ROSS magazín č. 2/2013 ke stažení zde

Firemní časopis o všem, co se kolem Vás děje.
2
č íslo
M A G A Z ÍN
REPORTÁŽ: Rekonstruujeme
budovu českého konzulátu v Paříži
ROZHOVOR: Jiří Šimek: Pracovat pro
Šupicha bylo obrovskou zkušeností
PROJEKTY: Herna District Prague, CEITEC Brno, Nemocnice
Jindřichův Hradec a Uherské Hradiště, Městský stadion
Ostrava – Vítkovice, Opláštění objektu v areálu VUT Brno
13
2 / Reportáž
ÚVODNÍK
OBSAH
Vážené kolegyně, vážení kolegové,
ÚVODNÍK
Obsah, tiráž ................................................................................................................. 1
po roce opět přichází jaro – doba rozkvětu nejenom v přírodě, ale i na trhu. Přeji
nám všem, aby bylo úspěšné.
Česká republika v uplynulých týdnech
a měsících žila především volbou prezidenta. Jakého lidé zvolili, takového
máme. Nepřísluší mi to jakkoli komentovat. Co ale chci říci: čas ukáže, zda je přímá volba hlavy státu to nejlepší pro
náš národ. Prezident se v mnoha předvolebních i povolebních projevech často
vyjadřoval k ekonomice a trhu. Zastává názor, že stát má výrazně zvýšit investice,
což by mohlo přinést zajímavé zakázky a práci i nám.
Naše společnost potřebuje především politickou stabilitu a klid, aby se mohla
stabilizovat, rozvíjet a obchodovat. V těchto týdnech dokončujeme řadu významných zakázek v Česku i zahraničí. Pokračujeme, a jsem za to rád, v orientaci na
realizaci staveb v zahraničí, především v Rusku a Kazachstánu a dalších méně
či více exotických destinacích. Spoléháme přitom na činnost institucionálních
investorů. Zdokonalujeme se ale také v zajišťování exportních úvěrů, což nám
do budoucna může pomoci. Spolupracujeme s novými finančními partnery a těšíme se na významné zakázky, jež máme na dohled. Stavební zakázky v České
republice jsou ale mnohdy na samé hranici proveditelnosti. Krize oboru zahnala
všechny velké hráče takříkajíc do kouta, ceny klesají a tím se snižuje prostor
v podstatě k čemukoli. Minimálně v letošním roce žádný obrat k lepšímu v tomto
segmentu neočekávám. Nestojíme však se založenýma rukama.
Uvnitř naší společnosti dochází k 1. dubnu k organizační změně, která má vést ke
zvýšení efektivity a samozřejmě i celkového obratu skupiny. Představenstvo rozhodlo, že technický úsek divize Technologie vedený Miroslavem Szotkovským přesuneme z ROSSu Holding do dceřiné společnosti ROSS Elektrotechnik. Spolu
s ním přejde asi osmdesát zaměstnanců. Hlavním cílem je oddělit servisní činnost
na malých zakázkách pro specifické zákazníky od velkého stavebního trhu, který
si žádá jiný přístup. Také chceme rychleji rozvíjet nové příležitosti, například výrobu specifických průmyslových rozvaděčů. Dalším cílem je zefektivnění provozu
a zprůhlednění struktury firmy navenek. Společnost ROSS Elektrotechnik zůstává stoprocentním majetkem ROSSu Holding. Věřím, že se kolegům bude dařit!
Přeji vám všem hodně osobních i pracovních úspěchů!
Roman Stryk, generální ředitel
reportáž
Rekonstruujeme budovu českého konzulátu v Paříži ............................... 2/3
reportáž
Jiří Šimek: Pracovat pro Šupicha bylo obrovskou zkušeností ................ 4/5
ROSS aktuálně
Herna District Prague, CEITEC Brno, Nemocnice Jindřichův Hradec
a Uherské Hradiště .................................................................................................. 6
ROSS aktuálně
Městský stadion Ostrava – Vítkovice, Opláštění objektu v areálu VUT Brno .. 7
ROZHOVOR
Tomáš Maťko: Když něco dělám, tak pořádně .................................................. 8
HISTORIE
Soukenická továrna Albert Bauer & Sohn ........................................................ 9
ROZHOVOR
Vladimír Nikl: Na hrubý pytel patří hrubá záplata .......................................... 10
VĚRNÍ ROSSU
Petr Šindelář, Jiří Kovařík, Miroslav Kratochvíl, Lada Půžová .................... 11
VĚRNÍ ROSSU
Pavel Lemon, Karel Vojtíšek, Ján Kacvinský, Martin Migáš ...................... 12
SLOVENSKO
Slovenský kras ........................................................................................................ 13
FRANCIE
Nečekaná a méně známá místa v Paříži .......................................................... 14
POZVÁNKY
Festival Jeden svět, Firemní dobrovolnictví v Modletíně ............................. 15
UŽITEČNÉ
Elektrikářský slovník AJ/CZ, tématická křížovka ........................................ 16
REPORTÁŽ:
Rekonstruujeme budovu českého konzulátu v Paříži
ROSS Holding realizuje velmi náročnou rekonstrukci konzulárního oddělení českého zastupitelského
úřadu v Paříži. Budova je v centru francouzské metropole a podle projektu se oprava týká celého interiéru.
Téměř tři sta let staré dřevěné stropní konstrukce jsou totiž v havarijním stavu. Složitost akce spočívá
především v tom, že místní podmínky neumožňují standardní zařízení staveniště. Materiál se proto musí
velmi složitě přivážet a ihned ručně transportovat dovnitř budovy. Ulice jsou velmi úzké a doprava
možná pouze malými nákladními automobily.
Na stavbu přicházím ve chvíli, kdy je téměř celý vnitřek budovy ještě na svém
místě. Budova se nachází v samém srdci Paříže ve staré latinské čtvrti v ulici
Bonaparte, nedaleko Louvre a katedrály
Notre-Dame, kde už od roku 1909 sídlí
český konzulát. „Budova je ale mnohem
starší, asi tři sta let,“ říká mi mezi dveřmi
manažer zakázky Milan Kučera a dodává, že je téměř z doby tří mušketýrů.
„Budeme bourat veškeré vnitřní stropy
a zdivo a na jejich místě postavíme nové
kanceláře a byty. Nebude to snadné - už
jen proto, že veškerý vybouraný i nově
dodaný materiál musíme po stavbě
transportovat ručně bez použití manipulační techniky. Jediný stroj zde bude
stavební výtah a ruční elektrické nářadí,“ dozvídám se dále.
Kvůli stáří budovy je nutné volit co nejlehčí materiály, aby nedocházelo k přílišnému zatěžování základové spáry a také
s ohledem na původní pískovcové zdivo
spojené nesoudržnou maltou a sádrou.
Vedle konzulátu je z jedné strany bytový
dům a z druhé Akademie věd - lékařská
fakulta. Celkem má český úřad pět podlaží a střechu. „V prvním patře jsou kanceláře konzulárního oddělení a v dalších
patrech byty pro zaměstnance nejenom
úřadu, ale také českého centra.“ Celkový
stav domu na Bonapartově ulici je havarijní. „Obávám se, obrazně řečeno, že není
za pět minut dvanáct, ale za pár sekund
dvanáct,“ dodává Milan Kučera a přizvukuje kolega Jan Ulrich. Při opravách se
jako ideální jeví použití lehčích kovových
2 / Reportáž
konstrukcí, ze kterých vzniknou konstrukce stropů. „Na stavbě bude použito
minimum betonu, jelikož nemůžeme starou budovu příliš zatěžovat. Nosné prvky
budou vystavěny z části z klasických
cihelných bloků, příčky potom z cihel
a sádrokartonu.“
O dalších částech nosných konstrukcí
probíhají jednání s projektanty a investorem, jelikož po provedení sond do stávajících nosných konstrukcí byly odhaleny
nepředvídatelné skutečnosti a tudíž je
nutná revize celého návrhu nosné konstrukce objektu.
Jak už bylo řečeno, konzulát je ve staré
latinské čtvrti a k rekonstrukci se vyjadřovali i francouzští památkáři. „Nové
schodiště musí být pohledově stejné
jako původní i když je ocelové a obložené francouzským mramorem s dobovým
ocelovým zábradlím. Stejně tak venkovní
fasáda a střecha musí zachovat původní
vzhled. Projekt rekonstrukce a architektonické řešení zpracovala česká projekční kancelář Atelier ANTA. Kromě lidí
z ROSSu budeme spolupracovat také
s několika subdodavateli, převážně půjde
o české firmy,“ doplňuje Jan Ulrich.
Největším problémem celé zakázky je
logistika materiálu a stavebního odpadu.
„Na odpad máme nasmlouvanou místní
firmu, která zajišťuje odvoz a ekologickou
likvidaci,“ dozvídám se dále od Milana
Kučery s tím, že jiná varianta v pařížských
podmínkách v podstatě neexistuje.
Ulice před konzulátem je totiž velmi úzká
a projíždí tudy rovněž městský autobus.
