Druhá světová válka Druhá světová válka byla

Druhá světová válka
Druhá světová válka byla největším ozbrojeným konfliktem ve světových
dějinách, proběhla v letech 1939 až 1945 a účastnilo se jí 48 států,
bojovalo přes 100 milionů vojáků a zahynulo přes 50 milionů lidí.
Rozhodující podíl na vítězství států protifašistické koalice (SSSR, USA,
Velká Británie, Francie, Číny, Jugoslávie, Polska, ČSR atd.) nad
Německem, Itálií, Japonskem a jejich spojenci měl SSSR.
Snaha fašistických mocností o nové rozdělení světa se projevovala od
třicátých let v japonské agresi v Mandžusku v letech 1931 až 1932,
italsko-etiopské válce 1935, čínsko-japonské válce v letech 1937–1935,
anšlusu Rakouska v březnu 1938 i okupaci Čech a Moravy 15. března
1939. Svým způsobem byla II. světová válka po jednadvaceti letech
pokračováním té předchozí. Selhaly snahy o vytvoření systému
kolektivní bezpečnosti. Versaillsko-saintgermainské uspořádání, které
bylo důsledkem I. světové války, bylo však zejména dlouhodobě
nepřijatelné pro Německo i SSSR. Tedy dvě nejsilnější evropské země.
Velká Británie a Francie sledovaly ve třicátých letech politiku usmiřování
agresorů
(„appeasement“),
jejímž
nejtypičtějším
příkladem
byla
Mnichovská dohoda ze září 1938.
II. světová válka měla čtyři vývojové etapy
V první – od 1. září 1939 do 21. června 1941 – fašistické mocnosti
dosáhly značných vojenských i politických úspěchů. Podařilo se jim
uchvátit velkou část kontinentální Evropy a hrozily ovládnout i Blízký
východ.
Ve druhé etapě – od 22. června 1941 do zimy 1942/3 – se vstupem
USA, SSSR a Japonska do války se konflikt rozšířil do všech světadílů.
Vytvořila se protifašistická koalice v čela s SSSR, USA a Velkou Británií,
která se stala obráncem celého lidstva proti nebezpečí, jež mu hrozilo ze
strany Německa, Itálie a Japonska. Vojenské úspěchy osy v prvé fázi
války skončily vítězstvím Rudé armády v bitvě u Stalingradu, porážkou
Rommela u al-Alemajnu a vyloděním britských a amerických jednotek
v severní Africe.
Začala třetí etapa – od zimy 1942/1943 do 8. května 1945 –, v níž Rudá
armáda a západní spojenci dosáhli rozhodujících úspěchů na všech
frontách. Itálie byla v podstatě vyřazena z boje v roce 1943, v roce 1944
přerušili odpor balkánští spojenci Hitlera a Finsko, 8. května 1945 se
museli vzdát i Němci.
V závěrečné, čtvrté, fázi války se boje přesunuly na Dálný východ.
Vstupem SSSR do války i v této oblasti a svržením atomových pum na
Hirošimu a Nagasaki bylo definitivně rozhodnuto. 2. září 1945 Japonsko
kapitulovalo.
II. světová válka začala 1. září 1939 napadením Polska Německem.
Anglie a Francie nemohly již dále pokračovat v „appeasementu“ a 3. září
1939 vyhlásily Německu válku.Neposkytly však napadenému Polsku
skutečnou podporu, skončila německo-polská válka 1939 rychlým
vítězstvím agresora. A rozdělením Polska mezi Hitlerovo Německo a
Stalinův SSSR podle tajného dodatku smlouvy Molotov-Ribbentrop (mezi
Německem a SSSR) uzavřené v srpnu 1939.
SSSR se snažil zajistit svou bezpečnost jednak diplomaticky, jednak
vytvořením co nejvýhodnějších hranic na západě. Když neměly úspěch
pokusy o dohodu s Velkou Británií a Francií, uzavřel 23. srpna 1939 pakt
o neútočení s Německem. 17. září vstoupila Rudá armáda na území
západně od Curzonovy linie. Vítězstvím v zimní válce v letech 1939/1940
změnil SSSR své hranice s Finskem. 28. června 1940 muselo
Rumunsko předat SSSR Besarábii a severní Bukovinu, v srpnu se
Lotyško, Estonsko a Litva staly sovětskými republikami. Velká Británie a
Francie zatím vedly s Německem „podivnou válku“, tj. nepokoušely se o
žádnou akci a vyčkávaly na Maginotově linii... To umožnilo Hitlerovi
úspěšný vpád do Skandinávie. 9. dubna 1940 vtrhla německá vojska do
Dánska a Norska. Dánové kapitulovali bez boje, Norové však kladli
houževnatý odpor, podpořený ještě vyloděním britsko-francouzského
expedičního sboru.
O osudu Norska rozhodl průběh německého „tažení na Západ“.
Německá ofenziva do Belgie, Holandska, Lucemburska a Francie byla
zahájena 10. května 1940. Již 14. května kapitulovalo Holandsko, 28.
května Belgie, 14. června vstoupili Němci do Paříže a 21. června
nadiktoval generál Keitel v Comiégne podmínky příměří. Téměř dvě
třetiny francouzského území poté Němci přímo okupovali, zbytek
ponechali pod správou Vichy, reakčního režimu kolaborantů v čele
s maršálem Pétainem. V momentu, kdy porážka Francie byla již jistá,
vyhlásila jí (10. června) Itálie válku a definitivně se tak připojila
k hitlerovské
agresi,
a
stala
se
tak
součástí
válečné
koalice
s Německem.
