AMARCORD - Federico Fellini

AMARCORD - Federico Fellini
Rimini je malé městečko v Itálii, kde jak b y se na první pohled mohlo zdát
zastavil čas. Poněvadž jsme ale ve třicátých letech, skutečnost je trošku jiná.
Na vzestupu je fašismus, který ovlivňuje zdejší populaci (ať chce nebo ne).
Přesto se ob yvatelé Rimini snaží dodržovat zdejší tradice, jako je třeba vítání
jara spojené s rituálem pálení čarodějnice. A proč vlastně tuto tradici
dodržují?
V úvodu filmu zazní slova místního bezdomovce Giudizi, který říká:“Kd yž
jarní sníh přichází, studená zima odchází.“ Pro místní je to očividně
velkolepá událost. Celé město se sejde na náměstí u hranice a společně se
veselí nad koncem studené zim y a příchodem jara. Oslavování je očividně
stmelujícím prvkem, drží ob yvatele městečka pohromadě. V Amarcordu jsou
si lidé právě dík y tradicím bližší, což bohužel neplatí v dnešní době.
Tento charakteristick ý znak se mi na Fellinim líbí nejvíce. Popisoval život
ob yčejn ých lidí, v ob yčejném italském městě, v době, kd y se lidé ještě o sebe
zajímali. Radost z padajících vloček, kterou prožívají ob yvatelé Rimini, jsem
už dlouho nikde nepozoroval. Kdo b y dnes kvůli této maličkosti odešel z kina,
běhal po ulici a chytal vločk y? Snad už jen malé děti. A to je škoda, že
chceme b ýt jen velk ými dospělák y.
Do teď jsem mluvil v ýhradně o skupině, ale co jednotlivci?
Má tento film vůbec své hrdin y? Lidi, o kterých stojí za to se zmínit? Nebo
jsou to jen mravenci ztraceni někde v mraveništi města, na které se občas
zaměří pohled kamery?
Tento film je v ýhradně o lidech, o ob yčejn ých lidech. O jednotlivcích, kteří
dohromad y tvoří rodin y, part y kamarádů, město, … svět. A k ým jin ým b y
měli b ýt, než hrdin y sv ých vlastních životů?
Každ ý z nás si žije to své dobrodružství, kterému se říká život. Pravdou je,
že ne každ ý z nás má život tak „bohatý“. Kd yb y ale nebylo právě této
rozmanitosti, tak b y to b yla docela nuda. Představte si kd yb ychom všichni
v ypadali a chovali se stejně. Podle čeho by jsme si pak v našem světě v ybírali
partnerk y, partnery a přátele? Podle ničeho! Strašná představa!
A přesně tak je tomu i ve filmu. Každ ý hrdina je úplně jiný, prostě svůj.
Jedním z hrdinů je i Titto a jeho kamarádi. Jsou to normální kluci, jak ým
jsem b yl i já v jejich věku. Vym ýšlejí spolu lumpárn y a mají velmi podobné
sn y (hlavně o ženách). Co se t ýče této tématik y, nejvíce mě zaujali Titto a
Ciccio, kteří jsou oba nešťastně zamilovaní.
1
Ciccio mi připomíná mou maličkost, kd yž jsem b yl zhruba ve stejn ých
letech. Poletuje okolo dívk y, která o něj vůbec nejeví zájem. Je to dost
v yčerpávající, přímo jsem se vžil do jeho role a dost jsem litoval jeho
beznaděj. Naopak pěkné b ylo, jak si na závodech představoval sebe jako
závodníka a jí jako svou fan ynku, kterou nakonec pošle do háje. Na rozdíl od
představ Titta, který si snil o tom, jak je obletován Gradiscou, do které je
také bláznivě zamilován.
Gradisca je velice zvláštní postavou příběhu. Neodolatelná a zároveň
nedostupná pro celé město. Gradisca je žena ve středních letech, která pracuje
v místním kadeřnictví. Všemi svobodn ými muži je obletována. Ví o sobě, že
je krásná, a trochu toho i v yužívá. S muži zásadně jen flirtuje. Nic víc. Na
první pohled to působí dojmem, že opravdu nikoho nechce, jako b y jí tato role
v yhovovala, nikoho si nepřipustí blíž k tělu (legrační b yla scéna v kině, kd yž
si k ní přisedne Titto a sahá jí na nohu a ona ho „odpálkuje“ slov y: „Hledáš
něco?“). V hloub y duše je ale nešťastná, protože hledá toho pravého.
Zamilovaná je do tehdejší Holl ywoodské hvězd y Garyho Coopera. A podle něj
tak y hledá muže sv ých snů, který se bohužel ne a ne objevit. Krásní a bohatí
elegáni se jen tak neprocházejí po zapadlých ulicích malého městečka (tak na
mě Rimini působí). Na konci filmu svoji lásku opravdu najde, ale jak už to
tak v životě b ývá, vůbec se nepodobá jejím představám. I když v jejích očích
možná ano.
Jedna z dalších postav, na kterou Titto m yslívá a kvůli které si chodí
kupovat cigaret y do místního obchůdku, je robustní majitelka. Imponují mu
její velká ňadra, na která m yslel při zpovědi a s kterými měl svůj první
sexuální zkušenost. Pro Titta to b yl jistě největší zážitek jeho života. Pro ní
jen malé vzrušení v každodenním shonu.
