barbora Kadaníková je mladá a sympatická slečna, která miluje

Příběh
Některé sny
prostě zmizely
Barbora Kadaníková je mladá a sympatická slečna, která miluje herectví,
tanec a děti. Pracuje ve školce a věnuje se ochotnickému divadlu. S dětmi
je celý den, naplňují její život. Bude si ale moct pochovat někdy své vlastní
miminko?
Nedávno jsem si uvědomila, že jsem nemocná už osm let. Je to poměrně dlouhá
doba na to zvyknout si žít s Crohnovou
chorobou. Mám za sebou chvíle obrovské
radosti i velkého smutku a prázdnoty. Nemoc mě zastihla, když jsem byla ještě dítě.
Ale budu moci já mít své vlastní?
„„Diagnoza Crohnova
choroba
Crohnova choroba je nemoc, která se drží
nějakou dobu v těle, než vypukne. Onemocněla jsem ve třinácti letech. Téměř pravidelně
jsem po dobu dvou let chodila na vyšetření
s bolestmi břicha, ale lékaři na nic nepřišli.
Rozbory krve jsem měla v pořádku. Byla jsem
1
www.rodinaaja.cz
současně ve věku, kdy přichází menstruace,
a doktoři mou bolest přisuzovali přicházejícím
měsíčkům. Po dvou letech přišel zlom. Konec. Vylítnul mi tlak, CRP (C-reaktivní protein,
bílkovina akutního zánětu) jsem měla přes
devadesát, což je dost vysoké číslo. Lékaři dostali strach, protože nečekali, že by mi opravdu něco bylo. Hned ten samý den mi operovali v místní nemocnici slepé střevo. Bohužel
zbytečně. Slepé střevo jsem měla v pořádku.
Problém byl s tím tlustým. Primář dětské chirurgie, který mě operoval, napsal do lékařské
zprávy: „Tlusté střevo je ve špatném stavu.“
K mé smůle ale neodebral vzorky a tak jsem
půl roku po zbytečné operaci čekala, až lékaři
přijdou na to, co mi je.
Po půl roce čekání se mi podařilo dostat se
do nemocnice do Prahy, kde mi po třech
dnech řekli, že trpím Crohnovou chorobou.
V tu chvíli se mi zatočila hlava a nebyla
jsem schopná vyslovit ani hlásku. Nedokážu popsat, co všechno se mi honilo hlavou.
Vím jen, že se všechno slévalo dohromady.
V mém bydlišti tato nemoc ještě nebyla
známá. Byla jsem jediné dítě v celém kraji,
u kterého se choroba vyskytla.
„„Tlustá, znamená jiná…
Po výskytu „Crohna“ na základní škole
jsem musela užívat kortikosteroidy. Léčba
mi nevyhovovala, protože mi po ní nebylo
dobře. Zadržovala se mi voda v těle, nejvíce
Příběh
www.rodinaaja.cz
2
Příběh
ve tvářích, na břiše a na stehnech. Byla jsem
proto velmi opuchlá. Bohužel jsem díky
tomu zažila šikanu od svých vrstevníků. Pamatuji si, že zlobu si na mně vylévala i spolužačka, která byla vždycky mnohem silnější
než já. Asi jí dělalo dobře, že jsem zrovna
tlustá. Ona si tak mohla připadat hezčí.
„„Boj o čas
Přechod na střední školu jsem měla poměrně zajímavý. Ani nemohu říci, jestli je
to dobré nebo špatné. Přestup na novou
školu je vždycky trochu stres. Pro mě to
bylo obtížnější. V září jsem nastoupila do
prváku, kde jsem strávila pouze čtrnáct
dní. Zdravotní stav se mi zhoršil natolik,
že jsem se léčila v nemocnici a doma. Do
školy jsem se vrátila až v prosinci. Nestihla jsem na začátku školního roku poznat
nové spolužáky a ještě jsem se necítila
dobře. Nasadili mi částečnou biologickou léčbu Remicade v podobě kapaček.
Pravidelně jsem byla léčena v nemocnici
v Náchodě. Léčba byla bohužel drahá,
proto mi ji najednou vysadili. Dostala
jsem se do péče do Prahy, kde jsem měla
tuto léčbu užívat nadále. Mé tělo si ale
rychle vytvořilo protilátky, a Remicade
mi už nepomáhal. V době, kdy jsem byla
v Praze na léčení, vznikl nový lék Humira. Je to biologická léčba ve formě injekcí. Radovala jsem se ovšem krátce. Pojišťovna Humiru hradila až od 18 let. Byla
jen pro dospělé, protože se nevědělo,
jak moc bude účinkovat. Mně chyběly tři
měsíce, abych splnila jejich požadavek.
