Člověk je to, co jí

Člověk je to, co jí
Ve filmech to tak obvykle bývá. Se smrtí přichází ponurá atmosféra, svět a příroda obléká šedé
barvy a většinou začne i pršet, aby se tím podtrhla dramatičnost a důležitost daného okamžiku.
Vše je temné a nemilé. Ano, ve filmech to tak obvykle bývá.
Bůhvíproč bylo hezké počasí, léto, roztomilé dětičky v parčíku a někde tam pod stromem seděla
malá dívenka v modrých šatech a rukama si objímala hubená kolena. Vítr jí cuchal vlnité vlásky.
Předevčírem jí umřela maminka, ale to nikdo z přítomných neviděl. Dívenka byla smutná,
protože měla babičku moc ráda. Hrající si děti byly veselé, nejspíš proto, že se jim ještě nikdy nic
tolik bolestného nestalo.
Ale najednou se mezi dětmi objevila ještě jiná dívka, větší a možná i… tajemnější? Byla jiná.
Snad proto, že měla stříbrné vlasy, snad proto, že na sobě měla dlouhý plášť a na hlavě
pošťáckou čepici. Snad proto, že v ruce držela divnou hůl s křídly.
Kráčela klidným krokem k holčičce pod stromem. Děti si jí všimly, ale kupodivu si ji jen
prohlídly a pak se věnovaly dál svým hrám.
Stříbrovlasá dívka došla se stromu a z tašky vytáhla obálku. „Máš poštu.“
„Cože?“ podívala se na ni holčička v modrých šatech překvapeně. „Ty jsi pošťačka?“
„Ne tak docela,“ řekla ta druhá a podávala jí dopis.
„Nemůžeš být pošťačka, na to jsi moc malá.“
„Tohle je Shigofumi. Dopis ze záhrobí.“
„A já si zase myslím, že je to pěkná blbost.“
„Klidně si to mysli. Ale píše ti babička.“
Dívka v modrých šatech se zarazila. Pak rychle zvedla ruku a vytrhla té druhé obálku z ruky.
Chvíli se na ni dívala a pak ji položila vedle sebe. „Určitě je to kravina. Nebudu to číst,“
oznámila umíněně.
„To už je mi jedno. Dopis jsem doručila, tím tady má práce končí.“
„Stejně to nebudu číst.“
„Klidně to nečti. Sbohem.“
A odešla. Stejně tak, jako přišla. Malá slečna seděla pod stromem a po chvíli nečinného zírání
před sebe otevřela obálku a pustila se do čtení.
…
Říkali jsme mu Všežravec. Netušili jsme, jak se jmenuje, netušili jsme, kde pracuje a také jsme
nevěděli, které kolečko se mu v hlavě otočilo špatně.
Lidé dělají různé věci. Z nenávisti, strachu, vášně, chuti, pocitu bezmoci. Lidé nadávají, bijí
ostatní, šikanují, smilní, znásilňují počestné školačky, manipulují, zabíjí, dávají ostatním pořádné
podpásovky.
Všežravec byl kupodivu jiný. Horší. Ten člověk sežral už minimálně jedenáct dívek a žen, jejich
masa zbavené kosti obvykle poskládal do postele v jejich domě a láskyplně je přikryl dekou.
Jediné, co z kostry vždy chybělo, byla levá ruka, která se ovšem našla později na nějakém méně
viditelném místě. Z této ruky nebylo nikdy ohlodáno maso, jako tomu bylo u zbytku těla, vrah
zjevně chtěl usnadnit identifikaci.
Policii unikal. Všem unikal.
Každopádně to bylo zvíře a muselo být spravedlivě potrestáno. A od toho jsem tu já.
Jmenuji se Yori Ukichido a jsem hlavním vyšetřovatelem v případu „Všežravec“. Zrovna jsem
byl na cestě k místu, kde se měla nacházet další oběť. Dům byl celkem daleko od centra, což bylo
podle profilu vraha správně; vybíral si ženy, které bydlely dál od centra, klidně i na odlehlejších
místech. Patrně se mu lépe dostávalo do domů, aby v nich mohl uložit ostatky. Uložit ostatky,
pche. Když to člověk takhle nazývá, zní to strašně směšně.
A hele, už jsem tady. Okamžitě ke mně nakráčel Daichi, můj zástupce a moje pravá ruka.
Dozvěděl jsem se od něj, že zavražděné dívce nebylo ještě ani deset a že její levé zápěstí s dlaní
jako bonusem bylo nalezeno zapíchnuté v květináči před domem, kde už se do něj stihl pustit
hmyz. Nic důležitého však neponičil. „Jak zemřela?“ optal jsem se, mezitím, co jsem od něj
přebíral jakési papíry.
