Karta nešika

13.12.2015
Volejte věštce
„Horká linka Ezophone, dovolali jste se k věštkyni Angelíně.“
„Ahoj, Angi, to jsem já, Nikolas. Jak se dneska máš?“
Tereza vždycky chtěla pracovat na výletních jachtách ve Středomoří. Milovala mořský vzduch
a lidi. Teď ale seděla tady, v místnosti s telefonem, a okrádala důvěřivce o finance. Docela jí
to šlo, patřila k lepším jasnovidcův, v kategorii práce s kyvadlem byla dokonce nejúspěšnější,
samozřejmě až po léčiteli Stenlym. - První týdny se jí v callcentru neprožívaly lehko, děsil jí
pocit, že tahá peníze z poťouchlých existencí. Nyní však již vybudovala mezi sebou a špatným
pocitem vykonávání nepravosti přiměřeně vysokou stěnu profesionality. A u tohoto
zaměstnání „na rozjezd“, „než si najde něco pořádného“ zůstala Tereza alias smyslná sibila
Angělína do teď. Je jí dvacet šest, zvládá odpravit několik desítek věštby chtivých důvěřivců za
den a nejblíž ideálu muže je v jejím životě hlas Nikolase z druhého konce telefonního spojení.
„Ahoj Nikolasi, Merkur je dneska ve znamení Štíra, a Slunce vstupuje do Lva. Tak co, budeme
vykládat karty?“
„Chtěl jsem tě jen slyšet. Víš, s někým si fajn pokecat.“
Tereze tento mužský hlas vrtal hlavou. Volal docela často na to, kolik stála minuta hovoru
věštecké linky. A vždycky se dovolal k ní. Za měsíc společného tlachání prokládaného
věštbami s příručky pro telefonní jasnovidce už se dozvěděla dost o životních pocitech onoho
hlasu. A ačkoli by se do něj měla po vzoru červené knihovny už dávno zamilovat, domluvit si
rande a pak prožít krásný život, při každém novém hovoru jí v hlavě tancovala ta samá teze:
Je to pošuk!
„Angelíno, já ti musím něco říct. Víš, známe se už trochu důvěrněji,“ -On věštkyni z telefonu
řekne, že se znají důvěrněji, pošuk, pošuk, pošuk- blesklo Tereze hlavou, „tak se ti svěřím. Víš,
mě už táhle na… no prostě partnerka pořád ne a ne se ukázat.“
„Vše má svůj čas, Měsíc je dnes v konstalaci s Jupiterem a dává šanci lačnícím po lásce.“
„Ne, Angi. Dneska chci, abys opravdu věštila. Víš, dost mě to štve a nemůžu už takhle dál.
Prosím, dneska se opravdu zeptej karet nebo toho zatraceného kyvadla, jestli na světě pro
mě nějaká je. Klidně ti na email pošlu fotku dlaně, jestli bude potřeba.“
Tereza poněkud zmateně listovala v příručce. Tohle by od hlasu jménem Nikolas nikdy
nečekala. Už očinma brouzdala oddílem Věštby zhrzeným, když v tom se jí zmocnil takový ten
zvláštní pocit, kdy člověk něco ví, ale neví, proč to ví, jen si je jist, že se to opravdu stane.
„Nikolasi, někoho potkáš, vím to.“ Řekla do mikrofonu. Nikolas s dlouhým výčtem díků hovor
ukončil.
Vzala si dovolenou. Ani nevěděla proč. Snad, aby mohla po vzoru Bridget Jonesové sedět
doma s lahví vína. S kamarádkou navštívila party pro nezadané, několikrát šla do kina,
dokonce vysedávala několik hodin sama na baru. - Protějšek pořád nikde. Tereza ale
nepřestávala doufat. Možná právě kvůli naději vrazila v obchodě náhodou košíkem do sexy
čtyřicátníka, na jehož ruce nezpozorovala prsten. „Ó, promiňte, já jsem ale nešika!“ zvolala
nad rozsypanými ruličkami toaletního papíru. „To je moje chyba, paní.“ „Slečno, prosím.“ Muž
zvedl oči. Chtěl to udělat s výrazem co to tu na mě zkoušíš těmi bláboly, ale pohled na Terezu
mu to zakázal. Něco ho na ní přitahovalo. Civěli na sebe uprostřed rozsypaných toaleťáku a ta
chvíle jim nebyla nepříjemná.
