Zapomeňte, že jste byli lidmi…

Transkript

Miloslav Moulis
Roman Cílek
Zapomeňte,
že jste
byli lidmi…
Nacistické koncentrační tábory
– symbol barbarství
nakladatelství epocha

Spravedlivé je to, co nepůsobí zlo druhému člověku.
(Lev Nikolajevič Tolstoj)
Krutost je jako světlomet. Přejíždí z místa na místo.
Jenom na chvilku mu unikáme.
(Graham Green)
Zbabělci vždy prahnou po smrti lidí, kteří jim
komplikují život.
(George Bernard Shaw)
Úvodem
Úvodem
Přepestrá je historie lidstva, nad jiné přitažlivé jsou ohlédnutí dnešního jedince nad minulými staletími a tisíciletími – i nad tím, co se
z toho dodnes zachovalo. Stále obdivujeme egyptské pyramidy, Čínskou zeď, starověké amfiteátry, jako zázrakem zachovalé zbytky chrámů, trosky středověkých hradů, pyšné zámky se skoro až pohádkově
rozmařilou nádherou.
Hrdost povzbuzující jsou to pohledy.
I když při výstavbě těchto míst v množství nemalém hynuli lidé.
Ale jsou zde také jiné památníky lidského tvoření, spíš tedy pseudotvoření. Z kratičkého úseku novodobých dějin, z pouhých dvanácti
let trvání hitlerovského Německa, toho k vidění naštěstí příliš nezůstalo, vlastně jen památníky hrůzovlády barbarství, symbolizované
především skoro až obludně propracovaným systémem koncentračních táborů, které byly v jistém slova smyslu předobrazem světa, jaký
by vznikl, kdyby Velkoněmecká říše vyhrála druhou světovou válku
a vnutila všem podmaněným svůj řád. Historik Daniel Jonal Goldhagen napsal, že táborový svět se statisíci uvězněnými, týranými a ubíjenými byl nejrozsáhlejším, nejoriginálnějším a nejvýznamnějším
výtvorem nacistického Německa a odlišoval se tak výrazně od všeho
běžného, až se jeho nuceným obyvatelům mohlo zdát, že se nacházejí
na zcela jiné planetě.
Tragickou chorobou lidstva je snaha o zapomínání.
Proto jsme i při vědomí toho, že podobná místa organizovaného
násilí a teroru se ve dvacátém století nevyskytovala bohužel jen v režii
hitlerovského režimu, napsali knihu právě o životě, přežívání a vzdoru
v nacistických koncentračních táborech, a napsali jsme ji způsobem,
jaký jsme uplatnili již v předchozím našem společném díle (kniha
Kapitola první
„Nauč se tu žít, nebo zemřeš!“
Dokonáno jest…! Osudný březen 1939 – pohled do zákulisí), tedy formou střídání faktografických kapitol s vypjatými osobními příběhy
a nevšedními osudy.
„Zapomeňte, že jste byli lidmi…“
Tuto myšlenku se pokoušeli vnutit esesáčtí věznitelé svým bezbranným obětem. Platilo to však v mnohem důraznější podobě v opačném
směru: právo nazývat se lidmi ztratili ti, kteří se v koncentračních táborech stali, jak zní název jedné z kapitol knihy, vědomými služebníky
zla.
Kapitola první
Den druhý se podobal dnu předchozímu.
A také vlastní děj, byť s různými obměnami v čase i dílčích, kromě
všeho jiného i vývojem války vynucených postupech, měl svou vzájemně si blízkou podobu. Zpočátku tomu tak bylo na desítkách míst,
později – když nacistické Německo pronikalo svými vojsky dál a dál
– se jejich počet skoro až geometrickou řadou zmnohonásobil. Časné
ráno: v pětistupech pochodovali vězňové uličkami mezi baráky k rozlehlému táborovému náměstí, takzvanému apelplatzu. U brány nebo
před budovou velitelství stáli již v přesně dodržovaném řazení, jež bylo
dáno jejich hodnostmi a funkčním zařazením, esesáci v uniformách.
Po dvaceti minutách či půlhodině se apelplatz zcela naplnil. Ve velkých
čtvercích, obvykle po šesti stech až tisíci lidech, což zhruba odpovídalo
ubytovací kapacitě jednotlivých baráků, bylo tady shromážděno osazenstvo celého koncentračního tábora.
Pak již začal pravidelný apel: sčítání přítomných.
Před každým čtvercem stáli blokoví, tedy vězňové, zodpovědní za
barák a připravení podat hlášení. Účastníci apelu museli stát v pozoru,
za každého počasí, v dešti, ledovém větru, v chumelenici, mrazu nebo
ve spalujícím letním vedru. Nikdo nesměl své místo opustit. Vedle poslední řady byli narovnáni mrtví, tedy ti, kteří na sklonku předchozího
dne, v noci nebo třeba i přímo v průběhu apelu zemřeli. I oni museli
být samozřejmě zahrnuti do sčítání, protože otázka života či smrti zde
nebyla rozhodující, šlo prostě jen o počet a nikdo nesměl chybět. Často
se ovšem stalo, že kterýsi z vězňů někde usnul, nebo již neměl sílu dojít
na apelplatz. Pak se blokoví museli rozběhnout a v barácích tak dlouho
Kapitola první
hledat, až se chybějící člověk – živý či třeba i neživý – našel a doplnil
počet k úplnosti. Někdy to trvalo půl hodiny, jindy hodinu nebo dvě.
Ale všichni ostatní, muži a někde i ženy, museli nehnutě stát až do
chvíle, kdy důstojník SS, odpovědný za raport, byl konečně se sčítáním
spokojen, takže mohl vydat toužebně očekávaný pokyn:
„Odchod!“
Ale my ještě neodcházejme.
Sledujme nekonečné řady a přesně vyřízené čtverce.
Jak se sem dostali – a kdo byli ti, kteří zde den co den vynuceně
stáli?
Především se – až na závěrečné období nacistického panství, kdy
už vládcům táborů nezbývalo na pořádek tolik času a trpělivosti – ve
většině zejména těch rozlehlejších táborů podobali jeden druhému.
Všichni byli oblečeni do pruhovaných modrobílých stejnokrojů a hlavu jim kryly barety ze stejné látky. Na prsou a na kalhotách měl každý
vězeňské číslo a trojúhelník. Číslo bylo jediným označením: koncentrační tábor byl prostě městem bezejmenných. Převládaly trojúhelníky
červené barvy, které byly ne vždy zcela přesným vyjádřením skutečnosti, že jde o politického vězně, přičemž je k tomu třeba dodat, že
Češi měli toto označení téměř všichni. Jen tu a tam bylo možno mezi
ostatními potkat člověka se zeleným trojúhelníkem – kriminálního
vězně, nebo muže s černým označením, jímž byli ocejchováni údajní
asociálové, tedy lidé dle mínění úřadů práce se štítící. Ojediněle se
v táborech nacházeli i takzvaní Bibelforscher s fialovým trojúhelníkem: příslušníci náboženské sekty, jejíž příslušníci odmítali vzít do
ruky zbraň, a pak také homosexuálové, ti povinně nosili růžové trojúhelníky.
A jak to tedy bylo s tím označením politický vězeň?
Co do vývoje složitější, než by se zdálo.
Krátce po příchodu nacistů k moci byli do postupně vznikajících
německých koncentračních táborů deportováni skuteční političtí odpůrci nacistů – nejen třeba komunisté, sociální demokraté, příslušníci
měšťanské, liberální a katolické opozice, ale i nezávisle myslící vzdělanci, kteří mohli po všestranné nadvládě toužícímu režimu škodit
šířením svých myšlenek. O něco později, v roce 1938, přibyli vězňové
z Rakouska, které se s pomocí intrik a nátlaku stalo součástí „třetí
říše“, a ještě později, počínaje březnem 1939, kdy došlo k okupaci českých zemí, začaly rozšiřovat počty osazenstva koncentračních táborů
stovky a pak i tisíce lidí ze vzniklého protektorátu. Po 1. září 1939, kdy
Německo rozpoutalo druhou světovou válku, se ovšem situace měnila a ztrácela svou jednoznačnou podobu. Během německého tažení
v Polsku i po jeho rychlém závěru posílali nacisté do koncentračních
táborů desetitisíce Poláků pozatýkaných většinou zcela náhodně a bez
jakéhokoliv výběru při takzvaných pacifikačních akcích: například při
násilném vyhánění ze západního Pruska, Poznaňska, z polské části
Pomořan nebo Horního Slezska. Mezi takto zadrženými se nacházely i stovky větších i menších dětí. Ti všichni byli označeni červenými
trojúhelníky jako nebezpeční političtí vězňové.
Ale nezůstalo jen u Poláků, protože válka pokračovala.
Koncentrační tábory se stávaly čím dál víc mezinárodním shromážděním.
Přicházeli občané západních zemí, Ukrajiny, Běloruska, pobaltských zemí, Jugoslávie a dalších zemí. Všem byl na oděv přidělen červený trojúhelník. Mnozí z nich vlastně ani nevěděli, proč tomu tak je,
neboť byli deportováni do koncentračního tábora jen proto, že byli
Poláky, Srby, Židy nebo Ukrajinci. Mnohdy se tam dostali z ještě malichernějších příčin. Tak třeba stačilo, aby se někdo neopatrně vyjádřil
při rozhovoru s nacistickým pohlavárem, měl s ním osobní spor nebo
někomu o něm cosi nevhodného řekl. Ale do táborů se dostali – a také
těm přišili červený trojúhelník – i bývalí nacisté, kteří se něčím provinili, popřípadě se znelíbili nadřízenému, někomu překáželi v kariéře,
obývali pěkný byt, na který dostal kdosi výše postavený zálusk, příčinou mohla být i pohledná manželka. V táborech se rovněž ocitli prostí
lidé, třeba venkované z odlehlých oblastí, kteří o fašismu, antifašismu
a o velkém zápolení, jež ve světě probíhalo, nevěděli skoro nic. V pestré paletě nechyběli ti, kdo se považovali za odpůrce nacismu, ale celým
svým založením neměli k němu daleko. A nelze zapírat ani to, že se
v počtu sice nevelkém, ale nebezpečném vyskytli i takoví, kteří měli za
sebou čestnou minulost, ale mnohaleté věznění je zlomilo a za osobní
výhody byli ochotni k různým špatnostem.
10
11
Kapitola první
Ti všichni, ať takoví či onací, stáli den co den na apelplatzu: jeden
vedle druhého a se společně sdíleným vědomím, že tenhle den, třeba
zrovna tenhle den, může být z mnoha i malicherných příčin také jejich
dnem v životě zcela posledním.
Ucelenější vzpomínku na své osvětimské počátky si uchoval v paměti pražský novinář F. R. Kraus:
„Na řadě je koupel. Ale jde opravdu o koupel? – uvažujeme. Neznamenají koupelny plyn? – jak před chvíli naznačoval postarší Holanďan
ve štráfatých šatech? Všichni se ustrašeně shlukují. Na odpor nemá nikdo ani pomyšlení. Ďábelský plán je rozpracován do podrobností. Pro
ty, kdo přežili, je šokem osud těch, kteří nepřežili. Potácím se do zadního rohu místnosti a tam si za zády naháčů sedám na podivně hebký koberec. Teprve při doteku rukou poznávám, že je to tlustá vrstva
různých ženských vlasů. Blond, hnědé, černé, dokonce i dráždivě rudé.
Ženské vlasy! Vyvolávají k životu vzpomínky. Nevyzpytatelná je ale
lidská mysl: náhle v té horké místnosti s protivně pálivým světlem nad
hlavami jen tak vsedě usínám. Ale hned po chvíli prudce vyskakuji.
Mám strach, třesu se, krev mi stoupá do hlavy. Chci utíkat, ale nemohu,
narážím do stěny nahých těl kolem sebe.
‚Myslím, že jsem se zbláznil!‘ svěřuji se kamarádovi z transportu.
‚Nech toho!‘ okřikuje mě. ‚Když si to myslíš, tak ses určitě ještě nezbláznil.‘
Vstáváme a jdeme do koupele. Teče studená voda, ale náhle ze
sprch vytryskne vřelá. Naštěstí to tedy není plyn. Naštěstí…? Bademeister nás klackem pobízí ke spěchu. V předsíni jsme všichni pomazáni hnědou tinkturou, dostáváme dřeváky. Mokré a nahé nás pak
ženou na mráz. ‚Ať se zahřejete a nenastydnete nám tady!‘ Běháme
dokola jako v cirkusu.
‚Čelem vzad!‘
Německému povelu všichni nerozumějí: jedni se obracejí, jiní ne.
Tlačenice. Lidé do sebe vrážejí, nespočet se jich již válí v blátě. Pak
nám konečně hodí nějaké hadry k oblečení. Bereme si je na sebe
a každý se hrozí pohledu na ostatní. Tohle že jsou mí kamarádi, se
kterými jsem v Terezíně prožil řadu měsíců, s některými dokonce
i několik let? Ty divné bytosti s protáhlými, žlutými a zarostlými obličeji? A proč mají ten zvláštní výraz v očích? Snad tak nevypadám
také já?
Ano.
Jsme jako přitesáni do jednotného typu.
Ale když už je řeč o dnech…
Nejzapamatováníhodnějším byl pro každého den první.
Hodiny střetu s krutou realitou.
Spisovatel Wolfgang Langhoff, který ve svém díle Zajatci močálu
jako jeden z prvních popsal hrůzy nacistického koncentračního tábora, přiznal, že když poprvé spatřil ozbrojené esesáky s bičíky v rukou,
kteří na ně hned po příjezdu začali jeden přes druhého křičet a vyhrožovali jim utrpením a nevyhnutelnou smrtí, roztřásla se mu kolena
a dostal nervový šok, zatímco Gerta Saburová, která do Osvětimi doputovala transportem z Terezína, po válce vyprávěla:
„Když nás vyhnali z vagonů, jeden z tamních vězňů nám zašeptal:
‚Nenastupovat do auta, odveze vás do plynu.‘ A pak, protože všude kolem byli esesáci, pokračoval nahlas: ‚Rychle do aut!‘ Při stříhání vlasů
nám polské a slovenské ženské, které se sem dostaly před námi, udílely
první rady: ‚Nepřiznávat, že jste mladší než šestnáct let a starší než pětačtyřicet.‘ Připadala jsem si jako totálně opilá, nedařilo se mi jakkoli
soustředit své myšlenky.“
Nina Weilová vzpomíná, jak jí české vězeňkyně šeptaly:
„Za žádnou cenu se nehlaste jako nemocné, jinak přijdete do plynové komory.“
Již v průběhu prvních okamžiků a hlavně během nadcházející noci
prozrazovali osvětimští novým vězňům hrozné tajemství smrtícího zařízení v Osvětimi-Birkenau. Ti, kteří tomu nechtěli uvěřit, se vzájemně
zapřísahali, že něco takového snad ani nemůže být pravda. Nedlouho
poté i ti noví viděli kolem sebe jen trpící, nemocné, mrtvé. O smrti se
mluvilo jako o něčem zcela běžném. Jak dlouho asi trvá umírání v plynové komoře? Jsou fenolové injekce bolestivé? Je lepší rána do hlavy
než pomalé umírání v primitivně vybaveném lazaretu?
Jedna z žen přiznávala:
„Smrti jsem se pak už bála méně než ran.“
12
13
Kapitola první
Mizí individualita, nastupuje stádo. Pěchují nás pak do bloku, kde
se už tísní nejméně pět stovek vězňů z dřívějších transportů. Sedáme
si na studenou kamennou podlahu, jeden opřen o kolena druhého. Pokoušíme se tak usnout. Já marně. Tlačím se raději ven, není mi dobře,
lokám mrazivý vzduch a dívám se k obloze. Na nebi se chvěje rudá
záře – jako nad hutěmi, když se vypouští železo. Za lesem drátů a desítkami bloků šlehá nad tmavou budovou široký plamen. Leccos už víme:
to jsou asi krematoria. Zvracím a ztrácím rovnováhu. Kdosi mne náhle
podpírá. Ohlížím se: jedna z těch postav v pruhovaných šatech.
Polekaně couvám.
‚Neboj se – jsem z Paříže, politický, bývalý redaktor,‘ ozývá se francouzsky.
Redaktor?! Jaká náhoda!
Hlásím se ke svému povolání a Francouz má radost, že se setkává
s kolegou, který zvládá jeho řeč. ‚Jak dlouho jsi tady?‘ ptá se. ‚Nováček?‘
‚Dnes nás sem dovezli.‘
‚Já už mám za sebou měsíc. Nepřijel jsem sám, ale se ženou a dvěma
dětmi. Jsou pryč… támhle…‘ ukazuje kamsi dopředu. ‚I my tam musíme. Vidíš,‘ máchne rukou kolem sebe. Na věžičkách svítí reflektory.
‚Tam nahoře sedí esesmani u strojních pušek. Před věžemi je plot s vysokým napětím.‘
Mlčím.
‚Tak dobrou noc,‘ říká unaveně. ‚Nashledanou támhle v těch pekárnách,‘ dodává zahořkle.
Nezvedl mi náladu – ten můj pařížský kolega. Po zádech mi běhá
mráz. Plížím se zpátky do baráku, ale do chumlu blízko sebe sedících
a vzájemně se tím ohřívajících spáčů se mně už nedaří proniknout. Zůstávám stát u vchodu až do rána. Jako kdybych tu rovnou u dveří chtěl
uvítat smrt. Ale nepřichází. Dostavuje se její důvěrná družka: apatie.
A co je ještě horší: strach, který člověka vteřinu za vteřinou dusí, mění
svou podobu. Nadvládu získává strach hlavně jen o sebe. Ničení lidské
důstojnosti během těch několika hodin postupovalo s dokonalou rafinovaností. Přivítání podobající se šoku. Rány a křik. Pak dlouhé stání
promrzlých nahých postav před zimně oblečenými strážemi. Pomalu,
krok za krokem je člověk zbavován všeho, co ho dělá člověkem. Takřka
všeho. Nastupuje odumírání jakékoli důstojnosti. Není těžké pochopit, že nahý člověk se vůči oblečenému cítí bezbranný a méněcenný.
Že pohled na vlastní krev postupně zbavuje odhodlanosti i největšího hrdinu. Že skoro nepřetržitý proud drobných špinavostí, týrání
a schválností mrzačí a časem aspoň trochu zmrzačí i nejryzejší charakter. Základní prostředky existují dva a vzájemně se doplňují: strach
a beznaděj. Účelem není jen zničit člověka. To jde uskutečnit snadněji
a s menším kraválem. Od toho tu někde naplno pracují – prý – jakési
plynové komory. Cílem vyššího řádu je, jak poznávám už toho prvního
dne, člověka zlomit, vypudit z něho jeho odolnost.
Hrůzou, ponižováním, hladem.
Daří se to.
Takřka dokonale – čest výjimkám – se to daří. Jsem o tom přesvědčen a nevěřím těm, kteří tvrdí opak: nikdo z vězňů se z koncentračního tábora osvětimského typu nevrátil takový, jaký tam přišel. Všichni
byli alespoň trochu poznamenáni, nahlodáni. I ti nejpevnější z nás.
A bude trvat celá léta, než se této rakoviny dokážeme zbavit, pokud se
nám to vůbec někdy může podařit…
Taková je tedy Osvětim: ničitelka těl a rakovina ducha.
Myslím na to, co nám ještě předevčírem říkal pan Möhse na Hamburském nádraží v Terezíně: Jedete do krutě zkoušených říšských
oblastí pracovat jako dělníci při výstavbě Nové Evropy. ‚Deutschland
siegt an allen Fronten für Europa!‘ Také zde, na této frontě, údajně vítězí Německo pro Evropu. Ale jestlipak o tom ta ubohá stará Evropa
ví? Ale já ano, já už něco najisto vím: vím, že peklo, o jehož existenci či
neexistenci se po celá staletí dohadovali myslitelé, teologové i básníci,
leží na západ od Krakova.“
Dlouho by se dalo takto pokračovat.
Vzpomínky jsou si v mnohém navzájem podobné.
Někde však jako kdyby prožitá pravda skoro až do nesnesitelné podoby stupňovala svou děsivost.
„Mé mamince, sestře a mně, a všem ostatním kolem, bylo v červnu
1944 určeno dlouhé putování po kolejích,“ vypráví Ema Šternová, za
svobodna Eislerová, rodačka z maďarského městečka Nagyatád. „Dny
14
15
Kapitola první
a noci v přecpaných dobytčích vozech, ani posadit se nikdo z nás nemohl. Kolem umírali takhle doslova vstoje lidé a jejich těla putovala
s námi dál, byli jsme bez jídla, bez pití, bez dostatečného přísunu vzduchu, v zápachu z výkalů. Cílem byl koncentrační tábor Osvětim. Anebo
Auschwitz-Birkenau, jak chcete. A mne tam čekaly nejhorší chvíle, jaké
mne vůbec mohly potkat. Hned od počátku. Při vystoupení z vlaku
mi bylo náhodou dopřáno, abych zahlédla svého otce, kterého spolu
s ostatními muži z barcského ghetta přivezli jiným vagonem. Zamávala jsem mu – a snad mne také viděl. Zbýval mu v té chvíli, ale to jsem
naštěstí ještě netušila, už jen malý kousek života. A zrovna tak mé mamince a sestřičce, s nimiž jsem se na té rampě hrůzy musela navždy
rozloučit. Selekce. Nikdy předtím jsem tem divný pojem neslyšela. Až
tam: v Osvětimi. Ale viděla jsem všechno zblízka, až moc zblízka. Důstojník SS, o němž jsem se až později dozvěděla, že to byl asi doktor
Mengele, rozděloval ty, kteří přijeli, do dvou skupin. Mne určil, a nevím
proč, do jedné z nich. Lidem v té druhé skupině, v níž zůstal i zbytek
mé židovské rodiny, byla určena rychlá smrt.
Slovo smrt však odteďka stále provázelo i nás.
Naši ženskou skupinu vedli od železniční rampy kolem ohromné,
zřejmě bagrem vyhloubené jámy, v níž byla jen tak jedno přes druhé
nedbale naházena dětská těla. Představte si: spousta nahatých dětských
tělíček! Mimina i vzrostlejší předškoláci. Možná to byla jen má vzrušená představivost, ale měla jsem pocit, že aspoň některé ty děti ještě žijí
a pohybují se. Esesáci právě polévali těla hořlavinou, kterou se chystali
zapálit. Křičely jsme hrůzou, když jsme to viděly, a snad právě to bylo
účelem: aby nás takhle zastrašili a připravili na to, co je před námi.“
Koncentrační tábor Osvětim
1Vstupní brána s nápisem
„Arbeit macht Frei“
2Velitelství
3Obytné baráky vězňů
4Nemocnice
5Věznice
6Popravčí stěna
7Krematorium
16
Jsou okamžiky, kdy každá další otázka je zbytečná.
Víme již nyní, co bylo cílem vzniku a funkce koncentračních táborů. Že to nebyla izolace skutečných či třeba jen potenciálních nepřátel
režimu od ostatního obyvatelstva. Že to nebyla převýchova. Že to nebylo takřečené vymytí mozků a docílení změny názorů. Nikoli, ten cíl
byl ve shrnuté podobě mnohem jednodušší: zlomení člověka, anebo
ještě hlouběji nahlédnuto – popření veškerého člověčenství v člověku.
Plnilo se zde to, co mnozí z velitelů a vůdčích činitelů jednotlivých táborů slovy sice různými, ale obsahově téměř shodnými svým obětem
i otevřeně říkali:
„Zapomeňte, že jste byli lidmi!“
Při ohlédnutí se na onu dobu si však uvědomujeme, že to platilo oboustranně: i oni, kteří toto vše z těch či oněch důvodů konali
17
Kapitola první
a propůjčovali se k tomu, přestali být v etickém slova smyslu lidskými
bytostmi. Jak jinak by mohli příslušníci SS, pověření tímto úkolem,
vytvářet v koncentračních táborech to, co lze bez většího přehánění
nazvat peklem na zemi. Zacíleně se jednalo tak, aby vězňové byli zbaveni byť i sebemenšího zbytku důstojnosti a sebevědomí, nátlakem se
vytvářelo prostředí, kde by byl člověk člověku vlkem, kde by neexistovala sebemenší špetka kamarádství, kde by vládla naprostá lhostejnost
jedněch k druhým a vězňové by byli vydáni na pospas neustálému
boji o přežití. K tomuto stavu mělo přispět i vše, o čem hovořili ti,
kteří to prožili a přežili: šokující průběh prvních okamžiků v táboře,
ztráta jména, ostříhání vlasů dohola, povinné ujednocení vzhledu.
Uvězněným byly zabaveny i všechny osobní předměty jako psací potřeby, kapesník, fotografie rodiny. Heftlinkové, jak se vězňům říkalo,
zároveň pozbyli veškeré spojení s venkem, kromě – jak tomu bylo
ovšem jen v některých táborech – přísně cenzurované korespondence
jednou měsíčně a k tomu ještě povinně psaná německy, tedy jazykem
pro mnohé zcela cizím. K tomu všemu přistupovala neustálá nejistota,
skoro až nulové hygienické možnosti, ponižující podmínky pro běžné
lidské potřeby, nedostatek jídla, které navíc bylo nepředstavitelně špatné, nevzhledné a nechutné, nedostatek spánku, nejprostší ubytování
– lidé spali po dvou nebo i po třech na lůžku nebo těsně přitisknuti
k sobě na palandách.
„Pobyt v koncentračním táboře,“ řekla o tom česká vězeňkyně
Zdenka Fantlová, „byl pro mne hroznou pocitovou ranou, která ve
mně vytvořila pocit absolutní prázdnoty, takže mé vzpomínky na vše,
co jsem prožila, jsou zahaleny jakousi neprůhlednou clonou mlhy. Po
celou dobu, co jsem tam strávila, mně připadalo, jako by mě někdo
praštil do hlavy a připravil tím o část vědomí. Dlouhou dobu jsem nemohla pochopit, že to, co prožívám, je skutečnost. Přestala jsem na cokoli myslet a cokoli pociťovat. To byla jediná pomoc, kterou mi příroda
nedlouho po příchodu do lágru nabídla k boji o zachování tělesného
i duševního zdraví.“
Samotný příchod byl ovšem jen smutným začátkem.
Do určité míry byly ještě snesitelnější první týdny v těch táborech,
v nichž vězňové zůstávali v takzvané karanténě, kde se zjišťovalo, zda
nejsou nositeli nakažlivých nemocí. V karanténě neplatila pracovní
povinnost, ale například v Osvětimi byla i karanténa trestem. Jeden
z autorů této knihy do smrti nezapomene, že museli denně stát dvanáct i více hodin před barákem a blockälteste neboli blokový je celý
den učil na povel nasazovat a sundávat čepici: „Mütze auf, Mütze ab!“
Už během karantény zemřely z každého transportu desítky lidí, hlavně
starších a nemocných.
Karanténa trvala většinou tři týdny.
Poté vězně přemístili na normální baráky, takzvané bloky, a bylo
jim určeno pracoviště a nařízen denní režim, který byl ve své podstatě
souhrnem zničující dřiny a nejen tělesného, ale i psychického utrpení. Prostředí tábora zcela degradovalo duševní stav vězně. Jeho citový
život byl ochuzován mimo jiné mizivým množstvím podnětů zvenčí.
Někdy pak stačilo, aby vězeň dostal z domova dopis s nepříznivými
zprávami, a okamžitě ztratil sílu jakkoli bojovat o svůj život. Jako den
a noc se střídaly okamžiky nejhlubší skepse a zlomků nadějeplného
uvažování. Někteří vězňové nacházeli pak útěchu třeba i v tom, že
v sobě živili myšlenky na pomstu a vymýšleli někdy téměř až absurdní
způsoby, jak by měli být jejich tyrani po válce potrestáni, k čemuž lze
jaksi dopředu dodat, že se potom – když nadešel čas – některá taková
dění v různých táborech opravdu, ale jen výjimečně, odehrála.
Poslední, co v člověku umírá, je prý naděje.
Snad tomu tak bude.
Proto také lidé za ostnatými dráty, aspoň ti z nich, kteří si uchovali
zbytky schopnosti k aspoň niternému vzdoru, čelili denodennímu tlaku prostřednictvím klamných iluzí o brzkém konci války a nacistického panství, čemuž občas podléhali i lidé zkušení a moudří, u kterých
by se něco takového nepředpokládalo. Patřilo však k jakési záchranné
duševní potravě všech vězňů, bez ohledu na jejich stupeň vzdělanosti,
opřít se o úsloví, že není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu.
Pro srovnání lze uvést, že v terezínském židovském ghettu, které bylo
jakýmsi předpeklem k peklu, vládla podobná situace. Naděje na osvobození či propuštění, jimiž se tu utěšovali, se sice nenaplňovaly, ale
brzy se zase začalo věřit neuvěřitelnému. Jedinec, který naproti tomu
kladl před ostatní obraz holé skutečnosti, byl často považován takřka
18
19
Kapitola první
až za nepřítele. E. Utitz o tom ve své studii o psychologii života vězněných napsal:
„Při velké opatrnosti bylo možno získat dílčí fakta a utvořit si z nich
aspoň přibližný obraz válečných událostí. O to však stála jen menšina
lidí. Většina chtěla slyšet něco zcela jiného… Jeden člověk třeba věřil,
že válka skončí před začátkem zimy 1942. Druhý byl naproti tomu
ztělesněnou pochybností. Ten první rozhněván a hluboce zarmoucen
pravil: ‚Nevěříš-li tomu, co říkám, jsi veksrze špatný člověk.‘ Stále už
jako by bylo před bezprostředním rozhodnutím války, povstáním, revolucí, zničením nepřítele. Tyto pověsti byly nepostradatelnou stravou.
Kdo na ně vztáhl ruku, odňal lidem i jejich živobytí, nebo je otrávil.
Když ohlášené události nenastaly, rozvalila se vlna skleslosti. Za několik dní však vykvetl opět nejrůžovější optimismus. Tyto pověsti měly,
abych tak řekl, svůj vlastní rytmus, téměř nezávislý na skutečných
vnějších událostech.“
A tak to bylo i se vším ostatním.
I s tím ze všeho nejhroznějším.
Lidskému rozumu se příčilo uvěřit, že někde na Východě jsou v jakýchsi těžko představitelných plynových komorách hromadně vražděny desetitisíce nevinných lidí. O tom, že je tomu tak a že transporty
židovských obyvatel vedou z Terezína rovnou do plynu, se obyvatelé
ghetta dověděli například od českého vězně Viktora Lederera, který
uprchl z Osvětimi a tajně se dostal zpět do Terezína. Tam vyprávěl
– jak se o tom ještě blíže dozvíme – o tom, co na vlastní oči viděl a zažil, ale stejně mu nikdo nevěřil: bylo snesitelnější se domnívat, že se ten
člověk pomátl.
Docházelo prostě k postupnému mrzačení ducha.
O pocitovém světě v severoněmeckém koncentračním táboře Bergen-Belsenu se v periodiku Internationale Hefte der Widerstandsbewegung vyjádřila Hana Haasová z Jugoslávie: „Všichni jsou krajně podrážděni. Nedůvěra, neupřímnost se vkrádá do srdcí. Nekonečná, hanebná
na pohled, páchnoucí a řvoucí bída. Přesně to chtěli nacisté. Právě to.
Ponížit nás až k šílenství a v našem nitru udusit dokonce i vzpomínku
na to, že jsme byli kdysi lidskými bytostmi. Ráda bych pocítila něco
příjemného, estetického, vysoký a něžný cit… je to však těžké. Napínám
představivost, ale marně. Vzpomínky na krásné chvíle jsou vymazány,
umělecké požitky z dřívějška jsou v situaci, v níž se nalézáme, něco nepochopitelného. Mozek je znehybněn, duch znásilněn. Škody v duševní
oblasti jsou tak hluboké, že má člověk pocit, jako by byl za živa pohřben.
Ztratil schopnost vnímat, nevzpomíná si již ani na vlastní minulost.“
Většina bývalých vězňů se shoduje v názoru, že ze všeho nejstrašnější byl pocit bezmoci: představa, že jsou každý jeden z nich jen jakýmsi pasivním předmětem teroru, že nemají možnost svůj život nijak ovlivňovat. Komu se však podařilo z tohoto začarovaného kruhu
bezmocnosti uniknout, byl do určité míry zachráněn. Spojení s vězeňským kolektivem z něho opět do určité míry udělalo člověka.
I tohle však šéfové jejich věznitelů věděli.
Příslušníci SS proto zcela záměrně udržovali své svěřence v neustálé
nejistotě nad tím, co přinese nejen další den, ale i nadcházející hodiny
či minuty, vymýšleli si neustále nové změny, přesuny, transporty. Dělali
vše pro to, aby se vězeň na určitém místě přespříliš neaklimatizoval
a nepodařilo se mu snad – nedej bože – i získat sílu k zápolení o život.
Byla to účinná metoda. Našlo se dost takových, kteří natolik otupěli
krutými životními podmínkami, že volili mezi dlouhým bídným přežíváním a alespoň slušnějším pobytem v trochu snesitelnějších podmínkách – byť na sebekratší dobu, onu druhou variantu. Jsou známy
i extrémní případy, že se někteří hlásili na útrpné a většinou zhoubné
lékařské pokusy jen proto, že esesáci tyto dobrovolníky dva až tři týdny dobře živili a nezařazovali je na transporty a selekce. Stejný zájem
se například v Osvětimi projevoval o účast v pracovním komandu
s názvem „kanada“, jehož příslušníci shromažďovali a třídili věci lidí
z přijíždějících transportů. Dostat se do „kanady“ znamenalo mít po
dva tři měsíce dostatek jídla i jiných věcí, moci vládnout nad jinými
– ale pak šlo většinou celé osazenstvo komanda na smrt do plynu.
Ve všech koncentračních táborech, byť mezi nimi byly samozřejmě
značné rozdíly, skutečně platilo heslo:
Na rychlosti, s jakou se vězeň dokázal přizpůsobit okolnostem
a shromáždit zkušenosti, záviselo jeho bytí či nebytí. Životní podmínky
byly nepředstavitelné. Ze čtyřiadvaceti hodin dne byli někteří až dvacet
20
21
Kapitola první
hodin na nohou, z toho třeba sedmnáct hodin za každého počasí pod
širým nebem. Nelze samozřejmě popřít v této souvislosti ani to, že
touha zachránit si stůj co stůj život a zbavit se třeba ničivě dotírajícího
hladu, část lidí demoralizovala. Snadno se dali získat jednotlivci pro
donašečské služby. Za trochu polévky se našli lidé, kteří štubového,
tedy vězně, odpovídajícího za pořádek na světnici, popřípadě blokaře
neboli blokového, který měl v tomhle směru na starosti celý blok, informovali o všem, co se mezi vězni děje. Ne pokaždé to bylo stejné, ale
se železnou zákonitostí přicházela období, kdy nikdo nikomu nevěřil,
kdy každý viděl v každém zrádce, a kdy – jak se říkalo – byl „hustý
vzduch“ a nikdo netušil, odkud přijde taková či onaká pohroma.
tu za dvě hodiny zajdu zimou – že tedy zmrznu. A přece jsem tu vydržel šestatřicet dní a nocí, bos, skoro nahý, ve stálé nejistotě, zda mě
za chvíli neodpraví. Jíst jsem nedostal během prvních tří dnů vůbec
nic. Neviděl jsem se, ale na rukou i na nohou jsem měl jen kůži a byl
jsem tak slabý, že jsem chvilkami téměř ztrácel vědomí, ale pořád jsem
si uvědomoval, že musím stát a nenechat se nachytat, že se opírám, že
klečím nebo sedím na podlaze, hověl jsem si, jak se dalo, i když stěny
a podlaha byly studené jako led a vydržel jsem jen chvíli se o ně opírat.
Jen nohy, ty to musely vydržet.
Nikdo nevěděl, co bude za pět minut.
Měl-li esesák Sommer dlouhou chvíli, vzal býkovec a procházel celami. Některé vězně strašně zbil, a to zcela bez příčiny, jen tak, aby mu
rychleji ubíhal čas. Za dobu mého pobytu v bunkru Sommer několikrát odemkl některou celu a vyhnal vězně ven, říkal tomu procházka,
ale dost často to byla procházka bez návratu, která skončila rovnou
v krematoriu, kde byli vězňové rovnou ubíjeni nebo věšeni…
K nevydržení to bylo!
Ty noci bez spánku na tvrdé pryčně v ledové cele, neustálá nejistota a strach o život! Říkali jsme vždycky, že v lágru jsme jednou nohou
v hrobě. V bunkru jsme v něm byli oběma nohama.
Třicátého dne mě vyvedli ven. Sommer mě nasměroval k budově
kina, kam bylo nahnáno asi padesát vězňů. Uprostřed haly stál kozlík,
na kterém se uskutečňovaly tělesné exekuce. Hauptsturmführer Hoven se každého zeptal, je-li zdráv. Byla to komedie, ve skutečnosti by
položili na kozlík i umírajícího. Sazba byla jednotná: pětadvacet ran
a esesák sem tam ještě přidal. Výprask začal. Trestaní měli za povinnost rány nahlas počítat. Počítali většinou do tří, pěti, pak se počítání
změnilo v nářek a křik.
Umiňoval jsem si, že mě neuslyší řvát.
Sommer se rozmáchl a udeřil. Čekal jsem hroznou ránu, ale bylo to
ještě horší, než jsem si představoval…“
Byl tu přítomen strach jako trvalý jev.
A k tomu v zostřenější podobě strach z trestů.
I tohle byl jeden z hnacích motorů života v koncentračním táboře. Skoro až běžnými událostmi byly rány pěstí, kopance, honění sem
a tam, dlouhá cvičení až do úpadu, stání celého tábora na apelplatzu
po mnoho hodin. Horší už bylo odnětí stravy pro jednotlivce nebo
větší skupiny, či nesmírně bolestivé a ramenní klouby ničící pověšení
za vzadu svázané ruce na strom či k tomu účelu zřízenou konstrukci.
Obávaným trestem bylo převedení do takzvaného trestného komanda,
v němž se vyžadovalo vražedné pracovní tempo, provázené bičováním, anebo i přímým vražděním. V Mauthausenu, kde byly pověstné
kamenné schody, vězňě shazovali ze skály. Snad nejhorším z táborových trestů bylo zavření do arestu, jinak řečeno bunkru nebo temnice.
V malých celách byli uvěznění nelidsky týráni a dostávali jen naprosto
nedostačující porce stravy. Čech Jaroslav Bartl se v osmatřicátém se
zbraní v ruce postavil v Kraslicích proti útočícím henleinovcům. Nebylo mu to zapomenuto: po obsazení českých zemích ho zatkli, týrali
a pak poslali do Buchenwaldu, kde se v roce 1942 dostal do arestu. Jako
zázrakem vše přežil a po osvobození o tom podal svědectví:
„Cela pro potrestané byla dva metry dlouhá, metr široká, podlaha
a stěny z betonu, proti dveřím u stropu okno, nezasklené, jen zamřížované. Venku dvacetistupňový mráz, já bos, v tenké košili a spodkách,
otevřeným oknem mě bodal ledový vzduch do zad. Měl jsem pocit, že
22
Koncem třicátých let se podařilo propašovat z koncentračního tábora Lichtenburg do ciziny výňatek z tajného táborového řádu, týkajícího se stupnice trestů. Citujme z něj:
23
Kapitola první
„Arest v délce 8 dnů dostane:
1. Kdo sbírá podpisy pro petici.
2. Kdo nepravdivě denuncuje nebo si neprávem stěžuje.
3. Kdo napíše více než dva dopisy měsíčně, nebo uvede falešné
jméno.
Arest v délce 8 dnů a 25 ran holí na začátku a na konci trestu dostane:
1. Kdo urazí příslušníka SS.
2. Kdo ho odmítne pozdravit.
3. Kdo se svým chováním příčí táborovému řádu.
Arest v délce 14 dnů a dvakrát 25 ran holí dostane:
1. Kdo bez dovolení opustí pochodující kolonu.
2. Kdo se v dopisech nebo jinak nepříznivě dotkne vůdce Adolfa
Hitlera nebo nacionálněsocialistického státního systému, stejně
tak jako ten, kdo vychvaluje marxistické představitele, popřípadě někomu jakkoli sděluje informace o podmínkách života v táboře.
3. Kdo politizuje, pokouší se vytvořit z vězňů organizovanou skupinu, kdo napíše tajný dopis.“
efekt byl jednoznačný. Dalo-li vedení státu najevo, že již neplatí zákaz
zabíjet a ubližovat, pak – řečeno s psychologem Sigmundem Freudem
– „zmizí i potlačování zlých choutek, které jsou skrytě přítomné v každém člověku, lidé ztrácejí zábrany a dopouštějí se krutostí, potměšilostí,
zrad a hrubostí, které bychom předtím pokládali za neslučitelné s jejich
způsobem života“. Lze se pak divit, že v koncentračních táborech, právě tam, docházelo k ukrutnostem až nepředstavitelným? Jeden příklad
z mnoha. Do Dachau přivezli židovského advokáta dr. Riesenfelda,
který se hned na první pohled z příčin zřejmě náhodných znelíbil jednomu z esesmanů, který si Riesenfelda vytáhl z řady a zeptal se ho, jak
dlouho už nejezdil na kolotoči. Když advokát – ještě nic netuše – odpověděl, že asi čtyřicet let, nacpal ho esesman do velké míchačky na beton,
která muže po spuštění během pár krutých chvil zcela rozdrtila.
Táborový řád byl ovšem jen bezcenným kusem papíru.
Krutosti vůči vězňům se odehrály i bez jakékoli úřední směrnice
a tedy zcela v duchu toho, co prvním jednotkám SS Totenkopf, určeným ke střežení vězňů, řekl již ve třiatřicátém roce jejich nejvyšší šéf
reichsführer SS Heinrich Himmler: „Jste a musíte být nejvěrnějším nástrojem vůdce a hnutí – a stejně tak i nejobávanějším nepřítelem všech
protivníků. Jsme vojáky naší nacionálně socialistické strany a jejího
zápasu o budoucnost – a jako vojáci víme, že nepřítel přestane škodit
pouze tehdy, když je mrtvý nebo zničen.“
Jednoduchá rovnice k vtloukání do hlav mladých a vesměs nepříliš
vzdělaných mužů, kteří se náhle stali pány nad životem či smrtí mnoha
lidí, jimž by za běžných okolností museli být povinováni úctou. Všichni,
kteří se ocitli v koncentračních táborech, byli pro ně prostě nepřátelé.
Židé, antifašisté, zajatci, kdokoliv. Pociťovat vůči nim soucit by bylo zločinem. V tomto duchu je usměrňovala celá jejich příprava a následný
24
Není kouře bez ohně…
Tohle vše, o čem jsme až dosud hovořili, nemohlo ovšem jako ucelený systém vzniknout jen tak v meziprostoru, muselo mít někde a někdy své prvopočátky, jimiž se odstartoval další pohyb. Musela se zrodit
myšlenka, která se formovala a zrála ještě předtím, než doba umožnila
její rychlé převedení do reality.
A také tomu tak bylo.
Někdejší německý sociálně demokratický poslanec Gerhart H. Seger o tom svědčil v roce 1945 před mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku. „K upevnění mého přesvědčení,“ řekl pod přísahou, „že se nacionální socialisté zabývají myšlenkou vytvořit jakési
soustřeďovací, tedy koncentrační tábory jako prostředek k potlačování
a ponižování opozičních sil, jsem dospěl v prosinci 1932, kdy mi to
bylo v soukromém rozhovoru potvrzeno přímo ústy jednoho z předních nacistických činitelů. Mám na mysli dr. Wilhelma Fricka, který byl
tehdy předsedou zahraničního výboru říšského sněmu, jehož jsem byl
také řádným členem. Když jsem se ptal Fricka na jeho stanovisko v záležitosti, která se právě projednávala, podrážděně odpověděl:
‚No dobrá! Děláte nám těžkosti, ale to jednou přestane. Až se dostaneme k moci, všechny vás, vy chlapi mizerní, zavřeme do koncentračních táborů.‘“
25
Kapitola první
Byl to od právníka Fricka velmi přesný odhad vývoje.
Pondělí 30. ledna 1933, krátce před polednem.
Skoro již devadesátiletý říšský prezident generál-polní maršál Paul
von Hindenburg ztěžklým hlasem řekl: „A nyní, vážení pánové, s Bohem kupředu.“ Oněmi váženými pány byli členové nové vlády, která
pod vedením říšského kancléře Adolfa Hitlera a vicekancléře Franze
von Papena právě složila přísahu. Úřadovat započali již téhož dne odpoledne. Především bylo třeba stabilizovat situaci. Nacistický ministr
vnitra dr. Frick – s jehož pozoruhodným výrokem jsme se před okamžikem seznámili – na improvizované tiskové konferenci ujišťoval:
„Nebudou žádné ústavní změny. Nepřichází v úvahu zavedení nouzového stavu. Nedojde k sebemenším zákrokům proti opozičním politickým stranám.“
Slova, slova, slova.
Po celém Německu vyšla 30. ledna zvláštní vydání novin. Titulky
nad úřední zprávou zrcadlily vše, co bylo pro tuto chvíli příznačné
– na jedné straně závrať z úspěchu, na druhé pak nejistotu a obavy.
List sociální demokracie pro jihozápadní Německo Die Volksstimme
napsal: „Říšský kancléř Hitler! Neslýchané se stalo skutečností. Člověk, který po tolik let provozoval svou politickou kariéru nadávkami
na republiku a její vedoucí činitele, byl jmenován říšským kancléřem
této republiky!“ A v úvodníku listu Frankfurter Zeitung se objevila
tato myšlenka: „Pan Hitler bude jistě jako kancléř uvítán členy své
strany nesmírným jásotem. Ale my se tážeme, zda tento jásot potrvá
dostatečně dlouho.“
Zatím trval.
V Berlíně se večer průvod uniformovaných i neuniformovaných
nacistů s pochodněmi v rukou valil celé hodiny z temna Tiergartenu
pod Brandenburskou bránu a směrem na Wilhelmstrasse. Pochodně – symbol těchto i příštích chvil. U dvou oken říšského kancléřství stáli dva vzájemně si tak nepodobní lidé: Paul von Hindenburg
a Adolf Hitler. Muž, o kterém prezident ještě před několika málo dny
s pohrdáním hovořil jako o rakouském kaprálovi, byl dnes tímtéž
prezidentem uveden do nejvyššího výkonného úřadu v zemi. Myslel
Hindenburg na to, co bude dál? Nemohla ho k této úvaze přivést tře-
ba již jen slova populární nacistické písně, která mu tu noc tolikrát
zazněla pod okny?
„Dnes náleží nám Německo, zítra to bude celý svět.“
Noc z 30. na 31. ledna neskončila však pro führera a jeho nejbližší
okolí okamžikem, kdy se zavřela okna kancléřství a zástupy příslušníků SA a SS odtáhly z Wilhelmstrasse do svých domovů a do berlínských hospod. JUDr. Hans Frank, pozdější krvavý vládce nad Polskem,
popravený na sklonku roku 1946 v Norimberku, nám ve svém deníku
zanechal obraz dění ve chvílích, kdy se blížilo úterní ráno: „Hitler byl
ohromně dojat, byl šťasten, a přesto ho tížil výhled na ohromný úkol,
který převzal… Mimo jiné prohlásil: „Toto byla nejméně krvavá revoluce světových dějin!“ Nechme samy dějiny posoudit, jakou podobu
měla tato hitlerovská pseudorevoluce, která revolucí nebyla a nemohla
být. Debatní kroužek v říšském kancléřství totiž brzy poté přešel ke
zcela reálným starostem, zejména k nastávajícím volbám, o nichž se již,
aniž by se čekalo na konečné slovo Hindenburga a vlády, mluvilo jako
o hotové věci. Hitler vedl dál svůj nekonečný monolog: „Kdo se spoléhá jen na takzvaný rozum, přijde u masy vždy zkrátka. Pohnutí mysli
u národa jako celku je vždy, řekl bych, ženského rodu. Na žádný volební boj jsem se ještě nikdy netěšil tolik jako na ten, který nyní začíná.“
Pokud se v deníku Hanse Franka říká čistá pravda, nejvyšší pohlavár nacistů se na předpokládané měření sil chystal s chutí. Jako kdyby
čekal snadný, bezkonfliktní triumf. Pohled na dílčí i obecné okolnosti politické a mocenské situace nezaujatýma, střízlivýma očima však
ukazuje – a musel ukazovat i tehdy, bez časového odstupu, že stav věcí
se pro hitlerovce nenacházel ani zdaleka v tak jednoznačně výhodné
poloze, jak se v euforii oslav mohlo zdát. Nové volby jako důsledek
zamýšleného rozpuštění Říšského sněmu neznamenaly pro NSDAP
a Hugenbergovu nacionalistickou stranu, jež tvořily vládní koalici,
pouze manifestační dotvrzení moci, nýbrž něco zcela opačného: východisko z nouze. Nacisté a nacionálové neměli totiž v křeslech sněmu
většinu, Hitlerův kabinet byl vlastně menšinový. A navíc: v celé řadě
říšských zemí a svobodných měst, v Bavorsku, Bádensku, Hessensku,
Württembersku, v Brémách, Lübecku a Hamburku, byly u moci zemské vlády buďto sociálně demokratické, nebo s převahou sil politického
26
27
Kapitola první
středu. Nebudou Hitlerově říšské vládě dělat potíže? Také komunisté
a sociální demokraté občas hrozili možností spolupráce v boji proti
hrozbě nacistického diktátu. Bylo vyloučené, že by se mohlo něco takového uskutečnit?
Řada otazníků provázela tedy první hodiny a dny působení německé vlády v čele s nesourodou dvojicí Hitler – Papen. Kancléřova často
zdůrazňovaná slova, že se těší na volební zápas a vůbec na politický
boj nejbližších týdnů, si tedy lze vyložit dvojím způsobem. Buďto jako
chvástání kariéristy, který v zajetí prvního úspěchu nevěnuje pozornost nadcházejícím problémům. Anebo jako náznak toho, že už v noci
na 31. ledna 1933 Adolf Hitler věděl či aspoň tušil, jak se bude v zásadních rysech další situace vyvíjet.
Jinak řečeno – že již měl v hlavě konkrétní plán.
Termín voleb, 5. březen 1933, se rychle blížil.
A jejich výsledek byl nejistý.
Pročež bylo třeba něco učinit: něco zcela zásadního. V noci z 30.
na 31. ledna si Goebbels poznamenal do deníku tehdy ještě nerozluštitelně zašifrované věty: „Jsme u cíle. Začíná německá revoluce… Při
poradách s vůdcem určujeme taktiku pro boj s rudým terorem. Zatím
nepoužijeme přímých opatření. Nejdříve musí vzplanout pokus o bolševickou revoluci. Ve vhodné chvíli pak udeříme.“
Pokus o opoziční revoluci však nepřicházel.
Jak dlouho bude třeba čekat?
Sedmadvacátého února 1933 se v Mnichově konala konference
jihoněmeckých představitelů sociální demokracie a odborů. Přímý
účastník Wilhelm Keil zhodnotil její průběh slovy: „Panovala sklíčená
nálada a hmatatelný výsledek naše jednání nemělo.“ Vládla nejistota
především v základní otázce, jaké konkrétní kroky nacisté a jejich souputníci v nejbližší době učiní.
Nejistota s platností pouhých několika hodin.
Večer dne 27. února 1933 vzplála budova Říšského sněmu.
Skutečně podivuhodnou shodou náhod byla toho dne, v období
vrcholu předvolební kampaně, přítomna v Berlíně většina nacistických předáků. Zanedlouho se všichni sešli před živou kulisou hořícího Reichstagu. Novináři se později shodli, že tento obraz připomínal
výjev ze středověkých germánských legend. Hitler ve světle plamenů
okamžitě hřímal věštecká slova:
„Toto je znamení od Boha! Nikdo nám nezabrání zničit naše protivníky železnou pěstí!“
Za slovy následovaly předem připravené skutky.
„Na základě článku 48 odstavce 2 říšské ústavy se v zájmu odvrácení komunistických násilných činů ohrožujících stát nařizuje toto: § 1.
Články 114, 115, 117, 118, 123, 124 a 153 ústavy Německé říše až na
další pozbývají platnost. Omezování osobní svobody, práva svobodného projevu včetně svobody tisku, spolčovacího a shromažďovacího
práva, jakož i zásahy do listovního, poštovního, telegrafního a telefonního tajemství, nařizování domovních prohlídek a konfiskace i omezování vlastnictví… je tudíž přípustné…“
Obsah citovaného dokumentu lze shrnout do několika pojmů
– radikální omezení všech svobod, nejvyšší tresty, legalizace násilí,
možnost vzniku koncentračních táborů pro třeba jen potenciální odpůrce režimu. Podepsáni: říšský prezident von Hindenburg, kancléř
Adolf Hitler, říšský ministr vnitra Frick, říšský ministr spravedlnosti
dr. Gürtner. Toto proslulé „nařízení říšského prezidenta na ochranu
národa a státu“ svými pěti paragrafy oficiálně přeměnilo zemi v nacistickou diktaturu a do všech důsledků platilo déle, než kdokoliv čekal
– až do května pětačtyřicátého roku.
Vedle podpisů bylo datum: 28. únor 1933.
To ještě stoupal mlhavý kouř ze spáleniště budovy Říšského sněmu
– a do blížících se parlamentních voleb zbýval jediný týden.
Říšský kancléř jezdil z místa na místo a řečnil.
Ale nejenom on.
Na stranickém předvolebním shromáždění ve Frankfurtu nad Mohanem vystoupil Hermann Göring, muž činu v nacistickém vedení,
a vyslovil při této příležitosti jedno z nejcyničtějších prohlášení, jaké
kdy v novověku učinil veřejný činitel: „Němečtí soukmenovci! Opatře
ní, která uskutečňuji, nemohou být oslabována nějakými právnickými úvahami. Mým úkolem není vykonávat spravedlnost, nýbrž ničit
a vyhlazovat… Samozřejmě, že moc státu a policie využiji až do nejkrajnější míry, v tomhle směru si, moji milí protivníci, nečiňte žádné
28
29
Kapitola první
falešné naděje. Avšak boj na život a na smrt, kdy ucítíte mou tvrdou
pěst v zátylku, povedu ruku v ruce s těmihle zde dole – s hnědými košilemi!“
Navzdory tomu všemu výsledky voleb nacisty zklamaly.
Spolu s koaličními nacionály Alfreda Hugenberga potřebovali získat
dvoutřetinovou většinu, aby mohli zcela ovládnout Říšský sněm. Nezískali ji, vybojovali si se všemi ranami pod pás jenom kolem 52 procent,
tedy 340 z celkového počtu 674 křesel. Potřebovali zcela umlčet levicovou opozici. Neumlčeli ji – sociální demokraté obdrželi 120 mandátů,
čili 7 181 620 hlasů, a komunisty volilo 4 848 058 německých občanů,
což představovalo 81 mandátů. Konkrétně například ve Velkém Berlíně
převyšoval počet hlasů pro sociální demokraty a komunisty součet hlasů nacistů a nacionálů. Špatně nedopadla ani středová strana Zentrum
a některá další občanská uskupení.
Když tedy hitlerovci uspořádali v pondělí 6. března večer velkolepé oslavy volebního vítězství v berlínském Sportovním paláci, bylo to
pokrytectví. Výsledek voleb se nedal považovat ani za úspěch, natož
pak za triumf. Věděli to. Navenek jásali, sami mezi sebou projevovali
zklamání. Svědčí o tom i tehdejší roztrpčený Hitlerův výrok, pronesený v soukromí:
„Tohle nevyšlo, jak jsme si představovali. Budeme muset hledat jiné
cesty.“
Onu „jinou cestu“ představoval především vystupňovaný teror.
Zatýkáním opozičních poslanců a bezpříkladným nátlakem si poměrem hlasů 441:94 prosadili přijetí zmocňovacího zákona, který
v podstatě vyřadil z běžné činnosti parlamentní státní systém, o čemž
říšský kancléř s otevřeností až překvapivou řekl: „Zcela by odporovalo
smyslu nacionálního pozdvižení a neplnilo by zamýšlený účel, kdyby
si vláda pro svá opatření musela případ za případem cestou složitého jednání vyprošovat souhlas říšského sněmu.“ Pak si již nemuseli
vyprošovat vůbec nic a mohli dle libosti zastrašovat a mstít se. Tisíce
sociálně demokratických, komunistických, odborových, církevních, liberálních i konzervativních činitelů a politických aktivistů, stejně jako
třeba představitelů nezávislé inteligence a uměleckých kruhů, odvezla zvláštní přepadová komanda SA a SS. Dokořán se nově příchozím
otevřely brány desítek věznic a urychleně zřizovaných koncentračních
táborů.
Jedním z těch desítek byl lágr Fuhlsbüttel v Hamburku.
Jedním z těch tisíců byl dr. Fritz Alexander Solmitz z Lübecku, jehož osud je středobodem dramatického a onu dobu nanejvýš charakterizujícího příběhu, jemuž budou věnovány následující stránky.
30
31
Osudy /1
Osudy /1
zaslala, by je nemusely dlouho hledat, kdyby neschvalovaly jejich jednání. Jsou to lidé, kteří skládali služební přísahu, jsou dosazeni do úřadu, anebo vojensky zařazeni. Nevěřme tomu – nic se jim nestane: to, co
dělají, se v ‚třetí říši‘ nazývá věrným plněním povinnosti. Ale Bredelova
ušlechtilá, silná kniha bude ještě svědčit před mnoha instancemi.“
Svědčit…?
Dlouho, předlouho musela tato slova čekat na své naplnění.
Zkouška
Soud/I
Minulost /I
Muž, který v září dvaašedesátého roku usedl na lavici obžalovaných, vstoupil do jednacího sálu bez úředního doprovodu: hamburský porotní soud ho hodlal po dobu, kdy bude zvažovat jeho vinu,
ponechat na svobodě. Přicházel tedy sám, ale provázely ho pohledy
diváků, kteří si předchozí představy porovnávali se skutečností. Jeho
šedý oblek byl dobře ušitý, vzal si k němu bílou košili. Když seděl,
poněkud se hrbil, jakmile však vstal, napřímil se a prsty přiložil ke
švům kalhot, měl pečlivě upravené vlasy, kruhy pod očima a úzce
sevřené rty, za jeho hranatým čelem by nikdo nehledal dramatickou minulost. Povoláním byl nyní vedoucím zakázkového oddělení
u velké zasilatelské firmy a bydlel v cihlovém domě na hamburské
Diagonalstrasse 36.
„Zahajuji přelíčení,“ oznámil předseda porotního soudu dr. Fedder.
Státní návladní, zastupující žalobu, byl relativně mladý a vyzařovala
z něho nervozita před startem velkého přelíčení, jež určitě připoutá
pozornost veřejnosti, tvář obhájce byla naopak zcela klidná: prominentní hamburský advokát dr. Wandschneider měl již za sebou mnohé
podobné bitvy, v nichž většinou zvítězil.
„Případ,“ pokračoval dr. Fedder, „který máme řešit, je pozoruhodný
mimo jiné tím, že nás nutí vrátit se o plných devětadvacet let nazpět
a důkladně, s citlivostí lékárnických vah posuzovat a snažit se současně i pochopit mnohé z toho, co se tehdy stalo. Nuže, přistupme k věci.
Jmenujete se, pane obžalovaný, Willi Dusenschön a je vám pětapadesát
let. Souhlasí?“
„Ano.“
Pár týdnů chybělo do konce třiatřicátého roku.
Hranice mezi hitlerovským Německem a Československem tajně
překročil dvaatřicetiletý Willi Bredel, levicový antifašistický publicista a ilegální pracovník, původním povoláním kovosoustružník v loděnicích. Vynuceně opouštěl vlast a asi netušil, že na dobu dlouhých
dvanácti let. Byl pohublý a ve tváři měl vepsáno několikaměsíční utrpení v hamburském koncentračním táboře Fuhlsbüttel. Odcházel bez
zavazadel, jen pár nezbytností se vešlo do kapes a příručního batohu,
v hlavě si však z Německa odnášel slova, věty a odstavce knihy, kterou
hodlal napsat.
Slib sobě samému splnil během několika měsíců v Praze.
Knihu s názvem Die Prüfung (Zkouška) o rok později v německém
jazyce vydalo londýnské nakladatelství Malik. V recenzi s názvem
Tucet zatykačů, otištěné poté v Herzfeldově exilovém časopise Neue
Deutsche Blätter, se o ní uvádí:
„Až budou tuto knihu číst v Hamburku, poznají skutečné postavy
románu. Jsou označeny svými pravými jmény. Toto literární dílo je natolik protokolem, že obsahuje tucet zatykačů na zločince, kteří jsou horší než mýty obklopení masoví vilní vrahové jako byli Haarmann, Kürten a další. Dozorci Dusenschön, Harms, Zirbes, Meisel, König, říšský
místodržící Kaufmann, velitel tábora Ellerhusen – ti všichni provozují
ještě dnes své podlé řemeslo, jsou vážení, chodí po ulici, opíjejí se při
kamarádských večírcích. Německé úřady, kterým se Bredelova kniha
32
Zkouška
33
Rok 1933: nacisté v čele s Adolfem Hitlerem – jehož písmo prokazovalo nesporné paranoické rysy – se prodrali k moci.
34
Osudy /1
Zkouška
„Vypovídejte o svém životě!“
„Otec byl zaměstnán v obchodě. Padl v první světové válce, matka
po něm dostávala menší penzi. Po obecné škole jsem nastoupil do učení a pak jsem pracoval v kanceláři olejářské firmy. V roce 1932, kdy mi
bylo pětadvacet, jsem přišel o místo a…“
„V té době jste byl již zapojen v nějaké organizaci?“
„Ano, nejdříve u skautů. Potom jsem vstoupil do branného svazu.
O něco později jsem se jako příslušník nacistické strany stal členem
SA a brzy nato jsem přestoupil k jednotkám SS.“
„Co jste dělal v rámci SS před příchodem Hitlera k moci?“
„Jen všeobecnou službu. Především jsme procházeli brannou přípravou a starali jsme se také o osobní ochranu vůdců strany.“
„Docházelo k srážkám s politickými protivníky?“
„Velmi často. Nejúporněji jsme bojovali s komunisty, kteří měli zejména v Hamburku velmi silné pozice.“
„Kdy a jak jste se dostal k vedoucí funkci v koncentračním táboře
Fuhlsbüttel?“
„To bylo na jaře třiatřicátého. Neměl jsem tehdy žádné stálé zaměstnání a byl jsem tam odvelen. Řekli mi prostě, že si mám vzít polní
výstroj a přijít k hamburskému nádraží Ohlsdorf. Tam že dostanu další
rozkazy.“
„Neptal jste se předem, o jakou práci jde?“
„Ne. Nebylo ve zvyku na cokoli se ptát – něco takového v SS neexis
tovalo.“
„Co se dělo dál?“
„Když jsem uviděl skupinu, která se sešla na nádraží, automaticky
jsem převzal velení, protože jako SS-sturmführer jsem měl nejvyšší
hodnost. Později jsem se zřejmě z téhož důvodu stal zástupcem velitele
tohoto koncentračního tábora. Ve Fuhlsbüttelu, který se teprve dobudovával do konečné podoby, jsme se nejdříve cvičili ve střelbě.“
„A pak přišli první političtí vězni?“
„Ano, pak přišli lidé. Bylo jich mnohem víc, než jsme čekali.“
„Byly dány pokyny, jak s nimi zacházet?“
„Myslím, že jednou k nám při nějakém shromáždění promluvil
hamburský župní vedoucí NSDAP a říšský místodržící Kaufmann.
35
Osudy /1
Řekl, že se s vězni jako s našimi úhlavními nepřáteli má zacházet tvrdě,
ale že snad nemají být zbytečně týráni tak, aby to na nich nechalo trvalé následky, protože se s nimi do budoucna počítá na nucené práce.
Nic přesnějšího si nepamatuji.“
„Došlo však hned při příchodu vězňů k týrání?“
„No – vlastně ano, mnozí museli při příchozím nástupu dlouho
stát.“
„Museli stát v pozoru celé hodiny, aniž by se směli třeba jen sebeméně pohnout? A když se pohnuli, byli biti a kopáni?“
„Snad to tak bylo.“
„Co bylo cílem tak tvrdého počátečního postupu?“
„Dát vězňům najevo, kdo je v táboře pánem.“
„Myslíte, že se vám tento záměr dařil?“
Konaly se velkoparády vítězů…
36
Zkouška
… ale docházelo i k zákrokům proti opozici, k zatýkání
a vzniku prvních koncentračních táborů.
37
Osudy /1
„Myslím, že ano.“
„Jakou formou vás jmenovali do služebního postavení zástupce velitele tábora?“
„Nějak zcela oficiálně jsem jmenován – pokud si vzpomínám
– nebyl, byla to přece revoluční doba a vše přicházelo jaksi samo od
sebe.“
„Měl jste své strážní mužstvo pevně v rukou?“
„Šlo většinou o mladé lidi. Kromě Zirbese bylo nejstaršímu, stejně
jako mně, kolem pětadvaceti let. Snažil jsem se je stmelit v kolektiv.“
„Instruoval jste své podřízené o nakládání s těmi, které měli hlídat?“
„Já sám jsem přece, jak už jsem řekl, nedostal žádné instrukce. Vše
se odbývalo dost živelně.“
„Takže vám, jinými slovy řečeno, byli ti lidé vydáni na milost či nemilost a záleželo jen na vaši blahovůli, jaký bude jejich úděl?“
„Dá se to tak říct.“
„Komu byl vlastně koncentrační tábor podřízen?“
„O to jsem se nestaral.“
„Nestaral jste se? Ale s tím přece souvisí spousta záležitostí. Třeba
– kdo vám a vašim podřízeným vyplácel mzdu?“
„Nevzpomínám si. Peníze pokaždé někdo přivezl a o víc jsme se
nestarali.“
„To, co říkáte, ve mně vzbuzuje dojem, že koncentrační tábor Fuhls
büttel byl cosi jako polosoukromá instituce, kde si každý dělal, co ho
zrovna napadlo. Bylo to tak?“
„Nevím, co k tomu dodat. Musel bych jen znovu opakovat, že to
byla…“
„Ano, revoluční doba, tuto větu jsme od vás již slyšeli. Podívejme se
tedy blíže na podobu té revoluční doby. Pane Dusenschöne, štval jste
svého psa na vězně?“
„Ne, nějak přímo jsem ho neštval. Ale připouštím, že vězně někdy
kousal.“
„Vězňové museli klusat přes dvůr, plazit se po loktech a poskakovat
v dřepu. To vše se označovalo výsměšným názvem Freizeit – doba volna. Zakročil jste proti takovému dění?“
„Nemohu vyloučit, že se takové věci stávaly. Já měl ovšem na starosti mnoho věcí, takže jsem se nemohl všemu do podrobností věnovat.“
„Vy a další dozorci jste měli u sebe biče. Kdo vám tyto předměty
dodal?“
„Pokud vím, tak biče došly od gestapa.“
„Používal jste vy sám tento bič darovaný vám gestapem? Bil jste
vězně – třeba při výsleších?“
„Je to možné.“
„Často?“
„Nevím, čemu říkáte často. Docházelo k tomu, nemá cenu něco takového popírat. Vnímali jsme tu dobu jako střet, v němž jde o budoucnost Německa.“
„Domnívali jste se, že s pomocí biče, jímž tlučete bezbranné lidi,
lze zajistit Německu lepší budoucnost? Opravdu? S jakými vlastně
ideály a představami jste přistupoval ke svým povinnostem ve Fuhls
büttelu?“
„Prožívali jsme jakousi trvalou emoci – je-li to přesné slovo. Tvrdili nám, že vězňové jsou samí velezrádci a zemězrádci. Neuměli jsme
dělat rozdíly mezi velkou a malou vinou našich svěřenců. Domnívali
jsme se, že kdyby zvítězili ti druzí, jednali by s námi stejně. Byli jsme
prostě zfanatizovaní mladí lidé, tím je řečeno vše.“
„Přejděme nyní, pane obžalovaný, k věcné podstatě obžaloby. Je
vám známo jméno dr. Fritze Alexandra Solmitze? Vzpomínáte si na
něho?“
„Jen velmi mlhavě.“
38
Zkouška
Minulost /II
První výslech zadrženého.
„Jméno?“
„Dr. Solmitz.“
A hned i první rány. Tehdy čtyřicetiletý dr. Solmitz prožil celý život
v Lübecku – a tamní nacisté s ním měli již delší čas nevyřízené účty.
Od roku 1924 působil Solmitz jako vnitropolitický redaktor sociálně
39
Osudy /1
Zkouška
demokratického listu Volksbote. Angažoval se také veřejně: ve funkci
člena městského zastupitelstva. Osobní zkušenosti dobrovolníka z první světové války, získané na západní frontě, z něho učinily zásadního
odpůrce militarismu, nacionální socialismus tudíž bytostně nenáviděl a dával tento svůj odpor radikálně najevo. Po nástupu hitlerovců
k moci tušil osobní ohrožení, ale nechtěl ustupovat před zvůlí a odmítl
i nabídky na odchod do emigrace. Na jaře 1933 se zúčastnil předvolebního boje a mimo jiné tehdy v kruhu svých známých – z nichž jeden
byl zřejmě nacistickým donašečem – označil požár Reichstagu jako
záměrně naaranžovanou provokaci…
Zatkli ho pár dnů po volbách.
Několik týdnů strávil přímo v lübeckém vězení. Německo v té
době prožívalo další kapitoly své křížové cesty. Říšský sněm spáchal
mravně i prakticky sebevraždu, když Hitlerově vládě odhlasoval plné
moci, 2. května přepadly bojůvky SS a SA odborové ústředny a zabavily veškerý odborářský majetek, 15. května přišli ke slovu novodobí Koniášové – na veřejných hranicích hořely antinacistické knihy.
Dr. Solmitz nic z toho netušil. Čekal ho transport z přeplněného
lübeckého kriminálu do nově zřízeného hamburského koncentračního tábora Fuhlsbüttel, přezdívaného Kolafu (Konzentrationslager
Fuhlsbüttel).
Soud /III
Požár Reichstagu urychlil dění.
40
Dr. Fedder: „Paní Solmitzová, svědecká výpověď vás svou právní
i etickou podstatou zavazuje k čisté pravdě, nesmíte být zaujatá, i když
bych to u vás chápal.“
„Rozumím vám. Prosím, abyste na mé pocity nebrali ohledy. Pravdivě odpovím na všechny otázky.“
„Vypovídejte o svém manželovi. Jaký byl jeho osobní postoj k životu?“
„Měl v sobě neobyčejně silný smysl pro životní cíl a spravedlnost.
Předpokládám ovšem, že od okamžiku zatčení nahlížel svůj další osud
velmi černě. Znal přece dopodrobna nejen ideologii, ale i metody nacionálního socialismu, mnohokrát se k tomu veřejně vyslovoval a psal
o tom ve svých článcích.“
„Jaké byly podmínky jeho věznění? Víte o tom něco?“
„Zpočátku to nebylo nejhorší. V lübecké soudní věznici směl ještě
číst a psát dopisy, dokonce jsem ho mohla i několikrát navštívit. Pak
ho však dopravili do Hamburku – myslím, že k tomu došlo v květnu
41
Osudy /1
1933. Od té chvíle vše ustalo. Návštěvy i dopisy. Ale já jsem stále ještě
doufala, že dosáhnu jeho propuštění.“
„Měla jste pro tuto naději konkrétní důvody?“
„Ano. Po několika měsících se mi s pomocí několika přátel dokonce
podařilo dosáhnout určitého úspěchu. Od lübeckého soudu jsem obdržela dopis, v němž se psalo: ‚Senát nařídil propuštění vašeho muže
dr. Solmitze. Jeho propuštění se uskuteční, jestliže budou jako kauce
složeny cenné papíry v hodnotě 50 000 marek. Propuštěný se musí
současně zavázat, že se již nikdy nezúčastní agitace proti německé říšské vládě a proti nacionálně socialistické straně. Nesmí se také vrátit
do Lübecku.‘ Měla jsem z tohoto sdělení ohromnou radost a nechtěla
jsem zmeškat ani hodinu. Jela jsem 9. září 1933 do Fuhlsbüttelu a přivezla jsem manželovi v kufru civilní oblek a čisté prádlo. Mladý a světlovlasý sturmführer v uniformě SS mi však stroze řekl: ‚O nějakém
propuštění vašeho muže nic nevím.‘ Dál se o tom se mnou odmítl
jakkoli bavit. Byla jsem zoufalá.“
„Paní Solmitzová, otočte se, prosím. Je muž na lavici obžalovaných
oním tehdejším sturmführerem?“
„Chci být spravedlivá, můj muž by to ode mne, pokud by žil, také
žádal. Uplynula už sice velmi dlouhá doba, ale tehdy v září 1933 ve
Fuhlsbüttelu to pro mne byla natolik osudová chvíle, že mi zůstane až
do smrti v paměti. Ano, je to zcela jistě on.“
Dr. Fedder: „Pane Dusenschöne, poznáváte svědkyni?“
„Ne.“
„Osobně s vámi hovořila o osudu svého manžela.“
„Pochopte, že za mnou přicházelo mnoho takových žen.“
Volala samozřejmě také do Fuhlsbüttelu…
Spisovatel Willi Bredel ve své knize Zkouška, napsané v pražském
exilu již v roce 1934, tuto scénu literárně zaznamenal:
Minulost /III
O pouhý týden později došel pak Carolině Solmitzové úřední dopis: „Sděluji vám, jak je mou povinností,“ psalo se tu těžkopádnou
němčinou, „že vězeň v ochranně vazbě dr. Fritz Alexander Solmitz
učinil svému životu konec oběšením.“ Krutá věta, kterou dlouho nemohla pochopit. Navštívila lübecký senát: soudní úředníci krčili rameny s tím, že koncentrační tábory nespadají pod jejich pravomoc.
42
Zkouška
Willi Bredel.
„O pár hodin později hovoří scharführer Riedel telefonicky s paní
Solmitzovou: ‚Promiňte, milostivá paní, já osobně na tom přece nemohu nic změnit… Ne, ani vedení tábora… Vždyť jsem vám už říkal,
že státní policie nařídila nevydat mrtvolu vašeho muže. Spojte se s nimi… Ne, velitel tábora není přítomen… Jeho zástupce?‘ Riedel se podíval na sturmführera Dusenschöna, který stál v místnosti, ale rukou
dával energické znamení. ‚Bohužel, není přítomen ani zástupce velitele… Co? Jakže? Dovolte! Jak můžete tvrdit něco takového…? Cože…?
To je trestné, paní Solmitzová…. Cože…? Promiňte, ale nemohu vás
déle poslouchat!‘
Riedel zavěsil a rozpačitě se podíval na sturmführera.
43
Osudy /1
‚Tak co?‘ směje se Dusenschön. ‚Ulevila si?‘
‚Proč to vždycky necháváš na mně?‘
‚Něco přece musíš dělat! Kdo by se toho měl ujmout? Velitel? Nemůžeš přece žádat, aby šel vyslovit soustrast ženě každého vězně, který
se oběsí…‘
V té chvíli vyjíždí auto se Solmitzovou mrtvolou přes bránu k budově A a kolem velitelství. Riedel a Dusenschön se dívají z okna.
Scharführer Harden, jako by se ho to netýkalo, zůstává sedět za svým
psacím stolem.
Velká, dvojmo zabezpečená vězeňská brána se otevírá.
Než šofér pohřebního vozu znovu přidal plyn, třikrát zatroubil.“
„Je to kus vysušené býčí kůže, zašitý do plachtoviny.“
„Děkuji vám, pane Zirbesi, budu si to pamatovat. A nyní k podstatě
věci. Případ dr. Solmitze vám zůstal v paměti?“
„Ano, dost přesně.“
„Bil obžalovaný Willi Dusenschön vězně Solmitze?“
„Bil ho. Na to si vzpomínám. Solmitz se choval statečně.“
„Jak jste se dozvěděl o smrti pana Solmitze?“
„Ráno mě vzbudil můj písař Lehmann. Povídá: ‚Vstávej, Roberte,
jeden se oběsil.‘ Šel jsem jen tak v podvlékačkách k té cele na mém
bloku číslo jedna. Visel na rouře parního topení u stropu. Sám jsem
ho odřízl. Hned jsem si řekl: ‚Nikdo nám neuvěří, že se tu někdo oběsil
den před odchodem z lágru.‘ Protože pan dr. Solmitz měl být opravdu následujícího dne propuštěn. Mně je vůbec záhadou, proč se ten
člověk dostal do koncentračního tábora. Vždyť snad nic tak špatného
neudělal.“
Soud /IV
Dr. Fedder: „Pane svědku Zirbesi, kolik je vám let?“
„Třiašedesát.“
„Jak jste se dostal do Fuhlsbüttelu?“
„Původně jsem měl společně se svou nevěstou hospodu v hamburské zábavní čtvrti St. Pauli, později jsem vstoupil do námořních oddílů
SA a nakonec mne přeřadili k SS a určili za strážmistra v táboře, kterému se říkalo Kolafu.“
„Byl jste již trestán za činy, kterých jste se dopustil v éře nacistické
říše?“
„Odpykal jsem si trest v káznici.“
„Působil jste také na frontě?“
„Ne, pouze v obsazených územích.“
„Vraťme se k Fuhlsbüttelu. Byli tam vězňové biti?“
„Samozřejmě se to dost často stávalo. Když nechtěl některý z nich
vypovídat, dopravili jsme ho do sklepa a tam byl zmlácen.“
„Dělal jste to sám?“
„Ne, na to jsem si vždy bral s sebou tři muže.“
„Čím jste vězně bili?“
„No přece býkovci.“
„Co je to vlastně takový býkovec? Naštěstí jsem nikdy v životě neměl tak odporný předmět v ruce.“
44
Zkouška
Minulost /IV
Carolina Solmitzová měla ve svých genech obdivuhodnou vytrvalost. Nakonec si přece jen prosadila návštěvu hamburské márnice. Tělo mrtvého bylo přikryto prostěradlem, přes čelo dr. Fritze
Jen tato velmi nedokonalá fotografie zachycuje tvář obávaného
dozorce z Fuhlsbüttelu Williho Dusenshöna.
