Gráfová Helena_Střípky z JAR

Artestřípky z JARu („JARteterapie“)
Práce z Arteterapie pro 6.běh dvouletého kurzu M. Huptycha, 2010
Helena Gráfová
Arteterapie/artefiletika
Výběr nejzajímavějších postřehů z diplomové práce
[email protected]
Mgr. Helena Gráfová ( ⃰ 1980), absolventka Jihočeské Univerzity v Českých
Budějovicích, obor Rehabilitační psychosociální péče o postižené děti, dospělé a staré
osoby. Absolvovala několik kurzů seznamujících s muzikoterapií, dramaterapií a
logoterapií (PPF), Systematický kurz arteterapie pod vedením PhDr. Heleny Strnadlové,
garantovaný ČAA, Sebezkušenostní kurz arteterapie, vedený PhDr. Yvonou
Mazehóovou, garantovaný Pedagogickým centrem v Č.B. a dvouletý Kurz arteterapie a
artefiletiky pod záštitou Bc. Miroslava Huptycha (ČAA). Pracovala v Irsku v MŠ a v
Rehabilitačním centru pro drogově závislé KELTOI. Momentálně je na mateřské
dovolené.
V zimním semestru roku 2004 jsem v rámci zahraniční stáže Zdravotně sociální fakulty
Jihočeské univerzity měla možnost se zúčastnit tříměsíční praxe v Jihoafrické republice
(JAR, SA). Nejvíce času jsem pracovala se sociálně hendikepovanými a HIV
pozitivními dětmi předškolního věku. Záleželo na nás, jak s nimi budeme pracovat,
věnovala jsem se proto s dětmi arteterapii. Těsně před odletem mě osvítilo a na poslední
chvíli jsem sehnala s sebou barvy a další výtvarné materiály, abychom nešli s prázdnou.
Ukázalo se to jako skvělý nápad. Měla jsem tou dobou za sebou dva kurzy arteterapie.
Pokusila jsem se se svými začátečnickými zkušenostmi opatrně s dětmi pracovat jak po
výtvarné stránce, tak po arteterapeutické. Zpětně bych to hodnotila jako práci veskrze
artefiletickou. Napsala jsem pak diplomovou práci s výzkumnou otázkou: „Jaký
význam má využití arteterapeutických technik u sociálně hendikepovaných dětí
předškolního věku, s rozšířením o děti navíc nemocné HIV/AIDS?“. Byla to jedna
z mých prvních arteterapeutických zkušeností „v terénu“, kdy jsem sama vedla skupinu
a následně vše, včetně předložených komentářů k obrázkům, zpracovala. Nekladu si
tedy za cíl předkládat jednoznačné závěry, ale spíše postřehy s důrazem na kasuistiku
Laurine. Předesílám, že po absolvování dvouletého kurzu arteterapie a artefiletiky, bych
bývala viděla situaci asi v trochu jiném, snad zkušenějším světle, ale teď mi nezbývá
než čerpat ze svých tehdejších komentářů, abych zachovala autenticitu celkového
dojmu.
Osobně se v případě malých dětí blížím více k arteterapeutickému přístupu
kreativistickému, integrativnímu, činnostnímu a sublimačnímu než k projektivnímu.
Alespoň ne v přímé interpretační verbalizaci artefaktů s dětmi. Snažím se dětem
zprostředkovat pomocí vybraných výtvarných technik nové zajímavé zážitky a skrze ně
5
i nevědomé zpracování pro ně závažných témat. V kasuistikách sice uvádím náznaky
interpretací, jsou to však jen domněnky a pro úspěšnou arteterapii je nepovažuji za
nezbytné. Zdůrazňuji, že mé uvedené komentáře k obrázkům jsou pouze pokusy o jejich
pochopení. Domnívám se, že někdo jiný by v nich viděl zase jiné vztahy a možnosti,
někdo by je nekomentoval vůbec. Různorodost přístupů může být obohacující. Snad je
to tak dobře. Každopádně však věřím, že již samotný proces tvorby má pro tvořícího
člověka význam. Interpretaci obsahů výtvarné produkce jsem tedy v přímé práci s dětmi
nepoužívala. Arteterapie nemusí interpretovat. Změny se přesto dějí, klient prožívá
sublimaci vázané energie, vytěsněné obsahy se daří dobře integrovat často zcela bez
doslovné interpretace a přímé terapeutické intervence. V tom je veliká síla a možnost,
kterou arteterapie nabízí. Je to však síla poněkud skrytá.(6)
Během své arteterapeutické práce s dětmi jsem se snažila sledováním jednotlivých
artefaktů a vývoje tvorby spolu se zúčastněným pozorováním uchopit a popsat
možnosti, účinky a výsledky z arteterapeutické práce se sociálně hendikepovanými
dětmi a těmito dětmi HIV pozitivními.
Rodina v Jihoafrické Republice
Termín „sociální hendikep“ pro svou práci definuji dvěma hlavními problémy.
Vycházím z předpokladu, který jsem měla možnost si vícekrát ověřit při návštěvách
černošských rodin během praxí, že černošské děti v Jihoafrické republice se kterými
jsem pracovala, mají sociální hendikep z důvodu:
 materiální ( biologické) deprivace, ve které žijí (čili bídy)
 málo podnětného rodinného prostředí, tedy tzv. kulturní deprivace
Částečně se nám podařilo nahlédnout pod roušku Jihoafrických rodin a jejich
každodenní reality. Na rozdíl od České rodiny a rodiny „západního typu“ je africká
rodina široká (pro zjednodušení „africká rodina“ zde znamená rodina černé a barevné
části jihoafrické populace, z níž černí obyvatelé představují přibližně 80%). Rodinní
příslušníci bydlívají pospolu či alespoň poblíž, bývají na sobě závislí finančně, citově i
vzájemnou pomocí. Otec v rodině často chybí. Muži se nechtějí uvazovat manželstvím a
rodičovskou zodpovědností, a tak si většinou jen užívají a „dělají děti“. K tomu
přispívají i různé kulturní trendy jako třeba to, že žena má mít před svatbou
nemanželské dítě, aby se vědělo, že je plodná. Tak se narodí mnoho nemanželských dětí
do rodin bez otců, jelikož muž - otec nakonec ztratí zájem o ženu i o dítě. Pro muže je v
zemi s vysokou mírou nezaměstnanosti těžké vydělat i sám na své vlastní potřeby, tak
není divu, že se do role živitele nežene. Černí muži i ženy, kteří pracují, dostávají velmi
málo peněz, se kterými se musí postarat ještě o celou širokou původní rodinu či o
rodinu nabytou sňatkem.
Katastrofální rozšíření HIV/AIDS mezi černou populací úzce souvisí s velkou sexuální
promiskuitou, odmítáním použití kondomů a běžnými mimopartnerskými a
mimomanželskými vztahy. Nemocní bývají diskriminováni a stigmatizováni, což může
být nakonec horší než nemoc samotná.(2) Černí si ale často existenci HIV/AIDS
6
nepřipouští, tvrdí, že si na ně tuto nemoc vymysleli bílí. Totéž tvrdila dokonce i
ministryně zdravotnictví. Není potom divu, že prevence selhává. Musím ještě dodat, že
v Jihoafrické Republice stále panuje velký sociální rozdíl mezi černými a bílými
obyvateli. Deset let po pádu apartheidu je ještě krátká doba. Etnické skupiny se mísí jen
v rámci běžného fungování společnosti, nejsou přáteli, oboustranný otevřený či skrytý
rasismus je běžný. Zjednodušeně řečeno, černí jsou většinou chudí, bílí bohatší (střední
a vyšší střední sociální vrstva). Průměrná životní úroveň bílých Jihoafričanů je podobná
či o něco vyšší než průměrná životní úroveň Čechů (toto nejsou statistické údaje, ale
pouze můj dojem). Potkat bohatého černocha je spíše vzácnost.
Většina černé populace se sice hlásí ke křesťanské katolické církvi, v běžném životě
však její etiku silně mísí s mystikou, pověrami, černou magií, bylinkářstvím a tradicemi.
V afrických rodinách byla asi vždy velmi významná role babičky. Ta ale ještě posiluje s
masovým vymíráním žen střední generace. Maminky jsou buď nemocné (AIDS), nebo
již zemřely. První na řadě, kdo se bude starat o děti jsou babičky či tety. Babičky se o ně
starají dokonce i v případě, že je matka zdravá. Buď se matka snaží pracovat, nebo
mateřskou roli nezvládá, protože je příliš mladá. Velmi mladých matek je stále hodně, a
to i přes snahy státu zpřístupnit antikoncepci a nestátních organizací šířit osvětu.
