Pojetí politična v politické antropologii - ČLOVĚK

Pojetí politična v politické antropologii
Autor: Mgr. Marek Německý , Téma: ČLÁNKY, Vydáno dne: 01. 10. 2006
Úvod
Politická věda má bytostně interdisciplinární charakter a je jí proto vlastní hledat inspiraci u jiných sociálních věd, mohou-li
tyto pro rozbor politologických témat býti přínosem. Jedním z nejlepších, protože nejúspěšnějších příkladů tohoto hledání je
oblast politické antropologie a kategorie politična. Některým problémům či problémovým okruhům tohoto tématu – zejména
trvalému napětí mezi maximalistickým a minimalistickým přístupem – se věnuje tento článek.
Téma politična se začíná v sociální vědě prosazovat jako protiklad studia problematiky státu. Politično představuje mnohem
obecnější pojem, který je možné vztáhnout i na společnosti beze státu – tzv. acefalické společnosti. V minulosti bylo politično
identifikováno se státem a byla to právě politická antropologie, která poskytla základ pro odlišení těchto dvou kategorií. Politické
antropologii jde „o položení základů obecné teorie politična.“ „Politično není chápáno jako restriktivní kategorie, nýbrž jako
vlastnost všech společenských formací.“ (Balandier, 2000;10) Tato disciplína vychází z faktu, že otázky moci a společenského
rozhodování představují universální fenomén přítomný ve všech lidských společnostech a pospolitostech. Ve všech lidských
společnostech a pospolitostech je také přítomný problém politického vůdcovství; přičemž tito političtí vůdcové mohou nabývat
mnoho podob: od neformálních pohlavárů lokálních tlup, přes náčelníky, panovníky až po moderní demokratické politiky. Na
nejnižších stupních vývoje ovšem bývá politická organizace obtížně oddělitelná od rodinných, příbuzenských, ekonomických a
náboženských struktur. S růstem sociální komplexity dochází k postupné diferenciaci „politického subsystému“ jako svébytné
sociální jednotky. K rozlišení politického systému a pojmu společnosti použiji koncepci Davida Eastona. (Easton;1965) Easton
chápe společnost jako „nejvíce inklusivní sociální systém, který zahrnuje všechny sociální interakce biologických osob.“
(Easton;1965;47.) Ostatní systémy mají analytickou povahu, protože zahrnují pouze některé aspekty totálního chování. Politický
systém zahrnuje takovou sadu sociálních interakcí jednotlivců a skupin, skrze které probíhá autoritativní rozhodování o
hodnotách, které je závazné pro celou společnost. Easton kontrastuje politický systém s takzvanými parapolitickými systémy,
což jsou rozhodovací systémy uvnitř skupin a organizací, které se nevztahují ke společnosti jako celku. Podle Eastona je
„politický systém nejvíce inklusivním systémem chování ve společnosti, ve kterém probíhá autoritativní rozhodování
hodnotových otázek.“ (Easton;1965;56.) Rozhodnutí učiněná v rámci politického systému jsou závazná pro většinu členů
společnosti. Všechny tyto rysy jsou shrnuty v následující definici:
„Politický systém tedy bude identifikován jako sada interakcí, abstrahovaných z totality sociálního chování, skrze které jsou
autoritativně činěna hodnotová rozhodnutí [authoritative allocation of values] ve společnosti. Osoby, které se angažují
v takovýchto interakcích, to je takové, které jsou aktivní v politických rolích, budou označovány jako členové systému.“
(Easton;1965;57.)
U archaických společností se však vyskytuje problém jakou sociální jednotku považovat za „společnost“ ve smyslu Eastonovy
definice. Colin Renfrew (1996;166.) a Paul Bahn doporučují hledat největší sociální jednotku, kterou můžeme charakterizovat
jako polity, kterou definují jako „politicky nezávislou a autonomní jednotku, která může v případě komplexní společnosti, jako je
státní společnost, zahrnovat mnoho menších komponentů.“ Charakter polity má ovšem i tlupa Inuitů, pokud je politicky
nezávislá, sama činí rozhodnutí o svém životě a neuznává žádnou vyšší autoritu. Musí se ale jednat o efektivní rozhodování
schopnou jednotku. Segmentární společnosti mají společnou etnicitu, ale toto etnikum jako takové není politicky integrováno,
nemá charakter polity.
Politické antropologii jde tedy o to podat obecnou charakteristiku politična, která bude platná jak pro státní, tak i bezstátní
společnosti. Kritizuje etnocentrismus většiny dosavadních politických teorií, ve kterých odhaluje „myšlení, které je v první řadě
zaměřeno na stát a které se uchyluje k jednostranné koncepci vlády nad lidskými společenstvími .“ (Balandier; 2000;45.)
Otázkou však zůstává, jak má politická antropologie vymezit rozsah samotné oblasti politična a její vztah ke společnosti jako
celku. Balandier zde rozlišuje dva protikladné tábory: maximalisty a minimalisty. (Balandier; 2000;46-49.)
Maximalisté téměř ztotožňují politično s totální společností. Navazují tak na dědictví Aristotelovy politiky, kde je, podle
Balandiera, „stát identifikován se sociálním uskupením, které svou schopností zahrnout v sobě všechna ostatní uskupení a
přesáhnout je může nakonec existovat pouze samo o sobě a pro sebe.“ (Balandier; 2000;47.)
