Opravdu nedostatek kněží

Paul M. Zulehner in: Herderkorrespondenz Spezial 1/2009, „Arbeiten in der Kirche; Ämter und Dienste in der Disskusion“, květen 2009
Opravdu je nedostatek kněží?
K situaci pastoračních povolání v německé jazykové oblasti
Pastorační profese – kněží, jáhni, pastorační asistenti/asistentky – jsou v německém
jazykovém prostoru dobře prozkoumána. Mezi těmi, kteří dnes plní pastorační služby je
pozoruhodně mnoho těch, kteří k tomu cítí osobní povolání. Kdo tento pohled přijme,
nemůže doopravdy mluvit o nedostatku kněží.
Církve v německé jazykové oblasti (Německo, Švýcarsko, Rakousko) patří k bohaté
světové katolické církvi, což jí dává možnost, aby ve srovnání s jinými církevními
oblastmi zaměstnávala mnoho lidí. To z katolické církve činí respektovaného
zaměstnavatele s množstvím profesí, mezi nimi i „pastoračními službami“ jak je v roce
1977 nazvali v řádech němečtí biskupové.
Tato pastorační povolání jsou v německojazyčné oblasti důkladně zkoumána (srv. již
Gerhard Schmidtchen, Priester in Deutschland. Forschungsbericht über die im Auftrag der
Deutschen
Bischofskonferenz
durchgefürte
Umfrage
unter
allen
Weltund
Ordenspriestern in der Bundesrepublik Deutschland, Freiburg 1973. Kněží v Německu.
Výzkumná zpráva o průzkumu iniciovaném Německou biskupskou konferencí mezi všemi
světskými i řádovými kněžími ve Spolkové republice Německo.) V roce 2000 se
uskutečnilo šetření mezi kněžími v Německu, Švýcarsku, Rakousku, ale i Chorvatsku,
Polsku a na Ukrajině – zde byli dotazováni řeckokatoličtí kněží (Paul M. Zulehner, Priester
im Modernisierungsstress. Forschungsbericht der Studie Priester 2000, Ostfildern 2001;
zusammen mit Anna Hennersperger: „Sie gehen und werden nicht matt“ [Jes 40,31].
Priester in heutiger Kultur, 2. Aufl., Ostfildern 2001; Kněží v modernizačním stresu.
Výzkumná zpráva studie „Kněží 2000“, společně s Annou Hennesperger: „Jdou bez
umdlení – Iz 40, 31). Kněží v dnešní kultuře, 2. vydání.). V roce 2002 podnítili
představení jáhnů v Diecézi Rottenburg – Stuttgart výzkum mezi jáhny. (Zulehner,
Dienende Männer – Anstifter zur Solidarität. Diakone in Westeuropa, Ostfildern 2003;
zusammen mit Elke Patzelt, Samariter – Prophet – Levit. Diakone im deutschsprachigen
Raum. Eine empirische Studie, Ostfildern 2003; Sloužící muži – strůjci solidarity. Jáhni
v západní Evropě; společně s Elke Pazelt: Samaritán, prorok, lévita. Jáhni
v německojazyčné oblasti. Empirická studie).
A nakonec se v roce 2006 v německé jazykové oblasti uskutečnil průzkum mezi
pastoračními asistenty (Zulehner und Katharina Renner, Ortsuche. Umfrage unter
Pastoralreferentinnen und Pastoralreferenten im deutschsprachigen Raum, Ostfildern
2006; Hledání místa. Pastorační asistentky a asistenti v německé jazykové oblasti).
Průzkum zatím nebyl veden mezi farními asistenty. V Rakousku se nadto připravuje
průzkum na rok 2009 mezi dobrovolníky ve farnostech.
Ve všech studiích se objevuje množství odborností. A to i uvnitř jedné profesní skupiny.
Kněz není hned knězem, jáhen jáhnem a pastorační asistentka asistentkou. Tato pestrost
je zřejmá na jejich typech.
Mezi kněžími tedy klerici-mimoni; proroci - muži Boží; prozíraví
muži církve; s dobou jdoucí vùdci farnosti. Tato pojmenování již dávají
poznat, že při určení pestrých typů kněží hraje roli více aspektů – jejich vnitrocírkevní
postavení (vedoucí farnosti oproti klerikům ve farnosti) je stejně důležité jako vztah ke
světu (zde škála sahá od nezájmu o okolní dění přes zájem o ně, až ke světaznalosti a
naladění na notu světa). Rozdělení variuje podle země a také podle věku.
