Jak vzniklo Stvoření

Jak vzniklo Stvoření?
Na začátku byla jenom Boží sféra. Můžeme ji klidně nazvat Boží říší nebo Boží úrovní.
Člověk sám si nikdy nebude moci udělat přesnou představu, jak to tam vypadá. Může mu to
být pouze zjeveno v obrazech prostřednictvím toho, kdo sám odtud pochází. Lidský duch
hranici Boží sféry nikdy nemůže překročit, neboť vysoko převyšuje jeho původ. Jenom dva
poslové mohli lidstvu přinést alespoň přibližný obraz, jak to tam vypadá. Byli to Syn Boží a
Syn Člověka. Oni jediní mohli tento obraz přinést, neboť Boží sféra je místem jejich původu.
Boží sféra nepatří ke Stvoření, Stvoření z ní vzešlo, ale ona stojí nad ním. Byla tu vždy a vždy
tu bude a Stvoření je na ní plně závislé. Stvoření vzniklo jako akt Boží lásky. Na samém
vrcholu Boží sféry je Boží trůn. Žár, jaký zde panuje, mohou snést jenom nemnohé bytosti.
Ty, které ho snesou zde mohou vědomě žít v nevýslovné, věčné blaženosti. Směrem dolů od
Božího trůnu žár slábne, takže zde mohou nabývat vědomí bytosti, které by ve větší blízkosti
Božího trůnu shořely. Tak to jde směrem dolů až k samé hranici Boží sféry. U samé hranice,
tedy nejdále od Božího trůnu, opět žijí bytosti, které blíže Božího trůnu plně vědomě žít
nemohly, neboť nejsou uzpůsobeny na větší žár, než je právě tady na spodní hranici Boží
sféry. I zde ovšem je žár Boží blízkosti natolik silný, že ne všechny bytosti zde mohou nabýt
plného vědomí. Nemohou se v síle toho žáru vyvinout v plně vědomé bytosti a zůstávají
pouze nevědomými zárodky. Jsou tedy čímsi jako dětmi, které nemohou dospět. Je v nich
však touha po plně vědomém životě, která jako vroucí modlitby stoupá vzhůru až ke stupňům
Božího trůnu. A Bůh ve své lásce tyto modlitby vyslyšel. Svým Slovem otevřel padací most
Hradu grálu, který stojí na spodním okraji Boží sféry jako její nejzazší hranice a Boží síla
poprvé začala proudit tam, kde dříve bylo prázdno. Jakmile Boží síla překročila hranice boží
sféry směrem dolů, začaly tam okamžitě vznikat nové světy. Žár Boží blízkosti zde byl opět o
něco menší, takže zde mohly nabýt plného vědomí ty zárodky, které uvnitř Boží sféry musely
zůstat nevědomými. Poté, co překročily hranici Boží sféry směrem dolů, ihned se mohly díky
většímu ochlazení, jež přirozeně vně Boží sféry bylo, vyvinout v plně vědomé bytosti. Tak
vznikli první Prastvoření duchové, jež jsou v Bibli obrazně popsáni jako Adam a Eva! Ne pro
všechny nevědomé zárodky proudící ven z Boží sféry však bylo zdejší ochlazení dostatečné
na to, aby zde mohli přímo nabýt plného vědomí. Musely putovat dál směrem dolů, až i ony
dosáhly takového stupně ochlazení, který jim umožňoval nabýt plného vědomí. Tak vznikla
za spodní hranicí Praduchovní sféry Duchovní sféra. U horní hranice této Duchovní sféry tedy
přímo nabyli plného vědomí Věční duchové. U dolní hranice Duchovní sféry však zůstávaly
nevědomé duchovní zárodky, pro které i zde byl žár Boží blízkosti příliš silný, než aby mohly
přímo nabýt plného vědomí. I když Boží síla proudila ještě dále směrem dolů, kde dala
vzniknout Bytostné sféře a pod ní ještě Hmotné sféře, která se stala spodní hranicí celého
Stvoření, tyto nevědomé duchovní zárodky musely zůstávat u spodní hranice Duchovní sféry,
neboť svým druhem patřily sem a Bytostná sféra, nacházející se za spodní hranicí, už pro ně
stupněm svého ochlazení byla jinorodá. Přitažlivost stejnorodého je držela zde! I ony však
toužily po plně vědomém životě a jejich touha stoupala jako vroucí modlitby Stvořením
vzhůru až do Boží sféry ke stupňům Božího trůnu. A Bůh ve své lásce jejich modlitby
vyslyšel.
