3. neděle v mezidobí
Transkript
3. neděle v mezidobí
FARNÍ INFORMÁTOR 3. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 23. LEDNA 2005 Hospodin je mé světlo a má spása. MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, Boží slovo je světlem naší mysli i srdce. Prosme Pána, abychom dokázali žít každým slovem, které vychází z jeho úst: L: PANE, UČ NÁS ŽÍT PODLE TVÉHO SLOVA. z Za Svatého Otce Jana Pavla II. a všechny pastýře Církve, aby z jejich jednání vyzařovalo Kristovo světlo, a tak se v celém světě šířilo tvé. z Za lidi naší doby, aby pochopili, že spravedlivý a člověka důstojný svět nelze vybudovat bez Krista, - Boha, který se pro nás a pro naší spásu stal člověkem. z Za oběti zemětřesení v jihovýchodní Ázii, ať jim Pán dá účast na zjevení své slávy; jejich příbuzné ať posílí v naději a celý svět ať přivede k projevům bratrství a solidarity. zZa ty, kdo věří v Boha a přijali jeden křest, aby si v týdnu modliteb za jednotu křesťanů hlouběji uvědomili své spojení s Kristem, základem Církve. zZa věrné zemřelé, ať mají účast na slávě těch, kterým jsi dal moc stát se Božími dětmi. K: Otče, sešli nám Ducha pravdy, aby slovo tvého Syna proměnilo naše srdce a obnovilo náš život. Skze Krista našeho Pána. L:Amen. EX TOTO CORDE NA VAŠE DOTAZY ODPOVÍDÁ Jeho Eminence Tomáš kardinál Špidlík SI Eminence, v prosinci jste oslavil své 85. narozeniny v den, kdy celou Církví zní antifona „O Sapientia“. Napsal jste knihu „Sophiologie de S. Basile“ a mnoho dalších pojednání o moudrosti (pozn.: nedávno vyšla italsky knížka pohádek kardinála Špidlíka - Moudrá sova a její příběhy). Co byste řekl o životní moudrosti dnes, kdy mnozí ztrácejí chuť žít? Ve staré škole jsme čítávali nade dveřmi nápis: „Uč se, synu, moudrým býti.“ Příliš to na nás nezapůsobilo. Víc pozornosti vzbudilo vypravování ze života sv. Cyrila, našeho národního patrona. Čteme tam: „Když bylo Konstantinovi (tak se totiž jmenoval sv. Cyril v mládí) sedm let, uviděl ve snu, jak vévoda shromáždil všechny dívky a přikázal mu, aby si jednu vybral.“ Jedna z nich byla nejhezčí. Zašel k ní a zeptal se jí, jak se jmenuje. Uslyšel odpověď: Sofia, Moudrost. Cyril se hned rozhodl: Tebe si vyberu. Už před lety jsem navštívil v Soluni chrám Boží moudrosti, kde se dá to vypravování dobře umístit. Ale tato svatyně je napodobením starší katedrály cařihradské, Hagia Sophia. Řecké slovo sophia překládáme od počátku jako moudrost. Ale ta má mnoho odstínů ve významu. V naší obecné mluvě mudřec je člověk nadaný, bystrého rozumu, který zná mnoho věcí. Je inteligent. Ale původní význam byl trochu jiný. Ve starořecké pezii o Odyseovi se vypravuje, že se námořníkům pokazila loď. Hledali tedy nějakého moudrého člověka, který by ji spravil. Mudřec byl tedy dovedný dělník. Takovým by byl dnes např. někdo, kdo by nám spravil počítač, když se zastavil. I Písmo svaté předpokládá tento původní význam. Píše o moudrosti kniha Přísloví (8,22): „Hospodin mě vlastnil na počátku své cesty.“ Stvořil ji první, aby mu byla jakoby dělnicí, spolupracovnicí, stavitelkou celého viditelného světa. Semitské národy dovedly dobře ocenit toho, kdo dovede udělat svou práci chytře a důvtipně. Kniha moudrosti staví proti sobě mudrce a blázna. Jednomu se může svěřit každá práce, druhý všechno poplete a pokazí. Naproti tomu měli staří Řekové stále víc a víc sklony intelektuální. Vážili si toho, kdo mnoho věcí ví a chápe smysl toho, co se ve světě děje, i když sám sedí a přemýšlí o samotě a rukama nepracuje. Takový nabude mnoho životních zkušeností nebo přečte mnoho učených knih. Kdy k tomu dojde? Dětem dali za úkol, aby nakreslily tři mudrce od východu, kteří se přišli poklonit narozenému Spasiteli. Dali jim nejrozmanitější oblek, ale v jedné věci se shodly. Všichni tři mudrci měli vousy. Byli to ted staří lidé. Trvalo to dlouho, než své vědomosti nabyli. Aby mohli studovat a přemýšlet, utíkali od jiných prací. Sv. Pavel si dobře všiml, jak „Řekové hledají moudrost“ (1 Kor 1,22). Nijak vlídně je však proto neposuzuje. Do velké římské říše s velkou kulturní vzdělaností pronikli křesťané. Znamená to vítězství prostých neučených lidí a jejich zdravého životního názoru nad pyšnou moudrostí pohanů, kterou „Bůh zatratil“. Když se nějaký učený člověk chlubí před prostým, kolik věcí ví, snadno uslyší otázku: „A k čemu ti to vlastně je?“. I poznání totiž slouží k dobrému životu. Kdo všeho, co potká, dovede použít k dobrému, takový je opravdu moudrý, rozumí světu. Je tedy spokojený, šťastný. Jeden moderní myslitel říká, že mu věci okolo něho začínají zpívat radostnou písničku. Kdo čte výklad sv. Bazila o stvoření světa v šesti dnech, jak to podává Bible, objeví tu stejnou touhu, jenže v daleko velkolepějších rozměrech, nezkrotnou chuť zachytit rytmus vesmíru, odposlouchat všechno, co roste v rostlinách, co se hýbe v živočiších, čím šumí moře a co křičí ve svědomí neutlumitelným voláním. Je to Boží moudrost, kterou Bůh všecko stvořil a zachovává. „Kdo mne najde, našel život a u Hospodina zalíbení“, čteme v knize Přísloví (8,35). Zasnoubit se s Boží moudrostí, jak o tom čteme v životopise sv. Cyrila, je symbolický výraz, který se dá doplnit jiným, vzatým z evangelia: najít perlu, pro kterou člověk prodá všechno to, co měl, aby si ji koupil (Mt 13,46). Není to náhodou, že se mystické zásnuby sv. Cyrila staly charakteristickými pro jeho dědictví, že našly takový ohlas u slovanských myslitelů. Moderní mezi nimi si sami říkají sofiologové. Vyznačují se přáním zachytit jedním pohledem všecko, co vidíme a známe, tepnu života, který proudí od Boha na zemi a ze země stoupá vzhůru. V. Solověv ji viděl jako nebeskou bytost, ženské mateřské tváře: „Sestupuje v naši zemskou noc pravá věčná Paní, základ všeho bytí, neproměnná, výšku i hloubku v ní Boží moc spojila navždy v jedno.