doc1. Finanční systém a bankovní soustava
download 
Stížnost Transkript
1. Finanční systém a bankovní soustava
Regulace činnosti finančních institucí ve světle počátku celosvětové ekonomické recese MILOSLAV VOTAVA Poděkování: Chci poděkovat mé úţasné rodině a dětem za trpělivost kterou se mnou mají a rovněţ za podporu při sepsání této knihy. Miloslav Votava 5 Obsah ÚVOD....................................................................................................................................7 1. Finanční systém a bankovní soustava ............................................................................ 9 1.1. Finanční systémy, finanční instituce a bankovní soustava ......................................... 9 1.2. Centrální bankovnictví ............................................................................................. 10 1.2.1. Česká národní banka .......................................................................................... 10 1.2.2. Federální rezervní systém .................................................................................. 12 1.2.3. Evropská centrální banka .................................................................................. 14 2. Regulace činnosti finančních institucí ......................................................................... 15 2.1. Rozsah regulační činnosti ......................................................................................... 15 2.2. Účel regulační činnosti ............................................................................................. 16 2.3. Důvody regulační činnosti ........................................................................................ 16 2.4. Trţní selhání na finančních trzích ............................................................................ 16 2.5. Cíle a principy regulace a dohledu finančních institucí ........................................... 18 2.6. Problémy v regulační činnosti finančních institucí .................................................. 19 3. Finanční krize ................................................................................................................ 21 3.1. Hospodářský cyklus .................................................................................................. 21 3.1.1. Fáze hospodářského cyklu ................................................................................. 21 3.1.2. Finanční krize a bankovní panika ...................................................................... 22 3.2. Finanční krize 2007 .................................................................................................. 22 3.2.1. Počátek finanční krize ....................................................................................... 22 3.2.2. Příčiny finanční krize ........................................................................................ 24 3.2.2.1. Dlouhodobě nízké úrokové sazby .............................................................. 24 3.2.2.2. Problémy na trhu s hypotékami .................................................................. 25 3.2.2.3. Dlouhodobý chronický deficit platební bilance USA ................................ 26 3.2.2.4. Dlouhodobý nesoulad mezi investicemi a úsporami v USA ...................... 27 3.2.2.5. Vznik nových finančních instrumentů a problémy s účetnictvím .............. 27 6 3.2.2.6. Tlak na management bank vykazovat převáţně krátkodobé zisky............. 27 3.2.2.7. Rozvoj finanční páky .................................................................................. 27 4. Reformy v regulaci finančních institucí ...................................................................... 29 4.1. Reformy v regulaci finančních institucí v USA ....................................................... 29 4.1.1. Finanční sektor před finanční krizí .................................................................... 29 4.1.2. Návrhy reforem finančního sektoru ................................................................... 31 4.2. Reformy v regulaci finančních institucí v EU .......................................................... 34 4.2.1. Nová finanční architektura ................................................................................ 35 4.2.1.1. Evropská rada pro systémová rizika ........................................................... 36 4.2.1.2. Evropský systém orgánů finančního dohledu ............................................. 36 4.2.2. Řízení přeshraničních krizí v bankovním sektoru ............................................. 38 4.2.3. Ratingové agentury a rating ............................................................................... 44 4.2.4. Systém odměňování pracovníků ve finančních institucích ............................... 50 4.2.5. Basel II. .............................................................................................................. 50 4.2.6. Alternativní investiční fondy ............................................................................. 54 4.2.7. Daňové ráje ........................................................................................................ 58 5. Finanční sektor ČR v interakci s finanční krizí .......................................................... 60 5.1. Přenos finanční a ekonomické krize do českého finančního sektoru ....................... 61 5.2. Opatření ČNB a vlády zavedená ve vztahu k finančnímu sektoru ........................... 62 5.3. Národní ekonomická rada vlády ............................................................................... 62 ZÁVĚR................................................................................................................................62 SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY A ZDROJŮ.........................................................66 SEZNAM OBRÁZKŮ A PŘÍLOH...................................................................................68 7 Úvod Bankovní sektor patří mezi významné sloţky kaţdého ekonomického systému. Jeho správné fungování je jednou z nejdůleţitějších podmínek pro řádný chod ekonomiky kaţdého státu. Jelikoţ stabilitu bankovního sektoru nelze zajistit pouze trţními mechanismy, je nutné tento sektor přiměřeným způsobem regulovat. Regulace bankovního sektoru, stejně tak finančních institucí, které v rámci bankovního sektoru podnikají, přispívá ke stabilitě celého finančního systému dané země. Před rokem 1988, neţ vznikl Basel I, neměla bankovní regulace jednotnou podobu. Do této doby se uplatňoval spíše neformální postup zaloţený na individuálním přístupu ke kaţdé jednotlivé finanční instituci. V tomto období byl ve finančních institucích například odmítán poţadavek kapitálové přiměřenosti a za mnohem spolehlivější ukazatele se povaţovala kvalita portfolia půjček nebo kvalita manaţerského řízení. Čím více se ovšem na finančních trzích objevovaly finanční krize, tím více se začala přikládat nutnost vzniku jednotné a ucelené regulace a dohledu nad finančními institucemi. Bankovní regulátoři začali chápat potřebu přesně definovaných kapitálových poţadavků, které by byly mezinárodně uznávané. Došlo tedy k vytvoření Basilejského výboru pro bankovní dohled, který v roce 1988 inicioval vznik dohod o kapitálové regulaci známé jako Basel I. V důsledku rozvoje nových finančních instrumentů na finančních trzích, globalizace a internacionalizace trhů však brzy Basel I přestal svými poţadavky vyhovovat. Došlo tedy k modernizaci a přepracování původní verze poţadavků kapitálové regulace do novější podoby zvané Basel II. Tento model byl implementován do legislativ jednotlivých zemí, jak v Evropské unii, tak ve většině států po celém světě. Události, které vedly ke vzniku finanční krize z roku 2007, však ukázaly, ţe vývoj regulace finančních institucí je nikdy nekončící proces. Tato kniha si klade za cíl posoudit dostatečnost stávajících pravidel regulace finančních institucí v Evropské unii a České republice v interakci se vzniklou finanční krizí. Jednotlivé kapitoly jsou řazeny tak, aby umoţnily vstup do této problematiky, přičemţ čtvrtá kapitola je klíčovou částí knihy, jelikoţ popisuje návrhy legislativních změn v regulaci finančních institucí. 8 1. Finanční systém a bankovní soustava 1.1. Finanční systémy, finanční instituce a bankovní soustava „Finanční systém je institucionální mechanizmus vytvořený ve společnosti proto, aby produkoval a poskytoval finanční služby a alokoval finanční zdroje. Zahrnuje finanční instituce poskytující finanční služby, zákazníky těchto institucí (domácnosti, stát, podniky) a orgány státního dohledu a regulace, které dbají o dodržování určitých stanovených pravidel.1“ Hlavní funkcí finančního systému je zprostředkovávat tok finančních prostředků mezi subjekty, které mají prostředků přebytek, k subjektům, které mají prostředků nedostatek. Díky pokroku v informačních a komunikačních technologiích mohou operace mezi jednotlivými institucemi probíhat na velké vzdálenosti, coţ přispívá k internacionalizaci finančních systémů. Finanční systém se tak stává jednou z hlavních sloţek globální ekonomiky (viz. příloha č.1). Do finančního systému kaţdé země patří finanční instituce, které lze charakterizovat jako: „institucionální finanční zprostředkovatele, kteří se specializují na zprostředkování obchodů na finančních trzích formou poskytování tzv. finančních služeb.2“ FINANČNÍ ZPROSTŘEDKOVATELÉ V ŠIROKÉM SLOVA SMYSLU Mezinárodní instituce a Finanční zprostředkovatelé v uţším slova smyslu veřejnoprávní instituce podnikatelské subjekty Úvěrové instituce ve smyslu evropského Nebankovní finanční instituce práva mezinárodní finanční komerční banky pojišťovny instituce (Světová druţstevní záloţny zajišťovny banka, MMF) další národně penzijní fondy centrální banky specifické úvěrové leasingové společnosti instituce nebankovní investiční společnosti spravující podílové fondy a další nebankovní obchodníci s cennými papíry factoringové společnosti směnárny 1 2 Zdroj: SŮVOVÁ, Helena a kolektiv. Specializované bankovnictví. str. 12. Zdroj: PAVELKA, František; BARDOVÁ, Dagmar; OPLTOVÁ, Radka. Úvěrové obchody. str. 12. 9 další instituce Zdroj: Babouček Ivan a kolektiv, Regulace činnosti bank, str. 34, Tabulka č.1 Klíčovou otázkou pro tuto práci je, nakolik finanční instituce regulovat. Všeobecně se má za to, ţe krach instituce přijímající vklady má devastující účinek na vkladatele, kdeţto krach ostatních finančních institucí klienty připraví pouze o určitý nadstandard, přestoţe ztráta tohoto zdroje můţe být velice citelná. To je důvod, proč jsou finanční instituce přijímající vklady daleko více regulovány neţ ostatní finanční instituce. Souhrn všech bankovních institucí a vztahů mezi nimi se nazývá bankovní systém. Funkce a správnost fungování bankovního systému je ovlivněna ekonomickým systémem dané země, rozvinutostí finančního trhu, měnovou stabilitou, mírou zapojení země do mezinárodních organizací a způsobem regulace bankovních aktivit. 1.2. Centrální bankovnictví Od druhé poloviny 17.století vznikaly centrální banky z jiţ existujících obchodních bank nebo byly zakládány jako specializované banky za účelem poskytování sluţeb státu. První centrální banka Sweriges Riksbank vznikla v roce 1657 ve Švédsku a druhá, Bank of England, byla zaloţená v Anglii v roce 1694. Nejvíce centrálních bank ovšem vznikalo v průběhu 19.století. Jak jiţ sám název „centrální“ banka napovídá, jde o banku jejíţ postavení je v rámci bankovní soustavy specifické. Centrální banka je jednou z nejdůleţitějších institucí, která napomáhá fungování národního hospodářství země, zajišťuje fungování peněţní sféry, finanční i bankovní soustavy. Specifické postavení centrální banky je dáno hlavně činnostmi, které tato banka vykonává. Tím, kdo danou banku pověřuje vykonáváním těchto specifických činností je stát, a to nejčastěji formou zákona. Právě z důvodu toho, ţe je centrální banka pověřena výkonem specifických činností, které jiné banky vykonávat nemohou nebo je mohou vykonávat pouze v omezeném rozsahu, se daná banka dostává do onoho nadřazeného „centrálního“ postavení. Všeobecně lze tedy centrální banku definovat jako banku, která má pro danou zemi emisní monopol, provádí monetární politiku a reguluje bankovní soustavu. 1.2.1. Česká národní banka Podle zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, je Česká národní banka ústřední bankou České republiky a orgánem vykonávajícím dohled nad finančním trhem. Je 10 právnickou osobou, která má postavení veřejnoprávního subjektu se sídlem v Praze a nezapisuje se do obchodního rejstříku. Česká národní banka působí jako správní úřad v rozsahu stanoveném tímto zákonem a zvláštními zákony a s majetkem, který jí byl svěřen státem, hospodaří samostatně s odbornou péčí. Hlavními cíli České národní banky (ČNB) jsou péče o cenovou stabilitu a podpora hospodářské politiky státu, vedoucí k udrţitelnému hospodářskému růstu, pokud tím však není dotčen její primární cíl. V souladu se svým hlavním cílem ČNB určuje měnovou politiku, emituje bankovky a mince, řídí peněţní oběh, platební styk, zúčtování bank a vykonává dohled nad bankami, pobočkami zahraničních bank a konsolidačními celky. Vizí České národní banky je, ţe: „Česká národní banka na základě pravomocí, které jí svěřují zákony České republiky pečuje jako integrovaný orgán dohledu nad finančním trhem o stabilitu finančního systému a bezpečný a plynulý rozvoj finančního trhu České republiky3.“ Česká národní banka je ve svých rozhodnutích nezávislá na pokynech vlády. Podle zákona o České národní bance nesmí Bankovní rada při plnění svého hlavního cíle a při výkonu jiných činností přijímat ani vyţadovat pokyny od prezidenta republiky, parlamentu, vlády, správních úřadů ani od jakéhokoliv jiného subjektu. Česká národní banka při plnění svých úkolů spolupracuje s ústředními bankami a s orgány dohledu jiných zemí a s mezinárodními finančními institucemi. I kdyţ je centrální banka ve svých rozhodnutích na vládě nezávislá, ČNB je povinna podávat Poslanecké sněmovně nejméně dvakrát ročně zprávu o měnovém vývoji. Jednání Bankovní rady se můţe s hlasem poradním zúčastnit pověřený člen vlády. Česká národní banka plní rovněţ poradní funkci vůči vládě v záleţitostech měnově politické povahy a bankovnictví. Guvernér ČNB je oprávněn zúčastnit se s hlasem poradním schůzí vlády. V roce 2006 dochází v České republice k integraci dohledu nad finančními institucemi. Na území České republiky do té doby existovali celkem čtyři různí regulátoři – Bankovní dohled ČNB, Úřad pro dohled nad druţstevními záloţnami, Komise pro cenné papíry a Úřad státního dozoru v pojišťovnictví a penzijním připojištění při Ministerstvu financí. Dne 1.dubna 2006 došlo k integraci dohledu pod gesci ČNB a díky integraci České republiky do Evropské unie je zde uplatňována také její společná legislativa. Organizační struktura České národní banky je uvedena v příloze č.2. 3 Zdroj: Poslání České národní banky při dohledu nad finančním trhem České republiky, www.cnb.cz 11 1.2.2. Federální rezervní systém Americký Federální rezervní systém4 (Fed) je centrální bankou USA. Zákon o vytvoření Federálního rezervního systému byl přijat 23.prosince 1913. Fed se skládá ze sedmičlenného Výboru guvernérů se sídlem ve Washingtonu, D.C, a dvanácti regionálních federálních rezervních bank s jejich pětadvaceti pobočkami. Nejniţšími články celé bankovní soustavy jsou tzv. členské banky. Hlavními úkoly Fedu je stanovit měnovou politiku a rezervní poţadavky pro členské banky, dohlíţet na emisi oběţiva, zajišťovat chod clearingového centra v bankovním systému a regulovat členské banky Fedu. Federální rezervní systém byl Kongresem pověřen prováděním měnové politiky. V současné době základ měnové politiky představuje Zákon o plné zaměstnanosti a vyváţeném růstu (Full employment and balanced growth act of 1978). „Tento zákon udává, že Fed má stanovit roční růstové cíle pro měnové a úvěrové agregáty a má objasnit, jak se tyto cíle vztahují k cílům ekonomické aktivity, k zaměstnanosti a cenám5.“ Cílem měnové politiky Fedu je ovlivňovat výkonnost americké ekonomiky. Podle tohoto zákona má Federální rezervní systém dva hlavní cíle – maximální HDP a vysokou zaměstnanost se stabilními cenami. Jednotlivé federální rezervní banky fungují na principu centrálních bank pro jednotlivé distrikty, na které jsou Spojené státy americké rozdělené. Tyto distrikty se ovšem neshodují s teritoriem států USA. Obrázek č. 1 – Měnové distrikty Spojených států amerických Zdroj: http://en.wikipedia.org/wiki/FED 4 5 Z anglického názvu Federal reserve system Zdroj: JÍLEK, Josef. Peníze a měnová politika. str. 532. 12 Federální rezervní banky jsou samostatnými subjekty ve vlastnictví členských bank. Tyto federální rezervní banky nejsou provozovány za účelem zisku. Potom, co z výnosů pokryjí své náklady, odvádějí zbytek ministerstvu financí. Úlohou kaţdé federální rezervní banky je regulovat členské banky Fedu a bankovní holdingové společnosti. Tyto centrální banky působí téţ jako banky pro ministerstvo financí. Kaţdou jednotlivou centrální banku řídí Rada guvernérů, které musí být kaţdoročně předloţen roční rozpočet ke schválení. Dohled nad činnostmi federálních rezervních bank vykonává washingtonský Výbor guvernérů. Americké obchodní banky je moţné rozdělit do tří skupin, a to podle toho, která instituce jim udělila licenci a podle toho, zda jsou členy Fedu. Banky, které obdrţely licenci od federální vlády jsou národními bankami a ze zákona jsou členy Fedu. Banky, kterým udělil licenci určitý stát, se dělí na banky, které jsou členy Fedu – státní členské banky a na banky, které nejsou členy Fedu – státní nečlenské banky. Státní banky se tak nutně nemusí stát členy Fedu. Fed hraje důleţitou roli v dohledu a regulaci amerických obchodních bank. Tuto politiku provádí spolu s Úřadem dohledu nad měnou (Office of the comptoller of the currency), který dohlíţí na národní banky a s Federální společností pojištění vkladů (Federal deposit insurance corporation), která dohlíţí na státní banky a na banky, které nejsou členy Fedu. Této bankovní regulaci se říká kříţová bankovní regulace. Instituce, které se podílejí na dohledu nad bankami mají jednotný systém hodnocení bank označovaný jako CAMELS. Hodnotí se komponenty jako kapitálová přiměřenost (Capital), kvalita aktiv (Assets), vedení (Management), ziskovost (Eearnings), likvidita (Liquidity) a citlivost na trţní rizika (Sensitivity to market risk). Tato hodnocení jsou přísně důvěrná a přístupná pouze vedení banky a danému orgánu dohledu. U poboček zahraničních bank se pouţívá systém ROCA. Zahrnuje hodnocení rizika vedení (Risk management), kontrolních prvků (Operational control), plnění předpisů (Compliance) a kvality aktiv (Asset quality). Vrcholným orgánem Federálního rezervního systému je Výbor guvernérů se sídlem ve Washingtonu, D.C. Je sloţen ze sedmi členů, které jmenuje prezident Spojených států amerických a potvrzuje Senát. Funkční období jednotlivých členů trvá čtrnáct let, coţ podporuje jejich nezávislost na funkčním období vlády. Pokud jednou člen jiţ vykonával plné funkční období, nemůţe být nikdy zvolen znovu. Kandidáti na tyto pozice musí být členy Rady guvernérů nejméně po dobu čtyř let. Podle zákona musí Rada guvernérů 13 dvakrát do roka předloţit Senátu zprávu o stavu ekonomiky a provádění měnové politiky. Některé regulace vydané Výborem guvernérů se týkají celého amerického bankovnictví a některé se naopak mohou týkat jen jednotlivých členských a národních bank. Posledním důleţitým výborem v systému federálních rezervních bank je Federální výbor volného trhu (Federal open-market committee), který hraje důleţitou roli při tvorbě měnové politiky Fedu. Tento Výbor nese odpovědnost za podporování ekonomického růstu, plnou zaměstnanost obyvatel, stabilitu cen a strukturu mezinárodního obchodu. Tento dvanáctičlenný Výbor se skládá ze sedmi členů Výboru guvernérů a z pěti prezidentů Federálních rezervních bank. Stálým členem Výboru je prezident federální rezervní banky se sídlem v New Yorku, jelikoţ New York je povaţován za největší a nejdůleţitější centrum finančnictví na světě. Funkční období jednotlivých prezidentů Výboru je jednoleté a uskutečňuje se podle principu rotace. 