.^W!."i

Komentáře

Transkript

.^W!."i
I
ér
íl*'!
W¥3m
.m
F •
'
-
•
**y ' k kŕ.
\JM
m
el&'Jt
» :
M t
'•
%
%%
.^W!."i
Hr
SBORNÍK
MUZEÁLNEJ SLOVENSKEJ SPOLOČNOSTI.
Ročník XIX.
ä&
TURČIANSKY SV. MARTIN.
Tlačil Kníhtlačiarsky účastinársky spolok. — Nákladom vlastným.
1914.
Slovenské povesti zo Spišského Hnilca.
Sobral Štefan Mišík.
(Pokračovanie,)
56. Z l a t á j a m a .
Bul jeden Žid barz bohati a mal kočiša, čo mu bulo meno Jano.
Raz večar mu hvarel: „Janku, dobre nakarmi (nakŕm) kone, pujdzeme
na zlato." — „Dobre, dobre", hvarel kočiš Pošli v noci aš ku jame,
dze bulo zlato. Žid mal bašpel (kolovrat) a puščil Jana dnu. Navicahoval
polen (plný) voz zlata. Jak mal polen voz, hvarel: „Janku, ostaň tam",
a nevicahnul ho von. Žid posol domu a do jami, dze bulo zlato, prišol
veliki vilk (vlk). Rosterhal Jana i zožrel. Žid nemal kočiša a zhanal
druhého. Tak zmarnil už dvanac kočišoch a každi bul Jano. Zaš prišol
ku nemu jeden, čo še volal Jano. Žid mu hvari: „Janku, pujdzeme na
zlato." — „Dobre, pane, dobre", hvari kočiš. Pošli v noci a prišli ku
Zlatej jame. „Janku, vejdzi dnuka", hvari Žid. Kočiš pověda: „Pane, čo
tam budzem robil?" — „Nakopeš mi zlata polen voz a daš mi ho hore
po hašplu", otpovedal mu Žid. Jak mal polen voz, už nejšol po Jana.
„Janku, ostaň tam", hvarel mu. „Bohdajže če, Židze, čerci vzali. Uš
teraz vidzim, že budze po mojim ži voce", mišlel sebe Jano, a horko
plakal i ku Bohu še modlil. Prišol vilk veliki a phal (pchal) še zatkom
dnuka. Jano še ho ulapil za hvost a zakřičel: „Utu, vilku! — Utu,
vilku í" — Vilk še zleknul a viskočil: naraz Jana von virucil. On bul
rat (rád), že je už von a uceknul na visoki strom. Vilk čekal ho tam
pot stromom, či dolu nezejdze, a hrizol korene; ráno posol het. Jano
zejšol dolu a išol prosto do Žida služic. Žid ho nepoznal a prijal ho,
bo mu hvarel, že še vola Jano. „Janku, pujdzeme na zlato", hvarel mu
Žid. „Dobre, pane, dobre", otpovedal Jano. Jak prišli ku Zlatej jame,
kázal mu Žid: „Janku, ic (iď) dnu." — „Ja nejdzem", povedal kočiš.
Žid nescel isc prazno z vozom, bo to bulo daleko, ta išol sam dnu po
zlato. „Ale jak budze dosc na voze, ta me vicahni", kázal Žid. „O hej,
pane, o hej", hvarel kočiš. Jak už bul polen voz, zavolal Jano do jami:
„Židze, ostaň tam!" — Žid přehrozné plakal a skákal po jame. Prišol
vilk a počal terhac Žida. Ten kvičel: „Jaj vaj, jaj vaj, Janku, ratuj me!"
Ale Jano posol domu a Žida vilk rosterhal i zožrel. Jano bul bohati, bo
mal kone, voz i zlata dosc.
Rozprávala Zuzannn Blažková.
1*
\ '
— 4 —
5 7 . Striga.
Bula jedna matka-vdovica. Mala dva dzjefki bars pekne i štiri kraví
tlusté a dobre. Bula veliká striga*) a každému vzala hasen (osoh). Starša
dzjefka pomáhala matke stridžic, ale mlača to nescela mac. Bul nedaleko
od nich jeden juhas (ovčiar, valach) na košaru a scel (chcel) tu mlaču
dzjefku zamuž. Hodzil ku nej na frej (zálety); ale matka ju nescela zaňho
dac. Dzjefka bars plakala a hvarela, že nesce druhého a pujdze lem za
neho. Matka i sestra barz ju bili. Ona hvarela: „Ked mi nič nedace, ta
ja še vidam." Vzal si ju juhas. Už buli posobašene a matka robila velku
svadzbu. Po svadzbe še pitali: „Mamo, čo nam dace?" — Matka hvarela:
„Fteru kravu sceš (chceš), ta si vež (vezmi)." — Vzala si najkrajšu a
išla bivac het od matki. Hodzila (chodila) dojič kravu; ale jej dávala
lem kus (trochu) mléka. Fše řičela a juhas hvarel žene: „Čo ju tak neopatruješ, jako tvoja matka? Ozdaj še ci nesce? Rop z nu pořádek a ic
še pitaj matki, čo jej mame dac." — „Vera ja neidzem", hvarela žena.
„Ket sees to mac, čo matka, ic sebe sam." Zabral še a posol. Stará
švekra dojila kravi. On vinšol hore na šop a kukal na švekru, čo robi.
Švekra še shilila (schýlila) a popot (zpopod) žlaba vibrala jeden bjeli
topek (téglik, hrnček) z mascu, pomascila kravom (kravám) rohi i ve­
mena, ta sami bez dojena búrili mléko do šafloch. Jak podojila, zabrala
še a ponošila mleko dnu do hiži (izby). Žac (zať) zejšol dolu zo šopa
a vzal totu mase popod (zpopod) žlaba, pomascil doma svojej krave rohi
i verne a hvarel žene, že bi išla dojič. „Už budze mléka dosc i masla
dosc, lem ti doj", hvarel jej. „Vera ja neidzem;..ic sebe ju dojič sam",
povedala žena. Vzal žochtar i šafel a išol sam. Nadojil si polen žochtar
i šafel. „Ej, ženo, budzeme mi teraz mac šickeho dosc. Ic donese zbušku
(dbanku) a budzeš mučila", hvarel jej. „Vera ja neidzem, nebudzem ci
mucic", povedala mu. Zabral še sam, šicko si poradzil (poriadil) a nalal
do zbuški (nalial do dbanky). Jak počal mucic, hnetka še mu zmučilo.
Namucil masla tri verhovate miski. Položil ich na stol a hvarel: „Kukaj,
ženo moja, čo ja som namucil. Uš še teraz najem, lem mi dones hleba."
Ona donesla hleb dnuka a otkral (odkrojil) si z neho dookola. See (chce)
si nabrac masla na hleb, tu otvora še dzvere a pridze do hiži velki
mladi pan f čarnich gratoch, ale s konskimi kopitami na nohoch. Pot
pazuhu (pod pazuchou) ma knihu a hvari: „Tebe nešlebodno jesc s teho
masla, kim še mi do knihi nepotpišeš. Jake tvojo meno?" — Juhas na­
písal do knihi: „Pohvalen Ježiš Kristus", ta djabol pram uceknul a
rozlal še na kolimaž. Stará švekra v maštalni spadla na moscinu a hrobaci
ju zreli. Švegerina hrozne křičela, lecela ku sestre a hvarela: „Ach, pre
Boha živého, čo see to spravili? Ved už naša matka nam zomrela! —
Maslo na troch misoch (misách) obracilo še na krafske lajna. Juhas
*) Na Hnilci striga, strihá alebo bosorka.
— 5 —
kukal a hrozne rigal. Šicke štiri kravi naras pozdihali. Žena hvarela
juhasovi: „Ach, neščesni hlope, čo ši to spravil? — Lem ši še scel
najesc strigonskeho masla a otdal ši še do rukoch djablovi. Dobre, že
som ja s teho nejedia." Švegerina mu hvarela: „Pitam ce pre Boha,
švagre moj uprimni, že bi ši do roka nikemu nedal almužnu s tvojej
ruki; bo uvidziš, čo še tebe stane."
Da o dvanac tižni on to zapomněl (zabudol). Stará bosorka švekra
po šmerci zrobilá še na džadofku (žobrácku) a fše hodzila (chodila) za
nim. Kijom ju naháňal i psoch do nej huckal, nemohol še jej odbic.
Lem hleba pitala. Vibral hlep s tanisterki a dal jej almužnu. Jak jej
hlep do ruki dal, pram še z neho stal somár. Prilecel do domu a okrutne
zareval. Šicke ludze z dzedzini še čudovali, čo še to stalo. Žena ho ne­
poznala. Lem švegerina povedala jej: „Moja luba šestro, to je tvoj hlop
(chlap, muž)." Ona okrutne plakala, zalamovala z rukami, volala do
Boha, pošla na košar a povedala bačovi: „Pre Boha vas pitam, lem vi
ho trimajce; šak ja mam tri dzeci, a jako vižijeme, ked nebudze ofce
pásol?" — Bača jej povedal: „Moja dušo drahá, modli še ku Bohu a
hlopa vodz (vod) do koscela, bo on še prehrešil proci Panu Bohu. Teraz
na každú polnoc (utiereň) neh idze s tebu do koscela; tam stan z nim
pred oltár a modli še Bohu pot calu svatu omšu."
Juhas, jak somárom zostal, žil ešči pejdzešat roki. Potim, ked už
mal šedzemdzešatpejc roki a bul o polnoci na Bože narodzene f koscele,
tri raži zareval: i—á! rossipal še na prah a z neho vilecel bjeli holub.
Pan Boh mu otpuščil, bo še pokajal, a prišol do neba i zo svoju ženu.
Kozprávala Zuzanna Blažková.
5 8 . TruTo.
Bula jedna matka a mala glupeho siná. Scela, že bi še už oženil.
Ale f tej dzedzine nescela niftera dzjefka za neho isc. Ta še pozbiral na
druhu dzedzinu zhanac si ženu.
Prišol ku jednému jarku a tam jedna dzjefka prala grati. On še
jej pital: „Dzjefko, dze mam isc na zaleti?" — Ona vzala pjest, virafala ho a hvarela: „ói ja ci mam ukazac, dze ti maš hodzic (chodiť)
na zaleti?" — Ta on išol do jedného domu. Tam pital dzjefku za ženu
a povedali mu, že mu ju dajú, ale teraz ešči ne, lem pozdejši. F ten
večar dali mu i pjerko a ihlu, že bi si ho přistihnul na klobúk. On vzal
pjerko a položil za sáru. Ihlu mal v ruke. Jak išol domu, střetnul jeden
vos zo fénom. Ihlu fštihnul do sena a zavolal na furmana: „Ho, ho,
ujku! — Stojce, že ši viberem železní kol zo sena." Šicko seno porueali
z voza a nenajšli železného ko'a. Ta furman hvarel: „Moj sinu, ten kol
isce bul lem taki, jak ihla." — „Tp, ujku, vera to, ihla", povedal mla-
denec. Furman vzal bič a virafal glupeho, že mu pre neho teras stače(hoviadko) zhine, ked ihlu zožre.
Jak gluptak prišol domu, pitala še ho matka, dze bul a čo mu
dali. Ukázal jej pjerko za saru. Matka mu povedala: „Ti somaru, větši
to mal položic za klobúk." Hvarel jej: „Druhi raz budzem znač." Na
druhi večar zaš išol tam. Dali mu jedného pšika. Jak išol domu, položil
ho za klobúk. Matka še ho pitala, čo mu dali. Ukázal, jej klobúk, ta mu
povedala: „Ti somaru, vet to ši mal pšika volac za sebu; on bul bi
prišol." Glupi jej povedal: „No druhi raz budzem znač." Išol treci večar,
ta mu dali bok slaniui. Uvadzil slaninu na porvazek (povrázok), cahai
ju za sebu a volal: „Na, na, na, tu, tu, tu, ču, ču, ču." Prileceli psi
s calej dzedzini a zožreli mu slaninu. Prišol domu a matka še ho pita,
čo mu tam dali. Povedal jej, že bok slanini. „Ta dze maš tu slaninu?"
pitala še ho dalej. Hvarel jej: „Psi mi zožreli, bo see mi kázali za sebu
cahac a volac na psoch, ta som i tak í.robil." Matka mu povedala: „Toši mal vžac, pokrac (pokrájať), položic do tanistri a přinese domu. Gluptak
hvarel: „Dobre, budzem znač druhi raz."
Išol na štvarti večar, ta mu dali kravu. Jak už bul za dzedzinu
(dedinou), kravu zabil, čereva z nej vipuščil, rozrubal ju, pokladol mesa
do tanistri, vzal na herbet (chrbát) a prišol domu. Matka še ho pitala,
čo mu dali. Povedal jej, že kravu a že donesol'meso. Ona mu hvarela:
„Vet to ši ju mal došikovac na štrangu do maštalni, založic jej sena
i dac vodi." Hvarel: „No dobre, druhi raz budzem znač." Išol na pjati
večar, ta mu dali dzjefku. Došikoval (doviedol) ju do maštalni, založil
jej sena a donesol vodi. Matka išla kukac, čo došikoval. Jak otvorila
dzvere na maštalni, dzjefka viskokla von a išla domu ku svojim rodi­
čom. Matka mu potim hvarela: „Ti somaru, vet ti ši ju mal došikovac
do hiži, dac jej jesc a popravic poscel, že bi tu bula spala." Povedal::
„No budzem znač druhi raz." Išol na šesti večar, ta mu dali ofeu. Do­
šikoval ju do hiži, dal jej žrec, popravil jej poscel a položil ju spac.
Ofca s posceli skočila, po hiži létala a fše bečela (bľačala). Gluptak še
pital matki: „Mamo, i vi see tak bečeli, ket ste buli brauta?" — Opatral
ofei kopitka a pital še matki: „Mamo, i vi see mali take kopitka, ket
see buli brauta?" — Matka mu otpovedala: „Take, take, lem špi." Zaš
opatral u ofei rohi a pital še: „Mamo, i vi see mali take rohi, ket see
buli brauta?" — Matka uš spala a nič mu neotpovedala. Vzal ofeu a
vibil ju von, bo že pre nu ani spac nemôže. Ale ofca mala dzvonec, už
je rosprafke tej konec.
Rozprávala Juliana Podolinská. Variant vid v povestiach' z Odoiína a Dani'
šoviec v Sborníku Muzeálnej slovenskej spoločnosti, ako i v abierke poveBtí A. H ,
Škultétyho a P. Dobšinského.
59. D v a j a z a k l i a t i p r i n c o v i a .
Bul jeden hudobní ocec a mal das (asi) štiridvacec dzeci. Nemal
im dac čo zjesc, ani neznal, čo ma z nima robic, ta še dohvaral zo ženu,
že bi mu každi dzen jedno dzecko zarezala a uvarila. S totich dzecoch
už nezostali hibaj (iba) trojo. Tote, čo zostali, buli uš starše i mudrejše.
Rodiče še dohvarali, jak bi z nich ešči dvojo zarezali. Poslali ich do
lesa na drevo. Ocec išol za nima. Dzjefčatko zbiralo drevo a hrozne pla­
kalo. Pital še ho brat: „Sestřičko, čoš ti (čože ty) tak plačeš?" —
„Jaže bi som neplakala, moj lubi zlati bracičku; ved mi toto drevo na
sebe (seba) zbirame. Ja som v noci čula, jak še matka a ocec dohvarali
(shovárali), že nas zarežú a f kotle uvara", otpovedala sestra. „Ach, moja
zlata šestro", hvarel brat, „ucéknime obidvojo, dze nas oči odvedu." —
Ucekali hurami-lesami a prišli na velikú želenu polau. Tam buli tri velke
kopi sena, ta vejšli pot samozadnu (najzadnejšiu) kopu do sena a tam
še skrili. Prilecel ich ocec; hledal ich a volal po lese. Počal seno terhac
a rucac (hádzať) po luke. Dva kopi rozbúril a potim si pomišlel: Ket
see nebuli f tich dvoch, ta net vas ani f trecej. Pan Boh dal rauo a
mladi kral prišol ta na polofku. Po polofke tam obedoval. Mal jedného
psa a dal mu falatek (kúsok) hleba i mesa; pes išol prosto ku kope sena
a tam ukázala še mu ruka i bulo počuc hlas: „Pšičku, dajže i mne."
Jak to mladi kral slišel, doraz prišol sam ku kope, vidzel tam bars
pekne dzjefče a kázal mu von vinsc. Jak vinšla von, bars še spačila
královi a ten poslal do mesta po šati pre nu i pre jej brata. Prišo! hintov
a pošli šicke do kralofskeho zámku, dze še kral onedluho dal z nu sobašic. O rok kral bul na polofke u druhého krala a královna porodzila
dvoch bars pekaich hlapcoch. Jeden i druhi mal na peršoch (prsiach)
zlati križ a na hlave zlate vlasi. F kralofskim dvore bivala bosorka a
mala dzjefku. Scela (chcela), že bi kral jej dzjefku vzal za ženu, ta išla
v noci a zarezala obidvoch hlapcoch, bo pri kralovnej bula za babu.
Zařezáních hlapcoch v noci zakopala do zahradí pod obloki a otpisala
královi, že jeho pani donesla dvoch psoch. Kral otpisal: „Kopce (robte)
z nu, čo scece (chcete)." Bosorka dala královnu do jeduej jaskini a
puščila ku nej dvoch psoch, že bi ju cicali. Jak kral prišol domu, a
nenajšol uš svoju panu (paniu), vzal si bosorkinu dzjefku za ženu. Žil
z nu jeden rok a nemali dzeci. Ale pod oblokom virostli dva prekrásne
stromi a kral še im barz radoval. Fše obedoval zo svoju panu pot tima
stromami.
Ras kuharka zbirala zo stola a čula, jak še te dva stromi dohva­
rali. „Bratu, či spiš?" pital še jeden strom. „Ach, nespim, ne", hvarel
druhi. Zaš ozval še jeden strom: „Pode mnu obedoval moj lubi ocec."
Druhi hvarel: „A pri mne bosorka; bo naša luba matka je zavretá
v jaskini a dva psi ju cicajú." Slišela to i frajcimirka a ucekala povedac
královi. Stará bosorka to zbacila (zbadala), nepuščila ju ku královi a
draho jej zaplacila, že bi nic nehvarela. Svojej dzjefke povedala, že bi
še zrobila bars hora (chorá) a pitala, že bi te dva stromi dal zrubac,
bo ona nemôže na ne kukac; že bi dal z nich zrobic dve*) poscele,
jednu pre seba a druhu pre královnu. Královi še to nevidzelo a bulo mu
žal za stromami; ale lem ich dal zrubac a spravic z nich dve posceli.
Frajcimirka ráno popravjala (poprávala) posceli a oni še dohvarali:
„Bratu, špiš? Na mne spal moj lubi ocec." — „Nešpim, na mne spala
bosorkina dzjefka." Frajcimirka išla to oznamic královi, ale stará bosorka
ju nepuščila a zaš dobre jej zaplacila, že bi lem nič nehvarela. Královna
še zaš zrobila hora (chorá) a povedala královi: „Daj te posceli rucic
(hodiť) do ohna." Urobil jej na volu (po vôli). Jak ich už mali rucic do
ohňa, stará bosorka prikázala sluškom (slúžkam) aji frajcimirke, že bi
z ohna ani jedna iskra nevilecela von. Ale dve iskri precaj vileceli von
za mesto aš ku vodze. Virosli dva zlate šipčaki (šípy). Královo ofce buli
tam a jedna zožrela dva zlate listki zo šipčaka: pram še okocila a do­
nesla dva zlate baranki. Bača lecel ku královi a nesol mu ukazac obi­
dvoch zlatich barankoch. Stará bosorka to zbačila (zbadala) a nepuščila
baču ku královi, lem mu dobre zaplacila, že bi nič nehvarel. Raz išol
kral na košar a vidzel tam dva zlate baranki. „Skadzi to maš, bačo?"
pital še. „Najjasnejší kralu, to donesla vaša ofca", hvarel bača. „Ach,
ach, ach", povedal kral, J a o tim neznal."
Stará bosorka zaš kázala mladej kralovnej, že bi še zrobila hora
(chorá, chorou) a pitala krala, že bi dal zarezae dva zlate baranki, bo
ked ona budze z nich jesc, ta že budze zdrava. Královi še to nevidzelo,
ale ich lem dal zarezac. Jak zarezali barankoch, dali sluškom (slúžkam)
umivac na jarku pluca i pečenki a stará bosorka im bars prikázala,
že bi s teho mesa ani jeden kusek dolu vodu nepuščili; ale sluški še
s teho lem šmjali a, jak umivali, pootterhovali kuski mesa a ručili do
vodi. Kuski mesa plivali dalej a prišli ku jednej verbe. Tam virosli dva
pekne hlapci, každi mal zláti križ i zlate vlasi; buli calkom nahé (nahí),
ale Pan Boh im z neba dal grati. Už mali šesnac roki, jak vinšli z vodi
a tak še dohvarali: „Bratu, či ti žiješ?" — „Žijem, bratú, žijem. Mi
zme už, hvala Panu Bohu, tu, ale naša luba matka je v jaskine zavretá
a dva psi ju cicajú."
F ten čas kral išol na polofku a mal strelac kački kolo vodi. Pram
vidzel dvoch peknich hlapcoch a pital še ich, skadzi (zkade) su. Oni ho
poznali a volali ocom. „Jak ja môžem buc vaš ocec? Nigdaj som nemal
dzeci. Pocce (podte) vi ze mnu do mojeho domu; dam vam dobru hoscinu
a podohvaram (poshováram) še z vami." Išli s kralom. Tam še naobe­
dovali a jeden brat pital še druhého:' „Bratu, či ti ši še najedol a napil?"
*) Na Hnilci počut dve posceli i dva posceli, dve ženy i dva zeni.
— „O hej, bratu; ale naša luba matka v jaskine zavretá a dva psi ju
ťicaju." Potim začal plakac a ocec-kral še pital, čo im je, že plaču.
Jeden si sejmul (sůal) čapku s hlavi a začal rospravjac, čo a jak še im
vodzilo, a čo šicko vistali. „Vet ti ši naš ocec a mi zme tvojo sinové.
Zaklala (zakliala) nas stará bosorka a naša matka žije." — „A dzeže je
ona?" pital še král. „Vo velkej jaskine je zavretá a dva psi ju cicajú",
hvareli hlapci.
Král dni zavolac stáru bosorku i z mladu královnu, jej dzjefku,
a zahadai im hatku (hádku): „Čo takému urobic, čo druhému na zradze
stoji?" — Bosorka hvarela, že bi taki medzi štirma koňmi bul rosterhani.
„Co si sebe vivolila, to še ci stane", povedal král a dal obidve íosterhac.
Hlapci s kralom išli po matku do velkej jaskini. Ledvo ju tam najšli.
Vivedli ju von a bula už bars huda (chudá). O tri dni zomrela. Král
s hlapci žije doteraz, ked nezomrel.
Bozprávala Zuzanna Blažková.
60. Mŕtvy
svadobník.
Buli dvomi paropci a tak še spravili pot prišahu, že ket še bude
ženic jeden ta, druhému muši prisc na svadzbu, hoc budze aji zomreti.
Jeden z nich zomrel v osemnastim roku; druhi še ženil a mal ftedi
dvacectri roki. Ten, čo še ženil, pomišlel si: Bože moj, jakže to budze?
Moj kamarát už dávno zomrel; skadzi (zkade) on pridze na moju svadzbu?
— Braudijan še v nedzelu vzal a išol na cintir. Prišol na hrop svojeho
kamaráta a zavolal mu tri raži: „Kamarátku-bratku, pricže (prídže) mi
na svadzbu, bo ja še uš ženim!" Kamarát nedal mu nijakú otpovedz.
Braudijan šol f pondzelek ráno na sobáš. Po sobášu šicke, čo buli na
svadzbe, išli z nim i z brautu do jeho domu a šedali še ku stolu. Už
mali obedovac, naras še dzvere sami otvorili a prišol na svadzbu kamarát
s tamteho šveta. Donesol v ruke švečku. Šicke umelkli, hrozne še prelekli a kukali (dívali sa) na nebo. Braudijan viskočil a pram si ho vzal
ku sebe za stol, pretkladal mu jedla; ale on nič nejedol, ani nepil. Bul
tam za tri hodzini; potim stanul ot stola, pozdvihnul še dohuri a povedzel: „Ja som bul na tvojej svadzbe; teras ti poc (pod) ze mnu."
Braudijan stanul, vzal do ruki švečku a išol z nim.
