Sborník textů: Ţena v církvi a ve společnosti III.

Sborník textů:
Ţena v církvi a ve společnosti III.
Obsah:
Předmluva
Mgr. Michaela Freiová: Ţena v současné křesťanské civilizaci
Mons. Erwin Joseph Ender: Projev na 10. výročním sněmu UKŢ
Ing. Bohuslava Boučková, CSc.: Hodnocení ekonomické a sociální úlohy ţeny
PhDr. Kamila Bendová: Ţeny v disentu
Ing. Bohuslava Boučková, CSc.: Identita ţen malých měst a obcí - Silné a slabé
stránky
PhDr. Milena Secká: Vojta Náprstek a první český ţenský vzdělávací spolek
Ing. Mgr. Marie Nováková: Etika ve škole - problém?
Mgr. Eva Šuvarská: Etické fórum ČR
MUDr. Dagmar Pohunková: Aktuální vývoj lékařské etiky - od Hippokrata k bioetice
Ţeny a Evropská unie
Ţeny a globalizace
Mons. Václav Malý, biskup: Postavení ţeny v církvi
P. Adrian Zemek, O.Praem.: Plánovaná reorganizace farností a jak se dotkne ţen?
PhDr. Drahomíra Syrůčková: Mezigenerační dialog v církvi
JUDr. Marie Boháčová: Rodinné formy zaloţené na manţelství
Ţeny a rodinná politika - host: PhDr. Josef Zeman, Národní centrum pro rodinu
Ţeny a Plenární sněm církve v ČR
Kongregace pro nauku víry: List biskupům katolické církve o spolupráci muţů a ţen v
církvi a ve světě
Předmluva
Milé čtenářky, milí čtenáři!
Sborník Ţena v církvi a ve společnosti III., který nyní dostáváte do rukou, prezentuje
nejzajímavější přednášky, které zazněly na akcích, pořádaných Unií katolických ţen v
letech 2002 - 2004, nebo které členky Unie přednesly jako představitelky UKŢ při
různých příleţitostech. Jsou to především přednášky z našeho pravidelného cyklu,
realizovaného ve spolupráci s Křesťanskou akademií v klášteře v Emauzích, který měl
v roce 2002/2003 sjednocující téma "Etika a my". Tuto přednáškovou formu jsme od
r. 2003 nahradily formou diskusních Kulatých stolů, které se konají rovněţ pod
záštitou Křesťanské akademie 4x do roka v tiskovém středisku ČBK v Thákurově ulici.
Sem si zveme zajímavé hosty k debatám na aktuální témata a místo přednášek
zaznívá po úvodním referátu ţivá diskuse.
V tomto sborníku rovněţ uveřejňujeme nejzajímavější příspěvky z našich
pravidelných kaţdoročních plenárních sněmů.
Pokud drţíte tuto kníţku v ruce a o Unii katolických ţen jste nikdy neslyšeli, dovolím
si připomenout základní fakta:
UKŢ je občanské sdruţení, které vzniklo v r. 1992 a sdruţuje v současnosti 650
katolických ţen z Čech i Moravy, a to jak jednotlivě, tak ve formě poboček (České
Budějovice, Boskovice, Ostrava, Praha). Katolická církev schválila naši činnost
dekretem ČBK o právní subjektivitě podle kán. 322 CIC, vydaným dne 7. prosince
1998. Od ČBK jsme rovněţ obdrţely pověření zastupovat katolické ţeny v
ekumenických grémiích. Ve společnosti se snaţíme zúčastňovat i různých politických
diskusí např. v senátu či ve sněmovně Parlamentu ČR.
Ve své práci navazujeme na tradici katolických ţenských spolků, jako byl např. v naší
republice prvorepublikový Svaz katolických ţen a dívek.
Zapojujeme se také do celosvětové ţenské tradice: organizace WUCWO (World Union
of Catholic Womens Organizations), jejímiţ jsme plnoprávnými členkami, vznikla v
Paříţi v r. 1910.
Chceme reflektovat současné dění v církvi i ve společnosti a vyjadřovat své názory,
které formulujeme v souladu s biblickým učením o stvoření a se základními
církevními dokumenty.
V r. 2003 jsme podepsaly petice proti přijetí potratového zákona u nás, proti
legalizaci euthanasie, proti registrovanému partnerství a proti násilí v médiích.
Našimi prioritami je ochrana ţivota v kaţdé jeho formě, rodina a rodinné hodnoty a
identita ţeny. Pracujeme na prohlubování vědomí hodnoty ţenské spirituality a jejího
přínosu pro církev i společnost.
PhDr. Markéta Koronthályová,
místopředsedkyně UKŢ
Mgr. Michaela Freiová: Ţena v současné
křesťanské civilizaci
Přednáška pro Unii katolických ţen 2. května 2001 v klášteře v
Emauzích - zkráceno
Křesťanský pohled na ţenu a na její postavení ve společnosti vychází z
komplementarity dvojího modu lidské existence, který je dán rozdílem pohlaví. O
hloubce dnešní civilizační krize svědčí naopak to, ţe i tato základní antropologická
konstanta se zpochybňuje. Nelze proto hned na začátku nezmínit slova papeţe Jana
Pavla II., který na setkání s rodinami v brazilském Riu řekl, ţe dnešní podobou útoku
na Boha je útok na člověka jako na Boţí stvoření. A naopak: zachovat civilizaci
křesťanského Západu znamená uhájit křesťanský, resp. biblický pohled na člověka.
Podle Písma stvořil Bůh člověka ke svému obrazu, ale Boţí obraz v člověku je dvojí: je
dán dvojím modem lidského bytí - muţským a ţenským. Proto si Písmo, které hovoří
o Bohu antropomorfním jazykem, uvědomuje meze své vlastní řeči: Boţí láska k
člověku je jak láskou otce, tak láskou matky. Bůh u proroků rodí svůj národ v
bolestech, těší ho jako matka. Ţalmista přirovnává důvěru v Boha ke spočívání dítěte
u matky, v mystice se setkáme se slovy o "mateřskosti" Boţí.
Křesťanství od počátku vyzdvihuje ţenu v postavě Marie: Jeţíš Kristus, Syn člověka,
přijímá své tělesné lidství ze ţeny - SARKOTHENTA EK PNEUMATOS HAGIOU KAI
MARIAS TÉS PARTHENOU - která ho tak rodí i s jeho boţskou přirozeností, je
rodičkou Boţí, THEOTOKOS. To se nemohlo neodrazit na společenském a právním
postavení ţen ve společnosti.
Francouzská historička Régine Pernoudová ve své práci o postavení ţen ve
středověku upozorňuje, ţe křesťanství proměnilo postavení ţeny především tím, ţe na rozdíl od pohanské antiky - přiřklo i jí právo na ţivot. Pernoudová říká:
"Lidský osud ţeny, její vztahy k rodičům a k manţelovi, to vše spadalo do oblasti
´domu´, jehoţ hlavou byl muţ - otec, tchán, manţel… Římská ţena nebyla uţ
vykázána do gynec?a, jako ţena řecká nebo ţena islámských civilizací, mohla se
účastnit svátků, představení a hostin… Nicméně otcovská moc nad ţivotem a smrtí
jeho dětí zůstala nedotčena. Otcovská moc byla absolutní a vedla k tomu, ţe
"narozené dívky mizely". Muţské potomstvo si otec musel ponechat, nebylo-li
postiţené, ale z dcer si zpravidla ponechával jenom jednu - tu nejstarší. Zatímco
chlapec obdrţel pr?nomen, jeţ ho odlišovalo od jeho bratří, dcera nesla jenom jméno
rodinné. Dcera, kterou otec ponechal naţivu, musela respektovat jeho plán ve věci
jejího manţelství. Odmítnout autoritu otce, který - na rozdíl od ţen - byl skutečným
občanem státu, znamenalo vzpouru proti společenskému řádu. Bylo tedy zcela v
souladu s dobovým názorem, kdyţ otec v takové situaci vyuţil své právo nad ţivotem
a smrtí jeho dětí."
Tato situace se mění aţ na počátku čtv rtého století, tedy s příchodem křesťanství jako
oficiálního náboţenství římské říše. Otcovská moc nad ţivotem a smrtí jeho dětí je
právně odstraněna teprve r. 390.
Základem jedinečného postavení ţeny v křesťanské civilizaci je především její
postavení v ţivotě náboţenském: i v době, kdy ţena byla v pohledu světského práva
bytostí závislou, obrací se k Bohu přímo, bez muţského zprostředkování. Odstranění
otcovské moci ve smyslu římského práva jí umoţňuje svobodně následovat duchovní
povolání. Křesťanské manţelství ukládá ţeně i muţi tytéţ náboţenské příkazy a
mravní povinnosti: jedinost partnera a poţadavek věrnosti platí pro obě strany
shodně.
Postavení ţeny v moderní občanské společnosti, která sama je - díky autonomii
světského práva - dítětem křesťanského Západu, se tedy odvíjí z křesťanských kořenů.
Přesto však v posledních desetiletích pozorujeme stále vzrušenější debatu, jejímţ
nositelem je feminismus jako politická filosofie. Je to v podstatě debata o biologické a
kulturní diferenciaci pohlaví.
Naše stručná informace o tomto jevu se zaměří v podstatě na dvě otázky: jednak nám
půjde o to, zda je feministická filosofie slučitelná s biblickým obrazem člověka, jednak
o to, zda je dnešní feminismus pokračováním, resp. větví tradičního ţenského hnutí s
jeho poţadavky na rovnost ţen v občanské a pracovní sféře. Domnívám se, ţe
odpověď na obě tyto otázky je záporná, a pokusím se to zdůvodnit.
Moderní feminismus tvrdí, ţe samotný pojem "ţenského" a "muţského" je uměle
vytvořená konstrukce, kterou je moţné, ba dokonce nutné, dekonstruovat. Od 90. let
minulého století se uţ nepopírá jen polarita muţského a ţenského v oblasti ţivotních
rolí, ale samotná biologická rozlišenost se převádí na kulturní roli - gender; kulturní
role se pak prohlašuje za poţadavek muţského světa a prostředek jeho politické moci.
Mezi mluvčí tohoto směru patří např. profesorka Judith Butlerová z kalifornského
Berkeley. Podle ní existuje rozpor ve starší feministické argumentaci, která uznává na
jedné straně pohlaví jako sociální určenost, jeţ můţe být zrušena, na druhé straně
biologickou určenost, kterou odstranit nelze. Podle Butlerové je třeba ten rozpor
odstranit: neexistuje totiţ, jak říká, "přirozené" tělo jako takové, jeţ by předcházelo
kulturu. Jinými slovy, i biologie je kultura. Ve své knize Gender Trouble (1990)
Butlerová tvrdí, ţe je chybou samotné binární vidění vztahů pohlaví, tedy pouhé
rozdělení na muţe a ţeny. Je spíše třeba otevřít všechny moţnosti, aby si člověk mohl
formovat a volit svou vlastní individuální identitu; tuto moţnost tradiční feminismus
podle Butlerové nedává.
Butlerová dává přednost té antropologické pozici, jeţ chápe pohlaví jakoţto vztah
mezi společensky konstituovanými subjekty ve specifikovatelném kontextu. Pohlaví
podle ní není pevným atributem lidské osoby, ale spíše fluidní variací, která se
přesouvá a mění v různých kontextech a v různých dobách. Říká: Neexistuje nic jako
pohlavní identita - identita se ustavuje samotným svým "vyjadřováním". Jinak
řečeno, je pohlaví člověka něco jako výkon: vyjadřuje to, co v dané situaci děláte, a ne
to, co universálně jste.
Butlerová tvrdí, ţe některé kulturní konfigurace si získaly hegemonii, to znamená, ţe
se v naší kultuře povaţují za přirozené. To je podle ní omyl. Idea identity jako
jakéhosi "free floating", to jest nikoli identity jako podstaty, ale identity jako výkonu,
je u ní jednou z klíčových představ. Naše identita nevyjadřuje naše nitro, ale spíše
vyjadřuje efekt našeho výkonu.
Jane Flaxová z Howardovy university ve Washingtonu dotahuje tuto ideu do
důsledků: podle ní je člověk společenský, historický a řečový výtvor. Flaxová chápe
feminismus jako součást postmoderní filosofie, jako analýzu proměnlivých a
historicky podmíněných společenských vztahů. Postmoderní debata nás podle
Flaxové osvobozuje od víry v pravdu, v poznání, moc, vlastní já i v komunikativní
jazyk, a to cestou dekonstrukce.
Uţ zde vidíme rozdíl mezi filosofií starého ţenského hnutí a "nové ţenskosti"
současného feminismu. Zatímco staré emancipační proudy se vymezovaly proti
"muţskosti", vymezuje se dnešní feminismus proti samotnému rozlišení na muţské a
ţenské. To není pouze akademická otázka: dekonstrukce komplementárního modelu
muţského a ţenského otevírá všechny moţnosti sexuální realizace. Některé autorky,
jako Monique Wittigová, kladou zvláštní důraz na seberealizaci lesbického typu.
Wittigová, narozená r. 1935 v Alsasku a dnes působící v Arizoně, tvrdí, ţe se ţenskost
musí vymanit z "nucené heterosexuality", jeţ je pouhým projevem muţské touhy po
moci.
Tvrdí také, ţe binární rozdělení, jehoţ autory jsou muţi a jehoţ objektem jsou ţeny, je
politickou záleţitostí a ţe jsme byly přebudovány do "přirozené skupiny" z
ideologických důvodů. Naše těla i naše myšlení jsou podle ní produktem této
manipulace. Samotná idea přirozenosti byla zkonstruována kvůli nám, říká."My
lesbičky jsme ţivým důkazem, ţe ţádná přirozená skupina ţen neexistuje." Wittigová
se odvolává na Simone de Beauvoir, která uţ ve své stěţejní práci z r. 1947 říká, ţe
ţenami se nerodíme, ale jsme k ţenskosti vychovány. Ţenskou podobu člověka
vytvořila civilizace. Odmítnout heterosexualitu znamená podle Wittigové odmítnout
představu, ţe člověk je buď muţ nebo ţena.
"Naším úkolem", říká Wittigová, "je prosadit přesvědčení, ţe ţeny jsou třída, ţe
´ţena´ je kategorie politická a hospodářská, rozhodně ne věčná. Bojujeme za
potlačení muţů jako třídy, ne snad formou genocidy, ale politickými prostředky.
Jakmile zmizí třída ´muţů´, zmízí i třída ´ţen´, stejně jako kategorie pána a raba."
Praktickým dopadem takovéto filosofie je podpora transvestitismu. Pohlaví je podle
feministek cosi, co je pouze "inscenováno", je to maska, za níţ se skrývá vlastní Já. S
tím souvisí např. posun v chápání amerického pojmu "pro choice": zatímco původně
šlo o název propotratového hnutí, znamená dnes svobodnou volbu v inscenaci
pohlaví.
Hanna-Barbara Gerl-Falkowitzová, kterou si pamatujeme z jejího vystoupení na
praţském rodinném kongresu (1997), si v jedné ze svých nejnovějších přednášek
poloţila otázku, jaké dopady má "dekonstrukce pohlaví" na současnou medicinu.
Multivalence pohlaví a zpochybnění základních ţivotních rolí přinese podle ní nárůst
homosexuálních a lesbických praktik. To za sebou nese zesílení poţadavků na umělé
oplodnění párů téhoţ pohlaví. Naroste počet ţádostí na umělou změnu pohlav í. Jiţ
citovaná Judith Butlerová prohlašuje identitu pohlaví za otevřenou. I to s sebou nese
podporu transsexuálních tendencí. Praktické dopady těchto jen zdánlivě
akademických teorií nás stavějí do situace, kdy bychom měli čelit klasické liberální
otázce: "A proč ne?" Uţ to, ţe nositelé liberálních trendů uvádějí svůj klíčový
argument jako otázku, znamená, ţe přesouvají břemeno důkazu na všechny ty, kdo
trvají na biblicky zakotvené antropologii a na institucích vyjadřujících historickou
zkušenost.
Za naprosto klíčové povaţuji v této souvislosti tvrzení Kathy Davisové, která působí
na universitě v Utrechtu: "Tím, ţe se stanu někým jiným, stanu se teprve plně sama
sebou". - Z tohoto úhlu pohledu je třeba chápat feministickou obranu umělého
ukončení těhotenství. Motorem dnešního boje za potrat jakoţto lidské právo je
představa, ţe právně zaručená rovnost muţů a ţen existuje pouze na papíře a ţe
praktickou rovnost lze nastolit jedině tak, ţe radikálně změníme charakter ţivota ţeny
a muţe. Uţ Beauvoirová to poţaduje ve svém "Druhém pohlaví". Dítě - to jsou podle
ní okovy, jimiţ muţ ţenu spoutává. Kategorie "ţenského" je u Beauvoirové chápána
čistě represivně. Tělesnost ţeny je výraznější neţ tělesnost muţe a cílem osvobození
ţeny je proto neutralita tělesnosti, potlačení biorytmů chemickou cestou a vposledku
utracení plodu vlastního těla: Gerl-Falkowitzová v této souvislosti pouţívá pojem
"smrtící emancipace", čímţ postihuje i naši historickou zkušenost emancipace, která
vyústila do potratového zákona (1958) dlouhá léta před tím, neţ se k němu
dopracovala demokratická část Evropy.
Z toho všeho podle mého soudu vyplývá, ţe - navzdory propagandistickým tvrzením současný feminismus nenavazuje na staré ţenské hnutí s jeho mnohdy legitimními
poţadavky, ale přináší cosi zásadně nového: odmítá nejen biologické danosti, ale i
samotný pojem lidské přirozenosti. Gerl-Falkowitzová zde zavádí pojem "neurčité
identity" (fliessende Identität). Tato neurčitá identita usiluje o překonání vlastního
těla, především překonání jeho generativity. Obojí se totiţ ze své podstaty vztahuje k
druhému, ţenské tělo k muţskému; generativita vychází ze spojení muţského a
ţenského. "Neurčitá identita" popírá tradiční pojem lidské osoby, tedy filosofický
pojem, který vznikl zpracováním biblických impulzů.
Biblický pojem lidské osoby zahrnuje rozdíly pohlaví, aniţ by je odstraňoval.
Vyjadřuje plnost bytí, která souvisí s jeho hranicemi.
Plnost ţenské existence v křesťanském pojetí je dnes ohroţena dvojím způsobem. Na
jedné straně jsou to právě tyto radikální varianty feminismu, jeţ zpochybňují
komplementaritu pohlaví jakoţto Boţí stvoření, jako zdroj radosti z bytí, jako dvojí
pohled na Boha. - Druhé nebezpečí, které bych zjednodušeně nazvala důstojností bez
svobody, nám hrozí ze strany módního, povrchně pojatého mezináboţenského
dialogu. Zatímco ekumenický dialog mezi křesťanskými církvemi a dialog mezi
křesťany a ţidy zaloţený na biblické bázi můţe rozšířit naše poznání i po stránce
teologicko-antropologické, propojování křesťanství resp. biblického náboţenství s
jinými náboţenskými systémy, jejichţ teologická antropologie ţeně nepřiznává
postavení srovnatelné s naším, ohroţuje základy našeho náboţenského i
společenského ţivota. To, ţe kaţdá civilizace vymezuje ţeně určité jistoty v jejím
právním postavení, ještě neznamená, ţe její teologický pohled staví ţenu stejně
vysoko jako křesťanství.
To není jen nějaké akademické hledisko: dialog, který se orientuje pouze navenek a
ohroţuje tak vnitřní rovnováhu křesťanského společenství, neunese zkoušku
faktického spoluţití různých náboţenství ve společném prostoru. Konkrétně řečeno,
není moţné, aby v propojené občanské společnosti křesťanského Západu, která nutně
hostí i lidi z jiných kultur, byl křesťanský pohled na ţenu jako na člověka rovné
důstojnosti s muţem jakkoli zpochybňován.
Mons. Erwin Joseph Ender: Projev na 10.
výročním sněmu UKŢ
2. února 2002 - 10. sněm UKŢ
Drahé sestry v Kristu,
děkuji vaší předsedkyni paní doktorce Markétě Koronthályové za její milé pozvání k
účasti na zahájení vašeho 10. výročního sněmu Unie katolických ţen v České
republice a za moţnost vás srdečně pozdravit. Poté, co jsem se 3. ledna setkal s
bohoslovci praţského semináře, jste vy druhou skupinou, k níţ mohu s potěšením
promluvit několik měsíců po zahájení svého poslání apoštolského nuncia ve vaší
zemi.
Kaţdé z vás platí můj bratrský pozdrav a vyjádření mého uznání za iniciativu vaší
Unie katolických ţen a za práci, kterou jste vykonaly za posledních deset let. O ní jsem
byl informován vaší předsedkyní, kdyţ mne navštívila na Apoštolské nunciatuře a
informovala mne o vašich nejrůznějších aktivitách. Tato organizace vám coby
katolickým ţenám této země umoţňuje spojit své úsilí a tak účinněji specifickým
způsobem přispívat dnešní Církvi a společnosti.
Ţeny tvoří, jak víme, polovinu lidstva, a tak samozřejmě i polovinu Církve či spíše její
větší část, neboť ţeny jsou mezi Kristovými učedníky těmi věrnějšími a oddanějšími, a
proto početnějšími členy Boţího lidu. I kdyţ v Církvi nebylo vţdy ţenám dovoleno
hrát odpovídající roli, neustále byly v rámci křesťanství chovány ve velké váţnosti.
Církev byla v přední linii při obraně důstojnosti ţen, jak to zdůraznil papeţ Pavel VI. v
projevu z roku 1976: "V křesťanství poţívala ţena více neţ v kterémkoliv jiném
náboţenství jiţ od počátku zvláštní důstojenství, o jehoţ nikoli nepočetných a
nedůleţitých aspektech přináší svědectví Nový zákon." (Projev k účastníkům
Národního sjezdu Italského ţenského institutu 6. prosince 1976). Ve svátosti
manţelství a ve sňatku církev potvrzovala rovnost mezi manţeli a vţdy vyţadovala
stejné morální závazky od obou, muţů i ţen.
Jak víte, Jan Pavel II. je prvním papeţem, který ţenám věnoval celý zvláštní
dokument - Apoštolský list Mulieris Dignitatem o důstojnosti a povolání ţen, v němţ
zdůrazňuje podstatnou roli ţen jak v Církvi, tak ve společnosti. Prohlášení dvou
svatých Terezií, z Avily a z Lisieux, a svaté Kateřiny Sienské učitelkami Církve a
nynější vyhlášení tří svatých ţen spolupatronkami Evropy jsou tím nejoficiálnějším
vyjádřením a novým slavnostním potvrzením veliké úcty a váhy, kterým se ţeny,
zvláště po Druhém vatikánském sněmu, v Církvi těší. Zároveň si všímáme rostoucí
přítomnosti a aktivity ţen ve strukturách a v ţivotě křesťanského společenství. Tyto
skutečnosti jsou povzbuzením také pro vás, abyste si stále více uvědomovaly svou
odpovědnost jakoţto katolických ţen a aktivně se podílely na ţivotě a poslání Církve
ve vaší zemi.
I feminismus hrál bezpochyby rozhodující roli v nové pozornosti a postavení, kterých
ţeny dosáhly v našem moderním světě. Radikální feminismus však vykázal a rozšířil
rovněţ mnoho špatných myšlenek a zapříčinil mnoho chyb a neţádoucích trendů.
Tento radikální přístup nedbá toho, ţe muţi a ţeny jsou si rovni, ale zároveň různí, a
ţe ţeny mají vlastní, a to velmi specifické povolání. Vede ţeny k přílišné
sebestřednosti. Aniţ bychom ignorovali důleţitou úlohu, kterou ţeny mohou či spíše
mají hrát uprostřed společnosti i v profesní oblasti, nemůţeme zapomínat a přehlíţet
jejich základní a rozhodující úlohou, kterou mají především jako manţelky a matky v
srdci rodiny. Toto jsou elementární aspekty povolání ţeny a jako takové musí být
doceněny a uznány, společně sladěny a realizovány jako nezbytné součásti jejího
ţenství.
Svatý otec nás často upozorňuje na úskalí a nebezpečí převládající v naší moderní
společnosti. Společenské změny jako urbanizace, konzumismus a sekularizace, a
ovšem i pokřivený pohled na rovnost, který neuznává základní rozdíly mezi ţenami a
muţi, přispěly ke vzniku jakési antikoncepční mentality. Všichni dobře známe její
ničivé následky, jimiţ jsou: odmítání mateřství, pomuţšťování ţen, popírání
komplementární povahy muţů a ţen, odmítání sňatku, nárůst počtu potratů,
odmítání cudnosti a panenství, zříkání se dětí atd. Co bylo na počátku zamýšleno jako
osvobození ţen, podrobilo je spíše novým formám závislosti a otroctví.
Jako katolické ţeny jste povolány ke svědectví a obraně skutečných hodnot ţenství a k
jejich proţívání v činné účasti na poslání Církve. Vedle základního úkolu, kterým je
vštěpování a opatrování křesťanské víry ve vašich dětech a rodinách, jste s ohledem
na své charisma volány k velkorysé spolupráci na výchově Církve. Je přímo vaší
povinností objevovat mnoţství příleţitostí, kde a jak můţete být jako katolické ţeny
zvláštním způsobem prospěšné ve svých farnostech a diecézích, v nejrůznějších
sdruţeních a pastoračních iniciativách zdejší místní církve.
K vašemu jednání na tomto výročním sněmu Unie vám přeji světlo a vedení Svatého
ducha. Vaše sdruţení a všechny katolické ţeny České republiky poroučím do mateřské
ochrany blahoslavené Panny Marie. Maria, která chovala Pána ţivota ve svém lůně,
zůstává zvláštním vzorem pro všechny ţeny. Kéţ vám a všem katolickým ţenám v této
zemi získá Svatá matka Jeţíše Krista mnohé dary Ducha svatého, aby vaše společná
sluţba Církvi a společnosti byla co nejplodnější!
Děkuji vám za vaši pozornost.
Ing. Bohuslava Boučková, CSc.: Hodnocení
ekonomické a sociální úlohy ţeny
Předneseno na 10. výročním sněmu UKŢ 2. února 2002
Úvodem je třeba říci, ţe zde pouţité údaje vycházejí ze statistických výkazů Českého
statistického úřadu, případně z publikace Ministerstva práce a sociálních věcí ČR a
ČSÚ "Ţeny a muţi v číslech" z r. 2000, hodnotící ekonomické postavení ţen v českém
národním hospodářství.
Konkrétně se zde budeme zabývat disparitou v odměňování ţen, rozdíly v zastoupení
ţen na různých pozicích v zaměstnání, vývojem specifické nezaměstnanosti a faktory,
které mohou tyto diference zapříčiňovat.
Hlavní pozornost pak budeme věnovat analýze toho, jak se odráţí práce ţen
vhodnocení národohospodářským ukazatelem, který je dnes uplatňován nejčastěji,
ukazatelem hrubého domácího produktu (HDP), coţ je téma, kterému je stále
věnována nedostatečná pozornost.
Posledním okruhem pak je úloha ţen v rozhodovacím procesu; je totiţ nesporné, ţe
pokud nebude více ţen zastoupeno na všech úrovních rozhodovacího procesu,
nedojde asi v dohledné době ke skutečně podstatným změnám.
EKONOMICKÉ HODNOCENÍ PRÁCE ŢEN
Prostý pohled na grafické znázornění průměrných odměn ţen a muţů zastávajících
stejné pozice v zaměstnání (str. 12), ukazuje, ţe zatímco v průměru národního
hospodářství (poslední sloupec vpravo) jsou hrubé měsíční odměny ţen niţší téměř o
třetinu, v nejlépe placených profesích (zprava doleva), jako jsou zejména zákonodárci
a vedoucí a řídící pracovníci a dále vědečtí a odborní pracovníci a techničtí,
zdravotničtí a pedagogičtí pracovníci, je tento rozdíl ještě markantnější. Navíc se
projevuje ve všech profesích bez rozdílu, tedy i u nejméně kvalifikovaných profesí,
jako jsou pomocní a nekvalifikovaní pracovníci a obsluha strojů a zařízení (první a
druhá sloupec zleva.
K tomu je třeba podotknout, ţe nejde pouze o sledování posledních několika let,
uvedená disparita se projevuje dlouhodobě, v posledním období se ale spíše
prohlubuje, zejména v nejvyšších platových kategoriích.
Rozdíly v příjmu jsou ovšem dány i skutečností, ţe zastoupení ţen v jednotlivých
pozicích v zaměstnání je velmi nerovnoměrné: v lepších, tedy také lépe placených,
pozicích převaţují muţi, ţenám jsou přenechávány především pozice střední (určitou
výjimku tvoří skupina řemeslníků a kvalifikovaných výrobců, která je téměř zcela
doménou muţů, typická pro ţeny jsou zaměstnání ve sluţbách).
Dále můţeme hodnotit průměrné hrubé měsíční mzdy ţen a muţů podle věku.
Tady je zřejmé, ţe v nejniţších věkových kategoriích rozdíl není aţ tak zřetelný, jako
zejména v plném produkčním věku. tzn. v kategoriích 30-34 let a dále aţ zhruba do
50 let. V kategoriích aţ dosud povaţovaných za věk jiţ poproduktivní, t edy 60-64 let,
jsou rozdíly ještě výraznější. S posunem věku odchodu do důchodu a problémem
celkového stárnutí české populace ovšem budeme velmi brzy muset hranici
produktivního věku posunout.
Zejména ve věku produktivním věku z hlediska rodinného je zřejmé, ţe ţeny zaujímají
horší pozice, poněvadţ buď mají děti, nebo se předpokládá, ţe je mít budou, a tudíţ
nemohou zaujímat lepší, ale pracovně náročnější místa. Platový rozdíl se zde tedy
oproti niţším i vyšším věkovým kategoriím prohlubuje.
Otázka zní: "Existuje nějaký objektivní důvod proč by ţeny měly být takto hodnoceny,
proč by měla být jejich práce hodnocena méně?"
Obvykle se argumentuje v prvé řadě úrovní vzdělání a praxe, tedy tím, ţe je stále ještě
v průměru vyšší vzdělanost muţů, ţe muţi mají delší praxi. Dále bývá uváděna vyšší
orientace ţeny na rodinu a na domácnost, zejména v produktivním věku, a s tím
související niţší flexibilita ţen, tedy to, ţe ţena nemůţe zaujímat vyšší pozici, protoţe
není schopna pracovat pokud moţno 26 hodin denně a pracovat i na různých
místech, i mimo místo bydliště, tak, jak to povaha práce vyţaduje. Při své niţší
flexibilitě musí být i hůře hodnocena. Běţným argumentem je i niţší zájem ţen o
náročnější práci a o vedoucí funkce.
Podíváme-li se na genderovou strukturu dosaţené úrovně vzdělání na 1000 obyvatel,
tady skutečně zřejmé, ţe ještě stále je o něco vyšší podíl ţen v té kategorii vzdělání
základního, srovnatelný v pozici vzdělání středního a pomalu se vyrovnává v pozici
vzdělání vysokoškolského. Je ovšem nutno mít na paměti, ţe tato statistika se týká
ţen ve všech věkových skupinách. Přístup ţen ke vzdělání, zejména vysokoškolskému,
se ovšem historicky vyvíjel, na coţ uţ jsme poněkud pozapomněli. Připomeňme si, ţe
první vysokoškolsky vzdělané odbornice u nás by ly graduovány v r. 1902, ţe před tím
ţeny na vysoké školy přístup neměly a ţe pak se jejich podíl velmi postupně zvyšoval
aţ na současnou situaci, kdy jsou moţnosti zcela rovnocenné. Je tudíţ nutno brát v
úvahu, ţe ve vyšších věkových kategoriích je struktura vzdělání podle pohlaví
poněkud jiná, neţ u ţen v ekonomicky aktivním věku, zejména v niţších věkových
kategoriích.
Tam je jiţ podíl muţů a ţen na dané úrovni vzdělání prakticky zcela vyrovnaný a není
tedy ţádný logický důvod, proč by ţeny měly mít horší platy z důvodu vzdělání.
Pokud jde o neochotu ţen být zaměstnány, nebo být dostatečně flexibilní vzhledem k
postavení v rodině, pak pouze 18% ţen je v ČR dobrovolně v domácnosti. Ty ostatní
jsou zaměstnány nejen proto, ţe zaměstnány z ekonomických důvodů být musí, ale
také proto ţe zaměstnány být chtějí - a asi těţko lze argumentovat, ţe všechny
zaměstnané ţeny u nás chtějí být zaměstnány v těch niţších pozicích.
Kategorie ţen v domácnosti a ţen, které z nějakého důvodu mají takový příjem, ţe
zaměstnány být nechtějí či nepotřebují, je v ČR relativně malý a nezdá se, ţe by se v
dohledné době výrazněji rozšířil (samozřejmě nemáme nyní na mysli ţeny, které jsou
doma z důvodu nezaměstnanosti).
Výrazně diskriminující a kritická je situace vzhledem k nezaměstnanosti. Pokud
bychom vzali v úvahu zcela aktuální údaje, dostali bychom obraz ještě o něco
pesimističtější, ale i pohled na vývojové tendence v průběhu 90. let ukazuje, ţe ačkoliv
trend vývoje nezaměstnanosti muţů a ţen je velmi obdobný - obě křivky jsou téměř
rovnoběţné, po celé sledované období je nezaměstnanost ţen jednoznačně vyšší.
Navíc se v poslední třetině od sebe jiţ mírně odchylují, tzn. ţe nezaměstnanost ţen
narůstá o něco rychleji neţ nezaměstnanost muţů.
Pokud bychom dále sledovali specifickou nezaměstnanost podle věkových kategorií,
pak ve věkových skupinách 25-35 let, kde se předpokládá zakládání rodiny,
eventuelně malé děti - je nezaměstnanost ţen výrazně vyšší, pak se rozdíl poněkud
sniţuje. Ve všech věkových kategoriích s výjimkou té úplně nejmladší (do 25 let) je
však nezaměstnanost ţen vyšší neţ nezaměstnanost muţů.
Pohled z regionálního hlediska, tedy z hlediska krajů ČR, by nám pak ukázal výrazné
regionální rozdíly v nezaměstnanosti, ale základní trend zůstává opět stejný: ve všech
regionech ČR je nezaměstnanost ţen vyšší neţ nezaměstnanost muţů. V regionech s
horší ekonomickou situací je tento rozdíl větší, ale jinak bohuţel opět stejný obraz ţeny jsou jednoznačně v nevýhodě i z regionálního hlediska.
Poslední komentář k této problematice: nezaměstnanost z hlediska neumístěných
uchazečů o práci (zde se týká pouze ţen), tedy podle toho, co tyto ţeny dělaly v
předchozím zaměstnání, neţ se staly nezaměstnanými. Zde je převáţný podíl těch,
které pracovaly na pozici zaměstnankyň (téměř 70 % včetně členů produkčních
druţstev), v pozici samostatně výdělečně činných a podnikatelek je situace příznivější.
HODNOCENÍ PRÁCE ŢEN Z HLEDISKA HDP
Jak se odráţí vzhledem k výše uvedeným problémům hodnocení práce ţen v
národohospodářském ukazateli, kterým se nejčastěji poměřuje výkonnost ekonomiky
obecně - tedy v hrubém domácím produktu?
Úvodem by bylo asi dobře zdůraznit, ţe hrubý domácí produkt nepředstavuje (jak se
často mylně uvádí) veškerou vyrobenou produkci, ale pouze produkci nově
vytvořenou za dané časové období, tedy tzv. finální produkci hmotných i nehmotných
výrobků a sluţeb na území daného státu, eventuelně v daném odvětví.
Vezmeme-li tedy veškerou hrubou produkci, část hodnoty představuje to, co bylo do
produkčního procesu vneseno jako spotřeba materiálu, energie a sluţeb, zbytek je
hrubá přidaná hodnota - HDP - a ten se skládá z amortizace (úhrady opotřebení
budov, strojů apod.), z hodnoty vloţené práce a ze zisku.
To tedy znamená, ţe podíl jakékoliv skupiny pracovníků jako tvůrců hodnoty na HDP
závisí na tom, jak je jejich práce ohodnocena, a to zejména mzdou, ale i podílem na
zisku.
Vezmeme-li opotřebení jako konstantu, pak jestliţe moje práce bude hodnocena
velice nízko, pak při jinak stejném zisku (a amortizaci) z toho vyjde, ţe vytvářím velice
nízký domácí produkt a naopak.
Problémem ţen v této souvislosti je tedy jednak práce špatně placená, podhodnocená,
a dále práce neplacená.
PRÁCE PODHODNOCENÁ
Touto kategorií jsme se zabývali v předchozí části, kde ze statistických údajů české
ekonomiky jednoznačně vyplynulo, ţe práce ţen je obecně hůře ekonomicky
ohodnocena, neţ práce muţů, a to i na srovnatelných pozicích.
Z hlediska podílu na hrubém domácím produktu z toho plyne, ţe například jestliţe já
za stejnou práci dostanu o 20 % méně neţ můj muţský kolega, pak on se teoreticky
podílí o 20% více na tvorbě HDP, ačkoliv z hlediska výsledku dělá přesně totéţ, co já.
Taková situace buď opticky vytváří horší příspěvek ţen k celkovému výkonu
ekonomiky, ačkoliv fakticky vytvořily v reálné podobě stejný objem produkce, anebo
zvyšuje zisk na úkor pracovnic (zpravidla obojí).
PRÁCE NEPLACENÁ
Část práce však není často placena vůbec. To se samozřejmě netýká pouze ţen, ale
jejich podíl je zde vysoký. Jestliţe například značná část práce manţelek na
zemědělských farmách vůbec není placena, pak to znamená, ţe z hlediska
ekonomického hodnocení celkové vytvořené hodnoty jakoby by jejich práce
neexistovala. A totéţ se týká ţen pomáhajících v jakémkoliv jiném rodinném podniku
či firmě, činností zaměřených na samozásobení atd. Tato situace buď sniţuje úroveň
dosaţeného domácího produktu nebo vytváří zdánlivý zisk, který ale fakticky
neexistuje. Tato činnost navíc není zahrnuta do sociálního pojištění, nevytváří nárok
na důchod ani na sociální dávky, atd., přestoţe v reálné podobě existuje. Z hlediska
ekonomického hodnocení ale jakoby vůbec neexistovala.
Příklad: Pan K. vlastní ekologickou farmu, kde také nabízí sluţby agrot uristiky. Celý
provoz agroturistiky zajišťuje jeho matka a manţelka, ale v účetnictví a ekonomických
výkazech pana K. se jejich práce jako náklad vůbec neobjeví, poněvadţ za ni nejsou
placeny. Farma vykazuje zisk, z něhoţ se pak odečte odměna podnikatele, tedy pana
K., tento výsledek je však ekonomicky zcela nesprávný. Pokud by se totiţ do nákladů
započítala práce těchto dvou ţen, zisk by se buď změnil ve ztrátu, nebo by pan K.
musel zcela přehodnotit ceny, které za sluţby agroturistiky účtuje. Podobná situace je
ovšem bohuţel poměrně běţná. A navíc zde platí to, co jiţ bylo zdůrazněno: tato
"neexistující" práce samozřejmě není zahrnuta do nároku na důchod či jakékoliv
sociální dávky (a ovšem ani ţádné daně a odvody z ní nejsou placeny - prostě opravdu
"neexistuje").
