Psychologie

PSYCHOLOGIE
„SINE ANIMA CORPUS, HOC EST SINE AMICIS HOMO“
(Tělo bez duše, to je člověk bez přátel)
Mgr. Jiří Staňa © 2010
Psychologie jako věda
„Psychologie má dlouhou minulost, ale krátkou
historii“ (H. Ebbinghaus, 1908)
 Psychologie patří k vědním oborům, které se
v posledních letech značně rozvinuly a získaly široké
uplatnění. Původně byla součástí filozofie
(Aristoteles [384–322 př.n.l.] „O duši“).
 Jako samostatná věda se začala vyčleňovat až ve
druhé polovině 19. století. Za jednoho z hlavních
zakladatelů moderní psychologie bývá označován
W. Wundt (1832–1920). Za rok vzniku moderní
psychologie se často považuje rok 1879, kdy vzniká
první laboratoř experimentální psychologie v Lipsku.
PSYCHOLOGIE
 empirická přírodně – společenská věda o
člověku
 jejím předmětem je prožívání a chování
jedince. Slovo psychologie má původ v řečtině
(psyché = duše, logos = rozum)
 má interdisciplinární povahu – úzce se
stýká s přírodními i společenskými vědami
 úkolem psychologie je zkoumat zákonitosti
a mechanismy vzniku, utváření a průběhu
lidského prožívání a chování
Prožívání
 je souhrnný název pro všechny vnitřní,
subjektivní psychické jevy (např. vjemy,
představy, emoce, rozhodování, vybavování
z paměti), které tvoří celek
 člověk si psychické jevy uvědomuje jen
do určité míry:

vědomé prožívání

nevědomé prožívání
 Prožívání se projevuje navenek
v chování člověka (např. výraz emocí)
Chování
je souborem vnějších projevů, které
jsou zpracováním a vyjádřením vnitřní
situace člověka

formy chování:

expresivní – vyjadřující
skutečné smýšlení a pocity

adaptivní – účelně se
přizpůsobující dané situaci

 předmětem psychologie je prožívání a
chování, které jsou východiskem k poznání
osobnosti člověka
Předmětem zkoumání psychologie jsou psychické
jevy, souhrnně je označujeme jako psychiku.
•Psychické jevy jsou velmi rozmanité:
procesy, stavy, vlastnosti, dílčí schopnosti.
•Psychické procesy: např. vnímání, myšlení,
představy, fantazie, paměť, pozornost…
•Psychické stavy: např. nálada,
soustředěnost, afekt, city...
•Psychické vlastnosti osobnosti: např.
temperament, charakter...
Úkoly a význam psychologie
 poznávání lidí
 působení na lidi
 uspořádání věcí a podmínek, v nichž
lidé žijí
 přispění k formování člověka
 zvyšování produktivity práce
 výchova a vzdělání nastupující
generace i dospělých
 zdokonalování systému řízení ve
společnosti
 realizace nejrůznějších sociálně
politických programů
Dělení psychologie
Systém psychologických věd se
člení do tří skupin:
 Základní psychologické vědy
 Speciální psychologické vědy
 Aplikované psychologické vědy
Základní psychologické
disciplíny








Obecná psychologie
Sociální psychologie
Vývojová psychologie
Psychologie osobnosti
Psychofyziologie
Psychologická metodologie
Psychopatologie
Dějiny psychologie
Speciální psychologické
disciplíny