45
Osudy /1
Alexandra Solmitze se však táhla hluboká, dlouhá jizva, kterou nikdy předtím neměl. Právní zástupce rodiny dr. Herbert Ruscheweyh,
který již předtím pomáhal při pokusech o Solmitzovo osvobození,
přivezl později kufr s věcmi mrtvého. Paní Solmitzová vše důkladně
prohledala, protože si neuměla představit, že by se jí muž nepokusil
něco vzkázat.
Rozpárala všechny švy oděvů – nic.
U kufru odtrhla víko – rovněž bez výsledku.
Teprve později ji za přítomnosti dr. Ruscheweyha napadlo otevřít
i kapesní hodinky. Pod druhým víčkem našla devatenáct cigaretových
papírků: byly hustě popsány písmem, které tak dobře znala.
Minulost /V
Soud /V
Dr. Fedder: „Představte se, pane svědku.“
„Jsem profesor Herbert Ruscheweyh, sedmdesátiletý, před dvěma
roky jsem odešel na odpočinek z funkce prezidenta hamburského
vrchního zemského soudu.“
„A v roce 1933…?“
„V tom čase jsem působil jako advokát a lübecká rodina Solmitzových patřila k mým klientům. Spojovaly nás však i přátelské vztahy, protože jsem se v mnohém ztotožňoval s politickými i humanistickými postoji dr. Fritze Solmitze a jeho manželky, které byly vzácně jednotné.“
„Vypovídejte o úkrytu v hodinkách dr. Solmitze.“
„Paní Solmitzová v mé přítomnosti a po delším rozvažování odstranila z kapesních hodinek obě víčka a našla zápisky na lístcích cigaretového papíru.“
„Měl jste v té době povědomost o písmu dr. Solmitze?“
„Ano.“
„Poznal jste tedy rukopis na oněch lístcích?“
„Bez pochybností mohu říci, že tyto tajné zápisky pořídila ruka
dr. Solmitze.“
„Předložím vám, pane svědku, zvětšené fotokopie. Jsou to zmiňované lístky z hodinek dr. Solmitze?“
„Ano, zcela jistě…“
46
Zkouška
Křížová cesta dr. Fritze Alexandra Solmitze, zkratkovitě, ale o to
sugestivněji vylíčená drobným písmem na devatenácti lístcích cigaretového papíru, byla nejen svědectvím o chmurné éře násilí – ale současně také obžalobou: obžalobou systému i jednotlivce:
„Šest mužů s býkovci mne vleče do sklepa. Křičí: ‚Ohni se!‘ Upadl
jsem. ‚To prase simuluje!‘ smějí se a vrhají se na mne. Krev ze mne prýští, ale stále nepřichází vytoužené bezvědomí. V cele řeknou potom lékaři: ‚Spadlo mu na hlavu sklápěcí okno, on má takovou měkkou palici.‘“
A na jiném místě:
„Každou noc jsou slyšet údery bičem, výkřiky a sténání, je hrozné
to vnímat. Často přicházejí ke mně. Nahlédnuto z vyššího hlediska
však to, že jsem týrán já, není zase tak důležité. Stydím se za svůj
strach, styděl bych se však asi mnohem víc, kdybych patřil mezi mučitele… Život ve Fuhlsbüttelu se podobá peklu… Při všem, co zlého se
děje, je pokaždé světlovlasý SS-sturmführer s řídkým obočím. Stále mi
říká: ‚Škoda, žes nechcípl hned. Oběs se přece – odtud se stejně nikdy
nedostaneš!‘“
Na poslední z papírků se vešly jen čtyři věty:
„Už to nelze déle snášet. Je výrok ‚raději zemřít, než žít jako otrok‘
míněn vážně, anebo je to pouhá fráze? Musím se rozhodnout: buď se
stále třást – anebo se chopit provazu. Žij blaze…“
Lze k tomu něco dodat?
Snad jen zcela věcnou připomínku: jediným SS-sturmführerem ve
Fuhlsbüttelu byl tehdy světlovlasý muž s řídkým obočím. Člověk, který až o čtvrt století později usedl na lavici obžalovaných.
Soud /VI
Ano, přesně tolik jich bylo.
Devatenáct cigaretových papírků, tajně propašovaných z Fuhls
büttelu, kde dr. Solmitz spáchal údajnou sebevraždu. Nyní šlo o vinu
muže jménem Willi Dusenschön. Nejen však o to: byl to proces, který
vyvolával duchy minulosti. „Jen Bůh, kriminalisté a soud jsou schopni
47
Osudy /1
vrátit dění, jež se kdysi odehrálo, do tehdejšího řečiště času, činů a souvislostí,“ říká se. Anebo se o to alespoň pokusit. Tak, jak se o to pokusil
hamburský soud.
Předseda porotního senátu dr. Fedder oslovil dalšího svědka: „Seznamte nás, prosím, s vaším jménem, věkem a povoláním.“
„Jmenuji se Schnappauf, je mi dvaašedesát let a stále ještě pracuji
jako praktický lékař.“
„Jaké postavení jste měl v roce 1933?“
„Zdravotní úřad mne určil pro nemocniční oddělení koncentračního tábora Fuhlsbüttel.“
„Věděl jste, pane doktore, o násilnostech, ke kterým v táboře docházelo?“
„Musím říci, že jsem leccos tušil, i když jsem ničemu takovému nebyl osobně přítomen. Na tělech vězňů jsem však několikrát zjistil stopy
týrání. Třeba podlitiny po bičování a časté zranění hlavy a obličeje.“
„Podal jste o tom hlášení?“
„Komu? To nebylo dost dobře možné. Nacházeli jsme se, snad se to
tak dá říct, ve zcela zvláštním čase, takže…“
„Dobrá. Je vám známo, kdo to byl dr. Solmitz?“
„Mlhavě si na něho vzpomínám. Snad proto, že to byl můj první
případ úmrtí ve Fuhlsbüttelu.“
„V jakém stavu jste nalezl mrtvolu?“
„Myslím, že již ležela na zemi.“
„To bylo v cele?“
„Ano. Snad.“
„Nacházely se na těle mrtvého stopy po týrání?“
„Skutečně si nevzpomínám.“
„Na košili měl prý velké skvrny od krve. Jiný lékař, který viděl mrtvého, vypověděl, že Solmitzova záda vypadala jako seřaďovací nádraží…“
„Už nic víc nevím. Proto jsem také nechtěl v této věci přísahat. Člověk toho tolik slyší o křivých přísahách…“
Dr. Fedder: „Co víte o sebevraždě dr. Solmitze, pane svědku?“
„Proč se zde pořád hovoří o sebevraždě?! Vždyť je to nesmysl. Solmitz nezemřel dobrovolně, toho pověsili!“
„Máte pro toto své tvrzení důkazy?“
„Pracoval jsem ve Fuhlsbüttelu ve skladišti oděvů. V souvislosti se
smrtí dr. Solmitze mi řekl jeden z dozorců: ‚Uniforma mě doslova pálí
na těle, ale když se na tom odmítnu podílet, přijdu na řadu já sám.‘ Měl
jsem příležitost poznat dr. Solmitze velmi dobře. Nedlouho před svým
koncem se mi svěřil: ‚Snad to již nebude dlouho trvat a budu propuštěn.‘ Považoval jsem ho za člověka s vůlí žít. Zřejmě ho tak strašně ztýrali, že se nemohli odvážit propustit ho v takovém stavu na svobodu.
Proto se předstírala sebevražda.“
„Znovu se vás musím ptát po důkazech.“
„Je to přece logické. Proboha, umíte si představit, jak vypadá tělo
člověka, kterého po dlouhou dobu den co den bičují?“
„Jmenuji se Dünekamp. Delší čas mě tehdy věznili ve Fuhlsbüttelu.
Nyní pracuji jako bagrista.“
48
Zkouška
Dr. Fedder: „Jmenujete se tedy, pane svědku, Otto Passarge, jste jedenasedmdesátiletý. Do nacistického příchodu k moci v roce 1933 jste
byl starostou města Lübeck. Znal jste dr. Solmitze?“
„Velmi dobře jsem ho znal z jeho veřejného a žurnalistického působení v Lübecku. Protinacistické články dr. Solmitze mívaly velký ohlas.
Později jsme se opět setkali ve Fuhlsbüttelu. Jako vězeň s vězněm. Tam
si s námi dělali, co chtěli. Neustále se mlátilo. Bylo to děsné…“
„Co víte o smrti dr. Solmitze?“
„Celým blokem tehdy prolétla zpráva, že dr. Solmitze pověsili,
aby ho nemuseli propustit. Chci-li být však korektní, musím dodat,
že Fuhlsbüttel stále žil všelijakými pověstmi. Co jiného nám zbý
valo.“
Předseda porotního senátu dr. Fedder: „Pane svědku Müllere, řekněte nám něco o sobě.“
„Pocházím rovněž z Lübecku a stejně jako dr. Solmitz jsem se po
příchodu nacistů k moci dostal pro svou antifašistickou minulost do
koncentračního tábora Fuhlsbüttel. A vím, z jakých konkrétních příčin
začalo martyrium dr. Solmitze.“
49
Osudy /1
Zkouška
„Upřesněte své tvrzení.“
„Nacistickým policejním prezidentem v Lübecku byl jistý Walter
Schröder. A právě Schröder přijel v polovině září 1933 do Fuhlsbüttelu v čele zvláštní komise, která pak jednostranně informovala vedení
lágru o údajných zločinech vězňů z Lübecku a tím velmi negativně
ovlivnila zacházení s těmito lidmi. O dr. Solmitzovi museli říci jen to
nejhorší, protože od té chvíle začal pro něho nekonečný řetěz utrpení. Přeložili ho do samotky, několik dnů mu na Dusenschönův příkaz
nedali najíst. A začaly ty děsivě pravidelné každodenní návštěvy s biči
a důtkami.“
„Jste si jist tím, co říkáte?“
„Zcela! Schröder je nesporně vinen…“
„Pane svědku, nemůžete zde pronášet obžalovací řeč!“
„A představte si, pane předsedo, že tento Schröder obdržel pětašedesát tisíc marek odškodného a měsíčně dostává dvanáct set marek
penze…“
„Soud s vámi nehodlá a ani nesmí vést dialog v podobném duchu.
Uvědomte si to, prosím.“
zaslala Passargeovi materiály, ale později se dozvěděla, že řízení proti
Schröderovi se zastavilo.
Už téměř rezignovala.
Kdo by se mohl divit: bylo jí sedmdesát, ještě vykonávala náročnou
práci sociální sestry, Německo jí připadalo rok od roku vzdálenější. Ale
pak jako by se vše náhle vrátilo. Willi Dusenschön, ten Willi Dusenschön, o němž její muž ve svých tajných zápiscích hovořil jako o jasném strůjci svého utrpení, prý žije v Hamburku…
Soud /VII
Minulost /VI
Dr. Fedder: „Je pravda, že jste dr. Solmitze dohnal k sebevraždě?“
Dusenschön: „Nesmysl. Z toho bych měl zbytečný malér. Pro gestapo neměli sebevrazi žádnou cenu. Z mrtvých již nedostanete žádnou
výpověď.“
Státní zástupce: „Nezdá se nám, že byste mohl zapomenout na
všechny okolnosti. To je přece závažná věc, když se někdo oběsí v cele.
Viděl jste již předtím nějakého mrtvého?“
Dusenschön: „Předtím snad ne. Ale později, to už na frontě, jich
bylo mnoho.“
Čas tehdy jen pomalu hojil hlubokou ránu.
Paní Solmitzové ještě před válkou dovolili odejít z Německa, usadila se ve Spojených státech, kde začala působit jako sociální pracovnice.
Přešla léta, Německo, usilující o světovládu, bylo poraženo – ale Carolina Solmitzová netoužila vrátit se do země, kde tak krutým způsobem
přišel o život její životní druh. Nepřestávala však také neustále myslet
na spravedlnost.
V roce 1948 si od ní údaje o smrti dr. Solmitze – a zejména jedno
značné svědectví zápisků na devatenácti cigaretových papírcích – vyžádaly americké justiční úřady. O výsledku pátrání se paní Solmitzová
nedozvěděla nic. V šestapadesátém roce se však na vdovu po dr. Solmitzovi obrátil někdejší starosta Lübecku a – jak víme – svého času
také vězeň Fuhlsbüttelu Otto Passarge. Bývalý nacistický policejní
prezident Schröder žádal totiž od města odškodnění. Paní Solmitzová
Dr. Fedder: „Vaše jméno, pane svědku?“
„Jmenuji se Nikolaus Teusch a je mi devětačtyřicet let.“
„Proč vám ve Fuhlsbüttelu říkali ‚malý Teusch‘?“
„Snad aby mne odlišili od bratra Rudolfa, který tam rovněž působil
jako strážce vězňů.“
„Říkali vám prý také ‚Zabiják‘?“
„To nevím. Do očí mi tak nikdo neřekl.“
„Ani se nedivím. Byl jste trestán za válečné zločiny či zločiny proti
lidskosti?“
„V roce 1951 mne odsoudili na osm let.“
„Podílel jste se na týrání v koncentračním táboře?“
„Podívejte, bylo mi tehdy dvacet. Ostatní byli většinou stejně staří. Od
té doby jsme nijak neomládli. Dnes vidíme všechno jinýma očima. Já
a mnozí jiní jsme již byli odsouzeni – a to ne pro nic a za nic, to je jisté.“
50
51
Osudy /1
„Dá se říci, že chod života ve Fuhlsbüttelu určoval Dusenschön?“
„K tomu ať si řekne své sám.“
„Mlátil Dusenschön vězně?“
„To ať řekne taky sám… Willi, musíš přece stát za svými činy a mluvit. Nebo snad nechceš již ani se mnou ztratit slovo?“
Dusenschön: „Co bych měl říkat.“
„Kdyby v něm alespoň něco dobrého zůstalo, otevřel by ústa. Ten
člověk býval přece korektním chlapem.“
křik týraných alespoň trochu přehlušil. V tomto ovzduší, po strašném
utrpení, zemřel dr. Solmitz.“
„Pane Dusenschöne, co říkáte svědkovu líčení?“
„Nevím, jak přišel ke svým názorům.“
„Bil jste tehdy pana Schmedemanna?“
„Nevzpomínám si, ale připouštím, že je to možné. Bylo tam pár
takových, kteří chtěli zradit své druhy. Trestali jsme je pohlavky. Snad
patřil pan Schmedemann mezi ně.“
„To je šílené!“ ozval se svědek. „Poznámka obžalovaného je nestydatou urážkou! Budu zvažovat, zda proti němu nemám postupovat
právní cestou.“
Dr. Fedder: „V tom vám nemohu bránit. Vraťme se však k naší kauze. Co je vám známo o úmrtí dr. Solmitze?“
„Jen to, co tu již řekli ostatní. Mohu-li vyslovit svůj názor, tedy se
domnívám, že dr. Solmitze dohnali k sebevraždě, aby zamaskovali stopy po týrání. Obžalovaný Dusenschön byl strůjcem všeho zlého, co se
dělo, všichni jsme se před ním třásli. Když ho pak odveleli jinam, začalo se nám vést lépe.“
Dr. Fedder: „Jste, pane svědku, hamburský senátor pro zdravotnictví Walter Schmedemann, jednašedesátiletý?“
„Ano.“
„Byl jste v koncentračním táboře Fuhlsbüttel?“
„Ano, zatkli mne v roce 1933 jako funkcionáře sociální demokracie
v Hamburku. Prošel jsem několika věznicemi, nějaký čas jsem prožil
i ve Fuhlsbüttelu.“
„Setkal jste se se zde obžalovaným Dusenschönem?“
„Každý z vězňů ho znal. Když nás do Fuhlsbüttelu přivezli, stáli
jsme nekonečně dlouhou dobu na slunci a mnozí z nás omdleli. Dusenschön procházel řadami a společně s ostatními dozorci od SS, SA
a námořních oddílů SA nás mlátili hlava nehlava.“
„Postihlo to i vás osobně?“
„Ano. Dusenschön ke mně přistoupil a zeptal se: ‚Proč jsi tady?‘ Odpověděl jsem: ‚Nevím!‘ Hned poté mě surově udeřil do obličeje a pak
mi poručil, abych uhodil svého přítele-spoluvězně, který stál vedle mě.
Když jsem to odmítl, sám mu zasadil ránu býkovcem, který stále nosil
v ruce. Kolega se zhroutil. Dusenschön mi nařídil: ‚Zkopej toho straba!‘
Zdráhal jsem se, ale můj přítel na mě volal: ‚Waltře, tak kopej přece, mlať
mě, ať mu splníš jeho přání.‘ Takhle, přesně takhle se to tehdy událo.“
„Podobné týrání pokračovalo i později?“
„Neustále. Jednou mě zahnali do sklepa a Dusenschön mi zlomyslně řekl: ‚Teď ti usekneme hlavu!‘ Natáhli mě na stůl a mlátili nějakým
ocelovým prutem. Večery jsme vždy očekávali s hrůzou. Vyváděli vězně z cel, odvlékali je do sklepa a tam tloukli. Po celé budově se ozývaly
výkřiky a úpění. Ve vězeňské kapli zatím kdosi hrál na varhany, aby se
52
Zkouška
Minulost /VII
Kam z Fuhlsbüttelu vedly Dusenschönovy kroky?
V koncentračním táboře získal zkušenosti, „stal se z něho chlap“,
vybudoval si autoritu. Jeho kariéra v elitní složce nacistické moci,
v oddílech SS, samozřejmě pokračovala. Brzy se stal vedoucím výcviku v SS praporu Germania a později SS-hauptsturmführerem u SS
pluku Totenkopf (umrlčí hlava). Pak přišla válka a spolu s ní možnost dokonale uplatnit ráznost vybraných germánských mužů i mimo hranice Německa. Dusenschön prodělal se svou jednotkou útok
proti Francii na jaře 1940 a potom delší čas působil na území okupovaného Holandska. Na rozhraní léta a jara 1941 se zúčastnil operace
Barbarossa – útoku na Sovětský svaz. Měl štěstí: z obávaného pekla
východní fronty se znovu dostal do Francie. Zažil spojeneckou invazi
v Normandii a poslední zoufalou nacistickou protiofenzivu v Ardenách. V poslední fázi velikého válečného oblouku skončil tam, kde
53
Osudy /1
začínal. Patřil k jedné z bojových skupin, která měla hájit Hamburk.
Neuhájila jej – poblíž Heide se Dusenschön a jeho druhové dostali do
anglického zajetí.
Britové ho po válce vydali Francouzům.
Čtyři roky prožil ve vojenském vězení v Bordeaux.
Poté ho postavili před soud, obžaloba hovořila o krutém potlačování partyzánské činnosti, o žhářství, vraždách a rabování. Rozsudek
zněl: smrt. Cestou milosti mu trest během času změnili na doživotí…
To ovšem v Německu téměř nikdo nevěděl.
Nevěděli to ani žalobci a soudci, před kterými na rozhraní čtyřicátých a padesátých let stáli někteří ostří hoši z řad dozorců v koncentračním táboře Fuhlsbüttel – Zirbes, Harms, Meisel, Teusch. Svědkové,
někdejší vězni, jim do oči prokázali mnohé zločiny a soud poslal většinu
obžalovaných na řadu let za mříže. Nevěděli to ani žalobci a soudci, kteří
v lednu 1950 posuzovali vinu někdejšího velitele Fuhlsbüttelu Paula Ellerhusena. Ten poněkud přecenil rychlý vývoj situace v mladé Spolkové
republice Německo. Hned po návratu ze zajetí si totiž činil nárok na
funkci senátního rady. Vyplnil dotazník a vydával se dokonce za někoho, koho nacismus poškodil, protože prý byl jako vysoký hodnostář SA
zatčen a vězněn v souvislosti s takzvaným Röhmovým pučem v červnu
1934. Snad by tu funkci Ellerhusen dokonce i dostal, nebýt několika jeho
někdejších obětí, které zvedly hlas k odporu. Paul Ellerhusen, chráněnec
bývalého Hitlerova „prvního hamburského muže“ Kaufmanna, usedl
tedy nakonec na lavici obžalovaných. Zapíral, vymlouval se, kličkoval.
Při procesu hrála roli i Bredelova kniha Zkouška a také osobní Bredelovo svědectví. Rovněž další fuhlsbüttelští vězni vypovídali. Výsledek? Ellerhusena uznali vinným z osmdesáti případů ublížení na těle, z jedenaosmdesáti případů násilného vynucování výpovědí a z jednoho případu
zabití z nedbalosti – a odsoudili ho na dvanáct a půl roku vězení.
Případ dr. Solmitze soud neprojednával.
Zato jméno Willi Dusenschön padlo mnohokrát.
Kdekdo se domníval, že je mrtev.
V téže době napsal Willi Bredel v doslovu k novému vydání svého
díla: „Možná, že tato kniha ležela i na stole francouzského vojenského
soudu, který Dusenschöna odsoudil na smrt…“
Uplynulo pár let a Dusenschön jako kdyby náhle vstal z mrtvých.
V šestapadesátém roce ho Francouzi omilostnili a poslali domů. Vrátil
se – a i to vypovídá cosi o jeho nátuře – do Hamburku: města, odkud
pocházeli mnozí, kteří mu před lety byli v Kolafu vydáni na milost či
nemilost.
54
Zkouška
Soud /VIII
Dr. Fedder: „Kolik je vám let, pane svědku Ellerhusene?“
„Pětašedesát.“
„Vás již za činy, kterých jste se dopustil jako velitel koncentračního
tábora Fuhlsbüttel, německý soud potrestal. Je to tak?“
„Ano.“
„Jak jste se dostal k této funkci?“
„Původně jsem pracoval jako obchodní zaměstnanec. Pak jsem delší
dobu neměl práci. V roce 1927 jsem vstoupil do SA a nacionálně socialistické strany. Během dvou let jsem dosáhl hodnosti SA-brigadeführera. Pak došlo… soud to jistě ví… k jistým finančním nesrovnalostem.“
„Ano. Obvinili vás z defraudace služebních peněz.“
„Tak nějak. V roce 1933, po příchodu Hitlera k moci, se stal můj
přítel Karl Kaufmann říšským místodržícím v Hamburku. Povolal
mne z Hildesheimu a nejdříve jsem zastával funkci jakéhosi sekretáře
župního vedení strany. Pak jsem se stal velitelem koncentračního tábora Fuhlsbüttel a ještě o něco později radou horního senátu a státním
radou.“
„Jaké byly poměry ve Fuhlsbüttelu v době, kdy jste tam nastoupil?“
„Považoval jsem je za neodpovídající době. Vězně, a to i politické,
střežili staří dozorci, z nichž mnozí sympatizovali se sociálními demokraty a snad dokonce i s komunisty. Zadržení seděli pohromadě s dozorci a hráli karty. Na stole stály láhve s pivem…“
„Změnil jste tuto skutečnost?“
„Přivedl jsem si nové lidi a snažil jsem se o změnu.“
Státní zástupce: „A byla to podle vás změna k lepšímu?“
„Jako přesvědčený nacionální socialista jsem si byl jist, že v zájmu
hnutí jednám správně.“
55
Osudy /1
Dr. Fedder: „Docházelo pak k týrání politických vězňů?“
„Samozřejmě. Především při zostřených výsleších gestapa. Moji
podřízení dostávali od gestapa příkazy, aby vězně bili také mimo výslechy. Byli to vesměs mladí hoši a před vítězstvím je jako členy SA
a SS často zákeřně přepadali komunisté a další nepřátelé. Nyní měli
tyto lidi ve svých rukou. A tak prostě někdy dali ránu navíc.“
„Zúčastnil se toho také Dusenschön?“
„Jistě. Nebylo snadné zvládnout ty lidi – to chtělo tvrdou ruku.
A my prostě patřili k Němcům fanatického druhu.“
„Týráním bezbranných jste hodlali spasit Německo?“
„K tomu je těžké se v odstupu času vyjádřit.“
„Mnohokrát jsme tu slyšeli, že Dusenschön vládl nad životem v Kolafu, jak se tehdy Fuhlsbüttelu říkalo.“
„Hodně jsem na něho spoléhal. Byl prostě vojensky řízný.“
„Co víte o dr. Solmitzovi?“
„Není toho mnoho. Hlásili mi, že se oběsil. Šel jsem pak, jestli se nemýlím, s Dusenschönem do té cely. Tam ležel dr. Solmitz již odříznut
na zemi.“
„Co se stalo s mrtvolou?“
„Přijeli si pro ni lidé od gestapa a tím vše pro nás skončilo.“
„Co jste ještě viděl v cele?“
„Na stole vedle pryčny ležel lístek. Jakýsi dopis na rozloučenou určený jeho ženě. Bylo tam, pokud si dobře vzpomínám, napsáno: ‚Provaz se přetrhl. Vůbec to nebolí. Chci totéž zkusit ještě jednou…‘“
„Zařídil jste, aby paní Solmitzová dostala tento poslední vzkaz svého muže?“
„To už nevím. Pochybuji však, že by k tomu došlo.“
oznámení. Dusenschöna v březnu 1961 hamburská policie nakrátko
zatkla, ale po několika týdnech zase propustila a zůstal jen pod úředním dohledem. Začalo se s přípravou procesu a obsílka došla i na americkou adresu paní Solmitzové.
Jet či nejet?
Rodina i známí ji před namáhavou cestou a duševně vyčerpávajícím soudním přelíčením varovali. Nedala se však odradit. Vzdát se?
Teď – těsně před cílem? Důkazy jsou přece výmluvné, jsou tu svědci, je tu kniha Zkouška, svědčit bude i obsah cigaretových papírků,
Dusenschön musí být odsouzen. Optimismus je silnou hnací sílou: na
podzim 1963 přijela Carolina Solmitzová do Hamburku.
Minulost /VIII
Životní rozhodování.
Sedmdesátiletá žena, matka čtyř dětí a několikanásobná babička, která od smrti svého muže nepřetržitě pracovala, cítila mravní
odpovědnost vůči obsahu oněch devatenácti cigaretových papírků.
Čas a vzdálenost jako kdyby pro ni přestaly existovat. Podala trestní
56
Zkouška
Soud /IX
Dr. Fedder: „Dostavil jste se sem z Německé demokratické republiky a povoláním jste především spisovatel. Je to tak?“
Willi Bredel: „Ano.“
„Co můžete soudu říci k případu dr. Solmitze?“
„Byl jsem rovněž vězněn ve Fuhlsbüttelu. Když jsem prožíval ty
hrůzy, rozhodl jsem se o tom napsat knihu. Proto mi v hlavě utkvěla
jména a události. Poznámky jsem si však mohl dělat, jen když se k tomu naskytla výjimečná příležitost.“
Dr. Fedder: „Vaše kniha se jmenuje Zkouška a vyšla v mnoha jazycích. Oprosťme se však od literatury a držme se faktů. Popište svůj
příchod do Fuhlsbüttelu.“
„V roce 1933 na mne jako na redaktora listu Hamburger Volkszeitung uvalili takzvanou ochrannou vazbu a uvěznili mne v koncentračním táboře Fuhlsbüttel. S dr. Solmitzem jsem byl nejdříve ve společné
cele. Byl to moudrý, velmi vzdělaný židovský intelektuál. Já byl v té
době přesvědčený komunista a on stejně přesvědčený liberální sociální demokrat. Přes naše zčásti odlišné politické názory jsem si ho
velmi vážil. Pak dr. Solmitze zřejmě na zásah nacistů z Lübecku náhle
přeložili do samovazby. Naše cely byly šikmo proti sobě a mohl jsem
tedy pozorovat, že se na dr. Solmitze dozorci zaměřili. Přicházeli ve
dne i v noci, vyváděli ho ven a mlátili. Vždy za účasti velitele tábora
57
Osudy /1
Ellerhusena a jeho nejbližšího pomocníka Dusenschöna. Zda oni sami
dr. Solmitze přímo bili, říci nemohu, ale rozhodně bývali přítomni.“
„Vás také mlátili?“
„Téměř každý den. Často mne potom odnášeli v bezvědomí.“
„A dr. Solmitz?“
„Skoro neustále křičel. Skupiny těch surovců se procházely kolem
dveří cel, slyšeli jsme jejich smích a povykování. A třásli jsme se. Měli
však většinou namířeno k dr. Solmitzovi – a my ostatní jsme byli rádi,
že nejsme na řadě. V takových situacích se, pane předsedo, člověk stane sobeckou bytostí.“
„Co víte o smrti dr. Solmitze?“
„Dozvěděl jsem se, že se měl oběsit. A musím říci, že jsem si oddechl. Jeho nesmírná muka tím skončila.“
„Domníváte se, že se dr. Solmitz oběsil bez nátlaku?“
„Tomu nevěřím. Slyšel jsem tehdy, že jeho žena složila kauci – a že
má být propuštěn. Mínění dozorců, příslušníků SA a SS, bylo jednoznačné: Solmitz se nesmí vykoupit penězi! Možná tento záměr nepocházel přímo od Dusenschöna, ale rozhodně s tím souhlasil. Byl jedním
z těch, kteří nejčastěji chodili na ty strašlivé návštěvy k dr. Solmitzovi.
Poznával jsem ho pak už i sluchem: měl tehdy hlas silný jako býk.“
Dr. Fedder: „Dovolte, pane Bredele, abych odbočil od vlastní kauzy.
Považujete za možně, že dnešní hamburský senátor pro zdravotnictví
Walter Schmedemann, který zde vypovídal před vámi a v roce 1933
byl vaším spoluvězněm, chtěl prozradit své druhy gestapu, aby se tak
dostal na svobodu?“
„S panem Schmedemannem jsme se v politických názorech příliš
neztotožňovali, je to však lidsky vysoce charakterní člověk. Byl by tím
posledním, který by chtěl zradit některého svého kamaráda. Nemělo
by se dovolovat obžalovanému, který je podle mne surový zločinec,
aby urážel své někdejší oběti.“
přicházeli nejen ze stránek Bredelovy knihy Zkouška, ale rovnou z dějepisných učebnic o nacistické éře na severu Německa.
Hamburk musel vzpomínat.
V roce 1926 si pozvali zdejší vlivní lidé, obchodníci, rejdaři a významnější podnikatelé vzácnou návštěvu: šéfa nacistické strany Hitlera. „Nedopřejeme si sebeméně klidu,“ řekl führer, oblečený do fraku, ve
společenském sále hotelu Atlantik, „dokud nebudou zničeny poslední
noviny, vyřízena poslední organizace, odstraněno poslední místo pro
školení – a poslední náš názorový protivník buďto zcela převychován,
anebo vyhlazen.“
Víc než otevřená slova.
Příležitost k jejich převedení v činy přišla po lednu 1933. V Hamburku to dostal na starost především župní vedoucí nacistické strany a říšský místodržící, blízký Goebbelsův přítel Karl Kaufmann.
Ovládal pak hanzovní město a jeho okolí pevnou rukou. Mnohokrát ho viděli při inspekcích ve věznicích a koncentračních táborech. A konkrétně před nastoupenými vězni Fuhlsbütelu Kaufmann
prohlásil:
„Odtud se dostanete jen jako nacionální socialisté, nebo jako mrtvoly!“
Dusenschön si to dobře zapamatoval.
A dr. Solmitz patřil jen o trochu později do té druhé skupiny.
Minulost /IX
Nejen Carolina Solmitzová, ale i samotný Hamburk byl tímto procesem donucen ke vzpomínkám. Předstupovali svědci, kteří jako by
58
Zkouška
Soud /X
Dr. Fedder: „Představte se, pane svědku.“
„Jmenuji se Karl Kaufmann. Dvaašedesát let. Jsem nyní spolumajitelem pojišťovací firmy.“
„Byl jste trestán za své činy z Hitlerova období?“
„Ne. Po válce mě ze zdravotních důvodů uznali neschopným vazby
a účasti na přelíčení. K tomu dodávám, že i nyní musím být velmi opatrný při svých tvrzeních. To, o čem se jedná, se přece stalo před skoro
třiceti lety.“
„Základní věci si jistě pamatujete. Třeba to, kdo stál u vzniku koncentračního tábora Fuhlsbüttel.“
59
Osudy /1
„Nevím to už přesně. Tábor asi zřídila pořádková policie. Dozvěděl
jsem se to snad od hamburského senátu.“
„Zastával jste v Hamburku v době Hitlerovy éry nejvyšší funkci.
Došly k vám zprávy o týrání vězňů?“
„Bylo mi hlášeno několik takových případů. Pokaždé jsem nařídil
vyšetřování. Vydal jsem též rozkaz, aby se skoncovalo se zvůlí takzvané
pomocné policie, vytvořené z příslušníků SS a SA, a aby se úkolu ujala
řádná policie.“
„Navštívil jste někdy Fuhlsbüttel?“
„Ano. Dal jsem si nastoupit muže ze strážních oddílů a vyzýval
jsem je, aby se chovali korektně.“
„Slyšeli jsme zde od svědků něco jiného. Prý jste při této příležitosti
prohlásil: ‚Tito političtí vězňové jsou zločinci a podle toho se s nimi
musí jednat.‘“
„Bylo tomu naopak. Vždy jsem si vážil politických odpůrců.“
„Říká vám něco jméno dr. Solmitz? Jeden ze svědků vypověděl, že
vás viděl v cele dr. Solmitze.“
„Nic o tom nevím.“
Dr. Fedder: „Svědku Ellerhusene, vy jste již před tímto soudem vypovídal. Jde nám nyní jen o zjištění, komu podléhal Fuhlsbüttell. Tato
otázka zůstává záhadou.“
„Opakuji, že příkazy jsem dostával od gestapa. Víc nevím.“
Dr. Fedder: „Pane svědku, jmenujete se Friedrich Richter, jste vedoucím pojišťovny v Oldenburgu. V době, o níž hovoříme, jste byl
v Hamburku senátorem se zaměřením na policii? Soudu stále není
jasné, komu vlastně podléhal koncentrační tábor Fuhlsbüttel. Osvětlíte
nám tuto záležitost?“
„Obávám se, že nemohu jednoznačně odpovědět. Rozhodně však
nespadal pod pravomoc policie.“
„Ale svědek pan Kaufmann…“
„Trvám na svém. Myslím, že Fuhlsbüttel spadal pod orgány trestní
justice. Já s tím neměl zhola nic společného.“
Dr. Fedder: „Jmenujete se Bruno Streckenbach a jste úředníkem Ottensenských železáren. V roce 1933 jste vedl hamburskou služebnu gestapa. Položím vám stejnou otázku, jako vašim předchůdcům na místě
pro svědky: Kdo byl odpovědný za Fuhlsbüttel?“
Streckenbach: „Gestapo rozhodně ne. Snad policie…“
60
Zkouška
Minulost /X
„Zajela jsem si do Lübecku. Opět jsem na místech, z nichž jen některá poznávám. Probrala jsem v těch chvílích celý svůj život. Jsem
přesvědčena, že jednám správně. On – můj muž – by nejednal jinak.
Blíží se konec přelíčení. Uvidíte, že vše dopadne, jak jsem čekala…“
Z dopisu paní Solmitzové příbuzným do Spojených států.
Dala tato slova přečíst skupince novinářů, kterou přijala v hotelovém pokoji čtyřiadvacet hodin předtím, než se u soudu ujali slova žalobce i obhájce, aby přednesli své závěrečné řeči.
Soud /XI
Z vyjádření státního zástupce:
„K těmto událostem vskutku došlo před devětadvaceti lety. Přesné
přezkoumání všech okolností dnes již není možné. Lze ale vůbec po
takové době prokázat vinu jednotlivce? Není tento proces nesmyslný?
Je to věc názoru. Skutečností však zůstává, že ke zločinům došlo. A těmito zločiny se musí stát zabývat, pokud to zákony připouštějí. Jsem
povinen se tomuto zákonu podřídit… Dozorci z koncentračního tábora Fuhlsbüttel neměli ani nejmenšího zdání o řádném výkonu služby.
Představovali divokou smečku, vypuštěnou na vězně: politické odpůrce. Dusenschön byl skutečným velitelem tábora. Ellerhusena málokdo
viděl střízlivého a o své povinnosti se příliš nestaral. Dusenschön – jak
sám přiznává – vězně často bil a dobře věděl, jaké ukrutnosti se dějí
v táboře. O dr. Solmitzovi řekl: ‚Ten se odtud nedostane, už mi to s ním
leze krkem!‘ – a jeho propuštění svévolně zabránil. Byl to rafinovaně
vymyšlený systém, kterým dr. Solmitze připravili o život. Stále znovu
mu hrozili: ‚Pověs se přece, odtud se již stejně nedostaneš!‘ Dusenschöbn byl obávaným velitelem. Heslo, které vydal, znělo: ‚Kamaráde,
61
Osudy /1
staň se tvrdým!‘ Mnozí jeho podřízení zde jako svědci vypovídali:
‚Dusenschön nám byl stále v patách, zdáli jsme se mu příliš měkkými.‘
Ve Fuhlsbüttelu se nemohlo stát nic, o čem by se nedozvěděl. Vězňové byli nelidsky týráni. Obžalovaný se toho buďto sám zúčastňoval,
nebo jindy přihlížel, jak mlátí jiní. Deník dr. Solmitze – kromě mnoha
jiných svědeckých výpovědí – to jasně dokazuje. To vše je již ovšem
promlčeno. Promlčeny jsou rány býkovcem, týrání, násilnosti. Zbývá
případ dr. Solmitze. Docházím k závěru, že pan Solmitz po nepopsatelném týrání ze strany obžalovaného a jeho druhů spáchal vynucenou
sebevraždu. Obžalovaný Dusenschön byl obávaným mužem, svým postavením odpovídal za ‚blaho‘ vězňů, žádný z jeho podřízených by se
ničeho neodvážil bez jeho vědomí. Dr. Solmitz z této jeho péče neviděl jiného východiska než smrt. Obžalovaný zabil člověka. Z právního
hlediska lze sebevraždu považovat za vraždu, byla-li oběť ve výjimečné
situaci. A právě o takový případ jde. Obžalovaný jednal záměrně: chtěl
dr. Solmitze zabít. Neznám ukrutnější způsob vraždy. Dusenschön jednal zákeřně a s rozmyslem. A za vraždu je jen jediný trest: doživotní
žalář.“
dr. Solmitz. Pro něho zbývala tehdy již jenom dvojí možnost: buď
zvolit dobrovolnou smrt, anebo se nechat zavraždit. V obou případech
jde o vraždu. Dusenschön věděl o týrání a muselo mu být jasné, že
povede jedině k sebevraždě. Schvaloval tento výsledek a vystupoval
pod vlivem svého barbarského smýšlení, které se i zde projevilo jeho
otřesnou lhostejností a cynismem. Fuhlsbüttel představoval mučírnu,
v níž docházelo k hlubokému lidskému ponižování politických odpůrců. Dusenschön ztělesňoval pohonný motor této nelidské mašinérie,
byl nemilosrdným trýznitelem a zabijákem. Nese vinu a spoluvinu na
všech tam spáchaných zločinech. Je odpovědný nejen za činy své, ale
i za činy svých podřízených… Nemohl jsem mlčet v této chvíli, kdy se
přelíčení blíží ke konci. Zastupuji zde justici a podle mého názoru je
třeba jednat zcela po právu. Kdybyste se mě tedy otázali: ‚Hlasoval byste pro odsouzení pana Dusenschöna?‘, pak bych povstal a řekl: ‚Ano
– je vinen vraždou!‘“
Z řeči obhájce dr. Wandschneidera:
„Je svědek v takovém časovém odstupu schopen sdělit objektivní
pravdu? Není toho schopen. Průkaznost těchto výpovědí se rovná
nule. Pro přímou Dusenschönovu účast na zločinu nezůstává žádný
důkaz. Celé to strašlivé dění, které tu před námi defilovalo, lze hodnotit
různě. Ale deník dr. Solmitze sám o sobě nepostačuje pro odsouzení.
Nelze prokázat, že Dusenschön ho dohnal k sebevraždě. Pro obžalovaného existují dvě alternativy – svoboda, nebo doživotí. Jsem toho
názoru, že musí být osvobozen.“
O slovo se poté přihlásil hamburský generální státní návladní
dr. Buchholz: „Mám z titulu své funkce právo vyslovit se k přelíčení
a ač to není zcela obvyklé, využívám tohoto práva. Pan obhájce s obdivuhodnou věcností hájil, jak je jeho úkolem, zájmy svého mandanta. Prosím však, abyste nepřeceňovali pochybnosti o vině obžalovaného Dusenschöna. Je vlastně lhostejné, jak ve skutečnosti zahynul
62
Zkouška
Poslední slovo obžalovaného:
„Vše řekl již můj obhájce. Na sebevraždě dr. Solmitze nenesu žádnou vinu.“
O chvíli později byl Willi Dusensehön přímo v soudní síni zatčen
a dopraven do vyšetřovací vazby. „Ať již rozsudek vyzní jakkoliv,“ řekl
k tomu předseda soudu, „po návrhu státního návladního na doživotní
káznici existuje důvodné podezření z útěku.“
Šestnáctý říjen 1962 odpoledne.
Pohotovostní oddíl policie musel udržovat klid v okolí soudní budovy ve chvíli, kdy předseda soudu dr. Fedder s přihlédnutím k mínění
poroty vyhlašoval v tomto mediálně značně sledovaném procesu konečný verdikt:
„Historie koncentračního tábora Fuhlsbüttel je příběhem z rozporné doby. Političtí vězňově se dostávali do koncentračního tábora jen
proto, že nesouhlasili s nacionálně socialistickým světovým názorem.
Zdejší dozorci byli mladí příslušníci SA a SS, neměli v té době žádné
příjmy, proto je odvolali z jejich oddílů a přidělili na tuto práci, kde
se najednou ze svých dosavadních celoživotně podřízených postavení
63
Osudy /1
stali někým, kdo může skoro všechno. Tohle vše je muselo ovlivnit.
Dusenschönovi bylo tehdy čtyřiadvacet let a dosáhl hodnosti SS-sturmführera. Nikdo nikoho z nich neseznámil s předpisy o korektním zacházení s vězni. Jednali podle vlastního uvážení. Docházelo
k surovostem a Dusenschön se podílel na tomto řádění. Vězňové procházeli křížovou cestou utrpení. Nejdříve zřejmě zavedli tyto metody
příslušníci gestapa, kteří dodali i nástroje. Pak nalezl také Dusenschön
se svými podřízenými zalíbení v nelidském teroru. Jeho osobní krédo
‚Kamaráde, staň se tvrdým!‘ se stalo vůdčím motivem této kruté a ze
všech koutů země sesbírané hordy.
Takový byl Dusenschön.
Zasloužil by si tvrdý trest – avšak soud má svázané ruce. Všechny ohavnosti, od těžkého ublížení na těle až k násilnému vynucování výpovědí, jsou promlčeny. Jinak je tomu s obžalobou pro vraždu.
Prostřednictvím těch, kteří ho znali, víme o dr. Solmitzovi, že to byl
citlivý, vysoce inteligentní člověk. Bojoval za právo, svobodu a demokracii, ostře se v době, kdy byl ještě na svobodě, střetával s nacismem
na stránkách novin a při volebních shromážděních… Ve Fuhlsbüttelu
pak zemřel. Přesně známe jen tento jediný fakt. Po nemilosrdném řetězu mučení byl dr. Solmitz nalezen oběšený. Spáchal skutečně sebevraždu? Anebo byl – aby se neprokázaly stopy týrání – ubit a jeho mrtvola
pak dodatečně pověšena?
Ani jedno z toho nelze vyloučit.
Výpovědi svědků, které jsme zde slyšeli, jsou bohužel sporné a plné rozporů. Po bezmála třiceti letech obraz vybledl. Spoluvězni vypovídají v souvislosti s dr. Solmitzem převážně jen to, co sami slyšeli
vyprávět. Také nenávist a vášeň pochopitelně zakalují obraz… Jisté
je, že dr. Solmitze ve sklepě a v cele denně mučil Dusenschön a další dozorci. Ve svém deníku vylíčil mladého sturmführera se světlým
obočím tak přesně, že není pochyb o jeho totožnosti. Máme za sebou
proces s mnoha otazníky. Přál si obžalovaný smrt dr. Solmitze? Jednal
záměrně a cílevědomě? Dusenschön věřil tehdy svůdným heslům, byl
to tupý rváč, byly mu vlastní hrubé metody. Nedokázal se vmyslit do
duševního stavu nesrovnatelně inteligentnějšího dr. Solmitze. Ale vězňova smrt se tehdy ukazovala ještě jako sotva žádoucí – vězňové měli
mluvit, prozrazovat další osoby a neumírat. Právo a zákon byly tak či
onak jen fraškou. Nelze vyloučit, že smrt dr. Solmitze byla v této hrůzné mašinérii jen něčím jako režijní chybou.
Přál si Dusenschön smrt tohoto člověka? Je tu značné podezření,
že ano. Ale toto podezření nehraničí s jistotou, která musí dostačovat
k odsouzení. I člověk jako Dusenschön má nárok na hodnocení podle
práva. Nezdá se ovšem, že by se průběhem let změnil. Během přelíčení
nenalezl ani jediného lidského slova pro své někdejší oběti. Za to však
nemůže být souzen, ostatní zůstává sporné. Hodláme-li do důsledků,
jež nám nejsou příjemné, dostát požadavkům práva, musíme jako své
rozhodnutí sdělit, že obžalovaný Dusenschön se pro nedostatek důkazů zprošťuje obvinění z trestného činu vraždy, přičemž další zločiny,
z nichž je obviněn, jsou promlčeny.
Pan Dusenschön může opustit tuto budovu.
Náklady řízení nese státní pokladna.
Zatykač se ruší.“
64
Zkouška
Epilog
V kruhu stojí jen několik málo přátel.
Zestárla, konstatují.
Drobná žena v tmavém kabátě je unavena, skoro se ztrácí v babylonském zmatení jazyků. Teprve nyní – po skončeném procesu, který
k sobě připoutal tolik pozornosti – se o své s plnými nároky hlásí jejích jedenasedmdesát let. Nikdo nic neříká: jsou chvíle, kdy slova pozbývají navyklých hodnot. Hluk mezinárodního letiště ji znervózňuje.
Když přistupuje k přepážce, bleskne ojedinělá fleš čilého fotoreportéra.
Přikládá si k tváři kapesník.
Jde pak sama.
Tmavá tečka v civilizačním mraveništi. Neohlíží se: nechává za sebou hanzovní město, nazývané bránou do světa, za jejími zády zůstává
i pochmurný objekt Fuhlsbüttelu, stejně tak budova porotního soudu
– a rovněž i pečlivě učesaný a dobře oblečený vedoucí úředník zasílatelské firmy jménem Willi Dusenschön, jeden z neslavných hrdinů
Bredelovy knihy Zkouška.
65
Tahle zkouška skončila nezdarem.
Zbytečně popsal dr. Fritz Alexander Solmitz devatenáct cigaretových papírků.
„Příliš dlouho se přešlapovalo,“ napsali o tom v hamburském týdeníku. „Předseda soudu dr. Fedder říkal, že v právním státě má i člověk
jako Dusenschön, lidská bytost velmi mizivých kvalit, nárok na spravedlnost. Snad je to pravda, ale v důsledku toho se kdekdo může u piva přiznávat ke svým odporným zločinům. Podstata práva jako kdyby
svou vahou stála na straně někdejších tyranských pochopů, nikoli
jejich obětí. Pohodlná teze, že je lepší minulost už příliš neoživovat,
dosáhla svého cíle.“
Carolina Solmitzová opouští Německo.
Již podruhé v životě – a ti, kteří ji přišli vyprovodit, vědí, že je to
navždy a s konečnou platností. Podnikla dalekou cestu. Přijela si do
Hamburku pro spravedlnost, má však prázdné ruce, když se teď naposledy obrací a krátce zamává svým přátelům.
Pak se dveře letounu zavírají.
66
Kapitola druhá
Služebníci zla… a jejich oběti
Kapitola druhá
Dějiny si občas libují ve skoro až zlomyslné symbolice.
Anebo to byla jen obyčejná náhoda?
Ať tak či onak, muž jménem Theodor Eicke, který v historii vzniku
a rozrůstání se systému nacistických koncentračních táborů sehrál významnou roli, se v roce 1892 narodil jako synek přednosty železniční
stanice. Možná si jeho otec i přál, aby potomek pokračoval v tomto
ctihodném řemesle, vše sice dopadlo jinak, ale do značné míry se právě lidmi přecpané vagony a transportní vlaky – Vlaky do neznáma, jak
nazval jeden z autorů této knihy své vzpomínkové dílo – staly symbolem toho, čeho Theodor Eicke dosáhl: byl to však symbol ve značně
pokřiveném významu.
Eickeho životní dráha se zpočátku neodvíjela příznivě.
Vzdělávací výsledky neměl nijak vynikající, opustil tedy školní lavici a v roce 1909 vstoupil jako dobrovolník do císařské armády, prožil
v uniformě přípravu na válku, pak válku samotnou i s jejím ponižujícím koncem, ale ani následný mír mu nepřinesl nic dobrého. Chtěl se
dostat k policii, pro niž tu a tam působil jako donašeč, ale nezdařilo se
mu to. Výmarskou republiku a její společenské zřízení proto čím dál
víc ze srdce nenáviděl, což ho již v roce 1928 přivedlo do krajně opoziční nacistické strany, o čtyři roky později pak do elitních oddílů SS.
Ale i zde ho jeho zlobná a těžko ovladatelná nátura – jak se k tomu při
projednávání tehdejší Eickeho trestné činnosti vyjádřili také würzburští psychiatři – přiváděla do konfliktů. Po soudním stíhání za násilné
útoky a držení výbušnin se na radu říšského vůdce SS Himmlera uchýlil na čas do Itálie. Poté, co se nacistům v roce 1933 podařilo ovládnout
67
Kapitola druhá
Německo, se však pro tvora Eickeho typu konečně našlo uplatnění:
a to při zavádění pořádku podle hitlerovských představ. Donekonečna
nebylo totiž možno trpět stav, kdy se věznice, káznice, donucovací pracoviště a improvizované soustřeďovací tábory, jako například v bývalém pivovaru v Oranienburgu poblíž Berlína, ale i mnohde jinde, plni
ly jen podle osobní vůle jednotlivých funkcionářů nacistické strany,
SA či SS.
„Potřebuji spolehlivého muže pro poněkud drsnější práci,“ oznámil
Himmler na poradě.
A brzy si takového vybral.
Pozval SS-hauptsturmführera Theodora Eickeho k osobnímu slyšení a rozložil před něho mapu. Pod hrotem Himmlerova pěstěného
nehtu uviděl Eicke – uprostřed modrého šrafování, označujícího bažinatou oblast – slovo Dachau.
„Až dosud v postihu a internování našich protivníků vládne nepřípustný chaos a každý si dělá co chce. To je třeba změnit, jinak nám
tenhle revoluční stav přeroste přes hlavu, čehož využijí naši protivníci
doma a hlavně v cizině. V těchto místech,“ zaťukal Himmler prstem na
mapu, „přebudujete dosavadní špatně vedený lágr ve vzorový koncentrační tábor, podle něhož – bude-li třeba, o čemž snad ani nelze pochybovat – mohou vzniknout i další. Rozumíte mi?“
Nebylo čemu nerozumět.
Eicke, autor výroku, že „ještě je dost německých stromů, aby na nich
mohli viset všichni zrádci a nepřátelé říše“, se pustil do práce a výsledky se brzy ukázaly. A vlastně ani o velké utajování toho, co podnikali, se lidé v nejvyšších kruzích SS nepokoušeli. Koncem března 1933
reichsführer dokonce svolal tiskovou konferenci, na níž se pochlubil
zřízením koncentračního tábora v Dachau s kapacitou zhruba pěti tisíců vězňů, s nimž se prý zachází v duchu nacionálně socialistické přísnosti, ale bez jakékoliv svévolné krutosti, o čemž se vybraná skupina
žurnalistů včetně několika fotografů mohla na vlastní oči přesvědčit.
Mezitím ovšem Eicke nelenil ani na jiném poli.
Když na rozhraní června a července 1934 krvavě vyvrcholil střet
Hitlerovy skupiny ve vedení nacistické strany s až dosud mocnými
a nyní poněkud překážejícími oddíly SA v čele s paličatým Ernstem
Röhmem, postarali se příslušníci SS o roli katů, přičemž špičková úloha byla na závěr svěřena právě Theodoru Eickemu. V neděli 1. července těsně po osmnácté hodině vstoupil spolu se svým podřízeným
Michaelem Lippertem do Röhmovy cely v mnichovské věznici Stadelheim a opakovaně nabídl šéfovi SA možnost čestné sebevraždy jako
führerovu velkomyslnou odměnu za dosavadní zásluhy. Röhm odmítl
a svlečen do půli těla, postavil se zády k nim do středu místnosti. Padly
dva výstřely: úkol byl splněn.
A odměna?
Pro muže, který to posléze, to již za války, dotáhne až na generála
Waffen SS a velitele tankové divize, jemuž se však stane osudným 26.
únor 1943, kdy se na východní frontě zúčastní průzkumného letu nad
bojovou linií a osádka stroje podcení přesnost sovětských dělostřelců,
bylo připraveno další povýšení. A současně také jmenování inspektorem koncentračních táborů a velitelem svazku jednotek SS s příznačným názvem Totenkopf, jimž byly svěřeny všechny strážní úkoly
v rámci rozrůstající se sítě koncentračních táborů a dalších podobných
zařízení. „Eicke se rozhodl své muže vychovat,“ napsal o tom historik
Guido Knopp, „v bezpodmínečně poslušné vykonavatele systému. Eicke je nejen sám rekrutoval, ale řídil také jejich dril, indoktrinaci a výcvik – a především je učil, že lze používat násilí bez jakýchkoli zábran.
Jeho žáci se později snažili v tomto směru překonat jeden druhého.“
Samozřejmě, že tábor Dachau nebyl v té době jediným.
Již 23. března 1933 došlo v Esterwegenu v severním Německu
k založení později zrušeného soustřeďovacího tábora pro „komunisty,
marxistické funkcionáře a další živly, ohrožující bezpečnost státu“, přičemž již o dva později psal tisk, že je tábor připraven k rychlému naplnění. Zhruba v létě 1933 vznikla pak v nedalekém táboře Börgermoor
píseň Moorsoldaten (Vojáci bažin), která se potom stala známou také
v ostatních lágrech:
„Jsme vojáci bažin
a kráčíme s lopatami
do bažin, do bažin.
Kam oko naše dohlédne,
rozkládají se pastviny a bažiny,
68
69
nezazní tady ptačí zpěv,
i duby stojí tu holé a prázdné.
Zde na těchto pustých lukách
byl postaven tábor,
kde žijeme daleko od všech radostí,
za záseky z ostnatého drátu…“
Takhle to vše začínalo.
Podle oficiálních pramenů působilo na začátku léta roku 1933 třeba
jen v Prusku šest takzvaných státních koncentračních táborů. A když
se pak přiblížil konec onoho „roku dlouho očekávané změny“, nacházelo se v Německu v takzvané ochranné vazbě 26 789 osob.
Skoro až zanedbatelný počet proti tomu, co mělo přijít.
Tehdy se ještě aspoň v náznacích hovořilo o převýchově. Když inspektor SS Theodor Eicke sepisoval 1. srpna 1934 provozní řád pro
už zmíněný tábor Esterwegen, cítil za zřejmě mu určenou propagandistickou povinnost uvést tam i tyto věty: „Vězni se poskytne čas, aby
uvažoval, proč přišel do koncentračního tábora. Dá se mu příležitost
změnit svůj postoj vůči lidu a vlasti.“ Mnozí odborníci uvádějí, že se
na koncentrační tábory se zpočátku, tedy zhruba v rozmezí let 1933
a 1934, v méně informované a nacismu aspoň do určité míry stranící
veřejnosti hledělo jako na instituci jakéhosi preventivního uvěznění:
nebezpeční jedinci tak měli být izolováni od společnosti, a to hlavně
tam, kde normální justice nestačila podchytit všechny nebezpečné politické odpůrce. Vyplývalo z toho, že se tedy v těchto koncentračních
táborech lidé v časově omezeném limitu převychovávají v nacionálně
socialistickém duchu tak, aby se mohli stát platnou součástí nové společnosti.
Skutečnost byla ovšem jiná.
Kromě několika pokusů, uskutečněných v Dachau a mediálně
prezentovaných, se však příslušníci strážních jednotek SS ani nepokusili začít s nějakou ideovou převýchovou. Přímo v jednotlivých
táborech prý velitelé – jak o tom často a samozřejmě se značně alibistickými úmysly vypovídali po pádu nacismu před soudy – po určitou dobu váhali a čekali, přijde-li v tom směru shora nějaká směr70
Kapitola druhá
nice. A protože žádná nepřišla, se žádnou převýchovou ani nezačali,
protože jim to připadalo zbytečné a přidělávali by si starosti. Poměry
samozřejmě nebyly všude stejné. Tak třeba v Osvětimi neexistoval ani
náznak něčeho podobného, leckde jinde však měli vězňové dovoleno si za vlastní peníze předplácet nacistický tisk, hlavně Völkischer
Beobachter, a táborový rozhlas vysílal večer zprávy Německé tiskové
kanceláře, popřípadě se v určené místnosti promítaly filmové žurnály
– zejména tedy v době, kdy se hitlerovským zbraním na frontách dařilo. Tohle však bylo spíš výjimkou, ve většině táborů se uplatňoval
názor, srozumitelně vyjádřený před poválečným soudem esesáckým
Koncentrační tábor Dachau
1Vstup
3Krematorium
4Velitelství
5Kasárna SS
71
Kapitola druhá
dozorcem Hansem Starkem z Darmstadtu, který prošel službou v Sachsenhausenu, Buchenwaldu, Dachau i Osvětimi – a moc dobře tedy
věděl, o čem hovoří:
„Co by se od nás za tamních podmínek mohlo čekat?! Vychovali
nás v přesvědčení, že naši svěřenci jsou jen podlidé, a Židé že už nejsou vůbec žádní lidé, ale jen tvorové méněcenného řádu, takže jsme
podle toho od rána do večera jednali. Výchova? Platila zásada, že rána
klackem je za všech okolností tou nejlepší výchovnou metodou.“
Téma převýchovy se brzy opustilo i ve vyšších kruzích.
Nastoupilo jiné: nikdo není ve vězení nebo v ochranné vazbě bez
důvodu.
Není nevinných…
V průběhu sedmatřicátého roku, tedy ještě v hlubokém míru, se
k této otázce opakovaně vyjádřil i sám Himmler. V prvním případě
oslovil shromáždění důstojníků wehrmachtu, z nichž mnozí si vůči
všestranně privilegovaným jednotkám SS a jejich činnosti udržovali
nadřazený odstup: „Pořád se mluví o koncentračních táborech. Bylo
by, pánové, velmi užitečné, kdyby každý z vás aspoň jednou takový tábor navštívil. Přineslo by vám to cennou zkušenost a především byste
poznali, že se tam nikdo neocitl jen proto, že by sem nám zachtělo ho
tam zavřít.“ Znovu pojednal reichsführer tuto otázku při státní a stranickou cestou přísně výběrově uspořádaném semináři o podstatě
a úkolech oddílů SS a policie. Zhodnotil mimo jiné význam existence
koncentračních táborů a oznámil, že existují větší tábory v Dachau,
Sachsenhausenu, Lichtenburgu, Sachsenburgu, k čemuž se přidružuje na různých místech Německa několik táborů menších. Poté se
Himmler otevřeněji, než bylo až dosud obvyklé, rozhovořil i o technických a provozních podrobnostech:
„Tábory jsou oploceny ostnatým drátem, který je v potřebné míře
nabit elektrickým proudem. Je samozřejmé, že když někdo vstoupí do
zakázaného pásma nebo na zakázanou cestu, tak se střílí. Když někdo na pracovišti, řekněme ve slatinách, na stavbě silnice nebo kdekoliv jinde, třeba jen naznačí pokus o útěk, střílí se. Když je někdo
drzý nebo se protiví rozkazům, a i to se občas stává, přijde buď do
samovazby, temnice o chlebu a vodě, nebo v horších případech může
dostat pětadvacet ran holí. To je vše! Nějaké zvláštní ukrutnosti, nebo
dokonce případy sadismu, jak to zahraniční tisk namnoze s říši ubližujícími úmysly lživě tvrdí, jsou přitom nemyslitelné. Každý tábor je
v celé své rozloze střežen s využitím dvou či tří hlídkových věží, kde
ve dne i v noci drží službu strážní s ostře nabitými kulomety, aby mohl
být v případě potřeby soustředěnou palbou potlačen každý větší pokus o vzpouru. Všechna tato opatření, s nimž jsem vás nyní důvěrně
seznámil, jsou naprosto nutná, neboť jinak by nikdo tyto zločince neudržel na uzdě.“
Zapamatováníhodnou větu si Himmler ponechal jako pointu:
„Pro případ vypuknutí války nám musí být jasné, že do koncentračních táborů budeme muset umístit značně vyšší počet otevřeně nepřátelských či třeba jen nespolehlivých a tudíž nebezpečných živlů.“
Bylo to jasné: příslušníci oddílů SS Totenkopf, které lze bez nadsázky označit za služebníky zla, se ani tehdy, ani v nejbližším budoucnu
nemuseli obávat nezaměstnanosti.
72
Pavučina se rozrůstala.
V roce 1936 bylo z tábora v Esterwegenu posláno šest set vězňů do
Oranienburgu u Berlína, kde začali budovat nový koncentrační tábor
Sachsenhausen, v jehož sousedství byl umístěn i řídící inspektorát
všech ostatních táborů. O několik měsíců později přivezli první vězně
do Buchenwaldu u Výmaru. Eskortní oddíl je vysadil uprostřed lesa,
pod přísným dozorem museli pokácet stromy a sestavit první drátěný
plot – aby tím sami sobě zabránili v možnosti útěku. Na mýtině pak postavili první dřevěný barák, hned poté další. Na následující transporty
nebylo třeba dlouho čekat, mezi jinými sem dopravili i vězně z tábora
Lichtenburg. Po prvním roce své existence se počet osazenstva v Buchenwaldu začal přibližovat ke dvěma až třem tisícům lidí.
Pro osudy dosavadních politických vězňů, což byli ve značné většině němečtí komunisté a „marxisté“, jak říkali sociálním demokratům,
mělo zlé následky Himmlerovo rozhodnutí z 23. února 1937, v němž
se určovalo, že do koncentračních táborů má být odeslán každý kriminální provinilec, který byl již třikrát trestán vězením. Na dva tisíce
těchto osob s temnou minulostí bylo pak převezeno do koncentračních
73
Kapitola druhá
táborů Sachsenhausen, Sachsenburg, Lichtenburg a Dachau. Zločinci
z povolání svými pokřivenými zákony pseudomorálky změnili atmosféru života v táborech, vytěsnili odtud zbytky vzájemné důvěry
a mnozí z nich se stali pomocníky esesáků. Do určité míry podobně
tomu bylo i s takzvanými osobami práce se štítícími, mezi něž kromě
tuláků a žebráků patřili třeba i ti, kdo z nejrůznějších důvodů častěji
měnili zaměstnání, a proti nimž začala v Německu soustředěná kampaň v lednu 1938. První transport lidí z této široce pojaté kategorie,
kam mohl být z třeba i svévolného rozhodnutí úřadů zařazen v podstatě kdekdo, připutoval do Buchenwaldu 5. května 1938.
V té době se už nad Evropou vznášela hrozba války.
Mnohá opatření, týkající se ve svých důsledcích koncentračních
táborů, tomu odpovídala.
Především ustanovení o ochranné vazbě, vydané 25. ledna 1938
říšským ministrem dr. Wilhelmem Frickem, v němž se uvádělo, že
„ochranná vazba může být jako donucovací nařízení státní tajné policie (gestapa) k odvrácení veškerých státu a národu nepřátelských snah
nařízena vůči osobám, které svým chováním ohrožují stav a bezpečnost státu a národa“. Popřením jakékoliv zákonnosti byla skutečnost,
že doba vazby nebyla nijak omezena a měla trvat tak dlouho, jak to
její účel případ od případu vyžadoval, přičemž se direktivně stanovilo,
že výkon ochranné vazby se bude uskutečňovat výhradně v některém
z koncentračních táborů.
Vězňové se také čím dál víc stávali levnou pracovní silou.
V témže roce 1938, kdy došlo k uplatnění ustanovení o ochranné
vazbě, došlo v úzké spolupráci a pod řízením SS k založení speciální
firmy, jejímž úkolem bylo řídit provoz zejména v kamenolomech
a v cihelnách. Nové koncentrační tábory jako Mauthausen, Flossenbürg, Gross Rosen a Natzweiler se zřizovaly právě tam, kde se oteví
raly nové kamenolomy.
Čas nelítostně běžel dál.
Po obsazení Rakouska a pohraničních území Československa se
zvýšil počet vězňů zejména ve třech největších lágrech: v Buchenwaldu, Dachau a Sachsenhausenu. Podle odhadu dosáhl na sklonku osm
atřicátého roku počet osazenstva všech nacistických koncentračních
táborů čísla 60 000. Projevily se tak nejen vlny zatýkání v Rakousku
a takzvaných Sudetech, ale i první hromadné transporty Židů, které
následovaly po atentátu na německého diplomata dr. Ratha v Paříži
dne 9. listopadu 1938. A protože hitlerovci neměli jen odpůrce, ale také
odpůrkyně, došlo v blízkosti Berlína k vybudování velkého koncentrač
ního tábora pro ženy – nesl jméno Ravensbrück.
Přelomem se pak pochopitelně stal počátek války.
Pavoučí síť míst hrůzy a utrpení se překotně rozšiřovala a jen na
území okupovaného Polska vzniklo postupně přes pět tisíc táborů,
jejich poboček a odloučených pracovišť, přibývalo však také lágrů
přímo na území Německa. Tento obludný systém samozřejmě nemohl před německou veřejností zůstat utajen. Vždyť tábory vznikaly
i v hustě obydlených oblastech, vědělo o nich nespočetné množství
železničářů, pracovníků nejen stavebních společností, ale i firem,
které se staraly o zásobování. Transportní vlaky s vězni se staly jedním ze symbolů života v „třetí říši“. Do desetitisíců šly počty dozorců
a do statisíců příslušníků jejich rodin. Seznámeni se skutečností, byť
i možná ne ve zcela obnažené podobě, museli být i mnozí z úředníků
civilní správy a bezpočet důstojníků a vojáků wehrmachtu. Ne všichni
možná s tím, co se v koncentračních táborech dělo, nadšeně souhlasili, ale podřídili se.
Snadněji se to režimu zdůvodňovalo po 1. září 1939:
Je přece válka…!
Krátce před jejím počátkem se v mnoha táborech rozšířila zvěst,
že dojde k propouštění dosavadních vězňů, tedy hlavně Němců, aby
mohli být jinou formou zužitkování ve válečném úsilí, což se pak
opravdu uskutečnilo, i když v míře mnohem menší než očekávané.
Před propuštěním museli všichni podepsat revers, v němž se každý
svým podpisem a pod varovnou tíhou hrozeb zavazoval, že
1. se nikdy nepostaví proti nacionálně socialistické Německé říši
ani činem, slovem či písmem;
2. když se za jakýchkoli okolností dozví o něčem, co by stát, nacio
nálně socialistickou stranu nebo některého jejího člena ohrožovalo,
oznámí to okamžitě policejním orgánům.
Následovalo prohlášení, že propuštěný
74
75
Kapitola druhá
3. nikdy nebyl v koncentračním táboře nemocen, týrán, ani neutrpěl jakýkoliv úraz;
4. je mu známo, že nesmí v časově neomezené lhůtě s kýmkoli hovořit o organizaci táborů a dalších s tím souvisejících skutečnostech.
Nejednou se ovšem stalo, že propuštěný si pobyl doma jen několik týdnů, a pak si pro něho gestapo pod bůhvíjakou záminkou přišlo
znovu. K tomu je třeba dodat, že po roce 1942, kdy se přibližoval zlom
v až dosud úspěšném tažení Německa za světovládou, už v žádném
z táborů nedocházelo k většímu propouštění.
Skoro se to podobalo ruletě.
Pár záchytných bodů se tu nacházelo pro rotaci kuličky symbolizující nejen lidskou existenci jako takovou, ale i možnost přežití:
1. Celkový charakter koncentračního tábora, jeho vnitřní režim
a s tím související úroveň mezivězeňské solidarity. Ne všude to bylo
stejné, velké rozdíly lze zaznamenat zejména mezi hlavním táborem
a jeho pobočkami, které se zase od sebe značně lišily, stejně jako byly
rozdíly mezi jednotlivými baráky a přímo mezi spoluvězni – třeba
těmi, kteří v táboře pobývali už celá léta, a nově příchozími, významné bylo i to, odkud vězeň přišel, zda tedy z domova, z kriminálu nebo
z jiného tábora.
2. Psychická odolnost, umožňující člověku uchování víry v to, že lze
přežít – a že nacismus bude poražen.
3. Přinejmenším obstojný zdravotní stav a aspoň částečná možnost
lékařské péče.
4. Možnost aspoň minimálně se najíst.
5. Pracoviště, které mělo snesitelnou podobu a nebylo bezprostředně zacíleno k ničení vězňů.
6. Soubor denodenních víceméně náhodných okolností (třeba i banální onemocnění, drobný úraz, špatná nálada esesmana), velkou roli
ve vypjatějších situacích sehrávala i znalost či neznalost němčiny, protože esesmani často až se zbrklou surovostí reagovali na to, když vězeň
neporozuměl jejich rozkazu, což vše lze eufemisticky shrnout pod protichůdné pojmy štěstí či smůla.
Cíl, o který hitlerovci od počátku usilovali?
Jeho niternou podstatu lze shrnout pod společného jmenovatele
– strach.
Jinými slovy řečeno: takový stav obecného povědomí, kdy by si před
odvlečením do koncentračního tábora nebyl nikdo jistý. Stačil neopatrně vyslovený výrok o Adolfu Hitlerovi, o příliš nelítostném pracovním tempu v továrně, o bezvýchodnosti války, a už mohlo následovat
zatčení. Pracovníci německé tajné státní policie (Geheime Staatspolizei
– gestapo) měli, jak je to v totalitních systémech obvyklé, své četné pomocníky a donašeče v každém z obytných domů, v každé práci, v sousedství – a nejednou byly i děti vedeny k tomu, aby udávaly své rodiče.
Jindy stačilo být Židem nebo cikánem, popřípadě příbuzným již zadrženého, a zatčení mohlo přijít kdykoli, ve dne nebo v noci. Gestapáci
poté určovali, kdo půjde před soud a komu bude naopak určena cesta
do koncentračního tábora. Také tady byla možnost volby: jedni tam
odcházeli s poznámkou, že jejich návrat je nežádoucí, druhým zbývala
část naděje na přežití. Rovněž samotné rozhodnutí, do kterého tábora
má být vězeň poslán, sehrálo důležitou úlohu při určování jeho dalšího osudu. Když vězeň překročil bránu koncentračního tábora, dostal
se do rukou mužů z oddílů SS Totenkopf i jejich pomocníků, od nichž
musel očekávat skoro až nepřetržitý sled rozhodnutí, zda mu umožní
ještě trochu žít či nikoliv.
Buď – anebo?
Jak prosté dilema, zasahující až dřeň nejniternějšího nitra lidských
pocitů.
76
Jaké byly všední dny?
Skutečně všední. Znovu je třeba říci, že poměry v jednotlivých koncentračních táborech neměly až tak úplně shodnou podobu, ale i tak se
lze pokusit o určité shrnutí. Den začínal v koncentračním táboře velmi
brzy. V pět, někdy už o půl páté zazněla siréna nebo píšťalka blokového,
oznamující budíček. Pokud, jak tomu bylo hlavně před válkou, na každého z vězňů připadal jeho vlastní kavalec, měl za povinnost ho okamžitě
po probuzení pečlivě ustlat. Pokud se blokovému úroveň této úpravy
nelíbila, následovalo šikanování a často i bití. Později, když na jednom
kavalci spali dva nebo tři vězňové, už se lůžka tak pečlivě nestlala.
77
Kapitola druhá
Ale běda tomu, kdo by se při vstávání opozdil.
Mezitím služba přinesla snídani a po rozdělení kusu chleba a černé
bryndy, které se vzletně říkalo káva, zazněl další signál, oznamující nástup na ranní sčítací apel. Později ranní apel dost často odpadl a osazenstvo lágru nastupovalo přímo do práce.
Tak to bylo každým dnem.
Po něm následovaly další dny, týdny, měsíce a pokud to bylo člověku dopřáno – celá léta.
Jen málokomu se podařilo mu čelit. Jako by trýznitelům nestačilo,
že jejich svěřenci byli trvale odloučeni od rodin, zbaveni jakéhokoliv
soukromí, jakékoliv pomoci při onemocnění, neustále vydáni na milost a nemilost projevům nelidskosti. Již po několika dnech, nejvýše
týdnech k tomu všemu přistupoval neukojitelný a ve dne v noci stálepřítomný hlad, který trýznil a utrýznil až k smrti bezpočet vězňů, dětí,
mladých, starých, zesláblých.
Hlad, hlad, hlad.
A to zcela protiprávní podoby.
Podle nařízení říšského ministerstva výživy z období na počátku
války, v celé šíři publikovaného v oficiálním věstníku, měli vězňové
dostávat na týden 280 až 400 gramů masa nebo masných výrobků, 200
gramů margarinu nebo loje, 100 gramů tvarohu, 2430 gramů chleba,
80 gramů cukru, 100 gramů marmelády, 255 gramů mouky, 3500 gramů brambor a 2800 gramů zeleniny.
Co všechno unese papír, byť úřední podoby!
Realita byla zcela jiná. Všichni, kdo prošli koncentračními tábory,
se shodují v názoru, že předpisy o stravovacích dávkách byly bohapustým podvodem. Cukr se vůbec nevydával, marmeláda skoro nikdy,
stejné to bylo s masem, tvarohem či čerstvou zeleninou, jen u chleba
a brambor se dávky zhruba udržovaly, aby vězeň vůbec zůstal naživu
a mohl pracovat. Z táborové kuchyně si příslušníci SS odnášeli pro
sebe a své rodiny všechny cennější potraviny, o které potom byli vězňové šizeni. Ráno, jak už víme, se fasovala porce chleba na celý den
a půl litru neslazené kávové náhražky, v poledne byl k dispozici zhruba litr takřečeného eintopfu, což bylo zelí a častěji jen nahnědlý, často
nedovařený a poloshnilý tuřín. Večer dostal každý tři čtyři brambory,
samozřejmě neloupané. Když byli vězňové posíláni na transport do
jiného tábora, dostávali na den jen krajíček chleba a kousíček salámu,
jinak vůbec nic. V některých táborech byly zprvu v provozu i jakési
kantýny, kde si vězňové mohli něco přikoupit, v Buchenwaldu to byly
jen kyselé rybičky, ale jejich nákup byl vázán na nákup jiného, mnohdy nepotřebného zboží – například šlí. Později byly kantýny zřejmě
na centrální příkaz zrušeny. Kalorická hodnota stravy byla prostě ve
svém souhrnu hluboko pod potřebou, zákonitě se tudíž dostavovaly
Mám hlad…!
Nikoli nadneseně se ta dvě slova podobají výkřiku. Hlad, neustále
dotírající pocit hladu si nelze od života v lágru odmyslet. „Snažím se
v duchu si vybavit, které zážitky z dlouhých let v koncentračním táboře patřily mezi nejzapamatovatelnější,“ svěřuje se jeden z autorů této
knihy. „Bylo jich bezpočet, ale v mysli mi nadosmrti uvízl jeden z nich.
Když nás přivedli do karantény takzvaného malého tábora v severním
cípu Buchenwaldu, uviděl jsem před vchodem do jednoho baráku
muže, jehož vzhled i konání mi vyrazily dech. Byl holohlavý, jak bylo
pro všechny nařízeno, jeho pruhovaný oblek byl roztrhaný, někde neuměle zašívaný, na oteklých nohou měl dřeváky, jimž se říkalo holendry.
Do obličeje jsem mu pořádně neviděl, protože byl skloněn nad otlučenou, červenou miskou. Vyhublými, špinavými prsty lovil jednu bramboru za druhou. Aniž by je loupal, hltavě je jeden za druhým sunul do
bezzubých úst. Spěchal, jako by se bál, aby ho někdo nepřipravil o to
jediné, co se mu podařilo získat k večeři.“
S koncentráky je spojena představa desetitisíců mrtvých.
Zcela právem, ale už ne tak jasná – pokud si prozatím odmyslíme proces hromadného vyvražďování Židů, což je samostatná
kapitola této obludné etapy historie – je představa, jak k těmto
úmrtím docházelo. Ne vždy šlo o ubití či přímo umučení vězňů
při práci, v baráku, při apelu nebo z kratochvíle některého dozorce
z řad mužů SS. Bezpočet tisíc lidí ale zahynulo jen tak, zjednodušeně řečeno „samo od sebe“, přičemž hlavní příčinou jejich smrti byl
nepřetržitý hlad.
Docela obyčejný hlad!
