diplomová práce - Česká zemědělská univerzita v Praze

Transkript

ČESKÁ ZEMĚDĚLSKÁ UNIVERZITA V PRAZE
FAKULTA AGRONOMICKÁ
KATEDRA ZOOLOGIE A RYBÁŘSTVÍ
DIPLOMOVÁ PRÁCE
VÝTĚŽNOST ICHTYOFAUNY A HYDROBIOLOGICKÁ
CHARAKTERISTIKA RYBÁŘSKÉHO REVÍRU SÁZAVA 5
Vedoucí: RNDr. Josef Kurf’urst, CSc.
Diplomant: Lukáš Kalous
V Praze dne 1. května 1999
Rád bych na tomto místě poděkoval všem, kteří mi byli nápomocni
s touto prací, zvláště pak RNDr. Josefu Kurfürstovi, Csc., Povodí
Vltavy a.s., MO–ČRS v Sázavě a panu Jakubovi Slováčkovi.
3
Obsah
Obsah
1. ÚVOD . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
5
2. CÍL DIPLOMOVÉ PRÁCE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
7
3. LITERÁRNÍ REŠERŠE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
8
3.1. TEKOUCÍ VODY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
8
3.2. HYDROBIOLOGICKÉ CHARAKTERISTIK . . . . . . . .
12
3.2.1. FYZIKÁLNÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
12
3.2.1. CHEMICKÉ
............................
15
...........................
18
3.3. RŮST A VĚK RYB . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
21
3.4. ANTROPOLOGICKÉ VLIVY NA VODNÍ PROSTŘEDÍ
25
3.5. SÁZAVA A LIDÉ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
28
4. MATERIÁL A METODIKA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
32
4.1. POPIS ŘEKY SÁZAVY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
32
4.2. BLIŽŠÍ CHARAKTERISTIKA ZKOUMANÉHO ÚSEKU
33
4.3. POPIS JEDNOTLIVÝCH STANOVIŠŤ . . . . . . . . . . . . . .
35
4.3. ODBĚR MATERIÁLU A JEHO ZPRACOVÁNÍ . . . . . .
38
5. VÝSLEDKY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
43
6. DISKUSE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
54
7. ZÁVĚR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
62
8. POUŽITÁ LITERATURA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
64
9. PŘÍLOHY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
68
3.2.3. BIOLOGICKÉ
4
Úvod
1. Úvod
Základním prvkem krajiny je voda, jejíž význam je podtrhnut faktem, že bez
vody není život možný. Voda zastává na Zemi velké množství nezbytných úloh a
její využití je potřeba chápat komplexně a ne pouze z úzkého pohledu některých
uživatelů, či odvětví,
jako je energetika, průmysl, zemědělství či likvidace
odpadů. Toto chápání pak následně vede k znehodnocení zdrojů a k narušení
rovnováhy přírodního systému, jenž potom pro zachování funkčnosti nebo
možnosti dalšího využití vyžaduje externí zdroje, které jsou ve svém důsledku
exploatovány z fosilních paliv, tedy zdrojů neobnovitelných.
Voda je hlavně životní prostředí mnoha živých organismů jak
permanentních, tedy trvale žijících ve vodním prostředí tak i temporálních, které
vodní prostředí využívají jen po část svého života. Neopomenutelným faktem je,
že lidé a ostatní suchozemské organismy vodu potřebují k pití a jsou na nezávadné
čisté vodě bezprostředně závislí, což je někdy až nepochopitelně přehlíženo.
Proto aby vodní tok mohl plnit svou ekologickou funkci a zůstal kvalitním
zdrojem vody, je třeba při zásazích, které člověk činí s vodním prostředím, dělat
vše tak, aby nenarušil významným způsobem jeho ekologickou stabilitu.
Představa, že by voda v potoce, říčce, jezeru či veletoku mohla zůstat kvalitní bez
fungující stabilní bioty v ní, je mylná. Řeka by měla zůstat živou osou krajiny
provázanou s okolní přírodou a tvořící s ní jeden fungující ekologický celek.
Vodní toky představují v České Republice nedoceněný produkční systém,
vytvářející množství cenných bílkovin, které v nich vytvářejí rybí společenstva.
V současné době je spotřeba ryb všech druhů včetně mořských konzerv a rybích
výrobků v České Republice okolo 5,0 kg na osobu a rok. Z toho na čerstvé ryby
sladkovodní připadá 0,9 – 1,1 kg na osobu za rok. U sladkovodních ryb jde
většinou o produkci z rybníků (asi ze tří čtvrtin), zbytek tvoří úlovky sportovních
rybářů (PIVNIČKA, 1981). Pro 15 – 17% světové populace přitom představují
ryby rozhodující zdroj masa a z dietetického hlediska by bylo zvýšení spotřeby
rybího masa i u nás vhodné. Rybí maso se skládá ze 70 – 80% vody, 20%
bílkovin,
1 – 10 % tuků a jeho energetická hodnota kolísá u našich druhů
5
Úvod
mezi 3400 – 6500 kJ na 1 kg masa. Rybí tuk je cenný obsahem vitamínů A,
D
a
řadou nenasycených mastných kyselin. Také zisk živočišných bílkovin
z rybího masa je ekonomicky výhodnější, protože náklady na 1 kg rybího masa
jsou dvakrát nižší než na výrobu 1 kg vepřového masa. V mořích severní
polokoule v současnosti dochází k fatálnímu kolapsu rybářství, takzvanému
overfishingu. Obnova těchto zdrojů bude trvat asi 750 let (přednáška na Č.Z.U.,
RÁB, 1999). Přesun výroby rybího masa do aquakultur mořských a
sladkovodních je tedy nevyhnutelný. Zde by se mohli uplatnit naše zkušenosti
s hospodařením na stojatých i tekoucích vodách, ve kterém máme již dlouholetou
tradici.
Zatím zůstává v Česku základním způsobem získávání ryb z tekoucích
vod pro lidskou výživu sportovní rybolov. Sportovní rybářství má však i širší
význam než je jen získávání potravy. Je to také forma rekreace a regenerace
pracovní schopnosti člověka mající pozitivní vliv na produktivitu práce. Na
rybářský sport je navázáno celé průmyslové odvětví vyrábějící rybářské potřeby a
tok peněz do hospodaření na volných vodách je využíván k udržení zarybněnosti
našich řek.
Úsek řeky Sázavy, tedy rybářský revír Sázava 5 začínající u jezu
v Ledečku a končící jezem v Sázavě Černých Budách, jsem si zvolil jako objekt
svého průzkumu, protože mám k tomuto místu osobní vazby a protože péče o
krajinu začíná jistě jejím poznáváním, chtěl jsem k tomu přispět svým malým
dílem.
6
Cíl diplomové práce
3. Cíl diplomové práce
Cílem diplomové práce bylo provést základní ichtyologický průzkum
rybářského revíru Sázava 5 a to hlavně z hlediska zastoupení jednotlivých taxónů
a určení růstu vybraných druhů nedosazovaných do řeky, provést zpracování
úlovkových statistik a zarybňovacího plánu ČRS, zhodnotit abiotické a biotické
podmínky vybraného úseku řeky na základě vlastních odběrů a profilových
odběrů Povodí Vltavy a.s a posoudit jejich vliv na ichtyofaunu u vybraných
charakteristik, zhodnotit vliv exploatace rybí obsádky rybáři a navrhnout případné
změny za účelem zvýšení efektivity výtěžnosti ichtyofauny a optimalizace rybích
populací. Na základě zjištění výskytu vzácných druhů či ekologicky důležitých
úseků navrhnout ochranná opatření a dále také navrhnout opatření pro podporu
přirozené zarybněnosti toku.
Poukazuji na to, že k tomu abychom dosáhli dostatečných podkladů pro
vyhodnocení všech těchto úkolů, by bylo potřeba mnohem více času a hlavně
finančních prostředků. Přesto se odvážím tvrdit, že i tato omezená práce má
určitou vypovídací hodnotu. Může se stát podkladem pro další práci na
ekologickém zhodnocení toku řeky Sázavy, což se jeví jako žádoucí.
7
Literární rešerše
3. Literární rešerše
3.1. Tekoucí vody
Podle velikosti a charakteru povodí, délky a sklonu toku a podle hydrologických
poměrů rozlišujeme pramenné stružky, bystřiny, horské potoky, potoky, říčky,
řeky a veletoky (LELLÁK, KUBÍČEK, 1991).
Jsou to přirozené systémy odvádějící vodu po zemském povrchu
v přirozených nebo z části technicky upravených korytech z výše položených míst
do míst ležících níže a v převážné většině končící v moři. Jsou výraznými znaky
většiny typů krajiny, i když jejich celková plocha je pouze asi jedna tisícina
zemského povrchu (HYNES, 1970).
Pod pojmem vodní tok rozumíme jak tekoucí vodu tak i koryto, ve kterém
voda teče. Vodní toky mohou být přirozené – potoky, řeky, nebo umělé – kanály,
náhony sloužící pro závlahy, odvodnění, plavbu, energetiku apod. Všeobecně ve
vodohospodářské oblasti se toky, vzhledem k různým kritériím, hodnotí jako
bystřiny, potoky a řeky (LUSK, 1990).
Stálá zásoba vody v ČSFR představuje v tocích asi 1,5% našich celkových
vodních zásob. Relativně hustá říční síť činí okolo 116 tisíc km vodních toků,
z toho téměř polovinu tvoří malé toky, tj. bystřiny až říčky (BULÍČEK, 1972,
JÚVA a kol., 1984).
Podle hydrologického hlediska dělíme toky dle řádů. Tok I. řádu je tok
ústící do moře, bez ohledu na délku a velikost. Přítoky do toku I. řádu jsou toky II.
řádu. Přítoky do toku II. řádu jsou toky III. řádu, atd. Při soutoku dvou toků je
tokem vyššího řádu ten, který je vodnější, delší, který má nad soutokem
zachovalejší směr a který má výškový profil položený pod podélným profilem
druhého toku (LUSK, 1990).
Charakter a vývoj sítě toků je ovlivňován podnebím, reliéfem, geologickým
podložím, velikostí areálu povodí, nadmořskou výškou a stářím říčního systému,
v současné době v mimořádném rozsahu i působením tzv. antropogenních faktorů.
Proto se podmínky vodního toku mění v jeho průběhu i co do změny chemických
a fyzikálních vlastností toku. Z hlediska rybářství mají vodní toky velký význam,
neboť většina sladkovodních ryb jsou druhy říční (BARUŠ, OLIVA,1995).
8
Jen pět čeledí sladkovodních ryb žije výlučně v jezerech (FERNANDO,
HOLČÍK, 1982, 1985 in BARUŠ, OLIVA, 1995).
Potoky mají malé povodí a tvoří základní odvodňovací systémy. Protože
se jedná většinou o kratší toky, jejich podélný profil je po celé délce přibližně
stejný a šířka toku nepřesahuje 5 m. Potoky, které mají velmi nevyrovnaný spád
s vysoce rozkolísanými vodními stavy a silnou výmolovou činností, označujeme
jako bystřiny. Větší potoky, u kterých se již podélný spád liší v jednotlivých
částech a šířka koryta se pohybuje od 5 do 10 m, označujeme jako říčky. Řeky
jsou toky s výrazným podélným profilem a s poměrně menším spádem, šířka
koryta je zpravidla větší než 10 m. Řeky jsou v podstatě svodné osové toky
povodí, do nichž vtékají potoky a říčky. Vzhledem k většímu počtu přítoků mají
obvykle vyrovnanější vodní průtoky. Ve většině biologických studií jsou vodní
toky jako systémy analyzovány podélně, v souladu se změnami fyzikálních,
chemických i biotických charakteristik (HOLČÍK 1989).
Pro všechny přirozené toky je charakteristické nerovnoměrné proudění,
při kterém vznikají válce a víry, voda teče různými směry k průběhu koryta a
rozdílnou rychlostí. Nerovnoměrné
proudění mimo stálého formování koryta
toku, v něm vytváří i různé podmínky. Vznikají v něm tedy i různé stanoviště a to
makrostanoviště i mikrostanoviště, jež jsou osidlována specifickými společenstvy
vodních organismů. Z hlediska rybí obsádky je tato rozrůzněnost vodního toku
velmi významná, neboť například jednotlivá věková a vývojová stádia téhož
druhu ryb mají tak rozdílné nároky na prostředí, že jen koryto přirozeného toku s
řadou různých stanovišť umožní zachování druhu (LUSK, 1990) .
Mírný proud s klidnou hladinou a malou hloubkou vytváří MĚLČINY,
kde rybí plůdek nachází ideální stanoviště a zároveň i dostatek planktonické
potravy, která se na jiných místech toku nenachází.
Klidná hladina s relativně velkou hloubkou vody ve vztahu k šířce toku,
vytváří TŮNĚ. V tůních se zdržují již větší jedinci ryb nacházející tam i dostatek
9
potravy. Tůně umožňují
rybám přečkat i kriticky nízké stavy vody a zimní
období.
Štěrkové lavice tvořené štěrkem či kameny s nerovnoměrným prouděním
a většinou i mělčí vodou vytváří PEŘEJE. Toto stanoviště vyhovuje zejména
silně reofilním druhům ryb (dospělcům), které tam nacházejí dostatek bentické
potravy (parma, ostroretka, pstruh, proudník atd.). KASKÁDY jsou tvořeny
velkými kameny v profilu koryta případně i stupni. Voda tam teče v podobě
vodopádu, vzniká divoký proud, často
se objevuje i pěna. Rychlost vody i
hloubka je v těchto místech větší než u peřejí. Tyto stanoviště nejsou rybami
vyhledávány, ale slouží jako okysličovadlo toku.
PROUDY jsou úseky toku, kde koryto má relativně úzký a stabilní
profil
(soutěska). Proudění je tam poměrně rychlé a rovnoměrné. Dno a břehy jsou
málo členité. Pro ryby není takovéto stanoviště vhodné (LUSK 1990).
Rozvoj výzkumu a formování teorie o ekosystémech vodních toků vytvořil
základ pro formulaci koncepce říčního kontinua (VANNOTE et al., 1980). Toky
jsou podle těchto autorů posuzovány jako podélně napojené systémy, v nichž
procesy ekosystémové úrovně hladiny dolního toku navazují na procesy horního
toku. HOLČÍK (1989) považuje koncepci zonace za validní ve všeobecném
smyslu, neboť má deskriptivní i praktickou hodnotu v rybářství. Poznamenává, že
dřívější jména jednotlivých pásem byla nahrazena v souladu s dávným návrhem
BALONA (1959) geomorfologickými termíny, neboť jejich popisný význam je
jasnější než klasická rybí pásma a této klasifikace lze použít i pro geografické
oblasti a toky, v nichž určité typické druhy nežijí (BARUŠ, OLIVA, 1995 ).
V našich podmínkách však v rybářské praxi je stále používáno tradiční
rozdělení, tak jak český zoolog prof. A. Frič před více než sto lety rozdělil toky
do jednotlivých rybích pásem na základě přítomnosti dominantního druhu ryb a
pojmenoval je – pstruhové, parmové, sumcové, mřenkové a línové (BARUŠ,
OLIVA, 1995, ADÁMEK a kol., 1995). Později se ustálilo rozdělení toku na
pásma – pstruhové, lipanové, parmové, cejnové a pásmo delty (FRIČ, HUET,
ŽADIN, STRAMACH, HOLČÍK, MIŠÍK, HENSEL in lit.). Adámek a kol.
(1995) uvádí, že řeky v přechodném terénu k nížinám s širokým (až 20 m), ale
poměrně mělkým korytem, vytvářejí parmová pásma, charakteristická
10
štěrkopísčitým až kamenitým substrátem. V hlubších partiích a zátokách se
vytvářejí vrstvy usazenin, ve vodě se pravidelně objevuje již mírný zákal. Sklon
koryta dosahuje až 1,5 ‰ a voda v těchto úsecích s rychlejším prouděním má
značnou energii díky poměrně velké vodnatosti. Proto se v parmovém pásmu
uplatňuje transport látek více než eroze a sedimentace. Parmová pásma jsou
nejčastější na řekách v oblastech s nadmořskou výškou 250 až 400 m n. m. o
průměrné roční teplotě 8 – 10o C.
Oživení je charakteristické řadou druhů společných s předcházejícím lipanovým a
následujícím cejnovým pásmem, zvláště podle toho, o jaký úsek se jedná
(proudné, resp. klidné partie) (ADÁMEK, 1995).
Syntetickou
zoocenologickou
klasifikaci
toku
podal
ILLIES
a
BOTOSANEANU (1963), kteří navrhli podélné členění toků na tři zóny: krenon,
ritron, potamon s dalšími podzónami. Tyto zóny s příslušnými biocenózami lze
vytipovat ve všech geografických oblastech a nadmořských výškách.
KRENON je pramenný úsek toku rozlišený ještě na eukrenon – vlastí
pramen a hypokrenon – pramenná stružka.
RITRON - tato zóna vzniká spojením několika pramenných stružek nebo potoků a
dělí se na tři podzóny: epiritron, metaritron a hyporitron.