Naproti tomu minimalisté se nedomnívají, že fenomén politické vlády má univerzální povahu. Podle jejich názoru primitivní a
archaické společnosti postrádají politickou organizaci.
Na podobném principu spočívala kritika politické antropologie podaná Davidem Eastonem. Podle Eastona politická
antropologie nemá opodstatnění, protože političtí antropologové nedokáží analyticky separovat politický systém od jiných
subsystémů společnosti na úrovni nestátních společností.1 Podle názoru politických antropologů však „politika nemůže být
analyticky izolována od příbuzenství, náboženství, asociací lidí stejného věku, tajných společností a podobně, protože tyto
instituce jsou právě institucemi, ve kterých se manifestuje moc a autorita.“ (Lewellen;1992;1) Politické procesy se zde
odehrávají v rámci zjevně nepolitických institucí, protože separovaný politický subsystém se ještě nediferencoval. Politické
antropologii jde tedy o to rozšířit pojem politična za rámec státu a podat mnohem obecnější charakteristiku politična.2
1
Informace
o
Eastonově
kritice
čerpám
z: Lewellen,1992;1
2
Balandier to komentuje slovy:„proto se množí pokusy jejichž cílem je rozbít onu zjednodušující dichotomii, která
proti sobě staví kmenové společnosti a společnosti s jasně ustavenou a racionální vládou.“ (Balandier;
2000;48.)
Jak ale vymezit politično mimo oblast státní společnosti? Političtí antropologové „mohou charakterizovat oblast politična nikoli
na základě způsobů jeho organizace, ale spíše skrze funkce, které vykonává, tím se tedy jeho působnost rozšiřuje .“ (Balandier;
2000;48.)
Někteří antropologové se snaží stanovit práh, od kterého je smysluplné hovořit o kategorii politična a vidí ho tam, kde končí
sféra příbuzenství. Politické funkce jsou chápány jako „zajišťování vnitřní spolupráce a obrana celistvosti společnosti proti
hrozbám zvenčí.“ (Balandier; 2000;51-52.) Patří sem funkce rozhodovací a funkce řízení veřejných záležitostí. G. A. Almond
definuje politický systém tak, „že vykonává integrační a adaptační funkce příklonem nebo hrozbou příklonu k legitimnímu užití
fyzického donucování.“3 Zde se přímo nabízí otázka, zda lze takovou to definici politického systému aplikovat na sociální
instituce typu tlupy nebo segmentární společnosti. navíc funkcionální interpretace zastírají fenomén, že řád a společenská
spolupráce nemusí být vždy výsledkem pouze politických funkcí.
Jiným způsobem vymezení fenoménu politična je vymezení na základě teritoriální organizace. „Politická oblast je chápána
především jako organizační systém působící v rámci určitého vymezeného území, určitého politického útvaru nebo prostoru,
který je osídlen nějakým politickým společenstvím“ (Balandier; 2000;50.) Důraz na teritorium se v sociální a kulturní antropologii
poprvé objevil u Henryho Maina a Lewise Morgana. Ten rozlišoval mezi dvěma typy společností. První představovala rodová
společnost (societas), která byla založena na příbuzenských vztazích. Základní organizační jednotku zde představoval rod,
který se dále zapojoval do vyšších organizačních celků (frátrie, kmen, kmenová konfederace). Druhý typ společnosti (civitas)
měl za základ princip teritoriality a vlastnictví. Základní jednotku sociální organizace zde představovala obec nebo městský
obvod. (Soukup,2000;35) Toto jeho rozlišení je ovšem současnými antropology odmítáno, protože všechny lidy ( ! ) (peoples)
uznávají teritoriální hranice. I ty nejprimitivnější společnosti zakládají svou vnitřní soudržnost na příbuzenských a teritoriálních
činitelích. (Balandier; 2000;51.) (Lewellen; 1992;10.)
Jiným způsobem jak vymezit politično je podle Balandiera (2000;54.) vymezení na základě možných způsobů politického
jednání. Nestudují se funkce, ale jednotlivé aspekty politické činnosti. Politický život je zde chápán jakožto systém jednání.
„Politický systém je prostě systém politického jednání.“ Přičemž „sociální jednání se stává politickým, jakmile se snaží
kontrolovat nebo ovlivňovat jednotlivá rozhodnutí týkající se veřejných záležitostí, jde tedy o to, čemu anglosasští autoři říkají
policy.“
(Balandier;2000;54.) M. G. Smith rozlišuje podle Balandiera politické a administrativní jednání. „Politické jednání probíhá
v rovině rozhodování o více či méně explicitně formulovaných programech, zatímco administrativní jednání v rovině organizační
a prováděcí. Politické jednání je určeno mocí, administrativní jednání autoritou..“ (Balandier;2000;54.) Podle Smitha má politické
jednání „segmentární charakter“, protože spočívá v soupeření skupin a osob. Administrativní jednání má naopak hierarchickou
povahu. Smyslem Smithova rozlišení je umožnit hovořit o politice na úrovni segmentárních společností. Jeho cílem je podpořit
myšlenku, že politično nemusí být produktem specifických útvarů a struktur. To vede opět k relativizaci rozdílu mezi
společnostmi státními a společnostmi bez státu. Tato argumentace byla napadena Davidem Eastonem4, který ji kritizoval za to,
že postuluje existenci hierarchicko administrativních vztahů v rodových systémech a že „zastírá významné rozdíly mezi různými
politickými systémy“. (Balandier;2000;54.)