1.2.3. Evropská centrální banka Evropská centrální banka (ECB) je centrální bankou zemí eurozóny6 se sídlem ve Frankfurtu nad Mohanem. Eurozóna vznikla v roce 1999 z jedenácti členských států EU, ve kterých byla odpovědnost za měnovou politiku převedena z národních centrálních bank na ECB. Od 1.ledna 1999 tak ECB zodpovídá za provádění měnové politiky v zemích eurozóny. Pro vstup do eurozóny musí nejprve členské státy EU splnit tzv. konvergenční (maastrichtská) kritéria. Tato kritéria stanovují ekonomické a právní podmínky, které musí členské státy splnit, aby byly úspěšně začleněny do Hospodářské a měnové unie7. Evropská centrální banka je součástí Eurosystému8 i Evropského systému centrálních bank9. Nejdůleţitějším úkolem ECB je snaţit se udrţovat cenovou stabilitu v eurozóně a ochraňovat tak hodnotu eura. ECB má v eurozóně výlučné právo emitovat bankovky a přijímat právní akty a jiné právní nástroje. V neposlední řadě má na starosti devizové operace, platební styk a mezinárodní spolupráci v zemích EU. Hlavními orgány Evropské centrální banky jsou Výkonná rada, Rada guvernérů, Generální rada a Prezident. Přehled orgánů ECB s jejich pravomocemi a sloţením je uveden v příloze č.3. 6 Eurozóna se skládá ze zemí, které přijaly společnou měnu euro. Právním východiskem pro provádění společné měnové politiky je Smlouva o zaloţení Evropského společenství a Statut Evropského systému centrálních bank a Evropské centrální banky 8 Eurosystém se skládá z ECB a centrálních bank zemí, které jiţ přijaly společnou měnu euro. 9 Evropský systém centrálních bank (ESCB) se skládá z ECB a centrálních bank všech členských států EU, bez ohledu na to, zda zavedly nebo nezavedly jednotnou měnu euro. 7 14 2. Regulace činnosti finančních institucí Často se zaměňují nebo popřípadě ztotoţňují pojmy bankovní regulace a bankovní dohled. Mezi těmito pojmy je ovšem rozdíl v tom, ţe bankovní regulace je dána velkým mnoţstvím omezujících a přikazujících pravidel, nejčastěji v podobě právních předpisů a bankovní dohled dozírá na dodrţování těchto pravidel a vyvozuje důsledky při případném porušení těchto předpisů. Regulaci nelze v ţádném případě chápat jen jako vnitřní problém regulovaných finančních institucí. Regulace finančních institucí totiţ nepřímo ovlivňuje náklady podnikání ve všech odvětvích ekonomiky i strukturu finančního trhu daného státu. Kromě explicitních forem regulace jsou finanční instituce regulovány i jinými způsoby (obchodní a občansko-právní vymahatelnost smluv), které mohou rizika upřesňovat. V úvahu přichází i občanská a trestní odpovědnost za případně způsobené škody v důsledku nedbalosti nebo úmyslu. Úroveň právního prostředí, obecná kvalita systému podnikového řízení a transparence v poskytování informací, tak samy o sobě výrazně ovlivňují kvalitu řízení rizik ve finančních institucí. 2.1. Rozsah regulační činnosti Rozsah regulační činnosti centrálních bank se v posledních několika desetiletích výrazně zvýšil a to díky rozvoji finanční sféry v moderní trţní ekonomice. Z důvodu růstu dynamiky finančních trhů roste i citlivost a zranitelnost celé bankovní soustavy. V dnešní době jiţ prakticky všechny státy přistoupily na určitou formu státní regulace bank. V kaţdé zemi se však regulace liší svou formou a organizací. Existuje dohled centrálních bank, ministerstev financí i nezávislých úřadů. Důleţité je, ţe se pojetí regulace vyvíjí v čase především v reakci na změny na finančních trzích. Oproti minulým dobám se začíná chápat nutnost konzistentního přístupu k jednotlivým typům finančních institucí, coţ má za následek sniţování počtu oddělených regulačních orgánů. V závislosti na globalizaci mezinárodních trhů a vzniku nadnárodních finančních skupin se také usiluje o větší koordinaci jednotlivých národních regulátorů. 15 2.2. Účel regulační činnosti Účelem regulační činnosti je podporovat efektivitu, spolehlivost a bezpečnost bankovního systému v dané zemi. Centrální banky jsou ve většině případů zmocněny vydávat podzákonné předpisy, např. vyhlášky, směrnice, různé prováděcí předpisy a metodické postupy. V zákonech o centrální bance daného státu bývá vymezen přesný vztah centrální banky k vládě a to z toho důvodu, ţe i v demokratických státech podléhá centrální banka kontrole parlamentu. To je také důvod, proč můţe centrální banka vydávat pouze právní normy niţší právní síly neţ je zákon. 2.3. Důvody regulační činnosti Za hlavní důvod regulace finančních institucí se povaţuje hlavně to, ţe finanční instituce jsou zvláštní subjekty, pro které je charakteristické, ţe podnikají převáţně s cizími zdroji, a tudíţ je potřebná ochrana drobných vkladatelů a klientů, kteří nejsou schopni posoudit bonitu finanční instituce. Dalším důvodem je snaha omezit systémové riziko10 plynoucí z důsledků selhání jednoho účastníka trhu na celý finanční trh. Přitom stabilita bankovního sektoru je velice důleţitá pro fungování dané ekonomiky. Celá bankovní soustava státu stojí na důvěře bankovní klientely. Tyto dva důvody jsou hlavní příčinou, proč je bankovní sektor regulován a proč nelze jeho stabilitu ponechat pouze na trţních mechanismech. 2.4. Trţní selhání na finančních trzích Trh selhává tehdy, kdyţ princip maximalizace uţitku, který sledují všichni účastníci trhu, nevede k Paretovu optimu. Paretovo optimum, zvané téţ jako alokační efektivnost, lze popsat jako: „Takový ekonomický výsledek, při němž nemůže dojít k žádné reorganizaci nebo obchodu, které by zvýšily užitek nebo uspokojení jednoho subjektu, aniž by to snížilo užitek nebo uspokojení jiného subjektu.“11 V oblasti finančního zprostředkování se rozlišují čtyři moţné typy trţního selhání, které následně určují směr, funkci i cíl regulace. Jsou to asymetrie informací, zneuţití trhu, systémové riziko a zneuţití dominantního postavení na trhu. 10 11 Systémové riziko je popisováno jako riziko hromadné platební neschopnosti. Zdroj: BABOUČEK, Ivan a kolektiv. Regulace činnosti bank. str. 38. 16 Typ trţního selhání Obor finanční regulace a dohledu Regulace obezřetného podnikání finančních institucí zaměřená Asymetrie informací na finanční zdraví, likviditu a solventnost finančních institucí. Dohled nad trhy - hlídá se jak trh organizovaný, tak trh Zneuţití trhu přepáţkový. Cílem je ochrana klientů finančních institucí. Monitoring a provádění analýz stability bankovního sektoru a Systémové riziko Zneuţití dominantního postavení na trhu finančního systému. Regulace konkurenčního prostředí Problém asymetrické informace je pro bankovnictví typický. Všeobecně je charakterizován jako problém, kdy mají dva účastníci směny rozdílné informace o podmínkách kontraktu, který mezi sebou uzavírají. V informační asymetrii se nacházejí klienti ve vztahu k finančním institucím, protoţe nemají v daném čase stejné informace o likviditě a solventnosti finančního zprostředkovatele a nemají tak rovnocenné podmínky pro rozhodování. U zneuţití trhu se rozlišuje, jestli se zneuţití trhu týká kapitálových trhů nebo přepáţkových trhů. Zneuţití organizovaného kapitálového trhu spočívá ve vyuţití privátních informací pro obchodování, které nejsou veřejně přístupné. Spadá sem i problematika oklamávání investora neúplnými nebo zavádějícími informacemi a manipulace s cenami cenných papírů. Za zneuţití trhů přes přepáţku se povaţuje poskytování zamlţujících investičních strategií, oklamávání zákazníka neúplnými nebo zavádějícími informacemi a nekompetentnost finanční instituce při nakládání se svěřenými prostředky. Dohled nad kapitálovým trhem se realizuje většinou regulací vstupu na kapitálový trh, analýzou transakcí a ukládáním nápravných opatření. Cíl regulace spočívá v tom, aby se obchodování na kapitálových trzích, co nejvíce přiblíţilo teoretickému pojetí efektivního finančního trhu. Na takovém trhu se ceny mění jen na základě nových informací a ţádný z účastníků není schopen předvídat změnu ceny produktu. Na tomto místě je post regulátora nenahraditelný. Ţádný z účastníků trhu si nemůţe najmout vlastní detektivy a analytiky, kteří by obstarali přístup k informacím, které má regulátor. Bylo by to nejen velice nákladné, ale i nelegální. Systémové riziko je popisováno jako riziko hromadné platební neschopnosti. Toto riziko je realizováno systémovou událostí, kterou můţe být náhlá ztráta důvěry klientů ve finanční instituci, finanční krize nebo tzv. run na banku. Tyto systémové události mají většinou 17 povahu nákazy a dominového efektu mezi jednotlivými bankami. Na mezibankovním trhu mizí likvidita a úvěrové moţnosti bank jsou vyčerpány. Právě prevence tohoto rizika je úkolem bankovního dohledu a regulace. Poslední typ trţního selhání se nazývá zneuţití dominantního postavení na trhu. Spočívá hlavně v ochraně konkurenčního prostředí. Na úrovni Evropské unie je regulace konkurenčního prostředí zastřešena Evropskou komisí a ve většině zemí světa působí jednotný státní regulátor, většinou antimonopolní úřad. Jedním ze základních problémů regulace finančních systémů je narušení konkurenčního prostředí stanovením různých poţadavků pro finanční zprostředkovatele. Různá pravidla a regulace narušují rovnost konkurenčního prostředí a vytváří tak prostor pro regulační arbitráţ, coţ je situace, kdy jedna finanční instituce získává na trhu konkurenční výhodu, protoţe podléhá méně přísným regulacím. Vyrovnávání podmínek regulace a dohledu patří k základním cílům kaţdého regulátora. 2.5. Cíle a principy regulace a dohledu finančních institucí Prvním cílem bankovní regulace a dohledu je omezení systémového rizika, jeţ je povaţováno za negativní externalitu12 v bankovním podnikání. Podnikání bank totiţ můţe způsobit závaţné škody i těm subjektům, kteří se tohoto podnikání přímo neúčastní, tj. daňovým poplatníkům. Systémová událost můţe těmto subjektům způsobit újmy v podobě zvýšených fiskálních výdajů i mnohostranných negativních důsledků finanční krize. Pokud nastane vleklá bankovní krize a pokud dojde následkem tohoto jevu i ke krachu bank, je tím ohroţena důvěra veřejnosti v bankovní systém. Sníţená důvěra v bankovní systém vede ke sníţené důvěře ve stabilitu měny a to má zase nepříznivý vliv na finanční stabilitu celé země. Následně se tyto nepříznivé faktory projeví i v mezinárodním ratingu dané země. V dnešní době nabývají systémového významu i některé velké banky, které se rozrostly aţ do takové velikosti, ţe chod platebního styku a národního hospodářství by bez těchto bank nebyl moţný. Takové banky se dnes označují za příliš velké na to, aby zbankrotovaly („too big to fail“). Znamená to, ţe daná banka je natolik důleţitá a významná, ţe si stát nemůţe dovolit nechat tuto banku vypadnout ze svého finančního sektoru. Neznamená to ovšem, ţe 12 Stav, kdy jsou lidé nuceni nést v důsledku činnosti jiných nezaviněné náklady, které jim nejsou kompenzovány. 18 by taková banka měla pokračovat v provozu s týmiţ akcionáři a řídícími pracovníky, kteří banku přivedli k insolvenci. Druhý cíl bankovní regulace a dohledu spočívá v omezení rizika ztrát vkladatelů a ostatních věřitelů banky z titulu insolvence. To znamená, ţe bankovní regulace a dohled v zájmu vkladatelů omezuje motivace k neobezřetnému chování bank tím, ţe stanoví pravidla obezřetného podnikání a vykonává dohled nad jejich dodrţováním. Základem těchto pravidel jsou pravidla kapitálové přiměřenosti. Je téţ důleţité poznamenat v čem úloha bankovní regulace a dohledu nespočívá. Z normativních pravidel pro regulaci vyplývá poţadavek, aby regulatorní opatření nebyla příliš omezující a nesvazovala tak bankovní sektor. Musí být dán prostor pro zdravou konkurenci bank. Přílišná svázanost podnikání bank by odrazovala od atraktivity tohoto podnikání. Bankovní dohled téţ nemůţe nahradit úlohu vlastníků, manaţerů a vedoucích pracovníků v bance. Odpovědnost za výsledky hospodaření je jen v jejich rukou. Úkolem bankovního dohledu není zabránit krachu jednotlivých bank, ale umět ohroţené banky včas rozpoznat a zajistit, aby ztráty z krachu této banky byly co moţná nejmenší. Nakonec není ani úkolem dohledu nahrazovat funkci orgánů činných v trestním řízení a případně vyhledávat a objasňovat spáchané trestné činy v bankách. 2.6. Problémy v regulační činnosti finančních institucí I v oblasti regulace finančních institucí existují problémy. Regulace finančních institucí, se svým vlivem na ekonomický ţivot, můţe mít i škodlivé důsledky. Řeč je hlavně o trţních deformacích a z nich vyplývající neefektivní alokace kapitálu v ekonomice. V některých případech můţe regulace přispívat i ke vzniku morálního hazardu. Základním problémem regulace je, ţe nikdy nemůţe dokonale zohlednit realitu přijímaných rizik a ţe reaguje se zpoţděním na neustále nové inovace a měnící se podmínky. Obecně lze říci, ţe hodnota regulačního kapitálu se liší od hodnoty ekonomického kapitálu. Tato situace nevede k ničemu jinému, neţ k neefektivnímu ekonomickému rozhodování nebo k obcházení stanovené regulace. Za problémy v regulační činnosti finančních institucí se povaţují kapitálová arbitráţ, morální hazard a narušení hospodářské soutěţe. Kapitálová arbitráţ je způsobena rozdílnou regulací ve finančním sektoru. Pokud by stejná rizika byla pokryta stejným regulatorním kapitálem, nebyl by prostor pro regulatorní arbitráţ a motivace pro přesun rizika. Zúţením prostoru pro kapitálovou arbitráţ lze docílit 19 pouze zvyšováním pruţnosti regulace. To však má za následek sníţení její jasnosti a srozumitelnosti pro účastníky. Morální hazard představuje velice váţný problém v regulaci finančních institucí. Jde o takové počínání subjektu, které daný podnik vystavuje neúměrnému riziku. Toto vystavování se nadměrnému riziku je způsobeno tím, ţe pro dané subjekty je potenciální uţitek plynoucí z rizikového jednání větší neţ obava z neţádoucího vývoje. U finančních institucí se toto rizikové jednání projevuje například tak, ţe daná finanční instituce se ocitá v nesnázích, ale i přesto svá rizika nadále vědomě zvyšuje. Problematiku morálního hazardu ještě umocňuje výše zmíněná nezodpovědná kapitálová arbitráţ. Daná finanční instituce následně propadne tzv. mentalitě sázejícího hráče, která se projevuje tak, ţe daná finanční instituce má pocit, ţe jiţ nemá co ztratit a náhodná výhra můţe vyřešit všechny problémy. Od toho je uţ jen krok k falšování účetních výkazů a zkreslování dokumentace. K morálnímu hazardu se řadí téţ jednostranné preferování zájmů určité skupiny a extrémní motivační způsoby odměňování vrcholového managementu ve finančních institucích. Je nutné poznamenat, ţe k morálnímu hazardu dochází, i kdyţ instituce regulována není. Případy se neustále obměňují pokaţdé s novými prvky a je nad sílu regulátorů zabránit všem selháním. Mezi opatření proti morálnímu hazardu patří pojištění vkladů. I taková bezpečnostní opatření musí být však nastavena opatrně, aby sama tato opatření nepodmiňovala vznik morálního hazardu. Vysoké pojištění vkladů totiţ evokuje u finančních institucí větší chuť riskovat, jelikoţ vkladatel je více pojištěn. Narušení hospodářské soutěţe je dalším problémem v regulaci finančních institucí. Regulatorní pravidla totiţ nepostihují všechny účastníky trhu stejně. Na trhu tak vedle sebe mohou existovat stejné produkty a sluţby, které nabízejí jak regulované, tak neregulované subjekty. Regulace finančních institucí se musí postarat o to, aby byla regulatorní pravidla vyváţená a aby kvůli regulatorním opatřením nenastala situace, kdy neregulované subjekty budou mít konkurenční výhodu oproti subjektům regulovaným. 20 3. Finanční krize 3.1. Hospodářský cyklus Jelikoţ se trţní ekonomika nevyvíjí lineárně, nýbrţ podléhá určitým ekonomickým výkyvům, můţeme rozlišovat výkyvy strukturální a cyklické. Ekonomické výkyvy jsou zapříčiněny střídajícími se vlnami optimismu a pesimismu investorů a tím jsou zase zpětně ovlivněny investiční a neinvestiční vlny v ekonomice. Ke strukturálním výkyvům v ekonomice dochází, jelikoţ se v čase neustále mění preference spotřebitele, mění se ekonomické zdroje a objevují se nové technologie. Dochází tak k poklesu nebo k růstu některého z odvětví. Cyklické výkyvy jsou charakteristické všeobecným poklesem a poté zase všeobecným růstem v téměř všech odvětvích ekonomiky. 3.1.1. Fáze hospodářského cyklu Cyklické výkyvy, nebo-li hospodářské cykly, jsou víceméně pravidelné fluktuace skutečného produktu kolem potencionálního produktu. Pro tyto cykly je typické, ţe se střídají fáze expanze a recese. Obrázek č.2 – Fáze hospodářského cyklu Zdroj: www.ceed.cz/makroekonomie/testy/12-1-test.htm Expanze znamená, ţe se růst reálného HDP zrychluje a roste nad potenciální produkt. Recese naopak znamená, ţe se hospodářský růst zpomaluje a v důsledku toho dochází k poklesu reálného HDP pod potenciální produkt. Ekonomové hovoří o recesi, pokud reálný HDP klesá během dvou po sobě jdoucích čtvrtletích. Hluboký a dlouhotrvající pokles se poté nazývá deprese. 