Josef Jančík - Apoštol dobrého tisku

APOŠTOL DOBRÉHO TISKU
Životem
číslo 301
Roč XIII.
CENA
50 hal.
ŠEBESTIÁN
KUBÍNEK
Dr. Jos. Janèík:
Apoštol dobrého tisku
ŠEBESTIÁN KUBÍNEK.
Bouølivý rok 1848 pøinesl svobodu rolnictvu a zlomil mnohá zastaralá pouta, ale
vnesl do duší také mnoho zmatku ze špatnì
chápaných hesel, rozvíøil náruivosti a obrátil
se èasto i proti církvi a náboenství. Mladé
knìstvo moravské chvìlo se obavami, e lid
stane se nehodným dosaené svobody a poškodí tìce sotva probuzenou ideu národní,
odvrhne-li mravnost a náboenství, nebo jen
náboenství a jeho nejdokonalejší pøedstavitelka, Církev katolická, dovede udreti mravní
øád a zajistiti tak i svobodnou budoucnost
národa.
Pøirozeným dùsledkem tohoto názoru bylo pøesvìdèení, e pro národ a vlast pracuje
nejúèinnìji ten, kdo pracuje pro rozkvìt náboenství a Církve katolické v národì.
Proto knìstvo zakládalo po Moravì Katolické jednoty, v nich byl lid pouèován a
veden smìrem náboenským a národním. –
–2–
370
Souèasnì však mìly jednoty povznésti také
sociální postavení lidu. Aby tìchto úkolù bylo
dosaeno, nestaèily pouhé pøednášky v jednotách. Bylo tøeba t i s k u . Proto hned zaèátkem r. 1849 zaèala Katolická jednota brnìnská
vydávat „Hlas jednoty katolické“, který byl
pojítkem všeho èlenstva a zároveò podával mu
potøebné zprávy. Lidu bylo však nutno dáti
do rukou také dobrou knihu. V Èechách mìli
Dìdictví sv. Jana Nepomuckého. Moravské
knìstvo pomýšlelo na nìco podobného zvláštì od té doby, kdy bylo zøejmo, e není moná spolupráce s liberální laickou inteligencí
v Národní jednotì, v ní se uplatòovaly snahy
protináboenské. Vlasteneètí knìí v èele s
profesorem bohosloví Františkem Sušilem byli
si vìdomi svých povinností peèovati o náboenské a národní uvìdomování lidu a proto
23. srpna 1850 zaloili „Dìdictví sv. Cyrilla
a Methoda“. Podle stanov „Dìdictví zamýšlí
péèi vésti o zvedení lidu moravského, jakého
náš èas poaduje; o zvedení všestranné, avšak
na základu víry katolické, s vylouèením všeliké politiky.“ K dosaení tohoto cíle mìlo
vésti: „Spisování a vydávání knih, a sice nejen
výhradnì náboenských, nýbr vùbec vzdìlavatelných a k duchovním potøebám vìku našeho prohlédajících, zvláštì pak dìjepisu, zemìpisu, poznání vlasti, pøírody, øemesel, orby
atd. I v zábavných spisech obsaena býti má
bud' obrana, nebo utvrzování pravdy nìkteré
371
–3–
katolické, jíto se odpor èasový dotýká.“ –
Prvním starostou Dìdictví byl zvolen František
Sušil.
Mì1o-li Dìdictví nìco znamenat a splnit
svùj úkol, bylo tøeba, aby se k nìmu pøidalo
co nejvíce èlenù, kteøí sloením 10 zl. stø.
nabývali práva na 1 výtisk knih Dìdictvím vydávaných. Knìstvo moravské uvedlo Dìdictví ve známost mezi lidem, agitace byla provedena i v Katolických jednotách a na jejich
sjezdech. Nejvìtších zásluh o rozšíøení Dìdictví však si získal laický apoštol dobrého
tisku – Š e b e s t i á n K u b í n e k .
Mládí.
Jak svìdèí køestní matrika (sv. III., str.
43) v Tvaroné u Brna, Kubínek narodil se
1. ledna roku 1799. (Sám v „Dìjích Kubínka“ str. 81 a 48 udává mylnì rok 1801.)
Jméno dostal po svém kmotru Šebestiánu Jahodovi, láníku v Tvaroné. Otec jeho se nazýval Tomáš a byl pololáníkem na èís. 30 v
pøifaøené obci Blaovicích. Matka byla Anna,
rozená Macháèková. Pokøtìn byl od tehdejšího kaplana Klára Jaroše.
Byl pøedposledním z 12 dìtí, „ale devìt
jich zemøelo nevinných v mládí ... a moná e
tìch devìt jsou rozdìleni do kadého kùru
andìlského jeden.“ Jako chlapec šestiletý zail bitvu u Slavkova, pøi ní bylo bojováno
–4–
372
také o Blaovice. Kdy bylo støíleno pøes
Blaovice, byli ukryti v panském stavení, které puma neprorazila. Po svém šestém roce
zaèal chodit do školy, které se s poèátku bál
jako strašidla. „Kdy minula tøi léta jeho
chodìní do školy, umìl ji psaní a poèítání,
maje pro nì schopné nadání.“ Ostatní tøi léta
uèíval místo uèitele, který pomáhal psáti panským písaøùm a dohled nad áky svìøil Kubínkovi. Ten však „jsa uèitelem jiných po
tøi léta, sám sebe nenauèil pravopis. K tomu
v jeho škole se tehdá nehledìlo.“ Za to byl
pilným ètenáøem Bible, kterou si vypùjèil od
své tety.
„Kdy èas školní Kubínkovi vyšel, nastala
válka v Lipsku (1813); kadý muský i jednooký byl odveden k rakouskému vojsku.“ Tak
se stalo i s èeledínem u Kubínkù a proto
tøináctiletý Kubínek nastoupil na jeho místo. Vozil obilí pro vojsko do Mikulova, do
Jihlavy, do Èáslavi a do Kolína. e tyto cesty
nezùstaly bez vlivu na jeho chování, patrno
z pøiznání: „Nechtìl být ménì ne druzí, musel
se jim rovnat, fajfku koupit.“ Zaèal se chytat
marnosti. Podle svìdectví souèasníkù byl chasník jako struna, èervený jako rùe, a zpíval a
tanèíval u muziky a dost - ale vdycky v poctivosti a v poøádku. - Sám o tìchto vìcech
soudí pøísnìji. „I mì svìt do svých tenat marných a høíšných zamotal a v nich dosti dlouho vìzeti nechal. A byl bych èastokrát svì373
–5–
táctvím dál o zem, kdyby mnì nebyla cestu
zastupovala bázeò, bázeò toti, co jiní øeknou,
kyby mì mladíka vidìli ve svátek se modlit
doma z náboné knihy modlitební... Co by
tomu øekli ti, s kterými hry jsem navštìvoval,
sklenice vyprazdòoval, kdybych místo toho
èetl písmo svaté, nábonou knihou se bavil.
