docORL číslo 2013-8
download 
Stížnost Transkript
ORL číslo 2013-8
O tevřený R ozšalovávací kognitivně disonantní občasník, informační destilátor, splaskávač simulákrů, rozpouštěč falešných egregorů, surreálný, ale milý číslo 2013-8 Motto: Když jel Jára Cimrman na kole z kopce dolů tak plakal, protože věděl, že se nezadržitelně blíží okamžik, kdy bude muset šlapat do kopce http://orl.bloger.cz/ L ist Obsah čísla Transatlantická obchodní unie mezi EU a USA............................................................................................................. 3 Kam mizí bohatství vytvořené vyšší produktivitou práce?........................................................................................ 4 Zdeněk Neubauer – Hlásím se k řádu potulných rytířů.............................................................................................. 7 Kniha i o Schwarzenbercích se stala v dnešním Česku samizdatem.......................................................................15 Americký novinář Best: Přečtěte si, co provedl Zdeněk Bakala..............................................................................16 Jak se stát chudákem? Nestarat se o stát................................................................................................................... 16 I ve stáří v duchovní pubertě......................................................................................................................................... 17 Dokonalá privatizace...................................................................................................................................................... 18 560 let poté...................................................................................................................................................................... 19 Británie plánovala válku v Sýrii už dva roky před rozhořením krize.......................................................................23 Britský fízlovací program Tempora má orwellovský charakter...............................................................................24 Čtěte Marxe!.................................................................................................................................................................... 24 Papež varoval: Pozor, nastoluje se neviditelná tyranie. A nastínil cestu, jak z toho ven....................................27 Věrozvěsti......................................................................................................................................................................... 29 Mocenské monstrum Miroslav Kalousek.................................................................................................................... 31 Vzestup nových globálních nadutců............................................................................................................................ 33 Kde je zakopán český ekonomický pes........................................................................................................................ 34 Skuteční zrádci, prosím, povstaňte.............................................................................................................................. 35 Kubelíkova společnost pozvala do synagogy Josefa Špačka a Starling Ensemble..............................................38 Videonářez....................................................................................................................................................................... 38 Václav Cílek - Poutní místa: "beseda o krajinách vnitřních a vnějších"............................................................................................................... 38 David Icke- Saturn and the Moon matrix............................................................................................................................................................ 38 Alfred Strejček - "Pohled, jak dál?"..................................................................................................................................................................... 38 Emil Páleš: Angelológia dejín po dvadsiatich rokoch.......................................................................................................................................... 38 KŘEST A PREZENTACE KNIHY "LÁSKA NEVLÁDNE, LÁSKA TVOŘÍ....................................................................................................................... 38 ORL číslo 2013-8 Transatlantická obchodní unie mezi EU a USA občanů, kteří si slibovali se zvolením Obamy více svobody a naději na lepší život. Toto heslo - Ano, my můžeme se zdá být heslem finančních elit, které lapily Obamu do svých sítí. A ty nedávají nikomu nic zadarmo. Květa Pohlhammer Lauterbachová Joseph Stiglitz srovnává snahu o zřízení zón volného obchodu s opiovými válkami 19.století. Dnes jde pod hlavičkou Světové obchodní organizace o totéž. V madridském muzeu Prado vizí obraz Sebastiena Bourona z roku 1653 Mojžíš a neúprosný had. Obraz znázorňuje velmi plasticky strach národů ze zákeřného a nezničitelného hada. Dnes, začátkem 21. století, je poselství tohoto obrazu víc jak aktuální. Neúprosný a nemilosrdný had hrozí zahubit celé národy. Politici se třesou jako ustrašení králíčci před kousnutím finančních elit. Německé hospodářské noviny DWN, nezávislý web, který od tohoto týdne začíná vycházet i v podobě magazínu, si vybral motiv hada a Mojžíše u příležitosti návštěvy prezidentsa Obamy u kancléřky Merkelové. Deník přetiskl překvapivě otevřené odhalení nositele Nobelovy ceny za ekonomii Josepha Stiglize k plánům finančních elit na podrobení si národů a zavedení feudálního systému. Některé myšlenky s rozsáhlého rozhovoru, který si můžete přečíst zde, předkládáme i čtenářům e-republiky. Potomci Martina Luthera Kinga již dávno ztratili naději, že by Barack Obama mohl být tím jejich novým J. F. Kennedym. Obamovo "Yes, we can", se netýká miliónů amerických Nyní má Obama pohnout Angelu Merkelovou k souhlasu s transatlantickou obchodní unií, což bude znamenat americkou expanzi do Evropy a ztrátu prosperity především pro Německo. Němečtí experti varují v tisku, že podobné politické rozhodnutí může oslabit německý export až o 30 %. Podle hodnocení Global Research je prezident Barack Obama mnohem horším prezidentem, než byl W. Bush, a to byl už hodně špatný prezident. Především se za jeho vlády podařilo prohloubit nerovnosti v USA. Ročně zachraňuje banky díky státním injekcím částkou 780 miliard dolarů. Pod jeho vedením odmítl nejvyšší americký státní zástupce vést stíhání proti podvodům bank. Obama několikrát porušil americkou Ústavu a zahájil další války, např. v Africe. Nejvyšší americký úřadující soudce Clarence Thomas si dovolil kritizovat před studenty právnické fakulty na univerzitě v Duquesne před několika týdny prezidenta, když řekl: "Obama byl akceptován a zvolen elitami a médii, protože bude dělat to, co od černého prezidenta očekávají." Dovolil si hodně. Dnes tento soudce čelí vyšetřování kvůli údajnému sexuálnímu skandálu. Volby vyhrávají v USA peníze. Souboj s Mittem Romneyem byl nejdražším volebním bojem v historii USA. Na Obamu si vsadily především technologické koncerny, největší soukromí sponzoři Obamy byli šéf Googlu Eric Schmidt a manažerka FaceBooku Sheryl Sandbergová. Vsadily si na něj i banky, ty však financovaly i druhou stranu. Jistota je jistota. Obamu podpořila Světová banka, Trilaterální komise, Economic Club of New York a Mezinárodní měnový fond. A právě sem, k Mezinárodnímu měnovému fondu směřuje Stiglitzova největší kritika. http://orl.bloger.cz Mezinárodní měnový fond hraje v zájmu finančních elit klíčovou roli. V minulých dnech se snesla na jeho působení velká kritika. Portugalsko požadovalo, aby MMF opustil pověstnou a obávanou Trojku. Dokonce si přisadil i německý ministr financí W. Schäuble, který prohlásil,že by bylo na čase, aby MMF opustil Evropu a věnoval se tomu, kvůli čemu byl původně založen. Dnes ovšem plní jiná zadání. Jaké jsou to úkoly, vysvětlil v rozhovoru pro Guardian Joseph Stiglitz, bývalý šéf ekonom Světové banky, kterého v roce 1999 vyhodili pro jeho kritické postoje z jeho pozice. Stiglitz není žádný konspirační teoretik, v roce 2001 však zveřejnil informace o čtyřstupňovém plánu elit, o kterých se dověděl. A vývoj v Evropě potvrzuje v plném rozsahu jeho stanovisko. Finanční elity sdružené do Trojky postupují podle těchto kroků. • Privatizace na prvním místě. Co se finančním elitám dostane do ruky, to je vítáno. Stiglitz potvrzuje americkou podporu ruských oligarchů za Jelcina a americké vykořisťování v Rusku v tomto období. • Liberalizace kapitálových trhů. Vlastně dobrý nápad, jak destabilizovat celé země, viz pohyb investic bez překážek. Jak ukazují příklady Brazílie a Indonésie, proud peněz tekl, ale vždy jenom jedním směrem, totiž ven ze země. My nemusíme jít příliš daleko, totéž se děje v Česku. • Zavedení "správných tržních cen". Další dobrý nápad, díky kterému došlo k explozi cen potravin, vody a topného oleje. Pak se šroub dále utahuje a Stiglitz říká doslova: "Když už je nějaká země na dně, vymačká se z ní ještě poslední krev. Tak dlouho zahřívají papiňák, až to bouchne." A uvádí příklady: Indonésii, Bolívii, Ekvádor. A se sociálními bouřemi se pochopitelně počítá. To, strana 3 ORL číslo 2013-8 co zažily země Jižní Ameriky, zažíváme dnes v Evropě. • • Volný obchod. Stiglitz srovnává snahu o zřízení zón volného obchodu s opiovými válkami 19.století. Dnes jde pod hlavičkou Světové obchodní organizace o totéž. Latinská Amerika, Asie a Afrika byly nuceny vojenskými blokádami nuceny otevřít své hranice, ale Evropané a Američané uplatňovaly protekcionismus a své trhy rozhodně otevřít nehodlali. Dnes je tu jeden podstatný rozdíl. Není potřeba vojenských blokád, dnes se to dělá prostřednictvím blokád finančních. Privatizace je velké téma EU - volný pohyb kapitálu předcházel dokonce volnému pohybu zboží a osob. Zavedení eura nebylo ničím jiným než liberalizací kapitálových trhů. Ten, kdo neposlouchal, jako například Kypr, byl potrestán. Ceny, to je jedno z hlavních téma EU. A sociální bouře viz Řecko, Španělsko, Portugalsko. V těchto dnech se obává známý ekonom z Harvardu Niall Fergusson (u nás vyšla jeho kniha Vzestup peněz), že by se po Brazílii mohl požár v létě rozšířit do srdce revolucí, tedy do Paříže. A téma transantlantické unie leží na stole. Proto jel Obama osobně za Merkelovou. Finanční elity tedy chtějí svou investici dostat víc jak zpátky. Když politici nepotáhnou káru, jak si přejí, bude zle. Když teď Američané slibují, že díky transatlantické unii bude vytvořeno v Evropě 180 tisíc pracovních míst, nemůžeme čekat zase na konci nic jiného, než že se nakonec experti "zmýlili". Dnes se všichni politici klepou strachem. Protože vidí blížící se zuby nezničitelného hada finančních elit. Naivně doufají, že když mu předhodí oběti, dá jim pokoj. Přitom ale dobře všichni vědí, že had stejně nakonec kousne. http://news.erepublika.cz/article1910Transatlanticka-obchodni-unie-meziEU-a-USA Kam mizí bohatství vytvořené vyšší produktivitou práce? Václav Umlauf Všichni naši mediálně známí ekonomové, kteří léta až dosud mlčí k rozkrádání státu, nám nyní říkají, že máme utáhnout opasek a nechat moudré hospodáře jako Wall Street a spol. řídit státní ekonomiku. Podívejme se na několik zajímavých statistik ohledně práce a kapitálu. Karel Marx by je uměl vyložit ještě lépe, protože jsme se vrátili do devatenáctého století, co se nerovnováhy bohatství týče. 1. Růst produktivity práce První důležitý graf ukazuje růst produktivity ve výrobě během posledních sto let. Sami vidíte, že růst národního důchodu je tvořen od 50. let prudkým nárůstem produktivity práce. Graf se týká Francie, ale je podobný i v jiných vyspělých průmyslových zemích. Šedé zóny na grafu znázorňují období recese. Ale jak vidíte, ani ta nemá na produktivitu fakticky žádný negativní vliv. Co ovlivňuje věda, technika a lidský důmysl, to nepodléhá sezónním výkyvům a náladám bankéřů. Výsledek je jasný: produktivita práce měla způsobit, že se nám bude dařit lépe a že průměrná pracovní doba bude klesat. Dnes, jak víme, panuje pravý opak. Máme stále delší pracovní dobu pro těch "šťastných" 85 % procent lidí, kteří pracují a jejichž kupní síla dramaticky klesá. Ostatní jsou jednoduše nezaměstnaní. Komu prospěla od 90. let vyšší produktivita práce? V 60. a 70. letech prospěla všem a navíc zajistila sociální blahobyt. A dnes? 2. Současná distribuce vytvořeného bohatství Klíčový je fakt, že od 50. let se úměrně růstu produktivity ve všech zemích snižovala délka pracovní doby ze 6 na 5 pracovních dní v týdnu. V letech 1974-2002 se HDP Francie zvýšilo o 71 % a přitom klesl počet odpracovaných hodin o 10 %. V USA byl podobný vývoj. Vidíte sami, že v posledních letech stoupá produktivita práce dokonce i v USA. I přes fakt, že mají ohromný deficit v údržbě infrastruktury (viz Zpráva o stavu infrastruktury v USA). http://orl.bloger.cz Článek Báječná léta jednoho procenta komentoval nerovnoměrné rozdělení bohatství v USA, nejvyšší od roku 1928. Všichni vědí, že 30. léta byla dobou hospodářské krize a začínajícího fašismu. Tabulka hospodářských nerovností potvrzuje, že dnešní forma nerovnosti se podobá době před Druhou světovou válkou. Vidíte sami, že bohaté jedno procento si z národního bohatství vzalo zhruba tolik jako při nástupu fašismu. strana 4 ORL číslo 2013-8 u jedné úzké skupiny. Viz následující graf koncentrace bohatství v USA za posledních sto let. Jedno procento amerických domácností mělo v roce 2007 největší podíl na hrubých příjmech od roku 1928, tj. téměř 24 %. Nyní se podívejte na výsledný graf, který ukazuje zisk z koupeného státu. V roce 1970 vydělávalo 100 špičkových ředitelů koncernů (CEO) 45 dolarů na každý dolar normálního dělníka. Poměr 45:1 se změnil na dnešní ratio 1:1723. To znamená děsivou nerovnováhu ve tvorbě a v rozdělování národního bohatství. Pracující a střední vrstva byli odstřiženi od zisků plynoucích se zvýšené produktivity práce. Podívejte se na sérii grafů z USA, které zachycují dlouhodobé trendy poválečného vývoje. Zisky ze zvýšené produktivity práce nejdou normálním Američanům, ale těm, kteří si pro své potřeby ochočili stát. Podívejte se na tento graf. Tzv. Piketty-Saez data ukazují velmi názorně, že ono jedno procento získalo díky svému politickému vlivu na daňovou politiku státu naprosto nezaslouženě největší podíl z růstu národního důchodu, a to formou čistého zisku po zdanění. Progresivní zdanění vlastně přestalo existovat, a tím zmizela i sociální spravedlnost. Zde je odpověď, kam se ztratilo vyprodukované bohatství vzniklé v ekonomice díky vyšší produktivitě práce. 3. Nerovnoměrné rozdělení mezd přímo ve výrobě I tady by se vousatý Marx hodně podivil, kam jsme to dopracovali při politických závodech zpět do 19. století. Další obrázek ukazuje enormní růst nerovnováhy mezi platy dělníků a ředitelů společností. Zde vidíte návrat ke kapitalismu 19. století a jasný důkaz rozpadu sociálního státu. Růst produktivity je v USA od roku 1947 asi 300 %. Jak vidno, reálné mzdy kopírovaly růst produktivity asi do 70. let, pak se jejich růst zastavil a stouply jen platy ve vyšší sféře. Normální Američané tedy začali chudnout, zatímco zbylé jedno procento enormně bohatlo. Zabralo si pro sebe téměř veškerý zisk z tvorby národního bohatství. Vidíte, že jedno procento se zmocnilo stejného podílu na HDP (tj. kolem 50 %) jako při nástupu fašismu a za hospodářské krize. Ekonomicky je tedy zaděláno na podobnou situaci. Další nestabilitu přidávají burzovní operace, v nichž míra spekulace dosáhla úrovně před krachem burzy v roce 1929. Viz článek Zdivočelá burza a její zkocení přes Tobinovu daň. 3. Důsledky ekonomického neofašismu pro nižší vrstvy Data ukázala, co se stalo po krádeži národního bohatství provedené s demokratickým souhlasem občanů přes různé formy ideologie. Normální lidé byli odříznuti od výdělků, a tím byli i odstřiženi od spotřeby. Chudnou, mají horší vzdělání, protože nemají na školy a i po jejich absolvování nemají odpovídající práci. Navíc se zhoršuje jejich zdravotní stav vinou nefunkčního systému podfinancované základní a všeobecné péče. A toto všechno nás všechny normální pracující stojí peníze navíc, protože zisky státu jdou jinam. Normální ožebračení lidé tím pádem nemohli nic ušetřit, což ukazuje pokles reálných úspor. V kombinaci s krádeží státu provozovaného jedním procentem tento nárůst bohatství daný produktivitou vedl k neuvěřitelné koncentraci zisku http://orl.bloger.cz strana 5 ORL číslo 2013-8 A protože se normální pracující nepodílí na zisku z produktivity práce, který je trvalý a stojí mimo krize, jsou na tom přesně opačně jak jedno procento. V případě krize se okamžitě zadluží jako u nás, což dramaticky ukazuje tento graf pro USA. • stát spravuje plutokratická elita napojená na zkorumpované politické strany; • státní moc kontrolovaná ekonomickým neofašismem vede trvalý útok na odborové hnutí a oslabení sektoru s trvalou zaměstnaností a státními benefity (učitelé, lékaři, policisté atd); • šíří se ideologie masírující ty nejchudší ideologickým lhaním o tom, že je zachrání "méně státu" a tím i méně lékařské péče, sociálního zabezpečení atd 4. Systém globálních nadutců A mrtvé peníze ulité do daňových rájů a virtuálních spekulací navíc ničí globální ekonomiku, dnes už v periodických vlnách bankovních krizí. Když se neoliberálně zničí vlastní občané, tak se tím ekonomice nijak nepomůže, což hezky ukazuje poslední důležitý graf. Jak vidíte, stagnace a propad ekonomiky kopíruje období, kdy se jedno procento zmocnilo vytvořeného národního bohatství státu. Výsledkem je Vzestup nových globálních nadutců, kteří si přes koupené politické strany a média ochočili stát pro svou potřebu. Zisk je cíleně směřován mimo oblast zdanění, takže nám všem k ničemu není. Viz články typu Apple platil ze zisku 36,8 miliard dolarů daň 1,9 %. Podívejte se na tematická čísla, která jsou věnována zločinecké distribuci národního bohatství. Viz číslo Stíny šedé ekonomiky (2013-15) věnované daňovým únikům v Česku, které souvisí s daňovými ráji, a aféře OffshoreLeaks. http://news.erepublika.cz/article1867-Kam-mizibohatstvi-vytvo-ene-vy-iproduktivitou-prace A nyní se podívejme na výsledek zvýšené produktivity práce. Z grafů je jasné, že od 90. let, kdy vznikl systém ekonomického neofašismu, můžeme vysledovat podobné tendence jako ve 30. letech: • nerovnoměrné rozdělení bohatství, útok na občanské svobody, demokracii a na svobodu slova; http://orl.bloger.cz strana 6 ORL číslo 2013-8 Zdeněk Neubauer – Hlásím se k řádu potulných rytířů Profesor Zdeněk Neubauer (nar. 1942) se stal roku 1990 vedoucím katedry filosofie na Přírodovědecké fakultě UK. Přednáší zde filosofii vědy a teoretickou biologii. Vedle vědy a filosofie se zabývá i exegezí hermetických symbolů a je „přímluvcem postmoderny", tj. současné duchovní atmosféry; především je však milovníkem moudrosti. Jeho „cesta na zkušenou" byla podivu hodně klikatá. Ke studiu přírodovědy jej při vedlo mladistvé snění o houbách a broucích při lesních toulkách. Výsledkem jeho studia mykogie ovšem byla krize, díky níž přesedlal na molekulární biologii a genetiku. Tam - ve světě molekul a virů - začíná Neubauerovo dobrodružství poznání. „Vězeň laboratoře zatoužil po duchovní svobodě", jak sám říká. Objevil v sobě filosofii - lásku k moudrosti. Otevírají se mu nové obzory: teologie, religionistika, výklad symbolů, ikonografie. Od mykologie se nakonec Z. Neubauer dostává až k mytologii. Filosofie se mu stává královskou cestou „do nových světů". Propátrává duchovní sféry a pohádky, ale také matematiku a kybernetiku. Po dobových ústrcích v 80. letech se rozhodl opustit universitu a čeká ho „sedmiletý flirt s počítači". Skryl se jako programátor v družstvu invalidů Meta spolu s dalšími „vyvrženci" a odpůrci totality - např. Jiřím Fialou, dnes docentem filosofie matematiky na Matematickofyzikální fakultě UK. V kruzích intelektuálního disentu pořádá cyklus filosofických přednášek s krycím názvem „Kybernetické problémy přírodovědy". V samizdatu vydává filosofické eseje (např. Deus et Natuta, Bytí a subjektivita, Implikátní a explikami řád, Cesta za smyslem bytí a poznání atd.). Díky filosofickému zázemí se k biologii vrací na nové úrovni: studuje biologii teoretickou. Populární jsou i jeho přednášky o hermetismu a hermeneutice v Unitarii i články v revue Prostor atd. V poslední době vycházejí jeho knihy: O cestách tam a zase zpátky, Přímluvce posmoderny, Nový Areopág, Střetnutí paradigmat, Pluralita paradigmat a jednota vědění, K vydání připtavuje knihy Grá jeho a k němu putování, Elementární vzdělání v hermetismu, Vykladačova čítanka. Z. Neubauer je zasvěcencem postmoderny, ale i tradici respektujícím hledačem sv. Grálu. Toulá se tady i tam. Rád spojuje světy. V poznámce před jeho Přímluvcem postmoderny napsal Michal Jůza: V bájných rytířských časech muži podstupovali dobrodružství. Při nich ani na okamžik neumdlévali v ctnostech. Na těle umdlévali leda po mnoha hodinách nerozhodnutého zápolení. Ba v legendách se můžeme dočíst i to, jak rytířské ctnosti neuvěřitelně působily na dámy oněch rytířů, které prý tenkrát dokonce někdy dodatečně uznaly, že předtím neměly pravdu! — Proč podnikáme dobrodružství? K dobrodružstvím ponouká jedna Múza, která kdysi zvlášť pro dobrodružství bývala příslušná, protože jak jinak bychom se občas dozvěděli, co o sobě nevíme? Což také platí, pokud někdy povahu dobrodružství mají úvahy. MANA; Říká se, že filosof a umělec by měl zůstávat „disidentem" - měl by zůstat nezávislý, mimo struktury. V doslovu k Učení Dona Juana říkáte: Muž vědění s lidmi nesdílí společný svět, je v bezdomoví... http://orl.bloger.cz Z. NEUBAUER: Sdílí - nikoliv však stejně, nikoliv samozřejmě. Sdílí - s ohledem k zásvětí... MANA: Vím, že jste dlouhá léta přednášel v neoficiálním světě „podzemí". Nestýská se vám po „paralelní poliš"? Z. NEUBAUER: Ano - to byly časy! Často si to nostalgicky říkáme. (Ostatně, ani nostalgie už není co bývala!) Není také divu: „Zlaté časy" každé individuality spadají v jedno s rozkvětem, jejím akmé- pozdním mládím a zráním. Ty už jsou