Vojensko-politický blok Německa, Itálie a Japonska byl upevněn 27. září
1940 podepsáním Paktu tří. Vídeňské arbitráže pak posílily závislost
Maďarska a Rumunska na fašistických mocnostech. Po ukončení „tažení
na Západ“ a po obsazení Norska (16. Června 1940) zahájil Hitler
leteckou bitvu o Anglii, Luftwaffe v ní však byla poražena, a tím byla
znemožněna invaze na britské ostrovy. Zpočátku se ve válce dařilo i
Italům. V srpnu italská vojska obsadila Britské Somálsko, část Keni a
Súdánu; 13. září vpadla Grazianiho vojska do Egypta; 28. října napadl
Mussolini z Albánie Řecko. Pak však přišly vojenské pohromy. Řekové
nejen odrazili italský útok, ale pronikli až na albánské území. 9. prosince
přešel v Egyptě do protiútoku britský generál Wavell. Do poloviny února
pronikl hluboko do Libye a zmocnil se 135 000 italských vojáků jako
zajatců.
Do 19. května 1941 ztratili Italové všechny své pozice ve východní a
severovýchodní Africe včetně Etiopie. Po náletu britského RAF na Tarent
(11.–12. listopadu 1940) a po bitvě u mysu Matapan (28.–29. března
1941) byly italské námořní síly těžce oslabeny. Hitler musel zasáhnout
na Balkáně i Blízkém východě, aby čelil krizi vznikající v důsledku
oslabení Itálie uvnitř koalice osy. 6. dubna 1941 vtrhla německá vojska
do Jugoslávie a Řecka. Na fašistickou stranu se v té době přidalo
Bulharsko. Jugoslávie byla vyřazena z boje již 17. dubna, v Řecku kladl
útočníkovi odpor především britský sbor generála Wilsona.
Největší boje se vedly od 20. dubna na ostrově Krétě. 1. Června 1941
bylo celé Řecko okupováno. V téže době – 24. března 1941 – začala
nová ofenzíva osy v severní Africe. Italská vojska zde byla posílena
německými „Afrika-Korpsem“ pod velením maršála Rommela. Byl
obklíčen Tobrúk a ve druhé polovině dubna se fronta opět posunula na
egyptskou hranici.
Hitler tedy na jaře 1941 smazal předchozí Mussoliniho vojenské
neúspěchy, ovládl další velkou část Evropy a hrozil úderem na Blízkém
východě i ve Středozemí přetrhnout komunikace Britského impéria
zejména s Indií. V okupovaných zemích se zmocnil hodnot za 9 miliard
liber, zajistil odtud příliv polootrocké pracovní síly pro německý průmysl
atd. V této situaci přistoupil k rozhodující akci – k realizaci plánu
„Barbarossa“, útoku na SSSR. Dne 22. června 1941 německá, rumunská
a finská vojska překročila sovětské hranice; své vojenské jednotky
poslaly na východ Evropy i Itálie, Maďarsko, Rumunsko, Španělsko a
Slovenský stát.
II. světová válka vstoupila do nové fáze. Smrtelné nebezpečí sjednotilo
SSSR, Velkou Británii, USA a další země do protifašistické koalice.
Atlantická charta, podepsaná Rooseveltem a Churchillem 14. srpna
1941, sovětsko-britská spojenecká smlouva z 26. května 1942, sovětskoamerická
smlouva
o
vzájemné
pomoci
z 11.
června
1942
a
Washingtonská deklarace v roce 1942 položily základní kameny tohoto
vojensko-politického bloku. SSSR nesl v období od 22. 6. 1941 až do
vylodění spojenců v Normandii 6. 6. 1944 hlavní tíhu boje proti nacismu.
Právěvojenský
odpor
Sovětského svazu
měl
pro
vítězství
nad
Německem rozhodující vliv. V počáteční fázi německého útoku na SSSR
se zdálo, že bude pokračovat německá „Blesková válka“.
Využívajíce své technické převahy, předcházejících Stalinových hrubých
politických chyb, v důsledku kterých došlo k oslabení velitelského sboru
Rudé armády, i bojové nezkušenosti vojáků i velitelů, postupovali
agresoři rychle na východ. 24. června obsadili Brest a Vilno, 6. července
Rigu,
11.
července
Vitebsk,
5.
června
Smolensk,
26.
srpna
Dněpropetrovsk, 21. září Kyjev, 3. října Orel, 29. října Charkov, 1.
listopadu Simferopol, 3. listopadu Kursk a 22. listopadu Rostov.
V prosinci 1941 dosáhl útočník linie Leningrad – Tichvin – Kalinin –
Moskva – Tula – Orel – Kursk – Bělgorod – Charkov – Rostov – Kerč.
Avšak právě v tomto okamžiku domněle již poražená Rudá armáda
dokázala zasadit své první úspěšné vojenské údery, z nichž Bitva u
Moskvy na přelomu let 1941/1942 ovlivnila celý další průběh války.
V zimě 1942/1942 se sovětsko-německá fronta posunula až o 150
kilometrů na západ a první velké nebezpečí pro SSSR bylo zažehnáno.