„Jako všechny. Má přeraženou jazylku, takže ji vrah nejspíš uškrtil.“
„Jaké to překvapení.“
„Tak nějak. Budete si chtít promluvit s matkou oběti?“
„Bude mi to k něčemu?“
„Asi ne.“
„Taky si myslím. Ale co, práce je práce,“ povzdychl jsem si a vydal se za matkou, která na mne
trpělivě čekala u dveří, držíce si kapesník u obličeje. Rozhodl jsem se, že ji trochu provětrám a
nebudu s ní mluvit doma, kde by to na ni všechno dopadalo, takže jsem ji vzal na takovou
menší… procházku. Ano, tak by se to dalo říct.
Eriko Misawa byla celkem atraktivní hnědovlasá žena, která svoji přitažlivost momentálně
bohužel ztrácela, díky zarudlým očím opuchlým od pláče.
„Pane Ukichido, budu asi dělat scény,“ oznámila mi na rovinu. „Pochopte mne, ztratila jsem
dceru… Bylo jí teprve devět… Nic si ještě neprožila…“
„Předpokládám, že netušíte, kdo by to tak mohl být, že?“
„Jak asi? Vždycky jsem jí říkala, ať nikam nechodí s cizími… že by se jí mohlo něco stát…“
rozvzlykala se Eriko.
„Nestalo se něco podivného? Před tím?“
„Vlastně… ano. Ale až potom. Chvíli potom, co jsem ji našla… objevila se u nás doma dívka se
stříbrnými vlasy. A dávala mi dopis, který údajně psala moje dcera… malá Miwako… ze
záhrobí.“
Ženská bláznivá. Tedy čekal bych cokoliv, ale rozhodně ne bláznivou historku o záhrobních
dopisech. Za chvíli se ještě dozvím, že jim v předsíni přistál růžový hroch.
„Nevěříte mi. Je to na vás poznat… Nevadí. Možná začnete, když vám řeknu, že Miwako dostala
takový dopis taky. Od své babičky…“
Chvíle mlčení. Ženská bláznivá.
„Stejně mi nevěříte.“
„Paní Misawa, pochopte, že je trochu složité uvěřit… tomuhle…“
„Všichni jste stejní,“ plakala, „nevěříte něčemu, co se nemůže dokázat tou vaší vědou…“
„Tak to už prostě je. Každopádně si od vás vezmu oba dva ty dopisy, jestli je máte.“
„Vrátíte mi je?“ V jejích očích se nechvíli zračilo šílenství malého holčičky, které chce starší
sourozenec vzít panenku a oholit jí hlavičku.
„Jistěže. Ale teď vás už vezmu domů.“
…
Saki se protáhla na posteli a zívla. Já jsem se hrabal v papírech a zprávách z místa činu. A taky
v těch dvou dopisech. Ten od babičky vypadal celkem realisticky. Psala v něm, že měla svoji
vnučku moc ráda a že se nemá bát, že po ní nemá smutnit, že se na ni dívá a že se zase určitě
sejdou. To ovšem asi nevěděla, jak moc velkou má pravdu.
Jestli mi připadal tento dopis podivně realistický, co teprve ten od té malé holky?
„Milá maminko, řekli my, abych někomu napsala, tak ti píšu. Nemusíž se o mě bát, mám se
dobře. Dokonce je tu i tatínek a babička. Nemůžu se dočkat, až budeme zase všychni spolu. Asi
mě bude hledat policie, tak jim řekni, že ležím klitně v postely, že ať hledají určitě tam. Ten pán
mi řýkal, že ses opozďyla v práci a že mě dovede někam, kde na tebe počkáme. Byla jsem hloupá.
Byl hnusnej. Byl na mě hnusnej. Nesmí bít takový i na jiné liďi. Prostě nesmý… Líbá tě tvá
Miwako.“
Aspoň že byla chytrá a nepopisovala, co s ní dělal. Myslím si, že by to její matku totálně
dorazilo. Možná by dokonce šla i za ní. Beztak tam půjde, dřív, či později. Jestli dokonce nebude
chtít všežravce vyhledat. Tedy jestli by se jí to povedlo, umře pěkně nepříjemnou smrtí. Já chtěl
například vždycky zemřít v posteli. Třeba by mne mohl rozšlápnout slon při sexu nebo tak.