„Proto sem nezajede kamion a veškerý pohyb materiálu musíme provádět
v menších nákladních autech. K tomu
je tady zákaz zastavení. Toleruje se ale
vykládka a nakládka, víc nic. Zdejší lidé
a sousedé jsou velmi citliví na porušování této značky, bude to velmi složité,“
obává se Jan Ulrich. Jediný způsob, jak
s materiálem naložit, je ho přivézt a ihned
dopravit dovnitř budovy. „Například prvky stropní konstrukce budeme muset
dopravovat uvnitř budovy prakticky ručně, nic jiného nezbývá,“ doplňuje s tím,
že podobné to bude s dalším stavebním
materiálem. „V nižších patrech to půjde,
složitější operace nás čekají výše.“
Termín dokončení rekonstrukce konzulárního úřadu České republiky v Paříži
je daný smlouvou mezi Ministerstvem
zahraničí a ROSSem na podzim letošního roku. „V tuto chvíli nevíme, jak bude
celá akce složitá a časově náročná a proto budeme jednat s investorem o jeho
prodloužení. Na staveniště jsme nastoupili v únoru a nejdříve provedli sondy do
nosných prvků, které odhalily skutečný
stav původních stavebních konstrukcí.
Za krátko se rozjede nejnáročnější část
rekonstrukce a to bude vybourání a nahrazení nosných částí tak, aby nedošlo
k porušení stability celé budovy. Hlavní
slovo má pořád statik, který posoudí
každý náš krok. Nejtěžší ale bude už
zmiňovaná logistika materiálu,“ vysvětluje Milan Kučera.
I když je tato rekonstrukce velmi náročná a bude vyžadovat nemalé úsilí všech,
kteří se budou na této zakázce podílet,
věříme, že se dílo podaří ve stanoveném
termínu a v té nejlepší kvalitě k maximální spokojenosti investora.
(rah)
Skutečně složitá
cesta vede
k rekonstrukci
konzulátu České
republiky v Paříži.
Objekt se nachází v historické
zástavbě a je asi
tři sta let starý.
Reportáž /
3
REPORTÁŽ:
Jiří Šimek
Pracovat pro Šupicha bylo obrovskou zkušeností
Za pár dní mu bude 91 let a celý svůj profesní život
zasvětil projekční a stavební práci. Jiří Šimek se narodil
v dubnu 1922 v Okrouhlici. Jako malý kluk se zajímal
spíš o volejbal než o stavby. Když se ale rozhodoval,
co bude dělat, volba byla nasnadě. Praxi, která předcházela prvnímu odbornému vzdělání, započal před
II. světovou válkou v legendární německobrodské stavební společnosti Šupich. Zkušenosti tam nabyté zužitkoval
později na střední i vysoké škole. Od 50. let potom
vyučoval na havlíčkobrodské stavební průmyslovce.
kusy ledu. Vždy jsme je museli řídit tak,
abychom byli schopni vyskákat na břeh.
Někdy se to povedlo, někdy ne,“ směje
se. Na jaře a v létě se okrouhlické děti
věnovaly volejbalu a měly i svého učitele.
„Na letní byt se tenkrát přistěhoval nějaký
dr. Klíma, lékař. Když viděl, jak to hrajeme,
začal nás trénovat. Volejbal se tak stal
mou celoživotní láskou, sportem číslo jedna.“ Jiří Šimek byl i členem týmu, který se
mezi lety 1951 – 52 zúčastnil republikového mistrovství.
Dítětem a volejbalistou
„Narodil jsem se v roce 1922, to byl
velmi silný ročník,“ začíná své vyprávění
bodrý muž Jiří Šimek a tím naznačuje, že o kamarády stejného věku nouzi
rozhodně neměl. V roce 1921 začala
v Okrouhlici růst nová čtvrť pod nádražím,
kde si jeho rodiče postavili domek.
Jako každé dítě z vesnice, tak i mladý Jiří
sportoval. „V zimě jsme jezdili na ledových
krách. Sázava nám ohromně sloužila.
Když mráz trochu povolil, nalámali jsme
4 / Reportáž
Školákem a praktikantem
Do první, obecné školy, nastoupil ještě ve 20. letech přímo do Okrouhlice.
„Přiznám se, že mě škola moc nebavila,
procházel jsem ale celkem bez problémů. Už v té době jsem rád kreslil
a rýsoval, což mi ostatně vydrželo až do
teď,“ dodává. V páté třídě měly také děti
z Okrouhlice narozené v roce 1922 postoupit do školy v Brodě. „Bylo nás ale moc,
nevzali nás. Nakonec jsem v roce 1938 docházku dokončil v Golčově Jeníkově.“
Náhoda tomu chtěla, že se šestnáctiletý Jiří dostal až do kanceláře stavitele
Prokopa Šupicha. Původně totiž zkoušel
Učitelský ústav v Čáslavi, měl jít také
na obchodní školu. Z nenadání se ale
objevil strýc – tesař, který u Šupichů
pracoval a řekl, že tam budou mít volné místo praktikanta. „Šli jsme proto
s otcem za panem inženýrem Šupichem. Podíval se na mě a povídá: Kluku, moc si nevyrostl, ale zkusíme to
s tebou. Do poloviny srpna si dej prázdniny a potom přijď! A byl jsem u Šupichů, to bylo něco. Firma sídlila ve vile
blíž k brodskému nádraží, v té první,
u mostu, bydlel pan majitel s rodinou.“
Firma Šupich
Na otázku, co dělá praktikant v zavedené stavební firmě, Jiří Šimek odpovídá:
„Všechno, co bylo potřeba. Například
jsem kopíroval výkresy. Nebyly takové
mašiny, jako dnes. Vzal jsem výkres,
matrici a fólii a šel na sluníčko. Po
chvilce jsem to musel dát do čpavku
a kopie byla na světě.“
Společnost pochopitelně stavěla a tak
se mladý učeň dostal i tam. „Pan stavitel Pecen budoval RICO, pan stavitel
Novák pavilon interny v nemocnici.
Právě v nemocnici jsem také často pra-
coval, zedničil. Byla to pro mě obrovská
škola, obrovská zkušenost. Takhle jsem
střídal kancelář se staveništěm. Mimo
to firma adaptovala byty, opravovala,
zkrátka všechno možné.“ Nejzajímavější personou byl jistě majitel – Prokop
Šupich, prošedivělý architekt s typickým knírkem. „V kanceláři občas prošel,
něco řešil se staviteli. Jinak pravidelně
jezdil do kavárny, kde diskutoval s ostatními podnikateli. Měl dva krásné koně
a kočár. Jeho syn Prokop mladší žil
v tom samém domě, kde byly kanceláře.
Byl také inženýrem, ale projektantem.“
řili, nakonec jsem ale šel. Znovu jsem
dokázal zužitkovat zkušenosti z předešlých let, horší to ale bylo s matematikou
a fyzikou. I to jsem ale zvládl. Ve vyšších
ročnících jsme si už docela slušně vydělávali, jezdili jsme na Liberecko zaměřovat.
Všechno bylo opuštěné, po válce rozbité,
práce bylo hodně. Také jsme projektovali. Mou závěrečnou prací na vysoké škole
byla budova základní školy v Písku, což už
je skutečně velká záležitost,“ vzpomíná
s úsměvem sobě vlastním Jiří Šimek, který nakonec 20. prosince 1950 na ČVUT
v Praze promoval.
roky. Ještě dnes mě tu a tam pozvou
na sraz, rád mezi ně přijdu a poslouchám jejich příběhy. Mnozí jsou už také
v důchodu,“ říká skutečný pamětník Jiří
Šimek, který i přes svůj vysoký věk zůstává neobyčejně vitálním člověkem.
Praxe Jiřího Šimka skončila v srpnu
1941, tedy po třech letech. „Pokud
chtěl jít někdo na průmyslovou školu,
musel mít výuční list a firma Šupich mi
ho dala. V září 1941 jsem byl přijat na
průmyslovku do Prahy,“ doplňuje.
Projektantem a učitelem
První místo našel čerstvý inženýr
v projektové službě ministerstva zemědělství v Havlíčkově Brodě. „Kancelář
jsme měli v Domě 5. května u nádraží,“
dodává, kde se také po dvou letech
stal vedoucím projekce. „Někdy v roce
1953 nás ale sezvali do Prahy a řekli, že
projektovou službu ruší a nabídli místo
v Jihlavě. Dojíždění mi ale nevyhovovalo.
Pak přišla další nabídka, které jsem využil. 1. září 1956 jsem nastoupil na havlíčkobrodskou průmyslovku jako učitel.
Zážitků se studenty mám samozřejmě
nepočítaně, byly jich celé zástupy za ty
Jiří Šimek dodnes žije stavitelstvím
a projektováním. I v době, kdy učil, na své
původní řemeslo nezapomněl. Nakreslil
celou řadu rodinných domků, mimo to
také větší stavby a rekonstrukce.
Studentem vysoké školy
Jiří Šimek maturoval v únoru 1945
a hned poté nastoupil jako technik
na stavbu drážního tunelu v Německém Brodě (pozn. autora – ve směru
na Brno). „Byl tam pan stavitel Kocián
a pořád mě přemlouval, že musím jít na
vysokou školu. Rodiče se příliš netvá-
Jablko nepadlo daleko od stromu, dcera Jiřího Šimka také učí na průmyslovce
a učí tam i vnuk. Sice se trochu minul
oboru, je tělocvikářem. „Jinak jsem trojnásobným pradědečkem a mám radost.
Jeden můj vnuk má dvojčata – dvě holčičky, druhý má malého synka.“
Často se v dlouhém rozhovoru vrací
k momentům, které ho zásadním způsobem nasměrovaly, to když jako šestnáctiletý hoch nastoupil k legendární
stavební firmě Šupich, která svým způsobem udávala na Německobrodsku
směr a dodnes je všemi uznávaná.
Kdo dnes může
říci, že pracoval
pro legendární
brodskou
stavební společnost Šupich?
