Černá hora – 2008

Putování na kole po Černé Hoře, ale nejen tam
Jen 3 dny po návratu ze Slovinska, kde jsem cestoval na kole jako
vedoucí zájezdu CK Alpina s 25 klienty od Julských Alp až
k Jadranskému moři s malým výletem do Chorvatska a nádhernou
závěrečnou horskou etapou z Bledu k Bohinjskému jezeru a zpět (za 7
dní 501 km), jsem se vydal po více jak 35 letech do Černé Hory. V plánu
byly cyklistické výlety v Národních parcích a jeden pěší výlet v oblasti
Durmitoru, kde nedávno byla ještě válka, prohlídka historických měst a
ukončení cesty koupáním v moři.
Těšil jsem se na cestování, dobrodružství, nové zážitky; šel jsem často
do neznáma. Za sebou klienty CK, kteří mi důvěřovali a já je nechtěl
zklamat. Jednoduché je to pro mne v italských Dolomitech, které znám
stejně dobře jako Krkonoše,.
Ale zde to byla pro mne výzva; ukaž co umíš, jak dovedeš improvizovat;
příležitost, která se nevyskytuje každý den ani každý rok.
Cesta začala být dobrodružná už v samotných Pardubicích, kde mi
průvodčí rychlíku nechtěl naložit můj dopravní prostředek, tj. jízdní kolo.
Nakonec se našlo místo v uličce na samém konci rychlíku. V dalším
vlaku, Pendolinu do Brna, bych musel zaplatit příplatek a ještě za
místenku pro kolo.
Z Brna jsem cestoval už autobusem do Bratislavy, kde jsme doplnili
počet klientů na 36. Dále přes Maďarsko a Srbsko, kde se cesta
prodloužila o 3 hodiny čekáním na hranicích. Srbský celník byl
nepříjemný a arogantní a čekal na úplatek. Připomnělo mi to slovensko ukrajinskou hranici, kde nás loni zdrželi více jak 4 hodiny. V tu chvíli jsem
si znovu uvědomil, jak je skvělé cestování v zemích Evropské unie, kde
už skoro rok hranice neexistují a tak pas nebo občanský průkaz z kapsy
ani nevyndáte. Na hranici ze Srbska do Černé Hory celník kromě jiného
kontroloval přívěs s koly a požadoval doklady (technické průkazy) od kol!
Jinými slovy – udělil nám pokutu, resp. řekl si o 50€, jinak nás do země
nepustí (pokuta pochopitelně bez dokladu). Byli jsme na cestě již 23
hodin a do cíle zbývala asi 1 hodina, a tak nakonec raději zaplatím
požadovaných 50€ abychom mohli pokračovat do cíle. Po 18. hodině
kempujeme u nádherného Biogradského jezera v nadmořské výšce 1094
m s čistou teplou vodou (23 st.). Bylo to více jak 24 hodin na cestě.
Několik základních informací o Černé Hoře.
Nachází se na pobřeží Jaderského moře mezi Chorvatskem a Albánií.
Sousedí ještě s Bosnou a Hercegovinou a se Srbskem. Před rokem se
oddělila od Srbska. Má 662 000 obyvatel, z toho 173 000 jich žije
v hlavním městě Podgorica (do roku 1992 Titograd). Převažují
Černohorci, dále tu žijí i Srbové a Albánci. Z náboženského hlediska se
1
většina hlásí k pravoslavné církvi, ale jsou tu i muslimové.
Nejvýraznějším pohořím je Durmitor, Bjelasica a Komovi, významné jsou
toky řek Tara a Morača, která ústí do Skadarského jezera. Z jezer stojí
za zmínku Crno jezero v Durmitoru a jezero Biogradska Gora v Bjelasici.
Černá Hora má velmi zachovalou přírodu a řídké osídlení.
První výlet jsme začali tzv. „královskou cyklistickou etapou“ dlouhou 65
km s převýšením více jak 1500 m v Národním parku Bjelasica.
Vystoupali jsme skoro do výše 2000 m a vraceli se po hřebenu
s nádhernými výhledy na vrcholy – nádhera; krásné šťavnaté louky,
šotolinové cesty nahoru a dolů, časté výjezdy a sjezdy, ale žádná auta,
málo lidí. Na travnatých loukách se vyskytuje 2000 druhů bylin a
dokonce
prales,
kde
jsou stromy až
500 let staré.
