1 / 2014

Komentáře

Transkript

1 / 2014
1/2014
Zkušenosti | Rady | Tipy pro aktivní život vychází 4x ročně za podpory společnosti TEVA
téma čísla
Jak to vidí chlapi
Téma o mužích a pro muže jsme pro RS Kompas chtěli připravit už rok. Ale muži se neradi svěřují, a přitom jejich nadhled, humor
a zdravě uzemněný pohled na svět bývá velmi osvěžující. Mužům i ženám, kteří se právě dozvěděli o své nemoci, vřele doporučuji
rozhovor s Alešem Zajíčkem. Jeho tvůrčí přístup k životu v každé situaci je hodně inspirativní. Vyprávěli jsme si o jeho cestě k sobě
a na Fidži. A aby těch cest nebylo málo, s psychoterapeutkou Renatou Malinovou jsme si
povídaly o Cestě králů.
S úctou Šárka Pražáková
obsah
Každý je mladý, jak starý se cítí str. 2–3
S cestovatelem Alešem Zajíčkem o cestě k milým lidem, co bývali lidojedi.
I o tom, jak přijmout RS.
Očima lékaře i pacienta str. 4
S lékařem Martinem o tom, jaké je to být v kůži pacienta.
O strachu, který mají muži, a jak se s ním vyrovnat.
Cesta králů str. 6–7
S psychoterapeutkou Renatou Malinovou o cestách odvážných rytířů.
O překonávání strachu a objevování vlastní síly.
2
| Cesta k sobě | RS KOMPAS | Zkušenosti | Rady | Tipy pro aktivní život
Dítě a já
KAŽDÝ JE MLADÝ, JAK STARÝ SE CÍTÍ
Aleš Zajíček za svůj život poznal nejednu exotickou zemi. Navštívil Nepál, Kamčatku, kousek Evropy a Barmu. Po návratu z Barmy mu lékaři oznámili, že má RS, a tak se vydal na další cestu,
cestu k sobě. Přistoupil k ní tvořivým způsobem, který může být pro leckoho inspirací. A když
se dostatečně setkal sám se sebou, vydal se na Fidži, aby opět poznával jiné kultury. Setká-li se
člověk s cestovatelem, měl by se hlavně ptát na zážitky z exotických zemí, ale my jsme se nejprve
důkladně zastavili u jeho cesty k sobě samému. Protože i zde objevil mnoho nových krajin a podporujících míst, a hlavně lidí, a vytvořil z nich pro sebe mapu pěšinek, které mu dávají sílu. Možná,
že i vám jeho mapa pomůže. Protože pan Zajíček má co říct, celé naše vyprávění se do časopisu
nevešlo, takže ho najdete na novém webu www.rskompasplus.cz.
Jak jste se dozvěděl, že máte roztroušenou sklerózu a jak si vzpomínáte na první dny po určení diagnózy?
Bylo to více než před rokem po návratu
z Barmy. Po dlouhé cestě klimatizovaným letadlem jsem dostal velkou rýmu
a cítil jsem se hodně unavený. Pak mi náhle
ochrnula levá ruka a noha, takže jsem se
vypravil do Thomayerovy nemocnice na
ambulanci. První diagnóza zněla zánět dutin. Nicméně souběžně mi udělali důkladné
neurologické vyšetření a po několika dnech
mi oznámili, že mám roztroušenou sklerózu.
Co jste v tu chvíli dělal? Zjišťoval jste si informace třeba na internetu?
Konzultoval jsem to především s lékaři
v MS centru a pak se svou partnerkou.
Oznámil jsem to nejbližším kamarádům.
Po internetu jsme moc nešmejdili, protože
je tam moře zavádějících informací, které
vyjadřují pouze osobní a třeba zkreslující
názory pisatele. Zkušenost z cestování mě
naučila, že v cizí zemi vidíte dobré nebo
špatné věci a přitahujete inspirativní nebo
nepříjemné zážitky i podle toho, jak jste na
tu cestu vnitřně naladěni. Mám-li spíše po-
zitivní vidění světa, na cestě se mi daří. Podobně jsme s partnerkou Janou přistoupili
i ke sdělení, že mám RS. Šli jsme na to od
lesa, vyhledávali jsme pozitivní podporující informace a ty špatné jsme si neříkali.
Slyšeli jsme o lidech, kteří ihned po oznámení RS šli do invalidního důchodu, tak
tyhle informace jsme okamžitě zapomněli.
Pak jsme viděli člověka, který má RS sedm
let, píchá si injekce a je v pohodě ve svém
profesním i osobním životě, a ten nás zajímal. Jeho zkušenosti jsme si ponechali
v paměti.
| Cesta k sobě | 3
Zmínil jste svou partnerku; jak tu zprávu, že máte RS, přijala, jak jste o tom
spolu komunikovali v prvních dnech, co
vám nejvíce pomohlo?
První, co mi řekla, bylo, na to se neumírá
a my to zvládneme. Necháme tomu čas
a uvidíme, jak to bude dál. Bez její podpory bych to nezvládl. Na počátku jsem byl
tři měsíce na neschopence, po nějaké době
léčba zabrala, ale tělo, jak se moc nehýbalo, bylo trochu lenivé; tak jsme vymysleli
s partnerkou další terapii. Řekli jsme si, že
co tě nezabije, to tě posílí, a jeli na výlet do
Špindlerova Mlýna. Ze Špindlerova Mlýna jsem vyšlapal na Luční Boudu a zpět
kolem Bílého Labe. Tedy jsem si dal 20km
procházku po horách. A ono to šlo! To byl
ten první klíčový impuls pro mou psychiku. Vyzkoušel jsem si, že mohu chodit
a lézt po horách; když jsem unavený, tak si
na pět minut sednu na šutr a mohu jít dál.
Zrovna tak to mohu dělat i v životě. Když
nebudu moci, tak si zkrátka chvíli odpočinu a zase mohu jít dál.
Psychika hraje určitě velkou roli, měl
jste i nějaké krizové momenty?
Samozřejmě jsem měl chvíle, kdy jsem si
v duchu říkal, co z toho života mám,
a proč a nač. Na Janu jsem bručel a ona říkala: no jo ty máš tu svou psýchu, vydržela
to a počkala, až to odezní. Pak jsem se jí
omluvil. Uvědomil jsem si, že mám kolem
sebe lidi, kteří mě mají rádi, Janu, kamarády… Vytáhl jsem si fotky z cest a připomněl
si, že jsou místa, kam se chci vrátit. A že
jsou místa, kam se chci nově podívat s někým, koho mám rád, a něco pěkného tam
prožít, vyfotit si to. Když tam ale chci jet
a mít tyto zážitky, musím jet pozitivně naladěný a nějaká nemoc mi v tom nemůže
zabránit. Protože ta nemoc je nemocí mého