pro nás jednou provždy spojeny s totalitou. Pro mé rodiče to byla například válečná léta,.. Vy však zřejmě míníte něco jiného: bezdomoví duchovní, jakožto bezcestí — nadcestí. Ano, na tom jsem stále: hlásímť se k řádu potulných rytířů - z nichž každý si svou osobní řeholi vyvzdorovává. MANA: Sestup do zásvětí (podsvětí, „underground") je nejvýznamnějším mýtickým motivem — procházka temným údolím, poskytuje šanci k transcendenci. Smrt (duchovní, symbolická) je podmínkou proměny... Z, NEUBAUER: X I . kniha Odyseeie, VI. kniha Aneidy, Božská komedie, Faust aj. dokazují, že sestup do podsvětí - tzv, Nekyiai-je konstitučním tématem Západu... MANA: Lze tedy i váš pobyt v „disidentském podsvětí" považovat za takovouto zkušenost, nebo by bylo vhodnější o vaší případné zásvětní zkušenosti uvažovat v jiných souvislostech? Z. NEUBAUER: Přesně tak - v jiných souvislostech, Když jste se zmínil o paralelní poliš, přijal jsem to - cum grano salis. Součástí „undergroundu" jsem však nikdy nebyl. Něco analogického — cosi jako ponor či sestup — jsem zakusil s dobrovolným odchodem z University a nastoupením cesty domácího programátora. „Mystagogem" - zasvětitelem mi tehdy byl Ivan M. Havel: „Zavře se nad tebou hladina," varoval. Neděsilo mne to; znělo to spíše lákavě, jako zpěv Sirén. Pravda to byla jen částečně... Faktem je, že věda a universitní kariéra byly pro mě od mládí - z rodiny - vždy samozřejmou hodnotou a tak, ve světle vaší otázky, spatřuji ve svém tehdejším rozhodnutí vskutku archetypální udá- strana 7 ORL číslo 2013-8 lost. Uskutečnil jsem tehdy rozchod s ortodoxií — do té doby mnou toliko teoreticky hlásaný. Tentokrát to bylo míněno smrtelně vážně a navždy: s nějakou resurexí/revolucí jsem tehdy ani v nejmenším nepočítal. V tom smyslu lze snad říci, že tam začala má „zásvětní zkušenost": to, že jsem vstoupil do jiného světa je méně podstatné. Důležité je, že se mi tenkrát otevřela perspektiva zásvětí ke světům vůbec: odjinud, zpoza světa. MANA: Zabýváte se vztahem vědy a filosofie — i vědy a náboženství. Věda, filosofie i náboženství se zabývají výkladem světa. Nelze vás podezřívat, že se zabýváte výkladem výkladů? Z. NEUBAUER: Každý svět je výkladem sebe sama - jakousi výkladní skříní skutečnosti. V zásvětí bych však spíše než o „výkladu výkladů" mluvil o porozumění, o rozumějící zkušenosti. Stejně tak o radosti ze hry, ze skutečné hry, hry na svět, hry kosmologické a kosmogonické. Herakleitos říká (ve zlomku B 5 2 ) : skutečnost je hrající si děcko vrhající kostky. Kdysi jsem psal knihu Bytí jako hra. Je toho několik krabic. Odkazuji se na ni jako na „rukopis z pozůstalosti". MANA: Nemáte pocit, že smrtelná vážnost filosofu, teologů a vědců vypovídá o jejich klaustrofobním sevření problémem, kterým se zabývají...? Z. NEUBAUER: Mluvil bych spíše o agorafobii... MANA: I tak lze. Ale nemělo by poznání vést spíše k otevřenosti? Mimochodem, Pascal říkal, že utahovat si z filosofie, to je skutečné filosofování. Zajímavý je také vztah humoru a náboženství nebo humoru a vědy. Ve Jménu růže se říká, že ďábel je pýcha ducha, víra bez úsměvu, pravda, kterou nikdy nezachvátí pochyby... Z. NEUBAUER: ... a která je pochybující vírou. Pociťuji to stejně: vážnost je mi mírou neskutečnosti a nepravdy, symptomem nedůvěry, výrazem nejistoty: samé projevy Ducha tíže, jak jej označuje Friedrich Nietzsche. KLÍČE K MOUDROSTI MANA: Jung říká: „S nárůstem vědeckého poznání narůstala i dehumanizace našeho světa. Člověk se cítí osamělý a izolovaný v kosmu, protože již není součástí přírody a ztratil svou „podvědomou identit s fenoménem přírody. Hrom už není hlasem rozezleného boha, blesk už není řízená mstící střela. V žádné řece už nesídlí duch, žádný strom není principem života v člověku, žádný had ztělesněním moudrosti, žádná jeskyně domovem démona. Z kamenů, rostlin nebo zvířat už k lidem nepromlouvá žádný hlas, a také člověk k nim přestal hovořit, protože ztratil víru,, že mu naslouchají. My moderní lidé jsme potlačili schopnosti metaforického myšlení..." Z. NEUBAUER: Říkáte - respektive C.G.Jung, a ten to říká záměrně vyhroceně - že hrom už není božím hlasem, že v řece nesídlí duch atd... Nejsme to však spíše my, kteří už nevnímají, už nerozumí, už nejsou? Ale pro božské stránky a rozměry přírody přece není žádného „už ne" bohové jsou věční! A jestliže mluví o úbytku metaforického myšlení, přitom jsme jednu jedinou metaforu zabsolutnili: vždyť není větší, absurdnější metafory, než ta, která nám brání slyšet ony hlasy ve volné přírodě - metafory mechanistické, stojící v základě mechanomorfního pohledu na přírodu! Budoucí pokolení nebudou chtít věřit, že tak naivní, nesmyslná, ba přímo protismyslná metafora mohla být kdy kým brána vážně - dokonce určovat myšlení lidí, ovládat celé civilizace! Metafora znamená doslova přenos. Nedovedeme se již lehce, hravě přenášet. Bojíme se hloubek a tak lpíme na této jedné jediné alegorii... MANA: Zabýváte se biologií, filosofií, náboženstvím, vědou, mytologií, pohádkami — jaká je v tom všem souvislost? Z. NEUBAUER: Jednoduchá: život a přirozenost - to je opak „udělátek", nastrojených zařízení, mechanismů. MANA: Jste vášnivým čtenářem pohádek a fantaskní literatury. Čím vás tak okouzlily „virtuální světy" Tolkienovské „středozemské" mytologie, pohádkový svět C. S. Lewise nebo Castanedův epos o učení dona Juana http://orl.bloger.cz (který mnozí považují za „hyperrealistickou" fikci)? Z. NEUBAUER: Nebyl jsem odchován na pohádkách, znám jich poměrně málo. I k Tolkienovi jsem si zprvu jen obtížně zjednával přístup. Myslím však, že tu nejde o nějaké virtuální světy a ani o světy vytvořené „subkreace", jak tvrdí Tolkien. Jde o světy mýtické - tedy fládrově skutečné: látka světa je látkou příběhů. Naproti tomu mi zcela přirozeně přirostl k srdci C. S. Lewis. Snad i proto, že je dědicem keltského křesťanství, o němž se domnívám, že leží v základě i naší české spirituality. Za nejvýznamnější pro se be považuji, pravda, setkání s Castanedovým donem Juanem - míním konkrétně první čtyři svazky, nyní již seriálové řady. Po dlouhém hledání na Východě jsem v nich konečně nalezl tu pravou cestu, která je mi přirozeně vlastní, kterou mohu bez dalšího následovat. Spíše než hyperrealistickou fikcí bychom to mohli nazvat „hyperkosmickou perspektivou" - porozuměním světům ze „zásvětí", jak jsme o něm již mluvili. Worlds behind worlds světy za světy, jak říká don Juan. „Fikce" to zcela určitě není: tolik jsem měl příležitostí si její pravdivost — pravost, spolehlivost, věrohodnost sám ověřit, takříkajíc na vlastní kůži. Označil bych to nejspíš za „zjevení" — o němž jsem hotov vydat osobní svědectví. Zjevením — inspirovanou knihou — by to bylo tím spíše, kdyby to bylo bývalo autorem opravdu „vymyšleno"! MANA: Říkáte, že klíč k moudrosti mohou poskytnout tradiční mystéria (symboly, archetypy, mýty). Lze o vás říci, že jste esoterikem? Z. NEUBAUER: Myslím, že vše je klíčem k moudrosti. I věda, která je pro mne nejsrozumitelnějším, hlavním zdrojem inspirace a přední vstupní branou. Ale k vaší otázce: esoterikem rozhodně nejsem v žádném smyslu, v jakém se tohoto slova užívá. Mám-li už brát riziko za sebeoznačení - porozumění významu slov dnes upadá — pak bych dal přednost označení „hermetik", opět nikoli ve smyslu běžného užití. Raději tedy hermeneutik ten, kdo vykládá smysl, kdo ke všemu přistupuje jako ke znamení a k symbolu – symptomu a syndromu, kdo překládá a interpretuje, z jed noho jazyka v jiný. Cokoliv je mu mikrokosmem - klíčem k makrokosmu strana 8 ORL číslo 2013-8 výzvou k exegezi, k výkladu. A každý výklad je mu branou, výzvou ke vstupu. MANA: Jste přesvědčen, že duchovní tradice lidstva uchovala „jiné porozumění skutečnosti" v jazyce náboženství, mystiky, gnóze, mýtů a pohádek. Musíme se učit k nim pronikat, zacházet s nimi, myslet jimi... Ale jak na to? Z. NEUBAUER: Zmiňuj i-li skutečné náboženství, mystiku, gnózi, mýty takto vedle sebe -jak říkáte (nejde ovšem o takto souřadné pojmy!), pak zřejmě proto, abych poukázal na různé „režimy řeči" a odlišné podoby zkušenosti, a tím položil vědu do náležitých souvislostí a vedle vědeckého, objektivního poznání — poznání s odstupem - postavil porozumění intuitivní, participační - tedy vhled proti pohledu. Osobně je mi nejbližší jazyk filosofie, teologie a především jazyk vědy. Věda je mi ovšem také mýtem, také náboženstvím ve smyslu religio; i věda rovněž vyžaduje zasvěcení, aby bylo jejímu jazyku, obsahu jejích výpovědí, vlastnímu smyslu jejích poznatků, představ, modelů a způsobů vidění vůbec rozuměno! V tom smyslu je i věda druhem mystiky či institucializovaným esoterismem. To však vynikne právě ve srovnání s jinými podobami esoterických nauk. MANA: Carlos Castañeda se jednou proměnil v havrana. Sledoval, jak mu z lícních kostí vyrážejí havraní křídla a z krku vyrůstá havraní ocas. Společně s dalšími třemi havrany pak odletěl na třídenní výlet... Zažil jste někdy něco podobného jako „Zdeněk Neubauer v Říši divů a za zrcadlem"? Z. NEUBAUER: Pokud jde o Lewise Carrola, ten byl logikem, racionalistou své doby. Musel proto svůj svět jinakosti čistě, takřka asepticky od našeho světa oddělit: nejlépe zrcadlovým sklem. Přirozená zkušenost nezná „oddělenou skutečnost", o níž mluví ještě v druhém díle Castañeda: přechody jsou zcela nenápadné, pozvolné. Pokud jde o mne, ano, prožil jsem leccos zvláštního a neslýchaného, ale za okolností, kdy mi ty „neuvěřitelné události" či „zázraky" připadaly zcela přirozené. A ty, které byly skutečně náhlé a ohromující, by bylo zatěžko vydávat za zázraky, či za něco nadpřirozeného. Ne - nikdy jsem se neocitnul za zrcadlem: mými „lovišti" — světy uvnitř světů — je každé hic et nunc. Každý okamžik je branou k věčnosti, říká don Juan. Postmoderna – nová renesance MANA: Hovoříte ve svých statích o postmoderně antiky, postmoderně renesance a postmoderně nové doby, o prolínání kultur a objevech nových světů. V každé takové přelomové době si na slunci vydobývá místo nové náboženství na úkor starého. Mluvíte o tomto jevu jako o „střídání stráží". Čeho se můžeme dočkat? činí do jisté míry právem. Doby renesanční jsou přechodem na nějakou jinou kvalitu vědomí. Možná že je ta naše doba v pokušení absolutizovat vědomí své vlastní relativity. .. MANA: Na začátku jedné své eseje říkáte: Evropou obchází strašidlo postmoderny. A nebo jinak: strašidlo plurality. Kritici postmoderny poukazují, že pluralita je normou, jež odmítá veškeré normy. Tím straší nejvíc. Z. NEUBAUER: V samotném období přechodu se lze dočkat bezprostředního zážitku skutečnosti jako takové - „zkušenosti bytí", jak tomu říkají filosofové, vystupující z napětí mezi „je" a „není" (ono „bylo nebylo" domorodých pohádek). Z. NEUBAUER: Také se říká: tvrdí-li někdo, že neexistuje žádná pravda, tak sebe sama vyvrací; nebo říká-li, že nic není jisté, pak považuje za jisté alespoň toto; nebo že v nic nevěří a tak podobně . . . Takové laciné chytristiky nejsou k ničemu! Pluralita není normou, nýbrž moudrostí. Moudrost není nic normálního - a přesto je předpokladem jakékoliv normality. V jazyce vyvolává toto napětí metafora: dává příležitost k inter-kosmickému porozumění. To nové, co přichází, rodí se, vzniká, má ještě mnoho neurčitých podob: pluralita možných světů představuje „pravděpodobnostní funkci", která ještě „nekolabovala" ve svět - v to „vše, co fakticky jest". Neboť „tento svět", svět fakticity, jejž nemáme milovat (Jan 2.15) je padlý, „upadlý" - je výsledkem společného pádu, tedy doslova kolapsu. MANA: V souvislosti s pluralitou říkáte: Všechny světy jsou skutečné - leč každý jinak. Naději— východisko — lze vkládat do skutečné transcendence světů samých, do kosmické transcendence . . . Inter-kosmického porozumění. Jste přesvědčen, že jde o umění tlumočit smysl, významy, jazyky těchto rozličných světů. Východiskem je tedy kulturní vzájemnost. Pochopení pro jinakost je mírou moudrosti. Jaké jsou praktické důsledky takového postoje? Na skutečný svět, který ještě není „hotov" – tj. „vyřízen" - se vztahuje jakýsi „kosmologický princip neurčitosti". Proto z povahy věci nelze říci, čeho se lze dočkat. Můžeme toliko vyhlížet - rozhlížet se po dynamickém prostoru naplňujících se i otevírajících se možností. Poukazují nejen za horizont (to jest mez dohlédnutí, rozlišování) aktuality, nýbrž i potenciality. Z. NEUBAUER: Nevím už přesně, co kde říkám a v jaké souvislosti - jak přiměřeně, šikovně či šťastně. Das sindfeine, ferne Dinge, říká Nietzschův Zarathustra - jsou to jemné, vzdálené věci. Ale nyní, pro naše potřeby, bych to vyjádřil takto: Každý svět je určitým sjednocením zkušenosti: je světem do té míry, do jaké naší zkušenosti odpovídá. Svět je jednotným zjevením skutečnosti - do té míry, do jaké je skutečný. Neříkám tedy jen tak beze všeho, že „všechny světy jsou skutečné"; ani že jsou stejnou měrou skutečné! - Svět je natolik skutečný, nakolik je bohatý, rozvíjející se v rozmanitosti, zrající k celkovosti - k organické jednotě stylu bytí. Jak je nevyčerpatelný a zároveň jak konečný. Konečnost je příznakem skutečnosti podobně jako vyvratitelnost je příznakem vědeckosti. To jest: přirozený svět má své meze — paradoxy, singularity, antinomic Ty jsou nejen příznakem jeho konečnosti a MANA: Postmodernu chápete jako novou renesanci. Renesanci čeho? Z. NEUBAUER: Renesanci světa. Dosti možná, že postmoderna je vůbec první renesancí, to jest kosmickým přerodem, jejíž povahu si zároveň uvědomujeme. Jde tedy o něco jako „metakolaps"? MANA: - apokalypsa? Z. NEUBAUER: To by bylo pokušení chiliasmu. Každá doba má sklon svou přítomnost absolutizovat. Každá tak http://orl.bloger.cz strana 9 ORL číslo 2013-8 relativity - to jest vztaženosti k určitému zkušenostnímu horizontu, ale rovněž příležitostí k proměně - „průduchy", možnostmi vstupů do jiných světů. MANA: Říkáte, že moudrost je ctností vnímavosti k mnohotvárnosti zkušeností, porozuměním pro pluralitu názorů, postojů a věrouk. Znamená to, že postmoderna je moudrá Z. NEUBAUER: Současnost mi připadá opravdu moudrá - v tom smyslu, že dává skvělou příležitost pěstovat lásku k moudrosti: dovoluje rehabilitovat tuto ctnost a vážit si jí - právě na pozadí různých výstřelků ať už fundamentalistických či agnostických. V obdobném smyslu byla moudrá doba Sokratova či Ježíšova. Přesto, či právě proto, že v nich převládal pocit, že celý svět propadá zkáze. Zásadní zpochybnění všeho, uvědomění si relativity, kontingence všech dosavadních jistot je předpokladem moudrosti. MANA: Chcete říci, že pochopení pro jinakost - schopnost přijmout pluralitu — je i mírou moudrosti? Z. NEUBAUER: Přesně tak. MANA: Totalitní věda nebo totalitní náboženství vždycky podporují totalitní společnost a naopak. Reprezentují svět bez alternativ. Máte pocit, že boj s totalitou ještě neskončil? Podle ně kterých vstupujeme do éry technologického absolutismu. Z. NEUBAUER: Sebezáchovné funkce jsou při rozenou součástí každého skutečného světa. Totalita je výrazem důsledně racionalistického pohledu na svět. Společenské vize myslitelů od Platóna přes Komenského po Fichta a Marxe byly totalitní. Avšak teprve mechanistický racionalismus se pokusil své sociální důsledky vážně uskutečnit: společensky implementovat. Patří to k jeho povaze: mechanicismus - strojařský, inženýrský pohled na svět - chápe pravdu jako návod, jak něco uskutečnit — „nastrojit". MANA: Zaznamenáváte, jak prožíváme ztrátu náboženského vztahu k vědě, ztrátu důvěry v jistotu a samospasitelnost vědeckého poznání. V jedné ze svých statí říkáte, že starosvětské kulty ani kultovní předměty již „nefungují" - stávají se nesrozumitelné. Máte pocit, že se objevují nějaké nové fungující a srozumitelné kulty? Z. NEUBAUER: Postmodernami renesancí: znovuzrozením světa budoucího věku ze zániku světa moderního. Každý svět se rodí z kultů a rituálů. Nikoliv že ritudl)t či není srozumitelný: rituál jest výrazem, prostředkem a udržovatelem srozumitelnosti světa. Svět povstává z nového po rozumění. Svět ve stavu zrodu jest— ex definitione — srozumitelným. S vývojem vědy se svět podobně jako s vývojem každého zjevení - stává čím dál méně srozumitelným - nikoliv více! Víra v pokrok vědeckého porozumění světu je jednou z nejabsurdnějších pověr. MANA: „Z chaosu jsme vzešli, v chaos se navrátíme," říká matematik R. Abraham. Teorie chaosu mluví o tom, že systém zapomíná, od kud přichází. Jak souvisí teorie chaosu a proměna kultury? Z. NEUBAUER: Teorie chaosu - včetně jejího exaktního vyjádření, tj. tzv. deterministického chaosu, popisujícího chování nelineárních soustav - je dobrým příkladem symptomu konečnosti světa mechanistického racionalismu - soumraku důvěry v instrumentální rozum: zde již neplatí, že causa aequat effectu – příčina se rovná následku. Mávnutí motýlího křídla může mít v jedinečných chvílích (singularitách) nedozírné, tj. nespočitatelné následky. Skutečnost je nevypočitatelná, je „stolem pro božhttp://orl.bloger.cz ské vrhání kostkou", jak to označuje Nietzschův Zarathustra. MANA: Zmiňujete jeden Havlův projev, ve kterém konstatuje, že politický a sociální chaos postmoderního světa již nelze odstranit „technicky" ... Jak tedy? Změnou vědomí? Lze změnit vědomí milionů? Z. NEUBAUER: Právě teorie chaosu se příznač ně zabývá vznikem řádu skrze zesilující se fluktuace, fázovými přechody a podobně. Změna vědomí milionů je příkladem takovéto události. MEZI SVĚTY MANA: Čím si vysvětlit, že jakékoli alternativní poznání (pluralita pravd a skutečnosti) - a teď nemluvím jenom o nějakých „altered states of consciousness"- změněných stavech vědomí - vzbuzuje takové pohoršení? Z. NEUBAUER: Konzervativními funkcemi vlastními každému světu, mobilizovanými stavem akutního ohrožení. V době - dejme tomu Baudelairově, Fricově či Meyrinkově drogy tolik nepohoršovaly, ježto neohrožovaly svět. Současnou nepřiměřeně alergickou reakci lze vysvětlit narušenou sebedůvěrou našeho světa, komplexem ontologické méněcennosti jeho bytí, spočívajícího na objektivitě. Odpovídá to pronásledování čarodějnic a kacířů na sklonku středověku. MANA: McKenna tvrdí, že svět bdělého vědomí je pouze povrchem skutečného světa - „snového světa", jenž je dimenzí vyššího řádu. Smyslem života je zakusit tento vyšší řád. Z. NEUBAUER: Každý svět má svou vlastní, osobitou kvalitu bdělého vědomí. Zkušenost jiné kvality vědomí je — alespoň v souvislosti s tím, co bylo řečeno — žádoucí a hodnotná jako příležitost inter-kosmického porozumění čili vzhledem k ontologické zkušenosti, kterou slibuje. (Přesně a jen za tímto účelem užíval halucinogenních rostlin don Juan.) Na prahu novověku zakusil Descartes svou méthode — základ vědeckého postupu - jako osobní zjevení; z vděčnosti pak vykonal pouť do Lorety. Netopýrozpytec Ivan Horáček si strana 10 ORL číslo 2013-8 všiml, v jakém zoufalství Descartes zformuloval své slavné cogito ergo sum! Dnes by takovou školskou banalitu nikdo za nadpřirozené vnuknutí plod rozšířeného stavu vědomí — nechápal. Podobně ve středověku vyučuje Petr Abélard formální logiku jako cestu vrcholného duchovního zasvěcení; až z odlehlých krajů se k němu táhly zástupy lačnící po Bohu! V současné době je R. Smullyan logikem i taoistou. MANA: Bylo řečeno, že mysl a vesmír, ratio a „irratio "odděluje jakási „železná opona". Překračování hranic, svobodné cestování mezi světy se považuje minimálně za porušení platných předpisů... (Přestože jiní tvrdí, že „mezi extází a příčetností není žádné nepřátelství...") Z. NEUBAUER: Zato je položeno mezi příčetností a nepříčetností! V mezisvětí či v zásvětí není co komu a podle čeho přičítat. Plodný chaos je důsledkem zhroucení světa a prolínání světů - tak, jako je plodné splývání zárodečných buněk. Avšak nežádoucí, nepřirozený chaos, chaos ve smyslu nepořádku, nastává zlomyslným či k souvislostem bezohledným, indiskrétním (tj. nerozlišujícím) mícháním různých řádů. Všimněte si: kdysi — v osvícenectví — byla příroda výrazem chaosu a mysl (subjektivita) nositelem racionality, symbolem řádu. Posléze se to obrátilo — a nyní se poměry obracejí zas... MANA: Don Juan propagoval čisté vnímání - vnímání spojené s ryzím údivem - vnímání světa bez jakékoli interpretace. Hovoří o umění zastavit svět - non-doing. Z. NEUBAUER; Nikoliv, nešlo o propagování, tj. zásadní doporučování; šlo spíš o doporučené prostředky zasvěcování, mystagogické triky, vedoucí k vymanění se z pout světa, k nabývání svobody vůči světu. Ta je podmínkou na každé duchovní cestě. Známe to i z křesťanství: „tělo, svět, dábla přemáhám". Dnes v tom slyšíme světu nepřátelský asketismus, patologické umrtvování, zásvětnicrví. Ve svých autentických podobách však nešlo o žádné zásvětnictví, nýbrž právě o zasvěcování: o umění žít ve světě, nikoliv však ze světa (Jan 17.11, 14.16). Je smutnou vizitkou zá padní spirituality, že toto jí musí být připomenuto indiánským šamanem! MANA; Jak ale žít v rutinním světě bez souboru rutin a návyků? Castaneda, pokud tomu rozumím, má na mysli jakýsi nonkonformismus vnímání. I Ladislav Klíma tvrdí, že obyčejný člověk nevidí - on jen očima čichá. Z. NEUBAUER; Na toto místo z Klímy si nepamatuji. Sám bych řekl pravý opak! Vždyť čich je nejstarším smyslem: přední mozek se původně vyvinul jako chemoreceptor - čichový analyzátor, „Citit", „pocit", „cit", „cidivost", „počitek", „čivy", „procitnout" - to jsou samé čichové metafory pro hlubší a celistvé vnímání, chápání, přijímání, rozumění. Seeing (vidění) na rozdíl od pouhého looking (povrchního dívání se) jak to rozlišuje don Juan, bych chápal jako vidění, které je propojeno s instinktivní hlubinou bezprostředního styku se skutečností; čichání ztakem. MANA; McKenna, Metzner, Rozsak a další jsou přesvědčeni, že ttagedií naší kulturní situace je, že nemáme žádnou šamanskou tradici. Všichni poukazují na ztracenou šamanskou moudrost a zkušenost převtělení do jiných živých tvorů, jež se ve svých důsledcích projevuje katastrofální ekologickou netečností.., Jestliže děti, schizofrenici a mystikové (boží blázni) chápou okolní svět jako součást sebe sama - taková je i šamanská zkušenost: Každý člověk zapadá do širšího mezidruhového společenství bytostí - zvířat, rostlin, duchů. Všechny věci k nám promlouvají — vše spolu navzájem komunikuje, Šamanské nebo psychotropní zkušenosti rozpouští naše zatvrdlé a izolované ego — ničí dogmatickou