Výjimkou nejsou ani sexuální zneužití malých holčiček rodinnými příslušníky. Věznice
je takových mužů plná. Zhoubné jsou pověry typu: „Když máš sexuální styk s pannou,
to jediné tě vyléčí z AIDS.“, nebo: „Je to má dcera, tak si s ní můžu dělat, co chci.“ a
podobně. „Prostředkem léčby“ pro nemocného muže se pak stane dokonce i malé
miminko.
Je zde velmi rozvinutá pěstounská péče. Adopce nejsou časté. Sirotků je hodně, ale
rodiny jsou zvyklé si vzájemně pomáhat. Děti si bere většinou teta nebo babička, není-li
to možné pak ostatní příbuzní a méně často známí či cizí lidé. Někdy využívají děti
hlavně k tomu, že od státu dostanou na dítě peněžitou dávku, kterou nepoužijí ani na
dítě, ani na domácnost. Proto se sociální pracovníci snaží pěstouny kontrolovat a
pozitivně motivovat k dobré péči o dítě. Horší je to s rodinami, kde žena rodí děti
hlavně kvůli příspěvku na dítě. Takových je hodně a těžko se s tím dá něco dělat.
Pokusím se shrnout funkci africké rodiny. Mnoho dětí trpí podvýživou, nedostatečnou
hygienou, nedostupností vhodného bydlení a léků. Schází tedy základní materiální
podmínky k uspokojení primárních potřeb rodin. Rodinné prostředí bývá nepodnětné.
Schází často i otcové či oba rodiče. Zdá se tedy, že funkce africké rodiny v mnohém
selhává. Věřím však, že se časem alespoň něco změní a jsem přesvědčena, že i přes tato
selhání se můžeme od Afričanů mnohé naučit.
Dětský hospic
Sociální podmínky hospice
Místní hospic je v přidružené části města asi 10 km za centrem, kde za dob apartheidu
7
žili hlavně míšení čili barevní obyvatelé. Do hospice děti dochází denně, jako do
školky. Většina dětí v hospici je HIV pozitivní. Některé děti jsou zcela bez příznaků, ale
mnohým komplikují život oportunní infekce, hlavně plicní tuberkulóza, zažívací potíže,
plísně, chronická rýma a respirační onemocnění. Je zde asi 60 dětí ve věku od tří měsíců
do sedmi až osmi let. Déle se HIV pozitivní děti v Africe při současném standardu péče
nedožívají. Jsou rozděleny podle věku do čtyř tříd, přičemž třídy s nejstaršími dětmi
jsou většinou spojené. V době, kdy jsme navštěvovali hospic, tu bývaly i další
jihoafrické praktikantky, děti v nás tudíž měly zpočátku zmatek. S dětmi se téměř denně
nacvičovalo vánoční vystoupení, kde děti zpívaly a tančily. Mladší děti pospávaly, starší
řádily venku na zahradě. Kromě nacvičovaného představení se dětem nikdo příliš
nevěnoval, péče byla přenechávána praktikujícím studentům.
Hospic je finančně podporován hlavně z Velké Británie a z finančních a hmotných darů.
Ve srovnání s průměrnou školkou pro zdravé černošské děti je hospic materiálně dobře
vybavený. Děti dostávají pravidelnou stravu, mají prostor ke hraní, stolky, židličky,
tabule, televizi, chatrné prolézačky, dokonce i video. To vše zdarma, jestliže jsou HIV
pozitivní. Ale ve srovnání s průměrnou českou školkou či jihoafrickou školkou ve městě
pro bílé děti, je hospic chudý a hygienické a bezpečnostní předpisy se zjevně
nerespektují.
Arteterapeutická práce s dětmi v hospici
Do hospice jsme docházeli v září, říjnu a listopadu roku 2004. Se staršími dětmi jsme
výtvarně tvořili dvakrát týdně s využitím arteterapeutických technik. První pokusy se
skupinou byly velmi živelné a spíše mi ukázaly, kudy cesta nevede. Jelikož v hospici
nebyla žádná zvláštní místnost vhodná pro arteterapii, museli jsme se spokojit s tím, že
jsem vyčlenila část třídy se stolky a židličkami. Ve dvou spojených třídách bylo
dohromady asi 35 dětí starých 5-7 let. Zeptala jsem se dětí, kdo chce malovat a ke
stolku se během chvilky nahrnulo asi 15 dětí a hádaly se s ostatními o místa. Nechala
jsem si jich asi 10 s příslibem, že se vystřídají. Vodové a anilinové barvy viděly děti
poprvé v životě a hned jim učarovaly. Snad jediné barvy, které mají v hospici
k dispozici jsou nevýrazné voskovky (crayons). Snažila jsem se skupině názorně
vysvětlit, jak se s vodovkami zachází, ale jelikož většina dětí anglicky nerozuměla, nebo
jen několika základním povelům, nesetkala jsem se s úspěchem. Děti malovaly a já jsem
nezvládala podávat nové papíry, měnit špinavou vodu, utírat rozlitou, vymývat zcela
zašpiněné barvy a brát dětem hotové obrázky. Dětem se velmi zalíbilo promočené
špinavé obrázky skládat do balíčků. Nemohla jsem je přesvědčit, že musí počkat, dokud
obrázek neuschne. Děti se střídaly u malování a doslova „produkovaly“. Během tohoto
prvního tvoření vznikly i první obrázky Laurine. Kvůli naprosto zašpiněným barvám
byla většina obrázků dětí pouze plocha pokrytá tmavými fleky, ale Laurininy obrázky je
svou čerností dalece předčily. Rozhodla jsem se, že pakliže bude chtít, budu se během
dalších setkání Laurine více individuálně věnovat. Ani mne, ani děti toto první
neuspořádané živelné malování naštěstí neodradilo.
Do dalšího setkání (foto 3) jsem se naučila několik základních slov a povelů v místně
nejrozšířenějším černošském jazyce Tswana. Ve skupině jsem pracovala s maximálním
počtem asi deseti dětí, ale jen čtyři z nich směly malovat vodovkami současně. Těm
8
jsem se věnovala více hlavně pro technickou obtížnost barev. Děti pomalu začaly
chápat, že zářivých jasných barev nedosáhnou, když štětec postupně namočí ve všech
barvách na paletě, černou počínaje, ale že musí vždy štětec pečlivě vymýt. I přes tyto
nesnáze měly děti o vodové barvy největší zájem. Ostatní děti mezitím malovaly
trojhrannými silnými měkkými pastelkami, voskovkami, křídami či fixy a po chvíli se
prostřídaly. S ostatními dětmi mi často pomáhal kolega, který byl v Jižní Africe na praxi
se mnou. S dětmi se v hospici výtvarně tvořivě pracovalo jen málo, většinou pouze
vybarvovaly omalovánky. Měla jsem pocit, že děti prahnou po spontánnějším projevu,
uplatnění přirozené kreativity a způsobu, jak ventilovat své emoce. Z podmínek
v hospici, které jsme pro arteterapii měli, přirozeně vyplynulo, že by nebylo možné vést
jednu uzavřenou skupinu dětí. Nechala jsem je tedy volně fluktuovat, maloval ten,
komu se zrovna chtělo, ale většinou to byli stále jedni a ti samí. Postupně se odvážily i
mladší děti a chtěly se připojit. Děti, které se zrovna neúčastnily malování, většinou
nacvičovaly program na vánoční představení pro své blízké nebo běhaly venku na
zahradě a hrály si na prolézačkách s mladšími dětmi. Černošské děti mají smysl pro
pohyb, rytmus a tanec, baví je i zpívat. Tanečně i hudebně se tedy rozvíjejí, ale výtvarně
nikoliv.
Komunikace při arteterapii s dětmi v hospici aneb „Rukama nohama“
Jedním z důvodů pro můj důraz na samotný prožitek během arteterapie, byla nemožnost
či omezenost verbální komunikace s černošskými dětmi. Učitelky na ně mluvily směsicí
afrikánštiny, angličtiny a jejich mateřského jazyka tswana. V angličtině děti rozuměly
jen jednoduchým povelům, jinak na všechno odpovídaly „Yes“. Když jsem mezi
vytvořenými obrázky objevila nějaký interpretačně velmi zajímavý, poprosila jsem
některou z ne vždy ochotných černošských učitelek, aby rozhovor s dítětem tlumočila.