těla, ne duše. Duši mám zdravou. Jen tělo
je nemocné. Mám životní heslo: Každý je
mladý, jak starý se cítí aneb Každý je starý,
jak mladý se cítí, a posuneme-li to, každý
je nemocný, jak zdravý se cítí, a zdravý, jak
nemocný se cítí.
Vzpomenete si na nějaký moment, který
vás třeba překvapil?
Překvapilo mne sdělení, že můžu dělat, co
chci, jenom se musím více hlídat. Odpočinout si, když jsem unavený. Pomyslil jsem
si: když si mohu dělat, co chci, tak si budu
dělat, co chci.
Je to pro vás hodně o volbě postoje k té
nemoci…
Určitě. Nedávno mě zaměstnavatel poslal
na pravidelnou preventivní prohlídku do
nemocnice, která se zabývá nemocemi
z povolání. A paní doktorka se podivila:
„Vy máte roztroušenou sklerózu?“ Odpověděl jsem: „Paní doktorko, sklerózy mám
celkem dvě, a tu jednu navíc potvrzenou
od lékařů.“ „ Já se učila, že člověk s roztroušenou sklerózou končí na vozíku,“
pokračovala. Tak jsem ji rozhodně ujistil:
„Já skončím jedině v krematoriu, ale tam
skončíme všichni.“
Poslední vaše cesta vedla na Fidži. Proč
jste si vybral Fidži a co tomu říkala neuroložka?
Vybíráme si lokality, kam Češi moc nejezdí,
a chtěli jsme do tropů na jižní polokouli,
protože tam jsme ještě nikdy nebyli. Říkal
jsem si: je tam sluníčko, spousta vitaminu
D, a to je prý na RS dobré. Když jsem to
oznámil neuroložce, tak povídá: „Hmm,
vy jste se zbláznil – co potřebujete? Napsala mi do zásoby prášky, které si mám
Celý rozhovor s cesto-
vatelem Alešem Zajíčkem
naleznete na novém webu.
Kromě cestování jsme
spolu probrali i aplikaci
injekcí, i k tomu má pár
zajímavých postřehů.
RS KOMPAS PLUS
www.rskompasplus.cz
vzít, nastane-li nějaká komplikace, ve vyšších dávkách, abychom eliminovali zánět.
U svého praktického lékaře jsem nafasoval
obvyklé cestovatelské zásoby: framykoin,
širokospektrální antibiotika, vodu na výplach očí.
Na Klinice tropické medicíny jsem zjistil,
zda nepotřebuji nějaké speciální očkování kromě toho, co už mám platné od dříve
– tetanus a žloutenku. Právě očkování je
dobré konzultovat i s neurologem.
Tak tedy, co jste si užili na Fidži?
Hlavně jsem si tam užil radost z pohybu
a pocit, že jsem zdravý. Chtěli jsme na
Fidži prozkoumat pár ostrovů. Vždy, když
vyrážíme na cesty, máme podrobný plán,
co chceme vidět, kam se chceme podívat.
Tentokrát tomu tak nebylo, protože kvalitní informace chybí. Měli jsme jen mapku
a rámcovou představu, které ostrovy navštívíme. Nakonec se nám to povedlo. Chtěli
jsme poznat hlavně jinou kulturu. Na Fidži
je fidžijská kultura, což jsou původně lidojedi, a pak je tam indická kultura. Tak jsem
si v letadle s nadsázkou říkal, že když je
českým vývozním artiklem pražská šunka,
tak aby si nás s ní třeba nespletli.
Že by tam skutečně žili ještě někde lidojedi?
Jasně že ne. Na ostrově Viti Levu, kde je
nejstarší místní vesnice, vystavěli posledním americkým misionářům, které snědli
v 19. století, pomník. Dnes už se nikdo
bát nemusí. Fidžijci vědí, že předci přišli
před 3000 lety z Tanzanie. Domluvíte se
s nimi anglicky, protože angličtina se zde
učí od mateřské školky. Dodnes jsou totiž
poddanými anglické koruny. Jejich základní pozdrav je bula, což je něco jako halo.
Jsou moc milí, vstřícní a zvědaví. Znají
bílé tváře z Austrálie a Nového Zélandu,
a když řeknete, že jste ze střední Evropy,
tak je moc zajímáte.
Říkal jste, že jezdíte na cesty hlavně poznávat novou kulturu; co jste zažili zde?
Protože jsme přijeli před Vánoci a protože jsou Fidžijci křesťané, tak jsme
měli možnost vidět, jak tam připravují a slaví Vánoce. Slaví je 25. prosince,
sejde se celá rodina nebo i celá vesnice, společně vaří i jedí a dávají si dárky. Předvánoční atmosféru jsme měli
možnost zažít na ostrově Kadavu, a byli
jsme dokonce pozváni na jejich nedělní adventní metodistickou mši, která
celá probíhala ve fidžijštině. Trvala dvě
a půl hodiny, kázání se střídalo se
zpěvy. Když mše skončila, byli jsme
představeni místním náčelníkům, což
jsou velmi vážené a vysoko postavené osobnosti, a mohli jsme si s nimi
popovídat. Poděkovali nám, že jsme
je navštívili, my jsme jim také poděkovali, že jsme mohli vidět jejich vesnici. Pastor nás pak zval k sobě na oběd,
což jsme museli kvůli návratu bohužel
s díky odmítnout. Nezlobili se a zvali
nás, abychom zase příště „přišli pobejt“.
Šárka Pražáková
4
| Na vlastní kůži | RS KOMPAS | Zkušenosti | Rady | Tipy pro aktivní život OČIMA LÉKAŘE I PACIENTA
Pan Martin má RS více než pět let a profesí je lékař. Vidí tedy život s RS z obou úhlů pohledu.
Když se laik dozví, že má RS, neví, co to je, je v panice. Co
proběhne po oznámení RS hlavou lékaři? Jak jste se to dozvěděl?
V praxi jsem se do té doby s RS nesetkal. A ve škole jsme se
tehdy o RS učili informace, které už dnes nejsou pravda, protože
výzkum a léčba jdou rychle kupředu. Vzpomínám si, měl jsem
před první atestací, byl jsem ve stresu a začala mne brnět ruka.
Řekl jsem si, že je to od krční páteře, pořád sedím nad knihami
a nemám čas se hýbat, člověka RS hned nenapadne. Jenomže
se to zhoršovalo, tak jsem šel za neurologem, ten mne poslal
na magnetickou rezonanci. Mezitím se můj zdravotní stav ještě
více zhoršoval, měl jsem křeče. Začal jsem přemítat o nádorovém onemocnění a logicky si zdůvodňoval, že když to vzniklo
takto náhle, tak to nemůže být tato diagnóza. Na jednu stranu
v tu chvíli reagujete jako nemocný laik a na druhou stranu jako