21 3.1.2. Finanční krize a bankovní panika Finanční krize je někdy doprovázena tzv. bankovní panikou, neboli „run na banku“. Označuje se tak pokus velkého mnoţství vkladatelů vyzvednout si v hotovosti své vklady ve stejnou chvíli. Bankovní panika můţe vzniknout na základě faktu nebo nepravdivých informací, které vedou vkladatele k obavě, ţe banka je insolventní a ţe nebude schopna dostát svým závazkům. V důsledku toho, ţe banky udrţují pouze částečné finanční rezervy, nejsou při „runu“ schopné dostát všem závazkům a vyplatit všechny vklady. Banka se tak dostane do problémů s likviditou a stane se insolventní. V takovém případě je moţná záchrana pouze ze strany centrální banky, která můţe dostát své roli věřitele poslední instance a bance poskytnout chybějící prostředky. 3.2. Finanční krize 2007 Od srpna roku 2007 čelí většina vyspělých států světa výrazné finanční nestabilitě. Potíţe na americkém trhu druhořadých hypoték se přenesly do krize likvidity na mezibankovních peněţních trzích v Evropě. Na počátku roku 2008 tyto problémy přerostly v rozsáhlou úvěrovou krizi a v září téhoţ roku se začala objevovat rizika systémové finanční krize. Vlády, centrální banky a ostatní dohledové instituce přijaly opatření, která mají zabránit panice a sníţit pravděpodobnost úpadku postiţených finančních institucí. 3.2.1. Počátek finanční krize První spekulace o existenci hypoteční krize odstartovalo oznámení páté největší americké investiční banky Bear Stearns o problémech se svými zajištěnými fondy. Problémy okolo 22 této banky lze nazvat krizí důvěry mezi finančními institucemi, coţ je situace, kdy si ţádná z bank nemůţe být jistá stabilitou svých obchodních partnerů. Spirála nedůvěry potom ţene vzhůru náklady na vzájemné poskytovaní si likvidity. Americké federální rezervní banky poskytly investiční bance dodatečnou likviditu. Tato nestandardní akce byla provedena poté, co klienti Bear Stearns v panice vybrali z banky během dvou dnů přibliţně 17 miliard dolarů. Následný bankrot investiční banky Lehman Brothers a odprodej největší investiční banky Merrill Lynch v září 2008 však vyvolal paniku na světových burzách. Po finanční pomoci bance Bear Stearns a hypotečním institucím Fannie Mae13 a Freddie Mac14 se totiţ americká vláda spolu s Fedem rozhodly neintervenovat a poskytly krachujícím institucím pouze technickou podporu. V tomto případě se vláda rozhodla nezasahovat z důvodů potlačení morálního hazardu. Byl to jasný signál všem finančním institucím, ţe americká vláda nehodlá zachraňovat všechny finanční instituce, které se ocitly v problémech s likviditou. Banka Merrill Lynch byla pod hrozbou bankrotu koupena univerzální bankou Bank of America. Z pěti investičních bank15 na Wall Streetu v současné době tedy existují jiţ jen dvě – Goldman Sachs a Morgan Stanley. JPMorgan, která jako jediná provozovala i komerční bankovnictví, odkoupila zkrachovalou Bear Stearns. Lehman Brothers zkrachovala a její aktivity se rozdělily mezi více bank. Morgan Stanley a Goldman Sachs změnily své statusy na bankovní holdingy podléhající bankovnímu dohledu Fedu. V září 2008 se Fed rozhodl pomoci ještě největší americké pojišťovně AIG a to překlenovacím úvěrem ve výši 85 miliard dolarů a získáním 80% podílu v této instituci. Tuto záchranou akci Fed zdůvodnil vysvětlením, ţe AIG je natolik systémově důleţitá pojišťovna, ţe si americká vláda nemůţe dovolit ji nechat vypadnout z finančního sektoru. Pravdou zůstává, ţe AIG pojistila mnoho cenných papírů, obligací a hypotečních listů, které jsou v současné době v drţení zahraničních investorů. Případný krach AIG by tak znamenal výrazný pokles hodnoty těchto cenných papírů a ještě větší rozvrat světových finančních trhů. Velice rychle se ukázalo, ţe finanční krize nezůstane pouze lokálním problémem USA. Ze všech koutů světa se začaly ozývat zprávy o problémech fondů a krachujících bankách. Finanční krize se díky globalizovaným a navzájem provázaným trhům velice rychle 13 The Federal National Mortgage Association (FNMA) známá jako Fannie Mae, zaloţena roku 1938 ve Spojených státech, za účelem zpřístupnění hypotečních úvěrů pro rodiny s niţšími příjmy. 14 The Federal Home Loan Mortgage Corporation (FHLMC) známá jako Freddie Mac, vytvořena v roce 1970 k rozšíření sekundárního trhu hypoték ve Spojených státech amerických. 15 Bear Stearns, JPMorgan, Morgan Stanley, Merrill Lynch, Lehman Brothers a Goldman Sachs 23 přelévala z jedné země do druhé. Finanční důsledky jsou značné, ale mezi jednotlivými zeměmi se liší. Některé státy i mezinárodní instituce se rozhodly na krizi reagovat obrovskými injekcemi likvidity do svých finančních systémů, ve snaze obnovit chod mezibankovního trhu. Finanční krize se však po čase stala krizí ekonomickou16. 3.2.2. Příčiny finanční krize Na rozdíl od mnohých předchozích krizí, tato krize nepropukla v rozvojových zemích, ale v nejvyspělejší ekonomice světa. Rozšířila se z relativně malého segmentu tzv. subprime hypoték17 do celé sféry finančních trhů. Mezi příčiny můţeme zahrnout: 1) Dlouhodobě nízké úrokové sazby 2) Problémy na trhu s hypotékami 3) Dlouhodobý chronický deficit platební bilance USA18 4) Dlouhodobý nesoulad mezi úsporami a investicemi v USA19 5) Vznik nových finančních instrumentů a s tím související problémy s účetnictvím 6) Neustálý tlak na management bank vykazovat převáţně krátkodobé zisky 7) Rozvoj finanční páky tzv. leverage effect 3.2.2.1. Dlouhodobě nízké úrokové sazby Fed se po splasknutí bubliny na trzích s výpočetní technikou a po teroristických útocích v září 2001 rozhodl udrţovat sazby trvale na velice nízké úrovni, aby podpořil růst ekonomiky. Sazby nakonec v roce 2003 klesly aţ na hodnotu 1% bodu, coţ byla nejniţší sazba za půl století. Levné úvěrové peníze sice ekonomice pomohly překonat její problémy, ale na druhou stranu zapříčinily vznik další bubliny, tentokrát na trzích s nemovitostmi. Obvykle je příčinou krize přehřátí ekonomiky, ke kterému dochází právě prostřednictvím vznikajících bublin na různých trzích. Tyto neudrţitelné výchylky cen aktiv bývají častokrát mylně interpretovány jako trendy. Doprovodným jevem vznikající 16 Ekonomická krize se od finanční krize liší tím, ţe se problémy z trhů promítají i do makroekonomických ukazatelů a mají dopad na hospodářství dané země. Z dlouhodobé ekonomické krize se můţe vyvinout krize sociální. 17 Jedná se o úvěry na sekundárním trhu, které byly znovu prodány za nízké ceny nebankovním společnostem. 18 Z přednášky Finanční trhy - Ing. Leopold Tanner, MBA – BIVS a.s., konzultační středisko Teplice 19 Z přednášky Finanční trhy - Ing. Leopold Tanner, MBA – BIVS a.s., konzultační středisko Teplice 24 bubliny na trzích je vzrůstající hodnota ukazatele P/E20. Při vznikající bublině na trhu totiţ trţní cena aktiva prudce roste, čímţ se vzdaluje od své vnitřní hodnoty. 3.2.2.2. Problémy na trhu s hypotékami Tento problém je spjat s řadou vedlejších problémů, které s hypotečními úvěry úzce souvisejí. V roce 1999 prezident Bill Clinton zrušil Glass-Steagallův zákon a nahradil jej zákonem „o modernizaci finančních sluţeb“. Světlo světa tím spatřily hypoteční instituce Fannie Mae a Freddie Mac, coţ jsou dva největší poskytovatelé financí na hypotéky ve Spojených státech amerických. Tyto dvě společnosti vlastní nebo garantují téměř polovinu všech hypotečních úvěrů, které byly v USA vydány. Neustále nízko udrţované sazby zapříčinily, ţe na hypoteční úvěr dosáhl téměř kaţdý. V USA neexistují občanské průkazy, ani právní statut trvalého bydliště. Jako doklad totoţnosti se pouţívá řidičský průkaz nebo daňové identifikační číslo. Obojí není obtíţné získat. Proto v posledních letech tvořili obrovskou poptávku po nemovitostech mnohdy i ilegální přistěhovalci. Jen v roce 2000 bylo poskytnuto 375 000 hypoték, z nichţ dnes jich je 73 000 klasifikovaných. Problematika ohledně vlastnění domu se dostala aţ tak daleko, ţe mnoho lidí dnes vnímá vlastnění domu nebo bytu spíše jako občanské právo neţ výsadu. To ovšem nic nemění na skutečnosti, ţe v posledních letech, s tím jak byly sazby neuvěřitelně nízko a úvěry levné, se lidé zadluţovali stále více a více (viz příloha č.4 a č.5). Úvěry si lidé brali mnohdy bezmyšlenkovitě, bez čtení smluvních podmínek a mnohdy i bez valné znalosti angličtiny. Pro udělení úvěru jiţ nebylo rozhodujícím faktorem to, zda je klient schopen úvěr splácet, ale to, jak ho bankéř dokáţe rychle a obratně prodat třetí straně. Tím se vyvinul proces zvaný sekuritizace, jehoţ princip spočívá v přenesení rizika na třetí stranu. Při sekuritizace dochází k transformaci dluhu na cenný papír, který se označuje jako strukturovaný a můţe být prodáván dál jako investiční produkt. Tyto dluhové cenné papíry, označované jako CDO21 nebo CDS22, se následně prodávaly do celého světa v domnění, ţe riziko je diverzifikováno, pokud se cenné papíry rozptýlí po celém světě. To byl důvod, proč se úvěry mnohokrát poskytovaly i naprosto 20 Ukazatel P/E - vyjádřením trţní kapitalizace, v čitateli se uvádí trţní cena akcie a ve jmenovateli její vnitřní hodnota. 21 Collaterizalized debt obligations neboli „zajištěná dluhová obligace“, investiční nástroj, který se vztahuje k podkladovým aktivům (dluhopisy, půjčky nebo hypoteční úvěry). Banka přetransformuje podkladová aktiva na CDO a prodá je v tranších nejrůznějším investorům. 22 Credit default swaps je úvěrový derivát, který slouţí k přenosu úvěrového rizika mezi dvěmi protistranami. Strana, která koupila CDS kontrakt se chce pojistit proti riziku úvěrového selhání podkladového aktiva. Prodávající se zase zavazuje uhradit ztrátu v případě zmíněného selhání. Za tuto ochranu si prodávající nechává platit prémii. 25 nemajetným občanům. Věřilo se totiţ, ţe ceny nemovitostí jsou dostatečně vysoké na to, aby případný prodej těchto nemovitostí zaplatil nesplacený úvěr. Problém ovšem nastal ve chvíli, kdy se Fed rozhodl úrokové sazby zvýšit. Ceny úvěrů se najednou zvedly do takové výše, ţe mnoho lidí zjistilo, ţe jejich příjmy jsou niţší neţ jejich splátky. Došlo tedy k hromadné platební neschopnosti a k prodejům domů, coţ mělo ovšem neblahý vliv na ceny nemovitostí, které začaly rázem klesat. 3.2.2.3. Dlouhodobý chronický deficit platební bilance USA Tento trend má své počátky jiţ v 70.letech 20.století, kdy po surovinové krizi začal ve Spojených státech amerických neustále převaţovat import nad exportem. Obchodní bilance23 se tak ocitla trvale v deficitu. Tento deficit obchodní bilance vyvaţují Spojené státy americké z tzv. kapitálového účtu. Právě kapitálový účet je důleţitá poloţka, která drţí ekonomiku USA na vrcholu. Spojené státy americké mají na rozdíl od České republiky ekonomiku zaloţenou na podpoře podnikatelských subjektů s inovativním a růstovým potenciálem, coţ jim díky existenci rizikového kapitálu24 dovoluje uvádět neustále nové a nové podniky na trh. Nevyrovnané rozpočty jsou problémem, se kterým se nepotýká pouze vláda USA, ale potýkají se s nimi i samotné domácnosti. Ve Spojených státech amerických si mnoho lidí zvyklo ţít svůj „americký sen“ převáţně na dluh. To je pravým důvodem, proč se i v období prosperity rodiny zadluţovaly ve snaze dosáhnout rychleji na své sny (viz příloha č.6 a č.7). Touto problematikou se zabýval téţ ekonom J.M.Keynes, jehoţ teorii některé státy „zneuţily“ k obhájení svých deficitních rozpočtů. J.M.Keynes ve své teorii uvádí, ţe ekonomika daného státu můţe v době krize utrácet na dluh, ale v období hospodářské konjunktury musí stát schválit takové přebytkové rozpočty, aby došlo k vyrovnání dluhu. Státní rozpočet tudíţ nemusí být vyrovnaný pro kaţdý fiskální rok, ale z dlouhodobého hlediska být vyrovnaný musí. Zneuţití nebo nepochopení Keynesovy teorie dnes vede některé ekonomy k přesvědčení, ţe na rozpočtovém deficitu nezáleţí a ţe je moţné se zadluţovat téměř do nekonečna, jelikoţ reálná hodnota veřejného dluhu můţe být sníţena nekontrolovatelnou emisí oběţiva. 23 Obchodní bilance je rozdíl mezi vývozem a dovozem zboţí mezi domácí ekonomikou a zahraničím. Rizikový kapitál (Venture capital), jde o soukromý kapitál určený k zaloţení, rozvoji nebo odkupu společností s rychlým růstovým potenciálem. 24 26 3.2.2.4. Dlouhodobý nesoulad mezi investicemi a úsporami v USA Tento problém vychází z odlišného typu bankovní soustavy ve Spojených státech amerických. V Evropě je tradičním typem tzv. univerzální bankovnictví, které umoţňuje komerčním bankám vytvářet tzv. polštáře z depozit. Tato moţnost v USA u některých bank úplně chybí, jelikoţ investiční banky nemají v USA dovoleno přijímat depozita. Trvalý nesoulad mezi investicemi a úsporami souvisí téţ s tím, ţe v USA je velice nepopulární ukládat své volné peněţní prostředky na běţné účty, jako například v Evropě. To vede k tomu, ţe lidé raději své volné peněţní prostředky investují, díky vidině většího zhodnocení. 3.2.2.5. Vznik nových finančních instrumentů a problémy s účetnictvím Neustále větší procento klientů a investorů bylo ochotno podstupovat stále rizikovější operace. To vedlo k vývoji obrovského mnoţství nových finančních instrumentů. Problémem ovšem bylo, ţe tyto produkty byly nové, netransparentní a časem neprověřené. Produkty, které se povaţovaly za bezpečné, bezpečné vůbec nebyly a diverzifikace rizika u těchto produktů byla minimální. Vyvíjely se téţ neustále nové moţnosti sekuritizace a strukturování produktů, coţ mělo za následek, ţe někteří klienti a investoři neměli mnohdy ani přesnou představu o tom, do čeho vlastně investují své prostředky. Finanční produkty se vyvíjely mnohdy rychleji neţ jejich legislativní úprava, coţ mělo za následek, ţe některé oblasti trhu byly přeregulované a některé nebyly regulovány vůbec. Problémy se projevily i v účetnictví, jelikoţ to nedokázalo rychle reagovat na vyvinuté produkty. Umoţňovalo to finančním institucím například vyvádět své derivátové obchody do mimobilančních sloţek, coţ následně zkreslovalo celkový pohled na jejich účetnictví. 3.2.2.6. Tlak na management bank vykazovat převáţně krátkodobé zisky Příčinou krize byl i neustálý tlak na management vykazovat zisk převáţně v krátkodobém horizontu. Do finanční krize se hledělo převáţně na kvantitu neţ na kvalitu poskytnutých úvěrů, coţ z dlouhodobého časového horizontu nemohlo přinést nic dobrého. 3.2.2.7. Rozvoj finanční páky Jedním z největších problémů finančních institucí je moţnost vstupovat do pákových obchodů ohromných rozměrů. Finanční instituce spekulovaly na kapitálových trzích se svěřenými prostředky, které se touto cestou snaţily mnohonásobně zhodnotit. Spekulace na 27 kapitálovém trhu se všeobecně povaţují za jedny z nejrizikovějších operací, jelikoţ se při nich díky pákovému efektu dají utrţit vysoké zisky, ale téţ velmi vysoké ztráty. 28 4. Reformy v regulaci finančních institucí Finanční krize z roku 2008 odhalila některé slabiny globálního finančního systému. Díky globalizovaným a navzájem vysoce propojeným trhům se finanční krize rozlila do celého světa. Nejen Evropská unie spolu se Spojenými státy americkými, ale celý finanční svět, teď stojí před zásadní otázkou, jak v budoucnosti zabránit vzniku podobně nebezpečné krizi. Nastalou situaci komplikuje, ţe mezi odborníky i politiky panují rozdílné názory, jak tuto finanční a ekonomickou krizi řešit. Evropa i Spojené státy americké vidí řešení ve zpřísnění regulace finančního sektoru, v čemţ jim však odporují někteří odborníci, kteří jsou toho názoru, ţe spíše neţ nedostatečná regulace, selhaly orgány dohledu. 4.1. Reformy v regulaci finančních institucí v USA 4.1.1. Finanční sektor před finanční krizí Nové finanční instrumenty a bankovní sluţby postupně stíraly tradiční hranice mezi bankami, investičními společnostmi a pojišťovnami. Původní bankovní legislativa byla zaloţena na špatných zkušenostech s ekonomickou recesí ve 30.letech. Tato legislativa omezovala banky v obchodování s cennými papíry a v provádění ostatních nebankovních aktivit. Během posledních dvaceti let byly učiněny různé pokusy o modernizaci legislativy finančního sektoru. Veškeré tyto snahy však selhaly, jelikoţ nikdy nebylo dosaţeno dohody. Aţ v listopadu 1999 byl přijat Gramm-Leach-Bliley zákon (GLB zákon), který zrušil část 20 Glass-Steagalova zákona z roku 1933. Právě tato dvacátá část zákona omezovala vztahy a vazby mezi bankami, investičními společnostmi a pojišťovnami. GLB zákon téţ modifikoval zákon o bankovních holdingových společnostech z roku 1956 a to tím způsobem, ţe dovolil společnostem vlastnícím obchodní banky, aby se angaţovaly v jakémkoli druhu finančních sluţeb. Zákon měl značný dopad i na strukturu finančního sektoru v USA, který se díky této deregulaci více otevřel zahraničním investorům. Od 70.let se úloha amerických bank v poskytování úvěrů podnikům postupně sniţovala, neboť potřebu financovat podniky stále více zajišťovaly trhy s cennými papíry. V polovině 90.let byl objem dluhopisů u amerických obchodních společností čtyřikrát vyšší než činily 29 úvěry obchodních bank společnostem25. V Evropě naopak úvěr jako hlavní zdroj financování podniků neustále převládal. Kromě toho se v USA od 70.let značně rozšířila sekuritizace, která začala nejdříve hypotečními úvěry a nakonec obsáhla i spotřební a podnikové úvěry. I kdyţ se v USA všeobecně počet fúzí a akvizicí od roku 1994 sniţoval, počet tzv. „mega“ fúzí a akvizicí naopak stoupl, tj. fúzí a akvizicí mezi institucemi s aktivy převyšujícími u obou partnerů 1 mld. USD. V polovině 90.let byl zaznamenán nárůst vzniku nově zaloţených bank. Vznik nových finančních institucí podpořilo hlavně zrušení regulačního opatření ohledně mezistátního bankovnictví. Do této doby nesměly finanční instituce expandovat za hranice svého domovského státu. Zrušení této legislativy podpořilo vznik nových bank a poboček napříč celými Spojenými státy americkými. V roce 1994 byl vydán Riegle-Nealův zákon, který definitivně zrušil všechny zbývající překáţky v mezistátním bankovnictví. Zmizela téţ omezení, která oddělovala obchodní bankovnictví od obchodování s cennými papíry a od pojišťovacích aktivit. Fed na konci 80.let dokonce obchodním bankovním holdingovým společnostem umoţnil účastnit se v omezeném rozsahu úpisů dluhových a akciových cenných papírů. Výnosy z úpisů dceřiných společností byly původně omezeny na 5% celkových výnosů dceřiné společnosti. Tento podíl se postupně zvyšoval až se nakonec v roce 1996 vyšplhal na 25%.26 V roce 1996 bylo bankám téţ umoţněno fúzovat s investičními společnostmi. GLB zákon modernizoval regulatorní rámec tak, aby přesněji odráţel stav v poskytování finančních sluţeb. V neustálém rozvoji finančních institucí totiţ banky zůstávaly pozadu, jelikoţ je brzdila nadměrná regulace a tak panovaly obavy, ţe by banky nebyly schopné na trhu obstát v konkurenčním boji. 25 Zdroj: JÍLEK, Josef. Revoluční změny na americkém finančním trhu. Bankovnictví. 