Světová náboženství

Transkript

Světová náboženství

VOŠ a SPŠ VARNSDORF
Mariánská 1100, 40747 Varnsdorf
198P2006 – Pilotní projekt SIPVZ
Judaismus
Podle tradice je zakladatelem judaismu Abraham a jeho potomci Izák a Jákob (počátek
2. tisíciletí př.o.l.). Vznik židovského náboženství se však datuje do období odchodu Židů z
egyptského zajetí, tedy přibližně do 13. stol. př.o.l., kdy podle Bible obdržel Mojžíš na Sinaji
Desatero přikázání. Zásadními zlomy v historii bylo vytvoření Davidova království (kolem r.
1000 př.o.l.) a vybudování Jeruzalémského Chrámu Šalamounem (r.960 př.o.l.) Jeho dvojí
zboření, první v r. 587 př.o.l. vojsky babylonského krále Nabuchodonozora a druhé v r. 70 o.l.
Římany, mělo za následek vznik rozsáhlé židovské diaspory po celém světě. Od 1. století se
pak namísto Chrámu stávají centrem duchovního života jednotlivé synagogy.
Poslání
Základem víry je Tóra, pět knih Mojžíšových, liturgickými texty jsou pak všechny
knihy Starého zákona a Talmud, soubor tradičních předpisů k náboženskému životu a výklad
textů. Bohoslužby se konají třikrát denně, ráno, odpoledne a večer, den odpočinku Šabat
začíná v pátek večer východem prvních tří hvězd na oblohu a končí v sobotu večer toutéž
dobou. Členy Židovských obcí mohou být podle rabínského souboru zákonů (halacha) pouze
ti, kdo mají židovskou matku a tzv. proselyté (ti, kdo na židovskou víru přestoupili).
Židovství (anebo judaismus) je náboženství a kultura židovského národa. Zásady a
dějiny judaismu vytvářejí historické základy mnoha jiných náboženství včetně křesťanství a
islámu.
Židé tradičně neoznačují judaismus jako náboženství, ale jako kulturu s vlastní historií,
jazykem (hebrejštinou), zemí předků, liturgií, filozofií, souborem etických zásad,
náboženských praktik, a podobně.
Námětem hebrejské Bible (Tanach anebo nepřesně Starý zákon) je popis vztahu
Izraelitů (také nazývaných Hebrejci) s Bohem, jak je zobrazen v jejich historii od počátku
času až do stavby druhého chrámu (515 př. n. l.).
Židovství vždy uznávalo řadu principů židovské víry, nikdy ale nevytvořilo závazný
katechismus. Objevila se řada formulací židovské víry, z nichž většina má hodně společného,
přesto se ale v některých bodech liší. Během posledních dvou století se židovská komunita
rozdělila do několika větví, které tyto principy chápou velmi odlišně. Většina ortodoxního
židovství obvykle tvrdí, že pravidla jsou neměnná a povinná, neortodoxní formy židovství
naopak obvykle tvrdí, že tato pravidla se vyvíjejí v čase, a tak povolují více odchylek ve víře
každého jednotlivce. Toto téma je podrobněji popsáno v článku o principech židovské víry.
Klasická díla judaismu
Některé z těchto kategorií se překrývají a některé z knih svými rysy patří do více než
jedné kategorie.
• Tanach (hebrejská Bible) a komentáře
• Rabínská literatura
Mišna a její komentáře
Jeruzalém a Babylonský Talmud a jejich komentáře
Tosefta
1

halachický a agadický Midraš
Halachická literatura (židovské právo a zvyklosti)
Nejdůležitější halachické kodexy
Mišne Tora a její komentáře
Kabbalah
Židovská liturgie, včetně siduru
Principy víry
Během doby se objevilo množství formulací židovské víry, z nichž většina má mnoho
společného, přesto se ale liší v některých detailech. Srovnání několika takových formulací
demonstruje značný rozsah tolerance k rozdílným náboženským pohledům. Následuje souhrn
zásad židovské víry:
• Monoteismus.
o Bůh je jeden.
o Bůh je všemohoucí a vševědoucí.
o Bůh je nefyzický, netělesný a věčný.
o Modlitbu lze nabídnout pouze Bohu.