DALŠÍ AKTIVITY NEZAHRNOVANÉ DO HDP
Stejně tak ani činnost domácností se do hrubého domácího produktu nepočítá. To
např. znamená, ţe pokud si necháte sukni ušít firmou, iniciujete tvorbu HDP, pokud
si tutéţ sukni ušijete samy, HDP nevzniká. Pokud půjdete na oběd do restaurace,
vytvořená přidaná hodnota zvyšuje HDP, pokud tentýţ oběd uvaříte doma, výsledek z
hlediska přidané hodnoty je nula, atd.
Činnost domácnosti samozřejmě není pouze doménou ţen, takovéto činnosti
vykonávají i muţi, ale ţeny jich vykonávají velký objem, a to zejména v menších
městech a obcích, kde příslušné sluţby buď nejsou dostupné fyzicky, nebo nejsou
dostupné ekonomicky vzhledem k niţším příjmům rodiny. Stejný objem práce tedy
jednou zvyšuje výkon ekonomiky a podruhé jako by neexistoval
Obdobná situace se týká péče o děti, jejich výchovy a vzdělání, coţ je další významná
společenská doména ţen. Pokud se o své dítě nebudete dostatečně starat a ono se
dostane do "pasťáku", pak i činnost této instituce zvyšuje HDP, protoţe tam
pracovnice jsou oficiálně zaměstnány. Staráte-li se o své dítě dobře, pak tato činnost z
hlediska ekonomického hodnocení není zahrnuta, tudíţ ekonomicky neexistuje
(kromě připočítání nějakého toho roku do důchodu, coţ se ale týká jak těch, které
pečují o dítě dobře, tak bohuţel i těch ostatních)…
A takto můţeme pokračovat dále: máte-li handicapované dítě a umístíte je do ústavu,
péče o ně zvyšuje HDP, při stejné či lepší péči doma nikoliv, umístíte-li své staré
rodiče do domova důchodců, vzniká přidaná hodnota, kdeţto při domácí péči ne atd.
Stejně tak HDP nezahrnuje ţádné jiné trhem neprocházející aktivity, tedy ani
dobrovolnou a zájmovou činnost, péči o vlastní zdraví, sebevzdělávání mimo
vzdělávací instituce a tak dále. (Nezahrnuje ani tzv. "černou ekonomiku", tedy
nelegální činnosti, kriminalitu, dopady na ţivotní prostředí, ale to jiţ nesouvisí přímo
s naším tématem.)
Ke shrnutí pouţiji svého oblíbeného příkladu (je maličko přehnaný, ale opravdu jen
maličko):
Představme si dvě české ţeny ve věku asi 35 let, obě matky dvou školou povinných
dětí, a porovnejme jejich přínos k tvorbě přidané hodnoty:
Matka A
Činnost
MatkaB
HDP Činnost
Je v domácnosti
0
Domácí práce dělá převáţně sama,
sluţby nepouţívá
0
Pečuje sama o své staré rodiče
0
Dětem se věnuje, ve škole mají
dobré výsledky
0
Děti nemají ţádné problémy
0
Pracuje v neziskové nadaci
0
HDP
Pracuje v registrovaném erotickém
+
masáţním salonu
Domácí práce nedělá, uţívá
+
placených sluţeb
Rodiče umístila do domova
+
důchodců - nemá na ně čas
Dětem se příliš nevěnuje, platí jim
+
drahé sportovní kluby
Děti mají problémy se záškoláctvím,
hrají na automatech, zaměstnávají
++
sociální pracovníky
Ţádné neziskové činnosti se
0
nevěnuje
Otázka tedy zní: Která z těchto dvou matek více přispívá, ať už přímo či nepřímo, k
tvorbě přidané hodnoty a tím vyššímu ekonomickému výkonu ekonomiky?
Odpověď - bohužel - zní: matka B
Mohli bychom ovšem namítat, ţe zase o tolik nejde, koneckonců HDP je teoretický
ukazatel. Nuţe, aţ tak teoretický není: denně čteme v novinách, jak tak či ona země je
vyspělá, či naopak zaostávající, poněvadţ roste či klesá objem HDP na obyvatele,
tímto ukazatelem se hodnotí úroveň regionů v EU (a tedy také to, které regiony
mohou dostat vyšší podpory), ale také výše příspěvku členské země do společného
rozpočtu atd.
Je ale opravdu vyspělejší země, kde se úroveň hodnotí pouze trhem a spotřebou a celé
rozsáhlé okruhy významných lidských aktivit tak nemají ţádný ekonomický význam?
A OPĚT: CO S TÍM DĚLAT ?
Existují moţnosti řešení, ale stále spíše na teoretické úrovni. Pokud nás ţen nebude
větší počet v politice na všech úrovních, pak - bohuţel - tuto přednášku za deset let
zopakuji téměř doslovně a se zhruba stejnými čísly.
Máme občas pocit, ţe pozice ţen v politice se v posledních desetiletích výrazně mění.
Je to ale skutečně tak?
Uveďme si jeden historický příklad: Jako první česká poslankyně byla zvolena v r.
1912 ještě do rakousko-uherského parlamentu paní Boţena Viková.
Kreslený vtip z té doby z humoristického časopisu Kopřivy ukazuje pana předsedu
mladočechů Kramáře, jak paní poslankyni blahopřeje, a pánové poslanci v pozadí
říkají: "Ale kdyby vzal babu čert, dali bychom na modlení!"
Nevítali tedy pánové zrovna účast ţen v politice libě.
A co se od té doby změnilo? Po devadesáti letech od tohoto momentu můţeme uvést
citát pana Ivana Langra v MF DNES 19. 9. 2002: "Ţeny jsou kořením politiky, ale
kaţdý to nemáme rád okořeněné."
Jinými slovy, přístup některých muţů v politice je stejný jako před devadesáti lety, aţ
na to, ţe ţen je tam přece jen o něco více. Přesně řečeno, v poslanecké sněmovně
Parlamentu ČR je nyní ţen 17%, v parlamentu jako celku nepatrně nad 14 %.
Obdobné je to z hlediska výkonné moci, tedy především podílu ţen ve vládě.
Měla jsem původně pocit, ţe i za první republiky to bývalo lepší neţ nyní, ale ne nebývalo! V 18 československých vládách mezi rokem 1918-38 nebyla zastoupena
ţádná ţena, v protektorátní vládě ţádná ţena, ve třech vládách poválečných ţádná
ţena, aţ v komunistických vládách po r. 1948 tam byla tradičně jedna aţ dvě
ministryně. Většinou to byly ministryně výţivy nebo ministryně práce a sociálních
věcí, coţ je doména, kde by ţeny asi býti měly.
V sedmi federálních vládách mezi rokem 1969-89 bylo téměř tradičně po jedné
ministryni, v pěti českých vládách 68-86 ţádná ţena, situace se zlepšila aţ v
letech1986-90, kdy se vyskytovaly průběţně 4 ministryně.
A pak jsme šli po "sametové revoluci" zase dolů - ve třech vládách federálních bylo po
jedné ministryni, v letech 90-92 také jedna, ve vládách samostatné ČR aţ do r. 1996
ţádná ţena, pak jedna aţ dvě, ve vládě ČSSD 1998-2002 opět ţádná, 2002-2004 dvě
(posléze jedna) a ve vládě současné (po počátečních slibech pana předsedy vlády
Grosse, ţe jedním z cílů je posílení zastoupení ţen) jsme se opět dopracovali na
vysokou úroveň dvou ministryň.
Jinými slovy to tedy znamená, ţe od r. 1918 nedošlo v pozici ţen v nejvyšší moci
výkonné prakticky k ţádnému vývoji: v některých obdobích je jejich zastoupení lepší,
někdy horší, vţdy to však byly a jsou vlády převáţně nebo zcela maskulinní.
Statistiky dalších funkcí jsou obdobné: minimum náměstkyň ministrů, o málo více
ředitelek odborů, aţ na niţších místech na ministerstvech je vyšší procento ţen, ale i v
těch niţších a středních kategoriích rozhodovacích převaţují muţi, ţenám je
ponecháno především ono klasické "Udělej tohle zařiď tohle…"
O něco lepší je situace na úrovni komunální, kde pracuje řada schopných a
energických starostek a zastupitelek. Většinou si však musely svou pozici tvrdě
vydobýt.
ZÁVĚR
Ekonomická disparita ţen v ČR z hlediska průměrných mezd je statisticky
jednoznačně prokazatelná, není však vysvětlitelná jednoznačně rozdíly ve v zdělání.
Jednoznačně vyšší je míra nezaměstnanosti, a to ve všech kategoriích s výjimkou
několika málo. Tato situace hodnocení se jednoznačně odráţí i v hodnocení práce ţen
z hlediska hrubého domácího produktu, o čemţ se dosud příliš nehovoří, ale hovořit
by se mělo - jde o závaţný ekonomický problém.
Všechny tyto prvky jsou zvlášť výrazné u ţen menších měst a obcí, protoţe i zde podíl
ţen na vyšších pozicích je niţší, rozdíly v odměnách regionální, zejména v některých
regionech, tedy v regionech s vyšší nezaměstnaností se prohlubují. A jsou to vţdycky v
prvé řadě ţeny, kterých se nárůst nezaměstnanosti dotýká.
Navíc zde nejde pouze o podíl ţen na základních ekonomických veličinách, ale i o to
ţe toto hodnocení se pak odráţí v sociálních dávkách, v nároku na důchod atd.
V oblasti veřejného ţivota: dlouhodobě nízké zastoupení ţen je bohuţel v ČR typické,
a to i ve srovnání se zeměmi, o nichţ se domníváme, ţe jsou proti nám země bezmála
rozvojové. To se projevuje na všech úrovních státní správy, kde by ţeny mohly mnoho
udělat.
Relativně o něco vyšší je podíl ţen na úrovni místních zastupitelstev, ani tam však
není dostatečný. Právě tak by ovšem bylo zapotřebí vytvářet nějaké ty "ostrůvky
pozitivní deviace": zejména na této úrovni mají ţeny šanci nejen konkrétně něco pro
svou obec udělat, ale také získat zkušenost, jak se dostat dále a výše do politiky. Nejde
zde přitom o to, aby prostě byly pro své uspokojení do politiky "protlačeny", ale o
moţnost uplatnění pohledu a zkušeností, které jsou ţenám vlastní - a v neposlední
řadě i o kulturu politického ţivota.
PhDr. Kamila Bendová: Ţeny v disentu
předneseno pro UKŢ dne 6. 3. 2002 v klášteře v Emauzích
Mou hlavní tezí je, ţe ţeny byly v Chartě 77 nesmírně důleţité, protoţe to zásadní pro
disent, to nejdůleţitější, bylo jakéhosi existenciálního typu: vydrţet to celou dobu. A v
tom samozřejmě ţeny sehrávaly klíčovou úlohu, coţ se pokusím v této přednášce
ukázat.
Na začátek bych udělala taková dvě extempore:
První je kraťoučká historka, která se stala tak v roce 1991. Protoţe máme veliký byt na
Karlově náměstí a po celou dobu Charty se tam často lidé z disentu scházeli, tak ještě
v tom roce jednadevadesát jsem měla pocit, ţe všechny známé, kteří uţ byli v té době
v politice, bychom mohli sezvat a ţe bychom se tam s nimi pobavili. Byli tam různí
lidé z různých politických stran a většinou to byli naši známí ze starých časů. Kromě
nich tam byl taky pan profesor Horák, to byl reemigrant a předseda sociální
demokracie. No a jak to tak bývá, tak se tam sedělo, já jsem nosila kávu, měla jsem
zástěru a rozdávala jsem tam všechny ty obvyklé věci a pak jsem si taky mezi ně sedla.
Mluvilo se a já jsem do toho najednou něco řekla. Bylo vidět, jak to všichni normálně
vzali, protoţe všichni mě znali, všichni byli zvyklí, ţe manţelky do všech záleţitostí
normálně mluvily, a nepovaţovalo se to za nic divného. Ale pan profesor Horák úplně
nadskočil, podíval se na mě, podíval se na všechny ostatní tím způsobem "co jako ta
slepice, co tam přišla s tou zástěrou, co jako ta do toho mluví!" Tak se na všechny
podíval, ale nikoho to nepřekvapilo, tak mě nechal domluvit větu a kdyţ jsem dořekla,
tak první jeho reakce byla, ţe se pokusil na to namítnout, ţe to je nějaký nesmysl. Můj
muţ se mě tenkrát zastal a moji myšlenku zopakoval, takţe to pan profesor Horák
vzal váţně a začal se o tom bavit. A já jsem v tu chvíli pochopila, ţe se svět úplně
změnil. Změnil se samozřejmě ze dvou ohledů: jeden je ten, ţe politika se opravdu
stala něčím jiným, jakousi záleţitostí techné, záleţitostí toho, ţe je třeba věci znát a
diskutovat o nich a tak dále, ţe ty ţenské uţ do toho nemají moc co mluvit, ale ţe se i
změnilo takové základní postavení, kdy ţeny byly v té Chartě brány váţně.
Za druhé bych chtěla připomenout důleţitou věc, abych vás trošičku dostala do
atmosféry té doby: ten zápas se vedl mezi disentem a komunistickou mocí a ta moc
vymýšlela všechno moţné, aby nám ubliţovala. Určitě kaţdý z lidí, kteří v tom nějak
byli, na sebe našel takové ty papíry, kde je napsáno, co všechno proti němu musí
státní moc udělat. Já to také mám jenom o sobě a mohu ocitovat pár perliček:
"zabezpečit pracovní přeřazení mimo výzkumné vědecké pracoviště", "dokumentovat
za vyuţití sledování hmotné prostředky, poskytované ze zahraničí, izolovat a
diskreditovat před nepřátelským prostředím, eventuelně manţelem". Na kaţdého byl
takovým způsobem vypracovaný návod, jak ho zničit, co všechno mu udělat. Abych
vám ukázala, ţe jejich nápaditost byla veliká, mohu vám přečíst "Pokyny k
zabezpečení úkolu, vyplývající z rozkazu náčelníka SNB Hlavního města Prahy a
Středočeského kraje č. 5/78". Uloţené úkoly:
1. Zbraně brokové i kulové
2. Invalidní důchody
3. Nadměrné byty
4. Zdroje příjmů
5. Další nemovitosti: chaty, chalupy
6. Pracovní morálka: neschopenky, prověrka v zaměstnání
7. Motorová vozidla, technické průkazy, řidičská oprávnění
8. Dodrţování zásad občanského souţití, prověrka v bydlišti
9. Plavidla (myslím, ţe nikdo neměl ţádná plavidla)
10. Telefony
11. Osobní doklady, kontrola OP
12. Výjezdy do zahraničí, cestovní doklady
13. …
A tak dále, a tak dále…
Vezměme si třeba zaměstnání: já sama jsem nebyla signatářka Charty 77, to byl
manţel, protoţe jsem byla zaměstnaná v ústavu Akademie věd a někdo rodinu ţivit
musel, a navíc my jsme byli taková relativně patriarchální rodina. Ale ze signatářů z
vysokých škol vyhodili všechny, z Akademie vyhodili všechny, kdokoli dělal trošičku
lepší zaměstnání, okamţitě se ho snaţili zbavit. Časem bylo dokonce velmi těţké
sehnat i obyčejné zaměstnání, třeba můj muţ, kdyţ se v rátil z kriminálu, tak i místo
topiče obtíţně sháněl, protoţe ti topiči to měli tak, ţe třeba pracovali dva dny a pak
zas měli dva dny volno. Ale jakmile tam byl někdo, koho přísně sledovali, tak se
museli střídat po osmi hodinách, takţe celá ta skupina tím trpěla a nikdo ho tam
nechtěl atd. Teď se zapomíná, ţe ty finance, ţe to nebylo jenom o tom, ţe vyhazovali z
některých míst, ale uvědomte si, ţe tenkrát nebyla ţádná jiná moţnost, neţ být
zaměstnancem státu. V podstatě to byla i sociální záleţitost, prot oţe člověk kdyţ
nebyl zaměstnaný, tak neměl z čeho ţít. Navíc u nás byla povinnost pracovat, takţe
kdyţ lidé nebyli zaměstnaní, tak je zavírali za příţivnictví.
Další záleţitost byly telefony: například my jsme osm let byli bez telefonu, osm let
trvala "kabelová porucha". Někdo měl jenom "poruchu", někomu telefon přímo
odebrali, ale prostě telefony nebyly. Brali byty, pokud mohli. Řidičské průkazy, to se
nás taky netýkalo, ale zkoušeli kdekoho, kde mohli. Jenom kdyţ se manţel vracel z
kriminálu, tak na té cestě nás třikrát zastavili a kontrolovali auto. Důchody brali
jakékoliv. Cizinci (to byl veliký problém): kdykoli byl třeba manţel nebo manţelka
cizinec, tak si stále musel obnovovat ţádosti o to, aby tady měl trvalý pobyt, protoţe i
kdyţ měl za manţela Čecha, tak mu řekli, ţe ho pošlou pryč a ţe se to bude vyřizovat a
můţe to trvat mnoho let. Mnoho lidí proto emigrovalo, protoţe tohle se v podstatě
nedalo vydrţet. Střední, vysoké školy: mí synové se nedostali na střední školy v
takové absurdní situaci, ţe jim odpustili přijímací zkoušky, a přesto je tam nevzali.
Některé lidi vyhodili ze studií, třeba těsně před koncem. Samozřejmě kdyţ je vyhodili
ze školy, tak uţ se nikdy na ţádnou jinou nedostali. Bylo to takové absolutní vydírání
lidí, protoţe kdyţ vás třikrát, čtyřikrát nevzali ani na střední školu, tak pak uţ zbývala
jenom ta vojna. A bylo jasné, ţe na vojně toho člověka budou velice týrat. Zase byli
lidé, kteří tohle nezvládli.
Kolem kaţdého vytvořili jakési ghetto, to znamená vyslýchali spoluzaměstnance, u
bytů byly ostrahy: před domem či bytem hlídala policie a kdokoli k vám přišel, tak ho
zatkli a vyslýchali. Já jsem sice byla zaměstnaná, ale i tam byly také takové drobnosti,
jako ţe mě kolegové nesměli ani poděkovat v článku, ţe jsem samozřejmě nesměla
přednášet a - to moţná znáte z nějaké hry Václava Havla - kaţdý měsíc přišel estébák
do práce za ředitelem, ten řekl mému vedoucímu oddělení, ten řekl mě, já jsem
vypracovala, kde ten měsíc pracuji a co dělám a pak to zase šlo zpátky a on si to zase
odnesl. Takhle se to dělalo kaţdý měsíc..
To jsou jenom takové ty běţné věci, takové to všední otravování ţivota. Pak jsou
samozřejmě domovní prohlídky, běţné osmačtyřicítky (zadrţení na 48 hodin),
opakované výslechy, dlouhé vazby, vězení, ochranný dohled (to bylo vymyšlené
později, ţe nejen ţe byl člověk ve vězení, ale ještě měl potom několik let ochranný
dohled a ten mohl být opravdu nesmírně tvrdý, třeba denně se museli chodit hlásit,
třeba u Honzy Litomiského to bylo mimo tu vesnici, kde ţil, takţe tam musel velice
komplikovaně dojíţdět). Ve většině bytů byly odposlechy, do oken a ke vchodovým
dveřím byly namířeny kamery. Pak byly sledovačky, ty byly buď takové, ţe jste o nich
nevěděli, nebo naopak, ţe jste o nich hodně věděli. No a nejhorší to měl Petr Uhl, Jiří
Hájek, Kriegl, Láďa Hejdánek a Zdena Tominová: policajti seděli celé dny a noci za
jejich dveřmi, někdy pouštěli lidi a legitimovali je, někdy nepouštěli nikoho a kdyţ
člověk vycházel, tak chodili stále s ním. To trvalo třeba aţ dva roky.
Doufám ţe se mi tímto podařilo trošku nastínit atmosféru té doby a našeho zápasu,
protoţe to, o čem teď budu mluvit, bude právě ono, proč tam ty ţeny byly tak strašně
důleţité. Prostě neţili jsme úplně normální ţivoty, jak si asi umíte představit, protoţe
to moţné ohroţení bylo kaţdodenní. Domovní prohlídka mohla přijít kdykoliv. Kaţdý
večer se takzvaně uklízelo - spousta věcí se nepovaţovala za takový problém, ale
některé rukopisy, dopisy a tak musely zmizet. My jsme měli doma takovou skrýš, na
kterou estébáci nikdy nepřišli, ale kaţdý večer se musely důleţité věci do té skrýše dát.
Takţe ten pocit, ţe kaţdý den mohou přijít a ţe vám vţdycky něco můţou udělat, ten
trval celou tu dobu, dvanáct let. Proto to celé povídám.
A teď co ty ţeny. Začnu hrubým přehledem: kolik bylo signatářek, kolik bylo ţen ve
VONSu, kolik jich bylo mluvčích. Pětina z první vlny signatářů Charty 77 byly ţeny.
Někdy to byli oba manţelé, někdy to byly ţeny samostatně. Často také manţelky
nepodepsaly Chartu, ale přesto překvapivě skoro ve všech případech manţelky za
svými manţely stály, coţ se budu pokoušet dokazovat za chvilku. Pak byl Výbor na
obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), tam myslím uţ byla třetina ţen. A mezi
mluvčími, kteří byli vţdy v jednom roce tři, jich bylo taky spousta. První dva roky byli
mluvčími tři muţi, ale potom tam uţ skoro pokaţdé byla nějaká ţena a dvakrát se
stalo, ţe to byly dvě dámy. Takţe ţeny byly velice aktivně účastny. V Chartě fungovala
ještě jedna zvláštní věc, ţe kdykoli byly nějaké podpisové akce, bylo t o podle abecedy
(v tomto směru měla velice demokratický systém), takţe sice byli tři mluvčí, ale
kdykoli byly jakékoli podpisy, tak to bylo podle abecedy. Samozřejmě pak nebyl ţádný
rozdíl, jestli to byl muţ nebo ţena. Ve VONSu uţ byla třetina ţen: Jarmila Bělíková,
Otka Bednářová, Dana Němcová, Gertruda Sekaninová-Čakrtová, Anna Šabatová,
Ella Ledererová a Petruška Šustrová byly mezi těmi prvními sedmnácti členy VONSu.
Pak po velkém zavírání prvního VONSu nastoupilo dvanáct dalších členů, mezi nimi
přibyly Petruška Šustrová a Věra Vránová. Předtím ještě existoval Výbor za tři, to byl
jakýsi předchůdce VONSu, který byl vytvořen na obranu Václava Havla, Pavla
Landovského a Jaroslava Kukala, zatčených na plese ţelezničářů, a v tom byly třeba
Vlasta Chramostová a Gertruda Sekaninová-Čakrtová.
Ve VONSu byla zvláštním způsobem udělaná rovnost členů - existovalo právo veta, ţe
kdokoli z členů mohl říct: "Já s tím nesouhlasím, já si nemyslím, ţe tento člověk je
nespravedlivě stíhaný, já nejsem ochoten za to jít do kriminálu, kdyby se ukázalo, ţe
to není pravda." To bylo jediné, a to měli opět všichni úplně stejné, jak muţi, tak ţeny.
Mockrát se to neuţilo, ale byly takové případy, kdy to pouţité bylo.
Teď bych chtěla zdůraznit tu situaci, ţe hlavní problém byl to v šechno nějak vydrţet.
Jakmile muţům sebrali všechno kolem, tak se stávali vykořeněnými. Nebezpečí toho,
ţe to člověk nezvládne a tudíţ to vzdá a emigruje (coţ bylo vţdy chápáno jako vítězství
moci) bylo značné. Budu se snaţit maximálně mluvit o těch, kteří to vydrţeli a zůstali
tu. V těch případech samozřejmě rodina a manţelka, která měla děti a měla takové ty
obyčejné starosti, tak ta to jakýmsi způsobem byla schopná podrţet. Kdyţ budete
probírat ty jednotlivé případy, kdy muţi byli zavření nebo trestně st íhaní, tak se jejich
ţeny o ně vţdycky staraly, vţdycky jim psaly, vţdycky za ně ţádaly o milost,
navštěvovaly je… Snad nikdy se nestalo, ţe by někoho v takové chvíli manţelka
opustila, i kdyţ byly i případy, ţe s ním ani moc nesouhlasila, moţná měla pocit , ţe si
nemá tolik zahrávat, kdyţ máme přece ty děti. Ale přesto všechno v tom rozhodujícím
okamţiku za ním vţdycky stála.
Jak uţ jsem výše naznačila, názor ţen byl v disidentském světě brán nesmírně váţně,
a to ze dvou důvodů: jednak šlo o to vydrţet, a v tom byla role ţen klíčová, jednak ani
naše činnost nebyla politikou v tom úzkém slova smyslu, v takovém tom techné,
neboť se jednalo především o lidská práva, o to, jakým způsobem někomu pomoci. A
zde ţeny častokrát viděly mnohem spíš, jak se můţe někomu pomoci, co se má dělat,
takţe ţenám se vţdy pozorně naslouchalo.
Další důleţitá role ţen v Chartě spočívala v komunikaci. Disidenti měli s komunikací
samozřejmě problém, protoţe nebyly telefony, pošta byla většinou kontrolovaná,
takţe bylo strašně těţké se domlouvat na spolupráci, ba i si jen dodávat odvahy.
Pokud jde o Prahu, tam ještě jakési kontakty byly - ale představte si, ţe jste jediný
signatář na okrese. To bylo nesmírně obtíţné, protoţe samozřejmě všichni místní
estébáci neměli na starosti nic jiného neţ tuto jedinou rodinu, to znamená, ţe ji mohli
týrat ještě víc neţ v té Praze. Například o severní Moravě se ví, ţe tam téměř nikdo
tzv. "nepřeţil", to znamená ţe ti lidé buď emigrovali, nebo se přestěhovali. Bylo jich
tam relativně málo a tvrdost těch estébáků vůči nim byla tak veliká, ţe tam vlastně
skoro nikdo nevydrţel. A pak si představte, ţe jste takový signatář na nějakém okrese
a chcete se něco dozvědět. Přijedete do Prahy a pokoušíte se někde získat nějaké
informace. A z tohoto hlediska bylo velice významných několik bytů v Praze, kde byly
právě ţeny, které se staraly se o děti, takţe byly pořád doma, a tudíţ bylo jasné, ţe
kdykoli kdokoli můţe zajít do Anglické nebo do Ječné nebo k nám na Karlák nebo k
Láďovi Hejdánkovi, coţ byla ta hlavní centra, nebo třeba k Andule Marvanové.
Existovalo prostě několik bytů, kam člověk přišel, na jedné straně řekl, co se děje u
něho, jaké on má problémy, na druhé straně dostal nějaký INFOCH (časopis
Informace o Chartě), dostal nějaké informace, zjistil, co se v té Praze děje. A
samozřejmě také (alespoň já pevně doufám, ţe to tak všude bylo) získal jakousi
podporu v tom, co dělá, slyšel: "Nejsi v tom sám". To bylo vţdycky nejdůleţitější, aby
také oni na tom okrese měli jakýsi pocit solidarity a sounáleţitosti. Bydlím na Karlově
náměstí a vţdycky jsem v nadsázce říkala, ţe kaţdý, kdo šel na výslech, se u mě
zastavil, a po cestě z výslechu se u mě zastavil opět, neboť na výslechy se chodilo do
nedaleké Bartolomějské. Protoţe kdyţ jdete na výslech, tak chcete získ at nějakou
podporu, a zase opačně kdyţ z něho jdete, tak máte pocit, ţe se člověk něco dozvěděl
nebo ţe zjistil, o co se jedná, protoţe přece jenom nutnost získávat informace byla
obrovská.
Charta 77 vznikla 1. 1. 1977 a uţ pár dní poté byli první lidé zavření, včetně jejího
mluvčího Václava Havla. Pan profesor Patočka, další mluvčí, zemřel, takţe začal
problém, ţe zbyl jenom jeden mluvčí. Vţdycky jsou však okamţiky, kdy někdo vstoupí
do velice obtíţné situace, a je to vţdycky myslím známka veliké statečnosti. První
signatáři mohli mít naději, ţe k nějakému dialogu dojde. Ale v lednu ´77 jsme zjistili,
ţe k ţádnému dialogu nedojde, ţe dojde jenom k vleklé zákopové válce, takţe ti další,
co přicházeli, uţ věděli, do čeho jdou. Já o tom mluvím proto, ţe 21. září 1977 byli
vybráni noví dva mluvčí, z nichţ jeden byl profesor Hejdánek a druhá Marta
Kubišová. Dělat mluvčího byla velmi nevděčná úloha: znáte tu pohádku, jak hrdina
jede přes řeku a převozník mu strčí své veslo a on musí převáţet aţ do té doby, neţ to
veslo strčí někomu jinému. Mluvčování bylo právě takové veslo, které se kaţdý
zoufale snaţil někomu dalšímu strčit, takţe uţ od srpna se přemýšlelo, kdo bude mít
tu odvahu převzít další rok tuto roli, protoţe to byl v podstatě rok ţivota. Jednou
někdo počítal, ţe pravděpodobnost zavření je skoro víc neţ padesátiprocentní.
Samozřejmě ţe tam byly nějaké "politické" poţadavky, protoţe Charta měla jakási
křídla, takţe vţdycky se čekalo, ţe tam budou lidé z toho křídla a z toho křídla, ale
přesto všechno získat mluvčího bylo vţdycky velmi obtíţné. Takţe Marta Kubišová
byla mluvčím skoro celý rok - předpokládal se celý rok, ale pak zjistila, ţe čeká
miminko, takţe krátkou dobu za ní nastoupil propuštěný Václav Havel.
V dalším období byla mluvčí Zdena Tominová. Myslím si, ţe o Zdeně by bylo třeba
obzvláště mluvit. S ní byli další mluvčí Václav Benda (můj muţ) a Jiří Dienstbier,
jenomţe oba byli zároveň ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a byli v
květnu zavřeni a Zdena zůstala sama. A bylo to v krajně nelehké situaci: dvanáct lidí
bylo zavřených, mluvilo se o vysokých trestech. Nevěděli jsme, zda se bude zavírat dál
nebo co bude a Zdena zůstala mluvčí úplně sama. Dokonce se stalo to, ţe jí někdo
přepadl a omráčil ji, měla otřes mozku a byla v nemocnici. Přes to všechno v tomto
nejobtíţnějším období, kdy většina lidí dostala strach a nevědělo se, co bude dál, tak
Zdena to nejtěţší období vydrţela, přibrala si ještě dva lidi k sobě a přetáhla Chartu
přes to nejtěţší období, které bylo kolem procesu s VONSem, protoţe kolem toho
procesu bylo potřeba mu získat věhlas a známost v cizině, a to se nakonec
samozřejmě podařilo. Myslím, ţe ţeny vydrţely i v těch nejtěţších situacích, ţe
vytrpěly hodně.
V roce 1980 je mluvčí Marie Hromádková, 1981 jsou zase tři muţi, v roce 1982 je
Hana Marvanová, 1983 ty dvě dámy - Hana Marvanová a Marie Rút Kříţková, 1984
Jana Šternová, 1985 jsou zase dvě dámy, Petruška Šustrová a Eva Kantůrková, 1986
je Anna Šabatová a 1989 je Dana Němcová. Tak vidíte, ţe téměř v kaţdém roce ţeny
nesly svůj díl břemene a aktivně se na chodu Charty podílely.
Velice těţké období bylo na počátku osmdesátých let. Velká většina těch aktivních lidí
byla zavřená, spousta lidí emigrovalo, je to období, kdy je Solidarita v Polsku, a proto
zde byl nejtěţší útok na Chartu, taková ta snaha ji uţ úplně dorazit. V tomto období
byl veliký tlak na to, aby chartisté odcházeli do emigrace (akce Asanace). A zde se
opět domnívám, ţe odcházeli převáţně ti lidé, u kterých to podle mého názoru
nevydrţely ţeny. Kdyţ to ta ţenská vydrţela, tak toho muţe podrţela a přiměla to
nevzdat. Zde bych chtěla vyprávět jednu vzpomínku. Samozřejmě všem, kteří byli v
kriminále, byla dána nabídka propuštění za cenu emigrace. Myslím si, ţe pro většinu
z nich bylo strašně důleţité, ţe jejich ţena jim řekla, ţe ne. U Václava Havla to bylo
dokonce tak, ţe mu nabídli konkrétní místo, ţe můţe odjet do Ameriky, a jeho ţena
Olga se tenkrát se všemi hodně radila, co mu má říct. Radila se s mnohými lidmi a
kaţdý jí říkal něco jiného, nevím přesně co, a le já jsem jí osobně říkala, ţe si těţko
umím představit, ţe by Václav byl v Americe a věděl, ţe jeho kolegové jsou tady
souzeni, ale v kaţdém případě to byla ona, která nakonec řekla, ţe ona to vydrţí a ať
zůstanou. A myslím, ţe Uhlů to bylo podobné, ţe to byla Hanička, která nakonec
řekla, ţe to prostě vydrţí, a nemyslete si, ţe ty ţenské to měly venku nějak
jednoduché. Nepochybuji o tom, ţe v tom kriminále to bylo velmi těţké, ale ty ţenské
to venku taky neměly tak snadné. Nejhorší byl stálý tlak, takový ten celodenní strach,
ţe něco se můţe stát. Já jsem například i v době, kdy byl Vašek zavřený, měla noční
domovní prohlídku. Další věc byla, ţe muţi něco dělali a kdyţ byli zavření, tak ţeny v
jejich práci pokračovali a zvládali ji. Například Václav Havel vydával Expedici, to byla
samizdatová edice, a kdyţ ho zavřeli, tak to převzala Olga a vydávala dál. Petr Uhl
dělal INFOCH (Informace o Chartě) a kdyţ ho zavřeli, jeho ţena Hanka v tom
pokračovala a tak dále. Podobné to bylo s VONSem, jehoţ velká část byla zavřená, ale
vstoupili tam noví lidé, Hanka tam byla velmi důleţitá a stále to nějak fungovalo. V té
druhé skupině, která nově vstoupila do VONSu a také pracovala v tom INFOCHu,
byla také Zina Freundová, která byla také významným centrem činnosti, a i pr oto se
dočkala velice brutálního fyzického útoku. Takţe chci říci, ţe i ty nejtěţší časy byly
ţeny schopné překlenout na svých bedrech. Ne ţe bych našim muţům chtěla upírat
jejich zásluhy, ale myslím, ţe to bylo hrozně důleţité.
Ţeny měly také schopnost přinášet naději. Gertruda Sekaninová-Čakrtová, taková
distingvovaná dáma, chodila po rodinách disidentů, vţdycky něco přinesla dětem a
byla schopná pořád udrţovat naději, ţe to všechno ještě jde a má to smysl. Otka
Bednářová totéţ. Otka měla ohromný cit pro to, kdyţ bylo někomu ublíţeno, a byla
schopná si všímat konkrétních příkladů. Její hlavní vina, za kterou byla reţimem
postiţena, bylo, ţe napsala fejeton o jedné paní, se kterou se setkala ve vězení a která
byla ochrnutá v důsledku bití. Otka uměla vidět cizí utrpení. Otka chodila a
pomáhala, kdykoli bylo komukoli potřeba, hlídala děti, pomáhala v takovém tom
obyčejném denním přeţívání. V tom ty ţeny znamenaly strašně moc. Samozřejmě
všichni zavření muţi byli podporovaní svými manţelkami i technicky: ţeny jim psaly
a staraly se o ně, sháněly pro ně a zasílaly balíky, psaly i ţádosti o propuštění,
komunikovaly s právníky a podobně. A to i ty, které jinak samy do ničeho
nevstupovaly. Jakmile toho manţela zavřely, tak se nestalo, ţe by se od něj někdy
nějaká ţena distancovala.
Jak jsem jiţ naznačila, i ta emigrace byla spíše o tom, ţe ţeny řekly, ţe uţ nemůţou
dál, coţ se samozřejmě mohlo stát. Uţ jsem mluvila o Zdeně Tominové, tam myslím
ţe ten jeden z hlavních problémů byl, ţe jejího syna opakovaně nevzali na ţádnou
školu, tak pak uţ zbývala jenom vojna a ten pocit, ţe na té vojně ho mohou utýrat, byl
prostě strašně silný.
Je tam ještě jeden zajímavý moment. Existoval trošičku pocit, ţe ţeny (nebo alespoň
některé, především matky) jsou tzv. nezavřitelné. Ona přeci jenom StB vţdycky znovu
a znovu přemýšlela, co udělat, co jim za to stojí, u kaţdého člověka si sepsali, jak ho
zničit, ale přeci jenom přemýšleli, co za to stojí, co za to nestojí, co bude, jestli se jim
to za tu mezinárodní ostudu vyplatí. Ta válka se takhle vedla, takţe vţdycky znovu
přemýšleli, jestli kdyţ toho kterého člověka zavřou, jestli nebude příliš mnoho křiku a
jestli se jim to vyplatí ho zavřít a jestli ho to zastraší nebo nezastraší. Z naší strany
byla naopak snaha o to, aby ani to zavření neznamenalo, ţe lidé přestanou být aktivní.
To bylo také důvodem proč mnozí lidé, kdyţ se vrátili z kriminálu, byli znovu
mluvčími Charty. To měl být důkaz, ţe není nic, co člověka zastaví od toho, aby
pokračoval ve své činnosti. Takţe znovu říkám: byla jakási představa, ţe ţeny jsou
nezavřitelné. Zdaleka to však pravda nebyla, mnoho z nich také bylo zavřených. V té
první skupině s VONSem byla zavřená Otka Bednářová, dostala 3 roky, Dana
Němcová dostala sice jen podmínku, ale celých těch osm měsíců by la ve vazbě
(přitom měla sedm dětí), stejně jako Jarmila Bělíková. Takţe v těch deseti lidech,
kteří byli zavření v té první skupině s VONSem, byly tři ţeny. V té první akci, která
byla proti VONSu, všechny ţeny byly zadrţeny alespoň na čtyři dny, i dáma v letech
Gertruda Sekaninová-Čarktová. Hanku Šabatovou třeba sebrali přímo na procesu,
takţe nějaká jistota, ţe byly příliš mnoho chráněné, zdaleka nebyla. V té druhé velké
skupině, která byla zavřena kolem toho kamionu, bylo také několik ţen: na
osmačtyřicet hodin byla zadrţena Olga Havlová, v kriminále zůstaly Eva Kantůrková
a Jiřina Šiklová, ty tam byly asi deset měsíců. A pak byly samozřejmě i ţeny
mimopraţské - jeden z nejotřesnějších případů byla jakási mladá paní, jmenovala se
Drahomíra Šinoglová, která bydlela v nějakém mlýně někde u Znojma a tam
opisovala nějaké "závadové" materiály. Měla dvě děti a dostala rok a odvezli ji
dokonce s jedním malým dítětem, těhotnou a tak dále, kolem toho bylo spousta
problémů. Takţe představa, ţe ţeny jsou nezavřitelné, sice byla, ale zdaleka to tak
jednoduché nebylo.
Teď je samozřejmě otázka, jestli ţeny vystupovaly někdy samostatně, jakoţto ţeny.
Nebývalo to časté, ale tu tam se stalo, ţe kdyţ to byla zrovna nějaká dáma, které se
ubliţovalo, tak třeba osm ţen psalo předsedkyni Evropského parlamentu. Ale bylo to
málokdy, většinou to bylo naprosto jedno, psali muţi i ţeny a tohle bylo zcela
nerozdílné.