“ Já sám si přitom vzpomínám na svůj zážitek v cařihradském chrámu Boží moudrosti. Po dobytí města od Turků se stala svatyně mešitou, dnes je muzeum. Nejsou tam už staré malby, ale všichni obdivují harmonii linií celé stavby. Kromě toho čteme toto poučení v průvodci: Kdo se postaví do středu stavby, nevidí okna, jsou skryta za římsami; zdá se mu tedy, jakoby se strop vznášel nad stavbou k obloze. Zmocnil jsem se uprostřed tlupy turistů židle, posadil jsem se do středu chrámu a pokoušel jsem se zachytit ten dojem, o kterém se v průvodci píše. Ale nepodařilo se mi to. Měl jsem však dojem jiný: sedím uprostřed chrámu, nevidím okna a přesto je chrám plný světla. Je to jakoby světlo, které se rodí uvnitř budovy. To je jistě pravý smysl stavby. Chrám znamená svět, ale je plný Boží moudrosti, která je světlo k pochopení všeho. Jak se to světlo jmenuje v našem životě? Je to světlo Ducha svatého, který vstoupil do našeho života při křtu. Náboženským poučením a dobrým životem je den ze dne intenzivnější. V jeho záři dostávají barvu a formu věci, které nás obklopují. Svět se nám stává krásným, je radostno žít. Kdo by tedy nechtěl být moudrým v tomto pravém slova smyslu? Nemusí být ani starý ani vousatý. I mladí, kteří to zažili, mají co říci světu, který by je chtěl odstrčit. Nedají se. Boží moudrost nejenom poučuje ale dává i sílu žít. Ať tedy žije život! O TRAGÉDIE V JIHOVÝCHODNÍ ÁSII Nevýslovná tragédie, jež postihla mnohé země jihovýchodní Ásie – Indonésii, Srí Lanku, jižní Indii, Thajsko, Maledivy, Myanmar – a zasáhla i pobřeží afrického Somálska a Keni, přičemž za sebou zanechala více než 225.000 dosud zjištěných obětí, klade mnoho otázek, které v těchto tíživých okamžicích lidstva nemohou zůstat bez odpovědi, u vědomí, že mnohé zůstává zahaleno tajemstvím, jak v rovině vědecké, tak – především – v rovině náboženské. První otázka se týká samotné skutečnosti: k čemu došlo na asijském jihovýchodě? Bylo to zemětřesení nesmírné intenzity (9 stupňů Richterovy škály), k němuž došlo v desetikilometrové hloubce Indického oceánu, a jehož epicentrum leželo jen několik mil od ostrova Sumatra (Indonésie). Příčinou zemětřesení, tsunami (tak jej nazývají v Japonsku, kde tento jev znají už po staletí) byla nerovnováha způsobená posunem dvou podmořských desek zemské kůry, neboli mořská vlna více než deset metrů vysoká, která se přesouvá nesmírně velkou rychlostí (kolem 800km/h) a nabírajíc na síle se přehnala přes pobřěží Sumatry a dalších indonéských ostrovů, dále přes pobřeží Srí Lanky, jižní Indie, Thajska, Malediv, a dosáhla až k břehům Somálska, ležícího 3000 mil od epicentra. Tato vzdálenost se může zdát až neuvěřitelná, přesto však zůstává poloviční ve srovnání s tou, kterou urazilo tsunami při velkém zemětřesení v Chile (1960), jež se přehnalo celým Pacifikem a dorazilo až k hawajskému ostrovu Hilo, který je vzdálen asi 6.200 mil. Pokud jde o výšku tsunami z 26. prosince 2004, lze připomenout tsunami způsobené zemětčesením v Lituya Bay (Aljaška), jež dosáhlo výšky stovky metrů, takže by pohltila Empire State Building v New Yorku: naštěstí se tato vlna přehnala pouštní krajinou a nezasáhla Hawaj ani Japonsko. Ačkoli je naše planeta – Země – stará čtyři a půl miliardy let, zůstává dosud nestabilní a je podrobena seizmickým a vulkanickým jevům, a to jak mírné úrovně, tak co do rozsahu značným. Znamená to, že to k čemu došlo v prosinci minulého roku se může v kratším či delším časovém horizontu nečekaně opakovat a to i daleko od zón častých zemětřesení: jako např. linie jdoucí od Aljašky přes Jižní Ameriku, Kalifornii, Mexiko, Střední Ameriku, Peru a Chile, a linie která se táhne od Portugalska k Japonsku, procházeje jižní Afrikou, Itálii, Tureckem, Iránem, Indií, Thajskem a Filipínami. V případě podmořských zemětřesení lze dnes naštěstí určit za jak dlouho dorazí tsunami ke břehu a jaké může mít důsledky. Vyžaduje to však, aby nejrizikovější země byly vybaveny odpovídající techonologii: tato však je velmi nákladná, a proto si ji mohou dovolit jen technicky nejvyspělejší země – jakými jsou Spojené státy a Japonsko, které tato vybavení skutečně mají. Na druhé straně, pouze technická možnost předpovědět mořská zemětřesení nestačí. Je třeba mít možnost upozornit pobřežní obyvatelstvo na nebezpečí, kterým mohou čelit. A to právě je v případě rozvojových zemí nejtěžší. Nicméně, ani tyto obtíže by neměly odradit od budování průzkumných a výstražných systémů, upozorňujících na mořská zemětřesení, a vybavit jimi země, ležící v nejrizikovějších pásmech. Uvědomíme-li si, že – podle dat SIPRI – světové válečné výlohy dosáhly v roce 2003 výše 879 miliard dolarů, nemělo by být zatěžko z této astronomické sumy, určené na zabíjení, uvolnit malou část na vybudování průzkumných a výstražných systémů, které - přestože nedokáží mořským zemětřesením zabránit, alespoň by omezily výši škod. Tváří v tvář ekologické katastrofě, která v uplynulých dnech postihla jihovýchodní Asii, si mnoho lidí - věřících i nevěřících - kladlo otázku: Bůh, který je dobrý a spravedlivý, jenž Otcovskou láskou miluje všechny lidi a prozíravě se o ně stará, jak mohl dopustit takovou katastrofu, co slepě zasáhla mnoho prostých a chudých lidí, a pohřbila tolik nevinných dětí? Jak jde toto neštěstí dohromady s Boží spravedlností? tyto otázky se vynořují pokaždé, když dojde k nějaké velké přírodní katastrofě – zemětřesení, podmořským otřesům či povodním – kterou nelze jako např. válku přičítat tak docela lidské odpovědnosti. Jistě, války zanechávají mnohem vyšší počet mrtvých než např. katastrofální tsunami: tak kupříkladu „mírná“ válka nedávné doby si vyžádala víc mrtvých než tsunami z 26. prosince. V případě války však lze ukázat na ty, kdo nesou odpovědnost. Ale kdo je odpovědný za přírodní katastrofy? je snadné, ba dokonce spontánní, volat k odpovědnosti Boha, který svět stvořil a svou prozřetelností jej udržuje. Mnozí proto v těchto dnech spatřovali v tsunami Boží trest za hříchy lidí. Někteří v něm viděli „božské potrestání“ prvotního hřích, který uškodil nejen lidem, ale i přírodě, takže zůstává vystavena těm nejhorším katastrofám. Hned na začátku musíme říci, že vidět upřílišeně v přírodních katastrofách Boží trest za hříchy lidí je omylem, který zpochybňuje Boha, jak nám ho zjevuje Ježíš v evangeliu. Samozřejmě, ve Starém zákoně se přírodní katastrofy mnohdy přičítaly Bohu. Tak