25.1.2001, str.28, rubrika Světové finančnictví. 26 Zdroj: JÍLEK, Josef. Revoluční změny na americkém finančním trhu. Bankovnictví 25.1.2001, str.28, rubrika Světové finančnictví. 30 4.1.2. Návrhy reforem finančního sektoru Jednou z hlavních priorit v programu prezidenta Baracka Obamy je změna pravidel pro peněţní operace, která by v budoucnosti zabránila vzniku podobných finančních krizí. Americká vláda v čele s prezidentem Barackem Obamou prosadila ve Sněmovně reprezentantů zákon, který má jeden z nejsvobodnějších trhů na světě přísně regulovat. Jde o nejrazantnější reformu amerického peněţního trhu od Velké hospodářské krize ve 30.letech minulého století. Vláda zveřejnila plán reformy finanční regulace dne 17.června 2009. Dílčí opatření v pěti klíčových oblastech mají vést ke zpřísnění aktivit jednotlivých finančních institucí na trhu. Mezi klíčové body reformy patří: 1) tvrdší poţadavky na zacházení s kapitálem u velkých bank 2) regulace finančních trhů 3) lepší ochrana klientů a investorů 4) zákon umoţňující převzetí krachující banky 5) globální regulační standardy a uţší mezinárodní spolupráce Nové pravomoci Fedu a tvrdší kapitálové poţadavky Fed bude mít podle nových regulačních pravidel právo monitorovat největší finanční instituce. Podle prezidenta Baracka Obamy vedl právě nedostatečný dozor nad finančními institucemi k systematickému zneuţívání. Nový systém bude téţ poţadovat zvýšení kapitálových poţadavků, z důvodu krytí případných budoucích ztrát. Toto opatření by do budoucnosti mělo sníţit rizika z nedostatku likvidity ve finančních institucích. Zvýšení kapitálové přiměřenosti je důleţitým krokem v reformě amerického bankovního systému. Všechny finanční instituce budou muset nově drţet více kapitálu a nebudou moci pouţívat pákové financování v několikanásobcích hodnoty. Pravidlo bude nastaveno jednoduše – čím důleţitější a větší ústav, tím více kapitálu. Vláda se dále zavázala, ţe na mezinárodní úrovni zpřísní pravidla fungování bank, a to hlavně na základě změn v pravidlech Basel27. Vznik nových dohledových institucí Nová regulace umoţní vznik Poradního výboru, v němţ budou zasedat odborníci z více regulatorních úřadů. Úkolem tohoto orgánu bude vyhodnocovat systémové riziko a včas 27 Tato obezřetnostní pravidla mají zajistit stabilitu finančního systému a ochranu vkladů klientů u bank. Jedno z pravidel je i tzv. kapitálová přiměřenost. Výši kapitálové přiměřenosti poprvé stanovil Basilejský výbor pro bankovní dohled v roce 1988 jako tzv. kapitálovou dohodu (The Capital Accord – Basel) 31 upozorňovat na hrozící nebezpečí. Fed a Poradní výbor budou pověřeni sledováním, zda významně propojené finanční společnosti neohroţují svými nezdravými bilancemi celý finanční systém. Tento orgán by měl nově dohlíţet i na hedgeové fondy28, které mohou být zdrojem problémů, jelikoţ ke svým obchodům vyuţívají úvěry. Vláda USA ve Washingtonu navrhla, aby se všichni manaţeři hedgeových fondů zaregistrovali u Komise pro cenné papíry (SEC – Securities and Exchange Commission). Tím by se stali předmětem trvalého sledování. SEC by měla povoleno provádět pravidelné kontroly za účelem sledování souladu jejich počínání s legislativou. Jedním z nových opatření, proti vzniku podobné finanční krize v budoucnosti, je i vznik nové instituce - Úřad na ochranu spotřebitele (CFPA - Consumer Financial Protection Agency). CFPA má dozorovat oblast kreditních karet, hypoték a dalších produktů, které byly dříve regulovány samostatnými orgány. Hlavním cílem této instituce bude zajistit, aby spotřebitel věděl, co obnáší produkt, který kupuje. Tato instituce by se měla snaţit zabránit nekalým konkurenčním praktikám finančních institucí. Regulace mimoburzovního trhu Hlídat se bude i mimoburzovní obchodování na trzích OTC29, na kterých se ročně zobchoduje aţ 450 bilionů dolarů. Podle prezidenta Baracka Obamy má nový plán na zpřísnění fungování OTC trhů zvýšit důvěru investorů. OTC je trh s akciemi, které nejsou obchodovány na jedné z hlavních amerických burz, tedy NYSE, Nasdaq nebo Amex. Ceny za akcie zde poskytuje Specializovaná asociace obchodníků s cennými papíry (NASDAQ The National Association for Securities Dealers Automated Quotations). Nová regulační pravidla mají mimo jiné vytvořit centralizovaná clearingová centra po vzoru burzovních systémů a zvýšit dohled nad trhem OTC. Plán počítá například se stanovováním celkového objemu derivátů na trhu. Ke změně dojde také v pravomocích finančních regulačních orgánů, coţ se týká větších poţadavků na detailnější informace o prováděných obchodech nebo moţnostech prosazovat vůči OTC trhům nové zákony. O podobné reformě regulačních pravidel se diskutuje i v rámci EU, i kdyţ zde čistá forma OTC trhů neexistuje. 28 Hedgeový fond je speciální fond, je vysoce rizikovou investicí, která můţe přinést vysoký výnos, ale téţ vysokou ztrátu. Poplatky za správu hedgeového fondu jsou vyšší neţ u klasického fondu, ale transparentnost je menší. 29 OTC trh (Over-the-counter), pojem pro obchodování s cennými papíry, se kterými se neobchoduje na burzovních trzích. 32 Regulace derivátů Regulace se dočkají téţ deriváty a trhy, na kterých se s těmito deriváty obchoduje. Na trzích s deriváty, kde se podle odborníků točí kolem 592 bilionů dolarů, chtějí předcházet insider tradingu a tržní manipulaci30. Hlavní představitelé americké Komise pro cenné papíry (SEC) a Komise pro obchodování termínovaných kontraktů na komodity (CFTC – Commodity Futures Trading Commission) si jsou vědomi, ţe v regulaci existovaly mezery, kterých mnohé finanční instituce vyuţívaly. Tato hluchá místa vznikla díky tomu, ţe SEC i CFTC měla svá vlastní pravidla a kaţdá nekoordinovaně dohlíţela jen na část trhu. V navrhované reformě regulace finančních trhů se objevuje snaha poţadovat, aby byly mimoburzovní deriváty, které vstupují byť i do krátkodobých obchodních vztahů, napříště zpracovávány přes clearingové banky. Tímto postupem by se výrazně omezilo investiční riziko. Pokud finanční derivát nebude splňovat poţadavky pro to, aby byl zpracován přes clearingové banky, regulátoři na tento obchod uvalí vyšší poplatky. Regulace institucí „too big to fail“ V rámci rozsáhlé reformy regulace finančních trhů přinesla americká vláda ještě dodatkový návrh. Tento dodatkový návrh se zabývá existencí finančních institucí, které jsou příliš velké na to, aby mohly vypadnout z finančního sektoru. Celý návrh je koncipován tak, aby pomohl řešit problematiku morálního hazardu, který se v krizi výrazně zvyšuje, kvůli mimořádným sanacím finančních institucí. Pokud by tento návrh vstoupil v platnost, omezil by spekulativní aktivity a aktivity na vlastní účet ze strany komerčních bankovních institucí. Tím by samo o sobě došlo k výraznému sníţení rizika. Základním pilířem návrhu je skutečnost, ţe existuje silný veřejný zájem na zajištění „záchranné sítě“, zejména pojištění vkladů a poskytování likvidity v naléhavých případech, pro komerční banky poskytující základní sluţby. Neexistuje však podobné zdůvodnění pro to, aby veřejné prostředky, peníze daňových poplatníků, chránily a podporovaly spekulativní aktivity a aktivity na vlastní účet31. Aktivity, jako jsou hedgeové fondy, private equity fondy a obchodní aktivity, které přímo nesouvisí s potřebami klientů, by napříště měly být vyčleněny do přidruţených divizí bez moţnosti dotace a veřejné podpory v případě nastalých problémů. 30 31 Zdroj: Hospodářské noviny. Regulátoři v USA spojili síly. Vydání z měsíce února. Autor Jan Sochor Hospodářské noviny. Projev Paula Volckera. Vydání ze dnů 5 - 7. února 2010. str. 12. 33 V rámci tohoto návrhu se předpokládá vznik nového „rozhodovacího“ orgánu. Představa je taková, ţe tato instituce vybavená procedurálními pojistkami získá pravomoc zasahovat a přebírat kontrolu nad významnými finančními institucemi, které se ocitly na pokraji krachu. Tento „rozhodovací“ orgán bude mít mandát k zorganizování řádné likvidace nebo fúze. Nepůjde tedy o orgán, který by se krachujícím institucím snaţil pomoci. V současné době se pracuje na vymezení jednotlivých pravomocí tohoto dohledového orgánu. Vláda však upozornila na to, ţe pravomoci tohoto orgánu by měly být nastaveny zeširoka, aby se předešlo snahám zákon obcházet. V zákoně budou například přesně definovány znaky fondů, do kterých finanční instituce nebudou moci investovat. Vláda se tak snaţí zamezit praktikám, kdy by finanční instituce zaloţily zcela nové druhy fondů, které by fungovaly stejně jako hedgeové fondy, pouze by se tak nejmenovaly. Fed by si měl ponechat pravomoc vystupovat jako věřitel poslední instance, ale s podmínkou, ţe krizové úvěry bude poskytovat pouze solventním finančním institucím v dobách těţké situace na finančních trzích a se souhlasem ministerstva financí. Návrh se dále zaměřuje na obchodování finančních institucí na vlastní účet. Vláda bude napříště poţadovat vymezení těchto aktivit do přidruţených divizí nebo poboček tak, aby byly odděleny od vztahů s klienty. Návrh poukazuje na nebezpečí střetu zájmů, pokud banka pod jednou střechou provozuje obchody pro klienty a obchody na svůj vlastní účet. U kaţdé finanční instituce, která se obchody na vlastní účet bude chtít zabývat, bude nadále poţadováno zvýšení kapitálové přiměřenosti. V rámci návrhu je zmíněna také nutnost mezinárodní spolupráce, která by dovolovala vytvořit mezinárodní legislativní rámec pro dohled nad finančními institucemi, které fungují jako obrovské nadnárodní banky. 4.2. Reformy v regulaci finančních institucí v EU V listopadu 2008 předseda Evropské komise José Manuel Barroso inicioval vznik expertní pracovní skupiny pro finanční dohled na úrovni EU. Tato pracovní skupina, které předsedal Jacques de Larosière, měla za úkol vypracovat analýzu příčin finanční krize a návrhy institucionálních změn v regulaci a dohledu. 34 Skupina měla zhodnotit: jakým způsobem by mohl být dohled nad evropskými finančními institucemi a trhem organizován, aby zajistil zdravý stav institucí, řádné fungování trhů a tím i ochranu vkladatelů, pojištěnců a investorů; jak posílit evropskou spolupráci při dohledu nad finanční stabilitou, mechanismus včasného varování a krizové řízení, včetně řízení přeshraničních a meziodvětvových rizik; jakým způsobem by měli kontroloři v kompetentních orgánech EU spolupracovat s významnými soudními orgány, aby napomohli ochraně finanční stability na celosvětové úrovni. Tato expertní skupina vydala 25.února 2009 tzv. Larosièrovu zprávu, ve které jsou ve čtyřech rozsáhlých kapitolách analyzovány příčiny finanční krize a popsána doporučení ohledně změn regulace a dohledu v Evropské unii. Ve sdělení s názvem „Urychlit oţivení evropské ekonomiky“ ze dne 4.března 200932 Evropská komise podpořila hlavní body těchto doporučení. Dne 9.června 2009 se ministři financí EU shodli na reformě regulace a dohledu nad finančním sektorem v EU. Plán, jehoţ cílem je zabránit opakování podobné finanční krize, počítá především s přísnější regulací bank a jiných finančních institucí. Země Evropské unie se na summitech v průběhu roku 2009 shodly na oblastech finančního sektoru, které mají projít reformami. Jsou to především: finanční architektura Evropské unie přeshraniční bankovní skupiny ratingové agentury systém odměňování ve finančním sektoru Basilejská pravidla kapitálové přiměřenosti – Basel II 4.2.1. Nová finanční architektura Skupina G2033 se na svém londýnském zasedání dne 2.dubna 2009 rozhodla posílit opatření na ochranu finanční stability na celosvětové úrovni prostřednictvím nově vzniklé Rady pro finanční stabilitu (FSB – Financial Services Board). Tato instituce by měla úzce spolupracovat s Mezinárodním měnovým fondem (IMF – International Monetary Fund) a 32 Sdělení Komise o Evropském finančním dohledu ze dne 27.5.2009 v Bruselu. str. 2. http://europa.eu/ Skupina G20 je skupina ministrů financí a guvernérů centrálních bank z dvaceti ekonomik. Ekonomiky zemí G20 tvoří 2/3 světové populace a tvoří 85% celosvětového hrubého národního produktu. 33 35 měla by vydávat včasná varování před finančními riziky na celosvětové úrovni. Vláda USA posléze vydala prohlášení o plánu zřídit vlastní orgán dohledu, který bude odpovědný za finanční dohled nad americkým finančním systémem. Proto se Evropská komise domnívá, ţe i Evropa potřebuje orgány dohledu, které by byly odpovědné za celý finanční systém Evropské unie. Základem návrhu Evropské komise je vznik dvou celoevropských orgánů, které by měly zajistit důkladnější regulaci finančních trhů v EU. Jejich úkolem bude především dohled a rozpoznávání rizik na finančních trzích. 4.2.1.1. Evropská rada pro systémová rizika První orgán ESRC (European Systemic Risk Council – Evropská rada pro systémová rizika) mají tvořit centrální banky a národní regulátoři finančních institucí z jednotlivých členských států (viz příloha č.8). Úlohou tohoto orgánu bude monitorovat a vyhodnocovat rizika ohroţující stabilitu celého finančního systému EU, která vznikají v důsledku makroekonomického vývoje a vývoje uvnitř finančního systému jako celku (tzv. “finanční dohled na makro úrovni“). Úkolem ESRC bude poskytovat včasná varování ohledně vznikajícího systémového rizika a v případě potřeby vydávat doporučení, jak proti tomuto riziku postupovat. Tato jednotlivá varování by mohla mít buď obecnou povahu, nebo by mohla být adresována konkrétním členským státům EU. ESRC nebude mít ţádné právně závazné pravomoci, avšak předpokládá se její významný vliv díky vysoké kvalitě prováděných analýz a díky účasti všech guvernérů centrálních bank EU. ESRC bude plně odpovědná Radě a Evropskému parlamentu. Evropská komise předpokládá, ţe se vytvořením ESRC vyřeší jedna z kritických slabin, kterou odhalila finanční krize. To je zranitelnost finančního systému vůči vzájemně propojeným, komplexním, odvětvovým a meziodvětvovým systémovým rizikům. 4.2.1.2. Evropský systém orgánů finančního dohledu Druhý orgán ESFS (European System of Financial Supervisors – Evropský systém orgánů finančního dohledu) bude mít za úkol zlepšovat dohled nad finančními institucemi, které podnikají na území více členských států EU, ale kaţdá jednotlivá část spadá pod jiný národní dohled a regulaci (viz příloha č.9). ESFS bude pracovat na ochraně finanční 36 stability na úrovni jednotlivých finančních institucí a bude chránit spotřebitele finančních sluţeb (tzv. „finanční dohled na mikro úrovni“). Tato instituce se bude skládat ze sítě vnitrostátních orgánů finančního dohledu a navíc bude koordinovat činnost tří institucí, které vzniknou z jiţ existujících výborů EU. V současné době existují na úrovni Evropské unie v odvětví finančních sluţeb s poradním hlasem celkem tři výbory – Výbor evropských orgánů bankovního dohledu (CEBS – Committee of European Banking Supervisors), Výbor evropských dohledů v pojišťovnictví a zaměstnaneckém penzijním pojištění (CEIOPS – Committee of European Insurance and Occupational Pensions Supervisors) a Výbor evropských regulátorů cenných papírů (CESR – Committee of European Securities Regulators). Tyto orgány jsou známy spíše pod označením Výbory třetí úrovně tzv. Lamfalussyho procesu34. V únoru 2009 právě Larosièrova zpráva doporučila, aby se tyto tři Výbory sloučily do Evropských orgánů s většími pravomocemi. Na úrovni EU budou tedy tyto stávající Výbory nahrazeny třemi novými evropskými orgány dohledu, tj. Evropským orgánem pro bankovnictví (EBA), Evropským orgánem pro pojišťovnictví a zaměstnanecké penzijní pojištění (EIOPA) a Evropským orgánem pro cenné papíry (ESA). Nově navrţený rámec pro dohled na úrovni EU bude efektivně fungovat pouze za předpokladu, ţe spolu budou ESFS a ESRC účinně komunikovat a spolupracovat. Cílem celé reformy je zajistit lepší vzájemnou součinnost finančního dohledu na mikro a makro úrovni. Vzájemná komunikace mezi těmito dvěmi institucemi je přitom klíčová, jelikoţ obě dvě instituce, ESRC i ESFS, potřebují ke své práci čerpat informace z obou oblastí. Sporné body návrhu Existují i sporné body ohledně vzniku nových orgánů dohledu. Tyto sporné body jsou především dva: 1) jak velké pravomoci mají tyto nové orgány mít 2) zda mají unijní dozorci vstupovat do sporů mezi národními regulátory Některé členské státy EU vidí problém ve snahách posílit přeshraniční regulaci. Státy se bojí hlavně ztráty svých pravomocí. Především malé státy si budou muset hlídat 34 Lamfalussyho struktura (téţ proces) vznikla na základě práce předních evropských expertů na problematiku kapitálového trhu pod vedením barona Alexandra Lamfalussyho v letech 2000 - 2001. Jedná se o proces přípravy a implementace legislativy ES v oblasti Akčního plánu finančních sluţeb zaloţený na čtyřech stupních. – www.cnb.cz 37 legislativní proces. Některé členské státy, kde převáţnou většinu bank vlastní zahraniční vlastníci, se obávají toho, aby národní regulátoři neztratili pravomoci ve prospěch národních regulátorů v zemi vlastníka banky. Tato přísnější regulace povede k nárůstu pravomocí ECB. U prezidenta Evropské centrální banky se téţ budou sbíhat případná varování před riziky na finančních trzích v EU. Evropská centrální banka by navíc mohla rozhodovat v případě, ţe se národní regulátoři nebudou schopni dohodnout na společném postupu. Tento růst pravomocí ECB se ovšem u řady členských zemí setkal s kritikou. 4.2.2. Řízení přeshraničních krizí v bankovním sektoru Dne 20.