Toho jsem využila například u obrázku čtyřletého Teboga a Tsurufatsu.
Tebogo namaloval zelený ovál připomínající obličej (obr.1). Následoval náš krátký
tlumočený rozhovor. Zeptala jsem se ho, co obrázek znázorňuje. Tebogo řekl: „To je
duch.“ „Bojíš se ho?“ „Bojím!“ Ukazuji na modré zvláštní čáry ve spodní části obrázku
a ptám se: „Co znamenají?“ Tebogo bez váhání odpovídá: „To jsou střeva, bolí mě.“
Tebogo má „ducha ve střevech“. Dále mi Tebogo vypráví, že má rád slunce, tak
duchovi namaloval doprostřed fialové slunce, aby ho před duchem chránilo.
Šestiletý Tsurufatsu (obr.2) namaloval velmi barevný dům ve tvaru houby, před
domem polekaně působícího člověka a shora cosi ohrožujícího. Během krátkého
rozhovoru se od Tsurufatsu dozvídám, že na obrázku je on a bojí se zlého psa. Barevný
domeček je prý možná i člověk, na dvorku hnědé kuře. Tsurufatsu na obrázku vypadá,
jako by ho pes již kousl do boku. Jsou zde i znaky napodobující písmo. V napodobování
písma mělo zálibu mnoho dětí, které jej následně četly jako noviny. Pro delší rozhovor
již bohužel nebyly podmínky. Přesněji řečeno nikdo, kdo by dál tlumočil. Na těchto
dvou krátkých příkladech chci ukázat, že povídání s dítětem nad obrázkem, ač velmi
krátké a tlumočené, může být ku pomoci a usnadnit pochopení výtvoru. Většinou však
pro tlumočení nebyl nikdo k dispozici či děti o svých výtvorech nechtěly více mluvit.
Někdy se ale spokojíme s jednoduchým zjevným popisem obrázku a mohou nám pak
9
uniknout další skrytější či symbolické významy. V tomto ohledu může být nemožnost
verbální komunikace výhodou, nutí nás se nad obrázkem více zamyslet.
Kasuistiky - Hospic
Vybrala jsem si kasuistiky Laurine a Julie, protože jsou obě hendikepované sociálně, a
Laurine je navíc HIV pozitivní. S výjimkou tohoto faktoru obě žijí ve velmi podobných
podmínkách.
Tabulka výzkumného souboru
Kasuistiky
Věk
Sociální
hendikep
HIV+
5-7 let
Ano
Ano – většina
7 let
7 let
Ano
Ano
Ano
Ne
4-7 let
Ano
Ne
5-7 let
Ne
Ne
Jihoafrická republika
Hospic – skupina cca 10 dětí –
většina HIV+
Laurine
Julie
„Chudá školka“ – skupina cca
14 dětí
Srovnávací skupina bílých dětí
bez soc. hendikepu
Laurine – Smutná princezna
Laurine se narodila v lednu roku 1997 a zemřela v lednu roku 2005, tedy ve svých osmi
letech. Byla od narození HIV pozitivní, nakazila se od matky. Postupně se začaly
projevovat symptomy rozvíjejícího se AIDS. Když jsme se s holčičkou seznámili, již ji
očividně sužovalo mnoho oportunních infekcí. Na první pohled byla velmi vyhublá,
s ohromným nafouknutým břichem, na těle, rukou i obličeji měla zhojené i hnisavé
jizvy od kožních infekcí a plísní. Léze jsou na černých dětech často méně viditelné.
Laurine vypadala jako smutná princezna. S ostatními dětmi si téměř nehrála, neběhala,
nesmála se, jen většinu času seděla na vysoké stoličce v centru dění a pozorovala ostatní
děti. Když byla unavená, šla si lehnout na matraci v rohu místnosti. Mluvila málo, bylo
znát, že ji to namáhá, když promluvila, ozval se hluboký hrdelní hlas. Často dávivě
kašlala, pravděpodobně kvůli plicní tuberkulóze, a jako všechny děti v hospici, u nosu
měla neustále dlouhou zelenou nudli. V době mé praxe v hospici jí bylo přibližně sedm
a devět měsíců. Laurine žila se svou babičkou na farmě. Matka Laurine zemřela již
dávno na HIV/AIDS, otec asi dva týdny před naším příjezdem a začátkem arteterapie.
Laurine měla mladšího nevlastního bratra. On i babička jsou naživu. Laurine začala
v říjnu dostávat antiretrovirovou léčbu, ale prý jí po lécích bylo ještě hůř. Paní učitelky,
které Laurine znaly ještě v lepším zdravotním stavu, uvedly, že byla velmi přátelské a
milé dítě, ráda se smála a ráda kreslila. Měla silnou vůli a uměla ji uplatnit i na ostatní
děti. Laurine dříve ráda a hodně jedla, více než ostatní děti.
Laurine byla jedním z dětí, které se mnou malovaly pravidelně. Laurinin první obrázek
(obr.13), který vytvořila během prvního setkání, je celý špinavě zelenočerný. Prosvítají
obrysy obtažených dlaní. Tento motiv se vyskytuje na více Laurininých obrázcích, ale
dlaně obkreslovaly i některé ostatní děti, je to spíše důsledek předešlé výtvarné činnosti
10
v hospici. Barevnost obrázku je depresivní. Jak jsem již zmínila, při prvním setkání dětí
byly barvy velmi špinavé, ale Laurine se o použití světlejších barev vůbec nepokusila.
Tento den působila velmi sklesle. Později jsem se dozvěděla, že jí asi před čtrnácti dny
zemřel otec na HIV/AIDS. Během tohoto setkání Laurine vytvořila i další dva obrázky.
Druhý obrázek (obr.14) je stejně depresivně barevný jako první. Ukázala jsem dětem
možnost kombinovat techniku akvarelu s voskovými pastely. Nejprve tedy namalovala
žlutou tvář voskovkami a po té celý obrázek začernila vodovkami. Ve srovnání
s pozdějšími Laurininými obrázky může tento obličej působit regresivně, obličej
postrádá jakékoliv detaily. Po shlédnutí mnoha různých obrázků černošských dětí mám
dojem, že více než regrese, projevuje se v jejich výtvorech absence výtvarně tvůrčího
vedení. Celková úroveň kresby černošských dětí, ať HIV pozitivních či negativních,
často odpovídá tak o dva roky mladším dětem průměrně výtvarně vedených. Viz
srovnání s výtvarným projevem stejně starých bílých afrických dětí výtvarně vedených
(obr.43-54).
Třetí obrázek (obr.15) opět znázorňuje obkreslené dlaně. Obě dlaně jsou levé, protože
Laurine kreslí pravou rukou. Levá dlaň na obrázku je černá, pravá hutně modrá. Pravá
modrá ruka je větší, její orámování zabírá větší místo a je dvakrát podtržená. Působí,
jako by se snažila levou černou vytlačit. Levá polovina plochy je přiřazována více
minulosti a nevědomým procesům, pravá vědomí, vnější realitě, současnosti a
budoucnosti. Je možné, že Laurine vnímá ještě určitou naději na zlepšení svého
zdravotního stavu, ačkoli tato tmavomodrá barva může poukazovat i na úzkost. Laurine
vše orámovala komplementární oranžovou barvou, obrázek je tak velmi kontrastní.
Nejprve každou ruku zvlášť a nakonec i celý výtvor. Rámování či ohraničování se
vyskytuje téměř na všech jejích obrázcích. Může signalizovat uzavřenost vůči okolnímu
světu, potřebu ochrany před ohrožením, například nemocí.
Další tři obrázky postupně vznikly při více individuální práci s Laurine. Čtvrtý
obrázek (obr.16) je první s využitím více než tří barev. Laurine nakreslila voskovkou
ovál s křížem uprostřed, připomínající náhrobní kámen. Po té obrázek domalovala
vodovými barvami. V oválu můžeme spatřit černý kruh a obdélník připomínající ležící
přikrytou postavu. Celý obrázek je již mnohem barevnější, jakoby se konečně začaly
projevovat emoce snad spojené s pohřbem otce či tušením vlastního blížícího se konce.