(rah)
Reportáž /
5
ROSS AKTUÁLNĚ
Herna District Prague
se o zajímavý architektonický počin.
„Designový šmrnc prostoru dodají
výškově a tvarově členěné podhledy
s osvětlením z LED pásků. Celkovou
pohodu návštěvníků herny podpoří bar
a nezbytné vkusné a účelové zázemí
herny,“ doplnil Radek Bláha.
CEITEC Brno
Od loňského jara roste na dvou místech
v Brně Středoevropský technologický institut CEITEC. Patří Masarykově univerzitě a Vysokému učení technickému. Celkově má stavba vyjít na více než pět miliard
korun, ze kterých většinu zaplatí Operační
program Evropské unie Výzkum a vývoj
pro inovace.
V útrobách Obchodního centra Galerie Harfa v Praze vzniká v Česku
unikátní počítačová herna. „Pro stále
oblíbenější elektronický sport je jedině dobře, že zrovna v našich končinách vyroste takový velký projekt, jenž
má v plánu podpořit vývoj tuzemské
komunity pořádnou měrou a stát se
zároveň, svým způsobem, konkurencí
pro portály jako PLAYzone, Hitpoint
a Grunex,“ akcentuje výjimečnost herny uprostřed obchodního centra hráčský web esuba.eu.
ROSS Holding staví hernu jako generální dodavatel celého díla. „V těchto
dnech je vše hotové, předané. Objemově zakázka představuje asi12 milionů
korun,“ dodává vedoucí zakázky Radek
Bláha, který dále vysvětluje: „Ve stávajícím prostoru o výšce zhruba pěti
metrů realizujeme konstrukci mezipatra - galerii, která společně se spodní
úrovní vytvoří celek počítačové herny.
Svislé konstrukce a podhledy jsou ze
sádrokartonu, nosná konstrukce galerie z oceli a život celé herně dodávají
technologické celky elektro, TZB, vybavení počítači a nábytkem.“ Jedná
6 / Ross aktuálně
ROSS na stavbu dodává kompletní silnoproudé elektroinstalace. „Spolupracujeme
s generálním dodavatelem - firmou Konstruktiva Konsit, která zde buduje elektrofyziologické laboratoře a skleník včetně technologie celkem asi za 420 milionů korun,“
uvedl šéf zakázky Libor Zelenka. „Z našeho
pohledu je to klasická stavba s betonovým
skeletem. Celkově budeme fakturovat asi
30 milionů korun.“
Institut CEITEC je jediným pracovištěm
svého druhu v České republice, které
umožní propojení věd o živé i neživé
přírodě. Dvě budovy mají stát v Univerzitním kampusu Bohunice, čtyři potom
v kampusu VUT Pod Palackého vrchem.
„V nich budou sídlit pracoviště výzkumných programů: pokročilé materiály a pokročilé nano a mikro technologie. Vědci
se zde zaměří na výzkum zubní či kostní
náhrady z polymerů, nanočipy, antibakteriální povrchy stěn nebo výzkumné
roboty. Přístrojové vybavení laboratoří
umožní výrobu a analýzu vzorků, které
jsou běžným mikroskopem neviditelné,
mající rozměry tisícinásobně menší než
je průměr lidského vlasu,“ uvádí CEITEC
na svém webu.
Nemocnice Jindřichův
Hradec a Uherské
Hradiště
Kraje, jako zřizovatelé většiny českých nemocnic, ve vysokém tempu
rekonstruují zastaralé pavilony. Ne jinak tomu je v jihočeském Jindřichově
Hradci a jihomoravském Uherském
Hradišti. „Větší komfort pro pacienty
a zároveň lepší podmínky pro práci
zdravotníků. Takový je cíl rozsáhlé
modernizace a dostavby areálu Nemocnice Jindřichův Hradec,“ plánuje
akciová společnost Jihočeské nemocnice, do které patří i jindřichohradecká. V novém pavilonu budou fungovat
stanice interny, chirurgie, neurologie
a ortopedie, v přízemí pak urologie,
včetně potřebných ambulancí. Projekt předpokládá vznik 162 nových
lůžek spojených s kvalitním sociálním
zázemím.
V Uherském Hradišti staví společnosti
CGM Czech a Geosan Group centrální
budovu, tedy jakýsi hlavní objekt celé
nemocnice. „V nové budově budou
centralizovány zejména chirurgické
obory a obory zaměřené na diagnostiku. Ve vyšších podlažích se budou nacházet multioborové jednotky intenzivní péče, anesteziologicko-resuscitační
lůžka, centrální operační sály s centrální sterilizací, chirurgické lůžkové
jednotky a technické zázemí. Veřejně
přístupné prostory doplní například
lékárna,“ uvádí uherskohradišťská
nemocnice na svých internetových
stránkách. „Cílem je především zkvalitnění péče ale také zekonomičtění
provozu nemocnice. Především dojde
k optimalizaci času na diagnostiku
a vyšetření a ke zjednodušení přesunu
pacientů a lékařů. Dojde také k redukci investičních nákladů do stávajících
budov a ke zvýšení úspor, především
v souvislosti s nově vybudovanými inženýrskými sítěmi. Vybudovány budou
nové komunikace, dojde ke zvýšení
parkovací kapacity a areál bude pro
pacienty celkově přehlednější.“
ROSS Holding je v Jindřichově Hradci i Uherském Hradišti jako subdodavatel vybraných elektroinstalací.
„Obě zakázky jsme získali díky vynikající referenci právě v oblasti velkých
zdravotních budov a komplexů,“ říká
projekt manažer Martin Jakoubek,
který také řídí zakázku v Jindřichově
Hradci. „Máme know-how na instalace
na operačních sálech, v ambulancích
i v běžných nemocničních pokojích,
které se pochopitelně neliší například
od administrativních budov,“ dodal
Jakoubek s tím, že v Jindřichově Hradci zakázka představuje asi 19 milionů
korun.
V Uherském Hradišti je rozsah prací
větší, jde o novou hlavní budovu nemocnice. „Taky v Hradišti využíváme
našich poznatků z jiných podobných
staveb. Podíleli jsme se například na
stavbách či rekonstrukcích nemocnic
v Havlíčkově Brodě, Třebíči a také
v Bratislavě ve Specializované nemocnici,“ vysvětlil projektový manažer
ROSS Slovakia Jozef Šimon, který
zakázku řídí.
Městský stadion
Ostrava – Vítkovice
V Ostravě – Vítkovicích finišuje rekonstrukce sportovního stánku, už v červnu
2013 tam proběhne již dvaapadesátý
ročník Zlaté tretry. Cílem je vybudovat
moderní multifunkční zařízení. „Po jeho
dokončení Ostrava získá stadion umožňující pořádání atletických soutěží nejvyšší mezinárodní kategorie, domácích,
mezinárodních a mezistátních zápasů ve
fotbale, kulturních a společenských akcí.
Na místě zbouraných betonových ochozů na východní straně areálu začala společnost Metrostav stavět krytou tribunu
pro pět tisíc diváků. Nový povrch dostane
atletická dráha i travnatá plocha stadionu. Mezi celkem devětačtyřiceti stavebními objekty jsou vstupy pro diváky, věže
pro umělé osvětlení, kanál pod atletickou
dráhou a další,“ uvádí město Ostrava
v tiskové zprávě.
ROSS Holding se na opravě stadionu
podílí jako subdodavatel silnoproudých
elektroinstalací. „Pracujeme rychle, termín je nesmlouvavý, před Zlatou tretrou
musíme být hotoví,“ říká vedoucí zakázky Petr Minařík. Tím ale úpravy velkého
sportovního stánku severomoravské metropole nekončí. Město Ostrava připravu-
je také II. etapu rekonstrukce, během níž
mají vyrůst dvě kryté tribuny za oběma
brankami. Tím by se spolu s hlavní a novou východní tribunou uzavřel prstenec
stadionu s kapacitou patnáct tisíc diváků.
Předpokládaný termín zahájení prací je
v červenci 2013, ukončení v květnu 2014.
Ve stejném měsíci má Ostrava pořádat mistrovství republiky v atletice, o měsíc později pak Zlatou tretru a případně také mistrovství Evropy v atletice družstev 2014,
o jehož pořadatelství se uchází.
Opláštění objektu
v areálu VUT Brno
Pracovníky ROSSu můžeme potkat také
na akci s názvem Rekonstrukce opláštění budovy A1 VUT Brno. Metrostav pro
Vysoké učení technické zajišťuje opláštění výškového objektu A1 – fakulty strojního inženýrství. Součástí akce je realizace
nové vzduchotechniky, úpravy vytápění
včetně měření a regulace, doplnění protipožární a zabezpečovací signalizace.
„My jsme subdodavatel Metrostavu, zajišťujeme osvětlení chodeb, centrální nouzové osvětlení, záložní zdroj pro požárně
bezpečnostní zařízení včetně rozvodů
a hromosvod,“ dozvídáme se od manažera ROSSu Pavla Beneše.
(rah)
Za pár měsíců tam
bude běhat nejrychlejší muž planety
Usain Bolt. Teď na
Městském stadionu
Ostrava – Vítkovice
můžeme potkávat
lidi z ROSSu.
Ross aktuálně /
7
ROZHOVOR:
TOMÁŠ MAŤKO
Když něco dělám, tak pořádně
V zaměstnání
je to spíš psychická
zátěž, chybí mi
klasická manuální
dřina. Tu mám
ale doma.