jistotu o našem pevném já — a umožňují mystické splynutí s přírodou. Z. NEUBAUER; S tím mohu souhlasit, budu-li také „šamanství" chápat obecněji než „šamanismus" přirozeného náboženství, Pod „šamanství" v širším slova smyslu mi totiž padnou i jurodiví, charismatici, léčitelé a lidová zbožnost všeho druhu. Vyšší náboženství měla být povýšením a zušlechtěním („vykoupením") naší stvořenosti - to jest sounáležitosti s přírodou a ostatními živými bytostmi, nikoliv jejím potlačením a zrušením. K takové šťastné http://orl.bloger.cz symbióze došlo například v keltských zemích, kde křesťanství navázalo na druidismus nebo v Tibetu, kde buddhismus se smísil s bonismem a dal vznik lamaismu a jeho démantové stezce - vadžrajána. Móda šamanství sensu stricto přináší nejen inspiraci, ale i nebezpečí. Obnova sounáležitosti s přírodou nesmí být regresem, ale obnovením a upevněním vztahu současného vědomí k vlastním kořenům. STAROST O SVĚT MANA; Náboženství chápete jako „kulturu svět" - jinými slovy: starost a svět. Víme však, že většina náboženství (mám na mysli institucionalizované formy víry, církve atd.) pohříchu o svět příliš nedbala. Ekologické vědomí je velmi blízké uvažování buddhismu či taoismu, ale právě o nich lze říci, že náboženstvím jako takovým nejsou. Z. NEUBAUER: Náboženství - říkám raději religio - chápu takto široce, jako způsob života, odpovědný vztah ke skutečnosti, které jsou určitým, pro to které náboženství specifickým projevem odpovědnosti. Tento projev nazývám kulturou. Svět pak jest tím, co s kulturou, tj. určitým vztahem ke skutečnosti povstává a co je vlastním obsahem religiozity. Kdo říká, že taoismus, buddhismus či věda nejsou náboženstvím, zužuje pojem náboženství na to, čemu dnes říkáme náboženství ve striktním smyslu - tj. „institucionalizované formy víry, obřadů, církví a podobně", jak to vyjadřujete, ustavené jako protějšek moudrosti, mýtu, mystiky, vědění, poznání, charismatu - protějškem, který je jak mezí, tak oporou skutečné religio, s její povahou se však nekryje. A říkáte-li, že taková „náboženství o svět příliš nedbala", míníte to, čemu dnes říkáme svět. Ale nic takového jako „svět", o který se pečuje či nepečuje, dbá či nedbá, není! Svět je vždy světem určité religiozity, která nutně zanedbává svět religiozity jiné - pokud jej přímo nepopírá a neničí. MANA: Ideologie pokroku nás dovedla k ekologické katastrofě. Sheldrake, Metzner, Abrahams a další tvrdí, strana 11 ORL číslo 2013-8 že pokusy o přeměnu světa pomocí vědy a techniky jsou zakořeněny již v naší žido-křesťanské tradici... Z, NEUBAUER; ... řekl bych, že byla především součástí teprve vědeckého vztahu ke světu. MANA; Jaký je váš vztah k transpersonálnímu hnutí nebo New Age, který je jakousi koláží duchovních učení, zkušeností a technik? Sám jste se na pořádání Transpersonální konference v Praze angažoval a navíc jste přednesl svůj příspěvek „Tao biologie". Z. NEUBAUER; Podílel jsem se jen na epistemologické části konference zajímali mne Bohm, Prigogine, Sheldrake, Davies, Pribram, Nalimov atd. - tedy „disidentští" vědci, jejichž díla jsme za časů paralelní poliš nadšeně studovali a šířili, na jejichž myšlení jsme navazovali. Transpersonální hnutí pokládám za pokus utvořit novou jednotu věd nikoli na bázi mechaniky, jako v novověku, nýbrž psychologie. MANA: Jaký význam má pro vás jako biologa představa planety jako inteligentní bytosti (Gaia) nebo Sheldrakeova teorie morfogenetických polí? Z. NEUBAUER; Nesmírný. Přestože jde spíše o vize, byť zkušenostně a archetypálně fundované. Nejde však o vědu. Aby se staly vědeckými teoriemi, musela by se proměnit sama povaha vědeckosti. Zmíněné vhledy by k tomu mohly významně přispět. MANA: Pracuji na stati dobově nazvané „Tao kultury". Kultura a natura jsou od středověku postaveny proti sobě. Zabývám se tím, zda je vůbec možné kulturu a přírodu nějak smířit Jaký je váš názor? Z. NEUBAUER: Řekl bych, že kultura je kulturou nátury. V mých očích jsou celé dějiny Západu dějinami zapomínání na přírodu, jež je původnější než Heideggerem zdůrazňované „zapomenutí na bytí", jehož výrazem je metafyzika. Řečtí prvo- myslitelé odpověděli na otázku po povaze bytí: „fysis"- „příroda", a tato „praodpověd" se dnes opět stává aktuální. Není také divu: prvomyslitelé se ještě snažili pomocí logu, tedy pojmově vyjádřit prazkušenost dávných mystérií. Postupně se však logizace řeči o bytí od zkušenosti zasvěcení emancipovala. To vedlo k metafyzickému, tj. doslova k zá-přírodnímu myšlení. Tento proces, dodnes oceňovaný a vychvalovaný, se započal už v antice - nikoliv až ve středověku. Křesťanství svým pojetím stvoření, vtělení a vzkříšení bylo naopak obrovskou příležitostí kulturu a náturu opět smířit a sblížit — příležitostí povětšinou a pohříchu zmarněnou. MANA; Souhlasíte, že kultura je výplodem fantazie našeho podvědomí? Z. NEUBAUER: Kultura je i kulturou našeho podvědomí. Je sdílenou, společně kultivovanou fantazií. Podvědomí a jeho „fantazie" - tedy obrazotvornost, přesněji „podobotvotnost" (morfo geneze) jest přírodou, naší přirozeností, lidským projevem přírody.MANA: Fromm tvrdí: „Člověk potřebuje mapu světa (přírodního i sociálního). Bez ní by upadl do zmatku. Z hlediska jeho orientace je lhostejné, sloužíli mu takto víra v magii nebo víra ve vědu." Není pojem „mapy víry" v chaotické postmoderni době protimluv? Z. NEUBAUER: Tak jako jsme potřebovali obecnější pojetí světa, potřebujeme i obecnější pojem prostotu a jeho reprezentace - mapy. Každý svět má svůj prostor - respektive svůj styl sebeprostření. A každá mapa je „kosmickou informací", naším vnitřním prostorem, prostorem orientace ve světě. Určuje způsob lidského vztahování se ke světu, jeho obývání, rozvrhování, zabydlování, „kolonizaci", chcete-li, jakož i strukturu vyhlížení a očekávání - tedy ekologii, ekonomii i etologii a s ní i etiku. „osovou dobu" kolem -600 až -500, dobu Buddhovu, Lao-c"eho, Herakleitovu. Podobně tomu bylo na přelomu letopočtu, nebo za velké italské a alžbětinské renesance. I tehdy byli typickými hrdiny bezdomovci: mniši, asketi, cestovatelé, potulní učitelé, dobrodruzi, kočovní kosmopolité. V takových dobách byla nezakotvenost ctností. Symbol bezdomoví znamená, že svět přestal být domovem - a přestal ipso facto být společným lidským světem. Bezdomovec je člověk exodu, člověk „paschální" - velikonoční. Pascha v tomto smyslu značí „přechod" — transitus. MANA; Svět objektivní reality se ukázal světem lidsky neobyvatelným — „syn člověka nemá, kde by hlavu složil". Každý hledá útočiště ve svém soukromém kosmu.... V Kalifornii se realizuje další utopický projekt: vsrup člověka do elektronické virtuální reality... Z. NEUBAUER: Virtuální realita je velké znamení - symptom závěrečného stádia novověkého světa, kdy nihilismus, poprvé diagnostikovaný Nietzschem jako skrytě hlodající červ od počátku skrytý v jádře novověkého myšlení, metastázuje na povrch. Ne už toliko trpné odrazy, projekce, nápodoby a stíny - ale přímo fantomy a strašidla si dělají nárok na skutečnost! Symptom virtuální reality je projevem krize novověké ontologie, která nebyla práva tajemství Vtělení. MANA; Jak se mění kultury, mění se i jejich nositelé - vzory, typy osobnosti - každá civilizace vytváří image svého představitele, nositele idejí, ideálů... E. Fromm pak vyvozuje. Žádná velká radikální myšlenka nemůže přežít, dokud ji neztělesní jedinci, jejichž život je poselstvím. Každá doba si vytvoří takové hrdiny, jaké potřebuje. - Kdo je tedy hrdinou doby postmoderní ho světověku? Můj přítel filosof M.Vodrážka říká, že je jím bezdomovec. Z. NEUBAUER: Ano: též to platilo pro tzv. http://orl.bloger.cz strana 12 ORL číslo 2013-8 MANA; Zdá se, že společnost a kultura mílovými kroky směřují k jakési verzi Huxleyova postcivilizačního „Nového báječného světa". Z tajných laboratoří vystrkují růžky výtvory inženýtů genetiky, na diskotékách se tancuje techno hudba (huxleyovské „hečepeče") v rytmu tranzu 120 úderů za minutu (tep srdce embrya) pod vlivem sómy (vitamínové koktejly a ecstasy), neartiřiciální divočina a pár divochů jsou zatlačeni do několika přírodních parků. Utopie je mezi námi. Mýtus o člověku-stroji je klíčovým tématem sklonku 20. století. S tímto novým mýtem souvisí i rozvoj kyberkultury. Někteří pozorovatelé tohoto vývoje hovoří o kybergnózi. Lidé se čím dál víc podobají strojům, zatímco technologie se zlidšťuje... Z. NEUBAUER: Vpravdě - „v tom je ta dialektika": věk kybernetiky znamená navzdory všemu velkou ontologickou zkušenost. Proto mne naplňuje současnost nadšením. Opakuji: nikdy nebylo tolik vynikajících šancí pro moudrost. V tom se naplňují Heideggerova prorocká slova o tom, že kybernetika nahradí filosofii, přinese jiné myšlení, nový rozvrh světa - pojmů, existenciálů, hodnot, kategorií. Ovšem: kybernetická zkušenost a počítačová gramotnost jako šance, zkouška a vyjití - ne jako požehnání. V tom se podobá „egyptským ranám" a apokalyptickým vizím. VZDĚLÁNÍ V HERMETISMU MANA: Počátky vědy jsou spjaty s tak nevědeckými disciplinami, jako je alchymie, astrologie, magie, věštění. Nehrozí, že s nimi bude věda spjata i ve svých koncích? Že se věda znovu stane „nevědeckou"? Z. NEUBAUER: Věda se má k „nevědeckosti" jako logos k mýtu. Věda se od mýtu nikdy neodpojila, pouze zapomínala, zapírala a popírala svůj substrát. Právě v tom jí hrozí sebepo- měla být propojena s výchovou hermetickou. Neproblematizuje tento názor zkušenost, kterou lidstvo učinilo s vědou Třetí říše, která do sebe absorbovala mnohé okultní prvky a mýty? Z. NEUBAUER: Třetí Říše byla případem tohoto bezděčného splynutí vědy s okultismem. Taková absorbce byla možná díky zapomenutí a nerozlišení. Příležitost k této záměně a příčinu nedbalosti zavdal však právě pozitivismus a objektivistický racionalismus, ptávě tím, že rozměr skryrosri prostě popřel. Zastánci vědeckosti se proto neoprávněně holedbají, že si s ideologiemi nikdy nezadali, myjí si ruce v nevinnosti a pochvalují si, že se nikdy ničím neprovinili. Nevysvětlí také, jak nezodpovědný flirt s něčím, co je údajně nezodpovědný flirt s něčím, co je údajně neskutečné, mohlo vyvolat tak obludné, svébytné, globální zlo. pření, regres, bezděčné pohlcení, znovusplynutí. MANA: V této souvislosti mne mimochodem napadá, že vás nedávno jeden akademik osočil, že si vědu pletete s okultismem... Z. NEUBAUER: Occultus znamená skrytý. Okultismus se vztahuje ke skrytému jako takovému. Je tedy opakem vědy, jejímž posláním je odhalovat. Lidé však dnes pod okultismem míní už samo uznání toho, že existuje ono skryté a že tato skrytost je nevyčerpatelná - ježto „příroda se ráda skrývá", jak říká jiný Herakleitův zlomek. MANA: V jedné práci se zamýšlíte nad tím, že kvantová fyzika a mystika patří k sobě, že vědecká výchova by http://orl.bloger.cz MANA: Považujete hermetiku za elemenrární vzdělání. Měla by se podle vás vyučovat na školách středních či vysokých? Na druhé straně však říkáte, že hermetika není naukou, ale zasvěcením k proměně. Lze si představit, že by se z maturitní zkoušky stala zkušenost ponoru do hlubin mystérií? Mládež po zasvěcení touží bez ohledu na stav školství: LSD se bere už i na diskotékách a kouzelné houby na mejdanech... Ve studii Pluralismus, svoboda a demokracie z roku 1993 píšete:Zatímco se odborníci přou jak vychovávat a vzdělávat (jak roztřídit a sdělit nepřehlednou masu poznatků), utíkají se mladí ze světa fakt do světa příběhů do phantasy games... Vysvětlujete si tento ttend jinak než jako neuhasitelnou touhu mládí po romantice? strana 13 ORL číslo 2013-8 Z. NEUBAUER: Doporučuji vzdělání v hermetismu, nikoliv o hermetice. Míním znalost tradice ikonografické symboliky a umění jejího výkladu. Ty by dovolily navázat bezprostřední kontakt s kořeny stromu dnešního vědění, kreré byly ještě propojeny s přirozenou zkušeností a propojovaly myšlení a imaginaci, logiku a poetiku. Vzdělání v hetmetismu vyžaduje angažování obou mozkových hemisfér. Vědecká gramotnost by tak přestala být izolovaným, suchopárným, odcizeným katechismem abstraktní reality, podobným upadlé scholastice. Propast mezi oběma kulturami nelze překlenout shora, je třeba zacelit schizma zevnitř, ze základů, odkud vyvěrá. symbolu Boha skrytého v nittu skutečnosti, znamení jednoty Země a královského srdce. Sem náleží i výprava za Zlatým rounem, návrat Odysseův, biblický Exodus, slavná Anabasis i bloudění Aeneovo. A také celé dějiny Spásy jsou jak vyjitím, tak návratem do Ráje. Cestou tam a zase zpátky. http://www.baraka.cz/Mana/Mana_3 .pdf Nemluvil jsem ani o zasvěcování: v tom smyslu se hermetika a scholastika ovšem vylučují. Mystéria do školy nepatří. Právem hledá mládež zasvěcení mimo školu. Ne však rak zcela mimo, neboť scholé- prázdeň, zahálku, odpočinek, čas, který je volně k dispozici – dala vznik latinské schola — naší „škole". Ne náhodou dnes nazýváme scholé (volný čas) rekreací - tedy doslova znovustvořením. Mládež ji naplňuje hrou, která je původnější než tento svět - kterýkoli horový „tento svět" - pro který vychovává škola. Znovustvoření hrou je vlastním kořenem vší romantiky. Tak například ta klukovská, indiánská, našich mladých let, začínala se znovustvořením na neolitické úrovni vědomí. MANA: Podle Castanedova Dona Juana existují jen dvě cesty životem: jedna i druhá ovšem vede do pustiny (tj. nikam). Přesto se v něčem liší: jedna je cestou srdce a druhá nikoli. I když cesta nikam nevede - život je beze smyslu - vyber si cestu, která má srdce, jdi s láskou v sobě, doporučuje don Juan. Je tato cesta srdce totéž, co cesta putování za sv. Grálem? A nebo: Lze hledání sv. Grálu chápat stejně jako slib bodhisattvů vracet se na zemi, dokud nebude vysvobozena i poslední z živých bytostí? Z. NEUBAUER: Cesta srdce je cestou propojenou s nitrem skutečnosti; ta je jejím substrátem a východiskem. Cestou-necestou. Cestou romantickou. Na první otázku bych odpověděl: ano. Na druhou část odpověď neznám. Zajisté: návrat bodhisattvů odpovídá romantismu potulného rytířství - a tedy i hledání Svatého Grálu, http://orl.bloger.cz strana 14 ORL číslo 2013-8 Kniha i o Schwarzenbercích se stala v dnešním Česku samizdatem. Bouře. To je kniha Paula Polanskyho, kde se skrytě píše, jak rodiče Karla Schwarzenberga využívali na lesní práce za protektorátu Čech a Moravy vězně z tábora Lety u Písku. Její vydavatel Fedor Gál jasně říká, že jde o autorovu literární fikci. Nicméně i osud knihy je dost tajemný. Zbylo pouze pár výtisků, které se dnes šíří v kopiích. tech. Ale jde jen o tvrzení z druhé ruky, takže je ho třeba brát s odstupem. Když ParlamentníListy.cz požádaly přes volební tým Karla Schwarzenberga, aby se k určitým informacím vyjádřil, dodnes to neudělal. Až při nedávné debatě MF Dnes se ho člen Zemanova volebního týmu zeptal, jestli měla jeho rodina někdy něco společného s táborem pro Romy v Letech u Písku. Schwarzenberg na to řekl, že tábor sousedil s pozemky, které patřily jeho rodině. „Vím o knize, která tvrdila, že jsme s tím měli co do činění, prozkoumalo to několik historiků a zjistili, že to byla pustá pomluva,“ dodal ještě předseda TOP 09. Paul Polansky vystavěl svůj román na zjištěních z dokumentů o táboře v Letech a na faktech o roli české šlechty a úředníků při zakládání a vedení tábora, který se krutostí v mnohém vyrovnal německým koncentračním táborům. Tato domácí krutost, podobně jako krutost při vyhánění Němců po druhé světové válce, vyvrací falešnou představu o Češích jako o pouhých obětech druhé světové války,“ píše na poslední stránce knihy slovenský literární vědec a současný čestný předseda Občianskej konzervatívnej strany Peter Zajac. Osud této knihy, která je však podle jejího vydavatele Fedora Gála podivným mišmašem faktů a fikce, je také dost podivný. Na tiskovou konferenci k vydání knihy v roce 1999 přišel jeden novinář, jenž o ní nic nenapsal, a knihkupci ji odmítli. Nikdo o ní nejevil zájem. I další osud knihy je více než podivný. V patře nad skladem nakladatelství prasklo vodovodní potrubí a téměř celý náklad Bouře byl zničen. Pojišťovna škodu zaplatila a příběh se uzavřel. Zbylo několik výtisků, které se dodnes šíří jako zakázaná literatura za bývalého režimu. Zájemci si knihu kopírují na xeroxu. Ostatně takovou kopii má třeba Zdena Mašínová. A když autor tohoto článku prohlásil, že mu byl půjčen originál, přihlásili se hned tři zájemci o kopii. „Další náklad se nevytiskl, protože knihkupci o ni nejevili zájem a po čase jsem nakladatelství GplusG převedl na kolegyni, která ho pak spojila s dětským nakladatelstvím Baobab, čímž se podstatně změnil ediční profil,“ vysvětluje dnes tehdejší nakladatel Fedor Gál a dodává: „Kniha Bouře se stala „hitem“ až po několika skandalizujících článcích.“ Paul Polansky teď podle posledních informací vede Roma Refugee Fund v Kosovu. Samizdat v demokracii Pasáže z Bouře Vydalo ji v roce 1999 nakladatelství GplusG a z anglického originálu přeložila Vladimíra Žáková. Krátce po jejím vydání se údajně s Polanským v jedné literární kavárně sešel potomek literárních hrdinů Bouře Karel Schwarzenberg a navrhl, že věnuje nějaké peníze pro pietní místo v Le- „Přestože většina zde vylíčených incidentů a událostí se stala, všechny postavy jsou smyšlené,“ napsal na úvod knihy Bouře Paul Polansky. Rodiče Karla Schwarzenberga jsou v tomto románu uváděni pod pseudonymem Weissenberkovi. Ostatně jeho název je odvozen od živelné pohttp://orl.bloger.cz hromy, která se nad schwarzenberským panstvím přehnala v roce 1939 a zkosila čtyřicet procent vzrostlých stromů. V knize je pak skrytě naznačeno, že knížecí rodina využívala k levné práci na polomech vězně z kárného a později sběrného tábora Lety u Písku, byť na stránkách se píše o táboře Roky. V páté kapitole, která je časována rokem 1940, se mimo jiné píše: „Před týdnem začali slovenští dělníci knížete Alberta spolu s první várkou vězňů stavět pracovní tábor u Roků.“ V následné kapitole se stejným datováním je toto: „Tábor v Rokách měl jen 680 vězňů. Většina z nich byla práce neschopná.“ Následně tam byli také internováni, alespoň podle knihy, Židé. „Vládní výnos z 13. března 1939 na zřízení pracovních táborů byl vydán se zřetelem na Cikány. Ale od té doby, co byly vybudovány Roky, bylo v nich internováno jen málo Cikánů. Proč to?“ Ptá se v deváté kapitole kněžna Teresa. Následně jsou pak v ději do tábora sváženi i Romové. Ženy a děti trpí v příšerných podmínkách a umírají, muži ve skupinách těží dřevo v katastrofou poničených lesích. Fikce nebo pravda? Hlavní otázka této knihy je, co jsou fakta a co fikce? „Rodiče šéfa diplomacie Karla Schwarzenberga využívali k levné práci vězně z kárného a později sběrného tábora Lety u Písku,“ uvedl kdysi drsně pro týdeník The Prague Post autor Bouře. „S Polanským jsem mluvil a on sám prezentoval dílo jako román. Je tam spousta fabulací. Nicméně tábor v Letech u Písku je fakt, který zdokumentoval například historik Ctibor Nečas a publicista Markus Pape. Zdokumentováno je také, že to byl romský tábor, že tam lidé těžce pracovali a hlavně děti umíraly na nemoci, především tyfus. Také je pravda, že tam byl výhradně český personál. Ano, to jsou všechno fakta, která Polanský ve svém románu použil. Ale není to celý obsah románu, jde jen o pozadí, které použil a využil,“ sdělil ParalmentnímListům.cz tehdejší vydavatel Bouře Fedor Gál. strana 15 ORL číslo 2013-8 V této souvislosti dodal na svých stránkách Gál repliku Markuse Papeho: „Bývalí romští vězňové letského tábora řekli Polanskému, že se prali o to, pracovat pro Schwarzenberga, tam byly totiž nejlepší pracovní podmínky. To hlavní ale je, že v té době byl už majetek Schwarzenberga pod nucenou správou německého správce a Schwarzenbergové nemohli už o takových věcech rozhodovat. Zaměstnanci podniků Schwarzenberga tehdy spíše pomáhali vězňům, než aby je vykořisťovali. Proto v tomto případě bylo správné objednávat si vězně na práci z letského tábora, i když to třeba prospělo majetku Schwarzenberga, který už nemohl sám spravovat.“ dál se hlásil k české národnosti. Doložil to svým podpisem národnostního prohlášení české šlechty. Střelec od boku Na zajímavý případ tunelování, které je ale kryto současnými zákony, upozornil komentátor Erik Best na svém blogu The FleetSheet. Podle něj se jedná o sofistikovaný plán ve stylu finančníků na Wall Street. Jeho aktérem má být jeden z nejbohatších Čechů a těžařská společnost OKD. Dále na svých internetových stránkách Gál v blogu z roku 2008 Skandál, nebo skandalizace? napsal: „Fakt, že Polanský čtenářům podsouvá, že jde o příběh, do kterého jsou „namočeni“ lidé jako současný ministr zahraničí kníže Schwarzenberg a Václav Havel, vnímám jako marketink. Marketink člověka, pro kterého, jak si dnes myslím, je osobní zájem a image hodně důležitý. Říkám to s trochou smutku. Byl jsem to totiž já, kdo mu umožnil všechny knihy ke kauze Lety o po léta tabuizovaném tématu romského holocaustu vydat v Čechách.“ A Polanského v něm nazývá střelcem střílejícím od boku, kterému málo záleží, jestli střílí na viníka nebo nevinného. V první polovině devadesátých let s Polanským udělal rozhovor do Přítomnosti bývalý senátor Petr Pithart. Ten pro Prague Post kdysi řekl: „Jestliže to, co Polansky říká, je pravda, (Schwarzenberg) bude muset s něčím přijít a usmířit se se svojí minulostí.