Prišli na cintir, pram še hrob otvoril. „Hibaj teras ze mnu a lem
dobre kráčaj", hvarel mu kamarát. Prišli na tamten švet. Tam vidzel
šickich, čo pomreli. Kamarát mu povedzel: „Tu še šedni za stol", a
donesol mu jesc i pic. Ale on nič nehvarel, ani nejedol, ani nepil. Jak
minuli tri hodzini, hvarel mu mertvi: „Uš ce, kamarátku bratku, otšikujem domu." Otšikoval ho až na cintir. Jak vinšol s hrobu, bul šivi
jako holub a išol hledač ženu; ale tam, dze bivali, už nebulo ani zeni,
ani dzedzini. Išol do nedalekého mesta na faru a pital še pana farára,
či bi nepametal, skadzi on je a kelo (kolko) mu roki. Ten vzal matriku,
najšol tam jeho fameliju a povedal mu, že otkedi odejšol s teho šveta
na tamten, je uš tristo roki. On še vracil na cintir a zomrel. Tam ho
pohovali (pochovali).
Rozprávala Zuzanna Blažková.
6 1 . A k o sa B o h u l ú b i l o , t a k sa s t a l o .
Bul raz jeden hudobni (chudobný) človek a mal barz dužo (velmi
mnoho) dzeci. Prišol ku nemu Kristus Pan zo svatim Petrom a pital še
na noc. F totu noc še ternu hudobnému človekovi narodzilo dzecko. On
hodzil (chodil) popret dzvere a plakal. Kristus Pan še ho pital, že čo mu
(že čo mu je). Ta mu povedal, že mu Pan Boh požehnal dzecko a teraz
nemá, chto bi ho oduesol do koscela na svati kerst (krst). Svati Peter
hvarel: „Pane, vežnime to dzecko a podzme mi dvomi (dvája)." Vzali
dzecko a pošli. Jak prišli do koscela, ta buli tam aji grofi. Mali na kerst
dzjefčatko a svati Peter povedzel*): „Pane, či vidziš, jaká tu paráda
s grofskim dzeckom? — A mi čo dáme hlapcovi, čo ho tu trimeme?"
Kristus Pan hvarel: „Tota dzjevečka budze jeho žena."
Po kersce še pobrali domu (domov) i grofi i Kristus Pan s Petrom.
Grofi mali veliké kerscini (krstenie) a dohvarali še tam fšelinečo (všeličo).
Jeden še pital: „Ci see tam vidzeli totich dvoch hlopoch, čo tjež buli
na kerst? Jeden z nich še pital druhého, či vidzi, jaká tu paráda s grof­
skim dzeckom, a oni že čo daju hlapcu, čo trimu; ten druhi povedal,
že tota dzjevečka, čo grofi trimu, budze žena teho, čo oni trimu." Grof,
ocec dzecka, pram sebe mišlel: ói bi ja som mojo dzecko mal dac za
ženu lem dajakému hudobnému človekovi? Po kerscinoch pobral še grof
a išol hledač hudobne (chudobné) dzecko, čo ftedi kerscili, jak jeho.
Najšol ho, vejšol do hiži, dze bulo, a pital še oca (otca) i matki, či to
ich dzecko a jak mu meno. Dal im dužo peneži a kázal im, že bi dzecko
zmarnili; ale oni to nesceli (nechceli) urobic. Zbili z deščkoch (doštičiek)
mali feršloček, dzecko tam zapakovali a puščili dolu vodu. Ukrutne plakali
za nim, ked išlo už dolu vodu. Jeden mlinar hodzil (chodil) kolo haci
(hati) a vidzel čoška (čosi) plivae po vodze. Vejšol do vodi a vibral
feršloček a z neho pekného hlapčika. Žena mu hvarela: „Jaj, moj lubi
hlope, lem ti to odnes tam, skadzi ši donesol, šak už mame takého
istého." Ale hlop povedal: „To netobi nič, lem ho mi trimajme; už ja
ci pomôžem trapic še z nim." Žena pristala. Dvomi hlapčiki rosli (rástli)
a, jak buli dosc velké, dali ich do školi. Dobre še učili, ta ocec z matku
mali f nich radosc, a ešči raci (radšej) vidzeli cudzeho, jak svojeho, bo
on bul barz dobři hlapčik.
*) Na Hnilci hovoria povedzel, ale i povedal.
— 11
Ras še mlinar zo ženu v noci dohvarali, že toten zatopeni ešči
lepši (lepšie) še uéi, jak ich vlasni (vlastný). Ten vlasni sin ich nespal,
ta čul*), jak še dohvarali. Hlapei ráno išli do školi a tam hodzilo (cho­
dilo) i grofče. Zo školi išli še bavič a ten zatopeni zrobil čoška (čosi)
na zlosc svojskému. Toten še pohneval a křičel na cudzeho: „Ti ši ne
naš, lem moj ocec ce na vodze ulapil." To slišelo aji grofče a doma
rospravjalo ocovi i matke. Grof sebe pomišlel: On žije. Onedluho povedal
svojej panej: „Čokolvek dostaneš ode mne, ked nebudzem doma, ta zrop
tak, jak ci budzem kázal." Potim še grof pobral hledač teho zatopeného
siná. Prišol do rolina, dze bul, a pital še mlinara, či to obidvomi jeho
vlasne sinové. Mlinar perši (najprv) povedal, že hej; ale potim še lem
priznal, že teho druhého na vodze ulapil. Grof dal mu dužo (mnoho)
peneži a ternu na vodze lapenému mládencovi dal pismo a poslal ho ku
grófke. Medaleko grófskeho kaštila šedzel na cesce stari džadek. Jak
mládenec ku nemu prišol, ta še ho džadek pital, dze idze. „Idzem do
kaštila s pismom (listom) ku panej grófke", povedzel mládenec. „Dajže
sem to pismo", hvarel mu džadek. On ho dal a džadek (žobráčik) mu
frišno dal druhé. Džadek ten bul Kristus Pan.
Mládenec prišol s pismom ku grófke a dal ho jej samej do ruki.
Jak počítala pismo, frišno poslala po knaža a svoju dzjefku dala z mlá­
dencom posobašic. Grof prišol domu a pital še grofki, či tak zrobila, jak
jej f pišme prikazoval. Hvarela mu, že hej a že šicko tak še skončilo,
jak on scel. Potim še pital grof, dze je mládenec zahrebani (pochovaný).
Ona mu hvari, že je tam f hiži aji z nu. Grof pita še: „Jako z nu?"
A grófka pověda: „Uš su zosobášené, jak ši kázal." Tu grof lem kuká
na svoju panu (paniu) a hvari jej: „Sak ja som ho kázal zmarnic a ne
vidac za neho mojo dzecko, za takého hudobného. Dones mi lem to
pismo." Pram dala mu pismo a vidzel, že to ne take, jak on poslal.
Bulo zo zlatima literami. Čudoval še a hvarel: „Ešči som nihdaj nemal
v ruke take pismo." Potim uš povedzel panej: „Toto pismo muši buc ot
samého Pana Boha, bo takého pisma ani net (niet) na švece (svete).
Jak še Panu Bohu pači, tak muši buc." Zavolai ku sebe žaca (zaťa)
i z džjefku a dal im svojo požehnane.'
Kozpiávala Juliana Smoradová.
62. D a r o m n ý hnev.
Bul raz jeden hlop (chlap) a mal mladu ženu. On še jej pital, jak
ona ho rada vidzi, a ona mu povedala, že tak, jak jánski vjetrik duha
(duje). Pohneval še, zohabil (zanechal) ju a išol het na službu.
Prišol v mešce ku jednému panovi a pital še služic. Ten pan ho
vzal. Slúžil mu verne dužo roki. Ras še ho pital pan: „Janču, či ti ši
*) Na Hnilci hovoria čul alebo slišel; len zriedka alebo nikdy počul.
— 12 —
mal ženu?" — „Mal som", otpovedzel sluha. „Ta prečo ši ju zohabil
(zanechal)?" — pital še pan dalej. Jančo povedal panovi, že on barz
dobre žil zo svoju ženu. A pan mu hvarel: „Ket ši tak dobre žil zo
ženu, za 60 ši ju zohabil?" — On panovi svojemu povedzel pravdu, jak
ěe mu z nu stalo. „Pital som še jej", hvarel, „jak me rada vidzi, a ona
mi hvarela, že tak, jak jánski vjetrik." Pan mu nehvarel nič, dal zaprahnuc do koča a položic na zadek meh ofsa. (vrece ovsa). Šednul še
a išli na koču do jedného verhu. Toten meh ofsa porichtoval pan tak,
že bi še pod verhom stracil. Prišli na verh, tu pan hvari: „Janču, dze
oves?" Jančo hvari: „Stracili zme ho." Pan mu poveila: „Idz ho hledač."
Jančo šol. Pridze pot ten vrh, najšol ho. „Kim teraz na verch vinešem
oves, ta še tjež dobre zohrejem", hvarel Jančo. Vzal oves a neše do
verhu. Prišol na verch ku panovi okrutne spařeni a vipoceni, položil
oves na žem a šednul še. Pan še ho pita: „Či ci, Janču, horúco?" —
A na tim verhu ftedi duhal vjeter. Jančo si uciral tvar a hvarel: „Ach,
vjetričku, jaki ši dobri! Lem duhaj." A pan mu na to: „Dobri ten
vjetriček, Janču?" — On hvari: „Ej, vera dobri, pan velkomožní." —
„No vidziš", hvari pan, „i tvoja žena tebe (teba) tak rada vidzela, jak
ti ten vjetrik."
Jančo povedal panovi: „Už ja, pan velkomožní, pujdzem domu ku
žene." — „Pekne zrobiš, ket pujdzeš", povedzel mu pan. Pan ho viplacil
a, jak už odhodzil (odchodil), hvarel mu: Idz a nihdaj nenehaj cestu
pre hodnik (chodník); bo na hodniku stava še často neščesce. Lem ic
(icf) ti za cestu (cestou) a, ket še dneška maš pohnevac, odlož hnev na
utře." Odebral še ot pana a išol z Bohom domu. Idze za jedním hodničkom a tam čuje okrutni krik: tam zbojnici obiraju ludzi. Pram sebe
pomišlel: Hop, idzem ja za cestu a usluhnem môjho pana. Išol za cestu.
V jedním mešce vej šol do sklepa železného. Tam kupil sebe revolver a
prišol domu na Boženarodzene. Stanul pod oblok a-pripatral še (prizeral
sa), čo jeho žena doma robi. Ona mala dvoch sinoch, čo ich nevidzel.
Dala ich viučic za kňazoch, ta prišli na švjatki domu ku svojej matke.
Matka navarila večeru a stol pekne zakrila. Nat stolom horela velka
lampa a, jak už matka položila večeru na stol, pekne še pomodlila
z dvoma sinami-knažami a ocec še pripatral pod oblokom. Oni še šedli
ku stolu a jedli. Matka šedzela medzi sinami a oni ju boskali, raz jeden,
raz druhi. Ocec pod oblokom sebe mišlel: Čo ju tak boškaju (bozkávajú)
te dvomi? Či to jej frejere? — Strelím do nich. Ale zaš sebe pomišlel:
Hop, mne moj pan tak hvarel, že ket še mam pohnevac dneška, že bi
som sebe to na utre odložil. Dam pokoj.
Vejšol dnu a pital še na noc. Ona ho nepoznala, ani jej sinové;
ale ho primuli (prijali) na noc, dali mu večeru a, jak še najedol, ta še
jej pital: „Gazdinko, čože to tu za pánove pri vas?" — O^a mu hvarela:
„To su moje sinové; obidvomi su kňazove." OCPC plakal od radosci a
kňazove še ho pitali, čomu (prečo) plače. Omdlel ot žalu a žena skočila
a mascila mu ruki. Na ruke mal vipisane svojo meno. Jak to ona vidzela,
pram zavolala: „Dzeci mojo, to vaš ocec!" — Prišol ku sebe, bozkal
ženu i dzeci, okrutne še radoval z nima a pital ich o prebačene (od­
pustenie), že ich tak zohabil (zanechal). Kňazove mali svojo fari a vzali
rodičoch ku sebe. Vozili ich na kočoch od jedného ku druhému.
Rozprávala Juliana Smoradová.
6 3 . Cena m o d l i t b y .
Bul raz jeden bohati pan a mal barz dužo (mnoho) ludzi v roboce
každi dzen. Bula tam i jedna hudobná (chudobná) vdovica a tota každí
dzen ráno hodzila (chodila) do koscela a tak do roboti. Baz bula dluho
í koscele, ta prišla neskorší, jak druhé robotnici. Pan še jej pita: „Marinko, dze vi see buli?" — Ona muhvaii: „Bula som f koscele". A pan
jej pověda: „Ket see buli doteras f koscele, da icce (iďte) aji otteraz."
Išla do koscela a tam še cali dzen modlila Panu Bohu. Jak išli ludze
z roboti večar, ta i ona s koscela išla domu. Toten pan každi večar
viplacal svojich robotníkoch. Tjež jej telo (tolko) viplacil, jak i totim,
čo robili prez dzen. Išla domu z velikú radoscu a dzekovala Panu Bohu,
že jej tak lechko dal zarobic grajcare. Tak hvarela sama ku sebe: „Druhé
ludze museli robic i smjat (smäd) cerpec (trpeť) a ja som sebe tak lechko
zarobila." Na cesce šedzel jeden stari džadek (žobráčik) a pital še jej:
„Co ti, ženo,, tak hvariš sama ku sebe?" — Povedala mu: „Ja dzekujem
Panu Bohu, že som sebe dneška tak lechko zarobila grajcare. Nič som
nerobila, lem som še f koscele modlila." Džadek še pital: „Keloš (koľ­
kože) ei viplacil tvoj pan?" — „Viplacil mi, jak i druhim robotníkom",
povedala mu. A on jej hvarel: „Ti še vrac (vráť) a nech ci veci (viac)
zaplaci, bo to ci malo dal." Vracila še a hvarela panovi, že bi jej za­
platil, bo že jej malo dal. Povedal jej: „Tu mace, Marinko, ešči za
jeden dzen, ta vam budze dosc." Pošla domu a dzekovala Panu Bohu,
že ju tak požehnal. Džadek zaš bul na cesce. Prišla ku nemu a on še
jej pital: „Ta či ci (ti) dál?" — „Dal mi, hvala Panu Bohu", otppvedzela mu. Pital še jej: „A keloš (koľkože) ci dal?" — Hvarela mu,
že už ma za dva dni zaplaceno. Džadek povedal, že ešči nemá zaplaceno,
že bi še vracila ku panovi a pitala ho, že bi jej zaplaeil, bo že malo ma.
Plakala pret džatkom, že ona vera už neidze nazad, že už velo roki
hodzi (chodí) do roboti ku ternu panovi, ta že ju isce vibije; a jak ona
potím budze žic*) z dzecmi? Dze pujdze do roboti? — On jej lem kázal,
že bi še vracila a sebe pitala.
Jak prišla ku panovi, ten še jej pital: „Marinko, čo scece (chcete) ?
Ja som vam dal duplom (dvojnásobne)." Puščila še do plaču a hvarela
*) Na Hnjlci hovorí sa aj: budze žila.
mu, že na cesce šedzi jeden džadek a fše jej káže ise ku panovi, že bi
jej zaplatil, bo že to ma malo. „Ta kelo (kolko) scece (chcete)?" pital
še jej pan, „dam vam teraz ešči za jeden dzen a tak budzece mac za
tri dni." Zaš prišla ku džatkovi a ten jej kázal ise nazad a povedac
panovi, že bi jej dal štvertku dukati (dukátov), bo ked jej nedá, nahlu
šmercu budze umirac. Prišla nazat ku panovi a povedala mu, že bi jej
ešči dal štvertku dukati, bo ked nedá, že nahlu šmercu umře. Pan jej
teraz nescel dac a hvarel, že on to ani nemá. Ale mu pram počali nohi
cerpnuc (tŕpnuť). Jak vidzel, že mu je žle, pram zavolal: „Dajee štvertku!"
Išol do hiži, dze mal peneži a nameral jej štvertku dukati. „Tu mace,
Marinko, a bérce", hvarel jej. Ona vzala dukati a pošla domu.
Prišla na cestu, dze ju džadek cekal a ten še jej pital: „Či ši už
dostala, čo ci patri?" Hvarela, že hej, a džadek jej kázal: „Teraz daj
s teho hudobnira (chudobnýma, širotom a vdovom, že bi še modlili za
dušički." Potim prišla do domu (domov) ku svojim dzecom a nakupila
šickeho, čo jej bulo treba. Zo svojima dzecmi hodzila (chodila) do roboti,
ale často i do koscela dzekovac Panu Bohu, že ju tak požehnal. Teho
pana, čo jej dal štvertku dukati, Pan Boh požehnal, že mal ešči ras
telo (toľko). Dal potim volac Marinku ku sebe a pital še jej, jak ona še
to f ten dzen modlila ku Panu Bohu, ked on ešči ras telo ma, jak mal,
a nič mu nehibi (nechybí). Hvarel jej: „Teraz už vidzim, že Pan Boh
rad ma tich, čo pracujú; ale pobožná modlitba ma u neho velku cenu
a našej práci donáša jeho požehaane."
Kozprávala Juliana Smoradová.
64. Neposlušnost.*)
Bul jeden hudobni (chudobný) hlop a mal ženu, čo tlukla skale
(skála) pri cesce. Tota žena še raz pre čoška (čosi) nahnevala a hřešila
(kliala) na Evu, že jej tu mohlo dobre buc, kebi ona v raju nebola zhre­
šila. Jeden pan na koču lecel za cestu (cestou). Stanul (zastal) a pital
še jej: „Ženo, 60 tak hrešiš?" — „Mušim še tu tak trapic o hladze a
o smjadze a tlusc skale,,ta hrešim na Evu preto, bo bi mi lepši (lepšie)
bulo, kebi še ona nebula prehrešila." Pan jej pověda: „Zohapce (zane­
chajte) obidvojo totu robotu a ja vas vežnem (vezmem) zo sebu." Vzal
ich zo sebu, došikoval (zaviedol) do jedného pekného kaštila a vovedol
do hižoch, jaké ešči nihdaj nevidzeli. Na jeden stol im položil misku a
pod misku skril jedného ptáčka, tak že oni nevidzeli čo tam bulo. Dal
im jesc, pic, kelo (kolko) sceli (chceli); muzika im hrala každi dzen.
Mali šickeho dosc, čo im lem duša zažádala. Buli za dluhi čas f tich
peknich hižoch; ale žena ras hvarela hlopovi: „Idzem ja patrec (pozreť),
*) Táto i predošlá poviestka je síce cudzieho pôvodu, ale zovšeobecnela u
ť.inajšieho slovenského ľudu.
— 15 —
čo to tam pot tu misku (pod tou miskou)." Pan im ešči ftedi, jak ich
vovedol do hižoch, povedal: „Tu mace šickeho dosc, lem totu misku mi
nerušce." Hlop hvarel žene: „Daj pokoj miske." Dala pokoj za krátki
čas. Ale fše ju to merželo a nemala pokoja a hvarela hlopovi: „Ej, čo
ti znáš, gluptaku!" — Ras pozdvihla misku, a furknul ptáček popot
(zpopod) miski. Hlop jej povedal: „Vidziš, neščesnico, čo ši zrobila? —
Teraz, jak pan pridze do hiži, uvidzi ptáčka letac."
Pan prišol do hiži a pital še ich: „Či vam tu bulo piano pri mne?
— Mali see šickeho dosc na každi dzen. Tak še stalo i v raju a Pan
Boh vihnal z neho Adama a Evu preto, že boski príkaz prestúpili. Vi
see mne (mňa) tjež nesluhali a nezahovali moj príkaz." Vzal korbáč a
vihnal ich von.
Rozprávala Juliana Smoradová.
65. Vygazdoval.
Jeden hudobní (chudobný) sedlaček mal dva voli. Posol z nima do
lesa, nakládol sebe fúru dreva a šol domu (domov). Prišol do jedného
brežečka a tam nemohol vicahnuc na svojich volkoch, bo buli slabé a
na voze mal dužo (mnoho) nakladzeno. Druhi sedlaček, ešéi hudobnejši,
tjež bul v lese s karlikom (károu) na drevo a dohonil teho, čo mal voli
a nemohol ucahnuc (utiahnuť) do breška (vŕška). Ten s karlikom (károu)
išol sebe rovno do breška (briežka, vŕšku) a lem sam ho cahal (ťahal).
A ten, čo mal voli, še mu priziral a mišlel sebe: Ti vicahneš fúru dreva
sam, ja nemôžem na voloch. On vola za nim: „Ti, čekajže! hibaj (hybaj)
nazad!" Ten druhi bul už na brešku (vŕšku) s karlikom a prišol nazat
ku ternu, čo mal voli. Ternu, čo mal voli, še to tak popačilo, že povedzel, že bi on ráči (radšie) toten karlik cahal, jak voli poháňal.
„Ja mušim", hvarel, „i s plecom ciskac a ti še lem ulapiš za
dišel (oje) a idzeš do breška. Ta čarajme; dam-ci mojo voli z vozom a
ti mi daj tvoj karlik z drevom." Šedlak ot karlika še zradoval (zara­
doval), že dostal dva voli i z vozom za karlik. On si mišlel: To ozdaj
(azda) dajaki glupi.
Jak še prečarali, ten si vzal karlik a tamten si vzal voli z vozom
a každi posol za svoju cestu. Ten s karlikom šol lechko, kim bula rovna
cesta. Jak prišol ku brešku, nemohol ucahnuc, ta še tam šednul .a banoval
za volmi, že to lepši bulo, ked voli cahali (ťahaly), a teraz muši on sam
a nemôže vicahnuc. Nedaleko pri ternu brešku na luke košil jeden hlop
a ten pri karliku mišli sebe: To bi mi ozdaj lepši (lepšie) bulo košic,
jak ten karlik cahac. Posol na luku ku koscovi. „Čarajme še", hvarel,
„daj mi tu kosu, dam ci ten karlik z drevom." Ten lem kuká: „Či ti
ši, človeče, glupi, že bi ši karlik z drevom za kosu dal?" — „No ja
dam, lem čaraj", povedal šedlak. Jak oni še prečarali, ten vzal karlik
z drevom a pomali si cahal ku domu. A šedlak si vzal kosu a košil;
ale jak še čarali, pital lem kosu a ne i oslu. Košil; ale jak še kosa za­
tupila, bulo ju treba ostrie a nebulo osli. Musel vžac kosu na pleco a
išc po psej hambe domu. Jak išol za cestu, vidzel zaš hlopoch, čo košili
(kosili) a mišlel sebe: Kebi scel (chcel) dachteri ze mnu čarac, čo bi
mi dal osiu a ja bi mu dal kosu. Prišol ku nim a pita: „Dajce mi,
hlopi, dachteri osiu a ja vam dam kosu." Jeden s tich hlopoch mal dva
osie*), ta mu jednu dal a vzal sebe kosu.
Ta vera (nuž veru) ten šedlak tak vigazdoval, že zo dvoch voloch
i z voza donesol domu osiu za šesc grajeare. Doma pitala še ho ženu:
„Dzeže maš voli?" — Ale od velkej hambi neznal jej ani povjesc, dze.
„Teras še nam kmoter ženi," hvarela žena; „čože mu dáme na dar?"
— On še ozval: „Ked nemáme inšo, dáme mu tu osiu, čo som donesol."
Pobrali še na svadzbu. Jeho žena še z nim furt (ustavične) vadzila za
cestu (cestou), kim išli. Išli kolo vodi a na tej vodze buli zo štíři kački.
Jeho žena mu hvari: „Kebi zrne holem (aspoň) dve kački mali na dar
ternu kmotrovi." Hlop hvari jej: „Lem ti ic (iď) pomali do kmotra (ku
kmotrovi); ja budzem proboval ulapic s tich kačkoch, čo bi som donesol
za tebu (tebou). Nemohol ulapic ani jednu kačku, ta proboval zabic;
rucil osiu na kački — nemal nič. Kački uleceli a osla spadla do vodi.
Mišlel sebe: S čim teras pujdzem na svadzbu? Už nemam nič do daru.
Scel hledač oslu vo vodze a pozoblekal še do nahá; grati si nehal na
cesce, kim z vodi vindze. Za ten čas, kim on vo vodze hledal, prišol ku
gratom dobri človek, vzal ich a posol z nima (s nimi). Z vodi vinšol,
ale nemal osiu. Išol še oblekac ku gratom (šatám), tu nemal ani jednu.