Pro černé obyvatele je pohřeb vždy významnou událostí, na kterou se zve široká rodina
i lidé z okolí, většinou se vaří vůl či tele. Chudší rodiny se kvůli tomuto obřadu občas i
velmi zadluží. Pro Laurine pohřeb jejího otce mohl být velmi silný zážitek, i když
obrázek nikterak nepojmenovala. Modrá barva uvnitř oválu na mne působí i jako vše
odnášející a omývající voda. Celý obrázek je ohraničený nejen voskovkou, ale ještě
barevně.
Při malování pátého obrázku (obr.17) jsem do Laurinina malování mírně zasahovala.
Ukázala jsem jí možnost zapití barvy do vlhkého podkladu a povzbuzovala jí k využití
více barev. Toho jsem se nesnažila dosáhnout eliminací tmavých a deprivačních barev,
ale jemnou motivací a nabídkou více barev světlejších. Obrázek připomíná jakousi
krajinu s květinami, jezerem a velkým bouřkovým mrakem. Laurine měla ze svého
11
barevnějšího obrázku očividnou radost, ale nakonec vše opět pečlivě černě orámovala.
Na tomto obrázku jsou zastoupeny všechny základní dvojice komplementárních barev,
což považuji za příznivé.
Doposud Laurine malovala na volné téma, při malování šestého obrázku (obr.18) jsem
jí nabídla, že může namalovat motýla. Laurine tentokrát využila celou barevnou škálu.
Na obrázcích se začíná objevovat více fialové. Tmavozelená a fialová skvrna
připomínají mrak z předešlého obrázku. Nejtmavší barvy se postupně přesouvají do
pravého horního kvadrantu. Nakonec Laurine opět obrázek tmavě orámovala, tentokrát
však při levém a horním okraji pouze světlomodře tečkovaně. Možná se daří obrany
postupně rozpouštět, zapouzdřené téma postupně prožít a výtvarnými prostředky
přispívat k jeho ventilaci.
Na sedmý obrázek (obr.19 a 20) si Laurine vzala malý růžový piják. Namalovala na
něj černý ovál, do oválu náznak červených a zelených písmen a jala se písmena uvnitř
oválu postupně zakrýt černou barvou. V půli začerňování jí vyrušila paní učitelka se
svačinou, takže obrázek zcela nezakryla. Písmena vypadají jako barevné žížaly. Na
druhé straně pijáku je černě vyvedený kruh a ovál, takový jako ve čtvrtém obrázku,
připomínající tedy ležící přikrytou postavu. Nevím, na kterou stranu Laurine malovala
jako první, ale při troše fantazie je možné, že nejprve „ležící postavu“, a potom na druhé
straně černý ovál s barevnými znaky, snad květinami, nakonec by vše chtěla zakrýt
černou barvou jako se hlínou zasypává hrob. Celý proces malování by tak odrážel
průběh pohřbu. Toto je však jen odvážný návrh interpretace.
Při malování osmého obrázku (obr.21) jsem Laurine prosila, aby mi namalovala svou
rodinu. Postavy rozmístila po okrajích obrázku. Nejprve namalovala při spodním okraji
postavu silné ženy v dlouhých šatech. Postava nemá nohy, má fialovou konturu a
výrazné ruce s mnoha jednoduchými prsty. Laurine ji pečlivě vybarvila v pruzích
červenou, oranžovou, černou a zelenou barvou. Tato barevná kombinace může
signalizovat uvolňující se agresi a napětí, ale i emočně silný a snad i vřelý vztah. Na
obličeji chybí ústa a také vlasy, ale ty nosí mnohé černošské ženy zakryté teplou čepicí.
Laurine tuto postavu střídavě označovala jako babičku i maminku. Nevím, kdy její
matka zemřela, ale pojem maminka a babička nerozlišuje mnoho černošských dětí.
Matka v péči o děti často selhává, buď je příliš mladá či nemocná, a tak mívají děti
nejbližší citový vztah k pečující babičce. Tu pak označují jako maminku. Tato žena je
ale pravděpodobně Laurinina babička. Jako druhého namalovala tatínka. Je menší, má
zcela začerněný obličej a ruce ve tvaru křídel, připomíná anděla. Tatínkovy nohy
namalovala žlutavými a fialovými odstíny, které se dle některých teorií vyskytují právě
u osob zemřelých. Laurine tak vystihla to, že s nimi tatínek už není. Obě postavy
opatřila velkými špatně čitelnými nápisy.
Devátý obrázek (obr.22) znázorňuje Laurininy sourozence. Rysy obličeje nevlastního
bratra se ztrácejí v modrém začárání. Nevím, zda měla Laurine i sestru, kterou vedle
bratra namalovala, ale černošské děti někdy žijí v domácnosti s dalšími dětmi, u kterých
nerozlišují, zda jde o sourozence, sestřenice či nevlastní příbuzné. Sestra se zubí,
vyceněné zuby mohou signalizovat agresivitu, ale také smích. Hlavy nemají těla.
12
Desátý obrázek (obr.23) Laurine namalovala na zadané téma „Můj domov“. Dům se
zahradou namalovala z ptačí perspektivy a vše opět orámovala černou pastelkou. Dům
je červený se zelenou střechou, stejně barevný jako zahrada. Na zahradě jsou prý
květiny. Jsou tam ale také písmena a čísla. Mezi čísly dominuje číslo 4. Dům má pouze
jedno kulaté okno, které opět připomíná náhrobní kámen. Obrázek je intenzivně
vybarvený prudkými tahy. Laurine malovala velmi energicky.
Po chvilce si Laurine vzala další papír a namalovala opět domeček, tedy jedenáctý
obrázek (obr.24). Podobá se tomu předešlému, ale zelená střecha se částečně změnila
v modrou a červený dům v hnědý. Hnědá se někdy označuje jako přepálená červená,
tedy jakoby se zpracovávala agresivita či podobná silná emoce. Domeček má již dvě
špatně viditelná okna a dostal se do středu papíru i zahrady. Na zahradě jsou opět
písmena i čísla nejvíce číslo 4. Na zahradu Laurine namalovala i maminku. Vypadá
trochu jako duch, nemá tělo ani nohy, což by opět mohlo potvrdit, že maminka již
dávno zemřela. Když srovnám postavu nedávno zemřelého tatínka s touto postavou
maminky, zdá se, že Laurine již zpracovala emoce spojené s odchodem matky oproti
čerstvější smrti otce. Otec se na osmém obrázku více podobá člověku či andělu, je
barevný. Matka je světle modrý duch. Zahrada připomíná ohraničení ve tvaru mraku,
květu či ostnatého drátu, kterým je v Jižní Africe mnoho zahrad zabezpečeno.
Dále jsem Laurine poprosila, aby namalovala sama sebe. Na tomto dvanáctém
obrázku (obr.25) má Laurine obrovskou fialovou hlavu s výraznými zubatými ústy a
pod fialovým nánosem barvy mizející rysy nosu a očí. Na hlavě si nakreslila hladké
červené vlasy. Figura je velmi disproporční, a tak je hranaté tělo s krátkými ručkami
v poměru ku hlavě velmi malé. Na nohy již nezbylo téměř místo. Celá postava působí
velmi expresivně a snad až zoufale. Ohromná hlava i červené tělo mají co dělat, aby
všechny rány života zvládly zpracovat.
Jako zajímavé srovnání působí jeden z posledních obrázků, které Laurine namalovala.
Na třináctém obrázku (obr.26) jsou opět dvě obkreslené dlaně jako na třetím obrázku,
tentokrát nejsou nijak ohraničené a vynikají pestrou barevností. Na ruce vlevo převažují
světlejší a lehčí barevné tóny, na ruce vpravo temnější, těžší a smutnější. Pravá dlaň je
dokonce černožlutá, což může signalizovat nebezpečí. Ostatní prsty mají deprivační
barevnost. Dlaň vlevo míří mírně do levého horního kvadrantu, což může signalizovat
blížící se Laurinin odchod z tohoto světa. Jakoby se pomalu Laurinina barevná dětská
duše v podobě ruky vlevo oddělovala od těžší a nemocí stižené ruky vpravo, tedy od
jejího těla.