října 2009 vydala Komise evropských společenství Sdělení ohledně řízení přeshraničních krizí v bankovním sektoru. Jak ukázala finanční krize, Evropské unii chybí krizové řízení pro přeshraniční finanční instituce, které by dovolovalo efektivně a společně koordinovat pomoc finančním institucím. Právě kvůli neexistenci společné strategie řízení krizí se jednotlivé vnitrostátní zásahy a podoby pomoci finančním institucím lišily. Všeobecně vnitrostátní orgány pouţily pro záchranu bank buď veřejné prostředky, nebo izolovaly bankovní aktiva na svém území a hledaly vnitrostátní řešení situace spíše neţ řešení pro přeshraniční skupinu jako celek. Tímto nekoordinovaným přístupem se mezi bankami jen zvýšilo riziko nedůvěry a zvýšily se tak náklady na sanaci bank z účtů daňových poplatníků. Evropské státy se shodly na tom, ţe EU potřebuje vytvořit jednotnou strategii pro řešení takových problémů. Společnou strategií se zajistí to, ţe v budoucnosti budou všechny orgány dohledu efektivně koordinovat svá opatření a pouţívat vhodné nástroje, aby mohly v případě úpadku bank urychleně zasáhnout a tím na minimum sníţit potřebu státních intervencí. I kdyţ na postech Evropské unie jiţ byly přijaty reformy ohledně regulace finančního sektoru, je nezbytně nutné doplnit je o jednotné rámcové podmínky, které napříště umoţní kontrolovat a stabilizovat systémový dopad zhroucení přeshraničních institucí. Tento právní rámec by měl významně doplnit nový koncept dohledu a to tak, že Evropský výbor pro systémová rizika (ESRC) nabídne systém včasného varování v případě hrozících systémových rizik, zatímco Evropský orgán pro bankovnictví (EBA) bude mít významnou úlohu při koordinaci následných opatření v oblasti dohledu a 38 předávání informací a bude zajišťovat, aby se adekvátně reagovalo na varování před riziky35. Prvním cílem nového návrhu je zajistit, aby všechny orgány dohledu měly příslušné nástroje k identifikování problémů v přeshraničních finančních institucích. Tyto nástroje musí být schopné v dostatečně včasném stádiu rozpoznat vznikající problém ve finanční instituci a musí bankovnímu dohledu umoţnit zasáhnout s cílem obnovit finanční zdraví instituce. Druhým cílem je umoţnit přeshraničním finančním institucím vyhlásit úpadek, bez toho, aby to váţně narušilo finanční systém nebo to váţně poškodilo bankovní sektor dané země. Návrh řešení řízení přeshraničních krizí Návrh řešení se skládá ze tří sekcí. Kaţdá část řeší jinou fázi probíhající krize v bance: 1) včasný zásah 2) řešení krize 3) insolvence Sekce včasného zásahu v sobě zahrnuje opatření, jejichţ cílem je obnovit stabilitu a finanční zdraví instituce, jakmile se objeví první finanční problémy. Tato opatření by však mohla být pouţita jen v situaci, kdy je daná finanční instituce ještě solventní. Při koordinaci zásahů jednotlivých orgánů dohledu se počítá se zapojením Evropského orgánu pro bankovnictví (EBA). V sekci řešení krize nalezneme jednotlivá opatření pro dohledové orgány, která se pouţijí k řešení finanční krize v bankovní instituci. Cílem těchto opatření je omezit dopad krize na finanční stabilitu státu a pokusit se usnadnit proces likvidace buď celé instituce, nebo jen její části. Přijetí těchto opatření však jiţ není v kompetenci bankovního dohledu, ačkoliv jeho účast na rozhodnutí není v ţádném případě vyloučena. Sekce insolventnost v sobě zahrnuje především doporučení v oblasti reorganizace a likvidace finanční instituce, které probíhají podle platného insolvenčního práva. Aby mohlo dojít k vytvoření společného legislativního rámce pro celou EU, je potřeba zkoordinovat některé důleţité prvky. 35 Sdělení Komise Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru, Evropskému soudnímu dvoru a Evropské centrální bance – Rámec EU pro řízení přeshraničních krizí v bankovním sektoru. Brusel ze dne 26.10.2009. str.3. 39 Těmito prvky jsou zejména: převod aktiv uvnitř skupiny existence rozdílných právních předpisů pobídky k vydělování vnitrostátních aktiv financování nákladů různé podoby insolventního zákona V novém návrhu se počítá se zavedením tzv. prahových podmínek. Znamená to, ţe bude umoţněn zásah ještě před tím, neţ se daná banka stane podle rozvahy insolventní, tj. před tím, neţ banka dosáhne stanovených prahových hodnot pro zahájení insolvenčního řízení. Tyto prahové podmínky by měly umoţnit včasný zásah ze strany orgánu dohledu a měly by přispět k ochraně veřejného zájmu zejména tím, ţe se sníţí částka veřejných finančních prostředků, která by jinak byla vynaloţena na podporu banky. Převod aktiv uvnitř skupiny Jednou z moţností, jak by se mohlo pomoci přeshraničním skupinám řídit likvidní pozice v průběhu začínající krize, je umoţnit převod prostředků finanční podpory uvnitř bankovní skupiny. V současné době neexistuje ţádná právní úprava podmínek převodu aktiv uvnitř přeshraniční skupiny, tudíţ neexistuje ani moţnost převodu aktiv. V zásadě ve všech členských zemích EU podléhají převody aktiv náhradě, bez ohledu na to, zda se uskutečňují mezi subjekty jedné skupiny nebo mezi navzájem nepropojenými subjekty. V kaţdém členském státě EU je ovšem zásada přiměřené náhrady upravena rozdílně. V současnosti mohou všechny převody aktiv, které se neuskuteční na čistě obchodní bázi, negativně ovlivnit věřitele a menšinové akcionáře převodce. Takové převody mohou být těmito menšinovými akcionáři nebo věřiteli napadnuty a ředitelé finančních institucí mohou být předvoláni k občanskoprávní a trestní odpovědnosti. Zavedení nového konceptu pro přeshraniční bankovní skupiny můţe být způsobem, jak do budoucnosti podpořit převody a reagovat na rizika týkající se odpovědnosti ředitele finanční instituce. V tomto konceptu je ovšem velice důleţité ošetřit riziko, které plyne z případného zneuţití převodu aktiv za účelem trestné činnosti. 40 Existence rozdílných právních předpisů Podle evropské směrnice 2001/24/ES o reorganizaci a likvidaci úvěrových institucí musí být kaţdá reorganizace nebo likvidace úvěrové instituce, která má pobočky v jiných členských státech, provedena příslušnými orgány v zemi sídla instituce v souladu s vnitrostátním insolvenčním zákonem. Na přeshraniční bankovní skupiny, které jsou sloţené z mateřských a dceřiných společností v různých členských státech EU, se tato směrnice ovšem nevztahuje. Z tohoto důvodu se na úrovni EU začala tato problematika řešit, jelikoţ směrnice EU se zabývají pouze zásahem orgánů dohledu a uznáním insolvenčního řízení u poboček přeshraničních bank. Problémy bank, které jsou ve špatném finančním stavu, ovšem řeší pouze minimálně. Dceřiné společnosti jsou nejrozšířenější formou přeshraničního bankovnictví v Evropě s aktivy ve výši téměř 4 000 miliard EUR36. Právě proto, ţe neexistují společná opatření na úrovni EU, je řízení krizí a koordinace jejich řešení velice obtíţné, jelikoţ vše je upraveno pouze vnitrostátními reţimy, které jsou v různých členských státech EU odlišné. Dalším problémem je, ţe pravomoci řídit přeshraniční bankovní krize jsou většinou svěřeny celé řadě různých orgánů, například centrálním bankám, soudům, příslušným ministerstvům nebo insolvenčním úředníkům. Nejenom, ţe kaţdý z těchto orgánů podléhá jinému vnitrostátnímu reţimu, ale ve většině případů vázne i jejich vzájemná komunikace. Další problémovou poloţkou je čas. Většina vnitrostátních orgánů nemá kompetence k tomu, aby reorganizovaly nebo stabilizovaly problémovou banku, ještě před tím, neţ je úředně prohlášena její insolventnost. Tato různorodost vnitrostátních reţimů členských států EU neznamená nutně problém, jsou-li nesnáze bank řešeny pouze v rámci jednoho státu. Zcela jistě však tato různorodost a nesoulad reţimů škodí koordinované akci a včasnému zásahu při vzniku přeshraničních krizí. Pobídky k vydělování vnitrostátních aktiv V době finanční krize má většina orgánů dohledu členských států EU tendenci vydělovat vnitrostátní aktiva z přeshraniční skupiny a kaţdý stát se snaţí uplatňovat své vnitrostátní nástroje na jednotlivé subjekty skupiny spíše, neţ hledat komplexní a koordinované řešení 36 Sdělení Komise Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru, Evropskému soudnímu dvoru a Evropské centrální bance – Rámec EU pro řízení přeshraničních krizí v bankovním sektoru. Brusel ze dne 26.10.2009. str.7. 41 pro finanční skupinu jako celek. Právě toto vydělování aktiv z přeshraniční banky však můţe způsobit ještě více těţkostí, jelikoţ oslabuje jiţ finančně „nemocnou“ banku. V některých případech můţou tato opatření ještě zvýšit ztráty skupiny jako celku. V této situaci se do konfliktu dostává potřeba koordinovat záchranné kroky a potřeba chránit svá vnitrostátní aktiva. Jednou z překáţek koordinované spolupráce je i existence různých insolvenčních předpisů. Jednotlivé státy EU mají v této situaci silný politický zájem vydělovat svá vnitrostátní aktiva z problémové banky, aby ochránily vnitrostátní vklady a maximalizovaly aktiva dostupná věřitelům vnitrostátního subjektu. Právě tuto problematiku je potřeba řešit na úrovni EU, aby v případě finanční krize mohlo dojít k urychlené a koordinované reakci na finanční krizi. Jakákoliv dohoda v této oblasti však bude vţdy znamenat částečné omezení práv jednotlivých členských států EU. Bude záleţet na nastavení vhodných, přiměřených a spravedlivých pravidel mezi členskými státy EU, především o sdílení následných ztrát, které bankovní skupina můţe utrpět jako celek, včetně všech zahraničních dceřiných společností. Právě sdílené náklady jsou nejoţehavější otázkou, jelikoţ je potřeba zajistit, aby náklady vyplývající z řešení přeshraničních problémů byly, co moţná nejspravedlivěji rozděleny mezi zúčastněné státy. Financování nákladů Jednou z nejoţehavějších otázek řízení přeshraničních krizí je otázka sdílení nákladů. Velice výstiţně tuto situaci poznamenal guvernér anglické banky, Bank of England, Marvyn King: „Finanční instituce jsou nadnárodní jen za svého života, ale národní, když umírají“37. Pokud se má tedy do budoucnosti opravdu zkoordinovat proces řešení přeshraničních krizí, je zapotřebí intenzivně pracovat na zásadách, které by stanovily, jak budou finanční náklady rozděleny mezi členské státy EU. Je nutné stanovit jasné povinnosti členských států EU, pokud jde o rozdělení fiskálních nákladů na řešení takových finančních krizí. Různé podoby insolvenčního zákona V současné době musí být kaţdá likvidace finanční instituce provedena v souladu s vnitrostátními insolvenčními řízeními a jakákoliv koordinace závisí pouze na dobrovolné spolupráci mezi jednotlivými vnitrostátními orgány a úřady států EU, které insolvenci řeší. 37 Diskusní příspěvek viceguvernéra ČNB M.Hampla na semináři Centra pro ekonomiku a politiku: Nová regulace finančních trhů – záchrana nebo zkáza? Praha, 7.října 2009, dostupné na www.cnb.cz 42 Tato spolupráce je mnohdy nedokonalá, jelikoţ se například nedokáţe účinně prosadit u finančních konglomerátů nebo mezinárodních holdingových společností. Z toho důvodu je zapotřebí stanovit závazný rámec pro spolupráci a výměnu informací mezi soudy a konkursními správci, kteří jsou zodpovědní za řízení týkající se přeshraničních subjektů. Nový koncept je tedy zaměřen na sblíţení insolvenčních pravidel tak, aby byl co moţná nejvíce usnadněn integrovaný přístup. Díky tomuto konceptu by se tak mohlo, za jednoznačně stanovených okolností, přistupovat k přeshraniční skupině jako k jednotnému celku. Tím by se potlačil pocit nespravedlnosti a neúčinnosti, který vyvolává tradiční koncept orientovaný pouze na jednotlivé subjekty. Při vytváření jednotlivých pravidel je ovšem potřeba zohlednit, ţe existují různé insolvenční reţimy s různými hmotně právními pravidly, která se musí u přeshraničních skupin zkoordinovat. Nově vzniklé právní rámce pro řešení přeshraničních krizí musí zajistit to, ţe vzniklé ztráty ponesou především akcionáři a nezajištění věřitelé a aţ v nejzazším případě stát a daňoví poplatníci. Tato podmínka je velice důleţitá pro to, aby se do budoucnosti vyloučil morální hazard finančních institucí, které nabyly pocitu, ţe jsou příliš velké na to, aby se dostaly do úpadku a mají pocit, ţe mají právo být zachráněny z veřejných financí. Současným politickým cílem je omezit systémové riziko zejména tím, ţe se zajistí, aby z politického nebo hospodářského hlediska nebyl úpadek ţádné banky nikdy zcela vyloučen. Ve zveřejněném pracovním dokumentu IMF bylo doporučeno, aby orgány dohledu měly tyto nástroje, které se jiţ uplatňují v některých členských státech38: pravomoci k usnadnění nebo provedení akvizice banky ve špatném finančním stavu nebo jejích obchodních aktivit soukromým sektorem pravomoci k převodu obchodních aktivit banky ve špatném finančním stavu na dočasnou strukturu „bridge bank“ s cílem zachovat její chod a následně ji prodat kupujícímu ze soukromého sektoru pravomoci k oddělení „čistých“ a „toxických“ aktiv mezi „dobré“ a „špatné“ banky prostřednictvím částečného převodu aktiv a pasiv 38 Sdělení Komise Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru, Evropskému soudnímu dvoru a Evropské centrální bance – Rámec EU pro řízení přeshraničních krizí v bankovním sektoru. Brusel ze dne 26.10.2009. str.10. 43 Moţnosti řešení přeshraničních krizí v současné době První moţnost spočívá ve vytvoření společného právního rámce pro koordinaci řešení krizí, který však bude i nadále uplatňován pouze na vnitrostátní úrovni. Druhá moţnost zahrnuje daleko komplexnější řešení, ale taková moţnost počítá s jednotným integrovaným trhem, který v EU zatím plně neexistuje. Jednalo by se o vytvoření jednotného orgánu, kterému by příslušelo řešení krizí u přeshraničních finančních skupin. I touto moţností se Evropská komise v současné době zabývá, ale zde je potřeba posoudit proveditelnost tohoto návrhu. Těţko se bude vytvářet společný orgán dohledu na úrovni EU, kdyţ v jednotlivých členských zemích EU existují odlišné jurisdikce. Integrace právních rámců jednotlivých členských zemí EU v současné době nepřichází v úvahu vzhledem k vysokým nákladům, jeţ by s sebou tyto změny nesly. Takţe v současné době zůstává pouze jediné řešení a to je vytvoření společných pravidel pro koordinaci a řešení finančních krizí na vnitrostátní úrovni. 4.2.3. Ratingové agentury a rating Všeobecně je rating vyjádřením o celkové úvěruhodnosti dluţníka ve vztahu k určitému dluhovému cennému papíru nebo jinému finančnímu závazku a je zaloţen na relevantních faktorech. Jinými slovy, rating vyjadřuje míru rizika spojeného s investováním, tj. pravděpodobnost, že daný subjekt dostojí svým závazkům39. Ratingové agentury jsou potom instituce, které přidělují jednotlivá ratingová hodnocení jak emitentům, tak i jednotlivým emisím daných finančních instrumentů. Mezi nejvýznamnější a nejznámější světové ratingové agentury můţeme řadit Standard & Poor´s, Moody´s nebo Fitch Ratings. V dnešní době si lze fungování globálních finančních trhů bez ratingů stěţí představit. Ratingové agentury totiţ poskytují investorům jednoduchou, jasnou a veřejně dostupnou informaci o pravděpodobnosti selhání dluţníků. Paradoxně je právě tato jednoduchost téţ nejslabším místem ratingu. Špatné pochopení nebo chybná interpretace ratingu můţe vést k nesprávným závěrům. Přitom všechny ratingové agentury zdůrazňují, ţe rating není investičním doporučením k nákupu nebo prodeji. Ratingové hodnocení není ani 39 BABOUČEK, Ivan a kolektiv. Regulace činnosti bank. str. 66 44 matematickým vyjádřením pravděpodobnosti, coţ znamená, ţe v ţádném případě nevyjadřuje míru rizika nesplacení závazku. Díky globalizaci finančních trhů a rozvoji stále sloţitějších úvěrových produktů se neustále zvyšuje závislost investorů na informacích, které jim ratingy poskytují. Ratingové agentury poskytují bankám i postupy pro hodnocení rizika defaultu a další podmínky, které musí daný strukturovaný produkt splňovat, aby mu byl udělen co nejvyšší rating. Ratingové agentury se tak vlastně staly v podstatě kvazi-regulátory sekuritizace, neboť to byly ratingové agentury, kdo u produktů nastavoval standardy, které bylo nutné plnit. Právě tato skutečnost je důvodem, proč jsou dnes ratingové agentury tolik kritizované za svou činnost v souvislosti se vzniklou finanční krizí. Důvěra investorů v hodnotnost ratingů byla po krizi silně otřesena, jelikoţ ratingové agentury nerozpoznaly hrozící rizika a hodnotily i ty nejrizikovější produkty nejvyšším ratingem. Problematika spolehlivosti ratingů se tak stala diskutovanou i na úrovni EU. Zde se hovoří hlavně o nutnosti větší transparentnosti praktik ratingových agentur a o rozšíření ratingových stupnic pro dluhopisy a strukturované produkty. V oblasti regulatorní se však vyuţívání ratingu v poslední době neustále zvyšuje. Díky zavedenému konceptu kapitálové přiměřenosti Basel II se role ratingových agentur posunula i do oblastí kapitálového vybavení regulovaných institucí. Při stanovování potřebného kapitálového krytí si mohou finanční instituce vybrat zda vyuţijí sluţeb externích ratingových agentur, nebo zda pouţijí svůj vlastní interní ratingový systém (tzv. IRB přístup). Vytvoření vlastních ratingových postupů je však značně náročná práce, coţ můţe být problémem zejména pro menší finanční instituce. Tyto menší finanční instituce volí raději sluţby externích ratingových agentur. Ratingové agentury působící v EU se řídí zejména Kodexem chování Mezinárodní organizace komise pro cenné papíry (IOSCO – The International Organization of Securities Commissions), který je zaloţen na dobrovolném dodrţování a je kaţdoročně posuzován Evropským výborem regulátorů trhů s cennými papíry (CESR – Committee of European Securities Regulators). Na úrovni EU však panuje všeobecná shoda, ţe se ratingové agentury podílely na vzniku finanční krize, neboť podcenily úvěrové riziko strukturovaných finančních produktů. Většina velice rizikových a posléze problémových produktů obdrţela od agentur nejvyšší moţná hodnocení. Dokonce i v situaci, kdy se trţní podmínky jiţ zhoršovaly, ratingové agentury své ratingy s ohledem na situaci neupravily. 45 Jedním z moţných důvodů, proč ratingové agentury zanedbaly své povinnosti, mohlo být to, ţe působily na oligopolním trhu40, který jim zajišťoval, díky vysokým bariérám vstupu do odvětví, jistou míru bezpečí. Ratingové agentury tak mezi sebou měly pouze omezenou motivaci soutěţit ve zkvalitňování prováděných ratingů. Komise EU byla proto poţádána, aby prošetřila moţné střety zájmů v procesu hodnocení, transparentnost metod ratingového hodnocení, procesy schvalování a prodlevy při opětovném posuzování ratingů. Regulace ratingových agentur Dne 12.listopadu 2008 uveřejnila Evropská komise konečný návrh Nařízení zavádějící plnou regulaci a dohled úvěrových ratingových agentur na úrovni EU. S ohledem na globální povahu ratingového odvětví bylo důleţité sjednotit podmínky ve Spojených státech amerických a v EU. Evropská unie tak stanovila předpisový rámec po vzoru z USA, který zde funguje uţ od léta 2006. Finální návrh nařízení má čtyři obecné cíle41. Účelem je zlepšit a zkvalitnit poskytované ratingy: zajistit, aby se ratingové agentury vyhýbaly při vytváření ratingů střetům zájmů, popřípadě, aby je vhodným způsobem řešily zlepšit kvalitu metodik, které ratingové agentury pouţívají a všeobecně zlepšit kvalitu poskytovaných ratingů zvýšit transparentnost tak, ţe bude pro ratingové agentury stanovena povinnost zveřejňování informací zajistit účinný rámec registrace a dohledu, aby se zabránilo regulační arbitráţi mezi jednotlivými jurisdikcemi v rámci EU V rámci návrhu musí být zachovány zásady subsidiarity a proporcionality. Smlouva o Evropském společenství (Smlouva o EU) stanovuje, ţe Evropská unie přijme opatření pouze v případě, ţe jednotlivé členské státy nemohou samy odpovídajícím způsobem dosáhnout stanovených cílů a ţe s ohledem na rozsah dopadu navrhovaného opatření je lze lépe zajistit na úrovni Společenství. Tato potřeba dodrţet zásadu subsidiarity se odvíjí 40 Taková trţní struktura na straně nabídky, kdy v oboru existuje pouze málo firem. Tyto firmy potom samy stanovují ceny a směr vývoje daného odvětví. 