• Hebrejská Bible a mnoho zásad víry popsaných v Mišně a Talmudu je výsledkem
Božího zjevení.
• Slova proroků jsou pravdivá.
• Mojžíš byl hlavním mezi proroky.
• Tóra (pět knih Mojžíšových) je nejdůležitějším textem judaismu.
• Bůh odmění ty, kdož dbají Jeho přikázání, a potrestá ty, kdož je poruší.
• Bůh si vybral židovský národ, aby s ním uzavřel jedinečnou smlouvu; popisem této
smlouvy je Tóra sama.
• Věk spasení. Židé věří, že přijde spasitel (moshiach) a nastane věk spasení.
• Duše je při narození čistá. Člověk přichází na svět s yetzer ha'tov, sklonem činit
dobro, a s yetzer ha'ra, sklonem činit zlo. Má tak svobodnou vůli a může si vybrat
cestu životem, jakou sám chce.
• Člověk může odčinit své hříchy.
Starý zákon
Starý zákon je delší a starší část Bible. Jedná se původně o sbírku posvátných
židovských knih, kterou přejalo z židovství vzniklé křesťanství.
Označení Starý zákon je křesťanské a "starý zde stojí v protikladu/doplnění k Novému
zákonu, druhé části křesťanské Bible. Židé "Starý zákon", který je pro ně celým Písmem,
nazývají obvykle Tanach (zkratka z Tóra - Neviím - Ketuvím, podle tří částí, z nichž se
skládá).
Podle klasického židovského dělení má 3 části: Tóra, Spisy a Proroci. Křesťané jej
obvykle dělí na 4 části: 5 knih Mojžíšových (Pentateuch), historické spisy, mudroslovné
knihy a prorocké knihy.
Starý zákon byl sepsán v průběhu cca 800 let mnoha autory. Nejstarší texty pocházejí z
předmonarchického izraelského období, tj. snad před rokem 1000 př. Kr., nejmladší texty jsou
z posledních staletí př. Kr. Starý zákon začíná vyprávěním o stvoření světa a dále pokračuje
sledováním dějin židovských praotců a židovského národa jako zkušenosti lidí s Hospodinem
až zhruba do 2. století př. Kr. (makabejské povstání). Obsažené knihy jsou nejrůznějšího typu:
2
Výpravné, historické, sbírky výroků, vidění, úvahy, modlitby, písně apod. Je napsán z větší
části hebrejsky, některé části spisů aramejsky a řecky.
Tóra
Tóra (‫ הרות‬znamená učení, pokyny. V nejužším
smyslu jde o první ze tří částí Tanachu, neboli prvních
pět knih hebrejské Bible.
Těchto prvních pět knih se také nazývá
Pentateuch (z řeckého πεντάτευχος „pět knih“) nebo
Pět knih Mojžíšových: Genesis, Exodus, Leviticus,
Numeri, Deuteronomium.
V širším slova smyslu pak slovo Tóra zahrnuje
nejen zmíněných pět knih, ale také další dvě části
Tanachu a Ústní zákon (tradiční interpretace textu
Tóry).
Tóra ve smyslu Pentateuchu je základním dokumentem judaismu. Slovo samotné má
kořen v hebrejském ‫„ הרי‬jara´“, učit. V Tóře jsou obsaženy nejen příběhy Adama, Noeho,
Mojžíše a ostatních patriarchů, ale také 613 židovských přikázání (‫ תווצמ‬micvot) a další
materiál, který lze považovat za právotvorný. Tóra tak dala základ celému pozdějšímu
židovskému právu, hebrejsky ‫ הכלה‬halacha.
Podle židovské tradice byly knihy Tóry věnovány Bohem Mojžíšovi okolo roku 1220
před n.l., krátce po exodu z Egypta.
Tóra je souvislým vyprávěním, které začíná stvořením světa a končí smrtí Mojžíše před
tím, než Židé vstoupí do Kanánu.
Název knihy
Genesis
Exodus
Leviticus
Hebrejsky
Přepis
význam
‫תישרב‬
Začíná popisem stvoření
světa. Hlavní částí je ale vyprávění
Berešít
o Abrahámovi a Sáře a jejich
(„Na počátku“)
potomcích, kteří založili židovský
národ.