Laurine je sedm a půl roku. V tomto věku obvykle ještě děti nemají představu smrti
jako něčeho nevratného. Avšak děti postižené smrtelnou nemocí postupně zažívají
mnoho lékařských zákroků a pobytů v nemocnici a vidí kolem sebe umírat mnoho
blízkých či dokonce svých rodičů. Někdy dokonce vědí, že zemřou a blížící se konec
jsou schopné vycítit. Zkušená paní učitelka z hospice mi vyprávěla o několika takových
případech dětí, kdy dítě samo reagovalo nejen naprosto informovaně, ale dokonce
13
s pochopením a smířením se se smrtí. Jako příklad mi vyprávěla o holčičce, která jí dva
dny před svou smrtí poprosila, zda by jí nevzala podívat se autem do města a k Mac
Donald´s, udělat si hezké společné odpoledne. Holčině ještě nebylo ani sedm. Paní
učitelka jí ráda vyhověla. Druhý den musela holčička do nemocnice. Paní učitelka u ní
byla na návštěvě. Do dveří vstoupila maminka děvčátka, ale to jí řeklo: „Co tady dneska
děláš? Vždyť už jsem se s tebou rozloučila včera!“ Nakonec se rozloučila i s paní
učitelkou a v noci zemřela.
Laurininy obrázky vznikaly během celého našeho tříměsíčního působení v hospici. Ke
konci našich praxí měla Laurine již mnoho zdravotních komplikací a často pobývala
v nemocnici. Mezi jednotlivými arteterapeutickými setkáními byly proto čím dál tím
častěji nepravidelné pauzy.
Popsané obrázky nejsou všechny, které Laurine během arteterapie vytvořila, vybrala
jsem ty nejzajímavější a takové, kde se mohu alespoň náznakem pokusit o interpretaci.
U Laurine považuji její pokrok v užití barev a způsobu kresby i malby za významný.
Z černých tmavých beztvarých skvrn se postupně propracovala k barevně vyvážené a
častěji neohraničené kresbě. Domnívám se, že jí arteterapie, tedy konkrétně její
výtvarné tvoření, pomohlo zpracovat jak otcovu nedávnou smrt, tak snad i blížící se
vlastní odchod z tohoto světa. Jelikož jde i o sociálně ohrožené dítě, přínos mohl mít i
náš arteterapeutický vztah, ve kterém bych se přirovnala spíše k průvodci či
pozorovateli. S předškolními dětmi je těžké o obrázcích mluvit, zasahovat jim do nich,
navíc s jazykovou bariérou, ale mohla jsem jí nabídnout akceptující a tvůrčí prostředí
s projeveným zájmem o její výtvory i ji samotnou. Poslední den, kdy jsme se spolu
s Laurine v hospici setkaly, jsem jí po malování vzala samotnou ven na zahradu na
prolézačky. Nejprve jsme se spolu houpaly, Laurine se chtěla smát, ale neměla na to
sílu. Několikrát se pokusila vylézt na klouzačku, nakonec se jí to s pomocí podařilo.
Pohoupala jsem ji na houpačce z pneumatiky a chytala jsem jí. Tehdy jsem poprvé a
naposled viděla a slyšela Laurine se hlasitě smát. Obě jsme měly velkou radost.
Julie – Záhadný diamant
V době výzkumu bylo Julii sedm let. Julie chodila do hospice - školky, ačkoli není HIV
pozitivní. Oba její rodiče jsou naživu, ale nežijí spolu. Otec se o Julii nestará. Julie žije
se svou babičkou. Matka je HIV pozitivní, ale nakazila se až po Juliině narození. Julie
měla mladší sestru, která nedávno zemřela na AIDS. Julie teď dochází po skončení
předškolní docházky v hospici do první třídy v černošské čtvrti (v Jihoafrické republice
po vánočních prázdninách začíná nový školní rok).
Julie byla tiché, velmi hezké černošské děvče. O dění ve školce neprojevovala velký
zájem. Byla vyspělejší než ostatní děti, nerada si s nimi hrála ani se nechtěla příliš
účastnit jejich společných aktivit. Radši se zabavila sama po svém. Více se zapojila do
dění ve školce, když jí učitelky zadaly nějaký úkol a přenesly na ní více zodpovědnosti.
Julie působila neutrálním až netečným dojmem, své emoce nedávala najevo. Ani se
nesmála ani nemračila. Podle slov paní učitelky „měla na obličeji stále stejnou masku“.
14
Julie malovala ráda, ale většinou nepřijala mé pozvání k tvoření hned, až po chvíli, kdy
se sama rozhodla. Malovala vodovými barvami od začátku velmi čistě. Nepoužívala je
jako vodovky, ale spíš jako fixy či pastelky. Snažila se udržet všechny kontury co
nejjasnější, nic se nesmělo rozpít. Juliiny obrázky působí již na první pohled zvláštním
dojmem. Julie maluje velmi geometricky. Všechny znázorněné objekty se skládají
z kvádrů, čtverců, méně kruhů. I vybarvování sleduje geometrický tvar. Čtverec
nakreslený jako hlava nebo část vlastního těla obvykle naznačuje, že tato partie je
pociťována jako cizí nebo jiná, než Self.(4)
Julie používá mnoho jasných barev, hodně fialové. Obrázky jsou na ploše papíru
poměrně rovnoměrně rozložené, ale většinou bez výraznějších souvislostí. Mají jasnou
konturu. Na mnoha Juliiných obrázcích jsou kvadratické útvary, které Julie nazývá jako
diamanty. Vskutku se drahokamům podobají. Malovala je se zálibou a pečlivostí.
Obrázky, které Julie namalovala vodovkami bohužel nemám, ale byly velmi podobné
ostatním obrázkům, které Julie namalovala pastelkami. Preferovala pastelky, patrně pro
jejich čistotu barev a nerozpíjivé vlastnosti.
Na prvním obrázku (obr.27) Julie namalovala fialový domeček s červenou střechou a
dvěma okny s netypickým dělením ve tvaru X. Dveře jsou černě obtažené a velmi malé.
Dům na mne působí nepřístupně, ale ne nepřátelsky, stejně tak, jako Julie. Dům, stejně
jako ostatní symboly, „létá ve vzduchu“. Julie domalovala hranatou zlatou rybku, dva
diamanty, orámovaná tři srdíčka, červené, fialové a žluté. Černozelenou květinu, hvězdy
a zelenou duhu. Před dům umístila začerněný trojúhelník a červený špičatý útvar
připomínající trn, možná odkazující na konkrétní zranění.
Vlevo nad domem se vznáší červenožlutý bazén, částečně sklopený do půdorysu. Jeho
hladina je žlutá, „rozumná“, ale špičatá „nádrž“ je pod hladinou červená, plná citů.
Obrázku vévodí nápis „Janet“. Julie se podepisovala často na obrázky jako Janet.
Některé symboly v obrázku by podle Koppitzové mohly být indikátory emočního
narušení či dokonce sexuálního zneužití (srdíčka, ohraničení, duha…). Osobně bych se
přikláněla více k případnému emočnímu narušení.
Z druhého obrázku (obr.28) se dozvídáme, že Janet není černošská hnědooká holčička,
ale blonďaté modrooké děvčátko připomínající panenku. Ovšem Julie obrázek
okomentovala tak, že namalovala sebe, tedy zjevně jinak, než ve skutečnosti vypadá. Je
možné, že Julie není smířená se svým těžkým osudem chudé černé holčičky, že by ráda
byla zcela někým jiným. Televize je i v mnohých nejchudších černošských
domácnostech, snad je Janet postava z nějakého seriálu či filmu, či opravdu jen
panenka? V každém případě je zjevné, že Julie nechce být černou Julií. Trochu se
podivuji nad tím kontrastem obrázku a reality, Julie však přitakává: „Ano, to jsem já.“
Tělo blondýnky je opět složené z geometrických tvarů, v obličeji má milý výraz a
v očích jsou zobrazené zornice, které na obrázku Juliiny rodiny chybí. V horní části
obrázku jsou dvě postýlky, v nich prý leží Julie. Schematická postavička v postýlce má
fialově zdůrazněné ruce a nohy, leží na hrbolatém povrchu. Vlevo od holčičky jsou dvě
sluníčka, jedno modré, druhé žluté. S modrými sluníčky jsem se v tvorbě afrických dětí
15
setkala poměrně často. Tato dvě sluníčka mohou zastupovat Juliiny rodiče. Při horním
okraji obrázku je vyšrafovaný zelený pás. Děti jej obvykle malují na dolní hranu
obrázku.
V levém dolním kvadrantu, tedy v části spíše nevědomé, je duhový míč. Kulaté
předměty jako je míč či kulička, mohou symbolizovat naše „Já“. Otázkou je, zda tento
míč není ona opravdová Julie, která je vůči svému ideálu v submisivní pozici,
naznačující tak nedůvěru v sebe sama.