Tyto duchovní zárodky se nemohly k plnému vědomí vyvinout v Duchovní sféře. Zároveň
však nemohly Duchovní sféru natrvalo opustit, protože sem svým druhem patřily. Mohly ji
opustit toliko dočasně s tím, že nakonec je zákon přitažlivosti stejnorodého v každém případě
zase přivede zpět. Jejich touha po nabytí plného vědomí byla hybnou silou, která je
samočinně vypudila ven z Duchovní sféry směrem dolů. V tomto případě bylo jejich
duchovní chtění dočasně silnější než zákon přitažlivosti stejnorodého. Až jejich chtění
dosáhnout zralosti dojde naplnění, nabude vrchu opět zákon přitažlivosti stejnorodého a
přivede je zpět do Duchovní sféry jako plně vědomé, zralé, lidské duchy. Této vytoužené
zralosti mohly duchovní zárodky dosáhnout jediným způsobem. Musely proputovat celou
Hmotnou sféru, kde namáhavým prožíváním a získáváním zkušeností se mohly postupně
vyvinout a uzrát k plnému vědomí. Pak budou přitažlivostí stejnorodého z Hmotné sféry
samočinně vynořeni a přitaženi zpět do svého domova, jímž je Duchovní sféra. Jakmile
duchovní zárodky překročily hranici směrem dolů, ponořily se do Bytostné sféry. Tato sféra,
z níž pocházejí například duše zvířat, je pro ně jinorodá, je nižšího druhu než duchovno, a aby
jí mohly duchovní zárodky proputovat, musely přijmout bytostný záhal, který jejich duchovní
jádro ochrání v pro něj cizorodém prostředí. Vtělili se tedy do bytostného těla a tak mohly
putovat Bytostnou sférou směrem dolů ke svému cíli, jímž byla Hmotná sféra. Po překročení
dolní hranice Bytostné sféry se duchovní zárodky vnořily do jemnohmotnosti a děj se
opakoval. Přes bytostné tělo musely přijmout jemnohmotný záhal, tedy jemnohmotné tělo,
aby mohly proputovat i jemnohmotností a činně v ní působit. Bez vtělení se do
jemnohmotného těla by to nebylo možné, neboť pro svou jinorodost by vůbec nemohly
překročit hranici z Bytostné sféry směrem dolů. A jejich chtění je táhlo dál směrem dolů
k hrubohmotnosti. Ta je nejnižším stupněm Stvoření, hlouběji už putovat nelze. Pro duchovní
zárodky v bytostných a jemnohmotných tělech je tedy bodem obratu. Právě zde budou mít
největší příležitost dosáhnout vytoužené zralosti! Prozařováním a překonáváním hutných
hrubohmotných překážek můžou duchovní zárodky zesílit a uzrát! Duchovní zárodek
zahalený bytostným a jemnohmotným záhalem je lidskou duší. Po překročení hranice
z jemnohmotnosti do hrubohmotnosti se lidská duše vtěluje do hrubohmotného, tedy
pozemského těla, které je pro ní nutnou výzbrojí pro působení v hrubohmotnosti. Lidská duše
vtělená do hrubohmotného těla se stává pozemským člověkem!
Země je jediným místem ve Stvoření, kde žijí pohromadě ti, kdo usilují ke světlu i ti, kdo se
nechali strhnout temnotami. V jemnohmotnosti to není možné, neboť tam může pohromadě
žít jen stejnorodé se stejnorodým. Člověk na zemi je sice chráněn hrubohmotným tělem, ale
jenom pokud se temným vlivům sám neotevře svým vlastním chtěním. Právě tímto bojem
s pokušeními, nutností být neustále bdělý a ve střehu lidský duch vtělený do pozemského těla
zraje a sílí a stává se stále vědomějším. Hrozí zde však také nebezpečí, že temným vlivům
podlehne, nechá se jimi strhnout a zůstane uvězněn v hmotné úrovni až do doby, kdy se ta
část světů, v níž prodlévá, dostane do zóny rozkladu na pračástice. Lidský duch má však
během svého putování hmotnou úrovní nespočet příležitostí se od temnot oprostit a nalézt
cestu ke světlu, s které sešel. V průběhu tisíciletí se na zem vtělovali proroci z vyšších sfér
Stvoření, aby zbloudilým lidským duchům ukázali cestu vedoucí z temnot vzhůru do světlých
úrovní Stvoření. Na zem se dokonce vtělili i dva přímí Boží vyslanci Syn Boží a Syn Člověka,
kteří lidem ukázali cestu ke spáse svým Slovem! Víc už to lidem usnadnit nešlo, pročež se
jeví neuvěřitelné, že ještě dnes, kdy byly vyčerpány všechny druhy pomoci, je většina
pozemských lidí zavrtána hluboko v temnotách. Putování lidského ducha hmotnou úrovní
začíná v jemnohmotnosti, kde přijme jemnohmotný záhal, čímž se stane lidskou duší. Ta
putuje hnána chtěním po dosažení zralosti dolů k hranicím s hrubohmotností.