Øekli by snad, e jsem svatý... Ach ta bázeò,
to bylo hrozné strašidlo, které mnì bránilo
se vymotat ze sítì marnosti lehkomyslných
svìtákù.“
Obrácení.
Ale milost Boí v Kubínkovi zvítìzila.
Na III. sjezdì Katol. jednot v r. 1853 vyznává:
„I mne odvrátila v mladém vìku vroucná modlitba otce náboného k vánìjšímu ivobytí;
neb kdy jsem vidíval otce svého hodinu i dvì
na kolenách kleèeti, pokadé jsem cítil lítost
nad svým lehkováným obcováním, a pak milost Boí mne vysvobodila ze zkázy snad
nedaleké.“ Je pozoruhodné, e Kubínek své
obrácení a všecko dobro pøipisuje modlitbám
otcovým, o matce se nezmiòuje. „A v pravdì,
jestli které zvláštní milosti od Boha se mnì
dostalo, tedy to pøipsat musím jeho vroucím,
náboným modlitbám.“ Svou vroucí lásku k
matce projevil tím, e po její smrti 21. dubna
r. 1826 postavil jí na hrob „pomník nevelkého
nákladu, ale co na nìm bylo, bylo významné.
–6–
374
Byly v zemi dva sloupky, na nich tabulka plechová trošku opatøená støíškou... Na tabulce
byla vyobrazena jeho matièka v kroji selském,
s rùencem v rukou, a kolem ní její dìti...
Vd,ìènost syna Šebastyána to postavila k památce zboné matky.“
K obrácení Kubínkovu pøispìla podle jeho
vlastního svìdectví také náhlá smrt „jedné
milovnice svìta“. Podle zprávy Blahovìsta
(1882, str. 352) sklesla pøed jeho oèima mladá
taneènice k zemi mrtvicí jsouc ranìna. Kosmák podle vypravování dìlníka u Kubínkù a
jeho vrstevníka Martina Slezingra píše, e obrácení se stalo tehdy, kdy Kubínek hlídal
jakousi enu, která se zbláznila a v záchvatu
zuøivosti proklínala kde koho. Jiní souèasníci
však spojitost této události s obrácením Kubínkovým popírají. Událost Kosmákem vypravovaná stala se 5 a 6 let po zmìnì v ivotì
Kubínkovì.
On sám o svém obrácení píše: „Nemohu
jistého roku udat, kdy jsem se z osidel pekla, ze svìtáckých nebezpeèných tovaryšství vymotal. Ale mohu øíci, e od osmnáctého do
dvaadvacátého byl jeden rok pro mne šastným, e jsem se s Boí pomocí vybøedl z
nebezpeèenství, kde hrozí svìtákùm zkáza...
Kdy pak s Boí pomocí v tuhém boji Bùh mnì
k vítìzství pomohl, pøišla na mì nová zkouška, v níto celé peklo proti mnì se pozdvihlo,
375
–7–
nechtíc koøisti své popustit; avšak i tehdá
Svatý Silný, Svatý a Nesmrtelný pomohl mnì
proti pekelným duchùm v boji tak, e jsem
je šastnì pøemohl, a nepoddal se strašnému
zoufalství, k nìmu jsem od nich byl násilnì taen, a krutých bojù podniknouti musel.“
Od té doby zmìnil úplnì zpùsob svého
ivota. Zevnì se to projevilo tím, e bez báznì a bez ohledu na mínìní jiných zaèal chodit také na odpolední poehnání do Tvaroné,
a bylo poèasí jakékoliv, nestydìl se také
kleknout veøejnì pøed køíem a se modlit.
Jeho pøíklad pùsobil i na jiné.
„e ale Kubínek, jsa ještì mladý, cestu
prorazil a nestydìl se modlit, e také nelenošil, uhlídal dost brzy i mladých, na poehnání chodit.“
I jinak vedl ivot úplnì nový, vpravdì
asketický. Mnozí ovšem povaovali jeho poèínání za bláznovství. Posty jeho bývaly za
mladších let takové, e nesnídal, neobìdval,
a teprve veèer jídával, nìkdy nìkolik dní tak
po sobì. Chudákùm pøinášel v noci døevo, slámu, chléb, aby o tom ádný nevìdìl.
Na sebe byl tak pøísný, e i za nejkrutìjší
zimy chodíval bos, a mu nohy omrzly. Kosmák vypravuje podle vzpomínek Slezingrových:
„Jednou mi jel zase pro døíví a do Ochozka.
Však to bylo právì na štìdrý veèer; snìhu
–8–
376
bylo, a po kolena. Myslivec, spatøiv jej, šel
domù a donesl boty. – Tu máte, èlovìèe, a
obujte se; nemohu se na vás ani dívat. Taková zima a jste bos! – To nesete ty boty
mnì? tázal se Kubínek. – Milý brachu, kdybych
já chtìl boty, mohl bych si je koupiti sám,
tøeba zlatem vyšívané. Jen si je nechte, já
pojedu domù, jak jsem pøijel.
Bylo to na štìdrý veèer, ale na Boí hod
ráno pøišel do kostela ji obut, a od té doby
vícekrát bos nechodil.“
Následky této pøísnosti cítil a do pozdního stáøí. Tak v lednu r. 1867 si stìuje:
„Trpìl jsem tøikrát v tomto týhodni kruté
bolesti oznobených nohou, pøi nich jsem byl
na bolesti pekla upomenut. Byly to bolesti
kruté, pøi nich nemohl jsem se modlit, ani
vzdychat k Bohu, ale strašné zoufalství se duše mé drelo, take jsem cítil, jak hroznì spravedlnost Boí bude mstít nekající høíšníky
v pekle bez milosrdenství.“
Kubínek velice rád chodíval po poutích,
obyèejnì v dobì, kdy u práce v poli nebyly
tak naléhavé. Navštívil svatojánskou pout v
Praze, odtud se vydal do Vambeøic, Èenstochové a skoro kadý rok chodil do Maria Zell.