7. prosince 1941, ve chvíli, kdy vrcholila bitva u Moskvy, vstoupila
japonská expanze na Dálném východě, v jihovýchodním Pacifiku do
rozhodující fáze. Japonci napadli nejprve americké a postupně i britské
válečné základny a državy – PearlHarbor a dále pak Hongkong, Filipíny,
Malajsko. 8. prosince si USA, Velká Británie na jedné a Japonsko na
druhé straně vyhlásily válku. 11. prosince vypověděly Američanům válku
Německo a Itálie.
Zničení velké části americké tichomořské flotily v PearlHarboru i vážné
britské námořní ztráty (potopení bitevních lodí Prince of Wales a Repulse
10. prosince 1941), japonská převaha ve vzduchu – to vše vytvořilo
v první fázi války na Dálném východě 1941 –1945 příhodné podmínky
pro agresora.
25. prosince kapituloval Hongkong, 2. ledna 1942 obsadili Japonci
Manilu, 15. února se jim vzdalo 70 000 Angličanů v Singapuru (to byla
největší vojenská porážka v dějinách Velké Británie), 8. března se
Japonci stali pány Jávy a Rangúnu. Na jaře 1942 ovládli celou Indonésii,
Malajsko, Thajsko, Filipíny a množství ostrovů v Pacifiku. Vážně hrozil
jejich vpád do Indie a Austrálie.
Ve stejné době nastoupili Němci na východní frontě k „rozhodujícímu
útoku“. Cílem jejich ofenzivy byly sovětské průmyslové a surovinové
základny na jihu – Donbas a především Kavkaz s jeho naftovými zdroji.
Po dobytí Kavkazu chtěli nacisté pokračovat v postupu do zemí Blízkého
východu, kam směřoval i úder Rommelova „Afrika-Korpsu“ ze severní
Afriky.
15. května ztratila Rudá armáda Kerč, 3 července Sevastopol, 27.
července Rostov, 18. srpna Krasnodar, 25. srpna Mozdok a 11. Září
Novorossijsk.
13. září se začalo bojovat v ulicích Stalingradu. Právě zde však došlo
k rozhodujícímu obratu nejen ve vývoji Velké vlastenecké války, ale i
celé II. světové války. Stalingradská bitva skončila drtivou porážkou
fašistických agresorů. Ve Stalingradu došlo po rozhořčených bojích
k obklíčení celé Paulusovy 6. armády a k zajetí 92 tisíc německých
vojáků. Pro Německo byla tato porážka obrovským šokem (vyhlásilo
třídenní státní smutek), pro okupovanou Evropu byla naopak velkou
vzpruhou.
Zima 1942/1943 byla vůbec ve znamení ofenzivy sovětských vojsk.
Zakavkazský a Severokavkazský front zlikvidovaly německé předmostí u
Rževa a Vjazmy, a odrazily tak definitivně hrozbu Moskvě; Leningradský
a Volchovský front prolomily v lednu 1943 blokádu Leningradu.
Leningrad byl však obležen až do ledna 1944. (Obležení trvalo téměř
400 dnů a vyžádalo si půl milionu obětí mezi civilním obyvatelstvem.)
Na jaře 1943 probíhala sovětsko-německá fronta po linii Ladožské jezero
– Ilmeňské jezero – VelikijeLuki – Děmjansk – Orel – Bělgorod –
Charkov – Izjum – Lugansk – řeka Mius – Taganrog – Azovské moře.
Pod dojmem porážek na východě ohlásil Hitler „totální mobilizaci“,
zvýšení početního stavu armády a válečné výroby však již nemohlo
zvrátit vývoj války.
Nastal obrat i na frontách západních spojenců. Po prvních úspěších
Rommela na jaře 1941 se situace ve Středozemí a na Blízkém východě
nevyvíjela jednoznačně. Překvapující útok britské 8. armády pod velením
Auchinleckovým (od 18. listopadu 1941) dokázal osvobodit obklíčený
Tobrúka zatlačit vojska osy na západ.
2. letecká flotila Kesselringva, přesunutá z východu na Sicílii, však rychle
obnovila německo-italskou převahu na moři i ve vzduchu. Po
předchozích menších protiútocích (leden – únor 1942) nastoupil v noci
z 26. na 27. května „Afrika-Korps“ k rozhodující ofenzivě. Prolomil
obranu 8. armády u al-Ghazaly, 13. června znovu dobyl Tobrúk. 30.
června stála německo-italská vojska u el-Alamejnu, asi 150 kilometrů od
Alexandrie a Káhiry.
Ovšem právě v této chvíli Němci prakticky neposílali svým dvěma divizím
v severní Africe posily; potřebovali je – především pancéřové jednotky –
na východní frontě, kde v té době vrcholila jejich letní kampaň. Naopak
nový velitel britské 8. armády generál Montgomery obdržel dostatek lidí i
materiálu k úspěšnému protiúderu. V bitvě u el-Alamejnu utrpěla vojska
osy rozhodnou porážku. Pronásledovaný Rommel pak ustupoval do
Libye a odtud do Tuniska.
7. a 8. listopadu 1942 provedlo sedmanglicko-amerických divizí
vedených generálem Eisenhowerem „operaci Torch“ – vylodění v
Casablance, Alžíru a Oranu. Velitel vojsk Vichy v severní Africe admirál
Darlan zastavil již 10. listopadu odpor. Němci obsadili leteckými výsadky
Tunis a Bizertu a pokusili se vzdorovat na nové frontě. Na jaře 1943 byli
však spolu s Italy zatlačeni na malý prostor v severním Tunisku, ztratili
přístavy a 13. května museli kapitulovat.
