Kallentoft_Food

Mons Kallentoft
Food Junkie — Posedlý jídlem
Příběh gastrozávisláka
Přeložila Marie Voslářová
264 s., váz., 289 Kč
ISBN 978-80-7491-029-6
Vychází v únoru 2014
O autorovi
Mons Kallentoft (nar. 1968) pracoval v reklamě a jako novinář. Debutoval románem Pesetas (Pesety, 2000), za nějž
získal prestižní cenu Katapultpriset za nejlepší švédskou
prvotinu roku 2000. Napsal další dvě oceňované prózy
a (prozatím) sedmidílnou románovou sérii o kriminální inspektorce Malin Forsové. V nakladatelství Host v českém
překladu dosud vyšly knihy Zimní oběť (2007), Letní smrt
(2008; obě česky 2011), Podzimní vražda (2009; česky
2012) a Jarní mrtví (2010; česky 2013). Román Páté roční
období (2011) vyjde v květnu 2014. Posledními dvěma díly
série jsou romány Vattenänglar (Vodní andělé, 2012, připravujeme k českému vydání) a Vindsjälar (Větrné duše,
2013).
Obálku v tiskové kvalitě a ukázku z knihy Food Junkie — Posedlý jídlem naleznete zde:
http://nakladatelstvi.hostbrno.cz/nakladatelstvi/brzy-vyjde/944
PDF kompletního textu knihy pro novináře k dispozici na vyžádání ihned.
hostbrno.cz
Anotace
Autobiograficky laděný příběh na pomezí beletrie a literatury faktu o autorově vášni číslo jedna
(kromě psaní): jídle a gastronomii. Tato záliba přivedla Monse Kallentofta dokonce mezi členy poroty, která vybírá padesátku nejlepších restaurací na světě.
V knize sledujeme autorovu nadšenou a posedlou honbu za nejzajímavějšími kulinářskými zážitky.
Temný, bouřlivý a fascinující příběh zavádí čtenáře přímo do center gastronomického vesmíru, od
pouličních stánků v Bangkoku až po nejvyhledávanější restaurace v New Yorku. Kniha se postupně
stává i milostným románem, vyprávěním o přežití a o hledání domova a pevného bodu v životě. Zaujme každého, komu připadá jídlo zajímavé a kdo chce nahlédnout do zákulisí nejlepších světových
restaurací. Není to kuchařka s recepty, fotografiemi či ilustracemi, spíš příběh člověka milujícího
jídlo a gastronomii. Ta je pro Monse Kallentofta záležitostí života a smrti, způsobem úniku a pátráním po pravdě o sobě samém.
Kdo četl Kallentoftovy články o gastronomii, ví, že tento spisovatel o jídle psát umí.
Dokáže ho vylíčit tak živě, že cítíme jeho vůni a chuť.
Svenska Dagbladet
Kallentoftova kniha je zajímavou směsicí autobiografie, reportáže o jídle,
cestopisu a románu s existenciálními tóny. Vytříbenost jeho jazyka proměňuje jídlo
a pití v něco nádherného. Nejlepší pasáže jsou ty, v nichž se Kallentoft zastavuje
a nechává slova promlouvat o hledání sebe samého; tehdy příběh přestává být
reportáží a stává se románem.
Folkbladet
Více informací o autorovi a knize
Mons Kallentoft je českým čtenářům známý jako autor detektivek. Nyní vychází kniha, v níž se spisovatel vyznává ze své závislosti na luxusním jídle a nejlepších restauracích světa. „Autor v knize
zajímavě mísí žánry autobiografie, gastronomické reportáže, cestopisu a románu s existenciálními
podtóny,“ píšou o knize ve švédských novinách Folkbladet. Food Junkie: Posedlý jídlem vychází
v češtině už v únoru 2014.