Stupně politické integrace
Nyní postupme k otázce, jakým způsobem se politično vymezuje vůči jiným subsystémům sociálního celku na jednotlivých
úrovních politické integrace. Pomoc nám v tomto směru poskytne koncepce Elmana Service (1971)5, který rozlišuje čtyři
základní formy sociopolitické integrace. Jedná se o tlupu [band], kmen, náčelnictví [chiefdom] a stát. První dvě z těchto forem
patří mezi necentralizované systémy a ostatní patří mezi centralizované politické systémy.
Necentralizované politické systémy
Nejnižší vývojový stupeň sociopolitické integrace představuje tlupa. Je to formace odpovídající vývojovému stupni lovců a
sběračů. Tlupa má obvykle 25 až150 členů. Maximální počet členů je udáván 300 až 400. (Lewellen;1992;27.) Tlupa
představuje jednotný evoluční typ, čemuž odpovídají podobnosti v sociální a politické struktuře kanadských eskymáků a
australských domorodců. Tato skutečnost je dána tím, že prostředí a lovecký styl života poskytují pouze úzkou škálu možností
adaptace. Jednotliví členové tlup jsou seskupeni do nukleárních rodin, neexistuje zde specializace. V rámci tlupy existuje
exogamie. Tlupy mají egalitární ekonomii, sociální organizaci a politickou strukturu. Jídlo a ostatní statky jsou sdíleny členy
tlupy. Hlavním principem sociální integrace je příbuzenství a rodina. Rozhodování je záležitostí celé skupiny. Vůdcovství má
neformální a situační povahu. Mohou zde existovat pohlaváři, kteří jsou arbitry při skupinových sporech. (Lewellen;1992;24-25.)
Právo použít sílu patří celé skupině.
Mnohem více kontroverzí vyvolává druhé stádium Serviceho typologie, to je kmen. Tento pojem byl do antropologie zaveden
Henry Mainem v jeho knize Ancient Law (1861). V pojetí 19. století měl koncept kmene derogatorní význam, označoval
precivilizační stádia vývoje lidstva. Service ale používá pojem kmene v jiném smyslu. Označuje evoluční stádium politické
integrace, které se nachází mezi tlupou na jedné a náčelnictvím na druhé straně.
3
4
5
Balandierova parafráze Almondovy definice, převzatá z (Balandier; 2000;52.)
Informace o Eastonově kritice čerpám z Balandiera (Balandier;2000;49,55-56) a Lewellena (Lewelen;1992;1)
Kniha Elmana Service se mi bohuzel nedostala do rukou, informace o jeho typologii čerpám z Sandersona (1995;271 –279)
a Lewellena (1992;24-44; )
Právě termín kmene vyvolal největší množství kritiky. V zásadě byly vzneseny tři základní námitky proti konceptu kmene.
Tento koncept „nezahrnuje diskrétní skupinu společností, které sdílejí společné kvality; není dostatečně odlišný od ostatních
typů, jako je tlupa a náčelnictví, a sugeruje stupeň sociální integrace, nebo při nejmenším svázanosti, který často neexistuje.“
(Lewellen;1992;31.) Lewellen však tento koncept hájí potřebou nějak kategorizovat společnosti, které se evolučně nacházejí
mezi tlupou lovců a sběračů a centralizovanými systémy, jako je náčelnictví a stát. Na rozdíl od tlupy, však kmen nepředstavuje
jednotný evoluční typ, nýbrž spadá pod něj velké množství vzájemně dost rozdílných společností. Jejich společným rysem je, že
se jedná o necentralizované systémy, kde je autorita rozptýlena mezi množství menších skupin.