Hvari (hovorí) sam ku sebe: „Uš som vigazdoval; zo dvoch voloch nemam
ani gače. Teras čo mam robic? Hambim še nahi isc do kmotra. Budzem
čekal, kim še nezmerkne a potim, ked budze cma, pujdzem do neho
(k nemu) a vindzem na pujd (pôjd), že bi me nik nevidzel nahého." —
Jak f ten večar prišol na pujt do kmotra (ku kmotrovi), lehnul še nat
prikletom (pitvorom) a hlavu sterčil do prikleta, že bi vidzel, ket kmoter
vindze von. Kmoter vinšol s hiži do prikleta. a ten s pujda doras za­
volal: „Koma, i ja som tu!" — Ten mu otpovedzel: „Ket see tu, koma,
ta pocce (poďte) dolu ku mne do hiži." Kmoter mu hvari: „Ja nemôžem
isc, bo som nahi." Jeho kmoter neveril, že je nahi, ta išol sam na pujt
popatrec .(pozreť). Pram zejšol a poslal mu grati, že bi še oblekol. Jak
še oblekol, zejšol s pujda a potim še kmotrové prez (čez) noc hoscili.
Ráno bulo treba isc na sobáš do koscela. Kmoter, čo še ženil,
nemal už rodičoch a blisku (blízku) fameliju, čo bi bul nehal sebe zavarovac (strážiť, opatrovať) dom. Pital kmotra, žebi varoval sitko, čo mal
prihistane do svadzbi. Mal f komore tri bočki, jednu z vinom, druhu
*) Osla = osla; nominativ a akkuzatív množn. počtu je pravidelne osie.
z pivom a trecu (tretiu) z pálenku. Jak šitke svadobníci poothadzali (poodchádzali) do koscela, hvarel sam ku sebe: „Teras pujdzem koštovac
toten trunek v bočkoch." Idze probovac ot kraju, otkruci pipku a koštuje,
čo je to. Pošóipalo ho a povedzel: „Ech, to nebudzem pic, bo to lem
pálenka." Ale pipku (čap) zakrucie už neznal, ta lem s palcom zaphal
a išol zaš na druhi kraj. Skrucil pipku na trecej bočke a koštuje: „Ej,
to je lem pivo", hvari, „to tjež nepijem; budzem hledač vino." — Vo
stretku stala bočka z vinom. Otkrucil pipku a s tamtich bočkoch šuhalo
(šústalo) na komoru. Jak zbačil, že to vino, priložil ústa na pipku a pil,
kelo (koľko) vládal; na tamtich bočkoch trimal palce na pipkoch, bo
neznal (nevedel) zakrucie a nescel (nechcel), že bi sitko višuhalo. Ked
zbačil (zbadal), že tam dachto idze, ta fše skriknul: pip! — bo scel, že
bi mu dachto pipki zakrucil. Ale ku nemu nichto neprišol, bo še ho
báli, či neje dajaki šáleni. Ta lem trimal z ústami, kim vládal, a volal:
za, za, za, pi, pi, píl — Jak už nevládal, puščil, a sitko še vitočilo na
komoru.
Kmoter zo svadobnikami prišol domu a scel sebe natočic trunku.
Pridze do komoří — kmoter leži zatopení, lem hlava mu sterči (trčí).
„Uš ši mi vigazdoval", hvari kmoter-braudijan." Zobudzil kmotra a pita
še ho, čo porobil. Ten mu pověda: „Vet som ja, kmotričku, lem ko­
štoval ; mace bočki porosušovane a mal som velke trapene: letac od bočki
do bočki a lapač trunek. Nemohol som ho póla pac." — Kmoter zahicil
(zachytil) haluz a kmotra po križoch mascil až za dzedzinu.
Rozprával Štefan Horký, 50-ročný, stály obyvatel na Hnilci; vie čítať i písať.
^•4^
Bošácke porekadlá, príslovia a úslovia.
Za veľa rokov sbieral a usporiadal t Ľudovít V. Rizner.
(Pokračovanie.)
Já pán, ty pán, chto buďe svine pásci!
Já o koze, ty o voze.
Já son fteňí od macochy, mňa manka mala (hovorieva, kto si
sebe niečo zakladá).
Jabuko nepadá ďaleko ot stromu, a keď aj panne, dycky sa
pkú ge pňu obrácí.
Jak sceš z roljéj brat, musíš na ňu dat (hnoj).
Jak sú* na Hromnice kalúšky, budú jabúčká aj hrušky.
Jak ťá má cudzá veš žrat, mvóže ťa račjéj vlasná.
Jaká bolest, taká mast.
Jaká dosciha, taká hoscina (ako vládze, tak uhostí).
Jaká dobrota, taká robota.
Jaká forma, taká cehla.
Jaká son, taká son, mán klúče za pásom (o majetnej gazdinej).
Jaké pozdraveňjé, také ďakuvaňjé.
Jaké prasa, taký kvik, jaká dúčel, taký špik.
Jaké semeno, také plemeno.
Jako by kameň do vody uhodzil (mlčanlivosť).
Jako by sa bosorky po ňon vláčily (vyziably, bledý).
Jako chto robí, tak sa má.
Jako P. Bvóch dá, tak buďe.
Jako príšél, tak odešél.
Jako robil, tak sa mal, čertu slúžil, čert ho vzal.
Jako robíš, tak sa máš.
Jako si usťeléš, tak buďeš ležát.
Jako starí spjévajú, tak mladí čvirigajú.
Jako ty hňeskáj occovi, tak ťebe kedysi tvoj syn.
Jako ty mňe, tak já ťebe.
Jako žil, tak sa mal.
Jako by sa voda nanňín bola zavrela (nechyrovať o ňom).
Jakosi bolo, j akosi buďe.
Jakú chto kravu má, takú dojí.
Jakú mu zapískali, takú mosel potom tancuvat.
— 19 —
Jaký gazda, taká čelaď.
Jaký išél, takú našel.
Jaký kupec, taký krám.
Jaký sluha, taký pán.
Jaký oťéc, taký syn, jaké drevo, taký klin, jaká matka, taká
Katka.
Jaký panbodaj, taký bodajzdrav.
Jaký strom, také ovocjé.
Jasenné oraňjé polovičné hnojeňjé.
Je cigánsku papučú okadzený (má v hre šťastie).
Je dobre osellaný (majetný).
Je dobre tasnutý (opitý).
Je (f) trinástej škole.
Je hore bradu (umrel).
Je, jako by jjéj bola zásmaška prihorela (mrzutá).
Je, jako došek (chudá).
Je, jako kyselá omáčka (mrzutý, nevrlý).
Je jako ostružina, oběma konci v zemi (starý),.
Je jako přetrhly (o veľmi hladnom).
Je mladý, ale sporý (človek postavy malej, ale silnej).
Je mi to za pána, kerému žebráci hovorjévajú: sérus, pán brati
Je mu, jako červíkovi (v) hnilén syre (dobre).
Je mu pravú rukú.
Je mu to proci srsci (proti mysli, vôli).
Je na pravde Božjéj (umrel).
Je na vylézaní (nastáva jej čas porodu).
Je na vyljétaní (hovorí sa ó dospelom, na vydaj súcorn dievčati).
Je, okren duše, hovado (o človeku »zhovädilom«).
Je to na stracenéj varfe (zle chránené).
Je to preňho dobrá priúčka (výstraha, naučenie).
Je vetron potšitý (pochábeľ, větroplach).
Je (v) sédmém nebi (cíti sa šťastným).
Je (v) zlej koži (chorý).
Je z Dráhovéc (ten, čo vysoko nejakú vec cení).
Je z lacného kraja (o tom, kto by rád niečo lacno kúpil).
Je ze starého vydáňá (drží sa starých zvykov).
Jec h . . . o , pi vodu, ňevýnďeš na chudobu.
Jeden čert, jako druhý (jednakí).
Jeden človek (v) obci, jako mravec (f) kopci.
Jeden -je za ossemnást a druhý beze dvúch za dvaccat (jeden,
ako druhý).
Jeden Nebojsa, druhý Nedajsa.
Jeden svědek žáden svědek.
2*
— 20
Jeden začíná z Bohon, druhý s čertom.
Jeden za šetkých a šecci za jenného.
Jeho manka a moja manka sú dve manky (žartovne o ďalekom
príbuzenstve)..
Jeho mysel, jako sysel.
Jeho šanoblivost prešla do skúposci.
Jellivý pes málo ščeká, ale mnoho kuše.
Jello, pilo sa, kým neminulo sa.
Jenna bjéda druhú honí.
Jenna bjéda ňišt neurobí, jag jich len vác nepríde.
Jenna ruka prázná, druhá holá.
Jenna robota druhej ruku podáva.
Jenná sa jako cigáň, ale placi jako pán.
Jenno dzjéta pre strach (že by mohlo umrieť), dve pre radosť
a mnoho dzecí pre starosť.
Jenno ňeščascjé druhému ruku podává.
Jennoho otstrihňe, druhého našije.
Jennu dzjéru zapchal, druhú urobil (dlh dlhom splatil).
Jennú rukú stavá, druhú válá.
Jenny luďé skáču, druhí plačú.
Jenným okom na pravo, druhým na ľavo (škuľavý).
Jenným uchon puscil, druhýn vypuscil.
Jjé, jako by sa doňho prepadalo — jako by ho najal —jakoby
pálil.
Juro s cedulú (hlupák).
Kade núter, tade vén.
Kachle sa jin zvalily (gazdiná porodila).
Kan dal do hvór, dycky je hvór.
Kaput hlava, (v) r . . i rozum.
Kára ňeňijé w ó s .
Kašša sa nejedáva z prostretku, ale z kraja.
Každá krava bola najprv ťelaťom.
Každá liška svoj chvost chválí, a kerá oň prišla, hovorí, že je
lepšjej bes fteho.
Každá prallica nech si len svoje kúsky vyžúvá (nech o iných
neklebetí).
Každá šelma nejako poznačená (má nejaký znak, úder).
Každá vec iba do času.
Každá vec má svoj čas.
Každé hrable preto hrabú, aby ňjéčo nahrabaly.
Každé hrable k sebe hrabú.
Každé remeslo má svoj fortiél.
Každéj pěsničce bývá koňéc.
Každéj veci spvósob.
Každému iďé sto grajcarí do zlatého.
Každému idú dva grajcare do groša.
Každý cigáň svójho koňa vychvaluje.
Každý človek má svoju hvjézdu.
Každý dobrý mvóže ešče lepšín byt.
Každý kupec len svoju partéku chválí.
Každý musí umret, ňichto nezhorí na šunku.
Každý najračjéj na svój mlýn naháňá vodu.
Každý ňech si len do svojjého hrnca hladzí.
Každý o seba, Bvóch o šetkých (stará sa).
Každý pes je najsmelší na svojjén dvore.
Každý pes naňho ščeká (pomluva ho).
Každý robí, jako vjé.
Každý sa len najprv o seba stará.
Každý si oňho nohy ocjérá.
Každý vjé, dze ho čo bolí, dze ho čo tlačí.
Keby bol tak robotný, jako je strovný, nuš by s ňín lepšjéj bolo.
Keby človek vedzel, kedy sa prekocí, nesedzel by na voze.
Keby kočka krýllá mala, dze by boli ftácíl
Keby myslel na máry (smrť), ňesúdzil by za dary.
Keby mu ňeubullo z toho, čo má, nuž by dal aj inému (lakomec).
Keby ňeból na krku ščeglavý, obesil by sa.
Keby nebolo bjédy, ňeboly by dňí jedy (mrzutosti):
Keby nebolo jeho a chleba, nuš by bolo bjédy dosci.
Keby nebolo toho keby, šecci by zrne boli (v) nebi.
Keby nebolo závisci, nebolo by pekla (mrzutosti).
Keby nebolo závisci, bolo by šetkého dosci.
Keby ňecigáňil, hovoril by pravdu.
Keby stolár trjésky žral a desky s..l, dobre by sa mal.
Keby šetko bolo slatké, čo buďe horké a kyselé?
Kerá krava mnoho ručí, málo mljéka dává.
Kerý kohút mnoho kikiríka, skoro zachrípňe.
Kerý kvóň najljép ťahá, toho najvác pošibávajú.
Kerý žebrák sa hanbí, toho kapsa prázná bývá.
Keť c' najljép šmakuje — prestaň!
Keť c' najpilňjéj, sanňi si (žartovné).
Keť človek za groš hladu do brucha puscí, ňevyžeňé ho potom
aňi dvema groši.
Keť dáš, si náš, a keť nedáš, lásky nemáš.
Keť došek pristroja, aj ten 'e pekný.
Keť 'e Kateřina na blaťe, budú Vánoce na lede (i naopak).
-
22 -
Keť ftáčka lapajú, pekne mu hvízdajú.
Kef iďé na rolu, len z nohy na nohu; a keť iďé z roljéj, pomvóž,
Bože, skorjéj.
Kef jenna hus pije, pijú po ňjéj šetky.
Kef kočku pohladzíš, hneř ocas dvíha.
' Keť kvitne strom (v) lísťe, ovocjé je isté.
Keť má človeka ňjéčo zájci (potkať), to sa tomu nevyhne, čo
by sa hneť do zeme skoval.
Keť ma zjé, aj ma vygrce.
Kef máš koňa, o sedlo sa nestaraj.
Kef muš zlú ženu vybije, jako by rolu pohnojil.
Keť na Nedarda (Medarda) prší, bude pršát za štyriccat 'ňí.
Keť najhoršjé pretrpíme, potom uš ňigdáj dobre ňebuďe.
Keť ňedvójďeš na nohách, na rukách nebudeš moci dvójci.
Keť ňenasypeš na koryto, chleba ňenapečéš.
Keť ňeňije, musí sa človek minút.
Keť ňeňije vác, musí sa aj pri mále zájci (obejsť).
Keť ňemele mynár, melú jeho.
Keť neprší, aspoň klapká.
Keť on ťihí, ona hotta, nuš 'e z toho dycky psota.
Keť panbo ňesce, môže človek robit, čo see.
Keť panbo dopuscí, aj motyka spuscí.
Keť pridáš g rozumu obyčaj, šetko spravíš.
Keť sa človek ces deň utrmácá, večer zaspí, jako by ho do vody
hodzil.
Keť sa domjélá, najvác mlýn hruluje.
Keť sa doňho obul, nebolo mu šetko jenno (keď sa doňho dal).
Keť sa hus u . . . e , tedy sa ohlás a povec: vítaj, ťetka.,
Keť sa korhelkyňa vydarí, je horšá jako korhel.
Keť see Pán Bóch z muža blázna spravit, vezňe mu ženu.
Kef sceš zásmašku mjéšat, musíš mat vařečku.
Keť si ma zal, chovaj ma, a kef umrem, skovaj ma.
Keť spí, aňi chleba ňepýtá.
Keť za rohy neudržíš, za chvost darmo držát budeš.
Keť ťela stavíš, kravu ňeprehráš.
Keť zahryzéš do chrenu, nekrič, že ťa ščípe.
Kmín na kmína ňebuďe žaluvat.
Kmín uchycí aj z oččítaných ovéc.
Kmín vežne aj bes pýtaňá.
Kmoter, ňekmoter, len s čerešne dolu.
Kňas straší s peklom a páni s háreštom.
Kňasský mech nemá dna.
Kňazom kňíška a mňe flaška (vravieva pijan).
— 23 —
Kňíše sa, jako Zid na h . . . e .
Kocúra drhnúl (vracal).
Kočce sa dycky o myšách snívá.
Kočka ham, myška tam.
Kočka myší nenechá.
Kočka najprv svjéčku zjé, potom poťme sedzí.
Koho Pán Bvóch miluje, toho krížom naščevuje.
Koho šršeň poščípe, ten aj komára odháňa.
Kohút 'e pánom na svojjén smecisku.
Kólko 'ňí pret Jurom žaby krkajú, tólko 'ňí po Jure mlčá.
Kólko hláv, tólko zmyslov.
Kólko krajov, tólko obyčajóv.
Komu čest, tomu čest, pascjérovi trúba.
Komu je čo súdzené, je mu to aj súrené.
Komu je kan píla, ňeňijé mu zlá chvíla.
Komu Iepšjéj, jako nám, keť nemáme, dajú nám.
Komu ňeňijé rad'eňá, tomu ňeňijé spomožená.
Komu panbo nedá, (v) apatéce nekúpi (rozumu).
Komu panbo nedá, tomu kováč ňeukuje.
Komu sa ňesce, lachko výhovorku nájďe.
Koňovi sa dycky o ovsi snivá.
Kope mu jamu (chce ho zničiť).
Korhel bývá (v) noci jasný, venňe (vo dne) zamračený.
Kosec, jak nemá rosy na tráve, má ju na čele.
Kostel ňeňijé zajac — ňeujd'e.
Kotel hrňéc štráfá, a oba sú čjerní.
Kováčova kobola obyčajne bosá chôdzi (nepodkutá).
Kozy mu orú, capy mu bráňá.
Kráča, jako ťela po leďe.
- i
Kranňe čas Pánu Bohu (darebáci).
Krása do času, žena do smrci.
Krásy sa chytro nasýcíš.
Krásy sa ňenajjéš.
Krátka radost, duha žalost.
Krava pyskon dojí (treba jej dať dobrý nápoj, od ktorého je
nosť mlieka).
Kravu a ženu najlép po známosci brat.
Kravu a ženu nikomu ňeraď.
Kŕdel vrán puscí sa aj do živého koňa.
Krivda za stolom, pravda za pečú.
Krv ňeňijé aňi voda, aňi mljéko.
Krv ňeňijé barina a žily motúzy.
Kuce sa, jako sljépka (v) hnoji.
Kujú mu (v) bruse cigáňé (je hladný).
Kúp len koňa, bič si snanno zaopatríš.
Kupec má jeden vaček pre výrobek, druhý pre škod
Kúpil to za facku (lacno).
Kúpil za pjéf prstov a šéstú dlaň (ukradnul).
Kúpila by čač, keby mala zač.
Kuracá pamat (zlá, krátka).
Kúri sa mu ze ščice (lže).
Kus, jako hus.
Kúšú sa, jako psi pri koščáli.
Kývá hlavú, jako káčer.
Laciné masso, rjétká poljévka.
Lahnút jako lahnút, ale hore stät.
Lahodzí mu, jako nazbjéranému vredu.
Lachká oračka, lachká zbjéračka (nedbalé oranie, zlá žatva).
Lachké, jako Židová duša.
Lachko je byt bláznon, dze rozun chybuje.
Lachko je pri kope klásky zbjérat.
Lachko je s cudzého dávat.
Lachko povjédat, ale faško vykonat.
Lachko ťečé voda, lachšjéj ale škoda.
Lachšjéj 'e rozkazuvat, jako poslúchat.
Lakomec je najhorší sám na seba.
Lakomý muš si naučí ženu sán krasci.
Láska lásku plodzí, sova sovu rodzí.
Lecel jako anďel, spadél jako čert.
Led, jako olovenný fták (ťarbavé).
Len sebe škodzí, chto často k súdon chôdzi.
Len s chuťú do toho, polovicu máš hotovo.
Len tá rola dobre rodzí, po keréj sán gazda chôdzi.
Len tomu verí, čo (v) hrsci drží.
Len to ňeberé, čo ňevidzí (kmín).
Lenivá ruka, hotová muka.
Lenivému ňigdáj ňeňijé na spech.
Lenivost nikomu ňišt dobrého nepřinesla.
•^"Lepili
Lepšá
Lepšá
Lepšá
Lepší
Lepší
Lepší
sa. na ňu, jako muchy na medovník (deti na matku).
chudobná robotnica, jako bohatá rňárňica.
koseňica, jako trhaňicä (obilie, ktoré ani kosit nemožno).
prozba, jako hrozba.
častý grajcar, jako nečastý groš.
funt ščasťá, jako cent rozumu.
hňeskáj kus, jako zajtra hus.
— 25 —
Lepší chlebík f pokoji, jako koláč (v) rozbroji.
Lepší jeden hurhaj (krik, hrmot), jako desat beda.
Lepší vrabec (v) hrsci, jako zajac (v) chrasci.
Lepšjéj 'e, keť víno za mladi vykysňe.
Lepšjéj ňjégdy, jako ňigdy.
Lepšjéj varuj sa, jako neboj sa.
Lepšjéj z rána ňjéčo, jako do večera ftišt.
Ležáli jako snopy (nehybne).
Leží lebo beží (vravievajú strelci po rane).
Luďé sa radujú letu a ščely kvetu.
Luďé z luďmi, hory z horárni.
Ludzí sa radz, svého rozumu sa drž.
Lúská si prstami (teší sa).
Má bvóty, že by mohél do nich s pece skočit (veliké).
Má čisté ruky (nepošpinené krádežou).
Má, čo mu len duša zažádá (všetko).
Má desat chonňíkóv na jennu cestu.
Má dobre podrezaný jazyk.
Má dobrý špic (je napitý).
Má dobrý záklat (o silnom mladíkovi; a mladom majetnom
hospodárovi).
Má duhé prsty (kmín).
Má duhóv aňi vlasov na hlave (mnoho).
Má duhóv jako pljév (mnoho).
Má duhý (lebo ostrý) jazyk.
Má dycky šupáky (peniaze).
Má dycky zo sebú jazyk (v) hube.
Má hlas, jako nachrapený hrňéc.
Má hlavu jako mericu (mnoho starosti).
Má hlavu na svojjém mjésfe.
Má ho f kapse (je mu dlžen).
Má ho (v) rukách (v moci).
Má ho (v) žalútku (hnevá sa naňho).
Má hore noson dzjérky (o pyšnom).
Má hubu jako brána (velikú).
Má hubu jako žaba, od ucha po ucho (velikú).
Má husárske nohy (krivé).
Má hýla na nose (červený nos od zimy).
Má len to, čo užije (zje).
Má lepkavé prsty (rád niečo potiahne).
Má malú dušičku (strach).
Má mnoho rozumu a málo peňazí.
— 26 —
Má mrcha hoscinu (niečo zlého potkalo ho).
Má naňho pekné oko (praje mu)."
Má nohy ťenšín koncom osadzené.
Má pánskú hubu (labužník).
Má peňes, jako žaba chubov (nič).
Má podrezaný jazyk.
Má povázané ruky (nesmie robiť, čo by chcel).
Má sa, jako hrach pri cesťe.
Má sa, jako sviňa na krmňíce (dobre).
Má sečku pot širákom (hlúpy).
Má s ňín tri svety (mnoho trápenia).
Má sviňské suchoty (o tučnom žartovne).
Má svoje muchy.
Má-i to byt ledajaké, račjéj nech ňeňí nijaké.
Má ťašký živvót (trápenie).
Má ťenké uši (dobre počuje).
Má to (v) malíčku (dobre to zná).
Má toho plnú hlavu (starostí, vresku).
Má tvár kocúrmi dotrhanú (rapavý).
Má tvrdú kožu (bezcitný).
Má vác ščasťá, jako rozumu.
Má Vavra pri sebe (ťaží sa mu, leňoch).
Má (v) bruse kosci (nerád sa ohýba, pracuje).
Má (v) hube ťmu (nemá zubov). •
Má (v) r..i ojo (keď za sebou dvier nezaviera).
Má ve vačku ťmu (prázdno).
Má zubov, jako žaba (nič).
Má zajačé srcco (bojazlivec).
Macocha jenna bola dobrá, aj tú čert uchycil.
Majú chleba, masla dosci, najeďá sa do sýtosci.
Mal by rozun, keby ňeból sprostý.
Maľ (v) r. .i rozum.
Malá myš sa aj pot velký škrych beré.
Málo snahu, málo sena.
Malý, jako za groš prasa.
Maslon s..e a mljékon š.í (o vychvaľovanej krave)
Masná paňí (ktorá si ľúbi mastiť).
Máš jennu cestu hore, druhú dole (môžeš ísť).
"Med 'e med, a preccaj sa zňechucí.
Medzi dva ohne sa dostal.
Medzi kravami vvól rychtář.
Medzi Židov a cigáňov sa ňemjéšaj.
Merá cestu (opitý).
Michalské hrjébá, jakupský roj mvóžeš vyhodzit smelo na hnoj.
Myká hubu, jako keť koza letňinu žeré.
Myká sa, jako sysel na motúzi.
Mykán sa, mykám, od zeme nikam (posmešne o chasníkovi zle
urastenom).
Míla ňeňije široká, ale je duhoká.
Mjési sa, jako by (v) mraveňišči sedzel.
Mlácí práznú slamu (míkva reč).
Mladá psota ňišt neurobí, ale stará.
Mladá koza lúbí sól, ale stará uchycí hu aj ze solničku (o staršej
ženskej, ktorá by sa rada vydala).
Mladá žena, starý muš, ňebývá to dobre uš.
Mladí ftáci učá sa spjévat ot starých.