41 Nařízení Evropského parlamentu a Rady o ratingových agenturách, Brusel ze dne 12.11.2008. str. 4 46 hlavně od globální podstaty ratingových agentur. Na ratingy, které jsou vydané v jednom členském státě EU se totiţ spoléhají i ostatní účastníci trhu v celé EU. Výrazné nedostatky nebo neexistence regulačního rámce pro ratingové agentury v jednom státě EU by tak mohla mít velice nepříznivý vliv na finanční trhy v celé EU. Právě proto jsou pro budoucí ochranu investorů nezbytná přiměřená regulační pravidla platná v rámci celé EU. Je nanejvýš důleţité stanovit společná pravidla ohledně kvality ratingů, aby neexistovalo riziko, ţe jednotlivé státy přijmou na vnitrostátní úrovni odlišná opatření. Kdyby i do budoucnosti podléhaly ratingové agentury v kaţdé zemi jiným podmínkám, mohlo by to vést jen k dalším problémům. Komise má také za cíl sblíţit pravidla regulující činnost ratingových agentur na celosvětové úrovni. Podle Smlouvy o Evropském společenství dodrţuje návrh o ratingových agenturách téţ zásadu proporcionality. Nová regulace není zaměřena na všechny ratingové agentury, ale pouze na ty ratingové agentury, jejichţ ratingy jsou finančními institucemi vyuţívány k regulačním účelům. Mnoho základních ustanovení v novém návrhu je inspirováno Kodexem IOSCO, díky čemuţ se značně omezí náklady ratingových agentur na přizpůsobování se novým podmínkám, protoţe mnoho ratingových agentur jiţ Kodex dobrovolně dodrţuje. Obsah návrhu o regulaci ratingových agentur Návrh zavádí právně závazný reţim registrace a dohledu nad ratingovými agenturami vydávající ratingy, které jsou určeny k regulačním účelům úvěrových institucí, investičních podniků, pojišťoven a zajišťoven, subjektů kolektivního investování a penzijních fondů. Chtějí-li ratingové agentury opět získat důvěru investorů, je nezbytně nutné reformovat organizační poţadavky a vyřešit problematiku střetů zájmů. To vyţaduje změnu struktury vnitřního řízení, zavedení přísné vnitřní kontroly a jasné oddělení ratingové funkce od jiných obchodních zakázek. Aby se nadále zajistila nezávislost ratingového hodnocení, musí ratingové agentury předcházet střetu zájmů nebo odpovídajícím způsobem tyto střety regulovat. Ratingové agentury jsou dále povinny zveřejňovat kompletní, včasné, jasné, stručné a důleţité informace o vyskytnutých střetech zájmů a jsou povinny evidovat všechny významné hrozby, které ratingovou agenturu ohroţují. Mezi omezení, která ratingové agentury postihnou patří například to, ţe budou muset přestat poskytovat 47 konzultační a poradenské sluţby. Ratingové agentury musí také nově zavést transparentní vnitřní politiku a postupy hodnocení. Pro své ratingové aktivity musí vyčlenit dostatečný počet zaměstnanců s odpovídajícími znalostmi a zkušenostmi a přijmout vhodná opatření pro rotaci analytiků a osob schvalující ratingy. Odměny zaměstnanců, kteří jsou zapojeni do ratingového procesu, musí být stanovovány na základě kvality, přesnosti a integrity jejich práce. Kvalita ratingů Jelikoţ jednotliví investoři nemají dostatečné odborné znalosti nebo finanční a časové zdroje, aby si mohli sami vyhodnocovat situaci jednotlivých účastníků trhů, vyuţívají sluţeb externích ratingových agentur. Kromě toho ratingové agentury mnohdy vlastní informace, které nejsou obecně účastníkům trhu dostupné. Teoreticky jsou tedy ratingy vydávané ratingovými agenturami účinnými prostředky k měření a řízení úvěrových rizik, ale pouze jsou-li informace spolehlivé a kvalitní. Cílem navrhovaného řešení je zkvalitnit poskytované ratingy, coţ ovšem nadále nezbavuje investory nutnosti přistupovat k ratingům obezřetně a pečlivě a nezbavuje to nadále ani ratingové agentury odpovědnosti za provedené ratingy. Aby trh mohl kontrolovat jednotlivé praktiky ratingových agentur, musí ratingové agentury nově zveřejňovat své metodiky, postupy a modely podle kterých svá hodnocení vytvářejí. Metody tedy musí být striktně aktuální a neustále podrobované přezkoumávání. V okamţiku, kdy ratingová agentura změní svou pouţívanou metodiku, je povinna neprodleně upozornit o jakou metodiku se jedná a na jaké ratingy bude mít tato změna přímý vliv. Neustálá nutnost přezkoumávat své ratingy povede k aktuálnosti všech údajů a mělo by se tak předejít situaci, kdy ratingové agentury koncentrovaly úsilí pouze na prvotní ratingy a zanedbávaly následná sledování. Povinnost zveřejňování a transparentnosti Návrh ukládá ratingovým agenturám povinnost zveřejňovat ratingy neselektivně a včas. Cílem nového návrhu je téţ rozlišení ratingů pro sekuritizované produkty a pro ostatní produkty. Toho se dosáhne tak, ţe ratingové agentury musí nově vytvořit odlišné ratingové kategorie právě pro strukturované produkty a k nim poskytovat ještě dodatkové informace o jejich rizikovém profilu. Kromě nového nařízení zveřejňovat pouţité metodiky a postupy, musí ratingové agentury zveřejňovat i údaje o historických podílech selhání u jednotlivých ratingových kategorií a poskytovat regulujícím orgánům potřebné materiály, 48 například seznam dvaceti největších klientů. Aby se zajistila dostupnost všech poţadovaných údajů, vytvoří CESR veřejně dostupný centrální archiv těchto údajů. Poslední nařízení v této oblasti je, ţe ratingové agentury musí vydávat výroční zprávu o transparentnosti a vést záznamy o své činnosti. Registrace a dohled Činnost ratingových agentur, jejichţ ratingy jsou určené k regulatorním účelům, bude podléhat registraci. Návrh stanoví přibliţné podmínky a postupy pro udělení a zrušení registrace. Návrh zavádí jediný vstupní bod pro registraci, tím bude orgán CESR, který ideálně zajistí vyřizování ţádostí „pod jednou střechou“ a bude působit jako ústřední místo pro informování a koordinaci všech vnitrostátních regulátorů v zemích EU. Odpovědnost za registraci a dohled nad ratingovými agenturami bude mít orgán domovského členského státu EU, tj. státu, ve kterém má ratingová agentura sídlo. Jakoţto jediný vstupný bod, bude mít CESR právo aktivně se účastnit registračního procesu jiţ od jeho začátku a bude oprávněn předkládat doporučení k udělení nebo k odebrání licence. Registrace bude nabývat účinku po zveřejnění Komisí v Ústředním věstníku Evropské unie. Aby se zajistil účinný a efektivní dohled, návrh vyţaduje konkrétní formy spolupráce mezi příslušnými orgány členských států EU. Názorové střety Vlastnímu předloţení návrhu regulace ratingových agentur předcházela v roce 2008 rozsáhlá diskuze o moţné regulaci ratingových agentur na úrovni celosvětové i evropské. Některé členské státy EU k ní vyjádřily zdrţenlivý aţ negativní postoj. Jejich hlavním argumentem proti regulaci ratingových agentur je fakt, ţe udělování ratingu je obchod s důvěrou a mělo by být tedy v zájmu účastníků trhů poţadovat kvalitní rating. Mnozí téţ vyjádřili názor, ţe přínos regulace ratingových agentur je sporný z toho důvodu, ţe v USA regulace ratingových agentur existovala jiţ od roku 2006 a úvěrové krizi přesto nezabránila. Některé členské státy EU se domnívají, ţe by trhům spíše neţ nová regulace prospělo, zvýšení vlastní odpovědnosti investorů, aby jen slepě nepřebírali ratingy, ale sami se aktivně zajímali o pouţité metodologie a postupy. Rating by měl i nadále zůstat významným a kvalitním ukazatelem úvěrového rizika. Pro zachování stability na finančních trzích je ovšem důleţité jeho správné pochopení. To 49 znamená, ţe si investoři a finanční instituce, které rating vyuţívají, musí uvědomit, ţe rating nehodnotí trţní rizika ani rizika ztráty likvidity. 4.2.4. Systém odměňování pracovníků ve finančních institucích Po vypuknutí finanční krize se jedním z nejdiskutovanějších témat stal systém odměňování pracovníků ve finančních institucích. Zejména média a široká veřejnost začala bankéře a investiční poradce označovat za původce finanční krize. Názory na tuto problematiku se opět liší, ale díky všeobecně vysokému zájmu veřejnosti o toto téma se jím začaly zabývat i vlády v EU, stejně jako Kongres v USA. Nakonec se vlády zemí G20 na summitu v Pittsburghu42 shodly na potřebě regulovat odměny bankéřů ve finančním sektoru. Tato potřeba regulovat bankéřské platy je podepřena tvrzením, ţe finanční krize je důsledkem přehnaného rizika, které podstupovali manaţeři a bankéři finančních institucí, protoţe je k tomu struktura jejich odměňování motivovala. Kdyţ budou odměny omezeny, bankéři nebudou mít motiv riskovat a pravděpodobnost výskytu rizika se zmenší. Kritice byla podrobena také struktura bankéřských platů, ve kterých za poslední roky nebývale narostla tzv. pohyblivá sloţka, která byla navázána na výkonnost bankéře či manaţera, coţ je motivovalo ke stále větší produkci, nehledě na podstupovaná rizika. Komise tudíţ doporučila pro členské státy řadu zásad a postupů, které by měly na své finanční instituce uplatňovat. Po těchto doporučeních bude následovat i legislativní návrh43, který bude mít za úkol zahrnout systém odměňování do oblasti působnosti obezřetnostního dozoru. Nová legislativní úprava systému odměňování Nová politika odměňování v odvětví finančních sluţeb by měla být konsistentní s vhodným a účinným řízením rizik. Za tímto účelem bude snaha usilovat o přiměřenou rovnováhu mezi pevnou a pohyblivou sloţkou platu. Pevná sloţka platu by měla mít dostatečně vysokou úroveň, aby se bankéři nespoléhali výhradně na prémie a pohyblivá sloţka by měla být navázána na dlouhodobou výkonnost instituce. Velká část této pohyblivé sloţky by téţ měla být vyplácena aţ po uplynutí stanovené časové lhůty. Po uplynutí tohoto časového úseku by se zhodnotilo na základě ukazatelů rizika, likvidity a nákladů, zda byl uzavřený kontrakt kvalitní. V případě potvrzení kvality kontraktu by 42 43 Summit G20 v Pittsburghu proběhl ve dnech 24 - 25. září 2009. Předpokládané zveřejnění návrhu plánováno na podzim roku 2010. 50 zbývající sloţka platu byla bankéři vyplacena. Pokud by se ale ukázalo, ţe pohyblivá sloţka byla vyplacena na základě nesprávných údajů, finanční instituce by měla pravomoci vymáhat jiţ vyplacenou částku platu zpět. Nový návrh zavádí téţ zásadu proporcionality v odměňování v rámci finanční instituce, tzn. ţe platy vrcholových manaţerů budou v rámci finanční instituce srovnávány s platy jiných řídících a vedoucích pracovníků. Návrh nezapomíná ani na veřejně značně diskutované téma poslední doby, tzv. zlaté padáky. Nová legislativa stanovuje, ţe odstupné, nebo-li zlatý padák, bude vyplácen pouze v rámci vyčíslených stropů a nebude přiznáván v případě selhání manaţera/bankéře. Mezi další opatření patří například stanovení minimální doby pro nákup akciových opcí a akcií a povinnost drţet minimální část akcií aţ do konce zaměstnaneckého poměru. Ve věci správy politiky odměňování v rámci finanční instituce, má nová legislativa za cíl zlepšit dozor akcionářů nad politikou odměňování. Je důleţité, aby akcionáři pouţívali svá hlasovací práva ve věcech, které se odměňování týkají. Mezi další změny patří i to, ţe alespoň jeden člen výboru pro odměňování bude muset mít odborné znalosti z této oblasti. Kromě toho nové zásady uvádějí, ţe členové výboru pro odměňování budou mít povinnost být přítomni během zasedání valné hromady finanční instituce, na které se budou projednávat otázky spojené s odměňováním. Poněkud odlišné řešení se rozhodla zavést Velká Británie a Francie. Tyto země zavedly tzv. jednorázové zdanění odměn bankéřů. Nová 50% daň se ve Velké Británii týká bonusů, které přesahují 25 000 liber a ve Francii se tato jednorázová daň týká bonusů přesahující 27 000 eur. Většina bank však s tímto ustanovením nesouhlasí a bojí se, ţe jim kvůli této dani utečou ti nejlepší experti, kteří by mohli přejít ke konkurenci, na kterou se tato daň nevztahuje. Podle agentury Bloomberg je toto zdanění pochopitelné u bonusů v britských finančních institucích, jelikoţ do těch byla v krizi britská vláda nucena investovat značné mnoţství likvidity. Méně logická je však skutečnost, ţe tato daň je uvalena i na banky z jiných států, kteří ve finanční krizi britským daňovým poplatníkům ţádné finanční prostředky neodčerpaly. Nicméně podle některých odborníků by se zdanění bonusů mohlo velice snadno uchytit ve Spojených státech amerických, kde byl jiţ v současné době stanoven strop platů pro skupinu manaţerů největších finančních institucí, kterým americká vláda pomohla finanční krizi překonat prostředky z veřejných financí. 51 4.2.5. Basel II V roce 2007 vstoupily v platnost nové předpisy o kapitálové přiměřenosti pro peněţní ústavy, známé jako „směrnice Basel II“. Zavedením tohoto nového konceptu se reagovalo především na rychlý vývoj na finančních trzích. Pravidla kapitálové přiměřenosti z roku 1988, známá pod pojmem Basel I, jiţ například dostatečně nepokrývala podstupovaná rizika a nezohledňovala operační riziko v bankách. Cílem nového konceptu bylo především zvýšit bezpečnost a stabilitu finančních systémů, zavést přesnější pravidla pro řízení rizik, pro výpočet regulatorního kapitálu a zvýšit transparentnost na trzích prostřednictvím rozšířené povinnosti zveřejňovat informace. Tyto cíle společně vytvářejí „princip tří pilířů“. Při výpočtu kapitálového poţadavku je, dle prvního pilíře Basel II, nutné vzít v úvahu riziko úvěrové, trţní a operační. Kapitálový poţadavek se vypočítá jako součet těchto tří rizik. Druhý pilíř upravuje práva a povinnosti národních regulátorů a úřadů pro dohled. Jedním z nejdůleţitějších úkolů bankovního dohledu je kontrola spolehlivosti a prediktivní činnosti interních bankovních metod a měření rizik. Třetí pilíř, s názvem trţní disciplína, upravuje zveřejňování relevantních ukazatelů rizik. Podle tohoto pilíře jsou banky povinné informovat o měření rizik a vést dokumentaci o svém rizikovém profilu. 52 Procyklický charakter I kdyţ se Basel II oficiálně nepočítá mezi příčiny finanční krize, jelikoţ podle odborníků není v platnosti dostatečně dlouho na to, aby se prokázal jeho procyklický efekt, nelze uţ pouhou existenci tohoto efektu opomíjet. To, ţe se procyklický efekt tohoto konceptu neprojevil v současné době neznamená, ţe v budoucnosti nebude jádrem nových problémů. Procykličností finančního systému se rozumí schopnost zesílit kolísání ekonomické aktivity v průběhu hospodářského cyklu prostřednictvím procyklického poskytování úvěrů a dalších aktivit finančních institucí44. Procyklický efekt se v praxi projevuje tak, ţe v dobách hospodářské konjunktury jsou nejen bankami, ale i ratingovými agenturami podceňována rizika. A dochází k tomu právě proto, ţe v dobách hospodářského růstu většina dluţníků bank prosperuje, rizika jsou nízká, a proto mohou banky udrţovat niţší regulatorní kapitál. V této době si banky téţ dovolí pouštět se do rizikovějších investic a půjčovat dluţníkům, kteří jsou však bonitní pouze v dobách hospodářské konjunktury. Naopak v dobách hospodářské recese bonita dluţníků prudce klesá a tím se začne zvedat potřeba udrţovat vyšší regulatorní kapitál, coţ vede k útlumu v úvěrování. Tento přístup jen prohlubuje vzniklou recesi a platební potíţe většiny dluţníků. Důvod proč banky kopírují hospodářský cyklus je ten, ţe data která pouţívají ke svému analyzování pochází právě z ekonomiky. Takţe, ať uţ se banky spoléhají na sluţby externích ratingových agentur, nebo k oceňování rizik pouţívají vlastní modely, tak všechny metody vycházejí z dat, která v době prosperity poskytují příznivější obraz jak o klientech, tak i o úvěrovaných projektech. Na summitech G20 i Evropské unie byly nastoleny plány na obnovení stability finančního sektoru a mezi návrhy byl vznesen poţadavek omezit procyklické efekty v ekonomice. Z tohoto důvodu by měla být pravidlům Basel II věnována zvýšená pozornost. Řešení pro ztlumení procyklického efektu Existuje několik moţností, jak danou situaci řešit. Jednou z nich by mohl být návrat ke starší koncepci Basel I, který nevykazuje takový stupeň procykličnosti. Jenomţe tím by se finanční instituce vzdaly mnohých pozitivních výhod, které Basel II přináší. Kromě toho banky do zavedení koncepce Basel II jiţ mnohé investovaly. Jiným moţným přístupem je zavedení tzv. leverage ratio pro zmírnění procyklického charakteru. Leverage ratio je 44 FRAIT, Jan. KOMÁRKOVÁ, Zlatuše. Nástroje pro tlumení výkyvů v úvěrové dynamice v průběhu hospodářského cyklu. str. 70. prezentace z www.cnb.cz 53 vlastně dodatečný kapitálový poţadavek, který se přičte ke standardnímu kapitálovému poţadavku, v závislosti na probíhající fázi hospodářského cyklu. Dalším a moţná nejideálnějším řešením je zdokonalovat stávající koncepci Basel II. Přesněji řečeno zdokonalovat jednotlivé modely řízení rizik a potlačovat jejich procyklický charakter. 4.2.6. Alternativní investiční fondy Přestoţe správci alternativních investičních fondů45 (AIF – Alternative investment fund) nebyli příčinou finanční krize, ocitá se toto odvětví pod tlakem ze strany regulátorů finančních institucí. Finanční krize zvýraznila zranitelnost správců AIF vůči mnoha rizikům. Tato rizika se týkají převáţně investorů do těchto fondů, jejich věřitelů a obchodních partnerů. Rizika působící na AIF mohou být téţ hrozbou pro stabilitu a integritu evropských finančních systémů. Druh rizika Zdroj rizika • přímé vystavení systémově důleţitých bank odvětví Obezřetnostní správců AIF (systémová) rizika na • procyklický dopad stádního chování a soustředění rizik makroúrovni v určitých segmentech trhu a sniţování zadluţenosti na likviditu a stabilitu finančních trhů Obezřetnostní rizika na mikroúrovni • oslabení interních systémů řízení rizik, pokud jde o trţní rizika, rizika protistran, rizika bilanční likvidity a obchodní rizika • nedostatečné zveřejňování informací pro investory týkajících se investiční politiky, řízení rizik, interních Ochrana investorů postupů • střety zájmů a selhání řízení fondů, zejména s ohledem na odměny, oceňování a výkon administrativních činností Efektivnost a integrita trhu • dopad dynamického obchodování a postupů krátkého prodeje na fungování trhu • prostor pro zneuţívání trhu v souvislosti s některými 45 Kategorie investičních fondů, která je zásadně otevřena pouze institucionálním investorům (banky, podniky). Mezi alternativní investiční fondy patří například hedgeové fondy, realitní fondy a rizikový kapitál. 