Dalším aspektem, právě kvůli té údajné nezavřitelnosti, bylo, ţe ţeny často psávaly
ţádosti na úřady, například o povolení manifestace, tam se angaţovala například Zina
Freundová a Petruška Šustrová.
Kromě hlavní činnosti Charty, coţ byla starost o lidská práva, existovalo něco, čemu
se říkalo paralelní polis. To znamenalo, ţe se vydávaly kníţky, existovala bytová
divadla, byly přednášky a další kulturní a vědecké činnosti. V tom všem samozřejmě
byly ţeny také velice účastny, třeba paní Chramostová dělala bytové divadlo a i nějaké
přednášky, mladé holky zase chodily na přednášky. Vedle toho pochopitelně byly
katolické akce, třeba Marie Rút Kříţková byla taková osoba, která uměla velice
spojovat prostředí disentu a té podzemnější či protireţimnější části katolické církve.
Vţdycky kdyţ měla nějaké narozeniny nebo nějakou oslavu, tak tam pozvala spoustu
lidí a vţdy byl nějaký program. Znovu se dostáváme k tomu příspěvku ţen, aby se dělo
i něco, co by lidi v tom disidentském ghettu trochu bavilo a těšilo, aby se dalo přeţít.
V tom nejhorším období, jak uţ jsem říkala, kolem roku ´80, tak existoval takový
happening: braková literatura, bylo to takové setkávání se a vydávání starých
románů, byla to jakási snaha prostě najít něco, co by člověka trošku odreagovalo. To
také většinou dělaly ţeny.
Ve druhé polovině osmdesátých let byla zase vidět přeci jenom zvláštní odvaha těch
ţen, ţe občas třeba tak dalece nepřemýšlí, jaké to bude mít všechno důsledky a prostě
se někdy do něčeho pustí. Tím pak mohou udat událostem jiný směr, ţe pak vše
vyrazí nějakým novým směrem. To bylo typické v té mladší partě, kde byla Hana
Marvanová a Jana Petrová, někam se vydaly, něco prostě prohlásily, udělaly a moc
nepřemýšlely, jaké to bude mít důsledky a tak. Tohle byl jakýsi zvláštní typ odvahy,
který tomu zase dal úplně nový směr.
Já bych tady moţná přeci jenom přečetla dva úryvky, které jsem si našla, abych
zpětně objasnila celou tu moji hlavní tezi. Tohle je z Alţběty Ledererové, kde
odůvodňuje, proč emigrovala:
"Policisté pouţili všech prostředků, aby Jirku (manţela, pozn. KB) přesvědčili, ţe jeho
místo je vlastně ve vězení. Vypočítávali mu vše, na co nemá právo, všechna
zaměstnání, která jsou mu zapovězená, a současně ho informovali, ţe bude stíhán,
nebude-li pracovat. Přicházeli pro něj - večer v uniformě, ráno v civilu. V Moničině
škole vyhroţovali jejím učitelům. Sledovali nás aţ do hor, do malé vesnice, kde jsme
měli domek. Jednou ráno přišli a zabavili nám naše řidičské průkazy. Domlouvali
našim přátelům, aby se s námi ve vlastním zájmu nestýkali. Varovali sousedy, aby
nenechali své děti hrát si s Monikou, protoţe prý je vychovávána v antisocialistickém
duchu. Dělali vše pro to, aby v nás vzbudili dojem, ţe jsou všudypřítomní a všemocní,
ţe jim nemůţeme uniknout, leda do vězení nebo do emigrace."
Dále říká: "Nechtěli jsme ustoupit, našli si tedy něco účinnějšího - mé polské
občanství. Oznámili mi, ţe mi neprodlouţí povolení k pobytu, ţila jsem v
Československu čtrnáct let jako manţelka československého občana a matka českého
dítěte, ale to nic neznamenalo, oznámili nám, ţe kdyţ se nerozhodneme k emigraci,
budu vypovězena z Československa. Jejich argumentace nebyla přitom dokonce v
souladu s Helsinskými dohodami, které podepsali. ´Víte, pane Lederere´ řekli
Jirkovi, ´ţe respektujeme mezinárodní dohody o lidských právech, ale víte také, ţe
trvá dlouho a je velmi komplikované spojit znovu rodiny, které byly rozděleny, ţe je
třeba počítat se čtyřmi nebo pěti lety. Rozhodnutí záleţí jen na vás. ´"
A ještě tady mám něco od Zdeny Tominové:
"Od poloviny roku 1979 jsme se těšili obzvláštní pozornosti StB, projevující se všemi
prostředky, které má k dispozici, od ´besed´ aţ po zjevný terorismus, počínaje
zdánlivě legálním zadrţením, přes šikanování, násilí, sledování a policejní předvedení
a konče dokonce pokusem o zneuţití psychiatrické internace." Dále popisuje průběhy
bytového semináře: "Ve stejné době se StB rozhodla zlikvidovat Juliův (její manţel
Julius Tomin, pozn. KB) filosofický seminář pouţitím čistého policejního násilí.
Týden co týden napadala armáda policistů v civilu i v uniformě náš byt, aby
neslýchaně násilným způsobem rozehnala seminář. Tý den co týden trávil Julius se
svými posluchači dva dny v celách předběţného zadrţení, někteří z nich byli zbiti,
vyhroţování nepřestávalo a tři lektoři Oxfordské univerzity, kteří se na semináři chtěli
podílet, byli zadrţeni a vypovězeni."
Myslím si, ţe to základní, to nejdůleţitější, co tam vlastně skutečně bylo, byla snaha
odolat všemu tomu tlaku. Většina lidí tušila, co by se mělo dělat nebo na které straně
stát, ale troufnout si do toho jít, a hlavně to pak vydrţet stále znovu a znovu proti
všemu tomu vnějšímu tlaku, na to měl málokdo. Uvědomte si, ţe těch disidentů byla
hrstka a všichni ostatní měli pocit, ţe se komunismu nedá vzdorovat, ţe prostě je to
navěky a je rozumné nějak se naučit v tom ţít. Já to nikomu nevyčítám, myslím, ţe to,
co by se mělo zdůrazňovat, je povaha reţimu, ne ţe lidé byli zbabělí, ale ten systém byl
zrůdný. Ale přesto se ti lidé ochotní vzdorovat našli. Byla to zákopová válka, stále
znovu, den ze dne něco vymýšlet, stále znovu se vymýšlelo, jak se posunout dopředu a
oni dělali totéţ. A oběma stranám bylo jasné, kdy vyhrávají a kdy prohrávají.
Ještě jedna drobná poznámka na závěr.
Třeba byl zápas o media, o informovanost. Nejdřív existovaly jednotlivé papíry, pak
nějaké texty, pak vznikl INFOCH a to se rozšiřovalo. Boj byl o to, aby se to rozšířilo co
nejvíc: do našich sdělovacích prostředků to samozřejmě vůbec nešlo, pošta byla
kontrolovaná a nepouţitelná. Tak jsme se pokoušeli dostat do zahraničních médií,
aby tu Chartu brali váţně. To dlouho trvalo, nakonec Ivan Medek v Hlase Ameriky
měl uţ takové jméno a VONS takové renomé, ţe cokoli prohlásili, tak uţ to nikdy
neověřovali z druhého zdroje a automaticky jim dávali prostor. Takţe nakonec se do
jisté míry podařilo skrze ta zahraniční média, ţe informovanost do jisté míry byla. A i
ta vnitřní byla. To dokládá jedna velice pozoruhodná historka. Kdyţ byla v Praze
Matka Tereza, nevím kdy přesně, snad v roce pětaosmdesát? tak odpoledne se to
někdo dozvěděl, ţe přijede do Prahy, a bude tady jen jeden večer. A tak se přes
všechny moţné lidi šířila ta informace… a večer byla v kostele sv. Ignáce a bylo tam
asi deset tisíc lidí. Tak jenom ţe ta informovanost, přestoţe byla jenom neoficiální,
byla veliká. Stejně tak jako kdyţ si vzpomenete na poslední demonstrace, koncem 80.
let, tak ty byly do značné míry svolávány buď Hnutím za Občanskou Svobodu nebo
přímo Chartou nebo lidmi kolem toho a vlastně se nakonec také podařilo, ţe se to
dozvědělo spousta lidí. To byl jeden z takových zápasů, který se vedl a který se do jisté
míry vyhrál. Bylo spousta zápasů, které se nevyhrály - třeba byla pořád snaha tu
Chartu drţet v ghetu a kdykoli se snaţila vyrazit z toho gheta, mít jenom ten ples, ve
kterém by se také setkávala s normálními lidmi, tak to se nikdy nepodařilo - počínaje
tím prvním plesem. Tak tenhleten zápas byl aţ na ty poslední demonstrace velice
obtíţný a ten se moc nedařil. Takţe celou dobu se bojovalo o kaţdý prostor a stále se
vymýšlelo kudy a kam. Ale přesto všechno, znovu říkám, přesto všechno to bylo
hlavně o tom, jak to přeţít a jak se udrţet v dobré náladě nebo v tom přesvědčení, ţe
to celé má smysl. A znovu zdůrazňuji, ţe v tomhle ty ţenské byly velmi důleţité a
podařilo se jim, ţe přenesly, jakoby "přetáhly" to nejtěţší na svých bedrech.
Ing. Bohuslava Boučková, CSc.: Identita ţen
malých měst a obcí - Silné a slabé stránky
(předneseno na semináři "Ţeny malých měst a obcí", který se
konal ve dnech 20. - 21. září 2002 v Kostelci nad Černými lesy)
ÚVOD
Jestliţe se zabýváme problémy ţen malých měst a obcí, měly bychom se nejprve
pokusit alespoň zhruba definovat, v čem se liší od ţen měst a velkoměst. V rámci
tohoto příspěvku se tedy pokusíme definovat některá specifika identity ţen malých
měst a obcí - konkrétně některé silné a slabé stránky této identity.
Příspěvek zčásti vychází z výzkumů sociologického pracoviště České zemědělské
univerzity v Praze, provozně ekonomické fakulty, které se kromě jiného dlouhodobě
zabývá problematikou ţen, a to konkrétně výzkumem ţen venkovských a
zemědělských.
V zásadě se zde provádějí dva typy sociologických výzkumů:
1) kvantitativní - vyúsťující v konkrétní statisticky zpracovatelné, tedy
kvantifikovatelné údaje, např. kolik ţen vlastní majetek v zemědělství, kolik jich je v
zemědělství a na venkově zaměstnáno na plný úvazek, jakou práci vykonávají apod.;
2) kvalitativní - výzkum prováděný formou rozhovorů, sledováním ţivotních osudů
vybraných respondentů, v tomto případě vybraných ţen. Z tohoto právě probíhajícího
kvalitativního výzkumu vyplynuly i některé zajímavé postřehy týkající se identit y
venkovských ţen na venkově, identity ţen malých obcí.
DEFINICE TÉMATU
V prvé řadě bychom si připomněli posun, ke kterému dochází v hodnocení pozice ţen
v programech českých vlád.
Základní otázkou, jiţ si chceme zodpovědět, pak je: Jsou ţeny malých měst a obcí jiné
neţ, neţ ţeny velkých měst? Jsou zde nějaká specifika? Pakliţe bude odpověď kladná,
z hlediska těchto specifik bychom se pak dotkli zejména jednoho problému, a to
něčeho, co bychom mohli nazvat prolínání okruhů identity.
Dalším problémovým okruhem jsou tzv. silné a slabé stránky, příleţitosti a ohroţení z
toho vyplývající. Tato metoda hodnocení, jak patrně většina z Vás ví, se označuje jako
SWOT analýza (z anglických výrazů Strengths-Weaknesses-Opportunities-Threats) a
je to velmi dobrý nástroj k hodnocení dané pozice nebo situace v rámci téměř
jakéhokoliv tématu.
Dalším okruhem, jehoţ se alespoň stručně dotkneme, jsou dopady globalizace na ţeny
s důrazem opět na ţeny malých měst a obcí, a v závěru se pokusíme uvaţovat o tom,
jak se lze vyrovnat zejména s oněmi slabými stránkami a ohroţeními, a to s vyuţitím
teorie tzv. "ostrůvků pozitivní deviace".
HODNOCENÍ POZICE ŢEN V PROGRAMECH ČESKÝCH VLÁD
V programovém prohlášení předchozí vlády bylo moţno najít v části týkající se
sociální oblasti prakticky pouze jedinou větu zaměřenou na ţeny: "Vláda bude
usilovat o odstranění všech forem diskriminace, zejména o to, aby ţeny měly nejen
právně, ale i reálně rovné příleţitosti na trhu práce, v rodině, ale i ţivotě." Kromě této
poměrně obecné formulace se uvedené vládní programové prohlášení problematikou
ţen nijak specificky nezabývalo.
Všimněme si, ţe od té doby jiţ došlo k určitému posunu nahlíţení na pozici ţen.
Současné programové prohlášení vlády ČR ze srpna 2002 mezi svými prioritami
jednak zdůrazňuje posílení účasti všech kategorií občanů na rozhodování, coţ se
evidentně týká rovněţ posílení účasti ţen na rozhodování, i kdyţ to není výslovně
řečeno, mezi priority dále patří všestranná podpora rodiny a mladých manţelství,
dále v oblasti příjmové politiky je výslovně uvedeno, ţe vláda bude důrazně
vystupovat proti jakýmkoliv projevům diskriminace v odměňování, zejména proti
neodůvodněným rozdílům ve výdělcích ţen a muţů. Toto téma je, jak bude uvedeno v
jiném příspěvku tohoto semináře, velmi aktuální, protoţe tyto rozdíly jsou naprosto
zřetelné a prokazatelné.
Dále v té části, která se týká rodinné politiky, prohlášení vlády přímo hovoří o
národním programu podpory rodin s dětmi, o zlepšení slučitelnosti profesních a
rodičovských povinností, coţ se opět dotýká v prvé řadě ţen, byť samozřejmě se to
týká i muţů jako otců a členů rodiny.
Na nejvyšší úrovni, tedy na úrovni vládních programových prohlášení, je skutečně
posun v chápání pozice ţeny, alespoň tedy proklamativně, zřetelný. Do určité míry to
nesporně souvisí i s blíţícím se předpokládaným vstupem ČR do EU, kde je
problematika ţen, a rovných příleţitostí vůbec, dlouhodobě v popředí zájmu.
IDENTITA ŢEN MALÝCH MĚST A OBCÍ
V obecné rovině si tedy klademe otázku: Jsou ţeny malých měst a obcí jiné? Mají jiné
problémy a jinou identitu? Pochopitelně bychom mohly říci, ţe všechny jsme ţeny a
na této základní rovině jsme všechny stejné a ţe základní problémy rovných
příleţitostí a jejich hodnocení spočívají především v ekonomické rovině. A dále
bychom mohly pokračovat, ţe i tyto problémy máme podobné.
Jsou zde ale některá specifika, která mimo jiné jednoznačně vyplynula z oněch jiţ
zmíněných sociologických výzkumů.
Jedním z těchto výrazných specifik je právě otázka identity ţen malých měst a obcí v
porovnání s identitou ţen velkých měst, a to v té rovině, kterou bychom mohli označit
jako prolínání okruhů identity. Tím je míněna skutečnost, ţe kaţdá z nás náleţí do
celé řady prostředí, společenských skupin, formálních i neformálních, a v rámci kaţdé
této společenské skupiny má určitou identitu, čili komplexní identita kaţdého člověka
je budována prolínáním těchto sociálních skupin a dílčími identitami, které v nich
má.
Jinak řečeno - já nebo kaţdá z vás jsme jedna osoba doma v uţší rodině, dále v rámci
širší rodiny, máme trochu jinou identitu v rámci svého bydliště mezi sousedy, jinou
identitu si budujeme v zaměstnání, případně v druhém zaměstnání, v různých
sociálních organizacích, v místě rekreace, pokud je jiné neţ místo bydliště atd.
V rámci velkých měst se tyto dílčí identity prolínají relativně málo. Budeme-li
postupovat od nejuţších k širším vazbám, pak identita partnerská a rodiny ve smyslu
uţší a širší rodiny se prolíná poměrně značně, ale identita bydliště uţ se takto prolínat
nemusí, protoţe ţena ţijící ve velkém městě a bydlící v panelovém domě se vzhledem
ke svým sousedům projevuje relativně málo a jinak neţ ve své rodině. Pracoviště pak
můţe být úplně oddělené, kde kolegové v zaměstnání nemusejí o mé identitě jako
osoby rodinné a partnerské vědět takřka nic. Obdobně je tomu z hlediska
společenského, z hlediska rekreace, z hlediska druhého zaměstnání atd.. Tyto identity
se z hlediska ţeny velkého města opět prolínají relativně málo, některé dokonce vůbec
ne.
Na druhé straně v malém městě či obci se jednotlivé parciální identity prolínají velmi
těsně, protoţe lidé bydlí ve stejném místě, kde bydlí i jejich širší rodina, se svými
sousedy mají těsné kontakty, velmi často pracují v místě svého bydliště, čili zde nutně
dochází k velmi těsnému prolínání, a proto právě identita malého města a obce je
vytvářena trochu jiným způsobem. To s sebou nese celou řadu jak výhod, tak i
nevýhod - silných i slabých stránek, které pak, hovoříme-li přímo o ţenách, vytvářejí
podmínky jejich existence.
Toto je, mimo jiné, také velmi výrazným výsledkem kvalitativních výzkumů, kde byly
otázky prolínání jednotlivých skupin sledovány současně. Samozřejmě toto prolínání
identit má historický vývoj, vztahy v širší rodině se i na venkově postupně uvolňují,
okruh zaměstnání se v řadě případů vzdaluje od okruhu bydliště, čili není to statický
prvek, ale je to prvek, který se dynamicky vyvíjí. Uvedené rozdíly však stále
přetrvávají, tedy ono specifikum ţen venkovských či spíše ţen malých měst a obcí
proti ţenám velkých měst je zcela evidentní.
Pokusme se tedy celkově shrnout, jaké silné a slabé stránky vyplývají z tohoto
hodnocení pro ţeny venkovské, nebo spíše ţeny malých měst a obcí.
Silné stránky:







těsnější vztah k obci, ke komunitě
výraznější dodrţování tradic (kontinuita tradic)
pevnější vazby v širší rodině a v sousedství
lepší znalost místních podmínek a moţností, coţ pak souvisí s potenciálem
dalších aktivit ţen v menších městech
a obcích
kooperace mezi jednotlivými sociálními skupinami, coţ opět vyplývá z oněch
těsnějších vztahů a vzájemného prolínání
vyšší míra společenské kontroly - v menších městech a obcích si lidé, jak se
říká, "vidí do talíře" - existuje tedy společenská kontrola v pozitivním (ale i
negativním slova smyslu).
Toto jsou tedy, stručně shrnuto, výraznější silné stránky ţen ţijících v malých městech
a obcích. Současně s tím souvisejí i některé nevýhody tzn. slabé stránky.
Slabé stránky:




zpoţdění informačních toků, tzn. informace ekonomické, společenské, se
dostávají do menších měst a obcí často s určitým zpoţděním daným úrovní
informační techniky
určitá konzervativnost okolí, která souvisí s oněmi těsnými vazbami a
tradicemi, tzn. pokud ţeny v menší obci chtějí vyvinout nějakou atypickou
společenskou nebo ekonomickou aktivitu mohou být brţděny konzervativností
svého okolí
niţší míra akceptování netradičních nebo radikálnějších řešení (souvisí s
předchozím bodem)
horší faktická i ekonomická dostupnost sluţeb: faktická ve smyslu horší sítě
infrastruktury, ekonomická v tom smyslu, ţe příjmy rodin v malých městech a
obcích jsou v průměru niţší, a tudíţ ekonomická dostupnost sluţeb je tím také
ovlivněna
vyšší míra společenské kontroly, která byla sice jiţ označena jako silná stránka,
nese však současně s sebou také nebezpečí něčeho, co se dá oz načit jako
"zametání problémů pod koberec".

Konkrétní příklad: v obci X. došlo k opakovanému sexuálnímu obtěţování ţen
a dokonce i k pokusu o znásilnění, aniţ byla tato situace oznámena policii,
protoţe to je "náš Pepa", kterého všichni známe, jsme s ním dokonce příbuzní
a naší obci přece nemůţeme dělat ostudu. Problém byl tedy zamlčen, "zameten
pod koberec", přestoţe se stupňoval. Před krátkou dobou proběhla tiskem
zpráva, ţe "náš Pepa" byl zatčen a odsouzen pro znásilnění a uškrcení
osmnáctileté dívky. Zcela zbytečná smrt, ke které nemuselo dojít, kdyby byli
lidé v jeho okolí situaci řešili včas.
Toto je tedy negativní rys oné vyšší míry kontroly. Pochopitelně vţdycky
nedochází aţ k takovýmto tragickým událostem, ale jinak je tento příklad bohuţel - příkladem typickým.
Dále lze hodnotit i z uvedených silných a slabých stránek vyplývající
příleţitosti a ohroţení.
Příleţitosti:





drobné podnikání ţen ve vazbě na místní specifika
rozvoj sluţeb ţivotnímu prostředí - tedy v současné době vysoce aktuální
sociální sluţby jako specifikum ţen zejména v rámci sociální ekonomiky, tedy
tzv. "třetího sektoru" mezi ziskovým sektorem a dobrovolnou či neziskovou
činností. Specifikem ţen zde je předev ším schopnost empatie - schopnost
vcítění, pro sociální sluţby zejména ţádoucí.
sociální ekonomika obecně
vyuţití specifických programů, jako programy rozvoje venkova, programy
rovných příleţitostí, projekty, předvstupní fondy EU.
Toto mohou být všechno příleţitosti vyuţitelné zejména pro ţeny malých měst a obcí,
vzhledem k jejich specifické situaci.
Na druhou stranu mohou být tyto příleţitosti "brţděny" některými formami ohroţení:
Ohroţení:




zhoršující se dostupností kapitálu v obcích (jak finanční příjmy obcí jako
takových, tak i zhoršující se podmínky úvěru, kdy banky zpřísňují svá pravidla,
zejména pro menší organizace a pro menší podniky)
odliv mladé populace - samozřejmě nejenom ţenské, ale obojí - z malých měst
a obcí do velkých měst
orientace schopných osobností na vlastní podnikání (sledovali jsme jako
výrazný rys po r. 1990)
negativní image některých typů organizací. Podnikání ţen, zejména v malých
městech a obcích v řadě zemí západní Evropy, má často formu podnikání
druţstevního, v ČR však druţstva mají poměrně špatný image - v poslední
době zejména vzhledem k druţstevním kampeličkám apod.
nedostatečná zkušenost s vyuţíváním grantů - získáváním peněz.
Závěrem je tedy moţno říci asi toto:
Prvním krokem je vymezení, uvědomění si, pochopení silných a slabých stránek a
kořenů, z nichţ vyrůstají. Aby pak bylo moţno vyuţít silných stránek, předností ţen
malých měst a obcí, a současně eliminovat či potlačit stránky slabé, je nutno
soustředit se na vyuţívání příleţitostí a vyhnout se ohroţením, nebo je potlačit.
DOPADY GLOBALIZACE NA ŢENY
Rozsah tohoto příspěvku neumoţňuje, abychom se touto aktuální problematikou
zabývali do větší hloubky, proto se zde jen stručně zmíníme o skutečnosti, ţe
globalizace jako taková má své sociální dopady, které se projevují jinak ve vztahu k
ţenám menších měst a obcí.
Jsou to jednak dopady pozitivní:
-globální šíření informací
Tento seminář je například zřejmým dokladem toho, ţe se genderová problematika
dostává do středu zájmu, coţ je i určitý projev procesu globalizace. Tento proces je
celoevropský a celosvětový, projevuje se zde tlak na zlepšení právního rámce
postavení ţen obecně. Globalizace - tedy vytváření informační společnosti znamená
lepší přístup k informacím, ale v malých městech a obcích můţe stále ještě docházet k
určitému zpoţďování.
- globalizace ekonomiky
Z pozitivního hlediska by teoreticky měla znamenat více pracovních příleţitostí.
Otázkou ale je, nakolik toto platí pro ţeny menších měst a obcí. Zde je bohuţel
pozitivní dopad výrazně slabší, postupná eliminace nerovností mezi pohlavími ve
vzdělání, ve veřejném ţivotě atd. je pomalejší. Do určité míry zde stále chybí vyšší
míra sebeuvědomění jako proces celoevropský a celosvětový, kdy ţeny, nejenom ţeny
ve velkých městech, si uvědomují svoji identitu a svůj význam jako ţeny.
Současně se ale stále výrazně projevují negativní dopady globalizace:
- dochází současně i ke globalizaci společenských problémů, takţe to, co bylo před
několika desítky let problémem lokálním, se můţe stát problémem globálním,
dopadajícím na rozsáhlejší území.
- dochází k narušování rodinných a sousedských struktur, které nejsou ničím
nahrazovány, coţ dopadá zejména na menší města a obce, kde právě tyto tradiční
rodinné struktury byly aţ dosud velmi pevné.
- úniky do virtuální reality, tzn. ţeny, které v menších městech a obcích nemají šanci
takového společenského vyţití, širších společenských kontaktů, se utíkají do virtuální
reality sledováním např. tzv. "mýdlových telenovel". Místo orientace na reálný ţivot
tak ţijí v ţivotě nereálném - v realitě virtuální, coţ často je jevem výrazně negativním.
Můţe to s sebou nést i pokles významu a image rodiny.
- tzv. privatizace ţivota. To znamená, ţe sociální aktivity, které byly poměrně dlouhá
desetiletí sociálními aktivitami organizovanými státem, se privatizují. To se týká
zejména sociálních sluţeb, které se stávají sluţbami trţními, placenými, a tudíţ
zejména niţším příjmovým skupinám a v menších obcích hůře dostupnými. Otázkou
pak je: Čím mohou být nahrazeny? Kde je tam v této oblasti perspektivní úloha ţen a
ţenských organizací?
- "komodifikace" ţeny - ţena se stává komoditou, zboţím. V globalizujícím se světě je
ţena posuzována nejenom jako lidská bytost, ale také jako něco, co slouţí trhu.
Vzniká tak medializovaný image nereálného vzoru moderní ţeny, která v lepším
případě patří do velkoměsta, ale která je zcela v rozporu s realitou, jaká je zvláště v
těch menších městech a obcích. Tak podle tohoto obrazu by měla být ţena mladá,
štíhlá, mít skvělé vlasy (bez lupů), skvělé zuby, dlouhé nehty, úspěšnou kariéra,
dostatek peněz, být vţdycky "in", tzn. vţdycky kupovat právě ty produkty, které jsou v
současné době moderní, mít hezké a úspěšné děti (které se ţiví většinou čoko ládou a
jogurtem), domácí práce se pro ni dělají samy, problémy řeší odborník… Toto je vzor
ţeny, který je předkládán médii - a ovšem vzor ţeny, který je zejména v menších
městech a obcích do značné míry nereálný.
Česká skutečnost ovšem vypadá takto: jen méně neţ třetina ţenské populace je ve
věku, kam tento image směřuje, totiţ ve věku mezi 15 - 35lety, a mimo velká města je
to ještě méně. Téměř 60% českých ţen trpí nadváhou, 5% je v invalidním důchodu a
přes 80% všech neúplných domácností jsou domácnost i ţen a jsou to domácnosti s
velice nízkou úrovní příjmu, 14% z nich má příjem pod úrovní ţivotního minima. Toto
je zřejmě v krajním rozporu s onou mediální představou moderní ţeny, jak nám je v
globalizovaném světě předkládána a proti tomu bychom se asi měly bránit. To proto,
ţe pokud tuto představu, ať jiţ vědomě či podvědomě, přijmeme, budeme se cítit
velmi špatně, ţe nejsme takové, jaké bychom podle ní být měly, abychom byly
milovány, obdivovány… Ale my takové jednak všechny být nemůţeme, ale také ani
nemusíme. Je jen třeba, abychom se naučily akceptovat svou identitu reálnou a
nenechaly si vnucovat podobné představy identity falešné.
CO DĚLAT ?
Řešení lze vidět v tom, čemu se říká vytváření ostrůvků pozitivní deviace (tento
termín, s nímţ se lze setkat v řadě psychologických a sociologických studií, např. u
Jiřiny Šiklové, jsem já poprvé slyšela v přednášce doc. Evy Münsterové z Vysokého
učení technického v Brně). Tímto pojmem je míněna skutečnost, ţe pokud je potřeba
nebo je vhodné dosáhnout nějaké postupné změny kvality, ať uţ některého jevu
společenského nebo i fyzikálního, nedochází k tomu najednou současnou změnou
všech prvků dané mnoţiny, kterých se daná změna týká, ale postupně - nejprve
vytváří tzv. "ostrůvky pozitivní deviace", tzn. malé soubory nebo skupinky prvků, u
nichţ se tato pozitivní změna projeví jako první nebo které je iniciují, a ty pak
postupně strhnou další, které se na ně nabalují. A to je přesně to, oč perspektivně jde
a co je také do určité míry cílem tohoto semináře: ţe v menších městech a obcích je
zapotřebí především vytvořit ostrůvky pozitivní deviace, to znamená malé skupiny
ţen, které mají zájem o posílení identity, o vyuţívání silných stránek a příleţitostí, a
tyto malé ostrůvky pozitivní deviace, jejichţ základnou by měla být pokud moţno
kaţdá z nás tam, kde se nachází, na sebe postupně nabalí větší a větší skupiny, aţ
dojde k přesunu kvality a k vytvoření nové pozitivní skutečnosti.
Mějme tedy na mysli, ţe i my společně vytváříme takový ostrůvek, nebo spíše
ostrůvky pozitivní deviace a ţe bychom tuto aktivitu měly přenášet i dále.
PhDr. Milena Secká: Vojta Náprstek a první
český ţenský vzdělávací spolek
(předneseno pro UKŢ dne 2. 10. 2002 v klášteře v Emauzích
Vojta Náprstek se narodil 17. dubna 1826 jako druhorozený syn sládka Antona
Fingerhuta a jeho manţelky Anny, rozené Homové (poprvé provdané Novákové) v
domě "U Šturmů" na Uhelném trhu na Starém Městě Praţském. V témţe roce rodiče
zakoupili pivovar a vinopalnu s hostincem v domě "U Halánků" na nedalekém
Betlémském plácku. Staršího syna Ferdinanda přivedli přes dvě ulice za ruku a
Vojtíška přinesli v košíku. Synek tu zdárně vyrůstal, chodil do školy k sv. Jiljí a poté
do gymnázia, které v Klementinu řídil Josef Jungmann. Od studentských let se Vojta
choval jako český vlastenec: sbíral české kníţky, s kamarády zpíval česky, hrál
ochotnicky divadlo a snaţil se ve svých přátelích probudit hrdost pramenící z
příslušnosti k českému národu. To se mu zvláště u dívek příliš nedařilo, stejně tak
jako nadchnout praktickou matku pro svou zálibu v dalekých krajích a orientalistice.
Při rozhodování o dalších studiích nakonec přistoupil na matčin kompromis studovat ve Vídni práva. Odchodem do Vídně řešil svůj neperspektivní vztah s dívkou,
zároveň se dostal zpod dozoru své rázné matky a navíc doufal, ţe kromě práv zvládne
rovněţ přednášky známého lingvisty Pfitzmaiera. Ve Vídni se stal dopisovatelem
českých novin K. H. Borovského, kde většinou referoval o slovanských vlasteneckých
besedách a bálech organizovaných Čechy ţijícím i ve Vídni. Se svými přáteli se jich
aktivně účastnil, pořádal výlety, půjčoval české knihy a svým vyhraněným politickým
postojem se stal podezřelým pro policii.
Zlom v Náprstkově (od dob studií si počeštil své jméno) ţivotě přinesl revoluční rok
1848. Při březnové revoluci ve Vídni se zúčastnil bojů na barikádách, jako představitel
vídeňských studentů vystoupil při svatováclavském sněmu v Praze, aktivně se účastnil
i praţských svatodušních bouří, které přerostly v pouliční boje. V předvečer
kapitulace Prahy odjel vyjednávat do Vídně, ale poráţka revolučních sil znamenala
pro Náprstka nebezpečí pronásledování. Po několikatýdenním skrývání se vrátil zpět
do Vídně, aby v předvečer revoluce včas uprchl do Hamburku a odtud do Spojených
obcí amerických. Po bouřlivé, téměř dvouměsíční plavbě stanul se svou přítelkyní
Kateřinou (Tinkou) Krákorovou 17. prosince 1848 v New Yorku.
První měsíce byly pro oba velmi krušné; bez financí, znalosti jazyka i prostředí a bez
zpráv z domova byl Náprstek odkázán na příleţitostné výdělky, jako štípání dříví,
pouliční prodej novin a cukrovinek. Později se mu podařilo sehnat několikaměsíční
práci v kartonáţní dílně, práci pomocného kameníka a dokonce i truhláře v městě
New London. 16. 6. 1849 se pak Náprstek s Tinkou odstěhoval do města Milwaukee
ve státě Wisconsin, kde si s finanční pomocí přátel z New Yorku najal prostory a 5. 7.
jiţ slavnostně otevřel svůj obchod s knihami. V knihkupectví prodával Vojta kromě
knih a časopisů hudebniny, hudební nástroje dovezené z Čech (od firmy Červený) a
také papírnické, kosmetické i hračkářské zboţí. Navíc si otevřel půjčovnu knih a
hudebnin, protoţe o knihy byl sice velký zájem, ale byly příliš drahé. V červenci 1851
otevřel v přízemí pod knihkupectvím a půjčovnou veřejnou čítárnu, která se záhy
stala společenským salónem, kde se scházeli přední obyvatelé Milwaukee.
Vojtu nesmírně trápila jeho "roztrţka" s matkou, která byla ochotna synovi odpustit
útěk bez rozloučení, dluhy, které v Rakousku zanechal, ale nebyla ochotna tolerovat
jeho souţití s dívkou, která nesplňovala její poţadavky na slušnou slečnu vhodnou pro
jejího syna. Matka proto odmítala jakkoliv vypomoci a Vojta finance nutně
potřeboval. Proto se v září 1851 rozhodl vrátit tajně do Evropy a s matkou se smířit.
Svůj obchod svěřil příteli a spolupracovníkovi Dr. Gustavu Aignerovi a v polovině
listopadu přijel do Brém, kde se setkal s bratrem Ferdinandem. Kdyţ bratr ţádal o
pas, bylo to policii podezřelé, a tak sourozenci místo do Prahy odjeli do Paříţe,
protoţe Vojtův návrat by byl příliš riskantní. V Rakousku na něho byl od roku 1848
vydán zatykač a dokonce hrozil trest smrti. Vojta se tedy matce omluvil pouze
dopisem poslaným po bratrovi a ještě během paříţského pobytu došlo k částečnému
usmíření. Koncem prosince se vydal zpět do Ameriky, aby se po 56 bouřlivých dnech
dostal do New Yorku a koncem března do Milwaukee. Zde jej však čekala osudová
rána: Tinka se během jeho nepřítomnosti zamilovala do Dr. Aignera a hodlala se za
něho provdat. Skončilo tak pro něho čtyřleté souţití s milovanou bytostí, které dal
přednost před vlastní rodinou. Tím padl hlavní důvod matčiny odmítavosti a Vojta s
finanční podporou matky a bratra se cele věnoval svému obchodu a dalším aktivitám.
Jednou z nich bylo od léta 1852 vydávání satirického časopisu Milwaukie FlugBlatter. Důleţitou součástí těchto novin byla inzerce Náprstkova obchodu i půjčovny,
ale také různé vzkazy a výzvy, jejichţ pomocí také hledali čeští krajané své příbuzné a
známé v Americe jiţ usedlé. V práci pro krajany pak Náprstek pokračoval rovněţ jako
zástupce Německé společnosti pro podporu přistěhovalců.
S touto společností podnikl počátkem roku 1856 cestu k dakotským indiánům, kdyţ
doprovázel vládního zmocněnce při uzavření míru a stanovení hranice mezi
indiánskými lovišti a prostorem pro nové osadníky. Náprstek, který se na cestu
pečlivě připravil a dokonce se naučil i trochu dakotsky, přivezl si nejen poznatky o
ţivotě a zvycích indiánů, ale především předměty, které věnoval praţskému
Národnímu muzeu, kde se staly základem dnešní rozsáhlé kolekce mapující ţivot a
práci prérijních indiánů. Své poznatky o indiánech Náprstek tlumočil na přednáškách
jak v Americe, tak i později v Praze. Stejně tak jeho spolupráce skrajany pokračovala i
po návratu domů. V Americe však pomáhal (především s práv nickými problémy) i ve
funkci veřejného notáře, kterým jej jmenoval 23. 4. 1855 guvernér státu Wisconsin.
Mezi tím se jeho matka snaţila získat pro syna milost. Přes veškerou snahu zalíbit se
rakouským úřadům byla její ţádost zamítnuta s tím, ţe není přiloţeno Vojtovo
lítostivé prohlášení s odsouzením jeho minulých skutků. Jako americký občan s
americkým pasem odplul koncem listopadu 1857 z New Yorku a 14. 12. stanul opět v
Evropě - v Le Havru. Byl nucen zůstat v Paříţi, kde čekal na povolení rakouských
úřadů k návratu do monarchie. 3. ledna 1858 byl Vojtovi beztrestně povolen návrat
dekretem Nejvyššího c.-k. policejního úřadu ve Vídni. Mohl se vrátit ne jako
svobodný americký občan, kterým byl, ale jako pokorný rakouský poddaný, který si
musí zaţádat o pas. Přes všechna policejní zdrţování nakonec přijel Vojta do domu U
Halánků večer 25. února 1858 po deseti letech odloučení. Vrátil se sebevědomý
dvaatřicetiletý mladík, odhodlaný všechny zkušenosti a znalosti vyuţít ve prospěch
své milované vlasti.
Hned druhý den přicházeli za Vojtou jeho přátelé a bývalí spoluţáci, aby dávného
druha pozdravili a aby se něco nového dozvěděli. Z náhodných setkání se nakonec
vyvinuly "dýchánky" pořádané po 10 aţ 14 dnech, kde se čeští vlastenci navzájem
seznamovali s novými názory, objevy, ale také zde plánovali nejrůznější akce (zaloţení
českého politického deníku, přípravu české delegace na světovou výstavu do Londýna
v r. 1862, uspořádání Zemské jubilejní výstavy v r. 1891 nebo Národopisné výstavy
českoslovanské v r. 1895). Všech těchto akcí se Vojta osobně účastnil a podporoval je i
hmotně. Matčin závod s lihovinami velmi prosperoval a umoţňoval rozdávat velké
sumy chudým a potřebným i financovat Vojtovy někdy neobvyklé projekty.
Tím největším bylo zřízení průmyslového muzea. Kdyţ Vojta s přáteli v r. 1862
navštívil při světové výstavě v Londýně průmyslové muzeum v Kensingtonu, všichni
se jednomyslně dohodli, ţe to, co Praha potřebuje, je průmyslové muzeum, které by
seznamovalo s technickým pokrokem v nejrůznějších odvětv ích, a tak pozvedlo
českou výrobu. Náprstek byl zvolen pokladníkem a zároveň pověřen nákupem
prvních exponátů. Jelikoţ se po návratu nenašla instituce, která by takové muzeum
zřídila, rozhodl se Náprstek zakoupené předměty vystavit na první průmyslové
výstavě na Střeleckém ostrově v Praze ještě na sklonku roku 1862 a pro velký úspěch i
na druhé výstavě v roce 1863. Udivení Praţané zde kromě různých didaktických
pomůcek, knih a map uviděli plynový vařič, ledničku, pračku, ţdímačku, Papinův
hrnec a další přístroje a nástroje, které především ulehčovaly práci v domácnosti.