78
79
Kapitola druhá
ničivé důsledky. Vězňové rychle hubli, i na pohled působili zbědovaně, doslova kost a kůže, a byli ochotni dělat i to, co si předtím jako
kultivované lidské bytosti ani neuměli představit: třeba vybírat zbytky z popelnic. Starší nebo nemocní lidé přirozeně neměli šanci daný
stav vydržet a umírali vesměs během velmi krátké doby. K tomu přistupovala skutečnost, že s každým dalším rokem války, kdy Německu
v souvislosti s vývojem války a bombardováním postupně přibývaly
zásobovací problémy, se příděly v koncentračních táborech citelně
zmenšovaly a už vůbec neodpovídaly těžké práci, kterou museli vězňové vykonávat.
Tragédií bylo jakékoli onemocnění.
Jakmile se postižený dostal na nemocniční revír, dostával jako neproduktivní jedinec takzvanou dietu, tedy zcela nedostatečné, doslova
hladové jídlo, při němž se nemohl ubránit náporu nemoci. Na oddělení flegmon v Osvětimi, kde byl jeden z autorů této knihy po určitý
čas „pflegrem“, tedy saniťákem, by k zahojení ran přispěla výživnější
strava, nic takového samozřejmě k dispozici nebylo a tudíž ani nebylo možné uzdravení. Absolutní nedostatek výživných látek a vitaminů
vedl k epidemiím. Tak třeba v dubnu 1943 propukla v osvětimském
táboře těžká vlna dizentérie. Za tamních odstrašujících hygienických
podmínek bylo jedinou možností záchrany po tři dny nevzít do úst
ani lžičku jídla nebo nápoje. Ti, kdo se nedovedli ubránit hladu a žízni,
během několika hodin v bolestech umírali. Vždy ráno ležel na palandách v nemocnici bezpočet mrtvých: nosiči zemřelých měli stále dost
práce.
Táborové prostředí mělo neobyčejně ničivou schopnost.
Stalo se třeba, že v říjnu 1944 přišlo do Buchenwaldu na dva tisíce
dánských policistů, kteří se provinili tím, že se ve své okupované zemi
odmítli podřídit rozkazům SS. Byli to silní, zdraví, trénovaní a většinou
mladší muži a měli v koncentračním táboře oproti jiným i dost výhod:
nemuseli pracovat a dostávali balíčky Červeného kříže s potravinami.
Ale i tak jich během pouhých čtyř měsíců šedesát zemřelo.
Muselman.
Zvláštní slovo: jako přezdívku si ji vysloužili zcela vyhladovělí
a unavení vězni, kteří se už jen stěží pohybovali. Stát se muselmanem
bylo posledním stupněm před smrtí. Táborem pravidelně procházely
stráže SS a muselmany odváděly: v jen o něco lepším případě směrem k transportnímu vlaku do vyhlazovacího tábora, jindy přímo do
předsíně krematoria. Nedlouho před koncem války, když byly Osvětim
a další lágry na území Polska již osvobozeny Rudou armádou, posílali
nacisté muselmany do Bergen-Belsenu, nacházejícím se sto kilometrů
jižně od Hamburku, který se v tomto smyslu stal doslova vyhlazovacím táborem a kde od ledna do dubna 1945 zemřelo v podstatě hlady
na padesát tisíc lidí, mezi nimiž byl kupříkladu i spisovatel a malíř Josef Čapek.
Hovory o jídle byly mezi vězni častým a sebetrýznivým motivem.
Kuchyně – jediné místo, kde hlad nehrozil. Nelze se divit, že ve
všech koncentračních táborech bylo zaměstnání v kuchyni, třeba i jen
ve vysloveně pomocném postavení, doslova snem, který se však splnil
vždy jen několika desítkám pečlivě vybraných lidí. Protipólem tohoto
štěstí pro vyvolené bylo občasné nařízení velitelství SS zastavit třeba
na zcela krátkou dobu vydávání potravin pro celé osazenstvo tábora:
takový rozkaz, nabývající podoby kolektivního trestu, měl vždy za následek bezpočet mrtvých.
V posledním období války, kdy vězňové byli ve větším množství
umísťováni do válečného průmyslu, měli hitlerovci praktickými motivy ovlivněný zájem, aby uvěznění dostali více potravy a déle vydrželi
vražedné výrobní tempo. Proto v roce 1943 o všem podstatném rozhodující Inspektorát koncentračních táborů, sídlící v Oranienburgu
u Berlína, povolil, aby vězňové mohli občas dostávat z domova balíčky
s jídlem. Tato výhoda se samozřejmě týkala jen té části vězňů, která
měla spojení s rodinami, jež jim potraviny mohly občas poslat. Potravinové zásilky tudíž tu a tam dostávali jen vězňové z části Francie,
protektorátu Čechy a Morava, z Rakouska, Německa, zatímco kontakt
s Polskem, Balkánem a dalšími oblastmi byl jen výjimečný. Příjemce se
ovšem musel smířit s tím, že při cenzuře balíčku si esesmani pro sebe
vyberou vše, na co dostanou chuť. Ale i tak to, co zbylo, tedy kus chleba,
sklenice umělého medu, trocha cukru nebo tuku, znamenalo mnohé:
někdy v pravém slova smyslu záchranu. A také to byla jakási prověrka
morálních hodnot. V řadě autentických svědectví je zaznamenáno, že
80
81
Kapitola druhá
mnozí čeští vězni, dostávající balíčky, dělili jejich obsah mezi sebou
– a nejen to: příležitostně přilepšovali i těm, kteří toho měli nejvíce
zapotřebí, například ruským dětem.
Odehrávaly se samozřejmě i příběhy z jiné kategorie.
Třeba krádeže…
V prostředí, kde i zlomek bochníku chleba rozhodoval o tom, zda
bude vězeň vůbec žít, byla případná krádež chleba největším zločinem,
který nejednou sami vězňové nejtvrdším způsobem potrestali.
vězeň, který se chtěl – jak si to dozorci mezi sebou říkali – jen tak zbůhdarma povalovat někde na nemocniční posteli, řádně pracuje. Žádnou
slabost nesměl vězeň na sobě nechat znát, to by ho mohlo stát život,
a do nemocnice se znovu směl hlásit zase až následujícího dne.
Je-li řeč o nemocnici jako takové, neplatí to pro celé období nacistické vlády. Na samém začátku, ještě před válkou, našel vězeň v primitivně vybavených lazaretech pouze základní ošetření. Teprve později,
když se koncentrační tábory rozrostly, byly v nich zřízeny skutečné
nemocnice, leckde – jako například v Dachau, Sachsenhausenu nebo
Buchenwaldu – to byly nemocnice dokonce velmi dobře zařízené. Sem
byli voděni prominentní hosté z Německa, ale hlavně ze zahraničí,
a předvádělo se jim, jak všestranně je o vězně ve věci zdravotní péče
postaráno.
Okamžitě po odchodu návštěvy se vše vrátilo k běžnému stavu.
V nemocničních revírech byli často neomezenými pány „vězeňští
funkcionáři“, označení zeleným trojúhelníkem, což – jak víme – znamenalo že to byli kriminální trestanci, odsouzení za nejtěžší zločiny.
Nemuseli se ze svých činů nikomu zpovídat. Aby se politický vězeň
mohl dostat do nemocnice, musel dost často „zeleného“ podplatit chlebem, cigaretou a podobně. Většina vězňů takovou možnost neměla,
a proto se do nemocnice vůbec nedostala. Revír se pro esesáky také
dost často stával místem, kde mohli injekcemi usmrtit libovolný počet
vězňů, kteří z těch či oněch důvodů prostě „překáželi“.
Ale to ještě není vrcholný bod všeho zlého.
V období po začátku války si vedení SS uvědomilo, že nemocniční revíry v koncentračních táborech nabízejí možnosti pro takzvané
lékařské pokusy na živých lidech. Mnohé z těchto doslova otřesných
experimentů, v nichž se bez ohledu na lékařskou přísahu nehledělo
na bezmezné lidské utrpení, sloužily vojenským účelům. Ve zvláštní
komoře se třeba zkoušelo, jak dlouho vydrží člověk bez vzduchu. Jak
dlouho může být potopen v moři? Vydrží pít pouze slanou mořskou
vodu? Vzkřísí se někdo, kdo bude hluboce podchlazen? Co záleželo na
tom, když vězeň v bolestech zemřel při operaci bez umrtvení? Přijde
přece na řadu některý jiný – výběr je přece neomezený. Při pokusech
asistovali vězňové, kteří byli ve zdravotnictví laici, ale vedení tábora
Nemoci se každý z vězňů bál.
Bylo to ve všech táborech podobné. Někde uprostřed, jinde na samém okraji stálo několik baráků, které se svým vzhledem a posláním
lišily od ostatních. Někde byly označeny jako revír, jinde jako krankenbaum, v každém případě to bylo cosi, co lze nazvat vězeňskou nemocnicí.
Místa smrti i nepatrné naděje.
Postup byl dán jasnou směrnicí.
Pokud se vězeň cítil být natolik nemocným, že mu to bránilo v nástupu do práce, hned ráno musel tuto skutečnost ohlásit blokovému,
který pak rozhodl, zda se může odebrat na revír. Tam skoro pokaždé
stála dlouhá řada na první pohled zbědovaných a trpících lidí, kteří
čekali, až se dveře otevřou a budou vpuštěni do vnitřní chodby. Když
se čekajících vyskytlo přespříliš a popřípadě se mezi sebou začali přít
o pořadí, zakročil o něco lépe vypadající vězeň, který měl na paži označení „kapo“ a jeho povinností bylo udržovat před revírem pořádek. Na
chodbě nemocnice si každý ze žadatelů o ošetření musel zout boty a pak
v punčochách či ponožkách, popřípadě bos, předstoupil před „pflegra“,
ošetřovatele, oblečeného vždy v bílém plášti, jemuž oznámil důvod příchodu. Ošetřovatel mu podal teploměr. Když se ryska přehoupla přes
37,5 ˚C, byl vězeň přijat na lékařskou prohlídku, v opačném případě se
musel klusem vrátit do svého baráku a bez ohledu na to, jak se cítil,
okamžitě nastoupit do práce. Často to znamenalo, že bude pracovat na
stavbě silnice, při výkopech nebo v kamenolomu, v dešti, mrazu a nepohodě, a že bude muset plnit předepsanou výkonnostní normu. Tady
už končily všechny ohledy, někde poblíž stál esesák a dával pozor, zda
82
83
Kapitola druhá
jim prostě práci v revíru přidělilo. Po osvobození byli někteří esesáčtí
lékaři, tedy zločinci v bílých pláštích, jak se jim začalo říkat, obžalováni a souzeni. Při speciálním lékařském přelíčení v Norimberku bylo
obžalováno sedmadvacet z nich, ale jen devět jich vyslechlo výrok
o trestu smrti.
Vězeňské nemocnice, i kdyby byly odpovědně vedeny, mohly pečovat jen o pár stovek lidí – a co to znamenalo, když v některém z koncentračních táborů bylo umístěno třeba i třicet tisíc lidí. Životní podmínky byly tak zoufalé, že zcela zdravých vězňů tam skoro ani nebylo
a vlastně téměř všichni trpěli příznaky nějaké choroby. Když 23. dubna
1943 doputoval do Osvětimi vlak z Terezína, nově příchozí se ptali starousedlíků, proč z jednoho baráku vynášejí skoro bez přestání jedna
nosítka za druhými. Odpověď byla šokující: „To jsou mrtvoly. Řádí tu
epidemie skvrnitého tyfu. Ale už je na ústupu.“
Přeplněné baráky, další a další transporty vězňů, některé byly na
cestě předlouhou dobu, nečistota na každém kroku, žádná prevence,
hladové příděly potravin, to vše urychlovalo šíření epidemií, která si
například v buchenwaldské zimě 1942 – 1943 vyžádala tisíce obětí.
Původně proti ní vedení tábora v podstatě nic nedělalo, umírání vězňů
nikoho moc nezajímalo, ale když tyfus v ojedinělých případech zasáhl
i samotné esesmany a okolní civilní obyvatelstvo, přistoupilo se k radikálním opatřením. Slamníky, přikrývky, část vězeňských stejnokrojů
i některé dřevěné baráky byly spáleny a nemocní vězňové absolutně
izolováni a vlastně tím i ponecháni vlastnímu osudu.
O hrůzách a zločinech, spáchaných v nemocničních revírech koncentračních táborů by se mohly napsat celé knihy. jedna otřesnější než
druhá. Tak třeba v Dachau v roce 1941 bez milosti zavraždili každého,
u koho se prokázaly první náznaky tyfu. V Mauthausenu měli někteří
nemocní ubožáci tak oteklé obličeje, že si dávali zápalky do štěrbin
očí, aby vůbec viděli. V mnoha revírech používali „zelení“ ošetřovatelé
před bolestivým výkonem „dřevěnou narkózu“, která spočívala v prudké ráně klackem do hlavy, po níž vězeň omdlel. Někde dělali operaci
esesáci-medici na zcela zdravých vězních, aby se prý něčemu přiučili.
Ve většině menších pobočných táborech vůbec žádná zdravotní péče
neexistovala. V mnoha koncentračních táborech esesáci dohlíželi, aby
se lékařská péče neposkytovala sovětským válečným zajatcům a nebo
vůbec vězňům z okupovaných území Sovětského svazu.
Miloslav Moulis, spoluautor této knihy, vypráví:
„Na vlastní zkušenosti jsem poznal děsivé poměry v krankenbau
v Osvětimi, kam jsem se dostal díky české ilegální skupině na barák
číslo 9 jako ošetřovatel. Měl jsem na starosti sál s devadesáti nemocnými furunkulosou, to je rozkladem masa především na nohou. Léky
nebyly žádné a jedinou pomůckou byly papírové obvazy, které se
ovšem vzápětí prosákly krví a hnisem. Jedinou záchranou mohla být
vydatnější strava, která ovšem absolutně chyběla. Několikrát za týden
přicházel esesácký lékař a vybíral musulmany, zcela bezvládné vězně,
a odváděl je na smrt. Před jeho příchodem jsme pokaždé někde ukryli
alespoň několik ubožáků, aby se o nich esesák nedozvěděl. Vzpomínám si na příběh jednoho z českých ošetřovatelů, Maxmiliána Krušiny
z Plzně, který byl náhle přepaden prudkými horečkami a zimnicí. Čeští lékaři poté zjistili, že jde o malárii, kterou do tábora pravděpodobně
zavlekli vězňové z Řecka. Esesáci se ovšem o zhoubné nemoci nesměli
dovědět, protože by nemocného okamžitě zavraždili. Obětavostí vězňů-lékařů se Max Krušina zachránil a zcela se vyléčil až po návratu
domů.“
Padla zmínka o českých lékařích.
Obecně platilo, samozřejmě s výjimkami, že až do konce roku 1941
nesměli vězňové-lékaři pomáhat při ošetřování nemocných spoluvězňů. Protože však potom bylo čím dál víc německých lékařů potřeba
na frontě či v lazaretech pro zraněné z války, postupně se situace začala měnit. V Buchenwaldu byl MUDr. Miloslav Matoušek prvním
lékařem, který směl na revíru ve prospěch svých kamarádů pracovat.
Druhým byl o něco později stejně obětavý MUDr. Hron. Podobně
tomu bylo postupně i v jiných koncentračních táborech. Tragický
byl osud osmadvaceti lékařů z brněnské univerzity, kteří byli v lednu
1942 brzy po příchodu do Mauthausenu zavražděni. Jen dva z transportu přežili, z nichž se pak MUDr. Podlaha stal zachráncem velkého
počtu nemocných. V Dachau působili ve vězeňské nemocnici lékaři
MUDr. Bláha, MUDr. Halaška a další, přičemž doktor Bláha původně
směl pracovat jen jako nosič mrtvol, ale když mu bylo poté dovoleno
84
85
Kapitola druhá
alespoň zčásti vykonávat své povolání, stal se jednou z nejznámějších
osobností v celém táboře.
V posledním období války se zdravotní situace vězňů citelně zhoršovala. Do několika táborů ve středním Německu směřovaly v krutých
mrazech a sněhových vichřicích mnohatisícové pochody smrti, během
nichž se o jakékoli zdravotní péči ani nedalo hovořit a vše se řešilo
stereotypním způsobem: vězeň, který již pro nemoc či vysílení nemohl
jít dál, byl některým z mužů SS přímo na místě zastřelen. A ani u cíle
cesty to nebylo o nic lepší: v přeplněných táborech ani sebeobětavější lékaři a ošetřovatelé nemohli zvládnout příchod těžce nemocných
a vyhladovělých. V Mauthausenu takto za jediný den, jímž byl 25. duben 1945, zemřelo 1131 vězňů, v měsíci dubnu jako celku pak celkem
11 525 osob.
Zmiňme však i cosi pozitivního.
Za běžnějších okolností, ne tedy v době pochodů smrti, se ve vězeňských nemocnicích, kam se často esesáci ze strachu o vlastní život ani
neodvažovali vstoupit, vznikly, přesněji řečeno tedy mohly vzniknout
první zárodky ilegálních odbojových skupin – ale o tom bude řeč v jiné z kapitol této knihy.
Koncentrační tábor Mauthausen
1Vstup
3Lom
86
K mnoha tíživým stránkám uvěznění v koncentračním táboře patřila kromě všeho jiného i izolace od všeho, co se dělo vně hranic tábora. A přece na tom, jak se rozvíjela válečná a mezinárodní situace,
záležel i osud každého, kdo se ocitl v rukách nacistického represivního
systému.
Ale i zde lze najít rozdíly.
Ve vězeních tu a tam dostávali i Češi časopis Der Leuchtum, což byl
týdeník, vydávaný výhradně pro trestnice, v němž bylo samozřejmě
otištěno jen to, co vykreslovalo německou situaci v nejrůžovějších barvách. V koncentračních táborech tento propagandistický časopis distribuován nebyl, ale v některých táborech, jako třeba v Buchenwaldu,
přenášelo vedení tábora zprávy německého rozhlasu prostřednictvím
reproduktorů, umístěných ve všech barácích. Těm ovšem rozuměli jen
ti, kdo uměli německy, ostatní pak od nich vyžadovali překlad. Čas od
času odhodil některý esesák německý denní tisk, v době vítězných tažení hitlerovských vojsk se nejeden z nich i přímo pochlubil úspěchy na
frontě a zlomyslně tím zbavoval vězně nadějí na brzký konec války.
Naděje i zde však umírala až jako poslední…
Morálně odolnější vězňové, a lze odpovědně říci, že značná část Čechů mezi ně patřila, si však udržovala přesvědčení, že nacistická „třetí
říše“, založená na lži, nenávisti, nečestnosti a zločinném uvažování,
nakonec musí válku prohrát. Podobalo se to spirále. Po nešťastných
obdobích, kdy Německo obsazovalo jeden stát za druhým, započaly
87
Kapitola druhá
pro vězně o něco světlejší okamžiky zhruba koncem roku 1941, když
se internovaní dověděli o porážce wehrmachtu u Moskvy a o tom,
že do války vstoupily Spojené státy americké. Stejně tak byl později
přijímán debakl hitlerovců u Stalingradu a pak už podobných zvěstí,
někdy ovšem značně zkomolených mnohočetným ústním podáním,
přibývalo. Nadějíplné byly samozřejmě jarní a letní týdny v roce 1944,
kdy došlo k vylodění západních spojenců ve Francii a Rudá armáda
dosáhla Visly a vstoupila do Maďarska. Velký rozruch způsobil v tom
čase také atentát na Hitlera a s tím související důstojnický pokus o puč.
V řadě koncentračních táborů se tehdy rozšířilo mínění, že do Vánoc
bude Německo poraženo a vězňové se vrátí domů. Zklamáním ovšem
bylo, že právě v prosinci 1944 započaly jednotky wehrmachtu a Waffen
SS nečekanou a v prvním období dokonce úspěšnou ofenzivu v Ardenách a trvalo řadu týdnů, než se tento poslední nápor hitlerovců podařilo zcela zvrátit. V lednu 1945 se však dala do pohybu celá východní
fronta a časem začaly do Buchenwaldu přijíždět první transporty smrti s tisíci téměř polomrtvými vězni z evakuované Osvětimi a dalších
táborů v této oblasti.
O dění na frontě tedy do táborů leccos proniklo.
O něco obtížnější bylo dozvědět se o tom, co se děje přímo doma.
Tu a tam manželka napsala, že „tchán zemřel“ nebo těžce onemocněl,
což mohlo znamenat třeba zatčení někoho z blízkých. Většina z vězňů
však zůstávala v nejistotě. Je známo, že české spoluvězeňkyně v Ravensbrücku dokázaly po celá tři léta utajit před lidickými ženami,
jaký osud stihl jejich muže a asi i značnou část dětí. Dověděly se to až
při návratu po osvobození od železničářů v pohraniční stanici Děčín,
když se jeden z nich prořekl:
„Chudáci lidické ženy!“
„Jací chudáci, vždyť přece jedeme domů,“ odpovídaly nechápavě
a teprve v následujících chvílích byly nuceny přijmout hroznou pravdu.
Stejně jako ti, kteří přežili Osvětim, až dodatečně museli vzít na
vědomí rozumem a citem téměř nepochopitelnou skutečnost, že jejich
rodiče, manželky, děti a příbuzní se nepříliš daleko od nich hromadně
proměnili v kouř z komínů krematoria.
Občas byli i během války dopraveni do některého z táborů vězňové
z protektorátu, kteří donedávna pobývali na svobodě. Ti se ihned po
příchodu mezi ostnaté dráty stali středem pozornosti a museli svá sdělení v různých skupinkách mnohokrát opakovat, i když třeba některé
informace nebyly příliš radostné: třeba ty o tom, jak gestapo v českých
zemích řádí. Občas, ale opravdu zcela výjimečně, se vězňové dozvídali
o dění ve světě od civilních dělníků v továrně nebo na stavbě. Spoluautor této knihy si vzpomíná, jak v září 1943 se v úzkém kroužku
Čechů dostal do kontaktu s malou skupinkou německých antifašistů,
zaměstnaných v opravnách elektrotechnických přístrojů, kteří tajně
odposlouchávali „nepřátelský rozhlas“ z Londýna či Moskvy, za jehož
poslech gestapo hrozilo týráním v bunkru nebo i smrtí.
88
Dopisy domů.
Pokud to obecné poměry ve větších z koncentračních táborů
umožňovaly, směli kupříkladu čeští vězňové napsat jeden dopis
– a stejná frekvence byla určena i pro přijímání dopisů. S možností korespondence bylo samozřejmě spojeno mnoho podmínek. Psát
mohli jen ti, kdo měli prokazatelně doma rodiny nebo blízké přátele,
dopisy musely být v němčině a přísně se cenzurovaly. Převažující část
osazenstva koncentračních táborů, tedy lidé z Polska, Ukrajiny, Jugoslávie nebo i Německa, tyto korespondenční možnosti neměla. Ale
ani čeští vězni na tom nebyli všichni stejně: mnohé z rodin byly hromadně pozatýkány, popřípadě vyvražděny, jiné se rozpadly rozvodem
a někde se dokonce lidé „na svobodě“ báli dopisovat si se zatčenými.
Pokud ale vůbec takový dopis z koncentračního tábora k adresátům
došel, pak jeho obsah nečetl jen bezprostřední příjemce, ale i široké
okolí příbuzných, přátel i sousedů, a v textu bylo možno o poměrech
za dráty přece jen leccos jaksi mezi řádky či obraznou metaforou naznačit.
„Každý den tu je darem i trestem,“ sdělil domů jeden z vězňů, rodák z jihočeské Soběslavi – a nepříliš bystrému německému cenzurovi
tato jeho věta s všeříkajícím obsahem nepřipadala závadnou.
Už o tom několikrát padla zmínka.
89
Kapitola druhá
Jedním z prokletí táborů byla většina kriminálních vězňů. Hitlerovci chytře odhadli, jak bude pro ně výhodné, když je přivezou z trestnic
a nabídnou jim v koncentračních táborech lákavou vyhlídky: budete
si žít lépe než dosud, uvnitř tábora se stanete bezmála neomezenými
pány – a to vše s jedinou podmínkou: vůči vedení tábora a strážným
z řad SS musíte být zcela loajální a ve všech směrech jim pomáhat při
ovládání, terorizování a denním zastrašování masy říši nebezpečných
politických vězňů. Jen málokdo z nich odolal nabídce, o jaké se jim
po bědných letech v celách věznic ani nesnilo. A tak bývalé vrahy, lupiče, k dlouhým letům odsouzené zloděje a sexuální devianty oblékli
do pruhovaných stejnokrojů a nařídili jim přišít si na rukáv odznaky
jejich samosprávných hodností.
Jak byla taková „vězeňská samospráva“ sestavena?
Právem jsme ona dvě slova dali do uvozovek, ve skutečnosti totiž
o žádnou samosprávu nešlo. Důstojníci, poddůstojníci a řadoví muži
SS nemohli sami celý koncentrační tábor, v němž byly někdy i desetitisíce vězňů, řídit, a tak si svou službu prostě ulehčovali. Omezili se na
to, že pouze nařizovali, dohlíželi a občas jen tak pro ukrácení dlouhé
chvíle vraždili nebo trýznili vězně. Na vše ostatní měli ty, které si vybrali do „vězeňské samosprávy“.
Její hlavou byl nejstarší tábora (lagerälteste), odpovědný esesmanům za celý tábor a život v něm.
Pomocníky táborového nejstaršího byli pracovníci ve vězeňské
písárně. Tady se vedla kartotéka všech vězňů, tady se rozhodovalo
o přidělení příchozích na jednotlivé baráky, tedy bloky, podle příkazů
písárny se rozdělovaly porce potravin z kuchyně a zároveň se zde sestavovalo každodenní hlášení o počtu vězňů. Dalším článkem samosprávy
byla takzvaná pracovní statistika. Také tato součást systému byla velmi
důležitá: vedla se tu pracovní kartotéka, na jejímž základě se určovalo, kam bude nový vězeň přidělen na práci. A takové rozhodnutí mělo
někdy až osudový význam. V každém z táborů byla pracoviště neboli
komanda lehčí, takřečeno pod střechou (kuchyně, skladiště, dezinfekce,
lazaret), a pracoviště obtížná nebo přímo životu nebezpečná, jako třeba kamenolom, různá staveniště, nebo dokonce práce při odstraňování
nevybuchlých bomb ve vybombardovaných městech. Zejména v druhé
polovině války se v písárně a oddělení pracovní statistiky sestavovaly
i transporty do pobočných táborů a odboček, kde byly většinou životní
podmínky ještě mnohem horší než v kmenovém táboře.
Na každém baráku či jinak řečeno bloku byl určen blockälteste (blokař, blokový), zpravidla to býval kriminální vězeň, který měl v daném
okruhu značné pravomoci: rozděloval stravu, podával hlášení o počtu
vězňů a ručil vedení tábora za vše, co se dělo v jeho okolí. Vzhledem
k velikosti bloků (200, 300 a někdy až 1200 vězňů) pomáhali blokovému takzvaní štubáci, kteří byli odpovědni za jednu místnost. A odměna pro blokaře a štubáky? Kromě všeho ostatního již to, že nemuseli
chodit do práce a mohli se celý den zdržovat pod střechou.
Muži SS také určili vězně, kteří vedli pracovní skupiny.
Nazývali se kápové, odváděli své komando, jež mělo několik desítek
nebo i stovek vězňů, na pracoviště, určovali vězňům jednotlivé úkoly,
ručili za splnění plánu práce i za veškerý pořádek, a o tom všem podávali hlášení. Kápové měli k ruce předáky: vorarbeitery.
Samospráva byla dalším z nástrojů bezpráví.
Jak jinak než zoufale to muselo vyhlížet v táborech, ovládaných vrahy, násilníky a zloději, kteří nejenže byli ve vlastním zájmu ochotni plnit
jakékoli esesácké rozkazy, ale navíc tu sami pokračovali v tom jediném,
co uměli – loupit, krást a ovládat bezbranné silou a krutostí. Prosazovala se tu bezpříkladná zlovůle, bezpráví, v němž se nikdo nedovolal
nejen spravedlnosti, ale ani toho, aby se zachoval nejprimitivnější stav,
umožňující existenci na nejnižším stupni. Vyvrhelové společnosti
ovládali baráky, v nichž političtí vězňové, jichž byla mnohonásobná
většina, trávili volné chvíle, ovládali pracoviště, kde vězňové pobývali
takřka celý den, ale ovládali také nemocnici, kuchyni a další zařízení
nesmírně důležitá pro to, aby se vězeň vůbec mohl udržet při životě.
Kriminálníci, jimž se podle označení zeleným trojúhelníkem na prsou zkráceně říkalo „zelení“, plně využívali své vpravdě feudální moci.
Blokový nebo kápo mohli bít nebo ubít jakéhokoliv politického vězně,
mohli ho šikanovat, přesunout na horší práci, poslat na transport do
tábora smrti. „Zelení“ mohli komukoliv znemožnit přístup do lazaretu,
mohli ho beztrestně okrádat i o tak nepatrné příděly potravin, jež dostával, mohli vězni přidělit nejhorší oblečení a obutí.
90
91
Kapitola druhá
Polská spisovatelka Szmaglewska o tom napsala:
„Dlouho mohla tato kasta vládnout v táboře a nikdy nezaváhala použít bestiálních metod. V takovém prostředí stačilo přiznání se
k tomu, že je člověk ‚intelektuálem‘, aby to pro něho znamenalo záhubu. Tato kasta tyranů splnila všechny rozkazy, aby se svou horlivostí
udržela u vlády. Je to smutné konstatování, ale je třeba přiznat, že se
takzvaní vězeňští funkcionáři dopustili na spoluvězních nejméně tolik
zlého, jako všichni muži SS dohromady.“
Nesmiřitelné nepřátelství.
Takový byl od samého začátku vztah mezi „zelenými“ a politickými vězni, tedy „červenými“, přičemž napětí neustále narůstalo. Trvalo
však celá léta, než se antifašistům alespoň někde podařilo moc kriminálních živlů trochu zlomit a vytvořit v táborech poněkud snesitelnější poměry. Na většině míst táborů však vězňové-kriminálníci vládli ve spolupráci s esesmany až do osvobození v pětačtyřicátém roce.
V Gross-Rosen byly například všechny funkce obsazeny „zelenými“,
jen do písárny a lazaretu se podařilo protlačit několik politických
vězňů. Kriminálníci vládli také v táboře Natzweiler-Struthof v Alsasku, měli v rukou i Flossenbürg, Neuengamme a většinu menších
táborů a venkovských komand. V Ravensbrücku byly prvními „funkcionářkami“ kriminální Němky a prostitutky. Ve Stutthofu u Gdaňska
rozhodovali rovněž „zelení“, a zase jen v písárně se političtí vězňové
snažili zmírnit těžký osud svých kamarádů, jejich možnosti však byly
nepatrné.
„Zelení“ se chovali tak, jak byli ze života zvyklí.
Organizovali i uvnitř táborů vzájemně provázané zločinecké gangy,
při každé příležitosti udávali své spoluvězně, spolčovali se s esesmany
k nejhorším zločinům a špinavým obchodům, okrádali ostatní: byli
představiteli té nejhorší, vpravdě vlčí morálky. Stávalo se například, že
mohli nahlížet do seznamu osob, jimž přišly z domova peníze. Zcela
bezostyšně si pak o ně řekli, a běda tomu, kdo jim nevyhověl. Prostě si
na něho vymysleli, že je líný při práci nebo vzpurný, a udali ho esesmanům. Ti nic nevyšetřovali, ale hned trestali. Kromě podlostí, násilností
a loupení však „zelení“ neuměli téměř nic. K řízení složité administrativy zejména těch větších táborů, které se postupně stávaly celými vel-
kými městy, jim ovšem jejich schopnosti nestačily. Vyrvat aspoň část
táborových funkcí z rukou „zelených“ bylo pro politické vězně nesmírně obtížnou a složitou záležitostí. Esesáci viděli v kriminálnících své
lidi a každý odpor proti nim považovali zároveň za odpor proti sobě.
Jedině velmi opatrný postup, spočívající kromě všeho jiného i v taktickém využívání všech chyb, zkorumpovanosti a zločinů „zelených“,
umožnil, že se leckde podařilo, aby vnitřní život v táboře ovlivnili někteří „červení“ – zejména z řad německých antifašistů, z nichž mnozí
pobývali v táborech již od jara 1933.
Mnohé lze ilustrovat na dění v Buchenwaldu.
Složitost zdejší situace ukazuje i to, jak se esesáci snažili politické
vězně zdiskreditovat, i když jim už některé funkce svěřili, přesněji řečeno tedy byli z provozních důvodů nuceni svěřit. Nejednou se stalo, že přišili červený trojúhelník i nejhoršímu zločinci. Jindy pověřili
„červeného“ rolí kápa právě do těch komand, které byly známé tím,
že tam esesáci nejčastěji vězně bijí. Zpočátku bylo nemyslitelné, aby
se do vysoké táborové funkce dostal třeba německý komunista či sociální demokrat, výhrou bylo třeba již jen to, že tam místo vraha nebo
lupiče přišel třeba důstojník wehrmachtu, který se v armádě něčím
provinil, a proto ho poslali do tábora. Ale ani tohle pokaždé nevyšlo
podle představ. V době začátku války byl jmenován nejstarším tábora
někdejší důstojník reichswehru Wolff. Tomu však brzy, jak se to tak stává, stoupla funkce do hlavy a začal se chovat vůči vězňům stejně jako
jeho předchůdci a přespříliš snaživě spolupracoval s vedením z řad SS.
Když poté přišli do Buchenwaldu neblaze proslulí kápové z Osvětimi,
poměry se zostřily a Wolff se otevřeně postavil proti politickým vězňům. Ti už však v té době byli natolik organizačně silní, že se mohli
pokusit o protiútok. Zjistili si, že Wolff je homosexuální, což esesáci
brali jako trestuhodnou úchylku. S pomoci připravené indiskrece se
poté podařilo Wolffa obvinit a v důsledku toho zařídit odeslání na
vzdálené pracoviště, což definitivně podlomilo jeho nebezpečné aspi
race. Následně se „červeným“ v Buchenwaldu podařilo obsadit další
významné funkce, krajně důležité pro činnost podzemní organizace
antifašistů v táboře.
Byl to dílčí úspěch, ale ještě ne vítězství.
92
93
Kapitola druhá
I když političtí zastávali v táboře několik funkcí, jejich možnosti
byly omezené. Vězňové nikdy koncentrační tábory sami nespravovali
a nerozhodovali v nich. Absolutní moc v nich měli esesáci, kteří byli
pány nad životem a smrtí všech, a to samozřejmě včetně táborových
funkcionářů. Všichni byli neustále uzavřeni za ostnatými dráty, esesáci
kontrolovali každé pracoviště, i když sestávalo jen z několika vězňů.
Bez dozoru esesáka se nikdo nesměl vzdálit ze svého místa ani o krok,
jinak se mohl rozloučit se životem.
Političtí vězňové v táborových funkcích to neměli lehké.
Spíš tomu bylo naopak.
Museli jednat s krajní opatrností, ale současně – bez ohledu na
rizika – konkrétními činy si získat mezi vězni autoritu a dokázat, že
jsou hodni svého postavení: hodni jména antifašisty. Kdo by chtěl postavení zneužít pro sebe, vylučoval se z kolektivu a někdy se i musel
se svým postavením rozloučit. Pravomoc těchto lidí měla ovšem své
meze. Když vedení tábora nařídilo, že musí odejít transport o velikosti
jednoho či dvou tisíc mužů, takový transport odejít musel a nikdo
tomu nedokázal zabránit. Když byl někdo jmenovitě určen k likvidaci,
obvykle tomuto ortelu neunikl – s občasnou výjimkou, že skupina nejodvážnějších spoluvězňů tajně podstrčila esesákům mrtvolu někoho
jiného, kdo právě v táboře zemřel.
Němec je víc než kdokoliv jiný!
Tato zásada platila i mezi vězni v koncentračních táborech, a to od
počátku německých expanzí až do úplného konce. Zcela otevřeně se
o tom vyjádřil reichsführer Himmler: „Je třeba šetřit příslušníky SS.
Tak jako to děláme v Buchenwaldu, tak je třeba postavit vězně proti
sobě a především dát Němcům do rukou rozsáhlé pravomoci.“ Této
zásady se držel i později. Koncem června 1944, tedy v době, kdy šťastná hvězda válčícího hitlerovského Německa už zvolna pohasínala, při
projevu v Sonthofu takto oslovil generály wehrmachtu a Waffen SS:
„Němečtí vězňové, to jsou moji ‚poddůstojníci‘. Z nich esesmani
vybírají kápy – a každý takový kápo je odpovědný za to, že dalších
třicet, čtyřicet nebo sto vězňů bude řádně pracovat. Od chvíle svého pověření kápo už netáhne s ostatními vězni. Když s ním nejsme
spokojeni, už nemůže zůstat kápem a táhne znovu mezi ostatní. Ale
víme, že už v průběhu první noci, kterou prožije bez naší ochrany, ho
ostatní zabijí. Jen když nebudeme mít dost vhodných Němců, ať jsou
kápové jiných národností, alespoň to postaví jednu národnost proti
druhé.“
Číselné srovnání není bez zajímavosti.
Souhrnná fakta vypovídají o tom, kolik vězňů různých národností
se v tom či onom koncentračním táboře nacházelo v nějaké funkci, do
čehož je třeba počítat i pracovní umístění do zdravotnického zařízení.
Tak například v nemocničním revíru v Doře pracovalo celkem devět
lékařů, ale kápem byl německý politický vězeň, který lékařské vzdělání neměl. Personál vězeňského lazaretu v Buchenwaldu sestával z 201
Němců, 55 Čechů, 44 Rusů, 39 Francouzů, 27 Poláků, 19 Holanďanů,
sedmi Rakušanů, dvou Jugoslávců, dvou Lucemburčanů a jednoho
Belgičana. Z tohoto počtu bylo 40 až 45 lékařů. V Doře bylo z 56 blokových z řad vězňů 15 Čechů, čtyři Poláci, jeden Francouz. Mezi 56
písaři na blocích byla polovina Čechů, pět Poláků, čtyři Francouzi,
tři Rusové, jeden Jugoslávec, ostatní byli Němci. V únoru 1945 mělo
v Mauthausenu celkem 184 vězňů povolení nosit hodinky, což bylo
privilegium, jež mohli získat jen táboroví funkcionáři. Z toho bylo 104
Němců – kriminálních vězňů, 19 Němců – politických vězňů, 19 Čechů, 18 Poláků, osm Španělů a pět Jugoslávců.
94
Lagerschutz.
Další slovo, které si žádá vysvětlení.
Ve většině táborů působila takzvaná táborová policie (lagerschutz),
složená z vězňů. Její povinností bylo udržovat pořádek při rozdělování jídla, sestavování transportů a v podobných situacích. Esesmani se
původně domnívali, že tato jimi zřízená složka táborového života bude
všemožně nápomocná při jejich zločinech.
A zase: ne všude to bylo stejné.
V Buchenwaldu se po značném úsilí zdařilo, aby se táborová
policie dostala pod vliv ilegálního podzemí, takže chránila ilegální schůzky, napomáhala mimo jiné při záchraně ohrožených vězňů a ukrývání zbraní. Zcela jinak tomu bylo v koncentračním táboře Dora-Nordhausen. Tady se táborová policie skládala vesměs
95
Kapitola druhá
z německých kriminálních vězňů a podle toho se chovala. V Mauthausenu směli být v táborové ochraně jen říšští Němci. Velitel Osvětimi SS-obersturmbannführer Rudolf Höss pověřil počátkem roku
1944 dvacet kriminálních vězňů, kteří přišli z Flossenbürgu, vytvořením táborové policie. Zřejmě se obával svěřit tyto funkce těm, kteří
byli v Osvětimi už delší dobu a měli tam tudíž řadu kontaktů. Také
v Sachsenhausenu stála obávaná táborová ochrana zcela ve službách
SS a byla složena jen z Němců, z nichž většina byli bývalí příslušníci wehrmachtu, přičemž pozoruhodné je to, že v čele této jednotky
byl kápo – německý kriminální vězeň. V Ravensbrücku to nebylo
o mnoho lepší: bývalé vězeňkyně ve svých vzpomínkách velmi často srovnávaly chování členů lagerschutzu s jednáním dozorkyň SS.
V Dachau stál v čele táborové policie bývalý příslušník jednotek SA
Wernicke, jenž měl osobně na svědomí smrt desítek vězňů. Jen s malým úspěchem se dařilo organizované části politických vězňů vniknout do tohoto komanda a umístit v něm alespoň několik slušnějších
lidí.
Ale ani klany „zelených“ nelze vidět zcela černobíle.
Za příklad mohou posloužit osudy osmnácti německých politických
vězňů, vesměs komunistů, kteří byli 1. října 1942 zatčeni v Sachsenhausenu táborovým gestapem a umístěni do obávaného bunkru. Stalo se
tak poté, když donášeči prozradili esesmanům náznaky jejich ilegální
politické činnosti. Po osmi útrpných týdnech to s nimi dopadlo lépe,
než se dalo očekávat, a provinilci byli převezeni do koncentračního tábora Flossenbürg, který patřil co do pověsti k nejhorším, „zelení“ se tu
zuby nehty drželi u moci a na koho by padl třeba jen stín podezření, že
by jejich moc mohl ohrozit, toho okamžitě zavraždili. Od první chvíle
byli příchozí ze Sachsenhausenu vydáni na milost a nemilost těmto
zločincům a vše nasvědčovalo tomu, že nemají šanci přežít.
Pak se však stalo něco nečekaného.
Oberkápo Willi Schönholz, nejvlivnější muž ze „zelené“ prominence, jako snad jediný z nich viděl dopředu a čím dál víc přestával věřit
v Hitlerovo válečné vítězství. Usoudil také, že po válce se komunisté
stanou vlivnými lidmi a budou mít tedy v rukou i jeho osud. Proto
rozhodl, že „zelení“ se na likvidaci osmnácti sachsenhausenských ko-
munistů nebudou podílet. Díky tomu – až na dva z nich – tito němečtí
antifašisté Flossenbürg přežili. Když se válka chýlila ke konci, přihlásil
se Schönholz do dobrovolnické divize SS Dierlewanger a ještě před
koncem války zmizel z tábora. Nevalně skončili i ostatní kriminální
kápové a blokaři – nakonec je už ani esesmani nemohli potřebovat
a byli pro ně přítěží, a tak většina z nich mohla mluvit o štěstí, když
se jako řadoví vězňové dostali do pobočného tábora nebo třeba i na
pochod smrti.
Mouřeníni splnili svou roli a pak už prostě překáželi.
96
97
Osudy /2
Zmizení a návrat
posledního osvětimského velitele
Byli tři.
Tři muži, kteří sami o sobě mohli právem říkat: „Jsem tady, v prostoru na poloviční cestě mezi Krakovem a Katovicemi, neomezeným
pánem nad životem či smrtí statisíců!“
Tři muži, kteří se vystřídali ve funkci velitele rozsáhlého komplexu
koncentračního tábora Osvětim, kde zahynulo přes milion lidí.
První z nich:
Rudolf Franz Ferdinand Höss, rodák z Baden-Badenu, si podle prvotní vůle svých měšťanských rodičů měl vybrat životní dráhu kněze
a posléze snad i misionáře, ale dopadlo to tak, že se nestal poslem křesťanského smíření, ale čímsi zcela opačným: udělal kariéru v oddílech
SS a na jaře 1940 se stal velitelem Osvětimi, jejíž část – Brzezinka-Birkenau – se přeměnila ve vyhlazovací „továrnu na smrt“ s kapacitou až
dvaceti tisíc mrtvých denně. V roce 1943 SS-obersturmbannführera
Rudolfa Hösse povýšili na inspektora všech koncentračních táborů,
takže z Osvětimi odešel, ale ještě několikrát se tam při uskutečňování
speciálních akcí vrátil a prosazoval je vahou svého postavení i zkušeností.
Odpovědnost za své činy zpočátku nést nehodlal.
Poté, co ho v březnu 1946 s falešnými doklady na jméno Rudolf
Lang a údajnou minulostí poddůstojníka u námořnictva zadržela britská vojenská policie na statku poblíž Landsbergu, však pochopil danou
situaci a začal se vyjadřovat otevřeněji, než to dokázali jiní. Jako svědek
98
Osudy /2
Zmizení a návrat posledního osvětimského velitele
před norimberským mezinárodním tribunálem řekl: „Konečné řešení
židovské otázky znamenalo úplné vyhubení Židů v Evropě.“ A přidal
děsivé podrobnosti: „Poté, co jsem v Osvětimi vybudoval komplex
ničících zařízení, začalo se s používáním plynu s názvem Cyklon B.
Krystalizovaný kyanovodík jsme do smrtících komor vhazovali malým otvorem. Usmrcování trvalo podle klimatických podmínek tři až
patnáct minut. Věděli jsme, že lidé uvnitř jsou mrtví, jakmile přestali
křičet. Čekali jsme potom ještě asi půl hodiny, než jsme otevřeli dveře
a mrtvoly odstranili, současně jim naše sonderkomando snímalo prsteny a vytrhávalo zlaté protézy.“
V květnu 1946 byli Höss a řada jeho druhů vydáni Polsku.
Přelíčení s velitelem Osvětimi se před varšavským Nejvyšším národním tribunálem konalo o deset měsíců později a rozsudek měl
dle očekávání všech – včetně obžalovaného – hrdelní podobu. Rudolfa Hösse oběsili přímo v Osvětimi na prostranství před krematorii,
a protože se chtělo zabránit těžko zvladatelnému náporu přihlížejících,
stalo se tak o den dříve, než se oznámilo: 16. dubna 1947 ve čtvrt na
devět ráno. Ještě předtím však Höss ve vyšetřovací vazbě v Krakově
a Wadowicích sepsal obsáhlou osobní zpověď, která ve své původní
verzi končila těžko pochopitelnými slovy: „Nechť ve mně svět vidí
i nadále krvelačnou bestii, ukrutného sadistu, vraha milionů. Vím, že
si veřejnost jinak nedovede velitele Osvětimi představit, a nikdy neporozumí tomu, že i on měl dobré srdce a nebyl ve své podstatě zlý.“
Druhý z nich:
Následníkem Hösse se v listopadu 1943 stal důstojník SS Arthur
Liebehenschel. Nejprve se zdálo, že je to z hlediska vězňů obrat k lepšímu. Nový komandant omezil moc kápů z řad kriminálníků a ty
nejhorší nechal přeložit do Flossenbürgu, zakázal svévolné bití vězňů
a jejich týrání v bunkru. Uskutečnil také reorganizaci a celý rozrůsta
jící se komplex rozdělil do tří správních celků: 1. Hlavní tábor Osvětim
s pracovními závody. 2. Vyhlazovací tábor Birkenau s okolím. 3. Tábor
Buna-Monowice s pobočnými pracovišti chemického koncernu I.G.
Farben.
Naděje na trvalejší zlidštění poměrů však brzy vzaly zasvé.
Ať již to bylo z Liebehenschelova rozhodnutí, či pod tlakem jeho
99
Osudy /2
nadřízených, už počátkem roku 1944 se začala v Osvětimi odehrávat
celá série drastických událostí. Nejprve došlo k hromadné selekci,
při níž byl posláno na smrt mnoho nemocných, podvyživených, zesláblých a tudíž práce neschopných vězňů. Poté navštívil tábor SS-obersturmbannführer Rudolf Höss, což se stalo předzvěstí co do
rozměrů největší vyhlazovací akce, kterou připravil Adolf Eichmann
a v úředních záznamech se vedla pod označením „přesídlení Židů
z Maďarska“. Počínaje polovinou května ve dne i v noci přijížděly
na novou rampu v Birkenau deportační transporty. Plynové pece
jely naplno a krematoria nestačila tomuto náporu. Mrtvoly se vršily,
docházelo k jejich spalování na hranicích, vznikl těžko zvladatelný
chaos, což mělo za následek rozhodnutí, že „s přihlédnutím k tomu,
jaké úkoly se musí v Osvětimi nyní i v budoucnu splnit, je nutné určit
do velitelského postavení někoho všestranně ráznějšího“. Neznáme
pocity Arthura Liebehenschela při odchodu z kanceláře komandanta, ale jedno je jisté: o svém budoucím osudu již tak jako tak rozhodl.
Před poválečným soudem v Polsku sice jeho obhajoba argumentovala
polehčujícími okolnostmi, ale jejich váha byla shledána nicotnou ve
srovnání s mírou viny. Dne 22. prosince 1947 vynesl Nejvyšší národní
tribunál v Krakově verdikt, jímž nejen Liebehenschela, ale i dalších
dvaadvacet nacistických zločinců z Osvětimi, poslal na šibenici.
Třetí a poslední z nich:
Osvětim – místa, kudy se přijíždělo na smrt.
100
Vnitřek jedné ze zdejších plynových komor.
101
Osudy /2
Tím byl muž jménem Karl Richard Baer, jehož osudům, zejména
těm poválečným, kdy unikal před spravedlností, se budeme věnovat
podrobněji.
marádů s tím, že prý odjíždějí na dobrý transport. Za pár dnů dorazilo
před oděvní sklad v táboře nákladní auto, řidič řekl, že je z Bernburku,
a z ložní plochy složil všechny věci lidí, které předtím odvezli. Oblečení,
boty, kapesníky. Bylo to jasné! Až později jsme se dozvěděli, že v Bernburku, což bylo kdysi sanatorium pro duševně choré, se uskutečňoval
obludný program eutanazie, což ovšem s původním významem toho
slova, tedy ulehčení nevyléčitelně trpícím, nemělo nic společného.
O čtvrt roku později, v létě, přivezli do Neuengamme sovětské válečné
zajatce určené k likvidaci. V té době už blízké ústavy eutanazie nefungovaly, protože jejich personál poslali s podobnými úkoly do Polska.
Baer si však poradil: nechal utěsnit okna i dveře v uprázdněném skladišti uhlí, kde pak zajatce usmrtili plynem.“
Spolehlivá škola pro dobu příští.
Pro Osvětim.
Cukrář ve znamení Panny.
Ač to zní skoro až absurdně, je tomu tak. Richard Baer se narodil 9. září 1911 v Bavorsku, vyučil se cukrářem, ale mnohem víc než
zdobení dortů ho lákal svět uniforem a možnost nadvlády nad jinými
lidmi. Vstoupil do SS a již brzy po nástupu hitlerovců k moci v roce
1933 se zaučoval jako dozorce v Dachau. Potom rychle postupoval
v rámci SS-Totenkopfverbände a v roce 1942 se stal zástupcem velitele
v koncentračním táboře Neuengamme, kde se očitým svědkem jeho
působení stal český vězeň Erich Kulka: „Bylo to zjara dvaačtyřicátého
roku. Na betonovém nádvoří tábora tisíce utrmácených vězňů čekalo
na ukončení sčítacího apelu. Povel ‚Odchod na bloky!‘ však stále nepřicházel. Místo toho čety esesáků odřízly vězně od ubytovacích baráků,
před první řadu nastoupených byly postaveny stoly a z písárny sem
donesli kartotéky. Pak zasedla komise, v níž byli kromě velitele lágru
Lütkemaiera a jeho zástupce Baera i esesáčtí doktoři. Co to má znamenat?! Lékaři – aniž by zvedali oči od papírů – se ptali předstupujících
vězňů na dobu a důvod uvěznění. Zdravotní stav je nezajímal, takže
bylo jasné, že jde o výběr podle úplně jiných hledisek. Ještě v témže
týdnu pod dozorem Baera nahnali do autobusů dvě stovky našich ka-
Tři velitelé Osvětimi: Rudolf Höss, Arthur Liebehenschel a Richard Baer.
102
Polovina května 1944.
„Někdo všestranně ráznější“, jak zněl požadavek z kruhů nejvyšších,
se ujal své práce.
Třiačtyřicetiletý SS-sturmbannführer Richard Baer převzal po
odvolaném Liebehenschelovi vládu nad celým komplexem největšího koncentračního tábora a od první chvíle bylo jasné, že nemíní
nadřízené zklamat. Pozornost zaměřil především na vyhlazovací celek Osvětim-Birkenau. V šíleném tempu a doslova pod biči dozorců
se mezi úsekem mužských a ženských táborů vybudovala železniční
vlečka, na jejímž konci bylo prostranství se širokými betonovými
rampami: místo pozdějších selekcí, při nichž byli lidé děleni na dosud ještě živé, jimž zůstal kousek naděje, a potenciálně již mrtvé. Cíl
těchto opatření byl jasný – urychlit a zjednodušit likvidační proces.
Deportační vlaky, z nichž jejich nedobrovolní cestující, přijíždějící sem
z různých koutů Evropy, především však z Maďarska, Řecka, Slovenska a ze soustřeďovacích ghett v Polsku a v Terezíně, až dosud vystupo
vali ve tři kilometry vzdálené stanici Auschwitz, mohly nyní putovat
až do Birkenau. Konečná stanice vlaků se nacházela v bezprostřední
blízkosti plynových komor, maskovaných zahradnicky upraveným nádvořím v prostoru krematorií.
103
Osudy /2
Proces „konečného řešení“ se tu rozjel na plné obrátky.
Jen v období od května do července 1944 pohltil osvětimský stroj
smrti na 400 000 mužů, žen a dětí, později – vzhledem k vývoji válečné
situace – se denodenní tempo poněkud zvolnilo a docházelo především k nárazovým akcím, jakou byla například letní drastická likvidace velké skupiny romských vězňů, mezi nimiž bylo značné množství
dětí všeho věku. Na rozdíl od jiných velitelů ve vyhlazovacích táborech, kteří se jen neradi přímo podíleli na „špinavé práci“ a udržovali
si někdy až okázale štítivý odstup, Richarda Baera bylo možno spatřit
i u plynových komor, kde hledítkem ve dveřích pozoroval umírání
obětí a podle potřeby nařizoval zvýšení či snížení dávek Cyklonu B,
což pak ovlivnilo dobu usmrcování. Ale i jinak, nejen přímo v Birkenau, přeměnila Baerova éra osvětimský komplex v doslovné peklo.
Zhoršilo se zásobování a všechny části tábora byly přecpané: celkové
počty v některých obdobích, protože docházelo k neustálým obousměrným přesunům, dosáhly až čísla 140 000 vězňů a v jednotlivých
barácích se na tříposchoďových palandách tísnilo na dva tisíce mužů
či žen. Baer se také dokázal krutě vypořádat s jakýmkoliv pokusem
o vzdor, což předvedl zejména v říjnu 1944, kdy byla zlikvidována
a potrestána vzpoura části speciálních komand, která obsluhovala
plynové komory a krematoria. Na přelomu let 1944 a 1945 došlo také
k popravám řady vězňů, u nichž se prozradilo, že se tak či onak podílejí na zdejším odboji.
Tohle všechno Baer se svými podřízenými dokázal.
Jen jediné nebylo v jeho silách: neuměl zastavit čas.
s okamžitou platností zastavit. Následující týdny probíhaly ve znamení
sice ještě nevyslovených, ale jednoznačně patrných hesel:
Mazat stopy předchozích zločinů!
Připravovat se na útěk!
Započalo se nejen s destrukcí vyhlazovacích zařízení a krematorií, ale i s horečnými přesuny vězňů do táborů uvnitř Německa. Dění
se však už neodehrávalo s onou příslovečnou německou precizností,
jako tomu bylo předtím. Organizace transportů vzhledem k potřebám
fronty, častému bombardování a zejména leteckým útokům „hloubkařů“ na železniční tratě značně vázla, přičemž zmatek násobilo i to, že
rozkazy, přicházející z ústředí, měly často protichůdnou podobu. Vše
završil rozsáhlý lednový pohyb na východní frontě. Sovětská ofenziva
zaskočila hitlerovce svou silou i rychlostí. Oblast na jihozápadě Polska,
kde se nacházela Osvětim, začala být nanejvýš ohroženým prostorem.
Komandant SS-sturmbannführer Karl Richard Baer byl nucen svolat krizovou poradu nejvyšších představitelů vedení tábora. „Právě došel rozkaz reichsführera Himmlera,“ oznámil. „Celý osvětimský objekt
se musí vyklidit. Okamžitě!“
V té době už zdejší vězňové se záblesky radosti v očích přikládali
tváře k zemi. Dunivé otřesy svědčící o tom, že se fronta neodvratitelně
blíží, se ozývaly den ze dne a pak i z hodiny na hodinu čím dál hlasitěji.
Přežijeme…!
Přežijeme…?
Porážka Německa se stávala záležitostí několika málo dnů. Osud
těch, kteří byli drženi v Osvětimi, však provázela ještě řada nejistot. Povraždí nás tu, aby se zbavili svědků? Anebo nás poženou kamsi pryč?
Obojí se naplnilo. V nemocničních barácích bylo těsně před opuštěním tábora, k čemuž došlo 18. a 19. ledna 1945, povražděno mnoho
těch, kteří nebyli schopni transportu. Ostatní byli v nedostatečném
oblečení a obutí a bez jakéhokoliv zásobování vyhnáni na strašlivé pochody smrti. Směr: Wodzislaw (Loslau), kde měly na vězně čekat vagony. Kdo cestou nestačil tempu, byl zastřelen. Komu omrzly nohy, zůstal
bez šancí. Kdo upadl vysílením z hladu, málokdy již vstal. Ale ani u cíle pěší cesty to nebylo lepší. Železničních vozů tu stálo míň, než bylo
Neporazitelná říše se hroutila.
Projevilo se to samozřejmě i v Osvětimi.
Poslední skupinou, která šla – řečeno zdejším jazykem – „rovnou do
plynu“ – bylo dva tisíce Židů z Terezína, z nichž při selekci dne 28. října 1944 označili za schopného práce jen každého patnáctého ze sta.
Životní štěstí měli naopak lidé z následného transportu z Bratislavy,
mezi nimiž byla i řada zadržených účastníků Slovenského národního
povstání, kteří dorazili do Osvětimi 2. listopadu, tedy doslova v předvečer úředního rozhodnutí o tom, že provoz plynových komor je třeba
104
105
Osudy /2
potřeba, takže jejich vymrzlé prostory byly těly vězňů přecpány k udušení. A ke všemu ještě navíc nikdo z důstojníků SS pořádně ani nevěděl, kam a jak se mají soupravy přesouvat, protože postupující sovětská
vojska obsazováním tratí rušila původní dopravní harmonogram. Tak
se třeba stalo, že 23. ledna okolo půlnoci dorazil jeden z osvětimských
transportů do Ostravy-Přívozu. Počet obětí všech těchto evakuačních
přesunů se odhaduje na 15 000 lidí.
Zemřeli těsně před okamžiky, na které tak dlouho čekali.
Dne 27. ledna 1945 se Osvětim dočkala osvobození.
Vojáci z jednotek 60. armády sovětského 1.ukrajinského frontu zde
nalezly již jenom zbytky toho, co se pro všechny příští generace lidstva stalo a zůstane symbolem nacistického barbarství: rozvaliny krematorií a plynových komor, otevřené masové hroby, na kost vyhublé
mrtvoly vězňů, mučící zařízení, kopce ženských vlasů, hory dětských
botiček…
zmařen úderem Rudé armády od jihu. Nespokojil jsem se s tím a ihned
jsem jako jeho nadřízený odjel dál, abych se ještě dostal do Osvětimi
a osobně se přesvědčil, zda všechna důležitá zařízení byla zničena tak,
jak bylo říšským vůdcem SS nařízeno. Dostal jsem se však jenom k Odře u Ratiboře, na druhé straně řeky již projížděly první vozy sovětské
pancéřové skupiny. Na všech cestách a silnicích Horního Slezska jsem
potkával vyhladovělé kolony vězňů, které se jen stěží prodíraly hlubokým sněhem. Snadno se dala sledovat dráha tohoto pochodu utrpení:
každých pár metrů ležel vyčerpaný vězeň nebo mrtvola zastřeleného
člověka… Během noci jsem na silnici u Glubczyc našel mrtvoly vězňů,
které ještě krvácely, z čehož jsem usoudil, že tito lidé byli zastřeleni před
krátkou dobou. Viděl jsem i transporty vězňů naložené do otevřených
uhláků, které uvízly kdesi na odbočkách pod širým nebem.“
Zní to skoro až soucitně.
Ale jen zní.
Protože jen brzy poté SS-obersturmbannführer Rudolf Höss pustil
z hlavy všechny inspekční starosti i reichsführerovy rozkazy, s pomocí předem připravených falešných dokladů se – jak již víme – změnil
v Rudolfa Langa a začal myslet jen sám na sebe.
Proč by ti druzí měli jednat jinak?
Byli to lidé ze stejné sorty, jejichž metály a povyšováním oceňované
zásluhy o „třetí říši“ nebyly vykoupeny osobním nasazením na frontě,
bojem muže proti muži, nebyli to řadoví dělníci války, ale privilegovaná vrstva, která vedla v těsném sousedství mnohočetné smrti pohodlný, ba až rozmařilý život s hony, rybařením a okázalými večírky, byli to
lidé, kteří potlačením všech morálních zábran v pravém slova smyslu
přestali být lidmi a jejichž „fronta“ měla podobu týrání a vraždění
bezbranných, nahánění celých rodin do plynových komor, vhazování
ještě napůl živých dětí do hořících jam – a bylo tudíž vcelku přirozené,
že ve chvíli katastrofy u nich nad smyslem pro odpovědnost převážila
obyčejná zbabělost.
Byli stejní.
Proč by měl být tedy jiný SS-sturmbannführer Karl Richard Baer?
Ve zlomových dnech na konci dubna 1945 se už poslední osvětimský komandant pramálo zajímal o strastiplný osud evakuačních
A jak se v těchto dnech choval muž, který nás zajímá, Karl Richard
Baer, poslední velitel Osvětimi – vrah nejméně půl milionu lidí, který
byl za toto vše přinejmenším spoluodpovědný?.
„Naposledy jsem ho viděl 21. ledna 1945 v prostoru železniční stanice Wodzislaw,“ vypráví pamětník Erich Kulka. „Měl na sobě teplý
kožich, který jsem mu – přiznávám – strašlivě záviděl, protože toho
dne byl snad až třiadvacetistupňový mráz, před nímž nás naše běžné
vězeňské oblečení ani trochu nechránilo. Baer hlasitými povely dirigoval nakládání vězňů do otevřených vozů, jimiž nás odváželi. Pak se
svými štábem nasedl do automobilu a odjel bůhvíkam.“
Bůhvíkam…?
Erich Kulka jako vězeň pochopitelně nic bližšího nevěděl, ale zodpověděl nám tuto otázku první velitel Osvětimi a poté inspektor všech
koncentračních táborů Rudolf Höss, který ve své poválečné zpovědi
zaznamenal, že se s Baerem setkal v Gross-Rosenu (Rogožnici), což byl
koncentrační tábor, nacházející se asi šedesát kilometrů na západ od
Vratislavi: „Komandant Baer se tu chystal přijmout evakuované z Osvětimi, ale ve chvíli, kdy jsem s ním mluvil, vlastně ani nevěděl, kam se
mu osazenstvo tábora zatoulalo. Plán evakuačního přesunu byl prý ale
106
107
Osudy /2
transportů, které mířily z Osvětimi do neznáma a zanechávaly za sebou stopy v podobě tisíců obětí těchto děsivých přesunů. Baer si zřejmě uvědomil, že co do věku dosáhl teprve poločasu života, bylo mu
přece třiatřicet let a měl by mít tedy ještě leccos před sebou. Hodlal si
to, co ho čekalo, uchránit.
A tak vyšší důstojník Karl Richard Baer prostě zmizel.
Jako kdyby se propadl do země.
Ze Slezska na severozápad se na přelomu války a míru protloukal
pouze jakýsi Karl Egon Neumann, podle zdánlivě hodnověrného vojenského průkazu prostý pěšák wehrmachtu. Takových se všude vyskytovaly desetitisíce! Bez obtíží si proto Neumann obstaral uprchlický průkaz od obce Geesthacht a prostřednictvím tohoto dokumentu
získal prozatímní střechu nad hlavou v místnosti číslo 11 bývalého
tábora pracovní služby v Hohenbornu u Hamburku. O všechny blízké jsem přišel při bombardování, prohlásil a nebyl důvod mu nevěřit,
protože podobnými osudy bylo postiženo mnoho Němců. Za základní zdroj obživy mu posloužila práce u obchodníka se zeleninou
a příležitostná výpomoc u jednoho z okolních sedláků. Pak už stačilo
jen čekat a doufat. Karl Richard Baer v sobě zřejmě skrýval herecký talent, protože jeho metamorfóza byla bezchybná: z vládce nad
stotisícovým koncentračním táborem se podle vyprávění těch, kteří
s ním v té době – nic netuše – přišli do styku, stal „nenápadný chlapík, který si bez odmlouvání jde za svou denní prací, nekouří, nepije,
nežvaní, nedělá dluhy a je znám svým pěkným vztahem k domácím
zvířatům“.
Dobře zvolená role.
Ne na měsíc, ne na rok, ale na plných patnáct let.
Zvláštní a nikým nevysvětlenou shodou okolností se Baer v chaosu
poválečné doby neocitl na žádném z významnějších seznamů stíhaných válečných zločinců, snad se i předpokládalo, že opravdu koncem
dubna 1945 zahynul někde ve Slezsku, jak o tom vypovídala některá
dále neověřovaná svědectví, takže se v tom směru nic nepodnikalo
a případný pátrací oběžník, pokud vůbec existoval, byl uložen ad acta.
Do jisté míry oprávněně tedy Neumann-Baer po letech začal věřit,
že má vyhráno. A že by se tedy nemusel nadále uskrovňovat v hohenbornském lágru pro válečné bezdomovce. Kroky, které následně
Baerova práce za války: přebírání transportů na pověstné
osvětimské rampě. Většina těchto lidí nastoupila pak svou
poslední cestu: do plynových komor.
Baerova práce po válce: až do prosince 1960 působil jako lesní
dělník na panství knížete Bismarcka. Dokonce se při tom nechal
vyfotografovat a na snímku ho najdeme vpravo dole.
108
109
Osudy /2
podnikl, měly však až příliš radikální podobu a v dlouhodobých důsledcích se mu staly osudnými.
Přestěhoval se do Sachsenwaldu.
Na odlehlém místě v Dassendorfu si tu zbudoval pohodlný domek,
který se od podobných staveb v okolí lišil jen tím, že jeden z pokojů
měl podobu tajného úkrytu a dveře do místnosti byly kryty vestavěnou skříní. Změnil také zaměstnání a začal se na panství někdejšího
německého velvyslance v Římě knížete Otty von Bismarcka živit jako
lesní dělník, což už je ovšem spíš týmová práce, kde se nemohl tolik
oddělovat od ostatních, jako tomu bylo dosud. „Neumann neměl ani
přátele, ani nepřátele,“ bude o tom později vyprávět Johanes Gepert,
jeden z jeho parťáků. „ale v něčem mě přece jen štval. Ve zdejších lesích se dají vydělat slušné peníze, až tisíc marek měsíčně, ale záleží na
výkonu. Při kácení děláváme ve výkonové, tedy akordní mzdě, jindy
jde ale o mzdu hodinovou. A Neumann, o kterém teď už vím, že se
jmenoval jinak, byl sobec. Makal naplno při práci v akordu, zatímco
při hodinové mzdě se flákal na úkor nás ostatních. Takový byl! A jinak… s nikým se moc nebavil, s nikým si při práci nepřipil, do hospody s námi nechodil. Jednou se při svačině v lese zmínil o tom, že býval
snad cukrářem, ale to bylo všechno, co jsme se od něho dozvěděli.
A když vidíte u kolegy takovou neochotu o sobě mluvit, už se raději
ani na nic nevyptáváte.“
Nikdo se nevyptával.
Ani spoludělníci, ani místní či jakékoliv jiné úřady. Od porážky nacismu začala svět dělit přehrada zapomnění, naplno se totiž rozpoutala
válka jiného druhu – ona takřečeno studená, a snad také proto se ani
v jedné z obou částí rozděleného Německa neprojevovalo příliš touhy
vracet se k nepěkné minulosti.
V tom směru měl sobecký lesní dělník štěstí.
A přitom by toho bylo k vyptávání víc než dost. Stačilo by třeba zeptat se, komu že patří parcela, na níž Karl Egon Neumann postavil svůj
domek. Odpověď by zněla, že pozemek je zapsán v majetku malířského
mistra z Hamburku-Bergedorfu, jehož dcera Maria Josepha se kdysi
provdala za jistého Richarda Baera, prohlášeného sice již delší čas za
nezvěstného, ale pro odpor potenciální vdovy nikoli za mrtvého, čímž
se ovšem připravovala o nárok na právoplatnou penzi. A když už je
řeč o ženách, lze k dovršení všeho zaznamenat, že lidé v Dassendorfu
si poměrně často všimli, že nejprve na kole a pak svým vozem Opel-Rekord jezdila městsky vyhlížející dáma navštěvovat až dosud staromládeneckým způsobem žijícího Karla Egona Neumanna, někteří jí
dokonce říkali paní Neumannová.
Jak dlouho mohl tento stav věcí vydržet?
Možná by vydržel až do poklidného skonu všech aktérů, kdyby se
koncem padesátých let v Německé spolkové republice s podporou
značné části veřejného mínění nezapočalo s přípravou několika procesů, v nichž se mělo účtovat s nacistickými zločiny. Došlo k územnímu rozdělení pravomocí a státnímu návladnictví ve Frankfurtu nad
Mohanem byla svěřena kauza vedená ve spisech pod jediným slovem:
Osvětim. Složka, v níž se nakonec soustředí na 12 000 stran textů,
1200 svědeckých výpovědí a stovky dokumentů, se začala rozrůstat.
Poté došlo k prvnímu zatčení: ve Stuttgartu byl zadržen osmapadesátiletý obchodní příručí Wilhelm Boger, někdejší SS-oberscharführer
110
Zahájení frankfurtského procesu s osvětimskými vrahy.
111
Osudy /2
z osvětimského politického oddělení, který tam byl znám zcela bezcitným a až patologicky vynalézavým týráním vyšetřovaných, z nichž
mnozí tyto jeho výslechy nepřežili. Nedlouho po Bogerovi přišli na
řadu další: Hans Stark, Robert Mulka, Klaus Dylewski, Perry Brooad,
Oswald Kaduk, MUDr. Franz Bernard Lucas, Josef Klehr… Co jméno,
to další z úděsných kapitol ze zhruba pětileté historie koncentračního
tábora Ovětim. V záznamech o svědeckých výpovědích se začaly objevovat děsivé střípky z tamního dění.
ního svalu… Blízko otevřených jam, kde se pálily mrtvoly na hranicích, asistoval Klehr při selekci. Stalo se, že se dcera nechtěla odloučit
od matky, což Klehra jako projev odporu natolik rozzuřilo, že obě ženy
shodil do jámy, kde zaživa uhořely.“
– „Vzpomínám si na listopadový den v roce 1944, kdy už plynové
komory nebyly v provozu. Přijel nákladní vůz s dětmi a zaparkoval
před barákem politického oddělení. Zblízka jsem viděla, co se potom
stalo. Před vchodem stáli eseáci Boger a Draser. Z auta seskočil malý,
asi čtyřletý hošík a v ruce držel jablko, které získal někde cestou. Bogerovi se to zřejmě nelíbilo, takže k tomu klukovi přiskočil, uchopil ho
za nohy a vší silou jím mrštil o zeď, čímž mu roztříštil hlavičku. Jablko,
které hošíkovi vypadlo z ruky a skutálelo se Bogerovi k nohám, pak
zvedl. Dreser ukázal na krvavou kaši u zdi a nařídil mi: ‚Dunjo, očisti
to!‘ Asi za hodinu mne Boger zavolal, abych tlumočila u výslechu, a nemohla jsem uvěřit vlastním očím, když jsem viděl, že Boger poklidně
ukusoval z jablka toho usmrceného chlapce.“
– „Stále v duchu slyším SS-oberscharführera Hanse Starka, který
byl v té době doslova mladíčkem a z Osvětimi si odskočil domů do
Německa, aby mohl složit maturitu. Těžko říct, kde se to v něm vzalo, ale byl strašně krutý, stále křičel a v tom, co dělal, se doslova vyžíval. Poprvé jsem se s ním zblízka setkal, když jsem byl přidělen do
sonderkomanda. Přivedli mne za dvojí bránu u krematorií a spatřil
jsem cihlovou červenou pec, u níž leželo na sedm set těl dětí, žen a mužů, poskládných tam po vytažení z plynové komory jako balíky. Bylo
mi dvacet let a do té doby jsem nikdy žádnou mrtvolu neviděl. Stark
nám nařídil: ‚Svlékněte je, honem!‘. Pořád křičel a bil nás karabáčem
třeba jen za to, že jsme na některém z těl roztrhli punčochu. A všude
byla krev, spousta krve. Později jsem musel sloužit přímo u plynových
komor a zažil jsem Starka, když slézal z ploché střechy krematoria, měl
na obličeji plynovou masku a v rukou držel prázdné plechovky s nálepkami Cyklon B. Mezi jednotlivými likvidačními akcemi se Stark
bavil. Jednou si z těch, které byly určeny k usmrcení, vybral tři mladé
hezké ženy. Postavil je ke zdi a jednu po druhé střílel do nohou, pak do
břicha. Ženy se svíjely bolestí a doslova na kolenou ho prosily o milost,
což ho očividně naplňovalo uspokojením.“
Místo mrtvého Baera se stal hlavním obžalovaným adjutant komandanta Robert Mulka.
– „Štědrý den roku 1942 oslavil SS-oberscharführer Josef Klehr, který byl velitelem oddílu dezinfektorů, tím způsobem, že na vězeňském
bloku vybral dvě stě nemocných a usmrtil je injekcemi fenolu do srdeč
112
113
Osudy /2
Padaly otázky vyšetřovatelů.
Ale i ti, kteří až dosud žili v klidu a nyní se měli odpovídat před
soudem, se tu a tam ptali:
Nás chcete obžalovat, dobrá, ale co ti další – a především: kde máte
toho, který nám v poslední a co do náporu prací nejhorší etapě velel
– kde máte SS-sturmbannführera Richarda Baera?
Proč tu není s námi?
Hledáte ho?
Blížil se konec roku 1960 a po patnácti letech podivného otálení se
Baerovo jméno dostalo na aktualizovanou pátrací listinu. Frankfurtský státní žalobce Wolff poté vypsal na jeho dopadení odměnu 10 000
marek. Také policie se dala do pohybu a začala s tím, co je každému
kriminalistickému elévovi vštěpováno hned v první lekci: Pátráš-li po
někom, kdo uprchl, zajímej se o jeho ženu, milenku, příbuzné – dá se
totiž očekávat, že se pokusí získat pomoc u člověka tak či onak mu blízkého. Poté už stačil jediný týden ke zjištění, že Maria Josepha Baerová
navštěvuje v domě na pozemku svého otce jakéhosi lesního dělníka
Karla Egona Neumanna, který je jejímu údajně nezvěstnému manželovi podobný. Došlo také k porovnání ručně psaných textů Baera
a Neumanna, načež grafologický expert konstatoval, že se s pravděpodobností, která se blíží jistotě, jedná o rukopis jedné a téže osoby, což
prokazovala zejména absolutní shoda v psaní velkého „K“.
Pak se konečně přistoupilo k činům.
Dvacátého prosince 1960 se dva kriminální úředníci v doprovodu
státního návladního Joachima Küglera vydali na nikoli snadnou cestu.
Autem mohli v bismarckovském Sachsenwaldu dojet jen na křižovatku dvou silnic, pak se museli rozmáčeným sněhem pěšky brodit až
k honu 30, kde se podle sdělení lesního správce Bendiga měl hledaný
muž právě zdržovat. Bylo tomu tak. Zastihli údajného Neumanna poblíž poraženého buku s číslem 868, od jehož kmene se chystal motorovou pilou odřezat větve. Už tu rutinní práci, za niž mu pan kníže platil,
nedokončil a nechápavě se zahleděl do ústí dvou pistolí.
„Ruce vzhůru! Půjdete s námi, Baere!“
Odložil pilu, zvedl ruce, ale ještě to zkusil: „Jmenuji se Neumann
a nevím, co…“
„Zbytečně se namáháte, Baere,“ přerušil ho Krüger. „Ale když chcete… Svlékněte si kalhoty!“
„Hned tady?“
„Ano.“
Chvíli se zdráhal, pak poslechl a jizva po průstřelu v horní části pravého stehna, což bylo zranění, které počátkem války utrpěl při
svém krátkodobém nasazení na frontě a bylo zdokumentováno v jeho
osobní složce důstojníka SS, odstranila poslední pochybnosti. Pochopil to zřejmě i on sám a vzal na vědomí svou prohru. Oblékl si kalhoty,
napřímil se, srazil paty, ale když zahlédl v ruce jednoho z kriminalistů připravená pouta, pronesl s patosem, který – jak se později vyjádřil prokurátor Krüger – měl blízko ke smutné grotesce, pobouřenou
větu:
„Ano, jsem Richard Baer, byl jsem důstojníkem a žádám, aby se se
mnou podle toho jednalo.“
114
Z hlediska spravedlnosti tedy to, čemu se říká šťastný konec?
Nikoli.
