ACTA SPELEOLOGICA Vol. 2/2011

ACTA SPELEOLOGICA
Vol. 2/2011
Recenze:
doc. PhDr. Ľubomíra Kaminská, CSc.
doc. PhDr. Slavomil Vencl, DrSc.
KŮLNA
HISTORIE A VÝZNAM JESKYNĚ
KAREL VALOCH
A KOL. AUTORŮ
SPRÁVA JESKYNÍ ČESKÉ REPUBLIKY
2011
KAREL VALOCH A KOL. AUTORŮ: KŮLNA HISTORIE A VÝZNAM JESKYNĚ
119
Jednotlivé vrstvy se makroskopicky poněkud odlišují od odpovídajících vrstev v Kůlně, i když odrážejí základní sled tamních komplexů.
Celkem bylo z této jeskyňky registrováno 120 artefaktů, ve vrstvě
1 …………………………… 4
2 …………………………… 33
3 …………………………… 61
4 …………………………… 21
5 asi náhodná příměs ……… 1
V původní zprávě byly vyobrazeny všechny retušované nástroje (VALOCH 1979b), neretušované a pouze
místně retušované úštěpy, mezi nimi také několik zoubkovaných a vrubovaných, zohledněny nebyly.
Z mladého paleolitu z vrstvy 2 pochází také několik artefaktů z kosti a parohu: malá štěpina kosti se dvěma
křížícími se řeznými rýhami, část tenkostěnné duté (ptačí?) kosti podélně řezané, proximální část tenkého artefaktu (hrotu?) o kruhovém průřezu s dlátkovitě oboustranně seříznutou bází, malý a větší kousek sobího parohu
podélně řezané a tříska vyřezaná z parohu. Jediný zdobený předmět je úlomek parohové větve se dvěma řadami
krátkých, šikmo proti sobě do tvaru V postavených rýh, které se nedotýkají. Vpravo jich je 10, vlevo méně zřetelných asi 12.
Kamenný inventář čítá jen 7 retušovaných typů: Dvě tenké mikročepelky, jedna jemně retušovaná na jedné
hraně, druhá strmě na obou hranách, škrabadlo na menším, na levé straně do plochy zabíhající retuší opracovaném
úštěpu křišťálu, distální část bilaterálně silně retušovaného škrabadla na širší čepeli ze spongolitu, delší úzká
čepel s odlomenou bází a distálním, bilaterální retuší vytvořeným tupým zobcem a mediální část větší čepele se
stopami opotřebení. Všechny artefakty, kromě dvou vyjmenovaných, jsou ze silicitu. K tomuto souboru patří
ještě větší plochý oválný valoun droby, jehož oba užší konce jsou z jedné strany silně osekané, na obou stranách
jsou nepravidelné rýhy.
Středopaleolitická vrstva 3 byla rozdělena do dvou poloh; z horní v hloubce 80–120 cm pocházejí pouze
dva nástroje, úhlové a obloukové drasadlo. Spodní poloha 120–150 cm byla podstatně bohatší, poskytla celkem
20 retušovaných artefaktů, převážně drasadel, a jeden zlomek kosti s řeznými rýhami. Neobvyklý je hrot podobný
levalloiským, avšak s hladkou patkou a kůrou na třetině dorzální plochy, a čepelovitý úlomek křišťálu upravený
jako klínové rydlo se strmě retušovanou pravou hranou. Pro klasifikaci tohoto souboru je podstatný menší klínek
z křišťálu oboustranně plošně opracovaný, svědčící o příslušnosti souboru ke komplexu micoquienu. Z vrstvy 4
pochází pouze šest nástrojů, rydlo na přirozené ploše, zoubkovaný úštěp a čtyři drasadla.
Celý inventář síňky neposkytl nic mimořádného, byla zřejmě během různých epizod osídlení micoquienu
i magdalénienu příležitostně využívána.
13. NEANDERTÁLCI Z JESKYNĚ KŮLNY A LOVNÁ ZVĚŘ
Petr Neruda
1. ÚVOD
Lovná zvěř sehrávala u lovecko-sběračských populací klíčovou roli z mnoha důvodů. Byla zdrojem energie,
ale i celé řady surovin, sloužících uspokojování běžných potřeb jednotlivce a skupiny. Mezi nejbohatší složku
nálezů z jeskyně Kůlny jednoznačně patří zbytky tvrdých živočišných tkání, které se ve středopaleolitických horizontech mimořádně dobře dochovaly. I když skladba zvířecích osteologických pozůstatků byla nepříznivě
ovlivněna činností šelem, které si do jeskyně přinášely své úlovky, podíl člověka na akumulaci zvířecího osteologického materiálu je nepopiratelný. Již v průběhu výzkumu byly vyčleňovány K. Valochem ty osteologické
zbytky, které nesly na svém povrchu stopy lidských zásahů. Vznikl tak specifický soubor, jehož intencionalita
byla nesporná a v jehož rámci bylo možné pozorovat celou řadu jevů, které indikovaly poměrně komplexní vztah
neandertálců k tvrdým živočišným tkáním a zvířatům obecně. Zvláště zajímavé jsou štěpiny kostí, které na svém
povrchu měly dochovány řezy v takovém uskupení, že bylo možné uvažovat o jejich symbolickém významu
(VALOCH 1980; 1988). Druhým významně zastoupeným typem předmětu byl měkký retušér, zachycený nejčastěji
na zlomcích kostí. Obě skupiny předmětů byly podrobeny detailní analýze v rámci grantového projektu „Neandertálci a úprava kostí – interdisciplinární analýza a kulturní důsledky“ (GAČR 404/07/0856). Hlavní pozornost
120
ACTA SPELEOLOGICA VOL. 2/2011
byla zaměřena na co nejobjektivnější potvrzení možných neutilitárních (symbolických) záznamů na osteologickém materiálu a na technologickou charakteristiku retušérů. Zvláštní zřetel byl věnován vyhledání znaků, které
by mohly sloužit k rozlišení dvou hlavních kůlenských technokomplexů – taubachienu a micoquienu (NERUDA
– LÁZNÍČKOVÁ–GALETOVÁ – DRESLEROVÁ, 2011).
2. METODA STUDIA TVRDÝCH ŽIVOČIŠNÝCH TKÁNÍ
Před vlastní analýzou byl soubor zvířecího osteologického materiálu se stopami lidských zásahů podroben
revizi nálezových údajů, aby se předešlo chybám, vzešlým z časté manipulace s materiálem v souvislosti se studiem kůlenských inventářů. Díky tomu bylo možné zahrnout tento materiál do analýzy prostorové distribuce artefaktů v jeskyni Kůlně (viz kapitola 14) a zároveň byly výsledky a interpretace korelovatelné s chronostratigrafickou pozicí jednotlivých analyzovaných horizontů. Takový přístup umožnil studovat chování neandertálců nejen plošně v rámci kůlenského sídliště, ale i v časové rovině dané superpozicí vrstev.
Důležitou součástí analýzy bylo archeozoologické určení osteologických pozůstatků zvířat. Vzhledem ke
značné fragmentárnosti materiálu bylo procento přesného druhového určení poměrně malé, a proto byly zlomky
tvrdých tkání zařazeny do velikostních skupin zvířat (např. sob – střední velikost, kůň – velká velikost, mamut
– velmi velká velikost). Důraz byl kladen i na určení anatomické části tvrdé živočišné tkáně, díky čemuž jsme
mohli sledovat preference ve výběru materiálu. Charakter lomů sloužil ke stanovení doby roztříštění (spirálovitý
lom – čerstvá kost). Všechny předměty byly v rámci této analýzy měřeny a váženy.
Trasologická analýza byla rozložena do dvou částí podle hlavních studovaných témat – identifikace neutilitárních (symbolických) záznamů a technologický rozbor měkkých retušérů. Hlavním problémem prvního tématu
bylo rozlišení neutilitárních rýh od prostých utilitárních řezů, vzniklých činností člověka při získávání potravy
(čtvrcení zvěře). V obou případech mohou být stopy makroskopicky podobné. Značnou komplikací je fakt, že
zvířecí osteologický materiál ve středopaleolitických souborech není prakticky vůbec záměrně transformován
do specifických tvarů, jak je tomu např. v mladém paleolitu, pro který je mnohem jednodušší odlišit alimentární
praktiky od těch čistě symbolických. Jisté možnosti se tedy skrývaly v nalezení dokladů po opakování téhož pohybu v téže linii, takže lze hovořit o záměrném prohlubování rýhy. V takových případech je pravděpodobnost,
že proces nemusí souviset s vyživovacími strategiemi, mnohem vyšší. Kodifikaci takového problému je ale potřeba provést pomocí moderních metod analýzy a dokumentace (použití stereoskopické lupy, laserové rastrovací
mikroskopie – LEXT a skenovacího elektronového mikroskopu – SEM), abychom v co největší míře eliminovali
faktor subjektivního hodnocení. Poměrně záhy se ale ukázalo, že všechny systémy mají své výhody, ale i limity.
Použitím technologie LEXT bylo možné studovat i větší kusy neinvazivní metodou. Bohužel konzervace povrchu
způsobovala takový odraz světelného paprsku, že v určitých místech docházelo k přesvětlení obrazu a tím i ztrátě
detailu. Metoda SEM byla schopna tento nedostatek eliminovat, ale bylo zapotřebí vyhotovit otisk studované
části, což do určité míry poškozuje analyzovaný předmět, a navíc komora mikroskopu limituje velikost studovaného vzorku. Oběma prostředky jsme sledovali především profil rýhy, ale zároveň byly hledány stopy po opakování pohybu ve stejné rýze, což by mohlo naznačovat neutilitární aspekt dochovaných stop.
V případě retušérů byly předměty prohlédnuty pod stereoskopickou lupou Nikon SMZ-645, s jejíž pomocí
byly jednoznačně odlišeny stopy po retušování od stop zanechaných šelmami v souvislosti s ohryzem tvrdých
živočišných tkání. Pro detailní popis předmětu byl vytvořen třístupňový analytický protokol, který obsahoval
popis morfologie celého předmětu, ve druhém stupni pak informace o ploškách se stopami po retušování a ve
třetí úrovni informace o morfologii vlastních záseků do tvrdých tkání (NERUDA – LÁZNÍČKOVÁ–GALETOVÁ –
DRESLEROVÁ, 2011). Tím bylo možné srovnávat informace na stejné hierarchické úrovni.