Do zajetí putovalo 250 000 německých a italských vojáků. Osa tedy
ztratila zbytek svých afrických pozic. O mnoho lépe se nevedlo ani
Japoncům
ve
válce
na
Dálném
východě.
Po
prvníchztrátách
v Korálovém moři (7.–8. května 1942) pozbyli ve velké letecké a námořní
bitvě u ostrova Midway (4.–5. června) jádro svého válečného loďstva,
především letadlových lodí, což ybly nenahraditelné ztráty.. Od srpna
1942 do února 1943 marně vzdorovali americkému výsadku na ostrově
Guadalcanal (Šalomounovy ostrovy). Nevedlo se jim ani v bojích na
Nové Guineji a Aleutských ostrovech.
Pro celkový výsledek války ovšem zůstával ovšem i nyní nejdůležitější
vývoj na frontách Velké vlastenecké války, tedy na východě.
V létě 1943 se Němci pokusili získat zpět ztracenou strategickou
iniciativu. Připravili plán „Citadela“, jehož cílem bylo zničit sovětská
vojska v tzv. kurském výběžku. Útok v tomto prostoru však ztroskotal.
Kurská bitva (5. července až 23. srpna) vyústila ve všeobecnou letní a
podzimní ofenzivu Rudé armády od Velikých Luk až ke Krymu. V jejím
průběhu byly osvobozeny Orel (5. srpna), Charkov (23. srpna), Doněck
(8. září), Poltava (23. září), Smolensk (25. září), Melitopol (24. října),
Kyjev (6. listopadu) atd.
Němcům se nepodařilo vytvořit „východní val“ na Dněpru, ztratili celý
Donbas a utrpěli obrovské ztráty. Fronta se do konce roku 1943
posunula na linii VelkijeLuki – Vitebsk – Rogačov – Mozyr – Korostěň –
Čerkassy – KrivojRog – Nikopol – Cherson – Kerč.
Sovětské
vítězství
ulehčila
operace
západních
spojenců.
Na
Casablanské konferenci v létě 1942 rozhodli Churchill a Roosevelt, že
nebude otevřena druhá fronta ve Francii, ale že se anglicko-americká
vojska vylodí na Sicílii a vyřadí z války Itálii. Mocnosti osy obsadily na
sklonku roku 1942 neokupované území Francie včetně Korsiky, jejich
strategické postavení ve Středozemí se tím ovšem valně nezlepšilo.
V Římě dozrávala krize fašistického režimu. Invazní operace na Sicílii
začala 10. července 1943; velel jí generál Eisenhower. Spojenci měli
obrovskou leteckou i námořní převahu (600 válečných a transportních
lodí, 5500 letadel) a podařilo se jim během 38 dnů celý ostrov obsadit.
Německé jednotky ustoupily, 100 000 Italů se vzdalo. Mussolini již
nemohl zastavit rozkol uvnitř své vlastní fašistické strany. 24. července
se sešla Velká fašistická rada, která jej zbavila moci.
Mussolini byl
uvězněn, předsedou italské vlády se stal maršálBadoglio a ihned byla
zahájena tajná jednání o přerušení boje. Naděje Churchilla na rychlé
obsazení celé Itálie se však nesplnily. Němci soustředily v Itálii svá
vojska a 12. září osvobodili Mussoliniho z vězení. Výsadek 5. americké
armády u Salerna a 8. britské armádyu Tarentu (9. září) – poté, kdy
Badogliooznámil, že jeho země vystupuje z války – byly jen počátkem
zdlouhavých bojů o kontrolu Apeninského poloostrova. (Řím byl
osvobozen až 5. června 1944 a Němci pak vojensky drželi tzv. gótskou
linii Pisa – Florencie – Pesaro.)
Úspěchy Rudé armády a pomalý postup USA a Velké Británie v Itálii
ovlivnily průběh moskevské konference ministrů zahraničních věcí
v říjnu–listopadu 1943, a zejména teheránské konference v listopadu–
prosinci 1943, na níž se poprvé sešli státníci „velké trojky“ – Stalin,
Churchill a Roosevelt.
Roosevelt odmítl dále podporovat Churchillovy strategické plány útoku
na Balkán. V Teheránu bylo stanoveno, že nejpozději 1. května 1944
bude otevřena druhá fronta ve Francii.
Rok 1944 začal novými vítězstvími sovětských vojsk, která vyháněla
Němce a jejich spojence ze zbytku okupovaných území SSSR. Těžiště
bojů zimní kampaně 1944 bylo i nadále na jihu. Armádám 1.–4.
Ukrajinského frontu se podařilo rozbít skupiny nacistických armád „Jih“ a
„A“, obklíčit velké síly v kotlích u Korsuně a Kamence Podolského a
postupně osvobodit Rovno a Luck (2. února), Nikopol 8. února),
KrivojRog (22. února), Oděsu (10. dubna) a celý Krym (12. května 1944).
Fronta se posunula na Karpaty a Prut, sovětské jednotky vstoupily na
území Rumunska a ČSR. V tomto okamžiku, 6. června, začala britskoamerická invaze ve Francii: v Normandii, na poloostrově Cotentin,
přistály první spojenecké výsadky. Zasazení obrovského loďstva (6500
dopravních lodí, 23 křižníků, 104 torpédoborců) a tisíců letadel zajistilo
úspěch největší vyloďovací operace v dějiných. Bylo vytvořeno několik
předmostí, která se již 10. června spojila.