Přípravy mamutího procesu s důkladností, která si zasluhuje obdiv,
pokračovaly, Baer byl několikrát vyslýchán, v květnu 1963 podal poté
hlavní žalobce frankfurtského zemského soudu dr. Grosmann žalobu proti čtyřiaadvaceti bývalým příslušníkům SS v Osvětimi v čele
s Richardem Baerem, ale vše dopadlo jinak. Dějový oblouk o zmizení
a návratu posledního osvětimského velitele se musel obejít bez závěrečného finále. Lavice obžalovaných v budově Römer, kde byl proces
20. prosince 1963 – shodou okolností tedy ve výroční den Baerova
dopadení – zahájen, aby pak z prostorových důvodů pokračoval v kulturním domě Gallus, se musela bez Baerovy přítomnosti obejít a za
hlavního obžalovaného byl označen bývalý Robert Mulka. V červnu
1963 totiž justiční mluvčí oznámil, že Richard Baer ve věku jedenapadesáti let zemřel ve své cele v důsledku náhlé poruchy krevního oběhu. „Přirozená smrt?“ kladli si řečnickou otázku v západoberlínských
novinách a dodávali k tomu: „O pravé příčině jsou pochybnosti. Baer
byl mimořádně důležitým aktérem přelíčení, které má svým způsobem
historickou podobu.“
115
Osudy /2
Ať či onak: mrtvý komandant Osvětimi si svou vinu odnesl do
hrobu.
ky při výpovědích svědků, kteří sem přijeli z nejrůznějších koutů planety, aby pohlédli do tváří vrahům, spoluvrahům a mučitelům svých
blízkých, se zapíráním obžalovaných a úpornou snahou jejich obhájců
najít polehčující okolnosti i tam, kde je cosi takového skoro až nemyslitelné. Na svědeckém místě se střídali lidé z mnoha zemí světa, Československo nevyjímaje. V průběhu 108. dne procesu – což byl 5. listopad
Soudní jednání probíhalo pak dvacet měsíců.
A to se všemi znaky skutečně velkého procesu: se značnou pozorností světové veřejností i médií, s dramatickými i pohnutými okamži-
… a jeho pověstná mučicí „houpačka“.
Obžalovaný Wilhelm Boger (dole)…
116
1964 – přišla řada na šedesátiletého Viktora Lederera.
„Poznáváte někoho z obžalovaných?“ zeptal se ho předseda soudu.
„Ano,“ kývl Lederer a ukázal tím směrem, „poznávám řadu z nich,
o všech mohu něco říci, ale poznávám především támhle Kaduka, jehož činy mi nikdy nevymizí z paměti.“
Oswald Kaduk.
Rodák z Königshütte, původním povoláním řezník, od roku 1942
až do likvidace tábora postrach Osvětimi, kde byl rapportführerem
117
Osudy /2
v kmenovém táboře. Po pádu „třetí říše“ se nějaký čas skrýval, poté
ho poznal někdejší vězeň a Kaduk se dostal před sovětský vojenský
tribunál, který ho sice odsoudil na pětadvacet let nucených prací, ale
v šestapadesátém roce mu trest zkrátila amnestie, takže se mohl vrátit do Německa a živit se – což bylo při jeho nátuře trochu zvláštní
– jako nemocniční ošetřovatel. Nyní stál před frankfurtským soudem
a řada výpovědí mu připisovala činy plné nelidskosti. „Nazývali jsme
ho profesorem,“ vypověděl o něm Polák ing. Jan Pilecki, „protože se
rád předváděl a své samostatné selekce dělal s obřadným cynismem.
Nechal vězně nastoupit, dlouho si je prohlížel a pak holí označoval ty,
kteří měli jít do plynu.“ Dr. Heinrich Dürmeyer z Vídně k tomu dodal:
„Byl to surovec, který neměl čistý rasový původ, a proto se chtěl ukázat
jako pravý Němec. Týral lidi ještě při cestě do plynových komor, kdy
těm nešťastníkům zbývaly poslední a velmi trpké minuty života. Při
selekcích se bavil se svými kolegy jako společnost na honu, která si
povídá o tom, jak honci nahánějí střelcům zvěř.“ Také Viktor Lederer
nyní na Oswalda Kaduka ukazoval prstem a byl připraven dokreslit
obraz obžalovaného.
„Hovořte, prosím,“ vyzval ho soudce.
„Chci svědčit především o dění při velké selekci, která se podle
mého časového odhadu uskutečnila 18. srpna 1943. To, co se tam událo, se mne osobně velmi dotklo. Seznámil jsem se předtím v Osvětimi
se sedmnáctiletým Mauricem, se kterým jsem si mohl díky své částečně znalosti francouzštiny občas pohovořit. Maurice často vyprávěl
o svých rodičích a navzdory tomu, co se dělo kolem, skoro až naivně
věřil, že se s nimi jednou setká. Pak však došlo k další selekci, Kaduk
vyvolával čísla těch, kteří měli jít na smrt, a přišla řada i na Maurice, který se v ten okamžik přestal ovládat, vystoupil z řady, klekl si
před Kaduka a prosil ho o slitování. Kaduka takové porušení rituálu
rozběsnilo a několika kopanci nejenže rozbil chlapci obličej, ale pak
mu dokonce smrtícím úderem prokopl hruď. Nikdy nezapomenu na
zkrvavenou tvář chlapce, který skoro ještě nic neměl za sebou, a tehdy
marně prosil o příležitost k životu. Od toho dne se pro mne stal Kaduk
symbolem nacistické zvrhlosti.“
„Připouštíte pravdivost tohoto tvrzení?“ oslovil předseda soudu
obžalovaného.
Vše popřel a řekl: „Není to pravda. Nevím, proč mám být já vždy
ten nejhorší a svědkové všechno svádějí na mne. A podle diáře, který má k dispozici moje obhajoba, jsem 18. srpna 1943 vůbec neměl
službu.“
„Trvám na své výpovědi,“ dodal Viktor Lederer. „V Osvětimi se
přece neustále vraždilo, tak proč bych si měl zrovna tuhle situaci vymýšlet. Je možné, že se o den či dva mýlím v datu. Ale viděl jsem toho
mladého Francouze klečet před Kadukem a on ho zavraždil. Kdykoli
mohu ukázat místo, kde k tomu došlo. Bylo by od Kaduka čestné, kdyby to přiznal.“
Samozřejmě že nepřiznal.
Svědek Viktor Lederer z Prahy
z očí do očí usvědčil někdejšího rapportführera Oswalda
Kaduka.
Proces se blížil ke konci.
118
119
„Od chvíle, kdy Kain pozvedl ruku proti svému bratrovi, nepřestala
ruka lidská prolévat krev svých bližních,“ prohlásil ve své závěrečné
řeči prokurátor Friedrich Vogel, „takže dějiny se skládají z nepřetržitého řetězu hrůz, bezpráví, nenávisti a vražd. Ale ještě nikdy nebyla
ruka, která vládla mečem a ohněm, vedena s takovým cynismem, ještě nikdy, ani v minulosti, ani v přítomnosti, nezničil režim bezpráví
v tak krátké době tak děsivé množství lidí. Dosažení tohoto smutného
rekordu zůstalo vyhrazeno nacistům. Bylo umožněno státem, který
plánoval a průmyslovým způsobem uskutečňoval hromadné vraždy.
Režim našel dosti katů a pomahačů, kteří bezmyšlenkovitě a bez výčitek svědomí dělali všechno, co bylo v jejich silách, aby mašinérie smrti
spolykala co nejvíce obětí.“
Dne 19. srpna 1965 došlo k vynesení rozsudku.
Šest obžalovaných, včetně Oswalda Kaduka, bylo odsouzeno k doživotnímu žaláři, řada dalších k odstupňovaným trestům odnětí svobody, tři byli pro nedostatek důkazů osvobozeni. Jméno posledního
osvětimského komandanta Richarda Baera se v rozsáhlém rozsudku
několikrát zmínilo, ale víc v tom směru nebylo možno učinit.
Kapitola třetí
Města bezejmenných…?
Kapitola třetí
Pokusili se je co do vzhledu přitesat do jednotného koncentráčnického vzoru.
Vzali jim jména a přidělili ponižující čísla.
Učinili vše, aby je fyzicky i morálně zlomili a zbavili sebevědomí.
Mnohé z toho se jim zdařilo, ale ne všechno: koncentrační tábory se
ve všech významech toho pojmu nestaly, jak to zamýšleli, městy bezejmenných, a až na výjimky se málokomu z čestných lidí podařilo zcela,
nastálo a bezezbytku odebrat jeho vnitřní já.
Každý byl jiný – a také každý odjinud.
Čechy nebylo možno přehlédnout.
Ve všech koncentračních táborech se nacházeli vězňové, kteří na
červeném trojúhelníku na kazajce měli velká černá písmena T. Byla to
zkratka německého slova Tscheche, tedy Čech. Některými tábory jich
prošly tisíce:
Buchenwaldem 7783,
Flossenbürgem 5150,
Dachau 3613,
Mauthausenem asi 7000,
Sachsenhausenem 4000,
Osvětimí přes 3000,
Ravensbrückem 1500
a tak by se dalo pokračovat i dál, přičemž do této statistiky nejsou
započteni čeští Židé, pronásledovaní z jednoznačně rasových důvodů, jimž je samozřejmě třeba věnovat samostatnou kapitolu. Složení
120
121
Kapitola třetí
českých vězňů mělo pestrou podobu. Byli zde lidé velmi mladí i starci,
lidé nemocní i zdraví. Osoby, odhodlané se ze všech sil poprat s hrozným prostředím, i lhostejní, které okolnosti dohnaly k takovému či
onakému stupni rezignovanosti. Lidé odvážní i slaboši, a nelze zcela
pominout ani naštěstí nepříliš početnou skupinu těch, kdo byli ochotni udělat vše pro osobní záchranu – a to třeba někdy i na úkor ostatních. Motivy uvěznění lze rozdělit do několika základních skupin.
První skupina:
Sem lze zařadit nejrůznější nacistům nepohodlné osoby, dále oběti masových zatýkání a všechny takzvaně podezřelé, proti nimž však
okupační úřady neměly žádné konkrétní důkazy. Patří do této skupiny
lidé zatčení hned po 15. březnu 1939, popřípadě počátkem války v září
téhož roku, studenti z akce 17. listopad, obyvatelé obcí, ve kterých byly
některé obecné postoje chápány jako projev protinacistického odporu, učitelé ze škol, kde byli žáci zatčeni pro ilegální činnost, příbuzní
parašutistů z Anglie a Sovětského svazu, lidické ženy, osoby, o nichž se
třeba jen předpokládalo, že se stýkaly s kruhy říši nepřátelskými, ale
také ti, kteří měli ve spisech poznámku „zarytý Čech“, k nimž patřili
i významní intelektuálové, třeba univerzitní profesoři, spisovatelé či
novináři, anebo funkcionáři nejrůznějších Němcům podezřelých orga
nizací – a to v širokém záběru od komunistů a sociálních demokratů
až po členy Národní jednoty pošumavské, Junáka nebo Sokola.
Druhá skupina:
Účastníci nejrůznějších forem odboje, odsouzení říšskoněmeckými
soudy pro politické přečiny, kteří však po odpykání trestu nebyli propuštěni, ale formou jakéhosi následného trestu okamžitě posláni do
některého z koncentračních táborů.
Třetí skupina:
Odbojáři, zatčení gestapem za určitou protinacistickou činnost, kteří pro nedostatek kapacity soudů a míst v káznicích, nebo přímo podle
dobrozdání gestapa, byli bez jakéhokoliv hlubšího vyšetřování posláni
do koncentračních táborů. Do této kategorie patřili nejen příslušníci různých ilegálních organizací, ale i tisíce dělníků z průmyslových
závodů, v nichž se organizovaly pomocné akce pro rodiny zatčených.
Dále sem lze zařadit ty, kteří byli stíháni za urážku vůdce či nacionálně
socialistické strany, kněží za kázání proti říši či válce jako takové, jiní
se dostali do koncentračního tábora třeba jen za poslech zahraničního
rozhlasu, za drobnou a těžko prokazatelnou sabotáž válečného hospodářství, v posledním období rozšířili řady vězňů i partyzáni a jejich
pomocníci. Výlučnou kategorii tvořili, jak už jsme naznačili, lidé pronásledovaní z rasových důvodů, čímž máme na mysli Židy a Romy.
Celkový rozbor příčin a důvodů, které vedly k uvěznění českých
lidí do koncentračních táborů, přesahuje možnosti této knihy. Ale i dílčí výzkumy umožňují udělat si o tom alespoň přibližný obraz. Dr. Jan
Joza se zabýval transporty českých vězňů, které v letech 1944 a 1945
odcházely z Malé pevnosti Terezín do koncentračních táborů, a zkoumal důvody zatčení. Namátkou vyjímáme:
Bergen-Belsen: pomoc Židovi při útěku.
Buchenwald: spoluúčast při ilegálním pobytu nepřátelské osoby,
podpora lidí na útěku, protiněmecké výroky, podezření ze špionáže,
nekázeň v práci a časté střídání zaměstnání, účast v ilegální organizaci
se sklonem ke komunistickým myšlenkám, porušení pracovního smíru, sabotáž, rozšiřování zpráv zahraničního rozhlasu, zmínka o nedobrém stavu v německém průmyslu.
Dachau: 10. října 1944 sem přišlo 44 českých vězňů z akce Gitter II,
dále se jednalo o poškozování vážnosti NSDAP, ubytování nelegálního
funkcionáře KSČ, tajný přechod hranic, útěk z práce.
Osvětim: zatajení vlastního židovského původu, ilegální pobyt
v Praze.
Ravensbrück (ženy): podpora osoby na útěku, provokativně protiněmecké chování, poskytnutí úkrytu Židovi, činnost v levicové kulturní organizaci, rozšiřování zahraničních rozhlasových zpráv, pěvkyně Anna Pečírková – přátelské vztahy k Židům.
122
S tím, co bylo řečeno, souvisí chronologie dění.
Hned po 15. březnu 1939, kdy hitlerovské Německo obsadilo české
země a zřídilo zde protektorát, se uskutečnila gestapem řízená akce
Gitter (Mříž), během níž bylo zatčeno 4376 osob, z čehož bylo v obvodu Prahy zajištěno 2450 osob, Českobudějovicka 343 osob, Plzeňska
481 osob, Kolínska 657 osob, Pardubicka 405 osob. Dočasně bylo pak
123
Kapitola třetí
z těchto lidí propuštěno 3251 mužů. Na Moravě došlo k zatčení 1500
až 2000 osob. Tento preventivní úder byl veden prvořadě proti komunistům a s nimi sympatizujícím organizacím, ale zasáhl i další osoby,
na nichž mělo gestapo zájem.
Druhá vlna zatýkání proběhla už v červnu 1939, kdy došlo k zneškodnění německého policisty Kniesla na Kladně. Nacisté poté zatkli
ve městě 400 osob, 108 z nich bylo posláno do koncentračního tábora
Dachau.
Prvního 1. září 1939, v den, kdy Německo útokem na Polsko rozpoutalo druhou světovou válku, přistoupilo gestapo v protektorátě k akci
Albrecht I. Bylo při ní zatčeno na 2000 osob, z toho asi 800 na Moravě.
Nikomu z nich, a ani jejich rodinám, nebyl přitom sdělen žádný důvod zatčení, nikdo nebyl podroben zásadnějšímu výslechu. V převážné
většině byli v této akci uvězněni bývalí významní představitelé politických stran předmnichovské republiky, univerzitní profesoři, primátor
Prahy Petr Zenkl, generálové a vysocí důstojníci, poslanci, tajemníci,
novináři i představitelé vědy a kultury. Jmenovitě se z tohoto počtu lze
zmínit o spisovateli a malíři Josefu Čapkovi a významném žurnalistovi Ferdinandu Peroutkovi. Hitlerovci sami nevěděli, kam tyto zatčené
mají v řeči úřední zařadit. Občas byli nazýváni rukojmími, pak čestnými vězni a nakonec „protektorátníky“. Někteří byli posléze propuštěni,
menší část z nich zůstala například v Buchenwaldu až do konce války.
V souvislosti s připomínkou 28. října, smrtí Jana Opletala a antifašistickým naladěním českého studentstva bylo v listopadu 1939 deportováno do koncentračního tábora Sachsenhausen 1185 vysokoškoláků
z Prahy, k nim pak přibylo 15 studentů z Příbrami a 78 vysokoškolských studentů z Brna. Krajně nepříznivé sachsenhausenské poměry
nepřežilo 35 českých studentů.
Takzvaná Smutkova aféra vedla v roce 1940 k zatčení 146 občanů
z Domažlic a k jejich deportaci do Flossenbürgu, po několika měsících
však byli posláni domů.
Ve výjimečných případech došlo tedy k propouštění.
Jednalo se ovšem vždy jen o vybrané skupiny. Z Osvětimi nikdy nikdo propuštěn nebyl – nacisté se spolu se stupňováním teroru čím dál
víc chránili před tím, aby se svět dověděl o tom, co se v táborech hrůzy
odehrává. Ale již sama skutečnost, že z většiny táborů přicházela jen
úmrtní oznámení, napovídala vše.
Od roku 1942 se už gestapo na území protektorátu nespokojovalo
s tím, že by takzvané politické provinilce předalo justici a nacistické
soudy jim udělily vysoké tresty. Napříště ani po odpykání trestu, daného rozsudkem, mnozí nebyli propuštěni domů. Správa věznice často
dala vězně obléci do civilních šatů, vrátili mu jeho osobní věci, ale před
věznice už stálo policejní auto, které nešťastníka odvezlo znovu na gestapo. Ti, kdo se nějakým nedopatřením dostali dokonce až domů, byli
zatčeni dodatečně. Mezi ty, které postihl neblahý osud, patřil i plzeňský student Ivan Sládek. V roce 1940 ho zatkli a odsoudili pro činnost
v protihitlerovském Národním hnutí pracující mládeže, a o tři roky
později, 7. června 1943, kdy mu daný trest končil, napsal z káznice
v Amberku dopis svým rodičům:
„Drazí,
naše dlouho očekávané přání se nesplnilo, jak jsme si přáli. Stalo se
něco jiného, o čem jsme sice věděli, že je možné, ale s čím jsme mnohem méně počítali. Z usnesení ministerstva spravedlnosti nebyl jsem
propuštěn a až na další zůstávám ve vazbě v Amberku. Co bude dál,
nevím. Jsem však klidný a důvěřuji v Boží řízení. Čiňte tak i vy a uvědomte si, že nejsem sám, je nás mnoho podobných a i takových, kteří
jsou na tom hůře.“
Ivana Sládka pak deportovali do Osvětimi, prodělal transporty
smrti přes Gross-Rosen až do Bergen-Belsenu, kde se sice dožil osvobození, ale ještě před návratem domů na následky útrap zemřel ve
švédské nemocnici.
124
Čeští vězňové nebyli samozřejmě v lágrech osamoceni.
A co ti druzí?
Nepočetnější skupinou táborech byli Poláci, jejichž postavení se
v mnohém lišilo od ostatních. Nacisté se krvavě mstili na lidu, který
se jako první postavil se zbraní v ruce proti Německu. Do Buchenwaldu přivezli už v září 1939 několik set takzvaných „zákeřných
střelců“ z Bydhoště ve středním Polsku a během krátké doby je tam
všechny povraždili. Zvlášť nenávistně pronásledovali nacisté polskou
125
Kapitola třetí
inteligenci, mezi jinými také i katolické duchovní, kteří měli mezi převážně nábožensky založenými Poláky významné postavení. Ve všech
táborech byli zastoupeni také bývalí polští důstojníci, kteří se účastnili
ilegální práce, při níž prokazovali velkou obětavost. Bylo by však pokrytectvím nezmínit se i o tom, že vztah Poláků k ostatním národnostním skupinám se neobešel bez třenic. Po neblahých historických zkušenostech pociťovali vypjatý odpor nejen vůči Němcům, ale i Rusům
a Ukrajincům. Tak třeba v Sachsenhausenu se nepodařilo vězněným
českým vysokoškolákům navázat plodné styky s podobně postiženými
polskými studenty z Krakova, překážkou byl jejich nacionalismus, vyčítali našim lidem, že jsme se v září 1938 nebránili, ale na druhé straně
obhajovali tehdejší sobecký postoj polských politiků vůči ohroženému
Československu. Rovněž vztah vězněných Poláků k Němcům-spoluvězňům byl složitý, jen málokteří rozlišovali mezi nacisty a ostatními,
třeba i antifašisticky založenými Němci.
Tolik tedy k Polákům.
Neměli to v koncentračních táborech snadné, ale jiní na tom byli
ještě hůř. Všude, kde se nenacházeli Židé, byli v první řadě na ráně Rusové, rozšířeněji tedy řečeno Sověti. Esesácká nenávist vůči nim, živená
v době po začátku a v průběhu německo-sovětského konfliktu každodenní oficiální propagandou, neznala mezí. Již v červenci 1941 přivezli
do Osvětimi první tři stovky sovětských válečných zajatců – a již za
několik málo dní z nich nezůstal naživu ani jeden. V září 1941 patřili k prvním, kdo byli zahubeni ve vznikajících plynových komorách.
Z deseti tisíc sovětských občanů, deportovaných do Osvětimi, jich na
jaře 1942 zbylo pouhých 186. Váleční zajatci z východní fronty byli na
podzim 1941 vražděni po tisících hned při příchodu do Mauthausenu,
Sachsenhausenu, Dachau a dalších táborů. V Buchenwaldu jich zůstalo
naživu asi tři tisíce, skoro polovina z nich bylo přímo nebo nepřímo
zapojena do ilegální činnosti. V buchenwaldském centru odboje, tedy
v mezinárodním táborovém výboru, měli sovětští zajatci významné slovo už proto, že mohli uplatnit své vojenské zkušenosti a byli
stateční i obětaví. Ti vězňové, kteří přežili Bergen-Belsen, uváděli, že
Rusové doslova pohrdali životem, nebáli se „smrti ani čerta“ a s úsměvem riskovali zdraví a často i život. Stinnou stránkou bylo vyostřené
napětí mezi Rusy-zajatci a civilními Ukrajinci, namátkou pochytanými při pacifikačních akcích ve městech i na vesnicích, což nepolevilo
ani v době, kdy jejich společným nepřítelem byl nesporně německý
nacismus. Nesrovnatelně bližší vztahy – už pro blízkost jazyků – měli
Rusové k českým politickým vězňům.
Početní byli v táborech také Francouzi.
Přicházeli do lágrů většinou až v druhé polovině války, takže třeba do Buchenwaldu připutovaly první transporty z Paříže někdy na
podzim roku 1943. Podobně jako tomu bylo u českých vězňů, šlo
u nich hlavně o „politické provinilce“, členy nejrůznějších ilegálních
organizací, od levicových až po nacionalistické, a zatčené při akcích proti okupační mocnosti. Mezi Francouzi se nacházel značný
počet intelektuálů, lékařů, novinářů nebo příslušníků svobodných
povolání. Mezi Čechy – na rozdíl od jiných – byla řada těch, kteří
se s francouzskými spoluvězni dokázali dohovořit, což je pomáhalo
vyvádět z určité izolace. Spoluautor této knihy si vzpomíná, že byl 14.
července 1944 pozván v Buchenwaldu na francouzský barák, kde při
tajné oslavě jejich národního svátku pronesl svou školně nedokonalou
francouzštinou cosi jako zdravici. Občas i tady však leccos zajiskřilo.
Stávalo se, že Češi připomínali vinu Francie na mnichovském ponížení Československa, někteří dokonce ostudnou porážku Francie ve
čtyřicátém roce pojmenovali „trestem za zradu“. Pozoruhodná byla
malá fyzická odolnost francouzských vězňů, vyskytovala se mezi nimi
zejména v zimě 1943–1944 značná úmrtnost, i když mnozí dostávali
z domova potravinové balíčky. Francouzský publicista David Rousset
zastává názor, že právě Francouzi si svou náturou zvlášť těžce zvykali
na život v koncentračním táboře. Mnohým pamětníkům se vynořuje
vzpomínka, jak se francouzští vězňové udiveně dívali na Čechy, kteří
se každé ráno myli do půl těla studenou vodou.
Nejblíže k Francouzům měli Španělé.
Je to logické, i když i tady bylo cosi k historickému doříkávání,
především to, že pařížská socialistická vláda zvolila v letech španělské
občanské války postoj zbabělé neintervence a světonázorově spřátelené madridské vládě Lidové fronty odmítla pomoc. Citlivé to bylo
zejména proto, že naprostou většinu španělských vězňů představo-
126
127
Kapitola třetí
vali buď bývalí příslušníci republikánské armády, nebo utečenci před
Frankovým režimem. Bývalí španělští vojáci byli soustředěni hlavně
v Mauthausenu, chovali se statečně a mnozí se účastnili ilegální práce.
Jejich osudy však byly otřesné. Ze 7500 Španělů, kteří přišli v letech
1940–1942 do Mauthausenu, jich esesáci povraždili téměř polovinu.
Zvláštní skupinu tvořili Norové.
V Buchenwaldu se jich vyskytovalo několik set a byli to hlavně antifašisticky smýšlející studenti univerzity v Oslo. Měli nesporně lepší
životní podmínky než ostatní vězňové, ale všichni, kteří s nimi přišli do
styku, se shodovali i v tom, že se chovali solidárně. Pomáhali všude, kde
jen mohli: nejednou jim určené balíčky Mezinárodního červeného kříže
dávali těm, kteří pomoc na rozdíl od nich mnohem více potřebovali.
A nyní k tomu nejsložitějšímu.
Němci.
Mezi prvními, s nimiž se nováček v každém koncentračním táboře
setkal, byli jeho němečtí spoluvězňové. Počáteční vnitřní reakce byla
skoro vždy stejná. Lidé, kteří prošli mučírnami gestapa a věděli své
o teroru v okupovaných zemích, měli blízko k pocitům všezahrnující nenávisti podle rčení, že všichni Němci jsou stejní a netřeba mezi
nimi hledat nějaké odlišnosti. Dobrý Němec – mrtvý Němec! říkalo
se přece. Teprve postupně, někde dříve, někde později a někde třeba
také vůbec ne, se političtí vězňové různých národností a především
účastníci vnitrotáborové ilegální činnosti přesvědčovali, že mnozí němečtí „červení“ jsou stejnými odpůrci nacismu jako oni sami. Nabízelo se v denním životě mnoho příležitostí, kdy se vězňové německé
národnosti mohli projevovat vůči ostatním kladně či záporně: buďto
ostatní považovat za skutečné spoluvězně, co do politické orientace
tedy téměř „na jedné lodi“, nebo se vůči těm či oněm cizincům i tady
v koncentračním táboře chovat nadřazeně.
Zástupců obou těchto skupim se našlo mnoho.
Bývalý německý sociálně demokratický funkcionář Erich Rossmann o tom výstižně napsal: „Do jakého obrovského a chvílemi skoro
až neřešitelného rozporu přivedl nacionální socialismus Němce, kteří
museli chtě nechtě vítat porážku své vlasti, v níž vládl režim tyranie,
jehož se nebylo možno jinak než válečnou porážkou zbavit.“
Rozpor to byl skutečně až bolestný. Až na úzké skupiny přesvědčených německých antifašistů, kteří už měli leccos za sebou, podléhali určité míře nacionalismu skoro všichni němečtí koncentráčníci, ať již nosili
označení vězně politického, kriminálního, asociálního či jiného. Nevídané úspěchy nacistických armád v prvních letech války jim zatemňovaly
hlavy, přestože to byl hitlerovský režim, který je zavřel za ostnaté dráty
a část z nich tak odsoudil k bližší nebo pozdější smrti. Hmatatelným
ukazatelem byly proto okamžiky, kdy přicházely zprávy s vítěznými fanfárami, oslavujícími vojenská vítězství. Jen ti Němci, kteří se z toho neradovali, anebo jejich reakce měla viditelně rozpačitou podobu, byli zcela
a bezezbytku na naší straně. Porážka wehrmachtu u Moskvy v zimě
1941–1942 se potom stala prvním prubířským kamenem skutečného
antifašismu, i když stále visela ve vzduchu otázka, zda ti z Němců, kteří
se takto projevují, nejsou ve skutečnosti provokatéry gestapa.
Tím však řetězec problémů s Němci nekončil.
Když při příchodu spatřili nováčci ostatní vězně v pruhovaných
šatech, domnívali se, že jsou to všichni něco jako spolutrpitelé, kteří
s nimi budou solidární. Ale skutečnost byla šokující: dost často šlo
o německé kriminální zločince, kteří se chovali tak, jak už bylo řečeno. Tato skutečnost přispívala pak k obecnému přesvědčení, že všichni
Němci patří do jednoho pytle. V době na počátku války, kdy do táborů přicházeli první Češi, ovládali většinu táborů „zelení“, kteří jako
„Reichsdeutsche“, tedy říšští Němci, uplatňovali nároky na největší privilegia, neboť – jak se hlásalo – všechny ostatní národnosti jsou nižší
rasou, navíc nepřáteli Německa, a podle toho je třeba s nimi jednat.
Vše se komplikovalo ještě tím, což už také víme, že esesáci dali matoucí
červené trojúhelníky v podstatě kdekomu. Tak se mohlo stát, že bývalý
příslušník wehrmachtu nebo dokonce esesák, který se něčím provinil,
se rovněž stal „politickým“ a přitom ochotně a někdy i s chutí mlátil
příslušníky jiných národností.
Nebylo snadné se zorientovat.
Rozhodující byly jako vždy a ve všem činy.
Konkrétně: především pomoc všem více trpícím zahraničním spoluvězňům. Češi ze Sachsenhausenu po osvobození vzpomínali, jak jim
hned po příchodu do koncentračního tábora někteří němečtí „červení“
128
129
Kapitola třetí
poskytli cenné rady o tom, jak se v táboře pohybovat, čeho se vystříhat
a co dělat, aby člověk svou osobní situaci lépe snadněji zvládl. Když po
hitlerovském pádu v roce 1945 skupiny zahraničních vězňů sestavovaly zprávy o podmínkách pobytu v táboře, často se v nich zdůrazňovalo, že by ilegální spolupráce, směřující k přežití co největšího množství
vězňů a k případným náznakům odporu, nebyla možná bez přispění
některých německých kamarádů.
východočeské osady Ležáky přišlo o život jedenáct dětí a věznění přežily jen dvě sestry Štulíkovy.
Nacistické protektorátní plány však šly ještě dál.
Podle nich měly být v koncentračních táborech nebo na jiném
vhodném místě povinně soustředěny všechny děti, jejichž rodiče byli
popraveni, aby se snad tito potomci nestali jejich mstiteli. V první vlně
realizace tohoto obludného záměru došlo k internaci 68 dětí, k čemuž
je třeba připočítat větší počet dětí z příbuzenstva jednoho z atentátníků na Heydricha Jana Kubiše. O rok později se K. H. Frank znovu vrátil k této myšlence a uložil příkaz, aby gestapo sestavilo soupis ztrátou
rodičů postižených dětí. Jednání o tom proběhlo v Praze 2. července
1943 a 50 až 100 vybraných dětí měla převzít rasová instituce Lebensborn. Vzhledem k obavám, jaký ohlas by další zatýkání dětí v protektorátě vzbudilo, byly však nedlouho poté podobné akce zastaveny.
Děti v lágrech byly krajně ohroženou skupinou.
Vzhledem k tomu, že nepředstavovaly vhodné pracovní síly, esesmanská vedení táborů se snažila co nejrychleji se jich zbavit. Neustále jim proto hrozilo nebezpečí, že budou poslány na transport do
některého vyhlazovacího tábora. V paměti těch, kteří to prožili, zůstala situace, kdy někdy ve čtyřiačtyřicátém roce byl v Buchenwaldu
vydán rozkaz, aby se urychleně sestavil transport osmi až dvanáctiletých vězňů, převážně židovských, ale i polských, ruských a romských,
s určením do tábora Bergen-Belsenu. Děti shromážděné na apelovém
prostranství začaly křičet a plakat, nechtěly se nechat odtrhnout od
starších vězňů, s nimiž se již znaly a důvěřovaly jim. Velitelům SS nezbývalo nic jiného, než aby celý transport značnou silou svých mužů
obklíčili, a tak teprve za mimořádné asistence ozbrojených strážců děti
opustily buchenwaldskou bránu a zamířily na cestu, z níž pro většinu
z nich nebylo návratu.
Německý spisovatel Bruno Apitz napsal před lety knihu Nahý mezi
vlky, v níž zobrazil skutečný příběh maličkého polského chlapce Jerzyho Zweiga z Krakova. Tříleté dítě přišlo do Buchenwaldu 8. srpna 1944.
Dostalo číslo 67 509 a červený trojúhelník politického vězně. Hrozila
mu brzká záhuba, ale politickým vězňům se za dramatických okolností
podařilo malého Poláka zachránit.
Kapitola, jíž se nelze věnovat bez pohnutí.
Děti.
Hitlerovci se nezastavili před ničím: odhaduje se, že v koncentračních táborech zahubili také na dva miliony dětí, přičemž do toho souhrnu patří samozřejmě i dětské oběti rasového vyhlazovacího teroru.
Z českých zemí prošlo koncentračními tábory asi 17 000 dětí – a jen
několik stovek z nich se zachránilo. V roce 1946 sestavilo československé ministerstvo vnitra seznam 890 dětí, které nacisté v průběhu
okupace odňali rodičům a o jejichž osudu se v té době nenašly žádné
konkrétnější zprávy.
Otřesný je v tom směru osud dětí z Lidic.
Zachovaly se jejich poslední dopisy, v kterých píší o tom, že mají
hlad a prosí o poslání kousku chleba. Podrobnosti o jejich putování
německými lágry a záchytnými středisky jsou dost složité a je v nich
hodně rozporů, ale zachoval se dopis s hlavičkou gestapa – odbočky
v Lodži, v němž SS-obersturmbannführer Hermann Krumey oznamoval své centrále do Berlína: „Dne 13. června 1942 přivezli sem 88 dětí
z Lidic. Tento transport byl ohlášen veliteli gestapa v Praze… Uvědomil jsem IV B 4 o převzetí těchto dětí v domnění, že jsou určeny pro
Sonderbehandlung.“
Zlověstné slovo Sonderbehandlung.
Výklad pojmu, přeložitelný jako „zvláštní zacházení“, měl v nacistické terminologii jednoznačný význam: násilnou smrt. A tak to také
dopadlo. Až na několik dětí, které byly rasovými pseudospecialisty
vybrány k poněmčení a některé z nich prošly i koncentračním táborem Gneisenau, se u všech naplnily ty nejhrůznější představy: smrt
udušením. Ze shodně s Lidicemi v rámci heydrichiády postižené
130
131
Kapitola třetí
Jerzy nebyl jediný, který takto přežil.
Tajná mezinárodní organizace vězňů se v Buchenwaldu ze všech
sil snažila životní podmínky těch nejmenších alespoň do určité míry
zlepšit. Děti byly soustředěny na jednom baráku a podařilo se dosáhnout toho, že dostávaly o něco větší porce a teplejší oblečení. Skoro až
dojemná byla skutečnost, že ti nejmenší caparti měli někde v táboře
svého „strýčka“ – staršího politického vězně, který jim pomáhal. Čeští
vězňové, kteří občas dostávali z domova balíček s jídlem, vždy pamatovali na své malé chráněnce. Občas – pokud k tomu byly podmínky
– se usilovalo ještě o víc: o tajnou výuku alespoň v těch nejzákladnějších předmětech a výcvik sebezáchovných návyků a řemeslné šikovnosti. Nejen v Buchenwaldu, ale i v jiných táborech se starší vězňové
pokoušeli starat o nejmladší děti a dle možností je vychovávat. Bylo
otřesné, jak tito ubožáčci nevěděli skoro nic o běžném životě, třeba
vůbec neznali domácí zvířata, nevěděli, jak vypadají stromy nebo květiny. Těžké se ovšem u dětí daly pěstovat základní hygienické návyky,
když vody na mytí bylo málo a sebemenší kousek mýdla představoval
vysoce ceněný poklad.
kolaborujícími úřady ve Vichy řízené části Francie. A tak 4. dubna
1943 připutovali do Buchenwaldu mimo jiných Édouard Daladier,
který byl na podzim 1938 premiérem a jehož podpis neslavně zdobil
i mnichovskou dohodu, dále Maurice Gamelin, v roce 1940 vrchní
nejvyšší velitel spojeneckých bojových sil ve Francii, společný osud
s nimi sdílel i Léon Blum, který řídil pařížský kabinet v letech před
Daladierem, zatímco Paul Reynaud, následník Daladierův a spolupodílník na kapitulaci, strávil v Buchenwaldu jen jediný den – a to při
převozu z Berlína do zámku Itter v Tyrolsku. Koncem května 1943
se ze Sachsenhausenu dostal do Buchenwaldu také Georges Mandel,
bývalý francouzský ministr vnitra, který měl být o něco později jako
rukojmí dopraven do Paříže, ale cestou ho jeho šofér zastřelil.
Ostatní dopadli lépe.
Stojí za zaznamenání, že expremiér Léon Blum se dokonce přímo
v Buchenwaldu oženil se svou sestřenicí a sekretářkou, čímž ji uchránil před deportací do vyhlazovacího tábora. Když se pak přiblížil
konec války, byli Jeanne a Léon Blumovi spolu s některými dalšími
sonderhäftlingy převezeni prvně do vězení v Regensburgu, poté zase
o kus dál, načež se 29. dubna dočkali v Niedendordu v Tyrolsku svého
osvobození. Daladier a Gamelin, přemístění mezitím do zámku Itter,
museli na příchod Američanů čekat o necelý týden déle.
Kromě zvláštního tábora Fichtenhein byl postaven další izolovaný blok, obklopený vysokou zdí. V něm byli drženi například bývalý
předseda Sociálně demokratické strany Německa dr. Rudolf Breitscheid, jeho žena Tony a Mustafa von Hessen, manželka vrchního prezidenta Hessen-Nassau, dcera italského krále. Dne 24. srpna 1944 byl
při spojeneckém leteckém bombardování Fichtenheim těžce zasažen.
Breitscheid zahynul, princezna Mustafa zemřela později v důsledku
nedostatečné zdravotní péče. Tony Breitscheidová nálet přežila, ale až
za tři dny se dověděla, že její manžel je mrtev.
V února 1945 nařídilo vedení tábora zřídit ve sklepě kasáren SS samovazbu pro přísně střežené vězně, kteří podléhali Hlavnímu úřadu
říšské bezpečnosti. Byli tu drženi například evangelický teolog a filozof
Dietrich Ludwig Bonhoeffer, generál wehrmachtu Friedrich von Rabenau a kapitán Ludwig Gehre. Všechny tři pak 3. dubna 1945 převezli
Všelijak se těm lidem říkalo, třeba prominenti.
Kromě statisíců běžných politických vězňů deportovali nacisté do
koncentračních táborů, a to zejména v době za poločasem války, i různé významnější osobnosti veřejného a politického života. Tito lidé byli
důsledně izolováni od vlastních táborů a naprostá většina osazenstva
o jejich přítomnosti vůbec nevěděla. V Buchenwaldu vznikl přímo
uprostřed esesáckého prostoru Sonderlager Fichtenhein. Vedení tábora nekladlo tyto internované osoby na roveň ostatních vězňů a také
s nimi zcela jinak zacházelo. Prvními těmito zvláštními vězni v dřevěných barácích byli Rumuni, členové takzvané Železné gardy, kteří
uprchli do Německa. Zpočátku jich bylo 130, koncem března 1944 dosáhl jejich počet čísla 225.
Buchenwaldem však prošly i mnohem pozoruhodnější osoby.
Kupříkladu někdejší špičkoví představitelé francouzských vlád,
kteří se do zvláštního oddělení SS-Falkenhof dostali po svém zatčení,
jež souviselo s německým obsazením takzvané volné, tedy až dosud
132
133
Kapitola třetí
do koncentračního tábora Flossenbürg a tam o šest dní později zavraždili.
Jako zvláštní vězení sloužil od začátku roku 1943 do dubna 1945
také Falkenhaus, postavený jako reprezentační objekt ve Falkenhofu.
Po obnově izolovaného baráku tam byli koncem února 1945 uvrženi
tazvaní Sippenhäftlinge, tedy uvěznění příslušníci rodin těch vojáků
a politiků, kteří se tak či onak podíleli mna spiknutí, jehož výsledkem byl atentát na Hitlera v červenci 1944. Jedna z internovaných,
Ilsa Vermehrenová, na to vzpomíná: „Trvalo několik dní, než jsme
se v atmosféře znervóznělé nedůvěry a neustálého strachu navzájem
poznali. Stauffenbergerovi zde byli zastoupeni deseti osobami, rodina
Goerdelerových osmi, byl tam i starý Fritz Thyssen se svou ženou, dcera vyslance von Hassella, byla tam i paní Halderová, slečna Giseviová
a její bratranec major Schatz a další. Spolu s nimi žilo v tomto prostředí osm Maďarů, což byli ministři maďarské vlády z doby, kdy admirál
Horty proti vůli Německa zahájil jednání o příměří s Ruskem.“ Počet
internovaných v tomto izolovaném baráku se zvětšil do března 1945
na padesát sedm osob. Dne 3. dubna započal jejich přesun směrem do
jižních částí Německa. Paní Frey von Hasselová si z těchto okamžiků
zapamatovala:
„V Buchenwaldu jsme již mohli slyšet dunění dělostřelectva.
Fronta nemohla být dále než čtyřicet kilometrů. Pak přišel rozkaz
– všechno zabalit, připravit se na cestu. Jeli jsme ve třech autobusech.
Při nejbližší zastávce jsme si všimli, že nás sleduje osobní automobil,
v němž jsme poznali Léona Bluma a jeho manželku. Oba nám nenápadně zamávali.“
Kdo ví, jak by sám obstál…?
Bylo těžko vzdorovat denní svévoli esesáků a jejich poskoků.
Ale bylo snad ještě těžší vzdorovat hodinu za hodinou protivníkovi
stejně mocnému a možná mocnějšímu – tedy rezignaci.
Kdo to dokáže poměřit?
Začtěme se s pochopením a úctou do dvou autentických dokumentů, v nichž se naznačené dilema zobrazí hlouběji, než by to dokázala
mnohoslovná vnější hodnocení.
Města bezejmenných.
Otazník, který jsme připojili k názvu této kapitoly, tam zcela patří.
Města, jimž se podobaly zejména ty větší koncentrační tábory, byly
nesporně městy lidí. Takových i onakých. Lidí třeba jen běžně trpících,
ale i lidí, kteří se rozhodli spolu s ostatními přežít a dokázali v tom
směru i leccos vykonat – čemuž se budeme věnovat v samostatné části
knihy. Osud každého vězně je příběhem, nad nímž necítíme právo vynášet lehkomyslný soud.
134
O niterných pocitech ze života v Dachau vypovídá ve svých poznámkách, jež měly formu dopisů manželce a zachovaly se i po jeho
smrti, český novinář Jaroslav Šimsa. „Děkuji Ti za svatodušní psaníčko,
které na chvilku zahnalo tu šedivou zaprášenou rezignovanost, ve které se pomalu dusím… Co bych za to dal, zbavit se toho nesnesitelného
prostředí lidí zde… To stálé odhadování, bude-li či nebude konec letos, lidi rozčiluje až chorobně. Nejsem tím tak zasažen, zmocnila se mě
zvláštní rezignovanost…
Nejvíce mě dojímá osud malých dětí, které jsou zde s námi a které
se bojí jít do lázně, aby nebyly utopeny jako tatínek a maminka a které
teď jsou expedovány na východ, snad do Osvětimi.
Ach Marie, v takových dnech cítím neštěstí, že nemohu bojovat, že
nemohu pracovat pro věc, v jejíž vítězství věřím. Nelidskost naší doby
nepochopí, kdo neviděl zástupy ubožáků, hnaných jako dobytek z místa na místo, sužovaných, posmívaných, zkrvavených – i rukama spoluheftlingů německé a ukrajinské národnosti. Kdy skončí tento hněv
Boží?! Proti vězení a vyšetřovací vazbě je to tady o sto procent horší,
strašlivé, nepředstavitelné – jaká krutost, jaká zvířecí úroveň je tady
průměrem. I lidé inteligentnější zde chátrají. Nechátrají-li intelektuálně, chátrají mravně. A ovšem je zde strašné množství utrpení neviděného, tušeného, všelijak zakrytého.“
Ono druhé vyjádření patří ženě.
MUDr. Míla Janů, třicetiletá rodačka z Hronova, před svým zatčením pro odbojovou činnost lékařka v pražské Vinohradské nemocnici.
Již bezmála pátý rok pobývala v koncentračním táboře Ravensbrück,
135
Kapitola třetí
umístěném na okraji města Fürstenberg nad Havolou, leccos zde
zvládla, leckomu jako člověk i lékařka pomohla, ale právě nyní, v prvních lednových dnech roku 1945, pochopila, že i přes všechnu vůli
v každém ze zápasů lidského žití zvítězit nelze.
„Mých tělesných sil rychle ubývá,“ napsala špatně ořezanou tužkou
na kousku papíru, „ale když se proberu z horečky, kupodivu mohu
ještě myslet a vzpomínat. Viděla jsem tolikrát umírání. Zprvu jsem se
vžívala do stavu těchto lidí a představovala jsem si ono velmi složité
a těžké loučení se životem. Později, když jsem to viděla denně, strašně jsem otupěla, a často jsem si oddychla, že je konec trápení a volná
postel pro druhého. A dnes? Přede mnou je několik hodin, snad den,
možná že i noc – a potom přijde smrt.
Čím je pro mne smrt?
Vím, že je konec, že všechno je slabé, i má vůle, abych se vrátila
k životu…
Stáhla jsem se do sebe, snažila jsem se zapomenout… na své sny
a představy o lidstvu, o světě, zapomenout na všechno, z čeho jsme celá
léta žili, na čem jsme stavěli. Nebo to byla předtucha, že i já skončím
takto? Ano, zapomenout, k čemu bylo mé vědění, mé chtění, má snaha,
když kolem bylo moře utrpení, a já, lékařka, k níž se utíkaly zoufalé
oči, ach ano, ty oči o pomoc volající, a já jsem nemohla nic. Byla jsem
otrokem, robotem jsem měla být, bez citu a bez svědomí. Cítila jsem,
jak se vzdaluji od lidí – já, která jsem chtěla lidi nalézati a nalézti, jim
věnovat celou svou práci, získat je svým přesvědčením a svým povoláním, chtěla jsem lidem pomáhat a věnovat jim celé srdce… Celá léta
jsem hledala, po něčem toužila, na něco čekala. A přišlo tohle všechno.
Jen smutek a zklamání mně zůstalo…
Ironie celého dnešního šíleného světa.
Opravdu, čím je pro mne smrt?
Snad usnu, přijde někdo, zkonstatuje jednu mrtvolu navíc, nastane
obvyklé svlékání, odnášení, někdo se snad přijde podívat, pak počkám
v umrlčí komoře, naposledy počkám… Pak mne odvezou branou do
krematoria a spálí mne. Možná, že bude právě apel, plameny půjdou
vysoko. Vzbudí to pozornost a bude nová látka k hovoru. Za chvíli
oheň vyhasne, hovor přejde k jinému námětu a život půjde dál svým
tempem. Jen já už nebudu. Ach, proč musím právě nyní myslet na vonící meze svého domova, proč vidím fialové stráně kvetoucího vřesu
a modravé hřbety hor? Proč slyším hru vlnícího se žitného pole? Proč
měkce zvoní šumění lesa…“
MUDr. Míla Janů odhadla svůj budoucí úděl přesně: posledním
dnem jejího života se stal 10. leden 1945.
136
Koncentrační tábor Ravensbrück
1Vstup
2Velitelství
3Ženský tábor
4Mužský tábor
5Plynové komory
6Krematorium
137
Kapitola třetí
Použili-li jsme sousloví „města bezejmenných“ k názvu celé této
kapitoly, pak ještě více než o jiných nacistických střediscích soustředěného bezpráví to platí o místech, kde se uskutečňoval nejobludnější
hromadný zločin dvacátého století a snad celých lidských dějin, pro
který spisovatel Elie Wiesel, sám kdysi vězněný v koncentračním táboře, jako první použil pojem holocaust, vycházející z řeckého holokaustos – tedy zcela sežehnutý. Projekt fyzické likvidace především
židovských a zčásti i romských skupin obyvatel ve všech zemích, které
Německu tak či onak podléhaly, je samozřejmě tematickým okruhem,
který mnohorozměrně přesahuje obecný rámec této knihy, zasluhuje
si samostatné zpracování a lze se tedy jeho průběhu i dopadu pouze
dotknout. V roce 1941, kdy „třetí říše“ ve svých expanzích dosahovala
největších úspěchů a totalitní režim se tudíž domníval, že si může dovolit zcela vše, započala se vesměs na území Polska, tedy země, která
se jako první postavila na odpor proti útoku hitlerovského Německa,
zřizovat síť táborů, jež se v oficiálních pramenech vůbec neuváděly
a jejichž prvoplánové poslání bylo „tajnou říšskou záležitostí“.
Byla to místa přímé a nejkratší spojnice mezi životem a smrtí:
Osvětim-Birkenau,
Treblinka,
Majdanek,
Sobibor,
Belzec,
Chelmno…
Na první pohled se tyto lágry podobaly ostatním, takřečeno běžným nacistickým koncentračním táborům. Ale to, co se za jejich
branami a důkladným oplocením dělo, mělo zcela jinou podobu. Továrny na smrt – to je mnohokrát již použité, ale nejvýstižnější označení. Hned po příjezdu byla naprostá většina příchozích vězňů přímo
z rampy poslána do plynových komor, jen zcela malá část příchozích,
především těch, kteří byli podle výběru esesmanů schopni práce, šla
pracovat do tábora, což ovšem nebylo velké vítězství: zničující životní
podmínky většinou během několika málo týdnů zahubily i ty, kteří při
selekci dočasně unikli smrti. Vražedná bilance těchto míst, o níž nikdy
nelze říci, že je zcela přesná, protože počty zabitých se zde bez jakéko-
liv jmenné evidence – k čemu by ostatně byla, uvažovali muži SS, jména lidí, kteří již za několik minut zemřou? – odhadovaly většinou jen
podle počtu přecpaných vagonů v jednotlivých transportech, se vzpírá
běžnému lidskému chápaní.
Treblinka: 790 000 usmrcených lidí.
Belzec: 500 000.
Chelmno: 300 000.
Majdanek: 380 000.
Sobibor: 250 000.
Osvětim: podle posledních údajů zde přišlo o život přibližně
1 250 000 mužů, žen a dětí.
Čísla sama o sobě zůstávají jen čísly.
Jen málo vypovídají a snad ani nemohou vypovědět o míře hrůzy,
utrpení a lidského ponížení, která se za každou z těch položek skrývá.
S vyhlazovacími tábory je třeba spjata i jedna z nejúděsnějších kapitol zdejšího dění, tedy působení takzvaných sonderkomand. Tyto
zvláštní pracovních kolony, sestavené z mužů, kteří vzhledem ke svému tělesnému a zdravotnímu stavu prošli selekcí, byly určeny k tomu,
aby vybíraly mrtvé z plynových komor a postaraly se o zlikvidování
těl buďto spálením v krematoriích či jakýmkoli jiným způsobem. Těžko si lze představit strašlivější práci. Židé vrhali do plamenů jiné Židy.
Vězňové byli do sonderkomanda určováni vždy asi tři měsíce, pak byli
rovněž posláni do plynu. V době svého působení práce měli privilegium, že si mohli z přijíždějících transportů vzít libovolné množství
potravin či alkoholu, kolik jen chtěli. Ti, kdo výjimečně přišli do styku
se členy sonderkomanda, vyprávěli, že už to – samozřejmě: čest výjimkám – ani nebyli lidé. Stále špinaví, neuvěřitelně zapáchající, zdivočelí,
bezohlední, nejednou se ubíjeli mezi sebou: byl to nejsmutnější příklad
toho, kam až mohl člověk klesnout. Jen výjimečně odmítli vězňové
práci v tomto komandu, ale pak byli okamžitě povražděni. Ze sonderkomand v různých vyhlazovacích táborech se jako zázrakem zachránilo pouze několik jednotlivců. Jeden z nich, maďarský lékař Miklós
Niiszli, po válce vyprávěl:
„Končí zplynování jednoho z transportů. Četa osvětimských
vězňů koná svou strašlivou každodenní povinnost, rozplétá změť
138
139
Kapitola třetí
znečištěných mrtvých těl, oplachuje je vodou z hydrantů a převáží
je do krematoria. Na dlažbě však najdou živé děvče. Je to výjimečná, doslova jedinečná událost. Lidská těla uvnitř přecpané komory
kolem ní zřejmě vytvořila bariéru, jakýsi vzdušný vak, ve kterém se
dalo aspoň trochu dýchat. Muži jsou v rozpacích. Smrt je jejich zaměstnáním v každou denní či noční hodinu, smrt je zvyk, protože
– jak říkají – buď se člověk zblázní hned první den, nebo si zvykne. Ale tahle mladá žena žije! Schovají ji, zavolají lékaře, který děvče
přivede k vědomí injekcí, přinesou jí polévku, vyptávají se. Po chvíli
sděluje, že je jí sedmnáct let, ale neorientuje se v prostoru ani v čase,
neví, kde je, přežila v nevědomosti útrapy cesty v zapečetěném vlaku,
brutální předběžnou selekci, nechala se vysvléci do naha a nahnat do
komory, odkud se nikdo nevrací živý. Nic nepochopila, vše jen viděla
a zažila. Stalo se prostě, že plyn nezapůsobil jako obvykle, tahle jedna
jediná může přežít – ale jak? V tu chvíli se objevuje na místě esesák
Mansfeld, jemuž v daném prostoru podléhají smrtící zařízení. Lékař
ho odvádí stranou a vykládá mu, co se přihodilo. Mansfeld okamžik,
jen malý okamžik váhá, potom rozhodne: ‚Žádné výjimky – musí zemřít!‘ Nezabije ji však vlastní rukou, ale přivolá podřízeného, který se
o usmrcení okamžitě postará.“
– tajně podával zprávy do zahraničí a stal se hrdinou Hochhutovy divadelní hry Náměstek.
„Před cestou do Belzecu,“ vypověděl svědek, „jsme v jednom ze
závodů koncernu IG Farben vyzvedli tlakové láhve s kyanovodíkem,
objednané MUDr. Gersteinem.“
„Věděl jste, k čemu je kyanovodík určen?“ zeptal se předseda porotního soudu.
„Dozvěděl jsem se to až po příjezdu do lublinské oblasti,“ odpověděl dr. Pfannenstiel, „kde mi bývalý vídeňský župní vedoucí strany
Odillo Globocnik, jemuž v té době jako Vyššímu vůdci SS a policie
podléhaly likvidační tábory ve zdejším východopolském prostoru, při
soukromém rozhovoru oznámil, že kyanovodíkem budou v budoucnu
hromadně zabíjeni židovští vězni.“
„Jak byli vražděni až do té doby?“
„Seznámil jsem se s tím na vlastní oči při následné návštěvě tábora
Belzec. Zabíjeli je výfukovými plyny z dieselových motorů zaháněnými
do plynových komor, jež byly upraveny tak, aby na pohled vyhlížely jako
koupelny se sprchami. Jinak ale musím říci, že z hlediska hygienika na
mne tábor, jímž jsem procházel se zdejším velitelem SS-hauptsturmführerem Christianem Wirthem, působil čistě a zpočátku jsem se dokonce
domníval, že vězňové nemají mnoho důvodů k nespokojenosti. Ale to
byl pochopitelně jen vnější dojem. Pak jsem si své mínění poopravil.“
„Říkal jste, že jste se stal osobním svědkem zplynování. Je to tak?“
„Ano, ale byla to víceméně náhoda. Původně k tomu v naší přítomnosti nemělo dojít, ale nakonec Globocnik nařídil, aby se jedna akce
přece jen uskutečnila. Do tábora přijel vlak se Židy. Nevím, odkud
pocházeli, ale hovořili vesměs německy a viděl jsem mezi nimi muže,
ženy i děti. Vagony byly lidmi přeplněné, ale cesta zřejmě netrvala příliš dlouho, protože celkově působili zdravým dojmem.“
„Myslíte si, že měli tušení o tom, co je v nejbližších minutách
čeká?“
„Pravděpodobně ne, a zdálo se mi dokonce, že věřili tomu, co jim
velitel tábora Wirth říkal. Prý nyní půjdou do odvšivovacího zařízení,
do sprch a k ostříhání, podstoupí také inhalaci proti plicním chorobám.
Pak je rozdělili podle pohlaví, museli se vysvléknout donaha a ostříhali
Nabízí se však i svědectví jaksi z opačné strany.
„Poznal jsem koncentrační tábory v mnoha zemích Evropy,“ oznámil před soudem, který se v Mnichově konal v létě roku 1964, šestasedmdesátiletý profesor na penzi MUDr. Wilhelm Pfannenstiel z Marburgu.
Nutno k tomu dodat, že je nepoznal v roli oběti, ale takřečeno
z běžné úřední povinnosti. Býval kdysi armádním lékařem, přednášel
na marburské univerzitě, pak se jako SS-obersturmbannführer a spolupracovník vrcholných rasových institucí stal šéfhygienikem Waffen-SS. Měl mimo jiné za úkol kontrolovat sanitární zařízení v koncentračních táborech a pomocí preventivních opatření čelit případným
epidemiím. V srpnu 1942 navštívil MUDr. Pfannenstiel vyhlazovací
tábor Belzec nedaleko města Lublin, přičemž společníkem na cestě mu
byl MUDr. Kurt Gerstein, který o osudu Židů – jak se později zjistí
140
141
Kapitola třetí
jim vlasy. Odtud je vedli k údajnému odvšivovacímu zařízení. Zvenčí na
něm byla připevněna židovská hvězda a nápis Nadace hákového kříže.
Budova měla šest komor, každou o rozloze asi šestnácti čtverečních
metrů. Byly umístěny po obou stranách chodby, kde stál dieselův motor. Roury od motoru vedly do každé z komor. Židy do budovy vodili
tak, aby ti, kteří museli na smrt ještě čekat, nevěděli, co se uvnitř děje.
Vězňové z tábora, kteří tu vykonávali pomocné práce, naplnili komory
lidmi a zavřeli gumou utěsněné dveře. Poté zhaslo světlo.“
„Jak se oběti chovaly?“
„Až do poslední chvíle velmi klidně.“
„Pane svědku, máme zde některá písemná hlášení, která svým
nadřízeným posílal velitel tábora Belzec SS-hauptsturmführer Wirth.
Uvádí tu i poznámky o chování zabíjených. Například takto: ‚Náklad
řve!‘“
„O tom nic nevím,“ pokrčil rameny hygienik SS. „Popisuji pouze to,
co jsem viděl. Po zhasnutí světla v komorách a zapnutí dieselova motoru se někteří Židé začali modlit. Zřejmě pochopili…“
„Jak jste mohl vědět, co dělají, když byly již hermeticky uzavřeny
dveře?“
„Ve stěně komor byla instalována skleněná okénka. Brzy se však
orosila, takže viditelnost se značně snížila. Výfukové plyny z motoru
proudily do komor asi deset až patnáct minut. Když se potom dveře
komor otevřely, vězňové z takzvaného komanda smrti odtahovali mrtvoly pomocí železných háků do nedalekého příkopu. Zvláštní skupina
vytrhávala obětem zlaté zuby. Poté byla těla polita hořlavou tekutinou
a zapálena. V té době již přišla na řadu další skupina obětí.“
„To je vše?“
„Vše, co jsem viděl.“
Předseda soudu se nadechl: „Položím vám, pane svědku, otázku, na
kterou nemusíte odpovědět, protože trestní řízení proti vám bylo před
lety zastaveno, nemusel jste dnes skládat svědeckou přísahu. Přesto se
zeptám. Podnikl jste poté, co jste byl přítomen při hrůzně krutých hromadných vraždách, jaké nezná historie, něco, co by tomu zabránilo?“
„Podal jsem hlášení svému představenému, tedy říšskému lékaři SS
dr. Grawitzovi. Ten se rozhořčil, dokonce uhodil pěstí do stolu a řekl:
‚Takovéhle činy by mohly poškodit vážnost německého národa ve světě. Podám ihned protest u reichsführera Himmlera!‘“
„Stalo se pak něco?“
„Nic. Alespoň jsem o ničem neslyšel.“
„Co jste si myslel o realizátorech těchto zločinů?“
„Měl jsem dojem, že jde do značné míry o jakýsi soukromý podnik
ctižádostivého Vyššího vůdce SS a policie Odillo Globocnika, který si
chce svými protižidovskými aktivitami vydobít nějaké osobní zásluhy.
142
Nacistické koncentrační tábory v Evropě
Vyhlazovací tábory
Tábory vyhlazovací
a též koncentrační
Koncentrační tábory
Střediska euthanazie
143
Kapitola třetí
Netušil jsem, že příkazy jdou přímo od Hitlera a Himmlera. Při setkání
v Lublinu jsem se Globocnika přímo ptal, jestli führer ví o takto hromadně prováděném zabíjení Židů. Zasmál se, řekl mi, že ano, ale já mu
nevěřil.“
„Zeptal jste se Globocnika také na to nejpodstatnější: proč jsou tito
nevinní lidé vražděni, a to celé rodiny najednou – dokonce i s dětmi?“
„Ne. Jakékoli zpochybňující úvahy o podstatě rasového náhledu na
svět byly v okruhu působnosti SS zhola nemyslitelné.“
„Nemyslitelné…?! Svědectví, jež jste nám před okamžikem poskytl,
je otřesné. Nechápu, proč jste všechno, co jste u plynových komor viděl, nevykřičel jako vzdělaný člověk – a ještě k tomu navíc jako Hippokratovou přísahou zavázaný lékař – do celého světa.“
„Nepovažoval bych to za správné. Jednak jsem byl vojákem a pro
toho platí nějaké zásady. Za druhé byl svět proti nám tehdy zaměřen
nepřátelsky a bylo naší povinností, abychom tyto věci zastavili sami. Já
svým hlášením dr. Grawitzovi svou povinnost splnil. Víc nebylo v mé
moci. O tom jsem přesvědčen i dnes,“ řekl na závěr marburský profesor
na penzi MUDr. Wilhelm Pfannenstiel – a ještě téhož dne se vrátil domů
jako muž s údajně zcela nesposkvrněnou lékařskou i občanskou ctí.
Holocaust byl realizovaným snem zločinných šílenců.
Není pak divu, že se v souvislosti s ním i s okolnostmi toho, jak se
jednalo s příslušníky „méněcenné rasy“, odehrávaly příběhy také skoro
až jako ze světa snů.
Třeba příběh o milencích:
Polská Židovka Cyla Cibulská byla s vyhlídkou blízké smrti zařazena do osvětimské prádelny, kde se s ní seznámil Jerzy Bielecki ze skladu
oděvů. Ti dva se i za těchto zlých okolností do sebe zamilovali a Bilecki
se rozhodl: ‚Přežila jsi jediná z rodiny a chci tě zachránit.‘ Znělo to jako
pohádka, ale on to myslel vážně. Kus po kuse si obstarával ze skladu
esesáckou uniformu a 21. července 1944, kdy bylo v Osvětimi po příjezdu nových transportů značně rušno, si stejnokroj oblékl a vydal se
do prádelny. Uměl slušně německy, takže se mu podařilo ostrým hlasem namluvit dozorkyním, že má Cylu, kterou přímo na místě okázale
zfackoval, předvést k naléhavému výslechu. Své autoritativní vystupo-
vání se štěstím uplatnil i při následném předkládání falešného průkazu
mužům z několikanásobného řetězce hlídek. Vyšlo to! Deset dní se pak
ti dva skrývali v pšeničném poli u nedaleké zemědělské farmy, poté se
Bielecki se zapojil do polského hnutí odporu, zatímco vyčerpaná Cibulská se skryla u přátel. Ztratili na sebe spojení a po skončení války se
jeden o druhém domnívali, že jsou mrtvi. Až v roce 1983 se Cyla, žijící
v New Yorku, dozvěděla, že Jerzy je naživu. Napsala mu a přiletěla do
Krakova. Bielecki ji tu přivítal kyticí růží: každá z nich symbolizovala
jeden rok, který v té době uplynul od jejich útěku z Osvětimi.
Příběh o dvojčatech, která „zachránil“ dr. Mengele:
Původně patřili ti dva, sourozenci Irena a René Skotkinovi, k příslušníkům zhruba čtyřtisícového takzvaného českého rodinného tábora, s nímž nacisté po přesunu z terezínského ghetta do Osvětimi sehráli
podivnou hru, o jejíž zákulisní podstatě se ještě leccos dozvíme. Zatímco u ostatních terezínských transportů šla většina cestujících přímo do
plynových komor, tihle lidé – muži, ženy i jejich děti – zůstávali jaksi
stranou. Pouze však do noci z 8. na 9. března 1944, kdy hra skončila
všeobecným masakrem. Přežili jen ti, které si z rodinného tábora těsně
před jeho likvidací vybral esesácký lékař dr. Josef Mengele, jehož zájem
o dvojčata a jejich „vědecké“ zkoumání byl znám. Zatímco paní Skotkinová, jejich matka, šla tedy na smrt, Mengeleho „zachraňující prst“
ukázal na Irenu a Reného, kteří se tak stali jeho pokusnými morčaty.
„Zajímaly ho, laicky řečeno, všechny podoby genetické sounáležitosti
dvojčat a sledoval prostřednictvím uměle vyvolané nemoci vnitřní
i vnější reakce a celkový zdravotní stav toho druhého,“ vypovídala po
letech o svých zážitcích Irena Skotkinová. „Takže si nás rozdělil, René
mu sloužil jako ‚kontrolní vzorek‘ a já se podrobovala ‚onemocnění
a léčbě‘, což znamenalo, že mi dával různé injekce a preparáty. Bylo
mi pak strašně špatně, ale i když jsem byla ještě dítě, vytušila jsem, že
musím všechno vydržet a třeba při injekcích ani nepípnout.“ Když se
pak na jaře 1945 přiblížila fronta a v mrazivém počasí se chystaly pochody smrti, kde byla malá naděje na přežití, Mengele Irenu a Reného
do poslední chvíle chránil před evakuací. On jediný měl přece právo
„své děti“ zabít, až se sám rozhodne! Chaos posledních dnů tomu naštěstí zabránil, protože i Mengele už měl dost svých vlastních starostí.
144
145
Kapitola třetí
Reného s sebou tajně odtáhli odcházející vězni a cestou se o něho starali, zatímco Irenu zachránila polská vězenkyně v důmyslném úkrytu.
Oba tedy přežili. Děvčátko pak adoptovali američtí manželé a po dva
roky usilovně hledali jejího bratra, kterého nakonec objevili v Praze.
Příběh o matce, která z lásky zabila své dítě:
Když Ruth Eliasová připutovala z Terezína do Osvětimi, byla ve
třetím měsíci tajeného těhotenství. Po čase se vybírala skupina zdatných žen pro výrobní lágr v Hamburku, což představovalo naději na
záchranu. „Musely jsme nahé pochodovat před esesáky,“ vzpomínala
paní Ruth, která se později usadila v Izraeli, „bylo to ponižující, ale pro
mě i velmi nebezpečné. Byla jsem už v osmém měsíci! Poprosila jsem
dvě mladá děvčata, aby mne vzala mezi sebe, takže nám všem třem
ukázali doprava – že jsme tedy schopné práce. Moje radost měla krátké trvání. Jedna z dozorkyň mne udala, zůstala jsem v Osvětimi a začal
se o mne zajímat člověk, kterého považuji za ztělesnění ďábla. Nechal
mne porodit, ale poté začal s experimenty. Dal mi ovázat prsy, protože
prý hodlá zjistit, jak dlouho dokáže novorozeně vydržet bez jakékoliv
potravy. Bylo to děsné! Dítě zpočátku neustále plakalo, pak již vysílením jen kňouralo a oteklo mu bříško. Mengele každý den přicházel
a bez pohnutí ve tváři si dělal poznámky. Pak už bylo jasné, že děcko
nemá naději na záchranu a bude čím dál víc trpět. Obrátila jsem se na
židovskou lékařku-vězenkyni, která už se na to nemohla dívat. S rizikem vlastního ohrožení mi přinesla injekční stříkačku s tím, že sama
to udělat nedokáže. Ale já to z lásky k tomu tvorečkovi udělat musela!
Vpíchla jsem svému dítěti injekci, po které se zklidnilo a přestalo dýchat. Ráno, když shromažďovali mrtvá těla, odvezli i jeho mrtvolku.
Nechtělo se mi dál žít, ale také jsem si přála dočkat se toho, abych mohla před soudem vykřičet do tváře dr. Mengeleho svou nenávist. Ale ani
to mi nebylo dopřáno, protože k tomu, aby se zpovídal ze svých činů
neměl ten netvor s lidskou a dokonce i mužsky velmi pohlednou tváří
odvahu…“
hitlerovských plánovačů absurdní rasové čistoty. Vypovídá o tom údaj,
že ze zhruba devíti a půl tisíce protektorátních a sudetských Romů se
z koncentračních a vyhlazovacích táborů vrátilo pouze 583 příslušníků tohoto etnika.
Židovská tragédie měla rozsáhlejší podobu.
Podle některých statistických údajů z března 1939 žilo na území
tehdejší Česko-Slovenské republiky 206 000 občanů, považovaných
podle nacistických norimberských zákonů za Židy, z toho 118 000
v českých zemích a asi 88 000 na Slovensku. Kromě toho se několik set
tisíc Židů nacházelo v oblastech, odstoupených Maďarsku na jižním
Slovensku a Podkarpatské Rusi. Od prvních chvil po vzniku vynuceného protektorátu dávali hitlerovci ve svých zatím neveřejných vyjádřeních najevo, že „s přílišným židovským vlivem v tomto prostoru
bude třeba se ve vhodný čas vypořádat, a to tak rychle a účinně, jak
jen to bude možno“.
Že by vhodný čas nadešel okamžitě po rychlé porážce Polska? Zdá
se, že i tímto směrem vedly některé úvahy.
Nisko nad Sanem.
Toto město v polské Haliči bylo na podzim roku 1939 určeno
za takzvané židovské sídliště, což představovalo něco mezi ghettem
a koncentračním táborem. Sedmnáctého října 1939 zamířil do Niska
transport jednoho tisíce dospělých židovských mužů z okresů Ostrava
a Frýdek-Místek, o týden později se ze severní Moravy vydal na cestu
další transport, v němž bylo 291 židovských občanů. Všichni byli donuceni ještě před odjezdem podepsat prohlášení, že jejich přihláška do
přeškolovacího a pracovního tábora má dobrovolnou podobu. Snaživá akce jedné z mocenských skupin hitlerovců však narazila na odpor
jiných a proti snaze deportovat Židy z protektorátu do Generálního
gouvernementu, jak bylo označeno Německem dobité polské území,
se posléze postavil i právě jmenovaný generální guvernér a blízký
Hitlerův spolupracovník Hans Frank. Vše skončilo nepřehledným
zmatkem, protože se pod tlakem protichůdných příkazů nevědělo, jak
s deportovanými naložit. Krátce po příjezdu prvního transportu zahnali esesáci asi šest set mužů k nově vytýčené německo-sovětské demarkační čáře, některé postříleli, ale část z nich nechali uprchnout na
Občanům naší země se rasová perzekuce nijak nevyhnula.
Týkala se ovšem nejen Židů, ale i v povědomí společnosti poněkud
nespravedlivě opomíjených Romů, vůči nimž rovněž mířila nenávist
146
147
Kapitola třetí
sovětské území, protože v té době vládly mezi Hitlerem a Stalinem víceméně partnerské a koordinací nátlaku na Polsko ještě více prohloubené vztahy. Podobně naložili nacisté i s druhým transportem. Většina
uprchlých prošla pak sovětskými gulagy a vstoupila později v Buzuluku do československé vojenské jednotky, bojovala na frontě, a dokonce
se jich více než sto vrátilo do osvobozené vlasti. Tábor v Nisku nad
Sanem byl po dalších tahanicích 13. dubna 1940 rozpuštěn a necelých
pět set zbylých židovských mužů dopraveno zpět na Ostravsko.
Pozdější protižidovské tažení mělo promyšlenější charakter.
„Jsem připraven převzít tento historický úkol!“
Zhruba takto se dle pozdějších svědeckých výpovědí vyjádřil v létě roku 1941 SS-obergruppenführer Reinhard Heydrich, když obdržel
samotným führerem požehnaný pokyn, aby jako střechový šéf bezpečnostních a represivních složek „třetí říše“ vypracoval ve spolupráci s reichsführerem SS Heinrichem Himmlerem návrhy na „konečné
řešení židovské otázky“, což ve svých důsledcích nepředstavovalo nic
jiného, než odsunutí veškerého židovského obyvatelstva z obsazených
či jinak podřízených evropských zemí do východních oblastí Polska,
tehdy se říkalo prostě na Východ, kde by se urychleně připravily podmínky pro hromadné zlikvidování těchto lidí, a to včetně dětí. Ihned
po svém nástupu do funkce zastupujícího říšského protektora v Praze, k čemuž došlo koncem září 1941, se Heydrich soustředil na zdejší
židovskou komunitu a započalo se s hledáním vhodného místa, kam
by mohli být tito lidé ještě před odchodem na Východ, odkud nebylo
návratu, dočasně soustředěni. Desátého října 1941 se konalo v Praze
zvláštní jednání za účasti K. H. Franka, Reinharda Heydricha, přesídlovacího specialisty Adolfa Eichmanna a několika dalších nacistických
osobností. „Dosáhlo se shody v realizačním postupu při plnění daných
úkolů,“ objevilo se v záznamu o přísně tajné poradě.
Osud Židů z Čech a Moravy tím byl jasně předurčen.
Musejí zmizet…!
O pouhých pět týdnů později, 16. listopadu, odjel z Prahy první židovský transport do Lodže, za ním následovaly další. Do konce listopadu opustilo protektorát pět tisíc osob, z nichž se zachránilo jen 261
jedinců. Současně bylo deportováno tisíc Židů z Brna do Minska, kde
byli v létě příštího roku do jednoho postříleni a svůj poslední odpočinek nalezli v hromadných hrobech.
Padlo také rozhodnutí o místu židovské koncentrace.
Speciální komise doporučila jako nejvhodnější objekt staré kasárenské město Terezín. Čtyřiadvacátého listopadu 1941 bylo z pražského nádraží vypraveno 242 mladých židovských mužů, jejichž úkolem
bylo připravit v Terezíně velké ghetto pro své spoluobčany. Nacistické
úřady jako by se nemohly deportací dočkat: první transporty s ženami a dětmi přibyly do ještě zcela nevyhovujících terezínských ubikací
již 1. prosince téhož roku. Pak počty strmě narůstaly. Do konce roku
1941 mělo ghetto již 7365 obyvatel, zatímco v roce 1942 dosáhl počet
zdejších nedobrovolných obyvatel čísla 53 000. Prakticky sem byli až
na výjimky dopraveni všichni Židé z českých zemí. Od druhé poloviny
roku 1942 se Terezín stal vynuceným domovem i Židům z Německa
a Rakouska, později i z dalších evropských zemí.
Terezín nabýval podoby přestupní stanice k smrti.
Průchozí tábor.
Odtud byly vypravovány hromadné transporty do vyhlazovacích
táborů. První odjížděl již v lednu 1942 do Rigy a z tisíce osob přežil jen
každý desátý. Ještě mnohem méně Židů se dočkalo svobody z transportů, vypravených v následujících měsících: tak třeba z jedenácti
transportů, poslaných na Východ mezi 19. září a 22. říjnem 1941, se
z 19 000 lidských bytostí zachránili pouze tři lidé. Koncem října 1942
byl vypraven první vlak do Osvětimi. V následujících dvou letech odjížděly tímto směrem desetitisíce nešťastníků do různých vyhlazovacích táborů.
Strašlivé součty.
V Osvětimi zahynulo asi 30 000 českých Židů, v Treblince 8000,
v Malém Trostinci 12 000, v Lodži 5000, v Sobiboru 1000, v Majdanku 2000, v Rize 2000, v Izbici 2000, v Zamošči 2000, v Minsku 1000
a na dalších místech 12 000 osob. Z území Československé republiky,
pojímané v hranicích k 1. lednu 1938, zahynulo z českých zemí 78 154
Židů, ze Slovenska 85 000, z Podkarpatské Rusi 85 000, celkově se dá
hovořit o čtvrt milionu obětí.
Neobyčejně krutý byl osud českých židovských dětí.
148
149
Kapitola třetí
Když koncem roku 1941 začali hitlerovci soustřeďovat židovské
obyvatelstvo v ghettu Terezín, byly sem se svými rodiči deportovány
i všechny židovské děti. Čekal je tu neradostný úděl: byly umístěny
v přeplněných domech, dostávaly nedostatečnou stravu, byly zbaveny
školního vzdělání, pobytu v přírodě, dětských radostí, bály se každé
uniformy, byly vystrašené, mnohé proplakaly celé noci. Namísto hraní
musely děti pracovat, často již od věku 12 let. V terezínském ghettu se
v bědných podmínkách narodilo 207 dětí, ale jen 25 jich přežilo a dočkalo se osvobození. A navíc všem, kteří tu pobývali, starci počínaje
a novorozenci konče, stále hrozily transporty na Východ, odkud se již
neměl nikdo vrátit, protože vyhlazovací program nacistů nepočítal
s výjimkami.
Cosi jako výjimka se však přece jen přihodilo.
Byť s platností dočasnou.
Příběh takzvaného českého rodinného tábora v Osvětimi, dopraveného sem z Terezína, je dramatem o několika dějstvích, v nichž se
tu a tam objevily záblesky naděje, ale finále mělo tragické vyznění.
Celá záležitost souvisí s tím, jak se nacisté v době, kdy už se kyvadlo
války začalo vyklánět v jejich neprospěch, snažili namluvit světu, že
zprávy o pronásledování či dokonce jakési likvidaci Židů v „třetí říši“
a na obsazených územích jsou jen výmyslem nepřátelské propagandy.