8 / Rozhovor
Z titulku plyne, že se do dnešní
doby moc nehodíte…
Asi ne (smích). Jako nepořádný, tak bych
charakterizoval celý náš stát. Platí pravidlo, jak každého obrat, napálit, okrást.
Pořád ale existují lidé, kteří jsou poctiví
a pravdomluvní. Je jich bohužel málo.
Jak se to projevuje v životě?
Manželka občas šílí, když dokončujeme
náš dům, všechno musí být stoprocentní,
jinak ne. A jsou to drobnosti. Sám bych
ale z toho měl špatný pocit, kdyby to mělo
být jinak. V práci je to složité, tady pracuji
s lidmi, každý je jiný, dnešní doba je obrovsky rychlá, dynamická, má-li být něco
pořádně, je to složité. A rychlost poctivou
práci dost znesnadňuje. Někdy to je boj.
Zpravidla ale vyhráváte…
Když něco realizujeme, musíme pracovat
na víc než sto procent. Každý investor má
své dozorce, odborníky a my musíme pracovat opravdu spolehlivě. Když vezmeme
vodováhu, tak střed ukazuje mezi ryskami a tam bychom se také měli pohybovat.
Jak ale říkám, práce s lidmi není jednoduchá, snažím se je motivovat. Jedinou motivací byly, jsou a budou peníze (smích).
Třiatřicetiletý Tomáš Maťko zastává v ROSSu funkci
manažera realizačních týmů. Jinak je otcem dvou
synů – Jonáše a Tadeáše a partnerem manželky
Jitky. Svůj život dělí na tři části – práce, rodina
a dokončování domu v Mírovce u Havlíčkova Brodu.
Tomáš Maťko vystudoval Vysoké učení technické
v Brně. Škola ho naučila přemýšlet, téměř nic ze
svých studií ale v každodenním životě nevyužije.
Kde se vám to podařilo, na co jste
pyšný?
Vzpomínám na zakázku APB Plzeň, podíleli jsme se na stavbě nové administrativní
budovy a garáží pro velká auta. Firma má
výškovou techniku, staví například větrné
elektrárny. Myslím, že práce našich lidí
byla provedena opravdu velmi kvalitně.
Nechci ale říci, že bychom někde jinde
své povinnosti přehlíželi, to v žádném případě. Jsou ale zakázky, které mi zůstávají
v paměti. A jsem za tu zkušenost rád.
Jak vypadá váš pracovní den?
Jsem manažerem realizačních týmů,
tedy zodpovědný za zakázku jako celek.
Ráno přijdu do práce kolem sedmé hodiny, komunikuji s přípraváři, manažery
jednotlivých akcí. Potom se často setkávám s vedením, které naopak úkoluje
nás. Teď momentálně pracujeme na
rekonstrukci stadionu v Ostravě – Vítkovicích, kde mimo jiné probíhá Zlatá tretra.
Máme napnutý termín, veškeré síly soustředíme právě na tuto akci.
To si svých malých dětí asi moc neužijete…
V týdnu moc ne, o víkendu se snažím. Na
výchovu ale moc nejsem, proto to všechno leží na mé ženě Jitce. Chci jí touto
cestou poděkovat za vše i za trpělivost se
mnou. Zvládá to všechno perfektně, kluci
jsou v pohodě. Staršímu Tadeášovi bude
šest let, mladšímu Jonášovi tři.
Potatili se vaši synové?
Řekl bych, že ano. Tadeáš bude po mně
s tou přesností, když se mu něco nepovede, těžce to nese. V jakékoli situaci. Bude
po mě asi také ve sportu, fotbal ho chytá
už teď, míč létá po našem obýváku skoro
denně. U mladšího Jonáše to ještě vidět
není. Žena by asi chtěla, aby z nich byli
právníci, zubaři nebo něco podobného,
až budeme v důchodu, aby nás měl kdo
živit (smích).
Je otázka, jak to budou vnímat, až
vyrostou…
Tadeáš je docela zblázněný z vlaků.
Mírovkou sice každou chvíli projede skutečný vlak, spíše ho ale zajímají modely.
Sám jsem kdysi měl krajinu, pár vagónů
a lokomotivu, nikdy jsem to ale nedokončil. Zůstalo u plánů. Mého syna
to teď zajímá. Je to ale obrovská časová zátěž a přiznám se, nemám na
to čas. Mladší se ještě nijak neprojevuje, spíš se snaží dělat to, co vidí
u rodičů. Například s manželkou vaří, což
je od právníka a zubaře pořád dost daleko.
Třeba je nakonec chytne také
elektřina.
Možná ano. Možná se nakonec budou
učit i v našem domě. Už tam sice bydlíme,
úplně dodělané to stále není. Například
venkovní práce, ploty, dlažba, zahrada, fasáda. Uvnitř chodí kovářova kobyla bosa,
ještě jsem nedokončil zabezpečovací
systém, v budoucnu se na něj chystám.
Jak relaxujete?
Relaxuji fyzickou prací. V zaměstnání je
to spíš psychická zátěž, chybí mi klasická
manuální dřina. Tu mám ale doma. A také
hraji fotbal. V Mírovce je klub a hrajeme
okresní přebor. Už moc nestačím běhat,
z útočníka se tak stal obránce. Ale snažím
se hrát pořádně a do všeho jdu po hlavě
(smích).
(rah)
HISTORIE:
Soukenická továrna Albert Bauer & Sohn
Albert Bauer měl v Německém Brodě ze všech židovských továrníků
pravděpodobně nejjednodušší startovní pozici. Jako továrník v rodném
Humpolci toužil rozšířit své podnikání do sousedního města, které se
teprve dvacet let otevíralo Židům. Důvodem byl jistě fakt, že Německý
Brod, narozdíl od Humpolce, měl spojení se světem skrze železnici.
Albert vyslal své dva syny, Mořice a Rudolfa, aby v Německém Brodě
rozšířili činnosti v rámci rodinné firmy na sukna Albert Bauer & Sohn,
dodavatele c. k. armády.
Prostory bratři nalezli téměř ideální – na
levém břehu řeky Sázavy při ulici Na Bělohradě, kde řeka vytváří oblouk a továrna
se tu mohla perfektně schovat. Zároveň
byly pozemky nejen blízko řece na odběr vody, ale i blízko k železniční stanici
pro účinný export a též k městu kvůli
společenskému ruchu. Prostor zakoupili
3. března 1887 od zadlužených manželů
Kadeřávkových a hned započali výstavbu
továrních budov.
Díky financím z Humpolce a schopnostem majitelů Mořice a Rudolfa byl rozkvět
německobrodské pobočky velmi rychlý.
Ukazuje to skutečnost, že už v roce 1892
fabrika zaměstnala 140 dělníků a v roce
1896 jsou postaveny čtyři tovární budovy.
Ačkoliv byli majitelé dva, Mořic Bauer byl
v Německém Brodě aktivnější. V továrně
od počátku bydlel i s rodinou (s manželkou Mathildou a syny Brunem a Ottou),
angažoval se v místní židovské náboženské obci, kde byl dokonce dlouhou dobu
předsedou, a stejně tak v městském politickém životě, když třikrát úspěšně kandidoval do obecního zastupitelstva.
Jeho mladší bratr Rudolf Bauer s manželkou Kamillou se v Německém Brodě
zabydleli až na přelomu 19. a 20. století.
Zůstali však bezdětní a do budoucna se
tedy počítalo pro vedení továrny s potomky Mořicovými. Jemu se navíc v devadesátých letech rozrostla rodina o další dva
syny – Alberta a Karla.
Náhlá změna nastala 14. dubna roku
1910, kdy na služební cestě do Terstu
zemřel Mořic Bauer. Majiteli firmy se
po něm stali vdova Mathilda a syn Otto,
v té době již vystudovaný inženýr. Tehdy
hlavní sídlo celé továrny na sukna Albert
Bauer & Sohn bylo již tři roky přenesené z Humpolce do Německého Brodu
a počet zaměstnanců se zvedl ke sto
osmdesáti.
I když válka byla koncem roku 1918
zažehnána, následná hospodářská deprese zapříčinila pokračování omezené
výroby. Firma na sukna Albert Bauer
& Sohn musela v prosinci 1920 čelit
odporu dělníků, kteří násilně na protest
zastavili výrobu zcela. Na žádost byli na
místo posláni dva četníci. Nemuseli však
zasahovat, protože předáci dokázali situaci zvládnout a k násilnostem nedošlo.
Navíc, dle pamětníků, v továrně často
hořelo a místní prý s úsměvem situaci
komentovali tak, že Bauerové zase potřebují peníze z pojistky.
Ing. Otto Bauer válku a poválečnou
stagnaci nedokázal překlenout vlastními silami. Rozhodl se k radikálnímu
kroku, který napořád změnil tvář firmy.
Od března 1921 se továrna na sukna
stala akciovou společností patřící firmě
Jihočeská továrna na soukenné látky,
akciová společnost. Celkový majetek
Bauerovy živnosti byl spočten na úctyhodných 4 504 302 korun, ze kterých
mělo být 2 400 000 ustanoveno na akcie a zbytek se mělo vyplatit Ottu Bauerovi. Stal se tedy milionářem a navíc
členem správní rady firmy, předsedou
místní židovské obce, ředitelem továrny
v Německém Brodě s mocí ji samostatně zastupovat.
V dobách světové krize se však akciovka
začínala zadlužovat, v roce 1933 padla
do konkurzu. Prostory chvíli využívaly
místní mlékárny a koncem třicátých let
se do objektu stěhuje firma Rico vyrábějící zdravotnický materiál.
