Nenechte se dětmi vydírat

Nenechte se dětmi vydírat
Výchova je ošidná věc, vnášíme do ní totiž i svoje slabosti. Ne vždy máme náladu, ne vždy
máme čas a posléze se divíme, že se k nám náš potomek chová vypočítavě. Je vhodné ptát se
dítěte na jeho názor, kdykoli to je možné, a to i v době, kdy ještě neumí mluvit. Můžete začít
drobnostmi. Nechte ho například, aby si vybralo mezi dvěma mikinami: Chceš raději tu s
medvídky, nebo tu s pelikánem? Rozmanitost volby samozřejmě stanovíme my, protože na
hřiště si dítě musí vzít tričko, a ne plavky. Jenomže najít rovnováhu mezi potřebou dítě
ochraňovat a jeho touhou růst a projevovat svou osobnost není snadné. Přestože máme ty
nejlepší úmysly, nevyhnutelně se občas dopustíme chyb.
Podívejme se, jak se můžeme postavit záplavě požadavků svých dětí
1. Omezovat příležitosti ke střetům
Stanovíme linii chování, kterou je třeba dodržovat, a dětem uložíme jen několik málo
pravidel, jež považujeme za zásadní a o nichž víme, že je dokážeme vymáhat.
Americký psycholog R. Hirsch doporučuje: Nevyžadujte od dítěte věci, které jsou zbytečné
nebo nepodstatné. A při každém jeho přání se zeptejte sami sebe: ,Co je na tom špatného,
když mu to dovolím? Jednejte prostě tak, aby dítě mohlo všechno, co mu lze dovolit, aniž by
utrpělo úhonu jeho tělesné nebo morální zdraví.
Známý italský pediatr Marcello Bernardi vysvětluje, že je zapotřebí, aby rodiče byli důslední:
Když už vyslovíte nějaký příkaz, nikdy ho neodvolávejte. Jestliže dnes dítěti zakážete, aby si
hrálo se lžičkami památečního servisu, a zítra mu to dovolíte, abyste od něj měli pokoj,
nebude chápat, zda si se lžičkami smí hrát, nebo ne.
2. Umožnit dítěti rozhodovat spolu s vámi, kdykoli je to možné
Je vhodné ptát se dítěte na jeho názor, kdykoli to je možné, a to i v době, kdy ještě neumí
mluvit.
Můžete začít drobnostmi. Nechte ho například, aby si vybralo mezi dvěma mikinami: Chceš
raději tu s medvídky, nebo tu s pelikánem? Rozmanitost volby samozřejmě stanovíme my,
protože na hřiště si dítě musí vzít tričko, a ne plavky.
Jenomže najít rovnováhu mezi potřebou dítě ochraňovat a jeho touhou růst a projevovat svou
osobnost není snadné.
Přestože máme ty nejlepší úmysly, nevyhnutelně se občas dopustíme chyb.
*Jestliže se nadměrně snažíme dítě ochraňovat, bráníme mu rozvíjet samostatnost.
*Jestliže mu ponecháme přílišnou samostatnost, můžeme u něj vyvolat pocit citové nejistoty
a opuštěnosti.
Důležité je, abychom se nenechali vláčet výchovnými frázemi typu: V tomhle věku by si měl
umět poradit sám. Není s ní řeč, vždycky musí být po jejím. Svůj postup musíme vždycky
vážit podle toho, co dané dítě v danou chvíli potřebuje.
3. Vždycky brát v úvahu jeho názor
Zkusme si představit následující situaci: Sledujeme v televizi rozuzlení detektivního příběhu
nebo finále fotbalového zápasu, když dítě přijde se vzkazem, že auto je připraveno před
domem a že máme hned jet na společný nákup.
* Jestliže jsme slušně vychovaní, omluvíme se, že přijdeme za malou chvíli, až film skončí.
* Jestliže je náš rodinný život poněkud divočejší, zahrneme nevinného posla víceméně
nelichotivými slovy.
* Jestliže nás přesto donutí vstát od televize, dáme všem zúčastněným najevo svou nelibost.
A právě to spousta dětí zažívá každý den, někdy dokonce několikrát. Jsou přenášeny jako
balíky, oblékány, myty a ukládány zpět do postele.
Často si říkáme, že jsou ještě malé, nemají z toho rozum, a proto je s sebou vlečeme beze
slova vysvětlení. Zapomínáme se s nimi rozloučit, když odcházíme z domova, mluvíme o
nich na veřejnosti, jako by nebyly přítomny, nebereme v úvahu, že i děti potřebují mít svá
tajemství.