odborník hledáte, co by to mohlo být a co ne, a zdůvodňujete si,
proč ano a proč ne. Na magnetické rezonanci byl příjemný pan
docent, vyptal se mne na to, zda jsem měl v poslední době nějaký zánět, a nepřímo mi i naznačil, že by se mohlo jednat o RS.
Pak jsem nějakou dobu chodil po vyšetřeních, až nakonec v Motolské nemocnici v Praze mi MUDr. Meluzínová potvrdila diagnózu. Na jednu stranu to byla úleva, že nemám nádor na mozku, na druhou stranu šok, ve kterém jsem se začal rozpomínat,
co v těch učebnicích psali. Reagoval jsem jako úplně normální
pacient.
Kdysi jsem četl knížku Jak chutná vlastní medicína, kterou napsal lékař. Do té doby se setkával s nemocí jen z druhé strany
stolu, ale když mu diagnostikovali nádor, tak se ocitl v roli pacienta a najednou si uvědomil, jak moc záleží na přístupu lékaře,
jak pacientovi vše vysvětlí, uklidní ho. Jak i zdánlivě banální
věci z pohledu lékaře jsou pro pacienta důležité a zásadní. Po
zjištění mojí diagnózy jsem si na tu knížku vzpomněl a myslím,
že konečně i plně pochopil.
Jak dlouho jste chodil po vyšetřeních?
Asi měsíc a půl, než se definitivně ukázalo, že mám RS.
Co vám pomohlo se s onemocněním vyrovnat?
Základem je dobré zázemí, já mám ženu a tři děti, navíc mi pomáhají i rodiče a i v zaměstnání. Žena mne podporuje ne tím,
že za mne všechno dělá. Vnímáme, že ta diagnóza zde je, a že
jsem tedy díky tomu někdy unavenější, něco mi trvá déle, tak
se tomu přizpůsobíme. Nedělá ze mne ale mrzáka, což je pro
mne motivující, nutí mne to dělat spoustu věcí. A drží mne nad
vodou děti.
Měl jste zpočátku z něčeho strach?
V pubertě jsem hrál závodně fotbal, bavil mne florbal a další
sporty. Myslím, že jsem byl na sport dost šikovný. Zpočátku
jsem měl strach, jestli budu moci sportovat, ale ukázalo se, že
mohu, a sport mi dodnes dělá moc dobře a dává mi sílu. A taky
jsem měl obavu, jak uživím rodinu.
To řeší spousta mužů. Udělal jste nějaká opatření?
Nic speciálního, pouze jsem znásobil pojistky a investice. Zvýšil
jsem úrazovou pojistku i pojistku na nemožnost vykonávat po-
volání apod. Zařídil jsem si navíc investiční a životní pojištění,
investovali jsme do konzervativních investičních papírů.
Myslela jsem, že když je člověk nemocný, tak se o tomto s pojišťovnami těžko jedná.
Jestliže zvyšujete pojistku, kterou už máte, tak se vás na nemoc
úředníci neptají, když ji uzavíráte novou, tak se ptají – a mohou
vám nabídnout nevýhodné podmínky.
Pojďme zpět, co vám dává hodně sílu, je to sport?
Určitě, jezdím na kole, proběhnu se, člověk si při tom vyčistí
hlavu. Nedávám si žádné limity, spíše sleduji tělo, jak se cítí.
Naplánuji si vyjížďku, ale v průběhu zjistím, že jsem dnes více
unavený, tak to zkrátím.
Když se lidé dozvědí, že mají RS, kromě léčby hledají i další
cesty péče o sebe. Zdravější stravování, jako doplněk alternativní metody, jak se na to díváte?
Já cvičím jógu a dělá mi to moc dobře. Co se týká stravování,
určitě pacientovi prospěje, když bude jíst zdravě. Ale pod tím
si lidé představují mnohé. Obecně bude-li pacient jíst pětkrát
denně menší dávky jídla, je-li to pestrá strava obsahující i hodně zeleniny a ovoce, bude pít hodně tekutin, tak to pro něj bude
dobré. Přidá-li k tomu i pohyb, určitě mu to prospěje. Toto jsou
ale obecná doporučení, která by měli dodržovat všichni lidé. Radikální diety nedoporučuji. Asi stojí za zkoušku akupunktura
i čínská medicína, ale každý je jiný, takže zkouší-li pacient něco
nového, měl by to brát jako ochutnávku a být opatrný. Neurolog může pacientovi říci, že to se doporučuje a toto spíše ne
– a pacient pak má volbu, zda to zkusí či ne. Například se u
RS nedoporučuje sauna, ale já jsem si vyzkoušel, že mi dělá
dobře.
Jak vnímáte partnerství lékaře a pacienta?
Z pohledu lékaře, myslím si, že lékař by měl být průvodce, který ukazuje cestu, neříká musíš či nesmíš, ale spíše měl byste
dělat toto, jít tímhle směrem, vyzkoušet tuhle možnost. A na
pacientovi je, jak se k tomu postaví. Může si sám hledat k té
cestě s možnostmi doplňující pěšinky, co mu dělají dobře. A
důležitá je důvěra mezi oběma. Dívám-li se na to očima pacienta, důležitý je i postoj lékaře. Chodil jsem dříve k neurologovi,
který se tvářil, jako když má z mého zdravotního stavu permanentní depresi to mi nepomáhalo. Proto mi moc pomáhá paní
doktorka Meluzínová, která se sice netváří, že jde o banalitu, ale
zároveň dodává pacientovi odvahu svým pozitivním přístupem.
Jí opravdu pacient uvěří, když říká: „Nebojte se, my to zvládneme, něco vymyslíme.“
Kdybyste měl dát nějakou radu pacientům s RS na závěr, co
by to bylo?
Aby hledali informace jen u ověřených zdrojů. Jako je třeba
www.rskompasplus.cz a sdružení Roska. Aby si pěstovali dobré
zázemí a vztahy, nepálili za sebou mosty. Našli si cíle, za kterými je těší jít. Třeba materiální nebo někam cestovat nebo zplodit
děti, prostě mít cíl, motivaci.
Šárka Pražáková
| Práce a my | 5
O PRÁCI PRAKTICKY
Když se muž dozví, že onemocněl roztroušenou sklerózou, kromě nemoci mu dělá často starost i pracovní kariéra,
protože s ní souvisí zabezpečení rodiny. Proto jsme požádali o několik rad Hanu Potměšilovou, ředitelku Nadačního
fondu pro podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Naleznete zde několik inspirací, co můžete dělat
v různých životních situacích.
Pro zaměstnavatele jste ve chvíli, kdy