Mladí ot starých sa učá.
Mladost, radost — pochabosť.
Mladú ženičku skus hnef pri prvén chlebíčku.
Mladý pán ze starej cehelňe (posmešne).
Mladý zohreje sa aj na leďe.
Mlčá, jako by mali nohy krížon pokladené.
Mňe hňeskáj, zajtra ťebe (čo mňa dnes potkalo, to môže zajtra
teba).
Mnoho praj »p« Kačka mala, len poccivost 'ej chybuvala.
Moc bolo, minulo sa, málo bolo, vyžilo sa.
Moc dzecí, málo chleba, g bjéďe vác netreba.
Moc havranov aj koňa zežere.
Moc jedél, moc nemocí.
Moc stonkóv, málo zvonkov (kto často a mnoho stone, dlho
žije', teda mu neskoro zvoňá).
Moce sa, jako p.t v gaCách.
Moce sa, jako zlý peňás medzi luďmi.
Mohél by s ňín strechy prehadzuvat (o silnom, zdravom dieťati).
Mohél byt kňazom a ňije koňom (vraví ten, kto s koňom ne­
milosrdne nakladá).
Moja duša — z lopúšá.
Moja kapsa úbohá, šetko beré, čo chto dá.
Molli sa, ňemolli sa, z práznéj misy ňenajjéš sa.
Mosá ju do každej r..i cisknút (všade ju ukazujú, chcejú, aby
všade bola).
Musel bys' mnoho ňicí mat, aby s' šetkýn luďon huby pozašíval.
Mosí je velký pán, ale ňemosí ešče vaččí.
Mosí přestat na chuci (neobdržal, po čom túžil, na čo mu chuť
išla).
Mosí s ňín zachádzat jako s h. .. .m.
Mosí si utret (nedostane to, čo by rád).
Mosíš sa prenňín skovat (si slabší telesne i duševne).
• Mráz najlepší oráč.
Mráz žihlavu nespálí.
Mrmle, jako medveď (v) dzjére (človek nevrlý).
Mrtvých z hrobu nedvíhaj 1
Múdremu sa (v) noci snívá a bláznovi venňe.
Múdrejší ustúpi.
Múdrý, jako Šalamúnove plundry.
Múdrý má vác (f) pafe, jako sprostý (v) hlave.
Múdrý učí sa ze škody iného, sprostý ze svojjéj vlasňéj.
Mucha mu na nos salla (hnevá sa).
Mucha sedá ňije len na cuker, ale aj na h . . . o .
Muchy rozháňa (behá bez cieľa).
Muš sa jéj zabil z hlúba (o prespanke).
Muš ženu željé, dokál nové zeljé, žena muža tak, dokál uvre
hrach.
Muziganfé mu (v) bruse hrajú (o hladnom).
Mvóže byt aj rohatá, ňech si je len bohatá.
Mvóže sa mu o tom aňi nesňívat (nedosiahne toho).
Mvóžeš čerta s kostela do kostela preháňat, dycky ostane len
čertom.
Mvóžeš sa s tým uš prežehnat.
My o vlkovi, a on za humny.
Mynář chôdzi zamúčený a švec zasmolený.
Mynářovi voda doňesé.
Myslet si človek mvóže, čo see, ale na reči ňech dá dycky pozor.
"Myslí, že je to jako med lízat (ľahká práca).
Myši majú hody, keť kocúra ňeňijé doma.
Na Boha s palicú ňemvóžeš!
Nabok psota, chudoba sa žení.
Nabok, sellák! (potupne zemäni sedliakom). Id'é žebrák! (do­
dávajú sedliaci).
Na božjén požehnání šetko záleží.
Nabral do hlavy (opil sa).
Nabral, jako krava na nohy.
Na buchu a veš nevolá sa heš!
Načapal mu nečítaných (zbil ho).
Nacecaná buchá meňjéj ščipe.
Na čo človek venňe myslí, o ton sa mu (v) noci snívá.
Načo veš kašle, keť nemá plúc.
Na dobrého koňa netreba biča.
29 —
Nadúvá sa, jako žaba.
Na fašangy výskal, f pósťe brucho scískal.
Nafukuje sa, jako žaba (v) bariňe.
Náhlá robota ňebývá ňigdy dobrá.
Náhlý kňas 'o krscil (o tom, komu niekam veľmi nahlo).
Nahnal 'o do prosa (prinútil, aby ho prosil).
Nahnali ho do saku.
Nahnali mu strachu.
Na chráň páňe, do papárňe.
Na chudobe svet stojí.
Na jar zamaš, v jaseň zapráš (o sejbe).
Na jar za mech déšča, za varechu blata.
Na jarmece je každá krava felná.
-/-Na jazyce med, na srcci jed.
,
Najedél sa, aš mu za uchon prasklo.
Najedél sa, jako na Ščedrý večer.
Najedél sa, že by mu na bruse buchu zabil.
Najedzený sä aňi hlanného ňezlakňe.
Na jennén brde tkaní (jednej povahy).
Na jenno oko slepý a na druhé ňevidzí.
Najjédzený jako morák, keť mu zahvízdajú.
Najlép 'e sát na Mojžiša (kedy môžeš).
Najljép urobíš, keť sa ze svú hlavú poradzíš.
Najprv ftáček zaspjévá, potom mu semenca dajú.
Najprv hlava, poton brucho (najprv piť, potom jesť).
Najprv mláťá, pcton plaťá.
Najprv pešo, poton na nohách.
Najprv pot seba narobí, poton ho to mrzí.
Najprv prezuj, poton vypluj (najprv si náležité rozmysli, čo máš
povedať).
Najťáš len začat, poton to uš iďé.
Najvaččjé bohactvo, je dobré zdravjé.
Na kerú stranu strom ohýbáš, na tú rosťé.
Nakladá s ňín, jako ze psom (zle).
Nalogal sa, jako prasa (opil sa).
Na malú dzjéru malá záplata.
Namascili mu rebrá (zbili ho).
Nameral mu rozumu.
Na muchu ňemosíš íci s kyjaňicú.
Na ňjéčo mosí človek aj oko zažmúriť.
Na ňon šetko stojí (vedie celé hospodárstvo).
Nanosila sa mu do vlasov (vykmásala ho za vlasy).
Na Nový rok o kurací krok (je deň dlhší).
Na peci panbo nepožehná.
Napchal sa, dziv ňepukél (najedol sa).
Napíná hrllo, jako slavík, keť 'e zachriplý.
Napískal mu hlúposcí (nahovoril).
Na pleci veš, na druhén téš (posmešne o človeku nemajetnom
a predsa vypínajúcom sa).
Napljéskal sa buchét (najedol).
Napral sa, jako mašura (veľmi sa najedol).
Na postel ho je málo a do kolísky moc (o zle urastenom).
Na rapavej zemi sa chljép rodzí.
Narás hojno, potom h . . . o .
Narezal sa (napil sa).
Narezali ho (nabili ho).
Narodzil sa peňázon spasitel (dostal ich do rúk mrhač).
Narodzil sa ze zubami (o múdrom).
Na ruku naplul, na robotu na...l.
Narvóstél mu velký hrebeň (spyšnel).
Narvósly mu velké rohy (pýcha).
Na slabých nohách stojí (hmotne zle).
Nastal marec, ber sa starec.
Nastavali mu banék (zbili ho).
Na strese sa ešče ňichto nenaučil pluvat (plávať).
Nasúkaný (opitý).
Na svatého Marcina kúri sa uš z komína.
Na svatého Mikuláša uš 'e celá zima naša.
Na svatý Kriš len jeden slíš (o tom čase bývajú komory prázdne).
Našél tomu cestu (spôsob.)
Na škaredé remeslo sa odezdal (krádež).
Na špás hovorí, naozaj myslí.
Našpljéchala mu, čo jéj slina na jazyk priňésla (špatné naho­
vorila, nadala).
Naťahaný (opitý).
Naťahuje krk, jako hus keť prší.
Naťahuje sa, jako pes na pazdzerí.
Naťahuje to, jako švec kožu na kopyto.
Nátcha panská nemoc, lebo sellák a žebrák jej nedostane.
Na to dává hube papat, by vedzela dobre chlápat (trepať, hovoriť).
Na to sú kováčovi kljéšče, aby sa ňemosel pálit.
Naválal sa, jako na hody (najedol sa).
Na Vánoce — po gágorče; na Velikú noc — moc; na Ducha
— do pól brucha; na Trojicu — len za užicu. .
Navarili mu! (strachu, chodenia, mrzutosti).
Na velký vvós, velkú fóru kladú.
Navrel mu hrebeň (nahneval sa).
Navrela mu žila na čele (hnev).
Na vysokého koňa sedá (o pyšnom).
Nazrel mu do karét (pozoruje jeho kúsky, činy).
Nazunganý (opilý).
Nebojí sa aňi — jalita.
Nebojí sa aňi makovňíka.
Nebojsa vyhorela, Varujsa ostala.
Neboj sa malej misky, ale malého hrnka.
Nebol by sa mu krve dorezal (naľakal sa).
Nebol ďaljéj od mankinéj záscere.
Nebolo by kmínov, keby nebolo komorášov (ukryvačov ukra­
dených vecí).
Nebolo jéj tan, kef panbo krásu rozdával (o nepeknej).
Nebolo takého déšču, kerý by ňeból prestal.
Nebude dúho kašše dúchat (o smrteľne nemocnom).
Nebude dúho trávy šlápat (o smrteľné nemocnom).
Nebude mat aňi kedy umret (veľmi pracovitý).
Nebude s čerta anďel, ket 'o budú (v) devaďesáci ďeváci kosteloch krscit.
Nebude s téj reži múka.
Ňebuďe s toho mračna déšč.
Nebude vác chleba jesci (umrel).
Nebude vác kašše dúchat (umrel).
Neciskne ho (má dosť, nenie chudobný).
Nedá si na chrbáte hrach mlácit.
Nedá sa mu za nos vodzit (blázna si z neho robiť).
Nedá sa pjések do snopov vázat.
Nedá sa předat (vtipný).
Nedal panbo svini rohy aňi ostrohy.
Nedal sa nau prevésci (oklamať).
Nedává hube darmo jesci (výrečný).
Nedbal by žit, tak jako sviňa (krátko a dobre).
Nedbala by s ňín kúty vymetat (vo všetkom mu rozkazovať).
Neďer prv zajaca, jako ho máš.
Nedobre oproci vetru s..t.
Nedostatek — hotový zmatek.
Nehlac len na líca, ale aj na ruky.
Nehlac na misu, ale čo je v ňjéj.
Nehlac na psa, ale čí je.
Nehovor hop! aš preskočíš.
Nech sa človek ničoho ňezapovjédá, iba toho, že si nos ňeotkúsňe.
Nech sa skazí račjéj brucho, jako jello (vraví pažravec).
Nech sa ván lúbí kapusta z hlúby (žartovné núkanie).
Nech sa ve snách nepleťé (pripomína sa vtedy, keď je reč o
čertoch, diabloch).
Nech si len každý pret svojín domon zametá.
Nechaj vodu bežát a kameňjé ležát.
Nechal 'o (v) blafe (nepomohol mu).
Nechal pozdrav za dveřmi (vošiel do izby bez pozdravenia).
Ňechodzil darmo do školy (múdry).
Nechvál masác na nove, ale na schode.
Nekázal sa panbo bláznit.
Nekupuj prvej ftáka, jako máš kljétku.
Nemá, aňi čo by na dlaň položil (ničoho).
Nemá aňi dobrej sukne (chudobná alebo márnotratná).
Nemá aňi chupa svojho (žiadneho dobytku).
Nemá aňi noci, aňi 'ňa (vždy musí pracovať).
Nemá aňi žuče (dobrák).
Nemá doma potklatku (nerád doma sedáva). .
Nemá, kan by hlavu položil.
Nemá k tomu pary (ku nejakej namáhavej práci dostatočnej sily).
Nemá milosci, aňi do hrsci (milosrdenstva, lásky).
Nemá na čele napísaný, jaký je.
Nemá očí (studu).
Nemá sa kedy aňi prežehnat.
Nemá sa kedy aňi poškrábat.
Nemá šetkých doma.
Nemá šetkých pohromade.
Nemá to aňi hlavy, aňi paty.
Nemá to aňi rukú aňi nohú (nezdárná vec, nesmyselná reč).
Nemaj krave za zle, kef ťa kopne (nemá rozumu).
Nemému aňi vlasná maci ňerozumjé.
Nemoc a bjéda ukryt sa nedá.
Nemoc krásy nepridá.
Ňemvóže sa zmescit do vlasnéj kože (vysokomyseľný, nadutý).
Nenechali na ňom aňi vlasa dobrého (oklebetili ho).
Ňeňi dnešní (nedá sa oklamať).
Ňeňijé aňi slaný, aňi masný.
Ňeňijé domu bes dymu.
Ňeňijé domu, v kerén by nebolo lomu.
Ňeňijé hnusňejšého ftáka nat toho, čo si do hňjézda saká.
Ňeňijé hory bes zveriny (o nečistom človeku).
Ňeňijé každý mynáron, chto zamúčený širák nosí.
Ňeňijé len jeden, a preccaj by jedél.
— 33 —
Ňeňijé mu do smjéchu.
Ňeňijé mu to po srsci (po chuti, po vôli).
Ňeňijé na ňom aňi dobrého vlasa.
Ňeňijé stvorená, na keré by sa suňéčko aspoň ňjekedy ňeusmálo.
Ňeňijé sysel, aby pret každýn do dzjéry utekal (nebojí sa).
Ňeňijé takej baňe, aby sa kedysi neprebrala.
Ňeňijé taššjéj nose nat prázné brucho.
Ňeňijé téj dzedziny (v) keréj by ňebolo hosciny.
Ňeňijé toho mesta, do kerého by ňevélla cesta.
Ňeňijé toho rúcha, čo by sa ňezmescilo do brucha.
Ňeňijé vaččjého blázna, jako pálené.
Nenosí sečku pot širákom (o rozumnom).
Ňeočuje kukučky zakukat (nedožije jara).
Ňeodrjékaj sa zimnice, aňi žebráckéj palice.
Ňeprerékél aňi slova, aňi pól.
Ňepásel s ňin svine (nenie mu rovný).
Ňepchaj prsty do horúcej kašše, nepopálíš sa.
Ňepovjédal aňi bjélé aňi čjérné.
Nerád ma groš v e vačku (márnik).
Nerop ňišt polia práva ale s právom.
Nerozumná dobrota, hotová žebrota.
Nescela si to aňi g uchu pripuscit (nechcela o tom počuť).
Ňescen, ňebuďen, ponížene ďakujem, ale si preto vezňem.
Neskoro je maštal zamikat, keť sú voly preč.
Neskoro po smrči pokáňjé robit.
Nesmjéš to brat za hotový peňás (nenie to isté).
Nespúščaj sa cesty pre neistý chonňik.
Nestojí to aňi za reč — aňi za starého čerta — aňi za mak —
za dobré slovo — aňi za fajku močky.
Nestojí za to, aby ho kopél — aby si oňho z a . . . .ú nohu otrel
aby sa s ňín špiňil — aby ho zem nosila.
Ňeščascjé ňechodzí po horách, ale po luďoch.
Ňeščascjé ňechodzjévá samo.
Ňeščascjé netreba hladat, príde samo.
Ňeščasná je muziga, od ženského jazyka.
Ňešpasuj s kýn s' ňervóstél.
Neťahaj sa s každýn za prsty.
Netrafí sa každá bvóta na každú nohu.
Netreba o déšč prosit, príde, čin začnú kosit.
Neublíží aňi muse (dobrák).
Never hube, keť 'ej dáš, ona bud'e.
Nevidzí ďaljéj od nosa.
Nevidzí si do huby (kto nestydaté vraví).
8
Ňevjé ani do ďesácí načítat.
Ňevjé, dze mu hlava stojí.
Ňevjé, kan s konvóp (nevie si rady).
Ňevjé o svete (veľmi opilý).
Ňevjé od rádosci, na keřů nohu má najprv stupit.
Ňevjé r. .i roskázat.
Ňevjéme o ton, čo bude potom.
Ňevjéš dze na ťeba smrt čaká.
Ňevolaných hosťov pot stvól usadzujú.
Nevoňá mu to (nechce sa mu).
Nevycecal si to s prsta (očul to od iného).
Nevyhráš, keť nepostavíš.
Nezabúdaj na Navrácila (skoro sa vráť).
Nezahasíš ohňa, keť 'o rozduchuješ.
Nezasmál by sa aňi za bachratého vrapca.
Nezasmál by sa aňi za drevenný groš.
Nežádá od nikoho ňišt, iba od P. Boha zdravjé.
Nichto bes práce, ňejjé koláče.
Nichto ňemvóže narás dvúm pánom slúžit.
Nichto ňevjé, dze ho ščascjé čaká.
Nichto ňevjé, dze ho ňeščascjé čaká.
Nichto si život ňenadváže.
Nikoho by sa ňébál, keby strachu ňemal.
Nikomu ňišt neduhuje, len Bohu dušu.
Nikomu peňáze s nosa nepadajú.
Nikomu som ňevypalla z nosa.
Ništ je dobré do oka.
Ništ mu ňechýbá krom ftáčjého mljéka.
Ništ mu s toho neprišlo (nemal z toho užitku).
Ništ na to nedbajme, len sa rádzi majme.
Ništ sa neboj oškubaný, hovorí c' to otrhaný.
Ništ sa tak tajňe nepletlo, čo by nevyšlo na svetlo.
Ništ to za to, že je blato, príďe veter ofúká to.
Njéchto je za živa (v) nebi (má všetkého dosť).
Njékedy aj slepý do ihly navlečé.
Noc chvál ráno a deň večer.
Noc má svoju moc (právo).
Nohy na chodzeňjé, ruky ha robeňjé.
Nohy na plecá, hlavu do vreca a uš ic!
Nosí širák na krivo (často opitý).
Nosí živú nosu (hrb).
Nová metla dobre meťé.
Nucená robota zrjétka bývá dobrá.
Spory o hranice mezi Myjavou a Strážnicí.
Ze zámeckého archívu hraběte Antonína z Magnisů podává Leopold Nopp,
archivář a c. k. konservátor.
Jak dávné jsou časy, kdy Morava navázala první styky s UhTami ať přátelské, či nepřátelské, tak staré jsou spory o hranice
mezi oběma zeměmi a v pravdě ještě ani dnes úplně odklízeny
nejsou. Trváme totiž do dneška na těch hranicích, na nichž se
usnesla komise moravsko-uherská, vyvolaná velkými bouřemi mezi
poddanými pohraničními v roce 1790, jen nepatrné změny prove­
deny byly ještě ve století devatenáctém.
Poněvadž panství strážnické na dosti značné čáře hranic svých
dotýká se panství uherských, jest přirozeno, že v zámeckém ar­
chívu hraběte Antonína z Magnisů ve Strážnici nachází se značný
počet listin českých, latinských, německých i maďarských, jichž
obsah odnáší se ku sporům hraničním.
Dle toho, jak které cizopanské dominium od centra, města
Strážnice vzdáleno jest, řídí se počet dokumentů; proto největší
počet zaujímají spory se Skalicí, postupně menší s Vrbovci, Starou
Turou a nejmenší — poněvadž nejvzdálenější — s Myjavou. A přece
i tyto drobty mají takovou cenu, aby zachovány byly pro věčnou
pamět a ve známost uvedeny těm, které dějiny rodného a sídel­
ného místa zajímají.
Z velkého materiálu vynechal jsem úmyslně všechna státní
akta a juristická dobrozdání, poněvadž zajisté nejde o to, aby prací
touto rozřešen byl odvěký spor; chceť pouze podati kulturní ob­
rázek minulých let, chci ukázati, jak předkové naši o každou píď
půdy zápasiti musili, než se-klidným a jistým jejich majetkem stala.
Proto uvedeme hlavně výpovědi svědků s obou stran, abychom se
potěšili jadrným výrazem jejich řeči, srovnávali jména, zda potomci
jejich ještě na těchž místech žijí a konečně posbírali historické
drobečky k dějinám města Myjavy a jeho okolí.
Celá pak práce budiž nepatrným projevem vděku a uznání
horlivým spisovatelům krásného díla: „Myjava".
O tom, kde vedly hranice mezi Moravou a Uhrami před dobou
Svatoplukovou a po jejím rozbití Maďary v tak úzkém rámci, jaký
této.práci jest vytknut, iiďžo mluviti; v hrubých rysech trvají hra-
— 36
nice moravsko-uherské od dob knížete Břetislava z roku 1028; že
tyto hranice v roce 1028 stanovené, v roce 1086 znovu uherským
králem Ladislavem potvrzené, celkem nezměněny zůstaly, že žádnou
vzájemnou smluvou pošinuty nebyly, vysvitá zřetetně ze všech
státních aktů obou zemí jako jsou: smluvy o mír, utvoření spolků,,
restituci, reversů a. j . Byly-li hranice některou válkou pozměněny,
byly vždy následující smluvou v původní stav uvedeny a jich za­
chování a udržování bývalo slavnostními přísahami potvrzeno.
To dosvědčují také listiny o sporné hranice jednotlivých pan­
ství, že hranice dominia byly zároveň od nejstarších dob hranicí
zemskou. Seřaďme chronologicky jednotlivé statky pohraničné, jak
přistupujíce ke Strážnici, poznenáhlu tvořily panství strážnické a
přihlédněme při každém kupu, nebo postoupení dotyčného statku
na meze, jimiž se velikost jeho udáva a přesvědčíme se, že nej­
starší hranice dominia jsou zároveň nejstaršími hranicemi mezi
Moravou a Uhrami.
O Strážnici činí se první historická zminka v roce 1086, Velká
spojená jest s panstvím strážnickým od roku 1228, Rohatce a Sudoměřice od r. 1270, Lípov 1358, Hrubá, Vrbka 1368, Kněždub 1475,
Javorník, Šuchov s pustým hradem Ganšberkem asi v té době,,
kdy Velká, brzy po 1228.
První zmatky ve vytčených zemských hranicích způsobily dvě
listiny: první z roku 1217, když uherský král Ondřej svému hra­
běti Tomášovi daroval území okolo Skalice, jež prý jest „terra
rudis et deserta" 1 ), po druhé když král Bela 1256 též území da­
roval bratřím hrabatům Kosmovi a Achilleovi za zásluhy, jichž si
ve bitvě s Tatary získali. Darované území bylo vymezeno takto::
Počínaje u bařin při vtoku řeky Chvojnice do řeky Moravy2) stoupá
hranice po této řece nahoru až k místu, kde řeka Welyka 3 ) do>
Moravy padá 4 ) a po této řece Welyké vzhůru až k brodu „Thosii"5),,
zde hranice z řeky vychází a jde cestou yyzvědačů (via explora6
torum), jíž se všeobecně szymar ut říká ) až k bařinám při pra­
7
menech řeky Vočšice ), odtud směrem východním lesními stezkami,
do údolí, již Hossumeza sluje8) ku pramenům Chvojnice a po té:
řece až k mezím na počátku určeným.
')
2
)
*)
4
)
nického
'")
c
)
7
)
*)
Země nevzdělaná a pustá.
Pod Katovem.
Velička.
Tenkrát bylo ústí Veličky do Moravy pod Lideřovicemi, dnes je u stráž­
zámku.
Thosium dnešní Tasov.
Přes vrch Dubník na louku Vojšice.
Spojená s potokem Jiříkovcem, tvoří Radějovský potok.
Od pramene Chvojnice po západním svahu Žalostiné;
Listiny tyto, jimiž král uherský rozdával manům svým část
dominia strážnického, tudíž i část Moravy, byly příčinou velkých
sporů a zmatků, které nejvyšší míry dostoupily po roce 1527, když
císař Ferdinand zastavil panu Janovi z Žerotína, pánu panství
strážnického, město Skalici za 2000 uherských ve zlatě dobrém a
1000 zl. ve zlaté špatnějším, v penězích, jimž se „Schoftreiber"
říkalo.
Tím že Strážnice a Skalice, byť i jen na krátky čas v jedné
ruce spojeny byly, setřeny hranice úplně. Zdá se, že Žerotínové
hned od prvního dne, když nastúpili panství strážnické, byli sou­
sedé nepokojní, poněvadž je hned v prvním roce držení napomíná
král Ludvík listinou danou ve středu po sv. Valentině v Budíne
r. 1517, „aby hranice mezi svým panstvím a panstvími pánů uher­
ských nerušili a do toho času, ve kterém i jiné věci, jež mezi krá­
lovstvím uherským a markrabstvím moravským se vyříditi musí,
pokojně se chovali."