Pro nìho poutì bývaly opravdovým pokáním.
Kdy šel do Èenstochové, „ètrnáct dní do úst
nevzal chleba, jen vodu pil, ízeò nemoha
strpìt.“
377
–9–
Kubínek pøi tom peèoval také o hospodáøství. Otec stárl, nejstarší sestra Veronika byla ji provdána za Šimona Ondráèka
z Blaovic, druhá Marie byla nemocná, „chromá, shrbená ebraèka, sedìt musela doma“.
Šebestián byl jediným synem. – Otec, vida
jeho zpùsob ivota, chtìl statek postoupiti
svému vnukovi. Šebestián s tím souhlasil „silnou touhu ode dávno maje státi se chudým.“
Ne provedení tohoto úmyslu zabránil panský vrchní, jemu nijak nevadilo, e mladý Kubínek chodí po poutích, a je tøeba i ètrnáct
dní pryè, jak o nìm svìdèil obecní úøad blaovický. Kdy prý nìkterý hospodáø vysedí
ètrnáct dní ve vinopalnì a pøece hospodaøí,
mùe hospodaøit i Kubínek. Po smrti otcovì
17. kvìtna r. 1832 stal se Kubínek samostatným hospodáøem.
Na dosavadním zpùsobu ivota nezmìnil
nièeho. Je jisto, e hospodáøství bývalo by
potøebovalo i hospodynì. Mnohé dívky Kubínkovi nadbíhaly, dìlaly se pobonými; jen aby
se mu zalíbily, ale Kubínek se rozhodl být
iv svobodnì bez manelství. Domácnost mu
vedla sestra.
S tím vìtší horlivostí vìnoval se náboenskému ivotu. V Blaovicích zaloil bratrstvo sv. rùence, šíøil pobonost k B. Srdci
Pánì a k Srdci P. Marie. Mìlo to blahodárný
vliv na ivot v rodišti, zvláštì v mládei.
– 10 –
378
Podaøilo se mu také vykoøenit v obci pití
koøalky. „Nebo témìø veškera obec blaovská se uvázala v spasitelný slib zdrování
se od pálenky, vìrnì jej plní, e tamìjší palírna ji za své vzala.“ Sám pøedcházel nejlepším pøíkladem. Od svého obrácení nenapil
se opojných nápojù, zøekl se také masa. Pøíklad pùsobil i na okolní obce. V Jiøíkovicích
ukládali peníze, které se utratily pøi obecních
hromadách, na kapitál k zaopatøení domácích
chudých. Místo pití pozdìji pøistupovali na
popud Kubínkùv k Dìdictvím.
Kubínek, vida tyto úspìchy, „myslil sobì, kdy v naší osadì podaøilo se mnì proti
vlastní nadìji mnoho, mùe se mnì i jinde
v národì podaøit vzdìlání lidu; dám se do
toho.“ A tak došlo r. 1847 k rozhodnému obratu v jeho ivotì. „Umínil jsem si nechat pluhu,
srpu a jiného náøadí potøebného ke konání
selských prací, mysle, e bez jednoho oráèe,
sekáèe nebo mlatce zùstane jich ještì dost ke
konání tìchto prací. Ale pobízet lid k pravému
køesanskému ivotu, k slubì Boí: k tomu
nemají lidé schopnosti a smìlosti, nemají
zvláštního daru Boího, jaký jsem já od Boha
obdrel. A proto, abych z høivny, mnì svìøené
dobøe tìil, oddal jsem se v slubu svému
národu, chtìje jej získat pro Boha, pro blaho,
které nám plyne z náboenství a ctnosti.“
R. 1847 prodal svùj statek s 60 mírami pole
379
– 11 –
za 3000 zlatých a zaèal apoštolovati v širém
okruhu.“ Hospodáøství se zhostil, aby mìl k
zvìstování evangelia mysl volnìjší.“
Na apoštolských cestách.
Kubínek poøídil si almárku a s ní na
zádech se vydal na pout po èeských vlastech.
V ní míval knihy, ale také harmoniku, na které
doprovázel své písnì. Harmonika byla jeho
nerozluèným pøítelem. Bez ní bychom si Kubínka ani nedovedli pøedstavit. Pøišel-li do
obce, napøed se zastavil u køíe nebo u sochy
na návsi nebo u kostela, modlil se vroucnì a
pak zpíval náboné písnì a pøi tom hrál na
harmoniku. V Brnì byl pro to i zavøen. Kdy
v r. 1850 zpíval také u sochy nejsv. Trojice
na Zelném trhu a pøedèítal z Tomáše Kempenského, shromádilo se okolo nìho plno lidu,
kteøí podivovali se zvláštì jeho neobyèejnému
zpìvu, který se støídal, jakoby jednou enská,
po druhé muský zpíval. Pøišli stráníci, Kubínka vzali s sebou a protoe bylo ji pøed
veèerem a uøedníci, kteøí by ho vyslechli, ji
nebyli v kanceláøi, byl zaveden mezi ostatní
vìznì. Ti kleli na celý svìt, ale Kubínek poklekl, modlil se, náboné písnì zpíval. Jakoby
do vosího hnízda prst strèil, vìzòové poèali mu
nadávat hlupákù a jinak. On jim však pøimlouval a dokazoval, e si poèínají nerozumnì a
– 12 –
380
podaøilo se mu vìznì tak daleko pøiivést, e
se s ním nahlas modlili rùenec.
Zpìv a hudba byla velikou zálibou Kubínkovou. Je to patrno z díkù, které veøejnì
vzdává brnìnskému soukeníku Machovi za to,
e se mu dostane vdy v domì jeho zábavy
u klavíru, nástroje hudebního, pøi nìm svou
pobonost veèerní a ranní mùe pohodlnì vykonat.
Na svých cestách zachovával pøísný zpùsob ivota. Nosíval šaty z hrubého, lnìného
plátna, na nohou mìl velké, tìké hoty s podkùvkami a cvoèky, na hlavì èerný, široký klobouk a v ruce poutnickou hùl. Pøišel-li nìkam
na nocleh, spokojil se trochou slámy na zemi
nebo slamníkem. Do postele si nikdy nelehl.