se stanete osobou se zdravotním postižením, skutečně finančně velice výhodným zaměstnancem, a nemá důvod vám
nevyjít vstříc.
C. Pracujete v oboru, který
není s diagnózou RS slučitelný?
Nevěste hlavu! Je to možná
výzva!
Hana Potměšilová
A. Cítíte, že váš kolektiv není natolik vyspělý, aby pochopil, že s RS
se dá docela normálně žít?
• Nezapomeňte informovat vlastní rodinu
a případně blízké osoby, které již o vaší
diagnóze vědí, o rozhodnutí nic o vaší RS
neříkat na pracovišti.
• Zamyslete se nad tím, zda vaše profese
nemůže urychlit vývoj RS. Pokud ano, požádejte o přeřazení na jinou pozici či snížení úvazku.
• Nesnažte se být ještě výkonnější jen
kvůli tomu, aby si „toho“ náhodou nikdo
nevšiml. Není výjimkou, že při podobném
přístupu dojde k větší progresi onemocnění než při běžném pracovním výkonu.
• Bojíte se, že by si někdo mohl všimnout
toho, že pravidelně jezdíte k lékaři, či se
pozastavil nad tím, že navštěvujete neurologa? Požádejte o pravidelné neplacené
volno! Vždy se najde řada důvodů, jak ho
před vedoucím i týmem vysvětlit (péče
o osobu blízkou, nutnost navštěvovat
dlouhodobě rehabilitaci, kurz němčiny
atd.).
• Zapojte se do dobrovolnických aktivit,
pokud je váš zaměstnavatel organizuje.
Budete moci lépe poznat komunitu kolegů, kterým není osud druhých lhostejný,
a postupem času dojdete třeba k poznání,
že již není důvod RS skrývat.
B. Mám RS. No a co?
• Tím, že zaměstnavateli přiznáte, že máte
RS, napomůžete hlavně sami sobě. Nebu-
dete muset lhát, zamotávat se do polopravd při absencích v práci, které budou
způsobeny pravidelnými návštěvami RS
centra či jiných lékařů.
• Napište si o průběhu své nemoci
a možných problémech s ní spojených
dopis. Sepište klidně i myšlenky a pocity, které se vám honí hlavou. Nejen že se
s RS lépe porovnáte sám v sobě, ale promyslíte si také, co chcete o své nemoci
říci kolegům. Dobrou přípravou předejdete šuškandě, která by mohla na pracovišti nastat, kdyby se kolegové o RS
dozvídali jen něco z novin, internetu…
• Poraďte se s vaším lékařem, zda by při
stavu vašeho onemocnění nebylo vhodné na ČSSZ požádat o statut osoby se
zdravotním postižením. Nemusíte pobírat invalidní důchod. Po novele zákona
o zaměstnanosti, která nyní prochází
Sněmovnou, budete moci opět získat
stupeň nula, tedy statut osoby se zdravotním znevýhodněním, která nepobírá
invalidní důchod, ale spadá do kategorie
osob se zdravotním postižením.
• Při získání statutu osoby se zdravotním postižením nejenže zaměstnavateli
pomůžete plnit povinnou kvótu zaměstnávání osob se zdravotním postižením
(organizace nad 25 zaměstnanců mají
povinnost zaměstnávat 4 % osob se
zdravotním postižením), ale budete mu
i šetřit daně. Díky vašemu statutu může
zaměstnavatel ušetřit až několik set tisíc
korun ročně.
• Nebojte se požádat o částečný úvazek,
pokud to váš zdravotní stav vyžaduje.
• Poraďte se s lékařem, zda by nebylo vhodné požádat o statut osoby se
zdravotním postižením. V případě jeho
získání na vás zaměstnavatel ušetří významné peníze.
• Neváhejte a co nejdříve konzultujte
svůj zdravotní stav se zaměstnavatelem. Snažte se najít co nejlepší řešení
vyhovující oběma stranám. Zaměstnavatel může požádat i o příspěvek na vaši
rekvalifikaci, který hradí fond dalšího
vzdělávání či úřad práce.
• Máte nějaký koníček? Zamyslete se,
zda by se ze zájmu nemohla stát obživa. Co třeba začít podnikat v tom, co
vás baví? Budete mít šanci vyzkoušet si v prostředí, které znáte, co skutečně při RS zvládnete. A pokud se
vám podnikání osvědčí, třeba dáte
v budoucnu práci dalším lidem s postižením. Na start podnikání můžete žádat
na ÚP také dotace.
• Co začít studovat? To se dá v každém
věku! Každá vysoká škola zaměstnává
na studijním oddělení člověka, který
se věnuje studentům se specifickými
zdravotními potřebami. Některé vysoké školy se dokonce specializují na
otevírání oborů přátelských studentům
s postižením a nabízejí jim při studiu
dlouhodobé pracovní stáže.
• Kontaktujte místní úřad práce, aby
vám dal tipy na zaměstnavatele z chráněného trhu práce, u nichž byste mohl
pracovat. Jsou to zaměstnavatelé, kteří
pobírají specifické příspěvky na to, aby
uměli přizpůsobit náplň práce, pracovní dobu a prostředí lidem se zdravotním postižením. A jen lokální úřad
práce, který tyto příspěvky vyplácí, ví,
u koho byste mohl uspět.
Hana Potměšilová www.nfozp.cz
6
| Zamyšlení | Zkušenosti | Rady | Tipy pro aktivní život
CESTY KRÁLŮ
Nejprve se psychoterapeutka Renata Malinová trochu bránila rozhovoru na téma „Jak to vidí chlapi“, protože se
potkává s menším počtem mužů nežli žen. Nakonec se ale ukázalo, že jsou to muži nesmírně zajímaví. Muži, kteří
našli svou cestu odvážných rytířů a silných králů. A Renata Malinová o nich dovede moc hezky vyprávět.
než v jeho původním plánu. Opět tedy
něco se zaujetím tvořil, zase měl zálibu ve
stavění jako předtím, ale postavil to úplně
jinak, a to se mi moc líbilo. Možná zde
máme obraz, jak to udělat i se životem.
Renata Malinová
Pro některé muže je obtížné se s příchodem RS vyrovnat. Jak to vidíte vy
ze svých zkušeností s pacienty?
Vzpomenu-li si na příběhy mužů nemocných RS, se kterými jsem se setkala,
všichni se s nemocí vyrovnali a našli si
novou životní cestu. Ženy mají v některých ohledech lehčí situaci, protože mají
bohatší a lépe propracovanou síť sociálních kontaktů a mají s více lidmi užší