Východoevropské země - Polsko a Chorvatsko, mají kněze velmi podobné těm, kteří se
účastnili výzkumu v Rakousku v roce 1970.
Ale i v německém jazykovém prostoru, a zde opět v jednotlivých diecézích, je rozložení
různé. Klérus ve starých spolkových zemích má jiné složení než klérus v nových
6
Paul M. Zulehner in: Herderkorrespondenz Spezial 1/2009, „Arbeiten in der Kirche; Ämter und Dienste in der Disskusion“, květen 2009
spolkových zemích. Komunistická minulost pozitivně ovlivnila existenci spíše tradičního
obrazu kněze – skutečnost, kterou je možné dobře pozorovat při evropských setkáních
kněží, kde se setkávají kněží ze západní a východní Evropy.
I jáhni sami sebe chápou rozdílně. „Samaritáni“ chtějí okamžitě pomáhat tam, kde je
potřeba. Vedle nich existují jáhni námi nazvaní „proroci“, kteří nejen chtějí pečovat o
oběti bezpráví, ale chtějí bezpráví předcházet. Zajímají se tedy o změny nespravedlivých
struktur ve společnosti a církvi. A nakonec nacházíme pozoruhodně silnou skupinu jáhnů,
kteří původně chtěli být kněžími, kvůli sňatku však přijali úřad jáhnů. Byli by však kdykoli
připraveni nechat se ordinovat. Jsou to tedy jáhni „v režimu kněžského standby“. Ve
Švýcarsku k tomuto typu náleží dvě třetiny jáhnů (Chur 56%, St. Gallen 67%). Jiná je
situace v Salzburgu (12%) a Berlíně (8%).
Rozložení těchto tří jáhenských typů je ve zkoumaných diecézích velmi rozdílné. To dává
vzniknout velmi rozdílné jáhenské politice v jednotlivých diecézích. Možná si, zejména po
zavedení stálého jáhenství, nemálo diecézních představených myslelo, že se církev na
cestě k otevření kněžského úřadu otevře i ženatým mužům a chtěli si tak již dopředu
vytvořit zásobu kandidátů. Naproti tomu jiné diecéze zůstaly zdrženlivé a namísto toho
vsadili na dobře vzdělané pastorační asistenty. Mohli to odůvodnit i tím, že někteří jáhni
tíhnou spíše k oltáři než k chudým a část jich si počíná klerikálněji než mnozí kněží.
Enormní šíři typů vykazují v německé jazykové oblasti pastorační asistenti. Nastoupilo
jich hodně, a také oficiální profil profese odpovídá tomu, že se jedná o relativně mladou
pastorační profesi u laiků v zaměstnaneckém poměru církve. Říká se o nich, že do této
služby vnášejí jak pohled (vnějšího) světa, tak kompetenci manželskou. Tento stereotyp
ovšem narušuje nemálo svobodných lidí v této profesní skupině. Podle naší studie je
rovněž neúnosné upírat kněžím všeobecně tuto nepostradatelnou kompetenci pro svět a
výlučně ji přisuzovat pastoračním asistentům.
Při tvorbě typologie hrál důležitou roli – což v nynější situaci nepřekvapí - vztah
pastoračních asistentů k presbyterům. Na základě nedostatku kněží nepřekvapí, že na
těchto uvolněných kněžských postech vzniká určitý druh „sání“. Toto „sání“ je zesilováno
„tužbou“, protože kněží mají ve společnosti i uvnitř církve sociální prestiž, kterou si
nevysloužili zvláštními pastoračními výkony, o niž však mohou přijít. Kněží se tedy těší
určitému druhu automatické prestiže; tu si však mladé laické pastorační profese musí
teprve zasloužit. A jelikož základem této prestiže přiznávané kněžím je spíše postava
„svatého samotáře“, (rituálního) vůdce do bezpečí Božího světa, a je kněžím udělována
zjevnou formou svěcení a jejich životního stylu, nebude pro laiky obecně vůbec lehké si
tuto prestiž vysloužit.
