psychologie

Transkript

psychologie

SOCPROSOC © ORIGINAL colection summer 07
POMOCNÝ STUDIJNÍ MATERIÁL K BAKALÁŘSKÝM
ZKOUŠKÁM; ZÁŘÍ 2007
Z PŘEDMĚTŮ: PSYCHOLOGIE
psychologie
strana 1 z 143
takže opět se jedná o jakýsi kompilát z níže uvedené literatury...naprosto nekorektně
neuvedené přímé citace, ale odkazy na konkrétní knihy by tam měly být...opět se ukazuje, že
co psycholog to vlastní teorie, takže je jen otázkou nakolik je ten/ta kdo to bude zkoušet magor
a nakolik bude chtít slyšet jen to co odříkal/a... support to your local troublemaker crew :o))
honza k.
POUŽITÁ LITERATURA
COLIN, V. L. (1996). Human Attachment.New York : The McGraw-Hill Companies.
CRAIN, W. (1992). Theories of Development : Concepts and Application. New Jersey:
Prentice Hall
DUFEK, J. Prezentace: neurotické poruchy, Brno, Psychiatrická klinika
ERIKSON, E. H. Osm věků člověka, přeložil Langmeier, Langmeierová, Krajské Pedagogické
nakladatelství Praha někdy okolo 1968 (celý text uveden v příloze)
HÖSCHL, C.,J. ŠVESTKA,J. LIBIGER. Psychiatrie, Praha, Tigis, 2002.
HUNT, M. Dějiny psychologie, Praha, Portál, 2000
HILL, G. Moderní psychologie, Praha, Portál, 2004
KOLEKTIV AUTORŮ. Studentská výpomoc v rámci kateder psychologie FSS MU, FF MU,
FF UK (kvůli relevanci zdroje ponechávám v oblíbené zelené barvě :o))
KRATOCHVÍL, S. Základy psychoterapie, Praha, Portál, 2002
KULÍSEK, P. Problémy teorie raného citového přilnutí. Československá psychologie, XLIV,
5, 2000, s. 404-423
LANGMEIER J., D. KREJČÍŘOVÁ: Vývojová psychologie, Praha, Grada Publishing. 1998.
(výpisky pořizovali studenti FSS MU, ale jsou OK, prošli kontrolou u zkoušek z VP I a II)
MACEK, P. Adolescence, Praha, Portál.
PAULÍK, K. Vývojová psychologie pro doplňující pedagogické studium, Ostravská univerzita
- pedagogická fakulta, Ostrava, 2004
PLHÁKOVÁ, A. Učebnice obecné psychologie. Academia, Praha, 2004 (místy z ní výpisky,
které pořídili studenti FF UK)
PROCHASKA, J. O. Psychoterapeutické systémy : průřez teoriemi, Praha, Grada, 1999
PROKOPOVÁ, A. Psychické krize (výukový text), nepublikováno, Brno, PedF, 2004
RIEGER, Z., I. PLÁŇAVA, Pohledy do psychopatologie (studijní text č. 12 pro kurs Uvedení
do psychologie), FSS MU, Brno
RÖHR, H-J. Hraniční porucha osobnosti, Praha, Portál, 2003
RYCROFT, R. Kritický slovník psychoanalýzy, Praha, Psychoanalytické nakladatelství, 1993
ŘÍČAN, P., D. KREJČÍŘOVÁ A KOL. Dětská klinická psychologie, Praha, Grada, 2006.
SMÉKAL, V. Pozvání do psychologie osobnosti. Brno. Barrister & Principal.
STROŽICKÝ, P. Základy psychopatologie : textová čítanka, stručný výtah ze studijní
literatury a výklad základních pojmů, FSS MU, Brno, 2003
ŠTĚPÁNKOVÁ, M. Studijní materiály ke kurzu Vývojová psychologie(VP) I a II.
nepublikováno, elektronická podoba, FSS MU, Brno, 2006, 2007
VÁGNEROVÁ, M. Vývojová psychologie: Dětství, dospělost, stáří, Praha, Portál, 2000
VÁGNEROVÁ, M. Úvod do psychologie, Praha, Karolinum, 2002
VYMĚTAL, J. Základy psychoterapie, Praha, Psychoanalytické nakladatelství, 1992
ZVOLSKÝ A KOL. Speciální psychiatrie, Praha, Karolinum, 1996.
psychologie
strana 2 z 143
Zcela objektivně platí, že svět je fakt divnej.
I když to momentálně říká schizofrenik.
J.X.Doležal
1A) VĚDOMÍ, JEHO OBSAH, ROZSAH, STAVY VĚDOMÍ, SPÁNEK A SNY,
PORUCHY VĚDOMÍ, PORUCHY SPÁNKU
Vágnerová (2002) : Vědomí je stav určité aktivace, které se projevuje bdělostí. Bdělost je
základní formální charakteristikou stavu vědomí. je podmínkou průběhu většiny psychických
funkcí a projevu psychických vlastností. Vědomí je stav, který je charakteristický
uvědoměním duševních obsahů. představujících minulou zkušenost, vyjadřujících aktuální
postoj a hodnocení sebe sama i okolního světa, případně anticipace budoucí situace. Má vždy
subjektivní charakter. Ve vědomí lze vymezit 3 základní okruhy: prožívání aktuálního
duševního dění; uvědomování prožívaného; uvědomování sebe sama
STAVY VĚDOMÍ: bdělé vědomí (lze ho charakterizovat koncentrovanou pozorností jedince
a jeho připravenost reagovat); ospalost (typická slabou pozorností a nepřesným vnímáním,
jedinec není v žádné oblasti uspokojivě orientován a není připraven reagovat); spánek (stav s
výtrazným omezením uvědomování sebe sama či okolí)
Plháková : existence vědomí je jedním z nejobtížnějších vědeckých problémů. Filosof J.
Searle se domnívá, že existuje jakýsi druh kulturního odporu k chápání vědomé mysli jako
biologického či fyziologického fenoménu,. Mentální fenomény mají totiž 4 vlastnosti, které
na první pohled nezapadají do vědeckého světa: 1/existence vědomí vůbec (představa, že by
biologické nebo fyzikální systémy mohly mít vědomí je pro člověka obtížná); 2/intencionalita
(schopnost plánovat); 3/subjektivita; 4/mentální kauzace (subjektivní pocity a myšlenky
ovlivňují lidské chování a působí také na okolní fyzický svět.
FILOSOFICKÉ VYMEZENÍ: dominujícím aspektem je zde body-mind problem (problém
vztahu mysli a těla): tradiční filosofie vymezila dva pohledy : dualismus (dvě odlišné
substance res extensa a res cogita; problém zde ale je, že pokud přijmeme představu, že duše
je nehmotné, je otázkou jak by mohla ovlivňovat jednání; někteří teoretici se snažili vyrovant
s tímto problémem pomocí hypotézy psychofyzického paralelismu, kdy psychické a fyzické
vedle sebe probíhá aniž by se ovlivňovalo); monismus (předpokládají existenci jedné
podstaty a to buď duchovní a nebo tělesné - zde je pak vlivné epifenomenální pojetí vědomí,
podle kterého sice mentální fenomény existují, ale nemohou mít jakýkoliv kauzální vliv na
tělesné procesy, protože jsou pouhým vedlejším produktem nervových dějů)
nejčastější interpretace vzniku mentálních fenoménů v současné filosofii staví na myšlence
emergence: předpoklad, že při nakupení fyzikálních procesů nad určitou kritickou hranici a
při jejich strukturálním propojení může dojít ke vzniku nové, na své základy neredukovatelné
kvalitě.
Vědecké zkoumání vědomí trpí obrovským koncepčním zmatkem (to jen tak na okraj).
Základním předpokladem vnímání a prožívání je to aby byl člověk "při vědomí". Tento
elementární předpoklad se zpravidla označuje jako bdělost (vigilance). Úroveň vigilance
určuje luciditu (jasnost vědomí). Protipólem je stav bezvědomí, případně spánek či narkóza.
Dále je dobré zmínit se o vegetativním stavu, kdy je retikulárně aktivační systém plně
funkční, ale je poškozena mozková kůra - pacienti mohou bdít, ale nic si neuvědomují. Je tedy
dobré rozlišit bdělost a schopnost uvědomovat si mentální obsahy a děje - tedy hovoří.-li laici
i odborníci o vědomí (consciousness) mají zpravidla na mysli uvědomování (awareness).
Podle Jamesovy slavné definice je vědomí spojitý proud psychických zážitků v němž
nedochází k žádným ostrým přerušením. Existují v něm sice prodlevy dané obdobím spánku,
ale lidé se po probuzení na proud vědomí snadno napojí. Mluvíme zde o kontinuitě vědomí.
FUNKCE VĚDOMÍ: většinou se akceptuje evoluční hledisko, z něhož plyne, že rozmanité
obsahy vědomí, k nimž patří vjemy, city, myšlenky, plány, pomáhají člověku přežít a lépe se
psychologie
strana 3 z 143
přizpůsobit okolnímu světu. Z hlediska toho plní důležité funkce: 1/ sledování (monitoring);
ovládání (conroling). Vědomí tedy umožňuje fungovat reflexivně spíše než reflexně. Vědomí
je dále nositelem osobní identity a disponuje řečovými prostředky, podílí se na komunikaci s
druhými lidmi.
Teorie vědomí M. Gazzanigy : pravá hemisféra mozku je organizována do relativně
nezávislých funkčních jednotek jejichž paralelní operace probíhají mimo vědomou zkušenost.
Levá hemisféra se pokouší tyto podvědomé aktivity a jejich behaviorální výstupy
interpretovat a to i tehdy, když se jedinec nechová příliš smysluplně.
KOGNITIVNÍ TEORIE VĚDOMÍ: Baarsova teorie globálního prostoru : Baars předpokládá,
že se obsahy vědomí nacházejí v centrálním procesoru, který označil jako global workplace.
na zpracování informace se dále podílejí nevědomé expertní procesory, které jsou v určité
omezené oblasti nesmírně efektivní a autonomní. Výsledky své aktivity odesílají do
globálního pracovního prostoru, který slouží především ke zprostředkování aktivity
nevědomých operací.
Dennettova teorie dimenzí mysli : theory of multiple drafts : vychází z předpokladu
paralelního zpracování informací. Podle Dennetta vzniká sekvence vědomých zážitků pouze
proto, že síť paralelních procesorů má v daném okamžiku jediného vítěze. Vědomí tedy
nestojí v centru veškerého zpracování informací. Ve skutečnosti je výsledkem aktivity celé
řady decentralizovaných, souběžných pracovních prostorů, které spolu soutěží o vstup do
vědomí.
SPÁNEK A SNĚNÍ: spánek je přirozený psychosomatický stav,. neurologové zjistili, že
subkortikální retikulárně aktivační systém ve spánku zastavuje přenos impulsů do mnoha
kortiukálních synapsí. mění se také produkce některých neurotransmiterů.
Cyklus bdění a spánku je cirkadiální, jakkoli tomu během vývoje jedince není stále tak.
Přechod z bdělého do spánkového stavu probíhá u všech lidí podle stejného vzorce: nejprve se
objeví velké tělesné pohyby a změny polohy, potom nastoupí prohloubené dýchání a pomalé
zavírání očí. Jedinec vstupuje do hypnagogického stavu, což je přechodné období mezi
bděním a spánkem. V tomto stádiu se někdy objevují výrazné křeče provázené škubnutím
celého těla.
Jednotlivá stádia byla pospána především v souvislosti se změnami elektrické aktivity
mozku.: I. stádium (hypnagogické); II stádium (lehký spánek Eeg obsahuje větší a pomalejší
vlny přerušované tzv. spánkovými vřeteny a K-komplexy, což jsou velké pomalé vlny a ostré
vlny, dochází k výraznému snížení svalového napětí); III a IV stádium je stádium hlubokého
spánku; poté se jedinec vrací na stádia III a II. celý úvodní cyklus trvá 90 min. a někdy déle.
Až pak nastupuje první etapa REM-spánku (během noci se opakuje 4 až 5x)
REM-fáze (paradoxní spánek): dochází k uvolnění svalového napětí; je pravděpodobné, že
tyto změny svalového tonu zabraňují spícímu, aby své sny aktivně přehrál. Někteří vědci
nepovažují REM-fázi za spánek, ale spíše za 3 stav existence, který charakterizuje především
vysoká aktivita mozku a ochrnutí svalstva. sny jsou zde mimořádně živé a mají bizardní
podobu; výsledky výzkumů potvrzují, že délka snu se prakticky rovná času, který by
jednotlivé aktivity zabraly ve skutečnosti; sny se vyskytují také v non-REM- fázi, ale jsou
kratší, méně časté a obsahují méně vizuálních i sluchových představ a více se podobají
normálnímu myšlení
W. Dement prováděl počátkem 60. let pokusy se snovou deprivací, při nichž probouzel spící
dobrovolníky pokaždé, když se dostali do REM-fáze. Účinky byly zajímavé: po 10 nocích
bylo nutno přerušit pokus, neb PO upadali vždy po probuzení do REM-fáze. Navíc po
ukočení pokusu se doba REM-fáze prodloužila o 60 až 160% nad normální stav. Dement tak
vytvořil teorii snové deprivace
(Strožický) : PORUCHY VĚDOMÍ: poruchy vědomí jako takové dělíme na kvalitativní a
kvantitativní.: A) KVANTITATIVNÍ poruchy se projevují různým stupněm snížení lucidity
(jasnosti) vědomí, jde o stejnoměrné snížení všech psychických funkcí: a) somnolence
(spavost, zpomalení, opožděné reakce, silnějšími podněty jej lze na chvíli přivést k jasnějšímu
psychologie
strana 4 z 143
vědomí); b) sopor (k vědomí lze postiženého přivést pouze silnými podněty a pouze na
krátkou dobu. kontakt je obtížný, bývají postiženy i tělesné funkce); c) kóma (postiženého
nelze přivést k vědomí ani silnými podněty). B) KVALITATIVNÍ poruchy jsou
charakterizovány především poruchou sebeuvědomování: a) delirium (narušení obsahu
vědomí, je porušena orientace, v popředí stojí zmatený obsah činností, je zvýšená
sugestibilita, průběh bouřlivý, kolísá, psychotické fenomény, ostrůvkovitá amnézie); b)
amence (zmatenost: v popředí porucha sebeuvědomění, orientace, projevy mírnější, nástup
pozvolnější, v popředí spíše bezradnost); c) obnubilace (mrákotný stav, nejvýraznější změny v
sebeuvědomění; porucha je velmi hluboká nástup bývá náhlý, úplná amnézie, rozlišuje se
forma delirosní, automatická, oneiroidní, extatická, stuporózní); Obnubilace – mrákotný stav
– nejvýraznější porucha idiognozie; vznik náhlý z úplně jasného vědomí, od počátku v plné
intenzitě, kolísání malé, přechod od vědomí náhlý; celková amnézie na daný stav, trvá v
průběhu změny vědomí; u organických poruch a nemocí mozku (epilepsie, intoxikace CNS),
vlivy psychogenní (patický afekt, u hysterie)
*stuporózní forma – příznaky chudé, nemocný se nepohybuje, mimika bezvýrazná, nehybná,
chudá, zrak upřen do neurčita; nemluví, nereaguje na dotazy, nepřijímá jídlo, nebrání se ,
nestará se o sebe
*afektivně-deliriózní forma – extrémně vystupňován neklid , neustálý pohyb, zvýšená
efektivita, neirodní představy, živé projevy na ně
*extáze – vzniká náhle, možno ji navodit (intoxikace, hysterie); částečné nebo pozměněné
vnímání okolí, intenzivní prožívání; i u organických postižení CNS (epilepsie, tumor mozku)
*automatická/vigilambulantní forma – nemocný se chová, jako by u něho nešlo o psychickou
poruchu, chová se, jako by správně vnímal okolí a v podstatě na ně přiměřeně reaguje, na
dotazy odpovídá, je schopen i složitějších úkonů; často oneiroidní prvky; schopnost konat
protizákonně – složité prokazování poruchy vědomí
4.Gamserův syndrom – vzniká psychogenně u jedinců premorbidně disponovaných –
psychopatů a hysteriků; postižený se chová klidně, odpovědi na dotazy připomínají
pseudodemnci (vědomě nesprávné až absurdní), sluchové i zrakové halucinace
PORUCHY SPÁNKU:
) Poruchy v rytmu spánku
1. Inverzní spánek – bdění v noci, spaní ve dne; u epidemické encefalitidy
) Poruchy v trvání spánku
1. Hyposomnie – spánek kratší, pocit nedostatečnosti spánku, jindy naopak (u mánií)
2. Hypersomnie – podstatné prodloužení spánku, usínání ve dne
3. vlastní hypersomnie – nemocný pociťuje, že usne, *narkolepsie – usínání je
imperativní, pocit usnutí nepředchází
4. Insomnie (agrypnie) – úplná nespavost; v běžné praxi se používá pro hyposomnie
) Poruchy v intenzitě spánku – hyposomnie, hypersomnie, somnolence
) Poruchy při usínání
1. Dysfylaxie – abnormálně rychlé usínání
2. Dyskoimesis – nemožnost usnout
3. Hypnagogní pseudohalucinace
- i několika smyslů současně; někdy mohou vyvolávat pocit strachu a úzkosti; při usnutí
pocity mizí; po únavě, vyčerpání, u psychopatií, neuróz
4. Halucinace
) Poruchy během spánku – hypersomnie, insomnie, dysnystaxie (přerušovaný mělký
spánek)
1. Somnambulismus
- stavy automatického jednání během spánku, na které má postižený totální amnézie;
jednání většinou bez hlubšího významu; nemusí být patologický
- somnilogie – mluvení ze spaní
- noční děsy (povornocturnus) – zařazovány do paroxysmálních jevů (na EEG)
psychologie
strana 5 z 143
2. Spánková obrna (kataplexie)
- snížení až vymizení svalového tonu; nemožnost aktivního pohybu; obrna vzniká i při
usínání (předspánková obrna) či při probouzení (podspánková obrna)
) Poruchy při probouzení – podspánková obrna (po probuzení neschopnost vstát), spánková
opilost (prodloužené probouzení)
1B) CHARAKTERISTIKA VÝVOJOVÉHO OBDOBÍ PŘEDŠKOLNÍHO A MLADŠÍHO
ŠKOLNÍHO VĚKU, NEJČASTĚJŠÍ PSYCHOPATOLOGICKÁ PROBLEMATIKA
Langmeier, Krejčířová:
PŘEDŠKOLNÍ OBDOBÍ
Zhruba od 3 do 6 let .
A)Vývoj základních schopností a dovedností
Motorický vývoj jako stále zdokonalování, zlepšená pohybová koordinace…větší
samostatnost. Cvičení zručnosti zvlášť při kresbě. Ve 3 letech napodobí jakékoli čáry, 4. rok
křížek, 5. rok čtverec, 6.rok trojúhelník. Roste i schopnost vyjádřit kresbou vlastní představu
– 3 leté něco načmárá, pak teprve pojmenuje, 4. roky realističtější obraz (stále však tzv.
hlavonožec), 5. rok kresba odpovídá předem dané představě a 6.- rok O.K.
Řeč
Během 4. a 5. roku mizí „dětská patlavost“, složitější věty. Rozvoj řeči umožňuje i rozvoj
poznatků. Kolem 3. roku zná celé své jméno a pohlaví, hlavní barvy. 5. rok jednoduchá
definice známých věcí.
Začne užívat řeč k regulaci svého chování.
Dvě výrazné tendence (rozhodují o přechodu do další etapy):
- vyrůstá z rámce rodiny – domov mu už nestačí + rozšířená časová perspektiva (zítra,
až večer, musíš počkat)
- potřeba práce – např. pomoc při drobných domácích pracích (okolo 4. roku)
B) Kognitivní vývoj
Kolem 4 let z předpojmové na úroveň názorového (intuitivního) myšlení – uvažuje
v celostních pojmech, které vznikají na základě vystižení podstatných podobností. Usuzování
je však zatím vázáno na vnímané či představované. Ve svých úsudcích je vázáno na názor
(grupování ?? – např. různě široké skleničky se stejným počtem korálků – vizuální názor). Je
to myšlení prelogické, vázáno na činnost dítěte – egocentrické, antropomorfické )všechno
polidšťuje), magické (dovoluje měnit fakta dle vlastního přání) a artificialistické (všechno se
„dělá“).
C) Emoční vývoj a socializace
Primární socializace je zajišťována ještě stále nejvíce rodinou. Socializace zahrnuje 3
vývojové aspekty:
1. Vývoj sociální reaktivity – vývoj bohatě diferencovaných emočních vztahů
k lidem. Selhání – autistické dítě bez zájmu o sociální kontakt
2. Vývoj sociálních kontrol a hodnotových orientací – normy, které usměrňují
chování do mezí určených společností. Selhání – mladiství delikventi…
3. Osvojení sociálních rolí – takové vzorce chování a postojů, které jsou od
jedince očekávány ostatními členy společnosti vzhledem k jeho věku, pohlaví
či společenskému postavení. Dospělý má více rolí. V institucionalizovaných
společenstvích je role člena vždy výslovně předepsána.
psychologie
strana 6 z 143
Vývoj sociálních kontrol
V útlém dětství – období shovívavosti – dítě nemusí udržovat tělesnou čistotu, hned
poslouchat….později tlak na změnu chování – období socializace.
Vnitřní sociální kontroly = svědomí – předpokladem dobrého svědomí je pevný vztah dítěte
k rodičům.
Základy sebepojetí tvořeny již v batolecím období – jen základní charakteristiky (pohlaví,
dítě), předškolní věk – dokáže popsat vlastní fyzické rysy, preference a
vlastnictví…sebehodnocení v předškolním věku je poměrně vysoké, ale nestabilní – pozitivně
koreluje s jistotou vztahu s rodiči.Důležitá je též diferenciace vlastního emočního prožívání,
vyjadřování emocí a vývoj emočního porozumění druhým. Mezi 3. a 5. rokem dítě začíná
chápat subjektivní povahu emocí – tzn. že ví, že pocity druhých záleží na tom, jak oni sami
situaci rozumí a že stejná situace může u jiných lidí vyvolat různé pocity = „teorie mysli“.
Porozumění myšlení a cítění druhých v průběhu tohoto období narůstá a odráží se v rozvoji
symbolických her – cvičení porozumění druhým, humor.
Vývoj sociálních rolí
Ve 2 letech se děti nerozdělily role komplementárně, spíše se napodobují - hrají-li si v jedné
místnosti, jde o souběžnou (paralelní) hru - obě děti po sobě pokukují a hrají si podobným
způsobem.
V předškolním věku začíná převažovat hra společná – asociativní (obě děti si hrají na
společných projektech a poskytují si k tomu i materiál) a hra kooperativní (organizovaná ve
spolupráci, při níž jsou role ke společné hře rozděleny a každé dítě přispívá svým osobitým
dílem ke společnému projektu).
Osvojování rolí – spojeno s oblibou některých jedinců v kolektivu či vedením ve skupině.
Kole 3, 4let – soupeřivost mezi dětmi (pokusy se stavením kostek). Nejvýznamější je pokrok
v diferenciaci mužské a ženské role.
Dítě je však i přes velké pokroky stále nejvíce závislé na rodičích, vztahy k ostatním dětem
přelétavé, náhodné..
Významná role v socializačním procesu připadá hře – stává se hlavní činností a je zaměřena
na vytvoření něčeho nového. Různé formy hry:
- funkční či činnostní hry – procvičování tělesných funkcí ve složitějších formách
- konstrukční či realistické – konstrukce nových věcí ze specifického materiálu
- iluzivní – užívá předmětů v přeneseném významu a přeměňuje svět podle své
představy (klacík jako dítě, puška, meč…)
- úkolové – hra na prodavače, rodiče…získává zkušenosti s rolemi, které pozoruje, ale
samo zastávat nemůže
Kuric – dělení her : funkční, manipulační, napodobovací, receptivní, úlohové, konstruktivní
Teorie hry – snaží se odpovědět na otázku proč si děti hrají? Dle Flintera – 2 pohledy :
1) napomáhá rozumnému a účelnému životu – vede k osvojování dovedností
užitečných pro život, napomáhá k obnovení sil, k uvolnění i překonání sociálních
nároků.
2) hra má smysl sama o sobě – je jednou ze základních životních potřeb člověka ve
všech kulturách a nepotřebuje být obhajována jinými důvody. Souvisí se svobodou
člověka, s jeho tvůrčí, fantazijní a uměleckou schopností.
6. VSTUP DÍTĚTE DO ŠKOLY
Vstup do školy = velká změna (šok) – klade obrovské nároky – poslouchat autoritu, soustředit
se, plnit úkoly…proto některé d. vykazují známky nepřizpůsobení - ve škole (nevydrží sedět,
neustále si s něčím hrají, ruší..), doma (nechce ráno vstávat, ze školy chodí unavené..) či
somatické (ranní zvracení, bolesti břicha či hlavy..). Neřeší –li se nastává bludný kruh – děti
ve vyšších třídách s normálními schopnostmi na školu nestačí – snižuje sebehodnocení…
psychologie
strana 7 z 143
Podmínky pro zvládnutí nástupu do školy (školní zralost):
1. D. si v minulém vývoji osvojilo ty znalosti a návyky, které se od něho očekávají
2. má v současné době dostatečně rozvinutou aktivní pozornost a přiměřeně vyvinuté
intelektové schopnosti
3. je dostatečně motivováno k budoucímu soustavnému učení ve škole
Za školní zralost považujeme stav somato-psycho-sociálního vývoje, který:
1. je výsledkem úspěšně dovršeného vývoje celého předchozího období
2. je vyznačen přiměřenými fyzickými a psychickými dispozicemi pro požadovaný
výkon ve škole a je doprovázen pocitem štěstí dítěte
3. je současně dobrým předpokladem budoucího úspěšného školního výkonu a sociálního
zařazení
Rozvoj předpokladů pro úspěšný školní začátek
1. Biologické zrání
Statisticky dokázáno, že dítě mladší než 6 let, není dobré dávat do školy – ve srovnání se
staršími spolužáky bude horší a je možné, že se to s ním potáhne (možné propadnutí, zvláštní
škola) i při průměrných schopnostech.
Výzkumy- u nás Matějček, NSR – A. Kern
2. Způsobilost dítěte pro školní práci
Vliv prostředí a výchovy značně ovlivňuje školní začátek kromě biologické zralosti.
Navržení speciálních postupů, které by měly odstranit nedostatky výchovy v některých
rodinách a vybavit děti schopnostmi, znalostmi a dovednostmi, nutnými pro úspěšnou práci
ve škole:
- Piagetova ženevská škola – D. zralé pro školní docházku vstupuje do stadia
konkrétních (logických) operací – způsoby přípravy by měly zahrnovat cvičení
v manipulování, řazení, rozpojování slučování, třídění apod.
- Chicagská škola – metody na rozvoj primárních intelektuálních schopností
- Vídeňští – soustava vývojové pomoci ke školní zralosti :
a) obecná metodika podporování školní zralosti (úlohové a společenské hry…)
b) speciální metodika – řešení úloh na přechod: názorné - obrázky - symboly
c) metodika přípravy rodičů – jak mají vhodně stimulovat své děti
-
americký „Headstart program“ – nejrozsáhlejší program – měl vykompenzovat
nedostatky rodinné výchovy, zejména u dětí ze sociálně slabých vrstev, z rodin, kde se
mluví jinou řečí, kde děti nepřijdou do styku s knížkou, tužkou a papírem. – měl
umožnit srovnatelnou šanci všem – očekávané výsledky se však nepotvrdily (asi
krátká intervence nezlomí dlouhodobou deprivaci)
3. Připravenost dítěte na školní práci
Jiný (podobný) pojem vyjadřuje subjektivní stránku vstupu do školy – emoční připravenost a
motivovanost dítěte. Dítě je pasivně účastno – nemůže tento proces ovládat.
Vývojový stav dítěte v době jeho vstupu do školy
1.Tělesná zralost
Posuzování výšky a váhy – ne příliš průkazné, ale extrémy na obou stranách problematické –
vyčnívají – možné pocity méněcennosti. Pozor na děti s velmi nízkou porodní váhou –
dokázáno, že nepní kritéria školní zralosti před 7. rokem.
Dlouho pokládána za ukazatel tělesné zralosti tzv. první proměna tělesné stavby (prodloužení
končetin, relativní zmenšení hlavy, zúžení a oploštění trupu, ztráta tuku…)
psychologie
strana 8 z 143
2. Kognitivní zralost
Dítě začíná vnímat svět realisticky, méně závislé na svých přáních a okamžitých potřebách.
Začátek logického myšlení, ale jen na konkrétních předmětech.
Pročleněné vnímání – vizuální i audiální.
Nejdůležitější je řeč, paměťové schopnosti a jisté znalosti z předškolního věku.
Metoda zkoumání školní zralosti Kernův – Jiráskův test
3. Emoční, motivační a sociální zralost
Emoční zralost = věku přiměřená kontrola citů a impulsů, tato kontrola je předpokladem
kázně.
Úkoly by měly být zprvu snadné a krátké, rozhodně nešetřit odměnou!!
Dítě má být méně závislé na rodině, aby se dovedlo na krátký čas odloučit a pracovat i bez její
opory + schopnost podvolit se cizí autoritě – sociální zralost
7. MLADŠÍ ŠKOLNÍ OBDOBÍ
Od 6 (7) do 11 (12) let –dle Freuda tzv. období latence
Věk střízlivého realismu – D. je zaměřeno na to, co je a jak to je – chce pochopit okolní svět
„doopravdy“ – čtení encyklopedií, robinsonek…
Realismus školáka je zprvu závislý na tom, co mu řeknou autority = realismus naivní, později
se dítě stává kritičtějším a jeho přistup je kriticky realistický – ohlašuje se blízkost dospívání.
A) Vývoj základních schopností a dovedností
Vývoj pohybových i ostatních schopností je závislý na tělesném růstu. Významně se zlepšuje
hrubá i jemná motorika – pohyby jsou rychlejší, větší svalová síla, lepší koordinace všech
pohybů.
Soustavně se vyvíjí i smyslové vnímání – zkoumá věci po částech, vnímání se stává
záměrnou činností - pozorováním.
Vrcholu dosahuje schopnost vybavit si v paměti dřívější vjemy – představivost (dříve se
usuzovalo na eidetismus).
Výrazný vývin řeči – stoupá slovní zásoba (akt. i pas.) – 7 let (18600), 11 let (26500), 15 let
(30300). Rychlý vývoj řeči podporuje rozvoj paměti – může se opírat o systém slovních
výpovědí – užívání paměťových strategií (např. strat. opakování).
Také učení se opírá o řeč, je plánovitý, - strategie učení = učí se, jak se učit
Na začátku školního věku je d. schopno skutečných logických „operací“ – ty se však vážou
pouze na konkrétní věci jevy a obsahy, které si lze názorně představit.
Na počátku dospívání (kolem 11 let) schopnost vyvozovat soudy i zcela formálně, i když si
nemůže obsah konkrétně představit. D. je schopno různých transformací v mysli současně –
může chápat identitu (korálky – nic jsme nepřidali/neubrali), zvratnost (můžeme korálky
přesypat zpět), vzájemné spojení různých myšlenkových procesů do jedné sekvence
(posouzení výšky a šířky skleničky).
Na úrovni konkrétních logických operací je dítě schopno pochopit zahrnutí (inkluzi) prvků do
třídy.
Školák také lépe chápe příčinné stavy. Předškolní zaměňuje následnost (post hoc) za
příčinnou souvislost (propter hoc).
IQ testa a ni Piagetovy testy nepodávají obraz o tvořivém myšlení.
Dítě se učí modelovat své způsoby chování už nejen podle rodičů, ale i učitelů a spolužáků.
Pokud jde o způsoby sociální reaktivity, dává skupina dítěti příležitost k četnějším a
rozlišenějším interakcím. Jen ve skupině se D. může naučit takovým dovednostem jako je
pomoc slabším, spolupráce či soutěživost.
psychologie
strana 9 z 143
Narůstá emoční vývoj a schopnost seberegulace. D. poznává, že pocity je možno skrývat (ne
před sebou samým) a dokáže výraz svých citů potlačit vůlí. Kolem 10 let D. připouští
ambivalenci pocitů.
Vývoj sociálních kontrol a hodnotové orientace byl zahájen už v předškolním věku –
školák už tedy má zvnitřnělé elementární normy sociálního chování a základní hodnoty, vše je
však labilní. Teprve během školního věku se začínají sociální normy morálního jednání
stabilizovat.
Vývoj morálního vědomí a jednání – PIAGET :
- heteronomní morálka (předškolní věk) – určována druhými- mravní hodnocení je
zcela závislé na autoritě dospělého
- autonomní morálka (kolem 7, 8 let) – D. uznává určité jednání za správné/špatné samo
o sobě, bez ohledu na autoritu - rigidní – platí pro všechny a za všech okolností stejně
- 11 – 12 let přihlížení k motivům jednání – bere ohled na vnější podmínky i vnitřní
pohnutky
Kohlberg - základní stadia morálního vývoje :
1) předkonvenční úroveň – za základ hodnocení určitého jednání jsou brány konkrétní
následky (trest nebo odměna)
a) heteronomní stadium – zaměření na poslechnutí či neposlechnutí a následnou
odměnu/trest
b) stadium naivního instrumentálního hedonismu – jednání na základě konformity –
očekává určitou výhodu nebo se chce vyhnout nepříjemnosti
2) konvenční úroveň – důležité je splnění sociálního očekávání
a) morálka „hodného dítěte“ – jedná tak, jak se očekává od hodného dítěte – slouží
k vytvoření či udržení dobrých vztahů
b) morálka svědomí a autority – jedná podle norem proto, aby předešlo kritice autority a
tím i pocitům viny (vlastní svědomí)
3) postkonvenční (principiální) úroveň – rozhodování o tom, co je správné/zlé na základě
principů, které jedinec sám vědomě přijímá za své a předpokládá, že se na nich mohou
dohodnout všichni.
a) morálka jako forma určité společenské smlouvy nebo společenské užitečnosti na straně
jedné a individuálních práv na straně druhé – chová se morálně proto, aby si zachovalo
uznání nezúčastněného pozorovatele, který jednání posuzuje z hlediska obecného
dobra
b) morálka vyplývající z univerzálních etických principů – jedinec se chová morálně, aby
sám sebe nemusel odsuzovat. Obecné mravní principy platí pro všechny, i pro něj, a
musí se podle něj – musí se podle nich řídit.
Hoffman – výchovné postupy :
a) vnější (předkonvenční) typ svědomí – podporován technikami, které kladou
důraz na mocenskou převahu vychovatele nad vychovávaným (tělesné tresty,
hmotné odměny)
b) konvenčně – rigidní typ svědomí – výchova se opírá o odnětí lásky při
neposlušnosti
c) postkonvenční typ svědomí – užití velmi diferencovaných výchovných
prostředků, které vždy odpovídají dané situaci = užívá i mocenských
prostředků i odnětí lásky, ale vždy s vysvětlením, odkazem na následky toho
či onoho jednání
psychologie
strana 10 z 143
Langmeier – důležitější než výchovné techniky je autentický způsob interakce mezi členy
rodiny :
a) skutečná vzájemnost – tam, kde si v roidně mohou sdělit volně a nefalšovaně své
pocity a přání – snáze se vyvíjí autonomní morálka
b) nedostatek vzájemnosti – každý si žije sám „na svůj vrub“ – heteronomní morálka
c) pseudovzájemnost – lidé jednají jakoby si rozuměli, ale jejich pocity jsou odlišné –
heteronomní morálka
Vedle sociální reaktivity a sociálních kontrol se ve školním věku rozvíjí i třetí složka
socializačního procesu - osvojování sociálních rolí = vzorců chování očekávaných od
každého jedince v určité situaci. – role spolužáka, sexuální role (velmi důl.) – ukazování
genitálu, masturbační aktivity…
Z různých rolí, které přijímá i ze svého postavení ve skupině vrstevníků si D. osvojuje i
uvědomělejší sebepojetí a sebehodnocení. Kolem 7 let si D. uvědomuje stabilitu osobnosti
v čase – ví,že mají druzí stálé psychologické charakteristiky – mohou se s druhýmí srovnávat
– tvoření vyšší úrovně sebehodnocení.
V 10 letech schopno introspekce a spontánní sebereflexe („mentalismus“ starších školáků) –
často mluví o svých pocitech.
Rodiče mají vliv na kladné/záporné sebehodnocení – 2 teorie:
a) zrcadlová teorie – rodiče mu dávají najevo,jak si ho váží nebo jak je podceňují, a tím mu
jako v zrcadle ukazují jeho vlastní hodnotu.
b) teorie modelu – rodiče jsou vzorem chování- podle nich D. modeluje samo sebe.
Ve školním věku však D. odvozuje své sebehodnocení od referenční skupiny (vrstevníci ve
třídě či kamarádi).Ta je však ještě málo vnitřně diferencovaná. Teprve kolem 10 let trvalejší
přátelství založené na osobních vlastnostech.
Dítě jako aktivní bytost – sebesocializace – nevylučuje socializační vliv významných osob,
ale důraz klade na vnitřní procesy – jak D. přijímá a jak si vysvětluje informace získané
z prostředí – vytváří si o sobě „teorii“, tak je pak základem vlastní identity. Kolem 11 let D.
pochopí, že genitální rozdíly jsou dominantní charakteristikou odlišující pohlaví.
Ve školní věku kromě hry je velmi důležitá práce = schopnost vykonávat úkoly, které nejsou
samy o sobě příjemné, ale jsou konány za pro zamýšlený cíl – je to jedna z charakteristik
školní zralosti.
Hra je také zastoupena – projevuje se v ní obecná tendence pro přiblížení realitě a výraznější
je též snaha po dosažení úspěchu.
PSYCHOPATOLOGICKÁ PROBLEMATIKA: (Vymětal) do PT je nutné zahrnout (u dětí)
na nichž je dítě bytostně závislé a osvědčuje se zahrnout i kamarády, spolužáky. Základním
kritériem pro poskytnutí PT je potencionální předpoklad pro aktivní a zřejmou komunikaci ze
strany dětského KL, jejíž součástí je elementární verbální projev, konkrétní názorné myšlení,
rozvíjející se fantazie a vývojový předpoklad k větší samostatnosti (což je u Mahlerové
subfáze individuace**; v rámci teorie attachmentu se jedná o stádium Období cílesměrného
vztahu a partnerství /goal-corrected partnership/*). V předškolním věku přicházejí do péče PT
**
(stálosti objektu) – 25. – 36. měsíc – obraz matky (mentál. reprezentace) internalizován – D. může začít
fungovat samostatně – plná individuace (psychologické já). D. je schopno snést separaci (v mateřské škole
*
Kulísek: 4. Období cílesměrného vztahu a partnerství (goal-corrected partnership) : Kolem čtvrtého roku
je už vytvořena základní identita dítěte. Tehdy získává vztah matky a dítěte novou podobu. Pokud vývoj v
předcházejících fázích proběhl bez vážnějších defektů, původní naprostá připoutanost a závislost dítěte na matce
ustupuje a dítě začíná vytvářet vlastní autonomii. Rodí se tak počátky nezávislosti, které jsou ukončeny v případě
nenarušeného vývoje v dospělosti. V tomto období již není dítě tolik vázáno na matku. Jeho aktivity jsou
mnohem více orientovány na prozkoumávání okolního světa a potřebu matčiny blízkosti je schopno bez tíživých
následků na další psychický vývoj odložit. Dokáže již pochopit jiné potřeby matky a dalších osob. Přiměřená
psychologie
strana 11 z 143
zejména děti úzkostné, utlumené, s fobickými strachy, nesnadno komunikující, neklidné, hůře
se soustředící, s projevy agresivity, s nočním pomočováním. Při vlastní terapii se jako
základní a nejúčinnější jeví volná hra (hrová činnost, krom toho, že je "přirozenou" činností v
tomto stádiu, tak má také psychohygienický účinek - odžití; úkolem terapeuta je komentovat a
reflektovat a tím napomáhat KL uvědomit si co se v něm děje).
Období školní docházky: děti jejichž potíže bývají souběhem více okolností - horší zařazení
do třídního kolektivu, nadměrné přetěžování ze stran rodičů a tlaku školy na výkon. Děti
bývají zvýšeně úzkostné, sebeobviňující, fobické, bolí je hlava, špatně jedí, poruchy chování,
psychogenní pomočování a bolest, psychosomatické potíže (hypertenze, onemocnění kůže).
Cílem PT je umožnit lepší sebepoznání, což se zpravidla projeví zvýšením sebevědomí,
dosažením vnitřní stability, nalezení reálnější pozice a zjištění co je a co není možné.
Terapie mládeže: nejčastější jsou těžkosti v oblasti meziosobních vztahů, nepřiměřené
sebehodnocení, sebepodceňování, nevyrovnanost, úzkostnost, někdy se hlásí nástupem
schizofrenie, psychosomatická onemocnění, neurózy, psychózy, poruchy příjmu potravy
(mentální anorexie, bulimie) - lze vyjít z léčby vztahem (dlouhodobá ambulantní; v rámci
vztahu dochází k emocionální a racionální korekci, KL nalézá své "dospělé" Já), rodinný
přístup, teorie učení (při plné hospitalizaci; KL uzavřen a vystaven deprivaci - nedostatek
podnětů - odměna za přibrání na váze - podmiňování).
(Říčan, Krejčířová a kol.): dále se mohou objevit Pervazivní vývojové poruchy (F84) - těžké
vývojové poruchy, které mají svůj počátek kolem 2-3 let věku a jsou charakterizované
kvalitativní poruchou sociální interakce, komunikace, hry a sklonem k stereotypnímu a
ritualistickému chování. Dnes je obecně předpokládána biologická etiologie autismu. Pak taky
specifické poruchy učení a chování, poruchy řeči, problémy způsobené alkoholem, hazardní
hrou a jinými návykovými látkami.
2A) VNÍMÁNÍ, PORUCHY VNÍMÁNÍ, HALUCINACE
Plháková : Vnímání neboli percepci lze definovat jako organizaci a interpretaci senzorických
informací. Pokud bychom informace nijak neinterpretovali, žili bychom zřejmě ve světě,
který W. James označil jako svět dunícího a bzučícího zmatku.. Podstatou percepce je
odhalování smysluplných celků v chaotických senzorických informacích.
TEROIE PERCEPCE: dvě hlavní teorie: 1) považovala vnímání za konstruktivní mentální
děj, který je ovlivněn dřívějšími zkušenostmi; 2/ přímá percepce - každý živý organizmus je
podle této teorie vybaven vrozenou senzitivitou vůči významným podnětům; tak např. J.
Gibson tvrdil, že většina informací, které potřebujeme pro přesné vnímání je součástí podnětů
jako takových a je pro naše smysly přímo dostupná
ORGANIZACE PERCEPČNÍHO POLE : tvaroví psychologové (Wetheimer, Koffka, Kohler)
zjistili, že existuje silná, pravděpodobně univerzální tendence seskupovat vnímané podněty do
určitých celků. charakteristické znaky částí přitom nevytvářejí celek, nýbrž celek vtiskuje svůj
ráz částem.(proces vnímání shora-dolů). Základní organizace percepčního pole je dělení na
figuru a pozadí. vztah figury a pozadí popsal E. Rubin. Známá je jeho figura (a), která
ilustruje jev reverzibilní oscilace (změna figury v pozadí a naopak)
a)
b)
separace a frustrace v tomto období podněcují v dítěti zdravý vývoj (Blanckovi,1992), nedošlo-li dříve k
vážnějšímu narušení citové vazby.
psychologie
strana 12 z 143
Při vyčleňování figury z pozadí se prosazují tvarové zákony, popsané už v roce 1912 : zákon
pregnantnosti (dobrého tvaru, projevuje se tendence neúplný kruh vnímat jako uzavřený);
zákon proximity (jako tvar vnímáme ty prvky, které jsou k sobě prostorově blízko); zákon
kontinuity (zákon dobré křivky, máme tendenci organizovat podněty do souvislých linií (b));
zákon společného osudu (vnímáme jako figuru podněty, které se současně mění či pohybují v
určitém směru); zákon podobnosti (máme tendenci přiřazovat k sobě podobné).
Desítky let po vystoupení tvarových psychologů začal výzkum, jehož výsledky alespoň
částečně objasnily, jak mozkové neurony organizují senzorické zkušenosti. Hubel a Wiesel
(průkopníci této oblasti) pečlivým pozorováním zjistili, že existují 3 typy korových buněk,
které reagují na různé vizuální podněty (jednoduché, komplexní, hyperkomplexní). Všechny
korové buňky specializované na registraci typických tvarových podnětů se nazývají
detektory rysů. jejich výzkum ukázal, že lidský mozek výběrově reaguje na určité podnětové
vzorce. Teorie přenosu obrazu ze sítnice bod za bodem byla vyvrácena. Z podnětů
zprostředkovaných sítnicí a zrakovými nervy se v mozku postupným zpracováním získávají
další informace. Obraz předmětu se utváří teprve v mozku. Tomu nasvědčuje i Hillem
zmíněný experiment, kdy byl lidem dány brýle, které otáčely obraz dopadající na sítnici o
180%. Za několik dní lidé ovšem uváděli, že vidí "normálně" a při sundání brýlí byla potřeba
určitá doba adaptace na novou situaci
ROZPOZNÁVÁNÍ: druhým krokem při vnímání, lze jej definovat jako pochopení významu
percipovaných objektů a jejich pojmenování. některé teorie rozpoznávání: TRANSPOZICE:
schopnost rozpoznat určitý smysluplný celek, i když je znázorněn různým způsobem (např.
transponovaná melodie o kvintu je rozpoznána jako tatáž); NANLÝZA RYSŮ (rozložení na
horizontální a vertikální linky a úhly mezi nimi a z toho složeny celky); ANALYTICKOSYNTETICKÁ TEORIE (vnímání jako dvojstupňový proces, kdy mozek nejprve informaci
rozloží a poté složí do podoby celistvých vjemů. Podle Biedermana lze 3D objekty rozložit do
36 základních geometrických tvarů (geonů). Jenže tyto geony nerozpoznáváme jako stejné z
různých úhlů, kdežto reálné objekty ano (Koukolík); PROCESY POSTUPUJÍCÍ SHORADOLŮ / ZDOLA-NAHORU: podle toho zda začínáme u celostních mentálních reprezentací a
jdeme k malým částem nebo zda začínáme u malých komponent a pokračujeme k celku
PROSTOROVÉ VIDĚNÍ: existují vodítka proto, aby bylo možno svět vnímat jako 3D i když
dopadají podněty na 2D rozměr sítnice-vlastně není důležité, že sítnice je 2D, protože mozek
zpracovává pouze impulzy. Vodítka. interpozice (překrývání objektů v percepčním poli);
lineární perspektiva (postupné přibližování se vodorovných linií); relativní velikost (nachází-li
se v našem poli několik dobře známých předmětů stejného druhu, pak ten menší vnímáme
jako vzdálenější); spád struktury (gradient; postupné zmenšování a zhušťování a přibližování
se objektů při pohledu do dálky. tyto vodítka jsou nazývána jako monokulární. Existují také
binokulární vodítka, která jsou dána odstupem očí od sebe a využíváním informací z obou z
nich.
KONSTANTNOST VNÍMÁNÍ: stálost tvaru, stálost barvy (dána známostí předmětu, pokud
předmět neznáme stálost barvy přestává fungovat - alias v zšeřelém bytě vnímáme pomeranče
stále jako oranžové); stálost jasu (bílé, šedé nebo černé předmět odrážejí pokaždé stejné
procento světla - tedy spíše než řízením se absolutní hodnotou se řídíme poměrem odraženého
světla)
INDIVIDUÁLNÍ ROZDÍLI VE VNÍMÁNÍ: percepční očekávání (dáno situací a očekáváním,
které o ní máme); kognitivní styl (individuální způsob zpracování informací
PORUCHY VNÍMÁNÍ:
Zvláštní projevy vnímání
- eidetismus – schopnost navodit si představu se značnou přesností, takže má charakter
vjemu, jde o jistou formu nadání rozvinutou především u dětí
- synestézie – představy doprovázející jiný vjem (barevná hudba)
- paobraz – vzniká udržováním dříve vnímaného obrazu po delší dobu, i když už podnět
nepůsobí, objevují se s krátkou latencí po vlastním vjemu, mívají krátkou dobu trvání
psychologie
strana 13 z 143
-
negativní – připomínající fotografický negativ (komplementarita barev)
pasivní
pareidolie – schopnost vytvářet z nepřesně ohraničených počitků jasné vjemy (např.
Rorschachův test)
smyslové klamy/iluze – nejčastěji zrakové, vycházejí z nesprávného hodnocení
prostorových poměrů
Poruchy vnímání
A. Výpad funkce smyslového orgánu
- při organickém poškození, psychogenní poruše a při gnostických poruchách
a. organické postižení orgánu
- k poruše funkie dochází při poškození nebo chybění příslušného orgánu, vzniká slepota
(omanróza), hluchota (surditas, anacusis), porucha chuti (agenzie), porucha čichu
(anosmie), poruchy citlivosti (anestezie), částečné poruchy (hypacusis, hyposmie atd)
nebo kvalitativní postižení (parestezie, paracusis…)
- pro psychiatrii spíše druhotné (změny osobnosti hluchoněmého, paranoidní vývoj u
nedoslýchavých, syndrom fantomového údu…)
b. psychogenní porucha
- výpad funkce po psychotraumatizujících zážitcích: psychogenní slepota, hluchota,
poruchy čichu, chuti, čití
- různé příčiny, poruchy často u účelových a rentových (nevím to jistě nemůžu to přečíst)
neuróz, podkladem bývá účelová hysterická reakce
c. gnostické poruchy
- při lézích mozkových laloků zpravidla nedominantní sféry: agnozie (optická, akustická,
taktilní, somatická)
- poruchy schopnosti porovnávat aktuální smyslové vjemy se vzpomínkami
B. kvantitativní poruchy vnímání
- Zvýšená vnímavost: schopnost vnímat podněty v širším rozsahu nebo obvykle, stoupá
kapacita vnímání
- u některých intoxikací psychofarmaky (psychostimulancia), u euforie, manických stavů …
- většinou na úkor přesnosti
- snížená vnímavost: při únavě, depresi, somnolenci, intoxikaci sedativy
C. Kvalitativní poruchy vnímání
a. iluze
- nesprávně vnímaná objektivní skutečnost (neodpovídají podnětu, který je vyvolává)
- pravé – subjektivní přesvědčení o skutečnosti vnímaného
- nepravé (pseudoiluze) – přesvědčení o klamnosti vnímaného – chorobný projev
výtvor fantazie
- dělení:
- zrakové • sluchové • čichové • chuťové • tělové • viscerální • kinetické • taktilní
- hypnagogní iluze vznikají při usínání
- Kahltaumova halucinace – iluzorně vnímaný skutečný zevní podnět není ani vzdáleně
podobný tomu, co je iluzorně vnímáno
b. Halucinace
- vjemy vznikající bez současného vnějšího podnětu mající pro jedince charakter
skutečnosti
1. sluchové (akustické)
- elementární (jednoduché)/akoazmata – jednoduché vjemy jednotlivých zvuků (tóny)
- složité (komplexní)
• auditivně verbální – nemocný slyší celá slova, věty, rozhovor
♦ imperativní – hlasy přikazují
psychologie
strana 14 z 143
-
-
-
-
♦ teleologické – hlasy radí
♦ antagonistické – dva hlasy či skupiny hlasů vedou mezi sebou spor
2. zrakové (vizuální, optické)
jednoduché/ fotomy – oheň, světla, blesky, jiskry, skvrny
složité
• zoopsie – halucinace zvířat
• mikrozoopsie – halucinace malých zvířat
• makropsie – halucinace velkých rozměrů
• mikropsie – halalucinace malých rozměrů
hemionoptické halucinace – halucinace ve slepých částech zorného pole při poruchách
okcipitálního laloku
Pickovy vize – vznikají při lézích v oblasti pontu, nemocný má dojem, že lidé prostupují
stěnami, zavřenými dveřmi, vidí pokřivené stěny, nebo se stěny bortí, posunují
Lhermitteovy pedunkulární hluc – při lézích v pedunculi cerebri, nemocný vidí
neobyčejně živé a barvité, často příjemně emočně zabarvené, bohatě ornamentální
exotické motivy, ptáky, květy…
Autoskopické halucinace – nemocný halucinuje vlastní osobu
positivní – halucinuje sebe
negativní – nevidí se v zrcadle
3. čichové (olfaktorické)
- jednoduché/olfakce/odorace
- složité
- vyskytují se s jinými halucinacemi
4. chuťové (gustatorické)
jednoduché/gustace
složité
společně s čichovými, nepříjemné
5. tělové
jednoduché
dělíme na:
složité
• taktilní (haptické) nemocný pociťuje na těle dotyky, píchání, elektrizování, pálení,
svědění, napadení drobným hmyzem, dráždění na genitáliích, pocit sexuálního
obtěžování
• cenestetické (viscerální, orgánové, útrobové)
♦ nemocný pociťuje změny na vnitřních orgánech (absence, zkaženost,
porušení…)
♦ těžko odlišitelné od bludů
• pohybové (motorické, kinestetické)
♦ pohyby částí těla, padání, vznášení
-
-
halucinace posednosti, pocit, že mu v těle sídlí druhá osoba, nebo
nepřirozená bytost, která vládne jeho tělem, ne nutně myslí
6. verbálně motorické halucinace Séglasovy
nemocný má pocit, že někdo jiný mluví jeho ústy
• pravé – někdo mu hýbe ústy, ale nemluví
• nepravé – hýbe i mluví
7. graficko – motorické halucinace – nemocný má pocit, že někdo druhý řídí jeho ruku
při psaní
8. halucinace inadekvátní- nemocný vnímá v jiných částech těla než odpovídajícím
smyslových orgánem (slyší nosem)
9. halucinace reflexní – má pocit působení předmětů a jevů, jež ve skutečnosti vnímají
(např. při spatření jehly pociťují píchání)
psychologie
strana 15 z 143
10. halucinace negativní
- nemocný vnímá zrcadlový obraz (ne skutečné vnější podněty)
- v experimentálně navozených hypnotických stavech
- popírání skutečnosti, která je vnímána
11. halucinace hypnagogické – při usínání a přechodu mezi spánkem a bděním
12. kombinované
13. intrapsychické hal . nemocný má pocit, že jsou mu někým druhým dávány do mozku
myšlenky, nebo, že jsou mu brány (tzv. imputace a amputace myšlenek)
- Kandinského – Clérambaultův syndrom – intrapsychické halucinace a Séglasovy
verbálně motorické halucinace
14. extrakompinní halucinace – vnímá mimo možnosti dosahu daného smyslového orgánu
(vidí za sebe)
c. Pseudohalucinace
- poruchy vnímání, kdy si nemocný na rozdíl od prvých halucinací uvědomuje neskutečnost
halucinace, není nezvratně přesvědčen o jejich objektivní skutečnosti
- dle Kandinského: halucinace jsou lokalizovány vně nemocného a jejich příslušnost ke
smyslovému orgánu je jasná, pseudohalucinace nemocný lokalizuje uvnitř sebe, nejčastěji
v hlavě, a jejich příslušnost ke smyslovému orgánu jasná nebývá (schází jem senzoralita a
objektivizace)
2B) PORUCHY DYNAMIKY SOCIÁLNÍHO CHOVÁNÍ (NÁROČNÉ ŽIVOTNÍ
SITUACE-KONFLIKT, STRES, FRUSTRACE, PSYCHICKÁ DEPRIVACE A KARENCE,
SYNDROM VYHOŘENÍ PROFESIONÁLŮ), ZPŮSOBY VYROVNÁVÁNÍ SE SE
STRESEM
NÁROČNÉ ŽIVOTNÍ SITUACE
- působí jako mobilizující prvek (podněcují aktivitu)
- rozdíli v řešení těchto situací dané vlastnostmi organismu
- odolnost - schopnost organismu vyrovnat se s nimi bez nepřiměřených patologických reakcí
- závisí na mnoha faktorech (zkušenosti, věk, vrozené
vlastnosti, duševní stav, společenské vztahy)
- dělení podle náročnosti:
- extrémě náročné - dochází k narušení osobnosti
- značně náročné - na osobnosti se nepodepíší
- prostě náročné
- adaptace (GAS) - poplachová reakce - snížení odolnosti organismu
způsobené šokem
- stadium rezistence - přizpůsobení organismu
- stadium vyčerpání - zhroucení org. (až smrt), nastává při dlouhodobému vystavení NŽS
- konkrétní NŽS:
- frustrace - překážka na cestě k cíli, zabraňující nám v uspokojení potřeby, dlouhodobá vede
až k deprivaci
- potřeby - biologické - jídlo, spánek...
psychologie
strana 16 z 143
- emocionální - láska...
- sociální - kontakt s lidmi
- senzomotorické - podněty
- typy bariér - vnější - pasivní - porucha vozu
- aktivní - požadavek
- vnitřní - pasivní - nedostatek vůle, strach...
- aktivní - boj motivů
- frustrační tolerance - schopnost snášet frustraci, závisí na
věku, intelektu, zkušenosti...
- konflikt - typ frustrace, překážka na sebe bere podobu protisměrné pohnutky (střet
protikladných tendencí)
- vnější i vnitřní (předcházejí vnějším)
- nezbytná podmínka pro vývoj jedince (motivuje, zvyšuje psychickou odolnost
jedince)
- typy:
- apetence x apetence - dvě kladné síly (dítě si chce hrát a zároveň jít ven
s kamarády)
- averze x averze - dvě negativní síly (za nesplnění těžkého úkolu nás čeká trest)
- apetence x averze - kladná a negativní síla (chci pohladit psa, ale bojím se, že mě
kousne)
- dvojitý konflikt - svár strachu a přání, touhy po prestiži a obav z posměchu (dítě
chce vylézt na strom, ale bojí se, že spadne, chce získat obdiv kamarádů, ale obává se, že si
vyslouží jen posměch)
- VYROVNÁVÁNÍ SE S NŽS:
- aktivní:
- egocentričnost - snaha upoutat okolí (krádeže, výstřední oblečení...)
- identifikace - napodobení vzoru
- kompenzace - vyrovnání nedostatků rozvíjením svých předností (paralympici), někdy i
nežádoucí, nepřiměřená a zcestná
- racionalizace - zdůvodňování vlastního jednání před sebou samým za účelem jeho
ospravedlnění, vyrovnání se s vlastním svědomím
- projekce - člověk přisuzuje jiným lidem myšlenky, které napadají jeho a u nichž si
uvědomuje, že jsou špatné
- člověk přenese vinu na druhého, i když se provinil on sám
- substituce - nahrazení neúspěchu úspěchem v jiné oblasti
- pasivní:
- izolace - uzavření se do sebe, odtržení ode všech problémů
- regrese - návrat na nižší stupeň vývoje osobnosti (trucovitost, nekontrolované výbuchy,
dětinskost)
- negativismus - záporný postoj ke všemu a všem, pocit ublíženosti
- potlačení a popření - vytěsnění problému
- fixace
- stres - psychický stav vyvolaný situacemi, při nichž není přerušen, ale pouze ztížen proces
uspokojování potřeby (časový tlak,
předvídání neúspěchu - stresory)
- eustres - pozitivní (těšení se na něco)
- distres - negativní
- projeví se v místě nejnižšího odporu, jež je nám geneticky dáno (infarkt, mrtvice,
žaludeční vřed...)
psychologie
strana 17 z 143
- agresivita - vlastnost chování, jež vede k destrukci
- příčiny:
- CNS- za agresivní chování odpovědný limbický systém, hypothalamus, střední mozek,
tlumí jej kortex (šedá kůra mozková)
- instinkt - biologicky zděděná tendence k určitému chování ve stavu ohrožení
- učení - agresivnímu chování, snadnější u chlapců (vyšší hladina testosteronu)
- nápodoba - pokud určitý typ chování vede k mému cíli, napodobím jej
- frustrace - snaha zničit překážku
- deprivace - stav dlouhodobého neuspokojení potřeby
- typy agresivního chování:
- a) reaktivní - na instinktivním základě (ohrožení útok)
instrumentální - agrese využívána jako prostředek k dosažení cíle
(promyšlené využití - zvrácenost)
- b) fyzická - muži
verbální - ženy
- c) přímá - proti objektu, který vyvolal náš vztek
nepřímá - je-li objekt samotný pro nás nebezpečný, útočíme na jeho slabiny, na věci, které
má rád (např. pomluva)
- vždy chtěná, promýšlená
- d) heteroagrese - působí navenek
autoagrese - trestání sebe sama
- jak tlumit agresivitu?
- nejprve je nutno rozlišit úroveň agresivního chování
- pozitivní posilování - u nebrutálních projevů agrese, na projevy agrese jen poukazujeme a
dále si jich nevšímáme, chválíme veškeré kladné projevy
- vyhasínání - každý projev, který neposilujeme, časem zmizí (dobré kombinovati
s pozitivním posilováním)
- izolace - výchovné ústavy
- systém kontraktů - když něco dodržíš, dostaneš to, co chceš
- dehumanizace nepřítele - velmi nebezpečná tendence, snižuje se práh citlivosti (možná u
jedinců, jejichž idolem je akční hrdina, dosahující svých cílů výhradně agresí)
- konfabulace - jedinec tu část minulosti, kterou zapomněl, nahradí jinou vzpomínkou, aniž by
si toho byl vědom
PSYCHICKÁ DEPRIVACE
angl. deprivation, privation – ztráta něčeho, strádání nedostatkem nějaké důležité potřeby
Psychická deprivace je psychický stav vzniklý následkem takových životních situací, kdy
subjektu není dána příležitost uspokojovat některé základní psychické potřeby v dostačující
míře po dosti dlouhou dobu. (Langmeier, Matějček 1963, 1968, 1974; cit.dle Matějček,
Bubleová, Kovařík, 1997, str.8)
PSYCHICKÁ SUBDEPRIVACE
pojem byl poprvé použit v závěru studie o dětech narozených z nechtěného těhotenství
(Dytrych, Matějček, Schüler, 1975)
studie ukázala, že vývoj a chování těchto dětí v mnohém připomíná nálezy u dětí,
vyrůstajících dlouhodobě v deprivačních podmínkách kolektivních dětských zařízení, nejsou
však tak výrazné, dramatické a zřetelně ohraničené. (Matějček, Bubleová, Kovařík, 1997,
str.11)
Základní psychické potřeby (Matějček, Bubleová, Kovařík, 1997)
1.Potřeba určitého množství, proměnlivosti a kvality vnějších podnětů
psychologie
strana 18 z 143
2.Potřeba určité stálosti, řádu a smyslu v podnětech
3.Potřeba prvotních emocionálních a sociálních vztahů
4.Potřeba společenského uplatnění a společenské hodnoty
5.Potřeba otevřené budoucnosti nebo životní perspektivy
1.-4. psychická potřeba: doc. Josef Langmeier
-odvodil z nálezů u dětí z dětských domovů
-vycházel z analogie potřeb vitálních potřeb biologických
5. psychická potřeba: prof. Zdeněk Matějček
-odvodil na základě poznatků u dětí, které přešly do náhradní rodinné péče
Příběh kronikáře Salimbdena z Parmy ze 13.století – důkaz o vitalitě psychických potřeb:
Pověst vypráví o císaři Bedřichu II., který dal vychovávat své děti chůvám s přísným
rozkazem, aby děti kojily, koupaly a myly, ale vystříhaly se jakéhokoliv mluvení, laskání a
mazlení. Předpokládal totiž, že řeč, kterou děti začnou mluvit, nebudou-li žádné nové řeči
učeny, bude onou nejstarší, nejpůvodnější řečí lidstva. Jeho vědecká zvědavost však nebyla
uspokojena, neboť děti prý všechny zemřely - nemohly žít, jak starý kronikář komentuje, bez
láskyplného přimlouvání a radostného výrazu tváře svých chův. (Langmeier, Matějček, 1963)
Psychická deprivace – částečné překrývání pojmů
Langmeier, Matějček, 1963)
Hospitalizmus
-omezuje situace, ve kterých k deprivaci dochází, na ústavní (nemocniční) prostředí,
ale nevystihuje fakt, že v takovém prostředí dochází k k jiným než deprivačním vlivům
(nedostatek spánku,..) a že za optimálních podmínek nemusí např. v nemocnici
k deprivaci docházet
-Tzv. rodinný (domácí) hospitalizmus - viz deprivace v rodiněJ
Frustrace
-„nemožnost (blokování) uspokojení aktivované potřeby
pro nějakou překážku nebo obstrukci“ (Symonds)
-rozdíl deprivace –frustrace: frustrovanému dítěti byla sebrána
oblíbená hračka, ale dostalo méně oblíbenou
(přičemž tu první vidí); deprivované dítě vůbec nemá možnost
si hrát; separace od rodičů: nejprve projev frustrace,
poté deprivace
Konflikt
-U dítěte, které se marně snaží získat lásku od rodičů,
může nejprve vzniknout pocit prázdnoty, poté vnitřní
konflikt – potrestat, ublížit rodičům x milovat je, nalézt u nich bezpečí
Zanedbanost
-Vnější vlivy (nedostatečná hygieny, nemožnost školní výuky,..)
- ! Paradox: Dítě „zanedbané“ je odňato z rodiny a umístěno v ústavu, kde sice odstraní
zanedbanost, ale hrozí, že se deprivační syndrom zhorší
PROJEVY PSYCHICKÉ DEPRIVACE
Typ „normoaktivní“ či relativně dobře přizpůsobený
Typ hypokativní či útlumový
Typ sociálně hyperaktivní
Typ sociálně provokativní
Typ charakterizovaný náhradním uspokojováním potřeb
psychologie
strana 19 z 143
SPECIFICKÉ OBLASTI PSYCHICKÉ DEPRIVACE
DEPRIVACE V RODINĚ
Výsledky výzkumů, které ukazovaly na různé stupně deprivace dětí odloučených od rodičů,
vedly některé lidi k názoru, že ústavní výchova znamená totální deprivaci, zatímco rodinná (i
kdyby měla být špatná), zajistí dítěti alespoň část jeho potřeb.
Pokud bychom situaci posuzovali podle průměrů, mohli bychom tyto závěry potvrdit; např.
klinický psycholog však často pracuje právě s ojedinělejšími případy, ke kterým patří i
psychická deprivace v rodině
Někteří autoři (např. Colemanová) mluví o tzv. domácím hospitalizmu -např. matka je fyzicky
přítomná, ale dítěti nevěnuje žádnou pozornost – dítě je odkázáno na postýlku čtyři holé stěny
(Langmeier, Matějček, 1963)
Rozdělení psychické deprivace v rodině
( Langmeier, Matějček, 1963):
Deprivace z vnějších (socioekonomických) příčin
Následky deprivace bývají povrchnější a tudíž snáze odstranitelné
Neúplná rodina
Nepříznivý ekonomický nebo sociokulturní stav rodiny
Deprivace z vnitřních (psychologických) příčin
Odstranitelnost následků psychické deprivace je velice obtížná (jde o psychologickou
překážku tkvící v samotné osobnosti vychovatelů)
DEPRIVACE Z VNĚJŠÍCH (SOCIOEKONOMICKÝCH) PŘÍČIN
Neúplná rodina
Dítě silně formuje celá atmosféra rodiny – pokud chybí některý základní člen, může být dítě
deprivováno
matka – rozhodující v rané fázi vývoje dítěte – nejen ošetřování, ale i naplňování základních
psychických potřeb dítěte
otec – zdroj jistoty a autority, zejména v pozd. věku dítěte, ale i v předškol. věku patrný vliv,