vztahy. Mohou se u těchto přátel vypovídat, zhroutit se, takže tou sítí nepropadnou až na dno. Muži mají kolem sebe
také přátele, kteří tvoří jejich podpůrnou
sociální síť, ale jaksi se nehodí, aby se
do ní položili. Není to z jejich pohledu
společensky přijatelné. Jeden klient svůj
první pocit z RS vyjádřil výbuchem: „Já
jsem měl spoustu plánů se svým životem
a RS mi do toho hodila vidle! Úplně mi
ty plány rozstřílela.“ To je ale omyl myslet si, že když mám RS „všechno je
v háji“. Mužům docela logicky v prvních
dnech po sdělení diagnózy defilují hlavou přesvědčení jako: - už nebudu silný,
už nebudu vydělávat, už nebudu opora,
už rodinu neuživím, už nebudu hrdina. Ta první fáze vyrovnávání se s RS je
o uvědomění si, že to tak být nemusí, že
žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří.
Muži toho ještě mnoho zbývá a mnoho
nového se může teprve objevit.
Vrátím-li se ke klientovi, kterého jste
zmínila, jak prošel tou první fází vyrovnávání se s RS, kterou jste v jednom
našem rozhovoru nazvala „mixér“?
Vztekem. Zatímco holky většinou brečí,
chlapi to potřebují vybouchat.
Měli bychom vzkázat partnerkám, že
muži se potřebují nejprve vybouřit, než
nemoc přijmou, aby na to byly připravené?
Napadá mne, že muži možná psychoterapii potřebují více, protože doma si ty
emoce nemohou dovolit pustit. Mnoho
mužů se ale ostýchá jít do terapie, protože v naší společnosti není přijatelné,
aby muži žádali o pomoc. Pokud ale muž
přijme podporu odborníka, obvykle se
časem ukáže, že ta agresivita je vlastně
pozitivní silou, která pomáhá najít nový
životní směr. Vzpomenu-li si na onoho
klienta, tak ten se nejprve zlobil na celý
svět, na mne, na lékaře, na osud. Všechno bylo jednoznačně špatně a projekt
domu, který mu ležel na stole, hodil do
krbu. Když vykřičel všechna svá zranění, přinesl nový projekt domu a pro mne
tento projekt symbolizoval nejen dům,
ale i novou cestu hrdiny. Ač byl ve velmi dobrém zdravotním stavu, rozhodl se
postavit bezbariérový dům, ne do výšky
ale do šířky, zahrada nebyla terasovitá,
ale rovná, interiér byl také vyřešen jinak,
Našla byste ještě nějaký příklad muže,
který se se svou nemocí dobře vyrovnal?
Napadá mne ještě jeden můj oblíbenec.
V jeho případě bylo dobré to, že měl
ohromnou podporu rodiny. Před vypuknutím nemoci to byl doslova mistr svého
života, takový ten silný férový rytíř, který
dovede spoustu věcí. První ataka nemoci
byla hodně silná, a když jsem ho potkala,
byl úplně zhroucený. Na první návštěvu
s ním ke mně přišla manželka. Jejich
vztah působil jako letité dobré manželství, kde témata jako „neopustíš mne?“
a „nebudu ti viset na krku?“, nemají vůbec místo. Jediný jasně čitelný postoj
byl: pomůžeme si v dobrém i ve zlém. Ta
paní mu nemohla reálně pomoci, největší kus práce čekal na něho, ale pomohla
mu už tím, že naprosto racionálně domluvila termíny našich sezení a na terapii ho, dokud bylo třeba, i dovezla.
Jak probíhala vaše společná práce?
Tento muž udělal v terapii veliký kus
práce a dnes je z něj opět stejný rytíř ducha, ale jeho život se odehrává na trochu
jiném jevišti. Zpočátku byl překvapený,
jak poprvé ve svém životě dokáže o sobě
mluvit, říct nahlas, jak ho všechno štve,
jak ho to bolí, jak se bojí. Poprvé v životě
zkusil vyřknout, pojmenovat vše, nač se
léta nepodíval. Jednoho dne mi povídá:
„Já vám tady říkám takové věci o sobě
a vy ani nemrknete okem?“ Bylo zajímavé, jak automaticky čekal odsouzení,
zděšení nebo něco podobného. Najednou
si víc uvědomil, že daleko více záleží
na tom, co je zač, než na tom, co si myslí ostatní. Potřeboval se podívat na svůj
život s větším nadhledem. A pak prohlásil: „ Já hlupák jsem se dřel jako šílený.“
Mnoho z toho, co potřeboval vyčistit,
měl spojené se vztekem, s tím, co si ve
firmě nechával líbit, a vlastně až nemoc
mu pomohla nastavit si lépe své hranice.
Uvědomil si, že je ve své práci tak dobrý,
že si může i trochu diktovat podmínky.
Uvědomil si svou cenu. Přebudoval si
způsob práce, ubral v různých fyzických
| Zamyšlení | 7
aktivitách, ve všem zvolnil, ale neopustil to. Také urovnal vztahy v rodině, a to
v tom smyslu, že pustil manželku více ke
spolupráci, nemusel být na hodně věcí sám.
Jejich vztah byl už předtím o vzájemné úctě
a radosti, nyní se tato kvalita v jejich vztahu
ještě prohloubila.
Hovoříme-li o těchto rytířích ducha, kteří nechtějí v rodině ztratit tvář, je pro ně
dobrá cesta doma nekřičet a jít třeba do
terapie?
Jedna z cest. Další mohou být nové koníčky, zájmy, nová parta kamarádů, ale jednou
z cest může být také alkohol. Jsou cesty prospěšné a cesty neprospěšné, vedoucí do pekel.
Zůstanu-li ještě u toho počátku nemoci,
u té paniky, strachu – co by měl muž pro
sebe udělat, aby to vše zvládl?
Nechat to proběhnout. Dobře se vše posouvá
a uzdravuje tam, kde lidé umí komunikovat
o komunikaci. Ne vždy to dovedou. Vím, že
pro muže je těžké to přiznat, ale je dobré říct:
Nyní jsem na tom tak a tak, cítím se zraněný,
budu asi někdy protivný, prosím vás neberte
si to osobně, jsem v šoku, kopu kolem sebe,
ale není to o vás. Komunikovat o tom, co se
se mnou děje, je někdy těžké, ale s tím umí
terapie také pomoci.
Mohou nějak pomoci mužům i partnerky?
Ano. Jsou ženy, které dovedou věci pojmenovat místo mužů, umí vycítit, když je spor
o něčem jiném, než o čem se navenek mluví.
„Zlobíš se, protože se necítíš dobře, ale není