Nejvyšší
vrchol
Crna
Glava
dosahuje
výšky 2139 m.
Občasná
stavení
připomínají
dobu před 80.
2
léty. Sobotní piknik u čisté říčky trávila větší srbská rodina, která nás
pozvala na odpolední svačinku. Ochutnávali jsme jehněčí maso na grilu,
domácí sýr,
cukroví,
rakiju i víno.
Bylo
to
velice milé
setkání
a
při náročné
cestě všem
chutnalo a
byli
spokojeni.
Cyklistickou
túru
jsme
zakončili
koupáním
v jezeře
v kempinku
a
večeří.
Tekutiny jsme doplňovali v příjemné malé restauraci přímo v kempu.
3
Další den jsme se přesunuli na kolech do 80 km vzdáleného města
Žabljaku, ležícího v nadmořské výšce 1450 m, podél největší řeky Tara.
Při cestě z Mojkovaku do Žabljaku jsme míjeli zajímavý most na 130 m
vysokých pilířích. Odtud asi polovina cyklistů využila autobusu, aby
nemuseli zdolávat závěrečné stoupání cca 650 m. Dostali jsme se do
pohoří Durmitoru s mnoha jezery, které je nejznámější a nejvíce
navštěvované jak turisty, tak cyklisty a vodáky.
Následující den jsme odložili kola a v pohorkách snadno vystoupili na
vyhlídkový vrchol Savin Kuk 2313 m vysoko, odkud jsme shlédli celé
pohoří
včetně
nejvyššího vrcholu
Bobotov
Kuk
(2523), na jehož
vrchol výstup a
sestup
zabere
skoro 10 hodin
času. Nám stačilo
jen
7
hodin
pochodu
pod
lanovkou a tak
skoro hodinu jsme
se kochali pohledy
do
údolí
a
odpočívali
na
vrcholu, neboť
4
počasí bylo velmi příznivé, v této výšce nezvykle teplo. Sestoupili jsme
k Crnemu jezeru (1400), které má tvar nepravidelné osmičky a kolem
jsou jehličnaté stromy. Jeho dvě části jsou spojené úzkým průlivem,
který
občas
vysychá.
Příjemné bylo
koupání v tomto
jezeře
v Národním
parku, i když
jsme museli za
vstup
zaplatit
každý 2€.
Večer
jsme
zakončili
v kempu
na
objednávku
připraveným
grilovaným
jehněčím
masem, domácím sýrem a vínem za 7€ za osobu; nechyběla ani rakije,
kterou poskytl správce kempu.
Druhý den strávený v NP jsme na kolech objeli celé pohoří, tzv.
„prstenec Durmitoru“, což bylo skoro 100 km, ale s převýšením skoro
2100 m. Více
jak 2/3 cesty
bylo po úzkých
asfaltových
silnicích,
zbytek
po
štěrkové cestě
neboli šotolině.
Zdaleka
ne
všichni zvládli
tuto náročnou
cestu a tak se
včas
vrátili
stejnou cestou
zpět
do
kempu.
Někteří
dali
přednost prohlídce 10 km vzdáleného Hadího jezera a městečku Žabljak
a okolních salaší.
5
Neradi jsme se loučili s Durmitorem, ale čekalo nás skoro stejně hezké
pohoří Sinjajevina s nejvyšším vrcholem Babin Zub (2253), ale málo
navštěvované. Má charakter náhorní plošiny výšky 1800 m a začíná tu
výstavba nových malých rekreačních domů, ale bez urbanistického
plánu, spíše chaoticky (nové domy do krajiny moc nezapadají a jsou
často namačkány jeden na druhý). Na 70 km dlouhé cestě jsme začali
25 km dlouhým sjezdem a pak následovalo opět stoupání do výšky cca
1800 m a znovu sjezd po překrásné asfaltové silnici téměř bez provozu
do obce Raško jen 500 m n.m. Převýšení ten den bylo 1200 m a sjezd
přes 2300 m. Na horských kolech jsme se dolů řítili rychlosti až 70
km/hodinu, což jedna dívka nezvládla a došlo ke zranění. Řidič přivolané
6
sanitky žádal za převoz do blízké nemocnice v Kolašíně úplatek 40€
(bez dokladu), což jsem odmítl (všichni jsme měli pojištění do zahraničí).