Předvádění exponátů doprovodil Náprstek přednáškami, které byly stejně jako
expozice přijaty s nadšením. Poprvé zde také veřejně zazněly Náprstkovy názory o
potřebě ţenské emancipace a poţadavek na vzdělání dostupné všem ţenám.
Je proto logické, ţe první ţenský vzdělávací spolek - Americký klub dam - vznikl pod
Náprstkovou patronací 15. ledna 1865 v domě U Halánků, kde má sídlo podnes. Slovo
"Americký" bylo v 19. století synonymem pro "moderní"; klub tedy nenavštěvovaly
Američanky, ale české ţeny a dívky, které se chtěly po vzoru moderních ţenských
organizací existujících jiţ v západní Evropě a v Americe vzdělávat. Více jak dvěma
stům členkám zde přednášely nejvýznačnější osobnosti české vědy, politiky, kultury i
umění. Klub se kromě vzdělání věnoval rovněţ charitativní činnosti a podpoře
Náprstkových aktivit (práce v Náprstkově knihovně, Náprstkově muzeu, provázení
jeho zahraničních hostí apod.). Americký klub dam (AKD) a pochopitelně Vojta
Náprstek stáli u zrodu Ţenského výrobního spolku, odborné dívčí školy Domácnost,
dívčí střední školy Minerva a dalších důleţitých institucí, které vzdělávaly ţeny a
pomáhaly jim. Členkami nebyly bohaté dámy, ale vlastenky, které se chtěly především
vzdělávat a dělat něco pro druhé. Jména jako Karolína Světlá, Sofie Podlipská, Eliška
Krásnohorská, Věnceslava Luţická, Zdenka Braunerová, Klemeňa Kalašová, Renáta
Tyršová, Anna Bayerová (1. česká lékařka), Klemeňa Hanušová, Charlotta
Masaryková, zaujímají význačná místa v naší (a nejen v naší) historii. Klub přeţil obě
světové války, ale rok 1948 mu přinesl zákaz a teprve v roce 1996 byla jeho činnost
znovu obnovena.
Po návratu z USA pomáhal Vojta Náprstek své matce s ţivností, ale stále více se
věnoval různým aktivitám politickým a osvětovým. Protoţe česká politická scéna měla
nedostatek vhodných osobností, kandidoval dokonce v roce 1863 do českého
zemského sněmu za volební okres Lomnice nad Popelkou, Sobotka a Nová Paka. I
kdyţ mu tato práce nebyla příliš blízká, chápal ji jako povinnost a zvolen byl ještě v
letech 1867, 1869 a 1870. Daleko více a s větším zaujetím se Náprstek angaţoval v
"komunální" politice - jako člen sboru obecních starších hl. města Prahy od roku 1873
aţ do své smrti a navíc v letech 1881-1892 jako člen městské rady. Za tato léta se pilně
účastnil zasedání a pečlivě se připravoval na projednávání otázek, které se dotýkaly
všech obyvatel Prahy. Byly to především problémy ţivotního prostředí (včetně otázek
zdravotnictví a hygieny, veřejné zeleně, dětských hřišť, veřejných záchodů,
krematoria), komunikací, městského mobiliáře, osvětlení, dopravy, ale i otázky
speciální, jako např. vybavení hasičů moderními stříkačkami, zavádění telefonů,
prosazení statistiky jako oboru, otázky školství a výchovy dětí nebo zaloţení
zoologické zahrady. Ať jiţ se zastával psů, kteří nesměli chodit po chodnících, nebo
odsuzoval dámské vlečky, které vířily prach, vše činil s cílem řešit aktuální problémy
Prahy a pokud moţno kulturně ji povznést na úroveň evropských velkoměst.
Po průmyslových výstavách pořádaných v Praze bylo Náprstkovi záhy jasné, ţe pokud
chce průmyslové muzeum otevřít, bude je muset otevřít jako svou soukromou
instituci. Byly vytvořeny velkolepé plány, ale chyběly finance, a tak se zatím
shromaţďovaly exponáty od dárců z Čech, krajanů z Ameriky a cestovatelů, které
Náprstek podporoval. Součástí muzea měla být velká a dobře zásobená knihovna a s
jejím vytvářením začal Vojta ihned po svém návratu z Ameriky. K několika málo
knihám z mládí přidal velké mnoţství tisků dovezených z Ameriky a začal pravidelně
nakupovat a objednávat. Matka dala synovi k dispozici tři místnosti, kde se pořádaly
"dychánky" a kde se knihy ukládaly. Byly k dispozici všem návštěvníkům a také
členkám AKD a ve své době byla Náprstkova knihovna nejlépe zásobenou soukromou
knihovnou u nás. Nabízela všechny literární ţánry - od poezie, beletrie, přes literaturu
vědeckou aţ po slovníky a encyklopedie. Neposkytovala jen knihy, noviny a časopisy,
ale i různé statistické ročenky, adresáře a také obrazové dokumenty - fotografie,
stereoskopické obrázky, grafiku, plakáty, pohlednice a novinové výstřiţky. Její
součástí se stal i rozsáhlý archiv, který je dodnes unikátním zdrojem poznání praţské
společnosti 19. století, Čechů ţijících v zahraničí či dokladů toho, jak Češi objevovali
svět.
V roce 1873 zemřela Anna Fingerhutová a poslední vůlí pamatovala na Vojtův sen:
"…jemuţ ukládám povinnost dům U černého orla věnovat průmyslovému museu,
které a jaké on v Praze zaříditi si předsevzal." Její finance a po sestře zděděný dům Na
poříčí umoţnily hned v následujícím roce, tj. v r. 1874 otevřít v provizorních
prostorách domu U Halánků České průmyslové muzeum. Otevíralo se pro veřejnost
jen dvakrát do roka - o největších praţských poutích (sv. Jan a sv. Václav) a peníze
utrţené za vstupné odevzdával Náprstek do městského fondu na podporu
nemajetných studentů. V roce 1876, v den Náprstkových padesátých narozenin byl
poloţen základní kámen k nové muzejní budově, která se stavěla deset let. Kdyţ se
stěhovaly sbírky do nové budovy, konstatoval ve svém fejetonu Jan Neruda, ţe
Náprstkovi jeho muzeum nebude stačit a měl pravdu. Za léta se nashromáţdilo tolik
exponátů, ţe nebylo moţné je všechny vystavit. Navíc se také zřetelně změnil
charakter exponátů. Vedle předmětů technických početně převaţovaly exponáty
dokumentující materiální i duchovní kulturu různých národů a etnických skupin.
Nebyly tu jen předměty z Orientu nebo Afriky či Ameriky, ale také věci z Balkánu,
Kavkazu, Polska, Ukrajiny a pochopitelně rovněţ z Čech, Moravy a Slovenska. V roce
1875 se Vojta Náprstek oţenil po šestnáctileté známosti s Josefou Kříţkovou, která
pracovala v domě U Halánků od roku 1856. Byla to ona, kdo Vojtu všemoţně
podporoval ve všech jeho aktivitách, a byla to také ona, kdo začal sbírat lidové
výšivky. Její unikátní sbírka byla vystavena nejen v muzeu, ale i na mnoha výstavách
u nás a v zahraničí. Z muzea původně průmyslového se postupem času stalo muzeum
spíše národopisné, doplněné umělecko-průmyslovými a technickými sbírkami.
2. září 1894 uprostřed aktivních příprav expozice amerických Čechů pro
Národopisnou výstavu českoslovanskou, otevřenou v r. 1895, Vojta Náprstek zemřel.
Ve vedení muzea i knihovny pokračovala vdova a její zásluhou byla muzejní budova
zvětšena a přestavěna do dnešní podoby. Po její smrti v roce 1907 spravovalo
soukromé muzeum Kuratorium v čele s praţským primátorem a teprve v roce 1932 se
stalo zemskou institucí s názvem Náprstkovo muzeum všeobecného národopisu. Za
druhé světové války byly sbírky částečně rozděleny a muzeum přijato do svazku
Národního muzea se zaměřením na mimoevropskou etnografii. V roce 1962 pak došlo
k poslednímu přejmenování instituce na Náprstkovo muzeum asijských, afrických a
amerických kultur, coţ přesně charakterizuje sloţení a orientac i muzejních sbírek a
dalších výzkumů. Rozdělením nedotčena zůstala z Náprstkovy doby knihovna, která
je ukázkou měšťanské knihovny pokrokového mecenáše 19. století a zájemcům slouţí
všemi svými sbírkami podnes.
Ing. Mgr. Marie Nováková: Etika ve škole problém?
(předneseno pro UKŢ dne 6. 11. 2002 v klášteře Emauzy v rámci
cyklu Etika a my)
Pojem etika souvisí s řeckým slovem ethos. Původ tohoto pojmu je nejasný, snad
pochází z doby Aristotela, někdy nazývaného otcem etiky. Etika můţe být chápána
jako filosofická disciplina zkoumající lidské jednání z hlediska zdokonalování se v
kvalitě činnosti člověka (čili v kvalitě jednání z hlediska lidskosti). Zkoumá tedy
pohnutky a jednání člověka z hlediska dobra a zla. V náboţenské oblasti je analogií
morální teologie - zkoumá lidské jednání z hlediska zaměření na náboţenský cíl lidské
existence.
SLOŢKY ETICKÉHO UVAŢOVÁNÍ
Přiznání zodpovědnosti člověka za své jednání je v jistém slova smyslu známkou
dospělosti. Je třeba přiznat si svobodnou vůli k volbě dobra a zla. Determinaci
lidského jednání ve smyslu předurčenosti našich činů je třeba odmítnout. Někdy se
můţe jevit i jako laciná výmluva.
Důsledkem přiznání zodpovědnosti za určitý proces je povinnost. Z výchovy dětí
dobře víme, ţe i ke smyslu pro povinnost zrajeme.
Jestliţe se zastavíme u lidského jednání, vyplývá nám potřeba určité normy, jako co
nejobjektivnějšího měřítka pro jeho posouzení právě z pohledu dobra a zla. Z pohledu
křesťanů je touto normou Desatero Boţích přikázání.
Všichni dobře víme ze zkušenosti, ţe tyto normy vyţadují určitou vnitřní interpretaci.
Svědomí, náš vnitřní hlas, nebo chceme-li hlas Boţí v nás, tyto normy osvětluje,
upřesňuje, zdokonaluje pro nás osobně.
Důsledkem práce svědomí je pocit viny a neviny, který spoluurčuje kvalitu našeho
jednání. (Zde je moţná diskuse nad objektivitou svědomí, jeho výchovou atd., ale to je
jiţ širší problém).
Lze říci, ţe určitý princip etického pohledu a jednání je člověku vrozený, výchovou se
dá rozvíjet, formovat, nebo potlačit.
JE VŮBEC ETICKÁ VÝCHOVA (DÁLE ETV) VE ŠKOLE NUTNÁ?
Cílem etické výchovy je vychovat prosociální osobnost schopnou vytvářet hodnoty,
konat dobro bez nároku na odměnu.
Je vůbec ve škole nutné etickou výchovu vyučovat? Závěr porady cca 40 ředitelů
základních a středních škol byl jednoznačný: "…Rozhodně ano…"
Diskuse probíhají kolem jiného tématu: Jak ji realizovat?
"Komplexní průnik všemi předměty…"
Praxe: "Etika je všude a nikde…"
"Průnik všemi předměty na I. stupni a samostatný předmět na II. stupni ZŠ a SŠ."
To by bylo řešení, které odpovídá mým zkušenostem a podporuje ho i Etické fórum
ČR, v jehoţ předsednictvu v pedagogické sekci pracuji. Jako náš návrh pro
Ministerstvo školství předkládáme program Etické výchovy k prosociálnosti podle R.
Roche Olivara z Nezávislé univerzity v Barceloně, upravené pro naše podmínky L.
Lenczem.
VÝCHOVNÝ PROGRAM ETICKÉ VÝCHOVY
je podobný schodům směřujícím k určitému vrcholu, jakým je právě komplexní
prosociálnost. Nelze jej pozměňovat, jedna dovednost navazuje na druhou. Např.
vynecháme-li pozitivní hodnocení druhých, při komunikaci citů můţe dojít ke
vzájemnému zraňování. Zkusme vynechat empatii a asertivita se nám promění v boj.
Program zahrnuje devět sociálních dovedností. Osmý bod programu, reálné a
zobrazené vzory, není sociální dovedností, ale upevňuje procvičené. Všechna témata
jsou vnímána se zřetelem k prosociálnosti.
1. Komunikace - vyjádření, sdílení se
Chci-li mít vztah, musím ho umět navázat.
2. Důstojnost lidské osoby - sebepřijetí, sebepoznání
Chci-li mít rád druhé, musím přijímat sám sebe.
3. Pozitivní hodnocení druhých
Chci-li mít vztahy s druhými, musím si jich všímat a je ocenit.
4. Tvořivost a iniciativa (zaměřená na vytváření vztahů)
Chci-li přátelství, musím ho umět vytvořit.
5. Komunikace citů
Chci-li hluboké vztahy, musím se umět otevřít.
6. Empatie (vcítění)
Chci-li hluboké vztahy, musím umět pochopit druhého.
7. Asertivita (přiměřené prosazení vlastních práv)
Chci-li, aby si mě druzí váţili, musím být osobnost, prosadit se nebo i ustoupit.
8. Reálné a zobrazené vzory
Chci-li rychle růst jako osobnost, potřebuji vzor, který mi pomáhá při upevnění
postojů.
9. Spolupráce, darování se, pomoc, přátelství
Mám-li být člověk, musím otevřít srdce okolí.
10. Komplexní prosociálnost
Jsem-li člověk, mám otevřené srdce světu.
Ţivot je ale také plný konkrétních problémů a situací. Kam s nimi?
Základní program doplňuje 6 aplikačních témat, uvádějících dovednosti do běţné
praxe: Etika (jako filosofická disciplina), etická výchova a náboţenský dialog,
ekonomické hodnoty, výchova k sexuálnímu zdraví a zdravému ţivotu, rodina, ve
které ţiji, ochrana ţivotního prostředí, média, závislost a drogy, kriminalita mládeţe.
V oblasti aplikačních témat je etická výchova otevřena problémům.
Sedíme s kolegy a diskutujeme. "Tohle dělám odjakţiva," říkají mi. Co vlastně říkají,
ţe dělají a realizují? Ať jsou si toho vědomi, nebo ne, hovoří o výchovném stylu.
Zásady výchovného stylu etické výchovy nejsou zase takovou samozřejmostí, jak se
tvrdí. Posuďte sami:
1. atmosféra společenství (co to vlastně je společenství?)
2. jasně daná pravidla výchovy a stylu (děti z rodin, kde vládnou pevná pravidla, jsou
prý šťastnější)
3. vyjádření bezpodmínečného přijetí (nemám tě rád pro tvé schopnosti, ale protoţe
jsi)
4. Připisováni pozitivních vlastností
5. Induktivní disciplina při řešení problémů (řešení poukázáním na důsledky jednání,
odsoudit špatné jednání, ne provinilce - křesťané člověka milují, hřích odsuzují)
6. Pouţívání systému odměn a trestů
7. Povzbuzování k prosociálnímu chování
8. Spolupráce s rodiči
9. Atmosféra radosti
Platí tu bez diskusí, ţe EtV je zaloţena na osobnosti pedagoga. Tady je dvojnásob
patrné, ţe svůj stín nepřekročíme. Chceme-li z ţáků vychovat zralé lidi, musíme
nejprve takovými lidmi být (naštěstí smíme mít chyby). Máme-li druhé pro něco
nadchnout, musíme sami hořet. (Nestačí jen si tak trochu doutnat). Průnik do všech
předmětů můţe být realita, nebo nesmysl. Proč?
Kaţdý pedagog není schopen učit etiku, nemá-li pevný osobnostní základ. Kdo to
posoudí? Jeho ţáci. Prostě není pro ně věrohodný.
JAK LZE ETV VE ŠKOLE UČIT?
1. Průnikem do všech předmětů (s konkrétním. zaměřením, zejména I. stupeň)
2. Jako volitelný předmět na II. stupni (nevhodné, potřebné děti volí raději sport)
3. V rámci předmětů Rodinná výchova a Občanská výchova
4. Jako samostatný předmět (místo Ov, Rv - náš ideál)
JAK UČÍM JÁ?
Učím EtV v rámci předmětu Rodinná výchova. Struktura hodiny má svá pravidla:
1. Senzibilizace - zcitlivění na téma hodiny (ovlivnění nejen rozumu, ale i citu)
2. Téma hodiny (viz výchovný program)
3. Hodnotová reflexe
4. Upevnění, aplikace na praktický ţivot
Příklad hodiny:
MASKA (téma sebepřijetí, otevření se)
Věk: 13 - 16 let (ověřeno cca s 300 ţáky )
1) Zcitlivění na dané téma
Příběh z doby mých studií: nemoţný spoluţák, pije, kouří, rve se, je hrubý agresivní.
Poznávám ho při jedné příleţitosti jinak, citlivý, zranitelný, ochotný pomoci tomu,
komu věří.
Jak je to moţné, ţe má dvě tváře? Někdy nosíme masku. Je to dobré, nebo špatné?
Někdy je to nutné, ale měli bychom dokázat i masku odloţit. Abychom ji mohli
odloţit, musíme ji znát.
2) Vlastní psychohra
cesta dolů do hlubin sklepení…, popis komnaty…, prohlíţím si ji, masky na zdech,
nacházím nějakou, která je mi blízká, pamatuji si ji… jiné masky… vybírám…, pokud
nějakou nacházím, pamatuji si ji… jedna z masek není maskou, ale zrcadlem…, dívám
se do něj, vidím se… je to moje tvář, nebo maska?… zkouším ji sundat… co vidím?…
návrat do světa, zaměření na přijetí reality teď tady ve třídě.
3) Reflexe
Kreslím masku, nebo masky, které jsem si zvolil v příběhu. Píši, proč. Pro usnadnění
hry i já popisuji, jaké byly mé masky a proč.
4) Závěr
Aplikace na praktický ţivot. Kdy, kde a před kým si mohu dovolit být takový, jaký
skutečně jsem? Znám se? Proč si volím tyto masky?
Upozornění: "Naše maska nás ovlivňuje, můţeme se pomalu stávat takovými, na jaké
si hrajeme". (O tom je jiný příběh a jiná hodina navazující na tu první)
NA CO NARÁŢÍM?
V kaţdé práci, zvlášť tam, kde vzniká něco nového, se setkáváme s pochopením i
nepochopením. Tady jsou nejčastější námitky z mého okolí. Není asi úkolem je
vyvrátit, ale spíš uvědomit si je a vyvodit z nich něco pro vlastní práci.
1. "A víš, ţe se nic nezměnilo?" Kolegyně se mračí. "Oni pořád zlobí. Děláš to špatně".
Moje námitka: Jak dlouho roste strom? Jak dlouho se vyvíjí člověk?
2. "K ničemu to není, ta etika. Podívej jaké pěkné referáty dělají děti v mých
hodinách! Dokonce tam mají míň chyb."
Námitka: A co vztahy?
3. "Umí se chovat hezky, ale jen k tobě, jinak jsou hrozní."
Námitka: Někde se začít musí.
4. "Dělá se kolem toho zbytečný humbuk. Tohle jsme učili přece uţ za komunistů.
Říkali jsme jim, ať se chovají hezky."
Námitka: Jasně, ţe se máme chovat hezky, ale jak se to "hezky" vlastně dělá a co to
znamená?
ZÁVĚR:
Závěr musí být pozitivní, ale jak, kdyţ etika je dnes v plenkách? Nějak jsme na ni
zapomněli. Jak říká jedna kolegyně: "Proč neučíš pořádný předmět, matematiku nebo
chemii, proč tenhle podivný?"
Proč? Jeden můj ţák řekl:
"Etická výchova musí být, aby nám bylo líp a nehádali jsme se.
Kdyţ se nebudeme hádat, bude na světě míň válek.
Kdyţ bude míň válek, budou lidi šťastnější."
Takţe závěr? Třeba je etická výchova taková naše cesta ke štěstí…
Mgr. Eva Šuvarská: Etické fórum ČR
Předneseno pro Unii katolických ţen dne 5. 2. 2003 v klášteře
Emauzy jako součást cyklu Etika a my.
Váţené sestry, dovolte, abych se představila. Od roku 1998 jsem zakládající členkou
Etického fóra, Sněmem EF jsem byla zvolena předsedkyní revizní komise a v lednu
tohoto roku místopředsedkyní předsednictva EF, koordinátorkou pedagogické
činnosti a nově zaloţené mediální sekce EF. Původním povoláním jsem pedagog středoškolská profesorka, ale díky tomu, ţe jsem se v roce 1969 prov dala za
pravoslavného duchovního, nemohla jsem získat trvalé zaměstnání ve školství a
pracovala jsem kaţdý rok na jiné škole jako suplentka, nebo jako úřednice,
knihovnice atd. Získala jsem bohaté zkušenosti a po roce 1989 jsem se účastnila
konkurzů na místo ředitelky ZŠ. Základní školství bylo postaveno před nové úkoly
demokratizace a humanizace, a to byl důvod, pro který jsem se angaţovala jako
ředitelka ZŠ Hanspaulka v roce 1992-2000. Nyní pracuji jako vedoucí provozu
Národního památníku hrdinů heydrichiády a jsem spoluautorkou jeho obnovy,
zpřístupnění veřejnosti od r. 1995. Zároveň jsem členkou komisí Ekumenické rady
církví.
Mluvím o sobě proto, abych Vám uvedla názorný příklad osobností, které zaloţily
Etické fórum. Jako ředitelka školy jsem byla poţádána několika rodiči v roce 1992 o
zaloţení křesťanské třídy pro prvňáčky, ale to se mi nepodařilo, protoţe třída musí
mít 24-30 ţáků a z 90 dětí se ke křesťanství hlásilo jen asi 9 rodin. Vznikla tedy
myšlenka, aby byla zaloţena třída s křesťanskou etikou, o kterou mělo zájem více
rodičů. Poţadovali věřícího učitele jako třídního, ale ani to se nepodařilo, protoţe
věřící učitelé na základních školách byli "vyhubeni". A tak jsem se stala převozníkem
a jako ředitelka se ujala vyučování etiky v 1. třídě dle v lastního projektu a osnov
schválených MŠMT ČR. Nakonec se ukázalo, ţe šlo o šťastné rozhodnutí, a přispěla
jsem ke změně atmosféry ve škole, ke změně vztahu učitele a ţáka, k obnově laskavé
výchovy ve státní škole, o obnově duchovních pozitivních hodnot an i nemluvě. Po
jednom roce experimentu se stala etická třída přitaţlivá a zájemce nebylo nutné
získávat, hlásili se sami v rozmezí 30-60 % u zápisu prvňáčků. Můj projekt křesťanské
etiky byl rozvrţen do 4 let (1.-4. třída), ale často chtěli ţáci v tomto předmětu
pokračovat i v 5. třídě. Postupně se mi podařilo získat nové učitele a své následovníky.
Hovořím o své práci zase proto, abyste pochopily, co bylo na počátku 90. let moţné a
co na několika málo školách, vedle škol církevních, proběhlo. Šlo o individuální
aktivity, které vyrůstaly z potřeby obnovy duchovních hodnot ve společnosti, těch
hodnot a práv občanů, které byly pošlapány. A jak vzniklo Etické fórum?
Etické fórum vzniklo spojením jednotlivců, kteří se zabývají etikou v praxi podle
různých projektů. Buď vyučovali na základních školách podle vlastních projektů,
nebo podle projektu španělského profesora Roberta Roche Olivari, nebo vyučovali
etiku na středních a vysokých školách, a nebo výuku etiky iniciovali rodiče. Bylo by
dobré vzpomenout také činnost brněnské Nové naděje a časopisu Echo, zaměřeného
na pomoc učitelům a pracovníkům s mládeţí, kteří významně přispěli k zaloţení
Etického fóra v roce 1999.
V roce 1999 se skupina nadšenců, odborníků i laiků z různých církví rozhodla pro
uspořádání veřejné konference neboli etického fóra, která se uskutečnila 21. 5. 1999 v
Betlémské kapli pod patronací rektora Českého vysokého učení technického Petra
Zuny a přihlásila se k ideálům občanské společnosti. Etické fórum prosazuje etiku a
etické jednání ve všech oblastech lidské činnosti v duchu evropské kultury a ţidovsko
křesťanské tradice. Podporuje prosazování a dodrţování lidských a občanských práv,
podporuje ochranu ţivota od početí do přirozené smrti a praktickými kroky se snaţí
obnovit etické a mravní bohatství našeho ţivota po období mravní devastace a
ztracené duše národa, které začalo po roce 1948, anebo ještě dříve?
Dne 20. prosince 1999 bylo Etické fórum ČR zaregistrováno jako občanské sdruţení a
oficiálně ustanoveno na I. sněmu (sněm je svoláván kaţdý rok) dne 11. dubna 2000 v
prostorách Akademie věd České republiky v Praze. Prioritou činnosti Etického fóra se
stalo prohloubení etické výchovy dětí a mládeţe, prosazení a zavedení etické výchovy
do škol jako samostatného předmětu, neboť chování se známkuje, ale nevyučuje
systematicky. Kromě toho k dosaţení svých cílů EF organizuje konference, semináře,
besedy a přednášky, kurzy pro učitele a vydává informační a metodické materiály k
výuce etiky. Naši práci podpořil v roce 1999 pan prezident republiky Václav Havel
slovy dopisu: "Přeji Etickému fóru, aby se mu dařilo plnit úkoly, které si dalo, a aby
tím prospívalo nám všem!" Podpis a srdíčko.
Předsedou Etického fóra, občanského sdruţení a neziskové organizace se stal doktor
filosofie, bývalý vysokoškolský pedagog a poradce prezidenta republiky Jan Šolc z
Liberce. Místopředsedy v současné době jsou: Jiří Drejnar, pracovník Mezinárodní
biblické společnosti, ředitel vydavatelství Luxpres Praha a Mgr. Eva Šuvarská, která
nahradila bývalou místopředsedkyni RNDr. Helenu Šťastnou, pedagogickou
pracovnici. Ke 13 členům předsednictva patří kromě pedagogů také lékaři, inţenýři,
vědečtí pracovníci, ekonomové, podnikatelé a pracovníci médií.
Úkoly Etického fóra se hned od počátku rozrůstaly do šířky i do hloubky, by lo třeba
vytvořit oborové sekce: pedagogickou, podnikatelskou, sekci pro vězeňství a další.
Etické fórum ČR (předsednictvo) delegovalo své cíle a úkoly na oblastní Etická fóra.
Tak vzniklo oblastní EF Liberecka a Jablonecka, Hradce Králové, připravuje se EF v
jiţních Čechách. Zvyšuje se počet členské základny EF, která má stejné povinnosti
jako předsednictvo - získávat slušné lidi pro duchovní obnovu národa a iniciovat
charitativní hnutí na záchranu lidské osobnosti.
V oblasti etické výchovy realizované pedagogickou sekcí má EF nejviditelnější
výsledky. Přijali jsme jiţ zmiňovaný projekt etické (prosociální) výchovy Roberta
Roche - Olivara z Nezávislé univerzity v Barceloně, a to přes Slovensko, kde je
předmět etická výchova (nebo náboţenství) povinná, učí se podle Olivara v úpravě
Mgr. Ladislava Lencze a Dr. Olgy Kriţové. Pro pobočky školství v České republice byly
metodické materiály upraveny Dr. Helenou Šťastnou, Mgr. Zdislavou Vyvozilovou a
dalšími členy předsednictva, členů EF. Hlavní náplní pedagogické sekce je příprava
učitelů etiky pro základní a střední školy v kurzech etické výchovy (zatím 162
absolventů) a v současné době probíhají kurzy v Olomouci, Kroměříţi, 1. února začaly
v Praze v gymnáziu Jana Nerudy, Hellichova ulice, dále se připravují ve východních a
jiţních Čechách v Hradci Králové, Pardubicích a na Moravě.
Druhým stejně důleţitým cílem pedagogické sekce EF je prosazení výuky etiky do
systému mateřských, základních a středních škol, neboť církevní školy nemají ţádné
překáţky v zavedení předmětu do učebních plánů. Ukázalo se, ţe cestou shora, tj.
ţádostí na Ministerstvo školství a tělovýchovy, k zavedení etické výchovy nedojde.
Zvolili jsme tedy demokratickou cestu, prosazování tohoto cíle cestou občanské
angaţovanosti a iniciativy. Jako občanské sdruţení zastupujeme zájmy rodičů i ţáků a
velmi nám pomůţe, kdyţ i Vy přispějete k dosaţení našeho cíle nějakým svým
konkrétním skutkem, např. kdyţ oslovíte, sami najděte tvořivě orientované učitele a
získáte je pro rozšiřující aprobované studium dvouletého kurzu etická výchova, nebo
získáte rodiče ţáků pro to, aby poţadovali ve škole zavedení předmětu etika. Vţdyť
právě neetické chování je nám vytýkáno jinými státy a právě neetické chování
zkomplikovalo ekonomický růst naší společnosti. Jistě byste našli mnoho dalších
oblastí, kde nám vadí neetické chování.
Etické fórum je naprosto originální sdruţení a výjimečná iniciativa občanů v
postkomunistických (ale i západních) zemích, nemůţe však splnit své náročné úkoly
bez široké podpory veřejnosti. Zatím pracují všichni aktivisté dobrovolně, při svých
zaměstnáních a bezplatně. Snaţíme se získat pro své aktivity sponzory, ale zatím jsme
byli odkázáni spíš na samofinancování.
K tomu, abyste mohly pomoci Etickému fóru a celé naší společnosti, je dobré, aby ste
byly informovány o náplni a metodách etické výchovy, popřípadě samy takový kurz
absolvovaly. Výchova dítěte začíná výchovou její matky a studium etiky přináší zcela
jistě osobnostní růst a zkvalitnění ţivota. Ze zkušenosti vám mohu říci, ţe etika je
oblíbený předmět nejen obsahem, ale zvláště formou záţitkového vyučování a
praktikováním laskavých, dobrých, mezilidských vztahů, posilováním důstojnosti
dítěte a učením tolerance a mnoha pozitivním vlastnostem. Výsledkem vaší práce
budou nebojácné, ale poslušné, komunikativní a laskavé děti. Vyučování etiky můţe
výrazně přispět k pozitivní změně atmosféry ve škole, ovlivní profilování vaší školy a
můţe zvýšit počet ţáků školy.
Máme to štěstí, ţe ţijeme v období svobody a demokracie. Etická výchova k
prosociálnosti je program pro všechny (děti i dospělé, věřící i nevěřící ad.) Ale právě
proto, ţe máme svobodu, nemůţeme diskriminovat ani míru zájmu o etickou
výchovu, stejně jako bychom neměli opomíjet ty, kteří se hlásí k materialismu,
ateismu, ale hledají duchovní hodnoty. Je třeba nabízet vhodnou formou cestu k
dosaţení etického chování a profesionálního chování, iniciování zájmu o věci veřejné,
zvláště u mladých lidí.
Ohlasy ţáků a učitelů na výuku etické výchovy - časopis Echo 1/2000 str. 9, 12:
"Etika je v poušti studánka s vodou." (7. třída)
"Etická výchova by se měla učit na školách: Od první třídy a moţná i dříve, protoţe v
kaţdém věku máme problémy, se kterými bychom se chtěli svěřit." (5. třída)
"Myslím, ţe v nás rozvíjí cosi vnitřního a naučí vnímat a porozumět věcem,
ţivočichům a hlavně lidem kolem nás. A to nás asi matika nebo zeměpis nenaučí.
Ano, k tomu, aby bylo málo násilí, hodně lásky a radosti. Měla by být do rozvrhu
zařazena i víckrát týdně, jedině tak otevírám své pravé já." (5. třída)
"Etická výchova mi přinesla nový pohled a přístup k ţákům, dovedu se vcítit do jejich
situace. Můj klid a zájem o kaţdého ţáka vytváří pěknou, kamarádskou atmosféru ve
třídě, která je znatelná i v jiných předmětech. Větší zájem o kaţdé dítě, zvláště
problémové, vedl k tomu, ţe se nevyskytují váţnější problémy. Ţáci mají ke mně větší
důvěru. Předmět prosociální výchova se vymyká ze všednosti ostatních předmětů
stylem práce, je u ţáka oblíben, je to nenásilný způsob výuky, který je nutno zařadit
od nejniţších ročníků." (učitelka)
Z projektu etické výchovy - časopis Echo 1/2000 str. 4-9:
Obsahem předmětu etická výchova je výchovný program. Skládá se z deseti bodů,
které podmiňují a podporují pozitivní vývoj osobnosti a mají opodstatnělou
posloupnost: 1. Komunikace, 2. Důstojnost lidské osoby, úcta k sobě, 3. Pozitivní
hodnocení druhých, 4. Tvořivost a iniciativa, 5. Vzájemné vyjádření citů, 6. Empatie,
7. Asertivita, 8. Reálné a zobrazené vzory, 9. Pomoc, přátelství a spolupráce, 10.
Komplexní prosociálnost.
Vrátila bych se k druhému úkolu EF, tj. prosazení etiky do systému státních,
církevních a soukromých škol.
Etickou výchovu je moţné uplatňovat se svolením MŠMT ČR od počátku 90. let, ale
vše záleţí na ředitelství školy. Etika můţe být zavedena jako nepovinný př edmět,
volitelný předmět, ale tady musí ředitel školy respektovat různá omezení: finanční,
hygienická (počet hodin), legislativní. Nejčastěji je etická výchova realizována jako
součást jiných předmětů - rodinná výchova, občanská výchova, literárně-dramatická
výchova, vlastivěda, prvouka, ale v těchto předmětech nemůţe probíhat v plném
rozsahu pro nedostatek času a také kvůli vysokému počtu ţáků ve třídě. Etická
výchova můţe být praktikována v mateřských školkách, druţinách, centrech volného
času nebo v rámci preventivních programů proti negativním jevům jako je drogové
nebezpečí, xenofobie, patologické hráčství, různé závislosti. Rodiče mohou vést a
financovat krouţky etiky, kurzy etiky a podobně.
Současnou aktuální aktivitou Etického fóra je prosazení předmětu etická výchova do
ověřovaného nového programu vzdělávání pro základní školy, který vypracoval
Výzkumný ústav pedagogický, ředitel Dr. Jeřábek a kolektiv, se kterým
spolupracujeme. Podnět k úspěšné spolupráci jsem podala přes školskou komisi
Parlamentu české republiky, Ing. Šojdrovou, a to jménem Vzdělávací komice
Ekumenické rady církví. S předsedou Etického fóra jsme promluvili k poslancům
Parlamentu i Senátu, k ministryni školství a bylo vypracováno usnesení Školské
komise Parlamentu, které podporuje zařazení předmětu etická výchova do onoho
nového programu vzdělávání. S podporou všech představitelů církví jsem vypracovala
Výzvu k etickému vzdělávání, která byla rozeslána mnoha institucím. Jsem ráda, ţe
církve, sdruţené v ERC, podpořily iniciativu Etického fóra. Program etické výchovy
bude ověřován na několika školách a pokud se pozitivní výsledky potvrdí, má etická
výchova naději na zařazení do osnov ZŠ, popřípadě středních škol jako samostatný
předmět.
V druhém desetiletí demokracie v ČR a před vstupem do EU se připravuje nový
školský zákon a nově pojaté vzdělávání a výchova, tzv. Rámcově vzdělávací program,
který zajistí všem školám svobodnější tvorbu osnov a profilování školy. Součástí
tohoto programu jsou výchovné cíle shodné s naším projektem praktického předmětu
etická výchova. Kaţdá škola má zákonem zajištěnu moţnost zavést tento předmět do
osnov své školy. Předmět, který nazýváme "etická výchova", si mohou školy nazvat
dle obsahu projektu téţ jako prosociální nebo osobnostní výchova. V součastné době
jiţ ve školním rámcově vzdělávacím programu ověřuje projekt "etické výchovy"
pilotní Základní škola Hanspaulka, Praha 6, kde jsem etickou výchovu zaloţila. Pro
jednohodinový povinný předmět na 1. a 2. stupni ZŠ zavede paní ředitelka Ing. M.
Pojerová název Osobnostní výchova, Obsah a výsledky, materiál a zkušenosti bude
tato škola konzultovat s Etickým fórem, Výzkumným ústavem pedagogickým a celý
projekt bude nabídnut všem školám v ČR.
Další informace o Etickém fóru najdete na stránkách www.etickeforumcr.cz nebo na
e-mailové adrese: [email protected].
MUDr. Dagmar Pohunková: Aktuální vývoj
lékařské etiky - od Hippokrata k bioetice
Předneseno pro Unii katolických ţen dne 2. 4. 2003 v klášteře
Emauzy jako součást cyklu Etika a my.
Máme-li se dnes zabývat aktuálními otázkami lékařské etiky, měl by nám být v první
řadě nápadný intenzívní zájem, který je v současnosti lékařské etice věnován zejména
v rozvinutých zemích našeho kulturního a civilizačního okruhu, resp. v zemích, které
si mohou tento zájem dovolit a kde hlavní etickou otázkou není pouhé lidské přeţití a
zabezpečení základní zdravotní péče. Při tom je třeba rozlišovat na jedné straně mezi
lékařskou etikou jako vědeckou disciplínou a na druhé straně její aplikací v
kaţdodenní medicínské praxi a prezentací medicínských problémů v médiích.
Nakolik byl u nás vývoj zbrţděn padesátiletou izolací, je patrné z toho, ţe ještě v
polovině devadesátých let povaţovali u nás někteří kolegové lékařskou etiku za módní
vlnu, která by měla vyváţit z Ameriky importovanou komercionalizaci medicíny, a ţe
na druhé straně mladí lékaři i medici se odmítali etickými otázkami zabývat, protoţe
tím prý byli odváděni od svých odborných a ekonomických zájmů. Nemilé je zjištění,
ţe se dnes znovu objevuje u některých lékařů takový postoj, vyvolaný frustrací z
neutěšeného managemetu a financování našeho zdravotnictví.
Ti z nás, kteří jsme starší, resp. kteří provozujme medicínu po mnoho let, jsme zaţili moţná aniţ jsme si to v kaţdodenním provozu uvědomovali - nejméně trojí změnu
paradigmatu, tedy zorného úhlu, resp. způsobu vnímání etických otázek.
Za otce tradiční evropské, nebo chcete-li euroatlantické lékařské etiky bývá právem
povaţován Hippokrates. Hlavními principy hippokratovské medicíny byly
benevolence a nonmalevolence, tedy "prospívej" a "neškoď", individuální vztah - tady
a teď - mezi nemocným a lékařem, který vystupoval jako moudrý a laskavý rádce s
mravní integritou a s autoritou danou jeho stavovskou příslušností, vědomostmi a
zkušeností. Nechápal se sice jako mág, ale vyuţíval svého sugestivního vlivu v rámci
oboustranně - byť nevysloveně - chápané terapeutické smlouvy. Nemocného vnímal
celostně, ve vztahu k jeho ţivotnímu stylu a prostředí. Jednou z hlavních povinností
lékaře bylo také dbát na čest a integritu lékařského stavu - šlo tedy také o princip
kolegiality. Tento model byl dobře slučitelný s křesťanským i judaistickým pohledem.