to o tom, že jsem rozvařila knedlíky.“ Důležité také je, aby si ženy nenechaly vše líbit, aby
trvaly co nejvíce na té původní normě komunikace ve vztahu. Jistěže se spousta věcí změní, ale ten vztah není přece o tom, jak rychle
člověk chodí, to je přece úplně o něčem
jiném. Když budou partneři pečovat
o kvalitu jejich vztahu, zůstane to v rovině toho podstatného. Nemoc a příznaky
samozřejmě nejsou nedůležité, ale kvalita a bohatství vztahu se skládá z více ingrediencí. Pokud se něco nedaří, může pomoci
terapie a zde mohou ženy také své muže
taktně popostrčit.
Velké téma mužů je nejen práce, ale
i nová životní cesta za jiných podmínek.
Jak to dělají vaši muži?
Uberou, zvolní, práci nastaví v jiném režimu. Těžší je, když některým pacientům
nemoc znemožní pokračovat v práci, vydělávat peníze. Pak se to „lovení mamutů“
přesune na partnerku. Věřím v sebeúzdravné mechanismy, které má každý z nás. Ale
tohle je pro muže tak problematická situace, že je na místě vyhledat psychoterapeuta.
Je to hodně těžké proto, že i ženy mohou
mít pocit, že muže nějak degradují, pak se
to ve vztahu zamotává v různých rovinách
a to obvykle nevyřešíte doma v kuchyni.
Jsou ale i rodiny, které to dokážou nad kávou vyřešit. V zásadě však platí – tam, kde
byl vztah dobrý, přijde sice krize, ale partneři jí projdou a leckdy z ní vyjdou i bohatší. Tam, kde vztah přestává fungovat, tak se
krizí opepří, případně zanikne.
Co mohou dělat ti, kterým se vztah rozpadl? Nebo ti muži, kteří byli sami už
před vypuknutím nemoci?
Poznala jsem pouze jednoho mladého
muže, který byl tehdy osamělý. Ten se naopak během nemoci neskutečně posunul.
Z dětského pokojíku u rodičů se dopracoval
až k dnešku, kdy právě v těchto dnech přebírají s partnerkou bezbariérový byt. Takhle
se vyšvihnul.
A jak to udělal?
Na začátku volal o pomoc, protože byl bezradný. Dostal se do podpůrné sítě psychoterapie a fyzioterapie. Hodně mu pomohla
pacientská skupina, která ho povzbuzovala, a díky tomu dostal chuť do života, zmobilizoval síly a odrazil se ode dna.
A právě ta mobilizace sil mne zajímá.
Jak to udělat?
Pro muže, jako ty „silné“, je to horší situace,
protože bez zhroucení se většinu obtížně pohnou kupředu. Nejde o to položit se do toho
hroucení, složit zbraně, jde o to zastavit se
na chvíli, lehnout si, vydechnout. To mnozí
neudělají. Pořád vše tlačí před sebou, pořád
a pořád, takže toho nesou daleko více, než
ti, kteří se zastavili, dovolili si to všechno
na chvíli pustit a říci si o pomoc. Protože ve
chvíli, kdy vše na chvíli pustíme, můžeme se
podívat na to, co všechno dovedeme. Každý
je v něčem jedinečný, dobrý, každý je v něčem borec. A takto to může znovu vidět. Ale
když toho člověk nese moc, včetně strachu
a paniky, má naprosto nerealistický pohled
na věc. Tak to nemůže nikam dotáhnout.
Myslím, že pro chlapy je nejdůležitější věta:
„Dovolte si to!“ Což je samozřejmě pro ně
těžké udělat. Ale když se dívám dnes na ty
muže, kteří si to dovolili, tak nakonec zvítězili.
Celou dobu zde hovoříme o statečných rytířích, ze kterých se opět stanou silní králové. Kdybychom naše povídání shrnuly, jak
se z muže, který už ničemu moc nevěří, kterému se hroutí svět, opět stane silný král?
Nejdříve se musí alespoň na chvíli zastavit
a udělat si jasno, co se v jeho světě skutečně děje. Je důležité, aby proběhlo to třídění,
škatulkování, pojmenování hodnot a priorit,
toho, co končí, ale i toho, co začíná. Toho, co
nemohu a co mohu a jaké cesty kam vedou.
To je cesta mužů, muži vše potřebují vidět
a přerovnat. To je první část. A pak je tam
druhá část, a to jsou pocity. A pocity všechny ty roztříděné části života obarví buď do
destrukce, nebo do vítězství. Když se rytíři
podaří emoce cítit a pojmenovat, což vyžaduje velkou dávku odvahy, tak pak se může
opřít o to, co vnímá jako pozitivní, a vydat
se na cestu znovuzrozeného silného rytíře či krále.
Šárka Pražáková
Telefonní informační linka pro pacienty s roztroušenou sklerózou
800 100 444
Pro všechny, kteří trpí touto nemocí, jsme připravili novinku – bezplatnou telefonní linku, na které se můžete informovat o řešení
problémů spojených s touto diagnózou, především jak zvládat pravidelnou aplikaci injekčních léků, řešení nežádoucích účinků atd.
V čase od 9.00 do 16.00 hodin v pracovní dny vám poradí, pokud to bude v jejich silách, jedna z našich odborných poradkyň, které mají
několikaleté zkušenosti s podporou pacientů s RS. V případě potřeby se spojí s odborníky z jiných oborů, např. se sestrou MS centra, psychologem, urologem nebo fyzioterapeutem pro vyřešení vašich dalších problémů. Mimo tuto dobu můžete na této lince zanechat svůj
vzkaz a poradkyně se s vámi spojí v následující pracovní den, pokud to bude možné.
Tuto telefonní linku pro vás připravil program podpory pacientů RS Kompas za podpory společnosti Teva.
8
| Inspirace | RS KOMPAS | Zkušenosti | Rady | Tipy pro aktivní život
JAK TO VIDÍ SESTŘIČKA
Mezi důležité lidi, kteří mohou pacientům výrazně pomoci, patří sestřičky v RS Centrech. K těm, které se s pacienty setkávají už dvacet let, patří i Mária Míčová z plzeňské fakultní nemocnice. I ona umí o mužských pacientech zajímavě vyprávět.
Co je podle vás nejdůležitější v prvních
dnech, když se muž dozví, že má RS?
A co jim vy jako sestra můžete nabídnout?
Důležité je, a to platí pro každého pacienta, aby měl správné informace a aby