Stěžovali si totiž majitelé panství brančského, staroturského
a j . královské milosti, že „poddaní Žerotínští jim na jejich majetcích
škody činí, lesy kácejí, jezera vylovují, rybáře, které na vodách po­
lapí, zavírají, ano, že ve sváteční den sv. Pavla poustevníka roku
1517 páni bratři Žerotínové Jan a Bartoloměj až s třiceti koňmi do
uherských kotárů vstoupili, na 63 lidí zajali a po několik neděl
v ukrutném vězení drží, až jim nohy umrzly a zajaté koně scípli."
Páni bratři Žerotínové měli však u císařského dvora velmi velké
příznivce, kteří je zajisté mocným slovem chránili a když viděli, že
déle sporu hraničního zatajovati nelze, pise pan Joachim z Hradce,
nejvyšší kancléř království českého na nedéli Laetare z Vídně r.
1565 list, v němž radí panu Bernardu z Žerotína, aby před vyslá­
ním kommisse moravsko-uherské těch sporů nechal a že jest vůle
císařova, „aby kdo komu co pobral, opět bez meškání navrátil."
Slíbená kommissie vypravena byla v roku 1568; ač do této
kommissie so strany uherské na žádost hraběte Zikmunda Forgache
de Ghimes vysláni byli členové metropolitání kapituly ostřihomské,
zdá se, že mnoho nepořídili, spokojivše se pouze sepsáním stížností
uherských poddaných proti pánům strážnickým a vymezením hranic
od Skalice až po Tlustou horu, jinak Polák Buk zvanou.
Obě strany nemajíc písemných dokladů po ruce, snažily se do­
kázati pravdu svých požadavků výpovědmi lidí starých, — jak prů­
během dlouholetých sporů na jevo jde — velmi nespolehlivých, neboť
a čem jeden praví, že sporný kus země patří k Moravě, dosvědčuje
svědek druhý, že přísahou potvrditi může pravdu, že patří k Uhrám.
Jméno Myjava vstupuje do hraničních sporů rokem 1590, když purk­
mistr a rada královského města Uh. Hradiště potvrzují pravdivost
„kšaftu" Martina Šafářového z strany mezí při Myjavě.
„Letha Páně 1590 w nediely przed Stietym S. Jana w przytomnosti Purgmistra toho czasu Jana Jurkovího a osob aurzadních
k niemu przidaných, Mikulasse Gregorowého, Martina Kssticze:
Martin Ssaffarzů z Welkeg ležícz na smertedlné posteli a magicz
toho czasu s Geho Milosti Panem na kotáry k Myjrwě giti, tehdaž:
když gest mezy panem Ferenczem Nadazdym (tit.) rozepře o meze
byla, nemohaucze pro sešlost wieku swého a pro starost giž toho
wykonati, y prživolal gest k sobie purgmistra s osobamy auržadními weyst dotczenými, kdez w przitomnosti gegich z strany tiech,
mezí toto gest oznámil: kterak má to w dobré pamieti, když gest
žiw byl pan Jan pana Bernarta diedek, že gsau poddáni pana Cžachticzkého byli popálili seno Martinowi Hobkowi, Brenkowi Brkalowi,
Wasskowi Zilkowi, Martinowi Diatlowi, Wasskowi Hanžewkowi a
Sobotowi na Trnoweg lúcze na Mygawie nad zbrodou w kautie a
zie gsau potom pani Czachticžti to seno tiem sausedům Weliekym
zaplatiti musili, že to dobrze wí, protozie giž byl tenkráte pacholík
w niekolika letech a bywssi s otczem swym na tom gruntie, kdež
gest Waniek Strawa, žie otczi ten den, když to seno spáleno bylo,,
pohonil ži to gesstie dnes dobrze pomni. Pro budauczi pamět toto
kssaftowni oznámeni gest sepsáno a zapecietieno v miestecžku
Welké dne ut. supra."
Dosvědčoval tudíž Martin Šafář o směeru hraníc, jak v roce
1587 je zapsal do strážnických gruntovních knih pan Václav Urban
zDomanína,t. č. panský úředník, napsav na poslední stránce: „Veyvod
pravých mezí mezi zemí uherskou a moravskou jest tento: nej­
prve jde meze od Suché Vratne na Sielačnin Laz, odtud na Smeldov kout, odtud dále na Černou slatinu, na Tlustou horu, Krásný
potok, Rakovec, přes Lípovou horu a Dlouhou louku na Dlouhý
potok, na Tosslow potok k Žalostiné louce, ku Hlíštníku k Jalov­
cové dúbravě na Ostrý vrch, na Smíchovou k Slatiniku Hlavinu,,
na Pustou Myjavu, od Pustej Myjavy vzhůru potokem Myjavou až.
tu, kde znamenitě dělí vrchové, kteříž jsou nad Myjavou a zovou
se Strany."
Nestálost zeměpisných jmen, různost pojmenování těchže ze­
měpisných míst se strany moravské a uherské také nemálo při­
spěly k neustalým nedorozuměním a různicím. Uvádíme alespoň,
některá jména z pohraničního sporu, jak na mapě z r. 1790 na
moravské a uherské straně zapsána jsou: Černá slatina — Kotárný potok, Tlustá hora = Polák buk = Šance, Hora Lípová =s
Kamienec, Chvojnica = Dlúhý potok, Babí járek = Klvačóv járek,.
Ostrý vrch = Mizerovy jámy = Brenzoví jámy, Krásný potok ==
járek, Kamenná vrata = Vrch Nové hory, Pechová == Haluzník,,
Šance = Szenická studánka, Lieszanský potok = Rybnický potok,,
— 39 —
Bobová — TUranský vrch, Hrebeň = Vrch Myjavy, Kostelník =
Szadloňovy vrchy, Žebrácká = Pod secím.
Mnohá z těchto jmen bys marně dnes i na nejdůkladnějších
mapách hledal.
Pozornost pánů strážnických odvracela se za dob císaře Ru­
dolfa II. a Matyáše od sporů hraničních k důležitějším dějepisným
událostem: ku sporům mezi oběma bratry o trůn rakouský, v nichž
hrali pánové z Žerotína úlohu velmi důležitou, pro sebe osudnou.
Ještě v roce 1621 oznamuje urozený pan Reytin z Margelitu,
úředník žerotínský, že páni brančští a myjavští sešli se u velkém
počtu s deputýrovanými páni uherskými kommisaři na Vrboycích,
chtějíce hranice objížděti, hranečníky vedle své vůle obnovovati
a mají sebou některé sto ozbrojených chlapů, jichž diskurs ani ne­
možno vypsati, aby se proto pán. strážnický měl na pozoru.
Sedm roků na to byl již manem strážnickým hrabě František
Magnis, Žerotínové pro náboženství ztratili všecky své statky; po­
slední majitel panství strážnického, pan Ladislav Velen ze Žerotína
prchl z Moravy a vstoupil do služeb Bethlena Gabora. S panstvím
převzali Magnisové i hraniční spory, jež majitel více písemními do­
mluvami a vyjednávaním, než zbraní urovnati se snažil. Všecky
tyto snahy ukázaly se však marnými; ku konci života svého musil
i on uchýliti se k výpovědem starých lidí, aby uhájil starých hra­
nic svého panství.
Z těchto velmi zajímavých svědeckých výpovědí uvedeme
alespoň některé.
Václav Urbanů z města Uh. Skalice, starý okolo 72 let, vy­
povídá dne 3. června r. 1652: „Pamatuji se, když jsem na onen
čas ve Strážnici zůstával, slýchal jsem, kterak za dávnych let
mívali půtky Vrbovčané a Myjavšťané spolu a to proto, jak mlu­
veno bylo, že se dávali Myjavšťané do gruntů strážnických a ne­
jednou jeden z pánů Žerotínů tam s lidmi zbrojnými se vypravil,
chtíce hájiti gruntů svých. Čemuž že tak jest, co tuto svědčím,
to přijímám ke své víře a duši."
Jíra Zámečník z dědiny Nových Lhotek, starý okolo 8Q. let,
po přísaze vykonané vysvědčil tato slova: „Pamatuji se, kterak
před 60. lety jeden z pánů z Žerotína, jestliže pan Bernart čili
druhý, nevím, s množstvím lidu zbrojného i nezbrojného po chotářích strážnických s svými poddanými jizdil a potom šli dolu Ko­
stelníkem, řeku Myjavu a odtud na Lúku Trnovú až trochu výše
nad Pilou, co by rukama dohodit mohol.
Já pak budouc s mým otcem tehdáž na mlýně Myjavském,
to jsem všecko očima svýma viděl', kterýžto pán strážnický najdouce na kopanicích dva sousedy Myjavské, totiž Martina Trway
a Sršňa, kteří kopali, rži a prosa sobě seli, ty sousedy sebou vzal.
Item pamatuji se, že ten pán strážnický otce mého, když sobě
kameny na brusy lámal, na formaucích horách chytiti dal a Matěj
Kročitý, který byl tehda mlynářem na Veselí, jsouc s otcem mým
známý, jeho od pána strážnického vyprosil, ale ty zpředu dotčené
dva Myjavany až do Strážnice odvedl. Z těch jeden, totiž Trway,
když se mu podařilo pouta s nohou a rukou svléci, utekl a dru­
hého toho Sršně museli ze strážnického žaláře propustiti proti ji­
nému poddanému z panství strážnického, kterého zase Myjavané
zajali. A potom vědomost mám, že ty vrchy leží nad potokem
slove Slatiníku aTrnovec, kudy jsou mého otce vedli a které dělí
uherské chotary; na těch kopcích sobě Myjavané oři a sejí, ale
Javorničané a Velečané jim vždycky obylí, když k dozrání přijde,
posekli a pokazili. Item tolikéž vědomost mám, když jsem se
s otcem na Myjavu dostal, že tam až po louku Trnovou černé
hory byly, kterážto louka i s těmi horami také ještě náležela do
Moravy, na nížto dříve, než byla Myjava vystavena, seno dělá­
vali a pánům do Strážnice vozili. Dále se pamatuji, že když se
můj otec se mnou na mlýn, který leží na hranicích moravských
dostal, nic více, než 16 hošťáků a asi 9 čtvrti v též Myjavě teprve
vystaveno bylo, nyní pak již některé sto stavění tam stojí.
Více mám v paměti, že na hranicích moravských a v gruntech
strážnických Myjavané mnohonáste kopaníc, kterýchž pravého počtu
ani nevím, sobě zdělali a vystavěli a až posavad ještě sobě staví
a vzdělávají. Item dobře vím, když služebná čeleď na Myjavě jeden
druhého se ptali, kde dobytek pásti požene, říkávali všichni, že
na moravskou louku; potom hospodáři myjavští čeládce tak říkati
zabraňovali, jich bijávali a pod hrdlem ztracení zakazovali, aby
tak neříkali, než naučení takové jim dávali, když se jich kto ptáti
bude, kam poženou, aby říkali „do Brestovca nebo hore na My­
javu". Více o tom vím, že Trnová louka vždycky k panství stráž­
nickému přináležela a pokud Myjava vystavěna nebyla, každého
roku z té louky sena do Moravy brávali a do dvoru velického
bez prekážky vozívali. Na té louce poddaní strážničtí po dvou
i po třech týhodnech koně své pásavali a chleba sebou na vyži­
vení brávali, ale to jen potud, pokud ještě Myjavy nebylo.
Tolikéž vědomost mám, že chotáry strážnické jdou Myjavou
a vrch Kostelníkem až na Malou Javorinu. Než když Jan Babyrád
s Janem Peškem z Myjavy šli, co jsou ty hranice, co o nich mlu­
vili, to pověděti nevím, neb jsem s nimi nebyl".
Vávra Polák z dědiny Nových Lhotek, starý okolo 84 let,
znal po přísaze: „Když jsem ještě malým chlapcem býval, slýjsem od otce mého: Synáčku, včera pán strážnický s velikým
po horách chodil. Item slyšel jsem od otce mého, že týž pán
— 41 —
strážnický toho času dolů Kostelníkem do potoka Myjavy řečeného
šel a tím potokem Myjavou šel až na to místo, kde nyní pila vy­
stavena jest.
Dříve než Myjava vystavena byla, před mnoha lety, spatřoval
jsem, chodíce tudy s otcem mým, že až po sám potok Myjavu sám
houšť a černé hory bývaly a slýchával jsem i lidí, že to do Mo­
ravy pánům strážnickým náleželo,
Tolikéž pamatuji, že asi před 70 lety ani Bukovce, Vrbovce,
Nová Tura ani Myjava vystavená nebyla, než když pán strážnický
z Žerotína, jinak pán Břeclavský, zemřel, teprve sa počaly ty dě­
diny pro príčinu jeho smrti stavěti, neb jim po smrti toho pána
nikdo v tom nebránil.
Potom teprv Myjavští i někteří kopanice sobě klučovali nad
stavem, kterým se žene voda na pilný mlýn a seli sobě v těch
místech obilí a pán strážnický dověda se o tom, právě ve svátky
svatodušní, vyjel asi 3500 lidu tam a to jim všechno s kosami po­
kaziti a pohubiti dal, a tak od toho času to již pusté leží a zů­
stává, avšak okolo toho místa sobě z jedné i s druhé strany jiných
rolí na množství honů zdělali.
Když Myjavané Trnové louky se ujali, která od jakživa ke
dvoru velickému patřila, tehdy jim hospodáři na mostku zastupo­
vali a kde ženou se ptávali. A když čeládka řekla „na moravskou
lúku", tož jich hospodáři mrskávali a jim poroučeli, aby tak více
neříkali, než že na horní louky ženou a to proto, aby to jméno
moravské zahynulo a vyplemeněno bylo.
Dále vím, že hranice strážnické jdou přes Myjavu dolů Ko­
stelníkem mimo pilný mlýn, přes role panské a louku slove Trnová
k Malému Slatiníku a odtud k Hrubému Slatiníku, k Ostrému Vrchu,
konce polí turanských až po Vrbovce.
I to vím, že jest na potoku Baranči, ktorý jde od Suchých
Myjav, znamení (totiž přes jedno dřevo, které se jmenuje Stříbrná
zbroda, díra, přes které voda teče od vrch Suchých Myjavek a
vpadá do Myjavy potoku u mlýna pilného, kterýžto potok dělí
s jedné strany hranice uherské, s druhé moravské).
O tom také vědomost mám, že ten Ostrý vrch náleží polovicí
do Moravy a druhou polovicí do Uher panu Loytimu1) a již všechen
rozdělaný jest na role."
Jan Utlačil, soukenník z Velké, chodil za mladých let do My­
javy a nosil tam železa ostřit. Svědčí, že na celé cestě nebylo ko­
panie, nýbrž jen sám houšt a černé lesy. Václav Sup z Velké šel
jako malý chlapec s otcem do Myjavy na pilu pro stůl, který si
*) Nyári.
tam otec dal dělati. Tehdy mu otec pravil: „Budeš-li dlouho na
světě, pamatuj si, že tyto kotáry naše jsou a pánům strážnickým
náležejí". Tenkrát ještě žádných kopanie nebylo, dnes až po samé
hranice jsou, místy na dvoje hony několik jich zděláno jest a Myjavští ještě pořád víc a víc jich dělají.
Jiří Kuběj z města Strážnice, 78 let starý, po přísaze vy­
svědčuje: „V dobré paměti mám, když jsem ještě ve Strážnici do
školy chodíval, že ten čas pan Jan mladší z Žerotína na koních
s množstvím lidu se zbrojí a kosami vezmouce mne a jiných synků
školních 12 sebou, na chotáry strážnické vyjel a počna od jednoho
kamene, na kterém bylo jméno a erb pánů z Kravař, předešlých
pánů strážnických, vyryté, a byl ten kámen hrubý jako pětítka,
nyní však již od valašštva (pastýřů) hrubě otlučený, zmenšený a
na jiné místo sem dále do Moravy přenesen jest, od hranic ska­
lických horami k Rubené studánce, na Krásný potok, na Rakovec,
odtud na Lípovou horu k jarku níže Dlúhé lúky, slove také Dlúhý
potok a odtud vzhůru na Kopanice, které sobě Vrbovští vyklučovali. Tu starožitní lidé, které ten často dotčený pán z Žerotína
sebou měl, pravili a ukazovali: „Až potud Vaší Milosti všechno
náleží". Potom hned dotčený pán z Žerotína všecky obila těmi
místy na kopanicích zaseté posekati a na zkaz uvésti dal. A když
se to stalo, pravil pán z Žerotína: „Mladého Kuběje s koně ssaďte
a na památku (uctivě mluvíc) pardus mu dejte, aby si až do svého
stáří toto místo, že ku strážnickému panství patří, dobře pamatoval".
Vrbovčané, když o tom zvěděli, na zvon zašturmovali, se
zbrojí vyběhli a po našem lidu stříleli a také naši mnoho Vrbovčanů zastřelili; při kteréžto půtce kněz vrbovčanský, luterán, po
pánu strážnickém střelil a ustřelil mu strmen uherský, jaké na ten
čas se nosily, na pravé noze.
O této události, jakož i o tom, co se tenkrát přihodilo lute­
ránskému knězi z Vrbovců, vypravuje ještě mnoho svědků.
Ještě téhož roku podaly veškeré s Uhrami sousedící obce
panství strážnického písemný memoriál o příkořích, jež se jim
s uherské strany činí. Tři až čtyři obce sepsaly své stížnosti na
jednom archu, a potvrdily svými pečetmi a podpisy s prosbou, aby
hrabě na císaři kommiss vyžádal a té stížnosti poddaných odevzdal.
Jako příklad ostatních memoriálů uvedeme stížnost Novo-Lhoťanů,
Javorničanů a Hrubo-Vrbčanů na jednom listě psanou.
„Vysoce urozený pane hrabě! Pane náš milostivý a dědičný!
Milostivý pane! My chudí poddaní nemůžeme více mlčením
opomíjeti, nýbrž pravdu píšíc, do lidí a poddaných k panství čach­
tickému náležejích z dědiny Myjavy si stěžovati, kteří nemalé pří­
koří, kvaltování a škody v gruntech Vaší Hraběcí Milosti strážnic-
— 43 —
ých činiti se opovažují, to jest na hořích, na loukách zvěř sobě
přivlastňují, grunty V. H. Milosti přináležející sobě přivlastňují a
je za svá býti praví, vzdělávají hory a grunty strážnické na louky
a kopanice, skrze což nemálo V. H. Milosti panství k stenčování
přichází. Oni praví, že to jejich hory jsou, ale to býti nemůže;
jakž od lidí starodávných a hodnověrných se proukázati může.
Ty pak chotáry začínají ná Nových Lhotkách, to místo slove
od starodávna Malá Javorina, s té Javořinky jest jedna cesta, dolu
vrchcem Kostelníkem k Myjavě, ta cesta jde až do potoka My­
javy, dolu po vodě až k Bystré Zbrodě, tu bývaly jen hory, nyní
jsou tam již role a louky, může se kudy chce přejíti. Od Bystré
nebo Stříbrné zbrody jdou chotáry až po pilný mlýn k louce
Trnové, které Myjaviané Moravská lúka říkali, ale nyní jest to
čeledi pod ztrátou hrdla zakázáno, odtud jsou všechny chotáry
zkažené a zničené, nebo ty chotáry by měly jíti od té louky
k Vrbovcům a přímo přes vrch k loukám do Hrubé Vrbky a tudy
by se sešly chotáry, které jdou od Polák Buka nebo Kamenné.
Ale od těch vrbeckých luk až na tu cestu, která s toho vrchu
slově Kostelník z hory od toho potoka vychází, slove Myjava,
mnoho hor a gruntů strážnických je rozkopaných, na louky a role
obrácených a k tomu mnoho chalup je postavených, kteréžto cha­
lupy oni jmenují kopanice, jest těch chalup do 40 a ty všechny
jsou postaveny v gruntech strážnických, to všechno se může do­
svědčiti hodnověrnými lidmi. Tou príčinou prosíme, račte se toho
ujíti, to sprostředkovati a nás při starobylých fundamentech aby­
chom pozůstaveni byli a aby od těch lidí k věcem jim nenáležitým
sáháno nebylo, chrániti, v čemže se Vaší Hraběcí Milosti poddaně
poroučí starší a obec městečka Velké z dědiny Nových Lhotek
z Javorníka a Hrubé Vrbky.
V přiloženém listu jsou pak číselně seřadeny uvedeny jejich
stížnosti: 1. Sekery, řetězy a ručnice hajným v horách strážnických
berou. 2. Lidem k panství ostrovskému přináležejícím, kteří ospy
do důchodů strážnických od hor zpravují, sekery a řetěze berou,
pravíce, že jsou to hory myjavské. 3. Do hor strážnických na my­
slivost chodí, dvacet až třicet se jích sebere, takže pro ty Myjaviany ve strážnických lesích žádné zvěře není. 4. Strážnické hory
a grunty na louky zpravují. 5. Uhliská na pálení uhlí sobě dělají,
hory sobě přivlastňují, uhlí a dřevo toutarům prodávají a odvážejí.
Tyto stížnosti došly již nového pána na panství strážnickém;
hrabě František Magnis zemřel v roce 1652, nástupéc jeho, hrabě
František Štěpán Magnis snažil se všemožně, aby. hranice svého pan­
ství s Uhrami uvedl do pořádku. Z jeho krátkeho panování pochází
poměrně největší počet listin; bylť sám velmi činným členem kom-
misse, již císař k urovnání sporu jmenoval. V té činnosti dokončil
také život svůj, raněn mrtvicí v roce 1672 v Vh. Hradišti, kde
hraniční kommisse moravská tenkrát jako v sídle krajského hejt­
mana zasedala. Po smrti hraběte Františka Štěpána z Magnisů
došlo ve sporech o hranice k věcem nejhorším. Vdova, hraběnka
Anna Kateřina z Ždárů, dědila si po svém manželi panství, nedě­
lila však s ním lásky k poddaným, považujíc svůj úřad matkyporucnice nezletilého dědice za nejlepší příležitost, sama sebe obo­
hatiti. Poddaným pobrala všecka privilegia, žádajíc po nich neslý­
chané platy: tím způsobila všeobecnou vzpouru lidu poddaného
na svém panství, která zakončena útěkem hraběnky za noční doby
ze zámku strážnického do Prahy.
Za takových poměrů není divu, že na hranicích moravských
urovnávaly se spory právem pěstným, že sváděny byly celé bitvy,
že vítězové dopouštěli se na přemožených hrozných násilností,
uřezujíce jim nosy a uši, oslepovali je a slepé domů propouštěli.
Poddaní s obou stran stěžovali si u samého císaře; k vyjednávání
však nepřišlo nikdy, poněvadž hraběnka vždy našla nějakou pří­
činu, aby se oznámené kommissi vyhnula: jednou omlouvala se
svou nepřítomností, po druhé jí nebyli po chuti někteří členové
kommisse.
Poddaní strážničtí vidouce, že u hraběnky ochrany nenajdou,
pomáhali si sami. Rvačkami na chotářích sváděnými nepořídili ni­
čeho, snažili se tudíž dosíci dohody písemními domluvami.
Listy tyto jsou vzácným kulturním dokladem duševní vyspě­
losti našich předků; jsou psány řečí krátkou, jadrnou, v níž každé
slovo přiléhá k proslovené myšlence. Bez okolků dovedli pověděti,
co si myslili, kdežto dnes lidé z těch vrstev toho nedovedou, majíť
plnou hlavu myšlenek, prvním namočením péra utopí je však v ka­
lamáři, trapně a těžce skládá slovo ku slovu, až je hotov, teprv
vidí, že na hlavní věc, o kterú se jednalo zapomněl.
Z těch četných listů mezi pohraničními osadami uvedu jen
dva: list Myjavanů Veličanům z 3. októbra 1677 a list Vrbovčanů
Hrubo-Vrbčanům z 13. októbra 1677.
Onen svědčí o povolnosti a dobré vůli Myjavanů, tento o ráz­
nosti Vrbovčanů.
„Wassim Slowutným a wysocze hodným opatrnostem na Pánu
Bohu Wssemohúczím dobrého zdrawí žádáme i pokoge swateho
Amen. Prigaly sme wassych slowutnych opatrností psanij welmi
wdiacznie, s kteréhož sme ziadost wassi obssyrnie wirozumiely a
we wssem se powolnými súsedy k wám ukázati chczeme, takzie
nikedy nechczeme warn sskody we wassem kotáry cžinity, protožie
nemáme ani my, ani wy kotáre wymierané a tak nech wasse slo-
wutne opatrnosti sau spokojeni a nech wasse opatrnosti w nassich
horách pásali a my we wassich takzie ani my warn kriwdy ani
wy nam ziadneg nebude, tak oznamujeme wám swe powolné služby
a wdiacžne gak posud, měgte sa dobre. Dano na Migavie die 3.
gbris 1677, Wassych slowutných opatrností úprimní súsede w služ­
bách wzdyczky ochotni rychtář na Migawie a wsseczka obec mygawská".