Podle názoru Elmana Service je definující vlastností kmene „existence pankmenových sodalit, sjednocujících různé soběstačné
komunity do širších sociálních skupin.“ (Lewellen;1992;31.) Sodalita je formální nebo neformální sdružení lidí. V kmenových
společnostech jsou dva typy těchto sodalit: ty, které jsou založené na příbuzenství a ty, které na příbuzenství založené nejsou.6
Mezi první patří rody a klany, mezi druhou skupinu pak asociace lidí stejného věku [age set] a tajné společnosti. Lewellen
(1992;33.) však mezi kmeny řadí i jihoamerické Yanomamo, kteří žádné pankmenové sodality nemají, a nejvyšší stupeň
politické integrace u nich představuje vesnice. Existují sice aliance mezi jednotlivými vesnicemi, ale ty jsou velmi nestabilní a
pouze krátkodobé. (Chagnon;1968)
Příklad Yanomano je dokladem velké rozmanitosti jevů spadajících pod označení „kmen“. Podle mého názoru velmi
podobnou sociální strukturu jako Yanomano mají Dani z údolí Grand Valley v Irian Jaya, to je v indonéské části ostrova Nová
Guinea. Celá populace Dani čítá asi 50 000 lidí. Dani mají jistý stupeň kulturní jednoty, společný jazyk a zvyky odlišné od jejich
sousedů, ale sociálně a politicky netvoří jednotný celek. (Heider;1997;68.) To je také smysl kategorie kmene popsat sociální
strukturu společností, které mají jistý stupeň kulturní jednoty, ale přitom nejsou politicky centralizovány. U Dani se vyskytují dva
typy sociální organizace: příbuzenský systém sestavený s patrilineálních sib a moiet a politický systém skládající se
s teritoriálních aliancí a konfederací. Politický systém má na rozdíl od příbuzenského teritoriální charakter.7
Základní politickou jednotkou „kmene“ Dani je to, co Heider nazývá pracovně konfederací. (Heider;1997;67-68.) Konfederace
má přibližně okolo 1000 členů. Dani nemají pro konfederaci žádný termín, jednotlivé konfederace nazývají názvy jejich
pohlavárů. Jednotlivé konfederace se spojují do aliancí, které mezi sebou vedou války. Aliance jsou největší sociální jednotkou
u Dani, ale jsou nestabilní. Aliance se mohou štěpit a dosavadní spojenci se mohou obrátit proti sobě, což má velmi tragické
následky.8
Naproti tomu Nuerové v jižním Sudánu představují kmen, ve kterém existují pankmenové sodality. Sociální koheze kmene je
zajišťována segmentárním rodovým systémem.. Segmentární rodový systém je založen na hierarchii inkluzivity. Kottak
(1991;121.) definuje tento systém jako „politickou organizaci založenou na příbuzenském původu, obvykle patrilineální,
s množstvím segmentů daných původem,, které tvoří různé genealogické úrovně a funkce v různých kontextech.“ Dále je
sociální koheze zajišťována snad nejvýznamnější pankmenovou sodalitou a to je asociacemi lidí stejného věku. EvansPritchard se pokusil definovat kmen u Nuerů následujícím způsobem:
„kmen je největší komunita, u které se předpokládá, že spory mezi jejími členy mají být řešeny arbitráží a u které se
předpokládá, že by se měla spojit proti ostatním komunitám stejného druhu a proti cizincům. V tomto ohledu zde není žádná
větší politická skupina než je kmen a všechny menší politické skupiny jsou jeho sekcemi. V rámci kmene panuje zákon: existuje
zde procedura pro řešení sporů a morální povinnost je dříve nebo později ukončit. Jestliže muž zabije příslušníka stejného
kmene, je zde možnost zabránit, nebo omezit krevní mstu tím, že se zaplatí skotem. Mezi jedním a druhým kmenem neexistuje
žádný způsob, jak dovést strany k rozhovoru a kompenzace se ani nenabízí, ani není vyžadována. Jestliže člověk jednoho
kmene zabije člověka jiného kmene, retribuce má podobu mezikmenové války.“ (Evans-Pritchard;1970;278.)
V rámci kmene plní roli arbitráže takzvaný náčelník leopardí kůže, který ale nemá soudní moc, může pouze zprostředkovat
jednání znepřátelených stran a poskytnout dočasný azyl pachateli.
Centralizované politické systémy
Mezi centralizované politické systémy patří podle Serviceho typologie náčelnictví [chiefdom] a stát. Náčelnictví představuje
jednodušší verzi centralizované politické struktury. John H. Bodley cituje Carneirovu definici, když píše, že „náčelnictví
[chiefdom] je autonomní politická jednotka zahrnující množství vesnic nebo komunit pod trvalou politickou kontrolou
svrchovaného náčelníka.“ [(Bodley;1997;168.) v originále: (Carneiro;1981;45)] Charakteristickým znakem náčelnictví je, že
obsahuje hierarchii vesnic nebo distriktů. Zatímco společnost na úrovni tlup a kmenů byla charakterizována egalitární
strukturou, společnost na úrovni náčelnictví je založena na hierarchii sociálního statusu. Sociální rozvrstvení však není založeno
na třídním, nýbrž na hodnostářském principu.
Jedná se o „hodnostářskou“ společnost [rank society]. Sociální status není založen na odlišném přístupu k výrobním
prostředkům, nýbrž na různém genealogickém původu a stáří. Vytváří se zárodečná aristokracie z lidí, kteří pocházejí z
„hodnotnějších“ rodů než ostatní. Hodnota rodu, je alespoň v Polynésii dána genealogickou vzdáleností od náčelníka.
Přinejmenším významná část sociálního statusu jednotlivce je určena askripcí – tím, do jakého rodu se tento jednotlivec narodí.
Na rozdíl od melanéských bigmanů, což jsou vůdci, kteří se ke svému vůdcovství museli propracovat postupnou demonstrací
svých vůdcovských schopností, má polynéské náčelnictví statut trvalého úřadu a má dědičný charakter. Jinde náčelnictví
nemusí být přímo dědičné, náčelník však musí pocházet z „hodnotného“ aristokratického rodu. Náčelník má klíčovou
ekonomickou roli, je nejbohatším členem společnosti a rozděluje statky mezi její ostatní členy. I členové s nejnižším sociálním
statusem jsou podle genealogické konstrukce stále „příbuzní“ náčelníka a proto mají právo podílet se na redistribuci
6
7
8
Kottak však definuje pankmenovou sodalitu jako „nepříbuzenskou skupinu, která existuje v rámci kmene zahrnující několik
vesnic.“ (Kottak;1991;121.)