‫תומש‬
‫ארקיו‬
a
Obsah knihy
Šemót
(„Jména“)
Popisuje život Židů v
egyptském otroctví a jejich
konečné vysvobození a odchod
(exodus) do země zaslíbené. Zde je
také popsáno předání Deseti
přikázání Bohem Mojžíšovi na
hoře Sinaj.
Vajjikrá´
(„On zvolal“)
Obsahuje především mnoho
zákonů a většinu 613 micvot.
Popisované zákony se týkají
především chrámových rituálů a
zvířecích obětí, na které dohlížel
izraelitský kmen Levitů (odtud i
jméno knihy).
3
Numeri
Deuteronomium
‫רבדמב‬
Je pojmenována podle sčítání
Bemidbar Židů na začátku knihy. Kromě
(„Na poušti“)
dalších zákonů kniha dále obsahuje
příběh vzpoury proti Mojžíšovi.
‫םירבד‬
Dostalo své pojmenování z
řeckého „druhý zákon“, protože
Mojžíš v této knize opakuje zákony
předané Bohem Židům. Jde v
podstatě o závěrečnou řeč Mojžíše
ke svému národu před svojí smrtí,
zatímco se Židé připravují vstoupit
do Země zaslíbené.
Devárím
(„Slova“)
Žid
Žid má následující významy:
• příslušník židovského národa (píše se Žid s velkým Ž)
• vyznavač židovského náboženství (píše se žid s malým ž)
Oba významy se do jisté míry překrývají, protože židovské náboženství bylo původně
náboženstvím národním a bylo jedním z určujících rysů příslušnosti k národu Židů. Dalšími
rysy bylo území Izraele a Palestiny a jazyk (hebrejština, aramejština, později např. jidiš).
Vzhledem k roztroušení Židů po světě přestalo být určujícím faktorem obývané území a
postupně se vytratil i původní společný jazyk. Náboženství a kulturní tradice zůstaly. Protože
během středověku žili Židé v ghettech a nemísili se s nežidovským obyvatelstvem, lze i tak
nadále mluvit o národu.
Během novověku se však židé stále více začali považovat za příslušníky národů,
v jejichž zemích žili. V těchto případech už označení žid zůstalo pouze vyjádřením
náboženské příslušnosti.
Od roku 1948 existuje moderní stát Izrael, v němž Židé opět tvoří hlavní národnost.
Hovoří moderní hebrejštinou. Přestože hlavním náboženstvím země má být židovství, většina
obyvatel Izraele se považuje za sekulární. Pro ně se však častěji užívá označení Izraelci,
zatímco Izraelité označuje starověké židovské kmeny.
Křesťanství
Křesťanství (z řec. Χριστιανισμóς, křesťan – χριστóς = pomazaný
olejem) je monoteistické náboženství, které odvozuje svůj původ od učení
Ježíše Krista. S více než dvěma miliardami věřících je křesťanství
nejrozšířenějším světovým náboženstvím. Prvé užití pojmu je
zaznamenáno u syrského biskupa Ignáce z Antiochie († 106/107).
K největším skupinám křesťanství patří katolická církev,
pravoslavné církve a protestantské církve.
4
Počátky křesťanství a jeho vztah k židovství
Vznik křesťanství v 1. stol. n. l. koresponduje s očekáváním Židů na příchod Mesiáše.
Narozdíl od judaismu, ze kterého se křesťanství vyvinulo, však už křesťané na svého mesiáše
nečekají, ale považují za něho Ježíše Nazaretského. Ze židovství přejímá křesťanství základní
prvky víry a celý korpus posvátných knih -- Starý zákon (nazývaný dnes též První smlouva).
Obě náboženství pojí
• víra v jediného Boha - obě náboženství jsou monoteistická
• víra v mesiáše - toho křesťané ztotožňují s Ježíšem z Nazareta, tedy Kristem; židé na
mesiáše dosud čekají.