Epiritron má charakter bystřiny, metaritron má charakter říčky lipanového pásma
a hyporitron, který vzniká soutokem několika říček odpovídá zhruba hornímu
úseku parmového pásma nebo spodnímu úseku pásma lipanového.
POTAMON je opět rozdělen na několik podzón. Epipotamon charakterizuje
řeku s širokým, mělkým korytem, kde se střídají peřejnaté a tišinové části (riffles
a pools). Vůdčím druhem z ichtyofauny je zde parma obecná v dunajském bazénu
také hlavatka. Metapotamon představuje toky v široce otevřených údolích nebo
nížinách s větší hloubkou a menším spádem. Vedoucím druhem rybí obsádky je
cejn. HYPOPOTAMON je úsek toku ovlivňovaný mořským prostředím.
11
3.2. Hydrobiologické charakteristiky
3.2.1. Fyzikální
TEPLOTA VODY je jedním z rozhodujících faktorů, ovlivňujících některé
vlastnosti a procesy ve vodě (např. obsah kyslíku, intenzitu rozkladu organických
látek aj.), ale i přímo vlastní výskyt ryb (LUSK, 1989).
Teplota vody v tocích vykazuje denní a sezónní oscilace. Někdy podléhá
více výkyvům teploty vzduchu (osvětlené plytké toky), jindy kolísá minimálně
pod vlivem silného zdroje (ledovce, podzemní vody, zastínění). Kolísání teploty
toku je závislé na dalších hydrologických a geografických faktorech a na
antropických vlivech. Sinusová křivka teplotních změn má v různých tocích
různou amplitudu, případně fázový posun. Obecně platí, že teplota našich toků
mezi desátou a dvanáctou hodinou představuje nejpravděpodobněji průměrnou
denní teplotu (LELLÁK, KUBÍČEK, 1991). V našich tocích je dlouhodobý roční
průměr 5,4 až 11,9 oC, nejčastěji kolem 9 oC (DUB a kol., 1969).
Nejnižší teplota vody bývá u nás v lednu a v únoru, nejvyšší v červnu a
v červenci, v tocích pod nádržemi až v srpnu. Denní teploty v průběhu roku se
pohybují od 0 do 34 oC. Denní změny tvoří u malých toků 3 až 6 oC, u větších řek
kolem 1 oC. Pro převážně turbulentní charakter proudění vody je ve většině toků
stálá vertikální homotermie. Pouze ve větších a hlubších řekách může docházet ke
krátkodobé stratifikaci s nepatrnými rozdíly (0,5 až 2 oC) (LELLÁK, KUBÍČEK,
1991).
V létě se břehové části prohřívají a v zimě zamrzají rychleji než voda
v proudnici. Teplotní rozdíl může v řekách činit 2 až 3 oC (DUB, 1957).
Intenzita látkového metabolizmu je přímo určována teplotou vody,
obdobně jako intenzita příjmu potravy, růst, proces rozmnožování včetně vývoje
jiker a juvenilních jedinců (LUSK, 1989).
Teplotu vody měříme rtuťovými teploměry s dělením po 0,1 oC buď přímo
pod hladinou nebo teplotu vzorku získaného sběračem s určité hloubky. Pro
rybářské účely je vhodné použití Hrbáčkovy láhve, do níž zasadíme teploměr.
Můžeme použít i termistorového teploměru, který mnohonásobně urychluje práci
při stanovení hloubkových profilů teplot (KRUPAUER a kol., 1984).
12
SVĚTLO je primárním zdrojem energie pro živé organismy ve vodním
prostředí (fotoautotrofní bakterie, fytoplankton a makrovegetace).
Základní podmínky světelného režimu a vlivu světla na organismy jsou
v tocích stejné jako ve stojatých vodách. V období srážkových přívalů se rychle
zvyšuje zákal, tvořený vyplavovaným materiálem s břehů a povodí. Zvýšený
průtok a zakalení zhoršují možnost pronikání světla ke dnu. Přístup světla do
vodního prostředí je také omezován zastiňováním vegetací nebo hlubokými
údolími, které světlou část dne podstatně zkracují. Fotosyntetickou aktivitou
planktonu se produkuje obvykle okolo 90% organické hmoty, tvořící trofický
základ pro potravní řetězce a potravní sítě celých biocenóz vodních nádrží
(LELLÁK, KUBÍČEK, 1991).
Průhlednost se zjišťuje pomocí Secchiho desky (kotouč o průměru 30 cm,
rozdělený na 4 kvadranty střídavě natřené černě a bíle, nebo bílá deska 20x20
cm). Průhlednost je hloubka, v níž nerozeznáme rozdíl mezi bílými a černými
kvadranty nebo v níž přestáváme vidět bílou desku (KRUPAUER a kol., 1984).
PROUDĚNÍ VODY je dalším z významných faktorů, který sehrává
určující úlohu ve výskytu jednotlivých druhů i distribuci jedinců ve vlastním
korytě. Rychlost vody má omezující roli i při migracích ryb směrem proti proudu
vody. Vzhledem k tomu, že ryba aby se udržela v proudící vodě či vlastně
překonala proudění vody, spotřebovává značné množství energie, je pochopitelné,
že se snaží co nejdelší dobu strávit v místech, kde je rychlost proudění vody
minimální. Obecně platí, že členité koryto toku poskytuje pro ryby mnohem
příznivější podmínky než koryto s minimální členitostí, což je obvykle i jeden
z negativních efektů úpravy toků (LUSK, 1989).
PAVLOV (1979) rozeznává prahovou a kritickou rychlost proudění. Při
prahové či minimální rychlosti proudění začíná reakce ryb na proud (tzv.
reoreakce), která je charakterizována jejich orientováním v toku. Naproti tomu
kritická rychlost proudění je horní hranicí rychlosti, při které je ryba ještě schopna
udržet se v proudu. Rozmezí mezi těmito dvěma hodnotami rychlosti proudu je
tedy interval, ve kterém je ryba ještě schopna se udržet na daném místě v toku.
Hodnota kritické rychlosti proudění kolísá podle druhu ryb, mění se také během
13
ontogeneze, je vyšší u ryb z vod běhutých, vykazuje také pozitivní korelaci
s velikostí ryby.
HOLČÍK (1980) prokázal, že je možno určit kritickou rychlost v proudu u
populace, což je rychlost, při níž stabilní rybí společenstvo začíná být unášeno
proudem (ichtyodrift, skat).
Faktor proudění vody má pro ryby a rybí společenstva životní význam,
protože akumulace kyseliny mléčné ve svalech ryb je 3-8 krát vyšší než u vyšších
obratlovců. Proto i ryby s dobrou plovací schopností jsou nuceny přebývat
poměrně dlouho a často v klidné vodě za překážkami (BARUŠ, OLIVA, 1995).
Rychlost vody může být vysoká v horském potoku i ve středním úseku řeky
např. Dunaje – několik m . s-1 , nebo nízká v tocích s menším spádem (méně než
0,1 m . s
–1
). Rychlost vody se zvyšuje při povodních (2-3 m . s
–1
). Nejvyšší
rychlost je vždy v proudnici v určité hloubce pod hladinou, směrem k břehům a ke
dnu se snižuje (LELLÁK,KUBÍČEK, 1991).
14
3.2.2. Chemické
KYSLÍK resp. aktuální obsah rozpuštěného kyslíku ve vodě určité nádrže
nebo toku pochází ze vzduchu a z fotosyntetické činnosti vodních rostlin.
Rostlinný podíl produkce kyslíku závisí na druhu a množství rostlin
(makrovegetace i fytoplanktonu), na délce a intenzitě efektivního osvětlení a na
dostatku vhodných živin (LELLÁK, KUBÍČEK, 1991).
Obsah kyslíku ve vodě je základním ukazatelem podmiňujícím výskyt a
plnohodnotný život ryb. Obsah kyslíku ve vodě je ukazatel dynamický, závislý na
řadě vlivů, z nichž nejvýznamnější jsou teplota vody a dále poměr tzv.
producentů, kteří kyslík ve vodě produkují a tzv. konzumentů, kteří kyslík
spotřebovávají.
Tab. 1. 100 % obsah kyslíku ve vodě při různých teplotách
Teplota
Obsah v mg . l -1
0 oC
14,7
5 oC
12,9
10 oC
11,5
15 oC
10,3
o
20 C
9,4
25 oC
8,6
30 oC
7,8
Kyslík je rovněž spotřebovávaný při tzv. biochemickém rozkladu organických
látek. Tento proces patří mezi nejčastější příčiny vzniku deficitních stavů v oblasti
kyslíkové bilance ve vodě a v našich podmínkách je nadměrné organické
znečištění vody ve vodních tocích velmi častou příčinou úhynu ryb udušením
(LUSK, 1989).
BSK5 je zkratka biochemické spotřeby kyslíku, je definována jako množství
kyslíku spotřebovaného mikroorganismy pro rozklad (mineralizaci) organických
látek za aerobních podmínek. Toto množství je úměrné množství přítomných
15
rozložitelných organických látek. Lze tedy podle BSK5 odhadnout stupeň
rozložitelného organického znečištění (KRUPAUER a kol.,1984). Obecně
hodnoty BSK5 nad 10 mg O2 . l
-1
lze považovat za nebezpečné pro ryby (LUSK,
1989).
REAKCE VODY (pH) – je záporný exponent molární aktivity vodíkových
iontů při dané teplotě. Referenční teplotou je 25 oC. Optimální pH vody pro ryby
se pohybuje v rozmezí 6,5 – 8,5. Poškození a úhyn ryb lze pozorovat u
lososovitých při pH nad 9,2 a pod 4,8 a u ryb kaprovitých při pH nad 10,8 a pod
5,0. V praxi se s nízkým pH vody nejčastěji setkáváme v jarním období při tání
sněhu,
zvláště
v oblastech
rašelinišť.
Vysoké
pH
vody
se
zjišťují
v eutrofizovaných nádržích , kdy zelené organismy odčerpávají při intenzivní
fotosyntetické asimilaci velké množství CO2 . Tím se porušuje neutralizační
kapacita vody a zvyšuje její pH na 9,0 – 10,0 (SVOBODOVÁ a kol., 1987).
AMONIAK ve vodě se může vyskytovat jednak ve formě disociované –
NH4 a jednak ve formě nedisociované (molekulární) - NH3, která je pro ryby
vysoce toxická. Vzájemný poměr obou forem amoniaku ve vodě závisí na
hodnotě pH a zčásti i teplotě vody. Toxicita amoniaku ve formě NH3 je dána tím,
že proniká bez problémů přes tkáňové bariéry, u ryb je to přes žaberní epitel a
působí jako nervový jed na mozkovou tkáň (LUSK, 1989).
SVOBODOVÁ (1987) uvádí, že hodnoty LC50 zjištěné v testu akutní toxicity se u
kaprovitých ryb pohybují v rozmezí 1 – 1,5 mg . l-1 NH3, u lososovitých ryb
v rozmezí 0,5 – 0,8 mg . l –1 NH3.
DUSIČNANY se v čistých vodách vyskytují nejčastěji v jednotkách
mg . l
–1
NO3 - N, ve znečištěných vodách jsou ho desítky mg . l
–1
. Protože
dusičnany jsou při filtraci půdou zadržovány jen zčásti, velké množství dusíku
z průmyslových hnojiv se dostává do podzemních vod, toků a nádrží. Zemědělství
se podílí na koncentraci N-NO3 v tocích až 95% (LELLÁK, KUBÍČEK, 1991).
Jako nejvyšší koncentrace dusičnanů pro kapra se udává hodnota 80 mg . l –1, pro
pstruha duhového 20 mg . l
–1
(SCHRECKENBACH, 1982 in SVOBODOVÁ a
kol. , 1987).
16
DUSITANY zpravidla doprovázejí dusičnany a amoniakální dusík
v povrchových vodách, avšak jen v malých koncentracích, protože jsou málo stálé
(SVOBODOVÁ a kol., 1987).
Dusitanové ionty se dostávají do organismu ryb především přes žaberní
aparát pomocí chloridových buněk. Dusitany se v krvi váží na hemoglobin za
vzniku methemoglobinu, čímž se snižuje transportní kapacita krve pro kyslík
(LEWIS, MORRIS, 1986 in SVOBODOVÁ a kol., 1987).
FOSFOR je významným biogenním prvkem ve vodním prostředí.
Pro posuzování zásob a dynamiky fosforu ve vodním systému se nejčastěji
zjišťuje obsah fosforečnanového a celkového fosforu. Vzájemný poměr obsahu
fosforu, dusíku a uhlíku limituje celkovou produkci biosystému (LELLÁK,
KUBÍČEK, 1991).
Průměrné množství celkového fosforu v řekách se uvádí kolem 0,07 mg . l
–1
,
vlivem odpadních vod a zemědělského znečištění se jeho koncentrace zvyšuje až
na několik mg . l –1 (PITTER, 1981).
Velké množství
fosforu se ukládá do sedimentů, část je využita
producenty a malá část je součástí látek tranzitní fáze toku. Také obsah fosforu v
biomase hydrobiontů není zanedbatelný. Například ROTSCHEIN a kol. (1981) in
LELLÁK, KUBÍČEK (1991) odhadli podíl ryb na obsahu celkového fosforu
v údolních nádržích na 17 – 45%.
Zvýšený přísun dusíku a hlavně fosforu vyvolává eutrofizaci se znatelnými
změnami ve složení společenstva (LELLÁK, KUBÍČEK, 1991).
17
3.2.3. Biologické
Životní prostředí tekoucích vod podle fyziografické struktury toku
rozlišujeme na tři spolu související, ale ve faktorech prostředí odlišné subsystémy:
1.
Volná tekoucí voda (REOPELAGIÁL)
o různé rychlosti, hloubce a
průtoku, která se v lentických úsecích blíží charakteru stojatých vod. Kromě
planktonu tekoucích vod (reoplankton) a ryb jsou trvalou součástí volné vody také
bentické druhy živočichů tzv. drift.
2.
Povrchová vrstva dna (BENTÁL) sahá do hloubky dna jen několik cm. Na
rozdíl od volné vody je na dně koryta rychlost vody mnohem nižší a v hlubších
tocích je také menší světelná aktivita. Ekologicky důležitá je hraniční vrstva, v níž
dochází k zásadním látkovým přeměnám. Většinou jsou kameny s nárosty
osídleny početnějšími zoobentonty než kameny hladké a ikrustované, které jsou
chudé početně i hmotnostně. Malé kameny, štěrk a písek jsou častěji v pohybu,
jsou troficky chudší, proto jsou osídlovány méně hustými populacemi. Bahnité
usazeniny jsou oživeny, pokud jde o biomasu, ze všech podkladů nejvíce, druhová
rozmanitost je však menší než na kamenech. Nárůst biomasy různých druhů dna
koryta se dá vyjádřit vztahem: písek < štěrk < balvany < kameny < bahno .
3.
Podříční dno (HYPOREÁL) je hlubší vrstva dna s infiltrovanou říční vodou
pod aktivním tokem. Voda protéká tímto systémem podle zákonů platných pro
vody povrchové a směrem do hloubky se uplatňují více gravitační a kapilární
síly. Společenstvo hyporeálu můžeme označit jako hyporeos, potamofreton,
psammon (ŠTĚRBA, 1986).
Biocenózu tekoucích vod můžeme podle různých biotopů rozdělit do
několika skupin:
PLANKTON – bakterie volné vody jsou vázány na suspendovaný materiál
a jejich množství bývá mnohonásobně menší než v epilitických nárostech
(PUNČOCHÁŘ, 1983 in LELLÁK, KUBÍČEK, 1991).
Sinice a řasy tvořící nárosty na povrchu dna mohou vlivem intenzívní
fotosyntetické činnosti vytvářet stále nové vrstvy buněk. Nejhořejší jsou strhávány
proudem nebo uvolňovány produkcí kyslíkových bublinek do volné vody.
18
Nejčastěji to jsou rozsivky, ale v reoplanktonu nacházíme také prvoky a některá
rotatoria.
DRIFT – rozdíl mezi driftem a planktonem spočívá v tom, že
planktonní
organismy se mohou v proudící vodě rozmnožovat a cyklicky vyvíjet, kdežto
driftující bentické organismy nikoli (SERNARDER, 1901 in NEUMANN, 1931).
Drift je součástí
biologického mechanismu tekoucích vod tzv.
osidlovacího neboli kolonizačního koloběhu (LELLÁK, KUBÍČEK, 1991)
MÜLLER (1954) vyšel z předpokladu, že vzhledem k neustálému
splavování organismů by muselo za určitou dobu dojít k úplné depopulizaci dna,
kdyby nefungoval nějaký rekompenzační mechanismus. Tak vznikla představa
kolonizačního cyklu, v němž proudový úbytek larev temporální fauny dna je
nahrazována protiproudovým letem imág a kladením vajíček v hořejších úsecích
toků a splavováním juvenilních a dalších instarů zpět.