Divadelní představení, která v tom směru připravili, měla blízko až
150
Schéma likvidačních transportů.
Cílovou stnicí, a to v mnoha
významech tohoto slova, byla
Osvětim.
151
Kapitola třetí
k tragikomedii, současně však bylo to, co se stalo, obžalobou zahraničních veřejných činitelů, kteří byli povinni vidět, ale vidět nechtěli
a projevovali až přílišnou ochotu hitlerovcům uvěřit. V létě roku 1943
se v terezínském ghettu uskutečnila návštěva delegace z Mezinárodního výboru Červeného kříže. Předcházely tomu rozsáhlé aktivity, jimž
byl oficálně dán název „zkrášlování“. Ulice, až dosud označené jen
písmeny A a Q spolu s příslušnou číslicí, dostaly názvy jako Lázeňská,
Jezerní či Sadová, formou ne nepodobnou kulisám „vybudovaly“ kavárny, sály pro kulturní činnost, čisté noclehárny s koupelnami, sportoviště, koutky pro dětské hry, došlo k vydání několika desítek milionů
jinak zcela bezcenných „ghettokorun“. Je skoro až tristní, jak hluboce
se švédsko-dánská delegace Červeného kříže v čele s dr. Mauricem
Rosselem nechala touto kamufláží oklamat a s pobouřením čteme
Rosselovo vyjádření:
„Náš úžas byl mimořádný, když jsme v ghettu nalezli město, které žije téměř normálním životem… Toto město je skutečně podivu
hodné.“
Dr. Rossel si také pořídil v Terezíně několik fotografií, které pak
různě rozšiřoval. Byly na nich zobrazeny rozdováděné smějící se děti
před jakýmsi parkovým altánkem. Tehdy se možná ty děti opravdu
smály, pobavilo je. jaký je o ně pojednou zájem, třeba i věřily, že to teď
bude takhle pořád, ale již za několika měsíců skončil jejich krátký život
pozvolným udušením v plynové komoře.
Cosi kladného však zájem o Terezín přinesl.
Protože se plánovači genocidy pokoušeli vyvolat dojem, že ghetto je „konečným táborem“, došlo k tomu, co se nazývá „terezínským
klidem“: přibrzdil se proud transportů na Východ, především do
Osvětimi-Birkenau. Byla to však jen okolnostmi vynucená pauza. Již
6. září 1943 byly vypraveny hned dva souběžné transporty se zhruba
pěti tisíci lidmi, což byl nejvyšší počet, jaký kdy v jediném dnu opustil
„město, jež vůdce daroval Židům“. U cíle cesty však nedošlo k obvyklé selekci a bezprostřednímu vraždění, ale téměř všichni přemístění
byli soustředěni v birkenauském táboře B II, čímž vzniklo uskupení,
jež bylo ne zcela přesně nazýváno rodinným táborem, protože muži
tu byli formálně odděleni od žen a malých dětí, ale nesporně se tu
přežívalo v podmínkách o něco lidštějších, než tomu bylo v ostatních
částech Osvětimi. Lze si snadno domyslet důvody tohoto postupu. Pokud by se Terezínem nadšení představitelé Mezinárodního Červeného
kříže, či jiné podobné organizace, chtěli vydat ještě na další výlet, nabízela se možnost ukázat jim na příkladu českého rodinného tábora, že
Osvětim není tím, co se o tomto místu s protiněmeckou zlobou v srdci
rozšiřuje.
Od září 1943 do února 1944 setrvával tento stav věcí.
Válka se však mezitím vyvíjela pro Německo čím dál nepříznivěji,
různě vedená zákulisní jednání se zahraničím buďto zkrachovala, či se
pohnula jiným směrem, a tak kdesi v hloubi esesácké mašinérie smrti
padlo rozhodnutí, že rodinného tábora již nebude třeba, ale je třeba
vše vyřešit jediným radikálním řezem, tedy co nejrychleji a bez většího
vnějšího rozruchu.
Podobalo se to mnohočetnému rozsudku smrti.
152
Počátek března vnesl do rodinného tábora vzruch.
Čím dál naléhavěji se začala šířit zpráva, že se chystá transport do
pracovního lágru v Heydebrecku, což nebyla zase tak zlá představa,
protože v každém ze zdejších vězňů převládal pocit, že vše je lepší
než blízkost plynových komor a krematorií. Záměrná dezinformační
kampaň, která měla zabránit případnému neklidu a byla řízena z komandatury SS, pak pokračovala dalšími kroky. Před koncem prvního
březnového týdne obdrželi všichni dospělí obyvatelé rodinného tábora
jednotně upravené korespondenční lístky s tím, že je možná napsat do
Terezína svým příbuzným, ale lístek je třeba datovat 25. březnem, protože vše musí jít ještě před odesláním k adresátům do Berlína k cenzuře. Vzhledem k tomu, že tato praxe se uplatnila již několikrát předtím,
ani toto antedatování nikoho nepřekvapilo. Tím spíš, že 7. března převedli celé osazenstvo – s výjimkou vážně nemocných – do karanténního bloku, což rovněž bývalo běžné opatření před odesíláním lidí do
pracovních táborů. Podle zdejšího lékaře dr. Wolkena měl zcela běžný
průběh i sčítací apel, který se konal 8. března v odpoledních hodinách.
Ke zlomu došlo až v půl osmé večer.
153
Kapitola třetí
„Náhle byl vyhlášen zákaz vycházení z bloků,“ zaznamenal o tom
dr. Wolken, „a nedlouho poté jsem viděl ve směru od nádraží přijíždět
dlouhou kolonu nákladních aut. Objevilo se také plně vyzbrojené komando SS, posílené ještě navíc německými a polskými kápy. Ve všech
ostatních blocích celého tábora Birkenau museli vězňové zalézt na palandy, zhasla se vnitřní světla a kolem baráků chodily stráže SS, které
měly rozkaz zastřelit každého, kdo by blok opustil.“
Nepřáli si mít svědky.
A přece někteří takoví zůstali naživu.
Dentista z izraelské Haify Alex Rosenstock, někdejší vězeň, se v polovině šedesátých leth zúčastnil jako svědek frankfurtského procesu
s osvětimskými esesáky a nabídl soudu působivou výpověď: „Byla to
strašlivá noc. Hned po večerním apelu v birkenauském táboře B II d
nařídil velitel, aby nastoupili kápové a blockältestři. Vybral z nich asi
čtyřicet mužů. Zřejmě už muselo být jasné, o co asi jedná, protože
jeden z vybraných, německý politický vězeň Hans Röhring, odvážně
odmítl svou účast se slovy: ‚Nejsem žádný kat!‘ Ostatní se podle rozkazu ozbrojili klacky a pod vedením vyhlášeného surovce lagerältestra
Franze Danische odpochodovali do karanténního tábora, kde byla už
předtím soustředěna komunita, jíž se říkalo český rodinný tábor z Terezína. O půl hodiny později přijely automobily a silné oddíly SS se
psy. Skulinami, které jsme měli vyvrtané do dřevěných stěn, pozorovali
jsme v němém úžasu a zděšení, jak zjednané hordy pochopů s pomocí
klacků a pod dozorem esesmanů nakládají muže, ženy, stařeny, starce
a nakonec ty malé, krásné děti. Zhruba po osmdesáti na jednom autě
byli všichni odváženi směrem ke krematoriu III, takže jejich osud byl
jasný. Vše se dělo za ohlušujícího řevu, hulákání, spílání, štěkotu psů,
pláče a nářku – a pod září mohutných reflektorů, které osvětlovaly celé
to úděsné divadlo. Trvalo to přibližně až do desáté hodiny večerní. Pak
se nad touto částí tábora rozhostilo zlověstné ticho.“
Ticho jako nezvučné zpodobnění smrti.
Té noci – noci z 8. na 9. dubna 1944 – v osvětimských plynových
komorách zemřelo a v krematoriích bylo spáleno 3792 židovských
mužů, žen a dětí z Čech a Moravy, což byla největší hromadná vražda
našich občanů za celou dobu okupace a války. Výběr času, kdy k této
události došlo, byl veskrze náhodný? Zřejmě ne. „Nacisté stanovili datum smrti pro české Židy na den, který odpovídal 14. dni hebrejského
měsíce adaru, a tedy svátku Purim,“ sděluje o tom Leo Pavlát, ředitel
pražského Židovského muzea. „Jak cynický to byl od nich žert! Vždyť
tento veselý svátek připomíná záchranu Židů od zkázy, kterou pro ně
před téměř 2500 lety osnoval v perské říši královský rádce Haman.“
Perský Haman tehdy neuspěl.
Novodobí Hamanové, konající ve znamení hákové kříže, se to pokusili napravit, ale ani jejich ničivé a co do rozměrů děsivé dílo nemělo
šance na absolutní vítězství.
154
V dramatických okamžicích oné tragické noci se stalo ještě cosi
zvláštního. Uprostřed horečných příprav na zplynování obětí podstrčila
mladá odsouzenkyně k smrti roličku papíru jednomu zhruba stejně starému vězni ze zvláštního komanda, které bylo u pecí a krematorií nuceno
pracovat. Tenhle se jmenoval Filip Müller, před příchodem do Osvětimi
býval studentem v Humenném. Přes všechno nebezpečí, které mu z toho
hrozilo, se rozhodl splnit dívčino přání, roličku si nechal a o něco později
ji spolu s přáteli ze zámečnické dílně uschovali ve specifickém úkrytu:
v duté části držadla šoubováku, kryté víčkem na závit. Tak přežily likvidaci českého rodinného tábora verše neznámé autorky, sepsané v nejtěžších chvílích jejího života. Mimo jiných i báseň nazvaná Cizí hrob:
Schýlen kříž a puklá helma,
vyprahlou zem déšť neskropí.
V tom hrobě pod sesutou věží
jak cizí, v cizí zemi leží
zabité mládí Evropy.
Zavalen vratkým křížem z břízy,
ten hrob se mění v hrozný vřed.
A tady cizí, v cizí dáli
jsou mezi kostmi ideály
dvaceti mladých let.
155
Osudy /3
Utěk
Ne, pomník věru není třeba
v tom tichu na hrobu,
neb nade všemi kříž z kovu
ten hrob řve stále znovu
svou věčnou žalobu.
Ale až bouře přežene se,
kdo pochopí, kdo pochopí,
že tady v cizím hrobě hnije,
kdo řekne, pro čí utopie,
zrazené mládí Evropy.
156
Osudy /3
Útěk
Šestý duben 1944.
Ze zorného úhlu války jako takové to byl obyčejný den. Bojovalo se
na Ukrajině i na Krymu, fronta se blížila k Římu, v norském Altenfjordu se vzpamatovávala z ničivého britského náletu legendární německá
bitevní loď Tirpitz. Válka si prostě odebírala svou povinnou daň, už
dlouho tomu tak bylo a ještě přes dva roky bude, nic nevšedního. Na
jednom z míst evropského kontinentu, a bylo to místo, kde míra lidského utrpení přesahovala cokoli do té doby poznaného, se však přihodila událost, která vzhledem k tamním poměrům zcela vybočovala
z řádu všednosti.
Půl hodiny před polednem. Velitel koncentračního tábora Osvětim II
(Birkenau) SS-sturmbannführer Friedrich Hartjenstein byl nucen odeslat svým nadřízeným a dalším institucím naléhavou dálnopisnou zprávu, o níž věděl, že za ni pochvalu neobdrží: „Židovský vězeň v ochranné
vazbě Lederer Vítězslav Israel, narozený 6. března 1904 v Albersdorfu,
okres Tachov, naposledy bytem v Terezíně, Dlouhá třída 18… uprchl
v noci z 5. na 6. dubna 1944 ze zdejšího stavebního úseku II B. Okamžitě
zahájené pátrání zůstalo dosud bez výsledku.“
Úřední soukolí se dalo do pohybu.
Dost pozdě.
Uprchlík dokázal totiž využít víc než půldenního časového náskoku
a nacházel se již daleko od Osvětimi. Skoro na minutu v téže době, kdy
SS-sturmbannführer Hartjenstein burcoval služebny gestapa, kriminální policie i pohraniční stráže, vystupoval Vítězslav Lederer z rychlíku od Bohumína na pražském nádraží.
157
Osudy /3
A nebyl sám.
O něco později, v půl čtvrté odpoledne, musel tuto skutečnost vzít
na vědomí i osvětimský komandant a připojit ke svému předchozímu
tajnému hlášení zpřesňující informaci, která události dodávala nádech
mnohorozměrného skandálu: „Stále probíhající vyšetřování ukázalo,
že Lederer uprchl s pomocí zdejšího příslušníka SS a byl při útěku
pravděpodobně oblečený rovněž v uniformě SS.“
Cosi takového mělo ojedinělou podobu.
Společný útěk esesáka a vězně z Osvětimi-Birkenau, kde vše, co se
tam v rámci vyhlazovacích akcí dělo, bylo přísně střeženým říšským
tajemstvím – to snad není možné. „Zbláznili se, nebo co?! Je třeba ty
dva okamžitě dopadnout a umlčet!“ rozkřičel se prý říšský vůdce SS
Heinrich Himmler na svého adjutanta, který mu zprávu předkládal.
Umlčení se však zatím nedařilo.
A aby míra skoro až osudových zvláštností, provázejících celý tento
příběh, byla patřičně završena, lze dodat, že ve chvíli, kdy Hartjenstein
odesílal své doplňující sdělení, večeřeli ti dva – uprchlý vězeň s vytetovaným číslem 170 521 a devatenáctiletý SS-rottenführer Viktor Pestek
– v zastrčené malostranské restauraci, přičemž měli už za sebou nejen
očistnou koupel a úpravu vzhledu v Karlových lázních, ale pro případ
potřeby si pořídili i náhradní civilní oblečení, cestovní zavazadla a další potřebné vybavení. Vše zakoupili u vetešníka, jemuž Pestek zaplatil
penězi a hlavně cenným zlatým náramkem, tedy de facto židovským
majetkem: předmětem odcizeným z věcí, které v Osvětimi zůstávaly po těch, jejichž život skončil v plynové komoře. Nyní mohli tedy
uprchlíci pokračovat v cestě dál. Večeři završili několika sklenicemi
piva, pak se vydali na Smíchovské nádraží a před půlnocí odcestovali
osobním vlakem přes Beroun do Plzně, tedy do prostředí, které bylo
Ledererovi blízké.
Tímto telegramem ohlásili z Osvětimi útěk vězně Vítězslava Lederera.
158
Utěk
Otázky se vrší jedna přes druhou:
Co předcházelo útěku v dubnové noci čtyřiačtyřicátého roku?
Kdo byli ti dva – a co je v jejich postavení dané odlišnosti spojilo?
Kde se jejich osudy protly?
Protly se tam, kde se – vesměs nedobrovolně – protínaly osudy statisíců: v Osvětimi.
Vítězslav Lederer:
V době, kdy nám byl silou vnucen statut protektorátu, se nacházel
v Plzni a živil se jako obchodní cestující s látkami. Ihned se zapojil
do odboje a protože se v předmnichovském období angažoval v levicových kruzích, vedla i tímto směrem jeho cesta. V listopadu 1939
byl zatčen gestapem, ale brzy zase pro nedostatek důkazů propuštěn.
Protože se pak již započala uplatňovat četná protižidovská opatření,
159
Osudy /3
prošel Lederer několika zaměstnáními, pracoval třeba v kaolinových
závodech v Horní Bříze, pak využil kontaktů ze svého předchozího
obchodního podnikání, odebral se na venkov a na několika místech
dělal čeledína či kočího. Nevzdal se však úmyslu škodit okupantům
a spolupracoval s několika odbojovými organizacemi, naposledy pak
na Zbraslavi, kde jejich osmadvacetičlenná, politickou orientací různorodá skupina, v níž byli i lidé z městského úřadu a velitel četníků,
nesla název Plzeňák 28. V listopadu 1940 se podruhé octil v rukou plzeňského gestapa. Prošel výslechy, mučivými konfrontacemi, ale nakonec po dlouhém váhání nebyl obžalován, ale 18. ledna 1942 odeslán do
terezínského židovského ghetta. Prožil tam třiadvacet měsíců a v druhé polovině roku 1943 byl zařazen na seznam lidí, chystaných k nenávratným odsunům na Východ. Se štěstím ho minul zářijový transport
do rodinného tábora v Osvětimi, jehož tragický osud se – jak víme
– uzavřel po půl roce: v noci z 8. na 9. března 1944. Ti, které přivezli do
Birkenau v prosinci 1943, se tedy mohli domnívat, že i je čeká podobný
půlroční odklad smrti. „Tehdy,“ řekne o tom později sám Vítězslav Lederer, „jsem se rozhodl, že zkusím všechny možnosti, jak odtud uprchnout. Pak mi osud přivedl do cesty toho mladého SS-rottenführera.“
Viktor Pestek:
Podle údajů v kartotéce SS přišel na svět v rodině rumunských
Němců z Bukoviny a narodil se 18. dubna 1924 ve vesnici poblíž Černovic. Vyučil se sice truhlářem, ale podle toho, co vyprávěl Ledererovi,
si jeho matka přála, aby využil svého původu a zařadil se mezi lépe postavené lidi. Vstoupil tedy jako sedmnáctiletý dobrovolník do Waffen-SS a nasadili ho k vyčišťovacím operacím na sovětském obsazeném
území. U Minska utrpěl střelné zranění, zůstal ležet v lese, ale partyzán, který ho našel, se navzdory nelítostným zásadám partyzánské
války slitoval nad jeho mládím a nezabil ho, což Pestekovi umožnilo
dostat se do lazaretu a vyléčit se – byť mu jako následek zůstala špatná
pohyblivost ruky. Pro frontu již nebyl užitečný a shodou protikladných náhod došlo k tomu, že ho poslali k řadové službě do Osvětimi-Birkenau, což v pozdějších hovorech s Ledererem komentoval slovy:
„Byl jsem nucen chovat se jako vrah a přitom mně, vrahovi, daroval
život sovětský partyzán.“ A jinému vězni, Alfrédu Wetzlerovi, kterému
zpočátku rovněž nabízel společný útěk, ještě otevřeněji řekl: „Nenávidím sám sebe za to, že se musím dívat na to, jak jsou zabíjeny ženy
a děti. Chtěl bych něco udělat, abych zapomněl na zápach páleného
Plánek tábora Birkenau s naznačením trasy útěku.
160
Utěk
161
Osudy /3
lidského masa a mohl se cítit trochu čistší.“ Součástí té touhy po očistě
se zřejmě stal také jeho vztah ke krásné židovské vězeňkyni Renée Neu
mannové, které připutovala do Osvětimi z Terezína a pocházela z významné pražské rodiny. Pestek se rozhodl za každou cenu ji uchránit
před smrtí a snad jí i trochu lehkomyslně slíbil, že se podobně postará
také o její nemocnou matku. Vymýšlel jeden plán za druhým, logicky
se dopracoval k úvaze, že i kdyby se mu podařilo dostat ty dvě, anebo
popřípadě jen samotnou Renée, ven z tábora, je třeba připravit v prostředí, které on sám neznal, podmínky pro jejich následné ukrytí buďto
na území okupovaného Polska, či blízkého protektorátu. Hledal proto
někoho vhodného, kdo by se s ním do tohoto na první pohled šíleného dobrodružství pustil, a proto oslovil dva tři vězně, s nimiž při své
službě přicházel do styku. Jeho návrhy byly však z obav, že jde buďto
o nesmysl, či rovnou o esesáckou provokaci, odmítnuty. Pak mu ale
– dovolíme-li si použít stejného příměru – osud přivedl do cesty Vítězslava Lederera, vězně s číslem 170 521, muže již čtyřicetiletého, zkušeného a životem odzkoušeného, v jehož niterné výbavě byla i řádná
porce smyslu pro hazard.
Ti dva se dali dohromady.
Započalo se s přípravami: Pestek obstaral pro Lederera uniformu
a sehnal kolo, které tu bylo dost často používaným dopravním prostředkem mužů z řadové služby. Ze skladu cenností po mrtvých ukradl
několik šperků a trochu peněz, využil skutečnosti, že se mezi esesáky po psychicky náročné práci značně pilo a odcizil jednomu z nich
potřebné dokumenty. Potom podal nadřízeným žádost o dovolenou
a pro vybraný den zjistil neustále obměňované heslo, jímž bylo třeba
se hlásit při průchodu strážními liniemi, kde navíc většinou sloužili
lidé, s nimiž se Pestek jako jeden z nejmladších a tudíž dost oblíbený
příslušník zdejšího osazenstva alespoň podle vidění znal.
To heslo znělo Tintenfass.
Kalamář – který jim přinesl štěstí.
Útěk se zdařil, během necelých třiceti hodin se Lederer a Pestek
přesunuli ze železniční stanice Auschwitz přes Bohumín a Prahu až do
Plzně, kde našli azyl u Lederových známých nejprve přímo ve městě,
později na Zbraslavi a v chatách či úkrytech v Břežanském údolí a Na
Závisti. Vše jim tedy zatím vycházelo. Do protikladu se však brzy dostaly jejich osobní představy o tom, jak využít nejbližší budoucnosti.
Zatímco Pestek trval na tom, že kvůli slibu, který dal Renée a její matce, se musí vrátit do Osvětimi a dokončit druhou část svého plánu, Lederer vnímal širší možnosti jejich postavení a považoval za svůj prvořadý úkol, snad se dá říci přímo poslání, informovat nejen židovskou
pospolitost v Terezíně, ale i světovou veřejnost o tom, co se v Osvětimi-Birkenau děje a jak strašný je osud těch, kteří jsou tam přiváženi
v nesčetných železničních transportech.
O obojí se přinejmenším pokusili.
162
Utěk
Ledererova falešná protektorátní legitimace.
Je však zajímavé, že zatímco útěk Pesteka a Lederera z Osvětimi-Birkenau lze zrekonstruovat bezmála hodinu po hodině, jejich následné osudy zatemňuje mnoho nejasností, protichůdných tvrzení
a různých legend.
Týká se to především pokusu o návrat do Osvětimi.
163
Osudy /3
Nazvali-li jsme útěk odvážným šílenstvím, pak zpětná cesta do
přísně tajené vyhlazovací části koncentračního tábora – kde už se, jak
víme, prozradila Pestekova účast na Ledererově zmizení – byla nesporně šílenstvím na druhou. Plán na záchrau Renée a její matky měl
křečovitou podobu a byl zřejmě postaven na zcela mylných odhadech.
Podle toho také skončil. Z pasti, která na ně byla připravena, se Ledererovi podařilo se štěstím a na poslední chvíli uniknout, ale totéž nebylo
dopřáno Viktoru Pestekovi, kterého po dopadení čekalo několikatýdenní týrání, načež byl katovickým stanným soudem SS a policie, který zasedl přímo v Osvětimi, odsouzen k smrti zastřelením. Rozsudek
byl dle zachovaných dokumentů vykonán 8. října 1944 v 7.04 hodin.
Ledererovy úmysly se zdařily o něco lépe.
Podařilo se mu opakovaně, čtyřikrát či dokonce pětkrát, proniknout způsobem, s nímž se seznámil při svém předchozím zdejším pobytu, do terezínského ghetta, dopravil tam v malém množství i nějaké
zbraně a setkal se s řadou lidí, mezi nimiž byli také činovníci židovské
samosprávy. Málokdo z nich mu však jeho tvrzení uvěřil, většinou si
mysleli, že se pomátl, protože rozum se bránil uvěřit, že by něco takového jako jsou plynové komory k zabíjení lidí po tisících jen kvůli
jejich rasové příslušnosti vůbec mohlo existovat. Ale i ti, kteří uvěřili,
anebo již předtím něco přinejmenším tušili, radili k opatrnosti.
„Osobně jsem sdělil dr. Eppsteinovi a dr. Baeckovi zprávy, které
nám přinesl Lederer,“ vypověděl o tom s časovým odstupem Leo
Holzer, „ale předseda rady starších dr. Eppstein mne zapřísahal, abych
o tom mlčel, jinak by hrozila katastrofa těm skoro pětatřiceti tisícům
obyvatelům… Žádali jsme své přátele, aby zachovali tajemství a obávali jsme se následků, které by vznikly, kdyby se tyto zprávy dostaly do
terezínské veřejnosti.“
Je těžké soudit, zda to byla zcela moudrá rozhodnutí, ale tak tomu
prostě bylo. Je v genech člověka, že se nesnadno zbavuje stébel naděje, a tak většina lidí v Terezíně raději věřila-nevěřila, že odsuny
na Východ jsou opravdu součástí velkorysého přesídlovacího programu, o čemž je přesvědčovala nejen říšská a protektorátní propaganda, ale i třeba podvod s vesměs optimisticky formulovanými
dopisnicemi, které přicházely do Terezína z „Arbeitslager Birkenau
bei Neu Berun“ od lidí, o nichž tady nějaký blouznivec tvrdí, že jsou
již dávno mrtví.
Kdo by se divil, že Lederer pociťoval zklamání.
Ještě se pokusil způsobem, která nemá daleko k dobrodružnému
příběhu, oslovit zahraničí. S pomocí svých plzeňských přátel, mezi
nimiž byli i železničáři a zaměstnanci Škodovky, nasazovaní na různá pracoviště v říši, si obstaral falešné dokumenty o tom, že je jako
inženýr přidělen k německé loďařské firmě u Bodamského jezera. Pak
nikoli jednoduchým způsobem odcestoval do Kostnice, odkud bylo
Švýcarsko bezmála na dohled – a žila tam vdova po Wernerovi, padlém kamarádovi Viktora Pesteka, na niž ji Pestek napsal osobně formulované doporučení. Paní Wernerová údajně seznámila Lederera s lodníkem, který slíbil dopravit předem sestavenou podrobnou zprávu
164
Utěk
Vítězslav Lederer (na snímku vpravo) po osvobození.
165
o Osvětimi a Terezíně, adresovanou Mezinárodnímu výboru Červeného kříže, přes Bodamské jezero do Švýcarska. Informace však – a zase
je třeba připsat slovo údajně – k adresátovi nedošla. Buďto lodník slib
nedodržel, anebo bylo všechno poněkud jinak. Proč se však Lederer
nepokusil do Švýcarska uniknout? Svému odbojovému spolupracovníkovi z Plzně k tomu řekl: „Nemám co ztratit, jen holý život. Celá má
rodina byla již nacisty vyvražděna, a proč bych se tedy měl vzdát boje
a přijít do vlasti až po jeho skončení?“ Těžko lze takový názor vyvracet.
„Překročení hranic považoval Lederer za útěk z fronty, za dezerci, proto se vrátil,“ s pochopením i výtkou k tomu dodává historik Miroslav
Kárný, špičkový znalec všech aspektů nacistické protižidovské politiky,
„nicméně v konkrétní situaci bylo jeho rozhodnutí z Kostnice chybné,
motivované sice Ledererovým pojetím statečnosti, ale přesto chybné…
Nic nemohlo vyvážit význam činu, který Vítězslav Lederer mohl vykonat, kdyby byl v Kostnici zvolil opačnou alternativu, aby jeho očité
svědectví z Osvětimi zaznělo ve svůj čas do celého světa.“
Učinil však to, co cítil, že musí učinit,
Vrátil se do protektorátu, zapojil se odboje, mnohé ještě na poli antifašistického zápasu vykonal – a přežil.
166
Kapitola čtvrtá
Z vězňů se stávali otroci
Kapitola čtvrtá
Tady sídlili.
Nad hlavní branou, v prvním patře vstupní budovy byla nevelká,
neokázale, spíš doslova skromně zařízená kancelář, kde úřadoval první
náměstek velitele koncentračního tábora. Čelní stěnu místnosti zdobil
nezbytný barevný portrét führera, který svým přísným pohledem jako
by neustále sledoval vše, čím se vedení tábora zabývalo. Tři velká okna
umožňovala panoramatický pohled na celý tábor. Teď dopoledne byl
apelplatz i ulice mezi baráky prázdné, jen tu a tam spěchal ojedinělý
vězeň za uloženým úkolem.
Nástěnné hodiny s dlouhým závažím odbily devátou.
U dlouhého obdélníkového stolu usedli každý na své místo příslušníci štábu vedení. Když vstoupil dovnitř zástupce velitele, všichni
povstali. Vzápětí začala pravidelná porada. Takto to bylo dáno, takto
se to pravidelně konalo. Podle nařízení z míst nejvyšších se ve stejnou
hodinu scházela vedení ve všech táborech – v Buchenwaldu, Sachsenhausenu, Dachau, Ravensbrücku, Osvětimi a mnoha dalších. Občas
byla důležitost zasedání podtržena přítomností hosta „zeshora“, tedy
z Inspektorátu koncentračních táborů se sídlem v Oranienburku.
Program porad byl pro všechna místa direktivně předepsán:
Čísla o počtu vězňů
Zpráva představitele táborového gestapa, nazývaného zde politickým oddělením, o bezpečnostní situaci a všem, co by mohlo destabilizovat situaci.
Data případných příštích poprav. Očekávané transporty vězňů, tedy
příchozích i odchozích.
167
Kapitola čtvrtá
Personální otázky.
Zvláštní události, osobní připomínky a žádosti.
Jednání se ve zestručněné podobě zapisovalo a ještě téhož dne musela být zpráva o průběhu porady a jejích výsledcích odeslána do Oranienburgu. Členy vedení každého z táborů, které se takto den co den
radilo, byli vesměs důstojníci SS. Patřili tedy k silné organizace, která
už měla svou tradici: jednotky SS (Schutzstaffeln – ochranné oddíly)
vznikly v roce 1925 jako elitní oddíl, vyčleněný z početněji pojatých
SA (Sturmabteilungen – útočné oddíly). Původně měli příslušníci SS
chránit předáky nacistické strany na schůzích, ale později, kdy byl do
čela SS jmenován Heinrich Himmler, se jejich úkoly značně rozšířily. Strmý byl i početní vzestup: začínalo se u dvou stovek mužů, ale
již v roce 1933, kdy se Hitler stal říšským kancléřem a nacisté začali
upevňovat svou moc, vzrostl počet příslušníků SS na 52 000 mužů, což
ovšem nebyl konečný stav a v době na začátku druhé světové války se
přiblížil k číslu čtvrt milionu – přesněji: 240 000. Tyto takzvané Allgemeine SS (Všeobecné oddíly SS) se organizovaly podle vojenského
vzoru a byly rozděleny na divize a pluky (to je Gruppen a Standarten),
což znamenalo, že SS-gruppenführer byl vlastně generálem a SS-standartenführer plukovníkem. Došlo také k několika reorganizacím a pro
střežení vězňů v táborech byly určeny svazy SS Totenkopf, jejichž příslušníci nosili na čapce odznak s umrlčí lebkou a zkříženými hnáty.
Svému symbolu se – až na malé výjimky – nezpronevěřili.
Roznášeli smrt všude, kde se objevili.
Počet příslušníků SS, nasazených ke službě v koncentračních táborech, se dle okolností a v logické závislosti na nárůst vězňů i zajatců
průběžně zvyšoval a například v roce 1942 se pohyboval od 15 000
mužů do 35 000 mužů.
Jací lidé přicházeli k SS Totenkopf?
Různí.
Zpočátku se většinou jednalo o dobrovolníky, možná mezi nimi
byli i tzv. „normální lidé“, kteří by jaksi předem s vyhrocenými ukrutnostmi nesouhlasili, ale nakonec došlo k tomu, že všechny rozkazy
plnili. Při poválečných procesech s veliteli koncentračních táborů
vyšlo najevo, že k „nejtěžším úkolům“ byli ve velkém počtu vybíráni
notoričtí pijáci, a dále že asi deset procent tvořili kriminálníci, jimž
se jejich činy prostě „odpustili s tím, že si vinu odpracují při nanejvýš
odpovědné službě“. Bývalý velitel Osvětimi Rudolf Höss při výslechu
doznal, že v době jeho velení prošlo Osvětimí v úloze strážců asi 6000
příslušníků SS, z toho mnoho takzvaných volksdeutsche, tedy v zahraničí žijících Němců, z nichž část ani neuměla německy. Například mezi
dozorci v Osvětimi byl velký počet Ukrajinců a Lotyšů. Řady SS Totenkopf v různých předválečných obdobích posílili i lidé, pro které to
bylo v dané chvíli jakési východisko z nouze. Jmenovitě se lze zmínit
o nacisticky orientovaných uprchlících z Rakouska i jiných zemí, kteří
se tam dopustili různých politických i kriminálních zločinů a museli uprchnout, totéž platí o uprchlících z českého pohraničí, kterým
v Československu již hořela půda pod nohama. V SS Totenkopf zakotvili i třeba neúspěšní studenti, zkrachovaní živnostníci, propuštění
policisté a strážci vězňů z trestnic. Našli se mezi nimi lidé vzdělanější,
ale i poloviční analfabeti. Zachoval se třeba dokument o zkoušce inteligence pro uchazeče do SS Totenkopf, v němž se mimo jiné kladly
tyto otázky:
„Jak se liší žebřík od schodiště?
Jak se liší dítě od trpaslíka…?“
Velení koncentračních táborů potřebovalo i určitý počet žen jako
příslušnic SS a dozorkyň do táborů s ženským osazenstvem, zejména
do Ravensbrücku a Osvětimi. Koncem války se pro tuto službu uskutečňoval rozsáhlý nábor a to dokonce až tak, že požadovaná množství
se číselnou formou rozepsala na jednotlivé firmy a ty musely požadovaný kontingent dodat. Uskutečňovalo se to prý se značnými obtížemi,
málokteré ženy chtěly do těchto oddílů vstoupit, ale z těch, jež byly
nakonec získány, se jich většina rychle „zapracovala“, protože přitažlivost nadvlády nad jinými je velmi silná, a leckteré ze začátečnic pak
nezůstávaly v ukrutnostech pozadu nejen za svými předchůdkyněmi,
ale i za esesáky-muži.
Prvořadou zásadou v SS Totenkopf byla slepá poslušnost.
Nabízelo to značnou míru pohodlí: o rozkazu nadřízeného nebylo třeba uvažovat, hodnotit ho, klást si morální či jen obyčejně lidské
zábrany – rozkaz se pouze musel vykonat. Pocit, obecně nazývaný
168
169
Kapitola čtvrtá
svědomím, byl zatlačen do postavení mimo hru. Příslušníci SS byli
prostě vedeni k tomu, že je jejich posláním co nejtvrději a bez stopy
soucitu pronásledovat nepřátele říše a odpůrce režimu. Jako barbaři
v dávných dějinách lidstva jednali krutě a bez výčitek. Propagandě
a jejich nadřízeným se podařilo rozdvojit mysl. Nevyhýbali se žádným
krutostem, mnozí v tom našli i zálibu – a přitom se večer vraceli ke
svým přítelkyním, popřípadě ženám a dětem jako pozorní milenci,
manželé a starostliví otcové. Někdejší komandant Buchenwaldu Hermann Pister se o tom v pětačtyřicátém roce před vyšetřujícím soudcem vyjádřil velmi příznačným způsobem:
„Žádné vysvětlení pro své jednání nemám. Snad jen to, že kdybych
nedělal to, co jsem dělal, pak by mnou moji nadřízení pohrdali. Vše,
co jsem navrhl a učinil, bylo schváleno, což mi – jak jistě pochopíte
– stouplo do hlavy. Posedlo mne velikášství.“
Najdeme i zde ony výjimky, které potvrzují pravidlo?
Najdeme.
Odborníci v osvětimském muzeu spočítali, že ze 7000 esesmanů,
kteří prošli službou v Osvětimi, se jich našlo asi sedmdesát, to jest jedno procento, kteří nějakým způsobem pomohli vězňům. Je příznačné,
že mnozí z nich byli takzvaní volksdeutsche z Rumunska, Horního
Slezska, Polska i ze Slovenska. Nejvýznamnější pomoc poskytli ti, kteří
vězňům tak či onak pomohli k útěku, což bylo důležité kromě všeho
jiného již proto, aby se vnějšímu světu mohly nabídnout informace
o tom, co se v koncentračních táborech odehrává. Méně oceněníhodnými motivy byli vedeni ti esesáci, kteří si na úplném konci války opatřovali alibi. Příslušník SS, jehož jméno se nepodařilo zjistit, eskortoval
v Polsku dvaatřicet vězenkyň a ve vesnici Wilchwy jim umožnil, aby
se tam ukryly a mohly přežít – sám potom také využil dané situace
a zmizel neznámo kam.
Příslušníci SS Totenkopf na vše samozřejmě nestačili.
Počet dozorců kolísal podle velikosti tábora – od několika set do
několika tisíc, ale vězňů přibývalo rychleji, než se původně předpokládalo. Tu a tam muselo tedy vypomoci mužstvo z jiných ozbrojených
formací, například příslušníci stále méně potřebné luftwaffe. V jedné
z poboček koncentračního tábora Gross-Rosen v Briegu nad Odrou,
kam bylo od srpna 1944 soustředěno na práci asi tisíc vězňů, celou jednotku dozorců včetně velitele tvořili bývalí němečtí letci. Jejich vztah
k uvězněným byl mnohem liberálnější a v průběhu dvou měsíců zde
nezemřel ani jediný vězeň. Jinde to tak příznivé nebylo. I četní vojáci
wehrmachtu, podráždění z neúspěchů na frontách, se chovali k vězňům hrubě a ze strachu před osobními důsledky se nechali ovlivnit velitelem tábora z řad důstojníků SS, který všechny dozorce komandoval
podle svého a dbal o to, aby se s vězni zacházelo přísně.
170
Velitelé…
Shrňme si alespoň ty nejznámější z nich jako seznam osob, jimž je
určeno nejhlubší lidské pohrdání.
Dachau: Theodor Eicke a Martin Weiss.
Buchenwald: Karl Koch a Hermann Pister.
Mauthausen: Franz Zieris a Karl Chmielewski.
Sachsenhausen: Hermann Baranowski, Hans Loritz a Anton
Keindl.
Ravensbrück: Otto Koegel a Fritz Suhren.
Osvětim: Rudolf Höss a Richard Baer.
Natzweiler a Flossenbürg: Egon Zill.
Gross-Rosen: Johannes Hassebroeck.
Dora-Nordhausen: Otto Forscher. Treblinka: Franz Stangel.
Sttuhof a Neuengamme: Max Pauly…
Velitelé táborů stáli na nejvyšším a v daném okruhu pravomocí
prakticky nedotknutelném vrcholu hierarchie SS a s vězni téměř nikdy
nepřicházeli do styku. Jim podřízeni byli lagerführeři, rapportführeři, kteří měli na starosti denní provoz tábora, a další důstojníci nebo
poddůstojníci, odpovídající za důležitější pracovní komanda, popřípadě venkovské pobočky koncentračních táborů. V denním styku byli
esesmani s vězni především na pracovištích. Tam také, jako například
v lomu v Mauthausenu, je vraždili při práci, bili, svrhávali ze skály, zaháněli do drátů nabitých elektrickým proudem. Blockführeři přicházeli rovněž do styku s vězni, stáli v čele jednotlivých baráků, takzvaných
bloků, kam také měli nejvíc příležitostí k surovostem, šikanování. Bydleli sice mimo vlastní tábor, ale mohli sem přicházet kdykoliv, ve dne
171
Kapitola čtvrtá
i v noci. Pod záminkou, že se starají o čistotu a pořádek, svévolně burcovali vězně ze spánku, nechávali je běhat kolem baráků a do úpadu
cvičit. Na stejnou úroveň byli postaveni velitelé pracovních komand,
kteří dohlíželi, zda vězňové dostatečně rychle pracují, ať již na stavbě
silnic, při výkopových pracích, v dílnách a podobně. I oni měli v rukou
život vězně, protože stačilo hlášení o liknavosti v práci nebo neposlušnosti a následoval krutý trest, který měl často za následek smrt. Blockführeři a velitelé komand se nikomu nezodpovídali za to, jak zachází
s vězni, kolik jich zmrzačí nebo zahubí. Ke strážcům patřila i skupina
psovodů se psy speciálně vycvičenými útočit na osoby v pruhovaném
oblečení. Příslušníci SS se také pravidelně účastnili poprav a výkonu
krutých tělesných trestů.
Surovost patřila k pracovní výbavě dozorců.
Dozorců i dozorkyň.
Bývalé vězeňkyně z Ravensbrücku se shodly na tom, že většina žen
SS se v bezcitnosti plně vyrovnala mužům z SS. Stojí za zamyšlení, že
kromě vyloženě kriminálních typů se v Ravensbrücku v pravé bestie
proměnily za krátký čas i prosté německé ženy, které se daly naverbovat do SS a staly se pak obávanými sadistkami.
Vše bylo dovoleno, vše se překrývalo pokyny shora.
Názornou ukázkou může být tajná směrnice velitele Ravensbrücku Fritze Suhrera, datovaná 2. únorem 1943, v níž se – volně shrnuto
– říkalo:
„Nelze připustit ani jedinou myšlenku, že by byl některý z vězňů
v koncentračním táboře bez viny. Není a nesmí být naším úkolem
posuzovat, proč a zač sem byl někdo poslán. Povinností dozorčího
personálu je jediné: dbát o to, aby každá minuta byla využita ke zpracování takového člověka a jeho využití ve prospěch Německa. Soucit
s vězni je zcela trestuhodným pochybením. Sentimentalita ještě nikomu neprospěla – naopak vězňové využijí každé slabosti dozorců ve
svůj prospěch.“
Zejména v posledním období prohrávané války hrabivost příslušníků SS neznala mezí a den za dnem rostla. Esesmani, kteří odjížděli
na dovolenou, vozili s sebou balíky a kufry nakradeného zboží všeho
druhu. Někteří takto neobohacovali jen své rodiny, ale uloupené zboží
prodávali dál, aby získali co nejvíce peněz.
Ve své zprávě o poměrech v mužské části tábora Ravensbrück zaznamenal Jindřich Veselý skandál, k němuž tam došlo v roce 1944. V té
době přiváželi z Berlína do tábora celé vlaky starších kožichů, jež po
přešití měly sloužit hitlerovským vojákům na východní frontě. Tisíce
fanatických Němek při sbírkových akcích v rámci Winterhilfe (zimní
pomoc) věnovalo na ten účel nejen běžné, ale i vzácnější kožešiny. Eses
mani v Ravensbrücku zprvu vybírali a kradli pouze jednotlivé kusy,
ale pak už rovnou celé vagony těchto plášťů. Jeden takový železniční
vůz tajně poslali zpět do Berlína, kde s nimi překupníci začali šmelit
ve velkém. Zaúčinkovala však náhoda. Jistá nikoli chudá Němka poznala na ulici svůj vlastní kožich. Neměl ho však v přešité podobě na
sobě žádný statečný vůdcův voják, ale vykračovala si v něm manželka
muže, který sloužil v Ravensbrücku. Aféra dopadla tragicky: esesmana,
který měl v celé věci hlavní slovo, donutili k sebevraždě, aby nemohl
dál mluvit, ale k trestu smrti odsoudili pět zcela nevinných vězňů, kteří
jen plnili rozkaz a kožichy vykládali z vagonů. Dne 10. listopadu 1944
byli tito nešťastníci na apelplatzu veřejně pověšeni, přičemž osazenstvo mužské části tábora muselo popravě přihlížet.
Nejinak tomu bylo třeba v Buchenwaldu.
Jako jeden z esesáckých důstojníků tu působil lékař dr. Hoven, který prý býval kromě všeho jiného i filmovým hercem v Hollywoodu.
V koncentračním táboře udržoval milostné styky se sadistickou manželkou velitele Kocha, což však asi zcela nenaplňovalo jeho aktivitu. Na
nemocničním revíru si proto zřídil tajné dílny, kde pro něho museli
vězňové vyrábět nejrůznější předměty, které pak prodával. K tomu je
třeba dodat, že také jeho doktorskou práci za něho vypracoval vězeň,
který byl před svým zadržením významným specialistou. A zmíněná
Ilsa Kochová, odsouzená po válce k mnohaletému trestu? Ta zaujímala
v Buchenwaldu zcela zvláštní postavení. Kdo z vězňů se na ni odvážil podívat, toho udala a byl krutě potrestán. Kromě toho měla velmi
Morální profil většiny mužů SS odpovídal daným podmínkám.
Kdo se zbavil soucitu, ten ubližoval.
Kdo ubližoval, ten sobecky myslel jen sám na sebe – a třeba i kradl.
172
173
Kapitola čtvrtá
nebezpečnou zálibu v tetované lidské kůži. Běda, když na některém
vězni uviděla zajímavé tetování. Takový člověk už před sebou neměl
dlouhý život a jeho kůže se brzy stala ozdobou salonu Ilsy Kochové,
třeba v podobě stínítka u lampy.
Zaznamenáníhodný je i případ SS-sturmbannführera dr. Ding-Schulera z takzvaného Hygienického institutu SS. Tento muž si dal
jedním z vězňů vyřizovat i svou soukromou korespondenci, a to včetně většího množství milostných dopisů. Doktor Kogon ve své knize
Der SS-Staat uvádí, že jako písař v lazaretu byl donucen postupně sepsat šest vědeckých příspěvků o skvrnitém tyfu, které pak byly uveřejněny v odborných lékařských časopisech pod Schulerovým jménem.
Nedosti však na tom. Jednoho dne tři vysoce postavení důstojníci SS,
vedení Schulerem, odcestovali z Buchenwaldu do Paříže s tím, že jedou zařídit nákup lékařských přístrojů, k čemuž vyfasovali francouzskou měnu v přepočtové hodnotě zhruba 30 000 říšských marek. Přístroje si vybrali, objednali, nechali je dopravit do Německa, ale nedošlo
k jejich zaplacení, protože peníze, jež s sebou měli, prostě proflámovali.
Jedna z poškozených firem se s tím nesmířila a stěžovala si až v Berlíně a žádala svých 225 000 franků. V tom okamžiku však zakročil SS-sturmbannführer dr. Ding-Schuler s rázností jemu vlastní: pohrozil
majiteli firmy, že ho dá zavřít do koncentračního tábora, nepřestane-li
urgovat své nároky. Bylo to nesporně působivé varování a nikdo se pak
již neodvážil cokoliv požadovat.
Skoro ve všech táborech se čile vyrábělo a obchodovalo.
Muži SS nechali zřídit četná pracoviště, ve kterých byli zaměstnáni
uvěznění stavitelé, architekti, sochaři, zlatníci, umělečtí truhláři, akademičtí malíři a grafici. Ti všichni vyráběli nejrůznější zařízení pro
domácnosti esesáků a jejich příbuzných a známých. Fotooddělení,
původně určená pro evidenční snímkování vězňů, od čehož se později upustilo, zůstalo v provozu a zhotovovalo nejrůznější reprodukce
a kopie pro rodiny SS a jako dary lidem, na nichž esesákům záleželo.
Uvěznění malíři museli malovat obrazy všeho druhu, aniž za to dostali
nějakou odměnu, a je samozřejmé, že se s uměleckou úrovní příliš nenamáhali, protože jejich „zákazníci“ dávali přednost kýčům. Ve všech
táborech byly i rozsáhlé zemědělské provozy, odkud dostávali esesáci
zdarma potraviny. Komando Ahnenforschung (bádání o rodokmenech), v kterém byli zaměstnáni převážně Češi, vyrábělo náčrtky a olejomalby esesáckých rodokmenů, navrhovalo znaky pro instituce SS
a vykonávalo podobné, někdy ve své podstatě až zcela absurdní úkoly.
Služba v koncentrácích a v aparátu, který s tím tak či onak souvisel,
měla prostě své přednosti.
Nelze se divit, že důstojníci i poddůstojníci SS nijak netoužili vyměnit ji za nasazení do válečného pole. Proto plánovali a zřizovali stále
nové a nové úřady, instituce, oddělení a pododdělení, vymýšleli si seznamy, formuláře a zprávy. Jedna z takových institucí nesla například
název SS-Bauinspektion Russland der Waffen SS und Polizei, která si
vytvořila inspektoráty Moskva se sídlem v Minsku, Leningrad se sídlem v Rize, Tbilisi se sídlem v Kyjevě, další inspektoráty pro Astrachaň,
Baku a další místa, kam se jednotky wehrmachtu nikdy nedostaly.
I když Němci museli postupně ustoupit daleko zpět a nakonec už v roce 1944 vyklidit téměř všechna předtím okupovaná sovětská území,
zřídili ještě v posledním období války důstojníky SS vedený Úřad pro
poněmčování východních národů – a ještě k tomu se sídlem v Kasselu,
tedy v samém centru Německa a daleko od Východu.
174
Takoví byli…
Hlavní heslo SS: Čest znamená věrnost.
Ve smyslu této proklamace se jakékoliv pochybování rovnalo zradě.
Od příslušníků SS se vyžadovala slepá víra v ideály nacionálního socialismu, bezpodmínečná poslušnost při prosazování rozkazů
nadřízených, jejichž hierarchie vedla od velitele družstva až na samý
vrchol – tedy k bezmála poloboží osobnosti führera. Jak to bylo ve
své podstatě jednoduché: slepá víra, „stramme Haltung“, a stejně tak
slepá odhodlanost ke všemu, třeba i k tomu nejodpornějšímu, co je
třeba v zájmu věci udělat. Nacistické Německo nepotřebovalo žádné
svobodné vědění, volnomyslnou kulturu ani širší a tím i v mnoha
směrech pochybující vzdělanost. Stačilo vědomí nadřazenosti, vědomí příslušnosti k rasové a světonázorové „elitě“, vědomí rozdílu mezi
kamarádem a nepřítelem, stačilo bezohledné jednání, krutost a schopnost šířit kolem sebe strach.
175
Kapitola čtvrtá
A bylo tomu tak od samého začátku.
Když Heinrich Himmler začal v polovině třicátých let budovat
tajnou státní policii, tedy gestapo, musel využít i jedinců, kteří by se
v běžné policejní praxi nemohli dostat výš, protože jim chyběly nezbytné charakterové i odborné předpoklady. Jak gestapo, tak SS tedy
vznikaly ve své mnohočetnosti z primitivních, deklasovaných vrstev,
které se k ničemu jinému nehodily a uměly jediné: co nejhlasitěji dávat
najevo své nacistické smýšlení. Půjdeme-li ještě dál, můžeme říci, že
člověk musel být jistým způsobem primitiv, aby se mohl připojit k takovým lidem, jako byl Himmler, a ke způsobům, jež už od svého zrodu
byly zřejmé každému, kdo si to chtěl uvědomovat. Na druhé straně je
ovšem třeba říci, že mezi esesmany se zpočátku dostali i vzdělanější
lidé, kteří s pozdějším vývojem ne zcela souhlasili, cesta zpět ovšem
neexistovala, jedině snad odejít na frontu a tam padnout. Velká většina esesmanů trpěla vědomě či podvědomě pocitem méněcennosti.
Nemohli se vykázat vzděláním ani původem, jež dosavadní společnost
vyžadovala, byli tudíž naplněni – od těch nejnižších až po nejvýše postavené – závistivou nenávistí vůči všem, kdo nestáli v řadách hitlerovského Německa a vlastně jim tedy překážely ve vzestupu.
A co sám Heinrich Himmler?
Znalci, kteří se problematikou vzniku a vývoje SS zabývají, si kladou otázku, na níž sami neumějí dát dostačující odpověď. Jak bylo
možné, že v čele celé této sice obludné, ale neobyčejně silné a z hlediska udržování moci spolehlivě proorganizované mašinérie stál člověk
tak průměrný, ba doslova podprůměrný, jakým byl Himmler. Ne nadarmo se o něm posměšně říkalo Reichs-Heini. Neměl v sobě nic vojenského, podobal se nudnému úředníčkovi, nebyl žádným myslitelem,
státníkem, ale ani chlapácky poživačným zpustlíkem.
Komu a čím mohl imponovat?
On sám jako jedinec možná ničím. Imponovala však síla systému
moci, který vytvořil. Všichni se ho báli a on tuto svou pověst záměrně
zmnožoval – tak například verdikty soudů SS ve většině případů ještě
o něco zostřil. O lecčems svědčí i příběh jeho synovce SS-obersturmführera Hanse Himmlera, kterého pro vyzrazení tajných informací,
k čemuž došlo v opilosti, dal jeho strýc degradovat a odsoudit k smrti,
pak mu však povolil, aby se jako parašutista osvědčil na italské frontě,
což se ne zcela vydařilo. Proto ho nechal znovu uvěznit a jako údajného homosexuála v Dachau zlikvidovat.
Himmler svou moc využíval a zneužíval.
Proti zločinům SS se málokdo dokázal smysluplně a do důsledků
postavit. Tam, kde vládli příslušníci SS, byly zločin a vražda povýšeny
na ctnost. Což nemohlo skončit jinak, než degenerací státu v aparát,
který rozpoutával stále další a další vlny vraždění a otrockého zneužívání – a to v rozsahu nikdy předtím nevídaném.
176
Přelom let 1941 a 1942.
Porážka hitlerovských vojsk u Moskvy a předchozí neúspěch ve
vzdušném zápolení o Británii měly v rámci vnitřní politiky i globální strategie nacistického Německa dalekosáhlé následky. Skončil sen
o bleskové válce a vyhlídkám na dlouhý konflikt se tudíž muselo přizpůsobit i německé hospodářství. Změny nastaly také v přístupu ke
koncentračním táborům. Nadále sloužily k izolaci a popřípadě i likvidaci politických odpůrců a válečných zajatců, pozornost se však nyní
začala obracet k využití otrocké pracovní síly ve zbrojním průmyslu,
což ve svých důsledcích přinášelo stejný konečný výsledek, protože totální ničení vězňů nelidským pracovním zatížením vedlo k několikanásobnému nárůstu počtu mrtvých proti letům předchozím, k čemuž
je třeba dodat, že nezávisle na potřebách průmyslu se právě v té době
započalo s obludným programem hromadné likvidace Židů a cikánů.
Zapojení vězňů koncentračních táborů do výroby se rozrostlo zejména poté, co v roce 1942 založil ministr Albert Speer takzvanou
Radu pro výzbroj při svém ministerstvu zbrojního průmyslu. Členy
tohoto poradního sboru se stali také představitelé největších výrobních seskupení, tedy koncernů, kteří měli snahu opatřit si pro své podniky co nejlevnější pracovní síly. Dá se sice říci, že představitelé firem
neměli přímý zájem na zvyšování počtu mrtvých v táborech, z logiky
jejich přístupu by tomu mělo být spíš naopak, na druhé straně však
souhlasili s tak strašnými životními a pracovními podmínkami v táborech a na nucených pracovištích, že úmrtnost nemohla nestoupat.
Ve dnech 23. a 24. dubna 1942 svolal SS-obergruppenführer a generál
177
Kapitola čtvrtá
zbraní SS Oswald Pohl všechny vedoucí dřívějšího Inspektorátu SS,
velitele táborů a velitele pro pracovní nasazení vězňů a osobně je
informoval o zásadních změnách v úkolech koncentračních táborů.
Namísto dřívějšího preventivního zajištění, převýchovy a předběžné
vazby nastupovala do popředí mobilizace vězňů pro válečné úkoly.
Zároveň byl Inspektorát koncentračních táborů převeden do Hlavního úřadu pro hospodářství a správu SS (SS-WVHA – Wirtschaftsverwaltungshauptamt).
Zájem o novodobé otroky překročil očekávání.
Sám Oswald Pohl o tom při poválečném výslechu v Norimberku
vypověděl, že vzhledem k narůstajícím požadavkům fronty na bojové
nasazení a tím i čím dál víc citelnému nedostatku civilních pracovních
sil obrátily se na něho téměř všechny větší zbrojní závody se žádostí,
aby jim byly dány k dispozici pracovní síly z koncentračních táborů.
Nejvíce vězňů se v souhrnu přidělilo těmto výrobním celkům:
a) Pohlova pracovní skupina C – zejména pro převedení leteckého
průmyslu do podzemních dílen,
b) chemický koncern I. G. Farben,
c) Hermann Göring-Werke,
d) Hugo Schneider AG Hasag,
e) rozličné závody leteckého průmyslu,
f) Brabag.
Platila zásada, že žádný podnik nemohl dostat méně než 500 osob,
zatímco největší zaznamenaný počet vězňů, zaměstnaných u jedné
firmy, byl 40 000 až 50 000 lidí. Firmy platily říšské pokladně pevnou
částku čtyři marky za vězně a den u lidí nekvalifikovaných a šest marek u kvalifikovaných. Vězňové, i když někteří byli třeba zkušenými řemeslníky či profesními odborníky, však z tohoto odstupňování neměli
žádný prospěch či nadlepšení, protože všechny peníze šly jednotně do
státní kasy. Šéf SS-WVHA Pohl vydal již krátce po zmíněné poradě,
tedy 30. dubna 1942, příkaz všem velitelům koncentračních táborů.
Činil je odpovědnými za uskutečnění pracovní mobilizace a doslova
zde uvedl:
„Toto nasazení musí být v pravém slova smyslu vyčerpávající (erschöpfend), aby bylo dosaženo největších výkonů… Pracovní doba
vězňů není nijak omezena. Vše, co by pracovní dobu jakkoli zkra
covalo (jídlo, apely), musí být omezeno na co nejkratší dobu.“
Českých vězňů se to pochopitelně také týkalo.
A v míře nemalé.
Hitlerovci tím naplňovali hned dva záměry, podobající se spojitým
nádobám: docházelo k plnému využití odborně schopných a šikovných českých dělníků a zároveň to byla cesta k tomu, jak se nenáviděných Čechů, jakmile z nich bude vysáto vše, čím by mohli přispět
k dozbrojování Německa, zbavit. Už padla zmínka o 510 plzeňských
škodovácích, kteří v červnu 1943 přišli do Buchenwaldu. Také transport českých politických vězeňkyň z Osvětimi do Ravensbrücku o něco později posiloval německý zbrojní průmysl o nové dělnice: ze 175
žen šla většina do pobočných komand na práci v nacistických továrnách. Pro transport 1100 Čechů z Osvětimi v srpnu 1943 bylo určeno, že v Buchenwaldu dojde jen k převlečení vězňů do pruhovaných
koncentráčnických stejnokrojů, načež jeho převažující část bude nejpozději během týdne poslána do vznikající podzemní továrny v Doře.
A o tom, jakou podobu měly první okamžiky na pracovišti Dora-Mittelbau, vypovídá poválečná zpráva očitého svědka:
„Zazněl povel seskočit z vozů a seřadit se do pětistupů. A už jsme se
až po kolena bořili do bahna. Jednotliví vězňové, kteří měli na nohou
takzvané holanďany (dřeváky), hrabali se tu i onde v bahně a hledali
své boty. Marně, protože jedno komando zatlačovalo druhé. A tak se
celé kolony brodily v bahně jako vystrašené, štvané ovce… Měly se zde
vyrábět tajné zbraně. Práce se dosud soustřeďovaly převážně na stavbu
tunelu – byla to těžká práce, která stála mnoho obětí. Spalo se ve štole číslo 39, hluboko pod zemí. Každý vězeň měl jednu přikrývku. Na
provázku nosil misku na jídlo, která sloužila i jako podhlavník. Zima
v této takzvané spací štole nebyla, zato však tolik prachu, že bylo sotva
vidět na krok. Ráno jsem se vyptával spoluvězně:
‚Poslyš, kde se tady můžu umýt?‘
Podivil se: ‚Umýt? Plivni si do dlaní, to je tady jediná možnost.‘
Po hrozbou trestu bylo totiž zakázáno brát vodu z přívodové roury, ta byla určena jen pro stroje a míchačky. Poměry to byly i pro
nás, kteří už jsme měli leccos za sebou, doslova šílené! Bez vody, bez
178
179
Kapitola čtvrtá
hygienických zařízení, jen několik karbidových sudů s prkénkem napříč představovalo záchod a svým pachem zamořovala tato zařízení
celé okolí. Sem tam se potácely lidské kostry tak doničené, jak jsem to
ještě v žádném lágru neviděl.“
Spěchalo se.
Po porážce hitlerovských vojsk u Stalingradu, kdy se začalo hovořit
o tazvané „totální válce“, rozhodl Hitler 25. července 1943, že ministr
Albert Speer bude odpovědný za okamžité uskutečnění programu výroby takzvaných zázračných zbraní. Po předchozím vybombardování
několika zbrojařských závodů nařídila nejvyšší místa v „třetí říši“, aby
se hlavní část této výroby, o níž se tvrdilo, že rozhodne o osudu Německa, soustředila do dvou podzemních tunelů v kopci Kohnstein
u Nordhausenu ve středoněmeckém pohoří Harz, tedy asi osmdesát
kilometrů od Buchenwaldu. Každý z těchto tunelů měřil 1800 metrů,
mezi nimi bylo umístěno 46 rozměrných příčných hal. Dne 27. srpna 1943 bylo ustaveno pobočné komando Buchenwaldu pod krycím
označením Dora.
Jak už bylo řečeno: spěchalo se.
I čísla tomu odpovídají.
Koncem září 1943 bylo v Doře nasazeno 3300 vězňů, v prosinci
narostl jejich počet na 9977, v lednu 1944 jich bylo 10 504 a v březnu
1944 již 11 167. Zachoval se i dokument o počtu výstražně popravených za nedostatečnou pracovní morálku či pouhý náznak sabotáže.
O život tak přišlo 183 osob, z toho ke 162 exekucím došlo na jaře
1945. Podle národností se v záznamu uvádělo, že šlo o 133 Rusů, 25
Poláků, tři Čechy a jednoho Litevce. Celková čísla z Dory jsou ovšem
mnohem otřesnější. Podzemní továrnou prošlo 36 000 lidí, kteří nejprve při budování tohoto prostoru a pak při vlastní výrobě pracovali
12 až 14 hodin denně. Jen v září 1944 tam zahynulo na tři tisíce vězňů,
celkem přímo v Doře – nepočítáme-li pochody smrti v závěru války
– zemřelo nebo bylo ubito 18 000 vězňů. Dozorci, v tomto případě
nejen esesáci, ale i stovky civilních inženýrů, mistrů, popoháněčů
a kontrolorů, se v Doře pod tlakem svých nadřízených předstihovali ve snaze, jak zběsilé tempo ještě zvýšit. Za nepatrný přestupek
následovalo udání a kruté, často smrtí končící tresty. Málokde jinde
Koncentrační tábor Dora
180
1Vstup
3Nemocnice
4Krematorium
5Kasárna SS
181
Kapitola čtvrtá
zahynulo při práci tolik vězňů, jako tomu bylo ve štolách a tunelech
Dory. Vězňové neměli při práci žádné ochranné pomůcky, chyběla
tam jakákoliv bezpečnostní zařízení, nemluvě ani o náznaku zdravotnického zabezpečení – v případě úrazu byl každý ponechán zcela bez
pomoci. V tunelech, kde byli vězňové ubytováni a odkud nikdy nevycházeli ven, se zároveň prováděl odstřel skal. Nebylo divu, že tu v některých obdobích umíralo denně až dvě stě vězňů, jejichž těla esesáci
pod plachtou nákladního auta odváželi rovnou do krematoria. Když
se jeden z nováčků zeptal staršího vězně na tamní poměry, dostalo se
mu přestručné odpovědi:
„Kamaráde, Dora, to je děs!“
celulózy v Kirstenu pracovali deportovaní ze Sachsenhausenu, z dalších uveďme Leunawerke, závody IG Farben v Dolním Slezsku.
– V továrnách Kruppova koncernu otročili internovaní muži a ženy,
stejně tak jako v pobočkách Sachsenhausenu, Buchenwaldu, Gross-Rosenu nebo Osvětimi. Tisíce lidí zahynuly v takzvaných Sovích horách
ve Slezsku, nedaleko českých hranic. Z pracovních čet z Gross-Rosenu,
pracujících v podzemních tunelech, zemřely mimo jiné při bombardování stovky lidí z mnoha evropských zemí. Spolu s válečnými zajatci
tam pracovalo zhruba asi 70 000 osob, z toho 40 000 vězňů. Málokdo
přežil hrůzné podmímky jednoho z největších pracovišť ve Würstewaldhersdorfu (Walin). Hromadným hrobem bylo i pobočné komando
Wüstegiersdorf (Gluszyca), kde pobýval i větší počet uvězněných žen.
Lidé s vězeňskými čísly pracovali v Kruppových závodech v Essenu,
Krupp měl rovněž vlastní muniční závod poblíž Osvětimi, přes tisíc
vězňů bylo zaměstnáno v závodech ELMAG v Alsasku.
– V roce 1944 neexistoval větší závod jakéhokoliv koncernu, který
by nezaměstnával muže a ženy zbavené svobody. Začátkem roku 1944
začala firma Auto-Union stavět podzemní zbrojní závod v okolí Litoměřic. Toto pracoviště se stalo pobočkou Flossenbürgu, ale přicházely
tam i velké transporty z Osvětimi.
– Mezi největšími závody nechyběly ani Zeiss-Ikon, AG v Drážďanech (zaměstnával 1200 vězňů, z toho 750 žen), Bayerische Motorwerke měly pobočku v Dachau, Rheinmetal-Borsig (v pobočce
Buchenwaldu). Výrobcem tanků Tiger byl Steyer-Daimler-Puch AG
(Mauthausen), Siemens (mimo jiné v Sachsenhausenu), letecké závody
Junkers (pobočka Buchenwaldu Malachyt – 5400 vězňů). Schönebeck
(mimo jiné 100 Čechů), letecké závody Messerschmidt (Dachau, Maut
hausen, Flossenbürg), letecké závody Heinkel (Mauthausen), závody
Dornier (Dachau).
Nebyla však samozřejmě jen Dora.
A každý další výčet je jen útržkem z celku:
– Zůstaneme-li u Buchenwaldu, je třeba se zmínit i o tom, že zdejší
vězni byli deportováni také do dalších poboček, kde se rovněž vyráběly
součástky pro tajné zbraně. Byly to mimo jiné pobočné tábory s krycími názvy Laura, a i tam se vyskytovaly katastrofální životní i pracovní
podmínky, dále to byly pobočky Ohrdruf S III, Bertha, Malachy…
– Velký počet vězňů všech národností byl násilím vehnán do závodů Hermann Göring-Werke. Mezi 1300 vězeňkyněmi z Ravensbrücku,
zaměstnanými v těchto zbrojních závodech, se vyskytovalo i mnoho
Češek. V podzemních továrnách podléhajících koncentračnímu táboru Mauthausen pracovalo 7000 vězňů, v mauthausenských pobočkách
v Ebensee, Melku a v komandu Linec III 5600 osob, vězňové z Majdanku byli zaměstnáni v závodech ve městě Stalowa Wola a na dalších
místech.
– Mezi největší soukromé koncerny, do kterých byli vězňové naháněni, patřil také chemický koncern IG Farben. V Monovicích u Osvětimi byli tito novodobí otroci přinuceni postavit si vlastní koncentrační
tábor, v prosinci 1943 tam pracovalo už 7200 vězňů, potom počet ještě
několikanásobně vzrostl a řadu českých vězňů tam drželi až do likvidace pracovišť začátkem roku 1945. IG Farben zaměstnávaly vězně
ovšem i na mnoha jiných místech. Tak například ve Walbrzychu budovali vězňové z lágru Gross-Rosen nový závod. V továrně na výrobu
182
Dlouho by se takto dalo pokračovat.
Při soudních procesech po roce 1945 vyšlo najevo, že v době největšího pracovního nasazení měly koncentrační tábory, které podléhaly Hlavnímu úřadu pro hospodářství a správu (SS-WVHA), celkem 627 000 vězňů a zajatců. Z toho bylo zaměstnáno v soukromých
183
zbrojařských firmách 250 000 vězňů, v závodech podléhajících ministerstvu zbrojního průmyslu 170 000, u stavebních firem 15 000, nový
vůdcův stan v Duryňsku stavělo 12 000 mužů a 50 000 vězňů pracovalo v podnicích, kontrolovaných přímo esesáckou centrálou.
A co zaměstnavatelé?
Mnozí se s tvrdým postupem při nasazování pracovních sil z lágrů v duchu vlastních zájmů ztotožnili. V archivu továrny IG Farben
– Buna Werke poblíž Osvětimi se po válce našla i korespondence civilních vedoucích pracovníků s tímto obsahem:
„Naše zkušenosti ukazují, že jedině brutální síla může přinést odpovídající a tolik potřebné výsledky při zacházení s těmito lidmi.“
Anebo: „Copak lze mít v takových abnormálních podmínkách námitky proti mistrovi nebo vedoucímu skupiny, když sáhne po klacku?“
Starší inženýr Faust z Buna Werke si dokonce stěžoval na to, že gestapo nepracuje dostatečně rychle a úspěšně, jak by si vedoucí pracovníci firmy přáli, což doprovodil poznámkou: „Zastávám názor, že pouhé slovní hrozby nestačí, aby se mezi vězni udržela kázeň a zabránilo
se zdržování práce či přímo sabotážím.“
Sabotáže…
Slovo, jež však už patří do další kapitoly vyprávění o dění v nacistických koncentračních táborech.
184
Osudy /4
Peklo jménem RICHARD
Osudy /4
Peklo jménem Richard
Napřáhl jsem ruku do tmy a nahmátl vlhký kámen. Těžko se mi dýchalo a tlukot vlastního srdce jsem vnímal snad až někde v krku, svěřuje své pocity spoluautor knihy Roman Cílek, ale nebylo možné se zastavit. Takřka po čtyřech jsem přelezl asi metrový zával a z jeho vrcholu
podal ruku tomu, kdo šel za mnou. Akumulátorovou svítilnou jsem
mu poslal pruh světla do mokře rozbahněné drti pod nohama. Dlaň,
kterou jsem svíral, patřila člověku, jenž měl k těmto místům vztah zdaleka vzdálený pocitům zvídavého reportéra či autora literatury faktu.
Na chvíli jsme se zastavili. Můj nikoli již mladý společník se jmenoval
Otakar Krňák a nyní sledoval mihotavou šňůrku světel, naznačujících
nám cestu, pak se rozhlédl po hrubé kamenné klenbě i po stěnách,
z nichž v pravidelném rytmu odkapávala rezem zbarvená voda, jako
kdyby skoro až myticky odměřovala čas.
„Tady to poznávám,“ zašeptal Krňák vzrušeně. „Když teď zahneme doprava, dostaneme se k bývalým umývárnám pro vězně. Touhle
chodbou nás vždycky hnali na směnu. Rychleji, než jdeme teď, pořádně
rychleji.“
Snad se tomu srovnání i pousmál.
Možná – natolik nedokázala byť i silná svítilna rozptýlit okolní
tmu.
Venku, napadlo mne, naplno září předletní slunce. Bylo poledne.
Tři čtvrtě hodiny předtím jsme se pod modrým severočeským nebem
potili horkem. Pak jsme se ocitli v bludišti temných chodeb, odboček,
větších či menších prostranství a výrobních hal, prostupoval námi vlhký chlad a rychle jsme rolovali dolů rukávy u zapůjčených maskáčů.
185
Osudy /4
Nacházeli jsme se v těch okamžicích mnoho desítek metrů pod zemí,
v rozsáhlém komplexu, jehož celková dálka se podle odkrytých částí
i torza německých map a nákresů, v nichž však některé úseky zřejmě
kvůli utajení vůbec nebyly zaznamenány, odhaduje na více než třicet
kilometrů – a jemuž nacisté určili krycí jméno Richardwerke.
Richard.
Tisíce různými jazyky mluvících vězňů, z nichž značná část se nedožila května 1945, však dala těmto místům jiné a přiléhavější jméno:
PEKLO.
pohraničí, tvořící nyní říšskou župu Sudety. Značná část dokumentace k těmto záměrům byla koncem války zničena, něčeho se zmocnily
speciální jednotky těch i oněch vítězných spojenců, ale z toho, co se
zachovalo, vyplývá, že na našem území měly s využitím otrocké práce
vězňů vzniknout v podstatě čtyři rozsáhlé podzemní areály. V Rájci
Prvopočátek se nachází skoro až v nedohlednu.
V roce 1939, kdy hitlerovci zaútočili na Polsko a tím se naplnil
předpoklad neodvratně se blížícího celoevropského konfliktu, pronesl
Hermann Göring, někdejší vojenský pilot a nyní marnivý šéf říšský
letectva, sebevědomá slova: „Nikdy se ani jediný nepřátelský stroj nedostane nad území Německa!“ Citovat tento jeho výrok o pouhé čtyři
roky později by se podobalo poťouchlé zlomyslnosti, kterou by gestapo neváhalo ztrestat. Systematické spojenecké bombardování působilo „třetí říši“ nemalé starosti a dokonce se na toto téma uskutečnilo
několik porad na nejvyšší úrovni. Poté padlo rozhodnutí: je třeba na
různých místech říše a okupovaného území vybudovat v co nejkratším čase a za maximálního utajení celou síť podzemních továren, kam
by se přenesla nejdůležitější zbrojní výroba ohrožovaná a v některých
oblastech doslova decimovaná útoky ze vzduchu.
Případné námitky se posuzovaly jako nepodstatné.
Náročnost co do počtu stavebních a posléze i výrobních pracovních sil? Ale těch má přece Německo dost a dost – jsou tu přece statisíce vězňů koncentračních táborů a válečných zajatců…
Od záměrů se přešlo k činům.
Vybraní experti si rozdělili úkoly a rozjeli se z Berlína i dalších
správních center hledat ve spolupráci s místními činiteli a specialisty SS vhodné terény pro objekty, které se měly podle výhledového
harmonogramu dříve či později budovat. Stranou pozornosti samozřejmě nemohlo zůstat ani geografické „srdce Evropy“, tedy prostor
Protektorátu Čechy a Morava a mnichovskou dohodou nám uloupené
186
Z nacistických archivů: domument týkající se vzniku
podzemní továrny u Litoměřic.
187
Osudy /4
u Blanska se jednalo o 45 000 čtverečních metrů výrobní plochy, ale
z projektu není zcela jasné, co se tam mělo vyrábět. Dále se jednalo
o dvou stavbách nedaleko Srbska u Berouna. V první z nich, označované podle německé verze místopisného názvu Srbsko pojmem Serbst,
se plánovalo umístění jedné z poboček letecké továrny firmy Junkers,
zatímco druhá stavba byla zamýšlena pro říšskou firmu Daimler-Benz a měla být umístěna v turisticky věhlasném a vzhledově velmi
přitažlivém zdejším kamenném lomu, podle něhož také dostala název
Amerika. V souhrnu se u obou těchto závodů na Berounsku jednalo
o zhruba 140 000 čtverečních metrů zamýšlené výrobní plochy, v níž
by dřely desetitisíce vesměs nedobrovolných pracovníků.
Válečný čas ubíhal však rychleji, než kdo tušil.
Záměry u Blanska a Berouna zůstaly tedy naštěstí jen ve stadiu
plánů a prvotních příprav. Totéž nelze ovšem říci o projektu Richardwerke, jemuž byla v pořadí akutnosti dána přednost před jinými. Po
podrobných průzkumech na Litoměřicku, spadajícím do župy Sudety, se došlo k závěru, že optimálně by k danému účelu vyhovoval
podzemní vápencový lom pod vrchem Radobýl a planinou Bídnice.
Základní síť chodeb zde vznikla již v době dolování, stačilo je tedy
rozšířit, zpevnit, upravit pracovní prostory, dovést a zabudovat technologická zařízení…
Rozhodnuto!
Na podzim 1943 dostal objekt krycí název Richard a předběžný
plán předpokládal vznik tří do značné míry samostatných organizačně
výrobních celků: tedy Richard I, II a III. Počítalo se s finální kapacitou
dvanácti tisíc dělníků, z čehož mělo být devět tisíc vězňů. Investiční
zakázku jako celek zadalo Speerovo říšské ministerstvo pro zbrojní
výrobu berlínskému řídícímu konsorciu Mineralöl-Baugesellschaft, na
stavbě se samozřejmě podílelo mnoho dalších firem, mezi nimi také
Sudetendeutsche Bergbau A.G., jíž bylo určeno postarat se o výchozí
hornické práce. Přímou výstavbu, v níž se od počátku počítalo s plným
nasazením vězňů, řídil ve spolupráci se Speerovými zmocněnci zvláštní SS-Führungsstab B 5 s krycí adresou Lovosice 2, poštovní schránka
212, část pošty docházela i na úřadovnu litoměřického gestapa. Vedoucím lovosického štábu byl do ledna 1945 SS-obersturmführer Werner
Mayer, poté převzal jeho funkci SS-sturmbannführer Alfons Kraft, přičemž v hierarchickém žebříčku stál nad nimi vlivný SS-gruppenführer
dr. ing. Kammler, šéf stavebně-technické skupiny C ve Pohlově vrcholném úřadu SS, který měl na starosti hospodářskou správu koncentračních táborů a pracovní využívání vězňů.
Richard I se začal budovat přednostně.
Už na rozhraní let 1943 a 1944 začaly k úpatí Radobýlu putovat
komanda zubožených vězňů. Zpočátku jen z věznice gestapa a policie
v terezínské Malé pevnosti, která zcela bezprávným stavem zdejších
poměrů i početností osazenstva měla blíže k podobě koncentračního
tábora než ke klasické trestnici. Velitel Malé pevnosti, po válce popravený SS-hauptsturmführer Heinrich Jöckl, o počátcích nasazení svých
svěřenců vypověděl: „Vedoucí pracovního úřadu z Litoměřic Ruhr
mne telefonicky požádal, abych pravidelně posílal do dolu Richard
na práci vězně, na počátku jich bylo pět set a o něco později asi tisíc.