Při malování třetího obrázku (obr. 29) jsem Julii poprosila, aby nakreslila svou rodinu.
Julie nejprve nakreslila svou babičku, která se o ní stará. Babička má také blonďaté
vlasy, je hranatá a vybarvená v horní polovině těla částečně deprivační kombinací
barev. V dolní polovině je barevná pestřeji, agresivněji a ve stejných geometrických
soustředných pruzích jako diamanty. Babička nemá ruce, což může korespondovat se
zmíněnou deprivační barevností v horní polovině jejího těla. Možná se od ní Julii
nedostává citlivého doteku, pohlazení. Babička má zelenou pusu a zeleně pruhatý krk.
Oči všech postav na obrázku jsou „slepé“ oproti předchozímu obrázku Julie respektive
Janet. Julie dále nakreslila bratra a sestru. Není mi známo, zda má Julie bratra. Sestra
nedávno zemřela, ale v době kreslení tohoto obrázku byla ještě naživu. Bratrovi ani
sestře Julie nenamalovala dolní část těla, vypadají jako busty. Bratr má stejnou
deprivační barevnost jako babiččina horní část těla, sestra je červeno černo modrá. Pod
bratrem je řada drobných barevných kuliček. Bratr je jimi náznakem podtržený.
Nezobrazení dolní části těla a podtržení může signalizovat rozpory vůči těmto osobám.
U babiččiny hlavy jsou opět dva diamanty. Nevím, jakou symbolickou hodnotu pro Julii
nesou. Mé asociace k diamantu jsou: cennost - bohatství, krása, nedostupnost až
pohádkovost, tvrdost, hranatost a v Juliině pojetí i duhová barevnost. Tedy jakýsi
nedosažitelný ideál.
Na čtvrtý obrázek (obr. 30) Julie použila voskovky a použila jen omezený počet barev.
Chtěla jsem, aby namalovala svůj domov. Oproti prvnímu obrázku s domečkem tu Julie
nakreslila cestu naznačující perspektivu. V obrázku spontánně namalovala postavu a
objekty jsou rozmístěny více v souvislostech, ne tak nahodile. Julie nejprve začala
malovat opět fialový dům bez dveří a oken, ale ten po chvíli opustila a namalovala dům
zelený, s hnědou střechou, se schody a kouřícím komínem, což může signalizovat, že se
v domě žije, či že emoce mají určitou průchodnost. Zajímavá je podobnost původního
náčrtu domu s oknem u novějšího domu. Fialový zamřížovaný prvek se tedy ve
„zmenšené verzi“ opakuje. Pilovitý červený plot působí agresivně a nebezpečně. Zrzavá
vlasatá holčička (na kopii vypadá více hnědě) má podobnou zelenou pilovitou korunu.
S touto holčičkou se Julie patrně také identifikuje, snad to má být princezna. Její šaty
jsou hnědé a je bez rukou. Důraz leží na ohnivých bohatých vlasech, které jsou ovšem
poměrně učesané, což může poukazovat na kontrolovanou vnitřní impulzivitu.
Pro pátý obrázek (obr. 31) si Julie opět zvolila téma domova. Tentokrát však použila
velmi temnou až depresivní kombinaci tmavozelené a černé. Pod obrázkem domu jsou
Juliiny známé symboly. Hnědá hranatá rybka, černá květina, zelený tvar a velkým
16
červeným písmem napsáno „Janet“. Nad domem se vznáší něco jako náznak jiné
červené střechy. Obrázek působí regresivně a depresivně, s přihlédnutím k barevné
kombinaci černé s červenou jsou zde i náznaky agrese. Možná si Julie právě na tomto
obrázku připustila hloubku svých nepříjemných pocitů. Všechny objekty na obrázku
jsou nakresleny bez souvislostí. Na druhou stranu obrázku Julie přimalovala malý
obrázek připomínající hadí či kočičí oko. Obrys je hnědý, duhovka jasně oranžová a
panenka zelená a protažená. Oko nahání strach.
Na posledním, šestém obrázku (obr. 32) je opět domeček, vypadá jako bez střechy, ale
mnohé plechové příbytky mají střechu rovnou. Má jen jedno okno, ale dvoje dveře, již
přiměřeně velké a k nim vedou dvoje schody. Jedny dveře jsou oranžové, druhé růžové.
Že by se Julie rozhodovala, jakou cestu zvolí? Má dvě možnosti? Dvě osoby v domě,
každá má své dveře, ale mají jen jedno společné okno? Projevilo se opět Juliino přání
být někým jiným, být Janet a sloučit tak sebe i svůj ideál do jedné osoby, do jednoho
domu?
V zeleném rámečku je jméno Julie (pravá jména jsem změnila, toto je však špatně
čitelné, v našem kontextu je to tedy jméno Julie). Nad ním je oranžový rámeček se
srdcem, vlnovkou a dvěma čárkami. Oba rámečky opticky září. Výskyt orámovaných
srdcí na Juliiných obrázcích může symbolizovat touhu po bezpodmínečné lásce. Dva
rámečky působí znovu dvojkolejně. Jeden reálný, zelený, a k němu protikladný, zářivý,
úspěšný, průrazný a láskyplný. Tento cíl je opět poměrně vysoko, tedy nadřazený a
těžko dosažitelný.
Julie se vyjadřovala pomocí geometricky ztvárněných symbolů, za kterými jako by se
skrývala. Používala je až stereotypně. O obrázcích se příliš bavit nechtěla, byla opravdu
velmi uzavřená. Pravděpodobně nebyla smířená se svým postavením a osudem. Na
Juliiných obrázcích není tolik znatelný posun jako na Laurininých obrázcích. Snad by
potřebovala ještě delší intervenci. Ale je i možné, že se jí podařilo některé nepříjemné
věci ventilovat, více si připustit své emoce a utřídit si své myšlenky a cíle.
Srovnání výtvarného tvoření Laurine (obr. 13-26) a Julie (obr. 27-32)
Julie navštěvovala stejnou školku jako Laurine - tedy hospic, také jí vychovávala
babička. Obě byly materiálně nedostatečně zabezpečené, obě se setkaly se smrtí svých
nejbližších. Jejich tvorba je však velmi rozdílná. Laurine ráda pracovala s vodovkami a
v její tvorbě byla téměř hmatatelná témata těžké nemoci a smrti, ať už šlo o smrt otce, či
blížící se vlastní smrt. Její pocity byly snadněji dostupné a temnější. Julie měla
pravděpodobně horší kontakt se svými emocemi, byla uzavřenější, v malování přesná,
geometrická a opatrná. Na obrázcích obou dívek je časté orámování, které značí
uzavření se do sebe, hranice a obrany, které jsou pro jejich situaci pochopitelné. Při
nejmenším z toho důvodu, že obě dívky malovaly rády a pravidelně, usuzuji, že pro ně
výtvarné tvoření s využitím arteterapeutických technik mělo velký význam, byť třeba
neuvědomovaný.
Společné znaky ve výtvarné tvorbě dětí z hospice (obr. 1-12+Laurine a Julie)
17
Výtvarná produkce dětí hendikepovaných sociálně i zdravotně (HIV pozitivních dětí) je
na velmi nízké vývojové úrovni kresby (což je nejvíce patrné na kresbě postavy a
domu), horší integraci kresby, nižším počtu detailů, vedení méně jisté linie a chudší
tematice. Objekty či figury jsou chaoticky rozmístěny na plochu papíru, nemají půdu
pod nohama, natož metaforicky „pevnou půdu pod nohama“. Děti používají méně barev
a častěji jejich deprivační (hnědá, zelená, modrá, černá) a depresivní barevnou
kombinaci. Barvy používají nepřiléhavě k zobrazovaným objektům. Také se v
obrázcích vyskytuje častěji černá, šedá a fialová barva. Častý výskyt těchto barev se
uvádí právě v obrázcích těžce nemocných dětí.
Mateřská škola „Kids paradise“ (dále jen „chudá školka“)
Chudá školka = „Dětský ráj“ (sociální podmínky chudé školky)
Na praxi do této školky jsme docházeli jednou týdně. „Kids paradise“ je chudičká
školka v jedné z velmi chudých černošských čtvrtí asi 15 km za městem. Školku
představuje plechová bouda asi o 35 metrech čtverečních, s hliněnou podlahou, na které
je špinavý koberec, několik prkenných lavic a malá plastová křesílka pro nejstarší děti
(foto 4, 5, 6). V této třídičce bývá kolem šedesáti dětí ve věku od tří do sedmi let.
