Stranické systémy v re/konstrukci - ČLOVĚK

Transkript

Stranické systémy v re/konstrukci - ČLOVĚK
Recenze na knihu "Stranické systémy v re/konstrukci"
(J.Kunc) - "Český rokkanismus"
Autor: Mgr. Marek Německý , Téma: RECENZE, Vydáno dne: 01. 10. 2006
KUNC, Jiří, Stranické systémy v re/konstrukci, Slon, Praha 2000; 262 str., ISBN 80-85850-79-6
Když Jiří Kunc (1947-2006), nestor české politické vědy, před šesti lety tuto knihu vydal, dostalo se jí jen velmi skrovného
zájmu recenzentů. Přitom ji lze bez nadsázky označit za jedno z nejvýznamnějších děl původní české politologické tvorby po
listopadu 1989. Jejím přínosem je již to, že se věnuje problematice srovnávací politologie, které u nás stále není věnována
dostatečná pozornost. Onen symbolický dluh, který česká politologie v tomto smyslu vůči Jiřímu Kuncovi má, se proto snaží
alespoň zčásti splatit tato recenze.
Vysoké kvality recenzované publikace prozrazuje už její jazyk, na kterém je vidět dostatečný odstup od pojednávaného
tématu a také autorovo vlastní promýšlení problematiky. Kniha je navíc psána velmi čtivě, je vypointovaná působivými
metaforami (například metafora sudiček strana 7-12) a plná důvtipného intelektuálního humoru. Čtenář je vtažen do současných
diskusí o problematice stranické rekonstrukce, které jsou v knize prezentovány velmi plasticky a je ukázána dynamika celé
diskuse. Autor v žádném případě není politologický technokrat, nýbrž klade si obecné filosoficko-konceptuální otázky o vztahu
politického, ekonomického a kulturního vývoje [str. 9].
Autor sám klasifikuje tři základní přístupy ke studiu stran a stranických systémů: sociologický (Lipset, Rokkan, Almond),
instituční (Michels, von Beyme, Duverger) a soutěživý (Sartori, Epstein, Downs). Kunce samotného pak lze charakterizovat jako
stoupence sociokulturního, tedy podle jeho vlastní typologie sociologického přístupu, kdy Kunc navazuje především na koncepci
sociokulturního štěpení norského politologa Steina Rokkana. Proto jej lze charakterizovat jako českého rokkaniána. Autor sdílí
základní Rokkanovo přesvědčení, že „není strany, která by neměla původ v hlubokých sociálních konfliktech definovaných
historicky…“[23.]
Po úvodu věnovanému obecné teorii stranických systémů jsou následující čtyři kapitoly věnované případovým studiím
rekonstrukce jednotlivých stranických systémů: 1. Belgii, 2. Itálii, 3. Španělsku a 4. Československu respektive České republice.
Belgická stranická rekonstrukce je s napětím sledována především politology, neboť Belgie má funkci vzoru, na základě
něhož lze předvídat budoucí vývoj stranických systémů. Geneze belgického stranického systému je charakterizována konflikty
mezi církví a státem, městem a venkovem, vlastníky a pracujícími. Vznikly tak „duchovní rodiny katolíků, socialistů a liberálů“,
které „vymezovaly světy oddělené s identitou děděnou po generace a vymezovanou proti sobě navzájem.“[41] Vznikla tak
politická kultura pilířování, která byla založena na budování separátních paralelních institucí. Politické procesy však měly až do
60. let celostátní charakter a segmentace byla pouze ideologická. S postupnou federalizací Belgie však nastává změna:
„Drama belgické rekonstrukce stranické i legislativní spočívá v tom, že po sto padesát let takřka nehybná politická veřejnost,
měnící se pouze s rozšiřováním volebního práva ve společnosti rozdělené na subkultury ideologického rázu (podle
náboženského a třídního členění) objevuje naráz potenciál tohoto štěpení s jazykově kulturními hranicemi a je vystavena
imperativu výrazně přeuspořádat sociální a ekonomické vztahy, přičemž tento úkol je kladen na politickou sféru, totiž politické
strany." [48.] Krize belgického stranického systému tedy nespočívala v krizi samotné instituce politických stran, nýbrž byla krizí
dosavadních vzorů vztahů mezi těmito stranami.
Po krizi belgických politických stran následovala krize belgického státu jako celku. Autor se podrobně věnuje popisu jejího
řešení a procesu federalizace Belgie v letech 1992-93, jehož výsledky shrnuje: „Bez ohledu na určité narušení tradičních loajalit
se po desetiletí ohlašované masové „odpilířování“ (overzuiling) nedostavilo. V belgické rekonstrukci se naopak potvrdila
kontinuita ve smyslu konsociačních principů, bez ohledu na trvající otazníky kolem konfederačního vyústění.“ [77.]
Naopak charakteristickým rysem italské stranické rekonstrukce je „že společenskou poptávku po změnách netlumočily až na
výjimky politické strany, naopak byla prosazována proti nim.“[78] Perspektivy změn zde byly spojovány s reformou volebního
zákonodárství. Kunc zasazuje nedávnou stranickou rekonstrukci v Itálii do kontextu italských politických dějin, jejichž konstantou
je takzvaný transformismus: „Je to metoda, kterou rozšiřujeme vládní a nebo parlamentní základnu tím, že začleňujeme ty, kteří
přicházejí z opozice, ale jsou ochotni se zapojit do vládní sféry a přitom se sami „transformovat“ (…) Transformismem
rozumíme způsob, jak být konstantně v politickém systému, který není uspořádán na dvou stranách nebo dvou pólech, které by