3. VÝSLEDKY ANALÝZY TVRDÝCH ŽIVOČIŠNÝCH TKÁNÍ
Výsledek analýzy rýh na tvrdých živočišných tkáních lze asi nejlépe demonstrovat na zlomku kosti z vrstvy
7c (VALOCH 1980, Bild 1:6). Dvě dvojice křížících se rýh vytvářejí vzor, který s největší pravděpodobností nesouvisí se získávání potravy (obr. 1). Podrobné studium ale ukázalo, že nebyly vytvořeny nějakým specifickým
nástrojem, ale s největší pravděpodobností prostým úštěpem, který se jinak používal pro čtvrcení zvířat. Zároveň
se nepodařilo doložit ani to, že by byly rýhy zvýrazněny opakovaným pohybem ve stejné linii. Ani za použití
moderních metod mikroskopování nelze tento předmět odlišit od jiných zlomků tvrdých živočišných tkání se
stopami po čtvrcení zvěře. Prakticky ke stejným závěrům jsme došli i u dalších analyzovaných případů.
Mnohem komplexnější byly výsledky analýzy retušérů z tvrdých živočišných tkání. V obou hlavních středopaleolitických technokomplexech byly tyto předměty bohatě zastoupeny. Srovnáním všech sledovaných údajů
se kupodivu ukázalo, že existuje jen omezený počet znaků, které odlišují taubachienské a micoquienské předměty.
KAREL VALOCH A KOL. AUTORŮ: KŮLNA HISTORIE A VÝZNAM JESKYNĚ
121
V obou případech byly retušéry vyráběny převážně na zlomcích zvířecích kostí, které nebyly tvarově standardizovány. Častým jevem jsou stopy po čištění povrchu kompakty oškrabáním. Bohužel nelze jednoznačně rozhodnout, zda k tomuto procesu docházelo pouze v souvislosti se subsistenčními strategiemi anebo zda byly kosti
záměrně čištěny v rámci přípravy polotovaru pro retušér. Preferovány byly diafýzy dlouhých kostí, především
pak zadních končetin zvířat. Na některých retušérech (v obou technokomplexech) se objevovaly až čtyři plošky
se stopami po retušování, což ukazuje na dlouhodobější využívání či přechovávání jednoho retušéru, který pak
sloužil k výrobě nebo reutilizaci více kamenných nástrojů (např. drasadel).
Ze všech sledovaných znaků se podařilo najít jen 3 jevy, které by mohly sloužit k odlišení obou technokomplexů. První z nich souvisí s preferencí zvířat, jejichž fragmenty skeletu byly využívány k retušování kamenných
nástrojů. Ukázalo se totiž, že taubachienští neandertálci preferovali kosti velkých zvířat jako je kůň nebo pratur,
přestože jinak bylo zastoupení druhů střední a velké velikosti v souboru antropicky dotčených kostí více méně
stejné. V micoquienu naproti tomu převažovaly kosti středně velkých zvířat, zejména pak sobů. Novinkou ale
bylo využití skeletu mamuta nebo jiných velmi velkých zvířat, což nebylo v taubachienském souboru zaznamenáno. Za novinku pak můžeme považovat i využití mamutoviny k retušování kamenných nástrojů, přičemž tím
se jeskyně Kůlna stává unikátní i v kontextu celého evropského středního paleolitu (obr. 2 a 3).
Druhá odlišnost je indikována sklonem podélné osy plošek se záseky po retušování. V taubachienském souboru mírně převažují případy s podélnou osou poněkud vytočenou vzhledem k podélné ose celého předmětu.
Asi nejzajímavější rozdíl ale souvisí s morfologií vlastních záseků do tvrdé živočišné tkáně. Přestože nebylo
technicky možné tyto záseky přesně měřit, protože se vzájemně překrývají, pomocí jednoduchých kategorií jsme
stanovili, že záseky na taubachienských retušérech jsou obecně spíše kratší a širší, zatímco na micoquienských
příkladech delší a užší. Podle provedených experimentů se zdá, že tento jev souvisí jak se strukturou kamenné
suroviny, tak i morfologií pracovního ostří drasadel a bifaciálních předmětů, k jejichž výrobě byly retušéry nejčastěji používány. V taubachienu měla totiž drasadla spíše kratší, vyklenutější ostří a byla často zhotovována
5 z hrubších místních surovin jako je křemen a křemenec. Naproti tomu v micoquienu je evidentní preference
jemnějších surovin jako např. spongolit a oblouk pracovního ostří je mnohem otevřenější, takže kontakt kamenného nástroje s organickým materiálem se realizoval na větší ploše. Bohužel není žádný z rozlišovacích znaků
natolik exaktně měřitelný, aby u jednotlivých kusů bylo možné stanovit jejich kulturní klasifikaci.
Obr. 1. Fragment dlouhé kosti velkého zvířete s křížícími se dvojicemi rýh (inv. č. 107 226, vrstva 7c). 1a – celkový pohled; 1b – kresba
L. Najmrová (Valoch 1988b); 2 - detail křížících se rýh; 3 - detail křížících se rýh (8×); 4 – křížící se paralelní rýhy (SEM, 25×);
5 – vnitřní morfologie jedné z rýh (SEM, 249 ×). Foto: 1a – J. Cága, 2 – K. Jursa, 3, 4, 5 – M. Galetová.
122
ACTA SPELEOLOGICA VOL. 2/2011
Obr. 2. Fragment vrstvy mamutího klu s úderovými stigmaty koncentrovanými v proximální části – retušér (inv. č. 107 432, vrstva 7a1).
1 – celkový pohled; 2 – detail plošky se stigmaty; 3 - morfologie úderových stigmat (8×); 4 - morfologie úderových stigmat (SEM, 24×).
Foto: 1 – J. Cága, 2 – M. Galetová.
4. INTERPRETAČNÍ ZÁVĚRY A DISKUSE
Zastavme se nejprve u identifikace neutilitárních rýh na povrchu tvrdých živočišných tkání. Za hlavní problém můžeme považovat absenci znaků, které by je jasně vydělovaly ze skupiny kostí s prostými řeznickými rýhami. Jestliže předměty nejsou tvarově modifikovány (standardizovány) a stopy nebyly vytvořeny nějakým
specializovaným nástrojem jako v mladém paleolitu, pak vlastně nelze ani za použití moderních metod jedno-
Obr. 3. Fragment vrstvy mamutoviny s úderovými stigmaty – retušér (inv. č. 106 743, vrstva 7a 1). 1 – celkový pohled; 2 – detail seskupení
úderových stigmat v proximální části předmětu; 3 – stopy strouhání/škrábání na externí straně vrstvy mamutoviny (8×); 4 – seskupení
stigmat v proximální části retušéru (8×); 5 - morfologie izolovaného stigmatu (LEXT, 120×). Foto: 1, 2 – J. Cága, 3 – M. Galetová.
KAREL VALOCH A KOL. AUTORŮ: KŮLNA HISTORIE A VÝZNAM JESKYNĚ
123
značně rozhodnout, do jaké míry jsou dochované stopy neutilitárním záznamem. Na druhou stranu to ale neznamená, že by některé ze studovaných předmětů nemohly být skutečnými symbolickými záznamy. Neandertálci
totiž k jejich vyhotovení mohli využít prosté úštěpy a hlavní symbolika se mohla skrývat spíše v aktu samotného
zhotovení než ve výsledné formě. V tomto směru však materiál z jeskyně Kůlny prozatím bohužel nerozšíří seznam možných dokladů neutilitárních – symbolických praktik neandertálců např. (D’ERRICO – VILLA 1997).
Mnohem více konotací se pojí s retušéry z tvrdých živočišných tkání. S jejich přispěním lze vyvodit, že neandertálci přistupovali ke zbytkům zvířat mnohem komplexněji, než by se mohlo na první pohled zdát. Preference
určitých druhů kostí, případně určitého druhu zvířete naznačuje, že naši předchůdci již dokázali propojovat různé
technologické řetězce (výroba kamenných nástrojů a zpracování zvířecích těl) a uplatnit i preference ve vztahu
k určitému materiálu. K tomuto procesu muselo docházet v prostoru střední Evropy poměrně brzo, jak o tom
svědčí upřednostňování kostí velkých zvířat pro výrobu retušérů v taubachienu (rámcově okolo 100 000 let BP).
Studovaná využitá druhová skladba dokonce naznačuje možné změny v loveckých praktikách nebo ekonomických modelech taubachienu a micoquienu. Přístup k jednotlivým druhům se poněkud odlišuje. Jedná se sice
spíše o indicie, které bude nutné ověřit detailními analýzami celého osteologického souboru, ale jak si ukážeme
později, zapadají tyto poznatky do rekonstrukcí vyživovacích strategií.
Další důležitou otázkou spojenou s retušéry je problematika kodifikace industrie z tvrdých živočišných materiálů ve středním paleolitu. Uplatníme-li klasické typologické hledisko, pak narazíme na problém, že forma
retušérů není morfologicky ani metricky standardizovaná, takže nelze hovořit o nějaké tvarové formalizaci jako
např. v gravettienu. Situaci lze přirovnat k úštěpům, na kterých byly trasologicky doloženy stopy po používání,
a přesto je nezařazujeme do typologického schématu. Na druhou stranu ale byly pomocí retušérů vykonávány
specifické technologické úkony, takže je jejich funkce přesně definovaná a dokonce i makroskopicky snadno
identifikovatelná. Mezinárodní nomenklaturní komise kostěné industrie při francouzském CNRS soustředila retušéry a předměty s podobnými technologickými stigmaty, ale pravděpodobně rozdílnou funkcí, pod společný
název „kost s otisky“, kam kromě retušérů patří i otloukače, tlakové odštěpovače, tlačítka na jehly a podložky.
Tento systém byl převzat i v návrhu české nomenklatury (ZELINKOVÁ – LÁZNIČKOVÁ-GALETOVÁ 2007a, b).
5. REKONSTRUKCE VYŽIVOVACÍCH STRATEGIÍ
Rekonstrukce vyživovacích strategií patří k nejdůležitějším směrům bádání nejen paleolitické archeologie.