Psycholingvistika
Zoopsychologie
Psychofyzika
Biopsychologie
Farmakopsychologie
Diferenční psychologie
Psychometrie
Aplikované psychologické
disciplíny
 Pedagogická psychologie
 Klinická psychologie
 Poradenská psychologie
 Psychologie práce
 Inženýrská psychologie
 Forenzní (soudní) psychologie
 psychologie sportu, psychologie
dopravy,psychologie trhu a reklamy,
vojenská psychologie, psychologie řízení,
psychologie umění...
Předmět psychologie
 Psychologie je věda o psychické regulaci
chování. Vlastním předmětem psychologie je
zkoumání člověka jako bio-psycho a sociální
bytosti.
 Současná psychologie sice má ve svém
názvu „psyché“, ale ve svých teoriích se
pojmu duše spíše vyhýbá. Se vznikem
vědecké psychologie se předmětem
psychologie stalo studium psychických
procesů, stavů a vlastností. Psychologie se tak
stala empirickou vědou.
Co je to psychologie?
 Je to obecná věda o lidském chování.
Zkoumá psychické jevy, jak působí na život
člověka, jak se v průběhu jeho života utvářejí
a vyvíjejí.
 Hlavní druhy chování člověka jsou:
jednání, řeč a výraz.
 Co je to prožívání? Jsou to vnitřní zážitky,
které u člověka vznikají při psychické činnosti.
Podstata psychiky, vymezení a
charakteristika prožívání
 Psychika je souhrn psychických obsahů a
psychických funkcí jedince, které mu umožňují
reagovat na subjektivní vnímanou a
pociťovanou skutečnost. Zahrnuje psychické
procesy (vnímání, myšlení, představivost,
fantazie, učení, city, vůle ap.).
 Prožíváním označujeme to, co si člověk
sám ze svého psychického života uvědomuje.
 Prožívání je mnohem bohatší než vnější
chování.
U prožívání rozlišujeme tyto tři
stránky:
 Poznávací stránka – přijímání
podnětů smysly a jejich zpracování.
 Citová stránka – to, co
poznáváme nebo děláme, je nám libé
či nelibé.
 Snahová stránka – něco chceme,
jednáme, dosahujeme cílů.
Psychika vědomí a nevědomí
 Vědomí je to, co člověk prožívá a
uvědomování si tohoto prožívání.
 Nejasné vědomí nazýváme podvědomím a
přes svou latentní podstatu s ním lze
disponovat, jedná se např. o znalosti či
vzpomínky.
 Co si člověk neuvědomuje z vlastního
duševního života při prožívání, nazýváme
nevědomím, je vytěsněno a nelze s ním
běžně disponovat, zkoumat lze např.
rozborem snů nebo hypnózou apod.
Hlavní proudy
v moderní psychologii
Gestaltismus (tvarová psychologie)
 Gestalt z německého tvar, útvar, struktura.
 Vycházeli z kritiky Wundtovy psychologie hledající jednotlivé
komponenty, z nichž se skládají komplexní psychické jevy
naopak podle „gestaltistů“ člověk vnímá okolí kolem sebe
komplexně v celcích.
 Předchůdcem Christian von Ehrenfels (1859-1932) popsal tzv.
transpozici (např. melodie, celek, který se vyznačuje
tvarovými kvalitami, které se liší od vlastností jednotlivých
tónů).
 Celostní chápání psychického dění, nadřazenost celku nad
částmi; tvar (Gestalt) vzniká nejen z jednotlivých částí, ale
hlavně na základě jejich konfigurace, často se tvar v zásadě
nemění, ale pouze se liší v detailech.
 Hlavním zakladatelem v r. 1927 Max Wertheimer
(1880–1943) Němec narozen v Praze později působící v USA.
 Další rozvoj v tzv. lipské (Felix Krueger) a berlínské škole
(Wolfgang Köhler, Kurf Koffka).
Behaviorismus
 (chování = behavior) – na základě analýzy mezi podněty z okolí a
chování organismů vznikají pochody uvnitř organismu
 Zakladatelem je americký psycholog J. B. Watson (1878–1958);
významnými představiteli řazeným k této psych. škole byli ruští
psychofyziologové I. P. Pavlov (1849–1936) a V. M. Bechtěrev
(1857–1927), kteří zkoumali především problematiku reflexů
(Pavlov podmíněné reflexy; Bechtěrev akcidentální reflex).