zejména pro chlapce vzor mužskosti sloužící k regulaci chování
( Langmeier, Matějček, 1963),
- tzv. paternální deprivace je mnohem častější než chybění matky
(po rozchodech, rozvodech)
- nepřímý deprivační vliv při chybění otce: matka musí převzít celou hospodářskou a
výchovnou starost o rodinu – méně času na jednotlivé děti, únava
sourozenci – podněcují zdravý vývoj dítěte, usnadňují mu vstup do společnosti (společenská
hra, řešení každodenních drobných sporů)
-tam, kde chybí oba rodiče, kus životní jistoty: dítě nemá nikoho „komu by patřilo“, ale má
„ke komu patřit“ (Langmeier, Matějček, 1963)
Nepříznivý nebo ekonomický nebo sociokulturní stav rodiny
děti z rodin, kde je hospodářská bída, špatné hygienické poměry, nízký kult. standard (často
početné rodiny; děti z romských rodin; děti z rodin alkoholiků)
opačný případ: děti z rodin, kde na ně rodiče „namají dostatek času“ (staví je na podřadné
místo – za své zaměstnání, zájmy,..)
!? Ovlivnění „moderní dobou“
! Tyto děti psychicky strádají, přestože žijí v ekonomickém dostatku
(někdy i nadbytku) – nedostatek vedení a výchovy
děti zaměstnaných matek
- studie L.Kubičky (1956) na 117 752 pražských škol: děti zaměstnaných matek vykazovaly
horší prospěch (spíš děti z vyšších tříd) a horší chování (spíše děti z nižších tříd) (Langmeier,
Matějček, 1963)
psychologie
strana 20 z 143
- druhý pohled: matka může v zaměstnání psychicky „načerpat sil“, které pak může
věnovat péči o dítě
- většina autorů (Kubička, v. Hranck, Adam) se kloní k závěru, že zaměstnání matky se
nemusí projevit na dítěti negativně, záleží hlavně na kvalitě vztahů a kým je matka v době
zaměstnání zastoupena ( Langmeier, Matějček, 1963)
kvalita někdy víc než kvantita…
-chvíle, která je s dítětem strávena hrou, může být pro něj mnohem cennější, než když je
rodiči necháno půl dne bez povšimnutí (nezáleží kolik času, ale jak ho stráví)
DEPRIVACE Z VNITŘNÍCH (PSYCHOLOGICKÝCH) PŘÍČIN
Příčina: psychologické zábrany (bariéry) ze strany rodičů (výjimečně dítěte)
Bariéra v osobnosti matky (intelektová nebo smyslová porucha, emoční či charakterová
nevyzrálost)
Někdy právě u rodičů, kteří byli v dětství deprivováni, nebo úplně nevyřešili své dětské nebo
pubertální konflikty vůči rodičům)
Zábrany mohou být i hlubšího (neurotického až psychotického rázu), mohou kolísat od
lhostejnosti až po odmítání, krutost (Langmeier, Matějček, 1963)
REPARABILITA PSYCHICKÉ DEPRIVACE U DĚTÍ V PĚSTOUNSKÉ PÉČI
Reparabilita – napravitelnost, opravitelnost, možnost nápravy
VÝZKUM v olomouckém okrese, popsán v publikaci Koluchová, Jarmila (1987):
Diagnostika a reparabilita psychické deprivace. Praha: SPN
VÝCHODISKA A CÍLE VÝZKUMU
Předpoklad: Nejdůležitější činitel při utváření osobnosti dítěte je rodina (dobře fungující)
Hl.hypotéza: deprivační poškození je možno nahradit „dodatečným“ uspokojováním
psychických potřeb v rodině náhradní (intenzita a způsob uspokojování závisí na věku dítěte)
- Cílem výzkumu bylo i to, aby se výsledky promítly v praxi (školení, konference, nová
skripta pro učitelství, metodické vedení a poradenství pro pěstounské rodiny)
Stručná charakteristika zkoumaných skupin
-V letech 1970-1980 bylo sledován soubor o 60 dětech (30 dětí v individuální pěstounské
péči, 30 dětí ve skupinové pěstounské péči)
-v letech 1980-1985 soubor o 54 dětech (30 dětí z původních 60; 24 dětí o průměrném věku 7
roků a 7 měsíců, z toho 18 dětí z individuální pěstounské péče, 6 romských dětí ze skupinové
pěstounské péče). Metody výzkumu
-Longitudinální metoda spjatá s poradenstvím
-Náhradní rodina většinou nelibě snáší pocit, že „je zkoumána“ – pokud si psycholog
vybudoval dobrou osobní i odbornou pozici, mohl rodině vysvětlit, že jsou při péči o ni
sbírány zkušenosti, které poslouží dalším rodinám
Výsledky výzkumu a využití
-Značná míra reparability psychické deprivace (vyvrácení názoru o ireparabilitě psychické
deprivace (hl,v oblasti citové a sociální), který převládal do roku 1970
-Rozdělení pěstounských rodin podle úspěšnosti (velmi dobrá; úspěšná; problematická,
neúspěšná PP) – dobré pro rozvíjení péče o pěstounské rodiny
--míru nápravy podmiňují: vhodná náhr.rodina, terap.činitel, správná diagnostika, pedagog,
pediatr,..
mezioborová spolupráce, vypracování systému služeb pro NRP (náhradní rodinnou péči)
Ekvivalenty psychické deprivace mohou být např. psychologické hladovění nebo psychická
karence. Dle Tramera mohou být rozeznávány 2 stupně závažnosti tohoto stavu: duševní
podvýživa a zřetelné chorobné vyhubnutí (psychická kachexie).
psychologie
strana 21 z 143
3A) PAMĚŤ, TYPY, FÁZE, FUNKCE, PORUCHY PAMĚTI
Plháková: v nejširším slova smyslu ji lze definovat jako schopnost zaznamenávat životní
zkušenosti. první systematické výzkumy paměti byly prováděny v první pol. 19. stol a
zasloužil se o tom především Ebbinghaus - ten např. došel k onomu magickému číslu, že v
kapacita krátkodobé paměti je 7+/- 2 prvky (a nebo chungs - shluky prvků v smysluplných
celcích), také zjistil, že zapomínání je zpočátku velmi rychlé, ale postupně se zpomaluje.
FÁZE PAMĚTI: vštípení (rozumíme tím transformaci senzorických vstupů do podoby
mentální reprezentace); retence (proces podržení nebo uchování zakódované informace);
reprodukce má dvě základní formy a to free recall (spontání vybavování) a znovupoznání rekognici. Znovupoznání je vybavování při opětovném přímém vnímání stejného nebo
podobného objektu (což je mimochodem přesně ten důvod, proč není nejvhodnější se učit na
ústní zkoušky pouze čtěním textu, protože tím si spíš připravuji na znovupoznání než free
recall)
TYPY:
SENZORICKÁ NEBOLI ULTRAKRÁTKÁ PAMĚŤ : uchová krátkou dobu
informace přicházející ze smyslů a to po dobu nutnou pro jejich zpracování a
stanovení toho, zda jsou důležité či nikoliv; ultrakrátkou paměť tvoří "zásobníky"
které odpovídají jednotlivým modalitám (zrakové, sluchové, hmatové...) součástí je
tedy i tzv. ikonická paměť, která krátkodobě uchovává vizuální informace; existenci
ikonické paměti potvrzuje jev, kdy napíšete prskavkou své jméno, které vidíte, i
když prskavka sama o sobě nezanechala žádnou stopu
KRÁTKODOBÁ PAMĚŤ: jednou z funkcí je krátkodobé podržení informace,
kterou potřebujeme ke svých psychickým aktivitám; rozpad obsahu je okolo 15 až
30 s.; kapacita je 7+/-2 chunkcs. Někteří odborníci ji pokládají za jakýsi pracovní
stůl (pracovní paměť) vědomí. Má nejméně 2 subsystémy:
o fonologická (artikulační) smyčka : okamžitá paměť pro čísla či slova, která
se opírá o jejich zvukovou podobu
o konceptuální paměť : v níž uchováváme významy nebo myšlenky
DLOUHODOBÁ PAMĚŤ : tradičně se předpokládá, že proces konsolidace trvá cca
30 min. pokud se v té době odehraje nějaký silný emoční zážitek, může to přispět k
nepřesnému zapamatování. Vštěpování probíhá záměrně nebo bezděčně. k přesunu
informací z krátkodobé do dlouhodobé nestačí mechanické opakování opírající se o
akustickou podobu slov, k němuž používáme fonologickou smyčku. údaje
přecházejí do dlouhodobé paměti především na základě tzv. sémantického
kódování, což je zapamatování celkového, povšechného významu slov, vět nebo
textu. většina současných badatelů se přiklání k dělení paměti na 2 hlavní
subsystémy:
o explicitní : údaje musí projít vědomím; uchováváme v ní vzpomínky na různé
životní události a faktické znalosti o světě. Hledáme v ní odpovědi na otázky
Kdo je první prezident ČSR? Kdy jste se poprvé vášnivě líbali? E. Tulvin
rozlišil dva relativně nezávislé subsystémy:
epizodická paměť : slouží k uchování a vybavení si událostí nebo
příhod, které jsou prostorově umístěny, časově datovány a subjektivně
prožívány
sémantická paměť: slouží k uchování a využívání znalostí o slovech,
pojmech, jejich vlastnostech a vzájemných vztazích; údaje si
pamatujeme bez vztahu k času a místu jejich osvojení
o implicitní: vštěpování může probíhat bez účasti vědomí; v současnosti se
předpokládá, že procedurální paměť (automatizované senzomotorické
dovednosti - jako je hra na klavír etc.) je pouze jedním ze subsystémů. Navíc
se zdá, že řada těchto dovedností byla původně explicitní - musí tedy dojít k
určité transformaci vědomých explicitních postupů na bezděčné. Subsystémy
psychologie
strana 22 z 143
senzibilizace (priming): zcitlivění vůči relativně novým podnětům
procedurální paměť: formování dovedností a návyků
jednoduché klasické podmiňování
neasociativní učení: aktivace reflexních drah
ZKRESLOVÁNÍ VZPOMÍNEK: jednou z příčin zkreslení (distorze) je to, že lidé mají
tendenci vnášet do chaotických vzpomínek řád a smysl a to na úkor jejich přesnosti. Je možné
popsat rekonstrukci (kdy doplňujeme bílá místa pravděpodobnými údaji), konstrukci
(bezděčné vytváření zcela nových psychických obsahů na základě našich zkušeností nebo
věrohodných informací získaných od druhých) - někdy se tyto obsahy označují jako
konfabulace.
konfirmační zkreslení: tendence přednostně vyhledávat informace, které potvrzují naše
dosavadní mínění.
A. Adler se domnívá, že z obrovského množství událostí raného dětství si člověk selektivně
pamatuje ty, které jsou v souladu s jeho životním stylem, což je základní sebepojetí
TEORIE INTERFERENCE : interference se projevuje tím, že podobné duševní obsahy
uložené v paměti na sebe působí rušivě, což je potíží při jejich vybavení. Vysvětluje se
především pomocí proaktivního (je-li příčinou potíží při vybavování nových dřívější učení) a
retroaktivního (vybavování dříve osvojených informací narušují nové vzpomínky) útlumu.
Zvláště rušivě působí učení se podobné látce krátce před reprodukcí (ekforický útlum)
TEORIE ZTRÁTY VODÍTEK: ztráty spojů, klíčů; vychází z předpokladu, že informace jsou
v dlouhodobé paměti utříděny do kategorií a vzájemně propojeny do sémantických konekcionistických - sítí. Příčinou zapomínání je to, že se hledanou informaci nepodaří najít.
Tento předpoklad je potvrzován zážitkem "tip-of-the-tongue phenomenon" (mám to na
jazyku). Vybavování může znesnadňovat také vycházení z neefektivních nebo chybných
vodítek: Např. řekne-li se: Jak se jmenuje ten slavný norský lyžař? Nějak na O... pak si
pravděpodobně nikdo nevzpomene na Bjorna Dahlieho
(Strožický) : PORUCHY PAMĚTI: A) KVANTITATIVNÍ: a) hypermnézie (zvýšení paměti,
většinou jednostranné, jdoucí na úkor kvality, může se vyskytovat u mánie); b) hypomnézie
(oslabení a snížení výkonu paměti); c) Amnézie (úplná ztráta paměti na dobu před úrazem
(retrográdní) a nebo po úraze - anterográdní); d) konfabulace (stav, kdy postižený vyplňuje
mezery a poruchy paměti smyšlenkami, jsou ale nestále - za chvíli dostaneme na stejnou
otázku jinou odpověď); B) KVALITATIVNÍ: nepravé vzpomínky (vyplňují mezery, přičemž
fantazie je pokládána za pravou vzpomínku, vyskytuje se i u zdravých, jsou trvalejší),
ekmnézie (nesprávná časová lokalizace skutečného zážitku), vzpomínkový klam (vzpomínka
pociťovaná jako vzpomínka na pravou událost i když jde o fantazii, četbu atp. je vypravován
vždy stejně), kryptomnézie (neúmyslný plagiát, ztrácí se vzpomínka na to, že jsme něco četli
nebo slyšeli a to pak pokládáme za náš nápad, vynález), iluze paměti (zkreslení původního
zážitku), halucinace paměti (vzpomínky bez původního zážitku).
3B) CHARAKTERISTIKA VÝVOJOVÉHO OBDOBÍ DOSPÍVÁNÍ, BIOLOGICKÉ,
PSYCHOLOGICKÉ A SOCIÁLNÍ ZRÁNÍ A SOUČASNÉ ZMĚNY V JEHO PRŮBĚHU,
ASPEKTY SEKULÁRNÍ AKCELERACE, ADOLESCENTNÍ MORATORIUM,
NEJČASTĚJŠÍ PSYCHOPATOLOGICKÁ PROBLEMATIKA
Langmeier, Krejčířová:
8. OBDOBÍ DOSPÍVÁNÍ
V biologickém smyslu začíná prvními známkami pohlavního zrání (objev prvních
sekundárních pohlavním znaků) a končí dovršením plné pohlavní zralosti.
Kromě biologických změn probíhají i psychické změny – pudové tendence, emoční labilita,
nástup vyspělého (formálně abstraktního) myšlení.
Jedenou z charakteristik dospívajících je , že začínají být kritičtí vůči sobě i ostatním.
Intraindividuální i interindividuální variabilita.
psychologie
strana 23 z 143
Toto období se obecně se dělí na:
1) období pubescence – 11 – 15 let
a) fáze prepuberty (první pubertální fáze) – začíná prvními známkami pohlavního
dospívání a končí nástupem menarché u dívek a první polucí u chlapců. D: 11 – 13
let, CH: o +- 1- 2 roky
b) fáze vlastní puberty (druhá pubertální fáze) – nastupuje po dokončení prepuberty a
trvá po dosažení reprodukční schopnosti. D: 1-2 roky po 1. menses. Obecně 13 –15 let
2) období adolescence –15 –20(22) let. Postupně se dosahuje plné reprodukční zralosti
(uter-20. rok , teste rostou ještě po 20.roce) a dokončuje se tělesný růst. Začínají erotické
vztahy, mění se zásadně sebepojetí
Sekulární akcelerace = označení pro celkové urychlování růstu a vývoje v průběhu staletí.
Výzkumy naznačují, že se urychluje i mentální zrání (vzestup IQ průměrně o 10 bodů během
30 let). – zkracuje se doba dětství a oddaluje se nástup plné dospělosti.
Macek nicméně upozorňuje na výsledky některých výzkumů, které tvrdí, že akcelerace
nemůže jít do nekonečna, neb vývoj je podmíněn také biologickým zráním...je proto podle něj
možné, že se urychlování vývoje zastaví na určité hranici a dále už nebude pokračovat
Dospívání jako samostatné životní období – od začátku 20. století se vyhraňuje zzvláštní
životní úsek se samostatným sociálním určením – poskytnout čas a ochranu k posupnému
zvládnutí všech složitých společenských úkolů – „období psychosociálního moratoria“
(Erikson)
Hlavní psychologické charakteristiky dospívajících – emoční labilita, časté a nápadné
změny nálad, impulsivita jednání, nestálost a nepředvídatelnost reakcí a postojů – „období
bouří a krizí (V.Příhoda – vulkanismus). Provázené zvýšenou unavitelností, obtížemi při
koncentraci, drobné neurovegetativní poruchy …
Psychické změny bývali spojovány se změnami biologickými – dnes již téměř vyvráceno
(např. M. Meadová – výzkumy Mannů – Samoa).
Nickel – nejistota dospívajícího – pochyby o současné a hlavně budoucím postavení ve
společnosti
Různé teorie dospívání .
- psychoanalytické teorie – zdůrazňují roli biologických faktorů (genitální fáze)
- Spranger, Lewin – vnitřní psychické determinanty (sebeuvědomění, hledání sebe sama,
sebeobjevení) – psychický vývoj sám o sobě
- Davis – rozhodující vliv sociálních a sociálně psychologických faktorů (požadavky
společnosti a status, který dospívajícím společnost přiznává)
A) Vývoj základních schopností, dovedností a zájmů
Rychlý rozvoj :
- motorických (síla, hbitost, jemná pohybová koordinace a rovnováha)
- percepčních (vizuální vnímání – abstraktní myšlení, snižuje se eidetická schopnost)
- ostatních (řeč, schopnost „učit se“) schopností
Podle Piageta nastupuje stadium formálních operací – konkrétní operace se samy berou
znovu za objekt dalších operací – vyvozují se soudy o soudech…hlavní pokroky jsou:
1) dospívající je schopen pracovat s pojmy, které jsou vzdáleny od bezprostřední smyslové
zkušenosti, jsou obecnější abstraktnější. Tvoření pojmů se uvolňuje ze závislosti na
názorných předlohách a probíhá dalekosáhle na rovině symbolického uvažování. – chápe
tak abstraktní pojmy jako spravedlnost, pravda, právo..
2) Má-li dospívající řešit nějaký problém, nespokojí se už s jediným řešením, ale uvažuje o
možných alternativách a systematicky je hodnotí.
psychologie
strana 24 z 143
3) Dospívající je schopen vytvářet domněnky, které nejsou opřeny o reálnou skutečnost, jsou
pouze možné (fantastické) a srovnává skutečné s pouze myšleným.
4) Dokáže aplikovat logické operace nezávisle na obsahu soudů – základ pro pochopení
algebry či fyzikálních zákonitostí
5) Dokáže myslet o myšlení, vytvářet soudy o soudech.
Nástup formálních operací umožňuje také nový způsob morálního hodnocení - objevují se
častěji soudy, které berou ohled na druhého – tak je možné větší uplatnění principu
vzájemnosti (reciprocity) jako principu spravedlnosti.
Skořepa – v pubertě nahradí centrifugální zaměření (orientované na vnější svět) zaměření
centripetální (zaměření na sebe).
Havighurst – vývojové úkoly – hlavním úkolem této etapy je uvolnění přílišné závislosti na
rodičích x navazování diferencovanějších a významnějších vztahů s vrstevníky obojího
pohlaví.
Emancipace od rodiny – čím hlubší, jistější jsou vztahy, které dítě k rodičům navázalo, tím
snáze probíhá i cely proces emancipace nutný pro osobní zrání.
Nejčastěji bývá přemístění citových vztahů doprovázeno přeháněním rozdílů v názorech a
hodnotách rodičů a nových osob, k nimž se přiklání (vrstevníci) – revolta, kritika rodičů,
stydí se za projevy jejich lásky, odmítají přílišnou kontrolu. Když se nepodaří uvolnit
z přílišné závislosti – problémy – různá reakce (denní snění, láska obrácena v nenávist,
regrese na infantilní závislost, uzavření vůči vrstevníkům..)
Navazování vztahů k vrstevníkům – tou měrou , jak se dospívající emancipuje od rodiny,
navazuje nové a diferencovanější vztahy k vrstevníkům. Rozšiřování vztahů bývá popisováno
v několika stupních :
1) Skupinová izosexuální fáze – v období puberty – sklon vytvářet skupiny složené
z jedinců stejného pohlaví, jedinci opačného pohlaví jsou aktivně odmítáni
2) Individuální izosexuální fáze – ozývá se potřeba intimního párového přátelství, kterou
styk ve skupině neuspokojuje - výměna vlastních pocitů a osobní zkušenosti, svěřování se
a sdílení nejsoukromějších pocitů druhého (přítele)
3) Přechodná etapa – ohlašování zájmu o druhé pohlaví (tápavý, bázlivý) – často CH i D
zůstávají ve skupině, ale projevují zájem jen „na dálku“
4) Heterosexuální fáze polygamní – na přelomu pubescence a adolescence se objevují
skutečné vztahy CH a D. Převládajícím prvkem těchto vztahů bývá zvědavost a přání
ujistit se o vlastní ceně a přitažlivosti.
5) Etapa zamilovanosti – o hodně později (konec adolescence, práh dospělosti) vztah
jedince k druhému pohlaví vyústí v hlubokou vázanost, hlubší porozumění a oddanost
založenou na shodných či doplňujících se rysech osobnosti.
„Dospělost bez dospívání“ dospívající začínají žít sexuálním životem bez žádoucího emočního
stabilního pouta – povrchně vplují do světa dospělých
Sexualita v období dospívání
- Autoerotické praktiky jsou obecně rozšířeny
- První zkušenost s heterosexuálními styky mezi 14. – 16. rokem (polibek – fr. Polibek –
sahání na prsa –..- petting – koitus). U nás – koitus okolo 17, 3 let.
- Časnější zahájení sexuál. života bývá spojeno s kouřením a abusem alkoholu
- Motivací pro první sex – CH : spíše zvědavost ,D: zvědavost + emoční vazba na
chlapce
- Obecně klesá věk prvního pohlavního styku a současně se sbližuje doba tohoto u D a
CH – důsledek překonávání stereotypů
psychologie
strana 25 z 143
-
Předmanželské sexuální zkušenosti jsou univerzální – sex až po svatbě naprosto
výjiměčně
Volba povolání – při volbě povolání jde o 2 související aspekty – z hlediska jedince (aby ho
povolání uspokojovalo) a z hlediska společnosti (aby získala dobrého pracovníka)
Jaide – 3 typy volby povolání:
1) Typ A – volí na základě přání a rozhodnutí rodičů či vnějších okolností bez zřetele
na vlastní zájmy a sklony.
2) Typ B – má určitá přání, ale nejsou cílena na určité konkrétní povolání – rozhodnutí pod
vlivem různého tlaku okolí
3) Typ C – volí podle osobního plánu založeného na osobních cílech, často předem
promýšlených.
Vývoj sebepojetí – úkolem je též dosažení jasného a stabilního pocitu vlastní identity.
Hledání odpovědi na řadu otázek:
- Kým jsem
- Jaký jsem
- Kam patřím
- Kam směřuji
- Jaké hodnoty jsou v mém životě nejvýznamnější
Důležité je také hodnocení vlastního vzhledu, mladý člověk se o sebe a svůj vzhled začíná
starat.
Úroveň sebehodnocení na počátku dospívání prudce klesá a teprve kolem 15/16 roku začíná
pozvolna narůstat.V tomto věku má AD. tendenci posuzovat se podle reakcí druhých na sebe
samého /vrstevníci/.
Hledání identity není jen pasivní poznávání sebe, ale bývá spojeno i s aktivní experimentací –
AD. si zkouší různé postoje, různé výrazy obličeje, mění rukopis..snaží se usilovně být sám
sebou, blížit se svému ideálu a směrovat zvoleným směrem všechny své projevy.
Morálka se posouvá na postkonvenční úroveň – je však absolutní – přijaté normy platí pro
všechny a za všech okolností a nekompromisně.
Nalézt vlastní jedinečnost znamená odlišit se jasně od druhých, toto nalézání je proto spojeno
se snahou o stále větší samostatnost, nezávislost na rodičích a společenské uplatnění.
Specifické výchovné problémy dospívajících v dnešní společnosti
1) Rozpor mezi fyzickou a sociální zralostí – sekulární akcelerace posunuje dolní hranici
dospívání, zatímco složitost společenských požadavků a nároky na profesionální vzdělání
oddalují dosažení sociální zralosti. Výrazné je to v oblasti sexuální aktivity – AD. se pro
ni cítí zralý a touží po ní, ale ze společenských důvodů ji musí odkládat.
2) Rozpor mezi rolí a statusem – sociální status = soubor práv a povinností, které určují
postavení jedince ve společenské hierarchii. V jednoduchých společnostech – status = role
x v složité společnosti (dnes) – rozpor (např. studenti)
3) Rozpor mezi hodnotami mladé a starší generace – převratné technické a společenské
změny s sebou nesou rozdíly v názorech, hodnotách a postojích – starší generace lpí na
svých hodnotách x mladá generace si hledá nové
4) Rozpor mezi hodnotami rodiny a vnější společnosti - rozpor mezi charakterem
citových vztahů v rodině je během celého vývoje, v dospívání je však kritický. Dospívající
již není vázán na normy a postoje svých rodičů – kritizuje, revoltuje..
V období dospívání je tedy velmi důležité přizpůsobení výchovného přístupu :
- Poskytnout AD. taktní vedení s dostatkem volnosti pro rozhodování
- Dostatek trpělivosti a tolerance pro citové výkyvy
- Zajistit příležitost ke skutečné intimitě a podporovat pozitivní aktivity
- Uznat jeho silné stánky a hodnotu pro druhé, Podporovat emancipační snahy
PSYCHOPATOLOGICKÉ OTÁZKY VIZ. OTÁZKA 1B) PSYCHOPATOLOGIE
psychologie
strana 26 z 143
4A) MYŠLENÍ, MYŠLENKOVÉ OPERACE, TYPY MYŠLENÍ, VÝVOJ MYŠLENÍ
PODLE J. PIAGETA, VZTAH ŘEČI A MYŠLENÍ, PORUCHY MYŠLENÍ, BLUDY,
PORUCHY ŘEČI
Plháková : Myšlení je vnitřní mentální děj, který nelze pozorovat přímo. V širokém slova
smyslu ho lze definovat jako proces zpracování a využívání informací. Psychologové
zkoumají myšlení z hlediska jeho hlavních funkcí:
formování pojmů
rozpoznávání a nacházení vztahů
vyvozování závěrů z výchozích předpokladů (usuzování)
řešení problémů
vytváření něčeho nového
Při myšlení provádíme myšlenkové operace s různými mentálními obsahy (reprezentacemi), k
nimž patří vjemy, představy, pojmy, elementární myšlenky (propozice) či abstraktní znaky. K
myšlenkovým operacím patří srovnávání, abstrakce, zobecňování atd. Výsledkem myšlení je
nový poznatek.
Lze se setkat s dělením myšlení na 3 základní druhy, přičemž rozlišovacím kritériem jsou
psychické obsahy:
myšlení konkrétní: manipulujeme s vjemy; využíváme ho při opravách, při vaření,
při skladbě puzzle atp.
myšlení názorné: mysl operuje s představami, nejčastěji vizuálními; využíváme ho
když plánujeme jak zařídit byt, při řešení geometrických příkladů; hudební
skladatelé se opírají o sluchové představy
myšlení abstraktní : provádíme operace se znaky (symboly) - verbálními,
matematickými či logickými. Z hlediska této klasifikace lze za nejběžnější druh
abstr.m. považovat myšlení pojmové (manipulujeme s pojmy); dále pak je
propoziční myšlení (jehož základem jsou propozice=výroky, tvrzení vyjádřené
zpravidla ve verbálním kódu
Podle převládajících mentálních operací lze myšlení dělit na analytické (rozčlenění celku na
části; postup je podle DUNCKERA takový, že člověk, který má odpovědět na otázku, jakou
barvu má střecha domu si tento dům nejprve celý představí, což mu umožní uvědomit si barvu
střechy) a syntaktické (sjednocování či kombinace jednotlivostí do mentálního celku; závěr
není podle Dunckera obsažen ve výchozích údajích, takže výsledek je něco nového) myšlení.
Podle BRUNERA lze rozdělit analytické (postupuje se krok za krokem; kroky jsou explicitní
a ten kdo přemýšlí o nich může povědět někomu druhému) a intuitivní (nepostupuje v jasně
vymezených krocích založen na "vniknutí" do celého problému najednou) myšlení.
POJMY: pojmy jsou mentální kategorie, do kterých zařazujeme předměty, události,
zkušenosti nebo ideje, které jsou si v jednom nebo více aspektech podobné. Z hlediska
klasické (definiční) teorie pojmů, lze význam pojmu stanovit na základě souboru určujících
rysů, které tvoří jeho jádro (babička - všechny ženy, které mají alespoň jedno dítě jež má
alespoň jedno dítě). Ukázalo se nicméně, že někdy je obtížné stanovit určující rysy (např.
rozdíl mezi svobodným mužem a starým mládencem). Eleanor ROSCHOVÁ dospěla k
závěru, že lidé třídí různé objekty do pojmových kategorií na základě určujících rysů (typická
babička je žena nad 50 s šedými vlasy). Tato teorie je známa jako teorie prototypů (nebo
teorie rodinné podobnosti, family resemlance). Prototypy jsou nejlepší a nejjasnější
příklady daného pojmu. Zjistila, že děti si některé druhy pojmů osvojují rychleji než jiné jedná se o pojmy basic level, které představují střední stupeň zobecnění (stůl, židle...)
Seskupením pojmů basic level vznikají superordinate pojmy (nábytek). Na nejnižší úrovni se
nacházejí subordinate pojmy, které se vyznačují přesnější specifikací.
MYLŠENKOVÉ OPERACE: pojem zavedl do psychologie J. Piaget. myšlenkové operace lze
definovat jako účelné mentální manipulace s psychickými obsahy, které směřují k řešení
problémů. Nejběžnější jsou manipulace s pojmy. Základní myšlenkovou operací je srovnávání
(komparace), které vede ke zjišťování podobnosti. Myšlenkové operace lze rozdělit na
psychologie
strana 27 z 143
logické a heuristické. LOGICKÉ se řídí přesnými pravidly, která nesmíme porušit, chceme-li
dospět k závěru. Výsledky lze hodnotit z hlediska správné-nesprávné nebo pravdivénepravdivé. Algoritmus je specifický postup; tvoří ho série kroků při jejichž dodržení
dospějeme k správnému výsledku (pythagorova věta s jejíž pomocí můžeme vyřešit řadu
geometrických úloh). Nevýhodou algoritmů je to, že kladou značné nároky na čas a úsilí tedy na myšlenkovou ekonomii.
HEURISTICKÉ: lze je definovat jako soubor pravidel, které nám pomáhají zjednodušit
problémy a najít cesty k jejich řešení. V angličtině se jim říká "rules of thumb" což lze
přeložit jako pravidla určovaná "od oka". Baj vočko tak určujeme na co se zaměřit a na co ne.
Výsledky lze hodnotit na rovině vhodné-nevhodné
USUZOVÁNÍ: vyvozování závěrů z výchozích předpokladů. dvěma základními typy jsou
indukce (při ní pátráme po určitém obecném pravidlu) a dedukce (z. obecných pravidel na
specifické případy). Příklady deduktivního usuzování jsou konjunkce (A a B), negace (ne-A),
disjunkce (A nebo B), implikace (jestliže A, pak B) a ekvivalence (A když a jen když B).
Konfirmační zkreslení, confirmation bias (tendence selektivně vyhledávat to, co potvrzuje
naše předpoklady). Úsudek an základě analogie: vyvození závěrů na základě podobnosti s
obdobnou situací, jejíž řešení známe.
ROZHODOVÁNÍ: proces výběru mezi několika různými možnostmi. HEURISTICKÉ
STRATEGIE: přijatelnost (satisfacing) dané možnosti: člověk nevyhodnocuje všechny
alternativy, ale akceptuje první přijatelnou možnost, která se mu namane.
Heuristika reprezentativnosti: čím víc se daná událost, objekt nebo osoba podobný typickému
příkladu (prototypu) dané kategorie, tím větší je pravděpodobnost, že do ní patří. Využívají ji
lékaři a kliničtí psychologové při stanovování diagnózy. Ignoruje ovšem zdroj informací,
který se nazývá poměrný výskyt (base rate) posuzovaných alternativ ve vnějším světě
(zaměstnanců obchodních firem je víc než knihovníků). Uplatňuje se také při posuzování
průběhu náhodných událostí. PO častěji určili jako "náhodnější" sérii OPPOPO1 než
PPPOOO (zřejmě více vystihuje "náhodnost", jakkoli je matematicky pravděpodobnost
výskytu stejná). Z toho také vychází tzv. hráčský klam (gambler´s fallacy): pokud sekvence
náhodných událostí vypadá nenáhodně zvyšuje se pravděpodobnost, že dojde k obratu (např.
pokud 5x za sebou padne červená je pravděpodobnost, že po 6 padne černá vnímána jako
větší než při první hře, jakkoli je stejná - tedy ½ při dvou barvách).
Heuristika založená na dostupných informacích: posuzujeme pravděpodobnost určitého jevy
na základě toho, jak snadno si vybavíme z paměti jejich relevantní příklady. Rozhodujeme se
na základě toho, co nás napadne.
Efekt kognitivního rámce: posuzování určitých jevů i rozhodování výrazně ovlivňuje slovní či
jiný kontext.
MENTAL SET (mentální nastavení, Einstellung) = lpění na osvědčených myšlenkových
postupech. Zkuste si následující: máte za úkol spojit čárami (přímky, křivky...) jedničky,
dvojky a trojky aniž by se jednotlivé čáry dotýkali či křížili navzájem či procházeli čtverci s
čísly a nesmí opustit rámec:
zvláštním druhem mentálního nastavení je funkční fixace, která se projevuje především při
řešení praktických problémů. Opakovaným užíváním určitých předmětů vzniká přesvědčení,
že každý předmět má určitou funkci, což lidme brání použít ho v případě méně obvyklým
způsobem.
1
O=orel, P=pana.
psychologie
strana 28 z 143
TVOŘIVOST: konvergentní (umožňuje vyvozování závěrů na základě logického uvažování)
a divergentní (vede k hledání alternativ) myšlení
VÝVOJ PODLE PIAGETA (FF UK):
Piagetova teorie psychické ontogeneze
-asi v 67 letech napsal pod nátlakem praxe svou periodizaci
-zaměřil se na kognitivní struktury (percepce, paměť, představivost, učení)
-zajímá ho jak dítě chápe svět, řeší problémy, jak se učí, jeho představivost, jak plánuje akce,
jak získává schopnost záměrně ovlivňovat děje v okolí, kdy/jak rozumí stejnosti předmětů,
jejichž obraz se v průběhu manipulace a observace mění
Kognitivní vývoj ovlivňují jak faktory biologické, tak faktory prostředí. V jeho teorii se
setkáváme s pojmy asimilace, schema, akomodace. Pod pojmem asimilace chápeme způsob,
kterým dítě přijímá novou informaci. Schémata jsou sekvence určitých akcí, dějů. Jak vzniká
prvotní schéma chrastítka? Dítě se na chrastítko podívá, vezme jej do ruky a zaštěrchá. Jak
vzniká schéma kačenky? Zase se na předmět podívá a vezme do ruky a zkusí zaštěrchat a
poslouchá, jenže kačenka neštěrchá. Tak se utváří postupně schémata. Akomodace je pojem,
kterým označujeme právě tu změnu schématu, ten určitý proces. Dítě již anticipuje a tak
schémata velice rychle mění. To mu umožňuje rychlou adaptaci.
senzori-motorické st. (2 r.) – Děti se zabývají vztahy mezi aktivitami a následky těchto
aktivit. Prostřednictvím těchto experimentů začínají utvářet pojem sebe sama, jako jedince
odděleného od vnějšího světa. Dítě v tomto období odlišuje sebe od objektů, rozeznává sebe
jako aktivního činitele a začíná jednat záměrně. Například tahá za stuhu, aby hýbalo hračkou,
nebo třese chrastítkem, aby dělalo hluk. Dosahuje pojmu trvalého objektu, to znamená, že si
uvědomuje, že objekty dále existují, i když nejsou přítomné pro bezprostřední smyslové
vnímání.
předoperační st. (2-7 let) - V tomto období se dítě učí užívat jazyk a vytváří objektní
reprezentace pomocí představ a slov. Myšlení je stále egocentrické, má obtíže s
uvědomováním si názorů druhého.Třídí předměty podle jednoho rysu, například dává
dohromady všechny červené hračky nezávisle na jejich tvaru, nebo všechny kostky nezávisle
na jejich barvě. Slova mohou reprezentovat věci nebo skupiny věcí a jeden objekt může
reprezentovat jiný. Dítě nechápe operace, pravidla. Operace je myšlenkový postup ke
zpracování informací, který je reverzibilní (může například nějakou skládačku rozložit i
složit). Děti nejsou schopny zaměřit pozornost na více než jeden aspekt situace současně;
dominují zrakové dojmy (např. změna vizuální znamená více než hmotnostní).
stadium konkrétních operací (7-12) - Děti umí logicky přemýšlet o objektech a událostech,
ovládají různá konverzační pojetí a začínají používat stále nové logické operace. Dokáží
utvářet mentální reprezentace. Ve stadiu konkrétních operací používají abstraktní pojmy, ale
pouze ve vztahu ke konkrétním objektům. Chápe stálost počtu v šesti letech, množství v
sedmi letech a hmotnosti v devíti letech. Třídí předměty podle různých vlastností a dokáže je
seřadit podle jedné vlastnosti, například velikosti.
stadium formálních operací (11-12) - v podstatě stejný způsob myšlení jako dospělý. Jsou
schopny uvažovat v čistě symbolických pojmech, používají formální myšlení: zvažují
všechny možnosti (následky hypotéz, potvrzování platnosti či jejich vyvracení) - to je pro toto
stadium předpoklad. Dítě dokáže myslet logicky o abstraktních pojmech a systematicky
testovat hypotézy. Zabývá se abstrakcí, budoucností a ideologickými problémy.
Stadia vývoje inteligence
Postupný vývoj inteligence rozdělil Piaget do čtyř kvalitativně odlišných vývojových stadií
s množstvím etap v každém stadiu. Kognitivní vývoj dítěte prochází těmito stadii prochází
neměnnou posloupností. Každé stadium se vyznačuje určitou kognitivní strukturou a zvláštní
strategií, jimiž se dítě snaží uspořádat si svou zkušenost a porozumět jí.
Senzomotorické stadium (narození – 2 roky)
Senzomotorická inteligence tvoří základ myšlení a na myšlení v dalším vývoji působí
prostřednictvím vjemů a praktických postojů. Senzomotorická inteligence přechází v zhruba
psychologie
strana 29 z 143
ve druhém roce ve stadium předoperační. Akt senzomotorické inteligence nesměřuje ještě ke
skutečnému poznání, nýbrž k praktickému uspokojení. Nesnaží se ani vysvětlovat, ani třídit,
ani konstatovat věci pro ně samy, nemá nic společného s hledáním pravdy. Senzomotorická
inteligence je tedy inteligence prožívaná, vůbec ne reflexivní. Tato inteligence pracuje pouze
se skutečnostmi, ve velmi krátkých vzdálenostech mezi subjektem a předměty. Obecně platí,
že děti získávají informace o sobě a okolí na základě vývoje motoriky a senzorických procesů.
A) Substadium reflexní aktivity (1. měsíc)
Novorozenec reaguje na podněty jednoduchými reflexy. To jsou sací, uchopovací a další
pudové reflexy. Dítě se akomoduje na nové prostředí. Používá vrozená schémata a podle
zkušenosti je mění či přizpůsobuje. Například na základě schéma prsní bradavky, vytváří
nové schéma dudlíku, savičky.
B) Substadium primárních cirkulárních (kruhových) reakcí (1. – 4. m)
Dítě začne postupně koordinovat zrak a hmat a tudíž vznikají nové formy chování, které tvoří
přechod mezi jednoduchým zvykem a inteligencí. Dítě náhodou objeví něco, co ho
uspokojuje, tyto situace opakuje a postupně v nich získává zdatnost. Termín kruhová reakce
pochází od J. M. Baldwina. Primární cirkulární reakce se týká vlastního těla. Dítě se
koncentruje na vlastní tělo a jeho projevy. Jde buď o činnost reflexní nebo aktivity, které v
této době dozrávají. Dítě dělá pohyby nohou, rukou, které jsou však neplánované. Pokud
určitá činnost dítě zaujme, mnohokrát ji opakuje. Například cucání palečku. Tyto činnosti jsou
zaměřeny na vlastní těle. Musíme si uvědomit, že taková činnost není ještě vůbec zaměřena k
cíli.
C) Sekundární kruhová reakce (4. – 8. m)
Zásluhou uchopování se činnost začíná zaměřovat k vnějším předmětům. Dítě zatahá za
stužku, zachrastí chrastítka zavěšená v kočárku. Dítě je výsledkem překvapeno a celou
proceduru opakuje. Toto chování nemá předem daný cíl a nemá nic společného s úplným
aktem inteligence. V tomto stadiu dítě ještě neumí sejmout ubrousek z hračky, aby se k ní
dostalo. Ukrytím hračky pod ubrousek přestává hračka pro dítě existovat. Když dítěti v této
fázi vývoje podáme láhev dnem vzhůru, pokouší se sát dno, nevidí-li dudlík na druhém konci
lahve. Jestli-že ho vidí, láhev obrátí. I když však otáčíme před dítětem láhev tak, aby to
vidělo, avšak dudlík po otočení vidět není, dítě nedokáže náš pohyb zopakovat a láhev otočit
dudlíkem vzhůru. Dítě tudíž ještě nedokáže zachovávat tvar předmětu. Když v tomto stadiu
vidí dítě předmět, pohybující se po přímce ABC, přičemž v bodě C je schován za plentou,
nehledá jej dítě v bodě C, nýbrž znovu v bodě A. Většina dětí již sedí i lezou. To umožňuje
větší zájem o své okolí. Všímáme si přechodu od orientace na vlastní tělo k orientaci na okolí.
Dítě rádo manipuluje s předměty v jeho okolí. Vlastní aktivita je přestává bavit, přestává být
cílem, stává se prostředkem. Příklad: Kopnu do postýlky a štěrchátko se rozštěrchá. Primární
reakce je úsměv dítěte, sekundární reakce je úsměv matky. Dítě pořád úsměv opakuje. K
primární reakci dochází převážně díky motorické reakci, mluvíme o tzv. MOTORICKÉM
VÝZNAMU. Jednání stále není orientováno na cíl. Cíl je totiž odhalen úplnou náhodou.
D) Koordinace sekundárních schémat (8. – 10. m)
Př. Aby se dítě zmocnilo předmětu za plentou, odstraní nejprve plentu a poté uchopí předmět.
Tato úroveň nastává od osmého až desátého měsíce. Cíl je při tomto chování kladen dříve než
prostředky, neboť dítě nejprve chce uchopit předmět, teprve potom odstraňuje zástěnu, akce
jsou tudíž plánované a dítě při nich zkouší koordinovat již dříve naučená schémata. Teprve na
této úrovni se začíná mluvit o skutečné inteligenci. Tato inteligence však nevynalézá,
neodkrývá nové prostředky, jen používá známých prostředků za nepředvídatelných okolností.
Umístíme-li v tomto stadiu hračku pod polštářek a poté ji před zraky dítěte přesuneme za
knížku, hledá dítě hračku nejprve pod polštářkem, jako by očekávalo, že se hračka znovu
vrátila do své původní polohy. Předmět je tedy spojen s celostní situací, která je
charakterizována právě dokončenou úspěšnou činností.
E) Substadium terciálních cirkulárních reakcí (12. – 18. m)
Dosavadní asimilační schémata dítěte jsou neustále akomodována k vnějším datům. Tato
akomodace je však dítěti spíše vnucována, než by ji vyhledávalo. Nové momenty, které se
psychologie
strana 30 z 143
náhodně objevují, jsou buď zanedbávány, nebo asimilovány do starých schémat a
reprodukovány kruhovou reakcí. V tomto substadiu však přichází okamžik, kdy je novost
zajímavá pro sebe samu. Nový fakt však musí být dostatečně podobný známému, aby zaujal, a
dostatečně odlišný, aby nezevšedněl. Dítě tedy dospívá k objevu nových prostředků a
vypracovává řadu forem chování, které označujeme jako inteligentní. V tomto stadiu se
objevuje u dítěte tápání. Děti objevují, zkoumají, je tu jakási tendence po všem novém. Dítě
už nechce pouze opakovat. S chůzí se rozvíjí především zvídavost. Děti se orientují na nové
objekty. V tomto období dochází velmi často k nebezpečným úrazům. Děti na sebe mohou
něco strhnout, polít se a podobně.V této fázi dítě sleduje, co jejich jednání vyprovokuje.
Inkorporuje do své reakce i dospělého. Děti hledají nové způsoby chování, experimentují, až
do doby, než najdou nejefektivnější způsoby dosažení cíle. Například dítě stoupne na
kačenku, ta zapíská. Píská kačenka i nad hlavou, píská u bříška? Dítě objevuje, zkouší.
F) Objevování nových postupů prostřednictvím mentálních kombinací (18. – 24. m)
Dítě vynalézá postupy, které dosud neznalo. Toto stadium je vrcholným stadiem
senzomotorické inteligence a zrcadlí se vněm předcházející vývoj. Dítě dochází k postupům
řešení v hlavě, bez nutného zkoušení. V náznacích se již u dítěte začíná objevovat představa.
(Dítě předstírá, že spí, přitom je bdělé.). Od počátku tohoto stadia je dítě schopno
symbolického. Dítě již bez větších problémů předvídá. Dítě vytváří symbolické mentální
reprezentace událostí a tak mohou uvažovat o jednání, ještě před tím, než ho zahájí. Už
pomalu chápou příčinu a následek. Jsou schopny imitovat jednání, bez ohledu na to, zda
imitovanou osobu právě vidí, či nikoliv. Na tomhle principu je založena i hra. Mentální
reprezentace jim umožní zkoušet jednotlivá řešení a vyloučit ty, které nebudou funkční.
Předoperační stadium (předpojmové, symbolické) (3. – 6. rok)
Ze senzomotorické roviny přechází myšlení na rovinu reflexivní. K tomu je zapotřebí splnění
tří podmínek:
Zvýšení rychlosti, které umožňuje, aby splynuly v jeden současný celek znalosti, které jsou
vázané na postupné fáze činnosti.
Uvědomění vlastních postupů činnosti, nikoliv pouze žádaných výsledků.
Násobení vzdálenosti, které umožňuje, aby činnosti se skutečnými věcmi přešlz v činnosti
symbolické.
Od posledních stadií senzomotorického období dovede dítě napodobovat některá slova
a dávat jim globální smysl, ale teprve koncem druhého roku života se začne soustavně
učit řeči. Řeč si dítě vytváří ve stejné době, kdy si vytváří symbol. Piaget zde
vysvětluje rozdíl mezi symboly (a znaky) a příznaky (a signály).
Příznak – Stopy na sněhu jsou pro lovce příznakem zvěře. Viditelný konec předmětu je pro
dítě příznakem předmětu.
Signál – Objektivní jev, který předchází události (houkání vlaku za zatáčkou signalizuje, že
vlak přijede.)
Symbol – Zakládá se na znaku podobnosti mezi označující a označovanou skutečností. (Kus
dřeva se může se může stát autíčkem, panenka může být miminkem.) Symbol začíná až
s představou oddělenou od vlastní činnosti.
Znak – Vytváří se dohodou.
Rodící se myšlení jednak v tomto stadiu prodlužuje senzomotorickou inteligenci, jednak se
opírá o vynalézání symbolů a o objevování znaků. Dítě si často hraje pomocí symbolické
nebo napodobivé hry.
a) Substadium předpojmové (předoperační) (2. – 4. rok)
Dítě spojuje předpojmy s prvními slovními znaky, jichž se učí užívat. V činnosti dítěte se
stále více prosazují symbolické činnosti. Ani výskyt symbolické činnosti však neznamená, že
by dítě bylo schopno tvořit pojmy tak, jak to dělají děti starší. Dítě ve věku 2-3 let nerozlišuje
slimáka od slimáků, nedovede odlišit, zda slimáci, s nimiž se setkalo na procházce je jediné
individuum či třída odlišných jedinců. Myslí si, že se slimák objevuje znovu na různých
místech. Dítě ještě neumí tvořit generické pojmy (říká všem mužům táta), ani neumí činit
psychologie
strana 31 z 143
tranzitivní úsudky (A je větší než B, B je větší než C, A je větší než C). Forma jeho usuzování
se nazývá transduktivní (Sternův termín), neboť vede od jednoho případu k jinému (jelikož
jsme jeli autobusem do města za tatínkem, všechny autobusy jedou za tatínkem). Ačkoli je
tento způsob myšlení nesprávný, je jasným důkazem snahy dítěte porozumět světu.
B) Intuitivní stadium/předoperační stadium názorného myšlení(4. – 7. rok)
Dítě se pomalu dostává ze symbolické nebo předsymbolické fáze až na práh operací. V tomto
stadiu uvažují děti pomocí polosymbolické formy myšlení tzv. názorným usuzováním. Děti
v tomto stadiu ještě nejsou schopny operací (reverzibilita, konzervace – viz pokusy). Toto
stadium bylo Piagetem a jeho spolupracovníky nejvíce zkoumáno. Uvedu některé pokusy
prováděné Piagetem a jeho kolegy: Pokus č. 1.: Dvě sklenice jsou naplněny stejným
množstvím korálků, o čemž je dítě přesvědčeno. Obsah jedné sklenice přesypeme do sklenice
jiného tvaru, takže hladina korálků je výše než u první sklenice. Dítě tvrdí, že počet korálků se
změnil.
Hlavní kognitivní struktury, které dítě v intuitivním substadiu uplatňuje, nazývá Piaget
egocentrismus, centrace a ireverzibilita.
Egocentrismus – vyznačuje se neschopností vidět svět jinak než ze sebestředného,
subjektivního hlediska. Roto jsou děti v tomto období neschopny být ve svém myšlení
kritické, logické nebo realistické. Děti si ještě neuvědomují, že mohou být i jiná hlediska
než jejich vlastní. Experimentálně se to dokazuje tak, že když má dítě vyjmenovat členy
své rodiny, nejmenuje sebe. Proti Piagetově pojetí egocentrismu existuje mnoho výhrad
(Ch. Bühlerová, S. Isaacová). Kritizována je zejména Piagetova klinická metoda, kterou
použil, dále v tom, že děti reagují na reakci druhého, což teorii egocentrismu trochu tupí
hrany.
Centrace – soustředění pozornosti pouze na jeden znak situace a opomíjení ostatních, ať
jsou jakkoli důležité. (Pokus s modelínou). V důsledku centrace děti nejsou schopny
konzervace. Nedokážou ještě pochopit, že množství plastelíny je zachováno, ať se s ní
stane cokoliv.
• Ireverzibilita – zahrnuje neschopnost postupovat zpětně ke svému výchozímu bodu.
Sečte –li dítě, že dvě a tři je pět, nedokáže operaci obrátit a říci, že pět bez tří je dvě.
Stadium konkrétních operací (7. – 11. rok)
V tomto velmi důležitém stadiu se názorné představy mění v konkrétní operační soustavy.
K vysvětlení tohoto přechodu používá Piaget opět teorie grupování (seskupování). Děti jsou
schopny uspořádat předměty pravé logické třídy a tak jim grupování umožňuje vysvětlovat si
vlastní zkušenost, řešit problémy a utvářet si realističtější obraz o světě. V tomto okamžiku
jsou totiž názorné vztahy dané soustavy již grupovány. V období kolem sedmého a osmého
roku života se vytváří schopnost operačního grupování a dítě se tedy přesouvá do stadia
operací. V tomto období však děti mohou využívat pouze konkrétní zkušenosti (odtud
konkrétní operace). Děti dokážou formulovat hypotézy v nepřítomnosti názorných předloh
pouze tehdy, mají-li již zažitou zkušenost s tou formou. Tyto operace jsou tudíž vázány na
činnost. Dětské myšlení se v tomto období stává méně egocentrickým a děti získávají
schopnost decentrování a zvratnosti. S decentrací pak nastupuje konzervace (nejprve jako
zachování látky, v deseti letech zachování váhy a teprve až ve dvanácti letech zachování
objemu). V tomto období nastupuje též to, co Piaget nazývá seriace (schopnost uspořádat
předměty do pořadí).
Stadium formálních operací (12 let a výše)
Formální myšlení se rozvíjí během adolescence. V protikladu k dítěti adolescent uvažuje o
všem možném nezávisle na přítomnosti (co by bylo, kdyby) a jeho teorie se točí zejména
kolem věcí , s nimiž dospívající ještě zkušenosti nemají. Kolem dvanácti let jsou lidé schopni
uvažovat hypoteticko – deduktivně, do této doby zůstává dítěti nedostupná formální logika i
matematická dedukce.
Plháková :JAZYK A MYŠLENÍ: Důležité UNIVERZÁLNÍ VLASTNOSTI LIDSKÝCH
JAZYKŮ: 1/ produktivita (lze kombinovat základní složky jazyka, což umožňuje
psychologie
strana 32 z 143
vyjadřování myšlenek); 2/ strukturovanost (každý jazyk je strukturován podle gramatických
pravidel); 3/ arbitrárnost (mezi slovy a jejich významy obvykle neexistuje žádný vnitřní
vztah); 4/ dynamičnost (jazyky se neustále vyvíjejí).
ZNAKY A SMYBOLY: Saussure rozlišil dvě základní položky jazykového znaku: 1)
označující (signifikant) zvuková nebo psaná podoba slova; 2) označované (signifikát) to k
čemu se slovo vztahuje. Označování je proces během něhož se k sobě obě komponenty váží a
dohromady vytvářejí jazykový znak. Znaky lze dělit na: Ikony (mezi ikonickým znakem a
předmětem existuje podobnost - obrazy atp.); Indexy (spojuje je skutečný vztah - stopy v
písku, kouř, který je znakem ohně); Symboly (spojuje je konvence - jazykové znaky,
matematické symboly)
Pojmové myšlení úzce souvisí s řečí. Vztah mezi nimi je však poměrně složitý a existují
rozdílné názory. Monistická teorie se tak např. domnívala, že myšlení je tiché mluvení a řeč je
hlasité myšlení (J. Watson - domníval se, že to co zakoušíme jako verbální myšlení není nic
jiného než počitky vyvolané nepatrnými pohyby řečového aparátu, jež jsou příliš slabé aby
vedly k vydávání slyšitelného zvuku). Nicméně podle většiny teoretiků jsou myšlení a řeč dvě
různé funkce, které spolu těsně souvisejí a vzájemně se ovlivňují
TEORIE LVA VYGOTSKÉHO: u dospělých je nástrojem myšlení tzv. vnitřní řeč, která se
liší od vnější tím, že je zkrácená a útržkovitá. Význam složitých myšlenek tak může být
zachycen v několika málo slovech. To co se v řeči rozvíjí sukcesivně, to je v mysli obsaženo
simultánně.
HYPOTÉZA JAZYKOVÉ RELATIVITY (SAPIR-WHORFOVA HYPOTÉZA): jazyk, který
příslušníci určitých kultur používají ovlivňuje jejich způsoby myšlení. Reálný svět je podle
nich do značné míry nevědomě vestavěn do jejich jazykových návyků. Lidé poznávají svět
vždy prostřednictvím určitého jazyka, a proto světy, v nichž žijí, jsou různé světy, nikoliv
stejné světy označené rozdílnými nálepkami
Hill: HJR pro svou silnou verzi (slovní zásoba a mluvnice jsou zdrojem pro myšlení; jedinec
může vnímat svět a přemýšlet o něm jedině prostřednictvím pojmů) není moc důkazů. Slabší
verze HJR tvrdí, že jazyk pouze ovlivňuje myšlení a vnímání, avšak neurčuje je - může tak
např. zaměřovat pozornost k určitým způsobům vnímání, pojmům, atribucím; činit některé
způsoby myšlení snadnější než jiné (Bloom: díky tomu, že v Aj existuje vyjádření neskutečné
podmínky /kdybych byl býval/, jež v čínštině není, hypotetické úsudky prováděli lépe mluvčí
angličtiny než čínsky hovořící /98% proti 7% správně)
FORMÁLNÍ PORUCHY MYŠLENÍ
A) Poruchy dynamiky myšlení (kvantitativní)
a) útlum myšlení
1. bradypsychismus: utlumena i ostatní duševní a tělesná aktivita, je oslabena paměť,
intelektové funkce, emoční reaktivita, fyziologicky se pozoruje při únavě
2. záraz myšlení: zástava myšlení pro nedostatek přísunu představ, jde o narušení
kontinuity myšlení
3. mutismus: útlum myšlení, který má svůj odraz v postižení řečových projevů,
v rámci katatymního syndromu; rozlišujeme expresivní (útlumový proces
ohraničen na motorický analyzátor, neschopnost verbalizovat myšlenky) a
receptivní formu (difúzní útlum, myšlenkové procesy neprobíhají).
4. aphrasia voluntaria: od mutismu se liší úmyslným mlčením; jde o různě
motivované odmítání mluvit (u psychotiků jako důsledek imperativních halucinací,
u hysterických poruch, u dětí), často jde jen o efektivní mutismus vůči určitým
osobám.
b) zrychlené myšlení
1. myšlenkový trysk: vystupňovaná forma zrychleného myšlení, zcela neproduktivní,
rychlé střídání cílů v závislosti na vnějších podnětech nevede k žádným závěrům
2. tachypsychismus: vystupňována dynamika v myšlení, emoční reaktivitě,
subjektivním prožitkům lehké výbavnosti představ, průběhu intelektových operací
psychologie
strana 33 z 143
3. pseudoinkoherence: neschopnost verbalizovat myšlenkový proces při zvýšené
dynamice myšlení, nedokončování vět, střídání předmětu hovoru, inkoherence
zdánlivá.
4. logorea: zrychlené myšlení má svůj odraz v řeči a jiných psychomotorických
projevech, např. rychlý spád řeči, překotné mluvení v rámci manického syndromu.
B) Poruchy strukturálních mechanismů (kvalitativní)
1. perseverace/ulpívavé myšlení: opakování slov, představ, používání těchto
v nevhodných souvislostech, fyziologicky při únavě, patologicky při organických
poškozeních mozku, organických psychosyndromech, u oligofreniků.
2. nevýpravné myšlení: porucha řídícího elementu myšlení, ulpívání na představě,
kolem níž se asociují představy, které zpomalují nebo zastavují proces myšlení,
patologicky při organickém postižení CNS (epilepsie, demence, oligofrenie).
3. zabíhavé myšlení: dosahuje svého cíle přerušovaně a oklikami, rušení hlavní
myšlenky vedlejšími, při poruchách paměti a při úbytku intelektu ve stáří.
4. hentismus/vnucené myšlení: obsahy myšlení jsou náhodné a vybavují se bez přání
či aktivity, tok myšlenek prožíván jako cizí, u organických poškození CNS
(trauma, infekce), u schizofrenie, součástí psychického automatismu a syndromu
Kandinského-Clérambaulta.
5. Rezonérství/plané mudrování: neplodné úvahy psychotiků o bezvýznamných
skutečnostech, často u hebefreniků.
6. symbolické myšlení, magické: patologicky: vytváření individuální symboliky
rozdílné od běžně užívané, a proto okolí nesrozumitelné, u psychóz paranoidního
typu, u schizofrenie, v rámci obsedantního myšlení
7. paralogické/dyslogické myšlení: propojování jevů přes nepodstatné znaky,
náhodné asociace, myšlení se jeví defektním, nesrozumitelným, ale po formální a
gramatické stránce nemusí být narušeno
8. abstrahující myšlení: vytrhování části skutečnosti a její spojování do nepatřičného
celku s jinou skutečností, a to z hlediska časové dynamiky i obsahu
9. aglutinující myšlení: vytváření nových pojmů na základě k sobě nepatřících pojmů
a představ, vznikají neologismy
10. katatymní a holotymní myšlení: zkreslené pod vlivem emotivity
11. ovládavé myšlení: v myšlení opakovaně a po delší dobu vystupuje určitá myšlenka
nebo představa, bývá emočně nabitá a přisuzuje se jí zvláštní význam, může po
delší dobu ovlivňovat jednání, nemusí být příznakem duševní choroby, u
disharmonických osobností, někdy úvod k rozvoji bludu.
12. obsedantní/anankastické myšlení: vnucování myšlenek do vědomí, nemožnost je
potlačit, neodůvodněnost a nesmyslnost uvědomována, nemocný zaujímá kritický
postoj, obsah obsesí různý; nemocný nucen uvažovat o bezvýznamnostech, často
patologické pochybnosti (o pochopení úkolu, otázky), kladení stejných dotazů,
snaha precizní formulace otázek (předcházení nedorozumění), kontrola vlastní
činnosti, někdy aritmomanie (počítání věcí), onomotomanie (opakování jmen osob,
které jsme viděli), anankastické projevy mají často konkrétní rys (situace,
myšlenka, představa navozuje protikladnou tendenci, než odpovídá situaci);
nutkavé myšlenky i u zdravých lidí, jinak u neuróz, psychóz a psychopatických
osobností.
13. nekultivované myšlení: souvisí s nedostatečnou zásobou pojmů:
a) vrozená forma: důsledek nehostečného vývoje a diferenciace pojmů
b) získaná forma: souvisí s odbouráním a úbytkem intelektu v rámci organického
psychosyndromu
nedostatečná soudnost, kritičnost, neschopnost rozlišit podstatné, záměrné.
psychologie
strana 34 z 143
14. introvertované myšlení: ponoření se do vnitřního světa, odstup od reality, kontakt
s vnějším světem zůstává zachován, objektivní skutečnost není přehodnocována,
schopnost rozlišit realitu od fantazie zachována.
15. autistické myšlení: přerušen kontakt mezi subjektivním světem nemocného a
objektivní realitou, subjektivním obsahům připisuje nemocný charakter objektivní
reality a stávají se pro něj kritériem hodnocení osob, událostí a jevů, zájem o
okolní svět postupně ztrácí, komunikace se narušuje, nemocný je k okolí netečný,
zcela soustředěn na svůj svět, u pokročilejší schizofrenie
16. inkoherentní(nesouvislé) myšlení: uvolnění asociačních a logických vazeb,
narušena kontinuita formálně strukturálních mechanismů a obsahové souvislosti,
výsledkem je chaotické myšlení, kdy slova a věty jsou volně řazeny vedle sebe a
nelze jim porozumět, dynamika myšlení není zrychlená. Vzniká-li na bázi
porušeného vědomí (amence, obnubilace, delirium), hovoříme o zmateném
myšlení, je ovlivněno primární poruchou vědomí, střídají se pestré a fantastické
představy snového charakteru, které si nemocný neuvědomuje, neprochází jeho
vědomím.
Při neporušeném vědomí hovoříme o roztříštěném myšlení (rozbíhavé, rozjíždivé –
podle stupně postižení), dochází k narušení kontinuity myšlení v důsledku
hlubokých chorobných změn, k uvolnění vazeb mezi jednotlivými psychickými
funkcemi, rozjíždivé myšlení není možné bez hlubokého postižení osobnosti (u
schizofreniků rozpad osobnosti), při schizofozii (slovní salát).
17. Vztahovačné myšlení: neutrálním jevů, zážitkům a situacím připisujeme zvláštní
význam ve vztahu k vlastní osobě, jde o poruchu hodnocení vztahu mezi jevy
vnějšího světa.
- primární: odvozená přímo z poruchy myšlení
- sekundární: důsledek poruch jiných psychických funkcí
OBSAHOVÉ PORUCHY MYŠLENÍ
C) Bludy
Blud je mylný závěr myšlení, podmíněný poruchou myšlení při duševní nemoci, nemocný je o
správnosti tohoto závěru nevýhradně přesvědčen.
Kritéria pro ohraničení bludu:
1. obsahová zvrácenost
2. nevývratnost
3. chorobný vznik
4. vliv na jednání
Omyl vzniká tím, že zaměníme podobnost za shodnost, omyl lze korigovat poučením nebo
vlastní zkušeností. Bludy pocházejí z vnitřních potřeb a lze je srovnat s vírou (od víry se liší
tím, že se týkají jen jednotlivce a vztahují se na okolnosti a věci, které jsou u zdravého
přístupné korekci).
Bludné vnímání: změna významu vnímaného.
Bludné ladění: obtížně definovatelný stav, který může předcházet bludnému vnímání, není
však rozhodující pro jeho pozdější rozvoj.
a) Bludy podle obsahu
α) Bludy expanzivní
- vyznačují se přeceňováním vlastní osoby, schopností, možností a významu
činností
1. extrapolační bludy: přesvědčení o nadání schopnosti a vlastnostmi,
které překračují hranice lidských možností
2. megalomanické bludy: přeceňování vlastní osoby a jejího významu
(zvláštní poslání)
psychologie
strana 35 z 143
3. originální bludy: přesvědčení o vznešeném původu, vlastním rodičům
byl ukraden a k současným dán jen na vychování
4. inventorní bludy: přesvědčení o nevídaném objevu, vynalezení
významných věcí
5. bludy reformátorské – pocit povolanosti uspořádat svět, zajistit mír
6. bludy religiózní/kosmické- nemocný se cítí být vyšší bytostí/bytostí
z jiné planety
) Bludy depresivní
1. podceňování vlastní osoby, schopností, možností a významu; nemocní se považují
za nicotné, ztracené, slabé
1) Mikromanický blud – podceňování významu vlastní osoby, pocit zbytečnosti,
bezvýznamnosti, je všem na obtíž
2) Autoakuzační blud – sebeobviňování za různá neštěstí ve svém okolí a ve světě
3) Insuficienční blud – spojen s přesvědčením o úplné neschopnosti k jakékoliv
aktivitě; ničemu nerozumí, nic neumí, všechno dělá špatně
4) Blud obranný – přesvědčení o blížícím se neštěstí
5) Blud urinační – přesvědčení o absenci veškerých prostředků (peněz)
6) Blud nihilistický – vystupňování mikromanického bludu až do popírání
existence; nemocný tvrdí, že jeho existence je zdánlivá
7) Blud enormity – obrana z přivození neštěstí nebo smrti součinností či funkcí
svých orgánů
8) Blud eternity – přecenění vlastní osoby a jejích schopností s představou
tragických důsledků; nemocný bude žít věčně, nemůže zemřít a bude muset
snášet svou nicotnost a své zoufalství
9) Blud hypochondrický – přesvědčení o nemoci; často i bizardní obsah (kámen
místo srdce)
) Bludy paranoidní
2. vztahovačnost k vlastní osobě
1. Perzekuční blud – nemocný vztahuje na sebe, co se kolem něj děje, a domnívá se, že je
to proti němu zaměřeno; myslí si, že je poškozován; při stupňování představ se cítí
událostmi ohrožen a pronásledován; nemocný, často hledá ochranu u úřadů, píše
sdělovacím prostředkům, stěžuje si na vyšších místech – kverulační blud; někdy