Pozornost se přitom věnuje zejména pozůstatkům tvrdých živočišných tkání. Kvalitní taxonomický a tafonomický
rozbor nalezených zbytků zvířat nám může poskytnout cenné informace nejen o skladbě lovené zvěře a případné
preferenci směrem k jednomu druhu, ale i o způsobech manipulace s jejich těly a využití jednotlivých částí, sezonalitě lovu, ekonomickém modelu pravěké populace či o charakteru její mobility. Je nutné konstatovat, že výsledky přírodovědných analýz faunistických zbytků na paleolitických lokalitách na Moravě citelně zaostávají
za západoevropskými standardy, tedy aspoň pro období středního paleolitu. Z většiny lokalit máme k dispozici
pouze soupis druhové skladby zvěře, často dokonce bez kvantifikace jednotlivých druhů a odhadu minimálního
počtu jedinců. Jeskyně Kůlna je v tomto směru bohužel téměř klasickým příkladem. Z toho důvodu jsou naše
informace, na jejichž podkladě můžeme rekonstrukci provést, spíše kusé a nesplňují moderní metodologické požadavky.
Na druhou stranu ale nemáme na Moravě k dispozici jinou lokalitu, na níž bychom mohli sledovat vývoj
v tak dlouhém časovém úseku. Zvláště hovoříme-li o středním paleolitu. V jeskyni Kůlně zahrnuje dochovaná
stratigrafická sekvence časový úsek od konce předposlední doby ledové až do období před tzv. viselský interpleniglaciál (rámcově tedy cca 150 000–50 000 let před dneškem kalibrované chronologie). Srovnání loveckých
či vyživovacích strategií je možné zejména pro dva hlavní technokomplexy – taubachien a micoquien, přičemž
druhý z nich lze ještě detailněji členit.
Vzhledem k tomu, že možnosti analyzovat praktiky související se sběrem potravy jsou prakticky nulové, zaměříme naši pozornost na otázky spojené s lovem. Dá se říci, že lov zvířat představuje jakýsi nosný pilíř celého
systému zásobování potravou. Je ale potřeba na úvod upozornit, že předložené modely je nutné chápat spíš jako
určité teze, které bude nutné v budoucnu ověřit adekvátními zooarcheologickými rozbory.
5.1. Vyživovací strategie v taubachienu
Nejstarším souborem v jeskyni Kůlně s dostatečným množstvím osteologického materiálu je taubachienský
horizont 11, rozčlenitelný v některých místech na další subvrstvy, které ale všechny spadají do období konce
posledního interglaciálu (eemu) a počátku poslední doby ledové (viselského glaciálu). Tomuto časovému úseku
je v Evropě věnována značná pozornost (nejnověji TUFFREAU – ROEBROEKS eds. 2002). Díky dobře dochovanému
124
ACTA SPELEOLOGICA VOL. 2/2011
organickému materiálu na travertinových lokalitách máme k dispozici velkou srovnávací bázi pro rekonstrukci
přírodního prostředí této epochy. Pro námi sledovanou problematiku je důležité, že podle paleobotanických
metod se v Evropě rozšířil hustý zapojený listnatý les, jenž podle různých autorů pokrýval větší či menší území
a změnil radikálně prostředí a skladbu zvěře. I pro naše území máme doklady o rozšíření teplomilných, zejména
listnatých dřevin (SVOBODOVÁ 1994, 40; OPRAVIL 1988). S takovou rekonstrukcí jsou poněkud v rozporu výsledky
paleozoologických metod. Jak analýza velké fauny (MUSIL IN VALOCH et al. 1969), tak i plžů (KOVANDA IN VALOCH
et al. 1969) a mikrofauny z jeskyně Kůlny (MUSIL 1988) ukazuje na smíšené lesostepní prostředí, které se ve
svrchních horizontech taubachienského komplexu stává více stepní s příměsí určitých lesních prvků (TAMTÉŽ,
217). Znaky smíšeného ekosystému vykázala i analýza prostředí, ve kterém získávala zvěř potravu. Ta se provádí
měřením chemismu zubního dentinu. Předběžné výsledky indikují více otevřené prostředí, než se doposud soudilo
(BOCHERENS IN PATOU-MATHIS et al. 2005, 78). K analogickým závěrům dospěly i další práce, které srovnávají
nálezy ze severozápadní a střední Evropy. Vegetační kryt v nížinách západní a střední Evropy nebyl nepředstavován uzavřeným lesem, ale spíše parkovou, mozaikovou vegetací (VAN KOLFSCHTEN 2002, 28; ROEBROEKS –
SPELEERS 2002, 37). Rozdíl ve výsledcích paleobotanických a paleozoologických metod lze zřejmě vysvětlit lokálními podmínkami. V případě jeskyně Kůlny to může být dáno její polohou na hranici mezi krasovým územím
s hlubokými údolími, kde mohla existovat hustá lesní vegetace (jak je tomu např. dnes), a náhorními plošinami
Drahanské vrchoviny, které mohly mít odlišný vegetační ráz.
Zaměřme se nyní hlavně na lovnou faunu, která může odrážet strategie zásobování surovinami. Skladba našeho
nejpočetnějšího souboru, pocházejícího z jeskyně Kůlny, je poměrně pestrá. Z šelem byl rozlišen (MUSIL IN VALOCH
et al. 1969) např. jeskynní lev (Panthera spelaea), vlk (Canis lupus), jeskynní hyena (Crocuta spelaea), jeskynní
medvěd (Ursus spelaeus), taubašský medvěd (Ursus taubachensis), z býložravců pak mamut (Mammuthus primigenius), nosorožec (Coelodonta antiquitatis, či Dicerorhinus kirchbergensis), taubašský kůň (Equus taubachensis),
jelen (Cervus elaphus), turovití (Bovidae) a další druhy. Podle nejnovějších archeozoologických výsledků dominuje
bizon a kůň, kteří jsou ve skladbě doplněni jelenem, megacerem, nosorožcem (PATOU-MATHIS 2002, 59). Skladba
zvěře z jeskyně Kůlny koresponduje s pozorováními na časově blízkých lokalitách v okolních zemích (SVOBODA
2002). Z pouhého výčtu nalezených pozůstatků zvířat ale nevyčteme nic o případných loveckých preferencích.
A to nebereme prozatím v úvahu negativní vliv šelem (jeskynní medvěd, hyena), které někdy alternovaly s člověkem ve využívání jeskyní a které do „společných“ prostor nanesly další zbytky ulovených zvířat. Výsledky je přinejmenším nutné nejprve přepočítat na minimální počet jedinců. To je důležité zejména pro stanovení poměru
malých a velkých zvířat. Všechny středopaleolitické vrstvy v jeskyni Kůlně jsou charakteristické značnou roztříštěností tvrdých živočišných tkání. Z velkých zvířat tak může počet zlomků být logicky větší než ze zvířat menších,
což potvrdily i již výše zmíněné rozbory materiálů se stopami lidských manipulací. Právě na nich se ukázalo, že
mezi ekonomicky nejvýznamnější mohly patřit druhy velikého vzrůstu (bovidi, koně, velcí jelenovití) a středně
veliké druhy, reprezentované např. sobem (NERUDA – LÁZNÍČKOVÁ–GALETOVÁ – DRESLEROVÁ, 2011). K otázce
velmi velkých druhů (nosorožec, mamut) se vrátíme ještě později.
Každopádně pestrá fauna ukazuje spíše na oportunistický model zásobování, na který je někdy nahlíženo
jako na méně progresivní. Využívání otevřeného systému planin a uzavřeného ekosystému lesa ale mohlo poskytnout dostatek pestré stravy, a tak by i zásobování ve stylu „co dům dal“ mohlo být plně funkční a vyhovující.
Nakonec mnohé populace využívají takový přístup dodnes (např. Sanové v Africe).
5.2. Vyživovací strategie v micoquienu
Jak jsme se již zmínili, dostatečně početné soubory máme i pro období viselského glaciálu, zejména pak pro
období rámcově mezi 70 000–50 000 lety před dneškem (kalibrovaně). Poslední interstadiál je v jeskyni Kůlně
reprezentován vrstvou 7c. Tehdejší klima bylo sice již poměrně chladné, ale stále se objevovaly teplomilné prvky
(MUSIL 1988, 216). V tomto prostředí koexistoval jelen a kůň společně s mamutem a sobem (MUSIL IN VALOCH
et al. 1969, 13–14). Stejně jako v případě taubachienu se zde projevuje kontakt nejméně dvou biozón (lesní
v krasu a stepní na Drahanské vrchovině), ale podle nalezených dokladů se zdá, že převládal lov stádní zvěře ve
víceméně otevřené krajině (srov. BOCHERENS IN PATOU-MATHIS et al. 2005, 78, Fig. 8). Rozbory fauny poukázaly
na zvýšený výskyt velmi velkých zvířat, zejména pak mamuta, přičemž na rozdíl od staršího taubachienského
horizontu již sehrávala asi významnější ekonomickou roli. Vedle zubů, které se objevovaly i v taubachienu
a které mohly být jenom sbírány, se poprvé ve vrstvě 7c objevují i jiné anatomické části mamuta. Na změnu
v přístupu k mamutovi jako možnému zdroji potravy by ukazoval i rozbor retušérů obou technokomplexů. Zatímco v taubachienu nebyly pozůstatky mamuta využívány, od vrstvy 7c byly v micoquienu využívány na retušování kamenných nástrojů jak kosti, tak i kly mamuta (NERUDA – LÁZNÍČKOVÁ–GALETOVÁ – DRESLEROVÁ,
2011). Na druhou stranu tento rozbor ukázal, že se na retušéry více využívaly kosti středně velkých zvířat (např.
soba), což sice nedokazuje, ale s velkou pravděpodobností naznačuje i určitou změnu loveckých strategií.