K boudě přiléhá malá bouda sloužící jako kuchyň a sklad. Jediná cihlová stavba školky
je miniaturní záchod bez střechy. Kolem něj jsou rozestavěné kyblíky pro děti. Plůtek
z ostnatých drátů obklopuje prašný plácek školky se dvěma chatrnými a nebezpečnými
prolézačkami. Vybavení školky je velmi skromné, mají pár starých knížek a pastelek od
charity a instituce Childline (linky bezpečí), která zprostředkovala naší praxi ve školce.
Rodiče platí školce za dítě měsíčně 80 až 100 randů, což je asi 450 korun. Tato částka
pokryje základní provoz školky, ale pro rodiče to může být významná část z jejich
příjmu.
O děti se zde stará paní ředitelka, jedna mladá paní učitelka a paní kuchařka vaří. Je
překvapující, jak jsou děti výborně organizované, zvyklé poslechnout a spolupracovat. I
přes naprostý nedostatek pomůcek a prostoru se paní učitelky dětem velmi věnují. Hrají
s nimi divadlo, hry, učí je, zpívají a děti znají spoustu básniček a modliteb, které
s hrdostí přednášejí. Děti jí jídlo, které bychom měli problém sníst i při velkém hladu,
ale nikdy nenechají ani drobek. Po obědě spí na zameteném koberci. Pro celou školku
slouží jeden kohoutek s pitnou vodou. Přestože děti pocházejí z velmi chudých rodin,
jsou vždy čistě a hezky oblečené. Je s nimi radost pracovat. Velmi si váží naší
přítomnosti ve školce, jsme první, kteří jsme sem na praxi přišli. Jde tedy opět o kolegu
z fakulty a mně. Děti jsou přátelské, a brzy nás znají jmény.
Děti zde sice nejsou HIV pozitivní, ale některé trápí různé drobnější choroby. Všechny
však pocházejí z velmi chudého prostředí, většinou nemají otce, některé jsou
v pěstounské péči. Úroveň materiální péče je velmi nízká, podobná jako u dětí
z hospice. Chudoba černošských rodin je často doprovázena i zanedbáním, hlavně po
stránce kulturní. Děti se mnohé naučí ve školce, ale výtvarný rozvoj zůstává i zde
opomíjený.
18
Arteterapeutická práce s dětmi v chudé školce
S dětmi v této školce jsem pracovala téměř stejně jako v hospici. Ve školce bylo celkem
18 předškoláků, většinou asi 14 přítomných, pracovala jsem tedy s touto skupinkou dětí.
Mladší děti si hrály venku. Bylo zde možné pracovat s početnější skupinkou než
v hospici, jelikož mi byla vždy jedna paní učitelka k dispozici a pomáhal i kolega. Paní
učitelka překládala dětem mé instrukce. Vodovými a anilinovými barvami malovala
opět čtyřčlenná skupinka a ostatní děti měly k dispozici pastelky, křídy a fixy. Po chvíli
se o barvy střídaly. Ani tady nebyly děti zvyklé kreslit a malovat či jakkoli výtvarně
tvořit. Jedině vybarvovat omalovánky. Na jejich výtvarné produkci je to dobře vidět
(obr. 33-42). Neuvádím již jednotlivé kasuistiky, ale předkládám několik zlomků
z tvorby těchto chudých dětí. Nemám k dispozici obrázky, které tyto děti namalovaly
vodovkami, vždy si je chtěly vzít domů a pochlubit se. Vodovky měly děti moc rády a
malovaly s nimi po překonání počátečních obtíží nenuceně, poměrně čistě, nevadilo jim
rozpíjení a libovaly si jasné anilinové barvy, stejně tak tempery, které jsme používali
méně.
Srovnání výtvarné tvorby dětí z chudé školky (obr. 33-42) a z hospice (obr. 1-12
+Laurine a Julie)
V porovnání s obrázky dětí z hospice vynikají tyto pestřejší a často výraznější
barevností, kresba postavy i celkový dojem z obrázků je o něco vyspělejší, nevyskytuje
se tak často deprivační barevná kombinace a obrázky působí živěji.
Společnými znaky jsou: většinou prosté řazení objektů na plochu bez naznačených
souvislostí, barevnost neodpovídající realitě, obkreslené obrysy rukou, modrá sluníčka,
nezobrazené prostředí figur a jednoznačně nerozvíjené výtvarné potřeby dětí. Stejně tak
jako v hospici, i zde můžeme vidět velké rozdíly ve výtvarném projevu stejně starých
dětí.
Do přílohy jsem vybrala obrázky, které nejlépe reprezentují výtvarnou tvorbu dané
skupiny dětí ve věku čtyř až sedmi let.
Trhani versus mazánci (srovnání výtvarné tvorby dětí z hospice a chudé školky
s obrázky bílých dětí z běžné mateřské školy (obr. 43-54)
Měli jsme možnost jeden den praxe strávit v typické jihoafrické školce, kam chodí děti
střední a vyšší sociální vrstvy obyvatelstva, tedy hlavně děti bílé. Poprosila jsem pěti a
šestileté děti, aby mi namalovaly obrázek, kde bude dům a člověk, třeba ony samé.
Každé dítě mělo své pastelky, školka byla velmi dobře vybavená, dokonce o něco lépe
než průměrná česká školka. Vycházím z předpokladu, že děti v této školce nestrádají po
materiální stránce a nejsou kulturně deprivované. Otázkou zůstává deprivace citová,
která s materiálním komfortem nemusí souviset přímou úměrností. Osobně se
domnívám, že i v kresbách těchto dětí by bylo možné nalézt zvláštnosti upozorňující na
problémy v rodině, avšak kresby chci použít jen pro srovnání se stejně starými dětmi
trpícími sociálním hendikepem. Tedy hlavně materiálními a kulturními nedostatky. Tyto
dvě okolnosti jsou jednoznačné.
19
Obrázky dětí z této školky vskutku působí zcela rozdílným dojmem než obrázky dětí
sociálně hendikepovaných. Je z nich patrné, že děti často kreslí, malují a výtvarně tvoří.
Jsou zvyklé malovat a úroveň jejich kresby je rozvinutá, odpovídající jejich věku.
Dostává se jim povzbuzení, materiálu ke kreslení, ale také je uspokojována jejich dětská
zvídavost, mají přiměřený přísun informací, chodí do ZOO a na koncerty, rodiče se jim
v tomto směru mohou věnovat.
V rámci školky jsou si obrázky podobné. Většina dětí vytvořila půdu pod nohama a
nebe pomocí pásů při okrajích papíru. Pevná půda pod nohama černošským dětem
chybí. Osoba, dům, případně strom a ostatní objekty jsou dány do prostorové souvislosti
dvojrozměrně, bez využití překrývání či náznaku trojrozměrného prostoru. Barvy jsou
zvoleny přiléhavěji a osoby nejsou výrazně disproporční. Barvy jsou pestré, téměř se
nevyskytuje deprivační barevná kombinace. Domy mají okna i dveře, skoro žádný nemá
komín. Snad i proto, že se v Africe zřídkakdy topí.
Krátká diskuse k arteterapeutické práci s HIV pozitivními dětmi
HIV pozitivní děti z hospice trpí nejen sociálním hendikepem, ale zároveň smrtelnou
nemocí. Ta sice v počátečním stádiu nemusí výrazně ovlivňovat kvalitu jejich života,
ale mnohé děti, se kterými jsem vedla arteterapii v hospici, již následky infekce
pociťovaly. Jsou tedy hendikepovány dvojím základním způsobem - sociálně a
zdravotně, přičemž záleží na rozvoji a průběhu nemoci. Uvedená kasuistika Laurine
ukazuje trápení, kterým dítě v posledních fázích nemoci prochází a které se nutně
odráží i v jeho výtvarné tvorbě.
Susan Bach při sledování stovek obrazů těžce nemocných dětí zjistila, že pacienti, s nimiž
maluje, ztvárňují předměty na svých obrazech jako výraz a analogii sebe samých.