„Ukažte, pomůžu vám to posbírat.“ Prohodila Tereza a začala zvedat role ze země.
„Jste moc hodná.“
„To nestojí za řeč.“
„Jinak já jsem Petr.“
„Tereza, těší mě.“
„Nechtěla byste někdy zajít na kávu?“ Terezin plán vyšel. Onen čtyřicátník s upraveným
strništěm a roztomilým šedivým pramenem vlasů rozbíjejícím jednotvárnost černého porostu
hlavy jí pozval na rande. Samozřejmě, že nekývla hned, aby nevypadala jako velká zoufalka.
Při příchodu ke kasám však už měla jeho číslo i domluvený termín schůzky.
„Hezký den, Petře.“ Tereza prchala z obchoďáku co možná nejrychleji, aby v právě navázaném
vztahu zachovala příjemně znepokojivé pnutí. „Terezo, počkejte. Chtěl jsem vás doprovodit!“
volal ještě Petr nakládaje mrkev do tašky. „Tak ve čtvrtek, moc se těším.“ Řekla ještě Tereza a
zmizela v chumlu nákupčích.
Seděli v pěkné restauraci. Vzala si červené, vyzývavé šaty, moc si přála, aby to dneska vyšlo.
„Co vám mohu nabídnout k pítí?“ číšník se choval velmi profesionálně, ba co víc, dokonce se
na hosty i usmíval, což Terezu přivedlo skoro do rozpaků.
„Výběr nechám na dámě.“ Odvětil Petr.
„No, když já nevím.“ Breptla hloupě Tereza.
„Tak nám přineste lahev frankovky. Červené vám bude ladit k šatům.“ Tereza nevěděla, jestli
se má větě zasmát, nebo se jen usmát, nebo mrknout. Tak moc se jí protějšek líbil. Zároveň
cítila, že náklonnost je vzájemná.
„Kdepak pracujete, Petře?“
„Jsem architekt.“
„Architekt, hm…Ještě řekněte, že máte rád děti, chcete založit rodinu a hrajete na hoboj.“
Tereza se zasmála. Po několika vztahových zklamáních tohoto půlroku ještě nevyklouzla ze
stereotypní představy šílených nebo jinak nevyhovujících nápadníků.
„Děti rád mám, ale na hoboj nehraju. Jen na cello.“ Hraje na violoncello- architekt hrající na
violoncello. Terezu jímala značně euforická nálada.
„Ale dost o mě,“ pokračoval po chvíli Petr, „chci vědět taky něco o vás.“
„O mě?“
„Ano, o vás. Z obsahu nákupního košíku se toho člověk dozví jen omezené množství.“
„Pracuju v callcentru.“
„Nějaká firma nebo přímo operátor?“
„To nejspíš neznáte, poskytujeme služby lidem se speciálními potřebami.“
„Terezo, snad nemyslíte…?“
„Ale ne, prostě obyčejné callcentrum.“ Úkol pro Terezu byl jasně stanoven: neprokecnout
povolání kartářky.
„No, ale jinak mám ráda moře.“ Snažila se poněkud neobratně provést úhybný manévr.
„Já miluju lodě.“ Dodal Petr. Než stihla debata pokročit, vmísil se mezi pár číšník s jídelními
lístky.
„K něčemu se vám přiznám.“ Pronesl Petr hledě na výběr jídel z vepřového. „Vždycky jsem
chtěl být číšník, na nějaké velké jachtě.“
„Petře, vy jste můj člověk. Já měla vždycky sen brázdit oceán s vybranou společností, nosit
jim koktejly a lososové jednohubky.“
„A vidíte, jednohubky z lososa máte hned na začátku, u předkrmů.“
Petr se Tereze líbil čím dál tím víc. Mluvilo se s ním velmi příjemně, byl to hezoun, měl vkus
na výběr jídla. A hlavně sdíleli spolu dětský sen brázdit moře jako číšnici vyhlídkových jachet;
Co moře skrývá pod křídly kormoránů, o tom se zdává k ránu dětem z Pirea, znělo jí hlavou.
