Vybrané metody sociální práce

Transkript

ÚVOD
Souhrnné učební a pracovní texty pro obor Sociální činnost v prostředí etnických
minorit jsou určené k výuce předmětu „Vybrané metody sociální práce“. Mají za cíl
vytvořit základní textovou osnovu a sloužit jako obecný podklad pro studující tohoto
oboru.
Předložený text tedy rozhodně není úplným výkladem a obsahem jednotlivých
přednášek. Má studentům a studentkám posloužit pro základní orientaci v jednotlivých
kapitolách a současně se předpokládá, že bude sloužit i jako pracovní sešit, kde je
prostor pro konkrétní úkoly a cvičení.
Obsah jednotlivých kapitol prošel výběrem, který byl učiněn na základě několikaleté
zkušenosti vyučujících tohoto předmětu a reagoval i na podněty a to nejčastěji
od absolventů tohoto oboru, kteří reflektovali jednotlivé přednášky a přinášeli do nich
dílčí postřehy z praxe a lokalit po celé České republice. Text se současně snaží
reagovat na požadavky dálkové formy studia, aktuální legislativu a nové trendy v oboru.
Bc. Jana Bednářová
srpen 2010
Učební a pracovní texty
1
OBSAH
1. Historie a vymezení pojmu sociální práce, hodnoty a etika
v sociální práci, Standardy kvality sociálních služeb……………………………. 3
2. Základní metody a úrovně sociální práce………………………………………... 6
3. Vedení případu……………………………………………………………………… 9
4. Metody sociální práce s rodinou……………………………………………….… 13
5. Metody sociální práce s dětmi a mládeží……………………………………….. 17
6. Význam týmové a individuální práce v organizaci, Psychohygiena,
Syndrom vyhoření, Supervize v pomáhajících profesí……………………….. 20
7. Metody sociální práce se skupinou……………………………………………… 25
8. Metody terénní sociální práce, streetwork……………………………………… 29
9. Metody sociální práce s klienty bez zaměstnání………………………………. 34
10. Základní metody komunitní práce…………..…………………………………... 39
11. Metody sociální práce v rámci krizové intervence…………………………..… 43
12. Význam svépomoci a vzájemná pomoci ………………..……………………… 46
13. Práce v nestátních neziskových organizacích, Nové trendy
v metodách sociální práce.............................................................................. 48
2
1. HISTORIE A VYMEZENÍ POJMU SOCIÁLNÍ PRÁCE, HODNOTY
A ETIKA V SOCIÁLNÍ PRÁCI, STANDARDY KVALITY SOCIÁLNÍCH
SLUŽEB
Vymezení pojmu „sociální práce“
- jako obor je to aplikovaná věda, která zkoumá komplexní souvislosti mezi
intrapsychickými, interpersonálními, skupinovými a společenskými procesy
a způsoby jejich ovlivnění legislativními, organizačními, komunikačními
a vztahovými prostředky, s cílem zlepšit životní pohodu všech lidí
- jako činnost je to profesionální aktivita, která vytváří podmínky pro rozvoj
a lepší využití zdrojů jednotlivce, skupin, komunit a společnosti využíváním
prostředků analýzy a komunikace, profesionálním utvářením a usnadňováním
vzájemné interakce (organizováním, vyjednáváním) a realizací a změnou
legislativních a společenských podmínek, s cílem ochránit a posílit zejména
znevýhodněné a ohrožené skupiny a jednotlivce ve společnosti.
(Havrdová, 1999)
 Najděte si alespoň další 2 definice pojmu sociální práce a uveďte zdroj.
Základní pojmy:
Morálka - (z latinského slova „mos“- původně vůle, potom mrav, předpis, zákon,
vlastnost, charakter, vnitřní podstata) je systém regulativů lidského jednání, který je
založen na rozlišení správného a nesprávného, schopnosti rozlišovat dobro a zlo
a v těchto intencích jednat - včetně transformace do oblasti hodnot, norem vzorů,
postojů a jednání. Morálka má individuální i sociální dimenzi. Není vytvářena v každé
generaci znovu, ani není omezena pouze na jednání jednotlivců. Předpokládá se,
že je tím, co udržuje společnost pohromadě a umožňuje harmonickou spolupráci jejích
členů. Morálka jako každá sociální instituce vyžaduje čas od času kritickou revizi
autonomním subjektem. Tato kritika přispívá k morálnímu vývoji v rámci sociálního řádu.
Hodnoty - vycházejí z morálky a lze je definovat jako vše, co považujeme
za významné a důležité. Jsou to normativní standardy, které mají vliv na naše
rozhodnutí pro jednu z možných alternativ jednání.
 Najděte si aktuální plné znění Etického kodexu sociálních pracovníků ČR.
3
Etika - (z řeckého „éthos“ – mrav, zvyk, obyčej, charakter) je teorií morálky, vědou
o morálce jako stránce života společenského člověka, o původu a podstatě morálního
vědomí a jednání. Etika se zabývá studiem morálky a rozumovým odůvodněním
morálního jednání. Ačkoliv rozumové zdůvodnění není jediným možným (základem
může být např. instituce), autoři publikující v oblasti sociální práce je zpravidla považují
za stěžejní. Z hlediska cíle je etika prakticky zaměřenou vědou. Cílem totiž není vědění
pro vědění, ale vědomější odpovědné jednání. Přesto zůstává etika v oblasti obecného,
protože není schopna poskytnout návod, jak jednat v jednotlivých případech.
Profese - (z latinského slova „professio“ - přiznání k povolání, k řemeslu) je povolání,
ale také odbornost, resp. odbornou přípravou podložené povolání. Význam termínu
profese v anglosaské literatuře je užší než v češtině. Hlavním společným
jmenovatelem pracovních rolí, které spadají do takto chápané profese, je omezený
a regulovaný přístup k jejich výkonu (např. je nutné absolvovat studijní program
a praxi). K profesi, resp. profesní komunitě se také vztahuje velká míra samosprávy
a kontroly, zejména v záležitostech odborné kvalifikace. Morální kodex bývá také
přísnější než požadavky kladené v tomto ohledu na průměrného člena společnosti.
Příčinu toho lze hledat v nebezpečí, že by profesionál mohl zneužít moci nebo
autority, kterou mu dané povolání zaručuje.
Profesní etika- patří sem reflexe norem a morálního jednání v rámci profese.
 Najděte si v literatuře alespoň 10 osobností z historie sociální práce.
STANDARDY KVALITY SOCIÁLNÍCH SLUŽEB
Standardy kvality sociálních služeb vytvořili pod vedením MPSV v průběhu let
2000 - 2002 zástupci odborné veřejnosti, poskytovatelů i uživatelů sociálních služeb.
Platnost standardů byla v praxi ověřována testováním u poskytovatelů na Olomoucku.
Standardy byly v průběhu přípravy porovnávány a doplňovány se standardy kvality
sociálních služeb některých evropských zemí (Velká Británie, Rakousko) a USA.
V zákonné podobě vstoupily v platnost 1. ledna 2007 s účinností zákona
č. 108/ 2006 Sb., o sociálních službách v platném znění a vyhlášky č. 505/2006 Sb.,
kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách v platném
znění.
4
Standardy kvality sociálních služeb popisují, jak má vypadat kvalitní sociální služba.
Jsou souborem měřitelných a ověřitelných kritérií. Jejich smyslem je umožnit průkazným
způsobem posoudit kvalitu poskytované služby. Podstatným rysem standardů je jejich
obecnost, jsou použitelné pro všechny druhy sociálních služeb.
Kvalita je popsána prostřednictvím souboru kritérií (vlastností a charakteristik),
o nichž se předpokládá, že ovlivňují schopnost služeb naplnit zájmy a potřeby obou
uvedených zájmových skupin – uživatelů i zadavatelů.
Hlavním posláním sociální služby je snaha umožnit lidem, kteří jsou v nepříznivé
sociální situaci, zůstat rovnocennými členy společnosti a využívat jejích přirozených
zdrojů, žít nezávisle, v kontaktu s ostatními lidmi a v přirozeném sociálním prostředí.
 Najděte si aktuální platné znění standardů kvality sociálních služeb
(viz výše uvedený zákon a vyhláška). Sdílení dobré praxe - podílení se
na tvorbě a aktualizaci standardů ve vaší organizaci.
Použitá a doporučená literatura ke studiu:
MATOUŠEK, O. a kol.: Základy sociální práce
MATOUŠEK, O.: Slovník sociální práce
HAVRDOVÁ, Z.: Kompetence v praxi sociální práce
ÚLEHLA, I.: Umění pomáhat
 U seznamu použité a doporučené literatury si dohledejte chybějící
bibliografické údaje k citaci tištěných dokumentů (vydání, místo vydání,
vydavatel, rok, ISBN).
www.mpsv.cz
www.nrzp.cz
 Prohlédněte si webové stránky doporučených organizací.
Najděte si kontakt na Společnost sociálních pracovníků ČR a další organizace
sdružující pracovníky v sociálních službách (ČAS, ČAPS) a zjistěte o nich základní
informace.
VZOR:
Asociace pečovatelů v ČR
Klikatá 1a
150 00 Praha 5
Tel.: 123 456 789
Fax: 123 456 789
e- mail:[email protected]
www.asociacepecovatelu.eu
Poznámky:
- poskytují poradenství pracovníků v sociálních službách, pořádají přednášky a konference, vydávají
odborné publikace
- na webových stránkách se rovněž podívejte na historii a vývoj organizací
5
2. ZÁKLADNÍ METODY A ÚROVNĚ SOCIÁLNÍ PRÁCE
Základní metody sociální práce
- případová práce
- se skupinou
- komunitní
Cílová skupina
- jednotlivec
- rodina
- skupina
- místní komunita
- věková skupina
- shodná nepříznivá sociální situace
Základní druhy sociálních služeb zahrnují:
a) sociální poradenství
b) služby sociální péče
c) služby sociální prevence
Formy poskytování sociálních služeb:
1) Pobytové - pobytovými službami se rozumějí služby spojené s ubytováním
v zařízeních sociálních služeb.
2) Ambulantní - ambulantními službami se rozumějí služby, za kterými osoba
dochází nebo je doprovázena nebo dopravována do zařízení sociálních
služeb a součástí služby není ubytování.
3) Terénní - terénními službami se rozumějí služby, které jsou osobě poskytovány
v jejím přirozeném sociálním prostředí.
Předpoklady pro výkon činnosti v sociálních službách
V sociálních službách vykonávají odbornou činnost:
 sociální pracovníci,
 pracovníci v sociálních službách,
 zdravotničtí pracovníci,
 pedagogičtí pracovníci,
 manželští a rodinní poradci a další odborní pracovníci, kteří přímo poskytují
sociální služby,
 při poskytování sociálních služeb působí rovněž dobrovolníci za podmínek
stanovených zvláštním právním předpisem.
Pracovníci v sociálních službách
Pracovníkem v sociálních službách je ten, kdo vykonává:
a) přímou obslužnou péči o osoby v ambulantních nebo pobytových zařízeních
sociálních služeb spočívající v nácviku jednoduchých denních činností, pomoci při
osobní hygieně a oblékaní, manipulaci s přístroji, pomůckami, prádlem, udržování
čistoty a osobní hygieny, podporu soběstačnosti, posilování životní aktivizace,
6
vytváření základních sociálních a společenských kontaktů a uspokojování
psychosociálních potřeb,
b) základní výchovnou nepedagogickou činnost spočívající v prohlubování
a upevňování základních hygienických a společenských návyků, působení
na vytváření a rozvíjení pracovních návyků, manuální zručnosti a pracovní
aktivity, provádění volnočasových aktivit zaměřených na rozvíjení osobnosti,
zájmů, znalostí a tvořivých schopností formou výtvarné, hudební a pohybové
výchovy, zabezpečování zájmové a kulturní činnosti,
c) pečovatelskou činnost v domácnosti osoby spočívající ve vykonávání prací
spojených s přímým stykem s osobami s fyzickými a psychickými obtížemi,
komplexní péči o jejich domácnost, zajišťování sociální pomoci, provádění
sociálních depistáží pod vedením sociálního pracovníka, poskytování pomoci
při vytváření sociálních a společenských kontaktů a psychické aktivizaci,
organizační zabezpečování a komplexní koordinování pečovatelské činnosti
a provádění osobní asistence,
d) pod dohledem sociálního pracovníka činnosti při základním sociálním poradenství,
depistážní činnosti, výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, činnosti při
zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, činnosti při poskytování
pomoci při uplatňování práv a oprávněných zájmů a při obstarávání osobních
záležitostí.
Podmínky výkonu činnosti pracovníka v sociálních službách:
 způsobilost k právním úkonům
 bezúhonnost
 zdravotní a odborná způsobilost
Předpoklady pro výkon povolání sociálního pracovníka
Sociální pracovník vykonává sociální šetření, zabezpečuje sociální agendy včetně řešení
sociálně právních problémů v zařízeních poskytujících služby sociální péče, sociálně
právní poradenství, analytickou, metodickou a koncepční činnost v sociální oblasti,
odborné činnosti v zařízeních poskytujících služby sociální prevence, depistážní činnost,
poskytování krizové pomoci, sociální poradenství a sociální rehabilitace.
Podmínky k výkonu povolání sociálního pracovníka:
 způsobilost k právním úkonům
 bezúhonnost
 zdravotní a odborná způsobilost
Kde je možné setkat se se sociálním pracovníkem/pracovníkem v sociálních
službách?
veřejnoprávní instituce: na úrovni ústřední nebo místní správy… resorty (doplňte si
příklady)
 Ministerstva práce a sociálních věcí -………………………………….…...………….
 Ministerstva vnitra - ………………………...……………………..…………………….
 Ministerstva zdravotnictví - …………………………………….……………………….
 Ministerstva školství mládeže a tělovýchovy - ………………...…….....………….
 Ministerstva spravedlnosti -…………………………………………….....………….
7
soukromoprávní instituce
 Ziskové -………………………………………………………………….....………….
 Neziskové - občanské sdružení …………………………...…………………………..
- církevní organizace………………………………………………..……………...
- nadace…………………………………………………………………………..….
- obecně prospěšné společnosti………………………….……………….………
Možnosti a role pracovníka v sociálních službách/sociálního pracovníka:
 pracovník jako prostředník
 pracovník jako obhájce (zástupce klienta)
 pracovník jako zástupce společnosti
Pracovník se pohybuje mezi těmito rolemi a volí přiměřený způsob profesionální práce,
který má dvě krajní podoby: KONTROLA A POMOC. Jejich vzájemné doplňování je
také upraveno etickým kodexem, je však nutné vždy znova odpovědně volit vhodnou
formu pomoci spolu s klientem.
Pracovník se pohybuje mezi dvojí loajalitou – vůči klientovi a vůči organizaci, která ho
zaměstnává. Toto napětí je někdy více a někdy méně přítomné, nikdy se z něj však
zcela nejde vyvázat – a proto jsou někdy porušeny etické zásady sociální práce.
Rozdíl práce ve státní správě a neziskové organizaci:
Ve státní správě: jde zejména o moc výkonnou a rozhodovací ve smyslu např.
správního řádu (např. zahájení, přerušení řízení o sociální dávku/příspěvek – dávku
státní sociální podpory, dávku hmotné nouze, příspěvek na péči apod.), o podávání
předběžných opatření (např. setkáte se s tím nejčastěji na OSPODu), sociální
pracovníci jsou více vázaní byrokracií.
V neziskové organizaci: tyto organizace zajišťují nejčastěji oblasti sociální prevence,
sociální rehabilitace a volnočasových aktivit aj.; způsob jejich financování je
vícezdrojový - závislý převážně na psaní projektů a účasti na grantových řízeních,
sponzorování, platby od uživatelů sociálních služeb (příspěvek na péči).
Síť sociálních služeb a její význam
Síť sociálních služeb je souhrn spolupracujících organizací. Na území kraje
působí určité množství takových organizací (státních i nestátních), což se zejména
v nestátním sektoru liší region od regionu. Ne vždy to však neznamená, že veškeré
územní části kraje jsou dostatečně pokryty sociálními službami. Některé jsou pokryty
více, některé skoro vůbec. Někdy určitý druh služby pro jednu cílovou skupinu
v daném regionu poskytuje více organizací, které mezi sebou nespolupracují příp.
soupeří o klienty či finanční zdroje.
Síť sociálních služeb má i stabilizační charakter. Jejím cílem je zajistit víceleté
financování potřebným a kvalitním aktivitám na území kraje.