Například koníček na obrázku měl světlem ozářenou právě tu část těla, kterou toho dne
ozařovali dítěti rentgenem. Obraz odrážel stav pacientky.(3)
Arteterapeutka E. Kübler-Rossová se věnovala smrtelně nemocným dětem. V mnohých
případových studiích těchto dětí autorka dokumentuje, že kreativní prací děti
symbolicky vyjadřovaly své obavy i naděje a že se v jejich kresbách projikovaly
všechny fáze vývoje vztahu k vlastní chorobě - od naděje na zlepšení, až po smíření se
smrtí. Výtvarná reflexe jim pomáhala ventilovat jejich masivní prožívání odchodu.
Všechna stadia umírání byla u těchto dětí lehčeji integrována pomocí umělecké
exprese.(5)
Naprosto s autorkou souhlasím. Myslím, že projekce fází vývoje vztahu k chorobě je
dobře patrná v Laurininých obrázcích (Laurine byla v pokročilém stádiu AIDS; viz
kasuistiku). Z postupné změny jejího výtvarného projevu soudím, že jí výtvarná reflexe
pomohla ventilovat, utřídit si a integrovat negativní pocity z blížícího se vlastního
odchodu a smrti otce.
20
Vypozorované rozdíly ve výtvarném projevu jednotlivých skupin dětí
Výtvarná produkce sociálně hendikepovaných dětí ve srovnání s produkcí dětí bez
hendikepu:
 je na mnohem nižší, méně rozvinuté vývojové úrovni, což je nejvíce patrné na
kresbě postavy a domu, horší integraci kresby, nižším počtu detailů, vedení
méně jisté linie a chudší tematice
 objekty či figury jsou chaoticky rozmístěny na plochu papíru, nemají žádnou
půdu pod nohama. Naproti tomu děti bez hendikepu řadí objekty na spodní linku
- zelený pruh, výjimečně se vyskytlo i překrývání objektů a náznak prostoru
 používají méně barev a více jejich deprivační barevnou kombinaci (hnědá,
zelená, modrá, černá); barvy jsou častěji použité nepřiléhavě k zobrazovaným
objektům
Výtvarná produkce dětí hendikepovaných sociálně i zdravotně (HIV pozitivních dětí)
ve srovnání s produkcí zdravých ale též sociálně hendikepovaných dětí:
 je na ještě mírně nižší vývojové úrovni
 používají velmi často deprivační až depresivní barevnou kombinaci
 v obrázcích se vyskytuje častěji černá, šedá a fialová barva
Do budoucna by v oblasti psychosociální péče o sociálně a zdravotně hendikepované
děti předškolního věku mělo dojít k aplikaci arteterapeutických a arteterapii blízkých
postupů. Ty skýtají pro zdravotně sociální oblast velký, avšak dosud málo využívaný
potenciál. Řešení napomáhá Česká arteterapeutická asociace, která se snaží o
zkvalitňování arteterapie u nás a o přípravu jejího profesního statutu.
Poznámky
HIV pozitivní dítě
Odhaduje se, že na světě žijí asi tři miliony HIV pozitivních dětí. Z nich se kolem 95 %
nakazilo od matky. HIV infekce u dětí se projevuje hlavně v opoždění jejich vývoje,
zvláště centrální nervové soustavy. Objevuje se deficit v kognitivních schopnostech,
který se nejprve projeví jako motorické opoždění, později se vyskytne i opoždění řeči.
Průměrně se tyto děti dožívají 6-8 let. Děti infikované během prvního trimestru se
často rodí s rozvinutým obrazem AIDS a málokdy se dožijí více než jednoho roku.
Vrozená HIV pozitivita může narušovat správný vývoj kognitivních funkcí,
ovlivňovat prožívání dítěte a do jeho vnitřního světa vnáší témata, se kterými se zdraví
vrstevníci málokdy setkávají. Děti leckdy své duševní obsahy nedovedou nebo
nechtějí verbalizovat, ale projeví je např. kresbou. Kresba nám tak usnadňuje cestu
21
k dítěti i jeho vnitřnímu světu a nabízí možnost intervence u citlivých témat, jako je
úzkost, strach ze smrti a umírání nebo žal nad ztrátou kamaráda, rodiče, sourozence,
kterým dítě v zařízení hospicového typu čelí.(7)
Úmrtí blízké osoby HIV pozitivnímu dítěti
Úmrtí blízké osoby je traumatizující a stresová situace postihující HIV pozitivní děti
velmi často. Stejně jako u všech ostatních aspektů zvládání stresujících událostí je i v
tomto případě věk klíčovým faktorem, který rozhoduje o tom, jak se s takovou situací
dítě vypořádá. Po úmrtí blízké osoby děti mladší pěti let smrt vnímají jako něco vratného.
Představují si, že člověk prostě někam odešel a jednoho dne by se snad mohl vrátit. Tato
víra dítě uklidňuje. Okolo sedmého roku věku již dítě vnímá smrt jako konečný a trvalý
fakt. Smrt milované osoby může mít na dítě v tomto věku silný dopad, protože dítě si již
ztrátu uvědomuje, ale nemá emoční zkušenosti či zralost k tomu, aby se s ní vypořádalo.
U dětí starších sedmi let může tudíž pocit ztráty vyvolávat reakce, které jsou podobné
reakcím dospělých. Bezprostředně poté, co se o ztrátě dozví, dochází k šoku a neochotě
tomu uvěřit. V průběhu následujících týdnů silné emoce ustupují a jsou nahrazeny
otupělým smutkem a podrážděností, někdy i projevy agresivity. Pokud je dítě
schopno popsat své pocity, často uvádí, že se cítí zasaženo zejména vzpomínkami,
které mu danou osobu připomínají, či dny, které byly nějak specificky významné.
V dalších měsících tyto stavy postupně mizí a jsou méně časté, takže asi po
osmnácti měsících již umí dítě své pocity zvládnout a přestává truchlit. Nejvýznamnějším faktorem, který to ovlivňuje, je kvalita péče o dítě, která je mu
poskytována v době po prodělané ztrátě blízké osoby. Pokud jde o úmrtí jednoho
z rodičů, ke kterému mělo dítě důvěrný vztah, pak může dítě prožívat silný pocit
opuštěnosti a intenzivní pocit ztráty.(1)
Literatura
1) ELIOTT, J. PLACE, M. Dítě v nesnázích: Prevence, příčiny, terapie. Přel. J.
Kubátová J. Štěpo. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2002. 208 s. Přel z:
Children in difficulty.
2) KLEINSTÜCK, C. FREIFRAU, J. Art against AIDS. Bonn: NAtionale AIDSStiffung, 1988.
3) RIEDEL, I. Obrazy v terapii, umění a náboženství. Přel. M. Žárská. 1. vyd. Praha:
Portál, 2002. 200 s. Přel. z: Binder.
4) SLAVÍK, J. Utváření a interpretování symbolu v arteterapii. In: ALBRICH, B. et
al. Současná arteterapie v České republice a zahraničí. Praha: PF UK ve
spolupráci s ČAA, 2000. s. 72-92.
5) ŠICKOVÁ - FABRICI, J. Základy arteterapie. 1. vyd. Praha: Portál, 2002.
6) ŠLEMÍNOVÁ, M. Dnešní česká arteterapie – pokus o systémové zamyšlení. In:
ALBRICH, B. et al. Současná arteterapie v České republice a zahraničí. Praha:
PF UK ve spolupráci s ČAA, 2000. s. 29-32.
7) URBÁNKOVÁ, Olga. Kresba postavy HIV pozitivních dětí. Psychologie dnes.
Praha: 2004, roč. 10, č. 6, s. 30-32. ISSN 1212-9607.
22
Seznam příloh
Vše na podzim roku 2004
Obrázky:
Obr. 01-32…….obrázky dětí z hospice
Obr. 01…………….…Tebogo, 4 roky
Obr. 02……………….Tsurufatsu, 6let
Obr. 03-12……………další děti z hospice
(obr. 05 ?možné známky pohl.zneužití?)
Obr. 13-26……………Laurine, 7 let,
Obr. 27-32……………Julie, 7 let,
Obr. 33-42…….obrázky dětí z „chudé školky“
Obr. 43-54…….obrázky dětí z „bohaté školky“
Fota:
Foto 1……………domácnost v townshipu
Foto 2……………domácnost s babičkou
Foto 3……………arteterapie v hospici
Foto 4……………chudá školka-wc
Foto 5……………chudá školka-zahrada
Foto 6……………chudá školka-spánek
Fotodokumentace
23
Foto 1
Foto 2
Foto 3
24
Foto 4
Foto 5
25
Foto 6
26