Osud rodiny Bauerů je velkou neznámou. Otto Bauer je uváděn v polovině
třicátých let jako komerční rada v Praze
8 s bydlištěm v ulici Na Zedníkově 1138.
Za války do nacistických transportů jeho
příbuzní nenastoupili a potomci dnes
pravděpodobně žijí v Německu.
Jako zajímavost je dobré zmínit,
že Ottův mladší bratr Bruno se dosti vymkl rodinné tradici, stal se architektem.
Přesto se v Brunovi původ úplně nezapřel – primárně totiž budoval tovární
objekty a patřil mezi rakouskou špičku.
Stavby, budované v klasicistním stylu,
jsou v současnosti vyhledávány historiky umění a především v Rakousku prohlašovány za nemovité památky.
Znamenití manažeři otec a synové
Bauerové velkolepě
zahájili podnikání
v Brodě. Zbrzdila
je ale I. světová válka
a následná hospodářská krize.
Autor: Mgr. Michal Kamp – historik havlíčkobrodského muzea
Foto: Archiv autora
Historie /
9
ROZHOVOR:
VLADIMÍR NIKL
Na hrubý pytel patří hrubá záplata
Vladimíru Niklovi je 63 let a posledních sedm let tráví
v ROSSu jako skladník. Je to veselý člověk, duší především dědeček čtyř vnoučat a vášnivý zahrádkář.
Na chatě u rybníka Cihláře v Havlíčkově Brodě také
tráví většinu volného času. Jinak má rozličné zájmy
– fotografuje, stříhá a občas napíše nějaký verš.
Splnil se vám sen…
Přesně tak, splnil se mi sen. Dělám
všechno možné, objednává se, přijímá, účtuje se materiál, často bývám
v bývalém Plastimatu, kde máme půjčovnu nářadí. Také tam nakládáme
kamiony. Především přicházím dnes
a denně do styku s lidmi a to mě obrovsky baví. Navíc tady máme malý
sklad piva, s tím vším se tady člověk
setká. Dokonce tu pivo zaměstnancům prodáváme.
Vladimíra Nikla
jen tak něco
nezaskočí.
Kromě práce
zahradničí
a jeho velkou zálibou je stříhání.
10 / Rozhovor
Vaše moudrost je skutečnou
pravdou, říkáte si jí často?
Vždy podle situace, jak se lidé chovají. V práci se setkávám s různými lidmi,
s mladými, proto se také cítím duší mladý. Mám rád čestné, upřímné lidi, kteří
nedělají podrazy. Těm vždy vyhovím.
Potom jsou ale jedinci, kteří ublíží, a to je
v tom rčení obsažené dostatečně.
Kde jste pracoval celý život?
Od třiadvaceti let jsem byl u armády, základní vojenskou službu strávil v Aši, zbytek života až do roku 2004 v Brodě. Pracoval jsem na letišti u spojovacího útvaru
a praporu logistiky. Byla to součást mého
života, vzal jsem si z toho spoustu dobrého, obecně si myslím, že to mladým
lidem chybí. Udělali se tam z nich chlapi
(smích). A na stará kolena jsem musel
skákat jako parašutista. Bylo to v roce
1994, kdy vznikla 4. brigáda rychlého
nasazení. Mám celkem třináct seskoků.
V roce 2004 končila posádka a s tím
i my všichni. Šel jsem do Jihlavy do
ICOMu jako garážmistr. Moc mě to nebavilo, hledal jsem něco jiného, až se naskytl ROSS. Tady jsem moc spokojený.
Od piva pojďme na zahrádku…
Když děti malinko odrostly, tak se naskytla příležitost u rybníka Cihlář, kde
rozdělovali pozemky. Máme zahrádku
s chatičkou, kterou jsem kdysi postavil. Na začátku jsme zahradničili
mnohem více, půda byla odpočatá,
rostlo tam skoro všechno. Dnes to
měníme spíš s praktickými potřebami
naší rodiny. Máme brambory, maliny,
pro děti jahody a pár stromků. U plotu
stojí skleník, kde rostou okurky, papriky, rajčata, prostě klasika. K tomu
je tam dobrá parta, chvíli se pracuje,
pak si dáme něco dobrého pro jiskru
v oku.
To je hezké, pro jiskru v oku.
Zase jsme u toho. Jsou lidé, které
mám rád a se kterými se rád bavím,
přátelím i posedím. A to jsou moji
sousedé na zahrádce u Cihláře.
Máte nějaké své ověřené
zahradnické postupy?
Asi nemám (smích). Okurky, rajčata
a papriky ani jinak než obvykle pěstovat nelze, brambory také vždycky
nějak vyrostou. Máme tam jednoho
souseda, je to bramborářský výzkumník, raději spoléhám na jeho
moudré rady. Nerozumí jen brambo-
rám, jeho záběr je obrovsky široký.
A pak si dáme malou skleničku a je
nám dobře.
Zaujala mě vaše další záliba a tou
je stříhání…
Mám dokonce živnostenský list, teď
tedy pozastavený. Učil jsem se to na
bratrovi asi v roce 1964, kdy šel prvně do tanečních. Byli jsme velká rodina, na vesnici a bratr potřeboval vyčistit krk, aby se líbil děvčatům (smích).
Pak jsem stříhal kluky na internátu
a nakonec i na vojně. Umím ostříhat
i ženskou, je to zkrátka moje záliba.
Chtěl jsem se tím i živit, nebyla ale odpovídající příležitost.
Stříháte také vnoučata a manželku?
Manželka ke mně nechce, raději si dojde k ženské – kadeřnici. Když jí to ale
holička špatně udělá, kadeřnicky řečeno zprzní, tak přijde za mnou. Vnoučata
ale stříhám. Stříhal jsem i kamarádům
děti. S dětmi to je ale složité, některé
nechce držet.
Stříhl jste už někdy někoho do ucha?
I mistr tesař se utne. Samozřejmě!
Když máte pořádné náčiní, je to hned.
Byla to žena a stříhl jsem jí zezadu do
lalůčku. Vykřikla a koukala. Mám ale
naštěstí jeden jediný takový zážitek, nic
veselého to není.
Mohl jste to sepsat do nějakých
veršů…
To ne, verše píšu k životním výročím
svým známým, ke svatbám, vnoučatům
při narození, synovi k promoci a tak
podobně. Vždycky se snažím do toho
promítnout něco ze života. Pokaždé to
doplním fotografií a doufám, že adresáta trochu pohladí po duši.
(rah)
věrní rossu
20 let u firmy
15 let u firmy
mě kritická. Vše, co na středisku výroby rozvaděčů fungovalo, se zrušilo
a začalo se pracovat dle jiných - prý
lepších - pracovních instrukcí. Samozřejmě tato změna zasáhla celou
bývalou divizi. Byl jsem vždy proti
této změně a nesouhlasil s názory
bývalého ředitele divize elektro. Dnes
ale věřím, že se z krize dostaneme
a budeme dále rozvíjet naše středisko
výroby rozvaděčů,“ dodává.
oblibou Miroslava Kratochvíla je jídlo
a gastronomie vůbec. Přiznává, že
nejlépe se najedl v Číně, nepohrdne
ani mexickou kuchyní.
Petr Šindelář
Jiří Kovařík
Dvacet let obléká pomyslný dres
firmy ROSS Holding Petr Šindelář.
Z montéra se vypracoval na nižší manažerskou pozici. Je ženatý
a má dvě děti.
O své práci říká: „Všude je něco,
jak se zpívá v té písničce: jednou
jsi dole, jednou nahoře. A tak
to je i v práci. Jsou akce, které
mě vysloveně baví, pak je zase
něco dalšího, co moc ne. Teď
v poslední době pracuji jako technik
a vlastně řídím práci na vybraných
zakázkách. Řeknu vám ale pracovat
s lidmi - to je někdy síla. Ten potřebuje to, ten zase něco jiného.
Člověk musí být trpělivý,“ řekl Petr
Šindelář, který také zavzpomínal na
několik velkých zakázek z minulosti.
Velké zakázky ho baví ze všeho nejvíc. Například jihlavský City Park.
„Obrovská stavba, poměrně složité
instalace, kilometry kabelů a velké
rozvaděče. Lákala mě ta složitost.
Musel jsem ale být pořád ve střehu.
Pode mnou tam dělalo několik desítek dělníků a koordinovat je nebylo
snadné. Zase se člověk něco nového přiučí. Pak to bylo Obchodní
centrum Háje v Praze - rovněž obrovská budova. Dnes tam je myslím
finanční úřad.“
Původní šéf střediska výroby rozvaděčů a zámečnické výroby byl jedním
z prvních zaměstnanců ROSSu.
V roce 1995 ale firmu opustil, aby
se vrátil po třech letech zpět. Na
své začátky vzpomíná takto: „Vyučil jsem se pro Zemědělské stavby
v Havlíčkově Brodě, kde jsem pracoval do roku 1992. S kolegou Honzou Juhaňákem jsme potom odešli
do nově se tvořící firmy Romana
Stryka. Asi nikdy nezapomenu na
slavnou zakázku na Sibiři ve městě
Streževoj, Grand hotel Pupp a velkosklad potravin v Kutné Hoře. Z rodinných důvodů jsem musel později
z ROSSu odejít, chtěl jsem být více
doma a věnovat se rodině. Pracoval
jsem v havlíčkobrodském Kovostavu
jako prodavač hutního materiálu a rád
na tu práci vzpomínám. Byl tam opravdu dobrý kolektiv. Pak jsem ale dostal
nabídku vrátit se zpět jako mistr výroby rozvaděčů. To bylo v roce 1998. Po
šesti letech – v dubnu 2004 – jsem
byl jmenován vedoucím střediska výroby rozvaděčů a od roku 2009 jsem
členem dozorčí rady.“
Od roku 2012 Jiří Kovařík zastává
funkci vedoucího výroby rozvaděčů
a montáží. „Léta 2011-2012 byla pro
Lada Půžová
Ladu Půžovou můžeme potkat ve
Vilaparku Čechovka, kde se stará
o celý areál a provádí zájemce o koupi
bytu. Je zaměstnankyní dceřiné společnosti RHPI. Do rodiny společností
ROSSu přišla v roce 1998 po sedmileté mateřské dovolené.