KAREL VALOCH A KOL. AUTORŮ: KŮLNA HISTORIE A VÝZNAM JESKYNĚ
125
Nadložní vrstva 7a, datovaná prozatím do období okolo 50 000 let BP (kalibrovaně), představuje chladný,
jen slabě temperovaný interstadiál, který byl podle uhlíků (OPRAVIL 1988) a pylů (DOLÁKOVÁ 2002) charakteristický řídkým chladným, převážně jehličnatým lesem. Velká fauna opět vykazuje smíšené rysy, ale převažují
druhy z otevřených ekosystémů (BOCHERENS IN PATOU-MATHIS et al. 2005, 78, Fig. 8). Podle rozboru fauny ze
střední části jeskyně (ZELINKOVÁ 1998, Fig. 3) je nejpočetněji zastoupen sob, následovaný mamutem a srstnatým
nosorožcem. Ještě méně se na druhové skladbě podílí kůň. Los a bovidi jsou zastoupeni málo. Opět tedy můžeme
konstatovat výraznou orientaci na chladnomilnou stepní faunu, přičemž druhy svázané s teplejším klimatem,
případně s lesním prostředím, jsou doloženy méně.
Vrstva 6a, která není ještě spolehlivě datována (je ale mladší než vrstva 7a), je ze všech tří nejchladnější
a reprezentuje typický chladný a suchý stadiál (MUSIL 1988, 216). Prostředí bylo zřejmě ještě otevřenější, i když
rozbory zubního kolagenu ukazují na prakticky totožné ekologické podmínky jako v podložních horizontech
(BOCHERENS IN PATOU-MATHIS et al. 2005, 78, Fig. 8). Zdá se, že s ochlazováním klimatu narůstá i podíl soba
a mamuta v nalezeném faunistickém společenstvu.
5.3. Srovnání ekonomických modelů taubachienu a micoquienu
Porovnáme-li zmíněné čtyři horizonty (11, 7c, 7a, 6a), pak můžeme vypozorovat některé změny v loveckých
strategiích, které mohou mít obecnější platnost. S postupným ochlazováním docházelo ke změně okolního prostředí a na to reagovali neandertálci i určitou změnou ekonomického chování. Tyto změny nebyly podle prozatím
provedených analýz (chybí ovšem důležité rozbory) nikterak markantní. Skladba zvěře je dosti pestrá, ale přece
jenom můžeme konstatovat, že v micoquienských horizontech začíná sehrávat ekonomickou roli menší počet
druhů, a navíc tyto byly loveny spíše v otevřených ekosystémech, pravděpodobně na Drahanské vrchovině nebo
v údolí Svitavy. Stejné trendy můžeme pozorovat v distribučních modelech stanovených pro kamennou surovinu
(NERUDA 2001; 2011). Rozhodně se ale zdá, že skutečně docházelo ke změnám v loveckých preferencích, jak
jsme se o tom zmínili pro vrstvu 7c.
Jestliže můžeme celkem spolehlivě klasifikovat taubachienský model jako oportunistický, pak v případě micoquienu je situace složitější, protože využívání vzdálenějšího ekosystému v údolí Svitavy muselo klást zvýšené
nároky na lov, a to jak po stránce organizační, tak i praktické (NERUDA 2001; 2011). Abychom však mohli označit
micoquienský model za logistický, museli bychom zřetelně doložit specializaci lovu na určitý(é) druh(y) zvířat,
což za současného stavu analýz nelze.
Při srovnání taubachienského a micoquienského modelu je ale zajímavé se zastavit u otázky, odkdy můžeme
v loveckých ekonomiích hovořit o specializaci a zda je případná specializace skutečnou výhodou. Podle P. Mellarse (1973) lze o specializovaném lovu hovořit pouze v případě, že je ekonomie zásobování postavena na jednom
druhu. Někteří autoři jsou méně striktní (BINFORD S. R. 1968; ORQUERA 1984; CHASE 1987), ale všichni tento
jev spojují až s mladým paleolitem, případně s přechodem středního a mladého paleolitu (bizoni v Mauran, Wallertheimu). Specializaci na lov menšího počtu druhů, ale intenzivnějším způsobem, však můžeme pozorovat již
u kolekcí, které spadaly do vrcholného interglaciálu a následného nástupu viselského glaciálu, stejně jako na
konci jeho starší fáze – kůň ve Zwolenu (Polsko; GAUTIER 1988), mamut v Ripiceni-Izvor (Rumunsko; PAUNESCU
1988), velcí bovidi na lokalitách La Borde a Coudoulous I (Lot, Francie; BRUGAL 1999) apod. Dominantní druhy
často výrazně přesahují přes 50 %, v případě La Borde a Coudoulous I pak dokonce 95 %. Tento jev však není
obecně celoevropský, ale je závislý na okolním ekosystému a celé řadě místních faktorů (PATOU 1988, 14). Každopádně ale není pro středopaleolitické horizonty v jeskyni Kůlně vyloučený.
Druhá otázka se týkala případné výhody specializovaného lovu omezeného počtu zvířecích druhů. V tomto
směru je následně nutné rozhodnout, zda změny v loveckých preferencích jsou dány kulturními či ekosystémovými faktory. V případě jeskyně Kůlny přinejmenším část změn souvisí s postupným ochlazováním a úbytkem
srážek (MUSIL 2006), což mohlo vést i k poklesu druhové diverzity. V tomto směru se zdá, že zmíněné změny
v lovecké strategii jsou spíše reakcí na změnu ekosystému, ale distribuční modely zásobování kamennou surovinou naznačují, že důvody mohly být i jiné než jen čistě ekonomické.
Jsou ale kulturní konotace, které spojujeme se specializací, opravdu tak významné? Je lovecká specializace
skutečně dokladem tzv. moderního chování? Důraz, který je na její existenci kladen, evokuje představu, že míra
vyspělosti populace nebo její vývojové progresivity je v přímé relaci ke specializaci. Nelze jistě pochybovat
o vyspělosti např. magdalénienské kultury, v jejímž rámci máme doloženu specializaci na lov koní nebo sobů.
Tento jev ale může být jen reakcí na malou druhovou diverzitu faunistických společenstev, a je tudíž pouhou
adaptací, k níž docházelo i v dřívějších dobách. Neméně vyspělý gravettien je sice znám svým důrazem na mamutí faunu, ale ve skutečnosti je skladba lovné zvěře poměrně široká a těžko lze mnohdy hovořit o vyložené
specializaci.
126
ACTA SPELEOLOGICA VOL. 2/2011
Navíc není důvod se domnívat, že v druhově pestrém ekosystému je lov většího počtu druhů jakýmsi regresívním znakem. Proč se specializovat na jeden druh, když je možné potřebu dostatečného množství potravin
řešit extenzívním způsobem? Poskytovala by specializace v druhově diverzifikovaném prostředí nějakou výhodu?
Osobně se domnívám, že spíš nikoliv. V prostředí mírného pásma, kdy je vývoj vegetace i zvěře závislý na ročních klimatických cyklech, mohla specializace způsobovat i značné komplikace. Zaměření na větší zvířata otevřených biotopů s větším akčním rádiem by si vynucovalo vyšší míru mobility populace. Sledování zvěře na
velké vzdálenosti je vždycky energeticky náročné a každý přesun skupiny v neznámém prostředí je dosti nebezpečný.
Velice vhodným příkladem, který může demonstrovat složitost problematiky, je ekonomický model taubachienu z jeskyně Kůlny. Nalezené kamenné suroviny donesené z velké vzdálenosti sice indikují přesuny skupiny
po velkém území Moravy, ale tyto přesuny asi nebyly vyvolány potřebou sledovat stádní zvěří putující z místa
na místo. Ostatní ekonomické aspekty nalezených pozůstatků po činnosti taubachienských neandertálců totiž
ukazují na oportunistické využívání místních zdrojů. Tento model mohl být v období poslední doby meziledové
plně funkční, protože využíval výhod obou ekosystémů – lesního s pestrou skladbou potravin a otevřeného
s velkou stádní zvěří, a tudíž umožňoval dosažení dosti velké efektivity.
Někteří autoři ale považují lesní ekosystém za mnohem náročnější z hlediska jeho exploatace (GAMBLE 1986,
370). Přes evidentní schopnost produkovat značné množství biomasy má být obtížnější z něho získat patřičné
množství energie. Společenstva jsou značně druhově diverzifikována, jsou menších rozměrů a rozprostřena na
poměrně velkém území. Za skutečně úspěšnou adaptaci na lesní prostředí považuje Gamble až mezolitické kultury. Uzavřený lesní biotop ale může z hlediska loveckých a ekonomických strategií poskytovat značné výhody,
zvláště, lze-li suroviny doplňovat i velkým množstvím biomasy otevřených planin. V čem spočívá taková výhoda? Ve střední Evropě, kde lesy v posledním interglaciálu nebyly tak husté, mohl les poskytovat řadu nepřehlédnutelných výhod. Skladba zvěře byla dosti pestrá, přičemž menší druhy bylo snadnější ulovit. Vezmeme-li
v úvahu, že neandertálci lovili pravděpodobně obouručním zabodáváním kopí do těla zvířete, tj. formou kontaktního lovu (SCHMITT – CHURCHILL 2003, 112; RHODES – CHURCHILL 2009), pak je možnost skrytého přiblížení
ke zvířeti velkou výhodou. Lov v lese mohl být i méně nebezpečný. Zároveň je lesní prostředí vhodné pro kladení
pastí, protože zvěř většinou využívá stabilní stezky. Kontrola pastí mohla být záležitostí i žen a dětí, které se
kromě sběru mohly podílet i tímto způsobem na výživě tlupy. Uvážíme-li, že tlupy nebývaly veliké, pak zapojení
všech členů do procesu shromažďování potravy bylo téměř nezbytností.
Všechny tyto aspekty vyniknou zejména ve srovnání s otevřenou krajinou planin a s údolími řek, kde je potřeba hledat výhody v jiných aspektech. Zvířata se v takových ekosystémech pohybují především ve stádech,
což vyplývá přirozeně z potřeb ochrany před predátory. Koncentrace zvěře pak umožňuje při dobré organizaci
lovu získat jednorázově i velké množství potravy. A to jednak díky velikosti tehdejší lovné zvěře, tak i vzhledem
ke koncentraci množství jedinců na relativně malém území. Je však nutné překonat několik překážek a problémů.