Matoušek O. a kol.: Metody a řízení sociální práce
8
3. VEDENÍ PŘÍPADU
„ Jde o to přiznat si právo nevědět. Necítit povinnost být moudrou sovou,
která má odpovědět na všechno. Umět zrušit klientův postoj podřízenosti.“
Kopřiva, K.: Lidský vztah jako součást profese
Pomoc a kontrola v sociální práci
Cokoli, co pracovník v rámci své profese udělá, patří do jedné, nebo druhé kategorie: buď
klientovi pomáhá, nebo jej kontroluje. Obojí patří do "technické" výbavy pracovníka, obojí
je potřebné a má své místo, obojí jsou profesionální způsoby práce a obojí se vyskytuje
v průběhu rozhovoru s klientem. Vykonává-li například pracovník dozor nad dodržováním
práv dítěte, nebrání to, aby vedle toho nabízel pomoc zaměřenou na posílení rodiny.
 Najděte si ve slovníku pojem socializace a resocializace.
Aby pracovník přesně věděl, kdy může mluvit o pomoci, potřebuje ji chápat jako výsledek
vzájemné interakce s klientem, která splňuje následující:
1. Prvním krokem je klientova objednávka, to znamená přání.
2. Druhým krokem je pracovníkova nabídka - tou si pracovník otevírá příležitost
nabídnout pomoc. Je to jeho odpověď na objednávku. Tedy nabídka pomoci
vycházející vstříc hledání pomoci.
3. Tyto kroky se opakují ve sledu, jemuž říkáme dojednávání či nabízení pomoci.
Výsledkem nabízení pomoci je dohoda o pomoci, jejím cíli, čili o zakázce nebo
kontraktu. To jsou synonyma označující, že se pracovník s klientem domluvili
na společné práci, jejím cíli a cestě, jak jej dosáhnout. Tedy vyřešení otázky, co
spolu budou dělat takového, aby pracovník naplnil svou touhu pomáhat a klient
svou touhu pomoc najít.
Jednotlivé fáze vedení případu
Aby pracovník mohl vybírat účinně, potřebuje dobře rozumět tomu, co vlastně dělá, proč
to dělá a k čemu je to dobré. K tomu všemu slouží příprava pracovníka - přináší
smysluplná vysvětlení pro jednotlivé volby.
Setkání
Abychom mohli mluvit o jejich společné práci, musí se profesionál s klientem setkat.
Pracovníka a klienta svedou dohromady odlišné touhy, žádosti či přání každého
z nich. Pracovník je žádostivý pomáhat, nese svou profesi přáním pomáhat. To jej
přivedlo k určitému vzdělání, profesionalizaci a v důsledku toho se vyskytuje
na místě, kde podle společensky uznávaných pravidel a s patřičným osvědčením má
na dveřích napsáno, že je Pracovník. V jádře sám sebe chápe, sám sebe definuje
jako toho, kdo chce pomáhat. Aby pracovník pomoc skutečně poskytovat mohl,
9
potřebuje mít jasno v tom, co pomoc je a co není. Teprve následně v pořadí přichází
otázka, jak pomoc poskytovat.
Klienta přivádí do vzájemného setkání touha, žádost nebo přání nalézt pomoc.
I u klienta, který přichází takzvaně "nedobrovolně ", je nakonec tím, co jej přivádí
ke spolupráci s pracovníkem, představa, že by ta návštěva přece jen mohla pomoci
v tom, co potřebuje. V jádře klient sám sebe chápe, sám sebe definuje jako toho, kdo
si žádá pomoc. Má tedy již předem vytvořenou představu o tom, co pro něj může být
pomocí a co pro něj pomoc není, byť možná zformulovanou jen v hrubých obrysech.
Pro pracovníka i klienta je společné setkání (nehledě na to, jak dlouhé) jen epizodou
jejich životů. Vedle nabízení a hledání pomoci, které je svedly dohromady, dělají oba
nepřeberné množství jiných věcí. Řeší problémy, zvládají své životy, zažívají
úspěchy i neúspěchy a to vše v nejrůznějších mezilidských situacích a nesčíslně
různých postaveních v rámci těchto situací. Dokonce oba nepochybně zažili
i obrácené postavení, kdy pracovník hledal pomoc a klient pomoc nabízel. Konec
konců každému dělá dobře, když je užitečný a jeden z nejspolehlivějších způsobů,
jak si tento pocit opatřit, je pomáhat někomu. Klient vždy rád pomůže, aby pracovník
mohl pracovat účinně.
Oba se tedy rozhovoru účastní z odlišných důvodů a pro uspokojení odlišných potřeb.
Pro uspokojení své potřeby pomáhat potřebuje pracovník vidět, že je klientovi užitečný.
Pracovník, protože chce pomáhat, si od prvopočátku kontaktu s klientem klade otázku,
co klient potřebuje. Má ji na mysli, když se připravuje na setkání, když pracuje před
setkáním se spisy, když mluví s klientem. Odpověď na tuto otázku je klíčem, kterým si
pracovník otevírá možnost uspokojení své vlastní žádosti být užitečný.
V naší kultuře lze s jistou nadsázkou rozlišit tři modely pomáhání.
První je model křesťanský, postavený na sebeobětování jako nejvyšší pomoci druhému.
Kristus na sebe vzal hříchy lidstva, aby přispěl k jeho spasení.
Druhý model, židovský, ukazuje jako nejvyšší pomoc správný výklad, který je založený
na tradici chápání skrytých věcí. Nejvíce pomůže moudrá, odhalující rada zkušeného.
Třetí model zformuloval řecký Prótagorás: „Mírou všech věcí je člověk, jsoucích, že jsou,
a nejsoucích, že nejsou“. Proto i to, zda pomoc je opravdu pomocí, může posoudit pouze
její příjemce.
Zplnomocňování uživatelů sociálních služeb
Pracovník spoléhá na schopnosti uživatele sociální služby, jeho dobré zkušenosti
a dává mu „plnou moc“ pro takové jednání.
„Zabraňovat špatnému, jde totiž nejlépe rozvíjením dobrého. Omezování toho, co se
nedaří, jde nejlépe rozvíjením toho, co se daří.“ Úlehla 1996-99
Význam zplnomocňování:
Uživatel sociální služby si potřebuje zažít, že jeho život není určován jen těžkým
osudem, ale že má možnost vývoj svého života určovat sám (rozhodovat se, nést
10
následky, úspěchy apod.). Proto je důležité, aby se (spolu s pracovníkem) aktivně
spolupodílel na hledání řešení a směřování k cíli společné práce. Pro sociálního
pracovníka/pracovníka v sociálních službách to tedy znamená:
SPOLUPRACOVAT S UŽIVATELEM SOCIÁLNÍ SLUŽBY A NE PRACOVAT ZA NĚJ !
Důležité je umět oceňovat schopnosti, dovednosti, úspěchy a snahu uživatele
sociální služby. Znamená to - pochválit, vyjádřit úctu, obdiv či radost, kdykoliv
něčeho pozitivního dosáhl vlastním úsilím nebo něco změnil, zvládl a něco se mu
podařilo. Důležité je také poukazovat na pozitivní výjimky, tedy: Kdy se co klientovi
povedlo, i když se zatím celý problém nevyřešil. Např. pokud je problém velký konflikt
mezi manželi, je třeba je hledat, kdy byla situace a atmosféra doma nejlepší. Na čem
to bylo vidět? Jak se to podařilo klientovi udělat?
Co dělat, abych klienta zplnomocňoval/a:
1.
2.
3.
4.
5.
Být přesvědčen, že klient chce spolupracovat.
Věřit, že klient je schopen rozpoznat, co je pro něj dobré.
Předpokládat, že klient je schopen své problémy řešit a také je řešil.
Pomoci klientovi, aby on určil a vymezil společné cíle spolupráce.
Vědět, že klient je expert na svůj vlastní život, a má-li být v rozhovoru někdo
chytrý, je to klient.
6. Nechat klienta určovat, zda je spolupráce užitečná a kdy ji ukončit.
Kroky, které jsou proti zplnomocňování, je prosazování pracovníkova pohledu
na věc, jeho řešení a jeho pravda. Jako by bylo jen „jediné správné řešení
v zakázce klienta“, které klient musí přijmout, ať chce nebo nechce.
Aby se pracovník do takové situace nedostal, může:
a) nechat klienta přijít s návrhem nebo návrhy dřív, než nějaké navrhne sám
b) neočekávat, že klient bude se všemi jeho návrhy souhlasit
c) se nejprve snažit vytvořit co nejvíce možných způsobů řešení, a pak je teprve
hodnotit (hodnocení totiž brzdí představivost)
d) povzbuzovat klienta, aby předkládal co nejvíce svých nápadů, ať jsou jakékoli
e) zamyslet se nad tím, jaké přání a očekávání má klient a jaké pracovník
Práce se spisovou dokumentací
Spisy, které klienta provázejí při putování za pomocí, mají rozporuplné poslání:
- slouží jako pomůcka pracovníka, aby si mohl dělat záznamy o průběhu
společné práce
- vedle toho však často slouží jako doklad pracovníkovy práce
- podklad pro kontrolu pracovníkova postupu, zvolených kroků a spolupráce
s klientem
Spisy:
- přicházejí odjinud (z jiného pracoviště, organizace apod.)
- s klientem zakládám nový spis
- spisy s klientem odchází na jiné pracoviště
11
Je zde otázka, nakolik je skutečně nevyhnutelné obtěžovat klienta při sbírání podkladů pro
vyplnění spisů. Rozhodně platí, že v minimální nutné míře. Začít rozhovor s klientem
vyplňováním předepsaných kolonek spisů je projevem nedostatku respektu ke klientovým
přáním a potřebám. A to i v případě, že nejde o nic jiného, než o vyplnění spisu.
Spisy mohou pomoci v řadě důležitých věcí:
 dávají informaci o tom, co s klientem nedělat, tj. o co se pokoušeli ti přede
mnou a v čem neuspěli
 co se až dosud dařilo, byť jen jako samozřejmost, či psáno mezi řádky
(např. že klient chodil na domluvená setkání)
 co je asi hlavní téma pro klienta
 co asi bylo hlavní téma pro mé předchůdce
Insoo Kim Berg píše: "Nejčastější zneužití takzvaného spisu je, když je pojat jako seznam
všeho negativního o klientce. Tak dostanete často podrobný soupis výpovědí, jak hrozné
měla dětství, jak byla zneužívána, jak vyrůstala v náhradním domově, neměla žádný
kontakt s matkou, chytala se pochybných týpků, kteří ji jenom využívali, jak každé z jejích
čtyř dětí má jiného otce a jak ona sama dnes zneužívá a zanedbává své děti. Takový spis
dává na vědomí, že klientka je odsouzena v životě propadnout, a proto ještě před první
návštěvou je pro pracovníka snadné zaujmout k ní negativní přístup...
Dejte si pozor na to, jak informace, které se o klientovi dozvíte předem, ovlivní vaše
mínění o něm. Protože jakmile se s informacemi setkáte, nejde to, aby vás neovlivnily.
Je důležité na to dbát, protože informace vás vždy povedou k tomu, abyste se vraceli ke
stereotypům a přestali klienta brát takového, jaký bude, až se s ním setkáme.
 Ukázky RHB plánů.
Dobře formulované cíle, obecná pravidla pro cíle:
 významný
 malý (dosažitelnost)
 konkrétní, zaměřený a má se týkat chování
 výskyt (nevymezovat, co klient nechce, ale naopak, co by se v jeho životě mělo
objevit „vyskytovat“
 jmenovat začátek (čím začnu, ne čím to má končit)
 realistický (pozor na grandiózní cíle)
 musí stát úsilí
 Tvorba možných cílů spolupráce u fiktivních klientů.
Úlehla I.: Umění pomáhat
Matoušek O., Kodymová P., Koláčková J.: Sociální práce v praxi
Novosad L.: Základy speciálního poradenství
12
4. METODY SOCIÁLNÍ PRÁCE S RODINOU
Definice rodiny
- v užším, tradičním pojetí skupina lidí spojená pouty pokrevního příbuzenství
nebo právních svazků (sňatek, adopce)
- v širším pojetí, jež se začíná rozšiřovat v USA a některých státech EU, se
za rodinu začíná považovat i skupina lidí, která se jako rodina deklaruje na základě
vzájemné náklonnosti
- v některé fázi svého vývoje obvykle rodina sdílí společnou domácnost
Historie rodiny
- doporučená literatura: Matoušek, Rodina jako vztahová síť
Základní typy rodiny
a) nukleární r. b) vícegenerační r. c) rozšířená r. d) orientační (primární) r. e) prorekreační (sekundární) r. f) úplná r. g) neúplná r. Funkce rodiny:
Primární:
a) výchova dětí a emocionální podpora b) biologicko - reprodukční c) ekonomická d) socializační a akulturační e) domestifikační Sekundární:
a) rekreační b) zájmová c) relaxační Trend posledních let:
a) klesá počet dětí v rodině
b) roste věk uzavření prvního sňatku
c) roste počet rozvodů vzhledem k počtu sňatků
d) roste počet nesezdaných párů
e) roste počet matek vychovávajících dítě bez manžela
f) roste počet rodin dobrovolně bezdětných
g) roste počet lidí žijících v dalších netradičních formách rodiny
Možná vysvětlení:
- důsledek společenského klimatu, na němž mají vysokou hodnotu individuální
svoboda a nejvýhodnější uplatnění na trhu práce
13
-
v systému sociálního zabezpečení se za rodinu považuje soužití rodičů
a nezaopatřených dětí
………………………………………………………………………………………..…
………………………………………………………………………………..…………
Etapizace rodinného cyklu:
a) bezdětné manželství b) rodina s malými dětmi c) rodina s dětmi školního věku d) rodina s dospívajícími dětmi e) rodina po odchodu dětí f) manželství s jedním partnerem v důchodu
Klinické případy rodin
- rodina, která byla nebo je kvůli svým problémům v kontaktu s pomáhající nebo
represivní institucí. Výzkumníci zabývající se rodinnými vztahy opírají své
závěry většinou o kontakt s klinickými rodinami. Když jsou pro srovnání
s klinickými rodinami zkoumány rodiny, jež nikdy nebyly v kontaktu
s pomáhající nebo represivní institucí, je lépe o této kontrolní skupině mluvit
jako o rodinách neklinických než jako o rodinách normálních. Normální rodinu
je totiž třeba vybírat podle definovaných kritérií normality.
a) rodina se zanedbávaným/týraným dítětem- syndrom CAN, Münchhausen´s
syndrome by proxy
b) rodina se zneužívaným/týraným dospělým
c) rodina a tělesná nemoc
d) rodina a duševní nemoc
e) rodina s postiženým členem
f) rodina mladistvého delikventa
g) rodina svobodné matky
h) rodina se členem závislým na návykových látkách
Pojem „depistáž“
- cílené vyhledávání klientů
Aktivní - spočívá v samotném osobním kontaktu SP s ohroženými či vyloučenými
skupinami nebo jednotlivci.
Pasivní- spočívá především v propagaci (besedy, propagační letáky, vstupy v médiích).
Návštěva (šetření) v rodině
Námitky: (proti návštěvě v rodině)
 zabere hodně času
 rodina hraje před námi tzv. „divadélko“
 náš strach či obavy z toho, že ztratíme svoji „profesionální prestiž“ - za psacím
stolem jednáme z pozice moci, při návštěvě se více poodhalujeme
 ………………………………………………………………………………………..…
 …………………………………………………………………………..………………
14
Důvody pro:
 šetří čas,
 je lepší, když rodina bere pracovníka jako návštěvu
 rychleji ukáže zdroje rodinných problémů
 sníží čas vzájemného testování mezi rodinou a pracovníkem
 náročná, lepší sblížení mezi pracovníkem a rodinou
 pracovník je hostem jestliže ho rodina příjme, měl by se tak chovat
 ukazuje, jak rodina zachází se svým prostředím
 ukazuje, jak vykonává základní funkce rodiny
 soc. prac. vidí byt, komunikaci, konflikty, napětí, tenzi,
 zaznamenáme např. rituály rodiny
 vidíme teritoria jednotlivých členů rodiny (dětský pokoj?)
 …………………………………………………………………………..…
 ……………………………………………………………………………..
 Co vidím (mohu vidět) při návštěvě v rodině:
………………………………………………………………………………………………..…
………………………………………………………………………………………………..…
………………………………………………………………………………………………..…
………………………………………………………………………………………………..…
V první fázi se rodina i pracovník vzájemně testují, co mohou čekat, jaká to je rodina,
děti jsou v rodinném prostředí více uvolněnější, kontakt s nimi je lepší.
Odmítnutí návštěvy v rodině
Alarmující znaky:
- rodina, která se bez zábran odkrývá, může být problematičtější
- enormně uklizeno – může zastírat problémy
- děti, které se k nám hned vrhají - možnost deprivace
………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………
Hranice rodiny
 rodina by měla mít jasné hranice
 silná organizace rodiny - mívají hranice vůči jiným lidem nepropustné
 slabá organizace rodiny - propustné
Koalice v rodině (dysfunkční koalice):
…………………………………………………………………………………………………
…………………………………………………………………………………………………
…………………………………………………………………………………………………
 schizmatická koalice - nefunguje manželská koalice, silná mezigenerační
(otec a dcera, otec a syn)
 asymetrická koalice - jeden člen je poněkud izolovaný od ostatních členů
(např. zdravotní omezení, vyšší věk), kteří tvoří silnou koalici
15