Miroslav Kratochvíl
Jedním slovem cestovatel. Miroslav
Kratochvíl umí spojit zájmy firmy se
svou touhou poznávat nové kraje.
Pracuje jako projektový manažer
a vyjíždí často do exotických zemí. Takto se dostal do KLDR, Mexika nebo
Číny. Jak ale dodává, nejlépe je doma,
v Čechách. „Už jsem byl v mnoha
zemích, když jsem ale někde půl roku,
těším se zpátky,“ poznamenal v nedávném rozhovoru.
Svou nejoblíbenější zemi nemá, je
rád tam, kde je zrovna teplo. „Čína,
Afganistán, tam ale není zase bezpečno. Líbilo se mi i v Rusku. Nejlepší to ale bylo před deseti lety
v Japonsku. Mají tam čisto, nádhernou přírodu, průzračné řeky,
k tomu kultura, historie, prostě Japonsko. Celá Asie je zajímavá.“ Velkou
Dnes se Lada Půžová takříkajíc stará
o nemovitosti. „Moje práce se skládá
zejména z péče o nájemce v nebytových prostorách a získávání dalších.
Ve Villa Parku Čechovka se snažíme
o spokojenost majitelů bytů. Spolupracuji s realitními kancelářemi, realizuji prohlídky, řeším s klientem možnosti dokončení a případných změn.
Chystám rezervační i kupní smlouvy,
vkládám do katastru nemovitostí,“
jmenuje své činnosti. Pro Villa Park
zabezpečuje další služby, nakupuje
energie, má na starosti účtování mezi
majitele bytů a nájemníky. „ROSS
Holding má též licenci na prodej elektrické energie a tepla. Provoz těchto
zařízení v jednotlivých objektech zajišťuje též naše skupina, sama zodpovídám za evidenci a obchod.“
Blahopřejeme rodičům!
Barbora Petrlíková
se narodila 25. prosince 2012 tatínkovi
Tomášovi Petrlíkovi, který ve firmě pracuje jako
servisní technik
Anna Rousková
se narodila 12. ledna 2013 tatínkovi Tomášovi
Rouskovi, který ve firmě pracuje jako projektový
manažer.
Alena Vosejpková
se narodila 3. března 2013 tatínkovi Jiřímu
Vosejpkovi, který ve fimě pracuje jako technik.
Věrní ROSSu /
11
věrní rossu
15 let u firmy
velmi složité. My jsme zvyklí pracovat
ve vysokém tempu, oni v žádném případě,“ doplňuje.
Pavel Lemon
Pavlu Lemonovi je čtyřicet jedna
let. Do ROSSu přišel z pražské
společnosti Stavomont. „Tehdy jí
kupovalo IPS, dnešní SKANSKA,
a pod nimi jsme pracovat nechtěli.
Proto jsem ještě s několika kolegy přešel do ROSSu. Byl to ROSS
Elektrotechnik Praha,“ vysvětluje
patnáct let starou epizodu. Pavel
Lemon byl montérem, dnes je technikem. Do minulého roku pracoval pro
část ROSSu, která realizuje zakázky
v České republice a na Slovensku.
„Loni jsem přešel do divize zahraničních zakázek a domlouvali jsme mou
cestu buď do Batumi v Gruzii, nebo
na Maledivy. Obě akce se ale překrývaly, proto jsem mohl jen na jednu.
Byly to Maledivy,“ dodává s úsměvem.
„Kam se člověk až nepodívá s ROSS
Tourem?“ vtipkuje dále. Na ostrovech
Maledivy v Indickém oceánu se firma
podílí na stavbě úplně nového turistického resortu.
„Je to, jako bychom dělali celou
vesnici. Na ostrově vyrostlo přes
sto objektů. Od technického zázemí
a ubytoven pro personál přes palivové
hospodářství až po luxusní vily a domy
pro návštěvníky.“ Cesta na ostrovy je
dlouhá a únavná. Odplatou je exotika
a fantastické moře, respektive oceán.
„Máme volné pátky. Vždycky se snažím relaxovat, plavu v moři, pozoruji
korálové útesy, ryby, prostě paráda.
To se člověku nepoštěstí snad nikde
jinde na světě,“ dodává Pavel Lemon.
Horší je ale podle něj spolupráce
s místními lidmi. „Na stavbě jsou potřeba. K něčemu je ale přesvědčit je
12 / Věrní ROSSu
vidět na vlastní oči všechny činnosti,“
přiznává Karel Vojtíšek.
Pavel Lemon je ženatý a mimo práci
rád cestuje, projel celou Evropu a její
nejbližší okolí. Jeho další velkou láskou jsou veteráni, obzvláště motorky.
„Mám jednoho staršího veterána, pořád ho dávám dohromady. Koupil jsem
také motorku současnou, okruhového speciála. Občas se projedu, času
ale příliš nemám.“ A ještě jednu zálibu má sympatický montér, totiž fitness. „Velmi rád chodím cvičit, vždy ale
narazím na nedostatek času. Začnu
a pak zase končím,“ říká na závěr.
10 let u firmy
Karel Vojtíšek
Zaměstnancem ROSSu je deset let,
původně pracoval jako technik, který jezdí po stavbách a oživuje systémy instalací. Jinak věčně usměvavý
Karel Vojtíšek je ženatý, má dva syny,
Ondřeje a Marka, a ženu Moniku. Žije
v Herálci poblíž Havlíčkova Brodu,
pochází ale z Moravské Třebové.
Postupem času se v ROSSu vypracoval na vedoucího střediska servisu
a reklamací. Jeho starostí jsou také
drobné a střední zakázky realizované
přímo pro koncové zákazníky. Kontakt
s rozvaděči mu ale občas schází. „Já
jsem začínal v ROSSu jako technik slaboproudých systémů, což
dělají teď moji podřízení. Tu práci
dobře znám a občas se k ní také dostanu. Asi by mi to chybělo jenom
se ponořit do té administrativy a ne-
pana Kacvinského jsou ještě malé,
aby bylo možné usuzovat, čím chtějí
být. „Můj syn David je ale šikovný, učí
se mnohem lépe než tatínek, dělá mi
velkou radost. Dcera chodí do první
třídy, učíme se abecedu,“ uzavírá
s úsměvem.
Ján Kacvinský
Prvních deset má ve službách
ROSSu za sebou Ján Kacvinský. Jak
už ze jména plyne, je to Slovák. „Bydlím ve městě Giraltovce na severovýchodě Slovenska. Mám ženu Annu
a dvě děti – dvanáctiletého Davida
a sedmiletou Dianu,“ říká v úvodu Ján,
který se původně vyučil a pracoval
v Pozemních stavbách Prešov. „Kdyby nezkrachovaly, byl bych tam asi
dodnes. Před těmi deseti lety jsem
ale odešel a v ROSSu jsem velmi
rád. Původně mě přijali jako montéra se zkušeností z Ruské federace.
Zatím ale pracuji v Čechách nebo na
Slovensku,“ dodává s tím, že poslední zakázkou je obchodní dům Breda
v Opavě. „Už je sice po kolaudaci,
pracujeme ale na plném zprovoznění
celého systému elektro.“
První zakázka Jána Kacvinského byla
na Trojském vrchu v Praze. „Pamatuji
na všechny kolegy, mnozí už z firmy
odešli, zbyli jsme tuším dva. Ale parta
byla výborná.“ Dodnes čeká na nabídku jít pracovat do zahraničí. „Rád
bych poznal nějakou zemi, nemůže to
ale být na dlouho. Rodina je pro mě
na prvním místě, chci být s nimi v kontaktu, i když to je složité. Snažím se
alespoň v létě jim věnovat dva týdny
na dovolené,“ říká. Ján Kacvinský má
také své záliby. Vedle sledování sportovních výsledků ho zajímá historie,
především období II. světové války.
„Vůbec vojenská historie je mi blízká,
mám doma knihy, sleduji filmy.“ Děti
Martin Migáš
Před deseti lety v roce 2003 přišel
do ROSSu také sympatický Slovák
Martin Migáš. „Vyučil jsem se jako
slaboproudař, dělám ale silnoproud
a to mě moc baví,“ říká v úvodu.
„Před tím jsem pracoval u soukromníků, chyběla mi ale jistota velké firmy, proto jsem využil šance a přišel
do ROSSu.“ Svého rozhodnutí po
letech nelituje.
Martin je ženatý a má sedmiletou
dceru Patricii a pětiměsíčního Jakuba. „Rodina je pro mě vším, snažím
se manželce Aleně pomáhat. Vždy
tak osm dní pracuji, potom bývám
doma,“ vysvětluje.