Počátky křesťanství daly vznik dalším posvátným spisům, které se dohromady nazývají
Nový zákon, který obsahuje zvláště čtyři evangelia, jejichž text vznikl zřejmě mezi lety 40 a
90. První generace křesťanů však bezpochyby předávala svou víru pouze ústním podáním,
které bylo později zachyceno v různých textech. Další část Nového zákona tvoří Skutky
apoštolů, listy Pavla a dalších apoštolů a Apokalypsa čili Zjevení sv. Jana.
Z hlediska bohoslužby či liturgie spojuje křesťanství s židovstvím po zničení druhého
chrámu roku 70 poměrně mnoho styčných prvků:
• synagogální podoba bohoslužby v kostelech a farnostech
• užívání kadidla při slavnostních bohoslužbách
• užívání společných biblických textů, zvláště žalmů
• užívání zpěvu a hymnů při modlitbě
• shodné užívání určitých hebrejských slov při modlitbě: amen, aleluja, hosana
Dějiny křesťanství
Přes rozmanitost důrazů i názorů na jednotlivé věci se všichni křesťané shodují na tom,
že základ křesťanské nauky tvoří:
• Boží láska a lidská odpověď na tuto lásku v podobě lásky k Bohu, k druhým
lidem a k sobě
• Bůh se stal v Ježíši z Nazareta člověkem (vtělení), který byl ukřižován a
vzkříšen z mrtvých, a tak člověka vysvobodil z otroctví hříchu a smrti k životu.
• Křesťanskou víru shrnují vyznání víry, základní body křesťanství by bylo možné
popsat takto:
• Existuje jediný Bůh, Bůh je trojjediný - je jediné a věčné podstaty, která existuje
ve třech osobách: Otec (Stvořitel), Syn (Ježíš Kristus) a Duch svatý. Bůh je
zároveň člověku neviditelný a skrytý a zjevený.
• Ježíš Kristus zvěstoval přicházející Boží království, které přišlo v jeho osobě.
Nedopustil se hříchu a svou obětí na kříži a svým vzkříšením přinesl věřícím
odpuštění hříchů a dědičné viny. Ježíš je Bůh a člověk.
Věřící jsou pokřtěni - ponořeni - do Kristovy smrti. Ve své víře žijí duchovně a po smrti
budou spolu se svým tělem vzkříšeni. Přijímají Ducha svatého jako dar od Boha, který je
duchovně vede, dává poznávat Boží vůli a který udržuje církev v pravdě.
5
Ježíš znovu přijde na konci časů, aby soudil a vládl ve své moci a slávě. Věřící budou žít
s ním věčně v Boží přítomnosti. Dokud svět trvá, je církev poslána, aby hlásala o Kristu
radostnou zvěst.
Křesťanské Písmo svaté (bible) obsahuje Boží slovo a je inspirováno Bohem. Proto je
bible prvním a respektovaným pramenem informací o Bohu a Ježíši Kristu.
Ježíšova matka Maria porodila Božího Syna jako panna z Ducha svatého. Proto má v
katolických a pravoslavných církvích velmi privilegované místo a křesťané i ji prosí o
přímluvu u Boha.
Symboly
Nejznámějším symbolem křesťanství je kříž, protože na něm
zemřel Ježíš Kristus.
V počátcích křesťanství se však také objevil jako symbol ryba,
protože řecké slovo ichthys (ryba) tvoří akrostich spojení (Iésús
Christos Theú hyios Sótér: Ježíš Kristus, Syn Boží, Spasitel).
Bible
Bible (z řec. βιβλíα knihy, svitky) je křesťanský soubor posvátných knih. Skládá se ze
dvou částí, ze Starého zákona (v doslovnějším, ale proti české tradici jdoucím překladu „Staré
smlouvy“) a Nového zákona (resp. „Nové smlouvy“).
Starý zákon, původně židovský soubor posvátných knih, převzali křesťané z židovství.
Je napsaný z velké části v hebrejštině, některé části aramejsky a řecky. Druhá část Bible,
Nový zákon, je specificky křesťanská a navazuje na Starý zákon, jehož je podle křesťanské
víry i sebepochopení samotných novozákonních textů naplněním. Nový zákon je napsaný v
řečtině. Pro Bibli se používají také názvy Písmo svaté nebo Slovo Boží.