generační koalice- manželé na jedné straně a děti na druhé – vzniká velká
propast
Rodinná teritorialita a rituály v rodině
 Zamyslete se jaké rituály ve své rodině dodržujete vy?
= Sociální integrita, sociální adaptabilita - téma krizové intervence
Služby rodině
………………………………………………………………………………………..…………
…………………………………………………………………………………………..………
…………………………………………………………………………………………..………
…………………………………………………………………………………………..………
 Podívejte se např. na internetu na stránky úřadu a připomeňte si náplň
pracoviště sociálně právní ochrany dětí. Co všechno má v popisu práce
sociální pracovník?
CO JE VIDEOTRÉNINK INTERAKCÍ A JAK VZNIKL?
Videotrénink interakcí (VTI) je speciální metoda, která vznikla v Nizozemsku
na počátku 80. let pod názvem "Video Home Training" a dnes je používána v mnoha
zemích Evropy jako progresivní metoda pomoci při výchově dětí. Jde o krátkodobou,
intenzivní formu pomoci v domácím prostředí rodin, tedy přímo tam, kde problém
vzniká. Je určena především pro rodiny mající problémy při výchově svých dětí nebo
při kontaktu s nimi. VTI je založen na principech dobré komunikace a na její
podrobné analýze. Pomoc je nabízena prostřednictvím videozáznamů běžných
denních situací. Podrobná analýza interakčních prvků a vzorců v rodině pak nabízí
nový pohled na problémovou situaci v rodině a na možnosti a způsoby změny.
VTI poskytuje intenzivní podporu rodičům při výchově svého dítěte jako náhradu
dlouhodobé ambulantní péče. VTI nabízí také alternativu k péči mimo domov, tedy
namísto umístění dítěte ve speciální internátní škole, dětském domově, diagnostickém
nebo výchovném ústavu apod.
Pernerová R.A.: Tabu v rodinné komunikaci
Možný I.: Sociologie rodiny
Šrajer J., Musil L.: Etické kontexty sociální práce s rodinou
16
5. METODY SOCIÁLNÍ PRÁCE S DĚTMI A MLÁDEŽÍ
V rámci metod sociální práce s dětmi a mládeží se jako pracovníci v sociálních
službách setkáte se základní výchovnou nepedagogickou činností nejčastěji v prostředí
volnočasových center a různých zájmových klubů. Vzhledem k tomu, že pravděpodobně
budete působit v rámci vyloučených lokalit, je pro vás důležité znát základní souvislosti
a informace o syndromu CAN, s kterým se můžete při své práci setkat.
V odborné literatuře se dočtete o syndromu CAN (v anglosaské literatuře
označovaný jako Child Abuse and Neglect), který se dá do české terminologie
„překládat“ jako syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte.
K nestorům při jeho medializaci směrem k široké veřejnosti patřil dnes již zesnulý
Prof. PhDr. Zdeněk Matějček, CSc., který se „dětské duši“ věnoval celý svůj profesní
život a působil v řadě specializovaných pracovišť a k tématu publikoval nespočet
odborného textu.
Pokud se pokusíme blíže specifikovat formy sy CAN, tak jej lze rozdělit na:
Tělesnou formu
Aktivní - dítě je bito, dušeno, tráveno, dítě má pohmožděniny, drobné či větší rány
po těle, nezhojené zlomeniny, v extrémních případech může končit smrtí dítěte.
Pasivní - dítě není dostatečně oblečeno vzhledem např. k ročnímu období, je hladové,
dochází k nedostatkům ve zdravotní péči.
Psychickou formu
Aktivní - dítě je vystavováno nadávkám a dalším formám verbální agrese, je
ponižováno, zesměšňováno, strašeno, podstupuje šikanu.
Pasivní - dítě nemá dostatek podnětů ke svému rozvoji, dochází k zanedbávání
v duševní a citové úrovni.
Sexuální formu
Aktivní /kontaktní/ - manipulace v oblasti erotogenních zón, sexuální hry, pohlavní
zneužití, znásilnění (znásilňování), incest.
Pasivní /bezkontaktní/ - sledování pornografie (video, fotografie), exhibice před
dítětem.
A další zvláštní formy - kam patří organizované týrání a zneužívání, rituální týrání
a zneužívání, systémové týrání a zneužívání, Münchhausen´s syndrome by proxy
(blíže viz níže).
Z publikovaných výzkumů se ukazuje, že nejčastěji dochází k týrání, zneužívání
a zanedbávání od osob, které dítě velmi dobře zná (od rodičů nebo prarodičů vlastních i nevlastních -, starších sourozenců, od osob z širšího okruhu příbuzenstva
příp. z okruhu tzv. rodinných přátel).
Odborná literatura dokonce přímo vymezuje ohrožené děti, které na sebe jistým
způsobem „násilí přivolávají“ - jedná se např. o děti, které nesplňují představy
a očekávání svých rodičů (děti se sníženým intelektem, se zdravotním postižením),
17
děti, které tzv. vyčerpávají (křikem, nespavostí, hyperaktivitou apod.), děti, které
vykazují nepředvídatelné chování (děti s bizardním chováním na podkladě
psychotického onemocnění, autistické děti apod.). Tak jako existují děti ohrožené
sy CAN, tak se dá říci, že existují i dospělí, kteří řekněme mohou ve výchově
„inklinovat“ k sy CAN. Dá se mluvit i o určitých životních situacích, které jsou v tomto
smyslu ohrožující (dítě a nevlastní rodiče, velmi mladí rodiče, nechtěné těhotenství,
rozvodové stavy apod.). Nelze samozřejmě paušalizovat a tvrdit, že např. každá
17ti letá osamělá matka, které se narodilo zdravotně postižené dítě bude své dítě
týrat či zanedbávat. Je ale určitě potřebné působit v těchto případech preventivně v sítě sociálních služeb, zdravotnické péče a přirozeného rodinného prostředí vytvořit
optimální podmínky při zvládání náročné životní situace.
Ke zvláštním formám sy CAN se řadí mj. i Münchhausen´s syndrome by proxy, se
kterým se můžete vedle „klasických forem“ syndromu CAN setkávat právě
ve zdravotnictví.
Tento syndrom byl u dospělých pojmenován Richardem Asherem, který o něm
publikoval poprvé v roce 1951 slavnou práci o von Münchhausenovi, kterého známe
pod jménem Baron Prášil. Naše literatura nám nabízí díky Jaroslavu Haškovi fiktivní
příběh vojáka Švejka, který asi částečně simuloval duševní poruchu, která mu
přinášela určité výhody. K dalším literárním postavám může patřit např. Hamlet.
Slovo „by proxy“ znamená v zastoupení. Používá se při předstírání, zveličování
nebo aktivní vytváření příznaků tělesného nebo duševního onemocnění vlastních
dětí. Tato forma sy v zastoupení byla poprvé popsána Meadowem v roce 1977,
u nás na něj upozornil o několik let později (v roce 1985) Marten a od té doby se
pomalu dostává do povědomí lékařů a posléze i veřejnosti. Ke klasickým příkladům
tohoto syndromu patří, že dospělá osoba (nejčastěji rodič) např. různě upravuje
odebraný biologický materiál (krev, moč), který má jít k vyšetření, aby výsledky byly
patologické a bylo indikováno další vyšetření pro určení diagnózy. Dochází
i k přímému poškození dítěte např. ho nutí požívat vlastní výkaly, podávají mu „léky“,
aplikují inzulín, aniž by ho dítě mělo užívat. Tito lidé se často a velmi vehementně
dožadují dalších vyšetření a nepřetržité přítomnosti u dítěte i v době hospitalizace.
Poškozování se odhalí při odloučení dítěte a dospělého, kdy dojde obvykle
k rapidnímu zlepšení zdravotního stavu u dítěte.
Existují obecná pravidla, jak postupovat při podezření na týrání, zneužívání
a zanedbávání dětí. V první řadě je třeba zdůraznit, že pokud máte oprávněné
důvody, že k těmto skutečnostem dochází, máte povinnost podle trestního zákona
oznámit spáchání trestného činu (resp. § 168 Neoznámení trestného činu, kde je mj.
jmenován § 215 Týrání svěřené osoby), což lze učinit na nejbližší služebně Policie
ČR a to buď písemně nebo formou protokolu sepsaného na místě. Pokud Vás
k tomuto podezření vedou jen jakési „nepřímé indicie“, které nejsou hodnověrné,
máte možnost obrátit se třeba i anonymně na příslušné oddělení sociálně právní
ochrany dětí a popsat stávající situaci a pracovníci/pracovnice tohoto oddělení jsou
povinni takové oznámení prošetřit. Existují i organizace, které mají pověření
k sociálně právní ochraně dětí od Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV), kde
se můžete rovněž v daném případě poradit s odborníky, kteří mají teoretické
i praktické zkušenosti s touto problematikou.
18
Základní pravidla pro komunikaci s dítětem s podezřením na sy CAN:
………………………………………………………………………………………………..…
……………………………………………………………………………………………..……
……………………………………………………………………………………………..……
……………………………………………………………………………………………..……
……………………………………………………………………………………………….….
Preventivní opatření:
……………………………………………………………………………………………..……
……………………………………………………………………………………………..……
………………………………………………………………………………..…………………
 Co je to nízkoprahové centrum pro děti a mládež?
 Burza nápadů pro výtvarné, hudební a pohybové aj. aktivity.
Matoušek O., Krofotová A.: Mládež a delikvence
Šišková T.: Výchova k toleranci a proti rasismu
19
6. VÝZNAM TÝMOVÉ A INDIVIDUÁLNÍ PRÁCE V ORGANIZACI,
PSYCHOHYGIENA, SYNDROM VYHOŘENÍ,
SUPERVIZE V POMÁHAJÍCÍCH PROFESÍ
Týmová práce
Složitá struktura problémů vyžaduje často pro jejich řešení výměnu informací,
proto se rozhodování stává úkolem celého týmu. Důsledkem týmové práce by měla
být úspora času i peněz a znatelné zlepšení kvality. Motivovanost zaměstnanců
a humánnější pracovní prostředí jsou jen některé z jejích výhod.
Pro fungování týmové práce je obzvláště důležité akceptování hodnot jednotlivých
členů týmu. Společné hodnocení postupů a procesů je možné pouze v případě, kdy
uznáváte hodnoty vašich spolupracovníků, kdy chápete jejich nejniternější motivaci.
Nezřídka taková výměna myšlenek pomůže nalézt chyby v procesech, které dlouhou
dobu brzdily vývoj daného projektu. Potom například zvýšení kvality nemusí být
automaticky spojeno s vyššími náklady na čas i finance.
Tým, chápaný jako skupina, si v zásadě vždy vytvoří jistý skupinový tlak, který podporuje
příslušnost k týmu a jeho identitu. Pokud jsou ovšem překročeny určité hranice, má tento
vliv negativní dopad na fungování týmů i náladu jednotlivých členů. Pocit nezranitelnosti
vede k přijímání nekalkulovaných rizik, iluze jednoty nedává prostor pochybám a názoru
jednotlivců. Nepřipouští se zpětná vazba a není dovoleno odchýlit se od konsensu
skupiny, příslušníci týmu jsou postiženi skupinovou slepotou. Okolí už není vnímáno jako
realita, vlastní dynamika týmu jej vede k chybnému jednání a nakonec má za následek
ztroskotání.
Skutečná týmová spolupráce vyžaduje společné předpoklady jako např.
bezprostřední interakcii, společné cíle a pravidla hry, společné hodnoty a přiměřený
pocit sounáležitosti. Dále je v tomto ohledu důležitý také způsob komunikace se
spolupracovníky, schopnost integrace a řešení konfliktů a také samozřejmě
schopnost "zdravě" se v týmu prosadit.
Některé typy týmové spolupráce:
Multidisciplinární tým
- tým složený z řad jednotlivých odborníků několika oborů (lékař, psycholog,
zdravotní sestra, sociální pracovník, učitel, asistent, uživatel služby, ale
i sociolog, andragog atd.)
- takový tým najde např. v dětském krizovém centru
Psychosociální tým
- označení pro dobře koordinovanou spolupráci pracovníků krizové pomoci,
sociálních pracovníků, zdravotníků, psychologů, duchovních a dobrovolníků
v poli katastrofy nebo v jejím zázemí. Všichni členové týmu mají mít určité
předpoklady pro tuto náročnou práci
- nejčastěji se uvádějí: komunikační schopnosti, společná cvičení zlepšující
dovednosti i spolupráci, zřetelná představa o vlastní roli a kompetenci
20
-
dlouhodobě fungující a spolupracující tým má mnoho výhod; má více
zkušeností s katastrofami, postiženým a jejich situaci dobře rozumí; členové
týmu jsou dobře organizování a sehráni, mají možnost natrénovat součinnost
při cvičebních a mohou čerpat ze zkušenosti z minulých zásahů
Řešitelský tým
- v případě zpracovávání projektu musí obsahovat jména členů z řešitelského
týmů, s případnou odpovědností za jednotlivé úseky zpracování analýzy
Etika profesionální práce
.….. Znamená to soustavné objasňování vlastní pozice, poslání, pravidel, podmínek
a morálky. Je neetické předpokládat, že klient všechno ví. ……….
…... Jaké vztahy mají pracovníci mezi sebou, takové mívají ke klientům……………....
Úlehla: Umění pomáhat
 Psychohygiena -
SYNDROM VYHOŘENÍ
„Vyhoření“ je v posledních letech hodně nadužívaný termín. Stal se
v pomáhajících profesích obdobou toho, co britská armáda nazývala „poválečnou
depresí“ a Američané „únavou z boje“; čemu generace našich rodičů říkala „nervy“
a co nynější generace nazývá „depresí“. Jde o slovní obraty, které jsou jiným
pojmenováním pro „nezvládání“. Vyhoření není nemoc, kterou můžete chytit, ani
nejde o rozpoznatelnou událost nebo stav, protože jde o proces, který často začíná
už velmi záhy v průběhu kariéry pomáhajícího. Jeho semínka mohou být dokonce
obsažena v hodnotových systémech mnoha pomáhajících profesí a v osobnostech
těch, které tyto profese přitahují.
PŘÍKLADY DEFINIC:
Edelwich a Brodsky (1980) zkoumají, jak mohou nerealisticky vysoká