Nedostatek kněží však umožňuje v církvi zaměstnaným laikům mít alespoň částečný podíl
na prestiži kněží skrze vedení farnosti. To samozřejmě modifikuje laické profese ve
formě, v jaké se vyvinuly v době, kdy byl kněží dostatek. Pastorační asistenti se
„presbyterializují“, jak se říká ve studii. Podle typologie můžeme část pastoračních
asistentů a asistentek označit jako virtuální presbytery, jiní jimi jsou již v reálu. Církev
tím má teologicky sporný případ „nevysvěcených kněží“, stav, který – jak již uvedl
Ferdinand Klostermann – se dá definovat jen jako „prospěšný nesmysl“.
Ovšem toto „nouzové řešení“ v sobě obsahuje destruktivní dynamiku, protože na jednu
stranu činí svěcení přebytečným – počítá se jen odborná kompetence, což samozřejmě
platí pro všechny profese, ale nestačí to. Na druhou stranu to zabíjí jak kněžské tak
laické profese, protože „reální presbyteři“ mezi laickými teology nejsou ani jedno ani
druhé. To, že lidé pak chápou mnohé laické teoložky a teology v takových presbyterských
úkonech (samozřejmě sem patří křest, který byl přece původně vyhrazen jen biskupům!)
jako fakticky vysvěcené je sice dojemné, ale odporuje to eklesiálnímu charakteru
ordinace. (Ženy vysvěcené na lodi na Dunaji neměli pro svěcení žádný kostel, ve kterém
by ordinace mohla proběhnout – jejich svěcení proto bylo všechno jiné než eklesiální,
6
Paul M. Zulehner in: Herderkorrespondenz Spezial 1/2009, „Arbeiten in der Kirche; Ämter und Dienste in der Disskusion“, květen 2009
spíše pohansky-magické.) Pozornost si zaslouží fakt, že tímto vývojem se katolické
diecéze ocitají na cestě, která je katolickou církví s ohledem na diskuzi o kněžském úřadu
z roku 1982 v Limě neustále kritizována jako bludná: „Proto, aby mohla plnit své poslání
potřebuje církev osoby, které jsou veřejně a trvale zodpovědné za to, aby poukazovaly
na fundamentální závislost na Ježíši Kristu a tím pečovali o jednotu v různosti.“ Tento
úřad je „konstitutivním pro život a svědectví církve. Od nejstarších časů se v celé
křesťanské církvi předává ordinováním.“ (Komise pro víru a řád církve Ekumenické rady
církví, Konvergenční prohlášení ke křtu, eucharistii a úřadu, zde Amt, č. 8).
Rozložení pastoračních asistentů v německé jazykové oblasti je markantně rozdílné. Ve
Švýcarsku se tato profesní skupina se mocně presbyterializuje. Neexistuje žádná oblast
církve, kde by bylo tolik laiků vedlo farnosti, kázalo a křtilo, jako je tomu ve švýcarských
diecézích.To však také znamená, že v těchto švýcarských diecézích není nedostatek
kněží, spíše však notorický a fatální nedostatek svěcení.
V Německu, kde biskupská konference neplánuje nasazení laických teologů do farností
jako pravidlo, je situace výrazně odlišná. Jen zčásti se ovšem daří toto pravidlo fakticky
udržet, jak ukazuje rozdělení typů do čtyř skupin. Neboť mnohé diecéze očividně
postupují jinou cestou a posílají do farností pastorační asistenty. Činí tak pod vzrůstajícím
tlakem těžce přetížených vlastních kněží, jejichž hlavní starostí je stát se z duchovních
(tak byli primárně vzděláváni a těmi také mnoho z nich chce i nadále být) manažery
pastoračních velkooblastí. Kvůli nedostatku kněží si 85% kněží stěžuje, že již nejsou
duchovními – a tyto stížnosti rostou s počtem jim svěřených farností.
Mohou se jednotlivá pastorační povolání od sebe navzájem učit?
Ve všech třech velkých studiích se nachází společný balík otázek týkajících se obrazu
kněze. Ve studii o kněžích se zkoumal vlastní obraz kněží. Ve studiích mezi jáhny a
pastoračními asistenty se měl objevit obraz kněží viděný zvnějšku. Aktuální obraz kněze
(a s ním úzce spojený obraz laiků a církve vůbec, jak ukazuje mnoho studií) intenzivně
ovlivňuje vztah a spolupráci různých profesních skupin ve farnostech, pastoračních
oblastech a diecézích.
