Když měli křesťanští učitelé morálky stanovit pořadí hříchů podle

Když měli křesťanští učitelé morálky stanovit pořadí hříchů podle

PÝCHA
Když měli křesťanští učitelé morálky stanovit pořadí hříchů podle závažnosti, kladli pýchu
na první místo. Právě pýchu považoval Augustin za příčinu toho, proč se satan odvrátil od
Boha. Padlí andělé pak zopakovali tentýž způsob myšlení u lidí, když je sváděli, aby byli
„jako bohové".Tomáš Akvinský byl téhož názoru: „Nezřízená sebeláska je příčinou
každého hříchu.“ Nebyl na pochybách, že pýcha je počátek všech hříchů: „Kořen pýchy
tkví v tom, že člověk není nějakým způsobem podroben Bohu a jeho zákonu.“ Proč se
vlastně tito křesťanští spisovatelé a myslitelé stavějí k pýše tak nepřátelsky? Vždyť spolu
s hrdostí je v mnohých kulturách je pokládána téměř za ctnost. Pýcha koneckonců není
nejnápadnější z lidských selhání. Opilost, sexuální žádostivost, hněv - zajeďte si v sobotu
večer do nějakého města a uvidí-te nejrůznější projevy těchto hříchů, ale na otevřenou,
neskrývanou, do nebe volající pýchu sotva narazíte.
Je-li podstatou hříchu to, že nám znemožňuje budovat zdravé vztahy a společenství, pak je
to ze všech hříchů na prvním místě pýcha, která nás nejvíc izoluje. Pýcha zakládá
soutěživost. Henry Fairlie říká: „Pýcha musí být soutěživá, protože nemůže postoupit první
místo někomu jinému, a to i v případě, když jsou její potřeby uspokojeny." Jelikož je svou
podstatou soutěživá, staví nás navzájem proti sobě, jinak to prostě neumí. Je-li lakomství a
chamtivost touhou být bohatý, je pýcha touhou být bohatší než všichni ostatní. Znamená
nepřátelství; vede k tomu, že podezírám bližního, a nutí mě, abych ho shazoval
nejrůznějšími nenápadnými a skrytými způsoby, abych vypadal nebo se aspoň cítil
nadřazený. Definitivním cílem pýchy je osamělost. Pyšnému člověku se nemůže přihodit nic
horšího než to, že dostane přesně to, po čem touží: stane se nejlepším, dosáhne vrcholu
společenské hierarchie, je lepší než všichni ostatní, má bezvýhradný nárok na to, dívat se na
všechny spatra, obklopen na svém hradě svými trofejemi a v úplné samotě. Kdo by ostatně
chtěl trávit čas s někým, kdo v rozhovoru neustále sklouzává ke svým úspěchům nebo k
úspěchům svých dětí a vůbec si nevšímá toho, co říkají ti druzí? Toto chování velmi často
vychází z hlubokého pocitu nejistoty, ze zoufalé snahy budovat si úctu k sobě samému; jenže
je úplně špatné.
Proč je tedy pokora tak důležitá? Odpověď zní možná překvapivě. Pokoře bychom se
neměli učit v prvé řadě proto, že potřebujeme znát své místo ve světě, či snad proto, že jsme
bídní červi nebo hříšní, bezcenní tvorové, ale abychom byli jako Bůh. Měli bychom se učit
pokoře,
protože
pokorný je Bůh.
Podívejme se na to takhle. Podle křesťanského názoru je Bůh nejkrásnější, nejmoudřejší,
nejmocnější, nejvíce milující a nejlaskavější bytostí vůbec. Naprosto nikdo se mu nemůže
vyrovnat. Dá se u něj tedy ospravedlnit, že je pyšný? Je pýcha přijatelná pro Boha, ale ne pro
nás? Instinktivně si říkáme, že odpověď je záporná, a náš instinkt je správný. Ježíš, je
zpodoben jako ten nejpokornější z lidí. V Janově evangeliu je úchvatné místo, kde autor
zdůrazňuje Ježíšovo postavení a původ a pak říká cosi velmi překvapivého(viz Jan 13,3-5).
Přestože Ježíš vyšel od Boha, vzal plátno a udělal to, co normálně dělali sluhové a otroci:
začal učedníkům umývat nohy. Klíčovým slovem v evangelním úryvku je nenápadné slůvko:
„že“. Právě proto, že mu dal Otec všecko do rukou, že měl tedy všechno ve své moci,
vykonal čin bezvýhradné pokory.