27. června dobyla 1. americká armáda přístav Cherbourg a 1. července
se vzdaly čtyři německé divize na Cotentinu. V této situaci se skupina
vysokých německých důstojníků a konzervativních politiků kolem dr.
Karla Gördelera pokusila odstranit Hitlera, zbavit nacisty moci, a
zejména uzavřít se Západem separátní mír. Atentát na Hitlera,
provedený 20. července plukovníkem Stauffenbergem, se však nezdařil
a rovněž akce spiklenců v Berlíně a dalších městech ztroskotaly.
Účastníci spiknutí (Gördeler, generál Beck, maršál Witzleben, generál
Obricht, plukovník Stauffenberg aj.) byli popraveni.
Zatím spojenecký vrchní velitel Eisenhower disponoval již v Normandii
třiceti pěšími a třinácti pancéřovými divizemi a měl proti svému
protivníkovi, veliteliskupiny vojsk „B“ Rommelovi, naprostou převahu ve
vzduchu a podporu obrovského hnutí odporu ve Francii. 31. července se
1. americké armádě podařil průlom na pravém křídle u Avranches a
pancéřové klíny prorazily hluboko do nepřátelského týlu.
Britsko-kanadské oddíly, postupující ze severu, uzavřely v kotli u Falaise
deset německých divizí. 15. srpna se na jihu Francie mezi Toulonem a
Cannes, vylodila 7. americká armáda a postupovala prakticky bez
odporu k německé hranici.
Hitlerovská vojska spěšně opouštěla Francii. 19. srpna povstala Paříž a
25. srpna vtáhly do města oddíly de Gaullovy „Svobodné Francie“.
V polovině září stála již spojenecká vojska na čáře Albertův kanál –
Cáchy – Trevír – Mety – Lunnéville – Belfort.
Hitler nemohl přesunout na západ Evropy větší posily, protože v téže
době vrcholily na východní frontě velké operace Rudé armády
proniknutím na území Polska i hluboko na Balkán. Útok tří běloruských
frontů a 1. baltského frontu vedl ke zhroucení německé fronty a skupiny
armád „Střed“ mezi západní Divnou a pripeťskými bažinami.
3. července byl osvobozen Minsk, 13. července Vilno, 24. července
Lublin, 27. července Bialystok; Rudá armáda si na počátku srpna
vybudovala předmostí na levém břehu Visly, a to jednak u Varšavy,
jednak na jihu u Baranowa a Sandoměře, kam pronikl Koněvův 1.
ukrajinský front (tzv. lvovsko-sandoměřská operace). 20. srpna začala
tzv. jasko-kišiněvská operace proti německo-rumunské skupině armád
„jižní Ukrajina“.
23. srpna vyřadil státní převrat v Bukurešti z bloku osy Rumunsko,
povstání 9. září i Bulharsko. Na základě dohod o příměří z 12. a 28. Září
přešla vojska obou těchto balkánských zemí na stranu Sovětské armády
a Spojenců.
Vyvrcholilo jugoslávské národně osvobozenecké hnutí let 1941 až 1945,
vypuklo Varšavské povstání i Slovenské národní povstání (srpen–říjen
1944). Boje se přenesly na území Maďarska. 15. října se obrátil na
spojence se žádostí o příměří Horthy; zároveň vyzval maďarské oddíly
k zastavení palby. Byl však zajat oddíly SS a moc v Budapešti převzala
fašistická organizace Šípových křížů v čele se Szálasim. Až do února
1945 probíhaly urputné boje o kontrolu maďarského hlavního města, kde
bylo obklíčeno 180 000 fašistických vojáků. Zatím protifašistické síly
ustavily (21. prosince 1944) v Debrecíně prozatímní maďarskou vládu,
který vyhlásila Němcům válku.
Hrozba obklíčení donutila německou armádní skupinu „E“, aby vyklidila
Řecko a Albánii. Také na severu vyvrcholil nápor Rudé armády. Třicet
divizí německé skupiny „Sever“ zůstalo izolováno v západním Lotyšsku,
jednotky Karelského frontu pronikly až do severního Norska. Na počátku
ledna 1945 se hlavní linie sovětské fronty táhla od Klajpedy přes Goldap,
Augustów, Lomzu, Varšavu, Sandoměř, Jaslo, Zvolen, Bakoňský les,
Balaton do severní Jugoslávie.
Na západě 21. armádní skupina maršála Montgomeryho provedla velkou
pozemní operaci a výsadkovou operaci u Arnhemu (17.–27. září), ale
předpokládaného cíle – proniknout přes dolní Rýn a obklíčit Porúří ze
severu – nedosáhla. Útvary 12. armádní skupiny generála Bradleye,
operující dále na jihu, sice obsadily 21. října Cáchy a 21. listopadu
Štrasburk, ani ony si však nedokázaly vybudovat předmostí na pravém
břehu Rýna.
Za této situace se německé armádní velení dokonce odhodlalo
k ardenské ofenzivě (prosinec 1944), jíž chtělo převzít strategickou
iniciativu a zvrátit celý vývoj války na západě. Němci prolomili frontu v šíři
sto kilometrů a pronikli ke Givetu a Dinantu. Nasazením velkých
pozemních sila letectva se generálu Eisenhowerovi podařilo zabránit
nepříteli v tom, aby překročil Másu, pronikl k Antverpám a odřízl
spojenecká vojska v severní Belgii a Holandsku.
12. ledna 1945 přešla vojska pěti sovětských frontů do obrovské ofenzivy
na 1300 kilometrů dlouhé frontě od Baltského moře až ke Karpatům.