BENTOS – bentické společenstvo osídlilo dno v několika vrstvách,
v případě kamenitého dna je to horní i spodní strana kamenů a nejníže substrát
hyporealu. Jiná situace vzniká za přítomnosti hustých zárostů submerzní vegetace,
která vzhledem k hydraulickým podmínkám a rozdílné světelné expozici vytváří
na svých trsech různé mikrobiotopy.
Fytobentos bývá zastoupen v příhodných podmínkách na povrchu podkladu
řasami, sinicemi, mechy, některými druhy lišejníků a játrovek. Tyto organismy se
vyskytují na kamenitém podkladu (epilitické organismy), na bahnitém substrátu
(epipelické organismy) nebo na jiné vegetaci (epifytické organismy) a na
některých živočiších (epizoické organismy). Z nejčastějších jsou ruduchy, zelené
řasy, rozsivky, sinice a další (LELLÁK, KUBÍČEK, 1991).
Vyšší vodní rostliny se rozdělují na ponořené – submerzní, s plovoucími
listy a zakořeněné pod vodou – emergentní (KRUPAUER a kol.,1984).
ZOOBENTOS – evropská limnobiologická škola rozděluje bentické
živočichy říčního ekosystému podle převládajícího charakteru dna na zoocenózy
kamenitého nebo skalnatého podkladu (litoreofilní z.), vegetace (fytoreofilní z.),
písku (psammoreofilní z.), bahnitých sedimentů (pelloreofilní z.) a hlinitých břehů
a náplavů (agriloreofilní z.) (ŽANDIN, 1940 in LELLÁK, KUBÍČEK, 1991).
19
Makrozoobentos povrchu kamenů patří především larvám jepic, muchniček,
pakomárů, chrostíků, plžům a přísalkám. Spodní část kamenů poskytuje prostor
pro bohatou škálu druhů s rozmanitými potravními a kyslíkovými nároky nebo
druhů v dané vývojové fázi fotofobních. Kromě prvoků zde žijí ploché kolonie
hub a jejich doprovodné organismy, mechovky, ploštěnky, pijavice, plži a četné
druhy členovců: korýši, jepice, pošvatky, chrostíci, ploštice, vodule. Zoocenózy
písčitého dna (psammon) jsou druhově i početně nejchudší. Na sporé nárosty
rozsivek navazují malé hustoty prvoků, např. nálevníků, slunivek, některých
druhů krytěnek a bičíkovců. Řídce jsou zastoupeny také drobné ploštěnky, volně
žijící hlístice, vířníci, máloštětinatci, drobné naidky a roupice. Velmi dobře jsou
pro toto prostředí přizpůsobeni pakomáři a některé druhy dvoukřídlých čeledí.
Velice slabě se vyskytují chrostíci a hrabavé typy jepic, drobné druhy pošvatek,
dravé vodule. Hojněji zastoupeni mohou být měkkýši. V písčitém ripalu
s dobrými kyslíkovými a potravními podmínkami bývají různonožci a některé
druhy vidlonožců. Zoocenózy bahnitého nebo bahnitopísčitého dna se vyskytují
v horských i nížinných tocích. V horních úsecích řek je jejich množství a složení
velmi chudé, protože vhodný sediment se může utvořit jen v úzké příbřežní části
koryta. Bohatší usazeniny mohou být u břehů a v tůňových úsecích středních
částí toku, v meandrech a na soutocích řek, v řekách nížin a v deltách. Přes
značnou podobnost biotopu s vodami stojatými není struktura jejich biocenóz
zcela identická. Velmi hojná jsou oligocheta, z dvoukřídlých převládají pakomáři
rodu Chironomus a další. Hojné jsou některé druhy pakomárců. Z ostatních řádů
hmyzu jsou to zástupci jepic, ploštic, chrostíků, vážek, střechatek, vodních
brouků. Ve značném množství bývají často přítomni měkkýši Valvata, Sphaerium,
Pisidium, Unio, Anodonta. Zoocenózy hlinitých břehů a dna řek jsou limitovány
množstvím budování úkrytů (chodeb, jamek, rourek.) nebo využívají nějakého
příchycovacího zařízení. Tyto možnosti mají především hrabavé typy jepic,
někteří pakomáři, raci a krabi. Opuštěných úkrytů využívají další bentonti
(LELLÁK, KUBÍČEK, 1991).
20
3.3. Růst a věk ryb
Růst ryb neustává po dosažení pohlavní dospělosti jako je tomu u vyšších
obratlovců. Jen mihule potoční (Lampetra planeri) (patří do mihulovců pozn.
autora) a úhoř říční (Anguilla anguilla) tvoří výjimku, neboť s pohlavní dospělosti
je ukončen jejich růst a po vytření hynou. Jikrnačky některých našich druhů ryb –
lín obecný (Tinca tinca), kapr obecný (Cyprinus carpio), úhoř říční (Anquila
anquila) dosahují obvykle před pohlavní zralostí větší velikost než-li mlíčňáci
(samci) a bývají zpravidla, u kapra obecného (Cyprinus carpio), okouna říčního
(Perca fluviatilis), Lína obecného (Tinca tinca) a někdy i pstruha obecného formy
potoční (Salmo truta morfa fario), o jeden rok později pohlavně dospělí, u úhoře
říčního (Anquila anquila) i o několik let (DYK, 1946).
ŠLECHTA in lit. (1996), zdůrazňuje význam identifikace populací ryb,
která je z mnoha důvodů obtížná (vnější podobnost, skrytý způsob života,
migrace, neukončený růst, exotermie, obtížná ulovitelnost apod.). Tyto faktory
často maskují vnitrodruhové populační taxony – populace, migrační skupiny,
poddruhy, rasy. Zároveň zdůrazňuje nutnost a potřebu sledovat stáří a intenzitu
růstu, jakož i identifikovat populace ryb pro praktické utilitární účely –
nasazování, udržování a hospodářské využití populací, pro porozumění
mechanismu adaptace, speciace a evoluce druhů a dále pro „ conservation
genetics“ – ochranu genetického materiálu ohrožených a mizejících druhů a naději
na jejich dlouhodobé přežití, případně další speciaci.
Jedním z nejdůležitějších faktorů limitujících růst, vedle vnitřních činitelů
(DYK, 1946), je množství potravy, se kterou těsně souvisí početnost populace
nejen daného druhu, ale i ostatních druhů tvořících společenstvo. Nelze
opomenout ani další abiotické faktory ovlivňující intenzitu růstu, jako teplota
vody a okolního prostředí, světlo, množství kyslíku ve vodě atd. Charakter růstu
je specifický jednak pro jednotlivé druhy a dále v rámci druhu pro jednotlivé
etapy života ( embryonální, juvevenilní, adultní, senektivní). Proto je velmi
obtížné popsat průběh růstu jednou analytickou funkcí , i když na druhé straně
alespoň přibližný popis je nutný pro další začlenění intenzity růstu do odhadů
produkce, výnosu a pro porovnání růstu různých druhů (PIVNIČKA, 1981).
21
Ryby jako poikilotermní živočichové mají periodický růst závislý na
ročním období. To platí zejména pro ichtyofaunu mírného pásma severní i jižní
zeměpisné šířky, ryby tropického pásma rostou také periodicky, ale sezónnost
růstu není tak výrazná. Tato periodicita se zřetelně projevuje na šupinách a dále
pak na některých kostech i otolitech (HOLČÍK, HENSEL, 1972).
U rybích šupin vzniká během období, kdy ryba rychleji rostla (během
teplejší části roku ) více přírůstkových pásů (lamel), které jsou od sebe více
oddáleny než lamely vznikající v chladném období (nebo jako jeho důsledek
krátce po něm ), kdy ryba rostla pomaleji nebo nerostla vůbec, což je
charakteristické hlavně v zimním období (PEŇÁŹ, 1962).
Viditelnost a zřetelnost annulů je různá a závislá jak na kvalitě přístroje,
kterým šupiny prohlížíme, tak na stáří ryby a postavení annulů vůči sobě. U
starších jedinců jsou obyčejně viditelné tehdy, když poslední 2 až 3 sklerity zimní
sezóny jsou k sobě těsně přimknuté a vytvářejí tak jasnou temnou strukturu
kontrastující s novými oddálenými sklerity další sezóny. Toto takzvané odseknutí
annulu je nejlépe patrné na diagonálním poloměru šupiny. U většiny druhů ryb se
annuly vytvářejí v jarním období, často těsně po tření. Doba je však druhově
specifická. V rámci druhu obyčejně mladší jedinci mají annulus vytvořený dříve
než ryby starší (PIVNIČKA, 1981).
BALON (1960) uvádí, že kromě ročních prstenců vznikají na šupině další
útvary, které více či méně annulus připomínají, za který je však není možno
považovat. Vznikají vlivem změny teploty vody, změny v množství potravin
v průběhu vegetační sezóny, eventuelně v důsledku fyziologických změn, které se
nemusí projevit u celé populace (nemoci, napadení parazity).
Většina údajů o růstu ryb v ichtyologické literatuře je získána zpětným
výpočtem délky a označována symboly l1, l2, l3, atd., vyjadřující délky těla za
jednotlivé roky života (1,2,3,atd.), nebo L1,L2,L3, počítáme-li celkovou délku
ryby, včetně ocasní ploutve. Z těchto hodnot můžeme také vyčíst každoroční
průměrné délkové přírůstky (označované zpravidla t). Čím větší množství jedinců
zkoumáme, tím přesnější obraz o délkovém růstu a přírůstcích dostaneme
(BARUŠ, OLIVA, 1995).
22
HOLČÍK a HENSEL (1972) rozdělují metody určení růstu ryb na dvě
skupiny podle způsobu pozorování a objektů detekce stáří a intenzity růstu ryb :
1. metody přímého pozorování , založené na pozorování růstu ryb známého
věku v rybnících, nebo na zjištění věku zkoumané ryby, jako i její celkové délky
těla a váhy v čase ulovení (tzv. empirická délka a hmotnost).
2. metody zpětného výpočtu růstu nebo rekonstrukce růstu, založené na
zjištění, že růst těla ryby a růst šupin, jako i kostí, sluchových kaménků (otolitů) a
některých dalších částí těla ryb, probíhá v určité závislosti na sobě. Tato skupina
metod je široce používána a často tvoří základ veškerých ichtyologických studií.
Tyto metody pozorování růstu ryb můžeme dále rozdělit podle toho, jestli
předpokládáme přímou nebo nepřímou úměrnost (lineární
nebo nelineární
vztah) mezi růstem těla ryby a růstem šupin, kostí nebo otolitů. Do lineárních
metod patří práce E. LEA (1910) a R. LEEOVÉ (1912, 1920). Metoda Einara Lea
umožňuje zpětně vypočítat růst těla ryby (celkovou délku těla) v jednotlivých
předcházejících letech na základě vzorce:
Vzorec I.
Ln = Vn / V * L
kde Ln je délka těla ryby na konci roku n, Vn je délka šupiny v roce n, V je délka
těla ryby v době ulovení a L je délka šupiny v době ulovení (poloměr šupiny).
Pro mechanický výpočet růstu, který je založen na podobnosti trojúhelníků, se
používá jednoduchý přístroj, tzv. Leaova deska (LEA, 1910).
PIVNIČKA (1981) uvádí, že průměrný růst ryb v prvním i v dalších letech
života vypočítaný z tohoto vztahu je stále nižší tak, jak stoupá stáří ryb, ze kterých
jsou předchozí délky odvozeny. Prakticky délka jednoročních ryb v době
vytvoření prvého annulu, vypočtené postupně ze stále starších ryb, byla stále
menší a menší. Z tohoto důvodu byla zavedena ROSOU LEEOVOU v roce 1920
korekční hodnota, která již počítá s tím, že v době založení šupin má již ryba
nějakou délku.
23
Pro většinu druhů našich ryb se tato délka pohybuje mezi 1 (1,5) až 5 (6) cm. Na
základě těchto nových zjištění zkorigovala R. LEEOVÁ vzorec E. LEA na tvar :
Vzorec II.
Ln = Vn/V * (L – a) + a
kde a (korekční hodnota) je velikost ryby v době založení šupin. Podle této
rovnice nejsou proporcionální délka těla ryby a délka šupiny, proporcionální jsou
pouze přírůstky délky těla a přírůstky délky šupiny za stejný rok života. Tuto
hodnotu je možno zjistit empiricky nebo graficky a to tak, že na jednu osu v osové
soustavě nanášíme délku příslušného poloměru šupiny a na druhou osu
odpovídající délku těla. Proložená přímka (křivka) tvoří na ose délky těla úsek
(korekční hodnotu), který označujeme jako délku těla v době založení prvních
šupin (LEE, 1920).
Korekční hodnota je druhově odlišná a činí u plotice obecné (Rutilus
rutilus) 17 mm (ČERNÝ, 1977), u jelce tlouště (Leuciscus cephalus) 18 mm
(HANEL, 1982), u jelce proudníka (Leuciscus leuciscus) 18 mm (KENNEDY,
1969), u okouna říčního (Perca fluviatilis) 16 mm (LOHNISKÝ, 1960), u hrouzka
obecného (Gobio gobio) 7 mm (LOHNISKÝ, 1961) a u oukleje obecné (Alburnus
alburnus) 20 mm (OLIVA, 1979).
24
3.4. Antropologické vlivy na vodní prostředí
Je pravda, že moderní zemědělskou výrobu, stejně jako ochranu
sídlištních aglomerací, komunikací apod. si nelze představit bez regulačních a
s nimi souvisejících úprav vodních toků. Těmito úpravami
však zasahujeme
velmi závažně do přirozeného vodního režimu jednotlivých oblastí a je třeba si
uvědomit, že prakticky všechny tyto zásahy vyvolávají negativní dopady na rybí
obsádku, na její kvalitativní a kvantitativní složení (ADÁMEK a kol., 1995).
Uspokojivé řešení problematiky vztahů a dopadů úprav vodních toků na
jejich ekologické a biologické funkce, konkrétně pak převážně negativní vlivy na
jejich rybářskou hodnotu, nelze již dále odkládat. V rámci komplexní ochrany
přírody a zvýšených snach o uchování produkčních schopností jednotlivých
ekosystémů naší krajiny je nutné konečně dosáhnout toho, aby úpravy vodních
toků neznamenaly téměř vždy podstatné snížení či dokonce devastaci jejich
rybářské hodnoty (rybí osádka, ryboprodukční schopnost toku, rybářská rekreační
hodnota toku) (LUSK, 1989).
HLAVNÍ ÚPRAVY TOKŮ :
1) Zaklenutí (zatrubnění) toku velice nevhodné, špatná samočistící
funkce,
nevhodné prostředí pro téměř veškeré vodní organismy mrtvá voda.
2) Trvalé opevnění koryta. Nezávisle na druhu materiálu je komunikace okolí s
vodním prostředím úplně
přerušena. Likvidace břehových porostů způsobuje
dlouhou světelnou expozici, což vede k přehřívání vody. Dochází snadněji ke
splachům z okolí, což vede k porušení samočisticí funkce, nemohou zakořenit
vyšší rostliny.
3) Úprava toku blízká přírodním podmínkám respektuje asymetrii podélného
profilu koryta. Zpevnění koryta se provádí kamenem v mimořádných případech
vegetačními tvárnicemi. Maximálně se ponechává nebo se znovu vysazuje
doprovodná vegetace. Takto upravený tok má optimální teplotu, barieru proti
splachům, dostatek vyšších rostlin k zadržování živin.
Již v prvních desetiletích 20.století se objevují varovné hlasy ohledně úpravy
toků.
25
Například PODLENA (1928) napsal: „Vše směřuje k tomu, abychom se dočkali v
dohledné době toho, že budeme míti sice koryta kde krásně poteče voda, ale
rybičky v ní
nebude, protože v ní nenajde ryba útulku, trdliště, ochrany ni
potravy.“
HLAVNÍ NEGATIVNÍ DŮSLEDKY ÚPRAV VODNÍCH TOKŮ:
Napřímení trasy koryta má za následek zkrácení břehové linie a zmenšení
vodní plochy, to vede ke snížení kvantity ryb, které mohou v toku žít. Zánik
inundačních území v původní podobě a funkci, ke kterým dochází u upravených
větších toků (Dyje, Morava), má vedle širokých
ekologických důsledků i
negativní dopad na zarybnění. Inundační území pravidelně zaplavované spolu se
systémem slepých ramen, poskytovalo ideální prostředí pro přirozené
rozmnožování některých druhů ryb (KALOUS, 1997).
Změny rozsahu a účinnosti extrémních vodních průtoků v upravených
tocích postihují výrazně negativně tam se vyskytující ryby. Při velkých vodách
může dojít k odplavení ryb. Celodenní nulový průtok vyžaduje 3 - 4 týdenní
rehabilitaci společenstva vodních bezobratlých. Období sucha
trvající jeden
měsíc skoro zcela zlikviduje bentické živočichy. Ty se objeví až po 5 - 6 týdnech
po opětovném zaplavení koryta (LUSK, HALAČKA, 1995).