nemocný bere nápravu do svých rukou a stává se agresorem
2. Blud žárlivosti – přesvědčení o nevěře partnera; častěji u mužů
3. Blud erotomanický – častěji u žen; přesvědčení o neodolatelnosti; často v kombinaci
s perzekučním bludem – s přistoupením agrese napadání i lidí blízkých domnělému
nabadateli
b) Bludy podle postižení psychických funkcí
) Poruchy emotivity –výrazný afektivní prožitek u katatymního bludu; senzitivní blud
senzitivní vztahovačnost se rozvíjejí na bází tří faktorů: struktura osobnosti
prostředí
zážitek
musí jít o senzitivní osobnost s městnáním afektu, s velkou zranitelností a současně touhou po
uplatnění; jde o prostředí, kde je možnost zvýšení kontroly jedince; zážitek musí být
zahanbující a navozovat pocity viny
-okolí se na bludu nemocného jedince většinou nepodílí, jinak mluvíme o „folie a deux, a
trois“ podle počtu zainteresovaných osob
-folie simultaneé – současné a nezávislé objevení se bludu a jeho další rozvoj u dvou blízkých
jedinců
-folie imposeé – nemocný s bludy ovlivní osoby ve svém okolí, které začínají produkovat
bludy stejného obsahu; přenos se uskutečňuje převážně na lidi závislé a intelektově chudší
oproti šiřiteli; po odstranění šiřitele bludy u ostatních mizí
psychologie
strana 36 z 143
-folie communiqueé – vzájemný rozvoj bludu, na němž participují oba jedinci stejně;
rozdělením nemocných blud nemizí – konformní blud
-holotymní (syntonní) blud – je shodný s charakterem emoční poruchy (například
mikromanický blud u melancholie)
Poruchy vnímání – oneiroidní blud –halucinatorní blud, jemuž porucha vědomí dává
charakter snu
Poruchy osobnosti – při rozvoji každého bludu je přítomna určitá porucha osobnosti; je-li
postiženo jáství, vznikají zvláštní formy depersonalizace (pocit změny v podstatě osobnosti) –
metabolický blud; blud metamorfózy – nemocný se cítí být měněn působením různých sil
(například zooantropie – změna ve zvíře; lakantropie – změna ve vlkodlaka)
c) Bludy podle skloubenosti
- dynamika bludu – vzniká, rozvíjí se, vrcholí a ustupuje
- na počátku zajišťujeme amorfní bludný základ; následuje stádium difúzního bludu
(bludné ladění, bludné vnímání, úvodní vztahovačnost); dále vzniká systematizovaný
blud (jednotlivé bludné domněnky se spojují okolo centrální představy),na jehož
počátku stojí často aha-zážitek (objevení logičnosti příznaků na patologické úrovni);
blud ustupuje současně s chorobným procesem, dochází ke korekci bludu, ztrácí
emoční náboj, a tím se neaktualizuje nebo se rozpadá, když chorobný proces výrazně
naruší osobnost nemocného – bludný relikt
d) Bludy podle vzniku a trvání
1) Primární blud – rozvíjí se samostatně porušeného myšlení, je vedoucím
příznakem chorobného obrazu a ostatní duševní poruchy jsou k němu v jistém
vztahu, a nebo jsou z něho odvozeny; u paranoie
2) Sekundární blud – navazuje v průběhu rozvoje nemoci na poruchy jiných
psychických kvalit; modifikuje klinický obraz nemoci; u plně vyjádřených fází
cyklofrenie
3) kontinuální blud – trvá po celou dobu duševního onemocnění, narůstá, rozvíjí
se
4) Transitivní blud – vyskytuje se jen přechodně v určitém stadiu nemoci, pak
vymizí
5) Periskopický blud – střídavé objevování se a vymizení bludu
-disimulace bludu – v úvodních stádiích rozvoje bludu a při jeho ústupu;popírání přítomnosti
bludné symptomaticky v úvodu z důvodu uvědomování si společenských důsledků
- sociální zdrava – ne hovoření o bludech z důvodu uvědomování si společenských důsledků
-simulace bludů – ojedinělá
(Slavíková) PORUCHY ŘEČI:
NARUŠENÁ KOMUNIKAČNÍ SCHOPNOST
Klasifikace narušení komunikační schopnosti:
1. Vývojová nemluvnost (vývoj.dysfázie)
2. Získaná orgánová nemluvnost (afázie)
3. Získaná psychogenní nemluvnost (mutismus)
4. Narušení zvuku řeči (rinolalie, palatolalie)
5. Narušení fluence (plynulosti) řeči (koktavost, brebtavost)
6. Narušení článkování řeči (dyslalie, dysartrie)
7. Narušení grafické stránky řeči
8. symtptomatické poruchy řeči
9. Poruchy hlasu
10. Kombinované vady a poruchy řeči
psychologie
strana 37 z 143
Opožděný vývoj řeči:
D nemluví ve 3 letech nebo mluví méně než ostatní.
Hledat příčiny - vyloučit sluchovou vadu, poruchu intelektu, mluvních orgánů,
akustickou dysgnózii (neschopnost zapamatovat si slova, porozumět smyslu slov)
Etiologie: nepodnětné, nestimulující prostředí, citově deprivované D, dědičnost,
nevyzrálost CNS, nedonošenost, předčasné nar., LMD.
Vývojová dysfázie:
= specificky narušený vývoj řeči
Projevuje se: neschopností či sníženou schopností D verbálně komunikovat, i když
jsou dobré podmínky pro vytvoření řeči.
Zasahuje: receptivní i expresivní složku řeči, výslovnost, gramatickou strukturu i
slovní zásobu.
= lehce unavitelní, narušení emocionality, motivace, zájmů.
= ve škole - SPU (dyslexie, dysortografie).
Afázie:
= centrální porucha řeči při orgánovém poškození CNS, na základě lokálních
poškození mozku.
= ztráta již nabyté schopnosti komunikovat (poškození dominantní hemisféry: nádory,
úrazy, krvácení do mozku, intoxikace).
Dětská afázie.
Neurotické a psychotické poruchy řeči:
Mutismus (oněmění): ztráta artikulované řeči na podkladě silného psychického traumatu
(úlek, šok, stres, vyčerpání).
Není poškození CNS.
Elektivní (selektivní) mutismus: ztráta řeči - v určité situaci, určitém prostředí, na
určitou osobu - trvání: nejméně jeden měsíc.
D v období vstupu do školy
Koktavost a brebtavost:
Koktavost (balbuties): syndrom komplexního narušení koordinace
participujících na mluvení : nedobrovolné přerušování mluvení.
orgánů
Příčiny (dosud nespolehlivě stanoveny), vždy několik: dědičné dispozice, orgánové
poruchy.
Terapie: pouze potlačování příznaků.
Brebtavost (tumultus sermonis): extrémně zrychlené tempo řeči - opakování,
vynechávání slabik, narušeno dýchání, artikulace.
Etiologie: nález na EEG (orgánový podklad), dědičnost, vliv prostředí.
Rinolalie a palatolalie:
Rinolalie (huhňavost): porucha zvuku řeči, patologicky změněná nosovost
Zavřená huhňavost - patologicky snížená nosní rezonance
Otevřená huhňavost - patol.zvýšená nosní rezonance
Palatolalie: na základě rozštěpu v orofacialní oblasti (rozštěp rtu, měkkého a tvrdého
patra=VV)
Dyslalie a dysartrie:
psychologie
strana 38 z 143
❏
Dyslalie (patlavost): porucha artikulace, neschopnost používat některé hlásky.
d. hlásková, d. slabiková, d. slovní.
Příčiny: poruchy sluchu, CNS, motor.neobratnost, nesprávný řečový vzor.
Dysartrie: porucha artikulace jako celku při organickém poškození CNS. Narušen:
proces respirace, fonace, zvuku řeči, dysprozódie - rytmu, melodie, tempa, přízvuku.
Anartrie - úplná neschopnost artikulovat.
U dětí s DMO.
Poruchy hlasu:
organicky podmíněné (úrazy, obrny, nádory)
funkční (nesprávně užívání hlasu)
psychogenní (hlasové neurózy)
Etiologie: dědičnost, porušení inervace svalstva hrtanu, nesprávně užívání hlasu,
hlasová hygiena, oper.zákroky, vady sluchu, neurotické poruchy.
Po léčbě následují hlasová cvičení vedená logopedem.
Symptomatické poruchy řeči:
= symptomem jiného, dominantního postižení, onemocnění, poruchy.
Mentální postižení:
dyslalie, huhňavost, brebtavost, echolálie, dysartrie
Zrakové postižení:
opožděný vývoj řeči, dyslalie, verbalismus
Tělesné postižení:
dysartrie
Sluchové postižení:
dyslalie, dysfonie
4B) VERBÁLNÍ A NEVERBÁLNÍ FORMY KOMUNIKACE (VYMEZENÍ POJMU
KOMUNIKACE, ZPĚTNÝ ÚČINEK KOMUNIKACE, STRUKTURA A DYNAMIKA
KOMUNIKACE)
KOMUNIKACE Z HLEDISKA SOCIÁLNÍ PSYCHOLOGIE
- komunikace - proces sdělování a přejímání informací mezi jedinci stejného druhu, prostředek
k ovlivňování druhého
- vyplývá z potřeby sdělovat informace, vyměňovat si je a integrovat se
s ostatními jedinci
- složky - komunikátor, komunikant, komuniké (obsah sdělení), komunikací vyvolaný účinek,
kanál, kodér, dekodér
- efektivita - míra úspěchu při vzájemném ovlivňování
- druhy - verbální
- nonverbální - gestika - kývnutí na souhlas
- haptika - bezprostřední dotyk, podání ruky
- posturika - celkový postoj světa
- mimika - výraz tváře
- paralingvistika - akustické projevy
- kinetika - bezděčné pohyby rukou, hlavy
psychologie
strana 39 z 143
- proxemika - přiblížení a oddálení od druhého
- intimní sféra - 15 až 30 cm
- osobní sféra - 30 až 120 cm
- sociální sféra - 120 až 350 cm
- veřejná sféra - nad 350 cm
- pohled - zaměření pohledu, délka jeho trvání
- formální, neformální
- metakomunikace - podtext komunikace (rychlost řeči, intonace, důraz na nějaké slovo)
- sdělení - roviny - obsahová
- významová
- někdy je význam sdělení přímo v rozporu s obsahem (dvojná vazba - často jako
prostředek ironie
- nadužívání může vést až k neurotizaci dítěte (ty inteligente!)
- faktory vytvářející skutečný význam informace:
- obsah komunikace - co se říká
- kontext komunikace - za jakých okolností se to říká
- citový a hlasový přízvuk - jakým tónem se to říká
- mimická a pantomimická akcentace - jak se tváří
- akcentace jednání - co při mluvení dělá
- řeč - nejuniverzálnější prostředek komunikace
- pasivní - přijímání a utváření myšlenek
- aktivní - formulování myšlenek
- mimická, gestikulační, zvuková, psaná...
teorie komunikace:
- A - transakční analýza (Erich Berne)
- 1. analýza transakcí (struktury):
- každý člověk při komunikaci vychází ze tří stavů ega:
- ego dítěte (DÍ) - daří-li se mu, je spontánní, veselé, vyskytne-li se
překážka, začne být trucovité, zlostné
- nedokáže nést důsledky svého jednání
- ego dospělého (DO) - je schopen nést důsledky svého jednání, předvídat je, logicky, uvažovat, kriticky posuzovat sebe i okolí
- ego rodiče (RO) - starostlivý, radící, až mentorující a rozkazující
- nutno rozeznat, z které roviny nám dotyčný promlouvá (na rovinu
dítěte je dobré odpovědět jako rodič), při křížení rovin vzniká konflikt
- typy komunikace
psychologie
strana 40 z 143
2. analýza scénáře:
- typy - a) já jsem dobrý, ostatní jsou také dobří - optimální
b) já jsem špatný, ostatní jsou dobří
c) já jsem dobrý ostatní jsou špatní
d) já jsem špatný, ostatní jsou také špatní
- zaběhnutý scénář je velmi těžké změnit
- emocionální korekce scénáře - dáme člověku prožít něco úplně jiného, než podle svého scénáře čeká
3. analýza her:
- hra posuzuje scénář jedince a může rozvíjet jeho dobré stránky
- B - teorie V.Satirové
- čtyři typy komunikujících:
- 1) smířlivec - neprosazuje JÁ, má nízké sebehodnocení, chce se zavděčit, souhlasí se vším,
přijme každou kritiku, dokáže však vydírat
- 2) vynič - obviňuje okolí ze svých chyb, druhé ponižuje, záleží mu velmi na kontextu (ale ten
tón!), jedná povýšeně, je z něj cítit (napětí)
- 3) počítač - neříká své názory, nerespektuje názory jiných, vypadá klidně a korektně, druhé
nevnímá
- 4) rušič - nedokáže mluvit o sobě, nezajímá se o druhé ani o kontext, neschopen přizpůsobit se
situaci, zařadit se do skupiny, často rád šokuje
- 5) kongruentní osobnost - ideální, sebehodnotící, akceptující, nedochází u nich ke křížení rovin
- C - teorie P.Watzlawicka
- tři základní pravidla komunikace:
- 1) člověk nemůže nekomunikovat - nekomunikuje-li, pak nám nerozumí, nezajímáme ho,
myslí si o nás něco špatného...
- 2) vysílaná zpráva nemusí být přijata - význam zpětné vazby (odpověď zopakujeme
svými slovy) - na zpětné vazbě založena řada terapií (Rogers - hmhm terapie - Já vás chápu.)
- 3) komunikace je mnohoúrovňový jev - informační rovina sdělení, metakomunikace
(neverbální projev, určuje, jak sdělení porozumíme)
- vztahy - symetrické - výměna podobných forem chování, snaha o rovnost
- komplementární - doplňující (vztah dítěte a matky)
- komunikační síť - podle tvaru - řetězová - rovnost účastníků (tichá pošta)
- kruhová - rovnost (kulatý stůl)
- hvězdová - jeden vysílač ve středu, ostatní přijímači
- ostruhovitá - klíčovou osoba na vidlici, nejhorší
informovanost
- všekanálová - každý s každým
psychologie
strana 41 z 143
- podle hierarchie - vertikální - řízení a kontrola
- horizontální - koordinace činnosti
- komunikace ve skupinách - volná - každý s každým
- stolová - určitý řád
- sólová - jednosměrná (přednáška)
- stadionová - davy, mítinky
- masová - totéž v ještě větším měřítku
(obrovská možnost manipulace - televize, rozhlas)
- informační konzerva - přetrvávají déle než lidský život (kniha, kazeta)
- poruchy komunikace (šumy):
- poruchy v komunikačním kanále - hlučnost prostředí
- neujasněnost smyslu slov - mnohovýznamová slova
- metakomunikace - umožňuje změnit lexikální význam komuniké
- dvojná vazba - jednání ve dvou rovinách
- brainwashing
- konfliktní situace - hrubě destruktivní - účelem ponížit, poničit
- autoritářská - vnucování postojů
- disjunktivní komunikace - jedincem přijímaná zpráva jej neovlivňuje
(švejkování)
- pseudokomunikace - formalismus (počasí, politika)
- nonkomunikace - přerušení komunikace
- osoba příjemce - nekomunikativnost, nedůvěra
- sociální skupina - tajnůstkářství vedoucího, členové nemohou vyjádřit svůj názor
Definice:
1. Komunikace je vzájemná výměna informací.
2. Komunikace je výměna zpráv pomocí psaní, mluvení (tj. verbální komunikace) nebo
zobrazování (tj. neverbální komunikace, ale méně i verbální).
3. Komunikace je proces, ve kterém jedna osoba předává pomocí určitého komunikačního
kanálu zprávu druhé osobě, a tím dává účinek.
4. Komunikace je předávání informací se záměrem ovlivnit příjemce (ovlivnit jeho chování,
informace, potřeby).
à jedná se o přenos něčeho z jedné psychiky do druhé a tím ovlivňování druhého
Po psychologické stránce se pomocí komunikace určité informace z psychiky jednoho
jedince transponují do psychiky druhého jedince, popř. skupiny jedinců. To má za následek,
že se informace nachází v psychice obou jedinců, popř. více jedinců.
Komunikace pochází z latinského communis, což znamená společný. Úkolem
komunikace je zveřejňovat (publikovat) informace jednoho jedince a učinit je informacemi
více jedinců (novinář à lidé – společné vlastnictví informací více jedinců). Sdílení informací
více lidmi se nazývá sharingem. Z nesdílených informací se stávají díky komunikaci
informace sdílené. Komunikace otvírá psychiku jedince a činí ji přístupnou druhým lidem,
což s sebou nese i jistá rizika – přirozená tendence provádět kontrolu (cenzuru) komunikování
(chceme sdělovat, ale i nesdělovat). Přísloví praví: „Vlastní pusa je nepřítelem člověka.“
Čím se realizuje výměna – komunikační činnost
- komunikační činností dvou, tří nebo více jedinců
- komunikační interakcí mezi jednotlivými účastníky – ta má časový průběh
à fáze průběhu komunikační interakce – příklad komunikace matky s dítětem:
1. matka: „Ukliď si hned hračky!“
2. dítě: „Ne, já si ještě chvilku pohraji.“
psychologie
strana 42 z 143
3. matka: „Ukliď si je hned, nebo nedostaneš čokoládu.“
4. dítě: „Tak já to uklidím.“
-
-
komunikační interakce je spojení minimálně dvou účastníků v jeden celek
každá interakce se skládá z komunikačních činností
M: odpovídá komunikační činnosti matky (4), D: odpovídá kom. činnosti dítěte (4)
mezi komunikační činnosti patří – slovní sdělování informací, přijímání informací,
vyžádání si určité informace pomocí otázek, vyslovení souhlasu či nesouhlasu, nakreslení
plánu cesty, usmívání a zamračení se …
komunikační činnosti jsou součástí komunikační interakce (tento termín je ale
dvojznačný: buď může znamenat komunikační činnost jedince nebo i více jedinců à
vzájemná koordinační činnost příjemců)
Pozn.: existuje komunikace pouze na jednoho jedince, tj. komunikace sám se sebou,
ve své psychice se jakoby rozdvojí a začne probíhat proces komunikace – intrakomunikace X
interkomunikace – probíhá mezi různými jedinci. Vnější formou intrakomunikace je hlasitá
řeč, vnitřní formou je vnitřní řeč. Intrakomunikace je vývojově druhotná, až časem se
zvnitřňuje.
Role v komunikaci
- role obou účastníků jsou zároveň odlišné i vzájemně se doplňující
- jednota předávání a přijímání informací à role sdělovatele (komunikátora), příjemce
(recipienta), tazatele – příjemce nemusí přijímat jen ty informace, které jsou mu
sdělovány, ale může převzít iniciativu, a začít klást otázky (příjemce se stává tazatelem,
nejdřív je tazatelem)
- v průběhu komunikace se role mění, pro vzájemnou komunikaci je typická neustálá
výměna komunikačních rolí à příjemce přešel do role sdělovatele („komunikační pingpong“)
- týž jedinec vykonává obě základní role současně (simultánně) – komunikátor současně
přijímá zpětnovazebné účinky od recipienta
Komunikační systém a komunikační kanály
- celý složitý komunikační systém je souhrnem prvků à 2 hlavní prvky jsou oba účastníci,
kteří jsou spojeni komunikačními kanály, po kterých se děje přenos informací
- komunikační kanály jsou přenosové cesty, po kterých se informace pohybují oběma směry
(od příjemce ke sdělovateli a naopak)
- komunikační kanály jsou dány senzorickými kanály obou účastníků (od sdělovatele
k senzorickému systému příjemce)
- celá řada kanálů – 2 základní:
1. zrakový – umožňuje přenos zrakových podnětů sdělovatele k zrakovým receptorům
příjemce
2. sluchový – spojuje akustické podněty sdělovatele se sluchovým receptorem příjemce
psychologie
strana 43 z 143
- vedlejší kanály:
3. dotykový (taktilní) – umožňuje přenos dotykových podnětů sdělovatele k taktilním
receptorům příjemce
4. čichový (olfaktorický) – umožňuje přenos čichových podnětů sdělovatele k čichovým
receptorům příjemce
5. chuťový (polibek milenců) – umožňuje přenos chuťových podnětů sdělovatele
k chuťovým receptorům příjemce
6. termický (ruka, kterou se komunikátor dotýká recipienta, je teplá nebo studená) –
umožňuje přenos termických podnětů sdělovatele k termickým receptorům příjemce
- komunikační kanály – současně od sdělovatele k příjemci a od příjemce k sdělovateli
- multi/poly-senzorický kanál se realizuje celou řadou smyslových kanálů (obvykle je to
zrakový a sluchový kanál a k těm se připojují další)
Specifické zvláštnosti neverbální komunikace
- s verbální komunikací má společný proces výměny informací, ale k předávání informací
využívá odlišné prostředky
- verbální komunikace používá k předávání informací slova a jejich spojení ve věty
- neverbální komunikace je beze slov a k předávání informací využívá neverbální
komunikační prostředky
- pozitivním termínům každý rozumí (strom), ale negativní jsou horší (nestrom), tj. popření
všech pozitivních
Čím se liší verbální a neverbální komunikace a jejich vztah, jejich nejpropracovanější oblasti
– specifické znaky a charakteristiky:
1. Verbální komunikace je sukcesivní – následný průběh po jedné linii, slova následují za
sebou, při verbální komunikaci je vyloučené, abychom současně vyráběli několik jiných
proudů řeči X Naše tělo funguje jako celý soubor prostředků neverbální komunikace –
všechny mohou působit současně (simultánně) a navíc z obou stran (od sdělovatele i
příjemce) à jeden celek neverbálního sdělování
2. Verbální probíhá přerušovaně, s pauzami (zamyslím se apod.) X Neverbální komunikace
je nepřetržitá, bez přerušení – nelze nekomunikovat
3. V každé verbální i neverbální komunikaci se rozlišují kognitivní (informace o poznatku) a
afektivní sdělení (většinou hodnocení). Ve verbální komunikaci se velmi často používá
kognitivního sdělení (nejrůznější informace). Afektivní sdělení je méně časté (vyjádření
záporného postoje nadávkou) X neverbální komunikace používá výrazy afektů, citů,
emocí pomocí mimiky, gestikulace, tónu hlasu atd. Kognitivní sdělení je méně časté
(pomocí gest rukama vyjádříme, jak je něco veliké). Vyjadřování emocí bývá vědomé, ale
daleko častěji neuvědomované, kontrolované jen z části. Projev spontaneity – dáváme
najevo to, co skutečně cítíme. Když dochází k rozporu mezi slovním spojením a řečí těla,
dáváme za pravdu neverbální komunikaci.
4. Verbální komunikace je vázána na jazykový kód, který je vlastní jen příslušníkům určité
společnosti. X Neverbální komunikace je většinou stejná i pro příslušníky různých kultur
(emoce jsou vrozené). Ale Bulhaři používají ano – ne naopak à přikývnutí hlavou jako
nesouhlas a naopak. Ženy jsou obvykle daleko vnímavější na neverbální komunikaci
(1.teorie – vrozená schopnost vnímat neverbální signály, 2.teorie – rozvíjí se především
výchovou dětí – ty se zpočátku života spoléhají jen na neverbální komunikaci à tato
vnímavost není jen věcí dědičnosti, ale získává se i učením.
Vztahy verbální a neverbální komunikace
- prostředky neverbální komunikace v rámci verbální komunikace
- plní funkci:
1. neverbální komunikace doplňuje verbální komunikaci (matka pochválí dítě a pohladí ho
po hlavě)
psychologie
strana 44 z 143
2. neverbální komunikace nahrazuje verbální komunikaci (dopravní strážník nemůže
sdělovat kvůli hluku slovně ale gesty; soucit vyjádříme člověku tím, že ho obejmeme)
3. neverbální komunikace reguluje průběh verbální komunikace (při rozhovoru se mění role
sdělovatele a příjemce, po skončení promluvy se vybízivě podíváme na druhého, aby
začal mluvit)
4. ale také může být v rozporu s verbální komunikací
Nejpropracovanější oblasti neverbální komunikace
- různé oblasti – jsou dané používaným druhem prostředků neverbální komunikace
- někteří autoři vytvořili specifické disciplíny (3):
1. tělesné pohyby s komunikační funkcí (kinezika) – zakladatel R. L. Birdwhistell
2. prostorové vztahy mezi účastníky komunikace (proxemika) – tvůrce E. T. Hall
3.
neverbální aspekty řeči (paralingvistika)
5A) POZORNOST, TYPY A PORUCHY POZORNOSTI, JEJÍ VZTAH K VÝKONNOSTI
Plháková: POZORNOST
Pozornost je mentální proces jehož funkcí je vpouštět do vědomí omezený počet informací, a
tak ho chránit před zahlcením velkým množstvím podnětů. Základní vlastností pozornosti je
selektivita - výběrovost.
Uvědomujeme si jen část podnětů a to díky pozornosti, která je vpouští do vědomí omezeně –
selektivita. James definuje pozornost jako výběrové a soustředěné vědomí. Pozornost souvisí
s mnoha kognitivními procesy. Emocionální a motivační procesy určují zaměření pozornosti.
Neurofyziologickým substrátem pozornosti je retikulárně – aktivační systém, který ovlivňuje
soustředění a bdělost.
3.4.1. Typy pozornosti
Pavlov zkoumal orientačně-pátrací reflex, který je odezvou na změny okolního prostředí. Ten
je základem bezděčné pozornosti, která je fylogeneticky starší než záměrná pozornost.
Bezděčnou pozornost upoutají nové a nebezpečné podněty, pohyby a změny, změny dobře
známých podnětů, nezvyklé podněty, podněty kontrastující s okolím, podněty s osobním
významem. Záměrná pozornost provází volní aktivity.K jejímu udržení je třeba úsilí. Patří
k ní ostražitost (dáváme pozor na něco, co má přijít) a pátrání. Objekty mohou přecházet
z bezděčné pozornosti do záměrné a naopak.
3.4.2. Vlastnosti pozornosti
Mezi vlastnosti pozornosti patří selektivita, koncentrace, distribuce (rozdělování pozornosti
mezi různé aktivity), kapacita (spolu s krátkodobou pamětí +/7) a stabilita (nestabilní fluktuace,
těkavost).
3.4.3. Selektivní pozornost
Cherry vytvořil metodu stínění, která se používá při poslechu několika rozhovorů najednou.
Člověk se na některý zaměří a ten stínuje. fenomén koktejlového večírku (slyším významný
podnět - např. svoje jméno i v šumu
Broadbent určil teorii filtru, který zobrazuje časnou selekci; filtr totiž působí už v receptoru.
Kahneman vyslovil teorii jednoho zdroje, kdy máme určitou kapacitu pozornosti, kterou
můžeme buď koncentrovat nebo rozdělovat. Lidé si udrží lépe rozdělenou pozornost, když
mají aktivity různého druhu. To ukazuje na několik druhů pozornosti, které mohou podněty
zpracovávat paralelně.
3.4.4. Řízené a automatické zpracování informací
Pokud se nějakou činnost přeučíme, děláme ji automaticky, ale zato méně flexibilně. Tento
jev lze demostrovat na tzv. Stroopově úloze (série názvu různých barev, které jsou vytištěné
barvami jenž těmto názvům neodpovídají. Pokud čteme názvy barev, půjde nám to rychleji
než pokud pojmenováváme barvy jimiž jsou vytištěny.
psychologie
strana 45 z 143
3.4.5. Poruchy pozornosti
Roztržitost se vyskytuje i u zdravých lidí. Těkavost (nadměrná fluktuace) se objevuje u dětí
s hyperkinetickou poruchou (chybí vytrvalost). Ke zúžené pozornosti (tunelové vidění)
dochází ve stavech paniky. Projevuje se zaměřením na detail. Porucha pozornosti může
vzniknout také aktivací nevhodného schématu (scénáře – mentální soubor činností) a
narušením toho vhodného (zaklepeme před vstupem do vlastní kanceláře). Poruchu může také
vyvolat změna nějakého rituálního postupu (cesta z práce).
1. Roztržitost – nedostatečná distribuce a vigilita na jedné straně a zvýšená tenacity na
straně druhé
2. Rozptýlená pozornost – porušení koncentrace a tenacity; při vyčerpanosti, u některých
psychotických onemocnění
3. Hypoprosexie – celkové snížení pozornosti ve všech složkách; po únavě, u mánií,
schizofrenií
4. Hyperprosexie – zvýšená pozornost ve všech složkách, nejvýrazněji v koncentraci,
někdy na úkor ostatních složek; u neuróz
5. Aprosexie – neschopnost soustředit se ve všech složkách pozornosti; u těžších
psychotických onemocnění
6. Paraprosexie – vzniká v závažných situacích, kdy jsme v očekávání, že tato situace
nastane; k reakci dochází dříve nebo opožděně
5B) PSYCHOLOGIE A PSYCHOPATOLOGIE STÁŘÍ (VÝVOJOVÉ ÚKOLY STÁŘÍ,
NORMÁLNÍ A CHOROBNÉ ZMĚNY PSYCHICKÝCH FUNKCÍ, SPECIFIKA
PSYCHOTERAPIE VE STÁŘÍ
Vágnerová (2000): ontogenetické stádium od 60 do xxx let s tím, že se rozlišuje na období
raného stáří (do 74 let) a období pravého stáří (od 75 let výše).
Ageismus: postoj, který vyjadřuje obecně sdílené přesvědčení o nízké hodnotě a
nekompetentnosti stáří a projevuje se podceňováním, odmítáním až odporem ke stáří. V
návaznosti na tyto postoje dochází k diskriminaci na základě stáří.
Z hlediska psychologických teorií má období stáří v rámci kontinuity lidského života svůj
specifický význam. Podle Eriksona je hlavním vývojovým úkolem dosáhnout integritu
vlastního života. Nezbytné podmínky integrity lze shrnout v několika bodech: Pravdivost k
sobě samému; smíření; stabilizace a generalizace postoje k životu; kontinuita (je možné
uvažovat o vlastním životě jako o součásti většího celku.
Podle názorů C. G. Junga je stáří nutno chápat jako proces individuace - mělo by v něm dojít
k harmonizaci všech, vědomých i nevědomých složek osobnosti. Je v něm zachována
jedinečnost individuality i spojení s širší zkušeností lidské existence, s archetypem Já.
Starý člověk je ve větší míře zaměřen do minulosti. jeho postoj k sobě samému i ke světu je
převážně bilancující, už nemá tendenci něco měnit. J. Alan mluví o reflexivitě stáří, o
tendenci bilancovat a hodnotit s cílem vyrovnání vztahu ke světu i sobě.
Zvládnutí zátěže stárnutí je závislé na schopnosti i motivaci aktivizovat přiměřené a účinné
obranné mechanismy (nebo copig). Úroveň adaptace na stáří lze vymezit v rámci několika
základních polarit: pasivní / aktivní; optimismus / pesimismus; přijetí / popření reality. Lze
tedy rozlišit 5 základních modelů:
psychologie
strana 46 z 143
člověk který stáří reálně akceptuje, je optimistický a aktivní, hledá způsoby, jak
obtíže stáří přijatelným způsobem zvládnout
realistický, přijatelně optimistický ale pasivní - nevadí mu závislost na jiných
odmítá akceptovat skutečnost že stárne
realistický a zároveň pesimistický - považuje stáří za katastrofu. bývají aktivní ale
projevují se někdy nepřiměřeně - objeví se agrese i auto-agrese
rezignující a pesimističtí
Základem adaptivní strategie starého člověka je podle Baltese a Baltesové model S-O-C:
Selection (Selekce; nezbytnost diferencovat v oblasti svých aktivit a cílů); Optimalisation
(Optimalizace; hledání způsobu jak co nejlépe využívat svých zachovalých schopností);
Compensation (kompenzace; schopnost vyrovnávat úbytek některých kompetencí využitím
jiných, které zůstaly zachovány).
Adaptace na důchod : fáze přípravy (plánování změn); fáze bezprosřední reakce na změnu,
spojená s pocitem vykořenění a ztráty zafixovaných jistot (bezprostředně po odchodu do
důchodu se nachází v jakési přechodné fázi); fáze deziluze a postupnéhp přizpůsobování nové
situaci; fáze adaptace na životní styl důchodce
arteriosklerotické změny : cévní mozková příhoda: lidé, kteří ji prodělali bývají
bradypsychičtí, obtížně se soustředí apomaleji reagují, může dojít ke vzniku afázie (porucha
řeči - ve větší míře po levostraném poškození mozku, přestává rozumět mluvené i psané řeči,
obtížně hledá potřebné slovní výrazy), agnozie (nepoznává známé objekty); apraxie (ztrácí
naučené motorické schopnosti)
demence : prvním signálem bývá nápadnější zhoršení paměti, dalšími příznaky jsou ztráta
schopnosti logicky uvažovat, bradypsychismus, zhoršení kontroly emocí, sociálního chování,
redukce zájmů
subjektivně značná a někdy nezvládnutelná zátěž změn a ztrát může vést k neurotizaci. Staří
lidé bývají často depresivní, trpí ve větší míře úzkostí a strachem a z toho vyplývajícími
pocity bezmoci. ve stáří dochází k zvýšené četnosti dokonaných sebevražd.
proces adaptace na nedobrovolné umístění do zařízení (DD, LDN): fáze odporu; fáze
zoufalství a apatie (možná tzv. smrt z maladaptace) a fáze vytvoření nové pozitivní vazby.
adaptace na dobrovolný odchod do DD: fáze nejistoty a vytváření nového stereotypu a fáze
adaptace a přijetí nového životního stylu.
Štěpánková : V průběhu procesu stárnutí a ve vlastním stáří se jedinec musí vyrovnat s mnoha
změnami, především involučního charakteru, převážně na úrovni biologické. Na biologické i
psychické rovině probíhá proces stárnutí individuálně - neexistují dva stejně staří jedinci
BIOLOGICKÉ ZNAKY:
Ztráta reprodukční schopnosti, menopauza, deteriorace některých funkcí, chronická
onemocnění
PSYCHOLOGICKÉ:
Uvědomění si, že nestačím držet krok, vše vyžaduje větší úsilí. Úroveň poznání (pozitivní) –
vím kdo jsem a co můžu od života očekávat, limity
SOCIÁLNÍ:
Prarodičovství (individuální někdo ve 40 někdo v 70) odchod do důchodu ztráta jednoho
z partnerů (ztráta nezávislosti) Změny ve statusu dospělosti, odmítání stáří – ageismus
PROCES STÁRNUTÍ (NĚKTERÉ TEORIE)
Vzdálené (distální efekty stárnutí) – např. ztráta pohyblivosti způsobená obrnou v dětství
Časově blízké (proximální) efekty stárnutí – znaky jež jsou důsledkem aktuálnějších dějů
(ztráta pohyblivosti způsobená zlomenou nohou)
Z HLEDISKA PRAVDĚPODOBNOSTI, ŽE ZNAKY STÁRNUTÍ SDÍLEJÍ I JINÍ
LIDÉ:
Univerzální – všichni (vrásčitá kůže)
Probabilistické – např. artróza
psychologie
strana 47 z 143
Kontinuální proměna – problém určit zlomové body a hranice
SROVNEJ:
Primární stárnutí: již v dospělosti, jeho důsledky dlouho nejsou zjevné
Sekundární stárnutí: proces ovlivněný životní dráhou (nemoci, životní události…)
Terciální stárnutí: konečný úbytek fyzických a psychických sil vedoucích ke smrti.
Pervazivní, nevratné změny
Úspěšné stárnutí?
NĚKTERÉ BIOLOGICKÉ TEORIE STÁRNUTÍ
Teorie postupného opotřebení
Důsledek akumulace chyb, které se projevují v přeměně látek na buněčné úrovni
Teorie volných radikálů (Volné radikály jsou atomy nebo molekuly, které jsou elektronově
nestabilní a proto velmi reaktivní. Narozdíl od normálních stabilních atomů, které mají párové
elektrony, volné radikály mají počet elektronů lichý bud jim jeden chybí, nebo přebývá. V
důsledku toho reagují s ostatními atomy bud' to si od nich elektron berou, nebo jim přidávají,
a tím dosahují vlastní stabilitu. Dokud nejsou neutralizovány, napadají a ničí molekuly DNA
v buněčných jádrech. Tím dochází k narušení genetických "plánů", které regulují dělení
buněk, a dochází pak k mutacím a zhoubnému bujení. Dále pak volné radikály napadají cévy
a způsobují hromadění krevních destiček v nich, a jsou původci aterosklerózy a koronárních
nemocí, napadají buňky mozku a způsobují senilitu a ztrátu paměti, na pokožce způsobují
hnědé skvrny, napadají a oslabují imunitní systém, což způsobuje vyšší náchylnost k
autoimunním nemocem, jako je revmatická artritida a skleróza multiplex, napadají velké
molekuly bílkovin a způsobují u nich tzv. křížové vazby (abnormální chemické vazby
bílkovin)
Deprivační teorie – buňky nejsou dostatečně zásobeny živinami, proto umírají
Imunologická teorie - zhroucení imunitního systému
Specifické vlivy zevního prostředí
STÁŘÍ
Tělesný vývoj (atrofie, dehydratace, zpomalování metabolismu, biochemické změny
v neuronech, změny v kardiovask. systému, zanikání vlasových folikulů, snižování elasticity
kůže, kostra křehčí
Fyziologické změny
Změny žláz s vnitřní sekrecí
VLIV NA SEBEHODNOCENÍ A SOCIÁLNÍ INTERAKCE
Kognitivní schopnosti (sniž. některých složek inteligence – závisí na psychomotorických
schopn., pozornosti, paměti – krátkodobá paměť se zhoršuje, tzv. Ribotova hypotéza –
paměť starších lidí týkající se nedávných událostí horší než vzpomínky na dávné časy
Zhoršuje se smyslové vnímání (ostrost vidění, sluch, klesá schopnost vnímat vůně a pachy
Chronická onemocnění
STÁRNUTÍ A INTELEKT
Fluidní a krystalická inteligence (studie Horn, Cattell (1967). FI s věkem klesá, zatímco KI
zůstává zachována. Opatrnost při interpretaci výsledků
Další výzkumy: Úbytek FI není v rámci jedné věkové skupiny všeobecný¢Rabitt (1984) podíl
subjektů s nižšími skóry fluidní inteligence se ve starších skupinách zvyšoval, Rabbitt (1993)
– variabilita testových skórů vyšší u starších subjektů než u mladších.
Starší lidé se tedy mezi sebou ve výkonu liší více než mladí lidé
Jedná se o handicap vlivem fyzického omezení starších subjektů?
Alternatitivní hypotéza – změny individuálního výkonu mnohem dramatičtější. Tzv. model
terminální degradace (Kleemeier, Riegel 1972) Podle této teorie lidé podávají konstantní
výkon až do doby několika měsíců či let před svou smrtí, kdy jejich schopnosti prudce
slábnou. Jarvik a kol. - pojem kritický úbytek
OSOBNOST STARÉHO ČLOVĚKA
Změny sebeobrazu (příčiny – důchod, ovdovění…)
psychologie
strana 48 z 143
Rysy osobnost v preseniu a seniu (Amesová – Rorchach) pocity nejistoty, podezíravosti,
nedůvěry, introverzivní zaměření, egocentrismus snižuje se intenzita emocí, citového
prožívání (záleží na kvalitě života), mění se frustrační tolerance nahoru i dolů Výzkumy
přinášejí protichůdná sdělení – ve stáří se jen zvýrazní ty rysy, které byly pro jedince
charakteristické
Jsou proměny osobnosti ovlivněny fyziologickými změnami nebo změnou životního stylu?
TEORIE ADAPTACE NA STÁŘÍ
Teorie postupného uvolňování aktivit Cummingsová – uvolňováním aktivit se má člověk
zbavit pocitů insuficience a anxiozity a dosáhnout tak ekvilibria
Teorie aktivního stáří Ch. Bühlerová, Havighurst, Albrecht – důraz na udržení sociálních
funkcí
ATTACHMENT VE STÁŘÍ:
Colin (1996) uvádí, že ve stáří často lidé přicházejí o partnery, ke kterým měli vytvořené
blízké citové pouto. Zároveň známí již nejsou toliko dostupní jako dříve. Lidé ve stáří tedy
mohou přesunout svou péči k vnukům.
Colin (1996) také informuje o rozdílném zvládání stáří a vypořádání se s blížící se smrtí
podle typu attachmentu v dospělosti a mládí. Domnívá se, že tento vývojový úkol
(Eriksonovo osmé stádium) lépe zvládají lidé s bezpečným (secure) typem attachmentu než
lidé s ostatními typy. Zároveň tvrdí, že v rámci problematiky citové vazby ve stáří neexistuje
mnoho studií.
(Vymětal) PSYCHOPATOLOGIE A SPECIFIKA TERAPIE: PT je limitována tělesným
zdravím zvláště ve spojení se smyslovým úbytkem (sluch, zrak) - pokud je komunikace
výrazně ztížena je PT v užším slova smyslu nahrazena psychickou péčí ve směru podpory a
překonání izolace. Stáří má specifickou psychopatologickou problematiku: reaktivní a
stařecké deprese, úzkostný neklid, stavy zmatenosti, demence.
Prostředky a formy PT: ambulantně, v rámci denních stacionářů a jako součást ústavní péče.
Skupinovou a individuální terapii je vhodné kombinovat s rehabilitací, aktivace životního
stylu. Je nutné postupovat po malých krůčcích. Často preferovaná SK práce neb tím zároveň
překonává osamělost. PT má dva specifické momenty: 1) vzpomínání (jde o srovnání si
dosavadního života; bilancování pak přechází směrem do budoucna a vlastní smrti, obav z
umírání) a 2) citlivost k hudbě (lze ji využít v její aktivní i pasivní formě (muziko...)
6A) EMOCE, ROZDĚLENÍ EMOCÍ, PORUCHY EMOCÍ
Vágnerová (2002) : Emoce lze diferencovat na základě kvality (+/-) či na základě formálních
charakteristik - tj. intenzity a časové dimenze, na Afekty, Nálady.
Emocionalita: oblast prožívání vztahu jedince ke skutečnosti. nelze jednoznačně oddělit od
poznávání. W. Wundt (1911) rozdělil dimenze libost-nelibost, napětí-uvolnění, vzrušení-klid.
Podle vlivu na činnost lze dělit na stenické emoce (kladný vliv) a astenické (záporný vliv,
pasivní). Švancara rozlišuj Emoce (zážitky spojené s uspokojováním nebo neuspokojováním
potřeb (spíše situační ráz, spíše jednoduché z hlediska obsahu, větší podíl podkorových částí
mozku). City (spojené s potřebami, které jsou produktem vývoje lidstva; složité spíše
dlouhodobé,vedoucí úloha mozkové kůry)
Nálada (déledobá dispozice k určitým prožitkům); Afekt (prudké a krátkodobé emoční hnutí);
Vášeň (silný dlouhodobý cit, zdrojem energie a vůle překonávat překážky.
Plháková: Emoce
E se skládají ze tří složek: subjektivní emocionální prožitky (subjektivní fenomenologická
komponenta, emoce obsahuje cit, výraz a fyziologický děj), výrazové (expresivní), chování
(např. pláč) a tělesná složka (fyziologické změny, mozkové koreláty). Někteří P-logové
považují za čtvrtou složku podnětovou situaci, která evokuje subjektivní hodnocení a
interpretaci citového prožitku. Základní emoce jsou geneticky naprogramované. Poplachová
reakce je tělesným doprovodem strachu a hněvu. Rejstřík záporných citů je pestřejší.
psychologie
strana 49 z 143
12.1. Tělesná složka emocí
12.1.1. Fyziologický doprovod citových prožitků
Při strachu a hněvu se zrychlí srdeční tep a dýchání, sucho v ústech, pocení, chvění končetin a
stažení žaludku. To způsobí sympatická část autonomního nervového systému, která
připravuje organismus na boj nebo útěk.
Poplachovou reakci řídí hypotalamus a limbický systém. To podněcuje činnost sympatických
nervů a ty mění činnost vnitřních orgánů. K tomu patří vysoká ostražitost (rozšíření zornic,
snížení percepčních prahů). Tyto fyziologické změny udržuje endokrinní systém – hypofýza
(instrukce z hypotalamu) produkuje adrenokortikotropní hormon, který podněcuje dřeň
nadledvinek k uvolnění katecholaminů. Parasympatické nervstvo má opačný účinek než
sympatické.
Podle Caanona je poplachová reakce nespecifická, protože probíhá u všech emocí v podstatě
stejně. Mnozí autoři dospěli k závěru, že agresivita souvisí se sekrecí testosteronu. Při měření
různých emotivních reakcí se používá kožně-galvanická reakce (měření vodivosti kůže) –
polygraf, detektor lži.
12.1.2. Mozkové koreláty lidských citů
V limbickém systému existují centra slasti. Stimulace zadních jader hypotalamu naopak
vyvolává zuřivost a přední část ospalost. Dráždění amygdaly zapříčiňuje strach. To dokazuje,
že citové reakce mohou vznikat na základě vnitřní stimulace mozku.
Limbický systém je centrem citového života. Poprvé na to upozornil Papez. MacLean rozdělil
mozek na tři části (trojjedinost mozku). Nejstarší je plazí mozek, který tvoří mozeček a
mozkový kmen. Tato část plní sebezáchovné funkce (dýchání, spánek, krevní oběh). Druhou
částí je limbický systém (talamus, hypotalamus a amygdala). Zde sídlí emoce a instinkty.
Třetí částí je neokortex, kde sídlí řeč, myšlení a verbální paměť.
Limbický systém obsahuje kůru, septum (sexuální slast), hypokampus, talamus (rozcestník
informací), hypotalamus (reguluje autonomní nervový systém a hormony). Podle LeDouxe
existují prekognitivní emoce, vznikající bez vědomých poznávacích procesů. Máme také
nevědomé citové záznamy, které objasňují přenos citů na různé lidi.
Podle Damasia vyhodnocujeme individuálně co se děje pomocí somatických markerů. Jejich
výskyt zvyšuje přesnost a efektivnost rozhodnutí – když přijímáme riskantní rozhodnutí
máme nepříjemný pocit v útrobách. Signální funkce emocí je výsledkem klasického
podmiňování.
Pravá hemisféra se podílí na rozpoznávání obličejové exprese emocí a zapamatování
emočních zážitků (hlavně negativních). Levá hemisféra zpracovává spíše kladné emoce.
12.2. Výrazová složka emocí
Darwin považoval emoce za vrozené vzorce mimického, gestikulačního a zvukového chování,
sloužící k vnitrodruhové komunikaci. Tomkins zjistil existenci devíti vrozených primárních
emocí: zájem, radost, překvapení, úzkost, strach, hněv, zahanbení, hnus a odpor.
12.2.2. Výzkumy primárních emocí
Ehman s Friesenem zjistili, že určité mimické obličejové projevy jsou univerzálně spojeny
s primárními emocemi.
12.2.2. Sociální modifikace expresívní složky E
Sociální psychologové označují skrývání emocí jako maskování. Modulace je zvýraznění
nebo zmírnění emocí. Simulace je předstírání emocí. Při upřímném vyjadřování emocí jsou
obě poloviny obličeje symetrické, u předstírání ne. Expresivní projevy získávají různé
sociální významy (úsměv jako hrozba, ironie…). Kulturní pravidla předepisují intenzitu
emoce (nebo její odhalení vůbec), situace u kterých je vhodná či nevhodná, rozdíly v citových
projevech mužů a žen a citové projevy při různě významných společenských událostech.
psychologie
strana 50 z 143
12.3. Cítění
Lidské city nejde zkoumat jinak než s použitím introspekce (fenomenologie). Nálada je
výrazná a stabilní citová komponenta. City jsou zřetelné emoční prožitky. Pocit je často
synonymem pro cit (pocit viny). Kompletní city se vyvíjejí v rámci citových vztahů k druhým
lidem nebo k sobě samému. Základním projevem lidského citového života jsou tedy nálady,
city a citové vztahy.
12.3.1. Obecné dimenze citového prožívání
Podle Wundta jsou základní dimenze prožívání libost – nelibost, napětí – uvolnění a vzrušení
– uklidnění. Další myslitelé přidali strach – zlost. Libost – nelibost je označovaná také jako
hédonická kvalita. Argyle a Crossland určili čtyři dimenze pozitivních emocí: pohroužení
(pohlcení), moc (síla), altruismus a spirituální rozměr.
12.3.2. Obecné charakteristiky citových projevů
Nejdéle trvají citové vztahy (láska k rodičům), kratší jsou nálady, nejkratší city. Nálady mají
slabší intenzitu. Intenzitu ukazujeme i v pojmenování citů (obava, strach, hrůza). Mimořádně
intenzivní city jsou afekty. Citové vztahy mají také různou intenzitu (vášeň). City jsou polární
(láska – nenávist) a lidé mají tendenci ke střídání protikladných citových prožitků. O citové
ambivalenci mluvíme tehdy jestliže jedinec k témuž objektu prožívá protikladné emoce.
Nálady jsou často bezpředmětné. Každý člověk má tendenci k určitému základnímu citovému
ladění.
City většinou mají svůj podnět. Citové vztahy se váží ke konkrétním objektům. City jsou silně
nakažlivé a spontánní. Citové zážitky jsou stejně jako všechny mentální zkušenosti
neopakovatelné. City můžeme dělit na astenické (zeslabující – smutek) a stenické (zesilující).
12.3.3. Fenomenologický popis lidských citů
City dělíme na primární a komplexní (vyšší, sociální). U strachu najdeme příčinu, u úzkosti
zpravidla ne. Hněv často závisí na atribuci příčin. Smutek může mít příčinu ve zraněné
sebelásce (když dostanu kopačky). Tomkins řadí překvapení mezi neutrální afekty.
Komplexní lidské city vznikají většinou ve vztahu k někomu nebo něčemu. Patří sem pocit
bezpečí, důvěra, naděje, žárlivost, závist a etické city (hanba, stud, pocit viny a pocit křivdy).
Zahanbení a stud může doprovázet mimovolní červenání stejně jako rozpaky. Na pocit
křivdy může být astenická (pocit lítosti) i stenická (touha po pomstě) reakce.
Lidé s moc vysokým sebehodnocením často ostatní devalvují pomocí projekce.
12.3.4. Citové vztahy
Přátelství umožňuje potvrzení realistických složek sebepojetí. Láska obsahuje sexuální prvek.
Instinktivní momenty se projevují přibližováním se a unikáním. Milenci si potvrzují
navzájem pozitivní, ideální či idealizované aspekty sebepojetí.
Zamilovanost je prudké a krátkodobé citové vzplanutí. Někdy se nazývá vášnivá, romantická
láska. Nenaplněná láska je tématem mnoha filmů a knih. Při vzniku romantické a nenaplněné
lásky hraje roli projekce osobního mužského či ženského ideálu na protějšek (animus a anima
podle Junga). Po nějaké době přechází láska ve věrnou, klidnou, partnerskou lásku.
Sternberg je autorem triangulační teorie lásky. Podle ní má láska tři komponenty: důvěrnost,
vášeň a závazek. Romantická láska vzniká spojením důvěrnosti a vášně. Partnerská láska
zahrnuje důvěrnost a závazek. Osudová láska je kombinací vášně a závazků.
12.4. Teorie emocí
12.4.1. Fyziologické teorie emocí
James – Langerova teorie předpokládá, že na určitý podnět vznikni nejprve fyziologická
reakce (třes) a až potom emoce. Tato teorie byla ale vyvrácena.
psychologie
strana 51 z 143
Cannon – Bardova teorie emocí (talamická) říká, že senzorické informace přicházejí do
talamu. Ten je odešle do hypotalamu, který zahájí poplachovou reakci, a do neokortexu, který
vytvoří emoci.
James předpokládal, že k emočním prožitkům přispívají i údaje o svalových pohybech.
Tomkins dle toho navrhl teorii obličejové zpětné vazby, kdy prožívání emocí souvisí
s pohybem mimických svalů (upřímný smích vede k pocitům radosti). Radikální verze tvrdí,
že mimika emoce vytváří. Méně radikální verze říká, že podporuje intenzitu emocí.
Schachter a Singer navrhli dvoufaktorovou teorii emocí, kdy pro vznik emocí jsou potřeba
dva faktory: fyziologická excitace (arousal) a kognitivní označení (objasní to, co se děje).
Hrozící nebezpečí a strach může zvyšovat sexuální aktivnost přítomných osob. Zillman je
autorem teorie transferu excitace, která říká, že aktivaci od jednoho zdroje můžeme převést do
jiné oblasti, kde zvýší intenzitu citů i behaviorální doprovod (při fotbale jsou sportovci často
agresivnější).
12.4.2. Kognitivní teorie emocí
KT předpokládají, že city a jejich fyziologický doprovod vznikají na základě myšlenkového
posouzení vnějších podnětů.
Ellise navrhl teorii ABC, kdy A je aktivující událost, B systém postojů a přesvědčení a C jsou
emoční důsledky.
Podle Lazaruse vzniká emoce na základě našeho posouzení vnějších podnětů ve dvou
etapách: primární hodnocení (následuje coping a strategie zaměřená na emoce) a sekundární
hodnocení (vyrovnání zaměřené na problém). Sekundární hodnocení vede ke vzniku
specifických emocí a jejich zpřesnění. Později rozdělil Lazaruse primární hodnocení do tří
komponent: posuzování relevantnosti prostředí z hlediska cíle, slučitelnost prostředí
s osobními cíli a angažovanost ega.
Zajonc tvrdil, že poznání není pro vznik emocí nezbytné. Emoce jsou dokonce evolučně starší
než kognitivní procesy.
Weiner předpokládal, že se na formování emocí podílejí atribuční kognitivní procesy. Jedinec
se prvotně zajímá jen o to, jestli to, co se děje je dobré nebo špatně. Atribuce kauzality slouží
k zpřesnění emocí (přepokládaná příčina).
12.4.3. Evoluční teorie emocí
Plutchik navrhl osm primárních emocí u kterých existuje sekvence: podnětová událost –
poznatek – cit – chování – efekt. City mají evoluční hodnotu (hněv připravuje jedince na
útok).
12.4.4.Jiné současně teorie emocí
Russell zkoumal emoční slovní zásobu různých etnik. Oatley a Johnson – Laird tvrdí, že
emoce nám pomáhají vybrat si mezi cíli priority.
12.5. Funkce emocí v psychickém dění
Emoce jsou vyjádřením základních lidských motivů. Regulují úroveň fyziologické aktivity a
mají také signální funkci. Některé city fungují jako kontrola zpětnovazebního systému.
Expresivní komponenta emocí je součástí neverbální komunikace. Emoce často působí také
jako vnitřní pobídky, evokující motivované chování.
12.6. Úvod do psychoanalytických teorií afektu
Psychoanalýza považuje za základní jednotku citového života afekt, který obsahuje citovou,
tělesnou, behaviorální, kognitivní (představy a myšlenky) a nevědomou dynamickou složku.
Pokud není nevědomá dynamická složka plně rozvinuta, je citový život ochuzen, jedinec není
schopen své emoce verbalizovat a zesílí jeho fyziologické a expresivní projevy. Tak vzniká
predispozice k psychosomatickým poruchám (alexitymie – Sifneos a Nemiah).
psychologie
strana 52 z 143
12.6.1. Pojetí afektů a citových vztahů v díle S. Freuda
Freud v různých etapách své práce považoval afekty za kvanta psychické energie, za sumu
různých excitací vnějšího původu, které se vážou k myšlenkám, vzpomínkám a představám
(jejich ideová komponenta). Příčinou obtížné zvladatelnosti afektů jsou podle něj psychická
traumata.
Nevybité libido se transformuje v úzkost. Další definicí úzkosti je odezva na nebezpečné nebo
traumatické situace vznikající v egu. Existují dva základní druhy úzkosti: automatická (vzniká
samovolně, když je ego zaplaveno nezvladatelnými podněty) a signální (předvídání
nebezpečí, aktivace obrany).
Freud popsal opěrnou lásku (anaklitickou), kdy je objekt milován proto, že uspokojuje určité
potřeby a přání. Existují dva původní objekty lásky: člověk sám (narcistická volba) a jiná
osoba (anaklitická volba).
12.6.2. Afekty a obranné mechanismy
Když existují dva afekty a jeden extrémně zesílí, vytlačí ten druhý – když někoho
nenávidíme, necítíme za to pocit viny (Jones).
Podle Freudové může použití obran přispět ke zmírnění či odstranění negativních, zejména
úzkostných pocitů a k lepší sociální adaptaci. Obranné mechanismy jsou umístěny v egu. Ego
používá vůči pudovým přáním i afektům stejné typy obrany. Máme deset typů obrany:
regrese, represe (udržuje nepříjemné obsahy mimo vědomí), reaktivní výtvor (výsledný postoj
je protikladný nepřijatelnému pudovému impulsu), izolace (obsedantní poruchy, jedinec se
snaží provinění odčinit pílí), projekce (vznik paranoi), introjekce (osvojení negativních
vlastností), obrácení v opak nebo obrácení proti sobě (z lásky v nenávist), sublimace (vzdání
se sexuality kvůli jiným cílům) a přemístění pudových cílů (sexuální cíl nahrazen jiným).
Jako obrana proti afektům a vnějším vlivům funguje identifikace s agresorem (proč se týrané
děti stávají agresivními) a altruistické vzdání se (zvýší sebehodnocení i úctu od druhých).
Vaillant popsal osmnáct obranných mechanismů a rozdělil je do čtyř hlavních skupin.
Psychotické obrany jsou primitivní. Patří k nim bludná projekce (promítání nenávisti do
jiných objektů) a psychotické popření. Druhou kategorií jsou obrany u poruch osobnosti, které
jedince chrání před strachem z intimity. Patří sem projekce, hypochondrie, pasivně – agresivní
chování a agování. Třetí skupinou jsou neurotické obrany, sloužící ke změně vnitřních pocitů
a zvládání pudových impulsů. Patří sem represe, přemístění (citové, z jednoho objektu na
druhý) a intelektualizace (s nadhledem uvažujeme o pudových přáních). Čtvrtou skupinou
jsou zralé obrany, které pomáhají integrovat vnější podněty, interpersonální vztahy a privátní
pocity. Patří sem altruismus, humor, suprese (potlačení, odsuneme něco na okraj vědomí a
budeme se tím zabývat až časem), anticipace (předvídání problému a příprava na něj) a
sublimace (zjemnělé vyjádření pudového impulsu).
(Höschl, Libiger, Švestka) PORUCHY EMOCÍ:
PORUCHY AFEKTU: nezvládnutý afekt (není schopen v dostatečné míře
ovládnout ale nejde o absolutní neschopnost, schází porucha vědomí a nedochází k
amnézii); patický afekt (porušené vědomí, amnézie, většinou končí spánkem);
oploštělý afekt (většinou u psychotiků a schizofreniků); afektivní stupor (strnutí po
expozici podnětem); afektivní útlum (porucha spočívá v odsunutí afektu, jednání je
adekvátní, ale bez emočního doprovodu); afekt s prodlouženou latencí; afektivní
(anxiozní) raptus; paraoxyzmální afekt (ictal emotion; objevuje se náhle bez
příčiny, jeho obsahem je nejčastěji úzkost nebo zlost)
PORUCHY NÁLAD:
o expanzivní /makromanické/ : manická, euforická, extatická /bývá u epilepsie a
intoxikací/, moria /plané vtipkování, má většinou organický základ/
o depresivní /mikromanické/ : depresivní nálada, bezradná nálada, apatická
nálada, morózní (nálada depresivně zlostná) a anhedonická
o na rozhraní polarit : rezonantní, dysforie
psychologie
strana 53 z 143
PORUCHY
STRUKTURY
EMOCÍ
(PORUCHY
S
PŘEVAHOU
KVALITATIVNÍ): paratymie (paradoxní emoce), emoční ambivalence, emoční
oploštělost, emoční labilita, emoční inkontinence (vyšší stupeň lability), emoční
tanacita (dlouhé přetrvávání emocí)emoční inkongruence (emoční prožívání a
projev neodpovídají myšlenkovému procesu - např. líčí klidně hnusné zážitky),
alexitymie (neschopnost číst vlastní emoce), idiosykrazie (selektivní emoční
přecitlivělost vůči některým vjemům), katatymie (zkreslení některých psychických
funkcí vlivem emocí, vyskytuje se i v normě), poruchy vyšších citů (jsou někdy
řazeny jako samostatná kategorie; sociální tupost, moral insanity, emoční depravace
a degradace)
6B) PROBLEMATIKA POTŘEB ČLOVĚKA, HODNOTOVÁ ORIENTACE ČLOVĚKA,
MOTIVAČNÍ SLOŽKA
Plháková: 11.Motivace
Motivace je souhrn všech intrapsychických dynamických sil, které aktivují a organizují
chování i prožívání s cílem změnit existující neuspokojivou situaci nebo dosáhnout něčeho
pozitivního. Síla motivu ovlivňuje intenzitu a kvalitu chování. Motivy a emoce tvoří
motivačně – emocionální systém. Motivace je často nevědomá. Motivy se dostávají do
konfliktu. Často na nás působí více motivů najednou. Motivy můžeme rozdělit na
sebezáchovné, stimulační, sociální a individuální psychické.
11.1. Sebezáchovné motivy
SM jsou primární biologické ohnutky umožňující přežití jedince i druhu. U lidí sem patří
zdravý životní styl. SM jsou vrozené ale způsoby jejich uspokojení nás učí rodina a kultura.
11.1.1. Motivace zajišťující přežití jednotlivce
Sem patří hlad, žízeň, únava, strach, horko, bolest. Hlad zkoumali Stavěl a Brožek.
11.1.1.1. Hlad
Hlad podněcuje člověka k alimentárnímu (potravnímu) chování. Apetenční fáze je hlad a chuť
iniciující vyhledání potravy. Konzumace je příjem potravy – druhá fáze.
Canon myslel, že hlad způsobují stahy žaludku. Laterální hypotalamus iniciuje příjem
potravy. Ventromediální hypotalamus příjem zastavuje. Podle glukostické hypotézy vychází
mozek z hladiny krevního cukru. Lipostická hypotéza tvrdí totéž o tucích. Keesey a Powley
navrhli teorii základního nastavení, která mluví o predestinaci ideální individuální váhy
našeho těla.
Vliv kultury je velký. I příjem potravy má své restrikce a normy: zákaz kanibalismu, jedení
některých zvířat (náboženství), půsty. Tělesné schéma je módním trendem. Alimentární
chování má také symbolický a rituální význam (svaté přijímání).
I u alimentárního chování má člověk potřebu sebekontroly. Tu může uspokojit dieta. S jídlem
je asociována mateřská náruč. Stále častější jsou poruchy příjmu potravy. Spekuluje se s tím,
že dívky hladový, aby zabránily vývoji ženských tělesných znaků – strach z dospělosti a
sexuality.
11.1.1.2. Žízeň
Nedostatek vody v organismu aktivuje osmózu, která změní koncentraci sodíku. To zjistí
osmoreceptory v hypothalamu a pošlou signály do hypofýzy. Ta uvolní antidiuretický hormon
a ten podpoří reabsorbci vody v ledvinách. Signály přijdou i do mozkové kůry, která zajistí
pocit žízně. Pokles objemu krve vyloučí hormon angiotenzin. Když ho indikují
osmoreceptory, vyšlou signál znovu do kůry a dostaví se žízeň.
To, jaké nápoje pijeme, je kulturně podmíněno. Pití také patří k rituálům (přípitek). Popíjení
vody uklidňuje.
11.1.2. Teorie drivů a homeostatické regulace
psychologie
strana 54 z 143
TD je založena na principu homeostázy (udržování rovnováhy). K odstranění vnitřních
deficitů musí jedinec provést volní akt (najíst se a napít). Driv je nepříjemný stav napětí, který
vzniká při narušení homeostázy (Hull), nebo-li obecný motivační stav. Driv vede organismus
k chování které ho regulují.
Teorie homeostázy se vyhýbá nedostatkům i nadbytkům. Funguje na principu negativní
zpětné vazby.
11.1.3. Motivy zajišťující přežití druhu
Patří sem sexualita a rodičovství.
11.1.3.1. Sexuální motivy
Sexuální chování lze také rozdělit na fázi apetence a konzumace. Mezi sexuálními motivy a
pohnutkami zajišťující přežití individua (hlad) existují rozdíly: sex není nezbytný pro přežití
jedince, zvyšující se sexuální vzrušení je příjemné, lidé vyhledávají sexuální stimulaci, i když
nedojde k orgasmu, je zde výrazná sociální komponenta.
I v sexuálním chování existují restrikce: incestní tabu, věk pro zahájení sexuální aktivity.
Díky všemožných restrikcím dochází spole se sexuálním chováním k pocitům viny. V 60.
letech proběhla sexuální revoluce, která sex liberalizovala.
Ideální je sexualita ve službách lásky. Sexualitou lidé uspokojují i potřeby sdružování a
důvěrnosti. Dnes se vyskytují dva problémy: domácí násilí a konflikt mezi potřebnou
důvěrnosti a strachem z intimních vztahů.
Pohlavní hormony se podílejí ne sexuální touze a vzrušení. Testosteron vyvolává sexuální
apetenci a podporuje iniciaci sexu. Estrogen reguluje vzrušivost a prožití orgasmu. Na
regulaci sexuálního chování se podílí i nervový systém. Erekce je řízená míšním reflexem
stejně jako poševní lubrikace. Lidé mají schopnost odložit uspokojení sexuálních tužeb. To se
ale vrátí ještě intenzivněji.
Rané zkušenosti ovlivňují lidské sexuální chování. Patří sem hry s vrstevníky a mazlení
s rodiči.
Masters a Johnsonová zjistili, že sexuální odezvu můžeme rozdělit na čtyři fáze: podráždění,
plató, vyvrcholení, a uvolnění. Fáze orgasmu se může dělit na dvě etapy: pocit
nevyhnutelnosti ejakulace a kontrakce svalstva penisu. Dochází u nich také k refraktivní fázi,
kdy nemůže po jednom orgasmu přijít další (někdy více než 24 hodin). U žen jsou sexuální
odezvy velmi individuální. Jakékoliv volní úsilí působí na sexuální odezvu rušivě. Když je
problém s erekcí jen psychický, mluví se o funkčních sexuálních poruchách.
Existují tři základní sexuální orientace: hetero, homo a bi. Sexuální orientace je komponentou
osobní identity. Coming out je proces, kdy si jedinec uvědomí a zveřejní svou orientaci. Za
biologickou příčinu homosexuality je považováno nedostatečné zásobování mozku
testosteronem v prenatálním stadiu. Další hypotetickou příčinou homosexuality je neochota
konformně převzít společenskou roli.