Mons Kalentoft se narodil v roce 1968 v Linköpingu (kde se odehrávají i jeho detektivky), nyní žije
ve Stockholmu. Působí jako reklamní textař, gastrokritik a spisovatel. V roce 2001 získal cenu za
nejlepší švédský debut Katapultpriset a zatím napsal dvanáct knih. Nejraději pije burgundské, Bordeaux nebo Barolo. Nesnáší švédskou zimu, miluje tropická rána a nejspokojenější je v restauracích.
hostbrno.cz
Rozhovor s Monsem Kallentoftem, Nöjesguiden
Pro milovníky jídla jste známější jako gastrokritik a znalec špičkového kulinářství než jako spisovatel.
Nyní navazujete na svou knihu Food Noir z roku 2004, která se zabývala právě vaší vášní pro jídlo.
Ano, knihou Food Junkie. Ovšem tahle kniha je mnohem osobnější. Její základ tvoří líčení různých
mých cest, zároveň se snažím zachytit mechanismy ovlivňující moje chování, proč už pětadvacet let
cestuju jako blázen po celém světě za jídlem a pitím. To totiž zřejmě není úplně normální…
Jste na jídle závislý?
Určitě se to tak dá říct. Podnět k napsání knihy byl docela závažný. Po jedné večeři se spoustou
alkoholu v restauraci Operní sklípek ve Stockholmu jsem zkolaboval. Odvezli mě do nemocnice.
Ukázalo se, že mám v trávicím traktu jakýsi virus a že došlo k perforaci střeva, zřejmě proto, že jsem
byl tak strašně zřízený. Kdybych se do péče doktorů dostal o hodinu později, pravděpodobně bych
to nepřežil, jak mi říkali.
Takže jste se skoro ujedl a upil k smrti?
Ano. Což mě samozřejmě přinutilo zamyslet se nad svými hodnotami. Napsání knihy bylo přirozeným východiskem. Jak jsem se vlastně dostal k tomu stolu v Operním sklípku? Co mě tam dohnalo?
Je to zřejmě dost sebeobnažující kniha.
Hodně. Opravdu strašně. Ale věřím, že je dobrá. Je to kniha, kde jakoby páté přes deváté míchám
zážitky z různých restaurací. Bez chronologického řazení. Například všech svých sedm návštěv
v restauraci El Bulli líčím v jedné kapitole. Dá se to brát jako hedonistický a subjektivní průvodce
po nejlepších restauracích na světě. Klidně tam taky vyrazte, ale nechovejte se jako já, to je asi tak
v kostce obsah knihy (smích).
Do jaké země cestujete nejraději?
El Bulli už je zavřená, takže je těžké najít experimentální gastronomické vzrušení nejvyšší kategorie.
Ale v Japonsku samozřejmě pořád nacházím nepoznané, pokud jde o dokonalé suroviny. Byli jsme
třeba v jedné malé restauraci v Ginze, řádil tajfun, takže jsme byli jedinými hosty. V tom sklepě nám
donesli tác zakrytý bílým plátnem a pod ním šíleně prorostlé steaky. Naprosto bizarní. A pak nám
servírka donesla malý papírek: 400 gramů nás přišlo na nějakých čtyři tisíce švédských korun (necelých třináct tisíc českých korun, pozn. red.)!
A stálo to za to?
Když už to s člověkem zajde takhle daleko, nezbývá mu než zatnout zuby a zaplatit. Ale nikdy jsem
nejedl lepší maso.
Byl jste tam sám?
Ne, s rodinou. S manželkou a našimi dvěma dětmi.
A každé z dětí dostalo svůj čtyřsetgramový steak?
Haha, ne, rozdělili jsme si dvě porce, ale klidně by do sebe nacpaly i víc! Do většiny lepších restaurací ale nejde brát děti. A v Tokiu bývá někdy v podniku jenom šest stoliček u baru a pak tam člověk
nesežene místo vůbec, pokud nemá nějakého známého.
Jak se vám podařilo sedmkrát získat stůl v El Bulli?
Byl jsem tam, už když začínali, v roce 1997, než získali tři hvězdičky. Tehdy jsem se seznámil se seňorem Garcíou, který měl na starosti rezervace. Užitečný kontakt.
hostbrno.cz
Jaký jste si z El Bulli odnesl nejsilnější zážitek?