Méně se zde vyskytují zdroje potravy, které lze získat sběrem. Rozhodně je mnohem obtížnější se ke zvěři nepozorovaně přiblížit na účinnou vzdálenost. Stádní zvířata jsou většinou velice rychlá, alespoň ve srovnání
s člověkem. Již jsme se zmínili o tom, že neandertálci lovili kontaktním způsobem. Takový přístup mohl být
značně limitující. Velká zvěř je i mnohem nebezpečnější a je tedy značně diskutabilní, kteří členové tlupy se
lovu účastnili. Vzhledem k předpokládané velikosti neandertálské tlupy byla i ztráta jednoho lovce těžko nahraditelná. V otevřeném biotopu se mohou mnohem výrazněji střídat období nadbytku s obdobími nedostatku, protože stádní zvířata mohla v rámci ročních období migrovat i na velké vzdálenosti. Sledování pohybu stádních
zvířat pak klade vyšší nároky na organizaci tlupy a jsou-li lovecké revíry navíc vzdálené od sídliště, pak jsou
nezanedbatelné i problémy logistické. I kdyby mohla neandertálská tlupa postrádat na delší dobu několik lovců,
což značně ohrožuje bezpečnost komunity, a logistický ekonomický model byl realizovatelný, pak musíme navíc
předpokládat znalost technologie konzervování většího množství masa. S využitím této technologie počítáme
zatím spíše u mladopaleolitických populací. Je ale docela dobře možné, že budeme muset v brzké době naše názory poněkud pozměnit, jak o tom svědčí objevy španělských kolegů v jeskyni Abric Romaní (VALLVERDÚ et al.
2005; VAQUERO – PASTÓ 2001).
5.4. Lov velké fauny
Obraťme nyní pozornost k obecnějším otázkám loveckých dovedností neandertálců. Byl schopen neandertálec lovu velkých zvířat nebo dokonce velmi velkých zvířat a máme o tom přímé doklady? Pochybnosti o schopnostech pravěkého člověka lovit tato velká zvířata se týkají i tak sociálně a technologicky rozvinutých společností,
jako byl např. gravettien. Jak by pak mohli lidé na úrovni neandertálců organizovat tak složitý lov? Odpovědi
na tyto otázky nejsou jednoduché, a snad i proto se jim věnuje taková pozornost.
KAREL VALOCH A KOL. AUTORŮ: KŮLNA HISTORIE A VÝZNAM JESKYNĚ
127
Dá se říci, že v současné době má teorie, která předpokládá lov velké zvěře, své zapřisáhlé odpůrce i zastánce
(srov. WEST ed. 2001). Je jistě pravdou, že pouhé objevení se kamenných artefaktů v kontextu osteologických
pozůstatků velmi velkých zvířat (středopleistocenní lesní slon, mamut), což je nejčastější případ, není dostatečným dokladem jejich lovu. Za nejprůkaznější doklady lovu bychom mohli považovat stopy po kontaktu zbraně
s kostrou zvířete. To by naznačovalo přímé použití zbraně pro zabití zvířete. Takových dokladů máme ale kupodivu minimum, i když je nutné připomenout, že např. pro zvířecí osteologický materiál z jeskyně Kůlny nemáme
adekvátní analýzy. Pro střední paleolit máme k dispozici pouze oštěp, nalezený v kontextu 45 let starého slona
z lokality Lehringen (THIEME – VEIL 1985). I u tohoto nálezu lze ale o jednoznačné relaci mezi zvířetem a zbrání
podle některých autorů pochybovat (GAMBLE 1986).
Sledujeme-li problém, zda byli neandertálci schopni zabít např. mamuta, nemůžeme se nezastavit u problému,
jak vypadaly jejich lovecké zbraně či zda jejich zbraně byly vhodné k takovému lovu. Bohužel i v těchto otázkách
jsou naše doklady spíše sporé. Kromě prostého oštěpu (kopí) z Lehringen jsou, byť zatím jen minimálně, doloženy i kamenné hroty, jejichž penetrační schopnost proniknout silnou kůží velkého zvířete byla mnohem větší.
V rámci středopaleolitického inventáře by v úvahu přicházely zejména levalloiské hroty, a to na podkladě nálezu
hrotu zabodnutého v obratli divokého osla na lokalitě El Kowm v Sýrii (BOËDA et al. 1999, Fig. 3–5). Za doklad
loveckých zbraní jsou rovněž považovány některé levalloiské hroty z lokality Umm El Tlel (vrstva VI3), které
jsou charakteristické dvěma naproti sobě umístěnými vruby (BOËDA – BOURGUIGNON – GRIGGO 1998, 252–253,
Fig. 14A). Před obecnou generalizací levalloiských hrotů jako součástí loveckých zbraní nás varují další nálezy
z téže lokality, neboť na dalších analogických předmětech se objevují trasologické stopy, svědčící pro jejich použití jako nástrojů ke čtvrcení a porcování (TAMTÉŽ 253–254). Tuto skutečnost potvrzují i nálezy z jeskyně Kebara
v Izraeli (MEIGNEN et al. 1998, 236–237, Fig. 7). Dalším typem kamenného hrotu, jehož morfologie byla vhodná
k lovu, byl tzv. moustérienský hrot, ale jeho primární funkce co by lovecké zbraně nebyla obecně potvrzena.
Nové trasologické studie ale naznačují, že za hroty oštěpů či kopí sloužily i nástroje, které v rámci typologické
metody vůbec nespojujeme s loveckými zbraněmi. Podle V. Rots k takovým účelům sloužila např. i drasadla,
která jsme prozatím spojovali se zpracováním kůží, dřeva nebo kostí (2008; 2009).
Z uvedených nálezů vidíme, že přímých dokladů loveckých praktik je poskrovnu, takže řešení lovu velké
fauny ve středním paleolitu neleží zřejmě v archeologickém mobiliáři, ale spíše v oblasti nepřímých důkazů.
Položme si tedy znovu otázku, zda byli neandertálci mentálně schopni organizovat složitý lov. Pro organizovaný
lov velké, zejména pak stádní zvěře se předpokládá nutnost zvládat na vysoké úrovni komunikaci ve skupině,
aby bylo možné sdělit ostatním členům tlupy strategii lovu. Je ale otázkou, zda nepřeceňujeme význam verbální
komunikace pro organizovaný lov. Studie šimpanzích populací dokládají dokonalou organizaci, při níž členové
nevydávají ani skřeky, které bychom mohli považovat za formu dorozumívání. Zkušený lovec zná dokonale
principy lovu a vycítí, co v té které situaci musí udělat ve prospěch celé skupiny. Lovci nejenže vědí, jaký je
jejich aktuální úkol, ale svoji roli mohou předpokládat díky svým zkušenostem. Navíc se ukazuje, že adaptační
potenciál neandertálců byl vysoký a analýzy jiných činností ukazují, že jejich mentální úroveň vykazovala
známky rozvinuté flexibility (přizpůsobení technologie štípání kamenných artefaktů, rozvinuté distribuční modely, využívání různých ekosystémů v různých klimatických podmínkách apod.). Nakonec i jinak velice skeptičtí
badatelé připouštějí, že neandertálci byli schopni ulovit mamuta (GAMBLE 1986).
Zastavme se nyní u některých argumentů pro a proti lovu velké fauny. Za doklad lovu se často považuje věková skladba nalezené zvěře a to, že v případě mamutů a slonů jsou na lokalitách přítomny hlavně mladé kusy.
Samotný fakt však naznačuje, že ulovení mladého jedince je jednodušší. Ale to jak pro člověka, tak pro šelmu,
která má rovněž své hranice a z hlediska velikosti kořisti je možná více limitovaná než člověk. Je třeba připustit,
že žádná z mladopleistocenních šelem nebyla schopna ulovit velkého dospělého mamuta (srov. MARTIN – NAPLES
– WHEELER 2001, 31). Výzkum pozdně pleistocenního doupěte Homoteria v Texasu v Severní Americe ukázal,
že tato kočkovitá šelma lovila hlavně juvenilní slony. K podobným výsledkům vedly i výzkumy věkové distribuce
mamutích pozůstatků z hyeního doupěte v Kent’s Cavern v Anglii; 92 % pozůstatků představovalo juvenilní jedince mladší než 10 let a z toho 83 % mladší než 5 let. Zuby jedinců mezi 10–60 rokem se vyskytly pouze sporadicky (LISTER 2001, 37). Biologické výzkumy ukazují, že moderní tygr nebo lev jsou schopni strhnout kořist
do hmotnosti 900 kg. Pro pozdně pleistocenní šelmy Ameriky, Smilodona a Homotheria, se aproximativně předpokládá dostupná kořist do 1 000 kg. Přitom dospělí mastodonti vážili až 2 000 kg (srov. MARTIN – NAPLES –
WHEELER 2001, 31). Věková skladba nám sice nerozhodne, zda ulovené kusy padly za oběť loveckým praktikám
šelem nebo člověka, ale na druhou stranu nám může vyloučit přirozený úhyn zvěře, na který se často poukazuje.
Takto lze totiž vyloučit interpretace kumulací kostí slonů a mamutů jakožto „sloní“ nebo „mamutí hřbitovy“.
Zároveň to do určité míry vylučuje, že jsou nalezené pozůstatky zbytky po přirozeně uhynulých kusech, které
na různých místech lidé sbírali. V obou případech by totiž věková skladba více odpovídala přirozené mortalitě.
128
ACTA SPELEOLOGICA VOL. 2/2011
Zajímavý doklad lovu velké fauny představují lokality, na nichž dominuje jeden z druhů nosorožce. Přestože
je nosorožec zastoupen i na staropaleolitických lokalitách, někteří badatelé upozorňují na fakt, že se lokality
s převahou lovených nosorožců neobjevují ani ve starém ani v mladém paleolitu a že výraznější preference tohoto
druhu je zaznamenána jen ve středním paleolitu (AUGUSTE – MONCEL – PATOU-MATHIS 1998, 141). Důležité indicie
můžeme získat i srovnáním chování neandertálských populací z různých časových úseků na jedné lokalitě. Klasickým případem může být jeskyně Kůlna, kde je patrný rozdíl mezi anatomickou skladbou nalezených pozůstatků
mamuta v taubachienu a micoquienu. Nárůst počtu různých, zejména tzv. masných, kostí musí nějakým způsobem
reflektovat změnu chování neandertálců k mamutům. Zatímco v taubachienu mohou pozůstatky zubů představovat
doopravdy pouze doklad sběru v okolním prostředí, v micoquienu jsou pravděpodobně výsledkem organizovaného
lovu, zvláště vezmeme-li do úvahy ještě další faktory z oblasti vyživovacích strategií.