– Byl iv prostince, vìtšinou pøi pouhém
chlebì a vodì. Hrabìti Mittrovskému dìkuje
slovy: „V kuchyni jeho vdy bývám uctìn
chutným pokrmem pro tìlo, pøipraví mnì vdy
tam dobrou kávu, aby potøebnou sílu mìlo;
radostno mnì, starému ebráku vdy bývá,
kdy bývám tak uctìn.“
Pøi putování míval oèi otevøené i pro krásu pøírody. Píše na pøiklad: „Ano, pøíroda
v mìsíci èervnu tak èarokrásnou se ti všude
objevuje a k obdivu a úctì Boha Stvoøitele
tebe v kadém místì povzbuzuje, bys miloval
toho Pána, který lásky vší hoden jest, sloue
mu vìrnì a stále, bys ostøíhal zákon Boí a
381
– 13 –
svoje všecky èiny spravoval k jeho cti a chvále. Mnohdykrát hledì do dálky zdá se mi; e
krajinu nebeskou spatøuji.“
Smysl pro krásy pøírodní projevil Kubínek nejlépe ve své knize „Poutnická cesta z
Brna do Celly Marie Panny“ (Brno 1875), v
ní dopodrobna popisuje cestu, kterou konával s brnìnským procesím. Putování bylo jeho ivotem, jeho radostí. Znal všechna poutní
místa na Moravì a v Èechách, navštívil však
také slavná místa v Rakousích, Pruském Slezsku a v Polsku.
Pro poutníky køtinské sestavil ji v roce
1863 a svým nákladem vydal „Pobonost k uctìní nejsvìtìjšího ivota Pána našeho Jeíše
Krista v poutním slavném chrámu Pánì køtinském v markrabství moravském.“ Kníka obsahuje také popsání kostela a jeho dìjin od
dp. Wagnera, faráøe v Ochozi.
Se svých cest vracíval se obyèejnì do Blaovic. Kdy však 16. srpna r. 1854 umøela mu
sestra, pak míval svùj byt v augustiniánském klášteøe na Starém Brnì“, kam jej pøivedl komorník pana preláta starobrnìnského
Nappa „prùmyslník“ Josef Hýbl. Tam mìl
svìtnièku, odtud rozesílal knihy.
Kubínek ve svém ivotì plnil to, co na
III. sjezdì Katol. jednot v Brnì r. 1853 prohlásil za „nejzpùsobilejší prostøedky, jimi by
se všecko zlé vykoøeniti a všecko dobré vští– 14 –
382
piti dalo v našem katolickém lidu na Moravì.
Prostøedkové tito jsou: 1. Slovo Boí, 2. dobrý
pøíklad, 3. vroucná modlitba a 4. ètení dobrých
knih.“ Dobrým pøíkladem pøedcházel a vroucí
modlitbou ostatní povzbuzoval k dobru od
svého obrácení. A p o š t o l á t s l o v a a d o b rého tisku zaèal pìstovat zvláštì od roku
1847, kdy se rozhodl putovati po vlasti. „Národu svému být rádcem, radit jemu to, co prospívá k jeho duše spasení. – To tedy jest
nyní moje hospodáøství, mùj statek, má zahrada, mùj výmìnek.“ Pøi ètení Sušilova výkladu listù sv. Pavla si poznamenává: Buïme
všickni jako jeden mu, dle apoštola, pomocníky Boími, pracujme neúnavnì slovem, perem, dobrým vzorem a nábonou modlitbou
usilujme, aby lid náš nedostal se do moci nevìrcùm, odpadlíkùm, svévolníkùm nemravné
èeledi ducha zlého.“
K dobru vybízel na svých cestách. Našel
si však i jiné pøíleitosti. Zvláš vhodné byly
pro tento úèel schùze Katolické jednoty brnìnské, kde se scházívala na sta èlenù. Kubínek se
jich pilnì zúèastòoval, mnohdy mìl samostatnou øeè, velice èasto zasáhl do debaty.
Nechybìl ani na ètyøech sjezdech Katol. jednot v Brnì v letech 1851–1854. Na všech
øeènil. Kulda ve zprávì o I. sjezdu ho charakterisuje: „Pan Kubínek dobøe známý po
vší Moravì i v Èechách a milovaný od všech
spoluúdù jednot katolických, jako vezdy i ten383
– 15 –
kráte dùkladnou øeèí svou velikou radost zpùsobil celému shromádìní, tak e mu hlasitì
zaslouenou chválu projevovalo.“ Na II. sjezdì nebál se napomenouti také knìze, aby øádnì plnili svùj úkol a pøipomnìl jim povinnost,
aby dobrým pøíkladem ostatní vedli. Ne „sebe
vìtší horlivost knìzova nemùe pøinášeti
dobrého ovoce, v míøe ádané a potøebné, jestlie jej nepodporují uèitelové, otcové, matky,
hospodáøové, mistøi, obecní pøedstavení u podøízených svých.“ – Myšlenky projednávané
ve schùzích Katol. jednot a na jejich sjezdech
šíøil pak na svých cestách.
Dovedl je také obhájit proti nepøátelùm,
o kterých píše: „Jsou jistí lidé, kteøí za babské povídky drí kadou øeè o nesmrtelnosti
duše, o vìènosti, o zmrtvýchvstání, o pekle,
o nebi, o zlých duchách a o všech vìcech, které se týkají naší víry a náboenství. A tito
lidé se pokládají za osvícené pøed svìtem,
a to, v èem víra nás vyuèuje, to vše drí za
temnost, za sprostnost, za babské povídky. A
kdo s takovými osvícenými lidmi se spolèí,
bývá také brzy tak od nich osvícen, e se
stkví jako jasná hvìzda, nièemu toti nevìøit,
co Bùh zjevil, co Kristus Jeíš uèil a co
Církev k vìøení pøedstavuje, a jest to psáno
neb není... Bìda kadému, kdo se pøidrí takových nevìrcù, pohrdaèù náboenství.“
Kubínek se nebál nikdy øíci otevøenì pravdu. Mìl na mysli vdy jen dobro. Kdy poz– 16 –
384
dìji dopisem upozoròoval faráøe tvaroenského Kosmáka na nìkteré potøeby duchovní správy v rodné obci, a kdy Kosmák to farníkùm
sdìlil, mnozí se na Kubínka horšili a pøièítali
mu to jako pýchu. Ale neprávem! Pro nìho
byla hlavní vìcí èest a sláva Boí. Tý úèel
mìl na mysli, kdy posílal své poselství krajanùm, v nìm je napomíná ke køesanskému
ivotu, zvláštì pak ke skutkùm milosrdenství,
k trpìlivosti, k støídmosti a varuje pøed špatným tiskem.