„Yori? Jsi v pořádku?“ Saki se zvedla z postele a sedla si vedle mne na zem. Do nosu mne
praštila dráždivá vůně jejího dřevitého parfému. Odhrnula mi vlasy z čela a starostlivě si mě
prohlížela. „Co to je tentokrát?“
„Zase on. Všežravec. Ta holka je jedenáctá… bylo jí devět. A dál už to znáš, je to stejné, jako
jindy.“
„Jasně. Co je tohle?“
„Tohle…? Představ si. Dala mi to matka oběti, že to jsou prý jakýsi dopisy, co ti pošlou mrtví po
smrti. Tenhle je od babičky oběti a tenhle od tý malý holky… Co si jen ty lidi nevymyslí, že? Ale
je to celkem věrohodný, koukej ty pravopisný chyby.“
„Shigofumi. O tom jsem už slyšela. Prý to posílají mrtví ze záhrobí, ano. Ale podle toho, co jsem
slyšela, to výmysl nebude.“
„To je hloupost! Ty taky všemu uvěříš, Saki.“
„A ty zase nevěříš ničemu,“ ušklíbla se. Vlastně byla moc krásná. Nejkrásnější. S nejhezčí
postavou. Nejhezčími rty. S nádhernou duší, která dokázala pochopit, i trochu popíchnout.
Posadil jsem si drobnou černovlásku na klín. „Já věřím vědě… a tobě.“
Usmála se a já se začal pomalu dobývat pod její halenku.
…
Ze stanice se ozvali hned ráno. Prý se našel potenciální vrah. Jistěže to byl kec a ten člověk byl
jenom špatně chycený nevinný občan.
Saki odjela na pár dní ke své rodině, prý aby mne nerušila. Dělala to takhle často, moc do řeči se
mnou nebylo, tedy alespoň poslední dobou.
A Všežravec mě začínal štvát. Nikdy za sebou nezanechával žádné stopy, byl naprosto dokonalý
v tom, co prováděl. Chvíli dal zase lidem pokoj, žádná kostra se v posteli nenašla minimálně
týden. Jenže devítiletá holka moc masa mít nemůže a jestli si to zvíře neudělalo už dřív nějaké
zásoby na zimu, půjde si zase něco ulovit. Je to jen otázkou času.
V práci jsem zůstával až do večera, obvykle jsem tam i usnul a vzbudil se až ráno. Alespoň, že
mě ta zrůda nechala spát.
…
Hlava mi klesla na stůl a já začal dýchat pravidelně a pomaleji. Zdálo se mi o fialových
velrybách, které plavaly v moři plném dřevěných stoliček. Co na tom ale bylo zvláštní, bylo to,
že na sobě měly oblečeny slepice a následně se jim jejich levé ploutve změnily ve vagon plný
ředkviček, které právě dostaly volební právo. Asi bych vážně neměl jíst nudle před spaním.
Probudil jsem se, protože můj video messenger začal vyřvávat, že mi někdo volá. To bude asi
Daichi.
Vrazil jsem si sluchátka na hlavu, zapnul webkameru a přijal hovor. Ani zdaleka to nebyl Daichi.
Z obrazovky se na mě dívala jiná tvář. A ta obrazovka byla sakra rozmazaná. Jediné, co bylo
poznat, že to byl muž, že to byl hubený muž a že tento hubený muž měl na sobě brýle a oblek.
Žádné specifické rysy.
„Dobrý večer, pane Ukichido. Doufám, že neruším,“ ozval se trochu hlubší, výrazný mužský
hlas.
„Rušíte. Spal jsem.“
„A víte, že mne to ani nemrzí? Nevadí. Jak se máte? Je mi to sice taky úplně ukradené, ale
rozhovor by se měl asi začít těmito zpropadenými formalitami.“
„K věci, k věci, pane. Kdo jste?“
„Myslím si, že mne znáte.“
„No a já si myslím, že je to blbost. Odkud znáte vy mě?“
„Pokud vím, každý člověk musel alespoň jednou vidět ty vaše televizní projevy ohledně
„Všežravce“.“
Hm. Asi mi to po spaní moc nemyslí. Nebo co. A co má zase s Všežravcem? Vždyť je teď
v klidu zalezlý ve svém doupěti a možná, že tam ještě pořád konzumuje ostatky malé Miwako. A
co, že ho zrovna zajímá tento případ?
Počkat.
„Pane Ukichido, to se nedělá, shazovat takhle lidi před celým národem. Dotýká se mne, že o mě
takhle nechutně mluvíte.“
A doprdele. A doprdele. A doprdele.
„Co chceš? Chceš se snad přiznat? Jak šlechetné.“
„To jsme z toho vykání přešli rychle do tykání… nevadí. Já se rád přizpůsobím.“
„Přestaň tlachat a řekni mi, co chceš, zrůdo!“
„To nebylo moc hezké. Vaší malé Saki by se taky určitě nelíbilo, jak to mluvíte se slušnými
lidmi.“
„Se slušnými, jo? Tak já ti….“ Ticho. Saki. On. Je tu. Je tam! Saki. On mi volá od nás! Slyším
ho. Ale teď odejde, nemá ani cenu někoho volat. Saki.