K devastaci rybí obsádky dochází i v průběhu stavebních prací a to ve
značné míře. Příkladem může být těžba písku, která má za následek vyhubení
mihulí, sekavců a dalších druhů ryb (LUSK, 1994 in KALOUS, 1997).
Přerušení biologické kontinuity toku znemožňuje migrace. Do kategorie
stavebních úprav toků lze zahrnout i různě řešené nebo provozované jezy, které
tuto kontinuitu zásadně narušují. V různě dlouhých úsecích
nad jezovými
zdržemi vzniká úsek pomalu tekoucí až takřka stojaté vody, což vede k silné
sedimentaci vodou unášených látek. Tyto změny vedou k oživení dna i volné
vody organismy charakteristickými pro nižší rybí pásma. Suspendované organické
látky zde sedimentují a vytvářejí silné nánosy. Rozkladem sedimentovaných
organických látek
se spotřebovává z vody kyslík, takže zde dochází
často
k deficitním až anaerobním stavům (ADÁMEK a kol., 1995).
V upravených tocích tak výrazně klesá samočisticí schopnost. Znečištění
vyvolává přímé i nepřímé škody na rybářství. Přímé ztráty jsou vyvolány úhynem
26
ryb a lze je obvykle finačně nebo jinak vyčíslit. Škody nepřímé lze kvantifikovat
jen velmi obtížně. Jde především o ztráty na přirozené potravní základně, o
snížení růstu a přirozené reprodukce, zhoršení organoleptických a hygienických
parametrů masa, poškození rekreační hodnoty vodního toku apod. (ADÁMEK a
kol.,1995). Zajímavé údaje uvádí LUSK (1992), v roce 1930 tvořila základní
kilometráž povodí Dyje (Dyje, Svratka, Jihlava, Oslava, Rokytná) 1007 km.
Pstruhové pásmo zabíralo 230 km, parmové 599 km, cejnové 178 km. V průběhu
šedesáti let bylo v povodí Dyje vybudováno 11 nádrží o výměře 5224 ha a na
menších tocích 8 nádrží s výměrou 400 ha, 109 km bylo zatopeno údolními
nádržemi. Došlo tak k výraznému omezení parmového pásma z původních 599
na 214 km. Úlovky parmy v roce 1950 činily 6157 ks nyní činí kolem 1555 ks.
27
Sázava a lidé
3.5. Sázava a lidé
Jak jsem začal ze široka v úvodu o významu vody jako globálního faktoru
existence života na Zemi a významu produkce ryb k výživě lidstva, obrátím se teď
krátce k tomu jak lidé ovlivňovali řeku a řeka lidi okolo ní.
První lidé přišli do těchto drsnějších končin v okolí Sázavy již někdy na
přechodu starších čtvrtohor v jejich dnešní mladší úsek, ve střední době kamenné,
možná již před 10 000 lety. Soudil tak alespoň před lety K. Žebra, který zjistil
stopy po jejich pobytu při úpatí Čeřenického vrchu mezi dnešními Čeřenicemi a
Bělokozly. Tehdejší lidé byli sběrači, lovci drobné zvěře a hlavně ryb, které jim
poskytovala řeka. Později v době vypíchané keramiky (asi 4 tis. př. n.l.) se
dostávali do sázavských údolí lidé z Kutnohorska a Kolínska, kteří zde těžili bílý
kámen, ostrůvky krystalického vápence a dolomitu, které tu vystupují na povrch.
Nad mohutným meandrem řeky u Přívlak v začínající době železné (1 tis.př.n.l.)
bylo zřejmě založeno Hradiště pod Vraníkem. Od 5–1 stol. př.n.l. byli obyvateli
našeho území Keltové. V okolí Sázavy po nich nemáme stopy. Na přelomu
letopočtu (asi kolem roku 9 n. l.) osídlily naše území pravěké germánské kmeny.
Není bez zajímavosti, že název řeky Sázavy patří k těm říčním názvům, jejichž
původ někteří jazykozpytci zařazují již do této doby. Asi v 8 stol. pronikly do
sázavského údolí Slované. Důležitou historickou osobou obývající tento prostor
byl svatý Prokop, který přišel na Sázavu počátkem 11 století (1009?). Někdy roku
1032 nebo 1033 zde byl ustaven klášter benediktýnské řehole, kterého se stal
Prokop prvním opatem (r. 1039?) (JOSEF BUBENÍK, 1993).
První písemná zpráva o městečku Sázava pochází z roku 1405, v té době
byly na řece v okolí Sázavy již tři mlýny. Roku 1713 se Sázavou přehnala
obrovská povodeň a zničila mnoho obydlí i lidských životů. V panské knize
urbární z roku 1751 se uvádí: „Vrchnost si zajistila ryby chytáním do slupů,
vybírala od mlynářů činži z vody za hnaní mlýnských kol“. Dále spis uvádí, že
voda z řeky byla zařízením zvaným velbloud přečerpávána do rybníku Buřiče
v Havránkách. V roce 1771 se Sázavou opět přehnala ničivá povodeň, která
smetla domy i úrodu. Další zmínka o ničivé povodni je z roku 1833, kdy voda
v Sázavě zaplavila 16 domů a stodol, zničila úrodu a poškodila mlýny.
28
Sázava a lidé
Z původního mlýna „Na Kácku“ postavil podnikatel Kavalír sklářskou huť a
5.června 1837 v ní byl zahájen provoz. Při povodni 1856 museli pomoci vídeňské
úřady a při další povodni roku 1862 vystoupila voda u kapličky sv. Jána 170 cm
vysoko a v huti museli vyhasit pec. Tehdy se sázavští rozhodli se stavbou
ochranné hráze, která by zabránila vodě proniknou mezi domky. V roce 1888
nechala obec pod zámeckým jezem postavit dřevěné koupaliště s kabinami.
Okresní noviny v roce 1903 napsaly, že „s povodněmi v Sázavě je to k zbláznění.
Jakmile se u Ledče objeví mrak,
máme v Sázavě povodeň. ……..…most
opravdu stojí za podívanou, neb jaký by sahal jen doprostřed řečiště nemají nikde
na světě……. Pokaždé povodni, jichž máme do roka spoustu, zůstane bahnitý
nános, který se potom na slunci vypařuje a náramně příjemně působí….“ Brzy
potom peníze od státu došly, a ty umožnily začít s hloubením nového koryta řeky.
Vybraný materiál byl použitý na výstavbu hráze proti vodě. Dbalo se o to, aby její
výška byla větší, než kam až dosáhla největší povodeň v 1856. Poté 28. ledna
1905 byl pak otevřen i nový most přes řeku. Od roku 1908 pracovala na budském
mlýně vodní turbina, která poháněla dynamo to však stačilo rozsvítit jen pár
žárovek (JIŘÍ MAŠTALÍŘ, 1993).
Jak je vidět člověk ovlivňoval řeku od pradávna a je jisté (přednáška RÁB,
1999), že sladkovodní ekosystémy jsou nejvíce pozměněnou součástí přírody na
Zemi, zvláště pak v Evropě.
Prvním zásadním zásahem do vodního toku bylo vytváření jezů za účelem
splavnosti řek pro voroplavbu. Doprava dřeva na českých řekách je známa
z historických pramenů od roku 1110. Počátky voroplavby v prvních stoletích
tohoto tisíciletí byly asi velmi chudé. Voroplavbu jistě znesnadňovalo
neupravené, skalnaté a točivé řečiště Sázavy samé, tak i cla četných panství, jimiž
bylo nutno proplouvat. Tyto nedostatky byly příčinou, proč se voroplavbou na
Vltavě a Sázavě zabýval sám císař římský a král český Karel IV. Když tehdejší
stav voroplavby nestačil zásobovat rostoucí Prahu, Karel IV. sjednotil a stanovil
nižší vodní cla a přikázal péči o splavnost řek jednotlivým panstvím, jimiž řeky
protékaly. Nařídil stavbu mnoha jezů zvláště na Vltavě a Sázavě a stanovil
plavební a technické regule pro voroplavbu. Ke všeobecnému zavedení svobodné
29
Sázava a lidé
voroplavby došlo až koncem 18. století. Od těch dob se plavalo zvláště na Vltavě,
Labi, Sázavě a Otavě. Nastal zlatý věk voroplavby. Šlechtici na jednotlivých
panstvích v povodí voroplavných řek ústících do Vltavy se snažili o výhodné
zpeněžení množství dřeva ze svých lesů prodejem ve městech, neboť v lesích
samých mělo dřevo jen malou hodnotu. Promyšleně začali upravovat splavnost
řek a říček, stanovili vhodná vaziště a stanovili plavební regule podle ustálených
zvyklostí. Později se začalo dřevo z Čech vyvážet, například v roce 1880 bylo do
Německa vyvezeno voroplavbou dříví v ceně 11 miliónů zlatých. Sázavy se
k voroplavbě používalo ze Světlé nad Sázavou až k ústí do Vltavy, do Davle
(starý název byl k Davlům). Tato plavební trať měří 142 km. Na uvedeném úseku
měla Sázava celkem 40 jezů se 450 jezovými vrátky (dle soupisu z roku 1872).
Průměrné množství dřeva splaveného vory po Sázavě v letech 1900 – 1916
dosahovalo 40 000 m3 .
Jen málo vodních toků je splavných bez úpravy řečiště, snad jsou to jen
veletoky, ale toky, jakými jsou Sázava, Vltava, Otava a podobné, ty vyžadovaly
četné zásahy lidských rukou, aby byly splavné alespoň pro vory. Mnoho a mnoho
ohromných balvanů má na svém dně i po březích řeka Sázava. V době letní, kdy
stav vody v řece byl nízký chodívaly plavci vyvalovat z řečiště balvany, které
byly překážkou voroplavbě. Z odvalených balvanů se po obou stranách výhodné
trasy plavby vytvářely jakési hráze, které nedovolovaly (při určité výšce vody)
vyplout vorům z upravené dráhy. Při nízkém stavu vody se vory „plazily “ po
kamenech a velmi často uvízly na mělčinách nebo museli zakotvit a čekat na větší
vodu. Ta v letním období přicházela zřídkakdy a tak se čekávalo alespoň na vodu
„mlýnskou “, jak se říkalo vodní vlně upouštěné mlynáři za mletí z nádrží nad
jezy a nebo se čekávalo na vodu z vypouštěných rybníků v době podzimní.
V posledních letech II. světové války a v letech po ní těsně následujících
proplouvali plavci na svých pramenech, po své řece naposledy ( BERKA, 1995)
Antropogenní aktivity, jak je znát z dosavadního výčtu, zcela zásadně
ovlivňují ekologickou stabilitu údolí řeky.
V ekologické studii Berounky (1996) je uvedeno: pro všechny úvahy o
vlivu jednotlivých faktorů na ekologickou stabilitu zájmového údolí je třeba znát
stav ekosystému, jak by se vytvářel bez ovlivnění člověkem.
30
Sázava a lidé
V letech po II. světové válce docházelo k značnému znečišťování řek
rozvojem průmyslu, sídel a zemědělství. Znečištění se tak stalo nejdůležitějším
faktorem ovlivňujícím řeku. ADÁMEK a kol, (1995) uvádí, že koncentrace
živočišné výroby v nevyhovujících nebo nedostatečně koncipovaných stavbách se
spolu s nevhodně používanými pesticidy a vysokými dávkami umělých hnojiv
v rostlinné výrobě podílely na poškození životního prostředí ryb a jiných vodních
živočichů.
Sázava je také ovlivněna výstavbou vodního díla Želivka, kdy došlo ke změnám
jejího průtoku.
31
Materiál a metodika
4. Materiál a metodika
4.1. Popis řeky Sázava
Povodí Sázavy leží v jihovýchodní části českého povodí Labe. Její pramenní tok,
Stružný potok, vzniká jihovýchodně od Vojanova Městce v nadmořské výšce 720
m n. m. a napájí rybník Velké Dářko, z něhož Sázava vytéká.
Téměř v celé své délce protéká Sázava oblastí krystalinika, zastoupenou
pararulami a ortorulami a oblastí hlubinných vyvřelin Českomoravské vrchoviny
a Středočeské pahorkatiny (žulový masiv), pouze v pramenné oblasti
se na
nevelkém území uplatňují křídové sedimenty a na krátkém úseku při ústí
algeonikum a vyvřeliny jílovského pásma.
Plocha povodí k ústí Sázavy do Vltavy obnáší 4 349,20 km2 , celková délka
toku 224,5 km a celkový spád po vzdutou hladinu Vranské zdrže (200,50 m n. m.)
519 m. Průměrná roční srážka v povodí činí 667 mm, průměrný roční průtok
k ústí do Vltavy 25,5 m3. s-1, specifický odtok k uvedenému
-1
profilu
2
5,86 l . s . km .
Do Sázavy ústí řada přítoků ponejvíce z levé strany Janovický potok,
Konopišťský potok, Křešický potok, říčky Blanice a Želivka, dále pak
Štěpánovský potok, Pstružný potok, Perlový potok, Úsobský, potok Žabinec,
Šlapanka a nad Žďárem n. Sázavou do Barnského rybníka ústící Stržský potok.
Z pravé strany jsou
to v dolní trati Mnichovka, Jevanský potok, Vlkančický
potok, Lesinský, Ostrovský a Olešenský potok, Sázavka, Lčický, Břevnický,
Borovský a Lesnický potok. Kromě těchto přítoků ústí do Sázavy hlavně z levé
strany řada menších přítoků, z nichž mnohé mají ráz bystřin.
Nevyrovnaný spád řečiště celého toku a s tím související morfologický
charakter údolí je hlavně výsledkem složitého vývoje řeky od mladších třetihor.
Sázava v neogenu odváděla vody ze střední části povodí včetně Želivky a Blanice
a z horní části povodí Sázavky směrem k severu do oblasti dnešního středního
Polabí. Teprve postupující erozí vltavského přítoku za spoluúčasti pohybu zemské
kůry došlo asi nejprve ke spojení Blanice a Želivky a později k obratu horní
Sázavy u Světlé nad Sázavou ze severního na západní směr.
32
4.2. Bližší charakteristika zkoumaného úseku řeky
Na mnou zkoumaném úseku Sázavy jsou z geologických jednotek
zastoupeny RATAJSKÁ SVOROVÁ ZÓNA ve svorech jsou vložky amfibolitů a
krystalických vápenců. Ratajská zóna je součástí Kutnohorského krystalinika, ale
někteří autoři ji řadí k pestré sérii Moldanubika jako Šternbersko-Čáslavskou
skupinu.
V okolí města Sázavy probíhá KOUŘIMSKÝ ZLOM patřící do systémů
zlomů Blanické brázdy. Jde o příkopovou strukturu vyplněnou permokarbonem
v okolí Sázavy však permem. Za tímto zlomem vystupuje z přímého podloží kra
migmatitů, na sledovaném úseku jsou to perlové ruly a drobně očkaté až
páskované migmatity. Migmatizace byla způsobena Středočeským Plutonem.
V okolí řeky Sázavy na mnou zkoumaném úseku převládají nivní půdy
v meandru Sázavy u Přívlak se vyskytuje hnědá půda.
Zkoumaný úsek leží v mírně teplé klimatické oblasti, průměrná roční
teplota se pohybuje okolo 8 oC. Průměrné roční srážky dosahují 613 mm, nejvyšší
srážkové úhrny jsou v červenci 76 mm a nejnižší v březnu 35 mm.
Přirozená vegetace podle geobotanické rekonstrukce, která předpokládá
vývoj porostu bez zásahu člověka je podél břehů zastoupena hlavně
SUBXEROFILNÍMI DOUBRAVAMI. Malý úsek na obou březích pod
Ledečkem a v Sázavě na břehu levém je zaznamenán výskyt KVĚTNATÝCH
BUČIN, dále malý úsek v meandru u Přívlak spadá do jednotky ACIDOFILNÍ
BORY.
Od Ledečka do Sázavy teče řeka údolím velmi hlubokým a úzkým, kde
příkré zalesněné svahy spadají místy do řeky jako strmé skalní srázy. Řečiště
zabírá na některých místech téměř celou šířku dna údolí.
Na celém úseku toku je vybudováno pět jezů (Černé Budy, Kavalier, Budín,
Samopše, Ledečko). Na těchto jezech fungují tři malé vodní elektrárny (MVE)
(Kavalier,Samopše, Ledečko). Dále je na jezu Kavalier realizován odběr vody pro
vodárnu v Sázavě.
Rybářský revír Sázava 5 je v rybářské literatuře charakterizován takto:
13 km dlouhý, vodní plocha 50,0 ha, přítok Vltavy, od jezu mlýna Sázava – Černé
Budy až k jezu mlýna v Ledečku, na hlavním toku sportovní rybolov povolen
33
celoročně, ve strouze skláren Kavalier v Sázavě sportovní rybolov zakázán, lov
z loděk a zavážení nástrah povoleno. Součástí revíru je Úžický (Talmberský)
potok, který je chovný – sportovní rybolov zakázán.
