o dospělosti

Boží hod svatodušní, 24. 5. 2015, Blahoslavův dům, konfirmace
„O DOSPĚLOSTI“
čtení Písma sv.: Sk 2, 1-13
písně: ž 66, 675, 660, S 86, 769, S 119
text kázání: 1 K 13,8-13
Láska nikdy nezanikne. Proroctví – to pomine; jazyky – ty ustanou; poznání – to bude překonáno.
Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné; až přijde plnost, tehdy to,
co je částečné, bude překonáno. Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě,
usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské. Nyní vidíme
jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom
poznám plně, jako Bůh zná mne. A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska.
Sestry a bratři, ode dneška je něco jinak! Kdyby pro nikoho jiného, pak pro těch osm, kterým dnes
bylo stvrzeno, že jejich křest je platný, pro těch osm, kteří dnes stvrdili, že křest a jeho závazek
berou sami za sebe vážně. A pro jejich rodiny a kmotry, eventuálně přátele. Letošní slavnost
konfirmace zkrátka proběhla, ne že ne. Pozná se to však i prakticky, ve sborovém životě – schválně
poslouchejte pozorně sborová oznámení. Ve čtvrtek už žádná schůzka konfirmandů, jen
náboženství pro děti a pro ty starší schůzka dorostu. Něco se dnes uzavřelo.
Vy, milí konfirmovaní, můžete mít pocit, že teď máte nejrůznější poznatky v malíku. Aby ne! Skoro 2
roky trvající vzdělávání, spousta zápisků, spousta témat, o kterých za tu dobu byla řeč; však jste
taky včera předvedli, že toho víte a umíte spoustu a to jako když bičem mrská – Desatero, biblické
knihy, církevní svátky, součásti bohoslužeb,… Byla toho pořádná fůra! Naučili jste se toho dost a
dost jste toho promysleli. Nene, už nejste žádné děti, už žádná nedělka, žádné nábožko, žádná
dětská víra, už jste dál. To není nějaký jednorázový skok, nezařídila to dnešní slavnost, nebyli jste
nějak tajemně uvedeni do světa dospělých, do toho jste postupně dorosti a taky se dopracovali,
smím-li tak ty konfirmační posuny krátce shrnout. Překonali jste, co je dětské nebo dětinské, jak
píše apoštol Pavel, jehož slova jste pro dnešek sami vybrali. Už jste dál. Vaše víra i poznání věcí
Božích jsou dospělácké (a dospělé).
Jenže je tu háček. Apoštol Pavel mi trochu připomíná bradavického ředitele Brumbála, když se
chystá hrdým vítězům školního poháru oznámit, že celá věc má ještě pokračování, že to ještě není
konec. Ano, ano, Korintští, máte právem být nač hrdí, na své duchovní dary, je tu však ještě jedno
nepřeslechnutelné ALE! Ano, ano, milí konfirmovaní, poskočili jste o pořádný kus dopředu, mluvímli sama za sebe, zapůsobili jste na mě, jenže to není všechno!
Vy starší, kdo tu dnes sedíte, a někteří třeba trochu vzpomínáte na svou vlastní konfirmaci, si
možná v duchu myslíte: „no, ano, konfirmací to nekončí, není to hotové, je potřeba se ještě hodně
učit, je potřeba ještě hodně věcí promyslet a prožít, než si člověk věci víry v sobě pořádně
srovná...“ Jenže i pro vás ten Pavlův háček platí. Poznání není všechno! Ani to celoživotní. Bude
překonáno! A navíc platí, že z hlediska poznání Boha, z hlediska vhledu do Božích věcí, jsme všichni
ještě ve stadiu dětí, ať je nám kolik chce let a od konfirmace máme jen pár sezón či dlouhou dobu.
Lépe než na příkladu rozdílu mezi dětským a dospělým světem je to znát na příkladu se zrcadlem.