“ Ostatně podle Fedora Gála nebylo prokázáno, že zaplavení celého nákladu knihy Bouře vodou bylo něčím úmyslem. „Dost mě mrzí, jak se toto literární dílo zneužívá v politické kampani proti Karlu Schwarzenbergovi. Není to fér,“ doplnil pro ParlamentníListy.cz nyní ještě Gál. Po obsazení Československa Hitlerem se otec dnešního ministra zahraničí Karel VI. odmítl stát říšským občanem a http://www.parlamentnilisty.cz/aren a/monitor/Kniha-i-oSchwarzenbercich-se-stala-vdnesnim-Cesku-samizdatem-Mameji-260543 Americký novinář Best: Přečtěte si, co provedl Zdeněk Bakala ve své nejsyrovější podobě je tunelování čistou „zlodějnou". Jenže občas může takový postup být podle platných zákonů i legální. „Zdeněk Bakala a jeho partneři však vyhloubili v OKD tunel legální cestou,“ připomíná jednoho z nejbohatších Čechů a majitele Ostravsko- karvinských dolů. Pak popisuje, jak Bakala s partnery v roce 2008 zatížili firmu dluhy a zároveň si vyplatili dividendy ve výši 1 487 639 000 euro. Podle aktuálního kursu to dělá téměř 39 miliard korun. „Díky této formě legalizovaného tunelování à la Wall Street má teď společnost NWR dluh dvojnásobně převyšující její tržní hodnotu,“ rekapituluje komentátor. A tyto dluhy prý přivedly těžařský gigant jen pár kroků od bankrotu. http://www.parlamentnilisty.cz/zpra vy/ekonomika/Americky-novinarBest-Prectete-si-co-provedl-ZdenekBakala-277921 Jak se stát chudákem? Nestarat se o stát Tunelování podle Erika Besta znamená, že vlastník nebo najatí manažeři vysávají z firmy aktiva, až po nich zůstane pouze prázdná skořápka a spousta závazků vůči věřitelům a zaměstnancům. Že je taková činnost nelegální se podle Besta nyní ve Švýcarsku přesvědčují manažeři Mostecké uhelné. „Kdyby byla na světě spravedlnost, stáli by před soudem či pláli na hranici také někteří vrcholní manažeři a členové dozorčích rad ČEZu, Českých drah, ČSA, Lesů ČR a dalších státem vlastněných společností,“ domnívá se Best. I v těchto firmách se totiž podle něj jednalo o běžnou praxi. Nečasovu vládu musela zrušit pro zlodějny státní prokuratura a ne občané. Lidi stát už vůbec "nezajímá", ať si tam krade kdo chce, stejně jako v Řecku. USA je podle statistik pořád nejbohatší země světa. Ale státu se zmocnili ti nejbohatší a jedno procento otočilo během posledního desetiletí toky financí tak, že střední třída za posledních 10 let rekordně zchudla. Úroveň střední třídy v USA se propadla až na 27. místo, Podívejte se na tento graf. Přitom by podle něj mělo zaznít, že http://orl.bloger.cz strana 16 ORL číslo 2013-8 Když Nečasovu vládu musela zrušit pro zlodějně státní prokuratura a ne občané, došlo k zajímavému posunu. Lidi stát už vůbec "nezajímá", ať si tam krade kdo chce, stejně jako v Řecku. Ale my pravidelně píšeme o tom, jak do dnes v Řecku vypadá doopravdy. Zhroutily se základní služby, které stát zajišťuje: školství, sociální a lékařská péče, důchody. V USA střední třída jde do chudoby právě proto, že se nestará o stát. Tak se v kostce podívejme, co všechno nás po rozkradení státu bude stát peníze navíc. Stačí se jednoduše podívat na důvody, které američtí ekonomové uvádějí pro zchudnutí střední třídy. minoritám. Ve velkých městech je 80 % mladých amerických černochů s kriminálním záznamem. (Michelle Alexander: The New Jim Crow: Mass Incarceration in the Age of Colorblindness). právě proto že ho nesouhlasící kolega přirovnal k poslednímu mohykánovi, zaslepeně truchlícímu na troskách kultury, kterou sám vytváří a jež se mu nyní ztrácí, souhlasím, a jeho kritiku současnosti chápu. Ocituji (a v závorkách přidám svůj komentář): Závěr je jasný. Nepřítelem není stát, ale zájmové skupiny sdružené kolem jednoho procenta, které stát systematicky vykrádají pro své zájmy. A je jedno, v jaké jsou právě politické straně. Znají jen ideologii vlastního zájmu a nic jiného je nezajímá. Z hlediska nás, občanů, představují tyto skupiny doslova smrtelné nebezpečí. A protože celé roky naznačuji, že honba za ziskem, spotřebou a zábavou je příčinou, ale i jedním z důsledků většinového opovržení duchovností, respektive kulturou (viz i tristní situace školství a podobně tak fatálně finančně poddimenzované a zbytečné ministerstvo kultury u nás), na rozdíl od názorů mnohých i já jsem si jist, že to je velmi vážné. http://news.erepublika.cz/article1908-Jak-se-statchudakem-Nestarat-se-o-stat I ve stáří v duchovní pubertě Vlastimil Marek Není zajištěný přístup ke všeobecné lékařské péči jako u nás. Rozkradení zdravotnictví ve skutečnosti znamená ohromné náklady na léčbu nebo smrt jako dnes v Řecku. Bez odborové organizace a vyšší základní mzdy jsou platy ne úrovni chudoby, a tím i poptávka po zboží a službách. Výsledkem je zničení střední třídy živnostníků a řemeslníků. Banky a super bohatí jsou úplně mimo kontrolu, neplatí daně a ze země vyvážejí nekontrolovaně prakticky veškeré vytvořené bohatství. Viz firma Apple platící v USA necelá 2 % daně z čistého zisku. Vyšší vzdělání po rozkradení státu znamená celoživotní zadlužení, které v USA už dnes není schopen zaplatit ani stát. Udělal dluh sám sobě a žijí z něj pouze banky. USA fakticky vyhlásila tichou válku Žijeme sice ve svobodných a bohatých společnostech, ale máme-li se natolik skvěle, proč se v nich nedá žít? A proč se na ně nelze dívat? Ptá se peruánský spisovatel a celkem nedávný nositel Nobelovy ceny Mario Vargas Llosa, jak ho cituje v recenzi jeho v Německu loni vydané knihy Všechno jenom bulvár Tereza Matějčková. V mé generaci známý spisovatel se tak jen přidává k mnoha podobným kritikům, a přestože a http://orl.bloger.cz Podle Vargase Llosy se všechny oblasti (současné společnosti) – od umění přes politiku a žurnalistiku až po lidské vztahy a veřejný život – staly součástí přihlouplého způsobu života, který jakoby vycházel z předpokladu, že člověk je i ve stáří v pubertě, a navíc že je to tak správné. Vargas Llosa není, tvrdí recenzentka, nijak původní – v moderním světě se nedokáže orientovat a touží po době, kdy kulturní člověk nevěděl o nejnovějším skandálu lady Gaga, ale měl přečteného Aristotela či Dostojevského a po večerech poslouchal klasickou hudbu (při písemném kontaktu se svými o dvě generace mladšími studenty i já zvedám obočí nad jejich prabídnou sečtělostí, nad s tím souvisejícími hrubkami v pravopise, a nad jakousi základní nedovzdělaností, až příliš často). Pozoruhodná je prý ale razance jeho kritiky (konečně někdo, koho snad nebudou moci povrchní kritici středního věku – ti mladí to pro samé hity a super-pivo ani nezaregistrují – odmávnout a dělat mrtvé brouky). Dle spisovatele staré školy právě kultura činí lidský život lepší, a označuje za ni nejen výjimečné knihy, vážnou hudbu či významná filozofická díla, ale i kultivaci schopnosti klást si otázky a nenechat se strhnout hlavním proudem myšlení (v mém, tedy v našem případě generace vyrůstající v totalitní společnosti bez jiných možností kontaktů se svostrana 17 ORL číslo 2013-8 bodným světem, sehrála kromě četby nezastupitelnou roli i rocková hudba, která i za nás pozměňovala a nakonec i sjednotila a pozměnila svět). Kulturní je prý vytváření trvalého – to, co je kultivované a co zpětně původce tohoto kultivovaného kultivuje (včetně konečně poznávaného odkazu dávných duchovních kultur a metod vedoucích k praktické duchovnosti, ale také různých revivalů a návratů k dnes již rockovým klasikům, od Beatles a Rolling Stones až po stále nepřekonané Hendrixe a Joplinovou). Nekulturní, a tudíž člověka nehodné naopak je, zbavuje-li se svých přátel či dokonce rodinných příslušníků kvůli chvilkovému pobavení a obveselení (je otázka, na kterou přinese, z mého hlediska předvídatelnou, odpověď až budoucnost, zda přechod k zábavě zdrogovaným a tedy pubertálním kontaktům sociálních sítí a her není spíše počátkem naprostého odcizení člověka a jeho ještě hlubší krize), očekává-li obveselení od politiky, jež místo aby vytvářela prostor pro diskusi o spravedlnosti, svobodě a směřování společnosti, se stává jevištěm pro zábavné pořady ve kterých se kvůli pobavení lidu i neschopnosti politiků takzvaně diskutuje (přičemž celebrity i politici jak bulvár tak zkreslující a manipulující i zmanipulovatelná média potřebují a využívají, a naopak).Veřejný život je navíc, kromě jiného, zcela prostoupený a ovládnutý snímky polonahých žen, jež se vinou okolo automobilu, pracího prášku či nářadí na zahradu (o neblahém vlivu reklamy a naší bezmoci se, přes všechny proklamace o svobodě vůle člověka, jak sexu tak reklamě ubránit, jsem také často psal). Západní společnost se nemůže honosit vyšší vzdělaností, ale pouze velmi rozšířenou a dobře zvládnutou schopností kompenzovat vlastní neschopnost (cunami vysokoškolských titulů už i u nás značně zpropagovala spíše jen fachidiotismus a tzv. odbornost). Odklon veřejnosti od intelektuálů a jejich hodnot nastal také proto, že člověk současné kultury (Llosa myslí společnosti) není ochotný přemýšlet (protože už ti není zábavné a on uč neumí číst – již počátkem 90. let si sekretářky vydavatele a čtenářky mé Many stěžovaly, že se to „nedá“ číst). Každý složitější text okamžitě odkládá (na internetu se tak ustálila běžná délka textu, která nesmí překročit maximálně rozměr dvou monitorů).Věda a medicína člověku mohou nabídnout nový prostředek proti stárnutí, ale nedokáže zabránit tomu, aby lidé neumírali – třeba ve sto letech – (stále) v duševní pubertě. Úpadek veřejného prostoru a nezájem lidí snažit se o jeho kulturnost srovnává Vargas Llosa s totalitními režimy (již jsem vícekrát za posledních deset let poznamenal, že se znovu cítím jako za dob samizdatu: své knihy si vydávám vlastním nákladem, a blogy jsou dnes přímo ideálním polem, na kterém sázím své názory v marných pokusech být čten a pochopen více než několika sty stále stejných čtenářů… Jistě, staří lidé si odjakživa stěžovali, že to „už dnes není ono“ a že ti mladí jsou zkažení, ale míra ohlupení a možností těch, kterým to vyhovuje, je bezprecedentní). Vargas Llosa vyzývá, abychom ty ušlechtilé (kteří nabízí vize a východiska, anebo alespoň upozorňují, že je něco špatně) poslouchali a projevovali jim náležitou úctu (cha, připomínám kdo že je to dnes důchodce: ten, který už zná odpověď na všechny otázky, ale nikdo se ho na nic neptá). To je však podle recenzentky další sporný moment – Vargas Llosa totiž zároveň přiznává, že i ti nejvzdělanější a nejkulturnější lidé mají sklon se osudově mýlit nebo se navzdory své vzdělanosti a kulturní vytříbenosti vyznačují mnoha neřestmi (a tady narážíme na to, na co upozorňuji již tak dlouho: že totiž, jak ví i staří Tibeťané, intelekt bez soucitu, tedy rozum bez srdce, jak se vyučuje a požaduje v našem současném rozvinutém světě, racionalita bez duchovnosti, logika bez rituálu, se vždy nějak zvrtne… i hospodářská bezvýchodnost globální korupce má řešení jak v dávné buddhistické ekonomice, tak v úsilí poznat sebe sama a pak pomoci ostatním). Jakkoliv je totiž možné co do otupěhttp://orl.bloger.cz losti přirovnat současnou konzumní společnost k totalitním režimům, západní svět je demokratický a bohatý, což je samo o sobě mimořádný výkon, píše Varga Llosa. I z něj je však poněkud nešťastný. Jako by říkal: Žijeme sice ve svobodných a bohatých společnostech, ale máme-li se natolik skvěle, proč se v nich nedá žít? Naznačuji neustále dokola, že bez duchovnosti a přirozených porodů bude celá západní společnost stále bloudit v kruzích planých úvah a dalších knih o tom, proč se na současný svět moudří starci, kteří by již dlouho měli být na pomyslném seznamu ohrožených druhů, už nemohou dívat… a těm ostatním to nevadí, protože svět vnímají jako zábavu… a jsou mimo, jako puberťáci. Většina materialistického lidstva světa totiž žije v duchovní (ne jen duševní, jak píše Llosa) pubertě. Současnost se ve své povrchnosti a zbrklé překotnosti podobá rozjívenému a všemu rozumějícímu puberťákovi. Protože nám zcela chybí skutečná duchovnost (ne ta Varga Llosova duševnost, podobající se spíše rytířské morálce), která by postupně (začít by se ale mělo i změnou porodnictví) vyřešila téměř vše. http://blog.baraka.cz/2013/06/i-vestari-v-duchovni-puberte/ Dokonalá privatizace Ilona Švihlíková Miloš Pick, velký český národohospodář, který již bohužel není mezi námi, již v 90. letech psal o tom, že české hospodářství se „stabilizuje na samém dnu.“ Myslel tím dlouhodobou stagnaci a úpadek výkonnosti českého hospodářství. Netušil, že to platí i o politice. Je ovšem pravda, že Nečasova (čti: Kalouskova) koalice je schopná posunovat ono dno stále níž a níž. Má jednu jedinou schopnost: přežívat v hnilobě. Navazuje tím na dlouhodobé procesy, které se dotýkají již prvotního nastavení ekonomického a polistrana 18 ORL číslo 2013-8 tického systému v procesu transformace na počátku 90. let. elký ohlas měl nedávno uskutečněný rozhovor s Janem Stráským. Řada pasáží z rozhovoru pro Hospodářské noviny je velice signifikantní, např. na otázku zda byl záměr nechat vybrané „nakrást“: „Záměr to jistě nebyl, ale všichni to podvědomě cítili. Už tenkrát se říkalo: nejlepší by bylo zhasnout, ať si to šikovnější rozeberou. Celý spor o privatizaci, ono vytvoření fondů, které nám pak někam utekly, bylo vedeno myšlenkou akumulovat kapitál do rukou několika lidí tak, aby si mohli sáhnout na velké podniky. Tak, aby se Škodovka nemusela dávat Volkswagenu, proti čemuž Klaus vždycky byl.“ A dále na otázku bankovního socialismu jako specifické české cesty kapitalismu: „Musel bych vám odpovědět, že to tak bylo, a dokonce bych musel říct, že to tak bylo vědomě. My jsme si to spočítali, že není jiná cesta než do toho zatáhnout banky, aby našim lidem půjčily. I když to někdo zaplatí a jiný ne. A nezaplatilo se toho hodně, odepisovaly se stovky miliard. Asi v roce 1993 se banky poprvé oddlužily, poněvadž tam byly i staré úvěry, co vznikly za komunismu. To bylo prvních zhruba 50 miliard. Ale pak se ukázalo, že se za pět let kapitalismu udělaly desetkrát větší dluhy.” Celkově byla podceněna (nebo spíš záměrně využita) tzv. path dependency, pojem, který naznačuje, že určité typy chování, jednání a rozhodování mají dlouhodobou setrvačnost a přenášejí se i přes jinak zásadní změny (třeba revoluce). Zmiňme dva jevy: sítě vztahů, kontaktů a kamarádíčků, které se transformací a la Klaus přenesly na vyšší úroveň obyvatelstvo skryté ve svém privatismu, pasivní, defenzivní, obdivně vzhlížející k autoritám, připravené se „nechat vést“ Obé trvá dodnes, ale během oněch dlouhých více než dvaceti let dostává patologické rysy. V rámci ekonomiky pozorujeme nesmírně silný nepotismus (na všech úrovních, od obsazování volných míst ve firmách, na úřadech, od obcí po ministerstva). Tak se multiplikují neschopné osoby na důležitých úřadech, lidé, kteří nechápou, co by měli dělat, jaká je jejich agenda atd. Ztrácí se tak schopnost vést úřad, obec, ministerstvo, stát. Odbornost je někdy na překážku, ale téměř nikdy nestačí, není-li podpořena „těmi správnými kontakty“. Druhým jevem jsou chronicky předražené zakázky šité na míru, opět na všech úrovních. Tímto způsobem se dlouhodobě a vytrvale tuneluje český stát, efektivita a snaha o inovace jsou často směšné, neboť nejdůležitější jsou opět kontakty s těmi správnými lidmi. Nejsofistikovanějším způsobem korupce je tzv. dobývání renty. Zde se přímo vytváří prostor pro vydlabávání veřejného sektoru. S-karty či „penzijní reforma“ jsou klasickými případy dobývání renty. Stát se pod tlakem těchto faktorů, ve spojením s pasivitou obyvatelstva, začíná rozkládat a není schopen plnit své základní funkce. Stát je náš – to bylo heslo, které jsem použila na jedné z protivládních demonstrací. Myšleni: stát je nás – občanů a má ty funkce, které si my, občané, přejeme z daní, které platíme. V současném kontextu je ovšem třeba podotknout, že stejného názoru bude zřejmě síť „hochů (tu a tam i nějaké děvče), kteří spolu mluví“. Za ty roky skutečně dospěli k závěru, že stát je tu pro ně: aby z něho tyli (veřejné zákázky), hlídali si právní prostředí (zákony na míru, dobývání renty, dosazování kámošů), kdyby byl problém nechali někoho sledovat… Následkem je totálně zprivatizovaný stát, v němž vše, co je veřejné, slouží určitému úzkému partikulárnímu zájmu, za kterým stojí PRACHY. Na prodej je prostě všechno: počínajíc poslanci, státními firmami a konče rozvědkou. Co si račte přát? V situaci, kdy si hlavní ekonomičtí aktéři uvědomují, že už není moc z čeho brát (a brousí si zuby na privatizaci zdravotnictví, zbytků kultury apod.) si někteří „podnikatelé“ chtějí uchovat svůj vliv a moc např. cestou skupování médií. Jiní už chtějí mít po bujném mejdanu 90. let klid, už se nechtějí rvát o další kost a už vůbec si nepřejí vstup nových aktérů na „trh“. Chtějí si svůj majetek pojistit a situaci zastabilizovat. Podle hesla: Eh, čo, kradlo sa, kradlo. Terazky som pán! Takoví zase zakládají politické strany. Pro současné aféry je tu varianta, o níž hovořil Oskar Krejčí. Nicméně nelze ani vyloučit možnost, že se jedná – vzhledem k na první pohled chaotické situaci – o pokus o tzv. řízený přechod. Tedy nahradit v situaci tenčících se zdrojů partu A partou B. http://blisty.cz/art/68994.html http://orl.bloger.cz 560 let poté Před 560 lety, 29. května 1453 padla Konstantinopol a s ní také poslední císař, ve kterém se až symbolicky spojila řecká a srbská krev. Toho dne podle mnohých končí označení jednoho dějinného období, středověku. Pád Konstantinopole a spolu s ním završený vliv osmanských Turků na území této části východní Evropy včetně Balkánu, byl podle všeho nevyhnutelný. Řetězec historických událostí neodvratně, při zpětném pohledu, směřuje k tomuto bodu. Zřejmě by s ohledem na dnešní dění v téže oblasti bylo správné se trochu poohlédnout po těchto událostech už proto, že bezprecedentní bezpáteřnost české politické elity v otázce uznání Kosova jako nezávislého státního útvaru je dalším prvkem v řetězci, který se táhne dávno do středověku. Byzantská říše ztrácela postupně svou vitalitu (mimo jiné se tu projevilo i oboustranné vyčerpání z nekonečného konfliktu s Persií) i panství v Malé Asii a tak přišli noví obyvatelé, Turci. Tento proces vyvrcholil tragickou bitvou u Manzikertu roku 1071, ve kterém byzantský císař Romanus IV Diogenes naprosto selhal ve vedení válečných operací a padl do zajet seldžuckého sultána Alp Arslana. Postavení Řeků v prostoru strana 19 ORL číslo 2013-8 Malé Asie bylo zásadním způsobem zpochybněno a postupně vedlo až k faktické eliminaci řecké přítomnosti – až na pár výjimek. A i ty postupně padly, jako Nikósie (dnešní Izmut), či o století později po pádu samotné Konstantinopole, Trapezuntské císařství (1461). Snad nejhorším však byla potupné vazalství Jana VII vůči osmanským Turkům, když byl donucen bojovat proti vlastnímu městu, Filadelfii, poslednímu byzantskému městu na území Malé Asie (1390). Úloha katolické Evropy nebyla o nic méně destruktivní. Řekové byli zrazeni a zmasakrováni vlastními spojenci ze 4. křížové výpravy. Konstantinopol byla roku 1204 přepadena a vyplněna (množství předmětů je dnes rozeseto v západní Evropě) „spřáteleným" vojskem a katolíci zde na 60 let ustanovili tzv. Latinské císařství, než je vytlačil Michael VIII Palaeologos, první muž posledního dějství, byzantské renesance. Během celého tohoto období Řekové přicházejí stále o další državy. Mezi nejznámější z nich patří Rhodos, který do roku 1306 drží benátští despotové. Od roku 1306 však na ostrově pobývají i Johanité (toho roku obsazují mohutnou pevnost Féraklos na východní pobřeží ostrova, respektive 1309, kdy získali kontrolu nad celým ostrovem), v závěru středověku jediná křesťanská država, která zbyla po pádu Konstantinopole v prostoru východního středomoří. A je příznačné, že soužití katolíků i pravoslavných bylo na tomto ostrově, zejména ke konci, poměrně tolerantní a symbiotické (byly kupříkladu budovány pevnosti pro ochranu civilního řeckého obyvatelstva – Archangelos, Asklipios a jiné). Ostatně Řekové nakonec byli těmi, na které Johanité pamatovali nejvíce při podpisu kapitulace 22. prosince 1522 (kdokoliv kdo chtěl mohl opustit ostrov do tří let, všichni si udrželi svou víru, majetky, církevní stavby nesměly být konvertovány a pod.). Vpád osmanských Turků nemohlo nic zastavit, zvláště pokud se sama Byzantská říše čas od času zmítala v civilních válkách a bojích se svými sousedy, kteří často chtěli z její sla- bosti něco mít... Po tříletém obléhání padla Soluň (1387) a jen o dva roky později se odehrává další, pro oblast významná událost. Zoufalství Srbů se projevuje ve vraždě sultána Murada I. v jeho vlastním táboře, přesto Bayazid Srby nakonec poráží, Lazar Srbský, stejně jako mnoho dalších z řad srbské šlechty, na Kosovu poli umírá. Turci postupně ovládají Bulharsko, poráží křížovou výpravu u Nikopole (1396), čímž zcela eliminují budoucí snahu západu o vojenskou intervenci v prostoru, pokoušejí se dobýt i samotnou Konstantinopol (1402, 1411, 1423) na okamžik ztrácejí Soluň, ale po další osmileté válce ji znovu získávají (1430). Situace samotného města se stále více zhoršuje. Je to mrtvé město, množství obyvatel se stále snižuje (emigrací) a dříve i nedostačující rozloha za Theodesiovými (avšak byl to regent a architekt v jedné osobě Anthemius, který tyto hradby vystavěl) hradbami je spíše divokou zahradou než městem. Řekové postupně ztrácejí kontrolu ve všech oblastech, obchod je ochromen, cesta do Černého moře je zatarasena Turky a co zbývá zabírají Janované a Benátčané. Janované mají dokonce na protějším břehu Zlatého rohu vlastní kolonii – Peru, Dnešní Galatu. Císař již dávno nemá prostředky na udržování původního sídla, je nucen se vystěhovat do kdysi mokřinaté oblasti poblíž Zlatého rohu, k hradbám Lva V, do Blachern (kam patří i dnes jediná zachovaná palácová stavba z té doby, či krásný klášter v Choře). Otázka pádu samotného města je jen otázkou času. Přesto, hradby Konstantinopole jsou jednou z nejdokonalejších fortifikačních konstrukcí, které kdy vznikly. Jsou konstrukcí, o které se hovořilo jako nedobytné a která ovlivnila celou řadu dalších staveb a v mnoha ohledech lze říci, že byla nejdůležitějším ideologickým vzorem celé západoevropské architektury. Na hradbách ztroskotali mnozí, několikráte i Peršané (i se Slovany ve svém vojsku) i osmanští Turci. Přesto, jak se snižovaly ekonomické možnosti, snižovala se i http://orl.bloger.cz obranyschopnost města. Císař, potažmo stát, neměl prostředky na vydržování většího vojska, vlastní obyvatelstvo nebylo vycvičeno a jeho počet byl jen dílčí s množstvím, které by mohlo za hradbami žít. I když město nebylo v dobré situaci, bylo pro Turky nedocenitelné a to z několika důvodů. Jednak mělo vynikající přírodní přístav a řecké válečné lodi dalece převyšovaly, i přes své malé množství, turecké a představovaly stálé riziko. Jak Turci kontrolovali přístup do Černého moře, tak Řekové kontrolovali (či potenciálně mohli kontrolovat) vstup do Středozemí. Město také bylo základnou pro případnou intervenci západních mocností. A skutečně. Císaři se dlouhodobě od počátku 15. století snažili vyjednávat s Římem a západem obecně o vojenské pomoci i hlubší spolupráci. Jakkoliv byli relativně korektně přijati, výsledky těchto jednání skončily v náboženských rozporech a faktickém diktátu, který nemohli řečtí věřící přijmout. Jakkoliv bylo zřejmé, že Řekové a Srbové (kteří přišli na řadu