Bakalářská práce - Česká dominikánská provincie

Transkript

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI
CYRILOMETODĚJSKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA
Bakalářská práce
2009
Lenka NEZBEDOVÁ
UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI
CYRILOMETODĚJSKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA
Katedra systematické teologie
Lenka Nezbedová
Sekulární institut Dílo blažené Zdislavy
Bakalářská práce
Vedoucí práce: PhDr. Martin Filip, Th.D.
Obor: Teologie a spiritualita zasvěceného života
OLOMOUC 2009
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a použila jsem
jen uvedené prameny a literaturu.
V Olomouci dne 25. března 2009
……………………….
Děkuji PhDr. Martinu Filipovi, Th.D. za odborné vedení práce a všestrannou
pomoc. Rovněž děkuji všem pamětníkům, kteří mně obětavě poskytli své
vzpomínky, bratrům dominikánům a všem dobrým lidem, kteří mně jakkoliv
pomáhali při zpracování této práce.
OBSAH
ÚVOD…………………………………………………………………….………7
1 SEKULÁRNÍ INSTITUTY JAKO NOVÁ FORMA ZASVĚCENÉHO
ŽIVOTA…………………………………………………………………….. 10
2 ZAKLADATEL PhDr. ThDr. JAN BERNARDIN SKÁCEL……………12
2.1 Stručný životopis………………………………………………………...12
2.2 Pohled na Skácelův literární odkaz………………………………………19
2.2.1 Skácel – filosof….…….…………………………………………...20
2.2.2 Skácel – novinář.….……….………………………………………29
2.2.3 Skácelova korespondence....………………………………..……. 39
2.2.4 Skácel - humorista….…………….………………………………46
2.3 Skácel ve vzpomínkách pamětníků…..………….……………………….47
3 SPOLUZAKLADATELKA MUDr. MARIE ZDISLAVA VESELÁ …...51
3.1 Stručný životopis………………………………………………………..51
3.2 Spoluzakladatelka ve vzpomínkách pamětníků…………………………57
4 CHARISMA ZAKLADATELE DÍLA BLAŽENÉ ZDISLAVY……………....62
5 HISTORIE SEKULÁRNÍHO INSTITUTU DÍLO BLAŽENÉ
ZDISLAVY………………………………………………………………………….65
5.1 Pohled na situaci církve v době vzniku Díla blažené Zdislavy….………66
5.2 Založení Díla blažené Zdislavy…………………………………………68
5.2.1 Blažená Zdislavy jako ochránkyně Díla a vzor k následování…..70
5.2.2 Dominikánská spiritualita jako základ apoštolátu Díla blažené
Zdislavy…………………………………………………………..72
5.2.3 Počátky Díla blažené Zdislavy v Hraci u Stoda a v Holýšově……73
5.2.4 Přesídlení litoměřické diecéze…………………………………….76
5.2.4.1 Duchovní formace nových sester…………………….…..76
5.2.4.2 Schválení Díla blažené Zdislavy církevními úřady………79
5.2.4.3 Katechetické kursy v Litoměřicích……………………….80
5.2.4.4 Vznik pastorační stanice v Jablonném v Podještědí…….…81
5.2.5 Začátek pronásledování v letech 1950 – 1953……………………82
5
5.3 Ilegální působení institutu v letech 1953 – 1989……………………….84
5.3.1 Krátké období veřejné činnosti v letech 1968 – 70….…………..85
5.3.2 Vznik moravské provincie………………………………………88
5.3.3 Spolupráce s Hnutím fokoláre v 70. a 80. letech……………….90
5.4 Veřejná činnost Díla blažené Zdislavy od roku 1989
do současnosti…………………………………………………………...92
5.4.1 Kanonické zřízení Díla Blažené Zdislavy jako
sekulárního institutu……………………………………….…….92
5.4.2 Nové Stanovy Díla blažené Zdislavy z roku 1990………….……93
5.4.3 Život a činnost institutu v letech 1991 – 2004………….….…….96
5.4.4 Přestěhování Díla blažené Zdislavy do brněnské diecéze……...101
6 PERSPEKTIVY DÍLA BLAŽENÉ ZDISLAVY
DO BUDOUCNOSTI…..………………….……………………………….103
ZÁVĚR……………….…………………………………………………….…106
BIBLIOGRAFIE…………………………… ……………………………….109
SEZNAM PŘÍLOH A FOTOGRAFIÍ………………………………………121
PŘÍLOHY, FOTOGRAFIE………………………………………………….122
6
ÚVOD
Když jsem se v květnu roku 1995 zúčastnila v Olomouci svatořečení paní
Zdislavy z Lemberka, ještě jsem netušila, že s jejím odkazem je spojen sekulární
institut Dílo blažené Zdislavy, v němž budu moci naplnit své povolání
k zasvěcenému životu. Zvláštním zásahem Boží prozřetelnosti jsem nalezla
společenství, které mi umožnilo žít zasvěceným životem ve světě, odpovídalo
mému poslání laické katechetky a osobnímu založení. Od září 1997, kdy jsem do
institutu jako kandidátka vstupovala, začalo mé objevování jeho zvláštního
charismatu a poslání v české církvi a postupné ztotožňování se s nimi v mém
životě.
Tato práce chce přispět ke znovuobjevení, k novému pochopení zvláštního
charismatu jeho zakladatele a chce se pokusit o návrat ke kořenům jeho
spirituality, jak k tomu vybízejí církevní dokumenty týkající se obnovy
zasvěceného života v dnešní době. Svou prací se chci pokusit dokázat, že
pohnutá více než padesátiletá historie tohoto jediného sekulárního institutu
vzniklého v českých zemích, může svým zvláštním chrismatem – pomocí kněžím
a biskupům v pastoraci, zvláště v pohraničních oblastech, oslovit nové generace
následovníků a přispět tak k novému rozkvětu církve v naší vlasti, a že Dílo
blažené Zdislavy není jen postupně vymírajícím společenstvím, ale živým
kvasem v srdci církve, který má i v současném světě své nezastupitelné poslání.
Literatura o Díle blažené Zdislavy je minimální. Stručnou charakteristiku
tohoto společenství nalezneme v příručce Řeholní život v českých zemích,1 v níž
je uvedena jeho historie, organizační struktura a podmínky formace. Ke stému
výročí blahořečení svaté Zdislavy vyšel v časopise České dominikánské rodiny
Opusculum také článek mapující historii i současnost tohoto sekulárního
institutu, který nese její jméno a navazuje na její odkaz.2
1
Sekulární institut Dílo blažené Zdislavy. In: HRUDNÍKOVÁ, M. (red.) Řeholní život v českých zemích.
Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997, s. 295 – 298.
2
NEZBEDOVÁ, L. Znáte dílo blažené Zdislavy? Opusculum. Měsíčník české dominikánské rodiny.
2007, č. 6, s. 15 – 18. V názvu stati je jako slovní hříčky záměrně použito ve slově dílo malé písmeno
„d“ ve smyslu „dílo“ jako činnost světice a „Dílo“ jako název institutu nesoucí její jméno.
7
Aby bylo možné podrobněji zpracovat historii institutu, objevit charisma jeho
zakladatele dr. Jana Bernardina Skácela a spoluzakladatelky dr. Marie Zdislavy
Veselé, bylo nutno pracovat s archivními prameny3 a vzpomínkami dosud
žijících pamětníků, které se staly hlavními zdroji poznání. Vedle toho byl
zkoumán také literární odkaz zakladatele, stručně jeho rozsáhlá publikace
Základy vědecké filosofie,4 a především série jeho článků, které publikoval
v časopisech Filosofická revue a Růže dominikánská, z nichž bylo možné poznat
nejen jeho vědeckou erudici, ale také jeho duchovní smýšlení. Zajímavý pohled
do jeho nitra nabídla také dochovaná osobní korespondence.
Protože jde o práci, která má být využita v praxi sestrami institutu, je v ní řada
přímých citací pramenů, aby byly zachyceny pro další generace a mohly sloužit
jako materiály k formaci. Z tohoto důvodu práce odkazuje také na církevní
dokumenty, které se věnují zasvěcenému životu a životu sekulárních institutů,
a pomáhá tak objevit místo a poslání Díla blažené Zdislavy v historickém
i současném kontextu české církve.
Při shromažďování údajů pro práci bylo použito metody přímého zkoumání
dostupných pramenů v archivech. Při získávání dalších poznatků, především
svědectví pamětníků, bylo použito metody rozhovoru, který byl realizován
pomocí interview standartizovanou formou, kdy pamětníkům byl předán seznam
otázek, na jejichž podkladě většinou písemně volně zpracovali své vzpomínky,
které byly v práci použity a dále zpracovány.5
Při objevování zvláštního charismatu zakladatele byly zvoleny dva
charakterizační postupy: přímý i nepřímý. Přímý vycházel ze svědectví osob,
které
ho znaly; nepřímý z poznání a rozboru jeho životních osudů, knih,
dostupných odborných statí a dopisů.
Práce je rozdělena do šesti kapitol. První kapitola velmi stručně nastiňuje
historii sekulárních institutů jako nové formy zasvěceného života. Těžiště práce
je v následujících dvou kapitolách, které se snaží poznáním života, literárního
3
Jedná se o archiválie ze Státního archivu v Třeboni, Archivu diecéze Litoměřice, Státního archivu
v Opavě, pobočka Olomouc a Archivu České dominikánské provincie v Praze.
4
SKÁCEL, M. a SKÁCEL, J. Základy vědecké filosofie. Praha: Cyrilo-Metodějské knihkupectví Gustava
Francla, 1948.
5
Všechny takto získané materiály jsou deponovány v archivu autorky, Štědrákova Lhota.
8
odkazu, korespondence a duchovního profilu objevit charisma zakladatele
institutu dominikána dr. Jana Bernardina Skácela a spoluzakladatelky dr. Marie
Zdislavy Veselé. Zamyšlení nad charismatem zakladatele je věnována
samostatná kapitola, protože nové pochopení tohoto charismatu a jeho
aktualizace v současnosti je základním cílem smyslem celé práce.
Pátá kapitola zachycuje padesátiletou historii institutu: dobové okolnosti jeho
vzniku, spiritualitu založenou na úctě k blažené Zdislavě a svatému Dominikovi
a přehledně rozděluje vývoj života institutu do několika období od jeho vzniku
až po současnost. Šestá kapitola se pokouší o naznačení perspektiv institutu do
budoucna.
Součástí bibliografie je neúplný soupis literárního odkazu dr. Skácela. Přílohy
obsahují kopie nejdůležitějších pramenů pro zachycení historie institutu,
nejzajímavější dokumenty ze života zakladatele a spoluzakladatelky; zvláštní
přílohu tvoří fotografie z historie i současnosti.
9
1 SEKULÁRNÍ INSTITUTY JAKO NOVÁ FORMA
ZASVĚCENÉHO ŽIVOTA
Sekulární instituty se zrodily v nitru církve, aby jejich členové svou
bezpodmínečnou láskou k Bohu a svou přítomností ve světě vkládali evangelium
do nitra světa.6
Život podle evangelijních rad uprostřed světa byl v církvi přítomen již od
jejích počátků. Na konci 19. století se v církvi objevila zbožná sdružení laiků,
která byla svěřena pod pravomoc biskupů a uznána papežem Lvem XIII.
dekretem Ecclesia Catholica z roku 1899.7
V letech 1920 – 1940 se tyto skupiny osob, které se chtěly zasvětiti Bohu a při
tom zůstat ve světě, rozrostly natolik, že v květnu roku 1938 se ve Švýcarsku
konalo celosvětové setkání těchto sekulárních skupin,8 jenž prostřednictvím
františkána E. A. Gemelliho, zakladatele sekulárních institutů,9 požádalo papeže
o oficiální schválení jejich způsobu zasvěceného života.
K němu došlo apoštolskou konstitucí Provida Mater Ecclesia papeže Pia XII.
až v roce 1947.10 Významným mezníkem v dějinách sekulárních institutů je rok
1967, kdy skrze apoštolskou konstituci Regimini Ecclesiae Universae došlo ke
změně názvu kongregace pro řeholníky na Kongregaci pro řády a sekulární
instituty, protože se tato forma zasvěceného života velmi rozšířila a bylo ji nutné
více akceptovat a podporovat. 11
Od roku 1970 se konají pravidelně světové kongresy sekulárních institutů,
které přispívají k jejich vzájemnému poznání a prohloubení společného hledání
6
Srov. VALLEJO, C. A. Co znamená dnes a zítra evangelizovat pro sekulární instituty. 1982.
[Samizdat: dost. Knihovna Centra Aletti,Olomouc, sign. 232-01-82], s. 2.
7
Srov. KUBÍKOVÁ, Z. Evangelijní rada poslušnosti v sekulárních institutech podle závazných církevních
dokumentů. Olomouc: Cyrilometodějská teologická fakulta Univerzity Palackého, 2005 [diplomová
práce: depon. in: Knihovna CMTF UP, Olomouc], s. 10.
8
Setkání se zúčastnil františkán Jan Ev. Urban, průkopník zasvěceného života laiků v českých zemích.
Srov: VENTURA, V. Jan Evangelista Urban - život a dílo. Sonda do dějin české teologie a spirituality.
Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001, s. 19.
9
Srov. ZUBERT, B. W. Řeholní právo. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1997, s. 336.
10
PIUS XII. Provida Mater Ecclesia. Apoštolská konstituce z 2. 2. 1947 [pracovní překlad. Samizdat:
depon. in: knihovna Kláštera dominikánů, Olomouc].
11
Srov. ZUBERT, Řeholní, s. 337.
10
jejich identity v kontextu ostatních životních stavů, k čemuž přispívají také
proslovy papežů napsané pro tato setkání.
V současné době existuje asi 215 sekulárních institutů,12 z toho v českých
zemích sedm.13 V duchu dominikánské spirituality žije sekulární institut Caritas
Christi, který působí v českých zemích od roku 1970. Dílo blažené Zdislavy,
jediný původem český sekulární institut,14 působí v našich zemích od roku 1946.
12
Srov. Statistika sekulárních institutů. Rádio Vatican. Zprávy. [Internet] [cit. 30. 1. 2008].
<http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=7224.>
13
KONFERENCE VYŠŠÍCH ŘEHOLNÍCH PŘEDSTAVENÝCH V ČESKÉ REPUBLICE: Katalog
mužských a ženských řeholních institutů začleněných do Konference vyšších řeholních představených
v České republice z roku 2008. Praha: 2009.
14
Apoštolát svatého Františka založený J. E Urbanem také jako sekulární institut se po roce 1990 stal
institutem řeholním. Srov. HRUDNÍKOVÁ, Řeholní, s. 283.
11
2 ZAKLADATEL PhDr. ThDr. JAN BERNARDIN
SKÁCEL
Při zrodu sekulárního institutu Dílo blažené Zdislavy stál dominikán dr. Jan
Bernardin Skácel. Tento vzdělaný, zbožný charismatický kněz meditoval mnoho
hodin
u
hrobu
tehdy
ještě
blahoslavené
Zdislavy
v
Jablonném
v Podještědí, jejíž osobnost jakoby spojovala myšlenkové proudy tehdejší doby,
které proudily jeho srdcem po celý život - poznání významu laického apoštolátu
v světě a hluboká láska k církvi.
Při studiu archivních pramenů, poznávání jeho literárního odkazu a zejména
při vzpomínkách sester Díla blažené Zdislavy, které ho osobně znaly, se před
námi objevil obraz velké, krásné a košaté, polozapomenuté charismatické
osobnosti hluboce vzdělaného a zbožného kněze - dominikána, který veden
Duchem Svatým založil sekulární institut, první a zatím jediný, který vznikl
v českých zemích.
2.1 Stručný životopis
P. PhDr. a ThDr. Jan Nepomuk Bernardin Skácel se narodil 3. dubna 1884
v Javoříčku na Moravě (farnost Luká) jako nejstarší z pěti sourozenců. Jeho otec
Jan Skácel byl učitelem. Matka se jmenovala Anna, rozená Kadlecová.15
Bratr Václav působil jako učitel v Jevíčku. Druhý bratr JUDr. Miloslav
Skácel, brněnský advokát, byl tvrdě pronásledován komunistickým režimem
a dlouho vězněn na Mírově a v Leopoldově.16 Jeho syn JUDr. Miloslav Skácel17
15
Srov. Úmrtní list Městského národního výboru v Litoměřicích, 1959, č. 4 s. 1, poř. č. 1 ze dne
7. ledna 1959. Depon. in: archiv autorky, Štědrákova Lhota. Srov. příloha č. 5, s. 121.
16
Srov. SOFRONKOVÁ, J. T. Vzpomínky z r. 2008. Depon. tamtéž.
17
Také on byl odsouzen na 17 let vězení. Rudé právo ze dne 5. 7. 1952 uvádí tento údaj a označuje ho za
estetika a novináře. Srov. Perzekuce v oblasti kultury. [Internet] [cit. 29. 9. 2008]
<http:/protikomunisticke.misto.cz/svedectvi/ 7b.htm>
12
vydal společně se svým strýcem dr. Skácelem publikaci Základy vědecké
filosofie.18
Další bratr Jindřich Skácel se stal knězem v olomoucké arcidiecézi. Působil
a je pohřben v Cholině u Litovle. V rodině se narodil ještě bratr Bohuslav, který
předčasně zemřel.19
Dospělého věku se dožila také sestra Emílie, která dosloužila rodičům
a obětavě se starala o své dva bratry kněze, za což ji bratr Jan Bernardin vždy
velmi chválil.20 Její vnuk kněz Stanislav Bečička s dr. Skácelem spolupracoval
v Litoměřicích při zakládání sekulárního institutu Dílo blažené Zdislavy. Dosud
žije a působí jako kanovník a děkan v Kamenickém Šenově.
Podle svědectví všech, kteří ho osobně znali, měl dr. Skácel velké nadání ke
studiu. Nejprve studoval gymnázium v Olomouci, kde pod vlivem tamějších
dominikánů dozrálo jeho kněžské a řeholní povolání. V sedmnácti letech vstoupil
do dominikánského noviciátu v Olomouci,21 20. srpna 1901 měl obláčku,22 při
níž přijal řeholní jméno Bernardin.23 První řeholní sliby složil 5. září 1902
v Olomouci.24 Po studiích teologie na olomoucké univerzitě byl letech 1906 až
1909 poslán studovat na univerzitu do belgické Lovaně, kde dosáhl lektorátu
teologie.25 Na kněze byl vysvěcen 25. srpna 1907 v Olomouci.26 V letech 1909
až 1911 pokračoval ve studiích filosofie ve švýcarském Friebourgu,27 kde dosáhl
doktorátu filosofie a teologie. Po studiích v zahraničí byl na rok asignován do
18
SKÁCEL, M. a SKÁCEL, J. B. Základy vědecké filosofie. Praha: Cyrilo-Metodějské knihkupectví
Gustava Francla, 1. vyd. 1945, 2. vyd. 1948.
19
BEČIČKA, S. Dopis autorce ze dne 22. 9. 2008. Depon. in: archiv autorky, Štědrákova Lhota.
Kanovník Stanislav Bečička je vnuk sestry dr. Skácela Emílie. Dosud žije a působí jako děkan v
Kamenickém Šenově.
20
Srov. SOFRONKOVÁ, Vzpomínky.
21
Noviciát pro české bratry byl do Olomouce převeden z Litoměřic r. 1890. Měl se stát základem pro
obnovu samostatné české dominikánské provincie, k níž došlo 14. 9. 1905 zásluhou tehdejšího magistra
řádu blahoslaveného Hyacinta Maria Cormiera. Srov. ČERNUŠÁK, T., PROKOP, A., a NĚMEC, D.
Historie dominikánů v českých zemích. Praha: Krystal OP, 2001, s. 117 - 121.
22
Srov. Schematismus Provinciae imperii Ordinis praedicatorum ad provinciam imperii Austriacohungaric, 1902. Praha: 1902 [depon. in: knihovna Kláštera dominikánů, Olomouc], s. 11.
23
Řeholní jméno podle sv. Bernardina Sienského, italského františkána a lidového kazatele z 15. století,
kterému byl společně s Neposkvrněném Početím Panny Marie zasvěcen dominikánský kostel v Olomouci
24
Srov. Nekrologium. Opusculum. Měsíčník České dominikánské rodiny. 2003, č. 11, s. 16.
25
Srov. Nekrolog Československé provincie Řádu kazatelů z roku 1995 [depon. in: knihovna Kláštera
dominikánů, Olomouc].
26
Srov. Schematismus patrum et fratrum sacri Ordinis praedicatorum ad Provinciam Bohemiae
pertinentium AD 1907. Praha: 1908 [depon. tamtéž], s. 28.
27
Srov. Schematismus patrum et fratrum … AD 1911. Praha: 1912 [depon. tamtéž], s. 29.
13
pražského konventu, kde působil jako kazatel a zpovědník a dokončoval svá
studia.28
Od roku 1913 přednášel filosofii a homiletiku na řádovém učilišti
v Olomouci,29čímž se velkou měrou zasloužil o intelektuální i duchovní formaci
další generace českých dominikánů.30 Po nějakém vážném nedorozumění
rezignoval na všechny funkce a odjel na krátký čas do dominikánského konventu
v Uherském Brodě.31 O rok později však katalog provincie znovu udává, že
Bernardin Skácel, doktor teologie a filosofie, působil jako profesor filosofie,
homiletiky a historie v Olomouci32 a současně jako generální sekretář spolku
Omladina.33
Za první světové války byl asignován do kláštera v Praze až do roku 1919,34
ale prameny uvádějí, že působil jako vojenský polní kaplan na Ukrajině a na
italské frontě. Po válce krátce působil jako profesor náboženství v Praze-Bubenči
a zpovědník v arcidiecézním semináři, přičemž je znovu připomínána jeho
funkce generálního sekretáře spolku Omladina.35
V letech 1921 - 1923 byl sice asignován do pražského konventu, ale působil
v Brně jako redaktor časopisu Den.36 Byl vyhledávaným zpovědníkem
a katechetou, aktivně pracoval v různých spolcích.
28
Srov. tamtéž, s. 20.
Srov. Catalogus patrum et fratrum....AD 1913. Praha: 1914 [depon. in: knihovna Kláštera dominikánů,
Olomouc], s. 16.
30
Zachovalo se svědectví, že dr. Skácel měl velké porozumění zvláště pro venkovské studenty. Pomáhal
při studiu mladému dominikánovi Antonínu Jakubu Zemkovi: „Horlivý, neposedný klerik miloval spíše
činnost, než studium. Mezery ve filosofických znalostech vyvolávaly trochu přezíravost jiných bratrů,
kdyby se ho neujal dr. Bernardin Skácel, který pochopil jeho kvality a jeho poslání.“ KOULOVÁ, M.
Vatikánský špión. OnPn. Plzeň, 2001, č. 5. [Internet] [ cit. 2. 10. 2001]. http://plzen.op.cz/Onpn/2001/0105.htm > M. Koulová byla spolužačkou a přítelkyní J. Zemka. Název jejího článku vychází z knihy:
ZEMEK, J. A. Vatikánský špión. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2002.
31
Srov. SKÁCEL, J. B. Dopis Karlu Dostálu – Lutinovi z r. 1913. Depon. in: Státní archiv Opava,
pobočka Olomouc, fond K. Dostál, inv. č. 609.
32
Srov. Catalogus patrum et fratrum...AD 1914. Praha: 1915 [depon. in: knihovna Kláštera dominikánů,
Olomouc], s. 17.
33
Tyto katolické spolky sdružující zejména mládež na venkově vznikaly v počátcích století téměř v každé
vesnici. Jejich náplní byla propagace katolicismu a jeho uvádění do osobního i společenského života
pomocí kulturní, umělecké a osvětové činnosti.
34
Srov. Catalogus patrum et fratrum... AD 1915. Praha: 1916 [depon. in: knihovna Kláštera dominikánů,
Olomouc] s. 15, Catalogus… AD 1917. Praha: 1918 [depon. tamtéž], s. 16, Catalogus…AD 1918. Praha:
1919 [ depon. tamtéž], s. 6, Catalogus…AD 1919. Praha: 1920 [depon. tamtéž], s. 16.
35
Srov. Catalogus patrum et fratrum...AD 1915. Praha: 1919 [depon. tamtéž], s. 15.
36
Srov. Catalogus patrum et fratrum...AD 1923. Praha: 1924 [depon. tamtéž], s. 6.
29
14
Ve dvacátých letech působil dr. Bernardin Skácel ve Znojmě, kde byl velmi
aktivní a činný.37 Byl konsistorním radou brněnské kapituly, profesorem
náboženství a pedagogiky, ředitelem Katolické akce38 a zpovědníkem sester
Nejsvětějšího Spasitele. V roce 1930 přibyla k výše jmenovaným ještě funkce
syndika znojemského konventu,39 členství v okresní školní radě40 a od roku 1933
byl na dvě funkční období zvolen převorem tohoto kláštera.
Od roku 1930 byl také promotorem české části41 Třetího řádu
dominikánského pro celou českou provincii.42 Česká část měla tehdy 42 členů.
Terciáři měli každou neděli společné modlitby, měsíční přednášku a se svými
korouhvemi se účastnili slavnostních průvodů.43 V této působil dr. Skácel také
jako redaktor časopisu dominikánských terciářů Růže dominikánská a často do
něho přispíval svými články na různá témata, které jsou cenným pramenem
k poznání jeho duchovního profilu.44
Od roku 1931 působil také jako ředitel Mariánské družiny ve Znojmě.45
Pramen z roku 1936 uvádí že od 5. 10. 1933 do 9. 3 1936 byl znovu zvolen
převorem znojemského konventu a současně byl zpovědníkem sester Kongregace
sv. Hedviky ve Fryšavě.
Nekrologium46 uvádí ještě Skácelovo působení v dominikánském konventu
v Košicích,47 kde působil až do obsazení města maďarskými fašisty v roce 1938,
37
Srov. Catalogus conventuum patrum et fratrum sacri Ordinis preedicatorum AD 1929, Praha: 1930
[depon. in: knihovna Kláštera dominikánů, Olomouc], s. 12.
38
Katolická akce byla církevní organizace, která rozvinula svou činnost zejména za papeže Pia XI.
Vznikla v nejprve v Itálii a rozšířila se v době mezi dvěma světovými válkami téměř po celé Evropě.
Kladla si za cíl vychovat a organizovat apoštolát laiků pod vedením hierarchie. Srov. MRÁČEK, P.
Příručka církevních dějin. Praha: Krystal OP, 1995, s. 144.
39
Srov. Catalogus conventuum...AD 1930. Praha: 1931 [depon. in: knihovna Kláštera dominikánů,
Olomouc], s. 13.
40
Srov. ČERNUŠÁK, PROKOP, NĚMEC, Historie, s. 138, pozn. 43.
41
Třetí řád byl od 12. dubna 1924 rozdělen výnosem tehdejšího provinciála Václava Bubeníka na část
německou a českou. Srov. Třetí řád neboli Laické sdružení sv. Dominika. Oficiální stránky
dominikánského kláštera a kostela Nalezení svatého kříže ve Znojmě. [Internet] 2002. [cit. 21. 5. 2008]
<http://mujweb.atlas.cz./kultura/svkriz/sv/3r.htm>
42
Srov. Catalogus conventuum... AD 1936. Praha: 1937 [depon. in: knihovna Kláštera dominikánů,
Olomouc ], s. 14.
43
Srov. Třetí řád, viz výše, pozn. 41
44
Blíže se jimi budeme zabývat v další části práce.
45
Srov. Catalogus conventuum... AD 1931. Praha: 1932 [depon. in: knihovna Kláštera dominikánů,
Olomouc], s. 19.
46
Srov. Nekrologium. Opusculum. Měsíčník české dominikánské rodiny. 2003, č. 11, s. 16.
15
ale často navštěvoval konvent v Plzni. Důkazem toho je zápis v kronice, že na
třídenní k pětadvacátému výročí kostela 28. října 1938, kázal dr. Bernardin
Skácel z Košic.48 V roce 1939 je dr. Skácel uváděn již jako člen plzeňského
konventu.49
V Plzni kolem sebe shromáždil ve Třetím řádu sv. Dominika mladé muže
a ženy, pro než pořádal jednou týdně náboženské přednášky a zapojoval je do
práce s dětmi.50
Od 1. srpna 194051 byl Bernardin Skácel ustanoven spirituálem Kněžského
semináře v Českých Budějovicích,52 kde vystřídal benediktina P. M. Klementa,
který odešel na žádost svého opata jako farář do Sázavy.53
Jeho nástup do funkce proběhl za velmi dramatických okolností, jak vylíčil
v nedatovaném dopise rektorovi semináře Karlu Rebanovi. Protože tyto
okolnosti přímo souvisejí se založením sekulárního institutu Dílo Blažené
Zdislavy, uvádíme tento dopis jako cenný pramen v doslovném přepisu:
Monsignore, ačkoliv jsem psal p. vicerektorovi, 54 že přijedu až po 11. 8. přece jsem ku
konci svého pobytu si uvědomil, že je vaším přáním, abych byl v B. již začátkem srpna.
Proto jsem dříve odjel z Plzně a jel na Moravu přes Třebíč. Kde jsem chtěl jen krátce se
zastavit. Ale po jednom obědě přišly na mne velké bolesti žaludeční, že jsem omdléval,
proto jsem byl dopraven do zdejší nemocnice. Po rentgenování a pumpování (?)...zjistili
silnou otravu masem. Po dlouhotrvajících a dosti nepříjemných procedurách byl jsem
přenesen při velmi vysoké horečce do postele teprve dnes jsem byl z nemocnice
propuštěn.Tato nemoc byl velmi dobrá, jsem z ni vděčný, nejen pro dobra spojená
s každým utrpením, ale i pro dobro tělesné: velmi pěkně jsem se vyléčil. Ku podivu mému
i lékařů mám tlak úplně normální, 150 mm, horečka téměř žádná. Také po dokonalém
vyšetření mého zdravotního stavu ujistil mne lékař, že...mohu dobře své povinnosti
zastávati a nikterak se nemusím obávati nějaké komplikace. Jenom jsem velice zesláblý,
47
Konvent v Košicích byl podřízen pod jurisdikci českého provinciála od roku 1924. Bernardin Skácel
tam byl zřejmě vyslán proto, aby pomáhal svými zkušenostmi při rozvoji tohoto konventu. Srov.
ČERNUŠÁK, PROKOP a NĚMEC, Historie, s. 131, 134.
48
Srov. Dějiny kláštera a kostela Panny Marie Růžencové v Plzni. OnPn. Plzeň: 1999, č. 2. s. 8. [Internet]
[cit. 29. 9. 2008] <http://plzen.op.cz./Onpn/1999/03/99-03.htm>
49
Srov. MOLNÁR, C. Výpis z Kroniky kláštera dominikánů v Plzni z roku 1946. Dopis autorce ze dne
16. 10. 2008. Depon. in: archiv autorky, Štědrákova Lhota.
50
SOFRONKOVÁ, J. T. Dopis ze dne 31. 3. 1990 provinciálovi Dominiku Dukovi. Depon. in: Archiv
České dominikánské provincie, Praha, sign. C 193/ kart. 61.
51
V Kronice Kláštera dominikánů v Plzni je dr. Skácel v seznamu bratří uváděn jako bratr mimo dům
s poznámkou, že je spirituálem v Českých Budějovicích. Srov. pozn. 48.
52
Srov. Seznam osob bydlících v Biskupském kněžském semináři, Kněžská 410b / 14. Je tam uveden na
druhém místě. Depon. in: Státní archiv Třeboň, 1973, kart. II, oddíl E3, 5/237.
53
Srov. Zápis o 1. konferenci profesorského sboru Bohosloveckého učiliště v Českých Budějovicích ve
stud. roce 1940/41, konané dne 10. září 1940. Depon. in: Státní archiv Třeboň, 1973, kart. II. inv. č. 62.
54
P. Augustinu Malému - pozn. autorky.
16
někdo pojede se mnou do Choliny a za několik dní budu se moci vrátit zdráv do semináře,
55
na který se těším. To tedy na omluvu mého nedostavení se.
Pobyt dr. Bernardina Skácela v třebíčské nemocnici má velký význam pro
dějiny sekulárního institutu Dílo blažené Zdislavy, který později založil, neboť
právě tam se setkal s jeho spoluzakladatelkou MUDr. Marií Veselou, která ho
ošetřovala a také s pozdější první sestrou Díla Marií Pavlou Pasekovou.
Během války dr. Skácel pravidelně jezdil za bohoslovci, kteří byli nasazeni
na nucené práce do Německa.56 S kněžským seminářem V Českých Budějovicích
se dr. Skácel rozloučil na jaře v roce 1945, zřejmě pro neshody a různost názorů
na výchovu bohoslovců s tehdejším vicerektorem Augustinem Malým,57 a také
pro neodkladné úkoly při obnově poválečného řádového života.
Po válce zůstal dr. Skácel asignován do plzeňského konventu. Kronika
uvádí poznámku, že 7. června 1945 při volbách převora se Bernardin Skácel
vzdal hlasu.58 V roce 1946 zůstal dr. Skácel uváděný již jako důchodce stále
v Plzni.59 V té době byl již nemocen, protože kronika zmiňuje v souvislosti s jeho
jménem, že při kázání o májových pobožnostech mu ke konci kázání již
vypovídal hlas.60 V době jeho působení v Plzni61 v nedalekém Hradci u Stoda na
faře na svátek svatého Josefa 19. 3. 1946 zahájil svou činnost62 Charitní spolek
Zdislava, který se stal základem pozdějšího sekulárního institutu.
Když se v roce 1948 se spolek Zdislava na žádost biskupa Štěpána Trochty
přestěhoval do Litoměřic, přestěhoval se dr. Skácel s několika sestrami Díla do
kláštera v Jablonném v Podještědí, kde působil krátce jako kaplan a současně
vyučoval filosofii v litoměřickém semináři. Podílel se také na veškeré činnosti
55
SKÁCEL, J. B. Dopis Karlu Rebanovi z roku 1940. Depon. in: Státní archiv Třeboň, kart. II, oddíl E
3, 5/237.
56
SOFRONKOVÁ, Dopis ze dne 31. 3. 1990.
57
Podle pramene Státního archivu v Třeboni vytýkal dr. Skácelovi, že některé bohoslovce nepřipustil ke
svěcení a jednomu dokonce radil, aby seminář opustil, protože nemá povolání.
58
Srov. MOLNÁR, Výpis, viz pozn. 49.
59
Catalogus conventuum....AD 1946. Praha: 1947 [depon. in: knihovna Kláštera dominikánů, Olomouc],
s. 13.
60
Srov. MOLNÁR, Výpis.
61
Dr. Skácel zůstal oficiálně členem plzeňského konventu až do roku 1948, i když působil v Hradci
u Stoda a později v Litoměřicích. Srov. tamtéž.
62
Oficiální datum vzniku je 15. leden 1946.
17
Díla blažené Zdislavy, duchovně vedl a formoval sestry a byl hlavním
organizátorem kursů pro laické katechetky.
Řízením Božím nebyl po obsazení kláštera v Jablonném 27. 4. 1950
internován, protože již pobýval v Litoměřicích, kde bydlel v soukromém bytě na
Jesuitské ulici č. 14 v blízkosti bytů sester Díla.63
Později v letech pronásledování řeholních kněží a zákazu činnosti Díla
neměl státní souhlas k výkonu kněžské služby.64 Až do své smrti se věnoval tajně
duchovnímu vedení sester Díla blažené Zdislavy,65 které za ním docházely do
jeho bytu na Jesuitské ulici č. 14. V kruhu sester oslavil v srpnu roku 1957 zlaté
kněžské jubileum. I když se jeho zdravotní stav neustále zhoršoval, sloužil i na
posteli za přítomnosti dr. Veselé každodenně mši svatou.66
Zemřel 2. ledna 1959 v Litoměřicích v domě číslo 14 na Jesuitské ulici,
posílen svatými svátostmi, které mu udělil P. Josef Uher, litoměřický děkan,
který za ním pravidelně jednou týdně docházel.67 Pohřeb byl z kostela sv. Jakuba
v Litoměřicích 5. ledna 1959. Zúčastnilo se ho asi padesát lidí, mezi nimi byli
i dominikáni Alfons Hutař, dr. Vít Beneš a Lukáš Mikulčík.68 Odpočívá v hrobě
bratří dominikánů na hřbitově v Litoměřicích.
63
Srov. Seznam bratrů dominikánského konventu v Jablonném z roku 1950. Depon. in: Archiv biskupství
Litoměřice, sv. II C 24, 3/67/6. Dr. Skácel v něm jmenován není.
64
V hlášení Oblastní úřadovny Státní bezpečnosti v Praze je jeho jméno uváděno v souvislosti se skupinou
se S. Braitem, M. Habáněm a R. Dacíkem, kteří podle tvořili „zvlášť horlivou a bojovou skupinu..., která
vydává řádový časopis „Růže dominikánská“, vedený ve zpátečnickém duchu. Pod jejím vlivem stojí
náboženská revue „Na hlubinu“, sice vyšší úrovně, avšak s tendencí středověkého katolicismu“
Srov.VLČEK,V. Procesy s řeholníky v 50. letech a v první polovině 60. let. In: BUDKA, A. (red.)
Církevní procesy padesátých let. Sborník příspěvků z konference 21. – 22. 5. 2002 v Praze. Kostelní
Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002, s. 112.
65
Srov. ČERNUŠÁK, PROKOP a NĚMEC, Historie, s. 186.
66
Srov. SOFRONKOVÁ, Dopis z 31. 3. 1990.
67
Srov. tamtéž.
68
Srov. tamtéž.
18
2.2 Pohled na Skácelův literární odkaz
Ve 20. letech vydal dr. Skácel rozsáhlou publikaci Politika podle zásad
katolických,69 v níž se pokusil shrnout hlavní zásady tehdejšího politického
katolicismu. Kniha je zajímavá tím, že věnuje velkou pozornost řešení sociálních
otázek, a již tehdy varuje před socialismem a komunismem.70
Významnějším a známějším dílem dr. Skácela je však především rozsáhlá
publikace Základy vědecké filosofie, kterou napsal se svým synovcem
JUDr. Miloslavem Skácelem (1914 - 1974) jako stručný manuál tomistické
filosofie spojený s přehledem dějinného vývoje.71
Pro poznání jeho osobnosti jsou velmi cenné články na různá témata
duchovního života otištěné v brněnském časopisu Den, kde Skácel působil ve
dvacátých letech a časopise dominikánských laiků Růže dominikánská z
třicátých let, kdy Skácel působil jako promotor Třetího laického řádu pro celou
českou provincii.