Pavel píše, že to, jak Boha poznáváme nyní, tady a teď – myšleno nikoliv výslovně teď a tedy, dnes,
zítra, ale ve světě vůbec, v našem čase, v čase církve; tento způsob poznání je jako dívat se na něco
v odraze zrcadla. Korintští to vnímali jinak, byli mezi nimi takoví, kteří byli obdařeni schopnostmi
prorokovat, schopnostmi mluvit jazyky (docela jako apoštolové při letnicích – jak jsme o nich slyšeli
ve čtení z knihy Skutků), byli mezi nimi tací, kteří se v poznání Božích věcí dostali velmi daleko. A
Korintští si na tom všem zakládali, na těch svých duchovních darech. Byli na ně hrdí a snad i právem.
Ano, ano, Pavel na to, to vše může být užitečné, to vše jsou velké věci, ale Pána Boha nám to pořád
ukazuje jen jako zrcadlo. Jako zrcadlo, které umí věci pokřivit, smrsknout či rozšířit, roztáhnout,
všelijak deformovat. Veškeré naše poznání, vědění, zakoušení Boha zůstává částečné. A to platí i
pro nás dnes, pro všechny, jak tu sedíme, konfirmovaní či nikoliv, pokřtění či ne.
Bůh zůstává Bohem skrytým, hádankou, jeho cesty nechápeme a pochopit docela nemůžeme,
stejně jako si nemůžeme vynutit jeho blízkost či jím jakkoliv manipulovat. To může znít dost
skličujícím dojmem. Tak o co se to tu vlastně snažíme?! Jenže Pavel nechce všechny snahy o
poznání škrtnout, nechce je zadupat do země hned v zárodku. Chce nás jen vést k tomu, abychom
si uvědomili, že veškeré naše poznání je omezené (dokonce i to Pavlovo vlastní!). Má svoje hranice.
Hranice této časnosti.
Plné poznání patří do života „tam“. Do budoucnosti. Do Božího království. K jeho času a vládě patří
to, že už se nebudeme na nic ptát, jak říká Ježíš. Nebudeme muset, nebudeme to potřebovat,
otázky vyvanou – budeme u toho! Totiž u Boha! Naše poznání nebude větší poučeností nebo větší
rozumností, větší vyspělostí nebo dospělostí. Poplyne z toho, že se ocitneme u zdroje, v Boží
blízkosti. Přeceňovat to, co víme, známe, čemu rozumíme dnes, to samo značí jistou nezralost víry.
To, co podle Pavla propojuje ony dva časy, čas nyní a čas poté, čas teď a tady a čas budoucí, čas
církve a čas Boží vlády, je láska. „Láska nikdy nezanikne. Proroctví – to pomine; jazyky – ty ustanou;
poznání – to bude překonáno.“ Pozor, nemyslí se tu láska jako cit mezi dvěma lidmi. Pavel mluví o
lásce, která je od Boha, o lásce, která je odrazem Boží lásky k nám. O lásce, která je nezištná a
nepodmíněná, o lásce, která nemá ráda především sama sebe, ale druhého nebo druhé. Tato láska,
která se neuzavírá sama do sebe, ale jde vstříc těm kolem, je napodobováním Boží lásky. Není to
ale nějaká velevznešená věc, kterou jde zažívat jen v pozměněném stavu ducha. Naopak je to něco,
co máme žít v těch nejvšednějších situacích. Touto láskou máme proměňovat ty nejvšednější věci.
„A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska.“ Těžko rozklíčovatelný závěr
Pavlova vzkazu. Víra je bezvýhradné spolehnutí na Boha, který vzkřísil Krista ze smrti. Naděje
spočívá v tom, že Bůh daruje život tam, kde náš život naráží na hranici smrti. Láska je tím, co nám
ukazuje Boží podstatu. Jednou budem dál. Místo víry uvidíme, místo naděje naplno zažijeme. Láska
však přetrvá. Z Boží strany nás již nyní přijímá. Přijímejme v její síle i my. Druhé i Boha. Amen.
modlitba ke kázání
Pane a Bože, děkujeme za všechny střípky, v nichž se nám dáváš poznat, z nichž si smíme skládat
jakýs takýs obraz tebe sama. Potřebujeme ho. Dej, abychom vždy věděli, že je to jen obraz
provizorní, v zrcadle naší víry odražený. Prosíme, dej, abychom se přespříliš neupínali k tomu, co lze
rozumem pochopit a uchopit. Dej, abychom se především cvičili v lásce, která nás tobě přibližuje.
Amen.