za pár let poté) jsou jediní, kdo stojí mezi Evropou a Turky, byli ponecháni sami svému osudu. Těch pár jedinců kteří uvízli v obklíčeném městě nemohlo situaci zásadně zvrátit, i když i s jejich pomocí se to téměř podařilo. Obležení Počátek samotného obležení by se dal stanovit na 2. dubna 1453, sultán sám dorazil o pár dní později. Svědci sami se rozcházejí o počtu obléhatelů, ale asi nebudeme od pravdy pokud budeme předpokládat, že jich bylo okolo 100.000 (někteří hovoří až o 300.000, což je odhad asi skutečně značně nadsazený). Počet obránců byl podstatně nižší. Ve městě uvízlo pár benátských lodí a jejich posádky daly své služby císaři (vedených bratry Bocchiardiovými), několik málo desítek mužů z Katalánské společnosti, ale hlavně se jednalo o cca 700 Janovanů, kteří dorazili již počátkem roku, které vedl nedocenitelný válečník proslulého jména, Giovanni Guistiniani. Řekové mohli postavit asi strana 20 ORL číslo 2013-8 5000 mužů, ale pouze hrstka z nich měla válečné schopnosti s zkušenost. Většinou se tak jednalo o muže z města s chabou výstrojí, i výcvikem. Tuto posádku doplňovali členové dalších národů, několik Turků včele s neuznaným princem, mniši a další. Situace města byla kritická. Zvláště, pokud vládla obrovská nesnášenlivost mezi Benátčany, Janovany a Řeky. Benátčané dostali pod kontrolu prostor Blachern, prvního ze slabých míst, které bylo kdysi prostorem vstupu křižáků 4. křížové výpravy. Hradby zde byly zesílené a opravené, přesto zde existovalo poměrně výrazné riziko spočívající v mírně nevýhodném terénním profilu. Blachenry jako sídelní útvar byly vybudované u mokřadu, který se nacházel u severního konce Zlatého rohu. Tedy u poměrně výrazného údolí. Již Lev V si uvědomoval slabost tohoto místa (ale bohužel nešlo situaci z pohledu původního návrhu řešit jinak) a hradby zde zesílil. Přesto po pádu Latinského císařství byl tento prostor ještě dále upravován (zejména SZ směrem po sousedícím hřebenu vrchu, kde byly pečlivě opravené). Janované se svou skvělou výzbrojí byli umístění v prostoru nejnebezpečnějším, spolu s císařovými Řeky hájili prostor u Páté vojenské brány, který byl z pohledu využití palných zbraní (z pohledu obléhatelů) nejvíce zranitelným místem. Ostatní byli rozmístění podle potřeby s tím, že čím větší význam dané sekce, tím zkušenější obránci. Systém velení byl stanoven štábně, císař se obklopil jak svými řeckými veliteli, tak veliteli italskými a rozhodoval takřka zásadně ve shodě se všemi. Jeho velkou snahou bylo, aby muže i přes jejich vzájemnou řevnivost stmelil. I přes všemožnou přípravu a stálé varování západu mimo již zmíněné nikdo další nedorazil a město zůstalo s oněmi sedmi tisíci obránci. A to je na město, které mívalo až milion obyvatel, skutečně málo. Jen délka hradeb činí dvacet kilometrů, samotné Theodesiovy hradby, které oddělují město od okolní pevniny, mají takřka šest kilometrů. A na obranu se mohlo postavit jen sedm tisíc mužů. Bylo to skutečně velmi, velmi málo. Tak málo, že opevnění města nemohlo být ani osazené posádkou tak, jak by bylo potřeba. K pochopení této skutečnosti je třeba znát konstrukci opevnění. Směrem z vnější strany se skládalo s vodního příkopu se zděnou eskarpou a kontraeskarpou, parkánovou hradbou navazující na příkop a samotným parkán (parateichion). Pakrán byl ukončen vnější hradbou, hmotově subtilnější konstrukcí s uzavřeným průchodem se střeleckými otvory v síle kurtiny (chodbička byla klenutá, otevřená do prostoru mezi vnější a vnitřní hradbou (peribolos) pravidelně segmentované flankovacími věžemi). A až po této hradbě následovala hradba hlavní, pravidelně členěná masivními patrovými věžemi čtvercového, a nebo osmibokého půdorysu (pravidelně se střídaly). Hradby byly doplněné mnoha branami, z nichž hlavní a největší byla Porta Aurea, zaintegrovaná do dnešní osmanské pevnosti. K dnešnímu stavu. I přes masivní dotace v rámci UNESCO jsou hradby v mnoha místech v katastrofálním stavu a opravené úseky jsou restaurované velmi necitlivým způsobem. A muži byli umístění jen do systému vnější hradby. Více jich nebylo, hlavní vnitřní hradba tak zůstala volná, což snižovalo obranyschopnost celého systému. Přesto to nebylo rozhodnutí špatné, bylo fakticky jediné možné. Neslo s sebou však jednu výhodu. Díky tomu, že se Turci mohli opřít o silné dělostřelectvo (soustředěné zejména do prostoru hlavního tlaku, tedy Páté vojenské brány), byla pro obranu vhodnější nižší, méně zranitelná konstrukce, než vysoce převýšená hlavní hradba. O co se mohli obránci opřít bylo odhodlání, skvělé opevnění a vynikající http://orl.bloger.cz loďstvo, které v čele s císařskými galérami během obléhání porazily mnohonásobnou tureckou přesilu. Avšak proti obráncům samým stála v prvé řadě snaha po rychlém zbohatnutí a 100 000 mužů... Jakkoliv se to zdá do značné míry zvláštní, o osudu města rozhodl zřejmě jeden jediný muž. A to dobrodruh a kovolitec Urban, možná uherského, možná německého původu, který nejdříve nabídl své služby císaři. Ten však nebyl sto krýt jeho požadavky, tedy obrátil se k Turkům. A pro Turky vyrobil na svou dobu mohutnou artilerii, která sice nebyla sto zničit hradby, která však dokázala něco jiného. Zlou náhodou zvrátit běh dějin. Skladba tureckého vojska není do značné míry přesně známa co se počtu jednotlivých druhů vojska týká. Jisté je, že se skládalo ze tří základních částí, ze žoldnéřů posbíraných všude kde se jen dalo, včetně křesťanské Evropy. Druhou část tvořili etničtí Turci, tak zvaní Anatolští, třetí a z pohledu sultána nejdůležitější součástí vojska byli Janičáři, s jistou nadsázkou by se asi dalo tvrdit jednotky SS osmanské říše. Mimo těchto tří částí v sultánově vojsku byly také ucelené křesťanské jednotky, například malý srbský kontingent vynucený sultánem fakticky jako „výpalné". Součástí tohoto kontingentu byla také skupina minérů, kteří se pokusili podminovat konstantinopolské hradby, avšak díky včasné kontra akci obránců neúspěšně. Zmínili jsme se o Janičářích a asi by bylo korektní, abychom vysvětlili jejich původ a status v rámci turecké armády. Jednalo se o muže bez závazků, bez rodin a také bez původu. Okupované křesťanské oblasti museli sultánovi platit tribut ve formě prvních narozených synů. Tyto děti procházeli speciální výchovou, vojenským výcvikem a byli vychováváni jako vojenská elita s mnoha právy. Jedinou jejich rodinou byl sbor, nesměli, pokud byli ve službě, zakládat rodiny. Mohli však v rámci své služby dosáhnout naprostého společenského vrcholu, turecký systém byl v tomto ohledu výjistrana 21 ORL číslo 2013-8 mečný a výsady a společenské postavení se mimo opravdu nejvyšší vrstvy nedědilo. Janičáři byli skutečnou elitou v rámci tureckého vojska. Tvořili osobní gardu sultána, byli vojenskou policií, byli pohůnky níže postavených složek vojska. Ty se tak dostávaly do dvojitého pekla, z jedné strany obránci, z druhé je tlačili Janičáři, kteří krutě trestali jakékoliv zakolísání. Měli pověst skutečně krutých vojáků, ale také výjimečně poslušných jednotek, na které se mohl sultán skutečně spolehnout a to v každém ohledu. Obléhání samotné neprobíhalo v mnoha ohledech podle Mehmedových představ. Jeho silné loďstvo se nemohlo dostat do Zlatého rohu, ten zatarasil řetěz napnutý mezi městem a Perou a také pontonový most. Navíc bylo sultánovo loďstvo pokořené malou flotilou křesťanů, kteří jej ve vyčerpávajícím boji porazili na hlavu. Stejně tak na zemi, silné dělostřelectvo těžce poškodilo zejména prostor hájený Janovany, ale ti spolu s Řeky každý den obnovovali postavení obránců opravou poškozených úseků a případným budováním silného palisádového opevnění. Obránci vyráželi na protiútoky, při kterých způsobovali nepříteli těžké rány, několik frontálních útoků skončilo pro Turky fiaskem a utrpěli obrovské ztráty. Ztráty, které však dokázali ihned nahradit. Turci ale postupně přeci jen dostávali obranu do úzkých. Ve spolupráci s Janovany z Pery nakonec dokázali přenést své lodi za vybudovanou bariéru. Tím byly síly obránců ještě více rozmělněné, nebezpečí hrozilo již skutečně ze všech stran. Po několika nezdařených pokusech se Mehmed odhodlal vsadit vše. Několik dní před koncem května zastavil většinu válečných operací a soustředil své síly na finální frontální útok zaměřený na všechny úseky Theodesiovy hradby s jediným cílem, postupně vyčerpat obránce a nakonec obranu prolomit. Tomuto cíli podřídil vše, zahájení bojů bylo stanoveno na noc z 28. na 29. května. Večer před útokem prý pršelo a pak se obloha zabarvila do ruda, pod září zapadajícího Slunce. Nikdo z obránců a obyvatelů města prý nepochyboval, že útok tu noc přijde. A přišel, za stálého bombardování jako první zaútočili žoldnéři, hnáni vpřed Janičáři. Tentokráte ale jejich útok by zuřivější než jindy, sultán vyhlásil speciální odměnu tomu, kdo dosáhne města jako první. Po několika hodinách těžkých bojů za obrovských ztrát obléhatelů se žoldnéřské vojsko stáhlo, ale klid byl jen chvíli. Aniž by si mohli obránci oddechnout zaútočilo anatolské pravidelné vojsko. A situace se opakovala, po dalších hodinách těžkých bojů během kterých utrpěli Turci těžké ztráty se Anatolští stáhli. Připravovala se totiž další vlna, Janičáři. A vyčerpaná obrana neměla již sil. Při útoku Janičářů se situace obránců dramaticky zhoršila. Byli naprosto vyčerpaní a z vyčerpání pramení chyby. A pokud se k chybám připojí zlá náhoda, nebylo možné odolat. Při jednom z tureckých výstřelů dopadnuvšího na obranu se odštěpil ostrý střep a ten smrtelně zranil Guistinianiho. Obrana zakolísala a navíc těžce zraněný velitel se nechal vynést svým mužstvem z bojiště. V téže chvíli vedli Benátčané protiúder ze severozápadního rohu Blachern. Ale kdosi opomněl při návratu zabezpečit bránu, kterou prošli. A Janičáři se začali hrnout v před. Císař se snažil být na obou místech, pokoušel se přesvědčit Janovany, aby neopouštěli své pozice, pokoušel se organizovat obranu u Blachern, přesto Janičáři u Blachern prozatím postupovali. A jakmile se objevila na hradbách turecká zástava, zeslabená obrana u Páté vojenské brány zakolíhttp://orl.bloger.cz sala a Janičáři se pohnuli vpřed novou silou. Janované již nadále nedrželi své pozice a obrana byla prolomena. Jakkoliv dával průlom u Blachern nějakou naději, přeci jen se jednalo o uzavřený prostor, tak průlom u páté vojenské brány byl fatální. Řekové vzdorovali obrovské přesile, ale neměli šanci tento boj vyhrát. Obránci byli sráženi do příkopů, které vybudovali jako další obranné linie za které se nestačili stáhnout a v nich byli pobíjeni. Ti co prozatím zbyli se často stahovali do svých domovů, protože jim bylo jasné, že bitva je prohraná a nezbývalo nic jiného než se pokusit ochránit svou vlastní rodinu. Císař byl uvržen do nelehké situace. Tváří v tvář porážce se však zachoval tak, že jej Řekové začali nazývat Mramorovým císařem a neoficiálním národním světcem. Podle legend na pomezí věrohodných zpráv prý císař uvolnil svého koně a odepnul si svůj purpurový plášť. V poslední bitvě měl být jedním z mnoha. Poslední větou, kterou prý od něj přeživších a následné legendy pronesl, byla: Město padlo, ale já jsem stále naživu. S tím vedl poslední své věrné zpět k průlomu a nikdo z křesťanů jej již nikdy nespatřil živého. Porážka města byla totální, některé části se zachránili, protože jejich představitelé čekali u bran těchto částí s „klíči od města". Ty které to učinit nestihly byly systematicky pleněny a to po tři dny. Majetek byl rozebrán, lidé pobíjeni, či případně ti perspektivní, brání do otroctví. A to byl konec města i říše. Během pár následujících let byla anektována Morea, Trapezuntské císařství (a lidé byli vystěhováni do Konstantinopole, aby obohatili množství tamních obyvatel) a nakonec i zbytek samostatného Srbska. Během několika dalších let neexistovala na Balkáně mocnost, která by byla sto alespoň po nějakou dobu Turkům vzdorovat. O Konstantinovi Konstantin XI. Palaeologos, taktéž řečený Dragaš se narodil 8. února strana 22 ORL číslo 2013-8 1405 jako osmé dítě z deseti císaře Manuela II. Palaeologa a jeho manželky, srbské princezny Heleny Dragaš, dcery srbského prince Konstantina Dragaše z Kumanova. Po své matce byl tedy označován druhým přídomkem Dragaš. Konstantinu Palaeologovi, Většinu svého života prožil tak, jak lze u prince z ohrožené země očekávat, ve svém městě, jako despota morejský (Morea je starší označení Peloponésu) a nakonec jako císař. Jeho život zřejmě nebyl šťastný, ženatý byl dvakrát, avšak obě jeho ženy zemřely ještě za jeho života a sám zůstal bez dětí. Jako osmé dítě nebyl předpoklad, že by kdy měl být císařem. Ostatně existovala legenda, že Konstantin město založil a jiný Konstantin bude posledním císařem. Císařem, za jehož vlády město zanikne. králi věřícímu nejvíce a císaři Římanů. Konstantin na trůn nastoupil po smrti svého bratra Jana VIII 6. 1. 1449 v Mistře (za kterého byl despotou morejským) a to, s podivem, za podpory tureckého sultána Murada II, který byl, nutno přiznat, k umírajícímu městu shovívavý. Do samotné Konstantinopole byl eskortován za pomoci Katalánské společnosti (několik desítek mužů Katalánské se účastnilo i samotných bojů a to úspěšně, nakonec mohli svobodní město opustit). Smířlivý Murad II. však brzy po inauguraci Konstantina umírá a nastupuje jeho horkokrevný syn Mehmed II., který se sám cítí jako Alexandr Veliký. Ihned započíná s přípravnými pracemi na dobytí města a to budováním pevnosti Rumeli Hisar, kontrolující Bospor (první zachycenou lodí byla loď benátských kupců, kteří byli pro výstrahu popraveni). Při inauguraci Konstantina XI. Palaeologa bychom mohli zaslechnout, ve volném překladu, následující: Nechť je králi dopřáno mnoho let, králi věřícímu nejvíce a císaři Římanů, Konstantinu Palaeologovi, otřesena. Pochopila snad i, že otázka tureckého vpádu je otázkou skutečně aktuální a že bude také velmi bolestivá. Ostatně za chvíli přišly na řadu Uhry, Turci došli až do Polska, ale také k Vídni. A každý z těch kdo stál proti nim byl většinou osamocený. Evropa nechápala jak je možné, že město padlo. Odpověď je snadná, obránců bylo příliš málo. A ani nejlepší opevnění neobstojí, pokud jej nemá kdo chránit. Nechť je králi dopřáno mnoho let. Ó pane, ochraň krále. A vyslyš nás. Jak Konstantin zemřel víme, i když podle představ Řeků žil dál. Jeho statečnost dala ihned vzniknout spekulacím, že se zachránil a organizuje odpor vůči okupantům. Nebyla to pravda. Tělo, které mohlo být jeho ale také nemuselo, bylo předáno přeživšímu řeckému obyvatelstvu. Prý to bylo tělo císaře, ale identifikace nebyla možná, bylo bez hlavy. Ale jeho nohavice prý měly vyšité císařské znaky. Možné také je, že byl pohřben do hromadného hrobu spolu se svými muži. Šok byl úplný, dokonce tak, že ze zpětného pohledu je pád města označován jako jedno z dat, které lze použít pro označení konce středověku. Spolu se znovuobjevením Ameriky a vyhnáním Maorů ze Španělska. Jedná se tedy o datum vskutku důležité. http://www.czechfreepress.cz/blogy /560-let-pote.html Británie plánovala válku v Sýrii už dva roky před rozhořením krize Jeho meč byl prý darován ruskému caru na počátku 19. století, zda to byl skutečně jeho meč, není jasné. Podle náboženské legendy se snesl těsně před smrtí Konstantina na bojiště anděl, nechal císaře zkamenět a následně jej odnesl, aby jej skryl do jeskyně u Zlatého rohu. A zde má císař čekat dne, kdy jeho město bude patřit jeho lidu. Přesto svým způsobem přežil podstatně přirozeněji. Když se o čtyři století později zvedla řecká revolta proti Turkům, Mramorový císař ožil. Byl symbolem, zástavou i idolem osobní odvahy a odpovědnosti. Bývalý francouzský ministr zahraničí Roland Dumas řekl, že Británie připravovala střelce, co mají vpadnout do Sýrie, dva roky před tím, než se krize v roce 2011 rozhořela. Dopad pádu města Během televizního show Dumas řekl: nechť je králi dopřáno mnoho let, Evropa byla pádem města skutečně http://orl.bloger.cz strana 23 ORL číslo 2013-8 „Byl jsem v Británii dva roky před tím, a setkal jsem se s britskými činiteli, někteří z nich jsou moji přátelé … a ti přiznali, že mají v Sýrii něco za lubem.“ „Dokonce mě požádali, abych se k nim ve své funkci ministra zahraničí přidal, ale odmítl jsem,“ dodal. Britský fízlovací program Tempora má orwellovský charakter Naznačil, že plán na úder proti Sýrii se připravoval dlouho dopředu před událostmi roku 2011, s dodatkem, že cílem bylo svrhnout syrskou vládu, která považovala Izrael za nepřítele. Pokud se porovná úroveň občanské odpovědnosti s USA, fízlující Britové zaměstnaní v GCHQ jsou na samém dně. Jsme v Orwellově vizi státu, minimálně v datové oblasti. Tohle televizní show bylo věnováno diskusím o válce v Sýrii. Francouzský magazín: Účast ‚džihádistů‘ je v Sýrii daleko větší než v Afghánistánu. Francouzský magazín „Le Nouvel Observeteur“ citoval vedoucího francouzského činitele, jak říká, že účast francouzských džihádistů v Sýrii je větší než jejich zapojení do Afghánské války. Tento francouzský magazín řekl, že francouzské zpravodajství ověřilo identitu 270 francouzských občanů, kteří v Sýrii bojují, což naznačuje, že jejich návrat budí u francouzského ministerstva vnitra značné obavy. Magazín dále řekl, že počet evropských ‚džihádistů‘ bojujících v Sýrii je v rozsahu mezi 1 500 a 2 000, kromě stovek Tunisanů. http://www.ac24.cz/zpravy-zesveta/2275-britanie-planovala-valkuv-syrii-uz-dva-roky-pred-rozhorenimkrize-rika-byvaly-francouzsky-ministrzahranici Po fízlovacím programu Prism realizovaným americkou NSA a odhaleným whistlebloweren Snowdenem přišel další, a mnohem větší skandál. Britský fízlovací program Tempora pro britskou odposlechovou službu GCHQ sbírá data na uzlech cca 200 optických kabelů, které procházejí Velkou Británií. Mezi tzv. "pěti očima" hlavních fízlovacích služeb světa vzhledem k internetu (vzpomeňte si na Saurona v díle Pán prstenu) má tento britský fízlovací program nejvyšší hodnotu, protože sbírá nejvíce dat vůbec. Co je na celé záležitosti alarmující. Rozsah sbíraných dat, protože jde o plošnou kontrolu jakýchkoliv dat procházejících páteřními sítěmi, bez ohledu na to, kdo je posílá, zda vládní organizace, firmy nebo jednotlivci. Mlčenlivost britských pracovníků v Cheltenhamu je ohromující, protože fízlují fakticky i vlastní rodinné příslušníky a nikdy nic neřekli, na rozdíl od Snowdena. Pokud se porovná úroveň občanské odpovědnosti s USA, tak fízlující Britové zaměstnaní v GCHQ jsou na samém dně. Stát definitivně ztratil důvěru svých občanů a tím i svou legitimitu, minimálně v otázce ochrany soukromí. A to je jedna ze základních ústavních http://orl.bloger.cz svobod liberálního systému. V rámci boje proti terorismu se státní moc rozhodla, že bude kontrolovat vlastní občany a našla k tomu dostatek inteligentních a dobře placených pacholků, kteří nemají kouska cti. Jsme v Orwellově vizi státu, minimálně v datové oblasti. Začala globální válka ohledně kradení a odposlechu dat, která nemá žádná legální pravidla, jen hrubou sílu silnějšího PC. Pak je jen otázkou času, kdy se z této hackerské války vyvine další konflikt. Například Snowden prozradil, že USA hackovala i mobilní telefonní sítě v Číně, nejen vládní organizace. Německo požaduje od Británie vládní vysvětlení ohledně odposlechu v rámci programu Tempora. Německá ministryně spravedlnosti Sabine Leutheusser-Schnarrenbergerová označila program Tempora za katastrofu hodnou hollywoodského scénáře a chce jednat s britskou stranou. Důvod je jednoduchý: privátní data německých firem a bank byla odposlouchávána britskou vládou a soukromými zpravodajskými organizacemi. Nikdo neví, jak je použili a proti komu. Závěr. Občané přestávají efektivně kontrolovat exekutivu státu, která národní bohatství investuje do boje právě proti nim. Což neudivuje, pokud si uvědomíme, že pověstné jedno procento vlastně kontroluje státní moc. Fízlovací programy umožňují kontrolovat zbylých 99 % obyvatel. http://news.erepublika.cz/article1913-Britskyfizlovaci-program-Tempora-maorwellovsky-charakter Čtěte Marxe! Před několika týdny vyšel český překlad zajímavé knihy autora proslulého jména (Marx) a stejně prosulého názvu (Das Kapital). Autor však není onen filosof a politický ekonom z 19. století, ale jeho strana 24 ORL číslo 2013-8 jmenovec, kardinál Reinhard Marx, arcibiskup mnichovský a freisingský. Český překlad Hanuše Karlacha vyšel v nakladatelství Academia pod názvem „Kapitál. Plaidoyer pro člověka“. Kniha opravdu stojí za přečtení. S uspokojením jsem si ověřil, že v dnešní katolické církvi (alespoň v té německé) existují myslitelé, kterým není lhostejný osud evropského sociálního státu, že i dnes existují v církvi vlivní lidé, kterým leží na srdci sociální spravedlnost. Považuji za neobyčejně důležité, že tyto záležitosti nejsou výlučnou doménou tradičních levicových stran a hnutí. Je ostatně málo známé (a kardinál Marx to v knize důrazně připomíná), že otázky sociální politiky mají v katolické církvi dlouhou tradici a že existuje mnoho příkladů, kdy osvícení katoličtí hodnostáři dokázali svojí autoritou pomoci k prosazení pokrokových sociálních opatření ve prospěch nemajetných a sociálně znevýhodněných. Sociální spravedlnost a kritika bezohledného kapitalismu byla i velkým tématem Karola Wojtyly, papeže Jana Pavla II. Jsem přesvědčen, že demokratická levice (povětšinou atheistická) a křesťané by se měli stát spojenci ve snahách uchránit sociální stát před útoky nenasytných chamtivců a jejich neoliberálních ideologů. A všem, kteří se hlásí k politickému konzervatismu (a kteří ve jménu této ideologie pohlížejí na sociální stát jako na zlo, které je třeba zničit), je třeba připomenout, že křesťanské zásady společenské spravedlnosti a solidarity jsou nejen základní komponentou evropského konzervatismu, ale hlavně - je jimi prostoupen i celé Evangelium. Kardinál Marx rozhodně není žádný extrémní levičák – distancuje se od komunistického marxismu a hlásí se k principům svobodné tržní společnosti. Ale stejně jako klasikové teorie tržní ekonomie klade důraz na morálku, sociální spravedlnost a křesťanskou solidaritu a mnohokrát se hlásí k principům sociálního státu. Obávám se, že toto jsou pojmy, které jsou dnešním hlasatelům „trhu bez přívlastků“ (z nichž mnozí se hlásí ke křesťanství) úplně cizí a směšné. Mnichovský