např. potopa světa je chápána jako trest za lidskou zlobu: „Hospodin viděl, že lidská zloba na zemi je veliká“ a řekl Noemovi: ‚Hle, sešlu na zemi vody potopy, aby zahubily vše živé pod nebem‘ (Gen 6,5.17). Stejně tak Bůh zničil města Sodomu a Gomoru, když „seslal z nebe oheň a síru“ (Gen 19,24) jako trest za hříchy jejich obyvatel. Musíme však připomenout, že zjevení Boha ve Starém zákoně zůstává zatím nedokonalé. Pouze v Ježíši kristu nám Bůh dal plné a definitivní zjevení. ježíš nás nyní učí, že hřích Boha uráží a nelíbí se mu; učí, že hřích – pokud ten, kdo se ho dopustil nelituje – vede k věčné záhubě. Pokud jde o přírodní katastrofy, – zmiňuje se mimochodem právě o zemetřesení: „Na mnoha místech budou zemětřesení, hlad a mor“ (Lk 21,11), - neříká však, že by byly trestem za hříchy lidí. Naopak učí, že Bůh je Otec, který prozíravě pečuje o všechny své děti, že jim odpouští hříchy: zvlášť miluje a stará se o chudé, maličké a neopouští ty, kdo trpí. Příčinou přírodních katastrof je skutečnost, že země je podrobena jevům, které mohou být za jistých okolností velmi ničivé a lidem škodlivé. K těmto jevům dochází podle fyzikálních zákonů, kterými se řídí sluneční soustava, jejíž součástí je i planeta Země. Tyto zákony stanovil Bůh Stvořitel. Jistě, mohl by je zastavit či změnit jejich běh, ale nečiní tak než velmi zřídka, jako například v případě zázraků, aby dal jedinečné znamení své láskyplné přítomnosti v lidských dějinách. Na druhé straně, země byla svěřena lidem, kteří - jakožto rozumové bytosti, schopné „vládnout“ zemi, mají úkol i odpovědnost činit ji stále obyvatelnější a plodnou vším, čeho je schopna pro blahobyt a štěstí všech, kdo ji obývají. Lidé nepochybně nedokáží zabránit vzniku přírodních katastrof; jistě však mohou omezit jejich škody. Současný vědecký a technologický pokrok je takový, že by mnohým katastrofám, způsobeným přírodou, jako je např. proměna mnoha zemských zón v pouštní krajiny, což má za následek záplavy a sucho, jako zřejmě i klimatické změny a zvyšování hladiny moří, mohl zabránit či alespoň omezit jeho škody. Současná věda a technika se bohužel tímto směrem neubírá. Pracují z velké části na zničení planety a jejich zdrojů pro egoistické záměry komerčního rázu, politickou a vojenskou moc, jen mizivě pak pro dobro lidstva. Uvažme jen astronomické sumy, které by mohly sloužit k nasycení či vzdělání miliónů lidí, zvláště dětí, umírajících hladem, k léčbě nemocí, jakou je např. AIDS, jež zůstává hrozbou zničení celého afrického kontinentu, ale kterými se mrhá na výzkum a výrobu stále hrozivějších a ničivějších zbraní, jakoby nestačily stávající ohromné arzenály jaderných zbraní, které jsou s to několikrát zničit celou planetu. V tom spočívá ten nejtěžší hřích, za který nese vinu dnešní člověk, vždyť závažným způsobem protiřečí Božímu záměru s lidmi, který je vždy plánem lásky a záchrany. Není tedy na místě volat Boha k odpovědnosti za přírodní katastrofy a zpochybňovat tak jeho dobrotu a prozřetelnost. V této souvislosti lze říci, že o Boží „prozřetelnosti“ obecně nepanuje správné vědomí. Mnozí se domnívají, že spočívá v tom, aby uchránila lidi situací, které by mohly ublížit jejich životu, zdraví či majetku. Bůh ale není „poskokem“ lidské zloby, pošetilosti a lenosti, ani katastrofálních dopadů přírodních jevů: proto nezasahuje, aby zabránil hrozivým důsledkům přírodních jevů a trestuhodným či neprozíravým lidským postojům. Jeho prozřetelnost spočívá v tom, že Bůh dokáže vytěžit pro lidi dobro i z těch nejtragičtějších situací, do kterých je vrhají přírodní katastrofy či jejich vlastní zloba a pošetilost. Jak k tomu dochází pro nás zůstává velkým tajemstvím. Ale protože je Bůh dobrý, musíme si být vědomi toho, že by nedopustil, aby docházelo k bolestným a tragickým událostem, pokud by nedokázal či nechtěl i ze zla vytěžit pro lidi dobro. Právě proto, že Bůh je spravedlivý, musíme si být vědomi, že láskyplná Boží prozřetelnost se nejmocněji projevuje vůči prostým, chudým a nevinným dětem. Bylo by proto mylné domnívat se, že tváří v tvář katastrofám, jejichž příčiny jsou jak příroda tak lidská zloba, zůstává Bůh indiferentní či dokonce nepřítomný. Jako Otec nemůže být lidem vzdálený, vždyť má nekonečný soucit se všemi svými dětmi, které jakýmkoli způsobem či z jakéhokoli důvodu – ať už z vlastní viny nebo kvůli jiným – trpí na těle nebo na duchu anebo je postihla smrt. On nestvořil smrt ani nezůstává indiferentním tváří v tvář lidskému utrpení; ale reálným způsobem – i když pro nás tajemným – jim pomáhá a jekaždému z nich je nablízku. Křesťanský Bůh je Bohem, který v Ježíši z Nazareta vzal na sebe lidský úděl právě v tom, co je v něm nejpotupnější, nejstrašnější a nejhrozivější: zná proto lidské utrpení a způsobem, pro nás tajemným, na něm nepřestává mít podíl. I v těch nejtemnějších hodinách lidských dějin stojí Bůh po boku každého, kdo trpí a umírá. Když Elie Wiesel mluvil o dětech, které se staly obětí zemětřesení, položil otázku: „A Bůh, byl u toho všeho?“ Křesťanská odpověď zní: „Bůh ve své otcovské lásce stál po boku každého z těchto dětí, aby je zachránil ve svém království pravdy a života, svatosti a milosti, spravedlnosti, lásky a pokoje“. Tragédii na asijském jihovýchodě hrozí, že bude brzy zapomenuta. Bylo by dobře, aby se uchovala v paměti jako příležitost k některým významným odkazům pro smýšlení lidí naší doby. Musí zůstat především odkazem na nejisté podmínky, v nichž se odvíjí život člověka na zemi. Vyvažuje pyšný pocit všemohoucnosti, kteří mnozí v dnešním světě pěstují, přesvědčeni o tom, že člověk – ve svých úžasných možnostech, jež mu vkládá do rukou vědecko-technický pokrok – dokáže pkkořit síly zla, co činí úklady jeho blahobytu, zdraví a životu. Ve skutečnosti, i přesto, že vše čeho člověk v tolika oblastech dosáhl je obdivuhodné – poprvé v lidských dějinách značná část lidstva vyšla ze stavu pouhé existence, pokořila staleté a zhoubné nemoci, podařilo se jí prodloužit život do rozměrů, o nichž se předchozím generacím ani nesnilo, překonala prostorové i časové vzdálenosti, sjednotila svět - , musíme