Potřeba bílkovinných proteinů pro výživu prehistorického člověka (FREEMAN 2001) je dávána do kontrastu
s názorem, že byly využívány hlavně mršiny nebo šelmami zabité kusy. Samozřejmě nemůžeme vyloučit, že
lidé nevyužili přirozeně uhynulého slona nebo mamuta nebo jiné velké zvíře, když ho našli v konzumovatelném
stavu. Bylo však možné postavit vyživovací strategie na tak nejistém faktoru? Přepočty biomasy a podílu šelem
pro starý paleolit ve Španělsku naznačují, že paběrkování na mršinách by neposkytovalo dostatečné množství
masa pro výživu. Pro takový způsob obživy by museli být staropaleolitičtí lidé mnohem více mobilní a svou
činností pokrývat velká území. Jedině tak by zvýšili možnost nalezení dostatečného množství uhynulých nebo
zabitých zvířat (TAMTÉŽ 50–52). Takový přístup by mohl narážet na problém, jak odebrat šelmám nebo mrchožroutům jejich kořist. Tento akt by mohl být v některých situacích dokonce nebezpečnější než vlastní lov velkých
zvířat.
Lze tedy konstatovat, že hlavním limitujícím faktorem paběrkování na mršinách bylo získání těla zvířete ve
stavu, kdy ho člověk mohl konzumovat. I v tomto směru může materiál z jeskyně Kůlny poskytnout zajímavé
podklady na potvrzení výše uvedených hypotéz. V souvislosti s analýzou tvrdých živočišných tkání s lidskými
zásahy jsme již konstatovali velkou roztříštěnost všech kostí. Vzhledem k tomu, že neandertálci z nich nevyráběli
nástroje, s výjimkou retušérů, které ale tak intenzívní frakturaci nevysvětlují, je nutné si položit otázku, proč
byly kosti rozbíjeny. Jako nejpravděpodobnější se jeví možnost, že tak činili pro získání morku jako cenného
zdroje tuku. U Pygmejů, kteří loví pralesní slony, je zaznamenána separace tuku z kostí tepelnou úpravou
(FISCHER 2001), ale pro podobné praktiky nemáme v případě středopaleolitických lokalit žádné doklady. Potřeba
konzumace dostatečného množství živin byla vzhledem k energetické náročnosti neandertálského těla (např. SORENSEN – LEONARD 2001; STEEGMANN – CERNY – HOLLIDAY 2002; SNODGRASS – LEONARD 2009) natolik závažná,
že se někteří autoři dokonce domnívají, že kromě rozbíjení kostí v souvislosti se získáváním tuku docházelo
i k vyškrabávání spongiózy a k jejímu rozmělnění, protože jedině v takovém stavu byla pro člověka konzumovatelná (MAREAN 2005). V tomto kontextu se zdá nepravděpodobné, že by neandertálci získali dostatečné množství čerstvých kostí pouhým sběrem. V případě sběru mršin by museli být schopni najít tělo takového zvířete
dostatečně brzo, aby nedošlo k rozmnožení baktérií jako Staphylococcus, Streptococcus, Salmonela apod., proti
nimž není lidský organismus rezistentní (FREEMAN 2001, 48).
Připustíme-li, že neandertálci lovili velkou faunu v čele s mamutem, pak se jistě nevyhneme otázce loveckých
praktik. Jakým způsobem mohli ulovit tak velké zvíře? Experimentální analýza biomechaniky použití oštěpu
ukázala, že zbraně s dlouhým dosahem (lehký oštěp s vrhačem) se objevily až s nástupem mladší fáze mladého
paleolitu (solutréen). Jak jsme se již zmínili, neandertálci používali oštěpy s malým dosahem, podle antropologických pozůstatků a výsledků svalové mechaniky často obouručním, a tudíž kontaktním způsobem (SCHMITT –
CHURCHILL 2003; RHODES – CHURCHILL 2009). V tom případě bylo nutné omezit pohybovou a tím i obrannou
schopnost zvířete. Důležitou roli mohl sehrávat oheň. Na konci 19. stol. byly pozorovány lovecké praktiky
v Africe, při nichž byli sloni zahnáni do ohňového kruhu, kde byli přidušeni, oslepeni, mnohdy i popáleni (FREEMAN 2001, 53). Využití ohně v kombinaci s výhodnou konfigurací terénu (skalní sráz) je využíváno při dokumentárních rekonstrukcích pravěkého života. Moravský kras se svými hlubokými údolími, které jsou ostře
zařezané do Drahanské vrchoviny, představuje ideální terén k takto prováděnému lovu.
Jinou loveckou praktiku můžeme pozorovat u pygmejského kmene Bagielli v Kamerunu. Lovci se potřou
čerstvým sloním lejnem, skrytě se dostanou pod slona a vrazí mu silně otrávený oštěp (ovšem železný) do měkké
části břicha. Poté co zvíře padne, useknou mu chobot a slon vykrvácí (LIPS 1960). Tato lovecká praktika vyniká
svou jednoduchostí, ale zůstává otázkou, zda bylo možné ve středoevropském prostředí té doby vyrobit dostatečně silný jed, aby byl schopen aspoň omámit tak velké zvíře, jako byl mamut.
Recentní lovecko-sběračské populace v Kongu využívají i pastí, ať už mechanických (oštěp se zátěží nad
sloní stezkou) nebo lapací jámy na sloních stezkách (FISHER 2001). Ve všech případech je však nezbytným předpokladem determinace místa, kde je výhodné umístit zmíněnou past. Toho lze dosáhnout pouze v hustém lesním
KAREL VALOCH A KOL. AUTORŮ: KŮLNA HISTORIE A VÝZNAM JESKYNĚ
129
prostředí, kde jsou sloní stezky zřetelně viditelné a kde lze tedy poměrně přesně určit trasu pohybu. Pasti jsou
těžko aplikovatelné v prostředí otevřeného ekosystému. V případě lapacích jam na mamuty by byl značným
problémem vlastní výkop, zvláště pak v chladných obdobích glaciálu, kdy zmrzlá půda může představovat téměř
neřešitelnou překážku. Jisté řešení se může skrývat v přírodních pastech, které mohou být častější právě v krasových oblastech. Jejich využití se např. předpokládá v souvislosti s lovem velkých bovidů v La Borde a Coudoulous I (BRUGAL 1999).
5.5. Člověk a šelmy v jeskyních
Jiným významným problémem středního paleolitu je interakce mezi člověkem a šelmami žijícími v jeskyních.
Na mnoha lokalitách máme zřetelné doklady vzájemné alternace ve využívání jeskynních prostor. Klasickými
příklady mohou být např. jeskyně Šipka nebo Švédův stůl. V rámci konkurenčního působení muselo alespoň
někdy docházet ke střetům, které mohly vést až ke smrti některé ze stran konfliktu.
Mnohem zajímavější jsou ale indicie, které naznačují, že např. jeskynní medvěd byl neandertálci záměrně
loven. Za skutečný doklad lovu této šelmy bývají považovány nálezy kamenných artefaktů v horských medvědích
jeskyních (např. RAMESCH; HILLE – RABEDER 1986), ve stržích (ÉRD; MESTER 1990) nebo na některých otevřených
lokalitách (např. TAUBACH; AUGUSTE – MONCEL – PATOU-MATHIS 1998). Stopy přítomnosti člověka v těchto polohách lze spojovat především s loveckými praktikami, které však asi neměly ekonomický podtext. Příkladem
může být jeskyně Ramesch v Rakousku, kde se našel levalloiský hrot z křemence, u kterého není vyloučeno
jeho použití jako hrotu lovecké zbraně (HILLE – RABEDER 1986). Jeskyně se nachází v nadmořské výšce 1 960
m a přístupná byla spíše v teplých obdobích interglaciálu (nově datováno do teplého období würmu, 65–31 000
BP; k problému viz RABEDER – HOFREITER – WILD 2005). Přístup do jeskyně je i dnes poměrně náročný, jeskyně
není přímo viditelná, takže na její existenci mohli neandertálci přijít pouze cíleným průzkumem nebo sledováním
stop medvěda. Jeskyně není vhodná k osídlení a ani shromážděné doklady nesvědčí o takovém využití. Jediným
vysvětlením je tak využití jeskyně k loveckým účelům.
Z území Moravy byl za srovnatelný považován nález ze Sloupských jeskyní z chodby „U řezaného kamene“.
Drobný hrotitý úštěp, interpretovaný jako hrot, měl zapadat do rány na lebeční kosti medvěda, nacházející se na
kostěném hřebenu, který se táhne středem lebky a ke kterému se upínají žvýkací svaly. Analýza předmětu však
ukázala, že původní Wankelova interpretace je s největší pravděpodobností nesprávná a nemůže tedy dokládat
lov medvědů (VALOCH 2001).
Opět se nevyhneme otázce loveckých praktik, které mohli neandertálci využít k zabití medvěda, ať už za
účelem obrany, tak i v souvislosti s vlastním lovem. Předpokládá se, že se medvědi lovili hlavně v období zimního
spánku, ale v případě jeskyně Ramesch je otázkou, zda byla v zimním období s tehdejším vybavením pro člověka
přístupná. S úspěchem mohla být tato taktika využita v moravských jeskyních při soupeření s medvědem
o využití jeskynního prostoru.
Při řešení otázky loveckých praktik se nevyhneme ani otázce, zda byli medvědi loveni z čistě ekonomických
důvodů či zda zde sehrávaly roli i určité symbolické (neutilitární) aspekty. To je velice důležité, protože
v případě neutilitárních aspektů lze uvažovat o tom, zda ulovení spící šelmy bylo dostatečně prestižním aktem.