List Vrbovčanů zní mnohem rázněji:
„Pokog Boží, keriž prewyssuge rozum lidsky ostrihag dussi
wassi i mysli wassich w Kristu Ježissi. Amen.
Prigali sme psáni wasse ačkoli dosti odporné, w kterémžto se
nemůžeme prenadiwit wassemu hlúpému rozumu, že tak nemúdre
a lžiwé recžy nam pissete a nás we zloděgstwí, (we kterém sami
trwáte) stiháte, nebo od mnohonásti let netoliko hory ale i luky
dedične panuw nassich Braneckich počnúc" od Vápenky až do
Lessča užívate a gesste že w nich nasse dobytky zagimat budete,
nám hrozíte. Newyte wy, když byl waš důchodní na Sobotišti pred
nassimi pany a vicešpanom, totiž kragskim hagtmanem na tom sa
znesli, že aby sme my kde chczeme do hor jeli aneb dobytky
pásli a wassy pani poddáni rowným spůsobem a hagny gak
zgedneg tak z druheg strany aby wtom nepřekáželi, wy pak guž
tak náhle tú gistú smlúwu ste zmenili. Tak dělagte, aby bylo mezi
nama dobre podle onoho powedenie: Quid quid agis prudenter age
et respice finem; to gest: cžin czo cžin ale prohledag gaky teg
wieczy konecz bude abyste potom zmysslegicze o nás zle, warn
.se tak nestalo. Zadáte sy tych gistych Commissaruw, dalby Pan
Buh kdyby už wyssli a ty chotary tak gak sama prawda a sprawedlndst ukazuge, k konczi priwedli, musili byste sa hanbit gako
neludé za ten gisty narek nebobyste wy w něm nalezeni byli. A
tak my pokadkolwek chotár nasseho Uherského králowstwí a czo
gest dedičné prawo nasse žadnym spůsobem nepopússčáme ale
hagiti budeme gak naglepe budeme moczi z poručeni gegich. S tým
wás ochraně Boží porúčame a lepssího rozumu než ho máte na
Pánu Bohu Wssemohuczím Wám prageme.
Dan na Wrbowczích dne 13. Octob. A. 1677
Wam wsseczko dobrepregicij
w Kristu oddáni súsedé a přátelé
fogt a úrad dediny Wrbowczů".
Na ten list Hrubo-Vrbčané odpověděli:
„Pane Rychtaržy a czelá obecz diediny Wrbowczů.
Zase wám wssechnO dobré pržegeme!
Z psaný gegich sub dato 13. Octb. k nám do Hrubeg Wrbky
poslaného po pržecžteny z nieho gsme porozumiely, zie nam pa-
suňky w gruntech nassij milostiweg a diedicžneg wrchnosti zapowídate, než my no to wasse psaný nicz nedbáme a od toho ne­
upustíme, až czo od Geho Czís. a Král. Milosti Slawna Commissi
poslaná zawrže, toho se držieti budeme. S tím pan bůh s námi
dattum w Hrubg wrbcze dne 30. Okt. 1677. Wám zase wsseczko
dobre pregem
fogt Auržad diediny Hrubeg Wrbky."
Strašný host, jenž s vojskem tureckým přišel v roce 1683 do
našich krajů, kde morem vymíraly celé osady tak, že téměř všude
nové hřbitovy zakládány býti musely, utlumil na čas stesky nepo­
kojných sousedů. Bylo se jim nyní brániti společnému nepříteli,
proto rozestaven z rozkazu císaře po celé pohraniční čáře „morový
kordon", jenž měl brániti přecházení obyvatelů z Uher do Moravy.
Tento morový kordon byl pak vždy znovu při vypuknutí nakažli­
vých nemocí rozestavován a ještě w roce 1852 bylo viděti na
panství strážnickém na polích a v lesích dřevené búdky, v nichž
se kordonisté při špatném počasí skrývali.1) Zajímavo je, že i tento
morový kordon dal podnět ku sporům hraničním, jest to patrno
z dekretu císařského v roce 1740, v němž zřetelně se uvádí, že
rozestavení kordonu po hranicích nemá míti žádného vlivu na usta­
novení zemských hraníc, ani rušiti práva soukromníků. Jakmile
s pomocí boží mor přestane, má vše opět do původního stavu při­
vedeno býti. I Myjavští odvolávají se v jednom podání na úřady,
„že až ke Kuželovu za kordon na dřevo chodili."
Ještě nevzpamatovali se obyvatelé našich krajů z jednoho
neštěstí, již tu byla pohroma druhá, jež také odstrčila spory o hra­
nice do pozadí.
Bylo to 13. prosince r. 1703, když se ve Velké poprvé objevil
Bercsényi se svými Kuruci, vyzvav obyvatele, aby jemu hold slo­
žili; 23. téhož měsíce žádal totéž Kašpar Pongrác po zámku stráž­
nickém listem ve Skalici psaným. Těžko vypisovati, co tenkráte
poddaní zkusili, činíce si navzájem největší příkoří. Dle denníku,
který v těch dobách psal neznámý Strážničan, na stá lidi bylo za­
bito, na tisíc domů na celém panství vypáleno. Po týdny chodili
lidé se zbraní spat. Největší strach šel z myjavských cigánů, kteří
se k povstalcům Rákóczi-ovým připojovali, aby plenili kradli a
vraždili.
Sotva však v roce 1706 toto neštěstí alespoň částečně zaže­
hnáno bylo, znovu počíná spor o hranice, znovu vysílá metropo­
litám' kapitula své členy do kommisse a poddaní shání doklady
pro a contra.
Tak již 18.- května r. 1717 předkládají kommissi Myjavští oby*) Naposled byl obsazen kordon vojáky dne 16. července 1831 proti choleře.
— 47 —
vatelé Štěpán Szlany, Jan Kruricz a Pavel Porubský latinskou li­
stinu, kterou dokazují, že louka, která za moravský majetok se
strany strážnických pánů byla prohlášena, jest jejich majetkem,
poněvadž ji řádně od hraběte Forgache de Gymes koupili a po­
něvadž louku tu již v roce 1688 Myjavský.obyvatel Jan Cadra od
Valentina Drugeeta de Homona v dědičný majetek byl obdržel,
po jehož smrti ji jmenovaní koupili.
Tuto rozepři měli rozhodnouti s moravské strany páni kommissaři hrabě Karel Chorinský, Antonín hrabě Salava z Lípy. Ti
odebrali se do Velké, kde je však došla nemilá zpráva o novém
kousku myjavských hajných. Píše jim dne 15./2. 17. panský správce:
„Oznamuji poslušně, že včera byli hajní v horách a tam přichytili
Myjavany, když dřevo káceli; ihned začali na naše hajné střílet a
Miškeříka skrz komoru střelili, takže hned zůstal ležeti mrtev. Když
naši hajní viděli, že takové přemoci neodolají, dali se na útěk,
Myjavané je však pronásledovali; Balašova syna chytili, hlavu mu
uřezali, jinému nohy polámali a oba ležeti nechali. Dle výpovědi
naších hajných přijíždí denně 30—40 vozů z Uher na dřevo a ; při
každém voze jsou 3—4 chlapi. puškami ozbrojení, kteréžto moci
my odolati nemůžeme a proto prosím o radu, jak se nachovati
máme". Jindy opět 20 vozů Myjavských „dolehlo" až k Novým
Lhotám, na nich na 300 chlapů, kteří Lhoťakům veškerý dobytek
odehnali.
Všecky tyto stížnosti byly předmětem jednání oboustranné
kommisse, která prošedši celé soumezí uhersko-strážnické, sešla
se dne 3. augusta 1734 ve Velké; zde sepsán byl obšírný proto­
kol; poznačení hranečníků stvrzena za správna s obou stran a po­
depsáno 18 svědky; byli to: hrabě Tomáš Berényi, Georgius Nemsovay, hrabě Petr Revay, plnomocník hraběte biskupa Ant. Erdó'dy,
Jan Bogdány, plnomocník hraběte Emila Erdó'dy, pana na Cachticích, Sigmund Nortopi, plnomocník hraběnky Terezie Zichy, Michal
Marhosly, plnomocník hraběte Forgach de Gymes, Frant. Lahoczy,
plnomocník hraběte Adama Berenyi de Kavancs Berény, hrabě
Fr. Chorinský, hrabě Fr. Ant. Salava z Lippy, hrabě Žigmund
Nyari, baron Max Horečky, baron Mathias Majthen, baron Josef
Pongrácz de Szent Miklós et Óvár, Ladislaus Schlosbergkh a hrabě
Maximilian Filip Magnis, pán na Strážnici.
Objemná tato latinská listina byla napsána v 10 exemplářích,
z nichž každý podepsán a zpečetěn byl všemi svědky na jiném
místě pohraničním: ve Velké, na Malých Šancích, u Moravské
píly a j .
Dohoda medzi tak mnohými pány moravskými a uherskými
přinesla poddaným půl století klidu. Po více v,ez padesáti letech
strhl se nový, prudký spor, jenž začal v roce 1790 krvavými
srážkami medzi uherskými a moravskými poddanými na Lopeníku,
brzy pak zuřil i na celé pohraniční čáre strážnicko-uherské. Opět
svolána kommisse sešla se na myjavské píle, k úředním pánům
přibráni rychtáři a starší lidé jako svědkové. Z Myjavy se dosta­
vili: Jan Vranovič, Pavel Trokan, Jan Sasko, Jan Viškulenský a
Jura Hrubeš.
Velecký rychtář Josef Hornáček vykládal slavné kommissi
krásnou pohádku o tom, jak hrabě Magnis ztratil myjavské hory:
Byl jsem ještě malý chlapec, když z Velké pásavali hospodáři
všecek dobytek v horách myjavských a vím, když ten chotár jak
od uherských tak od moravských pánů dělen byl, při čemž sám
pan hrabě Magnis životně svou osobu presentíroval, krajský pan
sekretarius pověděl: „Kdybych já vaším pánem byl, já bych na
krok neodstoupil, co Magni od starodávna užívali". A na to se
stalo, že oni uherští páni a sice nějaký pan Berényi, pana hraběte
Magnise na Myjavu k večeři pozvali, kterého tak daleko úlisně
přemluvili, že jim ten kus hor od včilejšího kotáru až po ten járek
Perisko, jak od starodávna tím vrchem kotár chodíval, dobrovolně
popustil. Dobrá proba (důkaz) toho, jak daleko obec Velecká k My­
javě hory hájila, je živý Jan Kohout, který je 79 let starý, jeho
otce zabili Myjavané u toho járku Perisko a on Jan Kohout si tam
pro mrtvého otce jel."
Po něm uvedena jest v protokole celá řada svědků, kteří
tvrdí pravý opak toho, o čem vypovídali svědkové moravští; tak
na příklad uvádíme výpověd
Jury Žabky, 68 let starého evangelíka, extirpaturisty 1 ) paní
baronky Reway Beckovské:
„Znám z relace otcze svého a giných starých ludí a zwlasstnie
gistého súseda Pavla Adaska, který wysse 80 roku starý gsúcze
asi pred 10 rokmi zemřel a který hagníkom hor uherských Myjav­
ských dlúhým časem od swogeg mladosti býwal, za časté pravil,
že Hřebeny ginak Myjavský vrch, w ktorém potok Myjawa swůg
začátek bere, Narty Lenyska nad lukama nad Kameňa Vrata predessle od starodawna Myjavskij obywatele pokognie užiwali a že on
též gako hagnik Myjavský z ostatníma towarissy swogimi gich na
stránku uherskú Myjavskú vždycky hagival ano swiedkowi mnohorazy wyprawowal a poukazowal, že drewo wsseczko, které na
swém staweny hned po kuruckeg Wognie postawene mal, a které
až do wčžilka trwa, a swedek ho ocžitie preukazat môže z teg
doliny, která mezi kamenýma Wratama a Petieskama leží podle
') Zajisté: Kopaničář od lat. „extirpare" vysekávati, vyklučovati.
— 49 —
pokogného užitku tehdegssího narúbané a na mnohých wozoch bez
wsselikeg prekážky nawezeno bolo.
Dokladá daleg z wlastni zkussenosti, že gista lúka pod Lescianskym neb Morawskym Wrchem ležící, kterú esscže Adaškowi
predkowe wyklucžowali, té že Adasek pokogně užíwal, ponewadž
swedek, gakožto cželadin ay s towarissy swogima na neg lichwu
pasawal, která wždyczky Adasskowa lúka sa gmenowala a do My­
javského chotára patriwala, ale potom, ked sa wcžulegssi kotáre
robili, teprw za linag pripadla a skrz Morawczů zaugata byla a
tuto lúku potom morawski hagníci kosiwawali a panstwo stráž­
nické k velčanskemu mlynu přitrhlo a tak až do wzčulka velčansky mlynař gi užíwa. Kedy Morawci to ucžinili, to newiem, ale
slýchal som od starých ľudí, že sa to stalo w predesslých nepokogoch, kterými uherské strany trápeny bywali, že Morawci silu
a mocú Myjawanům kam daleg wždyczky uháňali, až gich napo­
sledy z užitku pokogného wytwerili."
Martin Huserák, 58 let starý, evangelík, poddaný knížete
Auersperga, nyní exstirpatorista z Myjavy Dolinensis, svědčí, že
mu otec říkával tato slova: „Synku, tuta na těch místech (jež dří­
vější svědek jmenoval) tuto je slobodno pást, nebog se nikoho, tu
ge nasse a ked by ťa kery Moravczík zagímal, nebog sa ho a ked
bys ginač nemohel, wezmi flintu a strel mu do nohú, nebog sa
nič, to je náss uherský chotár".
Bratří Jura Jurkovič a Michal, poddaní hraběte Forgache
praví: „Se staroturanskym obyvatelom Sztaho Adamem pred 20
rokmi zomrelým 85 roku starým začasté v tiech mistech, v kte­
rémž sa potok Myjavka z gazera Myjawky a druhý Wapenky započínagú, item Leinská hora řečených, sa potulowali a s nim mnoharazy pri ohni sa bawicze a ohriwagucze rozmluwali a tam od
neho wyprawowati slýchali, že predgmenowané místa sprawedliwe
k Myjave od starodáwna prináleží, že wssak Lhotané od nekerych
cžasmo weliké kwalty a prekažki zwlášt w těch kuruczkych wognách cžiniwali, takže cžasto weliké zwady, bytky a střelby mezi
nima a Myjawany, ked swé statky obhagowali, powstawali a
mnoho Myjawanů postrilali."
Jan Szmolík, poddaný hraběnky Forgach z Myjawy newí
víc, než ze se ty hranice popletly už za panů z Žerotína, který
byl s panem Poity Nyari za dobře, wí že Novokřtěnci z luk Ste­
fanových vinohradů plat do Strážnice odváděli a že na těch spor­
ných loukách ten seno sklízel, kdo dříve přišel anebo po rvačce
vítězem zůstal.
Ku konci uvedeme zajímavý list z roku 1795, z něhož nej-.
lép na jevo jde úpadek v krásné dikci a správné ortografii:
4
„My nischeg podepsaný s pritomnim Pissmem attestirugeme,
sche savolani bywssche do Miesteschka nascheho pred Wrchnost
naschu obecnú, tazani a spitovani sme boly, zdalischbysme my
pamataly aneb od Predkow a Rodičov naschich slichali, scheby
Chotár Straschniczky svoge metalne 1 ) kopcze na Wrchu naschem
Poláni recsenem mal, kdeschto my vschechny gednomislnie swedschime a kdibi toho potreba wyhledawala y kerehokolwiek času
swedecztwy nasse prisahu podwrdity chczeme, sche tu w tom Mystie
predgmenowaném schadna gina obecz Chotáru sweho nedokonawa,
gedinie Turolúczká a giná schadná. 0 Chotári pak Straschniczkém
negmenscheg známosti nemáme ani sme neslichali o Predkow na­
schich, sche by někdy na Polanowe Straschnicza swe kobcze mí­
vala. Swedecztwy sme widaly a podpisem naschim podwrzugeme.
Datum Miawa die 91? januára 1795.
Swedczi: Jura Zabka, Pavel Putquala, Jan Oszký, Štefan
Pleczenu, Pawel Pagac. Stalo se u prítomnosti Trokana Pawla
richtarze miavskeho, též Zattkalik Pavla notariusa. Z úradu prí­
tomných Buczenis Pavla, Wdowjaka Jana, Grecsny Jana a Wiszkydenszky Josefa."
Ve století 19. obmezovaly se spory hraniční na menší partie
různých dominií, město a panství Strážnice ukončily dlouholetý
spor se Skaličany o lesní Mandát. Poslední, dnes ještě nedokon­
čený spor, vznikl o nepatrnou část tomezí na Durdě v roce 1870.
Co to stálo bojů, než předkové naši v pevné držení statků
svých se usadili, co to padlo krůpějí potu, než nám lesy v úrodné
pole proměnili, co vyteklo krve, aby to, co zbudovali, dětem svým
uhájili, a přece — jak smutno na to mysliti — jak lehce zbavují
se potomci té posvěcené půdy, která stavší se majetkem lidí cizích,
přestala své děti živiti, přestala býti jejich matkou a stala se jim
macechou.
Kdyby se byli vždy všichni řídili slovy starého předka my­
javského Martina Huseráka — nebylo třeba Ameriky.
*) Hraničné.
Z Pezinku a okolia.
Napísal Joz. Ľud. Holuby.
Akosi ťažko padne človeku, keď musí opustiť kraj, v ktorom
prežil najväčšiu čiastku svojho života, a má v starobe navykať na
nový kraj, nový ľud, nové pomery a nový spôsob života. V Bošáckej, mnohými povesťami a starobylými podaniami ovenčenej
doline prežil som celých 48 rokov a znal som tam každého človeka
s jeho dobrými i zlými, chvalitebnými i nechvalnými, peknými
i mrzkými vlastnosťami. Ktorí boli v čas môjho príchodu starými:
tých som všetkých vypochovával; ktorí boli asi mojimi vrstovníkmi:
tí sa so mnou ostareli, alebo väčšia ich čiastka ma predišla ta,
kam i ja nezadlho odídem: deti vyrástly na dospelých — ktoré
z nich ostaly na žive — a pozakladaly si nové rodiny. Tak som
pri mojom odchode zanechal iné pokolenie, nie aké som tam pri
mojom príchode bol našiel.
Znal som dobre celé blízke okolie, každý vrch a kopec a každú
dolinu a dolinku, všetky krásne horské, na vzácne rastliny bohaté,
ako by pestro-farebnými kvetmi rukou Všemohúceho povyšívané
lúky, výborné a úrodné role i biedne, skalnaté dranice; brehy
bystrín a potokov, pramene a mokřiny, i považské ostrovy a vrbiny
,s ich zaujímavou florou. Ba ešte i ten štrk na brehoch Váhu mi
mnoho zaujímavého a poučného rozprával, lebo je on miešaninou
úlomkov najrozmanitejších hornín, prúdmi vody zďaleka a blízka
sem nahrnutých.
Znal som aspoň povrchne útvary hornín Bošáckej doliny, kde
je najmohutnejšie vyvinutý pohraničným hrebeňom Karpat eocenný
viedenský pieskovec, ale taký skúpy, že mi nedal ani jedinej
skameneliny, čo ako pozorne som prezeral jeho čapy, a že je tu
veľmi tvrdý, nehodí sa ani na brúsy. Capmi tohoto pieskovca bola
do nedávna vyložená dlažba podhradského kostola, ktorá bola
zaměněná cementom a kameň bol upotrebený na dlažbu zvonku
okolo kostola. Keď som nazval viedenský pieskovec skúpym, zaslúži
starší útvar jurský, aby sme ho nazvali štedrým, lebo na všetkých
nižších vŕškoch jeho vápence obsahujú množstvo belemnitov, ammonitov a mušlí skamenelých. Raz som bol hodnú sbierku týchto
skamenelín poslal do Viedne nebohému dr. Uhligovi, znamenitému
geologovi, ktorému sa naše ammonity tak zapáčily, že sa strojil
4*
— 52 —
osobne k nám prísť, aby si ich náleziská sám prezrel. Bohužiaľ,,
neprišlo k tomu, lebo nezadlho umrel, a ja som prišiel o radosť
môcť ho povodiť po jarkoch a stržiach, kde tie vrstvy sú dobre
odkryté. Ale v tej mojej predčasnej radosti bola i hodná dávka
egoizmu, lebo som sa kojil nádejou, že sa od takého svetochýrneho
geologa i ja niečomu naučím. Ale, darmo je, nemalo sa to stať!
S kvetnou okolia bošáckeho mal som za taký dlhý čas dosť
príležitosti dobre sa obznámiť, a znám dosial všetky stanoviská
najvzácnejších tamejších rastlín, ktoré som bol v mnohých exem­
plároch na všetky strany rozposielaval, že sa sotva najde v strednej
Europe väčší herbář, v ktorom by aspoň niektoré druhy z bošác­
keho okolia zastúpené neboly. Medzi najvzácnejšie rastliny toho
kraja patria: Filago mixta Hol., miešanec, povstalý z Filago canescens Jord., a F. arvensis L., ktorý nie azda len v máličko exem­
plároch bol nájdený, ale vo väčšom množstve, lebo som ho pre
Baenitzov „Herbarium europaeum" v 100 exemplároch bol poslal,
a aj iným kórrešpondentom sa z neho dostalo. Ďalšia vzácnosť
kvetný tohoto územia je Aiuga glabra Presl. (A. chamaepitys Schreb.,
p. glabriuscula Hol.), pod Hájnicou na vínohradiskách štvrťanských
spolu s normálnou formou dosť často rastúca; Menta cinerea Hol.
na brehoch potoka bohuslavického hromadne sa nachodiaca; Erigeron glabeirimus Hol., Carex axillaris Good., C. Boenninghauseniana Whe., Juncus sphaerocarpus NE., množstvo orchideí, z ktorých
spomeniem len Himantoglossum, Corallorrhiza, Epipogum, Epipactis
violacea Durr. Dueq., Anacamptis,
Cypripedium, silné, bezlisté
Limodorum. Keď dr. Naegeli a Peter pracovali na svojej monografii
stredo-europejských hieracií, Naegeli bol si vyžiadal odo mňa i
z nášho okolia čím najviac foriem piloselloid. Mal som vtedy peknú
sbierku bastardov, povstalých z Hieracium Pilosella, H. praealtum,
floribundum, pratense a H. auricula, nielen z blízkosti Bošáce, ale
i zo St. Turej, z Čachtického a Tematínskeho zámku, a zo všetkých
som mu poslal pár dobre usušených kusov. Veľmi sa mu Iúbilyr
a len tomu sa divil, že na takom malom území také rozmanité
bastardy sa nachodia; jeden z nich opísal pod menom Hieracium
Holubyanum Naeg. et P., ktorý pozdejšie dr. Formánek i na Mo­
rave našiel.
Ľúto mi bolo opustiť i močiar štvrtanský „Skranichovú", ktorý
však následkom kanalizácie a drenáže je odvodnený, a tak tam
už vyhynuly Eriophorum gracile, Carex teretiuscula, Pseudocyperus,
Menyanthes, Utricularia, Hottonia, Ranunculus Lingua, a niektoré
iné vodné rastliny, z ktorých niektoré udržia sa aspoň za čas
v mokrých jarkoch vedľa železnice. Okolo srúcanín kaluzického
kostola rastie hojne Medicago minima, Trigonella monspeliaca,
Arabis auriculata [3. puberula Koch. a Melica Holuby ana Asch. et
Graebn. Ale nebudem ďalej vypoôitovať tie floristické zvláštnosti,
ktorých stanoviská mi tak utkvelý v pamäti, že by som ich aj po
rokoch našiel. Len ešte spomeniem, koľko radosti, ale i lámania
hlavy mi spôsobilý maliníky (Rubus), ktoré rastú pod Lopeníkom
vo velmi mnohých druhoch, bastardoch a formách, že som si so
všetkým ani rady dať nemohol, a ktoré som raz — 1873 — mohol
na mieste ukázať slávnemu batografovi dr. Fakemu z Brém, ktorý
š viedenskej výstavky schválne prišiel, aby naše maliníky živé videl.
V živej pamäti mám i Hradiská podhradské, po ktorých som
bol povodil archäologa p. Kl. Čermáka z Čáslavy, potom baróna
Dionýza Mednyánského, professora Kônyôkiho a baróna Hoenninga.