také přiznat, že se objevily nové nemoci, jako např. AIDS a nesčetné formy nádorových onemocnění, jež spolu s jadernými, biologickými a chemickými zbraněmi uvádějí v pochybnost samo přežití lidstva. Především je třeba uvést skutečnost, že velká část lidstva dosud žije v neúnosných podmínkách chudoby, hladu a nedostatečného vývoje, kterým navíc přitěžují nakažlivé choroby, války a konflikty, jež za sebou zanechávají milióny obětí, aniž by bohaté země dokázaly dostát závazku vyčleňovat rozvojovým zemím 0,7promile svého hrubého domácího produktu, jak slíbily. Na druhém místě to, k čemu došlo na jihovýchodě Ásie musí být odkazem solidarity. Je třeba připomenout, že velké přírodní katastrofy, jako jsou zemětřesení, sucho, povodně a ničivé nemoci, jako AIDS, postihují ty nejchudší národy planety a působí nejzávažnější škody, vzhledem k tomu, že ochrana před nimi značně slabá nebo vůbec neexistuje. Velmi naléhavě z toho vyplývá povinnost solidarity. S uspokojivým pocitem můžeme konstatovat, že asijská tragédie vyvolala v celém světě velmi živý pocit solidarity, která dokázala nashromáždit značné prostředky ve prospěch těch, kdo tuto strašnou katastrofu přežili (např. občané v Pustiměři a Drysicích dokázali během dvou hodin!!! věnovat 30.000,-Kč: Pust.-20.000,-Kč; Drysice10.000,-Kč). Ale právem se lze ptát: jak dlouho vydrží? Skutečným problémem zemí, které tsunami postihlo, totiž zůstává jejich rekonstrukce; a ta si vyžádá mnoho let a značné lidské i finynční náklady. Je proto nezbytné, aby mezinárodní společenství vytvořilo stabilní organizaci, jež by dokázala pomáhat postiženým zemím při rekonstrukci. Existuje totiž nebezpečí, že poté co opadne zděšení nad tím, co se stalo, zůstanou z Malediv a Thajska jen vzpomínky na místa dovolených a zábavy, mimochodem ne vždy počestné. Tragédie v jihovýchodní Ásii se musí konečně stát výzvou „obrácení“. Evangelista svatý Lukáš říká, že když za Ježíšem „přišli někteří, aby mu sdělili zprávu o Galilejcích, jejichž krev Pilát smísil s krví jejich obětních zvířat“, Ježíš odpověděl: „Myslíte si, že ti Galilejci byli většími hříšníky, než ostatní obyvatelé Galileje, které tento úděl nepostihl? Ne, říkám vám, ale pokud se neobrátíte, stejně tak zahynete“. Poté, s doakzem na neštěstí, k němuž v té době došlo – padající věž v Siloe zabila 18 lidí – Ježíš řekl: „Myslíte si, že těch osmnáct, na které spadla věž v Siloe, byli větší hříšníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, říkám vám, ale pokud se neobrátíte, stejně tak zahynete“ (Lk 13,1-5). Pád věže v Siloe nebyl podle Ježíše trestem Božím pro oněch osmnáct, jak se domnívali ti, kdo se zprávou přišli. Událost byla výzvou k obrácení. A stejně tak je třeba se dívat na to, k čemu došlo 26. prosince minulého roku v Indickém oceáně. Koneckonců, všichni se „pohoršujeme“ nad utrpením, kterému jsou neprávem vystaveni nevinní, zvláště pak nad tím, které postihlo bezbranné děti na jihovýchodě Ásie. Věřící člověk však dobře ví, že nad lidskými dějinami panuje moc nevinného Krista, který se sám svým utrpením a smrtí stal obětí zla. On však bolest a smrt učinil přechodem spásy, jakkoli nezbytným a tragickým, jehož zárukou je pro každého křesťana Ježíšovo zmrtvýchvstání. Na otázku po utrpení nevinných proto neexistuje žádná logická a racionální odpověď. Existuje pouze odpověď víry, která říká, že v dějinách nebude mít nikdy poslední slovo zlo ani smrt nebude, ale život a spása. Odtud pramení výzva k mobilizaci sil, aby se učinilo vše pro pomoc těm, kdo přežili, a modlitbou se vyprošovala spása duším obětí. /zpracováno podle prestižního mezinárodního jezuitského časopisu La Civiltà Cattolica/ O HLE, BERÁNEK BOŽÍ (zamyšlení J. E.Tomáše kardinála Špidlíka, SI) Kdesi jsem četl, že měli první misionáři u jednoho eskymáckého kmene potíž s přeložením textu: „Hle, beránek Boží“. Domorodci, nejenom že beránka nikdy neviděli, ale neměli pro něj ani slovo. Prý se užilo slov: „Hle, tuleň Boží.“ To severské zvíře prý je pro ně také symbol mírnosti, podobně jako je beránek v řeči naší. Dnešní děti z měst už také živého beránka nevidí, ale znají ho z tolika zobrazení a z četby. V Bibli je beránek častým tématem. Hlavní jsou čtyři: velikonoční beránek při útěku z Egypta (Ex 12,1nn), služebník Hospodinův přirovnaný k beránku, o kterém mluví Izajáš (53,7), velikonoční beránek při poslední večeři Ježíšově (Mt 26,17nn) a nebeský beránek ve Kardinál Špidlík při eucharistii v rodných Boskovicích, 22.2.2004 zjevení Apokalypsy (Ap 5,9nn). Vyjití Izraelitů z Egypta začíná zabitím beránka. „Desátého dne tohoto měsíce si každý vezmete beránka podle svých rodů, beránka na rodinu… Budete mít beránka bez vady, ročního samce… Navečer bude celé shromáždění izraelské pospolitosti beránky zabíjet… Budete jej jíst takto: Budete mít přepásaná bedra, opánky na nohou a hůl v ruce. Sníte jej ve chvatu. To bude Hospodinův hod beránka…“ (12,3nn). Vyjití z Egypta, exodus, pochod pouští do zaslíbené země byl největší náboženský zážitek Starého zákona. Je to obraz pouti křesťanské z vyhnanství hříchu do ztraceného ráje. Je pozoruhodné, že tato pouť začíná smrtí starého způsobu života. Izraelité byli kočovníci. Měli stáda. Ve stádě ovcí je beránek, který vede. Beránci jsou nyní zabiti. Je to symbolické. Stádo izraelského lidu povede nyní sám Bůh. Ta zkušenost se stále opakuje. Když ztratíme něco z toho, co dávalo směr naší životní cestě, vstupuje na ni Bůh a ukazuje nám on sám, jak pokračovat dál. Kolik je exodů v dnešní společnosti: Svět je plný miliónů uprchlíků, vyhnanců, vystěhovalců z hladu. Ztratili všecko předcházející. Pozoroval jsem jednou nějakého člověka asijského typu v Kalifornii u benzinové pumpy. Jeho angličtina se omezovala více méně na znalost čísel. Musel totiž umět říci řidičům, kolik mají zaplatit a spočítat, kolik jim má vrátit. Byl jistě rád, že ho na tu práci přijali. Ale jaká je to hrůza, když si uvědomíme, že se jeho život zredukoval jenom na tento styk. Nevstoupí-li do jeho života Bůh, aby ho vedl, stane se z něho ztroskotanec. Na štěstí znám i jiný případ. Je to mladý umělec. Rodina