34
4.3. Popis jednotlivých stanovišť
1. STANOVIŠTĚ LEDEČKO - 67,3 říční kilometr , 293.09 m n. m.
Jez je v havarijním stavu, celková délka koruny 125,2 m, jeho výška je 1,7 m, ale
koruna je často vyvalená zvláště na levé straně, kde přechází v systém malých
ostrůvků, mezi nimiž jsou mělčiny i tůňky, v tišinách mezi ostrůvky je dno
s nánosy sedimentů. Je to pravidelně zaplavované území. Na pravém břehu je
mlýn slouží jako MVE s jednou Francisovou turbinou. Podrobné informace o
vegetaci ve výsledcích.
Těsně pod jezem je hloubka okolo dvou metrů. Úsek od jezu asi ještě 300 m se
vyznačuje mělčím korytem v průměru okolo jednoho metru místy z hlubšími
úseky. Dno je kamenité, spád 0,915‰, jde o reofilní úsek.
2. STANOVIŠTĚ PŘÍVLAKY – 63,5 říční kilometr, 290.00 m n. m.
Úsek ve velkém meandru řeky na pravém břehu, prudký sráz přímo k řece místy
zakončen skálou. Strmé svahy porostlé převážně akátem a borovicemi, na
některých úsecích stráň má charakter stepi. Proudivé úseky
se spádem až
1,905 ‰ se střídají s klidnější vodou se spádem okolo 0,394 ‰. Hloubka
v proudivých úsecích pouze okolo 0,4 m, v pomaleji tekoucích úsecích okolo
jednoho metru. Místy jsou v korytě toku vyčnívající velké kameny
spadlé
z okolních skal. Levý břeh pozvolný, přecházející přes cestu v úhor. Podrobné
informace o vegetaci ve výsledcích. V osadě Přívlaky je břehová vegetace
upravována obyvateli.
3. STANOVIŠTĚ BUDÍN – 59,0 říční kilometr, 287.55 m n. m.
Úsek je ovlivněn blízkým jezem Budín, který vytváří zdrž. Spád je 0,00 ‰ obsah
zdrže 40 tis. m3 a délka toku s nulovým spádem 1350 m. Pevný kamenný jez
šikmý o celkové délce koruny 105,3 m a šířce 2,0 m, spád 1,5 m, na levém břehu
sportovní propust, energeticky nevyužíván. Tok má charakter klidné pomalu
tekoucí vody s hloubkou až tři metry. Levý břeh tvoří skála padající prudce do
řeky bez vegetace. Pravý břeh je zastíněn vzrostlými stromy, asi 2 m od břehu
35
vede cesta, za níž jsou již pozemky využívány k rekreaci. Podrobné informace o
vegetaci ve výsledcích.
4. STANOVIŠTĚ ÚSTÍ TALMBERSKÉHO (ÚŽICKÉHO) POTOKA - 56,5
říční kilometr, 287.0 m n. m.
Talmberský potok je pravostranným přítokem Sázavy, při ústí má šířku 1,3 m.
Ústí bylo v minulosti upraveno záhozem s těžkých kamenů, podle dostupných
materiálů byla původní šířka ústí 3 m. Talmberský potok pramení v Ratajské
oboře v nadmořské výšce okolo 450 m n. m. Podle vlastních měření provedených
v dubnu a květnu 1998 měla voda v potce při ústí pH 6,4 a nasycení kyslíkem
bylo 96%.
Řeka je v této části ovlivněna jezem Kavalier, který má obsah zdrže 86 tis m3
Řeka má v tomto úseku spád 0,00‰. Délka toku s nulovým spádem je 1826 m
prakticky již od jezu
Budín. Charakter volné vody stejný jako předchozí
stanoviště, hloubka je v těchto místech u ústí do vzdálenosti 2 m směrem
doprostřed řečiště jen asi 0,5 m. Dále pak se hloubka zvyšuje až na 2,5 m.
Podrobné informace o vegetaci ve výsledcích.
4. STANOVIŠTĚ UPRAVENÝ BŘEH V SÁZAVĚ – 55,0 říční kilometr,
285.25 m n. m.
Při rekonstrukci silnice vedoucí ze Sázavy na Uhlířské Janovice bylo zapotřebí
zpevnit celý svah až k řece, kvůli sesouvání stráně byla zlikvidována veškerá
vegetace a totálně přestavěn i pravý břeh řeky, na které se silnice nachází. Levý
břeh je velmi podobný předchozímu stanovišti, na příbřežní vegetaci navazuje
zamokřená louka, jde o širokou zátopovou oblast. Vlastní upravený pravý břeh je
tvořen záhozovými těžkými kameny. Stráně i břeh je zatím bez výrazného
vegetačního pokryvu, vysazeným stromkům ve stráni se příliš nedaří,
bezprostřední břehové pásmo je postupně osidlováno náplavovou a náletovou
vegetací. Spád řeky je v těchto místech 0,007 ‰, jde tedy opět o velmi klidný
36
úsek, hloubka řečiště je okolo 2 m, jde o ovlivnění jezem Černé Budy, který má
obsah zdrže 22 tis. m2 a spád 3,7 m.
37
4.4. Odběr materiálu a jeho zpracování
I. Kvalita vody
Metoda :
K vyhodnocení kvality vody na zkoumaném úseku rybářského revíru Sázava 5
byly použity hodnoty naměřené akciovou společností Povodí Vltavy a to ve
vybraných ukazatelích:
Tab. č.2
A: ukazatele kyslíkového režimu
BSK5
biochemická spotřeba kyslíku
Rozp. O2
rozpuštěný kyslík
B: chemické ukazatele – základní
N-NH4
amoniakální dusík
N-NO3
dusičnanový dusík
Pcelk
veškerý fosfor
pH
reakce vody
t
teplota vody
E: biologické a mikrobiologické ukazatele
FColi
fekální koliformní bakterie
Hodnoty byly zpracovávány od roku 1992 do roku 1998, aby bylo možno zachytit
trend vývoje znečištění. U Talmberského potoka bylo určeno pH přenosným pHmetrem se skleněnou elektrodou přímo na místě a procento nasycení kyslíkem
také přímo na místě kyslíkovou membránovou sondou. Průzkum byl proveden
v dubnu a květnu 1998 několika odběry.
38
II. Fytocenologická analýza břehového porostu, Sázava, úsek č. 5
Datum : 5. 5. 1999
Metoda :
Hodnocení bylo provedeno na snímcích o ploše 100 m2. Tyto snímkové plochy
měly vždy jednu hranici určenou břehem řeky. Strany snímkových ploch byly
dlouhé většinou 10 x 10 m, při kratší šířce břehového porostu 5 x 20 m. Stromové
patro bylo hodnoceno počtem jedinců určitého druhu na dané ploše (abundance).
Rozlišovali jsme stáří stromů : juv. - mladí jedinci, kteří mají keřovitý vzhled, s
výškou do 3 m; Ad. - stromy s jasně rozlišitelným kmenem a větvemi, s výškou
nad 3 m. V bylinném patru jsme hodnotili pokryvnost jednotlivých druhů rostlin
(dominanci) použitím stupnice BRAUN-BLANQUETA (1928).
Tab. č. 3
Braun-Blanquetova stupnice
stupeň
5
4
3
2
1
+
r
pokryvnost (%)
75-100
50-75
25-50
5-25
do 5
malý počet jedinců s malou pokryvností
soliterní druh s velmi malou pokryvností
III. Druhové zastoupení bentosu:
Metoda :
Průzkum byl prováděn na jednotlivých lokalitách třemi odběry v roce 1998 a
jedním
odběrem
v roce
1999.
Odběry
byly
realizovány
za
pomoci
hydrobiologického cedníku a entomologické pinzety a bílé misky prolovováním
příbřežních partií jednotlivých stanovišť. Prohledávány byly i kameny a bahnité
nánosy dna. Nalovení živočichové byli na místě fixováni v 70% alkoholu a
později určováni v laboratoři za pomoci binokulární lupy a klíče (Klíč k určování
vodních larev hmyzu . Klíč bezobratlých živočichů).
39
IV. Ichtyologický průzkum:
Metody :
1. Vyhodnocení statistických údajů Českého Rybářského svazu z let 1992-1997.
2. Odlov elektrickým agregátem na stanovišti Ledečko 26. listopadu 1998.
3. Odlov za pomoci čeřínku na všech stanovištích v průběhu roku 1998.
4. Vyhodnocení rybářských závodů v meandru u Přívlak 26.-21. září 1998.
5. Zjištění věku a intenzity růstu ryb na základě zpětného výpočtu šupinnou
metodou dle R. M. LEEOVÉ (1912, 1920).
ad 2. Odlov elektrickým agregátem povolil Český Rybářský Svaz v Praze.
K odlovu byl zapůjčen elektrický agregát z Ústavu Fyziologie a Genetiky České
Akademie Věd v Liběchově a gumový člun typu „raft Coloredo“ zapůjčen
Georgia raft klubem z Týna nad Vltavou. Za ČRS byl přítomen Ing. Jiří
Vostradovský, Csc., za MO-ČRS Sázava pan Kroutil.
Odlov byl proveden 26. listopadu 1998. Odlovovat se začalo v 11,45 hodin a
skončilo se v 15,15 hodin. Teplota vzduchu byla -1,2 oC a teplota vody 0,1 oC,
zataženo, bezvětří.
Při lovu elektrickým agregátem se používá stejnosměrný pulsující proud
(50-70 pulsů za minutu), který není na rozdíl od proudu střídavého rybám
nebezpečný. Principem tohoto způsobu odlovu je vznik elektrického pole mezi
elektrodami ponořenými do vody. Toto elektrické pole působí na nervovou
soustavu ryb a vyvolává excitaci – při nízkém napětí ryba pozná, že je v el. poli a
snaží se uniknout (projevuje se neklidem). Při vyšším napětí se ryba staví ve
směru kladného pólu a plave k němu – kladný elektrotropismus – galvanotaxie.
Při dalším zvýšení napětí dochází ke galvanonarkóze – ochabnutí svalové
činnosti, ryba upadá do narkózy, obrací se břichem vzhůru a klesá ke dnu
(POKORNÝ, DVOŘÁK, ŠRÁMEK, 1992).
Odlov byl realizován ve třech lidech s elektrickým agregátem umístěným na
gumovém člunu, přičemž jeden člověk člun tlačil a dva odlovovali. Odlovené
ryby se umisťovaly do vaničky, taktéž umístěné na gumovém člunu, která byla
40
Materiál metodika
průběžně vybírána a ryby odváženy k určení, měření , vážení a k odebrání šupin
do blízké základny, poté byly vráceny zpět do toku.
ad 3. Čeřínkem 1 x 1 m upevněným na dřevěné tyči jsem v průběhu roku 1998
odlovoval šestkrát všechna stanoviště, každé minimálně 30 minut při každé
návštěvě. Odlovovány byly hlavně příbřežní partie a v místech s menší hloubkou
a výskytem mělčin i tato místa. Nalovené ryby byly prohlédnuty a vybrány
exempláře k bližšímu určení, které byly uchovávány v připravené nádobě s vodou.
Po ukončení lovu jsem vybrané ryby určoval podle klíče (Mihulovci a ryby,
Baruš, Oliva , 1995). Přeživší ryby byly vráceny zpět do toku
ad 4. ČRS - MO Praha 14 – Kyje pořádala rybářské závody 26. září 1998
v disciplíně PŘÍVLAČ – je to takový rybolovný způsob, při kterém vodou
vláčíme nástrahu, která svými pohyby, barvou, tvarem a leskem má vzbudit zdání
poraněné nebo nemocné ryby a vydráždit dravce, aby na vláčenou nástrahu
zaútočil. Druhou disciplínou tohoto dne byla MUŠKA – je to rybolovný způsob,
kterým lze lovit všechny druhy ryb s výjimkou kapra, lína, úhoře, sumce a
mníka. Suchými muškami lovíme na hladině, kde jimi napodobujeme plovoucí
hmyz, v horním sloupci vody mokrými muškami napodobujeme hmyz stržený
pod hladinu.
Teplota vzduchu byla 21 oC, skoro jasno. Účastnilo se 25 závodníků, lov trval tři a
tři hodiny. Prolovované území bylo dlouhé dva kilometry.
26. září 1998 proběhly disciplíny LOV NA POLOŽENOU – při tomto
rybolovném způsobu nástraha leží na dně, na místě je udržována zátěží. Tohoto
způsobu se využívá téměř všude s výjimkou silných proudů nebo zarostlých
úseků. Takto lze lovit všechny druhy ryb s výjimkou ryb lososovitých. Druhou
disciplínou byl LOV NA PLAVANOU – je charakterizován tím, že nástraha plave
v různé výšce pod vodní hladinou a je nadnášena splávkem. Patří k univerzálnímu
způsobu lovu, lze s ním lovit všechny druhy ryb kromě hlavatky. Nehodí se pro
rychle tekoucí vody s balvanitým dnem.
41
Při skončení jednotlivých disciplin jsem byl přítomen vážení úlovků, kde jsem
také ryby určoval. Později jsem od vedoucího soutěže obdržel váhové výsledky.
Ve výsledcích uvádím kromě jiných také hodnotu výtěžnost ichtyofauny na
jednoho rybáře za hodinu. Tuto hodnotu jsem získal podle vzorce :
Vzorec III.
V = mcelk / (n * t)
V = výtěžnost, mcelk = celková hmotnost ulovených ryb v (g), n = počet rybářů,
t = doba lovení v (hod)
ad 5. Odebrané šupiny z odlovu el. agregátem byly uchovávány v obálkách se
zápisem o délce a váze ryby. Ke čtení šupin jsem používal mikroskop s měřícím
okulárem. U jednotlivých šupin jsem měřil kaudální poloměr a dále vzdálenost
jednotlivých annulů mezi sebou. Růst jsem zpětně určoval výpočtem podle vzorce
Vzorec II.
Ln = Vn/V * (L – a) + a
Korekční hodnoty a bližší popis vzorce v literární rešerši na straně 24.
V. Ornitologický průzkum :
Datum : 4. 5. 1999
Metoda :
Byl zaznamenán počet všech druhů vodních ptáků vyskytujících se na sledovaném
úseku řeky. Rozlišovali jsme jedince osamocené nebo spárované.
42
Výsledky
5. Výsledky
Tab. č. 4
I. Fytocenologická analýza břehového porostu, Sázava, úsek č. 5
Stromové patro - počet jedinců
druh \ snímek
1.
2.
3.
4.
5.
6
Salix sp. - ad.
Salix sp. - juv.
Alnus sp. - ad.
Alnus sp. - juv.
Sambucus nigra
5
.
.
.
1
2
3
.
.
.
1
4
.
1
.
4
.
.
.
1
1
.
2
.
.
.
+
.
.
.
Bylinné patro - pokryvnost (stupnice Braun-Blanqueta)
druh \ snímek
1.
2.
3.
4.
5.
Adoxa moschatellina
Aegopodium podagraria
Alliaria officinalis
Cardamine amara
Dactylis glomerata
Ficaria verna
Filipendula ulmaria
Galium aparine
Galium cruciata
Glyceria aquatica
Heracleum sphondylium
Impatiens noli tangere
Lamium maculatum
Malachium aquaticum
Phragmites communis
Pleuropterus sachalinensis
Ranunculus repens
Rorippa amphibia
Rumex obtusifolius
Symphytum officinale
Urtica dioica
Veronica hederifolia
plocha bez vegetace (%)
.
1
1
.
.
.
.
2
.
.
+
3
1
.
1
.
.
.
+
+
4
.
0
.
2
2
+
.
.
.
+
.
.
.
1
1
+
2
.
.
.
.
.
2
.
20
.
1
.
.
.
.
1
2
+
.
+
1
.
1
1
.
.
.
.
+
3
.
30
1
2
+
.
.
+
.
1
.
3
.
1
1
+
2
r
.
.
.
+
4
.
do 5
.
1
.
.
1
1
.
2
.
3
+
.
.
+
+
.
+
1
.
.
2
+
40
43
6
2
3
Výsledky
Tab. č. 5
II. Přehled zastoupených druhů v bentosu
druh \ lokalita
Gastropoda
Bivalvia
Hyrudinea
Crustacea
Collembola
Ephemeroptera
Odonata
I
n
s
e
c
t
a
Plecoptera
Heteroptera
Megaloptera
Trichoptera
Diptera
Ancylus fluviatilis
Planorbis planorbis
Pisidium sp.
Unio pictorum
Sphaerium corneum
Piscicola geometra
Erpobdella octoculata
Astacus astacus
Asellus aquaticus
Podura aquatica
Siphlonurus sp.
Siphlonurus linnaeanus
Siphlonurus aestivalis
Ephemera vulgata
Ecdyonurus forcipula
Potamanthus luteus
Baetis sp.
Ephoron virgo
Calopteryx splendens
Leuctra hyppopus
Perlodes microcephala
Perla burmeisteriana
Gerris sp.
Nepa cinerea
Notonecta sp.
Sialis sp.
Rhyacophila nubila
Hydropsyche pellucidulla
Polycentropus flavomaculatus
Mystacides nigra
se schránkou blíže neurčeno
Culicidae
Chironomidae
Simuliidae
Ceratopogonidae
44
1. 2. 3. 4. 5.