Křesťanská morální teologie vnesla do lékařské etiky další principy, z nichţ
připomeňme princip lidské důstojnosti, poţadavek integrity organismu, princip
dvojího účinku a princip obecného dobra. Od lékaře bylo vyţadováno poučené, citlivé
svědomí. Ke stavovským ctnostem patřila láska k bliţnímu (tu ţádá uţ Hippokrates,
ale na rozdíl od něj křesťanský lékař a zejména pečovatel se staral i o nevyléčitelně
nemocné a umírající), milosrdenství, pravdivost, obětavost, podobně jako u
Hippokrata byla povolena milosrdná leţ, vyţadována byla mlčenlivost.
Takový vztah lékaře k nemocnému je plným právem označován jako paternalismus.
Zhruba od prudkého novověkého spurtu biomedicínských věd se tento vztah začal
měnit:
- Lékař se stával vědcem - k pozorování přistoupil experiment a objevil se konflikt
zájmů mezi vědeckým pokrokem, prestiţí vědce a zájmem jednotlivého nemocného,
resp. probanda (tj. jak se dnes říká "subjektu výzkumu").
- Do popředí se dostával veřejný zájem - epidemiologická a populační politika.
- Nemocný člověk začínal být zajímavý jako pracovní síla (dříve byl tento zájem
přítomen jen v "otrocké" medicíně).
- Darwinismus a postupující sekularizace změnily pohled na člověka - nebyl uţ pánem
tvorstva, osobou jako obrazem Boţím, ale ţivočichem mezi ţivočichy.
- Emancipační hnutí - ţeny, menšiny, sociální teorie a realizované systémy měnily i
vztahy mezi nemocnými a lékaři (liberální kapitalismus i socialismus)
- Specializace, technizace, odosobnění medicíny
Zkušenost německého nacismu a sovětského komunismu vedla v poválečných letech
k formulaci nejrůznějších dokumentů s větší či menší mezinárodní závazností, které
vycházely v podstatě z "hippokratovských" principů, z křesťanské koncepce
důstojnosti člověka a lidských práv. To bylo paradigma, které převládalo i v době, kdy
jsme my starší vstupovali do lékařského stavu - a přetrvávalo alespoň u nás
donedávna, byť jsme se jím často neřídili
Ale prudký vývoj vědy, nárůst vědomostí i schopností na jejich základě něco dělat,
přinesli nové otázky, které nakonec vedly i ke změně etického paradigmatu:
Vyskytla se nová otázka:
Smím dělat všechno to, co dělat umím?
Taková otázka byla irelevantní do doby, neţ jsem byl schopen toto dělat. Na problém
upozorňovali autoři science-fiction a snad jako první na začátku sedmdesátých let
Hans Jonas (Princip odpovědnosti). Ukázala se nutnost vyrovnat se s
nepředvídanými důsledky našich činů. Modelem bylo ekologické a protiatomové
hnutí.
Postupně se objevily nové hodnoty a vztahy, jeţ výrazně ovlivnily vztah mezi lékařem
a nemocným i paradigma medicíny:
- otázka práva, distributivní spravedlnosti, solidarity a subsidiarity, spád mezi
Severem a Jihem
- přibývání expertů s větší pravomocí, specializace, delegace rozhodování na experty,
týmová spolupráce (mezi lékařem a pacientem se u lůţka objevili "cizí lidé")
- otázka, jak aplikovat starou etiku na nové problémy
- vznik pluralistické a multietnické společnosti - pluralita zájmů a názorů,
sekularizace
- převaha racionálního uvaţování a odmítání deontologie - prevence škod má
přednost před formulací univerzálně platných pouček
- větší citlivost pro "němé a utlačené", ekologická citlivost
- větší citlivost pro menšiny, postiţené, pro "třetí svět"
- byrokratizace medicíny
V západním světě sehrála velkou roli revolta 68. roku.
Z těchto kořenů vznikla v sedmdesátých letech jako nová vědecká disciplína bioetika a
zároveň se objevilo "protimedicínské hnutí". Významní zde byli autoři: Van
Ransselaer Potter: Bioethics 1971, Peter Singer: Animal Liberation 1975, Christopher
Stone: Should Trees Have Standing? Toward Legal Rights of Natural Objects, Ivan
Illich: Medical Nemesis
BIOETIKA - POJEM A OBSAH
Původně mělo slovo bioetika dva významy:
Onkolog V. R. Potter (Bioethics, Bridge to the Future, 1971) navrhl tuto novou
disciplínu jako "globální vědu o přeţití". Na základě holistické (celostní) koncepce
světa, vědy a lidstva měla vypracovat podmínky pro přeţití lidstva.
Hellegers, fyziolog a sociolog medicíny na Kennedyho Institutu zavedl termín
Bioetika pro akademickou disciplínu, která kombinuje přírodní a společenské vědy s
filozofií a etikou s cílem vyvinout prostředky k řešení aktuálních problémů. V uţším
slova smyslu je bioetika chápána jako aplikovaná biomedicínská etika řešící konkrétní
problémy. Oproti tradiční lékařské etice má širší záběr (ekologie, biologický výzkum):
- Není zaměřena jen na lékaře, ale hodnotí i postoje a jednání sest er, vědců, plátců
zdravotní péče etc.
- Víc témat: nové technologie a důsledky biologických věd, ne jenom vztah lékaře a
pacienta.
- Veřejná reflexe lékařské praxe.
NOVÉ PARADIGMA:
- Hippokratovskou etiku s paternalistickým přístupem vystřídal důraz kladený na
informovaný souhlas a autonomii pacienta (Paul Ramsay 1970)
- Začátek devadesátých let: důraz na autonomii uţ není tak přesvědčivý (rozhodování
potřebuje příliš speciální znalosti) - "Moralisticko paternalistický model" je nahrazen
nejprve partnerským liberálním modelem a posléze postliberálním modelem.
Liberální model se zrodil v USA, kde autoři Beauchamp a Childress ve snaze usnadnit
hledání konsensu ve shodě s obecnými mravními hodnotami vypracovali 4 principy
střední úrovně (1979), Jsou to vodítka pro etickou diskusi: Benevolence,
Nonmalevolence, Autonomie, Spravedlnost.
Další principy jsou v tomto pojetí druhořadé: lékařské tajemství, úcta k soukromí a
další lékařské ctnosti. Etické rozhodnutí vyplyne z váţení těchto principů. Na původní
"křesťanské" ctnosti, jako soucit, pravdivost, obětavost, milosrdenství aj. důraz
kladen není - jsou fakultativní. Vztah partnerský se mění na vztah poskytovatel klient.
Jde o koncepci, která se nyní začíná prosazovat i u nás: klient není ten, kdo trpí a
hledá pomoc u toho, kdo mu pomoci chce, umí a můţe, ale objednává si u
profesionála určité sluţby. Tím se ovšem mění charakter vztahu mezi lékařem a
nemocným, zákonitě se z něj vytrácí to, co nemocný člověk instinktivně po lidské
stránce hledá.
BIOETICKÁ DISKUSE V POSLEDNÍCH CCA 30 LETECH A ZEJMÉNA OD
DEVADESÁTÝCH LET:
Od deontologické etiky ke konsekvencionalismu. To znamená:
- nevím, co je dobro, řídím se snahou zamezit zlo,
- diskurzívní etika (dobré je to, na čem se lidé mohou shodnout - vypracovávají se
pravidla pro hledání kompromisu)
- důraz na lidská práva a ochranu jedince
- informovaný souhlas (pacient musí být informován o všem, co mu je a co by se s
ním mělo podniknout)
- problematika ochrany individua při výzkumu
- ochrana dat
- alokace zdrojů (rozdělování prostředků při stále stoupajících nárocích)
V tomto duchu byly na základě usnesení Parlamentního shromáţdění Rady Evropy
vypracovány dokumenty jako je "Úmluva o ochraně lidských práv a důstojnosti
člověka v souvislosti s biologii a medicínou" (tzv. Bioetická konvence) z roku 1997.
Parlament České republika tuto Konvenci přijal a ratifikoval, takţe platí od 1. 10.
2001 a naše zdravotnické zákony se jí musí přizpůsobovat. Jde o dobrý dokument,
který se sice některým státům zdá příliš "měkký", ale pro naše poměry stanovuje
ţádoucí mantinely pro zdravotnictví i činnost jednotlivých zdravotníků.
Během let se ovšem objevila kritika "principismu" podle výše zmíněných amerických
autorů. Bylo jim zejména vytýkáno, ţe nejsou dosti podloţeny mravní teorií.
I tyto principy musí být ospravedlněny fundamentální teorií. Můţeme pochybovat o
tom, zda je skutečně základní medicínskou i mravní kategorií princip autonomie
jedince. Ale chápeme to jako reakci na veškeré autoritářství a totality předchozích
období. Opomíjen je však vztah mezi autonomií, řekněme svobodou, a odpovědností.
Vývoj bioetiky ovšem šel dále. Objevil se tzv. minimalistický model: Ten je zaloţen na
mravním pluralismu vlastním moderním společnostem bez koncepce morálky.
Mravní konflikty jiţ nemohou být řešeny konsensem, je ţádána transformace bioetiky
v metodu regulující řešení konfliktů, porovnávání protichůdných zájmů a
management disentů. Zakládá se na přesvědčení, ţe společnost přijme jen minimální
morální standardy. Úkolem etiků je jmenovat a nacházet konflikty, struktury
kompromisu a tolerovaných výjimek.
Tam, kde nelze nalézt shodu, je třeba naučit se ţít s rozdílností názorů, ale zachovat
dialog. Problémem je nalezení obecně přijatelných zásad práva - coţ je politická
otázka. Nutno pochopit, ţe právo je něco jiného neţ mravní doporučení a ţe ne
všechno, co jedincovi velí jeho svědomí, je obecně prosaditelné..
Ovšem kaţdý extrém vede k dalšímu vývoji a snad i k objevování toho, co tu jiţ bylo. A
rodí se postmoderní bioetika - dochází ke kritice výše zmíněných principů a rýsuje se
nové paradigma:
- Empirické studie ukázaly, ţe převaţující paradigma autonomie se nehodí k řešení
problémů v klinické praxi. Ignoruje emoce, je třeba více brát zřetel na kaţdodenní
problémy kliniky.
- Důraz na autonomii a individuální struktury zanedbává sociální kontext, který je
podstatný i pro konstituování individua. Příkladem je debata o euthanasii v USA konflikt pacientova práva na sebeurčení ve vztahu k sebepojetí lékaře.
- Kritika z hlediska skupin - etnických (respektovat etnické odlišnosti v pluralitní
společnosti), feministických (důraz na care ethics - tzn. ţe není důleţité jen heroicky
léčit stůj co stůj i tam, kde není vyhlídka na úspěch, ale ţe je třeba vypr acovat
pravidla péče - nikoli uţ pouze jako ošetřovatelskou a ţenskou doménu - viz
hospicové hnutí).
- Poţadavek pluralismu, variability. Konzervativní kritici hovoří o rostoucím
nihilismu, skepsi a filosofickém relativismu - tím spíše v bioetice.
Susan Wolf: "Bioetika je na křiţovatce. Vyplatí se bojovat o to, kterým směrem se
vydá."
II.
To je situace, v které se nacházíme - není to jen problém medicíny, nýbrţ
celospolečenský, globální. A v této situaci nás zaskočil prudký vývoj technických
moţností spolu s neplánovaným ohroţením.
- Od šedesátých let došlo k rozpojení sexuální a reprodukční funkce. Aţ dnes se s
odstupem ukazují důsledky tohoto vývoje pro populační vývoj rozvinutých zemích a
jeho dopad na chápání funkce rodiny.
- Moţnost asistované reprodukce a zejména IVF otevírá cestu ke genetické
preimplantační diagnostice a terapii a k eugenické selekci, objevila se široká škála
moţností manipulace s embryi.
- Vyuţití kmenových buněk je realitou spojenou s řadou etických otázek.
- Klonování lidských bytostí jiţ nepatří do oblasti science fiction.
-Pojem důstojnosti a nedotknutelnosti lidské osoby ztratil svůj absolutní nárok a do
úvah vstupuje kritérium kvality ţivota. Tady - spolu s ekonomickými faktory - jsou asi
kořeny současné propagace euthanasie.
- Spolu s ekonomickými zřeteli, konzumním zaměřením ţivota a dnes pozvolna
převládající "společností proţitku" (vývoj od "být" či "mít" k "proţít" - od
Leistungsgesellschaft k Erlebnisgesellschaft) vede k znevaţování hodnoty postiţeného
ţivota a k neschopnosti vyrovnat se s utrpením. (Řešení se namísto v péči a
odstranění utrpení hledá v eliminaci trpícího).
- K těmto prvoplánově antropogenním problémům přistupují ohroţení, která je
moţno chápat jako potvrzení Jonasovy teze, ţe člověk je odpovědný i za nepředvídané
pozdní následky svých činů - sem patří globální klimatické změny, epidemie AIDS,
epidemie BSE, chudoba a hladomory rozvojového světa.
Kaţdé z těchto témat by vydalo na samostatné sympozium. Předchozí výklad o vývoji
současné bioetiky poukazuje na to - spolu s naší kaţdodenní zkušeností - jak je přitom
těţké nalézt obecně přijatelné řešení těchto problémů v době, kdy není jednotný
názor na to, co je člověk, jaký je vztah mezi jeho svobodou a odpovědností, kdy
neexistuje společně uznávaná stupnice hodnot.
Před námi ovšem nejsou jen problémy a otázky, ale i ostrůvky "pozitivní deviace",
které mohou být vzory a jiskrami naděje.
Na křiţovatce není jen bioetika. Na křiţovatce jsme se na přelomu tisíciletí ocitli
všichni. Proto je tak důleţitý hlas poučených a rozumných křesťanů, kteří mohou
přinést do často kakofonického koncertu názorů osvobozující tóny naděje.
Ţeny a Evropská unie
(Kulatý stůl UKŢ 4. 10. 2003)
V sobotu 4. října jsme se sešly v tiskovém středisku ČBK, abychom se zúčastnily v
rámci našeho prvního "kulatého stolu" debaty na téma Ţeny a EU. Z účasti se bohuţel
omluvila socioloţka Jiřina Šiklová, takţe se problému ţen a EU ujaly především Marie
Boháčová a Bohunka Boučková.
Téma bylo rozděleno do několika rovin:
· Důstojnost ţeny - kam se posune chápání ţen jako lidských tvorů i naše chápání
sebe samotných
· Postavení ţeny na trhu práce
· Ţena jako manţelka a matka
· Občanka, která spolurozhoduje - jak se bude měnit pozice ţeny v politice
· Ţena v církvi (v hlubší míře bude probíráno na sněmu v roce 2004)
DŮSTOJNOST ŢENY
Je důleţité, jestli je ţena označena za "zástupce" nebo "zástupkyni"? Za "redaktora"
nebo "redaktorku"…? I kdyţ to vypadá jako slovíčkaření, jde o problém, který má
hlubší kořeny právě v tom, ţe si vůbec neuvědomujeme pouţívání označení v
muţském rodě pro ţeny, i kdyţ existuje ţenský ekvivalent. Ţeny ve sjednocené Evropě
jsou na tomto poli daleko bojovnější (v dobrém slova smyslu). Ţeny z nových
členských zemí EU a z balkánských zemí, které se v budoucnosti k EU zřejmě také
připojí, mají pocit, ţe je trápí jiné problémy (aby uţivily rodinu, aby je muţ nebil…).
My jsme někde uprostřed a mohly - a také měly - bychom tedy být mostem mezi
oběma póly. To, ţe do EU vstoupíme v příštím roce, neznamená, ţe se věci začnou
měnit jaksi samy aţ po tomto vstupu. Pod vlivem - a někdy i tlakem EU se totiţ jiţ v
posledních letech řada změn projevila, a to jak v rovině právních norem, tak i v
přístupu institucí.
ŢENA NA TRHU PRÁCE
V západních zemích se v současnosti řeší především otázka, jak sladit práci s péčí o
rodinu. Řada zemí EU se řídí směrnicí o rodičovské dovolené. U nás je rodičovská
dovolená uzákoněna v Zákoníku práce. Otec má tedy právo být na "mateřské". Díky
tomu se snaţíme předejít situaci, která dříve byla běţná, ţe ţena při nástupu do
zaměstnání byla nejdříve dotazována na počet dětí a způsob řešení jejich nemoci.
Dnes uţ se mohou oba partneři dohodnout, kdo se o dítě postará, kdyţ bude
nemocné. Dítě tak má moţnost prohloubit si svůj vztah i k druhému z rodičů.
Všechna doporučení a trendy (potírání stereotypů, umoţnění ţenám, aby se více
podílely na rozhodovacích procesech ve státě, podpora muţů, kteří chtějí převzít svou
úlohu v rodinách…) patří do agendy rovných příleţitostí. V EU je v jednotlivých
zemích vybudován pro jejich zavedení institucionální systém. Na základě
osvědčených praktik ze zemí EU nám bylo doporučeno, aby ministr práce a sociálních
věcí rozšířil svou agendu a byl i ministrem pro rovné příleţitosti, a aby se touto
problematikou zabývala všechna ministerstva. Dnes uţ se tato doporučení uvádějí do
praxe, takţe na kaţdém ministerstvu je pracovník nebo pracovnice sledující, jak jsou
v resortu uskutečňovány výše uvedené trendy. V kaţdé obci by pak měla být komise,
která by se rovnými příleţitostmi také měla zabývat. Rovné příleţitosti by se tedy
měly týkat českých ţen stejně, jako se uţ týkají ţen v Evropské unii.
Ve skutečnosti sice jiţ v ČR existuje právní norma, zajišťující ţenám rovné příleţitosti
v pracovním uplatnění, ale v novinách stále nacházíme diskriminující inzeráty, ţenám
jsou i nadále kladeny nevhodné dotazy nebo po konkursních testech ţena prostě
místo nedostane, aniţ jí někdo něco diskriminačního naznačí, protoţe je získá muţ,
který měl stejné nebo i horší výsledky. Poněvadţ vstupní testy jsou zpravidla tajné,
nemůţe se proti takovému rozhodnutí ani odvolávat. Něco jiného je totiţ legislativa,
která do jisté míry předbíhá dobu, a něco jiného je zakonzervovanost stereotypů
jednání. Bude ještě dlouho trvat, neţ se všichni začneme dívat na genderovou
problematiku rovnýma očima. Je ale nutno začít u výchovy dětí, aby chlapci nebyli
vychováváni jako ti, co nesmějí brečet, a děvčata jako ta, u nichţ se ufňukanost
předpokládá - anebo také chlapci jako ti, kdo přece domácí práce nikdy dělat
nebudou, a holčičky jako ty, které si na ně mají zvykat uţ ve školce.
ŢENA JAKO MANŢELKA A MATKA
V roce 2050 bude v ČR podle prognóz 40% obyvatel starších 60 let. Vznikne tedy
váţný problém, kdo bude do rozpočtu státu aktivně přispívat a jaké sociálně
ekonomické podmínky vzniknou pro důchodce.
Ţeny jsou zde jednoznačně znevýhodněny niţšími důchody, vyplývajícími z niţších
příjmů. Ţeny, které byly delší dobu doma s dětmi, se přitom většinou při hledání
zaměstnání samy "shazují" tím, ţe říkají, ţe sice mají určité vzdělání, ale ţe uţ to
dlouho nedělaly a ţe uţ nic neumějí. V Rakousku a Německu se začínají uplatňovat
tzv. rodinné kompetence, které chtějí dokázat, ţe být manaţerkou domácnosti
znamená také mít spoustu důleţitých schopností a kompetencí - myšlení a jednání,
které se soustřeďuje na rodinu (rodina je zde míněna jako pracovní místo), schopnost
plánování, koordinace, kontroly, schopnost navazovat kontakty, komunikovat, umění
rozhodovat, rozdělovat úkoly i sama sobě, schopnost zvládat zátěţ… Do budoucna by
tedy i toto měla být uznávaná kvalifikace, která bude ţeně (i muţi) na mateřské
přičtena k dobru při získávání místa.
DEMOGRAFICKÝ POHLED
Čas, který má člověk k dispozici, nutně musí rozdělit na čas, který věnuje své práci,
osobnímu rozvoji, a na čas, který patří vztahům a rodině, protoţe nepřiměřený
individualismus způsobí to, ţe populace klesá a hrozí nebezpečí, ţe časem vymřeme.
UKŢ uţ deset let hovoří o tom, ţe rodinu je potřeba podporovat, ţe výchova v rodině
je důleţitá a zásadní, ţe je třeba rodinu podporovat i ekonomicky, protoţe jinak bude
málo dětí. Dlouho tomu nikdo nevěnoval pozornost, teprve kdyţ si ekonomové
spočítali, ţe za dvacet třicet let nebude mít kdo "ţivit" lidi v důchodu, protoţe budou
chybět lidé v produktivním věku, se začíná něco dít. Teprve hrozivými čísly bude stát
donucen k pozitivním opatřením pro rodinu. UKŢ uţ před deseti lety volala po
ministerstvu pro rodinu, o kterém tehdy nikdo nechtěl slyšet. Nyní alespoň vznikl na
Ministerstvu práce a sociálních věcí samostatný odbor na podporu rodiny. Tedy v
tomto ohledu ekonomický pohled prorodinné problematice napomáhá. Důleţité
především je zdůrazňovat, ţe nejen neúplná a ohroţená, ale také, nebo moţná i
především, funkční rodina si zaslouţí pozornost státu.
Ekonomický přístup, který se začíná prosazovat, je výstup z hlediska sociálně
orientované ekonomiky, protoţe ekonomika, tedy hospodaření v pravém slova
smyslu, není jen o penězích a zisku, ale má především slouţit lidem. Musíme se tedy
posunout od striktně trţního přístupu (pokud to není výnosné, tak se tím nezabývám)
k sociálně ekonomickému přístupu.
Ţeny a globalizace
(Kulatý stůl UKŢ 14. 11. 2003)
Sobotní dopoledne 14. listopadu bylo opět věnováno diskusi u kulatého stolu, která
nahradila někdejší dopolední přednášky v Emauzích. Pozvanými hosty byly
publicistka Olga Kopecká-Valeská a Věra Lukášová z Obchůdku jednoho světa. Ţe šlo
o hosty atraktivní, potvrdilo zaplnění tiskového střediska ČBK do posledního místa.
Podle Olgy Kopecké - Valeské není globalizace novým jevem. Naopak, periodicky se
opakuje. Poprvé to bylo římské impérium, které mělo za následek rozšíření latiny a
tím i první spojení světa. Dalším globalizačním jevem je rozšíření křesťanství.
Globalizace je vesměs pozitivní jev, všichni jsme navzájem propojeni internetem,
letadly a dnes pro nás není problém být jeden den ve Spojených státech a ještě tentýţ
den zpátky doma. Není moţné si pořád jenom hrát na svém vlastním písečku a říkat,
mě nezajímá, co se děje jinde. To je něco, co je strašně důleţité, proto se Olga
Kopecká - Valeská domnívá, ţe to je jeden z pozitivních jevů globalizace. Musíme
zajímat o to, co se děje u sousedů, co se děje na druhém konci světa a máme moţnost
na to působit.
V USA mají ţeny mnoho velice vlivných spolků a američtí politikové dávají velmi
dobrý pozor, aby si je nerozhněvali. Například se stalo, ţe televize začala vysílat filmy
plné násilí. Ţenské spolky se obrátily na velké firmy - zadavatele reklamy s
upozorněním, ţe pokud budou inzerovat v těch stanicích, kde se takové filmy vysílají
nebo jestli se nepřičiní o zákaz vysílání zmíněných filmů, vyzvou americké ţeny, aby
bojkotovaly například jejich prací prášek. A to se skutečně stalo. U nás však ţenské
spolky nemají tu moc, protoţe české ţeny nejsou tak solidární jako americké.
Američanky pomocí svých organizací apelují i na prezidenta Bushe, aby se například
něco dělo v situaci afghánských ţen. Veliký úkol ţen v globalizaci je podpořit ostatní
ţeny v zaostalých zemích. Síla ţen je i v působení na manţele, na děti, na syny.
Vysvětlit, v čem spočívá ţenská důstojnost a čím se ničí - např. prostitucí,
nerovnoprávným zacházením.
Věře Lukášové se líbilo spojení pojmu globalizace, pod nímţ si představíme obrovský
svět plný nejrůznějších způsobů ţivota, a proti tomu stojí ţena jako jedinec. Pro Pána
Boha je z toho obrovského mnoţství důleţitý kaţdý z nás. Bůh se zabývá jedinci a
kaţdý máme před ním svou důstojnost.
Několik sborů Českobratrské církve evangelické zaloţilo obecně prospěšnou
společnost Jeden svět. Ta chce reagovat na zavedené rozdělení světa, kdy první svět je
bohatý, do druhého světa patří např. naše země a třetí svět je zaostalý, který by měl
ten první dohnat. Jeden svět chce pomáhat chudým lidem ve světě i u nás. Jeden svět
jsou totiţ všichni lidé, všechny barvy, lidé nemocní i zdraví. Nejprve vznikla sbírka
Chléb pro hladovějící lid, ale vybrané peníze padly do rukou vládců chudých afrických
států a nakoupili za to zbraně. Z toho vzniklo poučení, ţe není vhodné posílat peníze.
OSN chce do roku 2015 sníţit chudobu světa o 50% a podpořit obchod chudých zemí.
Ale existuje několik druhů obchodování:
- Free trade - obchodník si stanoví podmínky
- Fair trade - alternativní obchod (produkt mi nabízí někdo, kdo se zasadil o slušné
podmínky obchodování) - spočívá v tom, ţe z procesu obchodování vypadly zbytečné
mezičlánky, které pouze zvyšují cenu výrobku. Vytváří se přímý kontakt s těmi, kdo
potřebují pomoc, týká se hlavně poţivatin (víno, koření…)
Na principu fair trade funguje Obchůdek Jednoho světa. Lidé z různých zemí
vytvářejí výrobky z přírodních materiálů a pouţívají tradiční výrobní postupy. Výrobci
za svou práci dostávají vyšší cenu, neţ je hodnota výrobku, peníze navíc jsou určeny
na sociální fond - např. na vzdělání ţen.
OBCHŮDEK JEDNOHO SVĚTA
Sídlí v Korunní 60 v Praze 2 (tram 16 a 10, Vinohradská vodárna)
Otevřeno je kaţdý všední den od 15 do 18 hodin.
Kromě řemeslných výrobků lidí z různých koutů světa nabízí obchůdek také výrobky z
českých chráněných dílen, které se prodávají za nákupní ceny. Výrobky můţete
zakoupit také na některých akcích UKŢ, kde se mj. dozvíte, jak se dá podobný
obchůdek podporující fair trade zaloţit u vás.
CO JE ŠPATNÉ NA GLOBALI ZACI?
Rozdíly mezi jednotlivými částmi světa se prohlubují. Doplácejí na to hlavně ţeny.
Představa "globální" ţeny: mladá, krásná, štíhlá, s dokonalou manikúrou,
bezchybným vzhledem.
Proč bychom měly být všechny stejné? Je ohroţena individualita.
Ale nikdo nás nenutí, my máme pouze volbu. Je tu ovšem také riziko, ţe pokud nechci
do KFC nebo do McDonald´s, tak se moţná časem nebudu mít kde najíst, kde si
odpočinout, protoţe tyto typy občerstvení nahrazují tradiční cukrárny, kavárny.
Olga Kopecká - Valeská se domnívá, ţe bychom měli působit také na své děti, aby
nepodléhali vábení, aby neztrácely svou individualitu, aby si uvědomily, ţe nemohou
mít všechno, co chtějí.
CO S TÍM MŮŢE KAŢDÁ Z NÁS UDĚLAT?
- Matka vést syny k tomu, aby si váţili ţeny - kaţdé ţeny
- Ţena uţ od počátku působit na svého muţe
- Rodiče formovat názor na svět svých dětí, nedov olit, aby to dělala jenom média
- Vychovávat děti k partnerství v budoucím svazku, ne aby jeden z nich byl
dominantní
- Modlit se
Zpracovala Veronika Pavlů
Mons. Václav Malý, biskup: Postavení ţeny v
církvi
předneseno na 12. sněmu UKŢ dne 7. 2. 2004
Dobré dopoledne. Uţ jsem tady mezi vámi podruhé. Děkuji za pozvání. Byl jsem
poţádán, abych promluvil o postavení ţeny v církvi. Je to široké téma. Nebudu
psychologizovat, nebude to ani ţádná sociologická přednáška, nebude to ani ţádná
důkladná teologická přednáška. Jen bych se pokusil v tomto krátkém čase poukázat
na postoj vůči ţeně jak ve Starém zákoně, tak v Novém zákoně, a zároveň také
naznačit perspektivy pro současnost a budoucnost. Je to téma, které by si zaslouţilo
celé sympozium, jsou o něm psány desítky knih. Pokusím se velmi stručně ukázat nit
biblického pohledu.
Dobře víme, ţe v prvních třech kapitolách první knihy Mojţíšovy "Genesis" jsou dvě
zprávy o stvoření člověka. Uţ na začátku této posvátné knihy je ţena vnímána jako
protějšek, jako doplnění muţe. Celistvý člověk se uskutečňuje ve spojení muţe a ţeny.
Uţ z prvních zpráv Bible jasně vyplývá rovnoprávnost ţeny s muţem, ale zároveň
odlišnost. V této odlišnosti se můţe uskutečňovat celistvost člověka jako takového. Ve
Starém zákoně máme příklad mnoha ţen, které vystupují v různých situacích. V pojetí
starozákonní tradice zaznamenáváme v přístupu vůči ţeně kladné rysy, ale vidíme
tam i určitá negativa, která jsou potom překonána Jeţíšovým vystoupením a jeho
zvěstí. Připomeňme si pozitiva, která se starozákonní tradicí vinou:
Ţena rodí nový ţivot, a odtud vyrůstá i její důstojnost, neboť ţivot je vţdycky vnímán
jako vítězství nad smrtí. Zároveň ţena vystupuje ve starozákonní tradici jako
předobraz moudrosti. Víme, ţe jedna posvátná kniha je Kniha moudrosti, a ţe se o
moudrosti mluví zosobněně a je tedy spojena s ţenským rodem. A je zajímavé, ţe uţ
ve Starém zákoně je také zdůrazněno, ţe duch Hospodinův není vázán na pohlaví.
Přirozeně celá kontinuita starozákonní zvěsti jde povětšině přes muţe - přes proroky,
krále, přes ty, kdo slouţí v Jeruzalémském chrámu; ale uţ ve Starém zákoně vystupují
také prorokyně. Jenom namátkou jmenuji Miriam, Deboru. Ne ty, které předpovídají
budoucnost, ale ty, které zjevují Boţí vůli. Tak uţ ve Starém zákoně tímto způsobem je
ztvrzeno, ţe Duch Boţí, Duch Hospodinův (není ale bez zajímavosti, ţe Duch Páně Ruah Jahve je v hebrejštině rodu ţenského) není vázán na pohlaví, ale působí tam,
kde se Hospodin rozhodne. A zároveň je různými způsoby také popsáno, ţe ţena
přináší do ţivota půvab, přináší cit, něhu - viz Píseň písní. To je velmi stručně
vystiţeno, jaké kladné stránky vnímá starozákonní tradice na ţeně. Je třeba říci
upřímně, ţe to, co bylo řečeno na začátku Bible, ţe totiţ celistvost člověka se
uskutečňuje ve spojení muţe a ţeny, tedy rovnoprávnost a odlišnost, se ne vţdy v
ţivotě lidu staré smlouvy uskutečňovalo.
K záporným stránkám pohledu na ţenu patří to, ţe ţeny více méně nebyly vázány
striktně náboţenskými povinnostmi, to znamená například zachováváním soboty. Je
známo, ţe to je jeden z pilířů - zachovávat sobotu jakoţto den Hospodinův, jakoţto
den odpočinutí, den díků, soustředění, usebrání. Ţeny se také nezúčastňovaly poutí a
uţ vůbec nebyly přítomny při obětech v jeruzalémském chrámu. Byly vytvořeny
bohaté, velmi rozmanité kněţské třídy, ale ţeny se mezi nimi nevyskytují. Ţeny nebyly
ani povinny učit se Zákonu. Dobře víme, jak je stále zdůrazňováno: poznej Hospodina
skrze přikázání a skrze nařízení. Ta ti přinesou záchranu, spásu, pokud je budeš plnit
a pokud k nim přilneš. Ale co hlavně: ţena ve starozákonní tradici je vnímána jakoţto
majetek muţe. Jako by se stíralo to, co je řečeno na začátku Bible. Ţena je vnímána
jako muţovo vlastnictví, jako někdo, kdo muţi patří. Platil tzv. rozlukový zákon. Kdyţ
se ţena muţi nějakým způsobem znelíbila, byl ji sice povinen finančně zajistit, vrátit
věno, které do manţelství přinesla, ale mohl ji propustit. Ţena naproti tomu nikdy
toto právo neměla. Často je téţ vnímána především jakoţto rodička, jako nástroj k
pokračování rodu. Ze starozákonní tradice víme, jaká byla konkrétní představa o
Boţím poţehnání - vyjádřena výrazy jako četné potomstvo, "tvůj rod bude
pokračovat", "tvůj rod se rozmnoţí". Ţena přitom byla vnímána jako prostředek, jako
nástroj Boţího poţehnání, aniţ by bylo zdůrazněno, ţe její poslání nespočívá jenom v
tom, aby rodila potomstvo. Hlavním nositelem kontinuity byl muţ, nikoliv ţena. Ve
stručnosti vyjádřeno: jsou to negativní rysy přístupu vůči ţeně ve starozákonní
tradici.
A právě to nové, co přináší svým vystoupením a svým slovem Jeţíš, spočívá v několika
vrstvách. Uţ Maria, která přijímá zvěst andělovu, ţe porodí Spasitele, je v tomto
smyslu předobrazem duchovního mateřství. Nepřebírá pouhou úlohu fyzického
zrození, není jen prostřednicí fyzického pokračování rodu, ale je předobrazem
duchovního mateřství a výrazem toho, ţe ţena má podíl na utváření člověka jako
takového, ţe není pouhým nástrojem. To je nový rys, který přináší novozákonní zvěst.
Ţena je rovněţ symbolem církve, protoţe církev je nevěstou Kristovou a Kristus je
vnímán jakoţto druhý Adam. První Adam selhal, druhý odčinil to, v čem první Adam
chybil. A víme, ţe například v listu Efezanům je vztah muţe a ţeny přirovnáván ke
vztahu Krista a církve.
Prvními svědkyněmi zmrtvýchvstání jsou ţeny, nikoliv apoštolové. Máme o tom
několikerou zprávu. I to je významný rys, který chce zdůraznit: ano, Bůh v Jeţíši
Kristu volí své cesty vůči člověku svobodně a vůbec není závislý na pohlaví a ruší
všeobecné povědomí, ţe jenom muţ je pravým partnerem Boţím, ţe kontinuita i to
nové se děje skrze zvěst muţi. V listě Galaťanům svatý Pavel mluví o rovnosti mezi
muţem a ţenou v Kristu, takţe ţena uţ vůbec není vnímána jako majetek, ale právě
jako někdo, kdo je také obdarován Boţím duchem: v Kristu jsou si oba rovni. V Kristu
mají všichni ţít svoji vzájemnost, a zároveň svoji rovnost v přijímání milostí a výzev
Ducha svatého.
Na tom také stojí naše vnímání ţeny v současnosti. Bez tohoto křesťanského
novozákonního pozadí bychom nemohli dnes mluvit například o rovných
příleţitostech pro ţeny, o rovnoprávnosti ţeny. To si málo dnes uvědomují ti, kteří
všude hovoří o tom, kam má mít ţena přístup. Teprve křesťanství přináší skutečnou a
uskutečňovanou rovnost mezi muţem a ţenou. Neexistuje v ţádné náboţenské
tradici, o tom se lze přesvědčit konkrétně, kdyţ sledujeme různé zprávy ze světa a
dobře víme, ţe postavení ţeny je v různých tradicích různé, ale rozhodně není
rovnoprávné v tom smyslu, jak to zdůrazňoval Jeţíš.
Samozřejmě, ţe jsou také v Novém zákoně výroky, ţe muţ je ustanoven jako pán nad
ţenou. Je to ovšem moţné vysvětlovat tím, ţe Pavel přirovnává vztah muţe a ţeny ke
vztahu Krista vůči církvi. Kristus povolává k ţivotu a dává vyrůst všem darům,
kterými je člověk nadán. Svoji dobrotu, milosrdenství a odpuštění realizuje v
putujícím Boţím lidu, který se stává znamením pro svět. Kdyţ vztah muţe a ţeny je
přirovnáván ke vztahu Krista a Církve, není to vztah vlastnictví, které znesvobodňuje,
ale naopak je to vztah podporující plnou svobodu. Lukáš 8,2 mluví o Jeţíšových
učednicích. Víme, ţe Jeţíš si vyvolil kruh svých dvanácti symbolizující 12 izraelských
kmenů, ale mezi Jeţíšovy následovníky patřily i ţeny a jsou nazývány učednice. Opět
to znamená zvláštní vztah, nejenom vztah vůči davu, mnoţství. Jeţíš vysloveně ruší
Mojţíšův zákon, zakazuje rozluku. Muţ nemá právo propustit ţenu, kdyţ se mu
znelíbí. Celý důraz novozákonní zvěsti je v tom, ţe ţena není majetkem muţe, ale je
mu rovnoprávnou společnicí. To je veliká revoluce (i kdyţ to slovo nerad pouţívám)
ve vnímání ţeny jako takové. I v novozákonní tradici vystupují prorokyně ve Skutcích
21,9 nebo 1. listu Korinťanům 11,5. Duch Boţí působí, kde chce. Víme, jakou
významnou roli hráli proroci ve starozákonní tradici vrcholící Janem Křtitelem, jenţ
vědomě na tuto linii navazoval. Tato linie pokračuje i v novozákonní tradici a patří do
ní i ţeny, coţ je jakoby nemyslitelné, aby ţena byla také pokračovatelkou úţasného
vstupu Boţího v Jeţíši Kristu do našich dějin.
V Novém zákoně vystupují diakonky, jáhenky; uveďme jen jeden příklad z listu
Římanům 16,1. Ţeny byly pověřovány i sluţbami v církvi. Známe ze Skutků
apoštolských příběh, kdy apoštolové rozhodli o tom, ţe je třeba vydělit zvláštní sluţbu
stolu. K ní bylo vyvoleno 7 jáhnů, z nichţ nejznámější je Štěpán. Vedle já hnů byli v
novozákonních církvích i jáhenky (1 Tim 3,11). Sluţba jáhenek zanikla. Je
neoddiskutovatelné, ţe v prvotních obcích zaujímaly ţeny postavení ve svěřené
sluţbě, která byla nějakým způsobem zvýrazněna. V listě Titovi 2,3-5, se mluví o
starších muţích a také starších ţenách. Tím se nemyslí jenom věk, ale "starší" v
novozákonní terminologii znamená "ten, kdo stojí před těmi druhými". Přirozeně
nevíme přesně, v čem ta sluţba spočívala. Zároveň ţeny vedly přímluvné modlitby (1
Tim 5,5). Modlily se jménem a v čele toho společenství. Tyto uvedené příklady jen
letmo ukazují, ţe to, co Jeţíš prosadil a na čem trval, mělo pokračování uvnitř ţivota
lidu nové smlouvy. V Novém zákoně nalezneme různé výroky, které jsou pro naše
ucho nepřijatelné - např. Pavlovo "ţena ať v církvi mlčí", z kterého se bohuţel stalo
pravidlo, na které se odvolávaly pozdější generace, ale neprávem. Pavel měl na mysli
konkrétní situaci, v konkrétní obci, kde byly spory a rozepře a chtěl tomu zabránit.