očekávání toho, čeho lze dosáhnout, vytvářet úrodnou půdu pro pozdější
rozvoj deziluze a apatie. Mnohé profese také povzbuzují své adepty k rozvoji
představy o sobě jako o těch, kdo hrdinsky pomáhají a mohou nepřetržitě
dávat druhým, řešit jejich problémy, prožívat jejich bolesti, naplňovat jejich
potřeby a sami zůstat silní a šťastní. To se může spojit s osobností těch, jež
taková práce přitahuje, přičemž může jít o lidi, kteří svou vlastní bolest vždy
drželi na uzdě a vždy byli nápomocní všem členům rodiny.
Pines a kol. (1981) definují vyhoření jako: výsledek neustálého nebo
opakovaného emočního tlaku spojeného s intenzivní účastí s lidmi po dlouhá
období. Taková intenzivní účast je obvyklá zejména ve zdravotnických
21
a školských profesích a v sociálních službách, kde je „náplní práce“ zabývat
se psychickými, sociálními a tělesnými problémy druhých lidí. Vyhoření je
bolestné zjištění, že pracovníci již nedokážou pomáhat lidem v nouzi, že již
v sobě nemají nic, z čeho by mohli rozdávat.
Fineman (1985, s. 38) v návaznosti na Maslacha (1982) říká, že vyhoření
představuje:
a) stav emočního a tělesného vyčerpání s nedostatkem zájmu o práci
a nízkou důvěrou v druhé,
b) depersonalizaci klientů; ztrátu zájmu a cynismus vůči nim,
c) odsuzování sebe samého, nízkou pracovní morálku a hluboký pocit
selhání.
Vyhořením je třeba se zabývat dřív, než k němu dojde. To znamená:
1) zamyslet se nad svou stínovou motivací k práci v pomáhajících profesích
2) sledovat své vlastní příznaky stresu a vytvářet si zdravý systém podpory
3) postarat se o vlastní smysluplný, příjemný a fyzicky aktivní život mimo
roli pomáhajícího.
V dřívější práci (Hawkins, 1986) jsme se zabývali jinou stránkou vyhoření,
kterou většina odborné literatury opomíjí, a sice apatií a ztrátou zájmu, jež se
vyvíjí u pomáhajících, kteří se uprostřed své profesní dráhy přestanou učit
a vyvíjet. Začnou se spoléhat na zavedené vzorce vztahů s klienty a pacienty
a nové klienty berou jen jako opakující se představitele klientů a pacientů,
s nimiž se setkali již dříve. Preventivní přístup k vyhoření musí zahrnovat
vytváření učícího prostředí, které trvá stejně dlouho jako profesní dráha
pomáhajícího.
SUPERVIZE
Pojem „supervize“ se k nám dostal z anglicky mluvících zemích. Původně pochází
z ekonomického prostředí a znamenal v tomto oboru „dohled“ nebo „kontrola“.
Postupem času se tento termín začal objevovat i v dalších oborech např. v rámci
vzdělávání v psychoterapii a to ve smyslu uvedení do praxe zkušenějším
psychoterapeutem. Dnes je supervize používána i v dalších oblastech jako je např.
řízení lidských zdrojů v organizaci, (ale spíše se zde setkáte s pojmem „mentoring“
nebo „counselling“), oblast sociální práce a další pomáhající profese (pracovníci
ve zdravotnických službách, školních a výchovných zařízení apod.) či obecně
vzdělávání.
Supervize podle Z. Havrdové (1999) je definována jako organizovaná příležitost
k sebereflexi. Supervize je jedna z forem podpory profesionálního růstu. Cílem supervize
je plánovat další postup práce a zvyšovat tak svoji profesionální kompetenci.
Co můžete od takové supervize očekávat? Jedná se zejména o podporu vývoje
profesionality u managementu a personálu, dále pak o zlepšení kvality péče
o uživatele sociálních služeb a v neposlední řadě o emoční podporu pracovníků.
22
Domníváme se, že když pomáháme klientům přebírat větší odpovědnost za vlastní
život, je nezbytné, abychom sami dělali totéž. A konečně existuje výzkum ukazující,
že dobrá supervize je v přímém vztahu s uspokojením z práce (Cherniss a Egnatios,
1978).
K čemu supervize tedy slouží? Například k vyjasnění poslání pracoviště a celé
organizace, k prevenci syndromu vyhoření (Burn-Out syndrom) pracovníků, k prevenci
zahlcenosti a přepracovanosti, k účinnému zvládání pocitů bezmoci a viny a k účinnějšímu
zacházení s vlastními zdroji pracovníků.
Na některých pracovištích bohužel vyvolává supervize nepříjemné konotace
kontroly a formálního vztahu nadřízený - podřízený, což je vzhledem k výše uvedenému
textu a při získání dobrého supervizora zcela neopodstatněné.
Supervizi můžeme dělit podle několika kritérií a to podle cílů, účastníků a formy.
Rozdělení podle cílů:
a) případová - práce s jednotlivcem nebo skupinou týkající se konkrétního
uživatele v přímé péči, případu nebo situace, kde se zaměřujeme na vztah
mezi uživatelem a personálem
b) týmová - zaměřená na rozvoj, podporu a procesy v týmu
c) supervize organizace - profesionální rozvoj pracovníků a týmů v organizaci
d) supervize managementu a stylu vedení - soustřeďuje se na oblast řízení
Rozdělení podle účastníků:
a)
b)
c)
d)
individuální - jasně koncipované setkání supervizora a pracovníka
skupinová - využití prvků skupinové dynamiky
týmová - týmová komunikace, rozvojová témata, organizace práce
kasuistické semináře
Rozdělení podle formy:
a) externí - supervizi provádí supervizor, který není zaměstnancem organizace
b) interní - supervizor je zaměstnancem organizace
Za samostatnou zmínku určitě stojí tzv. Balintovská skupina, které je
nejznámějším typem skupinové supervize a je aplikovaná původně z lékařského
prostředí. Autorem této metody je Michael Balint (1896 - 1970), který byl lékařem psychoanalytikem (původem byl Maďar a později žil v Anglii). Zabýval se vztahem
mezi praktickým lékařem a jeho pacientem. Zjistil, že překážky v tomto vztahu
znesnadňují možnosti účinné léčby. V roce 1980 byla u nás prvně uvedena tato
skupina z podnětu PhDr. Jiřího Růžičky a doc. MUDr. Jaroslava Skály Pražským
institutem pro psychoterapii. Předností Balintovských skupin je mimo jiné i její
universální jazyk přístupný odborníkům různých specializací.
23
Balintovská skupina je typem supervize zaměřené na vztah mezi pracovníkem
pomáhající profese (sociální pracovník, lékař, poradce, psychoterapeut) a klientem.
Hlavním pracovním nástrojem je osobnost pomáhajícího a jeho vztah v procesu
pomoci. Při Balintovské skupině se skupina profesionálů (cca 8 - 15 účastníků
nejlépe z různých profesí) zabývá vztahem pracovník - uživatel/klient a kultivuje tak
reflexi práce - tj. kultivuje naslouchání, schopnost empatie, porozumění a přináší
nové poznatky o tomto vztahu. Při realizaci skupiny se používá tato struktura:
1) Expozice případu - popis a definování vztahového problému, účastníci nabízejí
své případy, jeden z nich je vybrán, referující se označuje jako protagonista.
2) Otázky - jimi si skupina doplňuje relevantní údaje.
3) Fantazie - předkladatel případu mlčí a skupina verbalizuje svoje pocity, asociace,
představy.
4) Praktické náměty na řešení - „co bych dělal na tvém místě“.
5) Vyjádření předkladatele případu - dává skupině zpětnou vazbu.
Standardní doba trvání Balintovské skupiny je 90 minut.
Hawkins P., Shoret R.: Supervize v pomáhajících profesích
Kebza, Šolcová.: Syndrom vyhoření
24
7. METODY SOCIÁLNÍ PRÁCE SE SKUPINOU
Sociální práce se skupinami patří k základním a tradičním metodám sociální
práce. Lze ji zařadit mezi „posilující“ modely, protože předpokládá aktivní přispění
každého jednotlivého člena skupiny. Má spolehlivý teoretický i empirický základ, který
vytváří bohatý potenciál, z něhož může profitovat jak sociální pracovník, tak
samozřejmě také klient.
V určitém smyslu je možno tvrdit, že individuální forma sociální práce neexistuje,
protože sociálně pracovní vztah vždy klienta včleňuje do skupinových vazeb
přinejmenším vůči sociálním pracovníkům a rodinným příslušníkům nebo přátelům
klienta). Některé teorie sociální práce, jako ekologická škola a teorie životního běhu
nebo životních fází, odlišnosti individuální a skupinové sociální práce zcela popírají
nebo ignorují. Podle nich má proces cílené změny v procesu sociální práce určité
univerzální charakteristiky, které zahrnují jak individualitu daného klienta, tak i jeho
sociální prostředí.
Zatímco individuální práce byla v anglosaských zemích od počátku zaměřena
do značné míry socioterapeuticky nebo psychoterapeuticky, skupinová práce měla
častěji obsah rekreační, pedagogický a kulturně sociální.
Člověk je schopen kvalitně existovat pouze jako člen skupiny a většinou patří
k více skupinám současně. V průběhu celého života pak prochází různými
skupinami, které mohou být uzavřené a výlučné nebo otevřené a vzájemně se
prolínající. Život ve skupině vyjadřuje základní lidskou potřebu sdílet, spoluvytvářet,
dávat a brát, uskutečňovat se ve vztazích. Jen ve výjimečných případech člověk
dobrovolně opouští lidské společenství, aby se ponořil do samoty.
Význam skupiny:
- sdílení skupinové zkušenosti s dalšími lidmi, kteří mají podobné zájmy nebo
cíle, se ukázalo jako velmi užitečné. Pro člověka, který si připadal se svým
problémem osamocený nebo přímo vyčleněný ze společnosti „normálních lidí“,
přináší úlevu a posilu zjištění, že není ve své situaci sám, že také někdo jiný
se potýká se stejným trápením. Otevírá se možnost mluvit o starostech dosud
nesdílených a jakoby nesdělitelných s někým, kdo má podobné těžkosti.
Výhody a nevýhody sociální práce se skupinou:
Výhody - aspekty, které v individuální práci s klientem nejsou dosažitelné.
Skupina může být klientovi zdrojem podpůrné síly. Těm, kteří usilují o nějakou
sociální změnu, dává vzájemnou podporu, poskytuje možnost výměny informací,
motivuje naději atd. Skupiny nabízejí příležitost učit se a ověřovat interpersonální
a jiné sociální dovednosti, poskytují pocit sounáležitosti. Za nejvýznamnější považuje
to, že v rámci skupiny je možno zažít, že mi někdo pomohl, i to, že mohu pomoci.
Nevýhody - někteří lidé se skupinové práce obávají (např. ti lidé, kteří v některé
ze svých skupin zažili silný útlak). Je třeba dobře rozvážit, zda do skupinové práce
zapojit lidi s velmi nízkým sebevědomím. Jejich účast ve skupině často naráží
na jejich nepřipravenost podílet se na skupinových aktivitách, které vnímají jako
25
ohrožující (výjimku tvoří skupiny, které jsou zaměřeny právě na práci s osobami
s nízkým sebevědomím).
Zvláštní pozornost je nutno věnovat skupinové psychoterapii, bez jejíž znalosti je
každá práce se skupinou chozením po tenkém ledě. I když zdaleka ne každá práce
se skupinou je terapeutická, skupinová psychoterapie je metodologickou základnou
sociální skupinové práce. Sociální práce nejen přebírá mnoho z teoretických
východisek, metod a technik psychologie a psychoterapie, ale zároveň tyto obory
obohacuje o své zkušenosti a zvláštnosti. Nečerpat ze zdrojů skupinové
psychoterapie by bylo krátkozraké, ale i neodpovědné vůči oboru sociální práce, ale
především vůči klientům.
Při plánování skupiny se do úvahy berou obvykle následující otázky:
1. kdo? - (věk, hodnotový systém, společné problémy, zájmy, inteligence, schopnost
akceptovat autoritu, pohlaví, sebevědomí
2. kolik?
3. jak dlouho?
4. které metody?
5. jaké zdroje?
Pravidla členství ve skupině:
1. mlčenlivost a důvěrnost
2. otevřenost a upřímnost
3. právo říct „stop“
4. odpovědnost k sobě i k druhým
5. dodržování organizačních pravidel
Stádia vývoje skupiny:
a) fáze formování - nová situace - vstup do skupiny - testování ostatních členů role sociálního pracovníka je pomoci lidem vtáhnout je do skupinového dění
b) fáze bouření - vytváření podskupin, v podtextu komunikace je usilování o moc
a kontrolu
c) fáze normalizace - vytvořila se skupinová soudržnost, lidé mohou vyjadřovat
své osobní postoje, intimita je vysoká, identifikace se skupinou, vytváří se
vědomí „MY“, rituály ve skupině (zasedací pořádek apod.)
d) fáze uskutečňování - vytvořena kultura společného řešení problémů, členové
vnímají skupinu jako svoji - sociální pracovník je na jejím okraji
e) fáze zakončení - následuje po dosažení cíle, všechny skupiny musí skončit,
jinak riskují stagnaci a nízkou produktivitu; může se dostavit pocit ztráty
či odcizení, ale také naplnění
Význam vůdcovského stylu:
a) autoritářský styl vedení - vhodný v krizových situacích, kdy je třeba razantního
a jednoznačného přístupu, vhodný též u méně vzdělaných lidí trpících
nejistotou
b) demokratický styl - vyžaduje hodně času k získání konsensu a rozhodování,
ale často je úspěšný, protože probouzí silnou motivaci ke spolupráci
a umožňuje efektivní využití schopností většiny členů skupiny
26
= obecně se dá říci, že první dva z těchto stylů mohou být značně úspěšné,
pokud jsou sladěny s očekáváními členů skupiny a jejich aspiracemi a pokud
odpovídají situačně vyvstalým problémům nebo povaze cílů skupiny
c) volný styl - bývá úspěšný zřídka
CÍLE A TYPY SKUPIN