alternovaly u moci výlučně na základě volebního výsledku, pokaždé příznivému jednomu, nebo druhému, ale zato schopnému
sestavovat většiny a vlády tím, že se shromažďuje souhlas více stran nalevo i napravo.“[84] Transformismus je úzce spojen
s klientelismem. Politická kultura První republiky byla charakterizována štěpením na marxistickou a křesťanskou subkulturu.
Italský politický systém První republiky charakterizuje jako partitokracii s klíčovou rolí Křesťanské demokracie. Tato strana se
vyznačovala velmi intenzivní frakční aktivitou, která souvisela s rozdělováním míst ve vládě a správě na všech úrovních.
Kunc dále popisuje zhroucení tohoto systému v letech 1992-94 iniciované takzvanou „revolucí soudců“, kdy bylo 600
předních politiků obžalováno. Poté následovala „revoluce pomocí referenda“, která zrušila stávající volební pravidla. Popisuje,
jak zavedení většinového systému vedlo k ještě větší fragmentaci politického spektra a analyzuje nástup Berlusconiho strany
Forza Italia. V italském stranickém systému se postupně vyprazdňuje centrum a prosazuje se bipolární konfigurace. V závěru
charakterizuje Kunc proces italské stranické rekonstrukce jako poloúspěšný 126, přičemž kritizuje negativní průvodní jevy:
politizaci soudnictví a kriminalizaci celé politické třídy.
Po části věnované Španělsku a jeho přechodu k demokracii následuje čtvrtá část věnovaná stranické rekonstrukci
v Československu, respektive v České republice. Zde Kunc explicitně charakterizuje svůj přístup jako rokkanovský [164].
V následujícím líčení české stranické (re)konstrukce po roce 1989 vychází autor z historických kořenů v období RakouskaUherska, První republiky a z determinant daných komunistickým režimem. Vývoj po listopadu 1989 líčí velmi plasticky a glosuje
to řadou osobních názorů. Kritizuje „úzkostlivou distanci sociální demokracie od komunistů“ [199] o kterou se snažilo Horákovo
vedení sociální demokracie: „Kdyby Horákovo vedení bylo naopak využilo ovzduší naprosté diskreditace KSČ na jaře 1990 (…)
a bylo narýsovalo předvolební dělící čáru mezi KSČ jako institucí a „poctivými dvěma milióny“ pracujících, kteří touto stranou za
půlstoletí prošli, byla by tehdy sociální demokracie důstojným volebním soupeřem, případně pak vládním partnerem
Občanského fóra. Této možnosti Horákovo vedení nevyužilo, naopak antikomunistický diskurs vystupňovalo. “ 199 Vůbec
kritika polistopadového antikomunistického diskursu je výraznou součástí Kuncovy interpretace vzniku politických stran u nás.
Dále autor analyzuje konstituování politických stran v letech 1990-92, přičemž kritizuje zejména „uvádění majoritní logiky
řešení konfliktu (kde se nediskutuje, jen hlasuje) do politického rozhodování…“[206] Pochopitelně kritizuje lustrační zákon.
Jádro jeho argumentace tvoří jeho charakteristika úspěchu ODS: „úspěch ODS – na rozdíl od podobných stran v jiných
postkomunistických zemích – a to až do voleb 1996, se zakládá na tom, že se tato strana dokázala definovat nejen proti
předlistopadové komunistické minulosti, ale rovněž proti historickému disentu a tvůrcům listopadu 1989, a to velmi radikálně.
Ponechala si, respektive kooptovala z historického disentu pouze část radikálního proudu reprezentovaného jménem Jana
Rumla, snad i Václava Bendy po fůzi s částí KDS. Zahrnutí tohoto proudu umožňovalo neuzavírat se před radikálním
antikomunismem a poskytovat této straně jakousi historickou legitimitu, nikoli tvářnost strany vybudované na „zelené louce“.
“ [207-208]
I v závěrečném shrnutí autor kritizuje majoritní logiku řešení problémů, která z dlouhodobého hlediska selhává, jak ukazuje
neúspěch Berlusconiho při řešení vládní krize z roku 1997 [229]. Kunc naproti tomu prosazuje „modely konsensuálního
spravování politických krizí s využitím principů konsociační demokracie Arendta Lijpharta.“ [230] . Celkově však hájí klíčovou roli
politických stran: „Hlavně se však nepotvrdily žádné předpoklady o soumraku politických stran a přechodu k jiným formám
politického zprostředkování, například na korporativním základě. Strany zůstávají centrálním aktérem v krizi a předmětem na
jehož proměny se soustřeďuje společenská poptávka, ale také centrálním aktérem východiska z této krize.“230 „… i ve
sledovaných případech rekonstituce stranických systémů můžeme konstatovat, že strany plnily úlohu ústředního činitele
demokratizace států, stejně jako při svém utváření v minulém století. Nezávislost stran jakožto organizací dlouho zakazovaných
nebo ignorovaných se stejně tak v minulosti, jako v dnešních krizích nebo procesu zrodu nových demokracií jeví jako ústřední
předpoklad demokratizace.“ [232]
Doufejme, že ke studiu této nezastupitelné role politických stran v demokratickém systému přispěje i recenzovaná kniha,
kterou lze charakterizovat – opakuji a zdůrazňuji – jako snad nejvýznamnější a nejoriginálnější český badatelský přínos v oblasti
teorie politických stran. Její apel na konsensuální řešení politických konfliktů je třeba zdůraznit zvláště po patovém výsledku
posledních voleb. Je proto velmi smutné, že k nim nám již nedávno zesnulý pan profesor nic neřekne… .