Když jsem přijel naposledy, bylo to úplně nejlepší. Končil podzim. Olej z bílých lanýžů, křepelčí
prsíčka na zlatých lžičkách, sluka na několik způsobů, na co si vzpomenete. Nejbláznivější chod
byl „caviar trufa blanca“. Představte si, že máte opravdu hodně dobrý kaviár. Strčíte ho do sklenice
s šíleně velkým lanýžem, utáhnete uzávěr a necháte to tak několik dní. Potom kaviár vyndáte a servírujete ho na lžíci. Úlet.
Objednáváte si v luxusních restauracích k jídlům doporučené kombinace nápojů?
Nikdy. Nebo ano, občas, když už someliér ví, co mám rád, třeba v restauraci Frantzén/Lindeberg.
Často jsem ale zažil, že člověk dostane sedm různých vín, která jsou dobrá, ale ani jedno není skvělé.
Raději si k večeři dám jednu opravdu dobrou láhev. Skutečně kvalitní bílé burgundské. Například
Coche-Dury…
Zajdete si občas jen tak někam na skleničku?
Teď už málokdy. Často beru děti do Rolfs Kök, kde mají dobrý vinný lístek. Jinak si víno nejčastěji
otevírám doma. Tu a tam dojde na nějaké to páteční martini.
Odhadl bych, že doma máte vína slušnou zásobu.
Samozřejmě mám doma několik chladniček na víno, ale začínají se mi plnit. Nekupuju si však víno
proto, abych investoval, ale proto, abych ho pil.
Existuje nějaký alkohol, který vůbec nepijete?
Jeden kamarád má firmu, která dováží růžové víno, ale jinak bych odpověděl rosé (smích).
Proč to?
Ještě nikdy jsem nepil rosé, které by překonávalo bílé nebo červené. Je to kompromis. Prostě si
nemyslím, že mají dobrou chuť.
Autor rozhovoru: Alf Tumble, Nöjesguiden
http://nojesguiden.se/artiklar/en-flaska-vin-med-mons-kallentoft
Redakčně kráceno a upraveno, přeložila Marie Voslářová.
hostbrno.cz
Recenze: Ďábelský apetit, Sydsvenskan
Ráno po večírku v restauraci Operní sklípek, kde se svým nejlepším přítelem zkonzumoval neuvěřitelné množství jídla a alkoholu, se Mons Kallentoft hroutí ve sprše. Autor detektivek a milovník jídla
narazil na svůj kryptonit a sousedi se dívají, jak ho na nosítkách odnášejí do sanitky. Taková ostuda,
co si jenom pomyslí? Sousedi však už tuší a rodina ví, jak se věci mají: Kallentoft občas jí a pije trošičku moc. I on sám si to samozřejmě dobře uvědomuje, přesto cílevědomě a jako o život sešlapuje
pedál až k podlaze. Jde mu výhradně o minimalizaci vlastního utrpení a maximalizaci požitků, je
tedy ryzím hedonistou.
Mons Kallentoft strávil nějaký čas v nemocnici a přežil. Knihu Food Junkie napsal po probuzení,
jedná se o čistě osobní a snad převážně soukromou reflexi. Není to ani román, ani deník, spíš jakýsi halucinační cestopis. Nebo něco jako písnička Sister Morphine od Rolling Stones, převedená
do knižní podoby, přičemž opiáty nahrazují gastronomie světové úrovně, suchá martini a luxusní
hotelová apartmá. Fet jako fet.
Peníze za detektivky se roztáčejí. Spisovatel se snaží uhasit v sobě následky traumat z dětství gastronomickými požitky, které ale působí spíš jako benzin. Ostatně nazývat Kallentofta milovníkem
jídla není nijak přesné, ten výraz zní až moc roztomile, on sám si dává přízvisko gastrozávislák. Létá
do Hongkongu za kachnami a žraločími ploutvemi, do Tokia za bifteky v ceně desetitisíců korun, v
apartmá hotelu Mandarin Oriental v Bangkoku si užívá vynikající obsluhu, na Bali pečená selátka,
v Baskicku obědy u rodinného stolu v kuchyni restaurace se třemi michelinskými hvězdičkami a v
El Bulli vyhledávaný stůl u okna. S jídlem, především s předními restauracemi a luxusními hotely,
operuje podobně jako Patrick Bateman se značkami produktů. Buď v tom jedete s ním, nebo ne. Neustále se objevují jejich výčty a popisy, které napohled nemají jiný účel než zajistit gastrozávislákovi
další dávky.