arcibuskup, který burzovní spekulanty označuje jako “moderní bandity” zdůrazňuje: "Sociální tržní hospodářství je civilizační produkt. To mnozí zapomněli." V procesu této soutěže zemí lze celosvětově pozorovat, že se snižují daně z výtěžků podnikání a ze soukromých příjmů, kdežto spotřební daně a komunální odvody, které musí platit všichni občané, stoupají. Že se tento vývoj děje především na úkor těch chudších, o tom asi není sporu. (…) Slyšel jsem, že kardinál a arcibiskup D. Duka, primas český, vydání českého překladu této knihy nepodpořil; naštěstí se toho ujalo nakladatelství Academia. Moc se tomu nedivím – z mnoha vystoupení pana kardinála je zřejmé, že je názorově bližší spíše prorokům „trhu bez přívlastků“. Ostatně asi málokdo v Česku považuje katolickou církev za výrazného obránce sociální spravedlnosti – mnozí ji bohužel spíše vidí jako jednoho z těch chamtivců. Zaplať Pánbůh, že třeba v Německu je tomu asi přece jen trochu jinak... Je ovšem pozoruhodné a chvályhodné, že předmluvu k českému vydání napsal přední katolický intelektuál Tomáš Halík (který jinak k „levicovým“ názorům příliš sympatií neprojevuje). Níže uvádím několik pasáží z onoho „nového Marxova Kapitálu“. Když si je čtu, napadá mi, že by jejich autor byl v českém prostředí asi mnohými bez rozpaků označen za „bolševika“. Vážený Karle Marxi, milý jmenovče, S překvapením jsem zjistil, že jste, pane Marxi, už před 150 lety předpovídal, že nás čeká „pohlcení všech národů do sítě světového trhu, a tím i mezinárodní charakter kapitalistického režimu“. (…) „Díváme-li se na dnešní vývoj světové ekonomiky, měl jste zřejmě pravdu, že kapitál neustále usiluje o své zmnožení, že je v tomto úsilí v pravém smyslu bezuzdný a že tendence k ekonomické globalizaci je až potud kapitalismu skutečně imanentní. A měl jste, jak se zdá, pravdu i s předpovědí, že z tohoto vývoje bude profitovat především kapitalista, v jehož rukou se bude hromadit stále více kapitálu. Protože se dá stěží popřít, že z procesu globalizace profituje, neřkuli jej aktivně spoluvytváří dosud relativně málo lidí v příznivých výchozích postaveních. (…) Měl jste pravdu nejen se svou teorií o pokračující akumulaci a koncentraci kapitálu, ale i se svou tezí o centralizaci kapitálu. (…) píšu Vám, protože mi v poslední době nedopřává klidu otázka, jestli na konci 20. století, když „kapitalistický Západ“ v zápase systémů dobyl vítězství nad „komunistickým Východem“, nebylo přece jenom trochu brzy na to, definitivně lámat hůl nad Vámi a nad Vašimi ekonomickými teoriemi. Kapitalismus je dnes zřetelně v tísni sebeobhajoby, možná takové, v jaké za posledních sto let dosud nebyl. A to je necelých 20 let po vítězství nad velkým ideologickým protihráčem, sovětským komunismem, víc než pozoruhodné. (…) (…) http://orl.bloger.cz strana 25 ORL číslo 2013-8 Pokud se hranice chudoby stanoví výdělkem méně než dvou dolarů na hlavu a den, pak se počet těch, kdo se musí vypořádávat se životem pod touto hranicí, odhaduje na více než 2,5 miliardy. Tato dramatická chudoba tolika lidí existuje tváří v tvář stejně dramatickému bohatství jen několika málojedinců. Více než polovina celosvětového majetku je v rukou pouhých dvou procent lidstva; nejbohatší procento světového obyvatelstva samo disponuje více než 40 procenty světového majetku. Na celou chudší polovinu lidstva připadá naproti tomu pouhé jedno jediné skrovné procento světového majetku. (…) Bohatí jsou stále bohatší, chudí stále chudší, a kdysi široká, sociálně zajištěná střední vrstva se ocitá po tlakem. Od roku 1973 do roku 1994, tak to spočítal americký ekonom Lester C. Thurow, stoupl hrubý domácí produkt v USA o 33 procent na obyvatele. Průměrná týdenní mzda u dělníků a úředníků ve funkcích nikoli špičkových za stejné období ovšem poklesla o 19 procent. V roce 1994 americké platy u této zaměstnanecké skupiny byly opět na téže úrovni jako koncem padesátých let. To vysvětluje, proč se ve Spojených státech tak hrozivě zvýšil počet „working poor“, tedy těch, kdo vzdor plné zaměstnanosti žijí pod hranicí chudoby. Ve stejném období se příjmy u špičkově vydělávajících nicméně zmnohonásobily. Jestliže na počátku sedmdesátých let americký manažer v průměru vydělával přibližně pětadvacetinásobek toho co průmyslový dělník, o téměř 30 let nato už to byl pětisetnásobek. V osmdesátých letech se podobně ubíral i vývoj ve Velké Británii. Opravdová centralizace kapitálu však se děje v rukou těch nejbohatších z bohatých. Podle amerického ekonomického časopisu Forbes v roce 2008 existuje na celém světě 1125 miliardářů. Vlastní dohromady kolem 4400 miliard dolarů, tj. 2760 miliard eur. Pro srovnání: HDP Německa činí kolem 2400 miliard eur. Počet těchto „superboháčů“ roste z roku na rok. V roce 2007 existovalo celosvětově 946 miliardářů, v roce 2006 jich bylo 793, a v polovině osmdesátých let posledního století jich existovalo pouze 140. (…) Zisky se privatizují, ztráty socializují. Jestli tohle je zásada, tak se nelze divit, že podle jedné studie Bertelsmanovy nadace 60 let po zavedení sociálně tržního hospodářství 73 procent Němců považuje ekonomické poměry v této zemi za nespravedlivé. (…) Důvěra lidí v tržní hospodářství byla otřesena. Podniky shrabují miliardové zisky, a zároveň omezují pracovní místa. Manažeři vydělávají miliony, a současně kritizují ´majetnické uvažování´ zaměstnanců. (…) Banky a fondy tratí miliardy ve spekulacích, účet platí jiní; poté co se léta zakazovalo vměšování státu do trhu, musí teď za ztráty bank přebírat odpovědnost daňový poplatník... (…) Velice dobře placení manažeři soukromých podniků celá léta provozovali stále neprůhlednější a hazardnější obchody... Tihle lidé věděli beze zbytku, že podstupují vysoká rizika. Jenže to nebyla jejich rizika, ale rizika jejich zákazníků a jejich podniků. A protože moderní ekonomika je skrznaskrz propojená a finanční trh je v jisté podobě čímsi jako srdcem celého systému, musí zkrátka celá společnost, občanky a občané, kteří s těmi veskrze pochybnými obchody nemají nic společného, za ztráty ručit svými daněmi. (…) Je snad kapitalismus pouhou dějinnou episodou, která sice trvá déle, než jste v 19. století předpokládal, http://orl.bloger.cz která ale jednou skončí, protože kapitalistický systém zahyne na své vnitřní rozpory? A že takové vnitřní rozpory existují, to se dá sotva popřít. Předchozí spolkový prezident Horst Köhler ve své době jako šéf Mezinárodního měnového fondu jednou konstatoval: „Extrémní nerovnováha v rozdělování výtěžků blahobytu jsou stále víc a více ohrožením politické a sociální stability.“ Tahle věta by nemusela být lhostejná ani pilným kapitalistům. Skutečně vyvstává otázka, jak chtějí naše svobodomyslná společenství západní polokoule přežít, jestliže na jedné straně propagují demokracii, tedy politickou rovnost pro všechny, na druhé straně si však dopřávají ekonomickou strukturu, kde stále přibývá nerovností v rozdělování materiálních statků a tím i životních příležitostí. Vy, pane Marxi, jste mluvil o tom, že buržoazně kapitalistická společnosti zaručuje pouhou formální svobodu, reálnou svobodu lidí že však trestuhodně ignoruje. A předpovídal jste, že lidé si to, co se jim upírá, jednou vezmou. – Vezmou? (…) Dnes cynikové, kteří nemají zábrany obohacovat se na úkor jiných, nesedí už zpravidla v královských palácích, nýbrž v kancelářích v New Yorku, v Londýně a v dalších metropolích tohoto světa. Oni se ovšem při svých taženích za kořistí nemusí omezovat jen na svůj národ jako kdysi tyrani ve starém Orientě, mohou své neplechy provozovat po celém světě. K tomu na rozdíl od svých starověkých předchůdců také nepotřebují drahé armády, vystačí si s notebookem, s mobilem a s „potřebnými drobnými“ na těch něco investic a na honoráře právníkům. (…) Skutečnost, že marxismus vzdor všem strašlivým pochybením v takzvaném „reálnem socialismu“ má dodnes početné přívržence, dokazuje, že mnozí lidé zřejmě Marxově hodnocení kapitalismu jako systému svou podstatou špatného dávají za pravdu. A tyto lidi není možné rozhodně odbýt jako strana 26 ORL číslo 2013-8 hloupé, naivní a neinformované. Dlouhou dobu marxismus i ve svobodné části Evropy vtahoval do svého kouzla právě mnohé intelektuály, ba některé z nejchytřejších hlav té které generace. můžeme se brzy dočkat i znovuvzkříšení bolševicky interpretovaného Karla Marxe, což „by si lidstvo, po tom, co nám všem bolševiky zneužitý Marx způsobil, nezasluhovalo. Ať Karel Marx odpočívá v pokoji..." (…) http://blog.aktualne.centrum.cz/blo gy/vaclav-horejsi.php?itemid=20097 Svoboda, to jsme se v letech po roce 1989 museli naučit, je i nadále příliš drahým statkem, o nějž se musíme horlivě snažit, pakliže ho nechceme pozbýt. Liberální demokracie, právní stát a svobodné tržní hospodářství se ocitají znovu a nově tváří v tvář nárokům etiky. To může leckomu připadat překvapivé, ale je to tak. Je pozoruhodnou ironií dějin, milý jmenovče, že Vaše teorie nechávají působit ještě dnes nejen marxisté, ale i kapitalisté, protože hrozně zapomínají, že politika funguje jinak než ekonomika a že se občané a voliči nedají propouštět jako zaměstnanci. Rád bych zakončil svůj dopis větou Oswalda von Nella-Breuninga, syna města Trevíru jako Vy a asi nejvýznamnějšího představitele katolických společenských věd ve 20.století: „Katolická sociální nauka vidí v Marxovi svého velkého protivníka, avšak projevuje mu svůj respekt“. Zdá se mi ovšem, že zatímco Reinhard Marx velmi odvážně pojmenovává dnešní problémy, je poněkud slabší v návrzích řešení. Nicméně říká např.: "Východisko z dnešní krize vede mezi kapitalismem a komunismem, tedy po třetí cestě. Kapitalismus bez humanismu, bez solidarity a bez spravedlnosti pro všechny nezná morálku a mravnost, nemá tedy budoucnost." Kardinál Marx má obavy z toho, že nezvládneme-li dnešní problémy, Papež varoval: Pozor, nastoluje se neviditelná tyranie. A nastínil cestu, jak z toho ven Papež František v polovině letošního května vyslovil varování: Pozor, nastoluje se nová neviditelná tyranie. „Myslím, že jedna z příčin této situace je ve vztahu, který jsme si vytvořili k penězům,“ pokračoval Svatý otec s tím, že lidé akceptovali to, že peníze ovládají je samé i jejich společnosti. V posledních měsících to přitom není jediná negativní vize vývoje společnosti. Lidstvo jako by v tomto okamžiku bylo ve stoosmdesátistupňové zatáčce. Alespoň tak vnímá jeho situaci současný papež. „Přibývá patologií s psychologickým důsledky, srdce mnoha lidí zachvacuje strach a zoufalost – a to i v takzvaně bohatých zemích, umenšuje se radost ze života, zatímco roste násilí a nemravnost. Chudoba je stále zjevnější. Lidé bojují o přežití – avšak toto přežívání často není vůbec důstojné,“ uvedl papež František ve Vatikánu před necelými třemi týdny. Krátce poté byla jeho slova zveřejněna v české sekci vatikánského rozhlasu RadioVaticana.cz. http://orl.bloger.cz Podle něj jedna z příčin celé této situace spočívá ve vztahu, který si lidé vytvořili k penězům. „Finanční krize, kterou procházíme, nám dává zapomenout, jaká je její prvotní příčina – tedy hluboká antropologická krize. Zcela jsme popřeli prvenství člověka. Utvořili jsme si nové idoly. Starozákonní zbožňování zlatého telete (kde nabízí pro srovnání biblický odkaz na Ex 32, 1534) dnes ilustruje nový, nelítostný výjev – fetišismus peněz a diktatura ekonomie, která nemá lidskou tvář a nesleduje lidský účel,“ pokračoval dál papež František ve svém pohledu i kritice současnosti, která může zcela jistě zaujmout i nevěřící. Redukce konzum člověka na jediné: na Upozornil totiž dále na to, že světová krize, která se dotýká financí a hospodářství, jakoby vrhala světlo na jejich znetvoření. Těmto sektorům zejména akutně schází antropologická perspektiva. Redukují člověka na jednu z jeho potřeb – konzum. „A co je ještě horší – každá lidská bytost je považována za spotřební statek, který je možno využít a pak odhodit. Zavedli jsme kulturu, která se zbavuje nepotřebného odpadu. S tímto myšlenkovým posunem se setkáváme na individuální i společenské rovině. Vyřazovací kultura je upřednostňována a solidarita – poklad chudých – se často považuje za kontraproduktivní. Odporuje totiž racionalitě financí a ekonomiky. Zatímco zisky menšiny exponenciálně rostou, příjmy většiny klesají. Tato nerovnováha má původ v ideologiích, které podporují absolutní nezávislost trhu a finanční spekulace a brání státům v jejich právu kontroly. Nastoluje se nová neviditelná tyranie, která je někdy virtuální. Tato krutovláda jednostranně a bez možnosti nápravy vnucuje své zákony a svá pravidla,“ všímá si hlava katolické církve. S tím pak samozřejmě souvisí celá další řada negativních jevů, se kterýstrana 27 ORL číslo 2013-8 mi se lidstvo potýká dennodenně. Například zadluženost. hospodářství. Upozornil však na to, že to nebude jednoduché. Vůle ovládat a vlastnit nezná hranic, říká papež Peníze musí sloužit, ne vládnout „Zadluženost a pohledávky přitom oddalují jednotlivé země od jejich reálné ekonomiky a občany od reálné kupní síly,“ pokračoval papež František. Rozvětvenost korupce a egoistické daňové úniky nabyly světových rozměrů. Vůle ovládat a vlastnit nezná hranic. Proč tomu tak je? I když se názory na důvody mohou lišit, papež František má jasno. „Za tímto postojem se skrývá odmítání morálky, odmítnutí Boha. Morálka, stejně jako solidarita, vadí a obtěžuje. Působí nevhodně, protože je příliš lidská, relativizuje majetek a moc; zároveň však ohrožuje, neboť odmítá manipulaci s člověkem a jeho podřízenost. Etika totiž přivádí k Bohu, který stojí mimo tržní kategorie. Tito finančníci, ekonomové a politici jej považují za cosi neovladatelného, až nebezpečného, neboť tento neovladatelný Bůh (!) člověka vede k jeho plné realizaci a k nezávislosti na jakémkoliv otroctví. Etika – míním tím ideologicky nepodmíněnou etiku – podle mého názoru dovoluje nastolit rovnováhu a humánnější sociální řád,“ konstatovala hlava církve. Nesdílet s chudými statky znamená okrádat je… Papež František poté vyzval finanční odborníky a vládce států, aby se zamysleli nad slovy sv. Jana Zlatoústého: Nesdílet s chudými své statky znamená okrádat je a brát jim život. Majetek, který vlastníme, není náš, nýbrž jejich (Homélie sur Lazare, 1, 6: PG 48, 992 D). Během své audience pak vybídl své čtyři přítomné posluchače – nově jmenované velvyslance akreditované u Svatého stolce (Antigua a Barbuda, Botswana, Kyrgyzstán a Lucembursko) k finanční reformě na etickém základě, která by vedla k reformě „To by ovšem vyžadovalo odvážnou změnu postoje politické třídy. Vyzývám politiky, aby přijali tuto hozenou rukavici s odhodláním a prozíravostí. Peníze musí sloužit, nikoliv vládnout. Papež miluje všechny – chudé i bohaté, avšak má rovněž povinnost Kristovým jménem bohatému připomínat, že musí chudému pomáhat, že si ho musí vážit a podporovat ho. Papež vyzývá k nezainteresované solidaritě a k návratu etiky prospěšné člověku do oblasti financí a ekonomiky,“ pronesl papež. Fakt, že lidstvo může stát na důležitém milníku svého vývoje, zaznívá v poslední době otevřeně z mnoha stran. A ačkoli se ne vždy umí osobnosti duchovní s těmi světskými shodnout, zda je shoda patrná. Systém založený na spotřebě musí skončit – už není komu brát Přesto, pokud ParlamentníListy.cz zaloví ve vyjádřeních různých osobností z minula, na místě bude asi začít také duchovně založeným člověkem – i když jeho vírou je tibetský buddhismus. S pomocí této orientální filozofie se rozhoduje i v obchodě. Dovedlo ho to hodně vysoko, stál u zrodu a v čele společnosti, která provozuje služby na elektronickém trhu práce – Libor Malý. Ten také zdůrazňuje, že tento současný systém je založený pouze na spotřebě. „Všichni lidi vydělávají peníze, které spotřebovávají. Ta motivace, kterou člověk má, je ta, že ten druhý něco chce a bere. Každý se snaží toho nejvíc získat. V téhle době, kdy se celý svět spojuje nebo propojuje formou Twitteru, Facebooku, akciovými trhy umožňujícími rychlé obchodování, tak vidíme, že se ta podstata ale také mění… Princip současného systému – tedy kapitalismu - je založený na tom, že já spotřebovávám, už ale teď není takový. I ta http://orl.bloger.cz spotřeba se totiž také spojuje, všichni jsou propojení… A tak už není komu brát, protože když někomu něco vezmete, hodně rychle se to zase vrátí k vám zpátky. Proto ti ekonomové nyní sedí v Davosu a přemýšlí, jak to udělat. Protože ať udělají, co udělají, vždycky se jim to vrátí zpátky. A neexistuje žádný nástroj, který by to napravil – právě kvůli té vzájemné propojenosti. Ať uděláte cokoli, vrací se to rychle zpátky a nikdy nevíte, jakou formou,“ představil před časem své úvahy Malý. Žijeme obklopeni lidmi, před kterými musíme být stále na pozoru Pro ParlamentníListy.cz pak ještě také doplnil, že je třeba počítat s propojením světa. Ale udělat i změnu myšlení. „Je přirozenější následovat to spojování, než se odtrhovat. Dnes je spousta lidí úspěšných, protože jsou schopni v tom sbírání těch věcí – mají toho hodně, ale nejsou šťastní. Proč? Protože i oni jsou obklopeni lidmi, kteří číhají na okamžik, kdy budou moci pro sebe vzít něco od nich. Žijeme ve společnosti obklopeni lidmi, před kterými se musíme strachovat, kdy vám něco seberou. Tak je ten současný systém založený – každý hledí jen sám na sebe. Pokud si lidé neuvědomí, co je v poslední době všechno ve hře, můžeme se dostat do neuvěřitelného chaosu. Všichni si totiž myslí, že ten současný systém tu dlouho funguje, že je daný a že se nemůže rozpadnout,“ upozornil Libor Malý. založený lékař Jan Hnízdil tuší, že současný systém je neudržitelný. A vidí řadu paralel mezi nemocným člověkem a nemocnou společností s tím, že ta současná je podle něj nemocná takřka fatálně. Tolik, že se podle Hnízdila současný systém vůbec nedá reformovat. Nezbývá tak, než hledat nějaký úplně nový. „Problém je v samotném systému liberálně tržní ekonomiky, vládě neviditelné ruky trhu, zkorumpovaných stranách. Liberálně tržní společenský systém je založený na dravosti, strana 28 ORL číslo 2013-8 aroganci, bezohlednosti, neustálém ekonomickém růstu za každou cenu. Přitahuje úplně stejný typ lidí: arogantní, dravé, bezcitné psychopaty. A oni ten systém potvrzují, dál rozvíjejí, obklopují se dalšími psychopaty. Výsledkem je, že se z demokracie stává patokracie,“ smutně bilancuje lékař. Věrozvěsti I komunisti očekávají zásadní a nevyhnutelné společenské změny Východiskem, neboli nápravou stávajícího stavu globálního ekonomického systému, je i podle komunistů jedině radikální změna samotného systému nebo minimálně její výrazná regulace. „Lidstvo v nejbližší budoucnosti čekají nejhlubší společenské změny,“ řekl vloni na sjezdu KSČM v Liberci mimo jiné její předseda Vojtěch Filip. Jeho spolustraník Jiří Dolejš na dotaz ParlamentníchListů.cz, zda se svým předsedou souhlasí, reagoval následně: „Svět i Evropa už na křižovatce je, nikdy už nebudou takové, jaké byly. Proto raději socializace než globální kasino – a nejprve reformní alternativy.