Pokud si vzpomínám, pracovalo se tam na dvě směny – a to od sedmi hodin ráno do šesti hodin 18 hodin večer, kdy nastupovala noční
směna, trvající do ranní sedmé hodiny. Připouštím, že se zde za tvrdých podmínek vykonávala nepřiměřeně těžká práce, přihlédneme-li
k tomu, že se jednalo o vězně, kteří měli k dispozici jen nedostatečné
množství jídla.“
Heinrich Jöckl tedy připouštěl.
Tehdy pětačtyřicetiletý Karel Pinc, štábní kapitán československé
armády v záloze a nacisty vězněný člen odbojové skupiny, to však se
všemi důsledky zažil na vlastní kůži: „Hned první zdejší šichta mne
zbavuje zbytečných iluzí,“ vyprávěl o tom. „Ženou nás z Terezína
v poklusu a toho, kdo nestačí tempu, pohánějí klacky a pruty. Arbeitskomando Richard už nějaký čas má v Malé pevnosti svou nedobrou pověst a nyní jsem do něho spolu s kamarády z cely číslo 15 na
2. dvoře také spadl. Konečně jsme na místě. Richard na mne zblízka
otevírá svou temně vlhkou hrozivou tlamu. Nahrubo stlučená vrata jsou otevřená a nutí mne to, abych se snažil nahlédnout dovnitř.
Moc toho nevidím, ale zato slyším bouchání, tlučení, bzukot motoru,
všechno možné je slyšet – kromě běžného lidského hlasu. Ti uvnitř
jako kdyby byli odsouzeni k věčnému mlčení ve tmě a k zániku. Nám
188
189
Osudy /4
je naštěstí uloženo činit se venku. ‚Los, los!‘ řve na mne esesák a přiděluje mi velkou lopatu-uhelku. Jakýsi civilista v rajtkách a holínkách
nám přiděluje práci. Budeme upravovat trať pro úzkokolejnou dráhu,
jejíž kolejnice, zčásti zatopené vodou řinoucí se z hlubiny, mizí ve
sluji. Nedaleko od nás se plazí a dýmá lokomotivka, která táhne řadu
vozíků, tedy huntů, před vjezdem do podzemí se jich zbaví, na primitivní točně se obrací a přidává na rychlosti, aby pak brzy zmizela
za ohbím návrší. Do prázdných vozíků se opírá skupina štráfatě oble
čených otroků a tlačí je do nitra Richardu. My zatím prodlužujeme
trať, kopáme, hloubíme, křešeme do kamení, házíme lopatami. Civil
v rajtkách spolu se strážným dbají o to, abychom se ani na okamžik
nezastavili. Tempo, tempo! Plivám si do dlaní, aby se mi nálada lépe
držela a neklouzala. Esesák, kterého podle dialektu a otevřené nenávisti zejména k nám Čechům odhaduji na sudeťáka odněkud z pohraničí, ke mně přiskakuje a vší silou mne švihá prutem přes záda. Buďto
si ten blbec moje plivnutí vyložil jako náznak protestu, či se domnívá,
že jsem tímto běžným kopáčským úkonem trestuhodně znesvětil velkoněmecký majetek.“
Hodnostáři z říše neměli v rukou pruty, ale i oni popoháněli.
S výrobou je potřeba započít co nejdříve.
Ihned, ihned…!
Kapacita pracovních sil z Malé pevnosti už náporu požadavků
nemohla dostačovat. Brzy se tedy z doslova nevyčerpatelných zdrojů
zjednala náprava. Za dělostřeleckými kasárnami v Litoměřicích vznikla pobočka koncentračního tábora Flossenbürg, odkud to sem nebylo
příliš daleko, protože tento tábor se nacházel západně od Tachova.
Nyní se tedy mohlo docílit požadovaného zrychlení.
V objektu Richard I se téměř ještě v době stavebních prací začalo
s výrobou automobilových součástek, leteckých motorů, klikových hřídelí do tanků a rychlostních skříní pro ponorky. Produkci zajišťovala
zejména firma Auto-Union vedená v Litoměřicích pod krycím názvem
Elsabe A.G. V Richardu II, projektovaném a budovaném od začátku
roku 1944, se usídlila firma Osram z Berlína, vyráběly se zde wolframové a molybdenové dráty a plechy, byla sem soustředěna i další přísně tajná výroba, zřejmě také součástí raket V 1 a V 2. Do Richardwerke
se v posledních válečných měsících přemístila rovněž firma Gedewent,
jejíž činnost se udržovala v nejpřísnější tajnosti. Obecně lze říci, že nacistickému vedení se opravdu podařilo utajit výrobní provoz tak, že
řadoví civilní zaměstnanci a vězni většinou nevěděli kromě svého
úzce vymezeného pracovního úseku ani to nejmenší o dění na jiných
pracovištích a nemohli si tak dát dohromady žádné souvislosti: každý
z nich byl jen malým šroubečkem ve složitém kolosu.
190
Krematorium v někdejší cihelně.
Operace Richardwerke se nacistům svým způsobem zdařila.
Odmyslíme-li nelidskost všech průvodních okolností, z čistě technického hlediska vzniklo poblíž Litoměřic v čase doslova rekordním
pozoruhodné dílo: v obrovských halách objektu Richard I došlo k okamžitému instalování technologických zařízení a začalo se pracovat,
měli zde vlastní elektrické osvětlení, vlastní vodovod, větrací šachty
na chlazení a ohřívání vzduchu. Snad ještě náročnější byla v důsledku
časové tísně již ne zcela dokončená výstavba areálu Richard II, označovaném též krycím názvem Elsa B, kde se bez nejnutnějšího zabezpečení a primitivním způsobem hloubily chodby dosahující pěti až sedmi
metrů šířky a čtyř či pěti metrů výšky.
Každý kus chodby byl zaplacen lidskými životy.
191
Osudy /4
Stejně děsivé byly ostatně i poměry v narychlo a jaksi nouzově
zbudovaném litoměřickém koncentračním táboře, jímž podle nejrůznějších a často se lišících odhadů prošlo přes dvacet tisíc lidí. Vzhledem k celkovým zásobovacím potížím Německa v této fázi války se tu
projevoval absolutní nedostatek potravin, vězňové spali ve stísněném
prostoru na šesti až osmi pryčnách nad sebou, trpěli zavšivením a museli se obejít bez sebemenších hygienických možností.
úrazů. Dovedu si představit, že takhle nějak se postupovalo při stavbě
pyramid. Jediné hledisko byl výkon. Nedostatečně zpevněný křehký
vápenec mnoho z našich kamarádů zasypal a udusil. Platila zásada, že
zasypaným nesměl nikdo pomáhat, protože by to představovalo zdržení v práci, na druhé straně se však musel zával holýma rukama okamžitě odstranit, pokud došlo k zasypání erární lopaty nebo krumpáče.
Pracovní nástroj měl větší hodnotu než život vězně. Lékařská pomoc
nebyla naprosto žádná a mnoho lidí bylo doslova před našima očima
utlučeno k smrti esesáckými dozorci a někdy i mistry. Prý pro výstrahu. Jiní zemřeli přímo tady v některé z chodeb, kudy jsme před chvíli
prošli. Naprostým tělesným vyčerpáním. Nedivte se! Při abnormální
námaze nám většinou musela na celý den vystačit sběračka jen čímsi
těžko popsatelným ochucené teplé vody, které se s notnou nadsázkou
říkalo polévka. Na podzim 1944 se na pracovištích Richardwerke rozšířila epidemie úplavice, počátkem roku 1945 zase břišního tyfu, což
mohlo být mimo jiné důsledkem toho, že voda, kterou jsme pili, protože žádnou jinou jsme nikde nemohli sehnat, se přiváděla přímo z Labe
a byla tedy určitě závadná.“
Umíralo se, mnoho se umíralo.
Zpočátku vozili zdejší mrtvé do krematorií v Terezíně a Střekově
u Ústí nad Labem. Pak to již z organizačních a nákladových důvodů
nevyhovovalo, protože mrtvých přibývalo. Správa Richardwerke, v níž
měli slovo kromě esesáckých činitelů také zástupci řady německých
firem, zřídila tedy přímo poblíž Radobýlu vlastní krematorium s dvojpecí. I na tom se však šetřilo: pouze se narychlo a provizorně upravila
bývalá sušárna cihel…
Vchod do podzemí.
Byla to jen prachobyčejná zásobárna otroků.
Důl Richard a Karlem Hynkem Máchou opěvovaná krásná krajina
v jeho okolí jako kdyby se bránily svému znesvěcení a pohlcovaly další
a další oběti.
Dřelo se tam a umíralo.
Táborový lékař dr. Janhannicz, což byl vězeň původem z Polska, vyslovil po osvobození odhad, že v litoměřickém koncentračním táboře
zahynulo na dvanáct tisíc lidí, přičemž převážný počet z toho jde na
konto Richardwerke.
„Úmrtnost zde byla skutečně katastrofální,“ řekl Otakar Krňák ve
chvíli krátkého odpočinku, kdy jsme se usadili na haldu kamení. „Doslova šílené pracovní tempo, které vynucovali, neslo s sebou nespočetně
192
Poslední směna se tu uskutečnila 5. května 1945.
V době, kdy Hitler byl již skoro týden mrtev, Američané stáli u Plzně, na mnoha místech protektorátu vypukalo všenárodní povstání
a pouze desítky hodin zbývaly do aktu německé kapitulace, k němuž
došlo nejprve v Remeši, posléze také v Berlíně. V téže době vstoupily
do Litoměřic jednotky Rudé armády, a protože sovětští zpravodajci
o Richardwerke zřejmě již předem něco věděli a ještě k tomu navíc se o zdejších nejen výrobních, ale snad i výzkumných aktivitách
193
Osudy /4
hitlerovců šířily různé a možná ne vždy zcela reálné pověsti, postaraly
se speciální a k tomu určené skupiny Sovětské armády o to, že z podzemí bylo odvezeno veškeré technologické zařízení a část chodeb
a prostor pak zavalena.
Zůstalo tak dost bílých míst na mapě toho, co se tu dělo.
Před poválečnými soudy stálo jen málo osob, zodpovědných za
zločiny tak či onak související s působností Richardwerke. Našla se
řada dokumentů, mnohé však ještě chybějí. Bude jednou tajemství
těchto bezútěšných míst odhaleno zcela a beze zbytku? Zjistí se někdy
přesné počty zdejších obětí? Jak to doopravdy bylo s plány na zničení Richardwerke před koncem války? Bude jednou naprosto jasné, co
všechno zde nacisté vyráběli? Projít se dá pouze zlomkem chodeb. Za
mnohými závaly, které jsme si vlastníma rukama ohmatali, se zřejmě
ještě nacházejí další prostory. Snad se dříve či později podaří je odkrýt,
zjistit víc, vrhnout světlo do temna podzemních katakomb.
Bylo by to záslušné.
Již kvůli těm mnoha tisícům lidí, kteří před některým z vchodů do
zdejšího podzemí naposledy spatřili blahodárné světlo slunce.
Tady se dřelo a umíralo.
194
Mnohým, možná vlastně všem to bylo určeno.
Ale přece jen někteří se štěstím unikli tomuto osudu.
„Tady byla výrobní hala,“ vysvětloval Otakar Krňák, který tu nuceně dřel od počátku roku 1944, když jsme se ocitli v největší místnosti,
jakou jsme tady dole dosud spatřili a kde paprsek svítilny nedozářil
tmou z jednoho konce na druhý. „Ve dvou proudech zde stály stroje
a uprostřed běžel pás. Od strojů jsme se vůbec nesměli hnout. Někteří
vězňové, kteří se již o něco takového pokusili, měli na oblecích terče.
Esesáci po nich pálili, jakmile se kterýkoli z nich vzdálil byť třeba jen
na čtyři kroky od skupiny. Ostatně to bylo na tabulkách, připevněných
na stěnu, napsáno: Pozor, střílí se naostro bez vyzvání!“
O kousek dál ležela na zemi ulouplá vrstva stropu.
Dobrých pár metráků – to by nám ani ta vojenská přílba, kterou
nám venku rovněž půjčili, nebyla moc platná.
„Loupe se to,“ prohodil důstojník, který nás doprovázel. „A nejhorší
je, že vápenec padá bez jakékoliv předchozí výstrahy. Žádné praskání
nebo šustot. Kus se utrhne a letí.“
Málo příjemný pocit, když se člověk podíval nahoru.
„Kolik jsme asi pod zemí?“
„Tak sedmdesát metrů.“
195
Otakar Krňák teď už mlčel.
Nebyly jistě potěšující vzpomínky, které mu zdejší prostředí znovu a s plnou naléhavostí připomnělo. Vím, že kromě všeho jiného tu
přišel o řadu kamarádů-spoluvězňů. Možná si už v duchu přál odtud
odejít a nikdy se nevracet. Pohledem na hodinky jsem si ověřil, že tu
pobýváme už takřka hodinu: zlomek každodenní směny někdejších
vězňů. A nějakou dobu ještě potrvá zpáteční cesta. Pak uvidíme světlo,
obejme nás venkovní teplo…
Naposledy jsem se tou ohromnou temnou halou, kde před lety hučely stroje, rozhlédl. A nedalo mi to. Sehnul jsem se, chvíli šátral prsty
a potom jsem zvedl a zastrčil do kapsy u kalhot úzký nožovitý oblázek:
podivný suvenýr z prostředí, odkud se neposílají veselé pohledy známým.
Teď leží ten kámen na mém psacím stole, svítí na něj slunce a vidím,
jak je namodralý, skoro modrý.
Modrý vápenec z pekla zvaného Richard.
196
Kapitola pátá
Vzdor
Kapitola pátá
Vzdor
Stávaly se takové příběhy.
Člověk, vystavený strašlivému tlaku, na který ani nebyl připravený,
anebo třeba jen v jednom jediném okamžiku prostě nezvládl jeho ničivou sílu, vybočil z řady, ztratil všechny zábrany i sebezáchovnou rozvahu, reagoval tak, jak cítil, a učinil něco, co nikdo – a možná předtím
ani on sám – nepředpokládal.
V Mauthausenu se přihodilo, že se český vězeň, vyvedený z míry
řetězcem ukrutností hned po příchodu do tábora, odvážil postavit eses
manovi a vrátil mu facku, kterou předtím bezdůvodně dostal. Okamžitě se na něho vrhla celá horda mužů SS a na místě ho ubila, doslova
zašlapala do země. Následoval pak ještě kolektivní trest: všichni Češi
v táboře museli ještě několik hodin povinně „cvičit“, což většinu z nich
přivedlo na okraj úplného vyčerpání.
V Osvětimi se mladá Slovenka z Nitry postavila po příchodu na
pracoviště před kolonu svých spoluvězeňkyň a zvolala: „Nepracujte
pro Němce! Nepomáhejme jim vést jejich válku! Stejně tu zahyneme
– tak ať nás rovnou tady na místě postřílejí!“ Vzápětí se stala první
obětí toho dne.
Nepříliš daleko od plynových komor v Osvětimi-Birkenau se přihodila událost, z níž se pak v různém podání stala doslova koncentráčnická legenda. Krásná žena, donucená pro pobavení strážných tančit
nahá před krematoriem, vytrhla jednomu z přihlížejících a smějících
se esesmanů revolver – a jedinou ranou ho zastřelila.
V lágru Mauthausen, kde se doslova ubíjelo prací v lomu, zoufalý
vězeň mrštil špičatým kamenem po obzvlášť surovém dozorci a trefil
197
Kapitola pátá
ho do hlavy tak nešťastně – anebo snad šťastně?, že ho připravil o život,
což samozřejmě znamenalo i jeho okamžitou záhubu.
Historie koncentračního tábora Buchenwald byla už v počátečním
období poznamenána případem statečného faráře Paula Schneidera,
kterého se lagerkomandant Koch pokoušel přinutit, aby podepsal
prohlášení loajálnosti vůči nacistickému režimu. Schneider to odmítl
a prohlásil: „Ne, nic takového neučiním! A navíc vás ujišťuji, že jakmile
se dostanu na svobodu, první patník na cestě do Výmaru proměním
v kazatelnu, z níž budu kázat o vašich zločinech vůči celému národu.“
Za tuto opovážlivost vsadili duchovního do obávaného bunkru. Ale
ani tím ho neumlčeli. Když při sčítání vězňů na apelu všechno ztichlo,
ozval se z bunkru jeho silný hlas: „Zločinci! Žaluji vás před stolicí Boží!
Žaluji vás za tyto vraždy…“ a začal vyjmenovávat vězně, o nichž věděl,
že byli ubiti. Takhle se to opakovalo ještě několikrát. Pokaždé Schneidera strašlivě ztýrali a nakonec ho umlčeli smrtící injekcí.
vzpomínky nejednou spíše překážely v úsilí o docela obyčejné přežití.
Ale i tady cosi zbývalo. Kus štěstí spočíval v tom, byl-li člověk z velké
části vězněn společně se svými přáteli z doby před uvězněním, popřípadě přímo se společníky z odboje. V takovém případě se při přestávce v práci, na apelplatzu, v neděli nebo večer stále diskutovalo o tom,
co se kdo kde dověděl o vojenské a mezinárodní situaci, zjišťovalo se
u nováčků, jaké jsou poměry venku, debatovalo se o tom, co bude po
návratu domů a co hodlá ten který dělat, čemu se věnovat a jak si
uspořádat život. Aniž bychom se chtěli dopustit nějakého vyvyšování,
dá se říci, že například v Buchenwaldu vězňové žádné jiné národnosti
neprojevovali tak soustavný a chvílemi i optimisticky naladěný zájem
o vnější dění, jako tomu bylo zejména u mladších českých politických
vězňů, jimž nahrávala okolnost, že byli většinou drženi pohromadě.
Ne každý tohle dokázal.
Ale na druhé straně: ne každý se dokázal v koncentračním táboře
obrnit tak důkladně neproniknutelnou hroší kůží, aby mu bylo zcela
jedno cokoliv, co se netýkalo přímo jeho samotného. Vyskytovaly se
v lágrech a věznicích takové i onaké formy solidarity, jejíž každý byť
jen náznak byl prvotním činitelem vzdoru proti věznitelům.
Záleželo na mnoha vnějších okolnostech.
Spoluautor této knihy o tom může mluvit z vlastní zkušenosti, protože v nacistickém zajetí prožil čtyři a půl roku, poznal vyšetřovací
vazbu, Malou pevnost Terezín, samovazbu, Osvětim i Buchenwald.
Setkal se s životy riskujícími členy odbojových organizací, také s těmi,
kdo se už smířili s osudem, poznal zoufalce a sobce, ale i takové, kteří
byli ochotni obětovat se za druhého. Rozdílné to bylo také s vnitřním
životem vězně. V káznici Ebrach nebo Amberk byl prý ještě čas i podmínky k tomu, aby vězeň vzpomínal na domov, své blízké a těšil se
na návrat. Jiné to už bylo v Osvětimi nebo i Buchenwaldu. V přívalu
každodenních násilností, hrůz a utrpení, neustálého boje o přežití,
minulost jako by zmizela. Jen nemnohé okamžiky klidu umožňovaly
pomyslný návrat do předcházející doby. Rozdíl byl tak propastný, že
198
Vzdor
Jak jste to mohli přežít?
Těm, kteří se vrátili, často kladli tuhle otázku.
Nebylo snadné zvolit všeobsahující odpověď, která by každého
uspokojila. Rozhodovalo nespočetné množství okolností. Už v prvopočátku záleželo na tom, kam gestapo vězně poslalo. Šlo-li o vyhlazovací tábory, určené hlavně pro rasově pronásledované, byla naděje nepatrná, příslušníci SS obvykle hnali vězně přímo do plynových
komor. Ale nemuselo jít jen o rasová hlediska. V Mauthausenu ubíjeli
esesmani české vězně, vůči nimž se zejména po atentátu na Heydricha
zvedla vlna nacistické nenávisti, doslova po stovkách. Kupříkladu ze
4609 Čechů, deportovaných tam od podzimu 1941 a v průběhu roku
1942, přežilo pouhých 156, tedy z každých třiceti lidí toliko jeden. Jinde a jindy to ve srovnání s tímhle stavem dopadlo o něco lépe a prodloužila se naděje na návrat domů.
Už zde padl pojem solidarita mezi vězni.
Jak popsat jeho obsah?
Někdy to byly neobyčejně skromné a prosté počiny. Třeba sběračka rozvařené, páchnoucí mrkve, nabídnutá z vlastního malého přídělu
tomu, kdo již hladem ztrácel síly. Nebo pod rukou sehnaný aspirin pro
ty, o které se pokoušela horečka, jež mohla mít zlé důsledky. Ženy z Ravensbrücku vzpomínají, co to znamenalo přinést a poskytnout vědro
199
Kapitola pátá
teplé vody na intimní očistu. Jindy pomohl krajíček chleba a někdy –
nechť to nezní sentimentálně – stačil jen úsměv nebo povzbudivé slovo, a to zejména tehdy, když esesmani některý den obzvlášť zdivočele
řádili. Také půjčený kousek provázku k zavázání bot či uchycení padajících kalhot, primitivní ošetření ran či bolavých zubů, to byly zdánlivé
nicotnosti, které přitom často o mnohém rozhodovaly. Samozřejmě,
že i zde platila jistá posloupnost. Nejvíce si navzájem pomáhali známí, kamarádi, krajané, lidé stejného jazyka, tedy Češi Čechům, Němci
Němcům, Poláci Polákům – protože národní příslušnost byla vůbec
prvním poutem, které vězně v koncentračních táborech spojovalo.
Solidarita zachraňovala lidské životy.
Tam, kde vládly „vlčí poměry“, stával se nedostatek i těchto drobností zdrojem nesmírných těžkostí a útrap, sužoval vězně a prohluboval v nich stavy beznaděje a lhostejnosti, zbavoval je síly k boji o život.
Všude, v každém táboře bez výjimky, platila zásada, že osamocený
jednotlivec byl v této mašinérii nelidskosti a smrti nenávratně ztracen. Vzniklé dilema mělo jen dvě východiska: buď se pokusit o přežití
na úkor ostatních vězňů a tak se dát někdy i na cestu zločinů, nebo se
připojit k těm, kdo se solidaritou stavěli proti tomuto hrůznému systému, a je potěšitelné, že čeští lidé se ve své naprosté většině vydali touto
druhou cestou.
Cestou plnou rizik.
Vše, co nazýváme solidaritou bylo v nejširším významu jednáním
proti vlastnímu poslání koncentračních táborů, jež spočívalo v ponížení, zotročení a nakonec zahubení těch, které tam hitlerovský režim
poslal. A tak vlastně všechno, co tento plán křížilo, lze označit za odpor.
Svůj život v sázku dával každý, kdo chtěl získat třeba otop pro světnici,
aby se spoluvězni mohli trochu ohřát a osušit. Kdo nepřipustil, aby byl
vysílený člověk poslán na mimořádné práce, například lámat kámen
či skládat metráky uhlí. Kdo obstaral obuv pro ty, kterým padaly boty
z omrzajících nohou, nebo opatřil alespoň hadr do bot, který posloužil
jako onuce. Okruh této titěrné pomoci byl vzhledem ke zbědovanému
stavu většiny lidí skoro až nekonečný a rozšiřoval se podle toho, jak organizace odporu sílila. Mnohým by se mohlo zdát, že šlo jen o skutky
charitativní. Nebylo tomu tak: drobná práce se stávala nejen paprskem
světla v temnu násilností a nelidskosti, ale i základem širokého působení a jedním z výchozích předpokladů ke skutečné ilegální práci.
Ano, byl v tom zárodečný prvek vzdoru.
Kdo podal hladovému a trpícímu spoluvězni kus chleba, stavěl se
proti úsilí příslušníků SS co nejdříve zničit jednoho ze svých odpůrců.
Totéž platilo v případě, když vězeň stejně trpícímu obvázal ránu, opatřil
mu kousek teplejšího oblečení nebo lepší obutí. Proto také esesáci každý takový projev nenávistně trestali. Na jaře 1943 byl v Osvětimi k pětadvaceti ranám holí odsouzen vězeň je proto, že mrznoucímu kamarádovi sehnal a zapůjčil svetr. Úsilí esesmanů přece směřovalo k opaku,
šlo jim o to, aby své svěřence proti sobě navzájem poštvali. Proto Ukrajince podřídili polským kápům a předákům, Čechy Němcům, politické
vězně kriminálním vězňům, slabé silnějším. Od prvního okamžiku, kdy
se nováček dostal do tábora, mu mělo být jasné, že je proti svým věznitelům a jejich pomahačům zcela bezmocný. Kdo třeba jen pozvedl ruku
proti příslušníkovi SS, byl na místě ubit nebo zastřelen.
Daleko ještě byly pokusy o organizovaný odpor.
Tam, kde lidé hromadně umírali hladem a nemocemi, a kde prvním a jediným cílem bylo uchovat kus chleba a dosáhnout toho, aby se
vězeň domohl ubohé denní porce polévky – tam nebyly podmínky ani
na myšlenku, směřující k organizování odporu. Teprve v pozdějších
poměrech, kde vězňové pracovali například v dílnách a byli ubytováni v menších skupinách, se o lecčems dalo uvažovat – a pak již nejen
uvažovat. Jednou z individuálních forem odporu, která se uskutečnila
v několika koncentračních táborech, bylo odmítnutí poslušnosti. Většinou k tomu docházelo ve vypjatých situacích, kdy esesmani nutili
některého z vězňů ke spoluúčasti na svých zločinech.
Únor 1944, koncentrační tábor Dora:
Dva muži se pokusili o útěk, ale byli dopadeni. Velitelé SS nechali nastoupit osazenstvo tábora a prvnímu lagerältestemu Thomasovi,
který sám byl také vězněm, nařídili, aby provinilce oběsil.
Thomas se postavil do pozoru a odpověděl: „Odmítám rozkaz vykonat!“
Esesáci se obrátili na druhého táborového nejstaršího Szymczaka,
ale i ten se zachoval podobně.
200
Vzdor
201
Kapitola pátá
Samozřejmě, že je to oba bezprostředně poté stálo život.
Červenec 1944, Osvětim:
Po nástupu patnácti vězňů, kteří měli být za jakési nikoli významné provinění popraveni, vystoupil z řady povinně přihlížejících vězňů
Maximilian Kolbe, který před válkou působil jako misionář v Japonsku, sňal čepici a postavil se před lagerführera v uniformě důstojníka
SS s tím, že by mu chtěl něco navrhnout.
Cosi takového bylo čímsi nezvyklým, takže lagerführer se překvapeně obrátil na tlumočníka se slovy: „Co chce ta polská svině?“
Kolbe pak ukázal rukou na Franciszka Gajowniczka, jednoho
z odsouzenců, a řekl: „Jsem katolický kněz a cítím za svou povinnost
nastoupit na místo pana Gajowniczka, protože on má ženu a několik
dětí.“
V první chvíli nebyl lagerführer schopen slova, pak pokynul Gajowniczkovi a řekl: „Weg!“
Nato Kolbe zaujal místo mezi odsouzenými, ale místo okamžité popravy ho čekalo několik útrpných týdnů v temnici-bunkru, až poté mu
tam 14. srpna dali smrtící injekci.
Gajowniczek věznění přežil.
V průběhu téhož roku došlo v Osvětimi k podobnému, ale méně
známému případu. Když velitel tábora nařídil vsadit do temnice deset
vězňů, na protest proti tomuto jednání se k nim dobrovolně připojil
i Marian Batko, čtyřicetiletý profesor z Chorzowa, který pak za čtyři
dny v bunkru zemřel.
Někdy bylo třeba ubránit se i tvrdostí.
Osvětimské ženy, které přežily, si odnesly vzpomínku na to, jak jim
mladá slovenská bloková – sama také vězeňkyně – se skoro až patologickou zavilostí den co den vyhrožovala posláním do plynové komory
a tím je ještě více vystavovala trvalému nebezpečí. Situaci bylo třeba
řešit, což se také stalo: jednoho rána ji ostatní spoluvězeňkyně našli
uškrcenou…
civilními zaměstnanci zasvěcenými do odboje. Od počátku bylo třeba
spoléhat se hlavně na lidskou paměť. Ale i názory na rámcové posuzování tohoto dění se liší. Podle některých z nich skutečný odboj začínal
teprve tehdy, když pomoc jednotlivci, příteli či známému, přerostla v kolektivní úsilí a vedla ke zlepšení celého táborového prostředí
– a tím pomohla aspoň části celku.
Lze s tím souhlasit.
A je potěšitelnou stránkou této temné historie, že k podobným
událostem docházelo a paradoxně tak i uvnitř hitlerovských koncentračních táborů pokračoval boj proti fašismu. Umožňovala to osobnost
a vnitřní kvality politického vězně, skutečného politického vězně. Ještě na svobodě se dobrovolně přihlásil k odbojové činnosti, za kterou
mohl čekat jen to nejhorší – mučení při výsleších, koncentrační tábor
nebo rovnou smrt. Ale nezaváhal. V lágru, pokud přežil první nápor
malomyslnosti a zoufalství, se mnohý z nich utvrdil ve svém antifašistickém přesvědčení, snad můžeme dokonce hovořit i o nenávisti vůči
fašismu a fašistům, protože prostředí, do něhož byl uvržen, mělo ještě
daleko horší podobu, než si vůbec dokázal představit. Bylo zřejmé, že
nějakou milost od esesmanů čekat nemůže a že tedy ani náznak smíření prostě neexistuje. A tak značná část politických vězňů po kratší
nebo delší době docházela k závěru, že není možné zcela složit ruce do
klína. Že živoření v úděsných podmínkách, hlad, šikanování, blízkost
smrti na každém kroku, že to vše by mohlo být vyváženo jen jedinou
cestou: pokračováním v boji, v nejrůznějších formách odporu. Byl
v tom obsažen i pud sebezáchovy.
Dilema bylo až průzračně jasné: pokud chceme přežít, musíme se
rvát. O svůj život a zároveň i o životy svých kamarádů. Musíme být
silnější, chytřejší, vytrvalejší, inteligentnější než esesmani. Nedalo
se samozřejmě bojovat obvyklými zbraněmi – muselo se používat
lsti, vyhýbat se otevřeným konfliktům, v zájmu ohrožených dokonce i využívat slabostí samotných esesmanů. Ti se mylně domnívali,
že hrůzné podmínky a ještě horší vyhlídky zbaví politické vězně jakékoliv síly a odvahy pokračovat v činnosti a křížit tak plány svých
věznitelů.
U některých jim to vyšlo, u většiny nikoliv.
Zobrazit šíři odporu v koncentračních táborech je nesmírně těžké.
Dokumenty o tom samozřejmě neexistují. Výjimkou je několik dopisů, které se po válce našly v Krakově a byly z lágrů tajně vyneseny
202
Vzdor
203
Kapitola pátá
„Političtí vězňové,“ napsal o tom polský historik Zygmunt Zonik,
„nepovažovali koncentrační tábor pouze za místo své osobní tragédie,
ale za jednu z etap války, kterou je třeba zvládnout a způsobit tím nepříteli co nejvíce škod. Odpůrci nacistů v táborech se nesmířili s tamní
skutečností, ale ze všech sil se ji snažili změnit a otupit nemilosrdná
nařízení a praktiky esesmanů.“
Není snad na místě pocit hluboké úcty?
S pohnutím je třeba se zamyslet nad tím, co někteří lidé v nacistickém zajetí byli schopni dokázat. I za cenu těch nejvyšších obětí.
Z předlouhé řady těchto nejstatečnějších přežili často pouze jednotlivci, nejednou jediný ze stovky. Kolik statečných se mnohdy obětovalo,
aby alespoň jediný mohl uprchnout! Ale jen tak se svět mohl dovědět
pravdu o neuvěřitelném, když se z někdo z odsouzenců útěkem zachránil a vydal své svědectví.
S čímž v logice dění souvisí i to, že vězňové byli ráno předčasně
probuzeni a zahnáni na apel, kde museli z trestu začít zpívat. že vynuceně zpívali i v okamžiku, kdy byli jejich kamarádi věšeni či stříleni.
Někdy tak museli činit jen pro obveselení strážců, jindy proto, aby nebyly slyšet výstřely, jak tomu bylo například na podzim roku 1941, kdy
v mnoha táborech stříleli sovětské válečné zajatce doslova po tisících.
Stalo se to kdesi v Německu na přelomu 30. a 40. let.
Neskutečný, téměř hrůzostrašný obraz jako by z nějakého pochmurného filmu – a přece byl skutečností.
Tmavý, deštivý večer, za ostnatými dráty tisíce vězňů v pruhovaných šatech, proti nim jsou namířeny kulomety, všichni jsou oslepeni
prudkým světlem reflektorů, ale na rozkaz důstojníků SS zpívají: zpívají stále stejnou píseň, pořád dokola, opět a znovu, půl hodiny, hodinu, dvě hodiny. Zpěv, umělecký výraz, projev lidské radosti – a koncentrační tábor. Jak nepochopitelný paradox! A nejen to: vpředu
u brány stojí šibenice, teď pod ni předstupují odsouzenci, jimž zbývají
už jen poslední vteřiny života, sborový zpěv však nesmí ani na okamžik ustat…
Co všechno se dá vymyslet ke zdeptání obětí. Ke všemu, čím měli
být lidé ponižováni a trýzněni, k hladu, fyzickému mučení, zdánlivé
bezvýchodnosti, těžké práci od rána do noci, ke každodenním vraždám a zbavení všeho soukromí – připojili jejich dozorci i zpěv.
Kultura po nacisticku!
Proč ne: vždyť druhý muž hitlerovského Německa Hermann Göring
vyslovil nedlouho poté, co se zmocnili vlády, dnes již okřídlené rčení:
„Slyším-li slovo kultura, odjišťuji revolver.“
204
Vzdor
Kultura jako taková však v tom byla nevinně.
Ta naopak, stejně jako již zmíněná solidarita, pomáhala přežít.
Už párkrát padla zmínka o tom, že mezi jednotlivými koncentračními tábory, ale i v jejich vnitřním uspořádání, byly velké rozdíly. Totéž platilo i o možnostech toho, co bychom nepěkným slovem
z dnešního slovníku nazvali kulturním vyžitím. Jiné předpoklady byly
v Buchenwaldu, Dachau, Sachsenhausenu, jiné v Mauthausenu nebo
Flossenbürgu, jiné zas v Osvětimi a zcela odlišné například v Terezíně.
Ve vyhlazovacích táborech, kde vězňové vlastně jen čekali na smrt, se
o čemkoli tomu podobnému sotva dalo mluvit. Odlišovaly se podmínky mezi vězni, kteří měli za sebou už léta vazby a dovedli se v táboře
„pohybovat“, a masou nováčků, kteří vešli do brány tábora teprve nedávno. Svou roli hrál i čas. Jinak vypadal nacistický tábor před válkou,
kdy v něm žilo pět šest tisíc vězňů, z nichž všichni hovořili stejným
jazykem, jinak po prvních záborech evropských zemí – a opět jinak od
roku 1943, kdy se koncentrační tábory měnily v desetitisícové mnohonárodní kolosy a začalo se realizovat nacistické heslo „Vernichtung
durch Arbeit“, tedy ničení vězňů pomocí otrocké práce.
To, co se podařilo, bylo však silnou vzpruhou.
Ať už to byl nepatrný kulturní skutek, který zapůsobil jen na několik
spoluvězňů – anebo větší počin z konce roku 1944, kdy mohly v Buchenwaldu přihlížet a naslouchat stovky kamarádů všech národností.
Čeští studenti z akce 17. listopadu 1939, kteří ještě žijí, dodnes
vzpomínají na první vánoce v Sachsenhausenu. Temné odpoledne
přecházelo ve Štědrý večer. Tisíc tři sta mladých mužů sedělo u svých
stolů, mlčeli, skoro všech se zmocnila tíseň, deprese, u někoho nebylo
daleko k slzám. A právě tehdy někdo pronesl zázračnou větu:
„Takhle to dál nejde. Víte co, zazpíváme si!“
205
Kapitola pátá
Jako mávnutím kouzelného proutku se nálada změnila: k půltuctu
předzpěváků se přidali další, pak se připojil druhý, třetí stůl, a když to
zaslechli spoluvězňové v sousedním baráku, začali zpívat i oni.
V cele kriminálu či na baráku koncentračního tábora se vždy našel
někdo, kdo z paměti vydoloval verše některého českého básníka – Wolkra, Seiferta, Nezvala, Šrámka. Když paměť vynechala, doplnil ji někdo
jiný. V Sachsenhausenu si věznění čeští studenti sestavili z básní, na které si vzpomněli, dokonce malý sborníček, který po válce vyšel tiskem.
Nezůstalo ale jen u veršů.
Mnozí bývali doma náruživými čtenáři. Kdosi z nich si v paměti
vybavil obsah známé knihy, jiný dovedl popsat hrdinu příběhu. Někdy
měly tyto literární besedy dokonce vysokou úroveň. Vždyť spolu jako
rovný s rovným debatovali uvěznění profesoři vysokých škol a vysokoškoláci, kteří sami před zatčením studovali českou literaturu. Ale
debat a besed se často neúčastnili jen zasvěcenci, jejich slova sledovali
i ostatní, třeba lidé dělnických profesí, jejichž zájem byl znásoben tím,
že se s literaturou a uměním vůbec seznamovali poprvé v tak hrozném prostředí mezi ostnatými dráty. Ještě před hodinou stáli vězňové
na apelplatzu a u okraje řad leželi jejich mrtví kamarádi, kteří se nedočkali večera. A večer ti, kdo zůstali naživu, recitovali nebo si vyprávěli obsah knih, které je před zatčením zaujaly. Nesčetněkrát se stalo,
že ti, kdo se večer shromáždili v koutě baráku, druhého dne odjížděli
s transportem do míst, odkud již nebylo návratu.
Touha zapomenout na krutosti a smrt byla silná.
Někdo to může nazvat paradoxem, ale takové už bylo celé nacistické zajetí.
Často je kulturní činnost v nacistických koncentračních táborech
označována za součást protifašistického odboje. Právem či nikoliv?
Domníváme se, že právem. Kultura k odboji nesporně patřila. V hrozných podmínkách se člověk často dostal do zoufalé situace, kdy se octl
na dně a neviděl východisko. A v takové situaci sebemenší kulturní
projev mohl znamenat aspoň dočasnou záchranu.
Jeden příklad z mnoha:
V káznici Gollnow u Štětína se v jedenačtyřicátém roce na Boží
hod vánoční přes všechny zákazy rozlehla v celém křídle věznice árie
z Dvořákova Jakobína. „My cizinou jsme bloudili…“ Snad nikdy neměla Dvořákova hudba tak hluboký průnik do lidských srdcí a duší. Teprve za čas se posluchači dozvěděli, že oním zázračným a neohroženým
Koncentrační tábor Sachsenhausen
1Vstup
3Padělatelská dílna
4Vězeňské cely
5Nemocnice
6Krematorium
7Popravčí příkop
206
Vzdor
207
Kapitola pátá
zpěvákem byl František Kryšpín z Prahy, před zatčením ředitel kůru
v nuselském kostele.
V koncentračních táborech se samozřejmě v omezených podmínkách, jež jim byly dány, pokoušeli vězňové i o svou vlastní tvorbu.
Někteří jen tak sami pro sebe, jiní s úmyslem i touto cestou vydat svědectví. Cosi takového bylo ovšem proveditelné jen v táborech s o něco
příznivějšími životními podmínkami, jako třeba Dachau, Buchenwald,
Sachsenhausen. Po osvobození vyšel Buchenwaldský zpěvník s písněmi, jejichž skladatelem byl Jaroslav Bartl z Kraslic, texty napsal Jiří Žák
z Plzně. V nejznámější z těchto písní se s podtextem touhy po potrestání zločinů říkalo:
a koncem září či začátkem října 1944 muselo z ghetta odejít 18 600
osob, mezi nimiž byli téměř všichni umělci, hudebníci, herci. Cílem
cesty byly plynové komory v Osvětimi. V terezínském ghettu vznikla
také řada dětských básní nebo veršů o dětech. Známá je báseň později
také v Osvětimi usmrceného Pavla Friedmana Motýl, kterou napsal 4.
června 1942, sedm týdnů po své deportaci do ghetta:
„Až jednou narovnáme hřbet
smažeme hanbu těch pár let
navždy zmizí ostnatý plot
vyzujem vás z vysokých bot
budem soudit bez porot.“
V Ravensbrücku v pracovním komandu Siemens si ženy po práci
tajně zhotovovaly knížečky v dřevěných deskách. Najdeme v nich verše z Máchova Máje, Mathesiovy Zpěvy staré Číny a řadu dalších básní.
Tolerance esesmanů vůči takovým činnostem nebyla ovšem všude
stejná. V Mauthausenu například existovalo uprostřed války období,
kdy vězňové nesměli mezi sebou ani docela obyčejně mluvit, natož si
zpívat.
Celé knihy byly napsány o tak zvláštním prostředí, jakým bylo ghetto v Terezíně, údajné „město, jež vůdce daroval Židům“, odkud však bylo
postupně deportováno 89 396 nešťastníků do vyhlazovacích táborů na
Východě. Terezín nebyl doslova koncentračním táborem, i když se mu
v mnohém podobal, ale možnost přežít tam byla ještě nepravděpodobnější než jinde. Po ilegálních začátcích rozsáhlého a všestranného zdejšího kulturního snažení se hitlerovci rozhodli tohoto jevu zneužít pro
chvíle, kdy Terezín navštívili významní hosté například z mezinárodního Červeného kříže, připravili také natočení lživě propagandistického
filmu. Pointa však měla tragickou podobu: ještě ani nebyl film dotočen
208
Vzdor
„… pampelišky tu na mne volají
i bílá větev ve větvích kaštanu
motýla jsem tu neviděl
ten tenkrát byl poslední
motýli tady nežijí…“
Jiný z terezínských autorů, jmenoval se Zdeněk Böhm, začal svou
báseň s názvem Chlapec žaluje těmito slovy:
„Vzali jste mi noci, které mám tak rád,
noci hvězdnaté a noci beze hvězd,
vzali jste mi šedé dálky autostrád,
vzali jste mi vůni tichých horských cest…
Vzali jste mi, vzali, vzpomenu si maně:
co jste mi vlastně vůbec nevzali?“
Co mnohým nedokázali vzít, byla odvaha.
Odvaha k činům.
Ke světlejším, přesněji možná řečeno hrdějším kapitolám historie
koncentračních táborů patří skutečnost, že vězňové při svém otrockém
nasazení v táborech a zejména jeho pracovních pobočkách, všude, kde
k tomu měli příležitost, záměrně zdržovali zbrojní výrobu, k níž byli
nuceně přiděleni, a někdy došlo také k různým formám sabotáží. Škodili třeba i zdánlivě nepatrnými činy, kde jen mohli, a tak spoludosáhli
toho, že rámcové cíle, jež si hitlerovci na tomto úseku vytkli, nebyly
nikdy naplněny. Je snad až zbytečné k tomu dodávat, že esesmani každý pokus nejen o neuposlechnutí rozkazu, ale i nedodržení pracovní
doby či požadovaného výkonu, krutě trestali. A to dost často – čest
209
Kapitola pátá
výjimkám – s pomocí německých civilních mistrů a předáků, kteří považovali za svou povinnost vězně udávat a všemožně nutit k většímu
nasazení.
Docházelo k rozličným situacím.
Někdy i k takovým, u nichž se nedalo rozpoznat, kde končí esesácká tupost a začíná cosi, co by se dalo nazvat sabotáží. Tak například se
hlína na jednom konci tábora kopala a vězňové ji převáželi v kárách
na druhý konec, kde však pro ni nebylo žádné uplatnění. V Osvětimi
pracoval spoluautor této knihy na regulaci řeky Soly: činnost spočívala
v tom, že se podél břehů sypal vytěžený písek, který však voda, jak se
dalo jistě předem odhadnout, hned zase odnášela.
Ve všech táborech esesmani založili takzvané závody DAW – Deut
sche Ausrüstungswerke. Byly to zámečnické a elektrotechnické dílny,
truhlárny a další podobné provozy. Původně se v nich pracovalo, jak
už jsme se o tom zmínili, jen na soukromých zakázkách pro esesmany:
vězňové museli zhotovovat nábytek z drahého dřeva, tepaly se zde složité kovové lustry, vyrábělo se kování všeho druhu, dokonce zde nikdy
nechyběly ani zásoby mědi, chromu, niklu nebo jiných, ve válce těžko
dostupných surovin. Ale jak se válka prodlužovala, velitelství táborů
pod tlakem nadřízených zaměřovala závody DAW stále více na vojenské zakázky.
I tady jako by bylo potom skutečné válečné pole.
Vězňové se souběžně s tím, co se od nich v prospěch nenáviděné
„třetí říše“ chtělo, učili své sabotáže rozšiřovat a zdokonalovat. Platilo
heslo „Pracuj pomalu!“ Když se kápo nebo esesman vzdálili, činnost se
vždy téměř zastavila a teprve při jejich návratu začali všichni předstírat, že pracují. Postupně se v táborech, na jejichž vnitřní chod měli vliv
političtí vězni, ustálila tato praxe: tam, kde se jednalo o služby pro vězně, což byla třeba kuchyně, prádelna, pošta, nemocnice, se mělo pracovat tak, aby to prospívalo ostatním, zatímco tam, kde se dělalo pro
esesmany a německou říši, se dělalo co nejhůř, nejpomaleji a ztrátově.
Málokde na světě se tak plýtvalo materiálem, jako tomu bylo v těchto
dílnách.
Předělem v pracovním nasazení byla druhá půle roku 1941 a počátek roku následujícího. Příchod prvních válečných zajatců a z různých
důvodů zadržených sovětských občanů mnohé změnil. Hitlerovci tu
narazili na zcela jinou náturu. Ať se dozorci SS rozčilovali, jak chtěli, ať
vězně bili nebo je třeba i na místě vraždili, či jim tím aspoň vyhrožovali, Rusové, přivyklí těžkým životním podmínkám a atmosféře rovněž, byť poněkud odlišně totalitního státu, většinou jen krčili rameny,
někdy se i skoro až švejkovsky usmívali a pak prohodili to jediné, co
se německy naučili: „Nix essen, nix arbeiten!“ A nikdo s nimi nic nezmohl. Příklad má ohromnou sílu – od té doby to s pracovní morálkou
i ostatních vězňů bylo čím dál horší.
Nacisté zkoušeli osvědčenou metodu cukru a biče.
Inspektor koncentračních táborů v polovině května 1943 nařídil,
aby byly poskytnuty určité výhody těm vězňům, kteří by překračovali
pracovní výkon. V Buchenwaldu vedení tábora dalo vytisknout poukázky na nákup žádaného zboží, například cigaret, ale ve skutečnosti
na tyto poukázky nikdo nic nedostal, nemluvě o tom, že by jejich přijetím u svých kamarádů zcela upadl v nemilost. V Ravensbrücku vězeňkyně tyto poukázky jednoduše odmítly.
Organizovat promyšlené sabotáže nebylo ovšem jednoduché.
Dokonce tu nezanedbatelnou roli sehrávala i pocitová stránka
a vztah k práci jako takový. Někdy se dělník-specialista po letech ocitl
u soustruhu nebo frézy a bylo to pro něho natolik silným zážitkem,
že se pustil do práce, aniž by si – aspoň dočasně – uvědomoval, kde je
a pro koho dělá.
Český vězeň Josef Ullrich ve svých vzpomínkách popisuje, jak ilegální organizace v Buchenwaldu začátkem května 1943 s úspěchem
překazila esesácké záměry se zařazením špičkových odborníků z plzeň
ské Škodovky na odpovědné práce ve zbrojních závodech. Nováčci byli
instruováni, aby popírali své znalosti a nehlásili se ke svým předchozím specializovaným strojařským povoláním, protože by to vedlo k jejich zneužití pro Němce. Tajná skupina prostřednictvím svých členů
dbala o to, aby se všemožně brzdil výdej materiálu, takže jednotlivé
dílny musely čekat na suroviny i součástky, docházelo k změnám
termínů, nerespektovaly se nařízené změny ve výrobě a normy pro
výstupní kontroly. Bezvadné výrobky se zařazovaly mezi zmetky
a zmetky byly označeny za vyhovující. Vězňové dovedli využít i toho,
210
Vzdor
211
Kapitola pátá
že vedoucí nacisté v podniku neměli dostatečné odborné znalosti
a často byli odkázáni na radu vězňů – a v jakém smyslu jim vězňové
radili, to snad ani není třeba do detailů rozvádět. Tím vším se docílilo,
že v dílnách závodu Mi-Bau vyrobil při desetihodinové pracovní době
civilní dělník 720 cívek, zatímco vězeň při delší pracovní době dokázal
zhotovit jen 300 a v nejlepším případě 400 těchto výrobků. Také v buchenwaldských závodech Gustloff-Werke, kde muselo pracovat mnoho
českých vězňů, byly celkové výsledky tajně řízených a koordinovaných
sabotáží významné. Měsíčně se tam mělo vyrábět 55 000 kusů pušek
G 43. V březnu 1944 jich však bylo vyskladněno pro frontu jen 3000,
v dubnu 6000, v květnu 9000, ale v červnu pouhých 600. V srpnu pak
byl celý závod srovnán se zemí při bombardování spojeneckými letadly
– a „bylo vymalováno“, jak se tehdy říkalo.
Už předtím, v zimě 1943–1944, dosáhly sabotáže ve zbrojním průmyslu, do něhož byli nuceně včleněni vězňové koncentračních táborů,
takového rozsahu, že 11. dubna 1944 vydal esesácký Hlavní úřad pro
hospodářství a správu (SS-WVHA) naléhavý oběžník, v zastoupení
podepsaný SS-obersturmbannführerem Maurerem, ve kterém se říkalo:
„Množí se případy, kdy velitelé táborů při sabotáži, prováděné vězni ve zbrojních závodech, podávají návrh na trest výpraskem. Napříště žádám, aby v případech prokázané sabotáže… byl zdejšímu úřadu
předkládal návrh na popravu provazem. Výkon trestu se pak uskuteční před všemi nastoupivšími vězni příslušného pracovního komanda,
přičemž se jako odstrašující prostředek oznámí konkrétní důvod popravy.“
Příklady sabotáží jsou doloženy ze všech táborů:
– Sachsenhausenští vězňové dávali cenné ocelové desky, určené pro
tanky, rovnou do šrotu.
– V Osvětimi-Buně (Monowitz) ženy všemožně sabotovaly výrobu
kaučuku.
– Pobočný tábor Leipzig-Hasag: Polka M. Brózková poškozovala
stroje na výrobu munice.
– Skupina vězňů, mezi nimiž byli především Lucemburčané, Holanďané a Norové, ničila v Natzweileru součástky k leteckým motorům.
– Vězňové-technici v pobočce lágru Flossenbürg nechali sestavovat
díly motorů tak, aby nesnesly delší provoz.
– V Dachau se vězňové, kteří působili v písárně, důsledně starali
o to, aby se kvalifikovaní odborníci z řad nově příchozích nedostali
tam, kde by jejich znalosti mohly být nacisty uplatněny.
– Bloková Margareta Buber-Neumanová, v mládí přesvědčená komunistka, jejíž osud byl obzvlášť tragický, protože do rukou gestapa
ji vydaly sovětské úřady, takže pro svou pozdější knihu zvolí název
Vězenkyně Stalinova i Hitlerova, se v Ravensbrücku starala o to, aby
odborně schopné vězenkyně co nejčastěji nemusely nastupovat do
práce.
– Bojová skupina Auschwitz organizovala sabotáž v závodech
DAW v Osvětimi tak účinně, že tam výroba postupně klesla až na polovinu. – Vězeňkyně v muniční továrně Union-Werke vyráběly granáty, z nichž mnohé vůbec nevybuchovaly.
– Ruští váleční zajatci brzdili výrobu v závodě Messerschmidt
v Mauthausenu.
– V Buchenwaldu bylo v Gustloff-Werke zaměstnáno až 6000
vězňů. Pracovní statistika (Arbeitsstatistik), pracoviště, které mělo
na starosti zařazování vězňů, překládala skutečné odborníky na jiná,
podružná místa, aby se výroba nemohla zvyšovat, a nezkušené zařazovala ke složitým strojům. V nejednom případě se podařilo účastníky sabotáže, kteří už byli esesmanům podezřelí, přeložit na vzdálené venkovské komando. Aby se zpozdila rychlá výroba, oznámili
jednou Rusové, že mezi nimi vypukl tyfus, kterého se příslušníci
SS velmi obávali. Sabotáže začaly už při stavbě Gustloff-Werke, kdy
byly mimo jiné tisíce pytlů cementu tajně zakopány do země. Práce
zvláštní komise, která měla vyšetřovat sabotáže v tomto závodě, byla
znemožněna už zmíněným spojeneckým náletem, přičemž zařízení
a stroje, jež nebyly při bombardování zničeny, vězňové poškodili
dodatečně.
Samostatnou kapitolu je třeba věnovat dění v Doře.
První čeští vězňové byli deportováni do podzemních továren ve
středním Německu, označených krycím jméno Dora, již koncem srpna 1943 a potom postupně v dalších, rychle za sebou následujících
212
Vzdor
213
Kapitola pátá
transportech. A právě v Doře se podařilo uskutečnit největší sabotáže, na nichž se velkou měrou podíleli Češi. Lékař MUDr. Jan Češpiva
ironicky označoval sám sebe za „dispečera sabotáže“, protože uznával
zdravé vězně práce neschopnými, a ve svých vzpomínkách uvedl:
„Začátkem roku 1944 jsem byl ilegální organizací poslán do Dory
s tím, že mám do Buchenwaldu podávat zprávy o poměrech v tomto
pobočném komandu. Zvolili jsme zvláštní způsob tajného spojení: mé
zprávy byly ukryty v obvazech mrtvých kamarádů, jejichž mrtvoly se
třikrát týdně převážely do krematoria v Buchenwaldu… Naším hlavním úkolem byly ovšem sabotáže. Elektroinženýři, slaboproudaři byli
ihned podchyceni, bylo jim přiděleno pracoviště pro montáž řídícího
zařízení na zádi torpéd a přikázáno všemi prostředky zpomalovat výrobu, například měnit napětí v okruzích přijímacích aparátů po kontrole, poškozovat řízení elektrických zdrojů. Jiné sabotážní skupiny
ničily ohnivzdorné trysky, a když přicházely části dodaného materiálu,
odesílaly je jako omylem se sběrem na různá místa, která byla nejčastějším cílem náletů spojenců.“
V Doře se pracovalo v nejtěžších podmínkách dvanáct až čtrnáct
hodin denně, prošlo tudy úhrnem asi 36 000 vězňů, z nichž polovina
zahynula. Americká i britská vojenská místa během války i po ní vysoce hodnotila výsledky sabotáží, organizovaných tam vězni. Britský
odborník Duncan Sandys, který odpovídal za obranu proti raketám
V-2, k tomu dodal:
„Víte, co je groteskní? To, že vlastně uvěznění komunisté zasahují
ve válce v náš prospěch. Komunisté nám vyhrávají válku. Rusové na
frontě a další v německém zajetí.“
Historik Zygmunt Zonik zaznamenal a doložil, že vězňové nejenže
poškozovali rakety, ale prostřednictvím tajné vysílačky dokonce podávali zprávy o tom, v kterých dnech a v kterých nočních hodinách
budou rakety odváženy z Dory, takže britské letectvo mohlo napadnout nejeden z těchto transportů. Bývalý vězeň Dory Adam Cabala
zase popisuje ve své knize Arsenal grobów nejen popravy tří vězňů,
Poláka, Čecha a Rusa, odsouzených pro sabotáž k smrti, ale zmiňuje
se i o tom, čím se v očích nacistů provinili. Při technické kontrole se
totiž ukázalo, že váha jimi vyrobené střely je o 200 gramů větší, než
má být, a bylo nutné pracně a se značnou časovou ztrátou demontovat všechny části rakety V-2, než se přišlo na záměrně způsobenou
příčinu nadváhy.
Další stupeň odporu: ilegální činnost.
Není ovšem snadné definovat, co lze za ilegální činnost vlastně považovat.
Velké počiny se snoubí s malými, ale také důležitými.
V koncentračním táboře, ovládaném vězni se zelenými trojúhelníky, tedy kriminálníky, bylo úspěchem pohovořit si v malém kroužku třeba jen o tom, jak umístit kamaráda na o něco lepší pracoviště,
kde byla větší šance na přežití. Když na podzim roku 1939 byli čeští
„čestní“ vězňové (takřečení protektorátníci) společně umístěni na baráky v Dachau nebo Buchenwaldu, celé dny živě diskutovali o tom, co
způsobilo tragédii v roce 1938. I když se zde hovořilo zcela otevřeně,
lze tyto debaty považovat za ilegální činnost? Méně pochyb o tom je
v případě, kdy odborně fundovaná skupina Čechů soustavně připravovala plán, jak by mělo v osvobozené republice vypadat školství nebo
systém zdravotnictví. Složitá, mnohotvárná, stále se měnící situace
a podmínky v jednotlivých táborech činí obtížným nyní, v odstupu
času, spravedlivě rozlišit, kde se „pouhá solidarita“ měnila v akce odporu proti nacistickému režimu, stejně jako je nesnadné udělat dělící
čáru mezi případy individuálního odporu a kategorií organizovaných
nadnárodních odbojových skupin.
Kde hledat zárodky onoho druhého okruhu?
Průkopníky byli samozřejmě ti političtí vězňové, kteří již měli
zkušenosti z bojů před zatčením, nebo během dlouhých let vazby
v koncentračním táboře, během níž poznali nejen sílu, ale i slabosti
v systému dozorců. Všichni byli vnitřně srozuměni s tím, že následkem odhalení jakéhokoli náznaku ilegální práce bude mučení a neodvolatelná smrt – do toho šli a pokud zaváhali, pak tyto okamžiky
slabosti dokázali překonat. Do vznikajících tajných skupin se postupně
vřazovali další lidé, z nichž každý se na svém pracovišti dovídal
o praktikách a plánech esesáků.
Prvotní pokusy, jež lze nazvat organizováním ilegální činnosti,
se odbývaly především v revírech, tedy ve vězeňských nemocnicích,
214
Vzdor
215
Kapitola pátá
kde byla přece jen určitá míra volnosti, protože esesmani se tam ze
zbabělého strachu o vlastní život vyskytovali co nejméně. Počáteční
cíl těchto skupinek, utvořených na revírech v Dachau, Mauthausenu,
Ravensbrücku, Buchenwaldu i další místech, byl všude stejný – zachránit co největší počet kamarádů a tím vlastně křížit likvidační
plány esesáků. Jen cesty a možnosti byly různé, ale vždy krajně nesnadné: nejednou se i v jednom táboře v průběhu času měnily k lepšímu nebo spíše k horšímu. Předpokladem k tomu, aby se v táborových nemocnicích zlepšila péče, bylo třeba alespoň částečně zlomit
bezohlednou nadvládu „zelených“, tedy kriminálníků, v nichž muži
SS viděli své pomocníky a stáli na jejich straně. Neobešlo se to beze
ztrát. V říjnu 1941 byli dva političtí vězňové v Buchenwaldu – Walter
Krämer a Karel Raix, kteří už nahradili „zelené“, po zákeřném udání
odstraněni z revíru, vsazeni do temnice a za týden tam zavražděni
střelou do týla. Ale ani potom nebylo ohnisko odporu v nemocnici
zcela zlikvidováno, postupně se podařilo získat aspoň určité množství léků a především prosadit očkování, aby se zabránilo šíření epidemie.
V zápolení o lidské životy nevedly žádné hraniční mezníky.
Každá z národnostních skupin měla na ilegální činnosti svůj podíl a nechť zazní pocit hrdosti z konstatování, že čeští vězňové patřili
k nejaktivnějším. Někde plnili spolehliví lidé dílčí a často i zcela banální úkoly, aniž věděli, že ve skutečnosti pracují pro ilegální centrum. Jindy museli být ti, kdo se pro svou aktivitu ocitli v příliš velkém nebezpečí, za pomoci organizace urychleně přesunuti do jiného tábora nebo
alespoň na jiné pracoviště. Odbojovou činnost velmi znesnadňovala
skutečnost, že kádr vězňů byl v neustálém pohybu: jedni přijížděli, jiní
odjížděli nebo byli likvidováni. Přímý účastník těchto událostí Josef
Ullrich k tomu dodává:
„Podmínky pro ilegální práci v koncentračních táborech nelze
srovnávat s ostatními druhy podzemní práce. Rozdíly mezi ilegální
prací v koncentračních táborech a jinde byly dány dvěma faktory: životními podmínkami tábora a národnostním a politickým složením.
V životních podmínkách rozhodovalo především pracovní zařazení
vězně, které dávalo větší či menší možnosti ilegální práce. Rozhodoval
zde jak stupeň fyzické vyčerpanosti vězně, tak i možnost využití svého
pracovního zařazení ve prospěch spoluvězňů.“
Vše podléhalo časovému vývoji.
A tak je zcela logické, že mezi prvními, kdo začali v táborech organizovat ilegální práci, byli lidé, které nacistický režim zatýkal hned po
převzetí moci, přičemž ponejvíce se to týkalo komunistů, sociálních
demokratů a představitelů nezávislé inteligence. Ti všichni se také jako
první ocitli ve „vzorovém koncentračním táboře“ Dachau, postupně
pak byli deportováni do dalších vznikajících táborů Sachsenhausen
(Oranienburg) a Buchenwald. Většinou se znali ještě z politické práce před rokem 1933, takže i za ostnatými dráty brzy vytvořili skupiny
podle baráků, kde byli ubytováni, nebo podle měst a krajů, z nichž pocházeli. Nacházel se mezi nimi větší počet bývalých poslanců říšského
sněmu, zemských sněmů, členů městských rad, polovojenských pořádkových oddílů nenacistických politických stran. Když do lágrů přicházeli poté političtí vězňové z okupovaných zemí, rychle našli spojení
s německými antifašisty.
Za nejnebezpečnější odpůrce považovali nacisté, a i v tom je logika,
odbojové skupiny z řad důstojníků a vojáků.
V protektorátě byla vojáky vedená, ale nepříliš dobře zakonspirovaná Obrana národa první organizací, jejíž členy začalo gestapo hromadně zatýkat už koncem srpna 1939. Od později zadržených se však
jejich osudy často lišily: u příslušníků Obrany národa se okupační
úřady nespokojily s odsunem do koncentračního tábora, ale postupně
je posílali k německým soudům, které nad nimi vynesly stovky rozsudků smrti. „Pouze“ do lágrů byli deportováni ti důstojníci a vojáci,
proti kterým nemělo gestapo konkrétní důkazy ke vznesení obžaloby.
První z nich se tam dostali po 1. září 1939 jako rukojmí, také se jim říkalo „čestní vězňové“, nejprve do Dachau a pak do Buchenwaldu. Byli
to hlavně významní představitelé armády první republiky jako generál Husák, generál Němec a další osobnosti. Aktivními příslušníky
odbojových organizací a skupin v táborech se stali sovětští zajatci. Už
na podzim 1941 jich esesmani tisíce povraždili v Sachsenhausenu,
Dachau, Buchenwaldu i Osvětimi. Ty, které převedli do tábora, obvykle izolovali od ostatního osazenstva, což však nezabránilo tomu,
216
Vzdor
217
Kapitola pátá
že sovětští zajatci utvořili postupně bojové skupiny, často se pokoušeli
o útěk a pokud se jim podařilo navázat spojení s ostatními vězni, hráli vždy významnou úlohu při chystaných akcích. Také mezi polskými
vězni byli mnozí důstojníci, kteří organizovali vlastní odbojové skupiny. V Mauthausenu zase bylo uvězněno několik tisíc bývalých vojáků
španělské republikánské armády a bojovníků z interbrigád, na kterých se nacisté krutě mstili za to, že se se zbraní v ruce postavili proti
fašismu již před válkou. V Buchenwaldu působily dokonce dvě francouzské ilegální organizace. Jedna z nich, vedená Marcelem Paulem,
měla levicovější zaměření, druhá byla spíš až nacionalistická a v jejím
čele stál plukovník Fréderic Manhès, přičemž pozitivní bylo to, že
v roce 1944 obě organizace začaly spolupracovat a vytvořily společné
vedení.
Přímý vliv na odboj v táborech měly válečné události.
S hromadnými mnohatisícovými transporty z okupovaných zemí
koncem roku 1941 a pak hlavně v letech 1942 a 1943 přicházel do
koncentračních táborů značný počet členů odbojových skupin, partyzánů či jejich pomocníků – ti všichni byli pro táborový život posilami.
Postupně, a zejména tomu bylo v roce 1943, se pod tlakem vězeňské
samosprávy podařilo vynutit určitou liberalizaci poměrů uvnitř některých táborů, zvýšila se možnost styků s civilním obyvatelstvem na
venkovských pobočkách a povzbudivé byly samozřejmě i zvěsti o čím
dál významnějších německých neúspěších na frontách. To vše umožnilo rozšířit formy podzemní práce. Informace zahraničního rozhlasu,
tajně odposlouchávané, se dostávaly k mnohem většímu počtu spoluvězňů. Tím, že se četné táborové objekty – baráky, sklady, nemocnice
a pomocná zařízení – dostaly pod vliv politických vězňů, mají ilegální
skupiny možnost se scházet, připravovat další akce ve prospěch vězňů,
bojovat proti udavačům a nasazeným špiclům. Tu a tam se dokonce
začalo dařit zkorumpování některých příslušníků SS, jejichž nadšení
ochabovalo pod vlivem zlých zpráv nejen z bojišť, ale i z rodných míst,
které čím dál víc deptalo svými nálety spojenecké letectvo.
Jakou hmatatelnou podobu měla tehdy naděje?
Jen čekat?
Či přemýšlet o něčem, co by čas čekání zkrátilo?
Občasné a utrpením živené sny vězňů o tom, že by mohli být osvobozeni velkou ozbrojenou akcí zvenčí, se ukázaly jako nereálné a nikde
k takovému pokusu ani nedošlo. V Německu, kde se nacházely tábory
Dachau, Sachsenhausen, Buchenwald, Ravensbrück, Mauthausen a další, žádní partyzáni pochopitelně nepůsobili. Na území polského generálního gouvernementu, jak hitlerovci nazvali okupované Polsko, se
sice partyzánské skupiny zejména ke konci války vyskytovaly, byly však
ve srovnání s esesáckými strážními jednotkami příliš slabé a od dobře
střežených koncentračních táborů značně vzdálené. Navíc vyvstávala
otázka, zda by v takovém případě hitlerovci v odvetě nezlikvidovali
všechno osazenstvo táborů.
Takže co zbývalo – bojovat?
Sami bojovat…?
Neskutečná představa? Ale do značné míry pravdivá. Je obdivuhodné, že se tam, kde k tomu byly o něco příznivější podmínky, to
znamená především ve velkých, doslova mamutích táborech, podařilo vytvořit tajné a dokonce i částečně akceschopné vojenské skupiny
nebo organizace, vesměs s mezinárodním složením. Za výchozí cíl si
položily získání a ukrytí třeba sebemenšího množství zbraní pro případný boj s příslušníky SS. Přesila esesmanů byla ale všude natolik drtivá, že vojenské organizace nezávisle na sobě došly k téměř jednotnému závěru, že uvažovat o přímých ozbrojených akcích lze až v mezním
případě, že by příslušníci SS chtěli vězně hromadně zlikvidovat – nebo
na samém konci války.
Vývoj těchto skupin měl ovšem rozličnou podobu.
Buchenwald:
Mezinárodní vojenská organizace tu vznikla v roce 1943 a později
se různě přetvářela. Hovořit lze o celkovém počtu necelých devíti set
členů, rozdělených do vedení a pěti rot. Výzbroj? Podařilo se ji získat
při bombardování tábora a arzenál to nebyl rozhodně ohromující.
Jeden kulomet a samopal, 96 pušek, 100 pistolí, 123 ručních granátů, 100 lahví s hořlavinami a asi 100 bodných zbraní. Prvním vedoucím původně asi stočlenné, pak ještě o něco rozšířené české skupiny
v rámci této organizace byl interbrigadista Karel Konečný z Ostravy,
jemuž se přezdívalo Slon, po něm převzal vedení Jan Hösch z Ústí
218
Vzdor
219
Kapitola pátá
nad Labem. Přínosem bylo, že se podařilo ke spolupráci získat majora
bývalé československé armády Vojtěcha Hanzala. Česká skupina měla
svůj sanitní oddíl, zpravodajskou skupinu a spolu s ostatními národními celky podrobný plán, jak se v kritické chvíli ubránit.
Mauthausen:
V tomto koncentračním táboře byly podmínky vojenské skupiny
pro odbojovou činnost značně nesnadné, i když tu byl uvězněn rozsáhlý kádr bojovníků španělské republikánské armády. Menší počet
zbraní se jim podařilo shromáždit až na jaře pětačtyřicátého roku.
V bojových skupinách působilo asi 670 mužů, mezi nimiž byli také Čechoslováci, přičemž členem táborového odbojového štábu byl i Čech
L. Hofman.
Osvětim – hlavní tábor:
Předpoklady pro jakékoli tajné spolčování lze popsat jako ještě
mnohem nepříznivější. Počet politických vězňů, kteří měli nějaké
zkušenosti z dřívější doby, tu byl nepatrný, všeobecná demoralizace v Osvětimi mnohem větší a i teror ze strany táborového gestapa
krutější než kdekoli jinde. Navzdory tomu se v květnu 1943 podařilo
spojit dvě dosud samostatně pracující buňky a vytvořit stálé vedení,
v kterém byli dva Rakušané a dva Poláci. Bojová skupina Osvětim
(Kampfgruppe Auschwitz) – tak se tato organizace nazvala a jako
poslání si určila, že po překonání národnostních protikladů je třeba
zaměřit se na zlepšení životních podmínek vězňů, znesnadňovat esesákům vraždění – a také se za každou cenu pokusit informovat zahraničí
o hrůzách, které se v Osvětimi den co den dějí.
Úkoly to byly rozhodně nemalé.
Jen třeba ta snaha o burcující sdělení do světa. Leccos z toho se navzdory všem nacistickým protiopatřením zvládlo. I když Osvětim byla
formálně součástí Gau Oberschlesien, župy Horní Slezsko, okolí města
bylo polské a Krakov, statisícové hlavní město generálního gouvernementu, byl vzdálen pouhých šedesát kilometrů. Několik lidí z Osvětimi
navázalo spojení s okolním venkovským obyvatelstvem. Umožnili to
vězňové, pracující mimo vlastní tábor, a civilní zaměstnanci. Nejdůležitější však bylo, že se podařilo získat spojení s odbojovou skupinou
v Krakově, kam osvětimská podzemní skupina odeslala 350 tajných
zpráv, jejichž formulaci obstarávali Józef Cyrankiewicz a Stanislaw
Klodzinski. Krakovští antifašisté měli navíc radiové spojení s Londýnem, takže se někdy podařilo už za dva dny informovat Londýn o událostech v táborech smrti. Ale byly tu i jiné cesty. Vězeň Hermann Langbein poslal do Vídně svému bratrovi kopii tajného měsíčního přehledu
táborového vedení, který poté přetiskli v rakouském ilegálním časopise.
Další spojení vedlo do protektorátu. V kanceláři osvětimské ústřední
stavební organizace SS pracovaly Věra Foltýnová, Valeria Valová a Krystyna Horczeková, tedy dvě Češky a jedna Polka, jimž se podařilo tajně
zhotovit kopie plánu tábora i s krematorii a propašovat je do někdejšího Československa. Zároveň poslaly i některé dokumenty, mimo jiné
i o pokusech MUDr. Mengeleho na dvojčatech, další listiny ukryly přímo v táboře. Věra Foltýnová o této krajně nebezpečné činnosti řekla:
„Byly jsme všechny tři přesvědčeny, že z tohoto očistce nikdy živé
nevyvázneme, a snad i proto jsme tak dychtivě toužily po tom, aby se
svět všechno dověděl.“
Vedení osvětimské ilegální skupiny si bylo vědomo toho, že zprávy
o zdejším dění se budou zdát neuvěřitelné, proto sáhlo i k dalšímu kroku. Prostřednictvím jednoho civilního zaměstnance se podařilo propašovat do tábora fotoaparát a pořídit několik dokumentárních snímků.
Spojení s venkem umožnilo také přísun léčiv a pomáhalo i při útěcích.
Tak kupříkladu v partyzánské skupině Sosienka, operující poblíž Osvětimi, byla ze 126 členů celá jedna čtvrtina uprchlíků z tábora.
Počínaje létem 1944 měla Kampfgruppe Auschwitz nové vedení.
Skutečnost, že se již rýsovala naděje na nacistickou porážku, měla
příznivý dopad, odbojová činnost zasahovala čím dál větší okruh lidí
a vedení mohlo stanovit úkoly pro jednotlivé národnosti i pracoviště.
Speciální skupiny byly připraveny v daný okamžik se zmocnit důležitých objektů, jako třeba skladu zbraní a pohonných hmot, elektrárny
a telefonní centrály. Pověřeným jednotlivcům ze štábu odboje bylo
určeno, aby uprchli k partyzánům, aby s nimi domluvili bližší spolupráci. K této akci po několika odkladech došlo 27. října 1944, jenomže
jeden z esesmanů, s nímž byla domluvena spolupráce, vše prozradil,
což mělo tragické následky. Třicátého prosince byl popraven Rakušan Ernst Burger, jeden z vedoucích činitelů odboje, a spolu s ním šli
220
Vzdor
221
Kapitola pátá
na smrt i dva Poláci a další dva Rakušané. Poslední hromadná poprava v Osvětimi se uskutečnila 6. ledna 1945, kdy byly před všemi
nastoupenými vězeňkyněmi oběšeny čtyři mladé Židovky, protože
pašovaly střelný prach z muniční továrny.
K odboji patřila samozřejmě také zpravodajská služba.
V koncentračních táborech mohla být ovšem omezena jen na zcela malý prostor a její cesty i výsledky byly jasně určeny podmínkami
tábora. Větší možnosti se nabízely tam, kde političtí vězni měli vliv na
vnitřní život tábora, nacházeli se pracovně ve styku s esesmany, mohli
vyslechnout jejich rozhovory, popřípadě v některé z kanceláří v nestřeženém okamžiku dokonce i nahlédnout do spisů. Všechny takto
získané informace se sbíhaly v mezinárodním odbojovém centru, jež
pak mohlo určitým způsobem reagovat, popřípadě se i pokusit o protiopatření: třeba o záchranu lidí.
Zcela zvláštního postavení dosáhl ve Flossenbürgu mladý Čech Miroslav Měchura. Začalo to tím, že při návštěvě baráku si jeden esesman
povšiml, jak tento vězeň mimořádně šikovně zvládá svou holičskou
práci. Následujícího dne Měchuru zavolali k bráně a nařídili mu, že
bude denně holit samotného velitele tábora. To byla ovšem vzácná příležitost. Měchura, na něhož si důstojník SS časem zvykl, mohl tohoto
svého postavení všestranně využít: někdy k pomoci svým kamarádům,
jindy dokázal veliteli leccos i našeptat, nakonec se lagerführer i sám
vyptával, co je v táboře nového, a Měchura mu odpovídal tak, aby
vězeňskému kolektivu pomohl. Když byla potom většina Němců nakomandována k obávané divizi SS Dierlewanger, Měchura se stal holičem v nejtajnějším oddělení – v takzvaném bunkru, přičemž musel
přísahat, že se o ničem z toho, co tam uvidí, nikde a nikdy nezmíní.
A viděl toho hodně.
Například povražděné příbuzné lidí z řad německé opozice po nezdařeném atentátu na Hitlera v červenci 1944, a to včetně žen a dětí.
Měl také možnost hovořit s internovaným belgickým králem, který
předtím vůbec nevěděl, kde se nachází. Měchura mohl vstoupit i do
cely, kde koncem války věznili náčelníka abwehru admirála Wilhelma Canarise, a dokonce – pokud to není legenda – snad i viděl, jak se
Himmler 9. dubna 1945 osobně přijel podívat na Canarisovu popravu,
aby mohl Hitlera ubezpečit, že admirál, který se zapletl s jeho nepřáteli, je skutečně mrtev. Měchura předával zprávy spoluvězňovi doktoru
Jínovi, který je různými cestami posílal dál, přičemž některé z nich se
dostaly až do londýnského rozhlasu.
Stojí ještě za zmínku, že velitel tábora rozhodl, že ho jeho osobní
holič doprovodí i při evakuaci tábora z Flossenbürgu do Dachau. Měchura si byl ovšem vědom toho, že by ho ve finále jako nebezpečného
svědka čekala smrt. A tak v novém táboře využil evakuačních zmatků
a prostě se uvnitř lágru ztratil. A to originálním způsobem: spoluvězňové ho zašili do slamníku, kde musel vydržet několik dní, dokud ho
příslušníci SS nepřestali hledat.
222
Vzdor
Kolik jich bylo?
Je značně nesnadné odpovědět na otázku, kolik Čechů se v nacistických táborech zúčastnilo odbojové práce. Pochopitelně se o ničem
z toho, co se dělo, nemohly vést žádné záznamy nebo poznámky, navíc
docházelo ke značným ztrátám a ti, co leccos věděli, si odnesli svá tajemství na věčnost. Rekonstruovat celou činnost se po válce podařilo
jen částečně a výpovědi byly, přiznejme to, dost často i nespolehlivé.
Někteří to, co vykonali pro spoluvězně, považovali za samozřejmost
a ani o tom nemluvili, jiní naopak – jak už to tak bývá – svůj osobní
podíl přeceňovali. K účasti na předchozí ilegální práci se najednou
hlásilo více lidí, než odpovídalo realitě. To ovšem nebyla jen naše
zvláštnost, ještě v mnohem větším rozsahu se to dělo i u jiných národnostních skupin a sporné údaje v tomto smyslu uvádějí i některé
zahraniční publikace.