žila v Kazachstánu. Všechno ztratili. Rodiče jsou ateisté a nešťastní. On se stal hluboce věřícím a svého exodu nelituje. Následuje zjevení Starého zákona. Židé obětovali každý rok beránka o velikonocích na paměť toho, že opustili Egypt, obraz hojnosti, ale i otroctví, a že v poušti našli Boha, který je od té doby vedl. To, co bylo v beránku velikonočním jenom naznačeno, je daleko názorněji a určitěji řečeno v Izajášově předpovědi o služebníku Hospodinovu (Iz 52,13-53,12): „Hle, můj služebník bude mít úspěch, zvedne se, povznese se a vysoko se vyvýší…“. Je to proroctví velké moci budoucího Mesiáše, jakých je ve Starém zákoně vícero. Ale ukazuje se cesta, jakou k té slávě dojde. Ta pak je neuvěřitelná. Prorok si je vědom, že říká věci, které se zdají absurdní: „Kdo uvěří naší zprávě? Nad kým se zjeví paže Hospodinova? (53,1). „Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost všech Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku…“ (53,6-7). Výsledek toho všeho? Nebude to zánik, ale naopak cesta vítězství pro něho a pro všechny, za které se obětuje. Je to tedy jasné proroctví Krista. Křesťanská tradice tedy vidí v obřadu velikonočního beránka smrt a vzkříšení Ježíšovo. Proto i poslední prorok starozákonní, sv. Jan Křtitel, jej tím titulem označil: „Hle, beránek Boží!“ A sám Ježíš uvádí své umučení těmito slovy: „Velice jsem toužil jíst s vámi tohoto beránka, dříve než budu trpět. Neboť vám pravím, že už ho nebudu jíst, dokud vše nenajde naplnění v království Božím“ (Lk 22,15). 1. list sv. Pavla ke Korintským datují exegeti na léta 55-57 n.l. Stojí v listě: „Byl obětován náš velikonoční beránek, Kristus; proto slavme velikonoce ne se starým kvasem, s kvasem zla a špatnosti, ale s nekvašeným chlebem upřímnosti a pravdy“ (1 Kor 5,7-8). Tvrdí se, že apoštol, když to píše, se inspiruje už prvními velikonočními obřady společnosti křesťanské. Dokončením těchto základních textů Písma o symbolu beránka, je poetické líčení Beránka nebeského v Apokalypse (5,9nn): „A v pravici toho, který sedí na trůnu, spatřil jsem knihu úplně popsanou, zapečetěnou sedmi pečetěmi. Tu jsem viděl mocného anděla, který vyhlásil velikým hlasem: „Kdo je hoden otevřít knihu a rozlomit její pečetě?“ Ale nikdo na nebi, ani na zemi, ani pod zemí, nemohl tu knihu otevřít a podívat se do ní“ (v. 1-3). Kniha tu znamená celé dějiny světa, jeho osudy a smysl. Jsou lidsky nepochopitelné. „Velmi jsem plakal, že se nenašel nikdo, kdo by mohl tu knihu otevřít a podívat se do ní. Ale jeden ze starců mi řekl: „Neplač. Hle, zvítězil lev z pokolení Judova, potomek Davidův, on otevře tu knihu sedmkrát zapečetěnou.“ V tom jsem spatřil, že uprostřed mezi trůnem a těmi čtyřmi bytostmi a starci stojí Beránek, ten obětovaný..“ (v. 4-6). Smysl je jasný. Kristus přijal podobu beránka, ale tím pochopil smysl dějin spásy, logiku, jakou se ubírají a tím také se projevil jako lev, před kterým všecky nebeské bytosti padají na kolna a zpívají: „Jsi hoden přijmout tu knihu a rozlomit její pečetě, protože jsi byl obětován, svou krví jsi Bohu vykoupil lidi ze všech kmenů, jazyků, národů a ras a učinil je královským kněžstvem našeho Boha a ujmou se vlády nad zemí.. Hoden je Beránek, ten obětovaný, přijmout moc, bohatství, moudrost, sílu, poctu, slávu i dobrořečení.. A všecko stvoření na nebi, na zemi, pod zemí i v moři, všecko, co v nich jest, slyšel jsem volat: Tomu, jenž sedí na trůnu, i Beránkovi, dobrořečení, čest, sláva i moc na věky věků“ (v. 9-13). Beránek je tedy v biblických textech symbol Krista, a tím také dynamismu křesťanského života. Porážkami a neúspěchy se naše pouť stává nepochopitelná, ale promítnutá do osudů Krista je to cesta k definitivnímu vítězství. Je to poselství nové, neslýchané, ale pravdivé. O URBIS ET ORBIS DECRETUM KTERÝM SE UDĚLUJE V „ROCE EUCHARISTIE„ DAR ODPUSTKŮ SPOJENÝ SE ZVLÁŠTNÍMI ÚKONY POCTY A UCTÍVÁNÍ NEJSVĚTĚJŠÍ SVÁTOSTI OLTÁŘNÍ Eucharistie - MIRACULORUM MAXIMUM, největší ze zázraků (srv. slavnost Těla a Krve Páně, Liturgie četby, 2. a nejvznešenější památka čtení) Vykoupení, jež vykonal náš Pán Ježíš Kristus svou smrtí, jakožto oběť a svátost utváří neporušitelným způsobem jednotu Boží Církve, silou nadpřirozené milostí je jí oporou, svlažuje jí nevýslovnou radostí a je nadpřirozenou pomocí, která živí zbožnost věřících a vede je k růstu, ba dokonce k plnosti jejich křesťanského života. Vzhledem k tomu Svatý Otec Jan Pavel II., pohnut starostlivostí o Církev, s úmyslem rozvíjet veřejnou i soukromou úctu k Nejsvětější svátosti, v listu Mane nobiscum Domine, ze 7. října 2004 stanovil, že letošní rok bude v celé Církvi zván „Rokem Eucharistie“. Svatý Otec pak, aby v tomto roce povzbudil věřící k hlubšímu poznání a intenzívnější lásce k nevýslovnému „Tajemství víry“, aby z něj těžili stále hojnější duchovní plody, při audienci poskytnuté podepsaným moderátorům Apoštolské penitencierie, chtěl obdařit odpustky některé úkony pocty a zbožnosti vůči Nejsvětější svátosti, které jsou níže uvedeny. Plnomocné odpustky se udělují všem i jednotlivým věřícím za běžných podmínek (svátostná zpověď, přijetí eucharistie a modlitba na úmysl svatého Otce, s duší zcela vzdálenou náklonnosti k jakémukoli hříchu), a to pokaždé, když se pozorně a zbožně účastní jakéhokoli posvátného obřadu či úkonu zbožnosti ke cti Nejsvětější Svátosti, slavnostně vystavené anebo uchovávané ve svatostánku. Za výše uvedených podmínek se dále udělují plnomocné odpustky kněžím, členům institutů zasvěceného života a společností apoštolského života i ostatním věřícím, kteří jsou vázáni povinností modlitby Liturgie hodin, stejně jako těm, kdo jsou zvyklí recitovat Božské oficium z pouhé zbožnosti, pokaždé, když na sklonku dne společně či soukromě zbožně recitují Večerní chvály a Kompletář před Nejsvětější svátostí, vystavenou k úctě věřících anebo uchovávanou ve svatostánku. Věřící, kteří pro nemoc či z jiných oprávněných důvodů nemohou navštívit Nejsvětější svátost oltářní v kostele či oratoři, mohou získat plnomocné odpustky doma či tam, kde se z důvodu bezmocnosti nacházejí, pokud se zcela zříkají