Neobehaviorismus – směr který překonavá základní formu
behaviorismu založenou na schématu „podnět-reakce“.
 E. C. Tolman (1886 – 1959) přichází s modelem
„podnět-organismus-reakce“ kladoucím důraz na faktory vlastní
organismu.
Kognitivní psychologie
(cognitiv = poznávat) – rozhodující jsou kognitivní
procesy, kterými si vytváříme vnitřní obrazy vnějšího
světa a to především smyslové poznávání,
představivost, fantazie, ale také myšlení, rozhodování,
paměť, učení, schopnost abstrakce, řeči, atd. Všechny
tyto procesy mají dynamický charakter a jsou úzce
spojeny na úrovni jak vědomé tak nevědomé se
snahovými a citovými procesy. Tato škola bere
v úvahu individuální zkušenosti, osobnostní odchylky,
sociální zvláštnosti a sociální podmíněnost, neboť to
vše může ovlivnit psychickou reakci.
 Hlavním představitelem Ulric Neisser, v roce 1967
vydal knihu „Cognitive Psychology“ – např. více věříme
vzpomínkám, které obsahují více podrobností, ty však
nemusí být vždy přesné a objektivní.
 Dalším významný představitel švýcarský psycholog
J. Piaget (1896–1980), původně filozof a zoolog, který
se soustředil např. na rozvoj abstraktního myšlení a
problematiku asimilace, věnoval se především dětem.

Humanistická psychologie
 Vzniká po 2. světové válce v USA.
Zabývá se sebevyjádřením člověka, jeho pravou
identitou a seberealizací a byla reakci na
behaviorismus, když zdůrazňovala tvořivost
osobnosti. Okolí člověka je třeba zlidšťovat, aby
každý měl příležitost projevit svou identitu.
 Významnými představiteli američtí
psychologové A. H. Maslow (1908–1970) a
zakladatel tohoto směru C. R. Rogers (1902–
1987) se zabýval individuální terapií, kdy se
pacient stává klientem, jedná se o vyvážený
vztah mezi lékařem a pacientem, začínal u studia
dětí – teorie o vrozené tendenci k růstu, zralosti
a pozitivní změně prosazoval nedirektivní
výchovu. K dalším představitelům patřil např.
Viktor E. Frankl (1905-1997).
Hlubinná psychologie