54 postupy, jako je např. krátký prodej • nedostatečná průhlednost při vytváření podílů ve Dopad na trh pro společnostech kótovaných na burze (např. prostřednictvím kontrolování podniků výpůjčky akcií, rozdílových smluv) nebo jednání ve shodě při aktivistické strategii • moţnost nesouladu pobídek ve správě portfoliových Dopad na společnosti společností, zejména ve vztahu k pouţívání dluhového kontrolované správci financování AIF • nedostatečná průhlednost a kontrola ze strany veřejnosti u společností, které jsou předmětem odkupu Zdroj: Návrh o správcích alternativních investičních fondů a o změně směrnic 2004/39/ES a 2009/…/ES, dostupné na europa.eu Návrh na regulaci AIF je součástí programu Komise pro rozšíření odpovídajících právních předpisů a dohledu na všechny subjekty a činnosti, které v sobě nesou významná rizika. Návrh má zavést harmonizované poţadavky na subjekty, které se zabývají správou a řízením alternativních investičních fondů. Tyto fondy jsou definovány jako veškeré fondy, které nejsou upraveny směrnicí o SKIPCP46. Správci AIF podle statistických údajů v současné době spravují majetek okolo 2 bilionů EUR. Sektor AIF zahrnuje převáţně zajišťovací fondy47, soukromé kapitálové fondy, nemovitostní investiční fondy, komoditní fondy, fondy pro investice do infrastruktury a jiné druhy institucionálních fondů. Obsah návrhu Návrh se vztahuje na všechny správce AIF působící v EU. Společným návrhem se zajistí, ţe všichni správci AIF vykonávající činnost v EU, budou podléhat jednotnému a účinnému dohledu. Nový reţim dohledu se uplatní bez ohledu na úřední domicil spravovaného AIF. Pro dodržení zásady proporcionality se nový návrh nevztahuje na správce AIF spravující portfolia AIF s aktivy do výše 100 milionů EUR nebo méně než 500 milionů EUR v případě správců AIF spravujících pouze AIF, které nevyužívají pákový efekt a které neudělují investorům práva na vyplacení během období pěti let po zřízení každého AIF48. 46 Směrnice 2009/…/ES o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se subjektů kolektivního investování do převoditelných cenných papírů (SKIPCP) 47 Známé pod označením hedgeové fondy 48 Návrh Směrnice Evropského parlamentu o správcích alternativních investičních fondů. Brusel dne 30.4.2009.str.8. 55 Podmínky výkonu činnosti a první povolení Všichni správci AIF budou muset k výkonu své činnosti v EU získat povolení od příslušného orgánu domovského členského státu a budou muset prokázat, ţe jejich znalosti jsou přiměřené k poskytování sluţeb správy AIF. Nadále budou muset správci AIF poskytovat podrobné informace o plánované činnosti AIF, o totoţnosti a vlastnostech spravovaných AIF, o řízení správce AIF a o opatřeních na oceňování a úschovu aktiv. Správci AIF budou muset téţ udrţovat minimální úroveň kapitálu. Návrh počítá se zavedením nových interních postupů k zajištění účinného řízení rizik. V neposlední řadě se návrh zabývá řízením střetů zájmů, řádným oceňováním aktiv a zabezpečením depozitních opatření. Zacházení s investory Návrh stanovuje minimální úroveň sluţeb ze strany správců AIF vůči jejich investorům. Podle tohoto návrhu budou muset správci AIF poskytovat investorům jasný popis investiční politiky fondu včetně popisu druhu aktiv, vyuţívání pákového efektu, politiky vyplácení za obvyklých i mimořádných okolností, postupů oceňování aktiv, podmínky úschovy, správy a řízení rizik a poplatků, výdajů a nákladů spojených s investicemi. Informační povinnost k regulačním orgánům Správci AIF budou muset, za účelem podpory obezřetnostního dohledu, příslušnému orgánu dohledu podávat pravidelně zprávy o trzích a nástrojích s nimiţ obchodují. Správci AIF budou téţ muset oznámit příslušným orgánům dohledu domovského státu EU údaje o totoţnosti spravovaného AIF, informace o trzích a aktivech, do kterých bude AIF investovat a informace ohledně řízení rizik. Poţadavky na správce AIF, kteří zastávají ve společnostech rozhodující podíl Návrh stanovuje správcům AIF povinnost poskytovat informace akcionářům a zástupcům zaměstnanců portfoliové společnosti, ve které správci AIF získali rozhodující vliv. V návrhu je uveden poţadavek, aby správci AIF kaţdoročně zveřejňovali informace o investiční strategii svého fondu a informace o výkonu portfoliové společnosti po získání rozhodujícího podílu. Poţadavek na zveřejňování těchto informací je reakcí na nedostatek strategických informací o tom, jak správci soukromých kapitálových fondů hodlají 56 spravovat nebo jak spravují portfoliové společnosti. Z důvodu zachování zásady proporcionality se návrh netýká získání rozhodujícího podílu v malých a středních podnicích. Práva správců AIF Správci AIF budou mít právo, s povolením domovského orgánu dohledu, nabízet své fondy investorům na území kteréhokoli členského státu EU. Pokud jde o nabízení fondů profesionálním investorům, tak státům EU nebude povoleno ukládat správcům AIF s domicilem v jiném členském státě EU dodatečné poţadavky. Přeshraniční nabízení sluţeb AIF bude podléhat pouze oznamovací povinnosti hostitelskému členskému státu. Návrh ovšem nestanovuje práva ve vztahu k nabízení AIF neprofesionálním investorům. Členské státy EU mohou povolit jejich nabízení neprofesionálním investorům v rámci svého území a mohou za tímto účelem uplatnit dodatečná regulační ochranná opatření. Aspekty týkající se třetích zemí Návrh povoluje správcům AIF s domicilem ve třetí zemi nabízet své fondy ve členských státech EU pod podmínkou, ţe bude přísně kontrolován výkon AIF v jejich jurisdikcích. Práva nabízet tyto AIF profesionálním investorům v EU nabudou účinku teprve tři roky po uplynutí lhůty pro provedení. Mezitím budou moci AIF s domicilem ve třetí zemi nabízet své sluţby profesionálním investorům v souladu s vnitrostátními právními předpisy členských států EU. Kromě toho návrh povoluje nabízení AIF s domicilem ve třetí zemi pouze v případě, ţe daná země domicilu uzavřela s členským státem EU, na jehoţ území bude AIF nabízen, dohodu na základě článku 26 vzorové úmluvy OECD o daních. Tím se zajistí, ţe vnitrostátní daňové orgány mohou od daňových orgánů třetích zemí získat veškeré informace, které jsou nezbytné pro uloţení daně domácím profesionálním investorům. Tři roky po uplynutí lhůty pro zavedení fondu se správcům AIF s domicilem ve třetí zemi umoţní nabízet své fondy v EU. Pro povolení působit jako AIF v EU bude ovšem ještě záleţet na tom, zda regulační rámec a opatření dohledu v dotyčné třetí zemi bude rovnocenné poţadavkům EU a zda budou mít hospodářské subjekty EU srovnatelný přístup na trh dané třetí země. Předávání informací a řešení sporů během spolupráce v oblasti dohledu Pro dosaţení účinného a koordinovaného dohledu nad AIF je nutná spolupráce jednotlivých členských zemí EU. Předpokladem pro účinný obezřetnostní dohled bude 57 včasné předávání klíčových informací jak na evropské, tak na celosvětové úrovni. Příslušné orgány dohledu kaţdého členského státu EU budou proto muset, v případě potřeby, veřejným orgánům v ostatních členských státech EU předávat relevantní údaje. V případě sporu mezi příslušnými orgány dohledu členských států EU bude věc předloţena výboru CESR ke zprostředkování, s cílem najít rychlé a účinné řešení. 4.2.7. Daňové ráje Daňové ráje, často označované termínem offshore centra49, jsou státy, které svým legislativním systémem umoţňují obchodním a finančním společnostem příznivý daňový reţim. Existence daňových rájů je zapříčiněna jednak neúměrným zdaněním v jednotlivých vyspělých státech a jednak tím, ţe mnohé společností vynaloţené náklady nejsou za daňové náklady ve vyspělých zemích vůbec povaţovány. Daňové ráje se řadí mezi systémové zdroje finanční krize. Offshore centra nabízejí pro jednotlivé společnosti určité výhody: flexibilní zákon pro zakládání obchodních společností ţádné nebo jen symbolické daně diskrétní bankovní sluţby přísné utajení jmen majitelů společností a čísel jejich účtů Daňové ráje jsou většinou země s malou rozlohou a s nízkým počtem obyvatel, které mají z geografického hlediska poměrně nevýhodnou polohu pro zřízení obchodních a výrobních sítí. Zahraniční společnosti do zemí daňových rájů přinášejí pracovní příleţitosti a napomáhají celkovému rozvoji dané oblasti. Odhadovaný počet offshore center dnes překračuje dvě stě. Mezi nejčastěji vyuţívaná offshore centra patří země jako Seychelly, Bermudy, Panama, Vanuatu, Monako, Kypr, Lichtenštejnsko, Hong Kong a Bahamy. Mezi hlavní faktory, které přispěly k rozvoji daňových rájů patří: rozvoj telekomunikací, které umoţnily online spojení s odlehlými oblastmi internacionalizace společnosti, ve které existují obrovské nadnárodní společnosti, které ztrácejí vazby se zeměmi svého původu a jejichţ akcie jsou v drţení akcionářů z různých zemí 49 Offshore je termín, který se v odborném jazyce pouţívá pro mezinárodní daňové plánování. Offshore společnosti jsou právnické osoby registrované v tzv. daňových rájích. 58 globalizace ekonomiky V dnešní době je velice těţké odhadnout, kolik majetku je drţeno v daňových rájích. Kvůli přísnému bankovnímu tajemství, neexistenci daňového přiznání a neexistenci devizové kontroly nelze sestavit ani přibliţná statistická data. Hrubé odhady se pohybují v rozmezí 15 aţ 50 % světového bohatství. Regulace daňových rájů Politici zemí G20 se na summitu v Londýně shodli na regulaci a na sankciování daňových rájů. Země G20 se na summitu rozhodly zasáhnout, jak proti daňovým rájům, tak i proti regulačním rájům. Skupina zemí G20 téţ odsouhlasila sestavení tzv. černých a šedých listin. Na černé listině budou uvedeny státy světa, které nedostatečně regulují svůj finanční sektor a vůči nimţ se budou do budoucnosti uplatňovat nejrůznější sankce. Na šedé listině budou uvedeny státy světa, které budou muset svůj regulatorní rámec zpřísnit. Orgán FSB navrhuje vyuţití tzv. pozitivních a negativních sankcí. Za pozitivní sankce se označují například nejrůznější pomoci na zlepšování regulatorních rámců. Mezi negativní sankce patří: zákaz mezinárodním společnostem investovat v daňových rájích publikace seznamu daňových rájů, které budou za porušování stanovených pravidel sankciovány zvýšení nákladů pro všechny společnosti a finanční instituce, které by se rozhodly spolupracovat s bankami ze zemí daňových rájů 59 5. Finanční sektor ČR v interakci s finanční krizí Jednotlivé vlády států světa přijaly v boji proti finanční krizi nejrůznější opatření. Mezi nejčastější státní zásahy, určené k záchraně finančního sektoru, patřily výkupy problémových cenných papírů navázaných na americké rizikové hypotéky vládními fondy, přímé kapitálové vstupy vlád do systémově důleţitých bank a garance depozit ze stran států. Jednotlivé centrální banky států, ohroţených finanční krizí, se uchýlily k rozsáhlým injekcím likvidity do svých peněţních systémů a ke sniţování úrokových sazeb. Česká republika se však jako jedna z mála zemí světa k podobným opatřením uchylovat nemusela, jelikoţ český finanční systém zůstal od globální finanční krize poměrně izolovaný. Důvodů proč tomu tak bylo, je hned několik: v České republice převaţuje tradiční konzervativní model bankovnictví české finanční instituce neměly přímé expozice vůči americkému trhu s hypotékami české banky nejsou závislé na půjčkách od ČNB poměr primárních vkladů a klientských úvěrů50 byl v České republice příznivější neţ ve většině zemí EU, banky měly tudíţ dostatek primárních zdrojů pro poskytování úvěrů a nemusely hledat rozsáhlé zdroje na finančním trhu nebo v zahraničí. Velký objem klientských vkladů chrání před vyschnutím likvidity na finančním trhu a zajišťuje mimo jiné nízké náklady zdrojů ve srovnání s jinými formami externího financování české banky téměř vůbec neposkytovaly úvěry na bydlení v cizích měnách český bankovní systém byl dobře kapitalizovaný a vysoce ziskový ve finančních institucích byl pouze zanedbatelný podíl „toxických“ aktiv (méně neţ 1% aktiv) finanční instituce vykazovaly trvalý přebytek likvidity Český hypoteční trh se od amerického trhu s hypotékami značně liší: růst českého hypotečního trhu byl zaloţený na hospodářském růstu ekonomiky 50 Financování klientských úvěrů primárními vklady v ČR je více neţ dvojnásobné oproti průměru původních členských zemí EU. 60 úvěrové standardy byly v České republice i před vznikem finanční krize přísné neexistovala zde silnější sekuritizace hypoték a transfer rizika mimo banku 5.1. Přenos finanční a ekonomické krize do českého finančního sektoru Dopady finanční krize na český finanční sektor nejsou přímé, ale zprostředkované. Česká republika se sice vyhnula přímému zasaţení finanční krize, ale stejně jako ostatní země světa je postiţena následnou ekonomickou krizí. Finanční krize v zahraničí ovlivňuje český finanční sektor nepřímými kanály, zejména prostřednictvím poklesu důvěry mezi jednotlivými finančními institucemi. V důsledku nedůvěry mezi finančními institucemi došlo k výraznému zvýšení volatility na světových finančních trzích, na světovém mezibankovním trhu poklesla likvidita a došlo ke zvýšení rizikových prémií na finančních trzích. Vlivem finanční krize došlo téţ k poklesu cen na trhu s nemovitostmi a k poklesu hodnot na akciovém trhu. V důsledku globalizace a začlenění České republiky do EU mají všechny tyto změny vliv i na český finanční sektor. V České republice se finanční krize projevila poklesem likvidity na domácím mezibankovním peněţním trhu a rovněţ poklesem cen na trhu vládních dluhopisů. Došlo téţ například ke zpřísnění úvěrových podmínek a k výraznému zpomalení tempa růstu poskytování úvěrů na bydlení, coţ mělo vliv na českou reálnou ekonomiku. Na českou ekonomiku ovšem nepůsobí pouze vnitřní finanční systém. Otevřenost české ekonomiky a její značná závislost na exportu činí Českou republiku závislou na situaci v zahraničí. Pokud ekonomická krize zasahuje státy, do kterých míří většina našeho exportu, tak se tato krize projevuje negativně i na hospodářství České republiky. Stejně jako český finanční sektor ovlivňuje ČNB, tak je ČNB ovlivňována zahraničními regulatorními institucemi. V některých státech světa došlo například k navýšení garancí bankovních vkladů na 50 000 EUR a k odstranění spoluúčasti vkladatelů. Některými regulatorními orgány byly téţ zakázány tzv. krátké prodeje s cílem ochránit trhy před spekulacemi a zvýšenou volatilitou. Těmito vnějšími regulatorními cestami byly do české ekonomiky vnášeny některé nesystémové prvky, které s sebou nesly rizika regulatorní arbitráţe. 61 5.2. Opatření ČNB a vlády zavedená ve vztahu k finančnímu sektoru Na sníţení trţní likvidity reagovala ČNB standardními měnovými opatřeními. Mezi ně patří zavedení dodacích facilit, jejichţ prostřednictvím mají banky moţnost v případě potřeby čerpat od ČNB likviditu na 2 týdny nebo 3 měsíce. Tento krok byl podniknutý s cílem oţivit peněţní trh. Ke zvýšení likvidity na trhu vládních dluhopisů přispěla moţnost pouţít vládní dluhopisy jako kolaterál při bankovních operacích. Mezi další opatření ze strany ČNB patří zavedení intenzivnějšího monitoringu. Tento intenzivní monitoring v sobě obsahuje denní sběr informací o: poţadavcích na hotovost (na jeden a dva dny dopředu) peněţním trhu a trhu s vládními dluhopisy (v reálném čase) finančních institucích s jednodenním zpoţděním - informace se podávají o likviditě, expozici v rámci skupiny, vkladech, limitech a výběrech z fondů peněţního trhu Tento intenzivní monitoring byl zaveden za účelem shromaţďovat informace z finančních institucí o bilancích toxických aktiv a kvůli získávání informací ze všech finančních skupin ve stejný okamţik daného dne (z bank, pojišťoven, investičních fondů, penzijních fondů). Vláda České republiky byla nucena pod tlakem ze zahraničí zvýšit hranici pojištění vkladů a odstranit spoluúčast vkladatele. Vláda ČR téţ začala pracovat na tzv. stimulačním balíčku pro případ poklesu hospodářského růstu pod 2%. 5.3. Národní ekonomická rada vlády Národní ekonomická rada, označovaná jako NERV, byla ustanovena 8.ledna 2009 jako poradní a konzultační orgán vlády České republiky pro oblast ekonomiky a národního hospodářství. Vznik tohoto poradního orgánu byl reakcí na světovou finanční a hospodářskou krizi. Mezi hlavní úkoly NERVu patřila analýza rizik a dopadů světové finanční krize na finanční sektor České republiky a vypracování návrhů a opatření, které by potencionální dopady finanční krize na český finanční sektor zmírňovaly nebo zcela eliminovaly. Činnost tohoto desetičlenného poradního orgánu byla koordinována předsedou vlády České republiky. Po předloţení „Závěrečné zprávy NERV“ ukončil tento poradní orgán dne 14.září 2009 svou činnost. 62 Závěrečná zpráva Závěrečná zpráva NERVu, kromě popisu příčin finanční krize a analýzy současného i minulého stavu české ekonomiky, obsahuje i popis vybraných problémových okruhů v hospodářské politice České republiky. Mezi tyto okruhy problémů patří: fiskální výdaje ve středním a dlouhém období, veřejné zadluţení, deficit veřejných financí a fiskální důsledky stárnutí populace korupce a veřejné zakázky financování podnikatelského sektoru zahraniční obchod a trh práce investice do vzdělání vliv politického cyklu na rozpočtovou rovnováhu Závěrečná zpráva NERVu se ve svých opatřeních nezaměřuje na bankovní sektor ani na úpravu regulace finančních institucí v České republice, jelikoţ v době finanční krize český bankovní sektor nevykazoval známky nestability. 63 6.Závěr V podmínkách trţního hospodářství je fungující a hlavně stabilní finanční systém jedním z nejdůleţitějších předpokladů pro správný chod ekonomiky státu, a proto je potřeba jeho stabilitu zajišťovat vhodně nastavenými regulatorními pravidly. Finanční krize z roku 2007 na téma regulace finančních institucí opětovně upozornila. Vláda Spojených států amerických i Evropské unie se snaţí stávající problémy na finančních trzích řešit právě reformami finančního sektoru. Ve Spojených státech amerických probíhala od 80.let 20.století deregulace a liberalizace finančních trhů. Zákony, které byly po Velké hospodářské krizi ustanoveny se postupně rušily nebo modernizovaly. Vláda prezidenta Baracka Obamy však v současné době představila návrh reformy finančních trhů, který s sebou opět nese přísná omezení. Přímo revoluční změnou ve struktuře amerického bankovnictví je poţadavek, aby došlo k oddělení vlastních obchodů banky od obchodů pro bankovní klientelu. Napříště by tedy banky podle této reformy musely své obchody na vlastní účet vydělit do dceřiných nebo přidruţených divizí. Podle mého názoru se tento tvrdý zásah do amerického bankovního sektoru podobá reformě, která ve Spojených státech amerických proběhla po Velké hospodářské krizi. Tehdy došlo v americkém finančním systému k oddělení komerčního a investičního bankovnictví. Obě tyto reformy mají dokonce totoţné příčiny. Jsou jimi trţní deformace zvané asymetrie informací a střet zájmů. Vláda Spojených států amerických se současnou reformou snaţí do budoucnosti zabránit tomu, aby investiční bankéři vyuţívali informace z obchodů svých klientů v obchodech prováděných na vlastní účet banky a aby se investiční bankéři nedostávali do konfliktních situací, ve kterých musí rozhodovat buď ve prospěch svého klienta, nebo své banky. Připravované reformy ve Spojených státech amerických by se opravdu daly nazvat revolucí v novodobém americkém finančním systému. Poprvé v historii finančních trhů dojde k regulaci trhů OTC, derivátových kontraktů i bankéřských platů. Dle mého názoru je však třeba dávat pozor na to, aby prováděné reformy finančního sektoru nebyly spíše kontraproduktivní. Jedním z největších problémů finančního sektoru v USA je tzv. asymetrie regulace, coţ znamená, ţe americký finanční systém není regulován rovnoměrně. Na jedné straně stojí extrémně přísná regulace (například v bankovnictví) a na straně druhé je regulace nulová (derivátové obchody, hypoteční prodej a hypoteční produkty). 