To představuje další argument proti tezi Henryho Morgana, který klade do kontrastu politický systém založený na
příbuzenství (societas) a politický systém založený na teritoriálním principu (civitas -stát). Naproti tomu současní političtí
antropologové tvrdí, že teritorialita je obecnou vlastností politických systémů. (Lewellen;1992;10.)
viz popis masakru z 4.6.1966, ke kterému došlo po rozštěpení Gutelu aliance, kdy bylo zmasakrováno 125 dosavadních
spojenců z konfederace Wilihiman - Walalua (Heider;1997;112.)
ekonomických statků.
Náčelnictví představuje formu permanentní politické regulace, založenou na náčelníkem řízené „administrativě“. Náčelník
však nemá absolutní moc, jeho moc nepramení ani tak z hrozby fyzickými sankcemi, jako z jeho přímé kontroly ekonomického
redistribučního systému. Náčelník vybírá dávky a ty potom distribuuje mezi ostatní příslušníky společnosti. Právní normy na
rozdíl od státu mají neformální charakter.
Stát představuje nejpokročilejší formu preindustriální politické integrace. Lewellen (1992;40.) cituje Service, podle kterého je
definiční vlastností státu, která ho odlišuje od náčelnictví „přítomnost takové speciální formy kontroly trvalé hrozby silou
vykonávané orgánem z osob, který je legitimně ustaven k použití takové síly. [a body of persons legitimately constituted to use
it.]“. Podle Mortona Frieda je základním rysem státu, že jeho instituce udržují sociální hierarchii, tím že zajišťují diferencovaný
přístup ke zdrojům.  argumentace parafrázována podle (Lewellen;1992;40)]
Zatímco náčelník měl limitovanou moc, včele státu stojí suverénní vladař podporovaný aristokratickou byrokracií. Na rozdíl od
náčelnictví je stát založen na loajalitách, které transcendují příbuzenský princip a převyšují loajality lokální úrovně. Hlavním
principem sociální integrace je administrativní moc a právo. Ekonomická redistribuce je založena na formálním tributu a platbě
daní a stává se stále více asymetrická, to znamená, že shromážděné prostředky jsou redistribuovány stále menšímu počtu
osob. Sociální stratifikace má třídní charakter. Právní systém je založen na formálním zákonodárství a trestním soudnictví, stát
kontroluje prostředky fyzického donucování. (Lewellen;1992;24-25.)
Proces systémové strukturální diferenciace politična v průběhu sociální evoluce
Na začátku této stati bylo vymezeno základní rozlišení politických antropologů na maximalisty a minimalisty. Zatímco
maximalisté identifikují politickou organizace se společností jako s celkem a domnívají se tudíž, že politická organizace existuje
v každé společnosti, minimalisté, jako například David Easton, chápou politično jako diferencovaný subsystém a tudíž
zpochybňují existenci politična na úrovni segmentárních společností. Naproti tomu maximalisté, jako například Radcliffe-Brown
chápou politično jako jednu ze stránek totální organizace společnosti9.
Podle mého názoru je pro pochopení toho, co představuje politično na úrovni segmentárních společností důležitý pojem
totálního sociálního fenoménu, zavedený do sociální antropologie Marcelem Maussem. Podle něj nejsou sociální instituce
v archaické společnosti separované jako v komplexní společnosti, nýbrž několik fenoménu vyjadřuje zároveň mnoho institucí.
Tak je velmi obtížné od sebe separovat roli politického vůdce a roli kněze. Nejde o to, že jedna osoba má dva úřady, ale že tyto
role od sebe nejsou diferencovány. Günter Wagner (1970;201) mluví o „institucích, které nejsou jasně diferencovány podle
různých aspektů, ale které slouží mnoha funkcím zároveň.“ Metodologií maximalistů se v tomto případě stává snaha
identifikovat politické funkce. Wagner (1970;201) popisuje „politický systém kmene Bantu Kavirondo:
„Neexistuje zde politická struktura jako odlišná od příbuzenství a sociální struktury; to je neexistuje zde žádný systém
institucí, které by explicitně nebo výlučně sloužily udržování kmenové jednoty jako celku. Abychom porozuměli organizaci
kmenové jednoty, musíme položit důraz ne na koncept politické instituce, nýbrž na koncept politické funkce. Předpoklad, že
každá funkce v kultuře musí mít svoji odpovídající instituci – náboženskou, ekonomickou, politickou etc. nám zabraňuje
porozumět způsobu, kterým jsou kultury integrovány do politického tělesa…“
Politično bývá na úrovni archaických společností charakterizováno dvěma funkcemi: vnitřní funkcí udržování sociálního řádu
a vnější funkcí „zahraničních“ vztahů k ostatním politickým jednotkám. Protože na udržování sociálního řádu se podílejí i ostatní
„subsystémy“, jako je právní či kulturní subsystém vymezím politické funkce úžeji, jako funkce týkající se přijímání
autoritativních rozhodnutí společnosti jako celku. Budu zkoumat, do jaké míry jsou tyto funkce součástí totálních sociálních
fenoménů a do jaké míry se začíná diferencovat specifický politický subsystém.