X
.
.
X
X
.
X
X
.
.
.
.
.
.
X
X
X
.
.
X
X
X
X
.
.
X
X
X
X
.
X
.
.
X
.
.
X
.
X
.
.
X
.
X
.
.
.
X
.
.
.
.
.
.
X
.
.
X
X
X
.
.
.
.
X
X
.
X
.
X
.
.
X
X
.
X
X
.
X
X
.
.
X
.
.
.
.
X
.
X
.
.
X
.
.
X
.
.
.
X
X
X
X
X
.
X
X
X
X
.
.
X
.
.
.
X
X
X
X
.
.
X
.
X
X
X
.
X
X
.
.
.
.
.
.
X
.
X
.
.
.
.
.
.
.
.
X
.
X
X
X
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
X
.
.
.
.
.
.
.
.
X
.
.
.
Výsledky
Tab. č. 6
Statistické údaje ČRS v počtu ulovených kusů z let 1992 - 1997
Druh
Kapr
Lín
Cejn
Jelec
Okoun
Parma
Ostroretka
Podoustev
Štika
Candát
Sumec
Úhoř
Pstruh o.
Pstruh d.
Lipan
Siven
Bolen
Maréna
Hlavatka
Amur
Tolstolobik
Karas
Mník
Ostatní
CELKEM
1992
1993
1994
1995
1996
1997
3708
72
437
251
34
94
0
76
221
132
0
319
1
2
0
0
9
0
0
1
0
7
0
731
6095
3279
47
469
287
65
63
0
132
169
114
3
226
0
3
0
0
14
0
0
0
0
12
0
668
5551
3906
30
548
391
89
45
3
219
160
67
8
251
0
0
0
0
19
0
0
1
0
34
1
674
6446
3273
50
555
252
43
179
0
169
125
99
6
261
5
1
1
0
24
0
0
1
1
81
0
417
5543
2828
15
383
224
21
35
0
77
107
70
4
144
0
1
0
0
34
0
0
1
0
11
0
231
4186
2550
193
776
231
80
26
0
80
182
134
3
124
2
51
0
0
14
0
0
0
0
66
0
384
4896
45
Výsledky
Tab. č. 7
Zarybňování v kusech
Druh / rok
Kapr 2,3
Lín 2-3
Cejn vel.2-3
Štika plůdek
Štika 1
Štika 2-3
Candát 1-2
Sumec 1
Sumec 2-3
Úhoří monté
Amur 2,3
Bílá ryba
Tloušť 1
Bolen 1
Pstruh duh.2
1992
12135
0
0
6000
0
285
5500
0
0
1500
0
5000
1000
1000
0
Tab. č. 8
1993
9010
200
4000
0
1080
0
6020
3000
0
1650
0
1360
1000
1000
0
1994
10515
0
0
3000
0
232
5850
0
0
5775
0
600
0
0
0
1995
8551
0
0
2500
33
0
0
630
0
6600
0
0
0
0
0
1996
6110
0
0
2000
0
48
8910
500
0
3300
0
0
0
0
0
1997
6210
2000
2500
5000
0
95
5040
0
0
1650
0
200
0
0
400
Zarybňování v kg
Druh / rok
Kapr 2,3
Lín 2-3
Cejn vel.2-3
Štika plůdek
Štika 1
Štika 2-3
Candát 1-2
Sumec 1
Sumec 2-3
Amur 2,3
Bílá ryba
1992 1993 1994 1995 1996 1997
7866 5861 6458 6431 4360 4925
0
15
0
0
0
400
0
600
0
0
0
500
24
0
12
15
8
20
0
10
0
0
0
0
6
0
37
12
12
11
39
24
3
0
80
40
0
6
0
6
9
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
500
0
24
0
0
0
46
Výsledky
Tab. č. 9
Výsledky odlovu elektrickým agregátem
Druh
Oncorhynchus mykiss
Esox lucius
Esox lucius
Esox lucius
Esox lucius
Esox lucius
Rutilus rutilus
Rutilus rutilus
Rutilus rutilus
Rutilus rutilus
Rutilus rutilus
Rutilus rutilus
Rutilus rutilus
Rutilus rutilus
Rutilus rutilus
Rutilus rutilus
Rutilus rutilus
Rutilus rutilus
Leuciscus leuciscus
Leuciscus leuciscus
Leuciscus leuciscus
Leuciscus cephalus
Leuciscus cephalus
Leuciscus cephalus
Leuciscus cephalus
Leuciscus cephalus
Leuciscus cephalus
Leuciscus cephalus
Leuciscus cephalus
Leuciscus cephalus
Leuciscus cephalus
Leuciscus cephalus
Leuciscus cephalus
Leuciscus cephalus
Leuciscus cephalus
Gobio gobio
Gobio gobio
Gobio gobio
Gobio gobio
Gobio gobio
Gobio gobio
Alburnus alburnus
Perca fluviatilis
Délka Hmotnost
(mm)
(g)
Výška
(mm)
Šířka
(mm)
52
55
70
31
35
48
52
55
50
54
56
55
71
57
63
49
63
26
30
29
50
50
35
25
26
28
25
21
68
73
75
69
72
75
15
17
14
17
15
10
30
79
33
41
45
20
22
24
25
24
26
25
26
25
33
27
30
22
18
14
16
15
30
32
20
17
16
17
16
14
47
53
52
46
54
55
10
17
14
12
10
8
15
43
Poznámky
Uplaval
390
440
490
250
290
205
210
220
213
215
224
217
259
228
245
220
850
150
166
155
239
259
181
150
142
160
147
136
375
367
393
370
380
385
100
120
105
114
90
90
168
295
360
558
740
90
124
96
114
124
134
124
126
124
216
152
188
91
65
28
38
36
259
170
52
31
18
36
26
20
502
565
660
514
568
640
8
13
9
10
3
7
32
388
47
Piscicola
Výsledky
Výsledky odlovu čeřínkem na jednotlivých lokalitách
Tab. č. 10
Stanoviště č. 1 : Ledečko
Druh / Délka (mm)
1
2
3
4
5
Rutilus rutilus
67
69
74
75
79
Leuciscus leuciscus
95
98
100
100
110
Leuciscus cephalus
88
102
135
Aspius aspius
58
Gobio gobio
100
90
91
110
111
Alburnus alburnus
78
Rhodeus sericeus
56
Perca fluviatilis
120
Tab. č. 11
58
Stanoviště č. 2 : Přívlaky
Druh / Délka
1
2
3
4
5
Rutilus rutilus
55
95
85
85
85
Leuciscus leuciscus
110
120
Leuciscus cephalus
135
135
130
130
Scardinius erythrophthalamus
85
90
Gobio gobio
105
125
115
110
90
Alburnus alburnus
85
Abramis brama
240
Perca fluviatilis
125
Rutilus r. X Abramis b.
85
Tab. č. 12
Stanoviště č.3 : Budín
Druh / Délka
1
2
3
4
5
Rutilus rutilus
80
85
85
110
120
120
Aspius aspius
Leucaspius delineatus
510
45
Gobio gobio
110
75
80
100
80
Alburnus alburnus
85
110
90
Blicca bjoerkna
350
Gymnocephalus cernus
120
48
Výsledky
Tab. č. 13
Stanoviště č. 4 : Ústí Talmberského potoka
Druh / Délka (mm)
1
Salmo trutta
140
2
3
Rutilus rutilus
80
85
Leuciscus leuciscus
90
95
Leuciscus cephalus
132
145
132
Gobio gobio
90
110
90
Alburnus alburnus
330
Rhodeus sericeus
55
Nemacheilus barbatulus
75
Perca fluviatilis
130
4
5
95
80
Tab. č. 14
Stanoviště č. 5 : Upravený břeh v Sázavě
Druh / Délka (mm)
1
2
3
4
Rutilus rutilus
125
80
75
80
50
55
Alburnus alburnus
131
121
Abramis brama
75
Perca fluviatilis
120
60
Rutilus r. X Scardinius e.
75
49
5
Výsledky
Rybářské závody
Tab. č. 16
Lov : muškaření, vláčení Přívlaky 26. 9. 1998, 21 oC, skoro jasno
Počet
Prolovované
závodníků
území
km
25
Délka
lovu
hod
Hustota
závodníků
m2
6
1/ 3200
2
Druh
Celkem
kusů
242
Celková Výtěžnost
hmotnost
g
g. os-1. h-1
17940
119,6
% druhového
zastoupení
Aspius aspius
12,5
Alburnus alburnus
25
Perca fluviatilis
62,5
Tab. č. 17
Lov : na položenou Přívlaky 27. 9. 1998 , (8,00 – 10,00), 17 oC, skorozateženo
Počet
Prolovované
závodníků
území
m
25
Délka
lovu
hod
Hustota
závodníků
m2
2
1/ 480
300
Druh
Rutilus rutilus
Celkem
kusů
187
Celková
hmotnost
g
g . os-1. h-1
20091
401,8
% druhového
zastoupení
10
Leuciscus cephalus
27,8
Gobio gobio
12,2
Alburnus alburnus
41,7
Blicca bjoerkna
1
Abramis brama
1,2
Vimba vimba
5
1,1
50
Výtěžnost
Výsledky
Tab. č. 18
Lov: na plavanou Přívlaky 27. 9. 1998 , (13,00 - 15,00), 21 oC, polojasno,
přeháňka.
Počet
Prolovované Délka
závodníků
území
lovu
15
m
hod
300
Hustota
závodníků
m2
2
Celkem
kusů
760
Celková
hmotnost
g
g . os-1. h-1
60440
2014,7
1/ 800
Druh
% druhového
zastoupení
Rutilus rutilus
9,9
Leuciscus leuciscus
12,2
Leuciscus cephalus
2,0
Gobio gobio
0,4
0,4
Alburnus alburnus
66,6
Blicca bjoerkna
1,6
Abramis brama
4,9
Vimba vimba
1,6
0,4
51
Výtěžnost
Výsledky
Tab. č. 19
Přehled všech zjištěných druhů, X – běžný výskyt, O – pouze ojedinělý výskyt
N– znamená, že druh nebyl statisticky monitorován, U- ústní informace od rybářů.
Druh \ lokalita
1. 2. 3. 4. 5. Statistika
Salmo trutta
U
.
.
X
.
O
Oncorhynchus mykiss
X
.
.
.
.
X
Thymallus thymallus
.
.
.
.
.
O
Esox lucius
X
.
.
U
.
X
Rutilus rutilus
X X X X X
X
Leuciscus leuciscus
X X
.
X
.
X
Leuciscus cephalus
X X
.
X
.
X
.
X X
.
.
N
Ctenopharyngodon idella
X
.
.
.
X
Aspius aspius
X X X
.
.
X
.
.
X
.
X
N
Tinca tinca
.
.
.
.
.
X
Chondrostoma nasus
.
.
.
.
.
O
Pseudorasbora parva
.
.
.
.
.
N
Gobio gobio
X X X X
.
N
Barbus barbus
U
.
X
Alburnus alburnus
X X X X X
X
Blicca bjoerkna
.
X X
.
.
X
Abramis brama
.
X
.
.
X
X
Vimba vimba
.
X
.
.
.
X
Rhodeus sericeus
X
.
.
X
.
N
Carassius carassius
.
.
.
.
.
X
Carassius auratus
.
.
.
.
.
X
Cyprinus carpio
.
U U U
.
X
Hypophthalmichthys molitrix
.
.
.
.
.
O
Nemacheilus barbatulus
U
.
X
.
.
N
Silurus glanis
.
.
.
.
.
O
Anguilla anguilla
.
.
.
.
.
X
Lota lota
.
.
.
.
.
O
Perca fluviatilis
X X
.
X X
X
Gymnocephalus cernus.
.
.
X
.
.
N
Stizostedion lucioperca
U
.
.
.
.
X
.
X
.
X X
N
Rutilus r. X Scardinius e.
.
.
.
X
N
52
.
.
.
.
Výsledky
Tab. č. 20
Růst plotice obecné (Rutilus rutilus), (Pl) a jelce tlouště (Leuciscus cephalus), (Tl)
n
L1
L2
L3
L4
L5
L6
L7
Pl.
7
52
97
128
158
190
219
253
Tl.
10
60
92
132
164
199
232
265
L8
L9
L10
305
334
351
n
– počet exemplářů
L1, L2, atd. – délka ryb v mm v jednotlivých letech stáří
Tab. č. 21
Ornitologický průzkum :
počet jedinců
druh
kachna divoká - pár
kachna divoká - samci
kachna divoká - samice
labuť velká - ad.
labuť velká - juv.
8
12
2
2
2
53
Diskuse
6. Diskuse
PRŮTOKOVÁ CHARAKTERISTIKA - dosavadní odtokový režim Sázavy je
značně nevýhodný. Veliká rozkolísanost průtoků je důsledkem nedostatku
přirozených retenčních prostor, povrchových a podzemních, v tomto povodí.
Výrazným činitelem je geologická skladba hornin. Sázava má takřka celé povodí
tvořeno nepropustnými žulami a rulami. Koryto řeky je jen někde vroubeno
úzkým pásem kvarterních naplavenin. Tato situace představuje výrazný rozdíl
proti řekám křídové tabule a je jednou z hlavních příčin velké rozkolísanosti
průtoku Sázavy (HOVORKA, 1968). Tuto skutečnost ještě podtrhuje odběr vody
ze Želivky pro Prahu a středočeskou oblast.
KVALITA VODY – bodové zdroje znečištění ovlivňující výrazně jakost vody
v hodnoceném regionu jsou významné především přísunem organického
znečištění, dusíku a fosforu. Vliv plošného znečištění se projevuje přísunem
dusíku, fosforu a nerozpustných látek z erozně ohrožených pozemků.
Na horním toku Sázavy je největším zdrojem znečištění Žďár nad Sázavou.
Vlivem vypouštění organického znečištění dochází k výraznému zhoršení jakosti
vody v ukazatelích kyslíkového režimu, dusíkového znečištění a ukazateli
celkového fosforu. Zlepšení se očekává po dokončení intenzifikace
čistírny
odpadních vod (ČOV) ve Žďár nad Sázavou.
Dalším výrazným zdrojem znečištění na horním toku Sázavy je aglomerace
Havlíčkův Brod. V ukazateli BSK5 se vliv tohoto zdroje neprojeví, podle
ostatních sledovaných ukazatelů dochází k mírnému zhoršení jakosti vody toku.
Významným zdrojem znečištění na přítoku Sázavy – Psrtužném potoce je ČOV
Humpolec.
Sázava je silně exponovaným tokem – recipientem vypouštěného znečištění
z menších bodových zdrojů znečištění (střední a dolní tok). Pod těmito zdroji
znečištění dochází k místním zhoršením
jakosti vody i s možností krátkého
překročení imisních limitů. V ukazatelích s nízkým stupněm transformace
(dusičnany, rozpuštěných látek) se projevuje v podélném směru toku vzestupný
trend.
54
Diskuse
Vývoj jakosti vody v Sázavě v roce 1996 –1997 má ve srovnání s minulým
hodnoceným obdobím v ukazatelích organického a dusíkového znečištění
stagnující nebo mírně stoupající trend.
Koncentrace dusíku a fosforu v tocích jsou významné z hlediska eutrofizace
a následného organického znečištění, z hygienického hlediska pro vodárenské
využití a pro toxické působení vůči rybám. Celkově lze hodnotit Sázavu jako tok
vysoce zatížený dusíkem vlivem emisí amoniakálního a organického dusíku.
Fosfor je významným ukazatelem eutrofizace. V mnou sledované části je ve třetí
třídě jakosti. Sázava vzhledem k nepříznivým průtokovým poměrům a
nadměrnému přísunu fosforu zvláště v horní části toku je významně ovlivněná
eutrofizačními procesy se všemi negativními dopady. Zejména lze poukázat na
problematiku úpravy vody na vodu pitnou v Sázavě nad Sázavou, snížení
samočistící schopnosti a vysoká primární produkce organického znečištění.
Ukazatel rozpuštěného kyslíku vykazuje v celé délce toku první třídu jakosti (graf
č.7). Hodnoty ukazatele N-NH4 toku (graf č.10) vykazují druhou až třetí třídu
jakosti ve sledovaném úseku. Ukazatel N-NO3 (graf č. 11) je v mnou sledovaném
úseku ve čtvrté třídě jakosti. Ukazatel Pcelk.(graf č. 9) vykazuje třetí třídu jakosti.
Ukazatel teplota vody vykazuje v celé délce toku první třídu jakosti. Nejhorším
ukazatelem, který ve většině profilů překračuje imisní limit je Fcoli. (graf č.12).
V mnou sledovaném úseku vykazuje čtvrtou třídu jakosti (KUBÁT, 1997).