Biblický text
Nejstaršími knihami bible jsou tzv. knihy Mojžíšovy. Původní židovská i křesťanská
tradice považuje za autora těchto knih Mojžíše.
V době přelomu letopočtu Židé již hebrejsky nemluvili, avšak mluvili řecky či
aramejsky. Tehdy začíná doba překladů hebrejské bible - nejvýznamnějším z těchto překladů
je Septuaginta, kterou první křesťané používali jako své „Písmo“.
Od 40. let 1. století vznikají až do konce století texty Nového zákona, psané v řečtině.
Ty se postupně stanou společně se starozákonními texty součástí křesťanské sbírky
posvátných spisů, zvaných bible.
Dělení na kapitoly a verše
V běžných edicích Bible je text každé knihy dělen na kapitoly a každá kapitola na verše.
Dělení je křesťanského původu. Toto dělení se velmi rychle ujalo, neboť bylo praktické pro
rychlou a přesnou orientaci v textu. První česká bible, která přejímá dělení na verše, je Bible
kralická.
Jelikož však jsou případy, kdy některé knihy mají více textových verzí lišících se
délkou, odlišuje se i jejich číslování veršů. Proto je možné setkat se s více než jedním
označením téhož verše. V těchto případech je třeba zjistit, jaké textové verze ti kteří
vydavatelé používají.
Své vlastní dělení na kapitoly mají některé východní jazykové verze, zvláště syrské.
6
Biblické překlady
Překlady Písma svatého mají dlouhou historii. Překlady, pořízené před začátkem
letopočtu a v prvních staletích po Kristu jsou významné nejen proto, že často byly a jsou
dodnes oficiálními verzemi mnoha církví, ale i z důvodů textové kritiky, která jejich
prostřednictvím postupuje k objevení původní verze biblických knih.
Řecké překlady
Do klasické řečtiny se překládal pouze Starý zákon, neboť Nový zákon je v tomto
jazyce psán přímo. Již před přelomem letopočtu vzniká v Alexandrii řecký překlad Bible, tzv.
Septuaginta (lat. sedmdesát podle legendárního počtu překladatelů). O několik století po ní,
od 2. do 3. století, vznikly další překlady Starého zákona do řečtiny.
Syrské překlady
Než byl vůbec do syrštiny přeložen Nový zákon, existoval již kompilát ze čtyř evangelií,
tzv. Tatiánův Diatessaron. Nejstarším překlady Starého zákona do syrštiny je verze
nacházející se v Pešitě; druhým významným překladem je Syrská hexapla.
Latinské překlady
Nejstarším latinským překladem je tzv. Vetus latina, která vznikala mezi 2. a 3. stoletím.
Nejedná se o ucelený překlad, ale obecně o latinské překlady všech biblických knih
pořízených před Jeronýmem. Velmi význačným překladem do latiny je tzv. Vulgata, jejímž
základem jsou Jeronýmovy překlady většinou z hebrejské předlohy Starého zákona. Vulgáta
postupně nahradila a od karolinské doby téměř zcela vytlačila Vetus Latinu. Vulgáta, oficiální
text západního křesťanství po celý středověk, doznala v průběhu staletí různých verzí a
přepracování. Ve 20. století pak vzniká péčí benediktinských mnichů nový překlad
vycházející z poznatků moderní biblické vědy, tzv. Nova Vulgata.
Staroslověnské překlady
Velmi významným počinem byl též překlad Písma do staroslověnského jazyka sv.
Konstantinem a Metodějem během jejich velkomoravské mise. Z tohoto překladu vychází
česká překladatelská tradice.
Gótský překlad
Překlad Písma do gótštiny byl pořízen v polovině 4. století Wulfilou.
Arménské překlady
Do Arménie se křesťanství dostalo ze Sýrie, což mělo vliv i na první arménské překlady.
Literární (vlastní i překladová) tvorba byla umožněna, když Mesrop Maštoc vytvořil v roce
406 arménskou abecedu. Sám Maštoc a několik jeho spolupracovníků pak přeložili Písmo,
liturgické texty a některé texty církevních Otců, zvláště syrských.