K cenným literárním pramenům patří také několik dochovaných dopisů72
a rukopisná žertovná povídka Stařeček Bartoš.73 Je velká škoda, že se
nedochovaly jeho dopisy sestrám, jeho osobní poznámky a přípravy homilií.
Byly z bezpečnostních důvodů kvůli pronásledování Státní bezpečností včas
zlikvidovány.
Protože Skácelův literární odkaz dokazuje šíři jeho intelektuálního
i duchovního bohatství a je tedy pro poznání jeho duchovního profilu velmi
důležitý, pokusíme se nyní o jeho podrobnější popis.
69
SKÁCEL, J. B. Politika podle zásad katolických. Praha: Cyrilometodějská tiskárna V. Kotrba, 1926.
Bližší rozbor této knihy nám nedovoluje rozsah této práce a její zaměření.
71
Srov. Slovník českých filosofů. [Internet] [cit. 21. 1. 2009] <http://www.phil.muni.cz./fil/scf/komplet/
skclmi.html.>
72
Jsou jako prameny uváděny a rozebírány v kapitole 2.2.3.
70
19
2.2.1 Skácel – filosof
Filosofie byla pro dr. Skácela oborem, který ho velmi zajímal.74 Žil v době,
kdy v církevních kruzích vzrůstal nový zájem o dílo svatého Tomáše
Akvinského, v jehož filosofii spatřovala církev protiváhu proti modernismu,
liberalismu a materialismu, který se na konci 19. století velmi rozšířil.
V encyklice Aeterni Patris ze 4. srpna 1879 vyzval Papež Lev XIII. katolické
teology, aby se věnovali studiu Tomášova myšlenkového odkazu. Střediskem
novoscholastické filosofie se na přelomu století stala univerzita v belgické
Lovani. Kardinál Mercier tam založil v roce 1889 filosofický institut, jehož
hlavním cílem bylo smířit tomismus s filosofií přírody a důkladným studiem
dějin filosofie ho obohatit o to, co bylo v moderní filosofii 19. století nosné
a pravdivé. Pokoušel se také rozvíjet filosofii psychologickou založenou na
empirických vědách a v neposlední řadě i vědu sociální, která měla sloužit
k rozvoji sociální nauky církve.75
Dalším střediskem tohoto filosofického směru byla státní univerzita ve
švýcarském Friebourgu, kde dominikáni od počátku 20. století filosofii vyučovali
a po celou dobu až do dnešních časů vedou teologickou fakultu této univerzity.76
Dr. Skácel studoval filosofii na obou těchto univerzitách, obhájil na nich
licenciát i doktorát. Lze tedy říci, že v českém filosofickém prostředí patřil
k tehdejší vědecké špičce.
V knize Základy vědecké filosofie napsané společně se svým synovcem
JUDr. Miloslavem Skácelem a která se dočkala dvou vydání ve značném
nákladu, se projevil jako vynikající znalec svého oboru a systematik. Kniha měla
být zřejmě používána jako vysokoškolská učebnice a chtěla navázat na tehdy
velmi ceněnou knihu průkopníka českého novotomismu ThDr. Josefa Pospíšila
73
SKÁCEL, J. B. Stařeček Bartoš. Veselé a zábavné příběhy. Rukopis. Depon. in: Státní archiv, Praha, sl.
RD, inv. č. 51, kart. 61.
74
Filosofickému dílu dr. Skácela se v naší práci budeme věnovat pouze okrajově, protože jejím cílem je
především poznání jeho duchovního a pastoračního odkazu.
75
Srov. BRUGGER, W. Filosofický slovník. Praha: Naše vojsko, 2006, s. 277.
76
Srov. HINNEBUSCH,W. A. Dějiny řádu kazatelů. 1. vyd. Přel. Petr Beneš. Praha: Krystal OP, 2002, s.
136, 137.
20
(1845 - 1926)77 Filosofie podle zásad Tomáš Akvinského z roku 1883.78
Dr. Skácel napsal v Základech vědecké filosofie tři kapitoly: Úvod do filosofie,
Logiku (s podkapitolami Povaha logiky, Logika formální - dialektika,
Metafyzika - Ontologie) a kapitolu nazvanou Dějiny filosofie, rozdělenou na
podkapitoly Povaha dějin filosofie a Kritické dějiny filosofie.79
Pro poznání osobnosti a filosofické erudice dr. Skácela je zajímavý pohled na
jeho výčet novodobých filosofických směrů a jejich kritické zhodnocení. Skácel
o nich napsal:
Od dob Hegelových 80 nemáme žádné školy filosofické mimo školu scholastickou, patřící
ke školám metafysicko - noetickým.Filosofií se neprávem nazývají různé pseudofilosofické pokusy nebo romantické výlety do filosofie a pohrávání si s problémy
filosofickými. To, co se jako filosofie přednáší na fakultách, jsou dějiny filosofie. 81
I když Skácel důsledně stojí na pozici aristotelismu a tomismu, v jeho
polemice s filosofy jiných názorů je patrná snaha o objektivitu a úcta k nim.
Důkazem toho je jeho polemika s názory presidenta Tomáše Garrigua Masaryka
(1850 -1937), kterého považuje za eklektika a vytýká mu jeho snahy o syntézu
empirismu a racionalismu zejména v její aplikaci na důkazy Boží existence, jimiž
ovlivnil většinu českých filosofů, kteří ho pokládali za největšího myslitele
nikoliv pro jeho filosofické kvality, ale proto, že se zasloužil o český stát a byl
prezidentem.82
Z dnešního pohledu je zajímavá také obsáhlá Skácelova polemika s filosofem
Aloisem Musilem (1868 - 1944)83 o vývoji polyteismu v monoteismus, jak je
uvádí ve své knize Od stvoření do potopy z roku 1905 a věcná kritika
modernismu,84 která v dnešní době náboženského synkretismu a esoterismu nic
77
Přímo se na jeho kritické názory na materialismus dr. Skácel odvolává ve své knize na s. 300. Na s. 110
oceňuje jeho přínos pro české filosofické názvosloví a považuje ho za zakladatele scholastického hnutí u
nás v novější době.
78
Srov. Novotomismus v českých zemích v 19. a 20. století (1. část). [Internet] [cit. 29. 9. 2008] < http:
/bovepul.blog.cz./0802/novotomismus-v-ceskych-zemich-v-19-a-20-stoleti-1-cast>
79
Ostatním kapitolám knihy, které napsal dr. Miloslav Skácel, se věnovat nebudeme.
80
G. F. Hegel (1770 - 1831) - pozn. autorky.
81
SKÁCEL, M. a SKÁCEL, J. Základy, s. 245.
82
Srov. tamtéž, s. 309 - 310.
83
ThDr. Alois Musil (1868 - 1944), kněz, orientalista, biblista, cestovatel, etnograf a spisovatel. Srov.
Alois Musil. Z Wikipedie, otevřené encyklopedie. [Internet] Revize 1. 10. 2008. [cit. 2. 10. 2008]
<http://cs.wikipedia.org/wiki/Alois_Musil>.
84
Srov. SKÁCEL, M. a SKÁCEL, J. Základy, s. 325 - 331.
21
neztratila na své platnosti.85 Skácel odhaluje nesprávné názory všech těchto
směrů:
Podle modernismu jsou všechna náboženství stejně dobrá, neboť vyhovují stejnou
měrou všem potřebám, kterých potřebuje jednotlivec nebo společnost podle stupně
svého zdělání..., náboženské pravdy nejsou svým obsahem a formou něčím stálým,
trvalým a nezměnitelným...Všechna náboženství jsou jen jediným náboženstvím,
která stojí u různých národů na různém stupni svého vývoje...Zárodkem
křesťanství byla náboženská zkušenost, kterou Kristus cítil, či ve svém citu zažil a
kterou působil na lidský cit. Z tohoto stanoviska třeba pohlížeti na různá
křesťanská náboženství a na jejich vývoj a budoucnost..86
Důkazem Skácelova zájmu o filosofii je také jeho spolupráce s časopisem
Filosofická revue, který vycházel v Olomouci v letech 1929 - 1948 pod vedením
dominikána PhDr. ThMag. Petra Metoděje Habáně (1899-1984) a jehož cílem
bylo propagovat tomismus v české filosofii a tím i katolické náboženství.87
V průběhu třicátých let publikoval dr. Skácel v tomto časopise několik článků,
jejichž společným jmenovatelem je problematika katolického světového názoru
ve společnosti.88 Jejich obsah svědčí o Skácelově vědecké erudovanosti, o jeho
oddanosti scholastické filosofii, a také o schopnosti srozumitelně přiblížit
tomismus široké odborné veřejnosti. Skácel se na stránkách časopisu účastnil
také polemik s filosofy různých směrů té doby.89
V článku nazvaném Přirozený zákon90 se věnuje otázkám filosofie práva.
Obsahem článku je polemika s názory Immanuela Kanta (1747 – 1804), jehož
metodologii pokládala tehdejší moderní právní filosofie za jedinou správnou a
vylučovala jinou orientaci vědeckých názorů.
Skácel uznává pouze dva filosofické systémy: filosofii tomisickou a filosofii
nekatolickou. V první části stati vymezuje základní pojmy. Vědecký tomistický
85
Tamtéž, s. 332 - 333.
87
Srov. PAVLINCOVÁ, H. Metoděj Habáň a česká filosofie. In MUSIL, J. V. (ed.). Teolog, filosof
a psycholog P. Metoděj Habáň OP (1899 - 1984 ) jak jsme ho znali. Sborník příspěvků ze vzpomínkového
semináře k životním výročím v roce 1999. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2000, s. 69.
88
Seznam těchto článků je součástí Skácelovy bibliografie.
89
ThDr. Jiří Maria Veselý OP (1908 - 2004) vzpomíná na jednu polemiku, kdy Skácel obhajoval českého
filosofa Josefa Kratochvíla, který se snažil o sloučení novoscholastiky s učením o intuici francouzského
filosofa Maurice Blondela (1861 - 1949). Srov. REDAKCE INTERNETOVÉHO VYDÁNÍ SALVE: Jiří
Maria Veselý OP [Internet] [cit. 26. 2. 2008] <http:/salve.op.cz/obsahy/1998/4a3html>.
86
22
názor vychází z Tomáše Akvinského poukazem na zákon příčinnosti, který vede
k přesvědčení o jsoucnosti První příčiny, Boha, Tvůrce vesmíru, který je
současně jeho posledním cílem. Zákon účelnosti zahrnuje i lidskou přirozenost,
která směřuje vědomě a svobodně k Bohu.91
Toto směřování je obsahem pojmu mravní řád. Právní řád je pak součástí řádu
mravního.
Řádem mravním rozumíme vědomě poznané a vůli lidské přenechané směřování lidské
osobnosti k poslednímu cíli. V právním řádě se děje toto směřování trojím způsobem:
směřování vrozené, avšak pro rozum svobodu lidskou uvědomělé.92
Moderní
právní
filosofie
proti
těmto
tezím
staví
námitku,
že
z transcendentálního principu nelze odvozovat principy mravní. Metodologicky
se popírání prvního principu všech věcí opírá o metodologii Kantovu. Všechny
tyto názory jsou podle Skácela subjektivní a jejich příčinou je neznalost
křesťanské filosofie a vliv veřejného, mínění.93
Ve druhé části stati Skácel podrobně rozebírá oprávněnost zakotvení práva
v náboženství.
Existuje věčný zákon vesmíru, který je příkazem rozumu a vůle boží, kterým vesmír je
veden k svému cíli a vyhlášen vesmíru, když tento se stane skutečností. Zákon věčný je
rozum a vůle boží poroučející zachovávat řád vesmíru a zakazující jej
přestupovat...Zákon vede každou část vesmíru k cíli, odpovídajícímu jeho přirozenost.94
Člověk má ve své přirozenosti sklony ke konání dobra a vyhýbání se zlému.
Přirozený zákon je zákon vrozený lidské přirozenosti, přikazující zachovávat
přirozený řád, který je všeobecný a neměnitelný. Projevuje se ve schopnosti
člověka konat dobro a vyhýbat se zlému, dále ve sklonu k zachování života
živočišného a ve zdokonalováním života bytosti rozumné a svobodné. Tento
přirozený zákon však není plodem praktického rozumu, jak hlásá Kant, ale je
vtisknutím zákona věčného do lidské přirozenosti.95
90
SKÁCEL, J. B. Přirozený zákon. Filosofická revue. Čtvrtletník pro filosofii. Olomouc: 1935, ročník 7,
č. 1, s. 4 -7.
91
92
Tamtéž, s. 4.
93
Srov. tamtéž s. 5.
94
Tamtéž, s. 5.
95
Srov. tamtéž, s. 6
23
Když člověk tento zákon nezachovává, odvrací se od svého posledního cíle.
Na závěr Skácel připomíná, že „u člověka poměr k poslednímu cíli na věčnosti
odpovídá poměru k přirozenému řádu v čase." 96
Z těchto
hlubokých
filosofických
kořenů
vyplývá
Skácelova
vášnivá
angažovanost pro svět, pro sociální nespravedlnost v něm.
Oblasti filosofie práva se věnuje i další Skácelův článek s názvem Poměr
práva a spravedlnosti jednotlivce ke společnosti.97 Tento článek rozšiřuje
tématiku přirozeného mravního zákona a z něho vyplývajícího mravního řádu,
který člověka zavazuje ve svědomí, na poměr práva a spravedlnosti jednotlivce
ke společnosti.
Skácel znovu připomíná, že při řešení právních problémů je nutné počítat s
posledním cílem lidského života, jinak by byl člověk degradován buď na otroka
státu nebo na boha, nebo dokonce na zvíře. Všechny tyto závěry Skácel důsledně
odmítá s poukazem na to, že člověk nepatří napřed sobě, nýbrž Bohu. Osobnost
člověka je dílem První příčiny.98
Z tohoto zaměření vyplývá svoboda osobnosti člověka, protože První příčina
mu udělila jeho nezadatelná práva plynoucí z přirozeného zákona. Tato práva
jsou člověku udělena pro společnost, neboť jednotlivec i společnost jsou dílem
první příčiny.
Ve druhé části stati se dr. Skácel zamýšlí nad rolí státní společnosti při
udělování práv jednotlivému člověku. Znovu konstatuje, že
stát nemůže diktovati člověku povinnosti, které odporují jeho přáním, neboť jak
jednotlivec, tak společnost státní jsou odvislí od První Příčiny, která je zdrojem a
původcem práv jednotlivce i společnosti. 99
Jednotlivý člověk na základě ctnosti jako trvalého zaměření k určitému dobru má
svá práva a povinnosti zaměřit k blahu celé společnosti. Avšak jednání podle
ctností může být člověku vnuceno vnějším tlakem, ale pak se nedá mluvit o
ctnosti, protože pravá ctnost vyžaduje svobodný souhlas rozumu i vůle.
96
Tamtéž, s. 7.
SKÁCEL, J. B. Poměr práva a spravedlnosti jednotlivce ke společnosti. Filosofická revue. Odborný
časopis pro filosofii. Olomouc: 1935, ročník 7, č. 3, s. 102 – 104.
98
97
24
V závěru stati Skácel formuluje jednouchou zásadu vztahu práva jednotlivce
a společnosti: „aby každému bylo dáno a ponecháno, co jest jeho,"100 čímž je
realizována ctnost spravedlnosti. Z toho vyplývá také nutnost respektování
sociálního řádu, jehož základem je řád právní postavený na spravedlnosti.
Skácel rozlišuje tři typy spravedlnosti: spravedlnost vyrovnávací, která
nařizuje, aby jednotlivec dával druhému to, co mu patří a spravedlnost
rozdělovací, která zavazuje stát, aby dával jednotlivci výhody a břemena podle
jeho zásluh. Spravedlnost legální je ta, kdy jednotlivec dává státu to, co mu
patří.101
Pojem práva je tedy vyvozen z pojmu spravedlnosti a tím se toto pojetí práva
dostává do rozporu s tehdejší moderní právní filosofií, která toto spojení zamítala
a chápala právo na základě donucovací vnější moci, nikoliv vnitřního ctnostného
jednání. Skácel však tuto donucovací moc zcela neodmítá.
Moc donucovací je tedy spojena s právem a to nutně. Úkolem práva jest, aby byla
chráněna svoboda jednotlivce a společnosti na základě spravedlnosti a proto musí s ním
být spojena morální možnost i fysickou mocí hájiti právo. Tato možnost však není
podstatou práva, proto se projevuje tehdy, když je právu odpírána.102
Sérii článků s tématikou filosofie práva uzavírá stať s názvem Zákon a
mravnost,103 v níž znovu polemizuje s těmi filosofy,104 kteří vidí v právu pouhý
vnější řád zabraňující přehmatům vůči svobodě jiných lidí a zbavují ho tak jeho
etického rozměru, jenž se projevuje jako vnitřní přimknutí k uznané povinnosti.
Stát se tak stává výlučným pramenem práva, zákon je pro občana bezpodmínečně
závazný, i když občan může protestovat proti zákonům, jenž odporují jeho
mravnímu přesvědčení. Tyto skutečnosti jsou příčinou nesouladu a zmatku,
protože různí činitelé, kteří určují jednání jednotlivce ve společnosti, si mohou
vzájemně odporovat.105
99
Tamtéž, s. 103.
Tamtéž, s. 104
101
102
Tamtéž, s. 104.
103
SKÁCEL, J. B. Zákon a mravnost. Filosofická revue. Odborný čtvrtletník pro filosofii. Olomouc:
1936, ročník 8, č. 2, s. 100 - 103.
104
Skácel zde uvádí filosofa Františka Krejčího a jeho dílo Positivní etika, vydané Praze roku 1922.
105
Srov. SKÁCEL, J. B. Zákon..., s. 100.
100
25
Skácel vypočítává tři soubory těchto vzájemně si odporujících norem: právní
řád nezávislý na mravních a náboženských zásadách, mravní a náboženský řád a
soubor norem vytvořených na základě tradic a zvyku. Lékem na tyto rozpory je
návrat k pojetí zákona podle Tomáše Akvinského.
Skácel vysvětluje jeho teze, že rozhodujícím činitelem ve vztahu k zákonu je
rozum a jeho vztah k principu jednání a k jeho důsledkům. Zákon je tedy dílem
rozumu, který poznává poslední cíl musí tedy k tomuto cíli usměrňovat.
Zákonem
se jednotlivec usměrňuje k cíli usměrňováním k dobru společnosti, obojí pak směrem k
poslednímu cíli….A proto nemůže být zákonem nic, co odvrací člověka od posledního cíle
a co nesměřuje k dobru společnosti a pro společný řád.106
Skácel na závěr připomíná, že pokud zákony odporují mravnosti nebo
náboženství, jsou nespravedlivé a nevážou ve svědomí a uzavírá konstatováním,
že
patřiti státu není jen vnější organizací a omezením svobody jednotlivce a právo není jen
vnější řád zakazující přehmaty proti svobodě jiných, a tedy respektování hranic má etický
význam.107
V závěru třicátých let se Skácel ve Filosofické revui věnoval otázkám vztahu
filosofie umění a náboženství. Prokázal při tom dobrou orientaci v české
katolicky orientované literatuře, kterou získal v minulosti z osobního přátelství a
novinářskou spoluprácí s Karlem Dostálem - Lutinovem, jak uvedeme dále.
V rozsáhlém článku Věda, filosofie a umění108 polemizuje s Albertem
Vyskočilem (1890 - 1966), který hlásal nesmiřitelné nepřátelství uměním, vědou
a filosofií a umění řadil před vědu i teologii, a s názorem Jaroslava Durycha
(1886 - 1962), který naopak pokládal vědu za jádro umění. U Jana Čepa (1902 1974) oceňuje to, že je mu umění pramenem tryskajícím z víry nerozlučně spjaté
s nadějí a láskou, ale vadí mu jeho povznesenost nad vědu a filosofii.109
106
Tamtéž, s. 102.
Tamtéž, s. 103.
108
SKÁCEL, J. B. Věda, filosofie a umění. Filosofická revue. Odborný čtvrtletník pro filosofii. Olomouc:
1939, ročník 11, č. 1, s. 67 - 74.
109
107
26
Východiskem k poznání vzájemného poměru vědy, filosofie a umění je mu
pohled na člověka, který vychází antropologie Tomáše Akvinského. Základem
pro všechny lidské aktivity je činnost rozumu, který je schopen pomocí vnějšího
smyslového poznání dojít k poznání abstraktnímu, nadsmyslovému, k poznání
příčin věcí. Filosofie pak pomáhá k syntéze poznání jednotlivých a jejich
změření k Absolutnu.110 Také umění je činem praktického rozumu, který
předpokládá činnost rozumu teoretického.
Je proto netoliko umělecké dílo svědkem citového života, jest jím i dílo vědecké, neboť
ačkoliv vyšlo od přirozené touhy rozumu teoretického, spělo k cíli danému praktickým
rozumem a bylo uskutečněno vůlí, za doprovodu lásky. Není proto věda jen činem
chladného teoretického rozumu, ale jest činem ducha lidského, rozohněného láskou ke
všemu stvoření, především k bližnímu, ale nade vše ostatní nejprve k Bohu. A pravá
filosofie vede také k životu moudrému: pravý filosof jest jen ten, který vede život moudrý,
a to jest vrcholný cíl filosofie, lásky k moudrosti.111
Podstatou umění je činnost činorodého rozumu, který pomocí obrazotvornosti
tvoří obrazy, jejichž krása uspokojuje lidskou duši. Těžiště umění je v citech,
umění má budit představami správné city a vyvolat v duši estetický požitek z
krásy.112
Vztah mezi filosofií a uměním je dán jejich různými východisky. Předmětem
filosofie je skutečnost a její konečným cílem je mravní jednání, projev skutečné
vůle a citů v člověku, kdežto umění vychází z myšlenkového obrazu skutečnosti,
a proto budí city pouze iluzorní113.
V závěru se znovu Skácel vrací k polemice s autory jmenovanými v úvodu
stati. Konstatuje, že víra sice povznáší umělce k co možná nevyšší dokonalosti a
povzbuzuje ho k uměleckému nadšení, ale není naprosto nutným požadavkem
tvorby uměleckého díla, neboť „umělecké dílo, pokud zachovává přirozený řád a vlastně takové dílo jest umělecké - nemusí vyplynouti z nadpřirozené víry.“114
110
Tamtéž, s. 71.
112
113
114
Tamtéž, s. 74.
111
27
Stať nazvaná Duševní pracovník dneška a katolický názor světový115 je
pokusem o stručný shrnující pohled na metodologii vědecké práce a obsahuje
také kritiku všech nesprávných ideologií. Duševní prací rozumí Skácel
cílevědomou, plánovitou a soustavnou činnost lidskou, jejíž podstatou je rozpětí sil
duševních, hlavně ovšem mohutnosti poznávací...Přirozeným, vnitřním účelem práce
duševní je poznání, je vědění, a to vědění jasné, soustavné, tvořené z poznání příčin, tedy
poznání vědecké.116
Filosofickou otázku o poznatelnosti objektivní skutečnosti řeší podle Skácela
dějiny filosofie dva základní směry: na jedné straně je to naivní realismus
spojený s materialismem, založený na pouhém smyslovém poznání objektivní
skutečnosti, které nemůže vysvětlit podstatu duševní (vědecké) práce, na druhé
straně je to subjektivismus a skepticismus, který popírá možnost poznání
objektivní skutečnosti a vede k různým druhům ideologií.117
Aristotelsko - tomistický systém, který je základem pro katolický světový
názor, hlásá, že objektivní skutečnost je poznatelná rozumem na základě
smyslového poznání, a stává se tím nejlepším podkladem pro moderní vědecké
bádání.
V dalších úvahách skácel nemilosrdně odhaluje nebezpečí subjektivistického
idealismu, který podle něj „vede k ospravedlnění brutálního, sebevražedného
individualismu a kolektivního sobectví, k tyranii a zvířecké surovosti."118
Druhá část stati je věnována metodologickému postupu vědecké práce,
přičemž Skácel klade velký důraz na jasnost pojmů a přesnost otázek, na něž
hledá vědec odpověď. Nepřesnost v pojmech stojí pole Skácela za všemi -ismy
tehdejší doby. Skácel vypočítává individualismus, kolektivismus, liberalismus,
konservatismus, internacionalismus, nacionalismus, klerikalismus, laicismus a
dodává, že si může každý tuto sérii podle vlastní zkušenosti doplnit.
Obranu proti těmto ideologiím hledá Skácel v přesném a novém vymezení
pojmů, které hýbaly tehdejší společností: totalita, národnost, náboženství, Bůh,
115
SKÁCEL, J. B. Duševní pracovník dneška a katolický názor světový. Filosofická revue. Odborný
čtvrtletník pro filosofii. Olomouc: 1939, ročník 11, č. 2, s. 108 - 112.
116
Tamtéž, s. 108.
117
118
Tamtéž.
28
víra v Boha, křesťanství.119 Nelze tu nevidět Skácelovy obavy z nastupujícího
nacismu a rozpínavosti komunismu, i když je zde výslovně nejmenuje.120 Ve třetí
části článku je tato kritika ještě ostřejší:
Každá totalita, která se vymyká totalitě řádu Božího, je jen částka a střepina celku. Stane
se modlářstvím místo uznávání Boha, Tvůrce všehomíru, našeho starostlivého Otce. Vede
tedy taková totalita k barbarství a zániku.121
V závěru pak Skácel varuje před tím, aby se katolické myšlení neuzavíralo
moderním proudům, protože i v bludu může najít zrnko pravdy. Oceňuje, že
novotomismus pod vlivem Kanta věnuje pozornost experimentální psychologii a
přírodovědeckým metodám a neuzavírá se ani metodám historickým.
Celý světový vývoj sociální a hospodářský měl by dnes zcela jiný průběh, kdyby katolická
veřejnost znala a prováděla syndikalisticko - stavovské myšlenky. Tak význačně katolické
místo ve vedení převzal Marxův materialismus, jenž tak znetvořil tuto myšlenku...
Nechceme-li, aby tak časové moderní otázky, jakými jsou různé ty rasové a národnostní a
jiné otázky, dnes tak zajímající nejširší veřejnost, nechceme-li, aby nesprávně byly
řešeny, nýbrž aby zbaveny byly nesmyslných přívěsků, je nutno i je pojati v celkový obraz
katolického universalismu.122
Skácelovo varování přišlo bohužel pozdě, čas a vývoj ve společnosti ukázal
oprávněnost jeho obav. V závěrečném Skácelově citátu zaznívá ohlas jeho
osobního vědeckého pokorného vyznání víry:
Pro čas a věčnost pracuje katolický dělník ducha. Z plnosti své vědy a mravního
charakteru přispívá k dobru spoluobčanů. Malý atom vesmíru, prach pozemský, ale
vznešený a veliký, neboť pracuje k oslavě věčného Boha, První příčiny a Poslední a
Nejvyšší vesmíru, Boha věčného, Spasitele Krista a Ducha Božího.123
Při pohledu na Skácelovo filozofické dílo se můžeme právem divit, proč se
nevydal na vědeckou dráhu, k níž měl všechny předpoklady. Středem jeho zájmu
však byla spíše činnost pedagogická a pastorační.
2.2.2 Skácel – novinář
První zkušenosti s novinářskou prací získal dr. Skácel v brněnském deníku
Den,124 v němž působil jako redaktor v letech 1921 - 1923. Tento lidový
119
Srov. tamtéž.
121
Tamtéž, s. 111.
122
Tamtéž, s. 112.
123
Tamtéž, s. 112.
124
Dalším redaktorem tohoto deníku byl Klement Dvořák.
120
29
katolický časopis založil v Brně v roce 1911 ThDr. Jan Šrámek (1870 – 1956), 125
a zároveň byl jeho šéfredaktorem. Deník popularizoval v širokých lidových
vrstvách politické názory lidové strany a prezentoval činnost mnoha tehdejších
katolických spolků a organizací.
Dr. Skácel přispíval do tohoto časopisu mnoha články, zejména v úvodnících
listu je patrný jeho novinářský styl, výborná orientace v politických a veřejných
otázkách. Bohužel tyto články nejsou podepsané ani jménem ani novinářskou
zkratkou, nemůžeme je tedy s určitostí identifikovat a blíže popsat.
Jako zajímavost uvádíme, že v tomto deníku redigoval v letech 1918 - 1923
rubriku Hovory literární a umělecké Skácelův přítel, představitel Katolické
moderny Karel Dostál – Lutinov. 126 Ve dvacátých letech vycházel v časopise na
pokračování například jeho fejeton Svatý František ve filmu.127
Pro poznání smýšlení a duchovního zaměření dr. Skácela jsou velmi
zajímavé články na různá duchovní témata, která publikoval v časopise
dominikánského Třetího řádu Růže dominikánská, jenž byl původně určen pro
členy růžencových bratrstev, ale postupně se díky svému širokému záběru stal
velmi rozšířeným lidovým katolickým časopisem, který byl oblíben nejen
dominikánskými laiky, ale i širokou katolickou veřejností.128 Časopis vycházel
nepřetržitě od počátku obnovy české provincie až do roku 1948, kdy jeho
vydávání bylo násilně přerušeno k 1. prosinci 1948.129 Články dr. Skácela
pocházejí zejména z ročníku číslo 43 z roku 1930, dále pak z ročníku číslo 51
z roku 1937 a ročníku číslo 52 z roku 1938, kdy na krátký čas byl dr. Skácel
redaktorem tohoto časopisu.130
125
Srov. TURZOVÁ, V. M. Kartouzský vězeň. Mons. Jan Šrámek. Svitavy: Trinitas, 2006, s. 190.
LANTOVÁ, L. Karel Dostál - Lutinov. In: FORST, V. (red.) a kol. Lexikon české literatury.
Osobnosti, díla, instituce. I. A – G. Praha: Academia, 1985, s. 590. Ve státním archivu Opava, pobočka
Olomouc se dochovalo z let 1913 - 1923 dvacet Skácelových dopisů Dostálu – Lutinovi, které dokládají
jejich dlouhodobé osobní přátelství. Blíže je jimi budeme zabývat v podkapitole 2.2.3.
127
Srov. VŠETIČKA, F. Literární Olomouc. Olomouc: Votobia, 2002, s. 43.
128
Srov. ČERNUŠÁK, PROKOP a NĚMEC, Historie, s. 131.
129
Tamtéž s. 174 s poznámkou č. 20 na s. 180.
130
V ostatních ročnících časopisu nebyly při zkoumání Skácelovy články nalezeny.
126
30
V článku nazvaném Katolické náboženství není jen věcí citu131 se dr. Skácel
zamýšlí nad vztahem rozumu a citu v náboženské víře. V úvodu článku
konstatuje, že je nesprávné chápat náboženství především jako cit, nýbrž že je
v první řadě věcí rozumu, k němuž také přistupuje vůle, která následuje rozum
a vede člověka k tomu, aby poznanou pravdu uskutečňoval ve svém životě.
Náboženství však nezanedbává ani cit lidského srdce.
Když rozum ukazuje na nezměrnou a nevyčerpatelnou dobrotu a lásku, pak je zcela
přirozeno, že zahoří srdce láskou k Bohu, kráse věčné a nekonečné, u porovnání s níž je
i největší krása pozemská jen stínem, když ukazuje rozum srdci nesmírnou dobrotu
a lásku a milosrdenství Boha vůči člověku......pak srdce člověka, ne ze strachu, ale z lásky
nutí vůli, aby přikázání Boží plnila, nevarovala se hříchu pouze z bázně před trestem, ale
z lásky k Otci nebeskému.132
Ve druhé části článku varuje autor před těmi, kteří žijí náboženství povrchně,
pověrčivě a lpí jen na vnějších formách: „Jejich náboženství celé spočívá
v povrchním uctívání nějakého světce či světice, v návštěvě kostela ze zvyku,
v pění písní a poslouchání pěkných řečí a ne v životě náboženském.“133 Řešení
vidí dr. Skácel v tom, že věřící člověk má celé své srdce obětovat Bohu a
nepřipustit v srdci citů a náklonností, které odporují rozumu vírou osvícenému.
Další číslo tohoto ročníku obsahuje Skácelovo zamyšlení nad vztahem
věřících k duším v očistci výstižně nazvané Pomůžete nám?...134 Vyzývá tam
k modlitbám za zemřelé, zvláště pak za duše kněží. Připomíná:
A nejsou to kněží, na jejichž duše se nejvíce zapomíná? Či jest kněz takový, který je si
vědom různých povinností svých a své slabosti a mohl by se domnívati, že nepřijde do
očistce? Čím větší důstojnost, tím větší soud. Duše kněží jsou Bohu nejmilejšími. Proto
jak velká odměna čeká ty, kteří pomáhají kněžím v očistci.135
Tento citát uvádíme proto, že nám dává nahlédnut do Skácelova kněžského
srdce, které bylo plné starostlivé lásky o živé i zemřelé. Můžeme se tedy právem
domnívat, že toto starostlivé kněžské srdce zakladatele „vrací“ nyní sestrám
sekulárního institutu, který založil, všechny jejich modlitby a mše svaté, které za
svého zakladatele po celý čas trvání institutu k Bohu vyslaly, v podobě mocné
přímluvy u Boha za jeho obnovu.
131
SKÁCEL, J. B. Katolické náboženství není jen věcí citu. Růže dominikánská. 1930, ročník 43, s. 37 40.
132
Tamtéž, s. 38.
133
Tamtéž, s. 40.
134
SKÁCEL, J. B. Pomůžete nám?... Růže dominikánská. 1930, roč. 43, s. 99 - 101.
31
Zajímavým dokladem zájmu dr. Skácela o laický Třetí řád je jeho článek
nazvaný Profes ve Třetím řádě.136 Jedná se asi o záznam kázání při slibech
dominikánských terciářů. Je v něm vysvětlena podstata tří evangelijních slibů,
které jsou aplikovány na život ve světě. Jejich základem má být oddělení se od
světa a přemáhání sebelásky. Slib chudoby má být zachováván především
vděčností za nynější majetkový stav, potlačováním závisti a ochotou
k almužnám. Slib čistoty je vyjádřen čistotou manželskou, která má být
příkladem pro ostatní, a také ve skromnosti oděvu. Slib poslušnosti v sobě
zahrnuje poslušnost Božím a církevním přikázáním, stanovám a řeholi.
Dr. Skácel se dále vyznává ze své lásky k národu a církvi, když s apoštolskou
horlivostí připomíná:
Vzpomeňte též, jak velkých povinností vám ukládá smutný stav náboženský našeho
národa! Ta ohromná masa lidí, obzvláště velkoměsta, která se hlásila k církvi ještě za
doby válečné, zmenšila se a k ní se hlásí již jen členové katolických spolků a sdružení
náboženských. O tu masu lidí, pokud již nepropadl bezvěrectví...se vede boj...My nesmíme
dopustiti za žádnou cenu, aby z těchto formálních ještě katolíků stali se odpadlíci,
poněvadž schnoucí větev na stromě Církve může se státi ještě živou, může býti
prostoupena mízou, jí udělenou modlitbami Církve a jejími zásluhami.137
Dále klade terciářům na srdce, aby apoštolovali více skutky, než slovy, aby byli
milosrdní a dobročinní a pomáhali v apoštolské práci kněžím.
Hlubokou a opravdovou zbožností je prodchnuta stať nazvaná Aby ve jménu
Ježíš klekalo každé koleno...!,138 v níž se autor zamýšlí nad sílou a mocí Jména
Božího. Začíná vzpomínkou na padlé anděly, kteří se chvějí hrůzou před Božím
Jménem. Jméno Boží působí svou mocí ve svátostech, zejména křtu a pokání.
Proto je třeba tomuto Jménu prokazovat úctu, nevyslovovat ho lehkovážně pro
moc, kterou v sobě má. Varuje také před lidmi, kteří žijí své náboženství jen na
povrchu, pro lidskou chválu.:
Hlásají plné odumření světu a skrytý život v Kristu, ale jen proto, aby byli za to od lidí
chváleni a mohli poukazovat na své zásluhy o život křesťanský. O pokoře mluví a píší, ale
pokory nemají, o lásce, jsou plni nenávisti, o prostotě křesťanské a není nad ně
nedůtklivějších, když jedná se o jejich prospěch časný. Není pak divu, že jejich snaha
135
Tamtéž, s. 101.
SKÁCEL, J. B. Profes ve Třetím řádě. Růže dominikánská. 1930, roč. 43, s. 103 - 106.
137
Tamtéž, s. 104 - 105.
138
SKÁCEL, J. B. Aby ve jménu Ježíše klekalo každé koleno...! Růže dominikánská. 1930, roč. 43. s. 131
- 133.
136
32
o slávu Jména Božího nepotkává se s úspěchem, leč by úspěchem mohlo se nazvati
vychvalování, kterým se zahrnují mezi sebou.139
Řešení vidí dr. Skácel ve správné výchově dětí k plnění druhého Božího
přikázání pomocí eucharistických kroužků mládeže.
Tento odstavec jsme citovali proto, že obsahuje Skácelovo velebení pravé
pokory - tématu, kterým je prostoupen celý jeho duchovní život. Pokora je také
jedním ze základních pilířů duchovního života institutu, který později založil.
V několika dalších číslech Růže dominikánské z roku 1930 se dr. Skácel
věnoval otázkám manželství. První článek nese název „Co Bůh spojil člověk
nerozlučuj!“140 a je obhajobou nerozlučitelnosti manželství. Druhý nazvaný
Svatost manželství141 je teologickou a biblickou obhajobou manželství jako
svátosti ustanovené Kristem. Obsahuje také otevřená napomenutí proti
zneužívání manželství a hříchům proti němu a znovu shrnuje a oslavuje jeho
krásu:
Manželství křesťanské! Dvakrát oslaveno intervencí božskou, ve slavných dobách tvoření
a vykoupení. Ono nám klade za povinnost je ctíti, a dává právo říci lidem lehkomyslným:
Nedotýkejte se manželství, neboť ono je věcí svatou. Ano, manželství je věcí svatou! 142
V Růži dominikánské z roku 1937 vycházel na pokračování rozsáhlý článek
nazvaný Přesvědčení náboženské,143 v němž dr. Skácel skvěle uplatnil své
filosofické vzdělání. Jeho zajímavá definice pojmu přesvědčení nic neztratila na
výstižnosti a přesnosti i v dnešní době:
Přesvědčením jmenujeme souhrn pravd, vlastní prací nabytých. Přesvědčení jest tedy
subjektivní jistota, že pravdy, které poznáváme nebo ke kterým se hlásíme, odpovídají
objektivní skutečnosti, poněvadž jsme si tuto shodu poznání se skutečností odůvodnili
144
a dovedeme ji ospravedlniti před sebou a před jinými.