FYTOCENOLOGICKÁ ANALÝZA BŘEHOVÉHO POROSTU – bylo zjištěno
22 bylinných taxonů s průměrem 10,8 bylinných taxonů na jeden snímek; největší
zastoupení (na všech snímcích): kopřiva dvoudomá, bršlice kozí noha, svízel
přítula, rákos obecný;
velmi hojné zastoupení (alespoň na třech): netýkavka
nedůtklivá, křehkýš vodní, hluchavka skvrnitá, česnáček lékařský, kostival
lékařský a bolševník obecný; na některých stanovištích byl velmi výrazný výskyt
zblochanu vodního a rukve obojživelné. Byl zaznamenán výskyt křídlatky
sachalinské.
Uvedené taxony můžeme řadit mezi ruderální, vlhkomilné druhy. Hojný
výskyt kopřivy dvoudomé ukazuje na bohatou zásobu živin břehové půdy (vesměs
naplaveného bahna) a především na vysoký obsah dusíku.
55
Diskuse
BENTOS – Nalovené druhy bentosu se dají charakterizovat, jako běžně se
vyskytující taxony typické pro parmové pásmo v úseku od Ledečka do Přívlak,
kde tento charakter toku převládá. Hlavní část zoobentosu těchto lokalit
představují převážně larvy jepic, chrostíků, pakomárů, pošvatek a střechatek.
Výstavbou jezových zdrží došlo k určité změně složení přirozené biocenózy
(zpomalení toku, kyslíkové deficity, bahnité dno). V pomalu proudících úsecích
s bahnitým dnem v bentosu dominují Oligochaeta a Chironomidae. V písčitých
naplaveninách po celé délce sledovaného úseku byl zaznamenán velmi vysoký
výskyt škeblí, velevrubů a okružanek. Z plžů v proudivých úsecích byl poměrně
častý kamomil říční.
Podle HANELA (1994), který vybral vážky jako bioindikátory tekoucích a
rozdělil druhy na indikační organismy, mnou odchycená motýlice lesklá
( Caopteryx splendens) se objevuje ve vodě oligosaprobní i betamezosaprobní .
Výskyt druhů Pisidium sp., Sphaerium corneum a Asellus aquticus indikují
hranici betamezosaprobity až alfamezosaprobity. Druh Ecdyonurus forcipula se
dá charakterizovat jako poměrně nehojný vázaný na kamenitý podklad jeho
výskyt stojí za zmínku. Pošvatka Perla burmeisteriana je typická pouze pro
hornatiny stejně jako chrostík Polycentropus flavomaculatus, oproti tomu jepice
Ephoron virgo se více vyskytuje v teplejších klidných vodách. Byla nalezena na
stanovišti Budín, kde se také vyskytoval chrostík Mystacides nigra vyskytující se
ve stojatých nebo mírně tekoucích vodách.
ICHTYOFAUNA – Výstavba jezů na tomto poměrně krátkém úseku 13 km,
původní homogenní parmové pásmo silně narušila a vytvořila tak na jezových
zdržích dlouhých až dva kilometry pásmo cejnové prakticky s nulovým spádem a
s dosti velkou hloubkou, místy okolo tří metrů. Jezy navíc znemožňují
protiproudovou migraci ryb a rozdělují tak populace jednotlivých druhů na
oddělená hejna, kde by se bez dosazování objevil inbreeding. Na jezech
v Ledečku a Samopších jsou funkční MVE, ty představují faktor, který negativně
ovlivňuje nejen stav rybího osídlení (druhová diverzita, abundance, biomasa), ale
56
Diskuse
způsobuje přímo destrukci například vytřelých jiker (LUSK a kol., 1995, LUSK,
HALAČKA, 1995).
LUSK (1996) uvádí, že vliv MVE na druhovou diverzitu toku se projevoval
i v souvislosti s existencí jezových zdrží. Jezová zdrž v řadě případů představuje
v podstatě odlišný biotop stojaté vody v říčním kontinuu zejména u malých
vodních toků. Tak jsou vytvořeny podmínky pro druhy, které pro charakter toku
nejsou původními elementy. V jezových zdržích se setkáváme s hojným výskytem
druhů stojatých vod – plotice obecná, ouklej obecná, cejn velký, karas stříbřitý,
okoun říční, v menší míře pak štika obecná, lín obecný, candát obecný a rybáři
velmi často vysazovaný kapr obecný, které jsou pro vlastní tok v podstatě cizími
prvky.
Kapr v biomase úlovků tvoří v revíru Sázava 5 téměř 80 %, je z hlediska
rybářství volných vod klasifikován jako vysoce hodnotný druh spolu s línem,
štikou, candátem, sumcem a úhořem. V mé práci se mi nepodařilo prokázat jeho
samostatné rozmnožování v toku, ale lze ho na některých vhodných místech, jako
je například stanoviště u ústí Talmeberského potoka, předpokládat. Na této klidné
části řeky je bohatý břehový porost zasahující do vody. Přesto by význam
samostatného rozmnožování
nebyl z hlediska produkčního nijak významný,
protože kapr je do řeky ve velkých množstvích nasazován z rybníků MO – ČRS.
Jedná se ročně v průměru o 6000 kg. Je zajímavé, že zhruba stejné množství je
uváděno v úlovkových statistikách, což je také patrné z grafu č. 4. To by
předpokládalo téměř nulový nárůst biomasy z důvodu vysokých ztrát, nebo
rychlého vytěžení, může se ale také jednat o chybu statistiky, protože kapr je
hlavním objektem pytláckého lovu a dá se předpokládat, že jeho největší ztráty
působí právě pytláci, kteří se do statistik pochopitelně nedostanou.
Kapr nemá rád proudivé úseky, zdržuje se v klidné téměř stojaté vodě,
proto je jeho hlavní výskyt omezen na klidné úseky řeky nad jezy zvláště pak
v dolním úseku revíru, který se od horního (od Ledečka zhruba do začátku obce
Samopše v meandru řeky), výrazně liší. Toto bylo prokázáno odlovy elektrickým
agregátem, druhovou skladbou nalovených ryb při rybářských závodech a i
odchyty do čeřínku. Odchyty do čeřínku navíc signalizují výskyt hlavně starších
jedinců, který vyplývá i ze zarybňovacích údajů.
57
Diskuse
ADÁMEK (1995) uvádí, že přerybnění kaprem v rybářsky atraktivních vodách
nehrozí ani při vysoké intenzitě zarybňování, neboť lovem na udici dochází k jeho
rychlé těžbě (návratnosti). Kusová návratnost na tekoucích vodách je obvykle
nižší než 50 % .
Druhou nejvýznamnější rybou v biomase je štika obecná, v průměru se jí ročně
odloví kolem 300 kg, jedná se také o druh, který je do řeky aktivně vysazován
Hodnocení biomasy nasazované a lovené štiky je vidět z grafu č. 5. Tento graf
ukazuje výrazné zhodnocení biomasy, ale v obou případech jak u kapra tak i u
štiky je nutné uvést také stáří nasazovaných ryb, kdy se u kapra jedná hlavně o
starší jedince. Proto třeba srovnání kusových ztrát by jistě vyznělo pro změnu
v neprospěch štiky.
Podle ústního sdělení rybářů se štika v revíru úspěšně vytírá, ale její
abundance je zcela zásadně závislá na vysazování.
U cejna statistiky nerozlišují zda jde o cejna velkého nebo cejnka malého,
vzhledem k tomu, že cejn velký se do řeky ve čtyřletých intervalech doplňuje, dá
se předpokládat hlavně výskyt cejna velkého. Oba druhy se úspěšně rozmnožují a
tvoří jednu z největších samostatně se rozmnožujících populací v toku, což se
prokázalo odlovy čeřínkem. Vyskytuje se hlavně ve stojatých úsecích stejně jako
předchozí druhy. Ročně se cejna uloví okolo 250 kg. Je to ceněná ryba
sportovního rybolovu, v říčním rybářství je cejn velký klasifikován jako hodnotný
doplňkový druh.
Candát je z hlediska výtěžnosti ichtyofauny lovem na udici na čtvrtém
místě, ročně se ho vyloví v průměru 190 kg, patří mezi hodnotné ryby s výbornou
kvalitou masa. Má v toku významnou ekologickou funkci predátora plevelných
ryb. Je to ryba volné vody, proto si nekonkuruje se stanovištní štikou a vhodně se
tyto dva dravé druhy doplňují. Jeho rozmnožování v toku nebylo prokázáno.
Jelec tloušť doplňovaný jelcem proudníkem tvoří základní druhovou
obsádku proudivějších úseků, kde se úspěšně vytírá, tření bylo pozorováno 5..5.
1999 v soustavě proudivých úseků mezi ostrůvky v Ledečku. Z odlovu
elektrickým agregátem jasně vyplívá jeho silná populační hustota právě těchto
úsecích horní části rybářského revíru, která je charakterově značně odlišná od
spodní části.
58
Diskuse
Ročně se jelců (statistika nerozlišuje jednotlivé druhy tohoto rodu) uloví okolo
150 kg.
Zcela závislým druhem na vysazování je úhoř říční, jehož úlovky se
v posledních dvou letech pohybují okolo 90 kg. Problematika parazitické hlístice
Anguillicola crassus nebyla sledována.
Rybáři je také vysazován bolen dravý, jehož průměrné úlovky dosahují
hodnoty okolo 30 kg. O něco vyšších úlovkových hodnot dosahuje sumec velký,
taktéž rybáři nasazovaný.
Do řeky byl také vysazen pstruh duhový, kterého se nám podařilo odlovit
elektrickým agregátem na stanovišti Ledečko a je zaznamenán i v rybářských
statistikách, což svědčí o možnosti jeho přežívání v proudivých úsecích řeky.
Pstruh obecný, forma potoční, byl podle ústního sdělení uloven rybáři také
v Ledečku a mnou na stanovišti u ústí Talmberského potoka, odkud pstruzi zřejmě
částečně migrují do hlavního toku
Z dalších druhů ryb byly prokázány parma říční, která se udržuje v horních
úsecích, kde tvoří reprodukce schopnou populaci což bylo dokladováno úlovky
mladých jedinců
rybáři v Ledečku. Bylo by vhodné tuto populaci podpořit
vysazením alespoň několika kusy z jiných částí řeky, nebo z umělého chovu, aby
se tato populace udrželo v horním úseku rybářského revíru, kde má poměrně
vhodné podmínky pro existenci.
Podoustev říční tvoří ve stejných úsecích jako parma říční, tzn. v horním
úseku rybářského revíru, samostatnou reprodukce schopnou populaci. Stejně jako
parma říční jsou populace omezeny v migraci a může dojít k inbreedingu.
Doporučoval bych doplnění obsádky podoustve říční několika dospělými jedinci
z jiné části řeky.
Poměrně hojná v celém úseku toku je plotice obecná, jejíž populace dobře
prosperuje. Zaznamenal jsem také výskyt perlína ostrobřichého a jeho kříženců
s ploticí, stejně jako kříženců plotice s cejnem velkým. Dalším druhem ve
sledovaném úseku řeky je okoun říční, u něhož bych doporučoval doplnění jeho
populace například okouny z jevanských rybníků, kde se často přemnožuje. Jeho
obsádka by měla být doplněna zvláště v úseku nad jezy.
59
Diskuse
Častým druhem v celém úseku toku jsou: ouklej obecná a hrouzek obecný.
Oba druhy se v řece úspěšně rozmnožují.
V toku se přirozeně vyskytuje druh karas obecný, lze předpokládat i karase
stříbřitého vzhledem k jeho expanzi v povodí Labe, dále ježdík obecný, lín
obecný, který je rybáři jednou za čtyři roky vysazován. Dá se předpokládat výskyt
střevličky východní, která se podle ústního sdělení rybářů vyskytuje v rybnících,
kde chovají násadu kapra. Z hlediska zajímavých druhů bez produkčního
významu lze jmenovat mřenku mramorovanou, slunku stříbřitou a hořavku
duhovou, která zde nachází vhodné podmínky vzhledem k velkému výskytu
škeblí, v celé pozorované délce toku, zvláště pak v horním úseku, kde je výskyt
škeblí téměř masový.
V revíru ojediněle vyskytující se druhy ryb jsou mník jednovousý,
tolstolobik bílý, amur bílý, lipan podhorní, ostroretka stěhovavá. U těchto druhů
lze předpokládat, že byly splaveny s vodou z vyšších úseků Sázavy nebo jejích
přítoků, kam je jiné rybářské organizace vysazují.
Důležitým faktorem ovlivňujícím řeku je rekreace, kdy na některých
místech je celá břehová partie často až k samotnému řečišti zabraná rekreanty,
kteří pozměňují břehový porost a vysazují nepůvodní, často agresivní druhy
rostlin, například jsme při fytocenologickém průzkumu objevili ohniska
monokultury křídlatky sachalinské (Pleuropterus sachalienensis). Dalším
negativním faktorem je bodové znečištění toku splaškovými vodami z rekreačních
chat, které při velké koncentraci v chatových oblastech mohou mít lokální vliv na
kvalitu vody, zvláště v letních měsících při nízkých průtocích. Rekreace se sebou
také přináší pytláctví, které je v této silně rekreačně využívané oblasti problémem,
jak vyplývá z informací od místí organizace MO-ČRS Sázava.
Dalším ichtyologickým hlediskem, kterým jsem se na rybářském revíru
Sázava 5 zabýval, je růst ryb. Pro své výpočty jsem zvolil druhy, které se do řeky
nevysazují nebo jen minimálně. Srovnání rychlosti růstu jelce tlouště a plotice
obecné, který jsem zjišťoval, dokládám tabulkou s hodnotami vypočítanými
v jiných vodách. Pro Sázavu podle mnou nalezených pramenů je toto zjištění
první v historii. Růst jelce tlouště se jeví jako velmi rychlý, u plotice obecné jako
rychlý.
60
Diskuse
Tab. č. 22
LOKALITA
Máchovo jezero
Záskalská nádrž
Slapská nádrž
Nádrž Šance
Orlická nádrž
Berounka
Dunaj
Oravská nádrž
Jihlava
Tůň Poltruba
Sázava
Průměrný délkový růst u plotice obecné (Rutilus rutilus)
AUTOR
Cabejšek a
Frank
(1968)
Švátora
(1989)
Hanel
(1989)
Lojkásek
(1985)
Benešová a
Závěta
(1987)
Hanel
(1987)
Chitravadiv
elu (1974)
Holčík
(1967)
Losos a kol.
(1980)
Čihař a
Frank
(1958)
L1
n
255 52
L2
101
L3
119
L4 L5
150 172
L6
L7
L8
179 51
100
142
171 200
221
231
244
169 48
5
210 47
87
127
163 195
202
221
84
120
148 165
178
191
213
455 46
71
99
124 152
168
181
212 227
95
42
81
114
144 162
876 42
64
84
104 121
137
152
180
118 42
5
79
36
58
72
88
105
126
142 186
216
60
82
106 127
138
148
157 159
167
172 32
63
82
95
Kalous
(1999)
7
97
128
158 190
219
253
Tab. č. 23
LOKALITA
Vltava
Svratka
Berounka
Jihlava
Údolní nádrž
Švihov
Dyje
Slapská nádrž
Oslava
Sázava
52
99
L9
L10
Průměrný délkový růst u jelce tlouště (Leuciscus cephalus)
AUTOR
Švátora a
Pivnička
(1989)
Libosvárský
(1956)
Hanel
(1982)
Losos,
Peňáz
(1980)
Leontovyč
(1974)
Hochman et
Jirásek
(1960)
Hanel
(1982)
Hochman et
Jirásek
(1969)
n
83
L1 L2
57 91
477
69
108 140 173 211 240 261 293
60
41
82
120 155 181 213 235 256
264
41
71
97
61
60
111 154 183 217 247 285 305
188
51
97
181
60
107 142 171 204 224 254 260
361
64
97
128 157 186 212 240 266
Kalous
(1999)
10
60
92
132 164 199 232 265 305
61
L3 L4 L5 L6 L7 L8
131 167 201 230 250 268
124 146 165 181 194
L9
278
L10
286
209
218
298
313
334
351
136 170 200 228 255 287
Závěr
7. Závěr
V roce 1998 jsem prováděl hydrobiologický a ichtyologický průzkum
rybářského revíru Sázava 5. Bylo zjištěno 32 druhů ryb a 2 kříženci. Vycházel
jsem ze statistik ČRS od roku 1992, z odlovu elektrickým agregátem, z informací
ze závodů ve sportovním rybářství a odlovu čeřínkem. K tomu jsem sledoval
druhové zastoupení bentosu, příbřežní vegetace a zpracoval jsem data o kvalitě
vody poskytnuté akciovou společností Povodí Vltavy také od roku 1992. Zjištěné
poznatky se dají shrnout, tak že i přes negativní vlivy antropogenních činností si
horní část sledovaného úseku zachovala kvalitní charakter parmového pásma,
které je pro tuto část řeky původní. Rozdíl mezi horním úsekem a dolním, který
má charakter cejnového pásma s převahou nasazovaných druhů
(kapr, štika,
candát) lze dokladovat výskytem pro tyto dvě různá pásma typických živočichů.