všech hříchů, jak bylo výše řečeno, a s úmyslem dostát třem obvyklým podmínkám – jakmile jim to bude možné –, uskuteční návštěvu duchovně, s touhou v srdci a v duchu víry v reálnou přítomnost Ježíše Krista v oltářní Svátosti, a pomodlí se Otče náš, Věřím v Boha a připojí zbožné vzývání svátostného Ježíše (např. „Budiž chválena a velebena bez ustání, Nejsvětější Svátosti oltářní“). Pokud nemohou vykonat ani to, získají plnomocné odpustky, jestliže se připojí s vnitřní touhou k těm, kdo řádným způsobem konají, co je k získání odpustků předepsáno, a obětují milosrdnému Bohu nemoci a útrapy svého života, maje i oni předsevzetí dostát třem obvyklým podmínkám, jakmile jim to bude možné. Kněží, kteří vykonávají pastorační službu, především faráři, ať mají na mysli „Podněty a návrhy“ naznačené 15. října 2004 Kongregací pro bohoslužnu a svátostnou disciplínu a co nejvhodnějším způsobem informují o této blahodárné dispozici Církve své věřící, ať s ochotou a velkodušností naslouchají jejich zpovědem a ve stanovených dnech ať k užitku věřících vedou slavnostním způsobem modlitby ke svátostnému Ježíši. Konečně, ať při katechezi vybízejí věřící k častému vydávání otevřeného svědectví víry a úcty k Nejsvětější Svátosti, jak se předkládá ve Všeobecném ustanovení IV „Enchiridia Indulgentiarum“, maje na paměti i ostatní ustanovení tohoto Enchiridia: č. 7: Adorace a eucharistické procesí, č. 8: Eucharistické a duchovní přijímání, č. 27: Primice novokněží a slavení kněžských a biskupských jubilejí. Tento dekret je platný po dobu Roku Eucharistie, počínaje dnem jeho zveřejnění v „L‘Osservatore Romano“ (pozn.: v L‘Osservatore Romano byl Dekret zveřejněn 15.1.2005, str. 7). Řím, v sídle Apoštolské Penitencierie, 25. prosince o slavnosti Narození našeho Pána Ježíše Krista. GIACOMO FRANCESCO cardinale STAFFORD Velký penitenciář GIANFRANCO GIROTTI, O.F.M. Conv. Regent TE DEUM LAUDAMUS UPLYNULÝ ROK V DĚJINÁCH CÍRKVE A FARNOSTÍ (dokončení) „Qui grandi Sommi Pontefici, tra quali molti santi e beati, fino ai nostri giorni, hanno celebrato la Messa e confermato nella fede i fratelli; qui si sono celebrati avvenimenti storici epocali, qui sono stati battezati e cresimati innumerevoli schiere di fanciulli e di giovani; qui hanno voluto avere estremo riposo celebri figure di tutti i tempi...“(homílie J. E. Mons. Giovanni Coppy, čestného občana Drysic, pronesená v bazilice svatého Petra v Římě při mši svaté u příležitosti výročí jejího posvěcení, 18. listopadu 2004) „Tady, – v Konstantinově bazilice, stejně jako v té dnešní – velcí papežové, mezi nimiž je mnoho svatých a blahoslavených, co po staletí přicházeli k hrobu svatého Petra...!“ slavili mši svatou a utvrzovali bratry ve víře; tady se slavili epochální historické události, jako dva vatikánské koncily; tady přijaly křest a biřmování nesčetné zástupy dětí a mladých; tady si přáli věčně spočinout nejslavnější postavy všech dob v očekávání svého vzkříšení; tady se modlili, plakali a nacházeli odpuštění poutníci, Bůh odsunut na okraj dnešní společnosti /Interview kardinála Josepha Ratzingera, prefekta Kongregace pro nauku víry, poskytnutý italskému deníku La Repubblica, 19. listopadu 2004/ Kardinál Ratzinger říká, že společnost, jakou je ta naše, v níž je Bůh odsunut na okraj a zcela nepřítomný, se zničí sama. „Existuje agresivní světská ideologie, která může být znepokojivá. Protestantský pastor ve Švédsku, který kázal o homosexualitě na základě jednoho úryvku z Písma, byl na měsíc uvržen do vězení. Laicizmus už není oním neutrálním prvkem, co otvírá prostory svobody pro všechny. Začíná se měnit v ideologii, která se vnucuje prostřednictvím politiky a nedává veřejný prostor katolickému a křesťanskému pohledu, který je tak vystaven riziku, že se stane soukromou záležitostí a v podstatě umlčenou. V tomto smyslu existuje boj a nám nezbývá, než bránit náboženskou svobodu proti vnucování ideologie, která se představuje jako by byla jediným hlasem rozumu, zatímco je pouze výrazem jistého ‚racionalizmu‘. Ale čím je podle vás laicita? „Správná laicita je náboženskou svobodou. Stát neukládá žádné náboženství, ale dává svobodný prostor náboženstvím s odpovědností vůči občanské společnosti a umožňuje tedy těmto náboženstvím, aby se podílela na budování společenského života“. Na otázku po pravé podstatě křesťanství, je kardinál popisuje jako: „dějiny lásky mezi Bohem a lidmi. Pochopí-li se to v řeči naší doby, ostatní bude následovat“. Kde je v současné společnosti Bůh? „Je velmi odsunutý na okraj. V politickém životě se zdá být skoro nedůstojné mluvit o Bohu, jako by to byl útok na svobodu toho, kdo nevěří. Politický svět se řídí svými normami, sleduje své cesty a Boha vylučuje jako by byl něčím co na tuto zem nepatří. Stejně tak je tomu ve světě obchodu, ekonomie i soukromého života. Bůh zůstává na okraji. Zdá se mi, že je nezbytné znovu objevit - a síly k tomu jsou – že i politická e ekonomická sféra potřebují odpovědnost, která vzchází ze srdce člověka, a v posledku, má co do činění s přítomností či nepřítomností Boha. Společnost, v níž Bůh zcela schází, se zničí sama. Viděli jsme to na velkých totalitních režimech uplynulého století“. Velkým problémem je sexuální etika. Encyklika „Humanae vitae“ vytvořila propast mezi učitelským úřadem Církve a praktickými postoji věřících. Nenastal čas ji přehodnotit? „Podle mě je evidentní, že musíme v zamyšlení pokračovat. Jan Pavel II. už od prvních let svého pontifikátu poskytl nový antropologický a personalistický přístup k tomuto problému a rozvinul tak značně odlišný pohled na vztah já a ty, mezi mužem a ženou. Je pravdou, že pilulka otevřela cestu k antropologické revoluci značných rozměrů. Ale nebyla, jak se snad mnozí domnívali na začátku, pouze pomocí v tíživých situacích, ale změnila pohled na sexualitu i samotné tělo. Sexualita se odtrhla od plodnosti a tak se do hloubky změnilo i samotné chápání lidského života. Sexuální akt tím ztratil svůj záměr a cíl, který předtím byl vždy zřejmý a určující, takže se všechny druhy sexuality staly rovnocennými. Z této revoluce pak vyplývá