Rozebírá pak příčiny nesprávného přesvědčení, nutnost jednání podle
vlastního přesvědčení a respektování osobního přesvědčení od jiných. Rozlišuje
dva druhy přesvědčení: křesťanské, které prohlašuje Boha za dárce a původce
mravního zákona, a protikřesťanské, které prohlašuje za tvůrce mravního zákona
139
Tamtéž, s. 132 - 133.
SKÁCEL, J. B. „Co Bůh spoji, člověk nerozlučuj!“ Růže dominikánská. 1930, roč. 43, s. 145 - 149.
141
SKÁCEL, J. B. Svatost manželství. Růže dominikánská. 1930, roč. 43, s. 165 - 169.
142
Tamtéž, s. 169.
143
SKÁCEL, J. B. Přesvědčení náboženské. Růže dominikánská. 1937, roč. 51, č. 1, s. 3 - 5.
144
Tamtéž, s. 3.
140
33
člověka, který ho pak může dodržovat podle své libovůle. Pak poměry sociální
a státoprávní jsou důsledkem těchto dvou protichůdných názorů. V závěru článku
znovu připomíná, že náboženské přesvědčení nemá ten, kdo se jím neřídí
v jednání vůči sobě i jiným.
Tyto myšlenky pokračují v dalším čísle časopisu, kde Skácel definuje velmi
originálně náboženský fanatismus:
Fanatismem rozumíme vášnivé hájení určité ideje. Jsou tedy v pojmu fanatismu dva
prvky: vášeň, která není řízena rozumem a bezohlednost, která se uplatňuje vůči názorům
jiných. Tato dva prvky mohou se vyskytnouti a vyskytují se též v přesvědčení
náboženských, ale jen potud, pokud se jedná o náboženství stvořená lidmi. Odtud
vášnivost fanatiků a z ní plynoucí bezohlednost vůči přesvědčení jiných, a jejich
nesnášenlivost nejen náboženská, ale i civilní.145
Dále uvažuje nad problematikou snášenlivosti náboženské i civilní.
Náboženská snášenlivost je bludná, protože nemůže respektovat náboženský
blud, který je popřením pravdy, jenž je jen jedna. Samozřejmá má být však
snášenlivost občanská, která respektuje náboženské smýšlení jiných, i když je
bludné. A znovu varuje před fanatismem:
Fanatismus je nesnášenlivým nábožensky, projevuje tuto nesnášenlivost jednáním,
odporujícím zákonu mravnímu, hlavně spravedlnosti a lásky, a je nesnášenlivý i v ohledu
občanském.146
Když si představíme dobu, kdy byl tento článek napsán, můžeme
předpokládat, že dr. Skácel měl při jeho psaní před očima nejen tehdejší dobové
náboženské problémy české společnosti, ale i na nastupující fanatický
a nesnášenlivý fašismus. Možná i proto končí článek voláním po hlubším
náboženském vzdělání a autenticky žitém křesťanství, neboť jen tak
nalezneme klid svého rozumu, v dnešní době klidu neznající, mír srdci svému, jehož svět
dáti nemůže, ale který nám dá Pán, který dává se nalézti těm, kdož Ho hledají.147
Je zajímavé, jak se s postupným narůstáním předválečného napětí ve spole
čnosti měnila témata Skácelových článků. Od témat zamýšlejících se nad úlohou
katolíků v společnosti, hájení náboženských pravd a vnějšího apoštolátu
postupně přešel k tématům o nejhlubších zdrojích duchovního života. Jsou pro
nás cenným poznáním jeho duchovního smýšlení a osobní zbožnosti.
145
SKÁCEL, J. B. Přesvědčení náboženské. Růže dominikánská. 1937, roč. 51, č. 2, s. 25 - 26.
Tamtéž. s. 25
147
Tamtéž, s. 26.
146
34
V září 1937 otiskla Růže dominikánská Skácelův článek Eucharistie
a zármutek,148 který prozrazuje jednak hlubokou niternou vroucí zbožnost
pisatele, jednak vzdělaného psychologa, znalce lidských povah a zkušeného
a moudrého duchovního vůdce, kterým podle svědectví sester Skácel byl.
Když ho psal, bylo mu třiapadesát let, byl tedy ve věku, kdy člověk bilancuje
svůj dosavadní život, žil mezi slovenskými bratry v Košicích, daleko od
prostředí, které důvěrně znal, schylovalo se k válce. Dá se proto předpokládat, že
i on byl zasažen ve svém srdci smutkem, který stěží překonával. Píše o tom:
Snad pokud vidiny a sny mládí cele člověka ovládají, snad když životní boj je příliš
prudký, nepociťuje člověk tak bolestně ostnů tohoto zármutku. Ale když by se mohl oddati
klidně životu, když dospěl poloviny svého života, když jeho život kloní se k západu, stává
se přebolestným pocit zármutku a smutku. Není jeho příčinou neúspěch a bolest, s níž
potkává se v boji životním. Toto vše jen zveličuje onen smutek tajemný, jejž pociťuje
člověk a o němž pravý umělec dovede hovořit. Kde jest příčina tohoto duševního smutku,
jehož nikdo není ušetřen?149.
Odpovídá poukazem na to, že po prvním hříchu zůstala v člověku nesmírná
touha po štěstí. Člověk je smutný proto, že žádné pozemské štěstí nedovede tuto
jeho touhu nasytit. Tímto smutkem nejvíce trpí lidé, kteří neznají Krista. Ale
Skácel pravdivě přiznává, že
stíny tohoto smutku zachvacují i srdce těch, kdož žijí životem křesťanským.A fysické
a duševní bolesti, které stíhají každého člověka, vyvolávají tento smutek a hřích, třebas ze
slabosti páchaný, činí jej ještě větším a hlubším.150 A proto se ptá: „Není nám dána
možnost přemoci tento smutek a žíti pokojným životem na zemi v klidném čekání přeměny
života v život blažený, věčný?“151
Jediným lékem proti smutku, který tak často naplňuje naše srdce, je Svátost
Oltářní. Časté svaté přijímání je také lékem proti výčitkám svědomí, strachu
a hrůzy před smrtí. Stať končí krásným vyznáním:
S důvěrou přistupujme k oltáři jeho, zbožně ho přijímejme a dá radost do srdce našeho,
pokoj a mír svědomí neklidnému a ustrašenému, neboť to je ctí a slávou jeho, když
důvěřujeme síle této svátosti. A důvěra naše nebude zklamána.152
Tento článek nám odhaluje vnitřní život dr. Skácela, hluboký zdroj jeho nikdy
neutuchající energie, životní síly a humoru. Láska k eucharistii byla dalším
pilířem duchovního života institutu, který později založil.
148
SKÁCEL, J. B. Eucharistie a zármutek. Růže dominikánská. 1937, roč. 51, č. 7, s. 122 - 124.
Tamtéž, s. 122.
150
Tamtéž.
151
Tamtéž, s. 123.
152
Tamtéž, s. 124.
149
35
Druhý článek z tohoto období nese název Vtělení Syna Božího,153 v němž se
Skácel představuje jako vzdělaný teolog. Začíná srozumitelným a výstižným
vysvětlením dogmatu o Kristově jediné a nesmíšené Božské a lidské přirozenosti
a také připomínkou toho, že v Kristu jsou dvě vůle - lidská a Božská, přičemž
lidská vůle Kristova se vůli Božské svobodně a dobrovolně podrobuje. Jen díky
tomu, že Kristus přijal naši lidskou přirozenost, můžeme být spaseni.154
A nebyl by to dr. Skácel, aby ke svému pro všechny srozumitelnému
odbornému teologickému výkladu tajemství vtělení nepřipojil výzvu k vnitřnímu
přijetí této pravdy víry:
Ano, srdci prostému, srdci dětinnému, srdci pokornému zjevil se Bůh. A proto byli to lidé
chudí a prostí, kterým zjeveno bylo tajemství vtělení, chudí pastýři, jsou to dosud lidé
pokorného, prostého srdce, kteří se s vírou živou klaní Bohu, který člověkem se stal.
Buďme i my opravdu dětinnými ve víře v Krista, s důvěrou dětinnou očekávejme
přislíbení jeho, milujme Ho láskou dětinnou - to bude naše příprava na vánoce, to nám
zajistí, že dítě Ježíš s dary přirozenými i nadpřirozenými vejde do našeho prostého
dětinného srdce. 155
Tento citát nám dokazuje, že takové dětinné srdce dr. Skácel měl sám. Doktor
filosofie a teologie, jeden z nejvzdělanějších dominikánů té doby, po odborném
teologickém výkladu vyzývá druhé a také sám pokleká se srdcem dítěte před
tajemství Dítěte Božího, čímž nám odhaluje další zdroj svého vnitřního života dětinnou důvěru v Boha a hlubokou lásku k němu. I toto dědictví předal později
sestrám Díla blažené Zdislavy. Pokora a prostota měly být měly být jedním
z charakteristických znakům jejich společenství.
V roce 1938 vycházela v Růži dominikánské na pokračování Skácelova
rozsáhlá úvaha nazvaná Křesťan ve veřejném životě.156 Vysvětluje hned
v úvodu, že se v něm míní věnovat veřejnému životu křesťana, tedy když jedná
jako občan státu a jako činitel v hospodářském životě, a chce najít zásady,
kterými se má křesťan ve veřejném životě řídit. Zvolil k tomu formu
jednouchých jakoby „katechismových“ otázek a odpovědí, ne formu souvislého
výkladu.
153
SKÁCEL, J. B. Vtělení Syna Božího. Růže dominikánská. 1937, roč. 51, č. 10, s. 176 - 178.
155
Tamtéž, s. 178.
156
SKÁCEL, J. B. Křesťan ve veřejném životě. Růže dominikánská. 1938, roč. 52, č. 1 - 5.
154
36
Základním zákonem pro křesťana ve veřejném životě má být zásada lásky
a spravedlnosti. Pokud takto křesťan jedná, splnil úkol, který mu Bůh dal.
Příkazem spravedlnosti je, aby křesťanovo jednání směřovalo k dobu celku,
příkazem lásky je, aby vnější i vnitřní křesťanovo jednání směřovalo k Bohu.
„Základem lásky je spravedlnost, korunou společnosti je láska.“157 Křesťan má
uznávat právní požadavky státu a pomáhat společnosti k dosažení jejího cíle.
V dalším čísle časopisu158 pak připomíná, že původcem státní společnosti je
Bůh, který uděluje bezprostředně státní moc lidským nositelům státní moci.
Křesťan tedy má uznávat zákonodárnou moc státu, moc vládní i soudní a má
dopomáhat k jejich provádění. Když vydá legitimní vláda zákon nespravedlivý,
má je křesťan potírat pasivním odporem, nikoliv násilím. Když je zákonem
omezena svoboda jednotlivce, má se jí křesťan podrobit, protože dobro
jednotlivce podléhá dobu celku.159
Zákonodárství má právo zasahovat do oblasti života náboženského,
rodinného a hospodářského. Sát má podporovat náboženský život, protože celá
společnost je na Bohu plně závislá. Dále pak připomíná, že rodiče na prvním
místě mají právo a povinnost vychovávat své děti, neexistuje státní školský
monopol, a dále že stát má zajistit občanu právo na práci a spravedlivou mzdu
a má chránit jeho soukromý majetek.160
V dalším pokračování stati se věnuje Skácel otázkám sociálním, které
považuje za nejpalčivější problém té doby. Sociální otázkou rozuměl
souhrn všech běd a útrap a škod, které zatěžují veřejný život. Které jsou důsledkem
nedokonalosti lidské a též hříšných sklonů přirozenosti lidské; tj. otázka, zda možno a jak
je možno účinně potírati tyto nesrovnalosti nebo aspoň jak možno jim zabrániti.161
Příčinou zbídačení proletariátu, které je projevem sociální otázky, je podle
Skácela kapitalismus a rozmařilost, jinak vyjádřeno heslem zneužívání práce,
kdy lidé nepracují, pracují nesprávně a nebo jsou jinými olupováni o ovoce své
157
Tamtéž, č. 1, s. 12.
Srov. SKÁCEL, J. B. Křesťan ve veřejném životě. Růže dominikánská. 1938, roč. 52, č. 2, s. 24 - 25.
159
160
127
SKÁCEL, J. B. Křesťan ve veřejném životě. Růže dominikánská. 1938, roč. 52, č. 3, s. 44.
158
37
práce. Tak se kapitalismus svým heslem „zisk za každou cenu“ podílí na tom, že
dělníci žijí v často v člověku nedůstojných podmínkách.162
Řešení sociální otázky vidí Skácel v péči státu o takové zákony, které by
respektovaly mravní zákon spravedlnosti a lásky, a ty pak mají uskutečňovat
křesťané v praktickém životě.
V dalším čísle časopisu Skácel znovu důrazně připomíná, že
je povinností křesťanskou, aby se dělníku pomohlo k plnému a spravedlivému platu, na
nějž má právo příkazem spravedlnost; není možno oddělovati povinnosti spravedlnosti od
povinnosti lásky.163
A pokračuje výzvou a trpkou výčitkou:
Jestliže jsme ještě křesťany, chceme-li jimi býti v životě veřejném, pak hledejme odpověď
na tu bolestnou otázku, proč veřejný život není křesťanský, proč masy lidí, hlavně
dělnického, nedůvěřují křesťanství, proč věří socialismu a komunismu. Velice, velice
mnozí křesťané zrazují Krista ve veřejném životě, hlavně na poli hospodářském…Je tolik
bohatých křesťanů, kteří mají přebytek, kteří se spokojují s almužnami, s konferencemi
chudinskými, kteří přece ničeho nepodnikají, aby zlomili okovy odvěké tolika dělníků,
otroctví, o němž tak důrazně píší papežové 19. a 20. století.164
V závěru stati Skácel znovu klade na srdce křesťanům, aby nezneužívali
Kristovo evangelium k ochuzování bližním pouhým poukazováním na budoucí
spásu a nezasazovali se přitom o spravedlivé prosazování požadavků dělníků.
A v závěru shrnuje:
Toto splynutí s lidmi jako celkem činí z křesťanů nepřítele kapitalismu a bratra dělníků.
Tyto povinnosti zavazují křesťana ve svědomí.Když se jimi řídí v životě veřejném,
podporuje bezpečnost státní společnosti a místo třídních bojů pomáhá budovat rodinu
Království božího na zemi.165
Skácel se zde stává smutným prorokem budoucnosti, kdy po válce většina
českého národa přijala myšlenky komunismu, možná právě pro nedůslednost
řešení sociálních otázek mnohými křesťany. Skácel zde prokazuje své hluboké
sociální cítění, jehož zdrojem je jistě také jeho venkovský původ, jeho neustálá
duchovní péče o mnoho lidí a vnitřní ztotožnění se s Kristem chudým
a poníženým. I tento rozměr jeho duchovního života byl inspirací pro sekulární
institut, původně založený jako charitní spolek, jehož posláním byla kromě
služby církvi ve farnostech i pomoc chudým rodinám.
162
164
Tamtéž, s. 59.
163
38
Poslední Skácelův článek, který nám byl k dispozici, nese název Hrozné jest
upadnout do rukou Boha živého.166 Skácel v něm s nezvyklým důrazem
a tvrdostí připomíná nutnost obrácení, vyznání hříchů a varuje před přísností
posledního soudu. Přitom nastavuje všem i sám sobě podrobné zpovědní zrcadlo:
Peníze, statky své pozemské žalovati budou, že je způsobem nespravedlivým rozmnožoval,
že nedával z nich almužny chudým. Domy, kdes hřešil, kdes promrhal peníze, zdraví
a čest, budou na tebe žalovati…Bude nám vydati počet z hříchů celého života, z hříchů,
kterých jsme se dopustili v mládí svém, ve věku mužném i ve stáří; z hříchů, kterých jsme
se dopustili v myšlenkách, slovech, v řečech a skutcích; z hříchů proti přikázání Božím
i církevních, proti povinnostem stavu našeho…Bude nám vydati účet o počtu, velikosti
a okolnostech hříchů. 167
V tomto zpovědním zrcadle nechybí ani připomínka toho, že musíme vydat
počet z konání dobrých skutků a z udělených milostí. A stať končí zvoláním:
„Uvaž, co by se stalo, kdyby Bůh tě k Sobě povolal?“168
I tento katalog hříchů svědčí o duchovním profilu dr. Skácela, o šíři jeho
duchovního záběru, o důkladnosti a opravdovosti, s jakou přistupoval k Bohu,
o jeho kněžské zodpovědnosti za spásu duše své i druhých.
2.2.3 Skácelova korespondence
Ve Státním archivu v Olomouci se zachovalo dvacet dopisů dr. Skácela z let
1913 – 1923 prostějovskému faráři Karlu Dostálovi – Lutinovi,169 který byl
jeho přítelem zřejmě již za studentských let. Předního představitele hnutí
Katolická moderna170 Karla Dostála - Lutinova (1871 – 1923) pojilo se Skácelem
nejen prostředí hanáckého venkova, kde oba vyrůstali a hluboké sociální cítění,
ale také jejich rozsáhlá činnost organizační a politická. Oba se angažovali ve
veřejném životě v lidové straně a v různých katolických kulturních spolcích.
165
SKÁCEL, J. B. Hrozné jest upadnout do rukou Boha živého. Růže dominikánská. 1938, roč. 52, č. 9 10, s. 139 – 141.
167
Tamtéž, s. 140.
168
Tamtéž, s. 141.
169
Jsou deponovány ve Stáním archivu Opava, pobočka Olomouc ve fondu nazvaném K. Dostál pod
inventárním číslem 609.
170
Toto hnutí sdružené kolem časopisu Nový život vystoupilo na veřejnost v roce 1895. Jeho snahou bylo
povznést katolicky orientovanou literární tvorbu a prosadit některé reformy praktického rázu, zejména ve
farní správě a vzdělání kněží a laiků. Srov. TURZOVÁ, Kartouzský vězeň, s. 188. Časopis byl po
166
39
Přátelství obou kněží dokládá dopis z roku 1913, v němž Skácel oznamuje
Dostálovi návštěvu obou jeho bratří Miloslava Václava, kteří se u něho na faře
v Prostějově měli setkat se svými budoucími nevěstami.171
V dalším blíže nedatovaném dopise z téhož roku se Skácel, kterému tehdy
bylo dvacet devět let, svěřuje se svou bolestí, když musel zřejmě pro nějaké
nedorozumění na čas opustit řádové učiliště v Olomouci:
Veledůstojný Pane! Okolnosti se tak utvářely, že jsem byl nucen resignovati na úřad
učitelský, zřekl jsem se všech titulů – odcházím do Uh. Brodu s ranou bolestnou v duši. –
Začátkem února bych se osmělil přijíti k Vám - pojedu přes Prostějov…Domníval jsem se,
že se upokojím, ale jest mi stále stejně bolestně v duši, někam na poušť kdybych mohl
odejíti – a neviděti ani lidí. Bojím se, že pozbudu veškeré lásky k práci – jsem tak znaven.
A objevují se zas bolesti srdce – srdeční vada. Snad přijde mrtvička – ale nebylo by to
lepší, než takový život?172
Dopis je dokladem toho, že dr. Skácel měl od mládí chatrné zdraví. O to více
vyniká jeho úžasná pracovitost a energie, s níž se pouštěl do všech prací, které
mu byly za života svěřeny, a také Boží milost, která se v jeho životě mocně
projevila, vždyť se dožil pětasedmdesáti let a pracoval téměř až do své smrti.
Dokládá také další rys jeho povahy – občasné stavy melancholie, které ho
přepadaly, jakoby nepatřily k jeho cholerické povaze, jenž se projevovala v jeho
činorodosti a vytrvalosti v obtížných situacích.
Další dopisy Dostálu – Lutinovi mají převážně pracovní ráz. Skácel jako
redaktor časopisu Den píše o svých problémech v redakci, stará se, aby Dostál
dostal včas svůj honorář nebo komentuje dění v redakci.
Pro poznání Skácelova církevního smýšlení a lásky k pravdě je důležitý
obsáhlý Skácelův kritický dopis, když se Dostál po válce přihlásil svými názory
k reformnímu kněžskému hnutí. Časopis Den otiskl jeho článek, kde kritizuje
současný stav církve a propaguje zrušení celibátu. Skácel byl už dříve konsistoří
napomenut za neopatrnost, že článek propagující tyto názory v katolicky
zaměřeném časopise otiskl.173
srážkách s církevními autoritami pro narušování církevní kázně v roce 1907 zakázán. Srov. KADLEC, J.
Přehled českých církevních dějin 2. Praha: Zvon, 1991, s. 231.
171
Srov. SKÁCEL, J. B. Dopis K. Dostálovi – Lutinovi za dne 25. 4. 1913. Depon. in: Státní archiv
Opava, pobočka Olomouc, fond K. Dostál, inv,. č. 609.
172
SKÁCEL, J. B. Dopis K. Dostálovi – Lutinovi z r. 1913, blíže nedatovaný. Depon. tamtéž.
173
Srov. SKÁCEL, J. B. Dopis K. Dostálovi - Lutinovi ze dne 2. 12. 1918. Depon. tamtéž.
40
V nejdelším dochovaném dopise z Brna z roku 1919 dr. Skácel s Dostálem
polemizuje, nesouhlasí s jeho názory na reformu církve a zrušení celibátu174
a snaží se ho svými argumenty přesvědčit o jejich nesprávnosti a nebezpečnosti
pro církev. Dopis je nejen cenným dokladem Skácelových názorů na tehdejší
dění v církvi, ale i jeho úcty k těm, s nimiž se v některých názorech nemohl i přes
dlouhodobé přátelské vztahy shodnout, protože by to odporovalo pravdě.
Dopis začíná obvyklým Skácelovým oslovením:
Veledůstojný pane! Četl jsem teprve dnes Vaše „Hovory“. Rukopisů nečtu, neboť jsem
myslel, že nemám práva Vašich příspěvků cenzurovati, poněvadž p. prof. Šrámek s Vámi
přímo jednal, abyste se stal spolupracovníkem našeho listu, také z toho důvodu, poněvadž
nejsem literátem a umělcem a příliš si vážím Vaší tvorby, než abych si osoboval právo
kritiky. 175
A pokračuje:
Kdybych byl býval četl Vaše poslední Hovory, nikdy by nebyly uveřejněny v našem
časopise. Stalo se tak a působí mi to opravdu velikou bolest a to ze dvou důvodů. Předně
proto, že nestojíte na stanovisku církevním. Přinášíte dopis učence, jak pravíte, a obsahu
odsouzeníhodného neodsuzujete. Učenec ten píše: „Scholastická metoda nestačí. Naše
fundamentálka a dogmatika buduje na představách starých dob.“ – Důstojný Pane, kdo
tak může psáti, ten nezná methody scholastické. A rád bych znal toho, kdo by dovedl
ukázati nesprávnost filosofických bludů např. Kanta a jeho pokračovatelů bez znalosti
Aristotela a Aquinata, učenců to slavných dob.176
Dále cituje odstavec, kde Dostál kritizuje tehdejší pastorační metody církve,
které podle něj neuspokojují ani věřící, ani kněze, ani mnichy a nezúročují
námahu na studiích, v praxi, ve zpovědnici, na kazatelně a ve škole. Skácel mu
důrazně odporuje:
Důstojný pane, toto je nepravda. To vím ze zkušenosti osobní, jenž jsem také křesťanem
věřícím, pak ze zkušeností, které jsem získal a dosud získávám jako zpovědník a kazatel.
Lhostejnost většiny věřících má svůj kořen v hmotařském názoru na život, uměle
a vytrvale tiskem a kapitálem rozšiřovaném a pak v kléru samém, který se ve své
neznalosti teologie a křesťanské filosofie – neznalosti zaviněné – dává přednost mluvení
uším se líbícímu před zdravým učením, které je zdánlivě tvrdým a nezáživným, ale tomu,
174
V roce 1919 vznikl za vedení J. Š. Baara spolek reformních katolických kněží Jednota katolického
duchovenstva, který navazoval na myšlenky Katolické moderny. Ve svém Návrhu duchovenstva na
obnovu církve katolické předali papeži Benediktu XV. požadavky na obnovu církevního života: zřízení
českého patriarchátu, možnost spolupráce laiků v církevní samosprávě, úpravu patronátního práva při
obsazování far, liturgii v českém jazyce, úpravu kněžského studia a výchovy a zdobrovolnění celibátu.
Když pražský arcibiskup Kordač po schválení Římem v roce 1920 Jednotu rozpustil, založili nespokojení
kněží 8. 1. 1920 novou náboženskou společnost Církev československou. Srov. KADLEC, Přehled, s.
240 – 242.
175
SKÁCEL, J. B. Dopis K. Dostálovi - Lutinovi ze dne 29. 1. 1919. Depon. in: Státní archiv Opava,
pobočka Olomouc, fond K. Dostál, inv. č. 609.
176
Tamtéž.
41
kdo do něho vnikl, milým a dobrým. Ze závěru učence plyne, že zaměňuje učenec
náboženství katolické s moderním citlivůstkářstvím.177
Z této Skácelovy vášnivě znějící obhajoby učení katolické církve vysvítá
nejen jeho láska k církvi, láska k pravdě a jeho umění spojit vědu s praxí, ale také
pronikavé odhalení příčin náboženské lhostejnosti ve společnosti a odvaha
nazývat věci pravými jmény a v zájmu objektivní pravdy také kritika směřující
do vlastních řad.
Se stejným důrazem kritizuje Skácel také Dostálovy názory na celibát:
To, co píšete o celibátu, není správným. Argumenta, která jsou uváděna pro zrušení
celibátu, svědčí jen o tom, že třeba zákon celibátní zreformovat, snad tím způsobem, že by
byla umožněna snadnější laicisace, že by ordinace měla býti posunuta do věku
pozdějšího, že by přestupky měly býti přísněji trestány atd…ale nesvědčí o tom, že by
celibát měl býti zrušen.178
A Skácel, který s sám považuje za upřímného reformisty, pokračuje:
Argumenta uváděná pro podržení celibátu nejsou také takového druhu, aby dovedla
každého přesvědčit. Pro mne a jistě pro každého upřímného a důstojného reformistu jest
hlavní pohnutkou pro nutnost zákona celibátního nutný a všeobecně platný zákon
evoluce, kterému je podřízen i vnitřní vývoj zákona církve a která proto musí nutně zákon
celibátní podržet. Zrušení tohoto zákona znamenalo by krok nazpět. – Ale nepotřebuji to
rozebírat, přece Vy důstojný pane, sympatizujete s modernou a moderna stojí a padá
s uznáním evoluce v církevním životě.179
Z tohoto úryvku znovu vysvítá Skácelova láska k církvi a k pravdě, když se
sám považuje za reformistu, tedy člověka, který uznává nutnost postupného
vývoje a přizpůsobení církve potřebám doby, ale jeho názory důsledně stojí na
poslušnosti k církevnímu zákonodárství a církevní autoritě. Tato poslušnost však
není ani bigotní ani slepá, ale založená na úsudku vírou osvíceného rozumu a na
základě Skácelova důkladného teologického i filosofického vzdělání, hlubokého
promýšlení a studia dané otázky.
Další odstavec dopisu dokazuje, že Skácel neměl pro své zdravé a dobu
předbíhající názory v tehdejším církevním životě jednoduché postavení:
Přišel jsem k těmto názorům o celibátu právě zásluhou odpůrců celibátu. A že jsem
objektivním a můj úsudek správným, toho jest důkazem i ta okolnost, že konservativci mne
nazývají reformistou a reformisté reakcionářem. Nedaří se mi dobře mezi těmito dvěma
mlýnskými kameny, ale byl jsem aspoň donucen samostatně zauvažovati a studovat
177
Tamtéž.
Tamtéž.
179
Tamtéž.
178
42
a utvrdil jsem se v těchto názorech. Nazývám tedy názory Vaše v Hlídce uveřejněné
nesprávnými.180
V závěru dopisu se Skácel obává pohoršení, které otištěním uvedených názorů
v katolickém časopisu Den vzniklo:
A druhý důvod, proč mne publikace Hovorů rozbolestnila jest, že tím bylo dáno pohoršení
čtenářům. Když si představím nezkušeného mladého kněze čtoucího podčárník, nebo
věřící prostý lid, který tvoří hlavní kontingent našeho čtenářstva, nemohu ani vypsati, jak
jest mi úzko. – A nemohu se omlouvati, třebas by to bylo jen moje důvěřivé spolehnutí se
na to, že není možné, by Hovory něco takového přinesly – co zavinili toto pohoršení.181
Na konci dopisu prosí Skácel svého dávného přítele, aby sám napsal do
příštího čísla vysvětlení, které by ho samotného ani časopis nekompromitovalo.
I nadále však zůstal Dostálovi „v úctě oddaný“, stejně jako ve všech předchozích
dopisech.
Další korespondence ukazuje, že své názory na zrušení celibátu Dostál Lutinov nezměnil. V krátkém dopise z dubna roku 1920 reaguje Skácel na
Dostálovu přednášku, které se sice osobně nemohl zúčastnil, ale o níž ho
referovala jeho neteř:
Mráz mě přeběhl. Když jsem slyšel o Vašem horování pro zrušení celibátu. P. Hofer
hrozí, že začne teď o mne psáti a že tak mne sepsuje, že ani pes ode mne kůstky nevezme,
neboť jsem proti němu poštval jeho farníky.182
Skácel jako redaktor cítil odpovědnost za to, jaké názory hlásají na veřejnosti
autoři, jejich články jako redaktor otiskoval, ale s jejichž obsahem často sám
nesouhlasil. V závěru tohoto dopisu informuje „zcela oddaný“ Skácel Dostála, že
se bude tři týdny léčit v sanatoriu v lázních v Lipové.
Přátelství obou mužů i přes jejich rozdílné názory skončilo až Dostálovou
smrtí. Posední Skácelův dopis z listopadu roku 1923 dostal básník několik dní
před smrtí.183 Děkuje v něm za projevenou soustrast nad úmrtím jeho maminky
a oznamuje že, brněnský biskup vydal zákaz uveřejňovat články nerespektující
katolickou nauku.184
180
Tamtéž.
Tamtéž.
182
SKÁCEL, J,B. Dopis K. Dostálovi – Lutinovi za dne 15. 4. 1920. Depon. tamtéž.
183
Dostál - Lutinov zemřel 29. 11. 1923 v Prostějově.
184
SKÁCEL, J. B. Dopis K. Dostálovi – Lutinovi z 12. 11. 1923. Depon. tamtéž.
181
43
Ve Státním archivu v Třeboni se uchoval Skácelův dopis rektoru Kněžského
semináře v Českých Budějovicích Karlu Rebanovi, který nám dává hlouběji
nahlédnout do Skácelova duchovního života.185
Dopis obsahuje velmi osobní sdělení, z nichž můžeme poznat mnoho z
duchovního bohatství zakladatele, zvláště pak jeho opravdovost, jemnost
svědomí a pokoru:
A ještě s něčím se Vám, monsigore, svěřuji. Poněvadž vždy počítám a zvláště teď jsem
počítal, že odejdu na věčnost, v těch bezesných nocech jsem také přísně soudil se
s plněním povinností v semináři. Přišel jsem na různé nedokonalosti při vykonávání svého
úřadu, jehož zodpovědnost jsem jasněji poznal, ale to se dá v budoucnu snadně napraviti.
Než přemýšlel jsem též o svém poměru k jiným, v prvé řadě k Vám, monsignore: a tu jsem
přišel k názoru, že jsem se proti Vám v těch nešťastných sporech v jídelně mnohokráte
provinil, hlavně ve třech případech. Vím dobře, že jste mně již dávno odpustil
a zapomněl, ale já jsem i umínil, že znovu se přiznávám ku své vině, kterou jsem
nepokládal za vekou, ale teď pokládám a znovu prosím za odpuštění. Nyní jsem splnil
svoji povinnost, nepochybuji ani tak málo, že vaše ušlechtilost dovede mě pochopit
a odpustit. Snad se to zdá dětinské, že prosím o něco, co jste již dávno učinil, ale protože
jsem to pokládal za svou povinnost, proto Vám to píši, ač s velkou námahou pro slabost
těla. Jak já denně nejen při mši sv. spojuji se s úmysly vašimi, ale i přes den co nejčastěji,
tak vím, že i Vaše memento za mne bude mi pomáhat.186
Z tohoto úryvku napsaném krátce po překonání smrtelného nebezpečí,187 lze
vyčíst mnoho Skácelových charakterových vlastností: velkou zodpovědnost za
službu, kterou konal, úctu k představeným, smysl pro kněžské společenství
a přátelství. Všechny tyto vlastnosti a bohaté životní zkušenosti skvěle později
uplatnil při zakládání sekulárního institutu.
Poučný až dojemný je pohled do Skácelova nitra, když velmi podrobně
zpytuje své svědomí, pokorně se přiznává ke svým pochybením a vinám a se
stejnou pokorou prosí za jejich odpuštění. Podobný pokorný postoj k vlastním
chybám vyžadoval později dr. Skácel také od sester Díla. Tento dopis je
důkazem, že napřed on sám prošel touto „vysokou školou pokory“ a poznal sám
na sobě její plody. Pokora, prostota a sebezápor byly nosné pilíře duchovního
života později založeného sesterského společenství, které již však dávno před tím
vyrostly v srdci jeho zakladatele.
185
SKÁCEL, J. B. Dopis K. Rebanovi z r. 1940. Depon. in Státní archiv Třeboň, kart. II. inv. č. 62.
Tamtéž.
187
Po otravě zkaženým masem, jak napsal v první části dopisu. Srov. výše, kap. 2.1.
186
44
V Diecézním archivu Litoměřice se zachoval také dopis adresovaný
„Nejdůstojnější biskupské konsistoři“, který napsal dr. Skácel v klášteře
v Plzni v červenci roku 1946.188 Je to nejcennější pramen pro poznání počátků
sekulárního institutu Dílo blažené Zdislavy, charismatu a záměru jeho
zakladatele, jeho původního poslání, organizace a struktury.
V úvodu dopisu dr. Skácel informuje konsistoř o tom, že byl požádán, aby se
ujal místa spirituála a profesora v litoměřickém semináři, když měl již bohaté
předchozí zkušenosti z této práce v Českých Budějovicích. I když tuto nabídku
nepřijal, zřejmě proto, že v té době měl mnoho práce se zakládáním sekulárního
institutu, a také pro svůj věk (v roce 1946 měl 62 let) a chatrné zdraví, přesto
chtěl přispět k odstranění nedostatku kněžstva a špatného stavu církevního
života, který s tím souvisel. Předkládá svůj plán, předem schválený církevními
autoritami.
Tři sestry třetího řádu, lékařka, profesorka a dipl. ošetřovatelka,189 rozhodly se založit
spolek "Zdislava", schválený úřady světskými i církevními. Jeho úkolem je pořádat
vzdělávací kursy pro budoucí katechetky, farní hospodyně a jiné pomocnice v duchovní
správě. Této myšlence obětovaly svá velmi dobře honorovaná postavení světská i svůj
majetek. Pražský ordinariát dal jim k disposici osiřelou faru v Hradci u Stoda.
Duchovním vedením ústavu a výukou jsou pověřeni dominikáni plzeňští. Letošního roku
dodá ústav diecesi pražské dvanáct katechetek a čtyři hospodyně.190
Dr. Skácel pak popisuje svůj záměr zřídit ještě zvláštní odbočku ústavu
v Holýšově, která by vychovávala pomocnice pro diecézi litoměřickou.
Představoval si, že po osmiměsíčním kursu bude asi deset katechetek po dvou
vysláno na opuštěné fary, ke budou pečovat o kostel a faru, povedou farní
agendu, povedou v kostele pobožnosti a také budou ošetřovat nemocné
v rodinách.
V dopise je také provolání ke katolickým ženám a dívkám, které mělo pozvat
nové kandidátky ke spolupráci a které měly být uveřejněny v časopisech Neděle
a Rozsévač, zejména na Moravě.
188
SKÁCEL, J. B. Dopis „Nejdůstojnější biskupské konsistoři“ ze dne 28. 7. 1946. Depon. in: Archiv
biskupství Litoměřice pod značkou E III 5/237. Srov. příloha č. 1, s. 122 - 123.
189
MUDr. Marie Veselá, Olga Slouková a Marie Paseková, pozn. autorky.
190
SKÁCEL, Dopis „Nejdůstojnější biskupské konsistoři“.
45
Pokud by tuto Skácelovu nabídku k řešení katastrofálního nedostatku kněží
a učitelů náboženství konsistoř nepřijala, chtěl zřídit v Holýšově místo
katechetického kursu kurs pro ošetřování nemocných.
V závěru dopisu jsou ještě návrhy praktického rázu, hlavně ohledně
materiálního a finančního zabezpečení sester. Tato drobnost svědčí o tom, že
kromě hluboké zbožnosti, pastýřské moudrosti a apoštolského ducha, měl
dr. Skácel při zakládání institutu také velký organizační talent a smysl pro
praktické otázky života.
Všechny tyto Skácelovy návrhy byly v té době něčím naprosto novým
a nečekaným. Sestry bez řeholního roucha, ženy laičky v duchovní službě, to
všechno byly novinky, na nějž nebyla česká církev v tehdejší době připravena.
Skácel musel snášet mnoho nepochopení od různých lidí i dominikánských
spolubratrů. Čas ukázal, že jeho myšlenka o založení českého sekulárního
institutu nebyla jen „bláznivým“ nápadem starého dominikánského profesora,
ale činem, který vedl Duch Svatý. Vždyť celé dílo mohlo veřejně pracovat pouze
několik let, než bylo zakázáno. Přesto v ilegalitě přežilo těžkou dobu totality,
a dokonce rostlo a dále se rozvíjelo, jak uvedeme v dalších kapitolách.
2.2.4 Skácel - humorista
Ve Státním archivu v Praze byl nalezena rukopisná povídka dr. Skácela
s názvem Stařeček Bartoš. Veselé a zábavné příběhy.191 Skácel ji zřejmě napsal
pro obveselení sester. V ní se projevuje jako bodrý Hanák, lidový vypravěč, který
důvěrně zná vesnické prostředí s jeho charakteristickými postavičkami. Povídka
je dokladem jeho veselé povahy, lidovosti a smyslu pro laskavý humor. Protože
tam Skácel používá jemu důvěrně známý hanácký dialekt, uvádíme malou
ukázku jeho vtipného slohu:
Jednou ale nemohl se dvou návštěvníků zbaviti: Jindřiška ze školy, kterého velice miloval
a Honzíka Krkvičkovic, s jehož tatínkem chodívával na noční vycházky do lesů. Vytáhl
tedy uctivý kmet roštěnku z kamen, obrátil se ku chlapcům a mluvil k ni: „Viš, Jindřiško,
191
SKÁCEL, J. B. Stařeček Bartoš. Veselé a zábavné příběhy. Rukopis. Depon. in: Státní archiv Praha,
složka RD, inv. č. 51, kart. 61.