Toto jsou testovací položky: kněžský úřad je ustanoven Kristem, je reprezentováním
Krista, nárokuje veškerý duchovní život svého nositele, slouží duchovnímu růstu církve,
udržuje svěřenou farnost ve směru evangelia, pečuje o to, aby obce vzniklé podle
evangelia zůstaly spojeny s místní církví, slouží primárně k odstranění konfliktů a lidské
spolužití ve farnosti, je výrazem osobního povolání, je výlučně dílem dřívějších obcí,
nezakládá se ve zvláštním svěcení, je výsledkem historického procesu.
Tento instrumentář k prozkoumání kněžského obrazu byl poprvé použit ve studii
Německé biskupské konference z roku 1973. Tehdy byl vytvořen ve spolupráci s teology
Karlem Lehmannem a Walterem Kasperem. Jednotlivé výpovědi k obrazu kněze jsou na
jedné straně zaměřeny na vztah ke Kristu, na druhé straně na vztah k farnosti. Do
baterie otázek byla zapracována moderní teologie úřadu s dvojí dimenzí synchronní a
diachronní jednoty: úřad udržuje svěřenou obec nasměrovánu na evangelium a
(katolicky) ve svazku s jinými evangelními společenstvími.
Kněží, jáhni a pastorační asistenti upřednostňují každý svůj vlastní obraz kněze. Pro
pastorační asistenty je kněz především představeným farnosti. Pro kněze samotné je
spíše klerikem. Pro švýcarské pastorační asistenty (58%) jsou kněží přesně to, co oni
sami žijí – kněz je vedoucím farnosti, k čemuž spíše nepotřebuje svěcení, nemusí se
„úplně“ identifikovat se svým povoláním, protože to také nevyžaduje nejvnitřnější
nasazení. To však současně znamená, že pokud tyto vlastnosti vytvářejí kněžský úřad, co
pak brání tomu, aby sami pastorační asistenti byli uznáni jako kněží resp. faráři? Zcela
jinak to vidí kněží ve východní Evropě; zde jsou jen 3% kněží „představenými farnosti“.
V této církevní oblasti dominuje obraz kněze jako klerika (62%).
6
Paul M. Zulehner in: Herderkorrespondenz Spezial 1/2009, „Arbeiten in der Kirche; Ämter und Dienste in der Disskusion“, květen 2009
Z hlediska praktické teologie by byl žádaný „době otevřený muž Boží“. Ten se chápe
„pontifikálně“. Dbá na spojení s Kristem stejně jako na postup vlastní církve dějinami. Je
to ten typ kněze, který vytváří most mezi úkolem a situací; klerici se utíkají spíše
k tradici, vůdcové farnosti se kloní spíše k situaci. Klerici slouží, jak říkají, Pánu (kyrios).
Vůdcově farnosti času (kairos). Muži Boží se snaží sloužit Pánu v čase (dem Kyrios im
Kairos).
Pestrost pastoračních profesí katolické církve je výrazem bohatství možností. Učí nás ale
také, že jednotlivci nebo jednotlivec nejsou schopni žít celé spektrum pastoračních
povolání. Šance spočívá v tom, že se jednotlivá povolání budou učit od sebe navzájem.
Pokud se však tvoří tábory stejně smýšlejících, může dojít k nešťastnému stavu. Pokud
jedna skupina navíc tíhne k autoritářství, tedy k určité osobnostní slabosti, která
vyjadřuje ochotu k podřízenosti, může pak dojít k agresivním střetům mezi dvěma
tábory.
Uzavírá se církev světu?
Lidé v pastorační službě potřebují vysokou míru pluralitní tolerance (Hermann Stenger).
To je něco jiného než absence postojů nebo lhostejnost. Protože svět, v němž dnes
členové církve žijí, je rozmanitý. Lidé se pohybují na škále od moderního k tradičnímu.
Mezi tím se objevují vysoce různorodé úrovně, které se dnes v církvi konstatují na
základě drahých výzkumů, ale v církevní praxi téměř nejsou poznat.