Ale to jsou jen podružnosti.
Jedno je potěšující: čeští vězňové – samozřejmě až na výjimky –
tvořili v lágrech ucelenou skupinu, řada z nich se podílela na zdejším
odboji a dělit podle politických názorů je začaly až události v době kolem osvobození, kdy už se víc myslelo na to, co bude a jak se kdo zapojí
třeba i do veřejného života.
Útěky.
I k nim tu a tam docházelo a každý z takových počinů se proměnil
v legendu.
223
Kapitola pátá
Spoluautor této knihy vzpomíná:
„Bylo to asi druhého nebo třetího dne po našem příjezdu do Osvětimi. Stáli jsme seřazeni před barákem a už několik hodin nás cvičili,
jak máme sundáním a nasazením čapky pozdravit ‚Mütze auf – Mütze
ab!‘. Stále dokola. Ale aspoň nás nikdo nemlátil. Vtom zazněl pronikavý zvuk sirény, upevněné na střeše jednoho z baráků. Když dozněla,
blokový nás poučil: ‚To zase někdo utekl. Večer budete stát na apelu,
dokud ho nenajdou. Pak postřílejí i jeho kamarády a celý blok půjde
do trestné kolony…‘ Bylo tomu tak. To první, co jsme se dověděli po
příjezdu do Osvětimi, znělo a brzy se názorně ukazovalo jako holá
skutečnost: ‚Máte jen jedinou cestu, jak se odtud dostat, a tahle cesta
vede komínem krematoria.‘ A tak brzy mnozí z nás dříve či později
došli k přesvědčení, že záchrana, pokud o ní vůbec lze uvažovat, spočívá jen a jen v útěku.“
Pro vězně to byla jiskřička naděje.
Pro velení všech koncentračních táborů naopak velký a často i citelně postihovaný neúspěch, protože jedním z jejich hlavních úkolů
bylo nedopustit, aby se nějaký vězeň dostal na svobodu a tak nejenže
zkřížil esesácké plány, ale navíc vynesl i autentické svědectví o tom,
co se v lágrech děje. Příslušníci SS střežili tábor ve dne v noci, prostor
byl obehnán ostnatým drátem, do něhož byl sveden elektrický proud,
v sousedství táborů stávala obvykle kasárna s několika tisíci muži, připravenými okamžitě zasáhnout.
Každý útěk vězně se musel hlásit do centrály v Oranienburgu.
Dne 16. července 1941 vydal inspektor všech koncentračních táborů Glücks rozkaz: „Každý příslušník SS, který bude mít vinu na zdařilém útěku vězně, bude nyní v době války co nejpřísněji potrestán.“
Znamenalo to buď okamžité odeslání na východní frontu, nebo uvěznění v koncentračním táboře.
Ještě přísněji byli samozřejmě postihováni vězňové, kteří se pokusili o útěk a byli dopadeni. Pomsta v takových případech dopadala i na
mnoho nevinných. Tak třeba v trestné koloně v Osvětimi-Birkenau se
padesát mužů pokusilo o útěk a třinácti z nich se to skutečně podařilo.
Odveta přišla vzápětí: esesmani postříleli nejen dopadené útěkáře, ale
i tři stovky dalších příslušníků této kolony, z nichž většina ani o ničem
nevěděla. V Javorznu u Osvětimi čeští a polští vězňové tajně vykopali
dlouhý tunel. Přípravy však v poslední chvíli jeden vězeň ze strachu
prozradil a 6. prosince 1943 bylo šestadvacet provinilců, z toho půl na
půl Čechů a Poláků, na apelplatzu oběšeno. Zrádce však také nedopadl
dobře: později ho v Buchenwaldu jeho spoluvězňové za trest usmrtili.
Mezi zvlášť úspěšné dny patřil 4. srpen 1942, kdy z Natzweileru
v okupované východní Francii uteklo pět vězňů. Útěk připravili a řídili kapitán někdejší československé armády Josef Mautner a Rakušan
Karl Haas. Oběma se podařilo spojit se s francouzským hnutím odporu a v listopadu 1942 se dokonce dostali až do Anglie, kde svědčili
o dění v koncentrácích.
O zdaru útěku rozhodovalo nejen štěstí.
Důležité bylo také to, jaká kde byla možnost udržet se po úniku z tábora na svobodě. Osvětim měla tu výhodu, že v okolí žilo polské obyvatelstvo, jež uprchlíkům dle možností nabídlo pomocnou ruku. Odbočka
Mauthausenu Loibwelpass se zase nacházela v blízkosti území, obydleného Slovinci. Nic nebyly nacistům platné ani ty nejtvrdší represálie
a hrozby vyvražděním celých rodin: Slovinci vězňům stejně pomáhali.
Naději přežít měli ti vězňové, kteří se dostali do českého či moravského
prostoru, naproti tomu v německém prostředí zavraždili příslušníci různých ozbrojených složek, včetně oddílů hitlerjugend, velký počet prchajících vězňů, na něž s fanatickým nadšením pořádali doslova štvanice.
Bezmezná byla touha po útěku u internovaných Rusů.
V Buchenwaldu sovětským válečným zajatcům jejich spoluvězňové
jiných národností připomínali všechna okolnostmi daná rizika: skoro
nikdo z vás neumí německy, nedokážete se v okolním prostředí zorien
tovat, fronta je vzdálena stovky i tisíce kilometrů. „Když vás chytí,
zmučí vás a pak zastřelí,“ říkali jim. Ale oni obvykle jen mávli rukou:
„Vsjo ravno, nas mnogo! „ V řadě koncentračních táborů se Rusové
pokoušeli hromadně uprchnout, nejednou přitom zlikvidovali několik
strážců SS a jednotlivcům se dokonce jejich úmysl zdařil.
Světoznámými se staly útěky českých a slovenských vězňů.
Osvětim, jaro 1944:
Pátého dubna uprchl český odbojář Vítězslav Lederer – a jeho skoro až neuvěřitelný příběh jsme zachytili v samostatné kapitole. O dva
224
Vzdor
225
Kapitola pátá
dny později uprchli šestačtyřicetiletý Alfréd Wetzler a o šest let mladší
Rudolf Vrba. Skryli se mezi materiálem na stavbu stovek dřevěných
baráků, složeným v prostoru mimo tábor, a odtud se za dramatických
okolností dostali na slovenské hranice. Cestou se jich ujala polská rodina, zatímco na Slovensku jim pomohli kněží na jedné faře. Oba sepsali
o Osvětimi dokumentární materiál o padesáti stránkách, který se ze
Slovenska prostřednictvím cizích diplomatů podařilo propašovat do
spojenecké a neutrální ciziny.
Polský historik K. Dunin-Wasowicz ve své obsáhlé práci o hnutí odporu v koncentračních táborech tvrdí, že z 5776 pokusů o útěk
skončilo jich úspěšně 3507, to je 60 procent. Většinou to byli muži, vězeňkyň uprchlo 329, to je 6 procent. Převážně jde však o odhad, přesný počet už nebude nikdy znám. V Osvětimi uprchlo v roce 1943 310
vězňů, to je téměř denně jeden – polovina z nich byla dopadena, znovu
zatčena a popravena. Počet útěků od roku 1943 narůstal v souvislosti
s přibývajícími odbočkami a pracovišti v továrnách, které nemohly
být tak dokonale střeženy jako kmenové tábory.
Zvláštní kapitola by se mohla týkat útěků v posledním období války
za takzvaných pochodů smrti, popřípadě při evakuaci táborů. Ztráty
byly tehdy mimořádně velké. Nejednou stráže SS vyvraždily celé transporty, z kterých se někdo pokusil uprchnout, což se stalo například
u evakuační kolony z tábora Stutthof poblíž Baltského moře.
Každý, kdo se pokusil o útěk, věděl, co mu hrozí.
V Buchenwaldu bylo možno se setkat s vězni, kteří měli na pruhovaných oblecích našity velké červené terče. Byli to takzvaní Fluchtpunktträgři, tedy ti, kteří připravovali útěk, ale jejich záměry byl prozrazeny. Potrestali je 50 ranami na holou zadnici a napříště byl každý
jejich krok přísně střežen. Záměry esesmanů byly neodhadnutelné,
protože jindy a jinde byli za stejný delikt vězňové bez milosti oběšeni.
Tak třeba ve vyhlazovacím lágru Sobibor připravovala útěk skupina
nizozemských Židů z pracovního komanda. Pokus byl vyzrazen a jedenasedmdesát Nizozemců bylo oběšeno.
Tragické konce měly snahy o útěk z Malé pevnosti Terezín.
V roce 1942 se o to pokusil vězeň František Soukup, který pracoval
v dílnách jako tesař. Během noční směny si paklíčem otevřel branku
a uprchl. Skrýval se potom asi čtyři týdny v brdských lesích. Gestapo
ho však vypátralo a právě v době heydrichiády vrátilo zpět na Malou
pevnost, kde esesmani Soukupa ztýrali a pak 25. června 1942 oběsili
Koncentrační tábor Terezín
1 Vstup
2 Velitelství
3Cely pro vězně
4 Nemocnice – revír
5Hromadné cely
226
6I. dvůr
7III. dvůr – vyčleněn pro ženy
8 Brána smrti
9 Popraviště
10 Kasárna SS
Vzdor
227
Kapitola pátá
– a je paradoxní, že krátce poté přišel formální příkaz k jeho propuštění, protože původní výše trestu mu vypršela. Podobný osud měli
Ladislav Malý a parašutista ze SSSR Szinay, kteří zjistili, že v jednom
okénku samotek je vadná mříž a 11. července 1944 se spustili po svinutých prostěradlech do pevnostního příkopu. Počáteční fáze útěku
se jim sice zdařila, ale o něco později je dopadli, Szinaye pak doslova
ubili k smrti, Malého „pouze“ zastřelili. Na podzim 1944 se z vlaku za
cesty na pracoviště do Ústí nad Labem zdařil útěk sovětskému vězni.
Ani přes okamžitý zátah se ho nepodařilo chytit, ale byl dán rozkaz, že
místo něho budou jaksi v zastoupení popraveni dva jiní sovětští vězni. Šestého prosince 1944 utekli z Malé pevnosti Josef Mattas a Miloš
Ešner, oba Plzeňáci, k nimž se přidal ještě vězeň Maršák. Sehnali si
malý žebříček a v blízkosti umrlčí komory sestoupili do příkopu. Mattasovi se podařilo najít úkryt u známých, další dva byli sice na jaře
1945 dopadeni, nebyli však již vzhledem k časové tísni nacistů dopraveni na Malou pevnost a zbytek okupace ve vězení přežili.
Otřesnějším byl úděl mladých vězňů, kteří se 3. března 1945 snažili
uniknout z cely číslo 38 na IV. dvoře Malé pevnosti. Hodlali přeběhnout po střechách cel, pak seskočit na val a na silnici. Ladislav Šimek
a Rudolf Vondrášek byli však chyceni a spoluvězňové z jejich cely je
museli na příkaz essáků a před očima ostatních pro výstrahu ukamenovat.
skoro již umírající, ale přesto doufající, že když se svým zotročovatelům nebudou protivit, tak snad přežijí, protože nacistické Německo
přece musí být dříve či později poraženo.
Takové bylo rozložení sil.
A přes tohle vše došlo ke vzpourám, k povstáním.
Za jakých okolností? K meznímu řešení se obvykle přistupuje
za mezní situace. Bylo tomu tak i v těchto případech. K povstání či
vzpouře se odhodlávali především ti, kdo stáli již na pokraji vlastní
smrti a věděli, že pokud něco nepodniknou, tak jako tak zemřou. Naději na úspěch vzpoury nebylo možné ani odhadnout a skoro vždy
bylo jasné, že to bude v konečném výsledku asi jen nepočetná skupina
jednotlivců, která se prostřednictvím vzpoury může zachránit. Výchozím předpokladem k podobnému vystoupení musela být vždy skupina
mimořádně statečných mužů – především přesvědčených antifašistů,
kteří již dříve věnovali své síly hnutí odporu. Při přípravě povstání
bylo významnou předností, když mezi těmi, co se odhodlávali k činu,
byli bývalí vojáci, váleční zajatci, prostě lidé s určitými znalosti vojenského umění, ke kterým se pak přidávali další odhodlanci.
Takové to bylo, byť s odlišnostmi, ve všech případech.
Treblinka:
K obdivuhodnému povstání došlo v tomto vyhlazovacím táboře
v srpnu 1943. Vzpourou, na jejíž přípravy i průběh se v samostatné kapitole podíváme očima přímého účastníka, se zdařilo dosáhnout totálního zničení této továrny na smrt, jejíž provoz pak už nebyl obnoven.
Sobibor:
Obdobným výsledkem skončila 14. října téhož roku i vzpoura
v tomto dalším článku z řetězce vyhlazovacích středisek v rámci realizace „konečného řešení“ židovské otázky. Startovní okamžiky tu byly
velmi dramatické. Po předchozí domluvě odbojové buňky, kterou vedl
sovětský důstojník Alexandr Pečorski, si krejčí a obuvníci z řad vězňů
na 17. hodinu pozvali „na zkoušku“ své vynucené esesmanské zákazníky, ve vhodném okamžiku je pobili noži či sekyrami. Ukořistěnými
zbraněmi postříleli několik strážců na věžích a dalších esesáků, kteří se
jim postavili do cesty. Vlastní útěk pak zahájili tím, že se snažili hlídky SS oslepit pískem. Ze šesti set účastníků povstání se jich asi třiceti
Vrcholem pyramidy vzdoru byly samozřejmě vzpoury.
Často jsou ti, kteří přežili, oslovováni skoro udivenými otázkami:
Proč se vězňové v zoufalé situaci, do níž se dostali, nevzbouřili?
Proč se v každém z koncentračních táborů nepostavili silou své početnosti proti esesáckým utlačovatelům?
Proč něco neudělali – vždyť jich bylo tolik?
Je nesnadné odpovídat a vyprávět o síle dozorčích jednotek SS, o jejich co do krutosti a nenávisti perfektním výcviku a tím i neustálému
odhodlání k hromadnému zabíjení, o tom, jak zbraněmi čtyřiadvacet
hodin denně drželi vězně v šachu a mohli svými kulomety během několika minut všechno osazenstvo tábora povraždit. A ti druzí – ti před
hlavněmi jejich zbraní? Byli bezbranní, zesláblí, vyhladovělí, mnozí
228
Vzdor
229
Kapitola pátá
podařilo se uprchnout. Ztráty v řadách SS se odhadují na třináct mužů.
Brzy poté, v listopadu 1943, došlo ke zrušení tohoto vyhlazovacího tábora.
Osvětim-Birkenau:
V říjnu 1944 se ke vzpouře odhodlalo zdejší sonderkomando, do
něhož bylo k obsluze při hromadném vraždění a likvidaci těl obětí
začleněno asi 1200 mužů. Všichni věděli, že jsou kandidáty smrti, a že
i oni skončí v plynových komorách, jakmile bude splněn úkol zahubit
v nejbližší době 400 000 maďarských Židů. O záměru esesáků se muži
ze zvláštního komanda dozvěděli od ilegální vězeňské organizace, která jim doporučila vzpouru jako jedinou možnost záchrany. Rozhodli
se jednat podle této rady, i když šance na úspěch byla velmi malá. Již
delší čas měli v různých úkrytech připraveno několik zbraní. Důležité
bylo přípravy utajit, a proto se museli nejprve zbavit německého kriminálního zločince, který zastával funkci kápa v krematoriu a neustále
jim vyhrožoval udáním. Kápo skončil v peci, u níž sloužil, a šest set
mužů se ve stanovený čas a s využitím momentu překvapení pustilo
do nerovného boje. Během patnácti minut prorazili povstalci strážní
linie a pobili při tom řadu esesáků. Jeden z vedoucích SS se v té chvíli dokonce domníval, že povstal celý koncentrační tábor a rozhodl se
okamžitě dopravit do bezpečí svou rodinu. Povstalcům se podařilo
proniknout do šest kilometrů od tábora vzdáleného prostoru Budy,
kde se však střetli s přivolanými posilovými jednotkami SS – a ty je až
na několik jednotlivců, jimž se za nejrůznějších okolností útěk zdařil,
povraždily.
Mauthausen:
Druhého února 1945, tedy v závěrečné fázi války, kdy naděje na
přežití byla přece jen větší, došlo ke vzpouře v koncentračním táboře,
který se v neprospěch povstalců nacházel v německém, přesněji tedy
řečeno rakouském prostředí. Hlavní roli tu sehrála skupina sovětských
válečných zajatců, převážně důstojníků, které chtěli esesáci před svým
pádem zlikvidovat. I zde se využilo především momentu překvapení.
Účastníci vzpoury zaútočili na stráže hasicími přístroji, takzvanými
minimaxy, někteří se tak zmocnili i zbraní, přikrývky jim poté posloužily při přelézání ostnatého drátu. V první fázi mělo povstání až neče-
kaně úspěšný průběh a než se zaskočení esesáci vzpamatovali, uteklo
z tábora, o jehož „bezproblémovém zabezpečení“, jak to hlásili svým
nadřízeným, byli nacisté skálopevně přesvědčeni, dokonce několik
set vězňů. Pak ovšem došlo ke zvratu a je smutným zjištěním, že na
dopadení značné části uprchlíků mělo zásluhu rakouské civilní obyvatelstvo, hlavně tedy mládež, která se s nadšením účastnila této honičky
na uprchlé zajatce. Zachránilo se jen sedmnáct mužů, kteří se nejprve
skrývali v lesích kolem tábora, poté se jim podařilo dostat se na československé území, kde jim byla poskytnuta pomoc.
Sachsenhausen:
Na těžko vymezitelné pomezí mezi otevřenou vzpourou a hromadným odepřením poslušnosti lze zařadit to, co se zde událo na podzim
1942. Sachsenhausenem se začaly šířit zprávy o tom, že transporty
posílané na Východ, tedy do Osvětimi a okolí Lublina, vezou vězně
rovnou na smrt. Mezi osazenstvem to vyvolalo rozruch a obavy: jedni
prohlašovali tyto pověsti za báchorky, jiní tvrdili, že od hitlerovců se
nic lepšího ani očekávat nedá a že po úplném vyhlazení Židů přijdou
na řadu i ostatní. Za této napjaté situace dohodli se mladí židovští vězni z bloku 39, že půjde-li jim o život, postaví se na odpor. Ne všichni
s nimi souhlasili, protože se dalo předpokládat, že dodrží-li tato skupina svůj slib, dojde k hromadné esesácké mstě i na ostatních. Neklid
mezi vězni strážcům neunikl. Dne 21. října 1942 velitel tábora vydal
rozkaz, podle něhož nesměl žádný židovský vězeň nastoupit následujícího dne do práce, všichni měli zůstat na barácích. Ráno vtrhli strážní
na židovské bloky a nařídili nástup. Mladí muži z bloku 39 se rozhodli
jednat, vyrazili okno, odmrštili strážného a hnali se dolů na apelplatz.
Esesáci okamžitě zasáhli a během několika minut leželo všech osmnáct odvážlivců u brány. Byli zbiti a nad nimi stáli muži SS s pistolemi
v rukou. Lagerführer rozkázal vězňům vstát, nikdo ale jeho rozkazu
neuposlechl a povstali teprve za chvíli, když k tomu vydal pokyn jeden z nich. Odmítli sdělit jméno iniciátora této demonstrace odporu
a naopak začali vysvětlovat, že se obávají fyzické likvidace. Zatímco
esesáci se postupně stávali neklidnými, židovští vězni se chovali sebevědomě a stěžovali si bez všech okolků na špatné zacházení. A stalo se cosi zvláštního. Snad lagerkomandantovi chování těch vězňů
230
Vzdor
231
Kapitola pátá
Vzdor
zaimponovalo, či tu byly taktické důvody, ale faktem zůstává, že provinilci nebyli popraveni ani uvrženi do mučírny, jak celý tábor očekával,
ale mohli se vrátit na své baráky.
Ravensbrück:
Do stejné těžko vysvětlitelné kategorie patří i zdejší událost. V roce
1942 začaly hromadné popravy polských vězeňkyň: stříleli je po dvanáctičlenných skupinách. Nervové napětí náhle překročilo udržitelnou
mez. Nikdo neví, jak to začalo a kdo dal podnět, ale jako na povel se
hrnuly stovky Polek k bráně. Vrhly se na esesačky a začaly je fackovat,
což bylo něco zcela neslýchaného. V nacistické mašinérii násilí něco
zaskřípalo, protože ostatní esesáci nešli napadeným na pomoc. Když
se potom objevily esesácké posily, ženy se již vcelku klidně vracely na
své bloky. Nával hněvu a nenávisti je přešel a znovu nabylo převahy
vědomí bezmocnosti. Incident měl dohru ve vedení tábora. Velitelka
tábora byla ze své funkce odvolána a esesáci se spokojili s tím, že pohrozili nejpřísnějšími represáliemi, kdyby se podobné jednání ještě
někdy opakovalo.
táborů v Sobiboru a Treblince bylo významnějším činem, než vězňové
vůbec mohli očekávat.
Uvědomme si, že se to stalo v roce 1943.
Čas války se tehdy teprve lámal do druhé poloviny a ještě nic nebylo co do vítězů či poražených rozhodnuto. Rozhodnuti byli však lidé,
kteří se odhodlali tam, kde kralovala smrt, k zápasu o svou čest.
Úcta patří všem, kteří se o něco pokusili.
Ať to byla vzpoura, povstání či „pouhé“ odepření poslušnosti.
Příprava jakékoli společné akce, na níž se podíleli příslušníci mnoha
evropských národů, byla v koncentračním táboře záležitostí nesmírně složitou. Získat zbraně, vypracovat jakýsi plán a pak ho realizovat,
postarat se o důkladné utajení, to vše vyžadovalo organizační talent,
houževnatost a vytrvalost, o krajní odvaze nemluvě. Zatímco miliony
lidí čekaly na smrt zdeptaní, zoufalí a odevzdaní osudu – aniž ovšem
každý z nich do podrobností tušil, jaký konec je čeká – povstalci
v Treblince, v Sobiboru a v Osvětimi-Birkenau zvolili boj za nejnepříznivějších podmínek, jaké si lze vůbec představit. Na jedné straně
esesáci s kulomety, plamenomety, drtivou převahou a na druhé straně
lidé takřka bezbranní, házející esesákům písek do očí, aby je oslepili.
Kolik vnitřní síly muselo být v těchto lidech, aby akt vzdoru vůbec jen
započali! Od první do poslední chvíle byli nuceni všestranně improvizovat a tak záchranu sebemenšího počtu lidí – posuzováno z tohoto
zorného úhlu – lze vnímat jako úspěch, přičemž zrušení vyhlazovacích
232
233
Osudy /5
Tehdy, když hořela Treblinka
Vystoupil jsem z auta, blížil se tehdy letní podvečer, rozhlédl jsem se
a nitro mi sevřela podivná úzkost. Snad nikde jinde na světě jsem s takovou naléhavostí nepocítil dotek absolutního prázdna. Pusté, už na
první pohled bezútěšně působící místo něco málo přes sto kilometrů
na východ od Varšavy. Téměř plochá země, zcela ploché nebe. Tu a tam
na dohled pár nízkých borovic. Koleje, které nikam nevedou, pouze
Osudy /5
Navždy si budu ty jeho oči, pamatovat,
říká spoluautor této knihy Roman Cílek,
a i když sám v sobě připouštím, že do značné míry to byl třeba jen
klam mých zjitřených pocitů, a že to tedy byly možná docela běžné oči
zajímavě vyhlížejícího chlapa, nemohu si pomoci: vnímal jsem z nich
zakódovaný odlesk toho, nač ty oči musely hledět, pojmout a přenést
do onoho kouta paměti, z něhož zapsané vymizí až smrtí mozku.
Inženýr Richard Glazar, ročník narození 1920. Celkem čtyřikrát ve
značném časovém rozptylu jsem vždy po několik hodin hleděl tomu
muži do tváře. Poprvé a podruhé v sedmašedesátém roce v Praze, ve
střešovické vilce – tam, kde byl tehdy doma, o dvacet let později v poklidném švýcarském městečku jménem Allschwill – tam, kde byl jeho
nový domov, naposledy pak zkraje devadesátých let znovu v Praze,
změněné tím, jak „čas oponou trhl“. Černé vlasy mu mezitím prošedivěly, jak také jinak, ale tvář si ponechala své ostré rysy a štíhlá postava
mu po celá ta desetiletí vizuálně ubírala léta. Padlo při těch našich
setkáních spousta vět, ale jen jediný pojem se do hovoru vracel s neústupně úpornou vytrvalostí.
Treblinka.
Zvláštní slovo. Těžko přeložitelné. Lehce však zapamatovatelné
a hravě zvukomalebné. Opravdu se nabízí, co Richard Glazar ke konci
života uvedl do záhlaví svých vzpomínek: slovo jak z dětské říkanky.
Treblinka.
Mezi prvním a druhým setkáním s inženýrem Glazarem jsem neodolal nutkání a při cestě po Polsku jsem se zajel do těch míst podívat.
234
Inženýr Richard Glazar.
sem a nazpět: slepá kolej člověka v jeho velikosti i malosti. Těžko zapomenutelný pohled, těžko zapomenutelná chvíle. Znalostí věci atakované lidské vědomí se ve mně dokonce až úporně bránilo pocitu, že
ve vzduchu lze ještě teď, v odstupu několika desetiletí, zacítit pachové
stopy z hranice narychlo pálených lidských těl.
Treblinka.
Místo, kde v průběhu jednoho jediného válečného roku zahynulo
přes tři čtvrtě milionu bezbranných lidí. Přesněji řečeno: více než tři
čtvrtě milionu Židů. Mužů, žen, ale i dětí, a to včetně mnoha kojenců,
starců a stařen.
Podzim 1941:
Zmocněnci říšského vedení SS si tuto odlehlou končinu poblíž
železniční staničky Malkinie a řeky Bug, ležící mimo frekventované
235
Osudy /5
komunikace a vzdálenou od větších měst, vybrali jako prostor, kde se
rozhodli vybudovat nejproduktivnější z masových vyhlazovacích táborů v rámci „konečného řešení“ židovské otázky.
Květen 1942:
Více než tisíc vězňů začalo za mimořádně přísných bezpečnostních
opatření (střelba bez výstrahy na každého, kdo by se byť jen náhodou
přiblížil, zákaz vzdušného provozu nad celou oblastí, což platilo i pro
vojenské letouny, naprosté oddělení od místního obyvatelstva) stavět
přísně utajený areál: administrativní budovy, baráky esesáků, plynové
komory, technické zázemí, ubytovací prostory pro „komanda smrti“
z vybraných vězňů, důkladné oplocení. Zrekonstruovalo se též železniční zařízení a nádraží. Celková rozloha vznikající velkotovárny na
zabíjení: třináct a půl hektaru.
Červenec 1942:
V Treblince povraždili Židy z prvního vlakového transportu, který
sem jaksi zkušebně dorazil. V provozu, který mohl mít prakticky nepřetržitý charakter, byly tehdy tři plynové komory, z nichž každá měla
patnáct čtverečních metrů vnitřní plochy. Technologicky byly zkonstruovány tak, že z hermeticky uzavřeného prostoru uvnitř komory se
pomocí speciálně uzpůsobeného stroje odsál vzduch a vehnaly se tam
výfukové plyny. Následovala pomalá, a tedy neobyčejně krutá smrt,
která svými fyziologickými průvodními jevy zbavila umírající také
veškeré lidské důstojnosti. Desetitisíce mrtvol pak členové pohřebního
komanda zahrabávali do předem připravených ohromných jam.
Léto a podzim 1942:
Transportů z ghett ve Varšavě, Terezíně a dalších míst přibývalo.
Kapacita plynových komor Treblinky nedostačovala požadavkům na
zrychlení tempa. V několika případech byli proto lidé z transportů
ihned po vystoupení z vlaku postříleni kulomety a mrtvoly odvezeny
rovnou od kolejí do masových hrobů.
Prosinec 1942:
Z nejvyšších říšských míst došel do Treblinky naléhavě formulovaný příkaz k „okamžitému zintenzivnění dosavadních výkonných
možností“. Ve věcné části pokynu se psalo o tom, že počet plynových
komor se musí bezodkladně zvýšit ze tří na třináct.
Březen 1943:
Treblinku navštívil reichsführer SS Heinrich Himmler a po skončení inspekce rozhodl: „Je třeba vykopat ze země všechny mrtvoly a do
jedné je spálit!“ Proč asi vyslovil tato slova? Krutá hitlerovská porážka
u Stalingradu a úspěch britské protiofenzivy proti jednotkám maršála
Rommela u severoafrického El Alameinu signalizovaly Němcům možný obrat v dosud bezchybně triumfálním průběhu války. Bylo třeba
vskrytu a nevysloveně myslet i na možnost nevítězné budoucnosti:
neměly tudíž zůstat žádné stopy po obludných akcích genocidy.
Květen 1943:
Aby bylo možno splnit Himmlerův úkol, dočasně se přibrzdil horečný příval transportů do Treblinky. Nad krajinou se ve dne i v noci
vznášel dým a pach ze spalovaných obětí. S krematorii v Treblince
původní projekt nepočítal, takže bylo třeba zvolit jiný postup. Nespočetné množství vykopaných mrtvol, nacházejících se většinou již
v rozkladu, pálila pohřební komanda z řad vězňů. Nejprve přímo na
volném prostranství, později byly na nízkých podezdívkách zbudovány improvizované rošty z vyřazených železničních kolejí. Na jediné
takové otevřené peci hořelo vždy dva a půl tisíce podélně i příčně navršených nahých lidských těl.
Léto 1943:
Po skončení této strašlivé katarze, jejíž detailní popis se vymyká
schopnostem běžného jazyka a lidské představivosti, se daly čekat
nové transporty. Nedošlo k nim. Stalo se cosi zcela ojedinělého a i pro
samotné organizátory holocaustu nepředstavitelného. Něco, s čím ani
teoreticky nepočítali. Reichsführera Himmlera prý postihl nervový
šok, když se o tom dozvěděl. Dne 2. srpna 1943 odpoledne došlo totiž
v Treblince k promyšleně připravenému povstání asi osmi set vězňů,
kteří byli z předchozích transportů vybráni k pracím souvisejícím
s provozem tábora.
Vzpoura se zdařila i nezdařila.
Nezdařila v tom smyslu, že většina jejích účastníků – včetně téměř
všech hlavních organizátorů – přišla o život. Zdařila tím, že vzbouřenci
dokázali zničit a zejména spálit celý areál Treblinky tak dokonale, tak
doslova do základů, že ho potom již nacisté v časové tísni už nepříliš
238
239
Osudy /5
vítězného válečného dění neobnovili. Je těžké třeba jen odhadnout, kolika statisícům Židů, jimž byl předurčen konec ve zdejších plynových
komorách či přímo u železničních kolejí, zachránilo život povstání treblinských odsouzenců na smrt.
„Bůh se rozhodl, že jim pomůže, a učinil tak,“ řekl – jak stojí v kronice – polský rabín, když v polovině šedesátých let přijel do Treblinky
uctít památku obětí. A člověku, byť ani zdaleka není zarytý ateista, se
dere mezi rty hned několik rouhavých otázek: Proč nepomohl o něco
dřív…? Když o tom věděl a mohl jednat, proč mlčel a dovolil, aby se
událo to, co se tady v Treblince i leckde jinde z lidské vůle a lidským
přičiněním odehrávalo…?
800 mužů se v jednotlivých pracovních komandech nacházelo v táboře dne 2. srpna 1943, a ti se tak stali účastníky povstání,
750 z nich buďto přímo při povstání padlo, anebo bylo během několika hodin či dnů dopadeno a bez sebemenších odkladů popraveno,
50 vzbouřencům se útěk z Treblinky za vesměs skoro až neuvěřitelných okolností podařil, přežili i zbytek války a usadili se potom v USA,
Izraeli, Kanadě, Sovětském svazu, Polsku, Belgii, Švédsku a v dalších zemích, jediný z nich od osvobození až do svého posrpnového odchodu
do švýcarského exilu žil v Československu: inženýr Richard Glazar.
„Víra…? To je strašně osobní věc, a platí to za běžných i zcela výlučných okolností. Myslím, že to byl právě pražský rodák Franz Kafka,
kdo řekl, že o Bohu se vůbec nedá mluvit – snad jen mluvit k Němu…
Modlitba je zvláštní záležitost. Představte si, že jsem se modlil dokonce
i v koncentráku. Dnes, když odříkávám stejná slova, připadá mi neuvěřitelné, že jsem mohl tenkrát vyslovit třeba tohle: ‚Hospodine, ach,
jak jsme šťastni, a jak báječný je svět, který Jsi stvořil.‘ Báječný svět
– v Osvětimi! Nechápu sám sebe, nevzpomínám si, co jsem si tehdy
myslel, ale je to tak, modlil jsem se i tam… a snad mi také modlitby
kromě všeho jiného dávaly sílu k přežití,“ svěřil se v jedné ze svých
statí spisovatel Elie Wiesel.
Vraťme se však k ing. Richardu Glazarovi.
Směřuje nás k němu vzorec, v němž se veškerá čísla, byť pocházející
ze všech existujících pramenů, značně liší a zaokrouhlují. Osobně ručím za exaktní přesnost jediného z nich: toho úplně posledního.
800 000 lidí bylo v půl druhé tisícovce železničních vagonů dopraveno do Treblinky v časovém rozmezí od léta 1942 do léta 1943,
790 000 z nich zde brzy po příjezdu našlo smrt,
10 000 mužů – vesměs silných, mladých a zdravých – postupně vybrali z transportů pro zdejší otrocké práce,
9200 z nich bylo vždy po uplynutí určitého období zabito a nahrazeno dalšími,
240
První polovina roku 1967.
Tehdy jsem s ním hovořil poprvé, a nedošlo k tomu náhodou.
Zkraje března toho roku byl v Brazílii zatčen devětapadesátiletý muž
jménem Franz Paul Stangl, který pod falešným jménem pracoval
jako řadový úředník ve zdejší pobočce německého automobilového
koncernu Volkswagen. Lidé v jeho okolí ho považovali za člověka bez
Někdejší velitel Treblinky a důstojník SS Franz Paul Stangl,
který se útěkem na druhý konec světa pokoušel zbavit odpovědnosti.
241
Osudy /5
významnější minulosti, ale bylo tomu jinak: Stangl byl někdejším vysokým důstojníkem SS a na izraelském seznamu stíhaných válečných
zločinců ho nyní, když už Adolf Eichmann byl dopaden, odsouzen a ve
dvaašedesátém roce v Tel Avivu popraven, uváděli hned na třetím místě za Hitlerovým náměstkem Bormannem a zrůdným lékařem Mengelem, který řídil selekce při vyhlazovacích akcích v Osvětimi. Stanglovo
jméno nebylo na veřejnosti tolik známé a tudíž se svět teprve nyní
dozvěděl, že zastával funkci zcela všemocného velitele vyhlazovacích
táborů Treblinka a Sobibor – a je tudíž přinejmenším spoluzodpovědný za smrt bezmála jednoho milionu lidí. Usvědčující materiály dodali
do Brazílie specialisté vídeňského Židovského dokumentačního střediska, v jehož čele stál legendární lovec nacistů ing. Simon Wiesenthal.
O vydání Stangla hned poté požádalo Rakousko, Polsko i Německá
spolková republika. Počítalo se s tím, že pokud dojde k soudnímu procesu – ať se uskuteční kdekoli – mohly by vyjít najevo podrobnosti ze
zákulisí vražedného systému „konečného řešení“. Když se ovšem najde
dostatek svědků, kteří budou schopni Franze Paula Stangla usvědčit,
a tím nepřímo donutit k výpovědím.
Věděl jsem o muži, který by byl toho svědectví schopen.
Ale byl by také ochoten?
Domluvili jsme si schůzku v jeho bytě a překvapila mne přímočarost jeho odpovědi na první, logicky se nabízející novinářskou otázku.
„Ano – chci svědčit proti Stanglovi!“ řekl ing. Glazar. „Vždyť přece
jedním z podstatných výsledků vzpoury, k níž v Treblince došlo, je
skutečnost, že zůstali naživu lidé, kteří mohou podat svědectví. Moc
nás nezbylo, ale přece jen…“
„Přišel jste s Franzem Paulem Stanglem nějak do styku?“
„Do styku…? Spíš se dá říci, že jsem ho mnohokrát na vlastní oči
viděl. Byl jsem však tehdy jedním z bezejmenných otroků, kteří ve formálním slova smyslu zemřeli okamžikem, kdy prošli branou Treblinky,
a s jejichž dalším žitím se počítalo jen v časovém úseku, jehož délku
vymezovala libovůle těch druhých. A Stangl byl velitelem ‚těch druhých‘, důstojníkem SS, pánem všeho, co se v Treblince dělo. Sáhneme-li
po výrazu ze starého Říma, byl tam čímsi jako polobohem.“
„Věříte, že byste Stangla poznal?“
„Už se stalo. Před šesti lety mne pozvali do Düsseldorfu, kde se
připravoval proces proti SS-untersturmführerovi Kurtu Franzovi
a dalším esesákům z Treblinky. Vyšetřující soudce přede mne položil
celou řadu fotografií mužů v uniformách SS, z nichž někteří neměli
s Treblinkou nic společného. Vybral jsem portréty Franze, Suchomela
a další. A identifikoval jsem na fotografii také Stangla, u něhož se tehdy
před šesti lety snad ani nepočítalo s tím, že by mohl být někdy dopaden. Dodnes si ten záběr pamatuji: führer Treblinky na něm byl zachycen z profilu, s trochu skloněnou hlavou, na které měl lodičku, díval se
dolů – na nějakého psíka.“
„Jaký byl – co o něm v odstupu času dokážete říct?“
„Neosobní vrah. Inteligentní, trochu aristokratický zjev, rovné držení těla. Každým pohybem dával najevo, že si udržuje odstup od všeho, co bylo v Treblince apokalypticky příšerné: od plynových komor,
od hromad mrtvol, od roštů, na nichž hořela těla. Pochybuji, že mu
bude možno z doby jeho působení v Treblince dokázat jedinou individuální vraždu, možná dokonce ani jediný úder. Odlišoval se. Mnozí
z těch ostatních řvali, bili, vraždili a s primitivní rozkoší týrali. Stangl
se v blízkosti plynových komor – říkalo se tomu ‚v provoze‘ – ukazoval velmi málo. A když ano, tedy měl na rukou žluté jelenicové rukavice a místo těžkého karabáče, kterého používali ti druzí, si pohrával
s jezdeckým bičíkem. Což ovšem nic nemění na jeho odpovědnosti.
Nemusel osobně zabíjet, na to měl systém, jemuž velel. Jeho oblíbeným
místem byl asi pět metrů vysoký val mezi první a druhou částí tábora.
Odtud měl výborný přehled, procházel se tam a připomínal mi hradního pána, který obhlíží chod svého panství.“
„V Treblince však kromě denodenního hromadného vyvražďování
došlo i k několika veřejným popravám. Ani těchto akcí se Stangl nezúčastnil?“
„Ale to ano. Koncem podzimu 1942 vyslídil pes SS-scharführera
Boelitze dva vězně, kteří se ukryli na podvozcích železničních vagonů
odjíždějících z Treblinky. Vedení tábora pak uspořádalo odstrašující
podívanou, při níž měl hlavní slovo krutostí vyhlášený SS-untersturmführer Kurt Franz, což byl vždy dokonale upravený muž atletické postavy, snad téměř dva metry vysoký, červené bezvousé tváře, polští
242
243
Osudy /5
vězni mu říkali Lalka – Panenka. Franz a jeho pomocníci ty dva provinilce děsivě zmlátili, pak je svlékli do naha a u kuchyně pověsili hlavou
dolů na trámu, upevněném mezi dvěma vzrostlými borovicemi. A při
večerním apelu na nás SS-untersturmführer Franz křičel: ‚Dívejte se na
ně a vezměte si z toho poučení, ihr Träumer – vy snílkové…!‘ Dopadení muži zatím pomalu, nesmírně pomalu umírali. Přítomen tam byl
i Stangl, stál poněkud stranou, mlčel a pouze se díval. Ale dovolit to,
asi i nařídit, a pak se jen dívat, to je přece také zločin, který si zaslouží
potrestání. O tom snad ani nelze pochybovat, ne?“
Přikývl jsem.
Rozloučili jsme se s tím, že do odbojářského časopisu Hlas revoluce
napíši článek s jednoznačným titulkem „Ing. Glazar: Chci svědčit proti
Stanglovi!“, a řekli jsme si také, že příští setkání ve vilce na Ořechovce
zasvětíme vzpomínkám na Treblinku jako takovou. Stalo se. Článek
vyšel, vzbudil svým obsahem značný ohlas – a nám se ještě v témže
roce 1967, nebo snad zkraje osudového roku následujícího, podařilo
splnit i druhou část naší dohody.
Naslouchal jsem.
Shodou náhodných okolností právě v končině svého vlastního střešovického dětství jsem naslouchal vzdálenému i nevzdálenému příběhu, jaký by si nikdo nedokázal vymyslet. Vnímal a procítil jsem sílu
osobního prožitku – i sílu Richarda Glazara-vypravěče.
Z rampy nás vedli na jiné prostranství s hustou clonou zelených větví.
Muži vpravo, ženy s dětmi vlevo, nemocní, staří a ti, kteří nemohou
chodit, dozadu do lazaretu… A nyní esesáci vybírali. Kdo z vás je zubní technik? Kdo zlatník? A co ty jsi zač? Vypadáš dobře – Sportler?
Dobře, vystup. Tady tou branou se vrať, najdi si v hromadě dva pevné
řemeny a půjdeš vyklízet komory smrti. Vezmeš dvě mrtvoly, každé
zaklesneš za jednu ruku pásek a potáhneš. Los, los! A ty jdi mrtvolám
vylamovat zlaté zuby! A ty k ostatním z komanda Goldjuden sbírat
a hledat peníze, zlato, šperky…
Absurdně náhodný výběr esesáka mi v té chvíli zachránil život.
A co ti ostatní – ti, které nevybrali?
Svléknout se do naha a do koupele! A ženy do baráku ostříhat vlasy před dezinfekcí! Hodinky a cennosti odevzdat společně s legitimací
u pokladny. Lidé – zmatení a jen podvědomě tušící podstatu toho, co
se dělo – proběhli šlauchem, úzkou uličkou z ostnatého drátu s nápisy
Zum Bad. A už stáli před komorami. Zadní se tlačili na přední. Pak je
vehnali dovnitř, vmlátili, natlačili, malé děti naházeli navrch, aby se
jich do komory více vešlo.
Zavřít!
Konec.
Za dvacet minut je vše hotovo.
Mezitím esesáčtí dispečeři provozu vpustili na rampu další vagony
s asi pěti sty cestujícími. Vše se strojově přesně opakovalo…
Treblinka tehdy prožívala období největšího provozu – Hochbetrieb.
Esesmani potřebovali více pracovních sil, ať už pro zvýšený provoz, či
proto, že jich právě větší počet ubili v rámci občasného likvidování
unavených a nežádoucích otroků-svědků. A právě tohle mi podle nenahmatatelných zákonů absurdity dalo šanci na přežití. Vybrali nás asi
patnáct. Kromě jiných také Karla Ungra z Olomouce, přítele, s nímž potom ještě mnohé prožiji. Když Karla přivedli, abychom společně nosili
balíky šatstva po mrtvých, byl na tom ve srovnání se mnou pocitově
hůř. Já šel do Treblinky sám. On s matkou, bratrem, tátou. Nyní už věděl,
že nežijí. Že je udusili v komoře hned po příjezdu.
V tu dobu prý již mělo esesácké osazenstvo Treblinky za sebou
zlikvidování asi tří set tisíc lidí. Od října 1942, kdy jsem se bez svého
„Vyjeli jsme 8. října 1942 z ghetta v Terezíně, náš asi tisícičlenný
transport byl označen kódem Bu a mně osobně přidělili číslo 639.
O dva dny později jsme dorazili do Treblinky. Vidím vše před sebou,
jako by se toto dění odehrálo včera. Projeli jsme železniční stanicí
s nápisem Malkinia. Chvíli poté vlak pomalu odbočil doprava, nalevo
pod náspem bylo vidět rašeliniště s napíchanými borky, a pak už jen
písečnou půdu s borovicovým porostem. Písek, mírně zvlněný terén,
zákrsky jalovce, vysoká ohrada ze zeleného chvojí, propleteného mezi
ostnatým drátem, otevřená vrata s kolejí a rampou.
Vystupovat, všechno vystupovat!
Vagony na sebe narážely. Šedozelené a černé uniformy, čepice
s lebkou a hnáty SS, v rukou karabáče. Nejnutnější zavazadla s sebou!
244
245
Osudy /5
přičinění stal očitým svědkem tohoto dění, tu esesáci usmrtili v jediném dnu třeba deset tisíc lidí, jindy pět tisíc, pak patnáct tisíc, někdy
byla den či dva přestávka, protože nedorazily další vagony. Zůstávaly
tu po obětech hromady šatstva, prádla, bot. Potrhané a zavšivené kabáty vedle jemného a jako by především k milostným předehrám předurčeného dámského prádla. Neuvěřitelné množství roztodivných věcí
z povolených padesáti kilogramů statisíců Židů z různých koutů Evropy. Kufřík jako chemická laboratoř, kompletní sada paklíčů, injekční
stříkačky, protéza nohy, dětská berlička.
Vetešnictví, ve kterém nic nechybělo – jen život.
Po zemi se povalovaly polské zloté, ruské ruble, dolary, švýcarské či
francouzské franky. A také drahokamy, zlato, šperky…
Do toho všeho se ozýval neustálý řev esesáků, hukot a skřípění
bagru, jehož obrovité lžíce hloubily jámy pro mrtvoly. V obdobích, kdy
transporty dočasně nejezdily, se v Treblince neustále stavělo, upravovalo, zlepšovalo, vykazovala se prostě činnost, což každý druhý chlap
zná třeba jen z obyčejné vojenské služby. Terén se uhlazoval a vyrovnával do přísně geometrických ploch. Obnovovala se zeleň jehličnatého
výpletu v drátěném plotě, nastavená do čtyřmetrové výše ještě mdlou
zelení lehkých větví jalovce. Pracovalo se i na nádraží, na škvárou vysypané černé ploše rozsáhlého prostranství, nad nímž visela bílá tabule
s černým nápisem Treblinka – Obermajden. A byly tu i další cedule
s lživými nápisy, které měly na nicotně krátkou dobu oklamat ty, kteří
přijížděli, aby tu během několika málo minut našli smrt. Tabule a nápisy nad fingovanými okénky a dveřmi – Zu den Zügen in der Richtung
nach Bialystok und Wolkowisk, Fahrkartenausgabe, Bahnmeisterei.
A také tu byl ohromný ciferník, který však neměnně ukazoval šest hodin. A také ona cynická cedulka Zum Bad – ukazatel smrti.
Zejména ale na výzdobu si esesáci potrpěli.
Pracovních sil bylo dost. Ve štítě brány, která byla vstupem do
areálu správy tábora a ubikací SS, byla vyřezána světová růžice
s plastikou zeměkoule a znakem SS. Šedivé pásy vydlážděných cest
lemovaly bílé pruhy velkých obrubních kamenů natřených vápnem.
Před baráky SS nelahodila očím svítivá žluť postranních cestiček oddělující od sebe záhonky s lemem z různobarevných oblázků a s bílými plůtky z půlených břízek. Na všech rozcestích v Treblince byly
nápisy a pod nimi alegorické dřevoryty. Pod nápisem Zum Ghetto
například shrbená postava Žida s rancem na zádech, u hlavní cesty
zpodobnění postav dvou esesmanů a tabulka s nápisem Karl Seidel
Strasse. Hlavní třída Treblinky byla totiž pojmenována po nejstarším
z osazenstva SS.“
Koncentrační tábor Treblinka
1Vstup
2Ulička smrti
3Místo likvidace příjezdových transportů
4Plynové komory
5Hromadné hroby
246
247
Osudy /5
Zní to hrozně, ale tamní život byl vlastně stereotypní.
Skoro až zevšednělé zabíjení.
Vybočeními se staly pokusy o útěk: tedy vlastně prvopočátek myšlenek na vzpouru. Inženýr Glazar už hovořil o zmařené snaze dvou
vězňů využít k záchraně podvozek vlaku s věcmi, které se odesílaly do
Německa. O pár týdnů později se o něco podobného pokusilo sedm
mužů z takzvaného modrého komanda, což byla pracovní skupina,
která s modrými páskami na rukávech působila na příjezdní železniční rampě a odnášela odtud zbylá zavazadla. Uprchlíky po několika
hodinách dopadli, veřejně utýrali a SS-untersturmführer Kurt Franz
při té příležitosti oznámil, že napříště bude za každý pokus o vzepření
se řádu popraveno kromě přímých pachatelů ještě dalších deset mužů,
a to včetně jejich předáka.
Podařilo se tedy otroky zastrašit?
V jistém slova smyslu asi ano, ale došlo tu k podivuhodné absurditě, která je svědectvím o nezlomnosti lidského ducha. Vězňové
v Treblince se vzdali myšlenek na útěk jednotlivců či malých skupin
– a v důsledku toho začali zcela vážně uvažovat o něčem jiném, o čemsi zdánlivě nemožném: o vzpouře. O povstání.
Nepředstavitelná myšlenka?
Ano i ne.
A když ano, tedy je třeba říci – a i z vyprávění Richarda Glazara
to vyplývá, že sami muži SS přispěli tehdy k tomu, že se vůbec mohla
zrodit a rozvinout. Původně měl každý vězeň, který přišel do Treblinky a vybrali ho z transportu pro práci při chodu tábora, šanci jen na
několik týdnů či nejvýše měsíců života. Poté byli vždy zlikvidováni
a z dalších transportů se vybrali noví lidé. Časem je však vedení tábora
přestalo tak často střídat. Z ryze praktických důvodů: zapracovaní a již
zkušení dělníci smrti rychleji vyklidili komory, obratněji pálili mrtvé,
zručněji vytřídili, zabalili a do připravených vagonů naložili šatstvo,
prádlo, boty, ženské vlasy.
Esesáci, ukrytí tu v relativně klidném válečném závětří, prostě zpohodlněli.
Z transportů si vybrali řemeslníky, nechali si postavit další a značně
vylepšené baráky, zřídili krejčovnu, truhlářství, kovárnu, zámečnictví,
vyvolili si osobní sluhy a pomocníky při kancelářských i jiných pracích. Začal s tím prý SS-scharführer Schmidt, který si k sobě do ústřední garáže vzal k ruce šikovného automechanika Stanislava Lichtblaua
z Ostravy. A jiní jinam zase jiné…
To vše nabízelo určité možnosti.
Třeba takový Rudolf Masárek šil sice v krejčovně SS-unterscharführerovi Suchomelovi, což byl sudetský Němec, rodák z Českého
Krumlova, a samozřejmě i dalším esesákům, přepychové košile z látek po zavražděných Židech – ale měl při tom příležitost domluvit
se s dalšími, kteří připravovali povstání: s Mojšem z truhlárny, s inženýrem Galewskim, který byl nejstarším tábora – lagerältesterem,
s kápem Kurlandtem z lazaretu a i s jinými. Stanislav Lichtblau sice
ochotně pomáhal Schmidtovi v garáži, ale současně si ověřil, jak by se
dal zvládnout přístup k rozlehlým skladům benzinu i nafty – a nabídl
se, že v prvotním okamžiku povstání uskuteční sólovou akci. Stačí prý
namočit hadr do oleje, zapálit… a od garáže je to k nádržím zhruba
čtyřicet metrů, to se dá přece zvládnout. Že to bude znamenat asi i jeho konec? Po této námitce vždy jen pokrčil rameny. Přišel do Treblinky
se ženou a dvěma malými dětmi. Teď byl sám, na životě mu prý příliš
nesejde…
Týden po týdnu, měsíc po měsíci se upřesňoval plán.
Vznikl přísně utajený štáb, jehož členové promýšleli akci do sebemenších podrobností. Každá skupina vězňů měla v plánu vzpoury svůj
konkrétní úkol, ale ještě předtím bylo třeba zjistit a izolovat všechny,
o kterých se třeba jen tušilo, že by mohli donášet věznitelům.
Teprve pak se od hypotéz přešlo k přípravným činům.
Byly jich desítky.
Čtrnáctiletý Polák Edek, klouček jako malovaný, kterého si esesáci
– z nichž mnozí měli homosexuální sklony – vybrali, aby jim uklízel
a možná i jinak sloužil přímo v jejich baráku, vsunul kovovou štěpinku
do zámku u zbrojnice a muničního skladiště. Dveře pak samozřejmě
nešly otevřít. Přivolali vězně ze zámečnického pracoviště, který řekl,
že přímo na místě nelze závadu opravit. Esesáci tedy nechali přenést
celé dveře do dílny, kde se v nestřeženém okamžiku podařilo pořídit
otisk klíče. Brzy poté začaly mizet ze skladu desítky granátů, pistolí
248
249
Osudy /5
a stovky nábojů. Úkryt pro tyto věci byl zvolen mimo jiné ve vězeňských latrinách, kam štítiví muži SS nikdy nechodili. O část ukořistěného materiálu se postaral také Rudolf Masárek: zřídil tajný sklad pod
podlahou holubníků ve zvěřinci, který si jako zoologickou zahradu
v malém nechali treblinští esesáci zřídit, když na jaře 1943 transporty
dočasně vázly, nebylo mnoho co dělat – a vymýšleli si tedy něco pro
své rozptýlení.
Zbraně byly tedy připraveny.
A také lidé, kteří je měli použít.
Termín akce se několikrát nejprve určil a pak z různých důvodů
odložil. Jednotliví vůdčí aktéři se v tom čase už vyhýbali přímému styku, spojení se uskutečňovalo jen formou stručných vzkazů přes spojky.
Takřka nikdo třeba z okruhu, kde působil i Richard Glazar, nevěděl,
odkud a kam vedou všechny kontakty. Ptát se – bylo zakázáno. A příliš
mnoho znát – bylo životu nebezpečné. Centrum působilo zřejmě kdesi u inženýra Galewského, v lazaretu u Kurlandta, v zámečnické dílně
u Mojšeho. To všechno byli někdejší vojáci.
Esesáci jako by občas něco větřili a s vězni pořádně zahýbali. Poručík předválečné československé armády Zelo Bloch z Prešova, který
měl v Treblince značný vliv, šel přímo ke komorám: k práci s mrtvolami. Kápa Rakowského odstřelili v lazaretu.
Zpomalilo to přípravy, ale nic víc.
Plán měl už jasnou podobu a v jeho variantních řešeních se počítalo se vším.
Druhý srpen, několik minut před čtvrtou odpolední. Vzteklý SS-hauptscharführer Fritz Küttner, někdejší vězeňský bachař, se uprostřed tábora bez větší příčiny pustil do jednoho z mužů karabáčem
– a vše se tím náhle urychlilo. Výbuch! Esesák Suchomel vyběhl ze
štábního baráku jen v košili, zřejmě rovnou od svačiny, pak blízko
něho explodoval další granát a Suchomel zmizel v kouři. Poblíž něho
křičel povely velitel ukrajinských mužů SS Rogoza – ten už se samopalem v ruce. V tom okamžiku již na několika místech Treblinky vyšlehly k nebi plameny. Řadu dnů předtím úmorně pálilo slunce. Dřevěné
baráky a hromady dříví z prořezaných porostů v okolí tábora tudíž
okamžitě vzplály…
Prvního srpna roku 1943 spojky oznámily, že vzpoura započne následujícího dne ve čtyři hodiny odpoledne. Počítalo se s tím, že kolem
půl páté se vracejí z práce vagony s polskými vězni do kárného tábora,
který se rozkládal asi půldruhého kilometru ve směru jednokolejné
vlečky. A když tam odtud uvidí hořící Treblinku, snad se zvenčí připojí.
Signál k akci: výstřel z pistole či výbuch granátu. Po poledni 2. srpna
tlumočily pak spojky dodatečný pokyn, že akce by se zahájila o něco
dříve v případě, kdyby esesáci chtěli ještě někoho zastřelit nebo týrat.
Ukázka velkorysé odvahy vůdců povstání.
Řekli si prostě: Už dost!
250
Boj s přesilou byl strašný.
Především proto, že neúspěchem skončil pokus zmocnit se strážních věží, hlídky SS tudíž mohly pálit z kulometů přímo do davu útočících vězňů a způsobily povstalcům největší ztráty. Zdařilo se však
pozabíjet v boji řadu esesáků a především spálit celou Treblinku, zničit
oplocení, zátarasy i technická zařízení. Všichni do jednoho splnili své
předem určené úkoly. Také Stanislav Lichtblau z Ostravy, promluvíme-li pouze o jednom ze zasvěcených, to dokázal: vyhodil do povětří
sklady pohonných hmot a sám sebe změnil v hořící pochodeň.
Pak už bylo třeba myslet jen na útěk.
Richard Glazar prchal společně se svým přítelem Karlem Ungrem.
Nejbližší hodiny velkého zátahu, do něhož se zapojila nízko létající
letadla, komanda se psy a terénní vozy, prožili oba ve vodě pod břehem jezírka v těsném sousedství hořícího tábora – tedy tak blízko, tak
doslova ve tmě pod svícnem, že pronásledovatele nenapadlo v těchto
místech někoho hledat. Následovalo mnohotýdenní putování napříč
takřka celým okupovaným Polskem. Proti vyhrocené absurditě jejich
postavení, kdy neměli žádné doklady a často ani nevěděli, kde se nacházejí, zatímco po uprchlících z Treblinky skoro až zběsile pátraly
všechny nacistické bezpečnostní složky i jejich polští pomahači, postavili Glazar a Unger absurditu drzé jistoty, snad se to dá nazvat i podvědomě zacílenou lehkomyslností.
Lze se tomu divit?
251
Osudy /5
Snad ani ne: co je ostatně mohlo potkat horšího, než cokoli z toho,
co denně vídali a co jim nepřetržitě, den za dnem, hodinu za hodinou,
hrozilo v Treblince?
„Bylo mi tehdy dvaadvacet, a čím delší mám odstup od těchto událostí, a čím víc lidsky stárnu a snad tedy i moudřím, tím je mi jasnější,
že jsme tehdy celou naši útěkovou pouť brali jako jedno jediné velké
dobrodružství. V běžných situacích má člověk obvykle na výběr několik možností. Tehdy to bylo pro nás skoro až průzračně jednodušší:
Treblinka či dopadení = utrpení a smrt, úspěšný útěk = život a šance
na naděje do bližšího či vzdálenějšího budoucna,“ vzpomínal Richard
Glazar v druhé polovině osmdesátých let, když jsem se s ním setkal ve
Švýcarsku.
Postavili tehdy absurditu proti absurditě – a vyplatilo se jim to.
Využívali svého předchozího vzdělání i znalosti němčiny, vystupovali
všude s přímočarou drzostí, a to jim zřejmě pomohlo. Když je zatkla
polská policie, působící pod komandem německých okupantů, vydávali se za Čechy, kteří zde byli na práci a přepadli je i oloupili partyzáni. Naléhavě žádali propuštění a denně si třeba stěžovali na nedůstojné
poměry ve vězení a špatnou stravu. Nikomu ani nepřišlo na mysl, že
něco takového by si dovolili uprchlí vězni z Treblinky. Nakonec jim
místní úředníci vystavili náhradní doklady a poslali je na práci do Německa. V Mannheimu, kam je přidělili, se brzy stali dokonce parťáky
a vedli pracovní skupiny, v nichž byli i němečtí dělníci, tady pak také
prožili okamžiky osvobození a příchod amerických vojáků.
v systému vyhlazování, v jízdních řádech smrti, v tabulkách, které propočítávají kapacitu plynových komor, v existenci lidí, jejichž životním
posláním a pracovní náplní se stalo vymýšlet dokonalejší, rychlejší
a pružnější systém masových vražd. Ale stejně je absurdní myšlenka
na povstání zdánlivě zdeptaných, neozbrojených, otupělých, stálým
stykem se smrtí zákonitě i trochu zcyničtělých otroků smrti, kteří vědí,
že okamžikem, kdy prošli branou Treblinky, jsou odepsáni ze seznamu
živých. Je absurdní představa jejich boje s plně vyzbrojenými esesáky,
s promyšleným bezpečnostním systémem. A přece je jasné, že právě
tito lidé mohli povstat: neměli co ztratit.
Zase: absurdita proti absurditě.
Francouzský spisovatel Jean François Steiner, jehož kniha Treblinka,
vydaná v šedesátých letech, vyvolala značnou odezvu, na tiskové konferenci v Paříži vzrušeně prohlásil: „Cítím zvláštní pocit, když si uvědomím, že jsem synem národa, z kterého se šest milionů příslušníků
nechalo odvést na jatka jako stádo ovcí. Proto jsem napsal svou knihu.
Abych se alespoň pokusil porozumět, proč se tomu většina z nich tak
či onak podvolila.“
V tomto kontextu bylo povstání v Treblince do značné míry očistným činem. Stejně jako tomu bylo – byť rozsah i průběh měl pokaždé
odlišnou podobu – s podobnými událostmi ve varšavském ghettu, či
ve vyhlazovacích táborech Belzec a Sobibor.
Všichni se nepodobali ovcím…
Vzpoura v Treblince má své místo v historii odporu proti nacistům. Už jen tím, že organizátorům „konečného řešení“ dokázala mezeru v jejich teorii, že vyřazením z běžné lidské pospolitosti, zbavením
všech práv, soustředěním v ghettech a nelidskými životními podmínkami lze zlomit celou velkou skupinu lidí natolik, aby rychlá smrt
v plynové komoře byla pro ně vytouženým osvobozením. Kdykoliv
se začne hovořit o problematice masového vyvražďování, pak se na
jazyk i do podvědomí znovu dere slovo, s nímž se již setkali: absurdita. Je skutečně cosi absurdního v myšlence povraždit deset milionů
lidí jen proto, že se narodili jako Židé. Je cosi fantasticky absurdního
252
Inženýr Richard Glazar jednou řekl:
„Pod povrch holocaustu nelze nahlédnout černobílým viděním.
Ani přímo v Treblince, přesněji tedy uvnitř Treblinky, nic nebylo jednoznačně černobílé. Jen ta smrt byla jistotou, jinak zde všechny extré
my měly své místo. Někteří ortodoxní Židé tu v náboženské extázi
hlásali, že Hitler je vlastně oním dva tisíce let očekávaným Mesiášem,
neboť shromažďuje Židy na jediném místě, v náhradní zemi zaslíbené:
v Treblince. Překvapivá byla setkání nás, asimilovaných, neortodoxních Židů třeba z Německa či Československa, s ‚východním živlem‘
– s mentalitou absolutního odmítání odporu vůči násilí, s vyhraněnou
podobou mučednictví, s Židy, jejichž lidská hrdost a vůle byla zlomena
253
Osudy /5
už historickými zkušenostmi, pogromy, středověkými i novověkými
ghetty. A setkal jsem se v Treblince také s esesákem, který mi v nestřežené chvilce zašeptal: ‚Pocházím ze staré německé důstojnické rodiny,
jsem přesvědčený nacionální socialista. Ale to, co se tady děje, odporuje mé cti. Zítra odjíždím na dovolenou a přihlásím se na frontu. Sem
už se nevrátím!‘
Všechno bylo zkrátka v Treblince možné.
Večer nám na našem baráku často zpíval spoluvězeň Salve z Varšavy, který býval operním tenorem. Nejraději tu starou židovskou píseň,
která se zrodila před půl tisíciletím ve Španělsku na Torquemadových
hořících hranicích: ‚Eli, Eli… Jediný, proč jsi nás opustil… Uvrhli nás
do ohně a plamenů…‘ Salve při tom stával na horní pryčně u okénka,
za kterým se vzpínala k nebi zář z ohromného otevřeného ohniště, kde
hořely tisíce mrtvol: narudlá, oranžová zář, v mrazivých nocích s fialovým a zeleným oparem. Čtrnáctiletý Edek, pozdější účastník vzpoury,
k tomu Salvemu hrával na harmoniku. A když ti dva na okamžik přestali, zaslechli jsme z nedalekých baráků jiné písně: stejně tklivé, pomalé, dojemné, smutné. To si zpívali ukrajinští esesáci. Ty písně jako by
si svým smutkem, těžkým osudem jednotlivých lidských společenství
a jejich beznadějí byly vzájemně podobné – i když je tady v Treblince
ve světle hořících mrtvol zpívali v jednom baráku oběti a kousek od
nich jejich vrahové.“
kdejšímu veliteli Treblinky, jednomu z profesionálních katů „třetí říše“,
který se na svou roli při vyhlazování Židů připravoval v zámku Hart
heim u Lince jako velitel zvláštní jednotky SS, jejíž úkol nebyl nijak
méně děsivý: v rámci „očistné eutanazie“ povraždili tito lidé osmnáct
tisíc choromyslných pacientů z německých a rakouských psychiatrických léčeben, přičemž je pozoruhodné, co teprve před nedávnem
zveřejnili odborníci z mnichovského Ústavu soudního lékařství: obětí této „očisty“ se stala i schizofrenií trpící a tehdy devětačtyřicetiletá
Hitlerova nevlastní sestřenice Aloisie V., kterou v Hartheimu usmrtili
6. prosince 1940. Při düsseldorfském přelíčemí se Stanglem se však pochopitelně hovořilo především o Treblince: byl odsouzen na doživotí
– a osud si přál, aby za několik týdnů podlehl ve vězení svému třetímu
infarktu.
Zbývá dopovědět již jen příběh ing. Richarda Glazara.
V šedesátých letech pracoval ve Výzkumném ústavu výstavby a architektury v Praze, sovětská okupace v létě 1968 zasadila ránu všem
jeho představám o slibných nadějích, proto se na jaře 1969 rozhodl
i s rodinou odejít do exilu. Nebylo to pro ně snadné a zakázali si v těch
okamžicích byť jen jediné ohlédnutí po rodinné vilce se zahradou ve
střešovické Zbrojnické ulici, a nezamířili pak za moře, do okolí amerického Seatlu, kam Glazara zval Karel Unger – přítel z osudových
chvil jejich životů, zůstali na půdě starého kontinentu, ve Švýcarsku,
kde se inženýr Glazar uplatnil ve sféře výzkumu a poradenství.
V sedmdesátém roce pak v Düsseldorfu pohlédl jako svědek do očí
muži, kterého přivezli z Brazílie, muži jménem Franz Paul Stangl, ně254
Stangl po převozu do Evropy.
255
Osudy /5
Uzavřela se tím i pro Glazara jedna životní kapitola.
Ty další byly teprve před ním. Dvě desetiletí pobytu ve Švýcarsku
– a pak radost, v níž snad už ani nevěřil: dožil se svobodných poměrů
v Československu. Několikrát svou vlast poté navštívil, posléze se sem
i vrátil. Vzpomínky na Treblinku, podobající se celoživotnímu doteku
zla, si však stále vozil s sebou. Už předtím soustředil všechny své dosud
porůznu zaznamenané či vyslovené vzpomínky, zpracoval je knižně,
prvně vyšly ve Frankfurtu nad Mohanem (Der Falle mit dem grünen
Zaun – Past se zeleným plotem), pak i u nás (Treblinka, slovo jak z dětské
říkanky). V jednom z posledních rozhovorů v roce 1997 řekl: „S minulostí se úplně vyrovnat nedá, s minulostí se dá jen určitým způsobem
žít. Z minulosti se tvoří základy budoucnosti. Vyrovnat se s minulostí
znamená mít vůči budoucnosti odpovědnost.“
pro židovské seniory v pražských Holešovicích. Daleko od továrny na
zabíjení jménem Treblinka, jejíhož působení byl jedním z posledních
žijících svědků. Více než pětapadesát let od okamžiků, kdy ji viděl
hořet.
Zločinci z Treblinky byli souzeni v Düsseldorfu,
kde proti nim svědčil i ing. Glazar.
Vzpomínky, minulost, budoucnost…
Nespočetněkrát viděl smrt zblízka, stejně tolikrát mu osobně hrozila, vše přežil. A přece ho nakonec jedna jediná smrt zlomila. Zemřela
jeho manželka – žena, vedle níž doma i v exilu prožil půl století. Brzy
poté dobrovolně odešel ze života i on sám. V prosinci 1997 v domě
256
257
Kapitola šestá
Přes rizika vstříc návratům
První týdny, měsíce roku 1945 a blížící se jaro.
Již nemohlo být pochyb o tom, že hitlerovská říše brzy utrpí těžkou
porážku.
Drama druhé světové války vrcholilo, ale souběžně s tím se rozhodovalo i o osudech těch, které drželi hitlerovci ve své moci. V koncentračních táborech, věznicích a podzemních továrnách se nacházelo
mnoho set tisíc lidí a přicházely stále další a další transporty. I tam, kde
byli vězňové co nejpřísněji izolováni od ostatního světa, se dostávaly
zprávy o postupu spojeneckých armád. Naděje na přežití znovuožívala
a dávala sílu i těm, kteří předtím již propadali malomyslnosti. Situace
na frontách se stávala středem zájmu. Byla to však doba nejen nadějí,
ale i obav. Vězňové, kteří se stali svědky tolika nacistických ukrutností,
se s čím dál naléhavější úzkostí sami sebe ptali:
Co bude s námi?
Dovolí nám – právě proto, že jsme svědci – přežít ono poslední,
doslova finální období?
Všem?
Nedalo se ovšem jen čekat na to, jak se rozhodnou ti druzí. Před
účastníky táborového odboje stálo nesmírně obtížné dilema: Co učinit
– co neučinit? Cíl byl samozřejmě jasný: v poslední fázi války uchránit
před smrtí nejen jednotlivce, ale co největší počet vězňů, eventuálně
své vlastní osvobození vhodným způsobem nějak urychlit. Velkým
otazníkem byla nejen forma, jak těchto cílů dosáhnout, ale i určení,
kdy přišla pravá chvíle pro případné povstání. Nebylo možné hazardovat s životy tisíců lidí. Jak však bezpečně poznat, zda esesáci ještě v po258
Kapitola šestá
sledních chvílích války sáhnou skutečně k nejkrutější, doslova masové
likvidaci? Pokyn k povstání nesměl být vydán ani o hodinu dříve, ale
ani později, jinak by hrozila smrt všem bez rozdílu. Lidé, kteří se odhodlali ke vzpouře, nebo se do ní vlivem událostí dostali, měnili se
v těch okamžicích z trpných obětí v aktivní bojovníky na jedné z anti
fašistických front. A to fronty velmi odpovědné, protože i ty nejhorší
obavy byly oprávněné.
Po válce se našly četné dokumenty o úmyslech všechny vězně před
ústupem povraždit a leckde se ke splnění rozkazů konaly přípravy. Tak
třeba velitel bezpečnostní policie a sicherheitsdienstu radomské oblasti sepsal tehdy tajný pokyn, jehož adresátem byl SS-hauptsturmführer
Thiele: „Znovu upozorňuji na skutečnost, že počet vězňů ve věznicích
bezpečnostní policie a SD musí být minimální… Jeví-li se to vzhledem k situaci na frontě nevyhnutelným, je třeba připravit úplnou očistu věznic. Jestliže se situace neočekávaně změní takovým způsobem,
že nebude možné vězně evakuovat, je třeba je zlikvidovat a jejich těla
zničit (spálit, vyhodit do povětří atd.). Vůči Židům, kteří jsou dosud
zaměstnáni ve zbrojním průmyslu nebo na jiných pracích, je třeba
v případě nezbytnosti postupovat stejně. Za všech okolností je třeba
vyhnout se tomu, aby vězňové nebo Židé byli osvobozeni nepřítelem,
ať již Rudou armádou, nebo silami západních zemí. V žádném případě
se jim tito lidé nesmějí dostat do rukou živí.“
Nebezpečí mělo tedy vskutku akutní podobu.
A fenomén strachu jako kdyby přiléval olej do ohně.
Převažující většina esesáků do poslední chvíle slepě plnila všechny
rozkazy, i když mezi řadovými muži se již dal občas rozpoznat strach
z vězňů, kteří se v krátké době dostanou na svobodu a nepochybně
se budou chtít mstít. Rovněž civilní německé obyvatelstvo v obcích
v blízkosti koncentračních táborů se obávalo dne osvobození. Nicméně jen zcela výjimečně se stalo, že by se esesáci snažili chovat v posledních dnech ohleduplněji a opatřit si tak alespoň částečné alibi,
mnohdy – třeba při evakuacích a pochodech smrti – tomu bylo přesně
naopak a strážní si vylévali vztek z blížící se prohry a s tím spojených
osobních problémů na svých nevinných svěřencích. Ale netýkalo se to
jen běžných nádeníků moci. Také nacistická vedení táborů se snažila
259
Kapitola šestá
zbavit se alespoň do určité míry odpovědnosti, byly ničeny písemnosti
a kompromitující zařízení, docházelo k hromadným vraždám, jimiž se
esesáci zbavovali těch, kteří by mohli svědčit o jejich zločinech.
Přemnoho takových případů se nyní a již předtím odehrálo.
Majdanek:
Obávaný a zejména k vyhlazování určený koncentrační tábor, nacházející se na okraji východopolského města Lublin, se stal prvním
osvobozeným táborem. Ještě před příchodem Sovětů tam esesáci 21.
července 1944 povraždili nejen vězně z okolních trestnic, ale i sedm
nebo osm set osob z osazenstva tábora. Den poté byl odtud vypraven
do Osvětimi poslední transport, ale z tisíce vězňů jich živých dojelo
k cíli cesty jen něco přes šest set.
Osvětim:
Zdejší plynové komory obdržely poslední dávku obětí 28. října
1944: shodou okolností to ve výroční den vzniku Československa byly
právě dva tisíce Židů z terezínského ghetta. Pak už v souvislosti s pohybem východní fronty nastal čas evakuací. Přes ohromné dopravní
potíže a za doslova příšerných cestovních podmínek pro vězně odjížděly transporty z Osvětimi směrem na západ, tedy do Mauthausenu,
Gross-Rosenu a dalších táborů na území Německa. Třetího listopadu
1944 se v Osvětimi začalo s rozebíráním krematorií, přičemž to poslední, tedy čtvrté, bylo vyhozeno do povětří 18. ledna 1945. Téhož dne
začala rovněž překotná evakuace 50 000 vězňů, kteří dosud žili v Osvětimi nebo v pobočných táborech. Hrstka nemocných, kteří nemohli
být pro svůj obzvlášť špatný zdravotní stav zařazeni do transportu,
měla být povražděna. Esesákům však již na likvidaci vězňů nezbyl čas
a tak těmto lidem zachránil život překvapivě rychlý postup Sovětské
armády.
Neuengamme:
Strašlivou celkovou bilancí se vyznačoval tento koncentrační tábor, rozkládající se hodinu jízdy autem na jihovýchod od Hamburku:
ze zhruba 100 000 mužů i žen, kteří lágrem prošli, jich 82 000 zahynulo. Celkovým poměrům odpovídalo i to, co se zde dělo na konci války.
Nenávist k politickým vězňům tu šla tak daleko, že se pokusili některé
z nich kompromitovat a vystavit je nové perzekuci. Dne 29. dubna
1945 donutili zde 368 „červených“ německé národnosti, aby se oblékli
do esesáckých uniforem a za dozoru stráží je zařadili do trestné SS
brigády Dirlewanger. Záměr se nezdařil: o tři dny později se vězňům
v uniformách SS podařilo prolomit řetěz stráží a uprchnout. Ale to
nebylo vše. V Neuengamme se rozhodli splnit Himmlerův rozkaz, aby
vězňové ze Sachsenhausenu, Ravensbrücku, Neuengamme a dalších
táborů byli v rámci severoněmeckého prostoru, který nacisté dosud
ovládali, dopraveni do přístavů u Baltského moře, tam naloženi na
lodě a uprostřed moře utopeni. V požadované šíři se tento plán již
neuskutečnil, protože vězně na pochodech smrti zachránila postupující sovětská či britská vojska, ale neuengamští velitelé byli neobyčejně
poslušní. Dne 3. května 1945, tedy již po Hitlerově smrti, nahnali 9000
mužů z Neuengamme na lodě Cap Arcona, Thielbeck a Athen. Jakmile se plavidla dostala na širé moře, nařídili esesáci vyvěsit na nich
německé válečné vlajky. Jedině kapitán lodi Athén zachránil asi dva
tisíce vězňů tím, že okamžitě zamířil do přístavu Neustadt. Ostatní
plavidla se stala terčem pro nic netušící britské piloty. Při bombardování a potopení lodí zahynulo asi 7000 vězňů, zachránila se jen hrstka, z toho několik Čechů, z nichž jedním byl všestranný kumštýř E. F.
Burian.
Dachau:
Strašlivý pohled se 28. dubna 1945 naskytl všem přítomným v okamžiku, kdy sem dorazil transport 4480 vězňů z Buchenwaldu, který
předtím bez jakýcholi dodávek jídla a pití dlouho bloudil po přetížených a rozbitých železničních tratích. Většina z evakuovaných byla ve
vagonech již mrtvá, ostatní na pokraji smrti. Přežilo jich pouze několik
stovek.
Abtnaudorf v Duryňsku:
Ve zdejších závodech Erla-Werke, které byly pobočkou Buchenwaldu, se esesácké vedení dostalo do časové tísně, takže nebylo možno včas uskutečnit evakuaci. Padlo tedy rozhodnutí o likvidaci. Dne
17. dubna 1945 zahnali vězně do baráku číslo 3 a zahájili na ně palbu
ručními zbraněmi i pancéřovými pěstmi – později barák zapálili. Ti
z vězňů, kteří se snažili uniknout okny, byli na místě zastřeleni.