- existuje celá řada způsobů, jak dělit skupiny (např.):
Brown (1986)
1. skupiny homogenní (např. drogově závislý, týrané ženy)
2. skupiny úkolově zaměřené (řeší konkrétní problém)
3. psychoterapeutické skupiny (např. a) teoreticky orientované - transakční analýza,
gestalt, psychodynamická skupina; b) podle klientů, které zahrnuje - chronické
psychotiky, dekompenzované neurotiky, celá škála závislostí)
4. svépomocné skupiny - (vzájemná pomoc a podpora)
5. skupiny setkání - (tzv. tréninkové skupiny - původně měly sloužit k výcviku
vedoucích pracovníků v efektivním jednání s lidmi)
6. skupiny zaměřené na dosažení sociálních cílů (např. práce s mládeží, práce
s komunitou)
Kapell a Rothman (1966)
1. terapeutické skupiny
2. reciproční skupiny
3. svépomocné skupiny
4. skupiny se sociálními cíli
Preston – Schoot (1987)
1. sociální nebo rekreační skupiny
2. skupinová psychoterapie
3. skupinové poradenství
4. vzdělávací skupiny
5. diskusní skupiny
6. svépomocné skupiny
7. skupiny sociální akce
Skupiny mohou během své existence měnit svůj účel. Například skupina ustavená
jako diskusní se změní ve skupinu se sociálními cíli. Každá skupina by však měla mít
svůj účel dostatečně jasně definovaný, jinak by pro své členy a ovšem i pro okolí mohla
být matoucí.
SKUPINOVÉ AKTIVITY A TECHNIKY
- existuje mnoho specifických postupů, které lze ve skupinové sociální práci
uplatnit. Sociální pracovník by měl předem rozvážit, které (metody a techniky)
považuje pro dosažení skupinového cíle za odpovídající. K typickým technikám,
které se ve skupinách uplatňují, náleží hry, diskuse, experimentální cvičení,
videotrénink atd.
27
METODY PRÁCI SE SKUPINOU
1. Práce v kruhu
2. Atmosféra bezpečí a respektu
3. Právo na názor
4. Taktní reakce
5. Přínos vlastního názoru
6. Prostor pro názory ostatních
7. Zásady mluveného projevu
8. Nikdo neví všechno
9. Jednání v souladu se slovy
10. Míra zodpovědnosti
Zdroj: http://www.inext.cz/peer/10rad.htm
MATOUŠEK, O. a kol.: Metody a řízení sociální práce
NAVRÁTIL, P.: Teorie a metody sociální práce
ŘEZNÍČEK, I.: Metody sociální práce
28
8. METODY TERÉNNÍ SOCIÁLNÍ PRÁCE, STREETWORK
Historie terénní sociální práce:
Sociální práce má hluboké kořeny. Prvními takovými pracovníky byli patrně již
křesťanští duchovní, kteří se v rámci své činnosti obraceli z kazatelen k lidem, kteří je
potřebovali. Církev poskytovala nejen hmotnou, ale i duchovní oporu. Duchovní
navštěvovali především chudinské čtvrti, věznice, sirotčince, špitály, starobince a jiná
místa, kde byli chudí a opuštění lidé. Tehdy to byla jediná dostupná zdravotní a sociální
péče pro chudé lidi.
V Čechách ve 14. století metodou sociální práce na ulici pracoval Jan Milič
z Kroměříže, a to mezi mládeží a „veřejnými nevěstkami“, pro které v roce 1372
založil v Praze „vzornou obec pro padlé dívky“. Dalším průkopníkem TSP byl Don
Giovanni Bosco.
Vznik metody TSP na ulici (streetwork) lze stanovit na počátek 20. století. Streetwork
se zrodil v USA jako důsledek šířícího se sociálního úpadku celých městských čtvrtí
velkých amerických měst a následkem vzniku gangů dětí a mladistvých.
Terénní sociální práce se v zemích východní Evropy začala rozvíjet až po pádu
totalitních režimů. V České republice to bylo na začátku devadesátých let. Terénní
sociální práce byla nejdříve orientována na pomoc lidem starým a lidem se zdravotním
postižením. Později, s nárůstem drogově závislých osob a mládeže s patologickým
chováním došlo k rozvoji programů sociální práce na ulici. Vznikla řada nestátních
poskytovatelů těchto služeb, které jsou sdruženy v České asociaci streetwork.
TSP – je sociální služba, která se řídí zákonem o sociálních službách č. 108/2006 Sb.
§ 69 jako terénní služby poskytované osobám, které vedou rizikový způsob života nebo
jsou tímto způsobem ohroženy. Služba je určena pro problémové skupiny osob,
uživatele návykových nebo psychotropních látek, osoby bez přístřeší, osoby žijící
v sociálně vyloučených komunitách a jiné sociálně ohrožené skupiny. Cílem služby je
tyto osoby vyhledávat a minimalizovat rizika jejich způsobu života.
Streetwork (sociální práce na ulici) případně kontaktní nebo terénní práce je
reprezentovaný funkcí sociálního asistenta a je součástí systému sociálního
zabezpečení v ČR a je jedním z článků prevence sociálně - patologických jevů.
Sociální asistent je specializovaný pracovník obvodních, magistrátních, příp.
městských úřadů, který pracuje s cílovými skupinami v jejich prostoru.
Poprvé byly streetwork a funkce sociálního asistenta u nás popsány ve vládním
materiálu Program sociální prevence v roce 1993. Na základě uvedeného materiálu,
resp. Příslušného usnesení vlády, byla tato funkce zavedena v ČR. Obrazně řečeno
šlo o přenesení sociální práce z kanceláří na ulici.
Streetwork je tedy v ČR etablován jak na úrovni státní správy (funkce sociálního
asistenta), tak i samosprávy a nestátních organizací. Všechny uvedené úrovně
streetworku se komplementárně doplňují a v systému sociální prevence mají
nezastupitelné postavení.
29
Vymezení pojmů:
Streetwork - je převzaté z angličtiny a v přesném překladu znamená práci na ulici
TSP – kombinuje dva druhy práce a to:
a. Home - visiting: Pracovníci docházejí za klientem do jeho přirozeného domácího
prostředí a dle potřeby pracují s celou rodinou.
b. Streetwork: TSP kontaktuje klienty v místech jejich spontánního pobývání. Je
to nízkoprahová sociální služba, vyhledávací (depistáž) doprovodná a mobilní
sociální práce, TSP mapuje lokality, sbírá informace.
Metoda terénní sociální práce, která namísto pasivních stacionárních modelů řešení
sociálních konfliktů nabízí aktivní vyhledávající formu sociální intervence a krizové
pomoci.
Definice podle A. Elicha (1993) charakterizuje streetwork jako navštěvující sociální
práci, která nečeká, až se na ni kdokoliv obrátí, ale která se sama nabízí v místech
vznikajících sociálních konfliktů.
Streetwork- jako metoda sociální práce, spíše sociálně patologické prostředí, tedy
hlavně sekundární a terciální prevence.
Terénní sociální práce - spíše charakter každodennosti, nejedná se většinou o případy
sociálně patologického jednání, úkolem je vyjednat s klientem kompletní způsob řešení
jeho problému, spíše sekundární prevence.
Cílové skupiny:
- streetwork nemůže oslovit všechny osoby v určité vymezené lokalitě;
zaměřuje se především na osoby žijící rizikovým způsobem života, které stojí
mimo dosah standardní sítě sociálních služeb
- obecně se streetwork zpravidla orientuje na specifické skupiny, které lze
rozdělit podle určitých znaků charakterizujících jejich životní styl; mezi tyto
skupiny patří především:
a) děti a mladiství trávící volný čas na ulici, tzv. děti s klíčem na krku
b) skupiny jednostranně specificky orientované mládeže (mladiství žijící
ve squattech, mládež vyznávající graffiti apod.)
c) osoby poskytující sexuální služby za úplatu - prostitutky a homoprostituti
(La strada. Rozkoš bez rizika, Projekt Šance)
d) lidé závislí na návykových látkách, gambleři = patologičtí hráči (Drop in,
Sananim, K- centrum Příbram)
e) osoby bez přístřeší (Naděje, AS,…)
f) sportovní (zejména fotbaloví) fanoušci - hooligans
Metodika práce
Streetwork: aktivně vyhledává klienta - provádí depistáž (cílené preventivní programy)
monitoruje pohyb klientů, a kontaktuje členy cílové skupiny, mapuje lokality, sbírá
informace. Podle zájmů a potřeb cílové skupiny mění místo svého působení (sociální
pracovníci se učí rozumět dynamice prostředí, pochopit subkulturální zvláštnosti
a přizpůsobit se procesům života ve specifickém světě dané cílové skupině.)
30
Streetwork poskytuje doprovodnou funkci pomoci tzn. podporuje a asistuje při
zvládání obtížných úseků života resp. Krizovým obdobím. Sociální pracovník (street.)
nemoralizuje, nenapomíná, nepoužívá autoritativní metody, ale nedirektivně provádí
sociální práci.
Princip nízkoprahovosti: označuje možnost poskytnutí pomoci klientovi – anonymně, bez
nutnosti jeho identifikace a ověření totožnosti. Pravidelnost, dostupnost. Streetwork je
založen především na důvěře, která by při zjišťování totožnosti klienta byla narušena.
Výběr cílové skupiny pro streetwork vychází zpravidla z následujících kriterií:
 konkrétní problém – konflikt se společností
 objednávka společnosti
 typ příslušné lokality
Navazování kontaktu:
 aktivní - streetworker sám osloví vybranou skupinu
 pasivní - streetworker dlouhodobě tráví čas v cílové skupině získává důvěru,
ale iniciativa vychází z cílové skupiny
 přes třetí osobu
Zásady navazování kontaktu a vedení rozhovoru s klienty:
Sociální pracovník/pracovník v sociálních službách musí být přesvědčený o svých
kvalitách toho, co říká, je autentický. Netrestá se sociální prací, nemá syndrom
,,bezbřehé pomoci bližním“.
Klient musí být na službě nezávislý, pracovník ho tzv. „nepřepečovává“, směruje ho
k vlastní zodpovědnosti a samostatnému rozhodování.
Při rozhovoru:
Klientům nemlžit a nelhat, mít jasné postoje, umět říct ,,ne“, mít připravenou
srozumitelnou argumentaci. Tím dáváme klientovi hranice, možná se poprvé v životě
setkává s tím, že jsou pravidla, která se dodržují. TSP je postavena na zásadách
a pravidlech. V týmu se musí dodržovat jednotná strategie.
Metodika práce streetworku:
- monitorování (typ lokality, věková struktura, složení skupiny, velikost skupiny,
důvody pobytu na ulici, obvyklý způsob činnosti, nejčastější způsob získávání
finančních prostředků)
- první kontakt (aktivní – ofenzivní X pasivní- defenzivní X přes třetí osobu)
- vlastní práce se skupinou
- zážitková pedagogika při práci se skupinou
- sociální práce s jednotlivcem
- přednášková činnost
Základní metody terénní práce:
 rozhovor s klientem
 pomoc s listinami - případová dokumentace spojená s klientem, vyplňování
formuláře, žádosti, dopisy
 vyjednávání - účast na jednání mezi klientem a úřady
31
 konzultace s odborníky - pracovník konzultuje vybrané problémy s odborníky
 kontakt s dalšími institucemi a organizacemi - K- centra, poradny, azylové domy
 doprovod - pracovník pokud je třeba doprovází klienta na úřad, do školy,
Formy prevence:
a) Primární - …………………………………………….…………………..…….…….
b) Sekundární - …………………………………………………….…………..….……
c) Terciální - ……………………………………………………….…………..….…….
Terénní sociální práce ve vyloučených lokalitách
Co je sociálně vyloučená lokalita (dále jen SVL) a jak vznikají? SVL vznikají
v posledních letech při mnoha českých městech, ale také v některých obcích. Mohou
to být celé čtvrtě, ulice, jeden nebo více domů, ubytovny. Každá lokalita má své
specifické problémy. Tyto lokality obývají rodiny a jednotlivci s nejnižšími příjmy,
závislý na sociálních dávkách - vesměs dlouhodobě nezaměstnaní. Převážně jde
o obyvatele romského etnika (rozlišujte romskou lokalitu a sociálně vyloučenou
lokalitu). Lidé zde mají ztížený přístup k institucionální pomoci, nebo jsou od ní zcela
odříznuti. Život v těchto lokalitách je frustrující, lidé tu žijí ve stavu celkové letargie.
Sami si neumějí pomoci a často ani nevědí jak. Děti v těchto lokalitách automaticky
přejímají uvedené modely způsobu přežití. Děti se na vyučování připravují málo nebo
vůbec, volný čas tráví na ulicích. Některé do škol nechodí vůbec. Lidé v SVL
postupně přijímají pozici nejhůře postavených lidí ve společnosti.
Sociální vyloučení je často spojeno a projevuje se zejména:
prostorovým vyloučením, nízkou mírou vzdělanosti, ztíženým přístupem k výdělečné
činnosti, rizikovým životním stylem, špatnými hygienickými poměry, patologickými
jevy – narkomanie, gamblerství, kriminalita.
Situace romských klientů ve vyloučených lokalitách často zahrnuje:
životní strategie orientována na přítomnost, jazyková bariéra, v rámci rodinné sítě potřeba
zejména finančně podporovat příbuzné, zkušenost s diskriminací, nesrozumitelnost
okolního světa.
Vstup pracovníka do vyloučené lokality - způsob oslovení klienta:
 pracovník sám aktivně kontaktuje obyvatele v cílové lokalitě a nabízí jim služby,
 klient osloví pracovníka sám,
 klientovi je služba doporučena jinde
Navázání spolupráce s klienty z vyloučených lokalit je snazší pokud:
 dojde k úspěšnému vyřešení některé klientské kauzy s pomocí pracovníka informace se šíří dál, klienti doporučují služby ostatním
 důležitá je důvěryhodnost pracovníka
 pracovník informuje o svých službách pomocí tisku, propagačního materiálu
Při práci v romské komunitě je třeba vycházet z těchto etnických specifik:
 každé rozhodování je společné
 neschopnost být sám
 vyhoštění z rodu je největší trest
32