Byl to tedy výrok ad hoc. Nelze ho ale rozhodně zevšeobecňovat a uţ vůbec z něho
nelze vyvozovat postavení ţeny v lidu nové smlouvy.
Takový přístup k ţeně bylo novum, které křesťané přinášeli. V dějinách se jim to
dařilo více nebo méně. Ale okolní svět stále nahlíţel na ţenu jinýma očima neţ Jeţíš a
pokračovatelé v jeho díle. V historii Boţího lidu nové smlouvy docházelo k různým
zlomům, posunutím tohoto Jeţíšova důrazu. Tak vyvstalo období manicheismu, kdy
všechno tělesné bylo povaţováno za hříšné, kdy sexualita byla démonizována a kdy
ţena byla bohuţel nahlíţena jako nádoba ţádostivosti. Zároveň se postupně
prosazoval celibát sluţebníků církve, coţ také mohlo navozovat přesvědčení, ţe
spojení se ţenou, nebo souţití se ţenou je něco méněcennějšího neţ úplné zasvěcení
se Bohu. Celibát ve své podstatě chtěl zdůraznit ozvláštnění těch, kdo slouţí u oltáře,
protoţe byli vnímáni čím dál víc jakoţto prostředníci mezi lidem a Bohem. Dobře
víme, ţe jediným prostředníkem mezi člověkem a Bohem je Jeţíš Kristus a ţe všichni
pověření sluţebníci církve jednají v moci přítomného Pána, nikoli sami ze sebe. K
tomuto náhledu se ale dospělo aţ poměrně pozdě. Samotné zavedení celibátu
navozovalo představu, jako by souţití ţeny a muţe byla pouhá nutnost k zachování
rodu.
Dobře víme, ţe dlouhá staletí se hledělo na manţelství jenom jako na institut, který
zajišťoval, aby zůstal zachován rod a aby se rodilo potomstvo. Zlom nastal na 2.
vatikánském koncilu. Prvotním cílem spojení muţe a ţeny je vzájemná láska, která
má být znamením Boţí lásky vůči člověku. Z této lásky samozřejmě také vyrůstá ta
úţasná moţnost předávat ţivot.
Navzdory tomuto vývoji se v druhém tisíciletí objevily některé ţeny, které přesahovaly
svým významem a působením hranice svých klášterů a které výrazným způsobem
ovlivňovaly duchovní ţivot a duchovní klima své doby. Jenom namátkou budu
jmenovat svatou Brigitu, svatou Terezii z Avily, svatou Kateřinu. Byly to veliké ţeny
církevních dějin, které přinesly do duchovního vkladu ţivota církve mnoho nového,
byly duchovními výzvami pro tehdejší představené církve. Komunikovaly s nimi, měly
odvahu upozornit na některé chyby a podobně.
Radikálně se situace mění po 2. vatikánském koncilu. Ţeny jsou pověřovány
sluţbami. Chtěl bych upozornit na to, ţe v naší arcidiecézi je moţnost, aby ţena byla
pověřena sluţbou lektora a akolyty. Podle církevního práva můţe být sice ustaven
lektorem nebo akolytou muţ, nicméně je zde moţnost udělit ţenám pověření sluţbou,
která má tentýţ obsah, avšak co do formy je to pověření a nikoli ustanovení. Ţeny
dnes jsou členkami různých rad a existují i učitelky teologie, coţ donedávna bylo
nemyslitelné. Dokonce uţ je i profesorka dogmatiky, nevím přesně, na které
teologické fakultě. Dnes se postavení ţeny v církvi mění a ţena uţ není vnímána jako
ta, která rozvíjí pouze pomocné práce. Ţeny jsou pověřovány funkcemi i jako vedoucí
administrativy. V praţské arcidiecézi je např. v čele kancléřství, coţ je významná
funkce v rámci instituce biskupství, ţena. Bruselský kardinál Danneels se nedávno
vyjádřil, ţe by ţeny měly být zastoupeny výrazněji v různých vatikánských
kongregacích, coţ před patnácti, dvaceti, pětadvaceti lety bylo nemyslitelné.
Novozákonní důrazy na sluţbu ţeny začínají znovu oţívat. Mnoho se o tom diskutuje.
Výhledově to spěje k tomu, ţe ţeny by mohly být zase diakonkami. Nic tomu
nepřekáţí, protoţe máme jasné důkazy, ţe i v novozákonní tradici byly ţeny touto
sluţbou pověřovány. Zdůraznění odlišnosti a jedinečnosti ţeny přispívá k bohatosti
ţivota církve, protoţe by bylo špatné, kdyby ţeny jenom suplovaly něco muţského.
Ţeny ale mohou dát sluţbám svůj ráz. V některých nekatolických církvích jsou ţeny
pověřovány sluţbami jakoţto kazatelky a ordinovány na kněze: např. v Českobratrské
církvi evangelické, v nedávné době to bylo zavedeno v církvi anglikánské.
Nebylo by vůbec dobré zuţovat respekt k ţeně jenom na otázku, zda mohou být
svěceny, jak se to často děje. Jde o to spíše respektovat zvláštnost ţeny a jejího
pohledu v ţivotě církve. Moţnosti jsou velmi různé. Při výuce na teologických
fakultách, při členství v různých poradních grémiích a podobně. Je ovšem třeba
bránit se zestejnění, které pozoruji. Někdy nepoznáte, jestli je před vámi chlapec nebo
děvče. Chlapci nosí náušnice, děvčata úzké kalhoty a jsou ostříhána na jeţka. Nabízí
se záměna pohlaví, jakási nejistota ve vlastní identitě. A kdo jiný neţ církev by měl
zdůrazňovat tu rozmanitost a autentickou úctu k ţeně a vytvářet prostor pro její co
nejširší působení i v církvi.
To je několik podnětů, které jsem chtěl vyslovit na začátek vašeho setkání. Jsem si
vědom toho, ţe jsem nastínil ve velké zkratce mnoho otázek, o nichţ by se dalo
hovořit hodiny a hodiny. Mně šlo o to poskytnout vám inspiraci k diskusi a k dalšímu
pokračování vašeho zasedání.
Děkuji za pozornost.
P. Adrián Zemek O.Praem.: Plánovaná
reorganizace farností a jak se dotkne ţen?
záznam přednášky přednesené na 12. plenárním sněmu Unie
katolických ţen dne 7. února 2004
Děkuji pěkně za přivítání a také za laskavé pozvání, ve kterém cítím i značnou dávku
důvěry. Musím hned na začátku upřesnit, ţe se necítím být odborníkem na otázku
reformy diecéze. Samozřejmě nějaké kroky a nějaké hledání v oblasti obnovy diecéze,
změn farností, té sítě, tak, jak je dnes, do nějaké podoby, která bude zítra, uţ jsme se v
plzeňské diecézi snaţili udělat, ale je to proces. Jsme více méně na začátku. A to, co
vidím jako důleţité, a proto jsem také rád přijel sem k vám, je potřeba kontaktu mezi
námi, kdo jsme v nějaké sluţbě v rámci správy diecéze, farnosti, a vámi, aktivními
členy jednotlivých farností. Takţe si dovolím nav rhnout následující: uvedu
problematiku, řeknu v přehledu, jak věci vidím, a další čas bychom vyuţili na vaše
připomínky, vaše názory, a pokud budou nějaké dotazy, pokusím se na ně odpovědět.
Nejdříve stručně uvedu, v jaké situaci většina diecézí v naší zemi je, aby bylo
zřetelnější, proč se objevují otázky po obnově či reformě.
Prvním výrazným faktorem je v našich diecézích při hranicích s Německem a
Rakouskem pohyb obyvatel po druhé světové válce, zejména odsun původního
německého obyvatelstva z pohraničí a Sudet. To byl, myslím, první velký zásah do
podoby diecézí i ţivota lidí. Potom bych chtěl upozornit na demografický vývoj v naší
zemi, zejména na fakt, ţe v posledních desetiletích dochází k velkému postupnému
stěhování lidí z malých míst do větších - do městeček a měst na úrovních malých
okresních měst anebo do větších měst, krajských nebo do Prahy. Dále musím zmínit
úbytek aktivních věřících v jednotlivých farnostech. Předtím celá desetiletí nebylo
moţné dělat nějaké seriózní průzkumy, kolik lidí se hlásí k nějakému vyznání v naší
zemi, ani nějaká sčítání účastníků bohosluţeb. Dnes uţ jsme v situaci, kdy se tato
sčítání provádějí, a je z nich zjevné, ţe dochází k jistému úbytku aktivních věřících. K
tomu taky přistupuje skutečnost, ţe dochází k úbytku kněţských povolání a povolání
duchovních včetně jistého znejistění těch, kteří jiţ kněţské povolání nastoupili.
Myslím, ţe to souvisí s celkovým nárůstem nejistoty dnešních mladších lidí ve světě, v
jejich povolání. Můţeme to porovnat i s určitým otřesem rodinného ţivota, jak to
vidíme kolem sebe. A do této souvislosti patří také skutečnost úbytku povolání ke
kněţství. Posledním bodem, který dokumentuje potřebnost zamyšlení se nad
stávajícím ţivotem církve, je fakt, ţe nějaká výraznější reforma, proměna, změna
uspořádání farností byla v našich zemích naposledy v době Marie Terezie. Od té doby
se dělaly víceméně kosmetické úpravy. Proto máme dnes v naší diecézi, a většina
ostatních diecézí je na tom, myslím, stejně, prakticky stejně, hustou síť farností, jak o
byla na konci 18. století.
Z tohoto všeho je zřejmé, ţe pro ţivot církve, tak jako pro jiné instituce a společenství,
je důleţité zamýšlet se nad těmito změnami a hledat další cestu. Musíme se tedy ptát,
v čem se přizpůsobit a v čem naopak zůstat stejní a nést tu identitu, kterou máme
díky Pánu Jeţíši, díky apoštolům a díky ostatním sestrám a bratřím, kteří k našemu
církevnímu společenství v průběhu dvou tisíc let patřili a patří.
I několik dalších věcí je také dobré vzít v úvahu. Většinu těch, kteří př icházejí slavit
eucharistii v sobotu či neděli, jak bylo zmíněno otcem biskupem Malým, tvoří ţeny.
Myslím, ţe jednou došlo od roku 1990 při počítání účastníků těchto nedělních
eucharistií také ke zjišťování, v jakém věku se účastníci těchto bohosluţeb nacházejí, a
bylo zjištěno, ţe jsou výrazně vyššího věku. Další skutečností je, ţe mnoho církevních
staveb se potýká nejenom se špatným technickým stavem, ale také s faktem malého
vyuţívání. Uvedu jeden konkrétní příklad z naší diecéze: při evidenci toho, jak jsou
jednotlivé kostely v naší diecézi v průběhu roku vyuţívány, bylo zjištěno, ţe z
celkového počtu asi 440 kostelů a kaplí určených pro bohosluţbu, jich prakticky
polovina není uţívána ani jednou za rok. Dalším faktem je, ţe naprostá většina těchto
církevních staveb, bohosluţebních míst, nemá ekonomické zázemí, jak to bylo
obvyklé ještě v době kolem druhé světové války nebo krátce po ní.
Další skutečností je i to, ţe s proměnou zákonů v naší zemi směrem k jistému
zpřísnění pohledů na církevní instituce, respektive se snahou zařadit církevní
instituce mezi ostatní a podrobit je stejným poţadavkům jako ostatní, narůstá
neúměrně agenda takzvaných slabých nebo skoro mrtvých farností. Představte si, ţe v
naší diecézi máme v dnešní době kněze, faráře, kteří kromě své farnosti mají ještě 7 či
více dalších farností. Dříve byla situace taková, ţe vedli jedno účetnictví, například
jednu správu pro celý tento velký obvod. Dnes je narůstající tlak, kterému se musíme
podrobovat, aby kaţdá z těchto formálních farností měla vlastní IČO, vlastní DIČ a
taky vlastní účetnictví. Při situaci, ţe je těchto 8 farností soustředěno ve správě
jednoho obvodu a kde některá z těchto farních společenství jsou navštěvována třemi,
sedmi, deseti, patnácti, dvaceti lidmi, vidíme, ţe je zde opravdu nadměrné zatěţování
těch, kteří se na správě ekonomických a technických záleţitostí podílejí.
Toto vše podle mě volá k přemýšlení o změnách, které nejsou tvořeny pro změny
samotné, ale které by měly usnadnit ţivot církve v současnosti. Řekl bych, ţe je velmi
důleţité nezapomenout, ţe tyto změny, které jsou před námi, by měly být vnímány ve
dvojím pohledu: za prvé jde o naprosto regulérní a mnohokrát osvědčenou změnu,
kterou bychom lépe nazvali obnovou a kterou církev potřebuje průběţně procházet.
Souvisí to s tím, ţe my lidé potřebujeme růst i obnovu ve svém duchovním ţivotě, ve
svém kaţdodenním ţivotě a spolu s námi potřebuje tuto stálou obnovu i naše
společenství, kterým je církev. A za druhé jde o takové přizpůsobení struktur, takovou
změnu forem, aby nám pomáhaly v rozvoji ţivota církve, ne brzdily.
Kdyţ se podíváme k našim sousedům do jiných diecézí, zejména evropských, je
moţno konstatovat, ţe od 80. let prochází velký počet diecézí v Evropě, ale i v
Americe, Austrálii určitou proměnou, která je blízká tomu, před čím stojíme my v
České republice. Tyto proměny bych mohl shrnout do dvou základních typů:
- Někde vyrůstají změny a obnovy shora, s tím, ţe dochází k restrukturalizaci farní
správy. Většinou se slučují dosavadní farnosti do většího obvodu, nemají ale vţdy
jedno nové přirozené farní centrum, ale podle skutečné situace jsou taková centra dvě
nebo tři a jsou třeba doplněna něčím, co bychom mohli nazvat kontaktním místem
nebo misijní stanicí. Smyslem takového uspořádání je, aby pokud moţno rychle byl
dán prostor ţivotu bez toho, ţe by zůstával balast nevyuţívaných církevních struktur.
- Druhý model pastorační proměny v diecézích je takový, ţe dochází k povzbuzení
procesu tzv. pastoračního plánování, coţ je proces zdola, kde je jednotlivým
farnostem nabídnuta pomoc s tím, aby se členové farního společenství společně s
kněţími a jáhny zamýšleli nad tím, co sami potřebují, ze svého pohledu, a
prostřednictvím týmu odborníků je jim pak nabízeno doprovázení v tomto i několik
let trvajícím procesu obnovy, přerodu farního ţivota. Cílem můţe být nejen domluva,
kde a jak budou bohosluţby, ale i jaké další aktivity tam věřící postrádají a jsou-li
ochotni se na jejich zajišťování dále podílet. Seznámil jsem se s pětadvaceti místy, kde
obnova některého z těchto typů začala probíhat. Ještě nemám přesnou zpětnou vazbu
o tom, k jakému závěru na všech těch místech došli resp. jak nastoupený proces
pastorační proměny a restrukturalizace vypadá dnes po několika letech.
Teď bych přiblíţil dosavadní práci na reformě a obnově v naší plzeňské diecézi. Je to
asi pět let zpátky, co vznikla v Plzni asi šestičlenná pracovní skupina, která se začala
zabývat přemýšlením o tom, jaké dlouhodobé pastorační záměry by měly být pro naši
diecézi stanoveny. Po asi dvou letech práce došlo k určitému vyjasnění, ţe nepostačí
dělat jenom reformu správní, to znamená místo tří set farností zavést polovinu nebo
třeba ještě menší počet farních obvodů, ale ţe toto pastorační plánování je nutně
spojeno s hledáním kroků k obnově ve vlastním slova smyslu. Asi se s vámi všemi
účastníky tohoto sněmu shodnu v tom, ţe potřeba obnovy pro naši církev je něčím, co
nelze zpochybňovat.
Zmíněná pracovní skupina nakonec navrhla sledovat tři základní směry: za prvé se
zaměřit na posílení ţivotaschopných farních společenství a aktivit, které uţ existují,
ve druhém kroku na reformu sítě farností s návrhem na nové rozdělení území diecéze
(byla tam dokonce odváţná myšlenka nerozdělit celé území diecéze jenom na nové
farnosti, ale podle skutečnosti mít odvahu některá území označit jako nová misijní
území) a nakonec v tom třetím směru bylo doporučení vypracovat v brzké době
vhodný návrh ekonomického modelu diecéze a farností, který by se hodil do současné
situace, dnešního stavu věřících s výhledem na pravděpodobně se uţ nerealizující
restituce církevního majetku. Zkrátka uspořádání ekonomických záleţitostí, které by
umoţňovaly církvi ţít v současnosti i blízké budoucnosti. Dalším krokem bylo
rozhodnutí provést v diecézi určitou provizorní reformu farností, tak aby bylo z
celkového počtu 320 farností vytipováno asi 40 nových obvodů s tím, ţe přesné
hranice těchto obvodů jsou postupně upravovány. Máme představu, ţe bychom
několik let toto provizorní uspořádání zkoušeli, prakticky se podle něho chovali.
Například v tom ohledu, ţe kaţdý nový obvod bude mít vţdy svého kněze a nakolik to
bude moţné, i další spolupracovníky - jáhna, pastoračního asistenta, katechetku ap.
na rozdíl od malých farností, které se v případě nouze uţ knězem obsazovat nebudou.
Třetí krok, jenţ v současnosti diecézi probíhá, je pokus začít proces pastoračního
plánování v diecézí. Na toto téma zatím proběhl jeden seminář pro zájemce z řad
kněţí a laiků aktivně v církvi zapojených, za účasti našeho biskupa Františka
Radkovského, a prvním výsledkem bylo rozhodnutí biskupa ustavit 5 členný tým lidí s
úkolem vypracovat návrh dalších potřebných kroků. Tyto několikaleté snahy v naší
diecézi vycházely z úvahy, ţe máme v podstatě dvě moţnosti: buď nechat věci běţet
tak, jak jsou, s tím, ţe budeme řešit jen palčivé nově vzniklé otázky (starší kněz zemře
nebo odejde ze sluţby a my tu situaci musíme nějak vyřešit, například rozdělit ten
jeho pracovní obvod nebo přičlenit k sousednímu obvodu) nebo se aktivně přičinit,
hledat cesty, jak udělat nutné změny klidně a ne, aţ kdyţ to hoří. Celkovým cílem
našich snah je, aby se ţivot v diecézi obnovil, aby víc odpovídal tomu, jak se dnes ţije
všeobecně. Aby se respektoval posun obyvatelstva a bylo moţné soustředit síly všech
farníků i věřících v diecézi k tomu, co společně zahlédneme jako skutečně nosné pro
ţivot církve dnes a zítra. Aby bylo moţné soustředit síly na posílení společenství, na
větší podporu ţivota v rodině, na posílení a pěstování jednotlivých duchovních
povolání, na větší zapojení do procesu hledání cest a rozhodování o farnosti a diecézi.
Kdyţ jsem přemýšlel nad otázkou, jak se hledání cest a přípravy reformy promítnou
do ţivota ţen, tak jsem byl trochu v rozpacích. Připadalo mi, ţe se jich dotknou stejně,
jako se jich dotýká ţivot v církvi dnes. To znamená tam, kde jsou ve farním ţivotě
ţeny a skupiny ţen aktivní, bude tato aktivita vítána i v rámci nového farního obvodu.
Pak mě napadlo, ţe toto nové uspořádání také otevře cestu pro větší zapojení ţen do
pastorace a aktivního ţivota ve farnosti tam, kde to zatím nebylo moţné. Snad by
podporou pro tuto myšlenku bylo i to, ţe bychom rádi, aby v čele nových farních
obvodů byli kněţí, kteří silami i zkušenostmi jsou schopni být odpovědnými farními
správci pro toto nové větší společenství. S ohledem na zdraví a motivaci nemůţeme
počítat pro budoucnost se sto procenty kněţí naší diecéze. Je to spíše tak, ţe zejména
mezi námi kněţími je třeba nastartovat proces obnovy, většího otevření se pro
potřeby dnešního ţivota, pro potřeby církve. Díváme-li se na ţivot nových farních
obvodů celkově, můţeme očekávat, ţe duchovní a pastorační proměna diecéze
usnadní práci i ţenám. Kdyţ se podaří rozšířit ţivot církve ve větším farním obvodu
tak, jak to není moţné zachovat v současných malých obvodech, tak ve větším obvodu
můţe snáze fungovat např. klub maminek, mohla by být rozvinutější práce s dětmi a
mládeţí, coţ ţenám nejen pomůţe, ale v čemţ také samy budou aktivní podle svého
obdarování a schopností. Určitou obtíţí nejen pro ţeny můţe být to, ţe bohosluţby
nebudou stejně četné - zejména o sobotách a nedělích, jak to bylo doposud. Na
druhou stranu se dají v sousedních západních zemích pozorovat trendy, kdy narůstá
počet těch, kteří jsou schopni cestovat vlastními prostředky tam, kde nejsou
hromadné dopravní prostředky. Také se posouvá věk těch, kteří řídí auto. V Německu
řídí automobil lidé i v sedmdesáti, pětasedmdesáti letech, coţ je u nás zatím spíše
výjimkou. Kdyţ počítáme s posunem přirozeného vývoje, tak si myslím, ţe ani dopad
poţadavku na dojíţdění nebude nikterak tragický.
Zmínil bych ještě jednu otázku a tou je zkušenost z berlínské diecéze, kde dochází k
prodeji šesti kostelů. I v naší diecézi jsme se rozhodli pro prodeje far, které
nedokáţeme v současné době vyuţívat pro pastoraci, vzhledem k tomu, ţe je to třeba
na místě, kde ani obyvatelé, natoţ věřící, nejsou. Ale také s ohledem na to, ţe nejsme
schopni získat finanční prostředky k udrţení v dále nechátrajícím stavu. Co se týká
kostelů, hledáme spíš cesty ke zburcování všech, kteří by o kostely měli zájem ale spoň
jako o významné kulturní památky a byli by ochotni spolupracovat na jejich záchraně
spolu s námi. Rozhodně neplánujeme kostely prodávat. Máme teď k dispozici v
průběhu roku 2003 vytvořenou pasportizaci staveb, z níţ je vidět, ţe z celkového
počtu 440 kostelů, které patří naší plzeňské diecézi, je 5% těch, které jsou ruinami, asi
něco méně neţ polovina je ve stavu po rekonstrukci nebo ve velmi dobrém stavu, ale
celý zbytek je ve špatném technickém stavu nebo na hranici havárie. A kdyţ ještě
znovu připomenu, ţe asi v polovině z těchto kostelních staveb se mše svatá neslouţí
pravidelně ani jednou za rok, tak to dává obrázek o této naší situaci. Jsme si vědomi
toho, ţe na jednu stranu je fara lépe udrţitelnou stavbou neţ kostel, na druhou stranu
je také lépe nahraditelnou. Pokud dojdeme k nějaké shodě s dalšími subjekty, tak se
můţe podařit zachránit větší část kostelních staveb tak, aby slouţily bohosluţbám
jako doposud nebo aby aspoň byly zachovány co do integrity stavby a vybavení pro
koncerty nebo jinou podobnou činnost.
Doufám, ţe se mi v uplynulém čase podařilo alespoň přiblíţit problematiku reformy restrukturalizace tak, jak v probíhá v naší diecézi. Jsem přesvědčen, ţe je potřebná i
pro diecézi litoměřickou, budějovickou, některé části diecéze praţské,
královéhradecké a pro alespoň příhraniční části diecéze ostravsko - opavské a
brněnské.
PhDr. Drahomíra Syrůčková: Mezigenerační
dialog v církvi
předneseno na 12. plenárním sněmu UKŢ dne 7. 2. 2004
Jak to s ním vypadá, by bylo moţné zodpovědně říci na základě průzkumů a analýz,
které zřejmě neexistují, a jak by to vypadat mělo - to by mohlo sklouznout k lacinému
moralizování.
Existují určité zákonitosti komunikace a její problémy, existují mezigenerační vztahy
a problémy a je tady křesťanství a církev.
Prostředkem lidského dorozumění je řeč. Proč vlastně mluvíme? - Chceme si sdělit
něco o sobě, sdělujeme objektivní informace, chceme si něco vysvětlit, vyřešit, někoho
přesvědčit, obhájit svůj názor, někoho kritizovat, odporovat mu, něco mu vytknout, o
něco poţádat. Někdy chceme někoho vyzvat, aby mluvil, ptáme se ho nebo ho
podněcujeme k mluvení. Uvedené důvody se mohou prolínat, střídat.
Úkolem toho, kdo poslouchá, má-li jít o dialog a nikoli dva nezávislé monology, je
naslouchat. Znamená to také snaţit se odhadnout, o co jde tomu, kdo mluví. Jestli se
chce hlavně sdílet, coţ bývá nejčastěji, nebo se poradit, nebo je důvodem něco jiného.
A jak často vypadá to, co by mělo být nasloucháním:
Během hovoru druhého přemýšlíme o tom, co mu odpovíme, nebo co budeme
vyprávět sami, nebo myslíme na něco úplně jiného. Nejhorší je člověka, který se
evidentně jenom sdílí, přerušit a jeho povídání nějak komentovat nebo mu radit. On o
ţádnou radu nestojí, chce se svěřit a být vyslechnut. Nebo někoho u druhého zaujme
naprosto nepodstatný detail a začne ho rozvíjet. Člověk, který hovoří, by měl sledovat,
jak působí jeho vyprávění na posluchače, jestli je to vůbec zajímá. Sociálně citlivější v
tomto případě bývají ţeny, ale není to pravidlem. Při zasahování do slovního projevu
druhého je třeba jednat mnohem taktněji při sdílení osobních pocitů, starostí a
trápení, neţ třeba při podrobném vyprávění o cizích lidech, které ostatní neznají a kdy
je docela dobré směr hovoru změnit.
Nejriskantnější je typ rozhovoru, ve kterém jde o to někoho přesvědčit, obhájit svůj
názor, kde se velmi snadnou sklouzne ke kritizování, odporování, vytýkání, někdy aţ
k slovnímu osobnímu napadání. Není podmínkou, aby takový dialog probíhal jen
hladce, je moţná i ostrá výměna názorů, která, pokud je konstruktivní, můţe
stanoviska osvětlit, někdy zkorigovat. Kdybychom si uvědomili, kolik lidí jsme v
ţivotě o něčem opravdu přesvědčili, moţná bychom si pro příště spoustu energie s
přesvědčováním ušetřili. Nejplodnější, i kdyţ asi nejtěţší, je kladení názorů vedle sebe
- ne polemicky, ale klidně, racionálně - já to vidím tak… domnívám se, ţe… Protoţe
kdykoli je člověk napadán - ať uţ teoreticky nebo za své jednání, vzbudí to v něm
okamţitě obrannou reakci a potřebu obhájit se. Takţe se ve svých názorech či jednání
spíš utvrdí. Naopak kdyţ klidně postavíme svůj názor vedle jeho, můţeme doufat, ţe o
tom bude aspoň přemýšlet. Při názorovém nebo zájmovém střetu je moţno dojít ke
sporu či hádce. Spor je věcná výměna názorů, která můţe být i bouřlivá, v níţ jde o
věc a končí obvykle závěrem, i kdyţ ne vţdycky dohodou. V hádce převládají
emocionální prvky, předmět původního sporu se často úplně vytratí, převládne
vyčítání, uráţení, obviňování - pamatujme: co bylo řečeno v hádce, není tzv.
reprezentativní, ten, kdo to říká, to vyslovuje pod vlivem negativních emocí a nemá to
obecnou platnost - tedy platí to ve chvíli vyslovení, ale uţ ne za hodinu nebo v další
dny. Hádkou se nic nevyřeší, slouţí leda k odreagování, a to ještě jak u koho.
Plodná komunikace by měla být pozitivní, zahrnovat také chválu, radost, vděčnost,
potěšení ze vzájemné blízkosti.
Pokud chceme mluvit o mezigeneračním dialogu, charakterizujme si nejprve věkové
skupiny a jejich přednosti a nedostatky:
o generace dvacetiletých (plus mínus několik let): mládí je období hledání - smyslu,
cíle, vlastní identity, sebepotvrzování růstu intelektuální kapacity, pruţnosti, odvahy,
ideálů. Ale také období nezralosti, nezkušenosti, zbrklosti, problematického vztahu k
autoritě, kritičnosti aţ hyperkritičnosti, přitom ale obdobím nejistoty, výkyvů
sebevědomí, touhy po citových proţitcích
o čtyřicátníci (plus mínus několik let): jsou na vrcholu sil, v dnešní době značně
absorbováni pracovní kariérou, přizpůsobováním novým ţivotním podmínkám ve
svobodě, které nejsou stabilizované, v rodině se objevují problémy při výchově
dorůstajících dětí, případně v partnerských vztazích
o šedesátníci a více - období stárnutí - to můţe být na jedné straně období zklidnění,
moudření, větší tolerantnosti a porozumění, období relativně svobodnějšího
nakládání s časem, ale také období těţkého vyrovnávání se s odchodem z povolání,
který je pro někoho odstavením na vedlejší kolej, prosazování vlastních názorů, menší
pruţnosti a přizpůsobivosti, i kdyţ někdy kompenzované bohatými zkušenostmi,
objevuje se zhoršování paměti, zdravotní problémy a je čím dál náročnější porozumět
rychlým změnám ve vývoji.
Jak by měla probíhat komunikace mezi těmito generacemi?
Dobré komunikaci musí předcházet úctyplný vztah a respekt k osobnosti a názorům
druhého. U křesťanů pak ještě umocněný láskou. To je náročné, a proto je nutné, aby
dialogu s lidmi předcházelo nebo lidský dialog doprovázel dialog s Bohem - modlitba.
V čem je tedy problém?
Kaţdá generace vyrůstala v jiných ţivotních podmínkách a její zkušenosti jsou na tyto
konkrétní podmínky vázány - to je pramenem mnoha nedorozumění v tom, co je teď
jinak, neţ bylo kdysi - ať uţ jde o vztah k autoritě, ţivotní styl, trávení volného času,
módě, kultuře, u křesťanů k tomu přibude vztah ke světu, liturgie, duchovní ţivot,
ţivot ve společenství.
Tato mezigenerační nedorozumění se opakují co svět světem stojí a zvláště v
posledních letech se vývoj zrychluje neuvěřitelně.
Souţití generací můţe být vzájemným obohacování, kooperací, citovým oblaţováním
nebo bojem, ubliţováním, i kdyţ často neúmyslným.
Je třeba se ptát: O co nám jde? Co je efektivní? Mít pravdu za kaţdou cenu nebo ţít v
souladu?
Při kaţdém souţití je nutné ustupovat a dělat kompromisy, ale ne v zásadních věcech.
Otázkou je, co je zásadní, protoţe i to můţe být chápáno subjektivně. Jsou lidé, kteří
si přejí, aby věci pokud moţno zůstaly, jak jsou. Objektivní realita je taková, ţe vedle
nás je všechno v pohybu, i Církev je v pohybu. Je moţné odepsat ty, kteří se do tohoto
pohybu zařazují? Jestli ano, kdo bude v Církvi za 10, 20, 50 let? A kdo stanovil, ţe
stav 20. století byl nejlepší, kdyţ se podíváme na historický vývoj během 2000 let
existence církve? A co ti, kteří uznávají jen pohyb, chtěli by změnit úplně všechno, i ty
lidi, kteří se změnit nechtějí nebo nemohou? Je třeba učit se ţít kdyţ ne spolu, tak
aspoň vedle sebe, zdůrazňovat to, co máme společné, a kdyţ se projeví neplodnost
dialogu v tom, co nás názorově dělí, raději se mu vyhnout. A tady se uplatní i
pravidlo, ţe s lidmi, se kterými se nedá mluvit, pokud nepřijmeme jejich názory, je
lépe nemluvit vůbec, aspoň o určitých tématech. Názorová rozdílnost není jen
generační - prochází napříč věkem. Jediná cesta k názorovému spoluţití je vzájemná
úcta a snaha o porozumění.
Starší generace by ráda předala to, co uţ bylo vytvořeno, ale musí umoţnit také
mladým hledat a tvořit po svém. To bývá provázeno pády, otřesy a zklamáním,
kterých by starší chtěli mladé uchránit, ale jsou to zkušenosti, kterými musí projít
kaţdý sám. Někdy se z bolavých experimentů zrodí něco mnohem lepšího, neţ by si
starší generace uměla představit - platí to v rodině i v církvi. Na druhé straně není
moţné všechno, co bylo vytvořeno dříve, prohlásit za staré a nemoderní. Existují
hodnoty, které přetrvávají a jejich nositeli jsou právě starší lidé.
Některá nedorozumění plynou z rozdílné terminologie. Určitá slova mají pro kaţdého
jiný, pro někoho ţádný, obsah - patrné je to u termínů týkajících se Boha, Bible,
Církve. Hřích, povolání, oběť, odevzdanost, Boţí vůle, zasvěcení, mystické tělo,
zavrţení - jak tyto pojmy chápou ti, kteří je neznají odmalička? A jak je chápou ti,
kteří je naopak odmalička znají? Moţná bychom měli mluvit lidštěji, srozumitelnější
řečí, a pak bychom si rozuměli lépe.
Starší lidé někdy nejsou schopni ustoupit ze své původní rodičovské pozice a chtěli by
dospělým mladým neustále radit, zasahovat do ţivota, řídit jim ho. To však plodnému
dialogu brání.
Dnešní doba je dobou poklesu autority, změny vztahu k autoritě, změněné úcty k
stáří. Dochází skoro aţ ke kultu mládí a úspěšnosti a někde se to projevuje i v církvi.
Vzpomínám si na jednu východní pohádku o zemi, kde staré lidi odnášeli zabalené v
koberci do hor, kde je nechávali umřít. A jeden otec synovi říká: "Vezmi si ten koberec
zpátky domů." A kdyţ se syn ptá proč, odpoví: "Aby si tvůj syn nemusel pořizovat
nový, aţ tě sem ponese." A syn vzal nejen koberec, ale i otce.
Jaké podmínky se dnes připravují starým lidem, takové, a moţná ještě horší,
připravují dnešní mladí sami sobě. Pohled svrchu a nedostatek úcty dobrým vztahům
a dobrému dialogu také nepřispívá. Je potřeba posilovat sebevědomí starých lidí,
protoţe jejich hodnota není určována tím, co si o nich myslí ostatní, ale kým jsou v
očích Boţích.
Směrem od střední generace ke starším můţe docházet k necitlivosti, nepochopení,
přílišnému zaujetí svou situací, k samozřejmému přijímání pomoci.
Někdy stačí k oboustranné spokojenosti málo - častěji zavolat, poděkovat, pochválit,
projevit uznání, zájem, soucit, pochopení. Hlavně úctu. I kdy ţ ze všeho je
nejdůleţitější láska, ale pokud se neprojevuje také úctou, není to pravá láska. Musí to
být úcta vzájemná - mladých ke starším, ale i starších k mladým.
Úskalí, o nichţ jsem hovořila, nejsou nepřekonatelná, ale také není moţné je přehlíţet
a je dobré o nich vědět. Existuje mnoho krásných mezigeneračních vztahů a
rozhovorů - v rodinách, církevních společenstvích, v občanské společnosti. Ale
většinou vyţadují určité úsilí - z obou stran. Jedny z nejkrásnějších vztahů mezi
generacemi jsou vztahy mezi prarodiči a vnoučaty. Prarodiče vnoučatům vytvářejí
klidné zázemí, místo, kde jsou děti bezpodmínečně přijímány, lásku si nemusejí
zaslouţit. Jednou třeba díky tomu pochopí, ţe taková je láska Boţí. Prarodiče mohou
být přínosem pro ţivot dítěte tím, ţe svým ţivotem ukazují, ţe je moţné překonat i
velmi těţké ţivotní překáţky. Spojení ţivotních příběhů a toho, jací prarodiče jsou, jak
se chovají, jaký vztah mají k Bohu a lidem, bývá pro děti a jejich ţivot velmi důleţité.
A jakým obrovským obohacením jsou vnuci pro své prarodiče, kolik radosti jim
přinášejí, jakou ţivotní energii jim to dodávají, o tom ti, kdo to zaţili a zaţívají,
mohou dlouho vyprávět.
Hnutí Sant´Egidio ukazuje, ţe obdobné vztahy jako v rodině je moţné vytvořit i v
církvi. Jeho působení je postaveno na přátelství, na osobním přátelství se starými
lidmi nebo s lidmi stojícími na okraji společnosti. Na přátelství je postavena i jejich
komunita tvořená převáţně mladými lidmi. K jejich spiritualitě patří naslouchání
evangeliu, společná modlitba a přátelství. Důleţitou sloţkou vztahů je vzájemná úcta
starých a mladých lidí. Do jejich konkrétní činnosti patří například péče o lidi v
domově důchodců, kterým jsou schopni uspořádat rodinnou dovolenou, na kterou
jede téměř stejný počet obyvatel domova a členů komunity. Mladí lidé pokládají staré
za velmi hodnotné a jejich modlitby za velmi účinné. Pro seniory je zase důleţité, ţe
znají význam svých modliteb a ţe se otvírají pro potřeby druhých - i neznámých - a
tím se dostávají z bludného kruhu svých zdravotních potíţí, bolestí a samoty. Další
potěšující věcí je, ţe se v některých farnostech začíná rozvíjet dobrovolnické hnutí i
zapojování skupin mládeţe do charitativní činnosti.
V některých církevních zdravotnických nebo jiných je vztah k jejich obyvatelům
lidštější a láskyplnější, neţ je běţné - velice na mě zapůsobil Domov pro mentálně
postiţené, zřízený a vedený slezskou Diakonií - atmosféra tam vládla, jako kdyby se
jednalo o zařízení pro význačné osobnosti. Podobně vedené jsou hospice a někt erá
další zařízení.
Závěr přednášky bych shrnula asi takto:
Tam, kde se v Církvi ţije z Boţí lásky, tam se v její síle vytvářejí láskyplné a úctyplné
vztahy, které jsou předpokladem plodného, konstruktivního, i kdyţ ne vţdy naprosto
bezproblémového dialogu.
Tam, kde převládá egoismus, vlastní zájmy, touha po sebeprosazení, neúcta k
druhým, tam je dialog mezi generacemi narušený, nebo k němu nedochází vůbec.
Skutečný stav je někde uprostřed. Rozhodně není definitivní a i na nás záleţí, kterým
směrem se bude vyvíjet.
(redakčně kráceno)
JUDr. Marie Boháčová: Rodinné formy zaloţené
na manţelství
předneseno na Symposiu o manţelství a rodině dne 13. 3. 2004 v
Brně
Váţení otcové biskupové, váţený pane ministře, paní poslankyně, pane senátore, pane
poslanče, dámy a pánové,
dovolím si přispět k předcházejícím odborným přednáškám úvahou, která vychází ze
zkušeností manţelky, matky, členky ţenské nevládní organizace a advokátky. Ráda
bych s vámi konfrontovala své poznatky, neboť vím, ţe podobně jako já se setkáváte s
mnoţstvím jednotlivých lidí, vy zřejmě v mnohem větším měřítku neţ já, zabýváte se
a řešíte problémy vztahů mezi lidmi - vztahů srdcí a duší, já na druhou stranu
prozaicky řeším téţ i vztahy majetkové.