Zkušenosti, získané na cestách, nenechával si pro sebe, ale hledìl jich zase uít pro
dobrou vìc. Tak na pø. Hlas 1861, èís. 34.
píše: „Pøed nedávnem u sdìlil nám náš milý
Kubínek, jen ovšem Moravu naši procestoval
køí na køí, maje pøi tom dostateèné pøíleitosti seznati zevrubnì smýšlení její e ze
mnoha stran jevena byla touha, abychom se
postarali o vydávání zvláštního èasopisu školského.“ Upozornìní tomuto bylo vyhovìno
aspoò na tolik, e Hlas si více všímal školských záleitostí.
Ve slubách dobré knihy
Nejvìtších zásluh si získal Kubínek jako
šiøitel dobrého tisku. Po Novém roce 1848
zašel si do Prahy, koupil sobì dobrých knih
z Dìdictví svatojánského a zaèal putovat po
vlastech šíøit dobro. „K tomu tedy smìøoval
385
– 17 –
Kubínek, by dobré knihy mnoil v rodinách,
k tomu obìtoval ivot, statek, sílu, pøièinlivost
v krajinách.“ Postupem doby pøibývalo
u nás ústavù pro vydávání dobrých knih a
Kubínek ochotnì na svých cestách se staral,
aby mìly co nejvìtší poèet èlenù a aby knihy, jimi vydané, také pøišly mezi lid. – Roku 1850 bylo zaloeno Dìdictví svatého Cyrila a Methoda v Brnì, roku 1860 zaloeno
Dìdictví malièkých v Hradci Králové, r. 1863
Dìdictví sv. Prokopa v Praze a Zlatá kniha dívek èeských v Písku, byla tu u Matice moravská v Brnì, benediktin rajhradský P. Placid
Mathon zaèal vydávat Zábavnou bibliotheku a
èasopis Školu Boského Srdce Pánì. Všechny
tyto podniky mìly v Kubínkovi horlivého šiøitele. Vdy šíøit dobré knihy „to je ta jeho
svatá povinnost, je to jeho úkol, jemu Bohem
samým naøízený.“ „Na svìtì v náboenství
køesanském nemùe nic býti dùleitìjšího, jako rozmnoovat ty nejvznešenìjší prostøedky,
dobré knihy našim køesanským rodinám, aby
se povznesly k nebesùm.“
Hned první rok svého apoštolátu mìl pìkné úspìchy. Podaøilo se mu získat pro Dìdictví sv. Jana Nepomuckého kolem sta èlenù
a odvedl 800 zlatých. Ze svého jmìní dal zapsat za èleny školy pro obce: Blaovice, Tvaroná, Horákov, pozdìji pak Pozoøice, Váany,
Rousínov, Rousínovec, Tuøany, Šlapanice, Telnice, Dolní Kounice, Šaratice, Újezd. Dìdictví
– 18 –
386
sv. Jana vìnoval 1000 zl, pro školní knihovny.
Za mnohé èleny sám zaplatil pøíspìvek. Proto
právem mohl napsat, e pro takové vìci obìtoval celé svoje zdìdìné jmìní.
Obì Dìdictví sv. Jana i sv. Cyrila a Methoda pøirovnává k øece Jordanu. „Jako øeka
Jordanská tekoucí ze dvou hor stala se jen
jedným øeèištìm, jedným tokem, jedinou øekou, tak také Dìdictví sv. Jana Nepomuckého
v Praze a Dìdictví sv. C. a M. v Brnì spojuje se
v jednu øeku, v jeden tok tím, e oba tyto
ústavy mají jednostejný smìr, stejnou úlohu, stejný cíl, k nìmu vedou, èasné toti
a vìèné blaho národu katolického, zvláštì pak
èeskoslovanského.“ U øeky Jordanu kázal sv.
Jan, knihy Dìdictvími vydané jsou také neustálým kázáním a vyzýváním k obnovì.
O zpùsobu, jakým doporuèoval knihy, podává nám zprávu èlen Katol. jednoty brnìnské
Frant. Liška z Juliánova. Píše: „Kdy pøišel,
dal køesanské pozdravení a hned se ptal,
mám-li pìtku (pìt zlatých). A kdy jsem mu
øekl, e bych potøeboval nìkolik pìtek, odpovìdìl mnì: K èemu byste je lépe vynaloil,
jako kdy je dáte tam a tam. Pøi tom poèítal
všechna Dìdictví a všechny dobré ústavy; Pak
doloil: Skládejte si poklady tam, kde jich ani
rez ani mol nekazí. Pak pokraèoval dále a
svou almárku nìkam postavil. Mì1-li nìjakou
novou knihu nebo píseò, ke koupi mne vy387
– 19 –
bízel a pak teprve ádal o nocleh. Kdy jsem
mu øekl, e srdeènì rád mu chci noclehem poslouiti, vytáhl z almárky chleba a nù, poprosil nás o vodu a o trochu soli, postavil
se kdekoliv bylo místo, pak rozevøel nìjakou
knihu a dal ji pøed sebe a tak veèeøel tìlem
i duchem. Kdy byl hotov s veèeøí, poklekl
na kolena, modlil se a zpíval, dokud my domácí jsme byli vzhùru.“
Podobnì líèí Kosmák pøíhodu na kterési
faøe: „V síni potkala nás dìveèka. Nesla si
právì odkudsi ze zahrady naškrobenou sukni.