Na stavbách se podle Martina
Migáše zažije spousta legrace, některé historky jsou ale nepublikovatelné. Jedna přeci: „Kolega Jarda
Dvořák se chystal na zahraniční
zakázku do Bruselu. Sbalil si nářadí
do dřevěné bedny. Nás nenapadlo
nic jiného, než mu jí zatlouct hřebíky. Mysleli jsme si, že už do ní nepoleze. On tam ale šel a hřebíky musel
vytrhat. Podezříval potom dalšího
kolegu Jirku Pecna a on nevěděl,
o co jde. Až po letech jsme se přiznali a hodně zasmáli,“ vzpomněl si
Martin.
SLOVENSKO:
Slovenský kras
Pred viac ako dvomi rokmi som sa presťahoval
za prácou zo stredného Slovenska do Bratislavy,
čím najviac utrpela moja láska k prírode, horám
a športom, ktoré s tým súvisia. Preto chodíme s
priateľkou aspoň raz za 2-3 mesiace na výlety do
hornatejších kútov Slovenska. Tentokrát sme rozmýšľali nad niečím novým a dosiaľ nepoznaným.
Dohodli sme si niekoľko základných
bodov výletu - urobíme túru, pozrieme si nejaký hrad, prípadne jaskyňu
a strávíme čo najmenej času v aute cestovaním na miesto. Hľadal som na internete, kde nájdem výhodné a pekné
ubytovanie a ako jedna z prvých ponúk
sa objavil pobyt s raňajkami na 2 noci
pre dvoch v penzióne v Rožňave. Študoval som tak o Rožňave na Gemeri
a blízkom Národnom parku Slovenský
kras. Slovenský kras leží na juhovýchode Slovenska a tiahne sa popri hranici
s Maďarskom. Slovenský kras je známy
pre svoje skalnaté útvary a veľký počet
jaskýň a priepastí, a patrí medzi najväčšie krasové oblasti v strednej Európe.
Toto pohorie, ktorého najvyšší vrch
má len o čosi viac ako 1200 metrov
je vytvorené vápencovými planinami,
delenými širšími údoliami aj hlbokými
tiesňavami s množstvom krasových
útvarov a scenérií a to aj podzemných
– Gombasecká jaskyňa, Domica, Jasovská, Ochtinská aragonitová jaskyňa
a ďalšie. Geografická poloha v rámci
bývalého Rakúsko-Uhorska predstavovala výborné predpoklady pre stavbu
dnes historických a kultúrnych pamiatok, hradov, kaštieľov, kostolov.
Po ďalšom hľadaní sme sa napokon
rozhodli, zarezervoval som ubytovanie,
naplánoval som trasu a v piatok ráno
sme mohli vyraziť na predĺžený víkend.
Pripravili sme menšiu desiatu a ráno
o ôsmej sme vyrazili autom z Bratislavy. Po diaľnici do Zvolena, ďalej cez
Lučenec, Rimavskú Sobotu a Tornaľu
sme predpoludním dorazili k jaskyni
Domica. Vybrali sme si práve túto, pretože ponúka prehliadku aj s plavbou po
podzemnej rieke s tajomným názvom
Styx. Jaskyňa má celkovo 5,3 kilometrov a spolu s maďarskou jaskyňou
Baradla má až 25 kilometrov! Naša trasa bola dlhá 930 metrov a z toho 150
metrov sme sa plavili na člne popod
neuveriteľné množstvo netopierov. Po
prehliadke sme sa vybrali do neďalekej
Rožňavy. Ubytovali sme sa v príjemnom penzióne s ešte príjemnejším personálom a po sprche sme šli na večeru
do známeho Rožňavského pivovaru
s dobrou reštauráciou, s chutnými lokálnymi špecialitami a niekoľkými druhmi domácich pivných špeciálov.
Po raňajkách sme sa vybrali do kopcov. Na pláne bola okružná turistická
trasa v najzaujímavejšom krasovom
údolí Slovenského krasu - Zádielska
tiesňava. Auto sme zaparkovali v Turni
nad Bodvou asi 30 minút od Rožňavy
smerom do Košíc. Vybrali sme sa po
modrej značke k zrúcanine Turnianskeho hradu nad dedinou s krásnym
výhľadom na okolie a ďalej po hrebeni Náučným chodníkom Zádielska
tiesňava. Táto cesta vedie hranou
planiny s nádhernými vyhliadkami nad
dnom tiesňavy vysokými až 250 metrov, napríklad Krkavčie skaly. Naskytol
sa nám aj krásny pohľad na najznámejší Zádielsky útvar a zároveň najvyšší
vežovitý skalný útvar na Slovensku
Turnianský hrad
- Cukrová homoľa. Keď sme zostúpili
k dnu tiesňavy, popri Zádielskom potoku sme sa dostali po červenej značke
až do dediny Dvorníky, odkiaľ sa nám
podarilo stihnúť autobus naspäť do
Turne k autu. Celá túra trvala príjemným tempom aj so zastávkami skoro
6 hodín. Veľmi príjemná prechádzka
ideálna na jarné alebo jesenné mesiace. Navečerali sme sa v útulnom prostredí našeho penziónu a zvládli ešte
krátku prechádzku po štvorcovom historickom námestí starej baníckej Rožňavy s renesančnou mestskou Strážnou vežou.
V nedeľu sme mali pred sebou dlhú
cestu späť, no stihli sme si ešte pozrieť
poľovnícky kaštieľ Betliar a jeho areál
s nádherným parkom. Hrad Krásna
Hôrka bol žiaľ pre rekonštrukciu zatvorený, tak sme vyrazili domov. V roku
2014 by mal byť hrad už kompletne
zrekonštruovaný. Nabudúce sa tam určite zastavíme. Vybrali sme sa trochu
inou cestou, do Zvolena cez Jelšavu,
Tisovec a s krátkou obednou prestávkou na salaši Zbojská v Muránskej planine. Počasie nám veľmi prialo, zážitok
z Gemera bol nad očakávania, musím
povedať, že som bol milo prekvapený
aj cenami, otvorenosťou domácich
a vrelo odporúčam vyskúšať aj tento
relatívne málo navštevovaný slovenský
región.
Autor: Oto Kóňa, slovenský publicista
Foto: internet
Slovensko /
13
FRANCIE:
Nečekaná a méně
známá místa v Paříži
Paříž má mnoho přívlastků, sami Francouzi o ní hovoří jako o srdci Evropy, královně měst, městě zamilovaných, městě světla, městě umělců nebo ráji pro
labužníky. Kromě toho je Paříž městem obrovského
architektonického dědictví, známých parků a muzeí,
ale i míst, o kterých se v turistických průvodcích
nedočtete. Jsou ale jedním slovem okouzlující.
Japonská zahrada
Když se mě někdo zeptá, která část
Paříže je moje nejoblíbenější, musím
říct, že to jsou městské parky a hlavně
břehy Seiny. Tam se tep města zpomaluje a můžete si odpočinout. Z parku
bych vybral park Luxembourg, kde je
opravdu spousta laviček. Parku dominuje umělé jezírko. Máte-li rádi okrasné parky a zahrady jako já, neváhejte
navštívit Japonskou zahradu v parku
Alberta Kahla, která se nachází blízko
konečné stanice metra číslo 10 (Boulogne – Pont de Saint-Cloud). Neočekávali byste, že hned vedle rušné
části města může vyrůst oáza klidu.
V zahradě malého skanzenu s ukázkou
klasických dřevěno-papírových staveb
nechybí typické obloukové červené
mosty přes jezírka plná okrasných různobarevných ryb a kamenné chodníky
z kulatých oblázků. Vedle Japonské
zahrady je v parku francouzská zahrada růží, anglický lesopark a galerie se
stálou expozicí výpravných cest zakladatele parku bankéře Kahla.
Každý, kdo přijede do francouzské metropole, jistě navštíví hlavní turistické
atrakce jako je Eiffelova věž, pařížská
radnice, Notre Dame, Louvre a další.
Co všechny tyto památky spojuje? Je
to řeka Seina, která několikrát mění
svůj směr a protíná celou Paříž.
14 / Francie
Při příležitosti oslavy narozenin mojí ženy
jsme si dopřáli výletní projížďku po řece.
Před samotnou plavbou jsem si myslel,
že je to další atrakce Paříže a je jen pro
znuděné turisty, kteří si chtějí zpestřit
návštěvu velkoměsta. Skoro hodinová
plavba s velmi zajímavým výkladem
o historii, architektonických kuriozitách
a událostech spojující Seinu s Paříží, nás
ohromně bavila. Při podplouvání všech
mostů nás okouzlila výzdoba, která normálně při chůzi vidět není. Po projížďce
jsme se vrátili na některý z mostů, abychom si jej lépe prohlédli. Most Alexandra III., který byl darem ruského cara Paříži, lemují ze všech stran bohatě zlatem
zdobené sochy a je opravdu impozantní
ukázkou stavebního a sochařského
řemesla. Most, který spojuje druhé nádvoří Louvru s levým břehem Seiny, se
jmenuje most Umělců. Je však znám
pod jiným, romantičtějším jménem, nikdo mu neřekne jinak než most zamilovaných. Na zábradlí je totiž zamknuto
tisíce visacích zámků. Každý zámek má
na sobě napsána jména nebo alespoň
iniciály zamilovaného páru. Milenci si
tímto zapečetí svůj slib a společně pak
odhodí klíčky do řeky.
Každoročně v létě vyrůstají na břehu
Seiny hned vedle chrámu Noter Dam
pískové pláže. Pařížští extroverti se jezdí
opalovat, užívat si léta a odpočinout od
věčného shonu. Na písku jsou nainstalovaná lehátka, slunečníky, budky na
převlekání, sprchy na osvěžení a menší
bazény na ochlazení. Najde se také pár
odvážlivců, kteří do ne zrovna čisté vody
vstoupí. Následně jsou odměněni bouřlivým potleskem kolemjdoucích turistů.