11.1.3.2. Poskytování a přijímání rodičovské péče
Odloučení od matky vyvolává u dětí často úzkost (Freudová). Dítě má psychické potřeby
(vnější stimulace, význam já …), které potřebuje uspokojit. Nejdůležitější je potřeba
specifického sociálního objektu, ke kterému se dítě váže.
Rodičovské city vyvolává vzhled malých dětí, první sociální úsměv ( dítě se směje na vše, co
připomíná lidský obličej). Mateřské chování vyvolávají i hormony: estrogen, progesteron a
prolaktin (také tvorba mléka). Špatná rodičovská péče se často přenáší z generace na generaci.
Při formování rodičovského chování hraje velkou roli sociální učení.
Podle Winnicotta vzniká u žen v posledních třech měsících těhotenství primární mateřské
zaujetí, díky kterému se po narození matka přizpůsobuje dítěti. Matka pro dítě vytváří
podpůrné prostředí. S rostoucí fyzickou a mentální autonomií dítěte primární mateřské zaujetí
odeznívá. Formování mateřské starostlivosti přispívá náročný porod. Přilnutí k matce je
prototypem budoucích kladných vztahů k lidem. Podle Bowlbyho zvyšuje připoutání dítěte
k matce jeho šance na přežití. Přilnutí je podle něj vrozený instinktivní motivační systém.
Reakcí na separaci od matky je protest a zoufalství.
psychologie
strana 55 z 143
11.1.4. Teorie motivů zajišťujících přežití druhu
11.1.4.1. Teorie instinktů
Instinkty jsou vrozené geneticky dané tendence provádět určité aktivity nebo specificky
reagovat na typické podnětové vzorce. Jeho vlastnosti jsou: druhová specifičnost,
stereotypnost a biologická účelnost. Lidským instinktům patří imitace, žárlivost, bojovnost,
lovecký instinkt, strach, tvořivost, hra a rodičovská láska (James). Vrozené automatismy
(instinkty, upevněné akční vzorce) evokují spouštěcí podněty nebo vnitřní stimulace.
Opakovaným prováděním instinktů se učíme jak je to dobře.
Některé vrozené automatismy se u lidí uplatňují v oblasti sexuálního chování, péče o děti a
teritoriálního chování. Lidé si vytvářejí i dočasná teritoria – kupé ve vlaku.
11.1.4.2. Motivace z hlediska sociobiologie
Zakladatelem SB byl Wilson, který tvrdil, že hlavní motivací organismů je přežití jejich genů.
V genech je zakódován i altruismus (genetické sobectví). Podle Traverse vzniká u lidí na
základě přirozeného výběru obecná tendence ke spolupráci (reciproční altruismus). Podle
Kleinové je altruismus tendencí k reparaci pocitu viny z agresivních popudů.
11.1.4.3. Motivace z hlediska evoluční P
K přežití přispívá osvojení jazyka, pracovních dovedností a navazování kooperativních
vztahů. Předpokladem úspěšné reprodukce je získání stabilního partnera, sexuální
angažovanost a rodičovská péče. Buss tvrdil, že muži a ženy volí rozdílné reprodukční
strategie (polygamie, monogamie). Jejich součástí je i konkurenční boj o nejlepší partnery.
Rozdílné reprodukční úkoly mužů a žen souvisí s rozdíly v sexuální motivaci (sex X láska),
žárlivosti, mužské agresivitě a ženské empatii.
11.2. Stimulační motivy
K dosažení duševní pohody potřebují lidé vnější stimuly a duševní a tělesnou aktivitu. SM
nejsou nezbytné pro přežití. Projevují se hravostí, zvídavostí a vyhledáváním neobvyklých
zážitků.
11.2.1. Teorie optimální úrovně aktivace
Lidé často usilují o zvýšení vybuzení (arousal). Berlyne tvrdil, že nízká i vysoká úroveň
aktivace je nepříjemná. Yerkes – Dodonův zákon říká, že s rostoucím nabuzením roste výkon,
ale jen do určitého bodu. Výkon klesá také pod vlivem trémy.
11.2.2. Potřeba proměnlivých senzorických podnětů
Lidé těžko snášení senzorickou deprivaci – především neměnnost vnějších podmínek – ale
také nadměrnou stimulaci. Potřeba intenzity stimulace je individuální (záleží i na extra a
introverzi). Zuckerman zkoumal potřebu vyhledávat neobvyklé zážitky.
11.2.3. Teorie protikladných procesů
Salomon vysvětlil závislost na psychoaktivních látkách a vzrušujících činnostech. Ke každé
emoci existuje protiklad, jehož vznik udržuje citovou rovnováhu (po intoxikaci přijde
abstinenční syndrom). Lidé prvotně berou drogy pro jejich příznivé účinky, později aby
utlumili abstinenční příznaky. Bažení je mentální stav v němž je jedinec pro drogu schopen
udělat cokoli.
11.3. Komplexni teorie motivace
11.3.1. Teorie pudů
Pud je základem psychoanalýzy. Pudové napětí je mentální povahy. K pudům patří pud
sebezáchovy, pud já a sexuální pud (libido). Základní psychosexuální vývojové fáze jsou
orální, anální, falická, latentní a genitální.
psychologie
strana 56 z 143
Pudová přání obsahují agresivní i sexuální prvky (duální pudová teorie). Existuje celoživotní
konflikt mezi pudy smrti a pudy života. Pud smrti je všem živým organismům vlastní nutkání
k obnovení dřívějšího anorganického stavu (sebedestruktivní tendence). Odreagování agrese
(na rozdíl od sexu) vede sice k odstranění napětí, ale ne ke slastným pocitům.
Podle Jecobsové představují pudy biologicky předurčené vrozené vývojové potencionály. U
dětí se prožitky dělí na dobré a špatné. Z dobrých se vyvíjí libido, ze špatných agrese. Podle
Kernberga se špatné a dobré zkušenosti organizují do lásky a nenávisti. Chování motivované
primitivními popudy se nazývá agování (sebepoškozování, delikvence, drogy, promiskuita,
zneužívání dětí, výbuchy hněvu).
11.3.2. Murrayho teorie potřeb
Podle Murrayho je termín potřeba synonymem pro pud – síla v oblasti mozku, která
organizuje vnímání, myšlení, snažení a jednání v určitém směru, s cílem změnit existující
neuspokojivou situaci. Potřeby dělíme na primární (viscerogenní – voda, potrava) a
sekundární (psychogenní –uznání, tvoření, bránit se, opozice, agrese, pečování, hry,
poznávání). Potřeby se probouzejí buď spontánně nebo na základě tlaků pozitivních (touha
něco získat) a negativních (touha něčemu se vyhnout). Téma je výsledkem interakce mezi
tlaky a potřebami.
11.3.3. Maslowova hierarchie potřeb
Maslow byl vůdčí osobností humanistické P. Potřeby rozlišil do pěti kategorií: fyziologické
potřeby, potřeby bezpečí, potřeby lásky a náklonnosti, potřeby uznání a potřeby seberealizace
(vědění, porozumění, estetika). První čtyři kategorie jsou deficientní (nedostatkové). První
dvě jsou nižší potřeby, druhé dvě vyšší. Potřeby seberealizace jsou růstové potřeby (potřeby
bytí). Když nejsou uspokojeny nižší potřeby, nemůžeme uspokojovat vyšší.
11.4. Sociální motivy
SM navazují na Murrayho teorii. Podle Wintra jsou nejdůležitějšími okruhy motivace potřeby
úspěšného výkonu, filiace, intimity a moci. Máme také potřebu přisvojovat si a uchovávat
věci.
11.4.1. Výkonová motivace
VM se projevuje tím, že každý člověk realizuje úkoly na určité úrovni (subjektivní standardy
dobrého výkonu). Potřeba dosažení úspěšného výkonu je potřeba překonat překážky, uplatnit
schopnosti a vykonat něco obtížného dobře a rychle. Lidé s vysokou potřebou úspěchu jsou
soutěživí, ale ne mocensky orientovaní (Atkinson). Lidé mají také potřebu vyhnout se
neúspěchu. To souvisí s úzkostí. Úzkostní jedinec po úspěchu nepociťuje uspokojení, ale
úlevu, že si neudělal ostudu. Existuje také potřeba vyhnout se úspěchu (obavy ze zátěže a
odmítání druhých).Např. u žen by moc velké úspěchy narušovaly šance na vytváření
intimních vztahů (Hornerová).
11.4.2. Potřeba afiliace – sdružování
PA je potřeba vytvářet přátelství a společenské vazby (pocit sounáležitosti). Mezi A projevy
patří společenské hry, večírky, dovolené a klábosení. Při uspokojování A nejsou sociální
interakce prostředkem k něčemu jinému. A je psychogenní potřeba bez fyzického základu.
Potřeba A se se strachem zvyšuje.
McAdams zkoumal potřebu intimity. Intimita se uspokojuje v dyadě. Afiliace a intimita spolu
souvisejí. K intimitě patří sebeodhalení a sdílení. Klímová mluví ještě o bytostném rozhovoru
(niterné pocity a přání). Přátelské vztahy potvrzují realistické aspekty sebepojetí. Pragerová
mluví o dilematu intimity v partnerských vztazích, kdy odhození masek může přinést radost i
žal (pocit zahanbení, zneužití důvěrných informací, strach ze ztráty sebekontroly).
S potřebou intimity jsou neslučitelné potřeby individuality, odloučení a soukromí.
psychologie
strana 57 z 143
11.4.3. Potřeba moci
PM je snaha řídit či ovlivňovat společenské dění, chování a prožívání druhých lidí, případně
snaha získat přístup k bohatství. Adler považoval za důležitou vůli k moci, kterou se lidé snaží
překonat pocit inferiority (komplex méněcennosti).
Horneyová mluví o tom, že dítě překonává úzkost pohyby: k lidem (hledání bezpečí), proti
lidem
(agresivita)
a
od
lidí
(distance
a
potřeba
moci).
Také
Fromm se domníval, že touha po moci koření ve slabosti. Výzkumem moci se zabýval i
Winter.
11.5 Některé individuální P motivy
Bühlerová říká, že některé motivy směřují k uchování vnitřního řádu.
11.5.1. Potřeba sebeurčení
Bhu a kognitivní P-logové rozlišovali vnější motivaci (provádíme aktivitu kvůli odměně) a
vnitřní motivaci (ovlivňuje chování bez odměny) K vnitřní M patří hra, studium, umělecká
tvorba a vědecká bádání. Podle Deciho narušují vnější odměny vnitřní motivace (přeměna hry
v práci). Deci dále zjistil, že je rozdíl mezi činnostmi, kterými jedinec uspokojuje svou
potřebu sebeurčení a mezi aktivitami ovládanými vnějšími tlaky. Odměny mají dva aspekty:
kontrolující – manipulující (aktivity nejsou výsledkem sebeurčení) a informativní (potvrzují
iniciativu, schopnosti a dovednosti). Do této oblasti patří také přesvědčení o vlastní zdatnosti
a vnitřní místo řízení, optimistický explanační styl.
11.5.2. Svobodná vůle a vzdor
I ten nejsvobodnější akt může být odměnou nevědomé nebo nervové regulace. Reaktance je
odpor proti manipulaci a má blízko vzdoru.
Kurz Základy krizové intervence I, Dr. Y. Lucká:
„PESSO-BOYDEN“ terapie (systém): definice 5 potřeb:
POTŘEBA MÍSTA: zdá se, že jde o jednu z nejbazálnějších potřeb; děloha jako 1.
místo (→ imprinting bezpečného dobře omezeného – s jasnýma hranicema – šetrnýho
místa v nás zůstává jako představa toho místa kde je dobře); normálně se děti narodí
do prostoru, který lze označit jako „sekundární děloha“ – což jest rodina (má tam
stejný kvality jako v děloze: bezpečí, ohraničenost, šetrnost); potřeba někam patřit se
nejprve odehrává (i saturuje) v rodině → pokud ano, pokud je to OK, pokud je jeho
potřeba saturována, dítě dostává bazální pocit, že svět je bezpečný a dobrý místo2;;
jakýkoli oddělení dítěte od matky do 1,5 roku věku je pro něj hrozná pecka; každá
ztráta a změna je pro dítě hrozně závažná. změna v místě, která není přiměřeně
vysvětlena je pro dítě zatěžující (to souvisí i s členy na tom místě – pokud je rozvod
rodiny a rodinu opouští otec, nebo se někdo stěhuje dítě to vnímá jako frustraci
potřeby místa3 ; v krizi je dobrý se podívat jak a komu se mění perspektiva místa
(např. matka je OK ale dítě KO)
POTŘEBA PODPORY: potřebujou bejt nošený, houpaný, zvedaný odspoda nahoru
(to co jde proti tíži); podpora ve smyslu hry, vybízení, udělej to tak či onak; první roky
se dítě s matkou identifikuje natolik, že když matce někdo nadává je zraňováno i dítě
2
(děcka na ulici nemaj vzorec „někam patři“ a můžou taky ulici chápat jako místo, kam patřej – proto i
bezdomovci často nechtěj na svým postavení nic měnit, protože maj ulici zažitou jako místo, kam patřej)
3
z tohodle hlediska je rozdělování rodin dost špatnej krok a pokud by to šlo i jakkoli jinak mělo by to jít – zde
narážím na praxi některých pracovníků OSPOD, kteří sou schopný rozdělit rodinu jen proto, že třeba v tuto
chvíli nemá kdy bydlet (neochota využívat služeb kam může jenom matka s dětmi a otec musí zůstat jinde je
v tomto světle pochopitelná; nicméně je to daný i tím, že zařízeních kam by mohla celá rodina v případě nutnosti
je poskrovnu ☺
psychologie
strana 58 z 143
(sráží to jeho sebecit); když dítě cejtí podraz od rodičů → to se pak pamatuje celej
život – to, že za dítětem nestojí rodiče, je pro něj dost blbý
POTŘEBA BEZPEČÍ: pomoct dítěti, aby se naučilo rozeznávat co je ve světě
bezpečný a co nebezpečný; dovolit dítěti, aby řeklo NE (ne nepolíbím toho strýčka, je
ošklivý) ale dávat jasný hranice jakým způsobem může vyjádřit to co cítí (např.: je
dovolený cítit zlost, můžeš cítit zlost ale nesmíš to dávat najevo tak, že budeš házet
kameny atp – tohle už spíš patří pod potřebu limitu.)4
POTŘEBA KRMENÍ /PÉČE/: plivání jídla na zem je projevem autonomie a vlastní
vůle (je to OK, období prvního vzdoru ad. vývojová psychologie); když nutíme děti
jíst i přes jejich odpor může (ale nemusí) se to promítnout do modu vztahování ke
světu: „musím všechno spolknout i když je mi to nepříjemný“; krmení podnětama,
láskou, hrou, při nedostatečnym krmení podnětama se vytváří vztahovej modus: „svět
je šedý, nudný místo“; děti jsou schopny doplnit deficit (tak nějak) → kapacita
reparability je velká, pokud tomu věříme a sytíme dítě podnětama …
POTŘEBA LIMITU: potřeba, aby byl někdo po ruce, kdo mě ukazuje svět jako místo,
kde je nějakej řád a kde jsou věci odtud potud
když narazíme na potřebu u KL, která je deficitní, tak je dobrý najít směr jak dát alespoň
trochu z tý potřeby (dát alespoň malej kamínek do mozaiky - KI je práce po malých krocích)
7A) VOLNÍ JEDNÁNÍ A JEHO PORUCHY
Vágnerová (2002): Vůle představuje komplexní vlastnost, zajišťující vývojově nejvyšší
úroveň sebekontroly a seberegulace. Ta se projevuje především: a) vědomým sebeovládáním
(tlumení impulsů) a vědomým prosazováním. Vůle je vědomou složkou, která funguje v
rámci kategorie Já. Vůle je také významná jeho integrující složka osobnosti. Volní aktivita
bývá vázána na realtivně stabilní hodnotový systém osobnosti (z něho vyplývá obecný postoj
ke světu) a na sebehodnocení.
VOLNÍ AKTIVITU charakterizují 3 základní složky, které se v ní v různých proporcích
objevují: 1) vědomé rozhodování a vědomí vlastního rozhodování (tj. volba určitého cíle); 2)
vědomá volba prostředků, které chce jedinec použít pro dosažení cíle i vědomí důsledků
takového jednání; 3) vědomí průběhu jednání (tj. realizace rozhodnutí, která spočívá v
uplatnění zvolených prostředků na dosažení cíle).
Volní aktivita může tedy probíhat jak na rovině psychické, tak na rovině konativní (reálné,
fyzické činnosti). Subjektivně se volní aktivita projevuje nejprve pocitem chtění a později
konkrétním úmyslem dosáhnout cíle. V aktuálním volním procesu lze rozlišovat dvě různé
fáze:
FÁZE ROZHODOVÁNÍ: je iniciována pocitem chtění nebo nutnosti zvolit si
nějaký cíl. V této fázi lze rozlišit dvě krajní varianty, které představují odlišné
procesy: a) volba jednoho ze dvou či více protikladných motivů; b) aktivní hledání
motivu, který by mohl fungovat jako cíl a vyjadřoval by požadavky, které si jedinec
sám na sebe klade. Rozhodování závisí na účasti: 1) intelektových funkcí; 2)
emocionální složky; 3) hodnotové kritéria, která ovlivňují výběr motivu
REALIZAČNÍ FÁZE: období ve kterém se jedinec pokouší dosáhnout žádoucího
cíle. Je charakteristická několika znaky: a) realizační fáze nemusí po rozhodnutí
nastat (je relativně samostatnou složkou); b)uplatňují se zde jiné volní procesy než
ve fázi rozhodovací; c) může mít velmi variabilní časové vymezení
VLASTNOSTI AKTIVNÍ VŮLE se uplatňují především při rozhodování a ve značné míře
ovlivňují průběh rozhodovací fáze. bylo by sem možné zařadit : rozhodnost a ráznost,
iniciativu a činorodost a pružnost vůle (schopnost přizpůsobit se podmínkám)
4
Tento postup dítěti také mimochodem sděluje: svět je místo, kde můžeš cítit svoje emoce – je v pořádku cítit
svoje emoce je to Ok, ale svět má i svý hranice (není chaotickej, lze se v něm orientovat)
psychologie
strana 59 z 143
VLASTNOSTI PASIVNÍ VŮLE se uplatňují hlavně v realizační fázi a její podstatou je
schopnost vytrvat v uskutečňování zvoleného cíle. Patří sem: stálost, odolnost,
neovlivnitelnost, vytrvalost, sebevláda a kázeň
Volní kompetence se rozvíjejí postupně a to v závislosti na kognitivních schopnostech a v
závislosti na úrovni socializačního vývoje.
PORUCHY JEDNÁNÍ:
A. PORUCHY SLOŽEK VOLNÍHO JEDNÁNÍ
a. poruchy pudů
b. abnormní reakce (primitivní/šokové reakce) poruchy se vyznačují náhlým vznikem,
obvykle krátkým trváním, přítomností poruch vědomí, často výrazným psychomotorickým
neklidem a částečnou nebo úplnou amnézií na období poruchy; narušena hierarchie mezi
vyššími kortikálními a nižšími mechanismy; potlačují se osobnostní specifičnosti v jednání;
v jistém stupni postižena celá psychika, především vůle, emotivita, vědomí a jednání;
charakteristické pudové a instinktivní jednání; kvantitativní i kvalitativní poškození vědomí
α. abnormní reakce emoční
- patický afekt
- nezvládnutý afekt
- afektivní stupor
- afektivní ztlum
- anxiózní raptus
β. abnormní reakce pudové
- impulsivní reakce – neúplná pudová reakce se zvýšeným difúzním puzením k činnosti,
schází vědomá představa cíle; někdy poruchy vědomí (→úplná x ostrůvkovitá
amnézie)
- impulsivní raptus – zvýrazněno ničivé a agresivní jednání; nejčastěji při katatonní
schizofrenii, od anxiózního raptu se liší menším emočním nábojem
- zkratková reakce – narušeny vyšší volní mechanismy; vyrůstá na biologické nebo
společenské potřebě, je přítomna představa cíle, chybí boj motivů a výběr optimální
cesty k dosažení cíle; často emotivní podbarvení; vědomí nebývá porušeno
o k odhalení je nutné provést analýzu skladbových složek volního aktu
o u psychopatů, oligofreniků, neurotiků; spíše v pubertě; časté u reaktivních
depresí, nostalgických reakcí, při intoxikaci →sebevraždy, sebevražedné
pokusy, trestné činy
- účelová reakce – cíl nesledován zcela vědomě, určován biologickými mechanismy a
jeho sledování je instinktivní
o vyrůstá na nižších mechanismech, obchází volní akt, vědomí i osobnost; může
být provázena emočním nábojem; v jednání se uplatňují automatismy
o jednoduché účelové reakce u organického postižení mozku, složitější u hysterií
- frenoleptické stavy – na počátku neklid, podrážděnost, napětí, nespavost, emoční
rozlady; navazuje jednání s projevy impulzivity; jednání schází angažovanost
postiženého
1. kleptomanie – krádeže zbytečností
2. pyromanie – chorobné žhářství
3. poriomanie/dromomanie – impulsivní toulavost
4. erotomanie – sexuální dobrodružství
5. dipsomanie – požívání alkoholu
6. opiomanie – chorobné nakupování
- fugy – kvalitativní poruchy vědomí, ale svéráznosti v chování; na období fugy
amnézie; u epilepsie, hysterie, hypoglykémie
γ. abnormní reakce na bázi porušeného vědomí
- u epilepsie, hysterie, alkoholismu, organických mozkových chorob, traumat, toxických
poruch a intoxikací
psychologie
strana 60 z 143
B. PORUCHY VŮLE
a. globální poruchy vůle
- oslabení nebo vystupňování volního procesu
- abulie
- oslabení; jde o přechodnou redukci dynamogenie (např. u psychotických
poruch endogenních) nebo o ireverzibilní výpad (u organických psychóz);
nedostatek aktivity, iniciativity, spontaneity, ochuzení zájmu
- hyperbulie
- vystupňování; patologická aktivita, iniciativa a spontaneita; nemocný se lehce
rozhoduje, ale svá rozhodnutí rychle mění
- stenie
- sledování cíle i přes překážky a dlouhodobě; např. u fanatismu
- astenie
- nerozhodnost, lehké vzdání se cíle
b. poruchy struktury volního aktu
- obsedantní reakce
o porucha na úrovni motivačního procesu; nutkavé, uvědomované motivy jsou
potlačovány, přesto se prosazují; při nepotlačení nutkavé jednání
o kompulze: obsedantní konání mající obranný charakter (při mytí, ve styku
s lidmi)
- demonstrativní reakce
o vědomí cíle, k dosažení volena náhradní aktivita → např. volání o pomoc;
přechody do simulace
- motivační astenie
o souvisí se strukturou osobnosti, může být podmíněna i situačně nezájmem
apod., nebo být důsledkem duševní nemoci (melancholie, demence); typická
ambivalence
C. PORUCHY JEDNÁNÍ
a. patologicky zaměřené jednání
- patologické automatizace a návyky, např. anankasmy, kompulse (obsedantní
syndromy); patické vášně a toxikomanické návyky; tiky (neúčelné opakování
výrazových pohybů, v řeči nebo při balbuties) u neurotiků, stupňují se při rozrušení a
slouží k uvolnění vnitřního napětí
b. poruchy skladby motorického aktu
α. kvantitativní poruchy psychomotoriky/ psychomotorické poruchy
- změněna pohotovost k činnosti – dynamogenie
1. psychokinetický útlum
o akinéza, hypokinéza
• zpomalení až výpad pohybů obranných, orientační reakce zpomalená;
expresivní pohyby pomalé a málo výrazné
o zvýšená pasivita
o snížení spontaneita
o snížená iniciativa
o psychokinetický stupor
• u afektivních poruch
o melancholický stupor
o afektivní stupor
2. psychokinetická excitace
- zvýšená vzrušivost nervového substrátu
o hyperkinéza
psychologie
strana 61 z 143
- neúčelné pohyby a motorika → patická iniciativa
o agitovanost
- přemrštěnost, pestrost a nekoordinovanost pohybů, bezcílnost pohybů
- psychomotorický neklid
- psychokinetický raptus
- často vyrůstá z akinézy a do ní se vrací (např. u anxiózního melancholika), v řeči se
pozoruje logorea
β. kvalitativní poruchy psychomotoriky/ parakinetické poruchy / katatonní poruchy
- disociace mezi psychomotorickými a ostatními psychickými projevy
o katatonní akinéza
I. katalepsie – setrvávání polohy těla
II. flexibilitascerea (???) – vosková ohebnost, při pohybu těla pociťujeme plastický
odpor
III. stupor – extrémní vystupňování akinézy do stavu,kdy nemocný přetrvává bez
pohybu v jedné poloze
- chabý/ receptivní stupor – difúzně utlumená značná část nervové soustavy;
nevnímá okolí
- expresivní stupor – utlumen motorický analyzátor; vnímá okolí
- mutismus – úplný výpad řeči
- psychická poduška
- negativismus – pasivní
o katatonní hyperkinéza
- psychomotorický neklid až vzrušenost, nepřiměřené automatismy, agrese,
impulzivita, nemotivovanost
I. pohybové stereotypie
II. verbigerace – řečové stereotypie
III. negativismus – aktivní
IV. povelová automacie
V. echomatismy – napodobování pohybů z okolí
- echopraxie – opakování výkonů
- echomimie – opakování výrazů
- echolalie – opakování slov
o manýrování
- zaujímání póz, imitování, projevy arogance nebo blazeovanosti; obřadnost,
rituálnost v běžných projevech (bizarnost); např. paramimie (projevy
v mimice)
7B) CHARAKTERISTIKA A VYMEZENÍ PSYCHOTICKÉHO ONEMOCNĚNÍ A JEHO
TERAPEUTICKÉ OVLIVNĚNÍ
"Psychóza je onemocnění charakteristické ztrátou schopnosti adekvátní orientace v sobě
samém i v okolním světě. Zásadně mění způsob, jakým člověk prožívá sám sebe, druhé lidi a
svět, ve kterém žije." (Kalina, 2001, s. ) Je narušen kontakt s realitou; člověk si vytváří svůj
vlastní vnitřní svět, fungující podle zvnějšku nečitelných zásad a pravidel. Člověku,
nacházejícímu se v akutní fázi psychotického onemocnění, chybí dostatečný náhled na svou
chorobu. (Vágnerová, 1999)
Psychotické příznaky jsou často klasifikovány jako pozitivní a negativní. K typickým
pozitivním příznakům patří změny v kvalitě vnímání – halucinace a změny myšlení – bludy.
Poruchy vnímání – halucinace – vznikají na základě zkresleného vnímání reality. Jsou to
falešné smyslové vjemy, vznikající bez zjevného vnějšího podnětu. Člověk slyší, vidí nebo
cítí to, co nevnímají ostatní. Nejčastější jsou halucinace sluchové, kdy nemocný slyší různé
psychologie
strana 62 z 143
zvuky (zvonění, škrábání, tikání) nebo složitější vjemy, jako jsou hlasy. Velmi často nemocní
trpí také halucinacemi intrapsychickými, kdy mají pocit, že jsou jim myšlenky vnucovány
nebo odnímány. Bludy, poruchy myšlení, „jsou mylná přesvědčení, vzniklá z chorobných
duševních předpokladů na chorobném psychotickém podkladu, kterému nemocný věří a které
má patický vliv na jeho jednání“ (Mysliveček, in: Zvolský, 1996, s. 97). Blud se většinou
nějak vyvíjí v čase, kdy nejdříve člověka napadá jako myšlenka, až postupně se rozvine do
bludného přesvědčení, které často významně ovlivňuje život nemocného. Začne si být
například nejistý v kontaktu s lidmi, protože jim přestává rozumět, tak jako nerozumí sám
sobě. Je přesvědčen, že ho neustále sleduje tajná policie, hovoří k němu skrze rádio, televizi;
bojí se, nemůže spát, sleduje celé dny dění na ulici. Obsahem bludů jsou nejčastěji pocity
pronásledování, ale také přesvědčení o výjimečných schopnostech.
Negativní příznaky nebývají primárně tak nápadné a stresující jako příznaky pozitivní.
Vyvíjejí se většinou během delšího časového období nemoci a prozatím jsou hůře léčitelné.
Obecně se jedná o jakousi citovou vychudlost a neprožívání vlastního jednání. Může se
objevit postupné snížení až vymizení motivace, zájmu o cíle, plány a zájmy. Nemocní mají
pocit nedostatku energie a problém se zvládáním základních aktivit včetně hygieny. Mezi
negativní příznaky patří také sociální izolace, způsobena nadměrnou koncentrací na sebe
sama a svůj vlastní vnitřní svět, zejména v akutní fázi nemoci. Člověk se stahuje do sebe,
přestává mít zájem o okolí, chová se nepředvídatelně a často nepřátelsky. Často tak přichází o
přátele z řad „psychicky zdravé“ (resp. psychiatricky neléčené) populace. V důsledku toho se
jeho sociální role hroutí, zůstává jen role pacienta.
Dalšími příznaky psychózy mohou být také poruchy nálady, tzv. afektivní příznaky. Často se
objevuje pocit beznaděje, zoufalství, deprese, vnitřní napětí, neklid, nejistota, strach, obavy a
úzkost, vzácněji i stavy mánie. Samostatnou diagnostickou jednotku tvoří tzv.
postpsychotická deprese.
(Vymětal, Dufek, Rieger a Pláňova) : PSYCHOTICKÉ ONEMOCNĚNÍ: je charakterizováno
desintegrací, fragmentací osobnosti, poruchami myšlení, vnímání, ztrátou kontaktu s realitou.
Častá může být vzrušená až manická nálada, bludy, halucinace, kvalitativní porucha
vědomíLze dělit na ORGANICKÉ (delirium tremens, demence) a FUNČNÍ (schizofrenie,
maniodeprese s psychotickou atakou - u bipolární nemusí být ataka nutně psychotická).
Schopnost porozumět duševně nemocnému pomocí empatie je důležitou podmínkou
žádoucího jednání s psychotiky.
Je často multifaktotoriální etiologie. PSYCHOGENNĚ PODMÍNĚNÉ PSYCHÓ ZY
(krátkodobé psychotické stavy trvající řádově týdny u predisponovaných jedinců a projevující
se zpravidla jako reakce na silnou psychickou zátěž, závažný vnitřní konflikt, reaktivace
slabého místa osobnosti). Psychoterapie (PT) bývá spojována s podpůrnou farmakoterapií;
spočívá v poskytnutí emoční podpory prostřednictvím psychoterapeutického vztahu a v
následném zpracování psychotické zkušenosti. Úkolem je vést pacienta k tomu, aby byl sám
schopen se vyhnout zátěžím. ENDOGENNÍ PSYCHÓZY: typickým příkladem je
schizofrenie.
Etiologie sama není pro terapii tak podstatná (tedy mimo farmakoterapii), protože se během
PT zabýváme změnami, které nastávají plíživě či náhle v osobnosti člověka. PA nejprve u
sebe a v okolí začně pociťovat podivnosti, které si nedovede přijatelně vysvětlit: vyvolávají
obavy, úzkost - svět se stává nesrozumitelným, nebezpečným, záhadným - nastává tzv. "ztráta
přirozené samozřejmosti". PA se tedy začne uzavírat do sebe - povahový zlom a odklon od
reality; vědomí přestává plnit integrující funkci - vnitřní chaos.
První indikace jsou většinou farmaka a ihned jak je PA schopen elementární komunikace je
vhodná a potřebná PT. Osvědčuje se kombinovat individuální a skupinové postupy. Conditio
sine qua non je vytvoření důvěrného, blízkého vztahu, který je zprvu pro PA jediným
pojítkem s vnějším světem. Terapeut napomáhá postupnému integrování osobnosti a
prolomení izolace, tím, že je plně k dispozici a dává PA přes své porozumění zažít lidskou
blízkost - síla opravdového a nic nepředstírajícího vztahu oživí autosanační potence PA.
psychologie
strana 63 z 143
Psychopatologické příznaky, jakkoli jsou bizarní, jsou psychologicky srozumitelné skrze
pochopení jejich smyslu, jímž je účelnost : zvláštním způsobem PA chrání před totálním
rozpadem a psychickou smrtí.
PA nejprve vedeme individuálně, prostřednictvím kratších rozhovorů, společným poslechem
hudby. Zařazujeme do SK pouze tehdy je-li schopen a ochoten základní komunikace s
druhými a začíná-li jevit zájem o vnější svět. SK je většinou menší 6 až 8 osob. Koedukovaná.
Nutno předem strukturovat a připravovat program, neb PA bývají pasivní
léčba schizofrenních PA: součástí by měla být sociální a pracovní rehabilitace
DŮLEŽITÁ V PT: být s PA, mluvit o tom s čím přichází + zpracování psychotických zážitků;
práce moc nekončí - často vyžaduje ambulantní léčbu s delšími přestávkami mezi sezeními.
SCHIOFRENIE: pojem zavedl BLEULER pro dřívější dementia preacox, Podle něj je
základem schizofrenie separace intelektuálních a emočních funkcí. primární symptomy
(příznaky 4A): porucha asociací, porucha afektivity, autismus, ambivalence (koexistence
ambivalentních pocitů)
Schizofrenie je součástí tzv. psychotických poruch, které se dělí na (Roubal, 2006b):
• Akutní a přechodná psychotická porucha – diagnóza, jež se stanovuje na počátku, při
prvním záchytu poruchy nebo dekompenzace vyvolané drogou, má za cíl předcházet
stigmatizaci spojené s diagnózou schizofrenie
• Schizotypní porucha – stálý neměnící se průběh nemoci, podivín
• Trvalá porucha s bludy – parafrenie, projevuje se hlavně bludy, které jsou konzistentní
a ohraničené (př. blud, že ho chtějí sousedé okrást, ale ve všech ostatních oblastech
daný člověk dobře funguje), vyskytuje se u lidí starších 40 či 50let
• Indukovaná porucha s bludy – tento člověk není psychotický, ale žije v těsném vztahu
s psychotikem (rodič, partner) a přejímá na sebe bludný systém
• Schizofrenie
Schizofrenie optikou zdravotníka
Pojem schizofrenie zavedl E. Bleuler v roce 1907 a nahradil tak původní Kraepelingův název
„dementia praecox“. Schizofrenie je závažné psychotické onemocnění, jehož důsledkem je
změna vztahu nemocného jedince ke skutečnosti. V souladu s Roubalem (2006a) se přikláním
k tvrzení, že schizma znamená rozdvojení ve vnímání a jednání, nikoli označení rozdvojená
osobnost, jak mezi laickou veřejností nadále přetrvává. Subjektivně schizofrenie působí
hluboké odcizení, napětí a nejistotu, které vedou ke zkreslení či přetvoření skutečnosti.
Dochází ke změnám osobnosti, které vedou k obtížnostem v naplňování životních rolí. Pro
schizofrenii je typická porucha zpracování informací. Schizofrenní onemocnění má silný
sklon k chronicitě. Vleklý průběh má výrazný vliv na kvalitu života, komplikuje společenské
uplatnění, postihuje pracovní schopnost nemocného především z hlediska individuálního
výkonu a zodpovědnosti. Z lékařského pohledu se dle Libigera jedná o onemocnění mozku,
kdy „dochází u každého jedince ke kaskádě jemných odchylek ve strukturách a funkcích
CNS5 “ (2002, s. 342).
Probstová (2005) schizofrenii definuje jako duševní poruchu, která se může vyvinout
v dlouhodobé onemocnění a snížit funkční kapacitu či nepříznivě ovlivnit tři a více
z následujících aspektů: osobní hygiena a sebeobsluha, prezentismus, mezilidské vztahy,
sociální transakce a ekonomickou soběstačnost. Navíc je schizofrenie některými autory
označována jako typicky devastující choroba (Andreasen at al., 2003).
Libiger (2002) si pokládá otázku, zda byla schizofrenie původně onemocněním či
adaptací, která se později ukázala za nevhodnou. Odpověď zatím nezná. Jeho otázku
zodpovídá Watzlawick. Watzlawick (1999) brání jedince se schizofrenií, jeho narušenou
5
CNS – centrální nervová soustava
psychologie
strana 64 z 143
komunikaci vnímá jako jedinou možnou reakci na kontext plný absurdity a nesnesitelnosti.
Tento argument spadá pod pojetí schizofrenie optikou terapeuta.
Příčiny onemocnění schizofrenie
Jednoznačná příčina schizofrenie není známá, chemické příčiny ani deformity mozku jako
hypotetické příčiny onemocnění se nepotvrdily. V současné době dle Roubala (2006b) příčiny
choroby vysvětluje neurovývojová teorie. Ta zahrnuje několik spolupůsobících faktorů:
vulnerabilitu6, kdy psychotická porucha vzniká na základě biologické dispozice (vrozené,
získané během těhotenství či porodu) vzniklé stresem plus objevení se příznaků schizofrenie
v době dospívání a v zátěžové situaci. Tímto dává teorie prostor i psychologickým výkladům
a zahrnuje vliv okolí na vznik nemoci.
Z hlediska zaměření mé práce se nejvíce věnuji příčinám z oblasti sociální a
psychologické. Poruchy komunikace, které se vyskytují v rodinách schizofreniků, se mohou
uplatňovat i v péči profesionálů, což považuji za možný následek chronifikace onemocnění
schizofrenie. Chronifikaci onemocnění ovlivňuje řada faktorů. Některé z nich jsem vymezila
zejména ve vztahu ke komunikaci a rozebírám je v následujících kapitolách. Zde uvádím
další vybrané příčiny, které dále podrobněji nevypracovávám.
• Poruchy komunikace v rodině
Sociálně psychologickou teorii schizofrenie nabízí hypotézy o vlivu poruch v rodinných
vztazích, rolích a v komunikačním stylu. Autoři těchto teorií (G. Bateson, T. Lidz, L.C.
Wynne, H.T. Singerová, E. Berne) je pokládají za typické pro schizofrenní rodiny. Ve 40.
letech 20. století Frieda Fromm – Reichmannová popsala „schizofrenogenní matku“ jako
přehnaně ochranitelský typ, který nepřiměřenou péčí zužuje prostor pro normální vývoj dítěte
a udržuje symbiotický vztah mezi sebou a dítětem do hluboké dospělosti dítěte (Libiger,
2002). Laing (2000) navrhuje uvažovat spíše o schizofrenogenních rodinách. Lidz (in Libiger,
2002) pokládal za schizofrenogenní faktor porušenou rovnováhu celé rodiny, kde rodiče
manipulovali s dětmi. Wynne a Singerová popsali „zvnitřnění“ patologické rodinné
organizace (in Libiger, 2002).
• Paradoxní komunikace a dvojná vazba
Paradoxní komunikace a dvojná vazba spadá pod komunikační manévry a taktiky.
Termín dvojná vazba (double bind) poprvé použil Gregory Bateson (Watzlawick,
1999). Dvojná vazba byla spojována s diagnostikou patologické komunikace
schizofrenogenních matek plodící ve svých důsledcích schizofrenii.
„Dvojná vazba označuje komunikační událost (situaci), ve které jsou protichůdné
zprávy vysílány souběžně ve dvou úrovních, nejčastěji ve verbální i neverbální rovině,
přičemž v tutéž chvíli je sdělováno něco, co se navzájem, logicky vzato, vylučuje.“ (Vybíral,
2005, s.60). Dörner dvojnou vazbu definuje jako ambivalentní vazbu na dítě, která zahrnuje
současně nepřátelské i přehnaně ochranitelské tendence, což přispívá k vývoji slabého ega.
Adresát je často zmaten a neschopný přiměřeně reagovat, neboť neví, které ze dvou
zpráv má věřit. Hovoříme-li o dvojné vazbě, musí být podle Vybírala naplněny tři podmínky:
1) Mezi komunikujícími existuje komplementární vztah (matka – dítě)
2) Jedno sdělení popírá druhé, souběžně vyslané sdělení
3) Situace je beznadějná v tom smyslu, že se matení adresáta nedá v dané
situaci vyjasnit a ze vztahu není úniku (dítě se nemůže vzdálit a zpravidla
ani nemůže vést s matkou vyjasňující řeč)
“Bateson, patrájící po příčinách schizofrenního onemocnění, shrnul, že, je-li člen rodiny
vystavován bezvýchodným dvojným vazbám každodenně, je-li ustavičně v situaci, v níž si
6
Zranitelnost, zvýšená citlivost, nejčastěji jako předpoklad či náchylnost k určitému onemocnění (Hartl, 2000)
psychologie
strana 65 z 143
nelze vybrat nebo ve které je za výběr jednoho obsahu sdělení trestán, může se adaptovat na
tyto abnormální podmínky „rozdvojením“ nebo takzvaným „odštěpením“ části své osobnosti
– únikem do imaginárního světa, ke zmatečné komunikaci, k nelogickým myšlenkovým
konstrukcím” (Vybíral, 2005, s. 60).
Paradoxní sdělení navozují podobně těžkou situaci jako dvojná vazba, př: „Běž a udělej to
sám od sebe, ne proto, že jsem ti to teď řekla.“
• Jiné sociální faktory spojené s rizikem vzniku schizofrenie
Na konci 30. let 20. století Faris a Dunham zjistili zvýšený výskyt schizofrenie v chudinských
„slumech“ v centru Chicaga; v bohatých předměstích byl výskyt nízký. Toto zjištění bylo
potvrzeno výzkumy i v dalších amerických městech i v Evropě. Současně byl nalezen i vyšší
výskyt onemocnění u přistěhovalců, kteří jsou vystaveni horšímu společenskému postavení.
Tato fakta byla vysvětlena teorií sociálního skluzu, která předpokládá nižší sociální postavení
schizofreniků za důsledek, nikolik příčinu onemocnění (Libiger, 2002). Navíc jedinec se
schizofrenií v jejím důsledku často selhává při vzdělávání nebo práci a současně je sníženě
motivován k dosažení zařazení ve vyšší společenské třídě, když je odmítnut partnerem či
rodinou (Dörner, 1999a).
Dalším sociálně-demografickým faktorem může být velikost místa bydliště ukázaná
na dánské ženské populaci narozené v letech 1935 – 1978. Ve studii bylo zjištěno riziko
onemocnění schizofrenií jako přímo úměrné velikosti místa, ve kterém se ženy narodily
(Libiger, 2002, s.384).
Dalším rizikovým faktorem pro vznik schizofrenie může být například nechtěné
těhotenství nebo podvýživa matky v prvním trimestru gravidity.
Příznaky schizofrenie
Podle Libigera se lékaři shodnou na tom jak rozpoznat schizofrenii7, ale nedokáží přesně
odpovědět, co je postiženo. Schizofrenie se vyznačuje zřetelnou ztrátou vztahu ke skutečnosti,
ambivalencí emocí i myšlenek, derealizací (odcizení světa), depersonalizací (odcizení vlastní
osoby), okolní dění lidé se schizofrenií vnímají jako „zinscenované“ a mají pocit, že do tohoto
dění nemohou zasáhnout (Libiger, 2002).
Dörner (1999a) jako další znaky schizofrenie uvádí:
• rozplynutí hranic
• specifika ve vnímání - k depersonalizaci a derealizaci přidává cenestezie, což
jsou odcizené, těžko popsatelné poruchy vnímání vlastního těla i tělesných
pocitů
• nekoherentní myšlení – myšlenkové přeskoky, ambivalence - nedokáže se
rozhodnout, kterou myšlenku říci dříve, z toho plyne šroubovaná, složitá řeč
s neologismy (novotvary), bludy (poruchy myšlenkového obsahu, jež mohou
sloužit k odvrácení požadavků vnějšího světa, nebo slouží jako obrana před
vnitřním konfliktem, pomocí bludných představ si je možné udržet identitu),
Dörner varuje před zpochybňováním bludu, to totiž vyvolává obrovskou úzkost
pacienta a takový člověk může být do bludu vtažen jako nepřítel
• emoce – jedinci se schizofrenií mají obvykle úzkou sociální síť, zdají se být
neschopní vztahu s druhými lidmi
• někdy autismus (stažení do sebe), stupor (neschopnost jednat)
7
Libigerovo tvrzení vyvrací známý Rosenhanův experiment z roku 1973, „zdraví“ účastníci experimentu –
pseudopacienti - navštívili 12 různých léčebných zařízení v USA se slovy, že slyší hlasy. Ostatní údaje o své
osobě uvedli pravdivě. Ač se všichni chovali „normálně“, jejich hospitalizace byla v rozmezí 7 – 52 dní. Byli
propuštěni s diagnozou schizofrenie v remisi.
psychologie
strana 66 z 143
Symptomy schizofrenie jsou nespecifické. Jsou vnějším projevem narušené duševní funkce
nebo její kompenzací a mohou se vyskytovat i u jiných duševních poruch a navíc i ve
„zdravé“ populaci.
Dělení příznaků onemocnění dle Andreasen at al. (2003)
Pozitivní duševní symptomy:
• Bludy kontrolovanosti, ovlivňování nebo prožívání pasivity; bludy se vztahují
k pohybům těla nebo ke specifickým myšlenkám, jednání nebo cítění; jedná se o trvalé
bludy, které jsou v dané kultuře nepatřičné, jako například politická nebo náboženská
identita, nadlidské síly nebo schopnosti
• Pocit vkládání, odjímání myšlenek či vysílání myšlenek
• Halucinace trvalejšího rázu (převážně sluchové); hlasy, které neustále komentují
chování pacienta nebo o něm mezi sebou rozmlouvají
• Extravagantní chování
• Dezorganizovaná mluva
• Zárazy nebo vkládání jiného obsahu do toku myšlenek ovlivňující inkoherenci v řeči
či používání neologismů
Negativní duševní symptomy:
• Výrazná apatie, ochuzení v řeči, emoční oploštění a nepřiměřenost emocí, která často
ústí do sociálního stažení
• Autismus (stažení se do sebe, sociální izolace, egocentrické, nerealistické myšlení)
• Anhedonie (neschopnost prožívat radost, ztráta zájmu o sociální interakce)
• Abulie (neschopnost zahájit nebo setrvat v cílevědomém chování)
Tyto příznaky mají negativní ba i fatální vliv na každodení aktivity, často vedou k trvalé
pracovní neschopnosti.
Typy schizofrenie
Všechny typy schizofrenie splňují všeobecná kritéria pro schizofrenii, avšak některé příznaky
převládají, nebo naopak chybí viz. příloha č. 1 Kazuistiky
1) Paranoidní forma – je typická především bludy, kterým často předchází halucinace.
Bludy i halucinace jsou výrazné (bludy vztahovačnosti, perzekuční, mesiášského
poslání, žárlivosti, transformace vlastního těla, hlasy, které pacientovi hrozí nebo mu
dávají rozkazy, čichové nebo chuťové halucinace, sexuální nebo jiné tělové pocity).
Dalším typickým projevem je oploštěná nebo nepřiměřená afektivita
2) Hebefrenní forma – jednání je bezcílné a bezúčelné, grimasování, „klackovité
chování“, výrazná porucha myšlení, která se projevuje nesouvislou a inkoherentní
mluvou, halucinace a bludy mohou být přítomny, ale nepřevládají
3) Katatonní forma stupor nebo mutismus (oněmění), excitace (z vnějšku
neovlivnitelná a zřetelně bezúčelná vzrušená motorická aktivita), nástavy (zaujímání a
udržování nezvyklých poloh těla i končetin), negativismus (zřetelný nemotivovaný
odpor vůči instrukcím), rigidita (ztuhlost), povelový automatismus
4) Simplexní forma – výrazná a stálá změna kvality chování, ztráta zájmů, bezcílnost,
zahálka, ponoření se do sebe a sociální stažení, výrazná apatie, málomluvnost, pokles
sociální nebo školní pracovní výkonnosti.
5) Nediferencovaná forma – zahrnuje četné případy schizofrenie, které nemají
vyhraněnou podobu
psychologie
strana 67 z 143
6) Reziduální forma – jedná se o chronický stav, přetrvávající po odeznění akutních
příznaků. Projevuje se sníženou aktivitou, oploštělou afektivitou, málomluvností,
omezením sociálních vztahů a zanedbáváním zevnějšku
8A) INTELEKT, INTELIGENCE
Vágnerová (2002): Inteligence je termín označující obecnou strukturu schopností, které se
obvykle určitým způsobem projeví i v chování člověka, zejména z hlediska jeho vztahu k
prostředí. Pojem inteligence slouží nejčastěji k označení obecného základu různých
poznávacích schopností.
Smékal : Dodnes není známo, co je podstatou dispozic, které podmiňují úroveň výkonů a jaká
je jejich neuro-psychologická struktura. Stále více autorů se kloní k názoru, že schopnosti
vznikají na bázi vloh, které jsou dány geneticky, prenatálně a vlivem prostředí. Neuropsychologický základ schopností se označuje zatím dost neurčitě jako funkcionální mozkový
orgán, čímž je míněno, že se jedná o uskupení neuronů, které se propojují na základě učení.
Už v roce 1950 formuloval J. Katstand a W. Alstead hypotézu o proteinovém základu
inteligence, podle níž existují 4 základní intelektové faktory: A-faktor (určuje úroveň
schopnosti abstrahovat a zobecňovat a je dán funkcí mozkové kůry); P-faktor
(charakterizovaný jako mozková síla a sídlící v kortexu prefrontálních laloků); D-faktor
(definovaný jako zvláštní způsob či vstup jehož prostřednictvím se inteligence uplatňuje při
identifikaci a diskriminaci) a C-faktor (organizace struktury minulých zkušeností)
Inteligence se někdy charakterizuje jako obecné nadání, celková rozumová vyspělost,
mentální úroveň, rozumová kapacita aj. jindy se hovoří o intelektu, chytrosti, bystrosti.
ZÁKLADNÍ FUNKČNÍ KONCEPCE INTELIGENCE:
Inteligence jako přizpůsobení; W. Stern; důraz kladen na účelné jednání jakožto
optimální podmínku přizpůsobení se prostředí. Inteligentní člověk dokáže snáze a
ve větším rozsahu měnit své chování v souladu s měnícími se podmínkami
prostředí, má více odpovědních schémat a dovede je také lépe využívat
Inteligence jako schopnost abstraktně myslet : rozsah inteligence je tu zúžen na
jednu oblast; inteligentní člověk dokáže efektivně používat pojmy a symboly při
řešení situací. Abstrakce se nemusí týkat jen symbolického materiálu verbální
povahy. G. Ellithorn soudí, že podstatou inteligence je efektivní cesta k cíli - on je
také autorem bludišťových testů inteligence, kdy má PO dojít k cíli přes nejmenší
počet uzlů
Inteligence jako vhled a pochopení : člověk je tím inteligentnější čím větší má vhled
do situace a čím snadněji chápe a postihuje souvislosti
inteligence jako schopnost učit se : Feuerstein - testoval děti ne na to co umí, ale co
se dovedou naučit. Testování trvalo s přestávkami i 5 hodin. Zmapoval řadu
intelektových překážek: Impulzivita; neschopnost rozeznat problém; útržkovité
chápání skutečnosti (vnímání předmětů a situací izolovaně bez snahy vytvářet
spojení); pasivní přístup k prostředí aj.
ZÁKLADNÍ STRUKTURNÍ TEORIE INTELIGENCE
Spearmanova teorie dvou faktorů : intelektová operace podle něj primárně závisí a
je výrazem G-faktorů (společného všem mentálním činnostem, obecná inteligence;
různá míra výskytu odkazuje úroveň inteligence) a S-faktorů (které se týkají
speciálního nadání a mají omezený rozsah)
Teorie vzorků : inteligence je podle ni složena z mnoha jednotlivých faktorů,
elementů. jakýkoli mentální akt i odpovídání na otázky testu, zahrnuje kombinaci
více elementů
teorie skupinových faktorů : L. Thurstone - intelektová kapacita je vyjádřena jako
výsledek úrovně několika nezávislých faktorů namísto všeobecného inteligenčního
kvocientu. Testování, které se opírá o tuto teorii poskytujeproffil 7 základních
psychologie
strana 68 z 143
schopností (verbální faktor, početní f., pamětní f., prosotorový f 1 a 2, f. mentální
produktivity a induktivní f.)
hierarchická teorie: W. P. Alexandr; podle něj je možno schopnosti budovat
hierarchicky
úroveň IV
s1 s2 s3 sn-2 sn-1 sn
(specifické f.)
úroveň III
v t r m p s n
(skupinové f.)
úroveň II
V
P
(společné f.)
úroveň I.
G
(obecný f.)
teorie struktury intelektu podle J. P. Guilforda : ustanovil trojrozměrný model; třídí
intelektové schopnosti na základě kombinace 3 kritérií: 1/ intelektové operace; 2/
výsledky intelektové činnosti a 3/ obsahy jichž se intelektová činnost týká
DRUHY INTELIGENCE:
klasická teorie 3 druhů inteligence: Thorndike rozlišil 3 druhy inteligence: 1/
teoretickou (abstraktní; schopnost porozumět a umět zacházet se slovními či jinými
symboly); 2/ praktickou (konkrétní, schopnost zacházet s věcmi); 3/ sociální
(schopnost jednat s lidmi)
fluidní a krystalická inteligence: Cattell; fluidní je nezbytná pro zvládání úkolů,
které vyžadují přizpůsobení novým podmínkám a situacím a je podle něj
determinována převážně geneticky; krystalická se uplatňuje v řešení úkolů
vyžadujících určité dovednosti a využívajících minulou zkušenost
Meiliho teorie analytické inteligence: rozlišil 5 typů inteligence, které zobrazuje
prototypovými hvězdicovými profily, kde paprsky hvězdic představují jednoltivé
subtesty (uspořádání obrázků, číselné řady, sestavování vět ze slov, mezery v
obrázcích, vytváření kresebných kombinací ze tří linií a analogie). Rozlišil tak typy
logicko-formální, obrazně-konkrétní, analytická, kombinatorická (tvůrčí),
harmonicky rozvinutá
Teorie rozmanitých inteligencí H. Gardnera : v současnosti se úspěšně prosazuje
teorie 7 rozmanitých inteligencí (jazyková, hudební, logicko-matematická,
prostorová, tělesně-pohybová, interpersonální a intrapersonální inteligence). Nově
popsal jako relativně nezávislé ekologickou a spirituální inteligenci
Triarchická teorie R. Sternberga : koncepce inteligence jako kompozice 3 složek:
tradiční testy zjišťují tzv. komponentovou inteligenci, v níž různé teorie identifikují
různé množství dílčích komponent. Zkušenostní inteligence je základem tvořivosti.
Kontextová inteligence může být pochopena jako to, co zajišťuje úspěšnost člověka
v běžném životě.
psychologie
strana 69 z 143
8B) CHARAKTERISTIKA A VYMEZENÍ NEUROTICKÉHO ONEMOCNĚNÍ A JEHO
TERAPEUTICKÉ OVLIVNĚNÍ
(Vymětal): při PT upřednostňována ambulantní forma; snaha o nalezení a vypořádání se s těmi
místy v osobnosti a životním stylu jež vedou k úzkosti a tenzi; druhou oblastí do které
směřuje úsilí je seberegulace - jako důsledek úmyslného navozování změn
psychofyziologických stavů organizmu : relaxační metody, dechová cvičení. Nejúčinnější je
patrně SK ambulantní forma - základem jsou rozhovorové skupiny doplněné o psychodrama,
práci ze sny.
(Zvolský a kol.) : v 10 revizi MKN (ICD-10) se tradiční dělení na neurózy a psychózy
neužívá. neuróza jako nozologická kategorie není současnou klasifikací uznávána.
Tradiční pohled: neurózy zahrnovaly skupinu poruch pro které byla charakteristická
především úzkost, vegetativní příznaky, pocity životní nespokojenosti, neštěstí a maladaptivní
chování, jež však nebývá tak vážné aby vyžadovalo hospitalizaci. Deskriptivní hledisko:
duševní porucha v níž je hlavním postižením duševní a/nebo tělesný příznak či skupina
příznaků, které jsou pro jedince obtěžující, jsou vnímány jako cizí, přičemž hodnocení reality
je v hrubých rysech nenarušeno, chování neporušuje základní sociální normy a nepředstavuje
pouze reakci na specifický stresor.
Biologická etiologie - jedna část odborníků tvrdí, že mohou být příčinou abnormality v
neurotransmisi, mozkových částí, genetické predispozice.
(Rycroft): Typy neuróz dle KLASICKÉ TEORIE (psychoanalýza); nevědomý konflikt mezi
rozpornými impulsy vede k nevědomému vnímání ohrožení s výsledným maladaptivním
použitím obranných mechanismů. Typy (výběr): 1) aktuální neuróza (zaviněna současnými
příčinami a to buď jako důsledek sexuálního excesu a nebo nezklidněné sexuální stimulace);
2)charakterová neuróza (symptomy jsou charakterové rysy-orální, anální, falický); 3)infantilní
(kde n. v dětství předchází všem typům v dospělosti); 4) orgánová (název používaný pro
psychosomatické potíže); 5) psychoneuróza (příčiny v minulosti, je vysvětlitelná pouze na
základě osobnosti KL a jeho životní historie, patří sem OCD, fobie, konverzní hysterie /hlavní
znaky jsou tělesné; ztráta funkce odpovídá PA představě o fyziologii a anatomii ne reálně
tomu jak to je/)
NEROTICKÉ PORUCHY
NEUROTICKÉ PORUCHY F40 – 49
= neurotické poruchy, poruchy vyvolané stresem a somatoformní poruchy
MKN 10 – 4. skupina, rozdělení je ale nevyhovující; některé úzkosti jsou časté např. u
depresivních; u nás 8 jednotek – nepřehledné
X USA – rozdělení: úzkostně-neurotické poruchy – fobie, panika
somatoformní poruchy - včetně hypochondrické poruchy
konverzní poruchy – vztah s vytěsněnými konflikty
ÚZKOST, ÚZKOSTNÉ PORUCHY
Úzkost – symptom u řady diagnóz;
- běžná součást emocí
- vliv na chování – mobilizace, nezbytná pro přežití – zvýšená pozornost, myšlení,
reakce; často v souvislosti boj-útěk – primitivní přirozená reakce
- nepříjemný emoční stav, mnohdy nedefinovatelná příčina
vegetativní projevy: únava, vyčerpání; od mírného neklidu – mírné vegetativní
příznaky bez uvědomění „já mám úzkost“ až po stav extrémní úzkosti = panika
1. spontánní úzkost (panika) – nečekaná, bez vnějších příčin
2. situační úzkost (panika) – fobie – za určitých okolností – předpokladatelná
3. anticipační úzkost – při pouhé myšlence na situaci, často v souvislosti strach ze
strachu
• nemít úzkost – změna schémat chování – vyhýbavé chování (pouhý
udržovací faktor – člověk se tomu v důsledku nevyhne)
psychologie
strana 70 z 143
•
•
•
•
strach – emoční a fyziologická reakce na rozpoznatelné nebezpečí; trvá pouze
po dobu trvání nebezpečí, pak zaniká – časové ohraničení
příznaky: chvění (oblast úst – třepe se brada), knedlík v krku, pocit ohrožení,
obtíže s koncentrací, zvýšená bdělost, zvýšené pohotovostní reakce, insomnie,
poruchy libida
vegetativní (somatické) příznaky: třes (lokalizovaný na ruce, břiše, puse…),
pocit vnitřní rozechvělosti, cukání, bolesti zad a hlavy, svalové koncentrace –
stavy napětí, tenze – bolesti, hyperventilace, pocit špatného dýchání
(povrchního), vegetativní hyperaktivita (tachykardie), změny vasokonstrikce a
vasodilatace (změny cévního systému – teplé x studené nohy, rudnutí x
blednutí), časté nucení na moč, průjem, sucho v puse, zhoršení polykání
neurologické příznaky: mravenčení, necitlivost
3 teorie úzkosti:
1. biologické
- zvýšená dráždivost vegetativního systému; zvýšení noradrenalinu a
adrenalinu; zvýšená dráždivost vagu (X. hlavový nerv) – vegetativní vlákna po celém
těle
- hyperaktivita center v oblasti hypotalamu; zvýšení noradrenalinu – aktivizace
vegetativních systémů
- změny v oblasti frontálního a parietálního laloku (mozkových struktur) u
úzkostných lidí
2. psychoanalytické
- vychází z Freuda (nevědomý konflikt, vytěsnění); např. agorafobie – hostilita
+ obavy ze závislosti…
3. učení – KBT
- úzkost vzniká vlivem naučeného chování (od rodičů, vlastních negativních
zážitků, kontakt s nepříznivým podnětem)
- vyhýbavé chování – bludné kruhy = úzkost – vyhýbavé chování - změna
běžného chování – nefunkční běžné chování – nová úzkost
- často
součástí
somatických
poruch,
systémových
onemocnění
(kardiovaskulární choroby, dýchacích obtíží – př. astma, alergie) – pocit
ohrožení života; onemocnění štítné žlázy, ledvin, nadledvinek (nádor
feochromocyton); kožní onemocnění (dermatoidní artritida), roztroušená
skleróza; neurologické onemocnění (migrény, epilepsie); toxické stavy
(abstinenční příznaky, intoxikace těžkými kovy); premenstruační syndrom;
chronický únavový syndrom
• terapie
• 80. léta – benzodiazepiny – potlačení úzkosti; anxiolytika – řada vedlejších
účinků – závislosti, po vysazení jo-jo efekt (jako před léčbou)
– neléčí, ale potlačují
- většina úzkostí patří do rukou psychologů, ne psychiatrů; - je třeba léčit příčinu
úzkosti ne úzkost – ta je následkem
80% pacientů u lékařů
- mnohdy úzkostí i porucha spánku – úzkost z toho, že nebude spát, ne porucha spánku
Fobické úzkostné poruchy F40
- situační (určité okolnosti) – nejsou životu nebezpečné, jsou součástí běžného života
výsledkem: vyhýbavé chování; překonání doprovázeno vegetativním diskomfortem –
strachem ze ztráty kontroly, ze zešílení, smrti
Agorafobie F40.0
bez panické poruchy F40.0.00
psychologie
strana 71 z 143
s panickou poruchou F40.0.01
= strach z prostoru; velké veřejné prostranství, dav, strach z opuštění domova,
cestování bez doprovodu
- strach jezdit prostředky MHD; z obchodů, výtah, jít přes velké náměstí - něco se
stane a nedostane se k němu pomoc
- často začíná – špatně v metru – zvýšené pozorování sebe, strach z trapasu – jízda
tramvají nebo autobusem – dlouhé zastávky… - jízda autem – nebezpečné – zůstane
doma
- fyziologické, vegetativní příznaky až depersonalizace a derealizace
klaustrofobie – součást agorafobie; = strach z malého prostoru
- pocit ztráty kontroly
obavy: v 99% se nikdy nestanou – pomáhá vysvětlení, že vegetativní příznaky jsou
normální přirozenou reakcí – logické souvislosti – lepší spolupráce při terapii;
vysvětlení, že co se děje je logické, ale může se to stát i normálně – někde může být
skutečně vydýchaný vzduch – přirozené
- může být provázena panickými atakami
- vyskytuje se více u žen – 4%; 1% mužů; méně u lidí s vyšším vzděláním
- v případě časného zachycení je vyšší šance vyléčení; pacient často přichází pozdě chronifikovaná
- mnoho skryto – život uzpůsoben tak, aby je neobtěžoval – určité způsoby
vyhýbavého chování, ale nezatěžuje je to
- Praško píše, že se dá léčit antidepresivy – pouze podpůrné – úleva od
emočních problémů; - stejně jako anxiolytika
Sociální fobie F40.1
= strach z toho, že člověk bude středem pozornosti, pocit trapnosti z vlastního chování
- vyhýbání se rozpakům, novým akcím; emoční nepohoda, vyhýbání se
vegetativní stavy: rudnutí, koktání, zadrhávání, třes rukou, zvracení, nutnost jít na
záchod
- 10 – 16 % populace; vyšší výskyt u žen; ještě více % nerozpoznáno
- etiologie nejasná, začíná kolem puberty; vzácně okolo 3. decenia
- df. dg.: nutno odlišit - introvertnost, schizoidní poruchu osobnosti – nezajímá
ho to x fobik by tam šel, ale bojí se; od depresivních stavů – emoční rozlada;
osobnostní plachost, tréma; vyhýbavá porucha osobnosti – těžké odlišit
- léčba: jako u agorafobie – nácvik změny stylu chování, trénink zátěžových
situací
Specifické (izolované) fobie F40.2
- cílené situace; klaustrofobie; bouřka, tma, letadlo, zvířata, výška, močení na
veřejných záchodcích
- může jít až natolik do extrému, že se bojí i obrázku nebo ukázky v televizi
Jiné úzkostné poruchy F41
Panická porucha (epizodická paroxysmální úzkost) F41.0
- vystupňovaná úzkost = panický stav
- rozvine se během krátké doby – několik minut; trvá krátce – sec., min.; - časově
ohraničená
- člověk znehybní; velmi nepříjemné
paroxysmální stavy – nelze je předpovídat;
- nesouvisí s žádnou situací (stres, námaha, klid …)
- vegetativní příznaky: palpitace, zvýšený tep, pocení, třes, sucho v ústech,
pocit na močení, slabost, mžitky
- psychické příznaky: neklid, pocit depersonalizace, strach, že umře, omdlí
psychologie
strana 72 z 143
-
opakováním – stoupá úzkost, nejistota – kardiologické vyšetření, interní
u 1/3 i agorafobie = Dg. – panická porucha
- panická porucha s agorafobií
v anamnéze: stres, nespokojenost, partnerské neshody, často další problémy –
bulimie, úzkostná porucha u příbuzných
- začátek – adolescence do 30 let
- průběh + léčba – individuální; farmakoterapie je kontraproduktivní (hlavně na
srdce, dýchání…)
- hlavně psychoterapie – KBT, partnerská
léčba – někdy zcela úspěšná, jindy jen podpůrná – celoživotní problém
panika s agorafobií – terapie zaměřena na agorafobii; s odstupem agorafobie ustupuje i
panika
Generalizovaná úzkostná porucha F41.1
= strach ze strachu
- musí trvat alespoň 6 měsíců – stav stálého stavu napětí, úzkosti, strachu
- úzkost spojena s každodenní činností; obává se normálních věcí
+ vegetativní příznaky: pocení, mravenčení, knedlík v krku, stažené břicho, nutkání na
stolici, močení; stav svalového i duševního napětí; stupňovaná vzrušivost na malé
podněty – úleková reaktivita, narušena pozornost, soustředění, narušen výkon,
problémy s usínáním; pocit prázdna v hlavě
- u mužů i žen
- vliv dědičnosti – afekt či neurotické poruchy
- celoživotní problém – proměnlivý charakter
dif. dg.: anxiózní vyhýbavá porucha os.. – někdy jsou OK a někdy dekompenzují; generalizovaná trvá stále – 6 měsíců
- léčba: psychoterapie; podpůrná; léky jen v určitých případech na přechodnou dobu;
!naučit pacienta s onemocněním žít !!
Smíšená úzkostně depresivní porucha F41.2
- směs úzkosti a deprese
Obsedantně kompulzivní porucha (OCD) F42
Základem:
- obsedantní myšlenky – představy, fikce, které se stereotypně vtírají do mysli –