Vymezení politické moci vůči sféře příbuzenství
Sociální řád je na úrovni archaických společností vytvářen především příbuzenskou strukturou. Jedním ze základních úkolů
politické antropologie proto musí být popsat diferenciaci politického fenoménu z příbuzenství. Evolucionistická antropologie 19.
století postulovala neslučitelnost příbuzenství a politické struktury. Podle Morgana řídí příbuzenství chod societas, zatímco
politično civitas. Podle marxismu „třídní společnost i stát vznikají rozpuštěním původních společenství a k vyvření politična
dochází současně se zanikáním osobních pokrevních pout krve.“ (Balandier;2000;83.) Podle Balandiera však politická
antropologie „nechápe příbuzenství a politično jako pojmy, které se navzájem vylučují nebo které stojí proti sobě; naopak
odhaluje složité vztahy mezi dvěma systémy a na základě terénních výzkumů provádí analýzu a teoretický rozbor jejich vztahu.“
(Balandier;2000;83.) Politická struktura vyrůstá na základně původně tvořené příbuzenskými vztahy. Zatímco na úrovni tlupy je
velmi odlišné byť i analyticky separovat politické funkce odlišné od funkcí příbuzenských, na úrovni kmene je to již možné.
Vztahy a skupiny tradičně nahlížené z hlediska příbuzenství je možné zkoumat z hlediska politické organizace. Mechanismy
„vytváření skupin založených na jediné sestupné rodové linii“ a „ formování sítí jednotlivých spojení vzešlých z manželských
výměn … vyvolávají a zahrnují politické vztahy.“ (Balandier;2000;85.) Členství – to je občanství je v těchto společnostech- je
dáno postavením v rodové linii. Opakem „občana“ je „statut otroka, definovaný v první řadě jako vylučování, tedy jako
nepříslušnost k danému rodu a ne-účast na kontrole veřejných záležitostí.“ (Balandier;2000;85.) Politickými vztahy jsou potom
hlavně vnější vztahy každého rodu, jejich vnitřní vztahy mají „administrativní“ funkci.
M. Fortes (1970b;) a Evans-Pritchard rozlišují ve své práci věnované africkým politickým systémům (Fortes;1970a) dva typy
politických systémů. Skupinu A tvoří společnosti s centralizovanou vládou, administrativní mašinérií a soudními institucemi,
zatímco skupinu B tvoří společnosti beze vlády. Zatímco u společností skupiny A je to administrativní struktura, u společností
9
„… v komparativním studiu politických systémů se zabýváme studiem jistých speciálních aspektů totální sociální struktury.“
[Radcliffe-Brown;1970;xxii]
skupiny B je to segmentární příbuzenský systém, jakožto to, co vymezuje politickou regulaci. M. Fortes a Evans-Pritchard
rozlišují tři typy vztahů mezi příbuzenstvím a politickou strukturou; na úrovni tlupové společnosti je možné mluvit o totožnosti
politických a příbuzenských vztahů, u segmentárních kmenových společností tvoří příbuzenská struktura rámec politického
systému a pak existují společnosti, kde je rámcem politického systému administrativní struktura. Ve své práci o Nuerech
(Evans-Pritchard;1970;) popisuje Evans-Pritchard, jak vybalancovaný systém segmentárních opozic může v acefalické
společnosti udržovat sociální řád, limitovat krevní mstu na únosnou úroveň a zajišťovat obranu společnosti proti ohrožení
z vnějšku.
Politično v rámci „administrativních struktur“
Na úrovni náčelnictví dochází ke vzniku centralizované politické struktury s jistou formou administrace tedy společnosti typu A
ve Fortesově a Evans-Pritchardově klasifikaci. Přechod k náčelnictví souvisí s ekonomikou založenou na redistribuci. I.
Schapera (Schapera I; 1970;) popisuje rozvinutý náčelnický systém kmene Ngwato založený na rozsáhlé administrativě.
„Kmen“ měl asi 101000 členů s hlavním městem Serowe s 25000 obyvateli. Byl spravován administrativním systémem . Ten byl
tvořen hierarchií pohlavárů. V zásadě existovaly dva typy pohlavárů – královští pohlaváři, pocházející z rodiny náčelníka, a
obyčejní pohlaváři, kterými mohl být i řadový člen kmene commoner. Každá komunita žijící mimo kmenové centrum byla
nejprve řízena pohlavárem přebývajícím v hlavním městě. Později byly ustaveny distrikty pod vedením guvernérů. V hlavním
městě tvoří administrativní hierarchii starší rodinné skupiny, který je podřízen pohlavárovi okrsku, ten je podřízen pohlavárovi
jaderného okrsku a ten je podřízen přímo náčelníkovi. Mimo hlavní město je pohlavár okrsku podřízen prostřednictvím
pohlavára vesnice dědičnému pohlavárovi své vlastní komunity a ten je podřízen guvernérovi a ten je podřízen náčelníkovi.
Náčelník představuje symbolickou hlavu kmene, jeho instalace a svatba jsou důvodem veřejných oslav, je nejvyšším soudcem,
který soudí vážné zločiny a uvaluje nejvyšší tresty smrti a vyhnanství a je hlavou kmenové armády. Jeho funkce je dědičná.
Náčelník je nejbohatším členem kmene, přijímá daně, ale má povinnosti redistributora, musí poskytovat pivo a maso pro lidi,
kteří ho navštíví. Vidíme tedy, jak se politická moc náčelníka uskutečňuje prostřednictví administrativního systému založeného
na hierarchii podřízených pohlavárů. Od úrovně náčelnictví je možné hovořit o existenci separovaného politického subsystému
v Eastonově smyslu.
