Anotace ke knize "Adorno. moderna a negativita (M. Hauser) (Růžička)

Anotace ke knize "Adorno. moderna a negativita (M. Hauser) (Růžička)

Anotace ke knize "Adorno: moderna a negativita (M. Hauser)
Autor: Jiří Růžička, Téma: ANOTACE, Vydáno dne: 26. 10. 2006
HAUSER Michael. Adorno: moderna a negativita, Filosofia, Praha 2005, stran 230, ISBN 80-7007-223-7.
Theodor Adorno je filosof, který v českých zemích rozhodně netrpí přemírou komentářů. I proto lze jen
uvítat vydanou disertaci politického filosofa Michaela Hausera, která se tento pomyslný dluh pokouší alespoň
částečně splatit. (V úplnosti k tomu ale nedojde dříve, než budou do češtiny přeloženy alespoň nejzásadnější
Adornovy práce. Zatím je dispozici pouze jediná, „Estetická teorie“ (1997)).
Absence Adorna v Čechách má však nepochybně i své politické pozadí. Adorno totiž chce být
marxistickým filosofem, svým způsobem. Je vcelku pochopitelné, že celkové společenské klima
devadesátých let marxismu příliš nepřálo, to samé se dalo říci i o naladění politické filosofie ve světovém
měřítku. Především její radikálněji uvažující křídlo si však velmi brzo uvědomilo, že pro analýzu pozdního
kapitalismu a jeho neblahých efektů je Marx nepostradatelný. Paralelně s jeho znovuobjevováním probíhal i
revival různých marxistických škol. Klíčovou roli mezi nimi pak hrála tzv. Kritická teorie raného a středního
období, jejímž je Theodor Adorno nesporně nejvýznamnějším představitelem – jeho „Dialektika
osvícenství“(1944, s Maxem Horkheimerem) a „Negativní dialektika“ (1966) patří dnes již ke klasickým dílům
politické filosofie a radikálního kritického myšlení vůbec. Lze také říci, že to byla právě (bezmála tradiční)
absence radikálně kritického myšlení - které se samozřejmě Kritickou teorií zdaleka nevyčerpává - , jež v
českém kontextu umožnila takřka bezproblémové etablování různých politických směrů, vyplňující
ideologické vakuum po zavržené stalinistické verzi marxismu-leninismu. Škála těchto (v českém kontextu)
nových názorů na správné uspořádání polis měla však jednoho společného jmenovatele – liberalismus, resp.
různé formy liberální demokracie, a to v podobách od konzervativní (stoupenci F. Hayeka, M. Friedmana
etc.) přes levicově liberální (J. Rawls) a komunitaristické (M. Walzer) až po „kritické“ (poslední etapa
frankfurtské Kritické teorie – J. Habermas, A. Honneth). Z hlediska stoupenců radikálně kritického myšlení je
ale všem těmto přístupům, zvláště těm levicovějším, společný také dvojí deficit: jednak přílišný formalismus,
který je dědictvím Kantovým, jednak rezignace na konceptualizaci politické ekonomie, která je v současné
době spojena s dvěma komplementárními pohyby – depolitizací ekonomické teorie a ekonomizací politična
jako takového.
Adornova filosofie v podání Michaela Hausera je myšlením, které se těmto dvěma „neduhům“ nejen
vyhýbá, ale především může účinně sloužit jako nástroj jejich kritiky. Odtud plyne jedno pozitivum Hauserovy
knihy. Druhé by spočívalo ve snaze kriticky se vyrovnat s dosavadními interpretacemi Adornovy filosofie. V
první řadě se Hauser staví proti habermasovskému výkladu Adorna jakožto filosofa nedůvěřivého k „projektu
osvícenství a moderny“, upadajícího do bezmocného, žalujícího gesta konzervativního postoje. V druhé řadě
se snaží vytrhnout Adorna z výkladových osidel postmoderny, která vzhlíží k Adornovi a jako myslitele
plurality, de-centrovanosti, singularity v opozici vůči totalitnímu nároku Rozumu. Hauserovou intencí je totiž
vykládat Adorna z něho samého a nikoliv skrze jiné autory nebo směry. Klíčem k Adornovu myšlenkovému
odkazu se mu přitom stává pojem non-identického, jakožto rozporu mezi předmětem a pojmem. Pokud je
podle Adorna myšlení identifikací, rozum postupuje tak, že ono non-identické směňuje prostřednictvím pojmů
na identické, vlastní. Tento non-identický moment ale myšlení není schopno samo ze sebe reflektovat, i když
by si na to rádo činilo nárok. Pojmové myšlení pak nutně ztrácí vztah k reálným podmínkám, ve kterých
vzniklo a zůstává odtrženo od reality. Již zde vidíme, jakým způsobem je možné znovu uvést na scénu
historický materialismus, který se pokouší promyslet právě tyto existenční podmínky myšlení. Adornova
negativní dialektika pak bude ten způsob kritiky pojmového myšlení, které toto myšlení bude neustále
upomínat na onen nutně potlačovaný non-identický moment. Bude sloužit jako radikální reflexe Rozumu
samotného.
Hauserova kniha může jistě dobře posloužit jako uvedení do základních myšlenkových koncepcí
Theodora Adorna. Jakkoli Hauser vychází především z „Dialektiky osvícenství“ a „Negativní dialektiky“,
v pozadí nezůstávají ani Adornovy estetické názory. Nicméně, Hausera zajímá především politický rozměr
Adornovy filosofie a právě z tohoto důvodu neplní anotovaná kniha pouze roli „úvodu do studia“, ale
prezentuje Adornův přístup jako stále účinný nástroj kritické reflexe současné doby.