46
tobě bech dal, ale vim, že nechceš; tobě, Honziko, nemužo dat, protože bes vzal, a tak
vám nic dat nemužo.192
Sestry vzpomínají na nakažlivý humor dr. Skácela, zvláště když je jako mladé
dívky káral se zdviženým prstem a říkal při tom své oblíbené rčení: „no kakva
knoti“, to všichni hned věděli, že už se nezlobí.193
2.3 Skácel ve vzpomínkách pamětníků
Na dr. Skácela si vzpomíná jeho dosud žijící prasynovec kanovník
z Kamenického Šenova P. Stanislav Bečička, dále sestry Díla bažené Zdislavy,
které ho osobně znaly, a absolventky katechetických kursů, které vedl.
Kanovník Stanislav Bečička uvádí,194 že dr. Skácel byl bratrem jeho babičky
Emílie Bečičkové, rozené Skácelové. Poznal ho více až v závěru jeho života
v době své vojenské služby v Praze, kdy za ním jezdil na návštěvy do Litoměřic.
Po skončení vojny mu strýc nabídl spolupráci s Dílem blažené Zdislavy. Od
1. listopadu 1951 začal pomáhat při materiálním zajišťování sester.
Vzpomíná si, že dr. Skácel byl přesvědčen, že doba komunismu během pár
roků pomine. Zabýval se proto programem toho, jak se pak bude Dílo dále
rozvíjet. Chtěl se soustředit na vydavatelskou činnost a také zpracovával
podklady životopisu ke svatořečení paní Zdislavy a velmi se za to modlil. Jinou
činnost pro církev nemohl rozvíjet, poněvadž byl pod stálým dozorem Státní
tajné bezpečnosti, a také byl už starý a nemocný.
„Jinak byl dr. Skácel velmi moudrý, měl doktorát filosofie, která ho nejvíc
lákala a teologie. V životě byl neustále aktivní.“195
Z dosud žijících zakládajících sester Díla blažené Zdislavy se s dr. Skácelem
nejdéle znala sestra Julie Tomáška Sofronková (nar. 1921), kterou duchovně
vedl již od jejích studentských let v Plzni. Uvedla, že měl zvláštní charisma pro
mladé lidi, které přímo fascinoval. Jako farář v Plzni pořádal pro mládež
192
Tamtéž.
Srov. WEINIGEROVÁ, M. Dopis autorce z 23. 5. 2008. Depon. in: archiv autorky, Štědrákova Lhota.
194
Srov. BEČIČKA, Dopis autorce.
161
Tamtéž.
193
47
přednášky a duchovní obnovy. Vzpomíná si, že už tehdy měl úmysl založit
sekulární institut, který by pomáhal kněžím v pastoraci. Z jeho vlastností
vyzdvihla především velkou lásku k církvi, organizační schopnosti a hlubokou
osobní zbožnost podloženou filosofickým a teologickým vzděláním. Osobně
znala dva Skácelovy bratry: Václava, který byl učitelem v Jevíčku a tvrdě
komunistickým režimem pronásledovaného právníka Miloslava.196
Sestra Marie Františka Miksová (nar. 1932) poznala dr. Skácela na
katechetickém kursu na faře v Holýšově. Zachytila ve vzpomínkách jeho
poslední léta:
Bydlel v Litoměřicích u svého synovce Stanislava Bečičky na Jesuitské ulici č. 14, v noci
a ráno se modlil a přes den se věnoval sestrám, které k němu po jedné tajně chodily na
duchovní rozhovory. Sestře jednou řekl: „Já abych všechno vykonal, co se musím
pomodlit, vstávám ve čtyři hodiny ráno. Potom přes den jsem k dispozici vám. Musíš
zachovávat řád, řád zachová tebe.“ V prosinci roku 1958 se mu velmi přitížilo, byl
zaopatřen svátostí pomazání nemocných a upadl do bezvědomí. Sestry se shromáždily u
něho a vroucně se za něj modlily. Zemřel v jedenáct hodin, tedy přesně v hodinu, kdy
chodil denně do kapličky na adoraci.197
Sestra představená Díla bažené Zdislavy Marie Terezie Legnerová (nar.
1928) uvádí, že dr. Skácela poznala až v Litoměřicích, když nastoupila do kusu
pro katechetky a farní sestry.
Byl to kněz velice vzdělaný. Při tom však nám většinou děvčatům z venkova uměl všechny
potřebné znalosti jasně vyložit, abychom je dobře pochopily. \když jsem učit nešla, ale
zůstala jsem tam jako kandidátka a pak sestra sekulárního institutu, který on založil,
říkával často nám, které jsme toužily po zasvěceném životě: „Do světa vstoupil duch
materialismu a požitkářství a vy tam musíte vnášet Krista. Žít věrně svoji víru a snažit se
nenápadně, ale vytrvale ve styku s lidmi svým jednáním a způsobem života je přivádět ke
Kristu.“ Na můj duchovní život měl dr. Skácel rozhodující vliv. 198
Absolventka katechetického kursu v Holýšově v letech 1947 - 1948 paní
Miloslava Weinigerová (rozená Bernášková, nar. 1932) poznala dr. Skácela
v Hradci u Stoda, když se u něj byla informovat o katechetickém kursu, do něhož
chtěla nastoupit. Přihlásila se do kursu v Holýšově, kde dr. Skácelovi dělala
písařku. Napsala o něm, že byl hodný, veselý, měl smysl pro humor a pochopení
pro potřeby mladých. Z jeho vlastností si nejvíc cenila spravedlnosti. Vzpomíná
si, že měl robustní postavu a byl jen zdánlivě přísný. Jeho hlavním cílem bylo
196
MIKSOVÁ, M. F. Vzpomínky z roku 2008. Depon. in: archiv autorky, Štědrákova Lhota..
198
Srov. LEGNEROVÁ, M. T. Vzpomínky z roku 2008. Depon. tamtéž.
197
48
naučit absolventky kursu nejen všechno co potřebovaly k učení náboženství, ale
aby také jako farní sestry uměly vařit, prát, žehlit, starat se o dům a zahradu,
protože měly působit na opuštěných farách po německých farářích a pomáhat
nově přicházejícím kněžím.199
Paní Milena Bernardina Šimánková (nar. 1928), sestra Laického sdružení
svatého Dominika, napsala o dr. Skácelovi kásnou vzpomínku, kterou pro její
autentičnost uvádíme v plném znění:
Pan doktor Jan Bernardin Skácel - dominikán! Spoluzakladatel Díla blažené Zdislavy!
Kéž by se byl dožil svatořečení blažené svaté Zdislavy! Ale v jeho věku to není ani logicky
možné.Vidí to teď z nebe. I on k tomu svatořečení přispěl a je jistě bohatě
odměněn…Nikdy jsem ho neviděla bez dominikánského hábitu, tedy neviděla jsem ho
v civilu. Ten hábit byl pro něj nepostradatelný, totiž byl vysoký a také obézní, špatně se
mu chodilo, byl udýchaný, úžasně vtipný, s humorem, tykal všem. Měl oblíbenou lidovou
píseň ze své rodné Moravy – Já som bača velmi starý, nedožijem do jari…Když mě
přijímal do Třetího řádu svatého Dominika, řekl: „Knote ( to bylo jeho oblíbené úsloví),
jak se chceš jmenovat?“ „Po vás – Bernardina!“. Bylo mi tehdy asi devatenáct nebo
200
dvacet let..
PhDr. Marie Nováková, rozená Šlajsová poznala osobně dr. Skácela jako
jedenáctiletá, když trávila prázdniny v letech 1947 a 1948 na faře v Hradci
a Holýšově. Dr. Skácel se tím chtěl odměnit jejímu otci za jeho obětavou
spolupráci při výuce v katechetických kursech, kam dojížděl každý týden
a vyučoval češtinu, dějepis, dějiny umění a hudbu. Ve svých vzpomínkách
uvedla, že její otec Václav Šlajs působil jako učitel v Plzni, kde se aktivně
podílel na životě farnosti spravované dominikány:
Někdy na začátku války byl do plzeňského konventu dominikánů přeložen dr. Bernardin
Jan Skácel, výborný kazatel a nesmírně vzdělaný kněz. Záhy se s mým tatínkem sblížil
a výsledkem byly jejich pravidelné každotýdenní schůzky v cele dr. Skácela v klášteře,
kam za ním na jeho přání tatínek přicházel. Podle otcova vyprávění vím, že spřádali
plány, jak vše bude probíhat, až skončí válka. Z otcova vyprávění vím, že dr. Skácela
trápilo nízké náboženské vzdělání u dětí a mládeže. A zřejmě tam vznikla myšlenka na
založení institutu pro vzdělání a výchovu katechetek, protože už tehdy kněží pozvolna
201
ubývalo a snižoval se počet kněží – katechetů, kteří stárli a nebylo za ně náhrady.
Dr. Nováková ve svém dopise uvedla ještě jednu originální vzpomínku:
Dr. Skácel mi utkvěl silně v paměti z mých dětských let z Plzně, kdy sedával ve zpovědnici,
přes hlavu měl přetaženou kapuci od hábitu a hodiny zpovídal. Pamatuji si jeho vzhled:
velký, silný, málo vlasů, laskavý pohled a tichý hlas.202
199
Srov. WEINIGEROVÁ, Dopis autorce.
ŠIMÁNKOVÁ, M. Dopis autorce z 24. září 2008. Depon. in: archiv autorky, Štědrákova Lhota.
201
NOVÁKOVÁ, M. Dopis autorce ze dne 24. 11. 2008. Depon. tamtéž.
202
Tamtéž.
200
49
Tyto střípky vzpomínek lidí, kteří dr. Skácela osobně znali, dokazují jen to, co
jsme mohli poznat ze Skácelova literárního odkazu, z něhož plyne, že byl
erudovaným vědcem, filosofem, schopným novinářem a organizátorem.
Vzpomínky pamětníků, cenné pro naši práci zejména pro svou autentičnost
a osobní pohled, nám představují dr. Skácela především jako člověka plně
lidského, oddaného svému poslání dominikána a kněze, člověka s nevšední
láskou k církvi, pro niž se do poslední chvíle obětoval a pro niž neúnavně
pracoval.
Na základě uvedených pramenů můžeme poznat, v čem tkví zvláštní
charisma zakladatele sekulárního institutu Dílo blažené Zdislavy dr. Jana
Bernardina Skácela a zachovat jeho duchovní odkaz pro budoucí generace.
50
3 SPOLUZAKLADATELKA MUDr. MARIE ZDISLAVA
VESELÁ
Nepostradatelnou pomocnicí, spoluzakladatelkou a pokračovatelkou záměrů
zakladatele sekulárního institutu Dílo blažené Zdislavy dr. Skácela byla
MUDr. Marie Zdislava Veselá (1915 – 1991), první sestra představená, která
převedla společenství po smrti zakladatele obdobím totality až do časů jeho
svobodného veřejného působení. Její zásluhou bylo, že se činnost institutu
rozšířila na Moravu, kde vznikla v Brně jeho samostatná provincie. I přes hrozbu
pronásledování a vězení tajně organizovala vnitřní i vnější život institutu,
přijímala a formovala nové sestry, obětovala se a modlila, aby myšlenka
zakladatele a charisma společenství zůstalo živé i přes velkou nepřízeň doby
a dále se rozvíjelo.
3.1 Stručný životopis
Narodila se 28. října 1915 v Brně – Židenicích v rodině úředníka Františka
Veselého a jeho ženy Marie, která byla velmi zbožná. Sestry si pamatují, že měla
stále růženec v ruce. Dr. Veselá měla bratra Jaroslava, jehož syn se stal také
lékařem.203 Studovala na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity Brně, kde
promovala 25. října 1945.204
Krátce po promoci nastoupila jako lékařka do nemocnice v Třebíči.
V třebíčské nemocnici se dr. Skácel vyléčil několik let před tím ze své smrtelné
nemoci205 a od těch dob se tam vracel, když měl zdravotní problémy. Dr. Veselá
se s ním setkala nejprve jako s pacientem. Stal se velmi brzy jejím zpovědníkem.
Velmi si ji oblíbil a chtěl ji získat pro uskutečnění svých záměrů - otevřít kurs
pro katechetky a farní pomocnice a na jeho základě pak založit nový sekulární
203
Srov. Rodinný kalendář Díla blažené Zdislavy. Depon. in: archiv Díla blažené Zdislavy, Moravec.
205
Srov. výše, kapitola 2.1.
204
51
institut. Scházeli se ke vzájemným rozhovorům v bytě manželů Auerových,206
u nichž dr. Veselá v Třebíči bydlila a kteří byli shodou okolností osobními přáteli
dr. Skácela z dřívějších dob.
Dr. Veselá působila v třebíčské nemocnici jen velmi krátce, ale pro historii
sekulárního institutu je toto období důležité nejen tím, že tam poznala jeho
zakladatele dr. Skácela, ale také tím, že tam s ní pracovala jako zdravotnice
sestra Kongregace Šedých sester III. řádu svatého Františka Marie Pavla
Paseková (1913 - 1983), která po dohodě s představenými opustila své původní
řeholní společenství a odešla s dr. Veselou do Hradce u Stoda, aby tam společně
s dr. Skácelem založily nový sekulární institut.
Impulsem povolání k zasvěcenému životu této mladé a úspěšné lékařky, která
by ve světském povolání jistě dosáhla vysokého společenského postavení, byl
podle svědectví sester zvláštní mystický zážitek, který jim později vypravovala.
Se svým synovcem Jaroslavem stála pod křížem a slyšela v duchu hlas trpícího
Krista, který jí říkal: „Když jsi doktorka, tak proč mě nevyléčíš?“ 207 Pod vlivem
tohoto mimořádného vnuknutí se velmi prohloubil její duchovní život, který byl
kultivován jistě také působením dr. Skácela, jenž v ní poznal ženu mimořádných
duchovních kvalit, a proto ji povolal ke spolupráci při zakládání institutu. Proto
se odstěhovala na faru do Hradce u Stoda, kde bylo první sídlo tehdy ještě
Charitního spolku Zdislava, který se stal základem pozdějšího sekulárního
institutu.
Doživotní sliby chudoby, čistoty a poslušnosti složila dr. Veselá 15. ledna
1946 v chrámu svatého Jiří v Hradci u Stoda a toto datum je také oficiálním
dnem vzniku sekulárního institutu Dílo blažené Zdislavy, jehož byla jmenována
zakladatelem doživotně generální představenou .
Dr. Veselá řídila v Hradci dva katechetické kursy a starala o zdravotní výuku
účastnic. Později, když institut rozšířil svou činnost do Holýšova, si vedle fary
v malém domku zařídila vlastní ordinaci. V roce 1948 po přestěhování institutu
206
207
Srov. tamtéž.
52
do Litoměřic pečovala o své rodiče, otevřela si samostatnou lékařskou praxi a při
tom se cele se věnovala péči o sestry a službě církvi.
Když Dílo rozšířilo svou činnost a několik sester odešlo pracovat ke hrobu
Paní Zdislavy do Jablonného v Podještědí, kde dominikáni obnovovali činnost
tamějšího konventu zrušeného za josefínských reforem, došlo k jistému napětí
mezi tamějšími dominikány208 a sestrami. Dr. Veselá, jindy vždy mírná a tichá,
se dovedla sester rázně zastat, protože cítila za ně před Bohem zodpovědnost.
Důkazem toho je dopis tehdejšímu převorovi pražského konventu, jemuž
klášter v Jablonném podléhal, z února 1949, v němž žádá,
aby byla uzavřena řádná smlouva mezi Dílem blažené Zdislavy a pražským konventem.
Smlouva ta musí nám býti doručena do 1. března 1949 s platností od 19. srpna 1948, kdy
sestry do Jablonného přišly. V případě, že by nedošlo k uzavření této smlouvy do
1. března, pak sestry, které tam budou, vrátí se do Litoměřic. Do té doby bude tam jedna
209
sestra, která bude pouze vařiti.
Dále je k dopisu přiloženo vyúčtování, které si od ní dominikáni v Jablonném
vyžádali. Sestra v něm detailně vypočítává, co všechno sestry do Jablonného
přivezly a žádá, aby adresát dopisu sám tyto věci finančně ocenil a mohlo dojít
k vyjasnění nedorozumění. V té době byl velký nedostatek potravin, proto se
obětavě starala o to, aby sestry, které z mateřince vysílala do služby ve
farnostech, nestrádaly hladem.
Nedorozumění asi bylo většího rázu, protože dopis pokračuje dalším strohým
sdělením:
P.Vít řekl výslovně p.Bernardinovi, že setry budou dostávat určité kapesné a plat učitelek,
aby byl dáván „Zdislavě“. Vy žádáte, aby se Vám to vrátilo, tedy Vám to vracíme. Rovněž
Vám vypisuji, podle Vašeho přání, co jste vynaložili za jídlo sestrám, které tam přišly
pracovati. Aby se vám položky účtů u obchodníků nezdály tak veliké, nebudeme již dávati
Vám naše potravinové lístky z Litoměřic.210
Dalším problémy vzájemných vztahů se týkala laických spolupracovnic Díla,
které sloužily v okolí Jablonného jako katechetky.
Když tedy neuznáváte učitelky náboženství v Jablonném za součást „Zdislavy“, jednejte
s nimi ve všem sám a ne prostřednictvím představené. Nejsou to sice sestry vázané
208
V té době tam působili bratři Zdislav Varaďa, Jiljí Dubský, Rozár Petr a Bohumil Novosad. Srov.
ČERNUŠÁK, PROKOP a NĚMEC, Historie, 163.
209
VESELÁ, M. Z. Dopis převorovi pražského konventu z 16. 2. 1949. Depon. in: Archiv České
dominikánské provincie, sign. A 11/1, kart. 7. Je to jeden z mála dopisů dr. Veselé, který se dochoval.
210
Tamtéž.
53
slibem, ale jsou to odchovanky „Zdislavy“ a tak tedy ke „Zdislavě“ patří jako
spolupracovnice.211
V závěru dopisu se znovu zastávala svých sester a smutně konstatovala:
Nakonec ještě podotýkám, že v té úmluvě musí být dbáno, aby sestrám nadměrným
přetížením prací nebylo znemožněno plnění náboženských povinností a předepsaného
duchovního života a brán také zřetel na jejich zdraví. Je nám velice líto, že naše radost,
že „Dílo blažené Zdislavy“ může sloužiti u hrobu blahoslavené Zdislavy je takto kaleno
a práce sama je Vámi snižována.212
Odpověď na tento dopis, včetně požadované smlouvy přišla z Prahy až
9. března 1949.213 Všechny tyto spory byly z dnešního pohledu zbytečné, protože
za necelý rok byl klášter v Jablonném násilně obsazen, všechen majetek zabaven
a klášter následně zrušen.
Dopis však je důkazem charakterových vlastností dr. Veselé. Mírná a svým
založením spíše tichá žena prokázala v situacích, které to vyžadovaly, nezvyklou
odhodlanost a ráznost, když šlo o právo a spravedlnost pro ty, kteří jí byli
svěřeni. Dopis svědčí také o tom, jak velké nepochopení i z vlastních řad
provázelo počáteční činnost nového sekulárního institutu.
V šedesátých letech měla dr. Veselá v Litoměřicích svoji ordinaci, v níž jako
zdravotní setra s ní pracovala také sestra Díla Anna Olga Nová (1931 – 1998).
Městské komunistické úřady jí na konci šedesátých let donutily ordinaci zavřít
a musela jít pracovat i přes svůj doktorský diplom do administrativy jako
fakturantka. Na pracovišti se vždycky snažila vnášet do pracovního kolektivu
lásku Kristovu.214
V dobách, kdy byla veřejná činnost sester zakázána, byla dr. Veselá duchovní
matkou celého sesterského společenství. Duchovně formovala sestry, získávala
a vychovávala nové kandidátky, modlila se a obětovala za svěřený institut. Její
zásluhou bylo, že společenství první období pronásledování církve nejen přežilo,
ale rozšířilo svou činnost i na Moravu.
211
Tamtéž.
Tamtéž.
213
Dopis obsahuje také seznam povinností, které měly sestry v Jablonném konat. Protože se jedná o
významný doklad o počátcích činnosti institutu, budeme se jeho obsahem blíže zabývat na jiném místě.
,214 Srov. SMETANOVÁ, A. K. Vzpomínky z roku 2008. Depon. in: archiv autorky, Štědrákova Lhota.
212
54
V pozůstalosti po dr. Veselé se zachoval dopis z konce roku 1968, v němž
informovala tehdejšího papeže Pavla VI. o základních rysech společenství
v jehož čele stála, prosila o požehnání pro jeho činnost a také o brzké svatořečení
Paní Zdislavy. Dopis vystihuje podstatu a další zrání charismatu institutu:
Svatý Otče, blahoslavená Zdislava je naše nebeská patronka a pomocnice při naší
výpomoci diecézním biskupům a kněžím. Ona následovala ženy z evangelia, které
podporovaly evangelizační práci Vtěleného Slova, Ježíše Krista a jeho učedníků. My
jdeme v jejích stopách, které jsou v naší zemi, zvláště v pohraničním území, kde žila, stále
čerstvé, znatelné a vybízející k vytrvalosti a obětem…Pán nás posílá na svou žeň jako
dělnice, jako pomocnice kněží v přípravě liturgie a jejím prožívání s Božím lidem, jako
varhanice, jako pomocnice při psaní matrik, jako laické katechetky a ošetřovatelky
nemocných a starých lidí ve farnosti. Vzorem a povzbuzením je v nám v této výpomoci
blahoslavená Zdislava, která žila uprostřed světa, uprostřed lidu a jeho potřeb, nemocí
a starostí. Cítíme její očividnou nebeskou pomoc. Proto pokorně a snažně prosíme Vaši
Svatost, aby uspíšila její povýšení na oltář...Potvrdí se tak apoštolské vyznání vání víry,
které uchovává Matka a Učitelka církev neporušené a předává je z generace na generaci
až do dneška. Tou vírou žily ženy v evangeliu. Tou vírou žily ženy – pomocnice apoštolů,
zvláště apoštola Pavla. Tou vírou žily ženy, první pomocnice bratří kazatelů ve 13. století.
A toutéž vírou chceme žít i my a šířit ji pod ochranou blahoslavené Zdislavy v naší zemi i
a šířit ji pod ochranou blahoslavené Zdislavy v naší zemi, my ,vždy věrné a poslušné Vás,
215
našeho nejvyššího a neomylného Hlasatele víry.
Uvážíme-li, že tento dopis byl napsán v krátké době po skončení Druhého
vatikánského koncilu, kdy ještě neexistovaly oficiální překlady koncilních
dokumentů, poznáváme, že dr. Veselá musela alespoň část těchto dokumentů
znát, a sama je z latiny překládat.
Dopis je také dokladem historického vývoje zvláštního charismatu institutu,
jehož počátek vidí zakladatelka už v apoštolských dobách církve, který byl
Zdislavou oživen a znovu Božím duchem v této době skrze zakladatele
aktualizován.
Dokladem toho, že sestry v církvi sloužily dál a že se o činnosti dr. Veselé
v litoměřické diecézi vědělo, jsou dva dopisy litoměřického biskupa kardinála
Štěpána Trochty z konce šedesátých let, kdy došlo k dočasnému uvolnění
nábožensko - politických poměrů.
První dopis adresovaný generálnímu vikáři diecéze Josefu Helikarovi
z července roku 1968 byl napsán biskupem Trochtou ještě v Radvanově, kde byl
215
VESELÁ, M. Z. Dopis papeži Pavlu VI. z konce roku 1968. Depon. in: archiv Díla blažené Zdislavy,
Moravec.
55
dlouhá léta násilně internován. Obsahuje plány na zorganizování katechetického
kursu, v nichž spoléhá na zkušenosti dr. Veselé a zdislávek:
Je nutno zorganizovat ten kurs katechetů a katechetek. Zřejmě musí vyjíti iniciativa
z diecézního duchovenstva, ale můžete požádat doktorku Veselou o spolupráci, případně
jí svěřit část té organizace. Především je třeba zjistit, kolik bývalých zdislávek, případně
katechetek, které ony měly pod kontrolou, by bylo ochotno pracovat opět v diecézi
litoměřické.216
I v další části tohoto dopisu odkazuje na zkušenosti dr. Veselé
s organizováním katechetických kursů v budoucnu.
Druhý Trochtův dopis byl napsán již v Litoměřicích v únoru 1970 je
dokladem toho, že dr. Veselá se věnovala také překladatelské činnosti. Biskup
odpovídá na dopis paní Růžičkové z Olomouce a na její nabídku překladu
Duchovního deníku papeže Jana XXIII.: „Vaši laskavou nabídku nemohu
přijmout, jelikož Duchovní deník papeže Jana XXIII. už máme přeložen zdejší
sestrou dr. Veselou.“217
Tato krátká poznámka je svědectvím toho, že dr. Veselá sloužila církvi všemi
možnými způsoby. V té době také intenzivně pracovala na nových stanovách
sekulárního institutu, které by odpovídaly závěrům Druhého vatikánského
koncilu.
V době normalizace v sedmdesátých letech byla dr. Veselá již v důchodu.
Její byt byl útočištěm nejen sester, ale také všech, kdo potřebovali pomoc
a duchovní povzbuzení. Pečovala o zdraví mnoha známých kněží. Obětavě se
také starala až do její smrti o nepohyblivou sestru Marii Pavlu Pasekovou
(1913 – 1983), s níž se znala od svého působení v třebíčské nemocnici, a která jí
jako hlavní vychovatelka pomáhala při vedení katechetických kursů v Hradci,
Holýšově i v Litoměřicích.
Dr. Veselá i přes nemoc stále cestovala a navštěvovala sestry a také
spolupracovnice na farách i v rodinách. Zejména moravské sestry žily z jejích
návštěv a považovaly je za velký svátek. Měla tak velký vliv na duchovní život
nejen sester, ale mnoha mladých lidí v Čechách i na Moravě.
216
TROCHTA, Š. Dopis J. Helikarovi z 29. 7. 1968. Depon. in: Archiv diecéze Litoměřice, sv. E 3,
5/541.
217
TROCHTA, Š. Dopis paní Růžičkové z 27. 2. 1970. Depon. in: Archiv diecéze Litoměřice sv. E 3,
5/76.
56
Na faře v Křepicích se dr. Veselá přes sestru Annu Smetanovou, která tam
působila jako farní hospodyně, seznámila s P. Metodějem Kuběnou, který se
stal v roce 1972 spolupracovníkem Díla a měl velké zásluhy na tom, že se
činnost institutu rozšířila na Moravu. Měl také podíl na vypracování nových
stanov institutu, na nichž s dr. Veselou pracovali několik let.
Po roce 1989 se dr. Veselá zasloužila o znovuobnovení činnosti Díla blažené
Zdislavy a dočkala se jeho oficiálního kanonického schválení litoměřickým
biskupem Josefem Kouklem 26. prosince 1990.
Zemřela v Litoměřicích v kruhu sester 30. března 1991 na Bílou sobotu
v okamžiku, kdy se zvonilo na obřady. Na jejím úmrtním oznámení čteme: „Žila
i umírala v plné odevzdanosti do vůle Boží a své utrpení obětovala za rozkvět
Božího království na zemi.“218 Pohřeb se konal 6. dubna 1991 v děkanském
kostele Všech svatých v Litoměřicích. Pohřbena je v hrobce sester na
litoměřickém hřbitově.
3.2 Spoluzakladatelka ve vzpomínkách pamětníků
Zatímco osobnost zakladatele dr. Skácela jsme mohli poznat z jeho literárního
odkazu, zdrojem poznání osobních vlastností, charismatu a duchovních darů
spoluzakladatelky dr. Veselé jsou převážně vzpomínky sester, které s ní prožily
značnou část života a které svou nevšední zbožností hluboce ovlivnila.
Všechna svědectví sester vyzdvihují její nevšední mateřskost, s jakou k nim
přistupovala, tichost, mírnost, pokoru a obětavou lásku ke všem. Byla jim
vzorem nejen v modlitebním životě, ale také v tom, s jakou odvahou čelila
komunistickému pronásledování a neustálé hrozbě zatčení Státní bezpečností za
tajnou činnost Díla.
Sestra Marie Františka Miksová (nar. 1932) znala dr. Veselou od svých
patnácti let, když se zúčastnila katechetického kursu v Holýšově. Vzpomíná na
ni s velkou úctou: „Paní doktorka byla tichá, mírná, každého pozorně vyslechla,
218
Úmrtní oznámení o smrti MUDr. Marie Veselé. Depon. in: archiv autorky, Štědrákova Lhota. Srov.
příloha č. 7, s. 123.
57
vždy na nás měla čas. Měly jsme pocit, že máme matku, ke které můžeme přijít
kdykoliv.“219
Sestra představená Marie Terezie Legnerová (nar. 1928) poznala
dr. Veselou na katechetickém kursu v Litoměřicích. Napsala o ní:
Paní doktorka Veselá byla povahy spíše vážnější, ale také se ráda zasmála a měla radost,
když jsme byly veselé. Byla velice obětavá, vlídná a trpělivá, ochotná vždy poradit
a pomoci, jak to kdo potřeboval.220
Sestra Legnerová jako zdravotnice dosloužila dr. Veselé až do smrti. Vydala
svědectví o tom, že svoji poslední smrtelnou nemoc snášela s velkou důvěrou
a odevzdaností do vůle Boží.
Zemřela v kruhu sester na Bílou sobotu 30. března 1991 v domě číslo 14 na
Jesuitské ulici, právě když jsme šly na obřady. Dopoledne ji navštívil generální
vikář Mons. Havelka a daroval jí malý paškál. Ten jsme u jejího lože rozsvítili
a říkaly při tom, že Ježíš je alfa a omega. A právě při slově omega paní doktorka
vydechla naposledy.221
Sestra Legnerová uzavírá své vzpomínky poznámkou, že dr. Veselá vždy
chtěla sloužit církvi a také se hodně modlila a obětovala za Svatého Otce, kněze a
biskupy a velmi k tomu nabádal i sestry. Vnější činnost pro církev kladla až na
druhé místo, první pro ni byl vnitřní postoj modlitby a oběti.
Sestra Marie Jana z Kříže Smetanová (nar. 1927) poznala dr. Veselou přes
svoji starší setru Emílii, která se zúčastnila katechetického kursu v Litoměřicích.
Vzpomíná, že dr. Veselá ovlivnila její duchovní život rozhodujícím způsobem:
Jsem přesvědčena, že paní doktorka se za nás hodně modlila, protože mě začal zajímat a
přitahovat kostel. Začala jsem chodit ke svátostem, na mši svatou i ve všední den. Duch
Svatý začal vát a mě začaly přitahovat věci duchovní. Paní doktorka skutečně měla sílu
modlitby, což jsem zakusila ještě víckrát v životě.222
Dr. Veselá byla sestrám vzorem v tom, jak prožívala své zasvěcení a žila sliby
chudoby, čistoty a poslušnosti v praktickém životě. Chtěla, aby sestry dorostly
k dokonalosti a ke svatosti, k čemuž je důsledně vedla a vychovávala slovy
a zejména příkladem vlastního života.223
219
MIKSOVÁ, Vzpomínky.
LEGNEROVÁ, Vzpomínky.
221
Srov. tamtéž.
222
SMETANOVÁ, M. J. Vzpomínky z roku 2008. Depon. in: archiv autorky, Štědrákova Lhota.
223
Srov. tamtéž.
220
58
Sestra Anna Kateřina Smetanová (nar. 1934), rodná sestra Marie Jany
z Kříže, poznala činnost Díla blažené Zdislavy také přes svoji starší setru Emílii.
Velmi obdivovala jejich aktivity v tak těžkých podmínkách. Byly pro ni důkazem
velké Boží pomoci a ochrany. Osobně se setkala s dr. Veselou v roce 1968 na
duchovních cvičeních v Litoměřicích, které tehdy organizovala pro rodiny
a děvčata společně s ostatními sestrami zdislávkami.224
Dr.Veselá měla rozhodující vliv na její povolání k zasvěcenému životu.
Paní dr. Veselá měla velký zájem o nás neprovdané. Chtěla, abychom byly nejen hodnými
tetami v některé rodině, ale abychom našly svoje vlastní místo a poslání v životě,
abychom hledaly vůli Boží pro svůj život. Zvala nás každý měsíc na duchovní obnovu do
Litoměřic, což bylo pro mě něco nového a vzácného.225
O vlastnostech dr. Veselé napsala:
Hlavní vlastnosti paní doktorky Veselé byly mírnost, trpělivost, laskavost, upřímnost,
pravdivost. Vzbuzovala důvěru na první pohled, od prvního setkání. Měla vysoký
inteligenční kvocient. Ještě ve stáří dovedla studentům řešit matematické úkoly,
pamatovala si adresy, radila řidiči při cestách za sestrami a známými. Překládala
z latiny, francouzštiny a němčiny. Vedla hluboký duchovní život, a ten se snažila vzbudit
také u nás.226
Tato sestra také zaznamenala příhodu, když jí dr. Veselá musela něco vytknout:
Nikdy nezapomenu na její laskavé napomenutí, kdy jsem se něčím chlubila. Šla za mnou
a mezi čtyřma očima mim řekla, že když na něco stačíme, máme to od Boha, abychom tím
sloužili druhýma je abychom se tím chlubili.227
Pod vlivem dr. Veselé se odvážila sestra Smetanová věcí, do kterých by se
sama nikdy nepustila. Pravidelné duchovní obnovy a každoroční duchovní
cvičení ji posilovaly v ateistickém prostředí, v němž pracovala. Napsala o tom:
Nevím jak bych to všechno přečkala, nebýt tohoto duchovního zázemí. Paní doktorka
nás také povzbuzovala korespondencí a návštěvami v našem bydlišti. Každá její návštěva
znamenala mnoho radosti a posily.228
Sestry rády chodily k dr. Veselé pravidelně na duchovní pohovory: „Vždycky
jsme od ní dostaly dobrou radu a úkoly, které nikdy nebyly nad naše síly. Jen to,
co se tehdy dalo dělat." 229 Kladla sestrám na srdce také nutnost sebezáporu
a oběti.
224
SMETANOVÁ, A. K. , Vzpomínky.
Tamtéž.
226
Tamtéž.
227
Tamtéž.
228
Tamtéž.
229
Tamtéž.
225
59
Sestra Jiřina Mlada Gerlichová (nar. 1929) poznala dr. Veselou v tíživé
životní situaci, kdy po krutém pronásledování Státní bezpečností musela opustit
svůj řeholní institut. Stala se matkou v Dětské vesničce SOS, kde vychovávala
deset dětí, z nichž jedna se stala později sestrou zdislávkou. Dr. Veselá se Jiřinu
Gerichovou snažila finančně i duchovně podporovat. Po schválení panem
kardinálem Tomáškem mohla složit v Díle blažené Zdislavy v roce 1983
doživotní sliby.230
Bývalá sestra Díla, nyní spolupracovnice ing. Jenička Agáta Cupalová
(nar.1936) o dr. Veselé napsala krásné svědectví:
Nádherná matka! Nejen po duchovní stránce. Když mne ponejprv objala věděla jsem, že
je rozhodnuto. Její smích slyším dodnes. Když se jí něco na nás nelíbilo, nikdy dlouze
nekázala, jen řekla, nebo se modlila. Žena oběti, odhodlání, nasazení, nikdy nepodlehla
strachu z totality. 231
Absolventka prvního katechetického kursu v Hradci paní Miloslava
Weinigerová se v pohledu na dr. Veselou shoduje se sestrami v tom, že „byla
milá, málomluvná, dělala dojem zakřiknuté až bázlivé paní, ale když bylo třeba,
dovedla si zjednat respekt." 232
Velmi krásné a originální svědectví o dr. Veselé napsala absolventka
katechetického kursu v Litoměřicích paní Miloslava Šimánková:
Je podzim. S mojí kamarádkou jedeme do Litoměřic. Jsme zvědavé, do čeho jdeme. Tam
už byl školní rok asi 14 dní v běhu, děvčata se hrnou po zazvonění k obědu.Byly švestkové
knedlíky - to byl "fofr"! Na nás už se nedostalo. Kterápak je ta paní doktorka? To nelze
poznat. Je tam několik žen, pracují, nádobí umývají, uklízí, a ta, o které jsme si to
nepomyslely, má šátek na hlavě, jak se v kuchyni patří, ta nás přivítala a uvedla do naší
budoucí ložnice. 233
Toto svědectví je cenné tím, že vypovídá o další vlastnosti dr. Veselé, a tou
byla skromnost a prostota. Paní Šimánková si také vzpomíná, že u ní nalézalo
útočiště mnoho lidí nemocných, slabých pronásledovaných, že mnoho kněží
dochovala až do smrti:
Paní doktorka se v katechetickém ústavu Zdislava starala o duševně nemocnou a všemi
opuštěnou hraběnku Alžbětu Dobrozenskou, jejíž rodiče emigrovali. Milosrdenství – to
bylo velké téma paní doktorky a všichni s ní spojení v „Díle“ zvládli toto téma na
230
Srov. GERLICHOVÁ, J. M. Dopis autorce z 13. 4. 2008. Depon. in: archiv autorky, Štědrákova
Lhota.
231
CUPALOVÁ, J. Dopis autorce z 25. 4. 2008. Depon. tamtéž.
232
WEINIGEROVÁ, Dopis autorce.
233
ŠIMÁNKOVÁ, Dopis autorce.
60
jedničku a nebylo to jen v případě Bětušky. Paní doktorka jako lékařka pomáhala všude
234
možně. Často se na ni obraceli lidé z okolí, řádové sestry v klausuře i kněží.
Z těchto svědectví je patrné, že převážně introvertní povaha dr. Veselé,
zejména její mírnost, tichost a trpělivost, se výborně doplňovaly s osobností
zakladatele dr. Skácela, který byl na rozdíl od ní extravertní typ, stále činný
a v pohybu. Boží prozřetelnost způsobila setkání těchto dvou výjimečných
osobností, které po sobě zanechaly bohaté duchovní dědictví.
234
Tamtéž.
