severokorejského
diktátora Kim Ir-sena.
REFLEX 23–09 ` 57
Dopolední dopravní špička na silnicích v Kesongu
Kniha – Anecdotes of Kim Il
Sung’s Life 1 – vyšla před dvěma
lety v Pchjongjangu. Je napsaná
v anglič­tině a určená výhradně
k šíření heroického obrazu zakla­
datele země v myslích cizinců.
A ten obraz je tak nehorázně
bláznivý, až se zdá, že byl vytvo­
řen z recese. Tenhle nechtěný
absurdní humor je příznakem
šílenství země, která se stala
sektou.
Voli se vracejí vlakem
Následující incident se stal jednoho listopadového dne za korejské
války (25. 6. 1950 – 27. 7. 1953). V té
době byl hlavní stan (severokorejské armády, pozn. překl.) umístěn
v Kosandžinu.
Vrchní velitel Kim Ir-sen zjistil
během své inspekce jednotky, která přímo podléhala vrchnímu velitelství, že zde porazili vola. Byl to
jeden z uprchlých volů, již byli obklíčeni a nahnáni do jednoho stáda
vojáky, kteří zrovna pochodovali
po kujang-hjangsanské cestě, křižující přívoz přes řeku Čchong­
čchon.
Jeden z důstojníků bez většího
rozmýšlení odvětil, že tento vůl
byl poražen, protože měl zlomenou
nohu.
58 X REFLEX 23–09
Kim Ir-sen to však vnímal jako
závažný incident a dal mu řádné
kázání.
Řekl, že ačkoli je vskutku chvályhodné, že mužstvo hnalo uprchlé voly na tak dlouhou vzdálenost,
bylo velkou chybou, že jednoho
z nich dali porazit jen proto, že měl
zlomenou nohu. „Američané zabíjejí
v okupovaných oblastech zvířata na potkání. Když je budeme z toho či onoho
důvodu zabíjet také, nezbude v naší
zemi jediný vůl, nemyslíš? Tohle byla
strašlivá chyba.“
Důstojníkovi vážnost jeho pochybení otevřela oči, sklopil hlavu
a jeho tvář se zbarvila do karmínova.
„Měl jsi mu tu zlomenou nohu ošetřit,“ pokračoval Kim Ir-sen. „Srovnat zlomenou nohu volovi je stejně
snadné jako srovnat zlomenou lidskou
nohu. Pro naše zemědělce je vůl členem
rodiny... na cos myslel, když jsi porazil
vola, jehož si naši lidé tolik váží? Jestli
se takto budeš chovat dál, pak slovo ,lidová‘, které značí jméno naší armády,
už nebude dávat smysl.“
Velký otec Kim Ir-sen a jeho stejně neomylný syn Kim Čong-il
Té noci rozeslal všem spojeným
jednotkám telegram, jenž zakazoval zabíjení volů.
O něco později se řečení voli
objevili na železniční stanici
v Manpchu na své cestě „domů“
společně s postupující Korejskou
lidovou armádou. Domov totiž
opustili s armádou ustupující.
„Máme přepravit voly?“ vykřikl
překvapeně velitel ostrahy nádraží. „O čem to mluvíte? Sotva stačíme přepravovat naše vojáky.“
Nakonec však musel ustoupit,
protože mu vojáci s voly předložili
platný příkaz podepsaný vrchním
velitelem.
Kim Ir-sen v každém z příbě­
hů vystupuje jako geniální uči­
tel národa, který je ke své mr­
zutosti nucen vštěpovat svému
lidu ty nejzákladnější banality.
Jeho chrabrý severokorejský dů­
stojník zkrátka neví, že když si
dobytek zlomí nohu, je možné
ji ošetřit. Dá-li tedy Kim Ir-sen
příkaz všem jednotkám, že se
voli musí přepravovat stejnými
vlaky jako mužstvo (korejský
vůl tím získal na počátku pa­
desátých let náhle větší práva
ve veřejné dopravě než americ­
ký černoch), jemně tím svým
mužům naznačuje, co si o nich
myslí.
Je možné se domnívat, že dů­
stojník, jenž nechal porazit ono­
ho vola, byl s celou svou rodinou
pro výstrahu zastřelen.
Mimořádné opatření
Jednoho srpnového dne roku 1951
přišla Kim Ir-senovi od stranického tajemníka smutná zpráva, že
zemřel Ho Hon, prezident Kim
Ir-senovy univerzity, jenž byl zabit
při nepřátelském bombardování,
cestou na slavnostní zahájení nového akademického roku.