První překlad byl vytvořen na základě předloh jak syrských, tak řeckých. Druhý překlad
nebo revize vznikl již na základě řeckého střídavě hexaplárního a Lúkianova textu. Evangelia
první verze byla přeložena ze syrštiny, v druhé verzi již z řečtiny patrně na základě textu
raného byzantského typu.
Moderní překlady
Celá Bible nebo její část byla přeložena do více než 2 100 jazyků. Každého roku se jí
vydává více než 60 miliónů výtisků.
České překlady
Ve 14. století vznikají nejstarší české překlady - např. Bible leskovecko-drážďanská
(1360) či Bible olomoucká a Bible třeboňská.
Nejvýznamnějším a nejznámnějším českým překladem je Bible kralická („Šestidílka“,
1579 – 1594, poslední revize z roku 1613), první český překlad z původních jazyků. Mezi
katolickými barokními překlady vyniká třísvazková Bible svatováclavská z let 1677 - 1715.
Ve 20. století se objevují např. překlady Hejčlův, Colův, Žilkův, Petrů a další.
7
Český ekumenický překlad vznikal v letech 1961 – 1979. Byl tvořen metodou
dynamického ekvivalentu, tj. překlad myšlenky myšlenkou. Je tedy poměrně volný.
V 90. letech byl kralický překlad převeden do moderní češtiny jako Nová Bible kralická
– v tomto překladu byly odstraněny archaismy a použita moderní větná stavba. V posledních
letech se objevil také parafrázovaný překlad Nového zákona Slovo na cestu. Zvláště pro
liturgické použití užívá se v římskokatolické církvi dnes běžně překladu dr. Bognera (tzv.
liturgický překlad).
Islám
Islám je nejmladší z velkých monoteistických světových
náboženství. Založil jej svým zjevením Muhammad (*asi 570632 n.l.). V současné době má islám více než jednu miliardu
vyznavačů po celém světě.
Alláh
Islám pochází ze západního pobřeží Arabského
poloostrova, z měst Mekky a Medíny. Slovo "islám" znamená
tolik co "odevzdání se Bohu" a je jménem, které sám
Muhammad zvolil pro nově založené náboženství. Muhammad
se nikdy nepovažoval za vůdce křesťanů ani židů, jelikož jejich církve považoval za heretické,
odpadlické, které se odchýlily od správné cesty Boží. Přesto se cítíl být posledním z řady
starozákonních a novozákonních proroků. Ten, kdo se odevzdá Bohu, je muslim. Muslimové
se sami vyhýbají pojmu mohamedán, jelikož navozuje zdání pobožšťování. Muhammada
přijímají jen jako proroka Božího poselství, což se považuje za jeho jediný zázrak.
Korán
Základní knihou islámu je Korán, veršovaná
sbírka božích sdělení věřícím, kterou podle muslimů
Muhammadovi
nadiktoval
prostřednictvím
archanděla Gabriela sám Bůh. Skládá se z 114 súr
(skladeb) a je rozdělena do čtyř období: První
mekkánské období, Druhé mekkánské období, Třetí
mekkánské období a Medínské období.
Jeho podoba však byla ustálena až po
Muhammadově smrti v roce 633, kdy hrozilo reálné
nebezpečí ztráty dosud ústně přenášeného
koránského učení.