nepříjemné obtěžující – snaha jim čelit; jsou vnímány jako vlastní
- kompulzivní rituály, činy = opakované stereotypní chování, které k ničemu
nepřispívá – nepříjemné, kontraproduktivní
cíl – předcházet určitým událostem, které jsou nepravděpodobné; ale
člověk se jich obává
- člověk má na to náhled, že je to nesmyslné, ale nemůže si pomoci
- doprovázeno úzkostí, která se zvyšuje pokud nedělá rituály
- nemusí se vyskytovat společně:
Převážně obsedantní myšlenky nebo ruminace F42.0
Převážně nutkavé akty (kompulzivní rituály) F42.1
- člověk selhává, ruší individuální vývoj chování, sociální reagování
příčina: dědičné vlivy (poruchy emocí)
výskyt: v raném věku; u děvčat dříve; kolem puberty
- rituály jsou často spojeny s problematikou čistoty + onemocnění + obava z nákazy;
kontrola vlastní bezpečnosti – něco by se mohlo stát
- dif. dg.:
- fobie – je důvod – strach z čeho; nezaměřenost rituálu
- paniky
psychologie
strana 73 z 143
-
poruchy nálad
anankastická porucha osobnosti – pečlivost, puntičkářství, cit pro detail, který
vyžadují
psychoterapie: KBT
Reakce na závažný stres a poruchy přizpůsobení F43 = poruchy týkající se
stresových reakcí
- není vázáno na věk; vliv osobnostní výbavy – schopnost adaptace, sociální zázemí
dif. dg. - čas
Akutní reakce na stres F43.0
- psychická a fyzická reakce na mimořádnou situaci – vegetativní + psychické
příznaky
- rozvoj v průběhu 1 hodiny; postupně slábne a do 48 hodin úplně vymizí
- psychické příznaky: přehnané reakce; zmatenost, dezorientace, až halucinace;
inkoherence; agresivita verbální i fyzická; masivní úzkostná reakce –
plačtivost, beznaděj; nesmyslná hyperaktivita
- stres – zážitek nehody, úrazu; rozchod partnerů
= situace, které nepatří do schématu člověka
- terapie: krizová intervence – člověka znehybnit, ukotvit do místa, času, děje;
někdy medikace na zklidnění (benzodiazepiny až neuroleptika)
- dle typu osobnosti, adaptačních mechanismů, sociální podpoře, vyvolávající
situaci
Víc jak 48 hodin – spíše porucha přizpůsobení (-psychóza)
Poruchy přizpůsobení F43.2
- Příznaky – postupný vývoj (týden, měsíc) v návaznosti na stres i s určitou
dobou latence
- Depresivní reakce F43.2.20,21; Smíšená úzkostná a depresivní reakce F43.2
22; úzkostná
- dif. dg.: normální zármutek – 6 – 8 týdnů; do 6 měsíců – normální truchlení
Posttraumatická stresová porucha (PTSP) F43.1
- předcházela stresová situace (katastrofická, zátěžového charakteru)
- objevuje se asi 6 měsíců po odeznění stresoru
- příznaky: vegetativní; úzkostné stavy…; poruchy spánku – usínání, i možnost
nočních můr; podrážděnost, návaly hněvu až agresivita, vznětlivost
- některé situace mohou stresor připomínat = flashback – živé vzpomínky s prožité
situace
psychoterapie: znovuprožití traumatu, co to vyvolalo, jak to bylo; podpora
Dissociativní (konverzní) poruchy F44
- Částečná nebo úplná ztráta normální integrace mezi vzpomínkami na minulost,
vědomím vlastní identity, bezprostředními aktuálními pocity a kontrolou;
ovládání pohybů těla; chybí kontrola nad projevy, které vyvolávají emoce
- normální kontrola se může měnit, nemusí být kontinuální, stejná = konverzní
poruchy - měnlivé
- chybí jakékoli známky somatického onemocnění; zároveň může trpět jiným
somatickým onemocněním, ale není to podklad DP
- existuje souvislost mezi začátkem poruchy – stresovou událostí; časová souvislost
mezi problémy, které nastaly v důsledku nějaké události, s tím, že mohlo dojít
k narušení určitých vazeb; zařazení do DP
základní předpoklad: úplný rozpad funkcí – vědomí, paměti, identity, vnímání
psychologie
strana 74 z 143
příčina: traumatické nebo stresující události = psychogenní etiologie
- projev člověk spíše řízen představou člověka – jak to má vypadat; - neodpovídá
somatickému, orgánovému postižení
- vyšetření – žádné nálezy
- trvají hodiny až dny (většinou)
- začátek a konec většinou náhlý; může dojít k vymizení – slábne až vymizí –
bez pomoci psychologa
- akutní – spojena se stresovou událostí – objeví se a zmizí
- pokud chronifikace (dlouhodobé) – zpravidla spojena se situací, která je pro
člověka neřešitelná
- dif. dg.: nedojde k somatickému poškozování
- léčba: opírá se o psychoterapii – analytické směry; farmaka se neindikují
Dissociativní amnézie F44.0
- všechny věci, které souvisí s traumatickou událostí, člověk vypustí
- částečná
- úplná
- generalizovaná = nepamatuje si vůbec nic ze svého života (jméno..)
- kontinuální = od události – dál
- systemizovaná = ztráta spojená s nějakým systémem; časový systém = určité
období; věci týkající se určité osoby
- dif. dg.:
- nedá se vysvětlit obyčejnou zapomnětlivostí = rozsah
- od simulace – opakovanými testy – v případě amnézie se výsledky testů
pokaždé mění
- častěji u mužů než u žen; častěji v adolescenci a mladším věku
- spjata s katastrofickou událostí; muži – „bitevní stres“ – amnézie na události z války
Dissociativní fuga F44.1
- vzácná
= amnézie spojená s cestováním; emoční vazba na místo kam dotyčný cestuje
- člověk vypadá, projevuje se naprosto normálně
- objevuje se v souvislosti s katastrofickou událostí – únik do místa, kde má pěkné
vzpomínky, vazby = únik z nové identity do staré
- schizoidní porucha
- hraniční porucha
- histriónská porucha
- většinou trvá krátce a spontánně mizí, nebývá tendence k rekurenci
Dissociativní stupor F44.2
- vzácná porucha
- buď snížené nebo úplné vymizení řeči, motorické aktivity, obranných reakcí +
zhoršená koordinace očních pohybů
ALE je zachován svalový tonus, dýchání (obranné reflexy fungují)
- začíná náhle, končí sama – většinou spontánně odezní
Trans a stavy posedlosti F44.3
- musí být splněny oba fenomény
- trans – dočasné narušení vědomí – ztráta vědomí identity, zúžení se uvědomění
okolí, zúžení vnímání zevních podnětů, nebo selektivní vnímání zevních
podnětů
+ omezený projev motoriky, postoje, řeči
psychologie
strana 75 z 143
-
stavy posedlosti – jedinec přesvědčen, že do něho vstoupil duch, Bůh, zvláštní
síla, uhranutý
- nepříjemné pocity, je to nechtěné, zatěžující
- často součástí rituálních (náboženských) obřadů; často podpora lehkých
halucinogenů – čaje atd.
- většinou s ukončením rituálu – spontánně vymizí
Dissociativní poruchy motoriky F44.4
- úplná nebo částečná ztráta schopnosti vykonávat pohyby pod volní kontrolou, i řeč
- různé stupně
- ataxie – až bizardního projevu
- apraxie
- akineze
- afonie
- disartrie = nekoordinovanost použití hlasového aparátu
- diskinéze = patologické mimovolní pohyby
- + možné stavy záchvatů obrny
- až - člověk ztrácí schopnost žít sám
- porucha může být rekurentní
- často pacienti mohou mít neurologické potíže
dif. Dg. : = dbát na odlišení od somatických onemocnění
- nervová borelióza – vymizení hybnosti, koordinace, brnění svalů – ale
somatické vyšetření negativní – je třeba krevní testy na borélii
- 3. stupeň syfilis
- obrna – dissociativní porucha není v koordinaci s nervovou dráhou
Dissociativní křeče F44.5
- jedny z nejčastějších dissociativních poruch
- objeví se náhle, nečekaně – křečovité pohyby, mohou připomínat nějakou formu
epileptického záchvatu
dif. dg.:
- epilepsie – spojena se ztrátou vědomí; padne kdykoli – i o samotě, kamkoli úrazy
X dissociativní křeče – ne ztráta vědomí, ne pomočení, ne pokousání jazyka,
ALE může být zvýšená salivace; nejsou spojeny s úrazem – padá do zadu a dá tam
ruce; většinou v přítomnosti skupiny lidí
Dissociativní porucha citlivosti a poruchy senzorické F44.6
- vztah ke smyslovým (senzorickým) vjemům
- porucha citlivosti – úplná nebo částečná ztráta kožní citlivosti, buď na části
těla nebo na celém
- poruchy senzorické – úplná nebo částečná ztráta senzorických funkcí – zrak,
sluch, čich
- může dojít k výpadkům bez neurologického nálezu
- dissociativní slepota – subjektivně nevidí, ale objektivně vše funguje; je
zachovaný zornicový reflex, koordinace očních pohybů – dva body – fixovat –
pak s nimi pohybujeme
- často spojena s „tunelovým viděním“ = zaměření
- dissociativní hluchota – jedince například probudí zvuk, hluk = paradox –
neslyší, ale slyší hluk ve spánku
- nejčastější: porucha citlivosti a dotyku + slepota – částečná nebo úplná
psychologie
strana 76 z 143
Jiné dissociativní (konverzní) poruchy F44.8
Ganserův syndrom F44.8.80
- odpovídá správně na otázky, ale ne obsahově
Mnohočetná porucha osobnosti F44.8.81
- existence dvou nebo více různých osobností – každá má svou integritu, paměť,
způsob chování; není mezi nimi propojení – vzájemně o sobě neví
- je méně závislá na stresových událostech
- často v amnézii: traumatická událost, znásilnění, zneužívání
- nejčastěji začíná v dětství, adolescenci
- tendence chronifikovat
dif.dg.: nejde o duševní poruchu = musí se vyloučit bludy a halucinace;
- vyloučit stav spojený s intoxikací
Somatoformní poruchy F45
- počet narůstá
- stížnosti na somatické obtíže bez prokazatelných organických nálezů; často i operace
bez výsledků
- obtíže jsou natolik závažné → omezení práce - neschopnost, sociální izolace,
invalidní důchod
- mohou být somaticky nemocní, ale onemocnění nevysvětluje jejich příznaky
- ne – pod vědomou a volní kontrolou – nesimuluje a nepodvádí
Somatizační porucha F45.0
- dominují mnohočetné, opakující se, rozmanité příznaky
- alespoň 2 roky, spíše mnohem déle
- příznaky kterékoli části těla či orgánového systému
- nejčastěji gastro-intestinální trakt – bolesti, říhání, pocity regurgitace = návrat
potravy do jícnu, nausea;
- abnormální pocity na kůži – svědění, pálení, štípání, necitlivost, bolesti;
- urogenitální a sexuální oblast
- pacienti – často nápadné, dramatické chování, zdůrazňování obtíží, nesmyslná
manipulace s okolím, prezentace obtíží povrchní, vágní, nejednotná – časově i
obsahově; emoce, tendence k navázání úzkého vztahu s lékařem – vlichotit se,
skamarádit se, koupit si, - privátní život – při nedostatku struktury vzniká
závislost
- příčiny: určitý hereditární vliv – obdobná somatoformní porucha
v příbuzenstvu; nižší sebevědomí, sociální izolace, omezená komunikace
(symbol nenaplněných potřeb a postojů); forma „učení“ od rodičů – nestabilní
rodinné poměry – nadměrné rozmazlování nebo naopak fyzické tresty
- začíná v časné adolescenci či rané dospělosti – pod 30 let
- navazuje na stres, interpersonální problémy
- převažuje u žen – 10:1
- spíše chronický průběh
- 6 – 9 měsíců příznaky, pak remise – méně než 1 rok, pak znovu příznaky – i jinak
zaměřené
- léčba: psychoterapie, KBT, dynamická terapie; psychofarmaka – podpůrné,
nedávat ty, které způsobí závislost; spolupráce s praktickým lékařem – vede
somatickou stránku, uzavřít kontrakt s pacientem, aby dodržoval termíny a
okolnosti – nevyhledá pomoc jinde
- dif.dg.: odlišit od systémových onemocnění,(roztroušená skleróza,..) –
nepostihují jeden orgánový systém, ale celé tělo – dlouhá doba před
vyjádřením diagnózy, např. i AIDS, štítná žláza – komplexní vyšetření
psychologie
strana 77 z 143
- na počátku léčby vyloučit somatiku
- typická – mnohočetnost, měnlivot stížností, dramatizace obtíží
- larvovaná deprese – manifestuje se somatickými obtížemi – depresivní
příznaky mocnější než u somatické poruchy
psychózy – hypochondrický blud u schizofrenie – je inadekvátní, postrádá
logiku
generalizovaná úzkostná porucha – obtíže u rodiny a blízkých X pouze sám
o sebe
panická porucha – panické ataky, záchvaty úzkosti X není
- somatoformní porucha může mít v anamnéze suicidální pokusy – nutno brát jako
volání o pomoc, nelze je bagatelizovat, přestože většinou nejsou míněny vážně
Hypochondrická porucha F45.2
= úzkostné sebepozorování, strach z nemoci
- týká se 1 – 2 – 3 onemocnění, progredujících zdravotních stavů – cílené směřování
- obtíže vedou k tělesným steskům, nerealistickým, nepřiměřeným stížnostem
- běžné pocity prezentuje jako patologické
- psychický diskomfort – osobní, pracovní, sociální vazby
- oblast břicha, trávení (nespecifické příznaky); srdce a jeho funkce; játra – píchá, bolí,
zmenšují se; močový aparát; pohlavní orgány; mozek (malý, otáčí se pomaleji než
hlava) = nitrosystémové orgány – nedá se je přímo kontrolovat – nejsou pod přímým
vnímáním → úzkostné fantazie
- destrukce orgánu, špatná funkce – spojovány s civilizační chorobou – infarkt,
rakovina, infekce
- může navazovat na skutečné onemocnění – např. po žloutence – vyléčení – pocit
nemoci jater
- často s úzkostnou, depresivní symptomatologií
výskyt stejně u mužů i u žen; okolo 30 roku u mužů; oklo 40. roku u žen;
nezřídka až po 50. roku
příčiny: nejasné – teze: o snížení prahu bolesti, zvýšená senzitivita vůči
tělesným jevům; naučené chování; kumulace agresivních a hostilních přání;
transformace sexuálních fantazií; o pocitech zklamání; odmítnutí či ztráty –
snaha získat pozornost; pocity viny vůči okolí; snížené sebevědomí
typické procesy: pocit ohrožení → stresová reakce → vegetativní aktivace →
zvýšené sledování běžných projevů těla – kontrolování, hledání, ujišťování se o
chování těla (měření teploty, vyšetření), → zděšení z drobných odchylek → nové
a nové kontroly → bludný kruh katastrofických vizí → vyhýbavé chování se
snahou zabránit chorobě
chronický, bolestivý průběh jako u 45.0 – excitace → emise; chronické formy
mohou vést až k atrofii svalů, křečím…, až invalidnímu důchodu
lepší prognóza – vyšší socioekonomický status; pacienti s komorbidní úzkostí
reagují na léčbu – lépe dochází k léčení hypochondrie
dif. dg.: vyloučení somatiky, systémových onemocnění
hypochondrický blud – bizardnější obsah, stabilnější a dlouhodobější, většinou
v rámci trvalé poruchy s bludy
nutno odlišit – 45.0 – měnlivost, afektivnost X okleštěnost, méně zaměřené;
somatoformní vegetativní dysfunkce – směřuje na vegetativní projevy
(sympatikus, parasympatikus
dissociativní (konverzní) poruchy – stížnosti jsou potlačené, ne obavy, ale
pouze příznaky, akutní bez tendence chronifikovat X pacient je znepokojen
somatickými obtížemi
od faktitivní poruchy – simulace, předstírání
psychologie
strana 78 z 143
-
léčba: odmítají psychiatrickou léčbu, je obtížnější než u somatiz. poruch;
psychoterapie opět koordinace s praktickým lékařem; dynamická terapie, KBT,
individuální i skupinová
- výsledkem – získání náhledu na příčiny obtíží
- ne návyková farmaka, spíše podpůrná
Dysmorfofobie – řazena pod hypochondrické poruchy
- pacient přesvědčen, že jedna nebo více částí těla je velká, malá, nepovedená; okolí
pokládá nepřirozenost za normální, nepodstatnou → potvrzení toho, že to tak je; nos, uši , ústa, vrásky, chloupky, tvar brady, prsy, zadek, penis…
- zabývání se daným orgánem, ostatní si ho všímají, mluví o ni, problému svádí na
„abnormitu“ → izolace, vyhledávání somatických lékařů, snaha o korekci
(opakovanou)
- tendence ke zvýšenému sebepozorování (zrcadlo, lesklé plochy), maskování deformit
- příčiny: neznámé; sociální a kulturní normy; souvislost s depresí, OCD,
poruchami příjmu potravy a sociální fóbií
- analytický model: přesun sexuálních a emočních konfliktů na části těla, na
které se pacient potom zlobí
- alexitymické rysy
- končí často u dermatologů, estetických chirurgů
- dif.dg.:
- normální zájem o vzhled, normální nespokojenost (90% lidí v pubertě)
- OCD – rituály – úzkost u obou poruch, zde ale není snižována rituálem
- mentální anorexie – odmítání jídla
- blud v rámci trvalé poruchy s bludy – absurdní vnímání, obraz mimo realitu
- průběh: chronický; začátek postupný, stále více se zabývá daným místem →
omezování života →vyhledávání lékařů →sociální izolace – nefunkce
sociálních vazeb, práce, rodiny → možnost suicida (úzkostná
symptomatologie)
- léčba: obtížná, zdlouhavá; hůře spolupracují – předávání do péče
komplikované; nedoporučují se estetické zákroky;
- psychoterapie – podpůrná, řešení problému spojených s „abnormitou“; vlastní
představy, vyvracení, negování; KBT
- psychofarmaka – ne léky benzodiazepinového typu, spíše antidepresiva; při
pochybnostech o hranci normy a patologie – krátkodobě, přechodně psychotika
Somatoformní vegetativní dysfunkce F45.3
- obtíže týkající se orgánů pod vegetativní inervací
- srdeční neuróza, neurocirkulační astenie, psychogenní kašel a škytavka,
hyperventilace, psychogenní aerofagie (polykání vzduchu), žaludeční neuróza,
dyspepsie, pylorospasmus (pořád plný žaludek), dráždivý tračník, nervový
průjem, syndrom plynatosti, psychogenní polatisurie a dysurie
- příznaky: 2 typy pacientů
- s objektivně dráždivějším systémem (dědičně dáno) – primárně labilní – moc
se toho nedá dělat
- subjektivní vnímání bez objektivního vztahu
- dif.dg.: odlišit od ostatních somatoformních poruch
- generalizovaná úzkost – obavy o rodinu, práci, okolí
- panická porucha – ataky paniky
- OCD - obsese monotónní, ritualizované; spojené s vyhýbavým chováním
- léčba: stejná jako u 45.0 a 45.2
psychologie
strana 79 z 143
Přetrvávající somatoformní bolestivá porucha F45.4
- hlavní dominující stížnost – bolest – stálá, těžká na jednom i více místech
- nevysvětlitelná poruchou či somatickým procesem
- zhoršuje se v návaznosti s fungováním (osobním, pracovním, sociálním životě)
- bolest – naučené chování - pozornost pozitivně posiluje → sekundární zisk ve
zvýšené pozornosti, péči
- 2x častěji u mužů; vrchol 4. – 5. dekády; nejčastěji u dělníků, … (nízký
socioekonomický status)
příčiny: dědičnost, v RA – úzkost, deprese, abúzus psychotropních látek
- souvislost s osobnostní strukturou - alexitymie
dif.dg.:
- těžko odlišitelné od histrionské osobnosti – histrionské zpracování obtíží
- od somatoformních poruch – F45.4 – dominuje zde bolest
- konverzní porucha – bolest krátká, akutní, přechodná
- průběh: vznik, rozvoj během několika týdnů, přechod do chronicity
léčba: možná závislost na analgetikách → léčba hlavně psychoterapie, rehabilitace,
fyzioterapie, relaxace, práce s tělem ; léky sekundárně
9A) POJEM OSOBNOSTI V PSYCHOLOGII A ZÁKLADNÍ TEORIE OSOBNOSTI
definice osobnosti podle Mikšíka (FF UK): Osobnost je dynamickým a vnitřně integrovaným
systémem cílesměrné regulace vnitřních a vnějších aktivit, který se kontinuálně rozvíjí ( na
bázi nezbytných vrozených předpokladů ), integruje se, přetváří a realizuje jako nástroj a
produkt aktivní interakce jedince s konkrétními kontexty jeho životní existence. Determinuje
obsah, povahu a kvalitu subjektivní přeměny objektivně existujících životních kontextů do
jeho individuálně příznačného a neopakovatelného JÁ.
Smékal : Psychologie osobnosti popisuje jak a čím se lidé od sebe navzájem liší i podobají ve
svém vědomí a jednání, vysvětluje analýzou vnitřních a vnějších podmínek, příčin a cílů, proč
tomu tak je.
Pojednání o osobnosti jsou v odborných pramenech různě propracována a liší se mírou
konzistence a konsekventnosti jednotlivých tvrzení. velmi málo zdůvodněné jsou
PŘEDSTAVY o osobnosti, které jsou často formulovány jako předběžné názory. POJETÍ
osobnosti se již vyznačuje větší provázaností jednotlivých tvrzení. Pro MODELY je
charakteristická barvitost a život přirovnání. Pro TEORII je zásadní logická a tématická
posloupnost a soudržnost díky níž závěry a zobecnění vyplívají z předpokladů. Zjednodušeně
řečeno představa a pojetí zobrazují, model popisuje a znázorňuje, teorie dokazuje a
vysvětluje.
etymologie: persona (lat.) původně znamenal masku, kterou si nasazovali herci antického
divadla; soudí se, že slovo pochází z per-sonare (proznívat skrz) maska měla tvar takový že
zesiloval, co herci řekli. Lze to také dát do souvislosti s "per se esse", tedy býti sám sebou.
scientistický názor: považuje osobnost za abstrakci příčin obsahů vědomí a jednání; ve své
podstatě nejsou daleko od tvrzení, že osobnost reálně neexistuje
Jurovský: přední slovenský psycholog často proklamoval, že osobnost je každý konkrétní
živý člověk.
V psychologii termín osobnost stále častěji označuje jednotu psychických procesů, stavů a
vlastností, souhr vnitřních determinant prožívání a chování. Od tohoto přístupu se odklánějí
tzv. atributionisté a stoupenci metaindividuální teorie osobnosti, pro něž je osobnost to, co
člověku připisujeme, zač jej považujeme.
psychologie
strana 80 z 143
V soudobých teoriích osobnosti se často poukazuje na biologickou, psychosociální a duchovní
dimenzi osobnosti. Tuto ideu rozvinul, krom jiných, V. E. Frankl v rámci rozlišení:
pouze člověk svoboda zaujetí, duchovní vrstva
DUCH
noosféra
člověk, zvíře značně ovladatelná psychosiciální vrtsva
PSYCHÉ psycho a sociosféra
člověk, zvíře, málo ovladatelná biologicko-fyzikální vrstva TĚLO
biosféra
rostlina
Klasik ruské psychologie přelomu 19. a 20. stol. A. F. Lazurskij rozlišil endopsychiku (ta
tránka osobnosti v níž se realizuje vnitřní potenciál osobnosti) a exopsychiku (vztahy k
jednotlivým oblastem skutečnosti - od vztahu k sobě až po hodnoty)
KOLEKCIONISTICKÉ (SBĚRNÉ) CHÁPÁNÍ OSOBNOSTI: převládalo do konce 50let 20
stol, osobnost se snaží vysvětlit jako psychologickou realitu, která je dána seznamem těch
prvků, které ji vytvářejí
STRUKTURNÍ POJETÍ OSOBNOSTI: věnuje pozornost kritériu členění a uspořádání složek
a jednotek osobnosti
integrativní definice: osobnost v tomto smyslu je člověk, který jedná integrovaným,
účelným způsobem. Osobnost je to co vnáší pořádek a konzistenci do chování
jedince
hierarchické definice osobnosti: Freud - id, ego, superego; W. James (jeden ze
zakladatelů psychologie jako vědy vůbec, USA) rozlišoval materiální, sociální,
duchovní a čisté Já
Adaptační definice soonosti : G. Allport; jeho pojetí vyjadřuje to, že osobnost je v
neustálé interakci s okolím, v pohybu, je to dynamická organizace těch
psychofyzických systémů individua, které determinují jeho charakteristické chování
a prožívání
SYSTÉMOVÉ POJETÍ : zdůrazňuje, že v osobnosti jednotlivé determinující a regulující
jednotky (dispozice, stavy, procesy) souvisejí jednak navzájem a jednak s formativními vlivy
a situacemi, v nichž se život osobnosti odehrává, ale i s konsekvencemi, které po činnosti
osobnosti zůstávají (jako povědomí o ní nebo jako reálné činy).
POJETÍ OSOBNOSTI JAKO AUTORSTVÍ ČINŮ A SMYSLU ŽIVOTA : jsme nikoli to, co
si myslíme, že jsme, ani to, co chceme bát, ale to co děláme a autenticky prožíváme dělá z nás
to co jsme.. Osobností je člověk potud a natolik potud, pokud jeho činy vycházejí z něho
samotného.
HLAVNÍ TEORIE OSOBNOSTI
C. ROGERS (podle studentů FF UK z relevantních zdrojů):
Řekli jsme si, že Rogers se nedíval na člověka jako na hotový výtvor, ale spíše jako na proces,
který se stále vyvíjí. Z toho vyplývá, že neklade zvláštní důraz na trvalou a neměnnou
strukturu osobnosti. Primárně se zajímá spíše o dynamickou složku osobnosti, ale přesto
můžeme vysledovat dva konstrukty, které hrají důležitou roli v jeho teorii.
Rogers mluví o organismu a self, které jsou součástí jevového (fenomenologického) pole, jež
vytváří celek vědomých a nevědomých zkušeností (zážitků) organismu. (Hall, Lindzey; 1999)
Jinými slovy můžeme dát rovnítko mezi pojmy jevové pole a subjektivní realita, o které jsme
hovořili v minulé kapitole.
1. Organismus
„Organismus je psychofyzickým základem veškerého prožívání. To zahrnuje myšlení, touhy,
emoce, fyziologické odezvy a různé druhy vnějšího chování…; uspořádaný celek, který
přijímá všechny prožitky vyskytující se v jevovém poli, obsahujícím subjektivní skutečnost
osoby v daném okamžiku.“ (Drapela, 1997, str.126)
Nejedná se tedy jen o psychologickou funkci (jakou je např. „self“); organismem se
myslí celý člověk z masa a kostí, který krom psychických funkcí, má i funkce fyzické jako
každý živý organismus. Zároveň je pak centrem všech zkušeností a zážitků člověka, které
vytvářejí subjektivní realitu člověka.
psychologie
strana 81 z 143
2. Self
Self („já“) je pro Rogerse důležitým pojmem, který má vyjadřovat celkové prožívání
sebe, svojí identity a svého já.
Z jeho díla a díla jeho interpretů je však někdy obtížné rozlišit mezi „já“ (angl.“I“) –
jako prožívání sebe (já je subjektem), mezi „já“ (angl.“self“) - kde já je objektem, a nakonec
mezi self-konceptem (angl.“selfconcept“) – jako obrazem či představou, kterou má jedinec o
sobě.8 Pojmu „self-konceptu“ pak nejlépe odpovídá český ekvivalent „sebepojetí“, o kterém
budeme mluvit v dalším oddíle.
„C. R. Rogers (1951) jako první přišel s rozlišením tzv. reálného a ideálního „já“ ve
struktuře osobnosti, a tak obohatil teorii psychologie osobnosti .“ (Vymětal, Rezková; 2001,
str.47)
1. Reálné „já“: by mělo vyjadřovat, jak člověk sám sebe reálně v daném okamžiku vnímá,
hodnotí a prožívá – tzn. jaký jsem.
2. Ideální „já“: oproti reálnému vyjadřuje individuální názor a představu, co je správné,
žádoucí, co by si přál – není to tedy přítomné, ale ideální - tzn. jaký bych si přál být.
Vymětal a Rezková (2001) pak mluví o tom, že toto Rogersovo „ideální já“ se sestává
ze dvou částí; ideálů a maximalizmů.
Ideály se myslí cíle, které jedinec považuje za možné a dosažitelné; vytváří motivační
sílu. A maximalizmy jsou cíle, kterých není možné dosáhnout, ale přesto určují směr našeho
snažení. Mohli bychom je přirovnat k bodům na obzoru, ke kterým směřujeme, ale které
zároveň nemůžeme nikdy dostihnout nebo cele uchopit. I tato část „ideálního já“ působí
motivačně a je tedy důležitá.
Rozpor mezi ideálním a reálným já může přispívat k rozvoji osobnosti, protože vede
jedince k práci na sobě, ve snaze příčiny nepříjemného pocitu překonat. Tato nespokojenost
však nesmí překročit určitou hranici, aby jedince naopak neochromoval.
Sebepojetí (angl. selfconcept)
Sebepojetí je ústředním pojmem rogersovské psychologie osobnosti. „Je to relativně
stálý a ucelený, současně však měnící se vztah lidského jedince k sobě samému i
k subjektivně důležitým skutečnostem jeho života. Sebepojetí obsahuje tedy to, co si o sobě
myslíme, jak si sebe představujeme, jak se vnímáme a prožíváme, což nakonec ústí
v hodnocení sebe“ (Vymětal, Rezková; 2001; str. 44)
Sebepojetí či sebeobraz vyjadřuje to, jak sebe vnímám, hodnotím a nakonec prožívám.
Harmonie mezi těmito třemi složkami je základním předpokladem duševního zdraví a Rogers
tuto shodu nazývá kongruencí.
Primárním významem pro vývoj zdravého sebepojetí jsou vztahy k ostatním lidem a to
především přijetí, které vede k pocitu bezpečí, vědomí vlastní hodnoty a k důvěře ve svět, jak
o tom mluví i jiní známí autoři, jako je např. E. Erikson. Není neznámé, že si člověk o sobě
vytváří obraz podle toho, jak s ním druzí jednají a za koho ho považují, až nakonec se tak i
cítí. Hlavním prvkem tu je pak vlastní rodina, která má největší vliv na vytváření sebepojetí.
Struktura sebepojetí je chápána jako relativně stabilní celek osobnostních
charakteristik, ale pod vlivem nových zkušeností se toto sebepojetí mění a diferencuje.
Struktura i dynamika jsou dvě strany jedné mince - sebepojetí.
I.
Vztahy mezi jednotlivými složkami osobnosti:
Vztah mezi self a organismem, stejně jako vztah mezi „ideálním já“ a „reálným já“, určuje
zralost a mentální zdraví člověka.
8
srov. (Vymětal, Rezková; 2001, str. 41, 47) – (Hall, Lindzey; 1999, str.183) – (Drapela, 1997, str. 127)
psychologie
strana 82 z 143
1. Kongruence: „Je definována jako shoda mezi prožitky přítomnými v organismu a tím, jak
jsou symbolizovány v „já“.9 Symbolizace (uvědomování) musí být přesná, bez zkreslení,
aby vedla ke stavu jednoty mezi prožíváním a „já“.“ (Drapela, 1997, str. 129 – podle:
Rogers, 1959)
„Já“
Osobnost
Kongruence:
C.
A.
B.
POPŘENÉ PROŽITKY
B.
C.
PŘESNĚ SYMBOLIZOVANÉ PROŽITKY (KOGRUENCE)
ZKRESLENĚ SYMBOLIZOVANÉ PROŽITKY
A.
organismus
DOBŘE PŘIZPŮSOBENÝ JEDINEC PŘIJÍMÁ VŠECHNY ORGANISMICKÉ PROŽITKY ZA SVÉ.
2. Inkongruence: „Je nedostatek přesné symbolizace organismického prožívání v „já“. Je to
rozpor mezi prožitky a vnímáním těchto prožitků, který má za následek zkreslené
uvědomování „já“. (Drapela, 1997, str. 129)
Inkongruence:
Osobnost
„Já“
C.
C.
A.
A.
POPŘENÉ PROŽITKY
B.
PŘESNĚ SYMBOLIZOVANÉ PROŽITKY (KOGRUENCE)
ZKRESLENĚ SYMBOLIZOVANÉ PROŽITKY
B.
organismus
PATOLOGICKÝ JEDINEC NEDOKÁŽE NEBO NECHCE PŘIJMOUT SVÉ PROŽITKY ZA VLASTNÍ.
Podle Rogerse (1951) „duševní patologie existuje tehdy, když organismus
popírá vůči vědomí některé důležité smyslové nebo fyziologické prožitky, protože
příliš ohrožují skladbu „já“. (Drapela, 1997, str.128)
Toto popření či nepřijetí vlastních prožitků organismu může probíhat, jak
vědomě, tak i na nevědomé úrovni, a pak to Rogers nazývá „subcepcí“. O tom, jak
člověk reaguje na prožitky organismu, budeme hovořit v kapitole o aktuální dynamice
sebepojetí.
II.
Dynamika osobnosti:
1. Aktualizační tendence
Rogers mluví o tom, že v každém živém organismu je určitá tendence k všestrannému růstu a
plnějšímu rozvoji. Jedná se tedy o vrozený zdroj energie, který je vlastní každému organismu
a který tvoří jeho základní motivaci k růstu a sebezdokonalení. U člověka pak mluvíme o
sebeaktualizační tendenci, která je podobná cílenému směřování či puzení po seberealizaci.
K vysvětlení této tendence Rogers vypráví jednu vzpomínku ze svého dětství, kdy ve
sklepě skladovali brambory na zimu. Přestože zde panovaly pro brambory nepříznivé
podmínky, začaly z nich rašit „mrtvolně bledé klíčky“. Tyto výhonky nebyly podobné jarním
klíčkům, které vyraší ze zasazených brambor, ale i tak vyrostly do délky jednoho metru ve
9
myslí se tím selfconcept – sebepojetí
psychologie
strana 83 z 143
směru okénka, kterým vnikalo do sklepa světlo. Nikdy se z nich nestaly rostliny, ale přesto se
zoufale snažily růst i v tak nepříznivých podmínkách, jako je sklep.
Rogers pak toto podobenství shrnuje slovy: „Život se nikdy nevzdává, ani když
nemůže právě vzkvétat. Při svých setkáních s klienty, jejichž životy byly v troskách… si na
tyto bramborové klíčky často vzpomenu. Podmínky, ve kterých tito lidé vyrostli, byly tak
nepříznivé, že se mi jejich životy často zdály být abnormální a znetvořené, stěží lidské.
Nacházel jsem v nich však cílené směřování, jemuž jsem mohl důvěřovat.“ (Rogers, 1998, str.
109)
Sebeaktualizační tendence je tedy centrálním zdrojem energie, kterou člověk jako živý
organismus disponuje. Je to tendence rozvíjet potenciál, který byl jedinci dán; neslouží tedy
jen k zachování organismu při životě, ale slouží k jeho rozvoji, tzn. seberealizaci.
„Snad nejjednodušším příkladem je dítě žijící ve spolehlivém, normálním prostředí.
Postupně se učí chodit. Přes pády, omyly a frustrace si osvojuje způsob pohybu, který je
potvrzuje a rozvíjí. Totéž platí i v psychologii. Jestliže je dáno přiměřené klima pro růst, je
tendence po další aktualizaci organismu spolehlivá a překonává překážky i bolest.“ (Vymětal,
Rezková, 2001, str. 40 – podle: Rogers, 1990)
Hlavním úkolem psychoterapie je pak vytvořit určitou „psychologickou plodovou
10
vodu“ , která vytvoří podmínky pro konstruktivní směřování organismu – sebeaktualizaci,
která může být vlivem vnějších (výchovných) faktorů různě potlačena nebo může působit ve
svém důsledku proti aktualizační tendenci. V této psychologické plodové vodě, pak může
organismus najít správné podmínky k svému seberozvoji – sebeaktualizaci.
Rogers je, jak jsme si už řekli, optimista. Věří v organickou evoluci; volba organismu
je tak podmíněna evolučním vývojem. Tuto evoluci pak vztahuje ještě do širšího rámce a tím
je celý vesmír - mluví o tzv. formativní tendenci, která v sobě zahrnuje tento široký rozměr
vesmíru. (Rogers, 1998)
2. Organizmické hodnocení
„Představuje vrozenou moudrost organismu.“ (Vymětal, Rezková, 2001, str. 40) Lze si ho
také představit jako vnitřní hlas, který nás vede k rozhodování a jednání ve směru působení
aktualizační tendence. Jestli jsme mluvili o aktualizační tendenci jako o základní motivační
síle, pak můžeme mluvit o organizmickém hodnocení jako o procesu, který dává této síle
směr.
Je to vnitřní schopnost se rozhodnout a zvolit to, co je pro nás dobré, a odmítnout to, co není
dobré. Aktualizační síla vyvolá potřebu naplnění, organizmický hodnotící proces nám ukáže,
co vede k naplnění. Je to neomylný instinktivní kompas, který řídí naše rozhodnutí a jednání.
To, co Rogers zdůrazňoval, je procesuálnost tohoto organizmického hodnocení. Nejedná se o
hodnotící systém, který je fixní a má tendenci bránit otevřenému a efektivnímu reagování na
nový zážitek. Jedná se o proces, který je pružný a během vývoje se mění v závislosti na
subjektivní realitě (fenomenologickém poli). (Hall, Lindzey; 1999)
Důležitá otázka vyvstane při pohledu na lidi, kteří jsou těžce závislí na drogách, kteří vědí, že
si škodí, ale nemohou jinak. Podobně u lidí s poruchami příjmu potravy, s obsedantně
kompulzivním chováním, nebo se sebevražedným jednáním. Tady Vymětal a Rezková (2001,
str.41) docházejí k závěru, „že organizmické hodnocení a slepá důvěra v aktualizační tendenci
vždy nestačí a je nutno jejich působení doplňovat rozumem.“
3. Aktuální dynamika sebepojetí
Jedná se o procesy, které se dějí v rámci vzájemné interakce mezi sebepojetím a působením
nových zkušeností. Vychází se z toho, že člověk vnímá a hodnotí vnější i vnitřní realitu na
základě sebepojetí.
Reakce na nové zkušenosti:
10
Rogers, 1998, str. 110
psychologie
strana 84 z 143
1. Mohu přijmout a nezkresleně zařadit do svého sebepojetí (přesně symbolizované prožitky)
2. Nemohu přijmout – obranné mechanismy
Popření, protože neodpovídají skladbě mého sebepojetí - ohrožují
Zkreslená symbolizace (racionalizace)
Pokud nedojde k přijetí nových zážitků, nastává inkongruence - vnitřní napětí a při delším
setrvávání v takové tenzi dochází ke vzniku patologického prožívání a chování. (Vymětal,
Rezková, 2001 a Drapela, 1998)
III.
Změna osobnosti – terapie:
Smyslem této práce není popisovat jednotlivé fáze a průběh terapie, ale zároveň je důležité
zmínit, v čem Rogers viděl podstatu změny osobnosti; uvedeme si zde jen hlavní podstatu
jeho psychoterapie, díky které se začalo pohlížet na člověka úplně z jiného úhlu než
psychoanalytické a behaviorální chápání v psychologii.
Schéma:11
Rogers chápe psychoterapeutický vztah jako setkání.
Mluvili jsme o tom, že se snaží vytvořit jakousi psychologickou plodovou vodu, která
potom vytvoří podmínky pro sebeaktualizační tendenci. Tuto bezpečnou uzdravující
atmosféru zajišťuje splnění tří podmínek, které kladou vysoké nároky na terapeuta. Zároveň
tyto tři podmínky tvoří základ jeho „přístupu zaměřeného na člověka“ (PCA – Person
Centered Approach).
Bezpodmínečné pozitivní přijetí – akceptace
Vytváří bezpečný prostor. Akceptace vyjadřuje základní postoj terapeuta vůči klientovi –
otevřený, vstřícný, mající úctu a respekt k jeho prožívání i hodnotám. Předpokladem je
otevřenost a nedirektivnost terapeuta, který důvěřuje možnostem klienta.
Empatické porozumění
Je z těchto tří podmínek nejdůležitější. Rogers mluví o empatii jako o nejmocnějším
faktoru v navozování změny a učení. A definuje ji slovy: „Prožívat stav empatie či být
empatický znamená vnímat vnitřní referenční rámec druhého člověka s přesností,
emocionálními složkami a významy, které k němu patří, jako bych byl oním člověkem,
avšak aniž bych kdy ztratil onu dimenzi „jako by“. Znamená to tedy cítit bolest nebo
radost druhého tak, jak ji cítí on, a vnímat jejich příčiny stejně, jako je vnímá on, avšak
bez toho, že bych pozbyl vědomí toho, že je to jako bych já cítil bolest či radost a
podobně. Ztratím-li tuto dimenzi „jako bych“, pak se jedná o identifikaci. (Rogers, 1998,
str.125)
Empatie je velkým uměním terapeuta. Není to technika, jako spíš životní postoj, který
vyžaduje velkou zralost. Znamená to dočasně žít životem druhého člověka a vzdát se
vlastních hodnocení.
11
Vymětal, Rezková; 2001, str. 68
psychologie
strana 85 z 143
Opravdovost – autentičnost
Autenticita vyjadřuje vlastně kongruentnost mezi tím, co terapeut pociťuje a tím, co přímo
vyjadřuje. Autentický člověk nic nepředstírá (sobě ani druhému), do žádné role se
nestylizuje, ale je trpělivý, taktní a tolerantní, což je samozřejmé, pokud je splněná první
podmínka, která zajišťuje úctu.
„Ve vztahu ke klientovi je terapeut transparentní, otevřený a schopen projevit pocity a
postoje, které v něm právě probíhají. Tzn., že se dostává do přímého osobního vztahu
s klientem jako člověk k člověku, jedná se o situaci osobního setkání“. (Vymětal,
Rezková; 2001, str. 101 – podle: Rogers, 1980)
Pokud jsou tyto podmínky splněny a klient je vnímá, je vytvořeno prostředí, které probouzí
aktualizační tendenci. Pak dochází k procesu úzdravy, který Vymětal a Rezková (2001)
vymezuje dvěma termíny:
sebeexplorace
člověk odhaluje druhému důležité stránky svého soukromí; aktivně hledá
souvislosti mezi obsahem vědomí a svým prožíváním; snaží se porozumět
souvislostem. Smyslem je uvědomit si nesoulad v prožívání – inkongruenci.
explikace
znamená proces, jímž se člověk vyrovnává se subjektivně významnými
skutečnostmi. Děje se tak především prostřednictvím myšlení a vhledu tzv. aha –
zážitkem aj. Jde o propojení zkušenosti s prožitkem (stává se tak zážitkem) a myšlení
se tak snaží reflektovat a uchopit zážitek v souvislostech.
Tento proces je daleko složitější, Rogers se jím podrobně zaobírá, ale to není smyslem této
práce. Důležité je pochopit, že pro Rogerse je zdravou osobností ten, kdo je otevřen svému
prožívání, který žije ve shodě mezi svým sebepojetím a prožíváním (organismem); díky tomu
si váží subjektivity jedince a plně ho akceptuje ne jen jako profesionál, ale jako člověk, který
je schopen empatie.
Autentičnost, empatie, akceptace jsou pak průvodními znaky každého plně
„fungujícího člověka“12, který žije v souladu se sebou a organismem.
A. MASLOW (FF UK).
Maslow se ve své teorii věnuje problému motivace lidského jednání. Kritizuje stávající teorie
a vytváří novou, postavenou na hierarchii potřeb. Lidské jednání je řízeno základními
potřebami a to tak, že ty, které jsou v hierarchii postaveny výše, vystupují do popředí teprve
tehdy, jsou-li uspokojeny potřeby nižší.
Podle Mikšíka (1999) vychází Maslow ve své teorii ze čtyř základních principů, které jsou
zároveň kritikou starších teorií motivace.
1. Princip antropocentrický: Tento princip vychází z toho, že jedinec je integrovaný,
organizovaný celek. Většina popudů proto není izolována a nemůže být ani
somaticky lokalizována. Není to jediná věc, která se v organizmu děje. Dále je
v tomto principu obsažen fakt, že na člověka nelze aplikovat subhumánní principy
motivace, které byly zjištěny při pokusech se zvířaty. Ještě nejspíše lze podle
Maslowa aplikovat na člověka závěry z experimentů a pozorování lidoopů, ale
rozhodně ne výsledky pokusů s krysami.
2. Princip eupsychický: stejně tak není možné vycházet z práce s psychicky
nemocnými jedinci. Je nezbytné vycházet ze stavu, ke kterému jsou schopni dospět
všechny psychicky zdravé lidské bytosti. Maslow sám studoval i zcela zdravé,
seberealizující jedince.
3. Princip klasifikační: Maslow zdůrazňoval ve své hierarchii základní cíle a potřeby,
tedy to, co člověka „táhne“. Odmítal stavět na principu pudů, tedy na tom, co
12
Drapela, 1995, str 130 – podle Rogers, 1961
psychologie
strana 86 z 143
člověka „postrkuje“. Navíc leckdy není možné oddělit pud, touhu, cílový objekt a
aktivitu, např. u potřeby lásky.
4. Princip role nevědomí: běžně netoužíme po nějakém konečném cíli, ale spíše po
něčem, co je prostředkem k dosažení tohoto cíle, např. toužím po penězích, abych
mohla mít auto, toužím po autě, abych mohla ostatním dokazovat, jak jsem
úspěšná… Podrobná analýza potřeb nás dovede k tomu, že od každé touhy se dá jít
ještě dál až k cílovým potřebám. Tyto cílové potřeby nejsou běžně vidět, jsou
nevědomé. Jedno vědomé přání může mít pod sebou několik různých motivací a
jedna nevědomá potřeba může mít na vědomé úrovni mnoho různých podob.
Maslow to ukazuje na modelu krabice obsahující tři menší krabice, z nichž každá
obsahuje deset krabiček, z nichž každá obsahuje padesát…..
Potřeby člověka mají instinktoidní charakter, tzn. jsou konstitučně a hereditárně podmíněny.
Zároveň se ale lidská motivace děje v souvislosti s prostředím, se situací. Hraje v ní roli i
kulturní determinace.
Ne veškeré chování člověka je, podle Maslowa, motivované, např. dospívání, růst, výraz aj.
mohou mít jiné zdroje než motivy.
Základním termínem teorie je potřeba. Maslow nerozlišuje potřeby, pudy, drivy, motivy a
touhy. Dává jim přibližně stejný obsah a volně je při svém výkladu zaměňuje. K potřebě se
váže termín uspokojení. Uspokojená potřeba nemotivuje, je odsunuta do pozadí.
Sestavování seznamu potřeb považuje Maslow za nesmyslné jednak z důvodu, že potřeby
nejsou navzájem izolované, že konkrétní touha může být kanálem, který vyjadřuje několik
jiných potřeb, a také proto, že pravděpodobnost, že se nějaké přání ve vědomí objeví, je u
různých přání různá. Jeho teorie není tedy postavena na výčtu potřeb, tužeb a pudů, ale na
sestavení hierarchie skupin základních potřeb.
Potřeby, které jsou obvykle chápány jako startující, jsou fyziologické potřeby. Jsou to
především tendence k udržení homeostázy a k tomu sloužící chutě (mám chuť na to, co mi
chybí). Není dosud zcela jisté, jestli do této skupiny patří také ospalost, sexuální touha,
potřeba aktivity nebo naopak lenost. Dělat jejich výčet je naprosto nemožné a zbytečné. Pod
potřebou jídla bychom mohli rozlišovat potřebu energie, bílkovin, vitamínů, ty bychom mohli
dále dělit na potřebu konkrétní bílkoviny, konkrétního vitamínu…
Ani tyto potřeby nelze zcela izolovat nebo přesně lokalizovat. Tyto fyziologické potřeby jsou
nejníže ze všech základních potřeb člověka. Jestliže mi chybí jídlo, bezpečí, láska a úcta,
budu pravděpodobně nejvíce postrádat jídlo, ostatní potřeby budou zatlačeny do pozadí. Když
mám hlad, všechno ve mně je podřízeno cíli tuto potřebu uspokojit: receptory, efektory,
inteligence, paměť… Ten, kdo má hlad, sní o jídle, představuje si jídlo, myslí na jídlo, cítí jen
jídlo… Když jdu po ulici, vnímám především obchody s potravinami. Ovšem ne všichni lidé
budou na potřebu a její následné uspokojení reagovat stejně. Záleží na předchozí zkušenosti –
ten, kdo byl v minulosti deprivován, bude na uspokojení reagovat jinak než ten, kdo
deprivován nebyl.
Když jsou uspokojeny fyziologické potřeby, objeví se potřeby bezpečí. Patří k nim potřeba
jistoty, stability, důvěry, ochrany, svobody od strachu, úzkosti, chaosu, potřeba struktury,
pořádku, zákona, hranic…Platí pro ně totéž, co pro psychologické potřeby, i když v trochu
menší míře. Když vystoupí do popředí, ovládají člověka cele, vše se jim podřizuje. Jsou lépe
sledovatelné u dětí než u dospělých – ti se už naučili tyto potřeby ovládat a korigovat alespoň
tak, aby nebyly vidět, zatímco děti reagují cele a hned. Za zvláště podstatnou je tato potřeba a
její uspokojení považována v prvním období života (Ericksonovo období bazální důvěry).
Maslow vidí v této potřebě také jeden z důvodů vzniku vědy, filosofie nebo náboženství.
Dalším stupněm je potřeba lásky a náležení. Zahrnuje jak přijímání, tak dávání lásky.
Na předposledním stupni jsou potřeby úcty a sebeúcty. Zahrnují potřebu stabilního, pevně
založeného, obvykle vysokého sebehodnocení, seberespektu, sebevážení a také potřebu
ocenění od druhých. Maslow tyto potřeby dále dělí na dva stupně:
1. touha po síle, úspěchu, mistrovství, kompetentnosti, důvěře světa, nezávislosti a svobodě
psychologie
strana 87 z 143
2. touha po prestiži, respektu a ocenění druhými, statusu, pověsti a slávě, dominanci, uznání,
pozornosti, vážnosti
Myslím si, že i když to Maslow výslovně nepíše, můžeme toto rozdělení vyjádřit tak, že
potřeby v první skupině jsou potřeby hodnocení, které vychází z nás – potřeby kladného
sebehodnocení, sebeúcty, zatímco potřeby ve druhé skupině jsou potřeby dobrého hodnocení
společností – potřeby uznání od ostatních, vážnosti…
Uspokojení všech těchto potřeb vede k sebevědomí, k pocitu, že jsem užitečná a potřebná,
neuspokojení vede naopak k pocitu méněcennosti, slabosti, bezmocnosti a skrze to může vést
k neuróze.
Podle Maslowa je nebezpečné stavět své sebevědomí na názoru druhých místo na reálných
schopnostech a kompetencích, což vyplývá také z děl E. Fromma, K. Rogerse a dalších.
Všechny čtyři dosud jmenované skupiny potřeb, tzn. fyziologické potřeby, potřeby bezpečí,
potřeby lásky a náležení a potřeby úcty a sebeúcty, patří do skupiny potřeb nedostatkových =
D (deficiency) motivů. Zajišťují biologické a psychické přežití. Při jejich neuspokojení vzniká
choroba (tělesná, psychická).
Nejvyšším stupněm v hierarchii potřeb je potřeba sebeaktualizace. Podle Maslowa musí být
člověk tím, čím může být. Potřeby na tomto stupni tvoří další skupinu motivů (proti Dmotivům), skupinu potřeb růstových = B (being) motivů. Říká se jim též metapotřeby. Patří
k nim potřeba celostnosti, dokonalosti, účelnosti, spravedlnosti, dokončení, slušnosti,
čestnosti, krásy, laskavosti, jedinečnosti, hravosti, soběstačnosti a mnoho dalších. Tyto
potřeby nemají mezi sebou hierarchické uspořádání. Vedou k přesahování přítomnosti,
k dosahování nadosobních cílů. Jejich uspokojení dosahuje jen asi 1% lidí. Tak malý počet je,
podle Maslowa, způsoben tím, že lidé jsou ke svým možnostem slepí, nebo se úspěchu bojí, a
proto jeho možnost „nevidí“ (=Jonášův komplex obavy z úspěchu), dále tím, že tendenci
k seberealizaci dusí sociokulturní prostředí, a v neposlední řadě také tím, že proti potřebě
sebeaktualizace působí potřeby bezpečí.
Potřeby se u člověka objevují podle místa, které zaujímají v hierarchii. Vyšší potřeby se
objevují až tehdy, pokud jsou uspokojeny potřeby nižší. Ty ovšem nemusejí být uspokojeny
naprosto. Jak jdeme výše, klesají procenta uspokojení nutná k tomu, aby se objevila vyšší
potřeba. Ta se pak projevuje různě výrazně v závislosti na míře uspokojení předchozí potřeby.
Je-li tedy jedna potřeba uspokojena, ustupuje a do popředí se dostává jiná, vyšší. S tím souvisí
další procesy: konec závislosti na starých zdrojích uspokojení a nová závislost na jiných,
změna zájmů, hodnot, filosofie i nevědomých přání. Se změnou hodnot jde ruku v ruce taká
změna kognitivních funkcí – pamatuji si, vnímám, myslím na jiné věci. Uspokojení určité
potřeby s sebou nese důsledky také na jiných rovinách, např. pocit bezpečí doprovází klidné
spaní, odvaha… Jestliže obecně platí, že frustrace plodí nepřátelství a psychopatologii, pak
můžeme analogicky říci, že uspokojení plodí přátelství a jiné kladné charakterové rysy.
Důkazy k tomuto tvrzení čerpal Maslow z psychoterapie a zvláště u dětí. Stupně uspokojení
jsou podle něho zároveň stupni psychického zdraví. Podobné tvrzení můžeme najít o
Ericksona či Frueda.
Ke změně hierarchie může dojít různými způsoby. Jedním z nich je zdánlivé přehození
některých hodnot. Např. se může zdát, že někteří lidé dávají přednost seberealizaci před
láskou apod. Když se však na tyto případy podíváme pozorněji, až na jádro problému,
zjistíme, že se dotyčný člověk pouze snaží získat lásku přes vlastní moc a sebeprosazení. Toto
přehození se ale může uskutečnit i reálně a to tehdy, když jsme se dostali na vyšší úroveň a
úrovně předcházející jsou dobře založeny. Pak jsme schopni po nějakou dobu vydržet
deprivaci nižších potřeb v zájmu uspokojení potřeb vyšších. Schopnost toto vydržet se nazývá
frustrační tolerance. Ta se zakládá především v dětství. Nejdůležitější uspokojení přichází,
podle Maslowa, v prvních letech života. Další možností přehození v hierarchii je prostý zvyk
na deprivaci určité potřeby.
Na úrovni vyšších potřeb zavádí Maslow termín milující identifikace. Znamená to proniknutí
a přijetí hierarchie potřeb druhého člověka, přijetí jeho potřeb za své. Čím vyššího stupně
psychologie
strana 88 z 143
potřeb jsem dosáhla, tím širší bude můj kruh milující identifikace. Zatímco nižší potřeby
zahrnují jen sebe a své uspokojení, vyšší potřeby zahrnují též uspokojení potřeb druhých.
K. LEWIN (FF UK):
3.
Obecný úvod do teorie
3.1. Hlavní body Lewinovy teorie:
1. Lewinova teorie má topologickou povahu. To znamená, že všechny jeho pojmy jsou
vyjádřeny v prostorových výrazech. Topologie je odvětví matematiky, přesněji
geometrická teorie, která se zaměřuje spíše na spojitosti mezi věcmi, na vztahy mezi
částí a celkem apod. než na takové otázky, jako je jejich velikost a tvar. Topologie je
zde použito k symbolizaci struktury životního prostoru, organizace jedince a stejně i
jeho stanoviska v okolním prostředí.
2. Lewin zdůrazňuje, že topologické pojmy jsou svou podstatou matematické. Např.
pojmy síly, vzdálenosti a směru lze nejlépe vyjádřit matematicky pomocí vzorců.
Statistika však nemůže plně vysvětlit dynamiku osobnosti a „celou přítomnou situaci
v její konkrétní jedinečnosti“. 13
3. Pomocí typologických dimenzí a znaků životního prostoru Lewin vysvětluje
interpersonální dynamiku a vzájemnou závislost osoby a okolí.
4. Vývoj osobnosti vykládá Lewin jako proces diferenciace.
3.2. Souhrn teorie:
Obsah Lewinovy teorie může být krátce shrnut takto:
Chování (B, behaviour) jedince bude vždy funkcí (F, function) celkové situace, životního
prostoru (L, life space), sestávajícího jak z podmínek jedince (P, person), tak
psychologického prostředí (E, environment), faktorů, které jsou vzájemně úzce závislé. To
může být formulováno takto:
B=F(L)=F(P,E)
Abychom mohli vysvětlit nebo předpovědět chování jedince, je nutné, abychom znali jeho
životní prostor v dané době a hypotézy, které formulují funkční vztah mezi životním
prostorem a chováním. 14
4.
Struktura životního prostoru
P
osoba
životní prostor
L
(L=P+E)
psychologické prostředí
E
Lewinova topologická struktura osobnosti15
4.1. Životní prostor se skládá z osoby a psychologického prostředí a obsahuje všechno, co
je třeba poznat, pokud chceme porozumět bezprostřednímu chování osoby. Životní prostor
člověka je celkový soubor skutečností, které v určité chvíli ovlivňují jeho chování. Tento
životní prostor může zahrnovat například jeho vnímání sebe v konkrétním fyzikálním a
13
Drapela, s. 92
Madsen, s. 141
15
Drapela, s. 93
14
psychologie
strana 89 z 143
sociálním prostředí, jeho potřeby, přání a záměry, jeho vzpomínky na určité události
z minulosti a představy budoucích událostí, jakékoliv pocity, které může člověk pociťovat atd.
Životní prostor každého člověka je v každém momentě rozdělen do oblastí. Životní
prostor má tolik oblastí, kolik oddělených psychologických faktů existuje v kterémkoliv
okamžiku.16 Každá oblast představuje samostatný fakt. Podle Lewina může být faktem téměř
cokoliv, co lze buď vnímat nebo dedukovat – žízeň, židle, zájem jiné osoby – může to být
empirické, fenomenální, hypotetické, dynamické. Fakty vnitřně-osobní oblasti se nazývají
potřeby; fakty psychologického prostředí mají určitou dynamickou vlastnost nazývanou
valence. Každá potřeba zabírá samostatnou buňku ve vnitřně-osobní oblasti a každý valenční
objekt zabírá samostatnou oblast v psychologickém prostředí. Událost je výsledkem
interakce mezi dvěma nebo více fakty, tj. buňkami nebo oblastmi. Když jedna buňka vnitřněosobní oblasti ovlivňuje druhou, hovoříme o komunikaci. Ke změnám v psychologickém
prostředí však často dochází prostřednictvím lokomoce, neboli pohybu osoby z jedné oblasti
do druhé. Lewin toto rozlišení vytvořil proto, aby zdůraznil, že osoba je určitou jednotou a že
o elementech osoby – přestože mohou být ve vzájemném styku – nelze říci, že se přesouvají
z jedné oblasti do druhé. Samotná osoba však skutečně může „přecházet“ z jedné oblasti
zájmu nebo aktivity do druhé.
Lokomocí může být fyzikální pohyb nebo změny v ohnisku pozornosti. Komunikace a
lokomoce jsou událostmi, pokud zahrnují interakci mezi dvěma nebo více fakty. Odvozování
událostí se řídí třemi principy:
1. princip vztahovosti říká, že událost je vždy způsobena interakcí dvou nebo více faktů.
2. princip konkrétnosti říká, že účinek mohou mít pouze fakty, které se vyskytují
v životním prostoru, fakty ve vnějším obalu nemohou zapříčinit behaviorální události,
pokud neovlivňují životní prostor.
3. princip souběžnosti s tím úzce souvisí a říká, že pouze současné fakty mohou
produkovat současné chování. Fakty raného dětství a dětství nemají na současné
chování žádný vliv, pokud v průběhu dalších let nějak nepokračují v existenci.17
Přestože skutečné události minulosti nebo potenciální události budoucnosti nemohou
determinovat naše dnešní chování, naše postoje, pocity a myšlenky týkající se minulosti a
budoucnosti jsou součástí našeho současného životního prostoru a mohou podstatně
ovlivňovat naše konání. Tedy současný životní prostor je třeba chápat v tom smyslu, že
zahrnuje psychologickou minulost a psychologickou budoucnost.18
Nejzákladnější rozdělení životního prostoru je jeho rozdělení na osobu a psychologické
prostředí.
4.2. Osoba je diferencovanou částí životního prostoru, a to její ústřední částí. Je systémem
sestávajícím z vnitřní centrální oblasti a vnější periferní (percepční a motorické) oblasti. Tyto
oblasti mohou být diferencovány do řady dalších oblastí (počet závisí na stupni vývoje) a
jejich hranice mohou být více nebo méně jasně definovány. Stav napětí ve vnitřní oblasti
odpovídá potřebě organismu.
Hraniční pásmo osoby je tvořeno percepčně-motorickou oblastí, která představuje
percepční a motorické aspekty osoby. Každý vstup z okolí přichází do vnitřně-osobní oblasti
osoby skrze percepčně-motorickou oblast, která ji obklopuje. Vnitřně-osobní oblast osoby
představuje motivační aspekty osoby. Každá snaha či vnější odezva osoby opouští vnitřní
oblast osoby také skrze percepčně-motorickou oblast. Lewin přirovnává osobu k systému
buněk. Percepčně-motorická oblast osoby je poměrně jednotná, zatímco vnitřně-osobní oblast
osoby je rozdělena na buňky, přičemž charakteristická je propustnost jejich hranic, s níž
mohou oblasti na každé straně hranice ovlivňovat jedna druhou. Buňky vnitřní oblasti osoby
obsahují psychologické a sociální potřeby spolu s percepčními a komunikačními schopnostmi
(vidění, slyšení, mluva atd.). Jsou dva druhy buněk, periferní a centrální. Rozdíl mezi nimi
16
Hall, Lindzey, s. 218
18
tamtéž
17
psychologie
strana 90 z 143
spočívá v míře intenzity a hloubky spjaté s psychologickými pochody, které tyto buňky
zprostředkovávají. Periferní buňky jsou v těsnějším vztahu s percepčně-motorickou oblastí
než centrální buňky. Uspořádání centrálních a periferních buněk se mění podle okamžitého
stavu myšlení a cítění jedince a podle nastávajících nových situacích.
4.3. Psychologické prostředí znázorňuje elipsa (obrázek výše) obklopující kruh, který
představuje osobu. Prostor uvnitř elipsy, ale mimo kruh, představuje psychologické prostředí
a celý prostor uvnitř elipsy tvoří životní prostor. Psychologický prostor je rozdělený do
oblastí, které mají, stejně jako u osoby, více či méně propustné hranice. Prostřednictvím
psychologického okolí komunikuje osoba s vnějším světem. Lze jej vymezit jako veškerou
skutečnost dostupnou osobě v daném čase.19 Psychologické prostředí je charakterizováno
svojí kognitivní strukturou, pozicí jedince a rozložením sil v životním prostoru. Kognitivní
struktura je částečně rozdělena do psychologické minulosti, přítomnosti a budoucnosti,
částečně do dvou nebo více úrovní reality (např. úroveň činnosti a úroveň denního snění).
Realita se skládá ze skutečných lokomocí, nerealita z imaginárních lokomocí. Kromě toho
existují stupně reality nebo nereality. Pojem reality-nereality se vztahuje jak na psychologické
prostředí, tak i na osobu. Například určitá vnitřně-osobní buňka může skutečně ovlivnit
motorickou oblast nebo to může udělat pouze v představě.
5.
Dynamika životního prostoru
Pozice jedince v životním prostoru je velmi důležitá, zejména důležité je nalézt jeho
pozici ve vztahu k cílovým oblastem (včetně společenských skupin), protože tato pozice
určuje směr chování. Cílová oblast má kladnou valenci a determinuje silové pole, které pak
ovlivňuje jedince a vytváří chování zaměřené směrem k cílové oblasti. Záporné valence jsou
oblasti ovlivňující silové pole, které pak vytváří chování zaměřené směrem od oblasti.
Intenzita síly je kromě jiných prvků závislá na vzdálenosti mezi jedincem a valencí. Kromě
pudících sil determinovaných valencemi, existují ještě odpudivé síly, které jsou závislé na
bariérách a vyvolaných silách, které jsou pak opět závislé na jiných jedincích. „Druh a síla
valence nějakého předmětu nebo události tak přímo závisí na přítomném stavu potřeb daného
jedince. Valence předmětů v psychologickém prostředí a potřeby jedince jsou souvztažné.“ 20
Valence jsou ukazately pozitivní či negativní hodnoty, kterou člověk v dané chvíli přičítá
jednotlivým psychologickým skutečnostem a jejich oblastem v okolí.
5.1. DYNAMIKA OSOBY
5.1.1. Energie, napětí a potřeba
Člověk je komplexním energetickým systémem. Energie, která vykonává
energetickou práci, se nazývá psychická energie. Psychická energie vzniká tak, že zvýšení
napětí v jedné části systému (osoby) související se zbytkem systému produkuje nerovnováhu.
Úsilí systému vyrovnat toto napětí v jeho částech produkuje právě psychickou energii. Pokud
je systém úspěšný, produkce energie se zastavuje a systém přechází k odpočinku.
Napětí je stav jednoho systému související se stavem okolních systémů; u člověka se napětí
vztahuje na stav jedné vnitřně-osobní buňky, který souvisí se stavem jiných vnitřně-osobních
buněk. Napětí má dvě důležité vlastnosti. Za prvé, má tendenci vyrovnávat se a druhou
vlastností je jeho tendence vyvíjet tlak na hranice systému, v kterém se hromadí. Pokud je tato
hranice propustná, napětí bude lehce proudit do ostatních systémů. Ale pokud je nepropustná,
šíření se bude bránit.
Vnitřní struktura osoby má tendenci k rovnováze. Tento stav naprosté vyváženosti
energie je však často narušován tenzemi. Jakékoliv přání osoby nebo kterákoliv její
fyziologická potřeba vyžadující naplnění způsobuje ve vnitřní oblasti osoby tenzi. Uspokojení
přání nebo uspokojení fyziologické potřeby odstraňuje tenzi a obnovuje rovnováhu. Potřeb je