Slova rodina a manţelství mají v mé praxi a běţné komunikaci s lidmi zřejmý a
jednoznačný význam. Sociologická šetření, která jsou prováděna v rámci
nejrůznějších projektů, ukazují, ţe instituce rodiny a manţelství zaujímá u běţného
respondenta jedno z předních míst v ţebříčku hodnot. Jak ţeny, tak muţi je řadí před
jiné hodnoty, jako je kvalitní vzdělání, úspěch v zaměstnání, bohatství, uznání, záliby,
společenská angaţovanost, náboţenství, apod. Běţný člověk ví, co si pod pojmem
rodina a manţelství má představit. Já jsem měla téţ jasno, aţ do chvíle, neţ jsem se
jako delegátka WUCWO (Světové organizace katolických ţenských organizací)
zúčastnila v prosinci r. 1993 Světového fora nevládních organizací, které pro
vyhlášení a zahájení Mezinárodního roku rodiny sezvala a zorganizovala
Hospodářská a sociální rada Organizace spojených národů.
Dva tisíce delegátů z téměř všech zemí celého světa se sešlo v Mediteranejském
konferenčním centru na Maltě (bývalé pevnosti Řádu Johanitů), aby debatovalo o
rodině. Toto obrovské společenství se také pokoušelo definovat rodinu jako takovou,
ale pro různost názorů, marně. Rodinou bylo nazýváno společenství muţe, ţeny a
dítěte, ale také společenství dospělé osoby a dítěte, nebo společenství dvou muţů a
dítěte, dvou ţen a dítěte, či jakékoliv společenství dospělých osob ţijících pospolu s
dětmi či bez dětí. Nakonec se všichni dokázali shodnout jen na takovém minimálním
pojetí rodiny jako místa nebo prostoru, kde člověk zakouší lásku, péči, bezpečnost,
společenství a přijetí. Dovedeno ad absurdum, představila jsem si, ţe rodinou vlastně
můţe být cokoliv, třeba dítě a nějaká milá, sympatická potvůrka, třeba E. T. nebo
člověk a počítač, a tak.
Takto překvapivě nově otevřené obzory poznání jsem se snaţila konfrontovat se
svými znalostmi z oboru pozitivního práva. Jaká je definice rodiny v našem českém
zákonodárství? V zákoně o rodině vydaném v roce 1963 byla tato definice:
"Rodina zaloţená manţelstvím je základním článkem naší společnosti, která
všestranně chrání rodinné vztahy". Citovala jsem článek II Základních zásad zák ona o
rodině (základní zásady v zákoně, jak známo, slouţí k tomu, aby umoţnily lépe vyloţit
a aplikovat jednotlivá ustanovení zákona). Novelou zákona o rodině, která byla přijata
v roce 1998, byly tyto úvodní základní zásady ze zákona vypuštěny. Tím zmizela i
uvedená definice rodiny, ale s pojmem rodina zákon dále pracuje. Definice manţelství
v zákoně o rodině zůstala: podle § 1 je manţelství trvalé společenství muţe a ţeny
zaloţené zákonem stanoveným způsobem a podle § 2 je hlavním účelem manţelství
zaloţení rodiny a řádná výchova dětí.
Chování lidí je však různé a mnohdy nepředvídatelné. Je pravdou, ţe z mnoha
důvodů, dobrovolně či nedobrovolně lidé vytvářejí různá ţivotní společenství. Je
pochopitelné, ţe odborníci - sociologové, demografové, psychologov é a mnozí další se
snaţí tato společenství svým vědeckým pojmovým aparátem uchopit a utřídit. V
tomto smyslu a ve smyslu své popsané zkušenosti rozumím tedy pojmu formy souţití
či rodinné formy, jak se s nimi lze setkat v mnoha vědeckých pojednáních, a nejen
těch, které jsou vysloveně laděny liberálně.
Jinou podobu má rodina v Evropě, jinou v Africe. Avšak celosvětově lze sledovat dosti
dramatické změny původních rodinných modelů a struktur.
V roce 2002 zorganizovaly mezinárodní katolické nevládní organiza ce mající
zastoupení v UNESCO průzkum těchto změn, kterými rodiny na celém světě
procházejí, a to formou dotazníku rozeslaného svým národním členským
organizacím. Do průzkumu se tak zapojilo 53 zemí ze všech 5 kontinentů.
Dovolím si Vás seznámit s některý mi údaji tohoto průzkumu.
Všechny odpovědi, bez ohledu na to, z kterého kontinentu pocházejí, vypovídají o
křehkosti či nestálosti vztahu manţelského páru, vzrůstu kohabitace, a přání ţít bez
dětí. Podle získaných údajů je v Ruské Federaci aţ 42 % párů nemajících ţádné děti.
Několik odpovědí z Austrálie pouţívá pojem "de facto rodiče" a z Latinské Ameriky se
uvádí, ţe ke sňatku rodičů dochází často aţ kdyţ dítě dosáhne školního věku a
nastupuje do školy. V Evropské Unii se kaţdé čtvrté dítě rodí mimo manţelství.
Naproti tomu v Indii je procento nesezdaných párů naprosto zanedbatelné a v Africe
zůstávají tradiční vícegenerační rodinné struktury stále hluboce zakořeněné.
Odpovědi z Nového Zélandu uvádějí moţnost oplodnění in vitro pro osamělé ţeny a
lesbické páry. Celosvětově byl zaznamenán vzrůst počtu ţen majících rozhodující
úlohu v rodině, ať uţ z důvodu rozvodu, ovdovění (stále více kvůli AIDS, násilí a
vnitrostátním konfliktům) nebo z důvodu vlastní volby - ţít neprovdané. Na jedné
straně se posouvá věk prvorodiček, na druhou stranu však přibývají těhotenství náctiletých, které opouštějí sloţitá souţití s rodiči nebo jsou z něj vyhnány. Mnohé
jsou ty, které odolaly nátlaku podstoupit interupci. V Evropě pojem jednočlenná
rodina zahrnuje častěji neţ dříve téţ otce ţijícího s dítětem, avšak bývá to často jen
krátký úsek jeho ţivota. Nově rekonstruované rodiny jsou běţným jevem v Evropě, ale
také v Latinské Americe, s obtíţně definovatelnými rodičovskými a prarodičovskými
rolemi. Převzetí rodičovské role prarodiči uvádí odpovědi z Ukrajiny, Argentiny a
Burkina Faso (Afrika). Důvodem jsou jak rozvody, tak nutnost rodičů hledat si práci
daleko od domova nebo téţ úmrtí obou rodičů z důvodu AIDS.
Lidé tedy vytvářejí nejrůznější formy souţití - tj. různé rodinné formy. Tyto rodinné
formy můţeme podle různých kriterií třídit a kategorizovat. Např.: rodinné formy
zaloţené na manţelství a ty ostatní, rodinné formy dvougenerační oproti
vícegeneračním, rodinné formy bez dětí, s vlastními dětmi či s adoptivními dětmi at d.
Pomocí nejrůznějších kriterií, případně jejich kombinací lze odvodit řadu různých
forem rodinného souţití. A to stále jsem jen jaksi na povrchu a popisuji abstraktní
formy, tedy pojmy, a nikoliv vnitřní uspořádání a fungování jednotlivé konkrétní
rodinné formy. Dospěla bych totiţ k tomu, ţe tak, jak se liší člověk od člověka, liší se
jednotlivá rodina svými vnitřními vztahy od jiné rodiny a ţe vlastně kaţdá jednotlivá
konkrétní rodinná forma je kategorií - škatulkou - sama pro sebe.
Chtěla bych se však vrátit zpět k tomu abstraktnímu pojmenování - rodinné formy - a
pokusit se o nějaké jejich základní ohodnocení či uspořádání. Vezmu si na pomoc tu
skoro jiţ zapomenutou legální definici rodiny, tj. "rodina zaloţená manţelstvím je
základním článkem naší společnosti" a téţ si vezmu na pomoc funkce, které rodina
pro společnost plní, a pokusím se s nimi konfrontovat jak rodinné formy zaloţené
manţelstvím, tak ostatní rodinné formy. K těm funkcím, které jsou rodině tradičně
připisovány, patří funkce biologická, výchovná, ekonomická a formální (socializační).
Z pohledu biologické funkce je svazek muţe a ţeny tím, řekla bych, ekologicky
nejčistším a nejzdravějším prostředím pro reprodukci lidského pokolení, a z pohledu
ekonoma je přirozeným, původním zdrojem tzv. lidského kapitálu. Víme dobře, ţe
věda svými experimenty v oblasti umělého oplodňování supluje plnění biologické
funkce těm rodinným formám, které by jinak tuto funkci plnit nemohly. Výchovnou
funkci mohou plnit pouze ty rodinné formy, které zahrnují nezletilé děti (ale i
mladistvé, respektive mladé dospělé). Výchovou se rozumí péče o rozvoj osobnosti
dítěte, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj. S poţadavkem plnění výchovné
funkce se dle mého názoru těţko vyrovnávají rodinné formy zaloţené na part nerství
osob stejného pohlaví, neboť z hlediska tvorby sociální a sexuální role dítěte
neumoţňují proces, kdy dítě rozlišuje a identifikuje se s jedním nebo druhým
genderovým vzorem. Ekonomická funkce spočívá v uspokojování hmotných potřeb
členů té které rodinné formy a správě jejich majetku. Ekonomická funkce však velmi
úzce souvisí s funkcí formální nebo chcete-li socializační. Formální funkcí rozumím
poţadavek podřídit se určitému řádu a náleţitostem, tak jako jsou jim v obecném
zájmu podřízeny i jiné formace, jako je obec, podnik, stát. V tomto smyslu na funkci
formální rezignují nesezdané páry.
Nastíním-li zde jakousi virtuální soutěţ v počtu splněných funkcí pro společnost,
nebude samozřejmě překvapením, ţe zvítězí v plnění počtu funkcí rodinná forma
zaloţená na manţelství zahrnující děti, a to nejlépe vlastní.
Vstupem do Evropské Unie budeme naplno vtaţeni do debat o rodinných formách,
které jiţ dávno probíhají. Evropská legislativa odvíjející se od Amsterdamské smlouvy
v rámci svého boje proti jakékoliv diskriminaci, a to i z důvodu sexuální orientace,
naléhavě doporučuje členským státům přijetí aktivních opatření k odstraňování všech
forem diskriminace a doporučuje legislativně uznat nemanţelské vztahy mezi
osobami stejného nebo opačného pohlaví a přiznat jim stejná práva.
Odborníky - docenty Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze i dalších našich
univerzit je jiţ od r. 2001 připravována rozsáhlá a podstatná rekodifikace občanského
zákoníku. Podle věcného záměru bude druhá část zákoníku, která pojednává o právu
rodinném, rozdělena na čtyři hlavy: Manţelství, Příbuzenství, Poručnictví a jiné
formy péče o dítě a Registrované partnerství. Registrované partnerství bude pojato
jako právní stav, tj. právem upravený svazek osob stejného pohlaví a tato úprava bude
zahrnovat vznik partnerství, povinnosti a práva partnerů a zánik partnerství.
Myslím, ţe v této souvislosti by si zákonodárci a osoby na rozhodovacích místech měli
ještě před započetím politické debaty nad novým kodexem občanského práva ujasnit
svá hodnocení rodinných forem, a to i z hlediska plnění funkcí pro společnost, jak
jsem výše naznačila.
Církev rodinné formě zaloţené na manţelství přikládá hodnotu nejvyšší. Podle
Kodexu kanonického práva, cituji: "Manţelský svazek, kterým muţ a ţena mezi sebou
vytvářejí nejvnitřnější společenství celého ţivota, zaměřené svou přirozenou povahou
na prospěch manţelů a na zplození a výchovu dětí, je mezi pokřtěnými povýšen
Jeţíšem Kristem na svátost. Proto mezi pokřtěnými nemůţe být platná manţelská
smlouva, která by nebyla svátostí."
Sekulární společnost má tendenci vidět všechny rodinné formy jako stejně hodnotné
a nerozlišovat mezi těmi, jejichţ základem je manţelství a ostatními. Myslím si, ţe
není správné nechat tyto tendence bez povšimnutí. Osobně jsem velmi ocenila
iniciativu lidoveckých poslanců, kteří přišli s návrhem Zákona o podpoře rodiny.
Smyslem navrhovaného zákona bylo vymezit postavení rodin ve společnosti - a to uţ
jej cituji - "jako přirozené a základní jednotky společnosti, která má nárok na podporu
ze strany společnosti a státu, přičemţ za rodinu je povaţováno manţelské souţití
rodičů a jejich dětí, vzniklé za zákonem stanovených podmínek, jako trvalé
společenství muţe a ţeny za účelem rodinného souţití a řádné výchovy dětí." Bohuţel
návrh tohoto zákona poslaneckou sněmovnou neprošel.
Zůstanu nyní u rodinné formy zaloţené na manţelství, neboli u rodiny v tradičním
pojetí. Jak jsem výše uvedla, lze ji téţ také dále kategorizovat a škatulkovat podle
různých kriterií. Kriteriem bude určitě charakter manţelských vztahů, dalším
podstatným kriteriem je například ţivotní fáze manţelů, ve které se rodina nachází.
Rodina před narozením prvního dítěte, s malými dětmi, dospívajícími dětmi či uţ
jako třetí nebo vlastně první, nejstarší generace. Dalším kriteriem jsou vnější tlaky a
podmínky působící na rodinu. Jiţ zmiňovaný průzkum pro UNESCO zaznamenává v
celosvětovém měřítku tyto vlivy a změny vnitřních vztahů rodin: profesní ţivot obou
rodičů, konsumní způsob ţivota na straně jedné či zápas o přeţití na straně druhé - to
vše vede k tomu, ţe jsou rodiče dětem stále méně k dispozici, - velké obtíţe při
předávání rodinných hodnot nastupující generaci - velká propast mezi generacemi a
špatný příklad dospělých - konkurence tzv. druhotných skupin - přátel, klubů, part,
které socializují jedince jiným způsobem neţ rodina - vyšší vzdělanost dětí neţ jejich
rodičů - vedoucí ke ztrátě důvěry, úcty a porozumění, zvláště kdyţ se ke všemu přidá
ještě konflikt mezi různými kulturami, náboţenstvími, apod.
Avšak určující pro charakter rodiny a pro její fungování a nakonec i přeţití jsou
vztahy mezi manţely.
V právním pojetí je manţelství vlastně smlouva. Je to nepsaný, ale ţitý soubor práv a
povinností. Kaţdé právo nese povinnost a odpovědnost - právo jednoho partnera
znamená povinnost druhého partnera a naopak. Pokud má být smlouva dobrá, musí
být práva a povinnosti obou smluvních stran v rovnováze a nezáleţí na tom, jak
komplikované a vzájemně propletené vzhledem k vnějším tlakům tyto povinnosti a
práva v konkrétním vztahu jsou.
Kdyţ jsem se vdávala, radila mi kamarádka: "Maruško, vař mu a chval ho!" (Nebyla to
tak úplně špatná rada). Ale ta rada v sobě skrývá určitou strategii a taktiku. Vím, ţe já
své dceři takovou radu dávat nebudu, neboť by mne s ní zcela jistě odmítla. Ne kvůli
faktu vaření, ale kvůli té taktice. Dnešní mladí lidé jsou přímí, nemají potřebu
taktizovat, chovají se a říkají věci tak, jak je (vevnitř) subjektivně cítí. Chtějí se
realizovat, chtějí se bavit, ale i pracovat, chtějí uznání a spravedlivé ohodnocení své
práce vykonávané doma i mimo domov. Mohlo by se říct, ţe ţijí v pravdě. Jejich
problémem je však, ţe často přeţenou - tu svou subjektivní pravdu. Oni netaktizují,
ale mají nedostatek taktu. Chybí jim ta subtilní směsice pokory, ohleduplnosti, vcítění
se do pocitů a vnímání druhého a smysl pro oběť. Jsou trochu jako sloni v porcelánu a
ve svých vztazích na sebe naráţejí. Jsou si velmi dobře vědomi svých práv, ale je jim
zatěţko plnit své povinnosti. Přitom mnohdy si mohou plnění svých povinností
navzájem velmi usnadnit, kdyby kaţdý ze svého práva trochu ustoupil.
Nemá smysl, abych rozebírala jednotlivá práva a povinnosti muţů a ţen vstupujících
do manţelství, dostala bych se tím mimo jiné opět k tomu, co jsem uţ výše uvedla,
tedy k plnění funkcí, které společnost od manţelů očekává. Jakým způsobem
konkrétní manţelé vyhoví tomuto poţadavku, tj. jakým způsobem si jednotlivá práva
a povinnosti mezi sebou rozdělí, záleţí dle mého názoru čistě na nich.
Bohuţel častou příčinou rozvratů manţelských vztahů, se kterými se ve své praxi
setkávám, je právě nerovné rozdělení povinností a práv mezi manţeli, zejména má-li
to za následek i finanční kolizi mezi nimi, a neochota hledat řešení, které by vzhledem
ke konkrétním podmínkám rodiny bylo přijatelné a vyhovovalo oběma manţelům.
Nápomocna musí být ale také sama společnost. Musí vytvářet příznivé klima, které
manţelům umoţní volit takovou náplň rolí v rodině neboli formu jejich vzájemných
vztahů, která bude výsledkem jejich svobodné volby. Jestliţe společnost od rodin
mnohé očekává, musí jim být dobrým partnerem jako podnik, jako obec, jako stát. Za
velmi dobrá povaţuji tedy všechna opatření, která umoţní ţenám stejně jako muţům
lépe sladit své pracovní a rodinné povinnosti, opatření, která poskytnou muţům
prostor a čas být se svými dětmi, aby se na základě vlastní znalosti a
nezprostředkovaných informací mohli podílet na jejich řádné výchově a společně s
matkami se mohli zabývat jejich kaţdodenními starostmi a problémy, a konečně i
opatření, která umoţní ţenám se více podílet na rozhodování o věcech veřejných a mít
tak moţnost poukazovat na hodnoty, které společnost dosud nedoceňuje.
Ţeny a rodinná politika
host: PhDr. Josef Zeman, Národní centrum pro rodinu
(Kulatý stůl UKŢ 27. 3. 2004)
Diskuzi otevřela Bohunka Boučková, která si vzala k ruce návrh Evropské ústavy. V
tomto dokumentu se klade důraz na práva ţen, muţů, dětí, starých lidí. Vzhledem k
tématu kulatého stolu se pokoušela hledat právní úpravu, která by se týkala rodiny.
Podle navrhovaného textu se za rodinu povaţuje jakékoliv společenství, které je za
rodinu povaţováno v tom kterém národním státě - tedy rodinná politika, respektive
definice rodiny, je ponechána na národním zákonodárství. Od tohoto úvodu přešla
Bohunka k provokativní otázce směrované více méně na přítomného odborníka, pana
PhDr. Josefa Zemana z Národního centra pro rodinu, který byl tak laskav a věnoval
nám svůj čas, znalosti a energii. Otázka zněla: Stále se hovoří o tom, ţe rodina je v
hluboké krizi. Je téţ pravdou, ţe srdcem rodiny je ţena. Znamená to tedy, ţe v krizi je
ţena?
Na nelehkou otázku - nelehká odpověď. Pan doktor Zeman se jí ujal s odbornou
erudicí:
Ţena má větší vliv na atmosféru, která v rodině panuje - moţná to platilo více dříve,
neţ nyní. Kvalitu vztahu však určují oba manţelé. Podstatná změna je v tom, ţe si
ţeny na základě větší míry reálné rovnoprávnosti začaly hledat kvalitní partnery. Také
podle papeţské exhortace "Familiaris Consortio" a konstituce Gaudium et Spes je
rodina společenstvím lásky - rodina bez lásky ţít nemůţe. Ve společnosti i v církvi
převládlo tzv. personalistické pojetí manţelství, do té doby bylo institucionalistické
pojetí, tedy pojetí manţelství výlučně jako instituce. Pro křesťany vznikl svým
způsobem nový úkol, jak naplnit představu, aby manţelství bylo i institucí, která
spolehlivě plní své funkce, i společenstvím lásky, kdyţ instituce klade důraz na
autoritu a společenství na vzájemnost a vstřícnost. Obojí naplnit lze, ale je to těţké.
Říká se, ţe muţ je hlavou rodiny . Také pojetí "hlavy" doznalo posun - hlava uţ nemá
ty kompetence a význam jako dřív. Je to otázka autority a zodpovědnosti. Muţi
obyčejně tvrdí, ţe ţena to umí lépe s dětmi, ale není to tím, ţe by to měla vrozené. Aţ
budou mít muţi příleţitost být s dětmi stejně dlouho, budou to umět stejně dobře.
Hledáme-li kvalitu rodiny, musíme najít vhodné postoje, které zaujmout, aby nedošlo
k tomu, ţe uţ rodina, jako společenství lásky, neexistuje. To nelze bez dialogu. Ten
musí v rovnoprávném vztahu nahradit autoritativní rozhodování. Kdyţ nastane
konflikt, ozve se atavismus v nás - všichni jsme vybaveni k boji - máme své emoce. V
momentě, kdy přestává fungovat institucionální sloţka s tím formálním
předpokladem, ţe hlavou je muţ, tedy má poslední slovo, tak najednou chybí tato
poslední rozhodovací instance pro řešení problému. Nelze však jít zpět. Je nutné se
naučit komunikaci - dialogu, nikoliv však dialogu emocí. (Např. aby muţ pochopil, ţe
argument "nevím jak, ale jinak…" je také věcný a moţný argument zaloţený na
intuici). Vzájemným respektováním se vztah stává kvalitnějším.
Rodina se mění - pozvolna se mění role muţů a ţen. Rodina procházející proměnami
je zranitelnější. Jsou téţ obrovské rozdíly mezi rodinami i v rámci Evropy. Jiná je
rodina ve Švédsku, jiná ve Francii. Definice rodiny v Evropské ústavě by byla
kamenem úrazu. Je mnoho rodinných forem zaloţených na manţelství. Avšak
uznávání homosexuálních svazků (registrované partnerství) - to rodinám škodí,
protoţe klade na roveň cíl egoistický a altruistický. Partnerství prospívá jim samým,
rodina je pro partnery i pro děti.
Co se týče rodinné politiky u nás - není to ucelený systém. Touto otázkou se zabývá
ministerstvo práce a sociálních věcí - odbor pro rodinnou politiku. Jiné státy mají
koncepčnější přístup, rodinu je třeba podpořit jak finančně, tak morálně. Například
ve Francii vzniklo před třemi lety ministerstvo pro rodinu. Obsahem rodinné politiky
by v zásadě mělo být, aby v současné době prudkých změn pomohl stát rodině splnit,
co si mladí lidé zakládající rodinu představují. Jedná se o dvě zásadní věci: mít se rádi
a mít hodné a úspěšné děti. Stát můţe s realizací obojího pomoci prostřednictvím
podpory vzniku takových sluţeb, které pomáhají rozvíjet vztahy, řešit konflikty a
zvyšovat kompetenci rodičů. Mladí lidé mají hodně lákadel - společnost by se měla
snaţit, aby i rodina byla lákadlem a mateřství i otcovství bylo přitaţlivé. Aby obojí
bylo obrazem společenského úspěchu.
Aby rodina mohla fungovat v dialogu, musí se děti dialogu učit. Dialog musí být
rovnoprávný i v tom technickém smyslu - mít k dispozici dovednost postarat se
rovnoprávně o chod domácnosti. Matky dělají chybu, kdyţ někdy k tomu své syny
nevedou. Vychovávat děti umí jen ten, kdo si s nimi umí hrát. Ve Švédsku například
můţe otec trávit se svými dětmi na tzv. otcovské dovolené dva měsíce. Usiluje se o to,
aby tato otcovská dovolená byla prodlouţena na 6 měsíců. V Rakousku mají
18měsíční rodičovskou dovolenou. Pokud se manţelé u dítěte vystřídají, prodluţuje se
tato dovolená na 24 měsíců.
Na otázku, zda je ve Švédsku patrná nějaká změna v rodinném klimatu, dr. Zeman
odpověděl, ţe tyto sociální věci mají obrovskou setrvačnost. Zvýšená porodnost však
dává za pravdu takovým opatřením.
Účastnice uváděla příklad rodinné firmy, s tím, ţe se ţena vţdy přizpůsobí.
Dr. Zeman upozornil na změněnou situaci, kdy v současné postmoderní době odvětví
sluţeb zaměstnává více lidí neţ průmyslová odvětví a ten rozdíl bude narůstat. Bude
přibývat podnikatelů či spíše podnikatelek ve sluţbách. Bude více prostoru pro
rodinné firmy s moţností střídání a zastupitelnosti manţelů.
Existující sluţby pro rodiny jsou velmi košaté. V Americe si lze dokonce zaplatit kurs,
ve kterém by se rodič naučil vyprávět svým dětem pohádky. V Itálii začíná přibývat
intelektuálních rodin, kde kaţdý z rodičů pracuje pouze na půl úvazku. Trend je
takový, ţe nebude nutné se tolik honit, nebudeme-li chtít.
Také vzdělávací systém a způsob preferuje ţeny - dívky jsou receptivnější, na rozdíl
od hochů lépe přijímají poznatky, proto jsou školsky úspěšnější. Víme, jak vzdělávat
ţeny, nikoliv muţe. Zatím však neumíme ţenského vzdělání dostatečně vyuţívat.
Další diskutující uvedla, ţe namísto televizního pořadu "Sama doma" by uvítala pořad
"Sama s dětmi doma". Určitě by více maminek (případně tatínků) na rodičovské
dovolené uvítalo televizní program, který by je mohl motivovat a poskytovat jim
nápady a inspiraci k různým výtvarným, naučným či jiným činnostem pozitivně
rozvíjejících osobnost dítěte, zvláště je-li těch dětí doma více. V televizních
programech však také chybí sdělení, jak jsou muţi v rodině důleţití.
Dle dr. Zemana naléhavost řešení nespočívá v tom, jak vynakládat peníze na to, aby
bylo více dětí, ale v tom, aby těm, kteří si to přejí a snaţí se mít kvalitní rodiny, to bylo
umoţněno a téţ usnadněno. Ve veřejné diskuzi se bohuţel klade důraz více na děti,
nikoliv na rodiny. Právě rodinám by však měla patřit obecná podpora.
(zapsala Marie Boháčová)
Ţeny a Plenární sněm církve v ČR
Kulatý stůl UKŢ 29. května 2004
Kdyţ jsme v loňském roce plánovaly témata našich diskusí na aktuální otázky kolem
kulatého stolu, zvolily jsme na květen právě toto téma. Odhadovaly jsme, ţe přibliţně
po roce od prvního zasedání Plenárního sněmu si pozveme někoho, kdo se tímto
tématem na sněmu zabývá a poreferuje nám o tom, jak práce pokročila. Mnoho
našich členek má totiţ o práci Plenárního sněmu upřímný zájem, protoţe od něj
očekává řešení současných problémů i vytyčení směru dalšího vývoje, budoucnosti
církve v naší zemi.
Hledaly jsme tedy na internetových stránkách Plenárního sněmu nejdříve, co vůbec
sněm o ţenách říká. Cituji ze základního pracovního materiálu Instrumentum laboris,
kapitola 19 - "Povolání, formace a sluţba laiků, sdruţení křesťanů, církevní hnutí":
§ 92:
a) Naléhavá potřeba zlepšení postavení ţen je opravdovým znamením našich dnů.
Učení církve podporuje roli ţeny v rodině, ale podtrhuje nezbytnost jejího nového
postavení v církvi a důstojnějšího postavení ve veřejném ţivotě. Původním Boţím
plánem bylo, aby muţ a ţena ţili v milujícím vztahu úcty, vzájemnosti a rovnosti.
Učení církve je však nutné přenést do kaţdodenní praxe církve.
b) Nespravedlivé zacházení se ţenami a jejich znevýhodnění představuje celou řadu
křivd, které se musíme učit nově vnímat. Kritické a odv áţné protesty samotných ţen,
které usilují o nápravu svého nerovného postavení vzhledem k muţům, stejně tak
jako dědictví systematické diskriminace a samotný pocit křivdy mnohých ţen, si
ţádají váţné promyšlení lidské, duchovní i teologické. Svět vnímaný očima ţen je však
obohacující a nemůţe chybět ani v běţné pastorační praxi církve. Genius ţeny má v
církvi své místo a je omylem se domnívat, ţe ho ţena můţe uskutečnit poţadavkem
svého svěcení. Organický proces změn postavení ţeny v církvi je totiţ nesen zásadou
stejné důstojnosti muţe a ţeny při zachování jejich rozdílnosti. Tradice vzájemného
partnerství ve sluţbě Boţí je hlubokou zkušeností naší místní církve, jak ji představují
vynikajícím způsobem naše národní světice sv. Ludmila, sv. Aneţka Česká a sv .
Zdislava.
c) Sněm děkuje všem ţenám - především křesťanským matkám, babičkám, věrným a
obětavým řeholnicím i všem ostatním - za jejich příspěvek ke zlidštění a zduchovnění
našeho světa. Jsou stráţkyněmi krásy, lidské paměti a priority vztahů nad všemi
ostatními hodnotami. Jsme vděčni za jejich tvůrčí plodnost a veškeré projevy
duchovního mateřství.
§ 94:
Sněm vybízí místní církev k váţnému studiu a reflexi vztahů kněţí a laiků a postavení
ţen ve společenství církve a následné diecézní synody ke hledání konkrétních podob
systematické formace laiků, podílejících se na pastoraci v duchu zásady "kdo více
dává, ten více potřebuje". (kurzívou zvýraznila redakce)
Je zde tedy zřetelně formulováno mnoho důleţitých podnětů pro zhodnocení
postavení ţeny v církvi a hledání nových forem v oblasti kaţdodenní pastorační praxe.
Církev je vyzvána k váţnému studiu a reflexi. Hledaly jsme proto, která sněmovní
komise se touto otázkou zabývá. Odhadly jsme Komisi č. 8 (Komise pro pastoraci)
nebo Komisi č. 5 (Komise pro ţivot a poslání laiků v naší církvi). Na internetu jsou
zveřejněny také zápisy z dosavadních setkání jednotlivých komisí. Komise č. 8 se
sešla dosud 3x, Komise č. 5 zatím 4x. Ani z jednoho zápisu není jasné, o čem se na
setkání hovořilo. Na náš sněm UKŢ v únoru jsme pozvaly delegátku Marii Kotrbovou,
která pracuje v Komisi č. 8. Z jejího referátu vyplynulo, ţe se práce komisí rozjíţdí
zatím velice pomalu a v této komisi se zatím o ţenách v církvi zcela určitě nejednalo.
Pozvaly jsme si tedy na besedu delegátku, která pracuje v Komisi č. 5, paní Pavlu
Ţeníškovou z Plzně. Snad patří tato problematika spíše do kompetencí této komise?
V sobotu 29. května jsme se sešly v Thákurově ul.. Téměř zaplněný kulatý stůl byl pro
paní Pavlu příjemným překvapením, protoţe to dokazuje, ţe máme o jednání
Plenárního sněmu opravdový zájem. Vyjádřila názor, ţe kdyby besedu na toto téma
nabídla v Plzni, je moţné, ţe by nepřišel by nikdo. Lidé, kteří se nejprve do práce ve
sněmovních krouţcích horlivě zapojovali, postupem času odpadali a nabývali pocitu,
ţe jejich práce stejně nemá smysl. Proto snad je zájem o sněm nyní minimální.
V úvodu jsme si zopakovaly, co se říká o ţenách v Instrumentum laboris a paní Pavla
nám potvrdila, ţe jejich komise, která jedná o laicích, mluví vţdy o muţích i ţenách
jaksi jedním dechem a nedělá rozdílu. My jsme argumentovaly tím, ţe si myslíme, ţe
o ţenách v církvi by se přece jen mělo jednat zvlášť: mají přece odlišné postavení neţ
muţi (nemohou být svěceny) a mají od Boha odlišná obdarování a z toho vyplývající i
jinou spiritualitu. Ţeny přitom tvoří v našich kostelích většinu. Proto i tam, kde bude
Plenární sněm reflektovat úlohu laiků, měly by být také respektovány rozdíly mezi
muţem a ţenou a pojednáno o jejich úlohách odděleně.
Následovala diskuse, z níţ vyjímám především dvě oblasti:
a) Rozdíly ve spiritualitě:
Dříve formulovali zásady spirituality pouze řeholníci (řeholnice) a kněţí. Nyní se
začíná formovat spiritualita laiků, a to muţská a ţenská, a zvlášť spiritualita
manţelská (velký pohyb je patrný především v iniciativě Manţelských setkání).
Stvořitelovým záměrem bylo, aby se muţ a ţena vzájemně doplňovali, a to i v oblasti
duchovního ţivota.
b) Rozdíly ve fungování v církvi:
Rozdělení úkolů mezi muţe a ţeny nemá být a nechce být bojem a moc, ale domluvou
o podílu na sluţbě. Mohou ţeny ministrovat? Mohou vykonávat sluţbu lektora a
akolyty? Někteří kněţí nevědí, co Řím v této otázce jiţ rozhodl a jak, a rozhodují se
samostatně. Také praxe je v jednotlivých diecézích různá.
V komunikaci kněţí se ţenami je patrný strach. Čeho se bojí?
Církev v různých koncilních i pokoncilních a papeţských dokumentech vyzývá ţeny,
aby uplatňovaly svá obdarování (důraz na vztahy, smysl pro oběť, přijetí druhého bez
podmínek, schopnost intuitivního vcítění apod.), protoţe právě tyto dary církev v
současné době velmi potřebuje. Muţský racionální postoj v církvi se uplatňoval dva
tisíce let. Ţenský přístup při pastoraci a evangelizaci můţe být jistě velmi přínosný.
Citujme např. z několika dokumentů:
Apostolicam actuositatem:
Kap. 3.: Různá pole apoštolátu
9. Laici konají svůj mnohostranný apoštolát jak v církvi, tak ve světě. V obou těchto
oblastech se jim otvírají různá pole apoštolské činnosti. Nejdůleţitější z nich zde
chceme uvést. Jsou to: církevní obce, rodina, mládeţ, sociální prostředí, národní a
mezinárodní řád. Protoţe však v nynější době mají na celkovém společenském ţivotě
stále větší aktivní podíl ţeny, je velmi důleţité, aby se zvýšila jejich účast i v různých
oborech církevního apoštolátu
II. vatikánský koncil ve svém závěrečném poselství říká ţenám:
Nastává hodina, a jiţ nastala, kdy se plně rozvíjí povolání ţeny, hodina, kdy ţena
získává ve společnosti moţnosti, vliv, vyzařování, jakých dosud nedosáhla. Proto ve
chvíli, kdy lidstvo prochází tak hlubokou proměnou, mohou ţeny, osvícené duchem
evangelia, pomoci lidstvu, ohroţenému úpadkem.
Mulieris dignitatem, apoštolský list papeţe Jana Pavla II. O důstojnosti a povolání
ţeny, (Praha 1992) říká v kap. 10:
Přednosti vlastní ţenské přirozenosti jistě nejsou menší neţ přednosti muţské, jsou
jenom odlišné. Ţena tedy má - jako ostatně i muţ - usilovat o své uskutečnění jako
osoby. Má usilovat o svou důstojnost a své povolání na základě těchto zdrojů, podle
bohatství svého ţenství, které obdrţela v den svého stvoření a které stále dědí jako
výraz Boţího obrazu a podoby, jeţ jsou jí vlastní.
Paní Pavla vyjádřila pochopení pro naši argumentaci. Seznámila nás s nadpisy
jednotlivých kapitol pracovního materiálu jejich komise a shodly jsme se na tom, ţe v
některých kapitolách by reflexe o ţenách rozhodně být měla (např. "Laici v církvi:
jejich kněţská, prorocká a pastýřská sluţba", nebo "Hledání autentické podoby
duchovního ţivota laiků" - ţenská a manţelská spiritualita, nebo "Komunikace v
církvi" - komunikace kněţí se ţenami aj.)
V závěru besedy přislíbila, ţe naše názory bude tlumočit na příštím zasedání komise,
které je hned následující úterý.
Komise pro ţivot a poslání laiků v naší církvi (č. 5.) naše podněty přijala a do svého
pracovního materiálu je zapracovala v této podobě:
4. Podíl laiků na ţivotě místní církve, spoluzodpovědnost za církev
4. V rámci ţivota farnosti je potřebné vnímat rozdíly i mezi muţi a ţenami.
Stvořitelovým záměrem bylo, aby se muţ a ţena vzájemně doplňovali. Rozdělení
úkolů mezi muţe a ţeny nemá být a nechce být bojem a moc, ale domluvou o podílu
na sluţbě. Mohou ţeny ministrovat? Mohou vykonávat sluţbu lektora a akolyty? Také
praxe je v jednotlivých diecézích různá. V komunikaci kněţí se ţenami je patrný
strach. Čeho se bojí? Církev v různých dokumentech vyzývá ţeny, aby uplatňovaly svá
obdarování (důraz na vztahy, smysl pro oběť, přijetí druhého bez podmínek,
schopnost intuitivního vcítění apod.), protoţe právě tyto dary církev v současné době
velmi potřebuje. Ţenský přístup při pastoraci a evangelizaci můţe být jistě velmi
přínosný.
Kongregace pro nauku víry: List biskupům
katolické církve o spolupráci muţů a ţen v církvi
a ve světě
(Převzato se svolením ČBK )
ÚVOD
1. Církev, která ví, co je lidské, se stále zajímá o vše, co se týká ţivota muţů i ţen. V
poslední době se hodně uvaţovalo o důstojnosti ţeny, o jejích právech a povinnostech
v různých oblastech občanské a církevní společnosti. Církev přispěla k hlubšímu
porozumění tomuto základnímu tématu především učením Jana Pavla II., a dnes cítí
výzvu oslovit některé myšlenkové proudy, které jsou často v rozporu s pravým
posláním ţeny.
Tento dokument chce po krátkém představení a kritickém zhodnocení některých
současných antropologických koncepcí nabídnout úvahy - inspirované doktrinálními
prvky biblického pohledu na lidskou osobu, které nelze opomenout pro zachování
identity lidské osoby - které jsou předpokladem pro správné pochopení aktivní
spolupráce muţů a ţen v církvi a ve světě, při uznání jejich rozdílnosti. Tyto úvahy
chtějí být výchozím bodem na cestě k dalšímu hledání uvnitř církve a podnětem pro
dialog se všemi muţi a ţenami dobré vůle, v upřímném hledání pravdy a ve
společném úsilí rozvíjet stále opravdovější vztahy.
I. PROBLEMATIKA
2. V posledních letech se v přístupu k ţenské otázce vymezily nové tendence. První
tendence silně zdůrazňuje stav podřízenosti ţeny ve snaze vyvolat spor. Ţena, aby
byla sama sebou, se stává soupeřkou muţe. Na zneuţití moci odpovídá strategií
hledání moci. To vede k soupeření mezi pohlavími, kde identita a úloha jednoho je
zdůrazňována na úkor druhého. To má škodlivý vliv na lidskou osobu, který se
bezprostředně a s neblahými následky projevuje ve struktuře rodiny.