Bergen-Belsen:
260
261
Kapitola šestá
Tábor, který jižně od Hamburku vznikl v roce 1941 původně jako
zajatecký a později tu byli drženi i Židé, dostal v závěru války podobu
vyhlazovacího prostoru, protože sem byly bez jakékoliv koordinace
a navýšení dodávek potravin dopraveny další desetitisíce zubožených
lidí, mužů, žen a dokonce i dětí, evakuovaných z prostorů, kam se blížily armády protihitlerovské koalice. Od ledna do dubna tu zahynulo –
mnozí doslova hladem – na 45 000 osob. Patnáctého dubna sem vstoupili Britové: to, co uviděli, jimi doslova otřáslo, a záběry následného
pohřbívání hromad na kost vyhublých mrtvých těl pomocí buldozerů
a další stavební techniky se pak promítaly i při norimberském procesu
s válečnými zločinci. Dokonce ještě ve dnech a týdnech po osvobození
zemřelo v Bergen-Belsenu bezmála tisíc zubožených lidských bytostí
různých národností, jimž se už nedalo nikterak pomoci.
Dlouho by se takhle dalo pokračovat.
V Sachsenhausenu jen v době od 2. do 22. února 1945 zlikvidovali
5000 osob. V Mauthausenu zemřelo tehdy jen v plynové komoře 650
mužů. V Gusenu za jediný den, jímž byl 22. duben 1945, přišlo o život
1490 nešťastníků.
lidí obklopených přesilou mrtvých. Tisíce lidí zemřelo takto doslova
v předvečer konce války – a to třeba i v okamžicích, kdy do vagonů již
doléhaly zvuky střelby z blížící se fronty.
Rozkaz k okamžitému odchodu z tábora překvapil ovšem nejen
jednotlivé vězně, ale také příslušníky odbojových skupin, kteří dosud
veškeré své úsilí a plány zaměřovali na obranu vězňů uvnitř tábora,
popřípadě na hromadný útěk z míst, kde se už dobře vyznali. Při transportech byly skupiny zasvěcených a vzájemně si věřících lidí do značné míry rozbity. Zbývalo potom jen to základní: kamarádská pomoc,
poskytnutí opory těm, kteří neměli sílu pokračovat v cestě. Silnější
podpírali nebo dokonce chvílemi nesli své kamarády. Všichni věděli, že
zůstat jen o několik kroků pozadu znamenalo smrt zastřelením. Cesty,
kudy tyto zubožené kolony procházely, aniž by i doprovázející esesáci
pořádně věděli, kam vlastně mají se svými svěřenci dojít, byly mrtvými
těly doslova posety.
Buchenwald:
Poslední evakuační transport odtud esesáci vypravili 10. dubna 1945, tedy pouhý den před zdejší osvobozovací vzpourou, a bylo
v něm i devět stovek Čechů. Síla buchenwaldské odbojové organizace
se tu uplatnila i v tom, že s každou skupinou evakuovaných odcházelo
i několik relativně silných a zdravých vězňů, kteří měli plnou důvěru
ostatních a i v nebezpečných situacích při pochodu smrti projevili
rozvahu a statečnost.
Ravensbrück:
Evakuace zde započala 27. dubna 1945 časně ráno. Každé dvě až tři
hodiny vycházel z brány transport několika tisíců žen. Některé se pokoušely neuposlechnout rozkazu, skrývaly se a odmítaly nastoupit, ale
esesáci je vyslídili a donutili k odchodu.
Sachsenhausen:
Zdejší dění je svědectvím o tom, jak rychle – zřejmě na základě
nejvyšších nadřízených – se snažili esesáci evakuovat vězně z táborů, k nimž se blížila Sovětská armáda. Během pouhých dvou dnů, 20.
a 21. dubna, muselo ve skoro panickém spěchu opustit tábor třicet tisíc
mužů a pět tisíc žen, přičemž následné pochody smrti nepřežilo deset
tisíc lidí.
Evakuace před blížící se frontou…
Pochody smrti…
Pojmy, které jsou poznamenané nezměrným utrpením, značnými
ztrátami na životech – a zůstaly snad nejsilněji v paměti těch, kteří ony
události přežili. Vězňové, kteří již každým dnem čekali osvobození, byli
najednou den ze dne, někdy i z hodiny na hodinu, vyhnáni k děsuplnému putování. Pro mnohé z vyhladovělých, špatně oblečených, nedostatečně obutých, často nemocných lidí, kteří s největším vypětím sil
přežili předchozí zimní měsíce, se evakuace rovnala rozsudku smrti.
A to nejen při pěších pochodech.
Také na železničních kolejích se odehrávala nesčetná dramata. Na
cestu dostávali evakuovaní jen zcela minimální příděl potravin a další
se už jednoduše nevydávaly. Stalo se, že celých sedm dní putoval vlak
s vězni po různých tratích bez zájmu kohokoli z doprovodné ozbrojené skupiny o dodání stravy. Nebylo divu, že tam, kde se transport nakonec zastavil, zůstalo v dobytčích vozech pouze několik napůl živých
262
263
Kapitola šestá
Ohrdruf:
Evakuaci této buchenwaldské pobočky zaplatilo životem asi 12 000
vězňů
Dachau:
Z koncentračního tábora, který se zapsal do pochmurné nacistické
historie tím, že byl v roce 1933 zřízen jako první svého druhu, došlo
k evakuaci 49 000 vězňů, z nichž při transportech a pochodech smrti
zahynula celá jedna pětina. A oběti by byly ještě větší, kdyby se vězni
mezi sebou do značné míry nechovali solidárně.
Helmbrechts u Hofu.
Do pobočného tábora blízko našich hranic bylo zavlečeno tisíc žen,
převážně Rusek a Polek, z nichž zhruba polovina byly Židovky, ostatní
se dostaly do lágru z jiných důvodů. Dne 19. dubna 1945 vedení lágru
nařídilo evakuaci a započal 310 kilometrů dlouhý pochod smrti: denně se muselo ujít asi patnáct kilometrů – a každá, která nemohla dál,
byla na místě usmrcena. Pochod vedl přes Mariánské Lázně, Chodovou Planou, západně od Domažlic a celým podhůřím Šumavy. Mrzlo,
občas padal i sníh. Každým dnem umíraly desítky ubožaček a dozorci
byli zřejmě rozhodnuti zejména všechny Židovky postupně povraždit. Naštěstí 3. dubna ve Volarech zbytek vězeňkyň zachránila americká armáda poté, co se esesáci ze strachu o život vesměs rozprchli.
Příslušník americké zdravotní služby si o svých tehdejších dojmech
zaznamenal: „V baráku, kam jsem vstoupil, se nacházelo 118 židovských žen. Při prvním pohledu jsem byl šokován a neschopen slov. To,
co jsem v tomto malém prostoru spatřil, představovalo hromadu přes
sebe ležících tvorů, které – nechť je mi ten výraz prominut – se podobaly myším. Každá z žen byla umazána lidskými exkrementy, jimiž
byla pokryta i celá podlaha. Až poté jsem pochopil, že trpěly krutými
průjmy, ale byly tak slabé, že se nemohly pohnout, natož pozvednout.
Zprvu jsem myslel, že jde o ženy ve stáří zhruba 50 do 60 let, a vyrazilo
mi dech, když jedna z nich, která uměla trochu anglicky, sdělila, že je
jí pouhých sedmnáct… Poznal jsem tu maďarskou Židovku, před válkou profesorku francouzštiny, jíž bylo dvaatřicet let, ale měla vzezření
pětasedmdesátileté stařeny a byla ztělesněním extrémní vychrtlosti,
dehydratace a celkové ochablosti, která se již blížila předsmrtnému
stavu lidského organismu… Naším prvním úkolem bylo učinit vše pro
záchranu jejich životů. Kdyby jim nebyla poskytnuta péče, polovina by
jich během čtyřiadvaceti hodin zemřela.“
264
Ale to jsme poněkud předběhli čas.
Ještě je třeba dodat, že v průběhu poslední válečné zimy se podstatně zhoršily životní podmínky i v dosud neevakuovaných táborech. Především se zcela neúnosně přeplňovaly. V Dachau bylo na
prostoru určeném původně pro 9000 vězňů soustředěno na 70 000
osob. Když v Buchenwaldu upozorňovala vězeňská samospráva velitele tábora, že nové transporty není kam ubytovat, odsekl: „Dokud
lze bránu zavřít, je místa dost!“ Zhoršení životních podmínek přispělo k tomu, že nejvyšší počty úmrtnosti tu byly zaznamenány právě
v posledních třech měsících války. Na druhé straně bylo pro poslední
období charakteristické, že čím dál víc propukal chaos. Pracovní morálka – s výjimkou míst, kde se vyrábělo pod dozorem velkého počtu
esesáků a civilních mistrů, jako například v podzemních továrnách
– měla klesající tendenci. Narychlo vypravované transporty způsobily, že esesáci ztráceli přehled o početním stavu vězňů, začínali být
bezmocní vůči nepořádku, přísná měřítka diciplíny se dost často až
překvapivým způsobem uvolňovala.
Těchto okolností bylo možné do jisté míry využít.
Leccos se také dovedlo ke zdárnému výsledku.
Z Ravensbrücku se podařilo komisím Mezinárodního červeného
kříže vypravit několik záchranných transportů. Spolu s vězeňkyněmi z Francie, Belgie, Nizozemska a Norska se přitom do neutrálního
Švédska dostalo také určité množství Polek. V Mauthausenu bylo do
podobného transportu Červeného kříže propašováno i několik Čechů,
kteří v druhé polovině třicátých let bojovali ve Španělsku v rámci protifašistických interbrigád.
Každý takový počin byl vítězstvím.
Stejně tak bylo ovšem důležité, že zejména ve velkých lágrech
s masou starousedlíků, jako třeba v Mauthausenu, Gross-Rosenu,
Sachsenhausenu, Dachau, Flossenbürgu i na dalších místech, se na jaře
1945 upevňovala vnitrotáborová pozice politických vězňů. Vzhledem
265
Kapitola šestá
k tomu, že leccos se již kratší či delší čas chystalo, tak nyní šlo o to, aby
se tlak – například ve formě smysluplně zacíleného odmítání poslušnosti – stupňoval, což se dalo chápat jako předstupeň vzpoury. A to
byl okamžik, kdy neviditelná fronta dostávala tvář skutečného válčiště.
Poučenější část vězňů v koncentračních táborech věděla, že nacisté nebudou těsně před definitivní porážkou váhat s uplatněním nejkrajnějších prostředků k tomu, aby se zbavili svědků svých zločinů. Ilegální
organizace hledaly proto prostředky, jak předpokládaným masakrům
zabránit. Vycházelo se i z historické poučky, že nejlepší obranou bude
útok – a aspoň v některých táborech se započalo s tajným zakládáním
bojových skupin.
Bojových…?
Bojovat s prázdnýma rukama by bylo pustým hazardem.
Klíčovou otázkou se tedy stávala otázka získání aspoň základního
množství zbraní, k nimž bylo ovšem možno dostat se jen za zcela výjimečných okolností.
Mauthausen:
Ilegální vojenské organizaci tu nabídli pomoc španělští vězňové,
kteří byli donuceni pracovat v esesácké zbrojnici. Po částech vynesli
ze skladu samopal a čtyři ručnice, o něco později pak několik granátů.
Získané věci byly ukryté ve sklepení vězeňské nemocnice.
Buchenwald:
V riskantním ukrytí pod oděvem docházelo k odnášení rozebraných součástí pušek ze zbrojního závodu Gustloff-Werke. Vše bylo
ovšem nutné předem důkladně připravit, protože esesáci a jejich civilní pomocníci pochopitelně každou hotovou zbraň přísně evidovali,
takže vězňové museli tajně vyrábět vždy o něco více, aby se na ztrátu
nepřišlo. Několik pušek a větší množství munice se dostalo k buchenwaldským vězňům při chaosu po velkém náletu v srpnu 1944. Na nádraží ve Výmaru zapomněla hlídka SS v transportním vagonu provozuschopný kulomet, což byla samozřejmě velmi vzácná kořist, kterou
pak vězňové provezli do tábora pod hromadou mrtvol.
Pobočka osvětimského tábora v Monovicích:
I zde se ilegální organizace snažila pro zamýšlené povstalecké akce
vyzbrojit aspoň nejspolehlivější vězně. V dílnách chemických závodů
I. G. Farben postupně vyrobili součástky několika pušek, v táboře je
pak smontovali a důkladně ukryli. I když počet zbraní, jež tu měli vězňové k dispozici, nebyl nějak velký, již skutečnost sama, že nebyli zcela
neozbrojení, je přinejmenším morálně posilovala.
Bylo obtížné si zbraně obstarat.
Stejně nesnadné byly i další fáze: ukrýt je tak, aby se o nich nikdo
nepovolaný nedozvěděl, a především v naprostém utajení připravit
koordinovaný plán jejich případného využití. Za velitele jednotlivých
bojových skupin a jejich bezprostřední pomocníky byli určeni především interbrigadisté ze Španělska, dále zkušení antifašističtí odbojáři, partyzáni nebo sovětští váleční zajatci. I zde lze zaznamenat účast
našich politických vězňů. Členem přípravného povstaleckého výboru
v Mauthausenu se stal interbrigadista Leopold Hoffman, který pak
zastával funkci spojky mezi mezinárodním ilegálním vedením vězňů
a vojenskými skupinami. Před osvobozením tábora měla podzemní
organizace v Mauthausenu 671 bojovníků. Nejpočetnější skupinu tvořili sovětští váleční zajatci, československých příslušníků bylo sedmatřicet a do přípravy ozbrojených akcí se zapojili i věznění důstojníci
naší předválečné armády.
Akční plány nemohly mít ovšem ztrnulou podobu.
Vzhledem k tomu, že bylo velmi nesnadné přesně odhadnout, do
jaké situace se vězni dostanou v posledních dnech války, ani to, jaké
tím vzniknou podmínky pro ozbrojené povstání, bylo třeba chystat
variantní řešení.
Mauthausen:
Ilegální organizace připravila celkem pět povstaleckých plánů, rozčleněných do několika na sebe navazujících fází, vycházejících z rámcového předpokladu, že útok započne zevnitř tábora. Všechny národnostní skupiny měly v plánu přesně vymezené úkoly. Stejně svědomitě
se zpracoval i takzvaný vnější plán. Počítalo se s tím, že útok začne ve
dne, tedy v době, kdy vězňové se svými dozorci budou mimo vlastní
tábor na různých pracovištích, což umožní koordinovaný nápor na
všech strategicky důležitých místech. Součástí první fáze útoku se
mělo stát násilné získání zbraní přímo od dohlížejících esesáků.
Buchenwald:
266
267
Kapitola šestá
Zde se pro přímou akci počítalo nejen s příslušníky vnějších pracovních komand, ale také s požárními hlídkami, ustavenými na každém baráku, popřípadě s odklízecími četami, jichž se používalo k nebezpečným pracím po leteckém bombardování. Plány měly útočnou,
obrannou a také evakuační variantu – to pro případ, že by se esesáci na
poslední chvíli rozhodli tábor vyklidit. Ilegální vojenskou organizaci
řídil v Buchenwaldu mezinárodní vojenský štáb, který měl k dispozici
řadu instruktorů pro jednotlivé vojenské skupiny Rusů, Čechů, Francouzů, Němců, Jihoslovanů a dalších národností, přičemž se počítalo
s tím, že ve vhodném okamžiku se k zasvěceným lidem a dílčím celkům připojí co největší počet ostatních vězňů. Česká vojenská skupina
vytvořila 21 dílčích celků po pěti mužích, kromě toho Češi působili
také jako spojky při zakládání sovětské vojenské skupiny. Z operačního hlediska se buchenwaldská vojenská mezinárodní organizace rozdělila na čtyři sektory a počítalo se se stejným počtem bojových úseků,
k jejichž označení se používalo krycích označení barvami. Do „červeného“ patřili sovětští zajatci, pak Češi a Slováci, a velitelem byl sovětský podplukovník Smirnov, jeho zástupcem vedoucí československé
jednotky Jan Hösch. V „modrém“ sektoru působili Němci a Holanďané, další sektory měly krycí označení „zelený“ a „žlutý“. Operační plány
se z důvodů utajení samozřejmě nekreslily a každý velitel si je musel
přesně zapamatovat.
Nordhausen-Dora:
Přípravných a organizačních prací, jejichž cílem bylo záchranné povstání, se účastnili příslušníci všech zde vězněných národností. Tempo
příprav se značně urychlilo, když mezi vězně pronikla zráva, že z podzemní továrny, kde se za otrockých podmínek vyráběly tajné zbraně,
se má stát mamutí plynová komora, v níž by se ještě před příchodem
spojenců udusilo a současně našlo svůj hrob všech 40 000 vězňů. Plán
obrany dostal souhrnný název Süd-Ost a zabýval se nejrůznějšími
možnostmi. Pod blokem 110, v němž byli ubytováni „zelení“ vězeňští
funkcionáři, tedy s nacisty spolupracující kriminálníci, byl prokopán
kanál, do něhož pak vězňové tajně přemístili 70 kilogramů třaskavin.
Český vězeň Chaloupka dostal zase za úkol smontovat tajnou vysílačku, s jejíž pomocí mělo být navázáno spojení s francouzskými party-
zány. Výchozí úkol v povstání připadl sovětským válečným zajatcům:
zlikvidovat esesácké stráže před zbrojním skladem, a současně měl
vyletět do povětří už zmíněný blok 110 se „zelenými“, kteří by jinak
mohli vpadnout povstalcům do zad. V nastalém chaosu hodlali vězňové zaútočit proti barákům, v nichž byli ubytováni esesáci. Směrem
na jih a na východ od tábora měly být pokáceny stromy – a to tak, aby
při pádu přerušily elektrické vedení, čímž by se pro vězně získal časový
náskok pro útěk z tábora.
268
Kdy…?
Před vězňi v koncentračních táborech stála ve chvílích, kdy se k jejich prostoru čím dál rychleji blížila fronta, rozhodující otázka:
Vyčkávat – nebo jednat již jaksi v předstihu?
Stoupenci obou směrů měli mnoho přívrženců a při tajných schůzkách podzemního vedení probíhaly dlouhé a někdy i velmi vášnivé
diskuse. Ti, kteří v zájmu minimalizace ztrát doporučovali obezřetnější postup, získali skoro všude většinu nad stoupenci radikálního řešení.
V souvislosti s tímto rozhodováním bylo ovšem třeba pokusit se zjistit
aspoň náznaky toho, co mají esesáci v plánu podniknout, i když bylo
nutné držet se zásady, že je nutné připravit se na všechny eventuality
a v žádném případě nepřítele, o jehož krutosti se vězňové nesčíslněkrát přesvědčili, ani v nejmenším nepodceňovat.
Po válce vyšlo najevo, jak předvídavé to byly úvahy.
Zjistilo se třeba, že na letišti u Výmaru byla připravena letadla
s předběžným příkazem k celoplošnému likvidačnímu bombardování
buchenwaldského tábora. Vězňové z pobočných táborů Mauthausenu
měli být zase dopraveni do Gusenu a tam v podzemní továrně usmrceni plynem. Jinde byly přichystány plány, v nichž se předpokládalo,
že by se vězňům do jídla namíchal smrtící jed. Naštěstí se poslední
fáze nacistické válečné porážky odehrávala v tak strhujícím tempu,
že esesáci byli přinuceni myslet především na záchranu své vlastní
kůže a plány na vraždění vězňů ve velkém prostě nestačili zrealizovat,
či se jim to prostě nezdařilo. Začátkem května 1945 odmítli vězňové
v Ebensee odebrat se do podzemních štol, protože si uvědomovali, že
je tam esesáci chtějí zlikvidovat. Lagerkomandant se odporu zalekl
269
Kapitola šestá
a vzhledem k tomu, že režim už mlel doslova z posledního a on se
neměl s kým poradit a kým se zaštítit, nakonec svůj pokyn odvolal.
O něco snadnější se vedením táborů jevilo splnění rozkazů, týkající
se likvidace alespoň těch nejaktivnějších antifašistů, kteří pro ně byli
hrozbou nejen v dané chvíli, ale i do budoucna.
A i tady mnohde narazili.
Záleželo na pevnosti a jednolitosti solidárně jednajícího vězeňského kolektivu. V Buchenwaldu byla zkraje dubna 1945 připravena listina se jmény 47 vězňů, kteří měli být na poslední chvíli zlikvidováni.
Mezi vybranými se nacházela převážná většina německých antifašistů,
ale byl tam také Čech – předválečný primátor Prahy dr. Petr Zenkl. Vězeňská samospráva, úzce propojená s ilegální organizací, se rozhodla,
že dá najevo odhodlanost k odporu: všem jmenovaným našla v rozlehlém areálu úkryt a odmítla je vydat. To je ale vzpoura! zděsili se esesáci. Museli to tak vnímat, ale pevná zeď jejich nadvlády se v té době již
drolila. Svědčí o tom i slova nejstaršího tábora Hanse Eisena, který byl
předvolán ke komandantovi Pisterovi a z očí do očí mu řekl:
„Jsem politický vězeň a již léta trávím zde v táboře. Mezi těmi
sedmačtyřiceti lidmi, kteří byli povoláni k bráně a čekal by je osud,
o jehož podobě nepochybuji, byli moji kamarádi, s nimiž jsem po léta
hladověl, s nimiž jsem sdílel společné radosti a starosti. Znovu opakuji: Jsem politický vězeň a své druhy neprodám!“
Nepomohly žádné hrozby: všech sedmačtyřicet vězňů bylo tak
důkladně ukryto v mase desetitisíců spoluvězňů, že se esesáci časem
vzdali úmyslu je najít. I když do záchranné akce byla zasvěcena celá
řada lidí, nikdo nic neprozradil. Pevné rozhodnutí bylo silnější než
strach z represálií esesáků a kandidáti smrti se nakonec dočkali svobody.
Stačil by ovšem jediný zrádce, aby se vše zhroutilo. Což se stalo
v Mauthausenu, kde mělo na poslední chvíli dojít k popravě zhruba
čtyřiceti zbylých členů odbojové skupiny Linz-Steyer-Wels. Ilegální
vedení se o tom dovědělo a usoudilo, že je třeba vydat odsouzencům
pečlivě skrývané zbraně s tím, že se tito lidé pokusí prostřílet si cestu
z tábora. Startovní okamžik útěku byl určen na půlnoc. Esesáci však
pro odsouzené zcela neočekávaně přišli o hodinu dřív, protože blokový,
Koncentrační tábor Buchenwald
270
1Hlavní brána
3Kantýna vězňů
4Nemocnice
5Krematorium
6Velitelství
7Kasárna SS
271
Kapitola šestá
kriminální vězeň, chystanou akci prozradil. Důsledky byly tragické: ze
čtyřiceti odsouzených se podařilo zachránit jen jediného.
Lecjaké události, úspěšné i neúspěšné, se tehdy odehrávaly.
Monovice:
V tomto pobočném pracovišti osvětimského koncentračního tábora se členové ilegálního mezinárodního vedení tábora pokusili
fingovanými dopisy přimět esesáky, aby dobrovolně opustili tábor.
Pod jménem Výbor pro osvobození Beskyd adresovali dopisy nejen esesáckým velitelům, ale i řediteli zdejšího závodu I. G. Farben
Dürffeldovi. Slíbili jim, že uposlechnou-li výzvy k odevzdání tábora
a závodu vězňům a nepřímo tak blížící se Sovětské armádě, nebudou
v poválečné době potrestáni za své předchozí zločiny. Nenabízela se
příliš velká naděje, že by se nacisté nechali touto cestou přimět k nějakému zásadnímu obratu, ale za pokus to stálo. Ilegální vedení připravilo osnovu textu, zatímco konečnou stylizaci a napsáním dopisů
byl pověřen český vězeň, který měl na svém pracovišti v I. G. Farben
k dispozici psací stroj. Podařilo se vyřešit i problém, jak sdělení doručit tak, aby to působilo hodnověrně: dopisy převzal mladý český
student Jiří Huvert, nasazený do I. G. Farben jako civilní zaměstnanec,
který pak vše odeslal z Katovic. Ilegální vedení s napětím čekalo, co se
stane. K žádoucímu ohlasu nedošlo a již po několika dnech započalo
esesácké politické oddělení, což bylo vlastně táborové gestapo, pátrat
po psacím stroji, na němž byly dopisy napsány. A i když se již předem s touto možností počítalo a hned po splnění svého úkolu vězeň
stroj záměrně poškodil a dal do šrotu, podařilo se gestapu předmět
vyslídit. Z výslechu, který následoval, se však esesáci nedověděli nic
podstatného a na rozsáhlejší pátrací operaci již vzhledem k pohybu
fronty neměli čas. Takže se vše – v tomto případě jaksi oboustranně
– vytratilo do ztracena.
Úspěch měla naproti tomu akce, v níž shodou okolností hrál hlavní úlohu jiný český vězeň-písař v nově zřízeném pobočném táboře
v Trzebini. Tento Čech byl v táboře jediným – včetně esesáků – kdo
uměl velmi dobře psát na stroji a byl schopen zkoncipovat také německý text. Vyřizoval proto nejen úřední písemnosti, ale i osobní
korespondenci esesáků. Jednoho dne na podzim 1944 si ho zavolal
vedoucí tábora esesák Kowelt a přikázal mu napsat odpověď na dopis komandantury kmenového koncentračního tábora v Osvětimi,
a to pod přímou pohrůžkou, že bude okamžitě zastřelen, zmíní-li
se někomu o obsahu dopisu. Z Osvětimi totiž vedoucímu tábora
v Trzebini ukládali, aby se okamžitě postaral o ubytování oddílu
divize SS, určeného pro boj s partyzány v blízkém okolí. Velitel tábora Kowelt v odpovědi oznamoval, že ubytování je připraveno a že
v táboře čekají oddíl SS v následujících dnech. Obsah dopisu se ještě
téhož dne prostřednictvím vězňů pracujících v rafinérii olejů doručil
partyzánům a ti pak přijíždějící jednotku ve vhodné chvíli napadli
a zničili.
V pobočce Mauthausenu v Ebensee velmi rázným způsobem zasáhl
táborový výbor v klíčovém okamžiku, kdy se z hodnověrných zdrojů
dověděl, že esesáci chtějí vězně hromadně zlikvidovat v podzemních
štolách. Okamžitě byl zbaven funkce blokaře na prvním bloku kriminálník Heinrich Ludwig, který proslul tím, že spoluvězně nejen udával
nacistům, ale také sám osobně týral a ubíjel. Předběžně se zřejmě počítalo s tím, že Ludwig bude zadržen a vydán k pozdějšímu soudnímu
potrestání, ale napětí předchozích dnů a hodin způsobilo, že se stalo
něco jiného: kamarádi zavražděných Ludwiga dovlekli na apelplatz
a zabili. Spouštěcí mechanismus msty se tím dal do pohybu. „Vzápětí došlo k opravdové honičce na zločince ve vězeňských šatech, na
všechny, kteří se v táboře k vězňům špatně chovali a nějak se vůči nim
provinili,“ vzpomínal na tyto pohnuté hodiny bývalý vězeň Drahomír
Bárta. „Byli nelítostně ubíjeni vším, co bylo po ruce, nejrůznějšími
způsoby. Bylo to strašné, nelidské a přece spravedlivé. Živelný příval
se rozpoutal jako povodeň a nedal se zvládnout. Tím se vytvořila zcela
nová situace. Moc uvnitř tábora přešla v plné míře do rukou mezinárodního komitétu.“
Msta.
I to je téma, jemuž se nelze vyhnout.
Zcela logicky po celá léta pociťovali vězňové vůči svým tyranům
a jejich přisluhovačům nesmiřitelnou nenávist a v duchu si představovali, jak jim jednou všechno oplatí. Samozřejmě, že došlo k různým
dílčím událostem – jak nám to ukázalo dění v Ebensee, ale rámcový
272
273
Kapitola šestá
obraz je trochu jiný. Především tu sehrálo roli to, že esesáci a zejména
jejich velitelé se skoro všude snažili co nejrychleji se vzdálit z území
táborů, popřípadě z míst, kde se rozprchly pochody smrti, leckde
také současně umožnili útěk těm kriminálním vězňům, kteří s nimi
spolupracovali a byli tedy příliš zasvěcení. V některých táborech se
ovšem vězňům nabídla příležitost vzdávající se esesáky napadnout
a uchýlit se k aktu pomsty. Ne že by asi nepadla nějaká ta rána, ale
jen málokde se toho do plné míry a s hrdelními důsledky využilo.
Esesácké stráže byly zlikvidovány zpravidla jen v případech, kdy se
při osvobozování lágrů postavily na odpor. V rozlehlých táborech
s převahou a organizační silou politických vězňů, jako například
v Buchenwaldu, dbal mezinárodní táborový výbor skoro až úzkostlivě o to, aby esesáci, které ozbrojení vězni zajali, byli řádně předáni
spojencům jako váleční zločinci. Okamžitě se také započalo se sběrem dokumentů o spáchaných zločinech, a není bez zajímavosti, že
iniciativu v tomto směru projevovali ve značné míře především čeští
a polští vězni.
Touha po osobní odvetě většinou zůstala kdesi v pozadí.
Skoro až opojný pocit volnosti, jako kdyby měl nyní větší váhu než
rozhodnutí pomstít se.
jako krátkozraké, protože přispělo k šíření obsahu letáků mezi vězni,
a proto vedení tábora vydalo přísný zákaz letáky vůbec číst a neuposlechnutí se mělo trestat smrtí.
Žádné hrozby už však nemohly změnit podstatu.
Ti očekávaní konečně přicházeli:
Majdanek – 22. července 1944 (sovětští vojáci),
Stutthof – 21. ledna 1945 (sovětští vojáci),
Osvětim – 27. ledna 1945 (sovětští vojáci),
Buchenwald – 11. dubna 1945 (vězeňské povstání, pak američtí
vojáci),
Nordhausen – 11. dubna 1945 (američtí vojáci),
Bergen-Belsen – 14. dubna 1945 (britští vojáci),
Flossenbürg – 20. dubna 1945 (evakuace, pak američtí vojáci),
Sachsenhausen – 22. dubna 1945 (sovětští vojáci),
Dachau – 29. dubna 1945 (američtí vojáci),
Ravensbrück – 30. dubna 1945 (sovětští vojáci),
Neuengamme – 3. května 1945 (likvidace tábora, pak britští vo
jáci),
Mauthausen – 5. května 1945 (američtí vojáci),
Terezín – 8. května 1945 (sovětští vojáci).
Celá léta čekali vězňové na své osvoboditele.
Ve válečném finále, anebo někdy už krátce před tím, se mezi osazenstvem koncentračních táborů šířily různé pověsti. Třeba o tom, že jim
jednoho dne spojenecká letadla – neustále se vznášející nad Německem – shodí zbraně, nebo že v okolí tábora budou vysazeni parašutisté
a vysvobodí je. Nestalo se tak a dodnes se nenalezly v archivních materiálech zásadnější doklady o tom, že by vojska protihitlerovské koalice
dostávala zvláštní rozkazy, ve strategickém rozměru se týkající osvobozování táborů. Občas docházelo ke shazování letáků, v nichž byly
výzvy k udržení vnitrotáborové disciplíny spolu se sliby, že armády
spojenců se pokusí ušetřit tábory a jejich bezprostřední okolí otevřených bojů. V okolí Mauthausenu bylo shozeno takové množství těchto
letáků, že esesáci dokonce vytvořili přechodné pracovní komando, jež
dostalo za úkol je sbírat a odevzdávat. Toto rozhodnutí se však ukázalo
V každém z těchto míst, ale i na mnoha dalších, se osvobození odehrálo poněkud jinak. V Buchenwaldu (jak to ještě zblízka a prostřednictvím vzpomínky přímého účastníka poznáme) a zčásti také v Maut
hausenu se zdařilo uskutečnit předem připravené plány a vězňové se
zmocnili táborů téměř beze ztrát. Esesáky, kteří nestačili utéci, odzbrojili a sami pak vlastními silami udržovali pořádek nejen do příchodu
spojeneckých armád, ale leckde i v následujících dnech.
Brány táborů se otevřely.
Směrem ven, tedy k návratům domů – i směrem dovnitř.
Pro vnější svět to byl šok, z něhož se ti, kteří jím prošli, ještě dlouho vzpamatovávali. Hromady mrtvých, vyhublá těla, která měla blíž
k podobě kostlivců než lidských bytostí, špína, výkaly, plynové komory k velkokapacitnímu procesu zabíjení, vytetovaná čísla na dětských pažích, mučírny se stopami krve na stěnách, zbědované oběti
274
275
Kapitola šestá
pseudolékařských pokusů, hloučky vězňů z rozpadlých pochodů smrti, jimž mnohadenní hlad vnutil skoro až zdivočelé návyky.
„Stalo se to v dubnu 1945,“ svěřil se britskému publicistovi Robinu
Neillandsovi veterán Marcus Wilard, někdejší příslušník 12. pěšího
pluku americké 4. divize. „Při jedné bojové přestávce jsme parkovali na
vedlejší cestě poblíž Bad Tölzu. Odpočívali jsme, popíjeli kávu a jedli
koblihy, které nám v krabicích dodala naše týlová služba. Najednou se
k nám doploužila skupina lidí v dřevácích a černobílých pruhovaných
hadrech. Všichni vypadali strašně zuboženě. Podali jsme jim zbývající
koblihy, ale dno krabice se protrhlo a koblihy se vysypaly do kaluže
špinavé vody. Vyhladovělým vězňům to vůbec nevadilo. Vrhli se na ně
a během několika vteřin koblihy, voda i bláto zmizely v jejich prázdných žaludcích. Bylo mi tehdy devatenáct let a na ten pohled do smrti
nezapomenu.“
Armádní fotograf Sidney Bernstein, který působil u britské 2. armády, si zhruba v téže době zaznamenal: „Když jsme vstoupili do tábora Bergen-Belsen nebo kamkoli jinam – těch míst bylo nepočítaně
– zmocnil se mě pocit, že ve fotografování či filmování těchto hrůz je
cosi morálně nepatřičného. Chtělo se vám zahodit přístroje a jít těm
lidem, živým i mrtvým, prostě nějak pomáhat, ale já jsem to musel
vydržet. Zčásti proto, že to byla moje práce, a zčásti také proto, že
jsem realista a věděl jsem, že jednoho dne – možná za deset, dvacet
či padesát let – lidé začnou říkat: Nic takového se nikdy nemohlo stát
a nestalo.“
Při návštěvě úděsného a mrtvolami k smrti sedřených lidí doslova
posetého podzemního tábora v Ohrdrufu, což bylo pobočné pracoviště Buchenwaldu, nacházející se něco přes dvacet kilometrů na západ
od hlavního tábora, zvracel dokonce i nikoli zrovna útlocitný americký generál George Patton. Zavítal sem také vrchní velitel spojeneckých
sil na evropském kontinentu generál Dwight D. Eisenhower a vzápětí
vydal rozkaz, aby tato místa navštívili všichni američtí vojáci, kteří se
nacházejí v okolí.
„Občas se naši muži diví,“ řekl k tomu, „za co a proti čemu tady
v Evropě, daleko od domova, vlastně bojují. Tady uvidí, proti čemu
bojují.“
Válečnou korespondentku Marthu Gelhornovou zastihly závěrečné
válečné okamžiky v objektu tábora Dachau. „Brala jsem to sama pro
sebe jako znamení osudu,“ napsala o tom. „Tábor v Dachau mi připadal nejvhodnějším místem v Evropě pro vyslechnutí zprávy o vítězství
nad nacistickým Německem. Vždyť tato válka byla, aspoň mi to tak
v těch chvílích připadalo, především válkou za osvobození a zrušení
Dachau i všech dalších koncentračních táborů, za možnost návratu
nevinně vězněných do jejich domovů – a za smetení všeho zrůdného,
na čem podobná místa děsu vyrostla a kde byla od počátku až do konce a do míry absolutně nejvyšší pokořena lidská důstojnost.“
276
277
Osudy /6
„Kamarádi, tábor je svobodný!“
V každém z baráků, a bylo jich třiašedesát, se rozhořel svár nejistoty. Co udělat? Nastoupit, nenastoupit? Většina se nakonec shodla,
že bude bezpečnější zůstat uvnitř lágru a čekat na příkazy táborové
samosprávy. Celé dopoledne opakovali esesáci výzvu k nástupu, ale
nikdo na to nereagoval. Bylo asi jedenáct hodin, kdy se skupinka asi
deseti mladších vězňů, mezi něž jsem patřil, shromáždila na rohu
Osudy /6
Pátého dubna pětačtyřicátého roku byl čtvrtek,
vzpomíná spoluautor této knihy Miloslav Moulis,
a kdo mohl, šel se podívat na apelplatz. Od brány, směrem k malému táboru, se vlekl dlouhý průvod ubožáků. Dověděli jsme se, že
z Ohrdrufu přijel do Buchenwaldu transport asi sedmi tisíc vězňů.
Ztrnuli jsme, když ampliony tlumočený rozkaz rapportführera Hofschulteho určoval:
„Nosiči mrtvol k bráně!“
Za chvíli se ukázalo, že na cestě z Výmaru do Buchenwaldu leží na
silnici nejméně padesát mrtvých. V krematoriu bylo pod pecemi znovu zatopeno…
Mezinárodní táborový výbor se znovu sešel v pátek.
Sovětští váleční zajatci navrhli, aby se neprodleně začalo s povstáním. Jiní namítali, že ještě nenastal vhodný okamžik a vzpoura
by mohla skončit krveprolitím. Hlasovalo se: většina se postavila za
odklad. Vzápětí esesáci rozhodli, že jako první mají být z tábora, k němuž se blížila fronta, evakuováni Židé. Evakuace – pochod smrti, to
každému nahánělo hrůzu. Sám jsem byl svědkem toho, jak Jiří Žák
a jiní pracovníci písárny tajně rozdávali vězňům, vybraným k transportu, bílé pásky na rukávy, což jim umožňovalo vrátit se do tábora
a pochodu smrti se vyhnout. Jedním z těch, koho Jiří Žák tímto způsobem zachránil, byl i pozdější nositel Nobelovy ceny a i u nás známý
spisovatel Elie Wiesel.
V neděli, to bylo 8. dubna, se časně ráno ozval z amplionu hlas rapportführera: „Všichni vězňové ihned nastoupit na apelplatz…!“
278
Vězeň Miloslav Moulis napsal svému otci,
ale značná část textu byla zcenzurována.
mezi bloky 33 a 34. Kamarád Vašek Köhler nám oznámil vzkaz ilegálního vedení: „Nikdo nenastoupí k evakuaci. Je to zápas o čas a bojujeme o každou minutu!“ Pak přidal několik slov i Ota Tauber: „Dojde-li
k boji, bude asi krutý. Připravme se na všechno, možná se už nikdy
neuvidíme.“
279
Osudy /6
Napětí se skoro až dalo krájet.
Tohle se ještě nikdy nestalo: vězňové odmítli poslechnout rozkaz
esesáků! Pak ale veliteli Buchenwaldu, jímž byl důstojník SS Hermann
Pister, došla trpělivost. Deset minut před druhou hodinou vydal esesákům rozkaz: „Poplach! Ihned nástup určených jednotek. Všechny
zbraně s sebou.“
Bránu otevřeli, první trojice esesáků vešla do tábora.
Vidím to před sebou, jako by to bylo včera…
Další a další pochodující podle budovy temnice. Poddůstojníci zaveleli: „Vpravo vbok. Zbraně připravit.“ Zacvakaly uzávěry pušek, na
dvojnožky byly postaveny kulomety. Na konci řady stáli muži, kteří
měli v rukou pancéřové pěsti.
Teď už bylo možno evakuaci jen zdržovat.
„Přece nelze bez jakékoli evidence poslat vězně na transport!“ namítl někdo ze samosprávy, a Pister na tuto léčku skočil. Dva vězňové
přinesli na apelplatz stolek a písaři začali zaznamenávat jména a čísla
těch, kteří byli určeni k evakuaci z tábora, což mohlo – jak jsme už leccos věděli o pochodech smrti – pro mnohé znamenat záhubu. Trvalo
to nekonečně dlouho…
Z 10. na 11. dubna jsme ulehli raději rovnou oblečení.
Tušili jsme, že následujícího dne můžeme být buďto svobodní
– nebo mrtví. Noc nebyla klidná, zdálky byla slyšet dělostřelba a salvy
kulometů, protože fronta byla skutečně již blízko. V táboře několikrát
zazněl hluk automobilových motorů a nesrozumitelné hlasy. Dodatečně jsme se dozvěděli, že esesáci zastřelili ještě několik vězňů, ale údajně
i několik příslušníků svého mužstva, kteří si ve skladišti tajně vyměnili
uniformy za civilní šaty a chystali se na vlastní pěst k útěku. Konečně
noc přešla ve svítání a pak se na východě vyhouplo rudé slunce: začínal 11. duben 1945.
Ti, kdo mohli odněkud pozorovat bránu tábora, si všimli nervózního pobíhání mužů v nenáviděných uniformách SS, zaslechli motory
aut, které se pak bleskurychle rozjížděly. Od západu, tam, kde se kopec
svažoval k Erfurtu, bylo slyšet výbuchy granátů. Třetí armáda amerického generála George S. Pattona se probíjela k Buchenwaldu. Jedenadvacet tisíc mužů v táboře prožívalo minuty drásavého očekávání.
Stráže na věžích kolem tábora ještě zůstaly u svých kulometů. Každý si
kladl otázku: Co s námi bude? Stačí, aby smrtihlavové stiskli spouště
kulometů, a kolik nás přežije?
Minula dvanáctá hodina, poledne.
Na bezmračné obloze zářilo slunce, na duben byl nezvykle teplý,
takřka letní den. Z pověření ilegální organizace se vězeň-elektrikář
odhodlal k odvážnému činu. Přes prázdný apelplatz se vydal k bráně:
údajně proto, aby zjistil, proč táborové ampliony nefungují. Vešel do
otevřených dveří kanceláře rapportführera, postavil se podle předpisu
do pozoru – ale místnost byla prázdná. Nikde nikdo. Uvědomil si, co
musí udělat ze všeho nejdřív. Přistoupil k rozvodné desce a příslušným
tlačítkem vypojil přívod elektrického proudu do drátěného plotu, který obepínal celý tábor. Členové tajného mezinárodního výboru se již
předtím přestěhovali z takzvaného malého tábora do sklepa cihlového
baráku číslo 48. Sotva většina esesáků opustila tábor, nařídil ilegální
výbor alarm druhého stupně. Byly rozdány ukryté zbraně, zaujaty výchozí pozice. Patřil jsem ke skupině mladších českých vězňů, která se
soustředila v nejsevernějším cípu tábora, v lesíku, který tvořilo několik
bukových stromů. Od ostnatého drátu nás dělilo asi padesát metrů.
Naše pohledy směřovaly do širokého údolí, jež se před námi rozprostíralo, zřetelně jsme viděli domky ve vesnici Hottelstedt. Kolem půl druhé po poledni se k okraji obce přiblížilo několik zelených bachratých
vozidel. Panebože, to jsou přece americké tanky! Vtom někdo přiběhl
a udýchaným hlasem oznamoval, že tajné vedení vydalo povel k útoku
na plot s ostnatým drátem.
Kupředu!
Ti, kteří šli jako první, několika připravenými prkny protrhli drátěnou překážku. Vedle mne běžel Jiří Žák, z druhé strany Ota Tauber,
oba věznění už od devětatřicátého roku. První kroky na svobodě!
Den, na který nikdo z nás nezapomene.
Ve čtvrt na jedenáct se rozječela siréna, ohlašující Feindalarm – nepřítel v bezprostřední blízkosti. Vzápětí rapportführer Hofschulte vydal rozkaz:
„Všichni muži SS okamžitě opustí tábor!“
280
281
Osudy /6
Rozdělili jsme se do dvou proudů směrem k nejbližším strážním věžím. Když jsme úprkem stoupali po strmých schodech nahoru, někde
v bezprostřední blízkosti zazněly silné výbuchy granátů. Kdo vystřelil?
Američané, nebo bránící se jednotky SS? Strážní věž byla opuštěna,
ale kulomet i s náboji zůstal na místě – a také zásoba ručních granátů
s rukojetí, na níž bylo kromě všeho dalšího napsáno slovo Essen. Jirku
i mne zachvátil nával úlevného smíchu. Oba zároveň jsme si vzpomněli na scénu z divadla či filmu, kdy si Voskovec s Werichem prohlíželi
podobný granát, jeden z nich přečetl nápis Krupp – Essen a druhý
k tomu dodal: „To asi znamená jezte kroupy.“
Ale na humor nezbývalo dostatek času.
Z druhé strany zněl čím dál hlasitě zvuk silného motoru. Seběhli
jsme dolů právě ve chvíli, kdy podél zdi vězeňské nemocnice, a tedy
kousek od nás, vjížděl do buchenwaldského koncentračního tábora
první tank s bílou americkou hvězdou. Stroj zastavil a už k němu začali přibíhat první vězňové – vlastně ne, teď už to nebyli vězňové, ale
prostě lidé. Lidé! Za chvíli jich byly už celé stovky. Vojáci v helmách
vylezli z tanku, usmívali se a skoro je až přivádělo do rozpaků, jak jim
kdekdo kolem chtěl vděčně aspoň podat ruku.
Patnáct hodin a 15 minut.
Ve všech amplionech zachrčelo, následoval okamžik ticha, v níž
všichni v napjatém očekávání zmlkli. Poté se ozval hlas politického
vězně Hanse Eidena:
„Kamarádi, tábor je svobodný! Esesáci uprchli a vězňové převzali
tábor do svých rukou!“
Jásavé volání tisícovek mužů propuklo jako uragán, opakovalo se
znovu a znovu, přecházelo od první řady baráků hned pod apelplatzem
až dolů k malému táboru, kde byli ubytováni nově příchozí z pochodů
smrti. Volání se však neomezovalo jen na osvobozený tábor, ale neslo
se dlouhou ozvěnou do rozlehlých bukových lesů na vrcholu kopce
Ettersbergu, které po předlouhá léta směli vězňové vidět jen přes ostnaté dráty. Buchenwald, smutně proslulý nacistický koncentrační tábor
poblíž Výmaru, se rázem změnil v obrovské mraveniště. Každý, kdo
mohl, vyběhl do uliček mezi bloky, které byly rázem plné. Nemocní
a hladem zesláblí v barácích se alespoň vztyčovali na palandách, postavených v několika poschodích nad sebou, přátelé i docela neznámí
lidé se objímali, mnozí plakali radostí, skupinky, jež se vytvořily, opakovaly volání a jásot. Vězeň, jenž se dobelhal jen k oknu, se rozesmál
tak nahlas, že se až zdálo, jako by se pomátl na rozumu. Splnilo se to,
o čem všichni snili po všechen ten nekonečný čas. Od července 1937
tu byli příslušníci oddílů SS pány nad životem a smrtí těch, které sem
zavlekli – celkem jich bylo přes čtvrt milionu. A pro šedesát tisíc z nich
nebylo už odtud návratu.
„Tábor je svobodný!“
Muž, který tato slova do mikrofonu skoro až nenasytně opakoval,
stál hned vedle hlavní brány s výsměšným nápisem „Jedem das seine“ (Každému, co mu patří), a byla to brána poprvé otevřená a nikým
nehlídaná. Všichni se dočkali, i on – Hans Eiden – se dočkal. Gestapo
ho zatklo hned po nacistickém převzetí moci v roce 1933, prošel nespočetnými vězeními a koncentráky, mnohokrát jen taktak vyvázl životem a nakonec se ocitl tady v Buchenwaldu. Patřil k představitelům
zdejší tajné ilegální organizace. Měl na sobě kazajku neurčité barvy, na
hlavě široký baret, na prsou a kalhotách vězeňské číslo a červený trojúhelník – označení politického vězně. Když domluvil, pohlédl vzhůru.
Povstalci přivítali americké vojáky.
282
283
Osudy /6
Nad stříškou brány dva muži ve vězeňském oblečení právě upevňovali bílý prapor, hlásající, že panství nacistů tady skončilo. Hodiny nad
vchodem, které se přes všechny převratné změny ani na chvíli nezastavily, budou později trvale nařízeny na památný okamžik osvobození
tábora: čtvrt na čtyři.
celků budete muset ubránit sami.“ Doporučil, aby obranná linie byla
stanovena zhruba dva kilometry od tábora, a byl překvapen, když se
dověděl, že hlídky vězňů již byly zhruba v této podobě rozestaveny.
Nedaleko odtud se stále bojovalo.
Město Výmar, nacházející se několik kilometrů jižně od Buchenwaldu, ještě v noci na 12. dubna a i v průběhu dopoledne následujícího
dne ovládali němečtí vojáci. Dokonce i tamní úřadovna gestapa fungovala, ale postrádala již přesných informací o dění v okolí. Brzy ráno
zazvonil telefon v buchenwaldské spojovací ústředně. Volal pracovník
tajné státní policie z Výmaru a oznamoval, že ze zdejšího pobočného
tábora Gustloff-Werke uprchlo na pět set vězňů. Německý antifašista,
který měl v Buchenwaldu službu u telefonu, pohotově odpověděl, že
v hlavním táboře na Ettersbergu naopak vězňové zůstávají.
O necelou hodinu později započalo v nevelké místnosti, jež dělila
takzvanou písárnu na dvě poloviny, první legální zasedání táborového
výboru, k němuž byli přizváni zástupci všech pětadvaceti národností,
jež byly mezi bývalými vězni zastoupené. Komité si zvolilo vedení tábora, jež mělo napříště realizovat všechna naléhavá opatření. Za Československo byl do vedení zvolen od roku 1939 vězněný a velmi obětavý Josef Frank, jemuž by v té chvíli jistě ani nemohlo přijít na mysl, že
o několik let později skončí po vykonstruovaném procesu se Slánským
a jeho druhy na pankrácké šibenici. Proč by na něco takového měl
myslel, vždyť v Buchenwaldu toho nyní bylo tolik k řešení. Ještě téhož
dne místní rozhlas rozšířil první provolání výboru: „Zástupci všech
národů vytvořili táborové vedení, jehož nařízení je třeba bezpodmínečně plnit. Zdržujte se na svých blocích. Potraviny a součásti oděvů
jsou majetkem obyvatel tábora a rabování bude tudíž trestáno. Bývalí
vězňové, pověření v předchozím čase jednotlivými úkoly a pracemi,
zůstávají na svých místech, aby se zajistil pořádek a zásobování.“
Protože trvalo nebezpečí, že v okolí se budou vyskytovat esesáci
nebo vojáci wehrmachtu, výbor nařídil, aby kolem tábora nastoupil
řetěz ozbrojených hlídek. Sektor, do něhož byli zařazeni Češi, Sověti
a Poláci, obsadil linii od věže číslo 11, přes kamenolom až k závoře na
silnici do Výmaru. Došlo také k sestavení seznamu ukořistěných zbraní:
1500 pušek, 180 pancéřových pěstí, 18 lehkých a čtyři těžké kulomety.
Kolem 16. hodiny projely po cestách kolem tábora americké tanky, ale
nezastavily se a pokračovaly v pronásledování nepřítele východním
směrem. První americký důstojník, příslušník zpravodajské služby, se
toho dne objevil u brány až pozdě večer. Vyslechl členy mezinárodního táborového výboru a podal jim stručnou informaci: „Prostorem
Buchenwaldu prošly zatím jen přední americké vojenské jednotky.
V případě útoku hitlerovců se až do příchodu větších spojeneckých
284
První svobodný apel po osvobození.
A pak nastala ta zvláštní chvíle.
Kolem 9. hodiny dopolední jsme poprvé nastupovali na apelplatz
dobrovolně a jako svobodní lidé. Hudba hrála mimo jiné české pochody. Sešlo se nás téměř dvacet tisíc, jen těžce nemocní zůstali v nemocnici. Bývalý vězeň Hans Eiden, nyní představitel osvobozeného
Buchenwaldu, přečetl provolání, zakončené slovy: „Naše heslo zní
285
Osudy /6
– svoboda. Naším úkolem je antifašistická kázeň v táboře i venku. Buďte připraveni! Boj dosud neskončil!“ O slovo se pak přihlásil americký
důstojník: „Zdravím vás a mám radost z toho, že jste dosáhli svobody.
Vaše povstání nám pomohlo v obsazování zdejšího prostoru a je pevnou oporou naší společné věci. Doufám, že se budete moci brzy vrátit
do svých domovů.“
Dělo se toho tolik najednou!
Do tábora bylo přivedeno 120 esesáků, kteří se v okolních lesích
ukrývali a vzdali se ozbrojeným vězňům, kteří je pak přivedli do bývalého karanténního bloku číslo 17, obehnaném zvláštním oplocením
z ostnatých drátů. Ale také jsme se z rozhlasových amplionů dozvěděli,
že zemřel prezident Franklin D. Roosevelt: nad hlavní bránou zavlál
černý prapor. V odpoledních hodinách 12. dubna přišla zpráva, že hitlerovci museli vyklidit Výmar. Pozdní odpoledne potom již přecházelo
v podvečer, kdy jsme zaslechli neobvyklý hlomoz. Ti, kteří se nacházeli
blízko brány, vzápětí uviděli, že po silnici od Výmaru přijelo několik
džípů a za nimi kolona nákladních aut. Dva američtí důstojníci vystoupili z džípu a popošli k bráně, kde se už shromáždil hlouček bývalých vězňů. V místnosti, v níž kdysi úřadoval rapportführer, se poté
Američané sešli se členy táborového výboru. Čech, který uměl plynně
anglicky, překládal příchozím úvodní sdělení:
„Vstupujete – všemi námi vítáni – na území bývalého nacistického
koncentračního tábora Buchenwald, od 11. dubna řízeného osvobozenými vězni, odpůrci nacismu z celé Evropy. Uvnitř tábora v izolovaném baráku číslo 17 ozbrojení vězňové střeží asi 120 esesáků, kteří se
nám vzdali. Tito zajatci budou dle daných dispozic předáni příslušným
jednotkám americké armády.“
Plukovník Ball, jmenovaný velitelem tábora, podal všem přítomným ruku a blahopřál jim k osvobození. Sám se se svým štábem nastěhoval do dlouhého baráku před branou, kde předtím sídlilo obávané
politické oddělení, tedy táborové gestapo. Ještě téhož dne podal Ball
hlášení svým nadřízeným, jehož součástí byl i výčet toho nejnutnějšího, co 21 000 mužů z osvobozeného tábora potřebuje. Na stěžni, kde
tolik let vlál prapor s hákovým křížem, vztyčili vojáci vlajku s hvězdami a pruhy. Následujícího dne byl vydán leták v němčině, češtině,
francouzštině, maďarštině, polštině, holandštině a ruštině, který
osvobozené vězně vybízel, aby do 18 hodin odevzdali u brány tábora
všechny předtím ukořistěné zbraně. Současně vydal plukovník Ball
svůj první rozkaz:
„1. Je třeba zachovat naprostý pořádek a klid.
2. Rozdělit vězně podle národností.
3. Buchenwald bude v době co nejkratší době dostatečně zásoben
potravinami a pitnou vodou.
4. Mluvčím vězňů je ustanoven Hans Eiden.
5. Vězňové, jejichž země jsou již osvobozeny, budou co nejdříve
propuštěni domů.“
Domů…?
Pro některé, například pro nás Čechy, byl domov ještě příliš vzdáleným pojmem, protože tam dosud vládli nacisté. Buchenwald musel
tedy zatím zůstat našim domovem. Svobodným sice, ale přece jen dost
zvláštním domovem. V mnohém jsem byli odkázáni sami na sebe.
Dvacet tisíc lidí muselo především denně jíst. Ve skladištích SS zůstal
sice velký počet masových konzerv, které byly hned dány k dispozici
kuchyni, ale aby se celkové zásobování zlepšilo, dal nám americký velitel k dispozici vojenská vozidla. Navázat spojení s dodavateli chleba,
mléka, brambor, zeleniny a dalších potravin z blízkého okolí zůstalo
však naší starostí. Značným problémem také bylo, že vyhladovělí lidé
se bez ohledu na varování dychtivě vrhali na stravu, na kterou po dlouhou dobu nebyli zvyklí: mnozí z toho onemocněli, někteří dokonce
i zemřeli. Esesácké vedení nám v Buchenwaldu zanechalo v mnoha
směrech špatné dědictví: nejméně jedna třetina z celkového počtu
osazenstva byli nemocní či prodělanými útrapami totálně zesláblí lidé,
jejichž stav vyžadoval pomoc druhých. Lékaři a ošetřovatelé, mezi nimiž působil velký počet Čechů, pracovali po 11. dubnu 1945 doslova
v nepřetržitém provozu, a to v podmínkách, které se přece jen zvolna zlepšovaly. Vedení vězeňské nemocnice zabavilo hned v průběhu
osvobozování bývalých esesáckých lazaretech nezbytné léky i další
zdravotnický materiál, a už příštího dne byly stovky těžce nemocných
převezeny do bývalých esesáckých kasáren, tedy do prostředí nesrovnatelně lepšího, než byly vězeňské baráky.
286
287
Stav tábora i vězňů byl neutěšený…
288
Osudy /6
Docházelo však také k situacím, s nimiž nikdo nepočítal.
Velký kolektiv, který tak dlouho úspěšně odolával tlaku celkové
situace a hlavně mužů SS, se tu a tam začal drolit. Neustálé nebezpečí, které léta všechny spojovalo, náhle pominulo, strach z toho, že
se kdokoli z nás třeba nedočká večera či rána, zmizel. S tím souvisela i určitá ochablost, která se dostavila poté, co opadla vlna prvního
289
Osudy /6
nadšení. I když provoz tábora se musel v zájmu všech udržet, někteří
se odmítali na tom podílet. Táborový výbor byl donucen vydat výstražnou výzvu: „Kdo nepracuje, ať nejí!“ Bylo potřeba co nejvíce zejména mladých mužů zapojit do prací třeba v nemocničních barácích,
v prádelně, při rozdělování šatstva nebo škrábání brambor v kuchyni.
Podle mého názoru Češi při této zkoušce obstáli a když bylo třeba,
hlásili se mezi prvními, u jiných to bylo horší. V Buchenwaldu se přece
jen nalézali lidé různých povah, smýšlení, charakterů a životních cílů.
Zpřetrhané dráty a otevřená brána byly velkým lákadlem i v době, kdy
kolem ještě zuřila válka.
Hned v prvních hodinách po osvobození zmizelo z tábora několik
stovek vězňů. Především to byli takzvaní „zelení“, kriminální zločinci,
které kdysi, většinou ještě před válkou, sem esesáci převezli z různých
německých trestnic. Uprchlo však i mnoho Rusů a Poláků, které hnala
touha být co nejdále daleko od míst, kde zažili tolik hrůz. Z českých
vězňů odešli – pokud je známo – jen jednotlivci. Tak třeba František
Luňáček a František Šaner ani nečekali na vydání prozatímních dokumentů a s velkou dávkou štěstí prošli americkým i sovětským bojovým pásmem, nějak dokonce pronikli i přes linii fronty a dostali se až
do Prahy, kde ještě zasáhli do bojů na barikádách.
Jistě, každého z nás to táhlo ven.
Ostnaté dráty byly na mnoha místech zpřetrhány, hlavní brána dokořán otevřena.
Byla to věc volby a našlo se dost těch, kteří dané situace tak či onak
využili. Na cestách kolem tábora, v Hottelstedtu, Buttelstedtu, Gross
Obringenu, Gaberndorfu a později až ve Výmaru bylo možno potkat
skupinky i jednotlivce, bývalé vězně, stále ještě dohola ostříhané, někteří si už sehnali civilní oblečení, jiní ale pořád neměli na sobě nic
jiného než plátěný vězeňský pruhovaný oděv. Mnozí z mladých hned
druhého dne přespali u některé z nesčetných vdov nebo opuštěných
žen v blízkých vesnicích. Leckde k tomuto spojení došlo dobrovolně,
jinde třeba ne tak zcela. Rusové, Ukrajinci a Poláci, kteří celá léta nejvíce hladověli, se v okolních vesnicích tvrdě domáhali něčeho k jídlu.
Taková to byla doba. V buchenwaldském archivu jsou uloženy desítky
dopisů obecních úřadů s udáními na vězně, kteří se zmocnili slepice,
husy nebo dokonce vytáhli z chlívku čuníka. Někteří hned na dvoře,
jiní za vesnicí, ale nikdy ne daleko, si rozdělali ohně a maso pekli. Po
letech jsem dlouho listoval v dokumentech tohoto archivu a byl jsem
zvědav, najdu-li přípis se stížností na české vězně. Věřte tomu nebo ne,
ale po dlouhém hledání jsem objevil jedinou stížnost, v níž se pravilo,
že několik bývalých buchenwaldských vězňů, hovořících česky, vniklo
do kanceláře a zabavilo – psací stroj.
Byla to zvláštní situace.
Když přivřu oči, stále jako bych to viděl. Smrákalo se a v okolí Buchenwaldu planuly ony skoro až jakoby trampské ohníčky, přestože
zatemnění nebylo ještě odvoláno. Ale spolu s příchodem večera se
všichni z těchto výletů vraceli do tábora, který byl nyní přes všechna
minulá příkoří bezpečným útočištěm.
290
První Američané, kteří přijeli do Buchenwaldu, byli ohromeni tím,
co v tomto koncentračním táboře spatřili a zjistili. Velitel Ball o tom
podal zprávu svým nadřízeným a již 16. dubna přijela na vrch Ettersberg pověřená vyšetřovací komise vrchního velení spojeneckých vojsk,
jejímiž členy byli americký brigádní generál Eric F. Wood, plukovník
Charles Hott, poručík S. M. Dey – a také francouzský major René
L’Hopital, který ještě před dvěma měsíci byl také buchenwaldským
vězněm a za dobu věznění zde zhubl asi o třicet kilogramů. Komise se
pustila do práce a během deseti dnů sestavila zprávu, v níž se vysoce
hodnotily kvality těch, kteří tábor přežili.
„Jsou zde soustředěni jen muži,“ uvádělo se v tomto rozboru,
„mezi nimi však tisíc dětí mladších 14 let. Je zde přítomna inteligence
a osobnosti z celé Evropy, všichni s vynikající duševní a morální úrovní, demokratického a antifašistického smýšlení nebo jejich příbuzní.
Kupříkladu mezi francouzskými vězni jsou mimo jiné čtyři poslanci,
profesoři Pasteurova institutu, profesoři pařížské univerzity, osm generálů, inženýři, právníci, novináři a tak dále.“ Hlášení obsahovalo
také zprávu o počtu vězňů jednotlivých národností: 4380 Rusů, 3800
Poláků, 2900 Francouzů, 2105 Čechoslováků, 1800 Němců, 1467 Španělů, 1240 Maďarů, 622 Belgičanů, 570 Jugoslávců, 550 Rakušanů, 324
Holanďanů, 242 Italů. Zbytek tvořily nepočetné skupiny.
291
Nařízená návštěva výmarského obyvatelstva v koncentračním táboře
– a leták, který jim byl při té příležitosti předán.
292
Osudy /6
Komise tedy přijela, viděla, sepsala.
Jiným bylo ovšem nutné nařídit, aby viděli.
Na pokyn amerického velitele, jemuž podléhaly jednotky, jež dobyly Výmar, vydal starosta města Kloss vyhlášku, která se 16. dubna 1945
objevila na nárožích všech ulic: „Velící generál včera v noci rozkázal,
že nejméně tisíc obyvatel města, z toho polovina žen, si má ještě dnes
prohlédnout koncentrační tábor Buchenwald a k němu náležící lazarety, aby se všichni přesvědčili o tamních poměrech ještě dřív, než dojde
k zásadním změnám. Účast má být povinná pro muže i ženy od 18 do
45 let, prvořadě pro příslušníky rozpuštěné NSDAP (nacistické strany),
z nichž dvě třetiny mají náležet k zámožnějším a jedna třetina k méně
zámožným vrstvám.“ V závěru vyhlášky se podotýkalo, že účastníkům
akce nebude nikterak ublíženo a výpravu budou doprovázet vozy německého Červeného kříže a lékaři, aby v případě potřeby mohla být
poskytnuta pomoc. Pro všechny byl připraven leták v německé řeči,
v němž se pravilo:
„Až přijdeš domů, vzpomeň si, co jsi viděl v Buchenwaldu.
1. Vzpomeň si na kozla, na kterém byli lidé mučivě biti klacky.
2. Vzpomeň si na pece krematoria, kde byly spáleny desetitisíce
lidí.
3. Vzpomeň si na dvůr krematoria, kde byli pověšeni nesčetní antifašističtí bojovníci, mezi nimi i 34 anglických a kanadských letců.
4. Vzpomeň si na blok 46, kde byli lidé jako pokusná zvířata infikováni bakteriemi skvrnitého tyfu.
5. Vzpomeň si na kamenolom, kde tisíce lidí muselo poklusem vléci
nejtěžší kameny a přitom byli skoro neustále biti, kopáni a stříleni.
6. Vzpomeň si na malý tábor, kde v každém z ubohých příbytcích
bylo napěchováno až 2000 lidí, mezi nimi děti ve věku od tří do
patnácti let.
7. Vzpomeň si na konírnu, kde bylo ranou do týla zavražděno 7000
sovětských válečných zajatců.
8. Vzpomeň si na lazaret, kde byla samostatnou prací vězňů, plnou
obětí, vytvořena jakási oáza v poušti, v níž aspoň část vězňů došla přijetí a uzdravení.
293
9. Vzpomeň si, že němečtí antifašisté byli prvními obětmi nacistických koncentračních táborů, a že se v mezinárodní spolupráci
s antifašisty všech zemí aktivně podíleli na osvobození, čímž
položili základní kámen pro demokratické Německo, zbavené
nacistů.“
Pozorovali jsme je, když přišli.
Byl to dlouhý průvod, muži i ženy, někteří v obnošených civilních
šatech, jiní vypraveni jako na turistický výlet. Dívali jsme se jim do
obličejů, když vstupovali do krematoria, kde se dosud tyčily vysoké
hromady mrtvol. Většinou hleděli lhostejně a trochu až překvapeně,
jako by se jich to vůbec netýkalo a především necítili za nic takového
osobní odpovědnost. Tu a tam z některé tváře nezmizel ani ten nám
tak dobře známý nenávistný pohled. Jen občas jsme zahlédli – zejména
u žen – výraz překvapení a zděšení.
294
Epilog
Epilog
Nával pocitů, který se v jarních týdnech roku 1945 s úpornou naléhavostí dotýkal myslí i srdcí bývalých vězňů, měl snadno si představitelný sled:
Radost z osvobození.
Touha po co nejrychlejším návratu domů.
S tím související starost o rodiny, přátele a známé, o nichž většina
osvobozených vězňů po různě dlouhou dobu nic nevěděla.
Čas zdaleka ještě nepřál poklidnému přechodu k běžnému životu.
Vojska protihitlerovské koalice, ať již v rámci svého tažení přicházela
od východu či od západu a v jakýchkoli uniformách, otevřela brány
koncentračních táborů. Ti, kteří toho byli schopni, je bez ohledu na
tyto rozdíly vítali, ale byly tu i tisíce nemocných a k smrti vyhladovělých lidí, z nichž mnohé se – ač se v mezích frontové situace okamžitě
organizovala lékařská pomoc – nepodařilo zachránit. Předchozí utrpení, nedostatek léků, podvýživa a občas i epidemie si ještě nyní vybíraly
svou daň. Třeba jen v Dachau zemřelo v prvním květnovém týdnu 816
lidí a v jiných táborech byla úmrtnost ještě vyšší. Za daných okolností
se stávalo morální povinností těch, kteří byli donedávna vězňi, starat
se o své zubožené kamarády, ale protože už v té době docházelo k tříbení charakterů a mnohé z toho, co pod tlakem esesáckých dozorců
po léta spojovalo a tmelilo vězeňský kolektiv, ztrácelo smysl a začalo
se rozpadat, je třeba říci, že ne všichni tomuto poslání dostáli. Někteří
jedinci se odmítli podřídit jakékoliv disciplíně, náhle získaná svoboda
dala průchod všemožným lidským vlastnostem, projevovaly se tudíž
nejen názorové rozdíly, ale i přístup k základním hodnotám, leckde
došlo i k vyostřeným sporům a ojediněle také k sobeckému rozkradení skladů potravin a jiných zásob.
295
Většina však i v této nové zkoušce obstála.
Co bude dál?
Možná o tom mezi sebou tehdy ani tolik nemluvili, ale je nesporné,
že ti, kteří koncentračními tábory prošli, byli tamním pobytem – více
či méně a v tom či onom směru – poznamenáni na celý život. Nikdo,
soudí naprostá většina z pamětníků, se z lágru nevrátil takový, jaký
tam přišel. V jednom se však nyní shodovali: jakmile skončila válka,
anebo ještě těsně před jejím koncem, toužili po návratu do prostředí,
z něhož byli násilně vytrženi.
Nebyl to snadný cíl.
Ani pro ně samotné, ani pro znovu se k životu rodící republiku.
Válka evropskou pevninu těžce poškodila, telefonické spojení
v podstatě neexistovalo, či mělo čistě vojenskou podobu, železniční
tratě byly na nesčetných místech přerušeny a tak zbývala převážně doprava po značně přetížených silnicích. Mnozí vězni, pokud toho byli
schopni, se tudíž vydali domů v podstatě pěšky, a to zejména tehdy,
když byli osvobozeni někde blízko našich hranic, jako například účastníci pochodu smrti z koncentračního tábora Flossenbürgu. V nejednom případě se lidé vraceli v narychlo zabavených německých automobilech, po Dunaji vyjel z Mauthausenu dokonce lodní transport. Na
osvobození jednotlivých táborů se podílely sovětské, americké i britské vojenské celky, jejichž zdravotní personál některé těžce nemocné
vězně dopravil do zázemí, kde jim mohla být poskytnuta lepší lékařská
péče. A tak Čechy nacházíme v květnu 1945 ve vzdálených sovětských
nemocnicích, jiné až v Belgii nebo dokonce v neutrálním Švédsku. Trvalo celé dlouhé týdny, než tito lidé mohli o sobě podat zprávu, která
pak dlouhou cestou, nejednou přes celou Evropu, putovala k těm, jimž
byla určena.
Chceme vědět o svých blízkých!
Žijí–nežijí?
I tyhle hlasy se čím dál hlasitěji ozývaly.
Dalo se to pochopit: stejně netrpěliví jako leckde po kontinentu
roztroušení političtí vězňové byli i jejich rodiče a příbuzní. Hned poté,
co utichla vřava války, začali tito lidé posílat dopisy, oslovovat rozhlas
i redakce novin, které právě začínaly vycházet, stejně tak kontaktovali
296
Epilog
tvořící se státní správu, dokonce se jejich mluvčí občanů dožadovali
i přijetí u členů nové vlády, která 12. května přiletěla do Prahy. Repatriace vězňů a desetitisíců dalších občanů, zavlečených do ciziny, se
stávala jedním z hlavních, ale současně velmi složitých úkolů, jež nová
republika krátce po rozpadu protektorátního administrativního aparátu musela v čase co nejkratším zvládnout. Při ministerstvu ochrany
práce a sociální péče se utvořil zvláštní odbor, který se měl o tyto záležitosti a vše, co s nimi souviselo, postarat a různorodé činnosti koordinovat. Vždyť nešlo pouze o samotnou dopravu do vlasti, ale také o to,
že značná část osvobozených vězňů byla nemocná, zesláblá, někteří
ztratili rodiny a neměli v podstatě kam jít, jiní v době svého pronásledování přišli o veškerý majetek.
Přes všechny potíže se však dění pohybovalo kupředu.
V polovině května oznámil zmíněný ministerský repatriační odbor,
že vstoupil do styku s českými vězni v Dachau a Buchenwaldu, přičemž
zpráva končila poznámkou: „Zdatní z nich se pokusili sami zorganizovat návrat, jako to už učinili čeští vězňové z Waldheimu.“ Z jiných
táborů poslali vězňové do Prahy své mluvčí. Patnáctého května přijela deputace z tábora Ebensee v Rakousku, což byla obávaná pobočka
Mauthausenu, a předala úřadům zprávu, že tam tři stovky zubožených
Čechů čekají na repatriaci. Zájem občanů o tuto dohru války a okupace byl nesporně značný. Šestiletá okupace, nenávist vůči hitlerovcům
– to vše zvířilo hladinu veřejného mínění. I ti, jejichž rodin se nic z toho přímo nedotklo, byli strženi vírem netrpělivosti a chtěli se co nejvíce dozvědět o místech, v nichž se hitlerovci dopouštěli nejrozsáhlejších
zločinů. Kdekdo prostě usiloval o to, aby se poodhrnula opona nad dosud tak úzkostlivě tajeným děním, přičemž prvními, kdo mohli o všem
podat očité svědectví, byli přirozeně vracející se vězňové.
Noviny se stávaly zrcadlem tohoto zájmu.
Již první výtisky porevolučních českých tiskovin se hned po popisu posledních bojových a povstaleckých událostí rozepisovaly na
toto téma. Osvobozené České slovo přineslo 10. května článek Kletý
Terezín, což byl rozhovor s lékařem, který se zúčastnil zdravotnické
pomoci v Terezíně a vyprávěl o špitále bez léků, kde ti, kteří onemocněli tyfem, leželi mezi ostatními, o lidech oblečených jen v hadrech
297
a zmožených hladem i tělesnými tresty. Brzy poté se začalo psát také
o prvních navrátilcích. „Ve čtvrtek se vrátilo do vlasti 262 osvobozených politických vězňů z káznic Ebrach, Kassel, Straubing, Bamberg,
Norimberk a jiných,“ uvádělo 20. května Rudé právo a čtenáři se dověděli i zprávu, že několikadenní pochod smrti ze Straubingu do Dachau
přežilo z 3500 osob jen 2000 vězňů. Brzy našla v novinách své místo
také kritická slova vůči případům těžkopádnosti, popřípadě i lhostejnosti správního aparátu, protože se vyskytly situace, kdy navrátivším
se vězňům stále zůstávalo jen koncentráčnické oblečení a museli stát
dlouhé fronty na bytových úřadech. Konkrétní pomoc nabízelo úřední
sdělení: „Všichni obyvatelé Prahy, zvláště osoby, které se vrátily z koncentračních táborů v cizině a mají zprávy nebo vzkazy pro své přátele,
nechť to oznámí sociálně-lékařské komisi přípravného Zemského výboru v Praze na Smíchově.“
Koncem května připutovaly do Prahy české vězeňkyně z Ravens
brücku, mezi nimiž byla i část lidických žen. Další skupina lidických
občanek dorazila repatriačním autobusem právě 10. června, tedy ve
výroční den této tragédie, a záměrně zůstaly oblečené v pruhovaných
vězeňských šatech, když je pořadatelé odvedli na smuteční shromáždění do míst, kde stávala jejich obec.
Jedenapadesát z nich na shromáždění chybělo.
Ty zahynuly v Ravensbrücku.
Repatriace pokračovala i v dalších týdnech. Sedmého června přijelo pětadvacet bývalých vězňů z Neubrandenburgu, téhož dne večer
pak početná výprava ze Sachsenhausenu, Osvětimi a mnoha dalších
míst. Vrátilo se 900 osob, z toho 232 slovenských žen, původně deportovaných do Osvětimi. O něco později dorazil do Prahy i herec
E. F. Burian, vězněný v Neuengamme, a z jeho slov si žurnalisté vybrali zásadní větu: „V táboře byly jen dvě strany – SS a my.“ Pro ty,
kteří přežili katastrofu lodí v lübeckém zálivu, odjela do Neustadtu
a Lübecku tři nákladní auta. Do konce června 1945 byla již většina
českých politických vězňů zpět ve své vlasti a na různých místech
v zahraničí zůstávali jen ti, jejichž léčba si vyžadovala delší čas.
Epilog
Ti, kteří tuto etapu svého života přežili, dříve či později vykročili
k domovu.
Ach bože, kolik mrtvých jim zůstávalo za zády!
Když se o něco později přistoupilo k dodnes do podoby absolutní
přesnosti neukončeného sčítání, došlo se – zahrneme-li i počty mrtvých ve vyhlazovacích táborech – ke zhruba šesti a půl milionům
obětí.
Jak snadno se to číslo napíše.
Jak nesnadné je vzít takový údaj na vědomí a vyrovnat se s ním.
Éra nacistických koncentračních táborů skončila.
298
299
Obsah
Úvodem. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
7
Kapitola první
„Nauč se tu žít, nebo zemřeš!“. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
9
Osudy /1
Zkouška. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32
Kapitola druhá
Služebníci zla… a jejich oběti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67
Osudy /2
Zmizení a návrat posledního osvětimského velitele. . . . . . . . . . 98
Kapitola třetí
Města bezejmenných…? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 121
Osudy /3
Útěk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 157
Kapitola čtvrtá
Z vězňů se stávali otroci. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 167
Osudy /4
Peklo jménem Richard. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 185
Kapitola pátá
Vzdor. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 197
Osudy /5
Tehdy, když hořela Treblinka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 234
Kapitola šestá
Přes rizika vstříc návratům. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 258
Osudy /6
„Kamarádi, tábor je svobodný!“. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 278
Epilog. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 295

Zapomeňte, že jste byli lidmi…

Transkript

Podobné dokumenty

7 / 2015

Evropskou termojadernou fúzi rozvířil Wirbelrohr

Dopravní zajímavosti Německa:

OBRATNÍK OSLA

20.6.13 Kategorie výsledku turnaje www.cgf.cz

METODA EEG BIOFEEDBACK ZÁKLADNÍ INFORMACE PRO

když přišel čas zabíjení