•
•
Základy víry
Šaháda - věřit jen v jediného Boha – Alláha: „Věru ti, kdož uvěřili v Boha a posly Jeho,
jsou spravedliví a svědky před Pánem svým; jim dostane se odměny a jejich světla. Ti
však, kdož znamení Naše za lež prohlašovali, ti budou plamene pekelného obyvateli.“
Salá - vykonávat modlitbu: „Prospívat naopak bude ten, kdo je očištěn a jména Pána
vzpomíná a modlitbu koná.“
8
•
•
•
•
•
•
Saum - dodržovat půst: „Vy, kteří věříte, předepsán vám je půst, tak jako byl již předepsán
těm, kdož před vámi byli – snad budete bohabojní!“
„Postím měsícem je měsíc ramadán, v němž Korán byl seslán jako vedení správné pro lidi
a jako vysvětlení tohoto vedení i jako spásné rozlišení. Kdo z vás spatří na vlastní oči
měsíc, nechť se postí! Ten z vás, kdo je nemocen nebo na cestách, nechť postí se stejný
počet dní později; Bůh si přeje vám to usnadnit a nechce na vás obtížné. Dodržujte plně
tento počet a chvalte Boha za to, že správně vás vede – snad budete vděční!“
Zakát - dávat almužnu: „Věřte v Boha a posla Jeho a rozdávejte z toho, v čem učinil vás
posledními vlastníky! Těm z vás, kdož uvěřili a almužnu rozdávali, je určena odměna
vysoká.“
„Těm, kdož rozdávají almužnu, mužů i ženám, a těm, kdož poskytují Bohu krásnou
půjčku, těm bude splacena dvojnásobně a dostane se jim odměny štědré.“
Hadždž - vykonat pouť do Mekky: „A vyzývej lidi ke konání pouti, a nechť k tobě přijdou
pěšky anebo jsouce na všelikých velbloudech rychlých, přicházejíce ze všech rozsedlin
hlubokých,“
„A Bůh uložil lidem pouť k chrámu tomuto pro toho, kdo k němu cestu může vykonat.“
Islámský svět
Islámský svět (dar al-islam, dům islámu) lze
charakterizovat jako území státu či národů, kde je islám
dominantním (majoritním) náboženstvím. Podle geopolitického
vnímání jej můžeme vymezit jako oblast mezi Marokem na
západě, Indonésií na východě, Somálskem na jihu a Tureckem
na severu. Jednotlivé části tohoto nadnárodního duchovního kolosu jsou však značně rozdílné,
ať už bereme v potaz ekonomickou vyspělost, státní zřízení nebo národní identitu.
V Evropě bychom k islámskému světu mohli přiřadit Albánii a Bosnu a Hercegovinu,
kde muslimové tvoří početnou komunitu. Jejich spojení s centry islámu je však omezeno
pouze na náboženský dialog mezi církevními elitami. Dřívější kulturní a politická spolupráce
byla díky sílícímu mocenskému vlivu západní Evropy na Balkáně na konci 19. století zcela
znemožněna a tento stav setrval až do pádu železné opony v roce 1989. V poslední době
rozvíjí zvlásť Bosna a Hercegovina mezistátání styky s arabskými zeměmi a Tureckem. Ale i
přesto lze tyto země označit za nábožensky umírněné. Zcela opačný stav nastal v západní
Evropě, kde se počet muslimů začal výrazně zvyšovat až po druhé světové válce. Jedná se
většinou o přistěhovalce z bývalých kolonií a o ekonomické uprchlíky. Jejich počet se
odhaduje na 20 milionů z toho převážná část z nich žije ve Spojeném království, Francii a
Německu. Většina z nich se snadno nedokáže včlenit do evropské společnosti a jsou vykázáni
do ghett, kde nelehké sociální postavení řeší kriminalitou či příklonem k radikálnějším
formám islámu. Díky zájmu Evropské unie jsou však v posledních letech realizovány projekty
na integraci národnostních a náboženských menšim do většinové společnosti, které se zdají
být v některých zemích úspěšné (např. Švédsko).
Některé části islámského světa patří k nejchudším oblastem světa (např. Súdán,
Mauritánie, Bangladéš), jiné zas k těm nejbohatším (např. Saudská Arábie, Katar, Bahrajn,
Spojené arabské emiráty). Většina muslimských zemí jsou republikami autokratického typu
(např. Egypt, Tunisko, Sýrie). Ostatní jsou monarchiemi, opět absolutistického typu (např.
Saudská Arábie, Bahrajn, Jordánsko, Maroko). Z národnostního hlediska lze rozdělit islámský
svět na arabský a nearabský. V současné době Arabové představují pouze 1/3 celkového
9
počtu muslimů. Ostatními národy jsou Indonésané, Íránci, Ázerbájdžánci, Turci, Paštůnové a
další. V Evropě jsou například tradičními vyznavači islámu Albánci, Bosňáci, Tataři a
povolžští Kozáci.
10