Nechybí soutěže v plážovém volejbale
nebo fotbal.
Francie a speciálně Paříž je proslavena
svojí kuchyní, a proto při její návštěvě
nechte doma řízky s chlebem, levné
sušenky a obohaťte se o gurmánský zážitek. Odborníci ze Sorbonnské univerzity říkají, že chuťová paměť je ze všech
pamětí nejsilnější. Rychle zapomenete,
jak je Eiffelova věž vysoká, kolik stála
malá káva nebo jak jste zabloudili v pařížském metru. Chuť játrové paštiky s cibulově-medovou marmeládou podávané
s kouskem chleba s kořenitou příchutí
zázvoru nebo delikátních marinovaných
kachních prsíček na pomerančích s přílohou dušené křehké zeleniny a tykvové
kaše - na to budou vaše chuťově buňky
a žaludek ještě dlouho vzpomínat. Když
ještě tento zážitek zpečetíte malým zákuskem, budete se cítit jako v sedmém
nebi.
Autor textu a fotografie Petr Vaňkát
POZVÁNKY:
Firemní dobrovolnictví
FILMOVÝ FESTIVAL JEDEN SVĚT
Firemní dobrovolnictví
Stává se dobrou tradicí, že ROSS
pomáhá. Firemní dobrovolnictví
je jistá forma sponzoringu, na západ od našich hranic velmi rozšířená. Delší dobu spolupracujeme
s chotěbořským občanským sdružením Benediktus, které rozvíjí
své aktivity mimo jiné v Modletíně,
v Železných horách. Kupříkladu loni
jsme upravovali pozemek poblíž bývalé fary, třídili kameny, čistili cihly
a elektrikáři instalovali rozvody
v nové sušárně ovoce. Podobným
činnostem se budeme věnovat
i letos. A uvítáme nové tváře! Akce
se uskuteční 27. dubna.
Své přihlášky posílejte na e-mail
[email protected]
Filmový festival Jeden svět
Jistě jste si všimli, že 4. – 6. dubna
2013 se v klubu Oko uskuteční
promítání v rámci festivalu Jeden
svět. Tradice festivalu sahá do
roku 1999 a vznikl z popudu společnosti Člověk v tísni při České
televizi. Hlavní myšlenkou filmů
uváděných v rámci festivalu jsou
lidská práva. S jejich porušováním či naprostou ignorací se setkáváme na spoustě míst světa.
Jeden svět ale neukazuje jen
tvrdé autoritativní režimy, zamýšlí
se také nad několika rozvinutými
státy, které se zdánlivě zdají být
demokratické. Nejsou-li vám tyto
otázky lhostejné, přijďte.
4. - 6. 4. FILMOVÝ FESTIVAL
JEDEN SVĚT
Oko
Mezinárodní filmový festival s hlavní
myšlenkou lidských práv.
18. 4. TOULAVÉ OKO - VÝCHOD USA
od 19.30 hodin I bar Oko
O své cestě po východní části Spojených států vypráví havlíčkobrodská
rodačka Aneta Štefánková.
19. 4. TRABAND
3., 10., 17. 4. O ZNÁMÝCH
OBRAZECH - CYKLUS VYPRÁVĚNÍ
bar Oko
Výtvarník a pedagog Daniel Koráb hovoří o umění, popisuje Picassův obraz
Slečny Avignonské. Hudební doprovod
obstará Pavel Lutner.
od 20.00 hodin I Oko
Koncert skvělé folk-rockové kapely.
27. 4. THE BASKERS
od 21.00 hodin I Oko
Koncert havlíčkobrodské kapely,
která hrála v irském Dublinu na ulici.
6. 4. ROCKOVÁ PÁRTY
S RÁDIEM BROD
3. 5. KRUCIPÜSK
od 21.00 hodin I Oko
od 20.00 hodin I Oko
Tradiční akce s internetovým rádiem.
11. 4. KOMUNISMUS
od 19.00 hodin I Čechovka
Příběh našich otců… divadelní spolek
Kašpar.
Koncert legendární kapely.
11. 5. MIRO ŠMAJDA
od 20.00 hodin I Oko
Rockový koncert hvězdy Superstar,
po koncertě párty.
12. 4. DISKOPÁRTY
od 21.00 hodin I Oko
Diskotéka.
24. 5. SAKALA A HOSTÉ
od 21:00 hodin I Oko
13. 4. PLES VODÁKŮ
Koncert havlíčkobrodské kapely
od 20.00 hodin I Čechovka
KUPÓN
na slevu
30 Kč
Po předložení tohoto kupónu
při vstupu do klubu Oko,
získáváte slevu na vstupném
ve výši 30 Kč. Kupon nelze
uplatnit v předprodeji.
Reportáž / 15
platnost 1. 4. 2013 - 30. 6. 2013
UŽITEČNÉ:
slovník / KŘÍŽOVKA
Ironwork [΄aıənwɜːks] železárna
Irregular [ı΄regjʊlə(r)] nepravidelný
Irreversible [ırı΄vɜːsəbl]
nevratný
Isolate [΄aısəleıt] odpojit, oddělit
Isolating valve
uzavírací ventil, odpojovací ventil
ISP – Internet service provider poskytovatel připojení k internetu
Item [΄aıtəm] položka, údaj
Item code number kódové číslo položky
Jack [dʒæk] zvedák, svorka (el.)
Jack plane hoblík
Jack screw šroubová podpěra
Jack switch svorkový spínač
Jackhammer [΄dʒækhæmə(r)] sbíječka, vrtací kladivo
Jag bolt šroub se záseky (do zdi)
Jam [dʒæm] zaseknutí, uváznutí (např. papíru v tiskárně),
zadřít, zadřít se
Jam nut pojistná matice
Jam signal signál neprůchodnosti
Jaw [dʒæː] čelist, upínat
Jaw chuck čelisťové sklíčidlo
Křížovka o cenu
Vyluštěnou tajenku
zasílejte nejpozději
do 1. 6. 2013 na
e-mailovou adresu
[email protected].
Správné odpovědi
vylosujeme, výherce získá čtyři volné
vstupenky na letní
hudební
festival
Freššš fest pořádaný 24. srpna 2013
Pivovarem Chotěboř v Chotěboři.
16 / Užitečné
otevření čelistí
stavitelný klíč
trhnutí, škubnutí, trhat, škubat
proud, paprsek, tryska
proudové čerpadlo
proudový motor
tryskový pohon
výložník (jeřábu)
otočný jeřáb (sloupový)
přípravek
přímočará pila
práce, pracovní úkol, zakázka
evidence prací
řízení práce
řízení práce
spoj, spojka, spojovat, spárovat
stropní nosník
náraz, otřes, třást
protokol, provozní deník
skok, pokles, skákat
Jumper [΄dʒʌmpə(r)] Keen [kiːn] Key [kiː] Keyboard [΄kiːbɔːd] Keyboard entry Keyboard lock Keying error Keyless [΄kiːləs]
Keyless entry system Kindle [΄kındl] King pin Kit [kıt] Knife [naıf] Knob [nɒb] Knot [nɒt] Label [΄leıbl]
Labor/Labour
Lack [læk]
Ladder [΄lædə(r)] Ladder scaffold
I-J
K-L
spojka, přemostění
ostrý
klíč, tlačítko, klávesa, klín
klávesnice, panel s ovládacími prvky
vstup z klávesnice
zamknutí kláves
překlep
nevyžadující klíč
bezklíčové otevírání
zapálit
svislý čep přední nápravy
souprava, montážní brašna
nůž
otočný knoflík
suk, uzel
štítek, etiketa, jmenovka
práce (amer./angl.)
nedostatek
žebřík
žebříkové lešení
V tajence najdete dokončení citátu Pam Brownové: Zbývá-li vám dech na jediné… (zbytek v tajence)
Tajenka z č. 1/2013 zní: Charles F. Kettering: Nezajímám se o minulost, zajímám se o budoucnost, neboť očekávám, že v ní strávím zbytek života.
Z došlých odpovědí jsme vylosovali paní Martu Tonarovou z Havlíčkova Brodu, která vyhrává dárkové balení s pivem Chotěboř.
nápověda: APSA – ENA – ATU – DJIN – LATA
Připomínky, nápady
a náměty k časopisu
prosím vhazujte do
schránky označené
ROSS magazín
v sídle ROSS Holding
v přízemí za recepcí
vlevo nebo posílejte
na e-mailovou adresu:
[email protected]
Jaw opening Jaw spanner Jerk [dʒæːk]
Jet [dʒet] Jet pump Jet engine Jet propulsion Jib [dʒıb] Jib crane Jig [dʒıg] Jigsaw [΄dʒıgsɔː] Job [dʒɒb] Job accounting Job control Job scheduling Joint [dʒɔınt] Joist [΄dʒɔıst] Jolt [dʒəʊlt] Journal [΄dʒəːnəl] Jump [dʒʌmp] Připravili jsme pro Vás užitečný
elektrotechnický AJ–CZ slovník
dnes od písmene
Reportáž /
17
V PŘÍŠTÍM ČÍSLE: ROZHOVORY: DAVID HROMADA, JIŘÍ STRATIL, STANISLAV LANKAŠ
HISTORIE: TOVÁRNA NA SUKNA BRATŘI STIASSNÝ