psychoanalýza – Freud (1856–1939)
individuální psychologie – Adler (1870–1937)
analytická psychologie – Jung (1875–1961)
neopsychoanalýza – Fromm (1900–1980)
Psychoanalýza – Sigmund Freud (1856–1939) fyziologický
determinismus = jedinec je puzen fyziologickými silami, které jsou
hlavními determinanty lidského chování. Duševní energie = libido
je svou povahou sexuální. Vytvořil tzv. strukturální model
osobnosti (id, ego, superego).
Analytická psychologie – Carl Gustav Jung (1875–1961)
Nevědomí:
a)zděděné kolektivní – archetypy (persona, animus, anima, …)
b)získané osobní
Archetypy – jsou to prožitkové obsahy, které byly vytvořeny
v průběhu dějin lidského rodu, a člověk je vstřebává.
Jungova typologie člověka: introverze x extroverze.
Individuální psychologie – Alfred Adler (1870–1937), Chování
člověka je determinováno sociálními vlivy. Nejdůležitější silou je
touha po moci. Tvůrčí já má přispívat k blahu celého lidstva,
lidstvo jako společenství spolupráce. Sourozenecké pořadí určuje
chování pro celý život.
Transpersonální psychologie
 Zabývá se mimořádnými změněnými stavy
vědomí, vznikajícími mystickými praktikami,
meditací, drogami apod.
 Pojem transpersonální poprvé užil v roce 1910
italský psychiatr Roberto Assagioli (1888–1974),
který kritizoval Freudovu koncepci nevědomí,
které chybí pojem nadvědomí, psychologie má
zkoumat nejen pudy, ale také tvořivost, vůli,
radost a moudrost.
 Psychedelické hnutí: Timothy Leary (1920–
1996), Richard Alpert (1933) a Ralph Metzner.
 Současným významným představitelem je
americký psycholog českého původu
Stanislav Grof (1931) autor metody
„holotropního dýchání“.
Transakční analýza
Psychologický směr, který založil a rozvinul zejména
E. Berne (1910–1970), americký psychiatr a psycholog, autor
několika knih (nejvýznamnější jsou „Jak si lidé hrají“ a „Co
řeknete, až pozdravíte“). Směr zkoumá lidské chování z hlediska
tří stavů ega (tří hlavních rolí, a to role rodičovské, dětské a
dospělé) v různých podnětových situacích. Vzájemné mezilidské
akce (transakce) mají charakter příběhů s odkrytými či skrytými
rolemi. Transakční analýza
je tedy analýzou her a životních scénářů.
Praktické uplatnění nachází
v transakční psychoterapii.
Vývojové etapy
osobnosti
VÝVOJ OSOBNOSTI
 Ontogeneze osobnosti zkoumá jednotlivá
věková období v průběhu celého života. Vedle
genetické složky, projevující se v průběhu zrání,
je vývoj osobnosti podstatně podmíněn životními
zkušenostmi, zejm. v tzv. formativních obdobích
vývoje (časné dětství, dospívání a adolescence).
 Vývoj osobnosti je ovlivněn rodinným
prostředím (kvalita a stálost citových vztahů
v rodině). Tzv. teorie vrstev osobnosti se snaží
složky osobnosti uspořádat do hierarchické
soustavy (např. Freudova teorie).
 Jiní odborníci se zabývají identifikací
základních faktorů osobnosti pomocí statistické
analýzy výsledků získaných např. pomocí
dotazníků.
PŘÍKLAD KLASICKÉHO
PERIODIZAČNÍHO SYSTÉMU
1. OBDOBÍ PRENATÁLNÍ (280 dnů, zhruba 9
kalendářních měsíců)
2. OBDOBÍ KOJENECKÉ (do 1 roku,
novorozenecké období 10 dní případně 6 týdnů
po narození)
3. RANÉ DĚTSTVÍ (do 3 let)
4. PŘEDŠKOLNÍ DĚTSTVÍ (do 6/7 let)