“ Podle Filipa totiž mírový rozvoj civilizace začal být výrazně, jak dosud v mírových časech nikdy v minulosti, ohrožován radikalizací globálního kapitalismu. Ten prostřednictvím této ideologicky a ekonomicky vadné teorie – neoliberalismu - zahájil velké tažení na likvidaci všech sociálních kompromisů minulosti. http://www.parlamentnilisty.cz/zpra vy/zahranici/zahranicnipolitika/Papez-varoval-Pozornastoluje-se-neviditelna-tyranie-Anastinil-cestu-jak-z-toho-ven-273778 Letošní kulaté výročí dává příležitost znovu otevřít téma působení byzantských poslů Cyrila a Metoděje na Velké Moravě. Napřed je třeba připomenout, že křesťanství na území dnešní České republiky v té době již bylo přítomné. Jsou tedy věrozvěsty a apoštoly, tedy Božími posly, ve stejném smyslu, jako kdokoli, kdo vyznává Ježíše Krista a svědčí o víře v něj, tedy konkrétně v jejich případě od prvních misionářů a kazatelů Evangelia na našem území po dnešní svědky víry. Když velkomoravský kníže Rostislav podle legendy žádal r. 862 byzantského císaře Michaela III. o vyslání duchovních, šlo mu spíše o kulturní a politickou příslušnost středoevropských Slovanů. Hlavní proud křesťanství v té době ještě uchovával formální jednotu, nešlo tedy o alternativní církevní příslušnost. Svou cestou nezávislou na tomto proudu šla v té době apoštolská církev Východu, která se spokojila s Nicejsko-cařihradským vyznáním víry a neměla potřebu dogmatizovat další teze, v nichž se vyjadřuje víra. A pak to byly národní církve, například v Sýrii a Egyptě, pro něž Ježíš Kristus má jedinou boholidskou přirozenost. Zmíněný hlavní proud to formuloval http://orl.bloger.cz poněkud odlišně: jediná božská hypostáze dvou přirozeností, božské a lidské. Ve dvacátém století se došlo k tomu, že šlo jen o formulační otázku, ne o rozdílnou víru. Křesťanský mainstream však žil ve dvou odlišných kulturách. Jedna větev v latinské s centrem v původním hlavním městě Říše, v Římě. Ta byla rozšířena kromě Apeninského poloostrova jinde v západní Evropě až po Britské ostrovy a v severní Africe. Centrem helénské kultury byl Nový Řím postavený na místě starého městečka Byzantion a pojmenovaný po císaři, který tam přesunul sídlo Konstantinopol. Pro dnešní Istanbul máme i slovanský název Cařihrad – císařovo město. Řecké křesťanství bylo více decentralizované a mělo ještě tři další významná centra, místo zrodu křesťanství Jeruzalém, syrskou Antiochii dnes už existující jen jako ruiny v poušti opodál Damašku, a egyptskou Alexandrii (dnešní arabský název Al-Iskandaríja). Mezi Helény a latiníky docházelo ke sporům. Jeden takový byl živý zrovna v době vyslání soluňských bratří, tehdy zřejmě ještě nikoli mnichů, tedy pod křestními jmény Konstantin a Michael. Spolu s císařem je vyslal ke Slovanům patřícím politicky do sféry vlivu Franské říše i patriarcha Fotios. Jak na svaté liturgii v Ivančicích řekl 25. května patriarcha Bartoloměj, svatý Fotios, podle Říma ovšem schizmatik Fotios. Je třeba si jasně uvědomit, že jeden kulturní okruh, který přímo navazuje na cyrilometodějskou misi, tvoří mimo jiné země východní Evropy a Balkánu: Rusko, Bělorusko, Ukrajina, Rumunsko, Moldávie, Bulharsko, Srbsko, Černá Hora a slovanská část Makedonie, která je samostatným státem (druhá část tvoří severovýchod Řecka). Dědici latinské, západní kultury jsou četné evropské a další národy jako Němci, Francouzi, Španělé. Britové či Italové. Ve sporu, který začal záhy po příchodu Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu r. 863 a skončil v Českém království koncem 11. století, u nás zvístrana 29 ORL číslo 2013-8 tězila latinská, západní tradice. Oslavuje-li dnes někdo byzantské misionáře, lze předpokládat, že by mu bylo lépe mezi východoevropskými zeměmi, že by doporučoval s Janem Kollárem: raději k velikému přiviň tomu tam se dubisku, tedy k Rusku, že by se s českým jazykovědcem a pedagogem a autorem podvrhů Rukopisů královédvorského a zelenohorského, který si říkal Váceslav Váceslavovič Hanka (1791 – 1861), klonil k názoru, že čeština by se měla psát azbukou. Rozhodování o kulturní příslušnosti souvisí s typem politického uspořádání typického pro evropský Západ nebo Východ. A to snad ještě dál souvisí s typem církevního života byzantského a latinského. Byzantské křesťanství je zdrženlivější, co se týče závazných výpovědí o Bohu, kolem základů víry nechává volně kroužit lidskou mysl a tvořit interpretace. Připouští a oceňuje apofatickou teologii, tedy teologii uznávající, že božská hlubina je nevyslovitelná. Nazírá božské energie v posvátných vyobrazeních, ikonách. Hledá asketickým úsilím božské Světlo. Hlavní posvátné úkony liturgie se označují jako mystéria, resp. tajiny. Církev je skromnější, nestrhává na sebe imperiální moc, je spíše mystickým organismem než mocenskou institucí a organizací. Latinští křesťané pro svého nejvyššího představitele převzali titul pontifex maximus, který měl v době počátků křesťanství císař jako nejvyšší náboženský činitel římského imperiálního náboženství. Převzali od předkřesťanských Římanů smysl pro organizaci, autoritu a systém. Zdůrazňují strohou civilnost a racionální přístup k řešení problémů. Je však zarážející, že politické uspořádání zemí křesťanského Východu a Západu je v kontrastu k charakteru latinské a řecké kultury. Pravoslavné země mívají autoritativní režimy, prvky zastupitelské demokracie, plurality, lidských práv a občanských svobod převzaly ze Západu a učinily to často vnějškově, spíš formálně. A naopak ma Západě na pozadí imperiální církve vznikla kon- cepce lidské důstojnosti, občanské samosprávy, rovnosti a sociální solidarity. Je ve víře východních a západních křesťanů přece jen nějaký skrytý podnět pro politiku? Všimněme si jemného rozdílu v interpretaci společně uznávaného prvního článku Symbolu víry, který právě znázorňuje dvojí pojetí moci. Je to článek: Věřím v jednoho Boha, Otce, všemohoucího Stvořitele nebe i země… Boha v českém překladu nazýváme všemohoucím. V řeckém původním znění Kréda se označuje jako Pantokrator, což je spíše, doslovně přeloženo, Vševládce. Známe obrovité, drtivou mocí působící mozaiky Krista Pantokratora sedícího na trůnu s otevřenou knihou, obvykle v kupoli svatyně (kněžiště) byzantských basilik. Latinští křesťané přeložili tento výraz přídavným jménem omnipotens. To se jeví jako jazykově a myšlenkově navazující spíše na slovo potentia – možnost, než na potestas – moc. Všemohoucí Bůh všechno může, ale nic nemusí. Jeho vševládná moc není vyjádřena v základním textu víry a je až následným výkladem omnipotence. Bůh, který vše může a nic nemusí, je především dokonale svobodný. Není v hegelovském smyslu pánem, jehož bychom my byli rabové, otroci, protože takové panství zotročuje i panujícího. Jako svobodný chce svobodné protějšky. Božská moc v tomto pojetí je spíše mocí osvobozující, mocí, jež člověka především chrání před božstvy tohoto světa, božstvy přírodního a sociálního systému, která na člověka vznášejí nárok. Svobodný Bůh osvobozuje. Tento nenápadný posun důrazů mezi křesťanskými latiníky a Byzantinci nese v sobě mohutný potenciál pro další staletí. Pravoslavná církev je sice decentralizovaná, skromnější a spíše kontemplativní, avšak má tendenci roli božského Vševládce delegovat v pozemských poměrech světské moci. Vůči této moci jen vzácně využívá prorocko-kritického charismatu, tak to činil například konstantinopolský patriarcha Jan, řečený Zlatoústý. Spíše moc posvěcuje a ustupuje před ní. Étos evangelia se http://orl.bloger.cz tam posouvá do mnišské askeze a do soukromí křesťanských laiků. Proto se v této tradici obnovuje spojenectví trůnu a oltáře označované jako symfonie církve a státu. Římští biskupové pomocí sady vyfabrikovaných falešných dokumentů získali absolutistickou moc nad církví. Aurelius Augustinus píše na přelomu 4. a 5. křesťanského století strašnou větu, že by nepřijal Evangelium, kdyby mu to nepřikazovala katolická církev a papež Řehoř VII. v roce 1075 stanovuje, že papež právem disponuje císařskými odznaky a že světská knížata musí papežovi líbat nohy. Přesto však svobodný a osvobozující Bůh se v západní tradici prosazuje v imperiální, mocensky deformované církvi, vedle ní a proti ní. V západních řeholních společenstvích vzniklých ve středověkém městském prostředí byl zaveden revolučně nový prvek, autonomie, samospráva a odpovědnost vedení voličům. O tyto myšlenky se opírá ve stejné době (1215) první deklarace lidských práv Magna Carta libertatum, jíž vydal anglický král Jan, zvaný Bezzemek. V prostředí západního křesťanství se projevuje lidská svoboda tváří v tvář svobodnému Bohu i v proudech reformačního křesťanství, které se zpočátku nesnadno prosazovaly, ale později jsou významné a silné. Je to luterský pietismus, který věřícího, obráceného a znovuzrozeného křesťana činí svobodným vůči církevní instituci, doktríně, ceremoniím, ba i vůči textu Bible. V reformovaném křesťanství se postupně uplatnila v hnutí remonstrátů, jehož iniciátorem byl holandský teolog známý pod latinskou verzí svého jména Jacobus Arminius (1560 – 1609). Pozdním výhonkem křesťanské svobody po renesančním humanismu a po reformačních proudech je osvícenství a demokratická, svobodná, pluralitní společnost. Cyril a Metoděj přišli na Velkou Moravu prosadit mocenské zájmy Byzantské říše a přilnout k nim znamenalo připojit se k východní větvi evropské kultury. To, že dnes máme demokracii a že nedokonalá demokracie může být sociálními reformastrana 30 ORL číslo 2013-8 mi posílena a obohacena, za to vděčíme své příslušnosti k západní civilizaci. To však neznamená, že jsme se obrátili zády k tomu, co přinesli Cyril a Metoděj. Politické a kulturní osobnosti a duchovní proudy v uplynulém tisíciletí českých dějin se po tomto dědictví ohlíželi. Český král Karel IV., ač sám z lucemburské dynastie a s francouzskou výchovou, pomýšlel na slovanskou identitu většiny zdejšího obyvatelstva a pozval do Prahy mnichy, kteří slavili liturgii slovanským jazykem. Byla to sice liturgie západní, jak se slavila v části tehdejšího Chorvatského království. I kaple Kosmy a Damiána v Emauzském klášteře svědčí o vědomém obratu k Východu. V polovině 15. století, v období bezvládí mezi dvěma habsburskými panovníky Albrechtem II. a Ladislavem Pohrobkem doputovalo do Konstantinopole poselstvo českých kališníků, vítězných umírněných husitů a požádalo tehdejšího patriarchu Athanasia II. o vyslání biskupa, který by světil utrakvistické kněze a spravoval zdejší církev. Husité byli pro patriarchu přijatelní, ale dříve, než mohl být biskup vyslán, Cařihrad padl do rukou Osmanů a sultán Mehmet II. dosadil nového patriarchu a omezil zahraniční kontakty patriarchátu. Rovněž Jednota bratrská viděla v pravoslavném cyrilometodějském dědictví pro sebe inspiraci a vyslala zástupce tentokrát do Moskvy. Tu se však vrátili s nepořízenou. V národním hnutí v 19. století sílila tendence odpoutat se politicky od Vídně a církevně od Říma. Nemalá část kulturních a politických osobností od poloviny 19. století, nejen zmíněný Hanka, ale i takoví, kteří setrvali u západní identity, viděli inspiraci v pravoslaví. Za všechny můžeme uvést mj. politiky Jana Ladislava Riegera, Julia Grégra, Františka Augustu Braunera a jeho manželku malířku Zdenku Braunerovou a spisovatele Josefa Holečka. Pokud se my ohlížíme a hledáme podněty pro současnost, ponecháme si zřejmě západní smysl pro svobodu, společenskou kritičnost a ochotu k reformám, demokratičnost a plebejský, sekulární ráz státu. Jako převážně západní křesťané (nebo lidé západním křesťanstvím ovlivnění) můžeme ovšem hledat podněty v méně autoritativním a mystickém východním křesťanství. Misijní strategií soluňských bratří, jak se zdá, nebylo implantovat Moravanům beze zbytku helénskou formu křesťanství. Respektovali dosavadní misijní práci a to, že Velká Morava byla jako stát ve sféře vlivu Východofranské říše a církevně ve sféře vlivu Říma. Proto se podle některých badatelů pokusili o syntézu církevního uspořádání a liturgie, která by vytvořila svébytný slovanský útvar vedle latinského a řeckého. Podobně i my můžeme integrovat podnětné prvky Východu do naší západní civilizace a kultury. (Předneseno ve zkrácené verzi na semináři Křesťansko-sociální platformy ČSSD "Cyril a Metoděj, historie a současnost", 6. června 2013 v Poslanecké sněmovně.) http://ivanstampach.bloger.cz/Duch-asoucasnost/Verozvesti Mocenské monstrum Miroslav Kalousek Petr Havlík Prezident Zeman zvolil neobvyklé řešení v neobvyklé situaci. To ovšem ještě vůbec neznamená, že je fašistou, který nerespektuje ústavu. Jisté je prozatím pouze to, že nevyhověl Kalouskovi. Z čehož veterán české politické pavlače Miroslav Kalousek http://orl.bloger.cz dovozuje, že byla pošlapána demokracie a parlamentarismus. Ano, ten Kalouskův „parlamentarismus“ a ta Kalouskova „demokracie“ určitě. Cudně se přitom zapomíná, že příčinou dnešní situace byla demise Petra Nečase po skandálu, který nemá odbody a navíc zdaleka ještě neskončil. Pan prezident Zeman uvedl, že byl motivován i tím, aby byla v nejbližších měsících zachována nezávislost vyšetřování současných závažných kauz. Musel jistě tušit, že se při tom pouští do hry skoro vabank, která se může obrátit i proti němu. Brzo uvidíme. Tedy snad. Třeba i to, kdo tady v těch uplynulých dvaceti letech vládl, a také jak, s kým a pro koho. S trochou nadsázky by se dalo říci, že naši tzv. politickou elitu můžeme dělit na ty, o nichž to již víme, a na ty, o nichž se to teprve dozvíme. Kromě bezbarvého komparsu sedí v Parlamentu především ti, kteří patří do nějakých zákulisních sítí a pak ti, kteří již sedí ve vyšetřovací vazbě či ve výkonu trestu. To je normální? A pak je tady ještě jedna kategorie poslance, a tou je jeden jediný Kalousek. Topolánkovy vlády vztahově ovlivňoval Dalík, tu Nečasovu zase Nagyová, ale obě dvě mocensky ovládal Kalousek. Nelze se divit tomu, že se musí občas opít. Je toho na něj hodně. Krom toho se teď dozvídá, že někdo něco vyšetřoval více než rok a půl, i když latentně jistě mnohem déle. Vystudovaný chemik, s praxí technologa ve výrobním podniku Mitas, se stal v roce 1984 členem ČSL v Praze 10. ČSL byla spolu s KSČ součástí Národní fronty. V r. 1990 se vrhá do víru dění. Je zaměstnán jako poradce a později vedoucí odborného útvaru místopředsedy vlády. V letech 19931998 zastával post náměstka ministra obrany ČR, staral se o finanční řízení resortu, armádní restrukturalizaci i řízení armádních zakázek. Jeho vliv rostl, a to nejen v jeho KDUČSL, v níž měl na starosti financování strany. Za tuto stranu byl v roce 1998 zvolen do Poslanecké sněmovny PČR. Stal se členem Hospodářského výboru, Výboru pro obranu a bezstrana 31 ORL číslo 2013-8 pečnost a Stálé komise pro kontrolu Vojenského obranného zpravodajství PČR. Mezi lety 1999 – 2001 byl místopředsedou KDU-ČSL, v té době byla součástí tzv. čtyřkoalice. Miroslav Kalousek byl tak členem stínové vlády čtyřkoalice pro resort průmyslu a obchodu. V letech 2000 – 2002 byl předsedou vyšetřovací komise pro objasnění rozhodování státu v IPB. V letech 2002 – 2006 byl předsedou mocného rozpočtového výboru PS PČR. V roce 2003 byl zvolen předsedou KDU-ČSL. V roce 2006 na tento post rezignoval poté, kdy většina strany odmítla jeho návrh na koncept menšinové vlády s ČSSD podporované komunisty. Pomocné laso mu v roce 2007 hodil jeho věrný kumpán Topolánek a udělal z něj ve své druhé vládě ministra financí. Tuto pozici zastával i v Nečasově vládě. Podobnou „teflonovou odolnost“ projevil za posledních dvacet let snad jen Václav Klaus. Oba se zdokonalovali v řemeslu zvaném technologie moci. Ostatně Kalousek začínal profesní dráhu jako technolog. Pro získání a udržení pozice mu není nic cizí. Porážky ho nakopávají do dalších válek. Žádná účelovost není pro něj nevhodná. Z flexibilního lidovce, který kooperuje čile s levicí, se stává horlivým ultra pravičákem. V jeho představě udržení si vlivu to bylo jediné možné řešení. Proto zakládá po dohodě s Topolánkem v roce 2009 novou partaj TOP 09. Opírá se o své věrné z KDU-ČSL (Severa, Šustr, Parkánová atd.) a vše zahalí do marketingové značky Schwarzenberg. Do projektu se v zákulisí zapojí jeho vlivní přátelé z byznysu (mimochodem další podobnost s Klausem). Peníze v kampani a šikovná fikce znamenají úspěch. Média jej adorují téměř jako záchrance. „Jede se dál, točte se pardálové!“. Kalousek našel novou image – protikorupční a rozpočtově odpovědnou. Ve světě virtuálních schémat je možné téměř vše a Kalousek to dobře ví. Jako kočka s devíti životy přežil vše. Držel se zásady – „nemusí mě milovat, ale musí se mě bát“. I proto prosadil obrovské pravomoci finančně-analytickému útvaru při svém ministerstvu financí. A přežil i to, když vyšlo v r. 2012 najevo, že si šéf tohoto útvaru Milan Cícer před časem mimo jiné telefonoval i s Romanem Janouškem. Tento útvar může prolamovat bankovní tajemství a vstupovat do daňových přiznání jako svérázná finanční špionáž. Není nezajímavé, že bývalý policejní vyšetřovatel Cícer před časem prověřoval i kauzu Janouškova švýcarského konta či podnikání Hávova Omnipolu. Miroslav Kalousek přežil i smrt vojína Prinicha, který se zabil při seskoku padákem VTO-100, který pak v r. 1998 Armáda ČR ze své výzbroje v tichosti stáhla. Přežil i smrt podnikatele Kašáka, který byl v září 2002 na Příbramsku zastřelen svým obchodním partnerem Němcem, který poté spáchal sebevraždu. Lubomír Kašák byl švagrem Kalouska. Přežil i rekordní deficity státních financí. Ministerstvo financí připravilo státní rozpočty na léta 2008 – 2009 s deficity 107,5 resp. 178,7 miliard Kč, přičemž ta druhá suma je rekordním deficitem státního rozpočtu v dějinách ČR. V roce 2010 rozesílala Kalouskova TOP 09 občanům symbolické složenky na úhradu jejich údajného podílu na státním dluhu. Přežil i přípravu podivné více než stamiliardové veřejné zakázky na odstraňování ekologických zátěží jedné firmě. Transparency International to kvalifikovala jako neuvážený experiment s veřejnými prostředky, při němž by stát utratil zbytečně navíc cca 30 mld. Kč. Tento záměr kritizovala i Hospodářská komora ČR. Přežil i svou klíčovou roli při prosazení diskutabilního způsobu církevních restitucí. Přežil i povolení internetového sázení českým firmám, čímž potěšil velké žraloky domácího hazardu. Přežil i dva významné rozjezdové mecenáše TOP 09. Prvním byl Dušan Novotný, který daroval straně 11 mil. Kč, přičemž jeho firma Orgapol vedla s Ministerstvem financí spor o chybném vyměření daně ve výší 70 mil. Kč. Tím druhým je Štefan Loncnár, účastník legendárního toskánského výletu, který kdysi finanhttp://orl.bloger.cz coval podnikatelské aktivity bossů českého podsvětí Mrázka a Pitra. Přežil i své další funkce, v nichž v době privatizace zastupoval vládu. V letech 1991 – 1992 jako člen dozorčí rady Jihočeských pivovarů. V letech 1992 – 1994 jako člen správní rady a jednatel Západočeských pivovarů a v letech 1994 – 1996 jako člen Prezídia Pozemkového fondu. Přežil i opakované prověřování svých majetkových poměrů. Investice do rodinného domu v Bechyni či bytu v Praze, aniž by k tomu potřeboval půjčku z banky. Přežil i kauzu se směnkou na byt na Veleslavíně, který prý původně patřil Richardu Hávovi a pak Lubomíru Kašákovi. Přežil i další finanční podporu firmy IDOS. Přežil mnohé košaté peripetie mega kšeftů svého přítele Richarda Hávy a jeho firem Omnipol a Zenit. Méně známé je například vyšetřování německé policie případu vztahu mezi německou společností GIS a Zenitem, v němž se pak objevovaly záhadné objemy financí v jedné švýcarské bance. Do dnešního dne není rozpletena kauza pronájmu stíhaček Gripen. Švédský vrchní žalobce Christer van der Kwusta však tvrdí, že je jasné, že tento obchod provázely skryté a neprůhledné platby různým lobbistům, konzultantům a prostředníkům. Za spornou byla považována i výměna stíhaček Mig-29 za jedenáct vrtulníků Sokol v polovině 90-tých let. V čerstvé paměti máme i různé podivnosti v případě nákupu a servisu transportních dopravních letounů Casa. Ministr Kalousek pak velmi tvrdě napadl policejní vyšetřovatele a nekompromisně obhajoval postup obviněné kolegyně Parkanové. Richard Háva patří do specifické české VIP společnosti, kterou nazývám „dolce vita“. Mimo jiné se zúčastnil i mejdanu ve Žlutých lázních 29. května 2010, kde proběhla oslava výsledku voleb. Parta to byla skutečně velmi vybraná – Janoušek, Hrdlička, Charouz, Kočka, Mukizář a několik pražských politiků - Vodrážka, Jančík, Richter či Langmajer. Richard Háva žije v Conches poblíž švýcarské Žene- strana 32 ORL číslo 2013-8 vy a patří mezi nejbohatší Čechy. Jeho kontaktem v Topolánkově vládě nebyl jen přítel Kalousek, ale především další zákulisní hráč Dalík a pak také tehdejší náměstek ministryně obrany Barták. V říjnu 2010 se v médiích objevila informace o tom, že firma přítele Miroslava Kalouska Richarda Hávy Omnipol získala za posledních 12 let od státu zakázky za více než 10 miliard korun. Peníze ji vyplatilo ministerstvo obrany za to, že armádě zprostředkovala nákup zbraní. Akční rádius Richarda Hávy se neomezuje pouze na armádní zakázky. Velmi čile obchoduje i v energetice či jiných lukrativních komoditách. A to i ve fotovoltaických elektrárnách, což byl byznys zaručeně ziskový. S již zmiňovaným Markem Dalíkem se potkali i v obchodním případu Elektrárny Úžín a Tlakové plynárny v Ústí nad Labem. Byl to pro oba velmi úspěšný byznys. Díky tomu, že našli dobrého kupce – polostátní společnost ČEZ, která koupila za velmi vstřícnou cenu dosti „problematický projekt“. Předsedou dozorčí rady ČEZ byl tehdy Martin Kocourek, známý „odkláněč“ financí. ČEZ měl v té době na ministerstvu financí na starosti náměstek Ivan Fuksa, pozdější ministr zemědělství, toho času ve vazbě. Dříve též starosta Příbrami, v níž pro změnu dobře prosperovala firma IDOS Lubomíra Kašáka, již zmiňovaného švagra Miroslava Kalouska. Miroslav Kalousek přežil i všechny kauzy, u nichž figuroval jeho pozdější náměstek Martin Barták. Obrněné transportéry Pandur, již uváděné transportní letadla Casa, obrněná vozidla Iveco, terénní nákladní automobily Tatra, obrněné vozy Dingo anebo obchody s firmou MPI Group Michala Smrže. Přežil i svou liknavost ve vyšetřování švýcarské prokuratury v kauze MUS. Přežil i mnohé příběhy svých nominantů ve statutárních orgánech společností s majetkovou účasti státu, což by bylo téma na samostatnou rozsáhlou kapitolu, počínaje hlavním hráčem ČEZ. Ostatně šéfem dozorčí rady ČEZ, která má hájit zájmy hlavního akcionáře, tedy státu, je Martin Roman. Těžko bude tedy dozorovat, kontrolovat a prověřovat sám sebe, včetně akvizic, investic, zakázek či motivačního programu. A není to tak dávno, co předseda Kalouskovy strany TOP 09 Karel Schwarzenberg prohlásil, že firma ČEZ tajně spolufinancovala parlamentní politické strany. Kalousek přežil i tuto větu. Přežil i kamarádství s dalšími kontroverzními lidmi, například pány Šťávou, Drábkem (potažmo i Šiškou), Nouzou (mýtný systém, zakázky DPP), Kopřivou, Kaderkou atd. Přežil i ministry kultury Bessera a Hanákovou. landová pracuje 20 let jako ekonomická reportérka v nejrůznějších zemích světa. Po pádu Sovětského svazu referovala o ekonomických poměrech v Rusku, nyní je u agentury Reuters odpovědná za oblast zpráv o digitálních médiích. Tato 44letá Kanaďanka vedla několik let rozhovory s americkými multimilionáři. Nyní vydala zajímavou knihu o životě a názorech onoho 1 % nejbohatších lidí planety: Plutocrats: The Rise of the New Global Super-Rich and the Fall of Everyone Else. Volně by se titul dal přeložit jako "Vzestup nových globálních nadutců a pád všech ostatních". A Miroslav Kalousek přežil i nominace „rebelů“ Fuksy a Šnajdra do Aeroholdingu, respektive Čepra. Prozatím. Takže uvidíme, zda přežije i blížící se generální úklid nejen na ministerstvu financí, či rok a půl trvající vyšetřování kmotrů a spol., které vede ÚOOZ a VSZ. Pánové Kalousek a Klaus reprezentují uplynulé dvacetiletí naší země nejpřesvědčivějším způsobem. Jsou modelovým příkladem arogance moci a propojení politiky s klientelistickými sítěmi. Přežili všechno. Pan Kalousek i své půlnoční opilecké telefonáty komentátorům různých deníků. I to je ukázka naší posttotalitní polo demokracie v modelu řízeného východoevropského chaosu. P.S. Všechny výše uvedené informace jsou z dohledatelných veřejných zdrojů. Vzestup nových globálních nadutců Na e-republice jsme publikovali sérii článků věnovaných způsobu, jak nejbohatší 1 % ovládlo USA pro své osobní potřeby. Stejný proces běží i u nás. Po Klausově amnestii jsou navíc hlavní zloději úplně beztrestní, což zatím ještě nemůže nastat v USA. Sympatická novinářka Chrystia Free- http://orl.bloger.cz V recenzi knih a následném rozhovoru pro Süddeutsche Zeitung (27.12.2012) novinářka popisuje své zkušenosti ze světa, kam asi nikdy nepronikneme, pokud nejsme zrovna sloužící, barmani či maséři. Zajímavá je nenávist superbohatých k prezidentovi Obamovi. Přes všechny kritiky jeho politiky porušující lidská práva občanů v USA a teroristického zabíjení drony ve světě se tomuto prezidentovi podařilo šikovnou politikou demaskovat cíle a amorální politiku této nejbohatší skupiny. Ta nyní otevřeně mluví o tzv. "třídním boji" Obamy, čímž pravděpodobně pustila do oběhu hodně nebezpečné ideologické heslo. Minulé články ukázaly, že plutokratům se v USA daří nejlépe od roku 1928. A to není tak špatné v situaci, kdy všichni ostatní kvůli nim strádají. Superbohatí připravili chudé a střední vrstvy o 90 % zisku při rozdělování národního bohatství. Obama strana 33 ORL číslo 2013-8 svou kampaní za zdanění plutokratů příliš neuspěl. Ale minimálně dosáhl toho, že běžný Američan vidí nepřátele státu tam, kde skutečně jsou. Tedy uvnitř vlastní země, a ne v cizině. V Česku by četba knihy Chrystia Freelandová měla být povinná pro střední třídu. Ta si u nás myslí, že se nějak protluče sama, bez solidarity s ostatními. Takoví lidé nemají šanci a nakonec dopadnou jako my. http://news.erepublika.cz/article1351 Kde je zakopán český ekonomický pes Květa Pohlhammer Lauterbachová Proč se tedy ekonomové tak často mýlí a jak to, že jim to prochází stejně jako politikům? Viz náš článek o jedné zajímavé debatě. Podívejme se na několik důležitých důvodů, ale jistě by se dala najít i spousta dalších. 