Empatie k různosti znamená otevřenost vůči době, která u části kněží (kleriků) je
přítomna jen slabě. Moderní současníci se následkem toho podílejí na církevním životě
stále méně, a to často nikoli proto, že by neměli žádná pastorační očekávání, ale protože
stylizace církevního života odporuje jejich každodenní zkušenosti. Je to přerušení
komunikace s moderním člověkem a jeho světem zaviněné samotnými nositeli církevních
povolání. Jmenování konzervativních biskupů uskutečněné v poslední době např.
v Bavorsku situaci jen ztěžuje. Nebezpečí, že církev se v části svých reprezentantů znovu
uzavře vůči světu je akutní. Pastorační asistenti a s nimi „samaritáni“ z řad jáhnů a „muži
Boží“ by byli nepostradatelnou zárukou „kairologické citlivosti“ (srv. Zulehner, Qualität
und Farbe. Zum Ort der Pastoralreferenten in der Kirche, in: Lebendige Seelsorge Nr.
4/2007, 210–213; Kvalita a barva. K postavení pastoračních asistentů v církvi). Proto se
dají chápat stížnosti velké části pastoračních asistentů na současnou atmosféru
v katolické církvi. Ve většině (73%) pojali podezření, že vedení církve chybí blízkost ke
každodennímu životu a utrpení lidí. V drtivé většině se domnívají, že reformy koncilu
přibližující církev lidem postupují dnes - pokud vůbec - příliš pomalu a polovičatě,
nesměle (84%). Zanedbatelná 3% si to nemyslí.
Potenciál se nevyčerpá
Momentem nového vztahu ke světu se zdá být pomalá devalvace a ústup farností ze
služby (diakonátu). Církve v západní Evropě (a nejen zde) jsou samozřejmě spirituálně
vyčerpané. Je naléhavě potřeba posílit spirituální sílu církevního resp. církevně-farního
života. Jinak se církve stanou dobrou adresou pro vzrůstající počet spirituálních poutníků
(Ernst Bochinger) v rovněž vyčerpaných oblastech sekulárního života. Co by však růst
nemělo je spiritualita zbožně vykroucených očí. Odtržení Večeře Páně od umývání nohou,
mystiky od politiky, kontemplace od akce, to by odpovídalo plně neježíšovskému oddělení
lásky k Bohu a k lidem.
Znakem vzrůstajícího stažení se ze světa může být u značné, a často mladé, části kněží
záliba v tradičním kněžském oblečení. Statistická souvislost vyplývající z průzkumu v této
věci je jasná a tísnivá. Přitom proti identitě a jasné rozpoznatelnosti v časech difúze nelze
nic namítat. Neokonzervativcům však nejde o identifikaci evangelia, ale o tradiční podobu
6
Paul M. Zulehner in: Herderkorrespondenz Spezial 1/2009, „Arbeiten in der Kirche; Ämter und Dienste in der Disskusion“, květen 2009
církve a o zvládnutí vlastní nejistoty vůči světu. Proto nechávají svoje slabě vzdělané
osobnosti zmizet za ztvrdlou slupkou, z osoby se stává funkcionář. Eticky přípustná
kritická loajalita se mění ve slepou poslušnost.
Tato ochota k podřízenosti pak volá po nových (duchovních) vůdcích – ti jsou však zcela
jiného druhu než potřební duchovní mistři. Při takovém vývoji se ztrácí základní
pastorační kapitál dnešní evangelizace, totiž autenticita. K čemu pak je svědectví
placeného proroka? Nedostatek hodnověrnosti se nedá napravit tvrdým agresivním
autoritářstvím.
Tato pozorování stavějí mosty od vztahu ke světu k obrazu církve, nebo ve smyslu II.
vatikánského koncilu, od Gaudium et spes k Lumen gentium.
Pro část nositelů
pastoračních povolání je koncil nyní diskutabilnější než v době bezprostředně po koncilu,
která byla sice bouřlivá, ale pořád ještě plodná. Současné vedení církve netíhne ke
konsekventní realizaci závěrů koncilu, ale k tomu, aby zvrátilo i částečné reformy. Není
přitom náhodou, že se jedná především o liturgické reformy. Vždyť koncilové reformy
vyrůstaly z tohoto centra.
A tak se dá předpokládat, že v příštích letech bude role laiků v liturgii a tím i v církvi neutrálně řečeno - nově přehodnocena. Pastorační asistenti by už o tom mohli vyprávět,
ať už jde o spoluúčast na vedení farnosti, výkladu evangelia nebo o křest (alespoň tam,
kde kněz není k dosažení).