Existuje-li Bůh, vypadá to, že je jaksi podivně diskrétní a neochotný nějak upozorňovat na
svou existenci, nebo jak to řekl před mnoha stoletími prorok Izajáš, možná s jistým pocitem
marnosti: „Opravdu, ty jsi Bůh skrytý" (Iz 45,15). Tento motiv „skrytého Boha" fascinoval
teology a filozofy oď apoštola Pavla po Martina Luthera. Pascal byl zvlášť uchvácen zvláštní
skrytostí Boží a vysvětloval si ji tím, že Bůh se skrývá, aby jej nemohli nalézt povrchní
zvěďavci, nýbrž jen ti, kdo ho hledají celým srdcem nebo kdo jsou natolik čistí, že ho mohou
spatřit: „Bůh je tak čistý, že jej mohou odhalit jen ti, jejichž srdce bylo očištěno.“
Ježíš o sobě neustále všem neříkal: „Pohleďte na mne, jsem božský!" S Ježíšem se člověk
mohl setkat tváří v tvář a ze setkání si odnést dojem, že je to jen další z židovských učitelů
nebo divotvůrců. Ve skutečnosti by se s ním člověk mohl setkat, jak ztvárňuje roli služebníka
- myje přátelům nohy, shání jim jídlo, tráví život stále někde na cestách, nemá stálý domov a
nakonec umírá na kříži určeném pro zločince - místo aby dělal kdovíjak důležité věci: nenosí
drahé šaty, není významným politickým činitelem ani nebydlí v palácích. Nikde se nám Bůh
nezjevuje zcela neklamně, zcela zřejmě. Není to Bůh neomalený. Působí - jakkoli je to
zvláštní - docela plaše. Nebo - a to je možná to nejvýstižnější vyjádření - Bůh je prostě
„pokorný".
Není to ovšem pokora, kterou obvykle připisujeme bohům, ale je-li pravda, že Bůh
křesťanů je pokorný, pak je to pro nás na naší cestě důležité vodítko. Jednak nám poskytuje
ten nejhlubší důvod, proč je pýcha osudná, jednak nám toho říká víc o tom, co je to pokora.
Máme být pokorní, protože Bůh, náš Stvořitel, je pokorný. Není-li Bůh pyšný, proč bychom
měli být pyšní my? Podle křesťanského učení jsme byli stvořeni k obrazu Božímu, abychom
byli jako on. Jsme stvořeni proto, abychom byli odrazem lásky, soucitu, moudrosti, dobroty a
laskavosti, šlechetnosti, trpělivosti, odpuštění a samozřejmě - pokory. Nejvíce jsme lidmi,
když se co nejvíce podobáme Bohu. Paradoxně se však Bohu více podobáme právě v
pokoře. Jak to vyslovil Augustin: „Z andělů se stali ďáblové pýchou; z lidí dělá anďěly
pokora."
JAK NAD PÝCHOU ZVÍTĚZIT?
Počátkem cesty k pokoře jsou dvě klasické křesťanské metody.
První křesťané nazývají vyznáním hříchů nebo zpovědí. To je ovšem v přímém rozporu s
tím, co píší všechny ty svépomocné příručky a návody, jak být v životě úspěšný. Pokud se
však necvičíme v sebezpytování a pravidelně si nepřipomínáme, že se často vychloubáme,
občas trošku zalžeme, protože se snažíme z různých potíží co nejsnáze vykroutit, a
nemilujeme každý svou manželku nebo manžela, své děti, přátele (natož nepřátele!) a toho
bližního, s nímž bývá těžké pořízení, a přitom dobře víme, že bychom ho milovat měli - pak
si stále budeme myslet, že je s námi všechno v pořádku, poněvadž jsme neudělali nic
špatného, a začneme tomu věřit. Vyznání vlastních vin neznamená libovat si v nenávisti a
odporu k sobě samému. Jsme stvořeni tak, abychom měli zdravý smysl pro sebeúctu
vycházející z vědomí, že náš Stvořitel nás bezvýhradně miluje. Ale aspoň jednou za určitou
dobu, třeba jednou denně, bychom se měli zamyslet nad tím, kdy jsme si nepočínali správně,
a přiznat to sobě i Bohu. Tento návyk přiznávat si vlastní chyby je zaručený způsob, jak se
vyhnout pýše.
Druhou metodou je služba. Když se učíme sloužit druhému, dělat něco, co by bylo
normálně pod naši úroveň, pomůže nám to zapomenout na sebe. Pokora není roztržitost; C. S.
Lewis to kdysi vyjádřil takto: „Pokora znamená méně myslet na sebe, nikoli méně přemýšlet
o sobě.“ Neznamená to, že si budeme říkat, že jsme k ničemu, že jen zacláníme, že by bylo
lépe, kdybychom zde už nebyli a tak dále. To by byla spíš sebelítost. První krok křesťanského
přístupu k tomu, jak se naučit být dobrý, spočívá v tom, že nechci být nějakým bůžkem ani se
nechci pasovat na krále všeho, co je kolem mě, na tu nejdůležitější osobu ve svém malém
světě. Znamená to přiznat si, že potřebuji ty druhé a že jejich nároky jsou stejně důležité jako
ty mé. Je však jasné, že jakmile to udělám, zůstane v mém srdci a v mé duši prázdný trůn; a
nyní je velmi důležité dobře rozhodnout, co by se na ten trůn mělo posadit. Pokud to bude
nějaký jiný člověk nebo činnost, která mě tak hrozně baví, nebo kariéra - to za to jednoduše
nestojí. Ten trůn je tu jen pro našeho Stvořitele, a teprve až on začne zaujímat tohle místo,
začneme vskutku objevovat hlubokou moudrost Boží v tom, jak žít. A první, čemu se možná
potřebujeme naučit, je, jak reagovat na ty dobré věci, které nám Bůh dává ve svém světě.
Jinak řečeno, začínáme se učit, jak se vypořádat s dalším těžkým hříchem: závistí.
Zdroj: Graham Tomlin: Sedm hlavních hříchů a jak je překonávat