zdroje, ze kterých ty informace čerpá,
byly důvěryhodné. Podle výsledků vyšetření od lékaře pacient získá základní
povědomí o své nemoci a pak logicky začne shánět informace ze všech různých
stran. Výsledkem někdy bývá, že k nám
dorazí člověk zahlcený informacemi,
který často neví, co si má vlastně myslet.
Hodně záleží i na osobnosti člověka, jestli je zvyklý o věcech hodně přemýšlet,
rozumět tomu, někdo chce jen základní
informaci a fakta dávkovat postupně. Na
mně je, abych odhadla, koho mám před
sebou a co nejvíce potřebuje. Také se
ptám, co pacient o nemoci ví, co mu řekl
lékař, co by potřeboval vysvětlit. Ukazuji
obrázky, aby člověk věděl, co se v jeho
těle děje. Protože když pacient skutečně
pochopí, co je to za nemoc, že je to nemoc, jak říkáme, sice nevyléčitelná, ale
léčitelná, může se s ní rychleji smířit.
Protože pokud pacient svou nemoc přijme, dokáže být s ní do jisté míry „kamarád“, bude to pomáhat i jeho léčbě.
Naopak když tu situaci nepřijme, vede to
obvykle k větším zdravotním komplikacím a často i depresím.
Vzpomněla byste si na pacienta, který
by mohl být dobrým příkladem, jak lze
nemoc přijmout?
Myslím na pacienta, říkejme mu třeba
Radek, kterého jsem potkala ještě jako
studenta. Když jsem ho uviděla poprvé,
bylo to na neurologickém oddělení, seděl v jógové pozici, usmíval se pro sebe
a vypadal docela klidně. Ptala jsem se
ho, jestli už ví o své nemoci, co je zač,
jak probíhá, jak se léčí atd. Odpověděl
mi větou, kterou si často připomínám:
„Ano, vím, samozřejmě, budu se léčit,
musím to přijmout, protože kdybych to
nepřijal, tak si tím nijak nepomohu.“
Odpověděla jsem: Radku to je výborný
přístup, je dobré, že to tak vidíte, ten lék
je takový dar, který vašemu tělu pomáhá
tu nemoc zvládnout. My se nyní budeme hodně vídat a povídat si o té nemoci
a o všem, co bude třeba.
Abyste mohla pacientům pomoci, musíte si s nimi vytvořit docela hluboký
vztah důvěry. Jak to děláte?
Hlavně tím, že do toho vztahu dám i něco
ze sebe. Povím jim o svých trápeních
a jak je řeším. Protože i já jsem člověk
s úplně obyčejnými lidskými problémy,
a také si někdy nevím rady. Když je pustím
do své intimity, i oni se mi více otevřou.
Jak pokračoval ten Radkův příběh? Co
mu dodávalo sílu? A byly nějaké okamžiky, kdy si nevěděl rady, bylo to pro
něj těžké?
Vzpomínám si, jak po škole řešil, zda
má odejít k rodičům na Moravu nebo zůstat zde. Nakonec se rozhodl zůstat tady,
protože zde má kamarády, a k rodičům
se vracet na návštěvu. Také si tu našel
práci, kterou ale brzy ztratil. To bylo pro
něj hodně těžké období, vím, že to řešil alespoň brigádami, nezůstával doma
a stále hledal zaměstnání. Nakonec se mu
podařilo najít práci v IT oboru a je velmi
spokojený. Pro muže je práce prioritou
a uplatnění má velký vliv na jejich psychiku. Myslím, že bylo hodně důležité,
že přes všechno se nevzdával, i ty krátkodobé práce mu pomohly, nejhorší je,
když člověk složí ruce do klína a nedělá
nic. Nedávno také přišel a oznámil nám,
že se bude ženit. Potkal věřící dívku, takže se nechal i pokřtít, aby se mohli vzít
v kostele. Před námi to dlouho tajil, protože nám to chtěl říci, až to bude jisté.
Jak mu pomáhá jeho nynější žena?
Pomáhá mu hodně v mnoha směrech,
podporuje ho po psychické stránce, pomáhá mu v praktickém životě, ale třeba
i v tom, aby byl cílevědomý v péči o svou
fyzickou pohodu. Na to někdy muži zapomínají.
Hodně zde mluvíme o rodině a její
podpoře, co když ale muži zůstanou
sami?
O některé muže pečuje maminka a jim
to vyhovuje. Zůstane-li muž úplně sám,
bývá to někdy hodně zlé. Muži se stáhnou, přestanou chodit mezi lidi, pečovat
o sebe, nemají chuť se léčit, přestanou
mít chuť do života. To jsou první příznaky deprese. Zde může pomoci odborník,
psychoterapeut nebo i psychiatr. Co je
ale skutečně důležité, aby muži nezůstávali úplně izolovaní. Aby chodili mezi
lidi, našli si kamarády nebo kamarádky,
samozřejmě když se najde přítelkyně, se
kterou se shodnou, je to skvělé, znám
muže, kteří si našli i starší přítelkyni,
někteří muži mají i více krátkodobých
vztahů, ale i to je dobré. Hlavně by se
neměli schovat doma a zanevřít na celý
svět. To ze zkušenosti vím, že mívá dost
negativní vliv na průběh nemoci.
Kdybyste měla shrnout to nejdůležitější, co by měl muž udělat, aby jeho léčení probíhalo dobře, co by to bylo?
V prvé řadě se s nemocí smířit, protože
bez toho se nemůže pohnout dál. Přijetí je první krok k tomu, aby dokázal být
pozitivně naladěný i v této nepochybně
těžké životní situaci. Ze zkušenosti vím,
že to velmi přispívá k dobrému průběhu
léčení. Aby co nejvíce žil jako doposud,
byl v kontaktu s lidmi, udržel si rodinu
nebo si našel novou kamarádku či partnerku, jak to jde, pracoval, a hlavně mluvil s lékařem i s námi o všech svých potížích, protože když nám o nich otevřeně
poví, můžeme mu pomoci.
Šárka Pražáková
Časopis RS Kompas vychází od ledna 2012. Je určen pro pacientky a pacienty s roztroušenou sklerózou, jejich rodinné příslušníky a další osoby se zájmem o problematiku
této nemoci. Vydavatel: Teva Pharmaceuticals CR, s. r. o., Radlická 3185/1c, 150 00 Praha 5. IČ: 25629646. Kontakt: www.rskompas.cz. Vychází 4x ročně. Je bezplatně
distribuován registrovaným členům programu podpory pacientů RS Kompas a je volně neprodejný. Šéfredaktorka: Šárka Pražáková. Grafika & tisk: studio em