Zřejmě jen nemnozí z nás se dokážou orientovat v řadě odkazů na globální svět restaurací, a tudíž
opravdu proniknout do závislákových temných vášní. Výčty názvů a utracených částek jsou často
na překážku propracovanému, rafinovanému vyprávění. Ovšem naprostá nekompromisnost v tomto ohledu má svůj dramatický půvab. Fuck it, jak píše autor. Žádné, byť sebemenší ústupky. Žraločí
ploutve čekají, Mons je chce, Mons si je bere. Nic není uhlazené, zaobalené ani učesané ve smyslu
příjemného počtení o dobrém jídle a umírněných měšťáckých radovánkách. Kallentoft se nesnaží
omlouvat svoje touhy a vynaloženou energii a ani se nesnaží brát ohledy na nějaké sociální konstrukty či okolnosti, které by mohly stát mezi ním a ohroženým druhem tuňáka nebo mořské okurky.
Líčí čiré a nefalšované emoce. Dává své malé dcerce ochutnat nejdražší kaviár, a když se ukáže, že
jí chutná natolik, že zhltne jednohubky dokonce i z jeho talíře, Mons se upřímně a z celého srdce
raduje.
Jediným úkolem gastronomie a luxusních restaurací je zastavit čas. Tady a teď, ty, já a talíře. A žádné
hloupé otázky. Když se podaří dosáhnout harmonie, jedná se o nepřekonatelný zážitek. Nejzákladnější potřeba je povýšena k tomu nejzbytnějšímu: k požitku. A naopak. Ale Food Junkie nezprostředkovává pouze chutě a pocity, s nimiž člověk konzumuje lahůdky. Autor se naštěstí příliš nepouští do
zapálených technických výkladů na téma, jak se ten či onen pokrm připravuje, a vzdává se i vymýšlení výrazů charakterizujících chuť, které si stejně nikdo jiný s ničím nespojí. Pro Kallentofta je jídlo
pocit, výraz a dojem. V tom s ním každý čtenář může držet krok. Gastronomie má v neposlední řadě
funkci sociálního rituálu, jde tu o v pravém slova smyslu sofistikované vzorce chování lidí, kteří ještě
celkem nedávno čmárali po zdech svých jeskyní. Ovšem lov, honba, přetrvává. A Kallentoft se této
vášni se sklenkou burgundského u úst poddává. Někdy ve společnosti bankéřů či nakladatelů, často
s rodinou, ale nejvíce si zřejmě jídlo užívá o samotě.
hostbrno.cz
V jedné obzvlášť vydařené pasáži rozvíjí úvahy o svém kanibalismu. Nikoli formulovaném podle
Wikipedie, Kallentoft má svou vlastní definici. Jíst v restauraci znamená jíst i lidi okolo, společnost
a obsluhu. Kuchaře i someliéry, přátele i hosty u baru. Nasávat do sebe společnost, kterou člověk
jinde nenajde a která je v neustálém pohybu. Vzájemně konzumovat své světy, životy a čas. Zkrátka
stát se sociálními kanibaly, v rovině poezie a inspirace. Definice toho, jak být člověkem, stejně dobrá,
jako každá jiná.
Nakolik je Food Junkie otevřenou výpovědí? Nejde jen o manipulaci, které by úspěšný autor detektivek byl jistě schopen? Historky se určitě zakládají na pravdě, o tom není pochyb, jinak však Kallentoft zůstává uměřený. Po emoční stránce si se čtenářem hraje, jako narkoman.