61
4 CHARISMA ZAKLADATELE DÍLA BLAŽENÉ
ZDISLAVY
Druhý vatikánský koncil zdůraznil, že „je třeba věrně chápat a zachovávat…
ducha zakladatelů a jejich záměry“235 jako základ obnovy každého společenství
zasvěceného života. Církevní dokumenty vydané po koncilu používají místo
pojmu duch zakladatelů pojem charisma zakladatelů.
Toto charisma zakladatelů…se projevuje jako určitá zkušenost Ducha, kterou předali
svým učedníkům, aby podle ní žili, střežili ji, prohlubovali a stále ji rozvíjeli v souladu se
stálým růstem Kristova těla.236
Charisma zakladatele se projevuje v úmyslu, který ho vedl k založení
institutu a ve vymezení jeho životního stylu. Zakladatel cítí, že je Bohem
povolán, aby vytvořil novou řeholní rodinu, definoval její cíl, způsob života
a předal svého ducha.237
Úmyslem dr. Skácela bylo založit společenství sester, které by pomáhalo
církvi v těžké pastorační situaci. Způsob života nového institutu byl v té době
neobvyklý. Zasvěcený život uprostřed světa sice nebyl v církvi novinkou, ve
světě existoval společenství podobná sekulárním institutům, ale v českých
zemích v té době byl něčím téměř neznámým.238 Role laiků v církvi a jejich podíl
na zodpovědnosti za život církve byla přesně definována až v koncilních
dokumentech. Tím, že dr. Skácel posílal ženy - laičky na opuštěné fary, aby tam
udržovaly kontinuitu církevního života násilně přerušenou vlivem společenských
poměrů, předběhl dobu o několik desetiletí.
Pastorační situace dnešní církve je téměř stejná jako za doby Skácelova
života. Nedostatek kněží, kteří spravují až deset farností zvláště v pohraničí,
235
DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL. Perfectae caritatis. Dekret o přizpůsobené obnově řeholního
života z 28. října 1965, čl. 2b. In: Dokumenty Druhého vatikánského koncilu. Praha: Zvon, 1995, s. 368.
236
KONGREGACE PRO ŘEHOLNÍKY A SEKULÁRNÍ INSTITUTY, KONGREGACE PRO
BISKUPY. Mutuae relationes. Direktivy pro vzájemné vztahy mezi biskupy a řeholními křesťany
v církvi z 14. května 1978, čl. 11. In: Zasvěcený život ve světle reformy Druhého vatikánského koncilu.
Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1997, s. 112.
237
Srov. SPILLER, P. Charisma řeholního života v církvi. In: GOGOLA, J. (ed.) Řeholní formace.
Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2002, s. 676.
204
V českých zemích byl takovým společenstvím pouze Apoštolát III. Řádu svatého Františka založený .
Urbanem v roce 1937.
62
opuštěné fary, mrtvé farnosti, děti, kterým se nikdo nevěnuje, to všechno volá po
obnově charismatu zakladatele, který chtěl, aby jeho sestry nesly evangelium
Kristovo radostně do světa, pomáhaly kněžím v pastoraci, sloužily tam, kde to
církev nejvíc potřebuje.
Svého ducha předává zakladatel především modlitbou, utrpením a svědectvím života
a teprve v druhém plánu prostřednictvím rad a informací…Určitě v tom, co předává
a v čem se stává vzorem pro následování, je rovněž jeho charakter, osobnost a svatost.239
V předchozí kapitole jsme se snažili poznat osobnost zakladatele sledováním
jeho životních osudů, objevit jeho charakterové vlastnosti, duchovní smýšlení,
protože v české církvi i v dominikánském řádu je téměř zapomenutou osobností.
Jak jsme mohli poznat, celý život dr. Skácela byl prostoupen modlitbou,
utrpením i svědectvím života. Byl to život nesený vášnivou láskou k Církvi, ke
světu, k pravdě, láskou k lidem, soucitem, milosrdenstvím, pokorou, prostotou
spojenou s nevšední vzdělaností, hlubokým sociálním cítěním.
V duchovním životě byl Skácel pokorným knězem, který živil své kněžství
láskou k eucharistii, a také moudrým a laskavým duchovním vůdcem. Až na
sklonku života, v době lidské i duchovní zralosti, byl povolán k založení nového
společenství. Do tohoto okamžiku jakoby se koncentrovala všechna jeho
duchovní síla, která vyrostla z jeho předchozího řeholního a kněžského života.
Síla Ducha svatého způsobila, že dokázal jít nevyšlapanými cestami,
nepochopen svými spolubratry dominikány, jít navzdory nenávisti nastupujícího
komunistického režimu. Duch svatý způsobil, že on, dvaašedesátiletý nemocný
muž, řeholník žijící po celý život v klášteře, dokázal shromáždit kolem sebe tolik
mladých žen, získat si jejich důvěru, rozumět jim a duchovně je vést. On jako
intelektuál a filosof se pouští do řešení pastoračních problémů církve novými
nezvyklými formami! Nemá už dostatek času, je stařec a jeho mladý institut
může veřejně působit jen několik let, nemá čas získat rozlet a zkušenosti, vyzrát
v normálních církevních podmínkách. Jak silné muselo být charisma zakladatele,
když institut, který založil přes všechny tyto skutečnosti přežil? Jak svatý musel
být jeho nositel?
239
SPILLER, Charisma řeholního života, s. 677
63
„Občas se stává, že zakladatelé spolupracují s dalšími lidmi obdarovanými
tímtéž charismatem.“240 O spoluzakladatelce dr. Veselé platí tato slova v plném
slova smyslu. Bez ní by ztěží institut přežil dobu pronásledování. Byla to ona,
kdo nejvíce pochopil a přijal charisma zakladatele, kdo ho nesl dál a předával.
„Každý člen institutu dostává totéž charisma spolu s svým osobním povoláním.
Je to totéž charisma, jaké dostal zakladatel.“241
Dr. Veselá byla obdarována stejným charismatem jako dr. Skácel. Projevilo se
to v tom, že zanechala kariéry úspěšné lékařky proto, aby se mohla věnovat
novému společenství. I její život nesl v duchu nevšední lásky k Bohu, kterému
se snažila prokazovat milosrdenství v trpících bližních, jak to viděla u blažené
Zdislavy, středověké lékařky. Modlila se, trpěla a obětovala se pro církev a pro
institut. Měla dar duchovního mateřství, uměla sestry duchovně formovat, vést,
povzbuzovat a chránit a byla jimi jako matka ctěna a milována. Charisma
zakladatele pak věrně zachytila ve stanovách institutu, které sepsala.242
Oba zakladatelé byli tedy obdarováni nejen charismatem k zasvěcenému
životu zachováváním evangelijních rad, ale také charismatem sekulárních
institutů, které má dva základní prvky: povolání k laickému životu ve světě
a povolání k posvěcování světa.243
Specifickým rysem tohoto charismatu byla služba církvi v nepříznivých
pastoračních podmínkách a také její přednostní zaměření na české církevní
prostředí. Realizací tohoto konkrétního charismatu byla v počátcích institutu na
prvním místě služba a výchova laických katechetek a pastoračních pomocnic
kněžím, pak teprve ostatní formy vnějšího apoštolátu.
Vlivem nepříznivých společenských poměrů se institut musel vzdát těchto
primárních forem svého apoštolátu a nahradit je spíše apoštolátem charitativním
v individuální formě. Vnitřní rozměr charismatu, kterým je duch společenství
a věrnost evangelním závazkům, však institut nikdy neztratil, o čemž svědčí stálá
ochota starých a nemocných sester obětovat se za Církev, kněze a rodiny.
240
Tamtéž, s. 676.
Tamtéž, s. 679 - 680.
242
Blíže se jimi budeme zabývat v kapitole 5.4.2.
243
Srov. SPILLER, Charisma řeholního života, s. 683.
241
64
5 HISTORIE SEKULÁRNÍHO INSTITUTU DÍLO
BLAŽENÉ ZDISLAVY
Charisma řeholního života není jen jakási přirozená pobídka „z krve a vůle těla,“ ani
nevychází z mentality, která se přizpůsobuje tomuto světu…, nýbrž je plodem Ducha
svatého, který stále působí v církvi.244
Více než padesátileté dějiny tohoto institutu jsou důkazem toho, že Duch
svatý vzbuzuje v církvi stále nová charismata, aby mohla hlásat Kristovo
evangelium dalším generacím v měnících se kulturních a společenských
podmínkách.
Církevní život v poválečném Československu byl velmi oslaben odsunem
německého obyvatelstva zvláště v pohraničních oblastech. Dr. Skácel pro svou
velkou lásku k církvi hledal východisko z této situace. Inspiroval se při tom
u neúnavného apoštola svatého Dominika a u první české dominikánské
terciářky blahoslavené Zdislavy, která zanechala v duchovním dědictví českého
národa hlubokou a trvalou stopu.
Při svém vzdělání jistě znal život sekulárních institutů, které ve světě v první
polovině 20. století vznikaly,245 měl zkušenosti z činnosti Katolické akce,
pracoval dlouhá léta s laiky dominikánského řádu a uměl vždy získat a fascinovat
mládež pro Krista. Myšlenka, že nový sekulární institut ponese jméno paní
Zdislavy, nebyla náhodná, protože osobnost této světice dokonale reprezentovala
jeho představy o novodobé svatosti a ztělesňovala potřeby tehdejší doby. Navíc
světice žila v litoměřické diecézi, která byla nedostatkem kněží nejvíce
postižena. Čeští dominikáni viděli ve Zdislavě vzor pro apoštolát laiků ve
světě246 a doufali v její brzké svatořečení.
244
PAVEL VI. Evangelica testificatio. Apoštolská exhortace ze dne 29. 6. 1971, čl. 11. In: Zasvěcený
život, s. 177.
245
Například 4. srpna 1937 vznikl ve francouzském městě Marseilles pod vedením dominikána J. M.
Perrina sekulární institut Caritas Christi, aby daroval církvi laické ženy, které by vnášely svým
kontemplativním životem i apoštolskou činností odlesk Kristovy lásky do všech vrstev společnosti. Srov.
HINNEBUSCH, Dějiny Řádu kazatelů, s. 130 a Caritas Christi - povolání, cesta, společenství.
Informační leták. Depon. in: archiv autorky, Štědrákova Lhota.
246
Srov. SOUKUP, E. Blahoslavená Zdislava Berkovna vzor Katolické akce. Olomouc: Krystal OP,
1934, (edice Vítězové, roč.1, sv. 1).
65
Bůh sám připravil setkání dr. Skácela se ženami, které mohly jeho ideály
v praxi uskutečnit. Apoštolská konstituce Provida Mater Ecclesia papeže Pia
XII. roku 1947 byla dr. Skácelem přivítána s velkou radostí, protože ho utvrdila
v tom, že tuto novou formu zasvěceného života církev potřebuje a přijímá.
Dějiny Díla blažené Zdislavy můžeme rozdělit do tří období. První období
spadající do let 1946 - 1953 je obdobím vzniku a rozvoje činnosti. Pak následuje
období let 1953 - 1989, kdy činnost institutu přešla do ilegality, s krátkým
obdobím veřejného působení v letech 1968 – 1970. Období od roku 1989 do
současnosti je obdobím nového rozkvětu činnosti Díla, ale také obdobím krize,
lidských selhání a hledání vlastní identity a cesty, jak se má institut rozvíjet
v budoucnu.
5.1 Pohled na situaci církve v době vzniku Díla blažené Zdislavy
Před únorem 1948 se české katolické církvi téměř podařilo obnovit všechny
válkou narušené církevní struktury. Byli jmenováni noví biskupové, znovu byly
otevřeny teologické fakulty v Praze a Olomouci, začal znovu vycházet katolický
tisk.247 Jedním z rysů této obnovy byla nechuť k předválečnému politickému
katolicismu a důraz na větší účast laiků na církevním životě, což lze v době
nastupujícího ideologického boje pokoušejícího se o zničení křesťanství chápat
jako nový významný charismatický dar Ducha svatého. „Patrná byla i nechuť
k tradičnímu katolickému spolkaření. Spontánně se pociťovala potřeba vytvářet
uvnitř církve živá duchovní společenství.“248
Trvalou změnu v poválečných náboženských poměrech způsobil násilný
odsun německého obyvatelstva, z něhož 90 procent bylo katolíků. Poválečné
Československo přijalo bez váhání závěry Postupimské dohody249 o odsunu
247
Srov. STŘÍBRNÝ, J. Katolická církev v českých zemích v čase dvou totalit. In: LIBOR, J. (ed.). České
církevní dějiny ve druhé polovině 20. století. Sborník příspěvků ze sekce církevních dějin na VIII. sjezdu
českých historiků v Hradci Králové ve dnech 10. – 12. září 1999. Brno: Centrum pro studium demokracie
a kultury, 2000, s. 78 – 115.
248
VAŠKO, V. Neumlčená. Kronika katolické církve v Československu po Druhé světové válce I. 1. vyd.
Praha: Zvon, 1990, s. 202.
249
V Postupimi se ve dnech 27. 7. až 2. 8. 1945 sešli zástupci vítězných mocností, aby se dohodli na
poválečném uspořádání Evropy.
66
občanů německé národnosti. Bez souhlasu příslušných církevních autorit museli
kněží německé národnosti, i když neměli s nacisty nic společného, opustit fary.
Někteří odešli také proto, že chtěli sdílet osud svých farníků. Opuštěné fary
zůstaly po delší čas neobsazeny, protože českých kněží bylo nedostatek.250 Tímto
neblahým stavem byla nejvíce postižena litoměřická diecéze:
V roce 1947 poskytovala rozsáhlá litoměřická diecéze téměř beznadějný obraz. Místo
804 duchovních (počet z roku 1938) zde nyní žilo jen 107 českých a 100 německých
kněží…počet věřících byl velmi nízký( jen asi 20% z celkového počtu obyvatel).251
Když se v roce 1947 stal novým litoměřickým biskupem Štěpán Trochta
(1905 – 1974), hledal východisko z této svízelné pastorační situace. V archivu
biskupství se zachovaly dopisy, v nichž se obrací na biskupa brněnského Karla
Skoupého i na olomouckého arcibiskupa Josefa Matochu s naléhavou žádostí o
výpomoc nejméně padesáti kněží, aby uspokojily potřeby věřících, kteří se
přistěhovali do pohraničí po odsunutí německého obyvatelstva a přišli pracovat
do průmyslových podniků.252
Církev se v této pastorační nouzi hledala pomoc u laiků. Od roku 1946 byly
pořádány v Praze a Olomouci kursy pro laické katechetky. Sestry Apoštolátu III.
řádu svatého Františka,253 lidově zvané po svém zakladateli „urbanky“,
uspořádaly v Praze kursy pro farní sestry pro pohraniční farnosti, stejně jako dr.
Skácel se zdislávkami. Těmito novými charismatickými pastoračními metodami
se církev vedená Duchem svatým připravovala na následující období velkého
pronásledování.
Převzetím moci komunistickou stranou v únoru roku 1948 se církev dostala
do role úhlavního nepřítele společnosti. To se projevilo v průběžném omezování
jejích práv a možností veřejného působení nejen cestou administrativní zákazem katolického tisku a činnosti spolků, ale také zatýkáním a vězněním
biskupů, kněží i laiků. Cílem proticírkevní strategie bylo za pomoci
250
Srov. VAŠKO, Neumlčená I, s. 228.
MACEK, J. Biskupství litoměřické. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2005, s. 134.
252
Srov. TROCHTA, Š. Dopis arcibiskupovi olomouckému dr. Josefu Matochovi a dopis státnímu
zmocněnci biskupské konsistoře Jaroslavu Zemanovi z 21. 11. 1950. Oba depon. in: Archiv diecéze
Litoměřice sv. C 4 II/43.
253
V roce 1937 ho založil pražský františkán PhDr. Josef Jan Evangelista Urban. Jeho cílem byl laický
apoštolát ve světě, náboženská výuka, služba na farách a charitativní činnost. Srov. VAŠKO, Neumlčená
I, s. 226.
251
67
kolaborujících kněží církev plně podřídit státu, vytlačit ji z veřejného života,
izolovat biskupy a kněze od Vatikánu a donutit je k uznání legitimity režimu.254
V roce 1950 se nenávist režimu obrátila proti řeholím. Pronásledování začalo
vykonstruovanými procesy s představenými mužských řádů. Na něj navázala v
roce 1950 akce „K“, kdy v noci během několika dní byly přepadeny mužské
kláštery a řeholníci byli odvlečeni do internačních táborů. Na tuto akci navázala
akce „VŽK“ (vyklizení ženských klášterů), kdy postupně od srpna do října bylo
zlikvidováno 720 ženských klášterů a řeholnice byly násilně převezeny do
internačních středisek.255 Sestry, které vykonávaly zdravotní, ošetřovatelskou
nebo charitativní službu, mohly ve své činnosti s mnoha omezeními a pod
neustálým dozorem státních zmocněnců pokračovat.
Všechny řeholní společnosti nesměly přijímat dorost. Po částečném uvolnění
politických poměrů v šedesátých letech začaly téměř všechny instituty
zasvěceného života přijímat dorost tajně. Vznikaly nové malé komunity
řeholníků a řeholnic v civilu, které bydlely v bytech a tajně se scházely k formaci
a ke studiu se svými představenými. Tak mohl zasvěcený život v naší vlasti
přežít kruté pronásledování, udržet kontinuitu a znovu obnovit svou činnost po
listopadu 1989.
Tyto události uvádíme proto, že se plně odrazily i v životě a činnosti Díla
bažené Zdislavy. Vývoj ukázal, že jeho zakladatel dr. Skácel měl prorockého
ducha, když zakládal malé komunity sester, které bez vnějšího znamení
řeholního hábitu žily svůj zasvěcený život uprostřed lidí tohoto světa, kam měly
přinášet světlo evangelia.
5.2 Založení Díla blažené Zdislavy a jeho činnost v letech 1946 – 1953
Vznik sekulárního institutu Dílo blažené Zdislavy nebyla záležitost
okamžitého nápadu tehdy již dvaašedesátiletého zakladatele, ale logickým
vyústěním jeho celoživotního duchovního zaměření a výsledkem jeho bohatých
254
255
Srov. STŘÍBRNÝ, Katolická církev, s. 83.
Srov. VAŠKO, Neumlčená II, s. 150 a 191.
68
zkušeností. Boží prozřetelnost ho vedla takovými okolnostmi života, v nichž
mohlo dozrát jeho zvláštní charisma, které Bůh viditelně použil v dané době
a situaci, v níž se církev nacházela.
Myšlenkou založit společenství zasvěcených žen žijících ve světě, které by
sloužily tam, kde je církev nejvíce potřebuje, se dr. Skácel zabýval již na konci
třicátých let za svého působení v plzeňském klášteře.256 Jistě také znal podobné
snahy františkána PhDr. Josefa Jana Evangelisty Urbana (1901 - 1991),257
který podobně zaměřené společenství sester založil již v roce 1937. Pro své
snahy našel dr. Skácel podporu u svých řeholních představených, zejména
provinciála Tomáše Dittla (zemřel v roce 1947) a později Ambrože Svatoše
(1913 - 2007), kteří mu umožnili žít mimo klášterní komunitu a cele se věnovat
duchovnímu vedení sester a činnosti v katechetických kursech. Pražské
arcibiskupství dalo dr. Skácelovi k dispozici pro kursy farní budovy v Hradci
u Stoda a později v Holýšově. Nově jmenovaný pražský arcibiskup ThDr. Josef
Beran (1888 – 1969) z Plzně pocházel, znal dobře tamější církevní prostředí
a nové pastorační snahy dr.Skácela chápal a osobně je velmi podporoval.
Ztěží dnes můžeme poznat, kolik organizačních starostí, korespondence se
státními i církevními úřady a
kolik problémů musel dr. Skácel se svými
spolupracovnicemi překonat, aby mohlo Dílo blažené Zdislavy zahájit oficiálně
svou činnost a úspěšně v ní pokračovat. Kolik úsilí musel podstoupit, aby našel
vhodné budovy, materiální zabezpečení pro sestry i účastnice kursů a také
vhodné vyučující, kteří by byli ochotni věnovat zdarma své schopnosti a svůj
volný čas, protože platit stálé zaměstnance si nemohl v té době finančně dovolit.
Do budování Díla zapojil proto také některé své příbuzné, zejména neteř Olgu
Sloukovou (Ovečkovou) a později i již výše jmenovaného prasynovce Karla
Bečičku.
Aktivity dr. Skácela měly velký ohlas mezi mladými dívkami, kursy v Hradci
u Stoda, Holýšově a v Litoměřicích prošlo za toto období více než 300
256
Srov. SOFRONKOVÁ, Vzpomínky a NOVÁKOVÁ, Dopis autorce. S jejím otcem Václavem Šlajsem
dr. Skácel o svém úmyslu založit institut v té době často diskutoval.
257
Podle ústního svědectví s. Marie Františky Miksové dr. Skácel Urbana osobně znal a často o něm a o
jeho společenství před sestrami mluvil.
69
posluchaček. Některé z nich se staly postupem času sestrami Díla, jiné založily
rodiny, ale všechny žily po celý život z duchovního bohatství, které načerpaly
v mládí v těchto kursech, což dokazují jejich vzpomínky, které byly použity
v naší práci.
5.2.l Blažená Zdislava jako ochránkyně Díla a vzor k následování
Čeští dominikáni po staletí usilovali o to, aby Zdislava z Lemberka, první
česká dominikánská terciářka ze 13. století, byla prohlášena za blahoslavenou.
Došlo k tomu dva roky po obnově samostatné české dominikánské provincie
28. srpna 1907 papežem Piem X.
Bůh Zdislavu nepřivedl k dokonalosti v klášterní samotě, ale uprostřed
rodinného a společenského života. Dovedla skloubit svou bohatou sociální
a charitativní činnost a péči o rodinu a poddané s hlubokým duchovním životem.
Toto její zvláštní charisma ožilo v církvi na konci 20. let, kdy se církev snažila
přivést k víře pomocí laických apoštolů sdružených v Katolické akci společenské
třídy, které se jí vzdálily.258
Čeští dominikáni té doby pochopili, že Zdislavin život je ztělesněním těchto
snah a snažili se ji představit jako vzor laického apoštolátu:
Svatý Otec Pius XI. ve všech svých projevech o apoštolátu laiků, čili Katolické akci,
neustává zdůrazňovati, že toto dílo není vynález nové doby, že je dílem tak starým jako
křesťanství samo. Blahoslavená Zdislava je jedinečný vzor této práce pro nás a u nás.259
Spojením hluboké kontemplace a činnosti Zdislava oslovila také poválečného
provinciála dr. Ambrože Svatoše, který se po celý život snažil o její svatořečení.
„Zdislava vynikala především ctností víry, kterou se ustavičně nořila v modlitbě
v Boha, a ctností lásky, kterou bez ustání pečovala o bližní.“260
Po celý život se snažil dr. Svatoš objevit a popsat hluboký duchovní život
lemberské Paní. Na prvním místě to byla veliká láska jejího srdce k Bohu,
k rodině a k lidem, která se projevovala skutky. Lásku k církvi vyjádřila
258
Srov. pozn. 38 v kap. 2.1.
SOUKUP, Blahoslavená Zdislava, 5 – 6.
226
SVATOŠ, A. Blahoslavená Zdislava. Olomouc: Krystal OP, 1948, s. 169.
225
70
postavením kostela a dvou klášterů, lásku k chudým hojnými almužnami. Měla
velký soucit s nemocnými, které osobně navštěvovala, léčila a postavila pro ně
špitál.261 Celý Zdislavin život provázela také kajícnost, modlitba a apoštolát.
Příchodem dominikánů do Jablonného počal se vzmáhat tamější náboženský život.
Horlivá paní Zdislava tomuto vzrůstu napomáhala všemi silami ve svém osobním
apoštolátě. Že na její panství byli povoláni apoštolové, to předpokládá u ní samé velký
zájem o apoštolát.Hradní paní Zdislava…nebyla uzavřena ve svých komnatách…,
nedostupná prostým lidem, byla známa všem a sama byla dobře obeznámena se všemi
starostmi a bolestmi vůkolního lidu.Cele náležela lidu, mezi nimiž se ustavičně
pohybovala a tak mohla na něj působiti i duchovně. 262
Dr. Skácel jako dominikán dobře znal nevšední ctnosti paní Zdislavy. Podle
svědectví sester strávil ještě před založením institutu mnoho hodin v Jablonném
u jejího hrobu, aby tam hledal inspiraci a vyprosil požehnání pro své záměry.263
Paní Zdislavu zvolil za ochránkyni společenství zejména proto, že pocházela
z litoměřické diecéze, žila jako laička ve světě, pomáhala kněžím a konala
rozsáhlou charitativní činnost.
Název nového společenství měl vyjadřovat jeho podstatu a zaměření. Výraz
„dílo“ byl převzat z terminologie používané v Katolické akci, podle níž měli
laici svou prací, modlitbou a příkladem uskutečňovat Kristovo vykupitelské dílo
uprostřed světa. Zakladatel sestrám často opakoval vůdčí myšlenku, která měla
nést spiritualitu nového společenství: „Protože do klášterů vnikl duch světa,
musíte vy vnést do světa ducha evangelia.“
264
Výraz „blažená“ byl v názvu
použit proto, že zakladatel předpokládal brzké svatořečení Paní Zdislavy
a nechtěl, aby sestry pak musely název institutu měnit. Vysvětloval, že Zdislava
bude vždy blažená, ať už je blahoslavená nebo bude svatá. Denně se také sestry
za její svatořečení modlily zvláštní modlitbu :
Nejsvětější a úcty nejhodnější Trojice: Otče, Synu a Duchu svatý! Klaníme se ti, chválíme
tě a vzdáváme ti díky za všechny dary a milosti, kterými jsi obdařil svou věrnou služebnici
blaženou Zdislavu. Vynikala zvláště nadpřirozenou ctností lásky k trpícím a horlivostí
v zachraňování duší pro tebe. Ukaž na ní, prosíme, svou moudrost a milosrdenství tím, že
nám dopřeješ její brzké svatořečení, za něž tě vroucně prosíme, pro Krista našeho
Pána.265
261
Tamtéž, s. 101.
263
Srov. Stanovy sekulárního institutu Dílo blažené Zdislavy. Litoměřice, nedatovaný samizdat , s. 1.
Depon. in: archiv autorky, Štědrákova Lhota.
264
Tamtéž.
265
Denní modlitby Díla blažené Zdislavy. Samizdat. Depon. in: archiv autorky, Štědrákova Lhota.
262
71
5.2.2 Dominikánská spiritualita jako základ apoštolátu Díla blažené
Zdislavy
Dominikánská spiritualita nově založeného institutu byla dána příslušností
jeho zakladatele k dominikánskému řádu. První sestry byly přijaty nejdříve do
Třetího řádu svatého Dominika a žily jeho spiritualitu a až po nějakém čase byly
formulovány specifické rysy spirituality nového společenství.
Svatý Dominik spojil ve svém řádu život kontemplativní, který se pokojně obírá Bohem
v modlitbě a studiu, s životem činným, který se věnuje bližnímu, aby ho osvobodil od
věčné smrti a získal mu nebeskou slávu.266
Tento rys dominikánské spirituality ve vrcholné míře uskutečnila následováním
svatého Dominika blažená Zdislava, která žila uprostřed světa hlubokým
duchovním životem a s láskou pečovala o své bližní. Byla vzorem, podle něhož
měly sestry plnit své poslání: posvěcovat sebe i druhé.
Dominikánská spiritualita je nesena několika základními prvky. Na prvním
místě je to hlásání Kristova evangelia pomocí kázání, které pramení z liturgie
a modlitby. Zdrojem modlitby je studium Písma a láska k pravdě. To vše je úzce
spjato s životem ve společenství.267 K tomu přistupuje ještě „chudoba ducha,
nadřazenost pravdy a kontemplace, která se odráží v aktivní službě.“268 Všechny
tyto rysy se objevují určité míře také ve Díle blažené Zdislavy.
Stanovy z roku 1990 se odvolávají hned v úvodu na známou větu svatého
Dominika: „Budu opravdu údem Kristovým až v den, kdy se zasvětím zcela,
všemi svými silami získávání duší, jako se Pán Ježíš, Spasitel všech lidí, obětoval
zcela za jejich spásu.“269 Hlavním posláním sester bylo nést Krista radostně do
světa, vnášet do světa ducha evangelia novými způsoby odpovídající době. Jejich
kázáním měl být především svědectví jejich života, které pramenilo z hluboké
modlitby a denního naslouchání Božímu slovu.
266
CORMIER, H. M. Náležet Bohu. 1. vyd. Praha: Krystal OP, 2008, s. 89.
Srov. WOODS, R. Mystika a proroctví. Dominikánská tradice. 1. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské
nakladatelství, 2005, s. 26 – 27.
268
Tamtéž, s. 29.
269
Stanovy, s. 1. Větu zaznamenal Dominikův nástupce a první životopisec blahoslavený Jordán Saský
v díle Libellus, č. 13.
267
72
Také další znaky institutu: láska, jednota, pokora, radostnost a sebezápor,
které zakladatel dr. Skácel obzvláště zdůrazňoval, bychom mohli najít v životě
svatého Dominika:
Bylo příjemné se s ním setkat, protože každý měl pocit, že je přijímán s láskou…Láska
byla tajemstvím jeho života….Miloval Boha a lidi čistým srdcem…Na jeho tváři stále
zářila radost…Touto radostí získával snadno lásku, bez potíží si získal náklonnost všech.
Všechno očekával od Boha, nic sám od sebe...To, co vykonal…nepovažoval za svoji dílo,
ale za dílo Boží…Žil prostě, skromně a bez nároku na hmotné věci...Dokázal ovládat svůj
jazyk, trpělivě snášel utrpení a zkoušky, při tom zůstával radostný a klidný. Uměl snášet
slabosti a hříchy jiných. 270
5.2.3 Počátky Díla blažené Zdislavy v Hradci u Stoda a v Holýšově
Počátky sekulárního institutu Dílo blažené Zdislavy sahají do roku 1945, kdy
byl dr. Bernardinem Skácelem, MUDr. Marií Veselou a sestrou Kongregace
šedých sester III. řádu svatého Františka Marií Pavlou Pasekovou založen
v Třebíči spolek Zdislava jako odbočka Společnosti Tomáše Akvinského, která
měla podle stanov právo pořádat katolické náboženské kursy. Stanovy tohoto
spolku byly schváleny Zemským národním výborem v Brně 10. září 1945 a také
Kapitulní konsistoří v Praze dne 30. dubna 1946.271
Z
těchto
stanov napsaných dr. Skácelem
se
dovídáme, že to byl
charitativní spolek pro výchovu sociálních pracovnic. Jeho sídlo bylo v Třebíči,
kde působila dr. Veselá, ale činnost spolku se vztahovala na území celé
republiky. Tím byl dán základ pro to, aby nově vznikající společenství bylo
uznáno státními úřady. Účelem spolku byla
1 .výchova dobrovolných pomocnic charitativních, které by mohly vykonávat charitativní
úkoly jako farní hospodyně a pomocnice ve farní duchovní správě, 2. péče o chudé
nemocné, kteří potřebují lékařského ošetření a nemocniční léčby, 3. péče o siroty a děti
z rozvrácených rodin potřebující ústavní péče, 4. péče o staré a neduživé starce
a stařeny.272
Když se po jednáních s arcibiskupstvím pražským podařilo pro spolek získat
opuštěnou faru v Hradci u Stoda nedaleko Plzně, přestěhovala se dr. Veselá,
Marie Paseková a dr. Skácel tam.
270
Srov. LOHRUM, M. Dominik. 1. vyd. Praha: Krystal OP, 1999, s. 69 – 73.
Srov. Stanovy spolku Zdislava. Strojopis. Depon. in: archiv Díla blažené Zdislavy, Moravec.
272
Tamtéž.
271
73
Dnem vzniku Díla blažené Zdislavy je 15. leden 1946, kdy MUDr. Marie
Veselá, která přijala řeholní jméno Zdislava, složila do rukou zakladatele
v chrámu sv. Jiří v Hradci u Stoda doživotní sliby, a byla jím později ustanovena
doživotně představenou. Společně s ní složila sliby také první sestra Díla blažené
Zdislavy Marie Pavla Paseková, která po svém uzdravení ze smrtelné nemoci
odešla se souhlasem svých představených ze své původní kongregace, aby
pomáhala dr. Veselé při zakládání nového institutu.
Dílo blažené Zdislavy zahájilo v Hradci svou činnost na svátek svatého
Josefa, 19. března 1946. Pořádání katechetických kursů bylo schváleno pražským
arcibiskupstvím dne 22. července 1946, biskupstvím litoměřickým 23. října 1946
a Okresním národním výborem ve Stříbře 17. září 1946.273 První tříměsíční kurs
byl zahájen 1. května 1946 a ukončen 31. července 1946. Zúčastnilo se ho tehdy
7 katechetek a 3 farní hospodyně.
Další osmiměsíční kurs probíhal ve dnech 30. září 1946 až 30. května 1947.
Zúčastnilo se ho již 26 mladých žen a dívek, které chtěl poslat dr. Skácel nejen
do pražské, ale i litoměřické diecéze. Tento kurs absolvovala také pozdější sestra
Díla Marie Přibyslava Martincová (nar. 1925).274
Už v červenci roku 1946, krátce po založení Díla blažené Zdislavy, nabízel
dr. Skácel v dopise konsistoři litoměřické diecézi výpomoc laických katechetek,
což bylo vděčně přijato.275 Proto se objevila již v únoru roku 1946 v tehdejších
náboženských týdenících Neděle a Rozsévač výzva, kterou uvádíme pro její
autentičnost v plném znění:
Katolickým dívkám a ženám! Litoměřická diecese má katastrofální nedostatek kněží
a učitelů náboženství. Proto obsadí některé osiřelé farnosti učitelkami náboženství, které
budou mimo jiné vésti též farní agendu. Kurs pro výchovu těchto pracovnic trvá tři až
osm měsíců podle předběžného vzdělání a schopnosti kandidátek. Měsíční plat obnáší
700 Kč buď na hotovosti nebo v naturáliích. Chudším může býti snížen, když se zaváží, že
budou nedoplatky splácet později ze svého služného. Přihlášky do 15. září přijímá Ústav
Zdislava v Hradci u Stoda ( u Plzně). Kurs začíná 1. října.276
273
Údaje získány z vysvědčení ze dne 29. 5. 1948 pro absolventku kursu Miloslavu Bernáškovou.
Depon. in: archiv autorky, Štědrákova Lhota. Srov. příloha č. 4, s. 119.
274
Srov. MARTINCOVÁ, M. P. Vzpomínky z roku 2008. Depon. tamtéž.
275
Srov. GENERÁLNÍ VIKÁŘ LITOMĚŘICKÝ. Dopis dr. Skácelovi z 22. 7. 1946. Depon. in: Archiv
diecéze Litoměřice sv. C 2, 5/238 a WEBER, A. A. Dopis dr. Skácelovi z 6. 8. 1946. Depon. tamtéž, sv.
C 2, 5/239.
276
SKÁCEL, Dopis „Nejdůstojnější biskupské konsistoři“.
74
V kursech se vyučovaly tyto předměty: učení víry, Katolická akce, liturgika
a úprava kostela, katechetika, asketika, duchovní správa a farní agenda, činnost
sociální a charitativní, spolková práce mezi mládeží, zdravověda, společenské
chování, čeština, matematika a vlastivěda.277
Duchovně zaměřené předměty přednášel sám dr. Skácel, plzeňský profesor
a dominikánský terciář Václav Šlajs učil přes víkendy předměty humanitní
(češtinu, dějepis, dějiny umění a hudbu), dr. Veselá zdravovědu, sestře Marii
Pavle Pasekové byla svěřena duchovní formace sester i katechetek. Pedagogické
disciplíny vyučovala neteř dr. Skácela Olga Slouková (Ovečková), která se také
starala o administrativní stránku ústavu. Občas při výuce vypomáhali také další
kněží: Karel Flossman z Českých Budějovic, dominikáni dr. Prokop Švach,
Karel Chlad a Josef Fojtů278 a plzeňský vikář Josef Resl. 279
Když po výzvách v katolickém tisku vzrostl počet zájemkyň o katechetické
kursy, podařilo se dr. Skácelovi ke dni 19. března 1947 získat ještě opuštěnou
faru v Holýšově. Současně tak mohly probíhat ve stejném termínu (od 30. 9.
1947 do 30. 5. 1948) dva katechetické kursy celkem asi pro 80 posluchaček.
Starší dívky bydlely na faře v Hradci, mladší byly přijaty do kursu v Holýšově,
kam se přestěhovalo z Hradce i vedení kursu.
Život na faře byl pestrý, podřízený pevnému dennímu řádu. Každý den se
konaly společné ranní, polední a večerní modlitby, účast na mši svaté byla
samozřejmostí. Kromě absolvování výuky se děvčata střídala v konání všech
domácích prací: vařily, uklízely, nakupovaly, zvonily v kostele, účastnily se
úklidu a výzdoby kostela, ministrovaly. Aktivně se také zapojovaly do života
farnosti - chodily na všechny křty, svatby, pohřby, upravovaly hřbitov. Pro
veřejnost pořádaly účastnice kursů divadelní představení, pro děti hrály na faře
loutkové divadlo, organizovaly mikulášskou nadílku.280
Činnost Díla se v jeho počátcích velmi slibně rozvíjela. Je zajímavé, že kursy,
které trvaly poměrně velmi krátkou dobu, oslovily tolik mladých dívek
277
Srov. Vysvědčení Miloslavy Bernáškové.
Srov. SOFRONKOVÁ, Dopis.
279
Srov. MARTINCOVÁ, Vzpomínky.
280
Srov. WEINIGEROVÁ, Dopis.
278
75
a duchovně je ovlivnily na celý život. I v tom s je třeba spatřovat pomoc a účast
Ducha svatého a také mimořádné duchovní kvality obou zakladatelů.