mnohost je podmínkou štěstí
čas je minulost a přítomnost, budoucnost neexistuje
čas se neodvozuje od ročních období
neustálá změna místa a prostředí zvyšuje naději na přežití
setrvání na jednom místě zvyšuje nebezpečí
způsob obživy – řemesla jsou podřízená neustálé změně
základní dovedností je umět se vyhnout, uniknout před nebezpečím
v komunitě, nebo rodině vzniká kolektivní vize reality ( čím je nás více - tím
lépe přežijeme)
Problémy, které pracovník s klienty řeší nejčastěji, rozdělujeme do dvou skupin a to
na problémy, kterým se pracovník věnuje dlouhodobě tj. bydlení - dluhy na nájemném
a služby spojené s užíváním bytu (elektrika, plyn, voda), dlužnictví (bankovní i nebankovní
sektor), lichva, docházka dětí do školy, drogy, prostituce. A problémy tzv. krátkodobé může se týkat např. podání vysvětlení a pomoc při vyplňování různých formulářů,
vyhledání kontaktu na pracoviště či organizaci apod.
Jaké důvody mohou vést k začátku „kariéry neplatiče“?
 roční vyúčtování vody, elektrické energie, plynu
 nečekané výdaje – pohřeb, svatba
 ……………………………….……....
 ……………………………………….
 ……………………………………….
 V rámci sítě sociálních služeb si najděte alespoň 5 významných organizací,
které působí v této oblasti.
Bednářová, Z. Pelech, L.: Sociální práce na ulici
Matoušek, O.: Metody a řízení sociální práce
Matoušek, O.: Slovník sociální práce
Řezníček, I.: Metody sociální práce
Janoušková K., Nedělníková D.: Metodické vedení TSP
Navrátil P. a kol.: Romové v české společnosti
Další pracovní materiály: např. adresáře pro cílové skupiny - zdravotně postižení,
drogová problematika, osoby bez přístřeší
33
9. METODY SOCIÁLNÍ PRÁCE S KLIENTY BEZ ZAMĚSTNÁNÍ
Definice pojmu
- stav, ve kterém člověk schopný práce a ochotný pracovat nemá placené
zaměstnání; obvykle používaným kritériem ochoty pracovat jsou kontakty
s úřadem práce resp. s potenciálními zaměstnavateli (Matoušek O.: Slovník
sociální práce)
- být nezaměstnaný neznamená „nemít práci“, ale „nemít placené zaměstnání“.
Ten, kdo nemá placené zaměstnání, také nemá příjem ze zaměstnání (Mareš,
1994)
- …………………………………………………………………………..………………
Druhy nezaměstnanosti
1. Podle socioekonomických ukazatelů
1.1. zjevná nezaměstnanost
- registrován na ÚP
1.2. nepravá nezaměstnanost
- registrován na ÚP, ale pracuje v šedé ekonomice
1.3. skrytá nezaměstnanost
- neregistrován na ÚP, práci si nehledá
1.4. neúplná zaměstnanost
- snížený pracovní úvazek nebo práci nevyužívající plně své schopnosti
a kvalifikaci
2. Podle časové hlediska
1.1. krátkodobá nezaměstnanost
- nezaměstnanost do ½ až 1 roku
1.2. dlouhodobá nezaměstnanost
- nezaměstnanost, které trvá déle, jak 6 měsíců (někteří autoři ji považují
až po uplynutí 1 roku)
1.3. opakovaná nezaměstnanost
- dlouhodobá nezaměstnanost je v určitých regionech spojována ještě
s dalším jevem a to výskytem období opakované nezaměstnanosti
v průběhu pracovní kariéry jedince
3. Podle příčiny
1.1. frikční nezaměstnanost
- zaměstnanec si hledá novou práci (z různých příčin) a dobrovolně se vzdá
svého pracovního místa „lidé mezi dvěma zaměstnáními“, běžná mobilita
pracovníků, kteří si obvykle během krátké doby najdou novou práci
1.2. strukturální a technologická nezaměstnanost
- rozpad neefektivních podniků a institucí
- lidé, kteří se stávají takto nezaměstnanými, se vyznačují určitým věkem,
kvalifikací, dovednostmi, zkušenostmi, jsou rozdílného pohlaví a mají své
bydliště
- paradoxem strukturální nezaměstnanosti je, že do ní mohou (a i dlouhodobě)
upadnout i vysoce kvalifikovaní pracovníci
34
1.3. cyklická a sezónní nezaměstnanost
- cyklická - tzv. nezaměstnanost z nedostatečné poptávky (v období recese)
- sezónní - spojená s přírodními cykly např. ve stavebnictví, zemědělství,
turistice
Zákon č. 435/ 2004 Sb., o zaměstnanosti v platném znění
Zákon č. 262/ 2006 Sb., zákoník práce v platném znění
 Zjistěte aktuální míru nezaměstnanosti v ČR a v regionu, kde pracujete/žijete.
 Zamyslete se nad vašimi klienty a pokuste se je rozdělit do jednotlivých
druhů nezaměstnanosti. V kterém druhu nezaměstnanosti jich máte nejvíce,
nejméně?
Rizikové skupiny ohrožené nezaměstnaností
- úřadem práce jim je věnována zvýšená péče při zprostředkování zaměstnání,
- patří sem např. osoby se zdravotním postižením,
…………………………………………………………………………………………
…………………………………………………………………………………………
…………………………………………………………………………………………
 Má nezaměstnanost nějaké psychické a sociální důsledky?
…………………………………………………………………………………………………
…………………………………………………………………………………………………
…………………………………………………………………………………………………
 Jaký vliv má nezaměstnanost na rodinu uživatele sociální služby?
…………………………………………………………………………………………………
…………………………………………………………………………………………………
…………………………………………………………………………………………………
35
Metody práce s osobami nezaměstnanými
Řízení času - „Zasej smysl pro čas, sklidíš čas pro smysl“
Váš čas – 1 den = 24 hodin
Činnost
Hodinová
dotace
Spánek
Práce
Doprava
Jídlo
Hygiena
Vztah
Domácnost
Hobby
Kde je JÁ ???
Lze nějaký čas uspořit? Jak?
1) ……………………………..
2) ……………………………..
3) ……………………………..
4) ……………………………..
5) ……………………………..
6) ……………………………..
 Co je náplní inspektorátu práce? Kde je sídlo tohoto úřadu?
 Kde najdu pobočku Úřadu práce ve svém bydlišti/pracovišti?
 Co znamenají pojmy „mobbing a bossing“?
36
Aktivní politika zaměstnanosti
Mezi základní práva občana patří být zaměstnán bez ohledu na jeho rasu, etnický nebo
sociální původ, pohlaví, jazyk, náboženství, politické smýšlení, majetek, zdravotní stav
a věk.
Toto právo však nemůžeme chápat jako nárok na určitou práci, ale jako právo na pomoc
státu při získávání práce a podporu v nezaměstnanosti.
Hlavním cílem sociální politiky je nezaměstnanosti předcházet a snižovat ji. K tomuto
účelu slouží Aktivní politika zaměstnanosti.
Aktivní politika zaměstnanosti je založena na upřednostnění preventivních a aktivních
opatření před pasivním přístupem, kdy uchazečům o zaměstnání jsou pouze vypláceny
dávky hmotného zabezpečení v nezaměstnanosti, snižuje finanční náročnost státního
rozpočtu na pasivní politiku zaměstnanosti.
Mezi nástroje aktivní politiky patří:
 rekvalifikace
 investiční pobídky
 veřejně prospěšné práce
 společensky účelná pracovní místa
 ………………………………………………………………………………………..…
 ……………………………………………………………………………..……………
 …………………………………………………………………………………………..
Nejčastější skupiny osob bez zaměstnání, s kterými v lokalitách pracujete:
 Osoby nezaměstnané nad 50 let věku - lidé okolo 50 - ti let, kteří pracovali,
přišli o práci a nemohou především vzhledem ke svému věku již několik let
sehnat práci.
 Mladí nezaměstnaní - absolventi v lepším případě středních škol, příp. absolventi
základního stupně vzdělání.
 Osoby patřící k etnickým minoritám - v praxi se asi nejčastěji setkáte v rámci
romských lokalit, vyloučených lokalit.
 Osoby se zdravotním postižením - zahrnuje tělesné/mentální/smyslové/ psychické
příp. kombinované zdravotní postižení.
 Osoby na/po rodičovské dovolené - obvykle se jedná o tzv. samoživitele, pro
které je příjem zdroj obživy pro nezaopatřené dítě/děti.
Startovací linie je obvykle různá, v praxi se můžete setkat i s různou kombinací
těchto skupin, což obvykle ještě více ztěžuje vstup na trh práce. Při práci s klientem
bez zaměstnání je velmi důležité zmapovat si prvotně jeho motivaci a cíle a dobře
zpracovat zakázku pro další spolupráci.
37
Co od klientů nejčastěji slyšíte?
- beznaděj, smutek, sociálně plaché chování, neodůvodněné požadavky, ztrátu
sociálních a profesních dovedností, další sociální problémy, které
s nezaměstnaností bezprostředně souvisejí (dluhy, partnerské problémy), ztráta
sebevědomí, několikagenerační nezaměstnanost, problémy s autoritou,…………...
Možná nabídka pomoci
 vyhledávání pracovních míst na internetu samostatně/ za pomoci pracovníka
 asistence - pomoc při sestavování odpovědí na inzeráty (založení si e-mailové
stránky), vyplňování dotazníků, sepsání životopisu, motivačního dopisu
 asistence při doprovodu na pohovory, výběrová řízení
 pomoc při obraně proti diskriminačnímu chování ze strany potenciálních
zaměstnavatelů
 zajištění pomoci při uzavírání pracovního poměru (obsah pracovní smlouvy,
povinnosti a práva zaměstnavatele)
 zprostředkování rekvalifikačních kurzů a poradenství ÚP
 poradenství při řešení dalších záležitostí souvisejících s pracovním uplatněním,
 kontakty na další pomáhající organizace např. poradenské středisko ÚP,
pracovní agentura
Mareš P.: Nezaměstnanost jako sociální problém
Matoušek O., Kodymová P., Koláčková J.: Sociální práce v praxi
Zákon č. 435/ 2004 Sb., o zaměstnanosti v platném znění
Zákon č. 262/ 2006 Sb., zákoník práce v platném znění
38
10. ZÁKLADNÍ METODY KOMUNITNÍ PRÁCE
Komunita
Pojem komunita pochází z latinského slova „communitas“ a znamená lidské
společenství, jehož příslušníci jsou spojeni určitou spřízněností a vzájemnou
spoluprácí. Pojem komunita je používán v mnoha významech.
Komunita jsou lidé, kteří žijí v geograficky definované oblasti a mezi kterými
existují vzájemné sociální vazby (ve smyslu příbuzenství, přátelství a známosti
v geografické oblasti a také ve smyslu účasti na aktivitách komunity a některých
formách ekonomické směny, např. kupování zboží a služeb, práce pro místní
zaměstnavatele apod.) a kteří jsou citově vázáni k sobě navzájem a k místu, kde žijí
(pocit připoutání, identifikace a sounáležitosti k určitému místu, stejně tak respekt,
závazky a kamarádství s ostatními obyvateli tohoto místa).
Komunita je vymezena hranicemi (ty mohou být geografické, politické, ekonomické
nebo sociální), postavena na pilířích (sdílené hodnoty, společné kulturní dědictví,
společné zájmy, společné problémy) a má strukturu (tj. formální a neformální organizace
a sociální uskupení, skrze něž obyvatelé vykonávají určité funkce).
J. W. Gardner identifikuje deset charakteristik vyváženě žijící komunity:










je různorodou jednotou
má společný základ sdílených hodnot
vyznačuje se vzájemnou péčí, důvěrou a týmovou prací
má rozvinutou efektivní vnitřní komunikaci
usnadňuje lidem účast na veřejných věcech
vytváří si vlastní identitu, záměry
vytváří si vnitřní i vnější vazby
předává své hodnoty další generaci
je otevřena do budoucnosti
má vyvážené institucionální uspořádání
Vymezení základních pojmů:
Komunitní práce je podpora a pomoc členům komunity směřující ke zlepšení jejich
dovedností, které jim umožní řešit problémy komunity vlastními silami.
Komunitní přístup vytváří příležitost pro diskusi a spolupráci jednotlivců a skupin při
řešení problémů a rozvoji komunity.
Komunitní péče je uspořádání služeb pro občany, které jsou zaměřeny na ohrožené
jedince nebo skupiny v dané komunitě.
Komunitní práce je metoda, směřující k vyvolání nebo podporování změny v rámci
místního společenství. Smyslem komunitní práce je aktivizovat členy komunity, aby
se sami postarali o řešení společných problémů. Cílem komunitní práce je stav, kdy
občané dokáží své problémy řešit vlastními silami nebo s podporou dalších členů
komunity.
39
Základní znaky komunitní práce:
 používá se pro řešení problémů a navození změny v místním společenství,
 vztahuje problém jednotlivců či skupin ke zdrojům a možnostem komunity,
 do rozhodování a řešení problémů zapojuje všechny zainteresované občany,
organizace a instituce dané komunity,
 vede k přerozdělení a sdílení zdrojů, odpovědnosti a kompetencí,
 rozšiřuje možnosti lidí ovlivnit to, co se s nimi děje.
Historie komunitní práce
Vznik komunitní práce se datuje do období industrializace a urbanismu, kdy docházelo
k rozpadu tradičních komunit, který měl za následek vznik nových sociálních problémů
(masová nezaměstnanost a chudoba). První organizace komunitního charakteru založené
ve Spojených státech a Anglii ve druhé polovině 19. století zapojovaly dobrovolníky, kteří
pracovali se sociálně vyloučenými skupinami obyvatel za účelem podpory jejich
soběstačnosti. Další prudký rozvoj zaznamenaly komunitní projekty v 60. letech 20. století
v souvislosti s otevřením ústavů a rozvojem extramurální péče.
V našich podmínkách lze o historii komunitní práce hovořit jen velmi obtížně.
Zájmové spolky vznikající na přelomu 19. a 20. století nebyly primárně zakládány
za účelem vyvolání sociálních změn v komunitě. Vývoj komunitní práce byl u nás
i ve světě přerušen dvěma světovými válkami. Po roce 1948 byly v našich zemích
tyto zájmové aktivity centralizovány, za vlády totalitního režimu byly veškeré
občanské aktivity potlačovány. Obnova či vznik komunitních organizací po roce 1989
probíhala jen velmi pomalu. V polovině 90. let vznikaly za významné zahraniční
finanční pomoci zastřešující organizace pro komunitní rozvoj. Po roce 2000 začíná
v této oblasti vyvíjet iniciativu veřejná správa, která zahajuje proces komunitního
plánování sociálních služeb.
zdroj: http://www.kmen.info/index.php?id=9
ZÁKLADY KOMUNITNÍ PRÁCE
Komunita je vymezena hranicemi (ty mohou být geografické, politické, ekonomické
nebo sociální), postavena na pilířích (sdílené hodnoty, společné kulturní dědictví,
společné zájmy, společné problémy) a má strukturu (tj. formální a neformální organizace
a sociální uskupení, skrze něž obyvatelé vykonávají určité funkce).
J. W. Gardner identifikuje deset charakteristik vyváženě žijící komunity:
Pojem komunita z různých hledisek
a) sídelní komunita b) občanská komunita c) etnická komunita d) morální komunita e) spirituální komunita f) zájmová komunita g) léčebná komunita h) výcviková komunita Učební a pracovní texty
40
Funkce komunit
a) socializace b) sociální podpora c) sociální kontrola d) participace (= spoluúčast) e) tvorba produktu, jeho rozšíření, konzumace Jak pracuje komunitní pracovník
1. V komunitě získá několik osob, kterých se problém dotýká a kteří ho chtějí
řešit - iniciativní jádrová skupinka.
2. Iniciativní skupinka si zformuje za účasti komunitního pracovníka výchozí
problém a cíl (jak má situace vypadat, až se problém vyřeší), na základě
zformulovaného problému diskutuje o možnostech řešení. Komunitní pracovní
podporuje práci skupiny, nesmí být tím, kdo diktuje, co se bude dělat.
3. Skupina zvažuje podpůrné a brzdící faktory - co může pomoci a co je
na překážku (instituce), sestaví také seznam zdrojů pomoci - např. známí lidé,
kteří mohou nějak pomoci při dosažení dílčích cílů (doporučení na úřadě,
místo pro společnou akci …).
4. Následuje sestavení plánu, plnění dílčích cílů (protože je potřeba skupinu
udržet aktivní, je možné dosažení dílčích cílů např. oslavit).
 Co by měl komunitní pracovník umět a dokázat v rámci komunity?
 Jaké je postavení komunitního pracovníka?
 Jaké je poslání komunitního pracovníka?
Komunitní práce je metoda, směřující k vyvolání nebo podporování změny v rámci
místního společenství. Smyslem komunitní práce je aktivizovat členy komunity, aby se
sami postarali o řešení společných problémů. Cílem komunitní práce je stav, kdy občané
dokáží své problémy řešit vlastními silami nebo s podporou dalších členů komunity.
Základní znaky komunitní práce:
 používá se pro řešení problémů a navození změny v místním společenství,
 vztahuje problém jednotlivců či skupin ke zdrojům a možnostem komunity,
 do rozhodování a řešení problémů zapojuje všechny zainteresované občany,
organizace a instituce dané komunity,
 vede k přerozdělení a sdílení zdrojů, odpovědnosti a kompetencí,
 rozšiřuje možnosti lidí ovlivnit to, co se s nimi děje.
41
Fáze komunitní práce
 monitoring
 výzkum a analýza
 projektování
 implementace
 hodnocení (hodnotící výzkum)
Hartl P.: Komunita občanská a komunita terapeutická
Matoušek O. a kol.: Metody a řízení sociální práce
42
11. METODY SOCIÁLNÍ PRÁCE V RÁMCI KRIZOVÉ INTERVENCE
POJEM KRIZE
Krisis - slovo, které pochází z řečtiny a značilo soudní proces, počátky krizové teorie
jsou spojovány se jménem Erika Lindemanna čtyřicátá léta 20. století
V psychosociální oblasti je krize definována jako důsledek střetu s překážkou, kterou
nejsme schopni vlastními silami, vlastními vyrovnávacími strategiemi, eventuálně
za pomoci blízkých lidí zvládnout v přijatelném čase a navyklým způsobem
(Vymětal, 1995).
Krize se vždy týká člověka jako celku.
 Samostatná práce - zapište si krátké poznámky na následující otázky:
Vybavíte si nějakou svoji životní krizovou situaci? Zkuste si ji pojmenovat.
Co jste prožívali? Jak dlouho „to“ trvalo? Co/kdo vám pomohlo situaci
zvládnout? Jak se na situaci nahlížíte dnes?
PŘÍČINY KRIZE
Vnější spouštěče:
- ztráta objektu
- volba
- změna
Vnitřní spouštěče:
- nutnost adaptace
- hybris (z řečtiny- zaslepenost, zpupnost)
Faktory, které napomáhají vzniku krize:
- úpadek základní mezilidské soudržnosti
- změna hodnot v průběhu života jedince
- nahromadění osob v malých prostorech bez posilování mezilidských vazeb
a z toho plynoucí odcizení
- ……………………….…….
- ………………………..……
CHOVÁNÍ ČLOVĚKA V KRIZI
Jak jsem se choval/a já?
-
spánek
přitulení
potřeba vypovídat se
43
-
potřeba vyplakat se
……………………………………………………………………………………..……
……………………………………………………………………………………..……
……………………………………………………………………………………..……
……………………………………………………………………………………..……
TYPY KRIZÍ
1) podle způsobu manifestace
a) zjevné krize
b) latentní krize
2) podle průběhu
a) akutní krize
b) chronické krize
3) podle závažnosti krize
a) situační krize
b) tranzitorní krize
c) krize pramenící z náhlého traumatizujícího stresu
d) krize zrání
e) krize pramenící z psychické poruchy
f) psychiatrické neodkladnost
PRŮBĚH KRIZE
Trvá zhruba 6 - 8 týdnů. Ale není výjimkou, že tento proces trvá mnoho měsíců,
někdy i let. Důležité je rozmezí 4 - 6 týdnů od vzniku krize, kdy si člověk najde
způsob, jak zážitek akceptovat, řešit.
Podle Caplana 4 fáze:
1. vnímání ohrožení
2. neúčinnost vyrovnávacích mechanismů
3. předefinování krize
4. závažní psychická dezorganizace
Syndrom psychického ohrožení - nastává ve chvíli, kdy se nepodaří zvládnout krizový
stav, prohlubování a zhoršení stavu; nesnesitelná úzkost, snížené sebehodnocení, stud,
vina.
Ringelův presuicidální syndrom - dynamické zúžení psychického pole - snižuje se
schopnost vnímat druhé lidi, sebe, hodnoty; prosazují se staré, fixované vzory
chování, rozvíjí se typické únikové chování.
Aktivní reakce - projeví se jako neklid, přecházení, bohatá mimika i gestikulace;
člověk se v takové situaci často domáhá pomoci i neadekvátním způsobem - bývá
obtížný a neodbytný.
Pasivní reakce - „mrtvý brouk“, nápadná je bledost, strnulost, stojí jako „solný sloup“ ;
jedinec, který se v zátěži projevuje nápadně klidně, by neměl uniknout pozornosti
odborníka.
44
ŘEŠENÍ KRIZE
Přeorientování
- zaměření na náhradní aktivitu
- tendence něco změnit
- nárazová tendence k abúzu alkoholu
- tendence vyhledávat magické praktiky
Vzájemná pomoc- má v krizi značný význam.
POZOR!!! Při laické či neodborné krizové intervenci může dojít k nevratnému
či obtížně napravitelnému poškození klienta. Ne každý v pomáhající profesi umí
pracovat s krizí. Krizová intervence je speciální dovednost.
 Kde máte nejbližší krizové centrum v lokalitě, kde pracujete/bydlíte?
Zjistěte si přesný kontakt, provozní dobu a poskytované služby.
Formy odborné krizové pomoci
- je možné specifikovat pět forem krizové pomoci, které spočívají buď v osobním kontaktu
klienta v krizi s krizovým pracovníkem nebo v kontaktu telefonickém. Často se jedná
o prolínání resortů zdravotnictví a sociální práce.
1. ambulantní forma 2. forma hospitalizace 3. forma terénní služby 4. forma krizové pomoci a služby v klientově přirozeném prostředí 5. telefonická forma -
Šapatenková N. a kol.: Krizová intervence pro praxi
Vodáčková D. a kol.: Krizová intervence
Matoušek O.: Metody sociální práce
45
12. VÝZNAM SVÉPOMOCI A VZÁJEMNÉ POMOCI
Svépomocné kluby
- klienti si vytvářejí program a zajišťují jeho chod vlastními silami, zcela bez
přispění profesionálů
Svépomoc
Jak uvádí M. Cikrtová existuje mnoho definic svépomoci. Někteří autoři kladou
důraz na svépomoc ve skupinách nebo v komunitě, jiní mluví o svépomoci
v souvislosti s úsilím jednotlivců.
Obecně si pod pojmem svépomoc představujeme několik lidí, kteří se spolu
stýkají v malé skupině a sdílejí své problémy. I když jsou skupiny důležitým
aspektem svépomoci, mnoho svépomocných aktivit je iniciováno jednotlivci
s ohledem na ně samé.
Společná charakteristika svépomoci
 Sdílení stejné zkušenosti.
 Vzájemná pomoc a podpora.
 Výměna zkušeností a prožitků.
 Výměna informací.
 Možnost nápodoby, empatie, identifikace se vzorem.
 Člen svépomocné skupiny dává i bere.
Robert Adams rozděluje svépomocné skupiny
1. Skupiny zaměřené na určitý problém 2. Anonymní skupiny 3. Skupiny příbuzných a pečujících 4. Skupiny stigmatizovaných lidí Rozvoj svépomoci
 svépomocné skupiny reagují většinou na poptávku po neprofesionální pomoci;
jejich počet v současné době stoupá
 již od začátku historie lidstva si lidé poskytovali pomoc a podporu v rodinách
a tradičních komunitách. V současné době (21. století) v souvislosti s rostoucím
rozpadem rodin, větší migrací obyvatelstva a narušováním přirozených rodinných
a přátelských svazků vznikl prázdný prostor. A tento prostor se lidé snaží zaplnit
právě svépomocným hnutím
 jednou z příčin rostoucí popularity svépomoci, o které často mluví sami
uživatelé psychiatrické péče, je i zklamání z profesionálních institucí a z jejich
odcizení se lidským potřebám; pomoc profesionála v sobě většinou nese prvky
nadřazenosti a neumožňuje reciprocitu vztahu
 svépomocné skupiny se stávají bezpečným místem, které jim poskytuje jistotu
pochopení a akceptování. Členové skupiny si nemusí na nic hrát, nic vysvětlovat.
Všichni mají podobné zkušenosti a zážitky, a proto jsou schopni navzájem si
porozumět. Přijímání, ale zároveň i poskytování pomoci dodává členům pocit
užitečnosti. Tento pocit může napomoci k posílení sebeúcty a sebeocenění, které
jsou pro uživatele velmi důležité. Svépomocná skupina tím vlastně, jak uvádí
M. Cikrtová, napomáhá sociální integraci jedince do společnosti.
46
Svépomoc a profesionálové
- svépomoc a profesionálové se v některých aspektech doplňují, jinde může mít
svépomoc funkci alternativy k profesionálně řízené instituci, nebo být dokonce
v konfliktu s profesionální pomocí
- některé svépomocné skupiny s profesionály spolupracují, jiné pod ně spadají
a existují i svépomocné skupiny, které roli profesionála ve skupině naprosto
odmítají
- v současné době (21. století) se na roli profesionála pohlíží jako na partnera,
tzn., aby role uživatele a profesionála byla na stejné úrovni a šlo o vztah
partnerský. Jeho role by měla spočívat v napomáhání skupinám na samém
počátku jejich činnosti a v poskytování rad v případě, že se vyskytnou překážky
v dalším průběhu aktivity svépomocné skupiny.
Svépomocné hnutí uživatelů v ČR
Jak uvádí sborník Svépomocné aktivity v psychiatrii České republiky, historie
svépomocných aktivit se v české psychiatrii prakticky začíná odvíjet až od roku 1990.
Svépomocné aktivity v psychiatrii jsou takové aktivity nemocných, které probíhají bez
přímého řízení profesionály bez přímého řízení profesionály nebo nejsou profesionály
řízeni vůbec. Kde jsou však počátky těchto aktivit?
„Člověk v bílém plášti a člověk s poraněnou, nemocnou duší… Jaká obrovská
asymetrie! Každý z nás, kdo se ocitl v bludišti duševní nemoci, v jiném světě
psychiatrické léčebny, kdo převzal výměr s přiznáním invalidního důchodu, se zároveň
dostal do výchozího bodu svého náhradního života. Návrat nebývá pravidlem, a tak je
možno takovou nepředpokládanou a nevítanou existenci jen přežívat nebo prožívat
a naplňovat. K té druhé možnosti je skoro vždycky zapotřebí pomoci - buď navždycky,
anebo aspoň na začátku. To platí jak pro jednotlivce, tak pro svépomocné aktivity
a hnutí obecně. Díky těm osvíceným, kteří v psychiatrických léčebnách poznali, že je
třeba ještě něco víc než nemocniční režim a farmakoterapie!“ (Česká společnost pro
duševní zdraví, 2001, str. 3)“
Období 90 - tých let
 Kvalitní nárůst svépomocných aktivit.
 První kontakty mezi jednotlivými skupinami.
 Počátky celostátního svépomocného hnutí a snížení závislosti na profesionálech.
Svépomocné aktivity v rámci České republiky podporuje CRPDZ, jednotlivé pobočky
sdružení Fokus, nizozemsko - české projekty a o něco později samozřejmě i uživatele.
Postupně se realizují, jak uvádí sborník Svépomocné aktivity v psychiatrii České republiky,
celostátní svépomocné akce jako např. pacientské konference, semináře, vydávání
časopisů, rehabilitační pobyty, koordinační skupina KOS, založení organizace Kolumbus,
která se zabývá pacientskou advokacií.
Materiály o. s. VIDA
Matoušek O.: Metody a řízení sociální práce
47
13. PRÁCE V NESTÁTNÍCH NEZISKOVÝCH ORGANIZACÍCH, NOVÉ
TRENDY V METODÁCH SOCIÁLNÍ PRÁCE
Rozvoj nestátních neziskových organizacích (NNO) se v českých podmínkách
začíná utvářet a rozvíjet po roce 1990. Vzniká řada občanských sdružení a nadací, které
se začínají prosazovat v oblasti sociálních služeb a nachází si stabilizované postavení
mezi poskytovateli sociálních služeb, kterými byl téměř výhradně zastoupen vládním
sektorem a to na úrovni státní správy a samosprávy.
Práce v NNO se v mnohém jeví jako efektivní. Mezi její přednosti bezpochyby patří
motivovanost, vynalézavost, možnost přímé a rychlé zpětné vazby od klientely a širší
komunity, pružná orientace na místní problémy, úspornost, využití dobrovolnické práce,
relativně neformální atmosféra v zařízeních a osobnější přístup ke klientům.
Předchozí odstavec však v sobě nese i jistá úskalí, která se projevují až s určitým
odstupem a jsou spojena i s jistými riziky, jak pro personály, tak pro klienty resp. uživatele
služeb.
Zamyslete se, která úskalí vás napadají?
………………………………………………………………………………………………..…
……………………………………………………………………………………………..……
…………………………………………………………………………………………………..
Nevládní nezisková organizace nebo nestátní nezisková organizace někdy také
označovaná jako NGO (z angl. Non-Governmental Organization) je organizace
zabývající se obecně prospěšnou činností, avšak nezřizovaná státem a na státu
nezávislá.
Nevládní neziskové organizace (NNO) v České republice jsou:
 občanské sdružení
 obecně prospěšná společnost
 nadace a nadační fondy
 církevní právnická osoba
Nevládní organizace často kritizují nedostatky a pochybení státu či jeho zákonodárné
a výkonné moci, ovšem z principu nezávislosti neusilují o politické funkce.
V kterých oblastech v ČR nejčastěji působí NNO. Uveďte i konkrétní názvy
organizací.