Kubínek ji oslovil: A co vy nedáte nièeho
do Dìdictví? – Kde pak bych vzala peníze?! –
Ano, na fafròochy máte! káral Kubínek,
ukazuje na sukni. – Lepší vám bude dobrá
kniha, ne ta nejkrásnìjší suknì. Paráda povede k pádu. – A co je vám do toho! odsekla
dìveèka. Zlobila se, e ji pokáral. – Mnì do
toho není, pravda nic, øekl Kubínek lhostejnì,
- ale já jen mluvím pravdu. No, s Pánem
Bohem!“
Práce Kubínkova mìla úspìch. Uvádím
jen nìkteré doklady. R. 1857 získal Dìdictví
Cyrilometodìjskému na 500 èlenù a odvedl
3000 zl. R. 1860 pro Dìdictví malièkých odvedl 1200 zl. Za rok 1867 získal pro rùzná
Dìdictví 116 rodù, 129 jednotlivcù, 11 škol,
odvedl 3000 zl. V r. 1871 splatil 1993 zl., r.
1872 1770 zl., r. 1873 1090 zl. a v r. 1874
– 20 –
388
1280 zl. Jistì není pøehnané, tvrdíme-li, e
roènì odvedl Dìdictvím prùmìrnì 1500 zl. Za
35 let apoštolátu docházíme k sumì 50 a 60
tisíc zlatých. Pøepoèítáno na naše pomìry dalo
by to jistì pøes milion korun.
Výbor Dìdictví Cyrilometodìjského chtìl
se mu aspoò nìjak za jeho práci odvdìèiti.
Proto v r. 1853 jmenoval jej údem II. tøídy
a po 3 letech 11. bøezna 1856 údem I. tøídy s
právem na 4 výtisky kadého vydaného podílu.
Kubínek zùstal jediným, kterému se dostalo
této nejvyšší pocty.
„e Morava – aspoò jisté kraje – zachovala si zdravý koøen náboenského ivota,
za to dìkovati tøeba dobré knize, ji Kubínek
po domech, snášeje pøi tom hrdinsky posmìch
a všelijaké protivenství, rozšiøoval a k její
èetbì a podpoøe plamenným slovem vybízel.“
Tak o nìm píše úøední list diecése brnìnské.
Ne prací pro Dìdictví a podobné ústavy
nevyèerpala se èinnost Kubínkova. Velice ochotnì opatøoval také venkovanùm, kteøí nemìli spojení s knihkupectvími, modlitební knihy. Èasto v jeho zápiscích èteme, e jich odesílal 20 a 30. Byly to hlavnì tyto knihy:
Vùdce duše od Rufera, Nevìsta Krista Pána,
Beèákùv kancionál, Devìt stupòù k nebi od
Rufera, Jeíš, trním korunovaný Král, Brána
andìlská èili Zlatý nebeklíè.
Na cestách sbíral Kubínek také od dobrodincù dary na rùzné dobré úèely na pø. na do389
– 21 –
stavìní chrámu sv. Víta v Praze, na kostel v
Dolních Kounicích, na Tiskový spolek v Praze. Kdy B. M. Kulda podnikal akci, aby na
památku tisíciletého výroèí pøíchodu sv. Cyrila
a Metoda na Moravu byla postavena k jejich
cti kaple pøi Ochranitelnì pro zanedbanou
mláde v Brnì, tu Kubínek na tento úèel
sebral hodnì pøes 300 zlatých.
Svou apoštolskou èinnost provázel modlitbami za Boí poehnání. „Neustanu prosit,
aby símì, které rozsévám ústnì a které se
dostává dobrými knihami národu mému, neslo stonásobný uitek.“ A Bùh jeho dílu ehnal. Pìknì ho charakterisuje Kosmák v Kukátku: „Vytkl si za úèel rozšiøovati mezi našim lidem dobré knihy a tím pravou osvìtu.
Myšlence této vìnuje všechny, své síly, celý
svùj ivot, sloue zároveò vìrnì Bohu svému. On jest svìtlonošem, jen prochází bez
odpoèinku krásné zemì koruny Svatováclavské, napomíná pøíkladem i slovem k dobrému,
nebera ohledu na osobu lidskou. On jest mu
apoštolský. Kubínek jest jeden z nejšlechetnìjších muù, které zplodila Morava. Èest mu
budi a dlouhý ivot!“
Kronikáø.
Pomocníkem v rozšiøování knih Dìdictví
mìly být Kubínkovi jeho vlastní spisy. Podnìt k nim dal B. M. Kulda. R. 1862 vybídl
– 22 –
390
Kubínka, aby napsal svùj ivotopis. Ten nemìl k tomu chuti, jednak ze skromnosti, „e
tím neposlouí nikomu k povzbuzení k dobrému“, jednak e to povaoval za ztrátu èasu,
který mu býval pro jeho úkol velmi potøebný.
Kdy však i kanovník praský Pešina ho k
tomu mìl, dal si øíci, popsal svùj ivot, zaslal spis Kuldovi, ten jej zase odevzdal Pešinovi k otisknutí. Pøi smrti Pešinovì však se
rukopis ztratil. Kubínek dal se do psaní nového. Vydal jej pod názvem „Dìje Kubínka,
sbìratele údù k ústavùm vzdìlávacím“ svým
nákladem v Brnì r. 1878.
'
Popisuje v nìm celý svùj ivot, své obrácení a èinnost pro Dìdictví. Pøidány jsou rùzné náboné úvahy. Kubínek velice rád psal
ve verších: „Je samozøejmé, e na jeho dílo
nemùeme klást pøísné poadavky umìlecké.
Básnì jeho jsou rýmovaèky, nìkdy i nepodaøené (veršování se z pravidla poetiky vyšinuje, píše kritik v Èasopise katol. duchovenstva r. 1879), obsah je neuspoøádaný, ale jedno
se jim nedá upøít: vroucnost a opravdovost.
Ze zpráv souèasníkù vysvítá, e lid je rád
èetl.
Od r. 1867 vedl si Kubínek také Denník,
který vydal pod názvem: „Denník Kubínka,
sbìratele údù k vzdìlávacím ústavùm.“
Vydával jej asi 10 let. Poznamenával si v nich
své práce, kolik èlenù získal, kolik penìz odvedl.
391
– 23 –
Ne hlavním úèelem Denníkù bylo podat krátký obsah knih Dìdictvími vydávaných a tak
lid získat k pøistupování za èleny. Byla to
reklama pro Dìdictví. „Moná, e ètenáøem to
pohne, aby si tu øeèenou knihu koupil, anebo
pøistoupil k nìkterému ústavu, z nìho by
podìlován byl knihami v duchu církevním sepsanými. „Charakteristickým je podtitul prvého roèníku: „Pøedchùdce sbìratele, jen dodává chuti a vybízí Moravany, Èechy, Slováky
a Slezáky k pøistoupení k tìmto ústavùm.“
K obsahùm knih pøidával Kubínek své úvahy.