Bohužel lze také čekat, že možnosti spolupodílení se církevního lidu – laos, laici –
nebudou v dalších letech zdokonalovány, ale spíše omezeny. Mladí faráři tíhnou spíše
k zastaralému autoritativnímu stylu vedení – stylu nejistých – namísto budování
komunikace a spolupráce, rozšíření porad, spolurozhodování. Je pak ale třeba se obávat,
že pak hledání spolupracovníků pro farní rady bude ještě těžší než dnes. zcela obecně
bude celkový obraz církve změněn. Církev se scvrkne na pár světu otevřených elementů.
Poslední pozorování: církev dnes trpí, jak říkají její představení, epochálním nedostatkem
kněží. To nutí k tvorbě pastoračních velkooblastí. Ty mají svůj smysl, pokud jen bojácně
neslouží administraci nedostatku. Neboť mnohé pastorační procesy vyžadují větší oblast k
tomu, aby byly optimálně uspořádány, jako např. práce s mládeží, vzdělávací oblast,
diakonie.
Ale trpí katolická církev opravdu nedostatkem kněží? Nejprve je třeba konstatovat, že
mezi těmi, kteří se dnes věnují pastorační službě je pozoruhodně mnoho těch, kteří cítí
osobní povolání ke kněžství – „lévité“ mezi jáhny, virtuální a reální „presbyteři“ mezi
pastoračními asistenty a asistentkami. Průzkum mezi těmi, kteří studují na katolické
teologické fakultě ve Vídni také ukazuje, že je tu o mnoho více lidí ochotných nechat se
ordinovat
než
v kněžském
semináři
a
noviciátech
(http://homepage.univie.ac.at/paul.zulehner/php/Paul2/index.php?id=47).
Přitom tento potenciál dávno není otevřeně přijímán. Joseph Ratzinger řekl v roce 1970
v jednom rozhlasovém pořadu o církvi v roce 2000 toto: „Bude určitě znát i nové formy
úřadu a bude světit osvědčené křesťany ve službě; v mnoha malých farnostech resp.
v soudržných sociálních skupinách bude normální pastorace vykonávána tímto způsobem.
Přitom bude kněz zaměstnaný na plný úvazek i nadále nepostradatelný“ (Glaube und
Zukunft, Mnichov 1970, 122.)
Kněz na částečný úvazek byl v historii církve rozšířeným jevem stejně jako dnes
v některých oblastech, kde se tak děje z nedostatku financí. Proč ne i u nás? Anglikánská
církev s tím má již 40 let dobré zkušenosti.
Kdo říká, že mezi mnoha dobrovolníky ve farnostech se nenacházejí personae probatae,
tedy osoby se zkušeností ve farnosti, které – po přiměřeném tříletém teologicko-
6
Paul M. Zulehner in: Herderkorrespondenz Spezial 1/2009, „Arbeiten in der Kirche; Ämter und Dienste in der Disskusion“, květen 2009
pastorálním vzdělání a při dobré supervizi – nemohly být vysvěceny do „sboru
starších“ pastorační velkooblasti (srv. Fritz Lobiger, Team of Elders. Moving beyond viri
probati, Quezon City 2007)?
Kdo přijme tento pohled, nemůže doopravdy mluvit o nedostatku kněží, spíše však o
slepotě církevních představených vůči nabízejícím se povoláním - u mužů i žen. Otázkou
jenom je, co z teologického hlediska jsou taková „subjektivně“ přijatá povolání. Ale
abychom citovali Ratzingera, který řekl o svobodných lidech žijících ve společenstvích:
teologicky taková povolání nejsou úplné nic. Církev s nimi může dobře hospodařit a
zabránit tak tomu, aby tato společenství dalším vyprazdňováním hodnoty eucharistie
nejen těžce poškozovali stavbu církve zevnitř, ale podíleli se na přeměně části světa ve
velikonočního kosmického Krista, která se uskutečňuje v každé eucharistické slavnosti
(Ko 1, 12-20).
Paul M. Zulehner
Paul M. Zulehner (nar. 1939) byl profesorem pastorální teologie na Katolické teologické
fakultě Univerzity ve Vídni. Jeho četné příspěvky se věnují základním otázkám pastorální
teologie, současné náboženské situaci i církvi v postkomunistických zemích.
Tento příspěvek vyšel v Herder Korrespondenz spezial 1/2009, Arbeiten in der Kirche, str. 36-40
Všechan práva vyhrazena.
Copyright © Verlag Herder, Freiburg
www.herder-korrespondenz.de
6