Tu som zavše rozličné kamenné a bronzové nástroje bol nachádzal,
alebo od môjho „archäologa" Martina Matejíka, k ťažšej práci už
neschopného, pokúpil. Tento skromný človiečik po každom väčšom
daždi, alebo po vykonanej na Hradiskách oračke vždy sa ta vyštveral a vyorané alebo vodou na brázdach vyšpliechané bronzové
predmety hľadal a nájdené mi donášal, za čo mu vždy pár šestákov
kvaplo. Ľutujem nebohého Kmeta, že sadol na lep známemu závistníkovi a ako pikantériu počutej pomluvy napísal svojmu prieteľovi
toto: „Teraz mi píše N. N. z N., že predošlý týždeň dostal čiastku
kolossálnej sponky bronzovej. Takéto bohaté sú hradiská —ské,
ale dostať ho na to, aby navliekol vec tak, že by sa tam dalo
kopať, nedajbože! Len to má, čo ľud zadarmo donesie. Už je drahné
rokov, čo som ho bol prosil, aby zaviedol sbierku na trovy pri
kopaní, a sám poslal som desiatku — ale bezodkladne returnoval
ju nazpäť. Ach, spozdili a apatickí sú tí naši páni, a azda i hodne
leniví a skúpi." (Medvecký: Andrej Kmet, str. 95., poznámka 2.)
Že som na vykopávky poslaných 10 zl. vrátil je pravda. Kto raz
videl tie Hradiská, pokrývajúce viac než 100 jutár plochy, uzná,
že sa s 10 zl. tam nedá mnoho vykonať; a len tak na verímboha
kopať na zkúšku na viac miestach, peniaze na robotníkov chytro
pomíňať a naposledy nič nevykopať: na to som sa odvážiť nechcel.
Možno, tak by sa mi bolo povodilo, ako bar. Hoenningovi, ktorému
nebohý p. Ostrolucký bol dal troch bírešov s čakanmi a lopatami,
a keď za mohylu považovaný rožný kopec na severnom rohu valu
na dve siahy hlboko dal prekopať, nenašiel tam nič iného, než
čapy kamenia do kruhu bez malty naukladané a na spodku hlinu
!S popolom smiešanú! A pri tom sa tí chlapi asi za dve hodiny
pachorili. Že by som len tie starožitné predmety bol mal, ktoré
mi ľudia darom doniesli: ani to nezodpovedá pravde, lebo všetky
tie predmety buď sám som bol našiel, alebo od iných nálezcov
pokúpil. Za tú kolossálnu sponu, ktorá váži 1 kg. a 125 grammov
— 54 —
a ktorá bola nájdená v Mor. Lieskovom pri čistení potoka, dal som
1 zl. S cenami nálezov, aké som ľuďom dával, bývali nálezci vždy
spokojní. Tedy o skúposti a lenivosti tu ani reči byť nemôže. Toto
som držal za potrebné spomenúť na objasnenie veci.
S ľudom som bol nielen v úradných veciach, ale v stálom
potyku, a keď som z Podhradia odchádzal v prostred novembra
r. 1909 navždy, hoci sneh poletoval, prišiel sa veliký húf ľudu so
mnou rozlúčiť a na stá ich ma vyprevádzalo na vozoch a pešo
na novo-mestskú železničnú stanicu. Z počiatku som obmýšľal, že
sa osadím v Bošáci; ale že tam nebolo možno nájsť príhodného
bytu, odsťahoval som sa do Pezinka, kde mám rodinu. Našiel som
tu pár známych Slovákov, hoci prevažná väčšina obyvateľstva je
slovenská, a ostatní Nemci, ktorí tiež temer všetci hovoria i slo­
vensky. Keď som sa na svojom novom byte usalašil, tak mi čosi
chýbalo, a zvláště moja žena túžila za Podhradím, a veľmi ťažko
tu privykala; ale keď to už ináče nemohlo byť, konečne i ona tu
zvykla. Keď prvé jaro nastalo, počal som sa obzerať po okolí.
Pravdu poviem, že na rovinu, východne a južne od Pezinka sa
rozprestierajúcu, nikdy som nehľadel s takou záľubou, ako na
západne ležiace vrchy a kopce, lebo, zvyklý na samé vrchy a kro­
vinaté kopce, práve tieto mám najradšej. Rozkošný je pohľad
v letnom čase na tunajšie hory a úbočiny nižších kopcov, od
spodku až hore hodne vysoko révami vysadené. Zdá sa to tak,
ako široký a dlhý zelený koberec, obrúbený čipkami vinohradov,
namáhavé, ale s chuťou kopaných a pečlivé opatrovaných. Keď
som bol asi pred 10. rokmi návštevou v Pezinku, videl som veliké
plochy vinohradov fylloxerou znivočených; teraz vtedajšie zkazy
temer už ani nepoznať, lebo s roka na rok ubýva prázdnych miest
medzi vinohradmi a nové vinice sa čoviac vysádzajú, ba v blízkom
čisto slovenskom Svainsbachu — o ktorom ešte nižšie bude reč —
majú teraz viac vinohradov, než ich mali pred objavením sa.
fylloxery (révokazu). Zato u Grynavy, Limbachu, Kučišdorfu a.
Trlingu je veľmi mnoho v novšom čase spustošených viníc. Pre­
kvapujúce je, že všade na úpätí Karpat za starodávna bolo omnoho
viac viníc, než ich je teraz, lebo ďaleko vyše terajších vinohradov
a pustákov vidno vysoké a dlhoké sklady kamenia, navyhadzovaného v tých dávnych časoch pri príležitosti každoročného kopania
vinohradov. Dnes je tam dubová hora, ktorá svedčí, že tam dávno
pestovanie viníc zanechali. Niektoré sklady kamenia sú také veliké,,
že to iste za viac než za sto rokov trvalo, kým také množstvo
skalia ta navyhadzovali. Modra, Limbách a Sv. Jur sú akoby zaklinované medzi vínonosné vŕšky. Kučišdorf, Trling, Grynava a
Račišdorf ležia pod samými vinohradmi a majú k nim len pár
— 55
krokov; len Pezinok tvorí výnimku, lebo medzi mestom a vino­
hradmi rozprestiera sa široká, ako dlaň rovná pažiť (pasienok),
hoci hneď za predmestím v záhumeniciach je tiež hodná plocha
vinohradov. Starodávne porekadlo hovorí: „Prešporské vinohrady
sú najväčšie, sväto-jurské najlepšie, pezinské najnádhernejšie a
modranské najvýnosnejšie." (Das pressburger Weingebirg ist das
grosste, das sct.-georger das beste, das bó'singer das prächtigste
und das modreiner das trächtigste.) Ale fajnoví znalci vína tvrdia,
že limbašské a grynávské vína sú v tomto kraji najlepšie, o čom
ja, neznalec vína, ani tak, ani onak svedčiť nemôžem, ale predsa
rád sa prechádzam medzi vinohradmi v pozdnom lete a pasiem
svoje oči na rozkošnom pohľade po viničoch, hroznom ovešaných,
a chápem, akú radosť má vinohradník z toho, keď vidí svoju na­
máhavú prácu tak požehnanú.
Vinohradské pustáky, t. j . dávno opustené vínohradiská, sú
vítanými miestami botanikom, lebo tam je flora rozmanitejšia, než
na súvislých travinách na lepšej zemi; lenže pezinské pustáky sú
zväčša ovocné sady a traviny, ktoré sa na seno a otavu kosia;
kamenitých pustákov je tu málo. Zato ich je tým viac pri Grynave,
Limbachu, zvláště pri Cajle, Kučišdorfe a Trlingu, kde mnohá
vzácna rastlina odmení ich navštevovateľa. S p. Zigmundíkom sme
sa tam viac ráz prechádzali, a vždy sme sa vrátili s plnými mappami. Raz sme sa i s p. Laubnerom, správcom školy dynamitovej
fabriky v Prešporku, ktorý bol strávil i 3 roky v Prätorii v Afrike,
vybrali na pustáky grynávské. Veliké bolo naše prekvapenie, keď
sme na jednom sklade kameňa medzi vinohradmi spozorovali
množstvo krásnych roset velkého netresku (Sempervivum tectorum
L.) a asi 50 už odkvitnutých jeho býľov. Rozumie sa, že sme si,
hoci už bol odkvitnutý, každý pár exemplárov do mappy uložili
a i pár krásnych roset so sebou vzali a ich doma do hrncov pre­
sadili* aby nám na rok medzi oknami vykvitly. Dosiaľ som tento
netresk len na slamených strechách vídaval, ako najdávnejšie známu,
lebo už i u starých Rimanov upotrebovanú, najlacnejšiu assekuráciu proti ohňu: no divo som tejto rastliny nikde nevidel. Ale keby
toto stanovisko v blízkosti Pezinku bolo jediné: musel by som
predpokladať, že ho tu, pravda, hodne dávno, niekto schválne
zasadil. Tým väčšie a milšie bolo naše prekvapenie, keď sme tento
netresk pozdejšie vo velikom množstve na dvoch podobných stanoviskáchäVgkučišdorfských pustákoch našli: čo mňa utvrdilo v tom
domnění, že tu skutočne divo rastie, práve tak, ako jeho menší
brat, žltý^netresk (Sempervivum hirtum L.), ktorý na kamenných
skladoch nepatrí medzi veliké zriedkavosti. Tento poslednější druh
je zvláštnou ozdobou skaly Beckovského zámku. I z toho mám
rosetty v hrncoch, a dúfam, že mi v lete rozkvitne. Tieto kučišdórfské a trlingské kamenité a krovinaté pustáky sme s p. Zigmundíkom hneď z jari nenavštívili, až pozdejšie v lete, keď prvé jarné
kvety už boly odkitnuté. Už v apríli je na južnom svahu kučišdorfských vínohradísk veľmi hojne Drába muralis a Anemone
Pulsatilla. Pozdejšie je tam Allium flavum v množstve, ktoré som
dosial pri Pezinku nevidel; Dictamnus albus, ktorý pri Pezinku len
na kamenitej pôde vinohradov „Staré Hory" zvaných sa nachodí;
kde-tu Heliotropium europaeum a všade na pohýbanej zemi Herniaría hirsuta, Polycnemum verrucosum, zriedkavejšie Polycnemum
majus a vulgare; na „Širokém" hojne Stipa capillata a na kame­
nitých miestach Rosa spinosissima, ktorej som v Pezinskom chotári
ešte nevidel, hoci i tu je dosť podobných miest. Velmi bije do ocú,
že kdežto na roliach blízko vrchov a na úhoroch pustákov Filago
lutescens Jord. hojne sa nachodí, Filago canescens Jord. nadobro
tu chybí. Že máme všade na roliach Filago arvensis a vo vyšších
polohách i F. montana L., azda ani spomínať netreba. V Bošáckej
doline po kopaniciach a v sečiach Filago lutescens a canescens
všade spolu rastú, a tam i bastard F. mixta Hol., z F. canescens
a F. arvensis nepochybné povstalý, pojedine sa objavuje. Niet prí­
činy pochybovať, že by v pezinskom okolí, kde F. lutescens a
arvensis hojne spolu rastú, nemohol byť aj ich nezákonný potomok.
Ak dá Boh života a zdravia, s mojím milým spoločníkom si v lete
na tohoto ešte neznámeho pankharta postrežieme. Kráčajúc raz
krížom modranskými vinohradmi, prekvapila ma tlupa práve kvit­
núcej Silene Armeria, ktorú tam iste nikto nezasadil, ale sa jej
semeno bezpochyby len náhodou sem dostalo, a p. Zigmundík
doniesol ten istý druh z ktorýchsi pezinských vinohradov. V Lubine
menuje lud túto rastlinu „studená láska" na rozdiel od „horúcej
lásky", (Lychnis chalcedonica), ktoré obe v záhradkách často vídať
Iná, skutočne na okolí zdivočilá rastlina je Aster laevis, ktorý hojne
rastie a krásne, bohato kvitne na brehoch Čiernej Vody; ba videl
som ho mnoho i medzi krovinami Súru. Tento Aster velmi často
vídať v záhradách a na hroboch, a o Všechsvätých sa ho velké
hromady nosievajú na hroby. Kde sa ho raz koreň zasadí, tam sa
usalaší bez všetkej opatery, rýchlo sa rozrastá a zavádzajúce mu
rastliny udušuje.
Vlani (1913) mali sme v prostred apríla, a potom asi v polovici
mája silné mrazy. Orechy, marule a čerešne celkom pomrzly a
vinohrady boly valne poškodené. Strach má veľké oči, preto z po­
čiatku ľudia prorokovali, že nebude ani hrozna. Ale, chvalabohu,
nebolo tak zle, ako sa v prvej chvíli zdalo, lebo, hoci bolo mokrochladné leto, urodilo sa hojnosť hrozna a slivák, a i jabĺk a hrušiek
sa donášalo mnoho na trh, lenže, pravda, najpeknejšie posielaly
a nosily sa do Prešporka a Viedne. Poľné úrody boly u nás dobré,
lenže pre časté pŕšky sa žatva a mlatba konaly lea akoby na
úchvatky. Je to veliká chyba, že tu málokto má stodolu, a posvážané obilie sa ukladá pod holým nebom na pažiti do stohov, a tam
sa i mláti. Koľko ráz odohnal dážď mlatcov! Veľmi padá tu na
váhu, že hoci bolo leto chladné a sychravé, záhubná peronospora
toho roku tak nekazila vinohrady, ako inokedy. No hríbov (dubákov)
len málo sa donášalo na trh; vlahy síce bolo dosť v zemi, ale
teploty málo. Toto mokro-chladné leto bolo i nám botanikom veľmi
ostudné, lebo sme sa len tak ukradomky mohli vystrojiť z domu
na pol- alebo celodennú vychádzku, A predsa sme boli v Svätojurskom Súri 12-ráz, a boli sme takí šťastní, že sme len raz trošku
zmokli. Iba so sušením papierov na prekladanie rastlín v preši sme
mali galibu, lebo nemajúc vždy slnka, museli sme papiere sušiť
pri sporáku, čo sa síce našim ženičkám neľúbilo, ale, vidiac naše
ustarané tváre, nám to predsa blahosklonne dovolily. Ja som
sbieral rastliny len pre svoj novozaložený herbář kvetný pezin­
ského okolia, a nie na zámenu, lebo som už pristarý, aby som
mohol pomýšľať na založenie všeobecného herbáru; preto len tie
rastliny opatrujem, ktoré som si vlastnoručne nasbieral a usušil.
Ešte je na okolí mnoho miestností, ktoré som dosiaľ nemal príle­
žitosti preskúmať: ale mnoho nového, čo by sme ešte nemali, už
sotva najdeme. Raz sme sa vybrali do Súru o 6. hodine ráno
pešo, aby sme si poprezerali lúky, role a pastviny medzi rašeliniskom a Pálffyovskými majermi, a chceli sme obísť Súr od juhu
a tak sa dostať okolo 1. hodiny na železnicu; ale že sa nám dobre
vodilo, trošku sme sa zatárali ďalej, než bolo v pláne, a keď sme
už boli blízko stanice, preŕrkol nám prvý popoludňajší vlak pred
nosom. Potom sme sa už ani nenáhlili, lebo o hodinu pozdejšie
ide druhý vlak z Prešporka. Že sme boli ustatí a chceli sme si
rastliny v mappách urovnať, zarajdovali sme do kúpeľnej reštau­
rácie, aby sme sa občerstvili. Ako si tak pohodlne sedíme, do­
behol druhý vlak, a že je kúpeľ od železničnej stanice asi na 400
krokov vzdialený, ani sme sa nepokúsili dostihnúť ho, ale sme si
ešte za chvíľku odpočinuli, a potom hybaj hradskou cestou a cez
vinohrady sväto-jurské a grynavské a širokou pažiťou pezinskou
domov, kam sme cele škvaření o 6. hodine večer šťastlivé dorazili.
Naši domáci mali už strach, že sme niekde v Súri do bahna za­
padli a tak pochodili, ako pred pár rokmi jeden piarista, ktorý sa
do bahna zamoril, a na druhý deň ho tam našli mŕtveho. Na to
si my však v Súri dáme dobrý pozor, lebo keď vidíme, že nám
pod nohami mokrá rašelina švrká a pôda je prílišne mäkká, obrá-
time oje a vrátíme sa ta, zkadiaľ sme vyšli. Ale nie je to tam
teraz ani taká nebezpečná prechádzka, ako len pred pár rokmi
bývala, lebo Sväto-jurský Súr odvodňovacia spoločnosť dala i pred
dvoma rokmi od Starého potoka krížom cez rašelinisko až k Čiernej
Vode široký a hlboký kanál prekopať, čoho účinok na severo­
východnej strane rašeliniská už teraz badať, lebo kde rašelinisko
predtým bolo neprístupné, tam teraz už v máji človek suchou
nohou prejde. Príležitosť zmeškania vlaku použiť som chcel na to,
aby som svojmu kollegovi ukázal v krovinách sväto-jurských vino­
hradov „na Starých Horách" stanovisko krásneho Rubus moestus
Hol., ktorý tam na kraji jedného vinohradu v množstve rastie a
od bošáckeho tohože mena druhu jedine bledúčko-ružovými kvetmi
sa líši, ostatne je s ním vo všetkých známkach totožný. Ale aké
mrzuté bolo naše prekvapenie, keď sme videli, že všetky kríčky
tohoto Rubusu boly postínané, a hoci od koreňa povyháňalo mnoho
tohoročných šľahúnov, ktoré až na druhý rok budú kvitnúť, ale
kveta ani jedného nebolo vídať. Nič to zato! Však najbližšie leto
nie je tak ďaleké, a p. Zigmundík predr. Hlárszkeho herbář uhor­
ských rastlín, ktorý v 100 exemplároch vydáva, veľmi ľahko nareže
tam 100 vetvičiek květových a 100 kúskov tohoročného šľahúna
s jedným listom..
Keď sme došli do Grynavy, nešli sme najkratšou cestou do
Pezinka, ale sme sa odrazili k Limbachu, lebo som p. Zigmundíkovi
chcel ukázať stanovisko pekného ovsíka Avena caryophyllea Wigg.,
avšak, náležité ustatí a hádam i hladní — lebo sme v Sväto-jurskom kúpeli len po jednej žemli užili — nechali sme ovsík ovsíkom,
veď nám neutečie, a šmatlali sme sa medzi roľami na Pezinskú
pažiť, a tak domov. Veľmi zaujímavá je pastvina limbašská, kde
rastie vo velikom množstve Avena capillaris Mk., a neďaleko i spo­
menutá už Avena caryophyllea. Kto tieto dva druhy elegantných
trávičiek na ich stanovisku len raz videl, nikdy ich nebude pova­
žovať za púhe formy jedného a toho istého druhu a rozozná ich
hneď na prvý pohľad. Tu je tiež v množstve Sagina bryoides FrôL,
len škoda, že sme ju tohoto roku už odkvitnutú sbierali; i Sclexanthus collinus Horn., Alchemilla arvensis Scop. a Viola flavicornis
Sm. možno tu nájsť. Sväto-jurský Súr je tak dôkladne botanicky
preskúmaný, že sa tam nie tak ľahko najde rastlina, ktorú by tam
prešporskí, sväto-jurskí a viedenskí botanici ešte neboli našli. Sem
sme tedy dochádzali nie na nové objavy, ale aby sme sa zásobili
špecialitami Súru, kým nebude odvodnením celkom osušený. Také
šúrske zvláštnosti sú: Urtica radicans Bolia., Tanacetum serotinum
Schltz., Sénecio paludosus, Hydrocharis Morsus ranae, Leucoium
aestivum, Cirsium brachycephalum Jur., viac pekných Carexov,..
— 59 —
Plantago altissima a maritima, Crypsis alopecuroides Schrad., medží
ktorou som i pár kusov Crypsis schoenoides Schrad., našiel, roz­
košná Gentiana Pneumonanthe, Oenanihe fistulosa, Peucedanum
palustre Mnch., Cnidium venosum Koch., Aster Tňpolium, Scorzonera parviflora Jcq. a i. Kde som r. 1911 sbieral Hydrocharis, tam
tohoto roku pre mnoho vody nebolo prístupu, a čo ako som lahodne
kráčal a pri každom kroku som sa nadhadzoval, vždy sa mi krpce
hlbšie do bahna zanorovaly, tak že mi nič inšie nepozostávalo,
ako so cťou nazpäť sa koncentrovať, hoci mi aj zuby naprázdno
cvakly. Na vyhádzanom štrku hlbokého jarku, okolo Pálffyovských
rolí vykopaného, potešil ma jeden exemplár Aster canus WK., ktorý
sem akosi bol zablúdil od Svainsbachu, kde v krovinách vinohradov
v množstve rastie. Takým bludárom, z Ameriky cez Horvatsko a
Hanság až do Prešporských hôr a do rašeliniská Šúrskeko sa
zatáravším je i Erechthites hieracifolia Rafin., ktorého už asi pred
10. rokmi Prešporčania tam vysliedili a dosial sa tam udržuje. Ale
nebudem tu spomínať všetky, na okolí nami sbierané vzácnejšie
rastliny. Ak dá Boh života a zdravia, niekedy sostavím soznam
kvetný pezinskej, a ak by to mne už nebolo možné, môže to dra
môjho herbářů a katalogu iný, hádam najpovolanejší k tomu p.
Zigmundík, ktorý ma na všetkých temer prechádzkach sprevádzaval
a zná dobre i stanoviská všetkých vzácnejších rastlín. Máme síce
s p. Zigmundíkom dohromady 146 rokov, ja 78 a on 68, a tak dľa
ľudského výpočtu má výhľady, že ma hodne prežije a na okolí ešte
nejednu vzácnu rastlinu objaví.
Spomenul som pár slovami aj geognostické pomery Bošáckej
doliny, a najbližšieho okolia. I v tomto ohľade pezinské okolie
nielen nič nezadá bošáckemu, ale ho prevyšuje rozmanitosťou
útvarov. Jadro pezinských vrchov záleží zo žuly a ruly, ale miestami
vyskytuje sa i vápno a rozličné bridlice. V preskúmaní zemeznaleckom tohoto kraja má ľviu čiastku nebohý dr. Kornhuber,
ktorý bol dušou a hýbajúcou silou Prešporského prírodovedeckého
spolku a svoje výskumy uverejňoval v ročníkoch spolkových.
Pezinok je vystavený na diluviálnom štrku, ktorého mohutná vrstva
je dobre odokrytá na brehoch starého, pažiť pretekajúceho potoka.