Nejvíce mi v té době pomohla má doktorka, která se snažila, abych lék mohla
užívat dříve. V tu chvíli to pro mě byla
jediná naděje.
„Crohn“ se přesunul do tlustého střeva. Dalo by se říci, že zdravá jsem byla
jen pár dní po operaci. Po operaci jsem
se zhroutila. Psychicky jsem byla na dně
a musela jsem vyhledat pomoc u psychologa. Představte si situaci, kdy se dozvíte,
že jste nemocná a je malá šance na úplné
uzdravení. Dále zjistíte, že budete opakovat poslední ročník střední školy, jste mladá a nevíte, jestli budete moci mít děti.
Bylo toho na mě moc. Každá situace se
ale dá řešit. Nejvíce mi v té době pomohl
přítel, se kterým žiji dodnes, a víra v lepší
budoucnost.
Díky časté absenci ve škole jsem moc nestíhala učivo. V maturitním ročníku jsem
byla na operaci tenkého střeva, která byla
velmi nutná. Doktor mi řekl, že kdybych
přišla o měsíc později, nejspíš už bych
dnes nebyla mezi živými. Čtrnáct dní po
zákroku přišla bohužel špatná zpráva.
Při vzpomínce na dětství a dospívání si
uvědomuji, jak mi nemoc otočila život
vzhůru nohama. Ve třinácti letech jsem
chtěla studovat herectví a tanec. Nedovedla jsem si představit, že bych nedělala to, co mě baví. Přála jsem si stát na
jevišti celým svým srdcem. Ale i srdce
„„S herectvím jsem se musela
rozloučit
Příběh
někdy zabolí a mé naděje zmizely. S nemocí jsem nemohla provádět žádnou
velkou fyzickou aktivitu ani prožívat
stres. Co si budeme povídat, tanec ani
herectví tyto podmínky nesplňovalo. Začala jsem přemýšlet, jaké povolání by se
pro mě hodilo. V té době se narodil můj
mladší bráška a já jsem měla pocit lásky
a naplnění. Mamka měla hodně zájmů
a tak jsem jí často pomáhala s výchovou.
Díky mému komediálnímu talentu jsem
si získávala přízeň dětí kolem mě. Najednou jsem byla ve středu jejich pozornosti a každý příbuzný mě žádal o jejich
hlídání a zábavu. Napadlo mě, že bych
mohla být učitelkou a s dětmi se setkávat častěji. Teď se věnuji ochotnickému
divadlu pro děti a pomáhám ve školce.
Musím říci, že mě to moc baví. Chci zároveň zkusit studium na vysoké škole,
abych mohla učit děti i na druhém stupni základní školy. Zkusím to a uvidím.
Pokud mi to nevyjde, je přece pořád pro
co žít…
„„Dnes jsem zamilovaná
a šťastná
V období dospívání jsem se chovala jako
normální zdravé dívky v mém věku. Prožívala jsem první lásku a žila poměrně dobře
ve chvílích, kdy mi bylo lépe. V intimním
životě nemám s mou nemocí žádný problém. Zamilovala jsem se několikrát a také
mi to párkrát nevyšlo. Díky mým střídavým
stavům nemoci se mnou bývalý přítel nevydržel tak, jak jsem si přála. Jednoduše
ode mě utekl. Tenkrát jsem byla naštvaná
a smutná, ale teď tomu dokážu porozumět.
Není to lehké ani pro mě, natož pro mého
partnera. Potřebuji vedle sebe silného chlapa a to se mi nakonec splnilo. Dnes jsem
zamilovaná a šťastná. Našla jsem partnera,
se kterým opravdu chci být celý život. Největší prioritou kromě zdraví je teď pro mě
mít velkou rodinu a zdravé děti. Nic jiného si nepřeji. Podle slov mé paní doktorky
mám největší šanci založit rodinu do svých
pětadvaceti let. Ještě mám na to nějakou
chvíli. Vím, že to nebude lehké, ale i s touto
nemocí je možné děti mít. Není takovým
problémem otěhotnět, nýbrž dítě donosit
a porodit. Často dochází k brzkému rizikovému těhotenství a předčasným porodům.
Pokud ovšem do tří let otěhotním, budu
mít tu lehčí část za sebou. Věřím, že se
mi to podaří, a když mě uvidíte za pět let,
budu nejšťastnější maminka na zemi.
Text a foto: Kamila Borecká
Autorka je studentkou Univerzity Jana
Amose Komenského