Sociální oblast …………………………………………………………………………………………..
…………………………………………………………………………………..………
…………………………………………………………………………………..………
…………………………………………………………………………………..………
……………………………………………………………………………….….………
Setkáte se i se zkráceně používaným výrazem „nezisková organizace“ - organizace
nevytvářející zisk.
48
Nadnárodní nevládní neziskové organizace tvoří rozsáhlou síť propojující organizace
zabývající se ochranou životního prostředí po celém světě. Jsou jednou ze složek ochrany
životního prostředí, sledují činnost politických stran a jejich rozhodování ohledně životního
prostředí, navrhují zákony, které předkládají parlamentu ke schválení a podílí se
na regeneraci zdevastované krajiny. Dlouhodobým cílem těchto organizací je mj. zvýšit
obecné povědomí občanů o tématech politiky životního prostředí a stanoviscích
nevládních organizací.
Občanské sdružení (o.s.) - nejstarší a nejrozšířenější právní formou nevládní
neziskové organizace v polistopadovém režimu v ČR. Účelem sdružení může být
buď sdílení společných zájmů (sportovní kluby, myslivecká sdružení apod. - někdy
též nazývány jako vzájemně prospěšná sdružení) nebo nějaká obecně prospěšná
činnost (poskytování sociálních služeb, vzdělávací a informační aktivity apod.).
Občanské sdružení vzniká registrací stanov na MV ČR. Členy sdružení mohou být
fyzické i právnické osoby. Občanské sdružení může vlastním jménem podnikat
v rámci cílů sdružení, případný zisk musí být použit na dosahování cílů sdružení.
Obecně prospěšná společnost (o.p.s.) - právní formou nevládní neziskové organizace
v ČR. Účelem obecně prospěšné společnosti je poskytování obecně prospěšných
služeb uvedených v zakládací listině. Obecně prospěšná společnost vzniká dnem
zápisu do rejstříku obecně prospěšných společností vedeným příslušným soudem.
Zakladateli o. p. s. mohou být fyzické i právnické osoby. Obecně prospěšná společnost
může vlastním jménem podnikat v rámci tzv. doplňkové činnosti, případný zisk musí být
použit na poskytování obecně prospěšných služeb, pro které byla obecně prospěšná
společnost založena.
NNO nejčastější působí v oblasti sociální služeb z hlediska cílové skupiny a typů
poskytovaných služeb:
 osoby bez přístřeší (denní centra, azyly, ….)
 děti a mládež (nízkoprahová zařízení, terénní programy)
 osamělí lidé (kluby seniorů, centra denních aktivit)
 osoby s různým typem zdravotního postižení (poradenství, pobytové služby,
rekondiční pobyty, rekvalifikace, půjčovny kompenzačních pomůcek, …..)
 uživatelé návykových látek (K - centra, terapeutické komunity, resocializační
programy, ……….)
 Najděte si tzv. střešní organizace např. Informační centrum neziskových
organizací, Asociace nestátních neziskových organizacích v ČR, A.N.O.
apod. vyhledejte si na ně kontakt a krátkou informaci o poskytovaných
službách
NOVÉ TRENDY V METODÁCH SOCIÁLNÍ PRÁCE
Budeme- li vycházet z pojmu, že „metodami sociální práce“ se rozumí - a i většina
západních autorit a našich odborníků - je vnímá jako postupy vázané:
 na cílový subjekt (práce s jednotlivcem, skupinou, rodinou, komunitou …)
 na jeho aktuální situaci (sociální znevýhodnění na začátku života, předvídatelné
a nepředvídatelné sociální události)
 na relevantní vztahový kontext (vrstevnická skupina, rodina, organizace)
 někdy i na systémové vazby (regionální, národní či nadnárodní sociální politika)
(dle Matouška a kol., 2003)
49
V časovém horizontu se zaměříme na novinky po roce 1989 resp. 90´, kdy
dochází k většímu rozmachu sociální práce a tento obor vstupuje do povědomí širší
veřejnosti. A to zejména vstupem NNO, církví a dalších charitativních organizacích
a nadacích, které se v této oblasti profilují.
Dochází zejména k významné deistitucionalizaci, vlivem významných socioekonomicko-kulturních a politických změn v ČR. Na povrch a do povědomí lidí
„přichází“ řada „nových“ sociálně patologických jevů a „sociálních deviací“. Tyto jevy
jsou „více na očích společnosti“ a tím vzniká i „společenská zakázka“ řešit je.
Aktuálně se podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách v platném znění
vymezují některé pojmy následovně:
a) sociální služba - činnost nebo soubor činností podle tohoto zákona zajišťujících
pomoc a podporu osobám za účelem sociálního začlenění nebo prevence
sociálního vyloučení,
b) nepříznivá sociální situace - oslabení nebo ztráta schopnosti z důvodu věku,
nepříznivého zdravotního stavu, pro krizovou sociální situaci, životní návyky
a způsob života vedoucí ke konfliktu se společností, sociálně znevýhodňující
prostředí, ohrožení práv a zájmů trestnou činností jiné fyzické osoby nebo
z jiných závažných důvodů řešit vzniklou situaci tak, aby toto řešení
podporovalo sociální začlenění a ochranu před sociálním vyloučením,
c) dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav - nepříznivý zdravotní stav, který podle
poznatků lékařské vědy má trvat déle než jeden rok, a který omezuje duševní,
smyslové nebo fyzické schopnosti a má vliv na péči o vlastní osobu
a soběstačnost,
d) přirozené sociální prostředí - rodina a sociální vazby k osobám blízkým,
domácnost osoby a sociální vazby k dalším osobám, se kterými sdílí domácnost,
a místa, kde osoby pracují, vzdělávají se a realizují běžné sociální aktivity,
e) sociální začleňování - proces, který zajišťuje, že osoby sociálně vyloučené
nebo sociálním vyloučením ohrožené dosáhnou příležitostí a možností, které
jim napomáhají plně se zapojit do ekonomického, sociálního i kulturního života
společnosti a žít způsobem, který je ve společnosti považován za běžný,
f) sociální vyloučení - vyčlenění osoby mimo běžný život společnosti a nemožnost
se do něj zapojit v důsledku nepříznivé sociální situace,
g) zdravotní postižení - tělesné, mentální, duševní, smyslové nebo kombinované
postižení, jehož dopady činí nebo mohou činit osobu závislou na pomoci jiné
osoby,
h) plán rozvoje sociálních služeb - výsledek procesu aktivního zjišťování potřeb
osob ve stanoveném území a hledání způsobů jejich uspokojování s využitím
dostupných zdrojů, jehož obsahem je popis způsobu zpracování plánu, popis
a analýza existujících zdrojů a potřeb osob, kterým jsou sociální služby určeny,
včetně ekonomického vyhodnocení, strategie zajišťování a rozvoje sociálních
služeb, povinnosti zúčastněných subjektů, způsob sledování a vyhodnocování
plnění plánu a způsob, jakým lze provést změny v poskytování sociálních služeb.
Větší důraz je kladen na klienta - jeho přání a potřeby. Klient je v rovnoprávném
postavení a má možnost volby. Tento trend stvrzuje právě i nově vzniklý zákon
o sociálních službách.
Důležitým prvkem řady nově vznikajících organizací v 90. letech je nízkoprahovost.
Setkáme se s ní zejména u volnočasových center a klubů pro děti a mládež, center pro
drogově závislé, duševně nemocné aj.
50
Definice nízkoprahovosti
Nízkoprahová zařízení se hlásí k principům poskytování sociálních služeb. Jako
specifický další princip svého fungování definují princip nízkoprahovosti.
Nízkoprahová zařízení realizují službu tak, aby byla umožněna maximální přístupnost,
tedy ve snaze odstranit časové, prostorové, psychologické a finanční bariéry, které by
bránily cílové skupině vyhledat prostory zařízení či využit nabídky poskytovaných služeb.
 Zařízení vytváří prostředí, které je svým charakterem a umístěním blízké
přirozenému prostředí cílové skupiny.
 Pro omezení přístupu klienta ke službě není důvodem pasivita či názorová
odlišnost.
 Klient má možnost zůstat v anonymitě. Jakákoliv dokumentace obsahující
osobní údaje klienta musí být vedena s klientovým souhlasem a s právem
do ní nahlížet. Zařízení získává jen ty údaje klienta, které jsou stanoveny jako
nezbytné pro poskytování odborných a kvalitních služeb.
 Pro užívání služby není podmínkou členství ani jiná forma registrace.
Pravidelná docházka do zařízení není podmínkou užívání služby. Klienti
mohou přicházet a odcházet v rámci otevírací doby zařízení podle svého
uvážení. Klient není povinen zapojit se do připravených činností.
 Služby sociálního charakteru jsou poskytovány bezplatně.
 Provozní doba služby odpovídá potřebám klienta. Je otevřeno v době, kdy klient
má podmínky přijít do zařízení (jak z hlediska dne, tak měsíce a roku). Zároveň je
provozní doba služby stabilní a nedochází k jejím náhlým výpadkům.
 Službu může využít kdokoliv z cílové skupiny bez omezení, pokud svým
chováním a jednáním neomezuje a neohrožuje sám sebe, ostatní klienty,
pracovníky či efektivitu služby.
Zdroj: ČAS
Řezníček I.: Metody sociální práce
Kolektiv autorů: Čítanka pre neziskové organizácie
51

Vybrané metody sociální práce

Transkript

Podobné dokumenty

Sociální spravedlnost – úkol, nebo chiméra? rozhovor s Martinem

Zahraniční exkurze do Vídně 2014

je původní Schwarzenberský mlýn, ležící na samotě u lesa, který byl

Sociální patologie Sociální patologie = souhrnné označení

Sociální dimenze a kvalita života v EU

Úloha SPO ve společnosti

Realizace poskytování sociální služby

PP 01-11 Sociální pozice, status, role

Sociální média a moderní společnost. Korousováhot!

systémové přístupy v sociálním začleňování na místní úrovni