5. ŠKOLNÍ DĚTSTVÍ – mladší (do 10/11), starší,
puberta (do 14/15 let)
6. ADOLESCENCE (do 18/21 let)
DOSPÍVÁNÍ
Dospívání je vývojové období mezi
dětstvím a dospělostí. Začíná
prepubertou (u dívek 10–12 rok, u
chlapců 11–13 rok), vrcholí pubertou,
tělesným dospěním (první menstruace,
výron semene). Adolescence završuje
celý proces dospívání v oblasti
psychologické a sociální zrání (role
muže, ženy aj.), mnohdy až po 20 roce.
Zralost sexuální a dospělost kalendářní
a právní neznamená zralost psychickou.
7. MLADŠÍ DOSPĚLOST (do 30/32)
8. STŘEDNÍ ODSPĚLOST (do 46/48)
9. STARŠÍ DOSPĚLOST (do 65 let)
10. STÁŘÍ (do 75 let)
11. POKRAČUJÍCÍ STÁŘÍ (nad 75 let, vysoký
věk nebo krajní stáří nad 90 let)
VÝVOJ OSOBNOSTI PODLE Piageta
•
•
•
•
1) senzomotorické stádium (0–2 let)
2) stadium symbolického a předpojmového myšlení (2–4 let)
3) stadium názorného myšlení (4–7 let)
4) stadium konkrétních operací (7–12 let)
• 5) stadium formálních operací tedy schopnost abstrakce (po 12 roce)
L. Kohlberg stanovil 3 stadia morálního usuzování:
• a) stadium premorální podmíněné snahou vyhnout se trestu (do 7 let)
• b) stadium konvenční morálky plynoucí ze soc. role (do 13 let)
• c) stadium postkonvenční na základě přijatých zásad, schopnost
respektovat nestranné hodnocení
VÝVOJ OSOBNOSTI PODLE
FREUDA
•
•
•
•
•
a) Orální (1 rok)
b) Anální (2–3 rok)
c) Falické (3–5 rok)
d) Latence (po 6 roku)
e) Genitální (adolescence +)
VÝVOJ OSOBNOSTI PODLE
ERIKSONA
a)
b)
c)
d)
e)
f)
g)
h)
Důvěra a nedůvěra (1 rok)
Autonomie proti studu a pochybnostem (do 3 roku)
Iniciativa a vina (3–5 rok)
Výkonnost, snaživost a méněcennost (6–15 rok)
Identita a zmatení (15–18 rok)
Intimita a osamělost (mladá dospělost)
Generativita a stagnace (dospělost)
Integrita a zoufalství (stárnutí)
Učení a paměť
„TANTUM SCIMUS, QUANTUM MEMORIA TENEMUS“
Paměť je schopnost nervového systému
přijímat, uchovávat a vybavovat informace po
různě dlouhou dobu ve formě engramů (vtisk,
stopa) a využívat je v procesu učení. Paměť
není rozvíjena rovnoměrně. Za největší
období rozvoje lze považovat věk v rozmezí
15 až 25 let.
paměť
paměť
paměť
paměť
paměť
paměť
paměť
paměť
paměť
paměť
senzorická
symbolová
provozní
krátkodobá
dlouhodobá
mechanická
logická
sluchová
zraková
pohybová
FÁZE PAMĚTI
zapamatování – bezděčné nebo záměrné
mechanické nebo logické;
uchování v paměti (retence) –
koncentrace, opakování, důležitost,
srozumitelnost, rozsah;
zapomínání – negativní i pozitivní
psychický pochod;
vybavování (reprodukce) – bezděčné
nebo záměrné mechanické nebo logické;
znovupoznání (rekognice) – neúplná
neaktivní reprodukce.
UČENÍ
Učení je prostředkem navození přetrvávající
změny v osobnosti působením zkušeností, což
umožňuje adaptaci na příslušné životní podmínky.
Mechanismy a formy učení
asociace (spojení různých obsahů našeho vědomí);
zpevňování (soc. posilování ve formě odměny a trestu);
nápodoba a identifikace;
vhled (pochopení vycházející z náhlého postřehu);
transfér (už naučený návyk potencuje nový návyk);
observační učení (učení na základě pozorování toho, že
je trestán nebo odměňován někdo jiný).
druhy učení