podle Lewina tolik, kolik je specifických a odlišitelných žádostí.21 Lewin se nepokusil sestavit
19
Drapela, s. 93
Drapela, s. 94
21
20
psychologie
strana 91 z 143
seznam potřeb ani je redukovat na jednu všeobecnou potřebu. V jeho systému jsou důležité
pouze ty potřeby, které se projevují v současnosti, které v dané situaci skutečně produkují
efekty.22
Kvazi-potřeby jsou specifické intence, často formované sociálními faktory (potřeba
sexu, exotického jídla, hudby); vyvinuly se z interakce lidí s jinými lidmi a s aspekty kultury,
v které žijí.
Potřeby se mění v důsledky množství malých a velkých společenských skupin, ke
kterým člověk patří nebo chce patřit. Kultura, ve které vyrůstáme, ovlivňuje prakticky každou
naši potřebu a celé naše chování. Potřeby mohou být uspokojeny dosažením původního cíle
nebo jeho substitucí (např. v denním snění). Potřeby mohou být změněny vnějšími
omezujícími silami, uspokojením nebo přesycením, změnou původní potřeby v jinou a
vyvoláním nových potřeb společenským prostředím.
5.1.2. Dynamika konfliktu
K psychologickému konfliktu dochází na poli psychologických sil. Tyto síly (vektory)
představují směr a sílu tendence ke změně. Kombinace určitého počtu sil, která se nazývá
výsledná síla, vede osobu k pohybu (psychologicky nebo fyzicky) jedním nebo druhým
směrem v závislosti na tom, jakou valenci (hodnotu) mají pro osobu zvláštní oblasti životního
prostoru. Valence zase závisí do značné míry na potřebě, i když ji ovlivňují i jiné faktory.
Existuje několik druhů sil. Hnací síly (driving forces) vedou k pohybu (lokomoci)
určitého druhu. Brzdící síly (restraining forces), které přestavují fyzikální nebo sociální
bariéry pohybu, nevedou k lokomoci, ale ovlivňují efekt hnacích sil. Síly korespondující
s vlastními potřebami osoby odrážejí přání osoby dělat jednu nebo druhou věc. Indukované
síly (induced forces) korespondují s přáním jiné osoby, jako je rodič nebo vrstevník. Proti
tomu neosobní síly (impersonal forces) jsou ty, které neodrážejí ani přání osoby ani přání jiné
specifické osoby; jsou „objektivními požadavky“.
Konfliktní situace jsou ty, ve kterých na jedince působí protichůdné síly téměř
rovnocenné intenzity. Konflikt vznikne hlavně mezi dvěma pozitivními nebo dvěma
negativními valencemi, nebo v případech, kdy pozitivní a negativní valence se nacházejí
v téže oblasti. Konfliktní situace jsou velmi důležité pro jisté druhy chování, jako například
volba, trest a odměna, emoční tenze, neklid apod.
Tam, kde je v konfliktu pozitivní a negativní hnací síla, existuje určitý bod, v němž
jsou tyto dvě síly stejně silné a člověk může v tomto bodě kolísat, dokud se jedna nestane
dominantní.
V druhém typu konfliktní situace se do konfliktu dostává hnací a brzdící síla.
Nejčastěji jde o nějakou bariéru, které osobě brání dosáhnout určitého cíle nebo opustit pole
negativní valence.
Při třetím typu konfliktní situace může kterákoliv z výše popsaných situací odrážet
opozici dvou sil, které představují vlastní potřeby osoby, opozici dvou indukovaných sil nebo
opozici nějaké vlastní a nějaké indukované síly. Tato situace se např. projevuje v konfliktu
mezi vlastním přáním a zcela opačným přáním rodiče. Dítě se může pokusit odporovat nebo
podkopat moc rodiče alespoň v oblasti konfliktu. Pokud je však toto úsilí neúspěšné, dítě
může obrátit svoji agresivitu vůči vrstevníkům nebo vůči jiným objektům. Nebo se může
vzdát odporu, „pokud je utlačující moc vůdce příliš velká“.23
5.2.
DYNAMIKA PSYCHOLOGICKÉHO PROSTŘEDÍ
Každá lokomoce určitým způsobem mění životní prostor. Jak bylo výše řečeno,
lokomoce může být buď psychologická nebo fyzikální. V Lewinově systému redukce napětí
je důležitým cílem psychologických procesů udržování člověka ve stavu rovnováhy.
Akumulace napětí v jedné vnitřně-osobní buňce může mít za následek několik věcí: pokud
22
23
tamtéž
psychologie
strana 92 z 143
hranice nemůže už déle odolávat tlaku takové oblasti, může dojít k průlomu energie do
motorické oblasti, což povede k takovému agilnímu chování, jako je záchvat zuřivosti nebo
násilnický výbuch. Když bude hranice mezi vnitřně-osobní a motorickou oblastí dostatečně
propustná, napětí se může kousek po kousku rozpouštět v agilní aktivitě. Nejobvyklejší a
nejúčinnější metodou, jak se vrátit do stavu rovnováhy je přes přiměřenou lokomoci
v psychologickém prostředí. Lokomoci, která člověka přenáší do oblasti nějakého
uspokojujícího cílového objektu. Někdy je možné redukovat napětí a znovu nastolit
rovnováhu substituční lokomocí, při které napětí systému jedné potřeby vybíjí uspokojením
jiné potřeby (např. prací, sportem atd.) Napětí je možné do určité míry redukovat čistě
imaginární lokomocí. Určité zástupné uspokojení můžeme získat jen ze snění o tom, čím
bychom chtěli být a co bychom chtěli dělat.
Změna v prostředí se může dít z pohledu valence: oblast se může měnit kvantitativně, získávat
pozitivnější nebo negativnější valenci, nebo se naopak může měnit kvalitativně, přecházet od
pozitivní k negativní valenci a naopak. Staré oblasti se mohou ztrácet a objevovat se nové.
V pohledu síly se může měnit její velikost, směr nebo obojí. Z pohledu hranic se mohou
stávat pevnějšími nebo slabšími, mohou se ztrácet nebo vytvářet, jak se mění oblasti.
6.
Vývoj osobnosti
Lewinova teorie nepředkládá žádnou časovou posloupnost vyžadovanou vývojovými procesy,
přesto nabízí výklad vývoje osobnosti. Vývoj je pro Lewina konkrétní a kontinuální, podle něj
věkové stupně a vývojová stadia nemohou pomoci k pochopení psychologického růstu. Pro
popsání změny chování jsou užitečnější takové pojmy jako diferenciace, organizace a
integrace.
V průběhu života jedince dochází k několika významným změnám chování. Rozmanitost
našich aktivit, citů, potřeb a vztahů s věkem vzrůstá. (Později může tato rozmanitost začít
klesat.) Jak jedinec dozrává, člení se osoba i okolí do více oblastí. Tento proces pokračuje tak
dlouho, až dosáhne optimální úrovně diferenciace vhodné pro daného jedince. Stejně tak se
diferencují fyzické aktivity od jednoduché vzájemné závislosti, kterou Lewin označuje stav,
kdy systémy napětí u dítěte jsou vzájemně zaměnitelné. To znamená, že bez ohledu na zdroj
napětí (hlad, strach, žízeň) se v organismu napětí šíří rovnoměrně a projevuje se typickými
difusními reakcemi celého těla. Zatímco organizační vzájemná závislost přichází se
vzrůstající zralostí a při níž se nezávislé akce začínají organizovat hierarchicky a oddělené
aktivity nebo potřeby se kombinují a integrují do větších celků.
Také se s dozráváním zdokonaluje naše schopnost odlišit realitu od fantazie.
Vzrůstající realismus lze vypozorovat nejlépe v oblasti sociálních vztahů. Například dítě
vnímá své chování především z hlediska vlastních přání a potřeb. Starší dítě však realisticky
chápe záměry a přání jiných lidí, které určují jejich jednání.
Důkazem zralosti je vzrůstající tendence „ekonomizovat“ naše chování. Snaha dosáhnout
maximálních výsledků při minimálním úsilí v jakémkoliv úkolu vyžaduje přizpůsobení
vlastního životního prostoru skutečnému charakteru vnějšího fyzikálního a sociálního
prostředí.
S pokračující diferenciací se vytváří mnoho nových hranic, které se věkem zpevňují.
To vysvětluje narůstání schopnosti zapojovat se do složitých vzorců chování. Diferenciace a
vzrůstající separace mezi oblastmi může zodpovídat za mnohé z vypozorovaných změn
chování, nevysvětluje ale fakt, že chování se stává více organizované a integrované i
vzhledem k věku. Je to výše zmíněný pojem organizační vzájemné závislosti, který
vysvětluje, jak se různé oblasti osoby a prostředí, navzdory zvýšené autonomii, organizují
hierarchickým způsobem, aby společně pracovaly na produkování integrovaného chování.
Lehká vzájemná zastupitelnost regionů se ztrácí a ustavuje se celá hierarchie vztahů
dominance a subordinace, kde oblast a vládne oblasti b, oblast b oblasti c, atd.
psychologie
strana 93 z 143
9B) HLAVNÍ PROUDY V SOUČASNÉ PSYCHOTERAPII
(Kratochvíl) : Každý z hlavních proudů má vybudovaný vlastní systém práce, školení,
supervizí, teorií vzniku poruch a jejich klasifikaci (pokud klasifikaci užívají), většinou taky
vlastní teorii osobnosti (většinou včetně vývojové teorie). Zde uvedené směry mají většinou
evropskou i českou (PS LS JEP) akreditaci (dána minimálním rozsahem výcviku,
sebezkušnosti, supervize a náročnosti závěrečné zkoušky). Přehled současných směrů:
HLUBINNÁ psychoterapie (psychoanalýza, Adlerovská terapie, Jungovská terapie)
DYNAMICKÁ a interpersonální psychoterapie (K. Horneyová, H. S. Sullivan, F.
Alexandr)
ROGERSOVSKÁ
BAHVIORÁLNÍ
KOGNITIVNÍ
KOMUNIKAČNÍ
GESTALT
EXISTENCIÁLNÍ a HUMANISTICKÁ terapie (daseinanalýza, logoterapie,
humanistická - Maslow,
EKLEKTICKÉ a INTEGRATIVNÍ pojetí.
10A) TEMPERAMENT A CHARAKTER, TYPOLOGIE TEMPERAMENTŮ
Vágnerová (2002) : Temperament určuje individuální typ reaktivity a dynamiky psychiky.
Představuje formální základ průběhu různých duševních dějů i projevů chování. Je zcela
obecnou charakteristikou, což značí že se uplatňuje vždy a ve všech složkách osobnosti.
Obecné rysy temperamentu lze charakterizovat podle několika základních hledisek:
rychlost, osobní tempo
charakter obecného citového ladění (hloubka emocí, stabilita citových prožitků,
odolnost vůči vlivům, emoční vzrušivost)
celková základní reaktivita (intenzita reakcí, stabilita a vyrovnanost chování)
vegetativní reakce
Klasickou typologii temperamentu, pojatou jako typologie vyšší nervové činnosti, zpracoval I.
P. Pavlov. Temperamentové typy interpretoval na základě charakteristik neurofyziologické
činnosti. V mozku probíhají 2 základní procesy. podráždění a útlum. charakteristické znaky
jejich průběhu a vzájemného vztahu spoluurčují temeprement:
1. typ slabý (melancholik)
2. typ silný, vyrovnaný a pohyblivý (sangvinik)
3. typ silný, vyrovnaný a nepohyblivý (flegmatik)
4. typ silný, nevyrovnaný (cholerik)
Smékal : TEMPERAMENT je složkou osobnosti, která je považována za most mezi tělem a
osobností a patří k nejprozkoumanějším složkám osobnosti. Mnozí psychologové považují
dispozice temperamentu za základní a konstantní charakteristiky osobnosti. Termín samotný
pochází z lat. temperamentum, což znamená správné smíšení, správný poměr
KATEGORIÁLNÍ VÝKLAD TEMPERAMENTU: : humorální teorie; lidská bytost se skládá
s pevných částí a z tekutin. tělesné tekutiny odpovídají 4 elementům jimiž je tvořen svět : žluč
(oheň), krev (vzduch), hlen (voda) a černá žluč (zem) Ze šťáv vznikají vyzařováním různé
druhy pneumatu, při jehož tvorbě a ochlazování má důležitou úlohu dýchání. Klasické dělení
cholerik, melancholik, flegmatik a sangvinik
DIMENZIONÁLNÍ TEORIE TEMPERAMENTU: jedná se o současné navazovatele na
hippokratovsko-galenovskou tradici (cholerik...)
emotivní teorie temperamentu : W. Wund; důraz položen na sílu a rychlost změny
citů
energetický základ temperamentu : předpokládáme, že energetickým základem
dynamičnosti jednání jsou metabolické procesy v mozkových a svalových buňkách,
psychologie
strana 94 z 143
způsoby
chování a
pohyby
barva
prožívání
formy
prožívání
úroveň hladiny podráždění (úroveň aktivace, arousal). Freeman považuje
temperament za ustálený způsob, jímž člověk mobilizuje i uvolňuje energii k
uspokojení potřeb. Pozoruhodné je, že již v 70. letech 19. stol. formuloval podobné
dělení G. A. Lindner (náš přední psycholog)
SANGVINIK
CHOLERIK
MELANCHOLIK
FLEGMATIK
velká schopnost
odezvy, otevřenost,
jemnost cítění,
zájem, touha po
zážitcích,
přizpůsobivost,
slabost citů
lehkost, veselost,
důvěřivost,
optimismus
velká schopnost
odezvy, výbušnost,
hněvivost,
nestejnoměrnost
prožívání
síla citu, hloubka citů,
zdrženlivost, prožitková
stejnoměrnost, nepatrná
schopnost odezvy,
vcítitelnost
stejnoměrnost, náročnost,
snášenlivost, ochota se
zařadit, tolerance,
ústupnost, malá schopnost
odezvy, nevášnivost,
neschopnost nadchnout se
naštvanost,
rozdrážděnost,
agresivita,
nespokojenost
vážnost, vědomí
klidnost, vyrovnanost.
odpovědnosti, povinnosti,
spokojenost, lhostejnost
smutek, trápení, ustatranost
rychlost a síla reakcí,
lehkost popudů, silná
rozhodnost,
přehnanost ve výrazu
rychlost síla
hojnost reakcí,
nápor vůle, radost z
odporu,
netrpělivost
stálost a stejnoměrnost
chování, píle, vytrvalost,
pečlivost, důkladnost,
svědomitost
pasivní lpění, klid,
stejnoměrnost, trpělivost,
stálost, spolehlivost,
pomalost
Eyseneckův temperamentový model osobnosti: předpokládal, že struktura
osobnosti je tvořena dvěma dimenzemi: neuroticismem (skór neuroticimu
vysoký/nízký; nebo hranice labilní/stabilní) a intorverzí-extroverzí (neodpovídá
pojetí C. G. Junga; spíše vyjadřuje reflexivnost proti impuzivnosti). Později přidal 3
linii psychotismu
TROJKOMPONENTOVÉ TEORIE TEMPERAMENTU
Kretschmerova teorie temperamentu : předpokládal, že 3 základní
temperamentové komponenty (typologie odvozená podle konstituce tělesné stavby)
představují základnu na níž vznikají dispozice ke 3 základním duševním chorobám
tělesně
psychicky
psychestesie
nadměrná, snížená
vnímavost na
podněty
nálada
psychická
rychlost
PYKNICKÝ
CYKLOTÝMNÍ
mezi nadměrně
silnou a sníženou
LEPTOSOMNÍ
SCHITÝMNÍ
mezi zvýšenou
a sníženou
mezi veselou a smutnou
mezi tupou a
předrážděnou
mezi rychlostí a pomalostí, ale spíše spíše rychlé, náhlé
pomalé
přechody
mezi pohyblivostí a
tuhostí
ATLETICKÝ
EPITÝMNÍ
kolísá mezi
lehkostí a nesnadností
vzniku
mezi výbušnou a
flegmatičností
tuhá křivka
Sheldonova teorie temperamentu : sestavil seznam více jak 650 charakteristik
osobnosti, který pak redukoval na 50 (vyloučením synonym) a ty pak zjišťoval na 7
stupňové škále a výsledky zjišťoval pozorováním 33 vysokoškoláků a asistentů.
Domnívá se, že 3 zárodečné listy (endoderm, ektoderm, mezoderm), které vznikají
v prvních dnech embrionálního vývoje, se mohou lišit různým růstovým
potenciálem a jsou zdroje pozdějších typových variací. Jako typy určil Viscerotonii,
Somatotonii a Cerebrotonii
VÍCEDIMENZIONÁLNÍ TEORIE TEMPERAMENTU : např. Heymans-Wiersmova
teorie: vyšetřili okolo 3000 osob a stanovili 3 základní vlastnosti osobnosti: emotivitu, stupeň
odezvy (doznívání) a aktivity. Gulifordova matice tamperamentových faktorů :
psychologie
strana 95 z 143
temperamentové dispozice můžeme rozdělit podle Guilforda rozdělit do 3 velkých skupin
podle oblasti chování, které determinují
druh dimenze
obecné (k věcem)
pozitivní-negativní
sebedůvěra-méněcennost
responzivní-neresponzivní
bdělost-nevšímavost
aktivní-pasivní
impulzivita-uvážlivost
kontrolované-nekontrolované sebekontrola-bezstarostnost
objektivní-egovcentrické
objektivita-přecitlivělost
oblast chování
emocionální (k sobě)
elace-deprese
nezralost-zralost
nervozita-klid
stabilita-cykloidnost
vnitřní jistota-nesmělost
sociální (k lidem)
ascendence-bojácnost
družnost.osamocenost
sociální iniciativa-pasivita
přátelskost-hostilita
tolerance-kritičnost
CHARAKTER : slovo charakter pochází z řečtiny, kde původně znamenalo rytinu. Mnozí
psychologové navíc v odborných textech tento pojem nepoužívají a tvrdí, že patří spíše do
oblasti etiky. V současné psychologii je rozšířeno pojetí charakteru jako soustavy stěžejních
vztahů k jednotlivým oblastem skutečnosti; jako soustavy dominujících vlastností; jako
soustavy zásad a způsobů jejich užívání v životě. V tomto smyslu bychom mohli jako
systémové jednotky vyčlenit vůdčí ideály a zásady osobnosti, resp. hodnotové orientace.
Charakterní osobnost usiluje stálou reflexí a sebereflexí o poznání svého založení a o eticky
zakotvenou kultivaci. Za jádro charakteru se považuje svědomí.
Lze pak volně navázat na morálku a mluvit o heteronomní /opírání se o vnější autoritu) X
autonomní morálku. Charakter subjektivní (řídí se tím, co sami považují za vhodné, k čemu je
pohánějí jejich potřeby a cíle) X objektivní ch. (co je v souladu s normou)
10B) TRAUMATICKÉ STAVY (DUŠEVNÍ KRIZE, SUICIDÁLNÍ OHROŽENÍ,
PORUCHY ADAPTACE)
(Prokopová): Pojem „krize“
Etymologie slova krize: krinó (řec.) = oddělit, vybrat, volit, dále krisis (řec.) = rozhodnutí,
rozsouzení, čehož předpokladem je rozlišování mezi podstatným a nepodstatným. Krize je
časový a dynamický pojem, ale i stav, určité vyvrcholení děje, který dospěl do rozhodující
chvíle obratu. Je to předěl, zlom, bod obratu v nějakém dění. Toto pojetí koresponduje
s lékařským pojetím krize: Krize ve zdravotním stavu pacienta je obdobím, které předchází
nějaké výrazné změně – ať již ve směru úzdravy či zhoršení stavu. Krize je tak současně
situací krajní nouze a příležitostí (je-li překonána) k pozitivnímu obratu. Zajímavý je čínský
výraz pro krizi, který vyjadřuje pozitivní aspekt krize: wej-dži = nebezpečí a zároveň
příležitost.
Psychická krize je reakcí člověka na náročnou životní situaci. Tato situace může nabývat
rázu až mezní životní situace, kdy dochází k ohrožení jeho základních životních hodnot. Do
psychické krize se dostane člověk, střetne-li se s překážkou, kterou není schopen zvládnout
vlastními silami (event. za pomoci svých blízkých) v přijatelném čase a navyklým způsobem.
Pojem krize se dlouho používal v oblasti medicíny převážně v oborech somatických.
Označoval stav pacienta, který se náhle změnil buď k lepšímu, anebo k horšímu (bod obratu,
významný předěl, viz výše). V oborech psychiatrie, psychologie a duševní hygieny se slovo
krize objevuje až v 90. letech 20. století. Označuje období člověka, kdy dochází k limitní
situaci, ve které musí člověk zaujmout nějaký postoj. Protože je tato situace těžká, vnímána
jako neřešitelná, dostává se člověk do velkého psychického tlaku, kdy se od něj vyžaduje
nějaké rozhodnutí (viz etymologie slova krize), zaujetí postoje. Stav nepříjemného napětí,
který člověk prožívá, může trvat dlouhou dobu, potom se může dostavit pocit bezmoci a
nevýkonnosti. To, jakým způsobem se mu daří krizovou situaci postupně zvládnout, a hlavně
to, jak je spokojený s řešením a následky tohoto řešení, vede dále k opakovaní daného
chování a k jeho posilování. Takto může dojít postupně i k osobnostní změně na základě
prožité krizové životní situace.
V průběhu života zažíváme mnoho krizových situací různého charakteru a různé intenzity.
Psychické krize známe jistě každý důvěrně z vlastní zkušenosti; opakovaně se s nimi
psychologie
strana 96 z 143
setkáváme jak u sebe tak v okruhu svých blízkých. Psychická krize není tedy něčím
„nenormálním“, ale naopak k člověku neodmyslitelně patří. Má i pozitivní aspekty (což o
všem ve chvíli, kdy je člověk aktuálně prožívá, není příliš patrné); její pozitivní význam
spočívá v tom, že (je-li včas rozpoznána a překonána) přispívá k osobnostnímu růstu a zrání
člověka.
DRUHY KRIZÍ
V literatuře najdeme různé způsoby rozdělení krizí (podle různých kritérií); uvedené dělení
tedy není jediné; podle příčin lze rozdělit psychické krize na (toto rozdělení lze považovat za
nejdůležitější z hlediska porozumění pojmu „krize“):
• Vývojové krize (někdy se jim říká krize zrání) – krize „normální“ v tom slova smyslu,
že postihují (víceméně) každého člověka. Souvisejí buď s vlastním vývojem jedince
(pravidelně se vyskytují v určitém období života jako např. v pubertě, v klimakteriu, ve
stáří, ve středním věku atp.) nebo souvisejí s mezníky ve vývoji rodiny (např. narození
prvního dítěte, odchod dětí z původní rodiny, odchod do důchodu apod.). Jde o krize,
které jsou v jistém slova smyslu zákonité, předvídatelné; lze říci, že v tom či onom
období – ať už z hlediska vývoje jedince či rodiny – lze s určitou pravděpodobností
předvídat, že se vyskytnou (což neznamená, že se vyskytnout musí);
• Traumatické krize (pozn.: traumatický = způsobený úrazem) jsou naopak takové, které
předvídat nelze; jsou důsledkem událostí, které přicházejí náhle, „jako blesk z čistého
nebe“. Tyto krize jsou pro psychické (i fyzické) zdraví člověka obzvláště nebezpečné,
obvykle jsou doprovázeny pocity zoufalství, tyto otřesy se mohou promítnout i do
funkce imunitního systému a výrazně podílet např. na propuknutí nemoci, projevující se
převážně v oblasti somatické (tzv. psychosomatická onemocnění). Traumatické krize
souvisejí nejčastěji s tzv. závažnými životními událostmi. Slovem „závažný“ je míněno:
závažnými ze subjektivního hlediska jedince, který je prožívá. Těmito událostmi
(traumatickými) jsou např.: úmrtí blízkého člověka, zjištění manželské nevěry, závažné
zdravotní problémy (těžké onemocnění vlastní nebo blízké osoby, narození postiženého
dítěte, invalidita), sociální traumata (výpověď, nezaměstnanost), oběť anebo svědek
násilí (pohlavní zneužití, přepadení, znásilnění), soudní stíhání, věznění, velké přírodní
katastrofy (zemětřesení, záplavy, tornáda), důsledky lidské činnosti (mučení,
vyhlazovací tábory, války, zajetecké tábory) apod.
Situace, které jsou příčinami traumatické krize, mohou být mít individuální nebo
komunitní rozměr. Např.:
• Individuální: autonehoda, sexuální útok, zneužití, jakákoliv život ohrožující
zkušenost, loupež, vážný fyzický úraz, smrt blízké osoby, sebevražda rodinného
příslušníka, svědectví traumatu (ať už individuálního nebo komunitního), pocit
ohrožení sebe nebo někoho blízkého … a další.
• Komunitní: povodně, požár, zemětřesení, hurikán, znečištění životního prostředí ve
velkém rozsahu, terorismus, mnohočetné úrazy nebo úmrtí při nehodách,
traumatické události vztahující se k dětem, násilná kriminalita, která vyvolává
velkou pozornost médií, velká neštěstí… a další.
Z hlediska časové charakteristiky průběhu krize můžeme mluvit o krizích akutních a
chronických:
• Akutní krize bývají velmi nápadné, bouřlivé, mívají jasně ohraničený začátek a konec,
může jim předcházet traumatizující závažná životní událost, po níž jedinec vyhledá
odbornou pomoc.
• Chronické krize jsou svým začátkem i samotným průběhem nenápadné, ale mohou
trvat a zatěžovat člověka velmi dlouho (např. řádově i roky). Nejčastěji se týkají vztahů
s blízkými lidmi (např. v souvislosti s chronicky neřešenými konflikty, problémy atp.).
psychologie
strana 97 z 143
Mezi akutními a chronickými krizemi ovšem není ostrá čára; když vrcholí chronické krize,
mohou se stát akutními (postižený v té době může vyhledat odbornou pomoc). I naopak,
akutní krize, není-li řešena, se může „chronifikovat“, tj. přejít do krize chronické.
Člověk si svou krizi může, ale i nemusí vždy plně uvědomovat.
• Krize zjevné jsou takové, které si člověk plně uvědomuje a připouští. Např. rozpad
manželství, vážné somatické onemocnění atp. – to jsou skutečnosti, které „nelze
nevidět“;
• Krize latentní jsou jakoby člověku „utajené“, jejich význam a dopad si neuvědomuje
(event. ne plně). Nejčastěji se takováto latentní krize projevuje nepřímo: člověk např.
vede méně hodnotný a jednostranný způsob života („útěk“ do pracovní aktivity, různé
druhy závislostí apod.) nebo zdravotními obtížemi jak psychickými tak fyzickými
(nejčastěji nadměrná únava, stěhovavé bolesti nejasné etiologie, depresivní nálada,
úzkosti atd.). Pokud krize zůstane latentní (tj. člověk si neuvědomí původ svých obtíží,
resp. jejich souvislost s konkrétní krizí – ať už vývojovou či traumatickou), je jen málo
šancí na její překonání a zvládnutí.
Krizový stav a fáze krizové reakce
Na vznik, vývoj a řešení krize se můžeme dívat jako na proces, který má určitou zákonitou
posloupnost (i když je zároveň jasné, že všechny krize neprobíhají stejně); pro přehlednost je
možné vývoj krizového stavu rozfázovat. Krizová reakce probíhá (dle: Gerard Caplan) ve
čtyřech fázích:
1. Člověk vnímá ohrožení; důsledkem je (což je přirozené) zvýšená úzkost. Zaktivizuje
proto obvyklé vyrovnávací (coping) strategie; toto se u někoho může odehrát v rovině
svépomoci, jiný hledá pomoc u blízkých lidí (záleží na osobnostních i jiných
faktorech…). Pokud se to neosvědčí, nastupuje druhá fáze (řádově během minut,
hodin, maximálně několika dnů).
2. Neúčinnost vyrovnávacích strategií v první fázi vede k dalšímu zmatku, člověk zažívá
pocit zranitelnosti a nedostatku kontroly nad situací. Může se objevit ochromení –
nebo: pokusy vyrovnat se se situací náhodným způsobem (např. v této fázi zavolá na
Linku důvěry). Pokud nenalézá řešení, úzkost přetrvává, vstupuje do další fáze.
3. V této fázi se člověk pokouší o předefinování krize s nadějí, že důvěrně známé
vyrovnávací prostředky budou účinné. Stále se zvyšující napětí mobilizuje všechny
psychické rezervy k hledání nových způsobů řešení situace. Dochází buď
k překonání krize a znovuzískání ztraceného pocitu emoční rovnováhy – nebo (v
případě, že je snažení neúspěšné) k odmítnutí existujících problémů. Zde vzniká
nebezpečí, že krize přejde do chronického stavu. Pokud nedojde ani k jedné z těchto
dvou možností, dochází ke čtvrté fázi.
4. Napětí se stává nesnesitelným (podle Caplana jde zde již o závažnou psychologickou
dezorganizaci); i když navenek to může vypadat tak, jakoby jedinec situaci zvládl,
jeho zkreslené vnímání situace a stažení se ze sociálních kontaktů vede ke zvyšování
vnitřního chaosu. Člověk může v této fázi i nepřímo ventilovat negativní emoce,
např. předrážděností, sebevražednými tendencemi, abúzem alkoholu či jiných
návykových látek apod. V této fázi, pokud je zřejmé, že krize vyúsťuje negativně, se
může jako nezbytná ukázat krizová intervence (na ni někdy naváže psychoterapie).
Model krize (podle Gerarda Caplana)
Emoční (ne)rovnováha
1.fáze
2.fáze
3.fáze
4.fáze
Krátkodobé zvýšené napětí
Plně uvědomované napětí
Další zvýšení napětí, úzkost, nepohoda
Další zvýšení napětí, dezorganizace, krize
Úroveň řešení
Známé, „osvědčené“ řešení problému
Vědomé řešení „pokus-omyl“
Hledání nových řešení
Intervence zvenčí
psychologie
strana 98 z 143
Pomoc v krizi
Krize a její zvládání představuje nejen významnou „prověrku“ vlastních adaptačních
schopností jedince, ale často prověří i adaptační možnosti jeho přirozeného sociálního
prostředí (nejbližší rodiny, příbuzných, přátel atp.). Sociální okolí a jeho podpora je
významným potenciálem pomoci lidem v krizi. V tomto smyslu pak mluvíme o neformální
pomoci v krizi, naopak institucionalizovanou odbornou pomoc (krizová centra, linky důvěry
apod.) označujeme jako formální pomoc.
Neformální pomoc v krizi zahrnuje zejména svépomoc a vzájemnou pomoc, což jsou cenné,
tradiční a zároveň nejobvyklejší způsoby zvládání krizových situací.
Snad každý z nás se už někdy dostal do situace, kterou by mohl nazvat krizí, a pravděpodobně
každý z nás se někdy dostal do situace, kdy se na nás obrátí někdo s „voláním o pomoc“.
Vzájemná pomoc vychází z rámce nekritizujícího přijetí a vytvoření nestresujícího
prostředí. Opravdový zájem může při hledání východiska z krize ohrozit zejména:
zlehčování („to nic není, to tě přejde“atd.), odmítání, popírání a moralizování.
Chybou je také touha po okamžitém řešení s tendencí dávat rady „jak na to“. Další chybou
(zejména v rámci pomoci poskytované rodinou) je nucení k direktivnímu, násilnému řešení
často s nereálnými požadavky („musíš“, „nesmíš“, „okamžitě“, „nikdy“… atp.) Direktivní
přístup může způsobit ještě závažnější problémy než původní (pasivita, závislost, chybná
rozhodnutí a následující problémy apod.).
Vhodná pomoc jedinci ohroženému krizí vyžaduje empatii (schopnost vcítění se do
duševního stavu a prožívání druhého člověka). Přitom je důležité respektování pocitů a
úsudků člověka v krizi, aniž bychom cítili potřebu k nim zaujímat nějaké stanovisko. To
neznamená, že s ním budu ve všem bezvýhradně souhlasit přes různost názorů; znamená to
jen, že přijímám pocity a názory druhého tak, jak je líčí. Účinná podpora vyžaduje
pochopení toho, co se v člověku odehrává (vhled alespoň na nějaké úrovni), což je ovšem
možné pouze za předpokladu této akceptace.
Samozřejmostí je, že podávání laciných a povrchních instrukcí typu „musíš zatnout zuby“,
„musíš ten smutek překonat vůlí“ apod. může krizový stav člověka ještě zhoršit a prohloubit
jeho nedůvěru k okolí.
Dalším důležitým momentem při pomoci člověku v krizi je umožnění ventilovat emoce.
Člověk v krizi je samozřejmě rozrušený. Může plakat, může se vztekat, a neměli bychom se
jej hned od začátku snažit zklidnit více, než je nutné k uskutečnění rozhovoru. Sdělení mohou
být silně emotivně nabitá a emotivní doprovod může během rozhovoru ještě zesílit; na to
bychom měli být připraveni a volného průchodu emocí se „nezaleknout“ (to je totiž právě
často důvod k uklidňování a snahy zastavovat ventilování emocí).
Sebevražedné jednání
Sebevražedné jednání = násilné jednání charakterizované úmyslem dobrovolně zničit vlastní
život. Může být dokonané, často ale jde o pokus. V definici je kladen důraz na vlastní
rozhodnutí takto konat (na rozdíl od sebezabití, kde není vědomý úmysl zemřít).
Sebevražedné jednání bývá obvykle posuzováno z více hledisek;
Medicínský přístup – zaměřen především na hledání patologických příčin sebevražedného
jednání. Duševní poruchy obecně zvyšují riziko sebevraždy. Mezi příčiny sebevražedného
jednání patří:
•
Duševní onemocnění - např. nemocní v depresivní epizodě mívají opakovaně
sebevražedné myšlenky, často se i o sebevraždu pokusí; zvýšené riziko
sebevražedného jednání je u schizofreniků (zde jsou posilovány depresemi, pocitem
selhání, opuštěnosti, beznaděje, popř. užívání psychoaktivních látek).
•
Abúzus psychoaktivní látky – např. alkohol je ve vztahu k sebevraždě považován
za významný rizikový faktor.
psychologie
strana 99 z 143
•
Porucha osobnostního vývoje – nevyrovnaný osobnostní vývoj zvyšuje tendenci
k abnormálnímu chování, zejména v souvislosti s celkově neuspokojivým
způsobem života. Existence dědičné zátěže ve smyslu sklonu k sebevražednému
jednání (pokud nesouvisí s duševní nemocí) nebyla potvrzena.
Sociologický přístup – zaměřen na vymezení sociálních faktorů zvyšujících riziko
sebevražedného jednání; v dnešní době se mluví hlavně o těchto faktorech:
•
Neuspokojivé vztahy – nedostatek spolehlivého, bezpečného vztahu a sociální
opory; i rodina může (paradoxně) posilovat dispozice k sebevražednému jednání,
pokud nefunguje jako spolehlivé zázemí (např. traumatická zkušenost se zneužitím
v dětství je rizikový faktor i pro dobu dospělosti).
•
Ztráta vazeb, sociální otřesy – rizikovým faktorem je např. migrace (popř.
speciálně emigrace) – radikální vytržení ze sociálních vazeb.
•
Ekonomické faktory – hospodářská krize a nezaměstnanost vždy zvyšovaly
četnost sebevražd; ztráta životní perspektivy, víry v budoucnost atp.
•
Nezaměstnanost – ztráta profesního statusu spolu s ekonomickými potížemi,
chybění seberealizace atd.
Psychologický přístup – hledá vysvětlení sebevražedných tendencí pomocí psychologických
faktorů (např. převažující emoční ladění, kognitivní styl, vnímání smysluplnosti vlastního
života (logoterapeutický aspekt) atd.
Tendence k sebevražednému jednání se obvykle po určitou dobu rozvíjejí (nevznikají zcela
náhle a nečekaně). Tento proces mívá několik fází:
•
Člověk je pod vlivem určitých zátěží, uvažuje o jejich řešení a jednou z možností se mu
začíná jevit sebevražda. Suicidální tendence jsou jen na symbolické úrovni – v rovině
úvah a představ; mnozí lidé v této fázi o sebevraždě mluví.
•
Následuje fáze konfrontace, je charakteristické ambivalencí: vnitřním bojem
protichůdných (sebezničujících a sebezáchovných) tendencí. V tomto období se mohou
objevit sebevražedné výhrůžky, volání o pomoc, kontakty s krizovým centrem apod.
Rozhodně není pravda to, že ten, kdo o sebevraždě mluví, ji nespáchá; naopak –
výhrůžku sebevraždou je třeba vždy brát vážně. Převáží-li v této fázi
autodestruktivní tendence, končí toto období závěrem, že není nutné zůstat naživu.
•
Následuje fáze uklidnění. Buď je sebevražda jako řešení již zcela vyloučena (někdy jen
na určitou dobu odložena!) nebo je uklidnění jen zdánlivé a znamená něco jako „klid
před bouří“. V tomto období (v němž může být i objektivně pozorovatelné uklidnění,
nejen subjektivně pociťované) jedinec dopracovává plán uskutečnění sebevraždy a
nebezpečí realizace je značné.
V laické veřejnosti se můžeme setkat s několika mylnými představami o sebevražedném
jednání („mýty o sebevražedném jednání“; skutečnost je však úplně jiná.
Představa: Když se někdo rozhodne, že spáchá sebevraždu, nikdo mu v tom nemůže zabránit.
Skutečnost: Mnoho lidí, kteří se pokoušejí o sebevraždu, se pohybuje mezi touhou žít i
zemřít. Jejich postoj k výsledku sebevražedného jednání je ambivalentní. Když se jim dostane
včasné pomoci a přiměřené léčby, je možné je od sebevraždy odvrátit.
Představa: Kdo o sebevraždě mluví, ten ji nikdy nespáchá.
Skutečnost: Jde o velmi rozšířený a nepravdivý mýtus. Opak je pravdou. To, že někdo o
sebevraždě mluví, je důkazem, že sebevražda je obsahem jeho myšlenek. Je tedy určitě ve
větším ohrožení než ten, kdo o ní nemluví.
psychologie
strana 100 z 143
Představa: Lidé, kteří se pokoušejí o sebevraždu, nehledají pomoc.
Skutečnost: Je prokázáno, že většina lidí, kteří spáchali sebevraždu, hledala lékařskou pomoc
v posledním půlroce před svým činem a rovněž dávala najevo své pocity před svým okolím.
V každém suicidálním aktu je obsaženo volání o pomoc.
Představa: Sebevražda přichází bez varování.
Skutečnost: U lidí, kteří jsou ohroženi suicidálním jednáním, můžeme pozorovat dosti
dlouhou dobu různé známky psychického napětí, poruchy spánku, tělesné obtíže apod. Jde o
tzv. presuicidální syndrom.
Představa: Každý, kdo se pokouší o sebevraždu, musí být šílený (duševně chorý).
Skutečnost: Mnoho lidí, kteří se pokoušejí o sebevraždu, netrpí šílenstvím, ale mohou být
depresivní, mohou pociťovat bezvýchodnost a nevěří, že existuje jiná životní alternativa.
Představa: Když se někdo pokusí o sebevraždu, je ohrožen sebevraž. jednáním navždy.
Skutečnost: Osoby, které se pokoušejí o sebevraždu, trpí tímto stavem pouze v určitých
obdobích svého života.
Představa: Když se někoho zeptáme na sebevražedné myšlenky, můžeme mu tento nápad
vnuknout.
Skutečnost: Není žádný důvod se domnívat, že bychom hovorem o suicidiu mohli tento
nápad vnuknout někomu, kdo suicidální není. Rozhovor o případných suicidálních
myšlenkách může naopak pomoci a dovoluje posoudit suicidální riziko.
Představa: Děti se nedokážou zabít, je to věc až starších lidí.
Skutečnost: Sebevraždu mohou spáchat i děti. Sebevražednost dětí a dospívajících se v
současné době zvyšuje.
Představa: Sebevražda se vyskytuje nejvíce buď mezi velmi bohatými lidmi, nebo naopak mezi
velmi chudými.
Skutečnost: Sebevražednost se vyskytuje ve všech sociálních vrstvách
PORUCHY ADAPTACE
v oblasti prožívání : neurotické projevy: změny citového prožívání
• neurotické vegetativní poruchy
•
neurotické poruchy řeči
•
tiky a neurotické návyky
•
neurastenie, hysterie,psychastenie
v oblasti chování : poruchy chování: neagresivní : lež, záškoláctví, drogy
• Agresivní: násilné porušování a omezování práv ostatních: přepadení, týrání,
vandalismus.
11A) KONCEPT EGO-OBRANNÝCH MECHANISMŮ
(podle Nakonečný. M. Encyklopedie obecné psychologie) Funkci obranných mechanismů
objevil S. Freud, systematicky je poprvé popsala jeho dcera A. Freudová (1946)… v současné
době je popsaných kolem 40 mechanismů
Obrana ega – eliminace pocitu pocitu snížení vlastní hodnoty, restaurace pocitu pozitivní
hodnoty vlastního já v situacích neúspěchu apod.
Obranné mechanismy jsou autonomně fungující způsoby chování, které tvoří již přechod
k funkčním poruchám chování, neurózám. Jsou-li příliš rigidní a tím často paradoxní (např.
fixace na reakci, která přináší újmu), mohou být již označeny za neurotické obranné
mechanismy a jsou analogické fyziologickému imunitnímu systému.
Adjustace (sociální přizpůsobení se) obranná (racionalizace, projekce, kompenzace…)
Adjustace únikem (stáhnutí se z reality, regrese, negativismus, fantazie…)
Druhy mechanismů:
Obrana ve vnímání (percepční potlačení) – do vědomí nejsou připuštěny dezintegrující
dojmy („nevidím zlo, neslyším zlo“), vnímání předmětů je determinováno jejich hodnotou
(chudé děti vnímají mince a koláče jako větší, než děti z bohatších rodin)
psychologie
strana 101 z 143
Projekce – promítání psychických obsahů nebo připisování dezaprobovaných vlastností
jiným lidem (vyhledávání vlastních chyb u druhých)
- využita v psychodiagnostice
Racionalizace – konstrukce nějakého umělého vysvětlení, jímž má být zastřen sobě i jiným
nějaký neúspěch apod.
- konstrukce „omluvy“, jíž se jedinec brání výčitkám svědomí (ty státnice byly
strašně brzo, to se fakt nedalo stihnout)
- „kyselé hrozny“: nedosažitelné cíle jsou bagatelizovány („stejně titul nepotřebuju.
Bc dneska nic neznamená“) J. C. Adcock: „Je to v zájmu duševního zdraví, když
můžeme najít chyby v tom, co je pro nás nedosažitelné.“ (zařazení této citace je
podle mne intelektualizací racionalizace, ovšem nejsem si s tím jistý☺)
- „sladký citron“: vyzdvihování předností toho, co je dosažitelné, ale méně hodnotné
Substituce – stanovení náhradních cílů za ty, kterých se nepodařilo dosáhnout
- dvě formy: kompenzace X sublimace
- na kompenzaci upozornil A. Adler (1929); Ukázal, že lidé s pocitem méněcennosti
snaží v něčem vyniknout (fyzicky méně zdatné děti kompenzují neúspěchy
v tělocviku úspěchy v jiném školním předmětu)
- překompenzace je snaha vyniknout právě v oblasti určitých nedostatků (např.
Adler měl v dětství závažné zdravotní problémy, stal se proto lékařem… proč my
studujeme psychologii?)
- „není-li tu ta, kterou mám rád, pak mám rád tu, která je tu“
- sublimací Freud chápal desexualizaci libida: frustrovaný sex se sublimuje,
transformuje v básnickou nebo jinou tvorbu („žena, s níž spíme, je román, který
nenapíšeme,“ H. Balzac)
- existence sublimace je sporná
Fantazie jako úniková reakce – Fantazie nebo denní snění je imaginární reprezentace
uspokojení, kterého nebylo dosaženo v reálné zkušenosti. Freud: „šťastný člověk
nefantazíruje“
- fantazijní produkce může přinášet uspokojení, ale jen dočasné a jen některých
frustrovaných potřeb.
- „vypůjčené fantazie“ – fantazie vytvářené na základě identifikací s hrdiny filmů,
románů…
Další ego-obranné mechanismy (T. W. Costello, S. S. Zalkind)
Konverze, útěk do nemoci – psychosomatické potíže (bolesti, vředy, astma…)
Přemístění – převedení iritujících emocí na osoby, ideje, věci, které nemají vztah k vlastní
příčině (např. „zákon padajícího hovna“)
Identifikace – jedinec zvyšuje svůj pocit hodnoty, řídí-li své chování podle jiné osoby a často
zvnitřňuje její hodnoty a názory; tím se podílí na úspěších druhého
Vzdor, odmítání – aktivní nebo pasivní odpor, který probíhá nevědomě
Regrese – osoba upadá do dřívějšího, méně zralého způsobu chování
Záminková reakce („reaction formation“) – sklony, které nejsou akceptovatelné, jsou
potlačeny a na jejich místo nastoupí protikladné postoje a způsoby chování (jedinec, který
potlačuje silné sexuální impulsy, se stane pohlavním moralizátorem)
Potlačení – pohnutky, city, zkušenosti jsou vyloučeny z vědomí, aby se zabránilo pocitům
úzkosti a viny (jedinec zapomene předat nepříjemnou informaci)
Fixace – určitá reakce se udržuje i přesto, že se opakovaně ukazuje jako neúčelnost
Rezignace, apatie, nezájem – psychický kontakt s okolím je přerušen a každá emoční a
osobní účast odstavena
Útěk – stažení se z oblasti, v níž je zažíváno ponížení, frustrace, konflikt
Agrese – osoba se „mstí“ za utrpěnou porážku nebo za omezování tím, že potlačuje druhé,
snaží se je ovládat, poškozovat (může se přesunout i na věci)
Popření skutečnosti – jedinec zavírá oči před skutečností, aby se vyhnul snižování své
hodnoty
psychologie
strana 102 z 143
Superkonformita – po selhání plní jedinec všechny své povinnosti ve zvýšené míře a jistí se
tak před dalšími výtkami
Sebeobviňování, autoakuzace – agrese obrácená dovnitř; jedinec se trestá, čímž odstraňuje
možnost, aby to učinili jiní
11B) PORUCHY OSOBNOSTI A JEJICH TERAPEUTICKÉ OVLIVNĚNÍ
Do 18 let nelze mluvit o poruše osobnosti → psychika vyzrává (jinak puberta končí v 25)
-u dětí označujeme pouze jako rysy nebo symptomy
-poruchy osobnosti jsou jako diagnóza zneužívané
-objektivní diagnóza jedině klinickým psychologem prostřednictvím testů
-vychází se z obecných poruch a na ně nasedají specifické
Obecné poruchy (pomezí patologie a nepatologie)
1) primitivní osobnost
-jednoduché vzorce chování (nižší IQ, špatná socializace, mentální retardace či
patologické zázemí → čili ne vždy nízký intelekt)
2) akcentovaná osobnost
-zvýrazněn určitý povahový rys
-není příliš vzdálená normě (za standardních okolností: přecitlivělost, výbušnost, … v extrémních podmínkách)
3) depersonalizace
-stav špatného prožívání vlastního Já (spíš porucha vnímání než osobnosti)
-pocit, jako by byli mimo sebe, neschopnost hlubokého prožitku, okolí jako by za
závěsem
-běžné u nevyrovnaných labilních lidí při zátěži, po návykových látkách (hl. marihuaně →
při pravidelném dlouhodobém zneužívání – chronický stav, pocit emočního rozpadu, …)
Patologie:
1) Deprivovaná osobnost
-nejčastěji citově deprivovaná (emoce se buď nevyvinuly, anebo odlišným způsobem)
2) Depravovaná osobnost
-úpadek, nevyvíjí se v rámci obvyklých norem → odmítá kulturně zaběhlé normy,
potlačuje emoce, tendence k delikventnímu nebo asociálnímu chování, často u vězňů,
závislých na drogách, …
3) Transformace osobnosti
-člověk je nevývratně přesvědčen o tom, že je někým jiným, hrubá patologie, schizofrenie
a) Apersonalizace
-ponechá si vlastní identitu + přidává další
b) Desintegrace
-úplný rozpad, přerušeno vědomí vlastní identity = ztráta zájmů, porucha myšlení
s bludy, roztříštěné, vážné stavy schizofrenie
4) Alterace osobnosti = disociovaná (mnohočetná) porucha osobnosti
-střídání dvou a více osobností s celou vlastní kontinuitou
-žije sám se sebou, pak se v přechodném období stane někým jiným a pak je zase
v normálu (jen si tu etapu předtím nepamatuje)
-náhlé změny kontinuity – v určitém zlomu jiná emoční výbava, jiné vztahy
psychologie
strana 103 z 143
-osobnosti navzájem nejsou provázány, na určitý obal má člověk amnézii (na předchozí
osobnosti – v rámci zlomu se do nějaké vrátí – např. Jekyll a Hyde (diametrálně se liší, liší
se i styl oblékání, chování)
-hodně vzácné
-souvislost se zneužíváním, znásilněním, …, mění se v závislosti na situaci, ne jen tak
→ rysy osobnosti, ne diagnózy (diagnóza je např. schizofrenie, osobnost s rysy
apersonalizace, …)
Specifické poruchy – diagnóza: psychopatologie jako diagnózy (po 18.)
1) Paranoidní porucha osobnosti
-nastraženost, podezíravost, nekomunikativnost, určitá sociální izolovanost, kverulanti, na
vše si stěžují, protivové
-nejde o poruchu typu psychózy
-ve výjimečných případech: bludy, poruchy vnímání a myšlení (jen v krizových situacích)
-schopni žít ve společnosti
2) Schizoidní porucha osobnosti
-se schizofrenií nemá nic společného, není to psychóza
-opravdu introvert, uzavřený, bez zájmu o společnost a o vztahy, žijí sami pro sebe, bez
emocí, maska obličej, nedají najevo, co si myslí (střelec v lese)
3) Disociální porucha osobnosti
-vychází z depravované osobnosti
-nežijí kulturními zvyklostmi, tímto způsobem života, asociální, nemají vyvinuto sociální
cítění
-u vězňů (až 80% z nich)
4) Emočně nestabilní osobnost
a) impulsivní typ
-blízko akcentované osobnosti, sklon k afektovanému jednání, labilitě, emočním
propadům, zkratkovitému myšlení
b) hraniční typ = emoční nestabilita
- hranice mezi psychózou a poruchou nálady, stavy deprivace,
depravace, depersonalizace, ale nikdy to nebyla psychóza ani porucha
emocí jako taková
- problémy s emočním prožíváním, problémy vztahy (vytvářet a
udržovat – na okraji → depersonalizace
- problémy s hlubokým prožíváním (něco naopak prožívá až přehnaně)
5) Histrionská porucha osobnosti
-dříve hysterické
-labilita, emoční nevyváženost, teatrálnost chování, snaha o centralizaci pozornosti,
náladovost
-velmi dobře společensky ukotveni, silná vztahová síť (nejen u žen)
6) Anankastická porucha osobnosti
-perfekcionismus, puntičkářství, smysl pro detail (vždy mají vše srovnané), emočně
poměrně vyrovnaní, společenské ukotvení dobré, lehce připomíná obsese – ale naprosto
v pohodě, neobtěžuje ho to, ani jeho okolí to neobtěžuje (X obsese)
-v kritické situaci – emoční labilita až agrese (proto patologie)
psychologie
strana 104 z 143
7) Vyhýbavá = anxiósní, úzkostná porucha osobnosti
-člověk se tak bojí rozhodování, že dělá vše proto, aby se tomu vyhnul, rozhodovat
nechává okolí
-když už něco musí rozhodnout, stupňuje se úzkost i s vegetativním doprovodem
8) Závislá porucha osobnosti
-na někom závisí, nejsou schopni cokoliv udělat samostatně
-aby předešli rozpadu vztahu nebo člověka nenaštvali – nechají si vše líbit
-projevuje se to hlavně ve vztazích a to hlavně s partnerem → často týrané ženy – emočně
neschopny se odpoutat (dekompenzuje formou lability)
9) Narcistická porucha osobnosti
-dominance vlastního já překonává vše ostatní
-soustředěn na své zájmy, potřeby, schopnosti, výjimečnost
-nepozornost → dekompenzace na emoční úrovni
10) Pasivně agresivní porucha osobnosti
-hodně nepřizpůsobivá až „zlá“ osobnost, nedává to zjevně najevo
-sociální fungování: vymyslí mnoho způsobů, proč něco nejde, kdo to pokazil, …jinak
působí jako spolehlivý, fungující
-tendence k pomlouvání → narušení emočních vztahů
-dekompenzace do emoční lability
-i emoční vydírání (na pomezí závislé osobnosti)
Specifické poruchy osobnosti F60
Paranoidní porucha osobnosti F60.0
- nadměrně citlivý k urážkám, nezdarům, podezíravý – na věci, které jsou směřovány
k jeho osobě
- hostilní, opovržlivé, podezřívavé chování k okolí
- tvrdě prosazuje, hájí svá práva, nároky (i spojení s patologickou žárlivostí)
- extremně vyzdvihují svůj význam, sebechvála, důležitost své osoby
- více u mužů než u žen
dif.dg.: v případě dekompenzace – se může projevovat jako více podezřívavý,
kverulantský ale NIKDY – systemizovaný paranoidní blud → psychóza (i porucha
vnímání) v RA – často psychotické onemocnění (schizofrenie)
- schizoidní porucha osobnosti – spíše uzavřený do sebe, podezíravost, ale
introvertní založení X par. por. os. – navazuje sociální vztahy, vyhledává
společnost
- při dekompenzaci hraniční poruchy os. – je obtížné rozlišit → lze rozpoznat
po ústupu dekompenzace ⇒ nechat otevřenou diagnózu
Schizoidní porucha osobnosti F60.1
- emoční stažení od sociálních kontaktů, tendence k samotářství, introspektivní
rezervovanost
- působí chladně, citově oploštěle, problém s vyjádřením vřelých citů, ale i opačné
polarity = zloby
- problém city vyjadřovat i prožívat → povrchní vztahy, nenavazuje dlouhodobé
svazky
- lhostejnost vůči okolí, i vůči kritice - ovlivnění
- mají „svůj svět“ (mimoň) ⇒ nemají motivaci ke změně
- více u mužů
psychologie
strana 105 z 143
v RA – poruchy psychotického obsahu (schizofrenie); poruchy s bludy, psychózy =
daný určitý genetický základ
dif.dg.:
- X psychóze – F60.1 → schizoidní stažení (!není to schizofrenie); při
dekompenzaci – bude nastražený, ale ne paranoidní; možný pseudopsychotický
proces – ale NIKDY systemizovaný paranoidní blud
- X paranoidní por. os. – F60.1 → chybí kontakt s okolím
- úzkostná porucha = omezuje kontakt s okolím, protože má strach – ALE - stojí
o něj X F60.1 → nestojí o kontakt; → stejně – sociální fobie (+ vegetativní
reakce) X F60.1
- introvertismus = není takový „mimoň“; nebrání se kontaktu se společností,
jen nepromluví
- psychoterapie: možný problém navázat důvěru (i u paranoidní poruchy os.);
terapie složitá, pomalá
Dissociální porucha osobnosti F60.2
• projevy: lhostejnost, nedostatek citu, nezájem o okolí, společenská pravidla,
závazky
• chování: poznamenáno rozporem vůči sociálním normám ⇒ konflikt se
společností, někteří malá tolerance k zátěži + nízký práh k agresivnímu
chování – nelze ovlivnit trestem, zkušeností
o asociální
o amorální
o antisociální
o osobnosti se sociopatickou osobností
• hrubí, nezodpovědní, bezohlední
• neschopnost vytvořit dlouhodobější emocionální vztahy – nemají problém ho
navázat, ale neudrží ho
• nemají pocity viny – viní okolí, velmi citliví na své Já
• diagnóza: !!! diagnostikovat po 18. roce věku
• prokázána v 75% u lidí s delikventním chováním – vězni
• 2 : 1 muži k ženám
• často diagnostikováno v případech, kdy byly v dětství diagnostikovány
poruchy chování
• příčiny:
• genetické faktory: v RA – poruchy chování, zátěž alkoholismu
• biologické predispoziční faktory: prokázány strukturální změny na frontálním
laloku = organická etiologie
• psychogenní faktory: CAN – týrání v dětství, zneužívání; narušené rodinné
vztahy, vazby M-D, O-D
• průběh – chronický; vyléčitelnost minimální; terapie – těžká → minimální
náhled na sebe – pokud ano – tak účelové
• kontakt – emočně odtažití; co udělali (vražda →trest) = epizoda; chybí pocit
lítosti, viny; „nade mě není!“
• dif.dg.: někdy koincidence s mentální retardací – častější než u jiných
• impulzivní porucha osobnosti – nejde na hranici asociálna
• léčba: psychofarmaka – potlačení agresivity – antipsychotika; psychoterapie
zde příliš nezmůže
Emočně nestabilní porucha osobnosti F60.3
psychologie
strana 106 z 143
Impulzivní typ F60.3.30
- dělá věci bez zvážení, impulzivně, bez zvážení následků
- → často konfliktní situace
- sklon k výbuchům, zuřivosti, nekontrolovanému chování
- nevypočitatelná nálada
- problém dělat dlouhodobou činnost
Hraniční typ F60.3.31
- týká se vlastní osoby – nejistota, představa o sobě samém, o cílech, preferencích
- problémy v navazování vztahů – bojí se odmítnutí
- chronické pocity prázdnoty
- často tendence k sebepoškozování
oba typy
tendence jednat impulzivně bez uvážení následků; emoční nestálost
kolísavý průběh
problémy v partnerských (-udržení, navázání), sociálních i pracovních vztazích →
snížená kvalita života
často abúzus – alkohol, léky; suicida
dekompenzace: hlavně narušení emoční složky – příznaky deprese;
u hraničního typu – až subpsychotický stav – podezíravost, iluze nespokojenost; u
tohoto typu brát pokusy o sebevraždu vážně!! – mohou sloužit i jako nástroj vydírání
stále se v sobě „pižlají“ a k ničemu to nevede
dif.dg.: subpsychotická dekompenzace, podobné ostatním poruchám osobnosti; →
důležitý je obsah
léčba: farmaka – antipsychotika – proti depresi; neuroleptika – hostilita
psychoterapie
Histriónská porucha osobnosti F60.4
- nepoužívat termín hysterická
- mělké emoce, emoční labilita; nadměrně vyjadřované emoce s teatrálním
doprovodem; teatrálnost
- egocentrismus, touha po ocenění, pozornosti, vzrušení
- zvýšená sugestibilita
- manipulativní tendence
- spíše u žen
příčiny:
genetická predispozice
psychogenní faktory – problémy se separací v dětství, Oidipovský komplex
- chování spíše instinktivní – vědí, že mají hranice, kdy to už přeženou, tím
manipulují okolím
- v terapii velmi milí – přihrnou e k terapeutovi; za dar od něj očekávají
privilegia; tendence být „kamarádští“ – tykejte mi; tvární – nutno udržet
hranici
dekompenzace: vždy dramatická; teatrální výstup – trvá krátce → propad do
nářků, smutku, depresí až subpsychotická dekompenzace; → rychle se z toho
dostanou
- dobré výsledky léčby – hlavně strukturovaná terapie
Anankastická porucha osobnosti F60.5 ( v DSM 4 = OCD)
- typy osobností projevující se jako OCD
- zvětšená pečlivost, svědomitost, starostlivost, kontrolování, tvoření seznamů
psychologie
strana 107 z 143
⇒ výsledek – neustálý stav vnitřní nespokojenosti
- oproti OCD – není zde vyjádřena hloubka kompulzí a obsesí → jsou schopni
fungovat, nemusí se vůbec dostat k psychologovi nebo psychiatrovi; OCD =
selhává v normálním fungování
- dekompenzace: zvětšené projevy obsesí, ale pouze na přechodnou dobu → a
návrat do normy
- více u žen
- je tu % dědičnosti – v RA – OCD, úzkostné poruchy (fobie)
- léčba: především psychoterapie – KBT
Anxiózní (vyhýbavá) porucha osobnosti F60.6
= neustálé napětí, obavy, strach, pocity méněcennosti, nebezpečí ohrožení; citlivost na
kritiku, odmítnutí
- tendence být oblíben – nejde do konfliktů, sporů
- odmítá se stýkat s lidmi, když se bojí, že bude odmítnut→problémy v sociálních,
pracovních, interpersonálních vztazích
- často komorbidita (=společný výskyt) s Anankastickou poruchou osobnosti
příčina: geneticky – v RA – úzkostné po., poruchy nálad
vliv prostředí – přepečliví rodiče; ale i narušené rodinné vztahy; i
výskyt sexuálního zneužívání(incest)
- výskyt u mužů i žen
dif. dg.:
- sociální fobie = zaměření na jednu konkrétní situaci
- může připomínat schizoidní poruchu osobnosti = tendence k izolaci,
spokojenost, netouží po vztazích;
- X F60.6 – touží po vztazích, ale bojí se
- dekompenzace: rozvoj poruch nálad, zvlášť depresivního typu
- možnost sekundárního chronického alkoholismu, i závislosti na benzodiazepinech ⇒
farmaka – spíše antidepresiva + psychoterapie
Závislá porucha osobnosti F60.7
projev – závislost na druhé osobě
- strach rozhodovat, pocity bezmocnosti, neschopnosti; bázlivý, submisivní, ochotni se
podřídit i na úkor vlastních potřeb; snaha vyhovět přání okolí
- strach z opuštění danou osobou
- více u žen; muži často vyhrožují sebevraždou; poměrně vysoký výskyt v populaci –
v rámci partnerských vztahů
- často souvisí se separační úzkostnou poruchou
- komorbidita se somatoformní poruchou (somatické obtíže = pozornost)
dif.dg.: - úzkost, ale vztah potřebuje – oproti Vyhýbavé por. os.
hraniční por. os. = více sebedestrukce, více suicidálních pokusů, větší
manipulace s okolím; oproti F60.7 chybí vyhledávání podpory
hystriónská por. os. = teatrálnost, bouřlivé emoce
léčba: psychoterapie, práce s náhledem na situaci
Narcistická porucha osobnosti - řazeno pod Jiné specifické poruchy osobnosti
F60.8
- velikášství, nadměrná pozornost věnovaná vlastní osobnosti, představa vlastní
dokonalost po všech stránkách
- přeceňování úspěchů, vloh, nadání;
- považuje se za lepšího než ostatní; vyžaduje obdiv, privilegia
psychologie
strana 108 z 143
- v interpersonálních vztazích – hlavně aby on z toho měl zisk; chybí empatie,
odmítání vžít se do pocitů druhých
- závistivost, arogance
- velmi častá porucha
- často v rodinách s narušenou výchovou – ponižování, zraňování
- často souvislost se somatizačními poruchami
- častá je lhavost
dif. dg.: prakticky se to nedá s ničím zaměnit
Pasivně agresivní porucha osobnosti
- vyznačuje se „skrytým kladením překážek“ = schválně nevýkonný, otálí, neústupný
- ve skupině – stěžuje si neoprávněně na běžné požadavky; pohrdavý postoj vůči
nadřízeným
- podráždění, mrzutí, hádaví
- úkoly dělají pomalu, špatně + připomínky proč to nejde – výmluvy – nešlo to,
zapoměli
v A. silně vyjádřený opoziční vzdor
dif. dg.:
disociální porucha os. = jde do vzdoru otevření X tato porucha – „za
záclonou“ (bazilišek)
neschopnost se rozhodnout i u závislé por. os. = ale ta by úkoly plnila, ale
nemůže, protože nemá vedení, nedělá to schválně
léčba: psychoterapie prakticky nulová – opozice proti terapeutovi → každá
snaha je otočena proti terapeutovi
farmaka nepřijmou
Smíšené a jiné poruchy osobnosti F61
= u jednoho člověka diagnóza několika subtypů ⇒ diagnostikuji – „Smíšená porucha
osobnosti s příznaky“= vyjádřeno, co je zastoupeno
Návykové a impulzivní poruchy F63
= soubor poruch, které nemají žádnou jasnou racionální motivaci
- stavy, kdy jedinec škodí vlastním zájmům i okolí
- neschopnost kontroly impulzů, které vedou k tomuto chování; tyto impulzy nejsou
projevem psychopatie, nejsou důsledkem alkoholu, psychoaktivních látek
Patologické hráčství F63.0
= hráčství na úkor rodinných, sociálních, osobních, pracovních závazků; - ochota
porušit zákon, ztratit partnera…
- zaujetí opakovanými představami na hru, okolnostmi okolo hry
- nemožnost hrát → zvyšování neklidu, úzkosti, tenze ⇒ má blízko k OCD, neuróze
příčina: není jasná; v RA – rodiny alkoholiků, despotický otec; ale i v rodinách, kde
otec chybí, rozvody
názory: uměle vytvořená diagnóza – omluva dnešní společnosti
Léčba: farmaka: tlumení tenze, impulzivity = antipsychotika
psychoterapie: KBT, skupinová terapie, práce s rodinným zázemím
Patologické zakládání požárů (pyromanie) F63.1
= žhářství – činy i pokusy
!!! není tu žádný zisk, motivace k založení požárů
- zájem o vše týkající se ohně (členové hasičských sborů)
→ zvyšování tenze, neklidu, úzkosti → po založení požáru uklidnění
- vyskytuje se spíše výjimečně
psychologie
strana 109 z 143
- může být i společně se sexuálně deviantním chováním – sebeukájení (v rámci
uvolnění napětí)
dif. dg.:
• nutno pátrat po psychotické příčině = chování může být ovlivněno bludem,
halucinací
• dissociativní porucha osobnosti
• vliv psychoaktivních látek – založení ohně pod vlivem halucinogenů,
stimulancií
• léčba: terapie – spíše KBT
Patologické kradení (kleptomanie) F63.2
= opakovaná neschopnost odolat impulsu vzít předmět – uvědomělé, cílené;
- tyto předměty jsou banální – jedinec nemá sekundární zisk, nepotřebuje to =
kritérium dif.dg. ⇒ často věc ukradnou a pak vyhodí
• mechanismus – stoupající napětí → krádež → uvolnění
- tato porucha bývá často zneužívána jako výmluva zlodějů
- vzácná
dif. dg.:
• často kradou narkomani – zisk – peníze na dávku
• psychotická porucha – vliv bludu, halucinace
Trichotillomanie F63.3
= v rámci zvýšené tenze si vytrhávají vlasy
→ ztrácí vlasy, vytrhané okrskovitě – lysiny
- vzácná; výskyt i u dětí
dg. napětí → impulzivní vyškubnutí
dif.dg.:
• psychózy – halucinace, bludy
ne stereotypní motorické vytrhávání
PSYCHOTERAPIE : (Vymětal): poruchy osobnosti provází AP celý život, někdy se projevuje
(dekompenzace) někdy méně. Pro PA obecně platí, že jejich vztah k druhým i k sobě je
poruchový: druhého člověka lidsky "necítí", lze hovořit o vztahové slepotě (nerozvinutá
empatie a špatný odhad sociální situace), převládá sebestřednost, malý smysl pro vzájemnost
(brát-dávat).
PT může být individuální či skupinová, ale většinou bývá dlouhodobá. Hovoří se o vztahové
terapii; nejprve je nutno vyvolat u KL důvěru a zájem. U jednodušších KL s asociálními
projevy je vhodnější direktivní vedení. Zprvu může být i asymetrický vztah, který je dobré
poté narovnávat; navázaný KL se snaží a nechce terapeuta zklamat, roli hraje i napodobení.