rovnocennost mezi homosexualitou a heterosexualitou. Proto říkám, že papež Pavel VI. ukázal na velmi závažný problém“. Tedy homosexualita. Jde o téma lásky mezi dvěma osobami a ne o pouhou sexualitu. Co může udělat Církev, aby tento fenomén pochopila? „Řekněme dvě věci. Především musíme mít velký respekt vůči těmto lidem, kteří trpí a kteří se snaží najít správný způsob svého života. Na druhé straně, vytvořit dnes právní formu jakéhosi druhu homosexuálního manželství by těmto lidem nepomohlo“. Posuzujete tedy rozhodnutí Španělska negativně? „Ano, protože je destruktivní pro rodinu i společnost. Právo utváří mravnost či jistou formu mravnosti, protože normální lidé mají obecně za to, že to, co ukládá právo je také mravně dovolené. A zvážíme-li toto spojení, více či méně postavené na roveň manželství, máme společnost, která už neuznává specificitu ani základní povahu rodiny, čili vlastní spojení muže a ženy, jehož cílem je zajistit pokračování lidstva – a to nejen ve smyslu biologickém. Proto tedy rozhodnutí, které Španělsko udělalo, není těmto lidem ku prospěchu, neboť tímto způsobem zničíme základní prvky právního řádu“. Eminence, mnohdy, když Církev na všechno říkala ne, kráčela vstříc prohrám. Nebyla by alespoň možná nějaká dohoda solidarity mezi osobami, i homosexuálními, která by byla uznána a podepřena zákonem? „Ale institucionalizace takového záměru – ať už to zákonodárce chce či nikoli – by se nezbytně jevila veřejnému mínění jako alternativní druh manželství a relativizace by byla nevyhnutelná. Nezapomínejme pak, že takovými rozhodnutími, k nimž dnes inklinuje Evropa – takřka – na úpadku, se oddělíme od všech velkých kultur lidstva, které vždy uznávaly význam své sexuality: totiž že muž a žena jsou stvořeni jako společná záruka budoucnosti lidstva. Záruka nejen fyzická, ale i mravní“. Smrt je pro křesťana završením pozemského života, ale současně počátkem nového, věčného života v Božím království, pravého života s Bohem, který Apokalypsa (21,3-4) popisuje slovy: „On (Bůh) bude přebývat uprostřed nich (spasených) oni budou jeho lidem; on pak bude ‚Bůh s nimi‘. On jim setře každou slzu z očí; už nebude smrt, ani pláč, ani nářek, ani zármutek, protože to co bylo, pominulo“. Modlitba k svatému Augustinovi Velký Augustine, náš otče a učiteli, znalci zářných Božích cest, jakož i křivolakých cest lidských, žasneme nad divy, které v tobě působila Boží milost. když tě učinila zaníceným svědkem pravdy a dobra, ve službě bratřím. Nauč nás, - na počátku nového milénia, poznamenaného Kristovým křížem číst dějiny ve světle Boží prozřetelnosti, jež řídí události k definitivnímu setkání s Otcem. Směruj nás k pokoji, živ v našich srdcích tvou touhu po hodnotách, na nichž v síle, která pochází od Boha, lze vybudovat „město“, hodné člověka. Hluboká nauka, kterou jsi oddaným a trpělivým studiem čerpal z neustále živých pramenů Písma, ať osvěcuje ty, kdo jsou dnes pokoušeni zavádějícími přeludy. Dej jim odvahu, aby se znovu vydali na cestu k „vnitřnímu člověku“, v němž čeká Ten, který jediný může dát mír našemu neklidnému srdci. Tolik našich současníků jakoby ztratilo naději, že mezi protichůdnými ideologiemi, lze dojít pravdy, po níž jejich nitro uchovává trýznivou nostagii. Nauč je nikdy se nevzdávat hledání, v jistotě, že na konci bude jejich námaha odměněna uspokojivým setkáním s nejvyšší Pravdou, která je zdrojem každé pravdy stvořené. A konečně, svatý Augustine, předej i nám jiskérku oné horoucí lásky k Církvi, katolické matce svatých, která podpírala a oživovala námahy tvé dlouhé služby. Dej, ať kráčíme společně pod vedením řádných pastýřů, a tak dojdeme do nebeské vlasti, kde se všemi blaženými, budeme moci připojit svůj hlas ke zpěvu nového aleluja, jež nekončí. Amen. /Jan Pavel II.; obr.: Svatý Otec před ostatky sv. Augustina:1650. výročí narození – 354-2004/ INEFFABILIS DEUS ENCYKLIKA PAPEŽE PIA IX. O NEPOSKVRNĚNÉM POČETÍ PANNY MARIE 8. PROSINCE 1854 – 8. PROSINCE 2004 Nevypověditelný Bůh, jehož cesty jsou milosrdenství a věrnost, jehož vůle je všemohoucí a moudrost mocně sahá až do nejzažších konců světa, a jenž všemu vládne svou dobrotou (srv. Moudr 8,1), předvěděl už od věčnosti žalostný pád celého lidského rodu, způsobený Adamovým hříchem, a v záměru skrytém po staletí stanovil, že první dílo své dobroty završí ještě hlubším tajemstvím, vtělením Slova... Nauka, která vyznává, že nejblahoslavenější Panna Maria byla od prvního okamžiku svého početí – skrze jedinečnou milost a privilegium všemohoucího Boha – vzhledem k zásluhám Ježíše Krista, Spasitele lidského rodu, uchráněna jakékoli poskrvny prvotního hříchu, je Bohem zjevená a všichni věřící jí proto musí pevně a neochvějně Pius IX. vyhlašuje Dogma o Neposkvrněném Početí Panny Marie, věřit. Podesti, Palazzo Apostolico vaticano. MODLITBA JANA PAVLA II. K NEPOSKVRNĚNÉ PANNĚ O SLAVNOSTI NEPOSKVRNĚNÉHO POČETÍ PANNY MARIE U SOCHY NA PIAZZA SPAGNA, ŘÍM Neposkvrněná Panno! Opět jsme zde, abychom Ti vzdali hold u tohoto sloupu, z něhož s láskou bdíš nad Římem a nad celým světem, od chvíle, kdy před 150 lety blahoslavený Pius IX. prohlásil za pravdu katolické víry tvé uchránění od veškeré poskvrny hříchu, vzhledem ke smrti a vzkříšení tvého Syna, Ježíše Krista. Neposkvrněná Panno! Tvá nedotčená duchovní krása je nám živým zdrojem důvěry a naděje. Mít tě za Matku, svatá Panno, nás posiluje na životní cestě jako záruka věčné spásy. Proto se utíkáme s důvěrou k Tobě, ó Maria. Pomoz nám budovat svět, v němž bude vždy milován a chráněn lidský život, z něhož budou vyhoštěny všechny formy násilí, kde všichni budou s vytrvalostí usilovat o mír. Neposkvrněná Panno! V tomto roce eucharistie nám dej s obnovenou vírou a vroucí láskou slavit a adorovat svaté tajemství Kristova Těla a Krve. Ve tvé škole, ó ženo eucharistická ženo, nás nauč vzpomínat na úžasná díla, jež Bůh nepřestává konat v srdcích lidí. Svatá Panno, s mateřskou starostlivostí veď stále naše kroky po cestách dobra. Amen. „A Giovanni Paolo II in pole position da 26 anni sulle strade dell‘umanità“ Bylo to 4. června 1988. Pro závody v Maranello a dráhu ve Fiorianu se psala událost, na kterou se nezapomíná: na pozvání Enza Ferrariho, patron automobilového koncernu přichází vzácný host, že snad vzácnějšího si ani nelze představit. Karol Wojtyla, papež, jenž přišel zdaleka, papež zvyklý na neustálý pohyb a cestování, jako žádný z papežů před ním. Pro celou stáj Ferrari to by den velkolepé slavnosti. Nyní, po šestadvaceti letech mu stáj Ferrari oplatila zdvořilostní návštěvu, a celá se přesunula do Vatikánu na soukromou audienci s Janem Pavlem II. Delegace devadesáti zaměstnanců, v čele s prezidentem Lucou Corderou di Montezemolo, generálním ředitelem Jeanem Todtem a stájovými hvězdami, piloty - Michaelem Schumacherem a Rubensem Barrichellem, překročila v pondělí, 17. ledna, práh Papež ve Fioranu 4. 