bezděčné a záměrné
habituace
učení poznatkům
senzomotorické učení
učení intelektovým činnostem
sociální učení
výsledky učení
 vědomosti
 dovednosti
 návyky
Jak efektivně funguje paměť
Psychologie - inteligence
Motto: „Inteligentní člověk dokáže rozpoznat v chaosu řád a
naopak v řádu chaos.“
Definice inteligence:
W. Stern:
• Inteligence je všeobecná schopnost individua vědomě
orientovat vlastní myšlení na nové požadavky, je to
všeobecná duchovní schopnost přizpůsobit se novým
životním úkolům a podmínkám.
D. Wechsler:
• Inteligence je vnitřně členitá a zároveň globální
schopnost individua účelně jednat, rozumně myslet a
efektivně se vyrovnávat se svým okolím.
J. P. Guilford:
• Inteligence je schopnost zpracovávat informace.
Informacemi je třeba chápat všechny dojmy, které
člověk vnímá.
Měření inteligence I.
Měření inteligence je fenoménem, který se objevuje již
v 19. století. Původní metody měření velikosti mozku
byly ve 20. století nahrazeny důmyslnějšími testy pro
měření mentálních schopností.
F. Galton se snažil měřit inteligenci měřením lidských
rozměrů. Zřídil antropometrickou laboratoř, kde si
zájemci mohli za 3 pence nechat změřit ostrost zraku a
sluchu, vizuální pozorování (za hlavní znakem inteligence
byly považovány citlivé smysly), dýchání, dobu reakce,
sílu tahu a stisku, sílu úderu, rozpětí paží, výšku, váhu a
rozměry hlavy. Výsledkem měření byl percentil, který
charakterizoval, do jaké části obyvatelstva proband patří.
Měření inteligence II.
První způsoby měření inteligence vycházely
z předpokladu, že intelektuální schopnosti souvisejí
s velikostí mozku. Proto byla inteligence lidí měřena
podle rozměrů jejich lebek (kraniometrie). P. Broca
(1824-1880) vážil mozky již zemřelých velikánů,
např. Turgeněva (asi 2000 g), France (1017 g),
Gausse (1492 g) a jiných. Mozek samotného Brocy
vážil 1424 g (průměrný lidský mozek má
hmotnost 1200 až 1500 g). V případě, že mozek
nebyl již k dispozici, naplnil lebku olověnými broky,
které potom zvážil.
Měření inteligence III.
Měření inteligence pomocí testů poprvé použil
francouzský psycholog A. Binet při vyšetřování
duševně zaostalých dětí (1904). K tomu úkolu byl
pověřen ministerstvem školství a jeho metoda měla
odhalit děti, jejichž zařazení do normálního žákovského
kolektivu mohlo činit potíže. Vypracoval soubor 30
různě obtížných úloh zaměřených na měření schopnosti
úsudku, porozumění a logického myšlení. Test nechal
vyřešit určitému vzorku lidí a výsledky statisticky
zpracoval. Vznikla tak stupnice, pomocí které měřil tzv.
mentální věk. Úroveň intelektu pak charakterizoval
rozdílem fyzického a mentálního věku.
W. L. Stern definoval inteligenční kvocient (IQ)
jako poměr mentálního a fyzického věku:
IQ = 100 x mentální věk/fyzický věk
Jako normu průměrné inteligence zvedl hodnotu
100.
První IQ test, který se stal vzorem pro všechny
další testy a v revidované podobě se používá
dodnes, vytvořil Američan Terman pod názvem
Stanford-Binetův test. Skládal se z deseti testů,
z nichž každý byl pro děti jedné věkové
kategorie od 3 do 14 let.
Rozložení inteligence v populaci podle Guassovy křivky:
Rozdělení inteligence, stejně jako jiných lidských vlastností, v celkové populaci lze znázornit
pomocí Gaussovy křivky normálního rozdělení. Z grafu vyplývá, že inteligence většiny
obyvatelstva (68,2 %) se pohybuje kolem průměru v pásmu podprůměrné a nadprůměrné
inteligence. Méně lidí v oblasti nízké a vysoké inteligence (33,2 %), ještě méně v oblasti velmi
nízké a velmi vysoké inteligence (4,2 %) a pouze zlomek lidí se nachází v pásmech extrémně
nízké a vysoké inteligence (0,4 %). Obyvatel s nízkou a velmi nízkou inteligencí je oproti
předpokladu Gaussovy křivky poněkud více, protože inteligence části z nich byla snížena