Tam kde je probléme spíše citová oblast je vhodné zvolit empatický přístup. učíme
diferencovaně prožívat a orientovat se v sobě a v druhých skrze pozitivní vztah.
Při skupinách vycházíme z teorie učení (viz. social learning theory - Bandura a KBT);
příkladem mohou být bodové a měnové systémy, které jsou vhodné při ústavní nařízené léčbě
- za prosociální chování přidělovány body.
(Röhr) : obecné principy terapie poruchy osobnosti border-line:
hlavním cílem je pomoc při přechodu od chaosu ke struktuře. Je třeba formulovat jasnou
terapeutickou strukturu, ve které jsou jasná pravidla, ukázány hranice. Pacient má být
informován o své poruše. Měla by být antiregresivní - těžiště pozornosti v tady a teď. je třeba
zpracovávat typické přenosové konflikty (rozpoznávat a konfrontovat mechanismy štěpení,
projektivní identifikace a primitivní idealizace) Konfliktní situace by měly být koumány z
hlediska realistického řešení problému. Funkce ega by měly být posíleny tak aby lépe snášel
nelibost. Terapie by měla umožnit práci se smutkem
psychologie
strana 110 z 143
12A) TEORIE PERIODIZACE PSYCHICKÉHO VÝVOJE PODLE FREUDA
Paulík : Podle S. Freuda je hnacím momentem vývoje pudová energie, libido. Za základní
pudy považuje Freud pud života a pud smrti. Již od narození směřuje člověk k dosahování
slasti. Vývoj probíhá podle vrozeného programu a lze rozlišit stadia podle převažujícího
způsobu dosahování slasti:
a) Orální (1. rok) - pasivní přijímání (sání), aktivní braní (kousání), centrem příjemných
zážitků jsou ústa (kojení), při nedostatečném uspokojení je vývoj zpomalen, případně
blokován, což vede k životnímu pesimismu, v opačném případě jsou tendence k optimismu.
b) Anální (2. a 3. rok) - centrální je libost při vypuzování a zadržování výměšků (stolice)
ovlivňující tendence k dávání nebo hromadění (skoupost nebo štědrost).
c) Falické (3. a 5. rok) - centrem slasti mechanické dráždění genitálií, často se vyskytuje
konflikt příjemných pocitů s vnějším potlačováním sexuálních projevů (masturbace ap.), která
ústí v úzkosti. Úroveň zvládnutí tohoto období se projevuje v míře sebeváhy, ješitnosti na
jedné straně, až sebezavrhováním na straně druhé. Toto období je podle Freuda také důležité
pro formování vztahu dětí k rodičům. Dítě se nejprve intenzivně přiklání k rodiči opačného
pohlaví (Oidipův komplex u chlapců, jeho obdoba u dívek se označuje jako Elektřin
komplex) a k rodiči stejného pohlaví má soupeřivý, rivalitní vztah, žárlí na něj a přeje si mít
druhého rodiče jen pro sebe. Překonání tohoto komplexu (potlačení sexuálních přání vůči
matce /otci a identifikace s otcem /matkou) vede k přijetí odpovídající sexuální role. Po
identifikaci s rodičem stejného pohlaví zvnitřňuje (introjekce) dítě jeho hodnoty a standardy
chování ve svém superegu, které koriguje prostřednictvím výčitek svědomí případné
odchylování se od těchto standardů.
d) Latence (po 6. roku) - po předchozích obdobích zpravidla nastupuje odklon pozornosti od
vlastního těla a pohlaví k okolí, v dospívání se zaměřením na druhé pohlaví.
e) Genitální (adolescence) - orientace na partnerské vztahy se sexuálním soužitím. Původně
incestní sexuální tendence vůči rodiči se mění na tendence vůči partnerovi mimo vlastní
rodinu.Tato volba však je podle Freuda silně podmíněna vztahy v původní rodině. Dospívající
přitom silně tíhne k volbě partnera, který mu nějak připomíná matku (otce).
Proběhnou-li jednotlivá stadia bez větších obtíží, člověk se normálně vyvíjí a směřuje k
druhové reprodukci. V opačném případě (možností v tomto smyslu je celá řada) může dojít k
naznačeným osobnostním zvláštnostem až k vývojové fixaci určitého stadia. Normální vývoj
směřuje od autoerotiky k heteroerotice, od zaměření na vlastní tělo (a sebeuspokojování) k
orientaci na vztah k partnerovi opačného pohlavní (v pubertě a adolescenci). Freudovy
předpoklady vycházejí z důkladné klinické zkušenosti a řada jeho charakteristik vývojových
zvláštností je dodnes považována za výstižné. Nicméně nové poznatky nepotvrdily
opodstatněnost názoru na zákonitý sled, v němž se přesunuje zdroj příjemných pocitů v
dětském vývoji z jedné oblasti do další a jako podstatnější se také jeví rozvoj poznávání a
vnější výchovné vlivy či kulturní vlivy.
12B) SOUČASNÉ PROUDY V PSYCHOANALYTICKÉM HNUTÍ (EGOPSYCHOLOGIE,
SELFPSYCHOLOGIE, PSYCHOLOGIE OBJEKTNÍCH VZTAHŮ)
(Prochaska): Pružnější formy psychoanalytické terapie jsou obvykle spojovány s prací Franze
Alexandera a jeho kolegů v Chicago institut of psychoanalysis. Základní tezí je: jakmile byly
objasněny základní principy vývoje osobnosti a psychopatologie nebyl žádný rozumný důvod
k práci při které by se měl u všech PA odhalovat oidipský komplex. Terapie se snaží být
pružná: pohovku je možné vyměnit za face to face, volné asociace za konverzaci. Korektivní
emoční zkušenost je zde důležitější než proces zvyšování vědomí.
(Kratochvíl): EGO-PSYCHOLOGIE: začal ji budovat Heunz Hartman; více se zaměřuje na
pochopení Já, které chápe jako specifickou strukturu, jejíž vývoj je zčásti určen pudově, ale z
části také v interakcích s reálným světem. Zájmy Ega se vyvíjejí z potřeby žít v reálném světě
a být vněm úspěšný. Zavádí pojem adaptace - je spojen s úkolem zvládnout realitu a včlenit se
psychologie
strana 111 z 143
do sociálního prostředí. Margaret Mahlerová: přispěla do Ego-psychologie longitudinálním
sledováním normálního i patologického vývoje dítěte. Fáze: normální autismus (dítě nevnímá
okolní svět, ponoření do sebe, do 2. měsíce); normální symbióza (symbiotický vztah s
matkou: dítě nevnímá rozdíl mezi sebou a matkou, ale už rozlišuje okolí); proces separace a
individuace (od 2 měsíců do 3 let, kdy se dítě postupně zkouší diferencovat od matky až
dosáhne individuality a stálosti ve vztahu k objektům). V terapii má docházet k posilování
ega. Předpokládá se, že existují procesy (paměť, vnímání...) jenž mají energii nezávislou na Id
(v psychologii Id se předpokládá, že Ego je energeticky na Id závislé). Lidé usilují o to být
efektivní a kompetentní v realitě. Člověk s nedostatečně vyvinutým egem se nemůže patřičně
adaptovat.
PSYCHOLOGIE OBJEKTNÍCH VZTAHŮ: Otto Kernberg; vedle pudové určenosti lidského
chování zdůraznila určující vliv vztahů k lidem. Přesouvá důraz z významu objektů skrze
projevy pudů ke vztahu k lidem. Kernberg se zabývá internalizací objektních vztahů ve vývoji
jedince : objektní vztahy jsou záležitostí intrapsychickou a nikoli interpersonální : jsou to
mentální reprezentace sebe i druhých. Základní cihly ve výstavbě psychické struktury
považuje afektivně podbarvené vztahové jednotky: skládají se z reprezentace sebe,
reprezentace objektu a z afektivního podbarvení těchto reprezentací: tyto jednotky se vytvářejí
pod vlivem libidózního a agresivního pudu: tyto trvalé psychické vzorce jsou dány tím, že dítě
internalizuje rané vztahy s lidmi. Kernberg se zaměřil na zkoumání hraniční osobnosti: podle
něj jde o nespecifické známky slabosti ega o převahu primárního pocesuálního myšlení (řídí
se principem slasti a ignoruje zákony logiky) a o přítomnost specifických primitivních
mechanismů obrany (popírání, idealizace, štěpení a projektivní identifikace)
SELF-PSYCHOLOGIE: Heinz Kohut; zaměřil se na pochopení tzv. narcistické osobnostní
patologie: domnívá se, že na místo pokusů o odstranění jejich narcismu ve prospěch vztahu k
lidem je třeba jejich sebelásku posílit, aby o sobě nemuseli ztrácet dobré mínění a vnímat jiné
lidi jako rušivé činitele. Cílem PT je objevit a posílit zárodky ambicí a ideálů, podpořit
vytváření osobní autonomie a také empatii, tvořivost a smysl pro humor. Self chápe jako
způsob jakým Já prožívá a vidí sebe: tedy reprezentace sebe uvnitř ega - Kohut ho ale odmítá
definovat (Self), protože je ve své podstatě nepoznatelné. Selfobjekt: osoby, které jsou
prožívány jsou součást self a využívány ve službách self. etiologie narcistické poruchy:
chybění empatie a porozumění od rodičů spolu s absencí rodičovské postavy, kterou by si
mohly idealizovat. V určitém období sebe dítě potřebuje vidět velikášsky (Grandiózní self) a
získávat k tomu příslušné ocenění od idealizovaného objektu. V terapii se tento proces
opakuje a proto vytváří narcistická osobnost 2 druhy přenosu: 1) přenos zrcadlící (oživuje
velikášské pojetí sebe s potřebou obdivu) 2) přenos idealizující (terapeut je idealizován tak,
aby se s ním PA mohl identifikovat; terapeut se nesnaží tuto idealizaci interpretacemi zrušit,
ale zajišťuje empatické porozumění : čímž pomůže uspokojit neuspokojené potřeby z dětství.
13A) TEORIE PERIODIZACE PSYCHICKÉHO VÝVOJE PODLE ERIKSONA
Štěpánková, základní přehled:
Věk Psychosoc. krize
Zdroj konfliktu
0-1
2-3
3-6
7-12
12-18
20
20-50
50-
Matka
Oba rodiče
Širší rodina
Škola
Vrstevníci
Partner, přátelé,sex
Odpovědnost, péče
Společnost
Důvěra vs. nedůvěra
Autonomie vs stud
Iniciativa vs. Vina
Snažení vs. méněcennost
Identita vs. Zmatení rolí
Intimita vs. Izolace
Generativita vs stagnace
Integrita vs. zoufalství
psychologie
strana 112 z 143
podle Erikson; upraveno podle prezentace na FSS; v příloze celý text kapitoly
Ego je nejdůležitější složka osobnosti Část ega může fungovat nezávisle na id a superegu Ego
je mocná složka, která se může přizpůsobit situaci, aby posílila duševní zdraví jedince Erikson
přijal Freudovy myšlenky jako v základu správné, včetně diskutovaných témat jako Oidipův
komplex, dětská sexualita Erikson je mnohem více společensky a kulturně orientován než
většina Freudovců Nechává stranou instinkty a nevědomí (zřejmě proto je Erikson oblíben jak
mezi Freudovci, tak Freudovými odpůrci). Freud se soustředil na psychosexuální aspekty
vývoje X Erikson zohlednil sociální zkušenosti, což napomohlo rozšíření psychoanalýzy
Freud se zabýval dětským věkem X Erikson rozšířil svou teorii na celý život člověka
8 stadií, epigenetický vývoj; každé stadium pojaté jako psychologická krize, obsahuje 2
konfliktní póly
každé stadium obsahuje jak možnost růstu, tak i ohrožení růst nastává tehdy, když je konflikt
daného stadia adekvátně vyřešen (vyřešení přináší egu novou sílu – ctnost) každé nové
stadium staví na úspěšném zvládnutí stadia předchozího opouštímě-li stadium jako
nevyřešené nepřizpůsobení (maladaptation, malignancy) pro první 4 stadia a se nechal
inspirovat Freudovým modelem
1. STADIUM: DŮVĚRA VS. NEDŮVĚRA
Věk: 0-1
Důležitý vztah: matka
Událost: krmení
Psychosociální modality: dostávat a dávat na oplátku
Ctnost: důvěra a naděje
Nepřizpůsobení: nedůvěra, senzorické poruchy (sensory maladjustment)
Erikson: musíme se naučit i trochu nedůvěřovat, aby z nás nevyrostli důvěřiví blázni
I když teď zrovna věci nevycházejí nejlépe, víme, že nakonec vše dobře dopadne (v dospělosti
pomáhá překonávat zklamání v lásce, kariéře,...)
psychopatologie - infantilní schizofrenie, dospělí: únik do schizoidního nebo depresivního
stavu
psychoanalýza – projekce, introjekce; snaha dítěte znitřnit libost a znvnějšnit bolest
„kvalita mateřského vztahu
2.STADIUM: AUTONOMIE VS. STUD A POCHYBNOST
Věk: 2-3
Důležitý vztah: rodiče
Událost: toilet trainig
Psychosociální modality: podržení a pouštění
Ctnost: vůle
Nepřizpůsobení: paranoidní stavy, pocity
pronásledování “zezadu“
Přílišné zostuzení snaha proklouznout neviděn nebo vzdor
3.STADIUM: INICIATIVA VS. VINA
Věk: 3-6
Důležitý vztah: rodina
Událost: Nezávislost
Psychosociální modality: hrát si, jít za něčím
Ctnost: aktivita, odvaha
Nepřizpůsobení: bezohlednost, inhibice
* svědomí, působení superega (rozkol)
dítě dychtivé se učit
psychologie
strana 113 z 143
4.STADIUM: MÉNĚCENNOST VS. PÍLE
Věk: 7-12
Důležitý vztah: okolí, škola
Událost: školní povinnosti
Psychosociální modality: dokončit činnosti, kompletovat
Ctnost: způsobilost (kompetence)
Nepřizpůsobení: lhostejnost, úzké zaměření
hra: dítě akceptuje pravidla, hledí si jejich dodržování
5.STADIUM: IDENTITA VS. ZMATENÍ ROLÍ
Věk: 12-20
Důležitý vztah: vrstevníci, idolové
Událost: vztahy s vrstevníky
Psychosociální modality: být sám sebou
Ctnost: věrnost, loajalita
Nepřizpůsobení: fanatismus, zapuzení
Erikson se zabýval nejdříve adolescencí, ta ho inspirovala pro určení všech ostatních stadií
6.STADIUM: INTIMITA VS. IZOLACE
Věk: 20 +
Důležitý vztah: partneři, přátelé
Událost: partnerský vztah
Psychosociální modality: ztratit a najít sám
Ctnost: láska
Nepřizpůsobení: promiskuita, exkluze
sebe v někom jiném
7.STADIUM: GENERATIVITA VS. STAGNACE
Věk: 30-50
Důležitý vztah: lidé ve spol. domácnosti, spolupracovníci
Událost: rodičovství
Psychosociální modality: vydělávat, pečovat
Ctnost: starostlivost
Nepřizpůsobení: rozpínání se, odmítání
Krize středního věku
8.STADIUM: INTEGRITA VS. BEZNADĚJ
Věk: 50 +
Důležitý vztah: vlastní rod, lidstvo
Událost: reflexe a akceptace svého života
Psychsociální modality: být skrze životní zkušenost, čelit konci bytí
Ctnost: moudrost
13B) STRUČNÁ CHARAKTERISTIKA HLUBINNÝCH PSYCHOTERAPEUTICKÝCH
SMĚRŮ, ZÁKLADNÍ POJMY
(Kratochvíl, Rycroft) : PSYCHOANALÝZA S. FREUD:
schématicky lze ve vývoji psychoanalýzy během Freudova života určit 3 fáze, které
odpovídají 3 základním teoretickým modulům osobnosti a vzniku psychogenních poruch:
traumatický model: raná psychoanalytická fáze; předpokládá se, že vzpomínky na
traumatizující zážitky se disociují od vědomí a způsobují potíže - je nutné tyto
zpětně vybavit a spole s afektivním doprovodem je odreagovat
topografický model: dělí psychologický aparát na 3 systémy : vědomí (to, co si
uvědomujeme, stav určité aktivace; Freudova práce o vědomí se ztratila, takže toho
víme poměrně málo; víme však, že vědomí obvykle srovnával se smyslovým
psychologie
strana 114 z 143
orgánem, který je schopen vnímat vnitřní duševní události a odlišovat je od vnějších
vjemů / tato funkce vědomí se nazývá testování reality; odlišuje si je vědomo
kategorií místa a času) předvědomí (složeno z duševních obsahů, které lze snadno
podle potřeby do vědomí vyvolat) a nevědomí (oblast relativně samostatná,
tendence zde obsažené nejsou vědomí přístupné přímo, zato mají svůj vliv na
jednání)
strukturální model: chápe duševní život ve znamení 3 psychických funkcí: Id
(neorganizovaná část psychického aparátu; vývojově předchází Egu: psychický
aparát začíná jako nediferencované Id, jehož část se rozvine ve strukturované Ego;
řídí se principem slasti), Ego (princip reality; je takovou částí Id, která byla
modifikována přímým vlivem vnějšího světa), SuperEgo (ta část ega v níž se
uskutečňuje sebepozorování, sebekritika a jiné reflektivní aktivity; jsou v ní
lokalizované rodičovské introjekty; zahrnuje i nevědomé prvky; korupce superega :
pokus o zmenšení viny oklamáním ne podplacením nějaké postavy s níž se
superego identifikovalo; lakuny superega - díry v morálním smyslu PA) / Ono, Já,
Nadjá; léčebný zásah zpočívá v rozšíření Já na úkor Ono a Nadjá
pudy Eros a Thanatos; vývoj libida (podle vývoje koncentrace slasti; na počátku vývoje je
jedinec polymorfně perverzní): orální stádium (orálně-inkorporativní: přisátí se k objektu jako
zdroj slasti; orálně-agresivní: sání z prsu, vkládání hraček do úst či žvatlání jako způsob
získávání slasti; do 18. měsíců) sadisticko - anální (do 3 let); falické (pojmenování podle
zaměření na penis nebo klitoris a mužskou sexuální "taktiku", aktivita, pronikání); období
latence; genitální (s nástupem puberty).
cenzura: ovládnutí požadavků a přání vyplívajících ze sexuálního pudu a jejich vytěsnění do
nevědomí
sny: zde dochází k fiktivnímu splnění přání jinak neuskutečnitelných - i zde ovšem zčásti
působí cenzura a tak jsou snové obsahy často v symbolické formě.
neurózy: A/ aktuální neurózy (neurastenie - stav vyčerpanosti a nedostatku životní síly;
úzkostná neuróza); B/ Psychoneurózy (hysterie, neuróza fobická a obsedantní) hlavní oblastí
zájmu psychoanalýzy; vede kauzální řetězec do nevědomí: psychické podněty nejen
symptomy vyvolávají, ale účastní se též v rozhodující míře na jejich výběru a utváření.
Symptomy jsou projevem konfliktu pudů primárních (sebezáchovy a sexuální) a sekundárních
(estetický, sociální, etický...) : nejde zde o psychické konflikty současné, ale spíše o důsledky
konfliktů v dětství či důsledky fixace libida. Obecně mohou nastat 3 situace 1) střední síla
prim. pudů a útlum sekundárními pudy (cíl se vytěsní, libido se využije jiným způsobem); 2)
libido má naprostou převahu (vytěsnění ihned selže, patologická fixace se projeví v
příslušném typu sexuální perverze); 3) silná pudovost a silné útlumy: Já reaguje napřed
úzkostí, vytěsnění selže, potlačené vyjde v nějaké formě na povrch a vznikne psychoneuróza
úzkost: zásadní význam ve vzniku psychoneuróz; nejprve ji Freud chápe jako fyziologicky
podmíněný následek nevybitého sexuálního napětí; později ji spojuje s "původním
traumatem" (oddělení od matky a další separační situace); ještě později ji hodnotí jako reakci
Ega na zvýšené pudové nebo emoční napětí.
ego obranné mechanismy (viz. výše)
ANALYTICKÁ PSYCHOLOGIE C. G. JUNGA:
Jung postuloval typologické rozlišení extrovert - introvert; komplexy odkrýval pomocí
metody asociačních experimentů. Komplex je nevědomý a do určité míry samostatný soubor
představ a tendencí; může blokovat přirozený běh duševního života a může se projevovat jako
druhé Já stojící v protikladu k vědomému Já. Z hlediska Já jsou možné 4 přístupy ke
komplexu. 1) naprostá neznalost jeho existence; 2) identifikace; 3) projekce; 4) konfrontace pouze ona může vést k plodnému vyrovnání se s komplexem.
Průběh terapie je takový, že PA sedí v pohodlném křesle proti terapeutovi, jako při přátelské
rozmluvě a čeká na vynoření duševních obsahů, které souvisejí s komplexem. Terapie
postupuje v 7 krocích: 1) snížení prahu vědomí, aby se mohly vynořovat obsahy nevědomého;
psychologie
strana 115 z 143
2) vynořování nevědomého ve snech a představách; 3) zachycení a uchování těchto obsahů ve
vědomí; 4) prozkoumání a pochopení smyslu; 5) začlenění tohoto smyslu do celkové situace
jedince; 6) přivlastnění a zpracování nalezeného smyslu; 7) organické včlenění problému do
celkové psychiky PA
analýza snů: podstatná součást terapie; sny jsou přirozené, nezahalené vyjádření nevědomých
procesů, jenže mluví v archaické řeči - důležité je studovat projevy dětí a primitivních národů,
mytologie; většina snů má kompenzační charakter - pomáhá dostat z nevědomí do vědomí to
co v něm chybí
aktivní imaginace: PA si má vyvolat nějaký dojem, fantazii. Na tu se soustředit a nechat ji
rozvíjet, běžet
libido: rozšířil Freudovu definici na jeho chápání jako veškeré energie (nejen sexuální)
archetyp: obrazy či vzorce v nichž se vyjadřují zkušenosti celého lidstva a jeho kultury : jsou
to pravzory pocitů, poznání a pramen lidské existence vůbec. Persona (maska, role,
neautentické Já) Stín (soubor primitivních impulsů, ale i spontaneita a tvořivost) Anima,
Animus, Self (celost a integrace osobnosti, pravé Já) Moudrý stařec (personifikace
duchovního principu)
jsme motivování zrát, zlepšovat se a rozvíjet; vývoj není rozhodnut v dětství, ale pokračuje
během celého života, přičemž závažné jsou změny ve středním věku (35-40). první polovina
života je ve znamení socializace, druhá by měly být zaměřena na proces individuace =
integrace všech vědomých i nevědomých složek osobnosti - v procesu individuace dochází
postupně k posunu v archetypech: 1)přiznání si destruktivních sil v našem stínu a uznání
temné stránky osobnosti; 2) přijetí rysů opačného pohlaví; 3) vyrovnat se s Moudrým starcem
a Matkou zemí; 4) měli bychom dosáhnout svého integrovaného, pravého Plného Já (Self)
ADLEROVSKÁ INDIVIDUÁLNÍ PSYCHOLOGIE:
považuje nevědomí za významného činitele v duševním životě: jeho obsah však vidí jinak:
pro lidský život není rozhodující sexuální pud, ale životní cíl - ten zahrnuje 2 faktory: potřeba
začlenit se do společnosti a potřeba prosadit se. Duševní vývoj se vytváří sociálním
prostředím - člověk ale k prostředí zaujímá vlastní postoj.
Zaměřuje se na rodinou konstelaci. Při snaze o prosazení člověk naráží na problémy a vlastní
nedostatky - to rozvíjí pocit méněcennosti a ten posiluje úsilí o uplatnění. Záleží jen na
člověku jestli pocit méněcennosti povede ke kompenzaci a nebo při ztrátě odvahy k neuróze.
Neurózu chápe jako fiktivní zvýšení vlastní hodnoty, která ho má zabezpečit před prožíváním
vlastní bezcennosti. Terapie má tyto základní kroky: poznat PA nerealistický životní plán,
vést ho ke změně životního stylu a dodávat odvahu
maskulinní protest: týká se žen, jenž protestují proti své roli - není to spojeno s tím, že se
touží stát muži (když už nemůžou mít falus, chtějí být falem - to je Lacanovská verze), ale že
si přejí mít stejnou svobodu jako muži
tvořivé já: primární činitel ovlivňující životní styl; jedná se o subjektivní sílu, která dává
lidem jedinečnou schopnost převádět objektivní skutečnosti na osobně smysluplné události
chrání jedince aby se nestal pouze produktem biologických a společenských okolností
psychologie
strana 116 z 143
14A)
CHARAKTERISTIKA
PRENATÁLNÍHO,
NOVOROZENECKÉHO,
KOJENECKÉHO
A
BATOLECÍHO
OBDOBÍ
A
JEHO
NEJČASTĚJŠÍ
PSYCHOPATOLOGICKÁ PROBLEMATIKA
Vágnerová (2000): PRENATÁLNÍ OBDOBÍ: trvá 10 lunárních měsíců po 28 dnech),
vytvářejí se všechny orgánové systémy, jde tedy o především biologický vývoj, nicméně
různé experimenty potvrzují, že především v pozdějších stádiích těhotenství je plod schopen
se učit (např. se po narození ztiší, když uslyší hudbu, která mu byla pouštěna ještě jako
plodu). Rozděluje se do 3 stádií: A) FÁZE OPLOZENÍ (uhnízdění blastocysty a vytvoření 3
zárodečných listů; trvá obvykle 3 týdny a již koncem fáze vzniká nervová trubice); B) F.
EMBRYONÁLNÍ (vytvářejí se všechny hlavní orgánové základy, trvá do 12 týdne, vzhledem
k intenzivnímu růstu je embryo citlivé na teratogenní faktory); C) FETÁLNÍ F.
(charakteristická dokončováním vývoje orgánových systémů, z nichž některé již začínají
fungovat, kolem 3. měsíce dítě reaguje na dotek v okolí úst a nosu, ve 4 m. umí měnit výraz
tváře, v 5m. začíná vnímat zvukové podněty, mezi 4 až 6m. začínají migrovat mozkové buňky
do oblastí mozkové kůry a podkoří a dochází tak k jejich specializaci), od 7. měsíce je plod již
tak zralý, že by mohl přežít případné předčasné narození).
INTERAKCE MATKY - DÍTĚTE: A) fyziologický způsob komunikace (krev procházející
placentou v níž jsou obsažené látky jako cukr, adrenalin etc.), B) smyslová komunikace (plod
reaguje na smyslové podněty - např. masírování břicha, změnu polohy, mateřský hlas), C)
emoční a racionální postoj matky k plodu (matka soustředí na plod pozornost, uvažuje o něm;
nechtěné děti tak bývají častěji potraceny než chtěné)
Langmeier, Krejčířová :
1.Prenatální období
Základy psychického vývoje – průkopník A. Gesell
a) chování dítěte v prenatálním období
- plod je velmi brzy připravován pro činnosti, které budou nutné pro jeho přežití a pro
interakci se zevním světem
- plod je aktivní, tj. ovládá („kontroluje“) prostředí
- jedinec získává schopnost sociální interakce
b) vývoj předčasně narozených dětí
Nedonošené děti obvykle jsou:
- labilnější
- dráždivé
- současně méně reaktivní na smyslové i sociální podněty
2. Novorozenecké období
Přechod z intrauterálního života do světa plného podnětů znamená velkou zátěž. Je dobry tzv.
nenásilný (něžný) porod.
- roste schopnost novorozence aktivně ovládat prostředí a zapojit se do sociální interakce
a) chování novorozeného dítěte
- na rozdíl od nedonošeného dítěte má novorozenec svalový tonus na vyšší úrovni
- spánek trvá kolem 20 hodin denně – málo konsolidovaný (větší počet kratších úseků)
Brazelton (1987) rozlišuje 6 základních behaviorálních stavů dítěte:
1. Hluboký spánek – dech pravidelný, oči zavřené, nízký svalový tonus. Změna stavu je
méně pravděpodobná než v jiných stavech.
psychologie
strana 117 z 143
2. Lehký spánek (REM fáze sp.) – oči zavřené či pootevřené – pozorujeme rychlé oční
pohyby pod víčky, dech nepravidelný, nízká úroveň aktivity s drobnými záškuby či
nahodilými pohyby.
3. Dřímota – přechodný stav mezi spánkem a bděním, oči otevřené či polootevřené
s neurčitým, kalným pohledem. Nízké svalové napětí
4. Klidný bdělý stav – s jasným pohledem, veškerá pozornost věnována dívání se a
naslouchání, úroveň aktivity je nízká, střední svalové napětí.
5. Aktivní bdělý stav – oči otevřené, značná pohybová aktivita s velkými pohyby
končetin, častěji krátké hlasové projevy.
6. Pláč – oči otevřené n. zavřené, velká pohybová aktivita, vysoké svalové napětí, dech
nepravidelný, pláč.
Aktivní zájem dítěte o okolí a zapojení do sociální interakce projevuje dítě jen tehdy, jeli v klidném bdělém stavu.
Novorozenec má vyvinuty všechny základní nepodmíněné reflexy (hledací, sací, polykací,
vyměšovací, obranné, orientační, úchopové a polohové), které mu umožňují se vyrovnat
s novým prostředím.
Relativně dobře vyvinuté smysly :
- zrak : pozornost přitahována pohybem, sleduje dráhu předmětu, n. dobře rozlišuje
základní tvary i barvy. Zvláště přitažlivý je lidský obličej (Fantz – výzkumy zraku).
Zraková ostrost není plně vyvinutá (nezralost nervových drah) – dospělé ostrosti zraku
dosáhne kolem 1 roku.
- Sluch : preference vyššího ženského hlasu, preferuje hlas vlastní matky před ostatními.
Přivracení hlavy ke zdroji zvuku.
- Hmat: mají rádi teplo a taktilní uklidňování. Samouklidňování – sání prstů již od 24.
týdne těhotenství.
- Chuť a čich: rozlišování všech základních chutí už v prenatálním období
Po motorické stránce je novorozenec značně „nehotový“ – v druhové specif. Znacích
lidského držení těla a pohybu je vyloženě neznalý a odkázaný na péči okolních osob.
Ve vzpřímené poloze neudrží hlavičku, pěsti většinou zaťaté – nepřipravené pro aktivní
úchop.
b) schopnost novorozence učit se
zralý novorozenec je schopný se učit, aktivně vyhledává „problémy“ v okolí a pátrá po
jejich správném řešením.
Brzy už objevuje dokonce i vztah mezi jeho vlastním chováním a následky tohoto chování
v okolí.
Učí se aktivně vyhledávat příjemné a vyhýbat se nepříjemnému.
c) protosociální chování novorozence
Dítě od počátku reaguje na lidský hlas (zvláště ženský), s větším zájmem reaguje na
lidský obličej než na jiné předměty. Pachově dokáže odlišit matku od ostatních.
Je „předladěn“ sociálně – je zatím sociálně „naivní“ (nemá žádné sociál. zkušenosti),ale
není sociálně „slepý“(nechybí mu smysl pro určité sociál. signály)
Schopnost dítěte aktivně se učit i jeho sociál. předladění je závislé na splnění podmínek ze
strany dospělého, který se musí dítěti věnovat s nerozdělenou pozorností a umět reagovat
citlivě na změny v jeho chování.
Za optimálních podmínek dochází k souladu společně zaměřené pozornosti a společně
sdílených emocí – synchronie pozornosti a afektu.
H. Papoušek – intuitivní rodičovství – většina lidí je schopná správně reagovat na podněty
dítěte, tyto reakce jsou kratší, než je možné u úmyslných (vědomých) reakcích, ale
zároveň delší než je tomu u nepodmíněných reakcích = reakce intuitivní.
Někdy však může dojít k asynchronii, podmíněné tím, že matka nereaguje na rytmus
dítěte, ani na to, že dítě obrací svou pozornost k ní n. ji odvrací jinam .. – to pak vede
psychologie
strana 118 z 143
k prodloužení doby, kdy dítě ztrácí zájem o sociální interakci, upadá do apatie n. se
angažuje v krátkých a neuspokojivých pokusech o kontakt.
Nejdůležitější charakteristikou kvalitní interakce je :
- její přesná „vyladěnost v čase“ = kontingentní reaktivita – okamžitá reakce matky na
projevy dítěte.
- konzistence péče – všechny interakce si dlouhodobě zachovávají svůj stabilní styl, co
je možné jen tam, kde o dítě pečuje trvale převážně jedna osoba či několik málo
nejbližších osob.
- Významné nejsou jen izolované reakce na jednotlivé projevy dítěte, ale i
synchronizace celých interakčních řetězců a emoční vyladění : dospělý sdílí pocity
dítěte a zrcadlí je zpět svojí mimikou, způsobem řeči i celým svým chováním.
Dobré podmínky pro nastartování kvalitních interakcí může vytvářet systém „rooming-in“ –
matka je s novorozeným dítětem na stejném pokoji celých 24 hodin.
3. Kojenecké období
- Rozvíjí se dispozice tak, že dítě je schopno záměrných aktivit řízených vůlí.
- Na přelomu 1.a 2.roku je dítě schopno specificky lidské lokomoce ve vzpřímeném
postoji, dovede uchopovat a pouštět záměrně věci, rozvinulo sovu praktickou
inteligenci a je připraveno pro zahájení řečové komunikace.
A ) Vývoj hrubé a jemné motoriky, vnímání a vývoj předřečových projevů
- prudký psychický vývoj v prvním roce života je určován především zráním CNS a
tělesným růstem.
- základní poznatky o vývoji v 1. roce života – CH. Buhlerová + A. Gesell
Gesell formuloval některé zákonitosti vývoje (vyvozeny z vývoje kojenecké motoriky):
1. Princip vývojového směru (gradientu) naznačuje zákonitý posun vprostoru během
času,tj. postupné ovládání jedn. částí těla podle tělesného růstu.
a) postup kefalokaudální – ovládání těla postupuje stejným směrem jako somatický růst
– od hlavy k patě.
b) Postup proximodistální – posun od centra těla k periferii. Pohyby horních i dolních
končetin začínají aktivně celkovými pohyby především v rameních a kyčelních
kloubech a postupně přecházejí k zápěstí a na prsty
c) Postup ulnoradiální – posun od malíčkové strany dlaně k palcové při aktivním
úchopu tj. směrem ke klešťovému úchopu mezi palec a ukazováček
2. Princip střídavého „proplétání“ antagonistických neuromotorických funkcí je patrný
zejména ve střídání dominance flexorů a extenzorů – dítě si osvojuje specifické funkce
tak, že dosáhne určitého stupně dokonalosti a pak se zdánlivě vrací k dřívějšímu způsobu,
aby mohlo překonat dosavadní výkon a postoupit na vyšší úroveň.
3. Princip funkční asymetrie – tendence k postupné specializovanosti pravé a lecé strany
těla. – tonický šíjový reflex – extenze končetin na přivrácené straně hlavy – ustupuje
kolem 3 měsíců.
4. Princip individualizace (individuálně řízení maturace) – každé dítě se rodí jako
individuum se zcela svérázným způsobem vývoje.
5. Princip autoregulace – vývoj je spojitý proces postupu na stále vyšší úroveň,
k pokrokům v jednotlivým oblastem nedochází hladce a vyrovnaně. U všech dětí
pozorujeme výkyvy . jsou řízené dítětem samým. Dítě samo sobě je nejlepším rádcem –
dle Gesella je optimální tzv. režim jídla a spánku založený na projevech potřeby = selfdemand regime
psychologie
strana 119 z 143
Tříměsíční dítě leží v poloze naznak převážně v symetrické poloze – je tedy připraveno
zachytit zrakem předmět ve střední rovině před ním.
- volné ruce = příprava na aktivní úchop (další 3 měsíce)
Šestiměsíční dítě se přidrží podaných prstů a přitahuje se do sedu. Vydrží v sedu (žabí
pozice), ale jen chvíli.
- bez problémů uchopuje větší předměty
- začíná žvatlat
Devátý měsíc = milník ve vývoji – sezení libovolně dlouho, dovede se bez pomoci samo
posadit.
- kefalokaudální postup užívá k lezení
- úchop postoupil od dlaňového radiálního ke klešťovému = schopno uchytit i malé
předměty
- dokáže též záměrně pouštět předměty
- dokáže rozumět jednoduchým výzvám, objevuje se první slůvko
Dosažení prvního roku života z hlediska vývoje není nijak významné.
Zkoumal Jean Piaget :
- asimilace –organismus si okolní předměty přizpůsobuje podle své povahy
- akomodace – prostředí působí na organismus, který se pod jeho tlakem mění
Uvnitř uzavřeného pole mechanismů, řízených dědičně se objevuje počátek:
- reprodukční asimilace funkčního řádu – cvik
- transpoziční asimilace (zobecňující) = rozšíření reflexního schématu na nové
předměty
- rozpoznávací asimilace = rozlišování situací
Kruhová reakce jako aktivní reprodukce výsledku, který byl poprvé získán náhodou
(vyvolal zajímavou reakci).
Asi od 8. měsíce dítě začíná rozlišovat mezi prostředkem a cílem = používá způsobů
chování ustavených v předešlé době k dosažení žádoucích cílů.
Též začíná chápat trvalost předmětu v čase (stálost objektu).
C) Socializace
Jak se utvářejí prvé sociální vztahy dítěte k lidem zkoumal R. Spitz – dítě projde v 1. roce
života třemi kvalitativně odlišnými stádii:
1. Preobjektální stadium (0 – 3 měsíce) – dítě nemá ustaven žádný rozlišený vztah
k objektům okolního světa
2. Stadium předběžného objektu (3 – 6/8 měs.) – tvář vyvolá úsměv dítěte. Nesměje se
však na konkrétní tvář – reaguje na signál – jednoduchá struktura tvořená základními
rysy obličeje
3. Stadium objektu (mezi 6 – 8 mesícem) – dítě začíná rozlišovat známou a cizí tvář.
Úzkost při odloučení od známé osoby – matka zaujímá jedinečné místo – anaklitická
deprese = deprese založená na ztrátě pouta k osobě, která dosud uspokojovala
sebezáchovné potřeby dítěte.
Znakem navázání specifického pouta je : - separační úzkost
- strach z cizích lidí
Postupné utváření specifického vztahu dítěte k matce – M. Mahlerová – vývoj sebepojetí
dítěte je závislý na utváření jeho vztahu s matkou – různá stadia:
psychologie
strana 120 z 143
b) normální autismus (1. měsíc) – převažuje spánek. Matku ani sebe neodlisuje od okolí
c) normální symbióza (2.-4. měsíc) – D + M = omnipotentní systém ohraničený od
okolí. D. neodlišuje sebe od matky, ale odlišuje okolí
d) separace – individuace (4. měsíc – 3 roky) – řada subfází :
- subfáze diferenciace (4. – 10. měsíc)- d. zřetelně odlišuje M. Explorace okolí,
pozornost k vnějším podnětům. Ke konci období separační úzkost
- subfáze procvičování (10. – 16. měs.) – Aktivní vzdalování od matky, ale vždy se
vrátí (jistota). Vrchol sep. Úzkosti.
- subfáze navazování přátelských vztahů (16. – 25.- měsíc) – D. intenzivně navazuje
kontakty k lidem. Ve vztahu k M. ambivalence
- subfáze individuace (stálosti objektu) – 25. – 36. měsíc – obraz matky (mentál.
reprezentace) internalizován – D. může začít fungovat samostatně – plná individuace
(psychologické já). D. je schopno snést separaci (v mateřské škole)
M. Ainsworthová – 3 typy připoutání :
a) jistý (pevný) vztah k M. – po návratu M. ihned vyhledávají její blízkost, navazují
kontakt
b) nejistý – vyhýbavý vztah – po návratu M. se jí spíše vyhýbají. Doma – agrese
c) nejistý – rezistentní vztah – po návratu m. vyhledávaly tělesný kontakt, ale zároveň
projevy zlosti a vzdoru vůči M.
Separační úzkost i strach z cizích se projeví zejména je-li dítě pasivně vystaveno situaci
odloučení – nemůže ji aktivně ovládat (jiné reakce).
Neofobie – strach z nového
Neotropismus – zájem a vyhledávání nových věcí
Kritické (sensitivní) období – dítě si v něm vtiskuje představu matky pro celý další život
(imprinting u zvířat)…u lidí není prokázán
4. BATOLECÍ OBDOBÍ
Dítě začíná chodit vzpřímeně a mluvit
A) Vývoj hrubé a jemné motoriky a vývoj řeči
1. rok první nedokonalé krůčky, kolem 13 měsíců chodí samostatně a může zastavit kdy chce
aniž by se něčeho přidrželo.
Kolem 2. roku už samostatně utíká a skoro nepadá. Umí poskočit snožmo na místě.
Kolem 3. roku opravdový skok (s překonáním určité vzdálenosti) a jízda na tříkolce.
Jemná motorika
Po 1. roce života už umí lépe pouštět předměty – může dát 2 kostky na sebe. Pro 18-ti měsíční
dítě již není problém sestavit z kostek celou věž.
Kolem 2 let schopno řadit základní geometrické tvary k příslušným otvorům
Kolem 3 let složitější konstrukce z kostek, navlékání korálků.
Pokusy o čmárání – na konci batolecího období je schopno napodobit kruh podle předlohy,
křížek i po ukázání.
Vývoj řeči
Přelom 1. a 2. roku života – první slůvka tzv. dětského žargonu (rozumí mu jen rodiče dítěte)
Jako nemluvně se naučilo způsobu lidského rozhovoru (mluvčí s naslouchajícím se střídají).
Schopnost sdílení pozornosti – schopnost regulovat zaměření pozornosti a přesouvat ji mezi
předměty a druhé lidi s pomocí gest a porozumění gestům – prvně zprostředkovaná matkou,
od 4. měs. Odkazování pohledem (dítě samo).
Ve druhé polovině 2. roku chápe symbolický význam slov – 18 měs –20/30 slov, 2 roky- 200
až 300 slov.
Do 2 let o sobě dítě mluví ve 3. osobě (říká si vlastním jménem) – od 3. roku „já“
psychologie
strana 121 z 143
To vše umožňuje pokroky v sociální oblasti – stává se autonomním. Spojeno též s kontrolou
osobní čistoty – konec 2. roku – samo se hlásí (občasnénehody)
Piaget – 1,5 – 2 roky – symbolické a předpojmové myšlení.
Po 1. roce - diferencovaná a aktivní akomodace – zvídavost, aktivita, experimentování.
Konec období senzomotorické inteligence (kolem 1,5 roku)- aktivní tápání s užitím známých
prostředků v nových situacích, ale i vynalézání nových prostředků na základě mentálních
kombinací. To předpokládá vnitřní obraz – představu – odlišnou od toho, co v dané chvíli
vnímá = je schopno oddálené nápodoby – napodobuje model, který už není přítomen.
Koncem 2. roku schopnost činnosti konané jen v mysli. V této fázi symbolického myšlení
(2 – 4 roky) užívá dítě spíše jako „předpojmů“- zůstává na půli cesty mezi individuálními
konkrétními věcmi (prvky) a obecností třídy : nerozlišuje mezi jeden, někteří, všichni.
Dítě je stále silně závislé na matce, i krátké odloučení vyvolává často prudké separační reakce
– Robertson a Bowlby – 3 typické fáze separační reakce:
1.fáze protestu : křičí a volá M. – na základě předchozí zkušenosti čeká, že přijde
2. fáze zoufalství : postupně ztrácí naději, křičí méně, odvrací se od okolí ve stavu hluboké
stísněnosti
3. fáze odpoutání od matky : postupně potlačí city k matce, je schopno se připoutat k jiné
osobě, která mu nahradí M. , jinak se upoutává na věci.
Dítě si postupně vytváří svou roli v rodině – jedná podle očekávání druhých a samo očekává
určité odpovědi na své projevy. Projevy žárlivosti (narození mladšího sourozence).
Kolem 2 let navazuje vztahy k druhým dětem svého věku v tomto období též paralelní hra.
Ve 3. roce hra začíná mít ráz spolupráce či soupeřivosti.
Batolecí období = fáze vzodru / negativismu – naznačuje, že si bv této době dítě uvědomuje
samo sebe jako autonomního jedince (Mahlerová – „zrození psychologického já“) – kolem 3.
roku nová rovnováha je-li citlivá a jednotná výchova.
Dvojná vazba –při nejednotné výchově, je-li dítě vystavováno soustavně rozporné
komunikaci osob, které mají pro něj největší význam a na nichž je zcela závislé.
14B)
STRUČNÁ
CHARAKTERISTIKA
BEHAVIORÁLNÍCH
SMĚRŮ
V
PSYCHOTERAPII, ZÁKLADNÍ POJMY
(Kratochvíl, Hunt): ke svému rozvoji získala podnět v experimentální psychologii zabývající
se studiem procesů učení. Vychází z pozorovatelných a experimentem zachytitelných vztahů
mezi podnětem a reakcí (S-R). Má vztah ke klasickému behaviorismu J. B. Watsona a
B.F.Skinnera a k teoriím sociálního učení (Bandura - viz. příloha). Poruchy chování jsou
naučené reakce: důraz kladen na techniky : k vyléčení nevede změna myšlení, ale změna
jednání. K zakladatelům patří H. J: Eysenck* a J. Wolpe (pro svou dizertační práci dělal
pokusy s kočkama a spojením bzučáku s elektrickou rankou - podmiňování).
neurotické chování je definováno jako přetrvávající návyk neadaptivního chování získaného
učením u fyziologicky normálního organismu.
Teorie mající blízko k terapii jsou především C.L.Hull (teorie posilování) a B.F.Skinner
(teorie instrumentálního podmiňování). Za klasické se považují dva pokusy s malými dětmi.
Watson a Reynerová - pokus s 11 měsíčním Albertem : byl vystaven kontaktu s bílou krysou
ale nejevil známky strachu, ty jevil až po té, když mu při kontaktu s krysou (vždy když na ni
šáhnul) bylo za zády řachnuto kladivem do kovové tyče. Později se strach generalizoval i na
jiné bílé objekty aniž by nutně zazněla rána. Autoři studie ještě v záverečné zprávě žertovali,
*
(původně chtěl studovat fyziku, ale vlivem administrativních zmatků skončil na psychologii)
psychologie
strana 122 z 143
že 20 let poté by mohl nějaký freudovský analytik v Albertově pseudo-paměti objevit, že se
ve třech letech pokoušel hrát si s matčiným pubickým ochlupením a dostal silně vyhubováno.
Jonesová zase zkoušela 3 letého Petra léčit z fóbie na bílé králíky (vznikla v přirozeném
prostředí) pomocí vystavování králíků v době kdy si hrál s dětmi nebo si pochutnával na
jídle.
Wolpe vypracoval teorii o RECIPROČNÍM ÚTLUMU: neurotické chování se získává v
situacích vyvolávajících strach a úzkost : úspěšná terapie závisí na recipročním útlumu
strachových reakcí : dochází k útlumu vlivem současného vyvolání jiných reakcí, které jsou
po fyziologické stránce se strachem neslučitelné - vyvoláme-li se strachem neslučitelnou
reakci spolu s expozicí podnětu podmíněné spojení mezi strachem a tímto podnětem se oslabí.
nejúčinnější a také nejčastěji využívanou byla svalová relaxace, která vedla k desenzibilizaci.
V současné době se více využívá systému expozice reálnou situací (in vivo) a to buď ve
formě postupné nácvikové konfrontace a nebo formou zaplavení (flooding): PA má vydržet v
nepříjemné situaci tak dlouho, dokud strach nezačne mizet.
pozitivní podmiňování / negativní podmiňování / trest - pozor trest NENÍ negativním
posilováním (podmiňováním):
Operant Conditioning is the term used by B.F. Skinner to describe the effects of the
consequences of a particular behavior on the future occurrence of that behavior. There are
four types of Operant Conditioning: Positive Reinforcement, Negative Reinforcement,
Punishment, and Extinction. Both Positive and Negative Reinforcement strengthen behavior
while both Punishment and Extinction weaken behavior.
In Negative Reinforcement a particular behavior is strengthened by the consequence of the
stopping or avoiding of a negative condition.
Here are two examples of Negative Reinforcement:
A rat is placed in a cage and immediately receives a mild electrical shock on its feet. The
shock is a negative condition for the rat. The rat presses a bar and the shock stops. The rat
receives another shock, presses the bar again, and again the shock stops. The rat's behavior
of pressing the bar is strengthened by the consequence of the stopping of the shock.
Driving in heavy traffic is a negative condition for most of us. You leave home earlier
than usual one morning, and don't run into heavy traffic. You leave home earlier again the
next morning and again you avoid heavy traffic. Your behavior of leaving home earlier is
strengthened by the consequence of the avoidance of heavy traffic.
The concept of Negative Reinforcement is difficult to teach and learn because of the word
negative. Negative Reinforcement is often confused with Punishment. They are very different,
however.
Negative Reinforcement strengthens a behavior because a negative condition is stopped or
avoided as a consequence of the behavior.
Punishment, on the other hand, weakens a behavior because a negative condition is
introduced or experienced as a consequence of the behavior.
VÝSTUPY PODMIŇOVÁNÍ
větší výskyt chování
nižší výskyt chování
positivní posilování
positivní stimul
(přidání stimulu)
negativní posilování
trest
negativní stimul
(odebrání stimulu)
(přidán stimul)
Více informací např. Citation: Huitt, W., & Hummel, J. (1997). An introduction to operant
(instrumental) conditioning. Educational Psychology Interactive. Valdosta, GA: Valdosta
State University. Retrieved
psychologie
strana 123 z 143
sukcesivní aproximace : posiluje selektivně ty projevy, které se blíží postupně stále více
žádoucímu ideálu
intermitentní schéma: posilování probíhá jen po některých podnětech - např. pes dostane
nažrat ve variabilní frekvenci 3 až 8 rozsvícení. Zpevnění sice vzniká pomaleji, ale je více
odolné proti vyhasínání.
předpokladem a součástí jakýchkoli behaviorálních terapií je behavioral assessment (někdys
překládáno jako behaviorální diagnostika), který je zaměřen na přesný popis cílového chování
a na volbu nejvhodnějších metod.
Vnitřní senzibilizace: negativní chování je v představách spojeno s nepříjemnými důsledky.
No lze říci, že redukcionistické schéma S-R ustoupilo a bylo nahrazeno Lindsleyho
schématem S-O-R-K-Kp (kde S je stimul, O je osobnost, R je reakce, K jsou konsekvence
(bezprostřední důsledky chování) a Kp je kontingenční poměr, který určuje s jakou četností a
v jakém časovém sledu má určitá reakci určité důsledky).
Zájem o sebeovládání a seberegulaci posunul terapeuty od determinismu prostředí k
recipročnímu determinismu, kde jedinec není pasivním ale aktivním účastníkem, který je s
prostředím v interakci. K technikám nácviku patří: cílevědomá volba podnětů, sebekontrola,
sebeodměňování, sebtrestání
reciproční inhibice : Wolpe; když je možné vyvolat reakci inhibující úzkost v přítomnosti
úzkost vyvolávajícího podnětu, dojde k oslabení pouta mezi tímto podnětem a úzkostí
15A) VYMEZENÍ ČINNOSTI MOZKOVÝCH HEMISFÉR V NÁVAZNOSTI NA JAZYK
A DOROZUMÍVÁNÍ
(Höschl, Švestka, Libiger): Jazyk je výsledek složité neuronální činnosti, dovolující
vyjadřovat a vnímat duševní stavy prostřednictvím sluchových a grafických znaků nebo gest
při využití senzorických nebo motorických funkcí, které k tomuto účelu prvotně nebyly
specializovány.
Za předpokladu standardní dominance hemisfér (praváctví, řečové funkce vázány na levou
hemisféru) je jazyk reprezentován činností neuronálního systému obou hemisfér. Zúženými
profily jsou Brocova oblast (Brodmanova area 44,45), přiléhající část prefrontální kůry vlevo,
doplňková motorickjá oblast vlevo (BA 6), Wernickeova oblast a přilehlá parietotemporální
kůra, dále korové oblasti, které jsou vůči vyjmenovaným zrcadlově v pravé hemisféře a
vzájemné intrahemisforální spoje uvedených obsalstí.
Informaci fonologickou (hlásky) a lexikální (slova v daném jazyce) zpracovává systém jehož
korová část je na hranici levého temenního a spánkového laloku. Podílí se však i Brocova
oblast a pravostranná horní spánková kůra. Syntaktické reprezentace (správné uspořádání
slov do vět) aktivuje kůru kolem Sylviovy rýhy na obou stranách mozku. Zúženým profilem
syntaktické reprezentace jsou levostranné perisylviánské korové oblasti.
Prozódie, která vyjadřuje afektivní stránku jazyka, je funkcí řečových korových syystémů a
jejich spojů v obou hemisférách. Dominantní je hemisféra pravá. Ta se rovněž podílí na
rozlišování metafor, které aktivují řečový systém levé hemisféry, v pravé hemisféře sktivují
prefrontální kůru, střední spánkový závit, zadní část gyrus cynguli.
Rozlišování písmen aktivuje kůru zadní části levého i pravého gyrus fusiformis. Rozlišování
psaných slov aktivuje kromě toho přední část stejného závitu, rovněž oboustranně. Kromě
nich se při čtení slov aktivuje poměrně rozsáhlé oblasti spánkových a čelních laloků
obouhemisfér, bazální ganglia, části talamu a hemisféry mozečku. Aktivace jednotlivých
obalstí patrně odpovídá "složkám" čtení - zrakové, fonologické, sémantické, motorické i
orientované pozornosti.
Novým objevem je, že zpracování čísel je samostatný funkční systém, jehož jednoduchá
podoba se dá prokázat u zvířat také. U lidí je systém dvousložkový: jedna část zpracovává
čísla, druhá reprezentuje systém kalkulace
psychologie
strana 124 z 143
15B)
STRUČNÁ
CHARAKTERISTIKA
HUMANISTICKÝCH
SMĚRŮ
V
PSYCHOTERAPII, ZÁKLADNÍ POJMY
18. Humanistická psychologie
18.1 Podmínky vzniku
1. Krize behaviorismu, psychologického naturalismu a scientismu
• selhávají ve snaze po hlubším pochopení lidské psychiky
• pouze studium chování pomocí objektivních vědeckých metod ⇒ psychologie řazena
mezi přírodní vědy
• kritika naturalistického pojetí lidské psychiky
• závěry ze studia chování zvířat nelze přenášet mechanisticky na člověka
• kritika redukcionismu v behaviorismu (nezabýval se lidským prožíváním)
2. Krize pozitivistické a neopozitivistické psychologie
• tato byla základnou behaviorismu
• nelze jen odvozovat zákony z empirických odpovědí za pomocí logických pravidel
3. Krize fyziky v polovině 20. let
• poznatky z výzkumů subatomárních částic zpochybnily do té doby používaný
mechanistický a karteziánský obraz světa
• ⇒ zpochybnění dogmatu přírodovědecké objektivity
4. Vznik metodologie fenomenologicky orientované filozofie
5. Vývoj společensko-ekonomických poměrů v USA
• prezident ROOSEVELT – Hospodářská reforma (vyhlášena v r. 1933) – humanizace
ekonomické a sociální politiky, prosazení se pragmaticko-humanistické orientace ve
vnitrostátní politice
• vliv vlny emigrantů z Evropy (útěk před nacismem) ⇒ pronikání evropské psychologie
a filozofie do USA, vliv i východních ezoterních systémů
-
⇒ snaha o návrat k antropocentricky orientované psychologii, v níž dominuje téma
prožívání a metoda introspekce
humanistická psychologie je třetí cestou (vedle psychoanalýzy a behaviorismu)
18.2 Východiska
1. Pojetí psychologie jako vědy o prožívání
2. Návrat k introspekci
3. STERNŮV personalismus (viz otázka číslo 21)
4.Tematizace psychologických aspektů existenciálních problémů člověka 20. století – úzký
vztah k evropskému existencialismu
• člověk jako vědomý aktivní tvůrce své existence (tj. ne jen reaktivní jako
v psychoanalýze nebo behaviorismu)
• návrat k antropologickým konstantám psychologických aspektů lidského bytí (láska,
vědomí smrtelnosti, potřeba růstu…)
• toto však není specifikem jen humanistické psychologie – toto paradigma je i ve všech
existencialisticky
orientovaných
systémech
psychologie
(daseinanalýza,
neopsychoanalýza)
• v humanistické psychologii je na existencialismus naroubován navíc humanismus:
5. Úzký vztah k evropské filozofii humanismu
• humanistický psycholog je v první řadě člověk, až v druhé řadě vědec ⇒ nečiní si
nároky na objektivitu
• často jen vágní formulace určitých morálních imperativů
• humanismus se projevuje zejména v konceptu seberealizace (viz níže)
• identifikuje smysl lidského života a svými poznatky přispívá k jeho naplnění
6. Vliv amerického pragmatismu
psychologie
strana 125 z 143
7. spojení zjišťovacích hledisek s hledisky normativními, jde o vědu úzce integrovanou
s filozofii člověka, o vědu úzce integrovaného empirismu a etického normativismu
• snaha o poznání, co člověk je a co je pro něj dobré
• ⇒ je to psychologický systém, kde jsou zavedeny pojmy hodnoty, volby, rozhodnutí,
seberealizace…
18.3
Principy humanistické psychologie
-
shrnul je BUGENTAL (1952):
1. Člověk jako takový je něčím víc než sumou svých částí
• předmětem je člověk jako takový, ne jen jako organismus
2. Člověk existuje v lidském prostředí, stále setrvává ve svazcích s jinými lidmi
• humanistická psychologie se vždy zabývá člověkem v jeho interpersonálních vztazích
3. Centrem lidské zkušenosti je vědomí, které je kontinuální a víceúrovňové a je základní
složkou
lidského bytí
• nevědomí je složkou této kontinuity
4. Člověk disponuje výběrem. Ví, že jeho volba má vliv na proud jeho vědomí a že je
účastníkem
vlastní zkušenosti
• ⇒ člověk má možnost překračovat hranice vlastního stavu daného přírodou a má
schopnost měnit se
5. Člověk koná cíleně (tj. volí určitý směr své činnosti)
Charakteristika humanistické psychologie:
1. Předmětem je lidská zkušenost a prožívání
2. Zjištěná fakta jsou interpretována v rámci humanistického přístupu
3. Základním tématem je vztah mezi tím, čím člověk je, a tím, čím chce být
18.4 Představitelé
1) K. GOLDSTEIN
- považován za „otce“ humanistické psychologie
- je však řazen i mezi neogestaltisty (jeho život podrobněji viz otázka č. 16)
- působily na něho tyto vlivy:
• fenomenologie M. SCHELERA
• filozofie existence M. HEIDEGGERA a K. JASPERSE
• vitalismus H. DRIESCHE
• berlínská gestaltistická škola
- přímo ovlivnil A. H. MASLOWA
- jeho žákem byl R. PERLS – zakladatel gestaltistické terapie
- dílo Organismus (1934 německy v Holandsku, 1939 anglicky v USA) – myšlenky:
1) Holistický koncept organického sebeuskutečňování
• vychází z holistického, resp. gestaltistického pojetí vztahů organismus – prostředí
• chování organismu je organizováno analogickým způsobem jako gestaltisticky pojatý
princip utváření figury a pozadí ve vnímání
• o tom, co se v chování organismu stává figurou (tj. činností dominantou), rozhoduje
jeho aktuální motivace
- ⇒ jako figury pak vystupují akty, které umožňují dosažení příslušného uspokojení
- tyto akty vykazují určité obecné dynamické principy:
1. proces vyrovnávání nebo centrizace
psychologie
strana 126 z 143
2. proces sebeuskutečňování či sebeaktualizace
3. dospívání k dohodě s prostředím
• ⇒ překonání atomistického a kauzalistického pojetí fungování osobnosti
2) Seberealizace
• tento pojem je klíčový v celé humanistické psychologii
• nechal se tím inspirovat MASLOW
• seberealizace = realizovat cíle, které si určím
• seberealizace je:
- podstatným motivem jednání
- a současně nejvyšším cílem života
• hlad, sex, moc, výkon a další specifické potřeby jsou jedinečnými projevy této
nejpodstatnější tendence člověka
Přínos GOLDSTEINA:
1. „Volba“ a „rozhodnutí“ nepředstavují jen „možnost“ lidské existence, ale člověk je na
základě své vevázanosti do světa a na základě tendence organismu k sebeuskutečňování stále
nucen volit a rozhodovat se.
• toto i HEIDEGGER a SARTR
2. Základní motiv života je sebeuskutečňování
• jemu jsou podřízeny všechny další motivy
• tímto motivem je také určován směr vývoje od neuspořádaného k uspořádanému
3. Podstatnou součástí procesu seberealizace je konfrontace s prostředím
• tato konfrontace vede k otřesům a katastrofám, ve styku s tímto vnějším prostředím
zakouší organismus napětí
4. GOLDSTEIN integruje dva gestaltistické principy (neomezuje je však jen na vnímání a
učení, ale aplikuje je na všechny funkce a projevy organismu):
• fenomén figura – pozadí
• tendence k dobrému tvaru
5. Zásadně fenomenologické vědecké východisko
• teorie má sice empirické základy, ale jeho analýza nevychází z dat, ale začíná celkovým
organismem, který je zkoumán ve vztahu ke svým částem
2) A.H. MASLOW
1) Hierarchická teorie potřeb
- vnitřní „naléhavost“ potřeby se uplatňuje v příslušném jednání až tehdy, jsou-li do
jisté míry uspokojeny potřeby vývojově nižší
- potřeby:
A potřeby nedostatkové (rovněž D potřeby) (v jejich uspokojování se uplatňuje princip
redukce) –
jsou uspokojovány přetržitě:
1. fyziologické (potřeba potravy + tělesné potřeby)
2. bezpečí a jistoty
3. náležení a lásky
4. úcty a sebeúcty
B potřeby růstové (k přesažení přítomnosti, mohou se realizovat až po potřebách
nedostatkových)-kontinuitní uspokojování s velkou naléhavosti – sebeaktualizace
1. sebeuskutečnění
2. poznávání a rozumění (znalosti pro znalosti)
3. estetických prožitků (objevování a vytváření krásy)
psychologie
strana 127 z 143
2) Koncept seberealizace
- vypracoval ho v rámci hierarchické teorie potřeb
- seberealizace (sebeaktualizace) = komplex potřeb růstu a vývojově vyšších a
specificky lidských motivů (kognitivní a estetické potřeby, snaha po autonomii,
kompetenci,…)
- seberealizace je uskutečňování individuálních způsobilostí, je to „stávání se plně
lidským“
- seberealizující se osobnost je zdravá osobnost
- seberealizující se osobnost se projevuje těmito znaky:
• lepší vnímání reality a klidnější vztah k ní
• akceptace sebe sama a druhých
• spontaneita, jednoduchost a přirozenost
• vnímavost vůči problémů
• objektivita
• potřeba privátnosti, autonomie (nezávislost na okolí)
• vůle
• aktivní jednání, tvořivost, humor
• oceňování základních životních hodnot, smysl pro filozofii, rozlišování mezi
prostředky a účely, dobrem a zlem
• mystické zkušenosti a hraniční zážitky
• pocit sounáležitosti, interpersonální vztahy
• je oddána nějakému úkolu, „obětuje“ se něčemu nadosobnímu
- ⇒ seberealizace je neukojitelná a představuje trvalou motivaci
1) C. R. ROGERS
-
systematicky rozpracoval teorii sebeaktualizace jako základnu pro svou
psychoterapeutickou praxi
• psychoterapie zaměřená na člověka, nedirektivní psychoterapie
- pro potřeby psychoterapie vytvořil teorii plně fungující osoby – její základní teze:
1. Chování je funkcí:
- kognitivní reprezentace životního prostředí v mysli osoby
- a její tendence k rozvíjení sebe sama
2. Psychologicky rozhodující relací je vztah organismu a sebepojetí (symbolizované
zkušenosti)
- tento vztah se může vyznačovat rovnováhou nebo nerovnováhou
3. Snaha po sebeaktualizaci je biologicky daná tendence – zahrnuje:
- uspokojování potřeb
- rozvoj všech fyzických a psychických schopností
- vývoj k autonomii, sebeurčení a sebeúctě
-
⇒ ROGERS vypracoval teorii vývoje hodnotové orientace
• v ní je rozhodující transformace těch biogenních hodnot, jejichž společným
jmenovatelem je slast, v přijatý systém hodnot a hodnocení, v němž se uplatňují
především sociální imperativy
• zdrojem této transformace je rodinná výchova
• sebepojetí, jehož podstatou je sebehodnocení (sebeoceňování), je závislé na vztaženém
sociálním okolí – tj. nejprve na rodičích, pak na dalších osobách, na nichž jsme citově
závislí, mají kredit apod.
• utváření a fungování sebepojetí je rozhodujícím aspektem lidského života
psychologie
strana 128 z 143
-
sebeaktualizace je centrální motiv každého člověka
snaha o sebeaktualizaci je ovlivněna akceptaci/neakceptací zkušenosti organismu ⇒ podle
toho jde o různou posloupnost následujících událostí:
• akceptování zkušeností organismu (impulsů a pocitů) → realistické smýšlení →
orientace na sebeaktualizaci
• neakceptování zkušeností organismu → úzkost → orientace na sebeobranu
-
plné fungování osoby tedy závisí na ztotožnění jáství s organismem, tj. akceptování
různých zkušeností (dojmů) jako přirozených, neohrožujících
• např. kdo se cítí být ohrožen svými sexuálními impulsy (neakceptuje je), bude kritický
vůči těm, jejichž chování vnímá jako sexuální x ten, kdo své sexuální impulsy
akceptuje, bude tolerantní vůči těm, kteří je vyjadřují
• jáství řídí chování tak, abychom se cítili dobře: buď abychom se uskutečňovali (pokud
akceptujeme zkušenost organismu), nebo bránili své pojetí sebe sama (pokud
neakceptujeme zkušenost organismu)
• i sebeobrana je určitým způsobem sebeuskutečňování, ale bez možnosti rozvoje
• cíl psychoterapie tedy je integrovat v sebepojetí i ty zkušenosti, které jsou spojeny
s úzkostnými pocity, nebo rekonstruovat sebepojetí v souladu s určitými zkušenostmi
18.5
Zhodnocení humanistické psychologie
Přínos