1. Český vzdělávací systém a akademická svoboda Národohospodářskou fakultu VŠE ovládá člověk, který je sice úspěšným podnikatelem, ale vládne zde ideologická atmosféra jako v době, kdy byla škola na opačném pólu a jediné možné učení byla marxisticko-leninská politická ekonomie. Jak je možné zde pěstovat kritické myšlení a dát prostor tvůrčí svobodě? Na jaké úrovni je multidisciplinární výzkum, jaké jsou výsledky vědecké práce? Dnes je zde prosazována opět jediná, možná daleko víc politicky a národohospodářsky škodlivá doktrína neoliberální, která nás přivedla do současné deprese. Žádná recese, ale deprese! Nevylepšujme ekonomické pojmy svými ideologickými dojmy! Jako bývalí studenti VŠE jsme komunistické doktríně nevěřili a brali jsme ji velmi skepticky. Kdo se toužil vzdělávat, měl po otevření hranic a zavedení internetu možností habaděj. Musel ovšem ovládat několik jazyků, aby si mohl studovat i zahraniční autory. Kriticky nás naučil myslet až život. Jak vůbec myslí naši mladí ekonomové? Vůbec o nich není slyšet, ani v nezávislém tisku. Ptala jsem se přítele, univerzitního profesora v Linci, zda je možné v Rakousku, aby dostal funkci děkana člověk, který je majitelem několika firem a podnikatelem. Zda by mohl všechno zvládnout? Odpověď: „To je nepředstavitelné, nároky na vědeckou práci, publikační činnost a práci na fakultě věnuje často víc než 12 hodin denně. To je vyloučeno.“ Můžeme navíc okolním zemím závidět vzpurné profesory, kterým svědomí nedalo a začali zkoumat a mluvit k veřejnosti. U Němců to byla Kennedyová, Suhr, Hankele; u Rakušanů Kitzmüller, Büchele, Wohlmayer. A ten seznam si odborní čtenáři určitě rádi doplní. A studenti? Často mají jen jeden cíl: rychle odmentorovat to, co si vyučující přejí slyšet, nediskutovat, protože na to není ani čas ani doba. Co nejrychleji získat alespoň bakaláře, a pak se někde upíchnout za slušné peníze, pokud možno ve finančním sektoru. Ekonomů máme jako blech, národohospodáři však nejsou žádní. Poslední byl zesnulý Miloš Pick, viz článek Vyznání národohospodáře. Na pokračování jeho díla nikdo zatím systematicky nenavázal, když pominu myšlenkově otevřenou a slibnou Ilonu Švihlíkovou. Je zajímavé, že mnozí intelektuálové píší o ekonomice srozumitelně a z hlediska zdravého rozumu mnohem lépe, než renomovaní ekonomové. Viz některé příspěvky na e-republice, zejména ohledně devastujících dopadů Kalouskova http://orl.bloger.cz antihospodaření a celkového vývoje ve světě. Proto bych ráda zopakoval již řečené: Jak vůbec myslí naši mladí ekonomové? Proč o nich není slyšet ani v nezávislém tisku? 2. Negativní vliv médií Média slouží zájmům svých majitelů, to je jasné. A ekonomové to vědí lépe, než kdokoliv jiný. Když se odvážili dva akademičtí ekonomové z MMF Jaromír Beneš a jeho německý kolega Michael Kumhof ve své analýze pro mezinárodní měnový fond (IMF Working Papers) nastínit řešení finančních krizí do budoucna, spustil se mediální povyk. Jako první rozcupoval jejich návrhy v deníku Týden hlavní analytik tohoto plátku Lukáš Kovanda. Prý by stopka virtuálním penězům emitovaných prostřednictvím nekrytých peněz formou úvěrů „uzmula moc komerčním bankám nad úvěrovou expanzí“. Beneš s Kumhofem doporučovali zavedení stoprocentně krytých peněz, což je původně teorie, kterou zpracoval v době velké hospodářské krize ve 30tých letech ekonom Irving Fisher. Jiný ekonom, nositel Nobelovy ceny za ekonomii Francouz Maurice Allais již v sedmdesátých letech proslul výrokem, že se ekonomika může rozvíjet rovnovážně pouze za předpokladu, že objem poskytovaných úvěrů bude odpovídat objemu úspor. Jen tak se dá zamezit krizím a finančním bublinám. Nikdo ho však neposlouchal. Kovandovi vůbec nepřipadá divné, že banky emitují prostřednictvím dluhu peníze, které nejsou kryty dokonce plně ani vklady na základě současného frakčního systému, který se bortí tak jako tak. Že banky mají minimální vlastní kapitál, že půjčují za úroky peníze, které sami nemají a že nesmyslně riskují peníze druhých. To podle něho asi vůbec není problém. Zdravý rozum šel prostě do hajan. A jestliže banky půjčují peníze svých klientů, neměly by být odměňováni poplatkem pouze za zprostředkování alokace kapitálu? Nyní ždímají úroky podle toho, jak se finanční trhy vyspí a jak si vybraní bankéři mezi sebou falešně nastaví mezibankovní sazbu LIBOR. A neměl by ten, kdo své peníze půjčuje, mít právo také rozstrana 34 ORL číslo 2013-8 hodovat o tom, kam a komu tyto peníze budou sloužit? Co je to za právo soukromého vlastnictví, které platí jen pro někoho a pro jiného ne? Jak to, že těmto ultra-liberálním ekonomům vůbec nevadí, že nás dnes státy mohou vyvlastnit ve prospěch záchrany tohoto korupčního a mafiánského finančního systému? Kovanda je ovšem rovněž absolvent současné VŠE, tím se mnohé vysvětluje. 3. Ekonomie se stala disciplínou pro ziskuchtivé lidi Existenciální orientace na zisk je krajně neproduktivní způsob života a hlavně nepřináší v životě štěstí. Viz knihu Erich Fromm, Člověk a psychoanalýza. Taková orientace nerozvíjí žádný specifický a stálý vztahový systém a nemá stálé hodnoty. Český mainstreamový "ekonomický" charakter je prostě předurčen k tomu, aby neustále měnil postoje, stejně jako to vidíme u známých českých ekonomů a novinářů. Ziskuchtivost rozvíjí pouze ty vlastnosti, které se dají nejlépe prodat. Předpokladem tržní orientace je prázdnota, tu člověk potřebuje, aby ji mohl kdykoliv naplnit tím, co žádá trh a co mu přinese rychlý prospěch. Pevný charakterový rys by mohl upadnout do rozporu s požadavky trhu. Ale od toho jsou média, aby se daly hrát různé role a mohlo předstírat a klamat, podle toho, jak se to zrovna hodí. 4. Ať žije pop-ekonomie pro lid! Když role, tak role a k ní patří i narcistické hraní a prázdná sebeprezentace. Tak u nás vznikla i nová odnož této takzvané vědy, říká se jí „pop– ekonomie“. Jejím hlavním představitelem je Tomáš Sedláček, částečně ale i Vladimír Pikora nebo Markéta Šichtařová. Těm dvěma posledním alespoň díky za kritiku české penzijní reformy. Přispěla k rozvíření společenské diskuse na toto téma nakonec i v mainstreamových médiích. Bylo úsměvné sledovat duel dvou zástupců mladé generace ekonomů v rakouské televizi. Na jedné straně stál Tomáš Sedláček, kterému tehdy vyšla právě německá verze Ekonomie dobra a zla. Na druhé straně byl rakouský autor Christian Felber, zakla- datel hnutí ATTAC v německy mluvících zemích a autor řady publikací, týkajících se alternativních ekonomických modelů do budoucnosti. Felber je tvůrčí osobnost a vnímá osudovou tragiku současného systému a rozklad západní společnosti. Na rozdíl od Sedláčka však hledá a nabízí řešení, o kterých se dá vážně uvažovat. A jeho řešení se opírá o hodnotové nastavení a vnímání úlohy ekonomie. Jeho vize „obecně prospěšné ekonomiky“ nachází ohlas i mezi podnikateli, pohybujícími se v reálné ekonomice. Tomáš Sedláček se zde naopak představil vybrané společnosti jako bavič a oslňoval publikum svým hereckým výkonem. Ještě nikdy neřekl nic, co by mohlo poškodit jeho pozici analytika ČSOB. Škoda, že si plete ekonomii s vyprávěním pohádek a biblických metafor. V jeho podání je to téměř televarieté. Ale ekonomika není divadlo, přinejmenším nikoliv v zahraničí. Jako alternativního či uznávaného ekonoma (tak ho např. prezentují Parlamentní listy), ho však nelze brát vážně. 5. Mýlit se je lidské a někteří ekonomové se za lidi považují Ekonomové se prostě mýlí. Ale odpovědnost nemusí nést žádnou, což je problém. Nedávno přiznali své omyly i známí ekonomové z Harvardu, viz článek Ekonomika škrtů je založena na vědeckém omylu. A experti z Mezinárodního měnového fondu se v prognózách mýlí dokonce systematicky a v řádu celých procent, viz článek Hrubá chyba MMF ničí řeckou ekonomiku). Trojka se v případě Řecka spletla, to se stává. A co zničené rodiny, lidské existence, děti bez rodičů, sebevraždy? A ekonomové velkých institucí svým mlčením viníka pak vlastně řeknou, že přece oni za nic nenesou odpovědnost, tu přece nese řecká vláda. A že jsme radili hloupě? To nás už nezajímá a lidé na to díky placenému tisku už dávno zapomněli. A s českými ekonomy navázanými na česká zprofanovaná média a na neschopnou vládu je to bída na druhou. http://orl.bloger.cz Zřejmě ale máme v Česku pořád velké rezervy, když je možné se tak často mýlit. České zlato je sice prodáno za zelené papírky, které budeme moci brzy použít tak akorát na zápal v kamnech. Ten, který ho prodal, sedí v centrální bance v Basileji, která ovládá dnes všechny země světa. A sedí tam jako expert na mezinárodní zúčtování. A může si popíjet jako znalec svá vzácná značková vína. Pak věřte úředníkům-expertům. Vláda a služebný tisk stále ještě vytrubují, že v Česku prý není ještě tak zle jako jinde. A tak je stále ještě možné se beztrestně mýlit. Jak v politice, tak v ekonomii. http://news.erepublika.cz/article1888-Kde-jezakopan-esky-ekonomicky-pes Skuteční zrádci, prosím, povstaňte Paul Craig Roberts Je těžké pochopit ten povyk, který Washington a jeho mediální děvky dělají kvůli Edwardu Snowdenovi. Víme již delší dobu, že Agentura pro národní bezpečnost (NSA) prováděla mnoho let bez oprávnění špiclování veškeré komunikace Američanů i lidí na celém světě. Fotografie masivní budovy NSA v Utahu, která byla postavena za účelem ukládání takto zachycené komunikace po celém světě, byly mnohokrát publikovány. Obyčejnému človeku není jasné, co takového Snowden prozradil navíc k tomu, co už odhalili William Binney a další informátoři. Možná, že rozdíl je v tom, že Snowden poskytl dokumenty, které to dokazují, a tím negoval schopnost Washingtonu popírat fakta pomocí svých obvyklých lží. Ať už je důvod k blábolům Washingtonu jakýkoliv, rozhodně to americké vládě nepřináší nic dobrého. Daleko strana 35 ORL číslo 2013-8 zajímavější než odhalení Snowdena je rozhodnutí vlád jiných zemí chránit člověka, který odhalil pravdu o washingtonské Stasi. Hongkong utajoval místo pobytu Snowdena z toho důvodu, aby nemohlo zasáhnout americké komanda nebo bezpilotní dron a zabít ho. Hongkong Washingtonu sdělil, že doklady pro vydání Snowdena nebyly v pořádku a povolil Snowdenovi odletět do Moskvy. Čínská vláda do Snowdenova odletu nezasahovala. Ruská vláda tvrdí, že nemá námitky k Snowdenovo letu do Moskvy. Ekvádorský ministr zahraničí Ricardo Patino reagoval na hrozby Washingtonu prohlášením, že vláda Ekvádoru klade lidská práva nad zájmy Washingtonu. Ministr zahraničí Patino uvedl, že Snowden posloužil lidstvu tím, že odhalil, jak washingtonská Stasi porušuje práva "každého občana na světě." Snowden pouze zradil "některé elity, které jsou u moci v určité zemi", zatímco Washington zradil celý svět. Hongkong, Čína, Rusko, Ekvádor a Kuba jsou tedy těmi zeměmi, které odmítají uposlechnout rozkazy Stasi a Washington kolem sebe mlátí a dělá ze sebe a svých presstitutek úplné blázny. Americký ministr zahraničí John Kerry vydal překotná varování. Pohrozil Rusku, Číně, Ekvádoru a každé další zemi, která poskytuje Snowdenovi pomoc nebo podporu pro únik z washingtonské Stasi. Kerry prohlásil, že ti, kteří se neřídí rozkazy Washingtonu, pocítí nepříznivé dopady na svých vztazích se Spojenými státy. Od Kerryho je hloupost říkat takové věci. Je to člověk, který kdysi usiloval o mír, ale který se za pomoci NSA, jež vyšpehovala jeho osobní aféry, stal aktivem NSA. Zkuste si představit tu mimořádnou nestoudnost a pyšnou aroganci v Kerryho hrozbách Číně, Rusku a ostatním zemím, že utrpí špatnými vztahy se Spojenými státy. Kerry říká, že Ameriku nezajímá, zda někteří „nepostradatelní lidé” nemají špatné vztahy s ostatními zeměmi, ale tyto země by mělo zajímat, zda náhodou nemají špatné vztahy s „nepostradatelnou zemí”. To je ten arogantni postoj americké vlády, který je prezentován světu! Takhle vypadá americký ministr zahraničí, když spolu se zbytkem Washingtonu zabloudil v lese iluzí. Země, která bankrotuje, země, která umožnila svým korporacím zničit své národní hospodářství přesunem těch nejlepších pracovních míst do zámoří, země, jejíž budoucnost závisí na tiskařském stroji, země, která ani po jedenácti letech bojů nebyla schopna porazit několik tisíc lehce ozbrojených Tálibánců, nyní vyhrožuje Rusku a Číně. Bože, ochraňuj nás od těch naprostých hlupáků, kteří tvoří naši vládu. Xinhua informovala o tom, že Snowdenova odhalení přivedla „Washington do opravdu trapné situace. Ukazují, že Spojené státy, které ze sebe již dlouhou dobu dělají neviňátka a oběť kybernetických útoků, se naopak ukázaly být tím největším současným padouchem.” Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov dal jasně najevo, že Rusko sympatizuje se Snowdenem, nikoli s americkým Stasi-státem. Ombudsman pro lidská práva Vladimir Ljukin prohlásil, že je nereálné očekávat, že ruská vláda poruší zákon, aby zadržela tranzitujícího cestujícího, který nevstoupil na ruské území. Gajani Čičjakinová z RT (Russia Today) uvedla, že Washington dělá vše pro to, aby odsunul pozornost od Snowdenových odhalení, jež "ukazují, že Spojené státy lhaly a přitom dělají to samé, z čeho obviňují Čínu." Ekvádor říká, že zrádcem je Washington, nikoliv Snowden. Svět si užívá ponížení, kterého se Washingtonu dostalo od Hongkongu. Obyčejný městský stát napálil Washington. Hongkong ve svém oficiálním prohlášení přesunul pozornost od Snowdena k jeho zprávě a požádal vládu Spojených států, aby vysvětlila ilegální hacking hongkongských informačních systémů. The People's Daily, čínské státní noviny, napsaly: "Spojené státy se změnily ze vzoru v oblasti lidských práv na narušitele osobního soukromí, jeho centrální moc se stala manipulátorem mezinárodního internetu a šíleným vetřelcem do sítí ostatních zemí. ... Svět si bude pamatovat Edwarda Snowdena. Byla to jeho nebojácnosti, která strhla svatouškovskou masku Washingtonu." Čínské Global Times, příloha The People's Daily, obvinily Washington z útoku na „mladého idealistu, který odhalil zlověstné skandály americké vlády.” Místo toho, aby Washington omluvil, „tak předvádí své svaly při pokusu dostat pod kontrolu celou situaci.” Oficiální čínská tisková agentura http://orl.bloger.cz Ředitel NSA kejhá jako potrefená husa: „Edward Snowden způsobil Spojeným státům nenapravitelnou škodu”. Stejně tak se ozývá kejhání od členů Sněmovny a Senátu, obětí špiclování ze strany NSA. Stejnou obětí už byl bývalý ředitel CIA (Petraeus – pozn. překl.), který byl přinucen abdikovat kvůli milostné aféře. NSA je v pozici, kdy může vydírat kohokoli ve Sněmovně či v Senátu, v samotném Bílém domě, ve všech korporacích, univerzitách, médiích, ve všech organizacích doma i v zahraničí, jež mají co skrývat. Podle intenzity kejhání můžete zjistit, kdo je vydírán, jako např. demokratická kongresmanka z Kalifornie Dianne Feinsteinová a republikánský kongresman z Michiganu Mike Rogers. Vlastenec s trochou štěstí by mohl ozřejmit, co má NSA na Feinsteinovou a Rogerse, ani jeden z nich už se před NSA snad nemohl více ponížit. Gangsterská vláda ve Washingtonu, která má opravdu co skrývat, je nyní v rukou NSA a bude poslouchat její rozkazy. Trik, že Amerika je demokracie odpovědná lidu, byl odhalen. Spostrana 36 ORL číslo 2013-8 jené státy jsou řízeny NSA a v jeho prospěch. Kongres a Bílý dům jsou loutkami NSA. Přestaňme nazývat NSA úřadem pro národní bezpečnost. Je jasné, že NSA je hrozbou pro bezpečí každého člověka na celém světě. Začněme nazývat NSA tak, jak si zaslouží – jako National Stasi Agency, nejpočetnější bandu gestapáků v lidských dějinách. Můžeme si být jistí, že každá mediální děvka, každý vládní prostitut, každý pitomý fangličkář, který prohlašuje, že Snowden je zrádce, má buď vymytý mozek, nebo je vydírán. Jsou to ochránci tyranie NSA. Jsou to naši nepřátelé. Světu se už dlouho dělá z Washingtonu špatně. Zastrašování, trvalé potoky lží, bezdůvodné války a ničení, to vše zlikvidovalo mediální obraz Spojených států jako „světla světa” podvodně vykreslený Washingtonem. Svět vnímá Spojené státy spíše jako morovou pandemii. Krátce po Snowdenově odhalení přišel nejvýznamnější nemecký časopis Der Spiegel s tímto titulkem: „Obamova něžná totalita: Evropa se musí chránit před Amerikou”. První větou článku je pak otázka: „Je Barack Obama přítel? Odhalení jeho kolosálního vládního špionážního programu to zpochybňuje. EU musí chránit tento kontinent před tím, aby Amerika dosáhla všemohoucnosti.” Der Spiegel pak pokračuje: "Jsme sledováni. Neustále a všude. A jsou to Američané, kteří nás sledují. V úterý přijíždí na návštěvu šéf nejrozsáhlejšího a nejkomplexnějšího šmírovacího systému, který byl kdy sestrojen. Pokud je Barack Obama naším přítelem, pak se opravdu nemusíme až tak příšerně bát našich nepřátel." Není pochyb o tom, že německý ministr vnitra Hans Peter Friedrich přišel o svá tajemství kvůli špionáži NSA. Friedrich přispěchal na obranu NSA, když prohlásil: „Takhle se nechováme k přátelům.” Der Spiegel to objasnil tak, že ministr neměl na mysli „skutečnost, že nás naši transatlantičtí přátelé špehovali. Měl spíše na mysli kritiku toho špiclování. Friedrichova reakce je paradoxní jen na první pohled a může být vysvětlena, když se podíváme na geopolitické skutečnosti. Spojené státy jsou v současnosti jedinou globální mocností – a jako takové jsou jediným reálně existujícím suverénním státem. Všichni ostatní jsou na nich závislé – buď jako nepřátelé, nebo jako spojenci. A protože většina dává přednost tomu, aby byli jejich spojenci, politici, včetně těch německých, se raději ušklíbnou a budou to snášet.” Výjimečné na celé věci je to, že nejdůležitější tiskovina v Německu uznala, že německá vláda je loutkou Washingtonu. Der Spiegel píše: „Němečtí občané by mohli očekávat, že je jejich vláda bude chránit před špionáží ze strany zahraničních vlád. Německý ministr vnitra však místo toho říká: 'Jsme vděčni za vynikající spolupráci s americkými tajnými službami.' Friedrich se ani nesnažil zakrýt vlastní neschopnost v otázce špiclování. 'Všechno, co o něm víme, jsme se dozvěděli z médií.' řekl. Šéf německé zpravodajské služby Hans-Georg Maassen nebyl o nic zasvěcenější. 'Nevěděl jsem o tom nic,' řekl. A ministryně spravedlnosti Sabine Leutheusser-Schnarrenbergerová zřejmě také tápala v temnotách: 'Tyto zprávy jsou nadmíru znepokojující,' řekla. Při vší úctě: Toto jsou lidé, kteří mají chránit naše práva? Kdyby to nebylo tak děsivé, bylo by to k smíchu.” je také nový stát, který vstal z popela nereálné ideologie. Naděje vždy setrvává v těch zemích, které mají nejvíce zkušeností se zlými vládami. Pokud by Německo zavrhlo svého mocipána a odešlo z NATO, zhroutila by se v Evropě americká moc. Pokud by se Německo a Rusko sjednotily na obranu pravdy a lidských práv, nastal by nový počátek pro Evropu a svět. Takový restart zoufale potřebujeme. Chris Floyd přesně vysvětluje, co se děje, toto však nikdy od presstitutek neuslyšíte. Naděje spočívá jen v tom, že Američané odmítnou svůj brainwashing, vydají se za Debrou Sweetovou a dalšími a postaví se za Edwarda Snowdena a proti americkému Stasi státu. http://outsidermedia.cz/Skutecnizradci-prosim-povstante-1.aspx Pro hloupé Američany, kteří říkají: „Nedělám nic špatného, nestarám se o to, jestli mě špiclují,” Der Spiegel píše, že „sledovaný člověk není svobodný člověk.” Dostali jsem se do bodu, kdy se my, „svobodní Američané”, budeme muset poučit od našich německých loutek, že vůbec nejsme svobodní. Tady si to můžete přečíst sami. Současné Německo je nový stát, který se stydí za svou minulost, což je způsobeno prohranou válkou. Rusko http://orl.bloger.cz strana 37 ORL číslo 2013-8 Kubelíkova společnost pozvala do synagogy Josefa Špačka a Starling Ensemble Druhá část koncertu pak patřila všem zúčastněným hudebníkům a to v klavírním kvartetu Antonína Dvořáka Es dur, opus 87. Zaplněná synagoga své nadšení z kvalitní hudby vyjádřila několikrát obrovským potleskem, přítomný byl i místostarosta města Jan Pospíšil pod jehož záštitou se koncert konal. http://kolinsky.denik.cz/kultura_regi on/kubelikova-spolecnost-pozvalado-synagogy-josefa-spacka-astarling-ensemble-2013.html Další tradičně špičkový koncert připravila Společnost Jana Kubelíka v Kolíně, do pro hudbu atraktivního prostředí kolínské synagogy, pozvalo její vedení koncertního mistra České filharmonie Josefa Špačka a soubor Starling Ensemble. Ten kromě houslisty Josefa Špačka tvoří jeho bratr, violoncellista Petr Špaček, hráč na violu Alexandr Link a klavírista Miroslav Sekera. V úvodu se ve skladbě Passacaglia g moll pro housle a violu na téma Georga Friedricha Händela představili houslista Josef Špaček a violista Alexandr Link, expresivní hru na violoncello poté předvedl Petr Špaček za doprovodu klavíristy Miroslava Sekery ve skladbě Roberta Schumanna Fantasienbilder pro violoncello a klavír, op. 73. Od stejného autora byla i následující Märchenbilder pro violu a klavír, op. 113, první polovinu koncertu pak ukončila poslední kombinace a to společné vystoupení klavíristy a houslisty ve skladbě autorů Camille Saina Saënse a Eugéne Ysaye pojmenované Caprice d'aprés I' étude en forme de valse pro housle a klavír. Emil Páleš: Angelológia dejín po dvadsiatich rokoch http://www.youtube.com/watch? v=hygXzAeKvjE KŘEST A PREZENTACE KNIHY "LÁSKA NEVLÁDNE, LÁSKA TVOŘÍ http://www.youtube.com/watch? v=9rPavrsIzs8 Videonářez Václav Cílek - Poutní místa: "beseda o krajinách vnitřních a vnějších" http://youtu.be/9txCMxtSNtk David Icke- Saturn and the Moon matrix http://www.davidicke.com/headlines /78397-david-icke-saturn-a-themoon-matrix Alfred Strejček - "Pohled, jak dál?" http://www.youtube.com/watch? v=Q6kdCBtQuFM http://orl.bloger.cz strana 38