5.2.4 Přesídlení do litoměřické diecéze v roce 1948
V březnu roku 1948 otiskl časopis Růže dominikánská informaci, že
„v lednu nás zde v Litoměřicích navštívil P. dr. Bernardin Skácel O. P. se svými
spolupracovnicemi z Holýšova. Je naděje, že se celá jeho škola pro vzdělávání
laických
katechetek
a
farních
pracovnic
přestěhuje
do
Litoměřic.“281
Listopadové číslo už radostně konstatuje, že „ústav Zdislava pro vychovávání
laických
katechetek
je od
tohoto školního roku v Litoměřicích. Vede ho
P. Bernardin Skácel. Ve vyučování mu bude pomáhat P. Prokop Švach.“282
Na pozvání litoměřického biskup Štěpána Trochty sestry během prázdnin
roku 1948 přestěhovaly oba ústavy ze Stoda a Holýšova do Litoměřic, kde jim
byl dán k dispozici dům po odsunutých německých sestrách v Michalově ulici
číslo 15 zvaný „Marianum“, v němž krátce po válce bydleli bohoslovci
obnoveného kněžského semináře. Vznikl tak „Diecézní pedagogicko katechetický ústav Zdislava“, který se stal také mateřincem postupně se
rozrůstající komunity sester. Jeho hlavní účel a poslání v pamětní knize biskup
Štěpán Trochta shrnul těmito slovy:
Přál bych si, aby ústav „Zdislava“ byl netoliko školou učitelek náboženství, nýbrž
opravdovým ohniskem přípravy laických katechetických apoštolů, nadšených pomocníků
kněží a střediskem katechetického studia a hnutí v diecézi. Modlím se, aby Bůh jeho
činnosti požehnal a sám jí také ze srdce žehnám. 283
5.2.4.1 Duchovní formace nových sester
Aby mohlo mladé společenství zvládnout všechny apoštolské úkoly, kterých
nebylo málo, bylo třeba se postarat o získání dorostu. Oba zakladatelé ho hledali
mezi absolventkami kursů, z nichž těm, kteří toužili po zasvěceném životě,
nabídli možnost vstupu a duchovní formaci.
281
Růže dominikánská. 1948, roč. 57, č. 3, s. 33.
Tamtéž, č. 9, s. 132.
283
Pozdrav ze „Zdislavy“. Strojopis letáčku z prosince 1948. Depon. in: Archiv České dominikánské
provincie Praha, sign. A 11/1, kart. 7.
282
76
V domě na Michalské ulici byl otevřen první noviciát, složený z dnes již
zemřelých sester Anny Olgy Nové (zemřela r. 1998) a Milady Bernadetty
Jůzové (zemřela r. 1996). Z dosud žijících sester byla přijata do Díla absolventka
kursu v Holýšově Marie Františka Miksová (nar.1932) a Marie Terezie
Legnerová (nar. 1928), absolventka kursu v Litoměřicích. Obě sestry se znaly od
dětství, protože pocházely z jedné farnosti. Počátky svého zasvěceného života
popsaly ve svých vzpomínkách. Sestra Marie Františka Miksová napsala:
Do naší farnosti se dostaly letáčky o katechetických kursech pořádaných v Holýšově.
Kněz naší farnosti vyzval dívky, které by chtěly učit náboženství, aby se přihlásily. Kněz
přímo vyzval mého tatínka, aby mě tam poslal. Zabalili mi peřiny a odvezli mě do
Holýšova. Bylo mě tehdy patnáct let. V kursu jsme dostaly za úkol vysvětlit, jak rozumíme
podobenství skrytý poklad v poli. Vzpomínám si, jak jsem pořád dokola četla tento úryvek
evangelia a snažila se ho pochopit, ale vůbec mi to nešlo. Čím víc jsem ho však četla, tím
více mě to naplňovalo radostí. Konečně jsem pochopila, co je ten poklad v poli: víra,
Pán Ježíš a to, že jsem se dostala tam, kde se o Pánu Ježíši budu učit. Když kurs skončil,
bylo to 30. května 1948, poslali mě domů, protože po únorových událostech nebylo jasné,
co s námi bude. O prázdninách jsem dostala zprávu, že pokud chci u sester pokračovat,
mohu přijet do Litoměřic. Bydlela jsem společně s ostatními děvčaty, které chtěly ve
Zdislavě zůstat. Dr. Skácel i paní doktorka se pečlivě věnovali naší duchovní formaci.
Řídili se při tom stanovami, které ústně schválil pan biskup Trochta.V kapli Mariana
jsme skládaly první sliby na jeden rok. Pomáhaly jsme při zabezpečování kursů, chodily
uklízet kostely, katedrálu a na biskupství, kde měl pan biskup svoji starou maminku.
Sekretáři pana biskupa P. Šmídovi vděčím za to, že jsem ve Zdislavě zůstala. Pořád jsem
se nemohla rozhodnout. 284
Sestra Marie Terezie Legnerová (nar. 1928) se zúčastnila katechetického
kursu v Litoměřicích. Také ona se rozhodla tam zůstat jako sestra.
Dr. Skácel nám ke konci kursu řekl, zda bychom některá nechtěly zůstat jako sestry Díla
blažené Zdislavy a přihlásit se jako kandidátky. Tak jsem se s ním poradila o všem, co je
k tomu potřeba a hodně jsem se modlila k Duchu svatému a k Panně Marii, abych
poznala vůli Boží. A Panna Maria mě vyslyšela. Ještě jsem na tři týdny jela domů
a oznámila to svým rodičům. Otec byl rád, že aspoň jedno ze svých dětí mohl darovat
Bohu. Maminka s tím také souhlasila. Oba mi slíbili, že se za mě budou modlit, abych v té
službě Pánu Bohu vytrvala. Formaci jsem prožívala v Litoměřicích spolu s ostatními
sestrami, které již měly sliby. Bylo to pěkné, že jsme mohly být pospolu a společně se
modlit rozjímat.285
Společenství se již tehdy řídilo pokusnými stanovami, které byly ústně
schváleny litoměřickým biskupem Trochtou.286 Byly původně určeny pro
komunitu sester, které měly působit v Jablonném v Podještědí u hrobu Paní
284
LEGNEROVÁ, Vzpomínky.
286
SKÁCEL, J. B. Stanovy Díla blažené Zdislavy. Strojopis. Depon. in: Archiv České dominikánské
provincie, Praha, sign. A 11/1, kart. 7.
285
77
Zdislavy, ale žila podle nich také litoměřická komunita. Staly základem pro
oficiální stanovy, které vypracovala dr. Veselá v pozdější době. První hlava
obsahuje popis podstaty a účelu institutu. Druhá je věnována členkám Díla.
V úvodu vypočítává požadavky k přijetí:
Členkou se může státi katolická dívka nebo vdova, která je starší devatenácti let, je
sestrou třetího řádu sv. Dominika a dle úsudku představenstva má patřičné duševní
a tělesné schopnosti, aby mohla zastávati úkoly, které jí budou svěřeny.287
Institut se dělil na sestry ústavní a sestry spolupracovnice. Ústavní sestra měla
projít dvouletou kandidaturou ve společenství. Sestry spolupracovnice působit
pod vedením díla ve farnostech. I ony se musely přislíbit, že vytrvají ve službě
pod vedením Díla alespoň dva roky. Třetí hlava popisuje oděv sester:
Sestry ústavní nosí při mimořádných příležitostech bílý hábit přepásaný řemenem, bílý
škapulíř, bílý závoj a křížek na prsou. V ústavu nosí pracovní plášť, na pravé straně
prsou odznak Díla. Mimo ústav civilní šaty z odznakem. Sestry spolupracovnice nosí vždy
odznak, jinak civilní šaty.288
Čtvrtá a pátá hlava stanov jsou věnovány organizaci a řízení institutu. Pro
poznání průběhu počáteční duchovní formace sester je důležitým pramenem
kniha zvyklostí, která je součástí těchto prvních stanov. Zachovaly se jen dvě
části – nazvané denní pořad a cvičení náboženská. Jako důležitý dokument pro
poznání počáteční spirituality institutu ji uvádíme v doslovném znění:
Denní pořad: Vstává se o šesté hodině ráno.V 6,30 ranní rozjímání, po něm ranní
pobožnost a mše svatá. Ve 13 hodin hodinky a odpolední pobožnost, v 19 hodin svátostné
požehnání a večerní pobožnost. Cvičení náboženská: 1. Hodinky mariánské: v neděli
matutinum a laudy, v pondělí prima, v úterý tercie, ve středu sexta, ve čtvrtek nona,
v pátek nešpory, v sobotu doplněk. 2. Denně svatý růženec před požehnáním v kapli.
3. V noci před prvním pátkem smírná hodina. 4. V první pátek adorační hodina
k Božskému Srdci Páně. 5. První sobota po prvním pátku: pobožnost k Srdci Panny
Marie. 6. Každou neděli od 7 do 8 adorační pobožnost. 7. V týdnu, do něhož připadne
první pátek, místo hodinek mariánských hodinky k blahoslavené Zdislavě. 8.V týdnu, do
něhož připadne prví pátek: v pondělí pobožnost k bl. Zdislavě, v úterý pobožnost ke
svatému Dominiku, ve středu pobožnost ku sv. Josefu. 9. Novény před svátky Panny
Marie, sv. Dominika, sv. Josefa, bl. Zdislavy a před Hody Božími. 10. Odpolední
pobožnost: hodinky, litanie ke sv. Dominiku, adorace. 11. Mše svatá liturgická třikrát
týdně. 12. Jednou měsíčně rekolekce, jedou ročně exercicie. 13. U hrobu bl. Zdislavy
denně po večerní pobožnosti píseň k bl. Zdislavě. 14. V neděli a ve svátek účast na dvou
mších svatých.15. Jednou týdně přednáška z asketiky, jednou za 14 dní přednáška o životě
sester.289
287
Tamtéž.
Tamtéž.
289
Tamtéž.
288
78
Sestra Františka Miksová si uchovala na život v noviciátu živé vzpomínky.
Dr. Skácel často mladým sestrám říkal:
Vy se musíte snažit dokonalým křesťanským životem žít v tomto světě. Snaž se
myslet na Pána Ježíše přítomného v Eucharistii. Představuj si velkou nebo malou
hostii a klaněj se jí. Nikomu neříkejte, že máte sliby. Svým životem ukažte lidem,
že je možné žít ve světě jako dokonalý křesťan. Do klášterů vnikl duch světa, vy
musíte vnést do světa Ducha vašich slibů. Svatou Zdislavu nám dával za vzor.
Uvažovalo se svěřit sekulární institut také svaté Anežce, ale byla zvolena
Zdislava, protože žila v litoměřické diecézi. Šlo mu hlavně o to, aby se sestry měly
rády. Když měly mezi sebou problémy, zakázal jim jít ke svatému přijímání. Dovedl přede
všemi sestry cvičit v pokoře. Když se některá hájila, řekl: „Kdybys byla pokorná, budeš
mlčet.“ Když je někdo ve službě obvinil nespravedlivě, říkával: „Hlavně, aby to nebyla
pravda, že jsi jednala nekřesťansky. Jinak si z toho nic nedělej, ale raduj se z toho.“
Projevoval se jako přísný, ale šlo mu o dobro a sestry věděly, že je má rád. Při rekreaci
sestrám vyprávěl o letorách, měly každá poznat sebe. K poučování rád používal vtipy,
příběhy a situace z praktického života. Sestra Marie Františka si dodnes zapamatovala
rady, které jim dával do života: „Dělej, co můžeš a co nemůžeš, modli se o to, a Pán Bůh
ti to dá. Kdo chce jen to, co chce Pán Bůh a proto, že to chce a jak to chce, ten není nikdy
smutný. Všechno, co se děje, děje se z vůle Boží nebo z dopuštění Božího.290
Zvláštním znakem nového společenství měla být podle zakladatelových slov
pokora a láska, radostnost a jednota v sesterském společenství po vzoru
Nazaretské rodiny. K těmto ctnostem ještě přidával nutnost sebezáporu, bez
něhož by se život podle výše jmenovaných ctnosti nedal uskutečnit.291
5.2.4.2 Schválení Díla blažené Zdislavy církevními úřady
V samých počátcích bylo Dílo blažené Zdislavy jako světský institut
zasvěceného života neoficiálně schválen arcibiskupstvím pražským. Když se
sestry přestěhovaly do Litoměřic, právně podléhaly biskupu litoměřickému
dr. Štěpánu Trochtovi. Ten nově vzniklé společenství velmi osobně podporoval
a usiloval o jeho oficiální schválení.
Dílo blažené Zdislavy splňovalo všechny požadavky, které apoštolská
konstituce Pia XII. Provida Mater Ecclesia z roku 1947 ukládala jako podmínku
k právnímu začlenění mezi světské instituty. Jeho členky se zvláštními sliby
čistoty, poslušnosti a chudoby dočasně nebo trvale začleňovaly do společenství,
žily podle stanov schválených biskupem a účastnily se apoštolátu církve.292
290
Srov. Stanovy, s. 1
258
Srov. PIUS XII. Provida Mater, čl. III. § 2, s.13 - 14.
257
79
Proto se dr. Trochta na konci roku 1948 podle instrukcí této konstituce obrátil
na Kongregaci pro řeholníky do Říma s žádostí o to, zda může nový světský
institut kanonicky zřídit. Z Říma přišla 15. srpna 1949 kladná odpověď
podepsaná kardinálem Pizzardem Cecchettim,293 ale pro nepřízeň doby
k oficiálnímu zřízení institutu již nedošlo.
Dr. Skácel dostal v roce 1948 od papeže Pia XII. pamětní list s požehnáním294
a dr. Veselá obdržela z Vatikánu 9. srpna 1949 dopis podepsaný státním
sekretářem J, B. Montinim, pozdějším papežem Pavlem VI.:
Nejdůstojnější paní představené Díla blažené Zdislavy v Litoměřicích.
Vznešený velekněz dobrotivě shlédl na prosby, které přednesly panny, zasvěcené Dílu
blažené Zdislavy, i na skutky zbožnosti a lásky, které vykonaly pro jeho rozvoj, aby šířily
úctu a lásku k církvi. Svatý Otec stejně dobrotivě vyslovuje chválu Tobě i Tvé péči
svěřeným učitelkám katecheze, které rády věnují denně své životní síly v tomto ústavu pro
výchovu a výuku co nejlepších učitelek křesťanské nauky a povzbuzuje všechny, aby
obětavě vytrvaly v tolik potřebném vychovatelském úkolu. Aby toto dílo provázela Boží
pomoc, zvláště v této naší době, kdy je pravda napadána, uděluje Nejvyšší Velekněz velice
rád apoštolské požehnání Tobě i všem, kdo na tomto díle spolupracují.295
5.2.4.3 Katechetické kursy v Litoměřicích
Dům „Marianum“ se tak stal novým centrem Díla blažené Zdislavy. Sestry
zde měly svůj mateřinec a do kursů zde pořádaných se hlásily stále nové
zájemkyně, z nichž některé se staly později sestrami. První kurs, kterého se ve
dvou skupinách účastnilo asi 90 posluchaček, se konal od 30. 9. 1948 do 30. 5.
1949, druhý, stejně početně obsazený, od 30. 9. 1949 do 30. 5. 1950. Tohoto
kursu se zúčastnilo také asi 10 chlapců od salesiánů z Mníšku pod Brdy.
Obsah výuky i denní řád byl přibližně stejný jako na kursech v Hradci
a v Holýšově. Vyučovali všichni učitelé z předchozích kursů a také P. Šmídl,
sekretář biskupa Trochty a mnoho dalších. Kromě obvyklých předmětů byla
zavedena také výuka hry na varhany. Vyučoval profesor Hübner, varhaník
v katedrále a pan Josef Legner, bratr nynější sestry představené. O duchovní
vedení se starala se starala opět sestra Marie Pavla Paseková. Dívky byly
posílány také na kursy Československého červeného kříže a na praxi do
293
Srov. CECCHETTI, P. Dopis Štěpánu Trochtovi z 15. 8. 1949. Depon. in: archiv Díla blažené
Zdislavy, Moravec.
294
PIUS XII. Pamětní list dr. Skácelovi z 3. 5. 1948. Depon. tamtéž. Srov. příloha č. 2, s. 117.
295
MONTINI, J. B. Dopis dr. Veselé z 9. 8. 1949. Depon. Srov. příloha č. 3, s. 118.
80
nemocnic, protože vedoucí kursu již tušili, že přijde-li protináboženská
perzekuce, nebudou moci jít absolventky do škol, ale budou moci pracovat
a apoštolovat ve zdravotnictví.296
Dr. Veselá i dr. Skácel byli neustále v kontaktu s biskupem Štěpánem
Trochtou. Navštěvoval občas výuku, byl pravidelným hostem školních besídek,
kde se díky scénkám, recitacím, zpěvům a vtipným montážím na tehdejší poměry
velmi bavil. 297
Oba kursy byly po vzdělávací, výchovné i duchovní stránce dobře vedeny
a zajištěny. Velmi náročné však bylo zajistit je materiálně, protože v té době byl
velký nedostatek potravin. Chod kursů také velmi zatěžovala práce v jídelně,
kde sestry vařily nejen pro účastníky kursů, ale i pro bohoslovce. Dr. Veselá
i sestra Pavla Paseková tam často chodily vypomáhat.298 Sestry plánovaly také
otevření školy pro varhaníky v budově zvané „Štefanikum“, ale vzhledem
k okolnostem doby se tento záměr již neuskutečnil.
Absolventky kursů byly posupně vysílány sloužit na fary a do škol učit
náboženství. Většina z nich se provdala a stala se matkami rodin i mnoha kněží.
Z toho, co ve „Zdislavě“ dívky načerpaly, rozdávaly po celý život. Některé
z nich se staly spolupracovnicemi Díla a udržují se sestrami kontakty dodnes.
Díky těmto kursům téměř všechny dosud žijící sestry zakladatelské generace
Díla blažené Zdislavy objevily své povolání k zasvěcenému životu a vytrvaly
v něm přes všechny překážky věrně až do dnešních dnů.
5.2.4.4 Vznik pastorační stanice v Jablonném v Podještědí
Dílo blažené Zdislavy se začalo slibně rozvíjet. Když byl obnoven
v Jablonném dominikánský klášter, vznikla tam nová pastorační stanice tvořená
dvěma sestrami. Krátkou zprávu o jejich působení přinesl výše zmíněný letáček
Pozdrav ze Zdislavy:
V Jablonném v Podještědí je dopřáno sestrám Díla blažené Zdislavy sloužiti u hrobu
blahoslavené Zdislavy. Této radosti se dostalo sestrám rozhodnutím veledůstojného
provinciála P. Ambrože Svatoše. Tamní klášter, v němž působí dva řádoví kněží, je
296
Srov. ŠIMÁNKOVÁ, Dopis.
Tamtéž.
298
Srov. MIKSOVÁ, Vzpomínky.
297
81
filiálním domem pražského kláštera. Tamní kněží spravují tři farnosti. Oprava kostela jest
již téměř hotova. Je radostnou a svatou povinností sester i chovanek „Zdislavy“, aby také
jejich přičiněním stal se jablonský klášter střediskem duchovního života hlavně
v pohraničí.299
O tom, že tato služba nebyla pro sestry ani pro katechetky jednoduchá svědčí
dopis dr. Veselé provinciálovi z února roku 1949, v němž prosí o uzavření
smlouvy mezi oběma instituty, aby se předešlo napětí a sporům. Tato smlouva ze
dne 9. března 1949 obsahuje podrobný seznam povinností, které sestry měly
konat. Pro zajímavost je citujeme v plném znění:
Sestry se zavazují, že po dobu svého pobytu v Jablonném se postarají o: 1. výuku
náboženství na školách patřících k farnosti Jablonné v Podještědí a okolí k ní
přiděleném, dle dispozic dp. administrátora, 2. farní agendu na děkanském úřadě
v Jablonném a na administrovaných farách,3. udržování čistoty a pořádku jak kláštera
tak také zahrady, podle možnosti i jiných far přidělených, 4. vaření pro všechny obyvatele
kláštera, 5. udržování čistoty a pořádku v kostele, hlavně u hrobu blahoslavené Zdislavy
a ostatních kostelů, patřících pod správu, 6. provádění katakombami, 7. praní a žehlení
prádla pro tamní členy duchovní správy a kostelní prádlo z kostelů administrovaných. Za
to hradí duchovní správa vydání v kuchyni. Sestry si ponechají na svoje vydání částky,
které patří pro ně při farních funkcích.300
Pro tuto nově vzniklou komunitu byla vypracovány zakladatelem první
pokusné Stanovy Díla blažené Zdislavy, které se staly základem pro stanovy
pozdější, jimiž se sestry institutu řídí dodnes.301
5.2.5 Začátek pronásledování v letech 1950 – 1953.
Od počátku 1950 byl biskup Trochta téměř dva a půl roku internován ve
dvou pokojích v budově proboštství, kde byl neustále pod dozorem Státní
bezpečnosti. Diecézi řídil státní zmocněnec a generální vikář. Po zatčení v lednu
1953 byl Trochta odsouzen v nespravedlivém procesu k trestu vězení na 25 let.302
Když začalo obsazování klášterů a nucený odchod řeholníků do internačních
táborů, sestry Díla blažené Zdislavy žily ve velké nejistotě, co s nimi bude dál.
Druhý litoměřický katechetický kurs, který měl trvat do 30. května 1950, mohly
sestry dokončit jen pod podmínkou, že povedou závodní kuchyni pro
299
Pozdrav ze Zdislavy.
PŘEVOR Kláštera dominikánů v Praze. Dopis sestrám Díla blažené Zdislavy ze dne 9. 3. 1949.
Depon. in: Archiv České dominikánské provincie, Praha, sign. A 11/1, kart. 7.
301
Podrobněji se jimi budeme zabývat v kapitole 5.4.2.
302
Srov. MACEK, Biskupství litoměřické, s. 138 – 139.
300
82
zaměstnance. Byla to pro celé společenství velká zátěž nejen fyzická, ale také
psychická, protože při práci byly mladé sestry neustále sledovány.
Ke dni 26. 7. 1950 musely sestry opustit svůj mateřinec a další katechetické
kursy byly zakázány. Do domu byly nastěhovány sestry Navštívení Panny Marie
z Chotěšova, které zde pečovaly o přestárlé ženy. Sestrám Díla bylo nabídnuto
bydlení v prázdné budově nazývané „Štefanikum“. Sestry se velmi se velmi
modlily za svou budoucnost a usilovně hledaly zaměstnání, aby se uživily.
Na přání biskupa Trochty se sestry nastěhovaly do budovy ve Vavřinecké
ulici nazývané Mariánský domov, odkud byly odsunuty do Bílé Vody sestry
Kongregace sv. Cyrila a Metoděje a o přestárlé důchodkyně se neměl kdo
starat.303 Od 1. 10. 1950 sestry převzaly správu tohoto charitního ústavu
a obětavě pečovaly asi o třicet starých žen. Práce v charitě a civilní oděv tehdy
uchránil zdislávky před odsunem do internačních táborů a uvězněním. Celé
společenství včetně dr. Skácela a dr. Veselé tvořilo tehdy asi 9 lidí, kteří se
snažili prohloubit společný život komunity:
Mariánský domov bylo místo hojných milostí. Byla tam kaple, kde jsme mívali společnou
mši svatou, růženec, adorace. Jedna zaměstnankyně z dřívější doby nás měla za úkol
sledovat a vše udávala Státní bezpečnosti. Už jsme se nemohli scházet ve veřejné kapli.
Tak jsme si udělali kapličku jinde, kde jsme se scházeli potají na rozjímání, která vedl
dr. Skácel. Bylo to všechno takové tajemné. Musely jsme být velmi opatrné, aby nezjistili,
že tvoříme nějaké tajné společenství, proto jsme se k sobě v práci chovaly jako cizí. 304
Nakonec byla sestrám dne 21. listopadu 1953 činnost v charitním domově
zakázána a musely se vystěhovat a hledat si nové zaměstnání a byty. Byt byl
vždy v majetku jedné sestry a ostatní tam spávaly načerno, pokaždé jinde, aby
nebyly nápadné. Dr. Skácel bydlel nějaký čas u svého prasynovce Stanislava
Bečičky. Později se sestrám se podařilo ze známosti získat dům na Jesuitské
ulici číslo 14. Bydlel tam dr. Skácel, dr. Veselá a některé sestry. Tam se sestry
také znovu tajně scházely. Byla tam i malá kaple pro společné adorace.305
303
Historik Josef Macek se mylně domnívá, že do Bílé Vody byly odsunuty sestry zdislávky, což se
podle svědectví sester nikdy nestalo. Srov. MACEK, J. 950 let litoměřické kapituly. Kostelní Vydří:
Karmelitánské nakladatelství, 2007, s. 230.
304
305
Srov. tamtéž.
83
Radostnou událostí tohoto těžkého období bylo složení doživotních slibů
nových sester Díla. V kapli Mariánského domova 23. ledna 1953 se na celý život
zasvětily Bohu sestra Marie Terezie Legnerová a Marie Františka Miksová.306
5.3 Ilegální působení institutu v letech 1953 – 1989
Po zákazu veřejné činnosti se sestry mezi sebou ještě více semkly. I když
nemohly společně pracovat a žít, snažily se prohloubit svůj duchovní život
a individuálně apoštolovat na svých pracovištích.
Sestry většinou zůstaly pracovat ve zdravotnictví nebo v administrativě.
Kvalifikaci si doplňovaly studiem při zaměstnání. Jádro institutu zůstalo
v Litoměřicích. Žil tam do své smrti zakladatel i zakladatelka a sestry: Marie
Terezie Legnerová, Julie Tomáška Sofronková, která složila doživotní sliby
25. 12. 1957, Kateřina Anežka Kusáková (zemřela r. 1967), Milada
Bernadetta Jůzová (zemřela r. 1996), Anna Olga Nová (zemřela r. 1998).
Sestra Marie Františka Miksová pracovala až do roku 1968 v litoměřické
nemocnici a potom odešla pracovat na faru v Duchcově a na další fary
litoměřické diecéze.
Sestry žily samostatně ve vlastních bytech a svou příslušnost k institutu
pečlivě před okolím tajily. Za velké opatrnosti se pravidelně konala společná
formační setkání, kde se sestry modlily a duchovně se vzájemně povzbuzovaly.
Přesto vzpomínají, že některé z nich se kvůli vyzrazení až třináctkrát stěhovaly.
V některých bytech byla se souhlasem spolehlivého kněze umístěna schránka
s eucharistií.
Po pracovní době sestry uklízely a zdobily kostel, praly kostelní prádlo,
individuálně připravovaly jednotlivce na přijetí svátostí, účastnily se života
církve a snažily se být všude tam, kde je církev nejvíce potřebovala. Tímto
individuálním apoštolátem vrchovatě naplňovaly své apoštolské poslání i své
sliby. Jejich obětavou péči mohli pocítit zejména nemocní, slabí, opuštění a staří.
Také mnoho kněží nalézalo u zdislávek duchovní i hmotné zázemí, mateřskou
306
Srov. Rodinný kalendář Díla blažené Zdislavy.
84
náruč a sesterskou pomoc. Bohoslovci litoměřického semináře byli těmi, za které
se sestry nejvíce modlily a obětovaly.
Další oblastí jejich apoštolského působení bylo působení mezi laickými
katechetkami, které prošly kursy. Mnohé z nich neztratily se sestrami kontakt
a jezdily je pravidelně navštěvovat i se svými rodinami. Postupně se z nich
vytvořilo společenství spolupracovnic Díla trvající až do dnešních časů.
Krátké období uvolnění společenských poměrů na konci 60. let nezastihlo
sesterské společenství, které by vymíralo, naopak se rozrostlo o nové sestry
a mělo velkou naději na další rozvoj v budoucnosti.
I když v 70. letech politické poměry znovu přituhly, sestry dále rozvíjely svou
činnost nejen v Litoměřicích, ale i na Moravě, odkud byl značný příliv nových
povolání. Spolupráce s kněžími z Hnutí fokoláre, zejména s. P. Karlem Pilíkem
a později P. Janem Kutáčem přinesla do společenství nové duchovní impulsy.
Je jistě velkou milostí Boží, že spoluzakladatelka dr. Veselá, po životě
obětovaném sestrám, církvi a službě bližním, se dočkala období svobody
a veřejného státního i církevního schválení institutu. Svatořečení blažené
Zdislavy už oslavila na věčnosti v jejím společenství.
5.3.1 Krátké období veřejné činnosti v letech 1968 – 70
Na začátku roku 1968, kdy došlo k uvolnění politických poměrů, byla naděje,
že litoměřický biskup Štěpán Trochta, internovaný v Radvanově, se bude moci
vrátit na biskupský stolec. Jeho návrat byl spojován s přímluvou Paní Zdislavy,
kterou po celý život uctíval a usiloval o její svatořečení.
Když byl pozván na národní pouť ke zdislavskému jubileu, která se měla
konat 26. května 1968 v Jablonném, v dopise z Radvanova napsal provinciálovi
Ambroži Svatošovi:
Nemusím Vás ani ujišťovati, jak rád bych se letošní pouti do Jablonného zúčastnil. Vždyť
je Vám známa moje láska i úcta k této světici, která se již tolikrát osvědčila v osudových
chvílích mého života co dobrá a spolehlivá Přímluvkyně. Měl bych jí tedy za co děkovat.
Nebude- li mi však udělen do té doby státní souhlas k výkonu mého úřadu, přinesu tuto
oběť a odřeknu si radost z účasti na této pouti a setkání s drahými poutníky, abych nic
nepokazil. Vždyť trpělivost se také líbí Pánu Bohu. V takovém případě prosím, aby byly
drahým poutníkům tlumočeny mé otcovské pozdravy…Prosím je také, aby při letošní
85
pouti pamatovaly zcela zvláštním způsobem na svého biskupa a vyprosili mu příznivé
vyřešení jeho nynějšího nevyjasněného postavení a to tak, aby odpovídalo co nejlépe vůli
Boží, spáse svěřených duší, zájmům diecéze i mému osobnímu duchovnímu prospěchu.307
Dopis pokračuje provoláním k poutníkům, v němž je biskup vyzývá, aby
uspíšili její svatořečení tím, že se ji budou prosit o přímluvu v těžkých životních
situacích, aby vyprosili zázrak.
Biskup se ve svém poselství také zmínil o roli laiků a laických katechetů
v díle duchovní obnovy v duchu Druhého vatikánského koncilu:
Naše světice se stala apoštolkou náboženského života a iniciátorkou sociální a charitní
práce, nespokojila se s tím, že dala dobrou náboženskou výuku a výchovu svým dětem.
Pečovala o náboženské vzdělání a poučení také u své čeledi, vyučovala pravdám svaté
víry a života podle víry také děti své čeledi, a pracující v okolí Lemberka. Stala se
apoštolkou a řekněme takovou laickou katechetkou ve svém prostředí, prohlubující
náboženské poznání a život věřících svého prostředí i nejširšího okolí.308
V závěru pak znovu shrnuje a aktualizuje apoštolát v Zdislavině duchu. Jeho
slova i dnes neztratila svou působivost:
Naše milá paní, blahoslavená Zdislava, rozvíjela svůj bohatý apoštolát v podmínkách 13.
století. Její příklad nepřestal však býti aktuální. Můžeme se jím nadchnout a následovat
ho i v dnešních podmínkách. Je naším úkolem, jak nalézt nejlepší způsob, jak následovat
její pastorační horlivost v době přítomné. Způsob a přístup k lidem bude muset být
přizpůsoben současným potřebám a mentalitě dnešního člověka, avšak duch, z něhož
čerpají sílu a nadšení apoštolské duše, je v každé době stejný. Je to Duch Kristův,
vyžadující v každé době mnoho vytrvalosti, trpělivosti, obětavosti, nadšení i křesťanské
důvěry, ale především mnoho lásky, po které žíznily duše v každém dějinném údobí. Po
této nezištné, upřímné, vše objímající a odpouštějící lásce prahne především dnešní
lidstvo a jedině v ní je jeho záchrana. 309
Je zajímavé, jak tato biskupova slova obsahují podstatu apoštolátu Díla
blažené Zdislavy. To, že výchova laických katechetů byla v té době Trochtova
pastorační priorita, dokazuje i dopis P. Josefu Helikarovi, o němž jsme se zmínili
v kapitole o dr. Veselé:
Kurs pro katechetky bude muset být v Litoměřicích rovněž uspořádán, a to v diecézním
měřítku…Toto prodiskutuj s doktorkou Veselou, případně s nějakými jinými odborníky,
s kněžími dobré vůle a dobré pověsti, a já nakonec schválím všechno, co bude směřovat
k záchraně duší a k prospěchu Církve v diecézi.310
307
TROCHTA, Š. Dopis provinciálovi Ambroži Svatošovi z 23. 5. 1968. Depon. in: Archiv biskupství
Litoměřice, sv. C 2, 3/209.
308
Tamtéž.
309
Tamtéž.
310
TROCHTA, Š. Dopis Josefu Helikarovi z 29. 7. 1968. Depon. in: Archiv biskupství Litoměřice sv.
značkou E 3, 5/541.
86
Sestry Díla blažené Zdislavy tak byly přímo vybídnuty, aby vystoupily
z ilegality a začaly veřejně svůj apoštolát mezi laickými katechetkami, což bylo
největším charismatem jejich společenství.
Během let 1968 – 70 se sestrám podařilo zorganizovat dvakrát exercicie pro
bývalé katechetky, jejich rodiny a mládež. Dospělí měli svůj program a svého
přednášejícího, o děti se staraly sestry. Tyto exercicie přinesly bohaté duchovní
ovoce. Mezi dětmi byl tehdy Miroslav Maňásek, syn jedné ze spolupracovnic
Díla, který se později stal knězem a působí nyní v Českém Dubu.311
Dalším plodem těchto duchovních cvičení bylo získání dorostu. Bývalá
katechetka Emílie Smetanová pozvala na duchovní cvičení obě své svobodné
mladší sestry Annu a Marii a sestřenici Annu Kuderovou, které se později
všechny staly sestrami Díla. Z Moravy tehdy přijelo do Litoměřic asi deset
mladých žen, ochotných se zasvětit Bohu, a ty později vytvořily samostatnou
moravskou provincii.
Sestry také uveřejnily novou výzvu pro zájemkyně o tento typ zasvěceného
života, která je dokladem dalšího zrání zvláštního charismatu institutu a jeho
aktualizace pro danou dobu:
Co je Dílo blažené Zdislavy? Je to institut Bohu zasvěceného života, ve kterém ženy žijící
ve světě se snaží o dosažení křesťanské dokonalosti zachováváním evangelních rad.
Zůstávají jako laici ve světě a pracují v civilních zaměstnáních. Svým životem a příkladem
chtějí být živým svědectvím víry, naděje a lásky uprostřed světa. Věnují se charitativně sociální a pastorační činnosti a pomáhají biskupům a kněžím. Dávají přednost úkolům,
které církev nejvíce potřebuje. Blažená Zdislava, světice z řádu dominikánského je
sestrám vzorem v dokonalém spojení rozjímavého života s činným apoštolským životem
i láskou k církvi, věrností a oddaností svatému Stolci a svou činností mezi prostým
lidem i inteligencí své doby. Posláním sester Díla blažené Zdislavy je nést Krista
radostně do světa. Žadatelka nesmí mít závazky v jiném institutu Bohu zasvěceného života
nebo ve společnosti apoštolského života. Přijď mezi nás a prožívej svobodu Božích
dětí!312
Na konci roku 1968 poslala dr. Veselá dopis papeži Pavlu VI. s informacemi
o Díle, prosbou o požehnání pro jeho činnost a brzkou Zdislavinu kanonizaci.313
Odpověď s apoštolským požehnáním přišla v lednu 1969.314
311
Srov. ŠIMÁNKOVÁ, Dopis.
Leták z r. 1968. Depon. in archiv Díla blažené Zdislavy, Moravec.
313
Tímto dopisem jsme se blíže zabývali v kapitole 3.1.
280
PAVEL VI. Pamětní list dr. Veselé z 4. 1. 1969. Depon. in: archiv Díla blažené Zdislavy, Moravec.
Srov. příloha č. 6, s. 121.
312
87
Z Trochtovy iniciativy proces svatořečení Paní Zdislavy pokračoval. Všichni
čeští a moravští biskupové poslali papeži Pavlu VI. 17. března 1969 dopis se
žádostí o její kanonizaci. Papež poslal 15. dubna 1971 litoměřickému biskupovi
zvláštní list, v němž vyzdvihuje Zdislaviny ctnosti a aktuálnost jejího odkazu pro
dnešní rodiny.315 Vzhledem k politickým poměrům však proces nemohl být
dokončen.
Biskup Štěpán Trochta také znovu žádal v Římě u Posvátné kongregace pro
řeholníky a instituty zasvěceného života o oficiální schválení nového sekulárního
institutu. Dne 11. listopadu 1969 přišla z Říma kladná odpověď podepsaná
prefektem kongregace kardinálem J. Antonindim:
Nejdůstojnější a nejctihodnější pane, když posvátná kongregace pro řeholníky a instituty
zasvěceného života zrale uvážila všechny požadavky o kanonické zřízení Díla blažené
Zdislavy jako institutu zasvěceného života diecézního práva, když také přijala závazek,
aby tato nová ratolest den ze dne více rostla a vzkvétala, stanovil následující: 1. Nic
nebrání tomu, abys přikročil Ty sám ke kanonickému zřízení jmenovaného„Díla“ jako
institutu zasvěceného života diecézního práva, podle apoštolské konstituce „Provida
Mater Ecclesia“. 2. Až bude zřízení řádně provedeno, ať všechny členky obnoví zasvěcení
nebo zaslíbení, které je uvedeno ve stanovách „Díla“, podle času předchozího zasvěcení,
aby se staly účastnými všech kanonických dober. 3. Jednotlivé skupinky (společenství),
které už patřily k „Dílu“ se stávají kanonickým zřízením jeho údy. Až vydáš dekret
o zřízení „Díla“, pošli jeden exemplář této posvátné kongregaci spolu s textem stanov,
jakmile to bude možné.316
Ke kanonickému zřízení institutu však nedošlo, neboť v roce 1970 byla
institutu opět zakázána veřejná činnost a sestry pokračovaly ve svém zasvěceném
životě dále v ilegalitě.
5.3.2 Vznik moravské provincie
Na konci šedesátých let díky kontaktům bývalých katechetek projevilo zájem
o přijetí do institutu větší množství sester z Moravy. Měla na tom zásluhu
především sestra Marie Pavla Paseková, první sestra institutu, která se
z Litoměřic přestěhovala ke svému bratru knězi Josefu Pasekovi (1921 – 1997)
na faru do Želetic u Kyjova. Příklad její obětavé práce na faře i její zbožnost
315
Srov. MACEK, Biskupství litoměřické, 141.
POSVÁTNÁ KONGREGACE PRO ŘEHOLNÍKY A INSTITUTY ZASVĚCENÉHO ŽIVOTA.
Dopis Štěpánu Trochtovi z 5. 11. 1969. Depon. in: archiv Díla blažené Zdislavy, Moravec.