Spíše se zdá pravděpodobnější, že byly loveny šelmy bdělé. Problém by mohlo vyřešit určení ročního období,
ve kterém byli jedinci uloveni. Připustíme-li tuto možnost, pak je nutné vzít do úvahy již několikrát zmíněný
fakt, že neandertálci lovili kontaktním způsobem či na krátkou vzdálenost. V takovém případě byl ale vlastní
lov nesmírně nebezpečnou činností. V tomto směru mohlo krasové či skalní prostředí poskytovat lovcům velkou
výhodu. Mnohdy bylo možné dostat se díky konfiguraci terénu nad šelmu, což poskytovalo nespornou strategickou převahu. Při použití dostatečně dlouhých a masivních kopí bylo možné využít typického chování medvěda, který se v takových situacích staví na zadní končetiny a v určitou chvíli zaútočí, přičemž ale musí snížit
své těžiště, protože člověk byl výrazně menší než jeskynní medvěd. Bylo tedy možné nastavit kopí proti medvědovu výpadu a využít jeho kinetické energie k tomu, aby se sám probodl. Lov v portálech jeskyní navíc poskytoval možnost útočit na šelmu z více stran, takže bylo jen otázkou času, kdy některý z lovců zasáhl zvíře na
citelném místě. Strategickou výhodu mohlo představovat využití ohně. Vyloučit ale nelze ani použití pastí na
principu tlučky, které jsou doložené etnologicky. Opět se ale dostáváme k tomu, zda tento pasivní způsob lovu
odpovídal potřebám, které ho vyvolávaly.
Přestože je příležitostný lov těchto predátorů v podstatě přijímán, značně kriticky se hodnotí doklady neutilitárních praktik, které se s touto šelmou spojují. Doklady tzv. medvědího kultu, případně alpského moustérienu,
se dnes spíše nepovažují za spolehlivé či průkazné (k problému např. RABEDER – NAGEL – PACHER 2000). Medvědí lebky v tzv. kamenných schránkách mohly být výsledkem přirozených postdepozičních procesů. Na druhou
stranu ale nelze jednoznačně vyloučit, že vzhledem k tomu, jaký musel mít lov nebezpečné šelmy symbolický
130
ACTA SPELEOLOGICA VOL. 2/2011
status, se zdá nepravděpodobné, že by se symbolické (kultovní) praktiky kolem lovu takových zvířat nevytvořily.
Bohužel dokazování záměrných konstrukcí z kamene v jeskynním prostředí patří k nejsložitějším problémům
paleolitické archeologie. Pravděpodobně jenom moderně pojaté výzkumy nových lokalit by mohly tyto otázky
spolehlivěji vyřešit.
6. ZÁVĚR
I přes neuspokojivý stav archeozoologických analýz lze z osteologického zvířecího materiálu vytěžit cenné
indicie pro rekonstrukci chování neandertálců na této klíčové lokalitě střední Evropy. Můžeme poměrně spolehlivě prohlásit, že ekonomické chování neandertálců nebylo jednoduché a odráželo celou řadu vnějších i vnitřních
vlivů. Každopádně byli tito naši nejbližší příbuzní značně obratnými a úspěšnými lovci, kteří několikrát obstáli
v těžkých zkouškách, daných změnou světového klimatu a tím i změnami ekosystémových podmínek.
Článek byl vydán s podporou grantového projektu GAČR GAČR 404/07/0856 a Institucionálního vědeckého
záměru MZM č. MK00009486202.
LITERATURA
AUGUSTE, P. – MONCEL, M.-H. – PATOU-MATHIS, M. 1998: Chasse ou „charognage“: acquisition et traitement des rhinocéros
au Paléolithique moyen en Erope occidentale. In: Brugal, J. P. – Meignen, L. – Patou-Mathis, M. (eds.): Économie préhistorique: les comportements de subsistance au Paléolithique. XVIIIe Rencontres Internationales d’Archéologie et
d’Histoired’ Antibes. 133–151. Sophia Antipolis.
BINFORD, S. R. 1968: Early upper Pleistocene adaptations in the Levant. American Anthropologist 70, 707–717.
BOËDA, E. – BOURGUIGNON, L. – GRIGGO, CH. 1998: Activités desubsistance au Paléolithiquemoyen: couche VI 3 b’dugisement d’Umm el Tlel (Syrie). In: Brugal, J.-P. – Meignen, L . – Patou-Mathis, M. (eds.): Économie préhistorique: les
comportements de subsistance au Paléolithique. XVIIIe Rencontres Internationales d’Archéologie et d’Histoired ’Antibes. 243–258. Sophia Antipolis.
BOËDA, E. – GENESTE, J.-M. – GRIGGO, C. – MERCIER, N. – MUHESEN, S. – REYSS, J. L. – TAHA, A. – VALLADAS, H. 1999:
A Levallois point embedded in the vertebra of a wildass (Equus afracanus): hafting, projectiles and Mousterian hunting
weapons, Antiquity 73, 394–402.
BRUGAL, J.-P. 1999: Middle Palaeolithic subsistence on Large Bovids: La Borde and Coudoulous I (Lot, France). In: The
Role of Early Humans in the Accumulation of European Lower and Middle Palaeolithic Bone Assemblages, RömischGermanisches Zentralmuseum, Monographien, Band 42. Mainz, 263–266.
D’ERRICO, F. – VILLA, P. 1997: Holes and grooves: the contribution of microscopy and taphonomy to theproblem of art origins. Journal of Human Evolution 33, 1–31.
DOLÁKOVÁ, N. 2002: Palynologické studium sedimentů šošůvské části Sloupsko-šošůvských jeskyní a spodní části opěrného
profilu v jeskyni Kůlna, Acta Musei Moraviae, Sci. geol. 87, 275–288.
FISHER, J. W. (Jr.) 2001: Elephant Butchery Practise in the Ituri Forest, Democratic Republic of the Congo, and Their Relevance for Interpreting Human Activitiesat Proboscidean Sites. In: West, D. (ed.): Proceedings of the International
Conference On Mammoth Site Studies. Publications in Anthropology. 1–10. Lawrence.
FREEMAN, L. G. 2001: Were There Scavengersat Torralba? In: West, D. (ed.): Proceedings of the International Conference
On Mammoth Site Studies. Publications in Anthropology. 45–55. Lawrence.
GAMBLE, C. 1986: The Palaeolithic Settlement of Europe. Cambridge World Archaeology. Cambridge.
GAUTIER, A. 1988: Preliminary notes on the fauna of the Middle Palaeolithic site at Zwoleń. In: L’Homme de Neandeertal,
volume 6 – La subsistance, 33. 69–73. Liège.
CHASE, P. G. 1987: Spécialisation de la chasse et trandition versle Paléolithique supérieur, L’Anthropologie 91/1, 175–187.
HILLE, P. – RABEDER, G. (Hrsg.) 1986: Die Ramesch-Knochenhöhleim Toten Gebirge. Mitt. der Komission für Quartär forschung der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, Band 6, Wien.
LIPS, J. 1960: O původu věcí. Praha.
LISTER, A. M. 2001: Age Profile of Mammoth in a Late Pleistocene Hyaena Den at Kent’s Cavern, Devon, England. In:
West, D. (ed.): Proceedings of the International Conference On Mammoth Site Studies. Publications in Anthropology.
35–43. Lawrence.
MAREAN, C. W. 2005: From the tropics to the colder climates: contrasting faunal exploitation adaptations of modern humans
and Neanderthals. In: d’Errico, F. – Blackwell, L. (eds.): From Tools to Symbol. From Early Hominids to Modern Humans. Johannesburg.
MARTIN, L. D. – NAPLES, V. – WHEELER, H. T. 2001: Did Mammoth Have Nonhuman Predators? In: West, D. (ed.): Proceedings of the International Conference On Mammoth Site Studies. Publications in Anthropology. 27–34. Lawrence.
MEIGNEN, L. – BEYRIES, S. – SPETH, J. – BAR-YOSEF, O. 1998: Acquisition, traitement des matières animales et fonction de
KAREL VALOCH A KOL. AUTORŮ: KŮLNA HISTORIE A VÝZNAM JESKYNĚ
131
site au Paléolithique moyendans la grotte de Kébara (Israël): approche interdisciplinaire. In: Brugal, J.-P. – Meignen,
L. – Patou-Mathis, M. (eds.): Économie préhistorique: les comportements de subsistance au Paléolithique. XVIIIe
Rencontres Internationalesd’Archéologie et d’Histoired’Antibes. 227–241. Sophia Antipolis.
MELLARS, P. 1973: The Character of the Middle Upper Palaeolithic transition in Southwest France. In: Renfrew, C. (ed.):
The Explanation of Culture Change. 235–276. London.
MESTER, Z. 1990: La transition versle Paléolithique supérieur des industries moustériennes de la Montagne de Bükk (Hongrie). In: Farizy, C. (ed.): Paléoithique moyen récent et Paléolithique supérieur ancien en Europe. Ruptures et transition:
examen critique des documents archéologiques, Actes de Colloque international de Nemours 9–10–11 Mai 1988. Mémoires de Musée de Préhistoired’Ile de France n°3. 111–113. Nemours.
MUSIL, R. 1988: Ökostratigraphie der Sedimente in der Kůlna-Höhle. In: Valoch, K.: Die Erforschung der Kůlna-Höhle
1961–1976. Anthropos 24, (N. S. 16). 215–255. MZM Brno.
MUSIL, R. 2006: A Mesoclimatic Approach in the Overlap Zone of the Neanderthal and Early Modern Europeans in Central
Europe. In: Abstract of Paleoanthropology Society Meeting, April 24–26, San Juan, Puerto Rico. San Juan, A 26.
NERUDA, P. 2001: Využití surovin v taubachienu z jeskyně Kůlny (vrstva 11). Acta Mus. Moraviae, Sci. soc. 86, 3–25.
NERUDA, P. 2005: Technologie micoquienu v jeskyni Kůlně. Micoquian Technology from Kůlna Cave (Sloup, South Moravia). Acta Mus. Moraviae, Sci. soc. 90, 23–78.
NERUDA, P. 2011: Střední paleolit v Moravských jeskyních (Middle Palaeolithic in Moravian Caves. Dissertationes archaeologicae Brunenses/Pragensesque 8, Masarykova univerzita. Brno.
NERUDA, P. – LÁZNIČKOVÁ-GALETOVÁ, M. – DRESLEROVÁ G. 2011: „Lidské zásahy na zvířecím osteologickém materiálu
z jeskyně Kůlny – interdisciplinární analýza“ Anthropos (Studies in Anthropology, Palaeoethnology, Palaeontology
and Quaternary Geology). Vol. 32, (N. S. 24). Brno.