V době pumového útoku byl
zrovna na lodi, která jej za hluboké
noci převážela přes řeku. Jeho tělo
dosud nebylo nalezeno.
Tajemník strany prohlásil, že
silný říční proud musel Ho Honovo
tělo odplavit na širé moře. A tedy
není možné je najít.
Kim Ir-sen k němu s přísným
výrazem přistoupil a pravil: Jak
můžeš říci, že je nemožné najít
jeho, takový vzácný talent naší
země?
Musíme ho najít za každou
cenu, ať je moře jakkoli širé a kdybychom měli prohledat mořské
dno.
K čemu jsou pračky, když je po ruce říčka
Ihned na místě vydal mimořádné opatření, při němž nechal
mobilizovat přes 3000 vojáků, aby
pracovali na hledání.
Přitom nedlouho předtím zahájil
nepřítel „letní ofenzívu“. Vzhledem
k tomu, že situace na frontě byla
každým okamžikem napjatější, bylo
přesunutí tolika vojáků jinam něčím nepředstavitelným. A k tomu
všemu zasáhly zemi nejhorší povodně za posledních třicet let.
Nákupní zóna v jednom z městeček
Řidič stranického činitele oprašuje automobil
A tady soudruzi, vyroste vzorný panelák!
Metro v Pchjongjangu připomíná naše padesátá léta
O šestnáct dní později bylo tělo
Ho Hona vyloveno z moře poblíž
Džongdžu.
Ho Honovi pak vystrojili státní
pohřeb za přítomnosti Kim Ir-sena.
Truchlící rodina tím byla zcela ohromena: vrchní velitel se dostavil na pohřeb, ačkoli situace
na frontě byla velmi napjatá.
A on pravil: „Jak bych teď mohl být
někde jinde, když pan Ho Hon odchází
kali, že přijde přestávka na odpočinek.
„Soudruzi,“ pravil Kim Ir-sen.
„Musíme učinit ještě jednu věc. Nepohřbili jsme padlého soudruha.“
Vojáci strnuli. Blesklo jim hlavou, že v tom shonu boje a rychlého úniku za sebou vlastně nechali
padlého soudruha.
Leč jednotka už byla od místa
boje vzdálena, dobrých 40 kilo-
Na zmrzlou tvář zemřelého
dopadaly vločky sněhu a nikdy
neroztály. Vojáci hloubili jámu
v zemi tvrdé jako železo a při tom
potlačovali vzlyky.
Brzy se uprostřed sněhem pokrytého mlází objevil hrob.
Na základě těchto dvou příbě­
hů se můžeme domnívat, že vel­
ký vůdce severokorejského lidu
Kim Ir-sen se vydal nejkratší cestou k vrcholu kopce,
jako letící pták skákal přes balvany a křoviska.
do dalšího světa? Své toužení po něm
nedokážu potlačit.“
Nový hrob ve sněhu
Jednoho dne se hlavní jednotka
revoluční armády korejského lidu
střetla s japonskými „trestnými“
oddíly poblíž Limingshui a po zuřivém boji je zničila. Pak byla nucena rychle opustit místo a pochodovat pryč.
Náhle přišel rozkaz zastavit
a vojáci klesali k zemi únavou. Če-
60 X REFLEX 23–09
metrů, okolo zuřila stále divočejší
sněhová bouře a cesta zpátky byla
zoufale zavátá.
„Vrátíme se zpátky a pohřbíme
ho,“ pravil Velitel pevným
hlasem.
Obrátil se a vedl voj, brodil se
po pás hlubokým sněhem. Od té
chvíle Velitel strávil dva dny beze
spánku či jídla, dokud se nenašlo vojákovo tělo. V tu chvíli mu
vytryskly slzy a jal se tělo něžně
hladit.
v sobě nosil určitý nekrofilní
romantismus. Co chvíli zatouží
po vzdálené mrtvole a nelituje
jakýchkoli obětí, aby ji mohl po­
hřbít. Hledání mrtvol má k smr­
ti rád, ale musí to být téměř se­
bevražedná mise ve sněhových
vánicích a na dně moří, když se
hroutí fronty a přichází potopa.
Nečekaný běžecký závod
Jednoho rána během války
za osvobození otčiny zaklepal
na dveře Kim Ir-senovy kanceláře
jistý operační důstojník z vrchního velitelství, který jen stěží zakrýval dlouhodobé znepokojení.
Nikdo neodpovídal.
Tento důstojník předal předchozího večera Kim Ir-senovi dokument vycházející z naléhavých
a závažných zpráv o válečné situaci. Dokument odhalil nový plán
útoku amerických imperialistů
a následné rychlé změny v situaci
na frontě.