V tzv. Viselsko-oderské operaci vojska 1. běloruského a 1. ukrajinského
frontu překonala během tří týdnu vzdálenost 500 kilometrů, osvobodila
Varšavu (17. ledna), Krakov (19. ledna) i slezskou průmyslovou oblast
(29. ledna) a stanula 60 kilometrů od Berlína.
Údery
ve
směru
k Baltskému
moři
(tzv.
Východopruská
a
Východopomořská operace) Rudá armáda obklíčila a zničila dvě skupiny
armád nepřítele – „Střed“ a „Visla“. Zatím na jihu 2. a 3. ukrajinský front
dokončily dobývání Budapešti (13. února), odrazily velký fašistický
protiútok a vstoupily na území Rakouska. 13. dubna byla osvobozena
Vídeň.
Zhroucení viselské obranné linie donutilo Hitlera, aby všechny své
rezervy vrhl na východ. Tím se vytvořila velmi příznivá situace pro
britsko-americká vojska, která zatlačovala německou skupinu armádní
„A“ za Rýn. 7. března dobyla 1. americká armáda Kolín na Rýnem;
podařilo se jí zmocnit se u Remagenu mostu přes řeku a vytvořit
předmostí. 23. března přešly Rýn u Weselu jednotky 21. armádní
skupiny. Britské a kanadské divize pak postupovaly do severozápadního
Německa.
19. dubna vstoupily do Brém, 26 dubna do Lübecku a odřízly
protivníkovu 25. armádu v Holandsku. V té době již Němci prakticky
přerušili na západě odpor. Útvary 9. a 1. americké armády obklíčily
v Porúří jednadvacet fašistických divizí, 4. dubna obsadily Kassel, 18.
Dubna Magdeburg a 19. dubna Lipsko.
Z předmostí Mannheimu postupovaly 3. a 7. americká armáda do jižního
Německa. 24. března se zmocnily Darmstadtu, 16. dubna Norimberka,
26. dubna překročily Dunaj u Ingolstadtu a Řezna. 7. armáda dosáhla 4.
května Brenneru, 3. armáda v téže době došla na linii Karlovy Vary –
Plzeň – České Budějovice. Francouzské jednotky okupovaly 22. dubna
Stuttgart. Na italské frontě přišla konečná ofenziva teprve 9. dubna.
Průlomem u Boloně postupovaly 8. britská armáda na Trest a 5.
americká armáda na Janov a Milán. Jejich akce byly od 25. dubna
ulehčeny všeobecným povstáním v severní Itálii. 28. dubna partyzáni
zadrželi a popravili Mussoliniho. 2. května Němci přerušili v Itálii odpor.
Zatím (od 16. dubna) přistoupila sovětská vojska k závěrečným
operacím, jejichž cílem bylo dobytí Berlína. 25. dubna se město ocitlo v
úplném obklíčení a Rudá armáda se v prostoru Torgavy setkala
s jednotkami 1. americké armády. V průběhu těžkých pouličních bojů
vztyčili rudoarmějci 30. dubna vlajku na Říšském sněmu. Hitler spáchal
sebevraždu a následujícího dne utichl v hlavním městě nacistického
Německa poslední odpor. Na severu zatím útvary 2. běloruského frontu
došly na linii Wismar – Rostock – Schwerin, jednotky 1., 2. a 4.
ukrajinského frontu dokončily osvobození ČSR.
Příchodem do Prahy 9. května dokončila Rudá armáda operace
v Evropě. Den před tím podepsal maršál Keitel v Karlshorstu u Berlína
akt o bezpodmínečné kapitulaci Německa. Závěrečná fáze II. světové
války v Evropě byla poznamenána vedle sovětského vítězství mohutným
revolučním rozmachem. To ovlivnilo politickou mapu Evropy na dvě
generace.
Nová situace se odrazila i na jaltské a postupimské konferenci. Na
světové politické scéně vystoupily dvě nové supervelmoci – USA a
SSSR. Obě země kolem sebe během krátké doby seskupily mocné
vojensko-politické bloky.
Zbývalo ještě porazit Japonsko, které ovšem již od roku 1944 bylo ve
válce na Dálném východě v naprosté defenzivě. (Výjimkou byla jedině
bojiště čínsko-japonské války, kde bylačankajškovská vojska v naprosté
defenzivě.)
V západním Pacifiku se jednotky amerického admirála Nimitze zmocnily
Marshallových ostrovů (únor 1944) a v létě i klíčových ostrovů Marian –
Sajpanu a Guamu. Pak byly hlavní americké síly v Pacifiku dány
k dispozici generálu MacArthurovi k dobytí Filipín.
Japonci se dvakrát –19.–12. června ve Filipínském moři a 23. až 26.
října u ostrova Leyte – pokusili ve velkých námořních bitvách zastavit
protivníkův postup, byli však poraženi a jejich loďstvo utrpělo takové
ztráty, že přestalo hrát ve válce větší roli.
9. ledna 1945 se Američané vylodili na Luzonu a 4. února obsadili
Manilu. Na západě v té době anglická, indická, čínská i americká vojska
zaznamenala úspěchy v Barmě a obnovila spojení s Čínou po tzv.
barmské cestě. Na Filipínách i v Barmě ulehčily postup spojenců akce
místních partyzánských armád; rovněž ozbrojený protijaponský boj ve
Vietnamu, Indonésii, Malajsku vstoupil do vrcholného stadia.