Podobné dokumenty

Polský stranický systém po volbách 2007 - ČLOVĚK

Polský stranický systém po volbách 2007 - ČLOVĚK Za vlády AWS-UW (1997–2001) se kompletně rozpadla a restrukturovala celá pravá (pravostředová) část politického spektra.[4] A nikdy se již neobnovila jako (byť vratký a vnitřně členitý) „pseudocele...

Více

Untitled

Untitled Finish – ekologicky šetrnou impregnací s těmito vlastnostmi: • vysoký stupeň odolnosti vůči vodě, • technologie vylučující parafín, formaldehyd a FC, • skvělé vlastnosti odvádění vlhkosti pro opt...

Více

OBČASNÍK SPUSA

OBČASNÍK SPUSA linii, ale bez úspěchu. V létě se válka změnila na zákopovou a strnula v Douglas MacArthur sleduje průběh vylodění patovém stavu na 38. rovnoběžce. u Inčchunu z křižníku USS Mt. McKinley Velmi zají...

Více

Arabský kupec

Arabský kupec Jsou experty na poklady a starožitnosti, hledají své vlastní štěstí v zapomenutých artefaktech pohřbených pod městem. Potřebují však ochranu bojovníků. Tedy spolupráce je výhodná pro obě strany. Ač...

Více

Kategorie M1

Kategorie M1 Author TUFO Trilife Zlín H-H Smíchov Plejtváci Liberec Triatlonverein Dresden - Bikeland Propadliště dějin Mimoň Dřevčice Žižkovský tygři SK OLDS LIBEREC HISPORT Team C.K. Looser Deutsch Gabel BMC ...

Více

Otázky k bakalářské zkoušce z Politické teorie \(část filozofická\)

Otázky k bakalářské zkoušce z Politické teorie \(část filozofická\) 10) G.A. Cohen:Svoboda a peníze (in: G.A. Cohen: Iluze liberální spravedlnosti, Filosofia, Praha 2006).

Více