„Došlo vám to.“
„Já tě dostanu. A živého. Budeš… Trpět.“
„Živého ne. Já vyhraji. Vždy vyhrávám. Sbohem.“
Saki.
…
„Daichi, zavolej vůz. Zjevně u nás doma najdeme další předmět doličný.“
Saki.
Zvedl jsem se a sám se vydal k sobě. Bude chvíli trvat, než tam dojdou i ostatní. Saki.
Otevřel jsem dveře. Nerozsvicoval jsem. Saki.
Věděl jsem, že tam bude. Věděl jsem , že je tam.
Saki…
Teď zbývá už jen identifikace. Opatrně jsem došel do koupelny. Nevím proč, ale intuitivně jsem
to tušil.
Hrůzou jsem se oklepal, když jsem v koši na špinavé prádlo nahmátl studené drobné prsty.
Život pro mě na chvíli přestal existovat.
…
Druhý den. Před mým domem stála banda novinářů. Chtěl jsem je všechny poslat někam, ať si
své notýsky a všetečné otázky strčí někam. Cpali mi kamery před obličej a ptali se mne, zda ho
dopadnu. Zda mám plán. Zda mne to vyburcuje k tomu, abychom ho dostali co nejdřív.
Ignoroval jsem je. Jen jsem se otočil na kameru a s odhodlaným výrazem ve tváři jsem promluvil:
„Ty. Vím, že mě slyšíš. Dostanu tě. Cokoliv budu muset porušit, dostanu tě. Živého. Budeš trpět.
Bude ti to líto. Ve vězení se lidé neservírují. Budeš živý a budeš trpět.“
Pak jsem odešel za Daichim. Zbytek týmu odehnal novináře.
„Šéfe. Opět ho nemůžeme najít, volal od vás, takže je to stejně nanic.“
„Hlasovou identifikaci ze záznamu. Hned.“
…
Nenapsala mi. Shigofumi neexistují.
…
Už to nebyl Všežravec. Byl to Daisuke Odagiri. Dokonce jsme i věděli, kde bydlel. Sice bydlel o
město dál, ale našli jsme ho. Nakonec ano. Vypadalo to dokonce, jakoby sám chtěl, abychom ho
našli.
U něj doma nic nebylo. Prohledali jsme to tam odshora dolů. Tedy skoro. Druhý den jsme se
vrátili s tím, že jsme neprohledali sklep. A to jsme možná ani neměli dělat. Svět musel vědět
pravdu.
Měl to tam zařízené, pomalu jako v řeznictví. Háky na maso, sekáčky rozličných druhů a tvarů,
úložné prostory, do kterých jsem se bál jen nahlédnout. Řekněme, že tyto prostory o sobě dávaly
dostatečně vědět po čichu. Místnost ústila do další, což byla malebná kuchyňka, která vypadala
jak z pohádky. Odporně kýčovitá. Odporně děsivá. V této kuchyňce si zlí duchové vaří malé děti.
Na zemi ležela postava s otevřeným zápěstím. Byla mrtvá dva dny. Měla na sobě brýle a oblek.
Měla nakrátko zastřižené vlasy. Byla zlá. Byla hubená. Byl to ON.
Představoval jsem si ho jako velkého svalnatého tlustého řezníka, ale věci nikdy nejsou jako to,
co se zdá. Všem nám z toho bylo špatně. Proč prostě neutekl? Mohl jsem ho dostat…
„Myslím si, že máte poštu.“
Otočili jsme se, všichni, i když všichni věděli, že slova byla adresována mě. U dveří do kuchyňky
stála malá dívenka se stříbrnými vlasy a pošťáckou čepicí. V ruce držela hůl, která na sobě měla
andělská křídla. Dívka měla smutný pohled a vypadala dost zamlkle a inteligentně. Byla tajemná,
svým způsobem temná, ale také něžná.
Pomalým krokem šla ke mně, vytahujíc obálku z pošťácké brašny.
„Je to Shigofumi, že?“ vydechl jsem.
„Ano, dopisy ze záhrobí. Od mrtvých. Ale myslím si, že odesilatel vás neměl moc rád.“
S těmito slovy mi předala obálku a odešla. Všichni zaraženě zírali na mě.
Mohl by být od Saki? Ne, ta mne měla ráda.
Otevřel jsem dopis a začal číst.
„Vyhrál jsem.“