Podobné dokumenty

Zvadlo na Zlatou Horeèku

Zvadlo na Zlatou Horeèku chytly záda. A ta káča Mary ze Saloonu mu na ně dala jako mazání tu whisky v tý hranatý flašce, co si mi poslala k narozeninám! Pak, když zase zapršelo a dalo se zasejc rejžovat, tak v řece najedno...

Více

Odpovìï na Ústavní stížnost ÚS-2-3588-12

Odpovìï na Ústavní stížnost ÚS-2-3588-12 tom jdou následně na ruku. OSPOD jí nejen dá návod jak unášet beztrestně děti, ale ještě jí emailem radí co a jak, místo toho, aby neprodleně uvědomil soud a jako opatrovník zahájil správní řízení ...

Více

E-shop a faktory jeho úspěšnosti

E-shop a faktory jeho úspěšnosti o prodejní úspěšnosti, aktuálním stavu procesů, statistikami monitorujícími celý elektronický obchod. Velmi důležité je propojení s podnikovými aplikacemi a systémy – logistikou, skladem, objednávk...

Více

Epilepsie a zaměstnání

Epilepsie a zaměstnání neuvěřitelně nervózní. Přečetl jsem si rady, jak se obléct, mluvit zpříma, usmívat se, představit své silné stránky i ty slabé spolu se způsoby, jak pracovat na jejich posílení. Dokonce jsem si nas...

Více

MÛj Ïivot s roztrou‰enou sklerózou 2.

MÛj Ïivot s roztrou‰enou sklerózou 2. Imunomodulační léčba proti aktivitě onemocnění Na způsobu dlouhodobé imunomodulační léčby je lépe se s lékařem domluvit tak, aby i vám vyhovoval terapeutický režim i způsob podání. Z mnoha důvodů (...

Více