To bylo prokázáno jak v průzkumu bentosu, tak i charakteristickou ichtyofaunou
(horní úsek – jelec tloušť, jelec proudník, parma říční, podoustev říční; dolní úsek
– cejnek malý, perlín ostrobřichý, plotice obecná). Toto rozdělení bylo způsobeno
přerušením kontinuity toku výstavbou jezů, které nejenže vytvářejí druhotné,
nepůvodní biotopy, ale také zabraňují rybám v migraci, takže populace
jednotlivých nedosazovaných druhů jsou ohroženy inbreedingem, zvláště ty druhy
vyskytující se v parmovém úseku revíru, které nejsou v hospodářském zájmu MO
- ČRS (parma říční, podoustev říční). Zde bych navrhoval dosazení alespoň
několika jedinců zmíněných druhů pro udržení těchto ohrožených populací
z jiných míst řeky.
Kromě narušení kontinuity toku, životní prostředí v řece zásadně ovlivňuje
znečištění vody, které znemožňuje výskyt méně přizpůsobivých druhů a
způsobuje eutrofizaci vody, zvláště v jezových zdržích při nízkém průtoku, kdy
na těchto místech v letních měsících byl zaznamenán vodní květ.
V horním úseku má zvláštní význam pro rozmnožování ryb skupina
ostrůvků pod jezem v Ledečku, kde se nachází velké množství mikrobiotopů
příznivých pro výtěr ryb parmového pásma (parma říční, podoustev říční, jelec
tloušť, jelec proudník). V naplaveninách je množství škeblí, které mají význam
pro rozmnožování hořavky duhové. Soubor mělčin a tůněk je osídlován potěrem,
62
Závěr
jenž zde nachází dostatek potravy. Proto navrhuji vytvoření z této části rybářského
revíru chráněné rybí pásmo, nebo zde v době rozmnožování zakázat vstup.
Dolní část úseku rybářského revíru navrhuji ponechat intenzivně
obhospodařovanou násadami kapra, štiky, candáta, bolena, případně doplnit
obsádku tolstolobikem bílým, který potravně nekonkuruje kaprovi a za
předpokladu stávající eutrofizace vody by mohl nalézt v jezových zdržích
dostatek potravy.
Dle mého názoru může dosáhnout výtěžnost ichtyofauny při intenzivním
dosazování rybích násad a zachování predačního tlaku na plevelné ryby hodnoty
300 kg/ha. Stávající stav 140 kg/ha vycházející ze statistik je zřejmě zatížen
úbytkem způsobeným pytláctvím, které je na tomto úseku velkým problémem.
Pro kompletní zmapování ichtyofauny navrhuji pokračovat v monitoringu
řeky za účelem zkvalitnění obhospodařování a zachování biodiverzity.
63
Použitá literatura
8. Použitá literatura
ADÁMEK,Z. A KOL. : Rybářství ve volných vodách , Victoria publishing, Praha,
1995
BALON,E. : Ichtiobiologiczna charakterystyka rzek Olzy i Lucyny. In: 50 lat
Jedenastoletniej Szkoly Sredniej s polskim jazykiem nauczania w Orlowej,
1959
BALON,E. : Růst plotice (Rutilus rutilus) a revise hlavních metod jeho určování.
Bratislava, SAV, 1955.
BARUŠ,V., OLIVA, O. : Fauna ČR a SR. Mihulovci a ryby (1). Academia, Praha,
1995
BERKA,M. : Voroplavba in sborník Sázavsko III. Obecní úřad Sázava , Sázava
1995
BUBENÍK,J. : Nejstarší osídlení a počátky dějin Sázavy in Sborník Sázavsko.
Nakladatelství Archa 90, 1993
BULÍČEK, J. :Povrchové vody v Československu a jejich ochrana. Praha,
Academia, 1972
ČERNÝ, K.: The early development of chup – Leuciscus cephalus (L., 1758),
rubb – Scardinius erithrophthalmus (L., 1758) and roach, Rutilus rutilus (L.,
1758) Acta Univ. Carol. – Biol. 1977.
DUB, O.: Hydrológia. Bratislava, SVTL, 1957
DUB, O. a kol.: Hydrologie. Praha, SNTL, 1969
DYK,V. : Naše ryby. Promberger, Olomouc, 1946
HANEL, L.: Note on the lenghth growth of the chup (Leuciscus cephalus,
Pisces, Cyprinidae) in the reservoir Klíčava and the river Berounka. Věst.
Čs. spol. zool., 1982, č.46,
HANEL, L.:Vážky (Odonata) jako bioindikátory tekoucích vod. Sborník ze
semináře „Ochrana biodiverzity malých vodních toků “, ZO ČSOP
Vlašim, 1994
HOLČÍK,J. : The freshwater fishes of Europe. Vol. 1, Part II, General introdiction
to fishes, Acipenseriformes. Aula – Verlag, Wiesbaden, 1989
64
HOLČÍK,J. : Výskum zmien druhového zloženia a kvantitatívnych pomerov
rybích společenstiev v ramenných systémov Dunaja. Záver. správa Lab.
rybárstva a hydrobiol., Bratislava, 1980
HOLČÍK,J., HENSEL,K. : Ichtyologická příručka. Bratislava, Obzor, 1972
HOVORKA, J., JANEČEK,J. : Studie Želivky a Sázavy, Technická zpráva.
Praha, Správa povodí Vltavy odd. vodohosp. rozvoje, 1968
HYNES, H. B. N. :The ecology of running waters. Liverpool Univ. Press,
Liverpool, 1970
ILLIES, J., BOTOSANEANU, L. : Problémes et méthodes de la clasification et
de la zonation écologique des eaux courantes, consideré surtout du point
vue fanistique. Mitt. Internat. Verein. Limnol., 1963
JÚVA, K. a kol. : Malé vodní toky. Praha, SZN, 1984
KALOUS, L.: Revitalizace vodních toků jako nutná podmínka rybí produkce.
Semestrální práce z předmětu Agroekologie na ČZU, nepubl., 1997
KENNEDY, M.: Spawning and early development of the dace Leuciscus. J. Fish.
Biol., 1969, č.1
KRUPAUER, V., JIRÁSEK, J., KÁLAL, L.: Cvičení z rybářství a ochrany vod.
Praha, VŠZ, 1984
KUBÁT, J., RIEDER, M., LEONTOVIČOVÁ, D., JUNOVÁ, D., KOPECKÁ, E.:
Jakost vody v tocích. Díl I povodí Labe, Vltavy a Ohře. Praha, Český
hydrometeorologický ústav. Oddělení jakosti vod, 1997
LEA, E. : On the method used in the herring investigations. Publ. de Circ. Concs.
Perman. Internat. Expl. de la Mer, 53, 1910
LEE, R.M. : An investigation into the methods of growth determination in fishes
by means of scales. Publ. de Circ. Cons. Perman. Internat. Expl. de la Mer,
63, 1912
LEE, R.M. : A revision of the methods of age and growth determination in fishes
by means of scales. Ministery of Agriculture and Fisheries, Fish. Invest.,
London, ser. II, IV
LELLÁK,J. , KUBÍČEK,F. : Hydrobiologie. Univerzita Karlova, Vydavatelství
Karolinum, Praha 1992
65
LOHNISKÝ, K.: Beitrag zur Kenntnis des Wachstum des Grundlings (Gobio
gobio L., 1758) In Bohmen. Věst. Čs. Spol. zool., 25, 1961, č. 3
LOHNISKÝ, K.: Bemerkungen zum Wachstum des Flussbarsches (Perca
fluviatilis L., 1758). Acta Univ. Carol. – Biol. 1960, č.3
LUSK, S. : Rybářství a úpravy vodních toků. Brno, Hydroprojekt, 1990
LUSK,S., HALAČKA,K. : Biodiversity of fishes in the Czech republic. Sb. ÚEK
– AVČR Brno, 1996
LUSK, S., HALAČKA,K. : Odběry vody – významný devastační faktor malých
vodních toků. Sborník referátů : Ochrana biodiverzity malých vodních toků.
Vlašim, 27 - 29. října 1995
MAŠTALÍŘ,J. : Stručné dějiny městečka Sázavy in Sborník Sázavsko I.
Nakladatelství Archa 90, 1993
MÜLLER, K. : Die Drift in fliessenden Gewässeren. Arch. Hydrobiol. 49, 4,
1954
NEUMANN, E. : Limnologische Terminologie. , 1931
OLIVA, O.: Note on age and growth of the bleak, Albrunus albrunus (Pisces:
Cyprinidae). Věst. Čs. Spol. zool., 43, 1979, č. 2
PAVLOV, D. S.: Biologičeskije osnovy upravlenija povedenijem ryb v potoke
vody. Izd. Nauka, Moskva, 1979
PEŇÁZ, M. : Kritický příspěvek k metodice hodnocení vztahu tělo – šupina při
studiu růstu ryb. Zool. listy 11, č. 1, 1962
PITTER, P. : Hydrochemie. Praha, SNTL, 1981
PIVNIČKA,K. : Ekologie ryb. SPNP, Praha, 1981
POKORNÝ, J., DVOŘÁK, J., ŠRÁMEK, V. : Umělý chov ryb. Učebnice Střední
rybářské školy – Vodňany. Praha, 1992
SVOBODOVÁ, Z. a kol. : Toxikologie vodních živočichů. Praha, MzaV ČSR a
ČRS, 1987
ŠTĚRBA, O. : Teorie říčního dna. Sborník semináře : Říční dno, jeho funkce,
oživení a ochrana se zvláštním zřetelem na podpovrchovou část dna.
Olomouc, 1. a 2. října 1986
66
VANNOTE, R. L., MINSHALL, G. W., CUMMIS, K.W., SEDEL, J. R.,
CUSHING, C. E: The river continuum concept. Can. J. Fish. Aquat. Sci., 37
Ekologická studie Berounky a Mže. Praha : Hydroprojekt, , 1996
Geologická mapa ĆR. List 13 – 31 ŘÍČANY. Měřítko 1 : 50 000. Český
geologický ústav, 1993
Geologická mapa ĆR. List 13 – 31 Benešov. Měřítko 1 : 50 000. Český
geologický ústav, 1993
Mapa geochemie povrchových vod ČR. List 13 – 31 ŘÍČANY.
Měřítko 1 : 50 000. Český geologický ústav, 1993
Mapa geochemie povrchových vod ČR. List 13 – 31 Benešov.
Měřítko 1 : 50 000. Český geologický ústav, 1993
Mapa ČR 1 : 100 000 edice geobáze. CD – ROM, Geodézie Č.S. a.s., 1997
Geobotanická mapa ČSSR. List XII. ČSAV,Botanický ústav, Praha, Academia
1972
67
9. Přílohy
1. Grafy
Graf č. 1 – hmotnostní zastoupení lovených ryb
Graf č. 2 – počet ryb jednotlivých druhů odlovených sportovními rybáři bez
kapra v roce 1997
Graf č. 3 – procentuelní druhové zastoupení ze statistických údajů 1992-97
Graf č. 4 – biomasa vysazovaného a loveného kapra
Graf č. 5 - biomasa štiky nasazované a lovené
Graf č. 6 – teplota vody a vzduchu 1993-98
Graf č. 7 – kyslík a BSK5 v 1992-98
Graf č. 8 – pH 1993-98
Graf č. 9 - veškerý fosfor 1993-98
Graf č. 10 – amoniakální dusík 1993-98
Graf č. 11 – dusičnanový dusík 1993-98
Graf č. 12 – fekální koliformní bakterie 1993-98
2. Mapa sledované oblasti
3. Fotodokumentace
Stanoviště 1 – Ostrůvky pod jezem v Ledečku
Jez u mlýna v Ledečku
Proudivé úseky mezi ostrůvky pod jezem v Ledečku
Odlovování hydrobiologického materiálu
Stanoviště 2 – Úsek řeky nejméně ovlivněný činností člověka
Hluboké a příkré údolí řeky, místy vystupují skály
Stanoviště 3 – Klidný úsek řeky
Rekreační využití údolí řeky
Stanoviště 4 – Talmberský potok před zaústěním do Sázavy
Zaústění Talmberského potoka do Sázavy. pohled proti proudu
Zaústění Talmberského potoka do Sázavy. pohled po proudu
Stanoviště 5 – Řeka pod silnicí vedoucí ze Sázavy do Uhlířských Janovic
Ošetření břehu kamenným záhozem
Postupné osídlování upraveného břehu vegetací
Odlov elektrickým agregátem v Ledečku
Odlovování mezi ostrůvky pod jezem
68
Odlovování mezi ostrůvky pod jezem
Měření a vážení odlovených ryb
Odlovený jelec tloušť
Rybářské závody
Rybář při rybářských závodech
69
Grafy
Hmotnostní zastoupení lovených ryb
3%
2%
4%
Kapr
1% 4%
2%
Cejn
Jelec
4%
Parma
Štika
Candát
80%
Úhoř
Ostatní
Graf č. 1
Počet ryb jednotlivých druhů odlovených sportovními
rybáři bez kapra v roce 1997
Lín
Cejn
384
Jelec
193
Okoun
Parma
66
Podoustev
14 2
51
Štika
Candát
124
776
3
Sumec
Úhoř
Pstruh o.
134
231
182
80 26 80
Graf č. 2
70
Pstruh d.
Bolen
Karas
Ostatní
Grafy
Druhové zastoupení ze statistických
údajů 1992-1997
Kapr
Lín
%
70
65
60
55
50
45
40
Cejn
Jelec
Okoun
Parma
Ostroretka
Podoustev
Štika
Candát
35
30
25
20
15
10
5
0
Sumec
Úhoř
Pstruh o.
Pstruh d.
Lipan
Bolen
Amur
Tolstolobik
Karas
Druhy
Graf č. 3
71
Mník
Ostatní
Grafy
10000
8000
6000
Nasazeno
4000
Vyloveno
2000
0
19
92
19
93
19
94
19
95
19
96
19
97
Hmotnost (Kg)
Biomasa vysazovaného a loveného
kapra
Graf č. 4
500
450
400
350
300
250
200
150
100
50
0
Nasazeno
Vyloveno
19
92
19
93
19
94
19
95
19
96
19
97
Kg
Biomasa štiky nasazované a lovené
Graf č. 5
72
73
Graf č. 6
20.7.98
20.1.98
20.7.97
20.1.97
20.7.96
20.1.96
20.7.95
20.1.95
20.7.94
20.1.94
20.7.93
20.1.93
Grafy
30
Teploty vody a vzduchu 1993-1997
25
T-VZDUCH
20
T-VODA
15
10
5
0
-5
-10
-15
Mapa
Mapa sledovaného území s vyznačením lokalit
Měřítko 1 : 100 000
74
Fotodokumentace
STANOVIŠTĚ 1
Ostrůvky pod jezem v Ledečku, začátek rybářského revíru.
Jez u mlýna v Ledečku.
75
Fotodokumentace
STANOVIŠTĚ 1
Proudivé úseky mezi ostrůvky pod jezem v Ledečku.
Odlovování hydrobiologického materiálu u polorozbořeného jezu v Ledečku.
76
Fotodokumentace
STANOVIŠTĚ 2
Úsek řeky nejméně ovlivněný činností člověka
Hluboké a příkré údolí řeky, místy vystupují skály.
77
Fotodokumentace
STANOVIŠTĚ 3
Klidný úsek řeky.
Rekreační využití údolí řeky.
78
Fotodokumentace
STANOVIŠTĚ 4
Úžický potok (Talmberský), před zaústěním do Sázavy.
Zaústění Úžického (Talmberského) potoka do Sázavy, pohled proti proudu.
79
Fotodokumentace
STANOVIŠTĚ 4
Zaústění Úžického (Talmberského) potoka do Sázavy, pohled po proudu.
80
Fotodokumentace
STANOVIŠTĚ 5
Řeka pod silnicí vedoucí ze Sázavy do Uhlířských Janovic, při jejíž rekonstrukci
byl upraven i břeh.
Ošetření břehu po úpravě stráně pod silnicí kamenným záhozem.
81
Fotodokumentace
STANOVIŠTĚ 5
Postupné osídlování vegetací.
82
Fotodokumentace
ODLOV ELEKTRICKÝM AGREGÁTEM V LEDEČKU
Odlovování elektrickým agregátem mezi ostrůvky pod jezem v Ledečku.
Odlovování elektrickým agregátem mezi ostrůvky pod jezem v Ledečku.
83
Fotodokumentace
ODLOV ELEKTRICKÝM AGREGÁTEM V LEDEČKU
Měření a vážení odlovených ryb.
Odlovený jelec tloušť (Leuciscus cephalus).
84
Fotodokumentace
RYBÁŘSKÉ ZÁVODY
Rybář při rybářských závodech
85

diplomová práce - Česká zemědělská univerzita v Praze

Transkript

Podobné dokumenty

Posselt je stále sly‰et

Sázava_Program rozvoje obce 2016-2025_ČÁST

ZPRAVODAJ 12-2011

Voda. - Česká limnologická společnost

KIP TURÓW wersja ostateczna do t³umaczenia_CS

závěrečná zpráva 5.3. - Komplexní monitorovací systém přírodního