Druhá tendence se objevuje jako důsledek té první. Ve snaze zabránit dominantnímu
postavení jednoho nebo druhého pohlaví směřuje tato tendence ke smazávání jejich
rozdílností, které jsou povaţovány pouze za výsledek historicko-kulturní
podmíněnosti. Na této rovině je tělesná odlišnost, nazývaná pohlaví, minimalizována,
zatímco rozměr úzce kulturní, nazývaný gender, je zdůrazněn a povaţován za
primární. Zastírání rozdílnosti nebo duality pohlaví má ohromné následky na
různých úrovních. Tato antropologie, která zamýšlela hájit úsilí o rovnost ţeny a její
osvobození od biologického determinismu, ve skutečnosti inspirovala ideologie, které
podporují např. zpochybnění rodiny s její přirozenou strukturou dvou rodičů, tedy
otce a matky, zrovnoprávnění homosexuality s heterosexualitou a nový model
polymorfní sexuality.
3. Bezprostřední příčiny výše jmenované tendence se nacházejí v kontextu úvah o
úloze ţeny, ale její hlubší motivaci je třeba hledat v lidské snaze osvobodit se od
vlastních biologických podmíněností. Z tohoto antropologického hlediska by v sobě
lidská přirozenost neměla charakteristiky, které by jí náleţely absolutním způsobem:
kaţdá osoba od chvíle, kdy by byla svobodná od kaţdého předurčení spojeného s jejím
tělesným zaloţením, by se mohla nebo by se měla zformovat podle svého přání.
Tato tendence má mnoho důsledků. Především posiluje myšlenku, ţe osvobození ţeny
s sebou nese kritiku Písma svatého, které podává patriarchální pojetí Boha
podporované bytostně muţskou kulturou. Na druhé straně by se skutečnost, ţe Boţí
Syn na sebe vzal lidskou přirozenost v její muţské podobě, zdála nedůleţitá a
nesměrodatná.
4. Tváří v tvář těmto myšlenkovým proudům hovoří církev, osvícená vírou v Jeţíše
Krista, o aktivní spolupráci mezi muţem a ţenou zaloţené na poznání jejich
rozdílnosti.
Pro lepší pochopení základu, smyslu a důsledků této odpovědi je uţitečné se vrátit,
byť pouze krátce, k Písmu svatému, bohatému na lidskou moudrost, v níţ se postupně
tato odpověď projevovala díky Boţímu zásahu ve prospěch lidstva.
II. ZÁKLADNÍ ÚDAJE BIBLICKÉ ANTROPOLOGIE
5. První sérií biblických textů určených k analýze jsou první tři kapitoly knihy Geneze.
Ty nás přivádějí "do rámce biblického ‚počátku'. V této souvislosti je zjevená pravda o
člověku jako ‚obrazu a podobě Boha' neměnným základem celé křesťanské
antropologie."
V prvním úryvku (Gn 1,1-2,4) se popisuje stvořitelská moc Boţího slova, které působí
rozlišení v původním chaosu. Sdruţují se světlo a tma, moře a souš, den a noc, byliny
a stromy, ryby a ptáci, všichni "podle svých druhů". Rodí se uspořádaný svět, počínaje
rozdílnostmi, které však na druhé straně slibují vztahy. Zde je tedy načrtnutý základní
obraz, do něhoţ je umístěno stvoření lidstva. "I řekl Bůh: ‚Učiňme člověka, aby byl
naším obrazem podle naší podoby (…).' Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem,
stvořil ho, aby byl obrazem Boţím, jako muţe a ţenu je stvořil." (Gn 1,26 27) Lidstvo
je zde popsáno jako bytí, které se od svého počátku projevuje ve vztahu muţe a ţeny.
Toto podle pohlaví rozdělené lidstvo je výslovně prohlášeno "obrazem Boţím".
6. Druhé vyprávění o stvoření (Gn 2, 4-25) potvrzuje jasným způsobem důleţitost
pohlavní rozdílnosti. Ten, který je jednou utvořen Bohem a postaven do zahrady, jiţ
má obdělávat pro svoji obţivu, a který je označen ještě obecným jménem jako Adam,
proţívá zkušenost osamocení, jeţ přítomnost zvířat nedokáţe ukonejšit. Potřebuje
jemu odpovídající pomoc. Termín zde nepopisuje podřazenou úlohu, ale ţivotní
pomoc. Účelem je totiţ umoţnit, aby Adamův ţivot neupadl do sterilního a nakonec
smrtelného zabývání se pouze sebou samým. Je nutné, aby vstoupil do vztahu s jiným
stvořením, které by bylo na jeho úrovni. Pouze ţena, stvořená ze stejného "těla" a
zahalena stejným tajemstvím, dá ţivotu muţe budoucnost. To se potvrzuje v
ontologické rovině, protoţe Bůh tím, ţe stvořil ţenu, charakterizuje lidstvo jako
vztahovou skutečnost. V tomto setkání se vynořují také slova, která poprvé otevřela
ústa člověka výrazem úţasu: "Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla." (Gn 2,23)
"Ţena," napsal Svatý otec v odkazu na tento biblický úryvek, "je ve společném lidství
druhé ‚já'. Od začátku se [muţ a ţena] objevují jako ‚jednota dvou', a to znamená
překonání původní osamocenosti, v které muţ nenalézal ‚pomoc' podobnou sobě (Gn
2,20). Jde tu jen o ‚pomoc' v činnosti, v ‚podmaňování si země' (srov. Gn 1,28)?
Nepochybně jde o druţku ţivota, s kterou se můţe muţ spojit jako s manţelkou a stát
se s ní ‚jedním tělem'. Proto ‚opustí svého otce a svou matku' (srov. Gn 2,24)."
Ţivotní rozdílnost je směřována do společenství a je ţita pokojným způsobem
vyjádřeným tématem nahoty: "Oba dva byli nazí, člověk i jeho ţena, ale nestyděli se."
(Gn 2,25) Tak lidské tělo, označené pečetí muţství nebo ţenství, "zahrnuje ‚od
počátku' znak manţelství, tedy schopnost vyjádřit lásku: onu lásku, v níţ se člověkosoba stává darem, a prostřednictvím tohoto daru uskutečňuje samotný smysl svého
bytí a své existence." Svatý otec v komentáři k těmto veršům Geneze pokračuje: "V
této svojí zvláštnosti je vyjádřením ducha a je povoláno, v samotném tajemství
stvoření, k bytí ve společenství lidí, ‚k obrazu Boţímu '."
Tento pohled na manţelství objasňuje, v jakém smyslu staré vyprávění Geneze chápe,
jak je ţena ve svém nejhlubším a jedinečném bytí, "pro druhého" (srov. 1 Kor 11,9): to
je tvrzení, které místo odcizení vyjadřuje základní aspekt podobnosti s Nejsvětější
Trojicí, jejíţ osoby s příchodem Krista zjevují bytí ve společenství lásky, jedna pro
druhou. "V ‚jednotě dvou' jsou muţ a ţena od začátku povoláni nejen, aby ţili ‚vedle
sebe' nebo ‚spolu', nýbrţ jsou povoláni také k tomu, aby ţili navzájem ‚jeden pro
druhého'. (…) Text Gn 2,18-25 poukazuje na to, ţe manţelství je první a do jisté míry
základní rozměr tohoto povolání. Celé dějiny člověka na zemi probíhají v rámci
tohoto povolání. Na základě zásady, ţe v meziosobním společenství jeden je tu ‚pro'
druhého, rozvíjí se a naplňuje v těchto dějinách integrace ‚muţských' a ‚ţenských'
prvků v Bohem chtěném lidství."
Pokojná vize, kterou končí druhé vyprávění o stvoření, připomíná ono "velmi dobré",
které uzavírá první vyprávění, stvoření muţe a ţeny. Zde je srdce původního Boţího
plánu a nejhlubší pravda muţe a ţeny tak, jak je Bůh chtěl a jak je stvořil. Tyto
původní dispozice Stvořitele, jakkoliv převrácené a zatemněné hříchem, nemohou být
nikdy vymazány.
7. Prvotní hřích mění způsob, kterým muţ a ţena přijímají a ţijí Boţí slovo a svůj
vztah se Stvořitelem. Hned, jak je Bůh postavil do zahrady, dal jim jedno pozitivní
přikázání (srov. Gn 2,16) následované zákazem (srov. Gn 2,17), v němţ je implicitně
potvrzen podstatný rozdíl mezi Bohem a lidmi. Muţ a ţena, ovlivněni hadem, tuto
rozdílnost popírají. Následně je překroucen i způsob, jak ţít svoji sexuální rozdílnost.
Vyprávění Geneze tak stanovuje vztah příčiny a účinku mezi dvěma rozdíly: povaţuje li lidstvo Boha za svého nepřítele, samotný vztah mezi muţem a ţenou je mravně
zkaţený. Je-li tento vztah zkaţený, je přístup před Boţí tvář vystaven riziku zatracení.
Ve slovech, kterými se Bůh obrací na ţenu po hříchu, je stručným, ale ne méně
působivým způsobem vyjádřen typ vztahů, které se nastolují mezi muţem a ţenou:
"Budeš dychtit po svém muţi, ale on nad tebou bude vládnout." (Gn 3,16) Bude to
vztah, v němţ bude láska poníţena do pouhého hledání sama sebe, do vztahu, který
pohrdá láskou a zabíjí ji, a nahrazuje ji panováním jednoho pohlaví nad druhým. V
dějinách lidstva se skutečně opakují tyto situace, v nichţ je otevřeně vyjádřena trojí
ţádostivost, kterou připomíná svatý Jan, kdyţ mluví o ţádosti těla, ţádosti očí a
honosném způsobu ţivota (srov. 1 Jan 2,16). V této tragické situaci jsou ztraceny
rovnost, úcta a láska, které podle původního Boţího plánu vyţaduje vztah mezi
muţem a ţenou.
8. To, ţe jsme si prošli tyto základní texty, nám dovolí znovu potvrdit některé hlavní
údaje biblické antropologie.
Nejprve je třeba zdůraznit osobní charakter lidského bytí: "Člověk je osoba, a to muţ
a ţena ve stejné míře. Oba totiţ byli stvořeni k obrazu a podobě osobního Boha."
Stejná osobní důstojnost se uskutečňuje jako fyzické, psychologické a ontologické
doplnění a umoţňuje harmonickou "unidualitas" vztahu, kterou pouze hřích a
"struktury hříchu" vepsané do kultury učinily potenciálně konfliktní. Biblická
antropologie naznačuje, ţe se problémy, které se na rovině veřejné nebo soukromé
dotýkají rozdílnosti pohlaví, mají řešit na základě vztahu, nikoliv soutěţení nebo
odplaty.
Mimoto je třeba zdůraznit důleţitost a smysl rozdílnosti pohlaví jako skutečnosti
hluboce vepsané do nitra muţe a ţeny: "Sexualita charakterizuje muţe a ţenu nejen
na rovině fyzické, ale také na rovině psychologické a duchovní a vtiskuje se do
kaţdého jejich výrazu." Nemůţe být omezena na pouhý a bezvýznamný biologický
fakt, ale je "základní sloţkou osobnosti, jejího způsobu bytí, projevování se,
komunikace s ostatními, cítění, vyjadřování a ţití lidské lásky." Tato schopnost
milovat, odlesk a obraz Boha Lásky, má své vyjádření v manţelském charakteru těla,
do něhoţ je vepsáno muţství a ţenství lidské osoby.
Antropologický rozměr sexuality je neoddělitelný od teologického. Lidské stvoření je
ve své jednotě duše a těla od začátku určeno vztahem s druhým, který se od něho liší.
Tento vztah se ukazuje jako dobrý a porušený zároveň. Je dobrý skrze původní
dobrotu prohlášenou Bohem od prvního okamţiku stvoření. Je ale také porušený
disharmonií mezi Bohem a lidstvem, která má počátek v hříchu. Tato nedokonalost
neodpovídá ani původnímu Boţímu plánu ohledně muţe a ţeny, ani pravdě o vztahu
pohlaví. Proto tento dobrý, ale zraněný vztah potřebuje uzdravení.
Jaké mohou být cesty tohoto uzdravení? Vyjdeme-li pouze ze situace poznamenané
hříchem, pak nás úvahy a analýzy problémů týkajících se vztahu pohlaví, nutně
přivedou zpět k výše naznačeným omylům.
Je proto třeba prolomit tuto logiku hříchu a hledat východisko, které dovolí odstranit
ji ze srdce hříšného člověka. Jasný směr v tomto smyslu je dán boţským přislíbením
Spasitele, které zahrnuje "ţenu" a její "símě" (srov. Gn 3,15). Je to příslib, který dříve
neţ se uskuteční, projde dlouhou přípravou v dějinách.
9. Jedno z prvních vítězství nad zlem je představeno v historii Noeho, muţe
spravedlivého, který, vedený Bohem, unikl spolu se svou rodinou a zvířaty
rozmanitých druhů před povodní (srov. Gn 6-9). Ale naděje spásy se potvrzuje
především v Boţím vyvolení Abrama a jeho potomstva (srov. Gn 12,1nn). Bůh tak
začíná zjevovat svoji tvář, aby lidstvo díky vyvolenému národu poznalo cestu, jak být
podobno Bohu, tedy cestu svatosti, a tudíţ cestu změny srdce. Mezi mnoha způsoby,
kterými se Bůh podle dlouhé a trpělivé pedagogiky zjevuje svému lidu (srov. Ţid 1,1),
je také opakující se zmínka tématu spojení muţe a ţeny. Je to paradoxní, vezmeme-li
v úvahu drama připomenuté v Genezi a jeho velmi konkrétní opakování v době
proroků, jako i směšování svatého a sexuality v náboţenstvích národů obklopujících
Izraelity. A přesto se tento symbolismus zdá nezbytný pro pochopení způsobu,
kterým Bůh miluje svůj národ: Bůh se dává poznat jako Ţenich, který miluje Izrael,
svou nevěstu.
Důvodem toho, ţe je zde Bůh popisován jako "Bůh ţárlivý" (srov. Ex 20,5; Na 1,2) a
Izrael označen jako "cizoloţnice" nebo "nevěstka" (srov. Oz 2,4-15; Ez 16,15 34), je
naděje posílená slovy proroků, která dává vidět nový Jeruzalém jako dokonalou
nevěstu: "Jako se mladík ţení s pannou, tak se tví synové oţení s tebou. A jako se
ţenich veselí z nevěsty, tak se tvůj Bůh bude veselit z tebe." (Iz 62,5) Znovu utvořena
"spravedlností a právem, milosrdenstvím a slitováním." (Oz 2,21), ta, která se
vzdálila, aby hledala ţivot a štěstí ve falešných bozích, se vrátí k Tomu, který bude
mluvit k jejímu srdci, "opět odpoví jako za dnů m ládí" (Oz 2,17) a uslyší ho prohlásit:
"Tvým manţelem je přece ten, jenţ tě učinil." (Iz 54,5) V podstatě se jedná o stejný
údaj, který je potvrzen, kdyţ souběţně s tajemstvím díla, které Bůh uskutečňuje
prostřednictvím muţské postavy trpícího Sluţebníka, představuje kniha Izajáš
ţenskou postavu hory Sijón zkrášlenou nadpřirozeností a svatostí, jeţ symbolicky
představují dar spásy určené Izraeli.
Píseň písní představuje bez pochyby důleţitý okamţik, který se opírá o tento způsob
zjevení. Ve slovech lidské lásky, které oslavují krásu těla a štěstí vzájemného hledání,
je rovněţ vyjádřena láska Boha k jeho lidu. Církev se tedy nespletla, kdyţ vyuţila
stejné výrazy pro vyjádření tajemství svého vztahu s Kristem, a tak neohroţeně
sjednotila to, co je nejvíce lidské, s tím, co je nejvíce boţské.
V celém Starém zákoně se ukazují dějiny spásy, na nichţ se zároveň účastní muţský i
ţenský prvek. Výrazy ţenich a nevěsta nebo také smlouva, kterými je
charakterizována dynamika spásy, přestoţe mají evidentní metaforický rozměr, jsou
mnohem víc neţ pouhé metafory. Tento svatební slovník se dotýká samotné
přirozenosti vztahu, který Bůh stanovil se svým lidem, i kdyţ je tento vztah širší neţ
to, co můţe být zakoušeno v lidské svatební zkušenosti. Stejné konkrétní podmínky
spásy vyjadřují proroctví, jako například Izajášova, kdyţ spojují muţskou a ţenskou
úlohu ve zvěstování a předobrazu díla spásy, kterou Bůh právě dovršuje. Taková
spása obrací čtenáře jak k muţské postavě trpícího sluţebníka, tak k ţenské postavě
hory Sijónu. Izajášova proroctví střídají tuto postavu s postavou Boţího Sluţebníka, a
to před vyvrcholením na konci knihy, kde je popisováno tajemné vidění Jeruzaléma,
který v jediném dni rodí národ (srov. Iz 66,7-14), proroctví nových věcí, které Bůh
právě uskutečňuje (srov. Iz 48,6-8).
10. V Novém zákoně nacházejí všechny tyto předobrazy své naplnění. Na jedné straně
Maria, jako vyvolená Sijónská dcera, ve svém ţenství shrnuje a mění podmínky
Izraele/Nevěsty v očekávání dne své spásy. Na druhé straně muţství Syna dovoluje
poznat, jak Jeţíš přijímá ve své osobě vše, co starozákonní symbolismus pouţil k
vyjádření Boţí lásky pro svůj lid, popsané jako lásky ţenicha pro svou nevěstu.
Postavy Jeţíše a Marie, jeho Matky, zajišťují nejen návaznost Nového zákona na
Starý, ale přesahují ho, neboť s Jeţíšem Kristem se objevuje - jak říká svatý Irenej "veškerá novost".
Tento aspekt je zvláště evidentní z evangelia svatého Jana. Na příklad ve scéně svatby
v Káně Galilejské je Jeţíš pobídnut svou matkou, nazvanou "ţena", aby se postaral o
nové víno jako znamení budoucí svatby s lidstvem (srov. Jan 2,1-12). Tato mesiášská
svatba se uskuteční na kříţi, kde rovněţ za přítomnosti matky, označené jako "ţena",
vyteče z otevřeného srdce Ukřiţovaného krev/víno Nové smlouvy (srov. Jan 19,2527.34). Není proto nic neobvyklého, kdyţ se Jan Křtitel, dotázaný na svou totoţnost,
představuje jako "přítel ţenichův", který se raduje, kdyţ slyší ţenichův hlas, a musí se
umenšit pro jeho příchod: "Ţenich je ten, kdo má nevěstu; ale přítel ţenichův, který je
s ním a slyší ho, srdečně se raduje z ţenichova hlasu. A tak je má radost dovršena. On
musí růst, já však se menšit." (Jan 3, 29-30)
Ve své apoštolské aktivitě rozvíjí svatý Pavel celý svatební smysl vykoupení a
koncipuje křesťanský ţivot jako svatební tajemství. Církvi v Korintě, kterou zaloţil,
píše: "Mám vás totiţ tak ţárlivě rád jako Bůh. Já jsem přece připravil vaše zasnoubení
jedinému muţi a musím vás představit Kristu jako čistou pannu." (2 Kor 11,2)
V listě Efesanům je znovu poukázáno na svatební vztah mezi Kristem a církví a je zde
obsáhle prohlouben. V Nové smlouvě je milovanou nevěstou církev a - jak učí Svatý
otec v Dopise rodinám - "tato nevěsta, o níţ je řeč v listě Efesanům, se zpřítomňuje v
kaţdém pokřtěném a je jako osoba, která se dává spatřit svému Ţenichovi: ‚Miloval
církev a vydal sám sebe za ni… Tím si chtěl církev připravit slavnou, bez poskvrny,
vrásky nebo něčeho takového, aby byla svatá a bez vady.' (Ef 5,25 -27)"
Apoštol rozjímá o jednotě muţe a ţeny, jak je popsána v okamţiku stvoření světa
(srov. Gn 2,24), a volá: "Toto tajemství je veliké; mám na mysli vztah Krista a církve."
(Ef 5,32) Láska muţe a ţeny ţitá v síle křtu se stává svátostí lásky Krista a církve,
svědectvím vydaným tajemství věrnosti a jednoty, z něhoţ se rodí "nová Eva" a jímţ
ţije církev na zemi v očekávání plnosti věčného zasnoubení.
11. Křesťanští snoubenci, včleněni do velikonočního tajemství a učiněni ţivými
znameními lásky Krista a církve, jsou obnoveni ve svém srdci a mohou uniknout
vztahům poznamenaným ţádostivostí a sklonem vládnout nad druhým, jeţ uvedla do
prvotního manţelského páru roztrţka s Bohem způsobená hříchem. Dobrota lásky, po
níţ si lidská zraněná touha zachovala stesk, se jim zjevuje s novými výrazy a
moţnostmi. V tomto světle připomíná Jeţíš, dotazovaný na rozvod (srov. Mt 19,3 9),
poţadavky smlouvy mezi muţem a ţenou, jak to chtěl Bůh na počátku, tedy před
hříchem, který obhajoval následné úpravy Mojţíšova zákona. Tato Jeţíšova slova o
rozvodu, daleká od tvrdého a nesmlouvavého řádu, jsou zvěstováním "dobré zprávy"
o věrnosti, která je silnější neţ hřích. V síle vykoupení je moţné vítězství věrnosti nad
slabostmi, nad zraněními a hříchy manţelského páru. V Kristově milosti, která
obnovuje jejich srdce, se muţ a ţena stávají schopnými osvobodit se od hříchu a
poznat radost vzájemného sebedarování.
12. "Vy všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste se v Krista, (…) uţ není muţ anebo
ţena," píše svatý Pavel Galaťanům (Gal 3,27-28). Apoštol zde nepopírá rozdílnost
muţe a ţeny, o níţ na jiném místě mluví jako o tom, co patří do Boţího plánu. To, co
chce říci, je především toto: soupeření, nepřátelství a násilí, které ničí vztah muţe a
ţeny, jsou v Kristu překonatelné a překonané. V tomto smyslu je lépe neţ kdy jindy
vyjádřena rozdílnost mezi muţem a ţenou, kterou ostatně aţ do konce provází
biblické zjevení. V poslední hodině pozemských dějin, kdyţ jsou v Janově Zjevení
vymezena "nová nebesa" a "nová země" (Zj 21,1), je představeno vidění města
Jeruzaléma s ţenskými rysy, které je "vystrojeno jako nevěsta pro svého ţenicha" (Zj
21,2). Samotné zjevení se uzavírá slovy nevěsty a Ducha, kterými volají Ţenicha:
"Přijď, Pane Jeţíši." (Zj 22,20)
Muţství a ţenství jsou tak zjeveny jako ontologicky náleţející ke stvoření, a tudíţ
určeny k trvání mimo přítomný čas, evidentně v proměněné podobě. Tímto způsobem
charakterizují lásku, která "nikdy nepřestává" (1 Kor 13,8), i kdyţ pomine časný a
pozemský výraz sexuality, patřící ţivotu poznamenanému zrozením a smrtí. Pro tuto
formu budoucí existence muţství a ţenství je prorockým znamením celibát pro Boţí
království. Pro ty, kdo ho ţijí, předjímá ţivot, který přestoţe zůstává ţivotem muţe a
ţeny, uţ nebude omezen dosavadními manţelskými vztahy (srov. Mt 22,30). Pro ty,
kteří ţijí v manţelství, se celibát stává znamením a proroctvím naplnění, kterého
jejich vztah dojde v setkání tváří v tvář s Bohem.
Muţ a ţena jsou odlišní od počátku stvoření a zůstávají takovými v samotném srdci
věčnosti, jsou včleněni do velikonočního Kristova tajemství, a tudíţ uţ nepociťují svou
rozdílnost jako důvod nesváru, který je nutné překonat popřením nebo vyrovnáním,
ale jako moţnost spolupráce, kterou je třeba pěstovat se vzájemnou úctou.
III. AKTUÁLNOST ŢENSKÝCH HODNOT V ŢIVOTĚ SPOLEČNOSTI
13. Mezi základní hodnoty spojené s konkrétním ţivotem ţeny patří to, co nazýváme
"schopnost přijetí druhého". Ačkoli určitý feministický proud vymáhá nároky ţeny
"být pro sebe samu", uchovává si ţena hluboké vnímání toho, ţe to nejlepší v jejím
ţivotě je činnost směrovaná k podpoře ţivota, k růstu a k ochraně druhých.
Tato intuice je spojena s fyzickou schopností ţeny dávat ţivot. Taková schopnost, ať
uţ ţitá nebo potenciální, je skutečností, která hluboce utváří ţenskou osobnost.
Dovoluje jí velmi rychle dospět, dává jí smysl pro závaţnost ţivota a odpovědnosti s
ním spojené. Rozvíjí v ní smysl a úctu ke konkrétnímu, které je v protikladu k
abstrakcím, často smrtelným pro existenci jedinců a společnosti. Nakonec je to ţena,
která i v nejvíce beznadějných situacích - a historie je toho dokladem - má jedinečnou
schopnost vytrvat v protivenstvích, umoţnit ţivot i v extrémních situacích, uchovat
spojení s budoucností a se slzami připomínat cenu kaţdého lidského ţivota.
I kdyţ je mateřství klíčovým prvkem ţenské identity, neopravňuje nás to k tomu,
uvaţovat o ţeně pouze z hlediska biologického plození. V tomto smyslu můţe
docházet k váţnému pokřivení pohledu na ţenu, kdyţ je vyzdvihována biologická
plodnost v čistě kvantitativním smyslu, coţ je často doprovázeno nebezpečným
opovrhováním ţenou. Velký význam má v tomto ohledu skutečnost křesťanského
povolání k panenství, které je odváţné vzhledem ke starozákonní tradici i k nárokům
mnoha lidských společností a radikálně kritizuje kaţdou snahu přiřadit ţenám pouze
biologický úděl. Jako panenství přijímá od fyzického mateřství skutečnost, ţe
neexistuje jiné křesťanské povolání neţ v konkrétním darování se druhému, tak
fyzické mateřství přijímá od panenství jeho bytostně duchovní rozměr: nestačí dát
pouze fyzický ţivot, aby se mohl opravdu narodit druhý člověk. To znamená, ţe
mateřství můţe najít moţnosti k plné realizaci i tam, kde není fyzické plození.
V této perspektivě chápeme jako nezastupitelný úkol ţeny ve všech oblastech ţivota
rodiny a společnosti, které se dotýkají mezilidských vztahů a péče o druhého. Zde se
velmi jasně projevuje to, co Jan Pavel II. nazval ţenským géniem. To znamená
především, aby ţeny byly aktivně a významně přítomné v rodině, která je "společnost
prvního řádu, a v určitém smyslu společnost ‚suverénní'", protoţe především zde
nabývají tvaru podoby lidství a členové rodiny zde získávají základní poučení. Učí se
milovat natolik, nakolik jsou milováni bez podmínek, učí se úctě ke kaţdé další osobě
natolik, nakolik jsou sami v úctě, učí se poznávat Boţí tvář natolik, nakolik jim j i
nejdříve ukáţe otec a matka, kdyţ projevují pozornost ke svému potomstvu. Kdekoliv
chybí tyto základní zkušenosti, společnost jako celek trpí násilím a plodí svým
způsobem další násilí. To rovněţ znamená, ţe ţeny mají být přítomné ve světě práce a
organizace společnosti a mít přístup na místa vyţadující zodpovědnost, kde jim bude
umoţněno ovlivňovat politiku národů a podporovat nová řešení ekonomických a
sociálních problémů.
S ohledem na to ovšem nesmíme zapomínat, ţe vztah mezi oběma aktivitami rodinou a prací - je pro ţeny zcela rozdílný neţ pro muţe. Výzvou současné doby je
umoţnit soulad organizace práce a pracovních zákonů s posláním ţeny uprostřed
rodiny. Problém není pouze právní, ekonomický a organizační; je to především otázka
mentality, kultury a úcty. To totiţ vyţaduje skutečně spravedlivé ocenění práce
vykonávané ţenou v rodině. Potom by ţeny, které si to svobodně přejí, mohly věnovat
všechen svůj čas práci v domácnosti, aniţ by byly ve společnosti v opovrţení a
finančně poškozovány, zatímco jiné, které si přejí angaţovat se také v jiné práci, by ji
mohly vykonávat v upravené pracovní době, aniţ by musely volit mezi zanedbáváním
rodinného ţivota nebo nepřetrţitým stresem, coţ má negativní důsledky jak pro
osobní vyrovnanost ţeny, tak pro rodinnou harmonii. Jak napsal Jan Pavel II, "bude
to společnosti jen ke cti, umoţní-li matce, aby se věnovala péči o děti a výchově podle
jejich věkových potřeb; ovšemţe tak, aby nebyla omezována její svoboda, aby netrpěla
psychologickou ani praktickou diskriminací a necítila se ve srovnání s jinými ţenami
poníţena."
14. Je ovšem vhodné uvědomit si, ţe zmíněné ţenské hodnoty jsou především
hodnoty lidské: lidská situace, jak muţe, tak ţeny, stvořených k obrazu Boţímu, je
jedna a nerozdělitelná. Pouze proto, ţe ţeny jsou bezprostředněji v souladu s těmito
hodnotami, mohou být jejich připomínkou a přednostním znamením. Nakonec ale
kaţdá lidská bytost, muţ nebo ţena, je určena k tomu být "pro druhého". V tomto
smyslu to, co se nazývá "ţenskost", je víc neţ prostý znak ţenského pohlaví. Je to
označení bytostně lidské schopnosti ţít pro druhého a díky druhému.
Podpora ţeny ve společnosti proto musí být chápána a zamýšlena jako zlidštění
společnosti, uskutečňované skrze hodnoty, znovuobjevené díky ţenám. Kaţdá
tendence zaloţená na boji pohlaví, je pouhou iluzí a nebezpečím: skončila by v
odloučení a soupeření mezi muţi a ţenami a podnítila by egocentrismus, ţivený
falešným pojetím svobody.
Aniţ by odsuzovaly zlepšování ţenských práv ve společnosti a v rodině, chtějí tyto
poznámky opravit tendenci, která povaţuje muţe za nepřátele, jeţ je třeba porazit.
Vztah muţe a ţeny nemůţe najít správný výraz v nedůvěřivé a obranné opozici. Je
třeba, aby byl tento vztah proţívaný v pokoji a ve štěstí sdílené lásky.
Na konkrétnější rovině, sociální politika - v oblastech výchovy, práce, rodiny,
přístupu ke sluţbám a občanské účasti - má-li na jedné straně bojovat proti
nespravedlivé diskriminaci pohlaví, musí na druhé straně umět naslouchat touhám
lidí a rozpoznávat jejich potřeby. Obrana a podpora stejné důstojnosti a společných
osobních hodnot obou pohlaví musí být v souladu s pozorným rozpoznáváním
odlišností a vzájemného obohacování tam, kde je to třeba pro uskutečňování
vlastního lidství, ať muţského nebo ţenského.
IV. AKTUÁLNOST ŢENSKÝCH HODNOT V ŢIVOTĚ CÍRKVE
15. Co se týče církve, ţena jako znamení je víc neţ kdy jindy ústřední postavou a
vydává své bohatství. je víc neţ kdy jindy ústřední a plodné. To vyplývá z identity
samotné církve, kterou dostala od Boha a přijala ve v íře. Tuto "mystickou", hlubokou
a podstatnou identitu je třeba mít na paměti při úvahách o náleţitých úlohách muţe a
ţeny v církvi.
Od prvních křesťanských generací se církev povaţovala za společenství zrozené
Kristem a spojené s ním vztahem lásky, jejímţ nejlepším vyjádřením je svatební
smlouva. Z toho vyplývá, ţe prvním úkolem církve je zůstat v přítomnosti tohoto
tajemství Boţí lásky, zjevené v Jeţíši Kristu, kontemplovat ho a slavit ho. V tomto
ohledu představuje postava Panny Marie v církvi základní v ztahový bod. Pomocí
metafory by se mohlo říci, ţe Panna Maria dává církvi zrcadlo, v němţ je církev
pozvána poznat svou identitu jako stav srdce, postojů a činů, které od ní Bůh očekává.
Mariina existence je výzvou pro církev, aby zakořenila své bytí v naslouchání Boţímu
slovu a v jeho přijetí, protoţe víra není toliko hledání Boha ze strany člověka, ale
především poznáním člověka, ţe Bůh k němu přichází, navštěvuje ho a mluví k němu.
Tato víra, pro níţ "nic není nemoţného" (srov. Gn 18,14; Lk 1,37), ţije a prohlubuje se
v pokorné a milující poslušnosti, s níţ církev umí říci Otci: "Ať se mi stane podle tvého
slova." (Lk 1,38) Víra neustále odkazuje na Jeţíše - "Udělejte všechno, co vám řekne."
(Jan 2,5) - a provází ho na jeho cestě aţ pod kříţ. Maria v hodině nejhlubší temnoty
vytrvá odváţně ve věrnosti s jedinou jistotou důvěry v Boţí slovo.
Církev se stále od Panny Marie učí důvěrnému vztahu s Kristem. Maria, která ve
svých rukách chovala malé betlémské dítě, nás učí poznávat nekonečnou Boţí pokoru.
Ona, která ve své náručí přijala Jeţíšovo umučené tělo sňaté z kříţe, ukazuje církvi,
jak má přijímat všechna těla znetvořená v tomto světě násilím a hříchem. Od Panny
Marie se církev učí smyslu moci lásky, jak ji Bůh vysvětluje a zjevuje v samotném
ţivotě milovaného Syna: "Rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně (…) a poníţené
povýšil." (Lk 1,51-52) Od Panny Marie přijímají i učedníci smysl a potěšení z chvály za
dílo Boţích rukou: "Učinil mi veliké věci ten, který je mocný." (Lk 1,49) Učedníci se
učí, ţe jsou ve světě, aby uchovali památku těchto "velkých věcí" a aby bděli v
očekávání dne Páně.
16. Dívat se na Pannu Marii a napodobovat ji neznamená, ţe církev by měla převzít
pasivitu, inspirovanou zastaralým pojetím ţenství. Ani to neodsuzuje církev k
nebezpečné zranitelnosti ve světě, kde jde především o panování a o moc. Kristova
cesta ve skutečnosti není cestou panování (srov. Flp 2,6), ani cestou moci, jak to
chápe svět (srov. Jan 18,36). Od Syna Boţího se můţeme naučit, ţe tato "pasivita" je
ve skutečnosti cestou lásky, je královskou mocí, která porazí kaţdé násilí, je "vášní",
která vysvobozuje svět ze hříchu a ze smrti a znovu tvoří lidstvo. Ukřiţovaný Jeţíš
tím, ţe svěřil apoštola Jana své Matce, vyzývá církev, aby se učila od Panny Marie
tajemství lásky, která vítězí.
Aniţ by se církvi přisuzovala identita zaloţená na historicky podmíněném modelu
ţenskosti, staví ji odvolání na Pannu Marii s jejími schopnostmi naslouchání, přijetí,
pokory, věrnosti, chvály a očekávání do souvislosti s duchovními dějinami Izraele.
Tyto postoje se v Jeţíši a díky němu stávají povoláním kaţdého pokřtěného člověka.
Bez ohledu na různé ţivotní podmínky, stavy a povolání, ať uţ s veřejnou
odpovědností nebo bez ní, určují tyto postoje podstatný aspekt identity křesťanského
ţivota. Ačkoliv se jedná o postoje, které by měly být typické pro kaţdého pokřtěného
člověka, ve skutečnosti jsou charakteristické pro ţenu, která je ţije se zvláštní
intenzitou a přirozeností. V tomto smyslu zastávají ţeny v církevním ţivotě úkol
maximální důleţitosti, připomínají tyto dispozice všem pokřtěným a přispívají
jedinečným způsobem k ukazování pravé tváře církve, Kristovy nevěsty a matky
věřících.
V tomto smyslu je třeba také chápat skutečnost, ţe ačkoliv je kněţské svěcení
vyhrazeno výhradně muţům, naprosto nebrání ţenám, aby vstupovaly do srdce
křesťanského ţivota. Jsou povolané k tomu, aby byly pro všechny křesťany
nezastupitelnými vzory a svědky toho, jak má nevěsta s láskou odpovídat na lásku
ţenicha.
ZÁVĚR
17. V Jeţíši Kristu je všechno tvořeno nové (srov. Zj 21,5). Obnovení v milosti není
moţné bez obrácení srdcí. Díváme-li se na Jeţíše a vyznáváme-li ho jako Pána, jedná
se o poznání cesty lásky vítězící nad hříchem, kterou on nabízí svým učedníkům.
Takto se vztah mezi muţem a ţenou promění a trojí ţádostivost, o níţ mluví první list
apoštola Jana (srov. 1 Jan 2,16), přestane být ničivou silou. Musíme přijmout
svědectví vydávané ţivotem ţen jako objevení hodnot, bez nichţ by se lidstvo uzavřelo
do sebestřednosti, do snů o moci a do dramatu násilí. Také ţena se musí nechat
obrátit a rozpoznat jedinečné hodnoty a velkou moc lásky pro druhého, jejíţ
nositelkou je její ţenství. V obou případech se jedná o obrácení lidstva k Bohu
způsobem, kterým ať muţ, nebo ţena poznají Boha jako svou "pomoc", jako Stvořitele
plného něhy, jako Vykupitele, který "tak miloval svět, ţe dal svého jednorozeného
Syna." (Jan 3,16)
K takovému obrácení nemůţe dojít bez pokorné modlitby za to, abychom přijali od
Boha jasné vidění, kterým poznáme vlastní hřích a zároveň milost, která uzdravuje.
Zvláštním způsobem je třeba vzývat Pannu Marii, ţenu podle Boţího srdce,
"poţehnanou mezi ţenami" (srov. Lk 1,42), vyvolenou k tomu, aby zjevila lidstvu,
muţům i ţenám, jaká je cesta lásky. Pouze takto se můţe "Boţí obraz", svatá
podobizna vepsaná do kaţdého muţe a ţeny, vynořit podle zvláštní milosti, kterou
kaţdý z nich dostal. (srov. Gn 1,27). Pouze tímto způsobem můţe být nalezena cesta
pokoje a úţasu, o níţ svědčí biblická tradice skrze verše Písně písní, v obraze slavení
jediné radosti těla i srdce.
Církev zajisté zná sílu hříchu, který působí v jednotlivcích i ve společnosti a který
někdy (občas) vede k zoufalství nad dobrem manţelského páru. Ale skrze svou víru v
ukřiţovaného a vzkříšeného Krista poznává církev ještě větší sílu odpuštění a
sebedarování navzdory jakémukoliv zranění a jakékoliv nespravedlnosti. Pokoj a
úţas, které dnes s důvěrou ukazuje muţům a ţenám, jsou pokojem a úţasem zahrady
vzkříšení, které prozářilo náš svět a celé jeho dějiny zjevením, ţe "Bůh je láska" (1 Jan
4,8.16).
Nejvyšší velekněz Jan Pavel II. během audience udělené níţe podepsanému
kardinálovi, prefektovi Kongregace pro nauku víry, schválil tento dopis, na kterém se
usneslo řádné shromáţdění této Kongregace, a nařídil, aby byl publikován.
Řím 31. květen 2004, slavnost Navštívení Panny Marie
+ Joseph kard. Ratzinger
Prefekt
+ Angelo Amato, SDB
Titulární arcibiskup v Sila
Sekretář