282
88
a radostnost lákaly mladé sestry k následování. Želetická fara se postupem času
stala jakýmsi druhým centrem Díla, protože dr. Veselá tam byla častým hostem a
odtud vyjížděla na návštěvy sester a všech přátel Díla.317
Pamatuji se na několik setkání v Želeticích, kde byly pozvány nejen sestry a kandidátky,
ale i další přítelkyně Díla, které s paní doktorkou udržovaly přátelské styky. V době
totality to bylo riziko i pro P. Paseku, mít na faře takové shromáždění. Jsem vděčná všem,
kteří toto riziko a oběti podstoupili, k užitku tolika duší toužících po zapojení do práce
pro církev.318
Sestra Marie Jana z Kříže Smetanová začala působit jako farní hospodyně
u P. Cyrila Metoděje Kuběny (1915 – 2006), který se stal později
spolupracovníkem Díla a velmi se zasloužil o jeho rozvoj na Moravě. Jeho
záměrem bylo vybudovat moravskou provincii Díla se sídlem v Brně. Za tímto
účelem za peníze získané prodejem domku, který vlastnil, a za finančního
přispění bývalé sestry Díla ing. Jeničky Agáty Cupalové z Brna, která prodala
svůj byt, se mu podařilo koupit v Brně starší dům na Nováčkově ulici číslo 71,
kde se sestry scházely a konaly duchovní obnovy. Když se v 90. letech moravská
komunita rozpadla, byl tento dům prodán a peníze použity na dobročinné účely.
P. Kuběna se stal postupem času spirituálem moravských sester a měl velký
vliv na jejich duchovní formaci:
Říkal nám, že jako svatý František z Assisi zachraňoval církev chudobou svou a svých
bratří, tak i ostatní řehole vždy měly poslání církev duchovně povznést. Tak i my naším
zasvěcením v sekulárním institutu, když nechodíme v hábitu a přesto žijeme intenzivním
duchovním životem ve světě, zachraňujeme církev a svět. Sestrám také často opakoval:
„Musíte se snažit, abyste měly duchovní povolání. Duchovní povolání se musí živit
a podporovat modlitbou, sebezáporem, snahou o vzájemnou lásku, která je schopna
přinášet obět.i“. „Láska musí bolet,“ dodával. Doporučoval sestrám, aby častěji
obnovovaly společně i soukromě své sliby. Všechny modlitby měly sestry konat ve spojení
s ostatními sestrami. Kladl důraz na vzájemnou lásku sester a často zdůrazňoval
„Nemyslete si, že vystačíte jen s přirozenou láskou. Láska přirozená, jako když pes přilne
ke svému pánu, taková u duchovních osob nesmí být.“ Pod jeho vlivem získaly téměř
všechny sestry řidičský průkaz, aby mohly auta využívat ke vzájemným setkáním
a k apoštolátu. Říkával, že auto učí všem ctnostem. Kdo chce dobře řídit, musí být
soustředěný, střízlivý, pozorný, ohleduplný, bystrý.319
P. Metoděj Kuběna má velkou zásluhu na vypracování nových stanov Díla.
Kodex kanonického práva v té době ještě nebyl v českých zemích k dispozici, ale
P. Kuběna ho získal tajnou cestou z Říma. Z latiny pak přeložil pasáže týkající
317
SMETANOVÁ, Vzpomínky.
Srov. tamtéž.
319
Srov. tamtéž.
318
89
se sekulárních institutů do češtiny. Nejvíce se na jejich zpracování podílela
dr. Veselá v Litoměřicích. Ústně byly schváleny tajně vysvěceným biskupem
Stanislavem Krátkým ( nar. 1922).320
Dílo blažené Zdislavy se rozrostlo o další sestry z Moravy. Doživotní sliby
složily a v institutu dodnes vytrvaly tyto dosud žijící sestry: v roce 1979 Marie
Jana z Kříže Smetanová (nar. 1927) a Anna Josefa Kuderová (nar. 1932),
v roce 1981 Marie Veronika Nixová (nar. 1943), v roce 1985 Anna Kateřina
Smetanová (nar. 1934) a v roce 1989 RNDr. Ludmila Bernardina Hlaďáková
(nar. 1920).
5.3.3 Spolupráce s Hnutím fokoláre v 70. a 80. letech
V časech tvrdé normalizace na počátku 70. let hledaly sestry nové možnosti
duchovního rozvoje institutu. Pravděpodobně přes bohoslovce litoměřického
semináře se seznámily se vzácným knězem Mons. ThLic. Karlem Pilíkem
(1918 – 2007), kterému po sedmiletém vězení a osm let trvající práci skladového
dělníka byl udělen státní souhlas k výkonu kněžské služby.
Tento kněz se ještě v době výkonu své dělnické profese setkal v Německé
demokratické republice s Natalií Dallapiccolovou, nebližší spolupracovnicí
zakladatelky Díla Mariina Chiary Lubichové, a byl fascinován životem
a spiritualitou tohoto církevního hnutí. V pražském Karlíně jako farář od roku
1968 začal kolem sebe soustřeďovat mladé lidi, kteří se snažily žít spiritualitu
tohoto díla - žít v jednotě a lásce s Ježíšem vzkříšeným a ukřižovaným uprostřed
společenství a v okolnostech každodenního života konkrétně a do důsledků žít
slovo života – Kristovo evangelium.321
Dr. Veselá brzy poznala, že Hnutí fokoláre má mnoho společného se
spiritualitou institutu. Byl to zejména na důraz na společenství, radostnost a žití
podle Božího slova. Když poznala duchovní kvality P. Pilíka, požádala ho, aby
320
Srov. tamtéž.
Srov. PILÍK, K. Není trní bez růže. Karel Pilík v rozhovoru s Alešem Palánem. Kostelní Vydří:
Karmelitánské nakladatelství, 2007, s. 132 - 163.
321
90
se stal spirituálem litoměřického společenství a sestry duchovně vedl. Toto
rozhodnutí bylo pro institut velkým požehnáním, protože pod jeho vedením
a vlivem vyrostla další duchovní povolání a společenství díky jemu přežilo do
dnešních časů.
Měl například zásluhu na tom, že se vyřešil případ sestry Jiřiny Mlady
Gerlichové (nar. 1929), která po nuceném opuštění svého původního institutu
působila v Dětské vesničce SOS jako matka deseti dětí. Její případ přednesl
kardinálu Tomáškovi a ten dal souhlas k jejím doživotním slibům v novém
institutu, které složila v roce 1983.322 Také ostatní sestry vzpomínají na P. Pilíka
s velkou úctou a vděčností:
A ještě jedna osoba byla pro naši formaci důležitá a nenahraditelná - náš bývalý spirituál
P. Karel Pilík. Toho si dovedu představit úplně živě, jeho stálý úsměv, jeho pohyby
a hlavně jak se každý cítil od něho přijatý, oslovený, jak uměl poradit v každé situaci, jak
rozuměl životu Bohu zasvěcenému a jak ho sám žil. Z něho skutečně vyzařovala dobrota,
láska, svatost.323 P. Pilík byl první spirituál, kterého jsem v životě poznala. Hluboce mě
oslovil spiritualitou Hnutí fokoláre. Bylo to pro mě něco nového a tak slibného - vnášet
slovo Boží do života, žít slovo Boží.324
Mezi sestrami se zachovaly na stoji opisované brožurky, které používal při
duchovní formaci sester. Jedná se o velmi kvalitní materiály, které by si
zasloužily dalšího zpracování. Jejich názvy vystihují jejich obsah: Zasvěcení
v pokoncilové církvi, Chudoba, Čistota, Poslušnost, Ctnosti, Pokora, Jednota,
Dokonalost, Blahoslavenství.325
Později sestry duchovně vedl také jeho žák, spirituál litoměřického semináře
P. Jan Kutáč (nar. 1942), s nímž mladší sestry jezdily pravidelně na společnou
dovolenou do Vysokých Tater.
Společenství v Litoměřicích se v 80. letech rozrostlo o další sestry
s doživotními sliby, které sice později většinou ze zdravotních důvodů z institutu
odešly a staly se spolupracovnicemi Díla, ale jejich obětavá práce pro církev
a dlouholeté působení v institutu si zaslouží úctu a vděčnost. Byly to:
322
Srov. GERLICHOVÁ, Dopis .
SMETANOVÁ, M. J. Vzpomínky.
324
SMETANOVÁ, A. K. Vzpomínky.
325
Tyto formační materiály jsou vzácné také tím, že se dochovaly. Sestry většinou písemné materiály
neuchovávaly kvůli nebezpečí prozrazení a hrozby trestního stíhání za jejich opisování a uchovávání.
323
91
ing. Jenička Agáta Cupalová (nar. 1936), Marie Klára Burdová (nar. 1950),
Marie Ludmila Šugarová (nar. 1955) a Marie Anna Jahodová (nar. 1955).
5.4 Veřejná činnost Díla blažené Zdislavy od roku 1989 do současnosti
Události listopadu 1989, kdy se krátce po svatořečení Anežky České zhroutil
v Československu komunistický režim, zastihly institut plně připravený k obnově
veřejného působení. Vedením institutu bylo rozhodnuto, že setry se přihlásí ke
své dominikánské minulosti a institut se začlení do vznikající Dominikánské
rodiny. Dvě sestry byly vyslány na setkání Dominikánské rodiny, které se konalo
v lednu roku 1990 v Dunajské Lužné. Začala tak nová spolupráce s Řádem
dominikánů, která byla za totality násilně přerušena.
5.4.1 Kanonické zřízení Díla blažené Zdislavy jako sekulárního institutu
MUDr. Marie Veselá po předběžném schválení Díla litoměřickým biskupem
Josefem Kouklem přihlásila ke dni 22. února 1990 sekulární institut k registraci
na ministerstvu kultury.326 Její dopis je zajímavý tím, že obsahuje přesnou
statistiku institutu. Dílo blažené Zdislavy mělo v roce 1990, tedy po pětatřiceti
letech své existence, z níž většinu prožilo v ilegalitě, 35 sester, z nichž 17 mělo
doživotní sliby, 3 kandidátky ve věku 23 až 28 let a 25 spolupracovnic
a spolupracovníků. Tento výčet je důkazem nejen zvláštní Boží milosti, která
institut a jeho při jeho činnosti provázela, ale také nevšedního úsilí představené
i sester, které příkladem svého života a opatrnou a moudrou činností, která
unikala pozornosti Státní bezpečnosti, dokázaly vychovat tolik nových povolání
k zasvěcenému životu.
Dnem oficiálního kanonického zřízení sekulárního institutu diecézního práva
Dílo blažené Zdislavy je 26. prosinec 1990, kdy litoměřický biskup ThDr. Josef
Koukl vydal zřizovací listinu tohoto znění:
326
Srov. VESELÁ, M. Z. Dopis dr. D. Šachtovi z 16. 3. 1990. Depon. in: archiv Díla blažené Zdislavy,
Moravec.
92
Já, Josef Koukl, osmnáctý biskup litoměřický, po projednání s Posvátnou kongregací pro
řeholníky a instituty zasvěceného života, potvrzeném přípisem této kongregace čís. 294/69
- I.S. ze dne 5. listopadu 1969 a po ústním schválení svého předchůdce, litoměřického
biskupa kardinála Štěpána Trochty, s odvoláním na kánon 579 Kodexu kanonického
práva, vydávám dnešního dne 26. prosince 1990 na svátek ochránce litoměřické diecéze,
jáhna svatého Štěpána Prvomučedníka, tento dekret, jímž ve jménu Nejsvětější Trojice ke
cti Matky Boží blahoslavené Panny Marie, svatého Dominika, blahoslavené Zdislavy
a všech svatých kanonicky zřizuji Dílo blažené Zdislavy jako institut zasvěceného života
diecézního práva podle apoštolské konstituce Provida Mater papeže Pia XII . ze dne
2. února 1947, koncilního dekretu Perfectae caritatis a kánonu 710 Kodexu kanonického
práva, se sídlem v Litoměřicích, a schvaluji předložené stanovy toho institutu i připojený
výklad k nim. Všem členkám tohoto institutu, které se tímto kanonickým zřízením stávají
součástí Díla blažené Zdislavy uděluji své apoštolské požehnání. Ve jménu Otce i Syna
i Ducha svatého. Amen.327
5.4.2 Nové Stanovy Díla blažené Zdislavy z roku 1990
Druhý vatikánský koncil v Dekretu o přizpůsobené obnově řeholního života
Perfectae caritatis z roku 1965 stanovil základní principy této obnovy.
Evangelium se má stát základní normou řeholního života, instituty mají znovu
objevit a zachovávat ducha zakladatele, což jim má pomoci k znovuobjevení
účelu a podstaty institutu. Dalším rozměrem této obnovy je také větší účast na
životě církve a poznání podmínek života lidí a vnímání potřeb doby. Všechny
tyto prvky obnovy se mají promítnout do vlastních stanov každého institutu,
které je nutno za tímto účelem revidovat a upravit je podle koncilních
dokumentů.328
Stanovy představují pokus uzákonění charismatu v období po smrti
zakladatele, kdy se definitivně odliší a právně kodifikuje to, co patří k podstatě
institutu a co ne. Jejich schválení církevní autoritou není jen právním úkonem,
ale také oficiálním uznáním existence charismatu daného společenství.329
Stanovy Díla blažené Zdislavy schválené v roce 1990 se snaží dostát všem
těmto kritériím. Dr. Veselá s pomocí P. Kuběny bez hlubšího právnického
vzdělání na nich pracovala řadu let. Požadavkům koncilu odpovídají v obou
327
KOUKL, J. Zřizovací listina Díla blažené Zdislavy z 26. 12. 1990. Depon. tamtéž. Příloha č. 8, s. 123.
Srov. ZUBERT, Řeholní právo, s. 39 - 40.
295
Srov. CINCIALOVÁ, M. L. Teologie a spiritualita zasvěceného života. Skripta studentům 2007/2008.
Olomouc: Cyrilometodějská teologická fakulta, 2008, s. 77 - 78.
328
93
směrech. Zachycují původní charisma zakladatele a přizpůsobují ho novým
podmínkám.
Text těchto stanov vhodně a přesně vyjadřují evangelní i teologické zásady
života institutu a jeho spojení s církví a zároveň obsahuje i právní zákony, které
jasně definují charakter, účel a prostředky institutu, čímž je splněn požadavek:
Předpisy duchovní a právní ať jsou spojeny tak, aby hlavní předpisy institutu měly
pevnou základnu a aby z něho vyzařoval pravý duch a životodárná forma. Nutno se
vystříhat textu pouze právního nebo čistě káravého.330
Text stanov je rozdělen do osmi hlav. První hlava je věnována otázce podstaty
a účelu institutu. Připomíná, že prvním účelem institut je vlastní posvěcení sester
a snaha o křesťanskou dokonalost zachováváním evangelních rad. Dále je
zdůrazněn laický charakter institutu, jehož členky zůstávají jako laičky ve světě
a chtějí být živým svědectvím víry, naděje a lásky uprostřed světa, především
v českých zemích. Jejich apoštolátem je charitativně – sociální a pastorační
činnost, zejména pomoc biskupům a kněžím.331
Druhá hlava je zaměřena na ducha a duchovní smýšlení. Vychází ze tří citátů
Písma svatého: „To je mé přikázání: Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás
(Jan 15, 12). Bůh je láska: a kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu i a Bůh zůstává
v něm (1 Jan 4, 16). Nebudete-li jako děti, nevejdete do nebeského království.
(Mt 18, 3).“332 Základem vnitřního života institutu je trinitární spiritualita, kde
je Bůh uctíván jako Otec věřících i nevěřících, Ježíš je uctíván v Eucharistii,
která má být středem života každé sestry, Duch svatý má být zdrojem posvěcení
a vydávání účinného svědectví o Kristu ve světě. Dále je v institutu zvláštním
způsoben uctívána Panna Maria, blažená Zdislava, svatý Josef, svatý Dominik
a Nazaretská rodina.333
Třetí hlava rozlišuje dvojí příslušnost laických osob v institutu. Jádro tvoří
sestry, které se zavazují doživotními sliby evangelijních rad, a k nim jsou
330
PAVEL VI. Ecclesiae sanctae. Normy pro aplikaci Dekretu II. vatikánského koncilu o přizpůsobené
obnově řeholního života Perfectae caritatis ze dne 6. 8. 1966, čl. 13. In: Zasvěcený život ve světle
reformy, s. 45.
331
Srov. Stanovy, čl. 2, 3.
332
Srov. tamtéž. čl. 3.
333
Srov. tamtéž, čl. 4, 5.
94
přičleněny spolupracovnice bez posvátných závazků, které volně spolupracují
při různých úkolech, zvláště však modlitbou a obětí.334
Čtvrtá hlava hovoří o vedení a organizaci institutu. Ústřední vedení je svěřeno
představené, která má k pomoci asistentky. Jednotlivé oblasti (Čechy, Morava)
vede oblastní sestra. Nejmenší buňkou je pastorační stanice, nejlépe tvořená
dvěma až třemi sestrami, ale i jedinou sestrou. Všechny sestry podléhají
pravomoci místních biskupů. Institut má spirituála, kterého schvaluje biskup na
návrh vedení Díla. 335
Vrcholným orgánem institutu je generální shromáždění, které svolává
představená jednou za 3 roky. eho úkolem je volit představenou (je volena na
6 let a může být zvolena dvakrát), projednávat návrhy změny stanov a řeší
praktické otázky spojené s životem institutu.
Součástí této hlavy je také formule slibu:
Já sestra…slibuji ke slávě Trojjediného Boha, ke cti Matky Boží Panny Marie, ke cti
svatého Dominika a blažené Zdislavy, naší Matky a ochránkyně, k prospěchu Kristovy
Církve, že po dobu (1 roku, 3 let , doživotně) se budu v Díle blažené Zdislavy snažit
o dosažení křesťanské dokonalosti zachováním tří evangelijních rad. Skládám slib
ustavičné čistoty, dobrovolné chudoby a dokonalé poslušnosti podle stanov našeho
institutu a Kodexu církevního práva. Vím, že tyto sliby mě zavazují ve svědomí. K jejich
zachovávání dopomáhej mi na přímluvu nejblahoslavenější Panny Marie a blažené
Zdislavy Bůh Otec, Syn a Duch svatý. Amen.336
Hlava pátá upravuje podmínky vstupu, vystoupení a propuštění z institutu.
Kandidátka musí být plnoletá, svobodná nebo vdova, musí mít takové vzdělání
a schopnosti, aby mohla vykonávat své civilní zaměstnání a plnit povinnosti
sestry. Kandidatura trvá 2 roky, dočasné sliby se konají třikrát za sebou na jeden
rok a pak jednou na tři roky bez přerušení. Po osmi letech formace může být
sestra připuštěna k doživotním slibům.337
Šestá hlava vymezuje podstatu slibu čistoty, chudoby a poslušnosti, jejichž
zdůvodnění vychází z citátů evangelia. Slib chudoby a poslušnosti je přizpůsoben
334
Srov. tamtéž, čl. 6, 7.
Srov. tamtéž čl. 8 - 14.
336
Tamtéž, čl. 15.
337
Tamtéž, čl. 20
335
95
životu ve světě. Sedmá hlava je věnována apoštolátu, přičemž zdůrazňuje, že
sestry mají dávat přednost úkolům, které Církev nejvíce potřebuje.338
Osmá hlava vypočítává cviční zbožnosti, devátá stanovuje pravidla pro
přímluvy za zemřelé. Zde je také zvlášť zdůrazněn požadavek na sestry jako
pomocnice biskupů a kněží:
Projevujeme hlubokou úctu k svatému Otci, ve kterém vidíme náměstka Kristova
i k místnímu biskupovi. Pravidelně se modlíme za ně i na jejich úmysly. Ve všech kněžích
vidíme přednostní Kristovy přátele a jeho nejbližší spolupracovníky. Jsme šťastné, když
jim můžeme pomáhat z lásky ke Kristu v jejich kněžské službě a zachováváme vždy ten
postoj, který vyvěrá z nadpřirozené oddanosti a pokory. Naším vzorem je Panna Maria.339
Ke stanovám je připojen ještě Výklad stanov, který blíže vysvětluje jejich
jednotlivé články a Kniha zvyklostí, která reaguje na aktuální potřeby života
sester. Rozšiřuje také modlitební závazky sester o tzv. duchovní službu, kdy
každá sestra se jeden den modlí a obětuje na určitý úmysl (za biskupy, kněze,
mládež, rodiny, Dílo, povolání…).
Tyto stanovy, kterými se institut řídí až do současnosti, byly v době svého
vzniku velmi moderní. V současné době, kdy se životní podmínky sester značně
změnily, by je bylo třeba přepracovat v duchu těchto změn a nových církevních
dokumentů o zasvěceném životě.
5.4.3
Život a činnost institutu v letech 1991 – 2004
Po smrti spoluzakladatelky MUDr. Marie Zdislavy Veselé v březnu roku
1991 zvolily sestry za její nástupkyni sestru Marii Terezii Legnerovou
(nar. 1928), protože podle jejich svědectví měla nejvíce z ducha zakladatelky a
vedla hluboký duchovní život, vynikala nevšední obětavostí a uměla vytvářet
společenství.340 V roce 1997 jí ve službě představené vystřídala MUDr. Jitka
Dominika Krausová (nar. 1952). V roce 2003 byla do čela institutu znovu
zvolena Marie Terezie Legnerová.
Sestry se radostně zúčastnily svatořečení své nebeské ochránkyně blažené
Zdislavy papežem Janem Pavlem II. při jeho návštěvě 21. května 1995
338
339
Srov. tamtéž, čl. 30 - 35.
Tamtéž, čl. 36.
96
v Olomouci. Naplnily se tak snahy zakladatele dr. Skácela i dr. Veselé a celé
dominikánské rodiny. Svatá Zdislava se stala vedle svaté Anežky České
nejznámější českou světicí. Sestry už se sice denně nemodlily za její svatořečení,
ale o to víc ji prosily za rozpadající se rodiny, děti a za nemocné.
V devadesátých
letech
se
duchovní
formace
společenství
výrazněji
orientovala na dominikánskou spiritualitu. Prvním spirituálem byl na počátku
90. let P. Vojtěch Soudský, kterého na krátkou dobu vystřídal P. Bartoloměj
Kulhavý.
Od 1. ledna 1998 byl tehdejším provinciálem ThDr. Dominikem Dukou
ustanoven spirituálem RNDr. Jan Rajlich, který vykonával tuto funkci až do
roku 2004, kdy se sestry stěhovaly na Moravec. Obětavě pravidelně každý měsíc
dojížděl na setkání sester do Litoměřic z kláštera v Ústí nad Labem a později
z Prahy. Chtěl navázat na dílo svého předchůdce P. Karla Pilíka, kterého si
velmi vážil.
Jeho přednášky měly určitý řád a systém, vysokou úroveň a duchovní
hloubku, přitom byly zajímavé a pro všechny srozumitelné. Své přednášky
v prvním roce působení začal tématem o Duchu svatém a trojiční spiritualitě
a prokládal je různými otázkami praktického duchovního života; vedl sestry také
ke správné orientaci v církevním dění. Rok vyvrcholil kvalitními duchovními
cvičeními s ním na Svaté Hoře u Příbrami. V dalším roce systematicky rozebíral
nejnovější papežské encykliky, přednášky prokládal tématy dominikánskými:
pravda a milosrdenství, Panna Maria, svatý Dominik. Nabádal sestry, aby byly
v neustálému styku s Písmem svatým, velmi při tom doporučoval užívat metodu
lectio divina. V dalším roce pokračoval tématy o rysech dominikánské modlitby,
teologii laikátu a dalšími tématy o církvi.
Sestry měly P. Rajlicha rády nejen pro jeho učenost, ale také pro jeho
mírnost, upřímnost a dobrotu. Všechny k němu rády chodily na duchovní
rozhovory, mladším sestrám obětavě radil a pomáhal při překonávání
generačních i osobních problémů, starší navštěvoval nemocnici. Na exerciciích
se věnoval v duchovních rozhovorech zejména těm sestrám, které měly skládat
340
Sestrami bývala žertem označována čestným titulem „naše hlavní modlitebna“.
97
časné nebo věčné sliby. Díky této nevšední kněžské péči a upřímné bratrské lásce
alespoň některé mladší sestry vytrvaly ve svém povolání. Sestry podporovaly
jeho aktivity s mládeží finančně, modlitbou i praktickou pomocí na
prázdninových akcích hnutí Oáza, které vedl.
Od 90. let se sestry setkávaly s bratry dominikány pravidelně na týdenních
exerciciích. Vedli je bratři Augustin Prokop, Jordán Vinklárek, Česlav Plachý
a několikrát současný spirituál Antonín Krasucki.
Činnost sester v tomto období pokračovala dvěma směry. Jednotlivé sestry se
věnovaly podle svých možností a vzdělání individuálnímu apoštolátu na svých
pracovištích nebo na farách a účinně se zapojovaly do mnoha církevních aktivit.
Druhým směrem byla možnost rozvíjet také apoštolát společný.
Po dohodě s Českou dominikánskou provincií byl sestrám pronajat bývalý
klášter dominikánů na Dominikánském náměstí č. l v Litoměřicích, kde vznikl
Charitní domov Zdislava, určený pro opuštěné dominikánské terciáře a kněze a
jiné služebníky církve.
Sestry prodaly své byty v Litoměřicích a získané peníze investovaly do oprav
a vnitřního zařízení ústavu. Samy se tam v průběhu roku 1995 přestěhovaly.
V prvním poschodí byla zřízena kaple, v půdních prostorách byly pokoje pro
sestry, které sem jezdily na pravidelná měsíční setkání a duchovní obnovy.
K tomuto účelu měl sloužit i k budově kláštera přilehlý rodinný dům, na jehož
opravách se sestry velkou měrou podílely finančně i brigádnicky. Kolik
organizačního úsilí, fyzické dřiny i jiných obětí zřízení a vedení tohoto projektu
institut stálo, vědí jen ty sestry, které to prožily. Mladé sestry obětavě pracovaly
ve vedení domova a sloužily jako zdravotní sestry nebo pečovatelky podle svých
sil jeho obyvatelům. Při tom ještě některé z nich studovaly dálkově Teologickou
fakultu v Praze, učily náboženství a angažovaly se v životě litoměřické farnosti.
Obětovaly se do krajnosti tak, že na to doplatily svým zdravím a ze zdravotních
důvodů institut nakonec opustily.
Přes všechny problémy však domov plnil své poslání. Nalezlo v něm útočiště
několik nemocných kněží, které zde sestry dochovaly k smrti, zemřelo tu
svátostmi připravených na setkání s Pánem více než 30 starých lidí. Studenti
98
Teologického konviktu, kteří tam pravidelně docházeli, mohli vidět, jak vypadá
křesťanská charita v praxi. Obyvatelé i sestry tam vytvořily opravdovou
duchovní rodinu. Do kaple přicházelo sloužit mše svaté mnoho kněží, kterým se
sestry snažily pomáhat finančně i modlitbou. Přímo v kapli sester zemřel po
jedné mši svaté misionář P. Tomek.
Další oblastí společného apoštolátu bylo vydávání a distribuce časopisu
Duchovní obnova,341 který sestry překládaly ze slovenštiny a každý měsíc ho
posílaly asi 1100 nemocným po celé republice. Finančně také podporovaly celou
řadu misijních i charitativních projektů a mnoho kněží.
Sestry, které nebyly zapojeny do společného projektu v Litoměřicích,
působily dále na farách nebo apoštolovaly na svých pracovištích.
Sestra Julie Tomáška Sofronková až do svého odchodu z Litoměřic i ve
svém vysokém věku vypomáhala v administrativní práci na biskupství i ve
farnosti. Kněžím na farách jako hospodyně a pastorační pomocnice sloužily
sestry: Marie Františka Mixová, Marie Jana z Kříže Smetanová, Marie
Přibyslava Martincová a Anna Kateřina Smetanová. Ve svých farnostech
působily a pečovaly o kostel: Anna Josefa Kuderová a Marie Veronika
Nixová, a po odchodu z dětské vesničky SOS do Prahy také Jiřina Mlada
Gerlichová.
Tato sestra také jako matka vychovala pro institut svou adoptivní dceru nyní
nejmladší sestru institutu Danielu Marii Šubrtovou (nar. 1966). Přičiněním
sestry Marie Františky Miksové přišla do institutu také sestra Helena Zdislava
Milková (nar. 1962). Obě tyto mladé sestry skládaly doživotní sliby 26. 6. 1998
a v institutu vytrvaly dodnes.
Zdislavu jako „stavitelku chrámů“ napodobila ve svém životě dosud žijící
sestra RNDr. Ludmila Bernardina Hlaďáková, která vypomáhala na faře
v Luhačovicích s farní agendou a ještě jako důchodkyně učila na Církevní
základní škole Kongregace sester dominikánek v Bojkovicích. Když se později
341
Autorkou časopisu byla slovenská sestra Bernadetta Pánčiová, zakladatelka společenství Rodina
Neposkvrněné.
99
pro stáří odstěhovala do Litoměřic, prodala všechen svůj majetek, který získala
v restituci po rodičích, a darovala ho na stavbu nového kostela v Luhačovicích.
Krátce po smrti dr. Veselé se společenství rozrostlo také o tři nadějné nové
sestry,
povoláním
lékařky,
což
sestry
přičítaly
nebeským
přímluvám
zakladatelky. Byla to MUDr. Jitka Dominika Krausová (nar. 1952),
MUDr. Jana Filoména Svobodová (nar.1941) a MUDr. Helena Pavla Šiprová
(nar. 1959).
Dr. Krausová jako odborník v psychiatrii obětavě léčila nemocné kněze i
řeholní setry, které za ní dojížděly na její působiště do Ostravy a později i do
Litoměřic. Obětavě jezdila léčit také nemocné sestry v klausurách. Ve spolupráci
s Centrem pro rodinu Arcibiskupství olomouckého se angažovala v organizaci
setkávání osamělých a rozvedených matek, pro něž otevřela odbornou poradnu a
vedla pro ně ve spolupráci s kněžími exercicie.
Dr. Svobodová naplňovala svůj zdislavský apoštolát dlouholetou lékařskou
praxí v litoměřické věznici. Péči a modlitby za své „loupežníky“ obětavě
spojovala také s péčí o staré a nemocné sestry v Litoměřicích a o své staré rodiče,
za nimiž pravidelně dojížděla do Prahy.
Dr. Šiprová působila v brněnské Nemocnici u sv. Anny. Jako mezinárodně
uznávaná odbornice se angažovala v projektech propagujících přirozené
plánování rodičovství a ochranu nenarozeného života.
I když tyto tři sestry později z různých důvodů institut opustily, jejich
obětavost ve službě nemocným i starým spolusestrám, jejich láska k církvi a také
duchovní i lidská zralost, velmi přispěly k prohloubení duchovního života
institutu a rozkvětu církve v naší zemi.
Postupem času a po odchodu několika sester z institutu už sestrám nestačily
síly na to, aby vypomáhaly při práci v charitním domově, a proto jeho vedení
muselo být svěřeno civilním osobám. Dům musel být zmodernizován, protože
nevyhovoval tehdejším hygienickým i stavebním předpisům. Pět sester se proto
přestěhovalo i se spolupracovnicí Marií Jahodovou v létě roku 2002 do nové
budovy v areálu zahrady bývalého Teologického konviktu v Litoměřicích na
100
Komenského ulici č. 14. V jednom z pokojů si sestry zařídily malou kapli, ostatní
sestry tam jezdily dále na pravidelná měsíční setkání. Ubytovávaly hosty
a staraly se podle svých možností o svěřený dům.
Sil jim však pro jejich věk ubývalo a cítily, že už se samy o sebe nemohou
postarat. Hledaly proto zázemí v některém domově důchodců v Litoměřicích
a okolí, ale bohužel se pro ně nenašlo místo, kde by mohly žít společně. Přijaly
proto nabídku České katolické charity, která pro ně našla Charitní domov na
Moravci, kde mohly společně pobývat pod jednou střechou a žít ve společenství.
5.4.4 Přestěhování Díla Blažené Zdislavy do brněnské diecéze
Sestra představená a tři další sestry se ke dni 1. září 2004 přestěhovaly do
Charitního domova pro kněze a řeholníky na Moravci. K tomuto dni také přešly
pod pravomoc brněnského biskupa Mons. Vojtěcha Cikrleho, který se podle
stanov stal pro institut nejvyšší církevní autoritou. V dopise mu sestra
představená napsala, čím chtějí sestry církvi i nadále sloužit:
Jsme Bohu vděčné za vše a naše již nemalé obtíže a modlitby chceme obětovat za Vás, za
brněnskou diecézi, za církev, za celý svět. Kéž Pán milostivě přijme naše snažení
a provází nás, ale i Vás a celou Vaši diecézi svým požehnáním, právě v místě, kde svatá
Zdislava také žila a svatě působila.342
Opustit litoměřickou diecézi, kterou považovaly sestry za svůj domov po více
jak čtyřicetileté službě, bylo pro sestry v jejich věku velmi těžké. Musely opustit
své známé, přetrhat vztahy se společenstvím žen, které se u nich scházely, a jít do
nového prostředí, které neznaly. Útěchou jim bylo to, že budou žít blízko
Křižanova v kraji, kde svatá Zdislava vyrůstala. Během krátké doby se komunita
rozrostla ještě o další tři sestry, které se rozhodly dokončit svůj život na tomto
místě.
I přes zdravotní potíže se sestry snaží o sebe postarat, vypomáhat v kuchyni,
věnovat se starým a nemocným kněžím i ostatním obyvatelům, kteří jsou na tom
zdravotně hůře než ony. Mnoho času tráví modlitbami soukromými i společnými.
342
LEGNEROVÁ, M. Dopis brněnskému biskupu Vojtěchovi Cikrlemu z 21. 6. 2004. Depon. in: archiv
Díla blažené Zdislavy, Moravec.
101
A tak tiše chtějí dokončit své celoživotní obětování se Bohu a službě v Kristově
církvi.
Novým spirituálem společenství se stal v roce 2007 P. Antonín Krasucki,
který sestry na Moravci obětavě pravidelně navštěvuje a společně s provinciálem
České dominikánské provincie ThDr. Benediktem Mohelníkem se chce s Boží
pomocí a za pomoci sester pokusit obnovu tohoto pro církev v současné době
tolik potřebného společenství.
Na počátku roku 2009 tvoří sekulární institut Dílo blažené Zdislavy 12 sester
s doživotními sliby, jedna sestra s časnými sliby na tříleté období a 14
spolupracovnic.
102
6 PERSPEKTIVY DÍLA BLAŽENÉ ZDISLAVY
DO BUDOUCNOSTI
„Povolání následovat Krista zvláštním zasvěcením je darem Trojice pro
všechen vyvolený lid.“343 V dnešním světě je naléhavě nutné prorocké svědectví,
které ukazuje na prvenství Boha a hodnot nebeského království, následováním
Krista čistého, chudého a poslušného.344 Zasvěcený život najde novou životnost
jen tím, že bude znovu „kontemplovat Kristovu tvář, znovu vycházet od Krista,
svědčit o jeho lásce“ (Jan Pavel II.: Novo millennio ineunte), a tím nejlépe
naplní své poslání v církvi a ve službě celému lidstvu.“345
Všechny skutečnosti světa mají v Kristu nalézt svůj pravý význam. V tomto
procesu zaujímají
zasvěcení členové sekulárních institutů privilegované místo: oni mají v obyčejných
životních podmínkách účast na sociálním a politickém dynamismu, silou svého
následování Krista mu vlévají novou hodnotu a tak účinně pracují pro Boží království.
Právě v síle svého zasvěcení, prožívaného bez vnějších znamení jako laici mezi laiky,
mohou být solí a světlem…346
Základem povolání ke svatosti, které je prvním účelem každého institutu
zasvěceného života, a který nezaniká opuštěním vnějšího apoštolátu, je
především
věrnost zakládajícímu charismatu a z něho vyplývajícímu duchovnímu bohatství každého
institutu. Právě v takové věrnosti inspiraci zakladatelů a zakladatelek, daru Ducha
svatého, lze snadněji znovu objevit a mnohem intensivněji znovu prožívat podstatné prvky
zasvěceného života…Instituty jsou tedy vyzývány, aby jako odpověď na znamení, která se
vynořují v současném světě, odvážně znovu rozvíjely podnikavost, vynalézavost a svatost
zakladatelů a zakladatelek. 347
Také nejnovější církevní dokumenty z poslední doby věnované zasvěcenému
životu znovu připomínají nutnost návratu k charismatu zakladatelů, k tomu, že
v této době má být prvořadým úsilím každého institutu snaha
343
KONGREGACE
PRO
INSTITUTY
ZASVĚCENÉHO
ŽIVOTA
A
SPOLEČNOSTI
APOŠTOLSKÉHO ŽIVOTA: Znovu začít od Krista.Obnovené úsilí zasvěceného života ve třetím
tisíciletí. Instrukce ze dne 19. 5. 2002. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2003, čl. 8.
344
Srov. tamtéž.
345
Srov. tamtéž, čl. 19.
346
Tamtéž, čl. 45.
347
JAN PAVEL II. Vita consecrata. Apoštolská exhortace O zasvěceném životě a jeho poslání v církvi
a ve světě ze dne 25. 3. 1996, čl. 36, 37. In Zasvěcený život ve světle reformy,s. 243 – 244.
103
znovu vyčíst v životě a v každodenní zkušenosti duchovní bohatství vlastního charismatu
v obnoveném styku s pramen y samými, které mu daly vytrysknout, ze zkušenosti Ducha
u zakladatelů a zakladatelek, jiskry nového života a nových děl, zvláště nové pročítání
evangelia, které se nalézá v každém charismatu.348
Poznání charismatu zakladatele a věrnost k němu je hlavním principem
obnovy každého řeholního institutu a záruka jeho budoucí existence a nejvíce
napomáhá k obnově církve a světa. Tato věrnost se má projevit také péčí o to,
aby charisma bylo neustále inkulturováno do podmínek, v němž se jeho nositelé
v dané době nacházejí. 349
Cestou návratu k charismatu zakladatele a jeho inkulturace musí jít i Dílo
blažené Zdislavy, aby žilo a rozvíjelo se i v budoucnu, neboť „trvalé jsou pouze
instituty, které mají charisma zakladatele.“350
Jednou z cest, kterými by se mohl institut vydat, je obnovit myšlenku
zakladatele a vytvářet malá společenství sester, které by působily ve farnostech,
kde není kněz. Jejich vnějším apoštolátem by byla všestranná pomoc místnímu
knězi, katechetická služba a koordinace laických aktivit ve farnosti. Vnitřním
apoštolátem by pak byla neustálá modlitba a oběť za katechezi v diecézi i celou
církev.