Mezi hovězím na houbách a dezertem napadla Terezu dost divná myšlenka: Jak tu radostnou
zprávu o spříznění dvou duší řekne Nikolasovi? Vždyť ho to úplně zdrtí. Ještě, když mu
vyvěštila úspěchy v lásce… Probůh, o čem ta její pomatená mysl přemítá? Hlas pošuka, který
jí ob den volá, aby si popovídal za 70 korun na minutu, jí teď zaměstnává hlavu? Asi je to tím
dokonalým okouzlením.
Pondělí odpoledne. Tereza se nemůže dočkat konce směny. Ještě půlhodina; rychle se
odběhne domů převléknout a pak honem na druhé rande s Péťou. Petříkem. Hrozně se těšila.
Navíc dneska lidi moc nevolali. Asi je přestalo bavit svěřovat životy hvězdám a ohybům kůže
na dlaních.
„Horká linka Ezophone, dovolali jste se k věštkyni Angelíně.“
„Ahoj, Angi, to jsem já, Nikolas. Mám pro tebe skvělou zprávu!“
„Ahoj, Nikolasi, Venuše je dnes v Kozorohu a za dva dny bude úplněk.“
„Angi, tvá věštba se fakt splnila. Jdu na rande!“ Tereza seděla v největší míře zaskočení. Že by
přece jen oplývala schopnostmi poletujícími mezi nebem a zemí?
„Nikolasi, neuvěříš, já mám taky rande.“ Prorokyni jala potřeba pochlubit se svým úspěchem.
„Angelíno, ona je tak milá a krásná a vtipná. Za to vděčím tobě.“
„Jak inteligentně mluví a přitom je to kus chlapa.“
„Už jsme spolu byli jednou, Anglelíno, ve čtvrtek. A dneska jdeme znova.“
„Nikolasi, já jsem asi zami…Vy jste spolu byli ve čtvrtek?“
„No, ano. Je to nějak špatně?“ hlas ze sluchátka se trochu zalekl.
„Ne. Jen, že ve čtvrtek sestavil Měsíc a planeta Jupiter mimořádnou konstalaci.“ Zareagovala
rychle Tereza, nechtěje přijít o prémie.
„Angelíno, vypadá to fakt nadějně! Máte toho tolik společného. Třeba jako malá chtěla jezdit
po moři na jachtě, já taky.“
„Co?“ Tereze spadla čelist. Pomalu jí začalo docházet, o co tady jde. „Nikolasi, karty mi
vyjevily strašně důležitou věc.“ šla na to fištrónsky, „ Je to důležité pro tvůj partnerský život.
Stojí tu, že ve tvém životě hrají nebo budou hrát roli příbytky nebo budova.“
Hlas Nikolase nevěděl, co má odpovědět: „No… já nevím.“
„Nikolasi, čelíme tady velkému odhalení. Uvažuj!“
„No, jsem architekt…“
„A tvé jméno vůbec není Nikolas, ale Petrl, dí karty!“
„Agelíno, jak to víš?“
„Tvé vlasy se začínají podobat paprskům měsíce.“
„Jen jeden pramen!“
Bylo jasno. Tereza se snažila vzpamatovat z šoku. V duchu si kladla otázku, proč musí být
všichni muži v jejím životě nenormální. Architekt volající ob den na věšteckou linku to
dokonale završil. Poraženecky zalistovala sborníkem věšteb: „Merkur není tvé lásce nakloněn.
Musíš odvrátit nepřízeň osudu. Jen tak se starosti ve tvém životě promění v radost a
nevýhody se stanou výhodami. Nehledej lásku, ona si najde tebe. Slunce je na půli cesty
k Blížencům, tvému osobnímu rozvoji bude dán prostor.“
„Angelíno, ty jsi opravdu vědma!“
„A za tou dívkou nechoď, dnes, ani nikdy jindy už nepřijde.“ Tereza ukončila hovor. Měla
pocit, že nemá co ztratit. Program na večer se jí zrušil a na bytě už neměla žádné víno, kterým
by mohla přepít žal.
Ten den byl poslední, kdy byla věštkyně Angelína, jasnovidkyně a odbornice na práci
s kyvadlem, v callcentru viděna naposled. Cikánka Eržika však tvrdí, že jí viděla v křišťálové
kouli s jakýmisi lahvemi a skleničkami plnými pěnivého vína procházet mezi bohatými lidmi, a
prý bylo kolem moc vody.