Za dávnejších časov boly v pezinských horách i bane na zlato,
antimon a sirkový kýz, ktoré však v novších časoch zanikly. Už
r. 1857 zlato sa dobývalo len z kamenia, ktoré bolo ako jalové
zo starých baní navyvážané, keď ešte boly výnosnejšie. Toto
kamenie sa stupami drobilo a potlčené sa vymývalo, kde na dne
dosky zostávalo zlato v podobe drobných zrniek; ale takáto výroba
zlata sa nijako nevyplácala, a tak i stupy zanikly. Nemožné je to
nie, že kdesi ešte môžu byť v tunajších horách zlatonosné žily,
lebo ešte v XVII. storočí bol i banský úrad v Pezinku, čo svedčí
o výnosnejšom baníctve, a myslím, že v celom pohorí nenachodilo
sa zlato, len práve na tom mieste, kde boly bane otvorené, ale
ešte aj inde môže byť ukryté. Na ostrove Csallókozi sa z dunaj­
ského piesku ešte v XVIII. storočí zlato vymývalo, a teraz sa tým
nikto viac nezaoberá. Miesto zlata má teraz Pezinok výbornú
plastickú hlinu, z ktorej sa vo velikej fabrike vyrába znamenitá
tehla, škridlica a odvodňovanie rúry. Pamätám, keď tehelňa zále­
žala len z jedného domku a z jednej pece. Dnes je tam celá hro­
mada rozličných stavísk s množstvom robotníkov. A výrobky tejto
tehelne majú dobrý odbyt, a iste sa dobre vypláca, lebo i r. 1913
pri samej železnici blízko tehelne vystavený bol úhľadný nový,
jednoposchodový dom pre úradníctvo. Vo dvore tohoto domu bol
som sa prizerať na vŕtanie studne. V hĺbke asi 15-metrovej dovŕtali sa vody, ale nečistej, petrolejom raziacej; až v hĺbke 24 m.
narazili na vodu pitnú: ale ani tú velmi nechvália. Vo vývrtkoch
pri studni nevidel som nijakých skamenelín, len jíl, piesok, pla­
stickú čiernu hlinu a štrk. Ten istý útvar miocenový odokrytý je
i po oboch bokoch k Modre vedúcej hradskej cesty. Ani tam som
nenašiel nijakej skameneliny. Azda najvzácnejší paläontologický
nález pri tejto tehelni sú pozostatky obrovského mastodonta, z kto­
rého som videl a odkreslil jeden ako päsť črenový zub, výborne
i s glazúrou zachovaný, len konce koreňa má odlomené. Výkres
som poslal do Kyjova p. J. Klvaňovi, slávnemu geologovi a paläontologovi, s prosbou: aby ma poučil, čo to aká opacha také, ako
nákova, črenové zuby mala. A on mi láskavé hneď odpovedal a
poslal i fotografiu dvoch práve takých zubov, a určil ich za zuby
mastodonta, slonovi podobného velikána, ktorý v dobe miocenu
žil a i na Morave zbytky po sebe zanechal. Vedel som, že je to
nie zub mamutí, lebo taký som bol videl z beckovskej tehelne, a
kly i kosti mamutie nájdené boly v jíle i v Haluziciach, Bohuslaviciach a u Trenčína. Prezrel som Štúrov spis: „Geolog. Ůbersichtsaufnahme der Wassergebietes der Wag und Neutra", kde síce
mnohé náleziská skamenelín v rozličných útvaroch spomína a i
sporé náleziská mamutích pozostatkov uvádza, ale mastodonta nikde
nemenuje. Je tedy isté, že aspoň do r. 1860 na území Stúrom
preskúmanom, nijakých kostí tohoto podivného zvieraťa nikde
nájdených nebolo. Chcel som zub kúpiť a ponúkal som zaň 1 korunu,
ale nálezca ho nechcel predať, či sa mu cena azda primalá zdala,
alebo že v tehelni náhodou nájdené predmety robotníci nesmú
dvláčať. Dosť na tom: v nevelmi dávnej geologickej dobe, i v okolí
išieho Pezinka, docela iná fauna a flora bola. Teraz v pezinhorách sú najväčšie zvery: jeleň, danek — zablúdivší nie-
— 61 —
kedy z panskej obory — srna a divá sviňa, ktorá v čas dozrie­
vania hrozna dosť mnoho škody narobí vo vinohradoch; po poli
však behajú zajace. Raz som videl v čas jarmočný jednu metliarku
z Jabloňového predávať pekný paroh dančí, ktorý našla v horách.
Až teraz banujem, že som ho nekúpil, lebo keď som šiel po druhý
raz popri nej, už paroh bol predaný. Keď som spomenul škody,
divými sviňmi vo vinohradoch robené, zaslúži spomenutia, že
minulého 1913-ho leta bolo tu na okolí náramné množstvo myší,
tak že strniská boly nimi cele poprevrtávané a človek za každým
krokom nohou zapadal do myšacích tunellov, a čo je najzvláštnejšie:
myši daly sa i do hrozna, keď začalo zamakať. Vo Švainsbachu mi
ľudia hovorili, že museli hrozná ešte pred úplným dozrením obrať,
ináče by im myši všetko boly odvláčily. Ďateľniská boly samá
diera, a ľudia sa báli, že ďateliny vyhynú. Tešil som ich, že to
hádam nebude tak zle, lebo raz i v dolnej Trenčianskej boly
ďateľniská tak myšami dovŕtané, že sa zdalo, ako by ani jeden
koreň nebol živý zostal; ale myši v zime pokapaly, a hnijúc v zemi,
role pohnojily, a zem rozvŕtaná bola ako prekopaná: a na jar
ďateliny rástly, ako na vode, a vydaly mnoho krmu.
Na spomenutom nálezisku mastodonta vykopáva sa i hnedé
uhlie, z ktorého som dostal dva kusy, smerom ročných kruhov
zuhľovateného pňa popukané. Počul som, že si tam chodia z oko­
litých dedín na to uhlie cigáni.
Na dolnom konci mesta, blízko ku Grynave, bola zariadená
tiež veliká tehelňa a pri nej rad robotníckych domkov. Tam však
je len jíl a pod jílom štrk, a nie plastická čierna hlina. Keď pred
pár rokmi táto teheľňa zhorela, prestala v nej nadobro výroba
tehál, škridlice a odvodňovacích rúr, a na mieste, kde sa kopala
hlina na tehly, je pekné jazierko, z ktorého voda nemá odtoku.
Majiteľ hornej tehelne, zakúpil i túto dolnú, ale v nej tehly ne­
vyrába.
V archäologickom ohľade je pezinské okolie omnoho chudob­
nejšie, než okolie Bošáckej doliny. Nie mi je známo, či v najbližšom
okolí Pezinka predhistorické sídliská sa nachodia a či tu kamenné
a bronzové predmety kedy nájdené boly. Pri tehelni šenkvíckej
bola naisto nejaká osada v bronzovej dobe, lebo tam boly vyko­
pané pekné bronzové predmety, ktoré sa boly dostaly do rúk nebo­
hého Pavla Zocha, farára modranského, ktorý ich poslal do martin­
ského musea. A vlani poslal mi p. dr. Ivanka bronzový, 14. cm.
dlhý, na špici ulomený nôž, 2 hlinené přeslene celé a z jedného
pekne pracovaného, vyhladeného a na čierno zafarbeného polovicu,
viac črepov z nádob, nie na hrnčiarskom kruhu, ale len svobodnou
rukou vyhotovených, a medzi nimi kus črepa dierkovaného, patrne
za cedák slúživšieho; 4 črepy sú ornamentované, jeden svrchu
rovnými čiarami a pod nimi vo dva rady mesiačkovito [ ) ) ) ] , akiste
dreveným alebo kostěným nástrojom ozdobený. Že tam museli
bývať velmi šanobní ľudia, poznať z toho, že dva přeslene sú
zrobené z črepov rozbitých nádob. Tedy slovo Krista Pána: „Sberte
tie drobty, ať nezhynu", tu sa uplatnilo vo forme: „Sberte tie črepy,
ať nezhynu." Všetky tieto predmety vyorané boly pri Cíferi na
roli mlynára Zachara. Sám som tam nebol; ale miestnosť zaslúžila
by pozorného preskúmania.
Vyše Cajly sú rumy kostola. Miestnosť sa menuje Zumberg,
a dľa podania bola tam dedina, ktorá pozdejšie bola přesídlená na
Cajlu. Jeden pezinský intelligent mi rozprával, že znal v Pezinku
veľmi starého kapucína, ktorý hovorieval, že on ako chlapec
v Zumbergskom kostole pri omši kňazovi ministrovával. Keď som
sa u tunajších vinohradníkov dopytoval po ľudových podaniach
o povstaní Pezinka, počul som dve odchodné povesti. Dľa jednej
bol v Pezinku prvý dom postavený tam, kde je dnes nízky domček
Slámkovský, na rohu Kláštorskej a potočnej ulice; dľa druhého
podania bol prvým osadníkom pezinským metliar, ktorý si v bre­
zine, kde teraz dolný katolícky, evanjelikmi vystavený kostol stojí,
drevený dom bol postavil, a že tam metly (Besen) robil: od tých
metiel, vraj, mesto dostalo meno „Besing!" Učení ľudia, ktorí si
radi zaetymologizovali, hovoria zase, že na území mesta Pezinku
bola lúka alebo pažiť „Wasen", ktoré slovo i ako „Basen" vyslo­
vovali : a odtiaľ má pochodiť meno „Basin" (Baxin). Ba až k jazeru
„Peiso" si ktorísi zaskočili, ktoré vraj siahalo až sem pod Karpaty!
Ale „Peiso" bolo jazero Neziderské, a nemohlo mať brehy až tu
pod Malými Karpatmi. Nechcem dokazovať, že „Bažin" pochodí od
„bazu", „bezu": ale myslím, že to bližšie k pravde stojí, než od­
vodzovanie ho od zadunajského plesa „Peiso", alebo od „Wasen",
„Basen", lebo práve od metly (Besen). V blízkosti mesta je dosiaľ
pôda vlhká, miestami mokrá, a spodná voda dosť plytko pod ornicou
sa nachodí, čo na mnohých jarkoch a kanáloch, medzi roľami a
lúkami vykopaných, vidno. Za starodávna siahala Šúrska a Modran­
ská močarina iste hodne bližšie ku Karpatským horám, než dnes,
a taká mokrá pôda nehodila sa na zakladanie osád. Ale v pezin­
ských horách je hon, „Staré mesto" zvaný, a neďaleko odtiaľ je
miesto „pri oltári". Hovorí sa, že tam boly prvé zlaté bane v tomto
okolí a pri nich oltár, lebo ani jeden baník nesmel prv do bane
vkročiť, zakiaľ sa pri oltári nepomodlil. Keď za mnoho rokov tam
zlatú rudu kopali a zdalo sa im, že zlata ubýva, opustili tieto bane
a počali na novom mieste kutať, ale keď tam zlata nenašli, povedali:
„Poďme my len na staré miesta", a vrátili sa k tým raz opusteným
baniam: a to má byť pôvod názvu „Staré mesto". Ale mne sa
všetko vidí, že tam musela byť nejaká osada, a nielen pár haviarských chalúp; lenže si tú osadu nesmieme predstavovať ako mesto
s murovanými domami, ale mohly to byť len drevené chalupy so
stenami prútím opletenými a zvnútra i zvonku blatom vymazanými,
ktoré tak, ako na podhradských Hradiskách, ohňom zkázu vzaly,
čoho dôkaz tam vidíme na velikom množstve vypálenej hliny, kde
na väčších kusoch i otisky prútia dobre vybadať. Bolo mi povedané,
že na „Starom Meste" nijakých rumov nevídať. Ale by bolo treba
miestnosť tú pozorne preskúmať a kde-tu do zeme zakopať, či sa
tam nenachádza vypálená hlina. Taktiež i miesto „pri oltári" púta
pozornosť našu. Pezinok je na každý pád mladšieho pôvodu, než
maličká dolno-trenčianska dedinka Haluzice, ktorá sa rozkladá na
chrbte výbežku Lopeníka do Považia, a už v XII. storočí mala
murovaný kostol v románskom slohu, ktorého múry dosial stoja,
lebo Pezinok sa až v XIII. storočí spomína, ako príslušnosť zámku
Prešporského. V jablonovskom chotári je v horách malé rumisko
„Huta" zvané, kde ešte v XVII. storočí bola sklená huta a pri nej
kostolík, z ktorého dosiať len základy zostaly.
Švainsbach, úhladná dedina, juho-východne asi na pol hodiny
vzdialená, čistoslovenská majetná dedina, má výborné pole s pôdou
jílovou a na východnom svahu znovuvysadené a pečlivé opatrované
vinohrady. Jeden intelligentný mlynár, menom Frič, mi rozprával,
že dedina táto stála pôvodne hodne vyše terajšej dediny, na brehu
potoka „Starého Švainsbachu". Tento potok máva teraz len na jar,
keď sa snehy topia, a v lete v čas pŕšky vodu, inokedy na dobro
vysychá. Pravda, zakiať na jeho hornom toku boly husté lesy,
i potok mával trvale vodu. Na mieste dnešného Švainsbachu bola
len panská jágerňa, obkľúčená lieštinami. Povesť hovorí, že sa jeden
Švainsbašan vybral do blízkej hory na drevo a vzal so sebou
i chlapca; jeho žena i s dievčaťom išly do „Lieščin", aby medzi
krovinami navyžíňaly trávy. Muž pri obrubovaní svaleného stromu
a žena pri vykášaní trávy tak boli zabraní do práce, že ani ne­
zbadali, ako sa od západu dvíhajú hrozivé mraky; až keď povstal
víchor a úžasné dunenie hromu sa blížilo a prudký dážď sa razom
dostavil: hľadeli sa muž s chlapcom a vozom a žena s dievčaťom
a nažatou trávou čím skôr domov dostať. Ale než sa dostali z hory
do doliny: bola táto už celá prúdmi kalnej vody zaliata, a na vode
plávaly stromy, strechy, dosky a náradie z pováľaných domov,
a prúd schytil i dievča, ktoré sa držalo haluze. Ľudia ho z vody
vytiahli a zaniesli do jágerne, kam sa i otec s chlapcom horkoťažko bol dostal, a veľmi sa staral, čo sa s jeho ženou a dievčaťom
stalo. Ale keď uvidel dievča, veľmi sa zaradoval; a keď o chvíľu
i jeho žena prišla, bola jeho radosť tým väčšia. Počas toho roz­
vodnenia mnohí ľudia boli uchýlení v jágerni. Keď búrka prešla
a voda opadla, videli, že bola celá dedina odplavená, ktorú vine
nestavali na jej starom mieste, ale sa počali osádzať v blízkosti
jágerne. Stará osada menovala sa dľa podania Švánbach (Schwanbach), čo si Slováci prispôsobili na „Švancpoch" alebo „Švainsbach",
a v najnovších časoch to meno pomaďarčili na „Hattyúpatak"
(labutí potok), hoci tam sotva kedy labute vídané boly. Frič mi
hovoril, že keď bol podrychtárom, videl v obecnej truhličke starú
obecnú pečať, s vyrezaným obrazom velikého vtáka a pred ním
stojacími mladými vtáčkami, z čoho zatvára, že ten vták predsta­
vuje labuť. Nevidel som tej pečati, ale myslím, že obraz predsta­
vuje pelikána s mladými, hoci ani pelikáne ani labute nikdy
v Švainsbachu nebývaly.
O Svätom Jure čítal som v Monografii stolice Prešporskej, že
má mimoriadne zdravú polohu, lebo žé ani mor v XVII. storočí,
ani cholera roku .1831 na okolí pustošivšia, v Sv. Jure neboly
známe, tak že mesto toto slúžilo za útočište ľuďom z okolia sem
sa hrnúcim. Myslel som hneď na naše trenčianske Haluzice, kde
ani r. 1831, ani pozdejšie, 1849 a 1855, keď na okolí všade ľudia
na choleru mreli, ani jeden pád cholerový sa neudal, ale r. 1866
táto záhubná nemoc tak úžasne tam riadila, že za dva týždne 70
osôb na ňu umrelo, tedy celá tretina obyvateľov haluzických. Aby
som mal ohľadom cholery spoľahlivú zprávu zo Sv. Jura, obrátil
som sa listovné na tamejšieho ev. farára, aby sa podíval do
matriky zomrelých a mne láskavé oznámil, či tam skutočne v tých
rokoch ľudia na choleru nemreli. A on mi ochotne podal zprávu,
že r. 1831 od 22. júla do 29. sept. umrelo na choleru 45 osôb,
r. 1849 od 27. mája do 13. aug. 33, a r. 1866 od 2. mája do 17.
okt. 5 osôb, a keďže je aspoň tri razy toľko katolíkov, ako evanje­
likov, tak i v Sv. Jure bola úmrtnosť na choleru veľmi značná.
Na pamiatku cholery z r. 1831 bola na rynku kamenná socha s latin­
ským nápisom postavená. V spomenutej Monografii písal článok
o Sv. Jure Vendel Aladár, a ako vidno, mal nespoľahlivé infor­
mácie o zdravotnom stave tohoto mesta.
V Modre býva, ako počujem, častejším nezvaným hosťom
horúčka, čo sa tam pitnej vode pripisuje. Dobre sa pamätám, že
sme mali ako žiaci r. 1844 v Ruprechtovskom dome, kde sme
s bratom bývali, sladkú vodu v studni, ktorú sme ani piť nechceli,
a že domáca pani, aby chuť pitnej vody napravila, mala nad samou
hladinou vody v studni veliký zván soli na povraze zavesený.
V Pezinku sú pády horúčky zriedkavé, ani endemických chorôb
— 65 —
u niet. Najostudnejšie je, že všetky, z kameňa stavané staré ciomy
majú vlhké byty, len novšie, z tehly vystavené, sú suché.
Že mesto Pezinok robí pokroky a sa vzmáha, to dokazuje
okolnosť, že sa dávno tak mnoho domov tu nestavalo, ako roku
1913. Medzi tými stavbami zaslúži na prvom mieste spomenutia
štátna škola s 12. učebnými sieňami a s bytmi pre direktora a
školského sluhu. Vystavená je na mieste starého špitála, ktorý bol
přeložený do prestavenej kasárne. Pri kopaní základov navyhadzovali hromadu ľudských kostí. Akiste tam bol za starodávna, vedľa
samého mestského múru, cintorín. Tak i na ulici pri farskom ko­
stole, pri zakopávaní stĺpov, prišli robotníci na ľudské kosti. Ako
všade, tak i tu bol v dávnejších časoch okolo kostola cintorín.
Štátna škola je budova jednoposchodová, a mne sa len to zdalo
podivným, že sú múry len ľ'o tehly silné, vlastne slabé; ale bolo
mi povedané, že sa to teraz všade tak stavia, a aby sa múry na
rohoch nerozsobášily, pospájané sú tam železnými šlísňami. Jeden
z tunajších podujímateľov vystavil na predmestí v Hrnčiarskej ulici
5 chutných rodinných domkov. Že v Pezinku, tak ako v Modre,
bývalo mnoho hrnčiarov, to dokazuje i meno tejto ulice, ktorú však
v novších časoch pomenovali „Pollnerovou ulicou". Skoda, že staré,
významné mená ulíc popremieňali, lebo v Pezinku na predmestí
málokto zná, kto bol Pollner; ale že v tej ulici bolo mnoho hrnčiarov,
toho pamiatku zachová jej staré meno, ktoré ľud vždy ešte užíva.
Pezinok má medzi svojimi mešťanmi znamenitých remeselníkov.
Stolárske, bednárske, klampiarske, zámočnícke a remenárske dielne
vyhotovujú veľmi vkusné práce. Ju tu jeden klampiar, menom
Plhal, ktorý zaslúži, aby bol nazvaný „básnikom v plechu" Jeho
výrobky sú vkusné, často ornamentované a solídne. Pred pár rokmi
vyhotovil z plechu krásny modeli, milánskeho dómu, ktorý som si
bol pozrieť v bibliotéke tunajších kapucínov. Nemohol som sa dosť
nadiviť nad krásou tohoto modellu a nad trpelivosťou Plhalovou,
ktorý za 9 mesiacov na tom diele pracoval. Mal ho vystavený
v Prešporku, ale že nenašiel tam kupca, uložil ho u kapucínov.
Teraz že by ho dal i za 600 korún, čo je cena veľmi nízka. Na
jarmokoch rád prezerávam i výrobky bednárske. Vo vínorodnom
kraji majú bednáři dosť práce a dajú si na tom záležať, aby vy­
rábali pekné a solídne sudy. Že som skladania sudov z dúh ešte
nikdy nebol videl, poprosil som raz jedného z najlepších tunajších
bednárov, p. Veselého, aby mi dal vedieť, keď bude väčší sud
skladať. Aj ma potom prišiel zavolať, aby som sa na skladanie
10-hektolitrového suda prišiel podívať. Prišiel, a obdivoval som,tú
istotu a zručnosť, s akou ohňom zaparené a tak povolnějšími uro6
— 66 —
bené dúhy spájal. Na jarmokoch sú jeho bednárske výrobky vždy
najvkusnejšie.
Cez celú zimu 1913—14 robia sa prípravy k elektrickému
osvetleniu mesta. Elektrina sa bude dovádzať z 13-kilometrovej
vzdialenosti, z elektrárne grófa Eszterházyho v Senci. Mesto je
telegrafnými, telefónnymi a elektro-svetelnými drôtmi tak husto
zadrotované, že by sa tomu i naši drotári zadivili. Naťahovanie
drôtov na stĺpy je velmi namáhavá a v tuhej, 6—9°-stupňovej zime
pre robotníkov i nebezpečná práca. Do jari máme už mať elektrické
osvetlenie.
Dňa 3. decembra 1913 mali sme tu vzácne divadlo. Na poludnie
o '/' 4 1. hodine videli sme utekať ľudí na ulicu.a hľadieť hore do
oblakov. Vyšli sme i my a videli sme vo vzdialenosti asi dvoch
kilometrov a vo výške asi 300 metrov, smerom od západu k vý­
chodu, letieť jednoplošník-aeroplán, ktorý sa tak vynímal, ako
komár. Sprevádzal som ho ďalekohľadom, a bolo nám čudné, že
sa obrátil k severu, a ako doletel nad Kučišdorf, zase sa obrátil
k juhu a letel v oblúku ponad mesto smerom k západu a spustil
sa šťastlivé na pažiť. Bolo hodne chladno a dul silný severák, že
sme sa divili, ako sa v takom prudkom vetre smelý letún opovážil
lietať. Množsto ľudí sa dohrnulo na pažiť; pozdejšie som sa šiel
i ja na lietadlo podívať, lebo dosiaľ som aeroplánu nevidel, leda
na obraze. Že sa na motore čosi pokazilo, letún, nadporučík Beck,
odišiel do mesta, aby si telegraficky vyžiadal z Viedne montérov,
ktorí aj večer na automobile dobehli a na druhý deň motor opravili.
Cez noc bol na pažiti aeroplán strážený žandármi. Popoludní, pri
veľmi silnom a studenom vetre, ktorý teraz dul od juhu, vyletel
aeroplán s pažite, a že sme počuli šramot, vyšli sme na dvor a
videli sme ho letieť smerom k juho-východu; ale že sa aeroplán
veľmi povážlivé s boka na bok kymácal, že sme trnuli, že sa pře­
vrhne : obrátil sa v malom oblúku, letel nazpäť a spustil sa hladko
zase tam na pažiti, odkiaľ bol vyletel. Na noc prišlo z Trnavy
pár vojakov, aby aeroplán strážili, a že bolo hodne zima, dodalo
im ta mesto slamy a dreva, aby si urobili na noc vatru. V ten
deň už nebolo možno ani pomyslieť na tretie vyletenie. Na tretí
deň bol aeroplán rozobraný a železnicou do Viedne odvezený. Ešte
veliké šťastie, že sa letúnovi pri dvojom spustení sa na pažiť nič
nestalo a ani aeroplán nebol poškodený. Už mnoho letúnov sa
zabilo alebo dokaličilo, ale nikde som nečítal, že by medzi nimi
čo len jediný Žid bol býval. Hja, Žid je veľmi bojazlivý a opatrný
a nesverí svoj život vtáku podobnému lietadlu, s ktorého by ľahko
mohol spadnúť a krk zlomiť, a ako ani pltníka, tak ani aeronautu
nenajdeme medzi Židmi, ktorí hovoria, že „ani voda, ani povetrie
— 67 —
nemajú trámy", na ktorých by sa v čas nebezpečenstva mohli
zachytiť a zachrániť. Pred 3. rokmi bol tu na pažiti postavený
hangár z dosák a v ňom ukrytý aeroplán. Majiteľ jeho sa cez celé
leto strojil na ňom vyletieť, a my sme na ten let netrpělivé čakali,
ale kto sa akosi nemal k letu, to bol letún; až v jedno ráno boli
sme prekvapení novinou, že v noci aeroplán i s hangárom vyletel
do povetria, totiž zhorel. Tak sme prišli o vzácne divadlo. Chudák
letún, hádam bol taký opatrný, že si bol dal aeroplán i s hangárom
proti ohňu assekurovať, a tak velikej škody neutrpel. Hoci taký
aeroplán je dôkladne zhotovený, predsa pri veľmi rýchlom točení
sa lopatiek motor ľahko sa môže pokaziť, alebo niečo na stroji sa
zlomiť: a katastrofa je hotová.
Sväto-jurský sirkový kúpeľ bol vlani predaný. Ako sú tam
kabiny zariadené, neviem, lebo som toho kúpeľa nikdy neupotrebil,
ale stavisko je od strany Súru veľmi ošarpané, a vo dvore je pár
stolov a stoličiek pre hostí. Jedna pezinská dáma mi hovorila, že
len asi pred 20. rokmi vo dvore a na okolí kúpeľa bolo veľmi
badať sirkový zápach, ktorého už teraz niet ba i v kúpeli samom
len slabo zapácha sirkou. Ešte okolo r. 1850 siahal Šúrsky rašelinný
les až k blízkosti samého kúpeľa, kdežto dnes medzi lesom a kúpe­
ľom je široký pruh močiarnatých lúk, a nebude to dlho trvať, že
celý Súr bude vysušený. Hoci pezinský železitý kúpeľ má rozkošnú
polohu u päty samej hory, úhľadnú kúpeľnú budovu a, ako počú­
vam, čisté vnútorné zariadenie: predsa je len slabo navštevovaný,
a už i o tom bola reč, že bude predaný a na letné byty upotre­
bený. Od mesta je vzdialený na malú hodinku, a len v nedele a
sviatky hojnejšie ho ľudia navštevujú.
e'Sč
'fŤf*
•m $J
••**•
•
I

Podobné dokumenty