1. Ukazuje, jak by měla být orientována společensky a lidsky efektivní psychologie.
2. Využití v psychoterapii a výchově.
3. Poukázala na nezbytnost korekcí a doplnění současných psychologických směrů.
4. Poukázala na nutnost studovat lidskou psychiku v kontextu její komplexní existenciální
podmíněnosti, na nutnost studovat psychiku člověka jako komplexní životní fenomén a
člověka jako aktivně se utvářející bytost.
5. Důraz na motivační aspekty (zejména zásadní funkce sebepojetí).
6. Uvedla do psychologie opomíjené pojmy, např. seberealizace.
Kritika
1. Nemůže nahradit psychologii chování, jen ji doplnit.
2. Nepřekonala zásadní rozpory dosavadních psychologií.
3. Nedospěla k větší shodě mezi empirismem a intuitivismem.
4. pojmy často příliš vágní, nejsou empiricky ověřeny.
• příliš intelektualisticky pojatý humanismus ⇒ často jde o záležitost spíše esejistickou než
střízlivě vědeckou.
psychologie
strana 129 z 143
PŘÍLOHY:
ERIK H. ERIKSON OSM VĚKŮ ČLOVĚKA
(přeložili dr. J. Langmeier a Ing. D. Langmeierová, z anglického originálu Eight Ages of
Man - kapitola z knihy Childhood and Society, 2. vydání, W.W. Norton & Co., Inc., New
York, 1963)
1. ZÁKLADNÍ DŮVĚRA PROTI ZÁKLADNÍ NEDŮVĚŘE
Nejdříve se sociální důvěra dítěte projevuje v tom, jak dobře jí, jak hluboce spí a jak uvolňuje
pohyby svých střev. Zážitek, že jeho stále vnímavější schopnosti jsou vzájemně regulovány
technikami obsluhy, pomáhá mu postupně vyrovnat nelibost způsobenou nezralostí
homeostázy, s níž se narodilo. V hodinách postupně se prodlužujícího bdění poznává, že stále
více dobrodružství smyslů vzbuzuje pocit známosti, pocit odpovídající pocitu vnitřního
dobra. Formy uspokojení a lidé, kteří jsou s nimi spojeni, stávají se stejně tak známými jako
palčivá bolest střev. První sociální výkon, jehož dítě dosáhlo, je proto jeho ochota nechat
matku zmizet z dohledu bez nadměrné úzkosti nebo hněvu, protože se stala vnitřní jistotou
stejně jako vnější představitelností. Taková důslednost, souvislost a stejnost zkušenosti
poskytuje rudimentární pocit identity já, jež závisí, tuším, na uznání, že existuje vnitřní
soubor pamatovaných a předvídaných vjemů a představ, které jsou pevně sdruženy s vnějším
souborem známých a předvídatelných věcí a lidí.
Co tedy zde nazýváme důvěrou (trust), odpovídá tomu, co Tereza Benedeková nazvala
spoléháním (confidence). Dávám přednost slovu důvěra, protože je v něm více vzájemnosti:
o malém dítěti můžeme říci, že důvěřuje tam, kde by bylo příliš odvážné říci, že se spoléhá.
Obecný stav důvěry dále zahrnuje nejen tu okolnost, že se jedinec naučil spoléhat se na
stejnou kontinuitu zevních pečovatelů, ale i to, že může věřit sobě samému a schopnosti
svých vlastních orgánů vyrovnat se s pudy; a že je schopen pokládat sebe samého za
dostatečně důvěryhodného, takže pečovatelé nebudou muset být na pozoru, aby nebyli
uskřípnuti.
Ustavičné okoušení a ověřování vztahů mezi vnitřkem a vnějškem je rozhodujícím způsobem
ověřeno v době hněvů a za stadia kousání, kdy zuby způsobují bolest z vnitřku a kdy vnější
přátelé buď nejsou k dispozici anebo odmítají jedinou činnost, která slibuje úlevu, totiž
kousání. Ne že by prořezávání zubů samo o sobě způsobovalo neblahé následky, které jsou
mu občas připisovány. Jak jsme dříve popsali, je dítě nyní puzeno k tomu, aby chápalo více,
ale pravděpodobně také zjišťuje, že přítomnost žádoucích předmětů je pomíjivá; to se týká
bradavky a prsu i matčiny zaměřené pozornosti a péče. Zdá se, že prořezávání zubů má
význam prototypu a může vskutku být modelem masochistické tendence zajistit si kruté
uspokojení prožíváním libosti z vlastní bolesti, kdykoliv je jedinec neschopen zabránit
významné ztrátě.
V psychopatologii lze nedostatek základní důvěry studovat nejlépe na infantilní schizofrenii,
zatímco trvalá původní slabost takové důvěry je zřejmá u dospělých osobností, u nichž je
navyklý únik do schizoidního nebo depresivního stavu. Obnovení stavu důvěry je, jak se
ukázalo, základním požadavkem léčby v těchto případech. Bez ohledu na to, jaké okolnosti
mohly způsobit psychotické zhroucení, bizarnost a odtažité chování mnoha těžce nemocných
osob skrývá pokus obnovit sociální vzájemnost ověřováním hranic mezi smysly a fyzickou
skutečností, mezi slovy a sociálními významy.
Psychoanalýza předpokládá, že časný proces diferenciace mezi vnitřními prožitky a zevním
prostředím je základem projekce a introjekce, jež zůstávají jedněmi z našich nejhlubších a
nejnebezpečnějších obranných mechanismů. V introjekci cítíme a jednáme, jako by se vnější
dobro stalo vnitřní jistotou. V projekci prožíváme vnitřní zlo jako vnější: připisujeme pro nás
důležitým lidem zlo, které je ve skutečnosti v nás. Předpokládá se tedy, že tyto dva
mechanismy - projekce a introjekce - jsou utvářeny podle toho, co probíhá u malých dětí,
psychologie
strana 130 z 143
když chtějí zvnějšnit bolest a zvnitřnit libost, záměr, který musí podrobit svědectví
vyspívajících smyslů a konečně rozumu. Tyto mechanismy jsou více či méně normálně
obnoveny v aktuálních krizích lásky, důvěry a víry v dospělosti a mohou charakterizovat
iracionální postoje vůči odpůrcům a nepřátelům v masách zralých jedinců.
Pevné ustavení trvanlivých vzorů pro řešení nukleárního konfliktu základní důvěry oproti
základní nedůvěře v prostoru existence je první úkol já (ego), a tedy především úkol pro
mateřskou péči. Ale řekněme rovnou, že množství důvěry vyvozené z nejčasnější infantilní
zkušenosti nezávisí, jak se zdá, na absolutním množství potravy nebo projevů lásky, ale spíše
na kvalitě mateřského vztahu. Matky vytvářejí pocit důvěry ve svých dětech oním druhem
ošetřování, které ve své kvalitě slučuje citlivou péči individuální potřeby nemluvněte a pevný
pocit osobní důvěryhodnosti v rámci přijímaného kulturního životního stylu. To vytváří v
dítěti základnu pro pocit identity, která bude později slučovat vědomí, že je v pořádku, že je
samo sebou a že se stává tím, o čem ostatní lidé věří, že se stane. S určitými omezeními
(která jsme už dříve označili jako nezbytnosti péče o dítě) je tedy jen málo frustrací v tomto
stadiu nebo v následujících stadiích, která by rostoucí dítě nebylo schopno vydržet, jestliže
taková frustrace vede ke stále obnovovanému zážitku větší totožnosti a silnější kontinuity
vývoje, směřujících ke konečné integraci individuálního životního cyklu s nějakou
významnou širší přináležitostí. Rodiče musí mít nejen určité způsoby vedení zakazováním a
povolováním, ale musí být také schopni představovat dítěti hluboké, téměř tělesné
přesvědčení, že vkládají význam do všeho, co dělají. Konec konců se děti stávají
neurotickými ne z frustrací, ale z nedostatku nebo ztráty sociálního významu těchto frustrací.
Ale i za nejpříznivějších okolností uvádí toto stadium, jak se zdá, do psychického života
pocit vnitřního rozdělení a všeobecné nostalgie po ztraceném ráji a stává se pro to typickým.
Právě proti této mocné kombinaci pocitu strádání, oddělení a opuštění se musí základní
důvěra obhájit v průběhu života.
Každé následující stadium a každá krize má zvláštní vztahy k některému ze základních prvků
společnosti, a to z toho prostého důvodu, že životní cyklus člověka a lidské instituce se
vyvíjely společně. V této kapitole můžeme sotva učinit víc než jen popsat každé stadium a
zmínit se pak o tom, který základní prvek sociální organizace se k němu vztahuje. Tento
vztah je oboustranný: člověk přináší do těchto institucí zbytky své infantilní mentality a svůj
mladistvý zápal a přijímá od nich - pokud jsou s to udržet si svou aktualitu - zpevnění svých
infantilních výdobytků.
Rodičovská víra, která podporuje důvěru vznikající v novorozenci, hledala během historie
svou institucionální záruku v organizovaném náboženství (a příležitostně v něm našla i svého
největšího nepřítele). Důvěra vzešlá z péče je ve skutečnosti prubířským kamenem
opravdovosti daného náboženství. Všem náboženstvím je společné periodické dětinné
odevzdání se Dárci nebo dárcům, kteří udělují pozemské štěstí stejně jako duchovní zdraví;
určitý projev malosti člověka sníženým postojem a poníženým gestem; přiznání špatných
činů, myšlenek a zlých záměrů v modlitbě a v písních; horlivý apel na vnitřní spojení
božským vedením; a konečně rozpoznání, že individuální důvěra musí se státi společnou
vírou, individuální nedůvěra společně formulovaným zlem, zatímco obnovení jedince musí
se stát částí rituální praxe mnoha lidí a musí být známkou důvěryhodnosti ve společenství.
Uvedli jsme příklad, jak kmeny, které se dostávají do styku s jedním úsekem přírody, vyvíjejí
kolektivní magično, jež - jak se zdá - jedná s nadpřirozenými Dárci potravy a štěstí, jakoby
byli rozhněváni a museli být usmířeni modlitbou sebetrýzněním. Primitivní náboženství,
nejprimitivnější vrstva ve všech náboženstvích a náboženská vrstva v každém jedinci
oplývají snahami o odpykání, které se snaží odčinit příčiny vůči mateřskému lůnu a obnovit
víru v dobrotu vlastního úsilí a v laskavost vesmírných sil.
Každá společnost a každý věk musí nalézt institucionalizovanou formu uctívání, která čerpá
vitalitu ze své představy světa - od predestinace k indeterminismu. Klinik může pouze
pozorovat, že mnozí lidé, kteří jsou hrdi na to, že se obejdou bez náboženství, mají děti, které
si nemohou dovolit být bez něho. Na druhé straně jsou mnozí, kteří - jak se zdá - čerpají
psychologie
strana 131 z 143
životní víru ze sociální akce a vědecké dráhy. A opět jsou mnozí, kteří vyznávají víru, ale v
praxi prozrazují nedůvěru v život i v lidi.
2. AUTONOMIE PROTI STUDU A POCHYBÁM
Když popisujeme růst a krize lidské osobnosti jako série alternativních základních postojů
(např. důvěra proti nedůvěře), uchylujeme se k termínu pocit (sense of), ačkoliv podobně
jako pocit zdraví nebo pocit nevolnosti pronikají takové pocity povrch i hloubku, vědomí i
nevědomí. Jsou tedy zároveň způsoby prožívání, přístupnými introspekci, způsoby chování,
které mohou pozorovat ostatní lidé, a nevědomými vnitřními stavy, které lze určovat testem a
analýzou. V dalším výkladu je třeba mít tyto tři dimenze na mysli.
Maturace svalové soustavy navozuje stadium experimentování dvěma stimulujícími
kategoriemi sociálních modalit: zadržení a pouštění. Jako ve všech případech těchto modalit,
jejich základní konflikt může vést nakonec buď k hostilním, nebo k benigním očekáváním a
postojům. Držení se tak může stát destruktivním a krutým zadržováním a omezováním anebo
se může stát způsobem péče: mít a podržet. Také pustit se může změnit v nepřátelské
uvolnění destruktivních sil, nebo se může stát umírněným nechat jít a nechat být.
Vnější kontrola chování dítěte na tomto stadiu musí být proto pevně ujišťující. Dítě musí
cítit, že základní víra v existenci, která je trvalým pokladem uchovaným z hněvivých zápasů
orálního stadia, nebude vydána všanc tímto jeho obratem, tímto náhlým, prudkým přáním mít
možnost volby, požadovačně něco přivlastňovat a tvrdohlavě něco vylučovat. Pevné vedení
ho musí chránit proti potenciální anarchii jeho dosud nevycvičeného smyslu rozlišování, jeho
neschopnosti záměrně držet a pustit. Jak ho jeho okolí povzbuzuje, aby stálo na vlastních
nohou, musí je také chránit před bezesmyslnými a neomezenými prožitky studu a časných
pochybností.
Posléze je zmíněné nebezpečí jedním z nejlépe nám známých. Neboť jestliže je dítě zbaveno
postupné a dobře míněné zkušenosti autonomie a svobodné volby (nebo je-li oslabeno
počáteční ztrátou důvěry), obrací proti sobě všechen svůj pud rozlišovat a manipulovat.
Přemanipuluje se samo, vyvine předčasné svědomí. Místo aby se zmocňovalo věcí za tím
účelem, aby je zkoušelo záměrným opakováním, stane se posedlým svým vlastním sklonem
opakovat. Takovouto posedlostí se ovšem učí zvládat znovu okolí a získat moc tvrdohlavou a
detailní kontrolou tam, kde nemohlo najít vzájemnou regulaci v širokém měřítku. Takové
jalové vítězství je infantilním modelem nutkavé neurózy. Je také infantilním zdrojem
pozdějších pokusů v dospělosti ovládat okolí literou spíše než duchem.
Stud je emoce dosud nedostatečně studovaná, protože je v naší civilizaci tak časně a snadno
pohlcena pocitem viny. Stud předpokládá, že člověk je plně vystaven pohledům a vědom si
toho, že se naň dívají: jedním slovem vědom si sám sebe (self-conscious). Člověk je viditelný
a není na to připraven: proto je v našich snech stud obsažen v situacích, kde na nás lidé zírají,
když nejsme dostatečně oblečeni, v nočním odění, bez kalhot. Stud je časně vyjádřen v
impulsu zakrýt svou tvář nebo propadnout se, právě v daném okamžiku a na daném místě,
rovnou do země. Ale to je, tuším, v podstatě vztek obrácený proti sobě samému. Ten, kdo se
stydí, by rád donutil svět, aby se naň nedíval, aby nepozoroval jeho nahotu. Rád by zničil oči
světa. Místo toho si však musí přát svou vlastní neviditelnost. Tato možnost je hojně
využívána ve výchovné metodě zahanbení, kterou užívají tak výlučně mnohé primitivní
národy. Vizuální stud vzniká dříve než auditorní vina, což je pocit špatnosti, který člověk má
mít sám u sebe, když se nikdo nedívá a když je všecko potichu - kromě hlasu nadjá
(superego). Takovéto zahanbení využívá vzrůstajícího pocitu malosti, který se může vyvinout
teprve, když se dítě postaví a když mu jeho vědomí dovoluje pozorovat poměrnou míru
velikosti a síly.
Příliš mnoho zahanbování nevede k opravdové slušnosti, ale k tajnému odhodlání
proklouznout neviděn - pokud nevyústí až ve vzdorovitou nestoudnost. V jedné působivé
americké baladě vrah, který má být pověšen na šibenici před očima obce, místo aby se cítil
patřičně potrestán, začne diváky plísnit a končí každou salvu posměšků slovy: Bůh zatrať
vaše oči!. Mnohé malé dítě, které je zahanbováno víc než snese, může být v trvalé náladě
psychologie
strana 132 z 143
vyjadřovat vzdor podobným způsobem (ačkoliv mu třeba chybí odvaha nebo slova). Touto
zmínkou mám na mysli tu okolnost, že existuje hranice pro dítě i dospělého, po kterou snáší
požadavky pokládat sebe, své tělo a svá přání za zlá a hanebná a věřit v neomylnost těch,
kteří takový soud vynášejí. Může být náchylné k tomu tento stav věcí obrátit a pokládat za
zlý fakt, že existují: jeho příležitost nadejde, když tyto okolnosti pominou, nebo se jich sám
zbaví.
Pochybnost je sestra hanby. Zatímco stud je závislý na vědomí vztyčení a vystavení
pohledům (jak učí klinické pozorování), má pochybnost daleko spíše co činit s vědomím, že
mám přední a zadní stranu, a zejména něco za sebou. Neboť tuto odvrácenou část těla s jejím
agresivním a libidinálním ohniskem ve svěračích a v hýždích nemůže dítě vidět, i když může
být ovládána vůlí ostatních. Oblast vzadu je temný kontinent malého člověka, oblast těla,
která může být magicky ovládána a do které mohou účinně vniknout ti, kteří napadají
autonomní síly dítěte a kteří označují za zlé ty produkty střev, jež dítě pokládá za docela v
pořádku, když je vyměšuje. Tento základní pocit pochybnosti o všem, co jsme nechali za
sebou, tvoří základ pro pozdější a spíše slovní formy nutkavého pochybování. V dospělosti to
nachází výraz v paranoidních obavách, které se týkají skrytých pronásledovatelů a tajných
pronásledování, jež nás ohrožují zezadu (a zvnitřku toho, co je vzadu).
Toto stadium se proto stává rozhodujícím pro poměr lásky a nenávisti, spolupráce a
svéhlavosti, svobody sebevyjádření a jejího potlačení. Z pocitu sebekontroly bez ztráty
sebeúcty pramení trvalý pocit dobré vůle a hrdosti; z pocitu ztráty sebekontroly a z pocitu
nadměrné cizí kontroly vzniká trvající sklon k pochybám a studu.
Jestliže se některému čtenáři bude zdát popis negativních možností našich stadií veskrze
přehnaný, musím mu připomenout, že to není jen následek naší předpojatosti klinickým
zaměřením. Dospělí, a to i zdánlivě zralí a neneurotičtí jedinci, vykazují přecitlivělost
týkající se možné zahanbující ztráty tváře a strach z útoku zezadu, jenž je nejen naprosto
iracionální a odporuje tomu, co člověk zná a ví, ale může mít i osudný vliv, jestliže podobné
pocity ovlivňují např. mezirasovou a mezinárodní politiku.
Uvedli jsme základní důvěru ve vztah k instituci náboženství. Trvalá potřeba jednotlivce, aby
jeho vůle byla utvrzena a začleněna do dospělého pořádku věcí, který současně utvrzuje a
začleňuje vůli ostatních, má svou institucionální záruku v principu zákona a pořádku. V
denním životě stejně jako na vysokých soudních dvorech - domácích i mezinárodních - tento
princip určuje každému privilegia a jeho omezení, jeho závazky a jeho práva. Pocit
spravedlivé důstojnosti a zákonné nezávislosti ze strany dospělých, kteří je obklopují,
vyvolává v dítěti, které má dobrou vůli, důvěřivé očekávání, že druh autonomie vypěstované
v dětství, nepovede k nemístným pochybnostem nebo k studu v pozdějším životě. Tak pocit
autonomie vypěstovaný v dítěti a měnící se, jak život pokračuje, slouží k zachování smyslu
spravedlnosti v ekonomickém a politickém životě (a je jím naopak zase posilován).
3. INICIATIVA PROTI VINĚ
U každého dítěte se na každém stupni setkáváme s novým divem intenzivního vývoje, jenž
představuje novou naději a novou odpovědnost pro všechny. Takovým divem je i pocit
iniciativy s její pronikavou kvalitou. Kritéria pro všechny tyto pocity a kvality jsou táž: krize
více či méně naplněná tápáním a strachem je rozřešena tím, jak dítě náhle vrůstá do sebe
sama, a to jak po stránce osobní, tak i tělesné. Jeví se více samo sebou, více milující,
uvolněnější a bystřejší ve svém úsudku, více k činnosti podněcované i samo činné. Disponuje
volně s nadbytkem energie, jež mu dovoluje zapomenout rychle na nezdary a blížit se k
tomu, co se mu zdá žádoucí (i když se to také zdá nejisté a dokonce nebezpečné) s
nezmenšeným a přesnějším zaměřením. Iniciativa přidává k autonomii kvalitu podnikání,
plánování a úsilí o zdolání úkolu s cílem být aktivní a v pohybu tam, kde předtím svévole
nejčastěji inspirovala činy vzdorovitosti nebo alespoň dosvědčovala svou nezávislost.
Vím dobře, že slovo iniciativa má pro mnoho lidí americký a průmyslový význam. Avšak
iniciativa je nezbytnou součástí každého činu a člověk potřebuje pocit iniciativy ať se učí a
dělá cokoliv, od sbírání plodů až po systém podnikání.
psychologie
strana 133 z 143
Batolivé stadium a stadium infantilní genitality přidávají k souboru základních sociálních
modalit modalitu dělání nejprve ve smyslu horlivého usilování being on the make. Neexistuje
pro to silnější jednodušší výraz; naznačuje libost z úsilí a zápasu. U chlapce důraz spočívá na
falicko-intrusivních způsobech; u dívky se mění ve způsoby chytání, ať už v agresivních
formách polapení, nebo v mírnějších formách úsilí učinit se atraktivnější a půvabnější.
Nebezpečí tohoto stadia je pocit viny nad zamýšlenými cíli a nad činy, podnícenými v
překypující radosti z nových lokomotorických a mentálních sil - činy agresivní manipulace a
násilného jednání, jež brzy daleko přesahují výkonnou kapacitu organismu i mysli a vyžadují
tedy energickou zábranu v zamýšlené iniciativě. Zatímco autonomie se soustřeďuje na
vyloučení možných soupeřů a vede tedy k žárlivému vzteku, zaměřenému většinou proti
neoprávněným zásahům mladších sourozenců, iniciativa přináší s sebou anticipační rivalitu
vůči těm, kteří tu byli první a mohou proto pro své lepší vybavení zaujímat pole, na které je
iniciativa jedince zaměřena. Infantilní žárlivost a soupeřivost - tyto často rozhořčené a přece
v podstatě marné pokusy vymezit sféru nepochybného privilegia - dosahují nyní vrcholu v
konečném zápasu o postavení oblíbence u matky. Častý nezdar vede k rezignaci, vině a
úzkosti. Dítě si libuje ve fantaziích, v nichž si představuje sebe jako obra nebo tygra, ale ve
svých snech upadá do děsu o vzácný život. Toto je tedy stadium kastračního komplexu,
zintenzivněného strachem z objevu, že genitálie (nyní silně erotizované) jsou poškozeny jako
trest za fantazie, týkající se jejich existence.
Infantilní sexualita a tabu incestu, kastrační komplex a nadjá (superego) to vše se zde spojuje,
aby vyvolalo onu specificky lidskou krizi, při níž se dítě musí odvrátit od výlučně
pregenitálního vztahu ke svým rodičům a přejít k pomalému procesu, při němž se samo stává
rodičem, nositelem tradice. Zde probíhá nejosudnější rozkol a přeměna v emočním silovém
poli, rozkol mezi možnostmi lidské slávy a totálního zničení. Neboť zde se dítě navždy stává
rozpolceno samo v sobě. Fragmenty instinktu, které dříve podněcovaly růst jeho dětského
těla a mysli, se nyní stávají rozdělenými na infantilní část, která trvale udržuje překypující
možnost růstu, a rodičovskou část, která podporuje a zvyšuje sebepozorování, sebevedení i
sebetrestání.
Znovu je tedy problémem otázka vzájemné regulace. Tam, kde dítě, nyní tak náchylné k
přemanipulování sama sebe, může postupně vyvinout pocit morální odpovědnosti, tam kde
může získat určitý vhled do institucí, funkcí a rolí, které dovolí jeho odpovědné účastenství,
také najde libost z výkonu v ovládání nástrojů a zbraní, v zacházení se smysluplnými
hračkami i v péči o mladší děti.
Pochopitelně je ona rodičovská část mysli nejprve v podstatě infantilní: fakt, že lidské
svědomí zůstává částečně infantilní po celý život, je podstatou lidské tragédie. Neboť nadjá
dítěte může být primitivní, kruté a nekompromisní, jak lze pozorovat v případech, kdy děti
nadměrně kontrolují a nadměrně omezují samy sebe až k hranici sebezničení, v případech,
kdy vyvíjejí nadměrnou poslušnost, která je poslušností na slovo v míře větší než si rodiče
sami přejí vymáhat; nebo, kdy vyvíjejí hluboké regrese a trvalou nevoli, protože rodiče sami
se nezdají žít podle nového svědomí. Jeden z nejhlubších konfliktů v životě je nenávist k
rodiči, který sloužil jako model a vykonavatel nadjá, ale který (v nějaké formě) byl přistižen,
že se pokouší proklouznout v životě s týmiž přestupky, které dítě samo nemůže nadále v sobě
trpět. Podezřívavost a vyhýbavost, která je tak smíšena s kvalitou vše nebo nic, jež je vlastní
nadjá, tomuto orgánu morální tradice, dělá z morálního (ve smyslu moralistického) člověka
velké potenciální nebezpečí pro jeho vlastní já - a pro já jeho bližních.
V patologii dospělých je reziduální konflikt týkající se iniciativy vyjádřen v hysterickém
popření, jež způsobuje potlačení přání nebo zrušení jeho výkonného orgánu ochrnutím,
inhibicí nebo impotencí. Nebo je vyjádřena v překompenzačním vychloubání, při němž
poděšený jedinec, který by nejraději skryl hlavu v písku, natahuje místo toho krk ven. Také
únik do psychosomatické nemoci je nyní běžný. Je tomu tak, jakoby kultura přiměla člověka
k tomu, že sám na sebe příliš upozorňuje a tak se s tímto postojem ztotožňuje, že jenom
nemoc mu může poskytnout únik.
psychologie
strana 134 z 143
Zde však opět musíme mít na mysli nejen individuální psychopatologii, ale i vnitřní silové
zdroje hněvu, které musí být v tomto stadiu ponořeny pod povrch, stejně jako jsou potlačeny
a inhibovány některé z nejpošetilejších nadějí a nejdivočejších fantazií. Pocit
samospravedlnosti, který z toho vyplývá - často hlavní odměna za dobré chování - může být
později s krajní nesnášenlivostí obrácen proti ostatním ve formě houževnatého
moralistického dohlížení, takže úsilí se zaměřuje hlavně na potlačení iniciativy spíše než na
její řízení. Na druhé straně iniciativa i morálního člověka snadno roztrhne hranice
sebeomezení, což mu dovoluje, aby činil ostatním na své nebo cizí půdě, co sám by nikdy
nečinil ani netrpěl, aby se dálo v jeho vlastním domě.
Se zřetelem na možnosti dlouhého lidského dětství je radno ohlédnout se nazpět na
modrotisk životních stadií a uvážit možnosti vést mláďata rasy dokud jsou mladá. A tu
podotýkáme, že podle moudrého předurčení základního plánu není dítě nikdy více připraveno
učit se tak rychle a chtivě, stávat se větším ve smyslu sdílení závazků a výkonu jako v tomto
období svého vývoje. Je dychtivé i schopné spolupracovat na úkolech, sdružovat se s
ostatními dětmi, aby s nimi tvořilo a plánovalo, je ochotno těžit ze styku s učiteli a hledět se
vyrovnat ideálním vzorům. Ztotožňuje se ovšem i nadále s rodičem téhož pohlaví, ale
prozatím hledá příležitosti tam, kde
mu pracovní ztotožnění (identifikace) slibuje, jak se zdá, prostor pro iniciativu bez přílišného
infantilního konfliktu nebo oidipské viny a mnohem realističtější identifikaci založenou na
duchu rovnosti, kterou zakouší při společné práci. Ať je tomu jakkoliv, oidipské stadium
nevede pouze ke skličujícímu ustavení morálního smyslu, jenž omezuje horizont toho, co je
dovoleno. Udává také směr k možnému a dosažitelnému, což dovoluje, aby sny časného
dětství byly uvedeny ve vztah k cílům aktivního dospělého života. Sociální instituce
poskytují proto dětem tohoto věku ekonomický ethos ve formě ideálních dospělých, které lze
rozeznat podle jejich uniforem a jejich funkcí, a kteří jsou dostatečně fascinující, aby
nahradili hrdiny obrázkových a pohádkových knížek.
4. SNAŽIVOST
PROTI MÉNĚCENNOSTI
Takto se tedy dějiště vnitřního života zdá celé připraveno pro vstup do života, až na to, že
život je tu nutně nejprve školním životem, ať už školou je pole nebo džungle anebo školní
třída. Dítě musí zapomenout na své minulé naděje a přání, zatímco jeho přebujelá
představivost je krocena a podrobena zákonům neosobních věcí - zejména čtení, psaní a
počítání. Neboť dříve než se dítě, které je psychologicky již v zárodku rodičem, může stát
rodičem biologickým, musí začít být pracovníkem a možným živitelem. S nastupující
periodou latence normálně vyvinuté dítě zapomíná, či spíše sublimuje, nezbytnost realizovat
lidi přímým útokem nebo stávat se nakvap tatínkem a maminkou. Učí se nyní získávat uznání
tím, že vyrábí věci. Zvládlo oblast pohybování a orgánových funkcí. Poznalo pocit účelovosti
se zřetelem na fakt, že mu v lůně jeho rodiny nekvete žádná budoucnost, a je tak připraveno
věnovat se daným dovednostem a úkolům, které daleko přesahují pouhý hravý výraz jeho
orgánových funkcí nebo libost z funkce jeho údů. Vytváří v sobě pocit snaživosti (industry) tj. přizpůsobuje se anorganickým zákonům světa nástrojů. Může se stát dychtivou a do práce
zabranou jednotkou produktivní situace. Přivést produktivní situaci k ukončení stává se
cílem, který postupně nahrazuje rozmary a přání hry.
Hranice jeho já zahrnují nyní jeho nástroje a dovednosti: princip práce ho učí získávat
potěšení z práce dovršené díky stálé pozornosti a vytrvalé píli. Ve všech kulturách dostává se
dětem na tomto stadiu nějaké systematické výuky, ačkoliv to nikterak nemusí být ve formě
školy, kterou gramotní lidé organizují kolem učitelů, specializovaných v umění, jak učit číst
a psát. U předgramotných a negramotných lidí se děti mnoho učí od dospělých, kteří se
stávají učiteli díky svému talentu a své náklonnosti spíše než proto, že byli do této funkce
dosazeni, a pravděpodobně nejvíce se učí od starších dětí. Takto si dítě osvojuje základy
technologie, stává se připraveno zacházet s nářadím, nástroji a zbraněmi užívanými velkými
psychologie
strana 135 z 143
lidmi. Vzdělaní lidé se specializovanějším pracovním zaměřením musí připravovat své děti
tak, že je učí věcem, které je dělají nejprve gramotnými, poskytují jim co možná nejširší
základní vzdělání pro největší počet všech možných pracovních zaměření. Čím spletitější se
však specializace stává, tím nezřetelnější jsou případné cíle iniciativy; a čím komplikovanější
je sociální realita, tím vágnější je v ní role otce a matky. Škola zdá se být kulturou sama o
sobě, se svými cíli a omezeními, se svými výkony i zklamáními.
Na tomto stadiu je dítě ohrožováno pocitem nedostatečnosti a méněcennosti. Jestliže si zoufá
nad svými nástroji a dovednostmi nebo nad svým postavením mezi svými spolupracovníky,
může ztratit odvahu k tomu, aby se identifikovalo s nimi i s určitou oblastí nástrojového
světa. Ztráta naděje na takové pracovní společenství může je stáhnout zpět do izolovanější,
méně nástrojově zaměřené rodinné rivality oidipského období. Dítě si zoufá nad svým
vybavením v nástrojovém světě i ve své fyzické konstituci a pokládá se za odsouzené k
prostřednosti a nepostačitelnosti. A právě v tomto bodě se širší společenství stává důležitým
v tom, jak dítěti poskytuje příležitost porozumět významným rolím v technologii a v
ekonomii. Vývoj mnohého dítěte je rozrušen, když je rodinný život nedokázal připravit pro
školní život, nebo když školní život nedovede dále udržovat sliby dřívějších stadií.
Když jsem mluvil o období vyvíjejícího se pocitu snaživosti, odvolával jsem se na vnější a
vnitřní překážky při užití nových schopností, ale nikoliv na zesílení nových lidských pudů,
ani na skrytý hněv, vyplývající z jejich frustrace. Toto stadium se liší od dřívějších právě tím,
že není vzepětím z vnitřních erupcí k nové sebevládě. Freud je nazývá stadiem latence,
protože prudké pudy v této době normálně dřímou. Ale je to jenom klid před bouří puberty,
kdy všecky dřívější pudy se znovu vynořují v nové kombinaci, aby byly uvedeny pod vládu
genitality.
Na druhé straně je toto stadium sociálně nejdůležitější, poněvadž snaživost znamená dělat
věci po boku ostatních a spolu s nimi, vyvíjí se v této době první pocit dělby práce a rozličné
přináležitosti, tj. smysl technologického ethosu kultury. V posledním oddíle jsme zdůraznili
nebezpečí, které hrozí jedinci a společnosti, když školák začíná pociťovat, že barva jeho
kůže, původ jeho rodičů nebo střih jeho šatů spíše než jeho přání a jeho vůle učit se budou
rozhodovat o jeho hodnotě jako žáka, tedy o jeho pocitu identity, k němuž musíme nyní
obrátit svou pozornost. Je tu však jiné, základnější nebezpečí: totiž omezení sebe sama a
svých horizontů, které pak zahrnují jedině jeho práci, k níž byl, jak praví Písmo, člověk
odsouzen po svém vypuzení z ráje. Pokládá-li práci za svůj jediný závazek, a to, co se
pracovně osvědčuje za své jediné kritérium hodnotnosti, pak se může stát konformistou a
nemyslícím otrokem své technologie a těch, kdo jsou s to ji využívat.
5. IDENTITA PROTI KONFÚZI ROLÍ
S ustavením dobrého počátečního vztahu ke světu dovedností a nástrojů a s příchodem
puberty končí vlastní dětství. Začíná mládí. Ale v pubertě a v adolescenci všecky totožnosti a
souvislosti, na něž dítě dříve spoléhalo, se stávají znovu více či méně problematickými,
protože tělesný růst je tak rychlý, jako v časném dětství, a navíc k němu přistupuje pohlavní
vyspívání. Rostoucí a vyvíjející se mladí lidé, kteří se musejí vyrovnávat s touto vnitřní
fyziologickou revolucí i se zřejmými úkoly dospělých, jež na ně čekají, dělají si nyní
především starost o to, jak se jeví v očích ostatních ve srovnání s tím, co sami o sobě cítí.
Stejně tak hledají cestu, jak spojit role a dovednosti vypěstované dříve s běžnými typy
povolání. Pátrajíce po novém smyslu kontinuity a totožnosti, musejí probojovávat znovu
mnohé z bitev dřívějších let, i když jsou proto nuceni přisuzovat naprosto dobře smýšlejícím
lidem vykonstruované role svých protivníků. A jsou vždycky připraveni nastolit trvající idoly
a ideály jako strážce konečné identity.
Integrace, ke které nyní dochází ve formě identity já, je - jak jsme zdůraznili - více než jen
pouhý součet identifikací v dětství. S narůstající zkušeností je tak já schopno integrovat
všechny identifikace s proměnami libida, se schopnostmi vyvinutými z nadání a s
příležitostmi, které jim nabízejí sociální role. Pocit identity já je tedy vzrůstajícím
přesvědčením, že vnitřní totožnost a souvislost, jež byly připraveny v minulosti, jsou nyní
psychologie
strana 136 z 143
porovnávány s totožností a souvislostí vlastního významu pro druhé, jak je to patrné ve
zřejmém příslibu životní dráhy.
Nebezpečím tohoto stadia je konfúze rolí. Tam, kde ke založena na silných předchozích
pochybnostech, které se týkají vlastní sexuální identity, nejsou delikventní i jasné
psychotické epizody ojedinělé. Jsou-li tyto případy správně diagnostikovány a léčeny, nemají
takový fatální význam, jaký mívají v jiném věku. Ve většině případů však rovnováhu
jednotlivých mladých lidí narušuje neschopnost najít trvalou identitu v povolání. Aby udrželi
svou celistvost, identifikují se na čas velmi silně s hrdiny skupin a davů, a to až do té míry, že
úplně ztrácejí svou vlastní totožnost. Tato okolnost navozuje stadium zamilovanosti, jež není
úplně, ba ani primárně sexuální záležitostí, leda tam, kde to vyžadují mravy. Adolescentní
láska je do značné míry pokusem dospět k definici vlastní totožnosti projekcí roztříštěného
obrazu vlastního já na druhé a dále tím, že vidí tento obraz takto odražen a postupně
ujasňován. Proto je také velká část mladistvé lásky konverzací.
Mladí lidé dovedou být plni předsudků a krutosti vůči všem, kdo se od nich liší barvou kůže
nebo kulturním pozadím, svými zálibami a nadáním a často i pouhými drobnostmi v oblečení
a gestech, jaké jsou čas od času voleny za znaky těch, kdo přináležejí ke skupině, nebo těch,
kdo stojí mimo ni. Je třeba, abychom rozuměli takové nesnášenlivosti jako obraně vůči
pocitu konfúze identity (což neznamená, že ji máme promíjet nebo na ní brát účast).
Adolescenti si totiž nejen navzájem pomáhají přenést se čas od času přes mnohá znepokojení
tím, že vytvářejí skupinky, a tím, že sami sebe, své ideály a své nepřátele podřizují
stereotypům, ale také perverzně zakouší schopnost dodržovat navzájem věrnost. Pohotovost
k takovému prověřování také vysvětluje přitažlivost, kterou mají jednoduché a kruté totalitní
doktríny na mysl mládeže takových zemí a tříd, které ztratily nebo ztrácejí svou skupinovou
identitu (feudální, agrární, kmenovou, národní) a které čelí ve světovém měřítku
industrializaci, emancipaci a širší komunikaci.
Adolescentní mysl je v podstatě myslí moratoria, psychosociálního stadia mezi dětstvím a
dospělostí, mezi morálkou, kterou si osvojilo dítě a etikou, kterou si má vytvořit dospělý. Je
to ideologická mysl - a je to také vskutku ideologická perspektiva společnosti, která
nejjasněji mluví k adolescentovi, jenž dychtí po ujištění od svých vrstevníků a jenž je
připraven najít potvrzení v rituálech, vyznáních a programech, které současně určují, co je
zlé, nebezpečné a nepřátelské. Pátrajíc po sociálních hodnotách, které řídí identitu, setkává se
člověk s problémy ideologie a aristokracie, v jejich nejširším možném smyslu, jenž znamená,
že uvnitř vymezeného světového obrazu a předurčeného běhu dějin nejlepší lidé se dostávají
k vládě a vláda rozvíjí to nejlepší v lidech. Aby se mladí neztratili v cynismu a v apatii,
musejí být schopni přesvědčit sebe sama, že ti, kdo jsou úspěšní v očekávaném dospělém
světě, berou proto na svá ramena závazek, aby byli těmi nejlepšími.
6. INTIMNOST PROTI IZOLACI
Síla získaná v kterémkoliv stadiu je podrobena zatěžkávací zkoušce vzhledem k tomu, že je
třeba tuto sílu překročit, takže se jedinec může v následujícím stadiu odvážit toho, co bylo
nejkřehčí a nejvzácnější v předchozím období. Tak mladý dospělý člověk, jehož osobnost se
vynořuje z úsilí o vlastní totožnost a v tvrdošíjném lpění na ní, touží a je ochoten nechat
splynout tuto vlastní identitu s identitou ostatních. Je připraven pro intimnost, tj. pro
schopnost odevzdat se konkrétním citovým vztahům partnerství a vyvinout etickou sílu
vytrvat v takových odevzdáních, i když mohou vyžadovat významné oběti a kompromisy.
Tělo a já musejí nyní ovládnout orgánové způsoby a nukleární konflikty, aby byly s to čelit
strachu ze ztráty já v situacích, které vyžadují opustit soustředění na sebe sama: v solidaritě
úzkých citových vztahů, v orgasmu a v sexuální jednotě, v těsných přátelstvích i ve fyzickém
souboji, ve zkušenostech inspirace, navozené učiteli, a ve zkušenostech intuice z ústupků
vlastního já. Vyhnout se takovým zkušenostem pro strach ze ztráty vlastního já může vést k
hlubokému pocitu izolace a potom k pohroužení do vlastního nitra.
psychologie
strana 137 z 143
Protějšek intimnosti je sklon k distancování: to je pohotovost k izolaci, a je-li nutno, ke
zničení těch sil a lidí, jejichž podstata se zdá nebezpečná naší vlastní a jejichž teritorium - jak
se zdá - neprávem zasahuje do prostoru našich vlastních intimních vztahů. Předsudky takto
vyvinuté (a používané i využívané v politice a ve válce) jsou zralejším výsledkem dřívějších
slepých odmítání, jež v období zápasu o identitu ostře a krutě rozlišují mezi známým a cizím.
Nebezpečí tohoto stadia je v tom, že intimní, soutěživé a soupeřivé vztahy jsou prožívány s
týmiž lidmi i proti nim. Avšak jak se oblasti dospělé povinnosti vymezují a jak se soutěživá
setkání i sexuální objetí diferencují, podřizují se eventuálně postupně onomu etickému
smyslu,, který je znakem dospělosti.
Přesně řečeno, teprve nyní se může pravá pohlavnost plně vyvinout; neboť velká část
sexuálního života, která předchází těmto intimním závazkům, jest druhem hledání identity,
nebo je ovládána falickými či vaginálními snahami, které činí ze sexuálního života druh
pohlavního zápasu. Na druhé straně bývá pohlavnost až příliš často popisována jako trvalý
stav vzájemné sexuální rozkoše. Je tu tedy na místě doplnit, co rozumíme pod pojmem
pohlavnosti.
Pro základní orientaci v této otázce bych rád ocitoval, co mi připadá jako Freudův nejkratší
výrok. Často se tvrdilo - a jak se zdá, špatné zvyky při konverzaci udržují toto tvrzení - že
psychoanalýza jako léčba se snaží přesvědčit pacienta, že před Bohem a lidmi má jen jediný
závazek: mít dobré orgasmy s vhodným objektem, a to pravidelně. To ovšem není pravda.
Freuda se jednou ptali, co by podle jeho mínění měla být normální zdravá osoba schopna
dobře dělat. Tazatel pravděpodobně očekával složitou odpověď. Ale Freud po způsobu
stručného vyjadřování ve svém stáří prý řekl: lieben und arbeiten (milovat a pracovat). Stojí
za to zamyslit se nad touto jednoduchou formulací; stává se hlubší, když o ní přemýšlíte.
Neboť když Freud řekl láska, myslel také pohlavní láska; když řekl láska a práce, myslil
obecnou pracovní výkonnost, která by nepohlcovala jedince do té míry, že by ztratil své
právo a schopnost býti pohlavní a milující bytostí. Tak tomu můžeme rozumět, ale
nemůžeme nijak zlepšit profesorovu formulaci.
Pohlavnost tedy záleží v nerušené schopnosti vyvíjet orgastickou potenci zbavenou všech
pregenitálních překážek natolik, že pohlavní libido (nikoliv pouze sexuální produkty
uvolňované v Kinseyho vybití) je vyjádřené v heterosexuální vzájemnosti s plnou
senzitivitou jak penisu, tak vaginy a s křečovitým uvolněním napětí celého těla. To je dosti
konkrétní způsob, jak povědět něco o procesu, kterému ve skutečnosti nerozumíme.
Abychom to vyjádřili spíše situačně: celkový fakt, že v průběhu bouře orgasmu nalézáme
vrcholný zážitek vzájemného přizpůsobení dvou bytostí, ulamuje určitým způsobem ostří
nepřátelství a možných hněvů, které jsou způsobeny protikladností muže a ženy, fakta a
fantazie, lásky a nenávisti. Uspokojivé sexuální vztahy činí pak pohlaví méně obsesivním,
překompenzování méně nezbytným, sadistické kontroly nadbytečnými.
Protože se psychoanalýza většinou zabývala otázkami léčby, selhávala často ve snaze
formulovat otázku pohlavnosti způsobem, který by byl významným pro společenské procesy
probíhající ve všech třídách, národech a na všech kulturních úrovních. Takové vzájemnosti v
orgasmu, jak ji má psychoanalýza na mysli, se zřejmě snadno dosáhne v třídách a kulturách,
které z něj dělají instituci volného času. Ve společnostech se značně složitou organizací
překážejí této vzájemnosti tak mnohé faktory zdraví, tradice, příležitosti a temperamentu, že
vlastní definice sexuálního zdraví by byla spíše takováto: lidská bytost má být potenciálně
schopna dosáhnout vzájemnosti pohlavního orgasmu, ale má být také tak založena, aby
snesla určité množství frustrace v tomto směru bez nepřiměřené regrese, kdykoliv to
emocionální preference nebo ohledy na povinnost a loajalitu vyžadují.
Pravda, psychoanalýza zašla někdy příliš daleko ve svém důrazu na pohlavnost jako na
univerzální lék pro společnost, a poskytla tak nové pokušení a novou příležitost pro mnohé,
kdo si přejí vykládat takto její učení. Neuváděla ovšem vždy všecky cíle, které by v
psychologie
strana 138 z 143
pohlavnosti ve skutečnosti měly a musely být obsaženy. Aby měla trvalý sociální význam,
musí utopie pohlavnosti v sobě zahrnovat:
Je zřejmé, že takovýto utopický cíl v širokém měřítku nemůže být individuálním, ba ani
terapeutickým úkolem. V žádném případě to není ani pouze sexuální záležitost. Je nezbytnou
součástí kulturního stylu, sexuálního výběru, spolupráce i soutěživosti.
Nebezpečím tohoto stadia je izolace, tj. sklon vyhýbat se všem stykům, které nutí k
intimnosti. V psychopatologii může tato porucha vést k těžkým charakterovým problémům.
Na druhé straně existují partnerské vztahy, které sahají až k izolaci ve dvou (isolation á deux)
a jež proto zbavují oba partnery nezbytnosti čelit kritickému vývoji - vývoji generativity
(plodivosti, tvořivosti).
7. GENERATIVITA PROTI STAGNACI
Termín generativita zahrnuje evoluční vývoj, který z člověka učinil vyučujícího a
vychovávajícího, stejně jako učícího se živočicha. Módní důraz na dramatizování závislosti
dětí na dospělých nám často zastírá závislost starší generace na mladší. Dospělý člověk
potřebuje, aby ho někdo potřeboval, a zralost potřebuje vedení a povzbuzování od toho, co
bylo zplozeno a oč musí být pečováno.
Gererativita je tedy v prvé řadě zájem o plození a vedení příští generace, ačkoliv jsou jedinci,
kteří pro neštěstí nebo proto, že mají speciální a opravdové nadání v jiných směrech,
nevyužijí tohoto pudu pro své vlastní potomstvo. A vskutku pojem generativity zřejmě
zahrnuje taková běžnější synonyma jako produktivita nebo tvořivost, která jej však nemohou
plně nahradit.
Psychoanalýze trvalo nějakou dobu než si uvědomila, že schopnost ztratit sebe sama v
setkání těl a myslí vede k postupnému rozšíření zájmů já a k investování libida do toho, co se
rodí. Generativita je tedy podstatným stádiem na psychosexuální i psychosociální škále. Kde
takové osobní obohacení úplně selže, dochází k regresi na obsesivní potřebu
pseudointimnosti, často s pronikavým pocitem stagnace a osobního ochuzení. Jedinci se pak
často začínají zabývat sami sebou, jako by byl každý z nich svým vlastním jedináčkem, nebo
jedináčkem jeden druhého. A tam, kde jsou pro to podmínky příznivé, stává se časný fyzický,
nebo psychologický individualismus prostředkem vedoucím k soustředění na sebe. Pouhý
fakt, že člověk má nebo dokonce chce mít děti však nezakládá generativitu. Ve skutečnosti
je, jak se zdá, schopnost dospět do tohoto stadia u některých mladých rodičů opožděna.
Důvody můžeme najít v zážitcích časného dětství: v nadměrné sebelásce, která má základ v
osobnosti vytvořené příliš pracně vlastním úsilím; a konečně (a zde se vracíme zase k
začátkům) v nedostatku určité víry, určité důvěry v druh, která povede k tomu, že se dítě
bude jevit žádoucí zárukou společnosti.
Pokud jde o instituce, které zabezpečují a posilují generativitu, můžeme pouze říci, že
všechny kodifikují etiku generativního sledu. I tam, kde filozofická a duchovní tradice
nabádá vzdát se práva plodit nebo produkovat, snaží se člověk odvracející se v různých
klášterních hnutích k posledním zájmům upravit svůj vztah k péči o tvory tohoto světa a k
lásce, která ji zřejmě přesahuje.
8. INTEGRITA JÁ PROTI ZOUFALSTVÍ
Jen ten, kdo tak či onak vzal na sebe péči o věci a lidi a kdo se přizpůsobil triumfům i
zklamáním, která provázejí život, jen zploditel ostatních bytostí nebo tvůrce nových věcí a
idejí může vydávat pomalu zrající plody těchto sedmi stadií. Neznám lepšího slova pro tento
stav než integrita já - celistvost já (ego itegrity). Protože postrádáme jasné definice tohoto
stavu mysli, poukáži na několik jeho složek. Je to důvěra já, která narůstá z jeho sklonu pro
pořádek a hledání významu. Je to postnarcistická láska lidského já (ego) - nikoliv pouze sebe
(self), které znamená zkušenost odkrývající určitý světový řád a duchovní smysl, ať už se za
to platí sebevíc. Je to přijetí vlastního jedinečného životního běhu jako něčeho, co muselo být
a co nezbytně nemohlo být jinak. To tedy znamená novou, jinou lásku k vlastním rodičům. Je
to sounáležitost s řádem vzdálených dob a různých směrů, jak je vyjádřen v prostých
psychologie
strana 139 z 143
výtvorech a rčeních oněch dob a směrů. A ten, kdo dosáhl této osobní integrity, je připraven
bránit hodnotu vlastního životního stylu proti všem fyzickým a hospodářským hrozbám,
ačkoliv si je vědom relativity všech různých životních stylů, které dávají význam lidskému
snažení. Ví totiž, že individuální život je náhodný souběh jednoho jediného životního cyklu s
jedním jediným úsekem historie; a že pro něho lidská integrita stojí či padá s oním stylem
integrity, na němž on sám bere účast. Styl integrity vytvořený jeho kulturou nebo civilizací se
tak stává dědictvím jeho duše, pečetí jeho morálního otcovství k sobě samému (...pero el
honor / Es patrimonio del alma: Calderón). V takovém konečném vyrovnání ztrácí smrt svůj
osten.
Nedostatek nebo ztráta této rostoucí integrace já se ohlašuje strachem ze smrti: jedinečný
životní běh není přijímán jako poslední možnost života. Zoufalství vyjadřuje pocit, že čas je
nyní příliš krátký pro pokus začít znovu jiný život a vyzkoušet alternativní cestu k integritě.
Znechucení zakrývá zoufalství, i když často jen ve formě tisíců malých znechucení, která
nestačí dohromady na jednu velkou výčitku: mille petits déguts de soi, dont le total ne fait
pas un remords, mais un gene obscure (Rostand).
Každý jedinec, má-li se stát zralým dospělým člověkem, musí rozvinout v sobě v dostatečné
míře všecky známé vlastnosti já (ego), takže moudrý Indián, pravý gentleman i zralý
venkovan sdílejí a navzájem v sobě rozpoznávají konečné stadium integrity. Ale každý
kulturní celek, který, má-li vyvinout svůj zvláštní styl integrity podmíněný jeho historickým
postavením, užívá zvláštní kombinace těchto konfliktů spolu se specifickými způsoby
podnícení i potlačení infantilní sexuality. Infantilní konflikty se stávají tvořivými pouze
tehdy, dostává-li se jim pevné podpory kulturních institucí a zvláštních vedoucích tříd, které
je reprezentují. Aby dosáhl a zakusil integritu, musí jedinec vědět, jak být následovníkem
těch, kdož jsou nositeli vzorů v náboženství a v politice, v hospodářském pořádku a ve
výrobě, v aristokratickém způsobu života a v umění i ve vědě. Integrita já tedy zahrnuje
emoční integraci, jež dovoluje účast následováním, stejně tak jako přijímání odpovědnosti
vůdcovství.
Websterův slovník nám pomáhá doplnit tento přehled kruhovým způsobem. Důvěra (první z
našich hodnot já) je tu definována jako zajištěné spolehnutí na integritu druhého, poslední z
našich hodnot. Mám podezření, že Webster měl na mysli spíše obchod než děti, úvěr než víru.
Ale formulace zůstává v platnosti. A je zřejmě možno parafrázovat dále vztah dospělé
integrity a infantilní důvěry, když řekneme, že zdravé děti se nebudou bát života, jestliže
jejich předkové budou mít dost integrity, aby se nebáli smrti
BANDURA´S SOCIAL LEARNING THEORY:
Crain : pp.175 - 185 (výběr)
základní koncept:
Ve Skinnerově pojetí je učení nahlíženo jako proces, ve kterém organismus musí jednat, aby
se učil. bandura ale argumentuje, že v sociálních situacích se lidé často naučí daleko rychleji
něčemu novému prostým pozorováním chování druhých.
Síla učení pozorováním je často dokumentována v rámci antropologických zpráv. V jedné
Guatemalské subkultuře se dívky učí tkát pouze prostřednictvím pozorování. učitelé
demonstrují provozní činnost textilních strojů, zatímco dívky se pouze dívají. Poté, když se
dívky cítí připraveny, nastupují na činnost, kterou vykonávají už na první pokus velmi zručně.
V termínech bandurovy teorie se jedná o non-trial learning (učení bez zkoušení si); díky
nabyly nového chování v jednom celku.
Pokud je nové chování nabýváno pouze skrze pozorování, učení se jeví býti kognitivním.
Pokud Guatemalské dívky sledovaly jejich učitele a dokázaly je napodobit perfektně bez
jakékoli praxe, musely se opírat o nějakou vnitřní reprezentaci chování která napomáhala
psychologie
strana 140 z 143
(doprovázela) jejich vlastní aktivitu. Proto Bandura, narozdíl od Skinnera,předpokládá, že
teorie učení musí zahrnovat vnitřní kognitivní proměnné.
Pozorování nás zároveň učí pravděpodobné důsledky nového chování; povšimneme si co se
stane, když ostatní dané chování zkusí. Bandura nazývá tento proces vicarious reinforcement
(zprostředkované posilování). To je též kognitivním procesem; formulujeme očekávání,
předpoklady o výsledcích našeho chování, aniž bychom podnikli jakoukoli přímou akci.
Učíme se z různých modelů - nikoli pouze z modelů (vzorů) života (žitého modelu), ale také
vzorů symbolických, jako jsou ty, které můžeme sledovat v TV, nebo o kterých čteme v
knihách. Jiným ze symbolického modelování jsou verbální instrukce, jako když nám
instruktor popisuje např. aktivity pro řízení auta.
4 komponenty observačního učení:
I.
Procesy pozornosti. dříve než začneme model napodobovat, musíme na něj
zaměřit naši pozornost. Modely (vzory) často připoutají naši pozornost, protože jsou výrazné,
nebo protože jsou spojeny s prestiží, mocí a jinými podmanivými kvalitami.
II.
Procesy uchování : Protože často napodobujeme modely až nějaký čas po tom, co
jsme je měli možnost pozorovat, musíme disponovat nějakou schopností zapamatování si
aktivity v symbolické formě. Bandura nahlížel na symbolické procesy v rámci stimulus
contiguity (podnět blízkosti, souvislosti), asociací mezi stimuly, které nastaly (vyskytly)
společně. Např. sledujeme muže, který používá nové náčiní, vrtačku. Ukáže nám, jak zastrčit
vrták, jak ji zapojit atd. Později, samotný pohled na vrtačku jako takovou se nám spojí s
množstvím obrazů, které jsou nám rádcem (šablonou) naší aktivity.
Ačkoli jsou v předchozím případě všechny stimuly visuální, můžeme vytvořit asociace i skrze
verbální kód. Pokud sledujeme řidiče jak jede po nové silnici, můžeme si spojit tuto cestu se
slovy (např. Silnice 1, Exit 12...). Později, pokud se rozhodneme jet po cestě sami, verbální
kódy nám mohou pomoci.
Menší děti, do 5 let, ještě nejsou navyklé myslet ve slovech a proto se musí spoléhat více na
visuální stimuly. To omezuje jejich schopnost napodobovat. Lze zlepšit jejich schopnost
napodobování skrze příkaz aby dítě popisovalo model chování zatímco ho sleduje, čímž se
podporuje schopnost používat jazykový kód
III.
Procesy motorické reprodukce : Opakovat chování přesně, musí mít člověk k
dispozici určité pohybové (motorické) schopnosti. Chlapec může např. sledovat svého otce
jak používá pilu, ale jeho chování nemůže dost dobře přesně napodobit (zopakovat), protože
nemá dostatečnou fyzickou sílu. Z pozorování samotného si vzal vzor nového chování, ale
nikoli už novou fyzickou schopnost.
IV.
Procesy posilování a motivace : Bandura rozlišuje mezi acquisition (nabýváním) a
performance (prováděním) nové reakce. Člověk může pozorovat model (vzor) a tím získat
nové znalosti, ale to ještě neznamená, že musí nějak reagovat. Chlapec může zaslechnou
souseda, jak používá sprostá slova, může se pár slov naučit, ale nemusí je reprodukovat
Jednání (reakce) jsou ovlivňovány skrze posilování a motivaci různorodě; můžeme
napodobovat jiné, pokud budeme chtít získat cenu. Částečně je to naše minulost přímého
podmiňování na kterém záleží. Pokud chlapec z příkladu uvedeného výše, bude sám pro sebe
pociťovat respekt a obdiv ze spílání, pravděpodobně bude napodobovat svého souseda. Pokud
ale byl za spílání trestán, pravděpodobně se bude zdráhat souseda napodobovat.
Reakce jsou také ovlivňovány skrze zprostředkované posilování. Pokud chlapec viděl jak byla
jeho soused obdivován za spílání, pravděpodobně ho bude napodobovat. Pokud ale viděl, že
byl soused za spílání trestán, zřejmě se spílání sám zdrží.
Reakce jsou, konečně, také ovlivňovány self-reinforcements (sebe-posilováním), zhodnocení,
která činíme nad svým vlastním chováním
psychologie
strana 141 z 143
Studie socializace:
Agresivita:
Bandura věřil, že socializace agresivity, stejně tak jako ostatního chování, je zčásti záležitostí
operant conditioning (operantního podmiňování24). rodiče a jiní činitelé socializace odměňují
děti za to, že vyjadřují svoji agresivitu v mezích společenské únosnosti a trestají je za opak.
Ale dospělí (socializační činitelé) zároveň učí děti skrze vlastní chování, a to z větší části.
Dítě, které pozoruje agresivní model se pak bude podle něj chovat.
V jedné ze svých studií nechal děti (věk 4 roky) samotné sledovat film, ve kterém se
vyskytovaly násilné scény. Každé dítě bylo vystaveno jednomu ze tří podmiňování, což
znamená, že vidělo stejný film, ale s jiným koncem (tři různé konce)
V rámci aggression-rewarded condition (model, který posiloval agresivní chování), bylo
agresivní chování odměněno na konci filmu. Aktér dostal sladké odměny, pitíčko a byl
nazván šampiónem.
Aggresion-punish condition (model trestu za agresivní chování) film končil, tím, že bylo
aktérovi vynadáno a byl vykázán z místnosti.
A konečně v rámci no-consequences condition (žádná specifická reakce) nebylo na agresivní
chování nijak reagováno, ani trestem ani odměnou.
Ihned po ukončení filmu bylo každé dítě přeneseno do místnosti, kde byla panenka Bobo (ta z
filmu) a další hračky. Experimentátoři pozorovali skrze jednosměrné zrcadlo, jak se jednotlivé
děti budou chovat.
Výsledky naznačují, že ti, kteří viděli model, kde bylo agresivní chování trestáno se chovali
agresivně daleko méně než ty děti z ostatních dvou skupin. Mezi těmi, kteří viděli film, kde
bylo násilí odměněno a těmi, kteří viděli film bez reakcí nabyl zaznamenán rozdíl, co do
agresivního chováni.
Experiment měl také druhou část. Experimentátor přišel do místnosti a řekl každému dítěti, že
dostane pitíčko a pěkný obrázek za jakoukoli další reakci, kterou reprodukují. Tento popud
kompletně eliminoval rozdíly v rámci těchto tří skupin. Nyní všechny děti - zahrnujíce ty,
které viděli trestající model - ho napodobovaly ve stejném rozsahu. Tento zprostředkovaný
trest pouze zablokoval danou projevení nové reakce, nikoli její získávání.
Role pohlaví
Během socializace se děti učí chovat se přiměřeně svému pohlaví. Společnost tlačí chlapce
aby přejali maskulinní role a dívky aby přejaly role feminní. Je, samozřejmě, také
pravděpodobné, že tyto vlastnosti dělené dle pohlaví jsou geneticky podmíněny. Teorie
Sociálního učení a její zastánci to nepopírají, nevyvracejí.
Děti se, opět, učí především pozorování jak se které pohlaví chová; nicméně často napodobují
pouze chování, které je vhodné pro pohlaví, jako mají oni/ony, protože je to něco, co je
posilováno. Margaret Mead upozorňovala na to, jak jsou eskymáčtí chlapci povzbuzováni v
lovu a stavění iglú, kdežto dívky nikoli.
Self-Regulation (Sebe-regulace):
Tím jak se lidé stávají socializovanými (tedy tak jak stárnou) jsou stále méně závislí na
vnějších odměnách a trestech a stále více regulují své chování sami. Ustanovují si vlastní
vnitřní standarty a podle nich hodnotí a odměňují či trestají sami sebe
Bandura se velmi zajímal o to, jak lidé zhodnocují (evaluují) své vlastní aktivity jak se snaží o
úspěch. Někteří lidé si dávají opravdu vysoké cíle a odměňují se, až jich dosáhnou, ne dříve.
Jiní se odměňují za daleko méně perfektní práci.
Bandura se domníval, že je to dáno tím, jak byli tito lidé v mládí přímo ovlivňování trestem a
pochvalou, resp. za jaké výkony byli odměňováni. Tento standard, kdy se odměnit a kdy
nikoli si pak přenášejí i do dospělosti.
24
způsob učení, ve kterém pravděpodobnost, že se určité chování bude opakovat je podmíněna reakcí na ono
chování
psychologie
strana 142 z 143
Bandura také tvrdí, že děti mají tendenci přijímat sebe-evaluující standardy spíše od svých
vrstevníků než od rodičů - což jsou často standardy nižší. Rodiče ale mohou ovlivňovat tento
proces např. tím, že seznámí dítě s vrstevníky, kteří mají standard vyšší, nebo je budou
seznamovat (např. formou čtení příběhů) o lidech, kteří byli oceněni za kvalitní a náročnou
práci
Self-Efficacy
Pokud regulujeme vlastní chování, využíváme introspekce a schopnosti pozorovat sebe sama.
Hodnotíme výsledky našich aktivit v rámci našich standardů a cílů. Jiným způsobem je naše
reflektování nějakých obecných schopností, kterými disponujeme (a v jaké míře) : Jsem dobrý
v algebře. Nejsem zrovna nejlepší plavec. Bandura označoval tyto obecné soudy jako selfefficacy appraisals (self-efficacy hodnocení).
Bandura se domníval, že naše self-efficacy appraisals se projevuje posilujíce na naši motivaci
a mají následující 4 zdroje informací:
1.
nejúčinnějším zdrojem k ovlivnění self-efficacy appraisals jsou aktuální činy. Pokud
dosahujeme dobrých výsledků, pak naše vědomí efficacy roste
2.
self-efficacy appraisals jsou také ovlivňovány zprostředkovanými zkušenostmi. Pokud
vidíme druhé jak uspějí ve svých úkolem, nabudeme dojmu, že to zvládneme také
3.
Další proměnou jsou verbal persuasion (slovní domlouvání, přesvědčování) - pep
talks (vzpruhy). Pokud nám bude někdo tvrdit, že daný úkol zvládneme, zřejmě jej splníme
lépe.
Konečně, soudíme naši schopnost částečně na základě physiological cues (fyziologické
tušení). Např. můžeme interpretovat tnezi či neklid, že daný cíl je pro nás příliš těžký.
psychologie
strana 143 z 143

psychologie

Transkript

Podobné dokumenty

Atestační otázky obor psychiatrie - soubor adobe acrobat reader

PORUCHY VNÍMÁNÍ Vnímání je aktuální odraz

Průvodce náhradní rodinnou péčí

Guide to adoption and foster care

průvodce náhradní rodinnou péčí

Sborník ke stažení

Psychosomatické lékařství - Pražská vysoká škola psychosociálních

Metodika osobního rozvoje

PS_2012_3

Krizová intervence