Vyloděním na klíčových ostrovech IwoDžima (19. února) a Okinawa (1.
dubna) rozvinuli Američané operace, které měly kulminovat invazí do
Japonska.
Japonci
používající
proti
americkému
loďstvu
i
sebevražedných letců „kamikadze“ se však fanaticky bránili a ztráty
útočících byly obrovské.
Aby dosáhly jejich kapitulace bez vylodění, usilovaly USA o to, aby
SSSR vstoupil do války také na Dálném východě, a rozhodly se použít
atomových zbraní. 6. a 9. srpna byly svrženy atomové bomby na
Hirošimu a Nagasaki a 8. srpna vyhlásil SSSR Japonsku válku a Rudá
armáda v několika dnech rozdrtila půlmilionovou Kwantungskou armádu
v Mandžusku. 15. Srpna Japonci v této bezvýchodné situaci ohlásili, že
jsou připraveni k bezpodmínečné kapitulaci. Akt kapitulace se konal 2.
září 1945 na americké bitevní lodi Missouri v Tokijském zálivu.
II. světová válka skončila. Jejím výsledkem bylo:
1. Eliminování fašistických velmocí Německa, Japonska a Itálie na
další dobu jako prvořadých vojensko-politických faktorů světové
politiky;
2. Obrovské posílení pozice USA a SSSR jako vojensky i ekonomicky
daleko
nejsilnějších
mocností;
vytvoření
jimi
dominovaných
vojensko-politických bloků
3. Relativní oslabení mezinárodního postavení Francie i Velké
Británie;
4. Nevídaný rozmach revolučního hnutí v Evropě i v koloniálních
zemích.
S využitím textu Slovníku moderních světových dějin (po jeho úpravě)
Gaulle, Charles de (nar. 1890) – francouzský vojenský a politický
činitel. Po vítězném německém „tažení na Západ“ v roce 1940 uprchl do
Velké Británie a vytvořil zde hnutí „Svobodná Francie“. V letech 1944–
1946 byl předsedou vlády a vrchním velitelem ozbrojených sil. Po roce
1946 se kolem něho soustřeďovaly pravicové síly nespokojené
s režimem čtvrté republiky. Za hluboké vnitropolitické krize v květnu 1958
byl povolán do čela vlády, v prosinci 1958 se stal prezidentem páté
republiky. Jeho režim „osobní moci“ se opřel především o konzervativní
vrstvy měst i venkova, těžil z hospodářské konjunktury a samostatné,
někdy až protiamerické, zahraniční politiky, slibující obnovit „velikost
Francie“.
Göring, Hermann (1893 – 1946) – německý nacistický politik. Byl
synem říšského komisaře jihozápadní Afriky a německého konzula na
Haiti. Absolvoval pruskou kadetku a za 1. světové války byl jako úspěšný
stíhací letec nositelem řádu Pour leMérite.
Od roku 1922 členem nacistické NSDAP, vůdcem SA. Po Hitlerově puči
v roce 1923 uprchl do zahraničí. Po amnestii v roce 1926 se vrátil do
Německa, oženil se se švédskou aristokratkou. Společně vedli salon,
kde
zprostředkovával
spojení
špiček
NSDAP
se
šlechtou,
velkoprůmyslníky, vojáky.
V roce 1932 předsedou říšského sněmu. V lednu 1933 v Hitlerově vládě
jako ministr bez portfeje. Současně jako pruský ministr vnitra, a tedy
v roce 1933 organizátor nacistického teroru, zakladatel koncentračních
táborů. Od dubna 1933 pruský premiér, říšský ministr letectva, 1935
vrchní velitel Luftwaffe, 1936 generální pověřenec pro čtyřletý plán a
fakticky muž číslo 2 v nacistické hierarchii. Jeho působení mu ztěžovala
jeho značná nadváha, morfinismus a hamižnost.
V roce 1938 jmenován polním maršálem a 1939 oficiálně Hitlerovým
zástupcem a nástupcem. 23. 4. 1945 ho Hitler označil za zrádce a zbavil
všech úřadůJako hlavní válečný zločinec 1. 10. 1946 odsouzen norimberským
vojenským soudem k trestu smrti. Otrávil se jedem, aby se vyhnul
popravě.
Hitler, Adolf (1889–1945) – německý politik. Od roku 1919 byl
předákem krajně pravicové šovinistické nacistické strany (NSDAP). Stál
v čele nejúspěšnějšího mnichovského puče 1923. Významnou figurou
v celosvětovém měřítku se stal až v letech světové hospodářské krize,
kdy pro svůj program revanše, divokého antisemitismu, antikomunismu a
německé světovlády získal masy německého obyvatelstva, a především
představitele vlivné oligarchie.
V lednu 1933 se stal říšským kancléřem a během pár měsíců zničil
demokratické instituce státu. V roce 1935 – po smrti prezidenta
Hindenburga – spojil ve své osobě obě nejvyšší státní funkce (kancléře i
presidenta) a zavlekl německý národ do zkázy II. světové války. Jeho
smrt sebevraždou v Berlíně 30. dubna 1945. Ve chvíli, kdy v Berlíně a
v západní Evropě vrcholilo vítězné tažení Rudé armády a britskoamerických vojsk, symbolizovala historický krach nacismu, který přinesl
lidstvu obrovské utrpení.