Stylově se Food Junkie pohybuje na pomezí mezi temnými básněmi Larse Noréna a horečnatým,
zrychleným vyprávěním Breta Eastona Ellise. Kallentoft navíc nešetří metaforami. Jádro obsahu
jakoby tvořil jeden jediný dlouhý a poutavý dopis. Čtenář podporuje autorovu závislost tím, že si
koupil jeho knihu. A ten si svou neskutečně drahou a komplexní mánii v hloubi srdce užívá, nesnaží
se pro ni získávat sympatie. Kallentoft nepotřebuje, aby ho zrovna za tohle někdo poplácával po
ramenou, miluje svůj životní styl skoro stejně jako svou manželku a děti.
Ale opravdu palčivá je vlastně jen jedna pasáž, v samém závěru, kde Kallentoft odkrývá temná tajemství své rodiny. Zde se nám dostává určité vysvětlení toho, proč se lidé mezi sebou i k sobě
samým často chovají tak krutě. A možná i toho, proč se snaží žít okamžikem, vždyť z okamžiků koneckonců sestává život.
Autor recenze: Mattias Kroon, Sydsvenskan
http://www.sydsvenskan.se/kultur--nojen/en-djavla-aptit
Přeložila Marie Voslářová.
hostbrno.cz
Ohlasy na knihu
Kniha pro všechny milovníky jídla… O jídle bez receptů, zato se spoustou
pokusů vystihnout smysl života.
Metro
Vyprávění je ještě osobnější, vášnivější, temnější a maniakálnější, autor se čtenáři
vydává na milost a nemilost. Příběhu nechybí poutavost a naplňuje jej láska k jídlu,
k lidem, kteří s ním pracují, k životu a k rodině.
Gourmet
Kallentoftovi jde ovšem i o nacházení útěchy v jídle. Ke zdařilejším pasážím knihy patří
ty, v nichž se vrací do svého šedivého dětství: k návštěvám linköpinské restaurace
Hamlet, kam chodil s matkou, k babiččině zapečenému zelí a k temnému rodinnému
tajemství. Z těchto kapitol je cítit skutečná upřímnost, v neposlední řadě pokud jde
o vztah k matce. Možná právě v něm se skrývá klíč k oné destruktivitě a k neustálé
honbě za chuťovými požitky.
Svenska Dagbladet
Z té touhy gastrozávisláka po dokonalosti, po okamžicích zapomenutí, „kdy nic nedrhne
a existuje jen to, co člověk vnímá čichem a chutí“, na mě padlo zoufalství. Z té prázdnoty,
která se rozhostí, když se život promění v honbu za chvilkovou útěchou. Často se o tom
mluví, ale jen zřídkakdy se podaří tento stav zachytit zevnitř tak přesvědčivě jako tady.
Silnou stránkou knihy je důsledná vnitřní perspektiva.
Göteborgs-Posten
Nová autobiografická kniha Food Junkie pojednává o jídle jako umění vychutnávat
požitek, o jídle povznášejícím okamžik, o jídle vyvolávajícím posedlost a o neustálé honbě
za novými chutěmi a zážitky. Mezi řádky na čtenáře dýchá ztrápenost a neklid, hledání
pravdy a smyslu života… Food Junkie působí dojmem osobní a upřímné knihy, kde
Kallentoft popouští uzdu své zálibě v květnatém vyjadřování. Vydává se čtenáři všanc
a nesnaží se dělat lepším, aby si získal jeho sympatie…
Kristianstadsbladet
Tohle je totiž čtení, ke kterému se člověk prakticky nemůže stavět neutrálně. Kallentoft
píše jako vždy exaktně, někdy se vydává za hranice brutality a zároveň občas přidá
špetku poezie. Napsané je to krásně, o tom není pochyb.
Jönköpings-Posten
Ve Food Junkie proměňuje Mons Kallentoft restauraci v chrám.
TT Spektra
Toto fascinující, osobní, někdy vtipné, jindy trochu temné sebeobnažující vyprávění
nelze číst bez rozechvění (anebo bez pousmání).
BTJ
Ohlasy: http://www.litteraturmagazinet.se/mons-kallentoft/food-junkie-livet-maten-doden
hostbrno.cz