Kim Ir-sen však ve své pracovně
nebyl. V důstojníkově nitru rostla
úzkost, byl celý nervózní.
V té době byl totiž Kim Ir-sen
v rohu zahrady, kde si rozprávěl
s děvčetem, jež na vrchním velitelství pracovalo. Dívka byla dcerou mučedníka protijaponské revoluce.
Vrchní velitel: „Jsi hrozně tlustá.
Takhle buclatou holku si přece nikdo
nevezme.“
Dívka (zčervená): „Někdo si mě
přece vezme.“
Vrchní velitel (se smíchem):
„Ty se nemůžeš ani rozběhnout, jak jsi
tlustá, takže se bojím, že si tě nikdo
nevezme.“
Dívka: „Ale já umím běžet rychleji než vy, pane generále.“
Vrchní velitel (směje se ještě
srdečněji): „Kdyby to situace vyžadovala, mohu jet na koni nebo letět
aeroplánem a také mohu běžet 40 km
před tebou. Nedáme si závod na vrchol
tamtoho kopce, aby se uvidělo, kdo vyhraje?“
Operační důstojník, který hleděl na Kim Ir-sena, je náhodou zaslechl. Nevraživě pohlédl na děvče,
jež se nechalo unést neformálním
rozhovorem a bylo natolik netaktní, že začalo hovořit s vrchním velitelem zcela bez zábran.
K jeho úžasu se však děvče
s pěstmi zaťatými odhodláním
rozběhlo směrem ke kopci.
Kim Ir-sen je pozoroval, dokud
nezmizelo z dohledu, a pak vyběhl
za ním.
Operační důstojník se stal svědkem nečekaného „běžeckého závodu“.
Kim Ir-sen se vydal nejkratší
cestou k vrcholu kopce, jako letící
pták skákal přes balvany a křoviska. Nahoře si oběhl kolečko okolo
vrcholku kopce, a když se zastavil,
dívka ještě nedoběhla ani k úpatí.
Ozval se výbuch smíchu.
Když operační důstojník viděl
Kdy by to čekal z úst sedmdesátníka!
Avšak Kim Ir-sen s ním soucítil.
„Pomohu ti,“ pravil konejšivě.
„Tvoje žena už tě nebude ponižovat.“
Návštěvníkovi se rozzářila tvář
a odešel zpátky domů.
Nějaký čas nato mu Kim Ir-sen
poslal to, oč žádal.
Přešel rok a ten starý muž
měl syna. Kim Ir-sen měl radost
a osobně přijel na oslavu prvních
100 dnů od chlapcova narození.
Hlavní město Pchjongjang a symbol nerozlučné jednoty dělníků, rolníků a inteligence
toto klidné, avšak smělé gesto,
s nímž se Kim Ir-sen pustil do neformálního běhu s osiřelou dívkou,
cítil, jak se v něm všechno napětí
a nervozita znenadání rozplynuly
jako zjara tající sníh.
Nečekaná žádost od sedmdesátníka
Jednoho dne v roce 1946, už hodně
po půlnoci, navštívil Kim Ir-sena
postarší tajemník strany. Kim
Ir-sen si toho sedmdesátiletého
návštěvníka velmi vážil.
Stranický tajemník byl celý
nesvůj a jen s velkým ostychem
a ruměncem ve tváři začal líčit,
co má na srdci: „Mám na vás takové trapné přání. Chtěl bych nějaký posilující lék, třeba z divokého
ženšenu nebo z paroží mladého
jelena.“
Kim Ir-sen jej vyzval, ať pokračuje, a nabídl mu křeslo.
„Není to dávno, co jsem se znovu oženil, a moje žena je teď se
mnou nespokojená. Generále, prosím vás, pomozte mi!“
Poslední dva příběhy jsou hlu­
boce erotické. Vůdce si i v nejtěž­
ších chvílích korejské války (bě­
hem níž zemřelo nebo zmizelo 2,5
miliónu Korejců z obou stran kon­
fliktu) najde čas na flirt v zahra­
dě, jenž má v sobě i tu správnou
dávku chlapského ponižování
dívek. Pohled na statného Kima,
který vyběhne na kopec „jako
letící pták“, vzruší čtenáře i při­
hlížejícího důstojníka. Kim byl
ve své zemi bezpochyby jakousi
sexuální ikonou – to, že se k němu
za hlubokých nocí trousili sou­
druzi, jimž právě selhala erekce,
je vrcholným důkazem bezmez­
né důvěry korejského lidu v jeho
vůdce. Důvěry, která děsí.