Přitom stačí málo, aby cítily, že respektujeme jejich soukromí, které si kolem sebe budují
zaklepat před vstupem do jejich pokoje, nekontrolovat jim bez dovolení aktovky nebo
zásuvky, smířit se s tím, že o něčem nechtějí mluvit, a nechat je, aby si k tomu samy zvolily
ten správný okamžik.
4. Oznamovat, co od dítěte očekáváme
Místo zákazů je třeba snažit se definovat věci pozitivně, jasně vyjádřit, co má dítě dělat a
jak se má chovat. Tím dosáhneme hned dvou cílů:
- Především pomůžeme dítěti připravit se na svěřený úkol;
- Když bude vědět, co od něj očekáváme, je pravděpodobnější, že se o naplnění našeho
očekávání bude snažit.
Nepřímo mu tak dáváme najevo důvěru, to, že jsme přesvědčeni, že se dokáže chovat správně.
Je známo, že pozitivní očekávání bývá naplněno.
Než abychom křičeli a trestali dítě za nepořádek v pokoji, je lepší naučit ho udržovat
pořádek: Dnes ti ukážu, jak se uklízejí boty, a zítra se naučíme skládat kalhoty. Zvolenou
činnost bychom měli provádět spolu s ním, a když je úkol splněn, neměli bychom šetřit
chválou. Dítěti jasně řekneme, co chceme, poskytneme mu vedení, díky němuž může
překonat možné překážky, a tak předejdeme eventuálním střetům.
- Dnes odpoledne musím pracovat na počítači, protože zítra musím předložit nějakou zprávu.
Budu mít mizernou náladu a budu potřebovat, abys mě nerušil/a.
- Dnes přijde babička. Nechci, abyste se mezi sebou hádali a křičeli na sebe, protože babička
je unavená a potřebuje si odpočinout.
- Dnes večer půjdeme do pizzerie. Ale do té doby musíte mít uklizený pokoj.
Sice to nemusí zabrat pokaždé, ale kdybychom náhodou ztratili nervy, alespoň děti budou
znát důvod.
5. Předem stanovit meze a odůvodnit je
Chceme-li předejít potížím, měli bychom pokaždé předem vymezit hranice společných
činností a her.
- Teď půjdeme na hřiště, potom nakoupíme, vrátíme se domů, umyjeme se a pak si můžeš hrát
až do večera, dokud nepřijde tatínek.
- Teď si čtu noviny, potom musím vyřídit jeden telefonát, a pak si můžeme hrát.
- Ztlum, prosím tě, tu hudbu, jsem strašně unavený a hluk mi vadí.
Stejným způsobem je třeba také oznámit změnu činnosti.
- Ještě se třikrát sklouzneš, pak se rozloučíš s kamarády a půjdeme domů.
- Za chvíli bude hotové jídlo, kdy mám prostřít?
Přestože děti ještě nemusí znát hodiny, tyto malé, jemně, ale pevně stanovené programy jim
dodávají mnohem větší pocit bezpečí než nějaké dohadování.
6. Žádat dítě o pomoc
Zpočátku to od nás bude vyžadovat určité úsilí, ale časem si zvykneme a všechno půjde jako
po másle.
- Teď spolu půjdeme do samoobsluhy. Musíme nakoupit spoustu věcí, tak si nejdřív řekneme,
co chceme. Ty chceš koupit kakaové sušenky. Vezmeme rovnou víc balení. Až budeme
nakupovat, připomeň mi je.
7. Pomáhat mu předvídat důsledky
Když dítě ztratí trpělivost, začne se chovat destruktivně. V návalu vzteku nevidí důsledky
svého chování. Jestliže mu za to něčím hrozíme nebo mu pouze odporujeme, dosáhneme jen
toho, že se rozzlobí ještě víc.
Sedněme si tedy před ně, abychom se navzájem mohli dívat do očí, a klidně mu řekněme:
- Tak se podíváme, co se tady děje
- Jestli v tom budeš pokračovat, budu muset
- Pověz mi, co bys chtěl/a dělat ty.
Jinými slovy, pomůžeme mu, aby se na situaci podívalo s odstupem, vidělo své chování a
zvolilo si ty důsledky, které jsou pro ně nejvýhodnější.
Zdroj: Máte neklidné dítě?, Nakladatelství Portál, Praha