Z hrubohmotnosti směrem vzhůru proudí záchvěvy různých druhů pozemského prožívání,
které duchovní zárodek v jemnohmotném záhalu pociťuje, dalo by se říci, že je ochutnává.
Některé z nich mu zachutnají, čímž v něm vyvstane touha vychutnat si je plněji. Tato touha
způsobuje stejnorodost s příslušným místem na zemi, odkud druh těchto záchvěvů proudí
nejsilněji a ta duchovní zárodek přitáhne. Svým chtěním je tedy puzen k tomu místu. Tak se
lidská duše dostane až do těsné blízkosti pozemských lidí, od nichž tyto záchvěvy proudily
nejsilněji. Tam čeká na příležitost ke vtělení. Je-li druh prožívání, který ho sem přitáhl dobrý,
pak v průběhu pozemského života tím více duchovní zárodek sílí a uzrává. Když potom po
pozemské smrti odejde zpátky do jemnohmotnosti, není mu zapotřebí už příliš mnoho
pozemských vtělení k dosažení potřebné zralosti, možná jen pár, aby se zbavil některých
karmických vláken, jež ho k zemi ještě poutají a záhy může odložit své jemnohmotné tělo,
vznést se vzhůru do Bytostné sféry, na její horní hranici odložit i bytostné tělo a ničím netížen
se vznést jako zralý a plně vědomý lidský duch do Duchovní sféry, kde ho čeká věčný život
v nepomíjející blaženosti.
Jinak je tomu s duchovním zárodkem, kterého přitáhly nedobré záchvěvy pozemského
prožívání. Samozřejmě se vlivem svého chtění vtělí tam, kde se takovému prožívání holduje
nejvíce. Během pozemského života se potom zatíží více či méně špatnou karmou, jejíž nitky
ho poutají k zemi. Když potom po pozemské smrti odejde do jemnohmotnosti, nemůže se
vznést do světlých výšin, ale zůstává vězet v nízkých úrovních jemnohmotnosti v blízkosti
země a jedinou možností jak se zbavit poutajících karmických vláken je opětovné vtělení na
zemi. Tam se karmickými vlákny obtížil, tam se jich také musí zbavit. Vtělí se opět na místo,
kde se nejvíce holduje neřesti, jíž se oddával v předešlém pozemském životě. Dojde-li
v průběhu tohoto dalšího pozemského života k poznání, že cesta, jíž se vydal, byla špatná a
podaří-li se mu změněným chtěním odčinit většinu špatné karmy na něm ulpívající, pak může
nastoupit cestu vzhůru ke světlu a po plném odčinění špatné karmy je osvobozen od koloběhu
pozemských vtělování a stejnorodost ho vynese do Říše ducha. Oddává-li se však temným
vlivům stále více a s dalšími pozemskými vtěleními klesá hloub a hloub, je nucen vtělovat se
na zem znovu a znovu, pak se může stát, že ho konec věků zastihne pevně připoutaného
k hmotné úrovni a s rozkladem všeho hmotného zanikne i do té doby získané jeho vlastní já,
pozbude tedy veškeré duchovní osobnosti, které do té doby nabyl. Po projití zónou rozkladu
je opět coby nevědomý duchovní zárodek přitažen zákonem přitažlivosti stejnorodého zpátky
do Duchovní sféry, odkud vyšel na začátku svého putování. Po novém zformování hmotné
úrovně na začátku dalšího tohoto nesmírného koloběhu, pokud opět zatouží stát se vědomým,
zralým lidským duchem, je svým chtěním znovu vypuzen z Duchovní sféry směrem dolů a
musí celé putování absolvovat znovu. Nesmírným koloběhem uzrávání, zralosti a rozkladu
prochází pouze hmotná část Stvoření, tedy jemnohmotnost a hrubohmotnost. Bytostná sféra,
Duchovní sféra a Praduchovní sféra stojí nad tímto koloběhem. Boží sféra stojí nad celým
Stvořením. Pozemský člověk tedy pochází z nejnižší části Duchovní sféry a aby se mohl
vyvinout z duchovního zárodku v plně vědomého ducha, musí putovat hmotnými úrovněmi,
kde teprve prožíváním a překonáváním překážek uzrává. Zpátky do Duchovní sféry se musí
vrátit v každém případě, buď jako vědomý, zralý lidský duch nebo tak jak odsud vyšel, jako
nevědomý duchovní zárodek.
Martin Brázda