Politično a stát
Se vznikem státu dostává politično novou podobu. Skalník a Claessen definují raný stát následujícím způsobem:
„Raný stát je centralizovanou socio-politickou organizací pro regulaci sociálních vztahů v komplexní, stratifikované
společnosti rozdělené do přinejmenším dvou základních vrstev, nebo rodících se sociálních tříd –vládců a ovládaných- jejichž
vztahy jsou charakterizovány politickou dominancí prvních a povinností platit tribut druhých, tyto vztahy jsou legitimizovány
společnou ideologií, jejíž základním principem je reciprocita.“ (Claessen;1978a;640)
Stát se oproti náčelnictví liší vyšším stupněm centralizace a administrativní specializace. Podle Cohena (1978;35) je
definičním znakem státu jeho schopnost zabránit jeho rozštěpení. Náčelnické politické jednotky se mohou kdykoli rozštěpit na
menší segmenty stejné kvality. Naproti tomu stát představuje natolik komplexní celek, že jeho rozštěpení na segmenty stejné
kvality je obtížné. Stát má centrální administrativu, která vykonává funkce, které nevykonávají úředníci na nižších úrovních.
Se vznikem státu dochází k další diferenciaci socio-politického systému na jednotlivé subsystémy a k další diferenciaci
politického subsystému. Peter Skalník (1978) podává analýzu funkcionální diferenciace sociálně-politického systému raného
státu. Rozlišuje pět funkcionálních sfér: administrativní, ekonomickou, ideologickou, vojenskou a politickou. Se vznikem státu
dochází k diferenciaci administrativního aparátu od zbytku společnosti. Vytváří se nová skupina lidí, „kteří jsou osvobozeni od
povinností v rámci jejich vesnických komunit a jsou úplně loajální vůči centrální moci.“ (Skalník;1978;599) Suverén používá
administrativu jako výkonný nástroj své moci. Dochází tak k odlišení politické a výkonné (administrativní) moci. Administrativní
úředníci však participují na politickém rozhodování. Dále dochází k diferenciaci ekonomické funkcionální sféry. Administrativa
organizuje státní ekonomiku veřejných staveb. Nadhodnota z privátního a komunálního ekonomického podnikání je
odevzdávána ve formě tributu, darů a daní. Raný stát se stává závislým na vykořisťování agrárních komunit. Fungování raného
státu vyžaduje ideologickou legitimizaci nově vzniklé moci. Vytváří se státní ideologie, která koexistuje s komunálním systémem
věr a tradic. Silnou roli zde hraje státní náboženství spojené s vírou v nadpřirozené kvality suveréna. Ideologická funkcionální
sféra umožňuje také integraci rozmanitých etnik do jednoho státního útvaru. Odměnou za nadhodnotu od primárních
producentů se stává vojenská ochrana. Dochází k monopolizaci legálního použití fyzického násilí v rukou státu. Centralizovaná
armáda zabraňuje štěpení státu na nižší jednotky, jako tomu bylo u náčelnictví.
Od těchto sfér se diferencuje politická funkcionální sféra. Je představována především mocí suveréna – panovníka, v jehož
rukou se koncentruje teoreticky neomezená moc činit autoritativní hodnotová rozhodnutí o společnosti jako celku. V raném státě
tedy existuje politický subsystém v Eastonově smyslu, prezentovaný především panovníkem a jeho dvorem. Pokračuje další
krystalizace instituce formálního politického úřadu. Politická aktivita je omezena na vládnoucí hierarchii a široké vrstvy populace
jsou existencí státu takřka nedotčeny, pomineme-li občasnou platbu tributu a daní. Ekonomická nadhodnota není vládnoucí
třídou konzumována, ale slouží jako nástroj politických cílů.
Politická sféra je sférou autoritativního rozhodování. To se odráží v problematice výkonu politické moci panovníkem. Anatolij
M. Chazanov (Khazanov;1978;87-88.) polemizuje s názorem, že despotismus byl nejvíce rozšířenou formou politické
organizace raného státu. Podle něj tento názor neplatí například pro státy založené pasteveckými nomády, kde svrchovaná moc
patřila celému vládnímu klanu. Podle Chazanova (Khazanov;1978;88) „bylo vynoření se despotismu podmíněno hlubšími a
širšími procesy svázanými s požadavky a obtížemi sociální integrace; s jistými zvláštnostmi partikulárních politických struktur a
také se specifickými procesy formování raného státu.“
Chazanov (Khazanov;1978;88) dále rozlišuje tři základní typy diferenciace politických funkcí. U prvního typu nejsou na vládní
úrovni funkce dostatečně diferencovány. Tatáž osoba zastává funkci krále, hlavního kněze a vojenského velitele. K diferenciaci
funkcí dochází pouze na nižších úrovních. Při obsazování vládních funkcí hraje stále klíčovou roli příbuzenský systém. Druhý
typ je charakterizován silnou rolí kněžstva organizovaného ve formě hierarchické „korporace“ a jasně odlišeného od ostatních
společenských vrstev. Ale také zde nejsou vládní funkce na vysoké úrovni úplně rozlišeny. Třetí varianta je charakterizována
postupným růstem vojenské aristokracie, která se prosazovala vedle aristokracie tradiční. Docházelo ke koncentraci moci
v rukou vojenských velitelů.