Velmi podobný typ apoštolátu můžeme v dnešní české církvi nalézt ve
společenství „FATYM“ – farní tým Vranov na Dyjí, jenž se souhlasem
brněnského biskupství sdružuje kněze a mladé laiky - chlapce i děvčata, kteří se
pokoušejí o nové formy pastorace v pohraničních oblastech. Mladí lidé pracují
v tomto týmu jeden rok i více jako dobrovolníci ve dvou společenstvích, která
spravují pod vedením kněží čtrnáct farností. Náplní jejich práce je vyučování
náboženství, vedení různých společenství laiků, práce na údržbě far a kostelů.
Významným rozměrem jejich působení je také prohlubování osobního
duchovního života a modlitba. Všichni se pravidelně modlí denní modlitbu
církve, růženec, adorují před Nejsvětější Svátostí a vyprošují si tak požehnání pro
348
KONGREGACE, Znovu začít od Krista, čl. 23.
Srov. CINCIALOVÁ, Teologie a spiritualita zasvěceného života, s. 76.
350
SPILLER, Charisma řeholního života, s. 680.
349
104
svou apoštolskou a misijní práci. Po dobu služby v týmu se také dobrovolně
zavazují k tomu, že nebudou navazovat žádnou známost.351
Členové týmu odcházejí po jednom i více letech služby ke svým civilním
zaměstnáním. Některé mladé dívky však zůstávají pastoračnímu týmu věrné po
více let. Vytvářejí tak malá živá společenství podobná těm, které měl na mysli
dr. Skácel při zakládání svého sekulárního institutu.
Oběma společenstvím se v tomto směru nabízí široké pole spolupráce.
Společenství Bohu zasvěcených sester by přineslo do činnosti farního týmu větší
stabilitu, zkušenosti z podobné formy života i apoštolátu, a tím i nové možnosti
rozvoje pastoračního působení.
Sestry Díla blažené Zdislavy uvědomují, že jsou předmětem nekonečné Boží
lásky, která jim může pomoci překonat všechny nesnáze osobní i krizi institutu.
Jen neustálé oživování touto láskou jim dává sílu a odvahu, ale také smělost
důvěřovat v obnovu institutu.352
Jejich důvěra vychází z vědomí, že Bůh skrze neustálou Kristovu přítomnost
ve světě a skrze zář charismat povolá novou generaci sester, která by v síle
Ducha svatého, vedená vroucí láskou k němu, k lidstvu a k církvi v naší zemi,
nově pochopila jejich charisma.353
Svou naději opírají také o to, že ke své celoživotní službě Církvi připojují
neustále také svoji plodnou a skrytou oběť pokročilého života, samoty, nemoci
a utrpení, kterou spojují s Kristem trpícím a oslaveným, a která je základem
jejich moudré zralosti, s níž se chtějí podělit s mladou generací a společně v srdci
církve vytvářet civilizaci lásky.354
351
Srov. ZÁVIŠKOVÁ, L. Farní tým Vranov nad Dyjí. Pastoračně - historická analýza. Olomouc:
Cyrilometodějská teologická fakulta Univerzity Palackého, 2002 [diplomová práce: depon. in: Knihovna
Cyrilometod. teol. fak. Univerzity Palackého v Olomouci], s. 25 - 36.
352
Srov. KONGREGACE, Znovu začít od Krista, čl. 22.
353
354
105
ZÁVĚR
Hlavním cílem naší práce bylo postihnout pomocí poznání životních osudů,
literárního odkazu a vzpomínek pamětníků charisma zakladatele Díla blažené
Zdislavy dr. Jana Bernardina Skácela a spoluzakladatelky dr. Marie Zdislavy
Veselé a přispět tím k obnově tohoto sesterského společenství, jak k tomu
vybízejí církevní dokumenty. Dalším cílem bylo podrobněji zmapovat historii
tohoto sekulárního institutu, popsat jeho účel a poslání, organizační strukturu
a jeho místo v kontextu české církve ve světle starších i nových církevních
dokumentů a naznačit, kudy by se mohla ubírat cesta tohoto společenství
v budoucnosti.
Na začátku bádání se zdálo, že jediným pramenem poznání budou pouze
vzpomínky pamětníků. Zejména díky jejich vstřícnosti a ochotě bylo možné
sestavit podrobný portrét zakladatelské osobnosti, která je v dominikánské rodině
neprávem téměř zapomenuta. Při hledání dalších informací se postupně ukázalo,
že dr. Skácel byl také literárně činný a že jeho literární pozůstalost je natolik
zajímavá, že stojí za to jí věnovat pozornost. Ve svých časopiseckých článcích
zanechal cenný zdroj poznání svého duchovního života, osobní zbožnosti
a vpravdě dominikánského apoštolského zápalu.
Bylo velmi těžké jezdit a hledat po archivech stopy po jeho životě, pátrat po
pamětnících, korespondovat s nimi. Když jsem v jedné chvíli nevěděla, jak
pokračovat v bádání dál, napadlo mi, že navštívím zakladatelův hrob na
litoměřickém hřbitově. Tam jsem ho s vírou prosila o pomoc. Tato „vědecká“
metoda bádání se ukázala jako velmi účinná, neboť se krátce potom ozvalo
několik dalších pamětníků, v archivech se našly nové zajímavé materiály
a přicházely nové inspirace, jak v práci pokračovat.
Čím více jsem pronikala do vnitřního světa dr. Skácela, tím více jsem žasla
nad duchovní krásou, zbožností, nevšední vzdělaností a pokorou tohoto
všestranně nadaného člověka, kněze, dominikána, vědce a především duchovního
otce mnoha lidí. Jakoby stál ve stínu svých mladších a známějších současníků
Metoděje Habáně, Silvestra Braita a Reginalda Dacíka na jejichž výchově se
106
podílel a s nimiž spolupracoval. Vědeckou činnost úzce spojoval s činností
pastorační, přičemž pastorace v jeho apoštolátu převládala. Vydal se novými
nezvyklými cestami, proto byl často nepochopen a dnes téměř zapomenut.
Dr. Veselá byla pamětníkům mnohem bližší, protože s ní strávili většinu
svého života. Také ona si zaslouží pozornosti a většího ocenění, protože charisma
zakladatele nejen pochopila, přijala a v praxi uskutečňovala, ale také ho dále
rozvíjela a předávala.
Spolupráce na zpracování této práce přinesla novou naději starým
a nemocným sestrám, které při vzpomínkách na svůj život v institutu znovu
poznaly, že Bůh jejich společenství neopustil, stále ho provázel a bude ho
provázet dál i v budoucnu. Všechny vyjadřovaly radostnou vděčnost, že mohly
žít svůj zasvěcený život právě v tomto společenství a věrně v něm vytrvat.
Vzájemné setkávání a vzpomínání utužilo a obnovilo sesterské společenství
a vedlo k většímu pochopení osobních darů každé ze sester a pomohlo
překonávat generační vzdálenost.
Mým záměrem bylo také přiblížit Dílo blažené Zdislavy potencionálním
zájemcům o život v něm. Zvolila jsem k tomu cestu popisu konkrétního života
zakladatele a spoluzakladatelky, sester a spolupracovníků tohoto společenství,
nikoli cestu abstraktních úvah. Pokud se mi to zčásti podařilo alespoň u někoho,
pak práce splnila svůj účel.
Při zpracování práce jsem byla osobně obohacena tím, že jsem objevila
velikost záměru, který Bůh s tímto společenstvím měl, a pochopila jsem, že jeho
založení bylo dílem Ducha svatého, nejen zbožným činem zakladatele a několika
nadšených sester. Probudilo to ve mně velkou vděčnost za to, že mě Bůh povolal
právě do tohoto společenství a novou naději, že institut má navzdory všem
minulým těžkostem budoucnost, neboť:
Dílo blažené Zdislavy bylo založeno z vnuknutí Ducha svatého právě pro tuto dobu.
Nebylo-li by založeno, tak by v našem národě chybělo to Světlo, ten gejzír modliteb a ta
síla mnoha a mnoha dobrých skutků, milosrdenství a apoštolských skutků! A dobrých
svatých mužů a žen. V dějinách spásy, Církve Kristovy čas nehraje roli. Ač by se podle
světa zdálo, že něco mizí, končí, není tomu tak. Znamení nadpřirozené logiky! Dílo
založené řízením Ducha svatého má úžasnou perspektivu a bude působit právě proto, že
ho dnešní situace potřebuje. Jakoby doba paní Zdislavy znovu přišla, doba dnes je
107
jakoby „ušitá“ pro její aktivity, které konávala kdysi v našem národě. A lze se inspirovat
kdykoliv u jejího hrobu! Nechme se posilnit a vystonat v Jablonném! 355
Zdislavo, pochodni svatého Dominika
osviť náš Sever a rozehřej srdce chladná
celého národa, ať v něm už nezaniká
svornost a bratrská láska starodávná!
Zdislavo, krajanko, poklade skrytý v poli,
nauč nás milovat Ježíše, Spásu světa,
jediný On může zahojit, co nás bolí,
jedině pod Jeho vedením všecko vzkvétá.356
355
ŠIMÁNKOVÁ, Dopis.
DEML, J. Píseň na blahoslavenou Zdislavu. In: SVATOŠ, A. Paní Zdislava. 1. vyd. Praha: Vyšehrad,
1970, s. 25. Úryvek z básně.
356
108
BIBLIOGRAFIE
Prameny
Obecné
Caritas Christi – povolání – cesta – společenství. Informační leták. Depon. in:
archiv autorky, Štědrákova Lhota.
Co je Dílo blažené Zdislavy? Informační leták z roku 1968. Depon. in: archiv
Díla blažené Zdislavy, Moravec.
Catalogus patrum et fratrum sacri Ordinis praedicatorum ad Provinciam
Bohemiae pertinentium AD 1913. Praha: 1914 [depon. in: knihovna Kláštera
Bohemiae pertinentium AD 1914. Praha: 1915. Depon. tamtéž.
Catalogus patrum et fratrum sacri Oridinis praedicatorum ad Provinciam
Bohemiae AD 1918. Praha: 1919. Depon. tamtéž.
Catalogus conventuum et fratrum sacri Ordinis praedicatorum ad Provinciam
Bohemiae AD 1936. Praha:1937. Depon. tamtéž.
109
Denní modlitby Díla blažené Zdislavy. Samizdat. Depon. in: archiv autorky,
Štědrákova Lhota.
KOUKL, Josef. Zřizovací listina Díla blažené Zdislavy z 29. 12. 1990. Depon. in:
archiv Díla blažené Zdislavy, Moravec.
Leták z roku 1968. Depon. in: archiv Díla Blažené Zdislavy, Moravec.
Nekrolog Československé provincie Řádu kazatelů, Olomouc: 1995. [Depon. in:
knihovna Kláštera dominikánů, Olomouc].
Pamětní list PIA XII. dr. Skácelovi z 3. května 1948. Depon. in: archiv Díla
blažené Zdislavy, Moravec.
Pamětní list státního sekretáře J. B. Montiniho dr. Veselé ze dne 9. 8. 1949.
Depon. in: archiv Díla blažené Zdislavy, Moravec.
PILÍK, Karel: Blahoslavenství, Ctnosti, Čistota, Dokonalost, Chudoba, Jednota,
Pokora, Poslušnost, Zasvěcení v pokoncilové církvi. Formační materiály.
Strojopis. Depon in: archiv autorky, Štědrákova Lhota.
Pozdrav ze Zdislavy. Letáček z prosince 1948. Strojopis. Depon. in: Archiv
České dominikánské provincie, Praha, sig. A 11/1, kart. 7.
Rodinný kalendář Díla blažené Zdislavy. Depon. in: archiv autorky, Šědrákova
Lhota.
Seznam bratrů dominikánského konventu v Jablonném v Podještědí z roku 1950.
Depon. in: Archiv biskupství Litoměřice, sv. II C 24, 3/67.
Seznam osob bydlících v Biskupském kněžském semináři, Kněžská 410 b/14
v Českých Budějovicích. Depon. in: Státní archiv Třeboň, 1973, kart. II, oddíl E
3, 5/237.
Schematismus Provinciae imperii Ordinis praedicatorum ad provinciam imperii
Austriaco-hungaric, 1902. Praha: 1902 [depon. in: knihovna Kláštera
dominikánů. Olomouc].
Schematismus patrum et fratrum sacri Ordinis praedicatorum ad Provinciam
Bohemiae pertinetium AD 1907. Praha: 1908 [depon. in: knihovna Kláštera
110
Schematismus patrum et fratrum sacri Ordinis praedicatorum ad Provinciam
Bohemiae pertinentium AD 1911. Praha: 1912. Depon. tamtéž..
SKÁCEL, Jan Bernardin. Stařeček Bartoš. Veselé a zábavné příběhy. Rukopis.
Depon. in: Státní archiv Praha, složka RD, inv. č. 51, kart. 61.
SKÁCEL, Jan Bernardin. Stanovy charitního spolku Zdislava. Strojopis. Depon.
in: Archiv české dominikánské provincie, Praha, sign. A 11/1, kart. 7.
Stanovy sekulárního institutu Dílo blažené Zdislavy. Samizdat. Depon. in: archiv
autorky, Štědrákova Lhota.
Stanovy spolku Zdislava. Strojopis. Depon. in: archiv Díla blažené Zdislavy,
Moravec.
Úmrtní list Městského národního výboru v Litoměřicích. 4. roč. 1959, poř. č. 1 ze
dne 7. 1. 1959. Depon. in: archiv autorky, Štědrákova Lhota.
Úmrtní oznámení MUDr. Marie Zdislavy Veselé. Depon. in: archiv autorky,
Vysvědčení Miloslavy Bernáškové ze dne 29. 5. 1948. Depon. in: archiv autorky,
Zápis o 1. konferenci profesorského sboru Bohosloveckého učiliště v Českých
Budějovicích ve stud. roce 1940/41, konané dne 10. září 1940. Depon. in: Státní
archiv Třeboň, 1973, kart. II, oddíl E3, 5/238.
Dopisy
CECCHETTI, Pizzard, kardinál. Dopis dr. Veselé ze dne 15. 8. 1949. Depon. in:
GENERÁLNÍ VIKÁŘ LITOMĚŘICKÝ. Dopis dr. Skácelovi ze dne 22. 7. 1946.
Rukopis. Depon. in: Archiv biskupství Litoměřice, sv. C 2, 5/ 238.
POSVÁTNÁ
KONGREGACE
PRO
ŘEHOLNÍKY
A
INSTITUTY
ZASVĚCENÉHO ŽIVOTA. Dopis Štěpánu Trochtovi z 5. 11. 1969. Depon. in:
LEGNEROVÁ, Marie Terezie. Dopis biskupu V. Cikrlemu ze dne 21. 6. 2004.
Depon. in: archiv Díla blažené Zdislavy, Moravec.
111
MOLNÁR, Cyril. Dopis převora Kláštera dominikánů v Plzni autorce ze dne 16.
10. 2008. Depon. in: archiv autorky, Štědrákova Lhota.
MONTINI, J. B. Dopis dr. Veselé z 9. 8. 1949. Depon. in: archiv Díla blažené
Zdislavy, Moravec.
PAVEL VI., Dopis dr. Veselé ze dne 4. 1. 1969. Depon. in: archiv Díla blažené
Zdislavy, Moravec.
PŘEVOR Kláštera dominikánů v Praze. Dopis sestrám Díla blažené Zdislavy z 9.
3. 1949. Depon. in: Archiv České dominikánské provincie, Praha, sign. A 11/1,
kart. 7.
SKÁCEL, Jan Bernardin. Dopis z roku 1913 K. Dostálu - Lutinovi. Nedatovaný
rukopis. Depon. in: Státní archiv Opava, pobočka Olomouc, sv. K. Dostál, inv. č.
609.
SKÁCEL, Jan Bernardin. Dopis K. Dostálu - Lutinovi z 25. 4. 1913. Depon.
tamtéž.
tamtéž.
SKÁCEL, Jan Bernardin. Dopis K. Dostálu – Lutinovi z 29. 1. 1919. Depon.
tamtéž.
tamtéž.
SKÁCEL, Jan Bernardin. Dopis K. Dostálu – Lutinovi z 12. 11. 1923. Depon.
tamtéž.
SKÁCEL, Jan Bernardin. Dopis Karlu Rebanovi z roku 1940. Rukopis. Depon.
in: Státní archiv Třeboň, kart. II, inv. č. 62.
SKÁCEL, Jan Bernardin. Dopis „Nejdůstojnější biskupské konsistoři“ z 28. 7.
1946. Rukopis. Depon. in: Archiv biskupství Litoměřice, sv. E 3, 5/ 237.
SOFRONKOVÁ, Julie Tomáška. Dopis provinciálovi Dominiku Dukovi z 31. 3.
1990. Depon. in: Archiv České dominikánské provincie, Praha, sign. C 193, kart.
61.
TROCHTA, Štěpán. Dopis olomouckému arcibiskupovi dr. Matochovi. Depon.
in: Archiv diecéze Litoměřice, sv. C 4, II/43.
112
TROCHTA, Štěpán. Dopis zmocněnci biskupské konsistoře Jaroslavu Zemanovi
z 21. 11. 1950. Depon. in: Archiv diecéze Litoměřice, sv. C 4, II/43.
TROCHTA, Štěpán. Dopis provinciálovi Ambroži Svatošovi ze dne 23. 5. 1968.
Depon. in: Archiv biskupství Litoměřice, sv. C 2, 3/209.
TROCHTA, Štěpán. Dopis Josefu Helikarovi z 29. 7. 1968. Depon. in: Archiv
diecéze Litoměřice, sv. E 3, 5/541.
TROCHTA, Štěpán. Dopis paní Růžičkové z 27. 2. 1970. Depon. in: Archiv
diecéze Litoměřice, sv. E 3, 5/76.
VESELÁ, Marie Zdislava. Dopis převorovi pražského dominikánského konventu
z 16. 2. 1946. Depon. in: Archiv České dominikánské provincie, Praha, sign. A
11/1, kart. 7.
VESELÁ, Marie Zdislava. Dopis papeži Pavlu VI. z roku 1968. Depon. in:
VESELÁ, Marie Zdislava. Dopis dr. Šachtovi ze dne 16. 3. 1990. Depon. in:
WEBER, Antonín Alois. Dopis dr. Skácelovi z 6. 8. 1946. Rukopis. Depon. in:
Archiv biskupství Litoměřice, C 2, 5/ 239.
Vzpomínky pamětníků
BEČIČKA, Stanislav. Dopis autorce z 22. 9. 2008. Depon. in: archiv autorky,
CUPALOVÁ, Jenička. Dopis autorce z 25. 4. 2008. Depon. tamtéž.
GERLICHOVÁ, Jiřina Mlada. Dopis autorce z 13. 4. 2008. Depon. tamtéž.
LEGNEROVÁ, Marie Terezie. Vzpomínky z r. 2008. Depon. tamtéž.
MARTINCOVÁ, Marie Přibyslava. Vzpomínky z r. 2008. Depon. tamtéž.
MIKSOVÁ, Marie Františka. Vzpomínky r. 2008. Depon. tamtéž.
NOVÁKOVÁ, Marie. Dopis autorce z 24. 11. 2008. Depon. tamtéž.
SMETANOVÁ, Anna Kateřina. Vzpomínky z r. 2008. Depon. tamtéž.
SMETANOVÁ, Marie Jana z Kříže. Vzpomínky z r. 2008. Depon. tamtéž.
SOFRONKOVÁ, Julie Tomáška. Vzpomínky z r. 2008. Depon. tamtéž
113
ŠIMÁNKOVÁ, Milena. B. Dopis autorce z 24. 9. 2008. Depon. tamtéž.
WEINIGEROVÁ, Miloslava. Dopis autorce z 23. 5. 2008. Depon. tamtéž.
Bibliografie J. B. Skácela
Monografie
SKÁCEL,
Jan
Bernardin.
Politika
podle
zásad
katolických.
Praha:
Cyrilometodějská tiskárna V. Kotrba, 1926.
SKÁCEL, Miloslav a SKÁCEL, Jan Bernardin. Základy vědecké filosofie. Praha:
Cyrilo-Metodějské knihkupectví Gustava Francla, 1948. 351s.
Stati v periodikách
SKÁCEL, Jan Bernardin. Aby ve jménu Ježíše klekalo každé koleno…! Růže
dominikánská. 1930, roč. 43, s. 131 – 133.
SKÁCEL, Jan Bernardin. Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj! Růže dominikánská.
1930, roč. 43, s. 145 – 149.
SKÁCEL, Jan Bernardin. Duševní pracovník dneška a katolický názor světový.
Filosofická revue. Odborný čtvrtletník pro filosofii. 1939, roč. 11, č. 2, s. 108 –
112.
SKÁCEL, Jan Bernardin. Eucharistie a zármutek. Růže dominikánská. 1937, roč.
51, č. 7, s. 122 – 124.
SKÁCEL, Jan Bernardin. Hrozné jest upadnout do rukou Boha živého. Růže
dominikánská. 1938, roč. 52, č. 9 – 10, s. 139 – 141.
SKÁCEL, Jan Bernardin. Katolické náboženství není jen věcí citu. Růže
dominikánská. 1930, roč. 43, s. 37 – 40.
SKÁCEL, Jan Bernardin. Křesťan ve veřejném životě. Růže dominikánská.
1938, roč. 52, č. 1, s. 12 – 13, č. 2 s. 24 – 25, č. 3, s. 44 – 45, č. 4, s. 58 – 59, č.
5, s. 77 – 78.
SKÁCEL, Jan Bernardin. Poměr práva a spravedlnosti jednotlivce ke
společnosti. Filosofická revue. Odborný časopis pro filosofii. 1935, roč. 7, č. 3, s.
102 –104.
114
SKÁCEL. Jan Bernardin. Pomůžete nám?…Růže dominikánská. 1930, roč. 43, s.
99 – 101.
SKÁCEL, Jan Bernardin. Profes ve Třetím řádě. Růže dominikánská. 1930, roč.
43, s. 103 –106.
SKÁCEL, Jan Bernardin. Přesvědčení náboženské. Růže dominikánská. 1937,
roč. 51, č. 1, s. 3 – 5, č. 2, s. 25 – 26.
SKÁCEL, Jan Bernardin. Přirozený zákon. Filosofická revue. Čtvrtletník pro
filosofii. 1935, roč. 7, č. 1, s. 4 – 7.
SKÁCEL, Jan Bernardin. Svatost manželství. Růže dominikánská. 1930, roč. 43,
s. 165 – 169.
SKÁCEL, Jan Bernardin. Věda, filosofie a umění. Filosofická revue. Odborný
čtvrtletník pro filosofii. Olomouc: 1939, ročník 11, č. 1, s. 67 – 74.
SKÁCEL, Jan Bernardin. Vtělení Syna Božího. Růže dominikánská. 1937, roč.
51, č. 10, s. 176 –178.
SKÁCEL, Jan Bernardin. Zákon a mravnost. Filosofická revue. Odborný
čtvrtletník pro filosofii. 1936, roč. 8, č. 2, s. 100 – 103.
Ostatní použitá literatura
Církevní dokumenty
DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL: Perfectae caritatis. Dekret o přizpůsobené
obnově řeholního života. In: Dokumenty Druhého vatikánského koncilu. 1. vyd.
Přel. Oto Mádr s prac. skupinou. Praha: Zvon, 1995. 603 s. Přel z lat. orig.
Sacrosanctum Oecumenicum Concilium Vaticanum II: Constitutiones, Decreta,
Declarationes, s. 361 – 378. ISBN 80-7113-089-3.
JAN PAVEL II. Vita consecrata. Apoštolská exhortace O zasvěceném životě a
jeho poslání v církvi a ve světě ze dne 25. 3. 1996. In: Zasvěcený život ve světle
reformy
Druhého
vatikánského
koncilu.
1.
vyd.
Olomouc:
Matice
cyrilometodějská, 1997, s. 217 – 320.
KONGREGACE
PRO
INSTITUTY
ZASVĚCENÉHO
ŽIVOTA
A
SPOLEČNOSTI APOŠTOLSKÉHO ŽIVOTA. Znovu začít od Krista. Obnovené
115
úsilí zasvěceného života ve třetím tisíciletí. Instrukce ze dne 19. 5. 2002.
Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2003, 62 s. ISBN 80-7266129-9.
KONGREGACE
PRO
ŘEHOLNÍKY
A
SEKULÁRNÍ
INSTITUTY,
KONGREGACE PRO BISKUPY: Mutuae relationes. Direktivy pro vzájemné
vztahy mezi biskupy a řeholními křesťany v církvi z 14. května 1979. In:
Zasvěcený život ve světle reformy Druhého vatikánského koncilu. 1. vyd.
Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1997, s. 105 – 134.
PAVEL VI. Ecclesiae sanctae. Normy pro aplikaci dekretu II. vatikánského
koncilu o přizpůsobené obnově řeholního života Perfectae caritatis ze dne 6. 8.
1966. In: Zasvěcený život ve světle reformy Druhého vatikánského koncilu. 1.
vyd. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1997, s. 43 - 50.
PAVEL VI. Evangelica testificatio. Apoštolská exhortace z dne 29. června.1971.
In: Zasvěcený život ve světle reformy Druhého vatikánského koncilu. 1. vyd.
Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1997, s. 173 –192.
PIUS XII. Provida Mater Ecclesia. Apoštolská konstituce z 2. února 1947.
[Pracovní překlad. Samizdat: depon. in: knihovna Kláštera dominikánů,
Olomouc], 18 s.
Monografie, sborníky, periodika
BRUGGER, Walter. Filosofický slovník. 1. vyd. Přel. Ladislav Benyovszky, aj.
Praha: Naše vojsko, 2006. 640 s. Přel z něm. orig. Philosophishes Wörterbruch.
ISBN 80-206-0820-6.
BUDKA, Alexandr (red.). Církevní procesy padesátých let. Sborník příspěvků
z konference 21. – 22. 5. 2002 v Praze. 1. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské
nakladatelství, 2002. 278 s. ISBN 80-7192-797-X.
CINCIALOVÁ, Marta Lucie. Teologie a spiritualita zasvěceného života. Skripta
studentům 2007/2008. Olomouc: Cyrilometodějská teologická fakulta, 2008.
CORMIER, Hyacint Maria: Náležet Bohu. 1. vyd. Přel. Zdislava Černá. Praha:
Krystal OP, 2008. 102 s. Přel z fr. orig. Etre a Dieu. ISBN 978-80-87183-04-5.
116
ČERNUŠÁK, Tomáš, PROKOP, Augustin a NĚMEC, Damián. Historie
dominikánů v českých zemích. 1. vyd. Praha: Krystal OP, 2001. 239 s. ISBN 8085929-50-3
GOGOLA, Jerzy. (ed.). Řeholní formace. 1. vyd. Přel. Terezie Eisnerová.
Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2002. 1006 s. Přel. z polského orig.
Formacja zakonna 1- 4. ISBN 80-7266-110-8.
HINNEBUSCH, William, A. Dějiny Řádu kazatelů. 1. vyd. Přel. Petr Beneš.
Praha: Krystal OP, 2002. 141 s. Přel z angl. orig. The Dominicans. A short
story. ISBN 80-85929-54-6.
HRUDNÍKOVÁ, Mirjam. (red.) Řeholní život v českých zemích. Řeholní řády a
kongregace, sekulární instituty a společnosti apoštolského života v České
republice. 1. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997. 319 s.
ISBN 80-7192-226.
KADLEC, Jaroslav. Přehled českých církevních dějin 2. 1. vyd. Praha: Zvon,
1991. 281 s. ISBN 80- 7113-003-6.
KONFERENCE VYŠŠÍCH ŘEHOLNÍCH PŘEDSTAVENÝCH V ČESKÉ
REPUBLICE: Katalog mužských a ženských řeholních institutů začleněných do
Konferencí vyšších představených v České republice. Praha: 2009. 56 s.
KUBÍKOVÁ, Zuzana. Evangelijní rada poslušnosti v sekulárních institutech
podle závazných církevních dokumentů. Olomouc: Cyrilometodějská teologická
fakulta, 2002 [diplomová práce: depon in: Knihovna Cyrilometodějské teol. fak.
Univ. Palackého v Olomouci], 73 s.
LIBOR, Jan (ed). České církevní dějiny ve druhé polovině 20. století. Sborník
příspěvků ze sekce církevních dějin na VIII. sjezdu českých historiků v Hradci
Králové ve dnech 10. – 12. září 1999. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium
demokracie a kultury, 2000. 113 s. ISBN 80-85959-74-7.
LANTOVÁ, LUDMILA: Karel Dostál – Lutinov. In: FORST, Vladimír (red.) a
kol. Lexikon české literatury. Osobnosti, díla, instituce. I. A – G, s. 589 –590. 1.
vyd. Praha: Academia, 1985. 900 s. ISBN 12/16-8613-21-124-85.
LOHRUM, Meinolf. Dominik. 1. vyd. Přel. Zdeněk Cyril Fišer. Praha: Krystal
OP, 1999. 76 s. Z něm. orig. Dominikus. ISBN 80-85929-32-5.
117
MACEK, Jaroslav. Biskupství litoměřické. Biskupové a osudy litoměřické diecéze
1655 – 2005. 1. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2005. 168 s.
ISBN 80-7192-978-6.
MACEK, Jaroslav. 950 let litoměřické kapituly. 1. vyd. Kostelní Vydří:
Karmelitánské nakladatelství, 2007. 319 s. ISBN 978-80-7195-121-6.
MRÁČEK, Pavel. Příručka církevních dějin. 1. vyd. Praha: Krystal OP, 1995.
192 s. ISBN 80-85929-01-5.
MUSIL, Jiří, V. a kol. Teolog, filosof a psycholog P. Metoděj Habáň OP (1899 –
1984) - jak jsme ho znali. Sborník příspěvků ze vzpomínkového semináře
k životním výročím v roce 1999. 1. vyd. Olomouc: Matice cyrilometodějská,
2000. 143 s. ISBN 80-7266-063-2.
Nekrologium. Opusculum. Měsíčník České dominikánské rodiny. 2003, č. 11, s.
16.
NEZBEDOVÁ, L. Znáte dílo blažené Zdislavy? Opusculum. Měsíčník české
dominikánské rodiny.. 2007, č. 6, s. 15 – 18.
PILÍK, Karel. Není trní bez růže. Karel Pilík v rozhovoru s Alešem Palánem. 1.
vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007. 187 s. ISBN 978-807192-958-1.
SOUKUP, Emilián. Blahoslavená Zdislava Berkovna vzor Katolické akce.
Olomouc: Krystal, 1934. 49 s. (Edice Vítězové, roč.1, sv. 1).
SVATOŠ, Ambrož. Blahoslavená Zdislava. Olomouc: Krystal, 1948. 181 s.
SVATOŠ, Ambrož. Paní Zdislava. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1970. 29 s.
TURZOVÁ, Virginie Marie. Kartouzský vězeň. Mons. Jan Šrámek, kněz a
politik. 1. vyd. Svitavy: Trinitas, 2006. 257 s. ISBN 80-86885-08-9.
VALLEJO, Carlos Amigo. Co znamená dnes a zítra evangelizovat pro sekulární
instituty. 1982. [Samizdat: depon. in: Knihovna Centra Aletti, Olomouc, sign.
232-01-82.14] , 14 s.
VAŠKO, Václav. Neumlčená. Kronika katolické církve v Československu po
Druhé světové válce I. 1. vyd. Praha: Zvon, 1990. 268 s. ISBN 80-7113-035-4,
80-7113-000-1.
118
VAŠKO, Václav. Neumlčená. Kronika katolické církve v Československu po
Druhé světové válce II. 1. vyd. Praha: Zvon, 1990. 266 s. ISBN 80-7113-035- 4,
80-7113-001-X.
VENTURA, Václav. Jan Evangelista Urban – život a dílo. Sonda do dějin české
teologie a spirituality. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury,
2001. 223 s. ISBN 80-85959-71-1.
VŠETIČKA, František. Literární Olomouc. 1. vyd. Olomouc: Votobia, 2002. 253
s. ISBN 80-7198-523-6.
WOODS, Richard. Mystika a proroctví. Dominikánská tradice. 1. vyd. Přel.
David Hofmann. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2005.183 s. Přel .
z angl. orig. Mysticism and prophecy. The dominican tradition. ISBN 80-7192881-X.
ZÁVIŠKOVÁ, Ludmila. Farní tým Vranov nad Dyjí. Pastoračně - historická
analýza. Olomouc: Cyrilometodějská teologická fakulta, 2002 [diplomová
práce:depon. in: Knihovna Cyrilometodějské teol. fak. Univerzity Palackého
v Olomouci], 79 s.
ZEMEK, Jakub Antonín: Vatikánský špión. 2. vyd. Olomouc: Matice
cyrilometodějská, 2002. 119 s. ISBN 80-7266-114-0.
ZUBERT, Bronislaw Wenaty. Řeholní právo. Přel. František Polášek. 1. vyd.
Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1997. 411 s. Přel. z polského orig. Instytuty
źicia konsekrovwanego.
Ostatní zdroje
Dějiny kláštera a kostela Panny Marie Růžencové v Plzni. OnPn. Plzeň: 1999, č.
2, s. 8. [Internet] [cit. 29. 9. 2008]< http://plzen.op.cz./Onpn/1999/03/99/03.htm>
Novotomismus v českých zemích v 19. a 20. století. (1. část). [Internet] [cit. 29. 9.
2008] <http:/bovepul.blog.cz./0802/novotomismus-v-ceskych-zemich-v-19-a-20stoleti-1/-cast>
KOULOVÁ, M. Vatikánský špión. OnPn. Plzeň: 2001, č. 5.[Internet] [cit. 2. 10.
2001] <http://plzen.op.cz/onPn/2001/01/05.htm>
119
Perzekuce v oblasti kultury. [Iternet] [cit. 29. 9. 2008] <http:/protikomunisticke.
misto.cz/svedectvi/7b.htm>
REDAKCE INTERNETOVÉHO VYSÍLÁNÍ SALVE: Jiří Maria Veselý OP.
[Internet] [cit. 26. 2. 2008] <http:/salve.op.cz./obsahz/1998/4a3.html>
Statistika sekulárních institutů. Radio Vatican. Zprávy. [Internet] [cit. 30. 1.
2008] <http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=7224>
Slovník českých filosofů. [Internet] [cit. 21. 1. 2009]
<http://www.phil.muni.cz./fil/scf/komplet/skclmi.html>
Třetí řád neboli Laické sdružení sv. Dominika. Oficiální stránky dominikánského
kláštera a kostela Nalezení svatého kříže ve Znojmě. [Internet] 2002. [cit. 21. 5.
2008] < http://mujweb.atlas.cz./kultura/svkriz/sv/3r.htm>
WIKIPEDIE, OTEVŘENÁ ENCYKLOPEDIE. Alois Musil. [Internet] Revize 1.
10. 2008. [cit. 2. 10. 2008] <http: //cs.wikipedia.org/wiki/Alois_Musil>
120
SEZNAM PŘÍLOH
Písemné přílohy
Příl. 1: Dopis dr. Skácela z 28. 7. 1946 konsistoři v Litoměřicích……………115
Příl. 2: List s požehnáním papeže Pia XII. z r. 1948.…………………………..117
Příl. 3: Překlad dopisu J. B. Montiniho dr. Veselé z 9. 8. 1949………………118
Příl. 4: Vysvědčení M. Bernáškové z 29. 5. 1948…………………………….119
Příl. 5: Úmrtní list dr. Skácela…………………………………………………120
Příl. 6: List s požehnáním papeže Pavla VI. z r. 1969………………….……..121
Příl. 7: Úmrtní oznámení dr. Veselé…………………………………………...122
Příl. 8: Zřizovací dekret Díla blažené Zdislavy z 26. 12. 1990………………..123
.
Fotografické přílohy
Příl. 1: Zakladatel dr. Skácel…………………………………………………..124
Příl. 2: Spoluzakladatelka dr. Veselá…………………………………………..125
Příl. 3: Fara a kostel v Hradci u Stoda…………………………………………126
Příl. 4: První katechetické kursy v Hraci u Stoda a Holýšově…………………127
Příl. 5: Poslední katechetický kurs r. 1950 v Litoměřicích s tablem………….128
Příl. 6: Obláčka M. Legnerové, hudební soubor prvního noviciátu………….129
Příl. 7: Exercicie pro rodiče a děti v Litoměřicích v r.1969, oslavy
45. výročí založení Díla blažené Zdislavy v r. 1991 v Litoměřicích….130
121
PŘÍLOHA 1: Dopis dr. Skácela z 28. 7. 1946 konsistoři v Litoměřicích
122
123
PŘÍLOHA 2: List s požehnáním papeže Pia XII. z roku 1948
124
PŘÍLOHA 3: Překlad dopisu J. B. Montiniho dr. Veselé z 9. 8. 1949.
125
PŘÍLOHA 4: Vysvědčení M. Bernáškové z 29. 5.1948
126
PŘÍLOHA 5: Úmrtní list dr. Skácela
127
PŘÍLOHA 6: List s požehnáním papeže Pavla VI. z r. 1969.
128
PŘÍLOHA 7: Úmrtní oznámení dr. Veselé
129
PŘÍLOHA 8: Zřizovací dekret Díla blažené Zdislavy z 26. 12. 1990
FOTOGRAFICKÁ PŘÍLOHA 1 : Dr. Jan Bernardin Skácel
130
FOTOGRAFICKÁ PŘÍLOHA 1. Dr. Jan Bernardin Skácel
131
FOTOGRAFICKÁ PŘÍLOHA 2: Dr. Marie Zdislava Veselá
132
FOTOGRAFICKÁ PŘÍLOHA 3: Fara a kostel v Hradci u Stoda
133
FOTOGRAFICKÁ PŘÍLOHA 4: Katechetické kurs v Hradci u Stoda.
Katechetický kurs v Holýšově.
134
FOTOGRAFICKÁ PŘÍLOHA 5: Poslední katechetický kurs r. 1950
v Litoměřicích s tablem
135
FOTOGRAFICKÁ PŘÍLOHA 6: Obláčka s. M. T. Legnerové
Hudební soubor prvního noviciátu
136
FOTOGRAFICKÁ PŘÍLOHA 7: Exercicie pro rodiče a děti r. 1969
v Litoměřicích
Oslavy 45. výročí založené Díla blažené Zdislavy r. 1991 v Litoměřicích
-
137

Bakalářská práce - Česká dominikánská provincie

Transkript

Podobné dokumenty

Duchovní památky jižní Moravy

securitas imperii 11

Dita Kaňková Slovnik libereckých autorů