6. 1988 v luxusním voze značeném Stáj Ferrari Vatikánu, aby se setkala s papežem. K setkání došlo na počátku nové závodní sezóny , kdy stáj z Maranella na konci února oficiálně představí nový monopost. Půjde o Ferrari, jež má potvrdit vrcholné sportovní postavení: šest titulů konstruktérů a pět světových titulů za posledních šest let zcela evidentně ukazuje na domínium, které si tato stáj rok od roku buduje. Svatý Otec se k „rodině“ Ferrari obrátil těmito slovy: „Jsem rád, že mohu přivítat každého z vás, představitelů velké ‚rodiny‘ Ferrari, která v minulých letech získala všechny úspěchy a trofeje. Zvláště vám blahopřeji k vítězství v uplynulém světovém šampionátu. Všechny vás srdečně zdravím: vedení, piloty i techniky, kteří jste mi přišli předat „model“ vozu Formule 1. Zdravím především prezidenta Lucu di Montezemolo, a děkuji mu za slova, kterými se ke mně jménem vás všech obrátil. S vroucností pamatuji na osazenstvo podniku, pracující a ty, kdo jsou s námi v Maranellu Ferrari, Luca Cordero di Montezemolo (první zprava) vzpomněl, že papež spojeni prostřednictvím Prezident se před týdnem „setkal s diplomaty 170 národů a ukázal na život, chléb, mír a televize. Ke všem ať dorazí svobodu jako na čtyři výzvy dráhy století“. Na značce modelu Schumacherova Ferrari, který byl papeži předán v přesné kopii 1:5, stojí psáno: můj srdečný pozdrav. „Janu Pavlu II., který je 26 let na pole position lidstva“. Drazí přátelé z Ferrari! Vaše přítomnost je mi příležitostí, abych zdůraznil, jak důležitý je sport i v naší společnosti. Církev považuje sportovní aktivitu, provozovanou v souladu s pravidly, za platný výchovný nástroj, zvláště pro mladé generace. Navíc Ferrari, jak před chvílí zdůraznil váš prezident, je jedinečnou ‚komunitou lidí‘, ve které panuje velké „Je to pro mě velká čest. Vždy jsem o tom snil: porozumění. Za své znamenité setkání s papežem bylo přáním, které jsem v sobě nosil odjakživa. sportovní i konstrukční Je něčím, co mě činí skutečně šťastným“ výsledky vděčí především (Rubens Barrichello) entuziazmu, jehož základem je tento komunitní duch. Milovaní, i nadále pěstujte tento styl práce a ze stálého růstu v solidaritě učiňte jeden ze svých zásadních cílů. Budete tak šířit hodnoty sportu a současně tak přispějete k budování spravedlivější a solidárnější společnosti. Vás i vaše rodiny ujišťuji svou zvláštní vzpomínkou v modlitbě a s těmito přáními vám všem rád uděluji své požehnání.“ Nebyl jsem v blízkosti Svatého Otce od doby pořádání mistrovství světa ve fotbale. Pokaždé, když se s ním setkám, cízím, že je osobností, jež vzbuzuje dojetí, obdiv a zamyšlení.“ (prezident stáje Ferrari Montezemolo) „Je to něco jedinečného moci sem přijít s ostatními přáteli od Ferrari, nesmírný dojem. Jen stěží se dá vysvětlit, co prožíváte. Je vskutku zvláštní přijmou pozdrav od papeže. Bylo nádherné prožívat dojetí. Zvláště vidět jeho sílu“ (Michael Schumacher) „Byl to intenzívní okamžik velkého dojetí. Mlčeli jsme tváří v tvář energii a pokoře Svatého Otce. Ať už je náboženství každého z nás jakékoli, je velkým životním vzorem.“ (Jean Todt, generální ředitel)) Na závěr audience ředitel sdělil, že Svatému Otci bude předán finanční ekvivalent vozu „Enzo Super Limited Edition“, který dá stáj do dražby ve prospěch obětí zemětřesení v jihovýchodní Asii, prostřednictvím Caritas Internationalis. Vyvolávací cenu tohoto nejprestižnějšího vozu současnosti je 640.000 eur (kolem 20 miliónů korun). POŘAD BOHOSLU ŽEB: 23. – 30. ledna 2005 DEN LITURGIE FARNOST NEDĚLE 23. ledna 3. NEDĚLE V MEZIDOBÍ PONDĚLÍ 24. ledna SV. FRANTIŠEK SALESKÝ BISKUP A UČITEL CÍRKVE ÚTERÝ 25. ledna OBRÁCENÍ SV. PAVLA SVÁTEK STŘEDA 26. ledna ČTVRTEK 27. ledna PÁTEK 28. ledna SOBOTA 29. ledna NEDĚLE 30. ledna KONČÍ TÝDEN MODLITEB ZA JEDNOTU KŘESŤANŮ SV. TIMOTEJ A TITUS, BISKUPOVÉ ČTVRTEK TÝDNE V MEZIDOBÍ 3. SV. TOMÁŠ AKVINSKÝ, KNĚZ AUČITEL CÍRKVE PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00 PUSTIMĚŘ 17.00 PODIVICE 8.00 PUSTIMĚŘ 14.00 DRYSICE 17.00 PUSTIMĚŘ 17.00 PUSTIMĚŘ 17.00 ÚMYSL MŠE SV. za živou a zemřelou rodinu ZBOŘILOVU a VŠETULOVU za +Františku STĚNIČKOVOU, manžela a dvoje rodiče za + Josefa POSPÍŠILA, manželku a duše v očistci za +Františku ADAMCOVOU manžela a děti na poděkování za 50 let života s prosbou o další B. požehnání POHŘEB: pan Antonín GRMELA /1925/ za + Rafaela KRÁLE a farní sestru za + Karla RYŠÁNKA, manželku a rodiče za + Františka SPISARA, dceru Marii a duše v očistci SOBOTA 3. TÝDNE V MEZIDOBÍ 4. NEDĚLE V MEZIDOBÍ za + Tomáše VEJMOLU, PUSTIMĚŘ manželku a syna 8.00 DRYSICE za + rodiče MUSILOVY 9.30 za dar zdraví PODIVICE pro celou rodinu 11.00 SETKÁNÍ S BIŘMOVANCI PUSTIMĚŘ /v sakristii kostela sv. Benedikta/ 14.00 ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC LEDEN 2005 1. Za všechny, kdo působí na Blízkém Východě, aby stále více usilovali o dosažení míru. 2. Za misijní země, aby v nich vyrůstali svatí a velkodušní apoštolové, ochotní všem hlásat Kristovo evangelium. 3. Za naši vlast, aby se nechala obohacovat křesťanskými hodnotami ostatních evropských národů. FARNÍ INFORMÁTOR, XI. ročník, týdeník farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel. 517356351, mobil: 723593106, [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; 1ks=10,-Kč.. V elektronické podobě (pdf) na www.pustimer.cz.