v důsledku onemocnění nebo nehody.
Modely inteligence I.:
Nejjednodušší model navrhl v r. 1927 Charles
Spearman. Podle něho existuje obecná
rozumová schopnost. Prakticky to znamená, že
dokáže-li někdo řešit určitý okruh problémů,
dokáže také zároveň řešit i problémy jiného
typu.
Při testování inteligence se vychází z jednoho
všeobecného testu a jeho výsledku v hodnotě
inteligenčního kvocientu (IQ). K tomuto účelu
se nejčastěji používají např. Ravenovy matice.
Experimentálně bylo potvrzeno, že úspěšní
řešitelé toho testu jsou rovněž úspěšní
v testech zaměřených na speciální schopnosti
např. verbální, numerické, paměťové apod.
Ravenova matice
Raven v roce 1938 vytvořil typ testu, který měřil obecnou inteligenci tak,
jak ji definoval Spearman. Ravenův test je písemný a může být rozdán
velké skupině lidí. Základem testu je matice diagramů 3 x 3, do které se
doplňuje chybějící diagram ve třetí řadě na základě logických souvislostí.
Podstatou tohoto testu je měření obecné intelektuální schopnosti pracovat
s abstraktními pojmy.
Modely inteligence II.:
J. P. Guilforda, v r. 1967 předložil trojrozměrný model inteligence. Jednotlivými
rozměry jsou mentální operace, obsah a produkty mentální činnosti:
Mentální operace
Obsah
Produkty
Hodnocení
Odvození
Kreativita
Paměť
Poznání
Obrazový
Symbolický
Sémantický
Chování
Prvky
Třídy
Vztahy
Systémy
Transformace
Implikace
Odvození představuje tzv. konvergentní myšlení – vyvíjení logických
závěrů z daných informací.
Kreativita představuje tzv. divergentní myšlení – tvoření informací
z informací již daných.
Vzájemnou kombinací těchto faktorů dostaneme 120 (5x4x6) složek inteligence.
Vyjádření inteligence hodnotou IQ je možné na základě 120 faktorů !? Tento
model je kritiky označován jen jako „čistě logický model“, kde nezávislost
jednotlivých faktorů je jen zdánlivá.
Různá pojetí pojmu inteligence
Druhy inteligence:
Inteligenci je možno rozdělit do několika typů: abstraktní, praktická, sociální a emoční
inteligence. Abstraktní inteligencí se označuje ta část inteligence, kterou lze měřit testy
IQ. Projevuje se jako schopnost řešit dobře definované - akademické problémy s jednoznačnou
odpovědí. Abstraktní inteligence dobře koreluje s úspěšností v akademickém životě. Naproti
tomu praktická inteligence je schopností řešit problémy každodenního života. V těchto
případech řešení není jednoznačné a zpravidla existuje několik alternativních způsobů. Nejasná je
často i formulace úkolu.
Sociální inteligencí lze označit schopnost pohybovat se v sociálním prostředí, tj. řídit lidi,
umět s lidmi jednat a manipulovat (umět předvídat chování druhých), pohotově reagovat na jejich
podněty apod. Ukazatelem sociální inteligence mohou být například počet přátel, zastávané
společenské funkce, osobní korespondence apod. Měřením sociální inteligence pomocí testů byla
nalezena nízká korelace s abstraktní inteligencí (korelační koeficienty dosahovaly hodnot 0,24 až
0,40).
O emoční inteligenci se začalo mluvit poměrně nedávno. D. Goleman (1995) označil
základní typy schopností emoční inteligence:
uvědomění si sebe
· sebemotivace
· vytrvalost
· kontrola impulzů
· regulace nálad
· empatie
· naděje nebo optimismus
Emoční inteligence velmi podstatně ovlivňuje úspěšnost jedince v rodině, na pracovišti,
v sociálních a intimních vztazích.
LIDSKÝ MOZEK A JEHO
HEMISFÉRY – FUNKCE
Levá mozková hemisféra
Pravá mozková hemisféra
(analytické myšlení/dominance)
(alternativní myšlení/intuice)
Logika
Tvořivost
Jazyk
Celost
Počítání
Prostor
Psaní
Hudba
Lineárnost
Čich
Analýza
Symbolika
Intelekt – inteligence
Fantazie
Racionální
City
Aktivita
Barvy
Časová orientace
Iracionalita
Self image – představa o sobě
Pasivita