Pokusil se také skládat p í s n ì . Pohnut
jsa vzorem Jana Soukopa; který sloil píseò
„Ejhle, oltáø Hospodinùv záøí“, sepsal píseò
ke mši sv. na den narození Pánì a na celý
vánoèní èas. Dal si ji schválit biskupskou
konsistoøí v Brnì. První vydání 4000 exempláøù bylo brzo rozebráno, proto poøídil druhé.
Tento úspìch vedl ho k tomu, e sestavil i
mešní píseò pro Køíové dny, píseò rorátní,
k Srdci P. Marie a tøi písnì pro poutníky Cellenské. Svùj prvý Denník zakonèuje „písní
probuzující ze sna èesko-slovanský lid a povzbuzující jej k pøistoupení k ústavùm vzdìlávajícím.“
O cenì svých písní píše: „Já však ale,
pokud iv budu, nemíním pøestat, pro èest
Boí pracovat, aèkoli neuèenì, ale jen pøirozenì tak, jak to Bùh sám mému rozumu
– 24 –
392
vnukne, jak to uváím nejlépe pro zvelebení
Nejvyššího a pro spásu duší našich krví Krista
vykoupených. Nebo mì k tomu hned v mládí
pohnulo ètení knihy Šimona Lomnického, který takto, píše: Pracuj – spisuj – rýmuj –
budeš také tovaryš mùj“.
Svatý skon.
Cesty po svìtì za kadého poèasí a pøi
asketickém zpùsobu ivota byly pro Kubínka opravdovým pokáním. Nesl všechny tìkosti s køesanskou stateèností, které bylo
tím více tøeba, èím více ubývalo sil. Na stáøí
stihlo jej, ještì to neštìstí, e oslepl na jedno
oko. Kosmák pøi potkání ho litoval: „Ztratil
jste oko, chudáku?“ – ,,Proè chudáku? Lépe
jest jednookému vejíti do království nebeského ne s obìma oèima zavrenu býti.“ Øídil se tím, co napsal: „Celé naše ivobytí má
býti pøíprava k ivotu vìènému.“ V utrpeních sílila ho myšlenka na zmrtvýchvstání.
Nesl je odevzdanì jako starozákonní Job, jeho pøíklad velice èasto si pøipomínal.
Aèkoliv il tak pøísnì, doil se vysokého
stáøí. Zemøel v nemocnici u sv. Anny dne
18. èervence 1882. Bylo mu tehdy 83 rokù,
6 mìsícù, 18 dní. (Ji v r. 1879 se o nìm rozneslo, e zemøel. Kterýsi dìlník donesl do
Blaovic zprávu, e skonal v pátek 19. èer393
– 25 –
vence u køíe za Starým Brnem. Pøi bohoslubách v Tvaroné knìz to oznámil a napomenul lid, aby se za nìho modlil. Ale zpráva byla klamná.) Zápis v matrice starobrnìnské (Nemocnice sv. VI., str. 130) udává jako
pøíèinu smrti slabost stáøí (sešlost vìkem).
Nesprávnì je udáno, e mìl 81 let. Zavinìno
to bylo asi výpovìdí samého Kubínka, který
tvrdil, e se narodil r. 1801. – Zaopatøoval
ho P. Vilém Dohnal, pochovával na starobrnìnském høbitovì starosta Dìdictví CM. kanovník Matìj Procházka dne 20. èervence 1882.
Kdy po smrti Kubínkovì mìlo bratrstvo
rùencové v Blaovicích schùzku, zapsal jeden z úèastníkù, dobrý a dlouholetý znatel Kubínkùv, Antonín Štìpánek: „Pak pojednáno
o ivotì Šeb. Kubínka. Pøipomnìli jsme si
jeho svatý ivot. Doufáme, e duše jeho, opustivši tìlo, šla do nebe, vdy vidíme na nìm
samou dokonalost a zásluhy, ádného prachu
zemského, co se týèe èasných vìcí, proto se
cítíme volni volati: Svatý Šebestiáne Kubínku,
oroduj za nás! Ty, náš tak vøelý milovníku
hned kdy mezi námi jsi pøebýval, tím více
poznáš nyní cenu našich duší a zásluh našeho
Spasitele, ty, stateèný plniteli køesanské stateènosti, vyádej nám u Boha jeho bázeò a
plnìní køesanské spravedlnosti. „Ji døíve si
tý pisatel kroniky poznamenal: „Šebestián
Kubínek, jak poznávám jest na stupni køes– 26 –
394
tanské dokonalosti; setrvá-li s milostí Boí
a zemøe tak, bude ho církev svatá ctíti a vzývati jako svatého.“ A v r. 1865 si poznamenal:
„Šebestián Kubínek jest køesan ctností pøevýteèných neplnì ctnosti jen ty nejpotøebnìjší,
nýbr ctnosti také jenom radìné a ku kterým
bývá hnutý milosti Boí. Ó, by takových bylo
více, tu bychom mìli zrcadla pravé køesanské dokonalosti. Nebo na nìm vidíme všecko
vyplnìno, co vše náš katechismus porouèí a
radí.“
Toté pøesvìdèení o dokonalosti Kubínkovì vyjadøuje Florián Tuín:
„ivot veda svatý, vzorný,
sebe mrtvil, zapíral,
v mysli svoji pøepokorný
marné pýše výhost dal.