Kd yž jsem psal o zpovědi, vzpomněl jsem si na faráře. Tento člověk mi
připomíná proč nemám moc v oblibě církev, jako organizaci. Místo toho, ab y
se plně věnoval chlapcům při jejich zpovědi, zajímal se o květin y na oltáři,
stále si čichal k rukám, jestli mu náhodou nezapáchají, a vůbec ho zajímalo
všechno okolo jen ne jeho práce faráře. Vlastně jedna věc ho zajímala. Ptal se
dokola na jedinou otázku: „Dot ýkáš se?“ každého chlapce. Než jako starost to
v yznělo spíše úch ylně. Je možné, že moje postavení k církvi je ovlivněno
mojí babičkou, která má s církví nedobrou zkušenost. Proto vidím převážně
jen to špatné, ale na chování faráře jsem opravdu nic dobrého neviděl.
V faráři spatřuji jedinou zápornou postavou celého filmu, samozřejmě
mimo role fašismu. Ukázal církev jako organizaci, která tu není pro lidi,
n ýbrž že lidé jsou tu pro církev. Bez sv ých oveček b y všichni hodnostáři žili
2
dost možná v chudobě a dost možná b y také museli pracovat. Podle mého
názoru b y to teprve potom b yla ta správná církev, která tu je pro svého Boha
a ne pro své bohatství.
V neposlední řadě jsou hrdin y filmu i všichni členové Tittovi rodin y.
Rodina jako celek je podle mého názoru pro člověka to nejdůležitější. Bez ní
je člověk v životě sám a to nejen fyzick y, ale i duševně. K rodině patří každ ý
její článek. Například mal ý bratr, který hraje v Tittově životě poměrně malou
roli, nebo služka, která pomáhá v domácnosti.
Hlavou rodin y je, jak už to b ývá otec. Aurelio je pracovit ý a starostliv ý
muž. Z dělníka se vypracoval na mistra stavb y. Odměnou za těžkou práci b y
mu b yl klid u oběda. Bohužel se mu ho nedostává, protože u stolu sedává celá
jeho rodina. Dva teenageři, senilní otec a bratr jeho manželk y Mirand y.
Miranda, která pečuje o domácnost je hodná, starostlivá a tak y trochu
h ysterická. Pěknou ukázkou jejich společného života je právě oběd, u kterého
se všichni sešli. Tam je krásn ý příklad toho, čemu se říká „italská
domácnost“. Hádk y a příval y emocí jsou v této rodině na denním pořádku.
Aurelio, jako spousta rodičů, má pocit, že všichni mladí jsou kriminálníci,
včetně jeho dětí a Miranda, jako matka, se jich naopak zastává. Dost mi to
připomíná a evokuje obrázek běžné rodiny.
Pak je tu ještě děda, který už moc do běhu rodin y nezasahuje. Vzpomíná
jen na mládí a na to, jak si užíval. Vtipně působila scéna, kd y se ztratil
v mlze a m yslel si, že zemřel. Moje babička také dost často myslí na smrt,
takže si dokážu představit takového člověka v podobné situaci. Hned uvažuje
o tom, že už umřel a je někde na cestě ke sv ým blízk ým. Ve filmu to v ypadalo
legračně, ale ve skutečnosti, je to smutné.
Další poměrně malou roli v rodině hraje Aureliův bratr Teo. Žije v blázinci
a jednou ročně ho Aureliova rodina v yveze na v ýlet, kde vždy udělá nějakou
ostudu.
Posledním členem rodin y je bratr Mirandy. Titto o něm mluví pouze jako o
strýci. Dost se prosazuje ve fašistickém hnutí, kde má docela dobrou pozici.
Dík y tomu patří ve městě k v yšší třídě. Vidět to b ylo například při nočním
v ýletu na moře, kde chtělo celé město pozdravit zaoceánsk ý parník Rex. Strýc
se vezl, jako jeden z mála, na soukromé lodi se sv ými přáteli, zatímco ti
ob yčejnější, včetně jeho rodin y, měli pouze veslice. Trochu mě na něm
mrzelo, že dík y svému postavení ve společnosti více nepomáhal své rodině.
Mohl je klidně vzít na loď, kde b yla místa dost.. Pravděpodobně je ale nemohl
veřejně podporovat, protože jeho sestra neměla fašist y v lásce (způsobila tím
Aureliovi nemalé trable s oficíry). Působil tím na mě dost rozporuplně. Na
3
jednu stranu miloval svou sestru a na druhou jí na veřejnosti dost přehlížel.
Nejspíš to b ylo jen vlivem té dob y. Bohužel.
Předpokládám, že plno úvah nad osobnostmi tohoto filmu je ovlivněno
dnešní dobou. Ve třicát ých letech b yl úplně jin ý život. Jiné b yli vztah y
v rodině a ve společnosti. Společnost neb yla tolik otevřená, jako je tomu
dnes. A tomuto trendu odpovídalo i chování lidí. Dnešnímu člověku, který
jejich dobu nezažil se to špatně porovnává.
Věci, které vidím dnes jako špatné, mohli b ýt v té době naprosto normální a
přirozené.
Jindřich Kasálek
4
říjen 2006