OPRAVIL, E. 1988: Ergebnise der Holzkohlen analyse aus der Kůlna-Höhle. In: Valoch, K., Die Erforschung der Kůlna
Höhle 1961–1976. Anthropos 24, (N. S. 16). 211–214. MZM Brno.
ORQUERA, L. A. 1984: Specialization and the Middle/Upper Paleolithic transition, Current Anthropology 25, 73–98.
PAUNESCU, A. 1988: Structures d’habitat moustériennes mises au jourdans l’établissement de Ripiceni-Izvor (Roumanie) et
quelques considérations concernantle type d’habitat Paléolithique moyen de l’est des Carpates. In: L’Homme de Neandeertal, volume 6 – La subsistance, Eraul 33. 127–143. Liège.
PATOU, M. 1988: Subsistance et approvision nement au Paléolithique moyen. In: L’Homme de Neandertal, volume 6 – La
subsistance, Eraul 33. 11–18. Liège.
PATOU-MATHIS, M. 2002: Comportements de subsistence durantle dernier interglaciare en Europe. In: Tuffreau, A. – Roebroeks, W. (ed.): Le Dernieri Interglaciaire et les occupationshumaines de Paléolithique moyen. Publications de CERP,
n°8, 53–65.
PATOU-MATHIS, M. – AUGUSTE, P. – BOCHERENS, H. – CONDEMI, S. – MICHEL, V. – MONCEL, M.-H. – NERUDA, P. – VALOCH,
K. 2005: Les occupations du Paléolithique moyen de la grotte de Külna (Moravie, République Tcheque): nouvelle
approches, nouve aux résultats. In: Tuffreau, A. (ed): Peuplements humains et variations environnementales au Quaternaire. Colloque de Poitiers, 18–20 septembre 2000, BAR International Series 1352. 69–94. Oxford.
RABEDER, G. – HOFREITER, M. – WILD, M. E. 2005: Die Bären der Brieglers berg höhle (1625/1624), Die Höhle 56, Heft
1–4, 36–43.
RABEDER, G. – NAGEL, D. – PACHER, M. 2000: Die Höhlenbär. Stuttgart.
RHODES, J. A. – CHURCHILL, S. E. 2009: Throwing in the Middle and Upper Paleolithic: inferences from analysis of humeral
retroversion. Journal of Human Evolution 56, 1, 1–10.
ROEBROEKS, W. – SPELEERS, B. 2002: Last interglacial (eemian) occupation of the North European plainnad adjacentareas.
In: Tuffreau, A. – Roebroeks, W. (eds.), Le Dernier Interglaciaire et les occupations humaines de Paléolithique moyen.
Publications de CERP, n°8, 31–39.
ROTS, V. 2008: Hafting and raw materials from animals: guide to the identification of haftingtraces on stone tools. Anthropozoologica 43 (1), 43–66.
ROTS, V. 2009: The functional analysis of the Mousterian and Micoqui anassemblages of Sesselfels grotte, Germany: aspect
softool use and hafting in the European late middle Palaeolithic. Quartär 56, 37–66.
SCHMITT, D. – CHURCHILL, S. E. 2003: Experimental Evidence Concerning Spear Use in Neandertals and Early Modern
Humens, Journal of Archaeological Science 30, 103–114.
SNODGRASS, J. J. – LEONARD, W. R. 2009: Neandertal Energetics Revisited: Insights Into Population Dynamics and Life
History Evolution. Paleo Anthropology, 220–237.
SORENSEN, M. V. – LEONARD, W. R. 2001: Neandertal energetics and foragin gefficiency. Journal of Human Evolution 40,
483–495.
STEEGMANN, A. T. – CERNY, F. J. – HOLLIDAY, T. W. 2002: Neandertal cold adaptation: physiological and energetic factors.
American Journal o Human Biology 14, 566–583.
SVOBODA, J. 2002: The last interglacial in Southeast central Europe: a short note. In: Tuffreau, A. – Roebroeks, W. (eds.):
Le Dernier Interglaciaire et les occupations humaines de Paléolithique moyen. Publications de CERP, n°8, 15–19.
SVOBODOVÁ, H. 1994: Vývoj vegetace. In: Svoboda, J. et al.: Paleolit Moravy a Slezska. Dolnověstonické studie, svazek 1.
40–42. ArU AV ČR Brno.
132
ACTA SPELEOLOGICA VOL. 2/2011
THIEME, H. – VEIL, S. 1985: Neue Unter suchungen zum zeitlichen Elefant-Jagdplatz Lehringen, Die Kunde 36, 11–58.
TUFFREAU, A. – ROEBROEKS, W. (eds.) 2002: Le Dernier Interglaciaire et les occupations humaines de Paléolithique moyen.
Publications de CERP, n°8.
VALOCH, K. 1980: Knochen artefakte aus dem Micoquien (Schicht7c) in der Kůlna-Höhleimmährischen Karst, Acta Musei
Moraviae, Sci. soc. 65, 7–18.
VALOCH, K. 1988: Die Erforschung der Kůlna-Höhle 1961–1976. Anthropos, 24, (N. S. 16). MZM Brno.
VALOCH, K. 2001: Wanklův paleolitický nález ze sloupských jeskyní, Acta Musei Moraviae, Sci. soc. 86, 27–33.
VALOCH, K. – PELÍŠEK, J. – MUSIL, R. – KOVANDA, J. – OPRAVIL, E. 1969: Die Erforschung der Kůlna-Höhlebei Sloup im
Mährischen Karst (Tschechoslowakei), Quartär 20, 1–45.
VAN KOLFSCHOTEN, T. 2002: The Eemian mam mal fauna of the North western and Central European continent. In: Tuffreau,
A . – Roebroeks, W. (eds.): Le dernier interglaciaire et les occupations humaines du Paléolithique moyen. Publications
de CERP 8. 21–30. Lille.
VALLVERDÚ, J. – ALLUÉ, E. – BISCHOFF, J. L. – CÁCERES, I. – CARBONELL, E. – CEBRIÀ, A. – GARCÍA-ANTÓN, D. – HUGUET,
R. – IBÁÑEZ, N. – MARTÍNEZ, K. – PASTÓ, I. – ROSELL, J. – SALADIÉ, P. – VAQUERO, M. 2005: Short human occupations
in the Middle Palaeolithic Level I of the AbricRomaní rock-shelter (Capellades, Barcelona, Spain). Journal of Human
Evolution 48, 157–174.
VAQUERO, M. – PASTÓ, I. 2001: The Definition of Spatial Units in Middle Palaeolithic Sites: The Hearth-Related Assemblages. Journal of Archaeological Science 28, 11, 1209–1220.
WEST, D. (ed.) 2001: Proceedings of the International Conference on Mammoth Site Studies, Publications in Anthropology.
Lawrence.
ZELINKOVÁ, M. 1998: Osteologický materiál z vnitřních prostor jeskyně Kůlny, Acta Musei Moraviae, Sci. geol. 83, 147–157.
ZELINKOVÁ, M. – LÁZNIČKOVÁ-GALETOVÁ, M. 2007a: Industrie z tvrdých živočišných materiálů doby kamenné I. Supplément
66, Zprávy ČAS. Praha.
ZELINKOVÁ, M. – LÁZNIČKOVÁ-GALETOVÁ, M. 2007b: Industrie z tvrdých živočišných materiálů doby kamenné II. Supplément 67, Zprávy ČAS. Praha.
14. NEANDERTÁLSKÉ PROSTOROVÉ STRUKTURY V JESKYNI KŮLNĚ
Petr Neruda
Důležitým projevem chování pravěkých populací je i organizování prostoru, který využívali k různě dlouhému setrvání v určitém místě. Komunita lidí potřebovala nejen ochranu před klimatickými vlivy a dravými šelmami, ale i příslušníky vlastního druhu. Rovněž bylo nutné vymezit si svůj osobní prostor v rámci obývaného
světa. To je nakonec chování, které v různé míře intenzity můžeme pozorovat i dnes.
Lidé prováděli v místě, kde měli svá sídliště, různé aktivity, jež se na archeologických lokalitách projevují
koncentracemi nálezů a zbytků, případně i terénními úpravami. Jejich analýzou se můžeme pokusit o rekonstrukci
chování pravěkých komunit na určité lokalitě a přiblížit se tak k hlavnímu cíli historických věd – popisu skutečného života v čase.
Analýza lokalit ze starší doby kamenné patří k těm nejkomplikovanějším směrům bádání, protože se nám
dochovaly jen některé předměty a na tvorbě archeologické vrstvy se podílelo množství procesů, které přímo
s činností člověka nesouvisí a které lze jen obtížně rozlišit (NERUDA v tisku). Artefakty mohly být redeponovány
geologickými procesy, činností zvířat nebo se do souboru dostaly i předměty, které jenom vypadají jako artefakty
vytvořené člověkem. Časté je to zejména v jeskyních, které využívaly šelmy (jeskynní medvěd nebo hyena) jako
doupata. Některé z nálezů vypadají např. jako kostěné flétny, ale ve skutečnosti se jedná jen o prokousnuté osteologické pozůstatky ulovené zvěře, které si predátoři dotáhli do doupat (srov. problematiku flétny z Divje Babe
ve Slovinsku; D’ERRICO 1998).
Na druhou stranu jsou jeskyně velice vhodné pro výzkum prostorových struktur paleolitických populací,
protože rozsah sídliště je dobře definován. Mezi unikátní lokality patří právě jeskyně Kůlna, která má mimořádný
potenciál pro podobně orientovaný výzkum z několika důvodů. Během výzkumů K. Valocha byla prokopána
téměř celá prostora, což je velice důležité, neboť nalezené struktury můžeme porovnávat bez obavy, že posuzujeme jen určité místo se specifickou funkcí, což může značně zkreslit výsledky rekonstrukce. Další výhodou je
komplexní sled archeologických vrstev v jasné superpozici, protože takto můžeme posuzovat chování člověka
v různých obdobích a sledovat, zda se jeho zvyky měnily. Třetím významným faktorem je množství dokumen-