S rostoucí diferenciací politického subsystému se politika stává pořádající silou společnosti. Politický subsystém představuje
uspořádaný systém politických úřadů. Ty jsou svázány se specifickými očekáváními a rolemi. Podle Balandiera (2000;134.)
politický úřad „označuje jistou funkci, obsazovanou na základě „mandátu celé společnosti“, určuje typ moci nebo autority, která
je někomu svěřena v rámci politických, ekonomických, náboženských či jiných organizací, a konečně nutí rozlišovat
vykonávanou funkci od osoby, která ji po určitou dobu zastává.“ Neobsazenost úřadu představuje ohrožení sociálního řádu.
Závěr
Na počátku této stati bylo konstatováno, že politická antropologie je charakterizována polaritou mezi maximalistickým a
minimalistickým přístupem k fenoménu politična. Na úrovni kmenů a segmentárních společností bylo nutné volit maximalistický
přístup a politično chápat jako vlastnost společnosti jakožto celku projevující se v takzvaných totálních sociálních fenoménech.
Postupným vývojem a sociální diferenciací však vzniká politický subsystém v Eastonem definovaném smyslu, který odpovídá
minimalistickému přístupu – nejpozději na úrovni raného státu existují diferencované politické instituce a politický systém začíná
vůči ostatním subsystémům hrát roli funkcionálního primátu.
Seznam použité literatury:
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
Balandier Georges; 2000; Politická antropologie; Daulphin; Praha; ISBN 80-86019-90-X
Easton David; 1965; A Framework for Political Analysis; Prentice-Hall, Inc, Englewood Cliffs, N. J.
Claessen, Henri J. M., Skalník Peter; 1978a; The Early State; Mouton Publishers, The Hague
Claessen, Henri J. M.; Skalník Peter; 1978b; The Early State: Theories and Hypotheses; in: Claessen;1978a
Cohen Ronald; 1978; State Origins: A Reppraisal; in: Claessen;1978a
Khazanov M. Anatolij;1978; Some Theoretical Problems of the Study of the Early State; In: Claessen;1978a
Claessen Henri J. M.; 1978c; The Early State: A Structural Approach; In: Claessen;1978a
Renfrew Colin, Bahn Paul; 1996; Archaeology: Theories, Methods and Practice; Thames and Hudson Ltd.; London;
ISBN 0-500-27867-9
9. Skalnik Peter; 1978; The Early State as a Process; in: Claessen;1978a
10. Lewellen Ted C.; 1992; Political AnthropologyAn Introduction; Bergin And Garvey; Westport, Connecticut, London;
ISBN0-89789-290-9
11. McGee Jon R., Richard L. Warms; 1996; Anthropological Theory: An Introductory History; Mayfield Publishing
Company; ISBN 1-55934-285-4
12. Soukup Václav; 2000; Přehled antropologických teorií kultury;Portál, Praha; ISBN 80-7178-328-5
13. Service Elman; 1971; Primitive Social Organization: An Evolutionary Perspective; second edition; New York; Random
House
14. Sanderson K Stephen; 1995; Macrosociology: An Introduction to Human Socities; Harper Collins College Publishers;
ISBN 0-06-501867-2
15. Mackanzie W. J. M.; 1967; Politics and Social Science; Penguin Books Ltd.
16. Bodley John H.; 1997; Cultural Anthropology; Tribes, States, and the Global System; Mayfield Publishing Company;
ISBN 1-55934-676-0
17. Chagnon Napoleon A.; 1968;Yanomano: The Fierce People; Holt, Rinehart and Winston Inc.;ISBN 0-03-071070-7
18. Heider, Karl; 1997; Grand Valley Dani Peaceful Warriors: case studies in cultural anthropology, third edition; Harcourt
Brace College Publishers; ISBN 0-15-505173-3
19. Kottak, Conrad Philip; 1991; Cultural Anthropology; McGraw-Hill, Inc.;ISBN 0-07-035615-7
20. Polioudakis Emanuel; 1991; Study Guide to Accompany Kottak Cultural Anthropology; McGraw-Hill, Inc.;ISBN 0-07035699-8
21. Fortes M., Evans-Pritchard E. E.;1970a; African Political Systems; Oxford University Press;
22. Evans-Pritchard;1970; The Nuer of the Southern Sudan; in (Fortes;1970a)
23. Fortes M; Evans-Pritchard E. E.; 1970b; Introduction; in (Fortes;1970a)
24. Radcliffe-Brown;1970; Preface; in (Fortes;1970a)
25. Gluckman Max; 1970; The Kingdom od Zulu of South Africa; In (Fortes;1970a)
26. Schapera I; 1970; The Political Organization of the Ngwato of Bechuanaland Protectorate; in: (Fortes;1970a)
27. Carneiro Robert L.; 1981 „The Chiefdom: Precursor of the State“ In Transition to Statehood in the New World ed. by
Grant Jones and Robert Kautz; Cambridge, Cambridge University Press
28. Wagner, Günter; 1970; The Political Organization of Bantu of Kavirondo; in: (Fortes;1970a)
29. Engels Bedřich; 1950; Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu; Svoboda; Praha