Kdy po denním trmácení
bøímì tìké s beder sòal,
tehdy nové osvìení
u køíe na Bohu dál.“
Dopisovatel Blahosvìtu (r. 1868, str. 286)
z Hradce Králové jej charakterisuje: „Kubínek
svou pokorou, prostotou a nelíèenou poboností dojal kadého.“
Z rùzných výrokù Kubínkových mùeme
míti za to, e po svatosti vìdomì touil a o
ni usiloval. Na schùzi Katolické jednoty brnìnské dne 10. listopadu 1850 „vypravoval prosto395
– 27 –
duše, jaký má naše milá Morava dluh ještì,
– toti e nevychovala posud niádného svatého.“ A ve svém Denníku z r. 1872, podávaje obsah knihy Chmelíèkovy, Cesta do Francouz a do Španìl, píše: „Skoro kadá èástka
zmiòuje se o nìkterém svìtci, jak il a umøel
po køesansku. Ale naše úrodná Morava, které
tisíc let svìtlo víry svítí jasnì, a tisíc let z
kazatelnic volá se na nás: buïte svatí, a
to stále velmi hlasnì, pøec však o naší krajinì nemùeme øíci, e máme jediného svatého, jen by se byl narodil, svatì il a umøel,
jak se sluší na svatého, a mezi svaté byl
vyhlášen v Øímì, jak se to dìje tìm, kteøí
svatostí prosluli. Máme tedy Moravané dluh,
jej nám nikdo nezaplatí, ach neijme po
vùli tìlu, svìtu a duchu zlému, ale Bohu, který chce, abychom byli všichni svatí. Tedy se
vynasname zaplatit dluh ten, neb ho za nás
nikdo nezaplatí.“
K tée myšlence se vrací pøi zmínce o
Frant. Sušilovi: „Kdo tedy jsi vlastenec rozený v Moravì, nezapomeò na mue toho (Sušila), dokud jsi iv, usiluj mnoit èest a slávu
Boí tak pøièinlivì a pilnì, pracuj na vzdìlání a pouèování národa svého, bratøí a sester
v Moravì zrozených, aby Morava naše posud
nebohatá na svaté, mohla také poukázát na
mnoství takových v Moravì zrozených, kteøí
nehledí pøes prsty na vyøèení Boské: Svatí
– 28 –
396
buïte, nebo já svatý jsem, a bez svatosti ádný neuzøí Boha.“
Je to sice pravda, e mnozí pokládali pøísný, svatý ivot Kubínkùv za podivínství nebo
za bláznovství, ale z ivotopisù svatých víme,
e to bylo údìlem všech touících po dokonalosti. Vzpomeòte jen na pø. sv. Dona Bosca!
Památku jeho zvìènil sám Václav Kosmák ve svém Kukátku a malíø nástìnného
obrazu v kostele svatohostýnském, kde v zástupu poutníkù jest zachována také postava
Kubínkova s charakteristickou almárkou na
knihy.
Dne 30. záøí 1888 byla na jeho rodný dùm
v Blaovicích è. 30 za faraøování Kosmákova
zasazena pamìtní deska s tímto nápisem: „V
tomto domì narozen dne 1. ledna 1799 Šebestián Kubínek, neúnavný rozšiøovatel dobrých
knih. Budi jemu èest na zemi a sláva v nebesích.“ Jeho rodáci blaoviètí dali si vymalovat jeho obraz a zavìsili jej v novì postaveném kostele.
Pøi padesátém výroèí smrti Kubínkovy v
r. 1932 obrátila se Jednota duchovních diecése
brnìnské, k ní se pøipojila i Jednota olomoucká, na biskupský Ordinariát brnìnský s
prosbou, aby zahájeny byly kroky k prozkoumání ivota a díla Šebestiána Kubínka, pøípadnì, aby ádáno bylo o jeho b 1 a h o ø e è e n í .
397
– 29 –
Z té pøíèiny naøídil nejd. biskupský Ordinariát brnìnský, aby dùst. farní úøady této
vìci se horlivì ujaly, s kazatelen vyzvaly vìøící, by se pøihlásili pamìtníci tìch dob a
pak protokolárnì je vyslechly. Zprávy, které
tímto zpùsobem byly získány, potvrzují to,
co o Kubínkovi zaznamenali souèasníci.
Prosme Prozøetelnost Boí, aby opravdu
jednou nadešla doba, kdy Morava bude oslavena novým svìtcem, který se v ní narodil,
svatì il a umøel, a tak aby splacen byl
dluh, který Morava k Církvi sv. má.
Nrus. 4384.
Ex Consistorio Episcopali. Brunae 19. Maii 1938. –
Imprimatur. † Josephus, Episcopus. – Nihil obstat.
Dr. B. Petrelka, censor ex officio.
„IVOTEM“. 24 sešitù jeden roèník. Pøedplácí se
na celý roèník i s poštovným 13 Kè. Èíslo poštovního
úètu šekového v Praze è. 39.556. - Vydavatel Exercièní dùm, Hluèín ve Slezsku. Øídí R. Schikora, C.
Ss. R. v Mor. Ostravì. Odpovìdný red. Jan Miekisch
v Hluèínì. - Tiskla Typia, M. Ostrava, Tìšínská 21.
– 30 –
398
• • • • • • • • • • • • • • • • • • • • •
Uctìte památku ŠEBESTIANA KUBÍNKA
a pøistupte za èleny našich Dìdictví pro
vydávání dobrých knih.
Èlenem se mùe státi
v Dìdictví sv. Cyrilla
a Methoda,
Brno, Antonínská 1,
jednotlivec za poplatek 40 Kè jednou provdy,
rod, spolek, obec za poplatek 80 Kè;
v Dìdictví sv. Jana Nep.,
Praha IV, 58
jednotlivec za poplatek 80 Kè,
rod, spolek, obec za poplatek 170 Kè.
Na pøihlášce udejte: Jméno, bydlištì, poštu!
Èlenové obou Dìdictví jsou podìlováni
kadoroènì hodnotnými knihami v cenì
10–15 Kè. Vyzvednou si je u knihkupce
oznaèeného na odbìrním lístku.
• • • • • • • • • • • • • • • • • • • • •
399
– 31 –
Výzva!
Farnost Blažovice shromažďuje písemné
materiály a vzpomínky na svého významného rodáka Šebestiána Kubínka.
Při této příležitosti vám nabízí jako upomínku na Šebestiána Kubínka přetisk
původní brožurky s textem od Dr. Josefa
Jančíka.
Z dopisu pana Kardinála Tomáše Špidlíka
březen 2008
Mnoho pozdravů z Říma a ještě požehnané
sváteční dny povelikonoční...
Je dobře, ze sbíráte materiál o Šebestiánu
Kubínkovi. Myslím, že je to postava velmi
aktuální v dnešní tiskové směsici.
Už sám fakt, že není zapomenut, je dobrým
znamením.
Jako apoštol knih se dobře zařadí do české
duchovnosti, kde kvetli vždycky „písmáci“.
Tak ať jej pozná svět!
Farnost Blažovice • Červen 2008
Kontakt: Blažovice 236, tel.: 544 250 363