Díky přivolané policii byla dívka dopravena do nemocnice v Podgorici
(zastavili auto jedoucí kolem) a zdarma rychle ošetřena. Následovala
cesta
autobusem
hlubokým kaňonem
až 1300 m výšky
podél řeky Morača po
velmi frekventované
silnici
s mnoha
neosvětlenými tunely
do obce Bioči jen 150
m n.m., 12 km od
hlavního
města
Podgorica. Ubytování
na
tzv.
biofarmě
sestávalo
z velké
posekané louky u
řeky, suchého WC a
hadice
s tekoucí
pitnou vodou.
7
Nádherné počasí zrovna jako úžasná scenérie hor kolem však zlepšila
první ne příliš dobrý dojem z místa ubytování. Po ochutnání domácího
vína byla nálada ještě lepší a tak jsme tu strávili i další noc.
Ráno nás vyvezl autobus
o 1000 m výše do města
Kolašin, což je středisko
pro lyžování, pěší a cyklo
turistiku a rybaření. Na
pěší zóně je mnoho
kaváren
a
restaurací.
V Černé Hoře platí eura a
ceny jsou srovnatelné
s cenami v Česku. Odtud
do pohoří Komovi vede
nádherná trasa pro horská
kola
k Bukumirskému
jezeru
s rozkvetlými
stulíky ve výšce 1550 m
n.m., kde jsme využili
volný čas ke koupání a
odpočinku. Dlouhé sjezdy
a výjezdy po kamenitých
cestách
byly
hodně
náročné a stály mnoho sil,
ale nikdo nelitoval. Dostali
jsme se až k pramenu řeky
8
Tara, která je 150 km dlouhá. Většina toku je splavná a pro svůj
9
dobrodružný ráz patří mezi oblíbené cíle raftingu. Cesty nás dovedly až 3
km před hranici Albánie, do jejíhož hraničního pásma se nedoporučuje
vstupovat. Sjezd do kempu v nadmořské výšce pouhých 150 m byl velice
dlouhý a neskutečně krásný, uchvacující (něco podobného jsem zažil jen
v okolí
Mont
Blancu, ale zde
nejezdí
skoro
žádná auta).
Další
den
následoval
přesun
autobusem přes
Podgoricu
do
Ulcinju,
nejstaršího
černohorského
města, kde jsme
za vstup museli
zaplatit 0,5€ za osobu (hned na parkovišti autobusu). Kdy se něčeho
podobného dočkáme v našich historických městech? Za zmínku stojí
monastýr a mnoho luxusních kaváren. Následovala cykloetapa z výšky
650 m n.m. o 1000 m výše na 25 km dlouhé cestě do pohoří Lovčen a
odtud sjezd po asfaltové silnici do 35 km vzdáleného Kotoru s rozdílem
1650 m! Překrásné staré město, nejzachovalejší středověké město, je
opevněno hradbami až 20 m vysokými s třemi branami. Proti mořské
bráně je renesanční hodinová věž. Úzkými uličkami se dojde až ke
katedrále Sv. Tryfona z 9. století, což je symbol Kotoru.
10
Autobus nás dovezl k moři před město Budva, kde většina využila další
den k odpočinku na pláži a koupání v Jaderském moři, které mělo teplotu
26 stupňů. Budva je též starobylé město a jeho zabarvené písčité pláže
patří mezi nejhezčí v Evropě; je nejznámějším letoviskem Černé Hory.
11
Večer následoval noční přejezd přes pěkný záliv Boka Kotorská,
podobající se skandinávským fjordům, do Bosny Hercegoviny a dále
přes Dubrovník v Chorvatsku do pobřežního městečka Senj. Už jen
několik málo cyklistů využilo poslední pobytový den k menším
cyklistickým vyjížďkám do pohoří Velebitu. Většina dala přednost
odpočinku na téměř prázdné pláži u moře před nočním návratem do
Brna, kde putování v pondělí ráno v 8 hodin skončilo.
Bylo to dost náročných 9 dnů, ale stálo to za to.
Dovětek:
Vrátil jsem se 21.7.2008 odpoledne do Jičína. Téhož dne bylo ve
sdělovacích prostředcích oznámeno zadržení Radovana Karadžiče po
třinácti letech pátrání.
Jičín, 22.7.2008
Ivan
Jitka Press
Jičín
Copyright © Jitka 2008
12