Churchill, Winston Spencer (1874–1965) – britský politik. Od roku
1908 zastával různé ministerské funkce, nejprve jako člen liberální, od
roku 1924 konzervativní strany. Byl vždy zásadním nepřítelem
komunismu a SSSR, ve 30. letech však stál na protifašistickém křídle a
kritizoval oficiální politiku „usmiřování“ agresorů (appeasement), tedy
především Německa a Itálie. 10. května 1940, v nejkritičtějším okamžiku
novodobých dějin Velké Británie, byl povolán do čela britské vlády. Tuto
funkci zastával až do konce II. světové války (1945) a pak znovu v letech
1951–1955. V poválečném období se stal propagátorem britskoamerických zvláštních vztahů zaměřených především proti SSSR. Jeho
řeč ve Fultonu (1946) byla označována jako signál k zahájení studené
války.
Mussolini, Benito (1883–1945) – italský politik a žurnalista, zakladatel a
vůdce („duce“) italského fašismu. Do roku 1915 byl členem Socialistické
strany. V letech 1915–1919 redigoval časopis IlPopolod’Italia a formoval
teroristické bojůvky (fasci), které se po svém sloučení v roce 1919 staly
základem fašistické strany. Po tzv. pochodu na Řím jmenoval 31. října
1922 italský král Viktor Emmanuel III. Mussoliniho ministerským
předsedou.
V roce
1924
zlikvidoval
Mussolini
poslední
zbytky
demokratických svobod. Jeho agresivní zahraniční politika vedla
k přepadu
a
k okupaci
Etiopie
v letech
1935–1936.,
k podpoře
fašistického puče ve Španělsku 1936–1939, k italské okupaci Albánie
1939. Od roku 1936 navazoval stále užší styky s hitlerovským
Německem (osa Berlín–Řím). Po zhroucení Francie vstoupil 10. června
1940 po boku Německa do II: světové války. Jeho diktatura byla svržena
25. července 1943; od září 1943. Od dubna 1945 stál v čele loutkové
„Italské sociální republiky“ na Němci okupovaném území severní Itálie.
28. dubna 1945 byl na útěku do Švýcarska zadržen partyzány a
popraven.
Roosevelt, Franklin Delano (1882 až 1945) – americký státník, předák
Demokratické strany USA. Od roku 1907 působil jako advokát, v letech
1912–1914 byl demokratickým senátorem ve státě New York. V letech
1913–1920 pracoval ve funkci podtajemníka na ministerstvu námořnictví.
V roce 1920 kandidoval neúspěšně na vicepresidenta USA. V letech
1929–1933 byl guvernérem státu New York. V listopadu 1932 zvítězil
v prezidentských volbách. Snažil se zmírnit důsledky hospodářské krize
komplexem státních zásahů (New Deal, tj. nové rozdání karet). Ve vnitřní
politice získal velkou podporu širokých mas a části velkokapitálu. Ve
vztazích k zemím Latinské Ameriky nahradil politiku „silného klacku“
politikou „dobrého sousedství“. Jeho vláda navázala v listopadu 1933
diplomatické styky se SSSR. Prezidentem byl znovu zvolen v letech
1936, 1940 a 1944 (poprvé v dějinách USA čtyřikrát po sobě). Za II.
světové války vystupoval proti izolacionismu části amerických politiků.
Spolu s W. Churchillem byl autorem Atlantické charty ze 14. srpna 1941.
Po vstupu USA do války v prosinci 1941 prováděl politiku protifašistické
koalice. Účastnil se konferencí v Casablance, Quebeku, v Káhiře,
Teheránu a v Jaltě. Usiloval o prohloubení mezinárodní spolupráce na
zásadách mírového soužití; aktivně přispěl k vytvoření OSN.
Stalin-Džugašvili, Josef Vissarionovič (1879–1953) – sovětský politik
a revolucionář. Od počátku 20. století patřil k významným činitelům
strany bolševiků, předchůdkyně dnešní strany Komunistické strany
Sovětského svazu. Po bolševickém převratu v listopadu 1917 byl
komisařem pro národnosti, od roku 1917 členem politbyra a od roku
1922 generálním tajemníkem KSSS.
Ve vnitrostranických bojích 20. let přijal Bucharinovu ideu „socialismu
v jedné zemi“, později převzal Trockého a Zinověvovy myšlenky o
industrializaci a kolektivizaci zemědělství. Velké hospodářské úspěchy
SSSR na přelomu 20. a 30. let byly spojovány s jeho jménem, neboť od
konce dvacátých let Stalin soustředil ve svých rukou prakticky všechno
rozhodování. (V roce 1941 se stal i předsedou rady ministrů) Vedle
svých zásluh však Stalin také negativně ovlivnil vývoj sovětského státu,
KSSS i celého světového revolučního hnutí.
Ve 20. letech zahájil masové represe vůči sovětským občanům – větším
majitelům půdy (tzv. kulakům), členům zlikvidovaných politických stran,
církevním představitelům atd. atd.
Ve 30. letech zahájil masové represe i vůči komunistům; jejich
vyvrcholením byly moskevské procesy 1936–1938, pokračovaly však i
po II. světové válce (leningradský případ atd.). Zlikvidoval většinu
velitelských kádrů Rudé armády. Jeho vinou nebyla sovětská armáda
dostatečně připravena na II. světovou válku, což způsobilo neúspěchy
v první fázi Velké vlastenecké války. Zanedbal a silně poškodil sovětské
zemědělství. V komunistickém hnutí usiloval o dosažení sovětské
hegemonie, což se mu za jeho života dařilo.