64 Reformy finančního sektoru ve Spojených státech amerických by tak měly jít spíše cestou sjednocení regulatorních pravidel, čímţ by se v budoucnosti zabránilo tomu, aby neregulované finanční produkty způsobily rozvrat finančních trhů. Určitým procesem reformy by podle mého názoru měly projít i orgány regulace finančních institucí a orgány dohledu nad činností finančních institucí. Je nutné, aby orgány regulace i dohledu svou činností pokryly celý finanční trh tak, aby jiţ nevznikala tzv. hluchá místa bez regulace. Podle mého názoru se Evropská unie snaţí finanční krizi vyuţít k posunu v evropské integraci. Všechny nově navrhované reformy mají totiţ stejný jednotící prvek – integrace systémů regulace finančních institucí. Jedním z hlavních argumentů Evropské unie pro vytváření nových reforem je teze, ţe by jednotná evropská regulace finančních trhů a finančních institucí zabránila dopadům finanční krize. S tímto názorem ovšem nemůţu plně souhlasit. Naopak určitá rozmanitost regulačních systémů finančních trhů v jednotlivých členských státech EU a jejich vzájemná oddělenost zabránily tomu, aby se finanční krize přelévala z jednoho finančního trhu na druhý. Jak by to asi dopadlo v případě, ţe by všechny státy EU měly stejná pravidla regulace a dělaly by stejné chyby? Evropská unie je často kritizována za to, s jakou lehkostí dokáţe na kaţdý vyskytnuvší se problém vytvářet nové a nové regulující směrnice a normy. Je pravda, ţe v rámci procesu integrace členských států EU, je harmonizace legislativ a potaţmo i regulačních norem členských států EU ţádaná, ale musí být téţ správně načasovaná. Okamţité vytváření nadnárodních regulujících nebo dohledových institucí budí spíše dojem ukvapených řešení neţ promyšlených reforem. Zvláště v situaci, kdy nejsou sjednoceny ani dohledy nad finančními institucemi v rámci jednotlivých členských států. V první řadě by tedy mělo dojít ke konsolidaci dohledů na národní úrovni a aţ potom k vytváření nadnárodních struktur. Jedině tak budou vytvořeny stabilní základy pro efektivní nadnárodní regulaci a dohled nad finančními institucemi v rámci EU. I v případě budoucí konsolidace dohledů na nadnárodní úrovni by však měl být ponechán prostor pro dohledovou a regulatorní různorodost. Co mě naopak velmi zaujalo v nově připravovaných reformách, je snaha vypracovat krizová řízení pro přeshraniční finanční instituce. V současné době, kdy finanční instituce v rámci jednotné bankovní licence působí ve více členských státech EU, je potřeba, aby byla, v případě hrozící finanční krize, pomoc těmto finančním institucím jednotná. 65 Společná legislativa v tomto případě umoţní koordinovanou pomoc a povede ke sníţení nákladů na záchranu těchto finančních institucí. Všeobecným problémem struktury Evropské unie je to, ţe nemá vybudované pevné základy. Jednotlivé integrační stupně nebyly ještě plně dotaţené a i kdyţ v Evropě funguje společný finanční trh, neexistuje společný daňový poplatník. Dokud nebudou zharmonizované základní legislativy členských států EU, nebude moţné integrovat legislativu ohledně finančních institucí a finančních trhů. Vzniklá společná legislativa se bez pevných základů v budoucnosti zhroutí. Jelikoţ Česká republika nebyla finanční krizí přímo zasaţena, nechystá ČNB ani vláda ČR ţádné reformy českého finančního sektoru. V rámci začlenění České republiky do Evropské unie však lze očekávat, ţe reformy Evropské unie v regulaci finančních institucí budou mít dopad i na Českou republiku. Všeobecně vykázaly největší stabilitu v období finanční krize finanční instituce ve státech, které byly finanční krizí postiţeny relativně nedávno (ČR, Slovensko, skandinávské země - především Finsko, Mexiko). Česká republika byla poslední finanční krizí postiţena v roce 1997 a od té doby si finanční instituce v ČR drţí konzervativní přístup jak k úvěrům, tak k rizikovým nástrojům a úvěrům v cizích měnách. Tento konzervativní přístup finančních institucí napomohl tomu, ţe Česká republika, jako jedna z mála zemí světa, nemusela své finanční systémy zachraňovat státními intervencemi nebo injekcemi likvidity. Česká republika patří mezi nejvíce otevřené ekonomiky světa a je tak závislá na prosperitě ostatních zemí, zejména zemí, kam míří její export. Při daných dopadech finanční a hospodářské krize na ekonomiku České republiky jsou moţnosti reakce vlády ČR v krátkodobém horizontu poměrně omezené. Z pohledu krátkodobého období je nejdůleţitějším úkolem udrţet makroekonomickou stabilitu státu, důsledně řídit deficit veřejných financí a učinit všechna opatření, která pomohou zvýšit odolnost podniků a domácností vůči vnějším šokům. Ze střednědobého a dlouhodobého pohledu je potom na místě provést reformy vybraných oblastí v hospodářské politice státu. Finanční krize z roku 2007 měla za následek největší objem státních intervencí do finančního systému v novodobé historii finančních trhů. Mnoho států světa muselo své finanční instituce zachraňovat z veřejných prostředků, coţ nezůstane bez následků. Pravé nebezpečí, které z této finanční krize plyne, spočívá v obrovském zadluţení států, coţ je situace, která můţe zejména budoucím generacím způsobit závaţné problémy. 66 Všeobecně by reformy finančního systému měly do budoucnosti zajistit, aby jakákoliv sanace finančních institucí nezatěţovala daňové poplatníky státu a aby moţnost záchrany finančních institucí ze strany státu nebo centrální banky byla pouze omezená. Snaha přespříliš spoutat finanční trhy novými regulacemi by mohla vést ke zhoršení jejich fungování, coţ by jednotlivé státy pocítily ve zpomalení jejich hospodářského růstu. V regulaci finančních systémů, stejně jako v regulaci finančních institucí je zapotřebí, aby se předcházelo extrémním situacím. Na druhou stranu však přehnaná regulace ohroţuje ekonomický rozvoj státu. Do budoucnosti je proto důleţité nastavit přiměřená, ale přísná pravidla regulace, která umoţní jak plynulý rozvoj finančních trhů, tak i jejich stabilitu. Probíhající reformy finančního systému v USA, v Evropské unii i v České republice jsou na postu politickém i odborném velmi diskutovaným tématem, ale je předčasné činit nějaké hlubší závěry, jelikoţ celá tato problematika je ještě v jednání. Závěr této knihy práce jsem formuloval jako svůj osobní pohled na probíhající reformy finančního systému a z tohoto důvodu si myslím, ţe jsem cíl upozornění na objektivní i subjektivní okolnosti pro rozšíţení diskuze tohoto tématu splnil. 67 Seznam pouţité literatury a zdrojů Bibliografie 1. BABOUČEK, Ivan a kolektiv. Regulace činnosti bank. 1.vydání. Bankovní institut vysoká škola, a.s. Praha 2005, ISBN 80-7265-071-8 2. FOSTER, John Bellamy; MAGDOFF, Fred. Velká finanční krize: příčiny a následky. 1.české vydání. Grimmus, 2009. ISBN 978-80-902831-1-4 3. HOLMAN, Robert. Ekonomie. 4.vydání. C.H.Beck, 2005. ISBN 80-7179-891-6 4. JÍLEK, Josef. Peníze a měnová politika. Praha: GRADA Publishing, a.s. 2004. ISBN 80-247-0769-1 5. KOHOUT, Pavel. Finance po krizi: důsledky hospodářské recese a co bude dál. 1.vydání. Praha: GRADA Publishing, a.s. 2009. ISBN 978-80-247-3199-5 6. KOLEKTIV AUTORŮ. Bankovnictví. 6.vydání. Bankovní institut vysoká škola, a.s. Praha 2006, ISBN 80-7265-099-8 7. KRUGMAN, Paul. Návrat ekonomické krize. Nakladatelství Vyšehrad. Praha 2009. ISBN 978-80-7021-984-3 8. PAVELKA, František; BARDOVÁ, Dagmar; OPLTOVÁ, Radka. Úvěrové obchody. 1.vydání. Bankovní institut vysoká škola, a.s., 2001. ISBN 80-7265-037-8 9. PAVLÁT, Vladislav. Centrální bankovnictví. Vysoká škola finanční a správní, o.p.s. Praha 2004. ISBN 80-86754-29-4 10. SCHILLER, R. Bradley. The macro economy today. 8.edition. The american University. ISBN 0-07-366277-1 11. SOROS, George. Nové paradigma pro finanční trhy: úvěrová krize 2008 a co dál. 1.vydání. ELK a Nakladatelství Vyšehrad. Praha 2009. ISBN 978-80-7021-997-3 12. SŮVOVÁ, Helena a kolektiv. Specializované bankovnictví. 1.vydání. Bankovní institut vysoká škola, a.s. Praha 1997. ISBN 80-902243-2-6 Webové stránky 1. Česká národní banka - www.cnb.cz 68 2. Wikipedia - www.wikipedia.org 3. Evropská komise - ec.europa.eu 4. Federální rezervní systém - www.federalreserve.gov 5. Euroskop - www.euroskop.cz Elektronické prezentace z České národní banky 1. ČNB. Miroslav Singer. Finanční krize: příčiny a možné dopady na českou ekonomiku. Appia 29.10.2008. 2. ČNB. Miroslav Singer. Globální krize a česká ekonomika očima ČNB. Ostrava 23.2.2009 3. ČNB. Poslání České národní banky při dohledu nad finančním trhem České republiky. 4. ČNB. Eva Zamrazilová. Světová finanční krize a její důsledky pro českou ekonomiku. Brno 2.-3.12.2008 Elektronické prezentace z Evropské komise 1. KOM. Nařízení Evropského parlamentu a Rady o ratingových agenturách. Brusel. 12.11.2008. 2. KOM. Doporučení Komise doplňující doporučení 2004/913/ES a 205/162/ES, pokud jde o systém odměňování členů správních orgánů společností kótovaných na burze a doporučení Komise o politikách odměňování v odvětví finančních služeb. Brusel. 30.4.2009. 3. KOM. Rámec EU pro řízení přeshraničních krizí v bankovním sektoru. Brusel. 20.10:2009. 4. KOM. Směrnice Evropského parlamentu a Rady o správcích alternativních investičních fondů a o změně směrnic 2004/39/ES a 2009/…/ES. Brusel. 30.4.2009 5. KOM. Evropský finanční dohled. Brusel. 27.5.2009. Ostatní elektronické prezentace 1. MFČR. Klára Hájková. Finanční krize a předsednictví ČR v Radě EU. 9.12.2008 2. Larosière report. The High-level group of financial supervision in the EU. Brusel. 25.2.2009. 3. Národní ekonomická rada vlády. Závěrečná zpráva. Září 2009. Dostupné z webových stránek www.vlada.cz 69 4. Board of Governors of the Federal Reserve systém. Washington, D.C. Purposes & Functions. Seznam obrázků 1) Měnové distrikty ve Spojených státech amerických 2) Fáze hospodářského cyklu 3) Schéma struktury BASEL II. Seznam příloh 1) Prvky globálního finančního systému a vztahy mezi nimi 2) Organizační struktura České národní banky 3) Přehled orgánů Evropské centrální banky 4) Graf 1 – Míra osobní úspory 5) Graf 2 - Nárůst dluhu hypoték na domy v USA 6) Graf 3 – HDP a celková míra zadluţení v USA 7) Graf 4 – Celková míra zadluţení v USA jako procentuální podíl z HDP 8) Struktura Evropské rady pro systémová rizika (ESRC) 9) Struktura Evropského systému orgánů finančního dohledu (ESFS) 10) Evropský rámec pro ochranu finanční stability 70 Příloha č. 1 Prvky globálního finančního systému a vztahy mezi nimi GLOBÁLNÍ FINANČNÍ SYSTÉM NEFINANČNÍ SEKTOR finální dluţníci úvěry FINANČNÍ SEKTOR finanční zprostředkovatelé banky vklady NEFINANČNÍ SEKTOR primární věřitelé domácnosti pojišťovny domácnosti podniky fondy podniky instituce kapitál. stát a obce stát a obce zahraničí finanční závazky trhů - organizátoři - obchodníci finanční závazky a sluţby Orgány finančního dohledu Zdroj: SŮVOVÁ, Helena a kolektiv. Specializované bankovnictví. str.13 zahraničí Příloha č. 2 Organizační struktura České národní banky Českou národní banku tvoří hlavní ústředí v Praze, pobočky a účelové organizační jednotky. Nejvyšším řídícím orgánem je Bankovní rada České národní banky, která určuje monetární politiku, nástroje pro její uskutečňování a rozhoduje téţ o zásadních měnových opatřeních ČNB. Bankovní rada podle zákona o ČNB zejména: stanovuje zásady činnosti a obchodů České národní banky schvaluje rozpočet České národní banky stanovuje organizační uspořádání a působnost organizačních jednotek České národní banky stanovuje druhy fondů banky, jejich výši a pouţití stanovuje rozsah úvěrů státnímu rozpočtu (tzv. úvěrový rámec země) uděluje souhlas k podnikatelské činnosti zaměstnanců České národní banky Bankovní rada je sedmičlenná. Jejími členy jsou guvernér, dva viceguvernéři a další čtyři vedoucí pracovníci České národní banky. Všechny členy Bankovní rady odvolává a jmenuje prezident České republiky na dobu šesti let. Nikdo nesmí zastávat funkci člena Bankovní rady více neţ dvakrát. Jednání Bankovní rady předsedá guvernér, v jeho nepřítomnosti jím pověřený viceguvernér. Bankovní rada přijímá svá rozhodnutí prostou většinou hlasů a je usnášeníschopná, je-li přítomen guvernér nebo jím pověřený předsedající viceguvernér a alespoň další tři členové Bankovní rady. V případě rovnosti hlasů rozhoduje hlas předsedajícího. Jménem České národní banky jedná navenek guvernér. V době jeho nepřítomnosti ho zastupuje jím pověřený viceguvernér. Příloha č. 3 Přehled orgánů Evropské centrální banky Výkonná rada (Executive Board) Rada guvernérů (Governing Council) Generální rada (General Council) Prezident (President) Sloţení prezident ECB viceprezident ECB další 4 členové rady Funkční období je osmileté bez moţnosti opakování. Členové musí být státní příslušníci zemí EU. členové Výkonné rady guvernéři centrálních bank zemí eurozóny prezident ECB viceprezident ECB guvernéři centrálních bank všech 27 zemí EU - Zasedání Zpravidla kaţdé úterý Alespoň 10 x ročně, v současné době zasedá jednou za 2 týdny zpravidla ve čtvrtek 4 x za rok, většinou jednou za 3 měsíce, zpravidla ve Frankfurtu nad Mohanem Zván na zasedání Euroskupiny, neformální setkání ministrů financí a hospodářství zemí eurozóny, můţe se účastnit zasedání Rady EU Úkoly zodpovědná za činnost ECB příprava zasedání Rady guvernérů provádění měnové politiky eurozóny řízení běţné činnosti ECB hlavní rozhodovací orgán ECB emise bankovek v EU sběr statických informací vydávání zpráv o měnové politice a aktivitách ESCB vytváření pravidel pro standardizaci operací prováděných centrálními bankami Vytvořen na dobu přechodnou, plní převzaté úkoly od Evropského měnového institutu, po zavedení eura ve všech zemích bude rozpuštěn Provádí měnovou politiku v souladu s rozhodnutími Generální rady ECB Příloha č. 4 Graf 1 – Míra osobní úspory v USA Zdroj: SOROS, George. Nové paradigma pro finanční trhy – úvěrová krize 2008 a co dál, str. 82 Příloha č. 5 Graf 2 – Nárůst dluhu hypoték na domy v USA Zdroj: SOROS, George. Nové paradigma pro finanční trhy – úvěrová krize 2008 a co dál, str. 83 Příloha č. 6 Graf 3 - HDP a celková míra zadluţení v USA Zdroj: FOSTER John Bellamy, MAGDOFF Fred, Velká finanční krize – příčiny a následky, str. 46 Příloha č. 7 Graf 4 - Celková míra zadluţení v USA jako procentuální podíl z HDP Zdroj: FOSTER John Bellamy, MAGDOFF Fred, Velká finanční krize – příčiny a následky, str. 47 Příloha č. 8 Struktura Evropské rady pro systémová rizika (ESRC) Složení Evropské rady pro systémová rizika (ESRC) Členové: – předseda: prezident ECB, – místopředseda (volený členy ESRC), – guvernéři 27 národních centrálních bank, – viceprezident ECB, – předsedové tří evropských orgánů dohledu, – člen Evropské komise Pozorovatelé: – zástupce vnitrostátních orgánů dohledu doprovázející guvernéra centrální banky podle vzorce 1+1, – předseda EFC. Vedoucí úlohu ve finančním dohledu budou mít centrální banky členských zemí EU. Dále zde budou zasedat také předsedové tří evropských orgánů dohledu ESFS a vysocí představitelé vnitrostátních orgánů dohledů členských zemí. Předsedové ESFS zde zasednou proto, aby byl zajištěný tok informací mezi orgány ESRC a ESFS a mohlo se tak při vyhodnocování rizik vycházet z co moţná největšího počtu makroekonomických a mikrofinančních údajů. Guvernéra kaţdé centrální banky bude moci doprovázet jeden vysoký představitel vnitrostátního orgánu dohledu v roli pozorovatele (tzv. vzorec 1+1). V závislosti na aktuálně projednávaných otázkách si bude moci guvernér zvolit doprovázejícího představitele podle potřeby. Dalším členem ESRC bude zástupce Komise, který bude v orgánu zajišťovat celoevropský pohled na projednávané téma. V roli pozorovatele bude zasedat ještě předseda Hospodářského a finančního výboru (EFC – European Finance Consulting), který zde bude zastupovat ministry financí ze zemí EU. Jednotlivých zasedání ESRC budou mít právo zúčastnit se všichni - členové i pozorovatelé, ale pro zjednodušení procesu budou mít hlasovací právo pouze členové. Příloha č. 9 Struktura Evropského systému orgánů finančního dohledu (ESFS) Složení Evropského systému orgánů finančního dohledu (ESFS) I. Řídící výbor - zástupci tří evropských orgánů dohledu a Komise II. Tři evropské orgány dohledu Dozorčí rada evropských orgánů dohledu: - předseda evropských orgánů dohledu - předsedové příslušných vnitrostátních orgánů dohledu Pozorovatelé: - zástupce Komise - zástupce ESRC - zástupce příslušného vnitrostátního orgánu dohledu z kaţdé země EHP Správní rada evropských orgánů dohledu: - zástupci příslušných vnitrostátních orgánů dohledu a Komise III. Vnitrostátní orgány dohledu Kaţdý ze tří orgánů dohledu bude mít dozorčí radu, skládající se ze zástupců příslušných vnitrostátních orgánů dohledu. Předsedou této dozorčí rady bude předseda příslušného evropského orgánu dohledu. Zástupci Komise, ESRC a orgány dohledu ze zemí EHP budou v dozorčí radě zastávat post pozorovatelů. V souladu se současnou legislativou bude ustanovena Správní rada, která bude mít na starosti obecné provozní záleţitosti, jako jsou například rozpočty ESFS. Předsedové těchto tří evropských orgánů dohledu budou vybíráni na základě otevřené soutěţe a jejich jmenování bude potvrzeno Evropským parlamentem na dobu pěti let. Do struktury bude také začleněn tzv. zastřešující řídící výbor, který bude zajišťovat vzájemné komunikování, spolupráci a jednotný přístup k dohledu mezi těmito evropskými orgány dohledu při řešení meziodvětvových problémů. Příloha č. 10 Evropský rámec pro ochranu finanční stability 5 6